Státní památková péče v ČR v postavení dotčeného orgánu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Veřejná správa Katedra správní vědy a správního práva

Diplomová práce

Státní památková péče v ČR v postavení dotčeného orgánu Bc. Jana Volfová, DiS. 2011/2012

Státní památková péče v ČR v postavení dotčeného orgánu

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Státní památková péče v ČR v postavení dotčeného orgánu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ………………………… Bc. Jana Volfová, DiS.

-2-


PODĚKOVÁNÍ „Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce JUDr. Aleně Klikové, Ph.D., za odborné vedení, konzultace a užitečné připomínky při zpracování diplomové práce.“ Bc. Jana Volfová, DiS.

-3-


Obsah Úvod ................................................................................................................................. - 5 1 Předmět úpravy a základní pojmy ................................................................................ - 8 1.1 Předmět a prameny právní úpravy ......................................................................... - 8 1.1.1 Systematika památkového zákona .................................................................. - 9 1.1.2 Subsidiarita správního řádu a stavebního zákona ......................................... - 10 1.2 Vymezení základních pojmů ............................................................................... - 11 1.2.1 Veřejný zájem památkové péče .................................................................... - 15 2 Nástin historie památkové péče .................................................................................. - 18 3 Organizace památkové péče ....................................................................................... - 22 3.1 Přímý výkon státní památkové péče .................................................................... - 23 3.1.2 Orgány Ministerstva kultury......................................................................... - 24 3.2 Nepřímý výkon státní památkové péče ............................................................... - 25 3.2.1 Krajský úřad ................................................................................................. - 26 3.2.2 Obecní úřad obce s rozšířenou působností ................................................... - 27 3.3 Výkon památkové péče územní samosprávou..................................................... - 27 3.4 Poznatky a závěry k současné organizaci ............................................................ - 29 4 Památková péče v postavení dotčeného orgánu ......................................................... - 31 4.1 Dotčený orgán státní památkové péče ................................................................. - 31 4.2 Činnost dotčeného orgánu památkové péče ........................................................ - 32 4.2.1 Závazná stanoviska v české právní úpravě ................................................... - 32 4.2.2 Závazná stanoviska státní památkové péče .................................................. - 34 4.2.2.1 Forma závazného stanoviska ................................................................. - 35 4.2.2.2 Proces vydávání závazného stanoviska ................................................. - 37 4.2.3 Další činnost dotčeného orgánu památkové péče ......................................... - 42 5 Ochrana památek ........................................................................................................ - 44 5.1 Ochrana památek ve vztahu ke stavebnímu zákonu ............................................ - 45 5.1.2 Vybrané příklady .......................................................................................... - 50 6 Správní trestání a moţné sankce................................................................................. - 52 6.1 Správní trestání vykonávané orgány památkové péče ......................................... - 53 6.1.1 Přestupky na úseku památkové péče ............................................................ - 55 6.1.2 Jiné správní delikty na úseku památkové péče ............................................. - 56 6.1.3 Stanovení výše sankce .................................................................................. - 57 6.2 Další moţné sankce ............................................................................................. - 62 7 Památková péče ve Slovenské republice .................................................................... - 64 Závěr ............................................................................................................................... - 68 Resumé ........................................................................................................................... - 71 Seznam pouţitých pramenů a literatury ......................................................................... - 74 -

-4-


Úvod Tématem diplomové práce je státní památková péče v České republice v postavení dotčeného orgánu. Výkon státní památkové péče jako součást veřejné správy na úseku kultury je jednou ze zvláštních částí správního práva, v oblasti péče o památky a nejen o ně. Právní úprava daného tématu vychází především z ustanovení zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“), dále pak z vybraných ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a opomenout nemůţeme ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který obecně upravuje procesní postupy správních orgánů. Zvolené téma diplomové práce je v současnosti opět velice aktuální s ohledem na připravovaný věcný záměr nového památkového zákona Ministerstvem kultury v souladu s plánem legislativních prací Vlády České republiky. O nutnosti změny právní úpravy v oblasti státní památkové péče se vedou jiţ dlouhou dobu diskuze. Poţaduje ji několik let i veřejný ochránce práv v souvislosti s moţnými náhradami za omezení vlastnického práva k nemovitostem v plošně chráněných územích. Dokonce jiţ byl vytvořen v minulých letech návrh věcného záměru zákona o památkovém fondu, na který se snesla vlna kritiky a poté skončil někde v šuplíku. Cílem práce je shrnutí znalostí o státní památkové péči v postavení dotčeného orgánu z dostupné literatury a dosavadních poznatků z praxe a analýza platné právní úpravy a judikatury. Těţiště práce je zaměřeno na ochranu nemovitých kulturních památek a regulaci stavební činnosti v památkově chráněných územích. Základními řešenými otázkami jsou jak organizace státní památkové péče v České republice, tak její činnost v postavení dotčeného orgánu. Je zde řešen systém, pravomoc a působnost jednotlivých orgánů vykonávajících správu daného úseku a vybrané okruhy činnosti dotčeného orgánu státní památkové péče. Především jde o vydávání závazných stanovisek a jejich formy ve vztahu k procesům vedeným podle stavebního zákona s poukazem na problémy, které jsou spojeny s aplikací stavebního zákona včetně přihlédnutí k připravované novele stavebního zákona, jejímţ cílem je snaha na existující aplikační problémy reagovat.

-5-


Celkové téma či jednotlivé dílčí otázky jsou v poslední době často řešeny jak v diplomových pracích, tak v odborných časopisech. Názory se však různí. Základními problémy jsou organizační dvoukolejnost spočívající v odborné organizaci a správním orgánu, a tím prodluţovaná doba projednání věci. Dále jde o systémovou podjatost týkající se faktických neoficiálních zásahů samosprávy do státní správy v obcích a krajích. Zůstávají téţ otázky v jaké formě vydávat závazná stanoviska pro určitý typ procesu stavebního úřadu, spojené kolikrát s nemoţností předběţného posouzení, zda v dané věci bude řízení stavebním úřadem vůbec vedeno. Důvodem pro zpracování tohoto tématu je mimo jiné i to, ţe na rozdíl od stavebního zákona či správního řádu a jiných právních předpisů upravujících zvláštní části správního práva byl pro památkový zákon zpracován jen jeden komentář. Aţ v posledních letech jsou vydávány metodické pokyny k sjednocení činnosti orgánů památkové péče napomáhající aplikaci jednotlivých ustanovení památkového zákona, které jsou doplňovány a měněny četnou judikaturou. Tato situace je zřejmě odrazem nejen nového sloţitějšího správního řádu a „zjednodušující“ úpravy ve stavebním zákoně, ale i celé společnosti obcházející zákony ve snaze ušetřit na úpravách nemovitostí na úkor architektonických hodnot i kvality materiálů a prováděných prací, a v neposlední řadě odrazem judikatury z vyvstalých soudních řízení. Dalším významným počinem v oboru je nový komentář k památkovému zákonu1, který vyšel v průběhu zpracování mé diplomové práce, a práce se tak na něj pokusí reflektovat včetně jeho hodnocení a moţného srovnání s předchozím komentářem z roku 20052. Vlastní práce je členěna na jednotlivé kapitoly, ve kterých se postupně dostaneme od obecných otázek k těţišti této práce. V prvních kapitolách se budeme věnovat předmětu a pramenům právní úpravy včetně výkladu základních pojmů stěţejních pro tuto práci. Nastíníme si historii a rozebereme organizaci státní památkové péče, tedy veřejnou správu v tzv. organizačním pojetí na daném úseku. Následující kapitola je pak jiţ věnována státní památkové péči v postavení dotčeného orgánu. V této kapitole si vymezíme, kdo je to dotčený orgány a jeho pravomoci. Poté si objasníme, kdo je dotčeným orgánem památkové péče a představíme si 1

VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-659-2. 2 ZÍDEK, Martin; KLUSOŇ, Jiří. Zákon o státní památkové péčí a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha : Nakladatelství ARCH, ABF – Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, 2005. ISBN 8086905-10-1.

-6-


vybrané činnosti státní památkové péče v postavení dotčeného orgánu, kterými je v prvé řadě vydávání stanovisek a závazných stanovisek. Zde se zaměříme na procesní postupy a formy závazných stanovisek. S ohledem na to, ţe závazná stanoviska jsou vydávána především pro postupy dle stavebního zákona a je třeba při jejich vydávání z něj vycházet, zmíníme se i o povolování obnovy kulturních památek a stavební činnosti v památkově chráněných územích dle stavebního zákona. Následně bychom si přiblíţili moţné sankce, související s povinností vyţádat si závazné stanovisko a dodrţovat jeho podmínky, a postihování neúdrţby staveb. Poslední kapitola před závěrem je věnována památkové péči na Slovensku, kdy se budeme zabývat především rozdíly právní úpravy v České republice v porovnání s právní úpravou na Slovensku ve vztahu k problémům řešeným v této práci, nikoliv tedy celkovým rozborem památkové péče na Slovensku. V závěru práce jsou shrnuty poznatky, které z provedeného rozboru vyplynuly včetně námětů de lege ferenda problémových pasáţí a ustanovení památkového a stavebního zákona. Protoţe je těţiště práce věnováno památkové péči z pozice dotčeného orgánu, v práci se nezabývám vlastním prohlašováním věci za kulturní památku a prohlašováním území za plošně chráněná památková území a s tím souvisejícími procesy. S ohledem na rozsáhlost problematiky se v práci téţ nezabývám zabezpečením nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů nebo archeologických nálezů, kde je dotčeným orgánem krajský úřad, pokud nejde o nálezy učiněné při přípravě nebo provádění obnovy kulturní památky nebo při přípravě nebo provádění prací v území, na němţ uplatňuje svůj zájem státní památková péče. V tomto případě se vyuţívá kromě ustanovení památkového zákona i postupů dle ustanovení § 176 stavebního zákona3. Dále se v práci blíţe nezabývám ani stanovisky, která jsou vydávána pro orgány územního plánování, ani vlastními postupy orgánů územního plánování, i kdyţ je zmíním v souvislosti s typy procesů dotčených orgánů či ochranou veřejného zájmu v památkové péči.

3

Blíţe VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 422 – 429. ISBN 978-80-7357-659-2.

-7-


1 Předmět úpravy a základní pojmy 1.1 Předmět a prameny právní úpravy Státní památková péče je jedním z úseků veřejné správy v oblasti kultury. Z hlediska systému práva je státní památková péče zvláštní částí správního práva, která je úzce spjata s veřejným stavebním právem. Vzhledem k tomu, ţe je subsystémem správního práva, podléhá administrativní metodě právní regulace. Jako odvětví správního práva má obdobný vnitřní systém a stejný vnější systém, který je určován vztahem k jiným právním odvětvím. Tak jako správní právo se i právo památkové péče člení na organizační, hmotné, procesní a trestní. Organizační právo zakotvuje základní zásady organizace veřejné správy, postavení, organizaci, pravomoc a působnost subjektů veřejné správy na úseku státní památkové péče. Hmotné právo obsahuje podmínky a předpoklady realizace práv a povinností adresátů veřejnosprávního působení, vztahující se především k ochraně památek, tedy předmět státní památkové péče. Procesní právo pak upravuje procesně právní postavení subjektů správního řízení a dalších postupů, které nejsou správním řízením na daném úseku, vlastní procesně právní postup při rozhodování o právech a právem chráněných zájmech a povinnostech účastníků řízení. Trestní právo zahrnuje právní úpravu základů a následků právní odpovědnosti za správní delikty vymezené památkovým zákonem. Jedná se nejenom o souhrn norem regulujících péči státu o památky, ale i regulaci společenských vztahů na úseku státní památkové péče, a to vše ve veřejném zájmu4. Základní právní úprava státní památkové péče vychází z norem nejvyšší právní síly, a to Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Dále pak z ustanovení zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“) a z vybraných ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Opomenout nemůţeme ani mezinárodní právní úpravu. Především jde o mezinárodní úmluvy ratifikované Parlamentem České republiky, které se tak staly součástí našeho právního řádu. Vzhledem k řešené otázce této práce zastupuje mezinárodní právní úpravu

4

K tomu 1.2 Vymezení základních pojmů.

-8-


Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, č. 73/2000 Sb. m. s., jejímţ signatářem je Česká republika.

1.1.1 Systematika památkového zákona Jak jiţ bylo zmíněno, hlavním právním předpisem upravujícím památkovou péči je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. ledna 1988 a nahradil stávající zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, jeţ platil od května 1958. Památkový zákon je typickou právní normou smíšené povahy, která obsahuje jak procesní, tak i hmotněprávní ustanovení, upravující právní vztahy vznikající v souvislosti nejen s péčí o kulturní památky a památkově plošně chráněná území, ale i archeologické nálezy. Památkový zákon je doplněn řadou podzákonných předpisů, kdy většina z nich vymezuje národní kulturní památky, památkové rezervace a zóny. Z prováděcích předpisů se jedná o vyhlášku Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb. a dvě novodobé vyhlášky vztahující se k novým ustanovením památkového zákona, a to vyhlášku Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náleţitosti plánu území s archeologickými nálezy a vyhlášku Ministerstva kultury č. 420/2008 Sb., kterou se stanoví náleţitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón. Z důvodu uvědomění si postavení dotčeného orgánu státní památkové péče v systému památkového zákona je nutné přiblíţit si systematiku současného památkového zákona. Obsah úpravy v památkovém zákoně lze dle obsahového zaměření rozdělit do tří okruhů, a to péče o kulturní památky a památkově plošně chráněná území, dále archeologické nálezy a výzkumy a v poslední řadě související otázky. Památkový zákon je členěn na šest částí. Problematika postavení a činnosti dotčeného orgánu památkové péče se promítá především v části druhé - Péče o kulturní památky (§ 9 - § 20) a části čtvrté - Orgány a organizace státní památkové péče (§ 25 § 34) památkového zákona. Vedle těchto stěţejních částí ji nalezneme v určitých ustanoveních ostatních částí památkového zákona, tedy jmenovitě zasahuje do části první Základní ustanovení (§ 1 - § 8), která obsahuje účel zákona a definice pojmů, části páté Opatření při porušení povinností (§ 35 - § 41), týkající se správního trestání, i části šesté Ustanovení společná a závěrečná (§ 42 - § 47), která obsahuje důleţité ustanovení

-9-


ve vztahu k vydávání závazných stanovisek, a dále v ustanoveních stavebního zákona a správního řádu. Z mého pohledu není zákon dobře uspořádán. V úvodních ustanoveních postrádám jasné vymezení předmětu zákona a základních pojmů. Dále bych z části první vyčlenila Prohlašování a zrušení prohlášení věci za kulturní památku a s tím související další ustanovení. Druhou část s názvem Péče o kulturní památky bych rozdělila minimálně do dvou samostatných částí. První, zabývající se právy a povinnostmi vlastníků, a druhou, týkající se obnovy památek.

1.1.2 Subsidiarita správního řádu a stavebního zákona Kromě památkového zákona a jeho prováděcích předpisů se pouţije pro výkon státní památkové péče obecná procesní norma – správní řád. Správní řád je obecným právním předpisem pro správní řízení a další postupy správních orgánů, který se pouţije i pro postupy dotčeného orgánu památkové péče. Subsidiární uţití správního řádu nestanovuje přímo památkový zákon5, a tak jeho pouţitelnost vychází jen z ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu, ve kterém se uvádí: „Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup.“ V první řadě se jedná o základní zásady činnosti správních orgánů, které se uţijí, i kdyţ speciální zákon pouţití správního zákona nestanoví. Dále jsou to jednotlivé procesní postupy a úkony správních orgánů při výkonu veřejné správy, které nejsou upraveny jinými právními předpisy. V případě odlišné úpravy stanovené ve zvláštním zákoně má před správním řádem přednost zvláštní právní úprava a tou je i památkový zákon. Uţití správního řádu bude specifikováno dále u jednotlivých kapitol.6 Vzhledem k tomu, ţe státní památková péče se nachází v postavení dotčeného orgánu především při postupech podle stavebního zákona, je třeba z něj téţ vycházet. Nejzásadnějším je úvodní ustanovení části druhé – Výkon veřejné správy, a to § 4 stavebního zákona, týkající se dotčených orgánů. Znalost postupů dle stavebního zákona se promítá v konkrétních činnostech dotčeného úřadu památkové péče. 5

Památkový zákon obsahoval do 30. června 2008 v ustanovení § 44 vymezení ustanovení památkového zákona, na které se nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení. 6 Obdobně VOLFOVÁ, Jana. Právní aspekty odstraňování staveb [online]. 2010 [cit. 18. 2. 2012]. s. 9. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Alena Kliková. Dostupné z www: .

- 10 -


1.2 Vymezení základních pojmů Vymezením stěţejních pojmů pro tuto práci hned zpočátku předejdeme moţným nesrovnalostem, a proto to povaţuji za vhodné. Pojmů týkajících se památkové péče je řada. Některé pojmy vycházejí přímo z památkového a stavebního zákona, či jsou obsaţeny v jiných právních předpisech, a další pojmy vychází z ustálené praxe nebo judikatury. Níţe uvedený výčet je jen minimálním zlomkem specifikovaných pojmů. Ostatní pojmy budou dle potřeby vysvětleny následně v textu. V prvé řadě bychom si měli vysvětlit, co je to památková péče. Zákon sice pracuje s pojmem státní památková péče, který také definuje jako péči státu o kulturní památky7. Kulturní památka je závazný pojem nepřímo definovaný v památkovém zákoně. Jak uvádí J. Vajčner: „Pojem se postupem času obsahově formuloval. Povahu kulturní památky mohou mít věci nejrůznějšího druhu, movité i nemovité, domácího i zahraničního původu, ať pocházejí od známých či neznámých, avšak základním rysem a všeobecným pojmovým znakem je především nenahraditelnost určité věci.“8 Zákon je však jiţ dosti zastaralý, sic prošel řadou novel. Vzhledem k tomu, ţe spousta kulturních památek je v soukromém vlastnictví, nedá se jiţ v plném slova smyslu hovořit o státní památkové péči tak jako v době koncipování památkového zákona, a především ve vztahu jen ke kulturním památkám. V případě doslovného výkladu je to péče o památky. Podle zakladatele teorie a koncepce památkové péče Aloise Riegla je památka v nejpůvodnějším významu takové lidské dílo, které bylo zhotoveno z toho důvodu, aby ve vědomí nastupujících generací zanechalo stopy nějakého lidského činu. I z tohoto historického chápání významu památky vychází princip památkové péče. Takţe v obecné rovině se dá pojmem památková péče, ať uţ ji vykonává stát, jiné organizace či osoby, rozumět péče o kulturní památky a jejich prostředí, památkové rezervace, památkové zóny, jednotlivé sloţky archeologického dědictví a věci, o kterých je vedeno řízení o prohlášení za kulturní památky9.

7

Dle § 1 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění kulturních památek.“ 8 VAJČNER, Jiří. Úvod do památkové péče. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Institut pro Místní správu Praha, 2009. s. 53. ISBN 978-80-86976-16-7. 9 Více např. GROMNICA, Adam. 55135. Ochrana potenciálních kulturních památek před jejich pravomocným prohlášením za kulturní památku. Epravo.cz [online]. Vydáno 29. 8. 2008 [cit. 12. 4. 2011]. Dostupné z: .

- 11 -


Pojem kulturní památka jak jiţ bylo naznačeno, není v zákoně přímo definován. Kulturní památkou jsou movité a nemovité věci či jejich soubory prohlášené za kulturní památky dle § 2 památkového zákona a kulturní památky zapsané do státních seznamů podle předchozích právních předpisů. Kulturní památky jsou hlavním objektem ochrany a péče o ně je veřejným zájmem. Na internetových stránkách Národního památkového ústavu pak nalezneme popis nemovitých kulturních památek: „Nemovité kulturní památky tvoří nejznámější a širokou veřejností nejvíce vnímanou část památkového fondu České republiky. Patří k nim vedle státních hradů, zámků a dalších státních památkových objektů zejména mnoho církevních a náboţenských staveb, dále vysoké procento městských budov, vesnické architektury a dalších staveb v krajině i mnoho dalších specifických druhů staveb – technických, vojenských, apod. Významnou sloţkou nemovitých kulturních památek jsou tzv. drobné stavby, zejména kapličky, boţí muka, ale také exteriérové sochy, sousoší a jiná sochařská díla.“10 Nemovitých kulturních památek je v současné době 40257, z nichţ 842 je na seznamu nejohroţenějších kulturních památek, avšak jejich počet je stále doplňován o nová zjištění, tedy není konečný. Vedle kulturních památek pak zákon upravuje ochranu památkově chráněných území někdy označovaná téţ jako plošně chráněná území. Pojem památkově chráněná území není závazným legislativním pojmem. Na internetových stránkách Národního památkového ústavu je uvedeno: „Památkově chráněná území jsou rozdělena do několika kategorií podle stupně ochrany a charakteru památek. Jde o památkové rezervace, památkové zóny a památkové ochranné pásmo.“11 Dle mého názoru je však ochranné pásmo územím se zvláštní formou ochrany, vymezené ve vztahu ke kulturní památce a jejímu prostředí. Ochranné pásmo tedy není přímo předmětem ochrany daného území. Je zde však zaveden zvláštní reţim, tedy je to území, kde se projevuje zájem památkové péče. Dá se říci, ţe je to zákonem přesněji vymezená moţnost ochrany prostředí kulturní památky. V památkovém zákoně se ještě můţeme setkat s jedním termínem, který zahrnuje jak plošně památkově chráněná území, tak ochranná pásma. Je jím území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče12. 10

Národní památkový ústav : Nemovité památky [online]. © 2003-12 [cit. 13. 2. 2012]. Dostupné z: . 11 Národní památkový ústav : Památkové chráněná území [online]. © 2003-12 [cit. 13. 2. 2012]. Dostupné z: . 12 Památková rezervace, památková zóna, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny.

- 12 -


Pojem obnova je přesně definován v památkovém zákoně a je úzce spjat s kulturní památkou. Obnovou je údrţba, oprava, rekonstrukce, restaurování nebo jiná úprava kulturní památky nebo jejího prostředí. Obnova kulturní památky nebo její části, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, se nazývá restaurování. Tento pojem však nezná stavební zákon a při jeho pouţití mívají pracovníci stavebního úřadu problém s klasifikováním prací dle úpravy ve stavebním zákoně. Proto je dobré stanovit v ţádosti i povahu obnovy, zda jde jen o údrţbu či stavební úpravy. V souvislosti s postupy podle stavebního zákona je třeba rozlišit udrţovací práce a stavební úpravy. I kdyţ jsou oba pojmy ve stavebním zákoně definovány, bývají často zaměňovány nebo místo nich pouţíván pojem oprava či rekonstrukce, které stavební zákon nezná. Pojem údržba stavby je definován ustanovením § 3 odst. 4 „Údržbou stavby se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost.“ Vedle toho je stavební úprava „změnou dokončené stavby, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby“ viz § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona. Příkladem rozdílnosti obou pojmů je například oprava okna. Pokud se bude jednat jen o nový nátěr oken, či jejich výměnu, jedná se o údrţbu stavby. V případě výměny oken za okna jiného rozměru se bude jednat uţ o stavební úpravy. Správným označením záměru dle zákonných pojmů se předejde moţným nesrovnalostem či průtahům v řízeních. Pojem oprava bývá uţíván obecně pro všechny udrţovací práce a někdo pod tento pojem se snaţí zahrnout i stavební úpravy. Pojem rekonstrukce znamená uvedení do původního stavu či přestavbu. Pojem rekonstrukce se pouţívá velmi často i pro opravu, avšak zcela chybně, neboť nejen ţe má jiný význam, ale téţ jde o výraznější změnu současného existujícího stavu oproti opravě. Dle Slovníku památkové péče znamená rekonstrukce: „jeden ze způsobů obnovy památek, při němţ se doplní chybějící větší části památky, v krajním případě i celé památky, opakováním původního a v originále jiţ nezachovaného vzhledu.“13 Pojem rekonstrukce se často objevuje i na projektových dokumentacích předkládaných dále stavebnímu úřadu, který ji opět neumí správně zařadit. Tudíţ by mělo být opět jasně specifikováno, zda jde o údrţbu stavby nebo stavební úpravy.

13

BLAŢÍČEK, Oldřich et al. Slovník památkové péče. 1. vyd. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1962. s. 177.

- 13 -


Velmi důleţitým pojmem, který jiţ byl pouţit, je veřejný zájem. Jedná se o neurčitý právní pojem, který není přímo definován v právních předpisech, i kdyţ s určitými snahami o částečnou definici, se můţeme setkat. Definicí veřejného zájmu se zabývá spousta autorů publikací týkající se veřejné správy a správního práva. Nejkratší výstiţnou formulaci uvádí Z. Horáček: „Veřejný zájem lze stručně charakterizovat jako ospravedlnění veřejné moci“14 Jinak definuje veřejný zájem L. Valeš: „Veřejný zájem můţeme obecně definovat jako zájem přesahující zájem individuální (soukromý), který je společný a prospěšný většině nebo (v ideálním případě) celé společnosti. Výhody plynoucí z uplatnění veřejného zájmu by vţdy měly převaţovat nad nevýhodami.“15 E. Šromová si pro jasné vymezení pojmu vypomáhá i konkrétním příkladem: „Veřejný zájem je neurčitý pojem, který je většinou předmětem správního uváţení, který nabývá svůj konkrétní obsah v kaţdé věci. Dalo by se o něm říci, ţe je to zájem obecně prospěšný, hospodářský, společenský, který sleduje rozvoj společnosti, trvale udrţitelný rozvoj území. Není to jen zájem veřejný jako opak zájmu soukromého. Rovněţ zájem na přístupu a příjezdu ke stavbám a k pozemkům a zajištění nerušeného uţívání či pokojného stavu patří do zájmu o společenský rozvoj.“16 Otázkou veřejného zájmu se zabýval několikrát i Ústavní soud17. Je třeba říci, ţe s pojmem veřejný zájem bývá nakládáno různě. Nejen, ţe bývá ovlivňován politickými zájmy, ale i zneuţíván pro zájmy soukromé18. Veřejný zájem je tedy velmi obecný pojem, který nabývá na významu teprve v konkrétních situacích, při kterých by měl být ten či onen veřejný zájem řádně odůvodněn. V souladu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, které je jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů: 14

HORÁČEK, Zdeněk. Veřejný zájem v činnosti vodoprávních úřadů. Deník veřejné zprávy [online]. Vydáno 15. 6. 2011 [cit. 3. 11. 2011]. Dostupné z: . 15 VALEŠ, Lukáš a kolektiv. Politologické aspekty veřejné správy. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 25. ISBN 80-7380-010-1. 16 ŠROMOVÁ, Eva. Správní řízení od A do Z : k 1. 5. 2007. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2007. s. 215. ISBN 978-80-7263-398-2. 17 Např. v nálezu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95 mj. uvedl: "Nelze totiţ přehlédnout, ţe ne kaţdý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislosti je moţno dovodit, ţe pojem "veřejný zájem" je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo moţno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci "Právo, zákonodárství a svoboda", II. díl, (vydala ACADEMIA Praha, 1991), na straně 14. Autor uvádí, ţe "často se mylně naznačuje, ţe všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech můţe být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to, aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneuţití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin." Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zváţení základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu." 18 Více k tomu Veřejný ochránce práv : Ochránce žádá zrušení protipožární vyhlášky [online]. Vydáno 26. 1. 2009 [cit. 13. 10. 2011]. Dostupné z: .

- 14 -


„Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“

1.2.1 Veřejný zájem památkové péče Konkrétní druh veřejného zájmu nabývá své podstaty dle odvětví veřejné správy, pro které je uplatňován. Jeho obsah a rozsah bývá často podmíněn časem a místem aplikace právní normy. Jeho rámcový obsah je obsaţen ve zvláštních právních předpisech, které se někdy snaţí i o jeho částečnou definici. Nelze jej však definovat konkrétně v konkrétním případě. Toto potvrdil i Ústavní soud, kdyţ zrušil svým nálezem19 část zákona, který plně konkretizoval veřejný zájem. V závěru Ústavní soud konstatoval, ţe přesné vymezení veřejného zájmu v konkrétním případě v právním předpise je neslučitelné s principy právního státu, zejména s principem dělby moci, a je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy a rovněţ čl. 36 Listiny. Dá se říci, ţe pokud je nějaká povinnost dána zákonem, dá se hovořit o povinnosti vedoucí k naplnění veřejného zájmu. Památkovým zákonem je dána především povinnost péče o kulturní památky. Vymezení veřejného zájmu památkové péče pak nalezneme na internetových stránkách Ministerstva kultury, kde se uvádí: „Jedním z veřejných zájmů České republiky je zájem na jejím hmotném kulturním dědictví, tedy historicky vzniklých kulturních hodnotách tvořících součást prostředí ţivota současné a budoucí společnosti. Významným segmentem hmotného kulturního dědictví je památkový fond, jehoţ součástí jsou i krajinářské kompozice jako součást kulturní krajiny. Tento veřejný zájem na ochraně a uchovávání památkového fondu, na jeho poznávání a na jeho zprostředkování je vyjádřen v úvodních ustanoveních zákona o státní památkové péči.“20 Deklarovaný veřejný zájem v památkové 19

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 24/04: „Napadené ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě tedy vylučuje, aby správní orgán ve správním řízení zjišťoval veřejný zájem na rozvoji a modernizaci předmětné vodní cesty, neboť ten je jiţ určen samotným zákonem. Takovéto řešení, tj. deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci zákonem, pokládá Ústavní soud za protiústavní. Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zváţení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehoţ ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převáţil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování), a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv zákonodárné.“ 20 Ministerstvo kultury : Nakládání s památkovým fondem [online]. © 2007 [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z: .

- 15 -


péči téţ potvrdil několikrát i Nejvyšší správní soud21 a Ústavní soud, který ve svém nálezu uvedl: „Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník současně vázán čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, ţe vlastnictví zavazuje a ţe ho nesmí být zneuţito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek.“22 Vzhledem k tomu, ţe ochrana veřejného zájmu je hlavní prioritou v kaţdém správním řízení, je třeba uplatnění toho či jiného veřejného zájmu řádně zdůvodnit a také zváţit. „Veřejný zájem bude uplatněn tehdy, pokud je součást památkového fondu takovým kulturním statkem, jehoţ zničení nebo poškození by pro národní kulturní dědictví znamenalo ztrátu. Naproti tomu veřejný zájem nelze uplatňovat v případě, kdy se dotčená věc či kulturní statek v okamţiku postavení pod ochranu nachází v takovém fyzickém stavu, ţe uvedení do původního nebo řádného stavu uţ není moţné vůbec nebo by bylo spojeno s tak velkými změnami podstaty věci, ţe by celková památková hodnota věci byla vzhledem k absenci původní hmoty a autenticity malá nebo nulová. Toto kritérium se netýká věcí, jimţ náleţí v uvedeném smyslu význam také jako ruinám, a dále archeologického dědictví.“23

21

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 – 81: „Námitka spočívající v tom, ţe důvod podání návrhu na prohlášení domu za kulturní památku (§ 2 odst. 1 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči) byl ryze účelový, protoţe tak mělo být zabráněno jeho demolici, není právně významná; brojí totiţ proti vnitřním motivům iniciátorů tohoto správního řízení (které není řízením návrhovým). Soudní přezkum se však týká toliko průběhu a výsledku řízení. Navíc není v rozporu s účelem zákona o státní památkové péči, kterým je mj. ochrana kulturních památek, pokud byl návrh na prohlášení domu za kulturní památku podán jako jeden z prostředků k jeho ochraně.“ A dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2004, č. j. 5 A 48/2002 – 40 je rozhodnutí o prohlášení díla za kulturní památku podle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, omezením vlastnického práva ve veřejném zájmu a za náhradu. V rozsudku se dále uvádí: „K námitce ţalobce, ţe bylo rozhodnutím ţalovaného porušeno ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod soud odkazuje na jiţ citované rozhodnutí Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94 s tím, ţe podle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva, ale i povinnosti a je povinen respektovat zákaz zneuţití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho uţívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy; obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem. Zákon umoţňuje kompenzaci omezení vlastnického práva vlastníka kulturní památky. Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrţ jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údrţbu kulturní památky vlastníku vznikají. Z uvedených skutečností vyplývá, ţe prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Výše a způsob náhrady jsou dány povahou věci, zejména odvisí téţ od výše nákladů, jimiţ údrţba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údrţby nemovitosti.“ 22 Nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. I ÚS 35/94. 23 Ministerstvo kultury : Nakládání s památkovým fondem [online]. © 2007 [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z: .

- 16 -


K otázce veřejného zájmu památkové péče je třeba ještě uvést, ţe daný veřejný zájem se výslovně objevuje i v jiných právních předpisech neţ je památkový zákon. Jedná se především o stavební zákon24 a jeho prováděcí předpisy25.

24

Dle § 132 odst. 3 písm. c): „Veřejným zájmem se rozumí požadavek, aby stavba neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí, zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby, popřípadě nezpůsobovala jiné škody či ztráty.“ 25 Jak je deklarováno v ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných poţadavcích na vyuţívání území, ve znění pozdějších předpisů, je veřejným zájmem např. ochrana přírodního a kulturního dědictví nebo urbanistických hodnot.

- 17 -


2 Nástin historie památkové péče Ochrana památek v našich zemích má dlouholetou tradici, i kdyţ důvody a způsoby ochrany byly v různých obdobích odlišné. Památková péče jako pojem se začala objevovat jiţ v 18. století, avšak nikoliv v rozsahu, jakým ji známe teď. Jednalo se o nesystematickou práci podnícenou religiozitou, fascinací středověkem v době romantizmu či vizitkou dobrého společenského postavení. Jednalo se tedy i o ochranu spontánní, ničím nekorigovanou, danou např. náboţenskou úctou k boţím mukám či kapličkám označovaných v dnešní době za drobné památky. Tato ochrana spočívala třeba i v očištění od nánosů listí, nabílení či údrţby okolní zeleně. Docházelo tak k udrţování památky v dobrém stavu, coţ je v současné době v zákoně zakotvenou povinností vlastníka kulturní památky i jakékoliv stavby26. Avšak, jak je vidět na mnoha místech, zákonná úprava nedonutí vlastníka k údrţbě, pokud sám nechce. Mezi první právní úpravy památkové péče na našem území patří dvorské dekrety vydané za vlády Marie Terezie. Tyto dekrety se však týkaly staroţitností, tedy movitých věcí jako jsou mince, sochy, obrazy, atd. Co se týče nemovitých památek, zde lze první právní úpravy datovat do období Rakouska – Uherska. Zde byla zřízena nejvyšším, tedy císařským rozhodnutím, ze dne 31. prosince 1850 při Ministerstvu obchodu, průmyslu a veřejných prací tzv. Ústřední komise pro zajišťování a zachování stavebních památek. Tato komise měla pečovat o nemovité stavební památky a následně byla její působnost rozšířena i na movité památky. Dle dochovaných pramenů si Ústřední komise velmi často stěţovala u příslušných úřadů na to, ţe ochrana stavebních památek je zanedbávána.27 V daném období však nedošlo k přijetí speciálního zákona na ochranu památek. Jak uvádí J. Varhaník v úvodu komentáře: „K zajištění ochrany památek zvláštním zákonem došlo na území dnešní České republiky se značným zpoţděním oproti okolním evropským státům. Jiţ dokonce za Rakousko-uherské monarchie mělo Zalitavsko, tedy její „uherská“ část (zahrnující mimo jiné území nynější Slovenské republiky), zákon na ochranu památek od roku 1881, paradoxně na rozdíl od Předlitavska, kam náleţely české země. Podobně tomu bylo i

26

Zde tato povinnost vychází ze stavebního zákona. Srov. ULBRICHOVÁ, Petra. Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek. In Památková péče na Moravě : 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek na Moravě : Sborník příspěvků. Brno : Státní památková péče v Brně, 2002. s. 186. ISBN 80-85032-82-1. 27

- 18 -


v balkánských zemích – Bulharsko 1889, Rumunsko 1892, Turecko jiţ 1875.“28 Při daném výčtu je třeba ještě zmínit Řecko, které bylo první zemí, kde byl vydán zákon na ochranu památek, a to v roce 1834. I kdyţ se na památkovém zákoně neustále pracovalo jiţ od dob Rakousko-uherské monarchie a poté i v období první samostatné Československé republiky, která převzala a doplnila staré platné normy po Rakousko-uherské monarchii, došlo nejen díky světovým válkám k vydání speciálního památkového zákona aţ v roce 1958. Po skončení druhé světové války měly pro památkovou péči a její následnou právní úpravu naprosto zásadní význam dekrety prezidenta republiky (Benešovy dekrety) č. 108/1945 Sb. a zejména pak dekret č. 12/1945 Sb. Po roce 1945 tak přešly jako státní kulturní majetek do státního vlastnictví stovky zámeckých a hradních objektů, řada objektů ve městech a obcích, obzvláště pak v pohraničí, a proto se péče o hrady, zámky a historická jádra měst stala hlavním úkolem památkové péče poválečného období.29 Byly zřízeny Národní kulturní komise, jeţ byly ústředními orgány pro správu státního kulturního majetku, a Státní úřad pro věci církevní, který měl právo nakládat se sakrálními památkami. Dne 11. července 1950 bylo na základě rozhodnutí vlády prohlášeno 30 historických jader měst za městské památkové rezervace, a tím zajištěna jejich plošná památková ochrana. Prvním samostatným speciálním zákonem upravující památkovou péči u nás byl zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tedy dne 3. května 1958. Zákon byl poměrně přehledný. Shrnoval dosavadní zkušenosti a výsledky práce na úseku péče o památky, avšak vymezil památky velice široce30. Zákon upravoval povinnosti spojené s údrţbou kulturních památek, stanovil zásady ochrany a evidence kulturních památek, konservace a obnovy i jejich kulturního vyuţití.31 Samotný zákon však neobsahoval ţádná sankční ustanovení, kromě opatření k ochraně kulturní 28

VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. s. XXIII. ISBN 978-80-7357-659-2. 29 Ministerstvo kultury : Památková péče v ČR [online]. © 2007 [cit. 8. 12. 2011]. Dostupné z: . 30 Dle § 2 odst. 1 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách: „Památkou je kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a ţivota, nebo jest jí dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů, anebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury.“ 31 Viz Ministerstvo kultury : Památková péče v ČR [online]. © 2007 [cit. 8. 12. 2011]. Dostupné z: .

- 19 -


památky a moţného odejmutí práva s kulturní památkou nakládat. Za neplnění povinností však mohl být uloţen trest dle trestního zákona správního § 12532 s příznačným názvem „Ochrana památek, uměleckých děl a přírody“. Provedené hromadné zápisy kulturních památek do státních seznamů dle daného zákona a prováděcího předpisu, vyhlášky MŠK č.116/1959 Ú.l. o evidenci kulturních památek, které v té době měly jen čistě evidenční charakter, přinášejí problémy doposud a jsou dokladem nedostatků spojených s nedůsledným dodrţováním právní úpravy. I v navazujícím období se běţná praxe výkonu památkové péče často odkloňovala od právní úpravy.33 Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, dá se říci, odpovídal dobovým potřebám státní památkové péče. Od jeho vydání však vývoj státní památkové péče prošel podstatnými kvalitativními i organizačními změnami, k závaţným úpravám došlo především v oblasti organizace státní správy v souvislosti s novými zákony o národních výborech a o správním řízení, ústavním zákonem o československé federaci, zákonem České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, občanským zákoníkem, jakoţ i v oblasti hospodářsko-právní vydáním hospodářského zákoníku, předpisů o správě národního majetku apod.34 Vydáním zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1988, byla dovršena snaha reagovat na vzešlé problémy s předchozí právní úpravou, zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči přinesl zásadní změny právní ochrany kulturních památek. Přesněji vymezil kulturní památky ve vztahu k jejich prohlašování. Eliminoval tak pouhé zapisování památek do státních seznamů jen na základě výběru a ochranu nezapsaných památek. Současně v § 42 odst. 1 stanovil, ţe „Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona.“ Tím odstranil téţ pochybnosti o tom, které památky jsou předmětem ochrany podle tohoto zákona. Na proces prohlašování věci za kulturní památku 32

Dle zákona č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, ve znění pozdějších předpisů § 125 odst 1: „Kdo neoprávněně vyveze do ciziny nebo úmyslně zničí nebo poškodí kulturní nebo přírodní památku nebo umělecké dílo, bude potrestán pokutou do 125 000 Kčs nebo odnětím svobody až na šest měsíců.“ a odst. 2: „Ten kdo poruší jiný zákaz nebo nesplní povinnost týkající se ochrany památek, uměleckých děl, archeologických nálezů nebo přírody a krajiny, zvláště přírodních reservací, bude potrestán pokutou do 20 000 Kčs nebo odnětím svobody až na tři měsíce.“ 33 Srov. VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. s. XXV. ISBN 978-80-7357-659-2. 34 Ministerstvo kultury : Památková péče v ČR [online]. © 2007 [cit. 8. 12. 2011]. Dostupné z: .

- 20 -


se aţ do 31. prosince 2005 nevztahoval správní řád a ani nebyla stanovená zvláštní procesní úprava s odůvodněním, ţe jde jen o deklarování kulturně politických hodnot, které odlišují danou věc od ostatních, a nedotýká se tak práv vlastníků. Zákon dále oproti předchozí právní úpravě stanovil sankce za porušení zákona. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči prošel řadou novelizací a i kdyţ je od roku 1989 jako celek napadán s odůvodněním, ţe nevyhovuje změněným politickým poměrům, je základní právní normou upravující památkovou péči v České republice doposud. I kdyţ je některými autory35 obsah zákona či jeho částí označován za nadčasový, jedná se o zákon poplatný své době a je tak vzhledem k jeho vzniku i důleţitým článkem historie památkové péče. V závěru kapitoly musím konstatovat, ţe plně souhlasím se závěrem P. Ulbrichové, která uvádí: „Právní úprava ochrany památek byla od počátku shodná jak pro území Čech, tak i Moravy. Drobné odchylky v její organizaci, nikoliv však v principech, neměly ţádný rozhodující význam. Od 19. století, kdy se objevují první výrazné snahy o právní úpravu ochrany kulturních památek, aţ do dnešní doby se neustále objevují stejné problémy, které znesnadňují péči o kulturní památky a ztěţují snahu o jejich zachování pro budoucí generace. I tyto problémy se ve stejné míře objevují v Čechách i na Moravě.“36 Dá se říci, ţe stejné problémy se zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, které vedly ke koncipování současného památkového zákona, jsou z větší části i současné problémy se stávajícím památkovým zákonem. Jedná se jak o nutnost řádně sladit současné právní předpisy, kdy je nově koncipován jak správní řád, tak stavební zákon, a opomenout nelze ani nový občanský zákoník, který prošel dne 25. ledna 2012 horní komorou parlamentu, tak o nutnost přehodnotit organizaci státní správy a především financování památkové péče. Současné problémy památkové péče, které ji soustavně provázejí jiţ od 19. století, jsou právě především v stále větší míře nedostatku finančních prostředků a dále nechuť vlastníků o památky pečovat, i kdyţ tím vlastně zhodnocují vlastní majetek.

35

VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 2. ISBN 978-80-7357-659-2. 36 ULBRICHOVÁ, Petra. Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek. In Památková péče na Moravě : 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek na Moravě : Sborník příspěvků. Brno : Státní památková péče v Brně, 2002. s. 196. ISBN 80-85032-82-1.

- 21 -


3 Organizace památkové péče Současná organizace státní památkové péče je výsledkem reformy veřejné správy, kdy ke dni 31. prosince 2002 byly zrušeny okresní úřady a jejich působnost byla rozdělena především mezi krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. „Jádrem právní konstrukce státní správy v oblasti státní památkové péče je její dvojkolejnost, spočívající v tehdejším systému okresních národních výborů, které vykonávaly státní správu, a v soustavě v té době existujících Středisek státní památkové péče, jeţ zajišťovala odbornou sloţku celého systému. Vzájemná provázanost obou základních sloţek systému byla zajištěna právní úpravou, která vycházela ze soudobého správního řádu, na svou dobu vcelku moderně pojatého a v teoretické rovině dobře zvládnutého. Na základní konstrukční systém výkonu státní správy jsou navázány všechny ostatní instituty tehdejší a současné právní úpravy.“37 Dle základního členění můţeme organizaci veřejné správy v České republice, tedy i organizaci památkové péče, rozdělit na státní správu a samosprávu, kdy státní správu lze členit dále na přímou (např. vláda, ministerstva, jiné správní úřady, a to s celostátní působností přímo řízené vládou, s celostátní působností řízené ministerstvy, s omezenou územní působností) a nepřímou (např. obecní a krajské úřady). Toto členění bude pouţito i pro tuto práci. Konkrétní organizační uspořádání veřejné správy je komplikované a obtíţné, podmíněné řadou faktorů a není tomu jinak ani u správy na úseku památkové péče. Významným kritériem pro postavení správních orgánů38 či jiného subjektu veřejné správy v organizační soustavě je rozsah působnosti (okruh vymezených úkolů), ať územní či věcné, a pravomoci (svěřené prostředky, pokud jsou to prostředky právní). Současnou organizaci správy na úseku památkové péče upravuje památkový zákon a najdeme ji v části čtvrté pod názvem Orgány a organizace státní památkové péče. Dle zákona vykonávají státní památkovou péči orgány státní památkové péče, jimiţ jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Jedná se o základní výčet orgánů státní správy, který však, jak bude popsáno dále, není úplný.

37

KROUPA, Pavel. Recenze komentáře zákona o státní památkové péči. Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 5, s. 386-387. ISSN 1210-5538. 38 Pojem správní orgán, je legislativní zkratkou, která je definována v ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu. Jedná se o orgány a osoby, které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. V našem případě se jedná o správní orgány vykonávající veřejnou správu na úseku památkové péče.

- 22 -


3.1 Přímý výkon státní památkové péče Přímý výkon státní správy a tedy i správy na úseku památkové péče vykonávají orgány státu nebo správní úřady, jako organizační sloţky státu. V našem případě se jedná především o Ministerstvo kultury, Vládu České republiky a celní úřady. Vláda je vrcholným orgánem státní správy s všeobecnou působností a tedy i státní památkové péče, i kdyţ není zahrnuta do organizační soustavy dané památkovým zákonem. Vláda České republiky, která se skládá z předsedy, místopředsedů a jednotlivých ministrů

vlády,

má

v pravomoci

prohlašovat

nařízením

památky,

které

tvoří

nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, za národní kulturní památky a stanovit podmínky jejich ochrany, a také prohlašovat území, jehoţ charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů, za památkovou rezervaci. Správu na úseku státní památkové péče vykonávají téţ celní úřady. Jde o územní specializované orgány někdy nazývané téţ odborné úřady, které jsou odvozené od ústředních orgánů a jsou projevem vertikální dekoncentrace státní správy. Územně dekocentrované (specializované) orgány státní správy tak, jak jsou pojaty, tedy doplňují strukturu orgánů krajů a obcí jako subjektů státní správy a samosprávy v místech společně s nimi tvoří ucelený systém místní správy.39 Jejich pravomoc na daném úseku je především kontrolní z hlediska kulturních památek ve vztahu k zahraničí, jako je jejich vývoz a dovoz, a je dána ustanovením § 27a památkového zákona. V případě zjištění nedostatků podávají celní úřady podněty pro přijetí opatření k nápravě nebo návrhy na zahájení řízení o správních deliktech. Ústředním orgánem státní památkové péče je Ministerstvo kultury40, v jehoţ čele stojí člen vlády a vykonává správu pro celé území České republiky. Jedná se o orgán podřízený vládě, který plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech, a navíc se ve veškeré své činnosti řídí ústavními zákony, stejně jako 39

PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. doplň. a aktual. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2007. s. 179. ISBN 978-80-210-4276-6. 40 Dle § 8 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů: „Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro umění, kulturně výchovnou činnost, kulturní památky, pro věci církví a náboženských společností, pro věci tisku, včetně vydávání neperiodického tisku a jiných informačních prostředků, pro rozhlasové a televizní vysílání, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, dále pro provádění autorského zákona a pro výrobu a obchod v oblasti kultury.“ a § 26 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v české republice.“

- 23 -


usneseními vlády.41 Pravomoc Ministerstva kultury ve věcech památkové péče je dána především § 26 odst. 2 památkového zákona. Je dotčeným orgánem k projednání návrhu opatření obecné povahy o ochraně památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich částí42. Dále uplatňuje stanoviska k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje a stanoviska k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková rezervace nebo nemovitá věc nebo soubor nemovitých věcí zapsané na Seznamu světového dědictví, a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území. Tedy z hlediska územního plánování je dotčeným orgánem příslušným k vydání stanoviska pro územní plány a regulační plány v obcích a městech s památkovými rezervacemi Ministerstvo kultury nikoliv tedy krajský či obecní úřad, jak se často úřady územního plánování chybně domnívají.

3.1.2 Orgány Ministerstva kultury Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče, která vykonává ústřední dozor nad dodrţováním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Památková inspekce však není zřizována jako samostatný specializovaný orgán státní správy a při své činnosti tedy není oprávněna přijímat vlastní rozhodnutí a nezbytně nutná opatření k odstranění nedostatků zjištěných kontrolní činností včetně ukládání pokut za porušení povinností uloţených zákonem, coţ velmi oslabuje účinnost prováděné kontroly.43 Při zjištění nedostatků pouze navrhuje příslušnému orgánu opatření k odstranění zjištěných nedostatků, popřípadě uloţení pokuty, a dozírá, aby se uloţená opatření řádně plnila. Zákon v úvodním ustanovení o organizačním uspořádání státní památkové péče říká, ţe Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace památkové péče. Jiţ touto formulací je dáno, ţe se jedná o organizaci mimo systém nadřazenosti a podřazenosti, a tedy nejde o správní orgán. Odbornou organizací státní památkové péče je Národní památkový ústav, v jehoţ čele stojí dle zřizovacího statutu ředitel a svou činnost vykonává prostřednictvím jeho územních odborných pracovišť v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 41

Viz PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. doplň. a aktual. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2007. s. 168. ISBN 978-80-210-4276-6. 42 Jedná se o plán ochrany památkových rezervací a památkových zón podle § 6a zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. 43 JURNÍKOVÁ, Jana; SKULOVÁ, Soňa; PRŮCHA, Petr et al. Správní právo zvláštní část. 6. doplň. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2009. s. 201. ISBN 978-80-210-4847-8.

- 24 -


památkového zákona. Je především organizací pro výkon a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče k zabezpečení jednoty kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek, jakoţ i perspektivního rozvoje státní památkové péče. Téţ je důleţitým orgánem zabezpečující odborný dohled nad prováděním komplexní péče o kulturní památky a dále má další oprávnění dané památkovým zákonem44. V této souvislosti je třeba podotknout, ţe nemá ţádnou rozhodovací pravomoc, ač tak někteří její pracovníci vystupují. Tedy ani v rámci dohledu nemůţe odsouhlasit jakékoliv změny oproti projektové dokumentaci schválné správními orgány. Národní památkový ústav je vlastně jen jakýmsi odborným poradním orgánem správních orgánů na úseku památkové péče. Na druhou stranu je třeba říci, ţe správní orgán je povinen vyţádat si její vyjádření jako podklad pro své závazné stanovisko. Případné odchýlení se od vyjádření odborné organizace je správní orgán povinen zdůvodnit.

3.2 Nepřímý výkon státní památkové péče Nepřímý výkon státní správy, a tedy i správy na úseku památkové péče, je výkon správy ve vymezeném rozsahu delegovaný ze zákona nebo rozhodnutím na základě zákona na jiné právní subjekty. Delegace můţe spočívat v přenesení nebo propůjčení výkonu státní správy s atributy, které s rozsahem delegace souvisejí. Nejdůleţitějším případem delegace výkonu státní správy na jiný subjekt veřejné správy je přenesená působnost vykonávaná orgány obcí a krajů jako územních samosprávných celků. Podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy (rozuměj územní) jen tehdy, stanoví-li to zákon.45 Při přenesené působnosti46 vykonávají orgány obcí a krajů záleţitosti jiného nositele správy – státu. Z pohledu samosprávných celků mají agendy v přenesené

44

Viz § 32 a § 34 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. HENDRYCH, Dušan et al. Správní právo : obecná část. 7. doplň. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2009. s. 132. ISBN 978-80-7400-049-2. 46 Přenesená působnost ve správních obvodech obcí a krajů je vykonávána: – obecními úřady (městskými úřady, magistráty, úřady městských obvodů, úřady městských částí), – pověřenými obecními úřady, – obecními úřady obcí s rozšířenou působností, – krajskými úřady, – zvláštními orgány obcí a krajů, – komisemi rad obcí, pokud výkon přenesené působnosti není zákonem výslovně svěřen nebo vyhrazen jinému orgánu obce nebo kraje. 45

- 25 -


působnosti povahu „cizích“ záleţitostí, z pohledu státu jde naproti tomu o nepřímý výkon státní správy. Zvláštní zákon, kterým je pro náš účel památkový zákon, stanoví, které územní celky budou vykonávat státní správu jako svou přenesenou působnost a v jakém rozsahu. V našem případě je přenesená působnost výkonu státní památkové péče ve správních obvodech obcí a krajů vykonávána krajskými úřady a obecními úřady obcí s rozšířenou působností. Vedle toho můţe rada kraje a obce zřídit komisi státní památkové péče pro posuzování a koordinaci úkolů, která je fakultativním orgánem rady obce či kraje.

3.2.1 Krajský úřad Krajský úřad metodicky řídí výkon státní památkové péče na území kraje a dále plní úkoly svěřené mu památkovým zákonem. Je dotčeným orgánem pro řízení vedená jinými správními orgány, jako např. stavebními úřady, která se dotýkají národních kulturních památek a zároveň dotčeným orgánem k zabezpečení nepředvídaných nálezů kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo archeologických nálezů, nejde-li o nálezy učiněné při přípravě nebo provádění obnovy kulturní památky nebo při přípravě nebo provádění prací v území, na němţ uplatňuje svůj zájem státní památková péče. V takovém případě je dotčeným orgánem obecní úřad obce s rozšířenou působností. Krajský úřad uplatňuje téţ stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je památková zóna nebo nemovitá národní kulturní památka, nejde-li o působnost ministerstva kultury, a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území. Setkávám se dost často s tím, ţe stavební úřady i v těchto případech obesílají jako dotčený orgán obecní úřad obce s rozšířenou působností. Zároveň je odvolacím orgánem pro správní řízení vedená v prvním stupni na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností. Nově je oprávněn vydávat plány ochrany památkových rezervací a památkových zón47 ve formě opatření obecné povahy, a

47

Dle § 6a odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Krajský úřad může po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního plánování1) a příslušnou obcí jako dotčenými orgány vydat opatření obecné povahy o ochraně památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich částí (dále jen „plán ochrany“), ve kterém se stanoví způsob zabezpečení kulturních hodnot památkové rezervace a památkové zóny z hlediska státní památkové péče, a ve kterém lze určit, u jakých nemovitostí, nejsou-li kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci nebo památkové zóně, nebo u jakých druhů prací na nich, včetně výsadby a kácení dřevin na veřejných prostranstvích (dále jen „úprava dřevin“), je vyloučena povinnost vlastníka (správce, uživatele) vyžádat si předem závazné stanovisko podle § 14 odst. 2.“

- 26 -


to bez projednání s obecním úřadem obce s rozšířenou působností, který je pro dané území jinak dotčeným orgánem.

3.2.2 Obecní úřad obce s rozšířenou působností Avšak tam, kde se občan můţe nejvíce setkat se státní správou na úseku památkové péče, je na úrovni obecních úřadů obce s rozšířenou působností. Jejich správní obvody jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, ve znění pozdějších předpisů. Ve svém správním obvodu vykonávají a organizují státní památkovou péči v souladu s celorepublikovou koncepcí. Obecní úřad obce s rozšířenou působností je dotčeným orgánem v řízeních vedených jinými správními orgány dotýkajících se kulturních památek, památkových rezervací a zón včetně výkonu dozoru. Má jednu z nejširších pravomocí, neboť kromě těch, které mu dávají přímo ustanovení památkového zákona, vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud není příslušný jiný orgán státní památkové péče. Při plnění svých úkolů se opírá o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče, kterou je Národní památkový ústav (dále jen „NPÚ“). Na tomto místě je třeba opětovně zmínit, ţe správní orgán je povinen si při své rozhodovací pravomoci (vydávaní stanovisek, opatření) vyţádat písemné vyjádření NPÚ, na jehoţ podkladě pak můţe rozhodovat. Zde dochází z pohledu z venku k tzv. moţné dvoukolejnosti, kdy se k záměru musí písemně vyjádřit NPÚ a ještě vydat závazné stanovisko správní úřad. Tím se prodluţuje čas k vydání závazného stanoviska a přibývá další papírování. I kdyţ obecní úřad vystupuje jako celek navenek, z hlediska organizační struktury památkovou péči provádí určitý úředník, zařazený do organizační struktury.

3.3 Výkon památkové péče územní samosprávou V daném případě se bude jednat o obligatorní (povinné) úkoly v samostatné působnosti obce a kraje. Kraje jako vyšší územní samosprávné celky schvalují koncepce podpory státní památkové péče a návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek na svém území. Kromě uvedeného mohou

- 27 -


poskytovat finanční příspěvky na zachování kulturních památek. V takovémto případě se jedná o nenárokové poskytnutí finanční pomoci občanům kraje, avšak v posledních letech jsou někde přidělovány dosti politicky. Obce jako základní samosprávné celky mají zákonem danou povinnost48 pečovat o kulturní památky na svém území a zároveň by měly kontrolovat plnění povinností vlastníků kulturních památek dané zákonem. Ve většině případů však k naplnění zákona v tomto smyslu nedochází, neboť i kdyţ pěkné a udrţované kulturní památky jsou dobrou vizitkou obce, vlastníci památek jsou vesměs občany obce a ve chvíli, kdy obec prostřednictvím svých představitelů bude po vlastníkovi kulturní památky něco chtít, nebudou tito představitelé oblíbení, a tudíţ v příštím období volení. Dokladem je i spousta zchátralých a ohroţených kulturních památek. Povinnost obce je samostatně dána v případě bezprostředního ohroţení nemovité kulturní památky, která je stavbou, kdy obec má povinnost dát podnět stavebnímu úřadu k nařízení udrţovacích prací nebo nezbytných úprav nebo k nařízení neodkladných zabezpečovacích prací. Pokud jde o bezprostřední ohroţení movité kulturní památky, je povinností obec s předchozím souhlasem obecního úřadu obce s rozšířenou působností provést nutná opatření k její ochraně, kterými budou především tzv. faktická opatření jako např. přemístění movité kulturní památky z klimaticky nevyhovujícího prostředí. Povinnosti obce v samostatné působnosti nejsou ve většině případů vůbec naplňovány a dle mého názoru si je ani představitelé obcí neuvědomují, či o nich vůbec neví. Naopak jsem se setkala s tím, ţe obce jako vlastníci kulturních památek sami o památky nepečují, památky na svém území berou jako přítěţ a o havarijním stavu památek správní orgán neinformují, a uţ vůbec nevedou občany k zachování hodnot památkových zón a rezervací. Stejně jako kraje mohou obce poskytnout ze svého rozpočtu příspěvek na zachování kulturních památek. Problémem je, ţe na tyto výdaje nezbývají v rozpočtech obcí finance.

48

Viz § 30 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený výčet práv a povinností však není taxativní, neboť povinnosti obce můţeme najít i v jiných ustanovení zákona např. § 15, 16.

- 28 -


3.4 Poznatky a závěry k současné organizaci Z uvedeného rozboru současné organizace památkové péče vyplynulo, ţe organizační uspořádání není bezproblémové. Domnívám se, ţe takto postavená úprava výkonu státní správy orgány obcí a krajů je poněkud nešťastná. Dochází tu často ke střetu zájmů samosprávy s veřejným zájmem na zachování kulturního dědictví. V této souvislosti se dá hovořit o systémové podjatosti, neboť pokud není vůle samosprávy, která je zároveň zaměstnavatelem úředníků státní správy, není moţné státní správu řádně vykonávat. Zároveň je těţké prosazování veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví, kdyţ i volení představitelé se nechovají příkladně. Např. starosta obce chce vyměnit dřevěná okna na kulturní památce v památkové zóně za plastová s argumentací „a kdo nám na to dá?“ Z uvedeného příkladu vyplývá další obecný problém, kterým je nedostatek financí. Avšak v souvislosti s přípravami na nový památkový zákon se mluví i o nutnosti změny systému v organizaci památkové péče a vyslyšení tak volání z řad veřejnosti o zrušení potřeby vyjádření odborné organizace památkové péče a případném jejím zrušení či sloučení se správními orgány. K danému tématu se v roce 2008 v souvislosti s připravovaným novým zákonem objevilo několik článků, které poukazují na jiţ zmiňovanou dvoukolejnost49 a moţné její odstranění, ale i decentralizaci50 památkové péče.

49

Viz k tomu ŠIMŮNKOVÁ, Tereza. Nový památkový zákon můţe památkám uškodit. Tyden.cz [online]. Vydáno 16. 12. 2008 [cit. 21. 1. 2012]. Dostupné z: : „Momentálně platí (několikrát novelizovaný) zákon z roku 1987, který obsahuje často kritizovanou dvojkolejnost - odborné stanovisko vydává Národní památkový ústav, zatímco správní řízení, a tím i praktické rozhodování vede památkový odbor příslušného města. To, že "celostátní" památkáři mají příliš slabé postavení, kritizovalo na jaře dokonce UNESCO. Česku doporučilo zvýšit jejich pravomoci. Nový zákon by naopak jejich roli zlikvidoval úplně. V rámci "zjednodušení administrativy" chce ministr Jehlička vyloučit veškerý odborný dohled z rozhodovacího procesu. Osud památky by pak určovali pouze místní úředníci. Odborníci upozorňují na to, že i kdyby měli kvalitní odborné vzdělání, může na ně být vyvíjen nepoměrně větší tlak politický nebo ze strany developerských firem. "Nový zákon nahrazuje dualismus volnou úvahou úředníka," je přesvědčen Josef Štulc, prezident české sekce Mezinárodní rady památek a sídel.“ 50 Viz k tomu MAŇÁK, Vratislav. Nový zákon decentralizuje památkovou péči, varují odborníci. Ct24.cz [online]. Vydáno 16. 5. 2008 [cit. 21. 1. 2012]. Dostupné z: : „Dnes v poledne představí ministerstvo kultury spolu s Národním památkovým ústavem nový památkový zákon. Vedle daňových úlev pro památky je hlavní změnou posílení pravomoci krajů a obcí, které nyní mohou vyhlašovat vlastní kulturní památky. Ty ale státem chráněny nebudou. Odborníci kritizují především decentralizaci památkové ochrany. …. Nejvýraznější změnou v právní úpravě chráněných objektů je ale výrazné posílení krajských památkových ústavů na úkor centrálního Národního. …Části odborné veřejnosti vadí přílišná decentralizace památkové péče. "Jestliže nový památkový zákon nezmění dvojkolejnost památkové péče, tak jsme tam, kde jsme byli. Bude to stejně špatný zákon, jako je zákon stavební, a nepřinese nic dobrého," varoval architekt Roman Koucký. Komise, která zákon připravila, ale argumentuje, že kraje mají silné pravomoci již dávno.“

- 29 -


Jak správně zorganizovat správu na úseku památkové péče je velký problém. I můj názor se po seznámení se blíţe s problémem systémové podjatosti změnil. Dle mého původního názoru by bylo dobré vycházet při koncipování organizace památkové péče z pozitivů stávajících organizačních soustav. Tedy přiblíţit správu občanům pomocí decentralizovaných správních orgánů i na úrovni pověřených obcí a zároveň ponechat odbornou činnost na úrovni centrální – NPÚ. V podstatě ponechat stávající dvojkolejnost, kdy např. potřeba vyţádat si odborné vyjádření by spočívala na správním uváţení správního orgánu, který by se mohl opřít jen o jiţ vydaná vyjádření k podobným případům či o zpracované plošné plány ochrany. Zrušení odborné organizace by znamenalo velký tlak na úředníky správních orgánů ze strany soukromých zájmů a především nemoţnost zajistit v plném rozsahu nejen právní, ale i odbornou stránku věci. Převedení státní správy na odbornou organizaci by znamenalo větší míru zodpovědnosti s rozhodovací pravomocí, a to především na úkor odborné práce. Sloučení odborné organizace se správními orgány by nejspíš znamenalo centralizaci památkové péče a oddálení veřejné správy jako sluţby občanům. Nyní jsem však pro zřízení samostatného specializovaného úřadu. Z daného vyplývá, ţe kaţdé nové řešení organizace památkové péče má nějaké úskalí a negativní stránku buď pro památky, nebo občana.

- 30 -


4 Památková péče v postavení dotčeného orgánu Problematika postavení a činnosti dotčeného orgánu památkové péče se promítá především v části druhé a čtvrté památkového zákona a dále v ustanoveních stavebního zákona a správního řádu. Příslušný správní orgán památkové péče, který je v postavení dotčeného orgánu chránícího veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů, kterým je v našem případě památkový zákon, vydává především závazná stanoviska, kterými reguluje činnosti dotýkající se jeho zájmů.

4.1 Dotčený orgán státní památkové péče Dotčenými orgány jsou podle ustanovení § 136 odst. 1 správního řádu „orgány, o kterých to stanoví zvláštní zákon, a správní orgány a jiné orgány veřejné moci příslušné k vydání závazného stanoviska (§ 149 odst. 1) nebo vyjádření, které je podkladem rozhodnutí správního orgánu.“ Jedná se o správní orgány, jejichţ výkon působnosti se dotýká jiného správního orgánu.51 Dotčené orgány chrání veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů a za tímto účelem vydávají vţdy a jen na základě příslušných právních předpisů závazná stanoviska a stanoviska52. Závazná stanoviska, která nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, není-li zvláštními právními předpisy stanoveno jinak, vydávají dotčené orgány jako podklad pro vydání rozhodnutí. Stanoviska, která nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, jsou vydávána pro postupy podle stavebního zákona, které nejsou správním řízením a jsou závazným podkladem pro politiku územního rozvoje a pro opatření obecné povahy, vydávaná podle stavebního zákona. Toto rozdělení závazných stanovisek a stanovisek je dle mého názoru matoucí a zbytečné. Pokud je podmiňující akt pro vydání rozhodnutí nebo jiného opatření závazný, má být tedy závazným stanoviskem. Pokud však závazný není, ale jedná se např. o doporučení, měl by být klasickým vyjádřením dle části čtvrté správního řádu, a tak se i jmenovat.

51

Viz JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVÁ, Klára; BOHADLO, David . Správní právo : obecná část. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2009. s. 461. ISBN 978-80-7400-157-4. 52 Toto rozdělení vychází z úpravy ve stavebním zákoně.

- 31 -


Dotčené orgány státní památkové péče jsou vymezeny v části čtvrté památkového zákona pod názvem Orgány a organizace státní památkové péče. Dotčenými orgány jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které jsou občanům nejblíţe. Nikoliv tedy NPÚ. Kdy a v jaké otázce je který orgán dotčen, bylo popsáno jiţ v předchozí kapitole o organizaci památkové péče.

4.2 Činnost dotčeného orgánu památkové péče Mezi základní a nejčastější činnost dotčeného orgánu patří vydávání závazných stanovisek. Dále pak dotčené orgány vydávají stanoviska a vyjádření. Zároveň provádí dozor při obnově nemovitých kulturních památek a úprav nemovitostí v památkově chráněných územích a projednávají správní delikty na daném úseku53.

4.2.1 Závazná stanoviska v české právní úpravě Vydávání závazných stanovisek patří mezi právní formy činnosti veřejné správy v podobě individuálních správních aktů. Dle P. Průchy: „Individuální správní akty přitom však nemusejí mít jen povahu správních rozhodnutí vydaných ve správních řízeních. Mohou jimi být, a často také jsou, nejrůznější opatření, vyjádření, stanoviska, posudky, osvědčení apod., jimţ právní úprava povahu rozhodnutí nepřiznává (sem patří i ţivnostenský list). Přitom platí, ţe některé z těchto individuálních správních aktů (typicky vyjádření, stanoviska posudky) nemusejí být právně závazné, a lze o nich obecně hovořit i jako o jiných správních úkonech.“54 V případě závazných stanovisek jde o jiné správní úkony, jejichţ prostřednictvím vykonavatelé veřejné správy plní úkoly veřejné správy, které však přímo nezasahují do ničích práv, ale jsou závazné jak pro adresáty, tak především pro správní orgány vydávající navazující rozhodnutí. Dá se o nich hovořit jako o podmiňujících správních aktech. Jak uvádí D. Hendrych: „Od posudků, stanovisek a vyjádření v právě uvedeném smyslu je zapotřebí odlišit případy, kdy je nějaký vykonavatel veřejné správy povinen respektovat názor jiného vykonavatele veřejné správy. Zde nemůţe jít o nezávazné správní

53

Více kapitola 6 Správní trestání a moţné sankce. PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. doplň. a aktual. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2007. s. 278. ISBN 978-80-210-4276-6. 54

- 32 -


úkony, nýbrţ pouze o řetězení správních aktů (rozhodnutí) nebo o jejich subsumpci (podmiňující akt, závazné stanovisko).“55 Obecná právní úprava závazných stanovisek je obsaţena v ustanovení § 149 správního řádu s názvem „Rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem“. Definici závazného stanoviska nalezneme v odst. 1 § 149 správního řádu: „Závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány“. Náleţitosti a postup při vydávání závazného stanoviska jsou upraveny ve zvláštních právních předpisech, jakým je i památkový zákon, a v ustanovení § 149 správního řádu, který téţ obsahuje moţné opravné prostředky proti závaznému stanovisku. V případě, ţe jsou vydána protichůdná závazná stanoviska, projednává tento rozpor příslušný stavební úřad, neboť podle § 5 správního řádu: „Pokud to povaha projednávané věci umožňuje, pokusí se správní orgán o smírné odstranění rozporů, které brání řádnému projednání a rozhodnutí dané věci.“ Doporučuji rozpor řešit při společném jednání bez účasti účastníků řízení. Tedy jen za účasti dotčených orgánů, kdy z hlediska památkové péče by měl být přítomen i zástupce NPÚ, pokud je to moţné. Nelze-li rozpor vydaných stanovisek odstranit při projednání se stavebním úřadem, je rozpor řešen v souladu s ustanovením § 136 odst. 6 správního řádu56 dle ustanovení o řešení sporů o příslušnost57. Rozporem však není, pokud jeden dotčený orgán se záměrem souhlasí a druhý nikoliv.58 Pokud je totiţ vydáno nepřípustné závazné stanovisko, správní orgán vedoucí řízení o ţádosti, pro které bylo závazné stanovisko vydáno, bez dalšího dokazování ţádost zamítne. Dále má povinnost správní orgán usnesením řízení přerušit, do doby vydání 55

HENDRYCH, Dušan et al. Správní právo : obecná část. 7. doplň. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2009. s. 291. ISBN 978-80-7400-049-2. 56 § 136 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. zní: „Při řešení rozporů mezi správním orgánem, který vede řízení, a správními orgány, které jsou dotčenými orgány, jakož i mezi dotčenými orgány navzájem, týkajících se řešení otázky, jež je předmětem rozhodování, se postupuje přiměřeně podle ustanovení o řešení sporů o příslušnost s tím, že v případě bezvýslednosti dohodovacího řízení musí být zpráva o jeho průběhu spolu s návrhy jednotlivých ústředních správních úřadů ústředním správním úřadem, na jehož návrh bylo dohodovací řízení zahájeno, bez zbytečného odkladu předložena k řešení vládě. Ustanovení tohoto odstavce se nepoužije na řešení rozporů s územními samosprávnými celky, jestliže se věc týká práva územního samosprávného celku na samosprávu. Ustanovení § 133 odst. 6 platí obdobně.“ 57 Více § 133 „Spory o věcnou příslušnost“ zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 58 Viz VOLFOVÁ, Jana. Územní řízení [online]. 2010 [cit. 20. 12. 2011]. s. 24. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ivana Průchová. Dostupné z www: .

- 33 -


závazného stanoviska. Na tuto úpravu ve správním řádu mnohé správní orgány zapomínají, a pokud není vydáno závazné stanovisko včas (např. ve lhůtě stanovené správním orgánem), vydávají svá rozhodnutí bez něj.

4.2.2 Závazná stanoviska státní památkové péče Závazná stanoviska státní památkové péče především usměrňují obnovu kulturních památek a regulují stavební činnost v památkově chráněných územích. Jejich pomocí se dotčené orgány snaţí zamezit nepříznivým zásahům do kulturních památek a v památkově chráněných územích. Úprava vydávání závazných stanovisek je obsaţena ve třech zásadních ustanoveních památkového zákona, a to v ustanovení § 11 odst. 1 a odst. 3, § 14 a opomenout nesmíme ani § 44a odst. 3. Povinnost vyţádat si závazné stanovisko má vlastník kulturní památky a nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, a to před započetím prací. V případě, ţe si vlastník závazné stanovisko nevyţádá, dopouští se správního deliktu, za který mu můţe být uloţena pokuta aţ do výše 2.000.000,- Kč ve správním řízení o jiném správním deliktu nebo v řízení o přestupku59. Správní orgány, a to především stavební úřady, jsou povinni rozhodovat v souladu se závaznými stanovisky, tak jako i vydávat další opatření (např. souhlas s ohlášením). Tuto povinnost jim dává nejen ustanovení § 11 odst. 1 a 3, ale i ustanovení § 14 odst. 4 a 5 památkového zákona. Závazná stanoviska nemají omezenou platnost. Toto vidím jako jeden z hlavních problémů současné právní úpravy. Stává se, ţe vlastník začne nemovitost opravovat podle 10 let i 20 let starého závazného stanoviska. Nejen, ţe se za tuto dobu mohou změnit poměry v území, ale i vyrábět nové výrobky, vhodnější pro danou nemovitost a území. V této souvislosti bych omezila platnost závazného stanoviska na 5 let. Dle E. Kebrlové: „Postup stanovený v § 14 památkového zákona předpokládá u zamýšlené práce, ke které je třeba vypracovat projektovou dokumentaci (nikoliv tedy např. k jednoduchým údrţbovým pracím, k úpravě dřevin, terénním úpravám apod.), 59

Podle zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

- 34 -


vydání nejméně dvou závazných stanovisek. První se vydává k záměru obnovy a dle § 14 odst. 3 památkového zákona se v něm po písemném vyjádření NPÚ dle § 14 odst. 6 památkového zákona ţadateli stanoví, zda zamýšlené práce jsou z hlediska zájmů státní památkové péče vůbec přípustné, a určí se podmínky, za kterých lze práce připravovat a provést. Povinnost vyţádat si závazné stanovisko předem tedy jednoznačně dopadá i na přípravu projektové dokumentace60. Další závazné stanovisko se vydává dle § 14 odst. 1 (resp. odst. 2) a odst. 7 památkového zákona k přípravné a projektové dokumentaci obnovy, přičemţ vlastník nebo projektant je povinen v průběhu zpracování dokumentaci projednat s příslušným pracovištěm NPÚ.“61 Dále uvádí: „Tato konstrukce je velmi praktická a lze na ní vystavět účinnou ochranu památek, avšak v rozporu s památkovým zákonem se často neuplatňuje.“62 Z hlediska nenaplňování litery zákona jí musím dát zapravdu. Trochu jiný pohled mám však na praktičnost dané konstrukce. I v případě nenaplňování jakési dvoufázovosti vydávání závazných stanovisek si ţadatelé stěţují na dlouhé lhůty vydání závazného stanoviska prodlouţené o vydání vyjádření NPÚ. V daném případě doporučuji projektovou dokumentaci předjednat a projednat v průběhu zpracování s NPÚ, a pak poţádat o konečné závazné stanovisko. Dost často se stává, ţe vlastníci o závazné stanovisko chodí ţádat aţ ve chvíli, kdy mají podanou ţádost na stavebním úřadě, který řízení přeruší. Zároveň jsem se setkala s případem, kdy bylo vydáno závazné stanovisko k záměru, ve kterém byly stanoveny základní podmínky realizace a nutnost projektové dokumentace, na jehoţ základě stavební úřad rozhodl o povolení prací. E. Kebrlová však ve svém článku neřeší další z problémů, a to formu závazného stanoviska.

4.2.2.1 Forma závazného stanoviska Forma závazného stanoviska je upravena v ustanovení § 44a odst. 3 památkového zákona, které říká: „Závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle zvláštního právního předpisu, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním 60

Tato povinnost je dost často opomíjena a není ze zákona jasně patrná. KEBRLOVÁ, Eva. K problematice vydávání závazných stanovisek orgány státní památkové péče. Památky středních Čech. 2011, roč. 25, č. 1, s. 60. ISSN 0862-1586. 62 Tamtéţ. 61

- 35 -


rozhodnutím.“ K určení formy závazného stanoviska je tedy nutná dobrá znalost postupů dle stavebního zákona. Kolikrát i přes dobrou znalost stavebního zákona je třeba se informovat na příslušném stavebním úřadě, neboť, i kdyţ by to nemělo být, přistupují k rozhodování o určitých otázkách rozdílně. Vzhledem k rozlišným formám závazných stanovisek jsou i rozdílné procesní postupy a lhůty pro vydání závazného stanoviska63. Pokud se bude jednat o závazné stanovisko ve věci, o které bude rozhodovat stavební úřad, jedná se o závazné stanovisko dle § 149 a části čtvrté správního řádu, a přiměřeně se tak na něj pouţijí i další ustanovení správního řádu, nejen ustanovení o správním řízení. Podle J. Handrlici: „Zavedení závazného stanoviska do procesu vydávání územních a stavebních rozhodnutí bude mít nesporně za následek jistou racionalizaci řízení a úsporu času – nebude tak docházet k odvoláním vůči podkladovým rozhodnutím dotčených orgánů, jako tomu bylo doposud.“64 A právě nemoţnost odvolat se proti závaznému stanovisku předem je nyní často kritizována. V případě negativního stanoviska či omezujících podmínek se musí čekat aţ na rozhodnutí stavebního úřadu, i kdyţ je-li dána závazným stanoviskem nepřípustnost stavby, je předem jasné, ţe povolena nebude. Oproti tomu závazné stanovisko formou rozhodnutí bude vydáváno v klasickém správním řízení a je moţné se proti němu odvolat. Při vydávání rozhodnutí přestává vlastně být orgán památkové péče dotčeným orgánem, ale je správním orgánem a otázkou zůstává, zda by se v daném případě mělo hovořit o závazném stanovisku, tak jak je to upraveno v památkovém zákoně. Zvláštním případem závazného stanoviska je koordinované závazné stanovisko65. Jedná se o nový zvláštní institut, zavedený stavebním zákonem v souvislosti se zjednodušujícími postupy. Koordinované závazné stanovisko zahrnuje poţadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí orgán veřejné správy, a má být vydáno, pokud je dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýţ orgán veřejné správy a nejsou-li poţadavky na ochranu dotčených veřejných zájmů v rozporu. 63

Blíţeji viz 4.2.2.2 Proces vydávání závazného stanoviska. HANDRLICA, Jakub. Závazné stanovisko a rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. Právní fórum. 2006, č. 10, s. 366. ASPI ID: LIT27388CZ. 65 Obecně ke koordinovanému stanovisku viz Koordinované závazné stanovisko : Metodické doporučení odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj. Ústav územního rozvoje [online]. Vydáno 5. 2. 2007 [cit. 1. 3. 2012]. Dostupné z: . 64

- 36 -


„Vydání koordinovaného závazného stanoviska připadá v úvahu tam, kde je tentýţ úřad v postavení několika dotčených orgánů podle zvláštních předpisů. Půjde zejména o obecní úřady obcí s rozšířenou působností.“66 S koordinovaným závazným stanoviskem jsem se setkala jen v několika málo případech a to proto, ţe na městských úřadech není stanovena osoba, která by jej koordinovala, a také vzhledem k tomu, ţe dost často jsou umístěny různé odbory, hájící veřejné zájmy, v několika budovách městského úřadu, a tudíţ je pro ně vydání koordinovaných závazných stanovisek velmi náročné aţ nemoţné.67 Dalším problémem při vydávání koordinovaného závazného stanoviska je moţná rozlišná procesní úprava vydávání jednotlivých stanovisek. Pro vydání závazného stanoviska památkové péče je třeba nejdříve zajistit jako podklad vyjádření odborné organizace památkové péče, coţ značně prodluţuje lhůtu vydání samotného závazného stanoviska od ostatních.

4.2.2.2 Proces vydávání závazného stanoviska Závazná stanoviska se vydávají především na základě ţádosti. Pokud má ţádost všechny náleţitosti, předá správní orgán její kopii spolu s ţádostí o vyjádření NPÚ, který je vlastně jakýmsi odborným poradním orgánem správních orgánů na úseku památkové péče. Pokud ţádost nemá všechny náleţitosti, správní orgán vyzve ţadatele k doplnění a odstranění vad ţádosti dle ustanovení § 37 a § 45 správního řádu. Vyţádat si vyjádření NPÚ je správní orgán povinen. NPÚ je zákonem stanovena lhůta k vyjádření. NPÚ má ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení ţádosti o jeho vypracování předloţit své písemné vyjádření, které bude slouţit jako podklad pro závazné stanovisko. Správní orgán můţe ve zvlášť sloţitých případech lhůtu pro předloţení vyjádření NPÚ prodlouţit aţ na 50 dnů. Takto je ustanovení § 14 odst. 6 památkového zákona68 vykládáno. Ustanovení mi přijde nejasné. Nejsem si správným výkladem ustanovení jista, ale přikláněla bych se k maximální celkové lhůtě 30 dnů. V případě, ţe NPÚ vyjádření

66

DOLEŢAL, Jiří; MAREČEK, Jan; SEDLÁČKOVÁ, Vladimíra et al. Nový stavební zákon v teorii a praxi : a předpisy související s poznámkami. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006. s. 50. ISBN 80-7201626-1. 67 Viz VOLFOVÁ, Jana. Právní aspekty odstraňování staveb [online]. 2010 [cit. 18. 2. 2012]. s. 17. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Alena Kliková. Dostupné z www: . 68 § 14 odst. 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší než 30 dnů.“

- 37 -


ve stanovené lhůtě nevydá a správní orgán písemné vyjádření v dané lhůtě neobdrţí, vydává se závazné stanovisko bez něj. Skutečností je, ţe ve většině případů vydává NPÚ své vyjádření nejdříve 20. den. Z uvedeného vyplývá, ţe lhůta pro vydání závazného stanoviska je závislá na stanovené lhůtě pro vyjádření NPÚ. Zde nastává problém s lhůtou pro vydání závazného stanoviska ve formě rozhodnutí, které by mělo být vydáno dle ustanovení § 71 správního řádu bez zbytečného odkladu a nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Tato lhůta lze prodlouţit aţ o 30 dnů, jde-li o sloţitý případ a v dalších zákonem stanovených případech, či o dobu nutnou např. ke zpracování znaleckého posudku. V případě klasického závazného stanoviska není doba pro jeho vydání správním řádem přímo určena. Z ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu však vyplývá, ţe má být vydáno ve lhůtě přiměřené. Výše uvedené lhůty jsou dány zákonem, avšak ne vţdy jsou reálné. Zde si uveďme a spočítejme lhůtu na příkladu. Ţádost je do podatelny správního úřadu doručena první den v měsíci a není pátek ani následující den svátek. Na podatelně je zpracována, pokud je doručena dopoledne do cca 11 hodin69, a předána příslušnému odboru v odpoledních hodinách. I v případě, ţe ji správní orgán ten samý den zpracuje, ţádost má všechny náleţitosti a lze ji přeposlat k vyjádření NPÚ, je ţádost odeslána z úřadu aţ druhý den. Pak jde ţádost určitou dobu poštou – min. jeden den. Přeposlaná ţádost je doručena na podatelnu příslušného NPÚ, zpracována - je jí přiděleno číslo jednací a předána příslušnému odboru či oddělení a následně příslušnému pracovníku. Je tedy pátý den v měsíci, kdy dostane ţádost na stůl příslušný pracovník NPÚ, a pokud v tuto dobu někdy neproběhl víkend, přichází právě teď. K tomu je třeba připomenout, ţe pracovníci NPÚ jsou často v terénu. 20denní lhůta však začíná běţet jiţ doručením ţádosti na podatelnu příslušného ústavu. Z praxe vím, ţe tuto lhůtu NPÚ těţko dodrţuje. Dále musíme počítat opět pět dnů na to, neţ vyjádření NPÚ dojde k příslušnému pracovníku správního orgánu. Tedy 10 dnů z maximální 30denní základní lhůty pro vydání rozhodnutí uplynulo jen zpracováním a přeposíláním ţádosti a zbývající čas je srovnatelný s časem na vydání vyjádření NPÚ. Správní orgán je tedy schopen rozhodnutí vydat nejdříve 30. den v měsíci. Ovšem měl by mít také čas na seznámení se s daným vyjádřením a seznámit s ním i účastníky řízení. K urychlení nedochází ani ve chvíli, kdy NPÚ vyjádření nevydá, neboť 69

Pokud je dodána později, je příslušnému odboru dodána aţ s poštou došlou následující den.

- 38 -


správní orgán musí počkat, zda mu vyjádření nedojde. Jak je vidět, nelze lhůtu danou správním řádem a očekávanou ţadateli, a to i u klasických závazných stanovisek, jako maximální70 ve většině případů dodrţet a určitě se zde nejedná o nečinnost správního úřadu. Dalo by se však říci, ţe obnova kulturní památky je sloţitým případem, a proto lze lhůtu prodlouţit. Oproti tomu např. výměna střechy na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkově chráněném území, by za sloţitý případ být jiţ brána neměla, pokud nejde o velkou změnu druhu a typu střešní krytiny. Zde by se dalo taktéţ uvaţovat o tom, zda doba pro získání odborného vyjádření by neměla být povaţována za dobu nutnou ke zpracování znaleckého posudku, o kterou lze lhůtu pro vydání rozhodnutí prodlouţit. V závazném stanovisku se stanoví především přípustnost prací a základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Stanovení podmínek je na správním uváţení, které musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umoţnění realizace zamýšleného záměru, a zároveň by se měl opírat o odborné vyjádření NPÚ. Případné odchýlení se od vyjádření odborné organizace je správní orgán povinen zdůvodnit. Dále jako podklad pro závazné stanovisko můţe být vyuţita odborná literatura71. Formou podmínek však nelze ukládat povinnosti, které vyplývají přímo ze zákona a nesplnitelné či nezákonné podmínky, coţ se někdy stává. Správní orgán musí při rozhodování na úseku památkové ochrany pečlivě váţit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník nemovitosti nacházející se na území památkové rezervace smí (či naopak nesmí) tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané lokality. Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení, nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty a musí

70

Ţadatelé často argumentují 30denní lhůtou i u postupů, které nejsou správním řízením vedoucím k vydání rozhodnutí, a s poukazováním na jiţ dávno vydaná stanoviska ostatních dotčených orgánů. 71 Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52, www.nssoud.cz: „Opíral-li správní orgán své závěry o odborný památkářský materiál (metodickou publikaci), který se mimo jiné zabývá postupy a metodami renovace či výměny oken v objektech, které jsou kulturními památkami či se nacházejí v lokalitách památkově chráněných, nelze v tom spatřovat ţádnou nezákonnost. Správní orgán zcela důvodně hledal pro své odborné rozhodnutí odborné argumenty, které je jistě moţno čerpat mimo jiné i z odborné literatury či jiných odborných materiálů, jedná-li se o podklady vědecky relevantní a vycházející z aktuálního stavu vědeckého poznání v daném oboru.“

- 39 -


usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosaţení cíle této ochrany.72 Jestliţe vlastník nejprve provede určité práce a po jejich provedení poţádá o vydání závazného stanoviska, nemůţe správní úřad závazné stanovisko vydat, neboť podle ustanovení § 14 mu památkový zákon umoţňuje zahájit řízení o vydání závazného stanoviska pouze předem, nikoli následně. Hlavním cílem tohoto ustanovení je ochrana autenticity kulturní památky a tento cíl je logicky moţné splnit zásadně před vlastním zásahem do autentické hmoty a podstaty kulturní památky. Cílem tedy není následné aprobování jiţ provedeného zásahu.73 Pro tento případ, kdy by pak provedené práce stavební úřad dodatečně povoloval74, je tu jiţ zmíněné ustanovení § 11 odst. 3 památkového zákona, které se týká veškerého rozhodování správních orgánů, kde mohou být dotčeny zájmy památkové péče. Tedy pokud bude nutno vydat závazné stanovisko po započetí (provedení) prací, bude postupováno dle § 11 odst. 3. Řízení bude moci být zahájeno jak na návrh, tak z moci úřední (popř. i na základě podnětu kohokoliv), neboť § 11 odst. 3 ţádné omezení neobsahuje. Orgán památkové péče bude aplikovat ta ustanovení § 14, která připadají v úvahu, tedy zejména odst. 3 a odst. 6. Sama o sobě ta skutečnost, ţe se účastníkovi řízení umoţní vydání závazného stanoviska při porušení § 14 odst. 1 a je to tedy pro něj výhodné, znamená splnění podmínky, ţe analogie ve veřejném právu je moţná jen ve prospěch adresátů normy.75 Pokud vlastník nesouhlasí se závazným stanoviskem, má v případě formy rozhodnutí moţnost se proti němu odvolat. Jedná-li se o závazné stanovisko vydané jako podmiňující akt, odvolání je moţné aţ proti navazujícímu rozhodnutí. Podmiňující závazné

72

Viz Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52, www.nssoud.cz. Viz ZÍDEK, Martin; KLUSOŇ, Jiří. Zákon o státní památkové péčí a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha : Nakladatelství ARCH, ABF – Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, 2005. s. 43. ISBN 80-86905-10-1. 74 Blíţe k tomu Závazná stanoviska podle památkového zákona : stanovisko OLP ke sporu OPP a PI. Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 20. 4. 2010 [cit. 14. 1. 2012]. Dostupné z: : „Moţnost vlastníka poţádat si o závazné stanovisko, popř. vydat závazné stanovisko z moci úřední i dodatečně je zcela legitimní, a to i přes to, ţe vlastník naplnil skutkovou podstatu správního deliktu. Je to i v zájmu orgánů památkové péče. Toto závazné stanovisko bude vlastník potřebovat v řadě případů, kupř. v případě řízení o dodatečném povolení stavby podle stavebního zákona.“ 75 Viz Závazná stanoviska podle památkového zákona : stanovisko OLP ke sporu OPP a PI. Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 20. 4. 2010 [cit. 14. 1. 2012]. Dostupné z: . 73

- 40 -


stanovisko lze nechat zrušit či změnit rozhodnutím v přezkumném řízení76, pro které je příslušný nadřízený orgán, které lze však uplatnit jen v případě nezákonného závazného stanoviska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113 nelze samostatně přezkoumávat podmiňující závazné stanovisko ve správním soudnictví oproti rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 8677. Byl tak řešen rozpor rozsudků týkajících se samostatného přezkumu závazných stanovisek podle současného správního řádu ve správním soudnictví, neboť se objevily rozsudky opačného názoru78. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak došel k následujícímu závěru: „Závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., jelikoţ sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Zákonodárce ve shodě se sjednocujícím rozhodnutím zavedením § 149 správního řádu upřednostnil zásadu ekonomie řízení. Soudní přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umoţněn aţ v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Na toto nemá vliv ani skutečnost, zda ţádost o vydání závazného stanoviska byla podána subjektem před zahájením hlavního řízení nebo v jeho průběhu či ţe ţádné hlavní (typicky územní) řízení nemusí v případě vydání negativního závazného stanoviska jiţ následovat, neboť ho příslušný subjekt nezahájí.“

76

Více k přezkumu závazného stanoviska Závěr č. 71 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 15. 12. 2008 : Přezkum závazného stanoviska. Ministerstvo vnitra [online]. Vydáno 15. 12. 2008 [cit. 1. 3. 2012]. Dostupné z: <www.mvcr.cz/soubor/zaver-71-pdf.aspx>. 77 Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, www.nssoud.cz vyslovil právní názor, ţe „závazné stanovisko, jako je kupříkladu souhlas (či nesouhlas) orgánu ochrany přírody a krajiny k povolení stavby vydaný podle § 44 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví“. Jedná se však o závazné stanovisko dle starého správního řádu – zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 78 Dle rozsudku druhého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 34/2009 – 65, www.nssoud.cz: „de lege lata tedy můţe mít závazné stanovisko povahu samostatného a proto i samostatně soudně přezkoumatelného rozhodnutí pouze v případě, kdy tak stanoví zákon jako lex specialis k správnímu řádu“ Dle rozsudku sedmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 – 52 , www.nssoud.cz však přezkum moţný je s odvoláním na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, kdy konstatuje: „Ačkoliv byl právní názor vysloven rozšířeném senátem ve věci závazného stanoviska týkajícího se souhlasu či nesouhlasu k některým činnostem ve zvláště chráněných územích podle ust. § 44 zákona č. 114/1992 Sb., jsou jeho závěry plně pouţitelné i na závazná stanoviska vydaná podle ust. § 14 odst. 3 památkového zákona, protoţe oba typy stanovisek mají stejnou povahu – v určitém věcně definovaném oboru působnosti za účelem veřejnoprávní ochrany určitých společensky cenných hodnot (v jednom případě ţivotního prostřední, v druhém pak historického dědictví) závazně určují, jakým způsobem můţe, či naopak nesmí, jednotlivec nakládat se svým majetkem. V obou případech tedy omezením práva vlastníka nakládat se svým majetkem představují zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.“

- 41 -


4.2.3 Další činnost dotčeného orgánu památkové péče Další činností dotčeného orgánu památkové péče je vydávání vyjádření. Orgán památkové péče jako dotčený orgán ve své podstatě nemá moc moţností kdy vydávat vyjádření. Vyjádření tak vydává v případě, ţe není dotčen. Tedy, ţe zájmy státní památkové péče nejsou v dané věci dotčeny, neboť předmětná nemovitost, která není kulturní památkou, se nenachází na plošně památkově chráněném území ani v blízkosti zvlášť hodnotných objektů. V opačném případě je povinen vydat závazné stanovisko. Pokud dotčený orgán stanoví ve svém závazném stanovisku podmínky, které se stanou součástí výrokové části rozhodnutí, mohou dotčené orgány jejich dodrţení kontrolovat. Mimo to je orgán památkové péče oprávněn vykonávat dozor při obnově kulturních památek a při stavbách a dalších stavebních pracích na nemovitosti nacházející se v plošně památkově chráněném území. Při provádění dozoru však není oprávněn něco rozhodovat či odsouhlasovat, jak často uvádí v podmínkách závazného stanoviska. Tuto pravomoc má jen stavební úřad a autorizovaný inspektor zápisem do stavebního deníku79 za souhlasu dotčeného orgánu. Pravdou však je, ţe některé otázky lze řešit nejlépe přímo na místě z lešení při probíhající stavbě. Při běţící stavbě závislé na termínech dokončení, které jsou podmíněny dotacemi, proces vydávání závazného stanoviska je zdlouhavý a nereálný. Např. konečný odstín nátěru fasády je třeba opravdu „rozhodovat“ aţ dle průzkumů a vzorků provedených přímo na fasádě, neboť vzorníky klamou. Proto se snaţí pouţívat různé typy podmínky k umoţnění rozhodnout aţ na místě, např. „fasádní nátěr bude zvolen na bázi vápna příp. silikátu, a to v nynější kombinaci okrových a červených pásů – konkrétní barevný odstín bude ověřen vzorkem provedeným přímo na fasádě a odsouhlasen zástupci památkové péče“ nebo „v zájmu dosaţení poţadovaného efektu barevných nátěrů fasády, okenních a dveřních výplní určených v projektu, budou na stavbě provedeny vzorky a definitivní nátěry budou realizovány aţ po jejich vyhodnocení za účasti projektanta, investora a zástupců památkové péče“. Domnívám se, ţe druhá verze je právně čistější, i kdyţ nelze předpovědět, jak by se k ní postavil soud. Dá se jedině

79

Dle § 118 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů: „Změnu stavby, která se nedotýká práv účastníků stavebního řízení, stavební úřad, popřípadě autorizovaný inspektor, bylo-li ve věci vedeno zkrácené stavební řízení, schválí při kontrolní prohlídce zápisem do stavebního deníku nebo jednoduchého záznamu o stavbě; podle okolností vyznačí změnu též v ověřené projektové dokumentaci. Může tak učinit, jen pokud se změna nedotýká podmínek územního rozhodnutí, veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy nebo když příslušný dotčený orgán písemně anebo prohlášením do protokolu se změnou souhlasí.“

- 42 -


konstatovat, ţe obě verze jsou určitě v zájmu památek a v případě, ţe nikdo ze zúčastněných nic nenamítá, můţe se provést. Kde není ţalobce, není soudce. I rozsah výměn prvků krovu lze přesně určit téţ aţ po rozkrytí střešní krytiny. Z hlediska památkové péče je ţádoucí zachování co nejvíce původních prvků celých, ale i jejich částí za pouţití nastavení novým kusem v nejnutnějším rozsahu. Problémem je, ţe podmínka výměny v nejnutnějším rozsahu bývá různými subjekty chápána a brána rozdílně. Pro stavební firmu je jednodušší vyměnit konstrukci celou za novou. Z tohoto důvodu je potřeba si nejnutnější rozsah upřesnit aţ na stavbě nejlépe za účasti jak projektanta, tak stavební firmy, vlastníka, zástupců památkové péče a stavebního úřadu. Díky malému počtu a vytíţenosti pracovníků památkové péče a stavebního úřadu je však problém najít společný termín kontrolní prohlídky.

- 43 -


5 Ochrana památek Dle úvodního ustanovení památkového zákona § 1 odst. 1: „Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu.“ Vedle kulturních památek jsou také chráněna území, vyhlášená za památkové zóny či rezervace, a tedy i všechny nemovitosti nacházející se na daném území. Máme tu tedy vedle sebe dva odlišné typy nemovitostí, které jsou chráněny. Nemovitosti prohlášené za kulturní památky a nemovitosti nacházející se v plošně chráněných územích. Ochrana památek vychází z deklarovaného veřejného zájmu na zachování kulturního dědictví, zakotveného v Ústavě ČR, kdy naše Ústava ve své preambuli deklaruje mimo jiné odhodlání nás, občanů České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, společně střeţit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství a řídit se přitom všemi osvědčenými principy právního státu. Ochranou památek jsou pověřeny orgány státní památkové péče, ale povinnost chránit je mají především jejich vlastníci. Vedle toho je ochrana památek v zájmu kaţdého, neboť dle článku 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má kaţdý právo na příznivé ţivotní prostředí, jehoţ významným činitelem jsou kulturní památky. Dále Listina v témţe článku odst. 3 říká: „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“ Avšak ochrana památek a s tím spojená celá památková péče je vlastníky dotčených nemovitostí ve větším mnoţství brána vysloveně jako nutné zlo. Další avšak nezanedbatelná část vlastníků dokonce povinnost ochrany úplně ignoruje a zbylá část se naopak snaţí k ochraně památek přispět i nad míru stanovenou zákonem. Dle E. Kebrlové je památková péče dokonce vnímána jako „ţivot zatěţující apendix stavebního řízení“80. Účinnou ochranu památek a dodrţování zákona lze zajistit jen, pokud je daná povinnost vynutitelná a vymahatelná. Zde nastupuje moţnost správního trestání

80

KEBRLOVÁ, Eva. K problematice vydávání závazných stanovisek orgány státní památkové péče. Památky středních Čech. 2011, roč. 25, č. 1, s. 60-61. ISSN 0862-1586.

- 44 -


za neplnění povinností k ochraně památek, proto jak zákon o památkové péči tak stavební zákon obsahuje sankční ustanovení.81 Vzhledem k tomu, ţe při postavení státní památkové péče jako dotčeného orgánu se jedná o ochranu památek především ve smyslu památkově chráněných nemovitostí, je třeba uhájit veřejný zájem na jejich ochraně v procesech dle stavebního zákona, jeţ vyţaduje znalost právních vazeb, kterým je věnována tato kapitola. Z hlediska procesů dle stavebního zákona se bude jednat o vybrané procesy uplatňované stavebním úřadem, jehoţ hlavní náplní je umisťování a povolování staveb.

5.1 Ochrana památek ve vztahu ke stavebnímu zákonu Jak jiţ bylo uvedeno, ochranou památek jsou pověřeny orgány památkové péče a vzhledem k tomu, ţe ochrana památek je veřejným zájmem, zajišťují ochranu památek v postupech před stavebním úřadem orgány památkové péče, které jsou v postavení dotčeného orgánu. Dotčené orgány vydávají vţdy a jen na základě příslušných právních předpisů závazná stanoviska a stanoviska82, či závazná stanoviska nebo vyjádření, která jsou podkladem rozhodnutí správního orgánu83. Díky závazným stanoviskům především usměrňují obnovu kulturních památek a regulují stavební činnost v památkově chráněných územích. Jejich pomocí se snaţí zamezit nepříznivým zásahům do kulturních památek a v památkově chráněných územích a prosazovat tak veřejný zájem. Přesnější vymezení závazných stanovisek a jejich obsahu ve vztahu k ochraně památek pak nalezneme v ustanoveních památkového zákona. Povinnost vlastníka památky a vlastníka nemovitosti nacházející se v plošně památkově chráněném území vyţádat si závazné stanovisko, ukládá § 14 památkového zákona84. Taxativně jsou zde i 81

Blíţe k tomu kapitola 6 Správní trestání a moţné sankce. Toto rozdělení vychází z úpravy ve stavebním zákoně. 83 Toto rozdělení vychází z ustanovení § 136 odst. 1 správního řádu. 84 Dle § 14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu.“ a § 14 odst. 2: „Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17).“ 82

- 45 -


vyjmenovány okruhy činností, ke kterým je povinen si vlastník předem závazné stanovisko vyţádat. Správní orgán v závazném stanovisku „rozhodne“ o přípustnosti prací z hlediska zájmů státní památkové péče a stanoví základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, odstranění stavby nebo udrţovacích prací je povinen stavební úřad rozhodovat v souladu se závazným stanoviskem. Téţ souhlas s ohlášením stavby, udrţovacích prací atd., můţe stavební úřad dát pouze v souladu se závazným stanoviskem. V památkovém zákoně je obsaţena ještě povinnost vydávat závazná stanoviska ke způsobu vyuţití budov, které jsou kulturními památkami, nebo o přidělení bytů, jiných obytných místností a místností neslouţících k bydlení v těchto budovách, a to v § 11 odst. 1. Moţnost vydávat závazná stanoviska i k dalším věcem, jako např. k dodatečnému povolení stavby85, jak jiţ bylo naznačeno v předchozí kapitole, je upravena v § 11 odst. 3 památkového zákona: „Správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu.“ Jednou z dosti diskutovaných otázek je v jaké formě vydávat závazná stanoviska pro určitý typ procesu stavebního úřadu. Vodítko nalezneme v jiţ zmiňovaném ustanovení § 44a odst. 3 památkového zákona. Dle uvedeného ustanovení se závazná stanoviska podle § 14 odst. 1 a 2 památkového zákona vydávají formou rozhodnutí ve správním řízení, pokud o věci není příslušný rozhodovat stavební úřad. Otázkou zůstává, co se myslí pojmem rozhodovat. Zda je to vydání jen rozhodnutí ve správním řízení nebo i jiná opatření stavebního úřadu, jako je souhlas s ohlášením nebo územní souhlas, které jsou po materiální stránce taky rozhodnutími. V ustanovení § 14 odst. 4 památkového zákona je dle mého názoru vymezeno rozhodování v územním řízení, při vydání územního souhlasu a vydávaní stavebního povolení. Není však přímo patrné, jak je to v případě ohlášení. 85

Více k závaznému stanovisku pro dodatečné povolení Závazná stanoviska podle památkového zákona : stanovisko OLP ke sporu OPP a PI. Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 20. 4. 2010 [cit. 14. 1. 2012]. Dostupné z: .

- 46 -


Pomoci nám v dané věci můţe citace poučení uvedeného v závazném stanovisku Městského úřadu Mělník: „Proti tomuto závaznému stanovisku nelze podat samostatné odvolání. Proti věcným závěrům obsaženým v tomto závazném stanovisku se lze odvolat až, jestliže se tyto závěry promítnou do rozhodnutí stavebního úřadu. V případě podání odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu si příslušný odvolací správní orgán, kterým je Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení, vyžádá změnu nebo potvrzení tohoto závazného stanoviska od Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru kultury a památkové péče, jakožto nadřízeného orgánu státní památkové péče.“ Z uvedeného vyplývá, ţe je forma závazného stanoviska spojena především s moţností se odvolat. O odvolání proti územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení není pochyb. Otázka vyvstává v případě územního souhlasu a ohlášení. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu86 se lze odvolat i proti územnímu souhlasu. Obdobný rozsudek k ohlášení stavby ještě není, ale analogicky by šel odvodit stejný výsledek. K podobným závěrům dospěl i Odbor stavebního řádu Ministerstva pro místní rozvoj s tím, ţe jak v případě vydávání územního souhlasu, tak i v případě ohlášení vykonává stavební úřad určitou rozhodovací činnost87. Do svého stanoviska však vůbec nezahrnul judikaturu, tedy výše zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 pod č. j. 1 As 92/2008 – 76 se nezabýval. Ohledně územního souhlasu je ve stavebním zákoně stanovena omezující podmínka, ţe územní souhlas nelze vydat, pokud závazné stanovisko dotčeného orgánu obsahuje podmínky. Takováto podmínka však není stanovena u ohlášení stavby, ale stejně jako v územním souhlasu ani v souhlasu s ohlášením nelze stanovit podmínky, dokonce souhlas s ohlášením lze udělit mlčky. Praxe na daný problém reaguje různě. Buď striktně

86

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 92/2008 – 76, www.nssoud.cz. Dle stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu, č. j. 9060/2010-82 ze dne 12. března 2010. Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 12. 3. 2010, revize 17. 1. 2011 [cit. 22. 2. 2012]. Dostupné z: <www.mkcr.cz/files/Stanoviska/09060.10.doc> : „Územní souhlas i souhlas s ohlášením, které nejsou vydávány ve správním řízení, se vydávají formou vyjádření, osvědčení či souhlasu ve smyslu ustanovení § 154 správního řádu. V ustanovení § 96 odst. 1 stavebního zákona je uvedeno, ţe územní souhlas nelze vydat, obsahuje-li závazné stanovisko dotčeného orgánu podmínky. V případě, ţe závazné stanovisko dotčeného orgánu bude obsahovat podmínky k umístění záměru, bude zde splněn důvod pro postup dle ustanovení § 96 odst. 4 stavebního zákona, kdy stavební úřad v případě, ţe nejsou splněny podmínky pro vydání územního souhlasu, rozhodne usnesením o projednání záměru v územním řízení. V případě ohlášení záměru, který je navrţen v rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu, stavební úřad dle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 stavebního zákona rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, provedení záměru zakáţe. Z uvedeného lze dovodit, ţe jak v případě vydávání územního souhlasu, tak i v případě ohlášení vykonává stavební úřad určitou rozhodovací činnost.“ 87

- 47 -


vyţaduje jen závazné stanovisko bez podmínek, nebo podmínky nechává stavebníka zapracovat do ţádosti, a tím jsou vypořádány. Na problém přesnějšího vymezení závazných stanovisek a postupů, pro které můţe být vydáváno, se snaţí řešit připravovaná novela stavebního zákona. Nové moţné znění § 4 odst. 2 stavebního zákona zní: „Orgány územního plánování a stavební úřady postupují ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Dotčené orgány vydávají a) závazná stanoviska pro rozhodnutí a pro jiné úkony stavebního úřadu nebo úkony autorizovaného inspektora podle tohoto zákona, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, b) stanoviska, která nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jejichž obsah je závazný pro politiku územního rozvoje a pro opatření obecné povahy podle tohoto zákona.88 Problém formy závazného stanoviska je spojen ještě kolikrát i s nemoţností předběţného posouzení, zda v dané věci bude nějaké řízení stavebním úřadem vůbec vedeno. Jakýmsi příkladem můţe být stavba na ohlášení, pro kterou si stavebník vyţádá pouze územně plánovací informací podle § 21 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Tento nový institut byl vytvořen pro orientaci stavebníků v návaznosti na předběţnou informaci89 dle ustanovení § 139 správního řádu. Jedná se o územně plánovací informace o podmínkách provedení jednoduchých staveb (§ 104 odst. 1) bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Tedy rozhodování o umístění těchto v zákoně taxativně vymezených jednoduchých staveb, kdy z daného výčtu staveb se vydaná územně plánovací informace uplatňuje nejvíce v případech staveb pro bydlení do 150 m2 zastavěné plochy a ostatních staveb do 25 m2 zastavěné plochy, nahrazuje za splnění zákonných podmínek vydání této informace. Jak v tuto chvíli naloţit se závazným stanoviskem potřebným dle zvláštních zákonů? Nejčastější způsobem je ve vydané informaci stanovit

88

Nové znění § 117 odst. 1 v návrhu zákona, kterým se mění zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Knihovna připravované legislativy [online]. Vydáno 30. 3. 2011, změněno 16. 1. 1212 [cit. 25. 2. 2012]. Dostupné z: . 89 § 139 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů: „Stanoví-li tak zvláštní zákon, může každý požadovat od správního orgánu, který je příslušný vydat rozhodnutí nebo podmiňující úkon, aby mu v písemné formě poskytl předběžnou informaci o tom, a) zda lze určitý záměr uskutečnit jen za předpokladu vydání rozhodnutí nebo podmiňujícího úkonu a b) podle jakých hledisek bude posuzovat žádost o vydání rozhodnutí nebo podmiňujícího úkonu, popřípadě za jakých předpokladů lze žádosti vyhovět“

- 48 -


podmínku, ţe poţadovanou stavbu lze provést pouze v souladu s kladnými závaznými stanovisky dotčených orgánů, které je povinen si vlastník vyţádat. Zřejmě z důvodu problémového ustanovení má být tento typ územně plánovací informace dle návrhu novely stavebního zákona zrušen. Dalším z problémů je zkrácené stavební řízení neboli posouzení stavby autorizovaným inspektorem. Tento nový institut stavebního zákona je dle mého názoru upraven nedostatečně. Nemluvě o převedení výkonu státní správy spojené s ochranou veřejných zájmů na soukromý subjekt, které je dosti nešťastné a v našich korupčních podmínkách neudrţitelné. Ve vztahu k ochraně památek je pak problémovým ustanovením § 117 odst. 1 stavebního zákona, který zní následovně: „Uzavře-li stavebník s autorizovaným inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, kterou hodlá provést, může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§ 109), a nejde o stavbu, která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo rozhodnutím orgánu územního plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení.“ Otázkou je, co je myšleno souhlasným závazným stanoviskem. Neboť kromě nesouhlasného v případě památkové péče nepřípustného závazného stanoviska existuje přípustné či souhlasné závazné stanovisko a závazné stanovisko s podmínkami. Na tento problém se snaţí reagovat připravovaná novela stavebního zákona. V novém znění ustanovení § 117 odst. 190 připouští vedle závazného stanoviska navíc rozhodnutí dotčeného orgánu, kdy by pak vlastně šlo o samostatné rozhodnutí správního orgánu chránící veřejné zájmy. Avšak takto postavená moţnost závazných stanovisek a rozhodnutí spíše přináší nové nejasnosti a rozpory, které můţeme pozorovat v souvislosti s formou závazného stanoviska orgánu památkové péče. Podstatně jednoznačnějším ustanovením v připravované novele stavebního zákona je nově vloţené ustanovení § 117a, které zpřesňuje úpravu posuzování stavby autorizovaným inspektorem a snaţí se reagovat na nedostatky současné právní úpravy, kdy § 117a odst. 1 říká: „Jestliže je třeba stanovit podmínky pro provedení 90

Nové znění § 117 odst. 1 v návrhu zákona, kterým se mění zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Knihovna připravované legislativy [online]. Vydáno 30. 3. 2011, změněno 16. 1. 1212 [cit. 25. 2. 2012]. Dostupné z: zní: „Uzavře-li stavebník s autorizovaným inspektorem smlouvu o posouzení stavby, lze posouzený stavební záměr provést na základě oznámení stavby stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena souhlasná závazná stanoviska nebo rozhodnutí dotčených orgánů a souhlasy osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§ 109), a nejde o stavbu, která je zvláštním právním předpisem označena jako nezpůsobilá k posouzení autorizovaným inspektorem.“

- 49 -


oznámeného stavebního záměru nebo podmínky pro ochranu veřejných zájmů, vydá stavební úřad do 30 dnů ode dne podání oznámení podle § 117 odst. 2 usnesení, že oznámený stavební záměr projedná ve stavebním řízení; usnesení se oznamuje pouze stavebníkovi, proti tomuto usnesení se nelze odvolat.“91 Na základě zjištěných skutečností vyvstává otázka, zda by neměl být správní orgán památkové péče speciálním stavebním úřadem ve věci obnovy kulturních památek a nemovitostí nacházejících se v plošně památkově chráněných územích.

5.1.2 Vybrané příklady V této části práce si ukáţeme uvedené poznatky na praktických příkladech. Tak například stavba oplocení vyţaduje dle stavebního zákona jen územní souhlas. Oprava oplocení včetně jeho celkového rozebrání a opětovného postavení nevyţaduje dle vyjádření stavebního úřadu vůbec nic. Avšak stavba i oprava oplocení v památkově chráněném území vyţaduje závazné stanovisko92 dotčeného orgánu památkové péče a stavba oplocení na pozemku, který je součástí kulturní památky či oprava oplocení, které je součástí kulturní památky vyţaduje dokonce závazné stanovisko a ohlášení stavebnímu úřadu. Dalším příkladem je výměna střešní krytiny. Dle vyjádření stavebního úřadu se jedná o údrţbu stavby nepodléhající povolení ani ohlášení, pokud nejde o stavbu, která je kulturní památkou. Stavební zákon přímo říká, ţe „stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou“. Otázkou zůstává, zda výměna střešní krytiny opravdu nemůţe ovlivnit vzhled stavby. Dle mého názoru můţe, kdyţ například na místo stávající pálené krytiny dáte krytinu plechovou či jiné barvy. Další problém při výměně střešní krytiny nastává v případě stávající eternitové krytiny, kdy dle mého soudu můţe provádění udrţovacích prací negativně ovlivnit zdraví 91

Návrh zákona, kterým se mění zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Knihovna připravované legislativy [online]. Vydáno 30. 3. 2011, změněno 16. 1. 1212 [cit. 25. 2. 2012]. Dostupné z: . 92 V případě nové stavby oplocení pak jde o závazné stanovisko dle § 149 správního řádu. Pokud se však bude jednat o výměnu či opravu oplocení je třeba závazné stanovisko ve formě rozhodnutí, neboť k těmto pracím stavební úřad nic nevydává.

- 50 -


osob, a tedy by měly být tyto práce minimálně na ohlášení. Avšak stavební úřad vlastníkům na dotaz ohledně výměny střešní krytiny obecně sděluje, ţe nevyţadují ohlášení ani stavební povolení, pokud nejde o kulturní památku. Má tedy orgán památkové péče vydávat k výměně střešní krytiny v památkově chráněných území závazné stanovisko či rozhodnutí? Při výměně střešní krytiny na kulturní památce je orgán památkové péče dotčeným orgánem a vydává závazné stanovisko. Otázkou zůstává, jak bylo jiţ naznačeno, jak má stavební úřad naloţit se závazným stanoviskem, které obsahuje podmínky. V případě, ţe při výměně střešní krytiny ještě osadíte střešní okna, jiţ se jedná o stavební úpravu měnící vzhled stavby, kterou jste provedli nejen bez závazného stanoviska, ale i bez povolení stavebního úřadu. A při zjištění takovéto úpravy nezbývá stavebnímu úřadu nic jiného neţ zahájit řízení o správním deliktu a řízení o nařízení odstranění stavby s moţností dodatečného povolení. Těchto situací je v současnosti mnoho.

- 51 -


6 Správní trestání a možné sankce Jedním z posledních nástrojů zajišťující péči o kulturní památky, a to v krajním případě, je správní trestání vzhledem k jeho účelu. Správní trestání nastupuje tehdy, pokud dojde k porušení norem správního práva, tedy k protiprávnímu jednání, které je označováno jako správní delikt. Vznik správně právní odpovědnosti je představován vznikem povinnosti strpět a nést sankci. Jak uvádí P. Průcha: „Správně právní odpovědnost jako celek především slouţí k naplňování základních funkcí veřejné správy. Realizuje se jako integrální součást výkonu veřejné správy, a proto je jejím úkolem spolupůsobit při realizaci cílů, úkolů a funkcí veřejné správy.“93 Správně právní odpovědnost plní několik funkcí, a to funkci reparační, satisfakční, retributivní, represivní, preventivní, výchovnou a signalizační. „Za nejvýznamnější funkce správně právní odpovědnosti je třeba nepochybně povaţovat funkci preventivně výchovnou. Smyslem uplatnění správně právní odpovědnosti musí být výchovné působení na narušitele právní povinnosti a nakonec i na ostatní subjekty správního práva. “94 Účel správního trestání vychází z funkce správně právní odpovědnosti. Účelem správního trestání je nejen potrestat pachatele za porušení normy správního práva, ale i vést občany k tomu, aby dodrţovali právní předpisy. Správní delikt je jedním z druhů deliktů, tedy porušení povinnosti stanovené zákonem. Objektem (chráněným statkem) správních deliktů je zájem na bezporuchovém výkonu veřejné správy. Za správní delikt je označováno protiprávní jednání, jehoţ znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní úřad (orgán) trest stanovený normou správního práva. Úprava správních deliktů je obsaţena a značně roztříštěna ve více zákonech a obecná jednotná úprava se teprve připravuje.95 Správní delikty dělíme na přestupky a jiné správní delikty, které se dále člení na disciplinární delikty, pořádkové delikty, jiné správní delikty fyzických osob, správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob někdy označované jako smíšené delikty. 93

PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. doplň. a aktual. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2007. s. 385. ISBN 978-80-210-4276-6. 94 Tamtéţ. 95 Viz DOLEČEK, Marek. Přestupky a správní delikty v podnikání. BusinessInfo.cz [online]. Vydáno 15. 6. 2010 [cit. 19. 4. 2011]. Dostupné z: .

- 52 -


Sankce za správní delikty jsou různé. Zde rozvedu především ty, se kterými se setkáme v následujícím textu. Nejčastěji uplatňovanou sankcí je pokuta, která je sankcí majetkové povahy. Výše pokuty je vesměs v zákonech uvedena relativně, kdy je stanovena pouze maximální přípustná horní hranice výše pokuty. Další sankcí je zákaz činnosti, který je sankcí omezující povahy. Jde o zákaz činnosti, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níţ je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a jen pokud pachatel spáchal delikt touto činností nebo v souvislosti s ní. Zákonem je pak stanovena horní hranice doby, na níţ je moţné zákaz činnosti uloţit. Právní úprava správního trestání, jak jiţ bylo uvedeno, není jednotná. Přestupky jsou upraveny v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, který je hmotnou i procesní právní normou. Procesní normou pro jiné správní delikty je pak především zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Úprava hmotné části jiných správních deliktů a jejich skutkové podstaty jsou uvedeny ve zvláštních právních předpisech96, tak jako i některé skutkové podstaty přestupků. Zvláštní právní předpisy někdy obsahují i zvláštní procesní úpravu správního trestání.

6.1 Správní trestání vykonávané orgány památkové péče Orgány státní správy na úseku památkové péče, tak jako ostatní orgány veřejné správy, mají oprávnění trestat. Ve většině případů ukládá sankci za porušení povinností na úseku státní památkové péče ten orgán státní památkové péče, který má v dané věci oprávnění rozhodovat podle jednotlivých ustanovení památkového zákona. Neplatí to však absolutně a pro řízení, která v první instanci vede podle jednotlivých ustanovení památkového zákona Ministerstvo kultury, to neplatí vůbec.97 Obecně se dá říci, ţe peněţité pokuty ukládá obec a kraj. Ministerstvo kultury pak rozhoduje o zákazu činnosti. Příslušný správní orgán k uloţení pokuty ji téţ vybírá a vymáhá. Pokuta je příjmem dané veřejnoprávní korporace98. V této části práce jsou pouze nastíněny moţné sankce za neplnění povinností nebo jednání v rozporu s památkovým zákonem z pohledu

96

Např. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. ZÍDEK, Martin; KLUSOŇ, Jiří. Zákon o státní památkové péčí a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ARCH, ABF – Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, 2005. s. 133. ISBN 80-86905-10-1. 98 Dle § 41 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Pokuta uložená a vybraná obecním úřadem obce s rozšířenou působností je příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená a vybraná krajským úřadem je příjmem kraje.“ 97

- 53 -


dotčeného orgánu. Jedná se především o pokuty za přestupky fyzických osob a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. Nejvíce sankcí je vztaţeno na vlastníky kulturních památek, kteří jsou ze zákona povinni plnit zákonem vymezený okruh povinností. V případě, ţe tomu tak není, je potřebné disponovat nástroji a postupy, které je svým způsobem k ţádanému chování donutí.99 Pokud vlastník kulturní památky neplní své povinnosti uvedené v ustanoveních § 9 památkového zákona, měla by mu být uloţena pokuta či mu můţe být uloţeno tzv. nápravné opatření podle § 10 památkového zákona. Jak správně M. Zídek uvádí: „V praxi je tak moţné setkat se s tím, ţe je souběţně uloţeno jak nápravné opatření podle § 10 památkového zákona, tak sankce podle § 35 nebo § 39 památkového zákona, aniţ by tím byla jakkoli porušena zásada netrestat dvakrát za stejný delikt.“100 Jsou názory, ţe by mělo ukládané sankci vţdy obligatorně předcházet vydání nápravného opatření, je-li to účelné a povede ke splnění účelu. Jedná se o moţnost nápravy bez výraznějšího postihu pro vlastníka památky. Bude-li vlastníkovi uloţena pokuta, můţe se stát, ţe vlastník uţ nebude mít dostatek finančních prostředků k zajištění nápravy závadného stavu památky. Domnívám se, ţe by však k dobrovolné nápravě měla postačit výzva k nápravě. Nápravné opatření nemá primárně funkci represivní, nýbrţ reparační (nápravnou). Jeho základním účelem není trestat, ale napravit takové porušení povinností vlastníka kulturní památky, které vede k ohroţení či narušení kulturní památky a jejích hodnot, pro které se kulturní památkou stala.101 Problémem uloţeného nápravného opatření, které je dáno nařízením, je jeho vymahatelnost, neboť při nesplnění takového opatření by měl nastoupit výkon rozhodnutí zastupitelným plněním a následně aţ vymáhaní financí potřebných na plnění. Na toto však úřady nemají finance ani dostatečné personální zajištění. Vlastní úprava správního trestání je zakotvena v části páté památkového zákona s názvem „Opatření při porušení povinností“ a je rozdělena do dvou částí, a to na přestupky a jiné správní delikty pod názvem „Pokuty právnickým osobám a fyzickým

99

Viz JURNÍKOVÁ, Jana; SKULOVÁ, Soňa; PRŮCHA, Petr et al. Správní právo zvláštní část. 6. doplň. vyd. Brno: Nakladatelství MU Brno, 2009. s. 205. ISBN 978-80-210-4847-8. 100 ZÍDEK, Martin; KLUSOŇ, Jiří. Zákon o státní památkové péčí a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ARCH, ABF – Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, 2005. s. 29. ISBN 80-86905-10-1. 101 Tamtéţ.

- 54 -


osobám při výkonu podnikání“. Obsahuje především výčet skutkových podstat a sankcí za ně. Účelem správního trestání orgánu památkové péče je pak potrestání pachatele za porušení památkového zákona. Zároveň je krajní moţností vedoucí k naplnění účelu památkového zákona, jímţ je „vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.“102 Vedle toho naplňuje i čl. 3103 a 4104 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, která je součástí právního řádu České republiky v souladu s ustanovením čl. 10 Ústavy ČR. Naše současná právní úprava památkové péče je sice zastaralá, neboť památkový zákon péči pochází z roku 1987, avšak díky novelizaci zákonem č 307/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje jiţ adekvátní horní hranici pokut. Problémem však zůstává stanovení adekvátní výše pokuty ke konkrétnímu případu a moţné ovlivňování správního orgánu politickým vedením obce či kraje pro mírné trestání či netrestání budoucích voličů.

6.1.1 Přestupky na úseku památkové péče Dle ustanovení § 2 zákona o přestupcích je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Skutkové podstaty přestupků na úseku památkové péče jsou uvedeny v ustanovení § 39 památkového zákona. Za přestupky, o kterých rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností lze fyzické osobě uloţit pokutu aţ do výše 2.000.000,- Kč.

102

§ 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Čl. 3 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, č. 73/2000 Sb. m. s.: „Každá Strana se zavazuje: 1. přijmout zákonná opatření na ochranu architektonického dědictví, 2. zajistit v rámci těchto opatření a prostředky specifickými pro daný stát nebo region ochranu památek, architektonických souborů a míst.“ 104 Čl. 4 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, č. 73/2000 Sb. m. s.: „Každá Strana se zavazuje, že: 1. zavede patřičné procedury dohledu a autorizace, jak to vyžaduje právní ochrana daných statků, 2. předejde znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků…“ 103

- 55 -


Za přestupky, o kterých rozhoduje krajský úřad lze fyzické osobě uloţit pokutu aţ do výše 4.000.000,- Kč. Má-li správní orgán za to, ţe k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, můţe od uloţení sankce upustit, ale i v takovém případě vysloví vinu pachatele. Přestupek, který je spojen s činností dotčeného orgánu, je především provádění obnovy kulturní památky či v zákoně vymezených pracích na nemovitosti, nacházející se v plošně chráněných územích, bez závazného stanoviska nebo při nedodrţení podmínek uvedených v tomto závazném stanovisku. Odpovědným za protiprávní jednání je pak vlastník nemovitosti. Řízení o přestupcích se řídí zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pokud památkový zákon nestanoví jinak. Jedno z nejdůleţitějších ustanovení uvedeného zákona je § 12105, který stanoví správnímu orgánu kritéria, ke kterým je povinen přihlíţet při rozhodování o výši pokuty za přestupky a zároveň je musí promítnout do odůvodnění.

6.1.2 Jiné správní delikty na úseku památkové péče Úprava správních deliktů právnických osob a podnikajících fyzických osob je obsaţena v ustanoveních § 35 aţ § 38 památkového zákona. Skutkové podstaty jsou vymezeny v § 35 památkového zákona a jsou koncipovány obdobně jako u přestupků. I maximální výše pokuty za jiné správní delikty je shodná s maximální výší pokuty za přestupky. Na řízení o jiných správních deliktech se ale pouţije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Avšak sám památkový zákon v § 36106 stanoví kritéria, ke kterým správní orgán musí přihlédnout při stanovení výše pokuty. Pokutu lze uloţit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní orgán dozvěděl, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

105

§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů: „Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“ 106 § 36 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů: „Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody.“

- 56 -


6.1.3 Stanovení výše sankce Stanovení výše sankce je na správním uváţení správního úřadu, které je omezeno kritérii pro stanovení výše pokuty za přestupek a jiný správní delikt. Dále je limitováno stanovenou hranicí výše sankce a zároveň regulováno četnou judikaturou, která se stále vyvíjí. I kdyţ u nás není soudní judikatura pramenem práva, je závazná v tom smyslu, ţe pokud se rozhodnutí o pokutě dostane k soudu, bude posuzováno ve světle jiţ vydané judikatury. Jak stanovit adekvátní výši sankce? Stanovená výše sankce by měla plnit účel správního trestání a zároveň by neměla být likvidační. Z výše popsaného je patrné, ţe kritéria pro stanovení výše sankce jsou u přestupků a jiných správních deliktů rozdílná. Správní orgán však nemusí přihlédnout ke všem kritériím, kdyţ jsou pro stanovení pokuty v daném případě nepouţitelná nebo pouţitelná v omezeném rozsahu. „Podle ustanovení § 36 památkového zákona se při stanovení výše pokuty přihlíţí zejména k závaţnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně politickému významu kulturní památky a k rozsahu hrozící nebo způsobené škody. Zmíněné ustanovení upravuje kritéria, která hrají roli pro určení výše pokuty, nicméně toto ustanovení je obecným ustanovením platným pro celou škálu moţných porušení povinností uvedených v tomto zákoně. Z důvodu jeho obecnosti však ne ve všech případech porušení zákonem stanovených povinností lze s ohledem na charakter protiprávního jednání (porušení povinnosti) pouţít všechna kritéria, tak jak jsou zde uvedena. Citované ustanovení je třeba vykládat minimálně jako vodítko, pokud jej nelze přímo v jednotlivostech pouţít, k čemuţ by měl správní orgán přihlédnout.“107 Obdobně je uvedeno i ve starší judikatuře: „Z rozhodnutí okresního úřadu, kterým byla pokuta za správní delikt dle § 35 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o státní památkové péči ve výši 45.000,- Kč uloţena, vyplývá, ţe při určení výše pokuty se okresní úřad zabýval hledisky dle § 36 zákona o státní památkové péči. Vzal v úvahu, ţe zákon o státní památkové péči byl porušen ve třech případech, v období srpna aţ října 2001, došlo ke znehodnocení kulturní památky, právnická osoba se vyhýbala úřednímu jednání a lze vyloučit nevědomost o povinnostech plynoucích ze zákona o státní památkové péči. Z těchto důvodů byla pokuta stanovena ve spodní polovině moţné sazby. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu o výši pokuty tak jasně vyplývají skutečnosti, které byly hodnoceny při 107

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 5 As 3/2010 – 63.

- 57 -


určení výše pokuty, tyto skutečnosti nevybočují z hledisek určených § 36 zákona o státní památkové péči pro určení pokuty, závěr o výši pokuty soud neshledal v logickém rozporu s těmito zjištěnými skutečnostmi a výše pokuty nevybočila ze zákonem vymezeného rozsahu.“108 Zde tedy je judikatura jednotná. Při řízení před správním orgánem prvního stupně pachatelé vesměs nenamítají nic k moţné výši pokuty, neboť nevědí, jakou výši jim správní orgán uloţí. Pouze předpokládají, ţe maximální výši jim neuloţí. Při projednání správních deliktů za např. nevhodný typ střešní krytiny či osazení plastových oken bez závazného stanoviska nebo v rozporu s ním argumentují především tím, ţe zvolili ekonomicky výhodnější variantu. Téţ často argumentují tím, ţe při provádění sic nepřípustných prací se vydali z veškerých finančních prostředků nebo se zadluţili u banky, a ţe na jakoukoliv pokutu nemají jiţ peníze. Následně pak v odvolání proti rozhodnutí argumentují tím, ţe stanovená pokuta je pro ně zatěţující aţ likvidační. Skutečnost, ţe je pokuta zatěţující, je třeba hodnotit jako logický důsledek postihu. Pokud by pokuta tuto vlastnost postrádala, nemohla by plnit represivní úlohu ani preventivní funkci vůči ostatním osobám. Oproti tomu by pokuta neměla být likvidační. „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uloţit, zřejmé, ţe by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doloţených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“109 Vzhledem k důkaznímu břemenu pachatele, které nese, pokud jde o prokazování jeho vlastních tvrzení, „bude tedy záleţet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uloţená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky tím, ţe správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloţí či umoţní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, ţe zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu 108 109

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ……, č. j. 59 Ca 59/2002. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133.

- 58 -


orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán můţe zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, můţe si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle výše zmíněného ustanovení § 68 odst. 4 trestního zákoníku.“110 Zároveň „pokuta nesmí mít povahu sankce bagatelní, neboť jako taková by nemohla splnit vůbec svůj sankční účel.“111 Mimo zjištění doby spáchání deliktu a stanovení přesné skutkové podstaty je nejdůleţitější otázkou, kterou si pokládá kaţdý správní orgán, jaká je přiměřená výše pokuty, aby naplnila svůj účel a zároveň nebyla ani bagatelní, ani likvidační. Pro spoustu pachatelů je pokuta likvidační, pokud není bagatelní. Pachatel např. řekl stavebnímu úřadu, ţe ví, ţe se na úseku památkové péče dávají tisícikorunové výše pokuty, a i kdyby dostal pokutu vyšší či dokonce v maximální výši, kterou mu však úřad dát nemůţe, protoţe jen vyměnil střešní krytinu, je pro něj levnější pouţít danou střešní krytinu (plechovou černé barvy, která je v akci) neţ předepsanou (pálenou tašku) a pokutu zaplatit. To bylo v době112, kdy za daný přestupek byla maximální výše pokuty 10.000,-Kč. Z uvedeného příkladu se dá vyvodit, ţe tedy pokuta 10.000,-Kč v přestupkovém řízení za nepřípustnou střešní krytinu není likvidační. K nastíněnému problému likvidačních pokut je moţné uvést i rozsudek nejvyššího správního soudu, i kdyţ se jedná o přestupek na úseku dopravy: „V projednávaném případě je však spodní hranice pokuty výrazně niţší (25 000 Kč). Takto nastavená minimální hranice, i při zohlednění skutečnosti, ţe se jedná o přestupek a tedy ţe jeho pachateli jsou fyzické osoby včetně těch, které nepodnikají, podle Nejvyššího správního soudu nedosahuje intenzity, kterou by bylo moţné v souladu s judikaturou Ústavního soudu povaţovat za zjevně nepřiměřenou či ohroţující materiální existenci pachatele (viz analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/2002 - 35).“113 110

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/202 – 35. 112 Do 20. 8. 2008, kdy zákon č 307/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů účinný od 21. 8. 2008 změnil výši pokut na současné. 113 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19 .6. 2009, č. j. 5 As 46/2008 – 55. 111

- 59 -


Jakou výši pokuty tedy stanovit? Při stanovení výše sankce by měl správní orgán vycházet z předpokladu, ţe v důsledku porušení povinnosti by neměla nastat situace, kdy by majetkový dopad na pachatele při nesplnění povinnosti byl menší neţ v případě splnění povinnosti vyţádat si závazné stanovisko a respektování jeho závěrů. Odbor správní Krajského úřadu Jihomoravského kraje uvádí následující postup při stanovení výše pokuty. „Správní orgán např. nejprve stanoví základní sazbu pokuty ve výši poloviny zákonného rozpětí. Poté posoudí závaţnost jednotlivých konkrétních okolností případu, tj. zda znamenají přitěţující nebo polehčující okolnost s ohledem na kaţdé jednotlivé kritérium uvedené v § 12 přestupkového zákona a v návaznosti na to bude k základní sazbě připočítávat nebo odpočítávat poměrnou částku, kterou stanoví. To znamená, ţe z odůvodnění výše pokuty bude seznatelné, jak se konkrétní okolnosti daného případu podílely ve vztahu k jednotlivým zákonným kriteriím na úvaze o výsledné částce pokuty. Správní soudy nepřezkoumávají, zda výše uloţené pokuty je „spravedlivá“ z hlediska konkrétní výše nebo způsobu uloţené sankce, ale přezkoumávají právě postup, jakým správní orgán dospěl k uloţení konkrétní výše pokuty, zda byly splněny podmínky pro její uloţení, zda správní orgán její výši náleţitě a srozumitelně odůvodnil a zda při jejím ukládání nedošlo k překročení obecných mezí daných základními principy platného právního řádu.“114 Z hlediska památkového zákona se však jedná o pokutu v max. výši 2.000.000,-Kč jak pro kulturní památky tak nemovitosti nacházející se v památkově chráněných územích, kdy tedy základní sazba, z které by se mělo vycházet, je 1.000.000,Kč, coţ si zřejmě vlastníci neuvědomují a nepřipouštějí. Zároveň lze konstatovat, ţe v dané výši se jedná o pokutu likvidační pro většinu z nich. Pokuta by neměla být likvidační, ale měla by být znatelná. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 - 48 „preventivní úloha postihu nespočívá jen v účinku vůči ţalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak můţe vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní sloţku. V opačném případě by totiţ postih delikventa smysl postrádal.“ 114

Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor správní. Metodika k ukládání a odůvodňování sankcí v řízení o přestupcích. kr-jihomoravsky.cz [online]. Vydáno 22. 11. 2008 [cit. 27. 4. 2010]. Dostupné z: .

- 60 -


K výši pokuty a jejímu moţnému likvidačnímu charakteru přijal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 7. 9. 2010, č. j. 5 As 3/2010 – 63, který výrazně zmírňuje aţ dosud striktní poţadavek na zjišťování majetkových poměrů pachatele a celou záleţitost posouvá do rozumnější roviny. „Správní orgán není povinen posuzovat s ohledem na okolnosti případu osobní a majetkové poměry ţalobce, kdyţ je s ohledem na osobu ţalobce, jakoţ i z výše uloţené pokuty zřejmé, ţe ta nemá likvidační charakter. Nadto ţalobce sám námitku takového charakteru nevznesl.“ Dále v rozsudku uvádí: „Není pochyb o tom, ţe při ukládání sankce správní orgán musí k osobním a majetkovým poměrům pachatele přihlédnout, aby se vyhnul uloţení likvidační pokuty. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, ţe je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty můţe stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, ţe se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíţí.„115 K stanovené výši pokuty třeba ještě uvést, ţe správní orgán, který je pří vybírání pokuty správcem daně, můţe povolit posečkání úhrady pokuty, popřípadě rozloţení její úhrady na splátky, pokud by neprodlená úhrada znamenala pro pachatele váţnou újmu, či by byla ohroţena výţiva pachatele nebo osob na jeho výţivu odkázaných nebo není-li moţné vybrat celou pokutu najednou116. K ochraně lidských práv a zásahu správního orgánu do práva vlastnit majetek a nakládat s ním ve vztahu k pokutám je však nutné připomenout § 11 odst. 3 LZPS: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Takţe i kdyţ je a měla by být pokuta znatelným zásahem do majetkových poměrů, nemusela by být uloţena, pokud by byla dodrţována i jen základní ustanovení o lidských právech a svobodách. V současné společenské atmosféře, kdy se obecně zákony spíše nedodrţují a není důrazně postihováno obcházení zákonů, lze dle mého názoru situaci napravit pouze účinným a znatelným sankcionováním. 115

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 5 As 3/2010 – 63 Viz § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů; do roku 2011 § 60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. 116

- 61 -


6.2 Další možné sankce Kromě pokuty uloţené správním orgánem na úseku památkové péče dle památkového zákona můţe být vlastníku stavby současně uloţena pokuta stavebním úřadem, a to v případě, ţe vlastník nemovitosti provedl práce i bez povolení či opatření stavebního úřadu. Dokonce je ve stavebním zákoně zakotvená sankce formou vyšší pokuty v případě stavby bez ohlášení nebo stavebního povolení či v rozporu s ním v chráněném území nebo ochranném pásmu117, na kterou někdy stavební úřady zapomínají. Dle přestupkového zákona je dáno v ustanovení § 57 projednání více přestupků jednoho pachatele ve společném řízení, které je příslušný projednávat týţ orgán. To platí pro přestupky na téţe radnici, neboť obecní úřad obce s rozšířenou působností je jen jedním správním orgánem, který má více odborů, ale navenek vystupuje jako jeden celek. Úřad by měl mít vnitřním organizačním předpisem určeno, kdo povede společné přestupkové řízení a dle § 12 odst. 2 přestupkového zákona uloţí pokutu za nejpřísněji hodnocený delikt.118 Pokuty se tedy nesčítají, ale rozhodne se podle nejvyšší moţné sankce, kterou nelze překročit. Tak např. pokud je projednán přestupek za osazení střešních oken na kulturní památce, jedná se o přestupek proti památkovému, stejně jako stavebnímu zákonu, a mělo by být vedeno společné řízení. Vedení samostatných přestupkových řízení je pak nezákonné. V praxi se však stává, ţe se projednává jen jeden přestupek. Jinou věcí pak je, pokud příslušný stavební úřad k projednání daného správního deliktu sídlí na jiné obci s pověřeným obecním úřadem. V tuto chvíli vede řízení kaţdý správní orgán samostatně. Vedle sankcí za přestupky a jiné správní delikty můţe správní orgán uloţit i pořádkovou pokutu tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby.119 Dále lze uloţit pořádkovou pokutu tomu, kdo učinil hrubě uráţlivé podání, tedy písemné nebo i ústní podání obsahující např. vulgarismy. Maximální výše pokuty, která lze rozhodnutím uloţit, je 50 000 Kč. Moţnost uloţení pořádkové pokuty má vést k zajištění efektivního průběhu řízení. Správní orgán 117

Viz ustanovení stavebního zákona, a to § 178 odst. 1 písm. n), odst. 3 písm. g) ve spojitosti s § 179 a ustanovení § 180 odst. 1 písm. n), odst. 3 písm. g) ve spojitosti s § 181. 118 § 12 odst. 2 zákona o přestupcích „Za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný.“ 119 Dle § 62 odst. 1 správního řádu.

- 62 -


zahajuje o pořádkové pokutě samostatné správní řízení dle správního řádu, nikoliv dle přestupkového zákona. Nelze ani opomenout trestně právní odpovědnost, kdy dle zákona č 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 229 o zneuţívání vlastnictví se píše: „Kdo poškodí důležitý zájem kulturní, vědecký, na ochraně přírody, krajiny nebo životního prostředí, chráněný jiným právním předpisem, tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc větší hodnoty, která požívá ochrany podle jiného právního předpisu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“120 Trestným činem dle tohoto § je i odstranění kulturní památky121 nebo její části, vzhledem k tomu, ţe stavební i památkový zákon nepřipouští ani neupravuje odstranění stavby, která je kulturní památkou.

120

Více k danému problému např. JELÍNEK, Jiří; ŠČERBA, Filip; ŘÍHA, Jiří et al. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou. Praha : Nakladatelství Leges, 2009. ISBN 978-80-87212-22-6. 121 Viz VOLFOVÁ, Jana. Právní aspekty odstraňování staveb [online]. 2010 [cit. 18. 2. 2012]. s. 43. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Alena Kliková. Dostupné z www: .

- 63 -


7 Památková péče ve Slovenské republice Úprava památkové péče ve Slovenské republice je obsaţena v zákoně č. 49/2002 Z.z., „o ochrane pamiatkového fondu“, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „slovenský památkový zákon“), který nahradil zákon č. 27/1987 Zb., „o štatnej pamiatkovej starostlivosti“, který byl srovnatelný s naší stávající právní úpravou. Naproti tomu je třeba připomenout, ţe Slovenská republika pouţívá stále starý správní řád a stavební zákon, i kdyţ jsou novelizované. Slovenský památkový zákon, který byl od doby vydání jiţ třikrát novelizován, je rozdělen na osm částí. Problematiku postavení a činnosti dotčeného orgánu postihuje nejvíce druhá část upravující organizaci památkové péče ve Slovenské republice, pátá část „Obnova a reštaurovanie kultúrnej pamiatky a úprava nehnuteľnosti“ upravující vydávání rozhodnutí a závazných stanovisek k obnově kulturních památek včetně restaurování a úpravě nemovitostí nacházejících v památkově chráněných územích a sedmá část zákona o správním trestání s příznačným názvem „Priestupky a iné správne delikty“. Opomenout nemůţeme však ani část první „Základné ustanovenia“, která obsahuje vymezení předmětu úpravy a definuje základní pojmy, se kterými zákon dále pracuje (např. u nás nedefinovaný pojem „pamiatkové územie“). Třetí část „Pamiatkový fond a ochranné pásmo“ samostatně řeší na rozdíl od našeho zákona122, úpravu prohlašování kulturních památek, památkových zón a rezervací a jejich ochranných pásem, úpravu ústředního seznamu, a dále moţnost přemístění kulturní památky, předkupní právo státu a kulturní památky ve vztahu k zahraničí. Čtvrtá část „Ochrana pamiatkového fondu“ pak definuje všeobecné podmínky k ochraně památkového fondu a stanoví práva a povinnosti vlastníků nejen kulturních památek, ale i nemovitostí nacházejících se v plošně památkově chráněném území, včetně moţných opatření k nápravě. Stejně jako u nás slovenský památkový zákon upravuje archeologické nálezy a výzkumy, jejich financování a podmínky výkonu, a to v části šesté „Výskumy a nálezy“. Důleţitá je i osmá část zákona, která je o společných, přechodných a závěrečných ustanoveních včetně vymezení vztahu ke správnímu řádu, kde stanoví, ţe pokud není stanoveno v zákoně jinak, pouţije se obecný předpis o správním řízení. Slovenský památkový zákon obsahuje v některých částech odlišnou právní úpravu

122

V našem památkovém zákoně je obsah třetí části slovenského památkového zákona dle mého názoru nekoncepčně roztříštěn v několika částech zákona, a to i v části první týkající se základních ustanovení.

- 64 -


památkové péče oproti našemu památkovému zákonu. V následném textu se pokusím shrnout podstatné změny slovenské úpravy ve vztahu k tématu této práce. Zcela odlišně od předchozí slovenské i naší právní úpravy je koncipována druhá část památkového zákona upravující organizaci památkové péče ve Slovenské republice. Zásadní rozdíl je v organizaci státní správy. Státní správu na daném úseku vykonávají „Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky“, „Pamiatkový úrad Slovenskej republiky“ a „krajské pamiatkové úrady“. Ministerstvo kultury je ústředním orgánem státní správy. Památkový úřad Slovenské republiky vznikl podle slovenského památkového zákona s účinností od 1. 4. 2002, a to na bázi Památkového ústavu a pracovníků okresních a krajských úřadů, kteří pracovali v útvarech zodpovídajících za státní památkovou péči podle předchozí právní úpravy. Nedošlo zde tedy k delegaci výkonu státní správy na územně samosprávné celky jako v České republice, ale ke zřízení specializovaného správního úřadu. Památkový úřad je správním úřadem s celostátní působností a odvolacím orgánem pro prvoinstanční krajské památkové úřady, které vykonávají státní správu na území toho daného kraje. Pro obnovu kulturní památky či úpravu nemovitosti v památkově chráněném území je vlastník povinen, obdobně jako u nás, vyţádat si rozhodnutí krajského památkového úřadu k záměru obnovy. Je zde tedy přímo uvedeno, na rozdíl od naší právní úpravy, ţe se bude jednat o rozhodnutí. V případě, ţe si jej vlastník nevyţádá, či začne s pracemi bez pravomocného rozhodnutí, je v zákoně stanoveno, ţe krajský památkový úřad zahájí řízení z moci úřední. Oznámení o zahájení řízení zašle vlastníku spolu s výzvou o zastavení prací, a to aţ do doby vydání rozhodnutí o obnově či úpravě nemovitosti. V rozhodnutí správní orgán stanoví, zda je záměr přípustný, a dle potřeby stanoví podmínky realizace včetně nutnosti průzkumů či zpracování dokumentace. Dokumentaci je vlastník povinen opět předloţit k posouzení krajskému památkovému úřadu, který k ní vydá závazné stanovisko. Dále je v zákoně stanovena povinnost předání kompletní dokumentace skutečného stavu provedené obnovy krajskému památkovému úřadu, a to do 15 dnů od ukončení prací. V případě nemovitosti nacházející se v ochranném pásmu je vlastník povinen si pouze vyţádat závazné stanovisko. Zákon, obdobně jako u nás, upravuje také povinnost stavebních úřadů rozhodovat v souladu se závaznými stanovisky krajského památkového úřadu, na jejichţ vydání se však nevztahuje obecný předpis o správním řízení. Vzhledem k tomu, ţe k záměru je vydáno rozhodnutí, můţe se vlastník proti němu ihned odvolat,

- 65 -


pokud s ním nesouhlasí. Jinak postupuje dále dle podmínek rozhodnutí123. Ve své podstatě zde je dána povinnost si vyţádat v první fázi vţdy rozhodnutí krajského památkového úřadu, a pak záleţí na okolnostech případu, zda bude vlastník muset ještě ţádat o závazné stanovisko k dokumentaci, či bude ještě vydáno závazné stanovisko pro potřeby stavebního úřadu. Tato úprava vydávání rozhodnutí v kombinaci se závaznými stanovisky je, dle mého názoru, zbytečně sloţitá. Spatřuji v této úpravě výhodu jen v první fázi, kdy je k záměru daná povinnost vlastníka vyţádat si rozhodnutí, proti kterému se můţe ihned odvolat, a nemusí čekat aţ na konečné rozhodnutí stavebního úřadu. V případě, ţe vlastník nezabezpečí základní ochranu kulturní památky či nemovitosti v památkově chráněném území, tedy o ně nepečuje, krajský památkový úřad mu nařídí zajištění nápravy v určité době a za určených podmínek na vlastní náklady, a to minimálně do stavu, který neohroţuje zachování památkových hodnot objektu včetně pořízení potřebné přípravné nebo projektové dokumentace či jiného podkladu. Podobně jako náš památkový zákon nepamatuje ani slovenský památkový zákon na moţnost finanční pomoci při obnově „nepamátek“, tedy nemovitostí neprohlášených za kulturní památky, avšak nacházejících se v památkově chráněných územích. Jediné právo vlastníka nemovitosti nacházejících se v památkových územích je na bezplatnou odbornou a metodickou pomoc krajského památkového úřadu. Úprava správního trestání v památkové péči ve Slovenské republice je rozdělena stejně jako u nás na přestupky a jiné správní delikty. Obsahuje přehledné sankcionování všech nesplněných povinností včetně neodevzdání dokumentace krajskému památkovému úřadu a u nás chybějící peněţité sankce za nesplnění nařízení, tedy za neprovedení uloţené nápravy. Slovenský zákon obsahuje také vyšší horní hranici pokuty u přestupku124 a odstupňované hranice pokut za jiné správní delikty125. Dále, dle mého názoru, zahrnuje 123

Více na Pamiatkový úrad SR : Príručka pre vlastníka pamiatky [online]. © 2006 – 2007, aktual. 11. 10. 2010 [cit. 15. 2. 2012]. Dostupné z: . 124 Dle § 42 odst. 2 slovenského památkového zákona: „Za priestupok podľa odseku 1 môže krajský pamiatkový úrad uložiť pokutu až do výšky 200 000 eur. Krajský pamiatkový úrad pokutu zvýši až na dvojnásobok, ak ide o kultúrnu pamiatku, pamiatkové územie, ochranné pásmo alebo archeologické nálezisko zapísané do Zoznamu svetového dedičstva. V prípade, ak nedošlo k náprave, pokutu možno uložiť aj opakovane.“ 125 Dle § 43 odst. 1 slovenského památkového zákona: „Krajský pamiatkový úrad uloží právnickej osobe alebo fyzickej osobe, ktorá je podnikateľom, pokutu a) od 100 eur do 200 000 eur, ak sa dopustí protiprávneho konania uvedeného v § 42 ods. 1 písm. a) až e), b) od 200 eur do 400 000 eur, ak sa dopustí

- 66 -


jedno velmi dobré a u nás dosti chybějící ustanovení, a to ţe pokud nedošlo k nápravě, lze uloţit pokutu opakovaně. Pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt jsou stanovena přesněji a přísněji kritéria126, ke kterým je správní orgán povinen přihlíţet při stanovení výše pokuty. Výnosy z pokut jsou příjmem státního rozpočtu. V závěru této kapitoly bych chtěla říci, ţe slovenský památkový zákon působí přehledně a také obsahuje některá velmi zajímavá ustanovení. Proto z něj doporučuji čerpat při návrhu nového památkového zákona u nás. Zároveň je třeba konstatovat, ţe ani slovenský památkový zákon jistě není dokonalý, neboť zčásti přebral plně ustanovení předchozího zákona a vůbec nereflektuje potřebu pomoci při financování úprav nemovitostí neprohlášených za kulturní památky, avšak nacházejících se v památkově chráněných územích.

protiprávneho konania uvedeného v § 42 ods. 1 písm. f) až i), c) od 300 eur do 1 000 000 eur, ak sa dopustí protiprávneho konania uvedeného v § 42 ods. 1 písm. j) až o).“ 126 Dle § 43 odst. 5 slovenského památkového zákona: „Pri určovaní výšky pokuty podľa odseku 1 sa prihliada na závažnosť a dĺžku trvania protiprávneho konania, význam kultúrnej pamiatky alebo pamiatkového územia, rozsah hroziacej škody alebo spôsobenej škody a stratu pamiatkovej hodnoty. Škoda na kultúrnej pamiatke sa určí najmenej vo výške oprávnených nákladov na jej vrátenie do pôvodného stavu rekonštrukciou alebo reštaurovaním pri použití pôvodných materiálov a technologických postupov. Pri poškodení alebo zničení archeologického náleziska sa škoda určí vo výške nákladov na realizáciu archeologického výskumu.“

- 67 -


Závěr Práce se pokusila shrnout veškeré dostupné informace z literatury i nastalé praxe včetně vydaných soudních rozhodnutí. Co se týče odborné literatury o památkové péči, většina se zabývá materiální stránkou. K právní stránce věci byly vydány dva komentáře k zákonu, kdy dle mého názoru je Zídkův komentář praktičtější a přehlednější, i kdyţ je zastaralý a bylo by dobré jej vydat aktualizovaný nově. Z hlediska postavení a činnosti dotčeného orgánu pak nalezneme řešení některých otázek v literatuře týkající se obecně správního práva a veřejné správy. Dále pak v odborné literatuře a komentářích ke stavebnímu zákonu a správnímu řádu. Vedle uvedené literatury jsou některé otázky dále řešeny v metodikách ministerstev a krajských úřadů. Při zpracování práce jsem se snaţila vycházet z nejnovějších pramenů a literatury s rozdílným pojetím, přístupem a výkladem problémů, včetně srovnání s právní úpravou Slovenské republiky. Veškerou citovanou literaturu bych označila za přínosnou. Státní památková péče v České republice v postavení dotčeného orgánu se zabývá především ochranou nemovitých kulturních památek a regulací stavební činnosti v plošně památkově chráněných územích. Výkon statní památkové péče zajištují orgány státní památkové péče, jimiţ jsou Vláda České republiky, Ministerstvo kultury a jeho orgány, celní úřady a územní samosprávné celky. Důleţitým a v současné době dosti diskutovaným orgánem Ministerstva kultury je odborná organizace památkové péče, kterou je Národní památkový ústav. Odborná organizace památkové péče je poradním orgánem bez rozhodovací pravomoci, i kdyţ tak někdy vystupuje. V pozici dotčeného orgánu je nejčastěji obecní úřad obce s rozšířenou působností a poté krajský úřad a Ministerstvo kultury. Správní orgány památkové péče se do pozice dotčeného orgánu dostávají v případě hájení svých zájmů, tedy veřejných zájmů chráněných podle památkového zákona, v řízeních vedených jiným správním orgánem. Nejčastěji se jedná o postupy stavebního úřadu týkající se umisťování a vlastní realizace staveb v plošně památkově chráněných územích a obnovy nemovitých kulturních památek. Otázkou je, zda by správní orgán památkové péče neměl být v případě obnovy kulturních památek specializovaným stavebním úřadem, jako jsou speciální stavební úřady pro vodní díla, letecké a dráţní stavby, či stavby silnic a komunikací.

- 68 -


Dotčené orgány státní památkové péče vydávají především závazná stanoviska a dále pak stanoviska, vyjádření a vykonávají dozor při obnově kulturních památek a při realizaci staveb včetně jejich změn a údrţby staveb v plošně památkově chráněných územích. Závazná stanoviska vydávaná dle památkového zákona mají dvojí formu. V prvé řadě se jedná o klasická závazná stanoviska dle § 149 správního řádu a v druhém případě jde o závazná stanoviska vydávaná formou rozhodnutí ve správním řízení. Závazná stanoviska formou rozhodnutí jsou vydávána ve věcech, o kterých nepřísluší rozhodovat stavebnímu úřadu. De lega ferenda by bylo dobré v památkovém zákoně pojmenovaná závazná stanoviska vydávaná formou rozhodnutí rovnou označit za rozhodnutí, aby nedocházelo k s tím spojeným aplikačním problémům. Současným problémem památkové péče u nás je jak zastaralá právní úprava, tak především neschopnost státu právo aplikovat a vymoci. Jakákoliv reforma památkové péče by pak měla vycházet z deklarovaného veřejného zájmu na zachování kulturního dědictví, zakotveného v Ústavě ČR. Zároveň je Česká republika signatářem řady mezinárodních úmluv na ochranu kulturního dědictví a garantem jejich plnění, coţ by mělo být odraţeno i v nové právní úpravě. Při koncipování nového památkového zákona je třeba vycházet především z pozitivů současné platné právní úpravy a zároveň z negativů právní úpravy podchycených při její aplikaci, ať se jedná o nedostatečnou moţnost vymáhání ochrany spojenou s organizací, či jiné činnosti v neprospěch památek. Vydáním nového zákona by tak mělo dojít k odstranění interpretačních a aplikačních problémů, které jsou dány jak zastaralostí a nepřesnostmi dosavadního znění většiny ustanovení, tak jejich uplatňováním v souvislosti s jinými právními předpisy, a to především ve vztahu ke správnímu řádu a stavebnímu zákonu. Avšak oborníci mají strach ze změny zákona, neboť vzhledem k situaci schvalování zákonů a jejich řádně neuváţených změn v průběhu schvalovacího procesu by mohlo dojít k velmi negativním důsledkům pro ochranu kulturního dědictví. Současná ochrana kulturního dědictví a její právní úprava u nás je v takovém postavení, ţe pro někoho „je to málo a pro někoho moc“. Tedy pro někoho je ochrana nedostatečná a pro někoho příliš přísná a značně omezující vlastnická práva, coţ bude i další z problémů legislativního procesu. Z rozboru současné organizace státní památkové péče vyplynuly základní problémy spojené s institucionalizovaným zabezpečením jejího výkonu, ať se jedná o jakousi duální správu či výkon státní správy na úrovni obcí s rozšířenou působností ovlivněný

- 69 -


systémovou podjatostí. Dle mého názoru by měl být zřízen nový specializovaný úřad na místo současné duální správy. Nový specializovaný úřad by měl vzniknout spojením památkového ústavu a ústavu archeologie jako odborné sloţky a z pracovníků státní správy daného úseku, a to při zachování počtu oborných pracovníků a úředníků. Měl by se skládat jak z výzkumné a evidenční části, tak z odborných terénních pracovníků a úředníků včetně právníků, kteří by pomáhali řešit sloţité situace spojené s nepečováním o kulturní památky. V současné době je vůle sniţovat počty zaměstnanců veřejné správy, kdy např. dle názoru volených orgánů jsou dva úředníci na obecním úřadu obce s rozšířenou působností na cca 400 kulturních památek a 12 plošně památkově chráněných území zbyteční, a to do toho nezapočítávám ochranné pásma. Především je třeba usilovat o takové personální zabezpečení, aby byla zajištěna řádná ochrana nejen kulturních památek, ale i celého architektonického a archeologického dědictví. De lega ferenda by nová organizace památkové péče pak mohla mít následující uspořádání. Ústředním orgánem by zůstalo Ministerstvo kultury. Pod ním by stál specializovaný orgán – památkový úřad. Památkový úřad by se skládal s krajských či okresních památkových úřadů a jím nadřízeným ředitelstvím. Je otázkou, zda by bylo jen jedno, či by bylo rozděleno na dvě samostatná ředitelství, a to pro Moravu a Čechy. Účinnou ochranu památek a dodrţování zákona lze zajistit jen, pokud je daná povinnost vynutitelná a vymahatelná. Zde nastupuje moţnost správního trestání za neplnění povinností k ochraně památek. V současné právní úpravě však chybí peněţité sankce za neplnění povinností stanovených nařízením. Pro tyto případy je dána jen vymahatelnost splnění uloţené povinnosti zastupitelným plněním a aţ následná moţnost vymahatelnosti částky za zastupitelné plnění. V důsledku tedy úřad nařídí např. péči o památku, kterou sám na své náklady, které úřady nemají k dispozici, provede, a aţ poté bude finance v dalším sloţitém řízení vymáhat po povinném. Tedy chybí moţnost vynutitelnosti pomocí postupně ukládaných tzv. donucovacích pokut. Vymáhání povinností nařízením údrţby kulturní památky a následným zastupitelným plněním se zdá býti kontraproduktivní. Nejen ţe na výkon rozhodnutí nemají orgány prostředky, coţ vlastníci vědí a hřeší na to, ţe někdo za ně uloţenou povinnost splní a oni za nesplnění nařízení nedostanou ţádný postih, jen pak zaplatí provedení prací včetně provedení exekuce, ale jedná se i o časově náročná správní řízení.

- 70 -


Resumé Thesis concerned with the topic „The State monument care in the Czech Republic in position of the respective authority“. Administration of state monument care as part of public authorities in the field of culture is one of the separate part of administrative law in the care of monuments and not just for them. The legislation is based on the Act No. 20/1987 Coll., on state monuments preservation, as amended by subsequent regulations (hereinafter referred to as “The Heritage Act“), the selected constitutions of Act No. 183/2006 Coll., on town and country planning and building code, as amended by subsequent regulations (hereinafter referred to as “Building Act”). We can not forget the Act No. 500/2004 Coll., rules of administrative procedure, as amended by subsequent regulations (hereinafter referred to as “Administrative Code”), which generally regulates the procedures of authorities. The chosen theme of the thesis is topical with the respect to the projected outline of the new Heritage Act in accordance with the plan of legislative work of the Government of the Czech Republic. The needs to changes of legislation on State monument care shall be maintained for a long period of discussion. It is required several years also by the ombudsman, who highlights the possibility of compensation for restrictions on property rights in protected areas. However it was already established the legal intention of the Act on the heritage fund, proposal was finished for the criticism. The aim of this work is to summary of knowledge of state monument care in the position of the respective authority and analysis of existing legislation and case law. On the basis of analysis the work defines protection of cultural monuments and regulation of building in the listed areas. In this work we are concerned with the organization and activities of state monument care in the Czech Republic in the position of respective authorities. This is the authority and competence of the institutions administering the given section, and selected areas of activity of the authority of state monument care. In particular regard to the issuing of binding assessment and their form in relation to processes led by the Building Act, referring to problems that are associated with the application of the Building Act, including consideration of the forthcoming amendment to the Building Act, which is aimed to respond to application problems exist.

- 71 -


The overall theme or individual sub-questions are recently often dealt. The basic problems are organizational dual structure consisting of professional organization and the administrative authority and the prolonged time of hearing. Furthermore, there are systemic bias on the unofficial de facto government intervention into the civil service in municipalities and counties. The thesis also includes questions, in what form to issue binding assessment on what type of process planning authority and how many times the impossibility of a preliminary assessment whether the matter will be the management office building ever conducted. Therefore unlike Building Act and Administrative code and other legislation governing the special part of administrative law for the Heritage Act was drafted in only one commentary, now second commentary of Heritage Act was published, and only in recent years guidelines are issued to the union activities of conservation and enhancing the application of individual provisions of the Heritage Act, which are supplemented and amended numerous case law. Situation is probably a reflection of not only a new complex of administrative procedure and "simplistic" adjustments in the Building Act, but also the whole society to evade the law in order to save the modifications to the detriment of property values and quality of architectural and judicial proceedings. The work is divided into chapters, which described the theme from the general focus to the heart of this thesis. In the first chapters we deal with the subject and the sources of legislation, including the interpretation of the basic concepts central to this work. Outline the history and analyze the organization of State monument care, i.e. public administration in the organizational approach to the sector. The following chapter is devoted to the state monument care in the position of the body. In this chapter we define who are the concerned authorities and its competence. Then explain who the institution concerned conservationists. And introduce the selected activities in the state conservation status of the body, which is primarily issuing binding assessment and assessment. Here we focus on the procedures and forms binding assessment. Given that binding assessment are issued mainly for the procedures of the Building Act and as required to their issuance based on it, we will also permitting restoration of cultural monuments and construction activities in the areas listed under the Building Act. - 72 -


Then we approached the possible penalties associated with the obligation to request a binding opinion and observe his condition and penalize those, who do not keep buildings. The last chapter before the conclusion is devoted to preservation of monuments in the Slovak Republic, where we will deal mainly with differences in legislation, the Czech Republic in comparison with the legislation in the Slovak Republic in relation to the problems solved in this work, therefore, not an overall analysis of conservation in the Slovak Republic. In the end, there are summarized pieces of knowledge of my thesis and there are said suggestion “de lege ferenda” problem areas and provisions for protection of Heritage and Building Acts. This is especially the need to design a new Heritage Act, which will now address the conservation organization as a specialized administrative authority. Further it should set possibilities of funding of upkeep the building located in protected areas and funding of ordering works on cultural heritage. At the same time there should be a change of administrative procedure, which lacks a detailed presentation of binding assessment, including their issuance.

- 73 -


Seznam použitých pramenů a literatury Monografie: BLAŢÍČEK, Oldřich et al. Slovník památkové péče. 1. vyd. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1962. DOLEŢAL, Jiří; MAREČEK, Jan; SEDLÁČKOVÁ, Vladimíra et al. Nový stavební zákon v teorii a praxi : a předpisy související s poznámkami. Praha : Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-626-1. HENDRYCH, Dušan et al. Správní právo : obecná část. 7. doplň. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-049-2. JELÍNEK, Jiří; ŠČERBA, Filip; ŘÍHA, Jiří et al. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou. Praha : Nakladatelství Leges, 2009. ISBN 978-80-87212-226. JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVÁ, Klára; BOHADLO, David . Správní právo : obecná část. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-157-4. JURNÍKOVÁ, Jana; SKULOVÁ, Soňa; PRŮCHA, Petr et al. Správní právo : zvláštní část. 6. doplň. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2009. ISBN 978-80-210-4847-8. PRŮCHA, Petr. Správní právo : obecná část. 7. doplň. a aktual. vyd. Brno : Nakladatelství MU Brno, 2007. ISBN 978-80-210-4276-6. ŠROMOVÁ, Eva. Správní řízení od A do Z : k 1. 5. 2007. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2007. ISBN 978-80-7263-398-2. ULBRICHOVÁ, Petra. Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek. In Památková péče na Moravě : 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek na Moravě : Sborník příspěvků. Brno : Státní památková péče v Brně, 2002. s. 186. ISBN 80-85032-821. VAJČNER, Jiří. Úvod do památkové péče. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Institut pro Místní správu Praha, 2009. ISBN 978-80-86976-16-7. VALEŠ, Lukáš a kolektiv. Politologické aspekty veřejné správy. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. ISBN 80-7380-010-1. - 74 -


VARHANÍK, Jiří; MALÝ, Stanislav. Zákon o státní památkové péčí : Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-659-2. VOLFOVÁ, Jana. Právní aspekty odstraňování staveb [online]. 2010 [cit. 18. 2. 2012]. 61 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce

Alena

Kliková.

Dostupné

z

www:

. VOLFOVÁ, Jana. Územní řízení [online]. 2010 [cit. 20. 12. 2011]. 68 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ivana Průchová. Dostupné z www: . ZÍDEK, Martin; KLUSOŇ, Jiří. Zákon o státní památkové péčí a jeho prováděcí předpisy s komentářem. 1. vyd. Praha : Nakladatelství ARCH, ABF – Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, 2005. ISBN 80-86905-10-1. Časopisy a internetové články: DOLEČEK, Marek. Přestupky a správní delikty v podnikání. BusinessInfo.cz [online]. Vydáno

15. 6. 2010

[cit.

19. 4. 2011].

Dostupné

z:

. GROMNICA, Adam. 55135. Ochrana potenciálních kulturních památek před jejich pravomocným prohlášením za kulturní památku. Epravo.cz [online]. Vydáno 29. 8. 2008 [cit. 12. 4. 2011]. Dostupné z: . HANDRLICA, Jakub. Závazné stanovisko a rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. Právní fórum. 2006, č. 10, s. 366. ASPI ID: LIT27388CZ. HORÁČEK, Zdeněk. Veřejný zájem v činnosti vodoprávních úřadů. Deník veřejné zprávy [online].

Vydáno

15. 6. 2011

[cit.

. - 75 -

3. 11. 2011].

Dostupné

z:


KEBRLOVÁ, Eva. K problematice vydávání závazných stanovisek orgány státní památkové péče. Památky středních Čech. 2011, roč. 25, č. 1, s. 60-61. ISSN 0862-1586. KROUPA, Pavel. Recenze komentáře zákona o státní památkové péči. Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 5, s. 386-387. ISSN 1210-5538. MAŇÁK, Vratislav. Nový zákon decentralizuje památkovou péči, varují odborníci. Ct24.cz

[online].

Vydáno

16. 5. 2008

[cit.

21. 1. 2012].

Dostupné

z:

. ŠIMŮNKOVÁ, Tereza. Nový památkový zákon můţe památkám uškodit. Tyden.cz [online].

Vydáno

16. 12. 2008

[cit.

21. 1. 2012].

Dostupné

z:

. Právní předpisy: Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, č. 73/2000 Sb. m. s. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů – LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 49/2002 Z.z., o ochrane pamiatkového fondu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.

- 76 -


Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č 307/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva vnitra ČR č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných poţadavcích na vyuţívání území, ve znění pozdějších předpisů. Judikatura: Nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. I ÚS 35/94. Nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 24/04. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/202 – 35, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 – 81, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2004, č. j. 5 A 48/2002 – 40, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 92/2008 - 76, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 46/2008 – 55, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 34/2009 – 65, www.nssoud.cz. - 77 -


Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 5 As 3/2010 – 63, www.nssoud.cz. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113, www.nssoud.cz. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, www.nssoud.cz. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, www.nssoud.cz. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ……, č. j. 59 Ca 59/2002. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 - 48, publikovaný pod č. 560/2005 Sb. NSS. Metodické pomůcky, doporučení a další elektronické prameny: Koordinované závazné stanovisko : Metodické doporučení odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj. Ústav územního rozvoje [online]. Vydáno 5. 2. 2007 [cit. 1. 3. 2012].

Dostupné

z:

. Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor správní. Metodika k ukládání a odůvodňování sankcí v řízení o přestupcích. kr-jihomoravsky.cz [online]. Vydáno 22. 11. 2008 [cit. 27. 4. 2010].

Dostupné

z:

jihomoravsky.cz/Default.aspx?PubID=149806&TypeID=7>. Návrh zákona, kterým se mění zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Knihovna připravované legislativy [online]. Vydáno 30. 3. 2011, změněno 16. 1. 1212 [cit. 25. 2. 2012]. Dostupné z: .

- 78 -


Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, odboru stavebního řádu, č. j. 9060/2010-82 ze dne 12. března 2010 Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 12. 3. 2010, revize 17. 1. 2011 [cit. 22. 2. 2012]. Dostupné z: <www.mkcr.cz/files/Stanoviska/09060.10.doc>. Závazná stanoviska podle památkového zákona : stanovisko OLP ke sporu OPP a PI. Ministerstvo kultury.cz [online]. Vydáno 20. 4. 2010 [cit. 14. 1. 2012]. Dostupné z: . Závěr č. 71 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 15. 12. 2008 : Přezkum závazného stanoviska. Ministerstvo vnitra [online]. Vydáno 15. 12. 2008 [cit. 1. 3. 2012]. Dostupné z: <www.mvcr.cz/soubor/zaver-71-pdf.aspx>. Ministerstvo kultury : Nakládání s památkovým fondem [online]. © 2007 [cit. 15. 12. 2011].

Dostupné

z:

fond/odbor-pamatkove-pece/nakladani-s-pamatkovym-fondem-18034/>. Ministerstvo kultury : Památková péče v ČR [online]. © 2007 [cit. 8. 12. 2011]. Dostupné z:

pece/pamatkova-pece-v-cr-18035/>. Národní památkový ústav : Nemovité památky [online]. © 2003-12 [cit. 13. 2. 2012]. Dostupné z: . Národní památkový ústav : Památkové chráněná území [online]. © 2003-12 [cit. 13. 2. 2012].

Dostupné

z:

pece/pamatkovy-fond/pamatkove-chranena-uzemi/>. Pamiatkový úrad SR : Príručka pre vlastníka pamiatky [online]. © 2006 – 2007, aktual. 11. 10. 2010 [cit. 15. 2. 2012]. Dostupné z: . Veřejný ochránce práv : Ochránce žádá zrušení protipožární vyhlášky [online]. Vydáno 26. 1. 2009

[cit.

13. 10. 2011].

Dostupné

z:

zpravy/tiskove-zpravy-2009/ochrance-zada-zruseni-protipozarni-vyhlasky/>.

- 79 -

Státní památková péče v ČR v postavení dotčeného orgánu

Recommend Documents