Cahiers du CEFRES N° 11, Původní a noví vlastníci
Anne Olivier (Ed.)
_____________________________________________________________ Marie-Claude MAUREL Strategie nabývání půdy a kapitálu v zemědělství středoevropských zemí
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Marie-Claude Maurel, « Strategie nabývání půdy a kapitálu v zemědělství středoevropských zemí », Cahiers du CEFRES. N° 11, Původní a noví vlastníci (ed. Anne Olivier). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c11/maurel_1996_zemedelstvi_stredni_evropa.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
14
M. C. MAUREL
Strategie nabývání půdy a kapitálu v zemědělství středoevropských zemí Marie-Claude Maurel “V citu, který člověka poutá k majetku, je víc než radost z vlastnictví, je to radost z toho, že něco vytváří”. Alain Záměrem organizátorů tohoto kolokvia bylo učinit jádrem debaty pojmy nabývání a znovunabývání majetku. Vyjdeme z názoru, že změna ekonomického systému zahájená počátkem 90. let postkomunistickými režimy spočívala v návratu k trhu jako prostředku ekonomické regulace a v znovunastolení soukromého vlastnictví jako základu racionálního chování ekonomických aktérů. Těmito principy se řídila většina velkých strukturálních reforem určených k zajištění systémové změny. Mezi nejvýznamnější z nich patří privatizační politika. Naším cílem není ani analýza, či nástin modalit jejího provádění, dokonce ani zhodnocení jejích výsledků. Položíme si otázku o smyslu a dosahu transformace společenských vlastnických vztahů, k níž dochází obnovením soukromého vlastnictví jako instituce. Jádrem této úvahy je koncepce znovunabývání majetku. Existuje nesčetné množství definic privatizace a není na místě, abychom je tu všechny vyjmenovali. Zopakujeme formulaci Marie Lavignové: 1 “privatizace je právní převod vlastnictví, kterým se do soukromých rukou dostává to, co bylo až dosud vlastnictvím státu, ať již formálně, nebo fakticky”. Privatizace si klade za cíl diversifikací vlastnických forem a subjektů změnit rozložení existujících zdrojů a odstranit z něj státní monopol. Vytvořením odpovědných a samostatných sociálních aktérů chce tato reforma zlepšit výrobní efektivitu podniků. Krátce po privatizaci zemědělství východoevropských zemí se ale naskýtá otázka, zda se takoví aktéři objevili. Za jakých podmínek bylo rozdělení aktiv, dříve patřících státu nebo kolektivnímu vlastníkovi, doprovázeno skutečným nabytím nebo znovunabytím majetku oprávněnými vlastníky? Nejde jen o to znát nové vlastníky aktiv a vědět, jak byla hodnota majetku mezi ně rozdělena, ale pokusit se přesně určit formy tohoto znovunabytí a jeho aktéry. Přisvojit si něco, učinit z toho svůj “majetek” znamená pro vlastníka nad tímto majetkem vládnout, soutředit ve svých rukou výhradní právo užívání (usus), požívání (fructus) a abúzu, čili práva fyzicky a právně věcí disponovat. Volné nakládání je znakem skutečné vlády nad majetkem, jedině ono umožňuje jeho mobilizaci za účelem efektivnějšího ekonomického využití. V tomto smyslu nemůže být nabytí majetku omezeno na přidělení vlastnického titulu, nýbrž je vyjádřením společenského vlastnického vztahu, kterým se z držitele tohoto majetku stává jeho výhradní majitel. Z tohoto hlediska, které jistě vyvolá četné připomínky, se vynasnažíme uvést do vzájemného vztahu způsoby privatizace půdy a kapitálu se strategiemi nabývání majetku různými aktéry tak, jak nám to umožnil výzkum v terénu prováděný v průběhu posledních pěti let.
1. DRAHA PRIVATIZACE / RESTITUCE 1.1. Dědictví minulosti nebo nové instituce? V referátech o změnách, ke kterým došlo ve střední Evropě, bývají obvykle uváděny dva typy hypotéz. První zdůrazňuje kontinuitu přítomnosti a minulosti, kterou je míněno období před komunismem, přičemž čtyřicet let komunistického režimu je považováno za pouhé odbočení z cesty. Pokud se týká zemědělství a zemědělských organizací, od chvíle, kdy privatizační politika začala s přerozdělováním půdy a majetku na základě bývalých vlastnických práv, by kolektivistická epizoda mohla být tudíž považována za cosi vedlejšího. Půda, trvalá par excellence, je k takovému postupu reprivatizace vhodnější než kterákoli jiná kategorie majetku. Nutno konstatovat, že otázkám restituce majetku bývalým vlastníkům se nevyhnula žádná země střední Evropy. V prů1
Marie LAVIGNE : L'Europe de l'Est du plan au marché, éd. Liris, 1992.
CAHIERS DU CEFRES
15
běhu prvních dvou let přechodu, před přijetím zákonů a zahájením restrukturalizačního procesu, stála tato otázka v popředí politické scény v Maďarsku, v České republice i na Slovensku. Vymezit smysl toho, co může být prezentováno jako návrat k dřívějšímu společenskému řádu, je velmi choulostivé. Restituce nebo akt odškodnění má morální hodnotu nápravy křivd spáchaných komunistickými režimy. Jestliže znárodnění bylo navíc provedeno cizí mocností, jak tomu bylo v Litvě, je restituováním majetku bývalým vlastníkům posvěceno i znovunastolení národní nezávislosti. Rehabilitováním soukromého vlastnictví byla v období přechodu otevřena cesta k nevyhnutelnému přerozdělení půdy, které se sice uskutečňuje za různých podmínek, obecně ale přihlíží k bývalým vlastnickým právům, jež byla kolektivním způsobem hospodaření zrušena či jenom omezena, tedy zbavena svého operačního charakteru. Návrat obrovského počtu malých vlastníků půdy do této hypotézy o pokračování dlouhodobé dějinné kontinuity dobře zapadá. Protože se dovolává ideálu rolníka–vlastníka, vyzdvihovaný pozemkovými reformami 20. století, nelze její symbolický a politický rozměr podceňovat. Druhá hypotéza spatřuje v dědictví kolektivismu hlavní určující faktor přítomnosti. Zemědělský kolektivismus znamenal nezvratný zlom, který se u většiny pracovníků v zemědělství projevil ztrátou systému tradičních venkovských hodnot, zvláště vztahu k půdě, ale i podnikatelského ducha. Tento fakt, jehož význam jsme mohli posoudit v průběhu našich prvních anket, 2 není možná tím nejdůležitějším, v žádném případě ho při snaze pochopit majoritní zachování struktur neokolektivistického typu v zemích střední Evropy nelze prosazovat jako jediný. Dalším vysvětlujícím prvkem by mohla být úloha bývalé zemědělské elity, která tak možná našla cestu úspěšné transformace. Skutečnost, že se této sociální skupině podařilo usměrnit privatizační mechanismy kolektivních aktiv tak, aby vyhovovaly jejím zájmům, by mohla vysvětlit jednak mocenská situace uvnitř družstevních nebo státních hospodářství, ale i intervenční schopnost zemědělských lobby, které si zachovaly významné postavení v administrativním aparátu. V tomto “kapitalismu se soudružskou tváří”, 3 který se více či méně nenápadně v různých zemích a sektorech prosazuje, spatřují někteří badatelé dovršení procesu přivlastňování, o který členové nomenklatury usilovali již za komunistické éry. Zdá se nám, že obě tyto hypotézy jsou vzhledem k zkoumané skutečnosti příliš zjednodušující. Složitost přechodu a klíč k jejímu pochopení je právě v onom dvojím dědictví, s kterým jsou tyto společnosti konfrontovány a s nímž se musí vyrovnat, v dědictví kolektivismu i období, které mu předcházelo.
1.2. Způsoby úpravy vlastnických práv k půdě Nehodláme líčit diskuse, které se kolem těchto otázek rozpoutaly, ani provádět podrobnou analýzu privatizačních zákonů týkajících se zemědělského majetku. (Privatizační postupy jsou souhrnně uvedeny v přiložené tabulce). Přijaté privatizační mechanismy nás nutí rozlišovat postupy vztahující se jednak k půdě, jednak k provoznímu kapitálu. Toto faktické oddělení dvou faktorů, tak důležitých pro fungování zemědělské výroby, podmiňuje strategie jejich nabývání, které budou popsány v druhé části této studie. Pro budoucnost zemědělců má vážné následky. Ve způsobech znovunastolení soukromého vlastnictví půdy se obráží charakter vyvlastnění a podmínky, za nichž k němu došlo. Rozdíly, které lze pozorovat mezi zeměmi střední Evropy, souvisí s jejich národními dějinami od konce meziválečného období až po pád komunismu. Rozlišujeme tři základní způsoby úpravy vlastnických práv: – Obnovení plných vlastnických práv se vztahuje na vlastníky, jejichž vlastnická práva byla omezena při provádění zemědělské kolektivizace. Ve většině středoevropských zemí byli rolníci nuceni vložit svůj majetek do kolektivních hospodářství a jejich vlastnické právo k půdě nebylo zrušeno žádným legislativním úkonem. Vlastnictví jenom přestalo být operativní. Omezení všeho druhu ho zbavila významu. Vlastníci ztratili užívací právo (až na malé záhumenky), výnos z požívání (v Maďarsku zredukovaný na vyplácení symbolické půdní renty) a právo se svým majetkem nakládat. Obnovení práv této skupiny bývalých vlastníků, již tvoří především členové družstev, spočívá v obnovení jejich práv užívacích a požívacích, které je opravňují vyjmout svůj majetek z kolektivních hospodářství, nebo ho za úplatu pronajímat jiným hospodářům. Uznání vlastnického práva k půdě neznamená automaticky možnost konkrétního nabytí. Např. v Maďarsku musí členové družstev žádat o stanovení svého podílu půdy, vyjádřeného katastrální hodnotou, ad hoc výbor spadající pod působnost místních úřadů. Tento postup delimitace parcel přidělovaných jednotlivým vlastníkům je velmi zdlouhavý, choulostivý (protože ve hře jsou zájmy celé řady lokálních vlastníků půdy) a nákladný (vyměřování se provádí na náklady žadatele). 2 Marie–Claude MAUREL, Terre, capital, travail. Vers des nouveaux rapports sociaux en Europe centale. Cahiers de Sociologie, svazek XCVI, 1994, str. 7–32. 3
Roman FRYDMAN, Kenneth MURPHY, Andrzej RAPACZYNSKI, Capitalism with a Comrade's Face, svazek 2, No 2, leden 1996, str. 5–11.
16
M. C. MAUREL
– Restituční nebo kompenzační předpisy se vztahují pouze na majetek, který byl nezákonně vyvlastněn nebo zkonfiskován. V těchto případech se jedná o zmírnění křivd spáchaných na některých obětech (např. politických vězních) nebo majetku. Data, k nimž se vztahují, kategorie oprávněných osob a odškodňovací řízení jsou v každé zemi stanovena přijatými zákony (viz tabulka 1). Česká republika zvolila postup restitucí půdy a jiného zemědělského majetku (včetně živého a mrtvého inventáře) v naturáliích těm bývalým vlastníkům, kteří prokáží své nároky, a pod podmínkou, že tento majetek bude užíván k zemědělským účelům (závazek, který ve skutečnosti není příliš respektován). Litva přijala restituční zákon počítající s navrácením půdy do 80 hektarů (z toho 50 hektarů zemědělské půdy). Nový vlastník má povinnost trvale žít na venkově a půdu obdělávat, přičemž ji nesmí ani prodat, ani pronajmout. V rámci prodeje části půdy obhospodařované družstvy a státními statky v dražbě zvolilo Maďarsko odškodnění ve formě vlastnických kuponů konvertibilních především na půdu. I při velmi složité proceduře stanovené kompenzačním zákonem se znovunabytí půdy jeví jako možné. Přestože kompenzační tarif hodnoty majetku je degresivní, systém dražeb umožnil některým bývalým vlastníkům získat půdu o větší rozloze, než o jakou přišli. Odkoupením kompenzačních kuponů od oprávněných osob, které o půdu neměly zájem, ji mohly získat i jiné osoby než bývalí vlastníci. – Přidělení půdy některým kategoriím oprávněných osob je jinou formou přerozdělení půdního fondu. Z obavy před nespravedlností byla přijata opatření, na jejichž základě byl malý díl půdy přidělen i pracovníkům kolektivních hospodářství. Někteří členové družstev nebo zaměstnanci státních statků neměli na půdu žádný právní nárok. Protože nepatřili do skupiny bývalých vlastníků, hrozilo nebezpečí, že jejich záhumenek, který jim kolektivistický systém poskytl do užívání, bude vyvlastněn. V Maďarsku jim byl přidělen pozemek o katastrální hodnotě dvaceti až třiceti zlatých korun (tedy 1,5 ha), v Litvě dostaly rodiny zemědělců v průměru tři hektary. To, že v České republice nebylo žádné podobné opatření přijato, svědčí o tom, že charakter přerozdělení půdního fondu, který znamená rehabilitaci bývalých vlastníků, je v této zemi mnohem jednoznačnější. Je třeba zdůraznit symbolický dosah těchto politik přerozdělování půdního fondu. Volbou dat, k nimž se vztahují, příslušným slovníkem, zejména použitím explicitního termínu “pozemková reforma” v názvu zákona v Litvě nebo v politických debatách (v Maďarsku se v demokratickém fóru mluvilo o ”druhé pozemkové reformě”), principy vedoucími k přijetí určitých opatření (omezení restitucí nebo odškodnění rozlohou nebo hodnotou, přiznání jakéhosi “morálního nároku” tomu, kdo půdu obdělává a její přidělení “bezzemkům”) a konečně i s tím souvisejícími úpravami půdního fondu (s cílem racionalizovat parcelaci) má toto přerozdělení charakter pozemkové reformy. Proces sociální obnovy, který se dovolává vlastnických vztahů nastolených pozemkovými reformami v meziválečném období nebo těsně po válce, inspirovaný ideálem rovnostářského rozdělení majetku mezi rolníky–vlastníky, nemůže být než obojetný.
1.3. Rozdělování nároků na provozní kapitál Privatizace majetku státních statků ve státním vlastnictví vypadá jinak než privatizace majetku družstev. Připomeneme pouze mechanismus rozdělování majetku družstev. Kolektivní hospodářství nahromadila provozní kapitál v podobě budov, vybavení a strojů, zemědělského inventáře, který měl statut nedílného společného majetku. Privatizace předpokládá ocenění tohoto kolektivního majetku a jeho rozdělení oprávněným osobám ve formě vlastnických podílů. Kritéria k určení těchto osob a jejich místa v transformačním procesu družstev, principy rozdělování majetku i schopnost skutečně s ním nakládat jsou v jednotlivých zemích odlišné. Tabulka shrnuje nejdůležitější přijatá opatření. Možnosti jsou omezené. Přerozdělení se týká buď “oprávněných osob” – to znamená původních vlastníků nebo jejich dědiců – které do kolektivního hospodářství vložily svůj majetek, nebo těch, kteří svou prací k nahromadění provozního kapitálu přispěli a kteří tento majetek užívají. První koncepce se opírá o pojem “zmírnění křivd”, znamená návrat k předcházejícímu sociálnímu řádu a bývá definována jako restituce. Druhá je vedena snahou o rovnostářství, předpokládá vrácení pohledávek všem členům kolektivního hospodářství (to znamená uznání jejich příspěvku k vytvoření provozního kapitálu kolektivního vlastnictví) a řídí se principem “spravedlnosti měřící podle zásluh”. Způsob přidělování podílů bývalých družstev obecně tento princip vložené práce uznává, jeho význam není však v jednotlivých zemích stejný. Lapidárně bychom mohli říci, že způsob rozdělování se řídí dvěma principy: “každému podle jeho vkladu” a ”každému podle jeho práce”. I když se k principu “každému podle jeho práce” stále přihlíží, je zřídka uplatňován výhradně; většinou bývá v různém poměru a v závislosti na celém souhrnu podmínek kombinován s principem “každému podle jeho vkladu”. Český zákon, jehož prioritou je rozdělování nedílného kolektivního majetku na základě vloženého majetku, a tedy na úkor vložené práce, stvrzuje dimenzi sociální obnovy stavu před kolektivizací, zatímco uznání vložené práce, charakterizující maďarský zákon a výhradním způsobem litevskou reformu, má povahu druhého připomenutého konceptu.
CAHIERS DU CEFRES
17
Jestliže principy tvořící základ přerozdělování vlastnických práv k aktivům půdního i nepůdního fondu jsou prvním vodítkem k pochopení transformace sociálních vztahů, jsou strategie nakládání s majetkem ještě podstatnější. Po ukončení procesu rozdělení vlastnických práv je třeba posoudit povahu poměru kapitálu a práce a prozkoumat vztahy mezi vlastnictvím půdního a nepůdního fondu, způsobem jeho využívání a zhodnocení.
2. OD FIKTIVNÍHO VLASTNICTVÍ K VLASTNICTVÍ KONKRÉTNÍMU: AKTÉŘI A STRATEGIE V této druhé části bychom chtěli zdůraznit, že rozdělení kolektivního majetku mezi oprávněné osoby je k obnovení instituce vlastnictví jako ekonomické kategorie nedostačující. V jakém měřítku je nabytí vlastnického práva doprovázeno možností s tímto majetkem skutečně svobodně nakládat? Jinými slovy, jaké možnosti konkrétního nabytí majetku mají bývalí i noví vlastníci? Otázka důležitá pro všechny, kteří se stali vlastníky na základě přidělování vlastnických podílů provozního kapitálu družstev, ale i vlastnických podílů půdního fondu, jak tomu bylo například v případě členů maďarských družstev. Při rozdělování vlastnických podílů kapitálu transformovaných družstev má vlastnictví hodnotu titulu, ne však majetku. Mají noví spoluvlastníci nad správou svého majetku alespoň právo kontroly? Analýza vývoje poměru sil umožňuje odhalit některé prvky strategií nabývání používaných v družstvech určitými skupinami sociálních aktérů.
2.1. Strategie “kalkulací při vydávání podílů” z družstev nebo ze státních statků Tyto strategie mají svůj původ v touze po okamžitém a konkrétním nabytí majetku v průběhu transformace nebo likvidace bývalých družstev. Ustanovení počítala s možností oprávněných osob získat svůj kapitálový podíl v podobě věcného majetku. Pro nedostatek informací a z důvodu většinou velmi krátkých lhůt toho využila jen nepatrná část oprávněných osob. Vedení bývalých státních či družstevních hospodářství se snažila tyto postupy zablokovat a vedla různé zastrašovací kampaně; hlavním argumentem na podporu jejich strategie bylo “zachování celistvosti majetku”. Vzhledem k malé hodnotě rozdělovaných kapitálových podílů, nebylo jejich vydání příliš zajímavé. Strategie vydání (nebo v českém případě restituce) několika kusů dobytka nebo pracovních nástrojů, které byly okamžitě prodány a restitutovaný kapitál byl zpeněžen, nás zajímají jenom okrajově. Strategie některých sociálních aktérů spočívající v shromáždění podílů, kterých pak bylo použito k vydání majetku výrobního charakteru (dílen, stájí, vinařských sklepů atd.) nebo k jeho koupi ve dražbě, vedly naopak k vytvoření malých podniků (většinou v podobě společností s ručením omezeným nebo nových malých družstev). Taková byla většinou strategie vedoucích pracovníků a techniků, kteří v ní viděli příležitost ke změně profese a k slibnějšímu investování kapitálu než při setrvání v transformovaném družstvu. Podobnou strategii použili vedoucí pracovníci kolektivních hospodářství i při uchvácení nejzajímavějšího zařízení a provozních budov, jež byly dány do dražby při jejich likvidaci nebo rozpouštění. Při přípravě privatizačního projektu státních statků nebo při dělení družstev na technické jednotky dokázali vedoucí pracovníci využít svého postavení “zasvěcených” a získat nejzajímavější části majetku. Lze se domnívat, že tyto strategie nenabyly většinového charakteru jenom proto, že se objevily i jiné způsoby a formy nabývání majetku.
2.2. Strategie nabývání–kontroly uvnitř družstev Způsoby dělení aktiv nepůdního majetku vedly k relativnímu rozdrobení kapitálu mezi velký počet držitelů podílů. Transformovaná družstva se skládala ze spoluvlastníků s velmi odlišnými zájmy: z důchodců očekávajících ze svých vlastnických podílů příjmy, z aktivních členů, kterým šlo především o zachování zaměstnání a mzdy. Všichni držitelé podílů nejsou přirozeně schopni vykonávat nad správou a zhodnocováním družstevního vlastnictví právo kontroly. “Osoby zvenku”, zejména bývalí vlastníci bez trvalého bydliště v místě, pokud vůbec mají právo se o to zajímat (např. v maďarských družstvech tato kategorie osob do toho nemá co mluvit), nemají ani čas, ani nejsou dostatečně kompetentní. Za daných podmínek rozhoduje spory mezi těmito dvěma antagonistickými skupinami management těchto družstev, rekrutující se buď z bývalého vedení nebo z vrstvy odborníků a středních kádrů. K získání kontroly mají své vlastní strategie, jejichž pomocí se z nich stávají skuteční “šéfové–majitelé” kapitálu. Chtějí-li dosáhnout svých cílů, jsou nuceni se značnou prohnaností uplatňovat strategie se zřetelem na početní rozložení sil mezi oběma skupinami a rozdělení kapitálových podílů mezi nimi. Tyto
18
M. C. MAUREL
správci rádi střídavě vystupují buď v zájmu námezdně pracujících jako obhájci výrobního majetku, či jako obhájci důchodců, kterým je družstvo povinno vyplácet pravidelné dividendy a půdní rentu. Ve skutečnosti je ale cílem této hry na spojenectví jednu či druhou skupinu odstranit nebo minimalizovat. Tak předseda družstva v Boly, který odmítá platit dividendy, prohlašuje, že “chce odradit vlastníky zvenku, aby cokoli očekávali” a přimět je tak k prodeji jejich podílů na podniku za velmi nízké ceny, neboť tyto podíly nic nevynášejí. Transakce s podíly podniků jsou jedním ze způsobů umožňujících znovuvytvoření kapitálu a jeho koncentrování v rukou řídící a technické elity. Tuto strategii doprovází proces koncentrování půdy v rukou stejných vlastníků; dochází k němu vykupováním vlastnických podílů půdy od držitelů podílů málo zainteresovaných na jejím zhodnocení (důchodci, dědici parcel, atd.). Jiná cesta k znovuvytvoření kapitálu vede přes transformování právního statutu a finanční struktury družstva. Vznik holdingové společnosti spravující majetek družstva a vytvoření právně nezávislých společností s ručením omezeným, do kterých pracující vloží své podíly, povoluje provádět, alespoň jak se zdá, operace umožňující zatížit dluhy družstvo (a společníky v důchodovém věku) a osamostatnit některá odvětví činnosti, která se za těchto podmínek mohou stát rentabilní. Podobné řešení ve svůj prospěch zvolila i některá vedení družstev v České republice – vytvořila akciové společnosti, do kterých vložila část kapitálu družstva, přičemž dluhem zůstalo zatíženo bývalé družstvo. Díky všem těmto uvedeným strategiím je znovuvytvoření konkrétních vlastnických vztahů ohroženo. Zodpovědný přístup mnohých nových vlastníků brzdí hned několik prvků: anonymní charakter vlastnictví (nikdo nezná hmotnou podstatu svého podílu), skutečnost, že “vlastnictví jako titul” opravňující k inkasování příjmu nevytváří majitele způsobilého svůj majetek spravovat. Rozdělení kapitálu zdánlivě rovnostářským způsobem dostalo poživatele této výhody do konfliktní situace, které využívají ti, kteří si moc rozhodovat přisvojili již dávno.
2.2. Rodinné strategie nabývání majetku Jsou používány především rodinami, jejichž majetek byl vyvlastněn v první fázi kolektivizace, která započala koncem čtyřicátých let a táhla se až do poloviny let padesátých. Byla doprovázena neúprosným “třídním bojem”, jehož cílem bylo odstranit střední rolnictvo, hlavního odpůrce kolektivistického projektu. Původ majetku dobře situovaného středního rolnictva sahá svými kořeny mnohem dál do minulosti než vlastnictví osob, jimž byly přiděleny malé kousky půdy při pozemkových reformách prováděných těsně po válce. Tato sociální vrstva, lpící na svém majetku a na tradičních hodnotách rolnické práce, zahájila proces modernizace–koncentrace, jež v různých oblastech a zemích pokročil nerovnovnoměrně. 4 Tito dobře situovaní vesničané, takzvaní “kulaci”, se stali předurčenými oběťmi kolektivizace; byl jim nejenom zkonfiskován majetek, ale byli vystaveni i nejrůznějším formám násilí, od uvěznění až po deportaci. Osudy těchto rolnických rodin, které chtěl komunistický režim zlikvidovat, byly různé. Mnoho litevských “kulaků”, deportovaných sovětským režimem, se do svých vesnic nevrátilo a jejich potomci se usadili ve městě. Obecně se dá říci, že tito rolníci byli buď přinuceni vstoupit do kolektivních hospodářství, nebo vesnice opustili. Ať už byla jejich životní dráha jakákoli, všichni si na své křivdy uchovali bolestnou vzpomínku a dožadují se navrácení majetku, kvůli němuž byli oni sami, nebo jejich rodiče, vystaveni násilí. Tito bývalí vlastníci vytvořili spolky, které spolu s organizacemi politických vězňů a výbory na obranu lidských práv vedou rozhodný boj za uznání a respektování jejich práv. Vzhledem k tomu, že jsou poměrně pokročilého věku, v zemědělství již nepracují a jejich potomci nemají o tuto činnost zájem, usilují sice o navrácení svého majetku, ale k jeho konkrétnímu využití nemají prostředky. Pro většinu bývalých vlastníků nemá užitková hodnota půdy žádný význam, přičemž její směnná hodnota na trhu, převážně nájemním, stále ještě není definitivně stanovena. Jejich kroky jsou tedy vedeny snahou o symbolické znovunabytí vlastnictví a restituce pro ně představuje sociální rehabilitaci. Na ilustraci můžeme uvést několik příkladů: Když byla rodina pana V.M., předsedy Sdružení rolníků v okrese N. ve středních Čechách, v roce 1952 vyhnána ze své vesnice, vlastnila 37 hektarů, dva páry koní, stádo hovězího dobytka čítající čtyřicet kusů a americký traktor. Rodiče byli nuceni pracovat v továrně a děti nesměly studovat. Ve věku více než šedesáti let požádal pan V.M. spolu se svým bratrem o navrácení majetku, který se rozhodli pronajmout novému družstvu.
4 Výzkum v terénu nám umožnil uvědomit si jejich význam a poznat jejich úlohu v oblastech jako střední Čechy, oblast Békés, Baranya osídlená švábskými rolníky, planina ve střední Litvě atd. V organizaci způsobu bydlení na venkově a jeho architektuře dodnes nacházíme stopy této rolnické vrstvy, která v období mezi dvěma válkami zbohatla a prošla procesem modernizace.
CAHIERS DU CEFRES
19
Panu a paní L., bývalým členům družstva v Mezöberény v okrese Békés, je 65 a 68 let a jsou již v důchodu. Oba pocházejí z dobře situovaných rolnických rodin “kulaků”. Manželova rodina vlastnila 35 hektarů, rodina paní L. 40 hektarů půdy. Jejich rodiče byli vystěhováni ze svých domů a z půdy při první kolektivizaci v roce 1952. Otec paní L. byl několik měsíců vězněn, poté byl vysídlen do horského kraje, odkud se v roce 1954, v období “Imre Nagyho”, vrátil a byla mu vrácena část půdy a dva koně. Na podzim 1960 byli mladí manželé nuceni vstoupit do družstva, do něhož vložili sedm hektarů půdy. Při shromažďování dokumentace k podání žádosti o kompenzace se tomuto manželskému páru v důchodu nepodařilo obstarat všechny potřebné doklady potvrzující vlastnictví majetku zkonfiskovaného oběma rodinám. Žádost se týkala 330 zlatých korun, přičemž v dubnu 1993 dostali vlastnické kupony v hodnotě 240 000 forintů. O měsíc později jsou nuceni koupit půdu, i když v jejich věku nepřipadalo v úvahu, že by ji sami obdělávali, a jejich děti žijící ve městě o ni neměly zájem. Pan M.L. to zdůvodnil třemi jasně a rozhodně formulovanými argumenty: “mám půdu rád a zůstal jsem rolníkem, při vzpomínce na kolektivizaci zuřím a navíc, v hodnotu půdy mám důvěru.” Co ale s těmi nově získanými devíti hektary, k nimž po krachu družstva přibylo sedm hektarů, které mu původně patřily? Rozhodl se stát členem jednoho ze šesti malých družstev, které vznikly na území bývalého družstva. Obchod se ale ukázal jako velmi nevýhodný, protože nové družstvo není schopno mu za pronájem šestnácti hektarů vyplácet rentu. Pan L. kriticky a se zadostiučněním vynáší svůj verdikt: “kompenzace byla věcí spravedlnosti, ale přijaté řešení je špatné, bylo by lepší, kdybychom dostali peníze.” Rezignovaně konstatuje, že i když celý život tvrdě pracovali, výsledek je hubený. Některé z těchto rodin, rehabilitovaných restitučním řízením, se smluvně zavázaly se na znovunabyté půdě usadit a znovu zřídit rodinné hospodářství. Při rozhovorech s touto skupinou oprávněných osob nás zajímaly především jejich záměry. Jejich výpovědi se točily kolem jednoho ústředního bodu – rodinnné historie před kolektivizací a po ní. Restituce pro ně znamená pokračování rodinné tradice jako sociální skupiny vlastníků. Protože obnovuje předávání majetku, který je dědictvím po otci, znovu navazuje vztahy mezi generacemi, jež kolektivizace uvolnila. Kromě významu a prospěchu v rovině materiální se svým symbolickým dosahem vrací k přirozenému řádu věcí. Znovunabytím majetku je dovršena povinnost upamatovat se na minulost. Právě ona dimenze dědičnosti procesu znovupřivlastňování majetku může osvětlit podmínky znovuvytvoření rodinného hospodářství. Ať již je právní postup jakýkoli (restituce, odškodnění), rodiny si vytvářejí svou vlastní strategii, jíž usilují o znovuzískání půdní základny zajišťující realizovatelnost jejich záměrů, mobilizování schopností a sil jejích členů a předávání zkušeností z generace na generaci. Tyto strategie, uvedené v pohyb procesem znovunabývání rodinného majetku, můžeme ilustrovat na několika případech: Ve vesnici Karcag v nížině Alföld se potomci jedné rolnické rodiny, patřící k ”venkovské maloburžoazii”, domluvili na strategii spočívající v uplatnění nároků na kompenzace za majetek zkonfiskovaný jejich prarodičům a poté prostřednictvím kompenzačních kuponů hromadně nakoupili půdu. Stará generace svěřila obhospodařování takto získané půdy (celkem asi tři sta hektarů) společnosti se statutem fyzické osoby, kterou založil jeden ze synů a dva vnuci “kulaka”, který byl obětí vyvlastnění. Majetek, trpělivě nahromaděný prací několika generací rolníků, tak byl k velkému morálnímu uspokojení nejstarší generace nejenom znovu vytvořen, ale tím, že pokračovatelům rodu poskytl efektivní výrobní nástroj, dokonce rozšířen. Hospodářství rodiny S. v Ovčárech ve středních Čechách, obhospodařované vlastními silami, se rozkládá na 33 hektarech a patří k němu chov více než třiceti kusů dobytka, z toho patnácti dojnic. V hospodářství pracují dvě generace, které nicméně nežijí společně. V průběhu dvou let bylo investováno 1 200 000 českých korun a hospodářství vlastní kompletní strojový park a nové hospodářské budovy. Nové hospodářství dostalo dotace a bezúročný úvěr, což dohromady představuje třetinu investic. Na zdařilém znovuvybudování hospodářství má významný podíl rodinná historie, která tento úspěch i osvětluje. Pan S. pochází z rodiny středních rolníků, která před kolektivizací vlastnila devět hektarů, paní S. z dobře situované rodiny s třiceti hektary půdy a četnými hospodářskými budovami. Rodiče pana S. odmítli vstoupit do družstva a živořili na dvou hektarech, které jim byly ponechány, rodiče paní S. byli vězněni, vysídleni jako kulaci a jejich majetek byl zkonfiskován. Jejich dcera se vyvdala do rodné vesnice a stala se dojičkou v družstvu. Do družstva vstoupili i oba synové, starší jako ekonom, mladší jako technik. Všichni se rozhodli z družstva vystoupit a paní S. uplatnila svůj nárok na vrácení rodinného majetku. Rodinné hospodářství znovu vzniklo na základě restituce půdy (3 parcely o rozloze 24 hektarů v zemědělském obvodu obce Jestřábí Lhota), živého a mrtvého inventáře a navrácení devíti hektarů (čtyři parcely v zemědělském obvodu obce Sendražice), které do družstva vložila rodina otce. Stroje, které jim družstvo vrátilo, byly sice ve špatném stavu, nicméně provozuschopné, a dvacet kusů hovězího dobytka (z toho deset dojnic) umožnilo začít s chovem. Několik kusů bylo okamžitě prodáno, a tak byl získán počáteční kapitál. Rodina S. by ale nemohla své hospodářství znovu zřídit, pokud by kromě půdního a provozního kapitálu nedisponovala i rozsáh-
20
M. C. MAUREL
lým kapitálem kulturním: zkušenostmi rodičů, technickými znalostmi synů. Tato rodinná pracovní síla zahrnující širokou škálu odborné kvalifikace, nelitující námahy a vzájemnou pomocí upevňující své vztahy, je bezpochyby rozhodujícím potenciálem podobného podniku. Pohonným motorem tohoto hospodářství je rodinný projekt pevně zakotvený v kontinuitě systému hodnot, který manželé S. dokázali navzdory nepřátelskému osudu svým dětem předat. Získáním svého majetku a jeho zhodnocením vlastní prací rodina S. obnovila dědičná pouta, která se neomezují na pouhý vlastnický vztah. Symbolický dosah tohoto kroku proto nelze podceňovat, neboť znovunabytí majetku je i vyjádřením úcty generaci, která se stala obětí kolektivizace. Vůle k znovunabytí majetku pro zajištění životnosti nového hospodářství nestačí. Kromě ekonomického kapitálu vyžaduje i kompetentnost (kulturní kapitál) a podnikatelský projekt. Tento projekt je založen na představě zemědělské hospodářské jednotky, ideálu, jehož se hospodář a jeho rodina více či méně explicitně dovolává. Právě tento odkaz, jehož vzorem může být malé hospodářství produkující potraviny pro vlastní potřebu, anebo rodinné hospodářství, jež se svou produkcí obchoduje, je pro projekt znovuvybudování určující a přispívá k silné diferenciaci možností rozvoje rodinných hospodářství vznikajících ve střední Evropě.
2.4. Strategie podnikatelského typu I tyto strategie mohou být záležitostí osob využívajících výše uvedených postupů, hlavním motorem pro zřízení nového hospodářství tu ale není vůle k znovunabytí majetku. Jde o osoby, které se dokázaly chopit příležitosti privatizace a koupí nebo do pronájmu získaly určitý majetek, který se stal základem jejich podnikatelského záměru. Tato skupina nových vlastníků podnikatelů se rekrutuje převážně z vedoucích pracovníků a odborníků bývalých kolektivních hospodářství, kteří mají patřičné odborné znalosti a chtějí je uplatnit. V zemi jako je Maďarsko, kde oživení soukromého sektoru mělo nejrůznější podoby a nabylo poměrně velkého rozsahu, probíhal tento přechod od statutu námezdně pracujícího k statutu drobného podnikatele postupně. Přechod byl usnadněn rozvinutím ekonomických aktivit tzv. šedé ekonomiky, jejíž rozvoj předtím narážel na určité bariéry. Získané zkušenosti i kapitál, nahromaděný v podobě vybavení, mohly být systematicky zhodnoceny, jakmile zmizely překážky stojící v cestě soukromému podnikání. Češi, kteří měli k podnikání daleko horší podmínky, prokázali (či znovu prokázali) podnikatelského ducha ve velmi krátké době. Stejné zjištění se týká i určitého počtu Litevců, naráz vytržených z dlouhého období sovětizace. K ilustraci podnikatelské dráhy několika z nich uvádíme tyto příklady: Ve velké maďarské nížině, poblíž Bekescaby, stojí krásná tanya renovovaná ve stylu “cottage” – sídlo farmy jednoho vedoucího průmyslového pracovníka, který tu pobývá od března do října, aby dohlédl na chov jednoměsíčních housat, které jsou prodávány na výkrm chovatelům v kraji Békés. Tento podnikatel, původem ze zemědělské rodiny, provozuje svou živnost jako vedlejší činnost. Vystudoval zemědělskou školu a byl zaměstnán jako odborník v zemědělském družstvu, později se stal vedoucím pracovníkem zemědělsko–průmyslového drůbežařského podniku “Bekescaba Baromfi Feldogozöprocessing”, který v této oblasti organizuje drůbežářskou produkci. Když v roce 1980 spolu s jiným malým podnikatelem začínal, měl velmi dobrou výchozí pozici. V roce 1986 koupil tanyu a postavil první drůbežárnu o rozloze 400 m2 a kapacitě 4 000 housat. Od roku 1992 vybudoval druhou budovu (500 m2, 5 000 hus) a pomocí kompenzačních kuponů, které koupil na volném trhu, získal půdu. V roce 1994 dokončil stavbu třetí budovy, čímž zvýšil svoji kapacitu na 14 000 hus. Výroba je plně integrovaná do výrobního řetězce organizovaného továrnou – ta dodává housata a dostává husy. O husy se stará 8 zaměstnanců pracujících za mzdu. Celková investice představuje 10 milionů forintů financovaných částečně z vlastních zdrojů (3 miliony forintů), částečně z úvěru (bezúročná půjčka 4,5 milionu z Fondu pro rozvoj zemědělství a bankovní úvěr s 28% úrokovou sazbou ve výši 2,5 milionu). Podnikatel přiznává, že měl možnost získat informace o výhodných půjčkách a díky svému postavení dostával nejlepší housata. Za svoji produkci byl navíc placen v hotovosti. Bylo by možné, aby tento typ zemědělského byznysu byl tak neobyčejně úspěšný nebýt jeho zaměstnání v hlavní ekonomice, která mu umožnila přístup do sítě tak důležité pro jeho vlastní výrobní činnost? K tomuto zbohatnutí došlo na vlně šedé ekonomiky a díky zákaznickým sítím, které v kontextu ekonomiky nedostatku zajišťovaly vedoucím pracovníkům podniků přednostní přístup ke zdrojům. Jeho kapitál je tedy plodem zbohatnutí, k němuž došlo za bývalého režimu; svému držiteli však poskytuje solidní základ k přeměně v podnikatele. Farmu “Jola”, bývalou součást státního statku Dešenice v jižních Čechách, vedou dva technici státního statku (agronom a zootechnik), nespokojení s ekonomickým zmatkem, který sem vneslo byrokratické vedení. Rozhodli se proto osamostatnit a vytvořili společnost s ručením omezením, jež byla zaregistrována 6. června 1991 a 1. ledna 1992 se od státního statku odtrhla. Jejich podnikatelský záměr vypracovaný v průběhu první vlny pri-
CAHIERS DU CEFRES
21
vatizace v roce 1991 musel být s několika doplňky znovu předložen při druhé vlně. Poslední verze byla zahrnuta do konečného privatizačního projektu bývalého státního statku na podzim roku 1993. Oba společníci si vytkli za cíl postupně získat privatizovaný a restituovaný majetek. V roce 1992 s.r.o. “Jola” obhospodařovala 600 hektarů zemědělské půdy, zpočátku pronajaté od Pozemkového fondu ČR. Od roku 1993 platí “Jola” nájemné ve výši 1,5% hodnoty půdy. V roce 1994 činila výše pronájmu za půdu a budovy 280 000 korun. Společnosti “Jola” se podařilo pronajmout dalších 464 hektarů v katastru sousedních obcí (Dešenice, Nýrsko, Oldřichovice, Žiznětice). V září 1993 s.r.o. pronajala budovy, které byly k dispozici na území obce Dešenice. Dokud nebudou vyřízeny restituční žádosti, nemůže “Jola” budovy odkoupit. Tato přechodná situace znemožňuje plánování investic. O většině investic se bude uvažovat až po ukončení privatizace (“až budou vyřešeny majetkové vztahy”). Vzhledem k nové zemědělské politice se správci statku rozhodli pro extenzivní systém výroby a rozšíření chovu – díky tomu získali zvláštní dotace Ministerstva zemědělství. V roce 1992 měla farma “Jola” 40 hektarů na jednoho pracovníka (oba správce v to nepočítaje), v roce 1993 se poměr zvedl na 50 hektarů na pracovníka (těsně před transformací připadalo na jednoho pracovníka 12 hektarů). Noví šéfové, kteří zavedli pracovní disciplínu, by chtěli co nejrychleji dosáhnout 140 hektarů na pracovníka; to ale předpokládá zmodernizovat stáje a zakoupit nové stroje. Společnost “Jola” dosahuje zisku, ale snaží se ho zastírat, aby nemusela platit příliš velké daně. Správci podniku, kteří se iniciativně chopili možnosti osamostatnit se a byli ochotni vzít na sebe riziko investovat veškerý svůj majetek do společnosti, tak dosáhli při privatizaci farmy těch nejvýhodnějších podmínek k získání kapitálu. 5 Za povšimnutí stojí mimochodem i přeměna bývalých vedoucích pracovníků kolektivistického systému – jakmile byli zainteresováni na zisku, stali se z nich nároční šéfové.
ZAVER Nedomníváme se, že na základě empirické typologie strategií nabývání majetku by bylo možné ozřejmit celou složitost těchto procesů, nicméně toto pojetí může vést k určitému zamyšlení a zároveň umožňuje vrátit se k výchozím hypotézám. Proces nabývání se nevztahuje jenom k věcem, ale i k historii. Nejvýrazněji to vyjadřuje touha bývalých majitelů po znovuzískání vlastnictví, jež pro ně představuje hodnotu rodinného dědictví. Pozorujeme-li strategie rodin, které se snaží navázat na svoji minulost vlastníků, nabývá plného významu hypotéza kontinuity období před kolektivizací a období přechodu, kterou jsme zmínili v úvodu. Svým způsobem sehrálo svoji úlohu i strukturální dědictví minulosti, neboť restituční i odškodňovací řízení vycházela z vlastnických práv k zemědělskému majetku těsně před kolektivizací, nebo po provedení pozemkových reforem. Tento návrat se nám však jeví spíše symbolický než skutečný, což, jak se zdá, dokazuje i fakt, že nabývání půdy o malé rozloze zůstává v zemědělské parcelaci střední Evropy takřka neznatelné. Z tohoto hlediska se bývalé vlastnické vztahy zdají nevratné. O znovunabytí půdy o několika hektarech žádaly jenom venkovské rodiny, pro něž má tato půda především svoji užitkovou hodnotu, jakou měl v období kolektivizace záhumenek. Přidělování pozemku rodinám bez půdy bylo vedeno snahou nevytvořit novou sociální skupinu poškozených osob. K tomu, abychom tento rozsáhlý převod vlastnických práv, k němuž dochází u všech zmíněných podob privatizace, mohli zhodnotit, nemáme ještě dostatek údajů. Mnoho ukazatelů však nasvědčuje tomu, že přinesl prospěch především sociální vrstvě, která mohla získat bývalý kolektivní majetek díky tomu, že nad ním vykonávala kontrolu, kterou dokázala transformovat v plná vlastnická práva. Právě pomocí tohoto konkrétního procesu přivlastňování se znovu vytváří směnná hodnota půdy a majetku, k němuž měla tato skupina pouze právo užívací, spíše než institucemi kodifikované praktikami. Noví vlastníci, kteří se zmocnili kapitálových nebo půdních podílů, tak transformují vlastnictví chápané jako dispozici ve vlastnictví jako svobodu podnikání. Často čteme, že trh s půdou se v zemědělství transformovaných zemí vytváří příliš pomalu, je to však nepřesný dojem, jenž vznikl díky tomu, že velká část transakcí zůstává zcela utajena. Převod vlastnických práv, mnohdy prostřednictvím přeplácení, do rukou těch, kteří s nimi skutečně operují, umožnily právě mechanismy sociálních vztahů, které vznikly v průběhu kolektivního vlastnictví.
TABULKA 1 – Privatizace půdy Postup privatizace půdy
5
Česká republika
Maďarsko
Litva
Při privatizaci může podnikatelský subjekt získat majetek za cenu účetní hodnoty stanovené Pozemkovým fondem ČR. Pokud zaplatí v hotovosti, poklesne cena na 46 %, jinak jsou splátky rozvrženy do dvaceti let.
22
M. C. MAUREL
Nabytí nebo zno- Členové družstev vlastnících půdu jsou oprávvunabytí půdy něni o ni požádat a obhospodařovat ji
(květen 1990) Restituce a/nebo odškodnění
Restituční zákon o půdě a jiném zemědělském majetku zkonfiskovaném po únoru 1948 (květen 1991) Doplněk k restitučnímu zákonu (zrušení horní hranice 150 ha, za jistých podmínek restituce i osobám vyvlastněným před rokem 1948)
Přidělení
(listopad 1989) Zákon o částečné kompenzaci majetku zkonfiskovaného po červnu 1949 ve formě konvertibliních kuponů (červen 1991) Druhý zákon o kompenzaci majetku zkonfiskovaného mezi květnem 1939 a červnem 1949 (březen 1992)
“Rolnický zákon” přidělující půdu do neomezeného užívání nezávisle hospodařícím rolníkům (červenec 1989) Restituční zákon o znárodněné půdě a majetku. Horní hranice stanovena na 80 hektarů s povinností zhodnocení (červen 1991)
Záhumenek 3 ha zePřidělování parcel v katastrální hodnotě mědělským do30 zlatých korun čle- mácnostem. nům družstev bez půdy a 20 zlatých korun zaměstnancům družstev a státních statků Možnost rozdělení disponovatelné půdy mezi členy družstev
CAHIERS DU CEFRES
TABULKA 2 – Privatizace provozního kapitálu družstev
Postupy
Česká republika
Maďarsko
Litva
Zákon o transformaci družstev a úpravě vlastnických vztahů (prosinec 1992)
Zákon o transformaci družstev zavádějící pravidla “individualizování” aktiv (leden 1992)
Zákon o privatizaci majetku zemědělských podniků (červenec 1991)
25% kapitálu je dáno Rozdělení kapitálu for- Privatizace nepůdního do prodeje oprávně- mou “podnikových po- kapitálu formou podílů připisovaných na záklaným osobám. dílů”: dě: Rozdělení zbývajícího – přidělení podílů za– ”investičních kupokapitálu formou podí- městnancům (max. nů” rozdělovaných ob10%) lů podle: čanům – vložené půdy (50%) – rozdělení zbývajícího – ”zelených kuponů” kapitálu podle: – vloženého nepůdnípředaných zaměstnan. vložené práce (40 až cům zemědělských ho majetku (30%) 80%) podniků – vložené práce (20%) . vloženého majetku (20 až 60%) Oprávněné osoby
Bývalí vlastníci půdy, aktivní členové i členové v důchodu, bývalí členové družstev
Aktivní členové nebo členové v důchodu, bývalí členové nebo jejich dědici, zaměstnanci družstva
Členové a členové v důchodu zemědělských družstev, bývalí členové podniků, bývalí vlastníci půdy, učitelé a jiní zaměstnanci pracující na venkově
Právní transformace
V podobě družstev V podobě družstev (povlastníků nebo kapitá- dle ustanovení zákona lových společností o družstvech z ledna 1992) nebo kapitálových společností
Likvidace kolchozů a sovchozů k 1.11.1991 a transformace na “zemědělská sdružení” (zákon z dubna 1991)
23
24
M. C. MAUREL
BIBLIOGRAFIE COMISSO Ellen: Legacies of the Past or New Institutions? The struggle over Restitution in Hungary, Comparative Political Studies, svazek 28, No 2, červenec 1995, str. 200–238. HANN Chris: From Comrades to Lawyers; Continuity and Change in Local Political Culture in Rural Hungary, Anthropological journal on European Cultures, The Post–Communist Transition I, 2 (1993), 1, str. 75–104. HANN Chris: From Production to Property: Decollectivization and the Familly–Land Relationship in Contemporary Hungary, Man, 28,2, 1993 str. 299–320. HUDEČKOVÁ Helena, LOŠŤÁK Michal: Attitudes to Privatization in Czechoslovak Agriculture, Results of a 1990 survey, Sociologia Ruralis, 1992, svazek XXXII, (2–3), str. 287–304. HUDEČKOVÁ Helena, LOŠŤÁK Michal: The influence of Collectivization and Decollectivization on the development of rural communities in the Czech Republik, Journal of rural Cooperation, svazek XX, 2, 1992, str. 111–126. IMSECO: État, propriété et rapports sociaux en transition, Paříž, 1992, 202 str. JUHASZ Pal, Reform of Cooperative Ownership and Land, Acta Economica, 41, 3–4, 1989, str. 421– 434. KUPKA Martin: Transformation of Ownership in Czechoslovakia, Soviet Studies, 44, 2, 1992. MAUREL Marie–Claude: Terre, capital, travail. Vers des nouveaux rapports sociaux en Europe centrale. Cahiers internationaux de sociologie, svazek XCVI, 1994, str. 7–32. MAUREL Marie–Claude: La recomposition post–collectiviste des agricultures hongroise et tchèque, Revue d'Études comparatives Est–Ouest, svazek 26, No 3, září 1995, str. 53–90. MAUREL Marie–Claude: La transition post–collectiviste. Mutations agraires en Europe Centrale, l'Harmattan, 1994, 360 stran. MACIULYTE Jurgita: Une troisième réforme agraire en Lituanie? Revue d'Études compraratives, svazek 26, No 3, září 1995, str. 177–196. SIMON Francoise: La transition dans le secteur agro–alimentaire tchèque de la propriété publique à la propriété privée, Économie rurale, No 223, září–říjen 1994, str. 46–52. STARK David: Path Dependence and Privatization Strategies in East Central Europe, East European Politics and Societies, svazek 6, No 1, zima 1992, str. 17–54. STYRJAN Yohanan: Czechoslovak Agriculture: Institutional Change and Cooperative Solutions, Journal of rural Cooperations, svazek XX, 2, 1992, str. 139–166. SWAIN Nigel: The smallholders Party versus the Green Barons: Class Relations in the Restructuring of Hungarian Agriculture. Paper presented to Working Group Three. XVth European Congress of Rural sociology, 2.–6. srpna 1993, Wageningen, Holandsko, 37 str.
