STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Obor SOČ: 16 - historie Skutečný příběh, akce K (kulak) a kolektivizace v reálném příběhu jednoho soukromě hospodařícího zemědělce a jeho rodiny
Adam Novák Kraj: Severomoravský kraj Ostrava 2016
STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST Obor SOČ: 16 - historie
Skutečný příběh, akce K (kulak) a kolektivizace v reálném příběhu jednoho soukromě hospodařícího zemědělce a jeho rodiny The true story, the action K (kulak) and a collectivization in the true story of a private-enterprise farmer and his family
Autor:
Adam Novák
Škola:
PORG – gymnázium a základní škola, o.p.s. adresa Rostislavova 7, Ostrava, 703 00
Kraj:
Severomoravský kraj
Konzultant:
Mgr. Zdeněk Navrátil
Ostrava 2016
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou práci SOČ vypracoval samostatně a použil jsem pouze podklady (literaturu, projekty, SW atd.) uvedené v seznamu vloženém v práci SOČ. Prohlašuji, že tištěná verze a elektronická verze soutěžní práce SOČ jsou shodné. Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této práce v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.
…………………………… Adam Novák V Ostravě dne 16.4.2016
Poděkování Děkuji za obětavou pomoc a podnětné připomínky, které mi během práce poskytovali, panu učiteli Mgr. Zdeňkovi Navrátilovi a v části popisující skutečný příběh, mé rodině - jmenovitě babičce Mgr. Josefě Eliášové, Haně Smětákové a Ing. Vladimírovi Strakovi za podklady z rodinného archivu. …………………………… Adam Novák V Ostravě dne 16.4.2016
ANOTACE Moje práce pojednává o akci K (kulak) a kolektivizaci v reálném příběhu jednoho soukromě hospodařícího zemědělce a jeho rodiny, mého pradědy Josefa Pavelce a mé babičky. Vybral jsem si toto téma, protože mi babička vyprávěla o svém dětství v 50. letech. Snažím se reálně zdokumentovat z dochovaných materiálů z trestního spisu, jak probíhalo řízení proti Josefu Pavelcovi a vystihnout hlavní prostředky a argumenty, které komunistický režim využíval. O atmosféře strachu, nátlaku, ve které se nacházela celá rodina Pavelcových, se můžete dočíst v kapitole, kde je rozhovor s mou babičkou – s přímým účastníkem, v té době malým děvčetem. Díky kolektivizaci došlo k přerušení vazeb, vztahů. Po navrácení majetku Pavelcových nikdo nepokračoval v podnikání v zemědělství, nebylo na co navázat – zkušenosti, znalosti, vzdělání v zemědělství, láska k půdě – vše skončilo u pradědy Josefa Pavelce. V práci se snažím popsat, jak probíhala kolektivizace zemědělství, která zrušila celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo. V rámci tohoto procesu byli soukromí hospodáři nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev. Vůči zemědělcům byly zaměřeny různé formy nátlaku, jakými bylo například svévolné zvyšování dodávkových povinností, nebo institut nuceného pachtu (nájmu), či nucený výkup zemědělských strojů. Rostl počet trestaných a vězněných sedláků, množství konfiskovaných majetků, počet vystěhovaných členů rodin zemědělců a těch, kterým bylo znemožněno odborné vzdělání a svobodná volba povolání. Kolektivizace si vyžádala i obrovské materiální ztráty, zpřetrhala po staletí pěstovaný vztah rolníků k půdě, narušila tradiční sociální vazby i kulturní zvyklosti a v neposlední řadě tragicky poznamenala mnoho lidských osudů.1 A dále jsem se v práci zajímal, zda se naplnil záměr restitučních a rehabilitačních zákonů, přispět k zmírnění rozsáhlých a citelných křivd, popřípadě bylo-li to možné, odstranit křivdy (příkoří, nespravedlnost) z období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a učinit to po právní stránce přístupným, důstojným a nepochybným způsobem. 2
1
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 53,158, 128, 225, ISBN 978-80-7021-902-7. 2 [20] Pokorný, Milan, Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, Komentář k 1. vyd., Praha 1999, C.H.Beck, s. 7,8,9, ISBN 80-7179-253-5
5
Klíčová slova: Kolektivizace; zemědělství; kulak; socialismus; ekonomika; normalizace; restituce.
6
rehabilitace;
ANNOTATION My work deals with an action K (kulak) and collectivization in the true story of a privateenterprise farmer and his family - my great-grandfather Josef Pavelec and my grandmother. I chose this topic because my grandmother told me about her childhood in 1950's. I am trying to document realistically (based on the extant materials of the criminal record), how the legal proceedings against Josef Pavelec were enacted, and to describe the main means and arguments that the communist regime used. The whole Pavelec´s family lived in the atmosphere of fear and they were exerted pressure as you can read in the chapter with an interview with my grandmother - a direct participant, at that time a small girl. Due to the collectivization the relationships and attachments were interrupted. After the return of Pavelec´s property nobody continued running business in agriculture, there was nothing to follow - experience, knowledge, education in agriculture, love to the land - all ended with great-grandfather Josef Pavelec. In this work I am trying to describe what happened during the collectivization in agriculture, which dissolved the whole social layer – private-enterprise peasantry. In the process, the private-enterprise farmers were forced to convert their property into state agricultural cooperatives. There were targeted various forms of coercion against the farmers, such as arbitrary increase of delivery obligations, or the institute of compulsory tenure or involuntary purchase of agricultural machinery. The number of prisoned farmers was growing as well as the amount of confiscated property, the number of displaced members of the farmer families and those who were prevented from specialized education and free choice of profession. The collectivization claimed huge material losses, torn apart the farmers´ relation to the land that had been cultivated for centuries, disrupted traditional social relationships and cultural habits and tragically marked many human lives. [6] And furthermore I was interested in whether the intention of rehabilitation and restitution laws was fulfilled in order to contribute to alleviation of large and substantial wrongs, or if it was possible to right the wrongs (grievances, injustice) of the period from 25th February 1948 to 1st January 1990 and do it legally accessible, respectable and indisputableway.[20]
Key words: Collectivisation; agriculture; kulak; socialism; economy; normalization; justification; restitution 7
Osnova, obsah ANOTACE .............................................................................................................................................. 5 ANNOTATION....................................................................................................................................... 7 Osnova, obsah ......................................................................................................................................... 8 Úvod ........................................................................................................................................................ 9 1 Historické, politické a ekonomické souvislosti akce Kulak – 50. léta .......................................... 10 1.1 Přeměna společnosti po únoru 1948 ...................................................................................... 10 1.2 Základy socialistické ekonomiky .......................................................................................... 12 1.3 Kolektivizace zemědělství ..................................................................................................... 13 1.3.1 Úvod .............................................................................................................................. 13 1.3.2
Jak proces kolektivizace probíhal? ................................................................................ 13
1.3.3
Akce kulak, aneb pojmenování nepřítele ...................................................................... 19
1.3.4
Ven ze škol a z veřejného života! .................................................................................. 21
2
Rok 1968, rok naděje a následné normalizace .............................................................................. 23 2.1 Pokus o reformu socialismu v Československu roku 1968 ................................................... 23 2.2 Pokus o rehabilitační řízení ke konci 70. let.......................................................................... 24 2.3 Normalizace........................................................................................................................... 27 2.4 Zhodnocení pokusu o rehabilitaci, důvody neúspěchu? ........................................................ 29 3 Rok 1989 a náprava křivd? ............................................................................................................ 31 3.1 Dějinné souvislosti ................................................................................................................ 31 3.2 Restituční zákonodárství ....................................................................................................... 31 3.2.1 Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů ...................... 33 3.2.2
Restituční zákony jejich účel a smysl ............................................................................ 34
4 Skutečný příběh - historie gruntu Pavelcovského v obci Dolní Nerestce a lidské osudy s ním spojené ................................................................................................................................................... 37 4.1 Rozkvět statku od 16. století ................................................................................................. 37 4.2 Změny vlastnických vztahů v 20. století, aneb důsledky totalitního politického systému .... 39 4.3 Kolektivizace, aneb trestní řízení proti Josefu Pavelcovi ...................................................... 40 4.4 Pokus o rehabilitaci Josefa Pavelce v roce 1968 ................................................................... 43 4.5 Restituce zemědělské usedlosti rodiny Pavelcových po roce 1989 ...................................... 43 4.6 Rozhovor s pamětníkem Akce K - kulak............................................................................... 45 5 Problematika vyhánění sedláků z půdy a její filmové zpracování ................................................ 48 Závěr...................................................................................................................................................... 50 Příloha č. 1: Fotografie statku rodiny Pavelců ...................................................................................... 52 Příloha č. 2: Zkrácený rodokmen Pavelců ............................................................................................. 53 Seznam použité literatury ...................................................................................................................... 54 1. Internetové zdroje ...................................................................................................................... 54 2. Knižní zdroje ............................................................................................................................. 54 2.1. Literatura – dějiny, politika, historické souvislosti ........................................................... 54
3.
2.2.
Literatura – Film Všichni dobří rodáci (1968) Vojtěcha Jasného ..................................... 55
2.3.
Literatura – restituce .......................................................................................................... 55
2.4.
Zákony ............................................................................................................................... 55
Soukromý archív ....................................................................................................................... 56
8
Úvod S nástupem kolektivizace do československého zemědělství na přelomu 40. a 50. let dvacátého století se pro soukromé hospodáře od základu měnil dosavadní způsob práce, postavení a zejména celá další životní perspektiva. Při vstupu do vznikajících JZD váhali, zda mají právo odejít od letité tradice svých rodů, zda s vidinou čehosi lepšího smějí obětovat zažitý způsob hospodaření na svých gruntech, zda se vůbec nezpronevěří svým otcům, dědům a ještě starším předkům. Rozhodovali se nejen o přítomnosti, ale i o minulosti a zejména o budoucnosti svého majetku, o svých vlastních životech, ale také o životech svých dětí a o životech jejich ještě nenarozených potomků. Z hospodářů, kteří si do té doby sami určovali, kdy budou sít, orat či sklízet, se stávali členy pracovních skupin a vykonávali činnosti podle pokynu svých nadřízených. Z dosud řádných a vážených občanu se stávali bezprávní odsouzenci, psanci a mukly. Jací to byli lidé, jací byli jejich předkové, kteří je vychovali, jaké postavení jim příslušelo v celospolečenském uspořádání a čím je poznamenaly uplynulé vzestupy či hospodářské nezdary, nepřízeň počasí, války, revoluce a reformy? A co o těchto kdysi nejpočetnějších příslušnících naší společnosti víme my dnes. Když uplynulo už něco přes půl století od počáteční kolektivizační vlny a když velká část našich vrstevníků tehdejší rolníky a sedláky z vlastní zkušenosti nepamatuje a nezná? Vesnická rolnická a selská minulost byla pestrá a bohatá. Proto stojí za to, se s ní alespoň ve zkratce seznámit. 3
33
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, str. 53,158, ISBN 978-807021-902-7.
9
1 Historické,
politické
a
ekonomické
souvislosti akce Kulak – 50. léta „Je populistické a demagogické domáhat se toho, aby byla lépe zajištěna práva obětí než práva zločinců. Porušení práva kohokoli, i toho nejhoršího zločince je-li původcem takového porušení státní orgán, nebo pokud státní orgán takové porušení toleruje, je začátkem odstraňování demokratického pořádku lidských práv. Takové porušování ohrožuje společnost jako celek a stupeň jeho společenské nebezpečnosti je podstatně vyšší než je tomu u vraždy, loupeže nebo znásilněni. Je pro společnost mnohem nebezpečnější, neboť jejím jménem se koná zločin a ona je jím jako celek zasažena.“ Petr Uhl4
1.1 Přeměna společnosti po únoru 1948 Hned po únorovém vítězství 1948 přistoupili komunisté k budování totalitního politického systému, ve kterém byla veškerá reálná moc soustředěna do rukou úzkého okruhu nejvyšších funkcionářů komunistické strany, stojících mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Zákonodárné orgány i vládní instituce se staly pouhými vykonavateli stranických příkazů. Nekomunistické politické strany měly být nadále pouhou zástěrkou diktatury. Počet jejich členů byl drasticky redukován (u národních socialistů např. z téměř 600 000 na necelých 15 000), do jejich čela byli postaveni komunisty vybraní funkcionáři. Sociálně demokratická strana byla v červnu 1948 přímo začleněna do KSČ. Na všech úrovních politického, hospodářského i kulturního života proběhly čistky, prováděné jak státními orgány, tak speciálně zřízenými „akčními výbory Národní fronty.“ Bezprostředně po únoru bylo z práce propuštěno více než čtvrt miliónu osob. Postoj nového režimu k demokracii byl jasně demonstrován způsobem, jakým byly 30. května zorganizovány volby do parlamentu. Proběhly v atmosféře nepokrytého zastrašování a byly při nich porušeny veškeré zásady svobody a otevřenosti. Pokusy o protikomunistickou předvolební agitaci byly stínány Státní bezpečností (StB) a trestány. Voličům byla předložena společná kandidátka Národní fronty, na kterou nebyl zařazen žádný opoziční politik. Tento systém byl pak zachován i při všech následujících volbách v Československu až do pádu
4
[9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 34.
10
komunistického režimu. Ani zmíněná opatření však nemohla komunistům zajistit vítězství v takovém rozsahu, jaký si přáli. Proto byly výsledky voleb ještě v krajských volebních centrech falšovány. Tak se podařilo dosáhnout oficiálně vyhlášených výsledků, podle kterých pro kandidátku Národní fronty hlasovalo 89,2 % voličů.5 Dne 7. června 1948 abdikoval po několika marných protestních akcích (odmítl podepsat návrh nové ústavy, uzákoňující převzetí moci ve státě dělnickou třídou, stejně jako nový volební zákon) prezident Beneš. O týden později zvolilo Národní shromáždění prezidentem Klementa Gottwalda a následujícího dne byla jmenována pátá poválečná vláda v čele s Antonínem Zápotockým. Ještě jednou se v této situaci dokázaly demokratické síly zmobilizovat k protestu. 19. - 27. června proběhl v Praze již rok připravovaný Všesokolský slet. Jeho účastníci dali ve slavnostním průvodu otevřeně najevo své sympatie k bývalému prezidentu Benešovi a své pohrdání jeho nástupcem Gottwaldem. Ještě v průvodu bylo zatčeno několik desítek sokolů, okamžitě byla v této organizaci zahájena čistka. K dalšímu otevřenému střetu s Bezpečností a k následnému zatýkání došlo při zářijovém pohřbu E. Beneše. Komunisté reagovali vyhlášením „ostrého kursu proti reakci,“ jehož výrazem se stal zákon na ochranu lidově demokratické republiky a další represivní opatření, umožňující bezohlednou likvidaci zbylé opozice. Byly zřízeny tábory nucené práce, nezákonnost, včetně fyzického mučení, se stala trvalým rysem postupu Státní bezpečnosti i justice. Jeho ostří bylo obráceno především proti příslušníkům bývalých nekomunistických stran, nekomunistického odboje za 2. světové války a vojákům z našich zahraničních jednotek na západní frontě. Zvláštní pozornost byla věnována katolické církvi, považované komunisty po únoru za nejnebezpečnějšího protivníka. Byl vytvořen pečlivě propracovaný systém politických procesů, jejichž obětí se stalo asi 230 000 našich občanů. Není možné v několika větách odhalit plnou hrůzu politických procesů 40. a 50. let. Jmenujme tedy alespoň ty nejznámější. Již na konci roku 1948 byli před soud postaveni představitelé našeho odboje v čele s generálem Heliodorem Píkou, odsouzeni k vysokým trestům a generál Píka byl popraven. V květnu 1950 byl zahájen největší poválečný politický proces s Miladou Horákovou, na který přímo navazovaly desítky dalších soudních přelíčení. Celkově v nich bylo vyneseno 14 trestů smrti a 52 doživotních trestů. Konečně od března 1950 do července 1954 probíhal seriál procesů s českými a slovenskými církevními hodnostáři, se 5
[4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, str. 267, ISBN 80-85192-30-6.
11
kterými bylo odsouzeno i množství laických osob. Podle údajů českého historika Karla Kaplana se ještě v roce 1956 nacházelo ve vězení 433 duchovních.6
1.2 Základy socialistické ekonomiky Bezprostředně po uchopení moci zahájil komunistický režim likvidaci soukromého sektoru našeho národního hospodářství. Od dubna 1948 přijal parlament v rychlém sledu řadu znárodňovacích zákonů, týkajících se podniků s více než 50 zaměstnanci a firem působících v oblasti velkoobchodu, stavebnictví, zahraničního obchodu, polygrafie, cestovního ruchu a pohostinství (ke znárodnění největších průmyslových a těžebních komplexů došlo již po roce 1945). V rozporu s přijatými zákony postihlo záhy znárodňování i podniky menší. Na konci roku 1948 pracovalo již více než 95% zaměstnanců ve znárodněném průmyslu. Následovala masová likvidace soukromého řemesla, maloobchodu a živností. Stát, a jeho prostřednictvím komunistická strana, se stal monopolním pánem nad československou ekonomikou. Spolu se zánikem soukromého sektoru zanikly rychle i všechny formy hospodářské demokracie. Ekonomika měla být nadále řízena z jednoho centra a podle jednoho ústředního plánu. Rozhodujícími se při hospodářském rozhodování staly politické cíle. K jejich realizaci se podle sovětského vzoru a za pomoci sovětských expertů vytvořila početná a mocná hospodářská byrokracie, na jejímž vrcholu stál „Státní úřad plánovací.“ Poslušným nástrojem centrálního řízení se staly také odbory, pověřené nyní hlavně dohledem nad plněním plánu a zvyšováním pracovní výkonnosti. Za tímto účelem byly organizovány nejrůznější „socialistické soutěže“ a „údernická hnutí.“ Byla zahájena rozsáhlá přestavba našeho průmyslu, která vycházela z koncepce Československa jako strojírenské velmoci.7
6
[4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, str. 269,271, ISBN 80-85192-30-6. 7 [4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 271,272, ISBN 80-85192-30-6.
12
1.3 Kolektivizace zemědělství 1.3.1
Úvod Kolektivizace venkova, která ve svých hlavních fázích probíhala v Československu na
konci 40. a během 50. let 20. století, podnítila jednu z nejrozsáhlejších sociálních změn ve společnosti někdejšího společného státu Čechů a Slováků. Jednalo se o rozsáhlý proces, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti. Kolektivizace měla velký dopad i na život ostatních obyvatel venkova, neboť narušila tradiční sociální vazby a kulturní zvyklosti. V rámci tohoto procesu byli soukromí zemědělci nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev, měnit časem prověřený způsob hospodaření a také způsob života vlastních rodin. Ti neoblomnější přitom byli různým způsobem ze strany totalitní moci perzekvování. Celý proces kolektivizace má na svědomí tisíce zničených životů a lidských tragédií. Navíc mnohde podnítil i neblahé změny v krajině a celkovém rázu českého a moravského venkova. Kolektivizace venkova je významnou historickou kapitolou éry komunismu.8 Násilná kolektivizace zemědělství prováděná v Československu zejména v 50. letech 20. století znamenala radikální zásah do dosavadního modelu zemědělského hospodaření, vyžádala si obrovské materiální ztráty, rozrušila po staletí pěstovaný vztah rolníků k půdě, doslova odstranila selský stav a v neposlední řadě tragicky poznamenala mnoho lidských osudů. Tato tvrzení platí zejména pro první polovinu 50. let, kdy byla kolektivizace zemědělství prováděna opravdu zvláště tvrdými, násilnými, nátlakovými způsoby.9
1.3.2
Jak proces kolektivizace probíhal? Kolektivizace v Československu byl proces přeměny individuálního soukromého
zemědělství na kolektivní, který iniciovala a řídila Komunistická strana Československa v souladu s politickou teorií i praxí stalinismu. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a
8
9
[2] http://www.ustrcr.cz/cs/kolektivizace-venkova-v-ceskoslovensku [5] Blažek, Petr a Kubálek, Michal, Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské
souvislosti, Praha, Dokořán, s. 40, 128, 129, ISBN 978-80-7363-226-7.
13
jejího spojování do stranou ovládaných družstevních a státních podniků probíhala v letech 1948–1960, tento proces však dozníval až do roku 1989. Kolektivizace začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. Otázka pozemkové reformy patřila po druhé světové válce mezi nejdůležitější a Komunistická strana Československa jí dokázala demagogicky využít - KSČ spustila štvavou propagandu proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky,“ s nimiž je potřeba se v rámci třídního boje vypořádat. Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD).10 Únorovým převratem roku 1948, kdy nekomunistické strany byly zbaveny jakéhokoliv faktického podílu na politické moci, zanikla i dosavadní demokratická oponentura komunisty řízené vládní zemědělské politiky. Tvorbu této politiky, její legislativní úpravu, řídící činnost i praktický výkon zajišťovala v plném rozsahu komunistická strana, jejíž aparát nyní již bezkonkurenčně ovládl celou zemědělskou sféru. Při novém poměru sil vláda a parlament urychleně schválili soustavu opatření obsažených v návrzích šesti tzv. Ďurišových zákonů z roku 1946 a v Hradeckém programu z dubna 1947. V navrhovaných zákonech šlo na předním místě o nové půdní příděly z konfiskovaných velkostatků a o jejich slibované zaknihování, o státem subvencované příděly traktorů a jiných moderních mechanismů do rukou soukromých zemědělců nebo jejich společného užívání, o výhodné scelení půdy v obecních katastrech a další. Svými návrhy chtěli komunisté politicky ovlivnit rolnickou veřejnost ještě před tím, než o paragrafovaném znění zákonů začne jednat vláda a Ústavodárné národní shromáždění. To se jim také do značné míry podařilo, neboť zejména na přelomu let 1947-1948 přijížděly do parlamentu intervenovat početné rolnické deputace. Zásady Hradeckého programu vyhlásil ministr Julius Ďuriš na několikatisícovém shromáždění rolníků a sedláků za situace, kdy se politické napětí na vesnici velmi vyostřovalo. Pokusil se o získání podpory především malých a středních rolníků bez rozdílu jejich politického smýšlení či stranické příslušnosti, a to včetně „poctivých příslušníků bývalé agrární strany.“ 10
[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivizace_v_%C4%8Ceskoslovensku
14
Velmi citlivým a ožehavým agrárním požadavkem té doby bylo uzákonění horní hranice vlastnictví nebo držby půdy v rukou jedné osoby nebo rodiny. Stanovení přijatelného pozemkového stropu mělo v tehdejších poměrech a zvyklostech poskytnout jakousi právní jistotu menšímu a střednímu rolnictvu a současně uklidnit bohatší sedláky, že v probíhajících reformních krocích nepřijdou o svůj rodový majetek. Ústava 9. května z roku 1948 výslovně stanovila, že nejvyšší přípustná výměra půdy, která smí být v soukromém vlastnictví jednotlivce nebo spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny, je 50 hektarů, a že soukromé vlastnictví půdy je u zemědělců, kteří na ní sami pracují, do výměry 50 hektarů zaručeno, což bylo jakousi obdobou obecně přijaté zásady, týkající se převážně průmyslového a živnostenského podnikání, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno.11 Při praktické realizaci oněch všeobecně uznávaných a v roce 1948 již i uzákoněných požadavků se jen pozvolna dostavovalo nové poznání, že na rozdíl a v rozporu s původními záměry se vytrácejí slibovaná zlepšení pro střední a větší zemědělce a že i soukromá malovýrobní hospodářství jsou zvýhodňována stále méně. Přednostní podpora směřovala do nyní již zjevných zárodečných struktur budoucího kolektivizovaného zemědělství, především do státních statků, do státních strojních stanic pohlcujících rolnická strojní družstva a do nově zakládaných výrobních družstev (JZD a JRD). V listopadu 1948 se konalo zasedání celého pléna UV KSČ, z něhož byly tehdy uveřejněny jen vybrané pasáže projevů K. Gottwalda. Obsáhlý podkladový materiál pozitivně oceňoval zejména to, že dosavadní zemědělská politika umožnila konfiskaci a rozdělení kolaborantské, německé, statkářské, bývalé šlechtické a církevní půdy. Podkladový materiál kriticky hodnotil, že „bohatí velkosedláci - kulaci zesílili na účet drobných a středních rolníků“ a že se nepodařilo zabránit „možnosti tvoření nových kapitalistických vykořisťovatelů na vsi, které neustále obnovuje zemědělská malovýroba.“ Zatímco v předchozím období šlo komunistické straně o získání podpory většiny vesnice pro likvidaci statkářů a velkostatkářů, nyní mělo být využito hospodářských a sociálních zájmů nižších rolnických vrstev k jejich konfrontačnímu zaměření proti zbylým větším sedlákům. Ti měli být v nejbližší době od rolníků izolováni, aby byli v další fázi, v níž
11
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 53,158, 159, ISBN 97880-7021-902-7.
15
by rolníci již dobrovolně vstupovali do výrobních družstev, tedy „teprve při hromadné kolektivizaci,“ zlikvidováni jako třída.12 Vedení KSČ na podzim 1948 vyznačilo i počáteční způsoby a metody „omezování a zatlačování vesnických boháčů,“ které se stávaly základem pro postupně rozšiřované a zostřované postupy. První skupina opatření se týkala soukromého vlastnictví a užívání půdy. Ústavní záruka, právě tak jako ustanovení o ochraně drobného a středního podnikání a o nedotknutelnosti osobního majetku, začala však být již v roce 1948 hrubě porušována. Pragmatický návod k obejití ústavních záruk poskytl sám ministr zemědělství Ďuriš, a to dokonce za přítomnosti ostatních členů předsednictva ÚV KSČ, mezi nimiž byli i ústavní činitelé povinní dbát o dodržování ústavy, zákonů a jiných právních předpisů, když mj. uvedl: „Říkáme, že v tomto případě nemusíme ústavu měnit, ale máme možnost, aby sami rolníci porušovali ústavu. Například neplní dodávky a my můžeme na ně uvalit sankce. Když neplní dodávky, můžeme zvýšit splátky nebo odejmout příděl.“13 V pokynech pro nižší stranické orgány z 30. května 1950 se doporučoval postup, aby byli vesničtí boháči vytlačeni na okraj honů nebo katastru podle scelovacího zákona z roku 1947. Pokud bude vlastník nabízet jen část své půdy, pak mu půda, kterou si ponechá pro vlastní obdělávání, bude podle § 94 scelovacího zákona vyměněna za pozemky na okraji katastru, aby nepřekážel a nerušil společné osevy JZD. Značné možnosti poskytoval zákon č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu, který měl při všeobecném poválečném nedostatku chránit společnost před únikem potravin a jiného zboží z legální obchodní sítě. Za porušení zákona o černém obchodu bylo možné ukládat vysoké peněžní pokuty a velmi přísné tresty odnětí svobody (v případech kvalifikovaných jako zločin 10 až 20 let těžkého žaláře, v extrémních případech doživotní těžký žalář nebo trest smrti). Případně smluvní systém dodávek a výkupu zemědělských výrobků, zavedený vládním nařízením č. 7/1949 Sb. a oběžníkem ministerstva výživy pro KNV, podle kterého neplnění
12
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 57, ISBN 978-80-7021902-7. 13 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 55, ISBN 978-80-7021902-7.
16
dodávek závazku zakládalo přinejmenším přestupek postižitelný v rámci správního řízení, v závažných případech však trestný čin ve smyslu zákona o stíhání černého obchodu.14 Zemědělská propaganda zahájila již v počátcích roku 1949 optimisticky laděné kampaně o perspektivách přechodu k vyšším kolektivním formám hospodaření; účelově přitom vyzdvihovala dlouhodobé družstevní tradice českého a slovenského venkova a metodou krátkého spojení zdůrazňovala dobrovolnost při zakládání přípravných výborů jednotných zemědělských družstev i demokratičnost při rozhodování o společných akcích, o volbě způsobů podnikání, odměňování za vykonanou práci apod. V prvních měsících roku 1949 dokonce jako by ještě doznívaly některé prvky bezprostředně poválečné zemědělské politiky, která v podstatných otázkách výroby a dodávek počítala se součinností rolnických i selských hospodářství, dokonce i s jistou sousedskou spoluodpovědností a výpomocí. Projevem toho byl mimo jiné vydaný zákon č. 69/1949 Sb., o jednotném zemědělském družstvu ze dne 23. února 1949 a první vzorové stanovy JZD z března téhož roku, které byly nabídkou a výzvou všem vrstvám zemědělců, v zakládaných JZD připouštěly totiž i členství velkých rolníků-kulaků (jako možnost jejich převýchovy).15 Další takticko-pragmatické stanovisko komunistické strany situaci dokreslilo: „Při řešení otázek obdělávání a obhospodařování půdy vesnických boháčů nebudou řešeny vlastnické poměry půdy. Vesnický boháč, který bude zbaven nebo se sám zbavuje půdy, zůstane dále jejím vlastníkem.“ Hlavním důvodem tohoto postoje nebyl respekt k ústavní ochraně soukromého vlastnictví půdy, nýbrž riziko, že by vyvlastnění nebo odkoupení této půdy mohlo odradit zvláště střední rolníky a ztížit zakládání JZD. Takto získávaná půda měla být přidělována do užívání již existujícím nebo vznikajícím JZD, nebo prozatímně místním národním výborům či Státním statkům, a to formou pachtu s vyloučením pronájmu soukromníkům.16 Námět na hromadné vykazování větších sedláků z vesnic nebyl zatím jako obecný princip schválen. Zdůvodnění pro jejich individuální odsun bylo však již nalezeno: „Vysídlení vesnických boháčů z obce je možno provést jenom ve výjimečných případech, kdy se jedná o 14
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 55, ISBN 978-80-7021902-7. 15 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 71, ISBN 978-80-7021902-7. 16 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 75, ISBN 978-80-7021902-7.
17
zjevné nepřátele a sabotéry, kteří práci a činnost JZD poškozují a znemožňují, a to opět v souhlase a na žádost většiny drobných a středních rolníků na vesnici.“ Počet sedláků, kteří z nejrůznějších důvodů rezignovali na samostatné hospodaření, i těch, kterým byly půda odebírána z moci úřední, ve druhé polovině roku 1950 značně stoupal. V téže době byly stále častější případy, kdy se pro ukončení aktivní zemědělské činnosti rozhodovali i mnozí menší a střední rolníci. Někteří tak činili ze zdravotních či věkových důvodů, někteří proto, že nacházeli atraktivnější uplatnění a výdělky ve městech, mnozí se tím chtěli vyhnout kolektivizaci. Napomáhal tomu sílící státní zájem o nábor pracovních sil do preferovaných průmyslových odvětví, do těžby uhlí a rud, do stavebnictví apod., což vedlo k rychlému odlivu zemědělské mládeže a ke stárnutí aktivně činného zemědělského obyvatelstva. Ve velmi krátké době tak vznikal rozsáhlý půdní fond, který byl k dispozici pro státem řízené kolektivizační účely, který však dosavadní síť JZD a státních statků nebyla zatím schopna převzít. V mnoha obcích nebyla JZD ještě vůbec založena.17 V obcích, kde zatím nebylo JZD, měl být s využitím zákona č. 55/1947 Sb. uvalen na vytipovaná selská hospodářství nucený pacht, jehož vykonavatelem by až do založení JZD byl MNV nebo státní statek. Ukládání trestů větším zemědělcům v soudním i správním řízení za neplnění výrobních či dodávkových úkolů shledalo kolegium ministra zemědělství jako příliš mírné a vyslovilo se pro jejich zvýšení a zpřísnění. Za klíčové opatření, které po zabavení větších zemědělských strojů a po odčerpání námezdních pracovních sil mělo nejcitelněji oslabovat hospodářskou pozici selských závodů, byly v dané situaci považovány tzv. hospodářsko-technické úpravy půdy (HTUP), spjaté s rozoráváním mezí a vytvářením souvislých honů pro kolektivizovanou rostlinnou výrobu JZD. Současně měli být právě větší zemědělci urychleně zbaveni možnosti volného nakládání s půdou: poté, kdy již dříve nesměli půdu prodávat, měli podle nových předpisů ztratit i právo zmenšovat svoji celkovou výměru převodem části pozemků na blízké příbuzné. Legislativní odezvou tohoto záměru se pak stal § 5, odst. 2 zákona ze dne 11. července 1951 č. 65/1951 Sb., který stanovil: „Převody nebo pronájmy uskutečněné ze spekulačních důvodů po l. lednu 1946, může okresní národní výbor přezkoumat a prohlásit za neplatné.“
17
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 77, ISBN 978-80-7021902-7.
18
Nejzávažnější posun v postojích vedení ministerstva zemědělství nastal přijetím radikálního stanoviska ministra Ďuriše k tomu, jak naložit s „vesnickými boháči“ v etapě zrychlující se kolektivizace. Ďuriš doslova uvedl, že zejména v případech, kdy by vesnický boháč „politicky ovlivňoval druhé lidi, bylo v zájmu ostatních ho dát na práci jinam, nebo přesídlit. Aby vesnický boháč, na nějž byl uvalen nucený pacht, nemohl poškozovat družstvo, má být všude, kde to místní poměry vyžadují, vystěhován ze své dosavadní usedlosti. Je-li nebezpečí, že bude ovlivňovat drobné a střední rolníky proti státu a bude je štvát proti družstvu, je možné podle místních poměru vystěhovat jej z obce a přesídlit do jiného místa a na nezemědělské pracoviště. O takových případech rozhodne okresní výbor KSČ a provede je ONV.“ Usnesení sekretariátu ÚV KSČ ze 4. května 1951 stanovilo, aby vodítkem pro určení charakteru vesnického boháče a spodní hranicí jeho pozemkové držby bylo dle oblastí 8-10 hektarů. Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období.18
1.3.3
Akce kulak, aneb pojmenování nepřítele
„Svoboda pobytu §7 (1) Každý občan se může usazovat nebo pobývat na kterémkoli místě Československé republiky. Omezit lze toto právo jen v zájmu veřejném na základě zákona. Ústava 9. května z roku 1948, platná do roku 1960“ Na jaře a v létě 1951 byla tedy veřejnost všemožně vedena a zpracovávána k tomu, aby uvěřila oficiálním tvrzením, že „vesničtí boháči“ jsou hlavními viníky nedostatku masa a dalších potravin, byla zahrnována množstvím lží, polopravd a dezinformací o imperialistickém a kulackém pozadí babické tragédie, které spoluvytvářely a utvrzovaly falešnou legendu o „sedlácích – kulacích“ jako hlavních nepřátelích pracujícího lidu na cestě k šťastné budoucnosti. Zobecňující výraz „kapitalistické živly na vsi,“ často používaný v Leninových a Stalinových pracích, se jevil pro české a slovenské vesničany jako příliš knižní a odtažitý. Slovo „kulak“ (rusky původně pěst) jako označení pro zámožnějšího samostatného zemědělce vstupovalo v širší užívání a známost v souvislosti s agrární reformou po roce 1906 v Rusku.
18
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 87, ISBN 978-80-7021902-7.
19
Zatímco v městské i venkovské veřejnosti byly podněcovány protiselské nálady a získáván souhlas s vlnou soudních represí, mocenské špičky nezahálely. Rodil se chladnokrevný systematický plán, který měl do dvou či tří let na území celého státu postihnout klíčové selské rody, tím ochromit selský stav jako celek a zcela tak uvolnit cestu k zrychlené kolektivizaci zemědělství. Iniciativa vyšla tentokrát z nejvyššího stranického vedení.19 Ani zintenzivnění procesů ovšem pro ministry spravedlnosti, vnitra a národní bezpečnosti nepředstavovalo dostatečný boj proti „kulakům.“ Tito tři ministři proto vydali koncem října tzv. „směrnici tří ministrů,“ kterou schválil ÚV KSČ. Podle této směrnice měla StB a prokurátoři zajistit, aby se v kulackých kauzách více využívalo trestu zákazu pobytu, jež se měl týkat nejen odsouzeného, nýbrž také jeho rodiny. Zákaz pobytu (jako jedno z trestních opatření) mohly vydávat soudy (dle ústavy nezávislé na moci výkonné), ale nově i národní výbory, tedy politické správní orgány, což je v rozporu s ústavním pořádkem. Státní orgány přitom zcela ignorovaly, že nejen jejich postup, ale i tato směrnice je v příkrém rozporu s ústavou z roku 1948 (právo svobodného pobytu mohl omezit zákon, nikoli však ministerská směrnice). Přesídlené osoby pak nesměly opouštět přikázané bydliště a zaměstnání a ze zkonfiskovaného majetku si mohli vzít jen opravdu nejnutnější věci. Opravné prostředky proti rozhodnutí o přesídlení neexistovaly.20 Příkaz o pracovním zařazení znamenal, že přikázané osoby nemohly vnucený pracovní poměr o své vůli rozvázat a nalézt si jiné zaměstnání a nesměly také bez povolení opouštět okruh vymezeného bydliště. MNV rozhodoval o dalším umístění sedláka a o jeho vystěhování mimo obec; mimo zemědělství směl však majitel hospodářství odejít jen se souhlasem MNV a pouze za předpokladu, že má zajištěno řádné plnění plánu výroby, což nemělo daleko k dávno zrušeným prvkům závislosti nevolníků na místní vrchnosti. K pracovnímu využití a ubytování vysídlovaných selských rodin vybíralo ministerstvo národní bezpečnosti státní statky řízené politicky spolehlivými vedoucími, kteří měli usilovat o převýchovu zejména nejmladšího kulackého pokolení v „řádné občany lidově demokratické republiky.“ K legislativnímu krytí zásahu do majetkových práv osob, které nebyly odsouzeny řádným soudem, byl zvolen dekret prezidenta republiky ze dne 19. května 1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě
19
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 118, ISBN 978-80-7021902-7. 20 [3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivizace_v_%C4%8Ceskoslovensku
20
majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Jak je patrné již z názvu, byl tento dekret vydán ve zcela jiné situaci a pro zcela jiné účely.21
1.3.4
Ven ze škol a z veřejného života!
„Všichni občané mají právo na vzdělání. Stát pečuje o to, aby se každému dostalo vzdělání a výcviku podle jeho schopností a se zřetelem k potřebám celku. Ústava 9. května z roku 1948, platná do roku 1960“ Jedním z okázalých vnějších znaků koloritu totalitního režimu byla kampaňovitost v politickém dění. Na jaře 1952 byly vedle již zahájené Akce kulak založeny další tři politickoadministrativní kampaně, které měly znemožňovat přístup selské mládeže k odbornému vzdělání, odejmout generaci otců a dědů poslední zbytky jejich podílu na spolurozhodování o obecních záležitostech a očernit je v očích veřejnosti a tím je vytlačit na samý okraj vesnického společenství.22 Ještě závažnější novinkou byl zákon ze dne 30. října 1952 č. 56/1952 Sb., o dodávkové povinnosti a o výkupu zemědělských výrobků, který spolu s dalšími prováděcími předpisy určoval, že „výše povinných dodávek se stanoví vesnickým boháčům podle dodávkových norem platných pro jednotlivě hospodařící rolníky, zvýšených o 10 %.“
Podle dalších
ustanovení se dodávkové smlouvy s vesnickými boháči nadále neuzavíraly (neboť smlouva mezi dvěma partnery vyžaduje oboustranný souhlas) a povinné dodávky jim vyměřoval okresní plnomocník ministerstva výkupu písemným příkazem (§ 27 a 28), což dávalo četné příležitosti k svévolnému zneužívání mocenskými orgány.23 Počínaje jarem 1953 docházelo k náporu proti „kulakům a vesnickým boháčům“ trestními postihy za nesplnění nadsazených dodávek, konfiskacemi majetku, finančními pokutami, zákazy pobytu, vystěhováváním do míst přikázaného bydlení a pracovního zařazení.
21
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 121, ISBN 978-80-7021902-7. 22 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 141, ISBN 978-80-7021902-7. 23 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 161, ISBN 978-80-7021902-7.
21
Během roku 1953 se vzmáhající se nespokojenost (hospodářská, sociální, politická a právní) týkala v podstatě všech vrstev obyvatelstva spjaté se zemědělstvím, což se ještě i v roce 1954 nejvýrazněji projevovalo vysokým počtem odhlášek z JZD a JRD.24 Definitivním vyřešení „kulacké otázky“ bylo usnesením politického byra ÚV KSČ z 29. 5. 1958. Problémy likvidace kulactva jako třídy v souvislosti s dovršením výstavby socialismu v naší zemi, kterým vyjadřovala teze, že při pokračujícím třídním boji nutno i nadále „důsledně provádět politiku omezování a zatlačování kulactva,“ neboť „kulak byl i nadále zůstává úhlavním nepřítelem všeho pracujícího lidu. Proto nelze připouštět, jak se toho některé orgány národních výboru dožadují, aby se na hospodářství vrátili ti kulaci, kterým bylo jejich hospodářství na základě sabotáže výroby a dodávek, případně i jiných trestných a nepřátelských činů odňato a přiděleno do obhospodařování jiným zemědělským závodům. […] Je zákonitým jevem budování socialismu na vesnici, že část kulaků musí být likvidována v důsledku jejich otevřeného odporu a sabotáže a stejně tak musí být likvidováni v zájmu zabezpečeni výroby ti kulaci, kteří nevydrží omezovací opatření, a jejich hospodářství se dostává do značného úpadku.“25 Okolo roku 1960 již JZD obhospodařovala drtivou většinu půdy, většina soukromě hospodařících zemědělců byla zlikvidována, a tak prezident Novotný mohl slavnostně vyhlásit vítězství socialismu v Československu.
24
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 207, ISBN 978-80-7021902-7. 25 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 215, ISBN 978-80-7021902-7.
22
2 Rok 1968, rok naděje a následné normalizace „Moc vychází z apriorního předpokladu, že státní orgány nemohou nikdy postupovat nespravedlivě. Soudní rozhodnutí je považováno za principálně neomylné. Chci zdůraznit, že onen předpoklad neomylnosti je velmi nebezpečný.“ Václav Havel26
2.1 Pokus o reformu socialismu v Československu roku 1968 V roce 1968 došlo v Československu k pozoruhodnému pokusu o vnesení lidského, humánního rozměru do pokračujícího celospolečenského socialistického experimentu. U počátků koncepce „socialismu s lidskou tváří“ stálo vystřízlivění nad neslavnými důsledky „úspěšného budování socialistické společnosti.“ Kolektivizované zemědělství prohlubovalo nesoběstačnost republiky ve výrobě potravin, průmyslové výrobky ztrácely na zahraničních trzích schopnost konkurence, nízká efektivita výroby vyvolávala dojem chronického nedostatku pracovních sil. Direktivně řízená a politicky zneužívaná československá ekonomika pomohla vybudovat průmyslovou základnu v zaostalých zemích východního bloku a tím si sama zlikvidovala výhodná odbytiště. Průmysl v českých zemích ztratil vše získané z doby rakousko-uherské monarchie a 1. republiky, modernější industriální základna se vytvářela v rozhodující míře na Slovensku. Ačkoli se o potřebě radikální ekonomické reformy hovořilo již v roce 1964, začala se zavádět až o tři léta později. Proti nekompetentním zásahům a konzervativním postojům A. Novotného a jeho vedení se proto záhy postavila skupina ekonomických reformátorů v čele s O. Šikem. A konečně (ale v neposlední řadě) obnovená vlna kritiky stalinismu na XXII. sjezdu KSSS povzbudila široké vrstvy československé inteligence k vystoupením ve prospěch zásadního rozšíření svobody bádání, tvůrčího činu a projevu. Obrodný proces v KSČ a ve společnosti byl tedy zahájen mnohem dříve, než v lednu 1968. Proto je lépe se vyhnout expresívnímu pojmu „pražské jaro,“ který československý pokus o reformu časově redukuje. Už počátkem června 1967 na V. sjezdu ČSM zazněly hlasy ve
26
[9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 30
23
prospěch plurality organizací mládeže a koncem téhož měsíce na IV. sjezdu československých spisovatelů došlo k otevřenému popření morálního práva KSČ na vedoucí úlohu ve společnosti, ke kritice její úlohy v 50. letech a ke zdůraznění autonomie kultury. Koncem října 1967 se ÚV KSČ musel zabývat ostrou kritikou své neschopnosti řešit celospolečenské problémy, která vyšla ze základních organizací strany. Počátkem ledna 1968 zbavilo plenární zasedání ÚV KSČ A. Novotného funkce prvního tajemníka a přimělo jej omezit se na mocensky bezvýznamný úřad prezidenta republiky. Do čela strany byl povolán Alexander Dubček. Svým přívětivým, neoficiálním chováním si rychle získal značnou popularitu. Reformní komunisté vůbec nepomýšleli na zavedení politického pluralismu, nýbrž o demokratizaci veřejného a stranického života.27
2.2 Pokus o rehabilitační řízení ke konci 70. let Rehabilitace jako politický termín se v projevech vedoucích komunistů a ve stranických dokumentech států sovětského bloku počala vyskytovat od poloviny padesátých let. K rozšíření rehabilitace ve slovníku komunistických funkcionářů i institucí a hlavně v usneseních a praxi došlo v souvislosti s následnými proklamacemi o socialistické zákonnosti a výzvami k její obnově. Proti dosavadnímu stavu, kdy vládla masová nezákonnost, svévolné přehlížení zákonů se stávalo samozřejmostí, byl vyhlašovaný obrat jistou změnou. Avšak velmi omezenou, zvláště z hlediska pojetí a provádění revize politických procesů minulých let. Socialistická zákonnost byla oficiálně pojímána a také uskutečňována v hranicích existujícího mocenského systému a v souladu s ním. Konkrétně se jednalo o systém socialistického zřízení sovětského typu. K jeho základním, klíčovým principům patřil mocenský monopol komunistické strany. Nositelé a vykonavatelé moci považovali tento princip za neotřesitelný a proti každému náznaku jeho zpochybnění ostře vystupovali. V dobové politické terminologii se tento princip prezentoval jako vedoucí role strany.
27
[4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 280, 281,283, ISBN 80-85192-30-6.
24
Nejsilnější rehabilitační etapa se rodila již v lednu 1968. Podnětem k jejímu následnému rozmachu se staly akční program KSČ a vládní prohlášení a zvlášť silně působil rehabilitační zákon.28 Když byl schválen zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci měl být opravdu významným aktem, základem pro odčinění křivd, k nimž v minulosti došlo porušováním socialistické zákonnosti. Zároveň měl být jedním z nejdůležitějších předpokladů obnovení plné důvěry v právo, zákonnost a v možnost rozvoje humánní socialistické demokracie. Měl umožnit hluboké přezkoumání toho, které činy a která opatření, učiněná v revolučním boji za odstranění buržoazního vykořisťovatelského řádu, byla skutečně nutná, oprávněná a ve svých důsledcích pokroková a zároveň alespoň do jisté míry odstranit újmy, které vznikly z opatření a zásahů neodůvodněných a nadměrně tvrdých. Zákon vlastně znamenal revizi některých zásahů jako celku, u jiných pak měl umožnit napravit pokřivenou, anti-humánní praxi při jejich provádění. Zákon o soudní rehabilitaci řešil i otázku nepřiměřeného trestní ho postihu zemědělců a živnostníků. Podle § 26 zákona29 se ze zákona samého zahlazuje odsouzení pro trestné činy podle §§ 133 (zneužití vlastnického práva), 135 a 136 (původně oba tyto trestné činy byly v zákoně pod názvem „ohrožení jednotného hospodářského plánu,“ později pod názvy „poškozování provozu“ a „nesplnění závazku“), pokud daný trestný čin souvisel s provozem zemědělského podniku odsouzeného. V těchto případech se zároveň ze zákona ruší výrok dřívějšího rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění v části, týkající se majetku, který může být v osobním vlastnictví nebo v osobním užívání. V těchto věcech se mělo konat jen řízení o náhradě škody, soud tedy nevyslovil nějakým samostatným rozhodnutím, že se zrušuje výrok o trestu propadnutí jmění. Nárok na náhradu škody bylo třeba uplatnit nejpozději do jednoho roku u ministerstva spravedlnosti. Lhůta běžela ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí znamenající rehabilitaci. Pokud jde o nárok zemědělců nebo živnostníků na vrácení nebo na náhradu majetku v osobním vlastnictví, který jim zákon přímo přiznával od 1.8.1968, nemuselo uplatnění nároku předcházet nové soudní rozhodnutí. Pokud ministerstvo spravedlnosti poškozenému nepřiznalo nárok na náhradu škody do tři měsíců od uplatnění nároku, nebo
28
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 12,85, ISBN 978-80-246-1431-1 29 [22] Zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci
25
nebyl-li poškozený spokojen s přiznaným odškodněním, mohl poškozený podat návrh na zahájení řízení ve věcech občanskoprávních a žádat o přisouzení nároku soudním rozsudkem.30 Úsilí o rehabilitaci se podobalo vlně, která se vzedmula, nejvyššího stupně dosáhla v roce 1968, v dalších dvou třech letech slábla a dohasínala, až zůstala nedokončená. Mnoho případů zmizelo do ztracena nebo dokonce je postihla revize. Autoři rehabilitačního zákona, počítali, že skutečná rehabilitace podle zákona bude trvat dva tři roky. Časová kalkulace se sice do značné míry vyplnila, ale rehabilitace se nedokončila. Jednak byla zastavena a jednak nebyla důsledná a úplná. V mnoha směrech zůstala neuzavřenou kapitolou. Osud jednoho zákona byl přímo svázán s vnitropolitickým vývojem v republice. Konkrétně s osudem reformního úsilí a demokratizačním procesem. Stál u zrodu rehabilitační vlny, vytvořil podmínky pro její vzestup. V roce 1968 požadavek rehabilitace a její průběh zakotvily jako pevný a důležitý bod společenské reformy. Staly se jeho nezanedbatelnou součástí, jeho politicky významným proudem. Rychle se rozšiřovala základna rehabilitačního úsilí, neomezovalo svůj zájem pouze na politické procesy, ale zaměřovalo se na nápravu křivd a nezákonností ve všech postižených oblastech společenského života. K tomu účelu vznikaly, ať z úřední povinnosti nebo živelně, útvary speciálně se zabývající rehabilitačním řízením nebo možno říci zájmové organizace se stejným posláním. Během krátké doby se zformovala poměrně početná síť úředních instituci a zájmových organizací, které přímo rehabilitace vykonávaly nebo se na nich aktivně podílely. Svázanost rehabilitace s demokratizačním procesem měla ještě další rozměr. Její průběh a výsledky též fungovaly jako prověrka politické reprezentace a důkaz o upřímnosti jí vyhlašování reformních záměrů. Důkaz o jejím odhodlání napravit zločinné hříchy minulosti, oddělit se od nich, což náleželo k podmínkám zahájení/rozvíjení společenské reformy.31 Těžiště rehabilitačního řízení se přesunulo na justiční instituce. Jejich pracovníci věděli, že na tom závisí obnova ztracené důvěry v jejich úřady a v právní systém. Nabídla se jim příležitost očistit zneuctěné jméno justičního resortu. Několik údajů o soudním rehabilitačním řízení v roce 1968: Od 1. 1. do 30. 11. 1968 obdržel Nejvyšší soud 5764 podnětů, žádostí o obnovu soudního řízení a stížností na porušení 30
[17] Kolektiv autorů, Soudní rehabilitace - stručný výklad zákona o soudní rehabilitaci, výklad některých otázek důchodového zabezpečení osob, které byly neprávem odsouzeny, text zákona, Praha 1968, Svaz protifašistických bojovníků, Socialistická akademie- str. 3, 8, 9, 21
31
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 85, 86 ISBN 978-80-246-1431-1
26
zákona. V druhé polovině roku 1968 soudní rehabilitace se rozvíjela a slibovala víc než uspokojivé výsledky. Nezastavila ji přímo ani smrtelná rána, kterou československé reformě zasadil vpád spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Politické reprezentace dotčených států neřadily dosavadní průběh rehabilitací mezi tak závažnou a nebezpečnou událost, aby požadovaly její ukončení. Neobjevila se ani v tzv. „moskevském protokolu,“ podepsaném v srpnu představiteli Československa a Sovětského svazu. Vpád vojsk a následná okupace republiky ohrozila, až zlikvidovala základní politickou podmínku důsledné rehabilitace - probíhající reformu, demokratizační proces. Jeví se jako paradox, že vpád cizích vojsk rehabilitační řízení neukončil, dokonce se úsilí po přijetí zákona dále stupňovalo. K 1. srpnu 1969, kdy vypršela lhůta k podávání návrhů na rehabilitaci, jich příslušná místa zaregistrovala 23 306 (v českých zemích 17 731 a na Slovensku 4120, u vojenských soudů 1455). Uvedená čísla na jedné straně dokazovala vzestup žádostí po srpnu 1968, avšak odrážela i druhou stránku. Podle propočtů iniciátoři a autoři rehabilitačního zákona předpokládali, že návrhy na rehabilitaci se budou pohybovat kolem 70 tisíc. Skutečný počet žádostí dosáhl pouze jednu třetinu.32
2.3 Normalizace „Normalizace“ poměrů v československé společnosti proběhla v několika fázích. V prvním období, kdy Československo nebylo právním a suverénním státem, se uplatnily nové politické faktory. V první řadě zde hrály významnou roli okupační armády, i když většina jednotek zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou SSSR) opustila území ČSSR do konce roku 1968. Sovětská armáda zůstala nejmasívnější mocí s rozhodujícím vlivem na vnitřní politiku KSČ v situaci, kdy ozbrojené složky ČSSR nebyly plně pod kontrolou vedení státu a KSČ. Na hrubém vměšování do československého vývoje se výrazně podílelo i velvyslanectví SSSR, zejména jeho složky napojené na sovětskou rozvědku. S tím souviselo i „dočasně“ umístění sovětských ozbrojených sil v Československu.33
32
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 90,91, ISBN 978-80-246-1431-1 33 [4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 287,288, ISBN 80-85192-30-6.
27
V roční bilanci rehabilitačního zákona se sice už naznačovaly důsledky začínající „ostré fáze normalizace,“ ale v plné míře se projevily v následujících letech. O dalším průběhu a výsledcích rehabilitace rozhodovali domácí vedoucí komunisté a příslušné orgány ministerstev vnitra a spravedlnosti. Zopakujme už uvedené jevy, rozhodnutí a události, které přímo i nepřímo zasáhly do osudu rehabilitace: obnova sovětského typu monopolní moci, odsouzení reformy a politiky, politické čistky a s nimi spojené personální změny, jejichž účelem a výsledkem také bylo vyřazení zastánců důsledného uskutečnění rehabilitačního zákona z revizních útvarů prokuratur, z rehabilitačních senátů soudů a z inspekce ministra vnitra. Dále změna kritérií pro rehabilitační řízení, kterými se rehabilitace podřizovala mocenským a politickým záměrům komunistické strany a její ideologii.34 Ze zprávy Generální prokuratury a Nejvyššího soudu o průběhu soudní rehabilitace k roční účinnosti zákona (1.8.1969): „Tento oprávněný požadavek (soudní rehabilitace) byl však zneužit antisocialistickými silami a stal se jedním z nosných pilířů negování celého vývoje socialistické
společnosti
v
uplynulých
dvaceti
letech.
….
Za
neustálého
tlaku
antisocialistických sil směřujících k zneužití rehabilitačního řízení byl přijat zákon č. 82/1968 o soudní rehabilitaci, který nese negativní stopy politické atmosféry, za které vznikal. Některá ustanovení tohoto zákona pro svou nejasnost připouštěla různý výklad, což se v roce 1968 projevilo v řadě nesprávných rozhodnutí. Zákonnou cestou vytvořené lability rozsudků v protistátních trestních věcech využily protisocialistické síly k úsilí o rehabilitaci skutečných nepřátel socialismu a k pokusům o diskreditaci socialistického státního a společenského zřízení vůbec.“ Usnesení předsednictva ÚV ukládalo předložit parlamentu na základě uvedených námětů „osnovu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 82/1968 Sb.“ Novela zúžila prostor pro rehabilitaci v dosud neprojednaných případech, ale umožňovala revizi už ukončených rehabilitovaných případů a stanovila, že se musí jednat o takové porušení, které mělo za následek odsouzení, které bylo v rozporu s příslušnými zákonnými předpisy platnými v době rozhodování soudu a je proto protiprávní.35 Změněná pravidla dostala novelou rehabilitačního zákona (č. 70/70 Sb.) podobu a sílu zákona. Řídily se jimi instituce provádějící soudní rehabilitaci. V jejich rozhodování kromě toho působila směrnice, která se nemohla uplatnit v novele a která se posunovala na přední až
34
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 103,105, ISBN 978-80-246-1431-1 35 [7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 99, ISBN 978-80-246-1431-1
28
rozhodující roli: třídní a politické hledisko. Novela rehabilitačního zákona vyjadřovala tendenci zrušit výjimečnosti, které zákon obsahoval, a zdůrazňovala jeho důležitost. Novela vyřadila společenského obhájce jmenovaného Svazem protifašistických bojovníků.36
2.4 Zhodnocení pokusu o rehabilitaci, důvody neúspěchu? Pro skutečné poslání a praxi rehabilitace mělo její oficiální pojetí velmi nepříznivé až negativní důsledky. Do jejího průběhu a výsledků se kontinuálně promítl důsledně uplatněný a nezměněný princip vedoucí role strany a neexistence skutečné dělby moci ve fungování státu. Zachovala se nadřazenost usnesení a rozhodnutí stranických institucí nad zákony. Tato běžně praktikovaná skutečnost, která tvořila základnu masové nezákonnosti, se zcela nebo alespoň v převažující míře uplatnila při rehabilitaci. Komunistické vedení si vyhradilo právo rozhodovat o jejím rozsahu a u velkých procesů i o jejím výsledku. Rehabilitační řízení probíhala zcela podle politických usnesení nebo směrnic. Ústavně příslušné orgány se jimi bezvýhradně řídily nebo inspirovaly. Rehabilitacím vévodil politický účel a záměr, nikoliv zákon, právo a spravedlnost. Příslušné státní instituce vykonávaly rozhodnutí komunistických orgánů a svými akty dávaly politickým rozhodnutím a směrnicím právní formu a vyvolávaly zdání zákonnosti. Postupovali v rámci obecně politických směrnic komunistického vedení, které mělo v revizi velkých případů poslední a závazné slovo.37 Způsob, jakým byla rehabilitace prováděna, nevedl k tomu, aby své poslání a nároky splnila. Mnozí se nápravy nedožili, stali se oběťmi politické vraždy nebo sebevraždy, zemřeli ve vězení nebo krátce po propuštění v důsledku nemoci, a mnozí nebyli vůbec rehabilitováni. U většiny těch, kteří se dostali z věznic před vypršením trestu, nezmizelo úplné Kainovo znamení, které jim ztěžovalo návrat do postavení rovnoprávných občanů ve společnosti, v zaměstnání, ve veřejném životě. Někteří se nezbavili „péče“ Státní bezpečnosti nebo jiných institucí. Nebyli určeni a potrestáni ti, kteří byli odpovědní za nezákonnost a zločiny, přesněji řečeno, vedoucí komunisté přesouvali odpovědnost na příslušné pracovníky Státní bezpečnosti a justice a sebe vynechávali. Rovněž změny v mocenském systému nedosáhly hloubky a rozsahu, které by postavily účinné zábrany svévolnému používání nezákonnosti. Tento jev
36
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 105,106, ISBN 978-80-246-1431-1 37 [7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 13, ISBN 978-80-246-1431-1
29
vyplýval ze základních principů monopolní mocí - z tzv. vedoucí role komunistické strany, z její totální nadvlády nad společností.38
Jaký byl celkový výsledek rehabilitace v letech 1968-1973? Původní záměr rehabilitačního zákona nebyl splněn, důsledná a úplná rehabilitace se neuskutečnila. S likvidací demokratizačního procesu v roce 1968 skončila naděje a podmínky pro skutečnou rehabilitaci. Sovětská okupace a po ní nastolený mocensko-politický systém cestu k rehabilitaci narušoval, až zcela zablokoval. Jedině úplná likvidace komunistického režimu, především rozbití mocenského monopolu a návrat k demokratickému zřízení v listopadu 1989 vytvořily podmínky pro důslednou rehabilitaci. Uskutečnila se na základě zákonů z počátku devadesátých let.39
3838
[7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 12, ISBN 978-80-246-1431-1 39 [7] Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, s. 15,105, ISBN 978-80-246-1431-1
30
3 Rok 1989 a náprava křivd? „Ale jedno můžeme přijmout s jistotou a to je nepochybná budoucnost lidského ducha: že ať jakkoliv násilně, jménem čehokoliv bude zglajchšaltován, usměrňován a činěn služebným, vyvstane v něm vždy znovu vítězný požadavek svobody ducha. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo; pokud myslí, pokud soudí a tvoří, bude nutně překračovat dané ohrady, ať mu jsou ukládány jakoukoliv despocií. Každá násilná moc je jenom překážka, která dříve nebo později bude smetena; každá reakce, každý sestup k demagogii a fanatismu není než epizoda, po níž se zbytečnými ztrátami, za cenu krve a drahého času se vrátí svoboda lidských duší.“ Tomáš Garrigue Masaryk40
3.1 Dějinné souvislosti Komunistický režim, který sám sebe rozkládal, dospěl k neslavnému konci. To vše konečně vyvřelo v listopadových dnech roku 1989. Následující „mírná revoluce v mezích zákona“ není předmětem této práce. Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem republiky Václav Havel, který slíbil dovést tuto zemi ke svobodným volbám. Listopad 1989 uzavřel jednu kapitolu národních dějin.41
3.2 Restituční zákonodárství Bylo vydáno mnoho restitučních zákonů, mezi nejdůležitější patřily: zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku osoby, zákon o půdě, zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby a zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech.42 Všechny výše uvedené zákony týkající se restituce představují etapu právní úpravy, která může být nejvýstižněji označena jako právní úprava, která v krátkém časovém období restitučních a rehabilitačních náprav měla výrazně přispět k zmírnění rozsáhlých a citelných 40
[4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 308, ISBN 80-85192-30-6. 41 [4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 308, ISBN 80-85192-30-6. 42 [22 - 28] specifikace zákonů
31
křivd, k nimž došlo v poměrně dlouhém historickém období v oblasti občansko-právních a správních vztahů. Tato právní úprava si byla vědoma toho, jak to bylo vyjádřeno v zákoně č. 87/1991 Sb., že „tyto křivdy, a tím méně pak různé nespravedlnosti zejména z období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nelze nikdy zcela napravit, ale že je nezbytné alespoň zmírnit následky nejvýraznějších majetkových i některých jiných křivd s cílem potvrdit vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo.“43 Záměr, který byl sledován přijetím těchto zákonů, tj. zmírnit, popřípadě je-li to možné, odstranit vzniklé křivdy a učinit to po právní stránce přístupným, důstojným a nepochybným způsobem. Majetková křivda je křivdou (příkořím, nespravedlností) v majetkové sféře. Nelze ji ztotožňovat s pojmem „škoda“ jako majetkovou újmou, vyjádřitelnou v penězích. Zmírnění následků majetkových křivd spočívalo ve vydání věci, která byla odňata, v poskytnutí peněžní náhrady, ale spočívá také např. v úpravě důchodových nároků či v poskytnutí jiných výhod. Zákony na zmírněný křivd nevycházely ovšem z pojetí prohlášení neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů určitého druhu. Zvolily pojetí umožnění nápravy některých majetkových a jiných křivd na podkladě výzev oprávněných osob (jejichž okruh byl v těchto předpisech vymezen), zejména vůči dosavadním držitelům věcí, tedy vůči povinným osobám (jejichž okruh byl v těchto předpisech rovněž vymezen) k vydání věcí, a to ve lhůtách v uvedených zákonech stanovených. Byla-li věc vydána na základě účinné písemné dohody, došlo tím k realizaci právního institutu restituce, případně rehabilitace práv vlastníka za splnění zákonem stanovených a vymezených předpokladů; nebyla-li na výzvu oprávněné osoby povinnou osobou věc vydána, měla oprávněná osoba možnost obrátit se na soud, buď s návrhem na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, nebo s žalobou o vydání věci ve smyslu ustanovení citovaných zákonů o zmírnění majetkových a jiných křivd, tedy o vydání věci jako plně adekvátního prostředku k uplatnění takto zákonem vyjádřeného zvláštního nároku. Toto pojetí právní úpravy přineslo nemalé nároky na výklad a aplikaci ustanovení uvedených zákonů. Docházelo však k nejasnostem, potížím i k pochybením. Náročný úkol sjednocení a usměrnění soudní i mimosoudní praxe při výkladu a aplikaci ustanovení těchto zákonů spočíval zejména na soudech a jmenovitě na Nejvyšším soudu a Ústavním soudu ČR.44
43
[15, 16] – důvodové zprávy k zákonům [20] Pokorný, Milan, Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, Komentář k 1. vyd., Praha 1999, C.H.Beck, s. 7,8,9,61,90,91,104 ISBN 80-7179-253-5. 44
32
3.2.1
Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů Období od 25. února 1948 bylo poznamenáno tzv. novou pozemkovou reformou. K její
realizace byla vydána řada interních směrnic rezortem zemědělství. V procesu zemědělských restitucí je odnětí zemědělského majetku bez náhrady na základě zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě typickým restitučním titulem. Odňatý - tzv. vykoupený majetek - si buď ponechal stát ve svém vlastnictví, nebo jej učinil předmětem přídělů. Otázka nabytí vlastnického práva přídělcem bez následné ztráty vlastnictví z jeho strany hrála pak roli při restituci z titulu odnětí majetku podle pozemkových reforem, a to při řešení otázky, zda žadatelům bude po uznání oprávněnosti jejich restitučních nároků vydán majetek původní, či zda jim sice bude uznána majetková křivda ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, ale pouze se založením práva na poskytnutí jiných vhodných pozemků za pozemky, které se pro překážky v podobě řádně nabytého vlastnictví fyzickými osobami (přídělci) nevydávala. Specifickým prostředkem, jak znemožnit vlastníkům užívat obsah svého vlastnictví, byl institut tzv. nucených nájmů. Většinou s poukazem na nesplnění povinných dodávek zemědělských výrobků vůči státu byl na základě individuálního správního aktu odebírán vlastníkům zemědělský majetek, aby byl následně přikázán do užívání socialistickým zemědělským organizacím (státním statkům, zemědělským družstvům). Existovali zemědělci a rolníci, kteří zůstali vlastníky poměrně rozsáhlé výměry zemědělské půdy, nicméně obsah vlastnictví (z hlediska oprávnění využívat věc, kterou vlastním), realizoval někdo jiný, a to buď na základě institutu družstevního využívání, nebo prostřednictvím nucených nájmů (posléze přejmenován na institut užívání k zajištění výroby). Pro vyjádření obsahu tohoto pseudo (vlastnictví) se (tehdejší) právní teorii vžilo označení "holé vlastnictví" - dominium nudum. Pro vlastníka z platné právní úpravy vyplývalo, že se mu zachovává pouze převést vlastnické právo, právo s vlastnictvím, s nutností schválení takové dispozice orgánem státní správy (tehdejším národním výborem) a uživatelské organizace. Tyto souhlasy byly podmínkou splatnosti převodní smlouvy. Navíc byly oba užívací instituty bezúplatnými. K jejich zániku mohlo dojít pouze na základě přechodu nebo převodu pozemků, které byly jejich předmětem, na stát. Všechna ostatní oprávnění příslušela uživatelským
33
organizacím - tj. právo pozemky užívat, právo stavět na nich stavby, právo měnit samu podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní.45
3.2.2
Restituční zákony jejich účel a smysl
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci Deformace na úseku trestního soudnictví v době od 25. února 1948 do závěru roku 1989 postihly řadu občanů. Zejména pro trestné činy proti republice byli často stavěni před soud a odsuzováni k těžkým trestům i lidé, kteří se ve skutečnosti žádné trestné činnosti nedopustili. Soudní rehabilitace podle tohoto zákona měla proto odstranit křivdy, které byly těmto občanům způsobeny nezákonným odsouzením, poskytnout jim morální zadostiučinění a v návaznosti na to i přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. Úprava obsažená v § 2 zákona tyto zločiny, trestné činy, přečiny anebo přestupky taxativně vypočítává a uložení trestu za ně spojuje s účinkem jejich zrušení výrokem soudu, a to k datu, kdy byla tato rozhodnutí vydána. Současně ukládá soudu povinnost zrušit všechny další výroky, které byly vysloveny na podkladě zmíněných meritorních rozhodnutí.46 Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd Ustanovení § 2 uvádí, že zmírnění následků majetkových křivd spočívá ve vydání věci fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata vlastníku na základě znárodňujících a podobných předpisů spočívá v poskytnutí peněžní náhrady nebo ve vydání kupní ceny, eventuálně v dodatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou.47 Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon o půdě Zákon č. 229/1991 Sb. je jedním z těch právních předpisů, vydaných v období 1990 1991, které sledovaly účel zmírnit některé majetkové křivdy, k nimž došlo v době od 25.2.1948 do 1.1.1990. Nejde tu o právní předpis, který by obsahoval úplnou a komplexní úpravu vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, i když některá jeho ustanovení 45
[21] Průchová, Ivana Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 46 [15] Důvodová zpráva k zákonu č. 119/1990 Sb., dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 47 [20] Pokorný, Milan, Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, Komentář k 1. vyd., Praha 1999, C.H.Beck, s. 58, ISBN 80-7179-253-5.
34
jsou velmi obecně formulována. Zákon se vztahuje především na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond a šlo jej použít i na zahrady.48 Oprávněné osoby musely své nároky uplatnit, a to ještě v určeném termínu. Zákon pouze vytvořil předpoklady, aby tato práva získali zpět, nic se nevracelo nikomu automaticky. S kým vůbec jednat? Řízení o restituci vlastnického práva k zemědělskému majetku vyžadovalo po oprávněných osobách, aby svůj restituční nárok uplatnily u pozemkového úřadu a zároveň vyzvala povinnou osobu k vydání nemovitosti, uzavření dohody o vydání ve lhůtě 60 dnů. Velkým problémem bylo zjištění povinné osoby, tzn. osoby, které nemovitosti, majetek ke dni účinnosti předmětného zákona držely či osoby, které k tomuto majetku měly právo hospodaření nebo právo trvalého užívání. Jaké byly termíny? Podle zákona č. 229/1991 Sb. od 24. června 1991 zaniklo právo zemědělského podniku užívat pozemky oprávněných osob. Od uvedeného data existoval mezi majitelem pozemku a zemědělským závodem nájemní vztah. Vznikl ze zákona, k tomuto jednání vlastníci nepotřebovali pozemkový úřad. Ten, kdo hodlal dále zemědělsky hospodařit, nebo chtěl pronajmout pozemky někomu jinému, musel nejpozději 31. 8. 1992 vypovědět nájem na svých pozemcích, aby je měl k dispozici k 1. 10. 1992. Od 1. září 1992 pak platila pro podobnou výpověď již roční lhůta. Nejpozději do 28. dubna 1992 se mohli majitelé pozemků nebo majetku, který družstvo užívalo, přihlásit jako oprávněné osoby k transformaci daného družstva, tedy k podílu na majetku družstva. Nejpozději do 31. 12. 1992 (a po tomto datu právo zaniklo) se mohli zemědělci hlásit o náhradu za živý a mrtvý inventář. O tuto náhradu bylo možné žádat i v případě, kdy vlastník zemědělskou výrobu neprovozoval sám, ale prostřednictvím jiné osoby. Náhrada se poskytovala ve srovnatelných věcech nebo podílem na jmění zemědělského závodu.49 Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby Vzhledem ke lhůtám, které vyplývají ze zákona č. 229/1991 Sb. pro oprávněné osoby pro uplatnění jejich restitučních nároků, byla privatizace státních statků přesunuta až do druhé vlny. V přechodném období do vyřešení restitučních nároků obecně a ve vztahu k pozemkům zvláště, byl oprávněn dát pozemky, které se nacházejí dosud ve vlastnictví státu, ale u nichž se
48
[20] Pokorný, Milan, Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, Komentář k 1. vyd., Praha 1999, C.H.Beck, s. 150,170,171, ISBN 80-7179-253-5. 49 [18] Maršálek, Milan Chceme zpět půdu předků? Profit 1992, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X.
35
předpokládá jejich restituce, do nájmu jiným subjektům. Jako správce nemovitostí ve vlastnictví státu fungoval Pozemkový fond ČR.50 Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech Postup přeměny družstev musel zajistit ochranu podílů oprávněných osob na jmění družstev, omezení možnosti nakládat s majetkem družstev v zájmu uspokojení restitučních nároků.51
50 [21] Průchová, Ivana Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 51 [16] Důvodová zpráva k zákonu č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů v družstvech, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X.
36
4 Skutečný příběh - historie gruntu Pavelcovského v obci Dolní Nerestce a lidské osudy s ním spojené „ Je třeba, abys byl spravedlivý zadarmo a aby pro tebe žádná odměna za spravedlnost nebyla větší, než že jsi spravedlivý.“ Seneca52
4.1 Rozkvět statku od 16. století Dolní Nerestce byly samostatným statkem do počátku 18. století, kdy koupí připadly k Čimelickému panství, které se stalo dědictvím součástí panství orlických Schwarzenbergů, jak vyplývá ze starých gruntovních knih, zvaných purkrechtních. Gruntovní knihy zajišťovaly dědické právo ke gruntu na další generaci. Pro vesnici Dolní Nerestce byly knihy založeny od poloviny 18. století. Od roku 1850 vznikali knihy pozemkové vedené Okresním soudem v Mirovicích.53
Rod Pavelců zřejmě pochází z Kakovic. Přesné doložení podle matrik je obtížné, neboť několikrát dochází ke změně příjmení (Mráz, Hájek, Roztočil…). Historii rodu Pavelců jsme schopni sledovat podle gruntu Kakovice č. 1 (tzv. grunt Pavelcovský). Roku 1587 při založení gruntovních register patřil tento grunt Janu Pavelcovi. Po něm se gruntu ujal jeho syn Václav Pavelec. V roce 1614 po smrti Václava Pavelce se gruntu ujal Jan Řehačka ze Slavkovic, který se oženil s dcerou V. Pavelce Dorotou Pavelcovou. R. 1632 byl velmi zpustlý grunt připsán jejich synovi Janu Řehačkovi-Pavelci, který hospodařil na gruntu do roku 1653.
Nejstarší zmínka o Pavelcovi v matrikách je ze 17. století, kdy si Kateřina Pavelcová vzala Adama Roztočila, který vzápětí převzal příjmení Pavelec. Měli spolu tři děti Václava, Alžbětu a Jana. Zde se poprvé setkává rod Pavelců s rodem Řandů a to když si Václav Pavelec vzal 29.1.1690 za ženu dceru Matěje Řandy Ludmilu ( *4.4.1669). Ta však brzy umírá a Václav se 9.11.1692 znovu žení. Jeho druhá žena byla dcerou Jana Padovce. Po smrti Václava Pavelce se Uršula znovu provdala. Jejím manželem se stal Pavel Mráz, který přebírá příjmení Pavelec.
52
[9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 31. [11] Toman Jan, Dějiny zemědělských usedlostí na středním Mirovicku, 1948, vydala Okresní záložna hospodářská v Mirovicích, s. 11,21.
53
37
V dalším pokolení se naposled objevuje příjmení Mráz a to u Josefa Mráze-Pavelce (*7.3.1746), který byl určen, aby hospodařil na gruntu Dolní Nerestce č. p. 1. Roku 1770 (11.2.) se žení Marií Annou Šebkovou, dcerou Josefa Šebka. Po smrti Josefa Pavelce I. vykoupil r. 1781 grunt od čimelické vrchnosti Vojtěch Vinopal, aby na něm hospodařil do vzrůstu dědiců Pavelcovských (Josef a Mariana). Grunt od starodávna zvaný Šebkovský byl za 221 kop, podle rektifikačního katastru z r. 1713 patřilo ke gruntu 48 str. polí a pod 3 vozy luk. Pokračovatelem na gruntu se stal jejich syn Josef Pavelec (*11.6.1773,+24.2.1849), toho jména druhý, který se oženil s Veronikou Hanzlíkovou (*3.2.1777), dcerou Šimona Hanzlíka z Horních Nerestec č. p. 2. Měli spolu sedm dětí. V roce 1807 byl právním přiřknutím připsán grunt Josefu Pavelci, dříve již určenému dědici, s povinností doplatit na výkup ještě 173 zl. Povinnosti: 1 zl. 21 kr. úroku, 156 dní roboty potažní, 13 dní roboty pěší svatojanské (od sv. Jana Křtitele do sv. Václava, týdně 1 den), farního desátku k Mirovicůrn po 1 1/2 měř. žita, ječmene a ovsa, z každé krávy půl žejdlíku másla, mirovickému učiteli od každého obilí po 2 snopech posnopného a 2 krejc. koledy.54
Odstupující hospodář J.Pavelec II. se ujal gruntu Doubravičkovského (rok 1824) v Horních Nerestcích č.16. Když Josef Pavelec II. předal hospodářství svému synovi Josefu Pavelcovi III. (*22.12.1800, +19.12.1865), odešel na výminek do Mirovic čp. 18, kde také zemřel. V roce 1824 se tedy ujal gruntu syn Josef Pavelec III. za postupní cenu 800 zl. Josef Pavelec III. se oženil s dcerou Šimona Sádly Marií a měl s ní devět dětí. V roce 1867 se smlouvou svatební a postupní ujali gruntu Jan Pavelec a Marie, roz. Hřídelová z Letů č. 3. Stejným způsobem získali grunt v roce 1898 manželé Josef Pavelec (* 18.4.1874) a Josefa, roz. Štětinová (* 26.4.1876) z Kozárovic 79. Měli spolu 6 dětí (Marie, Josef, Anna, Bohumil, Karel, Rudolf).55 Při sčítání lidu v r. 1890 na adrese Dolní Nerestce č. p. 1 žije majitel, manželka, 4 děti, vnuk, švagr a služka z Touškové. O deset let později při sčítání lidu v r. 1900 na adrese Dolní Nerestce č. p. 1 je hlášen vlastník statku, manželka, 2 sestry, dcery a synové, děda - vdovec, čeledín z Vrábska, služka z Letů a služka z Kadaně.56
54
[11] Toman Jan, Dějiny zemědělských usedlostí na středním Mirovicku, 1948, vydala Okresní záložna hospodářská v Mirovicích, s. 230. 55 [30] Kronika rodiny Pavelců zpracovaná Ing. Vladimírem Strakou. 56 [1] https://digi.ceskearchivy.cz/DA?lang=cs&menu=0&doctree=1th.
38
4.2 Změny vlastnických vztahů v 20. století, aneb důsledky totalitního politického systému Po smrti Josefa Pavelce (+ 1907) byl připsán grunt celý na manželku Josefu a z něhož r. 1908 postoupila polovinu druhému manželovi Josefu Hlinkoví, s nímž měla syny Ladislava, Václava a Františka. Při sčítání lidu v r. 1910 má na adrese Dolní Nerestce č. p. 1 bydliště vlastník bytu, manželka (druhé manželství), nevlastní dcery a synové, 3 synové Josefa Hlinky.57 Zpátky se statek č. p. 1 dostal do rukou Pavelců v době, kdy Josef Pavelec (* 21.7.1901) nabyl plnoletosti a vypořádal se se svými sourozenci. Do té doby statek spravoval Josef Hlinka, který se mu moc nevěnoval. Roku 1932 byl grunt připsán smlouvou postupní nejstaršímu synu Josefu Pavelcovi (*21.7.1901, +1984), který se 29.7.1934 oženil s Emilií Strouhalovou (*30.3.1913, +19.9.1983) ze Sobědražských Břehů 9. Dle svatební smlouvy a postupní smlouvy o zřízení výměnku ze dne 19.7.1934 bylo vloženo vlastnické právo k ½ nemovitostí Emílii Pavelcové. Narodily se jim dcery Ludmila, Věra, Josefa.58 Manželé Josef a Emilie Pavelcovi hospodařili na gruntu do roku 1956, kdy byli násilně vystěhováni. Na základě rozsudku lidového soudu v Písku pod č.j. T 30/56-39 byl pan Josef Pavelec odsouzen mimo jiné k propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu tzn. ½ zemědělské usedlosti a přilehlých pozemků (zahrad, luk, polí, pastvin, rolí) o rozloze 26,30 ha. Do pozemkových knih byl zapsán Československý stát – Okresní národní výbor s vlastnickým podílem ½. Současně Okresní národní výbor v Písku předal v červnu 1957 Jednotnému zemědělskému družstvu v Dolních Nerestcích bezplatně do vlastnictví ideální polovinu živého a mrtvého inventáře.59 Ačkoli Emilie Pavelcová nebyla nikdy souzena, tudíž její ½ předmětného majetku nepropadla státu, přestože to okresní prokurátor navrhoval, nebyla až do své smrti oprávněna vykonávat své vlastnické právo a užívat žádný jejich původní majetek (jednalo se o tzv. pseudo (vlastnictví), pro které se v (tehdejší) právní teorii vžilo označení "holé vlastnictví" - dominium nudum).60 Jak vyplývá z rozhodnutí o dědictví č. D 1144/83-36 ze dne 29.8.1984 po Emílii Pavelcové patřila do zůstavitelčina majetku ½ domu č. p. 1 v Dolních Nerestcích se stodolami,
57
[1] https://digi.ceskearchivy.cz/DA?lang=cs&menu=0&doctree=1th. [8]Kolektiv autorů, Budování socialistického zemědělství v okrese Písek, vydal Okresní výbor Komunistické strany Československa k volbám do zastupiteských orgánů v roce 1976, s. 154, 155. 59 [33] Trestní spis Josefa Pavelce: podrobné specifikace listin v seznam použité literatury. 60 [21] Průchová, Ivana Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 58
39
přístřeškem, chlévem, studnou a zemědělské pozemky, které cit: „… jsou v užívání JZD Orlík se sídlem v Letech...“ Dědictví přejímají dcery Ludmila, Věra, Josefa bez možnosti jej využívat. Ludmila Řandová dědí ½ podíl zemědělském hospodářství a podíl na související stavební parcele a zahradách. Dcery Věra Veselá a Josefa Eliášová přejímají a dědí každá ¼ zemědělských pozemků.61 Statek byl dědicům navrácen v značně zanedbaném stavu v rámci restituce po roce 1989. Nyní zde v obytné části bydlí Věra Petrová (roz. Řandová), dcera Ludmily Pavelcové a Jana Řandy. Statek již nikdy nebyl používán k zemědělské výrobě.62
4.3 Kolektivizace, aneb trestní řízení proti Josefu Pavelcovi „Trestní právo je - vedle práva ústavního - nejpolitičtějším právním odvětvím, neboť je nejsilnějším právním prostředkem, jimi stát omezuje jednotlivce. Může totiž zasáhnout represivními prostředky nejhlouběji do lidské integrity, zavést kontrolu života, uložit trest a může vést k až největšímu zásahu do života člověka - zbaví ho osobní svobody. Proto je nanejvýš důležité, aby trestní právo fungovalo spravedlivě, a to prostředky, které stát zákonem stanovil.“ Jana Chalupová63
Tato kapitola pojednává o akci K (kulak) a kolektivizaci v reálném příběhu jednoho soukromě hospodařícího zemědělce a jeho rodiny. O atmosféře strachu, nátlaku, ve kterém se nacházela celá rodina Pavelcových v 50. letech, se můžete dočíst v kapitole 4.6, kde je rozhovor s přímým účastníkem. Zde se snažím reálně zdokumentovat z dochovaných materiálů z trestního spisu, jak probíhalo řízení proti Josefu Pavelcovi a vystihnout hlavní prostředky a argumenty, které komunistický režim využíval.
Zápis z provedené kontroly okresním plnomocníkem výkupu ze dne 22.7.1955 uvádí, že „v Pavelcově sklepě bylo během pokročilého dne nalezeno ve skleněné nádobě 5l mléka a
61
[34] Rozhodnutí o dědictví č. D 1144/83-36 ze dne 29.8.1984 po Emílii Pavelcové [30]Kronika rodiny Pavelců zpracovaná Ing. Vladimírem Strakou. 63 [9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 35. 62
40
1 kg másla po domácku vyrobeného. Mléko mělo býti dáno už ráno do sběrny. Z tohoto lze usuzovati, že Pavelcovi spotřebují ve své domácnosti značné množství mléka na úkor dodávek.“
Okresní prokuratura v Písku vydala opakovaně v lednu roku 1956 příkaz k domovní prohlídce proti Josefovi Pavelcovi (*21.7.1901), který odůvodnila podezřením, cit. „… že jmenovaný, který neplní po delší dobu ve značné míře svoje státní dodávky, zvláště v produkci mléka, vajec, jetele a vlny, tyto zašantročuje.“64 Z protokolu o domovní prohlídce ze dne 16.1.1956 Okresního oddělení MV – odd. VB, vyšetřovací skupina Písek vyplývá, že cit. „ničeho nebylo nalezeno.“65
Dne 5.2.1956 okresní prokurátor podává žalobu k Lidovému soudu v Písku a žaluje Josefa Pavelce, cit.: „… že v roce 1955 nedodržoval plánovaný zástav vepřového a hovězího dobytka, v důsledku čehož neplnil svoje dodávkové úkoly a je dlužen 1832kg vepřového a 1362 kg hovězího, 6 tisíc litrů mléka, 2623 kusů vajec, ač pro to měl podmínky. A svévolně nedodal 60 kg množitelského jetelového semene výkupnímu podniku, že tedy z nedbalosti mařil a ztěžoval provoz státního podniku tím, že porušil povinnosti svého povolání (soukromě hospodařícího zemědělce), neb plnění také povinnosti obcházel, přičemž jeho činem bylo mařeno nebo ztěžováno provádění jednotného hospodářského plánu na úseku zemědělském.“66 Rozsudkem Lidového soudu v Písku čj. T 30/56-39 ze dne 22.2.1956 byl pan Josef Pavelec, nar. 21.7.1901, tehdy bytem Dolní Nerestce č. 1 odsouzen „pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135 odst. 1, 2 tr. zák., a to k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, dále peněžitému trestu 500,- Kčs. Zároveň byla vyslovena u něho ztráta čestných práv občanských na dobu pěti roků, propadnuto veškeré jmění ve prospěch státu a zakázán navždy pobyt v okrese píseckém …,“ neboť jeho přítomnost by nebyla na prospěch budování socialismu. Rovněž mu bylo uloženo, aby zaplatil náklady trestního řízení. Odsouzení bylo bezpodmínečné, neb „podmínečný odklad by se příčil důležitému obecnému zájmu, který má pracující společnost na výkonu trestu u třídního nepřítele, ohrozivšího jednotný hospodářský plán na úseku zemědělském.“67 64
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. a) Příkaz k domovní prohlídce, který vydala Okresní prokuratura v Písku, z ledna roku 1956 65
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. b) Protokol o domovní prohlídce ze dne 16.1.1956 Okresního oddělení MV – odd. VB, vyšetřovací skupina Písek 66 67
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. c) Žaloba ze dne 5.2.1956 k Lidovému soudu v Písku [33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. d) Rozsudek Lidového soudu v Písku čj. T 30/56-39 ze dne 22.2.1956
41
Návrh okresního prokurátora, aby bylo „zabráno i jmění Emilii Pavelcové, manželky obviněného, se zamítá, neboť dle nedávného plenárního usnesení nejvyššího soudu v tomto případě nelze použití trestní zákon o propadnutí věci.“ V rozsudku je mimo jiné uváděno: „… Obviněný byl za prvé republiky do r. 1939 organizován u Domoviny, součásti agrární strany, za okupace byl předsedou Národního souručenství a místního svazu českých zemědělců, čímž poškozoval drobné zemědělce. Po květnu 1945 až do roku 1948 byl členem strany Lidové. Po tom všem, co právě bylo uvedeno, nemůže býti pochyb o jeho kulackém profilu. […] Obviněný byl velmi dobře strojově vybaven. V roce 1937 si koupil samovaz a novou mlátičku. V roce 1947 si koupi a ze svého zaplatil traktor „Škoda 30.“ V následujícím roce si koupil pluh za traktor, brány a valník. Dále měl elektronický motor o síle 15 HP. I po povinném vykoupení strojů mu zbyli secí stroj, řezačka, pohrabovačka, obracečka, žací stroj na obilí a sekačka na louku aj.“68 „Obviněný hospodařil společně se svou manželkou, převzal hospodářství o výměře 26,30 ha zemědělské půdy. Do roku 1948 zaměstnával kromě rodiny až tři pracovní síly. Obžaloba se domnívá, že manželé Pavelcovi nemohou sami obsáhnuti práci v živočišné a rostlinné výrobě, takže něco z toho musí upadat.“ […] „Obviněný několik let neplní dodávky veřejnému zásobování. Argumenty obviněného, že nemohl plnit dodávky vepřového masa, když musel na pokyn okresního plnomocníka výkupu dodat do veřejného zásobování veškeré brambory a neměl krmivo pro prasata a ani peněz na jeho zakoupení, byly vyvráceny konstatováním, že si měl požádat o poskytnutí úvěru. Odůvodnění nedodávky mléka a hovězího masa ze strany Josefa Pavelce, že se snažil připustit jalovice a polovina dojnic zůstala jalových a málo dojily, také soud nevzal v úvahu, jelikož měl obviněný toto předvídat a několik krav vyměnit za lepší dojnice z úvěru, který by mohl získat.“69 Poněvadž byla důvodná obava, „že by mohl být výkon propadnutí zmařen nebo ztížen“, usnesením Lidového soudu v Písku ze dne 6.3.1956 byl veškerý majetek obviněného Josefa Pavelce zajištěn. Okresní prokurátor podal dne 12.3.1956 odvolání, ve kterém navrhuje, aby byl obviněnému cit: „…vyměřen nový, daleko vyšší, jeho skutečné vině a osobě úměrný trest.“ Jež odůvodňuje mimo jiné, že cit: „… ve všech trestných činech obviněného nehraje žádnou roli
68
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. d) Rozsudek Lidového soudu v Písku čj. T 30/56-39 ze dne 22.2.1956
69
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. d) Rozsudek Lidového soudu v Písku čj. T 30/56-39 ze dne 22.2.1956
42
jeho zdravotní stav, který soud zjevně přeceňuje. Trestná činnost obviněného, zvláště pokud jde o jeho machinace s jetelem, se blíží svým významem trestnému činu sabotáže, proto by měl být vyměřen přísnější trest odnětí svobody při horní hranici zákonné sazby.“ Krajský soud jako soud odvolací tomuto návrhu nevyhověl.70
4.4 Pokus o rehabilitaci Josefa Pavelce v roce 1968 „Stát zaniká, jedná-li proti rozumu.“ Baruch Spinoza71
Usnesením Okresního sodu v Příbrami ze dne 25.9.1969 bylo rozhodnuto o zahlazení odsouzení Josefa Pavelce ve smyslu § 26 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb. V tomto případě se zároveň ze zákona zrušil i výrok dřívějšího rozsudku o vedlejším trestu propadnutí jmění v části, týkající se majetku. K tomu však na základě tohoto zákona nikdy nedošlo, díky nastupujícímu normalizačnímu procesu.72
4.5 Restituce zemědělské usedlosti rodiny Pavelcových po roce 1989 „Pomstou, odplatou nebo hněvem nemohou být křivdy odčiněny.“ Konfucius73 Koho se týkala řízení o restituci vlastnického práva k zemědělskému majetku? V rodině Pavelců vznikly nároky ze dvou důvodů: 1. Na základě rozsudku lidového soudu v Písku pod č.j. T 30/56-39 byl pan Josef Pavelec odsouzen k propadnutí veškerého jmění tzn. ½ zemědělské usedlosti a přilehlých pozemků (zahrad, luk, polí, pastvin, rolí) v rozsahu 26,30 ha ve prospěch státu. Současně Okresní národní výbor v Písku předal v červnu 1957 Jednotnému zemědělskému družstvu v Dolních Nerestcích bezplatně do vlastnictví ideální polovinu živého a mrtvého inventáře. 70
[33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. f) Odvolání okresního prokurátora k čj. T 30/56-39 ze dne 12.3.1956
71
[9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 35. [33] Trestní spis Josefa Pavelce: písm. i) Usnesení Okresního sodu v Příbrami ze dne 25.9.1969 o zahlazení odsouzení Josefa Pavelce. 73 [9] Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007, s. 30 72
43
2. Emilie Pavelcová, nebyla nikdy souzena, a tudíž její ½ předmětného majetku nepropadla státu, přesto mělo jej v užívání JZD Orlík se sídlem v Letech (tzv. pseudo/holé vlastnictví - dominium nudum).74 Vzhledem ke skutečnosti, že manželé Josef a Emilie Pavelcovi zemřeli, byly oprávněnými osobami dcery Ludmila Řandová, Věra Veselá a Josefa Eliášová. V obou shora uvedených případech oprávněné osoby nezískaly majetek zpět žádným jednoduchým právním aktem. Jaká byla restituční realita v tomto případě? Dcery manželů Pavelcových uplatnily nároky na zemědělský majetek dle ust. § 9 zákona o půdě u příslušného pozemkového úřadu a zároveň vyzvaly všechny právnické osoby, které majetek užívaly k jeho vydání. Těmi byly: ZD Lety, Obecní úřad Mirovice a Strojní traktorová stanice Písek, Lesní závod Milevsko, Okresní správa silnic České Budějovice, Okresní správa silnic Písek, Správa a údržba silnic Písek.
Pozemkový úřad sdělil, že „přijal dohody o vydání věci uzavřenou mezi oprávněnými osobami a jednotlivými povinnými osobami, ale že je přetížen, neboť ji v krátkém časovém období obdržel několik set a tudíž není v jeho silách provést schvalovací správní řízení.“ S celého restitučního spisu vyplývá neúměrná administrativa, rozhodování o přerušení řízení, výzvy k doplnění došlých podání, urgence ze strany oprávněných osob.75
Strojní traktorová stanice, státní podnik Písek navrhla oprávněným osobám „dohodu o stanovení výše hodnoty odebraného mrtvého inventáře znějící na částku 44 tis. Kč. Dále ještě uvedla, že finanční vyrovnání není možné vzhledem k druhotné platební neschopnosti podniku a nabídla oprávněným osobám pro podnik postradatelné dopravní prostředky (dodávkové automobily Š 1203, apod.).“ Výše náhrady byla ohodnocena nízko, přestože z rozsudku lidového soudu v Písku pod č.j. T 30/56-39 vyplývá, že Josef Pavelec byl velmi dobře strojově vybaven: samovaz, mlátička, traktor Škoda 30, pluh za traktor, brány a valník, elektronický motor o síle 15 HP, secí stroj, řezačka, pohrabovačka, obracečka, žací stroj na obilí a sekačka na louku aj.
Oprávněné osoby dále požádaly u ZD Lety o výpočet a vyrovnání náhrady za živý a mrtvý inventář, dále uplatnily nárok na vyrovnání nájmu budov, které ZD Lety používalo 74
[21] Průchová, Ivana Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 75 [31] Restituční spis rodiny Pavelců
44
v Dolních Nerestcích č. p. 1 (obytné stavení, stodol, stájí, kolny, garáže pro traktory a auta). Dědičky také žádaly o finanční vyrovnání za znehodnocení zemědělské usedlosti č. 1 v Dolních Nerestcích podle úředního odhadu, neboť potřebovaly cit. „… do nejnutnějších oprav, aby nedocházelo k dalším ztrátám a objekty mohly být co nejdříve využívány. Dále žádaly (i) o odvoz a odklizení kontaminované zeminy po dlouhodobém skladování i volně ložených hnojiv, (ii) o odklizení a opravu podlahy v bývalé garáži, která je silně znečištěna ropnými látkami, (iii) o odstranění chemikálii ze sklepa a odborné vyčištění, aby mohl znovu sloužit svému účelu, (iv) o vyčištění vody ve studni, která je silně znečištěná, nepoužitelná a nadále dochází i kontaminaci spodních vod, (v) o odstranění stavební sutě po zbořeném chlévu pro prasata, kůlně a kurníku apod.“76
Návratem vlastnických práv se restituentům vrátila i nepříjemná povinnost - platit pozemkovou daň, která se platí vždycky, i z pozemků, které leží ladem.77 Tento fakt využil zemědělský závod a dal výpověď z nájmu vyplývajícího ze zákona. „Upozornil dědičky, že budou platit daně a nabídl jim smlouvy, kde souhlasí s pronájmem, kde výše nájemného se rovnala zaplacené dani a částce pouhých 100-250,- Kč za 1 ha pastvin, luk a orné půdy.“
4.6 Rozhovor s pamětníkem Akce K - kulak Otázky směřuji na Josefu Eliášovou, rozenou Pavelcovou, dceru manželů Josefa a Emilie Pavelcových a moji babičku, proto si ji dovolím tykat.
Z rozsudku vyplývá, že můj praděda do roku 1948 zaměstnával kromě rodiny až tři pracovní síly a že měl na statku velmi moderní technické vybavení, přesto měl problémy s hospodářstvím a několik let neplnil dodávky veřejnému zásobování. Proč? „Nejdříve rodičům odebrali mechanizaci pro nově založenou strojní traktorovou stanici. Přijeli, odvezli, aniž by vydali jakékoli potvrzení. V tomto první kroku sebrali vybavení, aby rodiče nezvládli hospodařit a obdělávat půdu. Naštěstí pomáhali na statku, zejména o prázdninách v době žní, příbuzní, sourozenci, synovci ze Žatce, ale i někteří lidé z vesnice. Výše dodávek to byla jedna velká nespravedlnost, JZD mělo 10 x více ha a 10x menší nebo žádné
76
[31] Restituční spis rodiny Pavelců. [19] Pekárek, Milan Řízení o restituci vlastnického práva k zemědělskému majetku, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X.
77
45
povinné dodávky. Pan Skala, který je často v rozsudku mého tatínka citován, soused, byl komunista a řezník, nechoval žádný dobytek ani slepice a přesto rozhodoval o počtu chovaných zvířat. Povinné dodávky pro soukromé zemědělce s 26 ha byly vyšší než dodávky JZD z 300 ha, drobní zemědělci do 3 ha nemuseli odevzdávat nic.“
Jak si vnímala dobu, kdy začala kolektivizace? „Pocity malého dítěte, nejhorší roky byly 1953 – 1956, opakované noční kontroly ve dvě hodiny ráno chlapy v dlouhých kožených kabátech, bouchali, křičeli. V místnosti vyházeli všechny skříňky, doklady na zem, hledali „letáky,“ které prý shazovala „západní propaganda“ proti lidově demokratickému státu, což bylo trestné a mnoho lidí za tuto aktivitu zavírali. Jednou maminka omdlela a nikoho to nezajímalo. Bylo mi 9 let a chodila jsem do základní školy do Mirovic. Musela jsem chodit kupovat 15 dkg másla a paní/soudružka prodavačka mi musela dát potvrzení s podpisem a razítkem, že jsem toho dne máslo skutečně koupila. Kdyby totiž přišla kontrola na statek a našli tam máslo bez potvrzení, tak by měl tatínek velké problémy, neboť nic ze zemědělské výroby (maso, mléko, vejce) nesmělo zůstat doma, vše se muselo odevzdat v rámci povinných dodávek.“
A život po odsouzení tvého tatínka? „Po rozsudku bylo vše strašně rychle, ve středu byl vynesen konečný rozsudek a v pátek jsme museli opustit náš domov, statek. Mohli jsme si vzít jen málo věcí. Poté co nás vystěhovali, jsme měli žít v pohraničí ve vybydleném a zpustlém domě. My jsme se naštěstí nakonec přestěhovali k tetě do Příbrami, do jedné malé místnosti na půdě bez příslušenství. Existovali i hodní a slušní lidé, kteří nám pomáhali. Mohla jsem studovat gymnázium a pak vysokou školu jen díky statečné paní učitelce, která „ztratila“ z mé osobní složky katalogový list s kolonkou „kulacký původ,“ moje sestry takové štěstí neměly.“
Tvoje dvě sestry, jak se jich dotklo trestní řízení a celková situace rodičů? „Byli jsme označeni jako nespolehlivá rodina, po základní škole nesměly moje sestry studovat, nemohly ani pracovat na statku, musely odejít pracovat do průmyslu. Sestra Míla bydlela u naší tety v Žatci a vyučila se elektrikářkou. Po návratu jezdila do Jitexu Písek jako údržbářka pletacích strojů. V té těžké době chodila s Jendou Řandou, ze stejné vesnice a proto 46
i jeho rodina zažívala prohlídky domu a pak musel na vojnu k PTP (Pomocné technické prapory, jednalo se o vojenské tábory nucených prací). Sestra Věra odešla na internát do Tábora a vyučila se chemickou laborantkou, pak vystudovala ve večerní škole chemickou průmyslovku. Na vysokou školu nemohla, neboť nedostala od obce doporučení. Zůstala pracovat v národním podniku Silon a žila v Sezimově Ústí.“
Jaký byl život rodičů v Příbrami? „Můj tatínek (Tvůj praděda) dostal nejnižší možný důchod 100,- Kč a maminka žádný, přestože před kolektivizací oba pracovali na statku, proto po návratu z vězení museli oba nadále těžce pracovat v kotelně a v pekárně na směny. Tatínek přišel o vše, grunt, majetek, kamarády, prostředí a už se z toho nikdy nevzpamatoval, byl smutný a odevzdaný… Rodiče se nedožili pádu komunismu ani následující restituce. Což je možná dobře, protože mé pocity lze shrnou do několika slov - smutek, byrokracie, nejednalo se o skutečné navrácení majetku a náhradu všech škod.“
47
5 Problematika vyhánění sedláků z půdy a její filmové zpracování „Jakmile člověk zbohatne, stane se z něj zbohatlík. A je jedno, jestli zbohatl poctivě nebo si nakradl - zbohatlík zní vždycky pejorativně. Bohatství však má špatnou pověst. To proto, že o ně tak mnozí usilují, a jen tak málo z nich je úspěšných. Jestliže se do něj někdo narodí, je to nespravedlivé, poněvadž se o ně nijak nezasloužil; a kdo se o ně zasloužil, si je určitě nakradl. Neboť kdyby je šlo získat pílí a inteligencí, byl bych přece bohatý především já. A tak je chytrý, dobrý, spravedlivý a velkorysý Honza vždycky chudý, zatímco boháč bývá lakomec a nadto většinou i hlupák. Jestli vůbec platí, že na množství vlastněných hmotných statků závisí míra nemravnosti, pak ji plodí spíše chudoba než bohatství. Peníze umožňují vzdělání a ze vzdělání vyrůstá elita. Vyšší ideály málokdy vznikají v kanále a svačinu vám spíše ukradne hladový než přejedený. Kdykoliv bylo dovoleno bohatým brát a chudým dávat, upadlo se do marasmu.“78 Kdo nezažil, nepochopí, to platí i v tomto případě. Než jsem začal pročítat trestní a restituční spis mého pradědečka Josefa Pavelce a související literaturu, tak jsem měl o kolektivizaci povrchní informace. Při rozhovorech s babičkou - přímým účastníkem jsme se shodli, že film od Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968 může vést k pochopení a porozumění atmosféry té doby. Film to je vlastně kronika moravské vesnice v letech 1945-1958. Mladý hospodář František a jeho přátelé prožívají každý po svém těžkou dobu, která některé ničí a jiné nutí vytrvat ve vlastní víře a přesvědčení. Režisér čerpal inspiraci ze skutečných osudů obyvatel svého rodného městečka. Reálné příběhy originálně přetvořil v lyrickou výpověď mimořádné myšlenkové hodnoty a emocionální síly. Všichni dobří rodáci jsou nepřehlédnutelní, vybírá-li se to nejlepší z české filmové tvorby. Tento titul nesměl dvacet let nikdo vidět.79 Film Všichni dobří rodáci je lyricky motivovaná cesta, jak překonat chtěnost a programovost mravních a politických myšlenek a vášní. Pokud bychom tento film chtěli charakterizovat dobovým slovníkem, řekli bychom nejspíš film-kronika: na jedné straně obraz
78
[10] Ritter, Petr, Wirth versus stát, nakladatelství Andrej Šťastný, Praha 2010, s. 210, ISBN 978-80-86739-40-
3. 79
[12] Březina Václav, Lexikon českého filmu (2000 filmů 1930-1997), nakladatelství Cinema, Praha 1997, s.
466, ISBN 80_85933-13-6
48
pohnutých politických osudů malého městečka ve východomoravském podhůří, které v poryvech převratné doby postupně ztrácí svou tvář a s ní takřka všecko, čím žilo celá staletí na druhé straně lyrické vyznání lásky k rodnému kraji, k jejím sladkým podobám, k lidem, kteří na této zděděné půdě žijí, pracují, umírají. Neustále se střídá dějinný pohled s alegorií, přičemž základní pocit díla vyjadřovala věta, kterou vypravěč - Jasný film uzavřel: „Sbohem, všichni moji dobří rodáci ...“ I Jasný si ovšem uvědomuje, že politický vývoj je realita, s níž nemá smysl polemizovat. Film se soustředí na kolektiv, zejména na vzájemné vztahy lidí, analýzu společnosti, v niž je individuální osud součástí sociopolitického celku. Odhaluje rozpory a pokřivenost systému. Všichni dobří rodáci je dílo hluboce upřímné, osobní. Jasný jej nosil v sobě léta a vyslovil v něm svou víru ve věčný koloběh života a přírody, jenž je mu nejobjektivnější ze všech realit a v němž ty nejpodstatnější jistoty se jmenují: narození, láska, práce, smrt ... Tyto motivy jsou spíše lyrické než filosofické. Režisér Jasný svou lásku k přírodě, k jejím krásám, k lidem, kteří jsou s ní spjati, kladl jako doklad své nelásky k politice - k její nedokonalosti, často i nelidskosti. Jak už to napovídala citovaná závěrečná věta, základním pocitem z Jasného filmu byl pocit loučení. To nejhlubší, co z něj vanulo, nebyla ani tak rezignace jako smutek: nostalgie odcházející epochy - bez optimismu dějinných perspektiv.80 Československá „Nová vlna,“ někdy označována „český filmový zázrak,“ byla obecně považována za jedno nejdůležitějších hnutí ve světové kinematografii po italském neorealismu. Představovala rozchod se socialistickým realismem, svým kritickým přístupem „podvratné rysy“ zdůrazňující svobodu projevu vůle. V roce 1969 Jasný obdržel Cenu za režii v Cannes za Všechny dobré rodáky.81 Když jsem film Všichni dobří rodáci viděl, vnímal jsem to dusno, smutek, strach, bezmoc ve vesnici, tak podobné tomu, co mi vyprávěla babička. Nejvíce mne mrazilo, když jsem si uvědomil, že filmový příběh je vlastně paralelou skutečného příběhu samostatně hospodařícího zemědělce - mého pradědy Josefa Pavelce.
80
81
[14] Žalman Jan, Umlčený film, nakladatelství KMa, s.r.o., 2008, s. 101 – 105, ISBN 978_80-7309-573. [13] Hames Peter, přeložil Tomáš Pekárek 2008, Československá nová vlna, s. 13,14, ISBN 978-80-7309-580-
2
49
Závěr Po konci kolektivizace v roce 1958 existovala již družstva na více než 80% půdy. Poměr drobných a středních rolníků na celkovém počtu obyvatelstva klesl podle oficiálních statistik v porovnání s rokem 1948 v Čechách z 15,7% na 2,1%.82 Ve velmi stručné zkratce lze pro padesátá léta považovat za prokazatelné následující údaje. V počátcích kolektivizace (rok 1949) bylo v ČSR ve skupině hospodářství s 20-50 ha zemědělské půdy evidováno celkem 35 159 usedlostí, které obhospodařovaly celkem 1 032 992 ha celkové výměry, takže v průměru připadalo na jeden závod 29.38 ha. Koncem roku 1957 už bylo v této kategorii pouze 1251 hospodářství s 29 881 ha půdy, tj. v průměru s 23.89 ha na jednu usedlost. Pozdější úřední statistické prameny už neuvádějí žádné údaje ani o skupině závodů od 20 do 50 ha, ani od 15 do 20 ha.83 Za těmito čísly je schována spousta rodinných historií, o kterých se nikdy nic nedovíme, ale které se přesto odehrály. Sedlácké rodiny za svoji zaslouženou prosperitu posléze více než tvrdě zaplatily. Byla snaha vymazat mezi lidmi pojem „sedlák,“ který dříve znamenal pozitivní představu zkušeného hospodáře s přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu a nahradit jej slovem „kulak.“84 Selský stav prodělával v padesátých letech převratné změny co do své početnosti, rozsahu obhospodařované půdy, objemu rostlinné a živočišné produkce, počtu vlastních a najímaných pracovních sil, množství používaných mechanizačních prostředků apod. Vývoj ve všech uvedených znacích měl trvale klesající tendenci. Prudkým vzestupem se naopak vyznačoval počet diskriminovaných a v důsledku toho pak upadajících a likvidovaných selských závodů. Rostl počet obviněných, obžalovaných a soudní či správní cestou trestaných sedláků, množství konfiskovaných majetků, počet vězněných hospodářů a vystěhovaných členů jejich rodin, počet příslušníků selského dorostu, kterým bylo znemožněno odborné vzdělání a svobodná volba povolání. Vůči zemědělcům byly zaměřeny i další formy nátlaku, jakými bylo například svévolné zvyšování dodávkových povinností, provádění nuceného výmlatu obilí pod 82
[4] Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, s. 271,272, ISBN 80-85192-30-6. 83 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 226, ISBN 978-80-7021902-7. 84 [6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 128, ISBN 978-80-7021902-7.
50
úředním dohledem, vyřazování neplničů dodávek z vázaného trhu nebo institut nuceného pachtu, nucený výkup zemědělských strojů, který velmi negativně ovlivnil hospodaření soukromých zemědělců.85
Díky kolektivizaci došlo k přerušení vazeb, vztahů. Po navrácení majetku nikdo nepokračoval v podnikání v zemědělství, nebylo na co navázat – zkušenosti, znalosti, vzdělání v zemědělství, láska k půdě – vše skončilo u pradědy Josefa Pavelce. Potomci Pavelců se domáhali restituce, nápravy křivd a škod a jejich bezprostřední pocity jsou „byrokracie, smutek a znechucení. Příběh mého pradědy a celé rodiny ukazuje na problémy soudnictví a hlavně jak jde právo zneužít. Je varující, jak lze zákonodárná a soudní moc zneužít k likvidaci nepohodlných obyvatel vlastní země, díky principu vedoucí role strany a neexistence skutečné dělby moci ve fungování státu. Aneb nadřazenost stranických rozhodnutí nad zákony, právem a spravedlností! Při čtení podkladů z trestního řízení mi moje představa o tehdejším Československu připomínala vize George Orwela, jehož knížku jsem nedávno četl. Opravdu se lze v takovém absurdním světě ocitnout?
85
[6] Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 225, ISBN 978-80-7021902-7.
51
Příloha č. 1: Fotografie statku rodiny Pavelců Statek v době rozkvětu
Statek Pavelců v 90. letech, kdy byl vrácen po desítkách let užívání JZD
52
Příloha č. 2: Zkrácený rodokmen Pavelců
53
Seznam použité literatury 1. Internetové zdroje 1. https://digi.ceskearchivy.cz/DA?lang=cs&menu=0&doctree=1th 2. http://www.ustrcr.cz/cs/kolektivizace-venkova-v-ceskoslovensku 3. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolektivizace_v_%C4%8Ceskoslovensku
2. Knižní zdroje 2.1.
Literatura – dějiny, politika, historické souvislosti
4. Bělina Pavel a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české II. (od nástupu osvícenectví po naši dobu), Paseka, Praha, 1992, ISBN 80-85192-30-6 – str. 268-269, 271, 272, 280, 282, 283, 287, 308, 309 5. Blažek, Petr a Kubálek, Michal, Kolektivizace venkova v Československu 1948– 1960 a středoevropské souvislosti, Praha, Dokořán, ISBN 978-80-7363-226-7 str. 40, 128, 129 6. Jech, Karel, Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Praha, Vyšehrad, 2008, ISBN 978-80-7021-902-7. str. 9, 51, 53, 55, 57, 59, 64, 65, 71, 75-77, 86-87, 118, 121, 141, 161, 207, 214, 215, 216, 225, 226 7. Kaplan Karel, Druhý proces, rehabilitační řízení 1968-1990, nakladatelství Karolinum, 2008, ISBN 978-80-246-1431-1 – str. 11-15, 85, 86, 90, 91, 99, 101, 103, 105 8. Kolektiv autorů, Budování socialistického zemědělství v okrese Písek, vydal Okresní výbor Komunistické strany Československa k volbám do zastupiteských orgánů v roce 1976 str. 154, 155 9. Marečková Lenka, Milosti, ohnisko lidství v trestním právu, Academia, Praha 2007 – str. - 30, 31, 34 10. Ritter, Petr, Wirth versus stát, nakladatelství Andrej Šťastný, Praha 2010, ISBN 978-80-86739-40-3 – str. 210 11. Toman Jan, Dějiny zemědělských usedlostí na středním Mirovicku, 1948, vydala Okresní záložna hospodářská v Mirovicích, str. 11,21,230
54
2.2.
Literatura – Film Všichni dobří rodáci (1968) Vojtěcha Jasného
12. Březina Václav, Lexikon českého filmu (2000 filmů 1930-1997), nakladatelství Cinema, Praha 1997, ISBN 80_85933-13-6 – str. 466 13. Hames Peter, přeložil Tomáš Pekárek 2008, Československá nová vlna, ISBN 97880-7309-580-2 – str. 13,14 14. Žalman Jan, Umlčený film, nakladatelství KMa, s.r.o., 2008, ISBN 978_80-7309573-str. 101 – 105
2.3.
Literatura – restituce
15. Důvodová zpráva k zákonu č. 119/1990 Sb., dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 16. Důvodová zpráva k zákonu č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů v družstvech, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 17. Kolektiv autorů, Soudní rehabilitace - stručný výklad zákona o soudní rehabilitaci, výklad některých otázek důchodového zabezpečení osob, které byly neprávem odsouzeny, text zákona, Praha 1968, Svaz protifašistických bojovníků, Socialistická akademie- str. 3, 8, 9, 21 18. Maršálek, Milan Chceme zpět půdu předků? Profit 1992, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 19. Pekárek, Milan Řízení o restituci vlastnického práva k zemědělskému majetku, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X. 20. Pokorný, Milan, Zákony o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do 1.1.1990, Komentář k 1. vyd., Praha 1999, C.H.Beck, ISBN 807179-253-5 – str. 7, 8, 9, 58, 61, 90, 91, 104, 150, 170, 171 21. Průchová, Ivana Právně-historické souvislosti restituce a narovnání vlastnických vztahů k zemědělským pozemkům, dostupné v Systému ASPI, ISSN: 2336-517X.
2.4.
Zákony
22. Zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci 23. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci 24. Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd 25. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích 26. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku osoby a zákon o půdě 55
27. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby 28. Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech
3. Soukromý archív 29. Fotografie zemědělské usedlosti rodiny Pavelců 30. Kronika rodiny Pavelců zpracovaná Ing. Vladimírem Strakou 31. Restituční spis 32. Rodokmen rodiny Pavelců vyhotovený paní Hanou Smětákovou (zkrácená varianta pouze na osoby vlastníci grunt Pavelcovský) 33. Trestní spis: a) Příkaz k domovní prohlídce, který vydala Okresní prokuratura v Písku, z ledna roku 1956 b) Protokol o domovní prohlídce ze dne 16.1.1956 Okresního oddělení MV – odd. VB, vyšetřovací skupina Písek c) Žaloba ze dne 5.2.1956 k Lidovému soudu v Písku d) Rozsudek Lidového soudu v Písku čj. T 30/56-39 ze dne 22.2.1956 e) Usnesení Lidového soudu v Písku ze dne 6.3.1956, kterým byl veškerý majetek obviněného Josefa Pavelce zajištěn. f) Odvolání okresního prokurátora ze dne 12.3.1956 g) Usnesení Lidového soudu o zápisu do pozemkových knih, kam byl zapsán Československý stát – Okresní národní výbor s vlastnickým podílem ½. h) Předávací protokol, na základě kterého Okresní národní výbor v Písku předal v červnu 1957 Jednotnému zemědělskému družstvu v Dolních Nerestcích majetek rodiny Pavelců i) Usnesení Okresního sodu v Příbrami ze dne 25.9.1969 o zahlazení odsouzení Josefa Pavelce 34. Rozhodnutí o dědictví č. D 1144/83-36 ze dne 29.8.1984 po Emílii Pavelcové
56