Copyright © text a fotografie Karel Mezihorák 2007 Vydal: Between 2008 Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz
Fotky spolucestovatelů použité v této knize: Copyright © Petr Kašík 2007: Copyright © Tomáš Rose 2007:
str. 6, str. 10 – vlevo dole, str. 36 – dole, str. 38 – vpravo, str. 39 – vpravo dole, str. 42 – vlevo nahoře, str. 44 – vlevo dole, str. 60 – vlevo nahoře str. 8 – vlevo dole, str. 47 – vpravo dole, str. 56 – vlevo nahoře
TransSibiřská magistrála 2007
TransSibiřská magistrála 2007
Obsah: Obsah: ................................................................................................................................................. 1 Mapa trasy:......................................................................................................................................... 3 Česká republika.................................................................................................................................. 6 1. den – 30.6. sobota ....................................................................................................................................................... 6 2. den – 1.7. neděle ......................................................................................................................................................... 6
Slovenská republika........................................................................................................................... 6 Ukrajina .............................................................................................................................................. 6 3. den - 2.7. pondělí ........................................................................................................................................................ 7 4. den – 3.7. úterý ........................................................................................................................................................... 8 5. den – 4.7. středa .......................................................................................................................................................... 9 6. den – 5.7. čtvrtek ...................................................................................................................................................... 12 7. den – 6.7. pátek......................................................................................................................................................... 13 8. den – 7.7. sobota ....................................................................................................................................................... 14
Rusko................................................................................................................................................. 14 9. den – 8.7. neděle ....................................................................................................................................................... 16 10. den – 9.7. pondělí.................................................................................................................................................... 17 11. den – 10.7. úterý ..................................................................................................................................................... 18 12. den – 11.7. středa .................................................................................................................................................... 19 13. den – 12.7. čtvrtek .................................................................................................................................................. 19 14. den – 13.7. pátek..................................................................................................................................................... 20 15. den – 14.7. sobota ................................................................................................................................................... 20 16. den – 15.7. neděle ................................................................................................................................................... 21 17. den – 16.7. pondělí.................................................................................................................................................. 22 18. den – 17.7. úterý ..................................................................................................................................................... 24 19. den – 18.7. středa .................................................................................................................................................... 26 20. den – 19.7. čtvrtek .................................................................................................................................................. 27 21. den – 20.7. pátek..................................................................................................................................................... 27 22. den – 21.7. sobota ................................................................................................................................................... 29 23. den – 22.7. neděle ................................................................................................................................................... 30 24. den - 23.7. pondělí .................................................................................................................................................. 30 25. den – 24.7. úterý ..................................................................................................................................................... 31 26. den – 25.7. středa .................................................................................................................................................... 34 27. den – 26.7. čtvrtek .................................................................................................................................................. 35 28. den – 27.7. pátek..................................................................................................................................................... 36 29. den - 28.7. sobota.................................................................................................................................................... 38 30. den – 29.7. neděle ................................................................................................................................................... 38 31. den – 30.7. pondělí.................................................................................................................................................. 40 32. den – 31.7. úterý ..................................................................................................................................................... 40
Mongolsko......................................................................................................................................... 41 33. den – 1.8. středa ...................................................................................................................................................... 42 34. den – 2.8. čtvrtek .................................................................................................................................................... 44 35. den – 3.8. pátek....................................................................................................................................................... 46 36. den – 4.8. sobota ..................................................................................................................................................... 48 37. den – 5.8. neděle ..................................................................................................................................................... 50 38. den – 6.8. pondělí.................................................................................................................................................... 50 39. den - 7.8. úterý ........................................................................................................................................................ 53 40. den – 8.8. středa ...................................................................................................................................................... 54 41. den – 9.8. čtvrtek .................................................................................................................................................... 54 42. den – 10.8. pátek..................................................................................................................................................... 54
Čína ................................................................................................................................................... 55 43. den – 11.8. sobota ................................................................................................................................................... 56 44. den – 12.8. neděle ................................................................................................................................................... 57 45. den – 13.8. pondělí.................................................................................................................................................. 58 46. den – 14.8. úterý ..................................................................................................................................................... 59 47. den – 15.8. středa .................................................................................................................................................... 60 48. den – 16.8. čtvrtek .................................................................................................................................................. 62 49. den – 17.8. pátek..................................................................................................................................................... 63 50. den – 18.8. sobota ................................................................................................................................................... 63 -- 1 --
TransSibiřská magistrála 2007 51. den – 19.8. neděle ................................................................................................................................................... 64 52. den – 20.8. pondělí.................................................................................................................................................. 65 53. den - 21.8. úterý ...................................................................................................................................................... 66 54. den – 22.8. středa .................................................................................................................................................... 67 55. den – 23.8. čtvrtek .................................................................................................................................................. 69 56. den – 24.8. pátek..................................................................................................................................................... 70 57. den – 25.8. sobota .................................................................................................................................................. 71 58. den – 26.8. neděle ................................................................................................................................................... 72
Náklady na cestu – celkový přehled: .............................................................................................. 73 Náklady na dopravu: ....................................................................................................................... 73 Hlavní stanice trasy: ........................................................................................................................ 75 Náklady na ubytování:..................................................................................................................... 78 Náklady na vstupy a ostatní:........................................................................................................... 79
-- 2 --
TransSibiřská magistrála 2007
Mapa trasy:
Časová pásma
-- 3 --
TransSibiřská magistrála 2007
Družicový pohled na cestu: Česká republika – Ukrajina – Rusko – Mongolsko – Čína
Družicový pohled na část cesty na Zakarpatskou Ukrajinu: Praha – Košice – Volovec -- 4 --
TransSibiřská magistrála 2007
Družicový pohled na část cesty k TransSibiřské magistrále: Praha – Košice – Volovec - Lvov – Kyjev - Moskva
Družicový pohled na část cesty: Rusko (Altaj, Bajkal) – Mongolsko – Čína
jaké místo cesty nejsevernější nejzápadnější nejjižnější nejvýchodnější nejvyšší
Název Vjatka, Rusko Praha, CZ Wutai Shan, Čína Jinshanling, Čína Wutai Shan, Čína -- 5 --
kolik (priblizne) 58°40' severní 14°20' východní 38°40' severní 117°00' východní 3 058 m.n.m.
TransSibiřská magistrála 2007
Česká republika 1. den – 30.6. sobota Během dne jsme si ujasnili ještě nějaké podrobnosti ohledně vybavení. V mírné nervozitě s cestovní horečkou jsem se dočkal času odchodu z domu. Sraz byl 18:30 na hlaváku, což bylo hlavně kvůli Janě, která má problém s časem. Z domu jsem vyšel tak abych tam byl na 19h. Na hlaváku už čekala Jana, která mě s radostí uvítala. Byl to pro ni nezvyk být někde první. Kolem 19:30 dorazil Petr s Lenkou a chvíli po nich i bratr Jany s manželkou, kteří se přišli rozloučit. Náš vlak měl odjíždět 20:02 ze 7. nástupiště a tak jsme se přesunuli do vlaku. Na nástupišti již stál náš první vlak této dlouhé vlakové cesty. Jedny dveře zamčené, ale druhými jsme již nastoupili. Z prvního „kupé“ nás uvítal průvodčí u kterého jsme si vyfasovali povlečení. Z nádraží jsme odjížděli 20:20. Kupé pro 4 docela prostorné, ale kdyby Já, Jana, Petr a Lenka na Hlavním nádraží - Praha tu mělo být 6 lidí se zavazadly tak to už by asi nebylo tak pohodlné. Během jízdy jsme se začali cpát řízky a testovat postele. Petr poznamenal „Tak tomu říkám strastiplná cesta!“ Kolem 23h, chvíli před Olomoucí, jsme rozložili postele, ustlali a ulehli. Postele prostorné jak na délku tak šířku. Fakt pohoda, jen toho prostoru pro zavazadla tam moc není. 2. den – 1.7. neděle V Ostravě Svinově přistoupil, 20 minut po půlnoci Tomáš a uvelebil se na posteli. Kousek za Bohumínem jsem konečně usnul.
Slovenská republika Bohužel ve 2 hodiny mě zbudila celní kontrola. Opět jsem usnul, ale v 4:30 jsem se opět probudil a už pořádně neusnul. V Košicích jsme byli na čas v 6:48. Bez problémů jsme přestoupili do vlaku s normálními kupé. Bylo docela plno, tak jsme se rozprostřeli do 2 kupé. Dospávali jsme, ujídali zásoby a blížili se Ukrajině. Postupně se vlak uvolňoval a my jsme si mohli sesednout do jednoho kupé. Na hranice jsme přijeli v 9 hodin. Jana celníkovi řekla, že to bude chvíli trvat než vyndá pas a ať přijde za pět minut. Ten nechápal a rázně jí řekl, že chce vidět pas a že ví že je na hranicích. Po chvíli Jana vylovila svůj pas a celník odešel. Odbavení na hranici trvalo hodinu.
Ukrajina Popojeli jsme do Čopu, kde všichni museli vystoupit a projít kontrolou v budově. S ohledem na hodinový časový posun jsme se dostali na ukrajinskou stranu před polednem ukrajinského času. Jak se ukázalo, tak zjistit jak nám to jede z Mukačeva do Volovce byl problém. Informace na nádraží jsou placené a my neměli ukrajinské hřivny. Když jsme pani přesvědčili, že nám dá nejdříve informaci, podle které si potom zajdeme vyměnit peníze a následně ji to zaplatíme, tak bylo vše v pořádku. Abychom měli i na vlak do Moskvy, tak jsme chtěli vyměnit každý sto dolarů. Pán před nádražím, s kterým jsem se původně domlouval na výměně peněz, však mezi tím odešel. Banka přes ulici akorát zavřela. Šli jsme vysvětlit pani na informacích, že jí nezaplatíme když nemáme čím a vlak do Mukačeva nám jede za 10 minut ve 12:34. Ona se usmívala a řekla, že nic nejede a pojede až v 15:10. Od května to prý jezdí jinak. Tím pádem jsme mohli jít do banky, která měla jen polední pauzu. Zjistili jsme, že v bance je stejný kurz jako u překupníka na ulici. Posedávali jsme a spokojeni, že máme koupené lístky z Mukačeva do Volovce, čekali na vlak. Asi ve 14:30 k nám přišla pani a ptala se jak jedeme do -- 6 --
TransSibiřská magistrála 2007 Mukačeva. Když jsme jí řekli, že máme již z Prahy koupené lístky, tak nám vysvětlila, že lístky jsou fajn, ale nemáme místenky a to se musí. Tak jsme rychle šli koupit místenky, posbírali jsme věci a nastoupili do vlaku.
Ukrajinské peníze - Hřivna Lístek na vlak z Mukačeva do Volovce
Vlak nás příjemně překvapil. Nejen, že byl čistý, ale bylo to i vcelku prostorné otevřené lůžkové „kupé“. Dolní postele byly vyklápěcí, aby se tam daly zavazadla. Nad hlavami sedících se sklopila druhá lůžka. Nahoře je odkládací prostor kde jsou uloženy matrace a polštáře. Přes uličku byla jedna spouštěcí postel a druhá se poskládala ze sedaček a stolečku. Vlaku jsme si pro tentokrát dlouho neužili a vystupovali jsme v Mukačevu. Na nádraží jsme si koupili první zmrzlinu. Byla hodně smetanová až margarínová, což bylo na mě už trochu moc. Udělali jsme krátkou obhlídku nádražní haly a nedalekého „magazinu“ s potravinami a vrátili jsme se zpátky. Na nádraží přijely dva vlaky, ale bez optíží jsme nastoupili do správného. Električka, bez kupé, kde jsou sedačky pro 3, ulička a zas 3. Cestu jsme si ukrátili karetní hrou Prší. Před 19 hodinou jsme dojeli do Volovce. Natočili jsme si vodu vedle nádražní haly a vydali se do hor. Přešli jsme koleje a na cestě našli žlutou značku. Nevěděli jsme kam vede, tak jsme šli podle mapy. Pohledem na nádražní budovu z protějšího svahu jsme se rozloučili s nádražím. Šli jsme ke kostelu a u něho se vydali po cestě doleva kam vedla i značka. Na krátko jsme se zastavili u jedné místní pani, která tam venčila kozy. Procházeli jsme mezi domky a i když žlutá odbočovala doprava, tak jsme pokračovali rovně. Vyšli jsme z vesnice a po pěšině stoupali k sedlu. Při stoupání jsme trhali maliny a jahody. Na rozcestí jsme se drželi vlevo podél lesa. Jen co jsme zašli do Petr, Lenka, Tomáš a Jana při čekání na nádraží – Čop, Ukrajina lesa, tak jsme hledali místo na spaní. Netrvalo to tak dlouho a začali jsme stavět stany. Povečeřeli jsme při západu slunce a Jana namalovala první obrázek svými akvarelami. 3. den - 2.7. pondělí Docela dlouho jsme spali a asi dvě hodiny snídali a balili. Žádná cesta do sedla nevedla a tak jsme se škrábali cestou necestou. Po chvíli jsme zjistili, že kousek nad námi vede cesta sedlem, kde byla navíc žlutá značka. Kdybychom hned u nádraží šli po žluté nahoru a ne doprava ke kostelu, tak by jsme tu možná došli po cestě. Našim cílem bylo dostat se na hřeben a Poloninu Boržavu přejít k vesnici Mežhorje, která je nedaleko od Koločavy. Chvíli jsme se drželi cesty v lese na které jsme potkali i stádo koz. Cesta se však stočila zpátky do údolí, až jsme sešli do nějaké vesnice. Když jsme se lidí ptali kudy do Mežhorje, tak nás posílali na autobus s tím, že je to hrozně daleko. Nakonec nám ale vždy ukázali orientační směr přes hory. Nabírali jsme opět výšku skrz les. Nad úrovní lesa, kde již nerostly žádné stromy, se před námi rozprostřel borůvkový ráj. Kam oko dohlédlo bylo borůvčí a všude plno borůvek. Ačkoliv jsme přestali stoupat, tak jsme nezrychlili a pořád se zastavovali kvůli borůvkám. Jeden sběrač borůvek nám ukázal pramínek s nádherně studenou vodou, která přišla vhod. Sběračů bylo hodně jelikož kilo borůvek (ukrajinsky „jahod“) prodávají za 10 hřiven a za den nasbírají asi 20 kilo. To jsou velmi slušné peníze. Pokračovali jsme dál borůvčím aniž by jsme se přibližovali hřebeni. Z chůze ve svahu nás -- 7 --
TransSibiřská magistrála 2007 trochu bolely kotníky a navíc borůvčí je nevhodné na spaní, tak jsme to vzali přímo nahoru na hřeben. Bylo to dál a těžší než jsme čekali, ale přeci jen jsme se tam dostali.
Ráj pro milovníky borůvek - hřeben Poloniny Boržavy, Ukrajina
Sběrač borůvek, Lenka, Petr, Já a Jana, Ukrajina
Společné foto na hřebeni Poloniny Boržavy, Ukrajina
Na hřebeni v sedle jsme našli prohlubeň, kde bylo trochu závětří a tam jsme se utábořili. Pěkné výhledy na okolní kopce a karty uzavřely další den.
4. den – 3.7. úterý Vstali jsme až v 9 hodin a vyráželi po 11 hodině. Za prvním kopcem jsme narazili na partičku Čechů. Krátce jsme si vyměnili více či méně zmatené informace o čase chůze a místě s pitnou vodou a pokračovali. Po hřebeni se šlo parádně a kopečky jsme přecházeli jeden za druhým. Hřebenovka měla jedinou vadu, že tam neteče žádná voda a my ji už potřebovali. Cesta trochu klesala a když jsme se přiblížili lesu tak jsme potkali sběračku borůvek, která nám ukázala, kde je pramen. Bohužel to byla malá studánka a po nabrání jedné petky se trochu zakalila. Na nějaký čas to stačilo, tak jsme pokračovali. Šli jsme již lesem ve stínu, což bylo dobře, ale voda byla stále potřeba. Na borůvkovém paloučku v lese jsme dali pauzu a řešili, zda půjdeme dál hřebenovkou nebo zkusíme cestičku po „vrstevnici“. Pokračovali jsme po hřebeni. Když se k nám připojovala cesta z leva dolu a uviděli jsme tam kaluže, tak jsme si řekli, že zkusíme najít pramen. Petr šel po cestě dolu, Tomáš dál po hřebeni a já na druhou stranu svahu lesem. Já nenašel nic, Tomáš kamenný kříž a Petr vodu i když kus za kalužemi. Holky zatím nasbíraly borůvky. Pramen byl objeven a holky šly pro další vodu. My jsme zatím vařili vodu na čínské polívky. Když po půl hodině holky přišly, najedli jsme se, zabalili si věci a šli dál ke kamennému kříži, který byl tak 15 minut chůze. Cestou se nám nabízel pěkný výhled do údolí s 2 kostely. Na -- 8 --
TransSibiřská magistrála 2007 vyvýšené cestě kousek nad hlavní pěšinou jsme chtěli stanovat. Množství bobků nás trochu odradilo a tak jsme šli ještě kousek dál. Zešeřilo se, bobky byly méně vidět a tak jsme ty stany už postavili. Byli jsme unaveni a tak jsme bez dlouhých průtahů povečeřeli a ulehli.
Výhledy z Poloniny Boržavy, Ukrajina
5. den – 4.7. středa V noci kolem nás prosvištělo několik čtyřkolek nebo něco podobného co nás v noci na chvíli zbudilo. Ráno jsme zas vyspávali a ven nás vytáhlo stádo koz, které kolem procházelo. Kromě koz tam bylo i asi 10 koňů. Počasí bylo zatažené a střídavě pršelo takže jsme zas zalezli do stanu. Ve stanech jsme zabalili co šlo a v pauze kdy nepršelo jsme dobalili stany. Po vrstevnici jsme pokračovali a opustili hřebenovku. Cesta se místy trochu ztrácela a brzy začala velmi prudce klesat. Byly tam stále vyjeté koleje od traktoru, ale nechápali jsme jak tam mohl jet. Do údolí jsme slezli o jeden hřeben dřív než je Mežhorje a tak jsme do vesnice museli ještě přes jeden vrch. I tak to bylo menší převýšení než kdybychom se drželi hlavního hřebene. Přes políčka a potůčky jsme šli do vesnice, která byla hodně táhlá. Zastavili jsme se v jednom krámku, kde jsme si dali první pivo a také nanuky. Když nás začal obtěžovat opilý týpek a nabízet nám ubytování za 10 euro, tak jsme se zvedli a pokračovali. Několikrát jsme se zeptali a nakonec došli až nedaleko autobusového nádraží. Kousek před námi byl kostelík a zvažovali jsme, že se tam mrkneme. Jel nám ale mikrobus do Kolčavy a tak jsme tam hned nastoupili.
-- 9 --
TransSibiřská magistrála 2007
Neuvěřitelné množství motýlků, kteří sedali i na nás. Člověk nemohl udělat pohyb aniž by jich několik nezabil
Brouk; Jedna z vesnic v údolí
Vzájemné se focení v dešti: Tomáš, Jana, Já, Lenka a Petr
-- 10 --
TransSibiřská magistrála 2007
Jeli jsme přes vesnici Siněvir, kde nastoupili dva Češi, kteří se vraceli z výletu ze Siněvirského jezera. Popovídali jsme si s nimi a poradili nám jak s ubytováním v Koločavské škole. Naproti škole v domě 111 bydlela pani, která ubytovává hosty ve škole. Ti dva Češi si prodloužili pobyt a nás zavedla do třídy 46, která byla na jednu noc naší nocležnou. Lavice a židle těžké, ocelovodřevěné, zářivky částečně funkční, dřevěná tabule nad kterou visel obraz Puškina a dvě hesla o učení, podlaha dřevěná, zaprášená. Na lavice jsme roztáhli mokré stany a ponča a začali se rozkoukávat. Záchod byl pouze venku, kde bylo asi dvakrát šest „šlapek“ bez dveří, oddělených betonovými stěnami. Na fotbalovém hřišti za školou, na které se koukalo ze záchodu, se pásly krávy. V přízemí bylo jedno umyvadlo a sprcha, kde byly dva sprchové Spolu s domorodcem se obdivujeme hřebeni Polonina kouty pro všechny. S námi tam byl mimo jiné autobus Boržava, jehož část jsme přešli. cyklistů od CK Adventury. Vydali jsme se na obhlídku Koločavy ačkoliv poprchávalo. Od školy jsme vyrazili doleva směrem k Četnické hospodě, kterou tam zřídila Natálka, učitelka ze školy. Tato učitelka ještě dříve před tím ve škole založila muzeum Ivana Olbrachta a celkově se snaží o rozvoj Koločavy. Cestou jsme v jednom krámku koupili pár věcí a poradili nám jinou místní hospodu na druhé straně vesnice. Vraceli jsme se a kousek za školou napravo našli zavřenou hospodu a nalevo druhou, kde měli jen nějaké kousky ryby, karbanátky a pelmeně (těstoviny s masem uvnitř). Dali jsme si každý pelmeně a pivo. Porce nebyla velká a jídlo nemělo nějak výraznou chuť: bez omáčky a polité jen máslem. Šli jsme tedy zas do Četnické hospody. Byla bohužel plná turistů Adventury, kteří kvůli dešti nejezdili na kole. Měli jsme smůlu a boršč, o kterém jsme už asi dva dny mluvili, nebyl. Ještě kousek dál jsme si koupili nějaké místní sladké dobrůtky. Když jsme je jedli, tak se k nám přidal nějaký opilý místní týpek a nabízel nám nějaké sušené ryby. Pak začal něco o mafii, ukazoval nám nějakou jizvu a byl už trochu otravný, tak jsme se zvedli. Ještě jednou jsme nakoukli do Četnické hospody, která byla stále plná. Ve škole se někteří osprchovali a podobně a pak jsme ulehli na podlahu třídy.
Třída 46 v níž jsme spali; Pomník Ivana Olbrachta v Koločavě -- 11 --
TransSibiřská magistrála 2007 6. den – 5.7. čtvrtek Ráno velmi hustě pršelo. Šel jsem se osprchovat pod střechu kde tekla voda proudem a takhle po ránu tam nikdo nebyl. Když jsem se vrátil, tak se ostatní začali probouzet. Díky dešti bylo jasné, že k Siněvirskému jezeru nepojedeme. Jana předchozí den někde nechala svoje pončo, tak se jí vůbec ven nechtělo. Ostatní jsme šli do muzea Ivana Olbrachta, které je v přízemí školy. Docela dlouho jsme si to tam prohlíželi a povídali si s učitelkou Natálkou. Mimo jiné nám řekla, že ona má se všemi příplatky 230 dolarů měsíčně a holky v kuchyni pracují za 100 dolarů. Podle popisu jsme se vydali na hřbitov hledat hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Od školy jsme vyrazili doprava na náměstí, kde je socha pasáčka a pomník obětem války. Na náměstí jsme se dali doleva podél vysokých jehličnanů v prudkém svahu po pravé ruce. Po pár metrech stromy skončily a my se vyškrábali do svahu k plotu hřbitova. Přelezli jsme přes plot a kousek napravo byl osamocený hrob Nikoly Šuhaje a nad ním osamocená bříza. V pončech za hustého deště jsme tam chodili jako duchové. Zpátky přes plot a schovat se do školy. Cestou jsem akorát odběhl, abych koupil něco co vypadalo jako pusinky Petrovi k narozeninám. Ve třídě jsme mu to dali a společně snědli. Chutnalo to jako jojo. Zabalili jsme si věci a vyrazili do místní hospůdky hned vedle školy, která už byla otevřená. Dostali jsme boršč, tokáň, piroh a čaj. Šašliky jsme už odmítli páč jsme byli plni. Dali jsme si také na naší cestě prvního panáka vodky. Přesunuli jsme se na náměstí kde je autobusová zastávka. Vyptávali jsme se a někdo říkal, že to pojede a jiní že ne. Poradili nám jednoho chlápka z vesnice, který nás prý odveze. Chtěl do Mežhorje 80 hřiven tak jsme odmítli. Docela dlouho jsme tam jen tak zevlovali až tam přijel kluk s dodávkou a že nás vezme za 60 hřiven. Usmlouvali jsme to na 50 hřiven a jelo se. V Mežhorje byl akorát poslední bus do Volovce, ale byl už plný. Taxikář se nabízel, že za 100 hřiven nás tam zaveze. Odmítli jsme a šli se podívat ke kostelu. Byl zavřený, ale za ním byly záchodky, tak jsme toho využili. Popošli jsme na hlavní křižovatku a vyptávali se, ale nikdo nám neporadil. Přijel zas ten taxikář a nechal se ukecat na 90 hřiven a to jsme nakonec už vzali.
Hrob Nikoly Šuhaje loupežníka, Koločava
Ve Volovci na nádraží nám nabízela pani akorát drahé lístky do Kyjeva, páč levný byly vyprodaný. Pak nám řekla, že za 3 minuty jede električka do Lvova, tak můžeme popojet. Nevěděli jsme jestli se dá koupit lístek i ve vlaku, ale nakonec jsme do něj naskočili s tím že uvidíme. Električka je bez kupé. 3 a 3 lidi naproti sobě a přes uličku to samé. Když přišla průvodčí tak nám bez problémů prodala lístek a my pokračovali v jídle a pití. Cesta trvala 4 hodiny což nebylo pomalejší než kdybychom jeli plackartou – otevřeným „kupé“.
Autobusy, kterými se mezi vesnicemi jezdí, jsou různorodé. -- 12 --
TransSibiřská magistrála 2007 Ve Lvově nám první levná plackarta do Kyjeva jela za 2 hodiny a tak jsme měli chvíli na prohlídku nočního Lvova. Došli jsme akorát k velkému kostelu nedaleko nádraží, který však byl neosvětlený, takže jsme ho skoro neviděli. V jednom baru jsme si dali kuřecí stehno s chlebem a „kvas“ v domnění, že to je pivo. Je to však chlebová limonáda – dobrá.
Lůžka ještě bez matrací; Ukrajinský vlak; Ulička procházející všemi „kupé“
7. den – 6.7. pátek Po půlnoci jsme odjeli ze Lvova a směřovali na skok do Kyjeva. Hned na úvod se s námi spřátelil jeden tatík a nabízel vodku. Po zdráhání jsem si dal půl panáka, což je asi náš normální panák. Na lůžkách ve vlaku jsme se pohodlně prospali. Byli jsme rozděleni ve třech otevřených kupé a tak jsme se navštěvovali. Seznámili jsme se tam s jedním mladým Ukrajincem, kterého jsme naučili naše prší a on nás zas to jejich. Kromě toho, že měnič byl kluk a ne dáma, tak eso se nepřebíjelo, kartami 7, 8 a eso se nedá zavřít hra a dotyčný hraje dál i když nemá žádnou kartu. Když někdo skončil hru tak se počítalo co zůstalo v ruce. Karty 10, Q, K jsou za deset bodů, eso za patnáct bodů, spodek za dvacet a pokud byl kulový tak za čtyřicet bodů. Hrálo se do 115 bodů a ten kdo jich dosáhl prohrál. Pokud někdo uzavřel hru spodkem tak se mu odečítalo dvacet respektive čtyřicet bodů za kulového. Vysvětlil nám také, že sice celá Ukrajina má jeden čas (o hodinu víc než u nás), ale že na Zakarpatský Ukrajině ho moc neuznávají a mají čas jako máme my. To částečně vysvětlilo možná některá časová nedorozumění, která jsme měli. S 1,5 hodinovým zpožděním jsme dojeli do Kyjeva ve 13 hodin. Jediný levný vlak do Moskvy jel před 21 hodinou, takže jsme měli na Kyjev míň času než jsme čekali. Hned na nádraží jsme si dali v bufetu jídlo a bylo znát že Kyjev už není tak levný. Metrem jsme zajeli do centra na zastávku „Kresčatyk“. Na náměstí s fontánami a několika zajímavými budovami jsme začali obhlídku města. Policisti mi poradili kde je informační centrum, tak jsme tam vyrazili. Na ulici byly veřejné záchodky, které si nemohl Petr vynachválit – mýdlo, papír, čisto. Když jsme došli k info centru, tak to byl jen automat na vyhledávání ulic a podobně. Pokračovali jsme dál podle mapky, která byla umístěna na zadní straně záchodků. Nedaleko sochy Lenina byl pěti hvězdičkový Premier Palace Hotel a tak jsem se tam zašel zeptat, jestli nevědí, kde je nějaká mapa. Naštěstí je neodradil můj vzhled který neodpovídal tak luxusnímu hotelu a navíc mě zavedli dovnitř, kde mi dali zdarma mapku centra, což jsem ostatně od nich i očekával a nezklamali. Udělali jsme kolečko v centru a vrátili se tam kde jsme vystupovali z metra. Metrem jsme dojeli k nádraží, kde jsme byli ve 20 hodin jak jsme se domluvili s Tomášem, který se z centra vracel pro čepici kterou zapomněl v bufetu na nádraží. Vyzvedli jsme batohy a přesunuli se k vlaku kde jsme tentokrát byli všichni pohromadě. Nebylo
-- 13 --
TransSibiřská magistrála 2007 plno a tak ten šestý, co tam měl být s námi, se někam odsunul. Kumbálek mít jen pro sebe bylo příjemné. Povídali jsme si a říkali si že vydržíme na hranice vzhůru.
Kyjev
8. den – 7.7. sobota Asi v 1 hodinu nás kontrolovali Ukrajinci a když to proběhlo tak jsem usnul. Ruská celnice do mě strkala, ale já nic, tak do mě strčil Tomáš a já procitl. Pohlédl jsem do tváře sympatické ruské celnici a dal jí pas. Kontrola proběhla v pohodě a vrátili nám pasy. Jana zjistila, že tam nemá útržek formuláře, který je potřeba mít v pasu až do opuštění země. Chvilkové nápady vyběhnout z vlaku za celníky jsme jí zatrhli páč se zhaslo a bylo jasný že pojedeme. Chvíli na to přišel pán a donesl Janě ten útržek. Vlak se rozjel a my byli v Rusku.
Rusko Ulehli jsme a spali do doby než nás pani průvodčí nezbudila, že se blížíme k Moskvě. Bylo asi 9:30 a my nevěděli jak blízko jsme, tak jsme rychle sundali povlečení zabalili batohy a byli připraveni vystupovat. Když jsme si ujasnili, že máme ještě čas, tak jsme v klidu posnídali. Byli jsme v Moskvě. Úkol číslo jedna bylo koupit lístky do Novosibirska. Kas spousta, ale Lístek na vlak Moskva – Novosibirsk, Rusko stejně tak lidí. Postavili jsme se do dvou front a po hodině jsme se dostali u jedné na řadu. Pani nabízela vlak za víc než 5000 rublů jelikož plackarty byly vyprodané. První volný termín -- 14 --
TransSibiřská magistrála 2007 byl na 11.7. večer za 2100 rublů. Váhali jsme a tak jsme to nekoupili s tím, že se poradíme. Když jsme se rozhodli, že radši počkáme na ten levnější, tak jsme si vystáli znovu tu frontu na hodinu. Pani u okýnka nás však nekompromisně vyhodila, že nám lístek neprodá a ať jdeme na jinou kasu někde úplně jinde. To nás rozladilo. Stoupli jsme si k jiné kase s tím, že to zkusíme jinde. Zatímco jsme stáli potřetí ve frontě tak si šel Tomáš napsat jméno té pani aby si na ni mohl stěžovat. Během toho náhodně potkal Zoju, jeho kamarádku z Moskvy. Zoja nám u okýnka pomohla a měli jsme konečně lístky do Novosibirska. Byly sice až na 12.7. ale dřív žádný nebyly a to co nám nabízeli původně o den dřív se mezi tím vyprodalo. Se Zojou jsme šli před Kyjevské nádraží, kde na ni čekal Tomas, její německý manžel a taky Tomášův kamarád. Připili jsme si s nimi vodkou na náměstíčku a debatili co dál. Zoja měla program se svojí sestrou Natašou a jejím synem a tak šli pryč. Tomas jel s námi k nim domů, abychom si tam dali batohy. Nedaleko zastávky metra Medvedkovo bydleli na sídlišti v paneláku. Sídliště koncipované stejně jako u nás. Domy jsou jen trochu méně udržované než u nás a ze střechy na střechu vede spousta kabelů, což vypadá podivně.
Před domem Zoji, Moskva
U nich doma jsme se seznámili s Julií, jejich spolubydlící. Byla velmi milá a hned nám nabízela polívku a další jídlo. Pojedli jsme a pak vyrazili do centra s Tomasem. Vystoupili jsme u Rudého náměstí. Z náměstí jsme
Rudé náměstí – Moskva, Rusko viděli Kreml, Leninovo mauzoleum a další budovy obklopující náměstí. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Popošli jsme k řece Moskvě a vydali se na procházku kolem Kremlu. Potom jsme šli do ulice Arbat kde měl být hostel. Prošli jsme ulici, Jana si tam koupila nové pončo, ale hostel jsme nenašli. Zoja nám poslala zprávu, že ten hostel někde na internetu našla a podle jejího popisu jsme ho našli na Arbat 51. Malinká cedule Home from Home vedoucí do průchodu. Tam jsme to chvíli hledali až jsme se dostali dovnitř. Pani nám řekla, že cena je od 650 rublů a že je vše plný. Cena nás nenadchla, ale jak se ukázalo, tak na Moskvu je to docela dobrá cena i když to je jen pokoj pro deset lidí. Trochu unaveni jsme hledali kam na pivo. Jedna pani na ulici nás nalákala na to, že mají živou muziku, pivo od 70 rublů (což na Moskvu jde) a druhé zdarma. Tomu zdarma jsme nevěřili, ale zkusili jsme to. Když jsme vešli dala nám menu a my zjistili, že nejlevnější pivo je za 120 rublů a muzika nehrála. Zvedli jsme se a odešli. Kousek byl bufet, kde měli sice pivo v plastovém kelímku, ale za 48 rublů a i vařili za relativně dobrou cenu. Pojedli jsme, dali dvě piva a šli, jelikož už zavírali. Chrám Vasila Blaženého – Rudé náměstí, Moskva
V podchodu metra jsme narazili na vystoupení pouliční kapely. Lidé kolem nich se dobře bavili, stejně jako kdyby byli někde v klubu. Chvíli jsme se zastavili, poslouchali a já
-- 15 --
TransSibiřská magistrála 2007
Lidé bavící se při koncertu v podchodu metra, Moskva Schéma Moskevského metra si s Janou zatancoval v podchodu svižnější blues. Dojeli jsme k Zoje a tam ještě otevřeli vodku. Postupně jsme ulehali na zem ke spánku. Někdo do předsíně, někdo do kuchyně. 9. den – 8.7. neděle Ráno odcházela Nataša se synem, kteří taky přespávali u Zoje, a tak jsme se přesunuli do ložnice, abychom jim uvolnili kuchyň a podobně. S Tomasem jsme zas vyráželi do města a tentokrát se i Julie přidala. Metrem jsme popojeli na Vorobyovy Gory, což je něco jako pražská zastávka Vyšehrad, jen širší a nad řekou Moskva. Popošli jsme do parku, který je mezi řekou a universitou a šli nahoru k skokanskému můstku, kde je vyhlídka na město. Trochu přelidněné místo, ale hezké. Na jedné straně výhled na Moskvu a na druhé na universitu. Šli jsme k universitě a cestou se k nám přidala jedna Tomášova kamarádka se svojí kamarádkou. Trochu přehnaně namalované slečny, ale sympatické. Na universitě jsme zkoušeli taky najít ubytování, ale cena se blížila 50 dolarům a ještě to bylo nějak komplikovaný. Možná protože byla neděle. Vrátili jsme se k řece a udělali si tam piknik na trávě. Koukali jsme na řeku, stadion a dávali si chleba se sýrem, rajčetem a sušenky. Julia se odpojila a jela domů. My jsme vyrazili podél řeky do centra. Tomas se po chvíli taky odpojil a jel za Zojou. Podél řeky jsme šli až k Parku kultury. Cestou jsme viděli tanečníky na nábřeží, kteří tam trénovali.
Po ránu v ložnici Zoji, Moskva
U parku jsme se rozdělili jelikož Tomáš chtěl jít do parku do kopie raketoplánu. On s Ruskami zaplatili vstup do parku (40 rublů), zatímco my šli přes most na druhý břeh. Sraz byl na druhém břehu u dalšího mostu. Podél břehu jsme šli a viděli raketoplán, ruské kolo a další atrakce z parku. Když jsme se zas sešli tak Tomáš říkal, že raketoplán byl za 100 rublů a že to bylo hrozný. Po břehu jsme pokračovali kolem obrovské sochy Petra Velikého ke katedrále Krista Spasitele. Do katedrály se už nedalo jít, ale pohled na ni a přilehlý most byl pěkný. Sešli jsme se tam se Zojou a Tomasem. Nakoukli jsme pro zajímavost do obchodního centra u Rudého náměstí. Luxusní butiky, zajímavý interiér. Tolik krátké nahlédnutí, jelikož bylo pár minut před 22 hodinou a zavírali. Nedaleko Rudého náměstí jsme zašli do hospody na pivo. Měli ho tam za 45 rublů a víc, což bylo dobrý. Jídlo bylo drahé a jen tak na podráždění žaludku, tak jsem si nedal radši nic k jídlu. Na metro jsme to vzali přes Rudé náměstí, abychom ho viděli osvětlené. U Zoji jsme se tentokrát naskládali všichni do ložnice, abychom ráno nepřekáželi Jůlii a po krátkém pokecu a ještě popití v kuchyni jsme šli spát.
-- 16 --
TransSibiřská magistrála 2007 ← Policista Lomonosova universita v Moskvě →
Detail výzdoby nad vchodem university →↓
Tomáš, ruské kamarádky, Petr ↓
10. den – 9.7. pondělí Plán na tento den byl vyřídit registraci a v 16 hodin se sejít se Zojou a Tomasem. Poté odjet z drahé Moskvy. Dojeli jsme na stanici metra Běloruskaja vakzal a vydali se hledat Český dům. Trochu jsme se trápili, ale nakonec u ČSA nám poradili. V Českém domě na recepci mluvili pouze rusky a byl v rekonstrukci. Ohledně registrace nám neporadili jelikož registrují jen ty co u nich bydlí (pro Čechy se slevou - 90 dolarů na noc). Hlavní přínos pro nás měl Český dům v tom, že jsme tam mohli zdarma použít telefon. Na ambasádě nám to nezvedali. Vydali jsme se do Slovenského domu a osobně na ambasádu. Slovenský dům byl plný a ceny od asi 50 dolarů. Na ambasádě Tomáše na vrátnici někam přepojili, ale nikdo to nezvedal. Já šel zatím do hotelu Mariot, jestli mi neporadí. Bylo plno a ubytování asi za 12 000 rublů na noc. Pani na recepci říkala, že oni ne (jako americká firma), ale ruské hotely by nás mohly registrovat bez ubytování a dala mi kontakt na dva. Petr zatím zjistil, že v Čedoku kousek od Českého domu bude v 16 hodin někdo, kdo nám za 1000 rublů udělá registraci. Když jsme se konečně dovolali na pana Pudila (tel.: 931 91 35 – moskevské číslo), který má na ambasádě na starosti informace ohledně registrace, tak nám řekl, že nejjednodušší je jít na poštu a vyplnit formulář „migračnyj účot“ s tím u koho jsme spali a že to stojí asi 147 rublů. Šli jsme na nejbližší poštu poptat se a tam nám řekli že jo, ale že musíme mít ty dokumenty. Na druhé poště to nedělali vůbec. Šel jsem na Český konsulát s tím že mi snad dají ty papíry. Byla tam dlouhá fronta a tak jsem se dal do řeči s jednou ruskou. Ta mi řekla, že ty papíry mají mít na poště a že to běžně dělá pro svého přítele. Dala mi na sebe telefon -- 17 --
TransSibiřská magistrála 2007 a kdybychom měli problémy ať jí zavolám. Po několika hodinách strávených v okolí Českého domu jsme se domluvili se Zojou že se sejdeme po 17 hodině u Jaroslavského nádraží, kde to vyřídíme na poště a pak odjedeme. Vypadalo to, že se věci hnuly k lepšímu. Na poště jsme byli před 18 hodinou a pani se tvářila že zavírají ačkoliv měli do 20. hodiny. Když jí Zoja vysvětlila, že dnes nebo nikdy tak polevila, ale ztroskotalo to na tom že Zoja neměla trvalé bydliště v Moskvě. Nebylo co dál řešit a šli jsme na vlak. Pořád pršelo, což pro stanování nebylo dobrý, ale koupili jsme lístky do Sergijev Posad kde je klášter. Ve vlaku jsme se pěkně najedli a když jsme vystupovali tak Kreml, Moskva ani nepršelo. Klášter akorát zavíral když jsme tam přišli. Pán u brány nám neporadil kde se dá kempovat a tak jsme šli náhodně na sever. Když se před námi objevily paneláky, bylo jasné, že musíme změnit směr. Kolemjdoucí klučina nám poradil severozápad. Mezi domečky jsme slezli k potůčku, který jsme přes most přešli a pokračovali dál. Dostali jsme se na louku kde byla vidět tábořiště. Dál v ústraní u stromů jsme si vyšlapali plácek pro stany. Uvařili jsme večeři, dali pivko, podivovali se nad tím jaký je v noci světlo a o půlnoci ulehli. 11. den – 10.7. úterý Klášter otvíral v 5 hodin ráno, což jsme asi o 6 hodin nestihli. Povídali jsme si, zabalili jsme se a za deště šli do kláštera. Vstup je zdarma. Prohlídli si domy, prodejní výstavky, mši a vydali se k nádraží. Cestou jsme poseděli v jedné hospůdce u čaje. Jana si půjčila klíč od záchodu - TOIky vedle stojící. Když otevřela tak hned zas zavřela a rozmyslela si to.
Klášter, Sergijev Posad
Na nádraží jsme nastoupili na vlak směr Moskva. My jsme vystoupili v Puškinově a Zoja s Tomasem pokračovali do Moskvy. Na nádraží na mě dorážel nějaký pes, ale pani majitelka si ho chytla. Vyrazili jsme do centra. Cesta nijak zvláštní a v centru akorát kino. Zpátky k nádraží Petr a Lenka šli na internet a my hledali, kde si dáme boršč. Jídelna na nádraží byla už zavřená, tak jsme skončili v hospůdce ve stanu kousek před nádražím. Dali jsme si 4xčaj, 3xpizzu a 1 šašlik. Ceny nám řekli 100 rublů za 350g pizzy a 220 rublů za šašlik. Když došlo na placení tak pani suveréně řekla 800 rublů. Nebylo jí blbý říct tak vysokou a kulatou sumu. Když jsme protestovali tak řekla, že tak jí to řekla pani na kase. Šli jsme tam a pani byla rozumnější a řekla 780 rublů, což už nebylo tak kulatý. Chtěli jsme účet a pani vymýšlela nové ceny a napočítala nám i nějaké 2 saláty a nevadilo jí, že šašlik byl jen jeden. Stejně se nedostala k tomu číslu. Naštvaně něco blábolila a pak řekla 650 rublů. My pořád jak na to přišla. Nakonec jsme se dohodli na 620 rublech, ale i tak nás ta mrcha obrala a zpětně vzato jsme měli být nekompromisnější. Rozladěni jsme šli na vlak. Opět bez jízdenky jsme popojeli jednu stanici směrem od Moskvy a pak šli podél kolejí a hledali místo na spaní. Šli jsme až jsme došli na další zastávku Pravda. Pokračovali jsme podél kolejí a když se to -- 18 --
TransSibiřská magistrála 2007 začalo stáčet doprava tak jsme šli nalevo od kolejí. V lese, tak abychom moc neslyšeli vlak, jsme postavili stany. Komáři poletovali, ale nic tragického. 12. den – 11.7. středa Snídaně a zabalení nám trvalo 3h, ale tenhle den byl stejně takový vyčkávací bez plánu. Došli jsme do vesnice Pravda. Tomáš a Jana chtěli na internet, tak jsme se ptali. Poradili nám ať jdeme do centra kde je „komputernyj centr“. Trochu delší cesta, ale došli jsme tam. Hned vedle byl stánek s levným „stakančikem“ (zmrzlina), pirožky a podobně a tak jsme to tam vyjídali. Byl tam i malý trh kde jsme si koupili čokoládu a perníčky. Když jsme konečně vyrazili tak jsme si řekli, že nakoupíme zásoby a tak jsme skončili jen přes ulici u obchodu, který měl pauzu do 15 hodiny. Těch 10 minut jsme počkali, nakoupili a konečně šli.
Pojídání „stakančiků“ a čekání na otevření obchodu, Pravda Svačina vedle kostela, neznámá vesnice
Přešli jsme trať a vydali se kolmo k trati na východ, kde jsme den před tím viděli kostelík. Když jsme došli ke kostelíku, tak tam byla mše. Vešli jsme tam a poslouchali. Pošlapali jsme jim koberec připravený pro kněží a když došli dozadu, odkud začali zpívat, tak nás nějaká babka nasměrovala dopředu. Asi se nemá na ně koukat. Když konečně šli zas dopředu a nám se uvolnila cesta ven tak jsme se vytratili. Posvačili jsme před kostelem a vydali se po silnici na sever ať přibližně dokončíme kolečko. Když jsme ze silnice zahnuli doleva do lesa a stále jsme neslyšeli žádný vlak, tak jsme pochybovali o tom kde jsme. Petrův kompas vypověděl dočasně službu, tak jsem použil svůj. Naši cestu jsme stočili ještě víc doleva a za čas jsme již slyšeli vlak. Našli jsme pěkný palouček, ale byl už příliš blízko vesnice. Pani s dvěmi holčičkami, co byly na malinách, nám poradila, že zastávka na vlak je 15 minut cesty. Šli jsme zpátky do lesa a našli si místo na spaní. Kromě komárů se tam objevili nějací velcí hmyzáci. Asi to byly jen zvláštní obr mouchy, ale měly pruhovaný zadečky a tak jsme se trochu báli aby to nebyly sršně. Večeři jsme si udělali ve stanu, zatímco ti hmyzáci pořád mlátili do stanu a hledali škvírku. 13. den – 12.7. čtvrtek V 7:30 jsme vstávali na budíka a za hodinu vyráželi na nádraží. Ani jsme na zastávce Pravda dlouho nečekali a jel nám vlak. Byl dost narvaný takže jsme stáli v uličce. Naštěstí na další zastávce dost lidí vystoupilo a my si sedli. Posnídali jsme a dojeli zas do Moskvy. Na nádraží jsme si našli místo v čekárně, kde jsme udělali základnu. Holky si daly „sprchu“ na záchodě, já s Petrem jsme našli patník s nultým kilometrem a pak šli nakoupit jídlo. Tomáš si jel udělat ještě výlet do centra. Čekání nám zpříjemnil pianista, který hrál v čekárně. Na podruhé jsem Přespávání v lese -- 19 --
TransSibiřská magistrála 2007 šel s Janou pro šlehaný koktejl a pak dorazil Tomáš a tak jsme se přesouvali k vlaku. Čekal nás nejdelší přesun po zemi této cesty a možná i v životě. Cesta dlouhá přes 3300 kilometrů vedoucí přes Ural na Sibiř do města Novosibirsk. Lístky jsme měli 4 pohromadě a 1 ve vedlejším „kupé“. Já šel vedle, ale stejně přes den jsme byli pohromadě. Jedli jsme, hráli Carcassonne, přejeli řeku Volhu a strávili první půl den na pravé TransSibiřské magistrále.
TransSibiřská magistrála Nultý kilometr TransSibiřské magistrály, Moskva
14. den – 13.7. pátek Probudil jsem se v 8 hodin na zastávce Zuevka, která je na 1060. kilometru. Den probíhal jako předchozí. Jídlo, čtení, psaní deníku, hraní Carcassonne a večer jsme dali poprvé hru Bang. Seznámili jsme se s některými lidmi: studentka herectví jedoucí ze Sankt Petěsburku do Krasnojarska, dva chlapíci kteří ve svých 100 litrových batozích měli člun a dva měsíce chtěli sjíždět nějakou řeku v Rusku, dvaceti tří letá holka Máša z Irkutska, která se dala nově na buddhismus, dvanáctiletý Alexandrej se svoji osmnáctiletou ségrou z Kazachstánu. Máša se svou novou vírou byla myšlenkově úplně mimo mísu a navíc nevěděla kolik snese vodky, čímž byla ještě víc mimo a byla spíš na obtíž. Alexandrej se naučil rychle Carcassonne a hrál s námi. Šlo mu to mnohem lépe než Máše, která měla potřebu ho to učit nebo se tak aspoň tvářit a spíš se to učila od něho. Na 1777. kilometru má být hraniční obelisk mezi Evropou a Asií na jižní straně trati, ale ten jsme prošvihli. Celkově pohoří Ural je v této své jižní části nevýrazné a člověk ani neví že jím projíždí. Přechod do Asie jsme si uvědomili až v Jekatěrinburku, který je 40 kilometrů za obeliskem a byli jsme tam 20:30 moskevského času. Cestou jsme sice projeli dvě časová pásma a mělo by být o 2 hodiny víc, ale vlak jede celou dobu podle moskevského času.
Právě dohraná hra Carcassonne
15. den – 14.7. sobota Na 2102. kilometru začíná Sibiř a my do ní vjeli v noci. Nade mnou naproti spal jeden vzhledově typický Rus, který byl urostlý, po celém těle potetovaný a celkově se choval drsně. S kámošem nade mnou dost pili a v dost podroušeném stavu ulehli.
-- 20 --
TransSibiřská magistrála 2007 Ze spaní mě probudil hrozný rámus a pád něčeho těžkého na mé nohy. Potetovaný týpek ve spánku spadl z horní postele. Hlavou a žebry padl na stoleček kde byly sklenky a lahve a nohama padl na mě a částečně na zem. Rozbil nedopité pivo a sklenku a těžce se sbíral ze země. Asi ne kvůli tomu pádu, ale že byl stále opilý. Na žebrech měl odřeninu, ale toho si ani nevšiml. Posadil se na moji postel, něco mumlal rusky a pak se zas vyškrábal nahoru. S jeho spolucestující jsme posbírali ty věci a zas šli spát. Už jsem nemohl moc spát a tak jsem psal deník a dohnal asi 8 denní skluz v psaní. Během mého psaní něco dělal ten nade mnou a spadl mu telefon na stůl. Já už čekal, že zas někdo padá, tak jsem sebou škubl ke stěně. Spolucestující se jen usmála, jak jsem se už radši dekoval.
Alexandrej se svoji sestrou učí Tomáše ruské „prší“ Pohled z jedoucího vlaku na protijedoucí vlak Den pokračoval v podobném duchu jako předchozí. Jak Petr poznamenal již ve vlaku z Čech, byla to opravdu „strastiplná“ cesta: pořád jsme spali, jedli, pili a hráli hry. Cestou nás zkontroloval policista a bylo vše v pořádku i když jsme neměli registraci. Jednoho z Rusů, co jeli se člunem, jsme naučili hru Bang a byl překvapivě dobře chápající i když karty byly v češtině. Dali jsme zas Carcassonne s Alexandrejem a dostali se tak až k Moskevskému času 21:07, kdy jsme vystupovali v Novosibirsku. Časový posun 3 hodiny, takže mimo vlak již byla půlnoc. 16. den – 15.7. neděle Na nádraží jsme zjišťovali jak jedou vlaky směrem k pohoří Altaj, ale bylo obsazeno, tak jsme se nechali zlákat na maršrutku do Barnaul. Původně chtěl 500 rublů, ale přesvědčili jsme ho že 400 bude stačit s tím ať o tom nemluvíme s lidmi co s námi pojedou. Věděl, že nepřijede brzo další vlak a že to bude těžko někým jiným doplňovat. Možnost přespat na nádraží jsme zavrhli jelikož nocleh stál 600 rublů a za sprchu příplatek dalších 120 rublů. Teplota i v tuto dobu byla 22 stupňů. Po 1 hodině novosibirského času jsme odjížděli maršrutkou, kde bylo 13 lidí a nebylo moc prostoru na spaní. Někde na půli cesty jsme zastavili u stánků, něco malého koupili a zas v polospánku jeli dál. Po 3,5 hodinách jsme byli v Barnaul. Hned se nás ptali zda jedeme do Gorno Altajska. My že jo a oni že za 350 rublů. Autobusové nádraží otvíralo až v 6 hodin a neměli jsme možnost to porovnat. Z doslechu jsme věděli, že první autobus jede asi v 7 hodin. Něco jsme pojedli a neuspěli s nákupem lístků na vlak do Irkutska, které jsme si chtěli koupit s předstihem na další úsek TransSibiřské magistrály. Když přijel v 5:25 vlak z Moskvy a doplnil se zbytek lidí tak jsme vyjeli. Teplota poklesla na 18 stupňů. Cestou jsme stavěli opět na pumpě a propolodřímali se po dalších 3,5 hodinách do Gorno Altajska.
Ruská čokoláda
Hlavní úkoly byly nakoupit zásoby jídla do hor, směnit peníze a zjistit jak se dostat do vesnice Ťungur v pohoří Altaj. Dopravci si nás našli sami a první nabídka byla, že za 7000 rublů nás pět odvezou. To bylo hrozně drahé a ani jsme na -- 21 --
TransSibiřská magistrála 2007 to neměli. Regulérní autobus jede za 600 rublů na osobu a jel před 14 hodinou. Nahaněči nakonec že nás svezou za těch 600 + 100 rublů za batoh. Zatímco ostatní nakupovali jídlo, tak jsem sháněl kde směnit peníze. Byla neděle, pošta zavřená, banka někde v centru byla nejistá věc a bankomat měl poruchu. Dvou pánů jsem se ptal zda má banka otevřeno a ten jeden, že mě vezme do centra a podívám se tam. Sedl jsem k němu do auta a jeli jsme k první bance. Měla zavřeno stejně jako všechny ostatní. V jedné jsme aspoň zjistili jaký je kurz. Nakonec se pán nabídl, že mi to vymění on. Neměl zas tolik peněz, ale aspoň na 300 dolarů měl. Zajeli jsme zas na nádraží, kde jsme si peníze vyměnili a rozloučil jsem se s tímhle moc ochotným pánem, který pracoval jako obchodník s masem. Mezi tím ostatní nakoupili a mohli jsme jet do Ťunguru. Bylo 11 hodin a deset se nás trmácelo cestou necestou na jih do hor. Cestou jsme jeli podél řeky, kde bylo spousta lidí na raftech a koupalo se v řece. Zastavovali jsme celkem často abychom se protáhli, naobědvali se, zchladili se zmrzlinou a tak podobně. Motor auta se nějak hůř chladil a tak běželo topení na plné pecky a zvenku svítilo sluníčko. Jedna pani jela taky do Ťunguru do hor a jela tam asi po deváté. Povídali jsme si s ní o tom jak je to tam pěkný, že tam jsou medvědi, zmije, nějaká šelma a tak celkově. Střídavě jsme usínali a prohlíželi si nádhernou krajinu kolem. Barevné louky do růžova, žluta nebo modra, hory skalnaté, s pruhy lesa v údolích. Střídavě asfalt a nezpevněná cesta a jeli jsme skoro pořád přes 100 km/h.
Maršrutka, kterou jsme jeli do vesnice Ťungur Ruská strana hranice s Kazachstánem Po 16 hodině jsme dojeli na ruskou stranu hranice s Kazachstánem. Vesnice a pohoří je již v pohraničním pásmu. To, že jsme neměli registraci, nebyl problém, jelikož jsme asi teprve přijížděli do nového kraje a o dřívější se nestarali, ale řekli nám, že je potřeba propustka do pohraniční oblasti. Tu nám prý bez problémů dají v jedné vesnici, která byla cestou a řidič dostal instrukce kam nás má zavést. Dostali jsme kousek papíru s datem od kdy do kdy tam budeme a razítkem a jeli jsme za hranice. Ve zmíněné vesnici nás řidič dovezl k vojenskému prostoru - komandatuře, kde nám voják vysvětloval co je potřeba. Výsledkem bylo, že jelikož je neděle, tak tam není velitel a on nám může dát povolení jen na 3 dny. To samozřejmě věděl, že nám nestačí, když tam chceme být týden. Snažil se pomoct a říkal ať to vyřešíme v Ťunguru kde nám to udělají na dýl a taky zdarma. Takže jsme pokračovali. Rusové jsou hrozně pohodoví lidi a vůbec nikdo neremcal, že kvůli nám se tam čekalo. Po 9,5 hodinách jsme dojeli do Ťunguru, což bylo v postatě po 72 hodinách na cestě z Moskvy a tedy 3 dnech. V kempu (na mapě místo číslo 1) nám řekli, že doklady nám vyřídí za 350 rublů na osobu, což jsme odmítli. Razítko je zdarma a jen za vyplnění formuláře se nám platit nechtělo. Ke všemu jsme papírek z hranice nechali u řidiče, takže to byl docela problém. Do toho začalo hodně hustě pršet a v místní restauraci měli malé pivo za 30 rublů a polívku za 45 rublů, což není laciné. Díky celkovému rozladění jsme se nějak nemohli dohodnout co dál. Co s propustkou a co se spaním. Po delším dohadování jsme se dohodli že vstaneme na bus v 7 hodin jedoucí do vesnice s komandaturou a nějak to tam vyřešíme. Abychom ráno neztráceli čas tak jsme se ubytovali v místních stanech. Něco málo jsme pojedli a v ne příliš dobré náladě ulehli. 17. den – 16.7. pondělí Ráno jsme vstali v 6 hodin. Na obloze byly mraky, ale vypadalo to celkem na pěkné počasí. Chvilka rozhodování a pak jsme se rozhodli vydat do hor a propustku řešit později. Posnídali jsme a asi v 7:45 vyráželi do vesnice Kučerly ležící v údolí, kde teče řeka Kučerla. Vesnička s dřevěnými domečky, kolem koně a krávy a za vesnicí již bylo vidět údolí -- 22 --
TransSibiřská magistrála 2007
Mapa pohoří Altaj – údolí řeky Kučerly Červeně vyznačena naše trasa a čísla značí místa našeho spaní. Vpravo dole na hranici s Kazachstánem nejvyšší hora pohoří Altaj – Belucha 4506 m.n.m. -- 23 --
TransSibiřská magistrála 2007 kam jsme se chystali. Sluníčko svítilo a byl hezký den. Cesta vedla částečně podél řeky a částečně se odchylovala do přilehlých svahů. Na jedné velké louce jsme zahlídli koně v trávě. Žil, ale nemohl se zvednout. Byl na sluníčku a bez pomoci by umřel. My nevěděli co s ním. Na cestu Petr namaloval šipku do louky a obrázek koně. Pokračovali jsme dál až jsme došli k řece kde tábořilo asi 10 lidí. Ptali jsme se jich zda jdou do vesnice. Pár se jich už vracelo, tak jsme jim řekli o koňovi a ať to vzkážou někomu tam. U řeky jsme se konečně pořádně ošplouchli i když voda nebyla nijak teplá. Něco málo jsme vyprali, pojedli a pak vyrazili dál. Údolím jsme šli podél řeky a cestička vedla pořád nahoru a dolů. Občas jsme potkali koně, jak na nich lidi putovali údolím, jako turistickou atrakci. Potkali jsme se tam s partičkou 3 Rusů a 3 Rusek. Kluci z Petrohradu se z holkami ze Sibiře seznámili až ve vesnici než vyrazili do hor. My jsme si občas dělali legraci ohledně našeho cestování „bez peněz“, ale holky to dovedly rozhodně dál. Kluci chtěli společnost a tak se s holkami dělili o jídlo.
Údolí řeky Kučerly, pohoří Altaj Volně rostoucí marihuana, pohoří Altaj
Několikrát jsme se s nimi potkali. Nakonec jsme došli na louku kde oni už stany měli postavené. Původně jsme chtěli jít dál, ale hnaly se mraky a začalo pršet tak jsme rychle postavili stany (na mapě místo číslo 2) a stihli to než se rozpršelo úplně. Hráli jsme Bang a ruská skupinka si vařila mlíko s marihuanou, která kolem volně rostla. Kromě trávy tu volně roste třeba i rybíz a angrešt. 18. den – 17.7. úterý Původní plán vstát v 6 hodin nevyšel a zas jsem ulehli. V 7:30 jsme už opravdu vstali. Posnídali jsme, zatímco vylezlo sluníčko nad kopce a sušilo nám stany. Asi v 9:30 jsme si řekli, že jdeme. Nebylo úplně jasné kudy, ale tak nějak jsme si mysleli že podél řeky. Lenka vyrazila první a chvíli na to přišla Jana s tím, že se má jít cestou do svahu. Lenka nás už neslyšela, tak Petr šel za ní. Myslel jsem si že to je jedno a obě cesty nás dovedou kam chceme. Jana se rozhodla tvrdohlavě jít horní cestou a nereagovala na nás. S Tomášem jsme tam stáli a řešili co dál. Dělit se nám sice nechtělo, ale nebylo nazbyt. Tomáš šel za Janou, aby nešla sama, já za Petrem a Lenkou, aby věděli, že se má jít jinudy. Když jsem je po delší době dohnal tak byli u místa kde se cestička ztrácela v mokřinách. Kousek jsme se vrátili kde jsme přecházeli potůček a pak to střihli do svahu od řeky. Cestička tam nebyla ale dalo se celkem dobře procházet. Za chvíli jsme narazili na správnou cestu, tedy cestu s koňským trusem a stopami od koňů pro turisty. Chvíli jsme šli a pak se cesta začala prudce zvedat až šla přímo nahoru. Po relativně dlouhé době jsme pochopili a uznali, že jdeme někam na hřeben a ne údolím. Vrátili jsme se do údolí a ztratili tak asi hodinu. Po cestě střídavě blátivé a suché jsme pokračovali údolím. Co chvíli bylo nějaké ohniště a místo na spaní. Potůčků s čistou vodou, nad stezkou pro koně, bylo taky dost. U jednoho potůčku s vodopádem jsme dohnali Janu s Tomášem. Společně jsme pokračovali a dali nějakou pauzu. Zásoby jídla byly malé a tak to s jezením moc slavné nebylo. U vodopádu, který byl vidět na druhém břehu (a o den později jsme tam spali), jsme se zdrželi na delší odpočinek. Mraky se začaly stahovat tak jsme vyrazili. Šlo to stále podél řeky až jsme se dostali k závěrečnému stoupání před jezerem. Holky se zdržely vzadu a my se rozhodli jít napřed a postavit stany než bude pršet. Zrychlili jsme abychom to stihli. Stoupání bylo delší než se čekalo a ke konci tempo již uvadalo. Konečně jsme byli na vrcholu a mezi stromy pod námi -- 24 --
TransSibiřská magistrála 2007 prosvítalo jezero. Lesem jsme kousek slezli a dostali jsme se na paseku s výhledem na jezero. Bylo pod námi hlouběji než jsme čekali. Seběhli jsme dolu a ještě kousek před jezerem u řeky postavili stany (na mapě místo číslo 3) za mírného deště. Rozdělali jsme oheň, umyli se v řece a začali vařit jídlo než přijdou holky.
Pohoří Altaj ↓ ← Kučerlinskoe jezero Stanování nedaleko jezera
Když pořád holky nešly, tak jsme začali pochybovat o tom kde jsou. Jeden chlápek, co přišel podél řeky, tak nám řekl že je tam viděl a že se tam koupaly v řece. Pak dodal že i s batohem a usmíval se. Nechápali jsme co to jako má být. Petr vyrazil podél vody jim naproti a akorát jsme je i zahlídli o kus dál po řece. Když přišly tak byly dost rozhozené a byla to taková sprška emocí. Že jsme jim utekli, že Lenka spadla do vody kde jí proud táhl pryč, ale držela se kamene a pak ji Jana vytáhla. Náš dobrý úmysl postavit stany a udělat jídlo nějak nevyšel. Nad ohněm jsme sušili věci a hlavně spacák. Pořád to vypadalo na déšť a poprchávalo, ale před tím, než se pořádně rozpršelo, tak spacák byl skoro suchý. Zalezli jsme do stanů a usnuli.
-- 25 --
TransSibiřská magistrála 2007 19. den – 18.7. středa Ráno jsme řešili co dál. Chtěli jsme přes sedlo do druhého údolí, ale problém byl jak s jídlem tak časem. Prozatímní rozhodnutí bylo, že jedna skupina půjde k jezeru a druhá bude ještě sušit a balit. Pak se to prohodí. Nejdříve jsme jezero obcházeli zleva (východní strana) a tam nám chlápek, který předchozí den s námi scházel k jezeru, řekl že asi 2 hodiny cesty dál jsou vodopády. Vrátili jsme se jelikož se to jevilo jako fajn výlet na odpoledne a šli po pravé straně jezera. Hned za mostkem přes řeku byla cedule „magazín“ a šipka doprava podél řeky. Řekli jsme si že tam zajdeme později a šli podél jezera. Kochali jsme se výhledy na zasněžené kopce za jezerem u hranice s Kazachstánem. Po chvíli jsem se dohodl s Janou a Tomášem, že se vrátím vystřídat Petra s Lenkou a oni pak zajdou do magazínu. Balil jsem si věci udržoval oheň a čekal až dorazí ostatní. Tomáš s Janou se vrátili se špagetami a kroupami. Hned jsme začali vařit abychom se najedli. Během toho nás míjela pani, která nám nabízela v sobotu ráno odvoz z Ťunguru do Barnaul. Bylo to o 300 rublů dražší než jak jsme se dostali opačně, ale bylo to bez jednoho čekání na přestup, bez problémů se zastavováním na propustku jelikož oni tam taky potřebovali a hlavně těžko říct jak v sobotu je těžký sehnat spoj z Ťunguru.
Kučerlinskoe jezero, pohoří Altaj Když dorazili ostatní tak jsme pojedli, dobalili a s batohy vyrazili k vodopádu. Podél levého břehu jsme míjeli několik stanů a u mola stanovala pani, která nám nabízela odvoz. Ptala se kam s těma báglama a my že k vodopádům, ačkoliv jsme je chtěli schovat někde do křoví o kousek dál. Ona nám nabídla že ty batohy můžeme nechat u nich, že nikam nejdou a pohlídají je. Naskládali jsme je pod strom, přikryli bundami, kdyby pršelo a nalehko šli. Cestička vedla lesem, přes kamenná pole, v prudkém svahu a tak různě cestou necestou. Po hodině cesty jsme potkali pána, který nám o této cestě včera povídal. Říkal, že je to ještě tak hodina k tomu přítoku a pak tak dvě hodiny nahoru. Šli jsme dál a kochali se výhledy na okolní kopce, ačkoliv bylo jasné že náš časový odhad byl špatný. U přítoku jsme posvačili sušenky a jak jsme stáli tak šel od vody docela chlad. Rozhodli jsme se vrátit jelikož by jsme to k vodopádu těžko stíhali a stále poprchávalo.
Brouk na tašce
Turisti, kteří si pronajali koně na projížďku údolím -- 26 --
TransSibiřská magistrála 2007 Nazpátek jsme pokecali s klukem, který tam sám kempoval a hrál na flétnu. Utvrdil nás v tom, že k vodopádům nejdeme. Došli jsme zpátky k batohům, kde už čekal Tomáš který nám cestou utekl, jelikož si vzpomněl že nechal pas v batohu. Pokecali jsme s těmi lidmi kteří šli tři dny podél řeky Akem ve vedlejším údolí, dva dny přes sedlo a dva dny měli na cestu zpátky podél Kučerly. Dali nám čaj z rybízu, který tu volně roste stejně jako angrešt, zlatého kořene, nějakých modrých bobulí (první dojem borůvky, druhý kyselé a třetí hořké) a ještě něčeho. Bylo to dobrý. S batohy jsme šli na místo, kde jsme předchozí noc spali, abychom posvačili než půjdeme do kopce. Bylo to tam již obsazeno početnou skupinou koní, tak jsme se uvelebili kousek vedle. Po relativně profláknutém dni se ten kopec nezdál tak velký a za půl hodiny jsme byli nahoře. Cestou dolu jsme trochu zabloudili, ale oklikou a nábližkou jsme se dostali zas na správnou cestu. Potkali jsme partičku Rusů co s námi šli na začátku. Postrádali dvě holky, takže jim asi taky zabloudili podél řeky. V podstatě na prvním tábořišti jsme postavili stany (na mapě místo číslo 4), povečeřeli a měli hezky výhled na vodopád na protějším břehu. Rozdělávali jsme oheň, ale bylo to hodně dřený. Březová kůra ani jiné osvědčené způsoby moc nefungovaly. Nějaké divné podmínky tam byly a vůbec to nehořelo bez foukání a hned to zhasínalo. 20. den – 19.7. čtvrtek Lenka byla pořád nějak nachlazená a brala Paralen. Šli jsme údolím zpátky a potkali skupinku Čechů. Jana cestou namalovala jeden obrázek. Poseděli jsme na pár místech a dostali se k místu kde jsme nocovali první noc. Trochu jsme se vycákali v řece, hráli karty a pak pokračovali. U Rusů je časté, že mají přes bágl uvázanou malou „karimatku“ a když vybalují a jsou u stanů tak jí mají uvázanou kolem pasu a mají ji na zadku. Praktické je to, že si můžou kdykoliv sednout a neřešit to. Na druhou stranu ten užitek by mi asi nestál za to abych se s tím tahal. Prošli jsme skrz úsek kde se pásli býci, pak strmou pasáží a u prvního místa, kde bylo ohniště, jsme zakotvili (na mapě místo číslo 5). Bylo to o fous jelikož chvíli po nás šla skupina a vypadala, že by tam chtěla taky přespat, ale pokračovali. Rozdělali jsme oheň, tentokrát bez problémů, povečeřeli u řeky a ohně. Vyřezali jsme si lodičky z kůry a šli spát. Čaj z toho co jsme kolem natrhali → Ranní mumraj při balení ↓
Ranní pouštění lodiček – všechny se v peřejích brzo převrátily
21. den – 20.7. pátek Ráno jsme pouštěli lodičky na vodu. Na klidnější vodě pluly pěkně, ale v peřejích šly rychle plachtou dolu. Chladné ráno jsme si zpříjemnili ohněm a pak jsme vyrazili na poslední úsek. Když jsme seděli v dřevěném altánku u skály s vyrytými zvířaty na ni, tak nás dohnaly dvě členky skupiny s kterou jsme byli domluveni na odjezdu. Říkaly, že čekaly že jsme za nimi. Přes známá i neznámá místa jsme se dostali k louce s jahodami. Na chvíli jsme se tam zasekli a pak došli k řece kde jsme se první den myli. Dal jsem si tam rychlou koupel, najedli jsme se a naše skupina se rozšířila o jednoho psíka, který se k nám přidal. Vydali jsme se na poslední asi tři hodiny cesty. Dlouhá louka, kde to hodně pálilo, nebyla úplně příjemná. Cestou jsme dali několikrát napít i „našemu“ psu. Potkali jsme velkou skupinu Čechů – možná nějaká cestovka. Dostali jsme se k mostu kousek před vesnicí Kučerla. Přes kopec jsme došli do Ťunguru a rovnou šli za most do „magazínu“. Zrovna dovezli zboží, tak jsme čekali. -- 27 --
TransSibiřská magistrála 2007 Přišla tam skupina Poláků, tak s nimi Tomáš pokecal. Když vyskládali zboží tak jsme vlezli do krámu. Pán první na řadě nějak dost rozčílil prodavačku, která možná nejdřív chtěla přerovnat dovezené zboží. Výsledkem bylo, že nás všechny vyhodila se slovy, že už dneska bude zavřeno. Jedna Ruska nám řekla že 7 minut dál je druhý obchod a že tam taky jde. Šli jsme za ní vesnicí po prašné a sluncem rozpálené cestě. Bylo to trochu dál než říkala, ale došli jsme k obchodu. Na několikrát jsme nakoupili nanuky, pití, chleba, sýr, salám, bonbóny a podobně. Chvíli jsme jedli, pak zas někdo něco koupil a tak jsme hodovali. Najednou pani zavírala krám s tím, že už je 19h. Tomáš si koupil ještě nanuk a pani šla domů.
Údolí řeky Kučerly, pohoří Altaj
Při odpočinku se k nám přidal místní pes
Když jsme dojedli, nejen my ale i „náš“ pes, slunko bylo již nízko a my šli víc ve stínu zpátky. Míjeli jsme krávy, koně, prasata, psy a došli zas k mostu. Byla špička nebo co a z obou stran stála fronta. Auta vždy čekala až to před nim projede jelikož nosnost byla omezená. Když jsme chtěli vejít na most tak tam akorát najel nějaký týpek, který skoro zablokoval vjezd. Protáhl jsem se okolo jeho auta, poděkoval mu jak to pěkně zablokoval a šel přes most. Ubytovali jsme se tentokrát v levnějším kempu (na mapě místo číslo 6). Rozlučka s naším psem nevyšla a když jsme mu zavřeli branku do kempu tak si našel díru pod plotem. Pobíhali tam tři psy a nikomu to nevadilo. Postavili jsme stany a zašli do místní „kafe“ kde toho moc neměli. Dali jsme si něco jako langoš a k tomu mléko. Měli jsme chuť na pivo tak jsme šli do vedlejšího kempu. Tam nám jednak řekli, že nám tam žádný papírek nikdo nedovezl, ačkoliv jsme se před odchodem do hor domlouvali, že náš řidič ten papír z hranice přiveze. Pak, když jsem viděl jak čepuje pivo, tak mě skoro chuť přešla – malé pivo čepovala několik minut a byl to nějaký větrák který zteplal při její rychlosti točení pěti malých piv. Na závěr nám řekla ta skupina, s kterou jsme měli jet, že jede až v neděli, takže nemáme odvoz.
Most ve vesnici Ťungur
Západ slunce
Prasátka, Ťungur
-- 28 --
TransSibiřská magistrála 2007 Tím, že bylo zřejmé, že budou s námi problémy ohledně dokumentů, tak nás nechtěli do přímých spojů do Barnaul. Závěr byl, že v 5:30 ráno jede minibus, který nás vezme do Koksy ke komandatuře a tam nás vysadí. To znamenalo brzo vstávat a tak jsme to dál nenatahovali a šli spát. 22. den – 21.7. sobota Budíček v 4:30, balení a stále rozespalí jsme šli na minibus. Už tam čekaly dvě pani, což bylo pozitivní, že fakt asi něco pojede, ačkoliv ony samy se nás nejistě ptaly zda něco pojede. Po chvíli přijelo auto, my nastoupili a vyjeli. Pospávali jsme, až jsme dojeli do Koksy před komandaturu. Řidič se ujistil, že chceme až do Gorno Altajska, čímž jsme získali výhodu jeho asistence. Chtěl místo 60 rublů do Koksy 700 rublů do Gorno Altajska a tak nás tu nechtěl nechat. Odevzdali jsme pasy po delší diskuzi, což byl první pozitivní krok, že nás neodpálkovali na emigrační kvůli registraci ačkoliv se o to snažili. Řidič jim vysvětlil, že už odjíždíme a že nás na emigrační nebude vozit. Dlouho nic a pak přišli ať jim napíšeme co jsme ty dny tam dělali. Naštěstí to psal za nás řidič páč psát azbukou by byl problém. Pak zas dlouho nic. Ten co to vyřizoval odjel a předal to jinému. Byla to už hodina a lidi z minibusu začali být mírně rozladěni. Ne na nás, ale na ruskou administrativu. Pak chtěli jednoho dovnitř, tak šel Tomáš. Ptali se na registraci s tím, že to že jsme byli v horách je nezajímá a že jsme tam byli déle jak tři dny. Když jim řekl, že ubytování bylo plné a že při spaní ve stanu v kempu oni nedělají registraci, tak toho nechali. Dostali jsme kulaté razítko a po víc než hodině zas vyjeli. Řidič se snažil dohnat ztrátu a tak Komandatura v Kokse jel svižně. Na hranici si vzali od nás papírek s kulatým razítkem a bez dalších zdržovaček nás pustili. Vynechali jsme některé pauzy a pádili dál. Po 9 hodinách jsme dojeli do Gorno Altajska. Cestou jsme se seznámili s jednou Ruskou, která jela taky dál do Barnaul. Neměla, stejně jako my, peníze tak jsem šel s ní do banky. Jí stačil bankomat, tak jsem šel sám dál. Z minula jsem věděl kde jsou banky, tak jsem šel relativně na jistotu. Nejbližší banka, která měla ještě před týdnem v sobotu do 18 hodin, to měla přelepené na 14 hodin. Šel jsem do druhé. Pěšky to bylo o dost dál než minule tím autem. Cestou jsem si prohlédl náměstí s Leninem. Druhá banka měla do 16 hodin a já tam byl v 16 hodin. Šel jsem do třetí a cestou se ptal lidí. Nikdo nevěděl a tak jsem došel ke třetí kde jsem před týdnem zjistil aspoň kurz. Měli otevřeno a tak jsem konečně směnil peníze i když kurz opět trochu klesnul. Nechal jsem si vystavit potvrzení a kolem Lenina jsem zas došel na nádraží. Vypadalo to že rychle pojedeme, ale oni mezi tím lidi odjeli jiným busem a tak se muselo čekat než se to zas naplní. Při čekání jsme jedli, Lenka šla na záchod a vrátila se s tím, že do toho nejde. Já neměl tak na výběr, tak jsem tam šel. Záchody šlo najít opravdu po čuchu. Vevnitř nic moc, ale ne zas tak tragické. Každopádně tam byly dvě díry a jedno koryto bez nějakého oddělení. Počkal jsem až to bude prázdný. Nějací dva týpci mě vyrušili než jsem odešel, ale holt zde slovo „veřejný“ záchod má své větší opodstatnění. Stále se čekalo a oficiální autobus jedoucí v 18 hodin se blížil. Nakonec jsme chvíli před 18 hodinou odjeli jen v osmi lidech. Cesta ubíhala dobře, pospávali jsme, v pauzách jedli a dorazili do Barnaul. V Barnaul se nás hned chopili nahaněči a chtěli nás odvézt autem. Odmítli jsme je a šli na vlakové nádraží. Tam jsme opět zjistili že nic nejede přímo do Irkutska. Jel ale do Novosibirska občirný vlak, který byl levnější než maršrutka. Pani sice říkala, že nás do vlaku s batohy možná nepustí, ale že nám to prodá pokud chceme. Ještě jsme šli zkusit ukecat slevu na maršrutku, ale už odjeli a taxíky byly za 450 rublů. Ruská piva a nanuk Rozhodli jsme se jít k vlaku bez lístků, zeptat se a dokoupit to na -- 29 --
TransSibiřská magistrála 2007 místě, jelikož jsme čekali, že to bude něco jako električka. V hale jsme hráli hru bang a při druhé hře nás začal obtěžovat jeden opilý mladík, který se vracel, jako vícero dalších, z nějakého fotbalového zápasu. Skončili jsme hru a odešli k vlaku. Tam nám na batohy nic neřekli, ale že musíme do pokladny pro lístky. Občírný vlak je totiž normální spací plackarta, ale není to na ležení, ale na sezení. Tudíž tam, kde je místo na spaní pro šest lidí, tak tu je devět lidí na sezení. 23. den – 22.7. neděle Koupili jsme lístky, vlezli dovnitř a byl tam i „náš“ opilý. Měl potřebu družit se a pořád nás nutil ať se s ním napijeme a s holkami něco řešil. Další kluci z fotbalu se snažili ho zabavit, ale moc to nešlo. Když jsme ulehli tak dal pokoj. Vlak odjel 21:55 moskevského času, takže v 0:55 místního času. Trochu jsme se prospali a po 5 hodinách byli v Novosibirsku. Hned jsme šli kupovat lístek do Irkutska. Volno bylo hned na 8:20 moskevského času, což nám dalo 5 hodin čekání. Bohužel jsme měli tři lístky do 14. vagonu, jeden do 10. vagonu a jeden do 2. vagonu, ale pořád lepší než čekat na další vlak. Čas jsme vyplnili hledáním internetu - neúspěšně a nákupem jídla. Vlak měl přijet v 7:42, ale měl zpoždění a tak jsme stáli na peronu a čekali kdy přijede. O zpoždění 20 minut zkrátili dobu jak dlouho měl zde čekat. Rozloučili jsme se, já šel do 2. vagonu, Tomáš do 10. a ostatní do 14. vagonu. V pohodě jsem zaplul na své místo. Jedna babka byla na posteli pode mnou a pak čtyři mládežníci, trochu hluční, s hodně plechovkami piva Baltika. Když vyhodili plastovou láhev z okna, tak je přišel sprdnout průvodčí a když hulákali tak ještě několikrát. Jen jsme se rozjeli, tak jim oznámili, že pokud se neuklidní tak to řeknou „náčelníkovi pojezda“ a vysadí je na příští zastávce. Uklidnili se a chvíli na to přišel nějaký chlap a ptal se mě jestli jsem Karel. Přikývl jsem aniž bych tušil o co jde. On mi pověděl, že je ve 14. vagoně a jeho žena ve 2. vagoně a tak mluvil s mými kamarády a že by se to dalo prohodit. Nebyl důvod nesouhlasit, sbalil jsem se a skrz vlak šel za ním. S batohem procházet je problém, ale přes několik plackart, kupé a restaurant jsem se dostal do 14. vagonu. Cestou jsem shodil jen jednu postel někomu do klína. Byl jsem jen ob dvě kóje od Petra s Lenkou a ještě o jednu dál byla Jana. Docela jsem se zapotil projít asi 300 metrů dlouhý vlak, dávat pozor abych toho moc neshodil, otvírat těžké dveře a snažit se neporazit lidi v uličce. Oddychoval jsem, kecali jsme a jedli. V kóji jsem byl mimo jiné s Lénou, která cestovala se svou dcerou a sestrou manžela. Jeli z Uralu, kde žijí, na místo nedaleko Bajkalu na deset dní na prázdniny.
Každé cca 3h je pauza: lidé se protáhnou a nakoupí
Pohled z vlaku, Sibiř
Zatímco Jana spala tak jsme si zahráli Carcassonne s Tomášem, který přišel na návštěvu. Na jedné ze zastávek si Léna koupila raky, tak jsme koukali jak to jedí, abychom se přiučili. Ona je jedla poprvé, takže nám moc neporadila. Večer jsme na 3820 kilometru přejeli ze západní do východní Sibiře. Žádná změna: rozlehlé rovné pláně, plné bříz a mokřin. Na 3932. kilometru, kde je polovina cesty Moskva-Peking, jsme se dostali chvíli před půlnocí místního času jelikož zde je už posun plus čtyři hodiny oproti Moskvě. Překročení poloviny naší Transsibiřské cesty jsme oslavili přípitkem bromhexinu, který brala Lenka proti kašli. Nic jiného jsme neměli. 24. den - 23.7. pondělí Po 8 hodinách spánku jsem se probudil někde na 4500. kilometru. Vlak pomalu ožíval, lidé si vybalovali snídaně, chodili k samovaru pro vodu na kafe a polívky, ale mnoho jich stále pospávalo. Hodně lidí jelo do Irkutska a tam zbývalo ještě 700 kilometrů, takže nebylo třeba spěchat.
-- 30 --
TransSibiřská magistrála 2007 Pozoroval jsem okolí vlaku. V Rusku je oblíbená modrá a zelená barva. Domy jsou dřevěné a když mají něco natřené, tak právě těmito barvami. Železniční přejezdy mají kromě závor ještě bariéry, které se zvednou ze silnice. Železnice se hodně klikatí ačkoliv člověk neví proč. Zdánlivě by šlo železnici udělat skoro rovně Sibiří, ale asi nějaký důvod měli. Petr se neprobudil nejlépe a měl průjem. S Janou a Lenkou jsme hráli karty. Prokousávali jsme se časem a když přišel Tomáš na návštěvu, tak jsme dali Mariáš. Jíst v tom dusnu ve vlaku čínský polívky není úplně šťastné, ale měl jsem hlad, tak jsem si dal. Snad hned jsem všechnu vodu zas vypotil. Během cesty se mi několikrát vystřídali lidi v kóji, ale jinak nic zásadního. Přejeli jsme 5000. kilometr a blížili se k Irkutsku. Ve 20:30 jsme vystoupili a zjistili, že lístky do Mongolska už nekoupíme a informačně nám řekli, že na 29.7. už je jen pár lístků. Lístky se prodávají od 8 do 19 hodiny a tak jsme to museli nechat na další den. Pěšky jsme vyrazili k jednomu hotelu doporučeného průvodcem. Přes most jsme přešli Angaru a u kostelíka udělali základnu, jelikož Petrovi nebylo pořád úplně dobře. S Tomášem jsme vyrazili a hotel nenašli. Asi ho už zrušili. Potkali jsme tam dvě milé a ochotné pani, které nám řekly o hotelech Angara a Aréna a pak nějakém dalším místě, ale daleko. Zašli jsme do Angary, což byl panelák uvnitř hezky zařízený. Cena byla 4500 rublů na osobu. V hotelu Aréna to bylo za 950 rublů a měli jen 4 volná místa a nedělali registraci. Už jsme byli na půli cesty k autobusovému nádraží, tak jsme tam svižným tempem vyrazili jelikož tam měla být nějaká levná „gastenica“. Začalo se stmívat, uličky potemněly jelikož většina nebyla osvětlena. Cestou jsme viděli nápis „internet 24 časa“ a otevřený supermarket. U nádraží bylo Pohled z vlaku na řeku Kama, kterou dost tmavo a navíc zavřeno. Jeden přiopilý pán nám ukázal kde je jsme právě přejížděli „gastenica“. Dřevěný domeček, do kterého jsme vlezli, měl na recepci dost laxní pani. Když jsme jí řekli že jsme cizinci, tak nám řekla že nemůže ubytovávat cizince a policie dělá prověrky. Pokoj pro tři měla za 990 rublů a její dcera se nám snažila najít něco v novinách. Docela se to vleklo a pak pani přikývla, že snad jo na nějaký jejich ruský pasy a ať se do hodiny vrátíme s ostatními. Pěšky jsme došli na centrální rynek a tam čekali na tramvaj k nádraží. Byla už tma, komáři žrali a nic nejelo, tak jsme šli pěšky. K ostatním jsme dorazili ve 23:30. Po krátké debatě jsme usoudili, že to je moc peněz pokud chceme být v 6 ráno na autobusovém nádraží a že bude lepší přespat na vlakovém nádraží. Pak jsme to pozměnili na to, že zajdeme do internetové kavárny, kterou jsme cestou viděli a měla nápis „24 časa“. 25. den – 24.7. úterý Vyšli jsme do potemnělého města a uličkami došli k náměstí s hotelem Angara. Kousek vedle byla internetová kavárna, která byla zavřená. Holt nonstop který má zavřeno. Šli jsme k supermarketu, který byl původně otevřený na ulici Karla Marxe. Když jsme vešli na tuto ulici, tak tam stálo asi 10 šlapek. Prošli jsme kolem nich a zjistili, že supermarket už zavřel. Vedle byly potraviny otevřené do 1 hodiny ráno a tak jsme mohli nakoupit vodu, koláčky, které tam měli levné a dobré. Problém bylo co dál. Probloumat se městem až do rána by nás odrovnalo a přes den by jsme vytuhli. Tak jsme se rozhodli jít na vlakové nádraží a vyspat se tam. Šli jsme však hrozně pomalu a tak jsme to změnili na to, že přespíme v parku na náměstí před hotelem Angara. Park byl v rekonstrukci a tak tam nikdo nebyl. Na trávník pod strom, do tmavého stínu světel, jsme ulehli v 1:30 a určili si hlídky po 45 minutách. Začal Petr, pak Lenka, Jana a došla řada na mě. Bylo trochu chladno, mírný vánek a kolem klid. Občas projelo auto, nějaký chodec prošel ulicí a pak z boudy v parku vyšel pán. Asi na obhlídku zda mu nekradou materiál nebo co. Ačkoliv nás viděl, tak si nás nevšímal. Zbudil jsem Tomáše, který měl poslední hlídku a ještě na chvíli usnul. Po 5. hodině jsme vstali a šli na autobusové nádraží. Rozespalí jsme tam došli a čekali, až otevřou kasu. Když otevřeli tak nám řekli, že na ten den už nemají pět lístků na ostrov Olchon na Bajkalu. Změnili jsme plán a koupili jsme lístky na 14:30 do Listvjanky, což je na břehu Bajkalu a u řeky Angara. Petr, Lenka a Jana zůstali na dospání v parku vedle autobusového nádraží a já s Tomášem jel zařídit výměnu peněz, lístky do Ulánbátaru a najít internet. Přes centrální rynek, který byl ještě zavřený, jsme míjeli banky, které měly až od 9 hodin otevřeno. Cestou jsme se ptali na internet a lidi nevěděli až nám jeden pán poradil internet na Leninově ulici na rohu s ulicí Karla Marxe. Cestou jsme našli kancelář bajkalinfo.ru, ale nikdo tam nebyl ačkoliv měli mít otevřeno. Na internetu jsme strávili necelou třičtvrtě hodinu. Je to drahé, ale byla to moje první zpráva, tak jsem to neřešil. Zkusili -- 31 --
TransSibiřská magistrála 2007 jsme znovu zajít do Bajkalinfo a ani hodinu po otevření tam nikdo nebyl. V bance jsme vyměnili peníze, pani mi odmítla asi pět bankovek kvůli nějakým razítkům a nápisům na nich, pak mi vytratila z pasu migrační kartičku a ještě měla problém vytisknout účtenku. Nakonec se vše povedlo a my šli na nádraží. Na nádraží jsme přebírali a před nosem nám mizely volná místa ve vlaku. Nakonec jsme koupili lístky na 30.7. a to už bylo v několika kójích. Do Mongolska nejezdí plackarty a šlo by to jen s přestupem na hranici, což by bylo levnější, ale komplikovanější a delší. Ještě chvíli váhat a jeli by jsme možná až 1.8. a měli bychom to na hraně s vypršením ruského víza. S lístky, penězi a znalostí kde je internet jsme vyrazili na cestu zpátky. Nasedli jsme na tramvaj co jela na centrální rynek a užili si jízdu starou tramvají se zvláštními štípátky lístků. Je dobré že lístek se dá koupit u řidiče bez příplatku. Na centrálním rynku jsme koupili ovoce a zeleninu. Ceny za stejnou věc se docela dost liší a je dobré jít dál od vchodu. S mírnou zacházkou jsme došli do parku k ostatním. Povyprávěli jsme si co nového a jako že zas tam počkáme a ostatní půjdou na internet a podobně. Bohužel tam přišli dva podivní týpci a tak jsme radši pobalili a přesunuli se do nádražní haly, kde je milice a tedy asi bezpečněji. Během čekání jsem vytuhnul, pak šel s Janou nakoupit. Petr s Lenkou přišli později jelikož se pokoušeli vypálit fotky na CD a pani to dlouho trvalo a ještě to udělala špatně. Před nástupem do busu tam nějaká pani začala řešit, že nemáme lístky pro zavazadla a tak jsme je rychle dokupovali i pro jednoho Holanďana, který jel s námi do Listvjanky. Cesta je vcelku přímá, ale s velkými hupy. Před vrškem se vždy trápil autobus a vypadalo to skoro jako že to nevyjede. Ale vždy vyjel. U přístavu, zastávku před městem, jsme vystoupili. Muzeum ekologické je přes ulici, ale nebyli jsme tam. Po krátké procházce po pobřeží jsme šli k molu jelikož připlouvala loď. Bylo 17 hodin a měla jet podle průvodce v 17:45. Taky se ukázalo že to není naše loď. Po 18 hodině jsme odpluli a překonali řeku Angara. Během plavby mi došly nečekaně rychle i náhradní baterky do foťáku, což mě nepotěšilo. V Port Bajkalu jsme vystoupili a zašli do „magazínu“ zeptat se zda nemají omuly jimiž je Bajkal proslaven. Ryby neměli, ale měli nanuky což bylo taky pozitivní. Zatímco Petr s Lenkou šli k vystavené lokomotivě tak přijel pracovní vlak a na něm dva turisti. Lenka se s nimi dala do řeči a přivedla je k nám. Byli to Češi, kteří jeli z Pekingu přes Mongolsko, Bajkal, Moskvu do Finska. Břeh Bajkalu Vzájemně jsme si udělili rady a jak jsme byli před „magazínem“ tak tam přišel jeden statný kůň. Dost drze začal ožírat batohy a když jsme ho odháněli tak kousal a útočil. V nestřeženém okamžiku jsme rychle vzali batohy a schovali se do obchodu. Nějaká rodinka šla na nákup a když jim ten kůň zaútočil na holčičku tak otec zaútočil na koně. Pán ze schůdků kopal a kůň kousal. Po chvíli přeci jen kůň odešel. S novými kamarády jsme se rozhodli přespat spolu někde nad vesnicí. Šli jsme kousek po kolejích a pak odbočili do svahu. V „produktech“ jsem nakoupil perníčky a ptal se na ryby. Pani že je prodávají cestou, ještě kousek nahoru a vlevo. Šli jsme a vesnice nekončila. Nakonec jsme našli místečko kde jsme postavili všechny tři stany (na mapě místo číslo 1). V posledním domečku nám pani řekla, že jsme minuli tři rybárny a tak se Tomáš s Janou vydali na nákup. Byli úspěšní a koupili dva nasolené a jednoho uzeného omula. Než se stačili vrátit tak se rozpršelo a ryby jsme museli jíst ve stanu. Syrový nasolený omul byl spíš jen jako hmota k jídlu než že by to bylo dobré. Uzený omul byl dobrý, ale s čelovkou a v sedmi lidech v jednom stanu to bylo celkově dost nešikovné jíst ryby. S dobrým pocitem, že jsme ochutnali omula, jsme usínali.
-- 32 --
TransSibiřská magistrála 2007
Mapa pobřeží Bajkalu u Listvjanky: modrá čára – příjezd autobusem z Irkutska, zelená čára – přejezd lodí přes řeku Angara, béžová čára – pěší úsek s vyznačenými místy spaní (čísla), červená čára – přejezd vlakem do Sljudanky -- 33 --
TransSibiřská magistrála 2007 26. den – 25.7. středa Dlouho jsme dospávali předchozí noc a vstávali před 11 hodinou. Naši dva kamarádi měli sice budíka na 5 hodinu, aby stihli loď, ale nějak jim to nevyšlo a byli tam stále s námi. My jsme vařili a chystali se, zatímco oni vyrazili. Vyměnili jsme si emaily (
[email protected]). Vyrazil jsem napřed, abych nečekal na ostatní než zabalí, v hejnu mušek co bylo ve vysoké trávě a taky, abych si koupil baterky do foťáku. Byl jsem tam akorát před polední pauzou (13-14h). Poptal jsem se na vlak a řekli mi, že z Port Bajkalu vlak odjíždí něco před 1 hodinou v noci každý druhý den. U knihovny jsem si sedl do stínu a psal deník. Lidé se ve vodě cákali a měli lehátka. Bylo jich po skromnu jelikož voda je dost chladná. Uvádí se že má 8 až 10 stupňů.
Cesta podél Bajkalu Jednokolejná železniční trať – Circum Baikal railway, vedoucí podél Bajkalu
Když dorazili ostatní, tak jsme pokračovali po kolejích podél Bajkalu. Kousek za vesnicí byla oblázková pláž, kde jsme slezli k vodě a přidali se k několika dalším lidem co se tam slunili. Voda byla sice opravdu chladná, ale v porovnání s Kučerlinským jezerem v pohodě. Petrovi nebylo pořád dobře, tak do vody nešel, Lenka s Tomášem se jen tak namočili, udělali dvě tempa a šli ven. Já se tam chvíli cákal a plaval. Když dorazila Jana, tak ta si to užívala nejdéle. V druhém kole jsem šel s Janou do vody sám a dost dlouho jsme plavali sem a tam podél pobřeží. Během toho jsme si pořád něco povídali. Trochu mi docházely síly a ještě se smát, tak jsem toho měl dost. Nejsem holt zvyklý plavat. Na břehu jsme se sušili u hry Carcassonne a pak vyrazili dál. Lidi tam chystali oheň na večer a zůstávali tam několik dní. Něco jako u nás když někdo jede na týden k Sázavě.
Příroda okolo Bajkalu
Po kolejích jsme šli, kochali se Bajkalem a kopečky na druhém břehu, i když byly v oparu. Kousek, asi 50 metrů, před první zastávkou „Lismeničnyj“, která se jmenuje stejně jako zaliv Bajkalu okolo kterého jsme šli, je vedle kolejí pěkný plácek s ohništěm a schůdky k vodě kde je molo (na mapě místo číslo 2). Postavili jsme stany, vyprali a já s Petrem šel na obhlídku a případně hledat dřevo. U zastávky byly dva domečky a dřevěné schody dolu s altánkem, tak jsme šli po nich. Dostali jsme se do nějakého rekreačního střediska, kde byl ping-pong, volejbal, i když zarostlý a několik pěkných nových dřevěných domků. Prošli jsme areálem zas k vodě a po pobřeží a kamenech se vrátili. Den byl odpočinkový a na toto místo jsme šli ani ne dvě hodiny. Leželi jsme na molu a hráli hry u stanů. -- 34 --
TransSibiřská magistrála 2007 27. den – 26.7. čtvrtek Bez spěchu jsme v pozdním dopoledni balili, někdo ještě pral a z poklidu nás vyrušila loď, která zakotvila u mola. Skupina švýcarských turistů na nás koukala z lodi, zatímco „jejich“ tři holky vykládaly stoly, gril, jídlo a pití. Když to vyložily, tak loď odjela na vyhlídkovou plavbu a holky strojily stoly, grilovaly šašlíky a připravovaly turistům oběd. My jsme jedli a dobalovali. Akorát jsme dobalili k odchodu, když se loď vrátila a vyklopila i turisty. Ti se davově škrábali po schodech k nám a trati. Turistický vlak, který kolem nás projel předchozí den, se vracel a tak si ho fotili. Ve vlaku byl vidět pěkný interiér včetně několika TV na vagón. Opustili jsme místo a vyrazili dál po trati na další zastávku.
Trať – Circum Baikal railway, vedoucí podél Bajkalu
Prošli jsme dalšími čtyřmi tunely až jsme si dali pauzu na další oblázkové pláži, kde nikdo nebyl. Po chvíli co jsme tam byli tak k nám přišla jedna Ruska, která jela sama stopem z Moskvy na měsíc k Bajkalu. Obdarovali ji místní sušeným chlebem a bramborem. Šla na lehko a nechtělo se jí s tím tahat tak nám to dala. Jana si byla zaplavat, já se šel podívat nad trať kde byla dost vysoká tráva. Naskytl se mi pohled na Bajkal z nadhledu, ale jinak žádné nové výhledy. Holka se s námi rozloučila a my po nějaké době taky vyrazili. Prošli jsme dalšími tunely a ocitli se u vagónu vedle trati, kde bydleli dělníci. Bylo to na 90. kilometru a ukázalo se, že tam není zastávka jak jsme si původně mysleli. Trať začala být plně vysypána štěrkem a tak se šlo pohodlněji. Prošli jsme dalším tunelem do zatáčky, za nímž byla horda turistů kteří v přilehlém přístavišti vystoupili z lodi. Místo u zastávky jsme byli teprve asi v půli cesty. Po čase jsme došli k mostku přes přítok do Bajkalu. Zbývaly nám asi tři kilometry k zastávce a už jsme měli docela dost těch pražců. Další přítok za ním, dva tunely mimo trať kolejí (těžko říct proč stavěli ty tunely, když jimi nevede trať) a pak už tam byly dřevěné domečky kempu. Ptali jsme se na boršč a pani nám nabídla akorát čínský polívky s chlebem a když jsem odcházel tak ještě prohodila, že může něco uvařit a na osobu to bude 200 rublů. Nic zajímavého, tak jsme se začali přesouvat k altánku. Pán nás upozornil, že pokud tam nic nechceme ať se přesuneme dál a navíc, že zastávka vlaku je o kousek vedle. Popošel s námi asi 100 metrů, kde byla nádražní budova. Pěkná, ale zavřená a za ní pěkný větší altánek a s lepší střechou. -- 35 --
TransSibiřská magistrála 2007 Uvařili jsme si a pak ulehli. Nějací dělníci nám cestou řekli, že vlak tu bude něco před 3h ráno a pán z kempu, že tak kolem 3h. Budíka jsem natáhl na 2:30 a za blesků a později deště jsme se snažili podřimovat. 28. den – 27.7. pátek Spal jsem na dřevěné lavičce v altánku, ostatní tak po různu na zemi a trochu na nás pršelo když foukalo, ale nijak strašně. Když zazvonil budík tak jsem vstal a šel k nádražní budově vyhlížet vlak. Už nepršelo, ale bylo mokro a tak se ostatním moc nechtělo. Postupně rozespale dorazili a čekali jsme. Když byly 3h tak nějak vzrůstala trudomyslnost a rozladěné dotazy do kdy jako že budeme čekat když to nepojede. Já byl celkem čilý a potemnělé nádraží mělo atmosféru a tak mi ani nevadilo, že zas začalo pršet. Ostatní se už skoro chystali zpátky do altánku, když se objevilo světlo vlaku. Chvíli stál u kempu a pak k nám přijel. Nastoupili jsme do tmavého vagonu, kde nás za pomoci baterky průvodčí vedla dál. Někam nás tam posadila, vybrala peníze a zmizela. Když jsme se malinko rozkoukali, tak jsme se posunuli dál do vagonu kde byly volná lehátka a natáhli se tam. Bohužel jsme nevěděli, že Jana s Lenkou tam nemají lůžka a tak jsme je na to neupozornili. Vlak jel dost pomalu a tak jsme měli dost času na vyspání během 4,5h cesty.
Potemnělé nádraží ve 3h ráno
Ve Sljudance jsme vystoupili před 8. hodinou. Nakoupili jsme si pirožky a rozhodovali se kam vyrazit. Petrovi nebylo dobře tak jsme chtěli najít nějaký blízký místo, kde by mohli s Lenkou strávit tři dny do doby než jsme měli koupené lístky do Mongolska. Vyrazili jsme směr Bajkal a podél něho na východ. Bohužel při pohledu na pobřeží, které bylo blízko trati a nijak přítulné, padla myšlenka utábořit se u pobřeží mezi Sljudankou a další vesnicí. Podle toho, že na tom místě na spaní měla být voda jsme to přehodnotili. Do Sljudanky přitéká potok, tak jsme vyrazili nad městečko. Chtěl jsem ho obejít po kraji lesa, ale když jsme přešli trať, tak to nevypadalo dobře. Šli jsme po silnici do centra z druhé strany nádraží, kde byla odbočka nahoru do hor. Nakoupili jsme pár drobností v obchodu „bonus“ na rohu a začali stoupat. V magazínech jsme si průběžně kupovali nanuky, až jsme došli k továrně, u které jsme odbočili doprava k potoku. Šli jsme kousek podél potoka a pak u mostku řešili kde se utábořit ať to nemá Petr už moc daleko. Já šel přes mostek a Jana podél potoka. Za mostkem byl pěkný plácek, docela i schovaný. Když Jana přišla tak to vyhodnotila jako že dál nepůjdeme a že za mostkem to je nejlepší (na mapě místo číslo 1).
Sousoší na břehu Bajkalu, do kterého jsem se zapojil
Začali jsme se zabydlovat, holky se na karimatkách dospávaly a já pral, koupal se a lelkoval. Zahráli jsme Carcassonne, před setměním postavili stany a ulehli.
-- 36 --
TransSibiřská magistrála 2007
Mapa pobřeží Bajkalu u Sljudanky: béžová čára – pěší úsek s vyznačenými místy spaní (čísla), červená čára – přejezd vlakem do Sljudanky
-- 37 --
TransSibiřská magistrála 2007 29. den - 28.7. sobota Ráno nás probudila nějaká pani, která na někoho volala. Když jsem vylezl, tak jsem viděl, jak volá na svoje krávy. Snídali jsme, balili a Petr, že je na tom lépe a půjde s námi. S Tomášem jsme zaběhli k nejbližšímu „magazínu“, kde jsme vyhodili odpadky a koupili si zmrzlinu. Ostatní jsme dohnali kousek nad místem kde jsme spali a lidé si tam nabírali vodu vytékající ze skály. Nabrali jsme taky vodu a stoupali vzhůru. Šli jsme údolím podél potoka, který jsme několikrát přecházeli po více či méně zdařilých lávkách. Cestou nás dohnala skupinka dětí a jeden z vedoucích se s námi dal do řeči. Ptal se co to trháme. Trhali jsme rybíz divoce rostoucí kolem a vedoucí vypadal, že to nezná. Pak se ptal, kam jdeme. Řekl jsem mu že nevíme. On se podivil a říkal že jdou na „Pik Čerskogo“ a znovu se zeptal kam jdeme. Napodruhé, když už jsem tušil co je v okolí, tak jsem mu řekl že my tam jdeme taky. Docela jsme se tomu pak smáli, jelikož on musel být asi opravdu trochu zmatený, když mu řeknu, že nevím kam jdeme. Jenže vysvětlovat v ruštině, že improvizujeme a tuhle cestu jsme si vybrali jen proto, že tu je potok a vlastně nevíme kam to vede bych těžko zvládl. Jak se ukázalo, tak tato cesta na Pik Čerskogo byla velmi oblíbenou cestou na víkend. Aniž by jsme to tušili, tak jsme šli na zřejmě nejoblíbenější místo této oblasti.
Naservírovaní omulové – bajkalská specialita
Vlevo „kafe“ a vpravo altánek kde jsme jedli
Šli jsme dál kolem lomu a došli k několika domečkům, kolem pobíhali psi a na jednom domu byl nápis „kafé“. Vešli jsme dovnitř, kde byl strop asi 180 cm a v přítmí za pultem stála velmi sympatická slečna v plavkách. Poptali jsme se jí zda dělají omuly a když jsme se dohodli na ceně a velikosti tak jsme si 4 objednali. Zatímco jsme na ně 30 minut čekali, tak jsme si dali do potoka vychladit pivo „jarpivo“. Ryby nám přinesli na kartonovém papíru a na požádání přidali plastové talířky. Chleba neměli, tak jsme vytáhli vlastní a dali se do toho. Ryby byly výborné i když trochu víc slané. Pochutnali jsme si a pokračovali nahoru. Podle odhadu, když jsme se domnívali, že nám k meteorologické stanici chybí asi hodina, tak jsme hledali místo na spaní. Kousek od cesty jsme si našli plácek kde jsme postavili stany (na mapě místo číslo 2). Bylo to asi 20 minut nad místem, kde byla poslední tekoucí voda. Povečeřeli jsme a rychle zalezli do stanu, páč hmyz hrozně žral. Zahráli jsme si hry a pak šli spát s natáhlým budíkem na 8. hodinu. 30. den – 29.7. neděle Po ránu jsme posnídali polívku. Zabalili se a všichni kromě Tomáše si hodili batohy pod strom a přikryli pro případ deště. Měli jsme skoro láhev na osobu a tak jsme vyrazili nahoru bez doplňování vody. Asi za 15 minut jsme byli u meteorologické stanice (gms), což bylo pozitivní. Kousek vedle stanice je kemp, kde je možno i něco koupit. Někteří si dali kafe a asi v 11 hodin jsme pokračovali. Po chvíli bylo rozcestí, doleva ke stanům a doprava „musor“ (odpadky). My šli ke stanům, ale když se to zúžilo tak jsme se vrátili a šli druhou cestou. Za chvíli se cesta začala zvedat a šplhat serpentinami do svahu po levé straně. Bylo dost teplo a částečný stín stromů byl fajn. Když jsme se dostali na zdánlivý hřeben, bylo vidět, že svah pokračuje nahoru. Stromy ubyly, cesta se narovnala a u stromu s hodně provázky pro štěstí byla nenápadná odbočka nahoru, zatímco hlavní cesta pokračovala po vrstevnici k vodopádům. Na plném slunci jsme stoupali ve svahu s trávou, klečí a semo tamo stromečkem. Svah se lámal a otevřel se nám pohled na druhou stranu. Viděli jsme dva vrcholy se sedlem uprostřed a okolní kopce od nevidím do nevidím. Šli jsme po hřebeni k prvnímu, nižšímu vrcholu. Cestou jsme posvačili, abychom nabrali sílu na závěrečný stoupák. Minuli jsme pomníček turistce, která tu zemřela 1963 a rychle nabírali výšku. Když jsme se dostali na první vrchol tak se nám ukázala krajina za vrcholy včetně jezera „srdce“. Bylo docela hluboko pod námi a tak byl na něj pěkný výhled. Sedlo mezi vrcholy bylo místy dost úzké a skalnaté, ale jinak pohodová cesta, která nás přivedla na vyšší vrchol „Pik Čerskogo“ 2090 m.n.m. Z meteorologické stanice cesta trvala necelé 3 hodiny. Na vrcholu je několik cedulí s náboženskými a válečnými motivy a také spousta šňůrek pro štěstí.
-- 38 --
TransSibiřská magistrála 2007
↑ Okolí Pik Čerskogo;
Panorama z vrcholu Pik Čerskogo 2090 m.n.m. ↓;
Jezero Srdce ↑
Posvačili jsme tam a Jana, která chtěla pořád k vodě, nás přemlouvala, abychom šli k jezeru Srdce. Nám se nechtělo jelikož to stoupání zpátky nevypadalo lákavě. Jana si pak našla skupinku tří holek, které tam šly a vyrazila s nimi. My jsme se vraceli stejnou cestou. Na slunci byla výheň a tak jsme se snažili co nejdřív sejít ke stromům do částečného stínu. V serpentinách mezi stromy se mě ptala jedna slečna kolik je to ještě nahoru. Řekl jsem hodinu, hodinu a půl a to jsem to i tak asi podcenil a slečna vypadala neradostně. O kousek pod ní byla druhá, která tam stála s brekotem. Těžko říct proč brečela, ale pokud kvůli tomu kopci, tak to se trápila dost brzo.
Pik Čerskogo – Petr, Lenka, Já
Burunduk sibiřský
Píšu deník s přítulnou kočkou
Zašli jsme do kafe vedle meteorologů a zeptali se znovu na boršč. Měli ho a slečna začala vařit. Vypadalo to jako by podle nás teprve sestavovali menu a ceník. Kafe již bylo za 15 rublů, čaj, který jsme si na úvod objednali jelikož jsme byli trochu vyschlý, tak jsme koupili 0,5 litru za 10 rublů a tak na ceník napsali 1 litr za 25 rublů. Vypadali jako by to rozjížděli nově, ale byli ochotní a vcelku dost pružně reagující na přání. Viz ten boršč, který během dne vyčarovali ačkoliv ho zřejmě do té doby nedělali. Dali jsme se tam do řeči s jedním Polákem a ten nám mimo jiné řekl, že se za kemp platí 100 rublů za stan nezávisle jak velký je a voda na pití je v ceně, což je dobré v místě kde není potůček. Oni měli stan pro 6 takže to byla dost dobrá cena. Dali jsme si pivo, 1.5 litru za 80 rublů, a když jsme se ptali zda je chladné, -- 39 --
TransSibiřská magistrála 2007 tak řekl že jo. Myslel tím však, že je ze stínu stodoly. Tak jako tak bylo dobré a jelikož mělo 7,8% alkoholu tak jsme to docela cítili, když jsme vylezli na sluníčko a šli dál. Za chvíli jsme byli u batohů, které tam netknutě čekaly. Vzali jsme si je a sestupovali dolů. Když jsme přešli potok, tak jsme na louce za ním postavili stany. Na střídačku jsme se umyli v potoce, starali se o vaření a sbírali borůvky. Uvařili jsme si pšeničný kroupy a dali do toho slazené kondenzované mléko a borůvky, takže jsme měli moc dobrou sladkou večeři. Akorát na jídlo dorazila i Jana. Koupání v potoce bylo příjemný i když voda byla chladná. Po několika hrách Carcassonne jsme ulehli. 31. den – 30.7. pondělí Kolem 9. hodiny jsme vstali, posnídali rýži s kečupem a tvrdým i měkkým sýrem a dojedli se čínskými polívkami. Když jsme balili začalo poprchávat, tak jsme to urychlili a šli napřed, jelikož Janě a Tomášovi to vždy trvalo déle než zabalili. Cupitali jsme svižně dolů a když déšť zhoustnul vytáhli jsme ponča a šli dál. Dorazili jsme opět ke „kafe“ a pani už vynášela 5 ryb na oheň aniž by se ptala. Ujistili jsme se, že to je pro nás, koupili si dvakrát pivo Baltika 1 litr jelikož jiný už neměli a dali je opět do potoka. Pozorovali jsme okolí, hráli si se psy a kočkou, psali deník a akorát když byly ryby hotové, tak přišel Tomáš a Jana. Ryby byly opět výborný a tentokráte i akorát slaný. Chleba jsme neměli a oni taky ne, ale s pivem to bylo výborný. Rozloučili jsme se a pokračovali v sestupu. Po známé cestě jsme došli k lomu, kde tentokrát nějací dělníci pracovali a házeli kamení ze svahu směrem k cestě po které jsme šli. Došli jsme až k prameni na kraji Sljudanky, nabrali vodu a pak se zastavili u prvního „magazínu“. Každý jsme si asi na třikrát něco koupili. Od nanuků, přes bonbóny, sušenky, zeleninu, pečivo a další a pěkně se najedli. Městečkem jsme došli do centra a tam zašli do „kafe – gril“. Nic moc tam neměli, ale začalo pršet, tak jsme tam zůstali. Mléčné koktejly měli jen bez příchutě ačkoliv inzerovali i s příchutí, ale dali jsme si je i tak. Bylo to něco mezi mlékem a zmrzlinou.
To co zbylo z 5 omulů
Nádraží ve Sljudance
Přestalo pršet a tak jsme šli na nádraží. Koupili jsme si pirožky u babek na nádraží a šli do čekárny. Když jsme vešli do luxusnější části s křesílky, tak na nás vyběhla pani, že to je za 10 rublů. Vyklidili jsme pozici a uvelebili se v normální čekárně. Byly tam zásuvky, tak jsem si dal dobíjet baterky. Pani zas, že to je za 15 rublů. Baterky jsem potřeboval, tak jsme šli ke kase zaplatit. Nikdo tam nebyl, tak jsme zas odešli. Pani co prudila tam ještě vytřela podlahu a šla domů takže problém s poplatkem vyšuměl. Na nádraží jsme potkali dva Čechy co byli tři týdny jen na Bajkalu. Pokecali jsme s nimi, ukázali nám fotky z ostrova Olchon, na který jsme původně chtěli a čekali jsme spolu na stejný vlak i když oni jeli jen do Ulan-Ude. 32. den – 31.7. úterý Byla půlnoc místního času a my se vydali k našemu vlaku. U vlaku jsme se rozloučili s Čechy a zalezli si do svého vagonu 11. Pani průvodčí nás usadila. Prohodit se s Tomášem nám nedovolila a pak mě ještě místo na postel čtyři usadila na devítku do jiného kupé, že tam to je obsazené. Neřešil jsem to, místo jako místo. V kupé pro čtyři jsem byl s Němkou a Dánkou, které cestovaly každá samostatně. Povídali jsem si s nimi, pak přišli Tomáš a Jana na návštěvu s čajem jelikož jejich spolubydlící spali.
-- 40 --
TransSibiřská magistrála 2007 Ve vlaku bylo několik zásuvek, ale nefungovaly a já si chtěl dobít baterky. Nakonec jsem se zeptal průvodčí. Ta řekla že to není možné, ale já si trval na svém. Pak řekla že na 30 minut můžu a já že se to nabíjí 7 hodin. Ona že to tedy nepůjde, ale nakonec jsem ji přeci jen přesvědčil. Jedna zásuvka na chodbě fungovala a tak jsem si tam dal nabíjet baterky. Za chvíli zase přišla, že ne a že až ráno si je můžu dobít. Důvodem bylo, že je tu moc lidí a někdo to ukradne. S problémy jsem ji přesvědčil, že se o to nemusí starat, že si to pohlídám. Svolila i když nerada. Když jsem si čistil zuby tak se objevil nějaký policajt a vytáhl mi tu nabíječku. Říkal, že v noci to není dovoleno a nemáme věřit ruským a mongolským lidem. Ve vagonu byli sice jen cizí turisti, ale nic naplat. Kolem 1 hodiny jsme to zabalili a ulehli. V 6:20 jsem se zbudil v Ulan-Ude. Na chvíli jsem se protáhl po nástupišti a zas zalezl. Nedlouho na to přišla průvodčí, že se máme přesunout, páč někdo nastoupil s našimi místy. Nechápali jsme a tak jsme to neřešili. Za chvíli zas přišla s nějakými lidmi. Chvíli jsme si vysvětlovali o co jde a pak se usadili jinam. Průvodčí si zřejmě zabrala kupé pro sebe a mě dala jinam a pak by mě tu stěhovala každou zastávku. Řekl jsem ji, že pokud se mám stěhovat, tak jedině na moje místo napsané na jízdence. Uzavřelo se to s tím, že do hranic můžu já i holky zůstat kde jsme. Když jsme se rozjeli, tak jsem si dal znovu nabíjet baterky a koukal z okna. Krajina měla jiný ráz. Byla hornatější, suzší a když stromy, tak už to nebyly břízy. Projížděli jsme okolo nějakého velkého jezera (Goose lake) a povídali si o cestování. Němka rok pracovala v Rusku jako dobrovolnice, bylo jí 20 let a vydala se na 6 měsíců do Mongolska, Číny, Indie a pak zas asi na 3 měsíce pracovat v Rusku. Potom měla namířeno do Německa studovat medicínu. Dánka, 27 let, cestovala na 6 týdnů Rusko, Mongolsko, Čína a dřív cestovala sama rok po JV Asii, Novém Zélandu a Austrálii. Přišel jsem na návštěvu k Tomášovi a Janě, kteří byli v kupé s 2 Brity. Naučili jsme je Bang a zahráli si. To nám vyšlo akorát do 12:30, což bylo podle plánu asi 30 minut na hranici. Chvíli po 13 hodině jsme zastavili v městečku Nauški, kde vlak čeká víc než 4 hodiny. Během čekání jsme se prošli po okolí, koupili nějaké ovoce, tři plechovky slazeného kondenzovaného mléka a podobně. Zahráli jsme si Carcassonne a pak zašli do nádražního bufetu, kde měli kafe za 3 ruble, pelmeně za 25 a kousky kuřete za 25 (oboje malé porce, ale dobré). Během Samovar ve vlaku Pohled do našeho kupé toho co jsme jedli se spustil požární alarm a tak jsme za zvuku sirény dojedli a šli do vlaku. Akorát tam procházela slečna a kontrolovala pasy. Zeptala se mě na to, kde jsem byl, tak jsem jí řekl že Moskva, Altaj a Bajkal. Ptala se na registraci, tak jsem jí řekl, že jsem nikde nebyl déle jak tři dny a když, tak jsme byli ve stanu, kde se nedá registrovat. Pokývala a odešla. Později přišla druhá, kontrolovala fotku a odešla i s pasy. Baterky se mi konečně dobily a tak jsem tam dal nabíjet strojek na holení, který se mi vybil v batohu. Z vlaku jsme pozorovali jak venku prší, jedli jsme a čekali až se bude něco dít. Teplota venku byla příjemných 23 stupňů. V 18 hodin přišel pán a vybíral vyplněné formuláře o počtu zavazadel, peněz, zbraní, drog a podobně. Další pán procházel a něco kontroloval vevnitř zatímco dvě ženský kontrolovaly zda něco není na podvozku vagonu. Dostali jsme další formulář pro vstup do Mongolska. V 19 hodin se vrátila pani s pasy. Zatímco vytáhla všechny z kupé a rozdala té čtveřici pasy, tak druhá ženská prohledala matrace a zběžně celé kupé. Po 6 hodinách jsme se rozjeli a pomalu projížděli oploceným koridorem, který lemovaly strážní věže. Když jsme minuli příčný plot, dostali jsme se na Mongolskou stranu.
Mongolsko V Mongolsku se již nejelo podle Moskevského, ale místního času a díky letnímu času měli o hodinu méně než u Bajkalu. Celní kontrola na mongolské straně trvala necelé 3 hodiny. Večer jsme si krátili u Macháčka a vodky s džusem, pak hry Bang a Britové, s kterými jsme hráli, nás naučili hru 21. Říkají se čísla od 1 do 21, když někdo řekne 2 čísla po sobě, mění se směr hraní a když 3 po sobě, tak to ve stejném směru 1 přeskakuje. Kdo se splete pije, kdo -- 41 --
TransSibiřská magistrála 2007 řekne 21 pije a kolo končí. Kdo prohrál mění 1 číslo za nějaké slovo a hraje se znova. Čísla se mění ve slova, alkoholu přibývá a je v tom čím dál větší zmatek. Byla půlnoc když jsme ulehali. 33. den – 1.8. středa V 5 hodin ráno nás budila průvodčí, jelikož jsme se blížili do Ulánbátaru. Posnídal jsem, zabalil se, vyčkával kdy tam budeme a povídal si se spolubydlícími. Jen co jsme vystoupili, tak se na nás sesypalo několik lidí nabízejících ubytování. Všichni za 5 dolarů a asi srovnatelné podmínky. Jak jsme později zjistili, tak ačkoliv to na první pohled byly hostely, tak ubytování bylo v paneláku v bytě. Jednoho kluka jsme si vybrali a šli s ním. Doprava byla v ceně, takže před nádražím se domluvil s nějakým taxikářem v dodávce a jeli jsme. Za chvíli jsme dojeli k modrému paneláku, kde jsme vystoupili. Zavedl nás do jednoho bytu ve kterém byly tři pokoje, záchod a kuchyň. Jeden z pokojů byl náš a byly v něm tři patrové postele. V dalším pokoji byli nějací Francouzi a do třetího přijeli večer Češi, kteří se vraceli ze 16-ti denního výletu po Mongolsku. Bylo teprve 7 hodin místního času tak jsme posnídali a na PC, co bylo v kuchyni, mrkli na internet. Povídali jsme si s Tamírem (náš nahaněč) o škole: dokončil strojárnu na vysoké, ale teď se živí spíš turismem. Bylo mu 25, sestře, která se tam starala o úklid a podobně, bylo 28, ale neuměla anglicky a mladší bratr dokončil střední a chystal se na vysokou o turismu.
Společné foto s mnichy - Ulánbátar
Svatebčané – klášter Gandantegčinlen, Ulánbátar
V 9 hodin jsme vyrazili do města. Šli jsme po obchodní třídě směrem ke klášteru Gandantegčinlen, který byl vidět na konci ulice. Cestou jsme se zastavili v pekárně a dali si pár dobrot. Na ulici bylo vidět několik stolečků, kde seděl někdo u telefonu a nabízel volání. Takové soukromé telefonní „budky“. Na konci ulice jsme našli lidovou restauraci a zašli tam. Podle průvodce jsme si začali objednávat a ochutnávat místní stravu. Ochutnali jsme asi tři jídla. Pani byla z nás trochu zmatená, jak jsme se ptali a postupně si objednávali, ale probíhalo to v pohodě.
Pozlacená socha – klášter Gandantegčinlen, Ulánbátar
Mniši při výuce – klášter Gandantegčinlen, Ulánbátar
Když jsme se najedli, tak jsme popošli kousek dál k jednomu chrámu, který byl vedle a nakoukli dovnitř. Bylo tam několik mnichů, kteří byli velmi přátelští. Moc jsme si nepopovídali, ale gesty jsme komunikovali. Oni se pak nabídli, -- 42 --
TransSibiřská magistrála 2007 že se můžeme s nimi vyfotit. Pršelo, tak to bylo na focení horší, ale Petr nás vyfotil. Rozloučili jsme se s nimi a šli ke klášteru Gandantegčinlen. Podél plotu kláštera jsme šli, až jsme došli k vedlejší bráně, kterou jsme prošli bez placení na rozdíl od hlavní brány. Dostali jsme se k plácku plnému holubů a také dětí prodávajících zrní pro ně. Byli otravní a tak jsme se posunuli dál k hlavní budově. Pokud by člověk nešel dovnitř, mohl by si projít klášter zdarma. Chtěli jsme mrknout dovnitř, tak jsme nakonec stejně zaplatili vstup. Uvnitř stojí obrovská socha. Původní sochu zničili Rusáci, ale později si udělali novou, kterou jim Dalajláma vysvětil. Uvnitř sochy je prý spousta věcí včetně vybavené jurty v podstavci. Jurta je tradiční bydlení Mongolů v kulatých stanech. Všude je spousta otáčecích válců, které věřící roztáčí a modlí se. Postupně jsme si prošli několik budov, kde byli mniši a v jedné probíhala hodina. Z kláštera jsme vyšli hlavní branou a dali se rozbořenými uličkami, kde jsme procházeli mezi dřevěnými domečky. Došli jsme k hlavní silnici a viděli jsme kopec který má být jako sloní hlava. Neviděl jsem to v tom, ale hlavní bylo, že je z něho zajímavý pohled na město. Klášter není dominantou jak jsme čekali a ztrácí se trochu v domečcích. Město vypadá spíš zchátrale.
Jurty jsou zde běžně k vidění - Ulánbátar
Klášter Gandantegčinlen, Ulánbátar
Z kopce jsme vyrazili k nedalekému centru. Na ulicích jezdily dodávky jako MHD a nahaněč z okna vyřvával a lanařil lidi. Bylo to jako v Jižní Americe a bylo to příjemné zas vidět podobný rytmus města, který není v Evropě běžný. Na velkém hlavním náměstí bylo okolo několik hezkých budov a bylo to pěkné, ale během slunných dní to musí být hrozně rozpálené místo, kde se asi nedá vydržet. Pod náměstím je pošta kde jsme konečně koupili pohledy, přímo tam je napsali a konečně splnili tuto povinnost poslat pohledy. Šli jsme na východ k tržnici. Bylo to docela dost daleko, ale na několik optání jsme se tam dostali. Vstup byl zajímavý a po dřevěném prkně jsme vyšli na plechové kontejnery, které tvořily plot tržnice a byly skladištěm pro trhovce. Do tržnice již nic nevedlo a slézalo se z kontejnerů. Proudilo tam mnoho lidí, včetně například pána v obleku a tak jsme tam taky slezli. Bylo před 18 hodinou a tržiště je do 19 hodin. Člověk by tam našel asi vše, ale na druhou stranu tam nebylo nic mimořádného. Prošli jsme to venku i vevnitř, byli jsme překvapeni, že tam prodávají mnoho polských výrobků a také českých včetně českých nápisů a překvapivě levnějších než v Čechách. Jana sháněla boty jelikož její pohorky byly už téměř bez podrážek. Na trhu měli boty Merel a The North Face za cenu asi 700 kč. Tvářilo se to originálně, ale samozřejmě by to nemělo záruku. Nakonec je nekoupila.
Hlavní náměstí s nultým bodem;
Výzdoba hlavního paláce; Dopravní policista -- 43 --
TransSibiřská magistrála 2007 Před tržištěm nás zahltili taxikáři a začali na 5000 za cestu ke klášteru. Postupně jsme klesli na 3000. Naskládali jsme se do taxíku všichni a trochu nacpaní projeli město ke klášteru. Tam jsme vystoupili, prošli znovu klášterem a blížili se „domů“. Cestou jsme se zastavili na jedné zahrádce a dali si mongolské pivo „borgio“. Obsluha byla taková plachá, ale domluvili jsme se. Když jsem si objednal polívku, tak z toho byli nějak zmatení. Několikrát se mě ptali zda to chci, říkali, že to je polívka a že stojí 1200. Já jim to odkýval a nakonec to přinesl pán v košili a kravatě. Když jsme šli na záchod tak jsme zjistili, že zahrádka je u velmi pěkné restaurace a lidé vevnitř byli vcelku dost jiného zevnějšku co se týče oblečení. Záchod byl rovněž velmi pěkný.
Pivo Borgio
Lístek na MHD
Brána do kláštera Gandantegčinlen, Ulánbátar Dopili jsme a šli. Na pokoji jsme si s Tamírem domluvili na následující den odjezd na 7 dní. Petr a Tomáš se snažili zazálohovat fotky. Petr je vypálil na CD ale byly tam chyby a Tomášovi se nějak extrémně divně rozhodila celá karta a tak přišel asi o 100 fotek. Když jsme usínali tak se vrátila parta 6 Čechů z 16-ti denního výletu. 34. den – 2.8. čtvrtek Odjezd byl naplánovaný na 13 hodinu s tím, že se očekávalo, že to bude později. Čas do té doby jsme trávili individuálně s tím, že Tomáš a Petr sháněli nové karty do foťáku, aby nemuseli spoléhat na zálohu. Oba si nakonec koupili 1 GB karty. Janě bylo nějak špatně, tak nikam moc nešla. Něco po 14 hodině bylo auto připraveno, všichni jsme se sešli a mohli jsme se přesunout do auta. Auto bylo pro 8 lidí, což pro nás pět, průvodce, řidiče a velké batohy bylo akorát. Pro šest lidí by se museli batohy dávat asi na střechu. V Ulánbátaru byla trochu zácpa, ale nakonec jsme se vymotali a jeli na západ.
Oběd v jedné z restaurací
V pozadí podobný panelák v jakém jsme spali a vepředu Toyota s kterou jsme 7 dní jeli
Silnice ke klášteru Erdene Zuu, kam jezdí hodně lidí, by mohla být velmi užitečná, ale byla v rekonstrukci a dělali nové propustě. Co kousek byla silnice napříč rozkopaná, takže se jezdilo podél silnice terénem. Byl velmi silný slejvák a cesta se komplikovala. Rozlehlá krajina byla moc hezká a viděli jsme mnoho stád ovcí, koz, koňů a krav. Jeli jsme přes 80 kilometrů podél této hlavní silnice, minuli pár vesniček a spoustu jurt rozsetých po kraji. -- 44 --
TransSibiřská magistrála 2007 U šipky Hustai NP 13 km jsme sjeli ze směru a blížili se ke kopcům. Cestou jsme píchli, tak jsme čekali než to vymění a já se snažil vyfotit sviště, co běhali kolem. V NP jsme si prohlédli muzeum, turistickou jurtu a pak s místním průvodcem jeli hledat divoké koně Převalského. Projeli jsem kolem mezinárodního výzkumného centra a v kopcích zastavili. Dalekohledem jsme pozorovali 10-ti členné stádo koní. Přiblížili jsme se k nim na asi 20 metrů a oni si nás nevšímali. Pozvolna se přesunovali do údolí kde byla zelenější tráva a nějaká voda. Chvíli jsme je pozorovali v údolí. Pak jsme se vrátili k bráně do parku, kde jsme vysadili průvodce z parku a jeli jsme hledat místo na spaní.
Stádo koní Převalského – Hustai NP
Divoce žijící kůň Převalského
Kus od parku, v zemi nikoho, jsme postavili stany a naše průvodkyně „Džaha“ vařila večeři. Vařila to přes hodinu tak jsme jedli po 23 hodině, ale bylo to dobré a bylo toho dost. Kam se člověk podíval nebylo vidět lidské obydlí, ale přesto se k nám blížily hlasy. Skupinka třech lidí se u nás objevila a někoho hledali. Neporadili jsme jim a tak zas někam pokračovali. Těžko říct odkud a kam šli.
Mongolská krajina
-- 45 --
TransSibiřská magistrála 2007 35. den – 3.8. pátek V 8 hodin jsme vstávali, posnídali, zabalili a kolem 10. hodiny vyráželi dál. Měli jsme dojet ke klášteru Erdene Zuu, který je 360 kilometrů od Ulánbátaru. Projížděli jsme krajinou, která se zatím neokoukala. Na jedné pauze náš řidič koupil novou rezervu, my si koupili nanuky a byli jsme překvapeni z chutě. Byla do kysela jak z nějakého ovčího mléka nebo co. Moc nám nechutnaly nanuky.
Když bylo 14 hodin tak jsem si chtěl dát jen kousek chleba s vajíčkem za jízdy, jenže se z toho vyklubala delší pauza a zastavili jsme na oběd. V okolí byl pěkný výhled jako snad všude kde jsme zastavili. Byli jsme asi 40 kilometrů od „Piece of sand“ (Kousek písku). Kolem bylo stádo koz, které jsme se snažili fotit.
Pauza na oběd uprostřed nekonečné krajiny
Kůň s typickým dřevěným sedlem kouká na mechaniky
Popojeli jsme k místu „Piece of sand“, kde jsou písečné duny a je to jakoby na poušti. Jak jsme se tam tak procházeli a kochali, tak jsme tam viděli velbloudy. Šli jsme k nim a malý chlapec nám nabízel svezení. Váhali jsme a Tomáš říkal, -- 46 --
TransSibiřská magistrála 2007 že by jel a tak jsem se přidal. Klučina, kterému bylo šest let, odcválal na koni někam pro sedla. Chvíli na to někdo jiný přivezl sedla na motorce. Ustrojili velbloudy. Jednomu velbloudovi bylo 12 let, ten byl klidný a druhý velbloud byl 7 let starý a ten se vzpíral a nechtělo se mu. Znělo to trochu smutně, ale nakonec si taky lehl na zem. Nasedli jsme na ně, oni se zvedli a my jsme za vedení dvou malých klučinů, kteří nás vedli na koni, projížděli dunami. Když jsme se vrátili, tak se i ostatní rozhodli, že pojedou. Navíc tam byl s jinou skupinou turistů brácha Tamíra, kterého znala Džaha a tak jsme se rozhodli, že tam rovnou zůstaneme na noc. V druhém velbloudím kole se projel Petr s Lenkou a pak Jana s naší průvodkyní. Když jsme se rozhodovali kam postavit stany, tak jsme si vybrali místo mezi mladými břízami. Přišlo nám to dobré místo jelikož tam budeme chráněni před projíždějícími auty. Postavili jsme stany a po chvíli sledovali jak se na nás valí stádo koz. Podařilo se je malinko vychýlit ze směru a tak necupovaly břízy hned u našich stanů. Tomáš šel s Džahou a dalšími z druhé skupiny na pivo do baru. Vrátil se však po jednom pivu, jelikož bylo dost drahé.
„Piece of sand“
Jana s Džahou v písečných dunách
Projížďka na velbloudech -- 47 --
TransSibiřská magistrála 2007
Stádo koz mířící k našim stanům
Majitel velbloudů
Naše stany a procházející stádo kolem nás
Mladé břízy, vítaná svačinka
36. den – 4.8. sobota Ráno jsme vyjeli do 80 kilometrů vzdáleného kláštera Erdene Zuu. Jelo se po docela dobrém asfaltu, takže jsme tam byli za hodinu. Načerpali jsme benzín u pumpy, kde je poblíž z kamene vytesaný velký penis, což jsme zjistili až později, takže jsme ho neviděli. Mělo to prý nějakou souvislost s mnichy kláštera, ale nevím jakou. V klášteře jsme při čekání na místní průvodkyni prolezli suvenýry. Koupil jsem tam náramek a jinak nic moc zajímavého. S průvodkyní jsme procházeli chrámy a vyprávěla nám o buddhismu a co má jaký význam. V Mongolsku je žlutá odnož stejně jako v Tibetu, zatímco například v Číně je červená odnož buddhismu. Celkově prohlídka trvala déle než jsme čekali. Zadní
Klášter Erdene Zuu -- 48 --
TransSibiřská magistrála 2007 branou jsme vyšli a kolem suvenýrů došli k želvě z kamene. Byla to jedna z želv vymezující hranice původního města. Klášter obklopovala nějaká elektrárna a sila, takže okolí nevypadalo nijak zajímavě.
Stupa; Detail se znakem pro písmena „A“
Modlitební mlýnky
Klášter Erdene Zuu – zde bývalo na 300 jurt
Klášter Erdene Zuu
Od kláštera jsme popojeli kousek k řece kde jsme chtěli poobědvat. Dvě auta tam už čekala a tak řidič s nimi konzultoval kudy brodit. Pak si vyhrnul nohavice a přešel řeku tam a nazpátek, aby našel nejmělčí místo. Zahákli jsme do vleku jeden osobák, aby nenabral vodu do běžícího motoru a vjeli jsme do řeky. Pomalu, ale jistě jsme ji přebrodili a začali chystat oběd. Spustil se liják a tak jsme se schovali částečně do auta. Improvizovaně jsme poobědvali. Když jsme dojedli a přestalo pršet tak jsme jeli dál směrem k vodopádu. Krajina je v Mongolsku nádherná a neokouká se. Na focení moc není, protože je hodně panoramatická. Všude kolem na pláních jurty, stáda a okolo širých plání kopce. Kousek před vodopádem byla řeka kterou jsme brodili. Na druhém břehu jsme se kousli a měli jsme problém vyjet z řeky. Nakonec jsme vystoupili, Očro hodil pod kolo kámen, aby auto nehrabalo a dostal se s autem na břeh. Po pár metrech jsme zastavili u jurt, které byly obsazené. Tak jsme si postavili stany o kus dál na louce. Než Džaha a Očro připravili večeři, tak jsme se šli projít k vodopádu. Bylo už šero, ale bylo to pěkné. Na cestě zpátky nás chytil slejvák, tak jsme popoběhli abychom nebyli tak mokrý, což někteří stejně byli. Povečeřeli jsme a šli spát.
Mongolská krajina s protékající řekou
-- 49 --
TransSibiřská magistrála 2007
Brodění řeky
37. den – 5.8. neděle Ráno jsme posnídali a pak autem popojeli k vodopádu. Tam jsme to okoukli ze shora, pak slezli i dolů a zas jeli dál. Našim cílem bylo „Bílé jezero“ a sopka „Khorgo“. Večer jsme měli spát u řeky a tak jsme jeli pouze s jednou zastávkou u stromu, kde skupinka Mongolů krmila jednoho sysla. Koukali na sysla, obešli několikrát vedle stojící strom ověšený modrými šátky aby se pomodlili a odjeli. U řeky jsme postavili stany, navečeřeli se a šli spát po pár hrách Carcassonne. 38. den – 6.8. pondělí
Jediný vodopád naší cesty
Čekala nás další drncavá cesta nádhernou krajinou. Začal mě zlobit žaludek, bolelo mě břicho a chvílemi mi to probublávalo v žaludku. Po ránu jsme měli pěkný výhled na řeku kolem které bylo stádo jaků, za řekou jurta a pani která tam dojila jaka. Když jsme odjížděli a přejížděli jsme řeku tak si tam akorát nějaká holka myla obličej. Voda na pohled čistá, ale díky těm stádům dobytka to nebude moc čisté. Během cesty jsme pojídali jako každý den různé dobroty. Byly dobré, ale zajímavostí je, že skoro nic není mongolské. Dováží se z Číny, Polska, Čech, Německa, Argentiny a tak dále a vypadá to, že se tu skoro nic nevyrábí. Cestou jsme si udělali pauzu u kaňonu „Čulútská strž“ s nádherným výhledem. Bohužel, tak jako snad celé Mongolsko, je to na panoramatické fotky a jednou fotkou se to téměř nedá zachytit. Když jsme přijížděli k Bílému jezeru tak naše průvodkyně zaplatila mýto a o kousek dál již byla sopka Khorgo. Krajina kolem byla dost nezvyklá. Místo luk a trávy
-- 50 --
TransSibiřská magistrála 2007 byla zem pokryta jakoby krátery vyčnívajícími ze země. Sopka je už prý 8000 let v klidu a okolí zvětrává a prorůstá trávou a stromy.
↑ Jak – chovné zvíře
Sysel ← Mongolských 1000 tugriků
Cesta na vrchol sopky trvá asi deset minut, ačkoliv je vrchol 2210 m.n.m.. Z kráteru je pěkný výhled jak do kráteru, kam se dá sejít (asi dalších deset minut), tak po širém okolí včetně Bílého jezera. Obešli jsme kráter a pak sestupovali k autu, zatímco Tomáš šel do kráteru. Těžkým terénem jsme se přidrncali k cestě, která již vedla k jezeru. Chvíli jsme jeli podél jezera až jsme zastavili u jurt, kde po chvíli Džaha dojednala jurtu. Bylo tam pět postelí a gauč, takže tam s námi spala i Džaha. Ubytovali jsme se a než nám přivezli koně na projížďku, tak jsem se šel projít k vodě a potom na kopec nad jurtami odkud byl pěkný výhled na jezero. Ze shora jsem viděl, jak nám přivedli koně, tak jsem šel dolů. Řešili jsme kdo na jakém koni pojede a jestli nás někdo z nich doprovodí. Chtěli 3000 tugriků na hodinu a tak jsme to odmítli a vyrazili sami. Koně Lenky a Petra nějak nespolupracovali. Lenka se navíc bála a tak po chvíli s koně slezla a šla zpátky po svých. Petrův kůň stál, až přijel nějaký pán a začal ho hrnout před sebou aniž by to Petr věděl. Chvíli na to mě dojeli a hrnuli mě taky, takže jsme klusali. Natřásalo to a jak člověk není zvyklý tak to nebylo úplně příjemné. Džaha, Tomáš a Jana -- 51 --
TransSibiřská magistrála 2007 nám utekli a jeli si samostatně. Já jsem s Petrem koňskou chůzí došel kus podél jezera, kde jsme udělali fotky a šli zpátky. Musel jsem několikrát pomoct „rozchodit“ Petrova koně, ale jinak jsme se bez problémů vraceli. Pěkný západ slunce. Po návratu všech Džaha začala v jurtě vařit, ačkoliv byla pochroumaná ze sedla.
← Kráter sopky;
Na vrcholu sopky Khorgo
↑ Petr při focení
Bílé jezero
Pohled z vrcholu sopky Khorgo
Příprava koní
Pohled na Bíle jezero ze sedla koně
My jsme hráli Carcassonne, zatímco Džaha vařila a připalovala špagety. Byla unavená, bolelo jí tělo a tak nevěnoval špagetám příliš pozornost, takže jsme je zachraňovali před připálením. Po jídle jsme chvíli pozorovali hvězdy a jak se na obzoru blýská. Když jsme usnuli, tak začalo pršet. Jurty mají střed otevřený a tak pršelo dovnitř. V Mongolsku
-- 52 --
TransSibiřská magistrála 2007 převládají severní větry a tak já, který ležel u dveří, které jsou vždy na jihu, jsem měl sprchu. Správce kempu zaspal a nepřikryl jurty, mě se vylézat nechtělo a tak jsem jen batoh přikryl pončem, přes spacák hodil šusťákovku a spal dál.
Jurta v které jsme spali
Dívka žene stádo jaků
39. den - 7.8. úterý Ráno bylo zataženo a tak jsme se nekoupali a rovnou jeli. Již nás nečekal žádný program a jen cesta. Tomáš s Janou chtěli ještě někde jet na koni, tak se Džaha na pár místech ptala, ale neuspěla. Cestou jsme zastavili u jurty a koupili sýry, jogurt a alkoholický nápoj z mléka. Znovu jsme píchli kolo a tak se zas vyměňovalo. Večer jsme s Džahou a Očrem hráli nějakou hru. Později jsme zalezli do stanu, hráli prší a pak nás Džaha naučila jejich hru.
Jurta místních lidí
Část rodiny od nichž jsme nakupovali
Sýry sušené na střeše jurty
Jeden z mála mostů přes řeku
-- 53 --
TransSibiřská magistrála 2007 40. den – 8.8. středa Než jsme přijeli do Ulánbátaru tak Džahu rozbolel zub a tak jsme jí dali prášek. V Ulánbátaru, asi ve 21 hodin, jsme chtěli jít na pivo. Podnik, na který jsme narazili, byl drahý a neměli mongolské pivo. Nakonec jsme piva nakoupili v obchodě a vypili to u nás v kuchyni. Večer netekla voda a tak jsem se ptal Džahy. Řekla nám, že mezi půlnocí a pátou ranní voda neteče. Po ránu 41. den – 9.8. čtvrtek Ráno jsme dost líně vstávali a než jsme se osprchovali, zabalili, zaplatili, tak bylo poledne. Cestou na nádraží jsme se zastavili v cukrárně a sídlištěm kličkovali na nádraží. Když jsme tam dorazili tak jsme zjistili, že jediný vlak jede v 8 hodin a není lehátkový. Nebylo na výběr, jelikož přes víkend jsou hranice zavřený a nechtěli jsme tu zůstat na úkor Číny. Koupili jsme lístky do Zamin Udu, což je poslední městečko v Mongolsku. V úschovně zavazadel jsme se postavili do fronty a dost dlouho čekali aniž by se něco výrazného dělo. Pak to tam pán zavřel a šel jinam. My mysleli, že má pauzu, tak jsme to vzdali. On zřejmě šel jen k druhému okýnku. Celkově to tam fungovalo chaoticky a pomalu. Jana nechtěla běhat s batohem po nákupech a tak čekala dál, zatímco my šli s batohy na jídlo. Objednali jsme si pivo, polívku a podobně. Když jsme dojedli a chystali se na zákusek tak akorát přišla Jana. Dala si salát a my něco náhodně z rubriky zákusků. Jak se ukázalo tak to úplně nevyšlo. Ze dvou objednaných zákusků přinesli jeden a to byly hranolky s kečupem. Nevím proč to bylo mezi zákusky, ale možná jsme jen popletli rubriku z které jsme vybírali. Zatímco Jana šla kupovat nějaké dárky, tak my jeli do muzea. Nejdřív se nám nedařilo nic zastavit až jsme nastoupili do autobusu s mapkou trasy na skle. Byly tam dvě milé mladé slečny, které uměly anglicky a tak nám pomohly. Vystoupili jsme u muzea, batohy si schovali v pokladně a vydali se na prohlídku. Přírodní muzeum bylo pěkné a viděli jsme tam zvířata, která jsme viděli ve skutečnosti. Jedovatý hmyz s velkým ostnem na zadku, supa popelavého (největší pták Mongolska) a další zvířata. Byli jsme tam dlouho a odcházeli jsme po zavíračce v 17:45. Popošli jsme k poště a tam počkali na trolejbus č. 4, který jel na nádraží. U nádraží jsme se najedli a bylo 19 hodin. Na nástupišti jsme se setkali s Janou a já se snažil poslat pohled, jenže pošta byla zavřená. Běhal jsem mezi bankou, informacemi, telefonistkou a dalšími až jsem se zas dostal na poštu, kde najednou nějaká pani byla a bylo otevřeno. Asi jí někdo zavolal ať otevře. Dohnal jsem ostatní u vlaku. Nastoupili jsme do posledního vagonu č. 15. Našli jsme svoje místa a čekali než se nahrnou ostatní dovnitř. U nás byla zřejmě skupinka geodetů, kteří měli hromadu zavazadel. Poskládali se tam a pak se jelo. Zabrali jsme si tři lehátka nahoře jelikož jsme byli ve 3 kójích a i zbylí dva našli lehátko. Reference, že je to hrozně špinavé a plné se nepotvrdily i když lidí nebylo málo.
Jízdenka na vlak: Ulánbátar – Zamin Ud
42. den – 10.8. pátek V 6 hodin jsem se zbudil a koukal na poušť Gobi. Vyschlá rovina s nevýraznou malou zelení a drobnými kopečky. Za další dvě hodiny jsme vystupovali v Zamin Udu. Chvíli jsme zevlovali okolo nádraží a zjišťovali jak přes hranici. Místní taxikáři chtěli 80 yuanů na osobu a to se nám nechtělo. Zašli jsme na snídani, která byla jako normální jídlo, takže jsme to nedojedli. V bance jsme vyměnili mongolské peníze za čínské a vyrazili pěšky k hranici. První brána byla kousíček za městem. Procházeli jsme kolem aut k budkám, kde nikdo nebyl. Šli jsme dál a vojáci nás zastavili, že to není pěší přechod a musíme jet autem. Zatímco jsme řešili proč musíme autem a oni nás vyhazovali, tak si Petr vyfotil jedno plně naložené auto. Jeden voják mu začal brát foťák z ruky. S tím, že se tam nesmí fotit. Odcházel s ním a jak se přetahovali tak se vylomil objektiv. Situace se vyhrotila a vzájemně se křičelo a strkalo. Když opadla první vlna rozhořčení, tak jsme se víc bavili s dalšími vojáky, kteří trochu rozuměli anglicky. Telefon tam neměli a tak si Petr půjčil telefon od jedné pani a volal na ambasádu. Kupodivu se dovolal konzulovi. Dozvěděl se jednak, že opravdu nemůžeme jít pěšky přes tento přechod a navíc, že s foťákem potřebuje protokol od policie a pak to může řešit oficiální cestou. Nějaký čas jsme se ještě dohadovali a pak radši ten voják zalezl do budky kam jsme nemohli. -- 54 --
TransSibiřská magistrála 2007 Situace se zklidnila, ale nevyřešila. Měli jsme jeho jméno a to bylo tak vše. Náhradu za foťák jsme vzdali, ale bylo potřeba se nějak hnout. Řekli jsme jim, že už nechceme problémy a že chceme odjet. Voják vylezl a mohl se konečně i jít vyčůrat. Oni se začali snažit zbavit nás a stopnout nám nějaké auto. Po chvíli do jednoho auta nastoupili Petr, Lenka a Jana a jeli do Číny. Zatímco jsme s Tomášem čekali na další auto, tak se voják s námi začal bavit a přátelit. Našel nám taky místo a jeli jsme s dalšími čtyřmi lidmi. Po chvíli jsme dojeli do kolony u mongolské celnice. Význam předchozí brány jsme nepochopili. Lidi z našeho auta vysedli a říkali ať jdeme s nimi. Kolem kolony jsme prošli skrz bránu, která bránila autům projet. Petr nás zahlédl a začal s námi řešit, kde se sejdeme, zatímco oni na nás volali „bistro“ a mizeli. V klusu jsme se jich drželi a někdo na nás volal, že tam nesmíme. Když jsme byli skoro v budově, tak nás zmerčili celníci a vydali se k nám. Těsně před nimi jsme zalezli dovnitř. Oni si nás tam však bez problémů vyhmátli a chtěli něco řešit. Odkázali jsme je na naše „průvodce“ a ti si to nějak vyříkali. Pořád spěchali a tak jsme rychle vyplnili dva formuláře, kterým jsme nerozuměli a šli k bezpečnostnímu rámu, který nereagoval ačkoliv v batozích bylo spousta kovu. Pani se usmály když viděly jak jsme to vyplnili a mávly ať jdeme dál. Další stupeň byly čtyři budky, kde se kontrolovaly pasy a byla tam fronta a hrozná tlačenice. Za chvíli tam dorazili Lenka, Jana a Petr z druhého auta a tlačili jsme se spolu. Systém žádný a kdo se probije k okýnku ten vyhrál. Podařilo se a zatímco Petr, Jana a Lenka jeli, tak my čekali na naše spolucestující již s výstupním razítkem Mongolska.
Čína Nasedli jsme zas do auta a jeli k čínské hranici. Zaplatili jsme za něco pět juanů a šli se tlačit do další fronty. Fronta opět stála tělo na tělo a ještě se vzájemně drželi. Pozorovali jsme to ze zadu fronty, když na nás celník anglicky volal ať tam jdeme. Nechápali jsme o co jde, ale šli jsme. Nasměroval nás k vedlejšímu okýnku, které se nově otevřelo. Za námi se strhla bitva o místa ve frontě. Prošli jsme a byli jsme v Číně. Nasedli jsme zas do auta a domluvili se, že nás hodí na nádraží, kde jsme měli sraz. Řidič zavřel tmavá okýnka a všichni jsme se měli vzadu schovat. Přikrčeni na podlaze jsme projeli nějakým úsekem a pak jsme se mohli narovnat a otevřít okna. Cestou na nádraží řidič začal řešit peníze. Nejdřív říkal 8, tak jsme si říkali, že to jo. Pak psal 100 za oba, z čehož vyplynulo, že těch 8 bylo 80. Každopádně to bylo moc a tak jsem si rychle a nenápadně z peněženky vytáhl 100 juanů, aby mi tam zbyly jen drobný. Když jsme dojeli na nádraží tak chtěli 80 a já jim dával 8. Chvíli jsme si to vysvětlovali a pak koukali, že jsem měl v peněžence jen těch 8 juanů a nějaké mongolské peníze. Zašklebil se, mávl rukou a jel. Celkově nám pomohli a aby odjeli úplně bez peněz jsme nechtěli, ale nějak se to tak zamotalo. Na nádraží ve městečku Erlian už byli ostatní, kteří platili dohromady 7$ po smlouvání. Petr byl v bance vyměnit peníze a já se snažil zjistit vlak do Datongu. Pani na pokladně byla nekomunikativní a nic jsem nezjistil. V obchůdku nám pani doporučila ubytování za 10 yuanů. Narazili jsme na pani co uměla německy a tak se nám pokusila zjistit vlak. Výsledek byl, že nic nejede, leda za dva dny vlak Moskva – Peking. Čekat se nám nechtělo tak jsme šli na autobusové nádraží.
Jízdenka na autobus: Erlian - Datong
Čínské peníze – 1 juan, 0.5 juanu
Cestou jsme potkali jednu 25-ti letou účetní, která uměla anglicky. Šla s námi na nádraží a tam nám zjistila autobusy do Datongu. Koupili jsme první možný na druhý den ráno. Šla s námi hledat i ubytování a zavedla nás do hotelu kousek od -- 55 --
TransSibiřská magistrála 2007 nádraží. Nejdřív to bylo za 50 juanů na osobu a pak námi ukázali standard pokoje a tak jsme se dostali na dva pokoje každý za 50 a spali jsme tam dva a tři. Na pokoji byla televize, dvě postele, koupelna a záchod vykachličkované a celkově pěkné. Ubytovali jsme se a hned vyrazili. Já s Tomášem jsme šli do banky než zavřou a ostatní šli hned vedle do první restaurace. Bez problémů jsme vyměnili peníze a dorazili do restaurace za ostatními. Nebýt Trejši, naší čínské „průvodkyně“, tak by jsme špatně vybírali jídlo. Na stole bylo asi pět talířků, na každým něco a misky rýže a nudlí. Jako bonus jsme dostali arašídy a pak jsme si objednali láhev nějakého alkoholu. Byl dost hnusný, ale co chce člověk od láhve 0,25 litrů za 4 juany s 38% alkoholu. Trejša odběhla domů s tím, že se vrátí. My jsme si zatím nakoupili ovoce. Když se Trejša vrátila tak jsme šli do centra.
Noční náměstí v Erlian
Náš první oběd v Číně
Jak se stmívalo, tak se rozsvěcovalo spousta neonu na domech a připomínalo to nějaký Las Vegas. Na hlavním náměstí byly atrakce a něco jako pouť, která tam je prý pořád. Dal jsem si cukrovou vatu (1 juan), zmrzlinu (1 juan), koukali jsme na různé atrakce, včetně nafukovacích koulí, do nichž si vlezly děti a blbly na hladině vody. Vraceli jsme se a zatímco Petr a Lenka šli spát, tak my šli na pivo. Na zahrádce jsme seděli a kecali až asi skoro do půlnoci. Rozloučili jsme se s naší čínskou „průvodkyní“ a šli taky na pokoj. Tam jsme zjistili, že neteče voda a tak jsme šli rovnou spát. 43. den – 11.8. sobota Ráno jsme vstávali v 7 hodin. Stále netekla voda, tak jsem šel dolů a s nějakým Číňanem to řešil. Kupodivu jsem to vyřešil, ačkoliv neuměl anglicky. Dali jsme sprchu a vyrazili na nádraží. Nakoupili jsme jídlo na cestu a v 8:25 vyjeli. Autobus byl plný, ale jelo se v pohodě. Jak jsme vyjeli, tak jsme míjeli podél silnice sochy dinosaurů. Cesta byla pohodlná a trvala něco přes 6 hodin. Příjezd k Datongu byl opravdu nepěkný a byla to praktická ukázka toho, jaká přírodní katastrofa jsou Číňani. Město je obklopeno továrnami a uhelnými doly a zahaleno do smogu a jiných chemických pachů. Vystoupili jsme z autobusu a netušili, kde jsme v tomto skoro tři milionovém městě. Zeptal jsem se jak se dostaneme k autobusovému nádraží a pán mi ukázal směr a čtyři prsty. Myslel jsem že tím myslí čtyři bloky a tak jsme vyrazili tím směrem. Ještě orientačně jsem v hotelu zjistil, že by se tam dalo spát pro Mýto: Nahoře mongolské písmo a dole čínské písmo Veřejné záchody u silnice pět lidí za 120 yuanů. Po chvíli jsme došli k vlakovému nádraží. Jak se později ukázalo, tak pán zřejmě neměl na mysli čtyři bloky, ale ať jedeme busem číslo čtyři. -- 56 --
TransSibiřská magistrála 2007 Na nádraží jsme zjistili, že do Xianu vlaky sice jedou, ale lze koupit lístek jen na stání (135 juanů, 18 hodin) jelikož lístky jsou vyprodaný už z města kde vlak vyjíždí. Autobus tam jel (250 juanů, 13 hodin) každý den. Šli jsme na jídlo a řešili co bude dál. Cestou se na nás nalepil chlápek anglicky mluvící a pomohl nám při objednávání jídla. Bavili jsme se s ním a on nám povídal o čínské zdi, která je asi 50 kilometrů daleko a že to tam je bez turistů. Nechali jsme se přesvědčit, že nám tam zařídí odvoz, jelikož jsme chtěli být u zdi někde bez turistů. Nakoupili jsme polívky a vody a vyrazili. Minibusem jsme jeli kolem Yungang Caves a dál za město. Cestou jsme si vychutnali opět všechny smrady města. Zastavili jsme se u pevnosti z které zbyla akorát brána a zbytek valu ze zdi. Místní to rozebrali a postavili si z toho domy. Jeli jsme dál až do městečka Hsin-jung, kde nás na kopci vysadil. Rozloučili jsme se a zůstali na místě kde zřejmě opravdu mnoho turistů nepřijde. Strážní věže a zeď byly jen zbytky hliněného valu. Popošli jsme kousek podél zdi a u malinké pěšinky na rovném plácku postavili stany v domnění, že tam budeme mít klid. Byli jsme ještě najedený a tak jsme rovnou ulehli.
44. den – 12.8. neděle Ráno, když jsme se probudili, tak kolem nás procházelo docela dost Číňanů, kteří se tam chodili po ránu protáhnout. Dost na nás zírali a koukali do stanu. Zírali na nás i při snídani jak na nějaká zjevení a to bez jakýhkoliv rozpaků. Když jsme se sbalili, tak opadla i ranní špička a byli jsme tam zas sami. Šli jsme kousek podél zdi, vyfotili se na strážní věži a pak šli do města. Všichni na nás zírali a jak jsme se zastavili, tak se kolem shlukovali lidi. Na ulici hráli karty, nějaký další hry, prodávali ovoce a bylo rušno. Po chvíli hledání jsme našli autobus jedoucí k Yungang Caves a svezli se tam. Velmi turistické místo. Prošli jsme si jeskyně v nichž byly vytesány obrovské sochy a mnoho malinkých soch. Člověk nechápe jak to udělali. Dali jsme si nanuka a před vchodem se všichni sešli. Potkali jsme tam i „Šumira“, který nás vezl k čínské zdi. Nabízel nám zas auto, ale jeli jsme radši autobusem do Datongu.
Lidé z městečka Hsin-jung
Zbytky Čínské zdi u městečka Hsin-jung
Přeprava uhlí pomocí koní
V Datongu jsme opět vystoupili, aniž by jsme věděli kde. Bloudili jsme městem a snažili se zorientovat. Bylo to zmatené a nejdřív jsme to směřovali na autobusák v domnění, že jsme u něho byli minule, pak na železniční nádraží a nakonec do centra, kam jsme popojeli busem. Vystoupili jsme na hlavním náměstí, kde jsme nechali batohy a rozutekli se zjišťovat informace. Nějaké ubytování jsme zjistili, ale nenašli jsme ho. Zjistili jsme odkud jezdí autobusy do WutaiShan, což byl náš další cíl a tak jsme se rozhodli jet tam a hledat tam ubytování. Dojeli jsme na jižní autobusové nádraží, kde jsme zjistili, že to do Wutai Shan jede v 7:30 a ve 14:00. Pani uměla trochu anglicky a řekla nám, že levné ubytování je na nádraží. Zavedla nás do pátého patra budovy a tam byla noclehárna. Vzali jsme jeden pokoj pro čtyři a šli se konečně najíst. Hned vedle, v nádražní restauraci, jsme si sedli a objednali si podle slovníku. Dali si pivo „snow deer“ a šli se projít. V okolí jsou samé autosalony a nic moc zajímavého. Dostali jsme se na sídliště obehnané plotem a -- 57 --
TransSibiřská magistrála 2007 hlídané kamerami. Prošli jsme ho a viděli jak tam lidé cvičí a hrají hry mezi domy. Žije to na ulici i večer víc než u nás. Vrátili jsme se na pokoj, kde jsme testli další dvě lahvičky alkoholu. Opět hrůza. Čínský tvrdý alkohol je děs.
Yungang Caves
Yungang Caves
45. den – 13.8. pondělí Do dvou odpoledne jsme měli čas tak jsme vyrazili do centra. Autobus 29 jel k hlavnímu náměstí, tak jsme se svezli. Kousek vedle je chrám, který jsme si prohlédli a vstup byl zdarma. Vedlejší uličkou jsme šli směrem k Devíti drakům. Všelijaké smrady, úzké uličky, tak že člověk mohl nahlížet do příbytků, mnoho cyklistů a na ulici hráli karty. Až jsme přišli na hlavnější ulici, kde byl další chrám. Zaplatili jsme vstup a prohlídli si ho. Výzdoba a vše kolem už bylo tak nějak všude podobné. Došli jsme k pagodě uprostřed velké křižovatky a pak ke zdi Devět draků to bylo už jen kousek. I zde byl vstup. Pomalu jsme se vrátili na náměstí a jeli busem zpátky. Ve 13 hodin jsme byli na pokoji a tak jsme měli hodinu na oběd. Zašli jsme zas do nádražní restaurace a pak už jen popošli k autobusu. Byl pěkný, nový a krom nás nikdo jiný nenastoupil. Klimatizace byla puštěná naštěstí jen slabě. Požádali jsme je o film, tak pustili nějakou předělávku Sám doma 3 a pak Křižovatku smrti 2. Oboje v čínštině. Cestou byly nádherné výhledy na okolní hornatou krajinu. Byla velká zima oproti Datongu. Když končil druhý film, tak jsme dojeli ke vstupní bráně do Wutai Shan. Překvapil nás vysoký vstup, ale zaplatili jsme a jeli dál do hlavního centra oblasti. Vystoupili jsme kousíček od lanovky ke klášteru a zjišťovali ubytování. Hned nad zaparkovaným autobusem jsme se ubytovali. Šli jsme se projít po městečku. Bylo to turistické místo a vše dražší. Došli jsme k bílé homoli (stupa), která byla již zavřená a tak jsme ji akorát obešli, vylezli na malou vyhlídku a pak šli parkem dolů do města. Narazili jsme na zastrčenou restauraci, tak jsme zašli na večeři. Obsluha milá, dvě holky (23, 25) a snažily se s námi povídat. Bylo to docela příjemné, ale zdlouhavé. Vrátili jsme se na pokoj, kde již bylo zatopeno a voda tekla teplá. Po sprše jsme šli spát.
← Jeden z chrámů v Datongu
-- 58 --
Zeď Devíti draků, Datong
TransSibiřská magistrála 2007 46. den – 14.8. úterý Ráno jsme něco nakoupili, prohlédli si tržiště, nepoužitelné cetky a šli pěšky k chrámu Dailue na kopci, kam jede i lanovka. Nahoru jsme šli po schodech na kterých bylo dost žebráků. Cestou bylo několik plošin na odpočinek. Míjeli jsme tam i dva lidi, kteří na každém schodu klekli, hlavu položili k zemi a modlili se. Nahoře bylo mraky lidí a měli potřebu se s námi fotit, což bylo velmi brzo obtěžující. Prohlídli jsme si přelidněný klášter a pak šli k lanovce. Tam jsme viděli, jak se lidi nechávají vynést na nosítkách těch pár desítek metrů ke klášteru. Pod lanovkou jsme šli dolů, kudy se nechávali někteří vyvézt na koni.
Snaha o konverzaci v jedné z restaurací
Jeden z mnoha chrámů v oblasti Wutai-Shan
Mniši v chrámech
Chrám Tayuan, naše útočiště před deštěm
V pozadí bílá stupa -- 59 --
Zašli jsme na oběd do známé restaurace. Oběd byl opět dobrý, ale díky konverzaci to bylo na dlouho, což nás již trochu odrazovalo znovu přijít. Další cesta vedla ke klášteru s velkou bílou stupou. Jana nešla dovnitř a malovala venku. My jsme si to prohlídli, ale do stupy se nedá vejít. Když začalo pršet, schovali jsme se pod střechu chrámu a čekali. Pozorovali jsme
TransSibiřská magistrála 2007 frmol a mnichy jak se modlí tím, že ze stoje jdou do dřepu, pak do lehu, ruce nad hlavu a zase do stoje. Dost náročné modlení nebo co to je. Tomáš maloval obrázek, tak to zaujalo pár mnichů a i turistů a okukovali to. Po asi dvou hodinách, když se vypršelo, tak jsme odcházeli z Tayuan skrz Wanfo chrám. Když jsme došli na pokoj, tak tam akorát dorazila i Jana. Po chvilkové pauze jsme se vydali ještě ke Qifo chrámu, kde byla vidět pagoda a zlatá socha. V chrámu bylo prázdno a měli jsme ho jen pro sebe. Když jsme si ho prohlédli a odcházeli, tak k nám přišla mniška a s milým úsměvem nám něco povídala a dala nám každému náramek. Se slovy „amin tofa“ se loučila. Velmi milá. Vraceli jsme se na pokoje a cestou jsme zašli na večeři do neznámé restaurace. Aby nás nenatáhli, tak jsme ke všemu zjistili ceny, kromě rýže. Při konečném účtování nám řekli 48 juanů místo očekávaných 38. Když jsme se zeptali proč, tak nám řekli že suchá rýže stojí 9 juanů a že je tu drahá rýže. Tomu jsme se vysmáli, že by byla v Číně drahá rýže. Nechtěli jsme to hrotit a tak jsme se dohodli na 40 juanech. 47. den – 15.8. středa Plán brzo vstát a jít do hor úplně nevyšel, ale aspoň jsme se vyspali. Nakoupili jsme jídlo, zašli na oběd a ve 13 hodin vyráželi do hor. Šli jsme nahoru směrem k Qifo chrámu a kousek pod ním odbočili doleva. Stoupali jsme podél potoka a narazili na mnicha co mluvil anglicky a tak jsme si popovídali jak je to daleko a pak nám řekl ať jdeme s jedním mnichem, který jde tím směrem. Kousek nás doprovodil, pak nám ukázal cestu dál a řekl, že to je ještě dvě hodiny cesty. Po betonové cestě jsme došli k vesnici, kde bylo rozcestí. Věděli jsme, že obě cesty vedou tam kam chceme a vydali jsme se vpravo k Baohua chrámu. U chrámu jsme si dali pauzu, prohlídli ho a nabrali vodu do láhve.
Mnich, který nás chvíli doprovázel a ukázal nám cestu
Koně pasoucí se výš než 2000 m.n.m.
Zvědavé krávy okukují Petra
Naše stany v pohoří Wutai-Shan
Normální cesta vede asi za chrámem podél potoka. My jsme se vydali do svahu napravo po serpentinách. Nabírali jsme rychle výšku, až jsme se dostali k lesíku. Tam jsme se rozhodovali, zda půjdeme pod lesem nebo cestičkou lesem dál nahoru. Pokračovali jsme nahoru do lesa a po chvíli ztratili cestu. Kozí stezkou jsme se prodírali modříny a cesta se zpomalila. Když jsme se prodrali z lesíka, tak jsme kus před sebou viděli chrám Severní terasa 3058 m.n.m., což je považováno za střechu severní Číny. S Petrem jsme vylezli na hřeben a pokračovali po něm. Ostatní na hřeben vylezli o kousek dál. Po hřebeni mezi koňmi a krávami jsme se blížili k silnici, která vedla k chrámu. Od místa, kde nám mnich řekl, že to jsou dvě hodiny, jsme šli asi šest hodin a ještě to bylo kus. Nechtěli jsme navečer být u kláštera a tak jsme si našli plácek na spaní (mapa - místo číslo 1) a uvařili si večeři. Po večeři jsme hráli ve stanu Carcassonne a pak ulehli. -- 60 --
TransSibiřská magistrála 2007
Mapa části pohoří Wutai-Shan: Hnědě vyznačená naše trasa, čísla jsou místa našeho spaní.
-- 61 --
TransSibiřská magistrála 2007 48. den – 16.8. čtvrtek Ráno jsme měli před sebou prudké stoupání a tak jsme střemhlav stoupali až jsme se dostali k dlážděné silnici. Po silnici už to nebylo tak daleko a dostali jsme se k chrámu. Viditelnost byla dost mizerná. Vyfotili jsme se a zašli do vedlejšího chrámu, který nově budovali z betonu. V jednom domku tam pani vyvařovala dělníkům a poutníkům a nabídla nám také jídlo. Vešli jsme do jídelny, která sloužila asi jako modlitební místnost. Dostali jsme polívku a jako předkrm meloun. Bylo to velmi dobré. Příspěvek za jídlo byl dobrovolný a tak jsme přispěli do kasy a vyrazili dál.
Severní terasa 3058 m.n.m. – střecha severní Číny
← Dělníci při obědě v kontrastu s luxusním autem
Nebylo vidět a po hřebeni v mracích jsme šli k Centrální terase. Cestou jsme potkali jednoho modlícího, který každý třetí krok lehal k zemi. Pohodové klesání vedlo až kousek pod druhý chrám. Při závěrečném stoupání jsme se docela zapotili. Na vrchu byly nově stavěné betonové chrámy. Bylo tam liduprázdno a tak jsme na schodech posvačili, Tomáš kreslil. Když přijelo auto s turisty, tak se objevil i mnich, který jim otevřel i druhý zavřený chrám. Výzdoba dost monotónní a tak jsme viděli další zlaté sošky. Mnich nám nabídl pytlík sušeného manga a bylo moc dobré. Pokračovali jsme dál po hřebeni a počasí se nelepšilo. Sešli jsme do sedla kde se s námi dali do řeči dva pasáčci krav. Chvíli jsme řešili zda půjdeme i na třetí Západní terasu a nakonec jsme šli. Kousek od chrámu jsme potkávali mnichy a mnišky,
Centrální terasa 2893 m.n.m. -- 62 --
TransSibiřská magistrála 2007 kteří nás zvali na jídlo a přespání. Když jsme se všichni sešli nahoře, tak jsme šli k mnichům. Trochu rozpačitě nás tam přivítali a nebyli tak vstřícní jako ti, co jsme je potkali před chrámem. Přesto nás pozvali na večeři. Byla opět polívka, podobná té předchozí. Neslaná a trochu bez chutě, ale přišlo to vhod. Přespání jsme odmítli a šli hledat místo na spaní než se setmí. Kousek pod vrcholem, z dohledu mnichů, jsme si postavili stany (mapa - místo číslo 2). Bylo to u cesty a mnoho trusu kolem, ale nebyl čas si vybírat. Večer nás ještě překvapila návštěva mnichů, kteří se zajímali o stan, což vypadalo, že to neznají. Chvíli jsme hráli ve stanu a pak ulehli ke spánku. 49. den – 17.8. pátek Ráno jsme zjistili, že nemáme buchtu, kterou jsme chtěli snídat. Těžko říct, kde jsme ji zapomněli. Bylo hodně větrno a tak jsme nevařili a nejdřív sešli kus dolů do závětří, kde jsme uvařili polívky. Cestou dolů nám docházela voda a tak jsme nabírali z pramene, který byl vyjímečně čistý, bez trusu od krav a koní. U dalšího chrámu Jixiang jsme posvačili a řešili kudy dál. Vystoupali jsme do sedla, kde jsme se znovu rozhodovali, zda doleva nebo doprava. Šli jsme doleva a po chvíli jsme byli v sedle pod kterým byl již vidět další chrám Fenglin. Pěšinkou jsme k němu sestoupili a jeden mnich nám ukázal kudy vede cesta skrz, až jsme byli na betonové cestě vedoucí zpátky do města.
Jixiang chrám; Bůžek zdobící chrám
Pán, který smažil nudle na tříkolce
Trochu únavná cesta na přímém slunci. Podél cesty byly volně rostoucí trsy marihuany. Když jsme přišli do města, tak jsme tam složili batohy a Tomáš s Petrem šli hledat banku na výměnu peněz. Během čekání tam přijela tříkolka na které pán dělal nudle. Okoukl jsem to a dal jsem si porci. Příprava nebyla až tak lákavá, ale bylo to dobré a levné. Dal jsem se tam do řeči s jednou pani, která si tam dala taky nudle. Když kluci přišli, tak nám řekli, že tady peníze nemění a že je poslali do Datongu, který je asi 250 kilometrů vzdálený. Ptal jsem se pani, zda se dají někde vyměnit peníze a řekla že ne, ale nakonec nám sama směnila aspoň 50 dolarů. Šli jsme do známé restaurace a s překvapením zjistili, že se změnila obsluha. Již to nebylo tak příjemné a navíc se vyměnil i kuchař. Jídlo se moc nepovedlo a bylo to celkově dost zklamáním. Šli jsme k hotelu, kde bylo další zklamání a neubytovali nás. Poslali nás ale jinam, kde jsme po smlouvání nebyli na moc vyšší ceně. Konečně jsme se ubytovali. Šli jsme na internet a pak vedle do restaurace v jurtě, kde měli pivo. Bohužel nechlazené 8 stupňové pivo a měli tam dost much. I tak to bylo docela příjemné. Po sprše jsme dali Carcassonne a ulehli.
Fráze v čínštině: Chci do Xinanzhan, busem 28, Chci do WutaiShan
50. den – 18.8. sobota Ráno jsme vstávali na autobus v 7:30 jedoucí k Hanging chrámu. Další problém byl, že se tam stala prý nehoda a že nás autobus nezaveze až tam. Uhádali jsme si aspoň slevu na jízdném. Když jsme vystoupili, tak jsme byli na zaprášené křižovatce. Informace z taxikářů lezly jako z chlupaté deky. Zarputile trvali na ceně 80 juanů a když jsme nalezli do jednoho za 50 juanů, tak nejel a nevíme proč. Nakonec jsme to uhádali na 60 juanů a jeli. Hanging chrám je přelidněný -- 63 --
TransSibiřská magistrála 2007 a je zde vidět hodně nečíňanů. Vysoké vstupné nás nepotěšilo, tím spíš, že nám docházely peníze a ani zde nebyla žádná banka. Směnárny v Číně vůbec neexistují. Úschovna zde není a batohy lze schovat u stánků jen za peníze. Já a Tomáš jsme šli s batohy dál a ostatní je dali do stánku. Nad námi na skále byly vidět dřevěné pilíře na nichž stály dřevěné stavby. Když jsme vešli dovnitř, tak jsme zjistili, že s batohy to nepůjde. V malém stánku jsme poprosili pani a ona nám tam batohy nechala.
Hanging chrám
Vchod do hostelu – kdo by poznal, že to je hostel?
Prošli jsme několik dřevěných budov. Bylo to hezké, ale zklamalo to naše očekávání a cena tomu neodpovídala. Čekali jsme i nějaké jeskyní prostory a ne jen dřevěnou „přístavbu“ ke skále. Další část, vedoucí do tunelu dračí tlamou k přehradě, byla za další peníze a tak jsme tam nešli. Podle pohledů ani jiných letáčků se nám nepodařilo zjistit co dalšího v okolí by stálo za zhlédnutí bez nutnosti dlouhé dopravy, jelikož na to nebyly peníze. Začali jsme domlouvat tedy dopravu zpátky do Datongu. Taxikáři šli na 100 juanů, ale nevešli by jsme se do jednoho auta. Do busu nám to nabízeli k turistům, ale aniž by o tom věděli ti turisti, takže z toho sešlo. Jiní to měli zakázaný. Šli jsme nakonec pěšky na hlavní cestu vedoucí kolem, s tím že něco stopneme. Akorát přijížděl minibus, který nás chtěl hodit do městečka na bus za 50 juanů. Odmítli jsme a šli dál. Po chvíli nás znovu dohnal s návrhem 25 a nakonec jsme se dohodli na 20 juanech. Dovezl nás do města, kde akorát čekal autobus do Datongu. Autobus byl docela plný, ale bez problémů jsme dojeli do města. Bod číslo jedna bylo najíst se a tak jsme bez otálení vlezli do restaurace. Když jsme dojedli, tak jsme se ptali na ubytování a tak nám dohodili pani, která by nás nechala přespat u sebe. Pokoje byly pěkný, ale záchod byl v temné uličce společný pro několik domů a docela malý. Někteří měli střevní obtíže a tak by to nebylo dobrý. Šli jsme a narazili na slečnu, která věděla o mezinárodním hotelu kde nám smění peníze. Následovali jsme ji docela dlouho uličkami, až jsme dorazili k Yungang International Hotel. Nejlevnější pokoj na osobu stál 960 juanů a peníze měnili, ale již byla zavřená kasa. Recepční nám řekla ať přijdeme zítra a když zjistila, že bude neděle tak řekla pozítří. Na nátlak, že dva dny bez peněz budeme mít problém, přeci jen slevila a rozměnila nám aspoň 100 dolarů. Pak nám i poradili, že hned za rohem je levný hostel. Pomohla nám to i usmlouvat ze 100 na 80 juanů za nás všech pět jelikož tam nebyla sprcha. Zjistila nám i že jedou tři vlaky do Pekingu v neděli a že místa zatím jsou. 51. den – 19.8. neděle Ráno jsme brzo vyrazili, abychom byli na nádraží před 9 hodinou, jelikož první vlak jel 8:50. Busem číslo 4 jsme tam byli za chvíli, ale řekli, že nám prodají lístky až na druhý vlak po 12 hodině a mají jen „tvrdý“ sedadla. Zašli jsme na pozdní snídani s Petrem a Lenkou, ale nějak to nevyšlo a jídlo jsem dostal jen já. Pak jsme nakoupili sušenky do vlaku a seděli jsme v parčíku před nádražím do doby než bylo horko. Pak jsme šli do čekárny na nádraží. Potkali jsme se s Janou a tak jsem podle jejích instrukcí šel za Tomášem na internet. Byla to velká herna kde pařilo mnoho lidí hry. Poslal jsem email a po hodině se Tomášovi a pak mě restartovalo PC. Já naštěstí moc neztratil a už jsem šel. V čekárně jsme si zahráli dvě partičky hry Bang a ani už 2. nedohráli páč jsme zjistili, že na vlak se jde o patro výš. Tam už se valily davy lidí a i dost cizinců. Tlačenicí jsme si razili cestu vpřed, až jsme -- 64 --
Lístek na vlak: Datong - Peking
TransSibiřská magistrála 2007
Čínské pivo
Policejní autíčko před nádražím v Datongu
se dostali na nástupiště. Do vagonu jsme se vměstnali a našli si místa. Nebylo zatím moc zavazadel ve vlaku, tak jsme v pohodě dali batohy nahoru. Lidi ve vlaku jsou hrozný prasata. Hází odpadky pod sebe, z oken a je jim to jedno. Koženkové sedačky nebyly taky moc dobré a zapařoval se zadek. Nedalo se projít, páč ulička byla plná lidí na stojáka. Po 6,5 hodinách jsme přijeli na západní pekingské nádraží. Po té co jsme našli někoho kdo mluví anglicky, tak jsme zjistili kde jsme a jak se dostat k hostelu. Autobusem jsme dojeli k metru a metrem na zastávku 205. Mc Donald jsme našli snadno, ale hostel v okolí nebyl. Byl tam International hosteling za 60 juanů, což bylo drahé a snažili jsme se shánět dál. Pod věžáky byly levné ubytovny, ale nechtěli nás ubytovat. Později jsme zjistili, že to mají nějak zakázané. Tomáš a Jana chtěli hledat dál, zatímco ostatní jsme se šli ubytovat do International hostelingu. Petr a Lenka byli spolu na šesti lůžáku a já byl na pěti lůžáku se třemi Brity a ještě někým. Na recepci jsme u piva kecali až do 00:30 a pak ulehli. 52. den – 20.8. pondělí Na 9. hodinu jsme se všichni sešli na recepci a Tomáš s Janou se taky přihlásili, páč na té ubytovně je nechali jen jednu noc. Vyrazili jsme pěšky k hlavnímu náměstí. Cestou jsme narazili na banku a tak jsme dlouho čekali na přepážce na výměnu peněz. Až ve 12 hodin jsme šli dál a zdrželi se ještě na poště. V Pekingu je dost smog a tak člověk viděl vše v takovém oparu. Prošli jsme náměstí a dostali se k bráně Zakázaného města. Janě nebylo dobře a tak šla na prohlídku svým tempem. My jsme to postupně procházeli ve svižnějším tempu, abychom něco stihli do zavíračky. Interiéry byly docela prázdné a zahrad nebylo moc k vidění. Prohlídli jsme si několik výstavek, ale nebylo moc času do 17 hodiny kdy zavírali. Chtěli jsme jít na večeři tentokrát dřív a tak jsme směřovali zpátky k hostelu. Ve vedlejší uličce jsme si dali osvědčené kung pao a náhodně vybrali další tři jídla. Večer jsme proflákli, až přišel Tomáš, že zajdeme na pivo. Ve dvou jsme seděli na recepci a popíjeli. Pak jsme se šli mrknout do sklepa na karaoke. Bylo to rozdělené na malé místnosti a soukromě si tam skupinky zpívaly. To nás zklamalo a tak jsme šli spát asi v 1:30.
Brána nebeského klidu – vchod do Zakázaného města
Tomáš v Zakázaném městě
Ulička v Zakázaném městě -- 65 --
TransSibiřská magistrála 2007
Vstupenka na Velkou čínskou zeď s mapkou Ráno jsme brzo vstávali a vyrazili na autobus do Miyunu, což je směrem k Velké čínské zdi a dál autobus nejede. Popojeli jsme metrem na přestupní zastávku metra linky 2 a 13, odkud odjíždí autobus 980. Cesta pohodová a netrvala tak dlouho, jen co jsme se vymotali z města. Když jsme vystoupili, tak se nás hned ujala pani, že nás sveze ke zdi. Po smlouvání jsme nasedli. Kus jsme ujeli a pak zastavila u krajnice a se Vojenská zóna, neudržovaná část – věž kde jsme spali slovy něco o manželovi vystoupila. Na druhé straně silnice zastavilo druhé auto, oni se prohodili a my dál jeli s jejím manželem. Cestou jsme se předběžně dohodli, že nás 2. den naloží v Simatai v 15h. Koupili jsme si lístek v Jinshanling a vyrazili ke zdi. Prošli jsme kolem lanovky (30 juanů jednosměrná, 50 juanů zpáteční) a pokračovali po široké cestě, až jsme došli pod Velkou čínskou zeď. Po schodech jsme se dostali nahoru a poprvé stanuli na slavné zdi. Batohy jsme poskládali u jedné věže a šli se mrknout na opačnou stranu než jsme měli namířeno. Byli jsme velmi příjemně překvapeni, jelikož v okolí nebyla živá duše. Vychutnávali jsme si tu pohodu na zdi obklopeni klidem a přírodou. Začala se rodit myšlenka, že by jsme tam mohli přespat. Šli jsme dál za udržovaný úsek a u další věže byla cedule o vojenské zóně a zákazu vstupu. Vypadalo to klidně a tak jsme si řekli, že tam přespíme Vrátili jsme se asi přes 5 věží k batohům a tam zas lelkovali. Měli jsme skoro celé odpoledne na pohodu. S Tomášem jsem šel dolů ke stánkům pro vodu, abychom vydrželi oba dny. Cestou jsme se potkali se skupinou Číňanů, kteří tam měli dole team buildingovou akci (družbu) nějaké firmy. Zatímco jsme něco jedli, tak kolem pobíhali lidi z té akce a sháněli Angličana, což byl jejich úkol. Když se u nás objevil organizátor firemní akce, dali jsme se s ním do řeči. Vysvětlil nám, že skupiny mají různé úkoly, které se snaží plnit. Tento napůl Korejec a napůl Američan nám taky řekl, že již několikrát na zdi spal a že v tom není problém. To nás potěšilo. Když se na náměstíčku pod námi sešlo asi 20 účastníků firemní akce a trochu rušili naši samotu, přesunuli jsme se o dvě věže dál. Ztratili jsme je z dohledu i doslechu. Procházeli jsme se po zdi a postupně jsme se přesouvali do věže, ve které jsme chtěli spát. Rozložili jsme si tam kárimatky a dle libosti se kochali z dohledu kohokoliv a nikým nerušeni. Před setměním jsme uvařili polívky a pak už jsme jen sledovali, jak se krajina halí do oranžového nádechu při západu slunce a obloha tmavne. Bylo jasno a nad námi brzy vyšlo mnoho hvězd. Seděli jsme v oknech věže a pozorovali je dlouho do noci. Viděli jsme je, i když jsme šli spát, protože věž neměla strop. -- 66 --
Panorama okolí Velké čínské zdi: vlevo neudržovaná část – místo kde jsme spali, vpravo udržovaná část – směr kam jsme šli
53. den - 21.8. úterý
TransSibiřská magistrála 2007 54. den – 22.8. středa Vstávali jsme velmi brzo, abychom viděli východ slunce. Noc pod širákem na věži proběhla hladce i když k ránu se ochladilo. Pozorovali jsme, jak se zeď postupně osvětluje paprsky světla. První sluneční paprsky probouzely nejen okolní krajinu, ale i nás. Čekal nás další velmi teplý den plný slunce a bez mraků. Vyrazili jsme brzy na cestu, dokud slunce nebylo příliš vysoko. Velká čínská zeď se klikatí po hřebeni a stále se vlní nahoru a dolů. Cesta je místy velmi strmá a odpočinek ve stínu věže přišel vždy vhod. Kam jsme dohlédli, nebylo živáčka. Když jsme míjeli horní zastávku lanovky, která ještě nejezdila, začali se objevovat první vesničané. Místní lidé chodí pěšky na zeď a prodávají turistům chlazené nápoje, vějíře, trička a podobně. Většinu prodavačů jsme viděli teprve přicházet z údolí a tak jsme měli i po této stránce klidnou cestu.
Velká čínská zeď při západu slunce
Večerní pohled z věže, ve které jsme spali
Zeď není v celém úseku mezi Jinshanling a Simatai udržovaná a člověk musí opatrně našlapovat, ale zeď je dost široká. Přibližně v polovině cesty jsme potkali první turisty. Krátce jsme si popovídali se čtyřmi Francouzi a vzájemně si sdělovali, jak je to ještě daleko. Chvíli po té, co jsme prošli věží s kontrolorem lístků, jsme došli k věži s prodejcem lístků. Když jsme ho chtěli minout v domnění, že lístky máme, zarazil nás: naše lístky prý platí pro oblast Jinshanling, ale nikoli pro Simatai. Dohadovali jsme se s ním, že nám to měl někdo říct, že nemáme peníze a že na nás v Simataji čeká taxík. Nechtělo se nám platit dalších 45 juanů za něco, čeho jsme si už dost užili, ale byl neoblomný. Když jsme se ptali, kudy jinudy lze dojít do Simataje než po zdi, řekl, že jiná cesta tam nevede a usmíval se naší naivitě. To nás trochu popudilo. Naše debata postupně vyústila v to, že Jana kolem nich prošla a my pak šli za ní. Prošli jsme tedy kolem nich a ignorovali je. Oni trochu bezradně koukali. Jeden ze strážců nás doprovázel a evidentně celá věc ještě neskončila. Hned u vedlejší věže bylo místo, kudy se dalo ze zdi sejít do údolí. Nechtěli jsme jít po zdi, když jsme neměli zaplaceno, a tak jsme pěšinkou sešli do údolí. Nechápali jsme, proč prodej lístků neposunou o jednu věž dál, kde by člověk neznalý měl šanci sejít se zdi. Strážce jsme tím setřásli a vypadalo to, že je problém vyřešen.
Velká čínská zeď – na cestě z Jinshanling do Simatai -- 67 --
TransSibiřská magistrála 2007
Klikatící se a vlnící se zeď do Simatai
Na zdi je možné vidět i zvířátka a kytky V údolí jsme potkali pasáčka se stádem koz, bylo tam mnoho políček s kukuřicí a měli jsme pěkný výhled ze spodu na zeď. Ve stínu skalky jsme si udělali pauzu a posvačili. Zatímco jsme tam odpočívali, objevil se strážník na motorce. Když nás viděl, tak zastavil a čekal. Bylo jasný, že nám chce opět dělat doprovod. Po chvíli ho to ale přestalo bavit, protože čekal na sluníčku, a tak odjel. My jsme šli dál a zjistili, že asi i toto údolí je za vstupní bránou Simatai a že nás tedy ještě čekají problémy. Cesta nás zavedla přímo k hlavní budově strážníků, což nebylo moc šťastné. Začali jsme se s nimi nanovo dohadovat, že platit nebudeme, jelikož jsme po zdi nešli, a že se jen potřebujeme dostat k našemu taxíku. Strážník, který uměl trochu anglicky, vypadal, že má pochopení, ale evidentně se bál svého nadřízeného. Ten s námi odmítal diskutovat a byl nekompromisní. Náš cíl byl jasný. Zmizet z přímého vlivu nadřízeného. Já s Janou jsme šli s ním vyjednávat do jejich domku, zatímco ostatní poponesli batohy dál, než je další strážníci zastavili. Byli jsme již o kus dál a navíc na sluníčku, a tam se už nadřízenému nechtělo. Řadoví strážníci byli přeci jen přístupnější. Přesvědčili jsme je, že nemá význam to řešit na cestě a že se přesuneme k pokladnám, kde věc dořešíme. Cesta však naštěstí nevedla přímo k pokladnám, ale jen na parkoviště. Získali jsme nový argument, proč neplatit, když cesta, po které jsme šli, je mimo placenou oblast. Další pozitivum bylo, že na parkovišti už byl náš taxikář. Začali si to vysvětlovat mezi sebou a výsledkem bylo, že našemu taxikáři sebrali klíčky od auta. Aby viděli, že nespěcháme a že nehodláme ustoupit, tak jsem si rozložil karimatku na parkovišti a lehl si. Po chvíli bylo jasné, že oni sázejí na to, že bez taxikáře
Velká čínská zeď -- 68 --
TransSibiřská magistrála 2007 neodejdeme. Sebrali jsme se tedy a šli pěšky z parkoviště a po silnici pryč. Po pár metrech nás taxikář dojel. Jeden strážník seděl vevnitř a říkal, že za 10 juanů nás nechá odjet. Výše úplatku byla dána tím, že jsem mu říkal, že nemáme peníze a ukazoval svoji peněženku, ve které jsem měl jen 10 juanů. Nechtěli jsme to dál řešit a souhlasili. Taxikář se strážníkem ještě kousek popojel, aby byli z dohledu ostatních a pak jsme nastoupili a oni odjeli. Taxikář nás odvezl do Miyun, kde jsme mu zaplatili opět 150 juanů. Tím skončila naše cesta za Velkou čínskou zdí. Závěr byl sice trochu komplikovaný, ale převládala dobrá nálada. Splnili jsme si sen! Zažili jsme Velkou čínskou zeď liduprázdnou, měli ji jen pro sebe a navíc jsme strávili i nádhernou noc na Velké čínské zdi. V Miyun jsme se chtěli najíst, ale měli siestu, tak jsme se chytli až v 3. restauraci. Pojedli jsme a autobusem dojeli do Pekingu. Zašli jsme na večeři a koupili si půlku melounu. S Janou a Tomášem jsme to lžičkou vyjedli a pak šli spát. 55. den – 23.8. čtvrtek Ráno jsme chtěli brzo vyrazit, abychom stihli zajít do Letního paláce i na pandu do ZOO. To se i celkem povedlo, ale autobus jel velmi pomalu plnými ulicemi a trvalo hodně dlouho než jsme se dostali na konečnou busu 826. Bylo tam snad nejvíc bílých turistů jakých jsme tu kde potkali a samozřejmě také hodně Číňanů. Prošli jsme rychle k vodě, kde bylo příjemněji. Když jsme viděli šlapadla, tak jsme neodolali a taky si je půjčili. Hodinu jsme šlapali kolem pagody ke kamenné lodi a zase zpátky. Pak jsme se vydali na procházku kolem jezírka. Prohlídli jsme si několik interiérů chrámů přes sklo, prošli kolem pagody do které jsme nešli, až jsme se dostali ke kamenné lodi. V ni jsme si chtěli dát oddech a tak jsme vlezli do jedné fast food kavárny. Pití hrozně drahé, tak jsme si dali aspoň tři čínský polívky a z balkónku koukali na jezírko a park. Šli jsme dál a tak ve třetině jsme si sedli k vodě a relaxovali. Bylo jasné, že do ZOO nepůjdeme a radši v poklidu si to užijeme tady. Postupně jsme to obcházeli a viděli mnoho velkých leknínů rozkvetlých na hladině. Když jsme to celý obešli, tak jsme zvažovali, zda se podíváme na olympijské stadiony, které tu staví. Během rozhodování jsme jedli melouny a podobně. Pak jsme sedli na bus 737 a jeli ke stadionům aniž by jsme moc věděli kde jsou. Z busu jsme zahlédli jeden stadion, tak jsme vystoupili. Přes ohradu staveniště jsme koukali na plavecký stadion a na vedlejší „ptačí hnízdo“. Zkoušeli jsme se dostat blíž, ale nepustili nás tam. Tomáš a Jana to šli ještě zkusit, zatímco my jeli na večeři. Busem 944 na metro 13 a pak k hostelu a do naší oblíbené restaurace. Když jsme pojedli, tak jsme nakoupili mimo jiné láhev vína na večer. Když dorazili i Tomáš s Janou, tak jsme otevřeli láhev. Pak jsme zašli pro další dvě lahve. Ty už nebyly tak dobrý a jednu jsme nedopili.
Letní palác, Peking
-- 69 --
TransSibiřská magistrála 2007
Olympijský stadion „ptačí hnízdo“ ve výstavbě, Peking
„Parkoviště“ kol u jedné ze zastávek metra, Peking
56. den – 24.8. pátek Ráno jsme vstali, tak že Jana šla na 9. hodinu do banky, aby nám vrátila dluhy. V bance jsme ji dohnali a pak šli společně do Sogo market. Bohužel to nebyla tržnice, jak jsme si mysleli, ale obchoďák a zatím zavřený. Petr s Lenkou jeli do ZOO a my šli do vedlejšího obchoďáku Walmart. Čokolády tam čínské neměli, ale inspirovali jsme se na dárek koupit čaj. Nakoupili jsme jídlo, zašli do hostelu a poobědvali bagetu s jogurtem. Tomáš šel s Poláky, co s ním byli na pokoji, do ZOO a já s Janou jen tak do parku, páč jsme to chtěli na pohodu a nehonit se do ZOO, která byla daleko. Neměli jsme peněz na zbyt, tak jsme šli pěšky k hlavnímu náměstí. Park vedle náměstí byl oplocen a tak jsme šli mezi zdmi Zakázaného města a parku. Když jsme došli k mostu přes vodu, tak skončila hlídaná zóna. Park Beihai dál okolo bílé stupy byl placený. Chtěli jsme šetřit, ne že by jsme neměli vůbec peníze, ale nechtělo se nám do banky jít měnit peníze, tak jsme šli k parku Jingshan, vedle na sever od Zakázaného města. Tam se taky platilo, tak jsme se rozhodli, že vyměníme peníze a nebudeme celý den mlsně chodit bez peněz.
Místní slečna se fotí s pochodujícími čínskými vojáky
Pohled z Jingshan parku, Peking
Šli jsme dovnitř parku a vylezli na vrchol odkud byl pěkný výhled nejen na Zakázané město. V altánku navrchu jsme asi hodinu a půl seděli. Kochali se okolím, Jana si četla a já psal deník. Pak jsme šli, aby nám nezavřeli v bance. Milý pán nás doprovodil do banky a my měli zas peníze. Zas jsme si užívali, koupili si vodu, nanuky, kukuřici, buchtičky a co jsme zajímavého viděli. Zašli jsme do Beihai parku s bílou stupou a posedávali zas tam. Jana malovala obrázek, já zas psal deník a pomalu jsme obcházeli jezírko. Zašli jsme ke zdi 9 draků, která byla menší než v Datongu, ale byla oboustranná a víc plastická. Potkali jsme tam dvě Češky, které byly měsíc v Čině kvůli cvičení Taiči. Když jsme obešli skoro celé jezírko a dostali se k mostu na ostrov se stupou, tak se už stmívalo. Prošli jsme podloubím s lampióny a už za tmy šli na vršek. Vyhlídka u stupy byla už zavřená, ale přelezli jsme zábradlí. Pěkně osvětlený vedlejší Jingshan park a některé domy, ale Zakázané město bylo po tmě. Pěšky jsme se vraceli k hostelu jelikož rykša je drahá. Zašli jsme do Walmartu koupit čaje a nakoupili jsme ovoce na vyzkoušení. Nashi jsem znal, pak vodní meloun, ale žlutý, něco růžového trochu jak kedlubna zvenku, ale vnitřek byl šedý s černými puntíky a měkkou dužinou. Ovoce jsme v hostelu spořádali a byli jsme spokojeni i když jsme vynechali oběd i večeři. Domluvili jsme ranní vstávání a ulehli.
-- 70 --
TransSibiřská magistrála 2007
Vstupenka do Beihai parku
Doklad o výměně peněz v bance
Stupa v Beihai parku, Peking
Pohled na noční Jingshan park
57. den – 25.8. sobota Ráno jsme posnídali, odhlásili se z hostelu a šli na metro. Dojeli jsme na autobusové nádraží, kde jsme nakoupili pár věcí a sedli na bus 359 k letišti. Jelo to pomalu skrz zácpy, ale postupně jsme se blížili. Na konečné jsme vystoupili a zjistili, že jsme necelý kilometr od letiště. Podél cesty jsme šli k letišti na terminál 2, kde jsou mezinárodní lety. Prošli jsme proclením a šli na check-in asi 1,5 hodiny před odletem. Byla tam fronta a moc se to nehýbalo. Před námi byl český olympijský jachtařský tým a vedle polský tým. Řešili nadrozměrná zavazadla. Než jsme se dostali na řadu, tak nám řekli, že je v letadle plno. Stejně jako dalším 6 francouzům. Hádali jsme se jak je to možný. On velmi klidně, ale nekompromisně řekl, že tam je jedno volné místo a zda někdo chce letět. Odmítli jsme a on zavřel přepážky. Vybavení olympioniků se tam pořád válelo a my čekali. Hledal náhradní lety. Francouzům ho našel s Air France do Paříže, ale pro nás nic do Prahy nebylo. Nebylo na výběr a tak jsme se dohodli, že nám zajistí hotel a poletíme druhý den v ten samý čas. Čekali jsme až nás hlavní vyjednávač Aeroflotu, s kterým jsme do té doby jednali, pošle do hotelu. Po čase nám představil jednoho podřízeného, který se nás ujal. Někam nás vedl halou a když jsme se ptali kam, tak se ukázalo, že nemluví anglicky. Jako zaměstnanec ruské společnosti Aeroflot rusky uměl, tak jsme se přeci jen domluvili. Za chvíli nás předal řidiči hotelu a jak se rychle ukázalo tak ten uměl jen čínsky. V hotelu se nás ujali a ubytovali nás do tří pokojů. Pokoje byly hezké a prostorné. Šli jsme hned na oběd, protože jsme byli hladoví. Neptali se co chceme a hned začali nosit. -- 71 --
Parkoviště kol u letiště, Peking
TransSibiřská magistrála 2007 Chodů bylo několik a postupně je nosili. Na otáčecí skleněné desce jsme si to otáčeli a hodovali. Když jsme dojedli, tak jsem si dal pivo a Jana kokosové mléko. Při odchodu nám dávali účet, který jsme odmítli zaplatit, jelikož nám bylo přislíbeno na letišti pití zdarma. Zavolali manažera a tak jsme diskutovali s ním. Nakonec řekl, že to platit nemusíme, ale že to zadarmo pro nás není. K pití máme prý jen colu a sprite. Další věc byl přístup na internet, který nám nechtěli zdarma poskytnout. Pak se to komplikovaně dohodlo a tak jsme šli na internet na jeden pokoj kde byl počítač. Mezi tím jsme si chtěli dát aspoň tu colu a zjistili jsme, že tu taky nemáme zadarmo. Nedorozumění vzniklo zřejmě tím, že manažer uměl hůř anglicky než se tvářil. Snažili jsme se dovolat na Aeroflot, ale uměli jen rusky a telefon chrčel, takže jsme bohužel nic nedohodli. Nakonec jsme aspoň čaj měli zadarmo a jeden recepční, co uměl aspoň trochu anglicky a snažil se nám pomoci, nám ze svého koupil v obchodě colu. Do večeře jsme lelkovali, sprchovali se, koukali na televizi, psal jsem deník a tak podobně. Na večeři jsme zas měli více chodů a bylo to dobré. Po večeři jsme hráli Carcassonne asi do 22:30 a pak ulehli. Cestou nám recepční nabídl budíka po telefonu. 58. den – 26.8. neděle Ráno jsme vstali dřív než nám volali z recepce. Sešli jsme se na snídani, kde si člověk sám bral ze stolu co chtěl. Bez spěchu jsme dlouho snídali, jelikož do 8:40, doby našeho odjezdu, bylo dost času. Když se čas navršil, tak jsme si posbírali věci a sešli na recepci. Po chvíli tam bylo auto a my jeli zas na letiště. Bohužel, ten recepční z předchozího dne tam nebyl. Chtěli jsme se rozloučit a zeptat se ho na jméno, abychom ho mohli případně někde pochválit. Na letišti jsme byli v 9h, víc než 2,5 hodiny před odletem. Byli tam jíž lidé a my šli dopředu, jelikož jsme měli přislíbené přednostní odbavení. Akorát tam začali vyvěšovat cedulky s informací o zpoždění letu. Náš odlet byl posunut na 17h. Začalo dohadování na novo. Opět nám po čase řekl, že ostatní společnosti mají plno a že neexistuje alternativní let. Po dohadování o tom, co bude v Moskvě, jsme se nechali odbavit, ačkoliv jsme nevěděli zda něco navazuje. K šeku na 200 dolarů na služby Aeroflotu z předchozího dne jsme dostali šek na 70 juanů do restaurace. To, co by jinde bylo na několik jídel, na letišti stačí na jedno malé. Dohadovali jsme se ještě na internetu a on že to zařídí. Když se zatím nic nedělo, tak jsme se šli projít po hale. Petr si tam zaplatil za internet a já zatím s Tomášem šel hledat kancelář Aeroflotu. Když jsme ji našli, tak jsme tam potkali zas toho manažera, co to vyřizoval u odbavování zavazadel. Nabídl nám židli a PC s internetem, kde jsem se s Tomášem vystřídal. Dostali jsme poukázku do business čekárny, kde je prý taky internet zdarma. Nechali jsme se odbavit a zašli tam, kde byla restaurace a čekárna. Nejdříve jsme se najedli respektive podráždili žaludky a pak šli do čekárny. Internet byl mimo provoz, ale jinak to bylo příjemné překvapení. K dispozici tam byly různé dortíky, oříšky, čínské polívky, horká čokoláda, pivo. Po chvíli jsme tam objevili láhve vína, baileys, whisky a vodky, takže jsme si zpříjemnili čekání. Po pár hodinách čekání nastal čas se zvednout. V letadle jsme seděli vedle sebe, ale bohužel jsem nebyl u okna. Odlepili jsme se ze země a opustili Čínu s 30 hodinovým zpožděním. Při servírování nás zklamali, jelikož pivo dávali jen za peníze. Let probíhal bez problémů a na trase Peking Moskva, dlouhé 5802 kilometrů, jsme letěli ve výšce 9600 metrů rychlostí 850 km/h. Ke konci letu se sice porouchal zvuk a film běžel bez zvuku, ale to na ty poslední dvě hodiny zas tak Business čekárna na letišti, Peking nevadilo. Když jsme přistáli, tak se všichni, co měli přesedat, nashromáždili u několika přepážek kde postupně vyvolávali místa a odbavovali lidi. Letadlo Aeroflotu neletělo do Prahy, ale jelikož jsme věděli, že náš možný přípoj s jinou společností letí za hodinu a něco, tak jsem to tam šel urychlit a oni opravdu začali řešit Prahu. Dostali jsme palubní lístky a šli k bráně ČSA, s nimiž jsme letěli do Prahy. Cestou nám řekli, že zavazadla nestihnou přeložit. Let do Prahy byl příjemný a brzy jsme byli nad Prahou. Z okna jsem měl pěkný výhled, například na osvětlený Vyšehrad. Po přistání se všichni hrnuli dopředu. Naše zavazadla opravdu nedorazila a tak jsme na letišti řešili reklamaci. Pani byla milá, ale bohužel, než jsme to vyřídili, tak bylo po půlnoci a už jsme nestihli autobus na metro. Po zjišťování, jak jedou noční autobusy, jsme se rozhodovali, jestli nepojedeme taxíkem. Já jsem nechtěl, ale ostatní jo. Neměli jsme moc českých peněz, tak jsme se za 230kč svezli na Divokou Šárku, odkud jezdí noční tramvaje. Ušetřili jsme tím akorát půl hodinu. Domů jsem se dostal po 2h ráno, což bez časového posunu pro nás znamenalo jakoby bylo už 8h ráno. Kolem 3h jsem usnul a za 3,5 hodiny vstával do práce. -- 72 --
TransSibiřská magistrála 2007
Náklady na cestu – celkový přehled:
Náklady Letenka Peking - Praha Vízum - Mongolsko (30 €) Vízum - Čína (40 $) Vízum - Rusko Cestovní pojištění Náklady během cesty Celkem
cena 12 964 Kč 864 Kč 874 Kč 2 190 Kč 1 568 Kč 23 029 Kč 41 489 Kč
Náklady během cesty (rozepsané podrobněji) Česko, Slovensko (koruna) Ukrajina (hřivna) Rusko (rubl) Mongolsko (tugrik) Čína (juan)
celkem kurz vstupy doprava ubytování ostatní* dní náklady ($ 21,6) (zájezd) 1 217 897 320 1 1 839 4,32 1 312 22 0 505 7 9 803 24 0,85 7 183 119 0 2 501 5 269 0,019 144 213 4 239 673 9 4 901 17 2,89 1 136 890 659 2 216 Celkem 10 672 1 243 4 898 6 216 23 029 58
* ostatní náklady: jídlo, plynové bomby, pohledy a známky, poplatky za záchod, dárky, internet a podobně.
Náklady na dopravu:
odkud
ČR-SR SR-UKR
Ukrajina
kam
cena (kč)
vzdálen čas ost (h:mm) (km)
co
Praha
Čierná nad Tisou
897
801
12:36 rychlík
Čierná nad Tisou Mukačevo Mežhorje Koločava Mežhorje Volovec Lvov Kyjev
Mukačevo Volovec Koločava Mežhorje Volovec Lvov Kyjev
109 31 19 43 78 42 220 4
97 55 22 22 37 170 569
3:00 2:30 0:30 0:30 0:30 3:55 12:15
-- 73 --
lehátkový električka minibus taxi taxi električka lehátkový MHD
poznámka do Košic lehátkovýkupé místenka povinná na Ukrajině
50 hřiven/auto 90 hřiven/auto
2 lístky
TransSibiřská magistrála 2007 UKR-RUS Kyjev Moskva Moskva Sergijev posad Puškinov Pravda Moskva Novosibirsk Barnaul Rusko Gorno Altajsk Ťungur Gorno Altajsk Barnaul Novosibirsk Irkutsk Irkutsk Jistvjanka Ulanovo
Moskva
RUS-MON Irkutsk Ulanbatar Ulanbatar Mongolsko 7 dní - zájezd Ulanbatar MON-ČÍN Zamin Ud Erlian
Ulanbatar
Čína
Sergijev posad Puškinov 1 zastávku Moskva Novosibirsk Barnaul Gorno Altajsk Ťungur Gorno Altajsk Barnaul Novosibirsk Irkutsk Jistvjanka Port Bajkal Sljudanka
Zamin Ud Erlian Datong Hsin-jung (čínská zeď)
Datong Hsin-jung (čínská zeď) Yungang Caves Yungang Caves Datong Taihuai - Wutai Datong Shan Taihuai - Wutai Shan Insvan' Xuánkong SiInsvan' Hanging temple Xuánkong SiHanging temple Hunyuan Hunyuan Datong Datong Peking Peking Miyun Simatai Miyun Celkem
Peking Miyun Jinshanling Miyun Peking
765 88 71 0 0 45 1 600 340 298 595 595 298 122 1 064 5 61 29 29 1 943 11 6
758 70 42 33 3 336 200 235 486 486 235 200 1 849 65 2 65 987
13:50 lehátkový MHD 2:30 električka 0:30 električka električka 2:00 električka 55:35 lehátkový 3:30 minibus 3:30 minibus 9:00 minibus 9:00 minibus 3:30 minibus 5:00 občirný vlak 31:00 lehátkový MHD 1:30 bus 0:20 loď 4:30 občirný vlak lehátkový30:45 kupé taxi MHD 50:00 off road 12:00 občirný vlak autem 6:30 bus
127 0 240
1 600 709 10 480
87
45
1:00 minibus
6 4
29 16
0:30 bus 0:30 bus
176
250
3:30 bus
116
95
2:30 bus
35
54
1:00 minibus
12 43
5 63
90 91 40 87 87 23 10 672
382
0:30 minibus 1:00 bus tvrdý 6:30 sedadlo MHD 2:30 bus 1:00 minibus 1:00 minibus 2:00 bus 303:46
-- 74 --
80 80 80 80 14 880
520 rublů/60 jízd bez zaplacení bez zaplacení
příplatek za batoh odjíždí ve 3:20 ráno nastoupili jsme ve Sljudance 3000 tingrigů/auto bus a trolejbus hodně hrubý odhad
7xmetro, 5xbus bus 980
bus 970
TransSibiřská magistrála 2007
Hlavní stanice trasy: Hlavní stanice: Praha-Kyjev-Moskva-UlanUde-Ulánbátar-Peking (1) název stanice
(2)
(3) km
(4)
(5)
(6)
naše datum/čas
Praha
0
706
0
30.6. 20:20
Košice
706
247
0
1.7. 6:48 - 7:24 (odjezd)
Volovec
953
739
1
1.7. 18:50 - 5.7. 18:45
Kyjev
1692
758
1
6.7. 13:00 - 20:41 (odjezd)
Moskva
2450
Moscow-Yaroslavskaya Sergiev Posad Alexandrov-1 Rostov-Yaroslavskiy [Rostov] Yaroslavl-Main VOLGA Danilov Bui Galich
D
Nikolo-Poloma
Manturovo Shar'ya Svecha Kotelnich-1
0
2 70
1862
2
42
1862
2
112 1870
2
7.7. 11:30
12.7. 13:35
N
70
S
112
S
224
58
1870
N
282
74
1898
Na úseku Moskva UlanUde se všechny vlaky 2 řídí moskevským časem 2 12.7. 18:15
N
356
93
1872
2
N
449
51
1906
2
N
500
70
1906
2
S
570
81
1906
2
S
651
48
1906
2
N
699
118 1906
2
S
817
52
1906
2
S
869
73
1906
2
14
1906
2
104 1899
2
12.7. 22:20
VYATKA
Lyangasovo Kirov Zuevka
S
942
N
956
S
1060
66
1899
2
Yar
N
1126
37
1899
3
Glazov
N
1163
29
1899
3
Balezino Kez Vereshchagino
N
1192
53
1899
3
N
1245
69
1899
3
S
1314
73
1899
4
Chaikovskaya [Mayskiy]
S
1387
47
1899
4
KAMA Perm-2 Kungur
N
1434
101 1899
4
N
1535
96
1909
S
1631
38
1909
4
Shalya Kuzino Pervouralsk Hranice mezi Evropou a Asií Sverdlovsk-Passenger [Yekaterinburg]
S
1669
59
1909
4
S
1728
43
1909
4
1771
43
1910
4
56
1878
4
1777 S
1814
Bazhenovo [Beloyarskiy]
S
1870
43
1885
4
Bogdanovich
S
1913
44
1885
4
Kamyshlov Talitsa [Troitskiy] Začátek Sibiře Tyumen Yalutorovsk
S
1957
71
1885
4
110 1885
4
S
2028
13.7. 11:50
13.7. 13:35 13.7. 13:45 4 13.7. 15:45
Shamary
N
13.7. 8:00
obelisk vpravo 13.7. 20:30
2102 N
2138
75
1885
4
S
2212
70
1913
4
Vagai
N
2283
67
1913
4
Golyshmanovo
N
2350
78
1913
4
Ishim
S
2428
90
1913
4
TOBOL
-- 75 --
14.7. 5:07 14.7. 7:45
TransSibiřská magistrála 2007 ISHIM Mangut
S
2518
44
1913
5
Nazyvaevskaya [Nazyvaevsk]
N
2562
96
1913
5
Lyubinskaya [Lyubinskiy]
N
2658
53
1913
5
N
2711
79
1896
5
N
2790
90
1896
5
N
2880
52
1896
5
N
2932
47
1896
5
Tebisskaya
S
2979
56
1896
5
Barabinsk
N
3035
83
1896
5
Ubinskaya [Ubinskoe]
N
3118
41
1896
5
Kargat
N
3159
46
1896
5
114 1896
5
IRTYSH Omsk-Passenger Kalachinskaya [Kalachinsk] Tatarskaya [Tatarsk] Chany
Chulymskaya [Chulym]
S
3205
Ob OB Novosibirsk-Main
S
3319
S
3336
17
1896
5
125 1896
5
Bolotnaya [Bolotnoe]
N
3461
30
1898
5
Yurga-1
N
3491
74
1898
6
Taiga Anzherskaya [Anzhero-Sudzhensk]
N
3565
31
1898
6
S
3596
29
1898
6
Yaya
S
3625
88
1898
6
Mariinsk Tyazhin [Tyazhinskiy] Hranice západní a východní Sibiře Bogotol Achinsk-1 Polovina cesty Moskva - Peking Chernorechenskaya [Novochernorechenskiy] Kozulka Krasnoyarsk YENISEI Uyar Zaozyornaya [Zaozyorny] Solyanka [Novaya Solyanka] Kansk-Eniseiskiy [Kansk] Ilanskaya [Ilanskiy] Reshoty [Nizhnyaya Poima] Taishet Alzamay Nizhneudinsk Tulun
S
3713
60
1898
6
S
3773
73
1898
6
Kuitun
Zima OKA Zalari Cheremkhovo Usolie-Sibirskoe Angarsk IRKUT Irkutsk-Passenger Goncharovo [Shelekhov] Slyudyanka-1
14.7. 12:30
14.7. 21:10 - 22.7. 8:30
TOM'
22.7. 12:00
22.7. 16:00
3820 S
3846
68
1898
6
S
3914
40
1898
6
25
3932 S
3954
1898
6
S
3979
119 1898
6
N
4098
131 1898
6
N
4229
35
1899
6
N
4264
34
1899
6
N
4298
46
1899
6
N
4344
33
1899
6
N
4376
75
1899
6
N
4452
63
1899
6
N
4515
71
1899
7
N
4586
92
1899
7
N
4679
117 1899
7
N
4795
79
1899
7
S
4874
60
1899
7
N
4934
55
1899
7
N
4989
65
1899
7
S
5054
64
1899
7
N
5118
27
1899
7
S
5145
40
1961
7
S
5185
20
1899
7
S
5205
N
5311
106 1949 41
-- 76 --
1905
22.7. 19:30 bílý obelisk
23.7. 4:40
23.7. 9:30
23.7. 14:15
23.7. 15:30 (pouze výstup) 7 pěšky/vlakem podél Bajkalu 7 30.7. 19:15 (pouze nástup)
TransSibiřská magistrála 2007 Baikalsk Tankhoi Mysovaya [Babushkin]
S
5352
68
1964
7
S
5420
57
1904
7
S
5477
84
1900
7
Selenga [Bryansk]
N
5561
80
1900
7
SELENGA Ulan-Ude Nauški - ruská hranice s Mongolskem
N
5641
35
1900
7
31.7. 1:30
6298
6
1.8. 6:00 - 9.8. 20:05 (Mongolský čas)
Datong
7482
6
Peking
7864
Ulanbatar
5898
Zamin Ud - mongolská hranice s Čínou
Legenda: 1 - Název stanice [v hranatých závorkách alternativní používaný název] 2 - Strana nádražní budovy (N - sever, S - jih) 3 - Skutečná (ne tarifní) vzdálenost z Moskvy (Prahy) v km; 4 - Vzdálenost (v km) do další stanice; 5 - Datum postavení stanice; 6 - Časový posun (k Praze)
řeky oblastní města hranice přerušení jízdy po TransSibiři trasa vlakem k TransSibiří
-- 77 --
19.8. 12:30 6 19.8. 19:00
TransSibiřská magistrála 2007
Náklady na ubytování:
cena za noc (kč) 0 0 22 0 0 0 0 0 0 0 85 0 34 0 0 0 0 0 0 0 0 0 108 0 0 105 0 58 0 29 46 0 58 46 173 0 87 0 1243 Kč
kde ČR-SR mezi Prahou a Košicemi Polonina Boržava Koločava UKR mezi Lvovem a Kyjevem přejezd UKR-RUS hranice Moskva (u kamarádky Zoji) Sergijev posad nedaleko vesnice Pravda mezi Moskvou a Novosibirskem mezi Novosibirskem a Ťungurem (Altaj) Ťungur pohoří Altaj Ťungur RUS mezi Barnaul a Novosibirskem mezi Novosibirskem a Irkutskem Irkutsk pobřeží Bajkalu mezi Ulanovo a Sljudankou Sljudanka hory okolo Bajkalu nad Sljudankou mezi Sljudankou a Ulan-Ude mezi mongolskou hranicí a Ulánbátarem Ulánbátar mongolské pláně MON jurta - mongolská pláň Ulánbátar mezi Ulámbátarem a čínskou hranicí Erlian Hsin-jung (zbytky Velké čínské zdi) Datong Taihuai - Wutai Shan pohoří Wutai Shan ČÍN Taihuai - Wutai Shan Datong Peking Jinshanling - Velká čínská zeď Peking Peking Celkem
-- 78 --
nocí druh 1 3 1 1 1 2 1 2 2 1 1 4 1 1 1 1 2 1 1 2 1 1 1 5 1 1 1 1 1 1 2 2 1 1 2 1 3 1 57
vlak stan na podlaze ve škole vlak vlak na podlaze v bytě stan stan vlak maršrutka kemp - stan s postelí stan kemp - vlastní stan vlak vlak v parku pod širákem stan vlak stan stan vlak vlak pokoj, postel stan jurta v ceně zájezdu pokoj, postel vlak pokoj, postel stan pokoj, postel pokoj, postel stan pokoj, postel pokoj, postel hostel - dormitory na zdi pod širákem hostel - dormitory hotel u letiště
TransSibiřská magistrála 2007
Náklady na vstupy a ostatní: co klášter, Ulánbátar půjčení velblouda (hodina) MON horké prameny (Hot springs - 20 minut) přírodní muzeum, Ulánbátar zájezd na týden po Mongolsku Huayan monastery, Datong Zeď 9 draků, Datong vstup do oblasti Whutai Shan vstupy do 3 chrámů ve Whutai Shan ČÍN Čínská zeď, Jinshanling Summer palace, Peking Jingshan park, Peking Beihai park, Peking celkem
cena (kč) 48 38 110 48 3 996 58 29 260 38 145 87 14 29 4 898 Kč
-- 79 --