Stanislas de Guaita
HAD GENESE KNIHA II
Klíč k černé magii
„Meditatus sum graviter die ac nocte super hisce, quae videram, legeram, audieram, didiceram...“ „Audividi omnes, spernebam nullum... Non enim scientia mali, sed usus damnat...“ H.KHVNRATH: Amphiteatrum sapientiae aeternae, pag.146-147
(z francouzského originálu Le serpent de la Genese: La clef de la magie noire přeložil Bohumil Janoušek, doslov napsal Milan Nakonečný, vydalo nakl. & vydav. VOLVOX GLOBATOR, Praha 1996)
Předmluva
Účelem naší druhé sedmičky je objasnit a vědecky interpretovat souhrn fakt a legend, uvedených v pojednání o sedmičce prvé. Klíč k černé magii má dychtivým čtenářům otevřít poslední svatyni onoho chrámu Satanova, jehož nádvořím, zataraseným haraburdím bezejmenných fetišů a promíšeným podivnými modlami, již prošli v naší společnosti. „Aes nummos, lapides, cadaver, simulacra, nihilque...“1 V jasném světle spatří opět ono pandemonium, které nedávno prohledávali potmě nebo vyzbrojeni jenom matným světlem svítilny, až do jeho podzemních chodeb, navštěvovaných halucinujícími temnotami. Vidět je dobré: poznat je ještě lepší. Odstup fantasmagorie sabatu a postup místo tomu, jenž chce poznat ďábla takového, jaký je! Hodina satanského zjevení udeřila. Svátostnice se otvírá a modla, skvíc se kosmickým a všude skrytým ohněm, který je její vlastní podstatou a životem, odhaluje poslední tajemství svého vražedného bezvědomí. Tento svazek vysvětluje a opravuje svazek předchozí: napravuje obrazy převrácené nebo padělané uměním mistra kouzel: na dřívější místo staví zvrácené obzory, poctivým světlem nahrazuje podvodný svit pekelných pochodní, jenž tak ochotně porušuje tvary a hraje lživými barvami. Tento svazek zkrátka obnovuje normální perspektivy místo perspektivy sabatu (zcela umělé a podporující kouzla), jež děsila očarované oči na kozlově úrovni. Vysvětlující paralelismus sedmi kapitol prvního a druhého svazku se nám zdál být otrockou metodou, jíž, jak se domníváme, není nutno se přidržet. To by znamenalo zříci se zvláště vydatného systému tarotových souvztažností. Běží ne tak - jak za to máme - o opětné opakování fakt, zmíněných v knize předchozí za účelem rozboru jejich mechanismu, jako spíše o stanovení všeobecné teorie okultních sil, rozhodně syntetické, jejíž znalost by našim čtenářům umožnila, aby sami od sebe poznávali - i když bude třeba soudit a priori - způsob i příčinu nejen těch fakt, která jsme vybrali za příklad, nýbrž bez rozdílu všech podobných, která se každodenně naskýtají badatelovu důvtipu. Pokusíme se alespoň v některých případech, oznámených v I. svazku, o přizpůsobení zásad faktů, což by bylo zbytečné dělat u všech. Dokonce se nebudeme rozpakovat - aby se přerušila jednotvárnost abstraktních badání - abychom podepřeli své teorie novou kritikou pomocí nových, tu a tam uvedených příkladů. Čarodějství neboli černá magie, kterou ostatně definujeme jako „užití okultních sil přírody ke zlému“, se liší od vysoké a božské magie třemi hlavními body: Předně odlišným záměrem, pak stupněm znalosti nebo neznalosti užívaných prostředků a konečně odlišnými výsledky. Avšak poznamenali jsme v jedné knize, a nemůžeme se již k tomu vracet, že mág i čaroděj užívají ke zcela různým účelům, ke zcela různým činům jednoho a téhož činitele, oběma společného: astrál. To znamená, že naše druhá sedmička (Klíč k černé magii) se omezí téměř jen na studium astrální úrovně,2 nadsmyslného bojiště, kde na sebe za rachotu hromu narážejí ohnivý meč Michaelaarchanděla a blesky metající vidlice Satana-Panthea. Hrozný souboj! Z jedné strany osudný zápasník Hylé, slepý instinkt, hromadná obluda reakcionovaná sžíravými individuálními vášněmi, z druhé strany svatý bojovník Arké, jasná inteligence, vědomě sjednocená na úrovni prozřetelnostní: to je legendární anděl a démon, potýkající se rovnými zbraněmi v kraji kosmického ohně! Hle, astrál - ohnivá vidlice v drápech Satana, plamenný meč v rukou Cherubových. Mohli 1 2
Tryphon, mnich a básník XII. století, citovaný Viktorem Hugem (Bídníci II). Zejména v jejích vztazích k fyzické úrovni.
bychom připojit v duchu učené gnostické školy: Hle, všetvarý astrál a proměnitelný působce: chvíli sám Satan, když podléhá hromadným silám zla, pak opět světlo slávy vyvolených a mystické tělo Ducha svatého, je-li uváděn do pohybu prozřetelnostními silami. Svědomité studium astrálna shrnuje oba tyto paradoxní jevy, z čehož plyne, že Klíč k černé magii nezjednává pouze přístup k budově zavržených věd, nýbrž může také otevřít chrám, ne-li svatyni vysoké a božské magie. Proč chrám, a nikoli svatyni? Nehledě totiž k astrální úrovni, o níž víme, že je v podstatě společná oběma nepřátelským vojskům, nebeskému i pekelnému, mág je činný i na jiných úrovních, zcela neznámých zastáncům kouzel. Podobné výšiny jsou dostupné jedině vzletu orla nebo mystické holubice, kdežto nečisté houfy sov a supů arkána nikdy nepotřísní neposkvrněný éter.1 Nediv se, milý čtenáři, setkáš-li se na každé stránce tohoto svazku s teoriemi, které stejně zajímají hierofanty světla i hierofanty noci. Především se varuj domněnky, že v tomto II. svazku jsou zhuštěny všechny věčné principy kabaly a svaté magie. Obsahuje pouze v nepřímém způsobu jejich méně vznešené nauky a my tentokrát asi sotva překročíme pozemské pásmo, které v třetí sedmičce směle přejdeme, abychom osvětlili, seč naše síly stačí, strašlivý problém zla. I tehdy bude vše daleko toho, aby bylo vyloženo. Jiné dílo, pozdější, zlíbí-li se Bohu, bude čelit posledním odhalením tradicionální vědy mágů: alespoň to, co z nich lze prozradit naším skrovným prostřednictvím, se v pravý čas objeví na svém místě. Buď ostatně přesvědčen, že poslední slovo těchto arkán nikdy nevyřkneme ani my, ani nikdo jiný. Chceš se dozvědět hluboký smysl toho? Ten je: I když předpokládáme, že by úplně zasvěcený adept svolil k tomu (a to je nemožné), aby nebeská Isis byla zbavena svého posledního závoje, ruka znesvěcovatele, která náhle ochroměla, by nebyla schopna svatokrádeže. Výrazy by vypověděly službu jeho myšlenkám, ba i v domněnce, kde by je pokládal za vhodné, by je vyjádřil řečí tobě neznámou. Nechme metafor. Slyš, co předpovídá jeden z esoterních mistrů takovému adeptu: „Čím výše se povznese v nadsmyslné sféře, čím více se přiblíží nevyzpytatelné bytosti, o níž rozjímat, má být jeho štěstím, tím méně bude moci sdělit bližním svoje poznatky, neboť pravda, která se mu dostává v nadsmyslných a stále více zobecněných tvarech, nebude nijak moci být vtěsnána do rozumových, smyslům přístupných tvarů, které jí bude chtít dát. Zde právě pobloudili mnozí mystičtí rozjímači. Jelikož dostatečně neprozkoumali trojí modifikaci své bytosti a protože neznali vnitřní složení lidské čtverky, nebylo jim známo, jakým způsobem se děje přeměna ideí, jak v řadě vzestupné, tak v řadě sestupné, takže směšujíce ustavičně chápavost a inteligenci a nečiníce rozdíl mezi plody své vůle dle toho, zda působila na to nebo ono z těch modifikací, dokazovali často opak toho, co chtěli dokázat, a z jasnovidců, jimiž snad byli, se stali vizionáři.“2 Tyto řádky Fabre d‘Oliveta se budou zdát nezvratné každému, kdo zná teorii trojjediného člověka. Jako příklad k doložení výše vypsaného projevu uvádí tento theosof nejznamenitější poblouznění nejgeniálnějšího jasnovidce moderní doby, onoho závratného Jakuba Boehma. jejž SaintMartin, jeden z prvních učitelů Fabre d‘Oliveta, neváhá prohlásit za veliké světlo, které se objevilo na zemi po Tom, který je světlem samým.3 Tento nevzdělaný umělec, jehož odvážný pohled (praví Fabre d‘Olivet) pronikl až do božské svatyně, totiž skutečně necouvl před žádným tajemstvím.4 Nejsa spokojen tím, že se pohroužil do propasti Vodh, aniž by zahynul a spatřil blesky, šlehající z Jahvovy tváře, aniž by zemřel tento veliký myslitel, opojený principem ohně, pokoušel Hospodina! Jakub 1
Tím míníme obyčejného čaroděje a síly jím užívané. První díl Hada Genese dostatečně osvětlil, na jak nízké úrovni zhovadilosti a mravního otroctví stojí řemeslníci černokněžnictví (goëtie). Nicméně nesmíme zapomenout, že Satan se podle potřeby proměňuje, chce-li znepokojovat i samu úroveň intelektuální. Leč na této úrovni má jméno Blud (díl I.) a v této podobě nemá co činit s čarodějstvím ve vlastním smyslu. Jestliže jsme tedy mluvili (díl I., kap. 7.) o černých magicích myšlenkového umění, byl to širší esoterní pojem a čtenáři již zasvěcení se nemohli mýlit o duchu který nám téměř diktoval tento aforismus. „Není odvětví lidské činnosti, kterého by Satan nebyl s to se zmocnit a prosáknout jej, jako není odvětví lidské činnosti, jež by božská inspirace nemohla posílit a zušlechtit.“ (Díl I.) 2 Zlaté verše Pythagorovy, str. 359-360. 3 Listy psané Kirchbergrovi z Liebistorfu, str. 9 knihy Correspondence inédite de Saint-Martin, vydané Schauerem a Chuquetem (Paříž, 1862). 4 Zlaté verše, str. 360
Boehme chtěl povědět vše, zjevit vše nepokrytě, vše až k předvěčným kořenům přírody a samého Boha... Tehdy bylo jeho pero raněno malomocností a jeho jazyk žvatlavostí. Nemůže zapřít, že Boehme nezaplatil svoji odvážlivost příliš draze. Zdá se nám tak alespoň, přirovnáme-li tohoto jasnovidce s tolika ubohými vizionáři, kteří byli stiženi slepotou, šílenstvím, nebo smrtí za to, že sestoupili do propasti, zcela zavržitelné v porovnání s božskou hlubinou: za to, že zničili svoje zřítelnice v oslnivé záři pekla, a konečně - je-li třeba povědět vše - za to, že vyčerpali svoji substanci, evokujíce bytost, která se neprojevuje dříve, dokud ji člověk nestvoří ze své touhy, dokud ji neuhněte ze svého těla a ze své krve a dokud ji neoživí a nenapojí svým životem: neboť Satan neexistuje v tom smyslu, jak si jej představují přísně pravověrní agnostikové, nenapravitelně zaujatí pro oficiální manicheismus. Toto umění právě tak sebevražedné jako vraždící - autovampyrismus (samoupírství) evokující nicotu, tvořící ďábla, je obsaženo v tajemstvích, jež se tato kniha pokusí rozřešit. II. Avšak dříve, než objasníme obvyklá díla černého mága, naznačivše, jakými prostředky, jakými zbraněmi a jakou taktikou dovede jeho neústupná vůle dobývat vítězství a nespravedlnosti, je třeba vyklidit pole zpozdilých domněnek a lidových předsudků, aby se nezavdala příčina k nedorozumění. Přesné rozlišení na to může vystačit, avšak toto rozlišení se přímo vnucuje, a mágům se dávalo za zlé, že se domnívali, že mohou obejít tuto překážku, pokládajíce za méně zahanbující temnošedě vyšívat svou theosofickou kanavu, aniž by především rozmotali tak křiklavé přadeno. Jiní pokládali za pohodlnější rozetnout tento gordický uzel libovolným přisvědčením nebo popřením: avšak podle toho, zda rozhodli v tom nebo onom smyslu, zbytečně pobouřili svědomí prostých, anebo pronesli podle vůle učenců nějaké bezvýznamné tvrzení. Tento záhadný otazník, který se zvedá na prahu přírodních věd, i samotné matematiky, rovněž jako na prahu filosofie a historie, je zde zřetelně napsán: Existuje nadpřirozeno? S výhradou přesného určení, které bude následovat, zní naše odpověď kategoricky: NADPŘIROZENO NEEXISTUJE. Mohou-li nám být namítnuta takřka nepopíratelná a dokonce i experimentálně potvrzená fakta, s nimiž běžná mluva spojuje epitheton „nadpřirozené“, nemůže to vzbudit nejmenší pochybnosti. Hlavní věc je, abychom se dohodli na slovech. A toto slovo zde vede ke zmatkům a, co je ještě horší, přispívá k diskreditování theologických věd, favorizující pod jejich ochranou jedno z těch mínění, která se nejvíce příčí pravdě a urážejí i sám zdravý rozum a která se rozšířila po světě k veliké radosti fanatiků a hlupáků, totiž víra v božskou libovůli, jež řídí vesmír, nedbajíc přírodních zákonů a často jim i odporujíc. Jestliže nějaké slovo připouští nebo se zdá připouštět několikerý význam, nesluší se, abychom dali přednost tomu, který se dovolává kmenového slovozpytu bez újmy přenesených významů, které jsou z nich odvozeny na způsob nikoli již zákonné spojitosti, nýbrž spojitosti rozumové, upravené dle nezměnitelných zákonů analogie? (Analogie, tvůrčí princip každého přirovnání, jakož i každé syntézy, tvoří skutečně spojité řady odvozených významů, které jsou ke smyslům čistě kmenovým v témž poměru, jako adoptovaní synové k dětem v manželství zrozeným.) Vraťme se ke slovu „nadpřirozené“, které se obecně pojímá ve vlastním a nikoli přeneseném smyslu. Rozeberme je: z čeho je odvozeno? Nesporně ze slova příroda.1 Co je tedy příroda? Přesný výklad nelze podat tak snadno, jak bychom se v prvním okamžiku domnívali. Silně pochybujeme, že ve slovníku myslitelů je slovo, kterého bylo hůře zneužíváno. Kdykoli nějaký pisálek bloudící v labyrintu bytosloví - společný osud všech, kteří chtějí bez obalu pojednávat o principu bytostí nebo o jejich původu nebo podstatě - se ocitá v úzkých, dovolává se nevyhnutelně slova „příroda“, aby zakryl zmatek ve svých myšlenkách a pod zdánlivou hloubkou zastřel nejasnost 1
Kořen slova natura (příroda) je natus (zrozený), takže kdybychom chtěli užít závěr, který se zdá trochu paradoxní, mohli bychom již pozlobit přívržence nadpřirozeného, odvodíce etymologicky toto: Křesťanské náboženství samo je přirozené, poněvadž Kristus je inkarnací božského Syna, zrozeného z Otce od věčnosti: „Et ex patre natum, ante omnia saecula... Deum de Deo.“ - Je to tedy Bůh přirozený? - Ale my nehodláme dále pokračovat v tomto mudrování. Jedině Bůh je nadpřirozený, poněvadž on neexistuje, on je.
nebo nedostatečnost své myšlenky. Příroda! Ta odpovídá všemu: díky tomuto substantivu se žádný nedostane do úzkých. Proto také ztratilo všechen kategorický význam, určitý ráz a přesný smysl, tak jako peníz, který byl dlouho v oběhu: obraz na něm není již znatelný, zbývá sotva obrys neurčitého profilu. Díky filosofickým frázistům je slovo příroda výraz, který značí vše a nic. Podle onoho stínu významu, který jí zbyl, bychom mohli říci, že příroda je to, co existuje, jako zase Bůh je ten, který je. Připustíme-li tedy tuto vulgární definici, můžeme již říci, že je právě tak absurdní tvrdit existenci nějaké věci nebo nějakého zjevu vně přírody, jako by bylo chimérické představovat si nějakou bytost nebo mocnost vně Boha. Jestliže přirozené znamená tolik jako to, co existuje, pak nadpřirozené znamená tolik jako to, co je mimo existenci, což zase znamená, co neexistuje. Tomu lze nesnadno uniknout. Slovo „nadpřirozené“, užité o přírodních zjevech, se nám zdá právě tak komické, jako by bylo slovo „nadbožské“, užité o bytostech duchovních. Chceme-li slovu příroda dát jeho pravý smysl a obnovit celý jeho dosah, je zajisté třeba, abychom počali odhalovat některá nejvyšší tajemství vědy. O to se právě pokusíme ve III. svazku (Problém zla), až budeme zkoumat přírodu v jejím principu, v její bytnosti, v její substanci a v jejích účincích: jak si ji třeba představovat v její neporušenosti, před pádem Adama, a konečně, co se z ní stalo ve všeobecné materializaci způsobené touto katastrofou a rozmnožením nebeského Adama v prostoru a čase. Všecky tyto otázky jsou spolu velmi úzce spojeny a náležejí, jak se zdá, do látky naší třetí sedmičky. Program druhé sedmičky (Klíče k černé magii) skutečně nevyžaduje žádný takový rozbor Tajemství 2dq (kadom) - čili prvotních principů - a tajemství 2lwj (’olam) - čili konečných osudů se dotýkají naší přítomné téze dost nepřímo. Uvažujeme o pozemském člověku na tom vývojovém stupni, kam jej zanesla vlna života na naší planetě, a zkoumáme, jak dalece může jeho zloba svést ke spoluvině živelnou přírodu, jejímž osudným zákonům je lhostejné, slouží-li zvrácenosti či pomáhají-li dobré vůli bytostí, které jsou s to upotřebit tyto zákony za účelem ukojení svého egoismu, nebo za účelem vykonání obecného dobra. Avšak naše třetí sedmička (Problém zla) připouští zcela jiný rámec. Vizte, jak se rozšiřuje obor, který má obsáhnout: Na jedné straně, na východě, dosahuje mystický obzor až ke zplození věčné přírody,1 k vyhlášení základního nařízení před pádem Adama, na druhé straně, na západě, se táhne až ke konci světa a k opětnému scelení kmenných součástek v jednotu, až ke zbožnění Adama v lůně věčného slova. Ať už vysvětlení těchto arkán, jež ostatně nesouvisejí s předmětem tohoto svazku, vyžaduje jakékoli rozbory, přece bude nutné, abychom se jich několika slovy dotkli již nyní; neboť bychom nemohli odpovědět, byť i stručně, na otázku: Co je vlastně příroda? - aniž bychom naznačili několika pevnými a stručnými rysy historii pádu, vyjádřenou, nikoli již slovy kosmogonické bajky, nýbrž v duchu esoterní a tradicionální syntézy. I mimo otázku přirozeného a nadpřirozeného, kterou naše odmlčení v této látce nechalo nerozřešenou, poskytuje toto násilné zasáhnutí do programu knihy III. ještě tu výhodu, že objasňuje původ astrálna, který by jinak zůstal zcela temný. Zároveň nám toto odbočení, které ihned budeme číst, umožní osvětlit základní rozdíl mezi východními a západními theosofickými školami, jehož meze, jak se zdá, je tím spíše nutno určit, čím méně byl až do dneška pociťován. Zdalipak na něj někdo upozornil před námi? V každém případě doufejme, že veřejnost dovede ocenit důležitost přesného rozlišení, které se nám zde zdá být nezbytné. Zkoumáme-li totiž různé zdroje okultního učení, ocitáme se před dvěma zcela různými proudy, před tradicemi sobě takřka odporujícími.2 První proud (totiž proud mojžíšského esoterismu, jejž vykládá Fabre d‘Olivet, a vůbec proud tajné nauky západní, ať se přidržíme ryzí kabalistické tradice, nebo sledujeme tradici mystiků od Alexandrie až po naši dobu, projdouce gnosi, templáře, rosekruciány, Paracelsa, Fludda, Crollia a školu jasnovidců: Boehma, Gichtela, Leadeové, Martinesa, Dutoit-Mambriniho, Saint-Martina, Molitora atd.) - první proud nás přivádí přímo k pojetí absolutna věčného života a přírody jako jsoucnosti, kdežto smyslům přístupná a nejistá příroda a materiální a konkrétní vesmír by byly pouze jejím produktem na způsob nahodilé úchylky, tj. nahodilou nehodou. 1
Boehme. Odporující co do východiska jejich kosmogonie, nikoli však co do jejich učení o velikých zákonech nynější přírody. V tomto ohledu jsou obě školy velmi často v úplné shodě.
2
Věčná příroda, uvažována před pádem, plodná choť Boha (kterého projevuje, rodíc svůj logos), by tvořila onu sféru božské jednoty (pleroma Valentinovo), v níž se harmonicky pohybují všechny bytosti uvnitř emanované, jejichž souborem je Adam Kadmon,1 jinak slovo. Slovo zplozené z nerozlučného spojení pouhého ducha a živoucí univerzální duše, anebo, chcete-li, raději mužského Boha a ženské přírody; Slovo, ideální Adam-Elohim,2 na rozdíl od jednoho z jeho údů, které by bylo možno pojmenovat Adam-Eloah.3 V tom můžeme spatřovat původce a zároveň oběť oné nehody, o níž ihned promluvíme. Jak došlo k této nehodě? Nerozumností Adama, uvažovaného (v nejnižším smyslu) jakožto Eloah stejné podstaty se slovem, jehož živým orgánem jaksi byl při svém počátku. Místo aby žil šťasten v mateřské substanci božské přírody a v jednotě se slovem - Adam, ponoukán nachašem vxn (egoismem), chce poznat a pochopit přírodu v ní samé (v její základní podstatě předcházející božskému tvůrčímu polibku bytosti, v tom, co Boehme nazývá jejím temným kořenem, zkrátka v její děloze před oplozením). Zmocnit se této okultní podstaty, jež předchází zářnému zpodstatnění této osy možného života, který by chtěl být, avšak který není, to bylo šílenou touhou Adama-Eloaha. Nesmyslně se vrhá do propasti, hledá zde světlo, svobodný a všemocný život, avšak nalézá tu pouze temnotu,4 vzbuzující úzkost, dychtící a stále zklamané, neplodná muka, slepé úsilí... Propadá se v nicotu, dychtící po bytí, která vysává jeho život a jejíž larvou, neustále sžíranou, se brzo stane.5 Avšak prozřetelnost, vyšší inteligence přírody, předvídala tuto hroznou možnost; i vysílá tvůrčí paprsek do propasti. To je Paracelsovo a Boehmovo Fiat6 - a lék připravovaný silou celé věčnosti 1
3wmdq 2da
2
2yhla 2da Avšak pravé jméno věčného slova je Jahve Elohim: 2yhla hwhy (Viz poznámku, kterou jsme uveřejnili v díle Na prahu tajemství.) Tato nevysvětlitelná totožnost člověka, uvažovaného ve své univerzální podstatě, s Bohem, pokud je projevován svým slovem - tvoří veliké kabalistické arkánum: a) „Co je Adam ve své univerzální podstatě, nemůže být vyjádřeno bez předchozího poučení vzhledem k tomu, že evropská civilizace, která zdaleka není tak pokročilá, jako byla civilizace asijská a africká před Mojžíšem, nedospěla dosud k těmto univerzálním myšlenkám a chybějí jí tudíž slova k jejich vyjádření.“ b) „Co je Adam ve své partikulární podstatě, lze vyjádřit, ačkoli tato idea, rozdělená v myšlence Mojžíšově, se nám ještě jeví v univerzální formě. Adam je to, co jsem nazval královstvím lidským a co se nepřípadně nazývá lidským pokolením; je to člověk ve významu abstraktním, tj. všeobecný souhrn všech lidí, kteří tvoří, tvořili a budou tvořit lidstvo; kteří se těší, těšili a budou těšit lidskému životu; a tento souhrn, takto uvažovaný jako jediná bytost, žije vlastním univerzálním životem, který se dělí a obráží v jedincích obojího pohlaví. Uvažován v tomto směru, je Adam mužem i ženou.“ (Caïn, str. 29-30) V tomto velmi pozoruhodném citátu Fabre d‘Oliveta se mluví nejprve o slovu či Jahve-Elohimech neboli Adamu-Kadmonovi a pak o tělu slova či Adamu-Evě neboli Adamu-Eloahovi. 3 4
hcbcqypfh3pla2da
1vx chošek Mojžíšův, zahalující 2wht tehom; a ve shodě s helénským esoterismem: Veliká noc Orfeova, noc-matka, děloha Prothyreina (veliká bohyně) dříve, než je oplodněna velikou bytostí, zrodí prvorozeného univerzální logos, z něhož vyjdou všichni bohové po párech (srov. Hymny orfické). 5 Zaznamenejme zde dvě hlubší tajemství: I. Kořen temnoty by se byl nikdy neukázal navenek, protože je sám o sobě nicotou, kdyby jej nebyl projevil Adam, sděliv mu své bytí a poskytnuv mu svou vlastní substanci. Takto jej realizoval, noře se do něho, a odtud zlo, produkt této exteriorisace - zlo, jemuž nebylo souzeno, aby se objevilo v přírodě. II. To nám osvětluje zdánlivě podivínské mínění Fabre d‘Oliveta, který komentuje Mojžíše: „Život Adamův, který plynul majestátním, tichým krokem do věčnosti, se náhle zastavil a počal se pohybovat opačným směrem. Vrátil se tedy z noci, z níž vyšel, a to byl prostor; couvl do věčnosti, a to byl čas.“ (Viz Caïn, poznámky, str. 202). 6 Jedině následkem dost hrubého omylu mohli tito velicí mužové zastávat takové mínění. Fiat lux, to je zářné zpodstatnění, odhalení přírody-podstaty. Fiat tedy předchází pádu. Co zmátlo Paracelsa a Boehma při výkladu tohoto Mojžíšova verše (Genese 1, 3), byla domněnka pádu, jenž předcházel pádu
přejde v činnost pro spásu Adamovu. Temnoty předvěčné pouště (tato základní zásoba, kam se přichází zpodstatňovat, odrážejíc se tu, neviditelné světlo pouhého Ducha), tyto temnoty jsou utkány ze tří potenciálních sil, spojených do fysiogenické baterie: Ze síly stlačující (matky hustoty), síly roztaživé (matky řídkosti) a konečně síly otáčivé, vznikající ze zápasu těchto dvou sil (matky principu ohně). Tento trojí dynamismus, okultní základ všeho bytostného života, se zmocňuje Adama-Evy. Roztaživá síla, rozšiřující Adamovu substanci, rodí lbh Abela, éterický prostor, prvek odstředivý; síla stlačující rodí 3yq Kaina, časrozdělovač, prvek dostředivý. Neboť podléhaje změně, poznává Adam čas; stávaje se tělem, poznává prostor. Čas zhušťuje prostorovou éterickou substanci v mlhovinu; Kain přemáhá Abela, z čehož vzniká hmotný svět, který se organizuje na základě třetí vlastnosti Propasti (otáčivé síly), která plodí tv Setha, siderální rozvržení adamské substance v prostoru prostřednictvím času. Boehmovo Fiat1 neboli paprsek vyslaný prozřetelností rozžehl v propasti astrální světlo sluneční systémy se organizují... Od té doby se bude Adam rozkladem na kmenné činitele prostřednictvím času šířit do všech světů, které kolotají v prostoru, až do dne úplného očištění a návratu k jednotě scelením dělitelného prostoru a úplným zničením času rozdělovače. To je asi podstatou tohoto učení,2 ať už chceme s Boehmem a celou mystickou školou myslit na dvojí postupný pád: pád Lucifera-Eloaha, jenž byl první pohlcen bezednými temnotami přírodypodstaty (před osvícením) a - aby svedl Adama-Evu - zahaluje se do vxn) nachaša (třetí vlastnost Propasti), do oné úzkost vzbuzující rotace (působené dvěma silami, stlačující a roztaživou), která je utajeným základem dvojího života, psychického a volního, všech stvořených bytostí; aneb ať předpokládáme s Mojžíšem, jak vykládá Fabre d‘Olivet, že nachaš, neosobní síla, dostačil k přivodění pádu Adama-Evy. Ostatně málo záleží na tom, zda před Adamovým pádem jiný Eloah-Adam (pojmenovaný předtím Luciferem) první porušil nebeskou rovnováhu nebo ne. Neboť připustíme-li s mystickou školou domněnku o dvou postupných pádech, Lucifera a Adama, z nichž první přivodil druhý, zůstává nicméně jisté, že Lucifer alespoň klesl sám od sebe, aniž by nějaký zlý duch byl původcem jeho mdloby. Tudíž výklad vědomého pokušitele nijak není nutný k vysvětlení pádu. Zda se do toho taková bytost vmísila nebo ne, je spor podružného významu, který nemá dělit theosofy, kteří spolu v ostatním souhlasí. Jakkoli je náš výklad lakonický, charakterizovali jsme jím dostatečně proud první, proud západního okultismu. Druhý proud (proud buddhistického esoterismu, a jak se nám zdá, všech ionských škol) nás vede k názoru, že hmotný vesmír je věčně obnovovanou manifestací vesmíru archetypického. Pád je pouhým alegorickým obrazem sestoupení ducha do hmoty a vykoupení pouhým mystickým Adamovu (pád andělů). Neboť, ať už byly dvě postupné katastrofy nebo nebyly, je jisté, že Mojžíš znal nebo připustil jenom jedinou, totiž katastrofu Adama-Evy, z níž bere svůj veškerý smyslový projev a veškerý časový řád. 1 Viz předchozí poznámku. 2 Každá z těchto škol, které jsme zařadili pod všeobecné záhlaví „Tajné nauky západní“, má svou vlastní mluvu, nebo do toho alespoň mnoho nechybí. I když podstatný základ zůstává totožný, symboly a slovník se nekonečně různí. Ve svém výkladu jsme přijali mluvu oné školy, kterou pokládáme za nejučenější, tu, která sahá od Mojžíše, přes kabalu a Boehma až k Fabre d‘Olivetovi. I v tomto dlouhém řetězu esoterního předávání se vyskytují různá mínění, která je třeba vybrat, a několik dialektů, které je třeba sjednotit. Pojmenování východní a západní neznamenají vzhledem k okultní tradici nic absolutního; jsou nám diktovány okolnostmi... Mnohé asijské, ba i indické školy mohou vyučovat nauce shodující se s naší, jako je možno v Evropě nalézt esoteriky, kteří zastávají věčnost fyzického vesmíru. Nám šlo i o to abychom se odlišili od různých okultistů, ostatně velmi vzdělaných, materialistického, ba i ateistického směru, kteří se vydávají za žáky a jediné představitele východní moudrosti. Theosofická společnost, kterou založili v Madrase, rychle rozšířila své větve po Evropě a Americe. To právě přimělo četné kabalisty, hermetiky, gnostiky, rosekruciány, martinisty a evropské mystiky, jejichž doktríny se v tolika podstatných bodech shodují, aby vztyčili spiritualistický prapor západní tradice.
symbolem opačného vývojového pohybu, který sublimuje postupné formy bytí k jakési mechanické spiritualizaci. Protože duch stále vyzařuje, aby sestoupil do hmoty, a hmota je neustále přetvořována z hlediska osvobození upoutaného ducha, který se snaží vystoupit, aby opět sestoupil, vystoupit, znova sestoupit a tak dále, donekonečna, nemůže již konkrétní objektivno být pojímáno jako ztuhlý, avšak vyčerpatelný příval potenciálního subjektivna; neboť živá příroda (udržovaná v rovnováze za ustavičného kolísání od pólu diferenciace k pólu integrace a vice versa) přechází v pouhý dynamismus, kde dobro a zlo, jsouce nutné, nemohou být přičítány svědomí mravní bytosti, kde Parabrahman vysílá se stejnou lhostejností své výrony, aby zalidnil peklo diferencované hmoty, a znova pohřbívá do nebytí své dvojsmyslné podstaty činitele, uvedené v jeho vše pohlcující jednotu; tyto bytosti, které nadarmo hynuly, trpěly, zoufaly, pak zápasily a útokem dobývaly pochybné štěstí nirvány, aby je zase navrátily1 po zdánlivém odpočinku, se znova vrhají do strastiplného objetí nezničitelné Maji, lidožroutky věčného, těžkého snu, která tvoří a znova požírá zřejmá zdání, nemohouc se jich nikdy nasytit, a která bez přestání zalidňuje království žalostného života a smrti, sama však nedojde nikdy ani života ani smrti. Nám na západě je proti mysli, činí-li se z vesmíru stroj, z člověka otrok na mučidle a z Boha nevědomý původce věčného zla! Krajní důsledek, který lze velmi snadno vyvodit z indické syntézy,2 je tento: Jestliže fyzický vesmír předpokládá existenci zla, pak zvěčnění prvého znamená též zvěčnění druhého. V této věci, jak se zdá, samy exoterické křesťanské školy poskytují rozřešení, které člověku tak neškodí a méně se protiví jeho rozumu. Vyznávají-li totiž vzhledem k bezbožným absurdní dogma o věčných trestech, slibují alespoň spravedlivým spravedlnost, hlásajíce konec světa, to je - celkem vzato - nahodilý a přechodný ráz tohoto fyzického světa, kde zlo zuří bez rozdílu proti dobrým i zlým.3 Tato paralela mezi oběma esoterismy, západním a východním, kterou jsme načrtli, je s to ukázat jejich silnou i slabou stránku a zdá se téměř zbytečné dokládat., že naše díla se dovolávají výslovně prvního z těchto dvou okultních proudů. Jestliže se vrátíme na počátek odbočky, kterou jsme právě přečetli, bude pro nás velmi snadné určit smysl slova „příroda“. Pochopíme lépe, že je možno nazírat na přírodu ze dvou hledisek: 1. Příroda věčná a nebeská, jež je hořejším rájem a královstvím jednoty. Pojmy času a prostoru tu úplně mizí v dvojím pojetí věčnosti a nekonečna. Duše, které se sem vrátily, nejsou již podrobeny střídání smrti a znovuzrození; neboť jejich zcela spirituální substance již neposkytuje kořist zpět tekoucím vlnám proudů generací... 2. Příroda časná a kosmická4 neboli padlá, trojitá jako vesmír, jehož je zákonem. Dělí se na: a) Přírodu prozřetelnostní, společnou nebi i zemi; jí se právě příroda časná pojí k přírodě věčné, vesmír přechází v ráj a čas ve věčnost; b) přírodu lidskou či psychickou a volní, prostředkující,5 c) přírodu věšteckou. Ti, kteří by si přáli několik bližších výkladů o této trojité hierarchii, naleznou podivuhodné výklady ve Fabre d‘Olivetově díle: Histoire philosophique, kde je znamenitě rozlišil a mistrně popsal. Co se nás týká, sluší se, abychom zůstali při tomto. Chtěli jsme prozatím pouze předejít 1
Namítne se nám, že bytosti, které dosáhly nirvány, neopustí již nebe své nečinné blaženosti, aby opět sestoupily na zápasiště kosmického života. Odpovíme že je to pouhé sofisma. Jestliže totiž tyto bytosti, úplně navrácené v božskou jednotu, se v ní navždycky rozplynou, jsou nicméně účastny ustavičného rozčleňování, jemuž podléhá a bude podléhat tato jednota, aniž by bylo možno vyléčit tuto chorobnou nezdrželivost, nikoli již chronickou, nýbrž věčnou. 2 Viz poznámku 4 na předchozí straně. 3 V tomto okamžiku uvažujeme v duchu (velmi omezeném) téhož exoterismu, který neuznává veliký zákon spravedlivého rozdělování, ovládající inkarnace; zato Indové znají tento zákon dokonale a vyučují jej pod jménem karman. Jenže nemají právo přeceňovat jeho dosah a zevšeobecňovat jeho přísnou normu. Není nic nebezpečnějšího než takové zevšeobecňování nauky, jež sama o sobě je zcela správná. Přičiníme se ostatně, abychom určili správné hranice, jimiž sluší ji omezit. 4 Časná příroda je ostatně obsažena v přírodě věčné. Ohromný vesmír je jako skvrna na bělosti nezměrného ráje. 5 Takto se člověk stává středem a prostředním článkem vesmíru, který je výsledkem jeho pádu.
nedorozuměním, která hrozila do budoucna, a zdůraznit, co směšného a chimérického jeví nadpřirozeno, stanovíce přesně různý význam, který je možno dát slovu příroda. Ani nás nenapadne, abychom popírali spirituální bytosti, jakož i možnost styku mezi bytostmi tohoto druhu a dušemi, které sestoupily do zkaženého těla, abychom popírali jasnovidnost, bilokaci, přínosy, přenášení myšlenek, udělání na vzdálenost a mnohé jiné psychicko-fluidické a tajemné úkazy, různě pojmenované. Kdyby nás napadlo vyvracet je na posměch vší zřejmosti, nepsali bychom objemné knihy, abychom je vysvětlili. To jsou fakta, jež nazýváme divy a zázraky. Stačí, že jsme protestovali proti nerozumnému a agnostickému výkladu exegetů, kteří v každém úkazu tohoto druhu spatřují porušení přírodních zákonů, libovolné přetržení spojitosti mezi příčinami a účinky, zkrátka vůli Boha nebo jeho andělů, která se staví na místo přirozených příčin, aby vykonávala bezprostřední přímé působení na hmotu (výjimečně vyňatou ze zákonů ji řídících). To je hypotéza v pravém slova smyslu, která je v řádu ideí protějškem (smíme-li tak říci) neméně absurdního slova, které jsme výše zkoumali. Prozřetelnost má zajisté vliv na fyzický svět, sledujíc zlatý řetěz přirozených prostředků, střídavě určovaných a určujících. Avšak především je veliký omyl, přirovnáváme-li prozřetelnost, která konec konců není než inteligencí přírody, k Bohu; doufáme, že to v následujícím textu ozřejmíme. Mimo to působí prozřetelnost, tato vyšší schopnost živoucího makrokosmu, fyziologickým způsobem (právě tak jako souvztažná schopnost u člověka z masa a kostí, například u spisovatele, jenž se chápe pera z popudu své inteligence, která ve shodě s jeho vůlí mu bude diktovat). Nikdy však prozřetelnost neruší, ba ani nezadržuje mechanismus velkých zákonů, od prvopočátku stanovených, jako neporušitelných svědků věčné moudrosti. Takže, kdyby Bůh mohl porušit harmonii těchto nezměnitelných zákonů, činil by z nich klamné svědky, a usvědčuje sám sebe ze lži, šířil by zmatek nejen ve smyslovém vesmíru, nýbrž také, a to zejména, ve světě morálním a nadsmyslném. I sama nedostupná sféra principů by tím byla otřesena. A to není možné. Fík, který by náhle zplodil ořechy, by již nebyl fíkem; právě tak princip do té míry potlačovaný, aby pod nátlakem jakékoli moci působil účinky zcela opačné oněm, které poskytoval ve svém svobodném rozpětí, by již nebyl principem. Půjdeme ještě dále. Souhrn univerzálních zákonů (vyplynuvších ze vzájemných vztahů a majících tendenci manifestovat se v možnostech a pak v činech), souhrn těchto zákonů je jako zázračné soukolí, přísně jednotné ve své podstatě; mechanismus, v němž každá součástka ovládá ostatní a oplátkou dostává jakýmsi hromadným a vzájemným působením síly z původní jednoty. Tuto převratitelnost nejrozmanitějších funkcí pozorujeme u každé soudržné a na přesný soubor převoditelné soustavy. Řekli jsme: Idea principu, jenž by byl schopen porušení ve své podstatě nebo změny ve svých důsledcích, je naprosto nesprávná, protože obsahuje zřejmý odpor ve slovech, jimiž je vyjádřena.1 Avšak i když připustíme tuto možnou nestálost, je síla prvních principů tak ojedinělá, že nejmenší porušení jednoho z nich by mělo vzápětí odraz v celém nadsmyslném vesmíru; odtud chaos šířící se podél řetězu kausality by ihned porušil rovnováhu na nebi i zemi; byl by to konec světa, jaký poděšené obyvatelstvo očekávalo v roce 1000. Okultní příčina toho leží v povaze samého Boha, který jsa vědomým absolutnem - Wronski by řekl absolutním rozumem - se nedá myslit jako schopný bludu nebo pochybnosti nebo jakékoli změny v projevech své vůle. Ustanovené zákony jsou dílem jeho moudrosti. Prozřetelnost řídí jejich upotřebení. Kdyby Bůh porušil některý ze zákonů, které ustanovil v principu (be-rešith tyvar-b), popřel by sebe sama, neboť by projevil změnu nezměnitelného, neprozřetelnost vševědoucího, kolísání nejvyšší myšlenky, vytáčky absolutního slova. III. Každý zajisté pochopil význam několika axiomů, které jsme vyslovili ve II. oddílu této předmluvy; jejich dosah je nesmírný; zahrnují a ovládají celé toto dílo. Slušelo by se, aby byly napsány v čele naší druhé sedmičky právě na tom místě, kde počíná učení vysoké Vědy, když byla jasně a prostě vyložena fakta, která se týkají našeho předmětu (první sedmičky: Chrámu Satanova). Zdá se nám užitečné (s nebezpečím zřejmé anticipace látky tohoto svazku), pospíšíme-li - a to už nyní - vstříc pravděpodobným námitkám. Proti těmto dvěma axiomům: 1
Každý princip je jednoduchý, zásadně jeden; tedy každá změna tohoto stavu předpokládá dvojici.
1. Nadpřirozeno neexistuje; 2. absolutní bytost nepodléhá ani výčitkám svědomí ani kolísání; postavíme z jedné strany vypravování o potopě tak, jak je podávají oficiální překlady Bible; a z druhé strany onen pověstný verš Vulgaty, v němž každý může číst, že Hospodin litoval, že učinil člověka na. zemi. A poněvadž Mojžíš je pro věřící neomylným mluvčím Ducha svatého a pro adepty západního esoterismu jednou z nejimpozantnějších autorit, zdají se takové námitky dost závažné, aby se jim dostalo z naší strany bezodkladné odpovědi. Kéž bychom mohli tvrdit, aniž bychom byli viněni z domýšlivosti, že nic není snazší, než přivést vniveč ty∙to zdánlivé nesnáze. Prosíme, aby čtenář sám rozhodl: 1. Potopa. - Že naše planeta byla několikrát zpustošena hrůznými potopami, třeba jen částečnými, nepopírají ani okultismus ani univerzitní věda. Ba znaje geologické1 a metafyzické příčiny2 podobných potop, což tato nezná, mohl okultismus stanovit neúprosný zákon jejich periodického opakování, jehož doba se dá přesně určit. Líčí-li se, jak to činí Vulgata, všeobecná potopa jako historická událost nynějšího cyklu, je to ovšem něco zcela jiného. Tento fakt je velmi sporný a. všeobecně popíraný. Ačkoliv je to sporná otázka, kterou zde přetřásat by nebylo na místě, přece zůstává jisté, že Mojžíš zásadně připouští možnost všeobecné potopy.3 To postačí, abychom směli o faktu, který se pokládá za možný, uvažovat jako o hotové události. Tak také ihned učiníme. Potopa jako každý všeobecný nebo částečný převrat je přesně logickým účinkem přirozených příčin a realizujíc se4 skutkem, sleduje pouze hierarchickou řadu příčin pohybových a hýbajících. Slovo Boží, aby se naplnilo, může z prozřetelnosti Boží působit na druhotné zákony, aniž by je v postatě měnilo. Je dáno kolo, nasazené na pohyblivé ose; toto kolo se otáčí vpravo. Způsobíme-li, aby se otáčelo vlevo, budeme modifikovat směr jeho rotace, aniž bychom změnili jeho vnitřní povahu, totiž otáčení. Jeho funkce není nijak porušena, třeba byla obrácena.5 Tvoříce toto kolo, co do pohybu měnitelné ve dvojím směru, vyhradili jsme si možnost, obrátit dle svého rozmaru jeho otáčení zprava nalevo a zleva napravo. - Proto si také (mluveno exoterně až k triviálnosti) vyhradil Bůh možnost po své vůli vody rozpínat nebo stlačovat. - Jak? Dotýkáme se jednoho z tajemství mojžíšského za.svěcení, jež úplně pochopí jen ti, kdo vědí, co značí pověstný Ruach-Elohim (2yhla xwr), který se pohyboval na počátku (tyvarb berešith) jako síla Plodivá (tpxrm merachefeth) nad povrchem vod (2ymh ynp-lj ‚al-pne ham-majim). Svojí podstatou souvisí tento Ruach-Elohim s Ruachou-ha-qadoš vwdqh xwr, Duchem 1
Viz zejména Delormel: La grande Période (Paříž, 1789). Viz Fabre d‘Olivet, Langue hébr. rest. (díl II., str. 174-257) a Histoire philos. (díl II., str. 188-194). 3 Nesmíme však nikdy zapomínat na hrubý omyl těch, kteří spatřují v Genesi, podle mínění naneštěstí uznaného, židovské anály z doby patriarchální. Mojžíšova kniha není však vypracováním historických fakt, která se udála v minulosti, nýbrž je to transcendentní kniha kosmogonických a androgonických principů, jejichž adaptace se děly, dějí a budou dít v čase i prostoru. Pokládáme za užitečné vypsat nyní několik řádek z knihy Histoire philosophique du genre humain, v níž Fabre d‘Olivet dvojí, velmi přesnou definicí vylučuje každou eventualitu omylu a pokud možno i nedorozumění. „Je dvojí druh potopy, který nesmí být zaměňován: Potopa všeobecná, o které mluví Mojžíš pod jménem mabul a kterou brahmani znají jako dina-pralajam; je to krize přírody, která zastavuje svou činnost; je to nové opakování naprosté zkázy stvořených bytostí... Mojžíš o ní mluví jako o nebeské možnosti. Popis této potopy, jejích příčin a účinků, náleží do kosmogonie. Potopy druhého způsobu jsou ty, jež způsobují jen přerušení v obecném běhu věcí částečnými záplavami, více méně značnými. Za nejhroznější z nich je možno považovat onu potopu, jež zničila Atlantidu poněvadž zatopila celou jednu polokouli, a na druhou zahnala zkázonosný proud, který ji zpustošil.“ (Hist. philos., díl II., str. 191-192.) 4 Viz, co jsme pověděli o fyziologické úloze prozřetelnosti, této inteligence přírody. 5 Netajíme se tím, že jsou to nedokonalá, ba i směšná přirovnání, když zvláštní přirovnáváme k všeobecnému nebo číslo k jednotě; každé přirovnání je nevyhnutelně buď neúplné, nebo alespoň chudé; a přece jedině analogie z říše pochopitelného jsou s to podat našemu rozumu nepřímou zprávu o pravdách nepochopitelných (nadsmyslných). Smiřme se tedy s nedostatečností tohoto přirovnání a vraťme se k němu. 2
svatým, a je jeho rajským projevem. V podstatě a ve vesmíru tvoří onoho tajemného působce, jejž Indové nazývají akaš (čisté fluidum), řídí-li jej síla rozumová; který však, je-li vystaven osudnosti svého vlastního pohybu, stává se cyklonem nachaša vxn) čili biblického hada, zkrátka „astrálním světlem“. V prvním i druhém případě byl nazýván „duší světa“, jak dále uvádíme. Je nejvyšším činitelem živelné rovnováhy emešu vma (tmy) a mečem soudu neboli rovnováhy morální, Qx choqu (zákona).1 Jakožto princip smyslům přístupného projevu jej nechává Mojžíš téci krajem ráje jako Pišon 3wvyp, řeku představující objektivní či fyzické tvoření;2 jako rozpětí tvárné tvůrčí schopnosti a zejména jako univerzální individualizační mohutnost jej tento theokrat naznačuje symbolem Noemovy holubice, jona hnwy.3 To je to, co můžeme povědět. Avšak bližší vysvětlení těchto zevrubností by nás vedlo příliš daleko. Budeme se nyní zabývat jedině problémem potopy. Zůstaňme ostatně u všeobecných pojmů. Všechna výše uvedená slova a ještě jiná, která budou později definována, vyjadřují okultní spojitost s Ruachou-ha-qadoš, Duchem svatým; nebo hierarchii principů a mocností, která pro nás, zmnožené, padlé činitele Adamovy, končí v astrálním světle, aneb jemně hmotná fluida. Již v knize Au Seuil du Mystère (Na prahu tajemství) jsme objasnili podle nepochybné tradice mistrů moudrosti trojí povahu všeobecného fluidu, podle toho, přihlížíme-li k jeho rozpínavému pohybu, od dwa nebo stahujícímu pohybu, ob bwa, aneb k úplnému cyklu vzestupného i sestupného pohybu, or rwa.4 Připomeneme-li si nyní, že vody vždycky byly považovány ve svatyních za mocný hieroglyf trpného a stahujícího principu,5 nepřekvapí nás, dozvíme-li se, že tyto vody v normálním stavu jsou stlačené, kondenzované a jakoby spoutané6 vítěznou silou stlačující, svíravou a svazující.7 Protože se toto statické pouto náhle uvolňuje, plyne z toho, že vody jsou poslušné podle míry své zázračné pružnosti univerzálního činitele plodnosti a rozpětí, který dynamizuje a rozpíná všechny věci podle počtverného znásobení, jež je živelnímu světu vlastní. Tento činitel, velmi blízký joně, byl dobře znám starým mudrcům; ustanovili mu za symbol kamennou krychli, která se na čtvrtém tarotovém listu stává trůnem, na nějž zasedne tajuplný císař, faraon Thotův a Moloch 1lm Feničanů (toto substantivum pouhou záměnou samohlásek dává hebrejské slovo melek 1lm král). A při nastoupení tohoto stlačujícího působce, který neutralizoval rozpínavou sílu, se vzdouvá voda neobyčejně prudce; to je to, co Fabre d‘Olivet překládá slovem veliké vzedmutí lwbmh-ta8 a co 1
Viz Sefer Jecira přeložený Papusem (kap. II. a III.). Knihu Jecira (původní práci O. Griese) vydalo Ústřední nakladatelství okultních věd v Přerově. 2 Gichon, Chidekel a Eufrath, tři jiné symbolické řeky pozemského ráje, vyjadřují rovněž různé modifikace astrálního působce. 3 Viz Langue hébr. rest. (díl II., str. 230). 4 Většina okultistů píše: Ur rWa. S Fabre d‘Olivetem shledáváme přesnějším rozlišovat oheň rWa (Ur) od světla rwa (Or). 5 Oheň naproti tomu byl symbolem principu rozpínavé činnosti. 6 Vzpomeňme na onen symbolický řetěz, který dal Xerxes (jak praví tradicionální legenda) hodit do Indického oceánu, aby spoutal bouři. Viz Le Crocodile, epicko-magická báseň ctitele skrytých věcí (Claude de Saint-Martin. Paříž v VIII. roce Republiky, 1. sv., str. 13-14). 7 Hereb brj 8 Adept Saint Martin napsal úžasné stránky o potopě, o níž pojednává jako o hotové události. Nechce však tvrdit, že padal tak hojný déšť, aby zaplavil celou zemi; to je směšná verze, jíž odporují jak zdravý rozum, tak i sám text knihy: „Není snad hebrejské slovo twbra arubboth, ačkoli doslovně znamená vodovod, odvozeno od slova bbr rabab nebo hbr raba, jež značí ,»byl rozmnožen«? Tento text tedy vyjadřuje přirozenou představu rozsáhlejší činnosti u onoho působce, který tvoří vodu, a nijak představu pouhého vylití vody, již dříve existující.“ (Saint Martin, Tableau naturel, Edinburg 1782, 2 sv., str. 32 II. dílu.) V témže díle se také vykládá, proč je potopa přirozeným a osudným důsledkem Adamova porušení, a
Mojžíš sám ještě jasněji dává na srozuměnou, řka: A byly otevřeny všechny studnice potenciální propasti:1 2wht tnyjm-lk wjqbn
Potopu působí tedy zjev přirozeného řádu, ustupování stahující kosmické síly, ustavičné příčiny opadávání vod. Zadržena v pravý čas ve své kondenzační činnosti, vydává tato síla ohromné spousty tekutiny na milost a nemilost síle opačné, nekonečně zmocněné a rozpjaté. Co však je bezprostřední příčinou tohoto rozhodného ustoupení? - I zde působí Bůh pouze předem stanovenými principy; lidská vůle je jedním z těchto principů. Takže - Fabre d‘Olivet to dává podivuhodně na srozuměnou - není to slovo božské vůle, které spontánně otvírá zdroje propasti: IODHEVE ustupuje násilí pozemského ADAMA, který se mu vzepře; nechává jej upadnout pod tíhou jeho osudu; to je vše. Lidstvo na život a na smrt zápasilo o to, aby bylo nezávislé na nebeském principu: Stvořitel, ač nerad, ustupuje; vzdaluje se, když se člověk chce vzdálit od jeho tváře. Osvobozuje toho, kdo se pokouší se osvobodit. Zcela negativní odsouzení, jež pronáší, se mění v němé svolení. Člověk opuštěn ve víru své vzrůstající zkaženosti, uzavírá, aniž o tom ví, pakt se smrtí, propadá tedy sebevrahovu osudu. Volá potopu; evokuje ji sobě neznámou řečí... Nešťastník neví, že potopa přijde. - Fabre d‘Olivet o této věci výslovně praví: „Pravou myšlenkou Mojžíše je to, že Bytost Bytostí ničí zemi pouze tím, že ji vydává zpustošení, porušení, které je jejím vlastním dílem; to je myšlenka obsažená již v onom zřeknutí se, o němž se mluví ve verši 6.“ (Kap. VI.)2 2. A toto zřeknutí se jsme si právě vybrali jako druhý příklad námitek, které by nám mohly být činěny. I zde se uchýlíme k Fabre d‘Olivetovi, jehož učené výklady, často velmi stručné, se vyznamenávají tím, že jsou vždy dokonalé, jasné a přesné. Poznámky, které se hemží v jeho překladu hebrejského Mojžíšova textu, odporují komentářům ve vlastním slova smyslu; spočívají zejména v gramatické a hieroglyfické analýze, a v tomto bádání lze pomocí etymologického slovníku, dodatku k jeho podivuhodné gramatice, dost daleko pokračovat. Fabre d‘Olivet, myslitel a učenec, jehož zázračnou erudici předstihuje jenom skromnost a vědomí jiné doby, dovedl vniknout velmi hluboko do zřícené podzemní chodby svatyní,3 až ke svatostánku nejtajemnějších arkán. Velmi často se nám naskytne příležitost, abychom použili jeho vědomosti; zároveň pak hodláme jej zde pozdravit jako autoritu prvého řádu. Ale vraťme se ke své původní rozmluvě. První předpokládaná námitka chce dokázat neplatnost našich zásad, stavějíc proti našemu výslovnému popření zřejmý případ porušení vznešených přírodních zákonů. Potopa, totiž tak, jak si ji skoro všichni představujeme, by znamenala fyzickou nemožnost; domníváme se však, že jsme dost pádně dokázali, že nás nic neopravňuje k tomu, abychom ve vzniku tohoto výjimečného zjevu spatřovali přímé působení božské vůle na vesmír smyslům přístupný, nýbrž smutný účinek přirozených příčin, působících ovšem na popud prozřetelnosti, aniž by tím základní zákony utrpěly nějakou újmu. Druhá zvolená námitka odporuje samému pojmu Boha, nezměnitelného ve svých úmyslech, neschopného vášní, nepřípustného výčitkám svědomí. Zde, jako dříve, zdání bojuje proti nám a posvátný text, jak jej překládá sv. Jeroným, bez odporu potvrzuje ideu Boha hrubě zlidštěného. Leč přihlédněme, která hebrejská slova překládá tento prchlivý církevní Otec větou: „Paenituit Eum, quod hominem fecisset in terra.“ „Litoval (Jahve), že učinil člověka na zemi.“ Tento překlad je hladký, ale nicméně takto nezní autentický Mojžíšův text, a naneštěstí znamená něco zcela jiného: 5rab 2dah-ta hvj-yk hwhy 2xnyw
nikoli božským trestem v obvyklém slova smyslu. Rovněž se vysvětluje, proč převrat, vyvolaný zkažeností lidí, měl za nástroj zkázy vodu. 1 Langue hébr. rest., díl II., str. 202 a 333. 2 Langue hébr. rest., díl II., str. 190. 3 Bližší podrobnosti o Fabre d‘Olivetově díle viz v krásné práci Papusově: Fabre d‘Olivet et SaintYves d‘Alveydre (Paříž, I888). Viz také III. vydání naší knihy: Au seuil du Mystère (Paříž, 1890), str. 69-72.
to je doslova podle učeného Fabre d‘Oliveta:1 „I zřekl se docela (ustal od své péče) JAHVE, protože stvořil Adama (člověka univerzálního) na zemi.“ Čili v obyčejné mluvě:2 „A Jahve se zcela vzdal péče, kterou vynakládal na zachování existence tohoto Adama na zemi.“ Kmenový rozbor slova innachem 2xny totiž dokazuje, že to slovo by mohlo mít význam „litovat“ jen v naprosto převráceném, ba řekl bych zvrhlém, bastardním smyslu, proti němuž protestuje i Mojžíšův kontext i velmi vznešené a filosofické mínění, jaké mají mizraimští a izraelští zasvěcenci o nejvyšší Bytosti: „Slovo xwn rozšířené znakem hromadnosti 2, znamená vlastně zcela se zřeknout, úplně ustat, upustit, odložit péči, vzdát se činnosti, citu... Bůh nelituje, jak praví sv. Jeroným, nýbrž zříká se, opouští nebo nanejvýš se hněvá.“3 Kdyby byl Fabre d‘Olivet pokračoval ve vědecké obnově Genese za X. kapitolu, je otázka, jak by byl asi zesměšnil ony vykladače, zajisté spíše mystifikující nežli naivní, kteří za požáru pěti nečistých měst4 doslova proměňují Lotovu ženu v solný sloup! Je zajisté opravdu velmi šlechetné, připisujeme-li Mojžíšovi tyto geniální vynálezy; avšak těší-li se někdo tak bujné fantazii a odříká se slávy svých objevů, hřeší přílišnou skromností. V onom verši (Genese I., kap. XIX., v. 26.) se mluví o záchvatu hrůzy, ať již smrtelném nebo ne:5 :xlm bycn yhtw wyrxam wtva
jež vulgární bible překládají takto: „Lotova žena se ohlédla a byla proměněna v solný sloup.“ (Překlad Maistra de Sacy.) Metaforu právě tak smělou jako výraznou vyslovujeme: často, řkouce: Zkameněl hrůzou nebo zledověl strachem. Ba stává se nám, že píšeme, aniž bychom dále specifikovali: Ani se nehýbal... učiněný mramor, nebo zkameněl na místě, anebo zcela přesně: při této zkameňující (ohromující) novině ztuhl v sochu. Jsou podobné, ve Francii až k banálnosti obvyklé obraty brány doslova? Nesmíme zoufat; až naše mluva přejde v mrtvý jazyk, pak budoucí překladatelé našich dnešních knih, budou-li bajku pokládat za zázračné vypravování, budou mít před sebou nové vydání onoho zázraku o solné soše v tisíci exemplářích; ovšem, až na nepatrné varianty, neboť o kamenných, mramorových nebo ledových sochách budou mluvit naše staré francouzské texty, schopné vyvolat tento učený a neomylný vyklad. Toto srovnání se vnucuje do té míry, že chtěj nechtěj zůstává zaslepenost Mojžíšových vykladačů nepochopitelná... Ostatně, proč by nerozsévali absurdnosti plnýma rukama? Není tu prst boží, aby ověřil nemožné ke spokojenosti hlupáků a definitivně je vysvětlil, prohlásiv je navždy za nevysvětlitelné? Tento verš, 1
Langue hébr. rest., díl II., str. 183 Langue hébr. rest., díl II., str. 330 3 Langue héór. rest., díl II. str. 185-186 Sestavením této poslední věty zavdává Fabre d‘Olivet neprávem, jak se domníváme, příčinu k nedorozumění. Jeho myšlenkou - takové je aspoň naše přesvědčení - není, že by nejvyšší Bytost byla schopna se rozhněvat, ačkoli slovo 2xwn by mohlo mít, přesně vzato, v některém jiném případě tento extrémní význam. Další znění poznámky to dokazuje; d‘Olivet pokračuje těmito slovy: „Tohoto posledního významu (rozhněvat se), který je nejsilnější, jaký je možno dát slovu 2xwn se přidržovali hebrejští spisovatelé po Mojžíšovi atd.“ 4 Zde jako všude v Genesi je velmi důležité abychom pochopili stupňovaný či symbolický a nejvyšší či hieroglyfický význam. Přímý či pozitivní smysl vypravování jedná o požáru a o zničení celého údolí, které chovalo celá jezera nafty a hořlavých látek. Oheň z nebe (blesk) zapálí tyto strašlivé nádrže zápalných nebo výbušných tekutin a celé údolí se propadne do podzemních prohlubin; tato propast byla konečně zaplavena vodou jíž tento výbuch otevřel cestu, a asfaltové jezero či Mrtvé moře svou chmurnou hladinou pokrývá zříceniny Sodomy a Gomory. Doslovný význam se zdá být, jak vidno, dost důležitý. To však nemůže oprávnit překladatele k tomu, aby svůj překlad vyšperkoval tak groteskním divem. 5 Zděšení zajisté smrtelné, protože na poušti Lotovým dcerám brzo potom napadlo, opít tohoto starce a pak s ním spát, jedna po druhé, „aby vzbudily símě otce svého.“ Malé darebáctví, jež by si slečny asi nebyly dovolily před ostražitým zrakem paní máti! Bože! Je pěkná věc taková kniha, diktovaná Duchem svatým, když lidi napadne, aby ji vykládali doslova. 2
drahý komentátore bible, nepochopíš. Co záleží na takové maličkosti! Rychle nějaký malý zázrak a vše bude objasněno. A budiž veleben, není-liž pravda, tento Deus ex machina, který sestupuje z nebe v pravý čas k plnému uspokojení lidí, velmi nesnadno uspokojitelných. Zázrak! Na každé stránce náboženské glosy jej nalezneme, majíc stále smíšený a pochybný význam, jenž tak odporuje zdravému rozumu a nikterak se nesrovnává s představou, kterou si egyptští a chaldejští adepti utvořili o tajemných theurgických a magických zjevech. Čím byl zázrak1 v očích těchto mudrců antického světa? Přirozeným účinkem, jehož příčina nám uniká; nepředvídaným zjevem, který zdánlivě ruší zákon úplně ověřený, avšak jen proto, aby byl poslušen jiného, méně známého zákona, vyššího a všeobecnějšího řádu. Div je laický: Cagliostro činil divy. Zázrak má povahu náboženskou a závažnější: Ježíš Kristus činil zázraky. Co se pak týká slova „kouzlo“, označují se jím zejména kejklířské kousky, zrakové klamy, způsobené pouhou zručností, Avšak slova „kouzlo“ se také užívá jako synonyma slova „div“, avšak vždy ve zlém smyslu. IV. Přírodní vědy nám poskytují hojnost takových příkladů. Milý čtenáři, jsi-li ve svých volných chvílích jen trochu chemikem, budeš dobře znát onen princip, který nachází tak častého uplatnění v laboratoři. Chceme mluvit o zákonu podvojného rozkládání solí; může-li kyselina jedné se zásadou druhé utvořit nerozpustnou nebo nesnadno rozpustnou sloučeninu, nastane hned v okamžiku spojení vzájemná výměna. Smísíme-li filtrované roztoky octanu olovnatého a chromanu draselného, spojí se kyselina chromová s oxidem olovnatým a utvoří nerozpustný chroman, který se okamžitě vysráží v podobě žlutého prášku. Na druhé straně kyselina octová, nasycujíc oxid draselný, utvoří hygroskopickou sůl, která zůstane rozpuštěna v tekutině, Pb(C2H3O3)2 + K2CrO4 = PbCrO4 + 2K(C2H3O2). Až dosud žádná nesnáz. Smíchejme však tentokrát roztok jodidu draselného s kyanidem rtuťnatým; poněvadž jód se rtutí tvoří téměř nerozpustný jodid rtuťnatý, plyne z toho, že podle znění výše uvedeného zákona musí ihned nastat výměna. Ale není tomu tak; před našimi zraky dojde ke spontánní bezbarvé krystalizaci v tekutině a na dně nádoby se usadí lehounké zlatě perleťového lesku. Zakročil tu vyšší zákon; zákon o tvoření podvojných solí; zákon málo užívaný, jehož zkoumání, ostatně zde zcela nemístné, by nás zavedlo příliš daleko do abstraktních záběhů. Zkrátka, výměna nenastane; obě soli se sloučí, aby utvořily jen jedinou sůl: kyanid rtuťojododraselný: KJ + Hg(CN)2 = KJ ∙ Hg(CN)2. V této podvojné soli kyanid rtuťnatý hraje úlohu složité kyseliny a jodid draselný úlohu složité zásady. A stačí malá kapka jakékoli kyseliny, např. dusičné, aby porušila chemickou soudržnost podvojné soli a zahnala (možno-li tak říci) obě soli, původně smíšené, do oboru působnosti zákona podvojné výměny: 2KJ ∙ Hg(CN)2 + 2HNO3 = 2KNO3 + HgJ2 + Hg(CN)2 + 2HCN. Jodid draselný, náhle okysličen, se spojí s kyselinou dusičnou, k níž má největší přitažlivost (afinitu); jód, nyní volný, působí na rtuť a utvoří s ní nachový jodid, který se sráží na dně zkumavky. Konečně zápach po hořkých mandlích, který se vyvíjí, svědčí o tvorbě kyanovodíku, vznikajícího spojením kyanu s vodíkem kyseliny dusičné. Tento příklad je význačný; tomu, kdo nezná tvoření složitých solí, se bude zdát pokus jako ohromná anomálie, skutečně nevysvětlitelné porušení zákona o podvojném rozkládání solí. Takové jsou i zázraky; výjimečné zjevy, které odpírají podřídit se vládě daného zákona, učencům dobře známého, z toho zcela jednoduchého důvodu, že závisejí na vyšším zákoně, který učenci neznají nebo neuznávají. Není zákon bez výjimky. Kdo by neznal toto přísloví, paradoxní v teorii, avšak velmi správné 1
Užíváme tu bez rozdílu dvou slov, která se nepatrným odstínem rozlišují „div“ a „zázrak“.
v praxi? Lidová intuice se skutečně téměř nemýlí; formuluje často svá proroctví neobratnými, ano i nepřesnými slovy, avšak tato průpovídková a všední frazeologie skrývá často hlubokou a skoro vždy správnou myšlenku. Každý důležitý objev přivádí do řádu racionálních jevů jakýsi zázrak v očích zpozdilců, který oficiální věda až dosud tvrdošíjně popírala, nemohou ho vysvětlit. „Není tajná věda,“ praví výtečně pan de Saint-Yves, „jsou pouze vědy skryté.“ Jiný příklad, který rovněž náleží do chemie, fyziky a přírodopisu, se bude zdát ještě frapantnější; jde tu o zjev, jehož vznik by univerzitní věda stěží dovedla ospravedlnit. Je to hmatatelný, zřejmý fakt, jehož pravdivost si může každý bez námahy ověřit. Avšak chceme-li podat jeho vysvětlení, chceme-li ukázat jeho mechanismus, je nezbytně nutné, abychom použili tradicionální vědomosti mistrů esoterní moudrosti. Hodláme postihnout a pochopit tvůrčí sílu1 v samém jádru; uvidíme, jak se hmota tvoří před našimi zraky v jasném světle vědeckého zkoumání, a to za podmínek pokusné kontroly, aby každý odpůrce byl ohromen zřejmými důkazy a aby byla paralyzována každá choutka hašteřivosti na jazyku nejzuřivějšího zástupce proslulé průpovídky: Nic se neztrácí, nic se netvoří.2 Mluvíte vážně? To by se nedalo věřit vlastním očím... - Jak je vám libo. - To je ostatně nemožné! - Naší odpovědí by mohla být odpověď velikého chemika W. Crookese, jehož rozhodující a pamětihodné pokusy byly a priori a pod touže záminkou popírány: „Nepravím, že by to bylo možné, tvrdím, že to je.“ S malými výlohami se o tom můžete přesvědčit. 1 kg pečlivě promytého sirného květu, několik litrů destilované vody, několik gramů řeřichového semene vám o tom poskytnou nezvratný důkaz; tyto málo kabalistické předměty se nám hodí v čase potřeby za rozhodný argument k umlčení nejzatvrzelejších pozitivistů našeho západního světa. Rozvažte si to však dobře, taková čest není bez nebezpečí; jakkoli poctivě experimentujete, budou vás pokládat za eskamotéra... Nasypte sirný květ3 do menšího pařeniště, nasejte do něho semena a zalévejte výhradně destilovanou vodou; semena zanedlouho vzklíčí, lodyhy porostou a brzo budete moci slavit své první žně řeřichy. Když vám jistý počet za sebou jdoucích sklizní poskytne hojnost stonků a listů, vše spalte; tak snadno obdržíte jisté množství pevných solí, které o mnoho převyšují váhu zasetých semen. Jaké bude vaše překvapení, když, podrobivše tento rostlinný popel chemickému rozboru, tu naleznete v normálních proporcích draslík, hliník, vápník, oxidy železa a manganu, jednak sloučené s kyselinou uhličitou, sírovou a fosforečnou, jednak ve stavu volném! Tudíž, pomineme-li látky prchavé nebo rozložitelné, vypařené při spalování, shledáme tu přítomnost dost velkého množství látek, pokládaných za jednoduché - kovů i nekovů - přesně týchž, které nalezneme v popelu obyčejné řeřichy,4 vyrostlé na poli a pod širým nebem, kořenící na dně řeky nebo zřídla. Přítomnost kyslíku a uhlíku se vysvětluje již sama sebou; kořeny nasycené destilovanou vodou 1
Dobrý kněz, před nímž jsme provedli tento pokus, zvolal v návalu naivní veselosti: - „Tomu se říká dopadnout milého Pána Boha při skutku.“ Tento výkřik se nám zdá být krásný v jeho triviálnosti a hodný zaznamenání. 2 „Nic se neztrácí, nic se netvoři - - -„ Tato průpověď není nesprávná je-li užita výlučně na hmotu smysly postižitelnou: „Ex nihilo nihil,“ říkali staří mudrci a měli pravdu; nicota neplodí nic. To znamená, že každá bytost má původ v reálném, pozitivním principu a nikoli v abstraktním. Stvořit neznamená učinit něco z ničeho. Ex nihilo nihil. Absolutní kosmická substance věčně plodí pomíjející hmotu. Tato podléhá nekonečným proměnám až do dne, kdy přejde zase do svého esenciálního základu, kdy se fyzická hmota stane opět nadsmyslovou stejnorodou substancí. V tomto smyslu, který však moderní věda neuznává, je sporný axiom udržitelný. 3 Pokus by se také zdařil, kdybychom nahradili síru oxidem olovnatým, křemíkem nebo jakoukoli jinou prvotinou, neúčinnou a ve vodě nerozpustnou substancí. 4 Učenci Schrader, Greef a Braconnot ověřili toto faktum a potvrzují je. Tento pokus není naším výmyslem; spokojujeme se tím, že jej komentujeme. (Viz velmi pozoruhodnou Chaubardovu knihu: L‘Univers expliqué par la Révélation, Paříž, 1831, str. 301).
asimilovaly kyslík; listy vdechovaly ze vzduchu kyselinu uhličitou a podržely uhlík. To je zcela jednoduché. - Avšak co křemík? Síra i destilovaná voda ho neobsahují. Byla by snad atmosféra nositelem tohoto nekovu? To je velmi nepravděpodobné; nehledě k prachu, který se nedá asimilovat, a k dešťové vodě, jejíž dost známé chemické složení vylučuje přítomnost křemíku, vzduch může být nositelem téměř jenom plynu a není mi známo, že by křemík tvořil plynné sloučeniny, leda s fluorem; fluorid křemičitý je plyn. Avšak nejen to, že příroda není bohatá na reakční ohniska, schopná jej vytvořit, nýbrž i on sám je velmi žíravý, ničí rostlinné tkáně, a rostlina by s jeho výpary vdechovala smrt. Se stejným neúspěchem bychom dokazovali přítomnost plynných sloučenin síry a fosforu ve vzduchu: nicméně není to fyzicky a priori nemožné. Avšak to, co se zdá jako nevděčná a těžko připustitelná hypotéza, pokud jde o tři nekovy, síru, fosfor a křemík, stává se za dnešního stavu chemie domněnkou přímo absurdní, je-li třeba vysvětlit přítomnost jiných prvků, jako železa, manganu, vápníku a hliníku v popelu řeřichy, neboť ony netvoří za obyčejné teploty žádnou plynnou nebo prchavou sloučeninu. - Budiž, avšak semena je obsahují. - Přál jsem si a očekával jsem tuto námitku... Řekl jsem, že váha popela, získaného spálením stonků a listů, o mnoho převyšuje váhu semen, zasetých do sirného květu. Zaseli jste 5 gramů řeřichových semen. Dobře; spalte 5 gramů týchž semen a popel analyzujte kvalitativně i kvantitativně; naleznete-li v něm jen stopy týchž jednoduchých látek, bude jejich váha rovna váze oněch prvků, které nám poskytují zbytky, pozůstalé po spálení stonků a listů, požatých několikrát za sebou za stejných poměrů? Nikoli... Nuže, zde stojíme před dilematem: Buď se tyto nekovy a kovy utvořily nevysvětlitelným způsobem, řekněme přímo, byly stvořeny před našimi zraky, což věda považuje za nemožné, nebo jste spíše byli přivedeni k uznání onoho fenoménu, který jste v díle alchymistů pokládali za nejabsurdnější, fenoménu podstatného rozmnožení hmot podléhajících zákonům měrné váhy.1 Mrzelo by nás, kdyby bylo špatně rozuměno našemu osobnímu mínění; to by se nás bolestně dotýkalo. Nikdo nejeví pro moderní vědu tak upřímný a v jistém ohledu i nadšený obdiv jako my, a jestliže se nám její indukční metody zdají někdy nedostatečné a jestliže to, co ona veřejnosti hlásá, svědčí v našich očích o šílené, se zločinem hraničící2 lehkovážnosti, je nám věda nicméně jednou z nejvznešenějších bohyní duchovního světa. Neúnavná a moudrá badatelka ve sféře pozitivní, jejíž hranice si sama vyznačila a kde je žádná překážka nedovedla znepokojit, kde žádná moc nebyla s to spoutat její vzlet. Otvíralo se před ní dvojí nekonečno. Ani jiskřící hlubiny říše hvězd, ani neproniknutelné a děsivé tajemství, v němž se halí vesmíry organických atomů kolotající ve vodní kapce, nezastrašily její snaživost; hvězdu za hvězdou, atom za atomem se odvažovala tohoto dvojího výboje. Každodenně se pyšní novým vítězstvím; neúnavně posunuje tímto dvojím směrem hranici neznáma. Avšak, opakuji, ve všem, co náleží do jejího přísně pozitivního oboru, se prohlašuje za nepříslušnou. Jedině fakta ji zajímají, hromadíc je, aniž by je rozlišovala, ba někdy, aniž by je přesně určila; věrna své analytické metodě, přeplňuje sýpky lidské paměti míchanými snopy svých žní. Avšak nikdy nedochází k pravé syntéze, neboť k té můžeme dostoupit jenom tehdy, pronikneme-li za smyslové, půjdeme-li dále nežli fakta. Tento archanděl současného světa nemá křídla. Kolos nepřemožitelný jako Anteus, dotýká-li se země nohama, ta tam je však její zázračná síla, její pronikavá inteligence a její intuitivní moudrost, pozvedne-li se jen několik stop nad zem. Na tomto éterickém bojišti ví odpůrce, že je již předem přemožena; marně se vzpírá, umdlévajíc téměř bez ducha v nerovném boji, poněvadž nemohla načerpat energii v mateřském klínu bohyně Démétér. - Moderní věda, sestra Anteova, dítě země jako on, očekává svého vykupitele, druhého otce, z něhož se má znova zrodit jako dítko nebes. 1
O rozmnožení „kamene mudrců“ viz Raymonda Lulla, Flamela a ostatní alchymisty. Khunrath v díle Amphitheatrum sapientiæ aeternæ (str. 206) mluví o této věci právě tak jasně jako přesně. 2 Jde-li o metafyzické teorie připouštíme veškerou volnost; tím spíše, že je snadné nic nezatajit přátelům moudrosti, kdežto profánním zůstane vše nepochopitelné. Avšak jakmile jde o to aby se prozradila komukoliv často tak jednoduchá příprava strašlivých přípravků (nitroglycerinu, kyseliny kyanovodíkové, jodidu draselného, ptomainů, kultur mikrobů atd.), tu ona pověstná „vědecká poctivost“ je podle našeho názoru jenom žvatlavostí a ničím jiným.
Pokud se týká pozitivního badání, nemá sobě rovnou; je jinými slovy neomylná. Náhle však vidíme, že je raněna nemohoucností, stojí-li před problémem řádu čistě nadsmyslového, ba někdy, jak vidíme, postavena před takový smíšený problém (jako je tvoření hmoty v jiných abnormálních případech organického vzrůstu u zvířat i rostlin), odmlčuje se nebo tlachá. Kde však nalezneme pravděpodobné ospravedlnění fenoménu zázračné vegetace, když nás Akademie věd nechává marně bušit na bránu? Snad budeme šťastnější, promluvíme-li na prahu skrovného příbytku s vykřičeným rabínem, který je prý zběhlý v čarodějství, nebo starým kanovníkem, který je plachý a zřídka vychází z domu a kterého všeobecně považují za dokonalého šílence.1 Stejná starost uzavírá onoho izraelitu a tohoto křesťana do samoty plné námahy; totéž prokletí obklopuje oba postupnou opuštěností. Jeden je obáván, druhý budí útrpnost. Dobří lidé se vyhýbají oběma; avšak jeden i druhý se z toho těší; žijíce v lepším světě, zapomněli na hořkost tohoto světa. Pronásledováni sobě rovnými i svými hierarchickými představenými, mlčeli - až vykřiklo jejich potlačované svědomí, zapomínali - až se vzepřela jejich opovrženost. Ať se zeptáme onoho semity či onoho křesťana, bude nám potvrzena táž nauka v téměř identické řeči. A živoucí esoterismus antické židovsko-křesťanské tradice nám odpoví jejich ústy: „Ano, vzrůst rostliny za podmínek izolace, o nichž mluvíte, je fakt pro pozitivistickou vědu tajemný, skutečnost pro filosofy, zastávající věčnost hmoty, nikdy nevysvětlitelná; stojíme tu před převáděním schopnosti v čin; zkrátka před stvořením.“ Tak by nám odpověděl starý kabalista - ať kanovník či rabín který by k podepření své téze neopomenul dovolat se oné tajné nauky, která se přenáší z adepta na adepta až do našich dnů výlučně ústní cestou. A to, co by nám vykládalo živé slovo všeobecnými výrazy a snad pod záminkou odpřísáhnuté mlčenlivosti, zde čtenář nalezne vypsané a nezamlčené. Mluvili jsme o stvoření. Střezme se přikládat tomuto slovu iracionální smysl, tak drahý theologům minulého věku. Se zasvěcenci starého světa a filosofy nového světa opakujeme ještě jednou: Ex nihilo nihil, nicota neplodí nic. I byli jsme nemálo překvapeni, obdrževše najednou tolik návštěv, ba i poloprosebných dopisů... Neznámé podpisy a tváře lidí, kteří mají zálibu ve fantastických postavách, se namáhaly, aby přes všechny naše energické protesty na nás vylákaly imaginární jméno a adresu starého kanovníka a tajemného rabína! Byla to, jak si můžete myslit, marná námaha, i při našem nejlepším úmyslu. Bude tato poznámka s to konečně (silně o tom pochybujeme) přivést k rozumu ony vznešené zevlouny, kteří, obviňujíce naši domnělou diskrétnost, nás dosud obléhají v naší poslední záštitě? V prvním verši své kosmogonie vyjadřuje Mojžíš hieroglyficky pravý význam slova stvořit: 2yhla arb tyvarb
Beréšith bárá Elóhím (na počátku stvořil Bůh) - in principio creavit Deus deorum... Slovo arb2 (bara-creavit), otevřené pomocí Šalamounových klíčů, ukazuje tento esoterní smysl: „Otcovství (b) činného pohybu tvořitele (r), potenciální existence tisíců schopností (a).“ To znamená: Vznik vnitřního pohybu, který způsobuje přechod od absurdního principu k základní podstatě, která je zase schopna dělivého rozmnožení v rození individuí. Všecky bytosti se tedy tvoří v řadě postupných výronů: 1. Plodné vyzařování slova se stanoví v principech; to je první etapa. 2. Z principu přecházejí do všeobecného jsoucna, rozdružené i rozdružující; druhá etapa. 3. A právě v tomto stupni realizace, došedší k tomuto střednímu členu3 mezi původem a 1
Načrtnuvše tyto dva typy adepta, dost obecné a význačné v pantheonu okultních věd naprosto odmítáme úmysl portrétovat některou ze současných osobností. Tato opatrnost se nám zdála zbytečná tehdy, když Lotos r. 1888 poprvé uveřejnil tyto řádky. 2 Slovo arb je v minulém čase. Generalizováno a převedeno do infinitivu zní awrb. Mezi r a a bylo vsunuto vav w s tečkou nahoře, znak obratitelný k svému pólu světa, což nám dává sice týž význam, avšak zevšeobecněný a nepodléhající žádnému časovému měřítku, stavší se věčnou abstrakcí. 3 Nezapomínejme, že zde na zemi podléháme zákonu pádu. Pod tímto šálivým zorným úhlem se nám veliký materiální klam jeví jako skutečnost, kdežto k podstatné skutečnosti dospíváme pouze úsilím své inteligence. To je převrácený pořad věcí. Podstaty se jeví být prostředním článkem pouze z našeho
existencí, se bytost individualizuje ve střediskách potenciální činnosti; to je zárodečné bytí, třetí etapa. K doplnění těchto okultních pouček, tak delikátních k pochopení, nám zbývá precizovat mateřskou úlohu života v této původové souvislosti virtuálních bytostí. Pokračujeme. Tedy při šíření tvůrčího slova si lze myslit životní sílu (která je s ním nerozlučně spojena) jen jako univerzální, a máme-li odvahu to říci, bez partikulárního určení. Avšak za tím účelem, aby oživila a dynamizovala principy bytostí, si životní síla ukládá první odlučování (dělení na částice). Pojímá za chotě tyto principy či typy a z tohoto spojení se zrodily podstaty. Aby pak zase oživila bytosti v podstatách (čili v hromadných specifikovaných mocnostech), podstupuje životní síla druhé odlučování. Tyto hromadné mocnosti rozdruženého života (čili podstaty), rozloživše se na nekonečné množství zárodků, tvoří ona střediska potenciální činnosti, o níž jsme již mluvili; to je třetí odlučování. V každém z těchto středisek se tedy manifestuje více méně určité, více méně pudové já, zdokonalitelné svým způsobem, avšak ještě nevědomé; toto Já je individuálním potvrzením každého zárodku a jeho duší v odloučeném životě.1 Není třeba říkat, že tyto nauky neobsahují nic, co by odporovalo tradicionální teorii evoluce. Vypočítáváme-li stádia tvůrčí involuce, neučíme proto snad že každá bytost, která se inkarnuje, je právě všechny proběhla. Nesmýšlíme tak jako první křesťanští theologové, že totiž v říši lidstva např. „Bůh tvoří duše v okamžiku tělesného početí.“ Připomínáme tu, že je žebřík sestupného života jako je žebřík vzestupného života a že hierarchický řád podle příček tohoto posledně jmenovaného rozvrhuje formy různých druhů (rodů), a dokládáme, že po těchto příčkách stoupají a tyto formy po řadě na sebe berou individuální monady vystupující, řídíce se univerzálním zákonem metempsychózy. I samy rasy se přetvořují a evolvují jako individuální monady, které jsou jejich příslušníky. Jsou to dva zcela různé způsoby vykoupení.2 Je dokonce i třetí způsob, který se podobá prvnímu a druhému, což podrobně poznáme v třetí knize, v Problému zla. Když se osvícená inteligence přiblíží k těmto nevyzpytatelnostem, zdá se jí, že vidí Ezechielovo vidění. Univerzální soukolí životů je zajisté symbolizováno oním strašlivým souborem hvězdných kol, z nichž jedna se otáčejí v druhých; nekonečná spletitost podrobností se spojuje v jednoduchou a velkolepou jednotu celého kosmu. Výše jsme neměli co činit s problémem evoluce, který nelze odloučit od hádanky posloupných existencí. Naše komentování slova „stvoření“ nám vykázalo jiné hledisko; měli jsme v úmyslu načrtnout mechanismus involuce, který působí na astrální či hyperfyzické úrovni. Zde je animická a biologická geneze,3 geneze nadsmyslného řádu. Je třeba poznamenat, že geneze smyslového řádu je od ní zcela odlišná a že jeví na fyzické úrovni zcela opačný směr? Zárodek je průsečíkem dvou přímek (kolmé-činné a vodorovné-trpné); to je pouto, jež spojuje hmotu s životní silou, svět smyslový se světem hyperfyzickým; to je organická buňka, v níž je vězněna vitální duše; to je zkrátka mrtvá molekula, která se oživuje a zachvívá, mikroskopická svatyně, tabernakl lásky, kde se slaví a dokonává miliónkrát za vteřinu oživující sňatek země s nebem. Zkoumáme-li zárodek4 ve zjevech jeho tvoření a jeho vzrůstu, předpokládáme patrně, že má pozemského hlediska; s tohoto hlediska jsou jenom schopnostmi bytí (či spíše existování). V prvotním řádu, před pádem, jsou tyto podstaty skutečností a věci fyzické jsou jenom klam. 1 Je prospěšné, podotkneme-li k poučení již pokročilých žáků, že za stavu rajského se dála veškerá tvorba intus et intra (uvnitř a zevnitř), takže každý kmenný činitel (člen) se rodil k individuálnímu životu v mateřském lůně Adamy (prvku stejnorodého s Adamovou substancí) aniž by se vzdal života hromadného, aniž by vybočil z mystického rámce veliké jednoty. Po pádu se provádí tato tvorba extra forisque (zevně a zvenčí), vně jednotného lůna. 2 Dost dobře by se daly charakterizovat tyto dva způsoby triviálním rčením: Individua mohou pokračovat na dráze postupného (progresivního) života, buď kráčejíce vlastní cestou, nebo nechávajíce se vléci množstvím sobě podobných. 3 Vždy s výhradou výše vysloveného omezení (poznámky na předchozí straně) 4 Rostlinný nebo živočišný.
všechny podmínky možného, ano i příznivého vývoje, neboť vitální duše, v níž dřímá latentní duch, se vtěluje do toho prostředí, které je nejlépe připraveno k jejímu přijetí. A jestliže prvotně, když ještě nebyla organizovaná hmota, životní duše nezbytně musely oplodnit mrtvou hmotu, aby vytvořily buňku, nebylo by to již možné za našich dnů, kdy tyto činné energie obracejí svůj zárodečný pohyb raději k buňkám, které náležejí bytosti téže rasy.1 To je zákon filiace (původové spojitosti) jak u zvířat, tak u rostlin; úmyslně pomíjíme teoreticky odůvodněný výklad, který by nás odvrátil od hlavního předmětu a vyvedl z rámce této předmluvy. Tedy, jsou-li dány tyto podmínky možné formace - například u rostliny - pak duše, jakmile individualizovala molekulu, kterou oživuje a oplodňuje, je poslušna svého pudu sebezachování, kupíc okolo ústřední buňky jiné buňky, jejichž seskupení tvoří jakýsi ochranný obal: v tomto stavu tvoří takto obrněný zárodek zrno, které se snaží oddělit od mateřské rostliny. - A přijde den, kdy toto zrno, zralé k individuální existenci, spatří, jak se trhá poslední pouto, které, pojíc je k mateřskému stonku, činilo je dosud den ode dne menší měrou účastným hromadného života rostliny. (Pomíjíme při tom všem technické a místní podrobnosti; pomíjíme i popis fází vzrůstu měnících se od druhu k druhu - abychom načrtli jen podstatné schéma zárodečné tvorby. První botanika, která se nahodí, nahradí plně to, co by tyto úmyslně syntetické řádky mohly podat, a co by neuspokojilo úzkostlivé lidi a dokonce podráždilo milovníky přesné a důkladné analýzy. - Prosíme čtenáře, aby nezapomínal, že neběží o nic jiného, než o několik zcela všeobecných dat z okultní biologie, jež se náhodou dotýkají předmětu této předmluvy.) Co si vůbec máme myslit o této neznámé síle, která, vyvolivši si bydliště v organické buňce, přitahuje, seskupuje a asimiluje sousední atomy, aby si z nich utvořila obranné tělo? Neboť - věc skutečně hodna naší pozornosti - není to oplodněná rostlina, která koncentruje vitalitu v jediném bodě, aby utvořila semeno, uchovávající její druh;2 je to životní zárodek budoucího zrna (potenciální energie, uložená ovšem v organické půdě, ba přizpůsobená jejímu přijetí),3 je to zárodek tajuplný a neviditelný magnet - který k svému prospěchu soustřeďuje látky, které potřebuje, rozlišuje je, sbírá a přizpůsobuje si je, aby se sám přetvořil v dokonalé semeno. Podobně je tomu u zvířete; matka nepřivádí k oplodněnému vajíčku látky potřebné k utváření jeho obranného těla, nýbrž vajíčko4 je samo přitahuje. Právě tak tomu je u nádorů, rakovinných a jiných, podobné povahy; ony se samy tvoří ve vhodných prostředích, v nichž pak řádí; jejich materiální vývoj je činný a nikoli trpný. Rostlinné nebo živočišné zárodky, zrno, foetus a polyp ve stadiu tvorby se utvářejí samy podle pudové, jim vrozené vůle, působivé síly - která se snaží realizovat se činem - vypůjčujíce si ze svého okolí látky k této realizaci nezbytné. Duši hromadného (kolektivního) života, všeobecně rozdělenou mezi bytosti tří přírodních říší,5 1
Nezapomínejme, že tyto životní duše, jsouce specializovány, patří nezbytně ke zvláštní rase. Zajisté jeví se harmonická vzájemnost v podivuhodně souhlasných funkcích bytosti která chce zachovat svou rasu, a zárodku, který chce vzklíčit; avšak činná, a, abych tak řekl, promyšlená práce (výběr asimilace, rozvržení látek) je dílem tohoto poslednějšího. 3 Aneb, přesněji řečeno, v semeníku, jehož zárodky oplodnil pyl. - V každém vajíčku tedy můžeme vidět (po oplození) mikroskopickou svatyni, o níž jsme mluvili; pouto, které váže hmotu k životu, průsečík dvou čar, kolmé-činné a vodorovné-trpné, symbolu dvou doplňujících se tvoreb, nadsmyslné a hmotné. 4 Oplozeným vejcem zde rozumíme tupou a pudovou vůli, která v něm sídlí, jako jsme zárodkem rozuměli analogickou, působící sílu, jiskru rozdruženého života, která oživuje tento zárodek. To vše je snadno srozumitelné. Pečujíce při každé věci o to, aby byla mnoha lidem pochopitelná, vyhýbáme se co nejvíce terminologii, obvyklé u naturalistů. Bylo by velmi snadné způsobit nám mnohou slovní půtku, tím spíše proto, že přesnost našeho slovníku jeví zajisté mnohé stopy po vulgarizační snaze. 5 Rovněž i nerosty mají vitalitu, ba i latentní duši; krystalizace je zjev tak osudově pudový jako vzrůst u rostlin. O nerostném životě jsme pomlčeli jedině vzhledem k již velkému rozsahu této předmluvy. Minerální biologie by vyžadovala velmi obšírné hermetické komentáře; museli jsme tedy upustit od tohoto závažného problému, o němž zajisté ve vhodné chvíli pojednáme ještě jinde. Jen několik slov o té věci. Pravíme, že činné energie, okolo nichž se seskupují látky potřebné k formaci těles, existují stejně u bytostí všech tří říší. Nicméně je třeba poznamenat, že v nerostné a rostlinné říši nejsou tyto 2
nazývá Mojžíš: hyxh vpn nefeš ha-chaiah,1 pokud se na ni dívá jako na stejnorodou podstatu; a ionou hnwy onu plodivou, rozpínavou, tvárnou schopnost, nebo biogenický dech přírody, který je způsobilý rozdružit se nejprve v generických podstatách (bytnostech) a pak se individualizovat v nespočetných činitelích, aby tak vytvořily ony potenciálnosti spodoby a fyzické samotvorby, jež jsou živoucí jiskrou a pudovou vůlí všech tvorů, organicky se vyvíjejících na fyzické úrovni. Avšak podle jakého vzoru, podle jaké šablony vytváří tato životní a oživující jiskra tělo, jí přiměřené? To (jak jsme již viděli) závisí na spirituálním vzoru, totiž principu, který, modeluje život univerzální, determinoval (určil) jej v té nebo oné odloučené bytosti rozdruženého bytí. Tyto principy jsou čisté formy, věčné a předem stanovené vzory každého druhu. Ony právě nemůžeme u toho příliš dlouho prodlévat - odlučují a utvářejí univerzální oživující sílu (jona). Z prvního spojení základního principu a jony se tedy rodí neporušitelná bytost každého druhu. Tato bytost či schopnost hromadného bytí plodí konečně množství účinných, pudových individuí, jimž bude dáno, aby si volila a kolem sebe seskupila na podkladě své astrální formy všechny látky, které potřebuje, aby se mohla objektivně realizovat zde na zemi. Tyto základní typy, principy rozdružovače ras, nazývají jiní kabalisté obrazy, slovo, jehož výklad se později změnil.2 Ať si myslíme o těchto vzorech ras cokoli, jsou to skutečné obrazy, ideální šablony, podle nichž se určují a modelují individuální příslušníci ras. Zopakujeme stručně ještě jednou: Typ čili obraz aktivní síla rozdružovací - proniká a zúrodňuje univerzální hyperfyzický život neboli jonu - sílu trpnou. Rozdružené bytnosti, které vycházejí z tohoto sňatku, plodí účinné zárodky, tj. individua determinovaná v podstatách bytí. To jsou hlavní stádia okultní a vitální tvorby zárodků, zcela rozdílná, ještě jednou zdůrazňujeme, od zjevné či hmotné tvorby semen. Je nezbytně třeba, abychom, chceme-li předejít nejžalostnějším zmatkům a nejsměšnějším nedorozuměním, stále měli na mysli základní rozdíl, který se naskýtá mezi principy nadsmyslného řádu a počátky řádu smyslového. To jsou dva opačné a doplňující se zdroje smíšené existence; jeden, experimentálně dokazatelný, patří k vědám pozitivním, druhý je znám pouze z mystické zkušenosti a z esoterních indukcí a podle mínění mnohých současných doktorů dokonce ani neexistuje. Abychom skončili tento dlouhý a abstraktní výklad o principech, který nás přirozeně přivede k našemu východisku, totiž ke zkoumání zjevu, pozorovaného kdysi učeným Schraderem, Greefem a Braconnotem - zbývá nám povědět něco o rostlinách vůbec. Naznačili jsme, jak zárodek, individuální energie v podstatě bytí, vykonal již první práci samotvorby, aby se určil jako zrno, a z toho důvodu se oddělil od mateřské rostliny; to je počáteční etapa jeho hmotného vývoje. V tom je nutno spatřovat prvotní přizpůsobení a takřka upevnění jiskry jednotlivě uváděného života v obranném těle; nebo, chceme-li, její uzavření v ochranném pouzdru. Nicméně v tomto stavu je semeno ještě jenom embryonálním rostlinným individuem, které není energie svobodné ani opravdu volné, nýbrž podléhají mocnému osudu; kdežto v říši živočišné se již manifestuje (ačkoliv jen velmi slabě!) odlesk vlastní vůle ve výrazu, který není vždycky výrazem osudu. Konečně říše lidská (kterou bychom chtěli zařadit jako čtvrtou vedle tří uvedených), je jenom zčásti podrobena osudové mocnosti. Účinné energie lidského pokolení jsou ve značné míře svobodné; mají vlastní vůli, která, ačkoliv je ještě nevědomá, jeví jistou originalitu, jež odlišuje jednu osobnost od druhé. Lidské duše si tvoří fyzický obal dle svého individuálního obrazu. Osud je váže pouze tím, že je podrobuje všeobecným formám rasy. I sama prozřetelnost může mít vliv na vývoj lidského foetu plodu, a to je velikým tajemstvím. 1 Kabalisté nazývají tímto jménem vpn (nefeš) i tělo astrální na rozdíl od slova xwr (ruach), duše, a slova hmvn (nešama), duch či inteligence. Avšak hierogram, který utvořil Mojžíš stažením kořenů va-hp-4n vyjadřuje v Písmě syntézu těchto tří schopností: pudovou, duševní, a myšlenkovou; 4n vyjadřuje plodící část duše, hp část plozenou, va část přirozenou. (Fabre d‘Olivet, Langue hébr. rest., díl II., str. 52.) 2 Podle modernějších kabalistů je typ (imago), sestupující z nebe v okamžiku početí, prosáknut individuálním charakterem. Nazývají jej hdyxy jechidou či principem individuality a spatřují v něm rozeznávací stopu božské pečeti na každém pozemském jedinci. Jechida nové školy 2lc (celkem Moše Cordovera) by se rovnala celkem individuální emanaci principu, nazývaného dříve obraz (imago). Smysl tedy není pozitivně změněn.
schopno, aby se vyvinulo bez jistých podmínek, nezbytných k jeho vegetativní evoluci, jejíž požadavky jsou všem rostlinám společné. Potřebuje: 1. Vrstvy pórovité hmoty, v níž by zapustilo kořeny,1 2. jisté množství vody k zavlažování; 3. normální atmosféru2 k jeho dvojímu dýchání (dennímu a nočnímu). (Každý totiž ví, že rostliny za dne vdechují kyselinu uhličitou, jejíž kyslík vydechují, když asimilovaly uhlík; kdežto v noci jsou jejich funkce opačné; tehdy vdechují kyslík a vydechují kyselinu uhličitou, která vzniká pozvolným spalováním přebytečného uhlíku - v kyslíku asimilovaného za dne.) To jsou obecné podmínky klíčení zrn - podmínky, ještě jednou to opakujeme, které jsou společné všem rostlinným bytostem. Avšak mimo to jsou zvláštní požadavky pro každý druh; například přítomnost dusičnatých, fosforečnatých, křemičitých, vápenatých a jiných látek v půdě.3 Patrně musí rostliny, k jejichž chemickému složení jsou tyto hmoty nezbytné, nalézt je v důsledku své přitažlivosti k živinám v půdě a podle své povahy asimilovat. Tak některá květina, která nechce vzklíčit na vápenité skále, roste hojně na půdách křemičitých. Rostlina zpravidla zpracovává, aby se vyživila, asimilovatelné látky, které jí poskytuje půda a okolní vzduch; rozkládá a slučuje po své vůli kysličníky, soli a jednoduché nebo složené plyny a přivlastňuje si je podle míry svých potřeb. Zjistili jsme však, že tento zákon výživy nestačí k tomu, aby vysvětlil přítomnost železa, manganu, hliníku a vápníku ve stvolech a listech řeřichy, zaseté do sirného květu a zalévané výhradně chemicky čistou vodou. Tento ojedinělý příklad stačí, abychom dokázali skutečnost jiného druhu výživy. Výše zmíněné látky, nalezené v popelu řečené řeřichy, nemohly pocházet ani z atmosféry, v níž se koupá její stvol a její listy, ani ze sirného květu, v němž tkví její kořeny, ani z destilované vody, kterou se napájí. Kde tedy vzala tyto látky? Nikde, jak jsme viděli, ony pro ni byly stvořeny v té míře, jak to vyžadovaly její potřeby. Nenalezne-li zrno v půdě, která je přijala, ani podmínky, které jsou nezbytné k vyklíčení semen vůbec, ani všechny ty podmínky, které vyžaduje zvláště její druh, zakrní a zhyne; to je obecný zákon. Jsou však rostliny tak houževnaté a tak tuhého života, že jejich zrna si nedají ničím bránit, aby nevzklíčila v půdě, která je sice zásadně způsobilá k vyklíčení semen, nemá však v konkrétním případě ty chemické látky, které se vyskytují ve specifické a normální skladbě klíčící rostliny. Pak nastane jedna z možností: Buď se zřekne rostlina při evoluci svého vzrůstu oněch zvláštních principů, které by si za obyčejných podmínek asimilovala a kterých se jí, jak chemický rozbor dokazuje, nedostává,4 anebo nastoupí, aby si je stůj co stůj opatřila, mimořádnou a výjimečnou cestu. Onou cestou, neznámou univerzitním vědám, je cesta nezvažitelných fluid, či spíše cesta vitálního éteru, jehož čtyři zjevné projevy jsou světlo, teplo, magnetismus a elektřina. Rostlina se vyživuje tvůrčími produkty této pralátky, kterou staří nazývali „duší světa“ a o jejíž povaze pojedná zvláště naše první kapitola a celé naše dílo vůbec. Co činí rostlina? Latentní vůle jejího biologického já zastupuje magnet; její organismus zastává zároveň alembik i athanor; takže zpracovávajíc hyperfyzická fluida, jak to vyžadují její přirozené funkce, uvádí je mocí ve skutek - a trvalá a absolutní substance, or, se diferencuje v ten nebo onen způsob přechodné a nahodilé hmoty. V knize Na prahu tajemství jsme řekli: Duše světa čili astrální světlo je nepostižitelným základem veškeré fyzické existence; a v daném okamžiku svého vývoje se tato duše světa zhušťuje ve važitelnou a smyslům patrnou hmotu. A právě na tomto zhuštění substance spočívá celá spagyrická budova alchymistů. Nejvyšší tužbou Hermových žáků je to, aby stanovili přesný okamžik, kdy se uskutečňuje toto tajuplné 1
To jest conditio sine qua non pouze pro valnou většinu druhů. Některé mořské nebo bahenní rostliny se rodí, rostou a umírají ve vodě, aniž by kdy přirostly svými kořeny k půdě. 2 Normální, t.j. nejen jako kyslík, dusík, vodní pára, kyselina uhličitá atd., nýbrž i jako teplo, světlo, elektřina atd. 3 Chybí-li některý z těchto produktů v ornici a mají-li do ní být nasázeny rostliny, k jejichž klíčení i vzrůstu jsou nezbytné, nahradí se tento přirozený nedostatek půdy umělým dodáváním oněch substancí, které se pak nazývají hnojivem a mrvou. 4 V tomto případě rostlina, vyhnavši rychle štíhlý stvol, velmi často chřadne a předčasně zmírá.
zhuštění, na nějž přímo naráží Hermes Trismegistos ve svém symbolu Smaragdové desky, když praví o tajemném působci, realizátoru všeho tělesného zdokonalení (telesma): „Vis ejus integra est, si versa fuerit in terram“; jeho síla (exteriorizační) je dokonalá (ukončená), když se proměnila v zemi (ve hmotu smyslově vnímatelnou). Smaragdová deska je mistrná zasvěcovací stránka, o níž pojednáme v I. kapitole. Hodláme přeložit celou tuto kněžskou závěť již neexistujícího světla; snad potvrdí ve svém posvátném lakonismu ony principy, o nichž jsme mluvili, a poskytne pevný základ našemu výkladu o veliké a tradicionální okultní teorii a o univerzálním působci divů, zázraků a kouzel. V. Nadpřirozeno neexistuje. Naši čtenáři nyní chápou, proč jsme postavili do čela této předmluvy tento nezvratný axiom, třeba bychom byli schopni potvrdit existenci, ba dokonce podat vysvětlení jistých úkazů zpravidla popíraných, které by byly přijaty dosti skepticky mnohými neústupnými zastánci nadpřirozena vůbec. Jde nám totiž o restituci jisté zásadní pravdy a zároveň o zajištění celého sboru poznatků. Měli jsme v úmyslu vyvrátit nesprávný pojem (tak dotěrně zdomácnělý u velmi mnohých, pro něž hmatatelná hmota není poslední metou poznatelného) a toto naše úsilí nás zavedlo do obšírných, předběžných rozborů, které poněkud zasahují do této knihy. Tyto hojné podrobnosti jsou věnovány profánnímu obecenstvu s tím úmyslem, aby povrchní lidé - kteří by snad byli žádostivi pohledět do esoterního kukátka - byli varováni před úchylkou zorného paprsku, jíž nelze pozorovat při zkoušce tohoto přístroje, která by však nicméně nenapravitelně porušila jeho normální zorné pole. „K čemu jsou předmluvy? Aby rozřešily jisté předběžné otázky, vyvrátily jisté předsudky, které brání četbě, a odstranily jisté překážky, které brání vstupu.“ - Takové máme mínění v souhlasu s hr. Agénorem de Gasparin, autorem velmi krásné knihy o okultních výzkumech, dnes téměř již zapomenuté.1 Abychom uposlechli této rozumné rady, zbývá nám předejít ještě druhému nedorozumění, které je důsledkem prvního. Nechtěli jsme, aby se kdokoli mýlil v otázce nadpřirozena; tím spíše nesmí v knize, v níž čarodějství straší mezi jednotlivými ponurými obrazy, nastat nedorozumění v příčině podstaty opravdové magie. Tentokrát se obracíme se svými vysvětlivkami ke studentům již pokročilým, zkrátka k zasvěcencům. Paralela, kterou bylo možno číst na počátku této rozpravy, by nebyla s to, aby je vyvarovala poklesků. Ve veřejnosti je rozšířen velmi nesprávný názor, ověřený jistými lidmi v té věci jen poloučenými. Všeobecně se má za to, že magie spočívá především v umění předvádět po libosti to, co spiritisté nazývají úkazy. Takto definovat magii, znamená spatřovat v dokonalém adeptu, mágu, jakési médium, které dovede regulovat hru projevů (obyčejně přerušovanou), držet na uzdě nevázaný rozmar neviditelných, a řekněme přímo, krotit „duchy“. Opravdu, kdyby vysoká magie spočívala jen v tom, připouštíme, že by se omezovala na pranepatrnou věc... Nic není tak neurčitě a tak špatně definováno, jako tyto domněle reálné manifestace, které se rýsují v pružném nimbu médií. Média, pouhé hříčky larev, postrádajících vlastní bytnost a bez ustání kolísajících mezi naprostým nebytím a fyzickým jevem, nastavují těmto lemurským tvarům paradoxní zrcadlo, aby se v něm obrážela jejich zdánlivá existence. Sama pak zkoumána psychologem, jeví se vrtošivá, absurdní a stále se měnící osobnost, která na sobě nese záhadný znak takzvaných „duchů“. Jaké výsledky mohou vzejít z náhodného sejití se těchto dvou nestálých faktorů, larvy a média, se lze snadno domyslit, a nikdo se nebude divit, zjistíme-li, že onen klamavý a nejasný charakter, který jim oběma je vlastní, vyznačuje tím spíše ony zjevy, které jsou plodem jejich společné práce. Zvědavost většiny lidí se spokojuje zábavnou podívanou na tyto úkazy, prchavé manifestace, jejichž studium náleží zajisté do mágovy kompetence; avšak bylo by nesprávné se domnívat, že program magie (i té, která sešla z pravé cesty) se omezuje na toto zkoumání. To, co spiritisté dost případně, ač jen ve významu velmi omezeném, nazývají úkazem, zajímá okultistu pouze výjimečně a zcela nepřímo. 1
Des Tables tournantes, du surnaturel et des Esprits, Paříž, Dentu, 1885, 2 díly.
Jak a proč? To je problém, k němuž musíme ihned přistoupit., vyžádavše si ovšem na těch, kteří nás chtějí následovat do tohoto bludiště předběžných výkladů, poněkud zvýšenou pozornost. Otázka to zaslouží, neboť bude-li nám dáno objasnit zásadní rozdíl, jehož stanovení je stejně neodkladné jako je delikátní jeho pochopení, povíme snad něco dost nového a poskytneme dokonce moudrým badatelům jeden z hlavních klíčů k esoterismu. Předpokládejme, že by náhle byl předveden úkaz naprosto zřejmý, naprosto nepopíratelný, před četně shromážděnými diváky všech vrstev. A hned můžeme vyloučit tři kategorie svědků, u nichž tajemství těchto projevů, byť bylo sebevíce překvapující, nevzbudí téměř žádnou zvědavost. Jsou to nejprve úzkoprsí pobožnůstkáři, kteří každou příhodu tohoto druhu připisují na vrub ďáblu. Pak oni bonzové oficiální pravověrnosti, jejichž úřadem je slavnostně vědecky přednášet, s očima zavřenýma pro každý záblesk podezřelý z kacířství, s ušima zacpanýma pro každý hlas, který by rušil souzvuk akademického koncertu. Tyto dva druhy svědků byli již předem hotovi s úsudkem; první spatřil stín Belzebuthových rohů; druhý nespatřil zhola nic a věděl ostatně hned, když přicházel do seance, že se nedá ničím vytrhovat. Konečně odstraňme onu smutnou směsici bezcenných loutek moderního skepticismu, uzavřených každé ušlechtilé starosti, jejichž zvykem je smát se svému životu: před nimi, opravdovými eunuchy inteligence, by se mohla vznešená pravda rozvinout v celé nádheře své nebeské nahoty, aniž by jimi zachvěla, aniž by v nich povzbudila byť jen zdání touhy. Po odstranění těchto tří typů zůstává člověk poctivý, svědek ryzí a prostý, nestranný, který ručí za to, co viděl, a snad přemýšlí, jak by nalezl toho příčinu. Pro takového, ať je to svědomitý badatel či pouhý zevloun, nabude úkaz, náležitě zjištěný, svrchovaného významu. Zevlouna tento zázrak v měšťáckých rozměrech, realizovaný v měšťáckém prostředí, zmate a uchvátí... Vážný člověk bude téměř stejně zaujat zřejmostí faktu, vymykajícího se zákonům současné vědy, oné objevitelky, kterou si navykl pokládat za všeobecně kompetentní a neomylnou na její věštecké třínožce. Dal by se nepravou cestou? Řídě se vzorem pozitivistické školy (která nepřipouští jiné kritérium reality kromě svědectví pěti smyslů), narazí právě na zřejmost fakta, odporujícího - jak se alespoň domnívá - duchu pozitivní vědy, jehož autentičnost mu o závod potvrzují vlastní smysly. Odřekne se svých bohů, nebo dovede až do konce provádět logické důsledky premis, které se pronášejí s jeho souhlasem?... Žádný z těch, kteří po způsobu sv. Tomáše byli přesvědčeni, nepochybuje, že onen záhadný úkaz má pro něho neobyčejnou cenu a dosah. Leč nemůže tomu tak být u okulisty, jemuž univerzální příroda mimo fyzickou úroveň, která jediná je přístupná výzkumným a kontrolním prostředkům tak zvané pozitivní vědy, poskytuje ještě tři jiné úrovně k badání a experimentování. Jsou to: 1. Úroveň astrální, dolejší svět potenciálních energií, království přírody plozené, kde vládne osud. 2. Úroveň psychická, (duševní), passionální, prostřední; to je vlastní prostředí adamské substance, kde se pohybuje univerzální živoucí duše, athanor vůle. 3. Úroveň spirituální (duchovní), svět hořejší, nadsmyslný; to je ráj přírody plodící, kde kraluje prozřetelnost. Na každé z těchto úrovní může mít zasvěcenec úspěch; ostatně hned uvidíme, za jakých podmínek a s jakými výsledky. V duchovním světě může studovat vznikání principů v pořádku předem stanoveném božskou samovládou; ve světě duševním může vyslídit vyrábění životů v křivuli vášnivé bouře (v níž se potvrzuje až k vnitřnímu zápasu antinomie duší a vůlí1); ve světě astrálním může poznat substrát veškeré smyslové manifestace a rozluštit onu tajemnou mluvu signatur, v níž je napsána dynamická geneze tvarů. Je zbytečné dokládat, že svět hmotný a hmatatelný poskytuje zasvěcenci stejně jako profánnímu fyzické pole pokusů, obdivuhodně vzdělané a zpeněžené průkopníky současného pozitivismu. Zde je tedy čtvrtý řád skutečností (materialistických, astrálních, psychických a spirituálních), které adept-esoterik může pohodlně studovat na různých úrovních, jim vlastních. Jak relativní a podružný prospěch mu tedy plyne z úkazů právě tak pomíjivých jako klamných, které jsou na všech těchto úrovních stejně nemístné a nenáleží vlastně žádné z nich. Neboť velice záleží na tom, abychom 1
V této antinomii spočívá princip zdokonalitelnosti. Srov. podivuhodné řádky Lacuriovy: De l‘âme et de la volonté, ou de la double vie de l‘homme) Harmonies de l‘être, exprimées par les nombres), Paříž, 1847, 2 sv., díl I., kap. XVIII., str. 315-319.
si toho byli vědomi, a v tom je právě gordický uzel problému, jímž se obíráme - úkaz uvažován jako prchavý projev viditelna1, nepředstavuje ani fyzickou existenci, ani astrální účinnost; je to jakýsi klam, jakési zrcadlení, plynoucí z nepravidelné dohody mezi těmito dvěma třídami skutečností. Tvoří se jen zcela nahodilým protnutím (je-li to možno říci) fyzické a astrální úrovně. Ve fázi vratkosti, v okamžiku nepořádku, se náhle protnou tyto dvě přirozené rovnoběžky v jednom bodu, v němž vznikne onen šalebný a paradoxní úkaz. Avšak zakrátko pravidelnost nabude zase vlády, a jakmile tyto dvě úrovně znova zaujaly svou rovnoběžnou polohu, úkaz zmizí. Znamená to, že mezi astrálním světem a světem hmotným nejsou zákonité pravidelné styky? Nelze pochybovat, že jsou, protože druhý je jenom výrazem prvního, jeho výslednicí, účinkem. Astrální substance se projevila, zplodivši fyzickou hmotu, a tato se zase v pravý čas vrátí do svého původního stavu. Až dosud se vytváří ustavičně pod vlivem astrálního světa, který zase ustavičně zakouší odraz světa fyzického. To právě předpokládá vzestupný a sestupný proud od jednoho světa ke druhému, jak tomu učí Smaragdová deska. Zde nastává skutečná endosmosa2 vlivů. A tyto dvě veliké spojovací brány mezi světem nadsmyslným či astrálním a fyzickým či hmotným, jsou brány zrození a smrti, nebo, ještě přesněji, brány, jimiž se uskutečňuje jednak inkarnace duší a jednak jejich záhrobní desintegrace. A právě z porušení těchto normálních vztahů vzniká možnost vyvolat tuto fázi zmatku (tak zvanou za obyčejného stavu věcí), fázi, v níž nahodilé protnutí dvou úrovní plodí prchavý přelud. To je velmi pozoruhodné. Až na jisté, méně časté případy, kde příroda sama provádí tyto fantasmagorie3 - a ještě uveďme taková díla magie, kde thaumaturg tvoří hmotu vně sebe, buď uvolněním své vlastní substance, nebo zhuštěním oru pomocí svého tvárného prostředníka je jistě možno říci, že všude tam, kde nastupuje úkaz, jde o poruchu, profanaci, o jakési znásilnění, buď arkán zrození, nebo arkán smrti. Nemravnost médií je příslovečná v prostředích, v nichž jsou známa. Mnohá z nich, ne-li všechna, se jeví být neodpovědnými obětmi zcela patologické zvrácenosti. Některá jsou nestvůrami v ohledu pohlavním a pokládáme za zbytečné se vracet k tomu, co jsme již v té příčině pověděli (Chrám Satanův). Na druhé straně však v této knize poznáme (zejména v kapitole Tajemství odloučenosti), jakou důležitou úlohu hrálo sperma ve zločinech čarodějů všech dob a všech zemí. Tolik o profanaci mystérií zrození; pokud jde o profanaci mystérií smrti, stačí jmenovat spiritismus, tuto dnes tak rozšířenou nauku, která na výši náboženství pozvedá starověkou nekromancii, neznající (ani experimentální, ani tradicionální) vědy o záhrobním životě a nedbající oněch psychurgických obřadů, které se kdysi v kultu předků zdály být vzájemnou ochranou i poctou živých i mrtvých. Nyní zajisté spíše uznáváme podružný význam úkazu v určení esoterní syntézy. Jsou-li projevy tohoto řádu ve spiritismu vším, mají-li v čarodějství či v černé magii, která je především uměním klamů a kouzel, jakýsi dosud převážný, avšak již jen částečný význam, snadno pochopíme, že vysoká, božská magie, která může být definována jako věda bytí, studována ve všech svých aspektech, 1
Zde hlavně spatřujeme fluidické zjevy živých bytostí nebo částí bytostí, jako ruce, nohy, atd., které se rozptylují, když se předtím na okamžik zhustily. Úplné materializace (jimž nesmíme důvěřovat, neboť se nejčastěji dají redukovat na pouhé přínosy) tvoří, jsou-li skutečné, zvláštní a výjimečnou kategorii; náležejí do oboru vysoké magie ve vlastním smyslu. 2 Pronikání řidší hmoty zvenčí dovnitř. Pozn. O. G. 3 Později se nám naskytne příležitost upozornit na několik takových případů. Avšak čtenář nám bude vděčný, uvedeme-li zde s veškerou výhradou velmi zvláštní místo ze Saint-Martina, které se dotýká anarchických vrtochů přírodních mocností: „Jedině tím (praví), že tyto mocnosti působí v nepořádku a disharmonii, tvoří ony obludné tvary, které pozorujeme v různých přírodních říších, právě jako ony zvířecí tvary a zvířecí hlavy, které se někdy manifestují za bouře, v nichž není třeba spatřovat působení duchů. Přírodní mocnosti jsou uzavřeny jedny v druhých, jsou-li v harmonii. Jejich uzda se trhá za bouře, a protože v sobě chovají zárodky všech tvarů, zvláště zvuk či merkur, nelze se divit, že některé z nich tehdy, podléhajíce silnější reakci než ostatní, předvádějí našemu zraku charakteristické tvary, sluchu pak charakteristické hlasy nám známých zvířat. Nesmí nás překvapit ani to, že tyto hlasy, tyto tvary jsou jen krátkého trvání a pomíjející existence; nemohou mít ani život ani ony podstatné vlastnosti, které mají, jsou-li výsledkem harmonického spojení všech tvůrčích mocností.“ (Le Ministère de l‘Homme-Esprit, Paříž, 1802, str. 142-143.)
v aspektu reality, bytosti i principu, odkazuje takové liché umělůstky na druhé místo. Prolétnout všemi světy a studovat pak zázraky bytí ve všech zeměpisných šířkách a trhat květy pravdy a krásy a plody dobra a spravedlnosti ve všech zeměpásech vesmíru až ke ztracenému a opět nalezenému ráji - po tom ať adept touží především. VI. Esoterní věda nám předkládá ke studiu trojí předmět: Přírodu plodící, přírodu psychickou a volní (člověka) a přírodu plozenou. Ustálilo se méně přesné, avšak také méně abstraktní rčení: Bůh, člověk a vesmír. Chrám Šalomounův se opíral o dva sloupy: Jakin a boaz, činné a trpné, popud a odpor, svobodu a nutnost, já a ne-já. Tytéž dva sloupy zdobí i sloupořadí chrámu vědy; jsou symbolem zkušenosti a tradice. Zkušenost není vše; vydejte se bez průvodce do neznámé země, určitě zabloudíte. Tradice není vše: stává se mrtvou literou pro toho, kdo nepřikročí ke kontrole jejích věšteckých výroků. Mnozí nejednají správně, přidržujíce se tohoto zcela trpného způsobu získávání pravdy. Většina badatelů, kteří se zajímají o mystický problém, se zaměstnává výlučně meditováním o okultních dílech. Mluvíme o nejvážnějších (nejmalichernější, praví jarmareční zevlouni, vláčí se obyčejně k boudě a slídí po úkazech), jako kdyby sebezasvěcovací práce spočívala jen ve snaze po vědecké asimilaci! Dílo, psané mistry, nelze beztrestně přehlížet - kdo by o tom pochyboval? - a my málo dáme na takové domýšlivé novotáře, kteří se vychloubají, že svou bujnou fantazií nahradí hluboké studium esoterních klasiků. Avšak toto studium nemůže stačit. Je třeba, aby se také zaplatilo za zkušenou a aby se badatelé odhodlaně vydali do temnot neznámého světa dobývat pravdu. Takto se právě okulista na rozdíl od obyčejného vzdělance - který se nerad sám něčeho účastní, leda učených hádek snaží pochopit podstatu věci a brzo rozluští i onu velikou stélu1 přírody, popsanou uvnitř i zevně. Představte si pergamenový list, pokrytý hieroglyfy na obou stranách, přilepený však jednou stranou na stůl. Písmo na přední straně - ať je dovedeme vyložit nebo ne - bude viditelné tělesným očím, kdežto znaky, nakreslené na zadní straně, bude možné pozorovat pouze zrakovým ústrojím duše, což opět znamená, že jedině dobrý jasnovidec je dovede rozeznat. To je pouhá metafora a neofyt by pobloudil, kdyby z toho chtěl vyvozovat závěr, že magnetická jasnovidnost je hlavní schopností, kterou je třeba v sobě vyvinout, nejvyšší předností adeptství. Je několik stupňů jasnovidnosti, jako je několik pásem vidin. Kolik slavných jasnovidců nebylo vůbec jasnovidnými na fyzické úrovni? Někdo zase může být zázračným jasnovidcem ve významu lidovém a u somnambulů oblíbeném - a je přece jen hotovým hlupákem; tyto dvě vlastnosti se nijak nevylučují a zkušenost to mnohokrát potvrdila. Jestliže - nehledě k fyzickému světu, jehož pozorování náleží tělesným smyslům - obsahuje vesmír tři úrovně skutečností čili tři hierarchizované světy, má lidská duše tři poschodí, související s třemi úrovněmi: vpn nefeš čili astrální tělo odpovídající hyperfyzickému světu; xwr ruach čili vášnivou duši odpovídající psychickému světu, a hmvn nešama čili inteligenci (vnímající pouhého ducha) odpovídající světu nadsmyslnému.
1
Náhrobní obelisk z jediného kamene. Pozn. O. G.
Každé z těchto hlavních střediští má, jak to nezvratně dokázal Fabre d‘Olivet, svou vlastní sféru působnosti; a tyto tři stupňovitě nad sebou se rozkládající sféry se k sobě pojí takovým způsobem, že obvod kruhu, opsaného kolem dolejšího středu, nefeš (pud, senzitivní život, astrální tělo), se dotýká prostředního střediště, ruachy (vášnivé duše, psychického života), a obvod kruhu, opsaného kolem tohoto střediště, se dotýká středu nejhořejšího kruhu, nešamy (inteligence, spirituálního života). Konečně tuto trojici uvádí v souzvuk relativní jednota, která z ní činí čtveřici, čili jinými slovy, tyto tři sféry jsou obaleny čtvrtou dvojnásobného průměru, sférou volní, jejíž střed nutně splývá se středem prostřední sféry, psychické. Toto schéma umožní čtenáři, aby poznal na první pohled tyto vztahy mezi trojím člověkem a trojím vesmírem. Lidskou bytost (ať individuální či hromadnou) si můžeme představovat tak, jako by spojovala a ovládala pod železem své svrchované vůle částku trojí kosmické podstaty: Ducha, duši a astrální fluidum, čímž se stává účastná trojího života vesmíru. Svojí inteligencí (vnímající pouhého ducha) dosahuje člověk až k jednotě věcí, až k přírodě plodící, až k božské prozřetelnosti. Svým astrálním tělem se dotýká nekonečné dělitelnosti, osudu fyzické, zplozené přírody. Duše, prostřednice, je vlastní trpnou substancí lidské bytosti; konečně lidská vůle naklání tuto duši k tomu, aby vešla v souhlas buď s prozřetelností nahoře, na úrovni spirituální, nebo s osudem dole, na úrovni astrální. Proto je také třeba považovat vůli za vlastní podstatu člověka, neboť ona jej činí tím, čím je, buď dobrým nebo zlým, podle toho, jak řídí, buď vpravo nebo vlevo, svoji vlastní substanci, totiž duši. To právě Fabre d‘Olivet první objasnil s onou geniální jasnovidností, která charakterizuje tohoto velikého esoterního metafyzika XIX. století. Dívaje se na člověka z aspektu nadsmyslné všeobecnosti, označuje vůli jako jednu ze tří velikých, řídících mocností kosmu; druhé dvě jsou prozřetelnost a osud. „Vlastním sídlem vůle v říši člověka,“ praví, „je všeobecná univerzální duše. Pomocí univerzálního pudu je spjata s osudem a pomocí univerzální inteligence je ve spojení s prozřetelností. Prozřetelnost sama je pro individuálního člověka pouze univerzální inteligence a osud jenom univerzálním pudem. Tudíž říše člověka v sobě uzavírá cely vesmír. Mimo ji neexistuje absolutně nic než božský zákon, který ji tvoří, a prapříčina, z níž byl tento zákon emanován. Tato prapříčina se nazývá Bůh a tento božský zákon příroda.“1 Když neofyt dobře pochopil tyto všeobecné pojmy, shledáváme se s ním na začátku neschůdné stezky, která vede do chrámu vědy. Žádostiv zasvětit se nejenom studiem mistrů, strážců tradice, nýbrž také svou vlastní zkušeností, odhodlán rozšířit svá badání všude tam, kam ho bude moci vést pevná vůle, puzena vytrvalou snahou, otáže se snad, jaké brány v jednotlivých patrech lidské bytosti vedou 1
Hist. philos. du genre humain; díl II., str. 105-106
k oněm úrovním, které jim v neviditelném vesmíru odpovídají; otáže se po tajemství oné vzpruhy, kterou se otvírají tyto brány, a také na heslo, aby mu bylo dovoleno jimi vejít... Leč to jsou vítězné trofeje, které si každý musí osobně a postupně dobýt. Očekávají čekatele zasvěcení, byť by byly jeho intence sebedokonalejší, jeho účel sebevznešenější a jeho odvaha sebevětší, tak náhlá zjevení? Myslí, že do jeho nezkušených a nepevných rukou budou vloženy veškeré klíče svatyně?... Proč by, přiblíživ se k hierofantu, na něm hned nežádal formule, vyjadřující a uskutečňující veliké arkánum? Tyto dvě žádosti, stejně naivní, jsou si navzájem rovny. Hle, co by odpověděli na podobné otázky mistři starověké moudrosti... V podzemí memfidských, eleusinských nebo thébských chrámů nebyli tak zkrátka hotovi. Již neexistují tyto velkolepé chrámy zašlého světa, poslední útulky a důstojné pomníky nadlidské experimentální a tradicionální vědy; tyto kamenné a kovové památky se zřítily, avšak úzká a kluzká stezka, po obou stranách vroubená propastí, stále vede do ideální svatyně pravdy. Náleží jistě starším, aby své mladší bratry uvedli na stopu. Jsou zkušenější, proto jsou povinni slovem i příkladem dodávat nováčkům odvahu; mají je také svými radami chránit před nástrahami cesty, kterou znají, poněvadž ji sami již dříve prošli. Leč zde musí přestat jejich zcela nepřímé přispění. Každý dokonává své zasvěcení jedině sám. To je základní aforismus magie. Co nám může již nyní být vytknuto, odkazujíce v ostatním na poznámky o extázi, obsažené v kapitole Tajemství odloučenosti - poznámky otvírající málo známé obzory, bohaté na prospěšná poučení v otázce arkán, která je třeba objevit přímou zkušeností a rozmachem vlastní iniciativy - co nám může být jasně vytknuto, je toto: Člověk astrální, člověk psychický a člověk spirituální, určený k tomu, aby poznal a opanoval různé jemu odpovídající světy, je k tomu účelu opatřen zvláštními vnímavými orgány (astrálním, psychickým a mentálním), které jsou právě tak skutečné jako orgány smyslů fyzických. Tyto subtilní orgány, obecně neznámé, jsou u člověka z masa a kostí velmi nestejně vyvinuty; avšak existují alespoň ve stavu zakrnělém následkem nepoužívání; neboť tu neběží ani tak o vývin těchto vnitřních smyslů, jako spíše o jejich ponenáhlé probuzení. Kdo opět nabyl receptivních vlastností své duše na všech úrovních1, o tom lze říci, že je reintegrován (znova uveden) z tohoto světa do jednoty nebeské přírody. Je možné, že u některých vzácných lidí podržely vnitřní smysly všechnu svou vnímavou ostrost a že tělesný úpadek, v němž se ocitli, ani v nejmenším neporušil funkční intenzitu jejich duševních schopností. Těmito privilegovanými lidmi jsou ve vědomé formě jasnovidci různého řádu, ve formě relativně nevědomé inspirovaní všeho druhu. Geniální člověk konec konců není než intuitivní a spontánní adept, vznešeně neúplný, zato však bohatý na ony tak řídké dary, které velmi často postrádají i nejsubtilnější mystikové, totiž schopnosti esteticky převádět nadsmyslno ve smyslno a přeměňovat Slovo boží ve slovo lidské. Podobné schopnosti nelze získat; ony vždycky posvěcují geniálního člověka jako božské právo a předchozí milost; kdežto adeptství je právem lidským a vymožeností pozdější, jsouc výsledkem úsilí jeho osobní vůle. Když byl stanoven tento základní rozdíl, může a také má analogie dále pokračovat. Geniálnost je schopnost spontánní (více méně vědomé a přerušované) reintegrace, opětného uvedení člověka do nebeské vlasti jednoty, adamy. Proto také užívají básníci, malíři, hudebníci, sochaři a vůbec umělci, kteří se právem nebo neprávem pokládají za génie, stejný způsob mluvy jako mystikové, chtějíce charakterizovat periody snadného tvoření. Mají nebo nemají inspiraci. To je pozoruhodné. Hlavní iniciační dílo je tedy shrnuto, chceme-li, v umění stát se uměle géniem2; nicméně však s tím rozdílem, že přirozená geniálnost dává inspiraci jen v jistých chvílích, více méně častých, kdy duch právě chce sestoupit, kdežto geniálnost získaná ve svém vyšším stadiu je schopnost vynutit inspiraci a obcovat s velikým neznámem kdykoli. Tento rozdíl má opravdu dost jednoduchý důvod, že totiž ke geniálnímu člověku sestupuje Bůh, kdežto mág vystupuje k Bohu. 1
Chceme říci, pokud se to zde na zemi učinit může. Nikdy jsme se nedomnívali, že člověk po pádu by mohl své schopnosti naprosto ochránit před sešlostí, která je osudným důsledkem jeho pozemské inkarnace. Odrazný účinek fyzického těla na duši nelze zcela utlumit. 2 Ovšem vyjma schopnosti estetického transponování; řekli jsme, že je nelze získat.
Geniální člověk je jakýmsi magnetem, který v přestávkách přitahuje. Adept je přeměnitelná mocnost, vědomé pouto mezi nebem a zemí, bytost, která může dle své vůle zůstat na zemi a požívat jejích výhod a trhat její plody, nebo vstoupit na nebesa, ztotožnit se s božskou přírodou a plnými doušky pít nebeskou ambrózii. Geniálnost, přirozená přitažlivá síla, zakládá v určitých periodách více méně přechodnou korelaci s jednotou. Adeptství, neomezený průvodní list do nekonečna, dosahuje práva reintegrace jaksi podle libosti. Proto také obdržel adept1 v Indii význačné jméno jogi, tolik jako „sjednocený“ v Bohu. Zkušenost a tradice jsou tedy ony dva sloupy esoterního chrámu. Pravda může být předávána jako dědictví; může být získána iniciativou člověka na všech úrovních. Avšak jak jsme již pověděli, tato předaná věda by bez osobní zkušenosti zůstala jenom mrtvou literou, právě tak jako by mohla přivést do zkázy opovážlivého lupiče arkána, jenž nemá ono posvátné dědictví: Tradici. Mezi těmito dvěma poznávacími způsoby, činným a trpným, nadsmyslným a smyslovým,2 stojí střední, velmi plodná metoda, která oba směry smiřuje, doplňuje a někdy náhodou dokonce nahrazuje; je to metoda analogie; náleží zároveň moudrosti i rozumu. Prvním důsledkem stejnorodosti přírody, základního principu, který je napsán na štítu každé magické syntézy, je aforismus, jejž formuloval Hermes Trismegistos slovy: Co je nahoře, je jako to, co je dole; co je dole, je jako to, co je nahoře. Na tom se právě zakládá metoda analogie, která dovoluje podle známého usuzovat na neznámé. Metoda analogie je dvojí; induktivní a deduktivní, postupuje se při ní zdola nahoru a shora dolů; buď vychází z konstatovaných fakt a vede k zákonu, který je řídí, či k principu, k němuž tento zákon náleží, nebo se opírá o zákon již uznaný, princip již stanovený, a vyvozuje z něho dosud nepotvrzená fakta nebo pouze odůvodňuje seřazení a roztřídění známých fakt. Příklad nebude na škodu. Jestliže mág při rozboru schopností lidské duše v ní objeví jednak trojí hlavní modifikaci, hierarchicky rozvrženou do tří úrovní činnosti, jednak syntetickou sílu (vůli), která shrnuje tento trojí dynamismus, ovládá jej a přivádí k bytostné jednotě, bude z toho moci analogicky indukovat, že jemu odpovídající trojí dynamismus neviditelného vesmíru je obklopen, řízen a sjednocován syntetickou mocí (božské tvůrčí vůle), která je vesmíru jako celku tím, čím je lidská vůle člověku jako celku, totiž sjednocujícím činitelem s vlastní podstatou3; to je analogická metoda induktivní. Jestliže mág naopak obrátí svůj duševní zrak od integrálního kosmu k individuálnímu člověku, bude moci analogicky dedukovat, vida totožnost jejich složení, že člověk je vlastně malým světem, mikrokosmem na rozdíl od makrokosmu či velikého světa; to je analogická metoda dedukti vní. Ukázali jsme vzájemnou kontrolu, jejíž zkušenost a tradice se vzájemně posilují a potvrzují. Výlučné studium mistrů by vedlo jen k tomu, že by rodilo učence v oboru mystiky; a pouhé praktikování extáze by stvořilo vizionáře; tento i onen se musí spojit, aby utvořili pravého adepta... Nuže, analogické usuzování může nahradit do jisté míry jeden nebo druhý z těchto poznávacích způsobů, a to tak, že umožňuje opačnou zkoušku poznatků, předaných tradicí, i poznatků, získaných pokusně. Důsledkem toho bude analogie obzvláště cenná pro zasvěcence, který je teprve začátečníkem a který neví vždy, kde má uchopit Ariadninu nit esoterní, pravověrné tradice, a někdy cítí, jak se rozpouštějí jeho Ikarova křídla, když se chce vznést do vyšších krajů mystické zkušenosti. Přichází na 1
Takto jmenujeme hierarchu, který dospěl k dovršení nejvyšší moudrosti a nejvyšší moci, které lidská přirozenost může dosáhnout, na rozdíl od žáka, který byl pouze přiveden na cestu a kterého budeme nazývat zasvěcencem. Tento je „initiatus“, tj. počatý, onen je „adeptus“, ten, který sám o sobě dovedl dosáhnout (adipisci) nauky i síty. Je však zvykem nazývat adepty také ony mágy, kteří dosáhli čistě spekulativního mistrovství. 2 Je patrné, v jakém smyslu užíváme slova „smyslový“. Nemluvili jsme právě o vlastních smyslech (či snímacích schopnostech) astrálního, psychického a spirituálního člověka? 3 Z jiného hlediska je možno také indukovat, že hmotný, smyslům přístupný vesmír, který si zhusta osobuje název kosmu, je vůči celému kosmu tím, čím je stavba z čivů, masa a kostí, která často usurpuje název člověk, vůči individuálnímu člověku, tj. jeho hmotným, smyslům přístupným tělem.
mezery v učení mistrů? Vidí před sebou srázy jeho vlastnímu vzletu nedostupné? - V analogii nalezne dvojí kritérium, nástroj, jehož pomocí je doplní a pak sleze. VII. Nadešel okamžik dokončení. Jestliže jsme se odhodlali skončit tento úvod již až příliš hutný, který přesahuje svůj normální rámec, neznamená to, že bychom litovali těchto stránek, které předejdou, jak doufáme, osudným omylům a hrozícím nedorozuměním. Těšíme se v této chvíli, že si vytrvalý čtenář učinil o magii jasnou, přesnou a správnou představu, která u něho vylučuje možnost, aby směšoval magii buď s čarodějstvím ve vlastním smyslu, nebo s onou ubohou mystifikací, kterou je esoterismus, jak si jej představují profánní a i takzvaní mágové, kteří jsou vždy ochotni si dát titul profesora okultních věd na čtvrté stránce časopisu Gil-blas nebo Figaro.
TRITHEMIŮV PENTAKL (kreslil O. Wirth podle Eliphasova náčrtku, vvňatého z jednoho jeho dopisu svědčícího o baronu Spédaliérim). Rozhodné rozlišení mezi vysokou naukou a čarodějstvím navíc vyžadovalo, aby toto dílo souběžně pojednávalo o obou, nebo alespoň o teoriích, které lze na oba směry aplikovat, jak jsme již na počátku poznamenali. Hle, strom vědění dobrého i zlého; jeho vidličnatě rozvětvený peň vyrůstá z jediného kořene. Hle, symbolickou pannu, kterou potkal Apollón na březích Hyfasidy; její tělo je zpola černé, zpola bílé. Hle, tajemný kosočtverec Trithemiova pentaklu: V hořejším trojúhelníku září božské schéma, nevyslovitelný Tetragramaton, a ve tmách dolejšího trojúhelníku se šklebí obraz Satanův. Tento emblém je titulním obrazem naší knihy Klíč k černé magii; nezvolili jsme ho bez úmyslu. Osvald Wirth jej rekonstruoval na základě popisu, který podal Eliphas Lévi podle ukázky, kterou mu poskytl jeho žák, hrabě Alexander Branicki; neboť tento obraz je neobyčejně vzácný a nalézá se pouze v několika rukopisných exemplářích knihy Pojednání o příčinách druhotných (De septem Secundeis).1 Skládá se, jak praví Eliphas Lévi, ze dvou trojúhelníků o společné základně, z nichž jeden je bílý a druhý černý; pod vrcholem černého trojúhelníku leží blázen, který namáhavě zvedá hlavu a s úšklebkem hrůzy pohlíží do temnoty trojúhelníku, v níž se odráží jeho vlastní obraz; o vrchol bílého 1
Dílo opata Jana Trithemia, samo o sobě dosti vzácné. Bylo vytištěno v roce 1567 v Kolíně, nadepsané De septem Secundeis, sive de spiritibus orbem post Deum moventibus, reconditissimæ scientiæ et eruditionis libellus etc. Coloniæ apud I. Birkmannun (s titulním obrázkem a sedmi velmi pozoruhodnými dřevoryty Sebalda Behama).
trojúhelníku se opírá člověk mužného věku v rytířském oděvu, pevného pohledu a v postoji důtklivého a klidného rozkazu. V bílém trojúhelníku jsou napsána písmena božského Tetragramatonu.1 Tento pentakl bychom mohli vyložit touto legendou: Moudrému je oporou bázeň před pravým Bohem; nemoudrý je poražen strachem před falešným bohem, podobným jemu samému. To je přirozený a exoterní smysl tohoto emblému; avšak adepti, uvažujíce o něm v celém jeho souhrnu i v jeho částech, v něm naleznou poslední slovo kabaly, nevyslovitelnou formuli velikého arkána, rozlišení mezi divy a zázraky, tajemství zjevení, univerzální teorii magnetismu a vědu všech tajemství.2 Ač nechceme před čtenáři otvírat tak gigantické rozhledy, vzbuzovat v někom vábivé naděje, neváháme vyznat, že mnozí snad vystihnou, pochopivše Trithemiův pentakl, hlavní myšlenku, která byla ustavičným vodítkem při psaní této knihy. Stanislas de Guaita
1
E. Lévi v listu svědčícím jednomu z jeho žáků, baronu Spédaliérimu, podává náčrtek tohoto pentaklu, který se však značně liší od výše uvedeného popisu. Autor Dějin magie asi viděl dva zcela různé exempláře Trithemiova symbolu. Z rytíře se stal jakýsi Herkules, opřený o válečný štít, na jehož vrcholu jsou napsána čtyři písmena: hwhy. Asi uprostřed štítu je vidět šestipaprskovou hvězdu, pečeť Šalomounovu, v níž se shlíží blázen, na němž těžce spočívá dolní hrot štítu. Ďábelská hlava se zjevuje v průpletu obou trojúhelníků, v samém středu hvězdy (viz obrázek). 2 Eliphas Lévi, Histoire de la Magie. (345-346).
8.
x
Rovnováha a její působce Spravedlnost - Rovnováha - Váhy - Soulad
Otevřete knihu Thothovu na osmém listu1; Themis, která, trůníc mezi dvěma sloupy, třímá v pravici meč a v levici váhy, nám odhaluje arkánum vesmírové rovnováhy. Dvě misky, které si tvoří vzájemně protiváhu, pro vás budou symbol: 1. Ve světě božském snubní harmonie moudrosti a inteligence.2 2. Ve světě psychickém blahodárného a plodného spojení milosrdenství a spravedlnosti. 3. Ve světě hylickém1 či astrálním (substrát světa hmotného) dvojí moci, mužské a ženské, tvůrčí 1
Osmý klíč tarotový: Spravedlnost. Protože francouzština není jazykem posvátným, je většina slov této řeči libovolně přiřčena mužskému nebo ženskému rodu: a náhoda a nejasná intuice nemohou vždy připadnout na to pravé. Není tedy třeba se příliš divit, že se mluví o svatbě moudrosti a inteligence a poté o plodném spojení milosrdenství a spravedlnosti. Jsou to kabalistické výrazy. A při roztřídění polarizovaných sefirotských trojic, které spatřujeme na tomto místě je chokma (hmkx moudrost) označena znaménkem mužským a kladným právě tak jako chesed (dsx milosrdenství), a to v protivě k bině (hnyb inteligence) a gebuře (hrwbg přísnost, spravedlnost), které jsou označeny znaménkem ženským a záporným. 2
30
moci kosmu, jenž je sám androgynem, totiž herebu a jony2, principů dvou sil, dostředivé a odstředivé, které se projevují: První v čase, který tvoří a požírá přechodné tvary, druhá v éterickém prostoru. Prostor je Rheou, manželkou onoho nesmiřitelného Krona, jehož úlohou je bez ustání požírat tvárnou látku, která je v ní, zpracovávat ji, zhušťovat do pomíjivých tvarů hmoty, různě specifikované, živoucí a nekonečně proteické (mnohotvárné, měnivé). Meč, který vězí v Themidině pravici, je symbolem moci a jejích akčních prostředků na všech stupních a ve všech světech. Všímáme-li si pouze astrální úrovně, která nás v tomto svazku obzvláště zajímá, je mečem hromadného Cheruba, obrazu nástrojového a potenciálního éteru, který stanoví a udržuje kosmickou rovnováhu. Tento tajuplný působce má na sta jmen. Kabalisté jej nazývají fluidickým hadem (světa) ašje, staroplatonci v něm spatřují fyzickou duši světa, jež v sobě chová sémě všech bytostí, a valentinští gnostikové jej zosobňují v Demiurgovi; nevědomém tvořiteli dolejších světů. Podle hermetiků je to kvintesence živlů, azoth mudrců (čili 6 zúrodněný Q), nebo konečně tajný oheň, živoucí a filosofický. Pro magiky je to prostředník mezi dvěma přírodami. Mediátor (prostředník) obratitelný, indiferentní jak vůči dobru, tak vůči zlu, jejž může pevná vůle podřídit jednomu i druhému. Je to konečně ďábel, chceme-li, totiž podstatná síla, kterou čarodějové užívají k očarování. Mocnost sama o sobě nevědomá, avšak způsobilá, aby obrážela všechny myšlenky; mocnost neosobní, avšak schopná, aby na sebe vzala podobu jakékoli osobnosti; mocnost uchvacující a panující, kterou adept nicméně může proniknout, donutit a podmanit a na kterou konečně ani nepomyslil pověrečný lid za zlatých časů Lancrů a Michaelisů; je to zkrátka astrální světlo čili tvárný všeobecný prostředník.3 V této úvodní kapitole pozorný čtenář pozná rušivou povahu a způsoby činnosti tohoto účinného působce rovnováhy; toto mysticum robur, které zlosynové čarodějství obludně zosobnili k svému vlastnímu obrazu s význačnými stigmaty zvířeckosti, do níž sami klesají. A tak mohl básník Piron k jejich veliké radosti v osmi žertovných verších načrtnout portrét pekelného ďábla, aniž by mu ovšem lichotil, aniž by však měl také právo ubírat mu na podobě. „Má kůži připálené pečeně, čelo rohaté, nos jako skrček, nohu křivou; vřeteno, na němž předl Herkules, zmotané a černé, a k dovršení směšnosti ocas kolem hrdla.“ V magii platí axiom, že každé slovo tvoří to, co tvrdí. Tedy stále evokujíce tuto nesalónní osobu, realizovali ponenáhlu hlupáci nebo ničemové, kteří si ji představovali v této tradicionální, avšak málo hieratické podobě4 - a tento typ se ustálil před několika stoletími souhlasem lidí jim 1
Hylé esoterně neznamená hrubou hmotu. Tento omezený smysl je jí obecně přikládán. “Ulh řeckých filosofů, 3lyj a ylwyh zasvěcených rabínů, znamená kvasící substanci subtilní hmotu v činnosti (viz Fabre d'Olivet: Langue hébr. rest., II. 77. Drach: L'Harmonie entre l'Église et la Synagogue, I., 564., a L'Hist. du Manichéisme de Beausobre, II., 268.). 2 Kdybychom chtěli zůstat věrní terminologii zoharských kabalistů, zavěšujíce sefirotské váhy ve třetím světě (tj. v říši přírodní, pozn. O. G.) na hřebík jesodu (dwsy), jako jsme je zavěsili v prvním a druhém světě (říši rozumové a duševní pozn. O. G.) na hřebík ketheru (rtk) a tiferethy (trapt), museli bychom psát hod (dwh) a neca (xcn) místo herebu (brj) a jony (hnwy). Avšak před posvátnými slovy kabaly dáme vždycky přednost - když se nám naskytne příležitost jich užít původním Mojžíšovým hierogramům, jejichž esoterní přesnost je větší. Nikdy nezapomínejme, že Zohar, základní a posvátná kniha kabaly ať je vznešená a plná zjevení, je jen skromným komentářem Mojžíšova Pentateuchu a zejména Genese. Je ostatně psána v jeruzalémském dialektu, tudíž pokaženou hebrejštinou. 3 Viz Au seuil du Mystère, III. vydání, str. 83-92, 145-147, a Temple de Satan. 4 Ledaže by to byl hieratismus neobyčejně pokažený. 31
podobných - svůj sen v astrálu. Je třeba dodat, že pokaždé, když nějaký nový čaroděj vzývá tento ohyzdný obraz, evokuje jej se vší tvůrčí energií své víry a křikem svých zlých, vyvrcholených vášní, tu nejen, že se mu tento obraz zjevuje, nýbrž on nadto připojuje k tomuto fluidickému náčrtu nový, svěží rys a precizuje existenci této obludy, živě ji svou vlastní hyperfyzickou substancí. Není to paradoxon, jak bychom se mohli domnívat, nýbrž je to pouhá pravda, která bude čtenáři ještě patrnější, až jej seznámíme s obojetnou, nekvalifikovatelnou povahou jistých přízraků, ontologicky nestálých, jakýchsi kompromisů mezi nicotou, kterou osvědčují, a jsoucností, které se rouhají. Okultismus je nazývá larvami (bližší viz kap. 9, Tajemství odloučenosti). Leč zanechme anticipací podobného druhu. Nemáme nyní co činit s fantastickým a burleskním, obojetným, neduživým a směšným Satanem, pouhým odleskem, jenž byl chorobnými imaginacemi zachycen na psychickém zrcadle naší planety. Hanba tomuto matnému přízraku, jenž ustupuje před zavanutím větru, rozptyluje se nepatrným úsilím lidské vůle a jejž rozdrcuje blesk inteligence!... Nikoli, toto strašidlo je pouze larvou mezi mnoha jinými.1 Nás zajímá opravdový a hrozný démon, ten, jenž je obalem nachaša a substrátem hmoty; univerzální Atlas, který udržuje světy v rovnováze, udělovatel fyzického života i fyzické smrti, Demiurg tisícerých jmen, z nichž některá jsme již poznali; to je panthomorfní oheň, tvárná a vynalézavá duše světa, drak astrálna. Astrální drak je absolutním symbolem astrálního světla, uvažovaného ve svém dvojím kosmickém pohybu a v souboru svých účinků. Jakkoli jsme až dosud nechali tušit povahu a úlohu tohoto velikého působce, přece se přesného a uspokojivého vysvětlení toho, co jsme pověděli, dostane asi téměř jen věrným přátelům našich předchozích spisů, nebo badatelům již pokročilým, nebo učencům v oboru mystiky. Abychom vnikli do samého středu věci, přistupme ihned k Smaragdové desce, této zjevení obsahující stránce, kterou nám zanechal antický svět. Univerzální rovnováha a její působce jsou zde mistrně popsány. Ne každý rozluští tento starobylý text egyptských mystérií. Jeho podivný a jednoduchý lakonismus, velmi způsobilý, aby zavedl profánní, uchvátí snaživého badatele, předkládaje jeho vytrvalému důvtipu více hlubokého smyslu nežli slov. On je odhaluje jeden po druhém. A tak za sebou jdoucí hádanky odkládají svůj poslední závoj, jako ony o krásu se peroucí bohyně před královským pastýřem na hoře Idě. Úplně vysvětluje Smaragdovou desku, držíme se prostě slov předmluvy. Nestačí tu však pouhý překlad; běží o výklad. V textu samém nalezneme vysvětlivky, vsunuté do závorek, aby se předešlo jakémukoli nedorozumění. Pak podrobnosti, rozvedené v dalším textu, dovolí čtenáři, aby lépe vnikl do vlastního esoterismu.
1
Larva v nejširším slova smyslu (viz konec kapitoly 10, Kolo štěstěny). Přesně řečeno, je ďábel vitalizovaným (oživeným) astrálním obrazem.
32
SMARAGDOVÁ DESKA Slova Hermetových arkán.1 JE PRAVDIVÉ: (v principu), JE JISTÉ (v teorii), JE SKUTEČNÉ (ve faktu, v aplikaci)2: ŽE TO, CO JE DOLE (svět fyzický, hmotný), JE JAKO TO, CO JE NAHOŘE (analogické a úměrné světu spirituálnímu a nadsmyslnému), A TO, CO JE NAHOŘE, JE JAKO TO, CO JE DOLE (doplňující se vzájemnost), ABY BYLY DOKONÁNY DIVY JEDINÉ VĚCI (nejvyšší zákon, na jehož základě se dokonávají harmonie všesvětového stvoření3 v jeho jednotě). A JAKO VŠECHNY VĚCI BYLY UČINĚNY (vykonány, realizovány) Z JEDINÉHO (na základě jednoho principu), ZA PROSTŘEDKOVÁNÍ JEDINÉHO (prostřednictvím jediného působce), TAK SE VŠECHNY VĚCI ZRODILY Z TÉTO JEDINÉ VĚCI PŘIZPŮSOBENÍM (jakýmsi pojímáním, kopulací).4 SLUNCE (hustič kladného vyzařování či světla červeného, dwa ód) JE JEHO OTCEM (činným prvkem tohoto působce - což je správné jenom z našeho pozemského hlediska), MĚSÍC (zrcadlo záporného odrážení paprsků čili světla modrého bwa ób) JE JEHO MATKOU (trpným prvkem tvůrčím), VÍTR (éterická, těkavá atmosféra) JEJ NOSIL VE SVÝCH ÚTROBÁCH (byl nebo je jeho nositelem), ZEMĚ (uvažována jako typ střediští hmotného zhuštění) JE JEHO ŽIVITELKOU (athanorem pro jeho zpracování). ON JE OTCEM (tvůrčím prvkem) UNIVERZÁLNÍHO TELESMATU5 (dokonalosti, konečného cíle) CELÉHO SVĚTA (živoucího vesmíru). JEHO SÍLA (síla tvůrčí exteriorizace, Mojžíšova řeka Pišon 3wvyp) JE CELÁ (úplná, dokonalá, úplně rozvinutá v celém rozsahu), KDYŽ BYLA PROMĚNĚNA (doslova byla-li obrácena)6 V ZEMI (arec 5ra Mojžíšův; kondenzovaná, specifikovaná substance; poslední tvar tvůrčí exteriorizace; hmota smyslům patrná). ODDĚLÍŠ ZEMI (zde ve všeobecnějším smyslu znamená země to, co náleží hmotnému a hmatatelnému světu, světu podob, tvarů) OD OHNĚ (akčního principu, od toho, co přináleží světu
1
Verba secretorum Hermetis. - „Verum sine mendatio, certum et verissimum: Quod est inferius est sicut quod est superius; et quod est superius est sicut quod est inferius, ed perpetranda miracula rei unius. Et sicut omnes res fuerunt ab uno, mediatione unius, sic omnes res natæ fuerunt ab hac una re adaptatione. Pater eius est Sol, mater eius Luna; portavit illud ventus in ventre suo; nutrix eius terra est. Pater omnis Telesmi totius mundi est hic. Vis eius integra est, si versa fuerit in terram. Separabis terram ob igne, subtile a spisso, auaviter, cum magno ingenio. Ascendit a terra in coleum, iterumque descendit in terram, et recipit vim superiorum et inferiorum. Sic habebis gloriam totius mundi. Ideo fugiet a te omnis obscuritas. Hic est totius fortitudinis fortitudo fortis: quia vincet omnetn rem subtilem, omnemque solidam penetrabit. Sic mundus creatus est. Hinc erunt adaptationes mirabiles, quarum modus est hic. Itaque vocatus sum Hermes Trismegistus, habens tres partes philosophiae totius mundi. Completum est, quod dixi de operatione Solis.“ (Khunrathův latinský překlad) 2 Doslova: Je pravdivé, bez lži, jisté a nejpravdivější. Tato trojí afirmace zřejmě odpovídá třem světům magie. 3 Neologismus dost šťastně utvořený současným mystikem Ludvíkem Michalem de Figannierem. 4 „Per conjunctionem“, varianta Glauberova znění (Miraculum mundi, de mercurio philosophorum, Amstel, 1653, str. 74). 5 Jiná verze? Thelematu, Qel»ma, vůle. Připustíme-li tento překlad, musíme rozšířit symbolický smysl slova „otec“ na význam „prvek projevu“. 6 Si versa (překlad Khunrathův), Si mutetur (překlad R. Glaubera). 33
normálnímu a nadsmyslnému), JEMNÉ OD HRUBÉHO (analogický smysl)1 OPATRNĚ A NEJVÝŠ MOUDŘE. ON (čisté, univerzální fluidum, prostředník a podle některých gnostiků tělo Ducha svatého) VYSTUPUJE OD ZEMĚ K NEBI (polokruhový proud zvratný,2 vystupující; odliv skladu) A ZASE ZNOVA (pohybem střídavým a zároveň současným) SESTUPUJE Z NEBE NA ZEMI (polokruhový proud vyzařovací, sestupující, příliv rozkladu) A PŘIJÍMÁ (nasycuje se, střídavě na sebe bere) SÍLU (síly, vlastnosti, vlivy) VĚCÍ HOŘENÍCH I DOLENÍCH (světa fyzického či hmotného a světa jemně hmotného či astrálního, nebo také z jiného hlediska, sféry citové a rozumové). TAKTO (právě skrze tyto principy) BUDEŠ MÍT (získáš, zjednáš si) SLÁVU (svrchovanost, vládu) CELÉHO VESMÍRU; VEŠKERÁ TEMNOTA (veškerá slabost, veškerá nerozhodnost, veškerý blud Mojžíšův hierogram 1vx chošek vyjadřuje esoterně všechny tyto trpné idey, jejichž symbolem je kužel zemského stínu) PRCHNE PŘED TEBOU: TU SÍDLÍ SÍLA, ZE VŠECH SIL NEJMOCNĚJŠÍ (vzájemný princip aktivity, potenciál veškeré manifestace, podklad veškeré činnosti, trvalý základ všech druhů fenomenů), KTERÁ PŘEKONÁ (zmocní se, zhustí, upevní) KAŽDOU JEMNOU VĚC A PRONIKNE (vmísí se do ní, rozloží, rozpustí) KAŽDOU VĚC PEVNOU (kohezní, hustou, trvalou, konkrétní). TAKTO (skrze tohoto činitele nebo také touto cestou) BYL STVOŘEN VESMÍR (uveden z principu ve jsoucnost, ze jsoucnosti v zárodečnou sílu, ze síly v činnost, zkrátka realizován). ODTUD VZEJDOU (zde naleznou svůj původ, princip) PŘIZPŮSOBENÍ (aplikace neboli výtvory) PODIVUHODNÁ, JEJICHŽ ZPŮSOB (způsob bytí, typ formace) JE ZDE (oznámen, odhalen, vyložen). PROTO JSEM BYL NAZVÁN HERMES (HRMHS) Merkur, složitý mýtus, v tomto případě emblém mathese, úplné, živé vědy, jejíž dvojí proud intuitivně-syntetický a analytickoexperimentální je symbolizován berlou Merkurovou3) TRISMEGISTOS (třikrát převeliký či největší), MAJE (získav) TŘI ČASTI FOLOSOFIE (úplnou znalost tří světů: božského či nadsmyslného, psychického či vášnivého a přirozeného či smyslového) CELÉHO VESMÍRU.4 CO JSEM POVĚDĚL (mé učení, mé slovo) O MAGISTERIU5 (čili o operaci Velkého díla) SLUNCE (tisíce významů? Magisterium slunce může znamenat práci, která byla dovedena ke svému dokonání; je možno v něm spatřovat intelektuální genezi; zdroj a úkol univerzálních fluidických proudů; evoluci androgynního oru či plodivého světla; konečně vlastní magisterium alchymistů, jehož tajemství jsou, jak oni praví, odhalena v tomto textu Smaragdové desky), JE ÚPLNÉ (dokonalé, cele vyslovené). Nebudeme se přít o pravost, autorství a datum jedné z nejvelkolepějších iniciačních památek, které nám zanechal řecko-egyptský starověk. Jedni trvají na tom, že to je jenom zmatené dílo nějakého alexandrijského snílka, jiní dokonce pokládají tuto památku za apokryf z V. století. Někteří je mají za starší čtyř tisíc let. Co nám na tom záleží? Ať byla nebo nebyla objevena Alexandrem Velikým v Hermově hrobě, ať byla nebo nebyla vyryta na smaragdové destičce, je jisté, že tento text shrnuje tradice starého Egypta. A Egypt byl po mnoho století poslední baštou celého esoterismu; jeho sfingy byly strážci tohoto pokladu, který byl zanechán budoucím časům několika civilizačními cykly, tak vzdálenými a zapadlými v prehistorické noci časů, že tato oslepující ohniska intelektuálního světla nevydávají již ani záblesk, který by je prozradil našim archeologům. Několik vysvětlujících slov rozboru, vsunutých do našeho překladu, vyžaduje všeobecný a syntetický komentář. Mohli bychom říci, že tento komentář se má vztahovat k celému tomuto svazku, protože Smaragdová deska bude východiskem našich výkladů o divech astrálna. 1
Tj., uvažujeme-li z téhož hlediska jako protiklad proti smyslovému. Nemyslíme však, že slova „subtile a spisso“ tvoří pleonasmus s předcházející částí věty; dalo by se stanovit množství různých významů, všech přísně exaktních. Např. vzhledem k operacím Velikého díla „jemné a hrubé“ znamená „prchavé a pevné“. Smaragdová deska skrývá více smyslu nežli slov. 2 Hermes mluví o návratu dříve než o vyslání; tím chce dát na srozuměnou, že běží o dvojí ustavičný pohyb. 3 Viz v dalším výklad slova HRMHS. 4 Astrální svět může být připojen k světu psychickému, nebo k světu smyslovému. (Viz Au seuil du Mystère, str. 87-89, pozn.) 5 „De magisterio Solis“ (překlad Glauberův). 34
Zasvěcovatel - ať je kdokoli, plně si zaslouží toto jméno - vyhlašuje na prvním místě veliký zákon hermetické analogie; ta vládne ve všech světech a umožňuje inteligenci, vyzbrojené kompasem logiky, aby formulovala indukce, postupujíc od známého k neznámému, od hmotného k nadsmyslnému a od zvláštního k všeobecnému. Aby nám poskytl tuto Ariadninu nit, je první starostí Hermeta-hierografa. Pak přichází k popisu pouta, jež pojí tyto extrémy; velikého prostředníka bytostí a věcí, onoho otce univerzálního telesmatu, o němž mluvíme až do konce. To je hlavní působce královského umění, a Trismegistos se nás snaží zaujmout tím, že popisuje jeho povahu, podává nám mystický klíč k Velikému dílu a učí nás magisteriu slunce. Veliké dílo může být uvažováno z různých hledisek. Avšak vždy zůstává Chysopeou čili uměním, dobývat čisté z nečistého a zlato z bezcenných strusek. Alchymista hledá zlato kovové či pozemské; adept mistrovství života hledá univerzální lék či zlato fyziologické; mág hledá zlato thaumaturgické či moc a mystik hledá zlato morální či svatost; a konečně theosof hledá zlato spirituální či ztotožnění lidské inteligence s božskou podstatou; zkrátka absolutní pravdu, vědu. Všichni chtějí získat světlo v jeho různých aspektech. Neboť fyzické zlato je podle mínění spagyriků pouze zhuštěné světlo; univerzální lék spočívá ve vitální kvintesenci zlata; magická moc bude náležet tomu, kdo dovede řídit astrální světlo či hyperfyzické zlato; obcování se svatými spadne do klína tomu, kdo přemění svou animickou substanci ve zlato morální; a pravda, světlo theosofů, není než zlato spirituální a božské. My zde pojednáváme především o zlatu hyperfyzickém, které autor Smaragdové desky označuje jako ploditele telesmatu (čili dokonalosti věcí tělesných). Tvoří ostatně průměr všeho ostatního zlata. Jediná ve svém principu, androgynní (tj. dvojí a trojí) ve své povaze, čtverá v modalitách svých manifestací (4 okultní živly) jeví se tato proteická bytost ve svých posledních realizacích jako nekonečně mnohonásobná. Neboť tvoří nediferencovanou kosmickou látku, jejíž polymorfní hmota předvádí našim smyslům pomíjející specifikace. To je on, univerzální nástrojový prostředník, proměnlivý, všude skrytý éter; sluha každé moci, dobré i zlé, obojetná nádhera nebes, schopná vzít na sebe střídavě tisíceré plastické tvary a zahalit do svého hvězdného pláště draka nachaša, nebo nevyslovitelnou ruachu-ha-qadoš.1 Za vlády a vlivu vyšších principů naplňuje tento působce prostor šamajimu nebeským a blahodárným zářením; tehdy jej lze považovat za mystické světlo, v němž se vtěluje Duch svatý. Když je však ponechán sám sobě, nebo když se zmocní jeho řízení zvrácená vůle, stává se osudným a démonickým, a pak je tělem samého Satana. S Paracelsem, Eliphasem Lévim, Kelef ben Nathanem, Martinesem a celou západní esoterní školou jej budeme nazývat astrálním světlem. Astrální světlo tvoří hyperfyzickou oporu hmotného vesmíru, neomezený virtuál, jehož předmětnými projevy na nižší úrovni jsou tělesné bytosti. Byť bylo toto tajemné světlo, v němž se koupají všechny světy, nazýváno kosmickou duší, nás to nijak nepřekvapuje. Právem mohlo také být nazváno expanzivním spermatem života a zmagnetizovanou nádrží smrti, poněvadž vše se zrodilo z tohoto světla (materializací čili přechodem od moci k činu) a vše v něm má být uvedeno do dřívějšího stavu (opačným pochodem čili návratem od konkrétního objektivna k potenciálnímu subjektivnu). Jako elektřina, teplo, světlo, zvuk atd. (různé způsoby fluidické aktivity), je i ono zároveň substancí i silou. Ti, kteří v něm spatřují pouze pohyb, upadají do velikého omylu; jak si představíme 1
Čtenáře snad překvapí, že se chápeme zvláště hebrejského slovníku v komentářích, jejichž motivem byla památka egyptského původu. Dovolíme si připomenout, že čistá hebrejština, jakou používal autor Berešitu, není vlastně než nejokultnější řečí svatyní Mizraimu. To právě Fabre d‘Olivet vítězně zjistil. Mojžíš, kněz Osirisův, napsal svou knihu o padesáti kapitolách v hierogramech (třetího stupně), které jsou ve svém esoterismu srozumitelné jen memfidským adeptům nejvyššího stupně. Jedině tato kniha, vulgárně zvaná Genese, byla, jak se zdá, přepsána za Ezdráše, aniž by byl změněn její duch nebo litera. Tajná Mojžíšova nauka tvoří to, co nazýváme prvotní kabalou, která se materializovala paralelně s jazykem samým. Rozdíl mezi učením Simeona ben Jokaj a Mojžíšovým učením je jako rozdíl mezi dialektem syrsko-chaldejským, kterým se mluvilo v Jeruzalémě za doby císařů, a prvotní hebrejštinou Mojžíšovou. Použili jsme kabalu zoharskou (nebo alespoň je pro nás pravidlem) jen podpůrně, protože nemáme čistší a hlubší esoterismus než knihy Mojžíšovy, a Zohar je jenom jejich pozdním komentářem. 35
skutečný pohyb bez pohybovaného předmětu? Nicota nevibruje. Uvažovat o pohybu nebo jakékoli jiné vlastnosti v absolutní prázdnotě je zřejmě absurdní. A redukovat astrální světlo na abstraktum pohybu, znamená činit z něho rozumovou bytost, což vede opět k popření jeho existence, byt i latentní. Je tedy třeba, abychom je definovali jako substanci, která jeví sílu, nebo, chcete-li raději, sílu, která užívá substance; je to nerozlučitelná dvojice. Jakožto substance je astrální světlo, jak jsme řekli, substrátem veškeré hmoty, potenciálem veškeré realizace, stejnorodostí, kořenem veškeré diferenciace. To je časový výraz Adamy hmda, onoho prvopočátečního prvku, z něhož, jak praví Mojžíš, vznikl univerzální Adam; čili, abychom užili jazyka exoterismu, oné hlíny, z níž Nejvyšší utvořil praotce lidstva. Jako síla se bude jevit astrálno, dynamizováno přílivem a odlivem oné živoucí podstaty, kterou jsme nazvali s Mojžíšem nefeš-hachaja hyxh vpn, dechem života.1 Chceme-li odůvodnit tento příliv a odliv dechu života, stačí, zobrazíme-li jej, jak se zmítá, abych tak řekl, mezi dvěma magnety: Nahoře ruachou-elohim, oživujícím dechem hromadné, stejnorodé rajské substance, dole nachašem, působcem, dávajícím vznik individuálním, partikulárním, materializovaným existencím. To je princip dělitelnosti proti principu nedílnosti, to je rozdrobení rodícího se nebo ke zrození se chystajícího. Já proti jednotě věčného Já. Z této opozice vyplývá dvojí dynamismus nepřátelských sil, které je třeba studovat jak co do jejich vlastní povahy, tak co do zákona jejich vzájemného mechanismu. Pak, vrátivše se k nachašovi (draku astrálna) snáze uhodneme tajemství zářivého astrálního fluidu s kontrastem jeho opačných proudů a střed jeho rovnováhy. Astrální světlo je zkrátka oživená substance, která se pohybuje ve dvou opačných a doplňujících se směrech v důsledku dvojí polarity, od pólu celosti k pólu rozkladu a vice versa. Podléhá totiž dvojímu opačnému působení; na jedné straně na ně působí síla roztaživá, zúrodňující, světlo jona hnwy, působce plození a dárce života na druhé straně pak síla svíravá, tvary ničící, temný hereb brj, hlavní působce smrti a následkem toho i reintegrace (návratu individuí v hromadnost, diferencované a pojímající hmoty ve stálou a nediferencovanou substanci).2 Tyto dva hierogramy, hereb a jona, které přejímáme od Mojžíše, přicházejí v hebrejském textu Genese častěji, a to zejména v VIII. kapitole, jednající o potopě (v. 6-12). Všichni oficiální překladatelé překládají slova hereb a jona slovy havran a holubice. Tento význam mohou skutečně mít tato dvě slova v nejomezenějším a nejhmotnějším smyslu. Zopakujeme kvůli připomenutí ono vypravování připisované Mojžíšovi: Potopa dokonala své dílo, vody ponenáhlu opadávají a počínají se objevovat vrcholky hor. Noe nechává uplynout 40 dní, pak otevře okno archy a vypouští havrana (hereb), který odlétá, aby se již nevrátil.3 Po sedmi dnech Noe propouští holubici (jonu), avšak tato se vrací, protože nenalezla, kde by spočinula.4 A Noe ji znova přijímá do archy. Opět uplyne týden. Noe vypouští holubici, která se mu vrátí téhož dne večer, ale přináší v zobáčku olivovou ratolest... Konečně po sedmi dnech dalšího čekání vypouští Noe potřetí holubici, která se však již nevrátí.
1
Viz předmluvu a též Au seuil du Mystère, str. 146. Síla roztaživá, působíc na or, plodí proud kladného světla, od, síla staživá pak proud světla záporného, ob. 3 Takto se překládá v Septuagintě; avšak sv. Jeroným je přesnější: „Krkavec,“ praví, „vyletoval a zase se navracel.“ (egrediebatur et revertebatur) 4 Ani na vrcholu hor, které se vynořovaly již 47 dní před tím? Taková je logika smyslu, jejž připouštějí theologové. 2
36
VODA A OHEŇ, manželské spojení protiv (indický symbol ze sbírky Maltattiho de Montereggio). Tak zní, alespoň v podstatě, všeobecně uznávaný překlad. Stačí však použít doslovného Fabre d‘Olivetova překladu, podporovaného rozhodnými etymologickými poznámkami, abychom za dětinskými tlachy vulgáty a ostatních uznaných překladů vytušili celý esoterní a velkolepý význam tak bídně zkomoleného textu. Aniž bychom se pokoušeli o generální komentář, který by byl v této kapitole vedlejší a vyžadoval by ostatně pro sebe celou kapitolu výkladů, stanovíme za vzácného přispění tohoto obnovitele hebrejské řeči pravý smysl, který je třeba dát těmto dvěma sporným hierogramům: „Je pravda, že hebrejské slovo znamená hnwy holubici, avšak stejně slovo brj znamená havrana; to znamená, že jména těchto ptáků jim byla dána ve smyslu užším, v důsledku morálních a fyzických analogií, které byly spatřovány v prostém významu slov hnwy a brj a ve zjevných vlastnostech havrana a holubice. Mohla snad být černost Erebu, jeho ponurost a hltavost, s níž pohlcuje bytosti, které padají do jeho klínu, charakterizována lépe, než takovým černým a žravým ptákem, jakým je havran? A nevyzývá bělost holubice, její mírnost a náklonnost k lásce přímo k tomu, aby byla zvolena za symbol plodivé schopnosti, tvůrčí síly přírody? Holubice byla symbolem Semiramidy, Derkety, Mylitty, Afrodity, Venuše a všech alegorických osobností, kterým staří přisuzovali plodivou schopnost, kterou představoval tento pták. Je zřejmé, že jméno Jonie, jméno oné proslulé krajiny, kterou pro sebe požaduje Evropa i Asie, vyšlo z téhož zdroje jako slovo, jímž se zabýváme: hnwy.“1 Vidíme, jak ostrý protiklad se naskýtá mezi herebem a jonou. Jona značí schopnost rozpínavou, jež plodí tělesné bytosti. Hereb vyjadřuje sílu svíravou, ničivou, která vše, co žije, přivádí ke chřadnutí a smrti a pak ničí a pohlcuje pozůstatky toho, co žilo.2 1
Fabre d‘Olivet: Langue hébr. rest., II., 231, 232. Tato antinomie může poskytnout látku k mnoha zcela zvláštním paralelám a může více prospět těm, jejichž oči se cvičí ve zkoumání jistých tajuplných hlubin přírody a života. Tak můžeme etymologům předložit následující kontrast; z jedné strany kořen z něhož se odvozuje mojžíšská jona (tato plodivá schopnost, jejímž emblémem je holubice); kořen jon se nalézá neporušen v indickém slůvku joni, jímž brahmáni označují pohlavní ústrojí ženy; a z druhé strany základní kořen hereb nalézáme nepatrně změněný (b se zeslabilo ve w) ve slovu herva (v plurálu hervath twrj, které užívá Mojžíš (Berešit, IX., 22) k označení onoho pohoršujícího předmětu, který Noe ve své opilosti nechal odkrytý ke svatokrádežné veselosti Chámově a jejž sv. Jeroným bez okolků označuje slovy „verenda nudata“. Je třeba také poznamenat, že Semité-Arabové a Hebreové: Harbi ybrj a Hibri yrbj - tito poslední, jako ctitelé mužského jediného Boha, mají jméno utvořené ze slova hereb (také slovo Marok, Mogreb od něho pochází), kdežto jona dalo, jak se zdá, jméno oné měkké Jonii, typu krajin, kde byla uctívána ženská a plastická příroda ve svých nesčíslných a oslňujících inkarnacích. - Zvědavci se konečně otáží jakým zkřížením vlivů se stalo, že mužský hereb řídí proud záporného a měsíčního světla: 3, ob bwa, 2
37
Hereb vyjadřuje také ono pole působnosti, kde tato ničivá síla vládne ve vesmíru. V tomto symbolu jej znali zvláště Řekové, dědici Orfeovy kosmogonie. Tento theokrat, Mojžíšův současník, čerpal znalost svého Erebu v týchž svatyních jako Mojžíš; ErebÕj to je jícen Hekaty či infernální Luny, pole Proserpiny a konečně sídlo stínů... Mojžíšův hereb, jejž by bylo možno uvést do souvislosti s Kainem 3yq (principem času), se všude spolčuje s temnem, chošekem, 1vx; jona hnwy, která šíří svoji energii v království Abelově lbh (principu éterického prostoru), jeví všude velmi blízkou příbuznost se zářícím prvkem or rwa. Jona je holubicí světla a života, hereb je havranem temnot a smrti.1 Tichá holubice se milkuje a třepetá křídly všude tam, kde hvězdný jas vyzařuje do prostoru; kde však vévodí temno, tam je léno lačného havrana. Abychom precizovali speciální hledisko pro naši planetu, řekneme, že Slunce vysílá vliv jony na onu polokouli, která se koupá v jeho paprscích, a že vliv herebu, který se pojí k fázím přibývání a ubývání Měsíce, je lokalizován ve stínovém kuželu, který Země táhne za sebou, putujíc ve hvězdném prostoru. Vrátíme se detailně k této fyzické a hyperfyzické organizaci planetárního systému, na níž je závislá kosmická pouť duší a celá biologie našeho světa právě tak, jako pozitivní existence a přesné umístění posmrtné blaženosti i posmrtných zkoušek, které jsou známy jako ráj, očistec a peklo (viz. kap. 13, Smrt a její tajemství). Univerzální substance podléhá tedy dvojímu účinku; jona ji činí plodnou a tvárlivou, hereb jí sděluje svíravou a ničivou sílu. Proto má astrální světlo dvě protichůdné vlastnosti; jedna se snaží, aby pevné učinila prchavým, druhá usiluje o to, aby prchavé učinila pevným. Zde rozpouštět, tam zhušťovat.2 Elektřina užitá v galvanoplastice nám poskytuje hmatatelný obraz této dvojí vlastnosti; kov na kladném pólu přístroje se naleptává, částečky, které se od něho oddělují, unášeny proudem, se budou hromadit, ukládat a upevňovat na povrchu kadlubu nebo jakéhokoli předmětu, zavěšeného na pólu záporném. Ale podivuhodným tajemstvím - které přispívá k potvrzení zákona o harmonii, vyplývající z antagonismu protiv,3 se i sám boj těchto dvou principů stává plodným. Oba spolu působí při plození, vzrůstu a posloupnosti tělesných tvarů. Hereb, působce dostředivý, se manifestuje, jak jsme řekli, v čase, a jona, působce odstředivý, se rozšiřuje do prostoru. Nejsou snad čas a prostor podmínkami každé fyzické existence? „Tyto dvě činnosti,“ praví Fabre d‘Olivet, „jimiž vše v přírodě existuje, vyšedše z téhož zřídla, jsou nepřátelské od svého zrození. Ustavičně na sebe vzájemně působí a hledí se vzájemně ovládnout a přizpůsobit svojí vlastní povaze. Působnost staživá, energičtější nežli působnost roztaživá, zpočátku vždy převládá, a takřka ji tísníc, zhušťuje univerzální substanci, na níž působí, a dává vznik hmotným kdežto ženská jona ovládá proud kladného a slunečního světla: 2, od dwa. V tomto ohledu je třeba připomenout, že většina těchto přívlastků není sice libovolná, avšak relativní. Absolutně vzato, je pouze jeden mužský princip, a tím je Bůh, a jeden princip ženský, a tím je příroda. V subjektivním světě je pouze jeden mužský princip či univerzální duch a jeden ženský princip či živoucí duše; ve světě objektivním je jeden princip mužský, tj. síla, a jeden princip ženský, tj. hmota. Avšak na těchto různých úrovních je dovoleno označit jako mužské nebo ženské různé modifikace, schopnosti, energie atd., které příslušejí jednomu nebo druhému z těchto principů. Tak jsme označili jonu jakožto ženskou kvalitu, poněvadž náleží spíše přírodě a tvárlivé substanci; a hereb jako kvalitu mužskou, poněvadž tvoří sílu, a protože má za povinnost zhušťovat hmotu, stává se jaksi šiřitelem tvaru, který je závislý na duchu. Mějme dost na tom, že jsme obrátili pozornost na tyto okultní zvláštnosti, jejichž raison d‘être, kdyby byl znám, by mohl vést dost daleko. 1 Týž symbolismus převládá také v terminologii hermetických filosofů. Nazývají havraní hlavou stádium rozkladu, kdy se zčernalá hmota zdá zcela zkažená a zničená (to je Nigrum nigro nigrius); a Dianinými holubicemi stadium regenarace řečené hmoty, očištěním pevného slzami prchavého, kdy se objevuje bílá barva. Holubice ohlašují a připravují vládu Diany; tehdy se rodí země bílá, pučící (neboli zárodek, semeno živého zlata). 2 Solve, coagula! To je dvojitý nápis, který čteme na obou ramenech velikého Khunrathova androgyna, skvělého pentaklu, který jsme reprodukovali a vyložili na str. 127-150 v díle Au seuil du Mystère. 3 Viz Eliphase Léviho, který vyslovuje a dokazuje tento zákon v díle Dogme et Rituel de la Haute Magie. 38
tvarům, které dříve nebyly.“1 A co platí o zhušťování mlhovin, platí též o každém tělesném útvaru. Donucovací síla, podmaňujíc si onu (sílu), která je jejím doplňkem, zhušťuje prvotní substanci podle toho nebo onoho druhového typu v akční sféře té nebo oné říše. Zkoumáme-li říši rostlinnou a živočišnou (v níž jednotlivá individua, lépe určená, se rodí, rostou, chřadnou a umírají za takových cyklických podmínek, které jsou snáze přístupné našemu omezenému pozorování), objeví se zřejmě první vítězství síly staživé, např. na semeni, které drží v zajetí na tak malé prostoře a, abych tak řekl, při tak vysokém napětí, potencialitu bytosti, která pod vládou opačné síly vstoupí v činnost, bude se organizovat, zvětšovat atd. Každá akce má totiž vzápětí reakci; právě činnost rozpínavého působce pohání bytost k úplnému vývoji, pudí ji ke vzrůstu z nitra navenek a podporuje takto postupný vzrůst hmotného těla, které bude zbudováno po vzoru těla astrálního a podle onoho individuálního rázu, který tomuto vtiskla plastická, působčí schopnost bytosti právě se inkarnující. Zatím staživá, dostředivá síla stále působí zvenčí dovnitř. Když spolupůsobila při tvoření hmotné bytosti (a tedy pracovala spolu s jonou), ztužujíc éterickou substanci, musí nyní táž síla tísnit svoje dílo a působit na ně jako rozpouštějící kvasidlo. Sbíhavý dynamismus herebu se nezměnil, působí však opačné účinky podle toho, zda působí na dosud nezhuštěnou substanci, či na fyzickou hmotu; v prvním případě je tato činnost tvořivá, ve druhém případě je více méně rychle ničící. Jestliže věc uvážíme, není nic tajemnějšího nad tuto vlastnost času vše kazit a ničit, sice ponenáhlu, mnohdy nepozorovatelně, avšak nevyhnutelně a nezachranitelně. Proč tento osudný úpadek věci, toto postupné opotřebování hmotných tvarů? Proč toto úplnou zkázu předcházející chřadnutí, které starý Saturn ukládá všem bytostem, obývajícím prostor? Proč konečně stáří a smrt, opačné doplňky zrození a mládí? To je odpověď herebu na univerzální slovo jony. Že tato rozpínavá, živá substance je spjata s principem prostoru, pochopí lidský duch bez námahy; méně snadno se však přesvědčí o tajemné příbuznosti, která pojí onoho nepochopitelného působce sešlosti a smrti s principem času. Čas a jeho povahu je velmi nesnadné pochopit nebo znázornit smyslům přístupným obrazem: „Jak by mohl působit na naše orgány, když jako minulý již není, jako budoucí dosud není a jako přítomný je obsažen v nedělitelném okamžiku? Čas je nerozluštitelnou hádankou pro toho, kdo se uzavírá do kruhu smyslových pocitů, a přece mu tyto pocity samy propůjčují relativní existenci. Čím by byl, kdyby ony neexistovaly? Tím, čím je: mírou života. Změňte život, změníte i čas. Dejte nový pohyb hmotě a budete mít jiný prostor.“2 Proto tedy, jak naznačuje Fabre d‘Olivet se svou obvyklou důkladností, je původcem času život ve kvasu (kvasící), jako je původce prostoru hmota v práci (pracující). Vyjádřeno v mojžíšských hierogramech: Kain se opírá o nefeš-hachaja jako Abel o hec 5j.3 V principu času lze spatřovat pravidlo kosmické následnosti pomíjejících tvarů, v níž se přetvořují (vyvíjejí) duše na cestě vykoupení či evoluce, neboť obojí je stejné. Čím intenzivnější se jeví vitalita bytostí, tím větší možnost se zdá mít čas, aby se jí zmocnil a aby ji vyčerpal, porušuje a pak niče organismy, které tvoří ohnisko jeho zpracování. Hlodavá činnost času, velmi zdlouhavá u nerostů, jejichž životní duše je sotva probuzena, se stává patrnější u rostlinných exemplářů; tato činnost, která je ještě intenzivnější u většiny bytostí živočišné říše, se stává u některých živočišných bytostí přímo ohromující. A přece životní duše, rozseté do všech bytostí, jsou prvky dočasného uchování organismů, v nichž jsou vtěleny. Zdá se, že je to paradox, avšak ten existuje pouze ve výrazech. Víme, že v každé ústrojné bytosti je několik životů, všeobecným životem, s nímž jedinec souvisí prostřednictvím druhu, počínaje až k životu buněk tvořících tělo.4 Tyto krajnosti, dotýkající se jednak naprosté jednoty, jednak nekonečné dělitelnosti, nejsou jedinci vlastní; v těchto mezích se přirozeně odehrává jeho osobní život, skladný vzhledem k buněčným životnostem a rozdělený vzhledem ke hromadnému životu 1
Cain, Dopis lordu Byronovi, str. 31 Fabre d‘Olivet: Langue hébr. rest., I., 114-115. 3 5j totožné s rabínským hiulé ylwyh a řeckým “Ulh. 4 A až k chemickému životu atomů, z nichž jsou utvořeny buňky. 2
39
bytostí. Tento střední život, jemu vlastní, život jeho duše (yucÁ) je trojí a čtverý jako duše sama. Předpokládáme-li, že je úplně vyvinutý, např. u dospělého člověka, projeví se trojím způsobem: rozumovým, vášnivým (citovým) a pudovým. Vášnivý, střední život jedince tvoří skutečně ústřední ohniště jeho existence ve vlastním smyslu slova; rozumovým, vyšším životem hraničí s hromadným životem druhu; svým pudovým, nižším životem (životem těla astrálního) ovládá podřadné životnosti buněk skládajících hmotné tělo. A konečně čtvrtý život, který koření v ústředním ohništi duše, život volní, spojuje a jednotí všechny tři způsoby života. Ostatně ani sama buněčná životnost není poslední mezí rozčlenění a právě tak hromadný život druhu netvoří poslední hranici celosti, směřuje k životu všeobecnému, celkovému; a podobně za buněčnou životností je ještě život atomický, o němž svědčí chemická příbuznost atomů. Je-li tomu tak, pak výše zmíněný zdánlivý paradox sám sebou padá. Řekli jsme totiž, že čas vždy provádí své dílo zkázy v přímém poměru k životní činnosti bytosti a že je třeba považovat duše životní za paladia dočasného zachování těl. Leč slovem „životní duše“ rozumíme duši samu, vlastní látku individuální bytosti; životností pak soubor všech životozpytných odrazných energií, které jsou jaksi dušemi buněk. Nuže, herebová síla času, podněcujíc chemický život atomů, se snaží uvolnit a pak přetrhnout ono sympatické pouto, které seskupuje tyto nespočetné a nejnižší útvary života podle zákona jednotného pořadu věcí. Zmíněné sympatické pouto není nic než astrální tělo. Přetržení pouta uvolňuje duši, jinými slovy nastává smrt, jejímž prvním důsledkem je nespoutané bezvládí v molekulárních životnostech. Avšak tyto buněčné životnosti, jsouce jen lomem základního individuálního života, zanedlouho odumírají; nic již neovládá to, co jsme nazvali chemickým životem atomů, zkrátka hra příbuzností, kterou ještě nedávno ovládl či, lépe řečeno, upravoval spojný životní princip, se konečně provádí bez jakéhokoli nátlaku; odtud ústrojný rozpad, který jisté fluidické larvy1 ještě urychlují, vytvářejíce zvláštní hnilobná kvasidla. Všechny tyto trosky se odnášejí k tajemnému obu bwa prvotní kabaly, pokrývajíce říši záporného světla, jemuž dává popud hereb, všeobecný svíravý princip („svíravost“ Jakuba Boehma). Proto také nazývají adepti jisté školy hereb mysticky ramenem muth, tj. ramenem smrti; to je působce návratu k jednotě. Co se týká kladného světla, odu dwa, viděli jsme, že je ovládáno rozpínavým principem všeobecného oživování, jonou ( „hořkostí“ Jakuba Boehma). Konečně se tyto činnosti vzájemně vyrovnávají a mírní ve fluidech vyrovnaného světla, oru rwa. Or plodí, aniž by se vyčerpal, hmotné tvary, jež se rodí, vyvíjejí, chřadnou, mizí a po sobě následují v důsledku společného působení dvou nepřátelských mocností, jejichž věčný zápas je plodností milostného objetí. Tato všeničivá a všetvůrčí vzájemnost je řízena mocí, kterou vykonává nad orem okultní působce nachaš, princip neomezeného rozčlenění a krajního já-ství (sobectví). Tyto vlastnosti se zdánlivě vylučují, ale přece jenom se v něm spojují. Tento činitel je ďáblem některých mystiků. V každé bytosti, vtělené na zemi, podněcuje pozemské nižší já, výlučné a žádostivé, touhu, aby se bytost rozšiřovala na újmu druhé. Podobně i prudce usměrňuje - mohli bychom říci, že obléká do modly já - všechny buňky tvořící ústrojné tělo, jakož i všechny atomy skládající tělo buněčné. Z toho plyne, nač jsme výše upozornili: Dokud astrální tělo neboli spojná uzda životů užívá své schopnosti, aby ovládala všechny tyto zlomkové životnosti, pak zůstávají nejen poddány, nýbrž i souladně přispívají ke společné existenci. Povolí-li však neočekávaně tato uzda, vznikne v těchto nejnižších životnostech bezvládí, nadejde smrt a začne rozklad. Zkrátka působce, jímž se zabýváme, rozmnožuje ve všech možných tvarech a rozněcuje ve všech možných bytostech hrubý pud k zápasu o život. Neníli démon bájí, pak je takto charakterizován pravdivě. „Tvoř dále, abys ničil, a nič, abys tvořil.“ volá k Bohu Lucifer lorda Byrona. Lucifer se mýlí v adrese. Nikoli Bůh, nýbrž on sám je ten, kterého by se měl dotazovat, on sám, slepý Demiurg nižšího světa, samovládce astrálna, nesmiřitelný v osudovém bezvědomí, v němž pouze prudký pud se 1
Slova „larva“ se v magii často užívá jako slova souznačného se slovem „lemur“, tj. v širším smyslu nežli je smysl našeho výměru v kap. 9. Zde je případ obdobný onomu v kap. 13. (Smrt a její tajemství). 40
hýbe a rozmnožuje, netečný vůči zlu i dobru. Není snad tento podporovatel veškerého dělení oním účinným antikristem, kterého Syn člověka přišel porazit? Náš Spasitel, Ježíš Kristus, jej nazývá výslovně knížetem tohoto světa: „Confidete! Ego vici mundum! Princeps hujus mundi ejicietur foras!“ Naši čtenáři již znají jeho pravé jméno: Nachaš vxn. Jedině v básnických smyšlenkách byl nazýván Satanem, Luciferem, ďáblem atd. Není určitou osobou, nýbrž neosobní okultní mocností, působcem stvoření. Zdola vládne oru právě tak, jako vládnou jona a hereb, jeho polarizační mezníky1 (vztahující se k přílivu a odlivu nefešhachaje, živoucí všeobecné duše), odu a obu, kladným a záporným proudům světla. Nachaš, drak-sfinx, dávající hádanku nevýstižné podstaty tajemnému Oidipovi, poskytuje jeho důvtipu předmět k ustavičnému rozjímání. Jeho původ, o němž pojednáme v díle III., náleží k nejzávratnějším arkánům přírody a života. Úplné vysvětlení nachaša se rovná úplnému rozřešení problému zla. Jistý německý theosof se odvážil čelit této obludě v jejím rodném doupěti. Jakub Boehme prozkoumal „temný kořen“ věcí, popsal jeho hlavní kámen, jímž je nachaš. Avšak Boehme jej nezná pod tímto jménem; nazývá jej vortex či virus úzkosti a činí z něho třetí vlastnost své účinné propasti. První dvě vlastnosti, nepřátelské, jejichž vzájemné objetí plodí třetí, jsou svíravá a rozpínavá potencialita,2 v nichž spatřujeme základní principy herebu a jony. Spojeny tvoří tyto tři síly3 celek, jejž Boehme nazývá temným kořenem bytosti, předcházejícím veškerý její projev; to je okultní děloha věčné přírody,4 znepokojovaná chtíčem životního plození, jejž definuje jako prvotní přitažlivost. Zvláštní shoda! Jsou to tytéž výrazy, jež volil Fabre d‘Olivet, chtěje přeložit hebrejský hierogram vxn... Leč tato magická úzkost možného, které by chtělo být, by se na věky svíjela neplodná a vyčerpávala v malomocném úsilí, kdyby Bůh nebyl poslal paprsek svého neviditelného světla, RuachElohim Genese. Pod vlivem božského vzplane kolo úzkosti5 a touha se stává rozkoší, z čehož vzniká ohnivý princip či všeobecné prostředí tohoto německého theosofa. Mimochodem vypůjčujeme si těchto několik míst z Boehmovy soustavy, poněvadž jeví překvapující a velmi závažné vztahy k předmětu této kapitoly. Dejme na to pozor! Ohnivý princip není vesmírovým astrálním světlem, nýbrž jeho všeobecným nebeským zdrojem.6 Zapamatujme si pouze, že prvotní princip, nachaš, ovládá tajemství veškerého bytoslovného plození a že v hlubinách potenciální pouště je také pojítkem mezi člověkem a vesmírem při jejich vzniku. Ostatně je třeba se ohledně nachaša dotazovat především Mojžíše. Tento izraelský theokrat je nejenom vydavatelem, nýbrž snad i autorem tohoto hierogramu. Jsa nadto historikem oné obojaté bytosti, kterou takto nazývá, narýsoval Mojžíš její esoterní legendu ve III. kapitole Berešitu. Tímto názvem vxn označuje prvopočáteční působce pádu, rajského pokušitele; týmž názvem označují lidové bible hada, chytrého živočicha polního7 a agnostický vykladač po straně připojuje: „Je to démon, zakuklený v této podobě.“ „Nachaš,“ píše Fabre d‘Olivet, „vhodně charakterizuje onen vnitřní a hluboký cit, který poutá bytost k její vlastní individuální existenci a budí v ní žhavou touhu po tom, aby ji uchovala a rozšířila. 1
Není divu, že nemajíce vhodný slovník a pojednávajíce o neslýchaném předmětu (v pravém slova smyslu), jsme omezeni jen na několik přibližných výrazů. 2 Svíravost a hořkost podle zvláštní terminologie, kterou překladatel, markýz de Saint-Martin, věrně zachoval. Avšak theosof z Amboise je dalek toho, aby vždy pochopil svého „božského Boehma“. 3 „Tři vlastnosti touhy“ (Boehme). 4 Peklo je dělohou makrokosmu (Paracelsus). 5 rwa yhyw Budiž světlo! (zářící zživelnění). 6 Tento veliký mystik pojednává o principech nebeské přírody, jak byla před pádem. Vylíčiv nebeskou nádheru, přechází Boehme k dramatům pádu andělů a dědičného hříchu. V této knize pojímáme pád opačně, jako hotový fakt; pojednávajíce o padlé přírodě, nezkoumáme, jaká mohla být před katastrofou. 7 Moderní překladatelé, kteří v tom nevidí úmysl, se řídí poznámkou obluzeného sv. Jeronýma a sedmdesáti mystifikátorů. Každý může nahlédnout do všeobecného úvodu knihy Had Genese, kde jsme přepsali hebrejský text tohoto verše spolu s dvěma překlady, exoterním a esoterním. 41
Toto jméno, které jsme přeložili slovy »prvotní přitažlivost«, bylo helenisty nešťastně přeloženo slovem »had«. Nemělo však nikdy takový smysl, ani v nejběžnější mluvě. Hebrejština označuje hada dvěma nebo třemi slovy, od tohoto zcela odlišnými. Nachaš je spíše, smím-li se tak vyjádřit, oním radikálním jástvím, sobectvím, pudícím bytost, aby se učinila středem a vše si osobila. Mojžíš řekl, že tímto citem byla strhující vášeň živelné zvířeckosti, tajná vzpruha či kvasidlo, které Bůh dal přírodě. Je velmi pozoruhodné, že jméno, které zde užívá hierografický spisovatel, aby vyjádřil tuto vášeň, tuto vzpruhu, toto kvasidlo, je harym, totéž slovo, které u Peršanů užil Zoroaster, aby označil génia zla... Tedy podle ducha Seferu a podle pravé nauky Mojžíšovy není nachaš-harym bytostí odlišnou, nezávislou, nýbrž ústřední hybnou silou hmoty, tajnou vzpruhou. kvasidlem, působícím v hlubině věcí, jež Bůh uložil do tělesné přírody, aby zpracovávalo její živly.“1 O tomto kvasidle, které je pro nás odlučitelné od všeobecného fluidu, jež tvoří základ jeho projevu, mluví Quantius Aucler, pohanský hierofant Threicie, na oné úžasné stránce, kde se zmiňuje o velikém problému hvězdného životozpytu. „Vaše myšlenky jsou příliš hrubé. Domníváte se, že tyto zářné koule, které stále setrvávají na svých místech ve fluidu, které je nemůže podpírat a které se ve svých opozicích a různých aspektech stále pravidelně pohybují, byly umístěny nad vašimi hlavami, aby bavily vaše oči a sloužily výpočtům vašich astronomů. V přírodě jsou pouze těla mrtvá nebo živá; vše, co je mrtvé, není živé, a co je živé, není mrtvé. Je jisté kvasidlo, a to je duch,2 který pojí duši se světem. Je ustavičně činný a vše mění; je to veliký Proteus, který rozkládaje mrtvé bytosti, připravuje je takto, aby se staly místem, kam přicházejí nové bytosti, (jak, dnes ani netušíme) z veliké propasti noci, aby se ztělesnily. Kdybyste dovedli vyložit Orfeovu hymnu k poctě noci, znali byste první část tohoto učení. Věděli byste, jak vše vzniká, mohli byste vidět, aniž byste použili zrcadla, své vlastní oči, a viklali byste rohy býka. Toto kvasidlo nepůsobí na těla živá,3 poněvadž animus, který jim dává tvářnost a zachovává je, jsa vyšší přirozeností, je silnější než ono kvasidlo, které se snaží, aby těla zničilo. Kdyby kvasidlo mělo nějakou moc nad těmito bytostmi, přimělo by je, aby přijaly nové animos, kteří přicházejí z propasti noci, aby se ztělesnili; takto by je zničilo. Je tedy třeba, aby bytosti měly v sobě něco, co by odráželo útoky kvasidla a bylo vyšší než ono; je tedy třeba, aby každá bytost měla animum, který ji utváří, udržuje a který odráží působení tohoto kvasidla; takto žijí. Kdyby země nebyla oživena, kvasidlo by zničilo také ji a upravilo k přijetí nových bytostí, které by užívaly úrodu, znepokojovaly původní pokolení, škodily mu a ničily je; a ty by již nebyly pouhým zhoršením, nýbrž by se již ani nepodobaly pravzorným ideám. Vlastností mrtvoly je padat, proto byla nazvána »cadaver« od cadere (padat). Vlastností živé bytosti je tyčit se, stát, poněvadž je v ní princip pohybu a života. Takto právě držím svoje rámě a zvedám svoji hlavu. Kdyby hvězdy byly jen mrtvolami, spadly by, tj. seskupily by se na jednom místě v důsledku zákona tíže.“4 Eliphas Lévi (La Science des Esprits, str. 242) neprávem zesměšňuje Quantia Auclera. Thréicie tvoří jakési pohanské okultní pojednání, jediné svého druhu, které nelze dost doporučit milovníkům tajemna. Naleznou tu pikantní podrobnosti - a co je ještě lepší - několik neobyčejně cenných náhledů, které by pro ně bylo velmi obtížné objevit někde jinde. Esoterní nauka se tu podává mnohobožsky zvláštním, nikoli nechutným zastaralým slohem. Dílo je právě tak ojedinělé jako pozoruhodné a v knihovnách bychom je nalezli jenom nesnadno. Thréicie byla oblíbenou knihou básníka Chimér. Lze se o tom přesvědčit z poznámky, kterou věnoval jejímu autoru Gérard de Nerval ve svých Les Illuminés. (Paříž, 1842, str. 318-354.) Auclerova domněnka nás nesmí nijak překvapit, třeba by opačné mínění nabývalo převahy, 1
Cain. str. 34-35. Slovo „esprit“ (duch) užívá Aucler ve smyslu „ohnivý“ a nikoliv „duchovní“. 3 To není zcela správné. Toto kvasidlo působí na živá těla, činí je staršími a snaží se je zničit, ale teprve po delší době. To jsme se právě snažili výše dát na srozuměnou. Dodali jsme, že tato poměrná ochrana má svou příčinu ve zpětně působící energii duší života. 4 Quantius Aucler, La Thréicie, ou la seule voie des Sciences divines et humaines. Paříž, v sedmém roce republiky. Kdyby toto dílo nebylo psáno necvičeným a drsným slohem, takže je místy nesnesitelné, zasluhovalo by, aby bylo znova vytištěno; je velmi vzácné. Zlomek, který zde otiskujeme, náleží k nejlepším místům, přece jsme však museli opravit hierofantovu interpunkci. 2
42
neboť souhlasí s tajnou naukou všech starověkých mudrců. Všude ve chrámech se vyučovalo, že vesmír je oživen. V tomto ohledu byly za jedno obě nepřátelské školy, theosofické i naturalistické, které přece rozdvojila otázka božství. Ať již tito myslitelé neuznávali prapříčinu mimo tvůrčí příčinu ve vesmíru, včetně plodící, či připouštěli neodvislou jsoucnost nevyslovitelné bytosti, která jako princip této přírody je přece od ní odlišná, makrokosmos byl pro ně živou bytostí v celku i částech. Všichni zasvěcenci starověku, jako Hermes, Zoroaster, Pythagoras, Platon, kabalisté, alexandrijští filosofové aj. takto smýšleli. Ale nevyvozujte z toho, že by Pythagoras, znova oživ, prohlásil za nesprávnou Newtonovu soustavu všeobecné přitažlivosti. Z toho, že se nebeská tělesa navzájem přitahují v přímém poměru s hmotou a v obráceném poměru se čtvercem vzdálenosti, nevyplývá, že by nebyla živá. Nezměnitelný mechanismus jejich gravitace neobsahuje nic, co by odporovalo naší domněnce. Život a svoboda nejsou slova souznačná. Tento dub podle uznání všech je živý, avšak jeho vzrůst podléhá přece jen určitým zákonům, odívá se listím a zase je svléká podle ročních dob. Tento člověk je živý, avšak zákon, nezávislý na jeho vůli, řídí přece krevní oběh; nelze zastavit tep jeho srdce... Mistři starověku by tím méně popírali mechanismus všeobecné gravitace a byli by sami nezbytně došli k výstavbě této teorie v důsledku své, velmi bezpečné a velmi hluboké znalosti nejen dostředivé a odstředivé síly, nýbrž, jak jsme již jednou řekli, okultních podstat, jejichž pouhou výslednicí jsou tyto síly na úrovni smyslové. Třeba je naše tvrzení zdánlivě odvážné a třeba se mělo za to, že byli staří theosofové příliš pozadu v nauce o vzniku světa, než aby se mohli povznést k podobným vědomostem, přece bychom mohli nevěřícím snadno dokázat, že tajná nauka chrámů připouštěla teorie i za našich dob velmi hledané, teorie, jimiž se věda honosí jako nejnovějšími vymoženostmi a jež její Aristarchové zaznamenali sotva před dvěma nebo třemi stoletími, když jim byli udělili svoji vysokou sankci. Neučili snad pythagorejci zcela otevřeně k velikému pohoršení profánních, že Země tíhne ke Slunci? Aristoteles nás o tom ujišťuje. Nečteme snad v Zoharu „že Země se otáčí, že jedni jsou nahoře a druzí dole, že jsou krajiny na zemi, které jsou osvětleny, zatímco druhé jsou v temnotě, že tam je den, kdy tu je noc, že jsou země, kde je ustavičný den, nebo kde noc trvá alespoň několik okamžiků“.1 Těchto pět řádek, ať již známých či neznámých Koperníkovi, značně zmenšuje jeho objevitelskou zásluhu. Ostatně svědectví námi uváděná nejsou vůbec ojedinělými fakty, neboť Koperníkova soustava se prozrazuje v četných spisech latinských i řeckých autorů, zasvěcených do esoterní tradice. Naskýtá se tu příležitost, abychom s Dutensem užasli nad tím, „že soustava, kterou učili staří, dostala jméno po moderním filosofu. Pythagoras, Filolaos, Nicetas Syrakuský, Platon, Aristarchos a mnozí jiní ze starých uváděli na mnoha místech tuto domněnku. Diogenes Laertský, Plutarch a Stobeus vyjádřili zcela přesně tyto ideje, a jestliže to někdo ani potom neuzná, je nutno to přičíst na vrub jedině silnému předsudku.“2 Když jsme uvedli tyto pamětihodnosti, nebudeme se dále zabývat totožností starověkých a moderních astronomických teorií. Tato kapitola nás seznamuje s principy magické rovnováhy, jejíhož působce popisujeme. Hmotná rovnováha světů je jenom jejím důsledkem, který snadno odvodíme jako mnoho jiných podružných přizpůsobením na předmětné úrovni. Stále se obírajíce těmito málo známými účinky, jež se staví proti sobě, kříží a snoubí ve fluidických vlnách astrálna, podáváme několik dost nových, ne-li zcela netušených poznatků o vzniku různých proudů, které se tu tvoří, a o činitelích, z nichž prýští, a máme za to, že tak budeme zajímavějšími a užitečnějšími, než kdybychom, neskrblíce popisnými rozbory, přemílali to, co již dávno pověděli jiní. Eliphase Léviho je třeba zvláště se dotázat ohledně rovnováhy světů, o níž jsme se zmínili jen povrchně. Vypůjčíme si od tohoto mága jen jednu stránku, vykládající Smaragdovou desku. Eliphas tu popisuje všeobecné světlo ze zvláštního hlediště naší oběžnice. „Duše Země,“ praví Eliphas, „je ustavičným pohledem Slunce, jejž Země zachycuje a uchovává, jsouc jím nasycována.“ K nasycování Země přispívá i Luna, odrážejíc za noci obraz Slunce, takže Hermes měl pravdu, když, mluvě o velikém působci, řekl: „Jeho otcem je Slunce, matkou Měsíc.“ Pak dodává: „Vítr jej 1 2
Zohar, kterého cituje Adolf Frank (La Kabbale, 1843, str. 102). Dutens, Origine des découvertes attribuées aux modernes, Paříž, 1776, 2 sv. (sv. I., str. 205-206). 43
nosil ve svém životu, protože ovzduší je jakási nádržka, kelímek slunečních paprsků, jež tvoří tento živoucí obraz Slunce, který proniká celou Zemi, oživuje ji a zúrodňuje, a který řídí vše, co se vytváří na jejím povrchu, svými výrony a ustavičnými proudy, obdobnými výronům a proudům slunečním. Tento sluneční působce je uváděn do pohybu dvěma protivnými silami, přitažlivostí a odpudivostí, a proto o něm Hermes praví, že stále vystupuje a sestupuje. Přitažlivost utkvívá vždy ve středu těl, odpudivost na jejich obvodu nebo na povrchu. Touto dvojí silou je vše tvořeno a zachováváno. Působce se pohybuje postupně a nekonečně, nebo se spíše ustavičně stáčí a roztáčí ve spirálách opačných pohybů, nikdy se nesetkávajících. Je to pohyb podobný pohybu Slunce, jež současně přitahuje i odpuzuje všechna tělesa své soustavy. Poznat pohyb pozemského Slunce tak, abychom mohli těžit z jeho proudů a tyto řídit, znamená dokončit Veliké dílo a stát se pánem světa.“1 Již víme, co Eliphas Lévi nazývá odpudivým proudem (činným); je to od dwa či alchymická síra jako princip; pak přitažlivým proudem (trpným); je to ob bwa či alchymická rtuť jako princip; a konečně pohybem vyváženým; je to or rwa či azot mudrců, ohniště kvintesence, kde spočívá síla jejich všeobecného rozpouštědla. Od, ob, or: kladné (+), záporné ( - ), úhrnné (∞). Chcete vědět, jaký smysl přikládá těmto třem hebrejským kořenům Fabre d‘Olivet ve svém slovníku kořenů? Tažme se ho, jeho odpověď bude snad zpočátku hádankovitá a zarážející. Ale ať o ní každý laskavě trochu uvažuje, dříve než se bude cítit zklamán, neboť prohlašujeme, že pomocí následujících tří řádek a po jejich pečlivém srovnání s našimi výklady o hybných silách astrálna (herebu, joně a nachaše), bude milovníkům theosofie umožněno postřehnout samu podstatu animæ mundi a vyzvědět nejen způsob, nýbrž i příčinu všeobecné rovnováhy: Ob bwa - touha působící uvnitř; od dwa - touha působící zevnitř; or rwa - touha zanechaná vlastnímu hnutí, plodící zář; vše, co zapaluje, žhne atd.2 Aniž bychom příliš vysvětlovali text, jehož dosah by měl každý pochopit a ocenit, přece nebude od věci několik poznámek, jež přispějí k pochopení. Theosof Boehme, neúnavný zkoumatel nejvyšších arkán, označuje touhu jako hlavní kořen každé bytosti i plodivé přírody samé. Touha je spíše magická evokační moc nad přeludy předmětného, smyslového bytí. Je tvořivá jako vůle a je snad jenom jejím nižším, hrubým nebo pokaženým útvarem.3 Ostatně liší se prostředím, v němž se vyvíjí. Kvasí-li v lidském srdci, je touha jen důsledkem pádu a odrazným působením těla na duši; ale u bytostí, které žijí nebeským životem, nabývá touha jiné povahy; svědčí o podrobení citovosti nevysloveným sugescím nachaša. Ve světě duší podněcuje monady k pádu, valíc je po nakloněné ploše vtělení; v oblasti smyslového života a fyzické smrti pudí vtělené k zachování rasy. Efficit ut cupide generatim secla propagent. Touha se tedy objevuje v kořenech každého předmětného projevu. Tajemný oheň tvoří pouto, zprostředkující nástroj mezi touhou a vytouženým předmětem, a konečně hmota udává mez, hranici, nejzazší cíl uskutečněné touhy. Duchovní útvar, jemuž dala touha sestoupit z nebe, se upevňuje ve hmotě, kterou vytváří podle své podoby. Když se pak jeho potenciality vyčerpaly, vrací se útvar do tajemna prostřednictvím téhož tajemného ohně, který nedávno sloužil k jeho projevení. Pozemská schránka zmizelého duchovního útvaru podržuje jeho prchavou stopu; to je pozemský znak oné energie, která se navrátila do svého 1
Dogme et Rituel de la Haute Magie, d. I., 152-153. La Langue hébraique restituée, d. I., str. 8. Slovníku kořenů. - Je třeba tu připomenout, že tyto tři tvary potenciální propasti nazývá Boehme „třemi vlastnostmi touhy“ a že temný kořen věcí, jejž jsme označili jako fyziogenickou baterii, je utvořen z těchto tří prvků. 3 Představme si vůli, která se probouzí nevědomá a despotická v lůně pudového a vášnivého života; je to slepá vůle, navyklá zlému svodu fyzického života. Je touha něčím jiným? 2
44
nebeského zřídla. Ale znak se postupně ztratí, stopa zmizí působením všeobecného kvasidla či tajemného ohně. Bylo by velmi nesnadné vykládat o přirozenosti a původu vesmíru, kdybychom nepředpokládali znalost tohoto tajemného světa, neviditelného našemu zraku, z něhož vše vyšlo a jímž také vše trvá. Nezávisle na předmětných zhmotněních, jejichž souhrn tvoří fyzický vesmír, se astrální světlo také dělí a ustaluje podle prostředí; tak vytváří hvězdné tělo a auru každé bytosti, již koupá ve svých vlnách. Rovněž každá hvězda je obalena jemně hmotným ovzduším, přizpůsobeným její povaze; to je její životní a nižší duše, její vzdušné a vyšší tělo. Toto ovzduší, účinná zásoba a vyživující prostředí, zažívá a samo se udržuje, střídavě vdechujíc a vydechujíc všeobecnou látku či nerozdělené, neustálené astrální světlo. Podobně je tomu u všech bytostí, ať jsou jakékoli; každá má astrální tělo či tvárlivého prostředníka. Čtenář bude již s to, aby pochopil, k jak závratným tajemstvím může podat klíč skutečná znalost siderálních (astrálních) těl a zvláště lidského siderálního těla. V této kapitole se spokojíme jen připomenutím, že na zemi není národa, jehož mystické tradice by nemluvily o tomto předmětu. Má-li astrální světlo několik jmen, může s ním fluidické tělo v tom ohledu soutěžit. Seznam těchto názvů by byl velmi nudný; v tom ohledu zachováme jistou zdrženlivost a nikoho snad nenapadne, aby toho litoval. Sama idea přízraku, obecně přijatá lidmi všech historických dob, vyjadřuje exoterně okultní poznatek o skutečnosti astrálního těla. Co nazýváme s brahmány linga šarira, s kabalisty nefeš, s helénskou školou eidolon, s čínskými mágy huen, je stále onen tajuplný dvojník, o němž učí Psellos, že zaujímá střed mezi hmotným tělem a duchovní duší. To je Origenova angoeida a simulacrum latiníků.1 Vergil se o něm často zmiňuje a podle jeho líčení přežije tělesnou mrtvolu: „Et nunc magna mei sub terras ibit imago...“2 Svatý Pavel píše beze všech rozpaků: „Je tělo živočišné, je i tělo duchovní.“ 3 „Duše,“ praví sv. Hilarion, „ať vtělené nebo nevtělené, nosí tělesnou látku ulnulou na jejich přirozenosti.“4 1
Oswald Crollius, žák Paracelsa, vypočítává několik názvů, jež obyčejně dávají astrálnímu tělu adepti jeho školy. Promluviv o fyzickém těle (v úvodu k dílu Basilica chymica), pokračuje tento slavný doktor takto: „Co se týká druhé části člověka, totiž jeho těla siderického, zvaného génius člověka, pokud je původu nebeského, nazývali je latiníci také penates z té příčiny, že je s námi úzce spřízněno a s námi přichází na svět; viditelný stín, služebný duch, plachý muž, domácí mužík filosofů, démon či dobrý génius, vnitřní adech Paracelsa, světelné vidmo přírody, věštecké evestrum člověka. Mimoto je nazývají také imaginací uzavírající v sobě všechny světy. Imaginace je jako brána, studna a počátek všech magických operací a může ke škodě nebo umenšení astrálního či siderického ducha utvořit a zplodit viditelná těla; dokonce může i - což přesahuje lidský rozum - ať přítomná či nepřítomná, vykonat různé a velmi podivuhodné operace. Lidská imaginace je pravým magnetem přitahujícím na vzdálenost několika mil. Proto může mudrc nebo opravdový mág přitáhnout hvězdné vlivy a spojit je s kameny, obrazy a kovy, které mají pak tutéž moc jako hvězdy. Vše, co vidíme na širém světě, lze dosáhnout imaginací, z čehož plyne, že všechny rostliny, kovy a vše, co má rostivé síly, lze vytvořit imaginací či pravou gabalou. A tato část magie, zvaná kabalistická, se opírá o tři sloupy: Předně o pravé modlitby, vykonané v duchu a pravdě, jimiž se uskutečňuje spojení mezi duchem stvořeným a Bohem, za druhé o přirozenou víru či vrozenou moudrost a za třetí o mocně vystupňovanou imaginaci, jejíž síly jsou zřejmě dokázány jak holí Jakubovou, o níž se zmiňuje Mojžíš, tak i znameními, které jsou vtištěny dětem v mateřském lůně; proto se lidská imaginace či fantazie podobá magnetu.“ O. Crollius, Basilica chymica, franc. překlad J. Marcela de Boulene (Lyon, 1624), předmluva str. 74-76 a 80-81. 2 Æneis, kniha IV., v. 654. 3 Epištola ke Korintským, XV., 44. sv. Pavel snad nenaráží na astrální tělo ve vlastním smyslu (pozemsky výraz tvárlivé schopnosti duše), nýbrž na tělo oslavené (jeho nebeský výraz). Tento rozdíl objasníme v dalších kapitolách této knihy. 4 Matouš, V., 8. - Táž poznámka jako předchozí. 45
Uvedli bychom ještě jiné citáty, ale není to třeba. Astrální tělo, jež není než perisprit kardekistů, je přesným dvojníkem těla hmotného, od něhož se může za jistých podmínek odloučit, jak uvidíme ve druhé kapitole. Rozdílný od trpné životní energie, která sídlí v krevním tělísku1 a která vyživuje buňky, sídlí perisprit v mozkomíšní soustavě a ve velkém sympatiku a každé, i nejmenší nervové vlákno šíří neviditelně jeho pružnost od všech částí viditelného těla. Tato nepostižitelná látka se nahrazuje a obnovuje zjevem zcela obdobným plicnímu dýchání. Avšak zplodina fluidického vydechování tvoří kolem astrálního těla jakési kolo zvláštního, jednotlivci vlastního éteru, jakési individuální ovzduší čistoty nebo zkaženosti, ctnosti nebo hříchu, v němž žijí a pohybují se potenciální bytosti, zplozené vůlí nebo vášněmi. U člověka a zvířat, ba i rostlin, je tento fluidický svit (nimbus, aura) zcela odlišný od astrálního těla, jehož je jakýmsi obalem, fluidickým šatem. V nerostné říši se tyto dvě části směšují, alespoň jejich pomezní čáraje neurčitá a nesnadno stanovitelná. Totéž platí o životu hvězd; fluidické tělo i svit se u nich zdají úzce spojeny, jak ostatně dále povíme. Avšak tato kapitola se omezuje na zkoumání rovnováhy a jejího působce, tj. na studium astrálního světla, pozorovaného v protivách jeho hybných principů a v souboru jeho pohybů. To jsme se právě snažili osvětlit, zabývajíce se oněmi pákami, ovládajícími všeobecnou silojevnost. Snad jsme byli nejasní, budiž nám to však prominuto s ohledem na dobrodružnou odvahu, projevenou zkoumáním samé podstaty světotvárlivých mocností, místo, co bychom byli nuceni k často již podanému a opakovanému popisu astrální oblasti, tušené na základě studia jejích úkazů, pouhých odlesků, vržených do našeho hmotného světa. Ve všech svatyních starého světa byla všeobecná, dvojím pohybem se vyznačující látka znázorňována symbolickým znamením Merkura 4. Těší nás, že můžeme čtenáři v tomto ohledu podat novou, dosud zcela neznámou poznámku, za níž děkujeme apoštolu díla „Mission des Juifs“, markýzi de Saint-Yves d‘Alveydre. 3. ∪ Duch všeobecný 2. O Pohyb 1. + Láska, spojení
„Vedha, Buddha, Hermes jsou synonyma. Znak v posvátném jazyku staré rudé rasy, psaný zdola nahoru. znamená Ki-va-t: Ki (láska), va (pohyb), t (duch všeobecný).“ To je vědění nebo poznání ve své kosmické podstatě.*
}4
+ = 2 = K = Kh = H = Ê = ∧ O = u = v = va = w = bû = bu ∩ = t, zastupující d
Slovo HRMHS je komentářem hieroglyfického a atlantického znamení a čte se zleva doprava při svém zjevném smyslu a zprava doleva při smyslu skrytém: S, H (= a + i) M (slabikově ma, R, H (= a + i). Celkově: Si (svazek, pouto), Ia nebo Ja (dvojí r kruhový pohyb, sem i tam), Ma \/ ja (matka Merkura a Buddhy).
Tedy: Svazek dvojího pohybu všeobecné přírody Takový je de Saint-Yvesův výklad. Merkurův hieroglyf připouští ještě jiný rozbor, oblíbený u alchymistů. Lze jej rozložit na tři členy: 1. Znamení Slunce (2nebo O), obraz duchovního a oplodňujícího mužského principu v živoucím vesmíru. 2. Znamení Luny (3), obraz vnímavé, tvárlivé schopnosti ženské. 1
Viz Papus, Traité méthodique de Science occulte, str. 182-186. Tato životní síla buněk je dživa Indů. Neoddělujíc se od těla, tvoří po smrti onu někdy matně světélkující siluetu, která se velmi rychle rozkládá, když nějaký čas bloudila okolo tělesné schránky, od níž se nikdy nevzdaluje. * Saint-Yves tu naráží na řadu pojmů, do jejichž studia se v tomto svazku nemůžeme, ba ani nechceme pouštět. 46
3. Tyto principy jsou manželsky spojeny pod ochranou kříže (+), lingamického obrazu posvátného TAU (t nebo T), jež samo o sobě symbolizuje každého působce skladu, vespolnosti a vzájemného působení, každé scelující a přečišťující pouto. Ale to není vše. Pentakl 4 připouští ještě třetí rozklad. Nelze v něm spatřovat zvířetníkové souhvězdí Býka (#), ovládající čtveřici živlů? V hieroglyfické kabale není nic libovolného. Znamení Býka označuje skutečně stejnoměrně rozdělenou činnost vyrovnaných účinků fébického a isidinského Býka (#).1 Nechte toto znamení vládnout nad znamením kříže (dvojitý znak spojení dvou čar, kolmé činné a vodorovné - trpné, nebo, chcete-li, počtverný znak okultních prvků [živlů], jež jsou plodem tohoto spojení), a obdržíte dokonalý obraz utajených sil Merkura mudrců, (filosofické rtuti) či Animae mundi. Aby naznačili určité zvláštnosti Merkura mudrců, zobrazovali jej alchymisté hieroglyfem 4, nahrazujíce ženským znamením Býka (symbolem základní vlhkosti) mužské znamení Skopce " (znak principu ohně). Pustili jsme se do těchto podrobností, abychom podali výrazný příklad železné logiky, již rozvinuli adepti, tvoříce a užívajíce tohoto hieroglyfického slova. Poznali jsme, že tři dost odlišné postupy dávají tři naprosto shodné výsledky. Naše druhá kniha, Klíč k černé magii, je zbudována, což ještě jednou opakujeme, na znalosti astrálního světla a jeho hlavních proměn. Je však nutno vyznat, proč nám bude čtenář vděčný, že skončíme. Zajisté bude třeba mnoho času i míst, abychom v sedmi kapitolách objasnili záhady, k nimž si dovolíme přistoupit. Jsou záhady, na jejichž posvátný závoj nemůžeme vztáhnout ruku, aniž bychom nebyli sobě rovnými obviněni z opovážlivosti.2 Bude dobře, uvědomí-li si čtenář toto: Ačkoli nejsme zavázáni žádnému mistru, poněvadž ta trocha našich vědomostí je plodem našich vlastních studií, hodláme nicméně brát ohled na odvěké tradice okultismu a na majestát náboženských symbolů. Je-li tomu tak, musíme říci svědomitým badatelům, že ačkoli při jistých tajemstvích zhušťujeme temnotu, neproniknutelnou profánním očím, jedna starost nás nikdy neopouští: V každém případě se totiž snažíme, abychom naznačili cestu těm, kdo jsou způsobilí k zasvěcení. A jestliže si tito dají záležet jen na tom, aby srovnali různé poznámky celého našeho díla, nic a nikdo na světě nebude moci překážet jejich neústupné vůli, aby četli mezi řádky. - „Hledejte, pravil veliký Mistr, a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno!“ 1
Máme se bránit proti výtce, že jsme v této větě uvedli Býka do závislosti na Slunci nebo Luně? Jinými slovy, že jsme zvířetníkový soubor několika vzdálených soustav podrobili vlivu skrovné hvězdy třetí velikosti a nejnižšího souputníka? První je lehko přehlédnutelná, druhá pak docela nepatrná ve vesmírné nesmírnosti. Čtenář nás zajisté nebude podezřívat, v což doufáme, z tak překvapující naivnosti. Vlastnosti kladné a záporné, vyzařovací a pohlcovací, mužské a ženské, jsou místně vymezeny ve hvězdách všech vesmírných končin; vyrovnávají a vzájemně se proti sobě harmonicky staví podle ustanovených zákonů. Astrologové hojně užívají těchto dvojpohlavních protiv ke svým výpočtům. Protože 2 a 3 jsou z našeho pozemského hlediska místně vymezenými typy těchto dvou protivných sil, označili jsme je jako působivost fébickou a isidinskou v témž smyslu, v jakém Mojžíš, chtěje vyjádřit tuto podvojnost účinků a vyznačit jejich rozdílný typ, píše v I. kapitole Genese ve verši 16.: „I učinil On-Bohové dvojici velikých vnějších světel, jedno ústřední veliké světlo, aby symbolicky naznačovalo den, a jedno ústřední světlo malé, aby symbolicky naznačovalo noc.“ (Fabre d‘Olivetovo znění.) Bible Osterwaldova překládá takto: „I učinil Bůh dvě veliká světla, světlo větší, aby panovalo nade dnem, a světlo menší, aby panovalo nad nocí.“ Jinými slovy Slunce a Lunu. Byla to celá Mojžíšova myšlenka? 2 Ať je tomu jakkoli, odvažujeme se předvídat, že po skončené četbě nikoho ani nenapadne se domnívat, že jsme špatně dostáli svému slibu, že totiž vrhneme paprsek světla na modlu čarodějství, která se utekla do poslední svatyně. Avšak něco jiného je vykládat snaživým badatelům arkána zla a něco jiného poskytnout nerozumným všechny prostředky k jeho páchání. „Non enim scientia mali (praví jeden veliký kabalista), sed usus damnat!“ 47
9.
f
Tajemství odloučenosti Poustevník - Osamocení - Moc nad astrálnem
Devátý klíč tarotu otvírá osvobozenou inteligencí mystéria odloučenosti. Poustevník s nepěstěnou bradou kráčí, opíraje se levicí o svoji hůl, v záři svítilny, kterou pozvedá pravicí a poněkud zastírá v záhybech svého řasnatého pláště. Jeho význam je mnohonásobný - jako význam ostatních hieroglyfů. Přidržíme se průměrného a přirozeného významu. Nicméně i v oné oblasti, na niž se náš výklad omezuje, se dá pentakl vysvětlit z dvojího opačného hlediska. Poustevník bude vždycky symbolem samotáře; avšak tento poustevník může být mudrcem i bláznem. Mudrc se osamocuje ve své vědě a ve své čistotě; oděn do hrubého šatu své klidné ctnosti, vzdoruje všem vnějším nákazám. Ale naplněn obavou před tímto nedokonalým světem, z něhož se vzdaluje, a vzhledem k slabým očím, které by oslepila příliš oslnivá záře, zakrývá plamen pravdy do tří čtvrtin svým kněžským pláštěm, který opatrně propouští jen zeslabené paprsky. Jeho hůl se sedmi suky, symbol neomylného kritéria, které zasvěcenci propůjčuje znalost velikých arkán, představuje divotvornou Mojžíšovu hůl, kouzelný proutek, berlu dokonalého biskupa; to je žezlo jednoty souboru. Jiný výklad: Blázen ochraňuje velmi pečlivě plamen své chudičké svítilny, šalebné a klamné světlo, které by zhaslo nejslabším závanem onoho hromadného pudu davů, který se nazývá zdravý smysl. Blázen totiž zalidnil svou samotu halucinacemi prchavými jako sen a lživými tvory, jimž jenom jeho vůle může propůjčit zdánlivou existenci, jeho svéhlavost pak zdánlivé trvání. Takto živoří
48
uzavřen v semeništi marných a prázdných útvarů, které pokládá za skutečnost; důvěřuje klamnému světlu své domyslné soustavy, jejímž symbolem je jeho svítilna. A hůl? Nepředstavuje snad šílencovu logiku, silnou, byť i pobloudilou, jeho soustavný nerozum a jeho umělosti, na něž vynakládá všechnu svoji imaginaci, aniž by ji kdy vyčerpal, aby prodloužila klam a dovedla sebe samu obelhat s přesvědčením den ode dne pevnějším? Promluvme nejprve o bláznu, chceme říci - o čaroději. Tento člověk žije ze zvyku sám. Jedni se ho bojí, druzí ho hanobí, všichni ho nenávidí, takže společenský život je pro něho trestem; i zbavuje se ho, jak nejlépe dovede. Poněvadž však společnost je pro člověka normální, organickou a téměř absolutní podmínkou existence, utíká čaroděj před svými sousedy, mezi nimiž byl obludnou výjimkou, jedině proto, aby si v ústraní vytvořil společnost bytostí vykřičených, podezřelých a ohyzdných jako je sám. Zde se objevuje vyšší důvod jeho vždy výstředních a mnohdy i zločinných shromáždění, která jsme již vylíčili podle legendy.1 Nelze pochybovat o skutečnosti těchto nočních schůzek zločinců a černokněžníků; často bylo čarodějství jen záminkou, rouškou méně malebných zločinů, jak jsme ostatně již poznamenali.2 Avšak jako adepti, kteří se nemohli do synagogy odebrat tělem, chodili tam duchem, tak i čaroděj obyčejně navštěvoval sabaty, aniž by opustil své lůžko nebo křeslo. Jako doklad tohoto mínění zachoval filosof Gassendi vzpomínku na podivuhodné dobrodružství.3 Procházeje se jednou krajem, spatřil houfec rozzuřených venkovanů, kteří hrubě smýkali jakýmsi nebohým pastýřem, který byl spoután úzkými řemeny. Gassendi, znepokojen, se poptával po příčině. „To je čaroděj, řekli mu, kterého se všichni obávají pro jeho zločiny, které páše na lidech i stádech. Dopadli jsme ho při zločinu čarodějství, odevzdáme ho na místě úřadům.“ Vědec je od toho důtklivě odrazoval: „Přiveďte toho chlapíka ke mně, chci jej vidět, chci s ním mluvit mezi čtyřma očima.“ Venkované ctili Gassendiho, který byl znám svými dobrými skutky po celém kraji. Nechtěli odporovat rozkazu, a když se vzdali, řekl Gassendi čarodějovi: „Vyber si; přiznáš-li se ke všemu, propustím tě. Budeš-li se však zdráhat, ponechám spravedlnosti volný průchod.“ Ten člověk, celý se ještě třesa z tak náhlého poplachu, nejevil pražádnou chuť seznámit se s monsignory parlamentu; tehdy se totiž ještě pro zločin čarodějství upalovalo. Počal se tedy bez odkladu přiznávat: „Jsem čarodějem již tři léta, pane, a dvakrát týdně chodívám na sabat. Je třeba jen spolknout trošku balzamického výtažku. K půlnoci se objeví čert v podobě ohyzdného kozla nebo ohromného kocoura s temnými křídly, naloží vás na záda a vyletí komínem.“ „Dáš mi ten balzám,“ řekl klidně Gassendi, „tento pokus je, jak se zdá, originální. Chci se o to pokusit; zkrátka hodlám tě provázet na sabat.“ „Co na tom záleží, pane! Musím tam jít právě dnes večer; půjdeme spolu.“ Očekávali osudnou hodinu, a tu pastýř, cítě se volnější, podrobně popsal učenci ona pustá místa, kam satan svolával své věrné; přiznal se k naprosto nepojmenovatelnému hýření, popisoval sprostá páření a divoké hody lásky. Ušetříme čtenáře podrobností, které mohl číst v 2. kapitole Chrámu Satanova; opakování se zdá nevhodné; jednou je toho opravdu dosti. Na sabatu a zvláště v poskvrněné imaginaci těch, kteří se tam skutečně nebo v duchu ubírali, necudné závodí s groteskním a hrozné se žalostným. V řečenou hodinu obdržel onen důvtipný filosof bez závady svou částku balzamického lektvaru a předstíral, jako by jej pil, zatímco jej obratně odstranil. Jeho druh svědomitě požil svou částku a oba se natáhli na zemi poblíž krbu. Pastýř zanedlouho usnul chroptivým a velmi nepokojným spánkem. Jeho tvář prudce naběhla krví, nesrozumitelná slova se mu trhavě drala ze rtů, přerývajíce jeho sípavý a namáhavý dech. Mezitím křečovité škubání dávalo najevo zcela patrnou snahu vymrštit se do vzduchu... Gassendi pozoroval a pilně zaznamenával. Probudiv se, blahopřál milý ubožák onomu, jejž od té chvíle zdravil jako spoluviníka, dotazuje se ho s komickou výřečností: „Nebyl jste uchvácen přijetím, jehož se vám dostalo u kozla Leonarda? 1
La Serpent de la Genèse, sv. I., Le Temple de Satan, str. 151-166. Au seuil du Mystère, str. 49-50. 3 Srv. Gassendi (Physique, kniha VIII., kap. VIII.), jejž cituje Debay v knize Histoire des sciences occultes. Paříž, 1883, str. 422-426. 2
49
Je třeba, aby vás hned poznal jako velikého učence, aby vám hned napoprvé dovolil na znamení úcty políbit mu zadnici...“ V uvedeném případě čaroděj požije lektvar; nejčastěji však, jak jsme řekli, si natírá tělo mastí.1 Je pravděpodobné, že náš filosof, který byl navnaděn tímto zcela narychlo připraveným pokusem, se chtěl pokusit o novou zkoušku, nahradiv však tentokrát pilulky mazáním, tedy vnitřní užívání magické drogy vnějším užitím. A skutečně, můžeme-li dát za pravdu Eussebovi Salvertovi v 1
Co se týká ďábelských směsí vůbec a halucinačních pomád zvláště, je velmi zajímavé obrátit se na Nynaulda, lékaře a demonografa z doby Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Jeho pojednání De la Lycanthropie, transformation et extase des sorciers (Paříž, 1615) je zajisté ono staré dílo, v němž jsme četli velmi pikantní anekdoty o této věci, ale též velmi přesné a podrobné informace. „Mezi všemi kořínky, praví Nynauld, které užívá ďábel, aby pomátl smysly svých otroků, zaujímají první místo, jak se zdá, následující, jedny lehce, druhé hluboko uspávající prostředky, jež matou a šálí smysly různými podobami a obrazy při bdění i ve spánku: jsou to např. kořen rulíku, lilek mámivý, netopýří a dudčí krev, oměj, potočník, vstavač, miřík, námel, mochna lezavá, topolové listí, opium, blín, bolehlav, všechny druhy máku, durman, synochytides (?), jež vyvolává vidiny pekelných stínů, tj. zlých duchů, anachitides (?), vyvolávající zjevení podob svatých, andělů atd.; ďábel přemlouvá a svádí čaroděje, aby unášeli malé děti a dobývali z nich sádlo a užívali ho ve svých mastích, nezapomínajíce při tom na magické obřady jimi ustanovené. Mastí čarodějové natírají všechny údy, když je dříve do ruda třeli, aby se otevřely póry a látka tak snáze vnikla do kůže.“ (Str. 24-26.) Nynauld rozeznává tři druhy magických pomád: 1. Mast, jejíž hlavní součástkou je šťáva miříku, oměje, mochny a námele. Tyto látky smíšené s dětským sádlem budí jasnozření, extázi, imaginační sabat a sny, ať již jasnovidné, nebo obyčejné; tělo nepohnutě spí. 2. Recept a účinek druhé masti je ještě podivnější; neobsahuje nekrotické byliny, nýbrž pouze takové věci, jež opájejí smysly, jako např. nemírně požité víno, rulík, kocouří mozek a jiné, jež zamlčuji, obávaje se, abych zlosynům nedal příležitost páchat zlo. Přenesení se neuskutečňuje pouze v mysli za hlubokého spánku, nýbrž dochází k němu skutečně, nikoli silou této masti, nýbrž pomocí ďábla, který bdícího čaroděje unáší magicky vzduchem, kamkoli se mu zlíbí (str. 37-38). Nepřenesl pokušitel Ježíše na cimbuří chrámu? Svatí to potvrzují, je to tedy nepopiratelná pravda, o níž dobrý Nynauld opírá svoji teorii skutečného přenosu. K tomu přistupuje jako příklad vypravování o několika současných faktech, za něž se zaručuje. Odpovědnost za toto mínění, které se tak málo shoduje s dnešním pozitivistickým nazíráním, ponecháváme zcela autorovi, avšak nemůžeme opomenout, abychom alespoň mimochodem nepoznamenali, že ti, kdo experimentují s duševně fluidickými úkazy, nemohou již ani spočítat dokázané příklady levitace (vznosu) a přínosu. Hypotéza skutečného přenosu náleží, jak se zdá, k oněm méně nevěrohodným hypotézám, jimiž by bylo možno vysvětlit dokonalé a skutečné objevení se Katy Kingové v laboratoři chemika W. Crookesa. 3. Nynauldova třetí magická mast se skládá „z jistých hmot, vzatých z ropuchy, hada ježka, vlka, lišky a z lidské krve atd. a smíšených s bylinami, kořeny a jinými podobnými věcmi, které omamují a klamou imaginaci.“ (Str. 49.) Čarodějové, kteří se jí natřou, se domnívají, že se proměnili ve vlky nebo v jakékoli jiné zvíře, a pobíhají v tomto klamu po polích nebo lesích, napadajíce kolemjdoucí a rdousíce a požírajíce mládež, kterou se jim podaří dopadnout. Avšak vlkodlak je podle Nynauldova mínění jen magickým klamem: „Co se týká skutečné přeměny lidí ve zvířata, dostatečně jsem dokázal, že nemohla být skutečně způsobena nějakou přirozenou věcí ba ani ďáblem, i kdyby k tomu užil všech svých sil, protože nedovede učinit ani mušku. To tedy náleží jedině Bohu, který stvořil a zachovává vše, co je a co se hýbe.“ (Str. 53-54.) Dále trvá i jen na zdánlivé povaze lykanthropie: „Rovněž tak nemohou ďáblové stvořit bytosti; mohou však způsobit, aby se nějaká věc zdála tím, čím není.“ Nynauldova kniha o lykanthropii je jediná, kterou jsme četli od tohoto autora; avšak jeho bibliografové připomínají ještě jinou, již uveřejnil o čtyři léta dříve a která, pokud lze věřit jejímu titulu, ještě bezprostředněji pojednává o magických směsích a pomádách. Je nadepsána: Les Ruses et Tromperies du Diable descouvertes sur ce qu‘il pretend avoir envers les corps et âmes des sorciers; ensemble, la composition de onguens, par I. de Nynauld. (Odhalené úskoky a klamy ďábla, o tom, co si osobuje vůči tělům a duším čarodějů, spolu se složením mastí.) Paříž, 1611. Viz Graesse: Bibliotheca magica et pneumatica, Lipsko, 1843, str. 55. 50
jeho knize Des Sciences occultes. Gassendi, připraviv si pomádu, obsahující opium, jí namazal venkovany, kterým namluvil, že budou tímto obřadem uvedeni na sabat. Když se po dlouhém spánku probudili, byli přesvědčeni, že magický prostředek účinkoval; podrobně vyprávěli, co viděli na sabatu, a o rozkoších, které okusili; podle tohoto vypravování se působení opia projevovalo rozkošnickými pocity.1 Salverte uvádí také analogický magický pokus, který se zdařil jistému učenci ze XVI. století: „Roku 1545 byla nalezena u jistého čaroděje pomáda, složená z narkotických drog. Lékař papeže Julia III., Ondřej Laguna, namazal touto mastí ženu, která byla stižena zuřivostí a nespavostí. Spala pak 36 hodin, a když se konečně probudila, naříkala, že ji vytrhli z obětí roztomilého a statného mladíka.2 Všechny škváry pověrečné magie podávají recepty halucinačních pomád. Jejich obsah se téměř nemění. Je to vždycky mast víceméně diabolisovaná, sestává z výtažků narkotických bylin a afrodisiakálních prášků.3 Kožní vstřebání této drogy vyvolává hluboký spánek, plný nádherných vidin, hraničících se šílenstvím, a bouřlivých pocitů, předstírajících všechny možné dotyky. Halucinace vyvolané tímto jedem jsou však úměrné pacientově mentální zkaženosti. Nepovědomé autosugesce určují směr těchto nečistých snů. Je třeba uvážit, že až do tohoto století klasická tradice sabatových ritů dostatečně upevnila v imaginaci lidu různá údobí těchto prostopášných schůzek, takže mozek somnambula je převádí v řetěz obrazů, jejichž řadu obráží jako zrcadlo, před nímž se odehrává celá scéna. Ve spánku vyvolává každá idea ihned přiměřený útvar. To bylo známo. Slovo imaginace, tak žalostně přeložené a svému původnímu smyslu vzdálené, bylo, jak se zdá, utvořeno adeptem. Imaginace, která se ve vysoké magii nazývá také průhlednost či diafan, je zrcadlo, v němž se obráží tvary astrálního světla. Intuice či nazírání je umění spatřovat (intueri) za těmito obrazy, evokovanými v diafanu, pravdu nadsmyslného řádu. Čaroděj, který spí satanským spánkem, se může zúčastnit sabatu dvojím, zcela odlišným způsobem; buď k sobě sabat přivolává, evokuje jeho scény, nebo se na něj ubírá v astrálním těle. Může tam také, běží-li o skutečné shromáždění osob z masa a krve, osvědčit svou přítomnost a být viditelný i hmatatelný. Neboť nehledě k subjektivním, v čarodějství velmi častým úkazům, naskýtají se tu i zjevy, které se vyznačují jistou předmětností, jako fakta bilokace; některé jsme již popsali.4 Ti, kdo četli naše předcházející Úvahy o vědách prokletých, jsou obeznámeni s těmito podivnými věcmi astrálu; ostatně kap. 8 tohoto díla je pokračováním a doplněním již dříve podaných výkladů. Nechtějíce se vracet k všeobecným pojmům, které všude nalezneme, připomínáme 1
Euseb Salverte: Des Sciences occultes (1829, díl II., kap. XVIII., str. 11). O. Laguna: Commentaire sur Dioscoride; kn. LXXVI., kap. III., citováno Salvertem, tamtéž II., 12. 3 Blínové přípravky tu hrály důležitou roli, protože Hyosciamus niger dovršuje, právem či neprávem, všechny nekromantovy vzácné vlastnosti (utile dulci suaviter miscendo). Co se týká drog užívaných vnitřně, podáme tu jako zvláštnost recept, za jehož rychlý a skutečně zázračný účinek ručíme. Nikomu však neradíme, aby ho zkusil. Především se budeme střežit toho, abychom prozradili dávku, udávajíce pouze proporce: 7 (za ubývající Luny) Succ. ænanth. crocat. 3 Extract. opii smyrn. 50 Extract. nucis bethel 30 Extract. pentaphyll. 6 Extract. belladonae āā P.E. F.S.A. Extract. hyosciami 15 Pro X. d. Extract. conii maculat. Extract. pingue cannabis indic. 250 Extract. cantharid. 5 āā Gum. adrag. Q.S. Sacchar. pulverat Český překlad tohoto receptu viz v Piobbově Formuláři vysoké magie str. 167. Pozn. O. G. 4 Na prahu tajemství, tu a tam v Chrámu Satanově. 2
51
zvědavcům jen to, že tvárlivý prostředník člověka čili astrální tělo - tento éterický základ těla fyzického, zkrátka perisprit spiritistů - může být metodicky vysílán navenek; je k tomu třeba jen pevná vůle a delší cvik.
VZHŮRU NA SABAT! Světlotisková reprodukce dvou podivných dřevorytin z XV. století z Molitorova díla De lamiis, 1495. Čarodějové v lidské a zvířecí podobě; jeden jede na vlku, druzí na legendárních košťatech. - Zvláštní, avšak velmi prostoduché a primitivní rytiny. V normálním stavu je fluidické tělo neviditelné; může se však, zpředmětňujíc se, zhustit mírou více méně přístupnou smyslům, ať už je poslušno adeptovy vůle, nebo se ocitá v jistých velmi řídkých prostředích, určených proměnami jemně hmotného ovzduší, kterým je obalena naše planeta. Tu se stává viditelným a klade též neuvěřitelný odpor při dotyku. Jeho zhuštění je mnohde velmi stálé a soudržné jako u hmotných těles, takže všechny pozorovatelovy smysly je přesně vnímají. A není třeba se utíkat k oné pověstné teorii hromadné a současné halucinace diváků. Tato domněnka je přípustná, uznáváme to, při jistých podvodných produkcích našich médií, když jedna osoba rozeznává určitý tvar, jiná vidí šedavý nebo bělavý obláček a třetí konečně nevidí zcela nic. Avšak při takových faktech, jako jsou ta, která právě připomínáme, zaslouží podobná domněnka jen úsměvy. Uvedeme, chcete-li, za příklad Katy Kingovou. Kdo neslyšel vypravovat o zjevení tohoto fantomu, o jeho skutečném zhmotnění, jehož dosahoval několikrát v týdnu po celá léta v chemické laboratoři nikoli nějaký dryáčník na divadle, nýbrž W. Crookes, jeden z nejznamenitějších učenců, jehož se dovolává intelektuální Evropa XIX. století. Fakta, která Crookes vědecky prozkoumal, registroval a roztřídil ve svém díle Recherches sur les phénomènes du spiritualisme,1 rozmetala v tomto ohledu všechny myšlenkové kategorie ubohých hmotařských pedantů do té míry a rozvrátila jejich vědeckou kapličku tak dokonale, prozrazujíc zároveň nedostatečnost jejich kritérií, že Crookesovi kolegové v londýnské Královské společnosti šli ve svém šílenství tak daleko, že se na věky učinili směšnými, pochybujíce o upřímnosti, ba dokonce podezřívajíce duševní stav objevitele, který kromě svých psychických objevů učinil na vědeckém poli ještě jiné, stejně podivuhodné objevy. Jen někteří z nich (ti, pozváni k vědeckému ověření úkazů, viděli, dotýkali se, ba i fotografovali zjevy), byli to ti nejodvážnější či nejzbabělejší? - křižovali se, když šlo o to, aby před soudem veřejného mínění vydali svědectví; zdrželi se úsudku a odmítli se veřejně vyslovit. A co odpověděl onen veliký chemik posměváčkům a nevěřícím? - „Ah - byl jsem halucinován... A mé váhy, mé fotografické přístroje a zapisovací stroje byly také halucinovány?“ Avšak Prudhommova logika, nestydíc se zakrývat svou porážku a ani slovem neodpovídajíc na tuto rozhodnou námitku, vyjádřila své mínění těmito slovy: Bud‘ je ten člověk, podvodník, nebo je to hlupák, nebo blázen. Taková je vaše mzda, váš povinný žold, který vás očekává všechny, vy, smírčí kozlové svaté pravdy, proroci nového světla, jež zjasňuje obzor! Smělí experimentátoři, hlubocí myslitelé, kteří upotřebivše v nadsmyslném světě i samotný postup exaktní vědy, položili jste neochvějný základ soubornému pomníku lidských vědomostí a vztyčili základní kámen vznešeného chrámu, v němž se 1
Je to sbírka různých pamětí, uveřejněných v letech 1870-1874 v Quaterly Journal of Science a v jiných revuích. Máme před sebou jen Alidelův francouzský překlad. 52
bude slavit - ta chvíle je již blízko - slavné usmíření znepřátelených sester: vědy a víry! Skutečně za posledních patnáct let se změnil duševní obzor; umíráček zvoní zmírajícímu materialismu a mystický vývoj se den ode dne více zdůrazňuje. Na intelektuální obloze září skvělá hvězda: Lux erit! Kolik učenců prvního řádu bylo přivedeno k spiritualistické pravdě (nebo aspoň k vědomí o zásvětí) logikou svých pamětihodných pokusů: Aksakov v Rusku, Crookes. Russel Wallace a de Morgan v Anglii, Karel du Prel a Zöllner v Německu. Edland a Tornebon ve Švédsku, Lombroso a Chiaia v Itálii! Ve Francii je třeba nejprve pozdravit vynikajícího plukovníka de Rochase; jeho objevy na poli okultní životovědy se vyrovnají i objevům onoho velikého anglického chemika; dále jmenujme dr. Gibiera, dr. Baraduca, Richeta a Marilliera, a uvedli jsme jen malý počet těch nejznamenitějších. Avšak když W. Crookes neohroženým perem uveřejnil výsledky svých bádání, byla to ještě, alespoň v Evropě, neslýchaná a skandální věc, že taková vědecká celebrita jako on se oddala studiu okultních sil a že ho napadlo, aby konal pokusy se strašidly a „duchy“.1 Byl to blázen. Avšak učenec se nezalekl. Potvrdil svá slova. „Abych se přesvědčil, že to byla skutečná žena, žena z masa a krve,“ trvá na svém Crookes, „vymohl jsem si od Katy Kingové dovolení, abych ji směl vzít do náručí!“ Vždyť tato Katy Kingová, vždy povolná a přístupná jakékoli kontrole, se celá zhmotnila před Crookessovýma očima a důvěrně rozmlouvala s ním a s hosty, které uvedl do laboratoře; zhušťovala se okamžitě, jakmile médium ve stavu naprosté strnulosti ulehlo na koberec nebo na pohovku. Ve svém Fakirisme occidental,2 velmi vážné i odvážné knize, směle pojaté a delikátně psané, podává dr. Gibier fototypickou reprodukci fotografických snímků, získaných W. Crookesem. Jedna nám ukazuje ve skupině učence, fantom a médium, všechny tři dokonale od sebe odlišné. Ostatně médium (slečna Cooková) bylo tmavovlasé děvče, dost útlé, prostřední postavy, kdežto Katy byla mnohem silnější a větší, se zlatě kaštanovými vlasy. Crookes jí ustřihl kadeř, kterou chová jako usvědčující a dost výmluvný předmět a stálý důkaz těchto zhmotnění. Tento veliký chemik napsal doslova: „Jedna kadeř z Katiných vlasů, která se nalézá zde, před mýma očima, a kterou mi dovolila ustřihnout ze svých bohatých pletenců (sledoval jsem vlasy svými prsty od jejich konečků až na temeno hlavy, přesvědčiv se tak, že tam skutečně vyrostly), je silně zlatokaštanová.3“ Nikoli, slavný objevitel „zářivého stavu“ nebyl ani podvodník ani pod vlivem halucinací. Zbývá pouze domněnka, že se stal obětí podvodu. Tážeme se, zda lze jen na okamžik připustit, že by člověk takové vážnosti jako Crookes, tak zkušený vědecký badatel, učenec tak kompetentní ve fyzice a chemii, dopustil, aby nějaká naivní miss, plaché patnáctileté děvčátko si s ním zahrávalo, tropilo si z něho šašky a zesměšňovalo jej; aby si zahrávalo několikrát týdně, po celá léta, téměř stále v jeho vlastní laboratoři, uprostřed jeho kontrolních přístrojů, které by prozradily každý podvod, v 1
Přece však r. 1869 jmenovala Dialektická společnost, která počítala ke svým činným členům anglickou vědeckou honoraci, třiatřicetičlennou komisi, aby studovala „takzvané spiritistické úkazy“. Byl konečně čas, aby se skoncovala tato módní pošetilost; tito pánové očekávali zdrcující referát! Avšak po dlouhém a pečlivém šetření uznala komise nepopíratelnou skutečnost úkazů. Podobný výsledek se nijak nedal předvídat. Dialektická společnost byla ohromena. Zdráhala se vzít na sebe odpovědnost za referát oněch členů, kteří byli delegováni k vyšetřování, avšak ponechala jim volnost, aby uveřejnili své závěry na vlastní riziko a nebezpečí. A přece tu šlo jen o dost nechutné zjevy v porovnání s fluidickými kondenzacemi. Komise, alespoň sama o sobě, pozorovala a kontrolovala jen tyto zjevy: dělání hluku bez znatelné příčiny, přenášení předmětů bez dotyku, fakta duševní telegrafie apod. Tak se měly věci v oné době, kdy Crookes počal svoje badání a kdy postupně uveřejňoval svoje, tak přesvědčující pokusy s D. Dunglasem Homem, pak řadu rozhodujících zkoušek, jimž se Katy Kingová a slečna Cooková jako médium ochotně podrobily. 2 Le spiritisme (Fakirisme occidental), Paříž, Doin, 1887. Dr. Gibier výpomocný přírodozpytec musea, měl rovněž čest upadnout do klatby oficiálních učenců; ale univerzitní blesky ho nerozdrtily. Uveřejnil potom pod názvem: Analyse des choses (Paříž, 1890) pokus o filosofickou a vědeckou syntézu, jejíž závěry se shodují se závěry okultními. Pomocí jednak indukce, jednak intuice dospěl sám od sebe k rekonstrukci plánu tradicionální budovy. 3 Recherches sur le spiritualisme (přeložil Alidel, str. 9 dodatku nadepsaného: Mediumnita slečny Cookové). 53
přítomnosti jeho přátel, stejně kompetentních, nepřístupných jakémukoli smyslovému mámení, kteří viděli právě tak jako on? Co se nás týká, věříme ve skutečnost těchto zjevů, jako bychom byli bývali jejich svědky; pokládáme je za vědecky dokazatelné. Protože se však podobná fakta dosud nezběhla před našima očima, vyhrazujeme si podání jejich okultní teorie na pozdější dobu. Jaká to ostatně může být teorie, ne-li logické rozvinutí a vyvození všech jejích důsledků, kterých jsme užili a musíme ještě užít k vysvětlení takzvaných fluidických úkazů, jako např. bilokace, zdvojení, přínosů a neúplných zhmotnění, které jsme sami častěji vídali a studovali? V tomto okamžiku se zmiňujeme jenom o oné schopnosti, které je každý schopen a kterou může uskutečnit a vyvinout v sobě dvojnásobným úsilím své vytrvalé vůle, totiž schopnosti rozložení člověka, na vnitřního a vnějšího, na bytost podstatnou a její pozemský šat. Právě takto, působením vůle, lze vyslat perisprit či siderálního dvojníka vně fyzický organismus, řídit jeho pohyb a přenášet ho na nejvzdálenější místa, ba i do té míry ho zhustit, že působí normálně na hmotné smysly, kdežto opuštěné tělo leží strnulé nebo je alespoň oživeno jen automaticky a jaksi vegetativně. V jistých případech jeví tělo při ohledání všechny příznaky nedávné smrti; teplota velmi citelně klesá, dýchání a tlukot srdce ustávají, nebo jsou tak chabé, že obě funkce jsou neslyšitelné i nejcvičenějšímu uchu. To je právě to, čemu okultisté říkají výstup v astrálním těle (uvolnění astrálního těla). Perisprit, byt se sebevíc vzdálil od své tělesné schránky, zůstává s ní nicméně spjat neobyčejně jemným sympatickým poutem; tato pupeční šňůra je jediným poutem, které lidskou duši (jejíž fluidickým obalem a nejméně čistou částí je perisprit) pojí k její předmětné matici. Stáhne-li se náhle toto pouto, může se fluidické tělo vrátit do hmotného těla, jestliže se však pojednou přetrhne, nastane okamžitá smrt jako následkem prasknutí cévní výduti. Uvolňovací pokus je velmi obtížný. Nechť si počínáme sebeopatrněji, nemůžeme se o něj pokusit bez nebezpečí. Především, potká-li se perisprit ve stavu zhuštění na své cestě s kovovým hrotem, je vážně ohrožen; byť byla jeho ústřední látka sebeméně zasažena, shluk se rozptýlí a zcela určitě nastane smrt; zasáhne-li však ostrý předmět jen periferii perispritu, vsaje do sebe rychle značnou část životnosti jako hrot hromosvodu elektřinu mraků. Astrálnímu tělu hrozí na základě tohoto faktu totéž nebezpečí, jako hmotnému tělu po značném krvácení: mdloba. Avšak ještě jiná nebezpečí podivnějšího a tajemnějšího řádu hrozí. lehkomyslnému badateli, který se odvážil o promítnutí své siderality, aniž by se obklopil všemi těmi zárukami, kterých je předem třeba, aby zdařile skončil tento děsný pokus. Musíme ovšem poznamenat, že mág nebo čaroděj, jemuž se zdařil, uskutečňuje v sobě mistrovské dílo rovnováhy, či spíše shrnuje ve své osobě odpor proti zákonům, který nemá sobě rovného. Jsa zároveň živ i mrtev, podléhá současně dvěma zcela opačným podmínkám bytí: objektivní pozemské a subjektivní či záhrobní podmínce. Ve spánku ovšem vede každá bytost současně obě tyto existence; astrální tělo, vyčerpané velikou spotřebou nervové síly, za bdění, se alespoň částečně uvolňuje, aby se ponořilo do hromadného astrálního oceánu a načerpalo tu nových sil. Avšak kromě tohoto každodenního případu se astrální tělo téměř nevzdaluje od své tělesné schránky,1 ba vůbec ji neopouští, tak jako koupající se bázlivec se drží větví u břehu, aby bez nebezpečí mohl vzdorovat síle proudu; je třeba poznamenat, že bytost odhmotněná ve spánku se nesnaží zhustit v dálce svoji látku, aby byla viditelná. A nebezpečí v uvolnění astrálního těla spočívá právě v tomto zhuštění, které vyžaduje spolupůsobení a úsilí veškeré pohotově jsoucí životnosti ve vzdáleném bodu, má za následek úplné vyčerpání hmotného těla a vyprázdnění posledních zásob jeho nervové síly a ztenčuje na minimum ono sympatické pouto. Konečně bytost, která spí, je poslušna zdravého pudu, který ji neomylně vede po neschůdných cestách přírody, avšak okultista chce řídit svůj pokus podle zdání své, často ještě nezkušené inteligence a podle libosti své, mnohdy nerozvážné vůle. O něj tedy právě v této chvíli běží. Vědomě svlékl svůj tělesný šat, vzlétá vzhůru a jemný vůz jeho duše, jak by řekl žák Pythagora, neboť tento veliký filosof nazýval takto zářivé tělo, éterického dvojníka hmotného těla - jej unáší k vytčenému
1
Může se vzdálit i na ohromnou vzdálenost, jak jsme pověděli ve spisu Na prahu tajemství, avšak je to pouze výjimka. Nejasný těžký sen (můra) bez určitého předmětu může být příznakem takového abnormálního vzdálení; tehdy hmotné tělo trpí svrchovanou nevolností a zavedená duše se děsí. 54
cíli.1 Promluvíme nejprve o nebezpečích, která hrozí obnaženému astrálnímu tělu. - A jaká (snad ještě strašlivější) nebezpečí hrozí tělu hmotnému, které bylo zanecháno prázdné a bezvládné? O tom pojednáme později. Od svého vystoupení z předmětného obalu je perisprit strhován ze své dráhy vlnami bystřin, obklopujících naši planetu víry; to je fluidický maelström (vír u Loffodských ostrovů)2; to je kořen, kolem něhož se vine nachaš vxn, had ašje hyva; to je rachotící vůz všeho možného, jež by chtělo být; všech subjektivních účinností, které dychtí po zpředmětnění, všech duší různých hierarchií, jež se nemohou dočkat vtělení. Nedovede-li se astrální tělo dostat přes tuto prudkou řeku, nebo se v ní alespoň obrátit, je ztraceno. Je třeba, aby dovedlo přemoci sání jony a tísnění herebu, aby dovedlo odporovat dvěma silám: odstředivé a dostředivé, projevům okultních principů: zářícího, éterického prostoru, v němž se pohybuje příliv života, a temného, ničivého času, který řídí odliv smrti! Astrální světlo valí na svých vlnách nejodpornější, nejhroznější a nejobludnější oživené přízraky, a jakmile hrůza, záští nebo jakákoli vášeň zachvátí duši při siderálním výstupu, přetrhne se ono pouto a duše se již nemůže vrátit. Ale to není vše. Třeba by nás obviňovali ze šílenství, musíme povědět vše. Nositel potenciálu, dychtící po zpředmětnění, oplývá tedy - trváme na tom - mnohdy velmi ohyzdnými útvary, které by ani Goyův štětec nedovedl zobrazit v celé jejich hrůze. Tato strašidla, o nichž budeme opět mluvit - bytosti temné nebo kmitající jen matným pudem, polovědomé a omezeného rozumu jako někteří elementálové, ba i elementárové, nebo hrubé a nevědomé jako larvy ve vlastním slova smyslu, se chtějí stůj co stůj vtělovat; jsou to lemurové všeho druhu. Dovedete si představit tuto bystřinu subjektivní3 existence? Lemurové se tu pohybují, unášeni s dušemi, které se mají zrodit. Tu a tam se s pronikavým sykotem tvoří malé shluky, jež se po krátké zastávce ihned rozpadávají. Je to bytost, která se právě zpředmětnila, vtělujíc se, z možnosti přešla ve skutečnost. Nastane jedna ze čtyř věcí: Bud‘ se okultistovi podaří vyhnat nepřítele a útokem se zmocnit svého místa, a to je jedině možný záchranný prostředek, nebo sice vypudí vetřelce, avšak unaven zápasem nemá již sílu, aby se vrátil do svého organismu; a to je smrt. Nebo se vrátí, aniž by dovedl fantom vypudit; pak se musí odhodlat s ním žít; odtud šílenství, monomanie nebo alespoň posedlost. Nebo konečně larva opanuje válečné pole a bude napříště živořit v tomto těle, a to je zblbnutí.4 * * * 1
Pythagorovým subtilním vozem je spíše tělo duchovní, vytvořené zkouškou a oživené magickým cvičením, než perisprit či hrubé astrální tělo (viz kap. 11 12 a 13.) Avšak toto může být nazýváno i v širším smyslu, jak je zvykem u mnohých okultistů Pythagorovy školy. 2 Mnozí jasnovidci to označují jako soukolí velikých černých kol. 3 Slovo „subjektivní“ se v okultismu užívá k označení toho, co je účinné jen ve stavu podstatném. Neběží však o věc, která neexistuje mimo myšlenku, která ji vyjadřuje, o iluzi předmětu; věci subjektivní úrovně se stávají objektivními pro všechny, kdo se dovedou udržet na této úrovni, na níž se rozvíjí vnitřní skutečnost přírody. 4 Tento vpád larvy do lidské podoby je častější, než si myslíme, a nenastává pouze v případě magické bilokace. Mnozí lékaři a odborníci duševních chorob vědí mnoho o této věci. Projeví však celé své mínění, když o závod uvažují a hloubají o změnách osobnosti? Snad jedině obava, že by si z nich posměváčkové z povolání tropili smích, jim zapovídá, aby se vyslovili jasněji. Ale ať je tomu jakkoli; kdo utvořil slovo aliénation (zcizení, také šílenství, pomatenost), se může honosit šťastným nálezem výrazu nebo ještě šťastnější svobodnou volbou. Pozorujeme ostatně, co se sluší v tomto případě rozumět slovem „larva“ v nejširším smyslu. Ačkoli násilný způsob náhlého vtělení bývá pravidelně dílem larev ve vlastním slova smyslu, praktikují jej i jiné, nikoli tak nízké bytosti neviditelného světa. Viz níže výčet „domorodců astrálu“. 55
Jsi-li moudrý, milý čtenáři, můžeš těchto několik řádek pokládat za výplod horečného snu; máš i právo pokrčit rameny nad odhalením, které obsahují; vyjadřují něco skutečného jen pro ony odvážlivce, kteří pokoušejí Boha a vzdorují přírodě až do té míry, že si přejí zaživa sestoupit do království smrti a pak se vrátit do pozemského života, když se napijí ze smrtonosné číše uspávající vody Styxu, smíšené s tekutými plameny Flegetonu. Ve svatyních starověké magie za oltářem nesmrtelných bohů a před hierofantovým otcovským zrakem mohli mágové, očištěni posvátným omýváním a přísným umrtvováním, téměř bez nebezpečí uskutečnit toto psychurgické dílo. Byla to dokonce poslední zkouška zasvěcení do Isidiných mystérií, jakási smrt, po níž následovalo zázračné zmrtvýchvstání, a kdo v ní obstál, nazýval se před lidem: ten, který žije, ačkoli zemřel. To byl také tajuplný smysl, který byl v Indii přikládán titulu dvidža čili dvakrát zrozený. Avšak kolik záruk bylo shrnuto okolo neofyta! Často nekráčel sám, nýbrž nějaký učitel provázel a vedl tohoto Telemacha tajemství na jeho pouti po chmurných březích. Pak sedm zkušených mágů1 tvořilo sympatický řetěz okolo těla nepřítomného neofyta a mohli v každém okamžiku, jakmile se ohlásilo nebezpečí, svým úsilím přivést duši opět do života. „Ohnivého draka“, který střeží bránu záhrobních světů, evokovali úmyslně; dovedli zmírnit náraz jeho přiblížení a jeho strašlivé laskání. U larev, které se jasnovidnému zraku zdají světélkovat, když je zachvátí rujnost blízkého vtělení, bylo přihlíženo k tomu, aby byly rozptýleny tyto škodlivé shluky pomocí nástrojů, zhotovených podle ritů.2 Ostatně, zahaleno v široký, natřikrát složený lněný plášť, odpočívalo strnulé tělo ve stavu blahodárného osamocení; v žádném případě nebylo vydáno v nebezpečí uchvácení nebo posednutí.3 Lze si zajisté domyslit, že po těchto, ostatně málo vábných obrazech nevyslovíme onu formuli sezam, která zjednává přístup do astrálního světa. Domníváme se, že jsme o tom pověděli dost. Musíme se omezit na to, že se mimochodem zmíníme o existenci upíra a vlkodlaka, dvou zvláštních tvarů magické bilokace či uvolnění astrálního těla. Toto studium náleží vlastně do 13. a 14. kapitoly, nadepsaných Smrt a její tajemství a Magie přeměn. Zbývá nám dotknout se ještě jiných tajemství, která lze spíše zařadit do této kapitoly. Samota plodí všechny přízraky a přátelé přízraků vyhledávají samotu. Ti, kdo se uzavírají do klášterů ze záští k svému bližnímu, jsou poslušni onoho základního sobectví (odlesku nachaša), jež Indové označují jménem tanha.4 To je princip všeho poblouznění a vší zvrácenosti a jeho koncem je zahynutí. 1
V méně častých případech byl počet adeptů tvořících magický řetěz zvýšen na dvanáct. Proč sedm a dvanáct? A kdy raději dvanáct než sedm? Ponecháváme samotnému badateli, aby rozřešil tento snadný problém. Symbolický význam planetární sedmičky a zvířetníkové dvanáctky čili malého a velkého cyklu téměř ani nenechají mysl bloudit v těchto ošemetných domněnkách. 2 Náš přítel, Lev Sorg, president tribunálu v Pondichéry nám přivezl posvěcený nástroj,jehož v Tibetu užívají k rozptýlení škodlivých shluků záporného světa. Tato dýka (viz vyobrazení ze str. 101) z cizelované mědi představuje k velikému úžasu rozluštitele tohoto pentaklu celý hieroglyfický soubor odhalující i nauku o astrálních fantomech i způsob jejich rozptylování. Podrobně vylíčíme její symbolický tvar a okultní význam. Pan Augustin Chaboseau, velmi znamenitý indolog pečlivě zkoumal tento vzácný předmět, velmi posvátný, jak se zdá, v očích tibetských kněží, kteří jej nazývají pur-bu. Užívají ho k exorcismu a k zahánění zlých duchů. Tento liturgický nástroj byl zajisté původně ukraden v některém tibetském klášteře, neboť lámové zasvěcenci mu přisuzují tak vznešený význam že by pouhou myšlenku na darování nebo prodání nějakému nezasvěcenci odmítli jako svatokrádež. Chaboseauovi se r. 1592 podařilo v četných sbírkách, které v té době studoval, objevit pouze jeden pur-bu, avšak náš byl, jak nás ujistil, krásnější a podivuhodněji zpracován. 3 Slavný Apollónův plášť nebyl ničím jiným. Tento mystický příkrov byl zachován jako symbol v rituálu zednářského zasvěcení. 4 Tanha spočívá vlastně v žízni po individuální, osamocené existenci; z ní pochází zbožňování sebe sama. 56
I bílý mág vyhledává dobrovolně samotu, avšak proto aby jí tím spíše unikl. To vše má vzhled paradoxu, avšak jenom zdánlivě. Když se mág odhodlá zpřetrhat světská pouta, znamená to, že dav je pro něho pouští, utvořenou z množství, a že se rozhodl žít v obcování svatých čili povznést se v apotheose Ducha až k nejvyššímu stavu jasnosti a vševědoucnosti v Bohu, který Indové dobře znají jako nirvana, jméno na západě právě tak hanobené jako nepochopené. Odlučujeme se od lidstva proto, abychom žili s Bohem nebo s ďáblem; střední cesta není. Staří mudrci o samotě také říkali, že člověk se v ní mocně zoceluje a upevňuje na své buď rovné, nebo křivolaké cestě; že z ní zkrátka vychází duch světla, nebo duch temnoty. Nic není pravdivějšího. V samotě žijeme skutečně tváří v tvář své karmě. Tajemné ovzduší opuštěných míst, které ustavičné nasycování protivnými vůlemi nemohlo neutralizovat, zevšednět a jaksi otupět, takové ovzduší je podstatně vnímavé pro jakékoliv slovo; nejnepatrnější vůle, nejnepatrnější touha se vtiskne do působivé látky oru; rozvíjejí a projevují se tu s úžasnou intenzitou. Jsou to potenciální bytosti, plozené den co den podle rozmarů myšlenky a žádostí a posléze zpětně působící na ploditele, o čemž nemá tento ani tušení. Neboť jeho zkušenost se nejčastěji vztahuje pouze k obyčejnému a světskému životu. A při společné existenci, vzájemné výměně fluid, ideí, vůlí, vtiskují osobnosti všechny změny svého pohybu, kolísání svého chování a své myšlenky. Není nic, až k nejpevnějšímu přesvědčení, co by dech okolí poznenáhlu nepozměnil. Styk s lidmi nepozorovaně brousí a uhlazuje ostré hrany nejhranatějších individualit. V samotě však člověk nepodléhá žádnému přímému vlivu vnějšku; jeho vlastní myšlenka, stále se ovíjející kolem sebe samé, tu prodlévá se zalíbením a obráží se v radostném opojení. Samotář nezlomně utvrzuje svůj chod ve směru, jímž se nesou jeho mozkové návyky. Z těchto úvah se dá odvodit výrok, že totiž naprosté osamocení, které zoceluje charakter, nerozšiřuje inteligenci; vyrůstáme tu v lidi nepoddajné, ale též nenapravitelné. Rabínská legenda nám líčí larvy jako dítky samoty praotce Adama, snícího o pravzorné ženě, dříve než Hospodin rozdvojil prvního člověka, aby stvořil Evu. Noční můry (efialti) byly důkazem a tvarem těchto zmatených žádostí. Doufáme, že čtenář rozumí. Paracelsus zase učí, že tyto druhy fantomů se plodí v hojnosti, kdykoli necháme na slunci sušit polucí potřísněné šatstvo. Jeho škola v této věci jen reprodukuje mínění starých hierofantů. Náboženský zákon výslovně zakazoval řeckému lidu vyvěšovat u plamene krbu prádlo potřísněné semenem nebo menstruační krví.1 Bylo by nesprávné se domnívat, že tyto zákazy byly dětinské, tato opatření zbytečná; krev je tajuplná tekutina, překypuje životem plným, rozpínavým a vždy hotovým vzít na sebe všechny myslitelné tvary, jakmile rozlijeme jeho nositele. Jatky a amfiteatry se dnes staly semeništěm bezejmenných larev; nepřejeme skeptikům, aby otrávili svoje individuální ovzduší navštěvováním těchto míst, zcela zhnusených krvavými fantomy; kolik případů šílenství a padoucnice nemá jiný původ. „Sunt ephemeri et maxime mortales. Constant ære coagulato in vapore sanguinis vel spermatis, et quasi bulla, quæ si ferro frangatur, perit anima imperfecta lemurum. Quærunt simplices se credulos. Timidi sunt st fugitivi sicut aves coeli et semper mori reformidant, quia bulla æris est vita eorum, et statu facile corrumpitur.“ (Paracelsus, kterého cituje Eliphas Lévi v knize La Clef des grands mystères, str. 386.)
1
„Lemures gignuntur per deperditiones aesticas spermatis et sanguinis menstrualis.“ 57
PUR BU, dvě tibetská kopí, jimiž lámové ničí larvy a zahánějí zlé duchy. Idea je inteligenci tím, čím je krev tělu; vášnivé myšlenky plodí rovněž nadbytek přízraků. Rozkošnické myšlenky šíří fantomy chlípnosti, nepřiznaná záští závisti způsobují prudká posednutí a jitří ránu závistivých srdcí, šílené žádosti pýchy plodí larvy vnukající věčně nenasytnou marnivost a jiné neřesti. To jsou vášnivé a myšlenkové larvy, které se nerodí ve vnějším nimbu jako jejich sourozenci hmotnějšího původu, nýbrž vnikají do samé duševní látky. Tato je pak zpravidla do jisté míry vyvrhne a tím je žene zpět do individuálního fluidického ovzduší. Avšak duše nemůže někdy všechny odstranit, jsou-li plozeny každodenně a v nadbytku; tu se nezdravé produkty směšují na jedné straně s látkou siderálního těla a na druhé straně s látkou samé duše, kterou znepokojují, otupují a posléze pozměňují. V kapitole VI. (Smrt a její tajemství) uvidíme, jak se stávají mučiteli duše při jejím odchodu z pozemského života, dříve než pro ni začnou muka druhé smrti. V tomto okamžiku se jedná pouze o larvy vyvíjející se v nimbu či okultním ovzduší každého individua, ať jsou jakékoli povahy a jakéhokoli původu. Všechny nejsou stejně vražedné, avšak všechny jsou škodlivé tím, že potlačují svobodu člověka a omezují jeho volní a působčí potenciality; jejich nejobyčejnější zpětné působení na jejich ploditele se jeví ve zvyku, tomto tvaru všeho druhu otroctví, který umrtvuje více, než se domníváme. Případy, v nichž se zvyk zvrhá v obsednutí, prozrazují téměř najisto tyranii larev původu tělesného, citového nebo myšlenkového. Tyto různé obické stvůry jsou osudným důsledkem a spravedlivým trestem všech onanií, tělesných, duševních i myšlenkových. Tyto shluky astrálního světla žijí, avšak pouze na útraty onoho bezbožníka, který je zplodil a který je musí živit - jak zcela správně poznamenává Eliphas Lévi - veškerou mízou svého srdce a veškerou látkou svého mozku. Nemilosrdně jej obsednou, trápí a vampyrizují. A hledá-li v knihách tradicionální moudrosti násilný prostředek, aby se jich zbavil, je to zase, běda, jedině na jeho účet a nebezpečí; tak úzká souvislost jej pojí k těmto dětem jeho šílenství, že může snadno, rozptyluje je, sebe sama zranit. Pojednávajíce o vlkodlacích, pojednáme též o těchto odrazných a vzájemných účincích, o jejichž skutečnost není ani třeba se přít. Média jsou většinou neduživí ubožáci, kteří nevědomky uvykli opravdové mozkové onanii a kteří kráčejí životem doprovázeni, obsednuti, ba často i zaživa požíráni těmito larvami. Tyto larvy se zhušťují jen tím, že je vysilují, protože právě z nich čerpají tvárlivou látku, kterou potřebují, aby se zpředmětnily a staly přístupné smyslům. Jsou to praví a jediní démoni, neboť i ti duchové, kteří zapadli nejhlouběji do hlubin zvrhlosti, nejsou docela špatní, kdežto tyto larvy, lživé škrabošky bytí, nesouvislá rouhání všeobecnému životu, jsou nesmírně škodlivé a postrádají vědomí. Bylo tedy přípustné, když se v nich spatřoval neurčitý projev oné odtažitosti, kterou nazýváme ďáblem nebo Satanem. Tvoříce takřka upírské přívěsky člověka, jehož siderální ovzduší naplňují, žijí z jeho života, a zdánlivá inteligence, kterou ve velmi řídkých případech projevují, ostatně je a může být jenom matným odleskem jeho myšlenky.
58
Larvy, v nichž kabalisté spatřují pouze slupky, prázdné skořápky (cortices, klifoth twpylk), nesmíme směšovat s duchovními bytostmi více méně zatemnělými ve hmotě, které letí, strhovány a zmítány plodistvými proudy nižších říší, nerostné, rostlinné a živočišné. Jako plané zhuštěniny světla (oboth twbwa) jsou larvy ve vlastním smyslu látkami, které postrádají individuální bytí. Jsouce příživníky jako dubové jmelí,1 existují pouze prostřednictvím jiného; schází-li jim náhodou tento bytostný podklad,2 vracejí se v nicotu, jsouce jejími projevy, jaksi anděly, vykupiteli. Zavěšují se jako pijavice, ba zakusují se do siderality skutečné bytosti, živí se jí, sají z ní svůj vypůjčený život a svou schopnost pomíjejícího zpředmětnění; a protože postrádají podstatný, jim vlastní typ, rodový vzor, podle něhož by si vytvářely tvar, zhušťují se podle siderální šablony bytosti, stávajíce se takto jejími živými odlesky, lemurskými přívěsky, tajemnými přeludy. Larva ve vašem ovzduší je pro vás fantomem zcela nejasného dvojence, avšak tento dvojník vás fyzicky vysiluje a vyčerpává, morálně vás porušuje a kazí, oslabuje a otupuje vás intelektuálně. Je pro vás baňkou, která žízní po vaší živoucí látce, hrmou, která je stále nastavena pyji vašeho intelektu, vnímavostí, která ustavičně dychtí po životaschopných slovech vašeho ducha, aby si je, komolíc je, osvojila. Pohlcovací potencialita, kterou tak mocně vyvíjejí larvy, náleží merkuriální, záporné látce (obu), která je nositelkou a ony jejími shluky. Žasnete nad touto anomálií, nad problémem, který fyziologové dosud nedovedou rozluštit; máme totiž na mysli relativní neškodnost nadužívané soulože v porovnání s rychlou fyzickou i duševní zkázou, do níž upadají ti, kdo se oddávají samotářským hříchům. A co říci o hojném rozšíření těchto chorob, tak prudkých a vysilujících, o těchto dětských úbytích, které za několik měsíců přivádějí do hrobu i nejsilnějšího muže a ženu nejlepší tělesné konstituce, jsou-li v samovazbě? Opět tajemství odloučenosti. Všechny tyto bytosti jsou obětmi vpádu nebo bezděčného plození larev v jejich fluidickém ovzduší. Larvy jsou mikroby, bacily a vířníky neviditelna - a my bychom byli nakloněni věřit (kdyby jim nescházela bytost a vlastní tvar), že se vtělují, aby byly živoucími dušemi těchto nevažitelných legionářů zkázy. Larvy je možno považovat za smrtonosné činitele, za mocnosti rozkladu, vytrysklé z herebu,3 nebo ještě obecněji za šiřitele nachaša. Soupeříce s touto hrůznou bytostí nestálosti, sdílejí její obojetnou iluzorní, a přece skutečnou povahu,4 ležíce uprostřed mezi vědomím a nevědomím, kolísajíce a zmítajíce se mezi bytím a nebytím. Zlý samotář - čaroděj - plodí tedy houfně s opovážlivostí svého nerozumu a podle svých vášnivých vznětů tyto upírské příživníky, larvy, osudně odsouzen k tomu, aby jimi rozhlodán zemřel. Dobrý samotář - mág - který operuje v plném vědomí svého intelektu a v plné svobodě své vůle, metodicky vytváří potenciální bytosti, stále dobročinné a mnohdy i vědomé a inteligentní. „Každá myšlenka je duší,“ praví Mejnour v Zanonim.5 Ostatně uvidíme, jak se taková zplodina 1
Přirovnání není podobnost; dubové jmelí, jakkoli je příživník, má vlastní tvar a vlastní jsoucnost. Larvy mohou měnit individuální ovzduší, nikdy však - zdůrazňuji - nemohou žít. vlastní existencí. 3 Touží-li čtenář hlouběji poznat tyto teorie, nechť nahlédne do 8. a 13. kap. této knihy a do 1. a 2. kap. Problému zla. Pak si bude moci učinit představu o nachašu, ať už v něm chceme spatřovat dualistického tvůrčího působce zla, či čtverný nástroj individuálních výronů a zpředmětnění. Pochopí, jaké příbuzenství spojuje Kaina 3yq, princip času, s tajemným herebem brj, činitelem individuálních rozsetí a hromadných ucelení, herebem, jenž se zdá být napřaženým ramenem a svírající rukou Mutha (tWm), drtící, hltavé bytosti, jejíž prozřetelnostní úlohou je převádět různost v jednotu, přeměňovat obvod kruhu ve střed, z něhož vychází poloměr, jímž byl opsán, a konečně ničit odlišnosti smyslům patrné hmoty, aby všechny její jednotlivé způsoby obrátila v stejnorodost všeobecné a neodlišné látky. A právě tato prozřetelnostní úloha Mutha vnukla autorům Zoharu vznešenou myšlenku, že smrt je polibkem božím (aramejské twm moth = smrt) pozn. O. G. 4 Nachaš vlastně neexistuje, a přece je zdrojem a kořenem hmotné existence. 5 Zanoni, svazek II., str. 69. 2
59
našich volních projevů může stát zcela určitou bytostí, splynuvší s elementálem.1 Mág je pravým stvořitelem v mezích svojí činné oblasti, protože tvoří a šíří, tak jako nejvyšší Bytost, výrony svého slova, účinné mocnosti lásky, vědy nebo světla. Někteří mystikové nazvali tyto mocnosti anděly dolního nebe. Je třeba zde doznat, že i čaroděj, který s perverzitou spojuje i jistou sílu inteligence a vůle, může podobně evokovat skutečné bytosti, opravdové démony. Tyto bytosti, dobročinné i zločinné, tvoří zvláštní třídu 2, a jsou vlastně odlišné od larev ve vlastním smyslu. Larvy zplozené slepým pudem nebo nezřízenou vášní nemají bytoslovnou stálost; avšak bytosti, vytvořené svobodnou inteligencí a rozmyslnou vůlí, mají duševní látku, dobrou nebo zlou, a jsou schopny vést vlastní život, spojivše se s elementálem. V širším smyslu často okultisté nazývají larvami všechny lemurské látky, jež nemají zcela jasné vědomí a zcela zřejmou osobnost. Povězme mimochodem něco o zjeveních vůbec. Když se lemurové zhustí ve fantomy, bojí se hrotu mečů a prchají před každým ostrým předmětem, který je schopen prorazit jejich fluidický shluk a zničit je tím, že vysaje jejich životnost (vzpomeňme, co bylo řečeno výše o astrálním těle). Zda tehdy lemurové úplně zhynou, či pouze ztrácejí se svým pomíjejícím tělem prostředek k projevování, to zatím není třeba vysvětlovat. Ale ať je tomu jakkoli, je možno říci, že každý fantom, ať pochází a přichází odkudkoli, okamžitě mizí, jakmile jej pronikne kovový hrot.3 Rozptýlení bývá mnohdy, jako např. v Cideville, ohlášeno elektrickým úkazem, jiskrou, provázenou jakousi atmosférickou poruchou. Nerozptýlí-li se přízrak zasažený hrotem, je vidina pouhou halucinací, toto kritérium skutečnosti fantomu je zcela spolehlivé. Ale zůstaňme u larev, ve vlastním slova smyslu; nemají, upozorňujeme na to, rodový typ a tudíž tvar, který by jim byl vlastní. Právě tak je správné, že se utvářejí přesně podle vzoru individuí, která straší,4 ba dokonce s nedostižnou hbitostí mění svoje obrysy podle proměnlivé podoby myšlenek.
1
V této věci se obě školy, západní i východní, dogmaticky úplně shodují. Tibetský zasvěcenec, KutHumi, Sinettův mystický dopisovatel, napsal tomuto dlouhý a důležitý list, jejž markýz Saint-Yves přeložil ve svém díle: Mission des Juifs. Vyjímáme z něho tyto pozoruhodné řádky: „Každá lidská myšlenka ve svém neviditelném vývoji přechází v líc, jehož rubem je fyzický řád, a stává se činnou bytostí, sdružujíc, sjednocujíc se se zvláštním prvkem, tj. s jednou z polointeligentních sil království života. Tato myšlenka žije jako činná inteligence, jako útvar nadaný duchem, po jistou kratší nebo delší dobu, která je úměrná intenzitě mozkové činnosti, která ji zplodila. Dobrá myšlenka tedy trvá jako činná a dobročinná mocnost, zlá myšlenka jako moc démonická a zločinná. Člověk tudíž ustavičně zalidňuje svou dráhu v prostoru sobě podobným světem, naplněným výrony svých fantazií, svých tužeb a vášní. Avšak toto neviditelné prostředí člověka za.se reaguje při pouhém styku na každý nervový a senzitivní organismus podle poměru své silojevné intenzity. To je to, co buddhisté nazývají šamabda, Indové karman. Adept vytváří tyto formy vědomě, ostatní je tvoří jenom nahodile.“ (La Mission des Juifs, str. 111.) 2 Třídu oživených myšlenek (koncepcí). 3 Nezapomínejme, že zasáhneme-li nějakým hrotem zhuštěné astrální tělo média nebo mága ve stavu bilokace, vydáváme se v nebezpečí, že spácháme vraždu (Temple de Satan, str. 402-404 a kap.14 tohoto svazku). 4 Jezuita Pavel Saufidius, který psal o mravech a obyčejích Japonců, vypráví velmi pozoruhodný příběh: „Hlouček poutníků se ubíral jednoho dne pouští a tu spatřil, jak jde proti nim tlupa strašidel, jejichž počet se rovnal počtu poutníků a jež kráčela stejným krokem. Strašidla zpočátku nestvůrná a podobná larvám na sebe vzala podobu lidských těl. Již se setkala s poutníky a vmísila se mezi ně, procházejíce tiše Jejich řadami když tu Japonci spatřili, že jsou zdvojeni; každý fantom se totiž stal dokonalým obrazem a jakoby odleskem každého poutníka. Japonci poděšeni upadli na tvář a bonz, který je vedl, se za ně počal modlit, velmi kroutě tělem a křiče. Když se poutníci zdvihli, fantomy zmizely a tlupa mohla dále volně pokračovat ve své cestě. Tento úkaz o němž nepochybujeme, projevuje dvojí povahu zrcadlení a náhlé projekce astrálních larev, což bylo způsobeno horkem ovzduší a fanatickým vysílením poutníků.“ 60
Mohou změnit fluidické ovzduší? Mohou se odtrhnout od jedné bytosti, aby obsedly druhou? Okamžitá proměna tvaru odpovídá právě jejich opičí povaze, která ihned přejímá podobu jejich nového otce a živitele. Chtějíce se zhustit a přijmout viditelnou podobu, vypůjčují si od posledního potřebnou biologickou látku. Obsedlá bytost tu zakouší náhlý pocit pronikavého chladu, ba dokonce si je vědoma značného úbytku životní síly. Tak je tomu v tom případě, když se médium snaží veřejně předvádět astrální fantomy. Jeho vůle, způsobilá pozměňovat aspekt těchto shluků, dovede, třebaže je málo vycvičena, dát jim všechny tvary, které zachytí ve své imaginaci. Způsobit zjevení ruky, nohy, hlavy, podoby zvířat, ba i předmětů zcela jiných, jako nábytku, sklenky, kytice, to vše je pro jistá média pouhá hračka. Tato magie přeměn se dotýká velmi těsně jednak tajemství lykanthropie, jednak tajemství palingenese; rozlišuje je od nich nepatrný rozdíl. Zjevy palingenese a lykanthropie se dají shrnout na proměnu živočišného nebo rostlinného éterického dvojníka, kdežto při vytváření vnějších tvarů srážením larvy není astrální tělo působcem, nýbrž nástrojem; hraje jen úlohu prostředníka (jak naznačuje jeho jméno: tvárlivý prostředník) mezi vůlí média a lemurskou bytostí, která tvoří fluidický přívěsek onoho. Médií takové síly není celý pluk. Většina jich se spokojuje tím, že vypotí jistou dávku psychické síly a nasytí jí svoji auru, v níž se projevují a prohánějí domorodci astrálna (o nichž hned promluvíme), elementálové a velmi zřídka elementárové, které vábí lázeň vyroněné životní síly a jež tu vcházejí do styku se zasedajícími a rádi obstarávají fluidické úkazy. Přece však jsou mezi neviditelnými někteří chytřejší a méně marnotratní, kteří dobře vědouce, kolik nervové síly se spotřebuje k takovým hračkám, šetří média, aby nevyčerpala pohotové zřídlo, v němž se napájí jejich smyslnost. Užívají ho co nejdéle, avšak střeží se nadužívání, a aby prodloužili vyražení, baví kruh zevlujících spiritistů nekonečnými sděleními, která zcela obstará (co nejupřímněji) ovlivněná vynalézavost „prostředníka duchů“ ; ona vede pero píšícího média a rozmnožuje pantomimy a břichomluvectví média v seancích, jež nemají konce! - Lze si ostatně domyslit, že i neviditelní, přicházející z vnějšku, aby dosáhli fyzických účinků, neopomenou použít larvy, obývající zaklínačovu hostinnou auru. Většina médií, užívajíc při svém postupu zpředmětnění larvy a evokace elementálů (vědomě nebo nevědomky), to odbude nepatrnou únavou, ačkoli někde draze nezaplatí takové spolupracovnictví! Jen málokteří - a v těch je možno spatřovat nazíravé okultisty - užívají při svém postupu jen částečného nebo úplného výstupu astrálního těla; než by podstoupili otroctví ubohých posedlých, které jsou larvami zaživa požírány, a než by dokonce volali na pomoc vrtošivé génie živlů, raději sami přejímají silojevný náklad a bezprostřední nebezpečí pokusu, třebaže během jeho trvání upadají do druhého stavu, či dokonce do strnulosti.1 Takto uskutečňují přínosy hmotných předmětů a do té míry rozpínají svoji sideralitu, že provádějí všechny ubikvitářské úkazy, v čemž zajisté vždy vyniknou černí mágové a trpná média, kteří neučiní krok, aniž by nevyvolali celý pluk larev a elementálů. Máme se zmiňovat o oněch domnělých médiích, jejichž nadání se rovná chytrosti eskamotéra? Nelze se mít. dost na pozoru před těmito podvodníky, tak dobromyslnými v napodobování úkazů. Máme připomínat společnou mánii tolika vynikajících médií, která vydávají všanc zřejmost bezpečně prokázaných fakt, mísíce je bídně s úkazy nestydatě a mnohdy i sprostě simulovanými? Učinili jsme již ostatně2 v té věci své výhrady, když jsme nalezli pravou příčinu tak častého šarlatánství. Spočívá v zaryté pýše těchto vychloubačů, kteří, nutíce svou sebelásku k tomu, aby zakryla nemoc, v níž spatřují své mistrovství, cítí se dohnáni k podvodům a donuceni k tomu, aby dílem dobře, dílem špatně nahradili přestávky v činnosti onoho působce, který je vysiluje a kterého oni nazývají svou silou. Je skutečně záhodno upozornit na to, že schopnost fluidické exteriorizace (uvolnění, vyzáření astrálna) u člověka na nynějším stupni vývoje není normální. Tato schopnost, zcela výjimečná, se Tento citát, který je tu zcela odůvodněn, mohl být také vyhrazen pro 10. kapitolu, jednající o hromadných fantomech. 1 Mnohá média i mágové nemohou ani částečně vymístit svou sílu, aniž by neztratili vědomí a nejevili příznaky strnulosti; indičtí fakíři tomu říkají spát spánkem bohů nebo duchů. Jiní upadají do tohoto letargického stavu jen tenkrát, když provádějí úplné promítnutí své siderality. 2 Le Serpent de la Genèse, sv. I. (Temple de Satan), str. 121-122. Je třeba ovšem doznat, že i dobrá média podvádějí nevědomky a s myslí zcela nevinnou. Viz knihu plukov. de Rochase: L‘Extériorisation de la Motricité, Paříž, Chamuel, 1896. 61
vyvíjí bezděčně, nebo se získává vytrvalým úsilím. Je-li bezděčná, je nutno v ní spatřovat účinek skutečné choroby, o níž jsme se již zmínili v předešlém svazku a jejíž pravděpodobnou příčinu a původ naši čtenáři nyní poznají. Této choroby si snažně žádají ti, kdo jí nejsou stiženi a kdo ji rádi předstírají. Na jedno vědomé a dobrovolně činné médium, na deset loajálních a spolehlivých médií, která jsou přísně trpná, připadá asi třicet nespolehlivých a chytráků a padesát nestoudných eskamotérů. Ostatně nesimulované úkazy zkušený pozorovatel při troše dobré vůle dobře rozpozná. Zkoumajíce v této kapitole arkána samoty, zabývali jsme se zvláště překvapující povahou fluidických larev, neblahých družek každého nespolečenského a fanatického člověka, který si umínil žít v samotě. Křesťané prvních století označují jednohlasně Thebaidu jako legendární vlast zjevení a přeludů; a slavná rytina, v níž Jakub Callot zobrazil „Pokušení sv. Antonína“, by byla vhodným protějškem malebné a bohužel dosti vzácné rytiny „Sabat čarodějův“, kterou Petr de Lancre ilustroval II. vydání své knihy: Tableau de l‘Inconstance des Mauvais anges (Paříž, Buon, 1613). Larvy jsou především strašidla samoty. Avšak v astrálnu se hemží i jiné odrůdy duchovních nebo lžiduchovních bytostí, které jsou schopny projevit se přechodně zde na zemi pomocí média. Jedny jsou, abych tak řekl, domorodci astrálna, druhé tu přebývají jen přechodně. Některé se tu objevují pouze výjimečně jako misionáři nebo jako vyslanci. O každých pojednáme na svém místě. Přece se nám však nyní nezdá nevhodné, podat jejich úhrnné roztřídění. Nejdůležitější z domorodců astrálna1 jsou: 1. Bludné přeludy (odlesky), 2. elementálové, 3. elementárové, 4. stíny, 5. zlí démoni. Do této třídy je možno zařadit též živoucí výtvory lidské inteligence a lidské vůle, tj. oživené myšlenky, pak většinu hromadných mocností a theurgické vládce (falešné bohy). Přechodnými návštěvníky astrálna jsou lidské duše, lze-li to tak říci, dychtící po vtělení, a pak ony bytosti, jež se objevují v této oblasti přírody za účelem určitého poslání; jsou to duše oslavené a nebeští andělé. I. Bludné přeludy Apokryf Zoroastrových věšteb pěje o poskakujícím a tvárlivém ohni, o ohni plném obrazů, ozvěn a světla, jež překypuje, září, mluví a svinuje se.2 To je jistě astrální fluidum nevyčerpatelné v bludných přeludech. Není ani jediná bytost, která již žila, ani jediná událost, která se kdysi udála, ani jediná vášeň, která vyslala blesk do duševní oblasti, aby nezanechala skutečnou stopu, silný odlesk, obraz, ozvěnu v tomto nekonečném svědeckém skladišti o minulosti, v tomto pohyblivém zrcadle, v němž se ohnivými rysy zarývají obrysy bytostí a věcí již odražených. To je ona tajemná kniha soudu, o níž mluví Písmo, která se otevře v poslední den, aby každý mohl číst ve svém vlastním, již uplynulém životě svoje vítězství nebo odsouzení. Tato kniha je sice uzavřena profánním zrakům, avšak dítkám moudrosti je dovoleno v ní listovat po libosti. Bludné přeludy, fantomy věcí, ba i událostí3 se tu rozvinují ve zmatenou řadu hieroglyfů, které adepti a jasnovidci vždy dovedli evokovat a uspořádat. A je velmi 1
Míníme astrálno ve vlastním smyslu čili nižší astrální oblast. Někteří adepti zobecňují výraz astrálno do té míry, že v ně zahrnují i ony tajuplné kraje, kde obývají očištění v nejjemnějším záření „světla slávy“. 2 „Ignis simulacrum saltatim in ære in tumorem extendens; vel etiam ignem infiguratum unde vocem currentem. Vel lumen abundans, radians,streperum, convolutum - - -“ (Trinum magicum, Francof., 1629; Oracula Chaldæorum; Dæmones, sacrificia, str. 344.) Srv. F. Patricii Magiam philosophicam (Hamburk, 1593, fol. 44). 3 Co se týká fantomů událostí, odvoláváme se na velmi pozoruhodnou studii Bulwera Lyttona La Maison hantée (Chamuel, 1894); stránky 28-29 popisují přízrakový obraz zločinu spáchaného o celé století dříve. Bulwer byl velmi obeznalý v magických úkazech; jeho popisy vždy překvapují pravdivostí a silnou emocí. 62
pracné, je-li třeba vysvětlit a převést je do posvátného textu, v němž se odhaluje minulost, vysvětluje přítomnost a motivuje budoucnost. Tolik o bludných přeludech, pouhých fluidických, neosobních a nevědomých odlescích.1 II. Elementálové mají vlastní osobnost, nebo alespoň zdání osobnosti. Dělí se na četné odrůdy, jejichž různotvárností se vysvětlují rozpory, do nichž upadli autoři vzhledem k nim; jedni je líčí jako zcela nevědomé, kdežto druzí vychvalují jejich inteligenci a chytrost. Elementál či elementární duch2 je, jak jeho jméno ukazuje, domorodcem po výtce, praobyvatelem okultních živlů. Z tohoto hlediska právě roztřídila Paracelsova škola tyto duchy na salamandry či služebníky ohně, sylfy či génie vzduchu a bouří, undiny či démony vod a gnómy či mocnosti zemské, strážce jeskyní a zakopaných pokladů. Elementálové, jež lidé znali nebo tušili ve všech dobách, jsou výbornými herci, kteří zastávali několik úloh; byli po řadě místními božstvy (génii loci pohanského starověku), fauny, bohy lesů, rusalkami, divými muži, vzdušnými duchy a divými ženami středověku, skřítky, šotky, hospodáříky, génii východních pohádek, nibelungy Rýna atd. Právě tolik úloh, kolik jich hráli v lidském vědomí; neboť se přizpůsobují tradicím a umí výborně měnit vkus, chování i řeč. Každý ví, v jak půvabných alegoriích symbolizovali rádi rosekruciáni (kteří znali tyto bytosti a dovedli toho využít) jejich styky s člověkem a moc, kterou osvobozený adept může nad nimi získat, když si je vychová jako služebníky. Nemůžeme lépe označit jejich povahu, než když je definujeme jako „zvířata neviditelna“. Je možné k nim připojit jako zvláštní kategorii zvířata v neviditelnu, tj. odtělené zvířecí duše. Čeleď elementálů v sobě zahrnuje bytosti, ať již schopné či neschopné vzít na sebe hmotné tělo, počínaje nejméně inteligentními a nejhrubšími až k nejdůvtipnějším, nejlstivějším a nejchytřejším. V tomto ohledu někteří značně vynikají nad myšlenkovou úroveň vyšších zvířat a mohou být srovnáni s člověkem, avšak nedostatek mravního citu, neschopnost rozhodovat o právu a neprávu je značně přibližuje k zvířecím rasám. Nejsou však neschopni vášně, natož oddanosti; podobni slonu a psu, jdou často ve své lásce, kterou v nich ta nebo ona bytost často nevědomky vzbudila, mnohdy až k fanatismu. Mág, který je ovládá a řídí po své vůli, vykoná s jejich pomocí překvapující divy, neboť mají v astrálnu, které je jejich vlastním prostředím, téměř neomezenou moc; protože však jsou povahou vrtošiví a panovační, snadno se stávají nebezpečnými přáteli tomu, kdo v nich nedovedl vzbudit bázeň nebo respekt; jsouce výbornými sluhy, stávají se ukrutnými pány. Tyranizují nešťastníka, který se sklonil pod jejich jho; jsouce poslušni, chrání, zahrnují a obtěžují jej svým protivným přátelstvím; nezkroceni, trestají jej bez slitování. Nikdy neodpustí pokus vzpoury a jejich pomsta je strašlivá. 1
Nic není bludným přeludům tak podobné jako útvary, v nichž se zhusta objevují někteří přechodní elementálové jako rostlinné nebo nerostné duše ve stavu odhmotněném. Snadno si je lze zmást, avšak mezi těmito bytostmi, zbavenými svých pout, a pouhými bludnými přeludy leží celá propast. 2 Nesmíme směšovat elementární duchy s pouhými elementáry. Důležitá poznámka je zde na místě: V okultismu obvyklé názvosloví kvalifikuje elementály či elementární duchy jako zvláštní třídu neviditelna. - Avšak je třeba si dobře uvědomit, že vlastně, přesně řečeno, každá relativní bytost je ve své podstatě elementárním duchem. Ani lidská duše ani nebeští andělé nejsou čistými duchy, jak se obyčejně myslí. Jinými slovy, všechny skutečné bytosti vyšly z prvku jim podobného, z látky víceméně čisté. Mojžíš to praví bez obalu, pokud se týká Adama-Evy. Jehova, káraje člověka po jeho pádu, mu mezi jiným oznámil, že se musí napříště živit trpkými plody hmotné přírody: „Jimi se budeš živit (dodává Věčný) v ustavičném nepokoji svého ducha až do chvíle svého návratu do adamského prvku tobě podobného a s tebou sourodého; neboť jako jsi z tohoto prvku a jsi jeho duchovním výronem, tak také musíš být navrácen do tohoto prvku.“ (Genese II./l9, překlad Fabre d‘Oliveta.) Doslovný překlad posledních dvou řádek zní: „Jakým elementárním duchem jsi, do takového duchovního elementu se musíš navrátit.“ Autorizovaní překladatelé překládají slovo adama(h) hmda (podstatný Adamův prvek) slovem země a hafar rpj (elementární duch) slovem prach a tak dochází k tomuto materialistickému smyslu hebrejského textu: „..neboť prach jsi a v prach se navrátíš.“ Sdělivše mimochodem tyto věci nebudeme nic měnit na slovníku, přijatém od zasvěcenců. Je však nutné, abychom se dohodli na slovech. 63
Jako géniové řídící přírodní síly se vzpírají, vidouce, jak energie jimi řízené ovládá a uvádí do poroby učenec nebo řemeslník. Veliké zátopy, výbuchy třaskavých plynů pod zemí, neštěstí v laboratořích a v továrnách lze často přičíst jim.1 III. Elementárové Evoluce elementálů nedosáhla ještě stadia lidství a jedna důležitá mystická škola jim vůbec upírá schopnosti toho někdy dosáhnout. Avšak elementárové jsou odtělená lidská individua; - jsou to duše zadržené svým astrálním tělem v oblasti planetární přitažlivosti, dosud nevyproštěné z pozemských pout. V tomto stavu trpí muka očistce. (Viz kap. VI., Smrt a její tajemství). Elementár se může projevit na zemi prostřednictvím média. Je to však velmi řídké, alespoň v spiritistických sedánkách. Fantomy, které se vydávají za odtělené lidi, bývají obyčejně ošemetní elementálové, nebo larvy dychtící po zpředmětnění. IV. Stíny Tyto fantomy, stíny, nejsou než astrální mrtvoly právě se rozkládající. Tak jsou nazvány pozůstatky nebo zbytky elementárů, kteří prodělali dobu očistce. Když nastane druhá smrt, vzlétne duchovní duše - neodlučitelná od své tvořivé mohutnosti - a zanechá v okultním planetárním ovzduší fluidickou mrtvolu, která se postupně rozloží; to je stín ve vlastním smyslu. Tento stín si zachovává jako matný odlesk mechanickou vzpomínku na osobnost, s níž byl kdysi spojen, takže může, byv oživen duševní silou média a ovlivněn vůlí zaklínače, karikovat některé obvyklé posunky zemřelého a vrhat jeho jménem několik slepých záblesků lžiduševních. V. Zlí démoni Nejstrašnější pomocníci, které může evokovat černý mág, jsou nenapravitelně zkažené a zvrácené duše,2 jejichž božská jiskra byla navždy ztracena. Týž ohnivý prvek, který je očistcem elementárům, se stává peklem těmto duším, když čistý duch, jejich nebeský manžel, se vrátil do své vyšší vlasti. Prvním důsledkem tohoto rozvodu je to, že těmto ztraceným duším je odňato dědictví nesmrtelnosti, avšak oživeny vůlí usilující o zlé a žhavou touhou po životě, byť i pomíjejícím, konají ještě dlouhou a neblahou pouť. Odvážlivec, který je evokuje, se vydává v nebezpečí, že bude pohlcen v jejich temných vírech; čeká jej tudíž úděl, který končí v hlubinách úplného3 zatracení. Přeludy, elementálové, elementárové, stíny a démoni jsou hlavními domorodci astrálna, k nimž je třeba připojit i různé bytosti člověkem vytvořené a vyvíjející se na této úrovni. Jsou to: 1. Oživené myšlenky,4 o nichž jsme již výše promluvili; 2. hromadné, splynulé mocnosti, o jejichž činnosti a vzniku pojednáme podrobně v kap. 10; 3. konečně theurgičtí vládcové, skutečná božstva, zplozená a vyvinutá ve velikých proudech víry, zbožné naděje a lásky, která jsou svým původem jaksi oživenými myšlenkami nikoli samotáře, nýbrž celých davů jednomyslných ve svém tvůrčím fanatismu. Záhy však počnou reagovat na vyznavače svého kultu a mísíce se se sjednocenou duší davů, zvrhají se dost rychle v hromadné, splynulé mocnosti. Jen mimochodem připomínáme, že v pozemském astrálnu jsou přítomny bytosti, které zde pobývají pouze přechodně, jako lidské duše, unášené proudem generací, nebo výjimečně i duše 1
Jul. Lermina ve své Magie pratique velmi dobře poznal tyto věci a důvtipně prozrazuje pomstu elementála: „Člověk je pro elementála nepřítel, poněvadž je ničitel. Ale ať se má také na pozoru; elementál se brání a člověk musí jen s největší obezřetností vstupovat do jeho domény. Věci se mstí. Ony trpí. Sunt lacrimae rerum! Básník mluvil pravdu.“ Viz kap. VI. Magie pratique, str. 205-220. 2 Zlí démoni nejsou absolutně zlými a v každém ohledu ukrutnými a lstivými, jak si dav představuje ďábly. Jsou to duše, které jsou ovládány a mučeny zastaralými neřestmi a bezuzdnými vášněmi; avšak všechny jejich city, jakož i jejich skutky nejsou nezbytně zcela špatné. 3 Pouze pro nynější evoluční periodu; v příštím vývojovém údobí (nové manvantáře theosofů) se stanou tito duchovní opozdilci namnoze vůdčími nebo alespoň pokročilejšími jednotkami nově se vyvíjejícího lidství. Duchovní smrt theosofů nebo zatracení katolíků je tedy myšleno relativně a vztahuje se pouze na jedno, mnoho set milionů let trvající vývojové údobí, které se v porovnání s krátkým lidským životem zdá věčné. - Pozn. O. G. 4 Majíce pojednávat o dosti nové látce, nenalézáme vždy posvěcené výrazy, abychom tlumočili to, co jsme poznali. Musíme tedy improvizovat. Prosíme čtenáře ještě jednou, aby nám prominuli tyto nutné barbarismy. 64
oslavené a vyslaní andělé. Jsou to „cizinci“ astrálna na rozdíl od jeho „domorodců“. Zaklínací obřady a způsoby se mění podle povahy neviditelné bytosti, kterou chce mág přivolat a naklonit si. Ceremoniál, bohatý na ostré protiklady, staví operatéra, ať zbožného či svatokrádežného, před obdivuhodně nesrovnalá díla; od výbuchu rouhavých slov v horkém výparu prolité krve, až k harmoniím svatých hymen, které se vznášejí v dýmu myrhy, skořice a kadidla. Těchto tajemství astrálna využívají naneštěstí ne tak mystikové nejvyšších škol, jako spíše zlí samotáři, adepti černé magie. Zanedbali jsme poněkud dobrého samotáře, který rád zírá výše, než je obcování s duchy, byť i nejslavnějších hierarchií. Dávaje přednost praktikování extáze před praktikováním obřadné magie, nezdržuje se zaklínacími obřady, leda ve svých pokusných obdobích. Lze ovšem uvést slavné výjimky, ale tato cesta je nebezpečná. Reintegrace (zdokonalení, očištění) člověka v božské jednotě již zde na zemi je vyšším dílem adeptátu, ctižádostí dobrého samotáře. V čem spočívá reintegrace? Známe dva její způsoby: trpnou a činnou. Jedna i druhá připouští několik stupňů. K první lze dojít svatostí neboli přísným očištěním duševní bytosti, spojené láskou s čistým duchem nebes; ke druhé apotheosou svobodné vůle neboli uskutečněním mystického pentagramu. První (reintegrace trpná) vyžaduje zřeknutí se vlastního já, které se rozplyne bez výhrady jakéhokoliv návratu v božském já. Působíte nikoli již sami sebou, nýbrž Bůh působí vámi. A to vložilo apoštolu do úst slova: „A nejsem to již já, který žiji, je to Kristus, který žije ve mně.“ Druhá (reintegrace činná) se rovná dokonalému dobytí nebes, znásilnění nebeského prvku a jeho hromadného ducha: Ruachy-Hašamajim. Obě na svém vyšším stupni vrací prvotní duši rajský stav, blaženost adamy, čistý prvek, v němž se odráží or ain-sof. Avšak trpná reintegrace v sobě zahrnuje vzdání se individuální vůle a pohrdá každou vědou, která není láskou. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské,“ praví Kristus. Činná reintegrace dovoluje v jistých případech vykonávat i zde na zemi relativní všemohoucnost, delegaci božské moci. Vkládá do ruky va eš, plamenný meč Jahve-Elohimů. Je to vzetí mystického nebe v držení právem výboje. Kristus o něm pravil, že je uchvacují duchové násilí: Violenti rapiunt illud. Nevýslovná láska Ježíše Krista jej vedla k tomu, že si žádal jen trpnou reintegraci a zemřel na kříži v pochybách o Sobě samém a o svém Otci: Eli, Eli, lamma sabachtani!1 Odvaha byla příčinou, že Mojžíš dal přednost výsadám činné reintegrace; proto také vykonával na zemi nebeskou všemohoucnost, třímaje pevnou rukou Cherubův ohnivý meč, a pak vstoupil k Bohu (jako po něm zajisté učinil Eliáš), neposkvrněn polibkem smrti2 a zanechav svému národu jméno Hospodinova národa a volný vstup do země Kanaan, z níž Židé nevyšli (leda zdánlivě) a panují v ní více než kdy jindy.3 Trpná reintegrace je snad více božská a více záslužná - to je reintegrace svatých a mesiášů. Činná reintegrace je zajisté výhodnější a přednostmi bohatší; je to reintegrace mágů a titánů. Na ni jedinou si mohou činit nároky lidé, kteří dosud nedali definitivní sbohem životu a radostem tohoto světa a kteří v sobě ještě cítí touhu sklízet to, co může být dobré v jeho iluzích a přeludech. Život věčný je tak dlouhý! I když jsme odhodláni stále stoupat, aniž bychom se odchýlili od 1
Byl to zajisté pouze výkřik těla, umdlévajícího hrůzou poslední zkoušky; avšak evokace tohoto posledního výkřiku pochybnosti nás přece jen děsí! 2 Ale je to smrt, rozvážeme-li dobrovolně svoje pouta ve zvolené chvíli a na zvoleném místě a vzneseme se, brázdíce letem plameny očistce, k slunečnímu obydlí oslavených duší, zatímco tělesná schránka odpočívá v jakési neznámé a nepřístupné hrobce? ,,Všichni starověcí zasvěcenci, kteří dosáhli Mojžíšova stupně,“ píše Saint Yves d‘Alveydre, „zemřeli tak, že jejich tělo po sobě nezanechalo stopy právě tak, jako tělo Mojžíšovo. Až k Pythagorovi, Apollónovi z Tyany a Kristovi se opakuje táž tajemná skutečnost.“ (Mission des Juifs, str. 476.) 3 Kanaan 3jnk v nejmateriálnějším smyslu znamená vypočítavého, obchodního člověka. Zemí Kanaan moderních Židů je úrok a stoupání nebo klesání valut. 65
cesty vedoucí k Otci, není nám dovoleno učinit zastávku? Bůh, který je tak dobrý, jen proto stvořil, či lépe, nechal stvořit1 i v této padlé přírodě a na této zemi zkoušek - měkkou trávu a příjemný stín iluzí... Není snad dobře chápaná a v normálním rozpětí počestného srdce přijímaná rozkoš vcelku jen způsobem a přizpůsobením věčné blaženosti vyvolených v pozemském a pomíjejícím prostředí? Jestliže jsme sestoupili na tento dolejší svět, není zcela přirozené a logické, že naše potěšení, naše uspokojení a naše pozemské radosti, přiměřené naší padlé (tj. méně dokonalé) přirozenosti, jsou samy méně dokonalé a méně andělské? „Homo sum,“ řekl Cato, jeden ze světců stoického pohanství, „et humani nil a me alienum puto.“2 Nelze to říci lépe a sám Pascal, jak se zdá, komentoval tato krásná Catonova slova, když napsal ve svých „Myšlenkách“, že člověk není ani andělem, ani zvířetem atd. Je pravděpodobné, že Cato i Pascal, kdyby byli bývali zasvěceni a kdyby jim bylo bývalo dáno volit mezi trpnou reintegrací svatých a činnou reintegrací titánů, by byli dali přednost posledně jmenovanému. Ostatně není to táž volba, když někdo touží po kabalistickém království G∴ A∴, nebo pouze po poznání záhrobí, aniž by však chtěl opustit svět a uzavřít se do kláštera v pravém nebo obrazném smyslu? Jedině činná reintegrace trpí relativno. V tom vězí závažná příčina nebezpečnosti klášterů pro duše, které nejsou odhodlány, aby cele obětovaly sebe i svou vůli. Oddaly se trpnému způsobu; co bude, zachce-li se jim jít oklikou, budou-li se trochu snažit, aby se vrátili? Manžel je opustí (neboť při trpném způsobu se dávají ovládat, avšak sami neovládají) a ony upadnou do moci protivníka. Zatracení je koncem jejich zámlkového povolání. Proto také nikdy neváhejme překážet světskými zkouškami povolání mnichů a mladých dívek, které se cítí povolány k rozjímavému životu, a nevymlouvejme se, že respektujeme svobodnou vůli. Je-li povolání takové dívky opravdové, vyjde vítězně z těchto zkoušek, nedotčena těmito překážkami; každá vzbuzená nesnáz povede jen k novému utvrzení jejího původního záměru. Jde-li např. o mladé dívky z vyšší společnosti; pokládáme za zločin, jestliže jim jejich rodiče dovolí obléci klášterní závoj, aniž by je dříve s donucením uvedli do společnosti a nikoli pouze na večírek nebo na ples. Jestliže se v těchto duších ozve povolání i po této úchylce, jestliže jejich chuť k náboženskému životu klade odpor tomuto rozpouštědlu, pak jsou z kovu, který nelze porušit světskými kyselinami, a žádný jiný alkahest, byt třeba onen Paracelsův nebo van Helmontův, žádné jiné rozpouštědlo, byt sebežíravější, nic nezmůže. Jestliže se však nějaké pozemské světské kvasidlo skrývá v nejtajnějších hlubinách jejich podvědomého já, budou naleptány a není pochyby, že je šelmovský Éros polechtá šípem alespoň zdánlivě, i když je nebodne skutečně. Ale je třeba ukončit tuto vložku a vrátit se ke způsobům reintegrace v tomto životě. Reintegrovaným (jogín indické ortodoxní mystické školy) nazýváme toho, jenž může kdykoliv úplně ovládnout své smysly, své vnější já, aby se v duchu abstrahoval a otvorem svého nadsmyslného, vnitřního já se pohřížil do oceánu hromadného, božského já, kde nabývá vědomosti o dodatečných tajemstvích věčné přírody a božství. Dvakrát zrozeným (dvidža indické mystické školy) nazýváme toho, kdo může opustit svoji pozemskou schránku a v astrálním těle vejít do astrálního oceánu, aby čerpal rozřešení tam skrytých tajemství. Duchovní, vnitřní reintegrace může být také nazvána činnou extází.Vyslání siderálního útvaru je zvykem nazývat výstup v těle fluidickém. Činná extáze má dva stupně. Na prvním adept vniká do prozřetelnostní podstaty plodivé přírody, která mu přímo, bez symbolů, sděluje světlo pravdy. Na druhém stupni může vstoupit do styku s čistým duchem, který jej unese do nevyslovitelného nebe božských pravzorů; v tomto případě se jedná o přelévání božstva-myšlenky, které se stává myslícím člověčenstvím, do adeptovy inteligence působením nejvnitřnější alchymie, strašné a nevysvětlené přeměny. Výstup v astrálním těle se liší od činné extáze, neboť fyzické tělo je strnulé, jsouc udržováno v 1
Fyzický svět, důsledek Adamova pádu, nebyl takto stvořen Jahve-Elohimy. Je možné meditovat o dvou kabalistických aforismech, které jsou v tomto ohledu rozhodující pro toho, kdo je dovede pochopit. Jsou to výňatky z dogmat sebraných P. Angelem de Burgonovo, jedním z autorů, které kompiloval učený Pistorius. Překlad těchto hluboce esoterních formulí zní: Adamův hřích - to je zmrzačení Malkuthu, utrženého ze sefirotského stromu. Se stromem hříchu stvořil Bůh časový řád. 2 Verš je Terentiův, avšak myšlenka je Catonova. 66
činnosti téměř neznatelnou životností, kdežto tělo astrální čili tvárlivý prostředník (pohyblivý obal duchovní duše) se vznáší v nesmírném siderálním éteru či všeobecném světle a ubíraje se kamkoli, je spojen s hmotným tělem fluidickou pupeční šňůrou. To jsem již vysvětlil. Člověk tedy pluje vědomě v astrálním útvaru kamkoli se mu zlíbí, a sám od sebe nabude vědomosti o vzdálených skutečnostech, které ho mohou zajímat.1 Je tedy možné, aby relativno pochopilo absolutno? Zajisté nikoli; jen aby s ním souhlasilo, spojíc se s ním... Neobráží snad v sobě střep vypouklého zrcadla celé nebe? Nezpívá mohutný hlas celého oceánu v dutině nejnepatrnější lastury, když jí přálo štěstí, jak praví legenda, aby dostala - byt jen na chvíli - jeho nesmírné a hlasné políbení? Tak i extáze zanechává v extatikově duši (byt to bylo jen okamžité) oplodnění nekonečna, živý pojem absolutna, neslyšný šepot zjevujícího se já, které v sobě shrnuje všechna (individuální) jaství, aniž by bylo obsaženo v některém z nich. Posílit svůj individuální život v životě nepodmíněném, nebo sát duchovní mízu přímo z čistého ducha a živit se jí! To je konečné zasvěcení, okno dokořán otevřené do nesmírnosti nadsmyslného světla a božské lásky, nebeské pravdy a typické krásy. Nalézt opět cestu k prvotnímu ráji! Mnozí kráčejí podél brány, která vede na tuto stezku, aniž by onu bránu vůbec spatřili, nebo vidouce ji, nestojí o to, aby zaklepali. Některý zvědavec snad zaklepe, avšak nedovede rozezvučet její práh trojím mystickým úderem; klepá jako profánní, a nebude mu otevřeno. Kristus pravil: Petite et accipietis; pulsate et aperietur vobis; avšak pravil také: Multi vocati, pauci vero electi. Jak smířit tyto dva texty? Ach! to znamená, že často tlučou na bránu ti, kdo nejsou dosud povoláni; často však ti, kdo jsou povoláni, netlučou vůbec, nebo ještě častěji tlučou špatně. Chceš-li se tedy stát adeptem, evokuj zjevitele, který sídlí v nejzazším svatostánku každé bytosti; ulož svému já zbožné mlčení, aby (božské) já mohlo promluvit - a tehdy pohrouživ se do největší hlubiny své inteligence, naslouchej slovům všeobecného, neosobního, toho, co gnostikové nazývají „propastí“. Ale je třeba být připraven, a je právě úlohou lidského zasvětitele, aby bděl nad tímto úvodem, bez něhož by měla propast pro toho, jenž by ji evokoval, pouze jediný hlas, strašlivý, jehož jméno je závrať. Je to veliké a vznešené arkánum: Nikdo nemůže dokonat svoje zasvěcení jinak, než přímým zjevením všeobecného Ducha, jímž je hlas, který mluví v nitru. To je jediný Mistr, nezbytný guru (učitel) nejvyšších zasvěcení. Známe již různé způsoby, jak s ním vejít do styku; vyhledat, přivést ho, nechat ho vejít, oddat se mu, nebo sdílet s ním svrchovanost.2 1
Příklady které uvádí Cornelius Agrippa: „Čteme tedy, že Hermes, Sokrates, Xenokrates, Platon, Plotinos, Herakleides, Pythagoras a Zoroaster bývali obyčejně vytržení vně svého těla a že takto získávají vědomost o mnohých věcech. I v Herodotovi čteme, že byl kdysi na ostrově Prokonesu mudřec zázračného vědění, jménem Atheus, a že jeho duše vycházela někdy z těla; po dlouhých cestách se tam vracela moudřejší než byla. Plinius vypravuje, že duše Harmona Klazomenského byla zvyklá na podobné vycházky, že opustivši tělo putovala sem a tam a přinášela takto zdaleka podrobné novinky. A i za našich dnů jsou u Norů a Laponců jednotlivci kteří opouštějí své tělo na tři dny a při svém návratu vyprávějí mnohé věci o dalekých zemích. Avšak mezitím, co takto cestují, musí být hlídáno jejich tělo. Jinak by se prý do něho nemohli vrátit.“ (De occulta philosophia, III., 50.) Jaká to jsou „zvířata“, při jejichž přiblížení se musí okultista ve stavu bilokace obávat o svou tělesnou schránku, ponecháváme k rozhodnutí čtenářovu důvtipu. Ať nezapomíná, že Agrippa nám výslovně přikazuje, abychom četli v jeho knize mezi řádky: „Nechť se nikdo na nás nehorší, jestliže jsme ukryli pravdu této vědy ve směsici hádanek a jestliže jsme ji rozptýliti po různých místech této knihy. Neboť moudrým jsme ji neukryli, nýbrž jen zvráceným a špatným, a učili jsme jí takovým slohem, že profánní z ní rozhodně nepozná ani zbla, kdežto pro moudrého nebude nesnadné k ní dospět.“ To jsou poslední věty pojednání o Okultní filosofii. 2 Z jiného hlediska roztřídili rosekruciáni různé způsoby extáze na čtyři kategorie podle jejího rázu a výsledků: 1. Extáze hudební, 2. extáze mystická, 3. extáze věštecká, 4. extáze milostná. V dodatku ke III. vydání knihy Na prahu tajemství jsme komentovali a vysvětlili přijatou tradici o tomto předmětu. 67
Je známo, jak dvojsmyslně jistá díla o vysoké vědě zastírají tato tajemství, čehož důkazem je, že často velmi hluboká, zdají se být při prvním čtení knížkami hnusné pověry. Pod jakým závojem tedy učili autoři tomuto arkánu, jehož mystický svatostánek jsme zde otevřeli? Pod jakým závojem? To je neobyčejně podivné. Neboť právě proto se tolik žáků okultismu oddalo pouhému a prostému spiritismu, protože si spletli větu: „Litera zabíjí“ s větou „Duch oživuje“. Hierofanti téměř jednomyslně zaznamenávají, že je třeba evokovat nebeské inteligence, protože jedině ony jsou s to, aby poučily theosofa o posledních tajemstvích. Mojžíš na Sinaji, Ježíš Kristus na hoře Olivetské byli navštíveni anděly; Sokrates a Plotinos se radili se svým géniem. Paracelsus a jeho důvěrný démon, uzavřený v jablku jeho dýky; Zanoni a Mejnur tázající se Adonaje atd. Všechny tyto legendy jsou ve svém nejvyšším významu symbolem toho, co jsme právě poznali. Nechceme popírat možnost ani užitečnost navázání styků s vyššími inteligencemi, s oslavenými dušemi; ale to vše je jenom podružná magie, zasvěcení druhého stupně. Na třetím stupni zmizí duchové a zůstane jen Duch, zářící, neosobní, vroucí ve věčných hlubinách nekonečna, které není prostorem; rozlévající božskou lásku, život, rozkoš, světlo, naději a krásu; naplňující duši nevyslovitelnou vševědoucností, která ji opojuje, aniž se jí duše kdy přesytí. Sobecká osobnost se rozplývá, mizí, hasne na obzoru konečna, které duše opustila. V Bohu, jakož i v přírodě (Boehmově věčné přírodě) je vše krásné, sladké, vznešené a strašné jako polibek, při němž pociťujeme konec života, tonouce v životě... Vizte, jak Abrahám-Žid popisuje dokonání tohoto tajemství pod symbolem, který jsme označili jako velmi klamavý. „Tehdy uvidíš, že jsi dobře užil uplynulých měsíců, neboť jestliže jsi hledal pravou Hospodinovu moudrost, tvůj anděl strážný, Hospodinův vyvolený, se před tebou objeví a bude mluvit tak sladkými a přátelskými slovy, že lidská řeč nikdy nedovede vyjádřit tuto sladkost.“1 Během těchto poznámek o extázi jsme se téměř stále vznášeli v ovzduší, které je čistší než astrální pásmo; nyní je na čase, abychom sestoupili, neboť ještě nebylo řečeno vše o onom starém čarodějném poustevníkovi a o důsledcích jeho osamocení na úrovni jemně hmotných fluid. Chtějíce ukončit tuto kapitolu, musíme se ještě dotknout několika slovy inkubů a sukkubů. Čtenář se tomu nemůže divit, neboť tyto přízraky jsou legitimními dětmi pohlavní samoty. Je možné zdánlivě si zahrávat se zákony přírody; avšak tomu, kdo ji znásilňuje, hrozí často neočekávaná odplata, spojená s podivuhodným pokořením. Do tohoto pokoření chce nebeská matka, stále shovívavá, vložit jakési spasitelné naučení pro ty, jež pokládá za schopné polepšení, nebo trošku rozumu pro šílence ještě vyléčitelné. Nejsou snad pyšní mezi ctnostnými a přísní mezi hříšníky? Kolik pouhých smrtelníků, zlákáno a zmámeno naivní marnivostí, zachovává po celý život přísnou zdrženlivost a honosí se tím, že obešlo pohlavní zákon? Autorizovaný překladatel Mojžíše klade do úst Stvořitele tato slova: „Rosťte a množte se, muž se spojí se ženou a budou jedno tělo.“ (Genese II., 24.) Ale co záleží mystikům na zdrženlivosti? Tato rada a tyto předpisy nemohou platit pro ně, čisté, svaté, privilegované! - Ať vědí tito nadutí přívrženci ctnosti, která je pohoršlivá, poněvadž je abnormální, že zapírajíce pohlavní zákon, odpírajíce si manželskou lásku a vyhýbajíce se polibkům bytosti z masa a krve jako oni, se vydávají v ponižující pospolité užívání neviditelna a sebe samy zaslibují neplodným objetím přízraků. Jsou zajisté případy, kde naprostá zdrženlivost je logicky odůvodněna; avšak nyní uvidíme, na jak nepatrný zlomek se omezují. Vyjmeme-li ostatně dost časté případy odumírání smyslových ústrojí následkem nepoužívání, jemuž paralelně odpovídá zvrhnutí jistých mozkových funkcí a jistá, alespoň částečná porucha mravního citu, nehledíme-li k těmto patologickým případům vykleštění bez chirurga a bez operačního nožíku, pak je jisté, že zbavujíce své srdce a svůj cit všeho ukojení, nemohou v sobě tito přívrženci 1
La sagesse divine d‘Abraham le Juif, dédiée à son fils Lamech. Rukopis z XVIII. stol., přeložený z němčiny (1432), 2 svaz.; sv. II., str. 76. Uveřejnivše nedávno pod záhlavím Poznámky o extázi zlomek této kapitoly opsali jsme tuto větu z Abraháma-Žida a domnívali jsme se v ní číst slova: „Hospodinův vyvolenec se objeví v tobě.“ Dokonce jsme je podškrtli, tak se nám zdála význačná a hluboká. Naneštěstí, když jsme rukopis blíže zkoumali, zjistili jsme, že slovo velmi zběžně opsané nás uvedlo v omyl. Je mrzuté, že musíme změnit tuto větu v banálním smyslu; ale bylo nutno citát opravit, poněvadž v původním textu je psáno „před tebou“. 68
neúprosného celibátu zahladit ani účinnou citovou lásku ani žádost po fyzické rozkoši, a milují - tito zmatení rozkolníci citu i pocitu - nemajíce cíle, a touží, nemajíce předmětu. Jejich vnitřní slovo se tedy chápe tohoto snažení a dychtění, aby je vyjádřilo. A každé slovo je tvůrcem. Jako slovo rozkazující zpředmětňuje, co chce, jako slovo dogmatické uskutečňuje, co tvrdí, tak také slovo žádostivé evokuje a vzbuzuje, po čem prahne. Zde odkazujeme čtenáře, abychom se vyhnuli opakování, na teorii o larvách a oživených myšlenkách; nalezne zde vysvětlení zpětného nárazu, který tyto fantomy způsobují ploditeli své existence. A co platí pro individua, platí i pro hromadné lidstvo a tvůrčí potence společných vůlí a rozvinuje se a roste geometrickou řadou a v přímém poměru k množství bytostí, shromážděných pod týmž praporem, zaujatých touž ideou a nadšených týmž ideálem. V tom zajisté spočívá síla nejvznešenějších náboženství i nejvýstřednějších sekt a i nejméně úctyhodných společností. Shoda čarodějů tvoří sabat v astrálnu; shoda mohamedánského fanatismu tvoří ráj pro své věřící doslova tak, jak o něm snil Mohamed; shoda jistých mystiků porušuje rovnováhu nadsmyslného světa, vytvářejíc v něm víry šílenství a nakažlivé extáze. To je tajemství množství, které bude alespoň částečně předmětem 10. kapitoly (Kolo dění). Leč vraťme se k inkubům a sukkubům ve vlastním smyslu, v nichž mnozí spatřují pouze výraz starodávné báje, zosobněné a čisté básnické obrazy věci, která jimi sotva bude: noční poluce (mimovolný výtok mužského semene ve spánku). Chtějíce si postěžovat na tuto intimní a o sobě dost směšnou nepříjemnost, říkají pouze, že snili. Avšak staří, domnívajíce se, že různé úzkosti ve spánku jsou působeny zlobou fantastických bytostí,1 záhubných démonů, kteří rádi trápí a dusí spáče, tížíce jej celou svou zlomyslnou nebo chlípnou silou, směšovali rádi ideu noční poluce s ideou můry. Řekové syntetizovali obě idey, zosobivše je pod nejasným názvem efialtes (™fi£llw = vrhám se na co); latinské slovo „insultor“ (insulto = skáči na co) dokazuje slovozpytně, že tento pojem se nezměnil, když přešel z Řecka do Říma. Slovo ™fi£lthj, které se překládá slovem „můra“, má tedy dvojí smysl. „Efialtes,“ praví dobrý Petr Le Loyer, „je nemoc v lidu rozšířená a epidemická,“ a dokládá: „Domnívám se, že je něco neobyčejného, opravdu nadpřirozeného v římském efialtu.“2 Nekrčme nad tím lehkovážně rameny; mínění tohoto rady při vrchním krajském soudu v Angersu je velmi pozoruhodné. Všimněme si, že praví „epidemická“ a nikoli nakažlivá. A co je epidemie? Je to chorobný působce existující vně nemocného, který šíří nákazu v přesně stanovitelném a ohraničitelném pásmu a stíhá stejnou chorobou veliké množství v něm žijících bytostí. Rozšiřuje se toto nebezpečné pásmo? Pravíme: epidemie přišla, je tu, zastavila se tu... Běží tedy o skutečnou, předmětnou příčinu, existující vně bytostí, které zakoušejí její účinky. Tím se vracíme k tézi o loca infesta otce Thyrea, jehož kniha četnými příklady dokazuje starou tradicionální ideu strašidelných míst. Mezi těmito zaujímaly vždycky první místo kláštery. A bylo tomu tak, poněvadž jsou v každém ohledu neobyčejně vhodnou půdou pro tvoření a vývin larev vůbec a inkubů a sukkubů zvláště. Církevní dějiny to potvrzují. Akta čarodějnických procesů o tom podávají oficiální důkaz, opatřený právní sankcí. Konečně souhlas lidových tradicí by podal, bylo-li by třeba, výmluvné doklady. Ostatně celý středověk - asketický svým fanatismem horečné a pochmurné přísnosti - žil, je-li to tak možno říci, v pravidelném souložnictví s neviditelnem. Přáli bychom si moderní fakta? Lékařské knihy jimi oplývají a doktoru Calmeilovi náleží, jak se domníváme, zásluha na tom, že uvedl do lékařského slovníku výraz dost pikantní, totiž hysterodemonopathie.3 Z druhé strany nás zase čínští katoličtí misionáři rovněž ujišťují o epidemické a vražedné povaze této zvláštní choroby na nejzazším Východě,4 v jejíchž osidlech hynou celé kmeny a kterou 1
Tato dvě mínění jsou poněkud výstřední. V průměrných případech vyjadřují obě kus pravdy. Je to táž otázka, uvažovaná z dvojí stránky. Naše teorie o larvách poskytuje prostředek, jímž lze smířit oba tyto zdánlivě nesmiřitelné dohady. 2 I. svazek knihy Histoire des spectres, Paříž, Buon, 1605, str. 97. 3 Neobsahuje snad mlčky a nevědomky učiněné doznání? 4 Gougenot des Mousseaux cituje mimo jiné Desjaquesa a Lemaitra jako zvláště obeznámené ve věci 69
domorodci prohlašují za milostné obcování s duchy. Neběží tu o astrální soulož ve spánku nebo v somnambulní krizi, nýbrž o skutečné tělesné obcování se zhmotněnými přízraky, nejčastěji za bdění.1 Za jistých, zcela výjimečných podmínek, nepopíráme možnost spojení lidské bytosti se zhuštěným elementálem2 nebo elementárem, ani možnost znásilnění černým mágem při výstupu v astrálním těle... Avšak způsob, jakým se provádí takový akt, je třeba ponechat pod neproniknutelným závojem; každý výklad by byl zločinem. Abychom konečně byli hotovi s inkubem a jemu podobnými přízraky, musíme se dotknout několika co možná nejobezřetnějšími slovy nejtajnějšího arkána praktické theurgie, toho, co jistí Otcové prvotní církve hanobili takovými jmény: tajemství ohavnosti, propast neřesti, potupa svatyně, věčná hanba lidí i bohů, kdežto hierofanti národů v tom spatřovali nebeské obcování a řetěz života. Slyšme nejprve Quantia Auclera, onoho tak paradoxního a často tak rozumného šílence, onoho mystického pohana XVIII. století, který kázal sansculottům3 kult Cerery a Veliké Noci: ,,Není zde místo, abych vám vyprávěl., proč se žena může domnívat, že obraz přírodních sil do ní vtisknutý, pravidelnost jejích údů, skromnost, nevinnost a všechny ctnosti, jejichž nádherným těchto neuvěřitelných epidemií. Domorodci, kteří jsou jí zasaženi, umírají po čtyřech až pěti letech sešlostí a marasmem. Třetí misionář píše: „Téměř epidemickou chorobu jsme vypátrali v některých provinciích Číny; nazývají ji chorobou »ďábelskou«. (Viz Hauts Phénomènes de la Magie, Paříž, Plon, 1864, str. 392393.) 1 Co se týká možnosti soulože za těchto podmínek, nechceme zavádět choulostivý hovor o námitkách, které by v tomto ohledu mohly být činěny. Postačí, řekneme-li, že tyto námitky se rozplynou díky těm, kteří viděli a dotýkali se zjevů, úplně nebo částečně zhmotnělých, pomíjivých i trvanlivých, docílených pomocí jistých médií. 2 R. P. Sinistrari d‘Ameno, kapucín a katolický theolog XVII. století (1622-1701) velmi vážně zkoumal tento problém z dvojího hlediska; z hlediska pozorovaných fakt a theologické nauky. Jeho latinské dílo, které zůstalo dvě stě let v rukopisu, bylo přeloženo a vydáno teprve r. 1875 péčí vydavatele Liseuxe. Jeho titul je význačný: O démonství a zvířatech, sukkubech a inkubech, kde se dokazuje, že existují na zemi bytosti od člověka odlišné, které mají tělo a duši jako on, rodí se a umírají jako on, vykoupené Ježíšem Kristem a schopné spasení neb zavržení. (Paříž, 1875, Liseux.) Sinistrari popisuje povahu elementárních duchů a jejich styky s člověkem výrazy z hlediska okultní vědy dost přesnými. Mohlo by se mluvit o jakémsi Paracelsovi, který se stal římským právním znalcem a kazatelem, aniž by cokoli ze svých hermetických teorií odvolal. „Inkubové a sukkubové podle něho nejsou pekelnými démony. Tito tvorové jsou rozumnými zvířaty, která jsou vyzbrojena týmiž smysly a orgány jako člověk; liší se však od člověka nejen subtilnější povahou svých těl, nýbrž i látkou. Člověk byl totiž utvořen, jak praví Písmo, z nejhrubší části všech živlů, tj. z bláta, husté směsi vody a hlíny; avšak tito tvorové jsou stvoření z nejjemnější hmoty všech živlů nebo jednoho z nich; tak jedni vypadají jako hlína, druzí jako voda, jiní jako vzduch nebo oheň.“ (Str. 79.) Otec Sinistrari dokládá dále: „Připustíme také, že tyto bytosti se rodí a umírají, že se dělí na samce i samice, že mají smysly a vášně jako člověk, že jejich tělo se živí a roste; avšak nicméně jejich výživa nesmí být tak hrubá jako výživa, kterou potřebuje lidské tělo, nýbrž delikátní a parnatá, ohnivě vyzařující ze všeho co v přírodě oplývá prchavými tělísky atd.“ (Str. 83.) V době kdy Otec d‘Ameno psal toto pojednání, uveřejnil abbé de Villars své dílo Comte de Gabalis (1680) které pojednává rovněž o elementárních bytostech a jejich stycích s člověkem. Avšak abbé de Villars vykládaje doslova alegorie kabalistů (viz Na prahu tajemství, 3. vyd., str. 214-218), přiznává elementálu pouze smrtelnou duši a vylučuje jej z křesťanského vykoupení, ledaže by jej lidská bytost opačného pohlaví učinila nesmrtelným, spojujíc se s ním poutem lásky. Oba svazky jsou psány půvabným slohem a jsou velmi vzácné. Viz rovněž mínění Fr. Hédelina (později abbé d‘Aubignac), který uveřejnil asi 50 let před otcem d‘Ameno velmi pikantní knihu, v níž zastává tézi, která je jaksi opakem téze d‘Amenovy: Des satyres brutes, monstres et démons, contre l‘opinion de ceux, qui ont estimé les Satyres estre une espèce d‘hommes distincts et separez des Adamicques. (Paříž, Buon, 1627.) - Vydavatel Liseux vydal znova tuto nevšední knihu. 3 Tzv. „bezkalhotníci“, tj. stoupenci lúzovlády v Paříži za první francouzské revoluce, posléze členové sdružení jakobínů. Pozn. O. G. 70
obrazem je její postava; její chůze a její tvář, se mohou zalíbit nějaké vyšší inteligenci a vznítit v ní touhu se s ní spojit a užívat jí; proto sv. Pavel předepsal, aby všechny ženy byly ve chrámech zahaleny závojem, obávaje se, aby jejich krása nezpůsobila roztržky mezi vyššími inteligencemi, které asistují při svatých mystériích. Stěží pochopíte; jak se mohou bohové zamilovat do smrtelné krásy ženy a toužit po znameních, jež intelektuální krása vtiskuje zevnějšímu tvaru; neznáte lásku! A tím méně, jak se může bohyně přizpůsobit pevnému tělu a toužit po tom, aby přijala do svého klína symbol sil a ctností heroa nebo statného učence.“1 Uvádějíce tyto zmotané Auclerovy řádky, nechceme je vykládat ani se pokoušet o ospravedlnění idey, kterou hlásají. Když jsme toto řekli, je třeba se ještě zmínit o svatební a posvátné komnatě na vrcholku deváté z věží, ovládajících severní hradbu Babylonu? V ní odpočívala v určitých nocích žena, kterou vyvolili mágové pro manželské objetí boha Béla. Tento obřad byl společný všem národům pohanského starověku. Skeptikové, kteří jsou vždy hotovi podat povrchní a pikantní vysvětlení obyčejů, jejichž dosah ani netuší, neopomenou se při této příležitosti vytasit s anekdotou o Pavlíně, stydlivé a cudné matroně, kterou Anubisovi kněží2 prodali propuštěnci Mundovi, a tvrdili, že se tyto věci dály na všech místech jako v Římě a ve všech dobách jako za Tiberia, a že sluhové boží velmi rádi hráli v takových případech úlohu boha.3 Avšak ze zjištění náhodného podvodu nelze soudit na ustavičnou a všudypřítomnou šalbu; to by znamenalo rozumovat nerozumně. Existovaly podobné obřady ve většině starověkých svatyní, či neexistovaly?4 A jaký byl vlastní názor starověkých mystérií? Čemu se říhalo pneumatický stav vyvolených v deváté noci eleusinských mystérií? V čem vlastně spočívala teletie či extatické vzetí bohů z Hadu? A co nazývají někteří kabalisté polibkem ohnivého hada? Co rozuměli v obřadné magii slovem šekina hnykv, skutečnou přítomnost božství? O jakém arkánu se konečně zmiňuje Mojžíš v VI. kapitole Genese: tbf yk 2dah twnb ta 2yhlah ynb waryw wrxb rva lkm 2yvn 2hl wxqyw hnh
Jaký pozitivní význam je třeba přikládat, nehledě k významu hieroglyfickému, tomuto II. verši, jejž Fabre d‘Olivet překládá takto: „I viděli synové boží tyto dcery Adamovy, že byly dobré, i brali sobě tělesné manželky ze všech, které si nejvíce oblíbili.“5 Prozatím nám musí postačit, že jsme k těmto přehybům hada obrátili pozornost odvážných duchů, neúnavných badatelů, které bázeň před úsudkem světa neotupila tak, aby neústupně popírali již předem. Ti se nebojí, že se vydávají v nebezpečí velké klatby posměchu, kterou lid stíhá badání v těchto děsných arkánech. Zkrátka, abychom se příliš nevraceli k teoriím, které jsme v této kapitole vykládali již dost dlouho, ani k hlavním principům, z nichž si každý může odvodit podrobné důsledky a zvláštní přizpůsobení vzhledem k problému efialta, řekneme končíce, že zpravidla musíme v sukkubech a inkubech spatřovat larvy rozmařilosti, které v hojnosti vznikají všude tam, kde se lidé nechávají šinout po šikmé ploše svých chlípných snů, které v nich vzbuzuje nucený celibát. Přísný celibát je zneuctěním matky přírody. Všechny bytosti se totiž projevují na smyslové úrovni úpadku dvojpohlavně a lze je navrátit do jejich bytostné úplnosti a uvést postupně do úplné jednoty jedině vyrovnáním doplňujících se elektřin, uzavřením proudu, který obíhá od jednoho pólu ke druhému. Každý zajisté pozoruje, že nemluvíme pouze ve smyslu fyzickém, nýbrž také, a to zvláště, ve smyslu morálním a intelektuálním. To právě lépe pochopíme teprve v příští kapitole, kde 1
La Thréicie, seule voie des sciences divines et humaines, str. 192-1.93, 285-286. Podrobně jsme tento příběh vyprávěli v I. dílu knihy Had Genese (Chrám Satanův, str. 75-77 orig.) 3 Běží o otázku faktickou a nikoliv o problém mravního nebo kněžského práva. Proto také nebudeme zastávat tézi obránců starých časů, kteří jsou ochotni vše, co v posvátném starověku odporuje současnému duchu, vysvětlovat porušením obřadů a úpadkem mystérií. Je ostatně nade vší pochybnost jisté, že doby dávno minulé v porovnání s dobou dnešní jeví závratný rozdíl co do způsobu, jakým byla pojímána spravedlnost a nespravedlnost a zejména mravnost a nemravnost. 4 Langue hébr. rest., díl II., str. 177. 5 Langue hébr. rest., sv. II., str. 177. 2
71
vykládáme nikým netušený zákon dvojí a čtveré polarizace lidského androgyna. Tak zní pravidlo. - Vizme výjimku! Pouze ve dvou případech se může muž nebo žena logicky odloučit, a to: 1. Chce-li získat jistou magickou schopnost, jak hodláme ostatně podrobně vylíčit. 2. Při praktikování zvláštní mystiky, plné zapírání a stálého odříkání, k níž intenzivně směřují ti, které nezvratné povolání předurčuje k životu nábožnému v klínu některého kláštera tzv. rozjímavých řádů. Nehledě k těmto dvěma výjimečným případům, nelze pohlavní osamělost nijak omluvit, a trváli příliš dlouho, hrozí, jak známo, jejím přívržencům úbytě nebo posedlost. Řekli jsme, že bytosti, které tvoří živoucí vesmír, jsou jako on androgyny; projevují se ve dvojici v podobě vyrovnaných protiv. Mohou se tvořit a rozplozovat v čase i prostoru jen pomocí dvojí polarity a pomocí rozkolu dvou přirozeností, jejichž nepřátelství je jenom zdánlivé, neboť póly se staví vzájemně proti sobě jen proto, aby byly spojeny. Prázdnota volá po plnosti a plnost vyhledává prázdnotu. A tyto dva doplňující se členy velikého arkána života mají svůj význam a svůj podstatný důvod jedině v zákoně svého vzájemného proniknutí; osamoceny, nejsou a nemohou být ničím jiným než neplodným úsilím, rozvratem, nepořádkem. Čím by byl božský otec bez nebeské matky? Čím by byl IOD bez HE? Sám Bůh se projevuje pouze skrze svou věčnou choť, plodící přírodu, jejíž úlohou je, aby poskytovala principům, Bohem užívaným, tvořivou látku, z níž by se jim dostalo tvaru a života. Duch by zůstal nepochopitelný bez života, který na něho reaguje, zpracovávaje ho. Život by zůstal beztvárným a chaotickým nesmyslem bez ducha, který jej zpracoval. Nebeská a vzájemná láska dvou činitelů vesmírové podstaty: Ducha a života! Slovo na věky září v harmonii jejich nerozlučitelného manželství. Proto také slavný kabalista Rabbi Simeon ben Jochaj, chtěje vyjádřit počáteční nebytí či spíše (poněvadž to nebyl počátek v tom smyslu, v jakém se to obyčejně myslí) marnost těchto dvou principů, navzájem od sebe odloučených, praví: 3ypnab 3ypna 3yxygvm wwh al
„Non respiciebat facies ad faciem...“ SIFRA D‘ZENIHUTHA, I/2. Tyto dvě tváře Nejvyššího musí na sebe pohlížet; tehdy, jedině tehdy Bůh mužský i Bůh ženský se sobě navzájem odhalují v polibku, z něhož se ustavičně rodí bytí. Tyto principy jsou absolutního řádu a jsou samozřejmě správné. Avšak když jsme již otevřeli Zohar, neuzavřeme jej, aniž bychom z něho opsali jiný text, v němž se vyjadřuje tvůrčí vzájemnost nebeských manželů podivuhodným a vznešeným obrazem: „Oheň,“ čteme v komentářích, „vytryskl z otcovského Jodu božího jako had, a v jeho objetí měla zahynout pohlcená země, když nebeská matka, budiž požehnáno Její jméno, vzbudila veliké větry, které se přivalily jako osvoboditelé na žhnoucí hlavu hadovu.“ Všeobecné arkánum života spočívá v ustavičné vzájemnosti dvou, kteří jsou jenom jeden. Definitivní odloučení doplňujících se činitelů jsoucnosti by napsalo, jsouc uskutečněním nejvyšší samoty, ohnivým písmem na zeď noci, po níž by již nenastalo druhé ráno, větu, která by byla nenadálým zjevením zpozdilosti a nicoty: formuli velikého arkána věčné smrti.
72
10.
y
Kolo dění Kolo štěstěny - Příčinnost - Život hromadný - Dění - Kolo dění
Pevný podstavec, na němž sedí sfinga, bolu nepřístupná. O něco níže objemné kolo na pohyblivé ose, kterou dva podpěrače udržují ve vhodné výši. Dvě obludy - protivní géniové dobra a zla - připevněné ke kolu po levici a po pravici: Tu sestupuje rohatý démon hlavou dolů s trojzubcem v levici, své neurčité a šupinaté nohy vplétaje do kola; zde vystupuje psohlavec, dotýkaje se téměř hlavou podstavce sfingina a zdvihaje pravicí Merkurovu berlu. To je onen podivuhodný symbol, který představuje desátý list knihy Thotovy. Nahoře projevené absolutno, slovo, potenciál nevyčerpatelného tvoření. To je egyptská sfinga, shrnující ve své souborné podobě tvary čtyř posvátných zvířat kabaly (chajoth haqadoš vwdqh twyx), které představují čtyři písmena nesdělitelného IOD-HE-VAU-HE hwhy. Tyfon sestupující po levici je symbolem involučního východu nesčíslných „slov“, jež se kácejí do hmoty, strhovány tíží svého pádu, a jež takto uvádějí do pohybu veliké kolo dění. Po pravici vystupující Hermanubis je symbolem vývoje pokračujících tvarů téže hmoty, ovlivňované duchem, a návratu nesčíslných slov v nevyčerpatelnou mateřskou jednotu, z níž vyplynula. To je z jedné strany démon involuce, který při svém, vše karikujícím pádu nemohl zcela ztratit 73
lidskou tvářnost, podobnou obrazu božímu, tvářnost, kterou nedovedly znetvořit ani rohy odboje, sobectví a pýchy. Z druhé strany démon, evoluce, který, mávaje holí vědy a rovnováhy a vylézaje právě na podstavec sfingy, nese dosud na své tváři hanlivé stigma zvířeckosti, z níž se vynořuje... Jaký grandiózní a význačný znak! Tyto dvě obludné siluety tvoří konec konců jednu a touž osobu kosmického Adama s dvojí doplňující se stránky, pádu a vzestupu, či, chceme-li raději, dvojí opačné tendence, rozboru a skladu, všeobecného rozčlenění a všeobecného scelení. Než co říci o bezprostředním důsledku tohoto dvojího pohybu, o popudu, sdělovaném tomuto kolu bezmezného času, který rozmnožuje jeho obrátky, pojímaje do sféry rotace nekonečný prostor? Nehraničí snad se vznešeností hieroglyfická výmluvnost autorů tarotu, kteří dovedli tímto jednoduchým obrazem přesně naznačit způsob i příčinu onoho tajemného a hlubokého vztahu, který s pádem nebeského Adama spojuje stvoření hmotného vesmíru a počátek pozemského cyklu? Stejně významný je tento symbol z hlediska celého vesmíru uvažovaného nikoli co do principu jeho vzniku, nýbrž co do faktu jeho řízení a co do oborů jeho okultního určení. Sfinx je tu symbolem prozřetelnosti, psohlavec symbolem vůle a démon symbolem osudu. A tyto tři řídící mocnosti kosmu, tvořící skutečně jeho trojí povahu, rozumovou, duševní a pudovou, jsou logickým přechodem od předchozích hledisek neméně podstatným souvztažnostem jiného řádu. Přejdeme-li totiž od světovzniku k bytosloví, odhalí nám desátý tarotový klíč potrojné složení každé bytosti. Sfinx symbolizuje prvek duchovní. činný a mužský čili síru Q jako princip alchymistů; Tyfon představuje prvek tělesný, trpný a ženský čili sůl P alchymistů, konečně Hermanubis představuje střední člen mezi duchem a tělem, prvek duševní či rtuť 4 alchymistů, která je androgynem (obojúdcem), tj. činnou vzhledem k tělu a trpnou vzhledem k duchu.1 To nám znázorňuje všeobecnou polarizaci každé bytosti: Pól kladný, +, duch; pól záporný, –, tělo; střed rovnováhy, ∞, duše. Ostatně duch, duše a tělo, uvažovány jednotlivě, vykazují vlastní, potrojnou, zcela odlišnou polarizaci, pól kladný, záporný a rovnovážné neutrum, takže můžeme, jsouce si toho vědomi, studovat z toho hlediště nádherné schema, jež uveřejnil Fabre d‘Olivet v díle Histoire philosophique du Genre humain2 jako zvláštní mimotextovou rytinu,3 která bohužel v četných exemplářích chybí. Avšak to zdaleka není vše. Došli jsme k tomu, abychom zde vysvětlili systém dvojí a šesteré polarizace, který lze užít na všechny živé bytosti a mocnosti, jež tvoří podstatu vesmíru, až k nejnepatrnějšímu individuálnímu exempláři, ať již lidskému, nebo dokonce živočišnému.4 Tento zákon všeobecné polarizace je jedním z nejokultnějších magických arkán. Jedině zasvěcenci jej mohou přesně odhalit. To je klenot, jejž pro ně oddělujeme z obsahu oné skvostné klenotnice, do níž kněžský starověk nahromadil poklady svého esoterismu, to je tajná vědecká zásobárna minulosti, z níž budoucnost může dlouho plnýma rukama brát bez obav, že by vyčerpala její bohatství. Není nám známo, že by tato teorie byla kdy uveřejněna. Sám dr. Hadrián Péladan se o ní nezmínil ve své Srovnávací anatomii.5 Nicméně je jisté, že ji znal. Josef Péladan opsal totiž v úvodu, který umístil do čela pohrobní knihy svého bratra, velmi pozoruhodnou stránku ze starší brožury, v níž dr. Hadrián Péladan přímo naráží na zákon mozkopohlavní polarity, důmyslně dedukuje jeden z jeho důsledků. Co se týká jiných 1
Viz rytinu Veliký androgyn Khunratův, kterou jsme otiskli v knize Au seuil du Mystère, a komentář, který jsme tu podali (str. 129-150). Z jiného hlediska (neboť vše je ve všem) pokládají hermetikové, pro něž síra (všeobecná nebo specifikovaná, prchavá nebo ustálená) je vždy otcem či principem činným, rtuť za matku či princip trpný a sůl za syna či plod vzešlý ze spojení síry a rtuti, otce a matky, kladu a záporu. Viz v kap. 14 náš přehled hermetického umění. 2 Je to druhé vydání (1824) jeho díla État social de l‘Homme, uveřejněného r. 1822. V exemplářích prvního vydání ono schema není. 3 Vložena do textu I. svazku. 4 I v rostlinné a nerostné říši by bylo možno vytknout obdoby, jež se mohou vztahovat k tomuto zákonu. 5 L‘Anatomie homologique ou Triple dualité du corps humain, Paříž, 1887. 74
děl, do nichž jsme mohli nahlédnout, není tu ani stopa po této teorii. Nedávno jsme pročítali sbírku Lotosu, vynikající okultní revue, jíž pouze předčasné zaniknutí zabránilo, aby splnila, co slíbila a co by byl učinit dobrý naučný slovník, totiž theosofickou encyklopedii buddhistických nauk ve Francii. V prvním svazku jsme četli článek (otištěný z časopisu Theosophist), v němž pod značkou N. C. je řešen problém lidské polarity u příležitosti vydání dvou knih, jedné dr. Chazarina,1 druhé prof. Durvilla.2 Uznávaje plně zásluhu a iniciativní odvahu, kterou osvědčili tito zkoumatelé dosud neznámého světa, přistupuje N. C. ve jménu okultní vědy ke kritice obou děl. Není zde místo, abychom mohli uvést ona mínění. Ačkoli kritik se nám zdá, abychom pravdu řekli, ne-li straníkem doktora Chazarina, pak alespoň poněkud přísný vůči Durvillovi, jehož dílo je velmi pozoruhodné, nechceme rozhodovat, komu náleží palma objevu, ani zkoumat, zdali tu nějaký objev je. Posadíme na lavici obžalovaných samého kritika. Sbírá a podává nám se svědomitou vážností učeného bylináře tajemství, několik skutečně důležitých podrobností, avšak nechť dovolí, abychom vyslovili své překvapení - protože se ujal slova ve jménu okultismu - nad tím, že opomíjí veliké cesty vědy a že bloudí v houštinách, hledaje své bylinky. Milovníci okultní životovědy budou zajisté šťastni, učíce se, že v člověku je sedm sil odpovídajících sedmi Sinnetovým analytickým principům a že každá z těchto sil se polarizuje zvláště na speciální úrovni činnosti; že pravá polovina těla je kladná, levá záporná, že tepny a čivy hybné jsou kladné, žíly a čivy pocitové záporné; že dvě chemicky různé tekutiny, oddělené od sebe průlinčitou stěnou, vyvíjejí, jak dokázal J. Trowbridge, elektrický proud, z čehož plyne, že endosmóza, k níž dochází v ústrojných tkáních, vzbuzuje zajisté proud; že konečně loket je vzhledem ke hrudi lehce kladný a ruka vzhledem k noze záporná, ačkoli bývá někdy kladná. Již dávno znali okultní badatelé tyto věci a některé jiné téhož významu; ostatně i kdyby je byli zapomněli, přece obdobou sestav Jahve z jedné strany a studium pentagramu či plamenné hvězdy z druhé strany, užité na životovědu, by jim umožnilo měřickou přestavbu všech těchto vztahů. Autor onoho článku velmi vhodně cituje kabalu a odkazuje čtenáře na Rosenrothův glosář (první svazek díla Cabbala denudata), kde se nacházejí velmi zajímavé poznámky o polaritě a mimo to i místní vymezení magnetické osy v ose mozkomíšní soustavy, což je opravdu velmi důležité. Co však žákům není známo a o čem by bylo záhodno je poučit, je mluvě ve jménu mistrů - onen veliký zákon životní rovnováhy, onen souborný a přísný zákon, z něhož lze odvodit jenom jiné zákony a který, poněvadž spojuje zároveň ona tři ohniska činností, jež tvoří život každé bytosti, je neomylným kritériem domyslného místního vymezení nejenom dvojpolarity každého z oněch tří silojevných soustav - rozumové, duševní a astrální - nýbrž i mezníků polarizace, která se jeví křížovou, co do dvojí vzájemnosti opačnou a doplňující, a která jde na jedné straně od rozumového ke hmotnému a na druhé straně od mužského k ženskému jedinci. Zde a nikde jinde je klíč k okultnímu životozpytu, nazvaný v magii sestavou magnetů, zákon opravdu všeobecný a odhalující. nadto mnoho jiných, jako např. zákony sociologie a prehistorie, nebo (chceme-li zevšeobecňovat, vystupujíce z pozemské úrovně na vyšší úrovně bytí) zákony okultního světovzniku a okultního bohovzniku. Zde se však opět ocitáme v nejtajnějším esoterismu antických chrámů. Znalost tohoto stěžejního zákona byla předávána jedinému epoptovi tradicionální cestou pod zárukou slavnostní a strašné přísahy. Ne že by podobné odhalení bylo nemravnou nebo o sobě nebezpečnou zásadou, avšak umožňovalo zhotovit hlavní klíč a ve svatyni téměř nebylo brány, o níž by se mělo za to, že ji nelze otevřít jeho vhodným užitím. Nuže, jestli odpřisáhnuté tajemství nebo jiný důvod toho druhu uzavřel ústa panu N. C., měl alespoň, usedaje na theosofickou soudnou stolici, aby ex cathedra odsoudil Durvilla a Chazarina, dokázat existenci zákona souboru (syntézy) a z něho odvodit již jednotlivější, avšak ještě povšechnou existenci zákona lidské polarity. Co se týká nás, které neváže žádný závazek, vyložíme krátce tuto teorii, rozsáhlou jako vesmír, jednoduchou jako příroda a přesnou jako algebrická rovnice; nicméně, abychom se neuchýlili od východiska, hodláme, vyslovivše jednou všeobecnou formuli, omezit její zcela schematické užití na 1 2
Découverte de la Polarité humaine, Paříž, Dion, 1886. Traité expérimental et thérapeutique du Magnétisme, 1886. 75
životovědu člověka či, lépe řečeno, na životozpyt lidského androgyna. Čtenář nám bude vděčný, že jsme ponechali na jeho důmyslu, aby buď rozšířil toto přizpůsobení na předměty všeobecnější, nebo naopak, aby je omezil na předměty zvláštnější. Tento zákon lze vyjádřit takto: Samec je kladný v oblasti smyslové, záporný v oblasti nadsmyslné. Samice je však kladná v oblasti nadsmyslné a záporná v oblasti smyslové. Opačně se doplňujíce jsou samec a samice neutrální ve střední oblasti psychismu. Tato duševní podobnost je také jediným bodem, v němž se sjednocují. To je podle vší pravděpodobnosti ona nebeská listina, jež prokazuje totožnost rasy mezi jednotlivci různého pohlaví. Avšak tento zákon, zhuštěn do tak všeobecného vzorce, je těžce pochopitelný a jeho nevypočitatelný dosah je ještě zcela nejasný, neřku-li nepatrný. Nyní je třeba, abychom jej stručně přizpůsobili ve výše naznačených mezích. Užijeme-li tedy tento opravdu všeobecný zákon na pozemského člověka, na lidskou dvojici, tj. na bytost adamskou, uvažovanou v nejvyšším stupni, jehož dosahuje vývojem na této oběžnici, uvážíme-li, že v ní lze stanovit tři střediska působnosti: 1. Ohnisko rozumové, místně vymezené v mozku, jehož okultní pól leží v hořejších závitech tohoto ústrojí; 2. ohnisko duševní, místně vymezené zejména v srdci a velkém sympatiku, jehož okultním střediskem je plexus solaris (sluneční pleteň); 3. ohnisko pocitové, jež rozděluje svoji energii mezi smyslové ústrojí a jeho okultním pólem1 je ústrojí pohlavní; pak řekneme, že u muže je pohlavní ústrojí mužské či kladné a mozek ženský či záporný; a opačně, u ženy je pohlavní ústrojí ženské či záporné a mozek mužský či kladný a konečně, že u muže i ženy je sluneční pleteň středem rovnováhy celého organismu. Co je mužské pohlavní ústrojí? Je to orgán, který vyrábí sémě, počáteční zárodek, jejž ženský orgán přijímá, ovlivňuje, nosí, živí, zpracovává a vyvíjí po delší nebo kratší dobu, po jejímž uplynutí přichází na svět dokonalá bytost, tj. evolvovaná ve skutek a shodná s oplodňujícím zárodkem, který ji obsahoval pouze v možnosti. Tyto věci se zdají samozřejmé, díváme-li se pouze na pohlavní pól u dvou různopohlavních jedinců; nikdo nepopře, že mužský fallos (úd) je činný, tj. nástroj oplodnění, kdežto ženská kteis (děloha) je trpná, tj. nástroj přijetí, těhotenství a konečného vytvoření. Právě tak jistý je opak, bereme-li v úvahu mozek, onen orgán, v němž se projevuje opačná polarita pohlaví.2 Mužský mozek ženy tvoří jen zárodky ideí; jedině on tvoří tyto zárodky, tj. počáteční pohyb a základní látku, či zkrátka rozumové sémě.3
1
Nikoli zjevným střediskem. Marná by byla námitka, že mozek u jedinců obojího pohlaví je téměř totožný v porovnání s naprostou rozdílností, která se jeví u pohlavních orgánů. Idey, jsouce nadsmyslného řádu, nemají co činit s falovou tekutinou a dutinou děložní, chtějí-li dokonat ideální manželství. Jim stačí hustič, jímž je mozek, obdobný u muže i ženy, jako dvě leydenské láhve lze nabít opačnými elektřinami. Budiž nám prominuto toto hrubé přirovnání. Ostatně žena zhusta přenáší sémě nadsmyslného řádu v podobě citu; tehdy střediska duševní či střední se stávají vhodným místem pro soulož, nikoli však pro oplodnění, neboť cit, přenesen do duševního střediska člověka, se zjemňuje, aby mohl dojít do mozku, přiměřené dělohy, kde nabude opět své prvotní podoby ideálního semene. 3 Zjevný příklad nám poskytuje doba prehistorická, přihlédneme-li k původu lidských společností. Tyto dávné doby zanechaly ovšem pouze neurčité stopy a památky, často pochybné pravosti i pochybného významu. Avšak legenda výhodně nahrazuje vypravování určitých fakt. Skládá totiž v typech symbolického zobecnění ony poznatky, jež nám může vypravování fakt podat jenom částečně a rozptýleně. Neopírají se snad historie a legenda navzájem o sebe, aby nás poučily o tom, že první zárodky civilizace byly vždy zasety ženou v osud mladých ras? Dílo, které začala žena, rozvíjí a zdokonaluje muž. Nebyla to snad láska, jež ve fenickém světovzniku vyvedla svět ze zmatku? Viz Sanchoníaton, text a překlad v díle Fourmontově: Réflexions sur l‘origine des anciens peuples, Paříž, 1747, 2 sv; sv. I., str. 4-21. Fabre d‘Olivet, Hist. philos., svazek I. 2
76
Mužský mozek ženy oplodňuje ženský mozek muže. Na jedné straně je ženin mozek v poměru k mozku mužovu jako mužův fallos k ženině kteis, na straně druhé je pak mozek ženin v poměru ke kteis jako fallos k mozku mužovu. Z toho lze odvodit nesčetné důsledky, z nichž načrtneme jen ty nejdůležitější.1 Zde se právě lze dovolávat onoho pověstného fyzikálního zákona: Protivy se přitahují a podobné se odpuzuje. Užijeme-li této formule na naše schéma, pochopíme pak hrůzu rozumové ženy před typem světáka, vyznačujícího se dle jejího mínění veškerou zvířeckostí mužství; a obráceně opovržení světáka vůči rozumové ženě, kterou rád pokládá za mudrlantku (kladná čára souhlasných pólů); opovržení muže-myslitele vůči smyslné ženě a opačně nechuť této vůči onomu (záporná čára souhlasných pólů). Důvod těchto antipatií? Je tento: Kladná hlava ženy pohrdá rovněž kladným údem muže a obráceně. Záporná hlava muže cítí hluboké opovržení vůči záporné děloze ženy a obráceně, což znamená, že souhlasné póly se odpuzují. Nebylo by nesnadné určit i sympatie, opačné těmto antipatiím, což znamená, že opačné póly se přitahují.2 Vnitřní středisko udržující rovnováhu obou okultních pólů, rozumového (či mozkového) a pocitového (či pohlavního), je neutrální u muže i ženy. Proto je třeba v něm také spatřovat závěsný bod nejen dvoupolárních vah v každém jedinci, nýbrž také čtyřpolárních vah v lidském obojúdci. Láska ve vlastním smyslu, síla, kterou vyvíjí toto středisko a která mu také náleží,3 je téže podstaty u muže i ženy. Je totožná zde i tam4 se svým žalostným i vznešeným průvodem oddanosti i sobectví, něžnosti i 1
Nahlédnuv do schématu, bude je čtenář moci téměř všechny stanovit měřicky. Další obraz mu poskytuje ještě jiné poučení, aby mohl pokračovat ve svých bádáních, uzná-li to za dobré. 2 Každý může rozvést a doplnit tabulku těchto vztahů. 3 Protože je především vášnivá či animická, ačkoli je schopna buď vystoupit k mozkovému pólu (zbožňování), nebo sestoupit k pólu pohlavnímu (milostný chtíč). 4 Totožná ve své podstatě a nikoli ve svém směru. To zasluhuje zvýšenou pozornost. Prosíme čtenáře, aby pohleděl na předchozí schéma: Vášnivé proudy jsou naznačeny různosměrnými šipkami. Zůstaneme při lásce uvažované odděleně (u muže a pak u ženy) a poznamenáváme, že sama logika našeho obrazce ji rozlišuje tu i tam jako dva proudy opačného směru. U muže vystupuje proud od pohlaví (kladného) k mozku (zápornému), u ženy pak sestupuje od mozku (kladného) k děloze 77
žárlivosti, věčných přísah i faktické nestálosti. Je nutno dodat, že tvoří také průměr, citovou souvztažnost mezi jedinci různého pohlaví. Je tedy vždy ústřední či prostřední, ať již hledíme na osamocené jedince, nebo na dvojice lidské. Dokonce láska může také, jak jsme ukázali v knize Na Prahu tajemství,1 byla-li uskutečněna ve své dokonalosti a potvrzuje-li se ve stálosti podivuhodné rovnováhy, uvést lidskou bytost na cestu příští reintegrace, navracejíc ji do stavu souladného androgynátu. Právě tehdy tato neutrální střediska muže a jeho družky, ztotožněná v důvěrném splynutí, tvoří již jen jediné středisko: Dva manželé tvoří jediného Adama-Evu, vracejícího se do svojí bytoslovné plnosti, do adamského zbožnění a nebeské jednoty, nazvané věčným slovem. Androgyn se stal oním čtyřnásobným magnetem, z něhož vycházejí čtyři živelné proudy a jehož schéma je možno znázornit takto: Zdá se, že je zbytečné, abychom pokračovali v těchto vývodech. Vyjádřili jsme zákon, jímž se řídí „sestrojování magnetu“ ve třech světech, formuli opravdu magickou pro ty, kteří ji dovedou pochopit a vhodně užít. Veliká Isis může být zaklínána adeptem, který úplně pochopí tento posvátný výrok; dovede-li jej vyslovit v pravý čas a na pravém místě, spadnou bohyni při jeho slově poslední závoje.
(záporné). Tento kontrast nám musí postačit; zde je třeba hledat příčinu oněch odstínů, které rozlišují lásku pohlaví od jiných. Tyto rozdíly nebudeme dopodrobna rozebírat, poněvadž je každý zná. Leč přece jeden příklad, a to význačný. Proč obyčejně ochromuje u muže chtíč rozumové schopnosti, kdežto u ženy je podněcuje. Je nepochybné a mnohokrát ověřené faktum, že nejoduševnělejší muž se stává nemotorným a mnohdy i hloupým v přítomnosti ženy, kterou miluje nebo kterou si jen přeje, kdežto žena se ukáže muži, kterého si zvolila, nádhernější a žádoucnější než kdy jindy. Muž stojí se spuštěnými plachtami nebo spaluje lodi příliš brzo přistavší. Jsa nadmíru bázlivý, zdá se být hloupým, nebo náhle se odhodlav, ničí všechno. Žena pozvolna tká nejjemnější vlákna, aby uchvátila svoji drahou kořist a s úsměvem na rtech ji zcela omámí, zakrývajíc manévry své nevinné taktiky dětskou koketerií a roztomilým žvatláním. U ženy jde totiž vášnivý proud od mozku k děloze, ponechávaje myšlenkovému ústrojí úplnou svobodu jednání. U muže je tomu opačně; erotické fluidum, možno-li to tak říci, vystupuje za prudkých výbuchů od pohlavního ústrojí a přitéká k mozku, zatemňuje jej a způsobuje tu nával, který je osudný svobodné rozumové činnosti. To je zjevné i na pohled: Muž ohněm žádosti rudne a žena bledne, jeho rty jsou žhavé, její studené atd. 1 Viz dodatek. 78
Ještě slovo, dříve než budeme pokračovat na své cestě. Nemůžeme čtenáři zapřít, že tento zákon,1 o němž se mu dostalo právě poučení, potvrzuje Eliphas Lévi ve svém Dogmatu a rituálu. vysoké magie. Vyloživ nauky, pojící se ke druhému listu všeobecné knihy života, napsal učený mistr tyto tajemné a pro nezasvěcence znepokojující řádky: „Taková jsou posvátná tajemství dvojice; je však jedno, poslední ze všech, které nesmíme zjevit. Strom vědění dobrého a zlého, jehož plody přinášejí smrt, je obrazem tohoto posvátného tajemství dvojice. Není to veliké magické arkánum, avšak tajemství dvojice přivádí k tajemství čtveřice, nebo spíše plyne z něho a řeší se trojicí, která luští hádanku sfingy tak, jak měla být rozřešena, aby byl zachráněn život, odpykán bezděčný zločin a zabezpečeno království Oidipovo.“2 Prohlížejíce tyto nákresy, poznali jsme, jak dvojka tvoří čtyřku. Kdybychom chtěli nákresnám symbolem vyjádřit mechanismus jejího řešení pomocí trojice a zároveň mechanismus jejího návratu k jednotě (což Eliphas mlčky vyrozumívá), postačí, pokládáme-li obrazec čtyřnásobného magnetu (druhé schéma) za podobný nůžkám, upevněným na ose ve středu nákresu a podle libosti se otvírajícím a zavírajícím. Poněvadž na každé úrovni působnosti se souhlasné póly odpuzují a nesouhlasné přitahují, proto kladný a záporný pól v oboru tvůrčím na jedné straně a kladný a záporný pól v oboru smyslovém na druhé straně se přitáhnou a sjednotí. Střed, udržující rovnováhu, zůstává 1
Fabre d‘Olivet se o něm ve svých dílech zmiňuje víckrát, aniž by kdy vyslovil jeho formuli. Poukazujeme zde na překážku, o níž se lze dočíst v prvním dílu jeho knihy Histoire philosophique: „Leč muži nebylo souzeno, aby žil samoten na světě; chová v sobě princip společenskosti a zdokonalitelnosti, který nemůže být stále nehybný. A prostředek, kterým má být tento princip buzen ze strnulosti, vložila moudrost jeho původce do ženy, mužovy družky, jejíž organizace, odlišná ve velmi závažných ohledech, smyslových i nadsmyslových, mu uděluje opačná hnutí (str. 73).“ Leč Fabre d‘Olivet nevykládá, jak se liší tyto organizace. Přistupuje dále k jednomu důsledku onoho tématu, jehož vyslovení se vyhnul, a dokládá: „Tytéž pocity, ačkoli pocházejí ze stejných příčin, nevyvolávají stejné účinky u obou pohlaví. To zaslouží nejvyšší pozornost, i prosím čtenáře, aby na okamžik upřel svůj duševní zrak na tento téměř nevnímatelný bod lidské soustavy. Zde je zárodek veškeré civilizace, zárodečné očko z něhož vše musí vyklíčit, mocné hyblo, jímž vše ve společenském řádu musí být uvedeno do pohybu. Požívat a pak teprve mít, je pudem muže; mít a pak teprve požívat, je pudem ženy atd.“ (Str. 74.) 2 Dogme et Rituel, díl I., str. 132-133. 79
nehybný; nůžky jsou zavřeny, a obdrželi jsme buď trojici, nebo jednotu podle toho, jak se díváme na obrazec. Těchto několik stránek, jež čtenář právě přečetl, patřilo snad do třetí sedmičky, Problému zla. Mocné důvody nás přiměly k tomuto napředvzetí. Ostatně spěchali jsme, abychom těm, kteří nám věnují trvalou pozornost, podali okultní heslo, jež budou nuceni pronést vícekrát, když na cestě narazí na překážku. O desátém tarotovém klíči lze napsat celé komentáře, které však nemůžeme v této knize rozvíjet. Celý pozemský cyklus je symbolicky vepsán v obrazu mystického kola. Kolo se točí a dění se uskutečňuje v okruhu jeho otáčení. Až se kolo zastaví a bude vyhlazeno protivné působení i království nečisté dvojice, tehdy fyzický svět přestane existovat. Ale ono se točí. Na levé, sestupující straně upadá duch do hmoty, na pravé, vystupující straně vysílá oživená hmota řadu svých ctižádostivých tvarů, aby znova dosáhly duchovního života. Bytost, která na sebe bere tyto formy, dosahuje úplné duchovnosti teprve tehdy, když se zbavila svých tělesných slupek, zachovavši pouze jejich vzdušný obraz, prchavý jako sen. Celá tato hmotná řada se vyvíjí k tomuto ideálu, zmírá však jako hmota dříve, nežli ho dosáhla; v této snaze mají původ smíšené bytosti, s dvojím a trojím životem, hmotným, duchovním a fluidickým, bytosti stojící mezi nebem, kde se zrodily, a zemí, kam byly vyhnány a kterou dosud neopustily. V tom spočívá celý časný řád, jehož pravidlem je dění. Způsob tvoření všech bytostí se zakládá na zákonu sestrojování magnetů, jehož formuli jsme již vyslovili.1 P£nta re‹, praví Herakleitos. Vše plyne. Každá věc se tvoří; alespoň ve vesmíru, musíme dodat, abychom neusvědčovali ze lži kabalistický axiom: „Anděl se šesti křídly se nikdy nemění.“ Je-li tedy prchavé dění zákonem tohoto padlého světa, je otázka, jak se uskutečňuje. Vizme, kdo je vyvolává. Snadno si uvědomíme, že tři mocnosti spolupůsobí k jeho uskutečnění. Jen málokteří myslitelé to vytušili zcela jasně, dokud Fabre d‘Olivet, nestanovil členy tohoto trojího spolupracovnictví. Ryzí mystikové, ryzí deterministé, obhájci bezuzdné svobody a mnozí jiní shledali jednodušším, vykázavše řece věčného dění2 jenom jediné zřídlo. S mnohými filosofy je tomu tak dosud. Vše vzniká, praví jedni, podle boží vůle; prozřetelnost je skrytá příčina, tajný působce a okultní míra všeobecného vývoje. Ach nikoli, odpovídají druzí, můžete zapřít, že neúprosný zákon nezbytně poutá účinek k příčině? Determinismus je absolutní, nebo vůbec neexistuje: Jedině z osudu vyvěrá osudové dění. - A co učiníte s lidskou svobodou? namítají jiní filosofové. Vůle tvoří a řídí budoucnost a dění je jen normální způsob jejích tvoření. Nesmíme pohrdat žádnou z těchto škol, neboť každá učí částečně pravdě. Tři mocnosti, odděleně jimi velebené, přispívají společně ke zdůvodnění řádu budoucích věcí. Celé tajemství budoucnosti tkví v zákoně jejich plodné vzájemnosti, v zákoně tvůrčím a stěžejním, skrytém a zastřeném jako budoucnost, jíž vládne, v zákoně sibylském v pravém slova smyslu. Každé věštecké umění, chce-li být vážné, musí stavět svá pravidla na algebrické formuli, která tento zákon vyjadřuje; a proroctví prováděné nazíravě nebo rozumově, u vytržení nebo vývodně, vědomě nebo nevědomky, je 1
Snad se nám později naskytne příležitost, abychom vytkli několik případů, kde lze tuto formuli přímo užít. Prozatím postačí podrobný příklad, aby zřejmě dokázal po daných přizpůsobeních všeobecnějšího řádu, jaké světlo vysílá tento obecný zákon polarity i na nejnepatrnější zjevy běžné duševědy a životovědy. Čekatelé mystického života i řádoví novicové dobře znají pohlavní odraz duchovních snah, který se v budoucím období projeví častějšími a divočejšími vzpourami smyslů. Z jakých protiv je složen klášterní život! Jaká střídání náboženské horlivosti a světských snah! Jaké zhoršení smyslových bouří po zářném jasu pokojné oblohy duše! A naopak, kdo nezakusil po řadě nejhorších ústupků, učiněných tělu a divokosti pudů, onen návrat ideálnosti, která doléhá na duši s celou prudkostí touhy, onu potřebu práce, onu svatou horečku vnuknutí, která vře v umělcově mozku, onen duchovní úsvit, který rozptyluje přechodné zatemnění duše podmaněné hmotou? - „V uspaném zvířeti anděl se probouzí.“ (Baudelaire). Užití výše zmíněného zákona je v tomto jednotlivém případě právě tak nezbytné jako při obecných případech řádu náboženského nebo sociálního. 2 Většina spisovatelů, kteří mne předešli na této cestě, spatřovala jen jediný princip, kde jsou vlastně principy tři. Jedni, jako Bossuet, přičítají vše prozřetelnosti, druzí, jako Hobbes, vše odvozují z osudu, a třetí, jako Rousseau, spatřují ve všem jenom lidskou vůli. Fabre d‘Olivet, Hist. philos., sv. I., str. 55. 80
logicky odůvodněno pouze dohadem počtu pravděpodobnosti na základě vzájemné hodnoty těchto tří činitelů, sestavených a spolu úměrných ve smyslu tohoto nejvyššího zákona. Fatalisté mají pravdu, pronášejí-li takové výroky. Je-li dána příčina, dostaví se neodvratně účinek. Účinek zůstává uzavřen v příčině jako pták ve vejci. Jakmile nastane, stává se účinek opět příčinou nových účinků atd., do nekonečna. Avšak nesčíslné příčiny se spojují, sestavují a splétají tak, že vyvolávají společně nebo odděleně nekonečně rozmanité účinky. Takže - navzdory nejpřísnějšímu determinismu - strašlivá složitost sestav znemožňuje počet o účincích dosud nenastavších. Soudíce, že každá věc prýští ze svobodného popudu adamské vůle, jejímž nejvyšším vtěleným výrazem je nyní člověk, mají mystikové svobody pravdu, když tvrdí, že vůle by byla dosud všemocná, kdyby se nebyla rozdělila, z čehož plyne pád a počátek časného cyklu; když v osudových překážkách, které je nyní třeba překonávat, spatřují pouze jaksi sjednocený výraz opačné vůle v minulosti; když v osudu (oné mocnosti, jež nerozlučně pojí účinek k příčině) pozdravují jakýsi přívlastek vůle, totiž záruku trvalosti dřívějších svobodných projevů volních, nezaměnitelných a živých, jenž překáží možným návratům této vůle samé a prodlužuje napříště její obrozovací rozmach v posloupné řadě vnějších zjevů. Zastánci prozřetelnosti mluví také pravdu, když oslavují onen nevývratný a nepopiratelný popud, jejž tato nejvyšší mocnost dává vesmíru, onu neomylnou vládu, kterou vykonává nad věcmi tato mateřská opatrnost, která je inteligencí samé přírody a která působí přímo na člověka osvícením, vnuknutím a přesvědčením a nepřímo na osud člověkem, který je schopen jej pozměnit buď tím, že kombinuje příčiny již existující, nebo že vytváří nové. Takto prozřetelnost buduje budoucnost podle záměrů moudrosti a vždy se zpěčujíc, aby donucovala lidskou svobodu, jakož i znásilňovala řád osudu, má nicméně vliv na osud i na svobodu. V případě sporu přísluší pak poslední slovo vždy prozřetelnosti. Zmíněné dvě mocnosti mohou sice na okamžik odporovat jejím záměrům a zdržovat její výkony; ale čím je čas božské moudrosti? Nakonec musí vše ustoupit před „prozřetelnostním dějem“, poněvadž on je vlastně nestranný ve svém tvaru a poněvadž vždy dochází k svému cíli, ať je to po kterékoli cestě. Jedině čas a tvar se mění. Prozřetelnost není vázána ani na čas ani na tvar.1 Naši čtenáři již vědí, že lidská duše, umístěna zde na zemi mezi ducha a tělo jako mezi zákonitého manžela nahodilého svůdce, rozhoduje o svém životu a určuje jeho rytmus podle svého chování k těmto milencům, kteří ji k sobě táhnou shora i zdola. Bud se oddá manželské věrnosti, nebo se zatvrdí v ponižujícím cizoložství. A přesná obdoba potvrzuje přesnou shodu mezi celým vesmírem a nejmenším jedincem, který jej obráží, shrnuje jej, neboť podstata bytostí i věcí je totožná. Vše pochází od velikého Adama, Adama-Kadmona Zoharu. Prozřetelnost, vůle a osud jsou pro celistvý vesmír tím, čím je trojí život, duchovní, duševní a pudový, pro člověka. Proto také vůle, ať hromadná či individuální, neodlučitelná od duše (všeobecné nebo jednotlivé), se stává strůjcem dění za spolupůsobení prozřetelnosti i soudu či, lépe řečeno, ve styku s nebeským chotěm nebo s fatemsvůdcem.2 Avšak důsledkem všeobecného pádu a zhmotnění, jež bylo jeho výsledkem, je základní vůle donucována soukolím osudu právě tak, jako duše důsledkem svého individuálního pádu (rozuměj svého pozemského vtělení) je podrobena potřebám hmotného organismu. Vzájemné vztahy mezi vůlí a osudem jsou právě tak mocné jako mezi duší a tělem. Z toho pochází nevyhnutelně celá řada vzájemností, jako vzájemné nátlaky, odrazy, výměny. Leč přes toto mocné společenství duše a těla, vůle a osudu, si duše může umínit, že nebude svou vinou rozmnožovat tyto, beztak již dost četné body dotyku, a že bude žít v důvěrnosti rozumového života ve styku s čistým duchem. Podobně může vůle vládnout pospolu s prozřetelností, vyhýbajíc se úskalím osudu. Proto mají výluční providencialisté (zastánci prozřetelnosti), fatalisté (zastánci osudu) a voluntaristé (zastánci svobodné vůle) každý částečnou pravdu. Smíříce své soustavy, mohli by za společného souhlasu stanovit nejvyšší formuli skladu a rovnováhy, která jim chybí, když jsou rozděleni. A abychom exoterně vyslovili tuto pravdu, řekneme, že kdyby tvorba příštích událostí mohla, být objasněna, zjevilo by se, že je třeba přičíst třetinou dopuštění osudu, třetinou popudu vůle a třetinou podnětu prozřetelnosti. 1
Hist. philos. du genre humain, sv. I., str. 53-54. Je dobré mimochodem poznamenat, že následkem nutné obdoby tu lze užít velikého zákona pohlavní polarizace. Máte-li nadání, abyste uměle vládli klíčem. který jsme vám poskytli, budete překvapeni, jak bohatě se bude vyvíjet tvorba principů i postup důsledků v řádu všeobecném i zvláštním.
2
81
Na to jediné dejme pozor: Toto poměrné rozdělení se bude zdát velmi často pochybným následkem duševně zrakového klamu, že totiž nebeský vliv zůstává zde na zemi ustavičně tajný. Působnost prozřetelnosti uniká zrakům pozorovatele, poněvadž není bezprostřední a uskutečňuje se osudově pod rouškou nejpřísnějšího determinismu, nebo způsobem volním pod rouškou co nejméně donucované iniciativy člověka. Některý člověk se např. zdá zcela svobodný v konání určitého skutku a skutečně jej koná, avšak prozřetelnost jej pohnula k tomu, aby tak činil; řeknete, že svobodně chtěl a jednal? Zajisté, poněvadž mohl odporovat božské činnosti. Jednal dobrovolně? Nikoli, poněvadž chtěl a jednal ve shodě s nebeským vnuknutím. Na druhé straně nějaká událost, která je zdánlivě fatálně vymáhána předchozí příčinou a následkem toho se zdá vyplývat z pouhého osudu, byla od dávných dob připravována a podněcována prozřetelností, která inspirujíc inteligenci vyvoleného, nebo užívajíc dokonce bezbožníkovy zloby, v příhodný čas způsobila, aby ten či onen nebo oba zasili na poli dění semeno rostliny, která svým časem vyroste z tučné osudové prsti. Takto je prozřetelnostní působnost skrytá na prvním stupni v působnosti volní, na druhém stupni v působnosti osudové, jak jsme naznačili. Z těchto tří spolupůsobících mocností, na nichž závisí budoucnost, může jen prozřetelnost bezpečně předvídat, určujíc, co učiní, a ohlásit běh příštích věcí, rozhodujíc o rozmachu svého vlastního podnětu. To je zřejmá poučka, z níž plyne nepopiratelný důsledek, že jedině vnuknutí shora může proroku propůjčit jistou znalost budoucích věcí. A i tento prorok je bude vnímat pouze jako možnost a nikoli jako dokonaný čin, poněvadž forma příštích událostí není předem ustanovena, nýbrž závisí na okolnostech více méně příznivých, jež vzejdou ze vzájemné souhry lidské vůle, stále samočinné ve svobodném počínání, a fyzického osudu, vždy neúprosného ve svém slepém determinismu. Tak hřmí prorocké slovo na rtech Nabisů,1 rozhodné co do podstaty budoucí události, avšak nevyslovené nebo podmíněné, a proto omylné, co do skutečného tvaru a určité doby nastoupení. O těchto bodech se i nebeský hlas2 může vyslovit pouze pomocí počtu pravděpodobnosti; ale jak veliká je pravděpodobnost toho, co připravil a předvídal onen hlas, který po výtce předvídá a připravuje: Praevidet et providet! Náhoda je omezena na nejmenší míru. Proroctví orvalské, abychom uvedli nezvratný příklad, kromě proroctví tzv. kanonických, dokazuje, k jaké jasnovidnosti může dostoupit lidská inteligence, roznícená božskou prozřetelností. Několik slov o pravosti orvalského proroctví. Nejprve domněnka: Bylo prý napsáno v první polovině XVI. století nějakým poustevníkem orvalského opatství a poprvé uveřejněno ve sbírce předpovědí v Luxemburku r. 1544. To jsme však nemohli zjistit. Avšak je jisté, že se o něm počalo mluvit v době událostí let 1814-1815 a že slečna Lenormandová je znala r. 1827, poněvadž z něho uveřejnila značný výtah ve svých Mémoires de Joséphine, vytištěných téhož roku. Tato předpověď byla obšírně otištěna v novinách Journal des villes et des campagnes z 18. července 1837, v čís. 100, roč. XXV; od té doby byla často citována a otiskována v četných publikacích. Historické události let 1797-1873 jsou tu předpovězeny s ohromující přesností, a jestliže se ono proroctví, počínajíc tímto datem, již neshoduje s událostmi, není to snad ochabnutím sibylského vnuknutí, nýbrž, jak uvidíme, přetržením osudového řetězu následkem nepředvídatelného, pravdě nepodobného činu svobodné vůle Jindřicha V.
1
Nabis, náčelník žoldnéřského vojska za Aitólských válek s Filipem III. Makedonským. Pozn. O. G. Pravíme nebeský (či prozřetelnostní) a nikoli božský. Toto rozlišování je velmi důležité ve zvláštním případě. Nezapomeňme, že prozřetelnost je inteligencí přírody. Dáme-li prozřetelnosti přívlastek božská, přizpůsobujeme se přijatému způsobu mluvení. Ostatně prostřednictvím prozřetelnosti se nám činí Bůh znatelným. Pak je toto rozšíření významu obvyklé ve všech jazycích a my se s d‘Olivetem domníváme, že v podobném případě je třeba vyhovět zvyklosti, ač se to děje pro pohodlnost stylu a nikoli z nevědomosti nebo zmatku.
2
82
TŘI SUDIČKY tkající budoucnost: Prozřetelnost, Vůle, Osud. Fototypická reprodukce jednoho originálu, podepsaná abbé Constantem (Eliphasem Lévim). Vyňato ze starého rukopisu o Klíčcích Šalomounových, nadepsaného Le Secret des Secrets. ORVALSKÉ PROROCTVÍ1 Za onoho času mladý muž (Napoleon), který∙přišel ze zámoří (Korsiky) do země galského Kelta, se proslaví mocnými skutky (Toulon, Vendémiaire, tažení do Itálie), avšak velicí (členové direktoria), jež zastíní, jej pošlou válčit do země zajetí (biblická vzpomínka; Egypt, země izraelského zajetí). Vítězství jej přivede zpět do první země (návrat z Egypta). Synové Brutovi (republikáni) velmi ustrnou nad jeho příchodem, neboť on je opanuje (18. brumairu [druhý měsíc francouzské republiky, od 23. září do 21. listopadu, tedy 9. listopadu 1799, pozn. O. G.]) a přijme titul císaře (1804). Mnoho vznešených a mocných králů bude mít opravdový strach a jeho orel uchvátí mnohá žezla i mnohé koruny. Pěší i jezdci nesoucí orly a krveprolití jako komáři ve vzduchu s ním poběží do celé Evropy, která bude celá zaplavena a všecka zkrvavělá (ustavičné války císařství). Bude tak silný, že se bude myslit, že Bůh bojuje s ním. Církev boží, velmi zarmoucená (bezbožností revoluce), se trochu potěší, vidouce, jak se chrámy znova otvírají jejímu stádu, které zcela zabloudilo (následky konkordátu), a Bůh bude veleben. Ale to se stalo, měsíce minuly, stařec ze Sionu, s nímž bylo zle nakládáno (zajetí ve Fontainebleau), bude volat k Bohu a hle, mocný (Napoleon) bude zaslepen hříchy a zločiny. Opustí veliké město s tak krásnou armádou, že nikdy nebylo jí podobné (hromadné povstání pro tažení do Ruska 1812), leč nikdy nebude bojovník vzdorovat šiku času. (Kletba proti dobyvatelům, jejichž dny jsou již sečteny.) Třetina a ještě třetina jeho armády zahyne mrazem silného Hospodina (stručný obsah: nešťastny útěk od Moskvy). Tehdy uplyne dvojí pětiletí od dnů útěchy a hle. vdovy a sirotci budou volat k Bohu a hle, vznešení, kteří byli pokořeni (francouzští princové a vznešení vystěhovalci, též cizí vladaři), nabudou opět síly; spojí se, aby porazili onoho všeobecně obávaného člověka. Hle, s četnými bojovníky přichází starý odvěký rod (návrat Bourbonů pomocí spojených armád), který se navrátí do velikého města (první restaurace, Ludvík XVIII., 1814). Tehdy člověk všeobecně obávaný odtud uprchne (abdikace ve Fonteinebleau) téměř do té samé zámořské země, z níž přišel (ostrov Elba, vedle Korsiky). 1
Není snad třeba říkat, že poznámky v závorkách pocházejí od nás. Text (italský) reprodukuje vlastní slova orvalského proroctví. 83
Jedině Bůh je veliký! (Toto zvolání v próze dobrého poustevníka značí téměř vždy změnu vlády.) Jedenáctý měsíc ještě nevzejde a již krvavý bič Hospodinův (Napoleon, druhá metla boží) se vrátí do velikého města (návrat z ostrova Elby) a starý rod opustí veliké město (útěk Bourbonů 1815). Jedině Bůh je veliký! Miluje svůj lid a nenávidí krveprolití. Pátý měsíc vzejde nad četnými bojovníky od Východu (Spojenci, bitva u Waterloo); Galie je pokryta válečníky a válečnými stroji (druhý vpád spojenců). Je veta po mořském muži (Napoleon uvězněn na ostrově sv. Heleny). Hle, přichází opět starý rod Kapetovců (příjmení III. královské (bourbonské) dynastie ve Francii; návrat Ludvíka XVIII.; druhá restaurace 1815). Bůh si přeje mír, Jeho jméno budiž velebeno. A veliký mír bude v zemi keltsko-galské. Bílý květ (květ lilie /bourbounský znak/) se bude těšit veliké úctě, domy boží uslyší mnohé posvátné zpěvy (rozkvět kultu, podporování duchovenstva). Avšak synové Brutovi (republikáni) se dívají hněvivě na bílý květ a dosáhnou přísného nařízení (jsou to snad královská nařízení proti jezuitům?), jímž je Bůh opět nahněván kvůli svým věrným, a ačkoli svatý den byl opět profanován, Bůh se přece chce pokusit o to, aby se vrátili k Němu v 18 × 12 měsících. Jedině Bůh je veliký! On očišťuje svůj národ četnými souženími, ale zlí dojdou vždy odplaty. Vzhůru tedy! Veliké spiknutí proti bílému květu kráčí ve stínu s prokletým průvodem a ubohý starý kapetovský rod opouští veliké město (červencová revoluce 1830, Karel X. se ubírá do vyhnanství). A velmi se radují synové Brutovi (krátké iluze republikánů). Slyšte, jak služebníci boží mocně volají k Bohu a Bůh neslyší pro hvizd svých šípů, jež napouští Svým hněvem, aby je zaryl do lůna zlých. Běda keltskému Galovi! Kohout (znak mladší větve orleánského domu) zničí bílý květ (lilii starší větve, znak Bourbonů). Veliký se nazve králem národa (Ludvík Filip). Veliký otřes bude zaznamenán v lidu, poněvadž koruna byla posazena rukama dělníků, pracujících ve velikém městě (první léta červencové monarchie; jsouc ustavena revolučně, je ustavičně ohrožována revolucí). Jedině Bůh je veliký! Království zlých vzroste. Ale ať pospíchají! Hle, myšlenky keltského Gala urážejí, i veliké je rozdvojení v nazírání (nestálost ministerstev?). Král se zdá národu zpočátku velmi slabý (až do ministerstva Périerova), a přece bude postupovat proti zlým. Ale neseděl dost pevně a hle, Bůh jej svrhuje (únorová revoluce 1848). Výskejte, synové Brutovi! (Republika 1848.) Volejte na sebe zvířata, jež vás pohltí! (Fanatismus lidu pro Ludvíka Napoleona; císařský orel se opět objevuje ve Francii s celým průvodem dravců). Veliký Bože! Jaký to třesk zbraní (válka krymská, italská, mexická, francouzsko-německá)! Není ještě naplněn počet měsíců a hle, již přicházejí četní bojovníci. Stalo se! (Strašlivý∙rok vpádu a pád druhého císařství.) Hora boží (Pius IX.) jsouc opuštěna, volala k Bohu (perfidní politika s Římem). Synové Judy volali k Bohu z cizí země a hle, Bůh již není hluchý. Jaký to oheň přichází s jeho šípy? Dvakrát šest měsíců živilo jeho hněv. Běda tobě, veliké město! Hle, králové (pruský, saský, bavorský, virtemberský atd.) ozbrojeni Hospodinem (nic je tedy nepřemůže, všechno úsilí je marné). Ale oheň tě již srovnal se zemí (bombardování Paříže). Přece však spravedliví nezahynou. Bůh je vyslyšel. Místo hříchu je očištěno ohněm (požáry komuny). Veliký potok (Sakvana) přivedl své vody do moře zcela rudé (neúprosná odveta versaillských, komuna je potřena v krvi). Galie zdánlivě zničená1 (Alsasko a Lotrinsko od ní násilně odtrženy) se opět scelí (oddechne si a zotaví se). Bůh miluje pokoj. Přijďte, mladý princi, opusťte ostrov zajetí. (První cesta hraběte Chamborda do Francie. Prorok spatřuje hraběte Chamborda v plnosti jeho starého práva, vidí jej r.1830, v době, kdy sotva desetiletý se ubírá do vyhnanství, provázen svým dědem, králem Karlem X., a strýcem, vévodou angoulémským, kteří se oba vzdali trůnu, a přicházejí do Anglie, ostrova zajetí. Není snad vyhnaný král králem zajatým? Vizte! (Uvažujte před činem, ještě nepřišla hodina.) Spojte lva s bílým květem (uzavřete spolek, princi lilie, s princem, jehož heraldickým znakem je lev; domluvte se s maršálkem MacMahonem, prezidentem prozatímní republiky.) Přijďte! (Druhé vyzvání, hodina udeřila, 1873.) - Od této věty počínaje se již proroctví neshoduje s událostmi. Proč? Není to snad proto, že Jindřich V. změnil řád věcí, neodpovídaje na spojené volání osudu a prozřetelnosti? Proroctví končí takto: To bylo předvídáno, Bůh tomu chce. Starý odvěký rod ukončí ještě veliké rozdvojení. Tehdy bude jediný pastýř v celé keltské Galii. Člověk silný skrze Boha dosedne na trůn. Mnohá moudrá nařízení přivodí mír. Bude se mít za to, že Bůh je s ním, tak rozumný a moudrý bude potomek 1
V jiných kopiích je psáno rozhněvaná. 84
Kapetův. Dík Otci milosrdenství. Svatý Sion oslavuje jediného Boha ve svých chrámech. Mnohá bloudící stáda se přicházejí napít z pramene živého; tři knížata a králové odhazují plášť bludu a jasně zírají, věříce v Boha. V té době se veliký národ moře vrátí ze dvou třetin k pravé víře (Anglie a Skotsko?). Bůh je ještě veleben po 14krát 6 a 6krát 13 měsíců (13 let 54 dní). Syt je Bůh prokazování milosrdenství, a přece chce prodloužit mír svým dobrým ještě na 10krát 12 měsíců. Jedině Bůh je veliký! Po dobrých je veta, svatí budou trpět. Člověk zla přichází. Vyrůstá ze dvou rodů; bílý květ se zatemňuje po 10krát 6 měsíců a 6krát 20 měsíců (14 let 200 dní), pak mizí, aby se již neobjevil. Mnoho zla a málo dobrého v těchto dobách. Mnoho velikých měst ohněm zničeno. Izrael se vrátí bez okolků k Bohu-Kristu, sekty prokletých a sekty věřících tvoří dvě dobře patrné strany. Leč stalo se! Tehdy se bude věřit v jediného Boha; a třetina Galie a ještě třetina a polovina již nemá víru. A právě tak i jiní národové. A hle, za 6krát 3 měsíce a 4krát 5 měsíců se vše odloučí a století konce počíná. A když ještě nebyl dokonán počet měsíců, válčí Bůh skrze dva své spravedlivé (Eliáš a Henoch?) a člověk zla podléhá. Ale stalo se! Veliký Bůh postavil ohnivou zeď, která zatemnila moji chápavost, takže již nevidím. Budiž požehnán na věky. Amen! * * * To je to překvapující, co, i když připustíme, že jeho redakce náleží době pozdější než době prvních událostí, o nichž vypravuje, je přece jen nepopiratelně současné s posledními lety restaurace. Vydejme tedy fakta, zde vyslovená až do tohoto data, posměchu pochybovačství; zbývá přece vysvětlit odhalení těch, jež sahají od počátku monarchie až po prezidenství maršálka Mac-Mahona.1 Není tu nic podstatného, co by nebylo oznámeno, až do výpočtu měsíců, jehož správnost lze kdykoli ověřit.2 1
V textu orvalského proroctví se snad naleznou některé podezřelé výrazy a několik neohrabaných, zastaralých výrazů, i bude z toho dokazováno, že to je bídný současný podvod. Tento závěr se nám nezdá nevyhnutelný. Je známo, jakým změnám podléhá text, jehož kopie dlouho tajně obíhaly. Kdybychom měli v ruce původní redakci, byli bychom snad překvapeni, mohouce jednou konstatovat, do jaké míry některé varianty moderního přepisu porušují původní text a ničí jeho pravděpodobnost. A pak, ještě jednou, i když připustíme, že toto proroctví pochází z doby restaurace, jsou tím události, jež byly předpovídány a zběhly se v letech 1830-1873, méně potvrzeny? 2 Můžeme se vyhnout nudným výpočtům, vezmeme-li na pomoc zajímavou brožuru, jež vyšla r. 1873, podepsaná F. P. a nadepsaná: Au 17. Février 1874, le grand Avénement etc., prouvé par le commentaire le plus simple et le plus méthodique etc., de la célébré prophétie d‘Orval; Bar-le-Duc, v srpnu 1873 (17. února 1874, veliká událost atd., dokázaná nejjednodušším a nejmetodičtějším výkladem proslaveného orvalského proroctví). Autor, přívrženec oltáře a trůnu, slovo za slovem vykládá text, který zde podáváme (srovnaný s několika variantami starší kopie), a dokazuje přesným výpočtem měsíců, že autor proroctví (věc dost vzácná u proroků) každou událost, již oznamuje, klade na určitý den. Úvod této brožury obsahuje velmi překvapující srovnávací tabulku událostí restaurace i událostí vyznačujících vládu Ludvíka Filipa. Shrňme několik význačných míst této dlouhé paralely: Restaurace: Vévoda de Berry, zákonitý dědic trůnu svého otce (Karla X.) pojme za manželku cizí princeznu (sicilskou), která mu porodí syna k vládě povolaného (vévodu z Bordeaux); pak umírá, zavražděna 13. února 1820, měsíc po pádu Ludvíka Filipa. Revoluce r. 1830 trvá tři dny. Karel X. padl v 74 letech následkem nařízení svého ministra; zřekne se trůnu ve prospěch svého desítiletého vnuka. Odpoví se mu, že je příliš pozdě. Karel X. se přeplaví se svým vnukem, vévodou z Bordeaux, do Anglie a umírá ve vyhnanství. 85
Monarchie červencová: Vévoda Orleánský, zákonitý dědic trůnu svého otce (Ludvíka Filipa) pojme za manželku cizí princeznu (meklenburskou), která mu porodí syna k vládě povolaného (hraběte pařížského); pak umírá násilnou smrtí 13. července 1842 měsíc po pádu Karla X. Revoluce r. 1848 trvá tři dny. Ludvík Filip padl v 74 letech v důsledku nařízení svého policejního prefekta, zřekne se trůnu ve prospěch svého desítiletého vnuka; odpoví se mu, že je příliš pozdě. Ludvík Filip se přeplaví se svým vnukem, hrabětem pařížským, do Anglie a umírá ve vyhnanství.
Počínajíc rokem 1873, přestává, jak jsme již pověděli, shoda mezi předpověďmi a událostmi. Naznačili jsme dokonce i příčinu této anomálie. Byl Jindřich V. povolán na francouzský trůn přáním národa nebo alespoň na žádost národního shromáždění r. 1873, nebo nebyl? Tento fakt je nepochybný.1 Více méně zastřený záměr nepřijmout trůn, jím projevený, se asi opíral o velmi nepatrné a velmi úzkostlivě uvážené důvody. Je to zajisté tajemství loajálnosti a slušnosti, do něhož nevnikneme; nanejvýše bychom se mohli odvážit domněnky2 zcela ke cti tohoto prince, jemuž byla tak ostře vytýkána tato konjunktura. Ale ať je tomu jakkoli, je zřejmým faktem, že hrabě de Chambord nechtěl vládnout. Zda nebyl onen odkládavý prostředek, kterého náhle užil, ono přijetí bílého praporu, které učinil k velikému úžasu svých nejvěrnějších, výslovnou podmínkou nastoupení na trůn, jen pouhou záminkou k odmítnutí nabízeného žezla? Nikdo se v tom nemýlil, jen zúčastnění, kteří se alespoň tak stavěli. Nahradit druhý den po našich pohromách korouhev lilií trojbarevným praporem, by znamenalo říci miliónu statečných vojínů, kteří se pod jejími záhyby nechávali decimovat: „Zvolili jste tento cár za svou národní vlajku, jsouce hlupáky nebo rebely? Tato trojbarevná látka, pro jejíž slávu jste s tak lehkou myslí čelili smrti, ani neexistuje. Otevřete oči, Francouzi! Hle, prapor Francie! Nuže, pozdravte trojí zlatou lilii, vyšitou na bílém atlasu!“ Jak nezměrně pošetilá řeč! Nechť nepřátelé hraběte Chamborda přiznávali tomuto princi sebeméně inteligence a taktu, zda mu křivdili bona fide, když brali vážně takový návrh na účet národa, který se tehdy zdál vítat svého královského vysvoboditele, vrhaje se mu do náručí? Skvělá přesnost orvalského proroctví od r. 1779 do r. 1873 svědčí - ovšem s přestávkami - o nebeském vnuknutí. Leč i výrokům prozřetelnosti může být odporováno, jak jsme již pověděli, zákazem lidské vůle. Avšak jejich splnění, které se nezdařilo v jednom tvaru, uskuteční se v jiné době. Podléhal-li tedy orvalský poustevník čistému prozřetelnostnímu vlivu, tu bude moci sice vůle Jindřicha V. přizpůsobení vyslovených záměrů klást pomíjející překážku, avšak tehdy budou záměry jenom odloženy a přizpůsobeny jinak; jak, nelze ani předvídat ani tušit. Pakliže však jasnovidnost dobrého poustevníka pocházela z méně vznešeného nebo méně čistého zdroje, pak zabrání nahodilé vůle v r. 1873 mohlo zmást celou osudovou osnovu a z událostí, o nichž bylo prorokováno, že nastanou, se nedostaví ani jediná.
1
Národní shromáždění neodhlasovalo formálně obnovení monarchie následkem princova dopisu z 27. října, adresovaného Chesnelongovi, jímž byl požadavek bílého praporu absolutně potvrzen. Avšak komise, v níž byly za předsednictví generála Changarniera zastoupeny všechny odstíny monarchické většiny, poslala nejprve Chesnetonga k hraběti de Chambord, aby v dohodě s ním stanovil podmínky a dobu opětného povolání na francouzský trůn. O toto opětné povolání již ani tak neběželo. Souhlas se všemi články konstituce se zdál úplný, zbývala jen jediná nesnáz, totiž otázka praporu... Princ v rozmluvě ze 14. odstranil, jak se zdálo, poslední nejistotu, dav Chesnelongovi formální ujištění, že „na praporu by se nic nezměnilo, dokud by se neujal vlády“. Jindřich V. si pouze vyhradil právo, aby směl „předložit zemi v době, kterou by považoval za příhodnou, doufaje pevně, že od ní bude přijato jejími zástupci, rozřešení srovnávající se s jeho ctí, o němž se domnívá, že uspokojí shromáždění“. (Doslova.) Po tomto dvojím ujištění, když poslanci všech frakcí většiny přislibují svůj hlas a maršálova vláda zaručila své přispění, se zdála monarchie již hotovou věcí, když tu onen neblahý list z 27. října zničil veškeré naděje, „požaduje bílý prapor a nepřipouštěje ani předchozí podmínky a záruky“. Viz La Campagne monarchique d‘octobre 1873, Ch. Chesnelong, Plon, 1896. 2 Předpokládejme na okamžik, že hrabě de Chambord považoval Nauendorffovy požadavky, ne-li za oprávněné, tedy alespoň za udržitelné; byl by jednal jinak? Připouštíme-li domněnku, že Ludvík XVII. a jeho přímí potomci dosud žili pak mohl Jindřich V. sáhnout po koruně jen jako uchvatitel. Jeho povinností tedy bylo, aby ji nepřijal. Na druhé straně odmítnout nabízený trůn bezdůvodně a uznat byť i mlčky, práva Nauendorffů, by znamenalo tolik, jako zneuctít památku svého děda, Karla X., a strýce Ludvíka XVII., kteří by potom byli nezákonitými králi. Potřeboval tedy platnou nebo pravděpodobnou záminku, aby mohl odmítnout povolání Národního shromáždění z r. 1873. Tuto záminku poskytla hraběti Chambordovi otázka bílého praporu. Je to pouhá domněnka. Je jisté, že následujícího roku, 1874, hrabě de Chambord byv pozván před pařížský soud Nauendorffovými dědici, považoval za svou povinnost se nedostavit. Princ přenechal státnímu zastupitelství, aby odporovalo jejich nárokům. Žádajíce navrácení civilní listy, byli odmrštěni přes všechno úsilí Julia Favra, jehož obdivuhodné obhajování zaslouží, aby bylo čteno. 86
V polovici března t. r. (1896) byla veřejnost značně pobouřena proroctvím 24leté extatické ženy, která o sobě říkala, že ji inspiruje archanděl Gabriel. Uplynuly měsíce a zájem neutuchal. Na statisíce zvědavců se dalo zapsat, aby jim bylo dovoleno uvidět a uslyšet slečnu Jindřišku Couédonovou „jasnovidku z ulice de Paradis“. Anděl nám ohlašuje pro konec tohoto roku hořké útrapy a hrozné zkoušky, jako povodně, přírodní převraty, veliké vzpoury a všeobecnou válku. Nic nechybí v tomto seznamu trestů, jež nebesa ukládají Francii, která zapomněla na svého Boha. Nakonec je nám předpovězeno království, jímž bude zahájena šťastná doba po uplynutí očišťovacího období, které vyvolá naše bezbožnost a zkaženost. Tento monarcha, Bourbon z pobožné větve, bude panovat jako Jindřich V.1 Jsou uváděny četné zjevy jasnovidnosti, při nichž se prý ukázala pravdomluvnost sl. Couédonovy. Ale něco jiného je jasnovidnost jasnovidky a vnuknutí Sibyly nebo nebeské poselkyně. V prvním případě je to sl. Lenormandová, která nás znepokojuje a ohromuje, ve druhém případě je to Johana d‘Arc, která nás probouzí a zachraňuje... Budoucnost se brzo postará o to, aby zničila nebo stokrát zvětšila kouzlo této jasnovidky, neboť všechny její předpovědi znějí na krátkou dobu. Ale ať se stane cokoli, upřímnost této dívky v nás nevzbuzuje pochybnosti a rovněž tak i skutečnost okultního vlivu a neviditelné bytosti, jejímž orgánem ona je. Jsouc inkarnačním médiem, vyjadřuje se v souzvučných, sedmistopých verších a nemůže si vzpomenout v normálním stavu na to, co vyprávěla ve stavu druhém (transu). Totožnost jejího vnuknutí zůstává nerozluštitelným problémem. Je tento anděl elementálem nebo elementárem, nebo je skutečně, jak ona myslí, poslem nebes? Zítřek nám to odhalí. Tyto úvahy nás přivádějí přímo ke stručnému studiu principů věšteckých umění. Protože jsou dány tři součinné mocnosti, jejichž dílem je budoucnost, byli bychom v pokušení zavést potrojné roztřídění různých věšteckých způsobů podle toho, jsou-li původu prozřetelnostního, volního nebo osudového. Ale ve skutečnosti je věštění ve vlastním smyslu asi výsadou osudu. Jediná prozřetelnost vlévá prorockého ducha, prostého všech příměsků. Avšak prozřetelnostní slovo nelze donutit. Jeho sdělení, zcela bezděčné, je z jeho strany úplně dobrovolné. Lze je evokovat výjimečně - pouze praktikováním činné extáze. To zajisté pozorný čtenář předchozí kapitoly již napřed vycítil. Všeobecné vůle se nelze dotazovat přímo. Je to fakt, jehož hluboký důvod je nesnadno dokazatelný. Poznamenejme pouze, že platí jedno z dvojího: Buď tato všeobecná vůle sleduje cesty prozřetelnosti a její slovo se sjednotí se slovem prozřetelnostním (o němž lze říci: Spiritus flat, ubi vult, duch věje, kam chce), nebo se tato hrdopyška oddělí od tohoto ochranného vlivu a může se pak obrátit proti sobě samé: „Myšlenky vrážejí do sebe a veliké je rozdvojení v nazírání.“ Proto vůle dává věštby, které si odporují, podle toho, zda se tazatel vrhl do toho nebo onoho z nepřátelských proudů. Ostatně v tomto případě můžeme vůli pokládat za velikého leníka osudu na krátkou dobu; nakonec se podrobí osudovému zákonu, a to tím spíše, čím hrdějším úsilím se zdála od něho se odrážet. To je třeba ovšem říci o vůli či vůlích hromadných, neboť individuální vůle unikají každé věštbě. A když se dotazují samy sebe, zda vědí vždy, co odpovědět? Nikoli. Jsou bezděčností samou, nekonečně mnohonásobnou. Vyjadřují pouze úmysly. Znáte něco proměnlivějšího? Je tudíž pochopitelné, že není nijak prospěšné ani spolehlivé, tážeme-li se na radu všeobecné volní duše, poněvadž se povznese bud‘ k společné práci prozřetelnostní, nebo se stane, odporuje-li prozřetelnosti - mnohonásobnou hříčkou osudu, loutkou, kterou lze mnohem snáze přimět k řeči. Jedině osudu náleží tedy všechna víceméně dokonalá, nyní praktikovaná nebo známá věštecká umění. Lze říci nespočetná nebo alespoň nespočítaná! Boissard a Peucer, kteří jim věnovali mnoho set foliových stránek, zdaleka neposkytují, jak se zdá, úplné názvosloví. Kniha Petra de Lancre, Incredulité et Mescreance du Sortilège, podává na str. 198-199, ne-li úplný, tedy alespoň velmi podrobný jejich seznam a Jan Belot poskytuje v tom ohledu dvojí výhodu, je totiž jasný i stručný. K těmto autorům odkazujeme, pokud jde o podrobnosti věšteckých praktik. Nám postačí, zdůrazníme-li pouze to, že jsou rozmanité jenom co do rozvláčných vnějších tvarů, neboť pokud jde o jejich základní podstatu, různí se tyto praktiky mnohem méně, než se zdá, a my neznáme téměř ani jedinou, která by vybočovala z rámce následujícího počtverného roztřídění, které pravděpodobně
1
Viz Gaston Méry, La Voyante de la rue de Paradis, Dentu, 1896, str. 34-36. 87
doposud nebylo vydáno:1 I. Vyvolávání nebo přímé porady u neviditelných. Příklady: Theomantie novoplatonská (věštění z božského vnuknutí), nekromantie (vyvolávání mrtvých), dovolávání se pomoci u géniů nebo démonů, sibylské vytržení atd. II. Vykládání přírodních znaků (signatur). Bližší viz kap. 11 a 12. Příklady: Analogická věda všeobecných tvarů (kosmická anatomie Crolliova), jakostní tvarozpyt, fyziognomie (tvářezpyt), frenologie (lebozpyt), metoposkopie (věštění z obličeje), chiromantie (rukopravectví), grafologie (písmozpyt) atd., umění augurské (ptakopravectví), haruspekční (věštění ze zvířecích vnitřností), teratoskopie (vykládání zázraků), vykládání osudových obrazů, oneiromantie či vykládání snů atd. III. Studium umělých kombinací, víceméně jednoduchých nebo složitých, skýtajících duši odlišný obraz věčného fas a nefas (práva i bezpráví). Příklady: Urim a thumim, rub nebo líc (jedno užití je např. hra o peníze, u nás tak známá a zvaná „hlava nebo orel“, pozn. O. G.), tarot, karty, symbolické hry lidského života (hra na husu) a věštby všeho druhu. IV. Prodlužované zírání na určité předměty, beztvárné i mnohotvárné, v nichž se oko domnívá vidět zmatené sibylské obrazy; buzení jasnovidnosti jakousi autohypnotickou praktikou a předrážděním zrakového nervu. Příklady: Divinace pomocí živlů, jako pyromantie, (věštění z ohně), aeromantie (věštění ze vzduchu), hydromantie (věštění z vody), geomantie (věštění ze země; mluvíme o pravé geomantii, neboť geomantie obyčejně praktikovaná náleží do třetí třídy), krystalomantie (věštění z krystalů), věštění pomocí sklenky (naplněné vodou), magického zrcadla, vaječného bílku, kávové sedliny atd. Toto nijak libovolné rozdělení není absolutní. Některé věštecké způsoby mohou náležet současně do více tříd. Tak astrologie, která náleží do druhé třídy, přihlížíme-li k nebeským aspektům, pravým znakům oblohy, na nichž se zakládají dohady týkající se narození, patří také do třetí třídy v důsledku oněch umělých a smluvených pravidel, jimiž je tato věda vázána.2 Rovněž tak praktikování tarotu, které lze zajisté zařadit do třetí třídy, jejímž zákonem je, jak se zdá, pouhá náhoda, může spadat do třídy čtvrté; tato praktika se totiž skutečně opírá o zdánlivě nahodilé sestavy umělých a pomyslných znaků a nikoli o výklady znamení nebo hieroglyfů dobrovolně skýtaných přírodou, avšak na druhé straně může tento kaleidoskop věšteckých obrazů, zrcadlících se před experimentátorovým zrakem, být pokládán za zdokonalený nástroj k buzení jasnozřivosti. Vykládání přirozených znaků v jejich různých rozmanitostech je nejrozumnějším a nejspolehlivějším věšteckým způsobem; zkoumání tvářezpytná, zkoumání čar na obličeji i na dlani, důmyslné studium písma poskytují vážné a vzájemně se kontrolující důkazy a na tomto duševědně jistém základě, zjevném, protože nepopiratelném, je možno vystavět celou budovu jasných dohadů. Nesmíme také hanobit tarotové karty, tuto symbolickou hru lidského života, rozvinutého v řadu štěstí a neštěstí, zdarů a nehod, jejíž arkána, šťastná nebo nešťastná, ryjí znak za znakem. Dotýkaje se těchto věšteckých obrazů uvádí se opravdu nadaný věštec v nadšení, svrašťuje brvy a řekl bys, že napíná uši... Tyto pomalované lístky kartonu se mu stávají mluvícími věštbami. Náhle se zachvívá, jeho oko se rozzařuje vnitřním světlem, jeho zjasněnému zraku se otvírá nekonečný obzor... Závoj astrálna je roztržen... Není naším úmyslem - a každý to zajisté pochopí, abychom zde podávali souhrn hlavních zásad těchto věd, částečně sporných a ostatně tak četných jako nejasných, ani základní pravidla věšteckých umění. Na pouhý stručný nástin jediné, za příklad zvolené metody, by nestačila celá dlouhá kapitola. Je třeba se uchýlit ke zvláštním pojednáním; zvědavci budou mít jistě obtíže pouze s volbou. Odhalujíce trojí závoj budoucnosti, ukázali jsme jen princip proměn, v nichž se odehrává dění, příčinu všeobecného zítřku v jeho ta.jemné příčinnosti, a nikoli způsob tělesných nestálostí v jejich jevozpytu. Zbývá pohlédnout na částečné dění úkazů smyslových, hádanku, jejíž arkánum osvětluje zákon polarizace povšechně chápaný. Pouze několika slovy se zmíníme o bezprostřední proměnlivosti věcí fyzických, která závisí na 1
Viz úvod v knize Sédirově, Miroirs magiques, Chamuel, Paříž, 1895. V této znamenité práci nalezneme tabulku, která je analogická naší. (Český překlad Otakara Griese, nadepsaný Magická zrcadla, vydalo Ústřední nakladatelství okultních děl v Přerově.) 2 Co se týká rozdílu mezi astrologií starých a Babelem libovolných pojmů, jemuž se dává toto jméno, viz d‘Olivetovy Vers dorés de Pythagore, str. 269-278. 88
ustavičných reakcích, výměnách a vzájemnostech, jejichž vlastním prostředím je astrálno, tato společná nádržka bytostí, tento tajemný athanor hromadných mocností života. Ať jde o vzrůst nebo chřadnutí sestrojených bytostí, nebo o změny, jimž nahodile či dobrovolně podléhají a jež jsou cizí těmto dvěma fázím (vzestupné a sestupné) života, všechny tyto změny se uskutečňují nepřetržitou prací buněčné tkáně na nestálé osnově astrálního těla. A toto ustavičně pozměňuje, stýkajíc se s nadsmyslovým ovzduším, nositelem vzájemností, odrazů a výměn, uskutečňujících se mezi ním a jinými astrálními těly, nebo mezi individuálními nebo hromadnými bytostmi, zalidňujícími toto neviditelné ovzduší. V III. knize, která nemá tak omezený rozsah jako tato kniha, uvidíme, podle jakých skupenských pravidel se sestavují monady, aby utvořily složitější bytosti: vývojový pohyb skladný,1 který je jenom protipohybem (v periodě vzestupné) pohybu vývojového, rozborného, jímž (v období sestupném) bytosti, vytrysklé z Matky-Jednoty, se rozpadají v nevažitelné kmenné činitele, aby se rozptýlily ve dvojí hlubině: času a prostoru. Avšak v této knize, která jedná o neviditelných světech pouze z hlediska pozemské magie a o možných stycích mezi obyvateli těchto světů a bytostmi vtělenými na zemi, se nebudeme pouštět do problému konečného splynutí těchto adamských exemplářů spějících k jednotě. Musíme se spokojit s tím, že tu nastíníme, jaké často nahodilé sestavy dávají vznik hromadným bytostem, víceméně pomíjejícím nebo trvalým, jež jsou jaksi živými sklady, výsledky seskupení mnoha individualit za vhodných podmínek. Po mystériích odloučenosti přistoupíme k arkánům hromadného života, k mystériím množství. Kterému člověku, žádostivému okultních úkazů, se nezdařil náhodou nějaký pokus s točivým a mluvícím stolkem? Snad ani jednomu z čtenářů Úvah o vědách Prokletých. Tyto praktiky měšťácké magie, z níž kardekovská společnost učinila jakýsi nekromantický sport, se téměř půl století udržují v jistých salonech na denním pořádku. Tragikomická podívaná! Hlavní úlohy hrají v devíti desetinách případů v nejrozpustilejších prostředích roztomilí figuranti, dobrovolně mystifikující, nebo několik apoštolů nové víry, dogmatářských a nevlídných agentů firmy Révoil a nást., kterou nenaleznete na rohu nábřeží. Tyto málo vážné podmínky nijak nebrání, aby se podnik někdy zdařil a nedošlo ke vzácným úkazům. Někdy umožní přítomnost média, ať již z povolání, nebo bezděčného, projev nějakého obyvatele astrálna, avšak takové návštěvy z onoho světa jsou pouze výjimkou; ve většině případů odpovídá věštecký stoleček údery, a to zcela případnými, aniž by zasahovala nějaká síla, kroužku zasedajících cizí. Nebudeme se zdržovat pokusnými zásadami; jsou velmi jednoduché. Ráz pokusu se téměř nemění, leda v některých podrobnostech. Několik osob se posadí v kruhu kolem stolku, na nějž lehce položí ruce naplocho s roztaženými prsty. Palce obou rukou se pečlivě spojí a rovněž malíky se dotýkají malíků sousedů. Tak se utvoří magnetický řetěz, tak se uzavře proud baterie lidských článků. Tyto přípravy jsou, jak poznáme, stále tytéž, ať si přejeme dotazovat se stolku, či prostě přinutit jej k otáčení. Myšlenka, vůle, touha pokusníků již samy určují směr i výsledek pokusu. Vše závisí na této tajemné síle, u jedněch nevědomé a bezděčné, u druhých ovládané a řízené, kterou nazývá kdesi Paracelsus magickým magnetem, vnitřní a tajemnou magnesií. 1
Nebylo by logičtější, kdybychom nazvali evolučním ono období desintegrace, která postupuje od jednoty k číslu, od středu k obvodu (vysíláním paprsků), a involučním období opačného postupu, který vede k reintegraci čísla v jednotu, k opětnému pohlcení obvodu bodem výronů? O tom by se dalo hovořit, ale my jsme pokládali za povinnost zachovat v té věci názvosloví v okultismu obvyklé. - Tato dvě slova se zdají nesprávně zvolena, zkoumáme-li vše z výše principu, z nadsmyslného hlediska. Při stanovení obou sporných výrazů se nepochybně vycházelo z hlediska pozemského. In-voluce, sestoupení ducha do hmoty, e-voluce, snaha uvězněného ducha po opětném vzestupu řadou postoupných tvarů. Běží jenom o to, abychom se dohodli na slovech. K tomu mezi okultisty nedochází vždy. Jak nechutné spory bývají mezi adepty různých škol, v jádru úplně se shodujícími! Často zcela povrchní protimluvy bránily protivníkům, aby se dorozuměli. Aniž bychom zamýšleli rušit slovník a symbolismus, vlastní každé vyučující skupině, a tím i ono místní zbarvení a původnost, v nichž tkví půvab různých slohů mystérií, aniž bychom naléhali na utvoření jakéhosi okultního volapyku (mezinárodní řeči), máme za to, že by přece jen bylo možné si přát sestavení dobrého vědeckého slovníku, vyslovujícího úplnou rovnocennost mluvy a symbolismu jednotlivých škol. 89
Po víceméně dlouhé fázi myšlenkového napětí, je-li řetěz šťastně utvořen a má-li se pokus zdařit, se dostaví jakési zimničné chvění1 šířící se v samé hmotě stolu; je to neomylný příznak, který svědčí, že se do této mrtvé hmoty vlévá život, že do hrubé tkáně dřeva vniká sibylské fluidum a že se dostavuje vyvolávaná věštba: Deus, ecce Deus! Někdo z přítomných položí otázku. Stůl se ihned pohne, aby odpověděl, chvěje se, jako by byl nasycen vlastní životní silou, nadán duší a rozumem. Brzo se pozvedne jedna noha a opět vlastní tíží klesne, aby se pozvedla znova a opět klesla atd. Smluvená klepací abeceda umožní zavést souvislou rozmluvu s neviditelnem. Tážeme se věštby nahlas nebo v myšlenkách a věštba odpovídá údery. Ecce Deus! Neviditelná bytost je zde, o tom není pochybnosti; myslí, uvažuje, mluví a odpovídá a mnohdy se i sama táže. Leč přichází z vnějšku? Ne. Provázela někoho z přítomných u stolu? Také ne. V tomto okamžiku tu nebyla, nyní je přítomna, a přece nepřišla. Když se potom po ukončení sedánky pokusníci rozejdou, neviditelný zmizí, a přece neodešel. Jako se utvořil z částek, pomíjející skladbou prvků, které se sblížily, aby ho vytvořily, tak se také rozpadl, jakmile se shluk rozložil. To je důležité. Pozorní sledovatelé pokusů byli zajisté zaraženi, že nikdy, třeba se pokus zcela podle přání zdařil, věštba nevyslovila odpověd‘, která by byla odhalila neznámé a jejíž všechny prvky by nemohly být poskytnuty přísedícími nebo alespoň jedním z nich.2 Projevující se inteligence představuje pouze souhrn přítomných inteligencí, sečtených v jednu jedinou. Hrabě Agénor de Gasparin, jenž mnoho experimentoval s věšteckými stolky v cele řadě přísných pokusů, jejichž souvislost, jakož i výsledky svědčí o jeho vy trvalosti i důmyslu, výslovně prohlásil proti spiritistické domněnce: „Duchové jsou ozvěny, jež vrací každému jeho vlastní řeč.“3 Dobře, ale to znamená ještě něco víc. Mluvící stolek lze definovat jako myšlenkový či duševní teploměr, který udává v ohledu mravním i rozumovém teplotu lidských prostředí. Neviditelný mluvčí se bude honosit ideami, způsoby i slohem, které dokonale odpovídají způsobu žití, myšlení a cítění zúčastněných. Bude hbitý a oduševnělý v kruhu lidí duchaplných; odměřený a pedantický v areopagu slavných hlupáků; neuctivý a reptavý, převládá-li živel voltairiánský. V míchané společnosti starých růženečkářek a duchovních, zasednuvších k nábožnému stolku - přesto, že jej obsedlo peklo - se ukáže střídavě ke ctnosti nabádajícím a příkrým, dobrým katolíkem i zlým jazykem. Mezi akademiky bude neviditelný Vaugelasem rozmlouvajícím o písmenu B svého proslulého slovníku; mezi atheisty bude Silvanus Maréchal, který právě přišel z hrobu, lát na nesmrtelnost duše a jsoucnost boží.4 Byl-li řetěz utvořen z nestejnorodých a příliš nesouhlasných prvků, jsou výsledky nepatrné nebo žádné. Stolková věštba bývá nejčastěji výrazem průměru, může se však povznést až k maximu a sestoupit až k minimu jasnovidnosti, vědění i svědomí.
1
Také bývá slyšet praskot nebo jemné údery jako při úhozu neviditelného kladiva. Tento poslední zjev je vzácnější, prozrazuje přítomnost silného média a pravděpodobné zasáhnutí larev nebo astrálních bytostí dychtících po projevení pomocí psychické síly, jíž disponuje médium. Avšak ve většině případů ono chvění prozrazující život a onen slabý praskot neznamenají nic takového. Tyto zjevy svědčí prostě, jak hodláme ukázat, o mocném šíření se sympatického fluida, které se přenáší od jednoho článku lidské baterie ke druhému, a o náhlém utvoření hromadné bytosti, jež v sobě spojuje účinnosti přítomných osob a která věští. Je-li tomu tak, pak lze všechny součinné osoby označit jako média různých vlastností, nebo je spíše médiem souhrn všech účastníků tvořících magnetický řetěz. 2 Příklad: Stolek oznámí, kolik je hodin, kolik je mi let, kolik peněz je v mé tobolce, ovšem s tou podmínkou, že znám tento počet. Nezná-li ho nikdo, tedy v řetězu ani mimo něj je omyl jistý a nejsou již jiné vyhlídky než ty, jež poskytuje shoda okolností a dost jednoduchý počet pravděpodobnosti.(Gasparin, Des Tables tournantes etc., sv. II., str. 430-431.) 3 Gasparin, Des Tables tournantes etc., sv. II., str. 504. 4 Eliphas Lévi cituje kdesi, pojednávaje nikoli o klepajících stolcích, nýbrž o strašidelných zjevech, zajímavý projev záhrobního atheismu, jehož nástrojem byl fantom Sylvana Maréchala (La Science des Esprits, str. 207-212). 90
Původ těchto růzností tkví v proměnlivém poměru činných a trpných povah,1 součinných při tvorbě hromadné fluidické bytosti. Minimum úkazové je třeba přičíst na vrub přebytku víceméně záporných duší, jejichž rozptýlené síly si odporují a částečně se ruší, není-li kladný prvek, který by je seskupil, oplodnil a sjednotil. Jsou-li tyto povahy rovnocenné a vyrovnávají-li se jak počtem, tak silojevnou rázností, utvoří se úměrný průměr. Je-li však třeba dosáhnout maxima, je nutno seskupit jistý počet záporných prvků - inteligencí spíše nazíravých a odrazných než rozpínavých a bezděčných - s převahou jediného, dokonale kladného prvku, tj. člověka bohatého na organizační schopnosti a energickou a panovačnou vůli. Tu poskytne duševně fluidická baterie, dokonale uspořádaná, sumum výkonu. Neboť i nejpovrchnější myšlenky a vzpomínky, i nejmatnější, naplňující záporné mozky jako mlha, vyvíjejí a precizují se podle přání, reaguje-li na ně kladný prvek; pak potenciální bytost, která se jich zmocnila, je formuluje a vyjadřuje klepáním. Jak definovat tuto třídu potenciálních bytostí, jimž lze stěží upřít okamžité svézákonnosti? Nejsou to zajisté larvy, protože mají inteligentní, třeba prchavou osobnost, a přece jejich povahu nelze právě tak určitě označit jako povahu larev. Jakými neznámými a prudkými reakcemi se scelují tyto hromadné efemery ze svých součástek, jak se ještě rychleji rozpadávají, to vše lze velmi těžko pochopit, a i to, co bylo pochopeno, uniká jakémukoli písemnému i ústnímu výkladu. Pokusme se pozvednout cíp závoje. Nejdůležitějším výsledkem magnetického stolkového řetězu je sjednocení tajemných individuálních ovzduší a splynutí v jedno jediné. Společné fluidické vyzařování je onou silou, která proniká, nasycuje a oživuje stolek. V tomto hromadném kole, v tomto seskupení a skladu okultních nimbů (aur) všech přísedících se rodí a zmírá věštba. Čtenář si pamatuje, že nimbus či zářivé rozdružené ovzduší každého jedince vzniká jeho astrálním vydechováním. Zde jsou shluknuty - jako sužující lemurové, vznášející se přeludy a cizopasné larvy - opravdové přízraky, určené obvyklými myšlenkami2 jednoho každého a určující zase nové myšlenky a činy těmto úměrné, vše v jednom a témž začarovaném kruhu osudovosti, nebo v jednom a témž vleku dobrovolného pokroku. Tak se vysvětluje dobrý i špatný zvyk a jeho snaha stát se „druhou přirozeností“. Záhadný astrální ascendent,3 na němž se podle Paracelsa zakládají hlavní arkána čarodějství, není nic jiného než tento proud živoucích obrazů, symbolických znaků4 převládajících vášní, panujících myšlenek a navyklých volních projevů každého jedince. To je onen cyklus psychologických odlesků, reagujících na svého původce a sugestivních pro část jeho duševní a myšlenkové budoucnosti.5 Stýkají-li se trvale dvě osoby a zvláště bydlí-li společně, pronikají se jejich astrální ovzduší 1
Ve své teorii o opačné polarizaci u mužů a žen jsme upozornili na to, že duše u obou je, jak se zdá, neutrální, jako střed rovnováhy mezi kladným a záporným pólem u jednoho a mezi pólem záporným a kladným u druhého. Avšak v těchto názvech polarizace není nic absolutního, pokud vyjadřují pouhé vztahy. Tak duše či duševní středisko, které je ve skutečnosti neutrální vzhledem ke svým dvěma pólům, může být bud záporné, nebo kladné vůči jiným duším, jak se snadno přesvědčíme. Bylo by zbytečné, kdybychom pokaždé odstraňovali zdánlivé protimluvy, jež si pozorný čtenář sám lehce vysvětlí. 2 Nejen jeho myšlenkami, nýbrž i jeho sněním, jeho vášnivými popudy a volními projevy atd. 3 „Každý člověk je ovládán určitým astrálním ascendentem, jehož směr je vyznačen čarami života a smrti. A právě působíce na tento ascendent můžeme očarovat; obřady jsou pouze prostředkem k utvoření astrálního sympatického spojení. Astrální ascendent je dvojí vír, který osudově přitahuje a určuje tvar astrálního těla. Čarodějové cvičí ascendent v útočnosti a znepokojují ascendenty svých bližních.“ Paracelsus citovaný Eliphasem Lévim v díle La Clef des Grands Mystères, str. 387. 4 Co se týká přirozených znaků a vztahů mezi znakem a věcí jím vyjádřenou, viz kapitoly 11 a 12. 5 Každá individualita pozměňuje tedy svůj vlastní ascendent, když dává nový směr svým myšlenkovým, duševním a volním schopnostem. Astrální ascendent takto pozměněný přetvořuje zase éterického dvojníka či tvárlivého prostředníka tím, že na něho reaguje. Ve vzájemnosti těchto dvou činností, přímé a odrazné, nalezneme klíč k mechanismu pozemského karmanu. 91
víceméně úzce, takže se mnohdy dočasně smísí. A co tehdy, mají-li dva ascendenty téměř stejnou sílu? Nastane výměna determinovaných obrazů a lemurských tvarů, takže se obě povahy sdruží, vzájemně na sebe působíce. V případě opačném ten, jehož ascendent je nejsilnější, nakonec zvítězí a založí panství svým bližním, které může trvat až do hrobu. Adepti říkají, že jedna osoba pohlcuje druhou a strhuje ji do svého víru. Ascendent a vír jsou v magii slova souznačná. Je samozřejmé, že imaginace, tj. schopnost imaginovat či tvořit obrazy, je záporným základem ascendentu. Ascendent je bohatý (trpně) u těch, jejichž imaginace je plodná a živá, a energický (činně), u těch, jejichž vůle je silně organizační. Neboť síla ascendentu nespočívá v hojnosti obrazů, jež se hemží, jsouce unášeny nazdařbůh krouživým vírem, ona spočívá v dost pevné vůli, aby je dovedla sebrat, spořádat a vtisknout jim příznivý vliv a dát jim užitečný směr. Proto chceme-li při pokusu s mluvícími stolky obdržet maximum výkonnosti duševně silné baterie, musíme několik trpných povah (bohatých na neuspořádané obrazy) podřídit chtěné, dobrovolné a řídící vládě jediné silově kladné povahy. A jak nyní vzniká pomíjivá stolková věštba? Do jaké míry může jeden z pokusníků (zajisté nejtrpnější) sloužit za nepovědomé médium, nikoli však v obyčejném smyslu slova, nýbrž jen jako hustič spojených duševních elektřin? Mohla by hromadná myšlenka, ne-li se zrodit, tedy alespoň být propracována, vyjádřena, formulována v mozku tohoto člověka, v ústrojí více méně vyvlastněném přechodně a z důvodu obecného prospěchu? Do jaké míry se konečně může stát jeho uvolněné astrální tělo bezprostředním a místním nástrojem abecedního klepání? Nespěcháme s rozřešením tohoto problému a ponecháme jej důvtipu teoretiků nepovědomého. Ještě mnoho chybí, aby všechny neviditelné mocnosti, zrozené ze shluku lidských bytostí, ať již seskupené podle hierarchické normy nebo nikoli, se podobaly stolkové věštbě, kterou jsme si zvolili za typ zvláště kolísající třídy hromadných bytostí. Slovo Adama, člověka všeobecného, je podstatně tvůrčí. On vymýšlí bytosti a jeho rozkazující slovo plodí mocnosti a vladaře. To je zákon gan-bi-hedenu 3dj yb 3g , ústrojné oblasti, v níž on vládne, tajemný okrsek projevů, který agnostičtí překladatelé Genese nazývají „pozemským rájem“. Pád zbavil člověka božství a my žijeme pod zákonem pádu. Ale na tom nezáleží. Nic se nezměnilo, ale jen na povrchu. Zhmotnění všeobecné látky převrátilo ovšem její tvar, neporušilo však její podstatu. Všeobecný člověk mohl klesnout jenom tím, že se rozdělil; tou měrou, jakou se stává opět hromadností (kolektivitou), nabývá opět svých výsad. Již zde na zemi se vrací ke svým právům, a to v té míře, v jaké hromadnost, jejíž je částkou, význačná počtem i váhou členů, jej znova přiblíží k prvotnímu Adamovi, tj. ke všeobecnosti. Tak mohly v politickém, sociálním nebo náboženském řádu milióny lidí pořadově organizovaných po tolik století na úrovni neúprosného pravidla - vědomých i nevědomých svého díla, dobrého nebo zlého vytvořit v neviditelnu účinné bytosti, hromadné jsoucnosti, zkrátka vladařstva, blahá i neblahá, jejichž moc a trvání nelze odhadnout. Jeden ze současných mistrů esoterního myšlení. markýz de Saint-Yves, právem pojednal o tomto tajemství, vykládaje o nimrodismu na jednom místě své knihy Mission de Juifs, jež si zde dovolíme reprodukovat: „Jakmile člověk nasytil svou vůlí jisté prvky řádu neviditelna, jakmile si něco vymyslil nebo chtěl, vytvořil nejenom viditelnou moc, nýbrž i - nevěda o tom - potenciální okultní bytost, vyvolávanou a projevující se ve státních zřízeních; tato bytost neumírá, aniž by užila života, a je-li pudová a vášnivá, žije, přinášejíc zhoubu. Poráží a požírá v neviditelném i viditelném řádu ostatní hromadné bytosti této země, napájí se krví a živí se tělem jejích údů, vdechuje ohnivé energie této zeměkoule a nižších oblastí jejího ovzduší, vydechuje a vdechuje je do panovačných pudů moci, s níž obcuje, a jedinců, kteří ji drží.1 Proto v Římě tvoří politické činy této moci ve vnějším životu tohoto státu nepřetržitou řadu vojenských řeží a v jeho ústrojném životu nepřetržitý řetěz politických vražd... A lze-li poměrně snadno vytvořit nebo vzbudit tyto pudové mocnosti, tato ničivá vladařstva, je téměř nemožné vymítit je ze životozpytu země a z její prvotní látky, snad jen potopou. V neviditelném i viditelném řádu se nic neztrácí a prvotní hmota kterékoli hvězdy podržuje 1
Tato představa dravého minotaura nespravedlivé vlády připouští zářivý protiklad. Proti černému egregoru starého sociálního státu, vystupňovaného ve špatnosti, lze postavit bílý egregor bohovládného, harmonického a rovnovážného, archandělské spoluvlády (synarchie). 92
v sobě, ve svém tajemném světle, otisky každého hnutí vůle, zazáření vášně i obrazu myšlenky. Jakmile byl zemský prostor obsazen a čas počat, nemůže se již nic navrátit, zpáčit ani zničit, a jestliže člověk poskvrnil své vnitřní světlo, živí i mrtví jsou tím znepokojeni a živí vrhají ono poskvrnění na mrtvé. V říši zla, v činné obasti pudu, který neovládá ani svědomí ani inteligence, nemůže tvůrčí lidská moc vykročit z jistých krajů pozemského ovzduší, může však pozměnit nadsmyslné složení a nadsmyslnou látku. Rázem jsou strašlivě zasaženy vzestupná i sestupná cesta duší: Smrt i plození.“1 Zde jsou tedy dva v každém ohledu zcela odlišné příklady bytostí zplozených hromadným scelením. Přihlédneme-li opět ke stolkové věštbě, k této pomíjejícnosti neviditelna, jejíž temná a nenadálá existence je počátkem i koncem nahodilá, takže se zdá rozumovým přízrakem, klamavým odleskem součinných myslí. Jaká to protiva vůči onomu strašlivému archandělovi politického bezpráví a protisociálního rouhání, jemuž staletí jsou dny, lidské oběti občasnými hody a převraty, jež rozvracejí říše, následky návalu vrtošivé nebo bouřlivé nálady? Avšak jedno i druhé vykazuje týž rys podobnosti, že totiž hromadná bytost, zplozená na čtvrt hodiny nebo na celá staletí, má vlastní existenci a vlastní vědomí, aniž by jedinci, jejichž je souborem, ztratili na své osobnosti. Tito jedinci podléhají ovšem velitelské svrchovanosti potenciální obludy, uhnětené z jejich látky, živené mnohdy jejich krví a napájené jejich slzami, naprosto však neznají tohoto neviditelného despotu. I když podlehnou na aréně pozemského života, aby ukojili jeho rozmary, nezvolají jako umírající gladiátoři: Ave Caesar, morituri te salutant (Zdráv buď, cézare, na smrt jdoucí tebe pozdravují)! Tak i buňky lidského těla, kdyby jim bylo dáno filosofovat, zajisté by popřely existenci ohromného organismu, jehož jsou doplňujícími částmi a pro jehož blaho se obětovat je tak často nutí neodolatelný pud.2 Mezi těmito dvěma krajnostmi hromadné existence je samozřejmě místo mnohé prostředkující bytosti, více méně stálé a vědomé. Nehodláme tu podat ani jejich stručný seznam. Jejich odrůdy mají tak jemné odstíny, že by suchopárné roztřídění málo prospělo. Postačí, podáme-li několik ukázek těchto hromadných bytostí, aby si inteligentní a přemýšlivý čtenář doplnil mezery názvosloví a domyslil si to, co jsme zatajili z arkán množství. Politická shromáždění poskytují s hlediště, jež nás zajímá, vhodné a úrodné pole k pozorování s protivou svého stejně nezřízeného přílivu i odlivu nepřekonatelných i nenadálých podnětů, jež se tu manifestují, a náhlých a pravdě nepodobných obratů, které jim následují. V určitě ohraničeném obvodu se proti sobě staví lidské elektřiny nebo se směšují, neutralizují nebo zesilují ve svém odporu při náhodném setkání; tento obvod je semeništěm hromadných bytostí, které tu vznikají v pestré směsici s larvami a oživenými myšlenkami. Jestliže jistý počet schopných, odhodlaných občanů, pevných ve svých zásadách, nesestoupí, aby utvořili pevné jádro, spojený střed, pevný bod v silojevném zmatku, rozpoutá se sabat nepřátelských vůlí a vášní. Všechny individuální zásluhy, vzájemně se ničíce, přispívají k nicotnosti shromáždění a nakonec dochází v období zjevného boje ke vzájemnému vraždění, a v období zdánlivého utišení k naprosté neplodnosti... Shromáždění občanů osobně důvtipných, lidumilných a spravedlivých, se může stát historickým vzorem hromadného hlupství, barbarství a bezpráví. To bylo dobře známo Tacitovi, jenž nám prostě a úchvatně líčí dvojí stránku soudobých otců shromáždění: Senatores sunt boni viri, senatus vero mala bestia (senátoři jsou dobří mužové, avšak senát je zlá šelma). Duše davů je všude stejná, slepá a důvěřivá, přístupná dobrým i zlým vlivům, a především je schopna podivuhodných převratů. Eugen Sue dobře znal i popsal tuto nestálost lidového chameleona. Ani jediný čtenář jeho Bludného žida nezůstane nepohnut oslovením misionáře Gabriela, zachraňujícího Otce d‘Aigrigny, kterého chtěl dav srocený v Notre-Dame zavraždit na samých stupních chóru; a v Tajemstvích Paříže se čtenář pamatuje na onu dojemnou scénu ze sv. Lazara, kdy se uvězněný mučedník stává na slovo krásné Marie předmětem všeobecného zájmu, takže nejnesmiřitelnější pronásledovatelka těhotné idiotky dává podnět ke sbírce, aby opatřila plénky budoucímu dítěti. 1
La Mission des Juifs, str. 794-795. Čti velmi pozoruhodné a neobyčejně poučné místo v díle našeho přítele, doktora Papusa, Traité méthodique de Science occulte, nadepsané Un Blessure à la phalange; Défence de l‘organisme, str. 794-798.
2
93
Popularita, bezprostřední úspěchy a konečně obliba (franc. vogue, ale v jiném významu také pohyb), abychom užili slova, které všechno napovídá, jsou vrtochy duše davu. V 11. kapitole vylíčíme, jak tuto mnohotnou a rozbíhavou duši sjednotíme, abychom využili jejích sil, neodolatelných v bleskotném seskupení. To je tajemství magického řetězu. Pochopíme-li je, můžeme pochopit, mimochodem řečeno, i veliké arkánum. Jeho spravedlivé užívání by zajistilo všemohoucnost tomu adeptu, který by v nebezpečí dovedl uvažovat dost odhodlaně a který by ve vítězství byl příliš střízlivý, než aby ho někdy zneužil. Ukončivše tuto vsuvku, spokojme se s dodatkem, že magický řetěz je bezpečným prostředkem k vytvoření hromadných potenciálů, jimž nic neodolá. Jestliže jejich původcové prokáží trochu vytrvalosti a silnou vůli, pak existence vyvolaného obra, zpočátku nejistá a neurčitá jako existence stolkové věštby, se úměrně zjasňuje a utvrzuje, stávajíc se podmaňující a energicky spodobující silou, panstvím lidského nebe; požírá a pohlcuje ony mocnosti, které jí překážejí a jež nejsou s to, aby uhájily svou samosprávu. Ve smyslovém světě působí tato síla skrze své údy, našeptávajíc jedincům, spojivším se za účelem vytvoření jejího sociálního těla, popudy vášně a idey, které tito neodmítají, pokládajíce je za vlastní; tyto se pak projevují činy, jejichž výsledkem je úplné podrobení, zničení či smrt zápasníků vůle, která je nepřátelská jejich, jak se mohou domnívat, nebo spíše její vlastní vůli. Ať někdo odhadne silojevný rozvoj, kterého nutně musí dosáhnout hromadné bytosti řídící neosobní seskupení, např. ustavivší se vlády, náboženské řády, tajné společnosti, vůbec všechny spolky věnující se stále službě jediného principu, jediné idey, jediné vůle, jediného citu, nezměnitelných, nepromlčitelných a považovaných za absolutní! Normální organizace takových hromadností se svou soustavou pák a koleček z nich činí živoucí těla, stále trvající následkem pravidelného rekrutování; je to v plné síle vášnivá, živoucí a oživující duše, opatřená nezlomnou vůlí a schopna pojmout nesmrtelného ducha. Taková lidská zařízení, zdvojena v neviditelnu na podobném bytoslovném podkladě, se stávají často nedobytnými tvrzemi sekt v časové bitvě ideí. Ve stínu náspu staré strany pokračují v zápasu, třeba se zdál být beznadějný. I v krajním případě, když se hromadná sociální těla zdají být zničena následkem rozptýlení nebo povraždění údů je tvořících, zůstane hromadná duše životná více než kdy předtím; přežije nejhroznější pohromy, jsouc hotova opatřit si nové tělo pod tím nebo oním jménem, sdružením silných a zdravých jedinců, jež inspiruje a ovládne, když si je byla vybrala, takže znovuvtělujíce se se omlazuje, přetvořuje se, nabývá nové síly a zahajuje nový běh svého pozemského panování. Dědictví Jakuba de Molay (viz I. svazek) nám poskytuje pamětihodný příklad pohrobní obnovy tohoto druhu. Marně ruší papežská autorita templářský řád, marně politické vlády potírají a hanobí templáře. Tento řád je možno pokládat za zničený, avšak on se znova rodí ze svých popelů ve stínu, roste, šíří se celá čtyři století a i déle. Proteus, jehož se nelze zmocnit, mnohonásobný v tisícerých podobách, spiklenec zakuklený v tisícerých vypůjčených cetkách... Neřekl bys, že ztrácí svou tradici jako ztratil svůj titul; své osobnosti s vědomím svého původu? Avšak pod závojem proměn bdí hromadná duše, strážkyně řádového hesla! Toto heslo nebude nikdy prozrazeno, nicméně trvá stále, jsouc ustavičně neznámé podřízeným a neuznávané i samými náčelníky v jistých údobích; jeho formule je dvojitá jako bezpráví společně zaviněné papežem i mocnářem XIV. století. Živý templ nezapomněl nikdy na své dvojité tajemné heslo; až přijde hodina, vdechne je do srdce strůjců své dědičné msty: Na prach rozdrť tiáru,1 rozdupej lilie.2 A hle! Druhá polovina Voltairova století pomstí templáře. Konec se dá tušit tím spíše, čím více se přibližuje hodina, avšak tvar událostí dosud zůstává neurčitý. A tak okolo roku 1772 okultní potomstvo Jakuba de Molay nabývá poprvé pod Adamem Weishauptem povahy rozsáhlé tajné společnosti, v níž se osnuje spiknutí proti oltáři i trůnu. Z Ingolštatu, ústředního ohniště žáru, vysílá tato areopagická sekta své žhnoucí paprsky na vzdálenou říši. Staré Německo, celé podkopané, čeká již jen na jedinou jiskru. Avšak bavorský kurfiřt byl zavčas
1
Latro pontifex deleatur. (L.P.D.) Viz prohlášení rosekruciánů hlásající r. 1613, že jejich prostřednictvím bude trojnásobná papežská koruna proměněna v prach“. (Gabriel Naudé, Instruction à la France sur la vérité des fréres de la Rose-Croix, str. 36.) 2 Lilia pedibus destrue (L.P.D.). 94
varován.1 Učiní nejenergičtější opatření, pobije a vyžene spiklence a spiknutí se rozbije. Iluminismus dožil... Alespoň se tak lze domnívat; avšak francouzská revoluce asi za dvacet let potom ukáže, jak klamná byla myšlenka, že bude zničen templářský kvas, neboť veliká rána, která jej v Německu stihla, ukázala pouze dveře jeho vpádu a jeho energii odvedla do ciziny. Tentokrát však nic nemůže překážet chvatu spiklenců. Neobyčejně prudký převrat otřásá nejprve Francií a následkem odrazu i ostatní Evropou a celým světem. Pak nadchází vývoj, který po staletí jistě postupuje řadou fází pořádku a nepořádku, a střídání politických radikálních převratů a umírněných restaurací. Sociální osa se zřetelně naklonila; zeměkoule kolísá ještě v tomto okamžiku, směřujíc k nové rovnováze, k dosud neznámému řádu věcí. Nechť je jakákoli tato úloha, podle nás důležitá, kterou hrály okultní pletichy v dramatu let 1789-1793, přece v našich očích nebyla tato rozhodující příčina jediná, a tím spíše nebudeme moci připisovat počátek obnoveného cyklu rozvaze novotemplářů. Právě ve Francii se spojilo a zroubilo dílo fémy (tajný soud ve Vestfálsku, pozn. O. G.) s přirozeným během událostí; tento silný podnět sice uspíšil, avšak také zmátl tento průběh. Avšak vizte, jak lilie byly dvakrát potopeny ve „své prolité modré krvi“ a jak trojitá papežská koruna ztrácí svoje klenoty se svou světskou mocí, třikrát zrušenou! Ejhle! byl proveden dvojí program templářské pomsty: Na prach rozdrť tiáru, rozdupej lilie! Veliká revoluce, toto vrcholné a snad jediné období v dějinách světa, kdy prozřetelnostní i osudová činnost jsou stejně na okamžik zastřeny a zdají se zničeny v ohromném výbuchu, v němž se zalíbilo vůli vítězící, avšak ihned rozdělené2 a proti sobě samé obracející své zbraně, opojené svým vítězstvím; francouzská revoluce byla ohlášena mimo jiné krize též sporem mezi velkými lidskými hromadnostmi. Templářská duše se vtělila do rozsáhlé jakobínské společnosti, kdežto potenciální géniové jiných velekněžských tradicí následkem svého stáří a své moudrosti příliš spěšně nalezli svoje tělo ve skupinách mírných republikánů a girondistů (přívrženci umírněné strany ve francouzském konventu, pozn. O. G.). Liberální a decentralizační duch se podrobuje jedinému despotismu „hory“ (montagne, název politické strany ve francouzském konventu, pozn. O. G.). Pařížská komuna rozbila věc francouzských venkovských obcí. Mírní republikáni se rozptýlili a gironda byla obětována! Historie konventu je cenná zvláště pro toho, kdo dovede pochopit vlastní jádro vražedných soupeřství mezi hromadnými bytostmi, jejichž prudké zápolení v neviditelnu se projevilo na zemi krvavými činy. V jakém všemocném nadšení se rozvíjí vítězný egregor! Jaké neodolatelné nadšení sděluje své pozemské armádě svoji pyšnou sebedůvěru a odvahu! Ale zeslábne-li náhodou v zápasu se svým protivníkem, okultním právě tak jako on, jaký je to zmatek mezi legiemi! Jaké převraty, ve středu shromáždění! Všechna opora, pokládaná za pevnou, klesá všechna věrnost, o níž se mělo za to, že obstojí při osudové ráně, ochabuje. Nejspolehlivější nástroje jeho vlády mu najednou chybí.3 Studujte z tohoto hlediska krizi girondistického federalismu a zánik strany, která, majíc hrubou většinu, držela všechna čestná a bezpečná místa v konventu; pak neočekávaný pád kolosa, v němž, jak se zdálo, tlouklo srdce davů, a jenž dýchal jejich dechem a jenž varován před záměry svých nepřátel, den před svým uvězněním tak nádherně pokrčil rameny: „Neodvážili by se,“ pravil, „nikdo se 1
„Je známo, že jeden z adeptů této podvratné společnosti, byv na ulici zasažen bleskem, byl odnesen do domu jednoho soukromníka. Byl u něho nalezen spis, který obsahoval plán celého spiknutí a jména hlavních důvěrníků.“ (Hist. philos. du Gentre Humain, sv. I., str. 103.) Tento adept, zasažený bleskem v Řezně vedle samého Weishaupta, byl odpadlý kněz de Lanz. Jeho pouzdro na listiny zachycené soudem bylo posláno na bavorský dvůr. 2 Zdá se, že v revolucionářské době vše ovládla vůle, jako zase prozřetelnost řídila vše v dobách Johany z Arku a osud v posledních dnech Byzance. Tato střídavá převaha vůdčích mocností se výjimečně vyskytuje i v soustavě všeobecné rovnováhy. Proto také nikoli přechodná vláda jedné mocnosti nad oběma druhými, nýbrž absolutismus tohoto svrchovaného panství nás nutí, abychom nazvali dobu Mirabeauovu, Sieyèsovu a Robespierrovu ojedinělou. 3 Kdyby tomu mělo být jinak, musel by egregor stižený pohromou čítat ke svým přívržencům i nějakého pomocníka, obeznalého v okultním vedení davů; náměstka, který je schopen ho nahradit, když není, a který dovede zažehnat zmatek a navázat sympatický řetěz skupiny. Ale takoví lidé jsou vzácní. Za revoluce, tak bohaté na individuální hodnoty, nevyvstali takoví mužové v žádné ze skupin, které následovaly za sebou ve vládě. 95
nedotkne Dantona; já jsem archa!“ A konečně poté nazítří, po apotheose diktátora Robespierra, zhoubná červencová reakce. Z těchto tří příkladů lépe poznáme bezvýznamnost individuálních loutek v podobných bouřích hromadných duší. Vůle toho nebo onoho účastníka se rovná nule, když vůle základní na sebe narážejí a tříští se v bouřlivém éteru. Pravá bitva se odehrává na duševním nebi, vše se rozhoduje mezi velikými hromadnými zápasníky. Tito strašliví vládcové neviditelna stavějí a prohrávají lidské sedláky na sociální šachovnici; hrají si s našimi vysokomyslnými individualitami s nenuceností dítěte, jež řadí své olověné vojáčky na stůl a ťuknutím poráží jejich řady. Ostatně v okultní směsi, jejímž středem je národní konvent, vystupují i jiní neviditelní účastníci. Kdežto ve velikých stoletých hromadnostech se přetřásají nejdůležitější záležitosti, jiné podněty, pomocné a náhodné, přicházejí pozměňovat události v jejich vnějším tvaru a v podrobnostech tvořících jejich průvod. V takovém případě individuální vůle, které jsou vzhledem k příštím rozhodným výsledkům téměř bezvýznamné, jsou s to, aby odděleně vyvolaly podružné, a přece znamenité výsledky. Součet zůstává téměř nezměněn, avšak jedincům je dána volnost, aby obrátili nebo změnili jednotlivé cifry sloupce. I když nepřihlížíme k veškerému soupeření mezi hromadnými vladaři, jež svými bouřemi kalí blankyt lidského nebe, zůstává přece duši davu dost jiných pružin, odůvodňujících její proměnlivé a obojetné chování a její horečné skoky. Je to vzájemnost fluidických ovzduší, vzájemná hra ascendentů, pak také odrazný vliv, který vášnivé larvy vykonávají na své původce; to jsou prvky, s nimiž je třeba počítat. Pak se nedivte složitosti spletených pásem, zmatku, z něhož se rodí náhlé záchvaty nadšení, soucitu nebo hrůzy, tyto nepředvídané proudy, tyto náhlé obraty, jež jsou schopny pomást mysl. I v samém celku velikých hromadností se tvoří menší skupiny, žijící vlastním společným (obecným) životem; podobně i v jednotě politické strany se odštěpí několik různě odstíněných společností a v každé z nich lze snadno rozeznat několik skupin; všechny ty∙to strany mají účast na celku, aniž by se v něm rozplynuly nebo ztratily. Ostatně někteří ojedinělí jednotlivci, kteří zůstali prosti pout, poněvadž se nesloučili s již existujícími potenciálními bytostmi, mohou, seskupeny, dát vznik novým hromadnostem. To se právě ukázalo později při vzniku socialismu úsilím Babeufa a jeho přátel. Rok devadesátý třetí nebyl socialistický právě tak jako rok osmdesátý devátý; takový směr nelze zaznamenat ani v redakci Tiersových zápisků, ani v temperamentu nejzuřivějších tribunů hory. A když vypukla revoluce, zdá se, že neexistoval žádný proud tohoto směru. Tolik jiných a naléhavějších reforem znepokojovalo veřejné mínění. Teprve Babeuf se osmělil utvořit takový proud; a že k tomu došel za vlády direktoria, se mohlo stát pouze tím, že použil víceméně pudově sympatického řetězu. Spiknutí r. V. muselo skončit nezdarem a moderní Gracchus zaplatil svou hlavou své komunistické choutky i obvinění, že snil o novém agrárním zákoně1 (5. prairialu [francouzský senoseční měsíc, od 20. května do 16. června, pozn. O. G.]); avšak rozsáhlý úklad, který dovedl zosnovat, zůstává ojedinělým příkladem narychlo provedeného pohybu v prostředí, ne-li odporujícím, pak alespoň k tomuto účelu nepřipraveném. Náboženský řád jako řád politický a sociální má své hromadné bytosti, jejichž zkoumání náleží rovněž do mystérií množství. Máme za to, že musíme zachovat v tomto ohledu co nejpřísnější rezervu, nikoli proto, že by se nám zdálo, že není radno podávat zde přesné výklady, nýbrž proto, že se obáváme (tato látka je obtížná a delikátní) ani ne tak, že bychom byli příliš pochopeni, jako spíše, že bychom byli špatně vykládáni. Proto také zvolíme za příklady pouze kulty náležející minulosti. Je jisté, že tyto stránky otázky zůstanou takto ve stínu; snad se bude veřejnosti zdát, že v jistých ohledech jsme si odporovali. Ať je tomu jakkoli, pokládáme za lepší mlčet. 1
Babeuf šel ještě dále. Jeho ideálem byl komunismus, jak to dokazuje List národu francouzskému, nalezený v jeho papírech. „Zákon agrární,“ čteme tam, „či rozdělení půdy bylo okamžitým přáním několika nedůležitých vojáků. My směřujeme k věci mnohem vznešenější a spravedlivější, ke společnému dobru či ke společenství dobrých. Země nepatří jediné osobě. Plody náleží všem lidem...“ (Výtah z článků nalezených u Babeufa, vytištěných na rozkaz Národního shromáždění: List francouzskému národu; cituje Barruel v Mémoires pour servir à l‘histoire de Jacobinisme, Lyon, 1818, sv. IV., str. 342.) 96
Adeptům vědy jsme pověděli dost. Jedna třída hromadných bytostí zaslouží, abychom se o ní zmínili, a tou je třída theurgických vládců. „Theurgie - volá Eliphas Lévi v jedné ze svých nejpodivuhodnějších a nejméně známých knih strašlivé slovo, slovo dvojsmyslné, jež tvoří Boha! Ano, theurgie učí kněze, jak má stvořit bohy k svému obrazu a podobenství, jak je zhotovit ze svého vlastního těla a oživit svojí vlastní krví. Byla to věda evokací pomocí meče a teorie krvavých přízraků. Veliké mystérie byly svatou fémou starověku, v níž svobodní soudcové kněžští hnětli nové bohy z popela starých králů, zkropeného krví uchvatitelů a vrahů.“1 Odvažujeme se mít za to, že Eliphas Lévi nechtěl směšovat tuto kněžskou theurgii velikých, avšak již zvrhlých mystérií, s onou svatou theurgií, jejíž obřady a formule nám předali Porfyrios a Jamblichos, dědicové nejslavnějších tradicí hrdinské božské mystiky. Na každé stránce svého pojednání o zdrženlivosti, obsahujícího tolik zjevení, dává Porfyrios najevo svoje opovržení proti arkánům masa a krve, nerozlučně spojeným s evokacemi zlých géniů: „Jediným zaměstnáním těchto duchů (praví) je klamat všelijakými šalbami a zázraky. Oni vynalezli filtry lásky, nestřídmost, touha po bohatství a ctižádost pocházejí od nich, zejména však umění klamat, neboť lež je pro ně obvyklá. Je jejich ctižádostí, aby byli pokládáni za bohy, a jejich náčelník by chtěl abychom se domnívali, že je velikým bohem. Krvavé oběti jim působí rozkoš; co je na nich tělesného, tyje z těchto obětí, neboť se živí výpary a výdechy, posilujíce se parami krve a těla. Proto se moudrý a rozumný člověk vystříhá takových obětí přitahujících tyto génie. Bude jen hledět, aby dokonale očistil svoji duši, které se oni nedotknou, poněvadž neexistuje sympatie mezi čistou duší a jimi.“2 Mohli bychom citovat dvacet míst z téhož Porfyria, který se v této věci shoduje se všemi adepty vysoké a andělské theurgie. Mág světla zaklíná nebeské inteligence invokacemi vůněmi a hvězdným pentaklem. Jsa žádostiv přivolat je nejen do okrsku svých smyslů, nýbrž i do svého ducha, snaží se, aby se jim stal podobný svou čistotou, láskou a rozumovým rozmachem, neboť není neomylnějšího prostředku k evokaci takových bytostí, než přizpůsobit se jejich podstatě, čemuž se v magii říká „upoutání nebo ovlivnění anděla“.3 Zbývá theurgie kejklířská, o níž mluví Eliphas, která, i když je ve službách spravedlnosti a pravdy, má stále ráz dvojakosti, násilí a jakoby stigmatu zatracení. 1
La Science des Esprits (str. 216-217). O něco dále podává Lévi vysvětlení na příkladě: ,,Ninus byl králem kněží. Semiramis chtěla být královnou národů a hříchem si zabezpečila Ninovu korunu.“ Politický svět neměl tehdy tribunál který mohl odsoudit tuto ženu, tak velice se dovedla ospravedlnit velikými věcmi. Zasypala svět zázraky, závistníci vybouřili proti ní lid, přišla samojediná a vzpoura se utišila. Měla však syna, jehož kněží chovali jako rukojmí. Ninyas byl zasvěcen do velikých mystérií a přísahal, že pomstí Nina, jehož vraha dosud neznal. Semiramis byla zase obsednuta fantomy a výčitkami. Doma nabývala žena vrchu nad královnou, a ona často samotná sestupovala do nekropole, aby plakala a naříkala nad Ninovým popelem. A zde právě potkala Ninya, který byl naveden hierofanty. Mezi syna a matku se postavil přízrak zavražděného krále. Semiramis byla zahalena závojem. Fantom ji rozkázal zabít. Mladý zasvěcenec se blíží. Semiramis vykřikne a pozvedne závoj; poznala Ninya. „Ne, ty nejsi Ninyas,“ říká přízrak, „ty jsi já sám, ty jsi Ninus, který vstal z hrobu!“ A zdálo se, že v sobě pohlcuje onoho mladíka a sjednocuje se s ním, takže královna před sebou viděla již jen Ninův bledý přízrak s posvátným mečem v ruce. Nechala tedy závoj na své hlavě, jako měla později učinit Agrippina. Když Ninyas přišel k sobě, byl zbrocen matčinou krví. „Tedy jsem to já, který tě zabil!“ vykřikl šíleně. „Nikoli,“ odpověděla Semiramis, naposled jej objímajíc, „my oba jsme obětmi a obětníkem nejsi ty; zmírám zavražděna Balovým veleknězem.“ (Tamtéž na str. 223-224.) Srovnej příběh Athalie. (Kniha královská IV., kap. IX., Paralipomena, kn. II., kap. XXIV.) V Jeruzalémě jako v Ninive duch kněžský zůstal týž. 2 De Burigny. Traité de Porphyre (Porfyriovo pojednání o zdržování se zvířecího masa, život Plotinův a rozprava o géniech), Paříž, de Bure, 1747, str. 146-147. 3 Přemýšlejte o článku v časopisu L‘Initiation z 1. října 1895 (str. 7-25), nadepsaném Martinéz de Pasqually a Les Miroirs magiques (Ch. Barlet). Poznáte podstatný rozdíl mezi nedokonalými praktikami iluminismu ve vlastním smyslu a obřady vysoké magie. Autor těchto nevývratných stránek je dnes zajisté nejučenějším zasvěcencem oné silné francouzské školy, k níž i my máme čest náležet. 97
To je ona theurgie, kterou se pyšní fetišský kněz divokých národů a vůbec každý modloslužebnický velekněz, když, skrápěje obětní oltář krví žertvy a zaklínaje neviditelné mocnosti, zdá se na okamžik propůjčovat pohyb, myšlenku a život tu svým dřevěným nebo kamenným manitům (název božstva severoamerických Indiánů, pozn. O. G.), tu svým měděným belfegorům (odvoz. z Baal, bůh Moabitských a Amonitských, symbol plodivé sluneční síly, pozn. O. G.). To byla také theurgie babylónských, ninivetských, suzských a ekbatanských mágů-politiků; jsouc nástrojem kněžské vlády, sloužila dlouho k tomu, aby svými kouzly založila onu náboženskou hrůzu, kterou kněží, dychtící po všemocnosti, ohromovali lid a zaslepovali i mocné tohoto světa i panovníky, jež doufali buď ovládat, nebo vykořisťovat. A tážeme-li se, jakými prostředky tito adepti klerikální theurgie odůvodňovali svoji víru a zakládali svoji moc, odpoví nám esoterismus: Pomocí hromadných bytostí, jež nazývali bohy. Ano, takoví kněží, amalgamujíce svou duši a duši davu podle vědomé vůle nebo podle pudového fanatismu, vytvářeli takto nebe podle obrazu svého společného ideálu; a nejpodstatnější funkcí kněžstva bylo tvořit, živit a udržovat bohy. Je nasnadě, že neběží o modly jako hmotné podoby. Ostatně modla, idol, znamená něco jiného a něco více; řecké e‡dwlon nevyjadřuje pouze vyobrazení, obraz, sochu boha, znamená především přízrak, fantóm a konečně okultní mocnost. Týž smysl má latinské idolum. V tom směru souhlasí celý starověk a bible potvrzuje Herodota, Pausania, Plutarcha a Tita Livia. Nečteme snad v žalmech, že všichni bohové národů jsou démony: Omnes dii gentium daemonia?1 Již víme, za jakých okolností se rodí a vyrůstají hromadné bytosti lidského nebe. Žádný magický řetěz není tak neodolatelně účinný jako řetěz zbožňujících vůlí šílených vírou. Zde zvláště slovo lidské rázem uskutečňuje to, co tvrdí. Budeme pokládat za bajku hlas dodonského dubu a Memnonovy sochy? Antický oltář dovedl prorokovat a spiritistický stolek se mu zajisté plete do řemesla. Velekněz a mág byla dlouho slova souznačná... Nezáleželo veliké dílo kněžské vlády celkem v náboženském přemístění a prostorovém i časovém rozšíření této okultní duševní, duchovní a fluidické tvorby, odkud se doposud vynořuje před našima očima stolečková věštba? Není otáčení a mluvení stolků přesvědčivým zmenšením theurgických a sibylských zjevů právě tak, jako elektrotechnik v laboratoři pomocí Ramsdenova stroje a baterie hustičů vyvolává hrom v malém, zablesknutí i rachot? Ať je tomu jakkoli, prvky jsou tytéž a podobně i při zákoně hromadné tvorby. Je to stále kruh trpných duší, stejnorodých duší stejného úmyslu, rozptýlených, nesoudržných, jež energická vůle nebo skupina takových sjednocených vůlí spojuje, zesiluje a zúrodňuje. Takto řádně ustaveným sympatickým řetězem se plodí hromadná bytost. Jakmile se proud náboženského nadšení uzavře, nic se jej nesnaží přerušit. Proud se časem nezeslabuje, nýbrž zesiluje, neboť pomíjející prvky duševně silojevné baterie jsou nejenom poměrně nahrazovány, nýbrž se dokonce rozmnožují. Potenciální bytost se utvrzuje, rozvinuje a brzo posvěcuje svou samosprávu, reagujíc pánovitě na údy svého sociálního hemživého a rozmanitého těla. Neboť by bylo podivným bludem, kdybychom věřili s jistými pobloudilými kabalisty, že božství se doslova vtěluje ve své symbolické podobě a v ní ustavičně přebývá a že konečně, abychom pověděli vše, skutečně navštěvuje dřevěné nebo mramorové, zlaté nebo měděné sochy. Jeho opravdové tělo není zde. Co se týká fluidického tvaru, uvidíme později, čím může být tento znamenitý a neobyčejně vzácný úkaz, když se náhodou udá. Zde se vtírá námitka, kterou je stejně snadné předvídat jako odmítnout. Tradicionální hlasy starověku nám dosvědčují, že mnohonásobná zjevení, nádherná i obludná, rozkošná i hrůzná, se hemžila kolem oltářů těchto bohů. Cicero uvádí několik případů ve svém díle De natura deorum. Dějiny alexandrinského mysticismu oplývají odbornými zjištěnými fakty a dobrý Loyer, zaznamenávaje podle Vergila rituály užívané při slavnostním obětování k poctě velkých Olympanů, připomíná, že obětující zastírali svoji lebku, obávajíce se, aby za obětování nebyli rušeni a zaráženi
1
Žalm XCV./5. Témuž textu jsme dali jiný výklad (Chrám Satanův); avšak tento smysl se nevylučuje, nýbrž vzájemně objasňuje a doplňuje. 98
nějakou zjevivší se nepřátelskou tváří.1 V mnohobožských chrámech nesmrtelní neskrblili svou viditelnou přítomností a od přízraku pekelné Hekaty, mrazící hrůzou účastníky svých orgií, až k zářným vidinám, ohlašujícím epifanii samotráckých a eleusinských mystérií, bylo zasvěcenci dovoleno pohledět na celou světelnou stupnici bohů. Co soudit o těchto zjeveních ve stínu svatyní, vázaných na oltář? Nelze v nich spatřovat ne-li astrální tvary božstev, pak alespoň vypůjčená fluidická těla, jež se přizpůsobují hromadné bytosti, aby se mohly projevit tělesným očím? Odmítneme-li domněnku kněžského podvodu, v jistých případech přístupnou, ba i pravděpodobnou, kterou však záporná moderní kritika nesmí zobecňovat,2 ukáže se, že tyto lemurské tvary jsou domorodci astrální úrovně, vyvíjející se v nimbu nebo okultním ovzduší hromadného egregoru. Nejčastěji pouhé larvy, elementálové nebo oživené myšlenky. Ve svatyních, v nichž uctívání předků navázalo hojný styk mezi živými a mrtvými, mohly i oslavené duše vyzařovat nebo alespoň zpředmětnit nějaký astrální obraz, přiměřený jejich duchovnímu slovu. Zcela výjimečně projeví svoji nádheru i andělské látky. V těchto pohostinných zdech nalézá celá hierarchie návštěvníků útulek odpovídající jejich povaze. Samo prostředí se tu hodí k zázraku: Buď chrám od nepamětných dob zasvěcený poutníkům z onoho světa, nebo tajemné podzemí nasycené trojnásobným magnetismem hrůzy, nadšení a lásky. Vzduch, který zde dýcháme, se chvěje v ustavičném rytmu liturgií, zaklínání a modliteb; těžké kotouče posvátných vůní se svíjejí a rozvinují v horkém výparu každodenní oběti. Podzemní démoni a stíny vystupující z hlubin propastí tu naleznou, jak učí černá magie, prostředek, aby se oděli zhuštěnou krví; zde si i návštěvníci zánebí utkávají vzdušné tělo ze světla, hudby a kadidla podle obřadů vznešené theurgie. Místní božstvo je ostatně přítomno, byť i neviditelně; avšak ovzduší se chvěje jeho hromadnou duší, duší živoucí, složenou z duší tisíců nebo miliónů klanějících se a plnou lemurských snů tohoto fanatického množství. Chtějíce se projevit zraku a mnohdy sluchu i hmatu, potřebují okultní mocnosti prostředí úplně nasycené volnou duševní silou, a tu buď spodobují životní fluidum ronící se ze zabitých těl nebo z prolité krve, nebo jim nějaké médium propůjčí vlastní látku, kterou mu vrátí v okamžiku, kdy se rozptýlí a zmizí zrakům. Co se týče posvátných vůní, poskytují, alespoň samy o sobě, neviditelným mocnostem pouze možnost, aby na sebe vzaly prchavý a klamný obrys, pomíjivý a neživotný. Zaujímají-li však vykuřovadla v theurgickém rituálu tak důležité místo, neomezují se patrně na toto jejich okultní užití. Narychlo vyvinovat média extází, kterou vyvolávají u citlivých lidí, a očisťovat fluida, jež se roní z hvězdných odhmotněných těl, takové je dvojí určení těchto aromatických výparů. Z jiného hlediska je to možno říci i o náboženských hymnách, jejichž magickost okouzluje ucho, a o liturgických nádherách, jejichž uspořádání očarovává zrak. Později uvidíme, jednajíce o rozhodujících pokusech de Rochase d‘Ayglun, že různé fyziologické stavy spadající do oboru trpného magnetismu, somnambulismu a extáze, jsou spjaty se zvláštním zjevem vyzařování živoucí a cítící látky vně těla v soustředných vrstvách nebo pásmech; to je právě to, co onen učený fyzik rozumí exteriorisací citlivosti.3 Citlivost tak dokonale v mizela 1
Histoire des Spectres, 1605, sv. II., str. 878. Tato škola napsala na svůj prapor tento absurdní axiom: Úkazy, jejichž příčinu nedovede současná věda objasnit, jsou nemožné. Podobný výrok již a priori zprošťuje jakékoli rozpravy, ba dokonce jakéhokoli zkoumání okolností a svědectví. Je ostatně pravděpodobné, že v některých případech kněží využili svých optických vědomostí, aby skutečné zjevy nahradili účinky mámivými. E. Salvert cituje Damasciův popis, jejž zachoval Fotius ve své Bibliothèque (kod. 242) a jehož výrazy by tomu nasvědčovaly. Zní: „Při zjevení, jež se nesmí prozradit, se objevilo na stěně chrámové světlo, které bylo zpočátku velmi daleko, pak se proměňovalo, jaksi se zužujíc na tvář zřejmě božskou a nadpřirozenou, přísného vzhledu, smíšeného s vlídností, a na pohled velmi krásnou. Podle učení tajemného náboženství ji Alexandrinští uctívají jako Osirise a Adonise.“ E. Salvert dokládá, referuje o tomto místě: „Kdybych chtěl popsat moderní fantasmagorii (mámivé předvádění duchů), vyjádřil bych se jinak?“ (Des Sciences occultes, 1829, sv. I., str. 309.) 3 Mělo by se snad říkat exteriorovat, exteriorace podle obdobného slova, meliorovat, meliorace. Tato slova se stejně zakládají na komparativu, exterior, melior. Právě tak by bylo nutno psát individuace, 2
99
z kůže, že do ní můžeme bodat nebo ji pálit, aniž by osoba něco pocítila; opakujeme-li však tytéž pokusy na jedné z citlivých vrstev (vně těla), vzdálených od těla hypnotizované osoby několik centimetrů, pocítí tato osoba bolest a ihned si na ni stěžuje.1 Tato odhmotněná citlivost se rozpouští, abychom tak řekli, v jistých látkách, např. ve vosku; důkazem toho je, že vosková loutka nasycená živoucím fluidem se stává sama citlivou či spíše vznikne pojítko mezi ní a nervovou soustavou subjekta, který, jakmile se dotkneme loutky, si ihned uvědomí takový pocit, jaký by zakoušel, kdybychom působili bezprostředně na jeho pokožku. Dokonce pocítí dojem na tom místě svého těla, jež přesně odpovídá místu, kde jsme se dotkli voltu (tj. loutky). Konečně - věc ještě podivnější pamětihodnými pokusy plukovníka de Rochase bylo zjištěno, byla-li fotografická deska nasycena citlivostí hypnotizovaného subjekta, pak jakmile se škráblo do želatinového povlaku desky na určitém místě obrazu, ihned se následkem odrazu objevilo stigma na souvztažném místě na subjektově těle.2 Pokus se zdařil i tenkrát, když se subjekt a citlivostí nasycený předmět nalézali v různých místnostech, a to za takových podmínek veřejné kontroly, že vylučovali jakoukoli pochybnost. Tak dokázal de Rochas vědecky princip očarování na dálku. Vraťme se opět k mystériím množství. O těchto ohromujících stanovených faktech jsme se zmínili proto, abychom lépe objasnili, že neviditelní se tím spíše mohou zmocnit životního fluida citlivců ve stavu extáze, když mrtvé předměty, ponořené do jeho pásem, se jím nasycují a je podržují. V důsledku toho jsme mohli říci, že vůně, vyvolávajíce extázi u citlivých, vyvíjejí média narychlo. Ovšem je třeba připustit, že hodnověrné zbožnění se dálo ve starých chrámech pohanského světa dost zřídka; bývaly tu zvláště přízraky záporného světla ke škodě čistých duchů nejvyšších úrovní. Jako zvrhlý a ukrutný kníže zve a chová při svém dvoru téměř jen lidi pokrytecké a zkažené, tak i místní egregor, zřídka čistý, k sobě přitahoval především bytosti pochybného rázu, a krvavá aura obětí magnetizovala ovzduší ve prospěch larev, polovědomých lemurů a zlých démonů. Zákon krvavých obětí zachoval, jak jsme viděli v kněžském starověku jaksi všeobecnou vážnost. Mojžíš v tom ohledu nečiní výjimku; jeho kult se jeví kultem krvavým v plné síle tohoto výrazu. Velekněz jeho zákona neobětoval Jahvovi pouze prvotin oleje a nejlepší mouky; mnoho jalovic, skopců a holubů bylo denně obětováno na oltář zápalných obětí; posvátný oheň strávil tuk a vnitřnosti, krev pak byla rozlita kolem dokola. Opona svatyně byla zkropena živým purpurem krve, byly jí natírány měděné nohy oltáře zápalů, aby byla Jahvovi obětí co nejpříjemněji páchnoucí. Krev byla konečně nektarem, jehož se směl napít jedině Adonaj; krev se stala Hospodinovým majetkem, tak výlučným a tak nedotknutelným, že každého člověka, který požíval zvířecí krev nebo maso, stíhal Mojžíš trestem smrti.3 Lidské oběti v Izraeli nechyběly; na každé stránce Bible přikazuje Hospodin krveprolití nebo individuovat, a nikoli individualizace, individualizovat. Ale tyto výrazy pochybné jakosti jsou v okultismu posvěceny zvykem a každá péče o opravu musí ustoupit před obavou, aby nebyly vyvolány nové gramatické spory ve slovníku. Tato obava je u nás tak veliká, že neváháme užívat i slov smíšených, složených z řeckého kořene a latinského slova, jako autosugesce, autokreace atd. Omlouváme se jednou provždy za tyto výrazy, které příliš jemnocitní lidé uznají za barbarské a snad za něco ještě horšího. 1 Viz Les États profonds de l‘Hypnose, Paříž, 1892, str. 57. 2 Tento úkaz se ovšem zdaří jen u citlivých subjektů. 3 Tento drakonský zákon se opakuje v bibli vícekrát. Uvedeme jen dvě místa z Levitiku: „Každý člověk, který by jedl jakoukoli krev, bude vyhlazen ze svého lidu.“ (VII., 27.) „Neboť život každého těla je v jeho krvi, proto jsem pověděl synům izraelským: Krve žádného těla nebudete jíst, neboť život každého těla je v jeho krvi, a kdokoli by ji jedl, bude potrestán smrtí.“ (XVII., 14.) Překlad Maistra de Sacy, z něhož citujeme, poněvadž běží o exoterní znění. - Rozjímajíce o Porfyriově díle „Pojednáni o zdrženlivosti“, objevíme pravé pohnutky tohoto, tak přísného zákazu. Hlavní důvod, který přiměl Mojžíše k tomuto přikázání, byl dobře znám platoncům. Pravda je jedna, totožná na Olympu i na Sinaji. 100
zápalné oběti. Toto zbožné barbarství je již velmi stará tradice. Potomstvu Abrahámovu, jež mělo být jednoho dne četnější nežli hvězdy nebeské a písek mořský1, se zjevoval tento svatý patriarcha ustavičně ve slávě, pozvedaje kněžský meč na svoji vlastní krev. Brzo dává Mojžíš na Adonajův rozkaz povraždit 23 000 Izraelitů, klanivších se zlatému teleti, a blahořečí synům Lévi, že „posvětili své ruce Hospodinu, zabíjejíce své syny i své bratry, aby jim bylo dáno boží požehnání.“2 A skutečně od onoho dne nabývali kněžství výhradně levité; oni jsou pomazáni! Brzy opět Jefte, vítěz nad Ammonitskými, plní svůj slib, obětovav svou vlastní dceru Izákovu a Jákobovu Bohu. Co se týká přemožených, vyžaduje Hospodin jejich vyhlazení až do posledního.3 Kananejští, Madianští, Amalekitští atd., všichni zemřou; tak káže Mojžíš ve jménu Adonaje a bdí se žárlivou horlivostí nad vykonáváním tohoto příkazu. Nástupce tohoto theokrata nebyl o nic shovívavější. Obyvatelé Jericha, Azoru a jiných měst, která jeho zbraně podmanily, byli porubáni a Josue nakupil ke cti Jahvově a vždy na jeho rozkaz hekatombu třiceti jednoho panovníka! Příkaz, na kousky rozsekat Amalekitské a pobít vše od muže až do ženy a až k dětem a těm, kteří dosud požívají prsu,4 byl tak přísný, že Samuel, pět století později, přichází zvěstovat králi Saulovi, že jej Hospodin proklel a zavrhl, poněvadž učinil milosrdenství Agagovi, králi Amalekitských, načež slavný a svatý Nabi, nenechav se obměkčit nářkem nešťastného Agaga. rozsekal jej na kusy před Hospodinem v Galgale.5 Nakonec ještě tento čin největšího z proroků: Když na jeho prosbu s nebe sestoupil oheň, rozkázal Eliáš, aby byli obětováni Baalovi kněží, jeho neobratní konkurenti, kteří se ukázali neschopnými vykonat týž zázrak, a zahubil je až do posledního muže na břehu potoka Cison.6 Je tento nesmiřitelný despota, který přikazuje tyto hrůzy a který se zdá mít zalíbení v tomto barbarství, skutečně Bohem živým, Jahvem-Elohim? Je dovoleno o tom poněkud pochybovat. Ale uvažujme! Mojžíšské dílo nebylo dílem laskavým, avšak nezbytným a vznešeným! Tento hebrejský theokrat užíval ničivé síly k vítězství nejčistšího ducha. Nikdy nebylo ideálnější brutality. Mojžíš? Světec, či spíše titán. A jestliže síla není nijak sympatická, ani když ji vykonávají nadlidské ruce a za velikým účelem, nesmíme špatně posuzovat muže, jako byl Mojžíš, právě tak, jako nebeskou autoritu, jejímž mandatářem a mečonošem byl zde na zemi! Vizte tohoto mocného zákonodárce, tohoto epopta absolutní pravdy, jehož výjimečným posláním bylo, aby hnětl lidskou hlínu a vtiskl do ní boží pečeť! Napsal knihu kosmogonických principů, Sefer berešit, v níž dřímá7 obrovitá věda minulosti pod trojím hieroglyfickým závojem8 až do předurčeného zjevení. Vystavěl archu, nezjevný symbol nejvyššího arkána, která byla tomuto theurgovi vzácným osvědčením jeho spojení s nebem a oporou jeho hřímajícího slova; posvátná archa, hrozný athanor nebeského ohně, v němž je skutečně přítomen nebeský spojenec, Šekinah-Elohim. A tuto knihu uložil v arše. Jako vejce Orfeovo nebo skříň Osirisova chová i archa napříště zárodek budoucího světa, rozumové zrno, jímž má být oseta budoucnost. Nyní je třeba i národu, aby nosil tuto archu, aby jí sloužil, aby ji bránil. Mojžíš vybral tento národ, ustanoviv jej jako národní těleso a vysvobodiv jej z otroctví, pak jej dvacet a více let vlekl z pouště do pouště až na práh Kanaanu. 1
Genese, XXII./17. Exodus, XXXII./29. 3 Z měst pak lidu toho, který Hospodin tobě dává v dědictví, žádné duše živit nebudeš. Ale dokonce vyhladíš je mečem, Hetejské, Amorejské ,Kananejské, Ferezejské Hevejské, Jebuzejské a Gergezejské, jakož přikázal tobě Hospodin, Bůh tvůj atd.“ (Deuteronomion, XX./16-17.) 4 První kniha královská, XV./3. 5 První kniha královská, XV./33. 6 Třetí kniha královská, XVIII./40. 7 „Tato kniha, dcera minulosti a matka budoucnosti, dědička veškeré vědy starých Egypťanů, v sobě chová také zárodek věd budoucích. Jsouc plodem božského vnuknutí obsahuje na několika stránkách prvky toho, co bylo, i prvky toho, co má být. Všechna tajemství přírody jsou jí svěřena. Shrnuje v sobě, ba i v jediném Berešitu více než všechny knihy nahromaděné ve všech evropských knihovnách. Co příroda chová nejtajemnějšího, co duch může pochopit nejpodivnějšího a co je na inteligenci nejvznešenějšího, má ona v držení.“ Fabre d‘Olivet, Langue hébraique restituée, sv. II., předmluva. 8 „Židovské kněžstvo, jsouc určeno k tomu, aby střežilo Mojžíšův Sefer, nebylo vůbec určeno k tomu, aby jej pochopilo a tím méně vykládalo.“ Tamtéž. 2
101
Uhníst ve stejnorodý celek rozmanitý a pestrý dav (spíše duší nežli zevnějškem), vtisknout novému Izraeli nezrušitelnou a na celém světě jedinou pečeť, odhaluje mu jednotu božství, dogma dosud esoterní a nejtajnější arkánum svatyně národů, vrýt do semitského srdce jméno Elohim a hrůzu před modlářstvím, improvizovat lid boží a nakonec jej očistit, třeba se tak stalo jeho decimováním, to nebyla lehká úloha, ani taková, kterou lze vykonat laskavostí, mírností a milostí. Na všech stranách povstávají okolo táhnoucího zástupu divoké hordy v ohavnostech nejoplzlejšího pohanství a ti, kteří se vraceli z egyptského vyhnanství, se dosud neodnaučili uctívat zlaté tele. Co učiní Mojžíš? Aby vyzkoušel tento lidský kov, který utvořil, podrobí jej přísné zkoušce; do pece pouště vrhne rudu duší, jejíž nekovový obal je značně těžký, a chce, aby byla ulita socha z čistého bronzu na věky věků. Bude tedy třeba stůj co stůj, aby se nečistota rozptýlila v dýmu nebo vyloučila ve strusce. Říkejte cokoli, namítnete. Ničím neospravedlníte tyto ukrutnosti, jimiž je protkána židovská historie, a onen drakonský zákon, který zavedl Mojžíš, vyvolenec boží. Aby změnil lidská srdce, nepotřeboval Bůh nic, než jen učinit zázrak... Lidskými rozumy jsou všechny vaše rozumy! Tyto lidské rozumy jsou také božskými rozumy, neboť je jen jeden rozum, jako je jen jeden Bůh. Je-li člověk stižen určitými chorobami, je nutná operace a chirurg se nesmí bát rozříznout ránu. A více! Je-li celý úd zničen rakovinou, je třeba jej amputovat, aby bylo zachráněno ostatní tělo. Dobrá! V mojžíšských dobách mohla jedině operace zabezpečit uzdravení těžce nemocného lidstva. Před Ježíšem Kristem Mojžíš spasil svět! Budiž, připusťme; je-li třeba nezbytnost tohoto hrozného zákonodárství i této krvavé politiky, jejíž princip od té doby posvětil Macchiavelli.1 Připusťme, že tyto násilnosti byly legitimovány milostí nejen Hospodinovou, nýbrž - zajisté! - i milostí nutnosti, oné pohanské normy, kterou Řekové stavěli nad všechny bohy. Zbývá však alespoň pravděpodobná námitka. Proč onen kult krve v Izraeli? K čemu tyto pontifikální oběti slavně zavedené Mojžíšem a rituálně posvěcené zákonem? Je-li třeba prolévat krev, ať to alespoň není na oltáři! Ohavná zápalná obět! Jaký podezřelý Adonaj v ní mohl mít zalíbení? Zajisté, nikoli IOD-HE-VE či Jahve-Elohim, opravdový Hospodin, Bůh bohů; to bez okolků připustíme. Podle vší pravděpodobnosti v ní měli zalíbení jenom ti, jež výpar takových obětí napájí a posiluje: Elementálové, larvy a lemury všeho druhu. Mojžíš jako všichni mistři moudrosti dovedl užívat takových sil. A pohoršuje-li se nad tím čtenář, pokládaje tyto síly za obojetné, připomeneme mu, že je psáno v Šalamounově kabalistickém rituálu, že „moudrý kraluje s celým nebem a dá se obsluhovat celým peklem.“2 A na druhé straně lze připustit, že v době vyjití hebrejských uprchlíků to byl pravý Bůh, o němž mluví Bible takto: „A Hospodin je předcházel, aby jim ukazoval cestu, za dne ve sloupu oblaku a za noci v ohnivém sloupu, aby jim byl vůdcem ve dne i v noci.“3 Jakmile byl vystaven stánek úmluvy, „mrak Hospodinův spočíval na stánku ve dne a plamen se na něm zjevoval v noci“.4 Co se týká všech těch zázračných zjevů, jimiž neskrblila věda Osirisova kněze, každý se o nich může dočíst v Pentateuchu. Zde pozná, jak tento theokrat, vychovatel národa, vzpouzejícího se pod jeho měděnou holí, jej vedl z Egypta do země zaslíbené v ohni zázraků, jejichž bezprostředním nástrojem byla archa, tento strašný hustič nadsmyslných sil. Posvátná archa byla baterií nebeské elektřiny,5 sestavenou podle přísně vědeckého plánu. 1
Macchiavelli ve své Knize o knížeti radí dobyvateli, aby ve své nové říši porubal všechny hlavy, jež přečnívají, aby nenechával naživu ani jediný výhonek kmene jejich starých králů a aby rozptýlil nebo hromadně povraždil lid, který by dovedl užít své svobody. Avšak, praví, lépe je takové obyvatelstvo zničit než rozptýlit. 2 Hebrejský rukopis citovaný Eliphasem Lévim v díle Dogme et Rituel de la Haute Magie, díl I., str. 80; třetí výsada (g) toho, který drží klíče Šalomounovy v pravici a ratolest kvetoucí mandloně v levici. 3 Exodus, XIII./21. 4 Exodus, XL./36. 5 „Je to elektřina,“ míní markýz de Saint-Yves, „avšak pouze jako síla prostředkující v našem ovzduší; za ní jsou ještě jiné síly, zahrnující i to, co Indové nazývají akašem; ona sama zakrývá zhuštěním 102
Důmyslné studium předpisů, týkajících se svatostánku, by vedlo na stopu mystérií neslýchaných pro naše současníky. Vše má svůj význam; poloha svatostánku, složitá stavba archy, oltář vůní (který je zlatý), oltář zápalných obětí (který je bronzový) s roštem, sedmiramenný svícen s dvaceti dvěma miskami, umývadlo očišťování s podstavcem, chrámové sloupy, opony v předchrámí atd. a nadevše je vzájemné rozestavení těchto posvěcených předmětů. Je tu hojnost významných pokynů, jež zdůrazňuje ještě obřadní rituál. Inženýři thebských a memfidských svatyní posunuli, jak se zdá, podrobné studium fluidických či tajemných sil daleko za mez možné kontroly našich pozitivistických učenců, avšak vědomosti, za které Mojžíš vděčil egyptské esoterní kultuře, byly právě tak pozitivní jako jejich vědomosti. Nejvyšší bytost (Bytost bytostí), kterou tento theurg tak dobře znal (hyha rva hyha EHIJA AŠER EHIJA), všeobecný mužský princip, kterého znal až do jeho nevyzpytatelné jednoty (y jod či vodh), nemá nic, co by viděly tělesné oči; ona působení na hmotu pouze předem stanovenými zákony. Každá nebeská mocnost projevující se úkazy a zjevující se jinými prostředky než okultním světlem inteligencí, může být pouze náhradním božstvem. Kdo tedy byl onen božský spojenec, kterého Mojžíš evokuje v tísni a nebezpečí, tento nebeský rozmlouvač, který mu radí, posiluje jej a poučuje, s nímž on rozmlouvá a jehož roznícený hněv odvrací?1 Ve XXXIII. kapitole Deuteronomionu (páté knihy Mojžíšovy) čteme tuto vznešenou sinajskou vizi: „Miliony vyvolených, navrácených do výsad božské podstaty, se tísní v kolosální apotheose v Jahvově bleskotném světle. Ejhle, nebeský spojenec vyšel ze Seir!“ Veliká církev Svatých dorského zasvěcení, to je ona hromadná bytost, s níž je Mojžíš ve stálém spojení, organickém, hierarchickém a magickém. To je Bůh jeho theurgie, nejvyšší, nejsvatější a nejoprávněnější, jakou epopt kdy praktikoval. To je duše světla a duch pravdy, jež chtěl Mojžíš vdechnout do srdce jím vyvoleného národa. Národ „tuhé šíje“2 byl tento nový Izrael, vzdorující, nezkrotný, avšak také svéhlavý a neústupný. Vtělení se daří špatně... V jedné chvíli nebeský spojenec ztrácí naději i trpělivost a již se o židovskou rasu nestará, mluví o tom, že ji zahubí a že Mojžíše postaví do čela jiného, většího a silnějšího národa3. A je to Mojžíš, který jej od toho odrazuje. Neboť tato rasa září ctnostmi v temnotách svých nepravostí. Může se fakticky brodit v nejzhýralejším modlářství, nic nevymaže jednobožské dogma vypálené žhavým železem do masa světové duše a čistého ducha tento svatostánek i tohoto theurga.“ La Mission des Juifs, str. 449. Sdíleli bychom mlčky mínění tohoto učeného autora, kdyby připustil s námi, že Jahve či Jod-He-Ve hwhy, Bůh-příroda, se neprojevuje fyzickým smyslům abnormálními úkazy, leda prostřednictvím člověka nebo lidské hromadnosti (pozemské nebo nebeské), zkrátka mocnosti adamské, která užívá v určitém zvláštním věcném úmyslu oněch různých činitelů, jimiž božstvo disponuje pouze ke všeobecné a nadsmyslné potřebě. Ostatně právě v tomto hwhy odhalují člověk-soubor a zjevný Bůh esoterikovi svoji totožnou podstatu, avšak božský celek dává popud pouze vesmírovému úhrnu; podrobnosti náležejí do oboru člověka. - Probrav podrobně Mojžíšovy theurgické zázraky končí SaintYves těmito slovy: „Taková byla moc antické moudrosti a vědy na vrcholu dorského zasvěcení, když epopt - věc velmi vzácná - byl geniálním mužem, který dovedl zjevit božstvo vhodným způsobem.“ (Tamtéž str. 464.) Tato velmi význačná věta uvádí, jak se zdá, naše mínění do shody s míněním tohoto výtečného okultisty, na čemž si velmi zakládáme. 1 „I stalo se, když se opět sbíral lid proti Mojžíšovi a proti Áronovi, že se ohlédli k stánku úmluvy, a aj, přikryl je oblak, a ukázala se sláva Hospodinova. Přišel také Mojžíš s Áronem před stánek úmluvy. I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: »Vyjděte z prostředku množství tohoto a zahladím je v okamžení.« I padli na tváře své. Tedy řekl Mojžíš Aronovi: »Vezmi kadidelnici, dej do ní uhlí z oltáře a vlož kadidlo a běž rychle k množství a očisti je; neboť vyšla prchlivost od tváře Hospodinovy a již rána začala.« I vzav Áron kadidelnici, jak rozkázal Mojžíš, běžel doprostřed shromáždění (a aj, rána již se byla začala v lidu) a zakadiv, očistil lid. A stál mezi mrtvými a živými; a rána je zastavena. Bylo pak těch, kteří od té rány zemřeli, čtrnáct tisíc a sedm set, kromě mrtvých v případě Korachově.“ Numeri, XVI., 42-49. 2 Exodus, XXXIII., 3 a 5. 3 Numeri, XIV., 12. 103
jejího srdce: Jahve-Elohim je Bůh jediný! Pak jako drak, ustanovený, aby střežil neocenitelný poklad, brání jej, aniž ho zná, tak Izrael, který si předává od pokolení do pokolení vzácný poklad Genese, tuto esoterní výhradu minulosti, nesoucí v sobě rozumovou budoucnost světa, bude hoden slavného titulu, který je hieroglyficky zahrnut v jeho jméně la-ar-vy, zářné manifestaci Boha. To hlavní je takto zajištěno; židovská rasa plní svoje poslání. V limbech prorockého podvědomí dříme dosud, až do uloženého času, slovo, jež spasí. Avšak nástupci tohoto velikého theokrata nebudou povíce schopni se zhostit své úlohy, která je tak jednoduchá a snadná v porovnání s jeho úlohou. Světlo Elohimů se zpočátku zeslabuje, postupně zatemňuje až k úplnému zatmění. Mezi živou pravdou, kterou evokoval Mojžíš, a kněžstvím jím vyvoleným vyvstane clona temných mlh. Pod záštitou soumraku vnesou velekněží nejhoršího čarodějství ohavnost do svatého místa a světlo sinajské slávy se již nedá poznat Nabům, jen v přestávkách a v řídkých záblescích, nebo uprostřed stínů a odlesků bouřlivé epifanie. Vraťme se k Mojžíšovi a udělejme závěr. Jeho náboženské styky s neviditelnem byly, jak se zdá, mnohonásobné a rozmanité. 1. Tento prorok pochopil a extaticky praktikoval božské absolutno ve svatostánku jeho nesdělitelné jednoty. 2. Znal, uctíval a oslavoval Jahve-Elohim, tj. Boha, který se projevoval v přírodě svým věčným slovem. Nezůstal snad Jahve v pravém slova smyslu Bohem izraelským? 3. Mojžíš uzavřel theurgický spolek s egregorem veliké církve vyvolenců. Mystická osoba rozmlouvající s tímto theurgem, osobní Adonaj, uskutečňující obraz boží, není nic jiného nežli nejvznešenější z lidských hromadností, navrácená do panství království božího. 4. Konečně jisté předpisy Mojžíšova krvavého kultu budí domněnku, že udržoval hrubé proudy elementálních a lemurských látek, aby mu sloužily při dílech jeho kněžské magie, a evokoval egregor. To jsou příliš složité odstíny pro rozeznávací schopnost Semitů „tuhé šíje“. Byv zaveden svým vůdcem na tyto rozmanité cesty kněžského umění, byl by hebrejský národ, tak jak byl nevědomý, brzo upadl do modloslužby. A Mojžíš chtěl především vtisknout jednobožské slovo do vědomí Izraele, chtěl, aby se jeho unitářské dogma stalo svatou hvězdou židovských údělů. A proto uchovávaje pro zasvěcence ústním podáním všechny tyto nebezpečné vznešenosti, chránil se mást jimi svůj národ. Za všech okolností staví Mojžíš Jahve-Elohim vždy do popředí. On je jediný Adonaj, Hospodin, Bůh izraelský. Nepřátelé byli na kusy rozsekáni? To Hospodin je vydal do mstivých rukou svého národa. Hejno křepelek opatřilo židům potravu na poušti? To Hospodin poslal tyto křepelky. Fluidický výboj zdrtil Nadaba a Abiju, dopustivších se nějaké neopatrnosti při obětování kadidla? To plamen Hospodinův je strávil.1 V poslech božích učí tento redaktor Genese spatřovat samého Boha. Je to právě tak správné, jako když Jákob, zápasiv s andělem, nazval zápasiště fanuel či feniel, tj. tvář boží, řka: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, i zachována je duše má.“2 Téměř vždy, když mluví Mojžíš o Hospodinu, zabývaje se nějakou historickou událostí nebo kněžským předpisem a tajemstvími, týkajícími se nikoli světovzniku nebo bohovzniku, rozumí tím svého nebeského spojence, tj. nejvznešenější hromadnou bytost, která může lidsky představovat a lidsky nahrazovat nejvyšší bytost. A přejete-li si blíže poznat tento egregor veliké církve vyvolenců, neváhejte jej označit pravým jménem: lakym Michael (doslova: Kdo je jako Bůh, pozn. O. G.). Michael je pro náš planetární systém Hospodinovým svatostánkem, neboť je psáno: In sole 1
Ohnivé a bleskové zjevy, v nichž se Hospodin zjevuje, věští, zabíjí nebo léčí, žehná nebo kleje atd., zjevy, jimiž oplývá každá stránka bible, pobláznily mnohé vykladače. „Jahve,“ odvažuje se zvolat Renan, „tento bizarní elektrický působce (str. 290), je všeobecnou ruachou kulovité podoby, jakousi elektricky zhuštěnou hmotou.“ Histoire d‘Israel, sv. I., str. 289. Podobné komentáře, které svědčí snad spíše o naivnosti než o zlomyslnosti autorů, jsou nejvýmluvnější kritikou židovského systému, výlučně božsky centralizačního. Všechno exoterně odvozovat z osobního Jahve, znamená obcházet mnohobožské výklady, jež se mohou zrodit v mysli davů. Ale každý peníz má svůj rub. 2 Genese, XXXII., 30. 104
posuit Deus tabernaculum suum. Poznamenejme, že Michael je jenom Eloah-Elohim, pouze živý úd Jahve-Adonaje, věčné slovo, konečně, že sám Adonaj je pouze projevem Vodh či Ain-Sofu 4ws 3ya , Boha nejvyššího a nezjeveného. V poměru k absolutnu, tj. uvažováno shora dolů, je všeobecné slovo typickým člověkem, Adamem-Kadmonem Zoharu; vzhledem k nám, tj. uvažováno zdola nahoru, je toto slovo samým Jahvem či projeveným Bohem. Takto člověk-soubor a projevený Bůh se ztotožňují a v této vznešené totožnosti1 spočívá nejhlubší tajemství kabalistické tradice. „Kdo dovede, praví Eliphas, spolu srovnat pozemského Boha s nebeským člověkem, uhodnuv pevný bod jejich spojení, ten nalezl G∴A∴ (Grand Arcane = veliké tajemství), nevyslovitelné tajemství, poněvadž je to spojení lidského ketheru (koruny) s ketherem božským, zobrazené zápasem Jákoba s andělem. Tímto tajemstvím se stává Lucifer Bohem, nikoli již odbojem, nýbrž svobodnou poslušností Boha. Qui aures habet audiendi audiat! To je non-ens nahoře, jemuž udržuje rovnováhu non-ens dole, a z těchto dvou záporů vyplývá neočekávaný a nesmírný klad odpovídající bohočlověku.“2 Vraťme se k Mojžíšovu spojenci. Jeho exoterní zbožnění je ospravedlněno překvapující obdobou. Mohl-li Krišna, projevující Višnu na zemi, právem říci: Já sem Višnu - proč by nemohl Michael, projevující v duševním nebi Jahveho, říci: Já jsem Jahve? Měla-li nějaká bytost právo, aby přijala exoterně jméno Věčného, je to zajisté tato živoucí synagoga vyvolenců, nejvyšší hromadný výraz zbožněného lidského slova. Vydávaje však nicméně Boha zjevujícího se v mraku za věčného Boha bohů, učinil Mojžíš jaksi totéž, z čeho později obvinil autor díla Sefer Toldos Ježíše Nazaretského, že ukazoval národům kamennou krychli, jako by byla opravdovým kamenem chrámu. Krychle byla zhotovena k podobnosti tohoto tajemného úhelného kamene, který se mu nepodařilo ukrást... Nepřísluší nám o tom říkat více. Nemáme právo, abychom soudili Mojžíše, jako onen kabalistický autor Seferu Toldos Ješu, nebyl oprávněn, jak se zdá, soudit našeho Mesiáše. Tento sytsko-chaldejský grimoár téměř z Kristových časů žaluje na „Mariamina syna“, že konal všechny svoje divy pomocí nesdělitelného jména vrwpmh mv, Šem-hamforaš, ukradeného v jeruzalémském chrámu, jehož brány vypáčil trestuhodnými kouzly. Následuje vypravování ještě úžasnějších zázraků, než jsou zázraky evangelií. Zapamatujme si, že Ježíšovy zázraky byly u Židů jeho doby zcela nepochybné. Mohli bychom povědět ještě mnohem více o tvoření i úloze hromadných lidských bytostí, studovaných z hlediska náboženského nebo sociálního. Těch několik příkladů uvedených výše poslouží za měřičské tyče při sestavování katastru krajiny, mysliteli málo navštěvované. Zakládáme si na tom, že jsme pověděli o tomto předmětu mnoho nového i netušeného. Hromadná integrace je právě tak stálou skutečností na úrovni astrální a duševní, jako např. chemické sloučeniny na úrovni hmotné. Mnoho otázek, které jsme úmyslně nevysvětlili, se objasní tomu, kdo dovede užít zákona tak plodného a nepředvídaného, zvaného zákon obdoby protiv. Tedy církev svatých, jejímž zářným zosobněním je Michael, připouští jako protiklad synagogu zvrhlých, jejímž ohnivým vtělením bude Samael lams, esoterní Satan kabaly. Není vhodné směšovat tuto duševně zlou hromadnost (nabývající v jistých dobách hrůzné skutečnosti, když vnitřní rozbroje nezneplodňují tuto sílu, stavíce ji proti ní samé) s legendárním Satanem s drápy a rohy, důstojným synem fanatických imaginací, který je, jak již bylo výše řečeno, pouze oživeným astrálním obrazem. Tuto kapitolu zakončíme několika pamětihodnými slokami markýze de Saint-Yves3 o 1
„Kopí složené ze čtyř kovů (co se týká popisu tohoto symbolu, viz knihu Des Erreurs et de la Vérité [O bludech a pravdě], Edinburk, 1775, str. 35), není nic jiného nežli veliké čtyřpísmenné jméno boží, hwhy. Výtah z tohoto jména tvoří podstatu člověka. Proto jsme stvořeni k obrazu a podobenství božímu. A tato čtveřice, kterou v sobě máme a která nás tak zřejmě odlišuje ode všech bytostí v přírodě, je orgánem a odlitkem onoho báječného kříže, na němž nám přítel Boehme tak nádherně znázornil věčné plození božské a plození přirozené všeho, co žije buď na tomto, nebo na onom světě.“ (Correspondence de Saint-Martin avec le baron Kirchberger de Liebistorf, str. 45.) 2 Correspondence de l‘Abbé Constant avec le baron Spédaliéri; III. sešit rukopisů, str. 72. 3 Jennne d‘Arc victorieuse, 113-114. 105
Samaelovi. Nalezneme v nich spíše přirozený než skutečný popis úkazu, o němž jsme uvažovali na str. 207, čím totiž může být astrální tělo hromadné bytosti v očích jasnovidce, který byl připuštěn k této výjimečné podívané: „Když nadejde noc, v dubovém zavolá Satan háji, i nastává sabat provázen blesky, se setmělých hor, jež rachotí. Vogesy rachotem odpovídají Alpám a v mýtinu, kde náčelník září, démonů tlupy se řítí. Odevšad letí, v tvarech všech hříchů i nestvůrných vášní; věčná chlípnost nečistá... S vrcholků hierarchií sjíždějí obludní, i z propastí, kde anarchie sídlem, vyskakují napořád. S rohy na čele obluda hrozná, ritů esoterních Satan pravý, uprostřed jak obrovitý meteor na dolmanu sedí, kol sebe zírá a předsedá. Tu všichni dí: Buď pozdraven, vrahu prvý, králů nicoty králi! I zasvítí Satan při slovech těch plamenem a tisíci plamenů, jež dušemi jsou; s nimi se spájí od hlavy k patě podle hříchu a pod pravé neb levé křídlo je tiskne, mužem-li ženou byla duše hříšná.“1
1
Autor by také mohl právem říci: „Podle toho, zda hříšná duše je mužem nebo ženou.“ Hříšné duše žijících tvoří část Samaelova těla právě tak jako zvrhlé duše mrtvých; a to je veliké tajemství. 106
11.
k
Moc vůle Síla - Energie - Prostředky k jejímu vývoji - volní síla
Na jedenáctém listu cikánského tarotu je nakreslen jednoduchý a vznešený znak bohyně. Vidíme tu mladistvou dívku v nádherném plášti a s cyklickým znamením všeobecného života ∞ na hlavě, jak krotí bez nejmenší námahy zuřivého lva, jehož řvoucí tlamu zavírá oběma rukama. Na její tváři září klid síly, vědomé sebe samé; její postoj je klidný, že bychom v něm mohli číst nedbalost, kdyby mužnost činu neusvědčovala ze lži pokojný vyraz jejích rysů. Její koleno, vystupující pod šatem, se zdá ohnuté,1 což vzbuzuje domněnku, že na původním hieroglyfu byla zobrazena sedící. Patrně nějaký neobratný kartář, reprodukuje prvotní znak, se domníval, že může vynechat sedadlo, aniž by zároveň úplně vzpřímil osobu. Tento chybný detail je opraven v tarotu Etteillově, pocházejícím z konce XVIII. století. Bohyně je tu zobrazena na trůně a na jejím koleně spočívá hlava uchlácholeného, právě usnuvšího lva. Alespoň jednou a, jak se zdá, náhodou měl Etteilla pravdu. Kdo by neznal, alespoň podle jména, tohoto ztřeštěného parukáře, Mesmerova a Cagliostrova současníka? Málo nadšen svým kosmetickým zaměstnáním si vyvolil jiné a pěstoval úspěšně vysoké vědy, zejména vědu o tarotu, kterou učený Court de Gébelin právě uvedl do módy; zkrátka poctivý 1
Viz staré vydání tarotu. 107
holič, který se nazýval zcela prostě Alliette, se stal astrologem, věštcem a hermetickým filosofem pod obráceným jménem Etteilla. Nechyběla mu ani přirozená jasnovidnost, ani jistá zmatená a špatně spořádaná erudice. Ve svém obydlí v ulici de l‘Oseille v Marais uděloval Etteilla, „profesor algebry (jak se tituloval), astrofilastr a obnovitel egyptské praktické kartomantie“, za slušný honorář porady a zvláště lekce. Záhy získal oblibu, zbohatl a žil skvěle. Naneštěstí se pustil i do psaní a z jeho děl dvou silných svazků, vyzdobených mědirytinami, si nelze učinit představu o pověstných divinačních konzultacích, jež vzrušily celou Paříž. Nadán neobyčejnou prozíravostí a velmi zběhlý v zacházení s čísly a obrazci, ohromoval doma uprostřed svých bizarních diagramů a strakatých tarotů, s tužkou nebo kompasem v ruce. Čtouce však jeho dílo, máme po iluzi. Tato pracně sestavená kompilace, nespořádaná a nejasná, prozrazuje nedostatek předběžného vzdělání a nelze ji ani číst. Etteilla ještě více zhřešil. Uveřejnil „očištěnou“ edici tarotu! Lze říci, že pracovitá, avšak pitvorná fantazie tohoto ojedinělého oprávce, zpřevracela nadobro arkána Knihy Thotovy, pozměnivši pořad listů a nahradivši mnohdy, staré magické symboly rozmary své nejvýš svárlivé a nezřízené imaginace. Nicméně jednou nebo dvakrát uhodil do cíle, a to právě lze říci o jedenáctém tarotovém listu. Jedenáctý tarotový klíč se sám vysvětluje a komentuje. Sedící nebo stojící bohyně nám stále naznačuje vůli, jejíž síla, spojená s cvikem, krotí bez námahy vzpouru pudových a vášnivých sil. Lev, který je jejich symbolem, zobrazuje také jejich živné prostředí, astrální světlo, a náleží k jeho nejstarším hieroglyfům. Z tohoto hlediska vyjadřuje tento pentakl vládu, kterou vykonává vůle nadsmyslnými fluidy, elementárními duchy a lemury, přebývajícími v této bezmezné oblasti. Apokryf Věšteb Zoroastrových, který jsme již citovali, pojednávajíce o bludných odlescích, označuje lva jako souborný obrazec, v němž se shrnují, prodlouží-li divák svoji extázi, všechny halucinující mocnosti astrální úrovně. „Cernes omnia leonem“,1 praví latinský text.. „Znamení (zvířetníkové) Lva,“ jak čteme ve velmi cenném pojednání Light of Egypt, „symbolizuje sílu, odvahu a oheň... Kabalisticky značí znamení Lva srdce velikého člověka a životní středisko fluidické oběhové soustavy lidstva. To je také ohnivý vír fyzického života.“2 Jsou to síly, stejně odbojné ve vesmíru jako v člověku (v oblasti makrokosmu i mikrokosmu), jež mágova vůle ovládá a řídí, tak jako adept chaldejských mystérií činil s posvátnými lvy, kteří byli živeni ve chrámu za účelem zkoušek a jež přiměl k poslušnosti magnetismu svého posunku a hlasu. Co se týká symbolické hrdinky ve znaku, je lépe, zobrazíme-li ji sedící, neboť tehdy představuje klidnou a mohutnou vůli na trůně neochvějného rozumu. A zvíře, přemožené dvojím kouzlem, odhodlanosti a s ní spojené mírnosti, klade svoji uklidněnou hlavu na kolena nesmrtelné! Je třeba si také povšimnout poučení, které nám podává ono všeobecné životní znamení na hlavě bohyně. Vodorovná osmička hlásá, že na všech bodech vesmíru, kde se rozprostírá říše života, se může lidská vůle chopit žezla a že sféra její činnosti nemá jiné hranice než ony kosmické existence, ať tajné či projevené. Lidská vůle, jak mistrně dovodil Fabre d‘Olivet, je jednou ze tří mocností, ovládajících vesmír. V jednotlivci jako v hromadné lidské bytosti objímá a ovládá vůle svým sjednocujícím objetím trojí život, pudový, duševní a duchovní, který vyživuje a udržuje tři psychické pozměny, duši pocitovou, citovou a rozumovou. Ústřední sídlo vůle se nalézá ve středu lidské bytosti; avšak tato schopnost se může zmenšit nebo zvětšit, sestoupit k pudu nebo vystoupit k rozumu, aby tu přebývala více méně trvale. Když jsme stručně zopakovali tyto věci, čtenáři již známé, zaznamenejme ještě skutečnost, 1
Kapitola o Démonech a obětech, v níž čteme tuto větu, je velmi důležitá z hlediska theurgických obřadů. Eliphas Lévi ji krásně přeložil (Histoire de la Magie, str. 58-60). Vzácné věštby, nasbírané v knihách alexandrinců, kteří se na ně rádi odvolávají, vytiskl František Patricius v čele své knihy Magia philosophica (Hamburk, 1593). Nalézáme je také in extenso v Trinum magicum (Frankfurt, 1616 nebo 1663, str. 326-401). 2 La Lumière d‘Égypte (franc. překlad, Paříž, Chamuel, 1895, str. 185). Toto důležité pojednání, které jsme právě poznali (v prosinci 1895), je vážným dílem a zároveň dobrou akcí. Není ovšem bezvadné a mnohé kritiky o něm vyslovené se zdají být oprávněné. Ačkoli se naše názory neshodují ve všem s názory autorovými, nicméně si přece dovolujeme doporučit četbu této knihy našim čtenářům. Některé stránky této knihy vycházejí, jak se nám zdá, ze zvláště zajímavého zdroje. Konečně, abychom užili obvyklého Saint-Martinova výrazu, když srovnával různé duševní stavy, je kniha něčím „velmi dobrým“ . 108
kterou nám potvrzují souhlasné kněžské tradice, že vůle Adama-Evy v edenu před pádem byla tvůrčí a že nebylo omezení ani umírnění pro tuto téměř božskou moc. Všeobecný člověk vykonával svoji svrchovanost v celém rozsahu onoho organického okrsku, jehož střed zaujímal; kraloval tu právě tak, jako ostatní bohové - stejné podstaty se Slovem jako on - kralovali každý ve své vlastní oblasti, a konečně právě tak - musíme-li to říci - jako ono božské Slovo kralovalo v integrálním božském pleromatu. Adamova vůle byla jedinou oporou oněch nesčetných bytostí, jimiž zalidnil svoji doménu, takže mohl jediným projevem vůle „přivést je okamžitě z bytí do nebytí a z tohoto do bytí“. Tuto významnou formuli vyslovil Fabre d‘Olivet. Nemůžeme odolat pokušení, abychom necitovali několik řádek tohoto velikého mistra, který vkládá do Adamových úst slova, jimiž náš praotec popisuje jasným, byť i exoterním slovem, důsledky své nerozvážnosti a celou hrůzu svého pádu. „Běh mého života do věčnosti se zastavil, vše se okolo mne zastavilo, i zřel jsem s nevýslovným úžasem, že všechny plody mého edenu a všichni tvorové, které jsem tam uvedl, konsolidováni jakousi silou, mně neznámou, nezáviseli již na činech mé vůle. Zpětný pohyb vše zachvátil. Byl jsem tak uchvácen se vším ostatním v tomto hrůzném pohybu, že bych se marně pokoušel vylíčit svoji úzkost... A uprostřed této úzkosti bylo slyšet hlas Nejvyššího a Jeho milosrdenství ráčilo vše ukončit, změnivši svojí všemohoucností způsob mé existence, který nic nemohlo změnit. Tehdy jsem nabyl tvarů, analogických tvarům mých výtvorů. Stal jsem se tělesným jako ony. Věčný Bůh mohl zajisté zničit moje zplodiny, protože však utrpení, které bylo neodvratným důsledkem mého provinění, mohlo být zhojeno jedině tím, že se rozdělilo do nekonečna a že čím více bylo rozděleno a rozvrženo, tím snesitelnějším se stávalo a tím rychleji spělo k úplnému zániku, ráčil Bůh způsobit, že celá hmotná příroda, jež byla mým dílem, přispívala k mému vyléčení. Takto ona tíže bolestí, která měla v budoucnosti padnout na veškeré lidstvo ze mne se zrodivší, byla velmi značně zmenšena rozvržením na živočichy. Ti byli právě tak bez viny, jako budou moji potomci, neboť všechny tyto bytosti, ať o nich uvažujeme z kteréhokoli hlediska, jsou jenom já, já sám, jehož jednota přešla v rozmanitost.“1 Prvotně, v edenu, se tedy volní projevy člověka zpředmětnily v témž okamžiku, kdy je vyslovil. Po pádu a rozptýlení Adama-Evy v mnohosti lidstva, v čase i prostoru, byla člověku odňata, jak se zdá, ona tvůrčí přednost.2 Povrchnímu pozorovateli se zdá, že vůle každého jednotlivce nemůže již působit na hmotu skutečně a přímo, leda jen v mezích hmotného těla, a že i v této úzké sféře jsou podrobeny její autoritě pouze jisté orgány; soustava hybných čivů zůstává podrobena vůli, avšak čivy pocitové její vládě téměř ani nepodléhají. Taková je na první pohled žalostná bilance této pokleslé schopnosti zde na zemi. Pozorujeme-li však předmět blíže, není snad tento úpadek spíše zdánlivý nežli skutečný? Nemáme hojnost případů, kdy vůle nabývá opět bezděčně jakéhosi přímého vlivu na bytosti a věci zevnějšího světa? Nemůže konečně trocha cviku vrátit této schopnosti část její účinné energie? Nemůžeme ji snad magicky používat k dobrému nebo ke zlému? V tomto oddílu naší práce bude odpověď nasnadě. Bude předmětem této kapitoly. Vizme Genesi. Když Jahve vyhání z „pozemského ráje“ symbolicky pár lidí, ohlašuje ženě, význačnému typu Adamovy volní schopnosti, tento ortel: „Rozmnožím počet hmotných překážek, bránících uskutečnění tvých přání, a zároveň rozmnožím počet tvých myšlenkových koncepcí a tvých porodů. S námahou a bolestí budeš dávat život svým plodům atd...“3 Tak zní hluboký Fabre d‘Olivetův překlad. Exoterní překlad Le Maistra de Sacy podává zcela podobný smysl zastřenějším obrazem: „Mnoho zla sešlu na tebe v těhotenství tvém, děti budeš rodit v bolesti...“4 Hospodin tedy netrestá volní sílu, jejímž symbolem je Eva, neplodností, odsuzuje ji pouze k tomu, že musí rozmnožit své pracné úsilí, chce-li obdržet sebemenší výsledek. Pokles univerzálního člověka a uvěznění jeho částic v temných a hrubých žalářích těl, to jsou ony překážky, jež budou po pádu zpočátku vadit tvůrčí schopnosti lidské přirozenosti. Každé látkové rozptýlení přináší kvantitativní zmenšení síly, vázané na tuto látku, a zatemnění průhledného obalu, obklopujícího svítící střed, má vzápětí kvalitativní zhoršení, alespoň zdánlivé, paprsků vycházejících 1
Cain, str. 211-212. Bytost kterou zde nazýváme člověkem, je, ať se nikdo nemýlí, adamská částečka, Adam hal-ha-arec 5rah lj 2da, na nejvyšším stupni své pozemské evoluce. 3 Langue hébr. rest., díl II., str. 316. 4 Genese, kap. III./16. 2
109
z tohoto střediska. Ale i při samém aktu stavění tohoto dočasného žaláře těla - jakou podivuhodnou tvůrčí moc rozvíjí lidská vůle! Jaký triumf slaví až ke svému ponížení! Zde je ještě hromadná a podstatná, nikoli individuální a odrazná. Vtělující se jedinec netuší, jsa pohřížen do hluboké strnulosti, že stavitel a jeho dělníci, stejné podstaty jako on, pracují, aby mu zbudovali příbytek, odpovídající jeho novému stavu. Jinými slovy, budova roste, aniž by si to uvědomil, neboť jak ten, který načrtává plán, tak i ti, kteří jej provádějí, náleží k oné temné části lidské bytosti, kterou moderní psychologové počínají tušit jako nepovědomé. Nepovědomí je ona skrytá bytost, projevující se v nás, ono alter ego, já ne-já, které myslí, chce a jedná v našem nitru, a my ani nijak nepociťujeme, ba ani mnohdy netušíme toto myšlení, chtění a jednání, tak cizí a přece zcela naše. Jestliže takto filosofové pojmenovali tento předmět, tak nesnadno definovatelný, stalo se tak nikoli proto, že by se jevil nevědomým o sobě - o tom oni nic nevědí nýbrž pouze proto, poněvadž my si ho naprosto neuvědomujeme. Povznese-li se naše vlastní vůle do vyšších bytostních změn (k inteligenci, moudrosti), je vědomá, není však taková, je-li činná v pouhém pocitu nebo sestoupí-li až k pudu. Vzhledem k individuálnímu vědomí (ať již vyvinutému nebo nevyvinutému) je hromadné nepovědomí dvojí: horní a dolní. Stavitel těla náleží k onomu vyššímu nepovědomému, hromadné lidské duši, kterou se projevuje všeobecný duch. Tímto stavitelem je vůle druhu. Dělníci náležejí nižšímu nepovědomému a pohybují se v oblasti pudové; jsou to molekulární energie, které astrální tělo, tento podnikatel stavby, oživuje, sjednocuje a z nichž se stávají duše buněk právě se tvořícího organismu. Avšak mezi stavitelem a podnikatelem, mezi druhovou vůlí a fluidickým tělem jedince stojí prostředník, jehož je třeba se několika slovy dotknout. Když jsme načrtli v hrubých rysech úlohu volní síly při projevech jedinců na astrální a fyzické úrovni, naskýtá se nám vhodný okamžik, abychom se zmínili o důležité okultní a dost málo známé schopnosti, kterou bychom mohli nazvat psychickou maticí astrálního těla; její přesná znalost vyvaruje žáky okultismu mnohých nedorozumění. U okultistů je totiž zvykem, že říkají, aniž by se vyslovili přesněji, jednak že astrální tělo, jsouce pomíjející, se musí po smrti rozpustit v pozemské atmosféře, jednak proto, že adept si má již na zemi vytvořit (to tvrdí jedni) nebo očistit (to zastávají druzí) zářivé tělo, jež při odchodu z pozemského života bude vozem osvobozené duši, aby mohla dojet do ohnivé tvrze a dokončit svoji reintegraci v nebeské jednotě... To je však omyl! Naneštěstí je jisté, že někteří učitelé se vždy snažili směšovat účinek s příčinou, astrální tělo s tvárlivou a přizpůsobovací schopností, aby nemuseli říci, že tuto schopnost naprosto neznají. Tvárlivá schopnost není nahodilý střední člen, efemerní pouto spojující tělo s duší; je velmi úzce spojena s podstatou psýchy, jsouc jejím přesným a dobře sestrojeným nástrojem pro ona prostředí společného pohybu. Povězme to tedy těm, kteří to nevědí: Každá individuální duše je nadána neviditelnou tvárlivou schopností,1 která, poslouchajíc vůli druhu (podstatu vyplynulou z principu či archetypu), tká, podle tohoto vzoru fluidický šat duši čili astrální tělo, víceméně subtilní podle různých astrálních prostředí, jimiž prochází. Inkarnuje-li se duše na planetě, slouží vlastně siderální tělo za vzor hmotnému organismu, jehož buňky se uspořádají podle obrysů tohoto fluidického náčrtku. Tímto faktem uzavírají tyto dva tělesné útvary, viditelný a neviditelný, nerozlučné manželství; odtud je jejich osud společný až do chvíle, kdy smrt prvního ohlásí agónii druhého. Právě tehdy, protože duše odchází zcela nahá do jiného příbytku, bude úkolem tvárlivé schopnosti, jí vlastní, aby pro ni utvořila nové subtilní tělo, šat odpovídající novému okolí. Až dosud se tato schopnost omezovala pouze na to, že regulovala tělo dřívější. Pokud lidská duše přechází z jednoho astrálního prostředí do druhého, aniž by se fyzicky vtělila, éterické tělo, aktuální výraz tvárlivé schopnosti, se postupně zjemňuje nebo kondenzuje, aby zůstalo v souladu s novým prostředím, které je obklopuje. Jestliže se však duše, stržená proudem generací, 1
Co nazýváme tvárlivou schopností je známo védským theosofům pod jiným jménem. Viz krátkou, avšak důležitou poznámku v dodatku této knihy, v němž Pavel Sédir shrnul učení advaitského esoterismu. Poznáte, že není valný rozdíl mezi védským kausálním tělem (příčinným) a naší tvárlivou schopností působčí. 110
zřítí do hmotného těla, v němž její tvárlivý astrální útvar, poután a stlačen za vysokého napětí, bude pečovat o vzrůst organismu, řídě svým rozpínavým dynamismem práci buněk, nepřekonatelná přitažlivost spojí tyto dvě podoby, objektivní a subjektivní, v jeden pozemský svazek; pak jsou jejich úděly neodlučitelné. Čtenář si na to zajisté vzpomíná; nechť se astrální tělo ve spánku nebo v extázi vzdálí jakkoli daleko od své hmotné slupky, sympatické pouto zůstává napjato mezi ní a jím, a jeho přetržení by způsobilo smrt. Fyzické tělo i tělo astrální náleží do pozemského okrsku - a řekněte tomu cokoli - ani jedno ani druhé nemůže překročit ony tajemné hranice. Ti, kdo vědí, nám dají zapravdu. Když se adept - ostatně ten případ je velmi řídký, vznese za tyto hranice na křídlech éterického těla, není tento nositel totožný s astrálním útvarem ve vlastním smyslu. Je to tělo oslavené, jež si dovedl vytvořit tento adept, reintegrovaný již zde na zemi v plnosti svých nebeských práv, takže, jinak řečeno, již před smrtí vstal z mrtvých. Tělo oslavené,1 tento „subtilní vůz duše“, jak je nazývají pythagorejci, není poutáno zemskou přitažlivostí a na zemi je mohou vytvořit jen ojedinělí vyvolenci; většina lidí je vytváří teprve za hrobem. Kdokoli je vytvoří, podobá se vězni, jemuž se podařilo v samém žaláři zhotovit aerostatický stroj a takto vyváznout. Tento případ je zcela výjimečný. Zpravidla se věc má takto: Kdykoliv se duše po fyzické smrti stěhuje do jiného světa, zanechává na pozemském pohřebišti viditelnou mrtvolu a v okultní atmosféře planety mrtvolu neviditelnou. Touto neviditelnou mrtvolou je astrální tělo, které se pomalu rozpadává, jak povíme v kapitole 13 (Smrt a její tajemství). Tehdy se duše, ubírající se do nového bydliště, obléká do nového šatu, odpovídajícího jemně hmotným podmínkám nového prostředí, do něhož vchází. A tehdy zase tvárlivá schopnost, úzce spojená jednak s volní silou, jednak s vlastní individuální povahou psýchy, vytváří a přizpůsobuje putující duši nové astrální tělo, hustší nebo jemnější, avšak vždycky úměrné okolní sideralitě. Řekli jsme právě, že tato schopnost byla poslušna nejprve volní síly druhové, což platí, pokud jde o všeobecné rysy; ona se však přizpůsobuje také individuální povaze duše, a to platí, pokud běží o rysy zvláštní. Různost fyziognomií má svou příčinu značnou měrou v nezlomném karmanovém vlivu. Nuže, jestliže pozemské karman, pouhá fluidická naplavenina a lemurský nános, spočívá v astrálním těle, není tomu tak při karmanu intercyklickém (meziokružním), vytvářeném dlouhotrvajícím odrazným působením astrálních těl z dřívějších existencí na čistou podstatu duševní; toto karman se přesně lokalizuje v jedincově tvárlivé schopnosti. Tato tajemná schopnost, která není monopolem člověka, vydlabává nebo modeluje vnější tvar všech bytostí, a činíc to, vyjadřuje jejich vlastní povahu v hieroglyfech, zjevujících skryté, vrozené vlastnosti. Tedy každá živá bytost, ať náleží do kterékoli říše, se projevuje ve světě tvarů a vybírá si tělesnou podobu, přiměřenou jejím vnitřním silám, prostřednictvím své tvárlivé schopnosti poslouchající druhovou vůli. V této poslední vidíme modifikaci vůle kosmické, tj. lidské, poněvadž od vesmíru až ke člověku je podstata totožná. Jednomyslná tradice svatyní označuje člověka z hlediska jeho všeobecnosti jako duši celého kosmu a každou životní duši jako přímou nebo nepřímou emanaci lidské biologické substance (adamy). ,,Jahve,“ čteme ve druhé kapitole Genese, „utvořil mimo adamský prvek2 veškeré zvířectvo 1
Astrální tělo se skládá z fluidické substance, která byla vzata nazdařbůh z naší planety; neboť, ač zastáváme názor - na rozdíl od jistých mágů - že astrální tělo existovalo již před početím foetu, je jisté, že průběhem těhotenství se jeho fluidická substance obnoví úplně výměnami s pozemským astrálem. Je to nutný důsledek jeho spojení s hmotným tělem, jež vytváří. Nejde tu o pouhé předchodné přizpůsobení se prostředí, jako když astrální tělo přichází do jiné atmosféry, aniž by se vtělilo; zde jde o důkladnou změnu, o definitivní přivlastnění astrálního těla planetárnímu tělesu, z něhož již nemůže odejít. Astrální tělo, jak je známe zde na zemi, je utvořeno ze specializovaného astrálního světla. Avšak duchovní či oslavené tělo je utkáno z čisté edenské, agathomorfní substance čili z adamského prvku (mojžíšské adamy hmda) neboli z původního světla slávy. První náleží světu padlému, druhé pouze světu nebeskému, v němž rozkvétá Boehmova věčná příroda. Tělo oslavené je definitivním výrazem tvárlivé schopnosti, výrazem, který odpovídá čistému éteru, jehož opět dosáhlo. 2 Tj. prvek stejnorodý, z něhož pochází adamská substance. Avšak Jahve stvořil zvířata jenom v principech; člověku pak příslušelo učinit, aby přešla z možnosti ve skutečnost. Je ostatně velmi nesnadné proniknout arkána gan-bi-hedenu; zejména je třeba, nemáme-li zbloudit v labyrintu slovních 111
pozemské přírody a všeliký druh ptactva nebeského a přivedl je k Adamovi, aby viděl, které jméno, k němu samému se vztahující, by tento všeobecný člověk dal každému druhu; a všechna jména, jimiž nazval tyto druhy v jejich vztazích k němu, byla výrazem jejich vztahů k živoucí duši všeobecné.“1 Tento verš Berešitu se vztahuje k tajemství, jež nyní odhalujeme. Dávaje jména zvířatům, určuje Adam volní povahy, jež v porovnání s jeho vlastní všeobecnou povahou charakterizují tyto bytosti, vyzářené z jeho slova. Tvárlivé schopnosti jedinců se shodují s volní povahou každého druhu. Jednotlivá zvířecí podoba bude tedy záviset na tvárlivé účinnosti, v níž tkví tyto povahy. Zvířata můžeme pokládat za vtělená zosobnění odchylných a začasté i protivných vášní, zápasících o nižší duši člověka, nebo přesněji řečeno, za adamské monady, zabloudivší na všechny strany do pólových konců dynamismu, jehož rovnovážným středem je Adam. Tyto poznatky, tak delikátní k pochopení, se zdají neslýchané. Zdůrazňujeme to. Zvířecí duše jsou tedy výstředními a nesouladnými jakostmi duše lidské, kdysi v edenu harmonické. Avšak tento dokonalý akord byl porušen... Před pádem jsou zvířata nepřímými Adamovými produkty, po pádu v nich je třeba spatřovat (právě tak jako v bytostech zařazených do ostatních říší) tolik částic, utvořených z jeho rozpadlé jednoty, kolik je rozptýlených atomů jeho porušené látky. Neboť on sám se uvěznil v kůře svých zplozenin. A jedině cestou postupné evoluce dokonají čisté monady adamovské substance svou reintegraci, vystupujíce z duše nerostné, rostlinné a živočišné, aby dosáhly stavu lidského, duchovního a andělského. Pozemské lidstvo v tomto okamžiku dokonává odložení zvířecí přirozenosti, z níž vyšlo. Avšak tato nižší duše nechce uvolnit svoje sevření; je třeba se z něho násilně vytrhnout. Anima bruta, tato spodní vrstva lidské a zároveň kosmické psýchy, tato říše, v níž despoticky vládne nachaš, toto skutečné a zároveň symbolické pásmo, jež obklopuje planetu a gravituje okolo nás, temná družice (podle adeptů jednoho učeného západního bratrstva), to je společná nádrž nevtělených zvířecích duší a shromaždiště lžiduchovnosti, které je pro duši záhubnější než mrzký materialismus současných učených theofobů. Odbočka, kterou jsme právě učinili, byla důležitá pro pochopení individuální schopnosti, kterou nazýváme tvárlivou, i její úlohy vzhledem ke specifikované volní podstatě. Ostatně tyto úvahy nás přivádějí k teorii signatur (znaků), které jsou přirozenými stopami, v nichž tvárlivá schopnost každé bytosti vtiskuje samému tělu svoji zjevnou pečeť. „Tajemství přírody,“ praví hierofant Thréicie, „jsou totožná s tajemstvími náboženskými a mohou obsahovat pouze jedinou nauku, poněvadž je jen jediný bytostní princip. Domníváme se, vedeni svým géniem, že člověk je zrozen, aby poznával; i my musíme číst povahu a vlastnosti bytostí v jejich obalech. Umět číst tyto charaktery, je prvním stupněm vědy. Tyto povahy a vlastnosti se však nalézají ve vzájemných vztazích, které rovněž musíme umět číst, což je již nesnadnější; to je druhý stupeň vědy. Avšak zbavit bytosti jejich obalů a vidět je tak, jak jsou, je posledním stupněm vědy. Jen málokteří dosahují tohoto stupně. Tehdy je člověk mocný ve slovech i skutcích.“2 Teorie signatur je tradována v různých okultních školách. Adepti astrologie, kteří připisují nebeským tělesům rozmanité síly a spatřují ve zlatých paprscích, dopadajících na naši zemi, blahé nebo neblahé vlivy, vyzařující z planet a zvířetníkových konstelací ve vzájemné souhře svých odlišných aspektů, určují, zkoumajíce fyzické bytosti čtyř říší, signatury hvězd, jež nejvíce spolupůsobily při utváření jejich podob. Je, jak se zdá, zbytečné se odvolávat na klasické vlastnosti sedmi kovů staré chemie, z nichž každý představoval dokonalou adaptaci jednoho ze sedmi členů Ptolemaiovy planetární soustavy. Nerostné hmoty mohly být také uvedeny do původové souvislosti astrologické mnohdy ještě složitější. protimluvů, abychom měli stále na zřeteli, že Jahve-Elohim je nebeský Adam svrchovaný a že Adam v edenu je živoucím údem Jahveho, Eloahem Elohimů. Následkem pádu se Adam dělí a hmota je trpným nástrojem tohoto rozdělení. Hmotný člověk a všechny živé bytosti jsou (na více méně blízkých stupních) částicemi padlého Adama, jehož celým tělem je sám fyzický vesmír. 1 Berešit, kap. II./19., Lang. hébr. rest., d. II., str. 85 a 315. Podali jsme esoterní překlad Fabre d‘Oliveta; chceme uvést též téměř doslovný překlad Sylvestra de Sacy: „Když byl učinil Hospodin Bůh ze země všelikou zvěř polní i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dát měl, a jakkoli by nazval Adam každé zvíře, tak aby se jmenovalo.“ 2 La Thréicie, str. 246. 112
Rostliny a zvířata doznaly téhož roztřídění. Na tomto dogmatickém podkladu korespondencí (souvztažností) a analogií byl vypočten, formulován a předepsán symbolický ceremoniál velkých náboženství a podobně i nejtajnější rituály bílé i černé magie.1 Dala by se napsat krásná kniha o esoterismu katolického kultu a jeho souvztažností; cenné pojednání bratra Ragona La Messe et ses Mystères2 zdaleka nepodává ani jejich přesné a zejména ani úplné názvosloví. Mágové všech časů se snažili rozluštit řeč signatur. Signatury hrají nejdůležitější roli v dílech Paracelsa a jeho školy. Paracelsus, tento zázračný univerzální génius vědy XVI. století, neúnavný experimentátor, který znal tolik věcí a dohadoval se toho, co nemohli ani objevit, ani se tomu naučit, zkoumal z trojího hlediska fyziognomii věcí, která mu odhalovala i princip sil ukrytých pod jejich korou. Byl stejně výtečným astrologem, chemikem a lékařem. Studoval historii přírody v zrcadle hieroglyfů, projevujících tvůrčí myšlenku; a nedostávaloli se zkušenosti a učenosti mudrci, pak mág nutil Úranii, Herma a Aeskulapa, aby se sešli v jeho laboratoři a zde společně kuli trojí klíč k oněm arkánům, po nichž toužil. Paracelsovy knihy nám neobyčejně prospějí, pokud jde o signatury. Jeho současník, Cornelius Agrippa, se o této věci vyslovuje ve své Okultní filosofii (první polovice celého Agrippova díla v překladu Otakara Griese vyšla v Ústředním nakladatelství okultních děl v Přerově). Konečně proslavený mystik, Jakub Boehme, uveřejnil pojednání, nadepsané De sigrnatura rerum,3 v němž naleznou zalíbení a prospěch ti, které neodstraší neobvyklá metoda, drsný sloh a barbarská terminologie tohoto zhořeleckého filosofa. Avšak jméno, které se takřka vnucuje peru, běží-li o hieroglyfy, je jméno Osvalda Crollia, autora díla Basilica chymica,4 s nímž je spojeno dost závažné dílko, nadepsané Tractatio de signaturis rerum internis. „Crollius (praví Eliphas Lévi, který shrnuje závěry tohoto autora) hledí dokázat, že Bůh a příroda jaksi podepsali všecka svoje díla a že do všech výtvorů kterékoli síly je takřka vtištěno razítko této síly jako nezrušitelné znamení, takže ten, kdo je zasvěcen do těchto tajných písem, může číst jako v otevřené knize sympatie i antipatie věcí, vlastnosti substancí a různá jiná tajemství stvoření.5 Charaktery rozmanitých písem byly původně přejaty od oněch přirozených signatur, existujících ve hvězdách a na květech, na horách, i v nejprostším oblázku. Podoby krystalů, lom nerostů jsou stopy
1
Srovnejte Agrippovu La Philosophie occulte, Eliphase Léviho Dogme et Rituel de la Haute Magie a výtečné Papusovo dílo Traité élémentaire de Magie pratique. Nalézají se tu velmi přesné a uspokojivé seznamy planetárních souvztažností, na nichž se zakládá kabalistický ceremoniál. 2 Srovnejte Pavla Sédira La Messe et la Magie, Chamuel, Paříž. 3 Existuje jen jediný, řekněme třeba francouzský překlad tohoto německého díla? Je jaksi nejasný. Vyšel ve Frankfurtu, nadepsán Miroir temporel de l‘Eternité, 1664. Pavel Sédir, mladý a zasloužilý okultista, martinistický a rosekruciánský zasvěcenec vysokého stupně, chystá přesný francouzský překlad díla Signatura rerum. 4 Uveřejněno pod názvem Basilica chymica, Frankfurt, 1604 (často otiskováno). Francouzský překlad již ve čtvrtém vydání pochází od I. Marcela de Boulène. V první kapitole jsme z něho citovali několik míst, týkajících se astrálního těla a magické moci. 5 „Přirozené charaktery a signatury,“ praví Crollius v předmluvě, „které máme od svého stvoření napsané nikoli inkoustem, nýbrž prstem božím (protože každá bytost je knihou boží), jsou nejlepší částí, v níž se okultní věci stávají viditelnými a zjevnými.“ Osvald Crollius se přidržuje, aniž by opovrhoval čistě astrologickými signaturami, zvláště lékařských indikací, které se mu podávají z obdobností tvarů, často velmi překvapujících, které přirovnávají přírodní produkty a zvláště rostliny (jejich květy, plody, stonky, kořeny) buď k celému lidskému tělu, nebo k některé jeho části, nebo k některému jeho orgánu. Když se podobnost přímo vnucuje, je tím dáno užívání této rostliny, k léčení ústrojí podobného vidu. Autor podává celé názvosloví této farmacie, kterou nám odhaluje prst boží a úsměv přírody ve květech. Někde se Crolliovy indukce zakládají na obdobě protiv. Dílo končí podrobným soupisem hieroglyfických označení těl. Tato křivá a bizarní znamení jsou také malými pentakly, v nichž Hermův adept zjevuje svým zasvěcencům chemické a fyziologické vlastnosti substancí a zároveň je ukrývá před zvědavostí profánních. 113
tvůrcovy myšlenky.1 Tato idea je plná poezie a vznešenosti, této tajemné mluvě světů se však nedostává gramatiky, nedostává se slovníku, teoreticky zdůvodněného, tomuto prvotnímu a absolutnímu slovu. Jedině král Šalomoun prý vykonal tuto dvojí práci, avšak Šalamounovy okultní knihy jsou ztraceny. Crollius se pokoušel je nikoli obnovit, nýbrž znova nalézt základní principy této univerzální řeči tvůrčího slova. Z těchto principů bychom poznali, že prvotní hieroglyfy, utvořené ze samých prvků geometrie, odpovídají základním a podstatným zákonům tvarů, stanovených střídavými nebo kombinovanými pohyby, jež jsou určovány rovnovážnými přitažlivostmi; nebo bychom poznali v jediném vnějším obrazu prvky a složeniny a na základě těchto obrazců a čísel bychom mohli matematicky roztřídit všechny substance, odhalené v povrchových obrazcích. Na dně těchto aspirací, které jsou vzpomínkami na edenskou vědu, leží celý svět nových objevů vědy. Paracelsus je tušil, Crollius je vyhlašuje a jiný přijde, aby je uskutečnil a dokázal. Šílenství dneška bude geniálností zítřka a pokrok bude odměnou oněm vznešeným badatelům, kteří věštili příští tohoto ztraceného a zase nalezeného světa, této Atlantidy lidského vědomí.“2 Očekáváme vyplnění tohoto vznešeného proroctví a poznáváme, že nejjistější způsoby divinace, vyjmenované v předchozí kapitole, se zakládají na těchto principech a že jejich pravidla záležejí zcela ve čtení a výkladu přirozených signatur. Např. chiromantie, kterou tradice věků odchovala našim dnům, kterou pak zdokonalil a obnovil Desbarrolles a která konečně péčí Papusovou byla podrobena učené kritice, přikládá čarám na rukou absolutní význam. Připojme, že se zřídkakdy mýlí, je-li praktikována opatrně a rozumně. Lze zcela logicky připustit, že jisté vášně, např. lakomství, se projevují jistými obvyklými pohyby svalů na ruce. Hrabivý člověk má ohnuté prsty a jeho ruka se bezděky cvičí v konvulsivním posunku uchopování. Tento zvyk může vyvolat nějakou zvláštní čáru, křížek, hvězdu, které hlásají cvičenému chiromantovu zraku hrabivost. Předchozí předpokládáme a priori, aniž bychom se tázali, zda se skutečně lakomství takto projevuje. To není pro naši úvahu rozhodné. Jděme dále! Představme si osobu, jež si při zrození přináší na svět toto stigma v zavazadlech svého karmanu. Tato domněnka je zajisté pravděpodobná, protože je známo, že fyzické tělo je buňka za buňkou, abych tak řekl, vyšívané na kanavě astrálního útvaru (této adaptace tvárlivé schopnosti, přesně odpovídající prostředí), jsou tedy lakota a vše to, co z ní plyne, napsány na ruce této osoby a experimentátoru zcela zřetelně čitelné. To je první výsledek. Co se týká ostatního, kdo může bránit dovednému chiromantovi, aby na tomto psychologickém podkladě, zesíleném mnohými vedlejšími příznaky, vystavěl celou budovu dohadů pomocí počtu pravděpodobnosti, a je-li ještě k tomu poněkud intuitivní nebo jasnovidný, nezmění se snad pravděpodobnost předpovědi téměř v jistotu? Nic nebrání rozumu, i velmi nedůvěřivému, aby připustil tyto závěry. Jestliže však někdo na slovo mnohých starých autorů chce činit z chiromantie neomylné kritérium tazatelovy budoucnosti, určené do nejmenších detailů, a předpovídat mu např. neštěstí na moři, úřad velkovezíra nebo smrt v požáru, pak zasvěcenci, kteří vědí, jak vzniká budoucnost a v jaké míře může svobodná vůle, spojená s prozřetelnostním vlivem, modifikovat osudové pásmo budoucích událostí (jež samo, byť jen přibližně, lze velmi nesnadno uhodnout), se stěží zdrží, protože zdvořilost je u nich přísnou povinností, lehkého pokrčení ramen. Právě tak lze usuzovat i o všech ostatních divinačních metodách, od nichž klíč je výklad přirozených hieroglyfů. Ale jsou ještě jiné, bezděčné signatury, které okultista luští a vykládá v samém okamžiku jejich často velmi prchavého projevu ve světě tvarů. Divinační umění jich užívá rovněž úspěšně. I v tomto ohledu platí stále tytéž principy a my nemáme, co zvláštního bychom ještě podotkli. Předchozího lze užít na všechny tyto případy. Úkazy tohoto řádu stojí za to, abychom na ně upozornili. Mají svůj původ bez rozdílu v astrálních tvarech a dotýkají se problému tvárlivé schopnosti a účinné vůle. 1
Znova to opakujeme: Elohim stvořil (správněji stvořili, pozn. O. G. [což je však zavádějící, pozn. Zariatnatmik]) vše pouze v principu, v archetypu. Edenským posláním univerzálního člověka bylo, aby exteriorisoval bytosti, dávaje jim přecházet z ideálního principu ve skutečnou podstatu a z této ve viditelný projev, a to jedině skrze magii své vůle. Adam byl tedy stvořitelem v pravém slova smyslu, neboť produkoval bytosti navenek, učinil je zjevnými, vyvodiv je z okultního, vnitřního, utajeného principu. Ale sám upadl do okovů svého stvoření a rozděliv se v částice, oděl se hmotou jako jeho vlastní výtvory. 2 Histoire de la Magie, str. 370-371. 114
Čtenář, který již zná podstatné vlastnosti astrálního světla z našich dřívějších děl a předchozích kapitol této knihy, nemohl zapomenout na jednu z jeho nejcharakterističtějších a nejpodivnějších vlastností, totiž na jeho sílu utvářecí a záchovnou, pokud se týká tvarů a odlesků, vůní a zvuků. Jeho proudy přinášejí nesčetné fluidické bytosti, jejichž astrální tělo je schopno projevit se na smyslové úrovni buď jako prchavý zjev, nebo jako déletrvající klam. Vyjmenovali jsme již nejdůležitější z nich. Astrální tvary zvířat, rostlin, ba i nerostných hmot plují a obíhají v těchto vlnách, brázděných difusními energiemi a nasycených bludnými odlesky (fantomy zničených věcí a dávno minulých událostí). Každá vlna astrálního světla je stránkou univerzální knihy životů. Uvaž nyní, milý čtenáři, že tyto nemluvné subjektivní existence se většinou jeví - aspoň v dolejších vrstvách nadsmyslné atmosféry, kde je pozorujeme - žádostivými, byť i pomíjejícího zpředmětnění, dychtícími po tělesnosti a žíznícími po klamné skutečnosti. Bytosti, jež se nalézají v trvalém stavu subjektivismu a žijí ovšem tímto životem, chovají na hranici obou těchto existencí odpor vůči dolnímu kruhu planetárního astrálna; je jim vykázáno jiné bydliště. U bran fyzické tvrze se tísní jedině ty bytosti, jež, dokonávajíce subjektivní život, očekávají již blízké vtělení. (Vyjímáme ovšem larvy a jisté zhovadilé, smyslné nebo perverzní démony, kteří ustavičně a bez oddechu číhají, aby uchvátili nebo podrželi kus hmoty.) Podaří-li se těmto duším dychtícím po vtělení se ihned normálně vtělit, objeví se v hmotném světě v podobě, jež na sobě nese signatury odpovídající jejich podstatě. V opačném případě, odehnány od prahu hmoty jako od paty zdi, kterou nemohou překročit, se tyto duše vztekle pokoušejí vyšplhat se na ni, zanechávajíce svoji stopu na povrchu každého předmětu, do něhož ji lze vtisknout, tak jako zloděj, který se pokusil slézt hospodářovu zídku, zanechává na omítce důkazy svého bezvýsledného namáhání, např. otisk ruky, nohy apod. Právě takto neviditelní, jejichž přítomnost pokusně zjistil učený Aksakov, poskytli podivuhodně přesné odlitky svých fluidických rukou, ponořivše je nejdříve do nádoby s tekutým parafinem a poté do nádoby se studenou vodou. Podobně se siderální forma spálených kopřiv otiskla v kusu ledu za zcela nahodilých okolností, o čemž vypráví Jakub Gaffarel toto: „Du Chesne, pán z Violetty, se zabýval s panem de Luynes, pařížským parlamentním radou, mnohými a zvláštními pokusy; tak např. dobyv z popelu jistých kopřiv soli a vystaviv kopřivu mrazu, nalezl ji zmrzlou, avšak kupodivu podoba kopřiv byla tak dokonale zobrazena v ledu, že ani živé kopřivy nemohly mít dokonalejší tvary. Experimentátor byl jako u vytržení, i pozval zmíněného radu, aby byl svědkem tohoto tajemství, jehož velikost ho pohnula k tomu, že pronesl tato slova: »Z tohoto tajemství poznáváme, že tvary, ačkoli tělo zmírá, zůstávají utajeny v popelu.« - Dnes toto tajemství není nijak vzácné, neboť pan de Claues, jeden z nejznamenitějších chemiků naší doby, je každodenně demonstruje.“1 Gaffarel, který byl více zasvěcen, než bylo přípustné v oné době, kdy Gauffridyova hranice v Provenci ještě dýmala, zatímco v Loudunu chystali hranici Urbanu Grandierovi - oba kněží, kteří jako autor díla Curiositez inouyes (Nevídané zvláštnosti) zahynuli k nenahraditelné škodě čarodějství vyvozuje z předchozího velmi zdařilou logickou indukci. Nevinný pokus „vegetativní fyziky“ je záminkou, která mu umožňuje, aby vstoupil zcela přirozeně na horkou půdu spektrologie! V tomto oboru je vědecká podobnost tak zřejmá, že se každý přechod zdá být zbytečný. „Z toho lze dovodit (pokračuje astrolog velikého kardinála), že stíny nebožtíků, jež vídáme často zjevovat se na hřbitovech, jsou přirozené, jsouce tvary těl, zahrabaných v těchto místech, nebo jejich zevnějšími obrazy, a nikoli dušemi2 ani fantomy, jež vytvořili démoni, jak se mnozí domnívají. Je také jisté, že v armádách, kde mnoho lidí umírá přes jejich veliký počet, vídáme dost často, zejména po bitvě, podobné stíny (jak jsme již pověděli), které jsou pouze obrazy těl, vzbuzené nebo zdvižené zčásti vnitřním teplem, jako slunečním, teplem vojínů, kteří zůstali naživu, nebo střelbou a horkem děl
1
Curiositez inouyes sur la Sculpture talismanique des Persans, Horoscope des Patriarches et Lecture des Estoilles; Paříž, 1629, str. 211-212. 2 Z hlediska okultního je to zcela správné. Jde tu o prázdné skořápky rozkládajících se astrálních těl, o stíny těkající kolem své mrtvé tělesné schránky, k níž je váže tajemná přitažlivost. Tyto bludné útvary mohou být také pouze fosforeskující životnostní buňka, která je úzce spojena s mrtvolou (dživa buddhistických theosofů). Srov. kap. 9 a kap. 13. 115
ohřívajících vzduch.“1 V Gaffarelově knize by se dalo nasbírat mnoho ojedinělých pozorování; Gaffarel pojednává dost případně o nejstálejším a nejneuvěřitelnějším úkazu bezděčné signatury, totiž o obrazech přírodou vrytých do křemenů a nejtěžších mramorů, jež nazývá gamahe či kamejemi. Byly tak jemně vymalovány a v různobarevných vrstvách vypoukle modelovány v samé hmotě mramoru nebo žuly, že kdybychom z nich chtěli vydlabat sošku, odstraníce matici či přiléhající obal, mohli bychom jenom sledovat dlátem vnitřní zbarvené žíly. Takto bychom získali - a také byly získány - mnohobarevné sošky, které by byly podobné mozaice, kdyby samozřejmě netvořily jedinou hmotu s kamenem je obklopujícím, hmotu, kterou bychom museli rozříznout v půli, abychom obdrželi misku, nebo pracně osekat až k jádru, abychom vyprostili sošku, vrostlou do tvrdého kamene. Je opravdu zázrak, že tyto sošky, nevysvětlitelně vtištěné do nitra kamene, nepředstavují vždy předměty tak, jak se v přírodě rodí, nýbrž to bývají umělecké kompozice - lze tak alespoň soudit které jen lidská inteligence, jak se zdá, mohla vymyslit a jedině lidská ruka provést. „...jako onen sloup (píše Petr de Lancre), který jsem viděl v kostele sv. Jiří v Benátkách, v němž lze vidět skvostný obraz ukřižovaného Krista, který se nalézá divuplně uvnitř mramoru a který byl tak dobře vryt do jeho tvrdého jádra, že by jej žádný malíř nedovedl lépe zobrazit. A na jiném kameni, zdobícím přední část oltáře, je zobrazeno bičování a lebka.“ Lancre uvádí ještě několik analogických příkladů; podle Plinia a Solina popisuje mezi jiným toto: „Achát krále Pyrrha, v němž byl zcela přirozeně vtištěn obraz Apollóna hrajícího na kytaru uprostřed devíti múz, jež bylo zřetelně vidět se všemi odznaky atd.“ Konečně v naší knize L‘Incredulité et Mescreance du Sortilège (Paříž, Buon, 1622), z níž jsme opsali řádky rady de Lancra, lze číst na okraji rukopisu poznámku, psanou velmi čitelným písmem XVIII. století, která zní: „Ukřižovaný Kristus byl také zobrazen v dutině černého mramoru zasazeného do zdi vnitřní klausury v pravém křídle pařížské katedrály. Viděl jsem jej 22. srpna 1769. - Pr.C.A.B.“ V latinských spisech jezuity P. Kirchera2 se nalézají četné mědirytiny analogických kamejí. Které astrální mocnosti asi vyvolaly takové úkazy? Čtenář to již uhodl. Stůjte! zvolal by theolog-nováček. Nestydíte se mluvit o přirozených úkazech, kde zázrak přímo bije do očí? Jaký zázrak? odpovídáme. Božský zázrak zajisté tam, kde neznámá tvůrčí síla soutěžila s výrobci ježíšků a krucifixů z náměstí Saint-Sulpice. A běží snad o ďábelský zázrak, jak se zdá, pokud se týká pohanského achátu modloslužebného epirského krále? Je pravda, že v milé theologii nejen odchylné, nýbrž i naprosto protimluvné příčiny, plodí právě takové účinky! Ať je původ těchto zvláštností jakýkoli, tkví zajisté v neměnitelném tvůrčím zákoně, přírodním jako všechny ostatní zákony, a nikoli božském nebo ďábelském. Základní myšlenka pochází ovšem z různých zdrojů, avšak provedení je jedno a totéž a všechny kameje mají tutéž tovární známku. Měníli se umělec a vynálezce, řemeslník a rytec se nemění. Je to vždycky tvárlivé astrální světlo. Co se týká autora náčrtu, musíme rozlišovat, neboť jsou různé kameje. Dejme tomu, že běží pouze o obrazy bytostí a věcí tak, jak se vyskytují v přírodě. V tom není nic obtížného; jsou to fotogravury bludných odlesků, nahodile vtištěné do nějaké vhodné látky. Toto však není u důmyslně komponovaných a promyšleně upravených kamejí, jako je tomu u námi uvedených. Že domněnkou stopy, vtištěné do kamene podle siderálního náčrtu jednotlivých bytostí, nemůžeme vysvětlit tyto úkazy, to napoví již zdravý rozum. Ale nebylo by možné se v tomto případě dovolávat naší teorie potenciálních bytostí, theurgických vladařství, těchto pohyblivých hromadných duší, v níž tolik psých, uchvácených týmž proudem exaltace nebo fanatismu, hledá a nalézá svoji náboženskou jednotu, v nichž se hemží tolik larev opičících a modelujících se podle imaginace věřících, v nichž se tolik oživených myšlenek, tolik bludných odlesků válí a střídá v podobách odpovídajících snům svých zploditelů? To vše se pohybuje v neodolatelných proudech víry, nadšení a 1
Curiositez inouyes, str. 213-214. Viz mezi jiným II. svazek díla Mundus subterraneus (Amsterodam, Jansonius, 1664, str. 27-48). I. B. Robinet, téměř zapomenutý autor, v němž je možno v jistém směru spatřovat Darwinova intelektuálního praotce, otiskuje obraz jistých přirozených produktů, analogických kamejím. Viz rytinu čís. IV. na straně 50 jeho znamenitého díla, jehož pouhý titul je již velmi významný: Vue philosophique de la gradation naturelle des formes de l‘être, ou les Essais de la Nature qui apprend à faire l‘homme (Amsterodam, 1768).
2
116
lásky - tvůrčí příliv, jestli jím kdy byl - poslouchajících vědomou vůli těchto vládnoucích egregorů. Hromadné potenciály tvoří, jak se čtenář pamatuje, typy všeho druhu a všech hierarchií od Michaele, Mojžíšova nebeského spojence a archanděla, jenž v sobě shrnuje veliké dorské společenství, až k onomu divokému duchu, který věští pod obětním stanem, v němž indiáni krvavými skalpy věnčí oltář velikého Manitu. Jak se liší Mojžíš od kněze-rudokožce, tak se liší i tyto dva egregory. Fluidická duše jednoho není stejné jakosti jako éterický nimbus druhého. Tento kontrast působí ascendenty; cykly obvyklých obrazů v nich se rozvinující se neshodují. Každé náboženství má své obřady, symboly, pověry, hieroglyfy, zkrátka své vlastní signatury, a je třeba dodat, že i lemurské služebníky, magnetované buď thaumaturgovou vůlí, nebo vůlí toho, jenž vyslal onu sjednocující hromadnou bytost. A právě za spolupůsobení těchto různých prvků vznikají proudy obrazů buď bezděčné a podléhající nezvratným zákonům, nebo vyvolané a řízené vědomou kněžskou magií. V těchto daných průsečících fluidických proudů se zhušťují lemurové a odlesky v blahoslavená zjevení nebo ve strašlivé přízraky. Vyskytuje-li se v těchto určitých, matematicky stanovitelných bodech vláčná a poddajná hmota, snadno pozměnitelná co do barvy i zrna podle zaúhlení vyzařovaného magnetismu nebo podle průseků dynamických úrovní (silových polí, pozn. O. G.), pak se vtisknou stopy rozmanitých obrazů znaků, pentaklů, hieratických nebo démotických charakterů - do jádra této substance, aby věřící, zanícení horlivostí a vírou, byli poučeni. Je ostatně známo, že i nejtvrdší žulu lze „éterizovat“, působí-li na ni adept za vhodných podmínek ohnivým alkahestem čili všeobecným působcem, dynamizovaným lidskou vůlí. Taková těla jsou pak schopna v důsledku svého molekulárního rozpětí procházet jinými pevnými hmotami, pro svoji pórovitost prostupnými; jakmile rozpínavost (éterizace) přestane působit, vracejí se opět do původního stavu. A těchto několik vteřin éterizace stačí, aby hmoty, zpravidla nejnepoddajnější, zcitlivěly pro astrální fotogravuru. Tento úkaz okultního vrývání, který v nerostné říši dává vznik kamejím, poskytuje, aplikován na jistý asijský strom, jeden z nejkrásnějších příkladů, které můžeme uvést. P. Huc viděl tento strom rostoucí v ohradě lamajského kláštera v Tibetu. Legenda vypráví, že vznikl z kštice Tsong-Kaby, znamenitého buddhistického reformátora v XIV. století a zakladatele tohoto velikého kláštera ležícího tři míle od Lhasy, hlavního města říše. Nezměníme ani slovo na zprávě důstojného misionáře, který si zblízka prohlédl tento „strom s desíti tisíci obrazy.“ „Ano (dosvědčuje P. Huc), tento strom dosud existuje a na svých cestách jsme o něm slyšeli velmi často mluvit, takže jsme na něj byli nemálo zvědavi. Na úpatí hory, na níž stojí klášter, a nedaleko hlavního buddhistického chrámu se nalézá veliká čtvercová ohrada, obehnaná cihlovou zdí. Vešli jsme do tohoto rozsáhlého nádvoří a mohli jsme po libosti zkoumat onen zázračný strom, jehož několik větví jsme zahlédli již zvenčí. Naše zraky se obracely s dychtivou zvědavostí nejprve na listy; užasli jsme, vidouce skutečně na každém z nich zcela správně vytvořená tibetská písmena; jejich zelené zbarvení je někde tmavší, někde světlejší než barva samého listu. Naší první myšlenkou bylo, že jsme podezřívali z podvodu kněží; když jsme však obrazce co nejúzkostlivěji prozkoumali, nemohli jsme odhalit ani nejmenší klam. Písmena tvořila součást listu jako žilky a žebra. Jejich sestavení nebylo vždy stejné; viděli jsme je tu nahoře, tam uprostřed, zde dole, onde opět po stranách listů. Na nejútlejších lístcích se písmena teprve tvořila. Též kůra kmene a větví je pokryta značkami; odloupneme-li kousek staré kůry, spatříme na nové kůře neurčité tvary značek právě se tvořících a tyto se kupodivu dost často liší od oněch na povrchu staré kůry. Hledali jsme stopy podvodu, ale marně; pot nám vyvstával na čele. Strom »s desíti tisíci obrazy« se zdál velmi starý; kmen, který stěží obepnou tři muži, je asi osm stop vysoký a větve nevystupují do výše, nýbrž se rozkládají do šířky jako chochol, jsou velmi husté a některé stářím odpadávají; listy jsou stále zelené a načervenalé dřevo vydává vzácnou vůni připomínající vůni skořice. Lámové nám vypravovali, že v létě, asi v osmém měsíci, mívá strom veliké, neobyčejně krásné rudé květy. Ujistili nás, že nikde neroste strom toho druhu. V některých tatarských a tibetských klášterech byly konány pokusy s jeho rozmnožením semeny a odnožemi, ale všechny pokusy ztroskotaly.“1 Kněz, kterého tolik doporučuje jeho inteligence i charakter, očitý svědek, se zaručuje za pravost 1
Souvenirs de voyage la Tartarie et le Thibet, par le missionnaire Huc; Paříž, 1857, 2 sv. (díl II., str. 116-117). 117
tohoto kunbumského zázraku a není z těch, jejichž svědectví by se mohlo odmítnout. Ostatně jeho vypravování čiší upřímností a vzbuzuje respekt. Úkaz, o němž vyprávíme, se nezdá neuvěřitelný, vzpomeneme-li si na mnohokrát kontrolovaný zjev tajemného písma, buď získaného na dálku, nebo precipitací (srážením); náleží k oblíbeným pokusům našich médií. U Homea byly takové pokusy obvyklé a Sladeova břidlicová tabulka byla u spiritistů příslovečná. Čtenář si zajisté vzpomíná na ony ostré spory, k nimž nedávno dala podnět korespondence „mahatmy“ Kut-Humi s jeho žačkou, paní Blavackou. Avšak baron Güldenstubbe studoval tento úkaz již před 40 lety a také na něj upozornil. Na konci zajímavé knihy, nadepsané La Réalité des Esprits et leur écriture directe (Skutečnost duchů a jejich přímé písmo), je otištěna řada rytin, ukázek snímků okultního písma, jež obdržel autor a někteří jeho přátelé, a nikoli tedy osoby, které se mu napoprvé namanuly. Mezi jinými je třeba jmenovat hraběte d‘Ourches, generála, barona de Brewerna, plukovníka z Kollmannů, profesora Georgiho, barona Borise d‘Uexkülla a j. Güldenstubbe sledoval celý postup precipitace, kterou pokládá za dílo duchů znamenitých nebožtíků, jež jeho tužka evokovala. Původně vkládal tužku s kouskem papíru do malé skřínky, od níž klíček nosil stále v kapse. Skřínku otvíral jen tehdy, když se chtěl přesvědčit o zdaru svých pokusů. Ale jednoho dne, když nechal skřínku otevřenou, konstatoval, že se písmo objevilo na papíru, i bez tužky. „Od té chvíle autor vida, že je tužka zbytečná, nepoužíval ji, nýbrž kladl prostě kus bílého papíru doma na stůl, na podstavec antických soch, na sarkofágy, urny atd. v Louvru, v Saint-Denis, v kostele Saint Étienne-du-Mont a jinde. Podobné pokusy konal i na různých pařížských hřbitovech.“1 Neméně skutečný je úkaz krvavého písma, jež získal Vintras na hostiích, jím nebo kněžími jeho sekty posvěcených. Byly to hieroglyfy nejčastěji rouhavé, kabalistické signatury nezřízených, slepých nebo zločinných sil antického čarodějství. A co říci o případech stigmatizace, tisíckrát zjištěných u mystiků? „Šílenství kříže“ dovršuje tento div. Nemohou snad víra a touha, nepřímé způsoby vůle, reagujíce na žhnoucí imaginaci, vtisknout astrálnímu útvaru a prostřednictvím tohoto i hmotnému tělu jizvy Spasitelova umučení, např. stopy trnové koruny, znamení hřebů na rukou i nohou, stopy ran bičem a stigma probodnutí kopím na pravém boku? Připomeňme si jako analogické potvrzení úkazu stigmatizace významný pokus pánů Focachona a Liébeaulta, kteří pouhou sugescí uskutečnili přiložení imaginární zprýskavé náplasti. Zprýštidlo účinkovalo podivuhodně; kůže zpuchla, podlila se bělavou tekutinou a konečně se objevil puchýř. Řada fotografických snímků ověřuje průběh a postup zprýštění.2 Srovnáme-li tato fakta s objevem plukovníka de Rochase, o němž se tento zmiňuje ve své knize L‘Extériorisation de la sensibilité, a s úkazem očarování, zdá se, že poznáváme zcela přirozený mechanismus bezděčného písma v jeho hlavních způsobech manifestace. Stigmatizace totiž dokazuje, že tvárlivý prostředník, poslušen rozkazu touhy, může v lidském těle zpředmětnit signatury imaginace. A pokusy učeného Rochase dokazují, že za určitých předpokladů je týž tvárlivý prostředník s to, aby překročil anatomické hranice těla a projevil své vlastnosti vně těla. Pozemské astrální světlo, fyzická a imaginativní duše naší planety, valí na svých vlnách přízraky svého evolučního snu; nadto je shromaždištěm života (lépe řečeno pohrobní agónie) „slupek“. Přebývají v něm četné rasy domorodců, o jejichž povaze jsme podrobně pojednali. Má konečně svůj veliký polární příliv i odliv, větry i bouře jako oceán. Tyto proudy může užít lidská vůle, individuální i hromadná, dovede-li je odhadnout. (V magii se užívá nástrojů jedině k tomu účelu určených.) Avšak vůle může dokázat ještě více, může vytvořit i nové proudy. To je tajemství magického řetězu, o němž jsme mluvili, pojednávajíce o hromadných bytostech, a k němuž se ještě vrátíme. V magii spočívá veškerá síla na vůli a víře. Vůle a víra jsou dva protivné póly téže síly, ve svých způsobách bezděčné a trpné. Víra sama o sobě a ve své moci je základem individuální vůle. Důvěra v neomylnou a dobročinnou vůli bohů je základem víry hromadné. Člověk vůle, heros, jehož současným typem může být Napoleon, dokazuje, že slepě důvěřuje ve 1
Pneumatologie positive et experimentale. La Réalité des Esprits et le phénomène merveilleux de leur écriture directe, démonstrées, par la baron Güldenstubbe; Paříž, Franck, 1857, str. 68. 2 Viz Fabart, Histoire de l‘Occulte, dodatek (dopis Focachonovi, lékárníku v Charmes), str. 330-337. 118
„svou hvězdu“, což znamená, že ač nezná osudové zákony, přece se opírá o osud. Takový objektivní temperament vráží čelem do všech překážek a boří je, až přijde den, kdy on sám je jimi rozdrcen, naraziv na nějaký osud, který je tvrdší než jeho osud. Heros se řítí vpřed a dává život všanc, zkrátka jedná sám o sobě. Člověk víry, mystik, vchází do spojení s myšlenkovým a akčním kruhem, v němž vládne vůle, dobrá nebo zlá. Takový subjektivní temperament v sobě nechává působit buďto Boha, který se projevuje těmi, kteří chtějí a usilují o dobro, nebo i Satana, kterého lze definovat jako hromadnou vůli směřující ke zlému. Mystik jedná skrze jiného. Člověk vůle a zároveň víry, opravdový adept, dobře ví, že v dokonalé shodě obou těchto mocností spočívá nejvyšší magická síla; vnitřní a okultní magnézie není ničím jiným. Takový harmonický temperament vstupuje do okruhu spojených vůlí, aniž by se zřekl vůle vlastní. Připojuje svoji sílu k síle svých spolubratří a rozkazuje vlastním jménem právě tak jako jejich jménem. Chápe se vlády nad fluidy a uzavírá přístav loďstvu nepřátelských vůlí. Adept jedná skutečně sám o sobě i skrze jiné. Je psáno, že víra hory přenáší, a právě tak je jisté, že nic neodolá moci vůle. A co říci o účinnosti, kterou dostihuje adeptova vůle, participujíc harmonicky na obou? I sama touha je tvůrčí, poněvadž nepřímo pochází z té i oné. Podobá se vůli nepovědomým despotismem svého vzmachu a víře pošetilou a často i nerozumnou důvěrou v ukojení toho, po čem dychtí. Zabývali jsme se problémem přirozených signatur, velmi přesných hieroglyfických výrazů vrozených zvláštností, jejichž soupis odevzdává hromadná i individuální vůle tvárlivé mohutnosti za tím účelem, aby jeho otisk sdělila siderálnímu útvaru, který pak v jeho důsledcích vytvoří fyzické tělo. Tento mechanismus tvůrčí účinnosti, jehož východiskem je vůle a posledním cílem hmota, je třeba dobře znát, dříve než povíme, co nám ještě zbývá říci o užití vůle v obřadné magii. U Saint-Martina nalézáme jako přechod neobyčejně poučnou epizodu, která může čtenáři velmi prospět. Několik zdánlivě bizarních stránek, s nimiž jej seznámíme, obsahuje více teoreticky i prakticky cenných tajemství než celá objemná, seriózní a až k usnutí vážná díla pojednávající ex professo o okultních vědách. To budiž čtenáři výstrahou! Který svědomitý pěstitel okultismu - a my nevyjímáme ani intelektuální potomstvo SaintMartina - se neobtěžoval meditovat o pohrobním díle milovníka skrytých věcí, o epicko-magické básni o 102 zpěvech, nazvané Le Crocodile ou la guerre du Bien et du Mal (Krokodýl čili boj dobra se zlem)? Mnozí obdivovatelé tohoto velikého mystika se zdržují v tichém souhlasu kritiky tohoto „mistrova bludu“ (to je přejatá obvyklost). Nuže, my tu potvrzujeme - a žádný opravdu vzdělaný zasvěcenec nás neobviní ze lži - že Krokodýl je nádherná burleskní epopej odhalující veliké arkánum, „mysterium magnum“ Jakuba Boehma. Veškeré osoby jsou alegorické. Paní Jof, choť klenotníka, není než víra, moudrost neboli nebeská Sofia; Sédir, to je člověk touhy, jenž hledá svatou pravdu, aniž by se vzdával úlohy činného člověka, čímž prospívá spoluobčanům; dobrovolník Urdek (ur d‘eš, va rWa, světlo ohně) značí přirozené médium, jež se stává adeptem a jehož astrální schopnosti se zjemňují a sublimují ve světlo slávy; konečně Ráchel, (la-var, reš-el, božský princip [duše]), dcera adepta Eleazara,1 je nevěsta zaslíbená Urdekovi, atd. Krokodýl (či Tyfon), egyptské zosobnění nižšího astrálu, ohnivý ještěr, vtělení nachaša, pohltí obě armády, armádu dobra i zla. Kdybychom chtěli vysvětlit skrytý smysl této rabelaisovské příhody, vedl by nás tento úkol příliš daleko. Abychom pochopili epizodu, k níž chceme přistoupit, postačí, víme-li, že Urdek, zkoumatel tajemných světů, je novým Jonášem. Divy, jejichž byl svědkem ve velrybím břichu, se vztahují k tajemstvím nadsmyslných oblastí makrokosmu v jejich vztahu k lidskému mikrokosmu. Konečně po mnohých, symbolicky velmi význačných obratech, vnikne dobrovolník Urdek do podzemního prostoru, vyhloubeného ve skále a ze všech stran uzavřeného. Září tu nepochopitelné světlo. Tu se před jeho zraky objeví antické město, zasypané zemětřesením r. 425 př. Kr. Průčelí mramorové brány hlásá Urdekovi jméno tohoto města: Atalanta. 1
Je velmi pravděpodobné, že Saint-Martin chtěl v podobě portugalského žida zobrazit svého mistra Martinèsa de Pasqually. 119
Pohroma nic nezničila. Domy a paláce jsou neporušené, ulice úplně volné a bez sutin. Občané, které blesk zasáhl právě v okamžiku, kdy obstarávali svoje záležitosti, stojí v té pozici, ve které je zastihla smrt. Urdek si podrobně prohlíží zajímavé pohřebiště, jež bychom mohli nazvat hlavním městem astrálního světa. Zázraky, které zde vidí, nemůžeme podrobně rozebírat a důrazně nabádáme vážné pěstitele okultismu, aby meditovali o celém tomto báječném vypravování, v němž amboiský theosof lépe než kde jinde popsal v průhledné alegorii tajemství oblasti, kterou tak dobře znal, totiž oblast nadsmyslnou. Nejprve je tu charakterizována tvárlivá moc astrálního fluida v mohutných rysech. Pro mladého vojína je nade vše snazší poznat mravy tohoto národa, jeho ducha a konečně i charakter každého obyvatele. „Neboť týž fyzický zákon, který způsobil, že všechny substance a všechna těla, hermeticky uzavřená v tomto městě, neutrpěly na svém zevnějšku, rozšířil svoji záchovnou moc i na sama slova občanů Atalanty a způsobil, že jejich stopy jsou ztělesněné a viditelné jako všechny jiné předměty v tomto nešťastném okrsku.“1 Urdek vchází postupně ke guvernéru města, pak k filosofovi; poté k lékaři, který umíraje viní záhadnou osobu jakéhosi „hierofanta z ulice opic“ z očarování; Urdek je přítomen zkoumání pamětí, poctěných cenou akademie věd; je to poslední její zasedání, které bylo přerušeno nešťastným převratem. Konečně vniká do chrámu, kde káže strašný hierofant, velmistr kruhu zvrhlých mágů; veden magnetickým proudem tohoto černého mága se náš dobrovolník odváží až do zlosynovy okultní laboratoře a podrobně vypočítává divy, jejichž byl svědkem. Alegorie je plná zjevení, jak co se týká astrálních proudů, řízených lidskou vůlí, tak co se týká hromadných čárů a strašných zákonů, ovládajících zpětný náraz, jakož i vzájemné zničení zlých prvků, takže se zajisté zavděčíme čtenáři, reprodukujíce nejdůležitější místa tohoto příběhu. Hle, peristil chrámu zasvěceného pravdě; překročme jeho práh s Urdekem, jemuž přenecháme slovo: „Vejdu (praví Urdek) a vidím veliké shromáždění lidu, který se zdál naslouchat slovům muže, stojícího na kazatelně a mluvícího k němu. Mohl jsem zcela pohodlně číst všechna slova jeho promluvy, jež se zachovala velmi znatelně, a mohu říci, že tato promluva obsahovala vše, co nejčistšího a nejimpozantnějšího, jak co do přesnosti, tak co do svatosti, kdy učila Portikova a Pyreova filosofie. Avšak - ohromující věc! - vedle těchto viditelných slov, vyšlých z řečníkových úst, jsem pozoroval také slova v jeho nitru, která byla sice méně znatelná, avšak přece jenom natolik, že jsem je mohl rozeznat a číst. Byly to jaksi zárodky slov, z nichž jedny byly vyvinuty téměř úplně, druhé jen z polovice, z třetiny.2 Co mne však překvapilo a naplnilo rozhořčením, bylo to, že smysl oněch slov, která jsem pozoroval uvnitř řečníkova těla, byl naprostým opakem slov, jež vyšla z jeho úst. Slova vyřčená nahlas byla rozumná, moudrá a učená, ale tato byla bezbožná, výstřední a rouhavá, takže mi nezbylo, než abych se domníval, že si tento řečník tropil šašky z celého posluchačstva a že nevěřil ničemu z toho, co jim kázal. Protože tento řečník pojednával o věcech svatých, a to veřejně, musel vynaložit veškeré úsilí, nejen aby nepohoršil svůj lid, nýbrž aby jej dokonce uspokojil; poněvadž však na druhé straně toto úsilí samotné odporovalo jeho vnitřním citům, musel také zdvojnásobit své vnitřní úsilí, aby udržel protiváhu tomu, co musel nahlas kázat. A toto tajné úsilí, ještě více rozjitřujíc jeho svatokrádežné myšlenky, dávalo zároveň slovům, z nich se rodícím, určitější a patrnější ráz. Zkoumaje pozorně jsem si všiml, že z jeho srdce vycházel proud týchž bezbožných a svatokrádežných slov. Tento proud byl temné a bronzové barvy a byl dvojitý; to znamená, že jeden se vracel a druhý vycházel. Řečníkovo srdce bylo jakýmsi ohniskem, cílem tohoto dvojitého proudu. Tyto výrony následovaly rychle za sebou a šířily se po celém chrámu, ano i mimo něj, neboť se vstupní branou ubíraly dále. A protože jsem viděl, že stejnou branou opět vcházejí, soudil jsem, že je ještě druhé ohnisko na druhém konci proudu; i rozhodl jsem se, že je hned vyhledám, jda po stopách tohoto úkazu, jež byly zcela patrné. Procházím tedy, nikoli bez utrpení, tímto dlouhým řetězem bezbožných slov řečníkova srdce a 1 2
Le Crocodile, str. 263. Srov. popis „stromu s desíti tisíci obrazy“, str. 245-246. 120
odvracím oči od každého jiného předmětu, tak jsem byl dychtiv ukojit svoji zvědavost. Vycházeje z oné veliké brány viděl jsem, že tento zkažený proud se zatáčí vlevo do široké ulice, na jejímž konci se nalézalo eliptické, dosti rozsáhlé náměstí. Proud prošel jeho středem, vešel do tmavé uličky, špinavé, neurovnané a do omrzení dlouhé; na jejím konci odbočovala jiná ulička, která se mi zdála ještě odpornější, ještě špinavější a křivolačejší. Tyto odpornosti byly částečně mírněny radostí a nadějí, že naleznu, po čem jsem tak horoucně bažil, neboť pohlížeje na nápis této šeredné ulice jsem zjistil, že se nazývala »Ulicí opic«. A nedošel jsem ani ke dvacátému domu této ulice, když dvojí proud slov, který mne sem vedl, vešel do brány, nad níž bylo napsáno hierofant. Představte si moje uspokojení. Nepochyboval jsem ani dost málo, že tento hierofant byl touže osobou, o níž mi onen umírající lékař dal jakési poučení, a že byl tedy totožný s oním kazatelem ve chrámu. Vešel jsem rychle do brány. Kráčím - stále v matném světle obojího proudu - malou temnou chodbou, na jejímž konci bylo schodiště, jehož jedna část vedla do hořejších komnat, druhá pak příklopem sestupovala do sklepa. Proud směřoval k tomuto příklopu, i pozvedl jsem jej a nahlédnul až do sklepa, kam jsem se dostal asi po padesáti schodech. Zde jsem nalezl veliký prostor pětiúhelníkového tvaru. Čtrnáct osob tu sedělo dokola na železných křeslech a každá z nich měla nad hlavou napsané jméno udávající její funkci i postavení v tomto shromáždění. Na konci sklepa na vyvýšeném výstupku o dvou stupních stálo jiné železné křeslo, větší než ostatní a lépe udělané, avšak prázdné, a nad ním bylo napsáno velikými písmeny HIEROFANT. Byl jsem úplně přesvědčen, že jsem nalezl, co jsem hledal. Kromě onoho proudu slov, který mne přivedl až do tohoto sklepa a jehož druhým ohniskem bylo právě hierofantovo křeslo, tu byly, ještě jiné podobné proudy, jež vedly od tohoto křesla do úst každého ze čtrnácti přísedících, a odtud se opět vracely k hierofantovu křeslu, takže jsem soudil, že hierofant byl jaksi duší jejich slov a oni že byli jenom jeho orgány a nástroje. Uprostřed prostoru stál veliký železný stůl pětiúhelníkového tvaru jako sklep, na němž stála jakási svítilna z průsvitného papíru téhož tvaru, jejíž stěny odpovídaly stranám stolu i sklepa. Uprostřed svítilny zářil temný kámen, v jehož světle spatřoval každý z přísedících slova i celé věty, jež byly napsány na papírových stěnách svítilny a jež byly totožné se slovy, která jsem četl v hierofantově nitru. Před jeho křeslem stál podlouhlý stůl, na němž byly dvě železné opice, z nichž každá měla na tlapách a na hrdle řetízek, upevněný na stole, takže bylo celkem deset řetízků. Před železnými opicemi ležela veliká kniha, jejíž listy byly rovněž železné, a já jsem je mohl po libosti obracet a číst. Jasně jsem četl úmluvy, uzavřené mezi vyslanci těchto okultních doktorů a mnohými dobyvateli země, a strašné podmínky, za kterých jim vydávali na milost i nemilost národy tohoto světa... Četl jsem, že účelem těchto podniků bylo, aby zničily řád všech věcí a zavedli místo něho řád fiktivní, který by byl pouze klamným obrazem pravdy. Měly být zvráceny všechny výpočty, známé jako výpočty Pythagorovy, a tak zmateny, aby ani ten nejprostší a nejlépe uchovaný duch po nich nemohl nalézt stopy. Tímto zákonem měly být proměněny všechny přírodní i duchovní říše v jedinou říši; všechny substance, ať hmotné či duchovní, v jedinou substanci; všechny vlastnosti, dobré i zlé, ve vlastnost jedinou; a tato jediná říše, jediná substance, jediná akce, jediná vlastnost měly sídlit v tomto náčelníku shromáždění čili v onom hierofantu, který se již chystal k tomu, aby uvedl tuto nauku do světa, žádaje za odměnu již zaživa pocty zbožnění, a to zbožnění s vyloučením všech jiných bohů...“ Urdek, třesa se rozhořčením, čte v tomto žaláři ohlášení všech běd jež měly stihnout Evropu, dovídá se, že jedině bílý mág, označený jako nesmiřitelný odpůrce tohoto zlého theurga, má zpřetrhat jeho hrozné sítě a zničit jeho ohavné plány. Tu Urdek poznává, že se v jeho srdci rodí mocná touha, aby zjistil jméno vznešené osoby. „Ta touha mne tak uchvátila, že byla jako palčivý oheň v mých prsou. Náhle však, protože se oheň nemohl již déle udržet v mých prsou, vyšlo ze mne světlo oslnivé bělosti,1 a já jsem v něm spatřil zářit třikrát za sebou jméno Eleazar... Vězte, že v tom okamžiku, jakmile se jméno Eleazar objevilo v této podzemní prostoře, oněch 1
Srov. Boehme, Les trois Principes de l‘Essence divine, d. I., kap. I. a II. a zvláště str. 14-15 (světlo plozené ohněm). 121
čtrnáct mužů na křesle obživlo, strašlivě se kroutilo a šklebilo; vězte, že ony zvláštní proudy, které je pojily s hierofantovým křeslem, se od tohoto křesla oddělily a znova se vrátily do těchto čtrnácti mužů, což, jak se zdálo, stav ještě zhoršilo; vězte, že ony železné opice, připoutané k onomu stolku, ihned obživly, odpoutaly se a každá zrodila šest živých opic. Těchto čtrnáct opic se nyní vrhlo jako jestřábi na oněch čtrnáct mužů a sežralo je. Vězte, že sám hierofant byl okamžitě přiveden prudkou přitažlivostí z chrámu až na své křeslo. Tam byl ještě více trápen než čtrnáct ostatních; vězte, že oněch čtrnáct opic se na něho vrhlo a sežralo jej, vyrvavše mu dříve oči; vězte, že tyto opice, když všechno sežraly, se nakonec sežraly navzájem a nezůstalo po nich ani památky. Vězte konečně, že nastalo tak prudké zemětřesení, že vše se na mne již již řítilo. Avšak uprostřed tak hrůzných výjevů mne uchopila neviditelná ruka... a přenesla mne, nevím ani kudy a jak, až do této stoky v ulici Montmartre, kde, jak víte, jsem vystoupil na zem.“1 Máme odvahu se domnívat, že naše veřejnost je příliš pokročilá na této cestě, aby nepoznala důležitost této alegorie, kterou jsme si přáli rozvinout před jejími zraky. Tato epizoda je symbolickým popisem kruhu černých mágů, který byl zachycen a načrtnut právě uprostřed jejich zločinných operací. Baterie vyrábějící zlé vlivy je zapnuta, magnetický řetěz napjat: Hřích funguje... Zkoumejme hlavní podrobnosti této scény. Onen pekelný stroj je postaven ve sklepě. Od nepamětných dob, všude tam, kde člověk proklínal a svolával na hlavu svého bratra Vulkánovy blesky, volil proklínač ke svým operacím podzemní útulek jako kovárnu tohoto boha na ostrově Lemmu. Od podzemních chrámů krvavé theurgie nejstarších prehistorických dob až k jeskyním pekelné Hekaty a klenutých sklepů středověkých čarodějů byla konána díla hněvu, praktiky Satanovy, Sethovy (Tyfon-Seth egyptský), Saturnovy vždy v podzemí. Tak velí magický rituál; tento všeobecně přijatý předpis odůvodňují zajisté obdoba i okultní zkušenost. Do sklepa se sestupuje padacími dveřmi, které se otvírají nad padesáti schody stínů; to je obrazný protiklad padesáti bran světla či inteligence. Pětiúhelníkový prostor se rovná obrácené plamenné hvězdě, jež je symbolem zločinné vůle. Je známo, že pentagram, v němž je nakreslen obraz lidského mikrokosmu (vůle, rozumu, lásky, síly a krásy), je hieroglyfem, který je možno obrátit; ve své přirozené poloze, s jediným hrotem vzhůru, je štítem mága světla a vyjadřuje dobročinné síly a slavné výsady inteligence, dobrovolně sjednocené na prozřetelnostní úrovni; pět písmen jména bohočlověka, hwvhy, se třpytí v paprscích této hvězdy. Byla-li však hvězda obrácena, pak je jen symbolem nepravosti, zatracení a rouhání; z obou vztyčených hrotů se stávají rohy nečistého kozla hrozícího nebi, jehož hlava vyplňuje hvězdovitý pentakl se svýma svislýma ušima v postranních cípech a se svou zcuchanou bradou v jediném hrotu dolejším. Ostatně je třeba poznamenat, že ve zvláštní soustavě amboiského filosofa se dostalo číslu pět nešťastných, neblahých vlastností. V univerzální knize člověka o desíti listech je pátý list listem modlářství a hniloby.2 Pětiúhelníkový tvar železného stolu a papírové svítilny má stejný tajemný význam. V obřadné magii, bílé i černé, vstupují operatéři do kruhu, který je symbolem spřátelených vůlí: církve svatých nebo synagogy zvrhlých. Zlý pětiúhelník tu nahrazuje evokační kruh.
1
Le Crocodile, str. 359-369. Des Erreurs et de la Vérité, ou les hommes rappelés au principe universel de la Science; Edinburk (Lyon), 1775, str. 256.
2
122
Pentagram bílé magie
Pentagram černé magie
Tři soustředné obrazce tvoří okultní pevnost s trojím náspem okolo černého kamene ve středu svítilny, vysílajícího matné světlo. To je elagabala,1 kámen mudrců nepravosti, sluneční emblém modlářství. Klamné paprsky linoucí se z kamene a ozařující podvodné hierogramy, namalované na stěnách svítilny, pocházejí sice od Slunce, avšak jsou odražené a ochlazené infernální Lunou. Černý křemen světélkuje mrtvým světlem, jež poloprůsvitný papír činí ještě matnějším. To je ob bwa, negativní fluidum, v němž se plazí larvy nebo plavou slupky nekromantie. Čtrnáct pomocníků hierofanta sedí v kruhu na železných křeslech okolo železného stolu. Připočtěte mistra k žákům a obdržíte číslo hromadné zvrhlosti a osudových proudů pudů, patnáctý tarotový klíč ďábla. Stůl, křesla a ostatní, vesměs železné předměty, označují povahu tohoto shromáždění, jež ovládá Mars; a tato planeta, zhoršená blízkostí Saturna, jehož signaturu jsme již vytkli, značí chladnou a nesmiřitelnou zvrácenost, hrubou a nevrlou pýchu a, díky Bohu, též zkázu a konečné zřícení. A není snad vyvýšený výstupek o dvou stupních, na němž stojí hierofantovo křeslo, znakem nečisté dvojice, principu všeho antagonismu, všeho rozdělení, veškeré rozkolnické a svévolné moci? Podlouhlý stůl a dvě připoutané železné opice potvrzují tento znak a precizují jej. Nemůže být dokonalejšího znaku čarodějství nad tyto opice sedící v obou ohniscích eliptické stolní desky před hierofantovým křeslem. Satan, opice boží, je dvojaký, protože nedovede zachovat souzvuk ani se svými přívrženci ani se sebou samým! Černá magie není nijak původní, je otrockou imitací náboženství, znetvořenou moudrostí, a její rituály jsou převrácenými rituály therugickými. Hierofant je také opicí; jsa veleknězem stínu, přestrojuje se za kněze světla; jsa sektářem lži, provádí svojí k dobru nabádající přetvářkou ve chrámu pravdy opičí pokrytectví. Eliptický stůl je obrazem zlého kruhu který založil. Dvě opice v ohniscích elipsy zobrazují bídníkovu vůli řídící sympatický řetěz, napjatý jeho rukama, dvojakou a obojetnou vůli, která se stále zneplodňuje, stavíc se ustavičně proti sobě samé, protože takový je ortel, vynesený nad každým principem bludu a nepravosti. Nyní chápeme, co myslil SaintMartin „ulicí opic“... Tajemství magického řetězu se shrnuje v aforismu tohoto znění: Vytvořit pevný opěrný bod, umístit v něm psychodynamickou baterii a z tohoto bodu zvoleného za střed vyzařovat do světa astrální světlo, oživované vymezenou a formulovanou vůlí. Na to lze aplikovat onu slavnou androgynskou Khunrathovu devizu: Coagula, solve! „Zhušťuj“, tj. soustřeďuj fluidum vysokého napětí okolo rovnovážného středu; „rozptyluj“, tj. rozšiřuj do dálky toto dynamizované a tvé vůli podřízené fluidum, vysílej je proti předmětu, na který chceš působit. Báječné arkánum všeobecné magnezie, poslušné adeptů, je jedno a totéž. Magnezie je vnější, svými účinky patrný výraz vnitřního a v podstatě skrytého magnesu. Astrální světlo specializované adeptem se stává nositelem jeho vůle, lépe řečeno, jeho slova.2 Takový je význam onoho dvojího proudu slov, který se šíří magnetickými vlnami od hierofanta na kazatelně k důvěrníkům jeho okultního kruhu a pak se vrací se stonásobnou energií do svého východiště. Principy, které jsme vyslovili v předchozí kapitole, jednajíce o stolkové věštbě, bychom zde mohli uvést znova, ale stačí, když na ně jen poukážeme. Čtenář je zajisté již adaptoval - tato adaptace 1
Viz Eliphas Lévi, Dogme de la Haute Magie, str. 336. Hned uvidíme, až budeme pojednávat o znamení a jeho důležitosti v magii, jak je třeba definovat lidské slovo, které je vůlí, formulovanou a vyjádřenou znamením.
2
123
se přímo vnucuje - a skupině čtrnácti pomocníků obklopujících pětiúhelníkový stůl přiznal charakter trpný, kdežto hierofantovi přisoudil vlastnost prvku činného; jeho úlohou je, aby sjednocoval trpné duše svého okruhu pod vládu své velitelské a ovládající vůle. Řekněme hned, že utvoření tajemného řetězu je zřídka kdy tak metodické, tak chtěné, tak učeně kombinované. Stává se totiž, že jeho podstatné prvky, bezděčně - řekli bychom náhodně, kdyby náhoda pro zasvěcence neexistovala - poskytnuté, stojí k sobě v nesprávném poměru, nebo jsou pomíšeny směsí různorodých prvků. Aparát sice funguje, dosahuje však pouze minima výkonnosti. To je opakování toho, co jsme četli v kapitole 10 o mluvících stolech a o tvoření hromadných bytostí. Je naprosto jisté, že většina velikých věcí, které se dějí na zemi, bývá uskutečňována zvláštními magickými řetězy, napjatými vědomě nebo nevědomky, v součinnosti s prozřetelností nebo bez ní a ve spleti více méně příznivých okolností. Zřídka se vyskytují velicí zasvěcenci,1 kteří by jako Krišna, Mojžíš, Apollón2 a jiní, které není třeba jmenovat, odhodlaně a ve shodě s úmysly božské moudrosti vytvořili magické řetězy, schopné pozměnit tvářnost země. Lze také snadno spočítat ony mocné mágy světla i stínu, kteří - jako Jakub Molay nebo Ignác z Loyoly - vědomě, avšak v méně vznešeném a čistém duchu, vytvořili magické řetězy, dynamicky nesmírně rozsáhlé. Naprosto však nelze spočítat původce sympatických řetězů pudově napjatých; jsou to ti, jejichž dílo, zaručené a udržované přispěním velikých hromadností, které evokují nebo dokonce nevědomky plodí, nás ohromuje i po tolika stoletích svojí silou, doposud tak zázračně svěží. Příkladem toho jsou různé náboženské řády, jisté korporace, feniáni (členové tajného spolku pro odtržení Irska od Anglie; pozn. O. G.) a j. Pletou se tedy často, namítnete, „profaínní“ do magie, jako p. Jourdain do prózy, aniž by o tom věděli? Zajisté, milý čtenáři, a chtěl by ses tomu ještě divit.? Vizte velikány - a neobyčejné lidi - kteří fanatizovali svoji dobu; na jedné straně Napoleon, na druhé Cagliostro. Zkoumáte-li jejich historii v esoterním světle, dojdete k přesvědčení - nepřihlížejíce k zázrakům, u jedněch geniálním, u druhých fakírským - že svoji svrchovanou vládu nad veřejným míněním získali naučeným nebo pudovým užíváním sympatického řetězu, napjatého nad bezprostředním okolím.3 Jenže fascinace, kterou působili, jakož i tato vláda, se neudržely po jejich smrti, poněvadž se zakládaly ne tak na principu, jako spíše na osobě. Po této odbočce je třeba zakončit epizodu o Atalantě i její komentář. Dvojí proud rouhání připouští ještě jiné výklady, které jsme zamlčeli. Nesmíme všechno dávat příliš na srozuměnou, nýbrž je třeba také něco ponechat k rozluštění čtenářovu důvtipu. Proč magnetické fluidum vycházející z chrámu zahýbá vlevo? Odpověď je opravdu velmi snadná. Nesnadnější je již odpověď, která by vysvětlila eliptický tvar náměstí, jehož středem toto fluidum prochází. Tato hádanka stojí za to, aby byla rozluštěna, a naše předchozí výklady tu mohou nemálo přispět k jejímu objasnění. Pojmenujme nyní také pravým jménem onu knihu s ocelovými listy, v níž Urdek s hrůzou slabikuje čáry věštící budoucnost. Zasvěcenci již poznali tuto „stále otevřenou knihu krve“ věčného černého iluminismu. Hanebný kruh „převrácených bratří“ či ohavných mágů má jako vždy dva cíle, jichž chtějí dosáhnout právem i neprávem (což je jejich heslem) a pomocí fluidického řetězu: zničení pravdy, to je dogmatický cíl, a zardousení spravedlnosti, to je cíl sociální. V politickém směru neváhají tito lidé zaprodat národy despotismu, jako Jidáš prodal svého Mistra za třicet stříbrných. Již dávno znají Nimroda, svého starého spoluviníka, strašlivou a krvavou loutku, s níž dovedou hrát; neboť v tom okamžiku, co líbají prach jejích sandálů, již drží a řídí 1
Viz krásnou knihu E. Schüré, Les Grands Initiés, Esquisse de l‘histoire secrète des Religions; Paříž, Perrin, 1889. Abychom řekli pravdu, v jistých bodech se naše idey neshodují s ideami Schüréovými, ale neváháme přiznat, že tato kniha náleží k nejsilnějším a nejúplnějším pracím řešícím tyto hluboké problémy. 2 Apollónovo poslání se může zdát na první pohled málo plodné; bylo totiž zcela esoterní. Výsledky skutečně nesmírné - jsou utajeny v akční sféře tajných společností, v nichž se mystéria Pythagora a platonských bratrstev uchovávala ke spáse budoucího lidstva. 3 „Napoleon (praví velmi pozoruhodně Fabre d‘Olivet), člověk osudový ovládaný myšlenkou, kterou sám vytvořil a kterou dovedl vnutit jiným...“ Hist. phil., d. II., str. 334. 124
provázky, které ji uvádějí do pohybu. Takový je pakt nepravosti mezi tyranií uctívající ďábla a kněžími zradivšími Boha-člověka. Ve směru dogmatickém chtějí tito černí mágové uvést do svatyně modlářství a zkaženost místo čistého spiritualismu Dia-Jova, ZeÝj pat¾r, Boha nejvyššího. Např. v Indii nahradili čistý esoterní védismus žalostnou naukou o prvotním bezvědomí a klamné nirvaně. Ve zvláštním případě byl jejich náčelníkem epikurejec žíznící po zbožnění, který se posadil na místo vypuzeného Pythagora. Ale něco přece znepokojuje hierofanta. V železné knize je psáno, že jistý mudrc to vše překazí; je to adept vysoké a božské magie, který vyšel z potomstva theosofa ze Samu. Je zplnomocněncem vznešeného sboru nebeských dítek, od něhož má svou moc a mystická práva. Jako společnost, neodvislých popisuje Saint-Martin skutečně nejvyšší areopag vyvolenců, reintegrovaných do nebeské jednoty.1 Eleazar, který není jejím členem, v ní má dojít palmy vyvolení. Sédir a Urdek do ní budou jednou připuštěni. Ejhle, živoucí prozřetelnost naší planety, bratrstvo světla, zřejmě postavené proti bratrstvu temnoty, dítky Slunce proti vyvolencům temného satelita.2 V Urdekovi zasvitne náhlé pochopení; zachvátí jej mocná touha, aby poznal toho, který zhroutí záměry zlosynů. Urdek, prostředník vlivů, zpředmětňuje svoji touhu. Objeví se Eleazarovo jméno... Ihned je porušena nastalá rovnováha zla. Okultní blesk, který nezasáhl svůj cíl, zákon odrazu zakročí. Bídné sdružení zase musí spolknout všechny svoje kletby. Proud rouhání je jedem, který se do nich vrací a který je dříve mučí, než je usmrtí. Avšak zlo se rozmnožuje ve svém okrsku; zvrácené projevy vůle se hemží v nepořádku; dvě připoutané opice oživnou, každá vrhne šest mláďat a těchto čtrnáct zvířat sežere oněch čtrnáct čarodějů, což znamená, že každý pomocník zla zahyne jako obět svojí zlé vůle. Odrazná smršť se řítí i na hierofanta, uchvátí ho a neodolatelnou silou ho vrhne do středu řetězu. Hle, již se objevil na svém křesle, trápen více než jeho čtrnáct žáků. Musel totiž zhltnout nejenom jeho vlastní volní jed, nýbrž i volní jed svých čtrnácti žáků, za něž je odpovědný jako mistr a inspirátor; 1
Viz velmi správné a analogické náhledy Eckhartshausenovy. Uveďme několik zlomků, vzatých z poslední knihy, kterou uveřejnil: „Náboženství se dělí na náboženství vnitřní a vnější. Školy moudrosti se také dělí na školy vnitřní a vnější. Školy vnější se drží litery hieroglyfů, školy vnitřní jejich ducha a smyslu. Vnější náboženství je spjato s náboženstvím vnitřním obřady. Vnější škola je spojena se školou vnitřní hieroglyfy. Synu pravdy! Je pouze jeden řád, jedno bratrstvo, jedno sdružení lidí stejně smýšlejících, jejichž cílem je dosažení světla. Nedorozuměním vyšly z tohoto střediska nesčetné řády. V zevnějším ceremoniálu vnějška panuje mnohost, pravda je však pouze uvnitř. Mnohost bratrstev má svou příčinu v mnohosti výkladů hieroglyfů podle času, potřeby a okolností. Pravé společenství světla může být pouze jediné... Všechny bludy, všechna rozdvojení, všechna nedorozumění, všechno, co v náboženstvích a tajných společnostech způsobuje tolik poblouznění, se týká pouze litery; duch zůstává stále nedotčen a svatý; vše se vztahuje pouze na vnější oponu, na níž jsou psány v hieroglyfech obřady a rituály nic se netýká nitra. Naší vůlí, naším cílem, naší úlohou je to, abychom všude oživili mrtvou literu a darovali všude ducha hieroglyfům a živou pravdu hemživým znamením, nečinné učinili činným, mrtvé živým; to vše nemůžeme sami od sebe, nýbrž skrze zářného ducha, toho, jenž je moudrostí, láskou a světlem světa a jenž se chce stát také vaším duchem a vaším světlem. Až dosud byla nejvnitřnější svatyně oddělena od chrámu a chrám uzavřen těm, kteří byli v předsíni. Nadešel čas, kdy se má nejvnitřnější svatyně spojit s chrámem, aby ti, kteří jsou v chrámu, mohli působit na ty, kteří jsou v předsíni, dokud by předsíň nebyla odstraněna. V naší svatyni, která je nejvnitřnější, jsou všechna mystéria ducha uchována neporušena; nikdy nemohla být profanována profánními nebo poskvrněna nečistými. Tato svatyně je neviditelná jako síla, jejíž působení jenom poznáváme. V naší škole mohou vyučovat všichni, neboť naším učitelem je světlo samo a jeho duch. Naše vědy jsou dědictvím, které bylo přislíbeno vyvoleným nebo těm, kteří jsou schopni přijmout světlo. Praktikováním našich věd se spojuje božství s dítkami lidí. Nyní jsme naplnili svůj úkol a zvěstovali vám blízkost velikého poledne a spojení nejtajnější svatyně s chrámem.“ (La Nuée sur le Sanctuaire, ou quelque chose dont la philosophie orgueilleuse de notre siècle ne se doute pas. - Mrak nad svatyní čili něco, o čem pyšná filosofie tohoto století nemá tušení. Paříž, 1819. str. 67-84.) 2 Srov. La Lumière d‘Égypte, str. 112 a násl. 125
všechny opice jej napadnou současně. Mohl by snad zachránit život novým hříchem, obrátě smrtící proud na nějakou náhradní obět, která by zemřela místo něho. Avšak přepaden tolika nepřátelskými silami, ztrácí hlavu a jeho obvyklá jasnovidnost je ta tam. Symbolem této okolnosti je pro nás fakt, že opice mu nejprve vyloupnou oči. Od té chvíle je ztracen; dostává se mu odměny za jeho zločiny a umírá. Konečně - jaký to div! - opice se rozmnožují jen několik okamžiků před svým vlastním zničením; neboť nevidouce již člověka, kterého by roztrhaly, obracejí svůj vztek proti sobě samým a navzájem se sežerou. A hle, nezůstává po nich ani památky. Tak je tomu i s převrácenými vůlemi. Doba, kdy se zlo rozmnožuje a bují, bývá často předzvěstí jeho příští sebevraždy a zničení. Takový je esoterní výklad těchto překvapujících stránek svědčících o tom, že markýz SaintMartin, tak vzdálený theurgickým ritům své prvotní školy a uchýlivši se s Boehmem na neposkvrněné vrcholky transcendentní filosofie, choval odpor k astrálnímu světu, nikoli pro nedostatek příslušnosti, nýbrž následkem antipatie, a že by se byl stal kdyby byl chtěl - velikým adeptem praktické a obřadné magie. Poněkud zanedbávána Saint-Martinem náleží nicméně tato větev, k nejžádoucnějším větvím zářného stromu vysokých věd. První zasvětitel „Neznámého filosofa“ Martinès de Pasqually, ji učinil hlavním předmětem svého učení, jak dovodil náš přítel, doktor Papus, v podivuhodné studii.1 Není pochybnosti, že autor Krokodýla, zidealizoval svého starého mistra v osobě Eleazara. Přál si složit mu takto daň z vděčnosti a zároveň vzdát mu bezděčnou poctu svého synovského obdivu. Symbolická epizoda o Atalantě, z níž jsme opsali a komentovali několik nejdůležitějších stránek, bude nejlepším pojítkem mezi tím, co předcházelo, a tím, co bude následovat o vůli v člověku a vesmíru. * * * Pověděli jsme již, jak hromadná vůle, jíž si jedinec není vědom, poněvadž náleží druhu, ovládá, vytváří a zpracovává hmotu, dík zprostředkující činnosti individuální tvárlivé schopnosti, která vytváří astrální tělo, přiměřené prostředím, jimiž duše prochází. Jak může již zde na zemi individuální vůle vědomě nebo nevědomky znova nabýt svých rajských výsad a stát se tvůrčí na úrovni nadsmyslné a následkem toho i na úrovni hmotné? To je problém, jehož řešení jsme již naznačili a jejž je třeba ještě vyjádřit patřičnými výrazy. A právě vykonávání této tvůrčí moci je vlastně magií. Magii lze praktikovat buď přímo, působením éterického těla na nevažitelná fluida - ať už si adept tvoří nové proudy v astrální látce, nebo užívá proudů již existujících - nebo nepřímo tím, že vůle může rozšířit svoji vládu i na jisté neviditelné bytosti. První i druhý stupeň operací předpokládá moc, jíž nelze nabýt či, lépe řečeno, vyvinout pouze metodou stupňovaného cviku, jehož nejsou všichni lidé schopni. Toto všeobecné pravidlo připouští, jako všechna pravidla, výjimky. Někteří jedinci se rodí magiky, tj. aktivními prostředníky, nebo médii, tj. pasivními mágy. 1
L‘Illuminisme en France (1767-1774). Martinès de Pasqually atd.; podle nových a zcela neznámých pramenů; Paříž, Chamuel, 1895. Tato kniha, v níž nynější prezident martinistické Nejvyšší rady důmyslně a kriticky použil mnoha svazků důležitých poznámek a vlastnoručních dopisů pocházejících přímo od Martinèsa a jeho žáka, Wuillermoze způsobila pravou revoluci v historii mystiky. Vyvrací mnohé domněnky o nauce tohoto theosofa, které byly považovány za pozitivní, a opravuje množství všeobecně přijatých nesprávností týkajících se jeho osoby. Tak don Martinès, kterého pokládali za žida portugalského původu, je docela dobrým katolíkem a Španělem, jak o tom svědčí jeho jméno a křest jeho synů. Toto jméno obecně psané Dom MartinezPascalis, které jsme my sami podle jeho nejbližších žáků (Saint-Martina, abbé Fourniéra) psávali Martinetz de Pasquallys, vykazuje skutečně tyto dva odlišné způsoby psaní. Don (a nikoli Dom) Martinès de Pasqually de la Tour, to by byla správná ortografie podle podpisu tohoto theurga. Ostatně je třeba poznamenat, že v době, kdy žil, nebyla ortografie vlastních jmen ustálena; velmi často vídáme, že dva bratři se podepisují různě. F. K. Barlet ve své rozvážné kritice v revui l‘Initiatiou (z října 1395), nadepsané Martinès de Pasqually et les miroirs magiques, probírá silné i slabé stránky martinesovské theurgie. 126
Pojednali jsme o nich v naší první knize, Chrámu Satanově,1 a vrátíme se k nim v kapitole 12, až budeme jednat o magickém otroctví. Sem zařadíme některé poznámky týkající se sporných otázek magnetismu a spiritismu, o nichž jsme již pověděli svoje mínění.2 Na magnetismus a sugesci můžeme pohlížet z dvojího hlediska, činného a trpného, a to buď z hlediska operatérova, který působí, nebo ze stanoviska subjektova, který (jak již jeho jméno naznačuje) toto působení zakouší. První hledisko by náleželo do této kapitoly. Postačí, když se ho dotkneme několika slovy, abychom objasnili povahu tzv. magických úkazů (např. fascinace, uhrančivého pohledu atd.), jež se nechají redukovat na zakuklené případy magnetického nebo sugestivního působení. Baron du Potet příliš generalizuje svoji formuli, když prohlašuje, že „magnetismus je klíčem k okultní vědě všech časů a národů“,3 a jsa později nucen připustit existenci neviditelných bytostí, nadaných inteligencí a vůlí, musel loajálně a nejvýš ochotně přiznat, že nechť se táhne říše živočišného magnetismu jakkoli daleko, přece jisté úkazy přesahují jeho racionální hranice.4 Je však jisté, že velmi mnoho fakt, tzv. okultních, lze vysvětlit touto teorií, jak ji její průkopníci definují a dokonce i praktikují. Mesmer totiž ve svém teoretickém souhrnu XXVII. proposicí, jakož i ve svých pozdějších spisech nastínil celý systém magnetismu, jehož formule, mnohde nesprávná a popletená, svědčí nicméně o tom, že již měl, jak se zdá, kladné tušení o nauce o všeobecném oru, která je v okultismu tradicionální. V tomto kosmickém fluidu se koupají všechny věci; jsouc nositelem života, je látkou i silou zároveň a svojí dvojí polaritou, odpovídající jeho dvojí povaze, tvoří, oživuje a obnovuje všechna těla. Popud a odpor, síla odstředivá a dostředivá, takový je dvojí způsob jeho polarizace. Vychází z něho dvojí všeobecný proud, příliv a odliv, hvězdy se přitahují a odpuzují, a z toho plyne gravitace planet. Tento působce jeví, zejména v lidském těle, vlastnosti, analogické vlastnostem magnetu (magnetismu). Soustava čivní poslouchá vůli, kterou uchovává a rozvrhuje. Magnetismus lze sdělit jiným předmětům, živým i neživým, podle jejich vzájemné vnímavosti. K fluidickému působení může docházet i na velikou vzdálenost bez viditelného prostředníka. Tato síla může být hromaděna, soustředěna a přenášena. Odráží se a zmnohonásobuje se zrcadly jako světlo. Zvukem se šíří a dynamizuje. Zdraví živých bytostí vyplývá z fluidické rovnováhy; poruší-li se, vzniká nemoc. Úsilím vůle a užitím tahů může člověk rozptýlit přílišné nahromadění tohoto fluida a soustředit je tam, kde se tohoto nositele života nedostává, a dát mu obíhat v mocných proudech celým organismem. Člověk může zkrátka hojit nemoci svého bližního tím, že v něm obnovuje rovnováhu. To je teorie doktora Mesmera, sice značně omezená, zato však očištěná, neboť je známo, jaké dodatky k ní přidaly objevy jeho nástupců. Puységur omezil, jak se zdá, magnetismus na pole terapeutiky; fáze tichého oživení nahradila krize a křeče, které byly ještě nedávno v módě. Pověstný Mesmerův střízek, zhušťující fluida, byl velmi výhodně vystřídán magnetizovaným jilmem na náměstí v Buzancy. Na sta nemocných přicházelo každodenně zavěsit se na větve tohoto staletého stromu, zpod jehož kořenů se zdál vyvěrat pramen mládí... Avšak náhle došlo k netušenému úkazu u nemocných, kteří se tu léčili: k magnetickému spánku! Veliká revoluce v Mesmerově království, příchod somnambulismu. A za ním přicházejí všechny zázraky jasnovidnosti, aby zmátly učence, kteří uznají za jednodušší, aby popírali tato fakta, a tím se zprostili povinnosti vysvětlit je. „Ignoramus,“ zvolal jeden z nich, „et ignorabimus.“ Od té chvíle nastává pravá rychlopalba zázraků. - Faria jediným, velitelsky proneseným slovem přivádí do spánku celé skupiny skeptiků. Jediné jeho gesto proměňuje po vůli subjektů čistou 1
Le Temple de Satan, str. 121 a 399-408. Viz Clef de la Magie noire, str. 71-78, 169-171, 185, 192196. 2 Le Temple de Satan, str. 376-377, 393-427. 3 Magie dévoillé, ou principes de Science occulte, Saint-Germain, 1875, str. 58. 4 „Jednoho dne, když jsem psal Odhalenou magii, cítil jsem, že jsem byl silně uchopen vzadu za nákrčník. Násilně zvednuv hlavu, spatřil jsem za sebou tři osoby. Dům byl uzavřen, i nevěděl jsem, jak se tu octli, a prvním mým pohybem bylo bránit se. I zasadil jsem prudkou ránu pěstí tomu který mne držel. Má pěst a mé rameno pronikly naskrz jeho tělem. Byl to duch, který položil prst na ústa a řekl: »V této knize vyprávíš věci, jež je třeba zamlčet,« a nato všichni tři zmizeli.“ Baron du Potet, citovaný Dunandem v Révolution en Philosophie, str. 376. 127
vodu v rozmanité a výtečné likéry. Jiní pokusníci praktikují jasnozrak, jasnosluch, diagnostickou intuici ve spojení s intuicí o přiměřených lécích. Nemocný dotazován ve spánku svým magnetizérem, se stává svým vlastním lékařem. A za našich dnů se podařilo Liébeaultovi a Focachonovi přiložit imaginární zprýštidlo (vesicatorium) sugescí. A plukovník de Rochas dokazuje vymístění citlivosti a skutečnost odrazného úkazu, jenž vysvětluje očarování. Leč zde již stojíme na samé hranici fakt, jež lze odvodit z pouhého magnetismu; s Crookesem bychom ji už překročili. Co se týká ohromující sugesční teorie,1 kterou přinesla nancyská škola v jejím posledním a přesném výrazu, její zřetelný mechanismus, tak přesný a možno říci tak matematický, je s to, aby uspokojil i zmátl naše pozitivisty; avšak okultní raison d‘être, příčina sugesce, je naprosto neznámá i těm, kteří bedlivě studují její způsob a s veškerým důmyslem a logikou odvozují její zákony. A tato příčina spočívá ve strašlivém tajemství. Nebudeme tu opakovat úvahy, které jsme vyslovili ve své předešlé knize, právě tak nebudeme zasahovat do látky další kapitoly. Čtenář nechť si zapamatuje pouze to, že každá sugesce, uložená myslící a volní bytosti, se rovná čarodějství skutečného posednutí, byť i omezeného ve své tyranii, a že každý sugestér z povolání je očarovatelem v malém, to jest vědomým nebo nevědomým čarodějem. Duše svých subjektů přivádí k šílenství, naplňuje je larvami, oživenými myšlenkami a astrálními odlesky podle okolností, a ten, koho nevydá v plen hltavým upírům, může mluvit o štěstí. Každá duše myslí a každá myšlenka sama je nevažitelnou duší a každá duše se hledí na zemi vtělit; je jeden tvar existenčního boje... Když se tedy vyslovená myšlenka snaží přemluvením získat místo v cizích mozcích, je to její úkol a je to zcela spravedlivé. Avšak, když otec myšlenky ji vkládá do mozku bytosti, magicky zbavené svobodné vůle, může něco více obtížit morální odpovědnost? Je k tomu zapotřebí dost sebedůvěry, chce-li to někdo podniknout; nikoli jednou po zralé úvaze a za účelem závažného výsledku, nýbrž každodenně, z povolání nebo zvyku nebo z mánie, a je nutno operovat s klidným vědomím. Fascinaci realizujeme sugescí. „Jednoho dne,“ vypravuje Bodin, „spatřil pověstný čaroděj Deseschelles2 jakéhosi dobrého faráře uprostřed osadníků. Vizte pokrytce, zvolal, vy se domníváte, že drží pod paží breviář? Mýlíte se, jsou to karty. Důstojný duchovní, aby zmátl posměváčka, ukáže předmět, který držel pod paží a ku podivu, ovečky i farář vidí hru karet. Farář všecek zmaten mrští onou profánní věcí o zem... Nedlouho 1
Teorie o sugesci nepochází z včerejška, právě tak jako domnělé objevy mnohých doktorůmagnetizérů. Poslyšme mnicha z XIII. století: „Je jisty zázrak - praví Roger Bacon - který vyniká nad ostatní. Rozumná duše, kterou nelze zotročit, poněvadž je svobodná, může být přece úspěšně obelstěna, opanována a řízena tak, že snadno mění svoje zvyky, náklonnosti a volní projevy; a je možno ovládat nejen jednu osobu, nýbrž i armádu, město, národ. Aristoteles učí ve své knize Tajemství, jak provádět tento pokus na jednotlivcích, armádě a celém národu. Lze říci, že zde je nejzazší hranice přírody a vědy.“ Lettre sur les prodiges et de l‘art, přeložený a komentovaný Albertem Poissonem; Paříž, Chamuel, 1893, str. 40-41. Protože jsme se v této kapitole dotkli oprávněných požadavků dřívější vědy proti naivnímu sebevědomí současných novotářů, uveďme ještě dva opravdu zajímavé příklady. Co by tomu řekli doktoři Bourru a Burot, kteří se pokládají za legitimní objevitele „působení léků na dálku“, kdyby četli v Agrippovi nebo v jiném autorovi, který o tom vypráví, příklad zaznamenaný Vilémem Pařížským, kde jistý muž, kdykoli pocítil potřebu užívat, se spokojil pouze tím, že na drogu pohlédl a ihned se dostavilo vyčištění. Viz Philosophie occulte, kap. LXIV., str. 183, sv. I. francouzského překladu z r. 1727. Srov. analogický případ vypravovaný Ragonem (Orthodoxie maçonnigue, Paříž, 1853, str. 501). Zde zcela zřejmě šlo o sugesci; nikoli droga, nýbrž idea drogy působila na subjekta. V minulém roce se mluvilo o novém Edisonově objevu, který prý dovršil slávu tohoto proslaveného vynálezce. Jde o velmi jednoduchý přístroj, jímž mohou dva přátelé telegraficky korespondovat z jednoho konce světa na druhý. Není třeba vodivého drátu, tajemná elektřina vyvozená odesilatelovou vůlí prý stačí, aby uvedla v činnost přijímací stroj. Nepřipomíná tento objev „sympatické vozíky“ (také hlemýždě), jimž se naši otcové tak srdečně smávali? Nuže, otevřme zmíněný Agrippův překlad. Čteme tu: „Člověk může zcela přirozeně a beze vší pověry a bez pomoci nějakého ducha sdělit svoji myšlenku druhému, třeba byli vzdáleni od sebe, a to ani ne za 24 hodiny, ač nelze přesně stanovit čas. To je úkaz, který jsem viděl a sám praktikoval, jako jej jindy vyvolával opat Trithemius.“ 2 Trois-Échelles, slavný čaroděj za Ludvíka IX.; byl popraven pravděpodobně roku 1571. 128
poté zdvihnou kolemjdoucí domnělé karty ze země: byl to skutečně farářův breviář. Z toho lze usuzovat. že mnohé satanovy skutky jsou pouze klamem.“1 Dnešní hypnotizéři dovedou hravě opakovat tento pokus a snadno provedou i pokusy podobné. Vnější tvar sporného předmětu se nemění, jeho pravý obraz se odráží na sítnici subjektova oka, avšak v tomto případě lze říci, že subjekt hledě nevidí, tak jako by neslyšel zvuky, kdyby běželo o úkaz sluchový. Co tedy učinil onen čaroděj? Evokoval astrální odlesk karet a vnutil jej imaginaci přítomných, takže tento obraz, obrážeje se v translucidu2 diváků a položiv se jaksi na normálně vnímavý obraz breviáře, zakrýval jej po celou dobu úkazu. O jiném případu fascinace vypráví lékař Jan de Nynauld (na počátku XVII. století). Zemanský mág, narozený v Gransonu ve Švýcarsku, pan z Pierry, „...jsa přítomen hostině jednoho šlechtice, kde bylo též několik paní a dívek, které samotné tančily v oddělené místnosti, uchopil malý bubínek, přiblížil se ke dveřím a tiše na něj zabubnoval; při jeho prvních zvucích se dámy domnívaly, že tu bublá potok a také ihned spatřily, jak vytéká ze zdi a zvětšuje nebo zmenšuje se podle toho, zda bubnoval silně nebo slabě. Dámy vidouce to, počaly jako u vytržení zvedat šaty ze strachu, aby si je neumáčely, a konečně, protože se potok stále zvětšoval, byly nuceny zvednout sukně a košile až nad pupek; tím spokojen (i diváci, kteří s ním byli venku), zmenšoval de la Pierre ponenáhlu potok, až konečně mu dal úplně zmizet; neboť kdyby jej byl stále zvětšoval, dámy by se snad byly poděsily do té míry, že by byly omdlely strachem před utopením.“3 Tento nový příklad fascinační moci se zdá složitější, ačkoli je jednodušší než první; oba jsou však pravděpodobné pro toho, kdo zná úkazy mentální sugesce a okultní potencialitu obdobných znamení. Ti, kdo jsou zasvěcení do tajné nauky, vědí, že ze všech fluidických změn všeobecného působce je zvuk4 snad nejstrašnějším okultním proudem; náleží také k nejvyšším hierarchiím sil přístupných smyslům. Adeptova vůle, nesena na zvukových vlnách určitého rytmu, je inteligentní silou, které nic neodolá ani v astrálním světě ani ve světě hmotném. Tato síla rozvíjí ty nejenergičtější a nejrozmanitější účinnosti současně; je to opravdová stupnice jemně odstínovaných fluid. Zvuk je nejlepším a nejpoddajnějším nositelem všeobecné magnesie mudrců. Tomu nasvědčuje mnoho legend, v nichž lze spatřovat symboly a zároveň i skutečnosti... Orfeova Lyra okouzlila dojatou zvěř a vdechla živou duši nehybným věcem; stromy se za jejích harmonických záchvěvů nakláněly a její akordy na okamžik vzkřísily Eurydiku... Oživené kameny se na sebe v taktu kladly podle určitého plánu při Amfionových tvůrčích hymnách; tak byly vystavěny stobranné dorské Théby, město tajemství. Ani oficiální kult ani magie nepopíraly mystickou moc zpěvu. Ještě dnes dosahují fakíři v Indii polohlasným prozpěvováním mantramů úkazů, které jsou pro Evropany téměř neuvěřitelné. Ilumináti sv. Jáchyma užívali ve svých seancích rozplývavých zvuků harmonia; odtud si zajisté Mesmer vypůjčil užívání tohoto nástroje, pověstného téměř tak, jako jeho střízek, a fyziologicky snad ještě účinnějšího. Zvony a zvonkové hry kostelů, kaplí a klášterů, jejichž důležitost při slavnostech kultu se každodenně zmenšuje, hrály ve středověku důležitou úlohu. Zkoumáme-li historii zvonů ve světle symboliky a liturgie a studujeme-li je se zřetelem k mystickým vlastnostem, které jim přikládali naši předkové, tradicionální obřady jejich lití, křtu a posvěcení, snadno poznáme vysoce okultní význam 1
Démonomanie des sorciers, Paříž, 1587, list 154. V magii nazýváme translucidem či také diafanem přístroj k nazírání do astrální úrovně. Je to jakási duševní sítnice, zrcadlo, v němž se obrážejí tvary subjektivní existence, jež postrádají skutečnost či vlastně účinnost, ale pouze v druhém ovzduší. Tento translucid můžeme definovat také jako orgán pro vnímání obrazů, jako vlastní prostředí imaginace. 3 J. de Nynauld, De la Lycanthropie, transformation et extase des sorciers, Paříž, 1615, str. 59-60. 4 V soustavě Ludvíka Michala de Figannières, mystika-bludaře, který bývá osvícen náhlými blesky a který vidí správně a daleko, když netlachá. „Zvukové fluidum“ zaujímá nejvyšší místo v hierarchii přirozených sil; nad ním uvádí Michal pouze „fluidum božské“. Srov. Clé de la vie; Paříž, 1858. To se shoduje se soustavou samého Boehma, který nazývá zvuk (ovšem symbolicky) šestou a předposlední vlastností (či tvůrčím tvarem) původní přírody; nad něj klade v řádu realizací jenom sedmý tvar, a tím je substance sama o sobě, bytost, věc, či spíše podstata skutečnosti. 2
129
těchto obřadů.1 Americký učenec Keeley zhotovil přenosný stroj, generátor „meziéterické síly“, jejž dovede dlouho znějící zvuk ladičky uvést do činnosti a jímž lze v několika vteřinách roztrhat nejtvrdší skály. Zkrátka, zvuk ovládaný vycvičenou vůlí zmůže v magii vše. Zvuk přivádí k extázi, vyvolává křeče, zabíjí nebo hojí. Šíří pocit blaha nebo úzkosti, bázlivého vojína činí hrdinou nebo demoralizuje nejchrabřejšího. Sceluje hmotu v ohromné masy, nebo ji proměňuje v nehmatatelné atomy. Několik slov, které povíme o úkazu, vyprávěném Nynauldem, nám otevře ještě zajímavější obzory. Vibrace bubínku, zvuk napodobující vodu, která prýští z pramene a s klokotem se vylévá, nahrazuje v tomto případě slovní sugesci neméně účinnou sugescí zvukovou, tj. analogického znamení odpovídajícího myšlence. Není samo slovo znamením myšlenky, jejím tlumočníkem, abstraktně sice zřejmějším, obrazně však méně výrazným? Vůle onoho muže s bubínkem, opírajíc se o smyslům přístupné znamení, které ji vyjadřuje, evokuje v astrálním ovzduší oživený přelud tekoucího pramene a jeho obraz nechává obrážet v translucidu diváků, na nějž mág nejdříve působil. Čtenáři vědí, co znamená všechna tato slova, a je zbytečné se k tomu vracet. Přicházíme k teorii pomocných znamení, které potřebuje vůle, chce-li působit navenek, teorie, která doplňuje teorii přirozených signatur, v nichž příroda (padlá zároveň s člověkem, rozptýleným na adamské částečky) zapisuje v sestupné řadě tvarů své úchylky. V zrcadle přirozených signatur lze studovat vlastní podstatu věcí a vystihnout myšlenku převládající při jejich hmotném zhušťování. Je tedy zákonem tohoto hmotného světa, že podstaty se zde mohou projevit pouze prostřednictvím vhodného tvaru, který je jejich obalem i zárukou. Z toho tedy plyne, že volní podstata člověka, chce-li se stát tvořitelkou mimo svůj tělesny žalář, se musí opírat o znamení, které analogicky odpovídá vyslovenému projevu vůle. Uzavřena ve znamení, které je úměrné její povaze a je jejím dokonalým výrazem a absolutním symbolem, stává se vůle slovem a edenská účinnost je znova jejím údělem. Z tohoto hlediska budeme tedy kvalifikovat lidské slovo jako určený projev vůle, opřený o znak, který jej potvrzuje. „Znamení,“ praví kdesi Eliphas Lévi, „vyjadřuje věc. Věc je silou znamení. Mezi znamením a věcí, jím vyznačenou, je obdobná souvztažnost. Čím dokonalejší je znamení, tím dokonalejší je tato souvztažnost. Říci slovo, znamená evokovat myšlenku a zpřítomnit ji. Jmenovat např. Boha, znamená projevit Boha. Slovo působí na duše a duše působí na těla, slovem tedy lze poděsit, potěšit, uvrhnout do nemoci, vyléčit, ba dokonce i zabít a vzkřísit. Pronášet jméno, znamená tvořit nebo volat bytost. Jméno v sobě chová slovní či spirituální nauku o bytosti samé. Když duše evokuje myšlenku, pak se znamení této myšlenky samo zapisuje ve světle (astrálním). Invokovat, znamená zapřísahat, tj. přísahat při jménu, což znamená vyznávat víru v toto jméno a mít účastenství na síle, kterou představuje. Slova jsou tedy sama o sobě dobrá nebo zlá, otravná nebo blahodárná. Věci jsou člověku tím, čím je činí, když je jmenuje. Slovo každého člověka je ustavičnou kletbou nebo modlitbou. Dobře mluvit, znamená dobře žít. Dobrý způsob mluvení je aureolou svatosti.“2 Věru nelze nalézt jasnější a správnější formule. Eliphas Lévi sice nepopírá správnost této nauky, avšak poznamenává, že tato nauka zavedla jisté pověrečné kabalisty na scestí. Vyvozovali z ní přímo hrubě hmotné závěry. Avšak autor Dogmatu a Rituálu zajisté nezapomněl, že tytéž principy se staly úhelným kamenem jeho budovy, když ritualizoval obřadnou magii. Ostatně ani on nemohl stavět na jiných základech. Absolutní nauka o znamení a souvztažnosti vůle je závěrečným kamenem obřadné magie. Je třeba dodat, že závěrečným kamenem všech kultů, protože všechna náboženství užívají oficiálně obřadnou magii, aby svým věřícím dali spatřit, pocítit, dotknout se Boha. Kněžský i kabalistický rituál 1
M. Huysmans v díle Là-Bas (Paříž, 1891), sloučil několik vážných a poučných podrobností o zvonech. Viz str. 52-58, 101-103, 187-189, 285-286, 329-331. 2 La Clef des Grands Mystères, str. 205-206. 130
vyjadřují společnou, nezaměnitelnou, jedinou nauku a v užití je totožnost těchto dvou metod taková, že si nelze přát lepší. V jiném svém díle definuje Eliphas Lévi velmi důmyslně pověru. Toto subsantivum pochází z latinského slova, které znamená „přežít“. Je to znamení, které přežilo myšlenku, je to mrtvola nějaké náboženské praktiky.1 Nuže, řekněme učenému mistru, co na tom záleží, že pověrčiví kabalisté, tj. zasvěcenci mrtvé litery, odvodili z těchto věčných principů nesprávné důsledky urážející božstvo a odporující rozumu? Litera zabíjí, ale duch oživuje... Je třeba, aby neofyt mystérií dovedl vniknout do oživujícího ducha esoterního učení. Vysoká věda, plod ze stromu dobra a zla, zahubí ty, které nespasí. Ti, kdo se živí mrtvou literou, stanou se sami pastvou slupek mrtvého světla: twpylq, klifoth. Hle, stále zákon souvztažností... Každá spirituální věc musí tedy zde na zemi být vyjádřena znameními, má-li se stát schopnou, aby byla sdělována od bytosti k bytosti má-li se naturalizovat ve světě tvarů. Před pádem si mohly čisté inteligence sdělovat slova samostatně a přímo. Přesto však je třeba mít za to, že i v samém edenském království myšlenka, projev vůle, slovo se dovedly projevit navenek, protože Adam nalézal zalíbení v tom, že zpředmětňoval svoje myšlenky, že se snažil, jinak řečeno, přimět je k tomu, aby vytvořily tvarový symbol svojí podstaty a jím se oděly. Po pádu však, jak se mohly inteligence, uvězněné v hmotě, přímo spolu dorozumívat projevem své podstaty?2 I utíkají se ke znamení, přesnému a nezbytnému výrazu myšlenek v řeči tvarů. Mohli bychom říci „přirozenému výrazu“, protože každý spirituální výron se ihned odívá vlastním symbolem vyvíjeným navenek.3 Představte si dva přátele, které odděluje Atlantický oceán; jeden bydlí v Bordeaux, druhý v New Yorku. Protože veškeré přímé spojení je znemožněno vzdáleností, jak se budou spolu dorozumívat na hmotné úrovni? Budou si zajisté psát nebo telegrafovat. Dopis, telegram jsou znamení, jež prostředkují mezi nimi. A právě tak lidské duše, hmotou vzájemně osamocené, budou spolu obcovat, odívajíce svoji myšlenku hmotným znamením, vtělujíce ji do výrazného symbolu. Znamení, jakmile bylo ustanoveno, se může přenášet pomocí nevažitelných fluid, nad nimiž vládne vůle prostřednictvím astrálního těla či tvárlivého prostředníka; a přesně takový je mechanismus Brettova a Bainova telegrafu. Na tomto principu se zakládají telepatie a všechna podobná umění, precipitace písma a psychická telegrafie, jak ji praktikovali abbé Trithemius a Agrippa, jak jsme již podotkli v jedné poznámce. Slavný vynálezce Edison by nám jako jediný mohl říci, nenáleží-li sem také nový objev, který byl nedávno ohlášen tiskem. Je to věrohodné. Edison prý sestrojil nástroj, pomocí něhož mohou korespondovat bez vodivého drátu dva přátelé, jež od sebe dělí ohromná vzdálenost. Pouhá vůle jednoho prý stačí, aby uvedla do činnosti přijímací aparát druhého. Artikulované slovo je znamení; posunek je znamením potvrzujícím slovo a čím se zdá obratnější, tím pronikavěji vyjadřuje myšlenkové a volní úsilí a přenáší je tím účinněji a skutečněji. Proč člověk v rozhodných okamžicích svého života, když chce vykonat důležitý čin, se rád vyjadřuje v hojných metaforách a zdůrazňuje obsah svého slova širokým posunkem? Proč zvedá ruku před krucifixem, má-li svědčit u soudu? A jakého pudu je poslušen pontský Pilát, když po marném pokusu zachránit vznešenou oběť, si přál obřadně si umýt ruce od drahocenné krve, která měla být prolita. Vzpomeňte na otce, jenž dojat žehná odcházejícímu synovi a cítí potřebu, aby mu vložil ruce na hlavu. Vzpomeňte na Greuzův obraz Otcovská kletba, jaké emfatické gesto prokletí! Je dobré, všimneme-li si ustálenosti života a jeho mravů. Tyto šablony jsou pro nás nesnesitelné jako melodie, které hraje nějaký barbarský kolovrátek, avšak kdo by mohl popírat, že jisté zvyky se zvrhly v ošumělé fráze, úměrně k jich skryté hodnotě, tak jako se jisté melodie dočkají zneuctění v kolovrátku právě pro svůj půvab, který je učinil populárními? O síle posunku jakožto znamení vyjadřujícího idey a volní projevy by bylo možno napsat celou 1
Dogme et Rituel de la Haute Magie, str.332 Neříkáme, že by přímé spojení mezi dvěma jednotlivci bylo magicky nemožné. Avšak adept, který je uskutečňuje, je již zde na zemi navrácen do rajského stavu a vykonává výsady tohoto slavného stavu. 3 Jsou znamení absolutní a znamení relativní. Absolutním nazýváme takové znamení, které bezděčně vyzařuje spirituální výrony a odívá se jimi; relativním pak více méně vhodný symbol, který můžeme vymyslit, abychom nahradili znamení absolutní. 2
131
knihu... Biskup, který koná bohoslužbu, provádí četné, tajemné a slavnostní posunky, které z veliké části náležejí do obřadné magie. A právě o tom neví klerus naprosto nic, jak to Fortuniovými ústy vytýká Musset knězi Cassiovi: „Eh, což ty, zpovědníku, knězi, Římane, ty se domníváš, že slovo se pronáší a gesto koná zbytečně? Gesto, nešťastníče! Nevíš snad, že náboženství je jenom velkým gestem, a kněz, který nad námi zvedá ruce s hostií, svatým magnetizérem, jemuž klečíce nasloucháme...?1 Avšak velitelské vůli a její tvůrčí účinnosti se znamení stává pomocníkem v magii i náboženství. Předně precizuje a ohraničuje vůli, formuluje ji. Jakmile je vůle stanovena a vyjádřena, tvoří znamení oporu při jejím vysílání do dálky v žádoucím směru. Konečně dynamizuje - a to je nejvyšší moc znamení - osamocené theurgovo úsilí, rozmnožujíc je o analogická úsilí přátelských vůlí užívajících téhož znamení. Rozumné užití téhož znamení tvoří okamžitě magický řetěz v určitém kruhu a brzo evokuje egregor, který řídí toto společenství. Např. znamenat se znamením kříže je tolik jako mít účast na spirituálních dobrech celé obce věřících, pro něž toto znamení bylo praporem náboženského tažení a zároveň hieroglyfem vykoupení a náčrtem nauky. A na druhé straně mág, který se uzavírá do pentakulárního evokačního kruhu a drží v ruce hvězdu mikrokosmu, vchází do společenství vůle, vědy a úmyslu se všemi zasvěcenci, živými i mrtvými, kteří užívali kruh jako symbol bratrského společenství a důvěřovali v kabalistickou moc hvězdovitého pentaklu; to jsou dva klasické, vpravdě nezměnitelné znaky všeobecného ceromoniálu vědy. Náboženské nebo magické obřady jsou ve svém souhrnu věncovím evokačních znamení a symfoniemi thaumaturgických znaků. Je třeba nyní vysvětlovat příčinu oněch rituálních malicherností a oné neúprosné normy, která řídí úpravu ceremoniálu? Budiž nám prominuto velmi profánní přirovnání. Mysleme si, že by mistři svatyně opatřili bezpečnostním zámkem bránu svatostánku, jako činí naši finančníci u svých ohnivzdorných pokladen. Muž boží přistupuje k oltáři. Nastala chvíle, kdy je třeba ozářit skloněná čela věřících monstrancí mystického svazku... Tážete se, proč se kněz opožďuje, úzkostlivě se snaže sestavit písmeno po písmenu ono heslo, jež rozkazuje zámku a které mu umožňuje jej otevřít? Tak se analogicky odhaluje první raison d‘être ceremoniálu. Zasvěcenci všech svatyní schvalují jednomyslně přísnost předpisů v tomto ohledu, a zkoumáme-li ducha antického kněžství, vidíme, že nám potvrzuje ducha nového kněžství. Sám epopt pohanských mystérií nám odpoví: Žádný náboženský obřad nesmíme opomenout, všechny jsou výrazem toho, který je; všechny sestupují z nebe. Zanedbáte-li úmyslně některý z nich, kdo vám řekne, kde se máte zastavit? Staří říkávali, že zanedbání některého náboženského ritu je neodpustitelným hříchem, poněvadž napadá toho, který je, a nebe, z něhož rity prýští.2 Ale vidím, že přicházejí ke mně ještě zástupci filosofů, aby mně řekli: K čemu vnější obřady? Nemohlo by se vše dít v nitru? - Nikoli; poněvadž z božského rozumu nezůstalo v nitru nic; vše se projevilo, vše se musí vyjádřit a my musíme být činní v analogiích vesmíru. Musíme být s tím, který je, a jestliže ne, nebudeme k němu připočteni.3 Ale řeknete snad, že tyto obřady jsou malicherné. Ovšem, rozumím, vždyť vy jste tak velikými lidmi! Avšak tyto obřady jsou výrazem toho, který je, jsou to obřady, jež konali největší heroové: Hektor, Aeneas; největší filosofové: Platon, Cicero, Xenofon, Plutarch; odlišujete-li se od těchto velikých mužů, což také připouštíme, žádejte na bozích obřady, které by odpovídaly vaší velikosti. Prázdní filosofové, jejichž život je marností a touhou po vyznamenání, lidé lehkovážní a neústupní, neboť vy smiřujete extrémy; nejste než prázdnými filosofy a já jsem prorok, který k vám mluví věci božské, jak bychom si mohli rozumět?... Dobrá! Protože jste 1
Alfred de Musset, Premières Poésies (Suzon). La Thréicie, str. 376-377. 3 Quantius Aucler tu naráží na strašlivé arkánum konečného uvíznutí ve slepé uličce, které je údělem protinožců reintegrace ve věčné jednotě. Zde je peklo, kde již není naděje pro zavržené duše. Lze ostatně tvrdit, že tohoto strašného údělu (zmíníme se o něm několika slovy v kap. 13) se dostane jen zcela nepatrné části duší, a to zase jenom těm, které to samy budou chtít. 2
132
dobří myslitelé, povím vám jen jedno: Kromě toho, který je, není nic, mimo jednotu nic neexistuje a z tohoto hlediska vy již neexistujete.“1 Bylo naším přáním, abychom citovali toto zajímavé místo přes jeho nesouvislý sloh, ale střezte se brát tuto nauku doslova. Ona je pravdivá a tato pravdivost je překvapující - avšak jen ve svém obecném smyslu. Kdybychom ji aplikovali výlučně na rity římského pohanství, jak tomu asi rozuměl Quantius Aucler - mystagog, přes svoji velikou erudici poněkud fanatický - byla by tato nauka mylná. .. Obřady tkví v samé podstatě kultu a nic je nemůže nahradit. Příčinou toho je myšlenková tupost davu. vždy neschopného dosíci výše mystické abstrakce. Není náboženství bez ritů. Poněvadž jejich souhrn tvoří věncoví účinného sdělování, lze říci, že opomenutí jediného ritu znamená jaksi přetržení onoho zlatého řetězu, který pojí zemi s nebem. Totéž lze říci v jistém smyslu i o magickém ceremoniálu, jehož se má zvláště neofyt přesně a úzkostlivě držet. Ale ať se nikdo nemýlí. Všechna tato rituální pravidla byla zavedena pouze pro průměrné lidstvo vzhledem k jeho nedokonalé povaze. Důkazem toho je právě skutečná moc různých symbolismů a možná účinnost různých kultů, třeba protivných co do formy. Kdyby totiž úzkostlivé praktikování obřadů bylo pro všechny absolutně nutné, pak by mohl existovat jen jediný účinný symbolismus a jediný účinný kult, neboť absolutno, to je jednota, a jedině relativno připouští mnohost a rozmanitost. Je důležité to dobře pochopit. Kdyby nebylo pádu, nebylo by užívání vnějšího znamení pro inteligence nevyhnutelné za účelem spojení. Protože regenerovaní se ho mohou vzdát, nepotřebují jogínové ani zde na zemi hmotné znamení, aby se navzájem dorozuměli. Mudrc nepotřebuje rity, chceli se pohřížit do oceánu božské podstaty, ani ceremoniál, chce-li rozvinout svou činnost na vyšších úrovních duchovního a božského života. Jestliže konečně magie připouští nezbytný ceremoniál, pak příčina toho spočívá v nedokonalosti oněch bytostí, na něž se magické působení vztahuje. Mágovy myšlenky a volní projevy jsou nuceny vzít na sebe smyslům přístupné tělo a opírat se o znamení smyslům přístupná, má-li být získáno občanské právo a úřad v onom nižším světě, v němž žijí lidé, na něž chce mág působit. Neboť je třeba podle pověstného kabalistického pořekadla, aby se duch oblékl, má-li sestoupit, j ako j e třeba, aby se s vlékl , má-li vystoupit. Nyní, když jsme toto řekli, čtenář lépe pochopí, proč žák okultní vědy může obřady zjednodušit, jak vystupuje na žebříku světla a jak se jeho magický dalekohled zvedá s jeho úsilím. Avšak byť vystoupil sebevýše, nikdy zasvěcenec nevyloučí užívání jistých znamení, jako např. kabalistického užívání pentaklů, schematů celé naukové syntézy. Jsou to symboly příliš nádherné a příliš mocné, než abychom se jich vzdávali a pohrdali jimi. Veliký mistr Paracelsus zredukoval nejhlavnější magická znamení na dva nejvyšší pentakly: makrokosmickou a mikrokosmickou hvězdu, známé jako pentagram a pečeť Šalomounova. Vizte, jak podrobně je popisuje ve své Okultní filosofii. Tato stránka je velmi zajímavá, takže čtenář nám zajisté bude za její překlad vděčný, neboť toto pojednání onoho pověstného theosofa, pokud víme, nebylo 1
La Thréicie, str. 403-404. Vedle několika zbytečných pravidel podává Quantius Aucler i velmi logické okultní rity, vyznačující se hojnou a prostou krásou. Například: „Nebudete konat ani adorace, ani invokace, ani nějaké oběti, aniž byste se očistili, omývajíce tělo nebo alespoň ruce; náboženství je výrazem toho, který je, a tyto akty jsou symboly vyjadřující a provádějící akty neviditelné... Nemáte-li vodu, můžete se očistit ohněm, nemáte-li ani vodu ani oheň, očistíte se vzduchem, žádajíce, aby voda, která vše odnáší, odnesla i vaši nečistotu. Do vody, v níž se budete mýt, hodíte kus soli moudrosti. Při adoraci se představíte nejprve bohům, jsouce obráceni ráno k východu, v poledne a večer k jihu a západu. Pak vztáhnete pravou ruku, která je rukou moci, majíce palec opřený o ukazováček (což naznačuje moc) k svým ústům, poněvadž vaše slovo má uctívat slovo bohů a mluvit k nim jejich řečí, ab ore orare; pak se jim pokloníte a otočíte se v kruhu dokola. Římané se otáčeli zprava nalevo, Keltové, vaši předkové, ó Evropané! se otáčeli zleva napravo. Řekl bych vám, vyberte si, avšak viděli jste, že je vám třeba ritů římských, neboť jste údy říše římské. Tak spatříte bohy a i vy jimi budete viděni a spočinete potom v jejich poklidu a jejich jednotě. Veliká bohyně, nechci prozrazovat tvé tajemství, říkaje tyto věci! A obětujíce vůně nebo části oběti, jež je nutno pálit, totiž tuk a vnitřnosti, budete jimi pohybovat v podobě kříže od východu k západu, od jihu k severu. Narýsujete kříž, jímž se vše děje a který je symbolem moci bohů a budoucího i věčného života; kříž v kruhu, tvořící čtvero pravých úhlů, to je to, čemu staří říkali ferctum obmovere (?).“ Str. 377-379. 133
dosud do francouzštiny přeloženo. „Jsou dva hlavní pentakly (praví Paracelsus), jimž přísluší přednost před ostatními charaktery, pečetěmi a hieroglyfy. Představte si dva trojúhelníky, které jsou spolu zkříženy tak, že jejich vnitřní prostor je rozdělen na sedm polí a jejich šest rohů vyčnívá ven. Do těchto šesti rohů napíšeme ve vhodném pořadí šest písmen božího jména ADONAI. To se týká prvního pentaklu. - Druhý pentakl jej o mnoho předčí. Jeho síla a jeho úžasná účinnost mu zjednávají ještě vznešenější místo. Je sestrojen takto: Tři úhly nebo háčky se spolu spletou tak, aby vnitřní prostor tvořil šest částí a aby pět rohů vyčnívalo ven. Do těchto pěti rohů nakreslíme a náležitě rozdělíme nejjasnější a nejvznešenější jméno boží: TETRA-GRAM-MA-TON.
Židovští kabalisté a nigromanti vykonali mnoho divů pomocí těchto dvou charakterů. A nejeden z nich jim i dnes přikládá převelikou důležitost a pečlivě je zachovává v tajnosti.“1 Chceme uspořit zasvěceným čtenářům dobře známou analýzu těchto prvořadých hieroglyfů; komentář byl by téměř nevhodný. Postačí, připomeneme-li, že zářná hvězda makrokosmu je symbolem všeobecného dogmatu Hermetova. Quod est superius est sicut quos est inferius, a obráceně. Kdežto plamenná hvězda mikrokosmu, o níž jsme již mluvili výše (v této kapitole), tvoří dokonalý znak tohoto mysteria, jež je důsledkem velikého arkana, božského i lidského: Nepovědomého a vůle, pádu a reintegrace, utrpení a blaženosti. Bůh, který se stává člověkem, aby se člověk stal Bohem, fyzická smrt, motiv rušící, který je předehrou koncertu věčného života... Ona zázračná moc, které nabývají tyto pentakly v adeptových rukou, se poněkud vysvětluje tím, že tyto charaktery, vyjadřujíce od nepamětných dob panství, vykonávané mágem nad elementárními duchy a ještě jinými rasami neviditelných úrovní, tvoří jakoby smluvená znamení mezi vtěleným mistrem a jeho služebníky ze zásvětí. Protože účinkují různě podle různého způsobu užití a mágovy vůle, může pohled na tyto diagramy vnést do nezkrotných obyvatelů astrálna nadšení, strach nebo lásku, zejména když se experimentátor snažil obraz „precipitovat“ do druhého ovzduší buďto tím, že spálí na oltáři vůní pergamen, na němž byla tato znamení nakreslena (nikoli inkoustem, nýbrž jinými vhodnými látkami), nebo tím, že provede ohnivý nákres těchto pentaklů pomocí Holtzova stroje (nebo silné indukční cívky) na skleněné desce, posypané jemnými kovovými pilinami, jež spojí elektrická jiskra, přeskakujíc od jedné piliny ke druhé.2 Přístroj k tomu účelu užívaný připomíná kouzelnou desku nebo bleskový čtverec našich laboratoří. Makrokosmická hvězda se takto nepřetržitě elektrizuje, aby zářila v klidném majestátu všeobecného řádu, jehož je symbolem; hvězda mikrokosmická má zase blýskat v krátkých intervalech jako blesk Elohimů neboli sžírající slovo Michaelovo. Proto ji také elektrizujeme přerývaně. „Ignescunt signa deorum,“ říkávali adepti starověku... Osvobozený člověk je Bůh zahalený v temnotách těla, avšak když jeho vůle zablýskne, pak elementární duchové, třesouce se, jej poslouchají... 1
Paracelsi Opera omnia; Ženeva, 1636, 3. sv. De occulta philosophia, sv. II., str. 484-485. Elektrické precipitace užíval pravděpodobně Martinès de Pasqually, aby vrhl do astrálna ony světelné hieroglyfy, jež ukazoval svým žákům pracujícím ve svých čtvernících. Srovnej Papusovu knihu Martinès de Pasqually, str. 92-93, 109.
2
134
Přesto, že Paracelsus si zvláště liboval v těchto dvou znameních, která jsou jaksi syntézou ostatních, nezanedbával jiná, zejména v okultním lékařství. Sedm knih jeho Archidoxes1 podává nepřehlednou řadu charakterů na první pohled téměř nepochopitelných, které však lze rozluštit jen s vynaložením veškeré trpělivosti a známe-li dobře vtipné nápady tohoto zvláštního muže. Každý jeho pentakl je ochranným nebo léčivým amuletem proti určité nemoci. Je to znamení směrné i pomocné, do něhož jako do tvrze, nedobytné profánním inteligencím, uzavřel určitý léčivý projev vůle, ohraničený a dynamizovaný astrologickými souvztažnostmi podobné síly, jež toto zkrácené znamení ve své monogramové stručnosti shrnuje. Ono arkánum, na němž se zakládá účinnost pentaklů, amuletů a talismanů, je stejné. Uvažujme např. o slunečním talismanu.2 Nebeský vliv se tu evokuje dvojím způsobem; trpným, totiž volbou zlata, tento kov odpovídá Slunci a vnímá jeho okultní paprsky, a činným, totiž vyvěšením astrologických obrazců, jež do něho operatér vryje. Magikova myšlenka je tu vyjádřena volbou a uspořádáním charakterů a jeho vůle je vtištěna do samého kovu hmotnou námahou rytí, jež musí provést sám. Konečně ony dvě mocnosti, jež tvoří talisman, totiž hvězdný vliv a lidská vůle, slaví svůj tajný sňatek v obřadu posvěcení, které provede mág v příhodnou astrologickou hodinu za pomoci invokovaných elementálů a planetárních géniů. Výrobce talismanu, amuletu nebo pentaklu není téměř nikdy jeho vynálezcem, je tedy třeba v tomto případě, má-li být dosaženo dobrého výsledku, aby myšlenka a potenciální vůle vynálezce (spojená již s astrálním hieroglyfem) přešla ve skutek, realizována stejným záměrem a vůlí mága, jenž podle starého vzoru zhotovuje nový exemplář a posvěcuje jej pro svoji potřebu.3 Tajemná moc, připisovaná ve starověku kamejím čili přirozeným talismanům, nám ukazuje pravděpodobný původ talismanů, vytvořených lidskou dovedností a opatřených pečetí lidské vůle. Všude, a v magii zejména, byla příroda vždycky učitelkou člověka. Na základě těchto dlouhých rozprav o původu fyzických signatur, jakož i o moci pomocných znamení, lze pochopit užívání vůle buď k dobrému, nebo ke zlému. Neboť - nemrzí nás to, opakujeme-li to znova - magie není než užitím tvůrčí moci, v tomto pozemském životě znova získané, a získal-li člověk tuto přednost, může ji už zde na zemi vykonávat jedině skrze obřadnou magii, jejímž symbolům může být základem věda signatur a jejíž praktikování vyžaduje jako první podmínku užívání opěrného (pomocného) znamení. 1
V Paracelsových Opera omnia, uveřejněných v Ženevě r. 1636, se nalézají dvě sbírky Archidox (či vědeckých principů), které se vztahují k velmi rozmanitým vědám. Nesmíme směšovat magické archidoxy v sedmi knihách, jimiž končí druhý svazek, s archidoxy hermetickými v desíti knihách na počátku téhož svazku. 2 Upozorňujeme na výklad talismanů v dílech tohoto popletence, který třebaže je nadmíru materialistický a naivní, přece vyjadřuje názorně a dost překvapujícím způsobem jejich povahu a vlastnosti. Avšak zde je zvláště třeba střežit se „litery, která zabíjí“. Tazatelka k Etteillovi: „Je to pravda, pane, že zhotovujete medaile, zvané talismany pro štěstí? Je-li tomu tak, pošlete mně jich půl tuctu.“ Odpověď: „Povrchní lidé si představují, že mohou za osm až deset louis po své vůli prodávat štěstí, a v důsledku toho se dokonce domnívají, že mohou přivodit jiným i neštěstí. Aby talisman, a nikoli půl tuctu talismanů, přinesl štěstí, tj. aby vedl a chránil toho, jemuž byl určen, je třeba, aby žadatelovy tužby byly v jeho sféře, aby byly oprávněné a konečně aby v nich nebylo nic proti vědě a moudrosti. Představte si, paní, že talisman je kadlubem, který vsává čisté vlivy hvězd jako kadlub přijímá vosk, který pak odlévač snímá, a že tyto vlivy se přenášejí na toho, pro nějž byl talisman zhotoven. Představte si nyní, že tyto talismanové vlivy mají příjemnou vůni, kterou pociťují ti, k nimž se majitel talismanů obrací se svými úmysly, a že táž mocná vůně přirozeně odráží jed na toho, kdo jej chtěl vrhnout na vlastníka talismanu.“ Etteilla, Philosophie des hautes Sciences; Amsterodam, 1785, str. 137-138. 3 Talismany mohou vyrobit a posvětit i jiné osoby. Šarlatáni nejnižšího stupně je rádi opatřují hlupákům za 8-10 louis, ano i levněji. Kdy tito hlupáci pochopí, že tzv. okultista, který vykořisťuje svoji vědu a dává si platit byť jen jediný haléř za své služby, může být zajisté jenom pokrytec nebo ubožák? Věda a její dobrodiní se dávají nebo odpírají; nikdy se neprodávají. (Nanejvýše se mohou hradit hotové výlohy za materiál, náčiní, ingredience a jiné potřeby, mzda rytcům, cestovné atd.; pozn. O. G.) 135
Bezmezné je tedy, abych tak řekl, ono království, jež lidská vůle může založit na hmotné úrovni. Takto právě může cvičený adept vytvořit všechna smyslům přístupná těla zpředmětněním obecné substance, kterou specifikoval ve hmotě a odlil ve tvaru jím chtěném. První podmínkou takového úkazu je, aby si thaumaturg jasně představil předmět, který chce vytvořit; když se pak obraz v jeho mysli dostatečně vyvinul, bude druhou podmínkou, aby náležitě zhustil astrální světlo do tvaru evokovaného mozkem, který bude zároveň opěrným znamením jeho tvůrčí vůle a ideovým vzorem vytvářeného předmětu. Tento silácký okultní kousek lze zřídka vídat, buď že je málo takových thaumaturgů, schopných jej zdařile provést, nebo z jiného důvodu. Tento úkaz lze ostatně pokládat za nonplusultra magické moci. A naopak, mág může zničit každý hmotný předmět tím, že hmotu, z níž se předmět skládá, uvede v jednotu základní a nediferencované substance. Tak může učinit předmět neviditelným „éterizací“. V tomto stavu snadno prochází hmota hmotou, vychází z ní a nabývá opět své srostlé, neprostupné podoby, jakmile všeobecný působce, který vyvolal její zjemnění, na ni přestane působit. K tomuto úkazu dochází v přítomnosti jistých médií za pomoci elementálů, jejichž moc nad astrálnem je značná. Květináč na stole se náhle rozplyne před zraky přísedících a zmizí jim na vteřinu z očí; v témže okamžiku slyšíme úder pod stolem, jako by něco narazilo na parkety. Je to květináč, který ve fázi éterizace pronikl póry dřeva a celý se znova utvořil v původní hmotě a tvaru. To, co médium provádí pomocí neviditelných bytostí, vyvíjených v jeho nimbu, může adept realizovat buďto touže cestou, nebo pouhou a zcela jednoduchou aplikací červeného astrálního světla, odu, jehož rozpínavost ovládá, na onen předmět. Působení vůle na nevažitelná fluida se jeví velmi četnými podivuhodnými úkazy, jichž není třeba podrobně probírat, protože jejich mechanismus se téměř ani nemění. Jsou to např. „přínosy“ hmotných předmětů, ony svěží kytice na konci každé, jen poněkud zdařilé seance. Přínos se zpravidla uskutečňuje neviditelně, tj. molekulární proměna předmětu trvá po celou dobu jeho přepravy až do okamžiku jeho příchodu, kdy se stává opět viditelným, poněvadž astrální působce na něho přestal působit. Pokud tato síla působí na hmoty, jsou tyto ve stavu fluidických nevažitelných tvarů. Není hmota, byť zdánlivě pevná a tuhá, která by nebyla - dík svým okultním pórům - prostupná hmotě dočasně zjemnělé. I kov prochází kovem. Konečně - těžko pochopitelný, avšak zkušeností potvrzený zázrak - i organická a živá těla mohou být takto dezintegrována a reintegrována, aniž by utrpěla nejmenší poruchy; kytice právě utržených květů se znova utvoří v celé své svěžesti a s kapkou rosy v jamce každé korunky... Věrohodní svědkové potvrzují, že Dunglas Home, člověk z masa a kostí, se rozplynul a zmizel na prahu uzavřených dveří: několik okamžiků poté nalezli tohoto odvážného experimentátora na druhé straně, za dveřmi, v hluboké mdlobě, avšak bez nejmenšího škrábnutí nebo krevní podlitiny. Že se živé a jemné tkáně lidského těla takto reintegrují, když se předtím náhle desintegrovaly, a že jim z toho nevzešla žádná škoda, je nesnadno pochopitelné, avšak že člověk přežije takovou zkoušku, že jeho krev počne opět normálně obíhat, že každý orgán opět zahájí svou obvyklou funkci, to přesahuje výslovně to prohlašujeme - meze pochopení a odporuje rozumu. A přece to tak je. Ostatně kolik zjevů konstatovaných učenci také vyzývá na souboj inteligenci a rozum? Mohl by někdo poctivě tvrdit, že rozumí mechanismu bezděčného tvoření? O vysvětlení se snad pokusí, avšak nerozumí! A když náš duševní zrak zaletí až k posvátným hranicím prostoru a času, zde pojem věčnosti, která z té i oné strany přítomného okamžiku tvoří dvojí nekonečno, tam faktum všeobecného života v životu, jež konstatujeme od vrcholu až k patě žebříku bytostí, od největšího kruhu až k tomu nejmenšímu kroužku, ba až k atomu, redukovanému třeba až na geometrický bod, tedy takřka na nulu; kolik je tu tajemství vysmívajících se veškeré lidské soudnosti i logice! Jde-li o zjevy, nikdy příliš nespěchejme volat, že je to nemožné nebo absurdní. Nemožné nás tíží, absurdní nás svírá a lidský rozum, který chce všechno kontrolovat do poslední čárky, se stává tím neúprosněji obětí nevysvětlitelného, neboť dříve jej obklopovalo absurdní a nyní je přímo v něm. Magický přínos můžeme také realizovat viditelně, a to buď částečným vymístěním astrálního těla, nebo pomocí elementálů. Fabre d‘Olivet, u něhož byly vědomosti zesíleny znamenitým magickým výcvikem, si liboval v pokusech toho druhu. Císař Napoleon, jeho osobní nepřítel, učinil opatření, aby se ani jeden vzkaz
136
od tohoto theosofa nedostal do jeho kabinetu v Tuilleriích. Autor Zlatých veršů Pythagorových, jemuž v době uveřejnění tohoto arcidíla záleželo na tom, aby prolomil onu blokádu, přišel sám k císaři v astrálním těle a přinesl mu list. Napoleon se domníval, že byl porušen jeho rozkaz, a velmi se rozhněval, avšak viníka se nepodařilo nalézt. O této zajímavé skutečnosti byla učiněna zmínka v II. vydání spisu Notions sur le sens de l‘ouie (1819).1 Tento spisek uveřejněný poprvé r. 1811 a nadepsaný Guérison de Rodolphe Grivel, vypráví o vyléčení šesti hluchoněmých od narození, které přivodil autor po způsobu egyptských mágů, jejichž vědění zhustil Mojžíš v desíti kapitolách Seferu. Text je provázen všemi potřebnými doklady, takže nikdo nemůže pochybovat o skutečnosti těchto magických léčeb. D‘Olivet podnikl tyto léčby na vyzvání pana de Montaliveta, tehdejšího císařského ministra, který na mágovi vymáhal, aby mu dokázal několika přesvědčivými úkazy onu vědu, která, jak tvrdil, je uložena v Berešitu. Vytištění velikého díla La Langue hébraique restituée státním nákladem mělo být vítěznou trofejí, ale dílo spatřilo světlo světa teprve r. 1815. Předmluva připojená k vydání knihy Notions sur le sens de l‘ouie (1819) vypráví některé podrobnosti o tomto dobrodružství. Na druhé straně čteme ve známém nejúplnějším životopisu Fabre d‘Oliveta tyto význačné řádky: „Jeho víra v moc vůle byla tak silná, že se mu velmi často, jak tvrdil, podařilo vytáhnout knihu z knihovny pouze tím, že se postavil proti ní a velmi živě si představoval, že má autora před sebou. To se mu, jak vypráví, často přihodilo s Diderotem.“2 Citujeme bez komentáře tento údaj, který je zajisté co do podstaty věci pravdivý, ovšem nepřesný ve výrazech námi opsaných. „Levitace“ či viditelného přemístění nebo vyzdvižení předmětů do vzduchu zrušením tíže lze docílit potlačením herebu, principu dostředivé síly. Jsou známy slavné pokusy Daniela Dunglase Homea, který se dovedl vznést bez opory až ke stropu pokoje, v němž se konaly seance. Médium Eglington opakoval nedávno (1887) u ruského dvora mezi jiným i tento div. Vypůjčíme si několik řádek z jeho velmi podrobného a zajisté upřímného vypravování, které v té době sám uveřejnil: „Carevna usedla po mé levici, velkokněžna Oldenburská po pravici. Vlevo od carevny velkokníže Oldenburský, pak car, velkokněžna Sergejevna, velkokníže Vladimír, generál Richter, princ Alexander Oldenburský a velkokníže Sergej. Spojili jsme ruce a carevna silně uchopila moji ruku; pak byla zhasnuta světla. Ihned počaly manifestace; nejnápadnější byl hlas, který se obracel k carevně a bavil se s ní několik minut... Mezi velkoknížetem Sergejem a princeznou Oldenburskou se zhmotnila podoba ženy, avšak za okamžik zmizela. Nebudu se zmiňovat o méně závažných, u spiritistů tak oblíbených úkazech, povím pouze, že veliká hrací skříň, vážící nejméně 40 liber, byla nesena okolo našeho kruhu a postavena na carovu ruku. Car požádal, aby byla zdvižena, což se ihned stalo. V té době četné prsteny, jež zdobily carevniny prsty, se mi zařezávaly do masa, takže jsem ji musel prosit, aby mně ruku tak nesvírala. Počal jsem se zvedat do vzduchu. Carevna a velkokněžna Oldenburská mne sledovaly. Nastal nevylíčitelný zmatek, který rostl, čím výše jsem se vznášel, a moje sousedky vystupovaly na židle. Vědomí, že carevna provozuje tuto tak nemyslitelnou gymnastiku a že by se mohla poranit, neprospívalo příliš mentální rovnováze média, i žádal jsem neustále, aby mně bylo dovoleno skončit seanci, ale marně; vznášel jsem se dále, až se konečně moje nohy dotýkaly carova ramene a ramene velkoknížete Oldenburského, na nichž jsem spočinul. Kdosi, kdo to viděl, zlomyslně poznamenal: To bylo poprvé, co se ruský car octl pod něčíma nohama... Když jsem sestoupil, byla seance skončena. (Následuje vyprávění o jiných úkazech.) Car povstal ze židle, silně mi tiskl ruku a řekl: »Vše bylo opravdu neobyčejné a já vám děkuji, že jste mi poskytl příležitost, abych spatřil tyto manifestace.« - Musím dodat, že dříve, než jsem opustil Rusko, jsem dostal dva páry solitérů (kámen sám o sobě zasazený, poz. O. G.), diamantový a 1
„Avšak nestačilo ji (knihu Zlatých veršů) napsat, bylo třeba ji vytisknout, ale dal by k tomu Napoleon svolení? Pokusil jsem se o to lichotivým dopisem, který přes všechny překážky, jež Napoleon kolem sebe nakupil, aby se k němu ode mne nemohlo nic dostat, k němu došel neobyčejnou cestou, a to tak provedenou, aby vydráždila jeho zvědavost. Napoleon hodil můj list do ohně, a ačkoli jsem ho snažně prosil, aby mi odpověděl »ano nebo ne«, neodpověděl tak ani onak.“ Notions sur le sens de l‘ouie, str. 20-21. 2 Dictionnaire de la conversation et de la lecture; Paříž, 1837, sv. XLI., str. 16. Zpráva týkající se Fabre d‘Oliveta vyšla z pera p. K. du Rozoira. 137
safírový, jež nosím na památku událostí, o nichž jsem vyprávěl, a na poctu, jíž se mi dostalo.“1 V Indii můžeme být často svědky podobných pokusů. Úkazy, jež se našim médiím daří někdy pomocí elementálů, vyvolávají fakíři a jogíni prostřednictvím týchž pomocníků, nebo přímým působením vůle na akaša. Je však třeba poznamenat, že mnozí z těchto indických thaumaturgů užívají „pitriů“ či duší svých předků. Mnozí cestovatelé ověřili tento překvapující div elevace bez opory. L. Jacolliot, který byl dlouhá léta úředníkem francouzské državy v Indii, uveřejnil velmi zajímavou knihu, v níž uvádí mimo jiné divy, vykonané fakíry, také na západě tak vzácný úkaz autolevitace.2 Dalo by mnoho práce, kdybychom měli zkoumat magické užití vůle všude tam, kde hraje jakousi úlohu, poněvadž není dílo, temné i světlé, kde by se neúčastnila vůle, brzo vykonávajíc svoji moc (tak si počínají adepti), brzo se jí zase zříkajíc ve prospěch larev a lemurů (jejichž otrokem se nakonec čaroděj stává). Na druhé straně nebylo naším úmyslem, abychom rozebírali díla zloby postupně a obohacovali výklad rituálu zla, činíce tak jeho praktikování snazším, nebo alespoň méně nebezpečným. Nalézá-li se v této nebo předchozí knize rozbor jistých čarodějství, podáváme jej jenom jako příklad okultních zákonů, vyvozených z jejich aplikace, a nikoli jako ceremoniální komentář kladoucí zbraň do rukou hříšné vášně a zločinné zvědavosti. Pravidelnost tkvící ve věcech pronáší a vykonává již zde na zemi rozsudek nad čarodějem. Zákon magického odrazu, jemuž se téměř nemůžeme vyhnout, jej zasáhne na tomto světě, nehledě ani k oněm hrůzným karmickým vyhlídkám, které se před ním otvírají za hrobem. Toho si je čaroděj dobře vědom; jistota bídné přítomnosti a tušení neblahé budoucnosti je mu spasitelnou uzdou. Chraň Bůh, abychom ji chtěli oslabovat! Byl by zklamán, kdo by hledal v našem Klíči k černé magii praktické prostředky k tomu, aby škodil svému bližnímu, a svoje vlastní riziko redukoval na minimum. Ti, kteří vědí, nám dosvědčí, že při rozebírání perverzních operací, o nichž je zmínka v této knize, jsme se vždy snažili, neopomínajíce nic, co je třeba k vědeckému pochopení, abychom nikdy nepodali praktický prostředek, ať již k zajištění zdaru pokusu, nebo k zamezení nebezpečí hrozícího operatérovi. U obecného lidu jsou animické vášně dost intenzivní, takže mohou reagovat na vůli a učinit ji magicky účinnou. Mezi jedinci nebo mezi skupinami a lidskými společnostmi, přátelskými i nepřátelskými, jsou neobyčejně časté projevy vůle, dobrodějné i zlovolné, mlčky učiněné nebo vyjádřené v žehnání, anatematech, přáních, kletbách atd. Kdyby stačilo zvednout pouze prst k nebi, aby byl zasažen vzdálený nepřítel, vyskytlo by se mnoho úmrtí. V paměti je jistě fantastická smyšlenka jistého filosofa minulého století, snad JeanaJacquesa, že pouhý posunek, který učiní Pavel ve svém pokoji při zavřených dveřích, má moc usmrtit u protinožců velmi bohatého mandarina, jehož dědictví připadne Pavlovi, aniž se kdy prozradí příčina tohoto úmrtí.3 Kolik vzdělanců, soudí tento sofista, by odolalo takovému okušení? Kdo by měl odvahu v takovém případě ručit za svoji šlechetnost? O většině lidí máme lepší mínění. Avšak i kdybychom odstranili lakotu, tuto mrzkou vzpruhu žádostivosti, zůstávají ještě záští, závist, hněv, žárlivost. Všechny tyto vášně jsou s to, aby zavedly vůli až do hříchu, jak to denně vídáme. Chladná úvaha by přiměla mnohou špatnou povahu, aby se takto mstila bez nebezpečí, ba i některá ušlechtilá povaha by podlehla v prvním hnutí rozhořčení, zuřivosti nebo zlosti svodům hříchu. Nehledíme-li k dědictví a beztrestnosti, můžeme říci, že učarování může z této šílené myšlenky o mandarinovi učinit děsnou skutečnost. Tato věc je také jednou z těch, které naprosto neznal Rousseau a všichni ti „univerzální géniové XVIII. století“, budovatelé filosofických a mravních 1
W. Eglington, Le Spiritualisme en Russie, L‘Aurore z 15. července 1887, str. 432 až 434. Le Spiritisme dans le monde. L‘Initiation et les Sciences occultes dans l‘Inde; Paříž, Lacroix, 1879, str. 287-288, a 307-308. 3 Hle, jakou větu přisuzuje Balzac a Protat Jeanu-Jacquesovi: „Kdyby k tomu, abychom se stali dědici boháče (kterého jsme jakživi neviděli ani o něm neslyšeli a který by žil v nejzazších končinách Číny), stačilo stisknout knoflík a tím jej usmrtit, kdo z nás by nestiskl onen knoflík a neusmrtil by mandarina?“ Téměř týmiž výrazy vyslovuje tuto domněnku Chateaubriand, vydávaje ji však, jak se zdá, za vlastní (Génie du Christianisme, prvá část, VI., 2). Na druhé straně pak J. Claretie, narážeje na toto slavné paradoxon, poznamenává právem, že se vlastně nikdy správně nevědělo, kdo ji vymyslil (srov. Jean Mornas, str. 13). Faktem je, že věta „usmrtit mandarina“ se stala příslovím a znamená spáchat zlý skutek v plné jistotě, že z něho nebudeme nikdy podezříváni. 2
138
soustav, v nichž krasoduch, lehká ironie nebo paradoxní výmluvnost nahrazovaly často vědění i svědomí. Předpokládejme, že by možnost udělání byla všeobecně uznána, jak tomu snad již bude koncem dvacátého století. Od tohoto přesvědčení ke zvědavému a pak výnosnému pokusu by nebylo u velmi mnohých lidí daleko. Bezděčný nebo uvážený úmysl by nechyběl, spíše se mnohým lidem nedostává detailní praktiky, přímého způsobu, aby provozovali černou magii. K tomu by nebylo třeba velikého vědění, i kdyby se nenalézaly v lidových žaltářích, každému přístupných, rozmanité nebezpečné recepty; lidská zloba, perverzní intuice a vynalézavost záští a závisti by stačily, aby je nahradily. Ale k velikému neštěstí zlosynů není taková okultní praktika bez nebezpečí. Měli by se tedy starat spíše o štít nežli o kopí. Privilegia beztrestnosti a naprosto účinného praktického prostředku grimoáry poskytnout nemohou, to jedině adepti sami by mohli čaroději zabezpečit. Ale ti nepromluví. Ať jen zůstane viset strašlivý zákon magického odrazu jako Damoklův meč nad hlavou toho, kdo chce páchat zlo! Co se týká všeobecné teorie, je stále táž, ať jde o dílo mága, čaroděje nebo kněžského thaumaturga. Jedině záměr se mění, avšak předepsaná výstroj a příslušenství, základ věci, se nemůže měnit. Při každé magické operaci působí lidská vůle vyjádřená znamením, jež je zároveň formulí i oporou působení na nevažitelná fluida nebo na neviditelné bytosti, pomocí tvárlivého prostředníka či astrálního těla. V oboru působí lidská vůle skoro vždy hromadně, protože každé rozdělení, osamocení, omezení je jaksi podstatou zla, což znamená, poněvadž tyto vlastnosti jsou záporné, že zlo postrádá skutečné podstaty. Ve zlu se pokouší individuální vůle působit izolovaně, avšak tato vůle působí také hromadně. Musíme tu počítat s egregorem, jak jsme již vysvětlili v předchozí kapitole. Egregor má vlastní vůli, zneužívaje a vykořisťuje individuality své skupiny, aniž by se jich tázal, hraje si s jejich radostmi a bolestmi a provozuje kejkle s jejich životy podle libosti; avšak zase naopak, tyto nejnižší individuální vůle mohou evokovat egregor a užívat ho. - Magická solidarita a převratitelnost... Máme se vrátit ke svým dřívějším výkladům? Připomeneme pouze, že veliké proudy ctnosti nebo perverzity, fanatismu nebo víry, jejichž baterií je magický řetěz, více méně dovedně utvořený, jsou ovládány těmito hromadnými vladařstvy neviditelna, anděly lidského nebe. Na těchto arkánech se zakládá vznik velikých náboženství, jakož i geneze černých sdružení. Tvůrčí slova žehnání a kletby z nich čerpají svoji sílu a účinnost. Žehnání, proklínání se pronášívá pouze ve jménu nějakého principu a důsledkem toho ve jménu některé mocnosti, která je živým výrazem tohoto odtažitého principu. Těmito slavnostními akty se shrnuje na toho, jenž je jejich předmětem, ochrana nebo pomsta egregoru řídícího onu hromadnost, jejímž jménem byly konány. Exkomunikace znamená doslova vypuzení člověka z nějaké živé skupiny, jíž byl účasten, ze společnosti svatých nebo zvrhlých. Je to odstranění živé buňky z organismu, k němuž náležela. Tato obdoba je úplně přesná, neboť kdyby církev a tajné společnosti měly mízu a sílu svého mládí, kdyby egregor, který tvoří jejich duši, nezakrněl nebo se průběhem času necivilizoval (čímž zároveň slábne jejich sociální tělo, dřímajíc v nekropoli mrtvé litery), by byla exkomunikace, jakou kdysi bývala, totiž rozsudkem smrti s kratší nebo delší lhůtou. Mohli bychom uvést několik případů, lépe však je se odmlčet! Ten, kdo byl z nějaké hromadnosti vyloučen a rád by odvrátil slovo prokletí, které dopadá na jeho hlavu, nesmí zůstat osamocen. Musí se buď smířit se svými bratřími - bude-li ovšem připuštěn k tomu, aby poznal a napravil svoji chybu - nebo v opačném případě, nebo také tehdy, když je ve svém nitru přesvědčen o záhubnosti díla, na němž až dosud musel spolupracovat, musí přistoupit ke skupině, ne-li k oné první nepřátelské, tedy alespoň jiné. Jedinec, který vzdoruje nepřátelské hromadné mocnosti osamocen, bude neodvratně rozdrcen nebo obrácen, zkrátka přemožen. Proto magie, aby zachránila operatéra před proudy nepřátelských vůlí a umožnila mu vzdorovat moci oněch hromadností, které je řídí, káže mu, aby vstoupil do kruhu, na jehož obvodu jsou vryty hieroglyfy jeho náboženství. Tyto kruhy, opravdové pentakulární tvrze, jsou symbolem spirituálního společenství, jehož je účasten, a mocné ochrany, jíž se mu dostává za jeho souhlas s hromadným slovem. Stále opěrné znamení vůle! Okultista, který ho dovede dobře užívat, zestonásobí svoji sílu, rozmnožuje ji o sílu všech svých živoucích bratří, ba on může, jak jsme již výše pověděli, evokovat
139
egregor, který řídí tuto hromadnost, a zakrýt se jeho štítem. Baron z Gleichenů, jehož pohrobní Vzpomínky jsou tak důležité pro historii esoterismu XVIII. století, vypravuje velmi významný fakt, který jsme zapsali na doklad svých slov. Toto vypravování slyšel z úst pana de Chevallerie, který byl účastníkem této příhody. Čtenářům Papusovy hojně dokumentované knihy (L‘Illuminisme en France1) je dobře známo, jak měli žáci Martinésa de Pasqually podle jeho příkazu uspořádat evokační místnost. Připomeňme několika slovy, že každý neofyt pracoval v jednom úseku či čtvrti kruhu, jenž byl nakreslen na východní straně a v jehož úhlech byly napsány tajemné monogramy a rozsvíceny svíčky. Proti němu, na západě, se nalézal větší kruh, zvaný kruh ústupu, který byl symbolem nepřítomného mistra a nejvyšší moci Věci.2 Magická díla řádu spočívala hlavně v tom, že byly sváděny urputné boje s podvratnými silami zlých duchů. Boje byly sváděny v době slunovratu a rovnodennosti.3 I stalo se, že Chevallerie chtěl proti předpisům školy vykonávat svaté obřady přes poskvrnění, jež nedávno utrpěl. Brzo toho však litoval. Sotva se totiž pustil do zápasu ve své kruhové výseči, pocítil, jak prchá život z jeho srdce a smrtelná úzkost jej zachvacovala a svírala. Síla jeho protivníků jej přemáhala a byl by již málem podlehl. Pojednou v něm zasvitlo náhlé vnuknutí; nabyl síly, aby skočil do kruhu ústupu. Jakmile se tam octl, nastala blahodárná reakce; jeho srdce počalo opět bít, vědomí se mu vrátilo a s ním i život. Současně se ho zmocnil rozkošný pocit vlhké a vonné vláhy, jako by byl v lázni... Nebezpečí minulo. Několik dní poté psal Martinès svému žáku, že nad ním v dáli bděl a stál při něm v jeho úzkosti a vnukl mu, aby se vrhl
1
L‘Illuminisme en France, Martinès de Pasqually, atd., str. 80-82. Tímto záhadným názvem označovali Martinèsovi žáci neviditelnou hromadnost řádu a vůbec každý princip okultních manifestací. „Věc chce,“ říkávali rádi, „Věc dovoluje... Věc zabránila... uposlechněme Věci atd.“ 3 „Předmětem magických prací těchto pánů byl zvláště boj proti démonům a jejich souputníkům, kteří svou černou magií ustavičně šíří fyzické i duchovní zlo v celé přírodě. Tyto zápasy se konají z obou stran, zejména v době rovnodennosti a slunovratu. Pracují na pokreslených kobercích, na nichž zřizují svoje tvrze, tj. veliký kruh pro velmistra a dva nebo tři malé kruhy pro jeho pomocníky. Náčelník, ač nepřítomen, pozoruje všechny operace svých žáků, pracují-li sami, a podporuje je.“ Souvenirs de Charles-Henri, Baron de Gleichen; Paříž, Teschener, 1868, str. 152. Srovnáváme-li Gleichenovy zprávy se zprávami Papusovými, shledáme, že v některých podrobnostech se neshodují; neodporují si však. Veliký kruh se zajisté umísťuje různě podle stupně řádového bratrstva a dle povahy operací. Nepřekvapuje tudíž, že jeden z těchto autorů klade tento kruh do středu a druhý z nich na východ. Malé kruhy, o nichž se zmiňuje de Gleichen, zajisté odpovídají čtverníkům či úsekům Martinèsovy korespondence, která byla v podstatě vydána díky Papusově péči. Ostatně je pravděpodobné (a tuto domněnku připouštíme i my), že malý kruh byl vepsán do čtverníku a tak se stal neofytovou tvrzí. Tak by bylo vše smířeno. Magická díla Martinèsových žáků se mění nejen podle stupně (rozuměj řádového, pozn. O. G.), nýbrž i podle okultní svécitnosti každého žáka. Někteří praktikují výstup v astrálním těle, jak o tom svědčí Saint-Martinova korespondence s Liebistorffem. Berňan píše svému mistru 25. července 1792 toto: „Škola, kterou jsem prošel ve svém mládí, mi připomíná rozmluvu, již jsem měl před dvěma lety s osobou, která přicházela z Anglie a byla ve spojení s jistým Francouzem žijícím v této zemi; jmenoval se d‘Hauterive. Tento muž, podle toho, co mně bylo onou osobou řečeno, nabyl fyzického poznání činné a inteligentní příčiny; k tomu prý dospěl řadou přípravných operací v dobách rovnodennosti a jakýmsi rozštěpením své osobnosti, při němž viděl, jak tělo leží nehybné, jakoby odloučené od duše; toto rozštěpení prý však bylo velmi nebezpečné následkem vizí, které působí mocněji na duši odloučenou od těla které je jí štítem proti takovému působení atd“. (Corresp., str. 19.) Saint-Martin odpovídá 25. srpna: „Pan d‘Hauterive, který byl takovým mistrem jako já, se těmto operacím oddával častěji než já, a ačkoli měl více výsledků než mnozí z nás, přiznávám se vám, že žádný nebyl takový, aby mne přiměl ke změně mého nazírání.“ (Tamtéž, str. 30.) - V posledním listu z 6. září vysvětluje Saint-Martin, že ono odloučení duše od těla nemohlo být tak naprosté jako při smrti a že by tedy bylo jaksi nadsázkou, kdyby se tvrdilo, že d‘Hauterive odkládal tělo: „Duše vychází z těla teprve při smrti, avšak již zaživa se mohou její schopnosti rozšířit a stýkat se se svými vnějšími korespondenty, nepřestávajíce být sjednoceny ve svém středisku.“ (Tamtéž, str. 38.) - Zde Saint-Martin nevystihuje pravdu: je zřejmé, že úkaz, o němž mluví, znal pouze z doslechu. 2
140
do „velikého kruhu nejvyšší moci“.1 Užívání magického kruhu se doporučuje, kdykoli musíme čelit hromadnému hněvu nebo zášti a kdykoli nám hrozí nebezpečí prokletí konstituovanou mocností.2 Měšťácký aforismus, že nelze vzdorovat veřejnému mínění, není tak směšný, jak se zdá. Činná vůle vytváří na astrální úrovni fluidické proudy, které se dají, je-li to možno tak říci, měřit na volty a ampéry a magicky řečeno - osamocená vůle, byť byla sebeenergičtější, nemůže bez nebezpečí vzdorovat svazu nepřátelských vůlí, byly-li seskupeny s porozuměním a řízeny podle zákona, jehož formuli jsme již vyslovili. Lidská vůle je strašlivou mocí, avšak je v její povaze, že se snadno štěpí. Pak se obyčejně staví sama proti sobě, ačkoli se domnívá, že působí stále v jednom směru. To se přihází někdy i ve sdruženích dobrých, vždy však a téměř ihned ve spolcích zlých. To nás přivádí znova, jak čtenář zajisté poznal, k mystériu sympatického řetězu. Když spojení jednomyslných vůlí dává jenom slabé výsledky a nemůže přemoci osamocenou vůli, znamená to, že články lidské baterie jsou sestaveny abnormálně. Řetěz je špatně utvořen, je to tak, jako by laborant, naplňuje Danielovy elektrické články, spojil zinek se zinkem a měď s mědí, místo zinek s mědí, jak zní pravidlo. V takovém případě se proudy vzájemně neutralizují a výsledek není žádny. Když naopak četné vůle, správně sestavené v řetěz, vykazují maximum výkonnosti, pak osamocené bytosti, která jim chce odporovat, nezbývá nic jiného, než aby vstoupila činně do jiného řetězu, buď tak, že vejde - chce-li bojovat - do okultní tvrze (kruhu), nebo trpně - stačí-li to k její ochraně, spoléhá na sílu jiných znamení, která jsou rovněž výrazem spřátelených hromadných mocností, jako pentaklů, talismanů, svátostných obřadů atd. „Excomunicatio maior“, tak jak se pronáší v katolické církvi, se velmi podobá očarování svými zatracujícími kletbami a smutečními obřady, jimiž je provázeno. V dobách bojovné víry a náboženské neústupnosti se také nezřídka stávalo, že nešťastník, kterého církev zdrtila svými blesky (to je přijatý termín), zhynul podivnými a děsivými chorobami, v nichž se, jak se zdálo, projevovala a ukazovala pomsta boží. Uvádějí se také případy náhlého úmrtí; jindy zase na zavrženém hlodá malomocenství a červi jej zaživa sžírají. Kolik podobných případů zaznamenala církevní historie! Dávno před konsolidací papežské moci vypravují první církevní Otcové o mnohých thaumaturgických anatematech, ortelech, neprodleně vykonaných a provázených smrtelnou katastrofou. A Skutky apoštolů (abychom zůstali v Novém zákoně a nezacházeli do Starého zákona, kde se vyskytuje hojnost podobných příběhů) nám předvádějí Ananiáše a Safiru, kteří byli zasaženi bleskem v tom okamžiku, kdy jim sv. Petr ohlásil rozsudek nebes. Josef Péladan, veliký výstřední umělec, jehož nečtená a příliš spěšně redigovaná díla jiskří podivuhodnými krásami, podává ve svém díle Istar prostředek - dvojpohlavní mnišský řetěz k vyplenění nepřátel církve. Tato myšlenka není tak paradoxní, jak by se zpočátku zdála. Dovolíme si opsat zde pro zajímavost tyto zajisté nevšední řádky. O ortelech smrti „Bude-li nutno zasáhnout nepřítele církve - a k tomu bude třeba dvojího svolení, sv. kardinálského kolegia a gnostického kolegia dvaceti dvou - spojí se dvě stě mnichů a jeptišek, sto každého pohlaví, uchopí se za ruce a v tom okamžiku, kdy kněz pozdvihne hostii, spojí se vůlí s celebrantem; tento pak zdvihe hostii proti odsouzenému, který padne na místě mrtev, byť by se nalézal kdekoli. Protože souhrn nervové síly jednoho sta dvojpohlavních vůlí představuje elektrický proud, jehož sílu lze stanovit, a protože celebrant je zároveň elektrickým svodičem i budičem, bude vysílat tak rychlý a tak silný proud jako proud baterie vysílající jiskry na dvacet metrů. To náleží do neobyčejné fyziky, v hyperfyzice běží o něco zcela jiného.“3 Při této ukázce kněžské magie4 by se dalo myslit na papeže Řehoře VII., na jehož štítu byly 1
Srov. Souvenirs du Baron de Gleichen (str. 152-153). Je samozřejmé, že mluvíme o okultismu a že nechceme stavět do kruhu tlustého domácího pána, který se hašteří s městskou radou své obce, ani pytláka, který vzdoruje polním hlídačům. 3 Istar, Paříž, 1888, 2. sv., str. 130. Tato teorie se zdá jasná a správná přes některé nepřesnosti ve vědeckém výrazu; spíše by se dalo kritizovat užívání hostie jako znamení smrti. 4 Jinou teorii posvátného udělání lze číst v díle zasvěcence Adolfa Bertera, který se domníval, že v 2
141
zobrazeny Hermetovy klíče zkřížené s klíči sv. Petra. Ale co až nějaký politik a zároveň adept dosedne na trůn Apoštolského knížete? Bylo by to, celkem vzato, šťastné a žádoucí? Bylo by možné tuto úlohu dobyvačného theokrata sloučit s charakterem římského papeže? Césarismus a dobyvačnost nebyly zajisté neslučitelné s tiarou, to dokazuje historie. Nicméně zde běží, jak se zdá, o striktní právo a nikoli o přijaty obyčej. Nebudeme se přít o to, zda podstata křesťanství připouští teoretický despotismus, tak jak byl zaveden Mojžíšem, či zda jej připouští v podobě mírnější. Je nutno vzít v úvahu dvojí hledisko, hledisko božského absolutismu a hledisko lidských možností. „Kdokoli bude zacházet mečem,“ praví veliký Mistr, „zahyne mečem. Udeří-li tě kdo ve tvář pravou, nastav mu i tvář levou...“ Tyto zásady nepotřebují výklad. Nicméně je také zřejmé, uvážíme-li věc blíže, že každá vláda má právo a povinnost se bránit. A římská vláda je skutečně korunována centralizační mocí, která je vládou prvního řádu. A jsou-li mystické zbraně vůbec legitimní, je to zajisté jedině ve službách theokracie. Tak se zdají důvody pro i proti vyvážené. Antický svět nejednou uzřel Michaelův plamenný meč a pravici thaumaturgů, velekněze nebo proroka. Jako se objevuje odpor mezi lidským zákonem a právem božským, všechny tyto věci tvoří jen jedinou věc: Pravdu, jejíž archou byl svatostánek. Hierofant v sobě tedy shrnoval práva kněze, který obětuje, práva učitele, který učí, práva soudce, který soudí, a práva duchovního mocnáře, který vládne inteligencím. Celá otázka spočívá v rozhodnutí, zda kněžské právo nepropadlo při příchodu Syna člověka a zda magický meč náleží služebníku služebníků. Tento problém by mohl rozřešit papežzasvěcenec za pomoci sv. kolegia, které by přijalo odpovědnost za rozhodnutí v tom nebo onom smyslu. Kladné rozhodnutí se zdá přijatelné jedině pod tou podmínkou, že ve vyšším esoterním světle (jehož plamen by si vyhradila přetvořená církev pro sebe) bude ukázána nejen možná, nýbrž i nutná shoda mezi vědou a vírou. Jejich dřívější učení, na jedné straně příliš analytické, na druhé pak příliš zastřené symboly pro národy dosud nedospělé, by nalezlo harmonickou syntézu v postupném zasvěcení, přístupném nyní všem lidem již dospělé rasy. Všichni by byli povoláni a ne jen někteří jako ve starověku. Tak by byla obnovena a zaskvěla by se po dlouhém zatemnění jednota nauky, která je Apokalypse sv. Jana se nalézá úplný rituál tohoto díla hněvu. Toto místo, o němž si může každý myslit cokoli, je nesporně velmi zajímavé; poněvadž Berterovo dílo lze nyní velmi těžko nalézt, reprodukujeme ukázku z něho bez výhrady. Je nutno předeslat, že autor komentuje osmou kapitolu Apokalypsy a že mikrokosmem rozumí celebrujícího mága, náměstka Kristova. „Zde, jak vidíme, (píše Bertet), nejde o dílo milosrdenství. Naopak, je třeba porušit rovnováhu vah, které se nalézají v rukou božích, přinutit misku znamenající milosrdenství, aby ustoupila misce znamenající spravedlnost, která je obtížena všemi hříchy, které již vyčerpaly trpělivost svatých. Aby vykonal dílo spravedlnosti a pomsty, pojme mikrokosmos do své kadidelnice všechen oheň, který zůstal na oltáři vůní, pak ji postaví na zem vně magického kruhu, jímž se obklopil, vzývaje Nejvyššího o pomoc k potrestání hříšníků (Ezechiel, kap. X./2, kap. XXIV./3 a násl., kap. IV./3). Kruh slouží k tomu, aby andělům, kteří mají za úkol vykonat pomstu, připomněl, že zabíjejíce lidi mají ušetřit všechny, kdo jsou na čele znamenáni znamením vykoupení a kteří se duchovně nalézají v kruhu pod záštitou mikrokosmu. To je ona záštita nebo štít Hospodinův, který má chránit jeho svaté vojsko na zemi proti útokům Satanovy armády. Tato operace je analogická té, kterou učil Ježíš apoštoly, když jim říkal, aby na znamení zlořečení vyrazili prach ze svých nohou proti těm, kdo by je nepřijali (Mat. kap. X./14). To je nejhroznější a nejnebezpečnější magická operace; je analogická oněm operacím, jimiž Eliáš, jak jsme dříve viděli, přitáhl oheň z nebe na oltář a dal spadnout blesku na dvě čety po padesáti mužích. Ježíš dal uschnout fíku a apoštolové žádali, aby jim Ježíš dovolil zabít bleskem ty, kteří je odepřeli přijmout. On je však ostře vyplísnil, že chtěli zneužít této síly či moci. (Luk., kap. IX./55.) Byla-li modlitba přijata spravedlností boží, ihned se ukáží znamení na nebi; blesky budou brázdit mraky, zahučí hrom, větry prudce zadují ze čtyř světových stran a veliké zemětřesení povstane jako znamení konce světa. (Luk., kap. XXI./25.) Byla-li však modlitba zamítnuta jako příliš odvážná, trest padne na toho, kdo volal jméno a hněv Nejvyššího podle přikázání desatera: Nebudeš se nadarmo zapřísahat ani zaklínat Bohem...“ Apocalypse du Bienheureux Jean... dévoilée, napsal Adolf Bertet, doktor civilního a kanonického práva, advokát při odvolacím soudu v Chambéry; Paříž, Arnauld de Vresse, 1861, kap. VII./5 a násl., str. 170-172. 142
zářnou sankcí a božskou pečetí pravdy. Tu jedině papež, živá hlava duchovní hierarchie, by vykonával legitimní vládu nad inteligencemi, ba dokonce, protože svrchovanost ve své plnosti v sobě zahrnuje právo života i smrti. Nebyl by pak papež oprávněn užít proti zatvrzelým protivníkům pravdy oněch zbraní, které pravda klade do jeho rukou? Ostatně nechť se nikdo nemýlí. Svrchovaný pontifex by vykonával takovou moc jedině za okolností neobyčejně závažných a za hrozícího hromadného nebezpečí. Silná vláda nepředpokládá nezbytně řadu násilných opatření a akty tyranie jsou začasté znamením slabé vlády. Máme na mysli jedině takovou theokracii (nebo Saint-Yvesovými slovy synarchii), která zajistí jednotlivcům co největší míru svobody snášející se s organickým životem sociálního státu. Jestliže jdeme poněkud dále v nynějším řádu věcí (napišme v nynějším nepořádku, je-li libo), jestliže, neuznávajíce jiné hranice individuální svobody než bezprostřední újmu bližního, žádáme absolutní svobodu nejenom slova a písma, nýbrž i takového podnikání, jež směřuje proti výsadám autority, činíme tak jedině proto, protože se nám zdá, že tato autorita postrádá legitimní sankce a že co nejrozsáhlejší iniciativa ponechaná jednotlivci je první podmínkou, při které někteří mohou doufat, že jednou absolutní řád nahradí řád relativní, autorita zásadní a legitimní autoritu legální a nahodilou. Předpokládáme-li, že by byl uskutečněn synarchický stát, založený na samých zákonech univerzální přírody, chápeme, že svrchovaný pontifex by měl právo mávat cherubovým mečem proti nepřátelům sociálního řádu. Kdyby byl někdy apoštolský stolec takto obsazen, nepochybujeme, že by pak apoštolové, oblečení v kvakerském redingotu, hlupáčkové hugenotského mesianismu - jedovatí ostatně jako nikdo jiný! - prohlásili takového papeže za antikrista a jeho skutky spravedlivé obrany označili jako úkladnou vraždu, satanské operace, učarování... Toto poslední slovo nás přivádí na myšlenku, že nehledě k rozboru a výkladu kouzel, které popisuje a obecně symbolizuje „Neznámý filosof“ ve své epopeji Krokodýl, jsme opomněli podat přehled rozmanitých děl zlé vůle. Nelitujeme toho, neboť jsme byli v předchozím v tomto ohledu až příliš jasní. Nicméně z oněch nesčetných operací, které je možno zařadit do rubriky zlé vůle, si vybereme ke studiu jediný příklad udělání, o němž bylo dost obšírně pojednáno již v předchozí Sedmičce. Udělání je zajisté čarodějství. Mnohotvárné jako zlo samo, měnící se od století ke století a od místa k místu, nalézá se všude v té či oné podobě. Chrám Satanův seznámil své čtenáře se způsoby (udělání), avšak k vypočtení všech by bylo třeba trpělivosti benediktinského vykladače a mnoho papíru. Je známo, že učený francouzský fyzik, plukovník Albert de Rochas, administrátor polytechniky, vědecky studoval a opakoval tento úkaz, při jehož pouhém jménu propukla knížata vědy ve smích. Nyní potřásají zamyšleně hlavami, ale již se nesmějí, anebo se smějí smíchem, který zní neupřímně. Snad za padesát let budou vážně učit z výše oficiální katedry, že lze škodit na dálku uděláním. Nic nebude chybět jejich výkladům o staré magické tradici, vzkříšené de Rochasem, nežli jméno této věci, které se budou snažit změnit, a jméno jejího objevitele, jehož památku ještě pečlivě zaeskamotují.1
1
A neuplynulo ještě ani čtvrtstoletí od de Guaitovy smrti a jeho prorocká slova se podivuhodně naplňují. Co jiného jsou parapsychologie, metapsychika, parapsychismus, xenologie apod., než moderní vědecká pojmenování starého okultismu, za nějž se mnozí dnešní představitelé vědy tolik a bez vážné příčiny stydí. Zakládají se rozmanité psychické, metapsychické a bůhvíjaké ještě společnosti pro „vědecké“ zkoumání nikoli okultních, nýbrž parapsychických (!) úkazů, a zatím jejich jepičí život a pražádná pozitivní práce zřetelně dokazují, že ani změněné pojmenování, ani vzdělání nebo akademická hodnost nejsou ještě kritériem způsobilosti k úspěšnému badání v oboru okultních nauk a nadsmyslných úkazů. Ještě nepromluvila oficiální katedra povolanými ústy, a již se objevují noví Janové-Křtitelé, jimž ctižádost nedala spát, aby se neblýskli, když ne věcným objevem, pak alespoň laciným výmyslem v ohledu názvoslovním; tak došlo k překřtění Reichenbachova odu na npaprsky, Rochasova vymístění citlivosti na klamnou projekci pocitů, oživených myšlenek na šiknat napištim atd., a to vše je provázeno takovým apodiktickým gestem, že by se člověk, nezasvěcený do tajů kuchyně těchto okultistů-teoretiků (kteří, mimochodem podotýkám, jak živi neviděli ani odické záření, ani úkaz vymístěné citlivosti, ani oživenou myšlenku), napoprvé domníval, že v autorovi vidí nejméně novou Cagliostrovu inkarnaci. Takovým, ostatně jinak úplně neškodným novotářům v 143
Hodláme ke konci kapitoly podat několik výtahů ze zprávy, v níž de Rochas popsal svůj překvapující objev, totiž demonstraci slavnostního udělání voltem či voskovou soškou tak, jak jsme o něm ostatně již pojednali.1 Leč zdá se nám zajímavé načrtnout dříve několik pitoreskních a málo známých způsobů udělání. V okolí Neapole se mnoho mluví o jettatuře čili kouzlu pohledem; jsou to tak zvané zlé (uhrančivé) oči, stejně obávané v jiných zemích. Tato praktika může být uděláním sugescí, avšak zpravidla slouží k navázání kontaktu, spojení, k napnutí fluidického pouta mezi čarodějem a očarovaným. Vyplývá to z oficiální zprávy, uveřejněné na rozkaz francouzských úřadů v Annamu, že učarování si velmi podivuhodně vyžádalo v kvangbinské provincii mnoho obětí. Čaroděj, který je provozuje, oznámí jednoho dne, již několik měsíců předem, smrt toho, koho chce zasáhnout. Chodí stále vyzbrojen jen šavlí nebo tuzemskou dýkou. Pod jakoukoli záminkou naváže v plné sluneční záři (v poledne) rozmluvu se svou příští obětí, na níž se během rozmluvy upřeně dívá, a pak, jakmile se tato k němu obrátí zády, aby odešla, zabodne rychle zbraň do země na tom místě, kde se rýsuje stín odcházející osoby. Tento posunek provází několika tiše zamumlanými slovy a zdůrazňuje tak jeho cíl. Je pozoruhodné, že tehdy oběť ještě necítí, že byla zasažena, avšak přesně v tu hodinu, kdy černý mág vytrhne ze země dýku nebo šavli, jíž probodl stín - za den, za měsíc, za rok - ubožákova náhlá smrt udává okamžik, kdy tak učinil.2 Fyzický stín, negativní protiklad těla a jemu úměrná míra herebu, hrál v čarodějství (přirozeném či ďábelském) vždy pochmurnou a neblahou roli. „Proto,“ praví Agrippa, „čarodějové hledí, aby jejich stín padl na stín toho, komu chtějí učarovat; právě tak hyena dotknutím svým stínem umlčuje psy.“3 J. A. Vaillant, který tak pečlivě studoval mravy Rómů, čistokrevných cikánů, nám popisuje obřad očarování, který je oblíben u těchto polodivokých tlup, rozených hadačů, pro něž dle mínění lidu není v okultním světě tajemství. Avšak dříve, než budeme vyprávět o tomto bizarním případu, zaznamenáme mimochodem ještě jinou pověru, týkající se tělesného stínu a čárů, z nichž bývají obviňováni cikáni. „Jde-li nějaký hoch kolem nich, takže jeho stín padá na zeď, u jejíž paty usedli a u níž celá rodina jí a odpočívá na slunci, volá na něho ihned jeho vychovatel: »Uhněte se, mé dítě, tyto strigy (upíři) chytí váš obraz a vaše duše s nimi bude tančit sabat po celou věčnost.«4 Autor knihy Contes fantastiques měl snad tuto zvláštní tradici na mysli, když napsal legendu o člověku, který ztratil svůj stín.“ Slyšme nyní, jak podle Vaillantova vypravování mstivý Róm káže daji (čarodějnici), aby pracovala ke zkáze nelítostné hradní paní, která zahubila mladou cikánku, již vášnivě miloval. Je noc, Purvo klepá na dveře stařeniny chaty. „Ta byla právě zaměstnána rozděláváním dvaačtyřiceti kukuřičných zrn na hromádky po třech, čtyřech a sedmi zrnech a zrna se zdála pobíhat a vyskakovat na obráceném sítu jakoby jí navzdory. Co chceš táže se, vidouce, že Purvo vstoupil. - Chci - odpovídá jí Purvo - abys zarazila nůž, a bude-li mně osud přízniv, dám ti své příjmy za celý rok. Tímto slibem se dala daja pohnout, odložila síto a zrna a pohlížejíc na něj, řekla mu: - Ty to chceš, dobrá! Zůstaň zde, až se vrátím. - To řkouc, zhasla svíci a odešla. Přesně o půlnoci se vrátila, nesouc v ruce hrnec, v němž namočila neznámé byliny, přistoupila ke krbu, zapálila tři dračky, a když plamen vyšlehl, odvázala pás, rozpustila vlasy a držíc v ruce nůž, zavolala Purva. Ten povstal a přistoupil k ní. Daja zarazila nůž do země a šlapajíc po něm, tázala se: Trpí dost? - Nikoli - odpoví Purvo. I táže se ho po druhé, tlačíc na nůž: Trpí dost? - Nikoli odpovídá opět Purvo. - A nyní vykřikne daja, tlačíc ještě silněji na nůž - jsi spokojen? Nikoli, dajo, nejsem spokojen. - Chceš tedy, aby zemřela? - Ty jsi řekla, ona i její děti; a nezemře-li, sám ji zabiji. V tom okamžiku se odtrhne jedna dračka, překotí hrnec a kutálí se od krbu. -Běda - vzkřikne daja a Purvovi řekne: - Jdi, budeš se kutálet jako ta dračka, oheň msty zhasne v krvi a krev života bude překocena.
okultistickém názvosloví by neuškodilo, kdyby si vzali naučení z posledních dvou řádek Guaitovy druhé poznámky na str. 109 této knihy. Pozn. O. G. 1 Le Serpent de la Genèse, I., Le Temple de Satan, str. 185 a násl. 2 Výtah ze zprávy p. C. D...da, francouzského viceresidenta v Donghoi, vrchnímu residentu v Annamu (12. března 1892, listina č.3.); dokument poskytnutý p. de Pouvourville. 3 Agrippa, De philosophia occulta, franc. vydání z r. 1727, kniha I., str. 125. 4 Vaillant, Les Romes, Histoire des vrais bohémiens; Paříž, 1857, str. 209. 144
Tak praví osud.“1 Jiný, dodnes hojně užívaný způsob udělání je skopelismus. Spočívá v tom, že do ohrady nepřítele položí čaroděj kámen, říkaje při tom kouzelná slova,2 aby precizoval svůj záměr a v astrálnu zapsal slovo své nenávisti, které směřuje ke zkáze, nemoci nebo smrti vyhlédnuté oběti. Má-li být celá rodina obětována okultní temnotě, je třeba položit či lépe zasadit do nepřítelovy půdy tolik kamenů záští, kolik členů čítá ona rodina. - Skopelismus se již téměř nepraktikuje, sotva několik starých pastýřů zná ještě tento proklínací rituál, jejž mnozí vzdělanci neznají ani jménem. A přece tyto čáry byly původem velmi užívaného přísloví. Často se stává, že když jeden z rozmlouvajících nějakou zlomyslnost, kousavou narážku nebo ostrou kritiku zaobalí do obyčejné věty nebo zastře nějakou hladkou nebo lichotivou frází, tu druhý, aby dokázal, že není hloupý, zvolá: „Ach, to je kámen do mé zahrady!“ Tato fráze může být protějškem k pořekadlu, na něž jsme již upozornili: „Ať se má na pozoru! Mám zub proti němu.“ To i ono úsloví pochází přímo - ať páni akademikové odpustí - z grimoárů. Je zbytečné, abychom dále pokračovali v popisu očarovacích procedur, jež mohou být do nekonečna měněny, neboť nemůžeme dostatečně zdůraznit to, že vnější obřady jsou pouze znamení k vyjádření a podepření vůle a každá magická síla, jak se o tom hned přesvědčíme, spočívá ve slovu mága nebo čaroděje, tj. v jeho vůli vyjádřené a projevené znamením. Pokusy de Rochase, které je možno aplikovat, jak se zdá, na všechny způsoby udělání, které jsme popsali v prvním svazku tohoto díla. Ale slíbili jsme, že zde uvedeme podrobnosti jeho pamětihodného objevu, jak on sám je uveřejnil. Je čas, abychom ukončili téma a uzavřeli touto neobyčejně zajímavou zprávou 11. kapitolu, která následkem stálých odboček - ostatně nutných k porozumění našich doktrín - až příliš vzrostla. Následující výtahy jsme čerpali z listopadového čísla revue L‘Initiation z r. 1892. Pokusy plukovníka de Rochase „Většina subjektů, jestliže přecitlivíme jistými pochody jejich oči, vidí unikat ze zvířete, rostlin, krystalů a magnetu světlo.“ To stanovil poprvé před padesáti lety četnými pokusy učený rakouský chemik, baron Reichenbach. „U člověka vycházejí tyto výrony z očí, chřípí, uší a konečků prstů, kdežto zbytek těla je pokryt vrstvou, podobnou svítícímu chmýří. Vymístíme-li subjektovu citlivost, vidí zřecí subjekt tuto svítící vrstvu, jak opouští kůži a přenáší se právě do té vrstvy vzduchu, kde lze přímo stanovit subjektovu citlivost dotykem, štípnutím. Pokračuje v exteriorizačních pochodech jsem poznal, že se postupně utváří řada velmi jemných vrstev, soustředných, oddělených necitlivými pásmy, a to až na několik metrů od subjekta. Tyto vrstvy jsou od sebe vzdáleny pět až šest centimetrů a první je od necitlivé kůže vzdálena polovinu této délky... Přesně jsem však stanovil, že kapaliny od3 nejen zadržují, ale i rozpouštějí, tj. necháme-li projít sklenicí vody jednu z citlivých vrstev, tělu nejbližších, vznikne odický stín; následující vrstvy pak zmizí v určité vzdálenosti za sklenicí a voda ve sklenici se stane citlivou a sama po nějakém čase (nejspíše, když je dokonale nasycena) vypouští citlivé páry, jež se zdvihají z její hladiny kolmo do výše. Vzdalujeme-li sklenici od těla, podrží voda v ní obsažená citlivost až do jisté vzdálenosti; pak pouto, jež pojí vodu k subjektovu tělu, se trhá, když se bylo po nějakou dobu zeslabovalo. Až po tuto chvíli cítí subjekt na části těla, nejbližší k místu, kde se nacházela citlivostí nasycovaná voda, všechna dotknutí vody, třebaže prostor, kam byla voda nesena, je nyní bez citlivých vrstev. Obdobnost tohoto úkazu s příběhy o osobách usmrcených z dálky zraněním voskové sošky, jež byla modelována k jejich podobě, je zřejmá. Zkoušel jsem, zda i vosk má jako voda schopnost hromadit citlivost, i poznal jsem, že má tuto schopnost ve veliké míře, stejně jako látky tučné, lepkavé nebo hebké, jako např. bílá pomáda (chladící mast, angl. coldcream) a vlněný samet. Malá vosková 1
Les Romes atd., str. 408-409. Stále vyjadřovaná vůle a pomocné znamení, tj. tvar a látka očarovací, jak jsme vysvětlili v předchozím díle (Le Temple de Satan, str. 172-174). 3 Od, dwa, pozitivní světlo, to je psychická síla Crookesova. Rochas nechal název, který dal těmto světelným výronům baron Reichenbach. Protože je tato zpráva příliš dlouhá, vynecháme z ní vše, co nesměřuje přímo k cíli. Několik teček znamená vždy přerušení. 2
145
soška, zcitlivělá chvilkovým pobytem v malé vzdálenosti od subjekta, přenášela pocity bodání na hořejší část těla, bodal-li jsem sošku na hlavě, nebo na dolní část těla, píchal-li jsem sošku na nohou. Ale podařilo se mi lokalizovat tyto pocity přesně, když jsem upevnil jako staří čarodějové na hlavě sošky kadeř subjektových vlasů, ustřiženou ve spánku na jeho temeni. To je pokus, jehož byl náš spolupracovník z Cosmu svědkem a prováděčem. Odnesl jsem takto připravenou sošku za skříň, kde jsme ji nemohli vidět, ani já, ani subjekt. Vzbudil jsem paní L., jež nehnuvši se z místa, dala se se mnou do hovoru, když tu pojednou, otočíc se prudce a sahajíc si na hlavu, ptala se se smíchem, kdo ji tahá za vlasy. Stalo se to přesně ve chvíli, kdy pan X., aniž bych o tom věděl, zatáhl sošku za vlasy. Výrony se lámou podobně jako světelné paprsky, které je snad unášejí s sebou, a tu jsem si pomyslil, kdybychom vrhli na lepkavou vrstvu čočkou obraz dostatečně exteriorizované osoby, zda bychom docílili přenesení pocitů z obrazu na osobu. Želatino-bromidová deska a fotografický přístroj mi umožnily tento pokus, jenž se úplně zdařil teprve tehdy, když jsem nabil desku subjektovou citlivostí dříve, než jsem ji vložil do fotografického přístroje. Takto si počínaje obdržel jsem zvláštní snímek; dotkl-li se magnetizér kteréhokoliv bodu na obrázku na citlivé desce, pocítil subjekt tyto dotyky na místě přesně souvztažném. A to nejen ihned po fotografování, ale ještě tři dny poté, když byl snímek ustálen a přinesen do blízkosti subjekta. Nemohu říci, že by byl subjekt něco pociťoval během ustalování snímku, provedeného daleko od něho, a rovněž velmi slabě pociťoval, když se někdo dotkl místo vrstvy jenom skla. Chtěje vést pokus co možná nejdále, bodl jsem špendlíkem za přítomnosti lékaře, aniž bych byl komu co řekl, do ruky na obrázku. Paní L. vyrazila výkřik bolesti a omdlela. Když se vzpamatovala, zpozorovali jsme na hřbetu její ruky dva červené Podkožní pruhy, které dříve neměla a jež přesně odpovídaly oběma trhlinkám, způsobeným přejetím špendlíku po želatinové vrstvě. To jsou fakta, která se udála 2. srpna, nikoli za přítomnosti členů Akademie věd a Akademie lékařství, jak bylo vypravováno, nýbrž před třemi funkcionáři polytechniky... Téhož večera jsem odjel do Grenoblu. Po svém návratu z Grenoblu jsem vyhledal paní L. a opakoval pokus, který se zdařil, když jsem postupoval jako 2. srpna. Ustáliv obraz škrábl jsem lehce po vrstvě kolodia na místě zkřížených rukou na prsou; subjekt v pláči omdlel a za dvě nebo tři minuty poté se objevila jizva, vyvíjejíc se ponenáhlu před našima očima na hřbetu jedné ruky přesně tam, kde byl obraz škrábnut. Deska však byla citlivá pouze na mé dotyky; dotyky fotografa byly pociťovány jen tenkrát, když jsem ustavil raport či spojení, dotýkaje se ho nohou nebo jinak. 9. října jsem otiskl negativ na papír; zjistil jsem, že tento otisk měl jen matnou citlivost, tj. že subjekt pociťoval jen povšechné dojmy, příjemné nebo nepříjemné podle toho, jak jsem se dotýkal obrázku, ale nebyl s to, aby je lokalizoval. Dva dny poté zmizela veškerá citlivost u desky i u otisku. Dr. Luys mi sdělil, že za mé nepřítomnosti zkoušel opakovat úkaz, o němž jsem mluvil, a že získal přesnou citlivost až na 35 metrů malou chvíli po vzetí snímku.“ (V Paříži, 15. října 1892) Tato řada pokusů důmyslně i logicky spořádaných zjevuje povahu očarování tak jasně, že každý výklad by spíše zeslabil jejich význam. Proto bude lépe, když necháme na čtenáře působit samu závažnost fakt a omezíme se pouze na krátké poznámky. Plukovník de Rochas, ač je obeznámen s učením mystických škol a dobře zpraven o populárních tradicích čarodějství, přece připouští všechny tyto poznatky jen jako pouhé zprávy, jež je nutno dříve ověřit. Zkrátka, chce zůstat pouhým experimentátorem, pouhým fyzikem. Okultisté se tomu nemohou příliš divit, neboť to právě zdesateronásobuje u profánní veřejnosti autoritu jeho pokusů. De Rochas byl tedy silou událostí a striktní vědeckou indukcí přiveden k postupnému zkoumání více než deset tisíc let starých nauk univerzálního esoterismu, vždy neměnitelného v mnohosti mýtů a znaků. Takto ověřil, jednu po druhé, všechny tradicionální nauky, které jsou základem okultní fyziky a okultní fyziologie. Ale podobné pokusy nejsou bez nebezpečí. Zákon úrazového odrazu, tak mistrně dokázaný de Rochasem, chystá snad nepříjemné překvapení. Pokud to subjekti odbudou vždy pouhým bolestným pocitem, podkožním škrábnutím a
146
několikavteřinovou mdlobou, je to nepříjemnost zcela nepatrná, které není třeba si všímat. Ale jsou jisté orgány, tak nezbytné k životu, pro něž pouhé nepatrné zranění může být osudné. Fakt odrazné a na vzdálenost způsobené stigmatizace je od nynějška nesporný, avšak jeho tajemný mechanismus nám zůstane nejasný. Který experimentátor by měl odvahu odpovídat za to, kdyby náhodou jednoho dne následkem nějakého nepředvídaného odrazu nebo interference dynamických úrovní (silových polí) se srdce nebo mozek subjekta staly jevištěm dosud nevysvětleného úkazu? Většina případů zločinného udělání, předem připraveného pomocí hrozeb, se omezovala asi na každodenní a zcela povrchní bodání a pálení. Z toho vyplynul pro očarovaného stav posedlosti; ustavičná úzkost stonásobně zvětšovala jeho fyzická muka jejich autosugestivním opakováním. Jeho duch byl zasažen, ztratil chuť k jídlu i spánek a po delší době mohla konečně nastoupit i smrt. Ale z autentických listin je zjevné a spisy mnohých čarodějnických procesů dokázáno, že často stihla oběť i okultní smrt na vzdálenost, a to náhle a děsným způsobem. Přípustnost takové možnosti ať je výstrahou všem badatelům, kteří jsou žádostivi opakovat ve své laboratoři de Rochasovy pokusy. Každý člověk se nemůže honosit tak odbornými vědomostmi, takovou zručností a opatrností jako on, a tyto vlastnosti jsou při takovém badání nezbytné. On sám vypráví o jedné žalostné příhodě, která se stala jednomu jeho subjektu, avšak neměla, bohudíky, pro něho závažné následky. Jednoho večera, když ukončil tento fyzik svoje pokusy, vylil oknem obsah sklenice, která byla použita při jednom pokusu; byla to voda nasycená subjektovou citlivostí. Tehdy byla krutá zima a vylitá voda ihned zmrzla. Rochas zavřel okno a o více se již nestaral. Byl proto nemálo překvapen, zvěděv druhého dne, že jeho včerejší subjekt strávil děsnou noc. Zkřehlý až na kost se nemohl v posteli nijak zahřát a svíjel se v bolestech. Naštěstí byla tato indispozice pouze přechodná a příhoda neměla vážnější následky. Pokus se zcitlivělými deskami by mohl badateli způsobit ještě horší překvapení, protože se při něm užívá neobyčejně jedovatých látek. Není pochybnosti, že zákon magické převratitelnosti (reversibility) mezi zcitlivělým předmětem a lidským organismem platí stejně, ať již je životní fluidum rozlito na desce, nebo je-li jím nasycena voda ve zkumavce. Bude dobře, vystříháme-li se takových pokusů. Na tomto principu převratitelnosti se též zakládá přenášení neurologického stavu z jedné osoby na druhou, podivuhodný a pozitivní úkaz, který dr. Luys, vrchní lékař nemocnice, každodenně terapeuticky užívá. Na citlivé subjekty přenese zdánlivě choroby jím léčených neduživců pomocí magnetu nebo magnetických věnců určité síly. U subjektů se objeví všechny patologické příznaky chorob a dr. Luys je pak léčí, místo co by léčil samého nemocného. Připomíná nám to Paracelsa, který docílil podivuhodných vyléčení nikoli, pravda, pomocí třetí osoby, nýbrž pomocí dřevěné nebo voskové sošky, která byla v sympatickém raportu s jeho chorým nebo poraněným klientem.1 To je protiučarování či čarodějství v dobrém smyslu, a jsme v pokušení napsat „dobrodiní“ (v originálu „benefice“ jako opak k „malefice“, tj. učarování, pozn. překl.), slovo v tomto smyslu posvěcené. Vraťme se k očarování pomocí fotografického snímku a poznamenejme, že by nebylo nemožné pomocí negativu získat opravdový polopřízrak, lžiastrál nepřítomné osoby a působit přímo na něj jako na volt. Čtenáři Chrámu Satanova se zajisté pamatují, že staří čarodějové přidávali do voltové hmoty úlomky nehtů, zuby, vlasy, zkrátka nějaké zbytky od vyhlédnuté oběti, a oblékali sošku, bylo-li to možné, do látek, jež obět dlouho nosila. Účelem takového konání bylo navázání raportu, bez něhož byly všechny obřady marné. Lze předpokládat, že tito padouši záhadnými slovy nebo hrozebnými posunky zdůrazňovali onen okázalý akt, jímž odcizili své budoucí oběti nějaký, jí užívaný předmět, k přípravě nebo oblečení „voltu“. Hrůza, jak vyložíme v příští kapitole, má vzápětí bezprostřední ztrátu životního fluida. Tento výron snad dovedli soustředit na ukradenou věc. Co však činilo praktiku udělání nebezpečnou samému čaroději a to v přímém poměru s její možnou účinností, byla ona lidská vášeň, kterou v sobě stupňoval až k šílenství při zaklínacím obřadu. 1
Často, když byl neduh přesně lokalizován a nevyplýval z celkového patologického stavu, uhnětl Paracelsus z vosku nebo vyřezal ze dřeva přesnou podobu chorého údu a léčil ji leptadly nebo sympatickým práškem podle případu, navázav předtím spojení mezi nemocným orgánem a jeho voskovým nebo dřevěným tvarem. Tato léčebná metoda byla vykřičena jako absurdní a spolubratří velikého Aureola si z ní tropili posměch. Avšak Paracelsus klidně dále léčil choré koleno, „leptaje koleno dřevěné“. Odtud bezpochyby i takové přísloví. 147
On sám nevědomky nabíjel volt svou vlastní exteriorizovanou životní silou, a jestliže ten, proti němuž bylo jeho záští namířeno, se nenacházel ve stavu vnímavé trpnosti, tehdy se zaklínač stával sám obětí své zloby. Zákon odrazu jej překvapil bezbranného v periodě zemdlenosti a únavy, jež následuje po periodě horečky a fyziologického předráždění. Podobného odrazného účinku bylo nutno se obávat zvláště v případech magické otravy (veneficia) či udělání pomocí otravných fluid. Staří pastýři, u nichž tyto praktiky byly, jak se zdá, obvyklé, vrhali magickou nákazu na celé zemské obvody nebo pouze na jednu rodinu nebo na dobytek jednoho chléva. V předchozím svazku jsme shrnuli závažný případ brieských čarodějů1 z konce XVII. století a prosíme čtenáře, aby si to přečetl. Náboj magického jedu (gogue nebo gobbe, tj. jedovatá kulička)2 těmito bandity užívaný se nazýval „krásanebe-bůh“; také jej nazývali magisteriem devatera zaklínání. Nebudeme se zabývat jeho přípravou, která se pravděpodobně neomezovala na směsi oněch bizarních ingrediencí, které prozradili ve svém procesu.3 Nesporná je děsná účinnost těchto ďábelských látek; autentické soudní spisy vylučují v tomto ohledu veškerou pochybnost. Jedovaté kuličky, zakopané v sousedství prokletých chlévů, šířily svůj smrtící vliv jen tehdy, byly-li čas od času zalévány octem; nechal-li je čaroděj zaschnout, zlo přestalo působit a obnovilo se opětným zalitím volní tekutinou.4 Příšerná bras-de-ferská příhoda, kterou jsme vypravovali a o jejíž autentičnosti není třeba pochybovat, svědčí o strašlivých odrazných ranách. Při nejmenší nerozvážnosti stihla tato děsná smrt černého mága při praktikování udělání vůbec a veneficia zvláště. Právě k zažehnání tohoto nebezpečí vymyslili přívrženci čárů udělání, které se dalo obrátit podmínečně na třetí osobu. To je očarování úchylné. Náraz smrtícího proudu, který nějaká překážka prudce odchýlila od cíle, může zasáhnout náhradní oběť předem ustanovenou, ať již člověka nebo zvíře.5 Kdo se nebojí čarodějů, stojí již touto nebázní mimo dosah jejich útoků. Toto obecné pravidlo připouští, pokud víme, výjimku, k níž však není třeba přihlížet, protože je velmi vzácná. Obojí spočívá na základech, o nichž je lépe pomlčet. Těm, kteří se bojí očarování a mají nepřátele, schopné zločinných praktik, doporučuji, aby používali talismany a pentakly, a aby přesně konali náboženské povinnosti. Zbožné osoby zůstanou u tohoto posledního obranného prostředku, který je snad nejlepší, protože shrnuje všechny ostatní. Neučiní snad užívání svátostí a svátostin tyto věřící účastnými sympatického řetězu jejich náboženského společenství, zatímco růženec, agnustky (penízky s obrazem Beránka božího nebo Bohorodičky), zázračné medailonky atd. se jim stanou mocnými amulety? Poslední, neobyčejně 1
Le Serpent de la Genèse, I., Le Temple de Satan, str. 176-181. Srov. dílo Thiersovo, faráře ve Vibraie, Traité des superstitions qui regardent les sacrements, Paříž, 1741, 4. sv., I. d., str. 132. 3 Le Serpent de la Genèse, I., Le Temple de Satan, str. 180-181. 4 Čarodějové snad mluvili o octě, aby ošálili své soudce; důvodně se domníváme, že tekutina, kterou byly svlažovány jedovaté kuličky, obsahovala močůvku nebo mléko zvířat obětovaných smrti. Tato domněnka nám připomíná ohavnou praktiku, o níž vypráví L. A. Cahagnet ve své Magie magnétique. Dověděl se ji u svého mistra, u něhož nějaký čas pracoval jako soustružník. Opíšeme Cahagnetovo vypravování v celém jeho naivním realismu: „Jsa ještě velmi mlád; cestoval jsem po Francii a nalezl jsem práci v jedné dílně, kde paní se do mne zamilovala. Jsa mladý a nezkušený, přijímal jsem od ní, co mně sama ráda poskytovala, poněvadž však byla stará a měla dceru mého věku, cítil jsem více lásky k této než k oné a dal jsem jí to také znát, ba vyhradil jsem si, že budu milovat obě. Matka mi slíbila vše, chtěla mne však pojmout za manžela dříve, než by mně zaslíbila svoji dceru. Její návrh mně byl tím podivnější, protože manžel této ženy dosud žil a řídil naši dílnu. Připomenul jsem jí to. Odvětila: »Vidíš, jak vypadá, co nejdříve zemře, pracuji na tom, abychom se ho zbavili. Byl tvrdý k vaření, avšak než uplynou tři měsíce, půjde!« - »Co tedy děláš?« tázal jsem se jí. »Přisámbohu!« odpověděla, »chodí každého rána na potřebu na hnůj a já tam hodím vždy štipec... Vidíš,« pokračovala, »jaký má průjem... není již naděje«“ Magie magnétique, Paříž, 1858, str. 441-442. 5 Ježíš osvobodil posedlého, poslal démony do těl vepřů. Tato evangelická alegorie se zajisté vztahuje k okultnímu zákonu náhradní oběti. (Kromě náhradní oběti - bývala to zpravidla panna nebo ze zvířat kočka, přežvýkavec aj. nebo z nouze i džber vody užívali čarodějové při operaci i jasnovidky nebo magické zrcadlo, aby byli zpraveni o osudu eventuálně o protiakci oběti. Pozn. O. G.) 2
148
důležitá rada bázlivým a trpným: Ať se střeží především zaprodat svůj ascendent tím, že jsou ochotni sloužit za subjekt každému, kdo vysloví přání konat nějaký magnetický nebo hypnotický pokus! Souhlas se může v podobném případě rovnat kladnému vzdání se vůle, ba ještě čemusi horšímu. Takto může být uzavřen tajný pakt. S kým? S Neznámem... Tato právě tak paradoxní jako nepopiratelná fakta, téhož druhu jako ta, jež studoval a popsal de Rochas, jsou nekonečně složitější, než si myslíme; zůstávají tajemná ve svých příčinách i ve svém mechanismu. Kdo by četl povrchně zprávu uveřejněnou tímto učencem, soudil by snad, že udělání je zjev velmi analogický zjevům elektrodynamickým nebo projevům jiných přírodních sil. Nepatrná podrobnost při troše uvažování ukáže, že je to omyl. „Deska,“ praví de Rochas, „byla citlivá pouze k mým dotykům, dotyky fotografa byly pociťovány jen, když jsem navázal raport, dotýkaje se ho nohou nebo jinak“ Při Rochasových pokusech subjektova citlivost, neodlučitelná od okultní síly jako jejího základu, tudíž skutečně impregnovala želatinovou vrstvu, na níž byl obraz otištěn, a přece - budiž nám prominut tento výraz byla tato citlivost citlivá a zranitelná pouze pro magnetizéra nebo pro ty, jimž tento aktem své vůle, vyjádřené znamením (dotykem), postoupil právo, aby působili na citlivou vrstvu. Lze tvrdit (protože proud se přenáší ze subjekta na předmět a naopak jenom prostřednictvím magnetizéra), že negativ ztrácí veškerou citlivost, jakmile přestal přímý nebo nepřímý styk? Tato domněnka je nepřijatelná, protože mnohé pokusy dokázaly, že běží o nasycení desky statickým fluidem lpícím na desce po několik dní. Je možno říci, že ve výše vypravované příhodě, když se nešťastný subjekt třásl po celou noc zimou, Rochas tuto noc potměšile strávil pod širým nebem při bůhvíkolika stupních mrazu, aby neporušil fluidický raport s vodou vylitou na umrzlou půdu? Nikoli! Tento druh složitých úkazů, při nichž se přírodní a životní síly projevují jako síly řízené, ovládané nebo alespoň dynamizované lidskou vůlí, náleží do magie ve vlastním smyslu a nikoli pouze do tajemné fyziky. Paracelsus by se tu dovolával zvláštností své zázračné vnitřní a okultní magnesie, která není než adamským slovem. „Příroda je v somnambulismu,“ pravíme, užívajíce ohromující Saint-Martinovy metafory, která snad ani není metaforou; ona spí, a je na lidské vůli, této božské podstatě (tj. člověku samém), aby ji probudila. Člověk „vrátí řeč“ němé přírodě, této spící vesmírové krásce, která s ním byla kdysi stržena do propasti pádu. Takový je úřad duchovního člověka. Že vůle je tvůrčí a duchovnost je činná právě tak v dobru jako ve zlu, to je nevyhnutelný důsledek svobodné vůle. Rochasův objev (který odhalil zločinné praktiky, odkázané vědou již dávno do říše absurdností), resp. úvahy z něho vyplývající, nám podávají svědectví o mystickém království lidské vůle. Nynější doba, kdy se vynořují na veřejnost tyto smíšené poznatky vědy, která uvádí přírodní síly do služeb vůle, znamená počátek nového cyklu. Magnus ab integro saeclorum nascitur ordo! Objevil se nový točný bod, moc hmoty se již chýlí ke konci bledý svit na východním obzoru hlásá příští úsvit rehabilitace a osvobození. Kabalistický Adam ve vyhnanství malkuthu (království) se zdá nebeským vládcem sesazeným z trůnu, jemuž byla nabídnuta vláda tohoto světa jako směšná náhrada. Ale opravdová říše mu bude později vrácena... Jisté známky mu již dávají tušit, že podle slov písma jeho království není z tohoto světa. Ostrá, železná koruna, jež drásala jeho čelo, již občas zableskuje epifanickou září. Přijde den slávy a zbožnění, kdy se pozemská koruna na jeho hlavě zatřpytí, přeměněná v čelenku klenotů z jasného a libozvučného zlata. To bude symbolem vítězné vůle. A vládce, jemuž bylo navráceno legitimní dědictví, k sobě přijme univerzální přírodu, obrozenou ve svém proměnění.
149
12.
l
Magické otroctví Viselec - Dobrovolná oběť- Interference plání - Magické otroctví
Obraťme list v knize arkán! Její dvanáctý klíč je nám předložen jako bizarní a zarážející hádanka. Naivní a brutální nápis dole na emblému nám nepoví nic: Oběšenec. Ale jaký oběšenec! Na návrší stojí improvizovaná šibenice v podobě hebrejského TAV. Je složena z vodorovného břevna, které dvě kolmo do země zasazené podpory udržují v žádané výšce. Jsou to mladé pně stromu, dosud obalené kůrou a jen zhruba oklestěné: šest větví useknutých jednou ranou sekery tvoří stejný počet umělých uzlů na každé podpoře. Celkem tedy dvanáct suků, jež dávají číslo listu. Na příčném břevnu je oběšen člověk za pravou nohu a hlavou dolů. Levá noha ohnutá tvoří s druhou nohou podobu kříže, pod paží mu z každé strany visí váček s penězi a z něho padají tolary. Jeho ruce se zdají být svázány na zádech, takže lokty spolu s obrácenou hlavou rýsují podobu trojúhelníka obráceného vrcholem dolů a nad tím trojúhelníkem stojí kříž nohou... Na první pohled poznáme známý alchymický hieroglyf:1 Jako rámec mu slouží čtverec, který tvoří šibenice s linií půdy. Dvanáctý klíč tarotu nám odhaluje slávu i bídu magického otroctví. 1
Při této příležitosti bychom mohli povědět něco o Velikém díle; avšak kapitola Magie transmutací se nám zdá být vhodnějším rámcem pro výklady tohoto druhu. 150
V magii je totiž dvojí druh otroctví, otroctví dobré a otroctví zlé, otroctví ducha a otroctví hmoty: otroctví povinnosti, altruismu a sebeobětování.a otroctví vášní, egoismu a návyku. Oním symbolickým popravencem je adept vysoké vědy. Udržován mezi nebem a zemí požadavky svého poslání, které si vyvolil - nemůže přece do nebe, poněvadž má pomíjející tělo, které jej podrobuje fyzické přitažlivosti. Avšak jeho nohy nebudou chodit po cestách pozemského klamu, jehož přeludy jsou mu od nynějška zapovězeny: neboť nauka, kterou praktikuje, mu otevřela oči. Nemůže se již bezstarostně opájet laskáním rozkošné magie, která je tak oslňující v lesku své lživé okrasy a lidem tak žádoucí v klamu své usměvavé krásy. Líčíme zde pouze dokonalého adepta, nadlidskou bytost, která dosáhnuvší vrcholu trojúhelníka moudrosti, již nemá co by od země požadovala, může jí však ještě mnohé dát: to jsou ony symbolické stříbrné peníze, které deštěm dopadají na zem. Jeho ruce, spoutané pro zlo, jsou dosud volné pro dobročinnost a lásku. Opravdový mág je tak vzácný, zvláště v nynější době vypočítavých nebo nepochopených zasvěcenců a pochybných médií, že tento výklad znamená spíše ideál, který je třeba sledovat, než častou skutečnost, kterou by bylo třeba zapsat do zlaté knihy dítek vědy a vůle. Zato se však rozmáhá otroctví hmoty. Co se toho týká, komentují se podrobnosti XII. pantaklu samy sebou. Touží-li však nicméně naši čtenáři po analogickém rozluštění, přenecháváme tentokrát jejich důvtipu, aby vykonali tuto práci použitím dobře známého zákona o analogii protiv. A pak celá tato kapitola bude bohatou parafrází spíše tohoto neblahého výkladu, než onoho šťastného a slavného smyslu emblému. Přece se však dvě poznámky zdají být do té míry závažné, že zasluhují, aby byly uplatněny. Je známo, že TAV, poslední písmeno posvátné abecedy, značí každou dokonalou periodu, každou dokončenou operaci a také každý postupně dokončený závit nekonečné spirály. Zde je napsáno TAV v podobě šibenice, která znamená mystickou smrt a reintegraci; naznačuje uzavření cyklu dvanácti. Dříve než se opět objeví, aby deset listů dále symbolizovalo celé otočení XXII klíčových hieroglyfů Tarotu. Pamatujte, že tato figura (tav) se opět nezměněně vyskytuje jako znamení ukončení všech menších cyklů: objevuje se ve tvaru vozu v sedmém arkánu a v podstavci kola Štěstěny v arkánu desátém. To je charakteristické. Konečně pamatujte, že jestliže v našem Tarotu doplníme čtverec, předpokládajíce rovnou (nikoli křivou) linii půdy, která uzavírá písmeno Tav jako základnu, obdržíme symbol čtyř živlů obklopující lidskou podobu uzavřenou v žaláři elementárního života. Nechceme se vracet k tomu, co jsme pověděli v knize „Na prahu tajemství“, ale přece se nám zdá vhodné zdůraznit to, že XII. arkánum se týká výhradně člověka, jenž sestoupil do padlého těla. Když totiž uvažujeme o údělech univerzálního člověka před jeho pádem, anebo i o osudu individuálního člověka ve volných prostorech éterického života, tu se nám zdá, že pozemské vtělení je odvedení do zajetí a předehra nejkrutějšího otroctví. „Z výšin nevyzpytatelného nebe se dolů k zmítanému světu obracejí zraky nesmrtelných duší. Duše cítí, jak k nim od země vane opojení života a rozkoše. Tyto výrony země ochromují jejich křídla a duše, padajíce z éteru a mléčného kruhu, pijí ze smrtelných číší jed touhy a s ním zapomenutí onoho nebe, jež opustily.“1 Živoucí plamen, který sestoupil letě za přízrakem naplněným vůní zázračných květů, byl znenadání zajat, zřítil se do bláta; jeho světlo, zdá se, v něm zhaslo, jeho vědomí v něm utonulo; bídné zahynutí! Svůdné květy zakrývaly vnadidlo bahna... A hle! Anděl v nebi je mrtev, ale na zemi se rodí dítě. Nám podivné mystérium vládne sestupu duší do stoky hmotného života, kde musí podstoupit potupnou inkarnaci. Podivné mystérium a žalostné! Jeho klíče třímá Láska.2 Uvažujeme-li lásku jenom jako touhu, která ji manifestuje, zda je něco tak nevyzpytatelného jako podstata této temné přitažlivosti, jejíž magnetismus lze pociťovat na obou březích života? To je síla Jonahu, strašlivá a sladká; ta ovládá tok bystřiny generací.
1
Louis Ménard: Reéveries d‘un pain mystique, Paris, Lemerre 1890. III. vyd. Str. 30. Kdo tedy řekl, že básnické slovo se nehodí k vyjadřování přísné védy? Zdá se být nemožné, aby učení o tomto předmětu bylo lépe formulováno méně slovy a střízlivějšími výrazy. 2 Na prahu tajemství. Str. 114-115. 151
Mojžíšův Jonah je totéž co Homérova Afrodíté a Lucretiova Alma Venus.1 Evokujíc duše na březích fyzikálního klamu, zastírá tato čarodějka smutnou skutečnost masa a krve lživou okrasou. Na všech úrovních života je její úlohou - svádět. Její fantasmagorie působí, že na dně propasti fyzického pekla se třpytí klam zdání ráje a duše se jím nechávají lapit do sítě vtělení, jako se nechají - byvše již vtěleny - lapit od něho do pasti pohlavního spojení. Venuše musí souběžně vykonávat tuto dvojí funkci, aby se ve vlnách za sebou jdoucích generací zabezpečila ustavičnost pomíjejícího objektivního. Avšak ať už chce tato bohyně zajmout duše či spářit těla, její prostředky se téměř nemění: Touha je jejím znepokojujícím hlasem a rozkoš je jejími božskými sítěmi. Neboť je třeba konečně jasně vyslovit, co čtenář snad již tušil, že totiž Venušino volání zachvátí duše na sklonku jejich aromalního života velmi intenzivním smyslovým podrážděním a neodolatelnou touhou po požitku. Je třeba vyjmout ony duše, jejichž povaha již zcela spiritualizovaná se již nedá uchvátit zpětným proudem generací. Všechny ostatní se nechávají, jakmile udeřila hodina nové zkoušky, unášet touto bystřinou: fyzický svět, kde ona končí, se jim zdá být rájem rozkošné blaženosti; vášeň, již následuje touha, a animické centrum je zachváceno. Nevyléčitelná láska ke hmotě, kterou tehdy hoří duše, je znamením agónie jejich vyššího života. Jakmile daly svolení ke svému pádu, již je strhuje proud a unáší je ve svých vírech: jejich mentalita se kalí, jejich vědomí se otupuje, jejich podstata houstne. A když je uchvátila fluidická přitažlivost predestinované planety, tu jim nevypověditelná závrat zastírá hrůzu hrozícího ponížení, a když je konečně hmota pohltila, ztrácejí vědomí v opojení rozkoše. Ostatně ve všech případech nemusí vtělení následovat bezprostředně po pádu. Mnohdy psýchy velmi dlouho dychtí po inkarnaci: tehdy bloudí v bezvědomí nižšími kraji planetárního astrálu. Mohou vykonat vliv na média, posednout slabé, ba dokonce, v případech naštěstí velmi řídkých, vtělit se přepadnutím, jak jsme již řekli. Obyčejně je strhne, celé omráčené a omámené, fluidický had Ašiah (který se vine okolo zeměkoule) do svého kruhu, až se jim podaří když byly splněny fyziologické podmínky - vtělit se podle nezměnitelných zákonů apropriace a selektivní sympatie. Tyto zákony řídí vztahy mezi těmito bludnými dušemi a lidskými páry, které jim zjednají vstup do hmotného světa. Žár, jaký zakoušejí duše, které mají sestoupit do těla, vdechují také pozemským rodičům, kteří byli vybráni k tomu, aby jim otevřeli jeho bránu. „Ať vysvětlují přirozený výběr náhodou, neboť slovo nevysvětluje tento fakt. Je-li volba, je i rozlišování; každá energie předpokládá vůli. Ale je to naše vůle? Nikoliv, je to vůle cizí;2 láska není akcí, je vášní. Kosmické mocnosti nám ji posílají, chtějíce nás užít ke svému tvůrčímu dílu, nechávajíce duše sestoupit na svět ve zrození. Láska, to je dítě, které se chce zrodit; staří ji nazývali pravým jménem: Touha (éros, cupido), poněvadž skutečná touha přivádí zárodky k životu. Kolem nás jsou duše, které se chtějí vtělit: proto se mění v touhu a znepokojují živé, aby jim poskytly tělo. Řecké umění je zobrazuje v podobě okřídlených dětí: jsou to touhy, které poletují okolo milujících. Krása je podle mytologie matkou touhy. Co je krása? Je to harmonie linií, rovnováha forem, která prozrazuje schopnost k vylíhnutí zárodků a zdokonalení rasy. Bludné duše nás pudí k našim družkám, ony si vybírají, chtějíce vejít do života organické podmínky, kterou potřebují, a vnucují nám svoji volbu, aniž by se nás tázaly. Tato volba je zřídka kdy ve shodě se sociálními konvencemi, neboť ony znají pouze fyziologické konvence.“3 Není snad třeba doslovně vykládat tuto rozkošnou a poetickou prózu Louise Ménarda,4 který je tu přesnější, než když pěl. Nemohli jsme si odepřít potěšení opsat zde těchto několik řádek k uspokojení čtenáře; jsou sugestivní a plné pochopení pro toho, kdo je dovede číst a pochopit. Preexistence duše, její mdloba a ztroskotání v propasti hmoty byly ve starověku známy adeptům všech škol. Vznešené umění se zmocnilo těchto znalostí. Chtějíce tuto nauku všeobecně přijatou ve svatyních vyjádřit řečí srozumitelnou profánním překládali ji rapsodové - zasvěcenci do emblémů: 1
Venuše je manželka Vulkána, principu pozemského ohně. Cizí pro individuálního člověka, který ji zakouší. 3 Rev. d‘un p. myst. Str. 80-81 4 Duše „se mění z touhy“ a volí si organické podmínky, které potřebují; krása proměněná ve slib plodnosti atd. jsou jen přibližné výrazy, avšak nicméně tyto teorie se zdají být krásné a hluboké. 2
152
jejich nadšení neskrblilo krásami poezie i rytmu v oněch četných půvabných i strašlivých bájích, jimiž chrámoví písaři, tito strážcové symbolů, vyjádřili základní téma. A tak jsou ony mnohonásobné obrazy tolika skvělých mytologií vyšity všude na nezměnitelné theosofické osnově. V legendě o ráji, kterou napsal Mojžíš na průčelí budovy svého Berešitu, můžeme směle spatřovat prototyp všech podobných legend, vztahujících se k témuž arkánu. Pád Adama-Evy je mystická tradice, vypůjčená pravděpodobně od Egypťanů, kteří ji přejali od Hindů. Mojžíš snad o ní nabyl vědomostí v madianském podzemním chrámu, kde Jethro zbožně střežil naukový poklad věků. Sahala by tudíž až k oné vědecké syntéze, kterou zbudoval génius černé rasy, a touto by souvisela s antediluviální symbolikou Atlantů, s prvotním cyklem rudé rasy.1 Ať je tomu jakkoliv, tato báje má jisté shodné rysy se všemi symbolismy. Pandořina a Proserpinina neposlušnost jsou přesně analogické s neposlušností Evinou. Zde je to plod, který nesmí okusit, tam opět skříňka, kterou není dovoleno otevřít, nebo květ, jehož stonek je třeba mít v úctě. Ale ženská zvědavost zvítězí a jablko je snědeno, skříňka otevřena, narcis utržen. Evina zpronevěra vyhání z ráje první pár lidí, Pandořina zpronevěra způsobuje, že se na svět sypou neštěstí, která nikdy neměl poznat, a zpronevěra Proserpiny vede k jejímu unesení Plutonem, který ji strhne do pekelných propastí. Báje o Psyché tají pod poněkud se lišícími symboly totéž a analogie bije do očí. A kolik ještě jiných mýtů bychom mohli uvádět, jež vyjadřují tutéž nauku, ač jejich podobnost co do formy není tak přesná! Všude nalézáme vypravování o ponižující katastrofě spojené se slibem rehabilitace padlé nebo vypuzené bytosti. Esoterismus starověkých mystérií vždy nezměnitelný ve svém dogmatu měl stále za symbolický podklad báji tohoto druhu.2 V Eleusině to byl únos Persefony nebo Proserpiny a marná bloudění Démétry nebo Cerery, která chodí světem, hledajíc svoji dceru. Persefoné, živý obraz lidské duše, neposlechne svou matku (nebeskou přírodu). Svedena radami zrádného Érota, utrhne a donese ke rtům hvězdný narcis, znak touhy. Sotva vdechla jeho vůni, zachvátila ji mdloba, země se třese, rozestupuje a z ní vyjíždí na voze unášeném příšernými koňmi s černou hřívou Pluton. Pekelný bůh se zmocní Persefony a vezme ji na svůj ebenový vůz a vše se
1
Srovnej: Fabre d‘Olivet: Hist philos. sv. I. Str. 326-27. a Saint-Yves: Mission de Juifs. Str. 414 a násl. 2 Všude je to bůh, zabitý, roztrhaný, rozsápaný obry: všude jej hledá bohyně, hledajíc jej prochází svět a při tom zavádí mravy, zákony, zakládá města, dává výživu, umění, kult, obřady: zabitý, obry rozsápaný bůh povstane z mrtvých po mnohých zápasech a bolestech a zůstane triumfátorem a vítězem. Ve Frygii kybéle zarmoucená Atisovou nevěrou, probíhá svět jako šílená a donutí ho k tomu, že se zmrzačí ze zoufalství nad nevěrou, které se vůči ní dopustil. V Egyptě Isis, zarmoucená smrtí Osirida, kterého Tyfon zrádně zavraždil přiměv ho, aby zkusil jeho rakev, načež ho obři roztrhali na kusy, prochází světem, sbírajíc tyto údy a sebere je všechny až na mužský úd, jehož obraz posvětí; procházejíc světem dává mu zákony, umění, kult, výživu; a Osiris po mnohých strastech a zápasech zvítězí nad Tyfonem a obry a vstane z mrtvých pro blaho světa. Ve Fenicii Venuše zarmoucená smrtí Adonise, kterého usmrtil ukrutný Mars přestrojený za kance, probíhá svět, hledajíc jeho tělo; avšak Adonis skolí konečně nečisté zvíře, vstane slavně z mrtvých a potěší Venuši. V Assyrii je to Salombo a Belus, jimž se stanou tytéž příhody, v Persii Mytras a Mytra, u Skandinávců Freja a Balder, v Samotrácii, Tróji, Řecku a Římě Ceres, zarmoucená únosem své dcery, prochází svět a nenalézá útěchu, až konečně spatří onu propast, kudy Pluto dceru unesl; nebo Bakchos, roztrhaný, rozsápaný obry, jehož srdce, dosud tlukoucí, nalezne Pallas a jeho údy sebere Ceres; Bakchos vstane z mrtvých, prochází všemi zeměmi a naplní svět svými hrdinskými činy, zůstane vítězem a zasedne mezi bohy. Je zřejmé, že oním obry (hrubé fyzické síly přírody) rozsápaným bohem je ontologický princip člověka, který se rozpadá (desintegruje) na částečky v čase a prostoru. Bohyně, která mu přichází na pomoc a chystá jeho apotheosu, sbírajíc jeho roztroušené údy, je nebeské a prozřetelnostní lidstvo, které sestoupilo na pomoc lidstvu pozemskému a trpícímu, posílajíc mu Mesiáše a učíc je sociální integraci (zcelení) v tomto životě a mystické reintegraci po smrti. Konečně vzkříšení boha, jeho apotheosa, to je návrat částic v jednotu, diferencované hmoty v prvotní substanci, času ve věčnost, prostoru v nekonečnost: je to člověk syntéza, navrácený do slávy svých božských údělů. 153
propadne do tmy. Propast se zavřela...1 To je přitažlivost pozemského ohně, která zmáhajíc každou duši omámenou žádostivostí, strhuje ji na dno propasti generací do království fyzického života a zkoušky! Proserpina se stane chotí Plutona (princip ohnivé přitažlivosti) a královnou podsvětí. Mezitím Jupiter obměkčen Cereřinými prosbami a nářky (nebeská příroda) rozhodne, že jí má být Proserpina navrácena, i když se v pekelném sídle dovedla zdržet všeho pokrmu. Nešťastnice nepožila nic kromě tří zrn granátového jablka, což postačilo, aby navždy náležela černému bohu... Ale Zeus zmírní přísnost původního výroku, Persefoné bude dělit svůj život mezi Déméter a Aidonea (Háda): bude žít šest měsíců v Tenaru u svého chotě a šest měsíců v nebi u své matky. Esoterní smysl této důmyslné alegorie vysvitne lépe v následující kapitole Smrt a její arkána. Stačí připomenout, že pokrm je tu emblémem asimilace (strávení) věcí pozemských čistou podstatou duše. Jestliže se duše za svého pozemského pobytu úplně materializovala (stala-li se hmotnou) zůstane po odchodu z těla navždy zajata v pekle; dovedla-li se uchránit vší poskvrny, vrátí se do života nebeského. Avšak v nejobyčejnějším případě, kdy si duše asimilovala tak jako Proserpina jen nepatrnou část zapovězeného pokrmu, podrží země zajisté svá práva na ni, aniž by však byla duši pro tak nepatrnou věc odepřena její nebeská přirozenost. Její osudy jsou - jak uvidíme - rozděleny mezi nebe a zemi v posloupnosti střídajících se životů: až do dne úplného očistění a návratu k podstatě. Mystérium vtělení duší inspirovalo Saint-Yvesa k nejkrásnějším stránkám, v nichž tento ušlechtilý básník vzpomíná, že je velikým zasvěcencem. Střízlivé lekce vědy jsou tu proměněny v umělecké dílo mistrně a s vybraným taktem; takže si činíme téměř výčitky, že jsme nuceni znehodnotit tuto lyrickou prózu, abychom z ní učinili užitečný výtah. Duše, která sestoupila do vězení těla nám vypravuje odysseu svého individuálního pádu. Hle, již je na zemi! „...Tedy tato duše se zrodila ve světě tvarů a zkoušek; a ona proto volá. Jejím živlem byl nebeský fluid, vnitřní světlo vesmíru, spirituální éter, vnitřek a líc kosmogenické substance. Hle, nyní je na rubu, vně, v úplné noci. Nevidí již své nebeské tělo, zatemnila se. Ztratila vědu, vědomí, skutečný život. Její inteligence zhasíná, její přímá jasnovidnost již nevidí, její sluch již neslyší, její psychurgická senzibilita je ze všech stran tísněna. Mezi ni a vesmír se vkládá strašlivá překážka: cosi temného a omezeného, křivého, tupého, ostrého a horkého, podivná směs, která hučí a víří, závoj důmyslně a uměle setkaný a ovinutý kolem sebe sama i kolem ní, jehož všechny oživené tkáně, obrazy vesmíru, přesně se s ní shodující, podoby schopností duše, podstatně a specificky s ní spojené, se splétají a splétají i ji v křivolaké zátočiny ústrojí a útrob: to je tělo. Jestliže tělo křičí, duše trpí. Chce uprchnout, avšak klesá pod zazářením, které jí připomíná živé světlo, Jonah, nebeskou substanci: to je mateřský polibek. Mnohdy se jí zdá, že je mrtvá. Připomíná si jako ve snu nesmírnost onoho tajemného světla, kde se koupala nahá v zářivých vírech; horské hřbety, éterová údolí, milované hvězdy bez základního ovzduší, bez hmotné přitažlivosti, svět esencí aromat a vůní života, odkud slyšela vystupovat a sestupovat vnitřní harmonie a melodie časů a prostorů, odkud vzlétala, chvějíc se, slyšíc něžné volání miláčků a milenek, aby pohleděla na Šamaim, éter, azurové moře nebes, ostrovy, hvězdné vlny, pohyby géniů je oživujících a jejich životadárných mocností. Jako odlesk hvězdy na vodu, která se čeří, tak na ni dopadá vzpomínka na tuto vznešenou skutečnost a dosud se v ní chvěje. Dosud vydechuje nebeskou ambrosii věčných mystérií Ducha svatého a výrony onoho světa se jen ponenáhlu vypařují i jeho balsamické podstaty, které matka pije, vdechuje a líbá v opojení, jehož neznají lidé profánní. Neprchej, sladký odlesku hvězdy mágů! Nesmrtelná, vzpomeň si! Domnívá se, že je dosud vidí, ony bílé, božské muže a ženy, bohyně i bohy, diafany, zářné formy, typy krásy, kalichy pravdy, které se pohybují, plynou, vynořují v magických vlnách božské lásky v oslňujícím společenství moudrosti. Nejsou svaté teorie, živé básně ztajeného slova, hymny tvůrčích myšlenek, symfonie oživujících 1
V knize Les grands Initiés (str. 42 a násl.) je scéna Proserpinina únosu, kterou velmi dovedně uspořádal Eduard Schüré, přesně v duchu Eleusinských mystérií. 154
pocitů, hierarchické učení psychurgických cyklů, svatý zmatek velkých mystérií, bohové, paprsky boha, jejichž stín je světlo, zářná brázda, vonný let géniů, vyslanců, dokonalých inteligencí, nesmrtelných duchů a vítězných a oslavených duší? Ó jaká závrať! Není tu již onen čtyřnásobný nižší okruh duší, vystupující a sestupující, jiskřící fluidický oceán, na němž si pohrává vánek lásky a na jehož dně volá zrození a smrt? Není tu již?... Ale co jsem chtěla říci? Což to vše minulo? Ó zpívej, dcero bohů! Slyšte! Veliký zmatek, závrať, náhlé opojení, podivná tíha, vzdálený magnetismus, jemná a strašlivá přitažlivost, inkantace hvězd, slovo rozkazu, volání od sféry ke sféře, srdcervoucí rozloučení s vyšším životem, s miláčky, modlitba, slavnostní obřad se smutečními obřady, poslední objetí, poslední polibek, přísaha vzpomínky a návratu, genius s okřídlenýma nohama, který uchopí nesmrtelnou a odnáší ji k propastem, nesmírnost nebes se zavírající, nesmírnost země se otvírající s rachotem, bouřný oceán generací, propastí duší, dostihujících nebo opouštějících vrchol nebo dno atmosféry, jiné planety, elektrický boj vášní a pudů země... a pak... co pak? Je to okršlek země, metalický oceán s jeho přílivem a odlivem. Procházíme víry duší, které vystupují a klesají... To jsou mraky v atmosféře, veliké polární proudy, východní vánky, západní větry, vzduchové proudy otřásající pěnou mraků, svinující jejich elektrické hady; je to nižší vzduchový oceán s jeho čtyřmi kraji, s krajem orlů, velkých přelétavců, skřivanů a holubů. V tomto posledním začíná království plastické substance, která má čtyři jména: nerostná, rostlinná, živočišná a lidská a sedm vírů tvůrčích mocností a specifikovaných generací. Po závratných kruzích a amfiteátrech bílých hor, po oslňující nádheře ledovců a propastí přicházejí nekonečné vlny zelených pahorků, pěnivý tok bystřin, želvovinou vykládaná zátočina potoků a řek lesklých jako kov, kývání hučících lesů, nesmírné kruhy travnatých polí; na nichž poletují ve hrách vánky. To je země, jedna z tisícerých tvrzí království člověka, nesmrtelného a smrtelného syna bohabohů. .. Hle, kamenné kruhy metropolí, měst, městeček, vesnic s hlaholem měděných hlasů, který zaznívá z výšin chrámů a klášterů a zvěstuje nad hlomozem velikých vod lidu: zrození a smrt. Nesmrtelná se náhle zastavuje, chytajíc se usilovně paprsků hvězd a měří dráhu a vzdálenost, která ji dělí od nebes... Kde jsem? Nebe, země, vše zmizelo; avšak nepřekonatelná přitažlivost mne všechnu jímá. Nesmrtelná duše, hle, tvá matka! Ve jménu Boha, ve jménu přírody, ve jménu Jodu a Hevaho-u, hle, tvá živná vlast zde na zemi! Budiž s ní spojena všemi magickými mocnostmi života. Sbohem!“ Připomíná si dosud své rozhovory s mateřskou duší, jejich nerozlučné a vzájemné proniknutí, jejich tajemná obcování plná vzpomínek a nadzemských nadějí, bolestí a radostí, rozechvění extází, hudebních i němých; dlouhé svinování devíti seleních kruhů, inkantace epignesí a pak... mučivá, strašlivá bolest, sirný dým, železitý výpar vystupující prudce z ohnivých propastí země vířící, odtrhující ji od mateřské duše, přibíjející ji do vzduchové prázdnoty, do plicní dutiny, teplé, pohyblivé... křik v této dutině, v tomto dutém obraze a vzpomínka a s ní i nebeské vrozenosti, vcházející do jejích hlubin. Oživne jedině vědou!...1 Fyzické zrození je tedy opravdovou smrtí duší a fyzická smrt je jejich opravdovým zrozením. Zasvěcení (probuzení duše v somnambulismu zde na zemi), toto remember (vzpomínka) na vznešenou nadzemskou skutečnost, pokládali antičtí adepti za obraznou smrt, dopřávající již předem okusit onoho aromalního života, který leží mezi jednotlivými vtěleními. Stobeus praví: „Duše zakouší při smrti totéž utrpení, které pociťuje při zrození a i sama slova odpovídají slovům, jako věci odpovídají věcem. Zemřít nebo být zasvěcencem se vyjadřuje podobnými obrazy: jsou to na počátku jenom nejistoty, namáhavě probíhané trudné cesty temnotami noci. Tomu, kdo 1
Le Testament Lyrique od A. Saint-Yvese, Paris 1877, 8°. Str. 5-10. 155
zavolal do krajů smrti nebo zasvěcení, se vše zjevuje ve strašné podobě, samá hrůza, děs, bázeň, strach: ale jakmile jsme minuli tyto děsivé předměty, zázračné a božské světlo oslňuje naše oči...“1 Apulejus se vyjadřuje podobnými slovy.2 Jistý zasvěcenec starého světa, když byl tázán na svůj věk, rád odpovídal: Zemřel jsem roku toho a toho (rok jeho tělesného zrození), dne toho a toho (den jeho zasvěcení) narodil jsem se znova v duchu. Počítal svůj věk nikoli podle svého stupně, jak to činívají naši zednáři, nýbrž ode dne svého připuštění k mystériím bohů. Tehdy, právě jako dnes, nezřídka bývalo slyšet, jak dospělý muž, ano i stařec oznamuje, že jsou mu 3 léta. Tato hádankovitá odpověď, která dnes znamená: jsem pouhým učedníkem, tehdy znamenala: již tři léta jsem zasvěcen. Ale vraťme se k tajemstvím zrození. Hmotným vtělením psýchy se nijak neruší ony vztahy, které ji činí účastnou na harmonii neviditelných světů; avšak tato příhoda nutí Nesmrtelnou k nepřímému obcování s fyzickým vesmírem, jehož porobu neměla nikdy poznat. Svou podstatou náležejí duše do animické krajiny velikého universa, onoho organismu, jehož viditelným tělem je vesmír. Vzavše na sebe tělo, klesají duše do vlastní domény přírody plozené (naturované) a pod těsnější jho osudu, který jí vládne. Odtud vesmír drží celou lidskou bytost: vztahy okultní anatomie a fyziologie souvisí a individuum se shoduje jako celek s celým kosmem a každý detail složení člověka se shodným detailem univerzálního organismu. Je vidět, na jakých mystických a zároveň rozumových základech zbudovali staří theosofové svůj systém analogií, když nazývali pozemského člověka mikrokosmem (nebo malým světem), který lze přesně srovnat jak v celku, tak i v částích s velikým světem čili makrokosmem.3 Toto ovládání lidského individua padlou přírodou se jeví v samotném okamžiku početí a potvrzuje se v každém novém stadiu evoluce a vývoje fetu. Je možno říci, že tento zárodek těla, postupně vytvářený podle fluidické šablony těla astrálního, je půdou, kde se uzavírá kompromis mezi mocnostmi nebeskými a pozemskými. Kdežto skryté schopnosti druhu a jednotlivce mají vytvořit obal co nejlépe přizpůsobený oné bytosti, která se vtěluje, génius vesmíru, jenž kontroluje tuto autogenezi, se zdá pečovat, aby jí všestranně ovládal, nebo alespoň rozděloval její volné rozpětí. Takže - v té míře, jak pokračuje vzrůst spojuje neviditelnými pouty každou rodící se buňku, žilku, orgán s různými kraji vesmíru, které jim odpovídají; rozvádí harmonicky na vhodná místa vlivy hvězd, živlů a magnetických okršků planety a upravuje vzhledem k fetu přirozenou jurisdikci okultních mocí, které řídí utvářející působnost podle různých způsobů, jež lze aplikovat na hmotnou úroveň. Znalost těchto vztahů a rozumové užití zákonů, na nichž se tyto zakládají, tvoří umění a vědu, kterou staří autoři shrnovali pod názvem: Přirozená magie. Touto magií by byla podle jejich řeči ona magie, která umožňuje člověku konat díla zdánlivě zázračná, a to užitím pouhých přírodních sil, aniž by bylo třeba utíkat se k evokacím duchů, nebo vůbec zavadit o hranici nadpřirozeného. Je to nepřesná definice, která se opírá o zcela chybné pojetí vesmíru, jeho principu, jeho zákonů a jeho cíle! Taková řeč v ústech adepta by byla neklamnou známkou naprosto bludného zasvěcení, ledaže by kruté požadavky časů pronásledování a fanatismu byly dostatečným důvodem toho, že nejlepší theosofové si přizpůsobili terminologii přijatou tehdy vládnoucími scholastiky. Naši čtenáři již vědí, že nadpřirozeno neexistuje, protože lidská vůle a i prozřetelnost, tyto výrobci zázraků, jsou duší a inteligencí spirituální přírody tak, jako je osud zákonem přírody tělesné. Souhrn přírody je velikou Isidovou svatyní egyptských. Její blahoslavený obraz se rýsuje ve třech světech: její hlava září v nadsmyslném nebi, její božské srdce bije v nebi duší, její vznešené lůno rodí v éterickém nebi náčrtky tvarů; elementární svět je její podnoží... Ti filosofové, kteří chtějí omezit přírodu na věci smyslům patrné, nevidí ani paty veliké bohyně, 1
Stobeus, jehož cituje abbé Richard: Recherches sur les initiations anciennes et modernes. Amsterodam 1779, 8°. 2 Srovnej: L‘Ane d‘or in fine. 3 Zdá se, že nám vysvitne světlo, srovnáme-li tuto tézi s teorií spontánních signatur, které lze definovat takto: hieroglyfy, v nichž jsou zaznamenány vlastnosti věcí a jejich zjevený původ. Myslitelé snad poznají, když postaví tyto teorie vedle sebe, že tvoří jediný celek, jsouce jen dvěma různými způsoby k uplatnění jedné pravdy. 156
nýbrž pouze stín, který vrhají. Mimo přírodu - zrcadlo zjevující božství, chápe duch pouze absolutno, to jest Boha v jeho neproniknutelné podstatě. Všechny konečné bytosti až k andělům nejvznešenějších hierarchií žijí a pohybují se v hlubokém klínu přírody. Tedy ať magie evokuje na pomoc jakékoli spirituální pomocníky. ať koná s jejich přispěním jakkoli překvapující zázraky, její theurgie není vůbec nadpřirozená.1 Zcela libovolný rámec „magie přirozené“ a dovolené na rozdíl od magie nedovolené a ďábelské, se zakládá na onom falešném pojmu nadpřirozeného, do něhož jsou dosud mnozí zamilováni. Zkrátka přirozená magie starých autorů je pouze vědou pozitivní (nebo domněle pozitivní), užitou k ospravedlnění jistých zarážejících a paradoxních fenoménů. Porta prohlašuje: „Tato magie nadaná hojnou mocí oplývá skrytými tajemstvími a dává rozjímat o věcech, které nejsou pochopeny, a vlastnosti, zvláštnosti a poznání veškeré přírody tvoří vrchol veškeré filosofie. Učí také tomu, že skrze věci a skrze jejich vzájemné a shodné aplikování provádí díla, která svět pokládá za zázraky, protože převyšují všechen podiv a schopnost lidského rozumu.“2 Vyučováním nebylo kdysi tak štědře plýtváno jako dnes. Pokusy, v nichž si zvědavost našich dětí libuje pod jménem zábavné fyziky (od základních aplikací chemie nebo elektřiny až ke kejklířským pokusům, které konečně náležejí do oboru optiky, protože se zakládají na zrakovém klamu,) byly pokládány středověkými hlupáky za divy Satanovy; svědkem toho je rabbi Jechiel a legenda o jeho zázračném hřebu a kouzelné lampě.3 Ale nebylo tehdy vše růžové v důležité osobě čarodějníka. I když se fyzikové opovážili uveřejnit nějaký překvapující recept, nechtěli zaplatit hranicí za reputaci čaroděje, a proto hleděli vřadit svůj objev do obsahu přirozené magie čili okultní fyziky. Pod tímto posledním titulem popsal abbé de Vallemont na 600 stran, aby očistil z podezření ďábelství ty, kteří užívali pověstného věšteckého proutku, který se ještě za našich dnů popírá; je to totiž vidlice z lísky, která v rukou senzitivních osob podléhá vlivu jistých emanací, jako aury pramenů a bání. Experimentátor uchopí vidličnaté výběžky proutku a drží jej vodorovně; druhý konec se skloní v daném okamžiku a obrátí se prudce ve směru tekuté hmoty nebo rudné žíly, která má být objevena. Jedná se zde zajisté o zjev objektivní přitažlivosti.4 Ale k tomu se pravděpodobně přidružuje též zcela subjektivní fenomén psychometrie, protože proutek je citlivý jenom v jistých rukou a Jakub Aymar abych uvedl jen jeden slavný a ostatně výjimečný případ je s to, aby vyzbrojen svým proutkem šel po stopě vraha po zemi i po moři od Lyonu až do Beaucairu a z Beaucairu až do Genes (1692). Podobný fakt se dá stěží vysvětlit přímým působením tělísek aury na lískovou vidlici. Proto také, ač věštecký proutek často býval volen za typ aplikace přirozené magie (tak ji chápali staří autoři), se nám zdá, že by bylo možno volit lépe. Vliv vnějšího světa na smysly člověka - špatně definovaná působnost, jejíž mocné účinky jsou tak banální, že se jim již ani nevěnuje pozornost - by byl, jak se zdá, lepším příkladem. Uchvacující harmonie forem, kouzlo vůní, zvuků, hra světla a barev, tato ustavičná feérie veliké Máje - fyzického klamu - hle, množství zázraků magie nejenom přirozené, ale i spontánní. Žádná lidská věda dosud nedovedla odhalit kouzla této čarodějky; žádná moc nedovedla dosud sesadit z trůnu tuto královnu fantastických zjevů! Když se v prvních jarních dnech veškeré stvoření zachvívá a veselí pod polibky blankytného nebe, tu se i nejotupělejší organismy účastní veliké slavnosti Érota a Kybely. Příroda, hýřící půvaby, vydechuje všechnu svou utajenou poezii a všechny své skryté energie; dotírá na vás všemi smysly. Ani stařec, ani neduživec, ani hypochondr se jí neubrání: je neodolatelná! Tělo cítí, jak v něm pracují fermenty pod vlivem života a touhy; zachvátí je 1
Viz předmluvu ke knize: Klíč k černé magii. La Magie naturelle, qui est les secrets miracles de nature. 4 knihy J. Kř. Porty. Lyon 1565. 80. 3 Srovnej: Na prahu tajemství. 4 Jean Bodin je nám zárukou, že věštecký proutek byl znám a užíván před více než sty lety. A tento démonograf, který přece ve všem vidí ďábla, soudí, že je to pouze fyzický fenomén: „Je také fytoskopie, což je hádání věcí skrytých pomocí rostlin, jako například pomocí lískové (nebo corylesové) větvičky v polovině vidličnatě rozdělené která se v ruce naklání v tu stranu, kde jsou kovy. To je věc hojně praktikovaná horníky... Všechny předpovědi, poznané touto zkušeností, jakož i příčiny jsou neznámé a okultní, avšak nicméně jsou zcela přirozené a hledání jich zjevuje obdivuhodnou velikost a krásu božího díla.“ Demonomanie des sorciers, Paris, list. 380, 39 a, 8°. 2
157
nepojmenovatelná mdloba, složená z blahé spokojenosti a tísně, skryté závrati a neurčité rozkoše; srdce je naplněno a přetéká veselostí. Všechno živočišstvo vibruje v souhlase s člověkem; rostlinná příroda mu odpovídá nejkrásnějším hlasem, účastníc se toho koncertu. Mocné stoupání míz přivádí do rozpuku pupeny i listy. Puzeny všeobecným erethismem se bytosti i věci bratří, jaksi splývají a my v tuto chvíli zcela určitě cítíme, že okultní a hluboký svazek je spojuje a asimiluje, smíšené v živoucí jednotě. To je světlá stránka této zvláštní extáze, bohaté ostatně pro každého iluzemi a pro mnohého i trýzní. Tehdy se přímo vnucují ona mystická a zároveň fyziologická pouta, která pojí člověka s velikým Všemírem, tak živým jako on; tehdy ho intuitivně vyciťujeme. Tehdy je možno tušit souzvuk sfér jako ve snu Scipionově. Tehdy poznáváme důmyslnou orchestraci vlivů, která nás - osoby i věci obtáčí jasně zvučícími kroužky osudu; kdežto univerzální inkantace vůlí, vynikajíc na tomto harmonickém pozadí, činí to, co svobodného je v člověku účastným na prozřetelnostním koncertu světů. Skutečně nikde, od vrcholu žebříku až do paty, se nedá popřít stejnorodost přírody: změní-li se její forma, její podstata je jedna. Ona obsahuje vše a nic manifestovatelného se nedá myslet mimo ni. Tudíž vše - od svobodných vrcholků apotheosy až k propastem pádu a otroctví - vše se chvěje a vydává tón spontánně nebo nuceně, vědomě nebo nevědomě. Takto samy disonace pekla přispívají k symfoniím kosmického celku. Taková extáze je blahodárná pro svrženého člověka, protože mu podává svědectví o slavných korespondencích, jejichž nezcizitelné království mu odhaluje, jeví nicméně, z hlediska nižších styků, jejichž zřejmost prozrazuje, nepochybné známky člověka plozenou přírodou ovládaného. To je magické otroctví ve svém přirozeném a spontánním výrazu. Toto otroctví se projevuje den co den potřebami těla a všemi sugescemi hmoty: hladem, žízní, spánkem, hrubými chtíči atd. Až příliš jasně se zjevuje ve hře sympatií a antipatií, jejichž loutkami se často stáváme. Rozum platí při našem obvyklém rozhodování velmi málo: hned nás strhne „hnutí srdce“ svým neodolatelným a nerozumným zápalem, hned zase jakýsi odpor zatarasí cestu, náhlý výron, který vytryskl z tajemných hlubin pudu. Poslouchajíce tyto temné a náhlé popudy, aniž bychom se tázali po jejich příčině, uchylujeme morální stavbu napravo nebo nalevo, a zůstáváme nicméně stále přesvědčeni o tom, že jsme svobodně hlasovali pro nebo proti. Tak častá je shoda naší vlastní vůle s vůlí našeho Nevědomého, jež je naším druhým já, či spíše, jež zahrnuje dvě naše já.1 Nezdá se být dvojnásobně otrokem taková bytost, která donucena jednat, věří přece ve svou svobodnou iniciativu? Svoboda zajisté - jak jsme již pověděli - náleží člověku zde na zemi jen asi v jedné třetině jeho činů, kdežto ve dvou třetinách poslouchá cizí determinaci. Ale tato relativní svoboda mu náleží jenom jako možnost s tou podmínkou, že ji uvede ve skutek cvičením a ustavičným úsilím vůle: jedině tehdy požívá člověk oné třetiny iniciativy, která mu je přiznána. Ovšem nedbá-li toho, aby dosáhl svého legitimního majetku, pak ho uchvátí a zmocní se ho osud. Předpokládejme naproti tomu člověka, který se ujal držení svého dědictví a je - jak praví Béarnais - dvojnásobným pánem doma: „I právem výboje i právem zrození.“ Nechť ten člověk evokuje ve svém nitru prozřetelnostní činnost a podrobí se inspiracím, kterých se mu dostane: dík tomuto spolčení nejen dvojnásob rozšíří pole své činnosti a následkem toho omezí léno svého protivníka, osudu, pouze na třetinu; bude však i moci i na nepřátelském území obejít jistou část nástrah, ne-li jim přímo čelit a bojem jich dobýt. V tomto smyslu je možno vykládat ono pořekadlo, které vypadá sice dost paradoxně, avšak je nicméně zcela oprávněné: Opravdová svoboda spočívá v tom, že plníme svoji povinnost; skutečné otroctví v tom, že se z ní vymaňujeme. Leží ostatně v povaze prozřetelnostní inspirace, že předpokládá svolení, tj. že k ní přistupujeme jedině svojí svobodnou volbou. Naproti tomu jho osudu, vkládajíc se na bedra toho, kdo se mu dobrovolně poddal, na něho surově doléhá.2 Může tedy člověk, aniž by utekl poutům plozené přírody, které se mu podaří zlomit teprve současně s pouty fyzického života, přece roztáhnout tato pouta a jejich překážení uvést na minimum. 1
Znamená to, že musíme zůstat hluchými vůči hlasu tohoto dvojího nevědomého nižšího a vyššího, totiž jednat vůči výstrahám pudu a vůči inspiraci prozřetelnosti? Právě naopak; musíme se učit rozeznávat tyto hlasy, studovat je a zkoumat, je-li třeba, abychom věděli, kdo k nám mluví. Neboť kdybychom nepoznali vzájemnou řeč těchto dvou tajných rádců, snadno bychom zanedbávali prospěšné pokyny prvního, anebo se bez rozvahy podrobovali často nevčasnému despotismu druhého. 2 Srv. Hist. phil. du genre hum.II. str. 107 a Cain str. 247. 158
To je prvním a nejnesnadnějším dílem adeptatu. Mezi všemi služebnostmi, které tvoří otroctví člověka zde na zemi, si zvláštní zmínky zaslouží tribut sexuální. Despotismus, jejž osvědčuje, je tím význačnější pro náš pád, že celkem vzato není materiálně nemožné jednat proti němu. Hlad, žízeň, potřeba spánku jsou tak brutálně nevyhnutelné, že by se vydával v nebezpečí smrti, kdo by jim odpíral občasné ukojení; všechen odpor, který je zde možný, spočívá v tom, že plus násilných ústupků redukujeme na minus. Je tedy mudrci dovoleno omezit požadavky těchto tyranů a regulovat každodenní daň, kterou si předem vybírají: nikoli však zrušit v sobě jejich vířící formu; dobrou cvičebnou metodou a dostatečnou vůlí se však mudrc může stát pánem pohlavního pudu. Tento pud záleží totiž jako všechny ostatní tělesné potřeby na zvláštní funkci organismu. Postačí, řekneme-li, že by bylo povážlivou nerozumností navždy mu odpírat veškeré ukojení; ba že by bylo zneuctěním přírody: a my jsme se již zmínili o mnohonásobných nebezpečích naprosté zdrženlivosti.1 Avšak člověk může uniknout sexuálnímu jhu tím, že místo aby byl poslušen těla, ukládá mu mlčení na dobu, prodlouženou do neurčita. Pak je dost mocný, neboť v sobě realizoval první podmínku velikého díla esoterického. Právem zvítězil nad fyziologickým požadavkem svého organismu a zmařil nástrahu oné démiurgické síly, která poutá ducha ke hmotě. V okultním pokušení, kterému odolal, tkví sama podstata Maje, velikého klamu, v jehož ustavičnosti spočívá realita fyzického vesmíru. To je pravý nebo alespoň hlavní důvod oněch předpisů zdrženlivosti, které se tak hojně objevují na všech stránkách magických nebo kněžských rituálů. Dříve než kněz nebo epopt překročí hranice zásvětí, musí ovládnout svoje tělo, a to nikoli proto, že by nevinnost „byla příjemná Hospodinu“, nebo proto, že by „Nejvyšší byl rozhněván“ činem, který odpovídá nynějšímu stavu věcí a zákonu stvoření, nýbrž - odvažujeme se to říci - z důvodu transcendentálního pozitivismu. Pouze tím, že se staly tyto předpisy mrtvou literou, nabyly povahy pobožnůstkářského sentimentalismu, kterou v nich dnes hledáme. Totéž platí o zdrženlivosti od jistých pokrmů, předepsané pro čas přípravy při jistých mystických dílech. Mnohokrát jsme se ve svých dílech dovolávali magnetické síly krve a subideálně i masa, které je jí nasáklé. Krev přitahuje larvy a zlé génie, kteří tím, že ji pijí, chtějí nabýt síly, aby se mohly alespoň na okamžik manifestovat na úrovni objektivní. Proto židé, poslouchajíce Mojžíšova přikázání, měli odpor k všemu masu, které není naprosto bezkrevné. Co se týče zákazu požívání masa z nečistých zvířat, jejichž podrobný seznam podává Pentateuch, toto učení lze, jak se zdá, odůvodnit jiným arkánem, které bylo dobře známo pohanským hierofantům. Porfyrios praví: „Theologové velmi bedlivě zachovávali zdrženlivost od masa. Egypťané nám odhalili její důvod, který poznali ze zkušenosti. Když se duše zvířete násilně oddělila od jeho těla, nevzdaluje se od něho, nýbrž zůstává mu nablízku. Totéž platí o duších lidí, které zahubila násilná smrt; taková duše zůstává poblíž těla: tento důvod má bránit sebevraždám. I když usmrtíme zvířata, jejich duše se rády zdržují poblíž těl, které musily opustit; noc je od nich nemůže vzdálit, jsou k nim poutány sympatií: mnohokrát byly viděny, jak vzdychají vedle svých těl. Duše těch, jejichž těla nebyla zahrabána, zůstávají blíže mrtvol: a právě těch zneužívají mágové ke svým operacím, nutíce je k poslušnosti, když se zmocnili jejich těl nebo alespoň nějaké části tohoto těla. Theologové, kteří znají tato tajemství, zakazovali právem požívání masa, abychom nebyli znepokojováni cizími dušemi, které se hledí spojit se svými těly, a aby nám zlí démoni překáželi, když se chceme přiblížit k Bohu. Hojná zkušenost je naučila, že v těle je tajná síla, která přitahuje duši, jež v něm kdysi bydlela. Proto ti, kteří si chtějí přisvojit duše zvířat znajících budoucnost, pojídají jejich hlavní části, jako havraní, krtčí, jestřábí srdce. Duše těchto zvířat do nich vstupuje, jakmile požijí tuto potravu, a způsobuje, že dávají věštby
1
Zdrženlivost není neúprosným pravidlem ve vysoké magii a to tím méně, protože některá velmi vznešená theurgická díla předpokládají milostný akt jako výslovnou podmínku. Sexuální láska, nikoli nucená, nýbrž dobrovolná se zdá být jednou z nejúčinnějších sil, jejichž užití může mág vitalizovat za účelem dosažení jistých výjimečných výsledků. Ostatně to jsou arkána, která musí esoterismus zastřít svým trojím závojem; chraňme se na ně vztáhnout urážlivou ruku. 159
jako bohové.“1 Tento citát z Porfyria se zdá být zajímavý a poučný, ačkoliv absolutismus slov, kterých užívá, hraničí přímo s naivností. Alexandrijští theosofové často vybočili z pravdy následkem své neústupnosti málo se shodující s jejich okultismem; tato neústupnost se spíše objevovala ve výraze nežli v nauce. Ostatně je nepochybné, že toto dosti podezřelé učení o „zvířatech, která znají budoucnost, jejichž maso „způsobuje věštění“, bylo téměř všeobecně přijato v exoterické tradici svatyní. Haruspicie, ornitománie a ostatní augurské praktiky národů nebyly nic jiného, než okultní umění, která se zvrhla, přešedše od mágů vědy na kněze vnějších kultů. Ostatně v příčině Porfyroiva mínění učila vysoká magie vždycky: 1. že krev přitahuje larvy a lemury, kteří ji pijí a čerpají z ní pomíjející schopnosti učinit se viditelnými; 2. že tajemné pouto pojí nedávno odtělesněné duše k jejich materiální schránce, takže je možné je přivábit i evokovat operacemi prováděnými na mrtvolách; 3. že kdo se pravidelně živí masem jistého zvířete, vydává se v nebezpečí, že si osvojí do jisté míry převládající vášně a pudy, které byly základem jeho přirozené povahy. Tak by si osvojil náklonnost k pokrytectví, ukrutnosti a chlípnosti ten, kdo by pojídal jako obyčejnou stravu maso, pocházející ze zvířat lstivé, divoké nebo vilné povahy. To je zajisté ona tajná pohnutka, která přiměla Mojžíše k tomu, že zakázal požívání masa jistých živých tvorů, jejichž vnější tvar byl označen stigmaty zlého principu. Neboť je velmi pozoruhodné, že zákonodárce Hebreů staví svoje rozlišení zvířat na druhy čisté a nečisté přesně podle teorií přirozených signatur.2 Zkoumáte-li v tomto ohledu esoterickou nauku pohanských národů, jejímž svědomitým tlumočníkem se stal na konci 18. století Anantius Aucler, naleznete jen nepatrné odchylky.3 Odůvodnění předpisů zdrženlivosti a střídmosti obsažených v kněžských nebo magických rituálech, by vyjadřovalo, aby bylo úplné, výklady, které by zabraly celou knihu. Úzký rámec našeho díla nás nutí k mnohým zámlkám: vytkneme pouze principy. Aplikaci čtenář nalezne v dílech speciálních, jichž není nedostatek. Mrtvá litera, zmocnivši se racionální životosprávy zdrženlivosti, ji zasypala spoustou libovolných dětinských předpisů a výstředních názorů. Odtud pochází kněžský celibát, jehož princip v podstatě výjimečný, jak jsme již ostatně pověděli, neměl být žádným způsobem generalizován. Odtud pochází též povinnost postů a zdrženlivosti, pro věřící periodická, avšak pro mnohé scholáry a mnichy (chartreusové, trappisti, bernardini, klarisky, karmelitky atd.) ustavičná. Stejně přísný život se vede všude u mohamedánských dervišů a indických fakírů; neboť ve všech náboženstvích a ve všech dobách vnější kult porušil ducha tajné vědy vzhledem k zdrženlivosti a jejímu morálnímu použití, jež se zakládá na přechodných požadavcích mystických prací. Kněží vždy zevšeobecňovali tuto výjimečnou životosprávu, činíce z toho, co mělo být pouze podmínkou zdaru, zbožnou zásluhu a hlásajíce sentimentální a úplně bludnou - ba řekli bychom pohoršlivou - nauku o „záslužných obětech“ a „bohumilém umrtvování“. Každý ví, jakou velikou důležitost přikládal Pythagoras, tento veliký génius esoterismu, volbě pokrmů; Lysisovy Zlaté verše tomu nasvědčují a komentátor Hierokles podrobně uvádí důvody.4 Hlavní z těchto důvodů se týká vytváření spirituálního těla či „subtilního vozu duše“, jehož geneze, poškozená chybnou stravou, může být podporována přiměřenou životosprávou. Aniž bychom se zdržovali, pojednávajíce o tom, jak sami Pythagorejci směšovali pomíjející astrální tělo s formou oslavenou, kterou nazývali subtilní vůz - na což jsme již upozornili, připomeneme jen to, že plastická schopnost, matka jich obou, může z pozemského života vyvíjet formu neposkvrněnou jen do té míry, jak forma astrální je vylučována. Tuto dvojí práci obráceně úměrnou vykonává adept za svého pozemského života a za účelem bezprostředního osvobození a návratu k podstatě ihned po ukončení tohoto života. K tomuto výsledku dojde, jak praví Hierokles, postupným a paralelním očištováním duše a zářivého těla. Duše se sublimuje tím, že poznává vědu, a
1
Porphyr: De l‘abstinence, přel. Burigny 1767 in 12°. Srv. Levit. k. XI. a Pentat. passim. 3 La Threicie str. 343-347. 4 Srovnej: Hierokles sv. II. z Bibliothèque des anciens philosophes de Daciers, str. 230-247. 2
160
zářivé tělo tím, že se očišťuje od poskvrn, které utrpělo při svém spojení s tělem materiálním.1 První podmínkou tohoto očištění je přiměřená životospráva, která zakazuje nečisté pokrmy. Mojžíš, jenž podává tak úzkostlivé roztřídění zvířat na čistá a nečistá, nezahrnul do tohoto roztřídění také exempláře z říše rostlinné a nerostné. Pythagoras zajisté vyplnil tuto mezeru ve prospěch svých zasvěcenců: přestává však exotericky jen na jistých přepisech formulovaných v hádankovitých větách. Příklady: „Fabis abstine. Herbam malochinam fere, ne tanem edas.“2 První z těchto předpisů, který zapovídá požívání bobů, dokazuje, že tato nomenklatura, jež zůstala zcela skrytá, byla založena právě tak jako nomenklatura Pentateuchu na přirozených hieroglyfech. „Na bobech totiž,“ (praví Aucler, pozdní vykladatel antické pythagorejské tradice) „lze vidět brány pekla“.3 Ve vnějším tvaru nebezpečných plodů všech tří říší je napsána výstraha před jejich skrytou zlobou. Který naturalista by byl tak slepý vůči němé řeči věcí, aby to popíral? Že fyziognomie zjevuje dobré nebo zlé vlastnosti, je pravdivé na příčce vystupujícího života. Od jeho paty až k vrcholu se zračí ve tvářích mrzkost duší. Každý Kain nese znamení na svém čele. Vzezření sépie, štíra, hyeny i krokodýla prozrazuje jejich povahu; tyto obludy, vzbuzující strach a zároveň hnus, šíří kolem sebe výstražnou hrůzu. Nelze se v tom mýlit. Jiná vražedná zvířata vzbuzují pouze děs, při němž stigma násilnosti nevylučuje vznešenou tvářnost, mnohdy i skutečnou krásu: tak např. kočkovité šelmy, lev, tygr, nebo panter; nebo draví ptáci jako orel, krahujec, výr a kondor. Tato zvířata na sobě nosí spíše pečeť divokosti, než pečeť hanby; avšak v jejich postavě, v jejich pohybu vše hlásá pozorovateli: měj se na pozoru! Nebezpečné exempláře rostlinné říše rovněž nemají klamné vzezření pro toho, kdo umí pozorovat a vidět. Jedovaté rostliny z čeledi lilkovitých, štíhlé nebo krátké a zavalité, nedovedou lhát: jejich výstraha je vepsána v jejich zjevu, v jejich tmavém nebo bledém listí. Vizte rulík, mandragoru a durman: jejich sinavé květy a ostnaté plody nebo nechutné bobule! Pozorujte blín s jeho chlupatými, zubatými listy a smrdutým a odporným zápachem: Jak výmluvná hrozba zní ze rtů jeho korunek! Jedovaté rostliny z čeledi mrkvovitých nevypadají lákavěji. Bolehlav má listí útočné, purpurové skvrny zbarvují jeho stonek. Všechny tyto rostliny prozrazují svoji zlobu zapáchajícím dechem. Z pryšcovitých, příšerných na první pohled, při sebemenším zranění vytéká žíravý latex. Pryšec a routa, náležející ke zcela jiným rodům, různě prozrazují - svou antipatickou fyziognomií a zatuchlým zápachem, jež šíří - že byly užívány antickými vypuzovačkami plodů. Listy oměje, navrch temnozelené, vespod sinavé, s tuhými zuby, lemují elegantní a smutný květ barvy dusičnanu měďnatého. Náprstník červený je také neobyčejně truchlivý přes všechny své půvaby; jeho vzorkovaný list, tmavý a chlupatý, dojímá právě tak živě jako jeho korunky uvnitř žíhané. Ocún ukazuje u samé země svůj květ bez stonku a listů: je to „hlídač mrtvoly“ příštích smutků. Oplzlý árón vystrkuje pod keřem svůj fallus chorý modrými skvrnami. Pryskyřník prudký se plazí při zemi a skrývá se pod travou a mechem jako had. Jiné smrtonosné rostliny mají sice méně cynickou tvářnost, složitější fyziognomii, avšak studujeme-li je podrobně, nesou na sobě všechna stigmata prokletí. I v nerostné říši, méně výrazné pro člověka, protože se od něho více vzdaluje, není nic, na čem by luštitel signatur nemohl poznat dobré nebo zlé charaktery a číst na vnější slupce vlastnosti jejich látek. Lom nerostů, tvary krystalů a způsoby jejich seskupení, barva, chuť, ano i vůně jsou také 1
Vidíme, že Hierokles sám se nevyhnul řečenému zmatku. Tělo oslavené je podle něho očištěným tělem, které tímto očištěním nabylo svých křídel. Pravdou je, že Mudrc, chce-li si vytvořit již zde na zemi tělo oslavené, musí svému pomíjejícímu astrálnímu tělu dát jaksi vniknout do hmotného organismu, které, aniž by tím nějak trpěl, se stává subtilnější. Tato resorbce se může dít jen poznenáhlu, a abych tak řekl, atom od atomu: Jakmile bude astrální molekula asimilována ve fyzickém těle, tělo fyzické vyloučí molekulu své hrubé substance. Opačně, jakmile astrální tělo bude resorbováno, pak forma oslavená ponenáhlu se vyvíjející zaujme místo, které se uprázdnilo. Při smrti mudrce vše to, co je pomíjející, totiž hmotný organismus a astrální tělo s ním splynulé, se spolu rozpadnou a duše, oděna oslavenou formou vyvolenců, bude vzata přímo do čistého éteru. 2 Pythagorae Philosophiae Symbola (list 37 a latinské překlady Marsilia Fivina pod názvem: Iamblichus de nupteriis atd., Venetiis, In aedibus Aldi & Andreae soceri 1516 in folio). 3 La Threicie str. 347. Květy bobu mají podobu kteis. A ženská kteis je branou pohlcených duší, branou pozemského pekla. 161
důležitými příznaky. Ptejte se mineraloga, zda laboratorní vzorky dovedou jeho instinktu odepřít tiché vyznání svých vlastností ještě dříve, než je zkoumal! Toxikologie byla ještě nedávno součástí okultních věd - ne tak pro fari nefas, nýbrž pouze proto, že jedině intuicí bylo možno nabýt z ní vědomosti, intuicí, kterou vedla spíše četba přirozených hieroglyfů než zkušenost ve vlastním slova smyslu. Knihy o rozeznávání jedů byly tehdy velmi vzácné a často mystifikující. Kdo chtěl poznat tuto nauku, musil jednat nazdařbůh a dát svůj život všanc. Zachovalo se nám několik význačných fragmentů Heliodorovy básně „O jedech“, jejíž slavnostní počátek zní jako přísaha zasvěcence: Non mihi, per sacram venerandae Palladis artem, non per luciferum Solem, mortalibus aequum, non per te, divi cui subsunt, Jupiter, omnes, muneribus quisquam, nec vi, nec gratia amoris, adduxit ne aliis lethalia prodere versu. Sed sacras palmas splendentia ad aethera tendo, nullius atque mali meus est sibi conscia nostra!1 Avšak toxikologie, tak, jak jí rozumíme dnes, byla jen částí vědy o jedech, která se učila v podzemních chrámech antického esoterismu. Všichni zasvěcenci starého světa - zvláště Mojžíš a Pythagoras, se domnívali, že znalost jedů se neomezuje pouze na ty, které ničí fyzické zdraví. Jako jsou substance škodlivé nebo nezdravé pro tělo, tak jsou také, dle jejich řečí - rozptýleny do všech tří říší - substance zhoubné nejen pro duši, nýbrž i pro ducha. Zvláštní teorie, která však nijak neodporuje logice jejich nauky; neboť důsledkem pádu se pronikají tři světy v průsečnicích úrovní a často se též směšují. Na základě této teorie zakazovali tito theurgové požívání jistých druhů masa, které jsou dnes pokládány za zcela zdravé, ba i jistých rostlinných látek, které - jako kupř. boby - platí za nejzdravější mezi našimi luštěninami. Současní učenci ovšem počítají k jedům některé přírodní produkty, které otravují inteligenci nebo vůli, avšak jen potud, pokud mohou poškodit materiální orgány, jimiž se tyto schopnosti projevují. Takové však nebylo hledisko starověkých mudrců, pro něž astrální tělo, toto regulační pouto životů a prostředník mezi člověkem-podstatou a člověkem-hmotným, byl, dík jejich subtilní analýze, neustále nepopiratelnou skutečností! I roztřiďovali přírodní produkty - ať už léčivé či prostě výživné nikoli podle jejich zjevného a projeveného působení, nýbrž podle vnitřního a hlubokého působení těchto produktů na plastického prostředníka. Řídíce se tedy a priori pokynem spontánních signatur, jejichž mluva pro ně byla běžná, opírali se a posteriori o kontrolu, kterou jim poskytovalo studium astrálního těla,2 přesného nástroje, jejž lze zjemňovat nebo zhušťovat podle toho, jakou životosprávu zachovává tělo fyzické, sestavili adepti celou nomenklaturu bytostí a věcí s dvojí rubrikou: čisté a nečisté, to jest prospěšné a neprospěšné trojitému zdraví člověka: fyzickému, morálnímu a intelektuálnímu. Astrální tělo lze snadno obtížit nebo zjemnit, to je první bod, na který je třeba dát dobrý pozor. Rádo se slučuje s barvami a dušemi zvířat, které nejen zhušťují jeho podstatu, nýbrž ji také jaksi znetvořují. V příští kapitole poznají čtenáři kardinální důležitost tohoto možného porušení perispritu. Konečně jsme naznačili v hořejší poznámce,3 jak získání těla oslaveného (či subtilního vozu duše), již zde na zemi je závislé na postupném a ponenáhlém pohlcování perispritu viditelným tělem: to je ono veliké dílo nesmrtelnosti, při němž je člověk zároveň hmotou, filosofickým vejcem a atanorem, kdežto vůle zastupuje tajný oheň. Tato mystická a vznešená Chrysopea zářivého obalu vyžaduje ke svému úplnému dokonání neobyčejně přísnou životosprávu; neboť astrální forma podléhá zpětným nárazům nesprávné výživy. Její substance se zhušťuje; zkalená cizími příměsky a zatížená získanými lemurami, tíhne ovšem pevně k materiálnímu organismu, neboť se s ním shoduje; avšak nemůže se již - tak jako jemný likér vsáknout do tohoto organismu až k úplnému nasycení; ani jej přečistit, vyloučíc z něho do jisté míry 1
Apud Galenum Velmi mnohé podstaty totiž modifikují astrální tělo, když byly stráveny tělem fyzickým, a tím na toto tělo reagují, vyjma takové, jejichž působení je mechanické, a tudíž přímé, a nikoli fyziologické, a tedy nepřímé. 3 pozn. 4 o dvě strany výše. 2
162
jeho hrubé molekuly. Tak se vysvětlují různé stupně zdrženlivosti, které jsou předepsány zasvěcenci podle díla, jemuž se věnuje, a tak se také odůvodňuje ona přísná životospráva, která byla ukládána žadatelům nejvyššího arkána, které lze realizovat zde na zemi: arkána autokreace, jež vede k pohrobní apotheose. Kdybychom měli vypočíst a normálně rozdělit všechny produkty přírody podle toho, jaký odrazný vliv vykonávají - ztráveny tělem člověka - na jeho duši, ducha a vůli nebo instinkty - stěží by nám k tomu stačilo speciální pojednání. V předcházející knize nalezne čtenář po různu rozptýlené zajímavé a všeobecně málo známé poučky o okultních vlastnostech produktů nižších přírodních tříd; zde se k tomu nebudeme vracet. Právem se můžeme domnívat, že tyto poučky byly uznány za vážné a instruktivní, neboť z nich bylo hojně čerpáno: bylo nám potěšením číst svoje řádky pod podpisem některých našich spolubratří, kteří nám prokázali čest a vypůjčili si náš text;1 scházely tu pouze uvozovky a udání pramene textu, který opsali... Jestliže by někdo při těchto tajných vlastnostech bylin uvažoval o vyšších schopnostech člověka, uzná zajisté, že to jsou symptomy prozrazující otroctví člověka na tomto světě, poněvadž v sobě zahrnují jakési alespoň nepřímé podrobení inteligence, vůle, citlivosti despotismu hmoty.2 Magické otroctví, které člověk obyčejně trpívá na tomto světě, je čtveré a lze je rozlišovat takto: elementární, hyperfyzické, lidské a konečně spirituální. Otroctví elementární, kterým jsme se již zabývali, se zdá být osudným důsledkem inkarnace. I. Lidská duše, pohlcena hmotou, je podrobena všem potřebám organismu a všem svodům klamavé Maje. Tato rozvinuje kouzla své fantasmagorické magie, aby tím více obtížila padlého člověka jhem plozené přírody. Otroctví hyperfyzické je výsledkem pozemské karmy; jejím hlavním nástrojem je zvyk. Je II. známo, jak astrální obrazy, které naplňují individuální nimbus a ve své souvislosti tvoří archivy myšlenek, volních projevů a činů člověka, reagují na toho, kdo je zplodil, a činí ho náchylným k tomu, aby setrval na své cestě.3 Iniciativa je taktéž spoutána a takto právě minulost člověka, omezujíc rozmach jeho svobodné vůle, značnou měrou ovládá jeho budoucnost. Otroctví lidské plyne ze zaprodání individuálního ascendentu jinému individuu nebo lidské III. kolektivitě. Čtenář již ví, co rozumíme těmito slovy. Toto zaprodání může být částečné a pomíjející, nebo úplné a konečné. Magnetismus, ať už jej vykonáváme instinktivně nebo vědomě, otevřeně nebo skrytými procedurami, je nástrojem tohoto druhu otroctví. Otroctví spirituální konečně záleží v podrobení člověka nějakou neviditelnou mocností, která IV. ho ovládne, obsedne nebo posedne, jak ukazují až příliš časté příklady. Mediumita je nejobyčejnější formou tohoto druhu otroctví. Povíme něco o těchto různých způsobech magického otroctví. Rozdělení, které jsme výše podali, může být Ariadninou nití v tomto labyrintu vlivů, které se kříží a splétají na stezce lidské iniciativy, brzy jí překážejíce, brzy ji opět pozměňujíce. Nicméně toto roztřídění není nijak výlučné, jak uvidíme na těchto dvou příkladech. Mágové čerpají často k podpoře svých magnetických operací z tajů přirozené magie: tím lépe dovedou vrhnout okovy klamavé Maje na svého bližního, čím lépe se jim samým podařilo vyhnout se těmto okovům. Otroctví, které uvalují na bližního, náleží tedy do první a zároveň do třetí kategorie. Na druhé straně bývá mnohdy nesnadné vyznačit hranici mezi fenomény, které náležejí do druhé a 1
Citujeme mezi jinými pozoruhodnou studii pana Petra Davidsona: La Gui et la Philosophie (kap. II. Mystické rostliny a jejich vlastnosti) r. 1893, do francouzštiny přeložil P. Sédir, Paris, Chamuel 1896, in 80. - Byli jsme nemálo potěšeni čtouce pod jménem nejvyššího hodnostáře H. B. of L. celé stránky z I. dílu svého Hada Genese doslovně přeložené bez udání pramene. Ať je tato anglická metoda přisvojení si idejí, ba i celých frází sebraných u jiného jakákoli - přece jsme se ocitli v tak vynikající společnosti, že by bylo nevděčné, kdybychom si stěžovali. 2 Tyto vlastnosti bylin mají zajisté svůj původ ve virtualitách elementálů, kteří je ovládají; avšak tito elementálové jsou temnými či pekelnými archonty alexandrijské theurgie (viz Jamblicha): náležejí do sféry přírody plozené, kde člověku původně nebylo souzeno žít. Poklesl-li až sem, je to jen důsledek adamského pádu. 3 Viz kap. II. 163
čtvrté rubriky. Působením vášní se v individuálním nimbu tvoří opravdové neviditelné mocnosti člověk může dokonce svou sympatií a třeba nevědomky evokovat ony duchy, kteří se pak připoutají k jeho osudu. A tyto spirituální bytosti zase zmocnivše se člověka, nechtějí mu někdy ukázat , jeho závislost a objevit se jeho zrakům: i vykonávají svůj vliv na svého vtěleného otroka jenom bezejmennými sugescemi, vyvolávajíce v jeho zrcadle translucidity astrální odrazy, které může pokládat za vlastní myšlenku. O prvních dvou formách magického otroctví jsme již dostatečně pojednali. Na předcházejících stránkách byly popsány ony okovy, jimiž nás osud hmotné přírody poutá a váže již v mateřském lůně. O několik kapitol výše, v Mystériích samoty, bylo vysvětleno, jak individuální atmosféra člověka naplněná živoucími odlesky jeho myšlenek, vášní a snů reaguje na inteligenci, na duši a na imaginaci, jež zplodila tyto fantomy: takže - abychom vymezili iniciativu každého člověka zde na zemi - jeho budoucnost je pokud možno věrným otiskem jeho minulosti. Můžeme říci, že třetí forma (otroctví lidské) v sobě zahrnuje virtuálně všechny ostatní. Člověk totiž stoje na hranici fyzického a spirituálního světa má účastenství v onom svým tělem, v tomto svou duší; a jeho astrální tělo tvoří plastického prostředníka v obou dvou, usnadňujíce přechody. A tak člověk, činný na všech pláních, může užívat, po řadě nebo i současně různé nástroje, které se mu naskýtají. Nade vše složité a rozmanité je tedy ono panství, jehož může nabýt nad svým bližním a jehož nejobyčejnějším a nejnápadnějším typem jsou praktiky magnetismu. Předně - a to je právě psychická magie v celé své ryzosti - může duše přímo působit na duši bez ohledu na vzdálenost; může ji ovládat, donucovat, ano i ranit ochrnutím, aby vstoupila na místo ní. Je známo, že lidské duše, ač původně sobě rovné, protože jsou téže podstaty, doznaly fakticky více nebo méně pokročilého vývoje; seznámili jsme ostatně čtenáře se zákonem, který zde platí. Duše by vzrostly nebo se zmenšily, zesílily nebo zeslábly podle toho, zda vůle, nástroj jejich vytváření, je povýšila do království inteligence, či ponížila do říše instinktu. Tato alternativa, která je podmínkou zdokonalitelnosti duší nebo jejich úpadku, prozrazuje zároveň důvod jejich nynějších nerovností. Tyto různosti duší podporují zjev zvaný substituce (nahražení) osobnosti, vyšší způsob magnetismu, který na západě několik málo experimentálních psychologů zná a praktikuje, a který je všeobecně směšován s pouhou a jednoduchou sugescí. A přece jaká je to různost! Sugerovat znamená vzbudit tím nebo oním prostředkem v mozku bdícího nebo spícího subjektu myšlenku cizího původu, potenciální nebo ne, na nějaký čas, nebo řadu činů, jež je třeba vykonat. Není to nejširší definice tohoto zjevu, tak jak jej chápou a vysvětlují si, nebo alespoň hledí si vysvětlit oficiální učenci? Vrátíme se k tomuto způsobu nazírání, abychom jej kontrolovali a osvětlili světlem okultismu. Sebou nahradit (substituovat) subjekt, znamená vyvlastnit cizí organismus z trojího hlediska: vůle, inteligence a citu, a uvést tam vlastní vůli, vlastní myšlenku, vlastní cit, na místě těchže vlastností, jemu odňatých. Odtud se zdají být tyto vlastnosti zachváceny letargií, ne-li samy v sobě, pak alespoň v tělesných funkcích, to jest ve svém normálním vztahu k organismu. Tento organismus totiž poslouchá cizího po celou dobu tohoto neobyčejného stavu. Lépe řečeno: nejen subjektovo tělo bude poddáno experimentátorovi, nýbrž experimentátor sám bude moci působit v tomto těle a skrze toto vyvlastněné tělo. Bude působit i na vzdálenost, navázal-li ovšem dříve sympatický kontakt, a nyní je spojen neviditelným poutem s osobou onoho subjektu, jehož si umínil se zmocnit. Ač nepřítomen, přece bude subjekt ovládat pouhým aktem své vlastní vůle a bez slova a pocitu ho přiměje k tomu, aby mluvil a pohyboval se. Podobná moc, vzácná na Západě a téměř neznámá evropským učencům, je nicméně známa a pěstována u Orientálců, zejména u Indů, u nichž se tolik zbojníků a fanatiků oddává fakírskému tréninku, každodenními téměř neuvěřitelnými cvičeními: takto praktikují vývoj, výchovu a všestranný rozmach vůle a tudíž i opravdové svobody, která je vždy úměrná spiritualizaci lidské vůle. Zázrak psychické substituce neunikl Juliu Verneovi, tomuto důmyslnému vypravovateli a zároveň vzdělanci, jehož dílo zůstane Tisící a jednou nocí exaktní vědy. Ve svém „Matyáši Sandorfovi“ načrtl obraz tohoto fenoménu a ti, kdo ho četli, vzpomínají na odvážný únos zrádce Carpeny, kterého dr. Antekirt, pouhý návštěvník Ceutské káznice ovládá, oživuje, uvádí na vzdálenost do pohybu, nechá ho spadnout v daném okamžiku z vysokého skalního útesu do moře, kde ho zachytí loď. Všichni funkcionáři prezídia mají za to, že tento zbojník se utopil a proudy zanesly jeho mrtvolu do širého moře. Eskamotáž platí za nehodu a vše je odkryto. Jinou daleko méně vzácnou odrůdou „lidského magnetismu“ je sugesce ve vlastním smyslu. Naši čtenáři již vědí, že „každá lidská myšlenka žije jako aktivní inteligence, jakožto bytost
164
zplozená duchem, po jistou delší nebo kratší dobu, která je úměrná intenzitě oné mozkové činnosti, která ji zrodila“ . To jsou vlastní slova Kut Humi:1 budou ještě jasnější, doložíme-li, že tyto potenciální bytosti se udržují při životě a trvání na základě volitivního slova, vědomého nebo temného, které řídilo jejich vyslání. Myšlenka dynamizovaná myslitelovou vůlí se totiž oživuje, spojujíc se s elementálem různého stupně, vždy však spřízněním s podstatou myšlenky. Byl-li tvůrčí projev vůle vědomý, pak může jeho průvodce přitesávat a opravovat a jaksi načisto dodělávat onu spirituální bytost, která se takto zplozuje, avšak může ji také modelizovat podle svého, dodávaje jí zvláštní vlastnosti nebo virtuality, které se později buď náhle, nebo zvolna a postupně vyvíjejí. Nesmíte však směšovat tyto zamyšlené a chtěné výtvory lidského slova s larvami a lemury, ve vlastním smyslu, které se často, jak známo, v hojnosti a slepou náhodou rodí z předrážděných nebo ukojených vášní. V příčině těchto rozdílů jsme byli dost jasnými.2 Ale ať je tomu jakkoli s těmito přerozmanitými mocnostmi, kterými člověk zalidňuje svůj hylový astrální proud a zatěžuje svou pozemskou karmu, to jediné je jim společné, že je lze přenášet od individua k individuu - a na tom se zakládá všeobecně známý princip každé sugesce... Viděli jsme, jak lemurové, astrální obrazy a vitalizované myšlenky reagují na svého původce, buď tím, že naplňují jeho okultní nimbus (nepřímý způsob), anebo že si asimilují jeho psychickou substanci (přímý způsob). Tyto bytosti mohou dokonce, jestliže se jejich lidská vůle k tomu použije - vniknout do astrální atmosféry jiného individua, a co ještě více - zachvátit jeho vnitřní bytost a vnést do ní antagonismus. Posednutí vnější nebo vnitřní. Sugesce není nic jiného nežli akt, kterým necháváme vniknout do nimbu nebo do psychické substance jiné osoby některou z těchto bytostí vyšších nebo nižších hierarchií, které vyšedše z instinktivní, pasionelní nebo mentální experimentátorovy činnosti, byly dynamizovány jeho vědomou nebo nevědomou vůlí. Kontrasty, kterými se liší takové cizopasné bytosti, vysvětlují různost sugescí jak co do povahy, tak i co do síly a trvání. Autosugesce se liší od sugesce sdělené pouze intragenezí živoucích myšlenek na rozdíl od extragenezí a přenášení těchto myšlenek z individua na individuum. Poukazujeme na závažnost těchto poznatků a nebezpečný dosah jejich praktických důsledků, na omluvu toho, že zůstaneme - alespoň zde - u pouhých suchopárných a abstraktních definicí... Teoretikové hypnotismu se nesmírně mýlí v příčině i ve skrytých podmínkách sugesce, jejíž zdánlivý mechanismus se jim podařilo stanovit pomocí trpělivé a úzkostlivé analýzy. O pouhé podružné úloze vyvolaného spánku vzhledem k stěžejnímu faktu sugesce jsou dnes všichni zkušení a v těchto věcech kompetentní autoři úplně zajedno. Hypnóza poskytuje v různých svých stupních řadu vysoce zajímavých, fyziologických jednotlivostí a zasluhuje snad z lékařského stanoviska první místo; konečně je nesporné, že u většiny subjektů spánek podporuje vývin sugesce. V různých stádiích hypnózy se subjekt zdá být hlínou sugestivnímu formování poddajnější. Nicméně je jisté, že sugesce se zdaří podivuhodně i u osob úplně bdících; ostatně, věříme-li moderním učencům, kteří zavrhují fluidovou teorii, lze obdržet i umělý spánek jedině působením sugesce, učiněné vysloveně nebo mlčky... Sugesce tedy nepředpokládá nutně hypnózu jako podmínku. V každém okamžiku denního života se provádějí praktiky sugesce ve stycích člověka s člověkem, a téměř vždy bez vědomí toho, kdo sugesci vysílal, jakož i bez vědomí toho, kdo jí podléhal.3 Kdyby ke vzbuzení sugesce v duchu jiného individua stačilo vyslovit jen radu vůči němu, nebo mu dát rozkaz, všechny rady by byly vyloženy v tak dobrém smyslu, ať byly dány od kohokoliv a všech rozkazů by bylo uposlechnuto. Vidíme každodenně, že tomu je jinak. Avšak lidé - namítne někdo - jsou víceméně ovladatelní; morální idiosynkrasie se různí větší nebo menší vnímavostí pro sugestivní vliv, tak jako se rozeznávají fyzické temperamenty, různou citlivostí vůči fyziologickému působení léků. Odpověď je snadná; kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by Petr přístupný a poddajný vůči Pavlovu vlivu, byl stejně poslušen i zcela podobných sugescí pocházejících od Jana a nelišících se ani vyslovenou ideou, ani výrazem, který ji vyjadřuje. Zda by Petr nepocítil, jsa citlivý vůči působení 1
Viz pozn. Srov. kap. 9 a 10. 3 Co tedy je výchova dětí, než důmyslné užití učené metody stupňovaných sugescí. 2
165
chloralového sirupu, podávaného v konstantní látce. toto působení stejně intenzivně, ať by droga pocházela z té či oné lékárny? Zajisté, namítne náš protivník, a také by tomu tak bylo například s aconitinem, poněvadž chloral a aconitin jsou určité a přesně stanovené substance. Avšak vezměme aconitovou tinkturu, která je schopná četných změn podle klimatu, kde rostlina vyrostla, podle doby a podmínek žní, podle stupně sugesce, která - jak pravíte - účinkovala na Petra, mluvil-li Pavel, a úplně u něho selhala, mluvil-li Jan, a nelišila se ani ideou, ani výrazem. Právě tak i tato tinktura z té nebo oné lékárny se neliší ani co do rostliny, která je jejím základem, ani co do rozpouštěcí tekutiny. Její úprava je pak přesně a podrobně předepsána kodexem. A přece její působení na týž organismus bude různé dle toho, zda droga byla připravena za příznivých nebo prostředních podmínek pečlivým nebo nedbalým lékárníkem. A poněvadž tomu tak je, upustili lékaři úplně od tohoto málo spolehlivého preparátu. Raději užívají aktivního principu, alkaloidu, nebo konečně aconitinu, podávaného ve stejném stupni rozmělnění a v přesných dávkách... Sugesci lze přirovnat ke Galenovským (z říše rostlinné) a nepřesně určeným produktům staré farmakopeie, nikoli k chemickým, určitým a konstantním produktům farmakopeie moderní. Je sice jisté, že, jak praví Molier, analogie není podobností, a že naše přirovnání uvažované z tohoto hlediska rozhoduje, jak se zdá, spor ve prospěch protivníka. Abychom řekli pravdu, nejsme daleci, abychom se dohodli. Sugesce, ať zdánlivě identické co do myšlenky i co do výrazu, to jest co do překladu i formy, se různí co do kvality. Přes tuto dvojí partitu je jisté, že se jeví působivými nebo neúčinnými na týž subjekt podle zdroje, z něhož vycházejí. Z těchto premis je třeba soudit, že v sugesci, ať již vyslovené, či učiněné mlčky, je ještě něco jiného než pouhá vyjádřená nebo vyznačená idea. Je to síla. Za každou ideou se chvěje živá energie, která, jsouc nerozlučitelná od této idee, ji oživuje a dynamizuje. V tuto chvíli bychom mohli mluvit o démonu, o potenciální bytosti. Ten obsedne nebo posedne osobu, do jejíž atmosféry nebo do jejíhož psychického centra bude přenesen. „Magnetický fluid“ bude nástrojem, prostředníkem, nositelem tohoto přenesení. Má-li se sugesce zdařit, je třeba: 1. Aby myšlenka, která je jejím podkladem, byla vitalizována, jinak řečeno, zesílena živou duší, vyšší nebo nižší hierarchie, povahy více méně efemerní, nebo trvalé, která bude působit podle svého původního stupně a svých údělů, jež se shodují s intencemi jejího adamitského tvůrce. 2. Je třeba, aby „sugestorova“ vůle vynikala energií, rozhodností a autoritou nad vůlí subjekta, nebo alespoň, aby v době, kdy se fenomén odehrává, byla aktivnější než jeho. Výjimečně, když subjekt svoluje a zůstává ve stavu pasivní vnímavosti, může v něm vzbudit sugesci také ten, jehož vůle je nižší než vůle jeho. 3. Je třeba, aby byl nejprve utvořen fluidický raport mezi stranou činnou a stranou trpnou. Magnetický fluid (manifestovaný tahy nebo jinou mesmerickou praktikou, nebo nemanifestovaný) je obvyklým nositelem vitalizované myšlenky, kanálem, který je třeba k jejímu přenesení z toho, kdo sugesci vysílá, na toho, kdo sugesci podléhá. Spánek, jež sice principiálně není nutno v subjektu vyvolat, má-li být přístupný sugesci, podporuje nicméně tento fenomén ve většině případů. V hypnóze a jejích různých stupních je možné spatřovat výsledek jakéhosi astrálního spojení; somnambul ve svém spánku vyspává opičku po hojně požité astrálním světle, neboť chceme-li uspat subjekt, nestačí vrhat proti němu jisté množství fluidu s úmyslem uspat ho, nýbrž je ještě třeba, aby plastický prostředník tohoto individua strávil tento fluid a zažil jej. Protože vůle člověka může působit na jeho vlastní astrální tělo, aby se stalo vnímavým nebo zůstalo nepřístupným a odbojným vůči vnějším vlivům, plyne z toho, že magnetizér, zvláště napoprvé, může uspat subjekt jen s jeho svolením, leda že se tento praktik těší vrozenému kouzlu,1 nebo volitivní superioritě, která imponuje. Může se také utéci k jistým okultním praktikám, účinným lékům, které jsou známy a užívány v goëtii a o nichž je lépe pomlčet. Ostatně často se setkáváme se subjekty, kteří jsou hypnóze naprosto nepřístupní, ne snad že by umíněně setrvávali ve své odpuzující vůli, nýbrž že jejich perisprit bez jakéhokoliv úsilí z jejich strany 1
Kouzlo, prestiž, je také magický výraz velmi případně přejatý do běžné řeči, schopnost lidem imponovat je dar velmi složitý: jakási vrozená virtualita tu uplatňuje tělesné přednosti, které mohou působit a oslňovat; avšak k tomu se instinktivně pojí umění, které přispívá ke zvýšení půvabu. 166
zůstává neproniknutelný pro vnější vlivy. Jiní lidé naopak mají perisprit ustavičně přístupný takovým vlivům, takže tito předurčení somnabulové se stávají kořistí prvního nahodivšího se magnetizéra, který je bude chtít uspat. Jsou to ostatně slabé povahy, které se nechají ošálit a ovládat každým, koho náhoda denního života přinese. Tito rození otroci vlastníma rukama kovají články svých okovů: pouhé myšlenky vyslané beze všeho volního úsilí se pro ně stávají sugescemi, neboť oni jsou schopni, aby sami vitalizovali myšlenky, které jim byly sděleny. Naštěstí, poněvadž virtualita nesouvislého a těkavého slova těchto somnambulů je slabá, mají i sugesce takto zplozené nepatrné trvání. Potom se hemží, stejně kontradiktorní jako adymické a neutralizují se, nebo se vzájemně ruší. Každá sugesce má tedy vzápětí za následek posednutí nebo obsednutí individua nějakou cizopasnou bytostí. Avšak tyto bytosti - doufáme, že to čtenář dobře pochopil - naprosto si nepodobné silou i trváním, se rovněž různí i způsobem své tyranie, kterou vykonávají a která je nekonečně malá nebo úplná, periodická nebo nepřetržitá, dočasná nebo trvalá. Hypnotizér vsugeruje subjektu, že zítra, až bude otevírat zásuvku svého stolku, spatří, jak z ní vyletí sýkora. Toto oznámení se vyplní, a subjekt uvidí, nebo se bude domnívat, že viděl to, co mu bylo předpovězeno, jestliže experimentátor dovedl dynamizovat svou myšlenku a sdělit ji subjektu ve formě vitalizovaného astrálního obrazu. Tento astrální obraz, bez kterého sugesce selhává, vykazuje ontologickou povahu nejnižšího stupně; tento obraz tvoří bytost potenciální, latentní a nepostižitelnou, až do oné napřed ustanovené chvíle, kdy se bude manifestovat, přejdouc z možnosti ve skutečnost. Ale její úděl je omezen pouze na toto. V tomtéž okamžiku, kdy se manifestovala, tato okultní bytost zemře, protože byla vykonána úloha, určená jí aktem vědomé vůle, jež ovládala její zrození. Hle příklad zpola epizodického a přechodného posednutí, způsobeného nekonečně nestálou a efemerní bytostí. Na druhé straně mnoho případů šílenství, monománie, idiotismu je příkladem obsednutí způsobeného mocným a trvalým démonem.1 Poruchy, které nalézáme při pitvě těchto šílených nebožáků, nijak nezeslabují naši teorii, neboť současní učenci se - dle našeho názoru - mýlí, spatřujíce v těchto poruchách příčiny nemoci, ony jsou často jejím následkem. Je třeba mimochodem poznamenat, že přijatý výraz pomatení mysli se zdá obsahovat etymologicky tiché doznání, zcela souhlasící s hermetickou tézí, pokud potvrzuje odnětí držby lidského organismu v cizí prospěch (alienation mentale - alienus). Někdy může být tento cizí despota, tento strašlivý původce obsednutí, který odnímá ve svůj prospěch lidské tělo a jeho legitimní duši vypuzuje, paralyzuje nebo znepokojuje - vytvořen sugescí, nebo magickou operací, nebo normálním učarováním. Někdy také, v jistých případech popsaných pod názvem „zdvojení osobnosti“, je tímto vetřelcem pouze lidská duše, žádostivá inkarnace: zjednala si přístup přepadnutím těla legitimním držitelem na čas opuštěného. Toto tajemné násilí se provádí ve stavu hypnózy nebo letargie, nebo při mdlobě, která nastala následkem nějakého děsného pohnutí mysli nebo následkem otřesení nervového systému, ze všech těchto okolností se abmaterializuje subjektova duše v astrálu. Nahlédněte do komentářů odborníků: ruší-li nějaká mezera souvislost jejich dedukcí, jsou ihned ostatní ochotni nahradit ji řeckými slovy. Co se pak týče frází, kterými upokojí veřejnost, lze slýchat asi toto: „Chudák X! Dychtě po bizarních pokusech upadl do rukou šarlatánských magnetizérů. Jeho rozum neodolal takovým praktikám.“ Nebo také: „Když se nebožák dověděl o náhlé smrti svého syna, padl do mdlob; a když procitl, byl šílený.“ Anebo konečně: „Víte o nehodě, která se stala Z...? Upadl na schodech tak nešťastně, že byl nalezen v bezvědomí. Nepodlehl sice ihned, avšak nervový otřes byl hrozný. Je třeba se obávat mozkové poruchy. Mluví se o internování v blázinci.“ Katastrofa, kterou označují za příčinu nemoci, byla ve skutečnosti jen příležitostná nehoda.2 Dvě duše zápasí o jedno tělo, to je vše. Odtud nastává stálý nebo střídavý antagonismus mezi starým vlastníkem a novým okupantem. Tento zcela normální fakt způsobuje zmatek v přírodě. Často má svůj původ v pekelném spolku, když duše, které se tísní, zmámené a šílené, u bran pozemského života, se daly ošálit vyslanci 1
Co se týče kreténů a idiotů od narození, jde tu o tajemství psychické substituce v době těhotenství. Upozorňujeme na to, aniž bychom se tím dále obírali. 2 Neříkáme, že by šílenství nemohlo v žádném případě vyplynout z mozkové poruchy; myslíme jen, že účinek byl často zaměňován s příčinou, jak jsme poznamenali. 167
zločinných kruhů, utvořených v neviditelnu souběžně s areopágy černých mágů, kteří působí na zemi. Elementárové a zlí démonové, dychtiví po objektivitě, užívají také pro sebe tohoto vtělení přepadením. Mistři kabaly označují žalostnou anomálii, která z něho plyne, dosti obojetným názvem: embryonát duší. Případy naprostého definitivního posednutí, naštěstí velmi řídké, nebývají dílem všech zbojníků astrální pláně bez rozdílu. Je známo, že cizopasné lemury jistého původu přebývají v nimbu jako obsedači, nebo se spojují se substancí duše a omamují a znetvořují ji na dlouhý čas, avšak nevcházejí do zjevného boje s legitimní osobností. Tuto věc jsme již vysvětlili a vrátíme se k ní opět v kap. 13, až budeme jednat o arkánech smrti. Kolika způsoby se člověk může stát otrokem svého bližního? Jsou tak četné, že nebudeme dále rozšiřovat jejich nomenklaturu. Otroctví, ve kterém duchové mohou uvést lidskou přirozenost, bývá mnohdy z jejich strany zcela spontánní: jindy se vykoná spirituální tyranie jen na mágův popud. Čtenář zajisté nezapomněl, že člověku, který je činný na všech plánech přírody, je vlastně dovoleno užívat všech pák, které jí pohybují. Hodlajíce již ukončit tuto rozpravu několika poznámkami o magickém otroctví spirituálního původu, chceme čtenáři připomenout onu svrchovanost, kterou rozvinují kolektivní bytosti, jež jsme nazvali egregory. Tato neviditelná panstva lidského nebe vládnou a hýbají kohortami svých pozemských otroků, kteří nejčastěji ani netuší, že jejich svobodná vůle je spoutána. To je nevědomé a mechanické nevolnictví, podřízenost části celku, izolovaného údu vůli, která ovládá celé tělo. O tvoření, podstatě a úloze těchto velikých lidských kolektivit jsme pověděli dost v kapitole 10. Byv nyní poučen o povaze astrálního fluida a o hybné síle jeho přílivu a odlivu, nebude zajisté čtenář směšovat spontánní kosmické proudy s umělými, proudy, které fungují v obvodu sympatických řetězů. Jedny i druhé jsou nasyceny lemury a poletujícími obrazy; avšak v prvním případě se střídají tyto bytosti bez pořádku, po libosti svých temných vůlí, nebo podle mnohonásobných kombinací, vyplývajících ze vzácných sympatií a antipatií; kdežto v druhém případě probíhajíce fluidickými řetězy, jsou tyto bytosti dynamizovány vůlí vůdčího egregora a seskupují se - živé odlesky jeho myšlenky - a harmonicky rozdělují za účelem společné činnosti a stávají se jejími posly, dělníky a vojíny. Na jedné straně - říše nepořádku a antagonismu - to je anarchie strašidel; na druhé straně rozdělení syntetizovaných energií - to je dynamická hierarchie, která zužitkuje i slupky životů a nástiny ideí! S tím tedy musí mág počítat, chce-li užívat těchto různých proudů astrálna: může užívat těch i oněch a způsobit tak mnoho dobrého i zlého... Ostatně bude si při tom vést různě podle jednotlivých případů. Přitom sám hraje odvážnou hru. Čelí-li kosmickým proudům, musí dát pozor na nebezpečí, že bude částečně nebo úplně rozdroben nebo rozdrcen; vnikne-li do okruhu mocného řetězu, hrozí mu nebezpečí, že jeho osobnost bude porobena nebo pohlcena (někdy i nevědomě) v osobnost egregoru, který řídí onen řetěz. Avšak postaví-li se onen odvážlivec proti proudu, aby s ním bojoval, aniž by se dříve snažil napnout magnetický nepřátelský řetěz, tak silný, aby neutralizoval řetěz první, vydává se dokonce v nebezpečí, že bude zabit bleskem v pravém smyslu toho slova. Zde není třeba komentářů, po tom, co jsme před tím pověděli, postačí tato trojí indikace. Ve třetí kapitole je objasněn systém sympatických řetězů a genese kolektivních bytostí. Nechť v nich čtenář uvažuje a všechny temnoty rozptýlí. Zároveň pronikne různá arkána, týkající se intelektuálního života společnosti. Lépe si dovede vysvětlit nejenom onen ohromný rozmach veřejného mínění, ba i mravů, nýbrž i ono spontánní zrození nových ideí, náhle vzklíčivších v tisícerých mozcích najednou - jež dovede způsobit izolovaný čin, kniha a slovo veřejně pronesené. V určitých dobách se náhle nad hladinou veřejného mínění vynořují dosud neznámé myšlenky a nové názory: všechna ústa říkají, všechna pera píší tyto až dosud neznámé myšlenky a nikdo neví proč. Dává se víra i souhlas tomu, co se včera zavrhovalo, ze všech stran se hledá to, o čem se ještě včera duchu ani nesnilo. A celá řada myslitelů, kteří o sobě vzájemně neví, osvědčuje tytéž nepředvídané snahy a záliby, pronášejí současně a hlásají totožné idey a - věc ještě podivnější, odívají je týmiž slovy! Zdá se, že ve službách nových, tak náhle vyklíčivších idejí, povstala nová řeč! Ty ideje byly ve vzduchu, míní moudrost davů. A lid má pravdu; stává se ostatně zřídka. že by jeho rčení, byť byla sebenaivnější - v sobě netajila vznešené pravdy.
168
Náhlé převraty veřejného mínění se jeví esoterikovi jako výsledky okultních vlivů. Neví, že bratrstva světla a stínu spolu bez ustání zápasí na nebi lidského neviditelna a že politické vedení neleží tak na srdci těmto bojovníkům, jako spíše řízení inteligencí? Nepromlčitelný je antagonismus mezi Satanem a sv. archandělem Michaelem, které zastupují svými pozemskými a spirituálními vojsky. Když veřejné mínění evoluje náhle vpravo nebo vlevo, očisťuje se nebo se porušuje, tu vždycky počáteční gesto nového pohybu bylo načrtnuto v těchto okultních aeropazích. Z toho, že se tolik lidí domnívá, že kráčí nazdařbůh a že nevědouce, kdo je vede, tím spíše neví kam jdou, nevyplývá, že ten, kdo jim velí kráčet, neví, kam je vede. Na hromadný ascendent davů můžeme působit právě tak, jako na vlastní ascendent každého individua, stanovíme tu cizí proudy, utvoříme tu proudy magické. Postačí, je-li atmosféra schopna přijmout neviditelné semeno. Takto se právě pomocí sympatických řetězů vyvíjejí v nadbytku intelektuální formy a šíří se vitalizované myšlenky... Tak se vysvětluje ona otřepaná fráze: šíří se ve vzduchu... Dodejme, že tajemství moci - jak nad množstvím, tak i nad izolovanými jednotlivci, je vyjádřeno v jiném, stejně populárním a neméně hlubokém přísloví, totiž využít u každého jeho slabé stránky... Když jsme rozeznali mezi pruhy astrálního fluidu bludné bytosti, které přebývají v jeho vlnách, musíme se zmínit o lokalizovaných neviditelných bytostech, které řídí latentní energie hmoty. Jsou to génii loci antického esoterismu; zahrnují několik tříd elementálů, vědomých, polovědomých a čistě instinktivních. Není kamene, praví kabala, není stébla trávy, nad nímž by nekraloval duch. Gérard de Nerval, ušlechtilý spisovatel, který tušil tyto tajemné mocnosti a zemřel jako jejich oběť, je oslavuje v těchto Zlatých verších (XII. sonet úchvatné básně Chiméry): Ó volný mysliteli, člověče, ty mníš, že jediný jsi myslící na světě tom, kde život hárá v každé věci? Silami, které máš, tvá vládne svoboda, však vesmír vzdálen jest tvých úradků všech. Cti ve zvířeti ducha, jenž v něm působí, jeť každičký květ duší v přírodě rozkvetlé, a lásky tajemství jest v kovu ukryto. Ach, všechno cítí a nad tebou má moc. Ó boj se oka, jež ze slepé zdi na tebe zří, i na pouhé jen hmotě slovo lpí. Ó varuj se jí užít k věcem bezbožným! V bytosti nízké často ukryté božstvo sídlí a jako oko rodíc se jest víčky zakryto, Duch čistý roste tak pod korou kamenů. Tyto okultní působce, o nichž jsme již pojednávali,1 velmi rozmanité a velmi členité, lze těžko zahrnout do všeobecné definice. Stojíce na všech stupních manifestované přírody, kontrastují v morálním světě, právě tak jako se pramálo sobě podobají ve světě fyzickém ony předměty, nad nimiž vládnou: blesk a květ, olej a zoofyt atd. Elementární duchové, které vulgarizátoři exoterizované kabaly tak proslavili, tvoří nejméně usedlé druhy těchto působců; jsou to gnómové, undiny, sylfové, salamandři atd. Ostatní více méně spojení s předměty, nad nimiž vládnou, v nich nevězí pevně, protože většina jich - za podmínek, které se vyhledávají k objektivaci neviditelných vůbec - se může manifestovat v sousedství těchto předmětů. Zdá se být velmi podivný na první pohled, ale je zcela logický, uvažujeme-li o tom, že tyto bytosti čím více stoupají na žebříčku evoluce, tím méně se mohou vzdálit od svého těla, které se snaží vždy více a více stát se jejich obalem. Mytologický starověk poeticky zosobnil některé z nich; učinil z nich nesčetné polobohy (Fauny, Sylvany, Dryady, Nereidy, Kyklopy atd.). Jména, která byla dána těmto bytostem ve středověku, jejichž legendy v křesťanských i mohamedánských zemích se jimi přímo hemží, by vyplnila, kdyby byla napsána vedle sebe, několik stránek. 1
Viz kap. II. passim. 169
Většina elementálů není člověku nepřátelská, pouze tenkrát, když člověk vpadá do jejich domény a vědomě nebo nevědomě pracuje na tom, aby je vypudil.1 Exploze v laboratořích, zřícení v dolech, neštěstí v továrnách mohou být známkami jejich hněvu. Avšak člověk je jejich rozeným pánem: podrobuje si je vědou a protože vláda, kterou tyto bytosti vykonávají nad hmotou, podléhá upravujícím zákonům, které nesmějí překročit, může badatel, který tyto zákony zná, svou moudrostí a chladnokrevností u nich zažehnat veškerou zlovůli. Učenec nepůsobí na elementály přímo, nýbrž tím, že působí na hmotu, a tím je nutí, aby tuto hmotu zpracovali podle plánu, který jim předem vyznačil. Čaroděj postupuje opačně; hledí si získat přízeň a sympatie těchto nižších archontů a přivádí je mnohdy k tomu, aby pracovali k jeho prospěchu, vykonává tudíž nad hmotou nepřímou moc, jejíž manifestace se zdají být zázračné a nevysvětlitelné profánním. Legenda se zmiňuje o některých kouzelnících, kterým spolupůsobení géniů bylo otevřeně zajištěno. Za jakou cenu? Již jsme o tom pověděli, vykládajíce o tom, jaké ponižující otroctví vzejde mágovi, jestliže se jim někdy podrobí. Svobodný adept také nepohrdá pomocí elementálů, jenomže je ochočuje ke své službě, dalek toho, aby se jim vydával na milost a nemilost, jako to činí černý mág. Vysoká magie nám podává k tomu účelu bezpečné prostředky a předpisuje cvičebnou metodu, která tvoří jedno z tajemství vědy.2 Naše dílo obsahuje jasné a pozitivní poučky, jejichž spojení umožní čtenáři, aby k němu dospěl. Ale ať se v tom nikdo nemýlí: něco jiného je nalézt účinnou metodu a něco jiného je uvést ji odvážně do praxe. Věda chystá svoji korunu jenom těm spekulativním adeptům, kteří nikdy neužili žezla operačního mistrovství ke svému prospěchu. V prvním díle jsme jednali o inteligenci blesku.3 Elementálové ohně vulgo salamandři se pokládají za nejmocnější a nejnebezpečnější. Spolu s undinami a sylfy způsobují bouře, smrště a cyklony, kdy hrom se snoubí s bleskem v blátě výstřiků mořských vln. Mohou také oživovat a pohybovat zrádnými bludičkami, které vodívají zbloudilé poutníky k propastem a k bažinám. Elementární duchové nesnesou tak lehce, aby někdo vnikl do jejich říše. Ať zhyne vetřelec! Kladou mu léčky. Závrať z velikých výšek je zrádné volání sylfů, přitažlivost vody je volání undin symbolizované v řecké báji o Narcisovi a Hylovi. Gnómové podzemních jeskyní svádějí člověka k sebevraždě, vzbuzujíce v něm chmurnou beznaději. Ostatně zlý osud, lpějící na jistých místech, která jsou navštěvována larvami, svádějícími k sebevraždě, je naprostou skutečností. Kdo neslyšel vypravovat, když byla řeč o Boulogneském poli, o oné pověstné strážní budově, kterou dal Napoleon spálit, poněvadž tam několik hlídek hned za sebou a bez zjevné příčiny spáchalo 1
Čti v Lotosu (II. roč. str. 650-8) pozoruhodnou studii nadepsanou Magie, v níž se pan Gnymiot s velikou jistotou intuice pouští do problému, o němž se zde zmiňujeme: „Astrální svět je právě tak rozmanitý jako svět fyzický; právě tak jako tento je obýván davem bytostí, které tu mají své životní podmínky tak jako my ve světě materiálním. Představte si podzemní bytost, která přichází, aby vzala člověku jeho existenční podmínky. Co učiní člověk? Bude se snažit tuto bytost, která mu působí takovou škodu, zabít. Tento případ se přihází každodenně. Krtek hledá kořínky rostlin a požírá je nečině rozdílu mezi těmi, které vyrůstají samy od sebe, a těmi, které člověk zasadil. Zahradník, jehož zeleninu pustoší, si na něho počíhá a zabije ho. Badatel hraje úlohu krtka ve světě astrálních sil. Vše, co existuje v tomto světě, je k něčemu užitečné. Badatel, který se snaží zmocnit se sil astrálního světa, může velmi uškodit bytostem, které užívají těchto sil ke své potřebě; překvapí-li ho při práci, učiní totéž, co zahradník učinil s krtkem: rána rýčem a veta po něm. Jako bývá krtek vyhozen na vzduch, který nehledal, tak i badatel bývá vlákán do astrálního světa a zůstane v něm.“ (Str. 654.) 2 Tradicionální přikázání mlčenlivosti při provádění magických děl tajuplně souvisí s úlohou pomocných elementálů... „Každý magický pokus,“ praví autor Okultní filosofie, „se štítí veřejnosti, chce zůstat skrytý, daří se v tichu a hatí se prozrazením a plný účinek se nedostaví... Je tedy třeba, aby operátor okultních děl zůstal skryt, chce-li, aby tato díla měla úspěch. Je důležité, aby nikomu neprozrazoval ani povahu své operace, ani místo, ani čas, ani to, co si přeje, aby se stalo, leda svému mistru, svému pomocníkovi nebo druhu, který musí být spolehlivý, důvěryhodný a mlčenlivý a konečně hodný vědy buď svou vrozenou hodnotou, nebo získaným vzděláním. Tlachavost spolupracovníka, jeho skepticismus nebo nehodnost překáží výsledku díla a ničí je.“ (Cornelius Agrippa: De occulta philosophia, Kniha III., kapitola 2. inf.). 3 Chrám Satanův. 170
sebevraždu. Asi v téže době se také mluvilo o jisté síni v kasárnách, kde byla „tradice“ oběsit se na okenním rámu. Císař, který instinktivně tušíval tajemné věci, neznaje je vždycky, dal zazdít tuto světnici a tato zvláštní provazová epidemie ihned přestala. Známe rodinu, v níž sebevražda utopením se zdá přecházet z otce na syna. Muži z tohoto rodu skončili utopením dříve nebo později, a to právě v tomtéž ohybu téže řeky. Podivuhodně žalostná věc! Poslední z nich, jenž se tam vrhl do vody před několika lety, se dlouho vzpíral tomuto smrtícímu popudu, avšak nikterak se netajil, že dědičný osud jednoho dne stihne i jeho, neboť je příliš mocný, aby mu bylo možno odolat. Rozumí se samo sebou, že se střežil přiblížit se oné hoře, z níž se jeho děd a po něm otec vrhli do vody. Avšak v některé dny se cítil puzen, tažen až na toto místo neodolatelnou silou jako Osud a několik hodin se tu hypnotizoval zahloubán do tichého pozorování pruhů, které žíhaly hladinu hluboké vody. Mnohdy se chytal křovin, aby zažehnal pokušení, které burácelo v jeho nitru, avšak jednoho dne konečně skočil do vody a utonul. Tento případ, za který ručíme,1 se zdá být dvojnásob zajímavý, neboť neblahý vliv je tu dvakrát lokalizován: jednak je vázán k mužským potomkům jisté linie, a to pouze k nim, jednak k určitému bodu prostoru, velmi přesně vymezenému. Jsou opravdu tak četné, přemýšlíme-li o tom, tyto zvláštní a příšerné vlivy? Nemá pravdu legenda, personifikujíc je a básnickým rouchem odívajíc v pohádkách o vílách, sirénách a bílých paních? V příběhu o malém vodníkovi (Santeret nebo Santeriot) a o jiných géniích, jejichž přívlastky se hrubě nemění, kteří však mají různá jména podle různých dob a zemí... Lidé se však vůči těmto velevýznamným katastrofám dovolávají rozmarů dědičného nebo spontánního šílenství. To je odpověď na vše. Když jsme před pěti lety připomenuli v prvním svazku tohoto díla dojemnou příhodu cidevilského kněze, ani zdaleka jsme netušili, že epizoda ve Valence-en-Brie (1896) bude jejím novým vydáním. Náš přítel dr. Papus sledoval tyto saturnalie fenoménů, které analyzuje v jejich hlavních obratech s důmyslem vzdělaného okultisty a s autoritou očitého svědka. Stačí odkázat čtenáře na zprávu uveřejněnou v „Initiation“,2 aniž by bylo třeba tento případ znovu opakovat. Tyto fenomény se zdají být věrným obrazem fenoménů cidevilských a jsou potvrzeny právě tak jako ony četnými pozorovateli. V obou případech má znepokojování svůj původ v očarování. Avšak ve Valenci byla médiem ubohá nemocná, z níž neviditelně přítomní čarodějové vysávali vylévající se životní sílu jako astrální larvy. Jedině zakročení Papuse a jiného zkušeného okultisty abbé Schnebelina děkuje nemocná za své uzdravení. Léky, které jí předepsali lékaři, neměly účinek: magické léčení se potkalo s úplným zdarem. Ať se směje, komu je libo! Užití kovových hrotů osvobodilo dům od neviditelných návštěvníků a bylo možno několikrát konstatovat světelné fenomény, které byly znamením roztržení fluidického shluku. Rána vedená v tom směru, kde bylo slyšet hlas, způsobila déšť jisker... Konečně fenomény zcela přestaly a nemocná se uzdravila. V jedné chvíli bylo možné se obávat, že ve Valenci nebyl hlavním původcem strašení nevraživý elementál nebo zločinný démon, to by bylo bývalo horší, neboť bychom tu měli co činit se sdružením černých mágů, spojených v neviditelnu nějakým zločinným řetězem; jinými slovy, jednalo by se o dosud živé okultní zbojníky, spojené pomocí paktu se společností zbojníků záhrobních. Tato hypotéza, založená na jistých záhadných známkách, která se naštěstí nijak nepotvrdila, nás přivádí zcela přirozeně ke studiu zajímavějšího problému, naskýtá se nám vhodná příležitost opravit jisté nepřesné, avšak velmi oblíbené pojmy, které odpovídají výrazu užívanému zajisté naslepo; pakt s démonem. Pakt! Žádné okultní dílo není tak slavné, není tak legendární, žádné však není také tak znetvořené v paměti lidu, ba i v paměti vzdělaných osob. A přece nescházela přiměřená formule odhalující povahu paktu. To slovo se zdá být samo sebou jasné; ostatně definice, kterou podává, a distinkce, které činí theologie, dokonale odpovídá skutečnosti: zbývá jen náležitě ji pochopit a vyložit. Pakt podle nauky Církve tvoří základ a východisko veškeré magie. Je to dobrovolně uzavřená smlouva mezi mágem a ďáblem s listinou podepsanou oběma nebo jedním z kontrahentů, nebo bez listiny. Pakt je výslovný nebo učiněný mlčky. V prvním případě, praví abbé Ribet, se uzavírá slovy, která se pronášejí k démonu, nebo přijetím formule, kterou předkládá démon sám, buď že se zjeví a 1 2
Mohli bychom uvést jméno oné rodiny, jakož i jméno oné řeky. Srpnové číslo z r. 1896. 171
nabízí svoji pomoc, nebo že se evokuje zaklínáním a sliby.1 Pakt učiněný mlčky se uzavírá implicitně pouhým podniknutím, byť jen experimentálním, operace, jejíž výsledek se má vymykat přirozenému běhu věcí; lze se ostatně nadít, že jedině ďábel může vykonat takové dílo, a kdo chce účel, musí chtít také prostředky... Taková je ortodoxní nauka o této věci v celé své nesmiřitelnosti: je strašlivá a průhledná. Takže - neboť musíme být logičtí - i nejmenší pokus s točivým stolkem, nejmenší kontrola mediumismu, jakýkoli pokus o studium ne nadpřirozených sil (neboť jimi nejsou), ale takových, které bonzové dosud nezařadili do katalogu pozitivní vědy; každý vážný pokus, jehož účelem je užití působců nebo mocností, „které jsou nad síly přírodní“ - abychom užili běžného ohavného způsobu mluvení - každý podnik tohoto druhu v sobě nezbytně zahrnuje pakt, alespoň mlčky uzavřený s peklem. Ať je taková nauka sebepřísnější - okultismus úplně přijímá slova její definice, vymeziv ovšem pravý a vědecký smysl slov démon a peklo. Čtenáři je již známo, že zavrhujeme existenci zlého ducha - jakožto absolutního zla a antitézy Boha, absolutního dobra. Nepopíráme však, jak bylo možno vidět, existenci zvrhlých duchů v okultním světě, právě tak jako nepopíráme existenci zvrhlých lidí ve světě fyzickém. Ostatně nechceme popírat strašlivou skutečnost onoho velikého magického působce, jehož emblémem je had, a to tím méně, protože většina našich knih se zakládá na pokusné a rozumové znalosti tohoto univerzálního Protea, bez něhož se žádný fenomén smyslového řádu neděje, ani magicky, ani nemagicky. Ďábla, podle našeho mínění, je třeba uvažovat ze dvou aspektů: jako tělo a jako duši, jakožto sílu či dynamický substrakt2, a jednak jako ducha zvrhlosti nebo perverzity, podle etymologie samotného jeho jména: DIABOLOS. Zopakujme několika slovy, co již je čtenářům známo. Ďábel uvažován jako působce je astrálním světlem korelací fyzických a syntézou hyperfyzických sil kosmu. Kdokoli vstoupí do přímého styku s astrálním světlem, od něhož člověka izoluje do jisté míry jeho tělesná stránka, ten navazuje trvalé pojítko mezi svou osobou a touto mnohotvárnou mocí, „již se stane otrokem nebo mistrem, hříčkou nebo vůdcem“.3 To je mlčky učiněný pakt, který je neodvratným výsledkem každého odvážného pokusu, jenž se zdařil. Ďábel uvažovaný jako duch zvrhlosti tvoří abstraktní typ a ideální syntézu inteligencí a vůlí, inkarnovaných nebo neinkarnovaných, které zneužívají hyperfyzické síly k ukojení egoismu nebo ke spáchání zločinu. Nezřídka vídáme, že člověk se mísí do proudů egoismu a zloby a uzavírá s duchy je řídícími pakt mlčky uzavřený úkonem touhy a vnitřního souhlasu, nebo pakt výslovný, úkonem evokace a zřejmého formulovaného srozumění. Avšak pakt výslovný a formální pozůstává z devíti desetin ve vzájemných závazcích, plynoucích z přijetí do některých tajných pozemských společností nebo do některých mystických společností nadzemského světa, jinak řečeno z připojení se k magickým kruhům viditelným nebo neviditelným anebo nejčastěji k obojím. Baron du Potet, odvážný badatel na poli současného magnetismu, nám popisuje nezapomenutelným způsobem na jednom dojímavém a prožitém místě své Odhalené magie uzavření mlčky učiněného paktu. Věnujte trochu pozornosti tomuto sdělení, které je zajisté nejvýznačnější a nejvíc zjevující ze všeho toho, co napsal v tomto kompendiu svých bádání o podstatě a vlastnostech oné okultní síly, která působí v magnetismu: „...že smršť kácí a boří příbytky, že vyvrací stoleté stromy a odnáší je do dáli, kdo by nad tím žasl? Avšak že element neznámé povahy otřásá člověkem, smýká jím jako nejstrašnější orkán, činí se třtinou, vrhá ho do dálky, bije ho na tisíci místech současně, aniž by člověku bylo dovoleno poznat svého nového nepřítele a odrážet jeho rány, aniž by ho nějaká skrýš mohla chránit před tímto útokem na jeho práva, jeho svobodu, jeho majestát; že tento element má své oblíbence a zdá se být poslušen lidské myšlenky, hlasu, nakreslených znamení, ano i snad rozkazu; to nemůžeme pochopit, to rozum zavrhuje a odmítá už odedávna. A já tomu přece věřím a přijímám to a řeknu směle, co pokládám za pravdu na věky dokázanou. Pocítil jsem útoky této strašlivé moci jednoho dne, když obklopen velikým množstvím osob, konal jsem pokusy řízené dle mých vlastních nových námětů, uchvátila tato evokovaná síla - jiný by řekl: tento démon, celou moji bytost; zdálo se, že činnost mých smyslů se 1
La mystique divine et ses contrefacons diaboliques. Sv. III. str. 291. Síla neodlučitelná od nediferencované substance. 3 Na prahu tajemství. 2
172
zdvojnásobila a - což nemohl být klam - mé nohy se křivily ve své ztrnulosti, takže mi to působilo velmi palčivou bolest, a moje tělo stržené jakýmsi vírem bylo proti mé vůli nuceno poslechnout a podrobit se. Ostatní osoby, plné síly, které se přiblížily centru mých magických operací - abych mluvil jako čaroděj - byly zasaženy ještě prudčeji. Bylo nutno je uvázat na zem, kde sebou zmítaly, jako by měly již duši vypustit. Pojítko navázáno, pakt dokonán. Okultní moc mi přišla nabídnout svoji pomoc, spojila se s mojí vlastní silou a umožnila mi, abych uzřel světlo. Tak jsem právě odhalil dráhu pravé magie.“1 Kdyby si naši čtenáři přečetli recenzi o pokusech, které předcházely popsaný fenomén, přesvědčili by se, že by bylo marné hledat frapantnější případ mlčky učiněného paktu, tak jak jsme jej výše definovali. Ohledně paktu formálního postačí dodat, že písemná smlouva o přijetí byla vždycky ve všech seriózních iniciačních společnostech velmi přísná. Tento akt je - nehledě k tomu, že má povahu exoterické garancie - pomocným znamením, které zesiluje a magicky formuluje neofytovu vůli. Každé pozemské sdružení je zesíleno v Neviditelnu kruhem jemu odpovídajícím a řízeno egregorem, jak jsme již několikrát jasně vyložili. Pokud jde o neviditelná bratrstva, která nemají známý materiální organismus, to jest jim odpovídající a s nimi se shodující skupiny lidí na zemi - je nutno sepsat smlouvu, která se pak spálí za jistých obřadů, nehledě k významu pomocného znamení, o němž jsme již mluvili, se rovná toto spálení smlouvy projekci tohoto znamení, potvrzujícího adeptovo srozumění do astrálna. Je pravděpodobné, že neviditelné společenstvo odpoví fenoménem precipitace písma, která je dobře známá spiritistům z okolí paní Blavatské. Je to výměna listiny dvojmo sepsané a vzájemné garance nebo magické sankce, jak ji nalézáme v četných případech v aktech čarodějnických procesů. Všechny tyto věci se velmi nápadně shodují s učením římské theologie. Její doktoři nám řeknou, že až na zjev ďábla, jehož rohy a drápy se neukázaly, naše „doznání“ neobyčejně posilují exoterické církevní nauky... Nuže, připustíme těmto pánům také rohy a drápy, na nichž, jak se zdá, tak silně lpějí: neboť v evokačních fenoménech, které se rovnají poodhalení stěny astrálna, se nahodile rýsují siluety úplně odpovídající definici ďábla. V tom není pro adepty okultismu nic zarážejícího. Nepostačí imaginovat nějakou formu, aby tato forma byla hned načrtnuta v astrálnu a uchovala se v archivech druhého světla? A nesnilo snad o pekle na sta asketických generací? A všechny lemury a všechna teurgická panství, jakož i bludné odlesky mohou být evokovány a mohou se zjevit. Takto budou triumfovat naši protivníci. „Po tomto doznání,“ řeknou, „již nic neschází onomu potvrzení neomylných pravd dogmatu o ďáblu a jeho říši, které jste zde chtíc nechtíc podali.“ Známe tuto řeč a tento způsob polemiky, který ve prospěch své téze přizpůsobuje argumenty, které měly sloužit k jejímu poražení; kterým je však možno jen nastavit nohu, aby potvrdily tézi opačnou. Taková metoda je vítězná; ona má v sobě cosi neomylného a nezvratného, alespoň podle zdání těch, kteří se úmyslně dali přesvědčit. Není to totéž, jako zmocnit se děl nepřítele, obrátit je čelem vzad, sešikovat je do baterií proti plukům, které měly krýt a bránit? Hrdinství, které lze provést snáze s perem v ruce než na poli válečném. Právě na základě tohoto systému se kdysi podařilo de Mirvillovi nalézt v nejpádnějších argumentech Eliphase Léviho proti existenci osobního ďábla doznání a nezvratný důkaz o tom, že pro Eliphase byl ďábel zkrátka osobou. Této metody použil nejnověji proti současným okultistům jiný historiograf démona, který sepsal dva ohromné svazky,2 kde si jeho prostranná imaginace ulevila od chimér, jimiž byla přecpána; Chimareae in vacuum bombinantes! Tento zázračný doktor se zdá být zároveň z dvojího hlediska, filosofického i anekdotického Nonottem a Pousonem Terrailem magie. Nebudeme setrvávat při těchto směšnostech. Okultismus, tak srdnatě obnovený ve Francii před třemi desetiletími, nemohl upoutat pozornost vážných duchů a získat souhlas výkvětu lidstva, aniž by zároveň mnohé diskreditující spory nepoškodily jeho pokrok a neposkvrnily jeho dobrou pověst. Uvnitř trpěl nájezdy prostřednosti, navenek pak útoky pomluv a výsměšků. Kolik literárních nebo vědeckých nedouků, kteří ostatně neznali ani elementární principy okultismu, se hlučně dovolávalo jeho spirituální důvěry s nebezpečím, že vysokou vědu připraví o 1 2
Bar. du Potet: La Magie devoilée, S. Germain 1875, in 40, str. 161-162. Le Diable au XIXe siècle par Dr. Bataille. Paris, 2 sv. 173
vážnost, a chránili pod její vlajkou svoje podloudné zboží! Kolik hladových vetřelců spěchalo, aby vytloukli peníze z důvěřivosti hlupáků, provozujíce výnosné praktiky astrologie, chiromantie a ostatních divinačních umění, které obrození esoterismu, jak se zdá, na čas galvanizovalo v rukách nevědomých, podezřelých a prodejných lidí! Kolik břídilů v malířství i básnictví, těžíce z obliby těchto studií, z nich dovedli improvizovat výnosnější prostředek ke svému výdělku, obchodujíce utrhačnými odhaleními pod záminkou, že strhují masku pokryteckým zplozencům pekla! Jen mimochodem připomínáme ty, kteří se dali zasvětit do iluminismu, aby zradili svoje přísahy, svoje bratry a svého Boha. Ostatně tyto strasti byly předvídány. V magii platí věta, že na jistá arkána nemůžeme vrhnout světlo, aniž bychom hned nevzbudili strašlivý odpor ze strany protivných sil... Čtenář, který dospěl až k tomuto místu a nepochopil by hned příčinu i způsob této osudné reakce, může zavřít tuto knihu a vzdát se studií vysokých věd. Při každé myšlenkové obnově, kdykoliv se intelektuální svět kloní k tomu, aby sledoval nový směr, způsobil by tento zákon antagonismu neblahé převraty, kdy Fatum (tato mocnost, která pojí účinek k příčině) nezachovávalo do jisté míry přísné otroctví minulosti pro budoucnost jako regulující garanci. Prospěšná uzda, ačkoli mnohdy velmi krutá pro novotáře v umění, vědě nebo činech. „Le mort saisit le vif,“ praví staré francouzské právo, smrt kraluje nad životem a dává mu zákon; včerejšek, ať je jakýkoli, panuje nad zítřkem, a příčinou toho je náboženská úcta, kterou vzbuzují bytosti a věci, které již nejsou. Zvyk je jenom pravidlo, které budoucnosti uložila autorita minulosti a životu majestát smrti. Jako v lidském těle, kde se buňky řadí k sobě a kupí na místo buněk, které sechřadly a zanikly, tak se účinek nějaké příčiny stává také příčinou, aby reprodukoval účinek sobě podobný; a tak to, co bude, bývá odléváno a přistřihováno podle toho, co bylo. Jen podmaňující síla osudu, norma smrti, upravuje vývoj života! Proti osudu musí bojovat vůle, ano i prozřetelnost, chtějí-li něco nového improvizovat nebo obnovit staré formy, anebo konečně zabezpečit rozmanitost krásna, jednu z podmínek, které krásno činí milým, avšak ještě jedenkrát, tato strašlivá moc osudu je nutností ve světě. Bez ní (této mrtvé síly) by živé síly na sebe reagovaly příliš útočně, byvše zbaveny překážky, která regulovala jejich působnost právě tím, že je vázala. Protože by nebylo postaráno o přechody, svět by se pohyboval s neblahými otřesy; obnovoval by se v řadě kataklysmat, místo aby evolvoval v moudré pozvolnosti. Ocitli jsme se daleko od paktu a listiny, o níž se jednalo, když naše pero zabloudilo do těchto povšechných úvah, jichž však nikterak nelitujeme. Nicméně je třeba ukončit tuto odbočku, která by sice neodporovala povaze této kapitoly, avšak odvedla by nás na chvíli od styků, které jsou možné mezi člověkem a mocnostmi subtilního světa. Tyto styky se zdají být obyčejně člověku obtížné nebo škodlivě. Opak, bohužel, je výjimkou! Někdo snad, uváživ to, se nás otáže, jaký prospěch mají jisté třídy neviditelných z toho, že sužují živé, vnukajíce jim hrůzu, splín, zděšení nebo i nutkání k sebevraždě, jak jsme viděli v několika případech. Je-li toto znepokojování důsledkem čar, buď že čarodějové působí sami ve svém siderálním těle, nebo prostřednictvím lemur, kteří evolují ve sféře jejich magnetické činnosti, nebo jiných jim oddaných spirituálních spolupracovníků - vysvětlení je nasnadě. V lidské iniciativě je třeba hledat původ zla: lidská vůle, individuální nebo kolektivní, je autorem, ne-li hercem této tragikomedie. Jsou však případy, kde neviditelní vcházejí do zápasu na svou vlastní pěst, snaží se člověka posednout nebo obsednout. Každá lidská snaha není stejně přístupná této spirituální inspiraci. Na nynějším stupni evoluce člověka zde na zemi jeví materiální tělo ve svém normálním chodu jakousi pevnost, která duši chrání, a nikoli pouze vězením, které ji jímá. Veliká většina lidí je chráněna před spirituálními vlivy nebo alespoň si není vědoma toho, že jim podléhá. Pokud bytosti astrální pláně nedosáhnou nějaké přechodné objektivity, potud je plastický prostředník exteriorizovaný jediným možným styčným bodem mezi nimi a inkarnovanou duší. Silná média, která dovedou vyronit kdykoli svůj nervový fluid tak, až jím nasytí astrální atmosféru, která je obklopuje, musíme pokládat za chorobná. U obyčejného člověka se odtělesňuje
174
nervová síla jen zcela výjimečně v jistých případech buď fyziologických nebo patologických.1 V té příčině chceme odhalit velmi tajuplnou a velmi málo známou věc, jako odpověď na mnohé otazníky. Mnohé odporné vášně a prudké a bolestné touhy2 - zvláště vnitřní žal, fyzická bolest, strach atd. - mají u bytosti, která je zakouší, přímo vzápětí za následek exteriorizaci a zároveň úbytek životního fluidu. V takovém případě vytéká nervová síla jako krev z rány. Život se již nebrání, poddává se, nebo se alespoň nechává chytit. Uhodnete, co z toho může vyplynout, spirituální zbojnictví. Bytost, která vyvolala u jiné bytosti tento difuzivní paroxysmus, může z toho fyziologicky těžit a je to pro ni zdrojem rozkošného pocitu. Bylo by snadné uvést mnohé případy. Avšak ony tři, které jsme vybrali, se zdají být zvláště nápadné, neboť ukazují netušenou příčinu vnitřního smutku po ztrátě milované osoby, při náhlém ztělesnění neviditelného; a konečně příčinu oné divoké vášně, která spojuje tělesnou žádostivost s instinktem dravosti a která znepokojovala tolik moderních psychologů pod pojmem sadismus. Hledejme v hlubinách přírody důvod těchto věcí, z nichž jedny jsou tak normální a druhé tak podivné! Proč ony liché a bezpředmětné hrůzy, zvláště strach před fantomy? Poněvadž obyvatelé astrálna, mají-li se manifestovat na fyzické pláni, potřebují nervovou sílu, a poněvadž děs, který vědomě nebo instinktivně vzbuzují, je bezpečným prostředkem, jímž lze ukrást tuto sílu komukoli. Čím více je zjevení živeno nervovým fluidem, tím více se precizuje a nabývá fyzické reality: v tom spočívá okultní důvod toho, že intenzita děsivých fenoménů vzrůstá v přímém poměru s hrůzou... V seancích materializačních médií zakouší divák v blízkosti fluidických zjevů ledový pocit, který je zapříčiněn náhlou ztrátou nervové síly, které se přízrak chtivě zmocňuje.3 Určitost fenoménu poměrně vzrůstá. Ostatně v obyčejném případě se nepotřebují neviditelní zjevit zrakům člověka, aby v něm vzbudili hrůzu, která jim poskytuje nápoj objektivity.4 Proč onen obludný instinkt sadismu, který často burácí v nitru nejlepších povah? Spočívá v tajném tušení toho, že smyslný kat tím, že působí oběti bolest svou brutálností, vyvolává hemorhagii vitální síly, této neviditelné krve, jejíž uchvácení a přivlastnění u něho zdvojnásobuje fyzickou rozkoš, vydražďujíc až k šílenství cerebrální reperkusi milostného aktu.5 Proč konečné ona vnitřní útrapa, ona stálá úzkost, která působí, že dlouho oplakáváme milované bytosti, které zachvátila smrt? Nic zajisté nelze snáze vysvětlit v srdci člověka; avšak zákon prozřetelnosti zakročuje, aby zužitkoval tento tak přirozený zármutek pozůstalých ve prospěch zemřelého. A tak za pomoci podivuhodného zařízení přechodů mezi tímto a oním světem přichází tato psychická energie, emanovaná z bolesti příbuzných na pomoc novorozenci budoucího života právě uprostřed nejhorší záhrobní zkoušky. Aniž bychom vysvětlovali toto mystérium účinné rodinné solidarity, které budeme studovat později v kapitole 13, zdůrazníme jen ono prospěšné nebo rozkošnické užití - k němuž se hodí bez rozdílu každá abmaterializovaná nervová síla. Prospěch a rozkoš! Jsou to dvě mocné hybné síly, a spirituální soužení a trápení, jejichž příčinu je třeba hledat v první nebo druhé z nich, mohou mít původ i v obou dvou. Vzhledem k prospěchu, který zvrhlé bytosti neviditelna mohou čerpat ze sebevraždy člověka, je zcela zřejmé, že nervová síla individua, které se usmrtilo v plné síle a v plném zdraví, bude dána úplně a nikoli pouze částečně k dispozici komukoli, kdo se jich bude chtít zmocnit. Ostatně zášť, pomstychtivost nebo žárlivost mohou právě tak pudit a pohánět jisté bytosti z 1
V kap. 10 jsme mluvili o extázi z tohoto hlediska; co se pak týče spánku, který psychickou bytost zbavuje pout tělesnosti, tu způsob, jakým se děje tato abmaterializace, zabezpečuje člověku velmi znamenitou ochranu proti astrálním obyvatelům. Spánek není výjimečný stav: je to zcela přirozená funkce lidského života. Srovnej kap. 9. 2 V paroxysmu citů a pocitů příjemných, např. v lásce a ve fyzické rozkoši, nastává výměna fluid, která je s to, aby kompenzovala ztráty. Jisté povahy jsou také absorbující, přijímajíce, aniž by dávaly. Viz níže o sadismu. 3 Srovnej Chrám Satanův. 4 Kdo dovedl číst bez hrůzy Maupassantovo dílo Horla, kde přicházejí na světlo také neobyčejné intuice, týkající se těchto tajemství? 5 Srovnej naši teorii o lidské polaritě v kap. 10. 175
onoho světa, jako pudí a pohánějí lidi z masa a krve a lemury tohoto světa (podčlověčenstvo). Samo sebou se rozumí, že oněmi neviditelnými bytostmi, které, jak jsme pověděli, mohou intervenovat v dílech egoismu a temnoty buď jako hlavní pachatelé, nebo jako čarodějovi spoluviníci, nikdy nemohou být vyšší inteligence, duše oslavené nebo vyslaní andělé. Poznatky, vztahující se k těmto emancipovaným duchům, chceme zachovat pro jiné dílo. Jejich přímé styky s člověkem jsou ostatně výjimečné a méně časté, než si můžeme myslit. V tomto ohledu jsou ovšem možné také omyly a výjimky. Satan - stojí psáno - se někdy promění v anděla světla; na to právě mnozí mystikové zapomněli. Neomylné rozlišování duchů nebylo vždy jejich výsadou a někteří, kteří byli šáleni mocnostmi temnoty nebo soumraku, se pokládali s neochvějnou vírou za misionáře slunečného Boha. Také případy dokázaného vedení andělského vysokého mediumismu, ano i nebeského embryonatu předpokládají ze strany svých oblíbenců jistou povolnost vůči nebeskému hlasu; avšak kdo by chtěl pokládat toto zcela dobrovolné podrobení za spirituální otroctví! Leda že by vykládal toto slovo ve smyslu adeptském, jako jsme my učinili na počátku této kapitoly. To nás přivádí opět ke XII. listu Tothovy hieratické knihy, na němž spatřujeme člověka přivázaného za nohu hlavou dolů k břevnu šibenice. Eliphas Lévi praví: „Tento oběšenec pak je adept svázaný svými sliby, oduševnělý a mající nohy obrácené k nebi; je to také antický Prométheus, podstupující ve věčných mukách trest za svou slavnou krádež.“1 Chrám esoterické pravdy má předsíň, v níž lze nejasně spatřit její paprsky a svatyni, v níž září její skutečná přítomnost. Předsíň je pro všechny, svatostánek je přístupný jenom některým. Tisíce cest vede do chrámu; avšak do svatyně nejvyššího zasvěcení vedou pouze dva vchody, brána vědy a světla a brána utrpení a lásky.2 Spekulativní a volní zasvěcenci, které přivedla čistá, ale chladná tužba vědět, aby věděli, nemusili se nezbytně vzdát vší nádhery Maje, bohyně pozemského klamu, ani trpět a zoufat pro ni. Oni se pouze naučili vyslovovat jméno této kouzelnice, vědí, že není podstatnou skutečností, nýbrž přízrakem. Nemohou se již dát svést fantasmagorií jejich kouzel, tak rozkošnou pro ostatní lidi... Oni zahlédli, jako při umrlčím tanci, kostlivce pod gázou a volány baletky. Tato jasnovidná bystrost, privilegium čisté vědy, se jim jaksi stává trestem. Intelektuální adept může sice také brát podíl na pozemských klamech, avšak pouze jako vystřízlivělý skeptik, který v ně již nevěří. Podobá se herci, který představuje na scéně prudké vášně, touhy, nenávisti a lásky a který se může na okamžik rozohnit svou hrou až do té míry, že se sám sobě zdá upřímný. Vizte, jak se veselí v radosti, nebo se svíjí v bolestech!... Ale to tam je jeho pohnutí, jestliže trochu uvažuje! Směje se pak svým snadným slzám, a co je ještě smutnější, svému smíchu. Vyvolenci, kteří vešli do svatyně druhou branou, branou lásky, poznali všechny hořkosti a vzdali se klamných radostí pozemského života. Neboť oni musí vyprázdnit číši časných žalostí až na dno, aby se pak rozčarováni tímto pozemským městem obrátili k nebeskému Jeruzalému, této věčné otčině vědy, spravedlnosti a lásky. Nejčistší holoubci padají právě takto zraněni na práh immateriálního útočiště. Jak vznešené je jejich rozčarování! Beznaděj je u těchto vznešených duší pouze náhradou naděje. Z nebe přišel - protože se tam vrací - onen anděl protivenství, který v hlubině jejích něžných srdcí ukrutně rozoral záhon klamného optimismu, jehož vůně přinášely sladké přeludy a přeměňujíce pozemskou skutečnost, obrážely v ní iluze ráje! Žhavé růže lásky! Lilie neporušitelné bělosti! Mimózy bolestné hrdosti! Vaše semena nejsou z tohoto světa. Některý šestikřídlý rozsévač3 je nechal spadnout ze světů světla do bouřného chaosu masa a krve. A i v tomto bahně je serafín s úžasem spatřil, jak klíčí, rostou a kvetou. Zajisté nechtěl, aby byly profanovány jejich ideální květy, tak anormálně vyrostlé v bahništi lidského srdce. Ale vytrhává je jedině proto, aby je přesadil do lepší půdy, kde kvetou květy jim podobné - do nebe! 1
Dogme de da Haute Magie. Str. 256. Tyto dvě brány symbolicky odpovídají dvěma způsobům reintegrace v jednotě, které jsme již vyložili, způsob aktivní a způsob pasivní. - Na tento poslední zvláště naráží XII. list Tarotu. 3 Angelus sex alas habens numquam mutatur (Aphorismes kabbalistiques v Pistoriově sbírce). 2
176
13.
m
Smrt a její tajemství Smrt - Desintegrace - Svlečení roucha - Smrt a její tajemství
Kniha Thotova na svém třináctém listu nám podává obraz velikého kostlivce, který kosí na planinách života. Poseče vše, co oživil dech životů: kosí trávu, květy, bez ladu a skladu, a lidské hlavy. Avšak tak, jak řádí zkáza na nekonečném poli, které jí otevírá fyzická příroda, úrodná prsť prostoru vydává ze sebe nové plody. Kvasí v ní nevyčerpatelné tvoření. Pod vlivem smrti znovu tvoří život; zúrodňuje ji hnilobou, aby mohla znovu plodit organické bytosti. Dvojí pohyb, opačný a komplementární, univerzálního rozkladu a univerzálního plození. Tento emblém symbolizuje smrt a její tajemství. Jako na pláních Kolchidy, na nichž Iásón zasil zuby zabitého draka hle, vzchází žeň lidí vyzbrojených k zápasům života... Ale úroda teprve počíná vzcházet; na všech stranách vidíme vzrůstat mladé výhonky lidských těl, ruce a nohy.1 1
Po změnách které nejapní kartáři provedli na jistých tarotech, je možné, že bychom mohli lidskou žeň která klíčí z půdy, směšovat s pozůstatky krveprolití. Ten omyl je na první pohled zcela možný. Přece však, nahlédneme-li do většiny užívaných vydání, zejména do marseillského, vidíme, že kostlivcova levá noha v chůzi pošlapává ženskou hlavu, mužská korunovaná hlava, kterou jeho kosa 177
Tento hieroglyf zjevuje hluboké tajemství, které nejprve uvedeme. Týká se neporušitelnosti lidské iniciativy, jejíž běh nemůže smrt, ničící individua na pláni fyzické, zastavit, ba ani přerušit. Převrátit úrovně působnosti, na nichž se tato iniciativa uskutečňuje - to je vše, co může učinit tato královna hrůzy. Neboť lidská vůle, nepodléhajíc jejímu zákonu, se podobá oné tajuplné bytosti, o níž řekl Mojžíš: Kdo se pokusí přemoci Lamecha, sedmdesátkrát sedmkrát rozmnoží jeho živé síly.1 Tudíž smrt, jsouc daleka toho, aby sloužila záměrům despoty, který by ji chtěl učinit nástrojem své politiky, podporuje naopak v jejich díle ony lidi, které odstranila z viditelného světa. Způsobuje na pláni fyzické náhlé vzklíčení zárodků, které se tito snažili nasít do inteligencí; a myšlenka - sémě daleké budoucnosti, které snad ponenáhlu zrálo v mozku filosofa, vydá ranou žeň zúrodněnou vláhou veškeré prolité krve. Nadarmo, sekáči kostlivče, udupáváš lidskou hlavu, kterou jsi právě usekl, a zašlapáváš ji i s diadémem myšlenky, který zdobil její čelo, z půdy, zkropené živoucím purpurem, se na všech stranách zvedají ruce, které budou jednat, a nohy, které budou kráčet. Myšlenka se vtěluje a tvoří se čin. To je nejvnitřnější význam této alegorie. Poněvadž dříve, než jsme počali uvažovat o smrti v její univerzální podobě (která se ostatně vysvětluje sama sebou), jsme se zdrželi u této podrobnosti, doplníme ještě to, co je třeba o ní povědět. Násilná smrt, která stihla myslitele, nezničí myšlenku, nýbrž ji přivádí k zralosti, oplodňuje ji a urychluje její praktickou realizaci. Zbývá povědět, odkud pochází tato pomocná síla mučednictví. Plyne z okultního zákona, jejž Fabre d‘Olivet sice dobře znal, avšak dotýká se ho jen nepřímo, několika zámlkovými slovy. Záminku mu poskytlo náhlé a úplné zřícení oné nesmírné budovy, kterou vystavěl Karloman: „Kdyby si byl Karloman dovedl získat pro své dílo prozřetelnost, jeho dílo by vytrvalo právě následkem prozřetelnostního působení, které by byl vyvolal. Chcete vědět jak? Chci vám to říci a odhalit vám veliké tajemství: dejte pozor! Jeho dílo by bylo vytrvalo, poněvadž by je byl dále řídil.“2 Nuže, vytrpět smrt proto, co pokládáme za pravé a spravedlivé, je neomylný obřad k evokaci nebeského působení zde na zemi. Privilegium, které by byl nabyl Karloman, kdyby byl učinil pakt s prozřetelností, se stává údělem toho, kdo umírá za svou ideu. Tato idea, zpečetěna jeho krví, bude odteď žít jeho životem, který ji vlévá, ztráceje jej. Nauka, kterou hájil, jsouc až dosud pouhou abstrakcí, se nyní slučuje s jeho přetvořenou bytostí; on ji posvěcuje nesmrtelností, stává se jejím strážným andělem, ba ještě lépe, jejím řídícím duchem.3 Tak dochází rozumného vysvětlení onen zdánlivě nerozumný instinkt apoštolů každé proskribované víry, který se často jeví v žízni po mučednictví. Tak zdánlivá absurdnost se ospravedlňuje a mění ve vznešenost. Ostatně falešná vznešenost těsně hraničí s pravou; i sama blízkost absurdního je nebezpečná. Svah mezi nimi je hladký a příklad, který nutí k přemýšlení, je nasnadě. Nezpůsobila marná naděje ve zvěčnění realizační snahy, že jeden z nejslavnějších mudrců esoterické vědy uvázl v osidle sebevraždy? Tento fakt je málo známý. Kéž by byl věčným ponaučením obdivovatelům tohoto velikána, jejž nedostižná díla zajisté designovala pro nesmrtelnost, avšak dílo jeho theokratické obnovy, právě ono, které chystal zvěčnit svou krvavou obětí, zmizelo v samém zárodku a bylo sterilizováno i ve svém principu.4 Znamenitý časový příklad nám poskytuje škola bojujících anarchistů. Jejich „propaganda činu“ zůstává zločinem a oni mocně doufají, že svým jakýmsi heroismem, o němž svědčí jejich chováním pod nožem gilotiny, učiní nesmrtelným své podvratné dogma, posvětíce je na popravišti. Oni totiž sami zasadili smrtelnou ránu dříve, než ji přijali. Náš učený přítel Papus velmi dobře vysvětlil, jak je karma zatěžuje břemenem, které zajisté paralyzuje jejich záhrobní činnost. Tento theosof totiž (na jeho ctěném jméně nezáleží) politováníhodným způsobem směšoval právě usekla, leží spočívajíc na levé tváři. Původně však zajisté ruce a nohy vyrůstaly ze země, kdežto hlavy useknuté kosou času - kostlivce pokrývaly zem. 1 Genese IV., 24. 2 Hist. phil. du g. h. sv. II. str. 90. 3 Srov. tuto tradici s naší teorií o kolektivních bytostech. Toto srovnání nebude bez užitku. 4 Mučednická palma je sice žezlem záhrobního života, avšak k jejímu uchopení je třeba čistých rukou. 178
dobrovolnou smrt a sebevraždu. Jejich rozdíl je propastí, kterou nic nemůže překlenout. Ježíš mohl uniknout onen večer, kdy se modlil v zahradě Olivetské, avšak on chtěl vypít kalich agónie a vytrpět postupnou smrt, aby se naplnila všechna prorocká slova. Johanna d‘Arc po svém triumfu mohla a také se zpočátku chtěla vrátit do Domrémy, když Karel IV. byl již pomazán na krále v Remeši; avšak na naléhání svého krále, který ji zapřísahal, aby zůstala - a potom ji hanebně zradil, obětovala panna svůj život. A přece její poslání nesahalo za ono pomazání krále a její hlasy ji před tím varovaly.1 Od té doby, a to zcela jistě, se viděla zaslíbena popravišti!... To je dobrovolná smrt, v heroismu své již napřed svobodně dokonané oběti, ve svrchovanosti své nezlomné pohrobní síly, v anticipované apotheose svého bolestně dobytého vítězství nad „drakem prahu“. Proto také zmrtvýchvstalý Kristus podmanil svět. Proto veliký stín Johanny d‘Arc vyhnal z Francie zámořského nepřítele. Takový je onen zákon, jenž udílí budoucí království tomu, jenž svolí k dobrovolné oběti svého pozemského života; kdežto člověk, kterého poblouznění, byť sebeušlechtilejší, svedlo k sebevraždě ve vlastním slova smyslu, je dalek toho, aby se posvětil za vůdčí inteligenci budoucího cyklu, sdružil se s Prozřetelností a stal se tak účasten jejích privilegií; ten rozmnožuje svůj zlý osud osudem ještě horším, jímž je jeho dílo, zatěžuje svou karmu novým osudným břemenem, vydávaje se v nebezpečí, že jím bude rozdrcen. Ušlechtilá duše zajisté nikdy nepoznala onen nízký strach, jejž nahání zbabělcům pouhá myšlenka na smrt. Je třeba, abychom se dovedli tvářit hrdinsky při hrozící nebo jenom možné smrti. Ale znamená to, že by bylo vznešené hlásat, že jí pohrdáme, nebo nerozvážně jí vzdorovat? Smrt, temná a slavnostní hádanka, která se nám naskýtá při odchodu ze života, druhé hádanky se zdá být důležitou a vážnou věcí, k níž nesmíme přikročit s úsměvem na rtech. Ale vrháme-li se do její propasti jako Curtius, je to svrchovaná nerozvážlivost, za niž budeme dlouho a těžce pykat. Ať je to zběh, který zbaběle prchá z pozemského zápasu, či theosof, který zestárnul v rozjímání a tajemství a stal se obětí léčky Nachaše, či mladý nerozvážlivec, jejž instinktivní víra v jiný život spojená se smrtelným pohrdáním k tomuto životu svedla k tomu, že se skokem přenesl přes onu propast, která je dělí, okultní věda neomlouvá ani onoho zoufalce, hledajícího ještě horší zoufalství, ani onoho chytrého počtáře problémů zásvětí, ani toto hrozné dítě nesmrtelnosti! Ale ukončeme tuto odbočku! Divadlo přírody nás zve k dojímavému představení. Při velkém dramatu fyzické smrti zní vychloubačná chvástavost právě tak falešně jako smích skeptiků. Nebudeme ostatně k většímu zastrašení čtenáře a k rozmnožení jeho hrůz volat ani peklo s jeho výhní, ani ďábla s jeho rohama, tedy staré a dávno neužívané dekorace šklebivých strakatin a křiklavých barev! Strašlivá nahost jeviště bude ve svém realistickém rámci efektnější. Leč opona se již zvedá. Co je smrt? Je to přetržení sympatického pouta životů v každé organické bytosti. A sotva tato centralizační vláda ustoupí, již počíná anarchie mezi atomy, které spojovala do skupin. Z materiálního bezprostředního hlediska je to vítězství individualismu molekul nad stavem kolektivního unitarismu, jejž tyto elementy udržovaly trvajíce dosud v asociaci. Počíná disociace. Z hlediska řečené bytosti, zemřít, smrt znamená osvobození duše a astrálního těla od organismu, který je věznil; níže podáme podrobnou studii tohoto exodu. Ale aby čtenář lépe pochopil složitý problém smrti v souhrnu jeho děl, bude nutno připomenout zde nástin onoho nekonečného Protea, jímž je život - a při němž naši učení pozitivisté, nevšímajíce si podstaty, ráčí registrovat jenom jeho fyzické symptomy, poněvadž dovedou analyzovat jen jeho materiální pozůstatky. Naše nynější metody jsou zřejmě neschopné k tomu, aby vystihly povahu života (všudy∙přítomnou či všude skrytou energii) a zákony, které řídí její manifestace. Tuto neschopnost doznal jeden z nejučenějších současných myslitelů, filosof a chemik stejně záslužný, ba jeden z těch vzácných mužů, kteří dovedou nadzvednout cíp Isidina posvátného závoje. Louis Ménard praví: „Utrhnu větvičku s lístky, květy a plody; vyloupnu zrno a zvážím je. Na druhou misku vah položím jinou část rostliny: listí, květy, stonek, v téže váze. Hle, stejná množství organické hmoty; chemické složení je totéž, uhlík, vodík, kyslík, dusík a trochu vápníku a křemíku. Poměr těchto prvků 1
Od tohoto dne byla Johanna d‘Arc jenom heroickým vojínem. Její nebeský mandát byl promlčen. 179
je týž a zdají se být seskupeny identickým způsobem. A přece, když zahrabu do země tato dvě stejná množství téže substance, jedno se rozpadne postupným rozkladem v jednodušší molekuly: vodu, kyselinu uhličitou, amoniak; druhé, totiž zrno, bude čerpat z půdy tytéž produkty: vodu, amoniak, kyselinu uhličitou, aby je seskupilo v složitější molekuly, nehledíc k jejich afinitám a užilo jich ke klíčení rostliny. Je tu energie stojící naproti chemickým silám a nepostižitelná našimi analýzami - je to život“.1 Když pak byl na základě tak jednoduché, a přece tak nezvratné experimentální kontroly zdůraznil nedostatečnost našich vědeckých metod a hmatatelně dokázal mezery současného učení, vyslovuje Louis Ménard tento aforismus: „Život není výslednicí, je principem; jeho nejcharakterističtější vlastností je individuační schopnost.“ A pokračuje dále: „Individuace je prvořadá veličina. Život je abstraktní výraz představující způsob aktivity oněch jednotlivých energií, které spočívají v lůně zárodků. Jedině ony jsou reálné a pozorovatelné, ale nikoli samy o sobě, nýbrž ve svých manifestacích, bezprostředních předmětech vědy. To jsou střediska akce a reakce, přitažlivosti a odpudivosti2 opravdové prvotní příčiny; alespoň my jsme povinni pokládat je za takové, poněvadž neznáme jejich zdroj a nemůžeme jít dále za jejich zjev. Dovolíte, abych je nazval dušemi?“3 Uvažovat život jako fyzicko-chemickou individuaci a přiřknout každému zásadnímu individuu jméno duše - to znamená vidět již velmi jasně a jít velmi daleko. Ale to vše je jen zevnějšek pravdy. Život si nelze myslet jen jako individuální. Nad individuy všech pozemských ras, jakož i všech nebeských hierarchií se objevuje kolektivní, univerzální a podstatný život; právě tak jako pod, a lépe řečeno, uvnitř tělesných individuí se tento život zdá být molekularizován (má-li někdo odvahu to napsat!) pod oddělení mnohonásobných energií, inherujících v těch nesčetných buňkách, jež tvoří živé tělo; - a konečně při rozkladu těchto buněk samých se jeví život v každém atomu hmoty. Každá chemická nebo jiná afinita předpokládá instinktivní život a vyjadřuje temnou vůli... Krystalizace je jednou z viditelných forem minerálního oduševnění; exotericky bychom mohli říci, že krystaly jsou těla, v nichž jsou uvězněny živé duše nerostů.4 Duše! Pozitivističtí fyziologové vám nikdy nedovolí, pane Ménarde, takovouto terminologii. Co říkám?! Neodpustí vám ji nikdy! Duše! Kde jste je, prosím vás viděl? Pod mikroskopem?... Jak! vy učenec nasáklý moderními metodami a „odkojený lvím morkem“, vy jste vyslovil toto kacířské slovo?! Ale vy asi budete odpadlík, nejste-li fantasta, snílek, mystik, básník a řekněme to hned, umělec! Toto slovo vás rozřeší a odsoudí bez odvolání a vy nejste seriózní. Nepřipustil jste to sám, nazvav svoje mozolné práce: Sněním pohanského mystika? „Mystické snění“ - hle, již jste odsouzen v očích pozitivní vědy a zdravé filosofie (vy, který jste vzbuzoval takové krásné naděje, vy, objevitel kolodia...! Komu napříště důvěřovat?) - „Pohan“! Fuj! Pohoršení katolíci se spojí s učenci bez duše a s filosofy bez boha, aby vás prokleli a pohanili. Ach, pane Ménarde! Nebyla-li vaše hluboká a silná kniha vyzváním k souboji, rukavicí hozenou všem sektářům rytířem tradice, pak jste velmi neprozřetelně volil titul svojí knihy!... Například u člověka by tedy byly čtyři různé životy, nejprve život univerzální, k němuž se pojí prostřednictvím života druhu, pak jeho vlastní život, který inheruje v jeho individuální bytosti,5 pak partikulární (odrazný) život každé buňky, jejichž organické seskupení tvoří tělo; konečně na nejnižším stupni chemický život hmotných atomů, které se seskupují, aby utvořily buňku. - Nyní chápeme proč, chtějíce definovat smrt, jsme řekli, přetržení sympatického pouta životů. Tímto poutem je astrální tělo, obal lidské duše. 1
Rêveries d‘un p. myst. Str. 76-77. Srovnej Předmluvu. 3 Rêveries d‘un p. myst. Str. 77-78. 4 Jedině v nerostné říši se provádí zákon individuace jenom výjimečně a sotva zřetelným způsobem. V rostlinné říši se manifestuje již mnohem zřetelněji, nestává se však ještě absolutním pravidlem; právě tak se to má při nejnižších druzích živočišné říše. V nejvyšších rasách živočišstva, jakož i v říších lidstva, každý jednotlivec druhu tvoří individuální zvláštní bytost, dokonale oddělenou osobnost. 5 Tento individuální život či život duše sám je čtverý. Tři životy, intelektuální, pasionální a senzitivní nalézají svou syntézu v životě volitivním, který je jejich scelující jednotou. (Viz Fabre d‘Olivet). 2
180
Jak se uskutečňuje definitivní exodus duše a subtilního těla ze země zajetí, to jest z fyzického organismu - uvidíme po několika stránkách. Předpokládejme, že smrt je dokonána. Duše (se svým trojím analytickým životem, instinktivním, pasionálním a mentálním a sjednocujícím syntetickým životem volitivním) odešla, je pryč. Astrální tělo, agregativní uzda trojitého a čtverého vitálního dynamismu v jeho vztazích k materiálnímu organismu a konglomerátu buněk, z nichž každá žije jiskrou života následkem reflexe bylo vydechnuto,je pryč. Zbývá fyzické tělo. Buňky, z nichž je složeno, jsou jako malé Leydenské láhve, které nashromáždily odražený biologický fluid. Tyto buňky jsou nabity influencí, jak říkáme v statické elektřina.1 V cerebrospinálním systému a v systému gangliových nervů, v němž byla fyziologicky lokalizována astrální forma nyní zmizelá, není již onen zářný cirkulační fluid. Tyto ústroje jsou mrtvé, jedině vitalita molekul v nich dosud trvá právě tak provizorně jako v ostatních částech čerstvé mrtvoly.2 Tato se však rychle vyčerpává, protože její zásoba není již obnovována a všude se objevuje rozklad s nestejnou intenzitou. Chemické afinity zdaleka nejsou jedinými pracovníky na této zkáze těla. Spolupůsobí při tom ohyzdné larvy, které kabalisté označují jménem masikim. Izák de Loria praví: „Hned po smrti se tyto obludy perou o mrtvolu, vrhají se na ni jako smršť a nakupí se na místě, kde mrtvola leží, do výše patnáct loket nad ni.“ Ať je tomu s tímto romantickým obrazem jakkoli, masikim jsou zvláštní fermenty hniloby, které urychlují ono navrácení, jež musí být provedeno, totiž navrácení veškerého materiálu, který si neviditelný architekt zeměkoule vypůjčil ke stavbě těla. Masikim jsou červi, krkavci a hyeny neviditelna... Organické buňky jsou jejich kořistí, rozlučujíce je, uvolňují pasivní fluidickou sílu, která je dosud udržovala pohromadě a která nyní stéká do okultní nádrže pozemské vitality. Zdá se, že v některých druzích buněk je fluid akumulován s větším napětím než v jiných; alespoň vitalita udržujíc se tu mnohem déle, projevuje dosud i po odchodu astrálního těla popud, který od něho obdržela. Příklad: nehty a chlupy, které tak vzdorují zkáze, že nezřídka vidíme, že dále rostou, což znamená, že jejich buňky nejen že se nerozkládají, nýbrž dosud vylučují rohovitou hmotu. Ale konečně, jak jsme již výše vyložili, drtící vliv Herebu (svírající princip času) přivádí všude k vítězství chemickou činnost atomových afinit, směřujících k tomu, aby zničila více méně rychle všechny stavby, jejichž stavitelem byl život. Nezdá se být nevhodné opakovat a doplnit zde poučky již výše uvedené o povaze a úloze tohoto krutého a tajemného Herebu v jeho vztazích k Jonahu, jeho sladké nepřítelkyni. Tyto dvě mocnosti vykonávají rozhodující vliv v onom hyperfyzickém světě, kde budeme právě nyní sledovat Odysseu elementů, jež přežijí tělo. Za pozemského života je lidská bytost chráněna před přílivem a odlivem živé univerzální substance, jejíž nezkrotné vlny burácejí nekonečným vesmírem. Fyzické tělo - podobné skafandru našich potápěčů chrání člověka před návaly tohoto kolektivního oceánu, pohyblivé duše živého
1
Kdyby se jednalo o proud jako v elektřině dynamické, byli bychom v pokušení napsat, že vitalita buněk se budí indukcí. Avšak tento obraz na jedné straně překvapující by byl na druhé straně málo přesný, poněvadž není vlastně proud, který by centralizoval všechny tyto rozptýlené energie. A právě tak, když odvrátíme zraky od analogií, které nám poskytuje elektřina, a hledáme jiné v zákonech světla, přicházíme také pouze k přibližným správnostem. Na základě tohoto hlediska jsme vzali útočiště k epitetům; odražený nebo refraktovaný, chtějíce definovat fluid buňky oživující. 2 Tato vitalita buněk odražená a pasivní, připočteme-li k ní její subtilní atomy k sobě sdružené, tvoří tajemnou fosforescenci, která je neodlučitelná od astrálního těla, které naproti tomu může za jistých okolností vystoupit ze své materiální schránky. Dejte pozor na tento rozdíl. Tedy buněčná vitalita, statická a pasivní, se za života nikdy neodmaterializuje; kdežto forma astrální, tato syntéza aktivní nervové síly (či dynamického života těla), se může odmaterializovat. První je Jivou Indů inherující v Rupě (materiální tělo), druhá je Lingšarira. 181
kosmu,1 a bouřlivé nádrže všeho druhu bytostí v intervalu jejich postupných životů.2 A tuto psycho-fluidickou nesmírnost uvádějí ustavičně do pohybu, jak je čtenářům již známo, dva okultní činitelé, které řídí její proudy; je to síla svíravá (HE [nikoli h ale AJIN j, pozn. zariatnatmik]-RES-BETH - Hereb) a síla.. rozpínavá (JOD-VAU-NUN-HE - Jonah); první stahující podél řetězu času, druhá úrodná v pláních prostoru. Je známo, že první (jonah) řídí lásku, plození a život - je to úsměv přírody a atmosféra ráje; druhá (Hereb) despoticky doléhá na ty, které zachvacuje v podobách - naneštěstí nepostižitelných chřadnutí, smrti a druhé smrti; připojme z mystického hlediska, v podobě utrpení, očistce a pekla. V první kapitole, když jsme pojednávali o vzájemné činnosti těchto dvou nuptiálně nepřátelských sil, jsme řekli,3 že taková příbuznost poutá milostnou Jonah k zářnému elementu a ničivý Hereb k temnotám, že všude tam, kde panuje světlo, vítězství si odnáší Jonah, kdežto Hereb triumfuje v říši temnoty.4 Vzhledem k nám, obyvatelům pozemského světa, Jonah osvědčuje svou plodnost v slunečných paprscích, které zaplavují jednu stranu naší planety, kdežto druhá se stává kořistí Herebu, jehož krutost je lokalizována v stínovém kuželu, jejž země za sebou táhne gravitujíc v nebesích. Snadno si lze představit, jakou závratí a hrůzou je uchvácena duše, když ještě všecka omráčena svým krutým rozloučením s hmotou, jejíž pouta právě rozlomila, chce vzlétnout vzhůru. Zděšena již pouhou předtuchou hltavé propasti a jejích obludných obyvatelů, dává se na ústup; její první myšlenkou je navrátit se do ochranné skrýše, kterou právě opustila jako zřícený dům a která se jí nyní zdá být nejžádoucnějším útulkem. Když za jistých, dost vzácných okolností, se podaří duši znovu nabýt vládu nad organismem, pak zemřelý vstane z mrtvých: tehdy učenci, které děsí slovo zmrtvýchvstání, raději blábolí slova: klamná letargie a nenadálé procitnutí. Ale téměř vždy - buď že patologický nebo traumaticky porouchaný organismus je již neschopen se udržet při životě - buď že psychické síle vyčerpané smrtelným zápasem schází vůle, aby se mohla znovu chopit vlády nad tělem, (v němž ještě nedávno všechny tajné páky poslouchaly jejího nejmenšího příkazu) - v těchto dvou případech se duše vyčerpává v neplodných pokusech, aby se opět ujala držení oněch trosek, které právě opustila. V prvním případě není žádné pomoci. Jakákoliv porucha důležitého organismu se rovná puklině v křišťálové sklenici. Subtilní tekutina života v ní již 1
Rozumí se jeho nižší a instinktivní duše. Znamená to, že duše od jedné materiální inkarnace ke druhé jsou ustavičně strhovány z dráhy těmito ohnivými a přívalovými vlnami? Zajisté nikoli. Jsou hvězdy éterické - z nichž mnohé jsou neviditelné i pro nejlepší dalekohledy - hvězdy, které pro každou planetu temného života tvoří světelnou antitézu, již Platon kdesi (Faidon) nazývá Antichtonou či spirituální zemí. To je sídlo agatho-fluidického života, kde duše, které vítězně vyšly z druhé smrti, očekávají, oděny subtilním tělem, zkoušku budoucí reinkarnace na hustší planetě. Neboť většina psých není zcela čistá, aby vešla přímo do Slunce, tohoto šťastného sídla definitivně oslavených duší, zachráněných před proudem generací. Obyvatelé Antichtony zajisté nejsou poutáni ke své hvězdě fyzickou přitažlivostí; mohou se vznést do astrálního světla na pomoc těm, kteří zápasí s druhou smrtí, jak bude dále řečeno. Aby se však trvale zdržovali ve fluidické atmosféře naší země, je třeba, aby odumřevše nebo odumírajíce antichtonickému životu, byli sami žádostivi pozemské inkarnace. Proto jsme výše napsali, v mezidobí svých sukcesivních existencí a ve svých sukcesivních inkarnacích. 3 Ve fyzickém vesmíru se Jonah manifestuje tím, že vyvinuje centrifugální sílu Hereb, stavě se proti němu - sílu centripetální; z téhož vyplývá gravitace hvězd a celé zařízení univerzální rovnováhy. 4 Síla smrtonosná (Hereb) právě tak patrně inheruje nočním temnotám, jako síla oživující (Jonah) je sloučena se září dne. Ti, kdo jsou intuitivní. se v tom nemohou mýlit. Hrabě Josef de Maistre to; jak se zdá, tušil s podivuhodnou důmyslností: „Vzduch noci není ničím pro materiálního člověka; zvířata nás tomu učí, hledajíce skrýše ke spánku. Nemocní nás tomu učí, neboť bývají v noci podráždění. Proč posíláte ráno k nemocnému, tázajíce se, jak strávil noc, proč raději nepošlete večer tázat se, jak strávil den? Noc má v sobě zajisté něco zlého.“ (Les soirées de SaintPétersbourg, Paris 1821., 2 sv. in 8°. Sv. II. str. 82.) Misionář Huc vypočítává bizarní obřady, které konají Číňané doufajíce, že zachrání umírajícího; slaví je nejčastěji za noci, neboť předpis nauky je, „že duše mívá ve zvyku užívat temnot k tomu, aby odešla“. (Srovnej: Čínská říše od M. Huca, Paris 18.57. 2. sv. in 12°. Sv. II. str. 243.) 2
182
nemůže být chována. V druhém případě však, kde jde o nahrazení nanejvýše zeslabeného dynamismu, se může thaumaturg pokusit přivést mrtvého znovu k životu. Zdar je sice také velmi řídký, ale jsou některé úplně dokázané případy vzkříšení. Velcí theokratové, zakladatelé náboženství, obyčejně konali tento div snad nejzázračnější ze všech, protože vyžaduje v osobě svého průvodce téměř kontradiktorických vlastností, právě tolik entusiasmu jako chladnokrevnosti a tolik lásky jako vůle. Bible, Evangelium, Skutky apoštolů a Životy svatých uvádějí značný počet případů vzkříšení. Jsou to vypravování skutečných událostí a nikoli pouhé alegorie. Tak zejména abychom zůstali při kanonických knihách křesťanství - Eliáš a syn vdovy ze Sarepty Sidonské, Eliseus a syn Sunanity, Ježíš a Lazar a dcera Jairova, Sv. Petr a Dorkas, Sv. Pavel a Eutyches. V žádném z novějších případů, které bychom mohli uvést, nekladl subjektův organismus, nenapravitelně zasažen ve svých živých dílech - taumaturgovi rozhodné veto; smrt nastala následkem návalu krve, mdloby, asfyxie, nebo následkem odrazu výjimečného otřesení nervů. Dosud vyprávějí na předměstí Saint Antoine případ pána z Candy, který byl vzkříšen v roce 1799 jakýmsi podkovářem této čtvrti, který byl žákem hermetické filosofie a v jehož rukou konala prý univerzální medicína pravé divy. Jmenoval se Leriche a jsa právě tak šlechetný jako úslužný byl blahořečen chudinou. Byl pozván k loži Candyho, jejž lékaři již šest hodin pokládali za zemřelého. Domníval se, že cítí jakoby teplo v okolí bránice mrtvoly, všude jinde již studené. Leriche to pokládal za dobré znamení a odvážil se pokusu. Nehledíme-li k univerzální medicíně (jeho byla dosti pochybná), můžeme říci, že prostředky, jichž užil při svém díle, připomínají ty, jichž užívají Indové, aby probudili své fakíry po několikatýdenním nebo i měsíčním pohřbívání.1 Mezitím metresa zemřelého plakala u jeho mrtvoly, mluvila k uprchlé duši, evokovala ji jaksi laskáním a nejněžnějšími prosbami. Za několik hodin byl „nemocný“ zachráněn - a to na dlouho, neboť jak praví Eliphas: „...žil ještě do roku 1845 a bydlel na náměstí du Chevalier-du-Guet čís. 6. Každému, kdo mu chtěl naslouchat, vyprávěl o svém vzkříšení a vzbuzoval smích u lékařů a odborníků oné čtvrti. Ale ten muž se z toho těšil jako Gallilei a říkával jim: Oh! smějte se, jak se vám líbí! Vše, co vím, je to, že ohledač mrtvol přišel, pohřbení bylo povoleno a že za deset hodin by mne byli pohřbili - a hle, jsem zde!“2 V takovém případě musí být splněna dvojí podmínka,3 totiž: 1. Musíme dát odešlé duši k dispozici nervovou sílu, kterou potřebuje, aby se mohla znovu chopit otěží tělesného života. 2. Musíme přispět její kolísající vůli tím, že ji strhneme do kruhu touhy a lásky, nebo že rozvineme směrem k ní řetěz přátelských vůlí, (tak jako záchranné lano, jehož se chápou nešťastníci, kteří tonou). Samo sebou se rozumí, že magický řetěz splňuje oba tyto požadavky, jakožto baterie oživujících fluidů a dynamizující aparát vůlí spojených k jedinému cíli. Spolupůsobení dobrého média, které šlechetně svolilo obětovat část své nervové síly, může být vydatnou pomocí. Je-li thaumaturg sám, vezme útočiště k magickému inkubatu, tak jako ho s úspěchem užil sv. Pavel při vzkříšení Eutycha. Položiv se tělem na tělo mrtvoly a dotýkaje se jejích končetin svými, bude adept ponenáhlu praktikovat insuflaci, drže ústa na ústech mrtvoly se svrchovaným napětím vůle. Modlitba, spojená se znameními anebo ještě lépe se svátostmi náboženství, které je společné zemřelému i psychurgovi, bude neocenitelnou pomůckou při těchto nejvýš obtížných pokusech. Ten, kdo pronikl nauku o opěrných hieroglyfech a o magickém řetězu, jež každého, kdo užije svátostných znamení dosud platného kultu, připojují k celému společenství souvěrců - nebude nad tím žasnout. Nemůžeme opomenout opsat na tomto místě prosté vypravování o vzkříšení, které nechceme nijak podezřívat; nebude starší než třicet let. Hle, jakými slovy vypravuje Eliphas v IX. sešitu své Korespondence se žákem Spedalierim, jak mu bylo dáno přivést k životu své vlastní dítě, bohužel později zemřelé: 1
Chrám Satanův. La Clef des grands Mystères, str. 305. 3 Nemluvíme o materiálních opatřeních, jako je zahřátí těla, zavedení, je-li možno, umělého dýchání atd. Ono dílo nezáleží vlastně v užívání takových pomocných léků, avšak ty jsou přece jen tak nutné, že jejich zanedbání zmaří vše. 2
183
„Dítě bylo studené, srdce ani tepny již nebily... Odnesl jsem tělo nebožátka na postel, rozepjal mu šatstvo a položil jsem je na svou hruď, na to jsem mu současně dýchal do úst a nozder; cítil jsem, že se počíná zahřívat. Pak jsem vzal trochu vlažné vody a lil jsem mu ji zlehka na čelo s těmito slovy: Maria! Si quid est baptismate catholico resurrectionis et vitae, vive, christiana; ego enim te baptiso in nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen! Příteli, to, co vám pravím, není sen. Dítě hned otevřelo své velké modré oči plné úžasu a usmálo se. Rychle jsem je zvedl s hlasitým výkřikem radosti a nesl jsem je do loktů matky, která nemohla věřit svým očím... Vzpomeňte si, že nevěřím na zázraky tak, jak je chápe dav; avšak v podobných věcech je přece jen cosi, co přesahuje inteligenci člověka.“1 Všechna velká náboženství mají obřady, jež se vztahují na vzkříšení zemřelých, avšak tyto obřady mohou být vždy pouze výjimečné, poněvadž případy, kdy se toto thaumaturgické dílo zdá poskytovat jakési vyhlídky na úspěch, jsou neobyčejně vzácné. Kněžská tradice nedovolovala pokoušet se o zázrak - nebo o to, co mohlo platit za zázrak, leda tehdy, když byl téměř jistý.2 Velekněz jedná ve jménu Boha. Nemá tedy právo se mýlit a bude váhat vzít na sebe riziko nezdaru. Proto se také nepokusí - alespoň oficiálně a veřejně o dílo tak riskantní, neběží-li o zvláště důležitý zájem jeho církve. Nebo také bude hledět, aby slavnostní obřady resurektionismu učinil závislé na obřadech předchozí okultní ceremonie, které mu dají nebo odepřou znamení dobrého výsledku. Kdybychom byli otázáni, odkud čerpáme podstatu těchto tak přesných informací, odpověděli bychom, dále to nevykládajíce - že ji čerpáme z esoterické zásoby, z nezměnitelného a stále téhož zdroje mnohonásobných symbolismů a na pohled si odporujících kultů, které se již vystřídaly na zemi. Není autority právem iniciační, od které bychom se měli obávat popření. Učitelé, kteří by nám mohli odporovat, ztratili klíč svých mystérií. Ti, „kteří vědí“, by nám snad mohli vytýkat jedině to, že jsme se ukázali být příliš srozumitelnými. Ale tito dobře vědí, že nás neváže závazek, ač jsme jedním z nich, oddáni jsouce témuž dílu a směřujíce k témuž nebi. Roucho pravdy se mění, avšak bohyně a její zářící duch zůstávají věčně nezměnitelní pod dočasnými proměnami litery. V samém katolickém kultu budeme hledat příklad potvrzující tyto údaje, které snad naše čtenářstvo pokládalo za paradoxy. Obřad, který nyní vyneseme na světlo, nám poskytne příležitost vyložit do jisté míry ona pohrobní mystéria, jichž se týká a jejichž podrobnosti podáme na následujících stránkách. V historii Papežských kaplí čteme: „Sotva papež dokonal, odebere se kardinál Camerlengo, zpraven o tom nejvyšším obřadníkem, VE FIALOVÉM ROUCHU do paláce a k lůžku, na němž spočívá vznešený nebožtík, maje tvář přikrytou bílou rouškou. Kardinál poklekne a komorníci odkryjí papežův obličej; na to kardinál, přistoupiv k mrtvole, ZAKLEPE TŘIKRÁT NA PAPEŽOVU HLAVU STŘÍBRNÝM KLADÍVKEM A VOLÁ HO TŘIKRÁT JMÉNEM. Pak se obrátí k přisluhujícím a praví: PAPEŽ JE SKUTEČNĚ MRTEV.“3 Co znamená tento bizarní obřad? Jaká je to příležitost k výsměchu pro nevěřící! Nikdy nebyl v historii pověrečných praktik tak podivný a tak nevysvětlitelný obřad. Je to skutečně pověra, to je náboženská forma, která se přežila, a jakoby zbytek vyčerpané kněžské vědy; je to uhaslý symbol pozbyvší živoucího plamene, který byl jeho duší; je to zbytek thaumaturgie, která zajisté byla účinná v dobách vědy a víry, avšak nyní zkameněla při všeobecné 1
Korespondence Eliphase Léviho s baronem Spédalierim. Nevydaný rukopis, sešit IX., str. 23 pass. Namítnete snad veliká poutní místa, lourdské a salettské zázraky... Zde dav věrných bude sám vzývat Svatou Pannu; kněz však ani neovládá zázrak, ani jej předem neohlašuje ve jménu nebes. V Lourdech a v podobných svatyních se úloha kněze omezuje na to, že řekne: „Modlete se a mějte víru! Nechte, ať z vašich srdcí vytryskne mohutný proud důvěry a lásky k Blahoslavené Panně! Snad budete vyslyšeni jako již mnoho lidí bylo vyslyšeno!“ A zázraky, dosti hojné, jsou vždy přímo úměrné kolektivním proudům entusiasmu a mystického odevzdání se do vůle boží. Co se pak týče zázraků a zvláště vzkříšení z mrtvých, které vykonali svatí v neodolatelném vytrysknutí lásky a víry, nechceme je popírat. Kupř. sv. František Xaverský v Indii. Jsou to díla spontánní a individuální a nikterak kněžská a ritualizovaná; jejich tajemství spočívá v Bohu a v lidském nástroji, který si vyvolil. 3 Historie des chapelles papales. Str. 147. 2
184
materializaci dogmat, při nedbalosti učících a vlažnosti věřících. Ach! Údolí kostí v Ezechielově proroctví! Dogmata a rity, roztroušené mrtvoly náboženství, které bylo univerzální,1 leží zasypány v mrtvé liteře jako kostry v písku pouště. Oživující duše z nich odešla a oživující duch v nich není. Ať přijde a zavane tento duch, který vane od čtyř větrů nebe, a kosti se přiblíží k sobě, náhle potažené žilami a masem; a vzkříšeny povstanou, poslouchajíce nebeský hlas, oslavujíce Hospodina a rdíce se všemi fluidy svého obnoveného života. Ó staré rity, staré symboly! Takto vám bude vaše duše vrácena až christianismus, občerstvený ve vlnách svého zdroje, vyjde z něho celý přeměněný; až ono věčné náboženství, které je v něm manifestováno, vydechne osvěžující dech svého vnitřního esoterismu a vzkřísí mrtvou literu polibkem nesmrtelného ducha. Tento zázrak, který naše srdce jednomyslně očekávají bijíce nadějí, bude moci vykonat snad jen nejvyšší kněz, až udeří hodina prozřetelnosti. Cyklus Petrův byv dokonán, bude hlásat příštím cyklu Janova; tehdy éra Krista bolestného bude ukončena a na obzoru vyjde jitřenka svatého Parakleta, zahajujíc vládu Krista oslaveného na zemi i na nebi... Amen! Urychlete tento požehnaný čas, Svatý Otče! Ve vašich rukou spočívají dva klíče, které podle tradice posvěcené věky rozkazují branám nebe i pekla. Záhadná a strašlivá slova zdůrazňují tento emblém: otevírá a nikdo nezavře, zavírá a nikdo nebude moci otevřít: „Aperit et nemo claudet, claudit, et nemo aperiet.“ Máte veškerou spirituální moc - máte také všechnu odpovědnost, neboť jste ten, který svazuje a rozvazuje! Urychlete tento čas, Svatý Otče! Prozřetelnost je přítomna jenom tam, kde je vyzývána. A právě ona vám vnukne myšlenku zahájit novou éru, v nichž věda a víra smířeny budou spolu kráčet vzájemně se o sebe opírajíce; avšak má-li vás prozřetelnost osvítit, je třeba, aby jste jí přivolal, aby byla přítomna vašim úradkům... Urychlete tento požehnaný čas! V tomto očekávání příchodu Parakleta, jenž je právě oním duchem, o němž mluví prorok, může laická věda, - není-li jí dáno křísit mrtvé, alespoň galvanizovat mrtvoly. Tento pokus chceme podniknout elektrizujíce tento starý ritus v proudu tradicionálního esoterismu. Obřad stříbrného kladiva a trojího volání je magickým obřadem prvního řádu. Nebylo by tak nesnadné, jak by se zdálo, nalézt v katolických rituálech ještě jiné také tak zřejmě okultní obřady; avšak my jsme vybrali zvláště tento obřad, poněvadž máme na zřeteli zvláštní dosah jeho významu, jakož i kvůli komentářům, jichž bude třeba k jeho objasnění. Abychom totiž odůvodnili užívání stříbrného kladiva, bude třeba odhalit závoj dvou hlubokých tajemství; první je spíše kabalistické totiž možnost přivést mrtvolu, nebo to, co se obvykle tak nazývá, v jistých případech opět k životu, druhé je spíše náboženské, neboť doktoři katolické církve učili tomuto tajemství pod symbolem soudu, který koná nad dušemi Kristus v hodině jejich smrti. Tato dvě arkána spolu ostatně souvisí tak, že by bylo obtížné úplně objasnit první, aniž bychom zároveň nevrhli trochu světla na druhé. Vyložili jsme několika stručnými rysy, co je - dle názoru adeptů - smrt, uvažována synteticky v souhrnu svých podstatných prvků. Nyní je třeba povědět, jak se provádí jev záhrobního odtělesnění (či osvobození psýchy); jinými slovy rozvod mezi člověkem psychickým, který žije dále, a člověkem fyzickým, který umírá a rozkládá se - tento fenomén spadá v jedno se zastavením životních funkcí. Není zcela správné, říkáme-li, že tyto dva jevy spadají v jedno, zde je třeba vzít průměr. Neboť 1
Každé náboženství uvažované jako kult, je přesně vzato vlastně adaptováním věčné pravdy jisté době, rase a zemi; je to její inkarnace v mystické formě více méně přiměřené a vytvořené v průsečíku času a prostoru, a následkem toho relativní a přechodné jako vše to, co je podrobeno těmto dvěma podmínkám manifestované existence. Každé náboženství tedy musí být nezbytně pojímáno jako částečné vzhledem ke svým symbolům, které se mění od náboženství k náboženství; může však být také pojímáno jako univerzální, a to vzhledem k nezměnitelnému duchu, jejž vyjadřují tyto symboly. Pokud toto vnitřní světlo vyzařuje všemi emblémy kultu, pokud nesmrtelný esoterismus, tato duše náboženství, oživuje jeho vnější tvary, potud lze mluvit o náboženství univerzálním. To je pravý smysl slova katolický. 185
někdy exodus duše bezprostředně předchází zastavení funkcí hlavních orgánů - někdy - a to nejčastěji - toto zastavení předchází a způsobuje onen exodus. Představme si totiž na jedné straně médium v katalepsi při materializační seanci, nebo okultistu ve stavu rozštěpení (vybavení astrálního těla): byla spáchána nějaká neopatrnost, náhodné přetržení sympatického pouta způsobuje smrt.1 Na druhé straně si představme vojáka, kterého koule zasáhla do srdce. V prvním případě exodus způsobuje nebo alespoň jej předchází zastavení životních funkcí; v druhém případě zastavení funkcí způsobuje exodus. Při tak delikátní otázce se také musíme vyhýbat příliš absolutním výrazům a výrazům, které líčí jevy pouze zvolna se vyvíjející a postupně se provádějící hned jako dokončené. Nyní zde musíme připomenout něco, co snad každý zná. Tělo tu leží zsinalé, zvolna stydnouc, plíce již nedýchají, srdce přestalo bít; je to mrtvola, to jest schránka člověka, který je mrtev. Avšak játra stále vylučují žluč; nejmenší elektrické podráždění se projeví prudkým stažením svalů. Zkrátka jisté organické funkce se vykonávají dále. Bylo by nesprávné definovat smrt jako okamžité a rozhodné zastavení všech tělesných funkcí; uvidíme hned, že právě tak není správné zastávat bezprostřednost animického a astrálního exodu. A právě na pozvolné současnosti a vzájemné progresi těchto dvou jevů se zakládá celá teorie resurektionismu, tak jak byla kdysi v chrámech ústně sdělována zasvěcencům vyššího stupně. Program této kapitoly připouští jen stručný nástin této thaumaturgické teorie, která je sama nerozlučně spojena s mystickým arkánem prvního (soukromého) soudu duší; totiž s prozřetelnostním zákonem spravedlnosti a rovnováhy, který určuje osud a záhrobní lokalizaci oněch různých prvků, které ještě nedávno tvořily individuálního člověka. Které jsou to prvky? Víme to již. Svatá kabala nám vypočítává čtyři hlavní: GUF-tělo, NEFEŠastrální tělo, RUACH-duše a NEŠAMAH-duch.2 Jediná duše podle učení tradice náleží do našeho vlastnictví3: neboť tvoří naši individuální podstatu. Duch, osvěcující esence, je božská jiskra vyzářená z mužského principu, který oplodňuje duši; 1
Eliphas Lévi uvádí případ náhlé smrti který má tutéž příčinu jako příklad námi zvolený. Fluidický exodus tu zřejmě předchází zastavení vitálních funkcí. Ale ať je tomu jakkoliv, tento první člen alternativy je mnohem řidší než druhv. Viz: La Clef des grands Mystères, str. 137-8. 2 Indové dávají tělu jméno: Rupa nebo Sthula-Šarira: astrálnímu tělu Linga-Šarira, lidské duši Manas a čistému duchu Atma. Dalším dělením, analytickým a fakultativním, někdo by řekl i libovolným, docházejí adepti buddhistické theosofie k sedmerému složení člověka, o čemž je možno číst v lotosu nekonečné, rozvláčné a nevalně přesvědčivé debaty; shodujíce se v principu se sedmerým roztříděním nemohou se různé esoterní školy tohoto poloostrova dohodnout o podrobnostech sedmi elementů a jejich hierarchickém pořádku a vzájemných funkcích. Co se týká analytického roztřídění, podává kabala nehledě k fyzickému tělu ještě další rozdělení tří vyšších principů na devět elementů. Tato nomenklatura se zdá být u ní odůvodněna. My však můžeme spolu se Sinettem, aniž bychom odporovali kabale a Fabre d‘Olivetovi, sestavit zamlouvající se roztřídění na čtyři bytosti a sedm elementů, a to: NEŠAMAH Čistý duch 7 Atma RUAH Duše lidská, volitivní duši intetigibilní a spirituální, duši 6 Budhi pasionální, logickou a chápající, a plastická, 5 Manas duši instinktivní a impulsivní která shrnuje: 4 KamaRupa NEFEŠ Tělo astrální 3 Linga šarira GUF Tělo fosforeskující (vitalita) 2 Jiva Tělo materiální (z masa a kostí) 1 Rupa 3
Ona sama žije, jak jsme již mnohokrát poznamenali, třemi životy: intelektuálním, psychickým a instinktivním (jinak: spirituálním, pasionálním a senzitivním). Život psychický, prostřední je, abych tak řekl, životem její vlastní substance; v životě intelektuálním se obráží prozřetelnostní a naturantní příroda; v životě instinktivním se shrnuje příroda osudová a plozená. Čtvrtý život, život vlastní vůle, obepíná tři ostatní, jsa jejich sjednocujícím pojítkem, a realizuje jednotnou syntézu. (Viz: Fabre d‘Olivet.) 186
princip ženský v ní plodí inteligenci1 nebo vyšší vědomí individuality. Astrální tělo, nynější výraz plastické schopnosti, která tkví v duši, je jenom šablona, podle níž se určuje, vytváří a modeluje naše fysické tělo. Předpokládáme, že tento třetí prvek, o němž jsme dost obšírně pojednávali v tomto díle a i v této kapitole, je dostatečně znám. Protože jenom v metaforách může být naznačena povaha okultních entit, jako je astrální tělo, řekneme, že v něm lze spatřovat virtuální lešení, pomocí něhož se konstruuje a pozvolna staví ona stavba masa, svalů a kostí, která se nazývá lidským tělem, zkrátka neviditelný kadlub viditelného tvaru. Žádáme čtenáře, aby nyní soustředil svoji pozornost; předmět, který se nyní naskýtá jeho mentálnímu zraku, stojí za námahu. Nikdy, jak se zdá, ještě žádný okultista neprecizoval jen poněkud přesně toto rozlišení. Ono je také velmi delikátní k pochopení. Protože čistý duch je božské univerzální podstaty a materiální tvar jen shlukem živých molekul, seskupených dle šablony eterického dvojníka, nenáleží nám ani tato hmotná forma ani onen duch; onen je nebeským světlem, které se v nás obráží, tato je pouze výpůjčkou, kterou nám poskytuje planeta a kterou jí zase musíme vrátit až do posledního atomu; nehleďme tedy prozatím ani k duchu ani k tělu. Zbývá duše a astrální tělo; ty tvoří zde na zemi individuální substanci člověka.2 Nuže řekněme, že na duši ve vlastním smyslu se omezuje pravá osobnost, a že astrální tělo je obalem a kadlubem nepravé osobnosti. Pravá osobnost je vlastní podstatou individuální, vědomé a svobodné bytosti. Nepravá osobnost je přebytečná, nahodile získaná substance; asimilace pseudopsychická obojetná a zcela schopná splynout s duší sice dočasně, ale je zcela nemožné, aby i nejzkušenější psycholog rozeznal jednu od druhé. Ale smrt přijde dřív nebo později, aby odhalila tuto klamnou homogennost; smrt přijde, aby spravedlivě rozhodla o rozlišení, a je možno dodat, aby neúprosně provedla násilné oddělení pravé duše od nepravé! Tak tomu musí být nejenom pro dobro člověka, jehož reintegrace v božské jednotě by byla neobyčejně znesnadněna, kdyby takové břemeno tížilo jeho zavazadla v každé existenci: kdyby sestupoval, místo aby vystupoval: nýbrž také z důvodu univerzálního řádu a kosmického prospěchu, které však nenáleží k předmětu této knihy. Nezapomínejme, že člověk je velkým demiurgem, rovnováhu udržujícím prostředníkem mezi říší spirituální a říší smyslovou; jeho pád ho sice vyhnal z Edenu, ale toto vyhnanství jednou skončí. Pokračujme ve své studii vycházejíce stále ze speciálního hlediska naší planety a nestarajíce se prozatím o úlohu, která je vykázána člověku v harmonii věcí, ani o příčinu jeho poslání, ani o způsob jeho přítomnosti zde na zemi - uvažujme tuto individualizovanou bytost v tom evolučním bodě, kterého dosáhl na zemi přesně v oné chvíli, kdy se odehrává onen dosti složitý jev zvaný smrt. Smrt, jak jsme řekli, záleží v podstatě na dvou současných faktech; zastavení funkcí tělesných orgánů a vypuzení neviditelné a subjektivní bytosti z jejího objektivního a konkrétního obalu. Hned poté následuje třetí jev, který jsme uvedli zvlášť; totiž asociace hmotných atomů, které byly seskupeny, aby tvořily tělo. Zastavení organických funkcí a uvolnění oněch principů, které přetrvaly tělo, obě tyto podmínky musí být splněny (druhou lze tak nesnadno kontrolovat!), abychom mohli říci, že smrt je dokonána, že definitivně nastala. Zajisté, když jeden z těchto fenoménů trvá dlouho, má ihned za následek nastoupení druhého; avšak - není-li tu diagnóza rozkladu, který by poskytl protidůkaz nesmíme se vyslovit o nastalé smrti v náležitě ověřených případech katalepsie, vampyrismu nebo pouze vybavení astrálního těla, napomínají k opatrnosti! Ale ať je tomu jakkoliv, předpokládejme skutečnou smrt, jež nastala u osoby normální konstituce. - Co se bude dít ve sféře animické? Nevyhnutelná rozluka mezi pravou osobností tj. duší, která je neoddělitelná od své plastické 1
Když kabalisté pokládají Nešamah za vlastnictví individuálního člověka, mají na mysli nikoli čistého ducha, nýbrž spíše inteligenci, která jej obráží. 2 Také bychom mohli říci, že astrální tělo je vypůjčeno od okolního fluidického prostředí (nižší duše planety) a také mu bude postupně navráceno, když se bylo těšilo po svém odloučení od těla po jistou, víceméně dlouhou dobu prchavému odlesku života a napodobenému zdání osobnosti. Avšak řečeno z pozemského hlediska, tvoří astrální tělo, jak uvidíme, integrující část lidské osobnosti. 187
schopnosti a mezi nepravou osobností, jejímž pseudopsychickým základem a kadlubem je astrální tělo. To je soud, o němž mluví Písmo; to je také agónie druhé smrti, čili bolestná a více méně dlouhá a nesnadná zkouška, která - nehledě k budoucímu kosmickému cyklu - je pro nás od nynějška realizací očistce a pekla. Pšenice byla oddělena od koukolu, který bude rozptýlen do čtyř úhlů světa. Jak se utvořila nepravá a přebytečná osobnost? Vytvořila se v matrici astrálního těla tak jako vápenitá sraženina v láhvi, v tenkých vrstvách, nebo jako bahnitá usazenina rybníků, nepatrnými nánosy. Kapku po kapce ukládalo kalné víno fyzického života svou sedlinu na dně nádoby; při stěnách se vyčistilo. Nyní nastalo úplné vyčištění. Hodina posledního soudu a slavnostního rozsudku udeřila. Před tribunálem kolektivní duše bude duše individuální sama sebe soudit a sama sebe odsoudí, vyznávajíc bláhové klamy, opojení fantasmagorických lží, v nichž se její marnivost klamala na své pozemské pouti. Je to opravdová zpověď, a proto je také možné zpovědnici propastí nazývat zpovědnicí. Poslední zpověď, v níž se duše (jež je podstatou pravé osobnosti) postupně zbavuje těchto heterogenních a hříšných molekul, jejichž nahromadění v astrální formě vytvořilo nepravou osobnost, cizopasnou, která není schopná přežít hmotné tělo a která se musí rozpadnout společně s ním.1 Vypuzením těchto larev2 asimilovatelného klamu, pseudoanimických podstat, plozených každodenně v milostném laskání hmoty, v ukojování zhovadilých smyslů a ve špatném užívání vůle, - tím bylo navráceno univerzální podstatě všechno to co jí duše ještě dlužila.3 Projevy vůle, jak jsme ostatně již řekli, jsou tvůrčí nejen mimo člověka, nýbrž i v člověku samém. Slovo zvrácenosti poskvrňuje zároveň vnější světlo člověka i jeho vnitřní světlo, jeho fluidický nimbus a jeho fluidické tělo. K uspokojení čtenáře, jemuž záleží na fyziologických lokalizacích, můžeme přesně určit, kde se provádí animická a astrální desintegrace, totiž na temeni hlavy v okolí švu lebečního. Tajné tradice byly v tomto ohledu potvrzeny zkušeností jasnovidců. Ostatně logika věcí tomu tak chce. Je třeba odkazovat čtenáře do 10. kapitoly, která počíná onou jednoduchou a grandiózní polarizační teorií, která je klíčem tolika mystérií? Neobrátí se pozorný badatel k tomuto klíči? Zákon cerebrogenitální dvojpolarity mu vysvětlí tento problém pomocí analogie, která se přímo vnucuje. Kterou vstupní bránou vchází proud generací, jímž duše sestupují do hmoty? A kterou východní bránou, nutně protilehlou oné vstupní bráně, se mají připojit duše osvobozené od těla k onomu velikému proudu, (který je opakem a doplňkem prvního) k tomu, jímž 1
Budiž nám prominut také tento ohyzdný a triviální obraz. Tak jako korýši a humři nebo krabi, vytažení ze svého živlu se vyprazdňují, jevíce známky ponenáhlého a postupujícího rozkladu, tak se i duše bude takto vyprazdňovat... Strašlivé a namáhavé rozpadání se nepravé psychické osobnosti: Ti kteří dovedou chápat věc subjektivního života a nazírat jeho mystéria a bděli někdy u mrtvého otce nebo přítele pochopí a nebudou se smát... Ostatní budou volat, halucinace, hypochondrie, šílenství. Naleznou se též tací, kteří nás nazvou snad chlípnými mystifikátory a svatokrádežníky. Dáváme, celkem vzato, přednost hořejšímu obvinění. Jak totiž mají být pojmenováni ti domýšlivci, kteří myslí, že mají otevřené oči i uši tam, kde ostatní nedovedou hledět ani naslouchat? Je zvykem nazývat je blázny. 2 Někteří mistři tvrdí že člověk svléká při smrti též duši instinktivní (to, co oni nazývají duší zvířecí, Kama Rupou Indů, která se má podle jejích mínění rozpadnout v Kamaloce). Nejsme toho názoru. Máme totiž podle příkladu F. d‘Oliveta na mysli esenciálního člověka, jakožto volní princip shrnující a ovládající tři životy: intelektuální, psychický a instinktivní. Duše je tudíž trojitá a čtverá. Evolvuje všemi světy, odkládajíc jen materiální a fluidické kůry svých sukcesivních a čím dále, tím méně nedokonalých existencí; očišťuje však postupně své podstatné elementy a do jisté míry se sublimuje. Instinkt se stává intuicí, psyché láskou, inteligence spiritualitou. Všechny podružné schopnosti se analogicky a paralelně přeměňují v principy. 3 Slovo larva se zde rozumí v nejširším smyslu. Nevynalezli jsme výše vyslovenou nauku. Znali ji všechny esoterní školy; Basilianští gnostikové ji dokonce zcela otevřeně hlásali: „Nečisté duchy“, kteří omamují a zpotvořují duše, nazývají „přívěsky duše“. Sv. Klement Alexandrijský dokládá, že Bůh odděluje duši od jejich démonických přívěsků jako slámu od zrní. Srovnej: Beausobre: Histoire de Manicheisme (sv. II. str. 22). 188
duše vystupují do nebe? Cerebrální pól může být normálně označen za východisko psychické entity, protože vstup se děje genitálním orgánem, jenž je protipólem mozku. A právě na temeno hlavy zaklepá třikrát svým stříbrným kladívkem kardinál Camerlengo. Ať čtenář neztrácí ze zřetele tento detail... Okultní smysl tohoto tajemného obřadu objasní v celé hloubce jeho esoterismu náš další výklad. Pokud astrální tělo obtížené nepravou substancí tlačí na duši, potud tato duše, vězněná mrtvolou a soužená hrůzou pokračujícího rozkladu, se marně namáhá, aby se zbavila těchto nenáviděných zbytků, nyní již bezvládných a neposlouchajících rozkazy její vůle. Tato strašlivá muka budou trvat po celý čas, který je třeba k pozvolnému a úplnému odstranění četných lemurických forem, jejichž splynutí jednak s perispritem, jednak s opravdovou duší modifikuje tuto duši, připojujíc k pravé osobnosti osobnost nepravou a k obojí nános. To je tedy první sankcí pozemského života, spravedlivého nebo zvrhlého, spirituálního nebo zvířecího. Počet a tvrdošíjnost astrálních larev je v přímém poměru závislá na tom, do jaké míry se duše oddala hříchu a lži. U šlechetných a spravedlivých duší se redukuje zpověď před tribunálem propasti na minimum. I když se takoví lidé mýlili, přece se sedlina jejich klamu oddělí bez námahy, poněvadž tito lidé se přidržují jen pravdy a jsou ochotni odmítnout vše, co pravda není. Ale u člověka, který zbídačil a zchátral v ukojování nízkých pudů, nemůže tomu tak být. Hřích a blud se mu staly druhou přirozeností, takže odříkaje se jich, domnívá se, že se odříká sama sebe. A přece cítí, že mu takováto přítěž znemožňuje pohyb a připoutává ho k hnilobě. K jeho spáse je třeba, aby se odloučil od svých drahých larev; avšak pokaždé, když vytáhne jednu larvu ze své třesoucí se podstaty, je to spojeno s děsnými mukami. Žalostná odyssea, kterou zde probíráme, není, není to snad třeba říkat, údělem duší, které již zde na zemi byly očistěny. Ti, jejichž psychické zrcadlo nezůstalo zkaleno louhem hmoty, jsou jí zproštěni. Uvidíme, jak rychlá a snadná cesta povede k cíli. Ale většina lidí umírá poskvrněna nějakým hříchem a tato řada zkoušek se ve větší nebo menší míře stává údělem duší zvířecích, zvrhlých nebo pouze materiálních. Druh překážek je pro všechny stejný, avšak to, co se zdá nedokonalým duším jako nesnadný a bolestný krok, stává se pro duše hříšné, zločinné a zatvrzele zlé tak strašným trestem, že si o tom můžeme učinit jenom slabou představu. Černí mágové a všichni ti, kteří se ve svém životě poskvrnili obcováním s přízraky, vytrpí tisícerou smrt místo jediné. Ach, jak draze zaplatí tehdy za výsady svého medijního paktu. Často je sice úzkost těchto lidí menší, jestliže vedli svůj podezřelý život bez zlomyslnosti; avšak záhrobní zkouška jim chystá veliké nebezpečí, které spočívá v pomoci, které se jim může dostat zvenčí. Tyto médijní, snadno opanovatelné povahy jsou vzácnou kořistí živých nebo záhrobních náhončích zločinných kruhů. Média netuší léčku, když se chápou v této strašlivé chvíli pomocné ruky, která se jim z této strany podává. Vydávají se však v nebezpečí, že budou zavlečena do slepé uličky, odkud není téměř návratu, a že jediným vrhem prohrají své nesmrtelné dědictví. Co se pak týká vědomých a dobrovolných čarodějů, budiž nám dovoleno učinit malou odbočku v příčině jisté nesnáze, která se sama sebou podává každému pozornému čtenáři. Poněvadž tito strůjcové hanebnosti zůstávají přikováni ke svým mrtvolám, pokud bolestně nevyprázdnili molekulu po molekule, drtivou přítěž své nepravé osobnosti - jak mohli zaživa vrhat do dálky svou astrální formu, poselkyni smrti nebo zločinu? Dovedli to tehdy, a kdo jim nyní zabrání, aby ve fluidickém těle uprchli daleko od těchto neživých zbytků? - Námitka se zdá být velmi důvodná; je v každém případě pravděpodobná. Ale lze pokládat za nic onu strašlivou ránu smrti, která paralyzuje mravní energii, zatímco smrtelný zápas, často velmi dlouhý, vyčerpal síly ve vlastním smyslu? A především - neboť to je rozhodující - nesmíme zapomínat, jakou oporu poskytuje mágovi ve stavu bilokace svěží a zdravý organismus, athanor nervového fluidu ustavičně obnovovaného; organismus, s nímž astrální tělo, nechť bylo vrženo sebedál - zůstává v sympatickém spojení? Řetěz napjatý mezi astrálním a fyzickým tělem způsobil, že tato těla žila jedno s druhým; byl pákou siderální formy a fyzické tělo bylo zase pevnou oporou této páky. Konečně vyznala individuální duše před tribunálem kolektivní duše svoje hříchy. Kolik larev, tolik mýdlových bublin vychází a nějaký čas nežli praskne,1 poletuje v okultním nimbu individua, 1
Larvy se ovšem takto rozpadnou jen tehdy, když je jejich otec a živitel přestane vydržovat, poskytuje jim výživu. Viz dále. 189
které jim dalo vznik; v prostředí, které bylo jeho astrální atmosférou, v němž se již hemží (jiné larvy) lemurické obrazy minulých činů zemřelého, jeho volních projevů, tužeb, ano i fantomy jeho obvyklých myšlenek. Přece však pravá duše se naposled vyprostila, celá, abych tak řekl, krvácejíc z ran, které utrpěla právě její substance při své rozluce s nepravou psýchou. Strašlivá rána smrti, která pomátla její inteligenci, ponechala jí jen tolik citu, kolik je jí ho třeba, aby mohla okusit muka své dvojí agónie, pozemské a záhrobní. Ale jasný instinkt v ní zůstává a káže jí, aby co nejrychleji uprchla před již pokročilou hnilobou své odložené schránky. Duše zmatená hrůzou, úzkostí a hnusem se tedy vymrští. Závratný fluidický proud, jehož zářivost dosud spíše tuší než zakouší, ji bude unášet jako šíp. Zde hnus, tam hrůza, duše se rozhoduje pro hrůzu, protože tudy vždycky bude třeba jít. I vymrští se, slepá a hluchá, oděná svým astrálním tělem, které, zraněné tak jako ona, cítí konečně alespoň ulehčení!...1 Marná námaha. Sympatické pouto ji dosud pojí k těmto znetvořeným zbytkům, pouto, které musí být bolestně přetrženo. Je to pupeční šňůra nového zrození, které končí v této roztékající se hmotě, koláči těhotenství, nesmrtelnosti2 v Caput mortuum, kterou je třeba odložit na prahu života věčného. A chtějíc zlomit jho, které ji drží v zajetí, se ubohá duše vyčerpává v bouřlivých pokusech - ale jaká nová zkouška má na ni ještě dolehnout! Jaký sinavý, zároveň temný i jasný kruh ji nyní obklopuje? Tato atmosféra zhoubné fosforeskující vlhkosti, v níž se zmateně pohybují neurčité tvary oblud, které se chystají k tomu, aby jí napadly? Ona je nevidí, ale cítí, hádá je. Jaká nová hrůza! Dezintegrovaná bytost zápasí a ohání se, pokud je to možné, svázanému slepci... Tyto ohyzdné zjevy se na ni tlačí, doléhají na ni ze všech stran. Řekl bys, že se chtějí sloučit s její podstatou, splynout s ní! Jsou to larvy jejího vnějšího a vnitřního astrálu: 1. Larvy, které se za jejího života tvořily v její fluidické atmosféře a zalidňovaly její ascendent. 2. Larvy, které právě sama vypudila, jednu po druhé, a které ve svém pomíjejícím seskupení tvořily podstatu její nepravé osobnosti. Odtělesněná bytost tedy stojí před žalostnou alternativou a je nucena: buď hledat útočiště ve své neživé studené schránce, kterou pokračující rozklad činí každým okamžikem vždy více nezpůsobilou k obývání, zatímco magnetický řetěz ji k ní dosud poutá v provizorním zajetí; nebo přetrhnout tento řetěz a odkvapit odtud a uprchnout fluidickou bouří, unášejíc s sebou tuto nepřátelskou atmosféru, která jí náleží a která je plná upírů, jejichž kořistí se duše může stát... A právě v tomto kritickém okamžiku je mrtvému zvláště třeba pomoci. Ať už přijde pomoc shora či zdola, z líce či rubu univerzální přírody, zkrátka z astrální či z pozemské pláně; duše odsouzená k této zkoušce se cítí ztracena - nedostane-li se jí této výpomoci psychické síly; zoufá, nespatří-li ani záblesk, aby se orientovala v temnotě noci a v strašlivém hukotu bouře. Poznamenejme hned, že jen velmi zřídka je tomu tak, tak bolestná situace netrvá dlouho, leda za zcela výjimečných okolností. Tajné tradice starověku autorizují toto mínění a studium náboženských symbolů je potvrzuje. Není snad Styx pouze průchodištěm? Tartarus zajisté ukládá tresty podle míry veškerých hříchů: avšak každý člověk nalézající se na těchto chmurných březích, třeba se zdál být zločinný, bude přijat jakmile pohřební obřady byly náležitě splněny, na Charonovu loďku a za obolus převezen přes černou řeku. Dobročinný vliv tedy zakročí, aby duši v očistci pomohl zlomit její pouta. A jeho pomoc spočívá v tom, že jí poskytne dostatečnou psychickou sílu; ihned uvidíme, odkud tato síla emanuje... Ale zkouška ještě není u konce. Když konečně bylo sympatické pouto přetrženo, vlna řeky Styx uchopí ubohou psýchu a unáší ji - oděnou astrálním tělem a obalenou jejím mstícím nimbem: To je loďka Charonova. Přechod netrvá dlouho. Unášena proudem bystřiny jako šíp, již poutnice vystoupila na druhém břehu. Hle chmurná říše Erebu. To je místo zkoušek, kde meškají všechny nedostatečně očištěné duše, 1
„Její zářná jasnovidnost zůstává raněna slepotou, neboť ona přivyká očím; její vnímavost hluchotou, neboť ona přivyká uším...“ (S. Yves: Testament lyrique, la Mort.) 2 Srovnej Eliphas Levi: Le grand Arcane de la Mort (Clef des grands mystères, str. 306-309). 190
aby dokonaly svou druhou smrt, vlekouce astrální formu. Pythagoras, jako vůbec všichni adepti okultního helenismu, nazýval toto místo propastí Hekaty nebo také polem Proserpiny.1 To je stínový kužel země, v jeho vrcholu září Hekaté, infernální Luna, dárkyně negativního světla AOB a drtícího proudu HEREB (Erebus). Slunce, nebeská otčina oslavených duší, vysílá se svými paprsky láskou dýšící Jonah, který přitahuje pouze čistý psychický živel - kdežto drtivý vliv Herebu nepřemožitelně drží v zajetí v této sublunární propasti všelikou duši, oděnou posud nečistým astrálním tělem. Luna nám ukazuje bledou tvář génia očišťování. Je strážkyní pozemského pekla, esoterickým Kerberem, který hlídá nejen vchod, nýbrž, a to zvláště, východ z Tartaru. Saint-Yves, znamenitý theosof a kromě toho nadaný básník, popsal lyrickou básní prozřetelnostní úlohu našeho ledového satelita v kosmickém putování duší. Je to „Hymna na Lunu“, z níž citujeme poslední strofy: Básník „ ..Chci pravdu! Ve tvém chrámu z opálu se šklebí snad hrůza neplodnosti jen, a jaký smysl, Panno bledá, v tvém je nebi, jímž lidí svět je obklopen? Ve jménu magie, ve jménu Tetragrammu, promluv... Diana Ó, synu Apollóna, já věky cestu střežím, jíž duše kráčí v nebi říš, mám dvojí tvář a jednou k bohům hledím, ty pouze mojí druhou zříš; plod světa stlačuji na této zemi; silami kráterů svých všemi se dotknu duchů, duší, těl; vše v světě pod mým tlakem stoupá, a v rose rytmů mých se koupá, by v ticho akordů mých spěl. Vše v lad i svár já spojuji a rozdvojuji, změť živlů, pólů, pohlaví, jsem ženství bytostí, vše k sobě přitahuji pohybem, jenž se neznaví, a zákonům mých dob je každý práv; živočich, rostlina i lidí dav; proud přílivem svým ke mně nese blíž; mrak páry, vichry, moře v něm se chví, i oheň, který v Empyreu hřmí, i nepostižitelná vzduchu říš. Já ovládám smrt, řídím narození, zrod obsahuje smrti bič, a generací měnících se vření mám v ruce stříbrozlatý klíč; a duše posílám ve slunce sídla, jež získaly si nesmrtelná křídla, by prchly generací bystřinám; neb na dně prostorů, v jich hloubce stínů je opět zasévám do ženy klínu a znovu podřídím svých vírů hrám. 1
Viz Hierocles: Commentaires sur les Vers dorés. 191
Ach, kdybys neviditelné zřel duše vycházet v davu z hrobů svých, jak nad vodami vzhůru v blahé tuše v mých letí klidných paprscích! Některé vášní šílenou i slovo v letu předstihnou a vzhůru míří pospolu a v mlhách zavíří, než upadají zpět do moře, kde ve vlnách si hrají, neb v pustiny zní údolu. Však jiné prorazivše sféru mraků, by došli vzhůru éter slézají a ke mně stoupají mém po přízraku, však rozčílením opět padají, však dojdou nakonec, kam sen je táh, dav jejich tančí na mých planinách a tvoří známých skupiny, v mé krátery se noří jejich sbory a procházejí údolí i hory, mých zářících hor kotliny. Však s bohem buď! Zem unáší tě skvělá, mluv s hvězdami, tě nezřím již, ó básníku, ty závoj svého těla, až přijde čas, vlož v hrobu skrýš, však připni k paprskům mým duši svoji, svou mysl upři k původnímu zdroji, odkud jsi vyšel, vrať se zas, až k slávě Boha lukem nachovým a neznej překážky! Svým světlem ledovým tě propustím ve slunce jas.1 Tato řeč bohů se nesmí brát příliš doslovně; avšak obdivovatelé této hymny snadno dovedou vyprostit čistou pravdu ze třpytivého proudu metamorfóz, které ji halí, aniž by však zakrývalo jejich božské obrysy. Taková je tedy hieratická úloha Luny. * * * Jsouc strážkyní čistého éteru, nestrpí, aby se mu něco poskvrněného přiblížilo. Šíří po zemi vliv Herebu - svírajícího působce, který klade své centripetální veto povzletu oněch duší, které jsou dosud potřísněny pozemskými skvrnami. Její stínový kužel je podle případu opravdovým peklem nebo opravdovým očistcem. Duše uvězněné astrálním tělem a jeho fluidickou atmosférou zde trpí muka, jsouce vydávány útokům larev z mrtvoly bolestně vypuzených, které zvolivše si nimbus za bydliště hledí prodloužit svůj cizopasný život, požírajíce psýchu zaživa. Psýcha musí rozptýlit tyto obludy jednu po druhé úsilím své vůle, vzdávajíc se uvnitř svých nepravostí, jejichž fantomy a zároveň symboly jsou tyto shluky. Je to boj na život a na smrt, neboť perisprit je jejich příbytek, jejž ony hledí opět obnovit a tomu musí psýcha klást odpor celou silou své vůle. Kdyby se znavena bojem nechala jimi uchvátit, (a k tomu by postačil jediný okamžik slabosti nebo tichého souhlasu) pak bolestné deasimilisační námahy by musily začít znovu. Většina poskvrněných duší pozorujíc, že nyní stojí před jedinou alternativou - to be or not to be - odvážně zápasí a dost brzo se jim podaří rozptýlit tyto svoje larvy. A jestliže je nějaká slabost odsoudí k opakování této bolestné námahy - pak tyto duše pouze projdou stavem elementára. Ostatní duše, méně četné, nebojují vůbec, nýbrž přijímajíce bídné 1
S. Yves; Test. lyr., str. 384-387 192
postavení, jež se jim nabízí, a ani v nejmenším se nesnažíce z něho vyváznout, proměňují své dočasné utrpení v trvalé a touží pouze po tom, aby nasytily pozemské výpary a napojily lidskými fluidy své astrální tělo, které po druhé zcela zanechaly napospas lemurům svého nimbu. To jsou elementárové, kteří se někdy manifestují ve spiritistických seancích. Rádi navštěvují ona místa, kde vedly svůj materiální život a ukojovaly svoje převládající vášně. Tak se stává, že přízrak lakomce střeží poklad, který kdysi dávno nashromáždil, nebo že fantom nešťastného zamilovaného pošetilce souží svými pohrobními návštěvami ženu, kterou nedávno miloval a pronásledoval svými vyznáními a svými návrhy. Ostatně, aby se mohli na objektivní pláni projevit, potřebují tito elementárové jako všichni lemurové psychickou sílu, které se jim pravidelně nedostává;1 proto ji také pijí pokud možno z pochybného a namnoze bahnitého zdroje mediumity. Jestliže však tito politováníhodní elementárové přes všechno přispění, kterého se jim dostává od nebeského lidstva (jež jim posílá na pomoc až na dno Hekatiny propasti vyslance milosrdenství), neustále setrvávají ve své ponižující existenci, vydávají se v nebezpečí, že dospějí po několika staletích této poznenáhlé sebevraždy k úplné zhovadilosti, k úplnému zatemnění božské jiskry; ba vydávají se v nebezpečí, že podle jisté školy - se budou reinkarnovat ve zvířecí podobě. Zpravidla je onen stínový kužel jen místem pomíjející zkoušky, očistcem; ale pro ty, kdo se zde dobrovolně na věky usazují, se stává propastí nekonečných muk, peklem.2 Ostatně v oněch vzácných případech, kdy výjimečná vůle těchto bytostí spojená s jejich neobyčejnou animickou silou je nedovedla vysvobodit z tohoto „údolí stínu a smrti“, které jim bylo vykázáno za očistec, mohou - jak jsme již výše poznali3 - zaměnit svoje nesmrtelné dědictví za léno nepravosti v království „temného Satelitu“ a stát se legionáři slunce a zlými démony nižšího magnetického okrsku. Rezignovavší elementárové a zvrhlí démoni si libují v těchto nižších krajích stínového kuželu; avšak duše v očistci, které udatně bojují, se snaží odtud uniknout a povznášejí se tou měrou, jak pozbývají své pozemské tíže.4 Když již nemají ze sebe co svléci - leda svou astrální formu, je jim dopřáno prodlévat v polostínu, v němž se jim již dostává jakéhosi zákmitu naděje. Hereb pro ně ztratil svou hrubost a laskání Jonahu lze již tušit, takže polostín je pro ně velmi zmírněným očistcem v porovnání s peklem stínového kuželu. A když konečně byly všechny larvy kruhu zničeny tak, jak byly vyloučeny z astrálního těla, postupná malátnost se zmocňuje duše v očistci; to je konec její zkoušky, to je jitřenka svobody: Druhá smrt se dokonává. Psýché svléká svou astrální formu, jejíž substance vypůjčená či asimilovaná z okultní atmosféry planety5 musí této být 1
Psychická síla schází lidskému elementáru z velmi jednoduché příčiny. Stav elementára je totiž vlastně jen přechodem mezi dvěma existencemi; materiální tělo zde již není, aby vylučovalo psychickou sílu v její pozemské modifikaci nervového fluidu; teprve později v Antichtoně nové tělo přizpůsobené nové existenci bude vyrábět psychickou sílu v modifikaci přiměřené éterickému životu. Proto elementár potřebuje, aby se mohl manifestovat na pozemské pláni, zpravidla pomoc média. Může-li se výjimečně, spontánně zjevit - dík značnému množství nervového fluidu, jež si dovedl uchovat ze své materiální existence - je to důsledkem jistých případů náhlé smrti kdy byl člověk zasažen smrtí v plné své síle. Zlí démoni - elementárové, kteří záhrobnímu trvání své nepravé osobnosti obětovali svou pravou osobnost - se stávají mistry a zasvětiteli černých mágů z tohoto světa a mohou pomocí svých spoluviníků žijících na zemi trávit z ustavičně obnovovaných zásob volní síly. Tak je jim zabezpečen přístup na fyzickou pláň, kde se mohou objevit i tehdy, když na místě jejich manifestace není žádné médium v tranzu. Tyto perverzní bytosti, vědomy si, že jsou již předem zasvěceny úplné zkáze (poněvadž věčnost obětovaly času) nemají jiné starosti, než aby zachovaly stůj co stůj svou chorobnou a bídnou existenci. 2 Ze zcela jiného hlediska označuje naše schéma stínový kužel peklem a kraje polostínu očistcem, jde tu o lokalizaci vztahující se k sestupným fázím záhrobní zkoušky. 3 Viz kap. 9. 4 Nemusíme upozorňovat čtenáře že tyto výrazy vypůjčené ze zjevného fenomenalismu fyzického světa zde mohou být jen přibližně správné. 5 Astrální tělo, jak jsme ostatně již pověděli, existovalo vlastně před početím foetu; avšak pracujíc na zbudování organismu, slučuje se s hmotou tak úzce, že se jeho vlastní éterická substance zcela mění a nabývá povahy pozemské; proto také nemůže být astrální tělo zproštěno fyzické přitažlivosti této 193
opět navrácena do posledního atomu. A dosáhnuvši opět své domovské nahoty, vynoří se psýcha s pomocí éterických vůdců na vrcholu stínového kuželu: zbavená herebického vlivu, očištěná1 lunární silou bude žít éterickým životem na volných pláních Antichtony, až jí poslední zkouška, vedoucí k její definitivní purifikaci, zajistí občanské právo v božské tvrzi, sluneční a centrální, která je rájem oslavených duší našeho planetárního systému. Mojžíš, který tato tajemství dobře znal, je zastřel trojnásobným závojem. Nyní bude čtenáři, který nás pozorně sledoval, úplně jasné ono zpočátku záhadné místo, kterým autor „Poslání Židů“ komentuje jejich veliký hieroglyf a které vzbudilo zvědavost všech vášnivých milovníků tajných věd. Jedná se o služebnici Liinu a její esoterní potomstvo. Saint-Yves praví: „Zelfa, služebnice Lie... znamená zející dutinu, otvor hlubiny, rozevření propasti, hlas ticha, zásvit temnot, touhu prázdnoty. Ona je okrškem stínového kuželu Země, ona je královnou hrůzy, která se však jednou bude usmívat. Má dva syny, jako Ráchel, její antitesa. První je Gad, vejití, vtrhnutí, brána a dostřel, úžina a širé moře, záliv a pád do propasti. Druhý, dno nebo vrchol kuželu, je Ayher, práh mistrovství, podnož, apotheosa, piedestal panující vůle, nebeské vyjití oslavené duše z bran druhé smrti, apotheosní vchod do Akaše.2 V eleusinských a Isidiných mystériích byl tento východ nazýván okřídlenou korunou.“3 Tento obraz pohrobního exodu a jeho proměn, který ihned dokončíme, je již tak dostatečně načrtnut, že může plně vysvětlit onen zvláštní obřad, jehož zdůvodnění jsme slíbili podat. Nyní k tomu stačí několik řádek. Co znamená Luna v hermetické kabale? Jaký kov, evolvovaný jejím přímým vlivem, představuje v alchymii její známý hieroglyf? I nejméně pokročilý odpoví bez váhání: stříbro. Neučila Geberova škola, že kondenzací měsíčních paprsků se plodí stříbrný květ, tato spagyrická královna, právě tak jako z konvergence slunečních paprsků vyklíčí zlato, tento král kovů? Právě tak je zřejmá analogická souvislost kladiva. V okultní liturgii rovněž jako v obřadné planety. Podle jiné školy, o které se domníváme, že se mýlí, se vytváří astrální tělo teprve po početí a souběžně s tělem fyzickým: jeho elementy by tedy byly doslovně vypůjčené z pozemského fluidu. Je jisté, že příští fyzické tělo neexistuje jako bezprostřední možnost v duši, nýbrž v těle astrálním. Zda tedy neexistovalo toto astrální tělo samo pouze potencionálně v duši (lépe řečeno, v její plastické přizpůsobovací schopnosti)? Tak si lze představovat onen stav, dvakrát podmíněný, jejž F. d‘Olivet definuje slovy: nejistá možnost bytí v možnosti bytí (puissance contingente d‘être). Týž mystagog tvrdí, to že je v duchu Mojžíšově pravý smysl hierogramů, který byl předmětem tolika sporů a který přešel doslovně do našeho jazyka jako synonymum chaosu, nepořádku: TOHU-BOHU. 1 Staří adepti rozlišovali mundifikaci od purifikace, tj. obmytí vodou, kterým se člověk stává mundus (kořen, unda, hydor), od očištění ohněm, kterým se člověk stává purus (kořen pýr). Srov. F. d‘Olivet: La Langue, hebr. r. sv. II. str. 208. Mundifikace je jaksi povrchní; voda odstraňuje vnější nečistoty; purifikace ještě hlubší; oheň ničí nečistoty v samém jádru substance, na niž působí. Luna, emblém vody, byla pokládána za bohyni mundifikace či vnějšího omytí. Její vliv zbavuje totiž duši astrálního těla; avšak duše podržuje dosud ve své plastické schopnosti odrazné stigma poskvrn utrpěných za trvání pozemského života. Proto také po šťastném pobytu na oné éterické planetě, kterou Platon jmenuje Antichtonou či protizemí nebo spirituální zemí, podstupuje pouze mundifikovaná duše novou zkoušku, reinkarnujíc se buď na zemi - jak učí indická škola - nebo na jiné planetě a za lepších podmínek, jak tomu učí většina západních adeptů. Aby byla purifikována vnitřní substance duše, bude třeba zkouška ohněm, jehož emblémem je slunce; jedině tehdy - protože plastická schopnost je úplně očištěna od veškeré vnitřní poskvrny - se již duše nedá uchvátit proudem generací, nýbrž bude moci, jsouc již oslavená, okoušet ve sluneční tvrzi radosti univerzálního společenství vyvolených. 2 Akaša Hindů je tímto čistým éterem, světlem slávy. 3 La Mission des J. Str. 371-372. 194
magii (neboť toto dvojí je jedno) bude stříbrné kladivo symbolem tajemné síly Luny, tíživé, stlačující, drtící. Nyní je čas, abychom pověděli těm, kteří to sami neuhodli, že selenická působnost se neprojevuje pouze na obyvatelích stínového kuželu, neboť ji lze pociťovat na mrtvých již dříve, nežli se tam dostali.1 Totiž Luna, šiřitelka Herebu, to je, která vězní duši v mrtvém těle, pokud tato neodstranila všechny heterogenní molekuly, které má pekelná hvězda v moci, a to i za dne; neboť ona vykonává tlak na veškerou pseudopsychickou podstatu, koagulaci hustých fluidů pozemského astrálu... Ba snad to v druhém aktu dramatu pohrobní agónie, když odtělesněná bytost zůstává připoutána k mrtvole řetězem ponižující solidarity, tu vliv Luny prodlužuje toto násilné spojení. Luna vysílá krátce sílu, která svírá a poutá astrální formy na materiální pláni - na rozdíl od Slunce, jehož působení osvobozuje a přitahuje spiritualizované bytosti ke království čistého éteru. Nyní je již jasný okultní význam obřadu, užívaného u úmrtního lože papežů. Jde o to, zjistit, zda tělo vznešeného nebožtíka vykazuje ony podmínky, kterých je třeba, aby thaumaturgický pokus opětného přivedení k životu poskytoval nějakou naději na úspěch. Všechny podrobnosti tohoto obřadu vedou k myšlence, že nebožtík se dosud nepokládá za definitivně mrtvého. Papežova hlava je pokryta závojem bílé barvy, symbolické lunární barvy;2 kardinál Camerlengo je oděn fialovým šatem! Je to znamení provizorního smutku; mírněného nadějí. Slova, která pronáší kardinál po nezdařeném pokusu, jsou tak jasná, že není třeba je zdůrazňovat. Kdyby však někdo chtěl spatřovat v tomto obřadu, ještě za našich dnů mechanicky vykonávaném, pouhou formalitu rovnající se návštěvě městského lékaře za účelem udělení povolení k inhumaci, připustili bychom, že je to zajisté mínění mnohých současných vykladačů a - ostýcháme se to napsat - i samotného kardinála Camerlenga! Ovšem, abychom připustili, že to jedině bylo úmyslem původců tohoto velmi starého ritu, toho jsme daleci. V tomto případě by byl spíše lékař povolán ke konstatování, jež zajisté náleží odborníkovi. Přiložení žhavého tělesa na chodidlo by snad bylo lepším kritériem než trojí mírné poklepání na hlavu stříbrným kladivem! Proč stříbrným?... Neradi bychom a můžeme dodat: styděli bychom se přetřásat dále tuto tézi. Zmiňujeme se o ní jen mimochodem, poněvadž ji před námi zcela vážně zastával jistý vzdělaný a upřímný kněz. Trojí zaklepání spojené s trojím voláním, které je zdůrazňuje, je přímo evokací duše zemřelého, kterou zaklíná kněžský thaumaturg, aby dala znamení, když by pokus vzkříšení poskytoval jakousi naději zdaru. Tři je svátostné číslo slova, vzkříšení a života. Komorníci a přátelé uctivě oddaní papežově osobě, byli podle všeho negativními živly k improvizování magického řetězu, v němž vystupoval kardinál Camerlengo jako povaha pozitivní. Na jedné straně církevní thaumaturg podával zesnulému lano fluidů a spojených vůlí, čímž mu poskytoval pomocnou nervovou sílu, aby se mohl znovu ujmout otěží organismu, na druhé straně kabalistický vztah mezi znamením a věcí naznačenou propůjčoval trojímu volání jménem svrchovanou působnost, zatímco týž zákon zdvojnásoboval a - abych tak řekl - do jednoho bodu koncentroval podmaňující a poutající sílu Luny, symbolizovanou stříbrným kladivem. A právě dočasné paralyzování snahy odcházející duše, akumulování herebického vlivu o maximální intenzitě na tuto duši, zmnohonásobňovalo a dynamizovalo souhlasnou thaumaturgickou vůli a veto jeho zakazujícího slova. V tom případě, když se dosud poutaná duše nerada vzdávala své klamné osobnosti, měl obřad stříbrného kladiva přerušit „vyznání ve zpovědnici propasti“. Jestliže nějaké znamení, svalový pohyb mrtvoly, nebo údery, nebo něco jiného projevilo přítomnost vznešené duše a předpovědělo její možný návrat, pak kardinál zajisté užil některého prostředku resurektionismu, které byly psány apoštolům a prvním adeptům křesťanského náboženství a na něž jsme již výše upozorňovali. Naproti tomu, jestliže se ceremonie minula s účinkem, zbývala ještě možnost, aby ji kněží prohlásili za zbožný zvyk nebo předstírali, že v ní spatřují pouhou formalitu slavnostního konstatování smrti. 1
Když smrt stihne člověka v noci, pak působení Luny na mrtvolu počne s větší intenzitou; a podaří-li se duši rozlomit svá pouta před východem Slunce, pak „již zcela došla“ na Proserpinino pole, kde ji očekává druhá smrt. 2 Snad proto je papežovo roucho bílé, aby bylo zřejmé, že náměstek Krista je jeho odrazem a odleskem na temné zemi, jako je Luna nočním obrazem Slunce a její bílá zář je bledým odleskem blahoslavené hvězdy. 195
Poznamenejme ještě, abychom již byli hotovi s tímto podivuhodně význačným obřadem, že údery jsou klepány na temeno hlavy, poněvadž zde právě - trochu dole za lebečním švem - dírou Brahmovou, říkali indičtí mistři - se odehrává při smrti desimilace a exodus. Kdybychom však chtěli užít stříbrného kladiva k tomu, abychom přivodili procitnutí média nebo adepta, který je v katalepsii při bilokaci, musili bychom takto působit na krajinu srdeční a na krajinu velkého sympatiku, poněvadž při tomto nebezpečném pokusu se exteriorizují značné fluidické agregáty ve výši těchto orgánů. V těchto případech již letargie nepůsobí stlačující vliv vzbuzený užitím stříbrného kladiva tak jako na úmrtním loži; tento vliv totiž zkracuje sympatické pouto a tím podporuje návrat astrálního těla. Je zřejmé, že mezi stavem pohrobním a stavem, který plyne z projekce tělesného dvojníka, se naskýtají podstatné rozdíly nejen co do vztahů, které váží duši k její fyzické schránce, nýbrž také co do způsobu rozložení, jakož i vzhledem k otvorům, jimiž tento jev prochází. Mág ve stavu bilokace k sobě může přitáhnout nervovou sílu svého organismu prostřednictvím onoho řetězu, který je napjat mezi ním a organismem - kdežto duše v očistci, která vyčerpala své dynamické zásoby průběhem své dvojí agónie, pozemské a záhrobní, kterou právě podstoupila, musí spoléhat jenom na jiné, chce-li obnovit zásobu sil, které nezbytně potřebuje, aby mohla vítězně vyjít ze zkoušek očistce. Někdy, jak jsme již řekli, se jí může takových podpor dostat od goëtů zlých kruhů, kteří ji chtějí získat pro sebe a draze si od ní dají zaplatit dočasnou výpomoc... Ale tato nástraha je dost řídká a může být zmařena. Zpravidla pochází toto dobrodiní z chvalitebného zdroje; zakročuje zde zákon lidské solidarity... Slíbili jsme - jak se čtenář pamatuje - že se ještě vrátíme k tomuto úctyhodnému tajemství lásky a pohrobní dobročinnosti, neboť právě v hodině největší beznaděje pociťuje duše sklíčená zkouškou přesahující její síly, že není sama, a obdrží záruku nejněžnější péče. * * * Ale odkud přichází odtělesněné duši tato pomoc? Ze země i z nebes: z bolesti příbuzných pozemských a ze soucitu, či lépe řečeno z lásky nebeských rodičů. Ještě ani nepočal očistec duše v Hekatině propasti a již je ohlášen její příchod do zářivé Antichtony a ustanoveno jí místo. Ať čtenář uvažuje o této teorii, třeba by se zdála být bizarní - a nebude ji snad pak pokládat ani za nelogickou, ani za nepravděpodobnou. Rodina je opravdovou skutečností jak na zemi, tak i na pláni subjektivní. Když se dítě inkarnuje na tomto světě, kdo může říci, že kroužek příbuzných neoplakává na nebi úmrtí duše? „Ještě jedna hvězda, která letí, která letí, letí a mizí...“ Avšak tato duše, která se má zrodit, ztrácejíc rodinu na světě empyrejského života, nalézá jinou na světě života tělesného. Otevřená náruč tu již bude očekávat anděla na konci jeho pádu, nevýslovná pečlivost nad ním nyní bude bdít. Rodiče jej ponenáhlu naučili, jak má užívat své tělo, tuto temnou hmotu, v níž bylo právě pohlceno a uhaslo jeho světlo; avšak jejíž orgány budou sloužit k tomu, aby poznal, vyzkoumal tento podivný svět, na nějž sestoupil. Tak také zajisté novorozenec aromálního života nalezne rodinu, která bude ochotna přijmout jej na druhém břehu chmurné řeky; něžné rodiče, kteří jej zasvětí do tajemství nového života. Bude se tato nebeská rodina skládat z těchže individuí jako pozemská a obráceně? Jsou tito starší, kteří přijali neofyta nebeského života doslova jeho předky? Chceme říci příslušníky téže pozemské rodiny, kteří zemřeli před ním? To je jiná otázka a vše, co o tom můžeme říci, je to, že by bylo velmi útěšné to předpokládat. Při zkoumání této hypotézy se nám ostatně naskýtá příležitost, abychom učinili poznámku, na niž jsme až dosud zapomněli, že totiž na této zemi známe nejčastěji pouze nepravou osobnost člověka, osobnost, kterou odloží ve hrůzách smrti a druhé smrti a která je zasvěcena více méně rychlé záhubě, společně nebo paralelně s astrálním tělem, které je také pomíjející. Pravá bytnost, trvalá individualita, zkrátka duše, se obyčejně nevyznačuje takovou známkou originality nebo zvláštnosti, aby vzbuzovala, poutala naši pozornost; pravá bytnost nám úplně uniká. U velké většiny lidí je nám stále nápadný jejich vtip, jakož i vnější chování: nenucenost nebo bázlivost, způsob žití, vyjadřování se, chůze; k tomu připojte jednotlivosti charakteru, dobrou nebo špatnou náladu, drobné mánie, pitoreskní nebo směšné slabosti... 196
A konečně všechny ty věci, jejichž souhrn tvoří celek, který nám představuje: „Pana toho a toho“. To je to, co tvoří naši pozemskou osobnost. Nuže všechny tyto, v našich očích charakteristické vlastnosti osoby, kterou pokládáme za známou, právě to, že jsme je uznali, - všechny ty vlastnosti zakázané zboží v našem nesmrtelném zavazadle, nesmí vejít do druhé atmosféry planety, jejímž produktem jsou; zůstanou ovšem ve vlastnictví zemřelého, pokud ten zůstane ve stavu elementára; jakmile však skutečná bytost bude zbavena pout a povznese se k novému způsobu žití, pak všechny tyto věci, neoddělitelné od nepravé animické podstaty, zůstanou v zajetí pozemského astrálu. Konečně je k sobě přitáhne stín (či právě se rozpadávající fluidická slupka) a zachytí jejich odlesk ve svém zhasínajícím světle, aby ještě nějaký čas zachoval jejich neurčitou stopu. Tudíž evokují-li obyvatelé této země lidského elementára, nebo podaří-li se jim reagovat na prázdný stín, který je jen svlečeným šatem, zbytkem, struskou, bude se v obou těchto příkladech manifestovat pozemská osobnost dokonalá nebo nedokonalá, ta, kterou jsme znali. Důsledek toho je, že většina lidí, kteří zde na zemi žili v nejvyšší důvěrnosti, se setkají v Antichtoně, aniž by se nějak poznali, poněvadž rysy jejich podobnosti zmizí zároveň s památkou toho všeho, co neutkvělo v čistém intelektu nebo v nejvznešenějších citech duše. Stěží několik málo lidí se bude moci na nebesích shledat tak, jak se kdysi znali, totiž ti, kdo se již za svého fyzického života manifestovali již zde na zemi sobě navzájem nejvznešenějšími atributy inteligence a citu, rozníceni láskou k bližnímu vnitřním spirituálním životem. Tato výjimečná schopnost opětného poznání se na onom světě se tedy stane aristokratickým privilegiem duší. Bude odměnou nejčistších intelektuálních sbratření, vysoce nezištných náklonností, naprostého sebeobětování a krásné a svaté lásky; poněvadž je psáno; láska je mocnější než smrt. Ale obyčejní lidé, potkají-li se na nebesích, nebudou mít o sobě ani tušení. Nanejvýš budou mít neurčitý pocit, že už se viděli, ten, jako i my míváme v blízkosti jistých osob, které se na první pohled zdají přímo vzbuzovat naše přátelství, nebo v nás vzbuzují plachost a náhlé antipatie. A to bude vše... Tím je řečeno, že i když předpokládáme, že se pozemští praotcové stanou našimi antichtonickými rodiči, přece by tato identita byla málo významná pro velkou většinu lidí, protože by nám pravděpodobně nebylo dáno ani je poznat, ani od nich být poznán. Ale ať je tomu jakkoliv - úctyhodná tradice nás učí, že tito praotcové, hned jak se individuum rozžehná se světem, již jsou pozorni, již nad ním bdí z blízka i z dáli a přicházejí mu na pomoc v zápase, který má podstoupit. Ale i kdyby se ho dotýkali, nově zemřelý by je neviděl právě tak, jako novorozenec dosud nevidí lékaře, který pomáhá. při porodu nebo přetíná pupeční šňůru, jež poutá dítě k matce. Teprve v té míře, jak se její vlastní orgány vyvíjejí, nabývá pohrobní psýcha vědomosti o onom subtilním světě, který ji obklopuje. Nicméně závažný rozdíl lze tušit mezi nově zrozeným a nově zemřelým.1 Duše novorozence je, abych tak řekl, nepopsaná blána. Alespoň karmická písmena, psaná jakoby sympatickým inkoustem, se objeví teprve později působením časných reagencií; kdežto nově zemřelému je třeba jeho pozemského vědomí a jeho vůle, má-li obstát při zkoušce, která ho čeká. Teprve když druhá smrt byla dokonána a astrální tělo svlečeno, pak teprve lidská bytost, před svým přijetím do Antichtony, ztrácí vědomí ve vodě Lethé. Křest nového života a absoluce starého! Ale je-li dovoleno předvídat přijetí, jehož se dostane odtělesněné bytosti na prahu aromalního života, jakož i ochranný vliv, z něhož snad bude těžit, aniž by o tom věděla, může a musí také z tohoto světa vycházet rozhodně účinná a více méně rychle osvobozující pomoc. Všichni theokratové to pochopili a všechna náboženství slaví, upravují a posvěcují ve svých smutečních obřadech a ve svém kultu mrtvých vysílání této blahodárné pomoci. Jakou posilou jsou modlitby, symboly a náboženské obřady umírajícímu a pak zemřelému, to nevědí ani ti, který mocný a vznešený instinkt pudí, třeba byli indiferentními, skeptiky, ano i ateisty - aby prokázali úctu zesnulým. Vidíme je, jak s patrným porušením svých zvyklostí a pod záminkou pohřbu nebo smutečního obřadu se znovu hrnou do chrámů, které již dávno opustili. Starý návyk, řeknou si, a oběť přinesená slušnosti; ale jaký tajný vliv je nutí, aby se podrobili rozmaru návyku, ohledům konvencí, z nichž se dovedou za jiných okolností bez rozpaků vymanit? Uvažovali o tom? Smuteční obřad je důmyslnou orchestrací bolesti přátel a příbuzných, která vyznívá v koncert hlasitých stonů a tichých vzdechů. Ve 12. kapitole jsme vyložili esoterismus jistých vášní, zejména neodůvodněného strachu a 1
Analogie by byla ještě exaktnější, kdyby byl srovnán záhrobní stav duše s jejím stavem v době mezi pádem a inkarnací. (Viz kap. 12.) 197
sadického instinktu, nechávajíce zároveň tušit prozřetelnostní úlohu slz prolitých nad rakví. Každá intenzivní vášeň duše se projevuje při svém paroxysmu vzdáním se nevědomé vůle1 v řízení života. Tehdy, jakmile povolí svírající pouta okultního organismu, uniká proudem z nádrže volní nervové síly tato vzácná tekutina. Život na tom stupni dokonalosti, jehož dosah u člověka není tedy rozšířen bez přirozeného určení nebo bez bezprostředního upotřebení; tolik samostatných nebo cizopasných bytostí po něm nenasytně dychtí! Životem, magický to nápoj, propůjčuje dokonce zdání nesmrtelnosti oněm nestálým lemurům, kteří zalidňují nimbus a jsou jen rouháním příštího slova, lží jsoucnosti, která je hotova sama sebe klamat. Tím spíše bude tento elixír posilou oněm bytostem, které nejsou tak nízké a stojí na význačném stupni evolučního žebříku! Fluidická hemoragie pasionálního původu se nejčastěji obrací na prospěch elementárů (jako v případě nerozumného strachu), nebo slouží k výživě larev (jako v případě žárlivosti). Ale aby využitkoval ony hrůzy beznaděje, které bývají důsledkem ztráty milované bytosti, zakročuje prozřetelnostní zákon a vyhražuje tento oživující proud ve prospěch zemřelého; a ona dynamická podpora, o níž jsme již mluvili, která posiluje duši v očistci v nejkrutější záhrobní zkoušce - poslední tribut země dítěti, které z ní právě prchá - není jiného původu. Tážete-li se, jaký interkosmický dopravní prostředek se hodí k přenášení této síly takto uvolněné; tážete-li se, jaký kanál ji pojme do svých hrází a povede ji až k nebožtíkovi, který z ní bude pít, odpovíme: je to ona sympatická a tajná afinita, která pojí všechny květy z téže mízy. Afinita je tak reelní, že, abychom pravdu řekli, ona jediná dovede vysvětlit velmi podivný a častý zjev hromadných úmrtí, který zaráží učence; naivnost lidu však pochopila jeho okultní smysl a vyjádřila a posvětila jej rčením: mrtví se volají! * * * Je něco častějšího a zároveň dojemnějšího, než když vidíme rodinu, jak vzkvétá dvacet i více let, chráněna nejen před katastrofou, nýbrž i před sebemenší nepřízní osudu, a vzrůstá narozeními, aniž by se umenšovala úmrtími, aniž by při každoročním sčítání jediný z jejích členů scházel! Konečně po dlouhém zápase jeden z nich podlehne a bývá to nejčastěji děd. Tak jako dub pod sekerou dlouho udatně vzdoroval návalům neduhu, který ho konečně zdolá. - I padne - a přízrak smrti se již nepřestává vznášet nad rodinným krbem a v několika měsících jedna za druhou, tolik rakví se řadí k sobě v hrobce, kolik kolébek přibývalo v příbytku. Mnohdy stihne nákaza i vedlejší větve... Řekl bys, že neviditelný řetěz sepjal všechny tyto příbuzné a že jeden z nich propadnuv se, strhl za sebou všechny ostatní. Je až příliš pravdivé, že tento řetěz existuje. Lid při volbě svého mínění vybírá raději méně složité, i má za to, že první odcházející dal ostatním znamení, aby ho následovali: mrtví se volají. Oba tyto pojmy, rodinná solidarita a dynamická převratitelnost pojící inkarnované s těmi, kteří právě unikli z vězení těla, byly dokonale známy a prakticky využity v chrámech antické moudrosti. Na těchto okultních základech byla vystavěna na všech stranách monumentální stavba potvrzení nesmrtelného života ve smrti samé, zaslíbení šťastné věčnosti v čase. Bylo to náboženství pohřebiště, tak slavné v Egyptě a v Asýrii, kult předků, dosud tak silný v celém Dálném Východě, který dali v minulém století dominikánští misionáři proskribovat římskou církví jako bezbožný a pověrečný. Obratnější misionáři Ježíšovy společnosti od dávných dob již trpěli tento ceremoniál u svých katechumenů; takže Číňané, pro něž je tento kult předků vším, řízením těchto otců, hojně přijímali víru v Krista, v němž se domnívali spatřovat nového Buddhu. Avšak bratří kazatelé, žárlící na úspěch svých světských soků, objednali v Římě odsuzující bulu proti tomuto jezuitskému postupu2 zdroj obrácení na víru náhle vyschl a od toho dne je veta po katolicismu na Dálném Východě. Dnes, kdy zjevné nepřátelství mezi vědou a vírou způsobilo, zdá se, jakoby rozkol v nedílné 1
Dobře víme, že vůle individua, vědomá, působí-li ve sféře inteligence nebo rozumu, již není, působíli v mezích pasionální psýchy nebo v oboru jejího instinktu. A mocnost, která rozkazuje astrálnímu tělu a skrze ně gangliovému systému a jeho zásobám nervové síly, to je nevědomá vůle, to jest vůle, která v nás chce, aniž bychom si byli vědomi tohoto chtění, a přestává v nás chtít, aniž bychom dovedli nechtít. Umění osvětlit tuto temnou část vůle tvoří jedno z nejhlubších arkán magie. Pověděli jsme o něm něco - avšak diskrétními slovy - v kap. 11 tohoto díla. 2 Tento spor mezi spirituálními dědici sv. Dominika a sv. Ignáce z Loyoly trvá již sto let. Papež Benedikt XIV. vyslovil v minulém století definitivní odstoupení jezuitské metody v Číně. 198
pravdě, který se jeví v antinomii dvou kontradiktorických aspektů, je nesnadné poznat, jak dalece se kdysi v podzemních svatyních esoterismu prováděla přísná vědecká kontrola za účelem víry a náboženské nauky; tehdy si experimentální pozitivismus a mystická intuice neodporovaly, nýbrž závodily spolu o objev a vzájemné posvěcení pravdy.1 Naši současníci si stěží dovedou představit, jaké pásky bezprostředního spojení dovedli napjat antičtí kněží mezi oběma břehy života, mezi rubem a lícem kosmogonické substance, a jaké hierarchické styky, přísné a nepopiratelné, udržovali s dušemi již zbavenými tělesných pout. Obcování s antichtonickým nebem, nebo dokonce se sluneční tvrzí oslavených duší, je zapovězeno těm lidem, jejichž osobnost, omezena na nižší pasionální pásma a instinktivní psýchy musí důsledkem toho při smrti zaniknout, jak jsme již výše pověděli. Ale jsou lidé, kteří ovládají své tělo z dost velké výše, takže se mohou udržet s plným vědomím a aktivitou ve spirituálním pásmu své bytosti. Tito mohou navázat styk s dušemi, jež vítězně přestály smrt. To byl učený a hieratický základ slavného kultu předků, kdežto náboženství manů v Římě bylo již jeho pouhým pokaženým zbytkem, pouhou téměř mechanickou vzpomínkou a dnešní anarchický spiritualismus je dokonce jeho ubohým padělkem a směšnou karikaturou.2 Avšak již v oněch dávných dobách, kdy vysoká a božská magie byla ještě duší kněžstva, adepti goëtie v postranních temnotách parodovali theurgy svatyně. Čím jasněji a čistěji září světlo, tím temnější a určitější stín vrhají předměty, které osvětluje svými paprsky. Vyšedše z posvátného okršku mění se okultní pravdy téměř vždycky v ponižující pověry; a vznešené obřady se zvrhají v podvratné, dvojsmyslné a mnohdy i ohyzdné praktiky. A jestliže i v moderním katolicismu, z něhož je esoterismus vyloučen, nebylo možno přes všeobecnou znalost tajemství pozorovat tutéž pověrečnou materializaci, je to jen důsledek lidské nedokonalosti a - dodali bychom - jediná vada esoterické metody... Charakteristickým znakem náboženských forem takto překroucených následkem jejich odrazu do méně čistého prostředí je to, že jsou neobyčejně zkarikovány. Vysoká psychurgie se omezovala na to, že světila bolest příbuzných a přátel, aby ve prospěch zemřelého užila tohoto příspěvku nervové síly, která je pro něj tak užitečná. Čarodějství však chce učinit více. Adepti černé magie, chtějíce zdvojnásobit výron dynamismu, přišli na myšlenku připojit k morálnímu hoři fyzickou bolest a k slzám přimísit krev. Přikazovali příbuzným, aby oplakávajíce mrtvé zbodali ranami celé své tělo. Surová praktika, kterou potom někteří kněží přijali za svou a která se stala v Malé Asii dost obvyklou v Mojžíšových dobách, neboť Mojžíš ji musil ve svém Zákoně výslovně zavrhnout. Neučiníte bodnutí pro duši (zemřelou) na svém těle, stigmatizovaná znamení (tetování) neučiníte na sobě: já Ihoah! (Leviticus, kap. XIX., verš 28.) Ostervaldova Bible ve shodě se všemi esoterickými překlady vykládá tento verš takto: „Neučiníte bodnutí na svém těle pro mrtvého a nevyryjete znamení na sobě: já jsem Věčný!“ Pan S. Cahen, autor dobrého doslovného překladu Bible, překládá ono slovo, které Osterwald přeložil slovem „mrtvý“ a které jsme my pokládali za nutné přeložit slovem „duše“, neboť to je vpravdě esoterický smysl slůvka Nefeš.3 Avšak i kdybychom připustili smysl ověřený překladateli,
1
Je ostatně pravda, že experimentální pozitivismus hierofantů znal ještě jiná kritéria než pozitivní věda našich současných učenců a dovedl rozšířit své výzkumné pole. 2 Potkají se dva spiritisté. - „Co je nového, drahý příteli, od té doby, co jsem měl potěšení vás vidět při evokaci matky Moreau a abbého X.? - Nic zvláštního, leda snad to, že mi zemřela teta. - Ach, ona je mrtva? Není možná! - Můj Bože, mrtva a pochována. - Avšak ostatně má se dobře? - Zcela dobře, děkuji vám. Navštěvuje mne každý čtvrtek. - Ach, to je váš den k přijímání návštěv? - Pouze pro mrtvé; živé přijímám v pondělí.“ (Le Siécle, čís. z 15. července 1853.) Tento spiritistický vtip žurnalisty téměř není nadsázka; známe spiritisty, kteří mluví právě tak docela vážně. 3 Hierogramem NePHeš rozumí Mojžíš téměř vždy duši v její trojí povaze a v souhrnu jejích výkonů. (Viz F. d‘Olivet: Langue hebr. r. sv. II., str. 51-53) Kabalisté však rozumí tímto slovem zvláště astrální tělo a plastickou schopnost, která je mu substraktem: zkrátka fluidický život duše na rozdíl od života 199
naše téze by tím neutrpěla. Pan Cahen píše v poznámce, že východní národy, ba i Římané měli ve zvyku bodat se při pohřbech příbuzných na různých místech těla. Tento zvyk (dodává) dosud trvá u Arabů... V Jeremiášovi vidíme, že tento zákaz byl u Židů špatně zachováván (viz Jeremiáš, kap. XVI., verš 6, kap. XLVII. verš 5, atd.)1 Tetování či stigmata, která Leviticus také zapovídá, jsou magicky čímsi více než pouhým bodnutím. Symbolizují totiž evokaci neviditelných a sankcionují pakt s těmito mocnostmi nezrušitelným zápisem evokačního hieroglyfu na samém evokátorově těle. Ne bez důvodu zakazoval Mojžíš tyto nesprávné rity, které prospívají mnohem více larvám, než kterékoli jiné třídě neviditelných. Podobné scény astrálního opojení a astrální divokosti jsou nejen škodlivé účastníkům, neboť rozmnožují v jejich prostředí cizopasné larvy a přitahují bludné lemury, skýtajíce jim krvavý kvas, nýbrž tyto praktiky lze pokládat přímo za záhubné i pro duši v očistci, neboť k ní přitéká proud orgiackého fluidu, nasycený zločinnými, slepými a brutálními larvami. Vykonávat krvavé obřady nad otevřeným hrobem znamená svádět duši, dosud vězící v poutech mrtvoly, k tomu, aby tato pouta nepřetrhávala; znamená to podávat jí ohavnou číši vampyrismu. V předcházejícím dílu jsme se zabývali otázkou upírů, takže se nemusíme šířit o mrzkostech tohoto pohrobního hříchu, který je naštěstí dost řídký, ačkoliv vykazuje několik náležitě ověřených případů. Právem se můžeme domnívat, že čtenář je dostatečně poučen o této otázce, kromě toho spisy C. F. de Schertze2 „Magia posthuma“ a P. dona Calmeta3 „Traité sur les apparitions des Esprits et Vampirs“ obsahují množství vypravování, na něž čtenáře odkazujeme. Zvláště v minulém století rozezvučela otázka vampyrismu vznesená s velkým hlukem a různě řešená trojí ozvěnou Evropy: učenou, filosofickou a náboženskou; avšak tato vražedná strašidla byla známa ve všech dobách pod jménem vlkodlaci, strygy, gholové a lamie.4 Tyto poslednější názvy se dávají jednou krvavým strašidlům5 a jindy opět oněm obludám s lidskou tváří, které hladovící a zároveň chlípné znesvěcují hroby a slaví tu - jako spolustolovníci červů a havranů - šílené agapy hniloby a němé orgie smrti. Tato dvojí zvrhlost, která i dnes, jak známo, není bez příkladů, náleží spíše do mentální patologie než do okultismu ve vlastním smyslu. Nebudeme se u ní zastavovat. Také vampyrismus, opravdová pohrobní choroba, dědičná a mnohdy i epidemická, by vlastně náležel do medicíny; spadá však v první řadě do mágovy kompetence. Ostatně věda jako obyčejně popírá a uchyluje se, chtějíc vysvětlit tato fakta, ověřená jen očitými svědky k nekonečně komplikované rekonstrukci vzájemných halucinací a současných delirií. Dr. Calmeil, který chtěje definovat příčinu jiných, dle jeho zdání čistě subjektivních fenoménů, mluvil nedávno o hysterodémonopatických poruchách, vytáhl tentokrát ze svého kejklířského vaku slůvko právě tak jasné jako rozhodné, totiž spektropatie.6 To je překrásné, milá vědo! Vražedné strašidlo se zajisté zjevuje svým obětem v astrálním těle, poněvadž vniká do příbytků při zavřených dveřích a oknech a náhle mizí tak, jak se objevilo. Zabíjí při druhé nebo třetí návštěvě, mnohdy i při jediné všechny živé bytosti, které napadlo. Vyčerpává je odnímajíc jim jejich vitalitu pasionálního; RUAH a života spirituálního NešaMaH. Na tento smysl je třeba poukázat při stanovisku, které zaujímáme. 1 La Bible, traduction nouvelle avec hebreu en regard od Cohena, ředitele izraelské školy v Paříži. (Paris, 1.832, in 8, sv. III. str. 89.) 2 Olomouc 1706, in 8°. 3 Paris 1751, 2. sv. in 12°. 4 Pausanias, jejž cituje de Mirville (Des Esprits et de leur manifestations diverses, sv. IV., str. 392) na ustavení krétského zákona, které nařizovalo: „spálit mrtvoly, které vycházejí ze svých hrobů, aby se vracely do svých rodin, a prorazit jim hlavu hřebem“. Staří tedy nejen, že vampyrismus znali, nýbrž praktikovali proti němu již také prostředky, které pak byly užívány v Řecku, na Moravě, v Polsku, v Uhrách, aby bylo zamezeno řádění této metly. 5 Často nazývají okultisté upírem v širším smyslu fluidické cizopasné bytosti, které jsou stálejší než vlastní larvy a žijí na útraty individua, které je ochotno je živit. V tomto smyslu jsme mluvili v kap. 11 o žravých upírech. 6 Calmeil: De la Folie, Paris 1845, 2. sv. sv. II. inf. 200
jakýmsi fluidickým sáním. Bylo by zbytečné, abychom se dovolávali analogie, srovnávajíce tento případ s dynamospirituálními tajemstvími, kterých jsme se dotkli v kapitole 12,1 jakož i s hádankou lykanthropie, k níž přistoupíme v kapitole 14 nadepsané Magie transmutací. Upír se také odvážně pouští do domácích zvířat. Z lidí napadává ty, s nimiž žil ve společné domácnosti, zejména příbuzné. Jistá tradice, které lze ostatně odporovat, tvrdí, že bytosti usmrcené polibkem upíra se stávají také upíry. Mrtvola často nejeví žádné známky násilí. Nicméně uvádějí se také případy, kde upír způsobil poranění na krku oběti a hned se napil její krve. Dr. Calmeil píše: „Mezi upíry, kterým dal hrabě de Cabréras roku 1728 useknout hlavu, byl také muž zemřelý před více než třiceti lety, který třikrát strašil ve svém vlastním domě v hodinu spánku a sál krev v prvním případě z krku svého bratra, v druhém případě z krku jednoho ze svých synů a ve třetím z krku jednoho čeledína; všichni tři byli okamžitě mrtvi. Třetího upíra dal spálit. Tento upír byl více než 16 let pochován v zemi a vysál krev a způsobil smrt svých dvou synů.“2 Tato fakta jsou spolehlivá, zjištěná četnými protokoly a listinami. Co shodného lze pozorovat při exhumaci mrtvol osob podezřelých z vampyrismu, jsme podrobně pověděli v prvním dílu Hada Genese. Okultní odůvodnění těchto anormálních fenoménů čtenář zajisté již tuší... Jak nepřekvapuje, že R. P. Calmet, který netušil kabalistickou teorii o astrálním těle, žasne nad zachovalostí a vegetativním životem těchto náležitě pohřbených mrtvol. Praví doslovně: „Hlavní nesnáz, která mne zaráží, nespočívá v tom, že nemohu vysvětlit, jak vycházejí ze svých hrobů, nýbrž v tom, jak se tam vracejí. Vždyť se přece nezdá, že by odstranili hlínu a pak ji opět uvedli do původního stavu. Jak to, že se zdá, že jsou oděni svým šatem, že chodí, přicházejí, jedí? Je-li tomu tak, proč se vracejí do svých hrobů? Proč nezůstanou mezi živými? Proč sají krev svých příbuzných? Proč znepokojují a obtěžují osoby, které jim mají být drahé a které jim neublížily? Je-li to vše pouze výmyslem těch, kteří jsou jimi sužováni, odkud to, že se upíři nalézají ve svých hrobech bez poruchy, plni krve, pružní a ohební, že mají zablácené nohy druhý den po tom, co běhali a děsili lidi ze sousedství, a že nic takového nepozorujeme na ostatních mrtvolách pochovaných na stejném hřbitově? Odkud to, že již nestraší a neznepokojují, když byli spáleni nebo naraženi na kůl? Je to opět jen imaginace živých a jejich předsudky, které je uspokojují, když tyto exekuce byly vykonány? Odkud to, že tyto steny se tak často neopakují v našich zemích, že se nelze vzdát těchto předsudků a že denní zkušenost, místo aby je zničila, je spíše rozmnožuje a posiluje?“3 Je vidět, že co se týká reality těchto fenoménů, shoduje se onen učený benediktin, který žil před více než sto lety, s teoriemi takových učenců jako je dr. Calmeil, kteří spatřují ve vampyrických bytostech pouze oběti chorobné imaginace. Nauka, kterou jsme nastínili dříve (Chrám Satanův), řeší většinu nesnází, jichž se děsí logika dobrého Otce.4 Záhrobní vražedník není mrtvolou, kterou na čas galvanizovala obludná žízeň po lidské krvi a která se pak vrací do hrobu, aby vystřízlivěla z tohoto krvavého kvasu, jako opilec ze svého vína. Nikoli, toto strašidlo je anticipovaným elementálem, duší zemřelého, která těkajíc ve svém siderálním těle okolo svých pozůstatků, nechce přetrhnout ono fluidické pupeční pouto, vážící je k mrtvole, jejíž vegetativní vitalitu udržuje a zadržuje molekulární rozklad výjimečným jevem hyperfyzického vyživování. Ale aby mohla být živena smrt, je třeba vyčerpat a zničit život. Nehmatatelný zločinec se vloudí mezi živé a děsí je, aby se zmocnil vitálního fluidu exteriorizovaného následkem hrůzy; tento fluid pak sděluje mrtvole, na níž je vázána jeho existence. Představte si chobotnici, která číhá v podmořské 1
Viz kap. 12: srovnej také naši teorii o larvách v kap. 9. Calmeil: De la Folie. sv. II. str. 452. 3 Don Calmet & Traité des apparitions et des vampires. Sv. II., str. 211-212. 4 Jediná podrobnost se zdá odporovat této nauce, totiž bláto, jímž se nohy mrtvoly zdály být potřísněny a které svědčilo o jeho extrasepulkárním exodu ve skutečném těle. Neodvážíme se v tomto předpokládat zpětné přenášení z fantomu na mrtvotu bylo by to v tomto případě nepravděpodobné. Avšak přesto, že je zcela možné v podobném případě pokládat za bláto nějaké jiné poskvrnění, jímž dále se zabývat budiž nám prominuto (čistota nebyla tehdy zvykem zvláště u nižších tříd), snad se zablácení bot uvádí pro větší znamenitost nebo větší pravděpodobnost hypotézy tou dobou oblíbené. Jako se přímo vnucuje vlastní fakt, ověřený tolika svědky a sankcionovaný místními úřady, tak se také zdá být přípustné, že tradice vetkala nějakou fantastickou podrobnost do pásma původního vypravování. 2
201
jeskyni, vystrkujíc ven svých osm chapadel vyzbrojených sosáky. Tak i vražedná mrtvola je v hrobě, kdežto vzdušná strašidla bloudí kolem: ...tumulum circumvolat umbra! Hle, tajemství vampyrické bloudivosti, v celé její ohavné nečistotě! Intuice lidu to odedávna tušila, proto bylo zvykem v Řecku i jinde zarážet na hrobě upírů meče hrotem vzhůru, když jim dříve byla uťata hlava nebo srdce probodeno oštěpem. Snad nějaký mág odhalil činnost této praktiky... Turnefort byl na Mykoně (ostrov v Kykladech) velmi nedůvěřivým svědkem této podivné ceremonie, o níž vypravuje ve svých „Voyages“. Je známo, že kovové hroty mají moc ničit fantomy, protože rozptylují každý fluidický shluk. Sají a rozkládají živoucí elektřinu anormálně nahromaděnou. Meče na hrobě upírů tedy slouží k tomu, aby přetnuly ono pouto, které váže k mrtvole bloudivou bytost zemřelého strženou již do Hekatiny propasti. Zde v těchto vnitřních temnotách, o nichž mluví Písmo, povede duše pravděpodobně dále svůj bídný život v podobě elementára, zbloudivšího z cesty světla, a bude očekávat okamžik, kdy se stane legionářem stínu, zvrhlým démonem. * * * Jules Lermina ve svém „Životním elixíru“ úchvatně zdramatizoval hypotézu o anticipovaném upíru. Představte si starce, který přes svůj vysoký věk nalezl tajemství ustavičného udržování nervových zásob tím, že si stále asimiluje síly vyrobené jinými organismy. Od dětí, které jsou v periodě svého růstu nezbytně opatřeny přebytečnou životní mízou, si neblahý hrdina tohoto románu vypůjčuje fluid nesmrtelného mládí. Ačkoli je Lerminovo vypravování pouhou smyšlenkou, přece se jeho hypotéza opírá o zvláštní, velmi důkladnou teorii, jejíž vyjádření si zde vypůjčíme: „Upírovo vyznání zní: Slyšte mne! V člověku jsou tři různé periody. Perioda vyzařování od dětství až k nejzazším mezím jinošství, druhá perioda spotřebování, která sahá až do konce mužného věku a pak třetí perioda přeměny, totiž stáří, které končí smrtí. Z živého organismu, zvláště z člověka, který je až dosud jeho nejúplnějším projevem, uchází v této první periodě hojný přebytek vitality. Dítě absorbuje více vitálního fluidu, než spotřebuje, a tedy z celé jeho bytosti vyzařuje přebytečná síla. V druhé periodě spotřebuje tolik, kolik absorbuje; to je rovnováha sil. Ve stáří je tato rovnováha porušena; resorbce je menší než spotřeba, vitální výdej větší než příjem a odtud slabost a z ní smrt. Nyní, za nynějšího stavu vědy se vám zdá být nemožné, že by člověk, stařec, mohl zlomit tyto přírodní zákony a zvláštními praktikami krást například dítěti tyto nadbytečné vitální výrony, ba dokonce jakousi endosmosou přitáhnout k sobě celý fluid, jehož vnější část by sloužila k jeho bezprostřední potřebě? A přece je to pravda, ano já jsem vrahem, neboť 40 let provádím jakožto nový Iásón ustavičné zmlazování sebe. Ano, já zabíjel děti, avšak nikoli tak, jak by se ignoranti mohli domnívat, nebo jak to šíleně vymyslel Jean-Henri Cohausen ve svém »Hermippus redivivus«, totiž absorbováním vzduchu, který vychází z plic dítěte, ani na způsob legendárních vlkodlaků, vysáváním krve... nikoliv - nýbrž přitahováním vitálního fluidu, který hojně prchá z jejich organismu. Ach, kdybyste měli odvahu zůstat pouze při tom! Avšak přiznávám se vám, není tak hlubokého, tak přitažlivého a šíleně šťastného opojení jako toto! Když do vychladlých údů vniká tento teplý a oživující fluid, když se napájení dokonává vnikáním do pórů a rozléváním se do všech orgánů, je to neslýchaná rozkoš, úplná, absolutní! Je to pocit vzkříšení kdyby totiž mrtvola mohla znovu ožít. Stále jsem si říkal: Zastav se, zastav se přece! a celá má bytost stále pokračovala v pití těchto fluidů... A já zabíjel, já vraždil!... nenechávaje žízeň - přes všechny výčitky - ani jedenkrát neukojenou! Prsty a obzvláště pohledem se provádí toto přitahování, jež způsobuje u oběti pocit odevzdání se, pocit nikoliv bolestivý, nýbrž rozkošně opojivý... Mluvil, mluvil stále ten bídný stařec a v jeho hlase, v jeho gestu, v jeho pohledu bylo cosi jako rozkoš spasmatu.“1 To je anticipovaný vampyrismus, opravdu praktický, který udržuje život a nikoli smrt. Několik čarodějů si sdělilo toto tajemství, jak o tom svědčí tradice úmyslně přioděná nejapnou a fantastickou 1
Initiation, II. ročník. Sv. II., Str. 263-265. 202
formou, kterou sebral Cohausen, autor Lerminou citovaný.1 V hypotéze, která byla v „Životním elixíru“ vylíčena, není nic, co by zaráželo ducha, leda že by byla hnána do krajnosti, a nikdo se nebude divit, řekneme-li, že to, co černý mág může páchat v tomto oboru okultního magnetismu, se neomezuje na tyto praktiky. Ale vraťme se ke smrti a nesmrtelnosti. V tuto chvíli, velebíce kult předků, jehož obřady odpovídaly esoterně nejhlubším arkánům svatyně, jsme se opomenuli zabývat problémem, právě tak slavným jako složitým; totiž nekromancií. Jen nepřímo jsme se již dotkli této otázky z mnohé stránky a vyhradili jsme si podat teprve zde zcela střízlivě její projev. Neočekávejte, že budeme vypočítávat evokační obřady a prostředky, kterých se ještě dnes užívá, nebo kterých bylo užíváno v dobách dřívějších. Uvedli jsme již jistý jejich počet, a popsali jsme některé z nich v tomto díle. Co se týká ostatního, stačí to, a Klíč černé magie nemůže být rituálem. My vysvětlujeme, ale nepředpisujeme... Co je nekromancie? Kam vedou její praktiky? Obyčejně bývá definována jako umění vyvolávat mrtvé. Při této záhadné formuli je možné veliké nedorozumnění. Mrtví! Co tím vlastně rozumíme? Viděli jsme, že psychická bytost, odloživši svůj organismus, se rozpadá více méně rychle. Jakožto elementár v sobě shrnuje všechny principy, které přežily její tělo; avšak po přechodném pobytu v propasti Hekaty skutečná duše, sídlo pravé osobnosti, odhazuje nečistou přítěž nepravé osobnosti a odchází do Antichtony (čili spirituální země), k otcům své rasy. Odtud zůstává v atmosféře planety jen stín, čili odstraněný astrální obal, který propadává ponenáhlé a postupné zkáze. Neboť fosforeskující přízrak nižší vitality, který se nevzdaluje od tělesné mrtvoly, se již rozpadl spolu s ní. V čem tedy záleží onen mrtvý, kterého se nekromantické umění honosí evokovat? Odpovídá antichtonická duše na evokaci? Téměř nikdy. Může se elementár manifestovat? Někdy. - Může se zjevit stín, reaguje-li se na něho? Zřídka. Bytosti, které se objevují při obyčejných nekromantických pokusech, jsou lidské rase naprosto cizí.
1
Hermippus redivivus ou le triomphe du sage sur la vieillese et le tombeau, podávající metodu k prodloužení života a zdraví člověka; přeloženo z angličtiny podle doktora Cohausena od Platea. Brussel 1789, in 8°. Pro zajímavost opisujeme recept, který lze číst na str. 129-130, II. díl. Hermippa: Připravte malý, dobře uzavřený pokojík a postavte do něho pět lůžek, každé pro jednu osobu. V těchto pěti lůžkách nechte spát pět malých dívek, méně než třináctiletých, dobré tělesné konstituce. Zjara se vyvrtá díra do zdi tohoto pokojíka a skrze ni se prostrčí hrdlo křivule, jejíž vnější skleněné tělo bude vystaveno chladu venkovského vzduchu. Je pochopitelné, že až se tento pokojík naplní dechem a hmotou vydechovanou těmito dívkami, budou páry ustavičně vcházet z hrdla křivule do jejího těla, kde se chladem okolního vzduchu zhustí ve velmi jasnou tekutinu, to jest v tinkturu velmi podivuhodné účinnosti, kterou je možno zcela právem nazvat Elixirem vitae... Tato formule biologické alchymie se zdá být, jak zajisté připustíte, dost nevinným vampyrismem. Rádi věříme, že tekutina, která z toho vznikne, je více posilující než lákavá avšak její účinnost jako životního elixíru je třeba teprve dokázat. Formule životního elixíru po mnohá století znepokojovala badatele a Hermovi žáci věnovali svoje namáhavá úsilí jednak na hledání kamene mudrců, a jednak na pátrání po univerzálním léku. Staří adepti nikdy neznali životní elixír tak, jak si to představuje lid podle legendy. Nic na světě nemůže propůjčit nesmrtelnost tělu, které se skládá z hmoty podléhající tlení; je možno jenom zdržet jeho rozklad, obrozovat organismus astrálním světlem, které koncentruje své síly v pitelném zlatu (aurum potabile) spagyriků. Univerzální lék činil v rukou Paracelsa a rosenkruciánů pravé zázraky a Cagliostro měl - smíme-li věřit úctyhodným svědectvím - elixír života, „který vracel starcům bujarost a svěžest mládí. Základem tohoto elixíru bylo malvazské víno, destilát semene jistých zvířat a šťávy z určitých bylin. Recept máme, je však pochopitelné, proč jej musíme skrývat.“ (Dogme de la Haute Magie, str. 287.) Srovnej: Histoire des personnes, qui ont vécu plusiers siecles et qui ont rajeuni avec le secret du rajeunissement, tiré d‘Arnold de Villeneuve, od de Longueville-Harcoueta, Paříž a Brussel 1716, in 12°. 203
* * * Nebylo tomu tak vždy. Poměry se změnily. Jistá výjimka platí ohledně nekromancie obvyklé u kněží starého světa, kterou by bylo možno nazvat ortodoxní nekromancií, neboť se zakládala na hierarchické gnosi záhrobních etap a byla integrující částí vědecké a náboženské syntézy, která snoubila zemi s nebem. Nazvali jsme ji kultem předků... V unitářských náboženstvích pojila zářnou Antichtonu se zemí zkoušek a objektivity páskou ustavičně napjatou od líce k rubu kosmogenické podstaty. Tehdy byly styky pravidelné a snadné a nebyly navazovány jenom výjimečně a úsilím několika izolovaných iniciativ. Když evokovaný předek neprojevil svou skutečnou přítomnost, mohl alespoň dát zprostředkujícímu sympatickému řetězu ukázat svou slávu ve vypůjčené podobě - jako je například astrální obraz jím vitalizovaný a vždy poslušný jeho vzdálené vůle. Udržely se takové theurgické styky do našich dnů u východních národů, kteří tak jako Indové a Číňané zbožně uchovali tradici starověkého svazku a dosud praktikují kult předků se zbožnou úzkostlivostí? Nemůžeme to říci. V těchto končinách Asie se udržuje živý esoterismus dogmatu i kultu ve stínu adaptačních bratrstev a není pochybností, že řetěz interkosmického spojení je dosud v činnosti pro tyto zasvěcence. Je však nesnadné věřit, do jaké míry u rodinných krbů, kde původně stál evokační oltář předků, porušily pokažení a zvyk účinnost jejich kultu. Zde alespoň, i když bylo uvolněno toto thaumaturgické pouto, nebylo přece jen přetrženo. Mrtvá litera je jako popel, který pokrývá řeřavé uhlí a zakrývá, je, aniž by je uhasil; hrst dříví a závan větru stačí, aby byl vzkříšen a osvobozen živý plamen a vyšlehl... Právě tak se to má i s náboženstvím esoterní podstaty - nevyjímajíc ani ta, která úplně zapadla v materializaci symbolů; pod jejich korou dřímá duch, kterého toto nahromadění mrtvé litery nemohlo udusit. Všude, kde oficiální kněžstvo posvěcuje kult zemřelých, tam - třeba evokační a zázračná síla degenerovaných obřadů již zmizela - společenství lásky mezi živými a mrtvými zůstalo prozřetelně zabezpečeno. A kdyby se nedostávalo náboženského posvěcení, přece jen by nebyla zcela zničena veškerá solidarita. Zůstaly by kolektivní bytosti, tyto lidské syntézy, které shrnujíce ve své jednotě pozemské i nebeské duše, byly by posledním pojítkem mezi nebem a zemí. Avšak mezí těmito nucenými, temnými a skrytými styky a oněmi zjevnými, zářnými a svobodnými styky, které vysoká magie unitářských kněžstev dovedla navázat mezi tímto a. oním světem - se jeví týž kontrast jako mezi nevědomým a vědomým, instinktem a inteligencí. Evokační thaumaturgie starověkých chrámů se ostatně neomezovala na transfiguraci nekromantického umění pod rouškou obřadu předků. Prozíravost jejich mágů předbíhala i samu inkarnaci duší; oni zaklínali a veleli mluvit i oněm neviditelným, kteří v hlubině limbu očekávali příští existenci, ještě před pozemským životem, tak jako se také po tomto životě dotazovali osvobozených duší a nutili je, aby daly odpověď ze samého středu nebes, do nichž se dostali. Takto zrození a smrt střídavě prozrazovaly těmto privilegovaným lidského vědění arkána budoucnosti i minulosti. Na obou koncích života, v zdánlivém chaosu, který hraničí s hmotnými světy, dovedli tito mudrcové rozpoznat a zachytit onen řetěz, o němž mluví Homeros, řetěz účinků a příčin! Jestliže nás čtenář pozorně sledoval až na práh obou bran zrození a smrti, poznal zajisté v symbolické podobě nespoutaného přílivu a odlivu dva opačně analogické proudy duší, fyzického plození a spirituální emancipace. Jaký to bouřlivý vír! A připojíme-li dále k tomuto obrazu ještě onu velikou řeku, která podobna hadu Uroborovi obtéká planetu, a spojujíc stínový kužel Herebu se zářnou cestou Jonahu, valí ve svých polotemných, polozářných vlnách čekatele zrození a opozdilce nesmrtelnosti: Nemáme před sebou schéma samého chaosu? Nicméně tento chaos je jen zdánlivý, a mohl-li by jen někdo na okamžik být v omylu v této věci, pak jsme velmi špatně vyjádřili svou myšlenku: v tomto spletitém pohybu funguje skutečně podivuhodný dynamismus, řízený nezlomnými a přesnými zákony. Toto ideální divadlo připouští dvojí hledisko. Pozorováno zdola, v nespořádaném zevnějšku skutečné přírody, vyvolává obraz Malströmu, víru vznikajícího ze dvou proudů, avšak pohlíženo shora, z hlediska prozřetelnostní a přírodu upravující harmonie, připomíná emblematickou vidinu Bethelu: Jákob spatřil ve snách obrovský žebřík, po němž vlevo i vpravo sestupovali a vystupovali Hospodinovi andělé! Tak se jeví duchu ony vznešené pravdy, o nichž rozjímala, které praktikovala a do jisté míry i
204
řídila kněžstva integrálního esoterismu tehdy, když ještě vládla jednota ve své trojí afirmaci: intuitivní, experimentální a dogmatické. Antagonismus (tento hlodající červ) ještě nevnikl do krásného plodu poznání; duše skrytá pod různými vnějšími symboly vyjadřovala své vnitřní, nepomíjející, nezměnitelné světlo. Syntéza byla hotova, jednota kralovala. Je pochopitelné, že takové harmonie podporovaly možnost spojení jedné pláně s druhou, zvláště spojení Antichtony se zemí a obráceně. Nedivme se, že kult předků v těchto dobách, které znamenají jeho rozkvět a jeho štěstí, se ukázal být bohatší na theurgii než dnešek, aby zkameněv v materializaci svých dogmat a v úpadku svých ritů se změnil k nepoznání. Integrální esoterismus připouštěl díla, po nichž zůstala jenom vzpomínka v archivech degenerovaného kněžstva. Byl čas, kdy ruce velekněží rozdílely zázraky, jichž se za krátko bude dostávat jen odvážným iniciativám výjimečného adeptátu, nebo svatému úsilí samotářské mnišské víry. Kněží nejenom obětovali, oni též operovali. Že s vítěznými, ano i reintegrovanými dušemi byl tehdy hierarchicky udržován styk, který byl i kněžsky garantován, že často poselství, napomínající znamení, augurské hlasy, ano i zjevení předků přinášely pozemským sirotkům známky otecké záhrobní péče, zajatcům zajištění osvobození, k smrti předurčeným potvrzení nesmrtelnosti, je zcela nepochybné. Avšak co bylo pravidlem pro věky harmonie a hierarchické syntézy, není pravidlem pro doby duševní anarchie a antagonismu. Od pádu jednoty a - abychom mluvili po kabalisticku - po příchodu nečisté dvojice, nejsou již takové východy otevřeny k použití. Brány zrození a smrti, které se ochotně otevíraly výjimečným stykům mezi oběma světy, nekonají již ani svou obyčejnou povinnost s takovou pravidelností jako dříve: alespoň normální funkce inkarnace a pohrobního exodu procházejí mrtvým bodem, neprovádějí se již bez jistých zmatků. Zakusily zpětného působení oné pohromy. Kdyby se někdo tázal, proč se nám zdá, že je třeba tyto perturbace pokládat za následek roztržení vědecké a náboženské jednoty zde na zemi, bylo by snadné odpovědět. Postačí poukázat na to, že důsledkem tohoto roztržení byl také zánik oněch ženských svatyní, v nichž zasvěcenky poznávaly umění strhnout roušku z tváře lásky a rozkazem vědomé vůle a s pomocí prozřetelnosti korigovat onu osudnou volbu, kterou konají duše hledajíce rodiče přiměřené jejich temperamentu: bylo výsadou matek volat do života duše jimi vyvolené. - Co se pak týče smrti, pohrobní psychurgie (které předcházelo, jak směle dí Saint-Yves,1 působení na agónii), zabezpečovala vystěhovalce před nebezpečím cesty. Co zbylo z těch účinných ritů původního náboženství moudrosti? Již od dávných dob nemá lidstvo ani tušení o nerozlučných tajemstvích lásky, zrození a smrti. Je tedy nutno dát stranou tyto antické zázraky kultu předků. Jeho thaumaturgická nádhera již náleží minulosti... * * * Nyní náležejí praktiky nekromancie do černé magie. Dejme tomu, že operatér koná - jako například ithacký král2 - krvavé oběti, nebo že postupuje pomocí média po způsobu současných spiritistů. Pak evokace mrtvých se zdá být dílem temnot. Ba i podnik onoho mága, který znaje tajemství, snaží se v naprosté poctivosti svého srdce galvanizovat ceremoniál zaniklého kultu, je pokusem ne-li podezřelým, tedy jistě alespoň odvážným. Vyslovili jsme ostatně o této věci svoje mínění; bylo by zbytečné se k tomu vracet. Avšak neberouce zřetel na oslavené duše, které obyčejně nebývají poslušny zaklínání nekromanta, přehlédněme stručně ony bytosti, které bývají činny při různých manifestacích. Rozumí se samo sebou, že předem vylučujeme čistě subjektivní halucinace, jichž spolehlivým kritériem, které je ostatně nebezpečné používat, je zkoušení kovovými hroty.3 Jsou-li tyto fenomény objektivně skutečné, vystupují v nich v devíti desetinách případů larvy, utvářené podle kadlubu lidské myšlenky, nebo mystifikující elementálové, nebo konečně astrální obrazy, které přitahuje a uvádí do pohybu vědomá nebo nevědomá vůle. Provádí-li se evokace v magnetické sféře kolektivní bytosti, mohou se zjevit všichni lemurové, kteří se evokují v její pohyblivé duši, nebo kteří se tísní v obvodu sympatického řetězu, jehož vůdčím egregorem je tato 1
Testament lyr., la Mort Srovnej: Chrám Satanův 3 Viz kap. 9. 2
205
bytost. Může se také stát, ovšem zřídka, že elementárové stínového kužele čili zlí démoni nižší astrální oblasti se učiní viditelnými, projeví svou původní osobnost a vlastní vůli; avšak ať již evokovány odpověděly slovu touhy nebo lidské vůle, či se lživě ohlásily v podobě nějaké jiné duše vzdorující zaklínání, vždy se vydává zaklínač nebo médium v největším nebezpečí. Jsouce nekonečně žádostivy objektivizace, přidrží se tyto druhy neviditelných oné osoby, která je naneštěstí přitáhla do své atmosféry: stále se vrací k onomu medijnímu nebo krvavému zdroji, z něhož se jedenkrát napily, a jestliže se tato studna krve nebo fluida zdá vyčerpána, nebudou se zdráhat ji znovu otevřít. V jistých výjimečných případech se mohou i živé duše, vystoupivše v astrálním těle, zhustit v nimbu materializačního média.1 Konečně stín zemřelého, zmírající astrální slupka, je schopen se projevit; jsa dočasně ovlivňován vůlí zaklínače, živen psychickou silou média, dynamizován touhou a láskou přítomných osob stejně smýšlejících, objeví se jako slabý odlesk osoby, jejímž siderálním obalem kdysi byl. Co se týče elektrovitálního fantomu, fosforescence neurčitě připomínající obrysy člověka, ukazuje se nahodile v sousedství hrobu první dny po pohřbení tělesné schránky, nemůže se však od něho vzdálit. Tento přízrak je ostatně naprosto neschopen projevit sebemenší odlesk intelektu nebo paměti, ba ani instinktu. Je to mrtvé seskupení molekul, jež vydává matnou záři... Konečně je možné za neobyčejně vzácných okolností, že i některá nebeská duše, mající dočasné poslání, které buď sama na sebe vzala, nebo přijala - si vyvolí médium, s jehož osobou zůstává spojena po dobu své manifestace. Avšak toto mystérium nemá nic společného s nekromancií. Čtenáři snad očekávali, že v této kapitole naleznou komentáře k problému metempsychózy, který byl tak slavný v mystických faktech starověku. Ale připustíte, že tato arkána náležejí výhradně 1
To nám bude záminkou, abychom zde podali ze zajímavého díla Yvelinga Ram Bauda (Force psychique) velmi zajímavé podrobnosti týkající se M. Englintona, neobyčejného média naší doby. Čtenář se zajisté pamatuje, že jsme jmenovali tuto osobnost, když jsme mluvili o levitační seanci na ruském dvoře (srovnej kap. IV.): „Hle, jakým způsobem postupuje toto proslulé materializační médium. Aby mohlo operovat, vyžaduje především pološero. Stáhneme plamen plynu tak, až obdržíme blue light, modré světlo. Diváci sedí a pokus se koná, není to třeba říkat, v jakékoli místnosti, tak, aby bylo vzdáleno jakékoli zdání podvodu, machinace nebo přípravy. Není-li v bytě plyn, tlumí a mírní se prudkost světla tím, že se plamen lamp nebo svíček zastře papírem, jako to činí prodavači pomerančů. Když se tak stalo, začne Eglinton - jak se anglicky říká - »přicházet do tranzu«; přichází a odchází, prochází se, vysiluje se poněkud po způsobu dervišů, přešlapuje na jednom místě a tře si ruce a zuřivě jimi kroutí; pak se náhle zastaví, zkříží ruce a zůstane bez pohnutí. V tom okamžiku se tvoří na různých místech šatu média světelné a bílé skvrny, které nemůžeme přirovnat k fosforenci způsobené třením sirky o stěnu potmě, spíše však k »modravé barvě měsíce«. Pak tyto světelné skvrny zmizí, aby se spojily na subjektově hrudi, odkud pozvolna a jako průsvitný ubrus padají podle těla až k zemi. Představte si těžký cigaretový kouř, který jakmile dopadl na podlahu, utvoří mlhovité závity, zhoustne a vystupuje, stále temnější, až nad hlavu média. Tu médium vykřikne, klesne k zemi v úplné katalepsii a na jeho místě světelný kouř, náhle se materializující, na sebe bere podobu jakékoliv bytosti, třeba dávno zemřelé, nebo pouze nepřítomné. Tato materializace je úplná; individuum, jehož obraz je vidět, je totožné, všemi viditelné; mluví, chodí, je hmatatelné. Někdy, když pokus trvá dlouho, se stává, že médium, aniž by se hnuto z místa, ležíc stále natažené na zemi, se samo materializuje a objeví se po boku evokovaného přízraku. Tyto materializace mají také poměrně dost dlouhé trvání; jako důkaz chci uvést pouze tento fakt: jednoho dne pan Tissor spatřil u Eglintona mladou ženu, kterou miloval a která zemřela již před několika lety. Vida ji, zvolal nejprve: Je to ona! Pak se vzpamatoval a dodal: Nemyslil jsem, že měla tak malou bradu jako tato. Tu vzal štětec a ihned načrtnul její obraz, který se rozdělil, a za ním se objevil obraz Eglintonův, jejž Tissor portrétoval. Tázal se své bývalé přítelkyně, ale nedostávalo se mu odpovědi. Jedině ruce zjevu byly stále zářivé ze strany palce, tak, jako by ukrýval matné světlo. Vše, čeho mohl malíř dosáhnout, byl polibek, který mu zjevení dalo. Pak evokovaná a materializovaná žena zmizela a s ní i médium, tak, jako by zmizela bublina která byla naplněna tabákovým kouřem a náhle praskla.“ (Force psychique, Paris 1889, in 40. str. 6-8.) 206
do naší třetí sedmice. Snad to byla dokonce anticipace, když jsme pojednávali o pohrobním životě toho, co přežije lidského živočicha, totiž o psychické bytosti vymanivší se ze zemského okršku. Avšak bylo to nutné zasáhnutí a odpovídalo duchu této kapitoly. Orfické a pythagorejské učení o putování duší - tak jak jsme je vyložili - bylo základem okultního vyučování ve všech svatyních starého světa. Zkoumejte mytologické emblémy národů a poznáte univerzálnost této nauky přes četné fabulace, které jí byly závojem. Na počátku křesťanské éry se toto dogma dostalo spolu s gnosí do vnitřního esoterismu nového náboženství. Naneštěstí nerozvážlivé odhalení gnosticismu, jeho učené rozmíšky a skandální spiritualistické orgie způsobily, že byl proklet a zavržen v celku i ve všech svých podobách, ač se slušelo, aby byl proveden jen soudný výběr v bohatém pokladu nesourodých prvků. Jaký skvostný plášť mohla mít církev pro své hierofanty z této tak vzácné látky pohanských mystérií. Gnostikové to věděli. Jejich první chybou bylo, že směšovali eklektický synkretismus s unitářskou syntézou. Jejich druhým bludem bylo, že rozmnožili symbolické tvary pravdy a na újmu velikého shromáždění otevřeli množství malých kapliček. Třetí chybou bylo (byl to světský hřích), že v předsíni chrámu rozhlašovali to, co mělo zůstat tajné v iniciačních podzemích svatyně. Gnostikové byli odsouzeni; museli být odsouzeni. Avšak s plevelem zavrhla římská církev i čisté obilí. Pod záminkou očištění se katolicismus ochudil, ba můžeme říci přivedl se na mizinu... Ale až udeří hodina prozřetelnosti, ať církev zkoumá ducha svých vulgarizovaných dogmat a její esoterismus jí bude opět vrácen. Zásoba spirituálního bohatství, kterého se vzdala, existuje stále zasypána ve zříceninách mrtvé literatury. Kéž přijde, ó kéž přijde onen nesmrtelný papež, který vykopá tento poklad. * * * Kacířstva prvních století spočívala pouze ve víceméně šťastných, víceméně vhodných adaptacích starého, obnoveného okultismu. Za příklad nám poslouží znamenitá nauka velikého křesťanského mága, jehož bludy jsme oželeli, velebíce pouze jeho vědu a ctnosti.1 Zároveň se vrátíme ke svému předmětu. Učený hereziarcha Manes či Manicheus, odchovanec v nejtajnějších chrámových tradicích. Zdá se nám být velikým zjevitelem v otázce kosmické plavby duší. Jeho přísný a mocný génius zahalil tato vysoká arkána do symbolismu, který je nezapomenutelný ve své jednoduché a grandiózní podivnosti. V této jejich formě jim vtiskl nezrušitelnou pečeť... Protivníkům tohoto hierofanta, kteří všechna jeho dogmata bez rozdílu umíněně brali doslova, nebylo nesnadné vyvodit z nich přemrštěnost jako pozitivní poznatek2; ale esoterik, který je studuje jako symboly, se bude podivovat jejich jasné hloubce; neboť jsou velmi vědecká a velmi krásná. Tak představuje Manes zodiakální cyklus v podobě nesmírného kola, na jehož obvodu je zavěšeno dvanáct nádob naplněných živoucími dušemi. Tak jak se kolo otáčí, vyprazdňuje se jedna nádoba po druhé; takto duše probíhají univerzální cyklus. To je stroj spásy. Nejlepším nápisem na tento pantakl by byl výrok Jeana Reynauda: „Vzpomínám si, že jsem dlouho chodil vesmírem.“ Bez poznámek pokračujme ve výkladu Manových emblémů. Jeho současníci - zvláště Archelaus a sv. Epifánius, je vykládali nemotorně a dokonce vnesli jakýsi zmatek do jeho zcela přirozených důsledků; ale na tom nezáleží. Podstatný souhrn manichejského symbolismu (pokud běží o otázku, která nás zajímá) je asi tento: Silou Krista, který je typem a syntézou lidstva, se obrozují ony duše, které se poskvrnily 1
Srovnej Chrám Satanův. V této první sedmici jsme pochybili tím, že jsme dostatečně nerozlišovali Manovu čistou nauku od oné, kterou mu přisuzovali nepřátelští odpůrci. Manův esoterismus byl bludný v několika bodech; ale onu obludnou nauku o dvou principech, která se stala tak slavnou pod pojmem manicheismus, je nutno přičítat jedině jeho věrolomným protivníkům, kteří z učení tohoto mistra vyvodili chybné závěry, jakož i jeho slaboduchým žákům, kteří je zastávali. Naprosto není prokázáno (praví F. d‘Olivet), že by Manes skutečně připustil dva opačné principy dobra a zla, nezávislé, věčné a mající od sebe samých vlastní a absolutní existenci. (Vers dorés de Pythagore. str. 221.) 2 Bylo to tím snazší - a tím i proradnější, že skutečnost je zde úzce spojena se symbolem. 207
průběhem svého pobytu v těle. Kristus je láska, Kristus je moudrost, moudrost Kristova se soustřeďuje v Luně a jeho síla (čili láska) ve Slunci. Tyto dvě větší hvězdy1 jsou lodi plující bezmezným éterem: Luna je naplněna jemnou a průhlednou vodou; ze Slunce vyzařuje čistý oheň. Jsou to jakoby dvě lázně, v nichž duše odkládají své pozemské poskvrny jednu za druhou.2 Nejprve přebývají v Luně, aby zde byly mundifikovány vodou (Hydór, unda, mundus) a moudrostí (či gnosí pravdy); pak ve Slunci, kde budou purifikovány ohněm (pýr, purus) a láskou (podstatnou silou Krista.). Měsíční loď (loďka Isidina) přijímá všechny duše, které přilétají ze země; ponenáhlu se naplňuje jejich éterickou podstatou. Když je naplněna dušemi, vypouští je Luna do Slunce; pak se znovu naplňuje a znovu vylévá tuto drahocennou tekutinu. Plnost jejího kotouče je znamením, že je přeplněna putujícími dušemi; když pak Slunce přijalo její dodávku, tu Luna ve své první čtvrti ukazuje jenom profil egyptské loďky: tenký stříbrný srpek. Tak je napsán v systému měsíčních fází hieroglyf její prozřetelnostní funkce. Slunce je rájem našeho planetárního systému... Je však stav oslavené duše v nebeském městě posledním cílem adamické evoluce? Chyba lávky! Ze Slunce, učí Manes, budou duše přeneseny do dokonalého ovzduší, nebo do sloupu světla a slávy, jímž není nic jiného, než mléčná dráha. Toto bydliště, původní vlast duší, je jejich ztraceným a opět nalezeným nebem... * * * To je nauka snu Scipionova. Není tu snad výslovně řečeno, že duše, částečky mléčné dráhy, do ní budou jednou navráceny? „Hinc profecti (animi), huc revertuntur!“ To byl ostatně obraz všeobecně přijatý v chrámech starověku, jenž měl naznačovat konečné osudy člověka v lůně znovu dosažené jednoty. Sen Scipionův shrnuje pouze souhlasné poznatky v této příčině. Dost nápadnou a význačnou analogii je třeba vytknout mezi těmito naukami hlásanými v Římě a naukami galských filosofů, které jejich římští kolegové tak rádi pokládali za barbary. Podle systému druidických Bardů se dostávají lidské duše, očištěné postupným stěhováním, konečně do mléčné dráhy, kterou tito mystagogové nazývají Gwyonovým městem (městem člověka archetypu). Je to Mojžíšův Adamah, nebeská vlast jednoty ve své symbolické lokalizaci. Ačkoliv nám nepřísluší pouštět se již v tomto díle do mystérií nekonečné reintegrace, o níž budeme mluvit v III. díle, přáli jsme si zachytit zde jedním škrtnutím pera esoterní nauku svatyní o této věci. Tuto nauku jsme opřeli o identitu symbolů, které ji vyjadřují: neboť tutéž odpověď obdržíme, ať jdeme do Persie a tážeme se Manesa, křesťanského Zoroastrova a Pythagorova dědice, či do hlubin galských hvozdů, a nasloucháme vzdálenému hlasu druidů, těchto nadšených vykladačů starého génia Západu.
1
Větší - z našeho pozemského hlediska. V tomže mystickém smyslu je psáno, že křesťan, pokřtěn vodou, má být obrozen ohněm a Duchem svatým.
2
208
14.
n
Magie přeměn Mírnost - Změny - Proměny složeniny - Přeměny
Ať zkoumáme posloupnost vnějších zjevů, či sledujeme psychickou bytost v řadě jejích manifestací, vidíme, že z mrvy starých zničených tvarů vyrůstají stále nové formy. Odpovídají tedy přirozenému řádu a zároveň i řádu spirituálnímu, když po obrazu smrti nakreslili důmyslní autoři Tarotu emblém transmutací a metamorfóz. To je hlavní smysl čtrnácté postavy, na níž bylo patrně jen omylem chybně poznamenáno (a ta chyba přechází z vydání do vydání) slovo: Mírnost. * * * Nebeská bytost tu stojí vzpřímena s křídly napolo roztaženými, úsměv mírnosti spočívá na jejích rtech. Na jejím čele jako klenot září hermetické znamení Slunce. Tento sluneční anděl pozvedá pravicí zlatou nádobu a přelévá tekutinu do stříbrné nádoby, kterou drží v levici.1 Jeho ramena v této poloze tvoří s hrudí čtrnáctý hieroglyf moderní hebrejské 1
V moderních vydáních jsou funkce obou rukou obráceny; avšak starší Taroty (viz hru Jakuba Gringonneura zvanou karty Ludvíka VI.) nám ukazují obraz anděla, jenž z velké výše nalévá do 209
abecedy,1 písmeno NUN. Tento emblém připouští mnohonásobný výklad; avšak jeho bezprostřední význam, který se na první pohled vnucuje, je identita podstat při různosti viditelných tvarů. Nádoba se mění, avšak tekutina zůstává tatáž. Nádoba - to je vnější tvar, hmotný obal, zjevný, proteický a mnohonásobný; to je pomíjející tělo. Tekutina - to je bytost vnitřní; jediná a nezměnitelná substance, která je podkladem veškeré hmotě, to je duše dále trvající. * * * Metamorfózy či změny tvarů se zdají být jenom zdánlivé; v žádném případě nemohou změnit podstatu. Jedině způsoby (mody) se mění - ať již vnější či vnitřní, viditelné či neviditelné. Odtud výraz modifikace, synonymum výrazu metamorfóza. Namítnete však, že, jestliže podstata (esence) je jediná, neměli jsme v předmluvě jednat o plození podstat (esencí). My jsme však nazvali přirozené povahy typických bytostí, které tvůrčí myšlenka diferencovala v lůně univerzální duše, podstatami (esencemi) jenom v širším smyslu; jsou totiž dva druhy modifikací: vnitřní a vnější: podstaty jsou jen vnitřními modifikacemi univerzální duše; tak jako hmoty jsou vnějšími modifikacemi univerzální substance - jediného základu všech věcí, duši v to počítaje. Co je nahoře, je jako to, co je dole; co je skryté, je jako to, co je zjevné. Takže esence se modalizuje uvnitř v mnohonásobných esencích, jako se substance modalizuje zevně v mnohonásobných hmotách. Jedině univerzální otec a univerzální matka, jediný Bůh a plodící příroda, která z něho emanuje, jsou věčně sami o sobě nezměnitelní. Spirituální, dokonalé bytosti ovšem evolují; podléhají tedy v jistém smyslu zákonu vznikání, mají však jakožto bytosti nesmrtelnost a následkem toho jsou a zároveň vznikají. To však nelze říci o hmotných tvarech, které plynou a po sobě následují, aniž by co smělo potrvat z hmoty, která je tvoří, po jejím návratu k jednotě substance. Vnější tvary existují, avšak nejsou. Každá smyslům patrná věc existuje, aniž by byla, a podléhá zákonu vznikání, což lze vyjádřit pozor na to - touto na pohled výstřední formulí: Každá smyslům přístupná věc je fantasmagorickým zjevem více méně trvalým; takže přicházíme k důsledku: každá metamorfóza je tedy vlastně přechodem od jednoho způsobu zdání k druhému způsobu zdání. Jednomyslné učení mystických škol hlásalo lživost hmoty a my uvidíme, že to bylo také naukou alchymistů. Stanovivše tyto principy, neshledáváme již nepříležitým užívat slovník, který je běžný v tomto pomíjejícím světě, a nazývat skutečnými ony předměty, které se zdají být stálé, a zdánlivými ty jevy, kterým pro jejich nestálost nelze přiznat onu nahodilou realitu, kterou vyjadřuje slovo existovat. Podobné rozlišování spočívá přece zcela na rozdílu mezi větším a menším, to jest na kontrastu relativnosti, který mizí před absolutnem bytí. Co je konec konců časný řád? Vznikání sestávající z ustavičných metamorfóz, jejichž posloupnost řídí trojí dynamismus: providenciální, volitivní a fatidický. Postačí, řekneme-li, že kapitola, která má titul Magie transmutací by mohla obsahovat celou studii o manifestovaném vesmíru. Protože nejsme tak ctižádostiví, chceme omezit předmět této rozpravy na zcela stručný výklad, který by odpovídal jejímu titulu, a přistoupit ke zběžnému studiu několika výjimečných jevů okultní fyziky, které bývají obecně nazývány transmutační. Nejprve můžeme rozeznávat případy objektivní metamorfózy, kdy hmota je modifikována v sobě samé, takže se jeví všem v podobě nového tělesa, tak jako například v chemických sloučeninách, a případy metamorfózy subjektivní, kdy viditelné tvary předmětu nejsou nijak změněny a fenomén spočívá pouze v klamu subjektu. To je zázrak fascinace, který jsme výše vysvětlili. stříbrné nádoby (v levici) tekutinu z nakloněné zlaté nádoby, již drží v pravici. (Rytina X. Merlina: Originel des cartes à jouer atd. Paris s. a. in 4°.) 1 Některá písmena moderní hebrejské abecedy, která velmi vhodně přicházejí v korespondujících figurách nynějších Tarotů, jakož i různá hermetická a kabalistická znamení nás přivádějí na myšlenku, že jistá vydání Tothovy knihy byla poopravena nějakým rabínem zasvěcencem. 210
Připomenul-li by někdo, že v posledním případě nejde o metamorfózu, dalo by se snadno odpovědět, že, protože tvary zvané skutečné se samy rovnají všeobecnému a jaksi utvrzenému klamu,1 může být, jak jsme řekli, mezi transmutací imaginární a skutečnou pouze takový rozdíl, jako mezi větším a menším v relativním řádu. Ale zanechejme této transcendentní mluvy a budeme mluvit - samo sebou se rozumí - řečí pozitivního a obyčejného života. Z hlediska vnějších tvarů vše mění podobu a nikde jinde se nejeví zřejmější kontrast než ve srovnání objektivních transmutací a transmutací, které existují jenom v imaginaci2 halucinovaného subjektu. Mezi tyto dva naprosto rozdílné způsoby objektivních a subjektivních jevů vstupuje třetí, smíšený způsob fluidických manifestací. Tyto jevy, které by bylo třeba zařadit do první třídy, protože mohou být vnímány smysly více osob současně, totiž všech přítomných diváků, náleží rovněž do druhé třídy, protože mají ráz nejenom prchavý, nýbrž obojetný.3 V této kapitole budeme zkoumat dva fenomény, které mohou spadat do této střední kategorie, lykanthropii a palingenesi. Zde se jedná o poloobjektivní metamorfózy, o přechodné jevy fyzického řádu, kdežto transmutace kovů (o níž budeme jednat ve zvláštní studii, kterou bude končit tato 14. kapitola a celý tento II. díl) je fenomén řádu chemického: je to objektivní metamorfóza, byla-li jí kdy vůbec. Přistoupivše postupně k těmto třem problémům, podáme příklady transmutací v říši živočišné, rostlinné a nerostné. Hádanka lykanthropie4 vypovídá skepticismu moderních boj právě tak paradoxní jako sourodá hádanka vampyrismu, která je jejím protějškem. V prvním i druhém případě bilokace (často jen pseudomorfické) příčiny se jeví být zřejmě analogické, právě tak jako výsledky. Podstatný rozdíl spočívá, jak jsme ostatně řekli, právě v tom, že vlkodlak je živý čaroděj, který spí, zatímco jeho astrální tvar se potuluje venku, a upír je naproti tomu mrtvý, čaroděj, který vegetuje ve svém hrobě.5 Tato analogie je velmi pozoruhodná a jde do nejmenších podrobností. Naši čtenáři, poučeni o genetickém fenoménu vybavení astrálního těla, který je operační bází a první podmínkou obou těchto způsobů vražedné toulavosti, které spolu srovnáváme (totiž lykanthropie za života čaroděje a vampyrismu po jeho smrti) - postřehnou totožnost sledovaného účelu, podobnost užívaných prostředků, ba dokonce i podobnost zevnějších forem, které na sebe zjev bere. V obou případech se totiž jedná o ukradení nebo uloupení vitální síly, spáchané násilně na žijící bytosti.6 Vykonání krádeže je, jak jsme viděli, usnadněno hrůzou, kterou strašidlo vzbuzuje u své oběti. Tato oběť se vidí být napadena - lykanthropem nebo vampýrem - jednou v podobě lidské, jindy v podobě divokého zvířete. Velmi značná dynamická ztráta u oběti bude následkem tohoto útoku, který bývá někdy hned napoprvé usmrcující, avšak v každém případě má vzápětí za následek, opakuje-li se, vysílení a smrt. Vampýr si počíná buď tak, že vyčerpává nervový fluid, aniž by prolil krev: tehdy říkají, že svou oběť zadávil; nebo pustí žilou, aby se napil hematické hmoty: tehdy jde pověst, že obět byla vysáta. Vlkodlak (užívání tohoto nevhodného7 ano i směšného výrazu je obvyklé) zabíjí rovněž těmito dvěma
1
Hmota sice existuje, ale tato existence není taková, jakou si představuje dav; ona sice existuje, avšak nemá podstatu nezávislou na intelektuálních vjemech, neboť existence a vnímavost jsou v tomto případě zaměnitelné, rovnocenné výrazy. Mudrc ví, že vnější tvary a jejich vnější vjemy jsou čistě iluzorní a že by se rozplynuly v nicotu, kdyby božská energie, která je jedině udržuje, byla na okamžik zastavena. (Výtah z Vedanty, jejž cituje F. d‘Olivet, Vers dorés str. 306-7.) 2 Vlastním orgánem imaginace je, jak se čtenář pamatuje, translucid či diafan západních mágů. 3 Její povahu a příčiny jsme ostatně vyložili. (Viz Úvod i ostatní dílo passim.) 4 Viz Chrám Satanův. 5 Ibid. str. 229. 6 Srov. kap. 12. 7 Chrám Satanův. 211
způsoby: jeho útoky jsou pak krvavé nebo nekrvavé.1 I patologické napodobeniny lykanthropie se druží k patologickým napodobeninám vampyrismu; soudní archivy svědčí o dokázaných případech antropofagie u některých tuláků, kteří leží pod keřem číhajíce na lidskou zvěř. Jsou to vlkodlaci z masa a krve a existence jiných maniaků: gholů, stryg a lamií, ohavných hodovníků hrobu, o nichž se zmiňujeme v předcházející kapitole.2 Tyto speciální případy šílenství, které byly pouze generalizovány a tak přivedly pány fyziology k tomu, aby spatřovali v každém nepopíratelném případě lykanthropie činy šílence. Hle, co je společného a pozitivního, řeknou u všech těchto lidských „legend“; zuřivý šílenec nebo divoký kretén v obludném přestrojení zašitý v kůži divoké zvěře! Konečně i u samotného lidu se stal „příběh o vlkodlaku“ pouhou frází, příslovečným úslovím a synonymem slova „báchorka“. Kdybychom se musili utíkat ke špatným vtipům, neváhali bychom zastávat, že vedle přirozené lykanthropie je též lykanthropie, kterou staří nazývali „ďábelskou“. K vysvětlení tohoto fenoménu již nepotřebujeme ďáblovu intervenci, nýbrž tento fenomén zůstane - a my věříme v existenci lykonthropa - vražedným strašidlem. V našich očích jsou nyní případy bilokace ve zvířecí podobě patologické zjevy, řekněme i epidemické, ačkoliv jejich krize byly usnadňovány jistými prostředky... Strašidelná lykanthropie, tato okultní a dobrovolná choroba, již vymizela, jak se zdá, v naší době, jako mnoho jiných tajemných epidemií, které děsily středověk i pozdější století. Ale předpokládejme na chvíli, že by se takový fenomén udál za našich dnů, ověřen starým svědectvím, a ptejme se v duchu, co by tomu řekli „odborníci“? Nešťastník byl nalezen v lese polomrtev; tvrdí se, že zápasil s fantastickým vlkem... a dvacet svědků tento fantóm vidělo... Záchvat hypochondrie! Částečné pomatení smyslů následkem jakéhosi epileptického případu. Co se týče blábolení lidí, kteří viděli vlka, fantom, hrůza jim způsobila mžitky před očima. Oběť byla zkrvácena? Nějaké divoké zvíře ji přivedlo do tohoto stavu. A byla-li nalezena v lese mrtva bez jakýchkoli stop násilí? To je ještě jednodušší: byla raněna mrtvicí... A příčinu lze ostatně uhodnout. Byl to zajisté strach! V onom kraji byly všechny mysli pomateny těmito povídačkami o vlkodlacích... Nebylo by skutečně takto rozumováno? Takto by měli tito rozvážní pánové vždycky poslední slovo... Co nás zvláště zajímá při lykanthropii, je jednak otázka zvláštních mastí, jednak problém animální metamorfózy a traumatického odrazu. Jean Nynauld, doktor lékařství na počátku XVIII. století, seriózně zkoumal povahu halucinačních pomád z hlediska lykanthropie a jízdy na sabat. V poznámce jsme podali stručný přehled tohoto velmi vzácného a ojedinělého dílka. Jsou tu popsány, jak se čtenář pamatuje, tři druhy mastí, neboť droga se mění dle toho, zda chce být čaroděj uchvácen větrem ve své přirozené podobě, či běhat po lese v podobě zvířecí. Nynauld rozlišuje velmi pečlivě složení těchto mastí, po nichž se pilně vyptával. Co se týká sabatu, zajisté se čtenář pamatuje, že jsou různé způsoby zúčastnění se sabatu. Čarodějové se tam mohli odebrat tělesně jako na obyčejnou schůzku, mohli se tam dát dopravit astrálním dopravním prostředkem a konečně mohli evokovat jeho scény ve své imaginaci... Při prvním, nejjednodušším způsobu nebylo třeba uchylovat se k magické síle nějaké drogy. Druhé dva způsoby však vyžadovaly, aby se mág uvedl do „druhého stavu“ pomocí vhodného lektvaru nebo masti. Nynauld stanoví podstatné části dvou mastí, které umožňovaly tomu, kdo se jimi namazal, evokovat v zrcadle svého diafanu scény oné pekelné tragikomedie, nebo se osobně odebrat do tohoto divadla. Zatímco ďábel položil do lůžka nepřítomného čaroděje tělo zdánlivě zcela podobné jeho tělu, takže nikdo na světě, třeba to byl manžel nebo manželka, nemohl tušit jeho uprchnutí. Taková byla alespoň hypotéza tohoto dobrého démonografa, který se zdráhal připustit možnost bilokace. Konečně nám Nynauld odhaluje třetí mast, určenou speciálně pro vlkodlaky. Ti, kteří se jí natřou, se domnívají, že byli proměněni v divokou zvěř, běhajíce po lese jako čtyřnožci, přepadávajíce 1
Eliphas Lévi poněkud lehkovážně tvrdí, že nikdo nebyl zabit vlkodlakem, leda udušením, bez krveprolití a bez ran (Dogme str. 227), v čemž mu však soudní anály nedávají za pravdu. 2 Aniž bychom opakovali poučky obsažené v I. dílu, musíme připomenout, že případy opravdové lykanthropie, ověřené - tak jako případy vampyrismu - shodnými svědectvími a sankcionované četnými rozsudky, přicházejí ve sbírkách soudních spisů a listin v mnohem větší míře. Vampyrismus byl lokalizován v jistých zemích a byl průběhem dob mnohem hojnější. 212
pocestné, rdousí je, vysávají jim krev a používají ji. Dvojitým satanským plamenem objektivním a subjektivním - vysvětluje tento doktor případ čarodějů lykanthropů, či spíše čarodějek lykogyn: „Ať jsou za prvé jejich vnitřní smysly klamány násilnými vjemy jedné a téže podoby a jsou dokonce poháněni zuřivostí, kterou v nich přirozeně vzbuzují takové masti a léky, takže se považují opravdu za zvířata, chodí po čtyřech, užívajíce rukou jako předních nohou. Konečně, když jsou takto připraveni, ďábel je obklopuje hustým vzduchem, který navenek připomíná všem divákům podobu vlka, a unáší čarodějku v této podobě přes hory a doly...“1 Bylo zajímavé poznat mínění našeho autora, třebaže se dnes zdá být povrchní, neboť ze všech teorií, které jeho současníci navrhovali k vysvětlení vlkodlaka, je teorie lékaře Nynaulda ještě nejméně zarážející... Teprve v XIX. století Eliphas Lévi jako první postavil tento problém do pravého světla, načrtnuv s jistotou zkušené ruky přehled hermetické nauky o tomto temném a popíraném předmětu:2 „Tvar našeho astrálního těla odpovídá obvyklému rozpoložení naší mysli a utváří posléze rysy fyzického těla. Proto Swedenborg ve svých somnambulních snech často viděl duchy ve tvaru různých zvířat. Neváhejme nyní říci, že vlkodlak není nic jiného, než astrální tělo člověka, jehož divoké a krvelačné pudy představuje vlk a jenž - zatímco jeho fantom takto těká krajem - spí těžce na svém loži a sní, že je skutečným vlkem. Co činí vlkodlaka viditelným, je téměř somnabulní předráždění způsobené strachem u těch, kteří ho vidí, nebo zvláštní vloha, kterou bývají nadáni nejvíce a nejčastěji prostí venkované, - uvést se do přímého spojení s astrálním světlem, které je společným prostředím vidění a snů. Rány, zasazené vlkodlakovi, skutečně zasahují spící osobu odickým a sympatickým návalem astrálního světla následkem spojení hmotného těla s tělem nehmotným. Mnoho osob se bude domnívat, že sní, když čte o podobných věcech, a bude se nás tázat, bdíme-li opravdu úplně; ale my prosíme muže vědy, aby uvažovali o zjevech těhotenství a o vlivu obrazotvornosti žen na podobu jejich plodu. Jedna žena, která byla přítomna popravě člověka, kterého zaživa lámali v kole, porodila dítě s polámanými údy. Ať nám někdo vysvětlí, jak mohl dojem, vzbuzený v duši matky hroznou podívanou, zasáhnout a polámat údy dítěte, a my mu vysvětlíme, jak rány, zasazené a utrpěné ve snu, mohou skutečně zasáhnout a zranit tělo toho, kdo je utrpěl v imaginaci, obzvláště když tělo bylo churavé a podléhalo nervovým a magnetickým vlivům.“ Jakkoli je zarážející záhada traumatických odrazů při bilokačních manifestacích, je přece jen skutečností, jíž nelze popírat. Důležitá příhoda cidesvillského kněze (1851)3 a nejnovější příhoda ve Valence-en-Brie (1896)4 skvěle potvrzují fenomény poranění způsobeného zpětným nárazem, které již ostatně potvrdilo tolik svědků v čarodějnických procesech (a zejména lykanthropických), jimiž se hemží sbírky démonografů. A kolik moderních případů by mohlo být citováno! Není ani jedno z „materializačních médií“, které by nějaká nehoda nebo alespoň příhoda odrazového způsobu nebyla několikrát varovala, aby chránilo svého exteriorizovaného dvojníka před každým zasažením ještě pečlivěji než své fyzické tělo v katalepsii. Konečné pokusy plukovníka de Rochase, vypravované v kap. 11, jsou v tomto ohledu příliš přesvědčivé, než abychom pokládali za vhodné se jimi zabývat. Tyto sugestivní premisy vedou k úvaze, která sahá daleko za bezprostřední a přesné závěry... Soudní debaty o lykanthropii spočívají na nepopiratelné bázi pozorovaných fenoménů. Že se často vyskytly nadsázky ve vypravování faktů, je nepochybné. Je-li princip ověřen, pak se nevyhnutelný omyl uchyluje do podrobností. V tomto případě skutečnost ran a pohmožděnin, které se odrazily od astrálního fantomu na fyzický organismus, dodala odvahu našim otcům, aby anekdoty o vlkodlacích vyšperkovali nějakým divem, který se nám zdá být podezřelý. Tak ono vypravování, které sebral Boguet, o jistém šlechticovi, který byl v Auvergni na lovu přepaden vlkem; vystřelil na něho z ručnice, avšak chybil. I vytáhl svůj tesák a nastal zápas tělem proti tělu, když tu se zvířeti podařilo uprchnout: avšak jedna 1
Nynauld: De la Lykanthropie et Extase des Sorciers, Paris 1615, in 8°. str. 56. Zdá se že je zde circulus vitiosus, avšak srovná-li čtenář to, co jsme pověděli v Předmluvě jakož i v kap. 12 bude moci sám doplnit Eliphasovu myšlenku. - Dogme str. 278-280. 3 Chrám Satanův. Str. 385-393 a 402-404. 4 Viz kapitolu 12. 2
213
z jeho tlap ležela na zemi useknutá; lovec ji vzal a zavřel do své kabely. Vraceje se, zastavil se u jednoho známého pána, kterému slíbil svoji kořist. Otevře kabelu - avšak nalezl tu na místo tlapy malou ženskou ručku, zcela přesně useknutou, a pán domu s hrůzou pozná na jejím prstu snubní prsten své choti! Tělo bylo skutečně - jak bylo ihned zjištěno useknuto v zápěstí. Rána dosud krvácela a ruka se k ní při srovnání podivuhodně hodila. Nebylo pochybností! Zámecká paní pobíhala v lese v podobě vlčice a přepadla hosta svého chotě a velitele. Byla udána pro čarodějnictví a zemřela na hranici.1 Ať je tomu jakkoli s tímto apokryfem, který jisté podrobnosti v základě zcela pravdivých historek činí nepravděpodobnými, je přece jen radno sbírat mimochodem tuto čarodějskou, všude se vyskytující tradici o zničení ďábelského kouzla prolitím kouzelníkovy krve. Naši praotcové se domnívali, že bylo kouzlo zničeno, jakmile se podařilo dostat z vlkodlaka kapku krve, že klam zmizí a proměněný čaroděj ihned nabude své přirozené podoby. V tomto přesvědčení je mnoho pravdy i nepravdy. Metamorfóza ovšem přestane, avšak kouzelník se neukáže v pravé podobě hned na místě. Hle, co musí nastat v takovém případě: jakmile byl udeřen, fantom se rozpadne, potřísniv půdu stopou krve, bylo-li jeho zhuštění úplné. Obluda zmizela... Avšak nejčastěji pověst označuje nějakého čaroděje ze sousedství jako podezřelého z těchto divokých výprav. Ihned se dají do běhu, vniknou do příbytku zlopověstného samotáře, o němž se má za to, že chodí na sabat, že běhá jako vlk po kraji a páří se s vlčicemi v hloubi lesů... Naleznou ho, jak leží celý zakrvácený ve své přirozené podobě, v lidské podobě snad ještě ohyzdnější než jeho vypůjčená podoba! Jeho rány dosud krvácejí a jsou to právě ty, které byly zasazeny jeho larvě... Zapírat? K čemu? Zločin je zjevný, ďáblův přítel se ani sám nehledí hájit. Vrhnou se na něho, umírajícího ho svážou pro soud a šibenici - leda by tito dobří lidé na něm raději sami chtěli vykonat spravedlnost, dorazíce bídníka v prvním, neodolatelném návalu pomsty nebo milosrdenství. Ušetří ho tak muk i hranice... Mezi skutečnou scénou, kterou jsme právě vylíčili, a legendami o metamorfózách, které se udály nejen ihned, nýbrž také na samém místě -je jen ten rozdíl, že bylo přidáno něco nesprávného jakožto podrobnost... Čtenář dobře ví, jak na autentickém podkladě přibásnila fantazie lidu takové vedlejší příkrasy, které překrucují pravdu. Abychom se vrátili k magické tradici o kouzlu, jež ruší sebemenší poranění kouzelníka, dodáme, že toto mínění je všeobecné a neomezuje se jen na případ lykanthropie. Richard Wagner vyložil a ocenil tuto tradici v nesmrtelné básni o Lohengrinovi. „Ochránce Elsin zvítězil nad tvou chrabrostí jedině kouzly,“ šeptá zmije Ortruda hraběti Telramundovi. „Hleď se vplížit až k Lohengrinovi a zraň ho! Podaří-li se ti prolít jen jedinou kapku krve, bude zničeno ono kouzlo, které ho činí nepřemožitelným.“ Ale síla monsalvatského hrdiny nespočívá v obyčejném kouzlu. Telramund uvěří čarodějce a umírá jako oběť léčky, kterou nastrojil. * * * Jsme hotovi s odrazovým traumatismem, jejž hodláme podepřít ještě jedním moderním příkladem: Pseudomorfismus přízraku lze vysvětlit buď přechodnou modifikací astrálního těla, nebo zakročením nějakého lemura, jeho nimbu dynamizovaného mágovým vlivem. Zjevy tohoto posledního druhu jsou našim čtenářům dost jasné, takže se zdá zbytečné dále se jimi obírat. Nemluvili jsme o nich snad dost široce a podrobně? Pseudomorfická bilokace lidského dvojníka vyžaduje naproti tomu několik poznámek. Legendy o Nabuchodonozorovi změněném ve vola a o Odysseových druzích přeměněných na vepře jsou symboly, zjevující hlubokou pravdu. Astrální podoba člověka je v jistých případech schopna metamorfózy. Může na sebe vzít astrální zvířecí podobu, buďto úplně, ale přechodně, anebo s větším nebezpečím, ač pouze částečně, ponenáhlu však trvale. Rysy hmotného těla ponenáhlu modifikované mají tehdy účast na celé typické proměně, takže je snadné ji esoterně dokázat. Připadá-li čtenáři podivné, že by se perisprit mohl takto utvářet k podobenství zvířete, ať se rozpomene na 1
Srovnej: Boguet: Discours des Sociers, str. 341-343. V I. díle jsme opsali in extenso vypravování soudce ze Saint-Claude. (Chrám Satanův.) 214
ontologické mystérium, které jsme vyslovili výše.1 Jeho vnitřní význam se dá shrnout asi takto: Člověk, ztělesněný vyšší výraz božské myšlenky, tvoří harmonickou syntézu zvířectva, jehož excesivní typy představují pasionální snahy a různé nepravosti v paroxysmu svých analytických významů, jinak řečeno, v nejzazších bodech svých divergencí; kdežto lidský typ evolovaný k dokonalosti, jakožto centrální hieroglyf a pravý střed rovnováhy, je ve svých symetrických a dokonalých proporcích symbolem nejzazší meze této říše a jakoby cíle jejího nejvyššího úsilí. Modely zvířat se tedy rovnají signaturám výstředních a nezřízených vášní. Z nich si každý člověk přináší na svět svůj díl. Rozdíly spočívají jen ve větším nebo menším množství. Vrozené vlastnosti duše, která se inkarnovala, ji zasvěcují vášním, nebo ji naklánějí ke hříchům, které ji vzdalují od ideálního typu lidství. Fluidické tělo nese napříště jejich stopy a podle toho vytváří rodící se organismus. Tak se vysvětlují fyziognomie jaksi zvrhlé, které připomínají víceméně patrným a mnohdy i překvapujícím způsobem zvláštní rysy toho nebo onoho zvířete. Již jsme řekli, že tyto spontánní signatury nejsou lživé pro toho, kdo se vynasnaží, aby rozluštil jejich abecedu. Čím déle člověk setrvává na cestě těchto převládajících vášní, tím více zdůrazňuje v astrálnu svou podobnost se zvířetem nebo zvířaty, jejichž původovou známku v sobě nese. A je známo, že se hmotné tělo vytváří podle plastického prostředníka nejen v době periody formace, nýbrž že buňky tohoto těla, ustavičně obnovované, se k sobě řadí podle tohoto pohyblivého vzoru a prozrazují do jisté míry jeho modifikace; takže signatury vytištěné na vnitřním a okultním otisku se zesilují, nebo se paralelně ztrácejí i na vnějším a viditelném exempláři. Samo sebou se rozumí, že fluidické tělo, mnohem elastičtější, se zdá být mnohem poddajnější vůči těmto změnám tvaru než tělo fyzické. Na fyzickém těle se odrážejí tyto změny jen postupně a zdlouhavě; kdežto astrální tvar je mnohdy schopen okamžitě si je osvojit. V jistých pasivních stavech, které se blíží spánku nebo extázi, reaguje totiž imaginace spolu s vědomou vůlí nebo bez ní na éterického dvojníka takřka všemocně; imaginační schopnost nahradí na čas schopnost plastickou a formuje po svém rozmaru exteriorizovaný fluidický obal. Ale to je pouze výjimečné a přechodné. Bylo by třeba, aby se tato pseudomorfní zdvojení velmi často opakovala a trvala nad ním dlouho, aby si také viditelná fyziognomie trvale osvojila jejich stopu. Odrazná modifikace nemá téměř vliv na tělesné rysy, leda jako důsledek navyklých a trvalých stavů duše. Avšak i v oněch výjimečných chvílích a anormálních případech, kdy úchylka mezi formou vypůjčeného astrálního těla a vlastní formou opuštěného materiálního těla je tak značná, přece obě těla vzájemně pojí těsná sympatie nehledě ke vzdálenosti a působí, že jedno žije s druhým prostřednictvím pojícího fluidického řetězu, takže je nemožné zranit jedno, aby zároveň druhé neutrpělo zpětný náraz. Zasáhnout jedno, znamená poranit nebo usmrtit i druhé! * * * V Initiation2 je možno číst vypravování moderního faktu, který je velmi blízký známým případům lykanthropie. Papus jej otiskl in extenso ve své Praktické magii,3 kam ať se čtenář laskavě obrátí ohledně podrobností: neboť my hodláme shrnout pouze nejnutnější. Autor této zprávy, Gustav Bojanov, rakouský důstojník, nám vypráví o násilné smrti čarodějky, která obývala chatrč v ústraní malého městečka P..., kde sám měl dvorec a různé přilehlé nemovitosti. Žena B... nepřekročila téměř čtyřicítku, její nepříjemný a poněkud zvířecí obličej vzbuzoval nedůvěru a celý kraj se jí obával a zároveň ji nenáviděl. Vinil ji z tisícerých kouzel a mezi jiným i z toho, že se potulovala v noci v podobě bledého světla; z té příčiny přezdívali této ženě jménem Svítilna. Pan Bojanov byl svědkem mnohých fakt podezřelé nebo alespoň bizarní povahy, do nichž byla tato stvůra zapletena, když přebývaje v této vsi na dovolené byl donucen sběhem nahodilých okolností strávit noc v prvním poschodí neobydleného domku, který sousedil s příbytkem oné kouzelnice. Sotva zhasl světlo, ozval se rušivý hřmot za dveřmi první světnice, která vedla do té, kde stálo jeho lůžko. Řekl bys, že je to naléhavé škrábání psa, značně velikého, který chtěl právě vyrazit dveře. 1
Viz kap. 11. Dubnové číslo z r. 1893. 3 Paris, Chamuel, 1893, in 8°. Str. 184-195. 2
215
Škrábání dostoupilo totiž zvláštní intenzity. Bojanov myslil, že se jeho pes vloudil za ním do domu, aniž by byl zpozorován; zavolal ho jménem; žádná odpověď. Zato se však zdvojnásobil tajuplný šramot. Důstojník pečlivě prohledal všechny kouty domu a nenalezl nic zvláštního. Ulehl konečně znovu, uzavřel za sebou dveře vstupní světnice a všude opět zavládla tma. Avšak hlomoz začal zase znovu. Jsa velmi zemdlen a poněkud rozčílen, vytasil Bojanov šavli a vrazil do první světnice, kde bylo slyšet onen šramot proti vstupním dveřím, avšak - podivuhodná věc, od vnitřní strany těchto dveří. A zde se mu právě zdálo, že rozeznává světlý stín přesně na místě, odkud škrábání vycházelo. „Nerozvažuje jsem učinil prudký skok vpřed a vedl strašnou ránu tímto směrem. Snop jisker zasršel ze dveří, jako bych zasáhl hřebík, zaražený v jejich rámech. Hrot šavle pronikl dveřmi a měl jsem co dělat, abych svou zbraň vyprostil. Spěchal jsem zpět do své světnice a se šavlí v ruce jsem šel nejprve prohlédnout dveře. Výplň byla rozštípnuta po celé délce. Začal jsem hledat hřebík, který, jak jsem se domníval, jsem zasáhl; ale nenalezl jsem nic; ostří šavle rovněž neukazovalo stopy po tom, že by přišlo do styku se železem. Sestoupil jsem znovu do přízemí, prohlédl vše, ale nenalezl jsem nic zvláštního. Vstoupil jsem do svého pokoje, bylo tři čtvrtě na dvanáct.“ Nazítří ráno se Bojanov dozvěděl, že žena B... leží na loži bez vědomí a celá zkrvácena. Spěchal tam provázen několika osobami ze vsi, kteří se zatím již dozvěděli o této příhodě. Navečer téhož dne asi k sedmé hodině čarodějnice skonala. Její žalostná „příhoda“ vzbudila málo sympatií. „Konečně B... sklidila,“ zvolal jistý soused, „co zasloužila.“ To byla celá jeho pohřební řeč... Historie o ženě B... je promísena příhodami velikého ovčáckého psa, kterého ona, jak se zdálo, nenáviděla a který také vůči ní jevil neobyčejný odpor. Ač se skutečně zdá následující poznámka romantická, nemůžeme ji pominout mlčením, protože ji autor napsal ve svém vypravování zcela vážně. Tito dva nepřátelé - žena a pes - měli tutéž zvláštnost, a to velice bizarní. Jejich oči nebyly stejné barvy: jak u ženy, tak u psa: pravé oko bylo barvy šedé, levé oko bylo v hořejší části velmi jasně modré, nazelenalé, dolejší část byla tmavohnědá. Na čem se zakládalo tajemství onoho nesmiřitelného nepřátelství mezi dvěma bytostmi zcela různé rasy znamenanými podivnou a úplně podobnou signaturou? Neodvažujeme se to vykládat! Mezi člověkem a zvířetem existuje - zvláště ve stavu přirozeném množství afinit a antipatií, které jsou s to, aby zmátly rozum! Jisté magické operace mohou dokonce utvořit mezi nimi jakousi fluidickou solidaritu, sahající až k přesné převratitelnosti. Požitkem je bytost neviditelná a nejčastěji cizopasná. Zde vzpomínáme na ohromující případy nagualismu, s nimiž jsme seznámili čtenáře v I. svazku tohoto díla.1 V této kapitole nás zajímá obzvláště zázrak transmutací a metamorfóz. * * * Rostlinná říše poskytuje v tomto řádu idee pozoruhodný fenomén, jehož praktické tajemství se zdá být ztraceno, ale mnozí chemikové minulých století je dokonale znali a podle své vůle reprodukovali pod jménem palingenese a fénixu vegetálního.2 Tento div velmi těsně souvisí s arkány biologie rostlin a Jacques Gaffarel, kterého jsme již několikrát citovali, velmi jasně vykládá ve své naivní mluvě, že „ač rozsekány, ano i spáleny, neustále podržují působením tajné a podivuhodné přírodní síly v ... nebo v popelu tutéž formu a podobu, kterou měly dříve: ačkoli ji nevidíme, můžeme ji vidět, dovedeme-li ji uměle probudit.“3 Na doklad svých slov odkazuje Gaffarel na díla pana du Chesne, pána z Violetty: „Jeden z nejlepších chemiků, které zrodilo naše století, vypráví, že znal velmi dovedného muže, Poláka, krakovského lékaře, který choval ve fiolách popel téměř všech známých rostlin, takže když někdo chtěl ze zvědavosti vidět v jeho fiolách například růži, vzal fiolu, v níž byl chován popel růže, a 1
Chrám Satanův. „Coxe konal v tomto směru v Anglii zajímavé pokusy: Digby znal zázraky palingenese. Slavný jezuita Kircher o ní mnoho mluvil. J. Daniel Majer sepsal pojednání o palingenesi. Otec Ferrari, jezuita, Jean Farbre, Hamneman, Paracelsus, Libavius, Bary ve své fyzice atd., ti všichni jednali o této operaci.“ (Le Grand Livre de la Nature str. 15.) 3 Curiosités inouyes sur la sculpture talismanique des Persans, horoscope des patriarches et lecture des Étoiles od J. Gaffarela, Paris 1629, in 8°, str. 209. 2
216
když ji postavil nad rozsvícenou svíci a ona se trochu zahřála, bylo vidět, jak se popel pohybuje, pak když vystoupil a rozptýlil se ve fiole, bylo vidět jakoby malý mráček, který se rozdělil na několik částí, a konečně utvořil tak krásnou, tak svěží a tak dokonalou růži, že to vypadalo, jako by byla hmatatelná, a že voní, jako by byla utržena z růžového keře. Tento učenec praví, že se často pokoušel učinit podobně; nedovedl to sice svou dovedností, avšak náhoda mu ukázala tento div.“ (Viz kap. IV.1) Z tohoto druhého pokusu, o němž jsme již výše referovali, je třeba usuzovat, že astrální tvar rostlin zanechává často svou stopu v podstatách, které samy o sobě jsou přirozeně nezpůsobilé k vegetaci. Kdo se neobdivoval krystalickým improvizacím mrazu, stromkům a lístkům tak jemně rýsovaným podle různého, avšak vždy přesného a podrobného modelu, takže tvoří ony dokonalé stromy, skupiny klasů, listy kapradí tak správně kreslené a tak tvárlivě vypadající, že jedině barva a stín schází k úplnému klamu!? Téměř vždycky se kondenzuje a zamrzá v zimě atmosferický výpar uvnitř příbytků na povrchu skel podle nějakého rostlinného typu. Analogické molekulární seskupení převládá při krystalování „šplhavých“ solí, které slézají stěny laboratorních recipientů nebo věnčí jejich ústí. I sama metalická přirozenost přijímá vegetativní podobu za jistých příznivých okolností, protnou-li se dynamické pláně: minerální a vegetální. Jistě se neodváží nám odporovat ti, kdo zkoumali pod lupou ony zářné květy, jež tvoří Dianin a Saturnův strom, jejichž typické formy lze snadno rozmnožit a modifikovat, měníme-li původ kyseliny a zesilujeme-li koncentraci stříbrnatých nebo olovnatých roztoků (alchymisté by řekli menstruí). Mnohdy substance rozpuštěné teplem, zejména jisté roztavené kovy, jsou velmi způsobilé k tomu, aby se v nich otiskla při ochlazení známka a jakoby razítko lemurických sil okolí. Larvy a elementálové v takových případech nahodile zakročují a vtiskují své hierogramy těmto látkám, které tuhnouce jsou schopny je zachytit. Právě tak lze vtisknout do měkkého a tvrdnoucího vosku pečeť. Tak se vysvětluje počínání jistých čarodějů mastičkářů, kteří byvše tázáni o radu proti nějaké nemoci, chtěli nejprve vědět, zda nemoc nemá svůj původ v očarování. Do vody nasycené fluidy nemocného lijí po kapkách roztavené olovo... Na tomto improvizovaném zrnu znamenají magické vlivy svoji přítomnost a prozrazují tak „očarovatelovu“ vůli. Tento grafismus musí být rozluštěn. Čaroděj činí diagnózu a pronáší svůj nález na základě této bizarní zkoušky. Tyto praktiky byly v užívání za časů Bodina, ano i Sprengera. K nim se často uchylovali černí terapeuti, za účelem vyzdvižení drog a léčení učarování. „Co se však týče chorob,“ píše Jurista Anzonský, „které pocházejí odjinud než z kouzel, vyznávají čarodějové, že je nemohou léčit. A aby věděli, jsou-li zde čáry, činí, jak píše Sprenger, zkoušku, lijíce roztavené olovo do nádoby naplněné vodou nad nemocným.2 A skutečně inkvizitor Sprenger vypráví jeden případ, že totiž, když vedl trestní řízení proti čarodějům města Insbrucku v Rakousku, byl mezi nimi jistý čaroděj Potier, který vida, že jistá žena z jeho sousedství je těžce nemocná a má bolesti, jako by ji někdo noži bodal v útrobách, řekl: »Kdybych věděl, že jste očarována, vyléčil bych vás.« Vzal roztavené olovo, vlil je do hrnce naplněného vodou, drže jej nad nemocnou. A když pronesl několik slov, která nesdělím, spatřil na lesklé ploše olova jisté obrazy, ze kterých poznal, že žena byla očarována. Nato přivedl manžela nemocné a oba dva se šli podívat pod práh dveří, kde nalezli voskovou figurku velikosti palce, do níž byly z každé strany vraženy dvě jehly ještě s jinými prášky, zrny a hadími kostmi. Hodil to vše do ohně a ženu vyléčil, zaslíbiv její duši Satanu a čarodějům, od nichž žádala vyléčení.“3 Tyto kovové tabulky, na nichž „píší“ neviditelní, toto rozpuštěné olovo, do něhož byla vtisknuta stopa jejich zloby, nás přivádí k tajemství signatur, které jsme již dostatečně vysvětlili. (Kap. 11.) Sluší se, abychom zůstali při oněch příkladech rostlinné palingenese, jimiž nás před chvílí bavil Gaffarel, kde totiž louh ze spálených kopřiv, když zmrznul, přijal jemné rysy vypouklých lístků kopřiv a kde popel růže oživil teplem prchavý obraz růže přirozené. Hle, jak vypravuje o tomto posledním pokusu učenec XVII. století Guy de la Brosse, slavný botanik a lékař Ludvíka XIII. Text námi opsaný, srovnán pak s Gaffarelovým pokusem, doplní popis jevu. Brosse píše: 1
Gaffarel Ibid. Str. 209-211. De la Demonomanie des Sorciers od J. Bodina, Paris 1587, in 4°. (Fo. 143.) 3 Ibid, dol. 145 a, b. 2
217
„Jistý Polák dovedl uzavřít fantómy rostlin do fiol, takže kdykoli se mu zachtělo, dával rostlinám zjevovat se v prázdné fiole. Každá nádoba obsahovala jistou rostlinu. Na jejím dně se jevilo trochu země, jakoby popel. Byla lehce hermeticky uzavřena. Když chtěl rostlinu vystavit na odiv, zahřál lehce dno nádoby. Vnikajícím teplem vyrostl z lůna hmoty stvol, větve, pak listy a květy podle přirozenosti rostliny, jejíž duši tam uzavřel. To vše se jevilo očím diváků tak dlouho, dokud trvalo ono vzbuzené teplo.“1 Býváme nemálo překvapeni, konstatujíce nejednou, že naše dnešní fyzika a chemie - tak bohatá na zázračné objevy - nejen opustila tato tak vážná bádání o vitalitě bytostí a trvalosti jejich potenciálních tvarů, nýbrž že také ztratila tajemství pokusů, které mnohokrát se zdarem opakovali tehdejší učenci a které tolik vážných autorů na mnohých místech prohlašuje za obvyklé, ba takřka banální ve století XVII. Nepřešel dokonce výraz palingenese do běžné mluvy filosofie a vědy? Důkazem toho je, že v minulém století velký přírodopisec Charles Bonnet dává svému nejvíce obdivovanému dílu název Filosofická palingenese (1796) a na prahu tohoto století slavný a nešťastný Ballanche shrnuje svá veškerá díla pod význačnou rubrikou: Pokusy o sociální palingenesi. Snad bude dáno některým neohroženým harcovníkům nestranné vědy, jako je dr. Gibier nebo plukovník de Rochas, reprodukovat a vysvětlit jevy popsané Gaffarelem, které jsou logickým důsledkem přírodních věd, studovaných ve světle esoterismu. Týž zákon se manifestuje skutky, aby umožnil první i druhý pokus, který jsme vypravovali podle astrologa velikého kardinála. Je to stále jen morfický vzor rostliny, jejíž astrální nebo potenciální tělo - substrát viditelné hmoty (jež byla sama uvedena do stavu zvaného caput mortuum), podle něhož se v prvním případě rýsuje fantom rostliny v pomíjející objektivaci a který v druhém případě řídí vegetativním způsobem molekulární seskupení ledu. Ve Velké knize přírody,2 uveřejněné v XVIII. století péčí rosekruciánské kapituly, nalezneme všechny fáze oné spagyrické operace, která je nutná k dosažení vegetálního fenixu. Touto metaforou označuje autor nádobu připravenou pro pokus palingenese. Co se týká podstatných manipulací, vytýkáme jejich pořad jen s výhradou, chtějíce shrnout podrobné a přesné předpisy obsažené v úvodu tohoto díla: 1. Nejdřív je nutno pečlivě roztlouci 4 libry dobře usušených semen oné rostliny, z níž chceme vybavit duši; toto těsto pak chovat na dně velmi průhledné a velmi tenké nádoby. 2. Večer, když vzduch bude čistý a den jasný, vystavíme tento produkt noční vlhkosti, aby nasákl oživující silou, kterou chová rosa. 3. a 4. Nasbíráme a procedíme 8 pencí této rosy, avšak již před východem Slunce, které by jinak vysálo její nejvzácnější část, která je nesmírně prchavá. 5. Pak destilujeme zfiltrovanou tekutinu. Ze zbytku neboli sedliny musíme umět extrahovat „velmi vzácnou“ a na pohled příjemnou sůl. 6. Pak zkropíme zrna produktem této destilace, který nasytíme obdrženou solí. Pak zahrabeme nádobu hermeticky uzavřenou boraxem a práškovaným sklem do koňského hnoje. 7. Ke konci měsíce „bude zrno jako huspenina; tresť bude jako různobarevná kůže, která bude plavat nad vší hmotou. Mezi touto kůží a bahnitou substancí na dně pozorujeme nazelenalou hmotu, která představuje žeň“.3 8. Na tomto stupni kvašení musí být směs vystavena v neprodyšně uzavřené báni ve dne slunečnímu žáru a v noci měsíční záři. Za deštivých dnů a nocí dáme nádobu na suché a vlažné místo, až nastane zase pěkné počasí. K dokončení operace je třeba několik měsíců, někdy i celý rok. Vidímeli, že se hmota nadýmá a její objem se zvětšuje a ona kůže se ztrácí, je to bezpečným znamením zdaru. 9. Hmota se v posledním stádiu svého tvoření musí jevit v podobě prášku modré barvy. „...A právě z tohoto prachu vyroste stonek, větve a listy rostliny, dáme-li nádobu na mírné teplo. Takto se vyrábí vegetální fénix. Palingenese rostlin by byla jen předmětem zábavy, kdyby tato operace nedávala tušit něco 1
De la nature, vertu et vitalité des plantes et dessin du Jardin royal de medicine. Paris 1664, in fol. (kap. VI. str. 44 a nást.) 2 Le Grand Livre de la Nature ou l‘Apokalypse philosophique et hermetique etc. prohlédnutá spotečností Ph... In..., a uveřejněná od D... V poledne a v tiskárně pravdy (1790) in 8°. 3 Le Grand Livre de la Nature (str. 17-18). 218
většího a užitečnějšího. Chemie může svým uměním znovu oživit i jiná těla, zničí je ohněm a pak jim zase vrátí jejich původní formu. Transmutace kovů, kámen mudrců jsou důsledkem metalické palingenese. Co činíme na rostlinách, činíme i na živočiších. Avšak můj závazek je tak přísný, že se nemohou vyslovit otevřeně.1 Nejpodivuhodnější stupeň palingenese je umění praktikovat ji na živočišných pozůstatcích. Jaká kouzelná rozkoš, moci zachovat stín přítele, který již není! Artemis spolkla Mausolův popel: neznala bohužel tajemství, jak zapomenout na svou bolest.“2 Chápete důležitost této stručné zprávy? Stejnorodost univerzální přírody člověka opravňuje, aby usuzoval analogicky, a jestliže uvažoval správně, pokus vždy potvrdí jeho indukce. A co se děje v rostlinné říši, se musí paralelně dít i v říši nižší a v říši vyšší, totiž potvrzovat v jedné transmutaci kovů a ve druhé pohrobní znovuožití zničených tvarů. Ostatně jednota učení ve všech školách esoterismu je obdivuhodná. Kráčíme-li ve šlépějích některého alchymisty minulých století, přicházíme k Porfyriovi a Alexandrinským.3 Jacques Gaffarel, kterého jsme nedávno citovali, dokonale vystihl dosah těchto korespondencí, protože, zmíniv se o těchto jevech palingenese, přechází ke zkoumání strašidelných manifestací a dochází k přesvědčení o zcela přirozené povaze fantomů, které někdy strašívají na hřbitovech: stíny nebožtíků, které vídáme na hřbitovech, jsou podle něho jenom siluetou, fluidickým obrazem nebožtíkova těla; nejsou však ani duší mrtvého,4 ani přízrakem ďábelského původu. * * * Toto místo jsme již ostatně opsali.5 Dobrý abbé Gaffarel není však vždy tak šťastný. Obava, aby nebyl pokládán za mága, způsobuje, že někdy klopýtne na poloviční cestě k pravdě. To je na újmu autoritě jeho slova a nijak nebrání milovníkům ďábelství, aby necítili u tohoto astrofila zápach hranice. Tak jen o několik řádek dále se mu přihodilo neštěstí, že napadl Paracelsa, „který praví, že mumie obsahuje všechny síly rostlin, kamenů atd. a že je jistá skrytá magnetická síla, která přitahuje lidi ke hrobům těch, kteří jsou pokládáni za svaté, a tam působením téže mumie se dějí skutky, které nazýváme zázraky a které jsou častěji v létě než v jiné roční době následkem slunečního tepla, které probouzí a povzbuzuje vlhkost, která je v mumii; blouznění, které odmítáme...“ Tímto dost podivným výrazem mumie vyjadřuje Paracelsus působení Jonahu na mrtvoly, to je expansivní a oživující sílu, která působí v astrálním světle na capita mortua, aby je zničila, a která zúrodňuje dělohu Smrti, aby zrodila nevyčerpatelný život! Paracelsus snad někdy dedukuje příliš odvážné závěry z přirozených principů, které dovedl tak šťastně vynést na světlo. Avšak kdyby byl autor Kuriozit poznal v Paracelsově škole nauku o mumii, nic by mu bývalo nikde nepřekáželo, aby přesně vědecky posoudil všechna tajemství palingenese. My však nebudeme dále pokračovat ve svých komentářích o tomto předmětu. Kdybychom podrobněji pojednávali o palingenesi, po všem tom, co jsme pověděli o lykanthropii a o přerozmanitých modalizacích, kterých jsou schopna, jak se zdá, fluidická těla, zda by to nebylo přílišné opakování a zda by se nezdálo, že máme nevalnou důvěru v důvtip čtenářů. * * * Titul této kapitoly - Magie transmutací - nás nutí, abychom pověděli několik slov o talismanech neviditelnosti, avšak nebudeme se při nich dlouho zdržovat. Gygův prsten je jenom symbol a teorie až dosud vyslovené zajisté úplně postačí, aby vysvětlily všechny tyto fenomény, které lze zařadit do dvojí rubriky: tajuplného zjevení a zmizení. Neviditelnost těles - nehledě k velmi vzácným, ale nicméně dokázaným případům éterizace 1
„Tato studie (praví dále autor) pochází od Ph... Inc... (Philosophes inconnus: Neznámí filosofové). Od nich mám ony pravdy, které jsem sepsal v tomto díle.“ (Str. 22.) 2 Le Grand Livre de la Nature. (Str. 18-19.) 3 Srovnej kapitolu 12. 4 Gaffarel zde důmyslně rozeznává pasivní stín od spirituální duše nebo i od astrálního těla. 5 Viz kapitolu 11. 219
hmotných živých těl - se může zakládat buď na zcela subjektivním jevu fascinace, nebo může být způsobena skutečnou přítomností neprůhledného závoje zacloňujícího výhled. Toto umění, které, jak se zdá, spadá výlučně do oboru kejklířství, patří v některých případech do vlastní magie. Totiž tehdy, když ona vsunutá překážka spočívá v molekulární modifikaci atmosférického prostředí působením adeptovy vůle na akašu. To je onen jev, známý zasvěcencům všech časů, o němž se mimochodem zmiňuje abbé de Villars ve svých tak poučných rozmluvách o Hraběti de Gabalis: „Na tomto místě mi sluha oznámil, že mne přišel navštívit jakýsi mladý pán. - Nechci, aby mne viděl, pravil hrabě. - Promiňte pane, řekl jsem mu, posuďte sám na místě tohoto pána, zda mohu někomu vzkázat, aby mne nenavštěvoval. Buďte tak laskav a vejděte do tohoto pokoje. - To nestojí za to, učiním se neviditelným. - Ach pane, vzkřikl jsem, nechme čertovin, prosím vás, v tom nerozumím žertům! - Jaká ignorance, pravil hrabě, usmívaje se a krče rameny, nevědět, že chceme-li se učinit neviditelnými, musíme před sebe jenom postavit opak světla! Odešel do svého pokoje atd.“1 Ostatně na hypnotizovaných subjektech nelze nic tak často a tak snadno provádět jako negativní halucinace. Ostatně kolikrát jsme byli u doktora Liétanta svědky sugesce vyhlazující u individua úplně představu dvaceti osob shromážděných v téže světnici, hovořících spolu a přecházejících, kterých se subjekt loktem dotýká, aniž by tušil jejich přítomnost! Ony k němu mluví, ale on neslyší; dotýkají se ho, on je necítí. Živě mu hrozí rukou, a on kráčí uprostřed nich klidně, nehnuv ani brvou. V předcházejících pojednáních jsme popsali několik případů fascinace či subjektivní metamorfózy. V této kapitole nám pak tajemství lykanthropie a palingenese poskytly dva smíšené příklady skutečné, avšak přechodné metamorfózy. - Konečně budeme studovat s fenomény Velikého díla též transmutaci objektivní a zároveň trvalou. Tyto poslední stránky budou tvořit zvláštní studii a jaksi stručný přehled Hermovy vědy. Takto budeme studovat různé způsoby metamorfózy v mezích rozdělení, kterým končí výklad principů na počátku této kapitoly. A tyto fenomény se nám budou jevit postupně uskutečněny ve třech říších fyzické přírody: v říši živočišné, rostlinné a nerostné.
1
Le comte de Gabalis. London 1742. 2 svazky in 12°. (Sv. I. str. 135-136.) 220
Alchymie
Umění zlatotvorství.1 Většina našich současných učenců pokládá umění chrysopey za pouhou chiméru. Teorie o jednotě hmoty je sice bázlivě zastávána - jako hypotéza - některými z nich, kteří nepopírajíce a priori možnost obdržet někdy umělé zlato, nicméně se útrpně usmívají, když někdo mluví o transmutacích v minulosti (a ty jsou historickým faktem, jak náš starý přítel Papus vítězně dokázal2). „Myslíte, že se to někdy stalo.“ - „Zajisté. ..“ (pauza) „Je to možné. Nic nám nebrání, abychom to v principu připustili.“ A úšklebkem provázejí tato shovívavá slova. A kdybychom na ně dále naléhali, patrně je urazíme. I oni náležejí k poslednímu předvoji vědy. Ale ostatní nechtějí vůbec nic slyšet. Marně byste jim předkládali svědectví vážných a moudrých badatelů, kteří byvše včera skeptiky nebo zuřivými protivníky, dnes volají: Viděl jsem, experimentoval jsem vlastníma rukama a od té chvíle jsem nucen věřit! Marně byste jim snad ukazovali jako kdysi Van Helmontovi (1618), Berigardovi (1643) a Helvetiovi (1666)3 transmutační sílu kamene. Naši učenci by byli schopni zavřít oči, jako si zacpávají uši. Proti jejich mínění nemáte platné svědectví, poněvadž oni odmítají svědky. V jejich očích není přesvědčivého pokusu, poněvadž tvrdí, když se pokus zdařil, že byli ošáleni jakousi obratnou eskamotáží. Příkladů takové umíněnosti je v archivech animálního magnetismu hojnost. Vědecký dogmatismus je horší než náboženský. Věc není proto, poněvadž je nemožná. Circulus vitiosus, z něhož logilca pozitivistů neráčí vystoupit. Nezvratný argument ve prospěch alchymie, na nějž dosud jak se zdá nikdo nepřipadl, je prostý, nikým nepopíratelný fakt: sama existence zlata na planetě. Nechceme-li se přidržet hypotézy, která je nevědecká (poněvadž je antiunitářská), totiž hypotézy o složité a mnohonásobné hmotě, existující již před slunečním systémem, a zůstat při ní; nechceme-li věřit v domněle jednoduchá, nezměnitelná a věčná těla diferencovaná při utvoření mlhoviny, takže jsou takové na naší planetě již od jejího zhuštění - musíme připustit, že syntéze zlata je možná, protože příroda je tvoří. Zbývá vědět jak... Že příroda disponuje takovými akčními prostředky, které unikají dosahu nynější lidské vědy, je více než pravděpodobné. Že k vytvoření zlata je třeba jiných tepelných, světelných, tlakových podmínek, které přesahují to, co pan profesor Z. může shromáždit ve své laboratoři, je také pravděpodobné, ba řekněme - chcete-li - zřejmé. Ale věda každodenně rozšiřuje svoji vládu: co se včera zdálo být nemožné, dnes se realizuje bez námahy; to, co se dnes zdá nemožné, zítra se hravě vykoná. 1
Hermova věda omezená na umění dělání zlata - svůj nejslavnější problém - se může zdát dost skrovný cíl: nikdo však nebude litovat, vida, že se takto zužují velkolepé horizonty. Ale my můžeme jen několik málo stránek vynaložit tam, kde by několik celých kapitol nebylo příliš mnoho: ba sotva dva svazky by stačily k obecnému pojednání o hermetické filosofii. Hořejší přehled alchymie - ať si to čtenáři zapamatují - má tvořit pouze pododdělení této 14. kapitoly nadepsané Magie transmutací. Poznamenejme ostatně, že třebaže se slovníky mění od jedné esoterické školy ke druhé, přece panuje mezi generalizovanými naukami spagyrie a poučkami oné okultní vědy opravdová shoda, jíž jsme i my posvětili svoje pero. Takže adepti užívají výrazy okultismus, hermetika, magie, kabala, jako opravdová synonyma. 2 Papus: La Pierre philosophale, preuve irrefugitable de son existence, Paris 1889, in 8°. Srov. Traité meth. de science occ. Str. 643 a násl. 3 Papus: Traité meth. de sc. occ. Str. 653-658. 221
* * * Ale ať je tomu s vědeckými vymoženostmi budoucnosti jakkoli, na transmutační umění se musíme přece jen dívat jako na realitu minulosti. Nebudeme vyvolávat stíny oněch hierofantů antických theokracií, kteří, aby opatřili úhradu na ustanovenou, spravedlivou a svatou válku, otevřeli spravedlivému vladaři, jenž sám byl synem svatyně, podzemní pokladny, kde dřímaly nesmírné zásoby zlatých prutů nahromaděné několika generacemi kněží, kteří se oddali Hermovu umění. Adepti křesťanského středověku neztratili tuto tradici starých chrámů, protože vidíme, jak se ve XIII. stol. Raymundus Lullus uzavírá v londýnské věži a naráz zhotoví na 6 milionů zlatých prutů, na tehdejší dobu ohromné množství. Král Eduard, kterého Lullus doufal tímto okultním darem pohnout ke křížové výpravě, dal alespoň razit z tohoto zlata mince na počest této pamětihodné transmutace. To byl původ růžových noblů, jejichž několik ukázek dosud existuje, říká se jim Raymundiny a sběratelé se o ně derou. Jen mimochodem připomínáme činy Mikuláše Flamela, skromného veřejného písaře ze XIV. století, který dospěv ke konci svých hermetických prací, obdaroval kostely, nemocnice, dal zbudovat portál sv. Jakuba - la Boucherie, pak portál sv. Jenovéfy des Ardents, restauroval kostely sv. Kosmy a sv. Martina des Champs, zbudoval dvě arkády v kostnici Mláďátek, rozdával skvělé almužny a po smrti zanechal knížecí bohatství. Takové historické problémy působí sice na ducha živým dojmem, avšak nepřesvědčí ho. Zato však pokusy, které vlastníma rukama provedli Berigard z Pisy, Helvetius a Van Helmont, zapřísáhlí protivníci alchymie, příliš obeznalí v laboratoři, než aby se dali ošálit, projekce, které Lasciris a jeho vyslanci šířili po celé Evropě na počátku minulého století a které jsou potvrzeny právě tak slavnostně jako historické události. To jsou fakta, která nelze tak snadno zamítnout, a když je zkoumáme blíže, vyplývá z nich přímo hmatatelná skutečnost transmutačního elixíru. * * * Kámen mudrců existuje, a dávná svědectví potvrzovala po všechny časy jeho existenci a velebila jeho síly. Ale adepti nikdy nepsali o posvátném umění vulgárně: jeho arkána jsou všude chráněna příkrovem symbolů. Je to řeč, které je nutno se nejdříve učit, a labyrint, do něhož je nutné vniknout. Co nocí horlivého studia je třeba k rozluštění těchto problémů! Jakého tápání je třeba k odkrytí pravé cesty! Alchymisté se vždy neshodují, jak se zdá, co do roztřídění fenoménů Velikého díla. Snaží se zmást profánní dost proměnlivým množstvím libovolných oddělení a pododdělení.1 Ale nám, protože si z duše přejeme jít ve své upřímnosti až k nejzazším hranicím možného, záleží na tom, abychom spojili svrchovanou přesnost podrobností se zachováním jednoduchosti celkového plánu a za tím účelem vymýtíme všechny teoretické náhledy a operační specifikace, které by nesměřovaly přímo k cíli. Krátké úvodní poznámky budou charakterizovat nejprve celkového ducha hermetismu a základní báze jeho nauky. Pak užívajíce co nejobyčejnějšího a nejjednoduššího roztřídění, počneme s přehledem operaci Velikého díla. Po tomto schematu bude následovat několik výkladů. Pustíme se opět podrobněji do prací chrysopey vyšedše od první podstatné manipulace, abychom došli k poslední, což se žádný ze starých adeptů neodvážil učinit. Tito adepti totiž mluví na základě vlastní spagyrické zkušenosti, nebo na základě nauky, která jim byla předána pod pečetí adeptské přísahy. Považovali se za zavázány vůči jiným nebo vůči sobě samým k jisté rezervě, k níž my nemůžeme být nuceni, protože my jsme nezištnými badateli tajemství, kteří vykonali dlouhá a trpělivá srovnávací studia spisů uveřejněných adepty a kontrolovali je poznatky, kterých jsme sami mohli nabýt v laboratoři. Řekli jsme: naši pokročilí mistři moderní chemie, málo věříce v někdejší transmutaci, nevěří také, když někdo zastává nerozložitelnost domnělých prvků. Mnozí z nich tuší, tak jako hermetikové, 1
A to, co činí tento chaos zamotanější pro studenta začátečníka, je ohromná spousta spisovatelů domýšlivých nebo mystifikujících, kteří zatarasují cesty vědy směsicí často absurdních, v každém případě však bludných teorií a kteří učí ve jménu zkušenosti, které nenabyli, nebo hlásají výroky Boha, který s nimi nemluvil. V alchymii se zdá být volba a rozlišení autorů mnohem nesnadnější než při jiném studiu. Je moudré se přidržet nepopiratelných mistrů, ačkoliv mnohdy i mstiví spekulanti odevzdali své nechutné rapsodie do ochrany těchto slavných jmen. 222
jednotu hmoty či lépe substance pod mnohostí vnějších tvarů. Ba ti nejjasnovidnější z nich již osvědčili, že se vrací od dospělé vědy k oněm teoriím, které tato věda dlouho považovala za sny, jež poletovaly kolem její kolébky. Nebylo poněkud ukvapené pokládat tyto hermetické nauky za dětinské sny? Nynější chemie značně rozšířila pásmo svých bádání a svých objevů, to jí právě musíme přiznat; a abychom uvedli jen jednu z nejslavnějších vymožeností, je nepochybné, že Lavoisier svou teorií o oxidaci vrhl na analytické studium těles zářné světlo, kterým by byli oslněni nejdříve staří alchymisté. Pokročilé práce Louise Lucase, sira Wiliama Crookesa, Newlanda, Lothara-Meyera a Mendělejeva budou honosnou podezdívkou syntetického pomníku, který se právě staví. A co se týká praktického a průmyslového upotřebení nejnovějších objevů, zdali bude možno, abychom se kdy přestali divit geniálnosti současné vědy? Ale budiž tomu s těmito zázraky jakkoliv, alchymisté by v nich spatřovali jak v teorii, tak i v praxi jen úzkostlivé studium materiálních slupek, pozůstatků biologických procesů, vědu univerzálního caput mortuum. Zkrátka Raymundus Lullus, Jindřich Khunrath nebo Paracelsus by vytýkali modernímu učenci, že pracuje pouze na mrtvolách. Moderní badatel bere totiž v úvahu jen mrtvou hmotu, nebo alespoň nakládá s celou hmotou tak, jako by byla mrtvá. Život a duše, mocnosti, jež oživují a utvářejí těla, mu naprosto unikají. Tak bude náš učenec pozorovat například krystalizační fenomény, bude studovat geometrické tvary různých krystalů, podmínky, kterých je třeba k jejich utvoření. A učiniv to, bude se honosit, že prozkoumal zákony fenoménů tohoto druhu. Avšak vnitřního působce, který je skutečnou příčinou, latentní život, o němž svědčí afinity, jež ovládají seskupování molekul, zkrátka minerální duši, nejen nebude znát, nýbrž bude mít ještě odvahu popírat její existenci. Ano, věda života na všech jeho stupních, to je neocenitelný poklad, na nějž mohou být hrdi díky Hermovi. Tento univerzální substrát viditelných forem jim byl znám. Studovali hmotu ve stavu zrodu; jakmile byla vytvořena, či lépe řečeno zplozena, zpracovávali ji živou všemožně a úzkostlivě pečujíce o to, aby ji neusmrtili. Ba podle své vůle vyvolávali klíčení, řídíce jeho energie; takovéto přechody z možnosti do skutečnosti u nich byly zcela obvyklé a my neváháme zastávat názor, že znali, praktikovali a zužitkovali jisté latentní stavy substance, neoddělitelné od těchto tajemných sil přírody. Tyto stavy a síla jsou naprosto neznámé největším současným mistrům, a i ti nejintuitivnější z nich sotva tuší. Hermova filosofie byla pro své vyznavače pozitivní vědou a zároveň mystickou naukou, ba řekli bychom náboženstvím. Aniž bychom se vraceli k jejímu symbolu,1 který jsme již výše vyjádřili a komentovali, stěsnáme zde v několika řádcích podstatné kánony jejich kosmogenického dogmatu. Jako všechny školy okultismu, hlásali i oni, jak jsme již pověděli, jednotu substance v mnohosti vnějších tvarů. Hmota přístupná smyslům, rozmanitá a mnohotvárná, jim byla víceméně trvalým klamem, vyskytujícím se v různých, přeměnitelných způsobech. Transmutace podle jejich systému jsou přechodem od jednoho způsobu k druhému. Znali tři vůdčí principy manifestovaných věcí a čtyři elementy manifestace: Síra, rtuť a sůl, tak nazývali své tři principy. Oheň, vzduch, voda a země, to byly emblémy jejich čtyř elementů. Síra, rtuť a sůl odpovídaly také tomu, co nazývali vrozeným ohněm, zásadní (radikální) vlhkostí a podstatnou bází těles.2 Čili: Síra, princip formy, rtuť, princip substanciance, a sůl, smíšený princip objektivní manifestace. V okultních vztazích: Jediná substance, to jest kosmický éter, jehož polarizací vzniká na pozitivním pólu Aod, síla či princip činný, na negativním pólu Aob, odpor, čili princip trpný; ve středu rovnováhy Aor čili astrální světlo, substrát veškeré hmoty. Síra-princip je tedy podle naivního způsobu mluvy starých alchymistů:3 „Nebeský oheň, který vnikaje do nižších zárodků vyvolává vnitřní formu a dává jí vystupovat 1
Je to Smaragdová deska. Anebo také Archeus, Azoth a Hylé. 3 Jean Fabre d‘Abrégé des secrets chimiques 1636. Paris, Billaine. in 8°. 2
223
z největších hloubek hmoty, s veškerou její ozdobou a příslušenstvím: tak se provádí plození pomocí nebeského ohně a všechny elementární věci zde na zemi z něho pocházejí jako z pravého a původního zřídla“.1 Právě tak je tento starý autor jasný, když definuje rtuť-princip: „Zásadní vlhkost všech věcí, kterou chemie nazývá rtutí, je vlhká substance zrozená nejprve v zárodku všech věcí; na ni působí přirozený oheň či vitální síra a vyvádí z ní formy utajené a skryté v hlubině její propasti. Propastí nazývám síly a vlastnosti tohoto ducha života. Těchto sil a vlastností má téměř nekonečně mnoho, aby mohl ze sebe vydat všechny druhy tvarů.“2 Sůl-princip: „Je základní sídlo veškeré přirozenosti vůbec i zvlášť; je to bod a, střed, v němž se všechny nebeské síly a vlastnosti stýkají a končí. Korporifikační princip - který je pojítkem obou druhých principů - síry a rtuti a který jim propůjčuje tělo a takto je činí viditelnými očím všech lidí.“3 Takže tyto principy - dobře si to zapamatujme - ve svém univerzálním významu neznamenají ani ony hmoty, které se vulgárně nazývají síra, rtuť a sůl, ani jakoukoliv jinou analogickou substanci, která by mohla být postižena našimi smysly. Je nutno v nich spatřovat tři doplňující se aspekty téže esence (bytnosti) plodící materiální věci; tři polarizační konce onoho okultního virtuálu, který se právě manifestuje přecházeje z možnosti ve skutečnost. Uvažovány ve své syntéze, představují tyto principy všechny tři energie, které realizují těla. Uvažovány odděleně se stávají pouhými abstrakcemi, neboť existují pouze jedny druhými. Mimochodem je třeba poznamenat, že Hermovi žáci označují znameními jednou tyto tři univerzální principy, jindy opět jejich ztělesnění v nerostné říši, totiž hmoty, s kterými lze manipulovat v křivulích a baňkách a jimiž jsou v přípravném díle smíšeniny, skrze něž tyto tři základní principy specifikované ve stavu minerálním vzájemně osvědčují vlastní působnost. Není hmota, která by nebyla složena z těchto tří sjednocených principů. Z toho plyne, že například rtuťová tekutina v přípravných pracích obsahuje také sůl a síru. Avšak rtuť se v ní nalézá v nadbytku, což opět znamená, že pasivní substance, ženský princip, negativní pól bytnosti (odpor) se obzvláště manifestuje. Totéž je možné poznamenat o preparátech, které se nazývají sírové a solné. V laboratořích a v nejširším významu znamená rtuť holý kouř, síra slepující tuk a sůl kyselinu. Azoth mudrců, syntéza těchto tří je menstruum, alkahest či rozpouštědlo kovů přeměňuje tyto kovy v prvotní substanci (prima materia) a uvolňuje jejich androgynické sperma. Konečně také v laboratoři, avšak v omezeném smyslu na metalickou přírodu, Síra kovů bude znamenat pouze pevný bod,4 seminál, který určuje Merkura, a tím specifikuje každý kov jako charakteristickou podstatu, v níž je třeba zaznamenat každý stupeň jeho zralosti: Merkur bude znamenat prvotní látku kovů; různě specifikovanou tou nebo onou sírou, a sůl hmotu díla. Stanovivše tyto rozdíly, pokračujme ve výkladu. Tři univerzální principy substance tvoří smíšeniny prostřednictvím čtyř elementů, základních typů objektivní manifestace. Hmoty se totiž na fyzické pláni jeví skutečně ve čtyřech způsobech, jejichž spontánní signaturou a bezprostředním symbolem jsou živly starých; tyto hmoty se zdají být pevné (země), tekuté (voda), plynné (vzduch) nebo ohnivé (oheň). Kvintesence neboli základní průměr smyslům patrných forem spočívá v rovnovážném středu čtyř elementárních způsobů právě tak, jako absolutní substance spočívá v rovnovážné syntéze těchto tří principů.
1
Fabre: Secrets chimiques. Str. 20 Fabre: Secrets chimiques. Str. 23-24. 3 Fabre: Secrets chimiques. Str. 34 a passim. 4 Tak v principu plodícím je síra subtilní, okultní, nepostižitelný oheň; vše, co je éteričtější, spirituosnější; - v naturované (plozené) aplikaci táž síra, vtělená a specifikovaná v metalické přírodě, se stává pevným, nezměnitelným zárodkem kovů, vzorkem jejich typu opatřeného pečetí v jejich hmotě, vše, co si lze představit hustějšího a stálejšího. Stálá analogie protiv, viditelná v křížení vlivů vysílaných z nebe na zem; zvratnost (zaměnitelnost), na níž jsme již upozornili a jejímž přirozeným emblémem je obrácený odtesk obrazu ve vodě. 2
224
* * * Co se týká problému zlatodějství, na nějž je nutno omezit tuto krátkou studii, nebude již obtížné pochopit jeho teoretické rozluštění, zapamatujeme-li si dobře následující: Podstata kovů je jediná; všechny kovy jsou formy síry a rtuti, specifikované v minerálu, sdružené v rozmanitých proporcích váhy, jakož i vzájemné zralosti a kondenzované v solné tělo víceméně čisté, to jest do molekulárního tvaru víceméně adekvátního ztělesnění. Kvalitativní a kvantitativní variace těchto tří sjednocených principů a víceméně jejich intikní smíšení - to jsou příčiny nerostné diferenciace. Kovy jsou víceméně zralé plody na stromu metalické přírody. Nižší kovy jsou plody nechutné a nezralé, které se oddělily od stromu, to jest od života vzrůstu dříve, než se síra a rtuť, které je tvoří, spojily a dozrály ve správných proporcích. Hledejte kvas, který nahrazuje tento nedostatek, podrobujíce tyto neživé a zmrzlé hmoty opětné fermentaci nerostného života; příroda znovu započne své tvořivé dílo a tyto kovy se z nedokonalých stanou dokonalými, to jest dospějí v negativní a ženské řadě k Luně čili stříbru a v řadě mužské a pozitivní k Slunci čili zlatu. Kámen mudrců není nic jiného, než tento kvas, který přivádí ke zralosti kyselé a špatně ztrávené plody metalické přírody. Tato transmutace se provádí ve velmi krátké době, kolísá mezi několika minutami a několika hodinami, podle toho, zda rozpuštěný kov, na němž byla projekce metalického kvasu provedena, je vzdálenější či bližší onomu stupni zdokonalení, jehož je třeba dosáhnout. Celé dílo spočívá ve vytvoření buď bílého, nebo červeného fermentu. Zde zcela zřetelně vyslovená otázka; Eliphas Lévi praví: „Kovy se tvoří v útrobách země jako planety v nebesích specializací latentního světla, které se rozkládá procházejíc různými prostředími. Zmocnit se předmětu, v němž je ono latentní metalické světlo, dříve než se specializovalo, a dovést je k extrémnímu pozitivu, to jest do ohnivé červeni1 ohněm vypůjčeným od hmoty samé, v tom spočívá tajemství Velikého díla. Je pochopitelné, že toto pozitivní světlo v nejvyšším stupni svého zhuštění je sám život, který byl učiněn pevným a může být univerzálním rozpouštědlem a lékem ve všech říších přírody.“2 Budete-li uvažovat o těchto slovech velikého mistra, přesvědčíte se, že vyjadřují zároveň skutečnost i symbol. V tomto dvojím smyslu, pozitivním a analogickém, musí být chápány. Ne bezdůvodně jsme je přepsali, chtějíce ukončit tuto všeobecnou předmluvu, kterou bylo nutno předeslat. Přistupme k popisu Velikého díla. Načrtneme nejprve čtveré schéma, neboť chrysopea se rozděluje na čtyři jasně odlišné skupiny operací a fenoménů.
1
„Vše se obrozuje tímto univerzálním rozpouštědlem, jímž je prvotní substance. Toto rozpouštědlo koncentruje svou sílu v kvintesenci, to je v rovnovážném centru dvojí polarity. Vibrace této kvintesence kolem společných nádrží se manifestuje světlem a světlo projevuje svou polarizaci barvami. Bílá barva je barvou kvintesence. Na jejím negativním pólu se tato barva zhušťuje v modrou a ustaluje se v černou; na pozitivním poli se zhušťuje ve žlutou a ustaluje se v červenou. Vyzařující život jde tedy vždycky od barvy černé k červené procházeje bílou; a absorbovaný život opět sestupuje od červené k černé procházeje týmž prostředím.“ (Eliphas Lévi: Histoire de la Magie, str. 536-537) 2 Eliphas Lévi: Histoire de la Magie, str. 537. 225
Přehled prací Velikého díla
Práce přípravné Celé arkánum spočívá v přípravě rtuti filosofů, čili univerzálního rozpouštědla, čili azothu mudrců. Obdržíme je tajemnou sublimací aplikujíce na prvotní hmotu tajný oheň, jímž je ocel filosofů. K přípravě této oceli je třeba znát magnet filosofů a umět ho použít. Vlastností azothu je, že rozpouští všechny kovy - zvláště zlato a stříbro - proměňuje je v prvotní rtuťovou substanci rozetnuv onen gordický uzel, který spojoval tuto elementární rtuť a síru kovů. Metalogenní síra a rtuť takto odděleny, nabývají opět své vegetativní kvality; byvše dříve sloučeny a mrtvy, stávají se opět volnými a živými. II. Dílo ve vlastním smyslu (Příprava kamene) Rozpustiv obyčejné zlato a stříbro v azothu nebo v Merkuru mudrců, osvobodil adept živé Slunce a živou Lunu, krále a královnu, muže a ženu, z jejichž sňatku vzejde královské dítě, zázrak přírody a umění: kámen mudrců. Živé Slunce není nic jiného, než metalogenní síra evolvovaná k úplné dokonalosti v obyčejném zlatu; živá Luna je metalogenní rtuť,1 přivedená k největší dokonalosti v obyčejném stříbru. Všechny kovy jsou utvořeny z těchže principů, specifikovaných minerálů, avšak v disharmonické kombinaci, to jest ve stavu nečistém. Metalogenní síra a rtuť izolované ve stavu dokonalé čistoty a znovuoživené (adepti praví reinkrudované) azothem mudrců (čili kombinací univerzální síry a rtuti ve vězení soli) tvoří bezprostřední hmotu Díla: dva fermenty, jejichž styk (rebis) tvoří čisté sperma kovů. Nic jiného nesmí být uzavřeno do vejce a podrobené stupňovanému ohni Athanoru. Teplo jediné lampy má dovést Dílo ke konci. Avšak spojeným vlivem tepla a času se ve vejci manifestuje řada dokonale určitých fenoménů. Fáze částečné volatisace (zprchavění), fixace (upevnění) a delikvescence (rozpuštění) hmoty jeví postupně charakteristické barvy, jejichž zjevení v žádoucím pořádku potvrzuje adeptu, že je na pravé cestě. Hlavní barvy následují za sebou v tomto pořadí: černá (Saturn, hniloba, havraní hlava), bílá (Luna. očištění země, vypučevší bílá, malý elixír) a červená (Slunce, velký elixír nebo kámen mudrců). Podružné nebo přechodné odstíny jsou velmi četné: „Černou předchází směs dost nejasných barev; mezi černou a bílou se nalézá šedá a mezi bílou a červenou zelená a modrá, barvy duhy nebo spektra, pak žlutá, oranžová a konečně červená.“2 Když hmota dosáhla dokonalé bělosti, tvoří malý elixír či bílý transmutační kámen, který nedokonalé kovy mění ve stříbro, nabyvši barvy rudé, tvoří veliký elixír čili kámen mudrců, to jest dokonalý kámen mudrců, který kovy proměňuje ve zlato. III. Rozmnožování kamene Kámen lze rozmnožit nejen co do množství, nýbrž i co do síly, digerujeme-li a vaříme-li jej v desateronásobném množství rtuti filosofů či v azothu mudrců. Tato operace však nicméně vede k novému početí celého díla, neboť uzavírá do vejce hmotu, která je rebis povýšený na druhou mocnost. Při přípravě této hmoty jsou fermenty Slunce a Luny nahraženy stejným množstvím elixíru, 1
Metalogenními nazýváme síru a Merkura specifikované v minerálu, jejichž kombinováním ve správných solních proporcích vznikají různé kovy. 2 Théories et symboles des alchymistes od Alberta Poissona, Paris 1891, in 8°. Chacornac, str. 129. 226
který chceme rozmnožit. Barvy následují za sebou v tomže nezměněném pořádku, avšak dílo pokračuje mnohem rychleji. Když se pak celá hmota ustálila v barvě červené, je kámen zdvojnásoben nejen co do objemu, nýbrž i co do transmutační potenciality. Druhé rozmnožení stejně jako první vede ke stonásobení kamene nejenom kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. A tak dále v tomto poměru: 10, 100, 1000, 10000 atd. Jiní filosofové rozmnožují kámen jednodušeji tím, že jej vrhají do obyčejného roztaveného zlata, které tento kámen proměňuje ve svou vlastní přirozenost. IV. Projekce Obdrževše kámen mudrců, či naturativní ferment, můžeme provést transmutaci (či naturaci) nedokonalých kovů v krátké době. Stačí, vrhneme-li do roztavené hmoty kovů, který chceme zušlechtit (rtuť, cín, olovo) malé množství kamene roztlučeného na jemný prášek a pečlivě zabaleného do kousku vosku v podobě pilulky. Po jeho rozpuštění, které trvá obyčejně dost krátce, necháme křivuli vystydnout a celá metalická hmota je proměněna v Lunu nebo Slunce podle toho, zda bylo užito bílého nebo červeného transmutačního kamene. * * * Zbývá nám doplnit údaje tohoto přehledu a obírat se těmi body, které nebyly vysvětleny mistry. Stačí k tomu několik málo slov. Veškerá nesnáz spočívá v přípravných operacích. Ostatní - jak praví adepti - je pouze hračkou dětí a žen. A tyto předběžné práce se omezují na přípravu azothu či rtuti mudrců. Víme již, že to není obyčejná rtuť. Dodejme, že se z ní také nevyrábí, ačkoliv to tvrdili mnozí teoretikové Velikého díla. Co je tedy rtuť mudrců? Tento hlavní klíč magistéria, bez něhož není možno vejít do paláce krále-Slunce. Pojímáme-li jej abstraktně, to jest s vyloučením materiálních substancí, v nichž se vtěluje pro potřebu alchymisty, je to zcela jednoduše astrální Světlo se svojí dvojí polarizací a se svým středem rovnováhy, v němž spočívá kvintestence živlů. Tak, jak ho zpracovávají Hermovi synové, to jest ve stavu panenského mléka nebo velmi kyselého octa nebo univerzálního rozpouštědla kovů, je rtuť nebo azoth mudrců tekutinou možno říci magickou, v níž základní vlhkost (ženský Merkur) oplodněná principem oživujícím (či sírou mužskou) na sebe vzala tělo prostřednictvím solného principu oné báze věcí, kterou Boehme ve svém štastném barbarismu definuje slovy „příčiny pochopitelnosti“.1 Prvotní prahmota - magnesie či markasit či důl mudrců - z níž se dobývá ona rtuť, není vlastně ani kov ani sůl. Je to minerál, známý Hermovým synům a v přírodě velmi rozšířený. To je červený služebník, panna, hermafrodit přírody, „studně, která obsahuje moře a jejíž duch se sublimuje“. Tento minerál se sice skládá jako všechny hmoty smyslům patrné z elementární síry a rtuti, jež jsou spoutány ve vězení soli, od sourodých minerálů se však odlišuje tím, že kromě těchto dvou principů spojených a specifikovaných, to jest mrtvých, je nasycen sírou a rtutí, které jsou dosud nespojené a nespecifikované,2 to jest živé. Jinými slovy je tento markasit magnetem potenciálního metalického světla či předběžnou specifikací dvojpolárního Aoru, jehož pozitivním pólem (Aod) je síra mužské přirozenosti a negativním pólem (Aob) rtuť ženská. Jakmile je znám jediný důl a za příznivých podmínek uschopněn, jde o to, vydobýt z něho odděleně rtuť a síru, volné a kondenzované, každou v příslušné rozpouštěcí tekutině; očistit je, spojit je v azoth mudrců, v solnou tekutinu, která se nazývá panenským mlékem a rozpouštědlem alchymistů. * * * 1
Des trois Principes de l‘Essence divine ou d‘éternel engendrement sans origine etc. od Jak. Boehma (z němčiny přeložil neznámý filosof - Cl. de Saint-Martin), Paris v X. roce (1802) 2 sv. in 8°. (Sv. I. str. 4.) 2 Chceme říci dosud neustálené v definitivní kombinaci, mající však nicméně snahu specifikovat se v minerálu. 227
Nikdo však nemůže zbavit rtuť jejích pout než ten, kdo je přetne ocelí filosofů, a aby měl ocel filosofů, musí ji k sobě přitáhnout pomocí magnetu filosofů. Hle veliké Hermovo arkánum. Přinášíme je, zcela nepokrytě odhalujíce povahu ocele mudrců, což není nic jiného, než elektřina a povaha magnetu, symbol baterie, ze které emanuje! Před námi již Eliphas Lévi upozornil na užívání elektrického působce při operacích Velikého díla; přimísiv k tomu ovšem velmi nespolehlivé náhledy o paralelním užívání lidského magnetismu. Mluvě o „magnetizované elektřině“ Eliphas snad úmyslně směšoval dva zcela odlišné řády hermetických realizací. Vyložili jsme již výše,1 jak vycvičený adept, který má moc nad astrálem prostřednictvím plastického prostředníka poslouchajícího vůlí, může úplně zpředmětnit hmotu v předem stanovené podobě. Mág může také realizovat zlato, jakož i každou jinou tělesnou substanci. Jeho dílem je převádět možnost ve skutečnost, opravdové tvoření, pozitivní, avšak nejvyšší alchymie. Na druhé straně nazýváme magnetismem onu tajemnou sílu, která dovoluje vůli působit na protylus a diferencovat jej zpředmětňujíc jej. Budeme tedy moci potvrdit, že thaumaturg užil v alchymii magnetismus. Nicméně však připustíme, že takové umění se hermeticky patrně liší od operační praktiky Velikého díla, kterou se nyní zabýváme; pojednáváme o spagyrii a nikoliv již o magii. Pomineme tudíž mlčením užívání lidského magnetismu ve vlastní alchymii a přidržíme se pouze užívání elektřiny, které již před námi prozradil Eliphas Lévi. Postačí precisovat toto užívání a určit jeho vhodnou dobu. Touto dobou je doba létajících orlů či sublimace rtuti, podstatný střed a osa předběžných prací díla. Právě tehdy umělec přitáhnuv k sobě ocel mudrců pomocí magnetu mudrců mává touto ocelí, aby osvobodil zajatou rtuť. Filaleth praví: „Naše ocel je pravým klíčem díla, bez něhož je zbytečné zažíhat filosofickou lampu nebo pec. Je to zlatý důl, čistý duch přírody, je to infernální a tajný a i ve svém oboru svrchovaně prchavý oheň. Je to div světa a spojení vyšších ctností v nižších bytostech. Proto jej Všemohoucí vyznačil zvláštním znamením. Mágové a filosofové se dozvěděli o jeho narození na Východě a s podivem poznali, že veliký král se zrodil ve světě. Následujte je, a až uvidíte jeho hvězdu,2 jděte za ní až k jeho jeslím.“3 Baterie je jasně naznačena, spíše než popsána v následující kapitole téhož autora. Citujme z ní několik míst! Řekli jsme, že naše ocel je zlatý důl, podobně je třeba poznat, že náš magnet je pravý důl ocele mudrců. Vězte, že náš magnet má ve svém nejvnitřnějším centru hojnost zázračné soli... Toto centrum se obrací přirozeně v pólu, kde se síla naší oceli zvětšuje. V tomto pólu se právě nalézá srdce naší rtuti, které je pravým ohněm, v němž se její Pán (tento oheň) přeplaviv se přes toto veliké moře dostane až ke dvěma Indům, jestliže je dbáno o to, abychom řídili jeho dráhu pohlížejíce na hvězdu severu,4 kterou nám ukáže náš magnet.5 Ale nestačí pouze zbavit Merkura jeho pout, je třeba jej také upevnit, jinak zmizí v bílém kouři. Alchymisté užívají hojných mytologických obrazů, chtějíce vylíčit prchavou sílu svého Merkura, který unikne, jestliže nějaká osoba, obyčejně vyzdobovaná atributy Saturna, srpem neutne jeho paty. Velmi analogický příklad nám poskytuje amonium ve stavu zrodu. Když rozložíme elektrickou baterií chloralhydrát amonatý, navlhčený vodou, nemůžeme jej ustálit jinak, než kombinujíce jej se rtutí. Tento složený kov se utvoří na negativní elektrodě, rtuť bobtná, puchne, nabývá tuhosti másla, a tak obdržíme amalgam amónia. Předpokládejte na chvíli, že amóniem je ženská rtuť hermetiků; nebude je to svádět, aby jej označili adeptům - zcela jej zatajujíce profánním - pod vlastním jménem onoho kovu, který sloužil k tomu, aby jej učinil hmatatelným.6 Předcházející je jenom příkladem; není však také, chcete-li, 1
Viz kap. 11. Elektrická jiskra. 3 Ireneus Philaleth: Introitus apertus III. 2, 3, (Vstup do zavřeného královského paláce), přeložil Lenglet Dufresnoy ve své Histoire de la Philosophie hermétique, Paris, Constelier 1742. 3 sv. in 4°. (Sv. II. str. 19-21) 4 Stále jiskra. 5 Introitus apertus IV. 1, 2, (Hist. de la Ph. H. sv. II., str. 21-23.) 6 Připustíme-li jako pouhou hypotézu, že analogie tohoto druhu vedla k tomu, že rtutí byla pojmenována ženská substance elementárního koitu při přípravě azothu mudrců lépe si vysvětlíme, že alchymisté, poněvadž na tuto analogii byly štěpovány jiné analogie po postupných generalizacích a na 2
228
srovnáním. Rozpouštědlo nebo panenské mléko není amalgamem, je nezbytně tekutinou, „vegetabilním menstruem“, jež bylo získáno kombinací síry a rtuti, které byly dobyty z téhož markasitu, jenž čištěním dává živou sůl, v níž tyto dva principy nalézají prostředek ke svému ztělesnění. Neztrácejme ze zřetele, že se jedná o tři mineralizační principy, dosud nespecializované. Představují jedinou a touž substanci ve třech různých způsobech a byly také vydobyty z jediné a téže hmoty; na pozitivním pólu, ohnivém, se manifestuje síra; na pólu negativním, vlhkém, rtuť, ve středu rovnováhy se ze spojení obou plodí sůl. Univerzální síra je stále považována za otce; rtuť je z jistého hlediska matkou a sůl dítětem. Jiní řeknou, že sůl je matkou a rtuť dítětem. Někdo totiž jménem androgynní rtuť označuje nikoli rtuť, nýbrž rozpouštědlo (jinak azoth mudrců), které je zplozeno solí; kdežto týž adept bude sůl nazývat matkou či ženským principem, poněvadž ji bude pokládat za materiální a pasivní na rozdíl od univerzální síry, která je neviditelná a aktivní. Jak vidíme, jedná se o různé hledisko... * * * Aby se panenské mléko stalo příhodným k lázni krále a královny, musíme je vyčistit jistým počtem orlů, to jest postupných sublimací. Filaleth jich předpisuje 7-9; avšak ačkoli je v jistých ohledech velmi jasný, přece nesmíme tohoto autora brát vždy doslovně, byli bychom jím snadno ošáleni - jako i ostatními autory. Jeho líčená hrubá upřímnost je často vnadidlem a v jeho knize nalezneme značný počet neužitečných operací, které vypisuje do nejmenších podrobností jedině proto, aby zavedl profánní. Když tekutina azothu, jíž mnozí adepti říkají „naše rtuť“, dosáhla úplné dokonalosti, musí k ní umělec připojit královský kvas, o jehož povaze hodláme podat vysvětlení. Pro malé magisterium to je, chceme-li vést Dílo jenom k bílé barvě a získat kámen, který transmutuje kovy pouze ve stříbro, stačí rozpustit v azothu malé množství neposkvrněné Luny čili velmi čistého stříbra. Pro veliké magistérium je třeba rozpustit rovným dílem Lunu a Slunce, to jest stříbro a zlato, prosté jakékoli nečistoty. Tyto kovy se mají rozpustit v panenském mléce či rtuti mudrců jako led ve vlažné vodě, bez jakéhokoliv šumění a nesnáze. Vlastností tohoto rozpouštědla je, že asimiluje kovy bez nejmenší obtíže a přeměňuje je ve svou vlastní substanci síry a rtuti. A právě v této uvolněné a znovu oživené síře a rtuti spočívá dvojí ferment, který je oním metalickým spermatem, z něhož se zrodí královské dítě. Stříbro obsahuje značné množství metalogenní velmi čisté rtuti (pasivní) a bílé síry, to jest síry, která dosáhla dokonalosti v řadě ženské. Zlato obsahuje právě tak jako stříbro neposkvrněnou rtuť (pasivní), avšak chová ještě nad to červenou síru (aktivní) velmi čistou, to je dosáhnuvší dokonalosti v řadě mužské. Protože azothická tekutina rozpouštějíc všechny kovy odděluje rtuť od síry a vrací těmto dvěma principům dosud spoutaným a mrtvým v jejich metalické kombinaci život i svobodu, je vidno, že by stačilo pro červené dílo rozpustit zlato v Azothu, tak jako stačí pro dílo bílé rozpustit v něm stříbro. Neboť při Velikém díle zlato reinkrudované rtutí mudrců poskytne odděleně oba podstatné kvasy: metalickou rtuť a červenou síru, obě ve stavu dokonalé čistoty. Tak jako stříbro při malém magisteriu poskytne odděleně pomocí téže reagencie oba žádané fermenty, totiž metalogenní rtuť a bílou síru, oba dva velmi čisté. Proto adepti uvykli říkat s Basiliem Valentinem, že pro argyropeu1 je třeba stříbro a azoth, pro chrysopeu2 zlato a azoth. Následkem toho mnoho adeptů pracuje jedině se zlatem a azothem mudrců; a tyto dva produkty, znovu to opakujeme, stačí k tomu, aby utvořily Rebis, spermatickou hmotu vejce. Avšak jestliže rozpustíme v panenském mléce zlato a stříbro, jak to někteří adepti doporučují, pak oba fermenty, různé původem, se jemněji kombinují a filosofové říkají: naše královské dítě bude tím krásnější a lépe vzrostlé. A zdá se, že takto si počínajíce, zkracujeme trvání Díla a že žeň bude bohatší a hojnější. základě korespondencí mezi různými pláněmi, dospěli k tomu, že jmény tak materiálními jako rtuť a síra pojmenovali pouhé abstrakce, jako jsou póly obecné polarizace nediferencované substance. 1 Art de faire de 1‘argent. 2 Art de faire de l‘or. 229
* * * Jakmile jsme tyto fermenty získali a postavili proti sobě rozpustivše bez šumění oba dokonalé kovy v královské lázni, podrobíme tuto tekutinu kongelaci, což opět znamená, že ji necháme krystalizovat. Tak se připravuje Rebis. Je amorfní nebo krystalická, ale vždy homogenního vzhledu, kterou adept definitivně uzavře do vejce. Odtud vzejde již jako hotový elixír, to jest kámen mudrců. Perioda přípravných nesnadných či nebezpečných prací je skončena. Hermovo umění vyžaduje pak ještě mnoho trpělivosti a důvtipu. Tyto vlastnosti jsou vzácnější, než si myslíme; avšak Dílo již napříště nevyžaduje ani důmyslné kombinace, ani choulostivé manipulace. V tomto smyslu bylo nazváno to, co zbývá ještě vykonat, hrou dětí a prací ženy. Několik ještě slov o athanoru či nesmrtelné peci, nazvané tak proto, poněvadž oheň v ní musí hořet bez ustání až do úplného ukončení elixíru. Vnikněme do svatyně filosofické Vesty. Albert Poisson praví: „Opravdový athanor je jakási reverbířská pec, kterou je možno rozložit na tři části. Nejdolejší část obsahuje oheň; je opatřena otvory, aby byl zjednán přístup vzduchu, a má jednu bránu. Střední část, také kuželovitá, má tři výstupky, rozestavené v podobě trojúhelníka, na nichž spočívá miska obsahující vejce. Tato část je provrtána ve směru jednoho z průměrů dvěma proti sobě ležícími otvory, které byly uzavřeny dvěma křišťálovými kotouči, což umožňovalo pozorovat, co se dělo ve vejci. Konečně hořejší část, uzavřená, sférická, tvoří klobouk nebo reflektor, který odráží žár. To byl obecně užívaný athanor.“1 Adept naplní mísu prosívaným pískem nebo jemným popelem. Na tuto úplně stejnoměrnou vrstvu položí vejce filosofů, které se smí do něho zabořit jen asi třetinou. Někteří umělci dávají přednost vodní lázni před písečnou. To však nemá valný význam. Ostatní, opatrnější, užívají postupně obou: nejprve dávají vejce do vodní lázně, která vydává mírnější a stejnoměrnější teplo; pak, když pokročilé Dílo vyžaduje prudší oheň, nahrazují nádržku vody miskou s pískem nebo popelem. Vejce, které nesmí být naplněno více než do jedné čtvrtiny, je obyčejně skleněná báň, uzavřená hrdlem, nebo také aludel (přepuzovací stroj) staré chemie, který obdržíme, slepíme-li dvě do sebe zastrčené křivule v podobě činky. Tento přístroj obzvláště usnadňuje cirkulaci duchů: páry se rychle kondenzují v hořejší nádobě, která je udržována ve vyšší teplotě; z ní pak v kapkách padají zpět na hmotu, kterou čistí a obrozují touto ustavičnou destilací ze sebe na sebe. To je to, co mistři nazývají omýváním pevného slzami prchavého. Tento fenomén znamená zejména konec Saturnovy vlády a předpovídá bělost či vládu Diany, která je ohlášena zjevením jejích holubů. Řízení ohně (regimen ignis) chovala většina filosofů v tajnosti, činíc z něho nejznamenitější arkánum magisteria. Zlomyslnost autorů, kteří se snažili profánního zmást, spočívá v tom, že směšovali jednak tajný oheň přípravných prací (elektřina, které již není zapotřebí) s ohněm lampy, jehož je třeba, aby dozrály fermenty a Dílo bylo dokonáno, jednak vnější oheň athanoru s vnitřním ohněm Rebisu, chemickou energií sloučeniny. Jsou to tudíž omyly, jež mají za důsledek ztrátu zraku i trpělivosti. Mnozí se o této věci vyjadřují zcela nepokrytě. Zpočátku je zbytečné zásobit se uhlím. Jedině zlatodějové přivádějí na mizinu mecenáše svých pokusů spotřebou uhlí; a jedinou omluvou těchto chudáků, je-li to vůbec omluva - je to, že se nejdříve sami ruinovali při tomto pokusu. Žádný piják nedychtí tak nenasytně po alkoholu, jako zlatodějova pec po uhlí země. Nacpává se hořlavinou, funí ve dne i v noci a kouří. Rozkošné a okouzlující divadlo, a to v té míře, že náš zlatoděj, vyčerpav svoje jmění, úvěr a ochotu svých bližních, stává se podvodníkem, ne aby se obohatil, nýbrž aby uhlím udržel svůj oheň. Vymýšlí si rozmanité a překvapující kousky, pěstuje laboratorní kejklířství a napálí několik hlupáků nechutným podvodem rozmnožení stříbra a zlata; zkrátka po starých metodách se jednou dostane před soud: blažený osud, přirovnáme-li jej k osudu jeho předchůdců v hlouposti, v ještě nedávných dobách, kdy takoví šibalové byli popravováni. Avšak ani tehdy taková vyhlídka neutišila horečku zlatoděje, který navykl těmto výnosným multiplikacím. Dmychatel, foukač (potupný název pro alchymistu) multiplikoval, až konečně, jak žertovně
1
Théories et symboles des Alchemistes. Str. 160. 230
praví jistý lékař Ludvíka XIV., byl sám vyfouknut nebo multiplikován na popravišti!1 Tedy žádné uhlí v athanoru! Přílišný žár této hořlaviny by usmrtil hmotu a spálil metalické androgynní sperma, z něhož se má zrodit královské dítě. Teprve když byl kámen získán a multiplikován a chvíle projekce nadešla, tehdy bude uhlí potřebné, avšak nikoli v athanoru, nýbrž v obyčejné peci k rozpouštění nedokonalého kovu, který bude elixírem přiveden k uzrání a obrozen. Celé Dílo, jak jsme řekli, se provádí při teple jediné lampy, skromné olejové lampy adepta a filosofa. Knot, zhotovený nejlépe z osinku, se skládá od počátku až do objevení černé barvy ze 4 vláken; pak ze 14 a konečně až do obdržení barvy bílé z 24. To je to, s čím autoři nadělali tolik tajností! (Viz Hapellius Aphorismes royaux.)2 Co se týká modifikací fenoménů a barev, kterých hmota postupně nabývá, jsou všichni hermetičtí filosofové naprosto za jedno: zanechavše svých zámlk, vyjadřují se pozitivními. upřímnými a shodnými3 slovy. Odtud již není záhady. Proto se také nebudeme zabývat poučkami, které jsou všude stejné. V prvních měsících kalcinace nabývá hmota různých nestálých a nesnadno stanovitelných odstínů (vláda Merkura). Pak se zelená zatemňuje a ustaluje v černou barvu (havraní hlava). Nejprve povrchová černá barva se zakrátko rozšíří po celé pevné hmotě: tehdy je to nigrum nigro nigrius (vláda Saturna), fáze, v níž adepti spatřují porušení, smrt předmětu, jejž nazývají na tomto stupni filosofickým kompostem. Černá barva dlouho stála a ponenáhlu přechází v celou řadu prchavých a málo určitých zabarvení (v hnědých, šedých, tmavošedých tónech); zatím se stále tvoří hojnější a bouřlivější páry, a zhušťujíce se na horní stěně, padají na hmotu jako déšť, jenž ji očišťuje stále více a více (vláda Jupitera). Konečně se objeví barva bílá, kterou ohlašují Dianini holubi a kterou jsme právě popsali.4 Nejprve pozorujeme křídové nitky, které se odrážejí na temném pozadí a paprskovitě se rozbíhají po povrchu od středu ke stěnám; pak bílá barva opanuje hmotu, která po několikerém střídání rozplývavosti a suchosti konečně uschne a sloupne se: to je rašící bílá země, která se zakrátko rozpadává v zrna oslnivé bělosti (vláda Diany). V tomto stavu se tvoří hmota pasivně vyvinutá, elixír nebo bílý transmutační prášek, který je s to, aby nedokonalé kovy proměnil ve velmi čistou Lunu (stříbro) a snad v Lunu stálou (platinu). Malé magistérium je skončeno, a pracoval-li umělec pouze s azothem a stříbrem, musí pouze rozbít nádobu a vyjmout bílý kámea. Jestliže však umělec v merkuriálním rozpouštědlu reinkodoval oba dokonalé kovy, Slunce a Lunu, (anebo jak jsme již vysvětlili pouze Slunce, které, přesně vzato, samo postačí k vytvoření obou fermentů) pak bílý elixír, (jakkoli je co do zevnějšku zcela podoben elixíru malého magistéria, který dosáhl dokonalosti v řadě ženské) je schopen také v řadě mužské nové evoluce doplňující onu dřívější. Nechť nám čtenář laskavě věnuje trochu pozornosti, neboť toto rozlišení je nesnadné pochopit... Bílý kámen velikého magistéria, identický co do činnosti s bílým kamenem malého magistéria, se od něho liší co do síly; neboť zatímco onen dospěl již ke konci své transformace, tento je schopen ještě další formace. Takže dán znovu do zesíleného plamene athanoru, vypudí veškerou svou barvu na povrch, to jest učiní aktuální a navenek patrné to, co bylo jen potenciální a uvnitř skryté, latentní. Takže pokračujeme-li v díle a necháme oheň dále působit, pak hmota ve vejci, po zastávce v bílé barvě (a několikerém střídání tekutého s pevným a naopak) nejdříve zezelená, pak zmodrá a pak přejde všechny barvy duhy. Toto stadium nazývají mistři pavím ohonem a Iridinou stuhou (Martova vláda). Konečně dílo spěje ke konci. Objeví se barva rudá, sytě červené páry valí po nebi filosofů své těžké kotouče a hmota nejdříve rozplývavá se vysuší, roztaví a ochlazením ustálí v malá zrníčka barvy makové. To je konec poslední periody (vláda Slunce či Apollona), dítě slávy se narodilo, kámen mudrců je dosažen. Nyní konečně může operatér, chvěje se pohnutím, rozlomit Hermovu pečeť. Drží v ruce „zázrak umění“ a s jásotem sleduje ony známky, které svědčí o jeho dokonání. Kámen je „krystalický“ prášek, velmi těžký, ohnivě rudý a voní jako kalcinovaná mořská sůl. 1
Viz: Tombeau de la Folie od le Sr. de la Martiniere, Paris s. a. in. 8°, str. 74 Albert Poisson cituje: Théories et symb. des alch., str. 109. 3 Liší se jen ve výkladu a řekli bychom v metafyzice operací, v otázce fakta panuje úplná shoda. 4 Dianiny holubice vystupují a sestupují. Jsou symbolem zmítání prchavé části hmoty. Když toto zmítání dosáhlo vrcholu, počíná Dianina vláda a ohlašuje se září bělosti. 2
231
Několik zrnek tohoto prášku, zahřáto na kovovém plíšku, se rozpustí jako vosk, aniž vydává výpary. Konečně, vhozen do desetinásobné váhy rtuti nebo roztaveného olova, změní se tento nedokonalý kov po dvouhodinovém vaření v nejčistší zlato. Avšak tato transmutační síla se zdá ničím oproti té, kterou má kámen získat po fermentaci a multiplikaci. * * * O multiplikačních metodách jsme pověděli dost. Nejjednodušší spočívá v tom, jak se čtenář pamatuje, že zahřejeme prášek vyňatý z vejce se stonásobnou vahou zlata, které se rychle promění v jeho podstatu. Jiný další prostředek spočívá v tom, že znovu započneme Dílo: rozpustíme prášek v panenském mléce, místo abychom tam rozpouštěli Lunu a Slunce; pak dáme tento stupňovaný rebis do ohně athanoru. „A takto,“ učí nás Artefius, „se zvětšuje a rozmnožuje síla kvalitativně a kvantitativně, takže jestliže při prvním díle jistá část kamene obarvila 100, podruhé barví 100 a pokračuje-li se tak dále, půjde projekce až do nekonečna, barvíc opravdu dokonale a trvale každé množství, byt bylo jakékoliv.“1 Třeba by se mohlo toto tvrzení zdát jako nadsázka, přece mnozí mistři zastávají, že je musíme brát doslova; my o tom však pochybujeme. „Mare tingerem“, zvolal Raymondus Lullus z Palmy, snad ve svém poněkud příliš španělském adeptském entusiasmu, „Mare tingerem, si Mercurius esset!“ * * * Multiplikovaný kámen (ať bílý či červený) se stává projekčním práškem. Chceme-li olovo nebo rtuť změnit ve zlato, stačí, „vrhneme-li“ do těchto rozpuštěných kovů malé množství prášku pečlivě zabaleného do malé kuličky z obyčejného vosku: kdyby adept opomenul zachovat tuto opatrnost, pokus by byl zcela zmařen, jako se to stalo Helvetiovi k jeho veliké žalosti při první zkoušce, kterou podnikl. Marcus Pompeius Colonnus píše: „Je třeba si povšimnout, že ustálení rtuti ve stříbro se provádí ve čtvrthodině; avšak k jejímu ustálení ve zlatě je třeba alespoň dvou i více hodin a velmi silného ohně, čehož při stříbru nebylo potřeba. Tázal jsem se (svého mistra) na důvod tohoto rozdílu. Pochopíte, řekl mi, že k tomu, aby byl Merkur přinucen vypustit všechnu barvu, aby jí byla zjednána stálost zlata, je nezbytně třeba většího i delšího ohně a naopak k tomu, aby se ustálil ve stříbro, je třeba jej pouze zhustit; není tedy nutno pálit jej na velikém a prudkém ohni, je třeba jej pouze poněkud silněji zahřát. Ustalování Merkura ve stříbro se totiž provádí, jak jsem vám mnohokrát řekl, snáze a rychleji, než syřidlo srazí mléko za velmi chladného počasí. Poznamenal jsem konečně, že stříbro, které pocházelo z ustálení Merkura, bylo těžší než stříbro obyčejné a že lučavka na ně neměla vliv nebo alespoň velmi málo; nepůsobila však na ně vůbec, když v něm bylo trochu více prášku, než bylo třeba. To byla tedy pravá Luna ustálená a taková, že by nebylo možné, myslím, ji zhotovit jinak.“2 Nemůžeme se zde ubránit vzpomínce na platinu, srovnáme-li dvě charakteristické vlastnosti tohoto kovu, totiž mnohem větší hustotu než je hustota hmoty stříbra (je dvojnásobná) a neporušitelnost v kyselinách vůbec a v kyselině dusičné zvlášť. Marcus Pompeius Colonnus nebyl mystifikátorem a mluví na základě vlastní zkušenosti... Platina by tedy byla pravou ustálenou Lunou, posledním stupněm v mužské a pozitivní řadě. To vše nás přivádí k tomu, abychom se domnívali, že kámen mudrců je neznámý methaloid, potenciál nerostné zralosti. Staří autoři přikládají svému Fénixu, obyčejnému emblému elixíru, mnohé vedlejší vlastnosti, 1
Philosophie naturelle des trois anciens philosophes, Artephius, Flamel et Synesius. Paris 1612, in 4°, str. 34. 2 Les secrets les plus cachés de la philosophie des anciens, decouverts et expliqués a la suite d‘une histoire des plus curieuses od M. Crosseta de la Haumerie (pseudonym Marka Pompeia Colonny). Paris 1722, in 12°, str. 11-12. 232
z nichž uvedeme mimochodem jen dvě hlavní: první, více než hypotetická, je, že kameny nejvšednějších barev přeměňuje na vzácné perly, druhá je, že tvoří základ univerzálního léku, který napravuje a obrozuje porušenou vitalitu rostlin i živočichů, ba i lidí právě tak snadno, jako v nerostné říši přivádí k dokonalosti sílu vzrůstu metalické přírody. Byť i tato poslednější hypotéza byla neobyčejně důležitá, jak dokazují četné práce podniknuté jí ke cti, nebudeme se zabývat důsledky tohoto velikého hermetického teorématu; úzký rámec našeho díla se omezuje na vyslovení problému chrysopey. * * * Protože naše dílo má titul Klíč k černé magii, neodložíme pero, aniž bychom se nedotkli několika slovy otázky homunkula. Tolik ušlechtilých Hermových žáků v klamných přísvitech zabloudilo na této dráze právě tak odvážné jako pochybné, na níž se zřítili, když jim noha sklouzla, s neuvěřitelnou prudkostí do bažin a osidel černé goëtie. Jaká svůdná chiméra! Vybudovat alchymii v závratnou vědu, která nejen evokuje život, nýbrž tvoří živé bytosti, zkrátka soupeří s Tvůrcem! Naneštěstí oni adepti, kteří doslovně vykládajíce důmyslnou Paracelsovu alegorii, spolu závodili v realizaci homunkula, nevzpomněli na rajskou katastrofu! Za to, že si chtěl přisvojit demiurgickou esenci, mízu temného kořene bytostí, byl nesmírný Adam rozdrcen na prach časem i prostorem. Skácel se do hlubiny hmoty strhnuv za sebou vesmír, určený jeho údělu. A nám, nejnižším zatemnělým emanacím tohoto slavného Archanděla, jejž jeho šílený pokus proměnil v prach, by se mohlo zdařit zde na zemi dílo, které Adam nemohl vykonat na nebi? Nezáleží na tom...! Aby byla příroda donucena vlít život nějakému umělému obrazu bytosti bez ohledu na zákony, které nikdy nepřekročí, aby byl utvořen homunculus, žádná podivná mixtura, žádná ohavná praktika urážející nebe i zemi neodstrašila tyto svatokrádežné velekněze profanované přírody. Jako Molochovi kněží obětují oběti modle svého poblouznění a spojují zápaly poluce s obětmi lejna a úlitbami krve, zoufajíce nad tím, že nemohou vyrvat tajemným bílkovinám, v nichž končí limbus animálního života, jejich tajemství, volají na pomoc zlé duchy a spojují proklínání s marnou observancí, rouhání s modlitbou. Šílenci! Někdy se jim podařilo připoutat nějakou larvu k jejich mandragorám,1 které byly nasyceny jejich senzibilitou a galvanizovány jejich vůlí. To je vrcholem jejich bludného hermetismu. Není konečně ani jediné směšné hanebnosti, v níž by se nevyčerpávala jejich vynalézavost, marně! Bylo by zbytečné vracet se k tomu, co jsme již zaznamenali v předcházejícím svazku.2 Ten, kdo dychtí po těchto tajemstvích, ať se tam obrátí. Na této cestě mrzkosti a zatracení lze jít rychle a daleko; jen první krok je těžký. Jacques Gaffarel sděluje jedno místo z díla učeného Rabbi Mosesa jednající o praktikách hebrejských čarodějů při roubování ovocných stromů: „Dixerunt ergo, quod in hora in qua inseritur una species in aliam, oportet, ut ramus inserendus sit in manu alicuius mulieris pulchrae, et quod vir aliquis carnaliter cognoscat eam praeter morem naturalem. Et dixerunt quod in tempore illius actus debet mulier inserere ramum in arbore.“3 I když připustíme, že se zde jedná jen o roubování stromů a že rabín citovaný Gaffarelem nechtěl dát na srozuměnou nic víc, než to, co se zdá říkat, je vidno, do jaké míry akceptovali goëtové své priapické obřady, když místo, aby připravovali odnože rostlinného řádu, se obírali problémem umělé biogenie. Domýšlivost a bezedná pýcha vede skutečně osudově k monstruositám zkaženosti, která je jejím přirozeným důsledkem a trestem. * * * Musíme uznat, že jen málokteří hermetikové, nevyjímajíc ani ty nejdobrodružnější, došli až k tak mrzkým pokusům. 1
Srovnej Chrám Satanův, kap. 5 Čarodějova zbrojnice. Chrám Satanův (passim a zejm. v kap. 3 a 4.). 3 Gaffarel: Curiosites inouyes, str. 313-314. 2
233
Neprávem byli tito mužové líčeni jako hříšníci a hrabivci. Žízeň po zlatě a bažení po moci byly vzpruhou jenom u mála z nich; a ti přes své vzdělání bídně pobloudili; kdežto opravdové mágy vedla nezištná láska k vědě, tato hvězda na východě do kabalistického Betlému až k jeslím královského dítěte. Těch několik adeptů, kteří došli k svému cíli, bylo stále vzorem dobročinnosti a ctnosti; žádný z nich nezneužil svých opravdu královských privilegií, která mu udělila vědu elixíru. Jedni z nich jako Raymondus Lullus - dávali almužny králům, zatímco jejich plece halila františkánská kutna; druzí - jako Flamel - žili zcela měšťácky, plýtvajíce dobročinnými skutky a zbožnými nadacemi se štědrostí skutečně knížecí; konečně jiní - jako Cosmopolit a Filaleth - se oddali hermetickému apoštolátu, nedbajíce nebezpečí, zkoušek a často i muk, které jim chystala nenasytná žádostivost mocných, a procházeli Evropou, daleci toho, aby shromažďovali poklady nebo zakopávali milióny, praktikovali tito adepti sotva dvakrát nebo třikrát v životě operace Velikého díla. Poznali totiž, že bohatství není ničím, že v pravdě a v lásce k bližnímu spočívá veškeré mudrcovo štěstí. Jedině láska k vědě pro vědu samu a touha po hojném konání dobrodiní je mohly vést k tomu, že opakovali onen hermetický pokus, aby obnovili zásoby svého transmutačního prášku. Napříště je vábilo veliké dílo nesmrtelnosti; vnitřní chrysopea se na ně usmívala více než ona vnější a kámen mudrců, po němž nyní dychtili, byl kámen jejich mravního a duchovního obrození. PETRA AUTEM ERAT CHRISTUS * * *
234
P. S. Budiž nám dovoleno opakovat ke konci to, co jsme pověděli v předmluvě. Klíč k černé magii, mohli bychom říci, je také klíčem svatých tajemství; neboť astrální doména náleží magii světla, právě tak jako okultismu zvrhlosti. Naše první myšlenka, kterou jsme měli, chápajíce se pera, se nám nyní, když pero odkládáme, vrací potvrzena. Přečteme-li to, co jsme napsali, musíme s překvapením konstatovat, že přes tento titul nalezne mág v tomto díle více než katechumen temné goëtie. Nauka, kterou vykládáme, je syntetická; objeví-li se některé patrné mezery, je třeba vědět, že jsme chtěli tyto mezery; avšak nedaleko nich lze nalézt dostatek rozptýleného materiálu, kterým lze tyto mezery vyplnit. Protože jsme nemohli říci všechno, nezbylo nám než vše pouze naznačit. Alespoň jsme se o to pokusili... Čtenářům této druhé sedmice se osvětlí Chrám Satanův a barbarská modla se zaleskne nepředvídatelnými odlesky. Zbývá ještě zbudovat třetí díl. Jedině v jeho filosofii má být náležitě oceněna tato vědecká esej; a všechny temnoty se rozptýlí, bude-li nám dopřáno vyjádřit svou myšlenku tak jasně všem, jako září od nynějška jedině pro nás. Kéž bychom mohli ve vhodném okamžiku, ve vhodném úhlu postavit zrcadlo proti slunci pravdy, které zdobí nebesa otecké tradice, této mladé bohyně starých věků, evokované a přivolané hlasem naší víry. KONEC
235
Dodatek
I. Kausální tělo podle vedantského esoterismu Paul Sédir, který chystá úplnou studii o vedantské filosofii, nám laskavě shrnul v krátké a obsažné studii v Upanišadách rozptýlené poznámky o kausálním těle, neproměnlivém substrátu pomíjející éterické formy, latentním principu lidské duše, který je vůči siderálním tělům postupných inkarnací tím, čím je Mula-prakriti vůči Prakriti. Uvidíme, jak těsná analogie sbližuje to, co Vedantisti nazývají kausálním tělem s onou plastickou schopností, jejíž povahu a vlastnosti jsme snad poprvé přesně stanovili v tomto díle. Stanislas de Guaita Vedantské teorie o člověku se stávají pochopitelnými teprve tehdy, když se snažíme je důmyslně srovnat ve všech jejich aspektech a pomocí četných analogií z nich vyvodit třikrát tajný smysl, závoj, do něhož se halí přísná bohyně gymnosofie. Nad nejtajnějším svatostánkem lidské bytosti se vznáší věčný, nezměnitelný, vševědoucí Atma, bezcitný Parabrahm. Naproti tomuto Nepopsatelnému buňky fyzického těla vyvíjejí své ustavičné proměny. Ale tyto procházejí od onoho prostřednictvím středních členů univerzální čtveřice. Tyto členy byly nazvány v advaistické androgonii kausálním tělem (Karana Šarira) a tělem subtilním (Sukšma Šarira). Kausální tělo, učí nás učený Mohini,1 je reflexem Atmy. Jakob Boehme řekl analogicky; Panna Sofia je zrcadlem, v němž se shlíží Svatá Trojice. Subba-Rao, jiný brahmán, píše ve své Bhagavadgítě („k četbě“), že světlo Logu (Daivi prakriti) působíc na bázi přírody-podstaty (Mula prakriti) plodí kausální tělo. Toto tělo je vědomá individualita vytvořená proudem života, který počíná každou evoluci, a rozmnožená o různé subsidiarní formy, zplozené za jistých zvláštních časových a prostorových podmínek; tvoří pouto mezi inkarnacemi, a tudíž rozmnožuje o zkušenosti individuí, které jsou analogické jeho povaze; jako intelektuální hnutí, vysoké emoce duše a mystické aspirace. Obsahuje zárodek astrálního těla a zárodek těla fyzického; při smrti odchází na solární pláň; zde žije a energie, které zde vyvíjí, se odrážejí na obou nižších pláních: astrální a materiální, a tak se tvoří nové inkarnace. Anatomicky je toto kausální tělo vytvořeno velkým tajemstvím, jehož odhalení uděluje nesmrtelnost. Chceme mluvit o tom, co Indové nazývají Hadí síla (Kundalini Sakti); je to síla, která, jak praví týž Suba-Rao:2 „Provádí ono ustavičné adaptování vnitřních vztahů na vnější, které je podstatou života podle Herberta Spencera, a ono ustavičné adaptování vnějších vztahů na vnitřní, které je podkladem stěhování duší.“ To je sídlo Logu v člověku, to je klíč, který otevírá brány „ohnivé tvrze“, to je circulus našeho já, jehož ustálení je velikým psychickým dílem. Stav vědomí, který je vlastní kausálnímu tělu, je stavem hlubokého a bezesného spánku. Tak jako se kosmická Isis odívá všemi tvary, všemi jmény a všemi organismy, tak i kausální tělo vytváří u člověka princip, který oživuje subtilní nebo astrální bytost. Toto tělo je výsledkem sublimace fyzického života a slupek života spirituálního; sídlo nižší přirozenosti člověka, je to kniha karmy, kde se zapisují instinktivní tužby a animální vášně. Za nynějšího stavu evoluce člověka se subtilní tělo skládá z pěti elementů, které vnímá a 1 2
Jeden z anonymních autorů díla Man. fragments of forgotten history (London 1887, in 8°). Op. cit. 236
kterých užívá prostřednictvím pěti smyslů, pěti orgánů činnosti a pěti smyslových orgánů. Celý lidský animismus se soustřeďuje v místě, které Boehme nazval středem přírody a Indové egoitou (Ahankara); v tomto bodě syntézy, mentál (Manas), receptivní střed zaznamenává vjemy; princip chápavosti (Budhi) je srovnává, zpracovává, a tak přicházejí do vědomí (Čila), které soustřeďuje na svůj vlastní zájem, povznáší se k pojmu subjektivna a objektivna, aby tak umožnilo vůli budoucí rozhodování. Upanišády podávají velmi podrobné poučky o anatomii a fyziologii astrálního těla, avšak opis těchto pouček nejenže by byl příliš dlouhý, ale kromě toho moje nepatrná zkušenost v auptické literatuře Indů postačila, aby mne naučila přijímat jen po pečlivém zkoumání poučky těchto textů, které doznaly, bohužel, značného porušení. Paul Sédir II. Podivná poprava na dálném východě Laskavosti pana Alberta de Pouvourville, bývalého vojenského atašé v Indočíně, vděčíme za toto vypravování. Fakta, která tu vypravuje, se zdají být dost vážná přes všechny výhrady vypravěče, proto neváháme otisknout tuto poznámku v dodatku, protože se vztahuje na mystéria očarování a snad i vampyrismu. Nešťastný ma-ho-ský odsouzenec měl podle znění ortelu vytrpět smrt bez přiblížení meče.1 Zcela zvláštní charakter této popravy ve spojení se scénou, kterou bývá provázena, svědčí o tom, že se tu jedná o okultní dílo, nebo že alespoň vykonavatelé této popravy se energicky snažili způsobit, aby za takové byla pokládána. Ostatně přenecháváme slovo našemu milému dopisovateli. Čtenář si bude moci z jeho vypravování vyvodit patřičné závěry. Stanislas de Guaita V lednu 1889 jsem meškal následkem zvláštních funkcí, které mne poutaly k misi pana Ravie, fiancouzského generálního konzula, v Siamu ve vesnici Ma-Ho, v okolí Loit-sotských hor, na cestě, která vede z černé Riviery do Me-khongu přes Muong-Bang a Muong-Muen. Náčelník kraje, jménem Quan-Fong (přeložený dnes do Chau de Vau Bau v okolí Luong Qui), měl jistého odsouzence, který měl vytrpět svůj zvláštní osud v téže noci, kdy jsem přišel do Ma-Ho. Odsouzenec byl pevně spoután; byl mu ponechán jen opasek okolo beder. Dopravili ho dost slavnostně do hliněné chýše pokryté listy vějířníků, která se nalézala na konci Ma-Ho a byla naprosto oddělena od ostatních domů vesnice. Náčelník kraje a „čaroděj“2 s ním zůstali sami po několik okamžiků a odešli poslední. Pak byla chata střežena po celou noc ze čtyř stran čtyřmi vojáky dobrovolné Quan Fongovy domorodé milice. Čaroděj se vzdálil vykonav několik obchůzek, několik znamení a pronesl několik slov okolo a vně onoho domu. Tento čaroděj byl přesně téhož řádu a zkušenosti, jako ti, o nichž se zmiňují oficiální zprávy francouzských komisařů v Laosu.3 Nazítří ráno, když byly hlídky vystřídány a my jsme vešli do chatrče, viděl jsem, že zajatec byl již mrtev, vystydlý a úplně bezkrevný, ačkoliv maso bylo dosud při doteku měkké a zdálo se být úplně vysušené jako tělo balzamované po egyptském způsobu. Nechci z toho vyvozovat důsledky, neboť jsem nestál na příhodném místě, abych mohl rozpoznat podrobnosti a kontrolovat operaci. Neměl jsem čas vážně se tím zabývat; odjel jsem již nazítří a nikdo o tom nemluvil jako o události hodné povšimnutí. Vyprávím zde prostě tento bizarní fakt a analogické duše si z toho budou moci vyvodit důsledky, které budou chtít považovat za pravděpodobné. A. de Pouvourville
1
Této formule se všeobecně užívá v Indočíně ve všech případech, kde poprava nepřipouští prolití krve. 2 Tak se nazývají kněží Pi-ů, hrubého kultu nápadných předmětů přírody v Laosu. 3 Tyto zprávy jsme citovali v kap. 11, jednajíce o udělání pomocí oštěpu, zabodnutého do stínu oběti. 237
Stanislas de Guaita Osobnost a dílo
Konec XIX. stol. je pokládán také za „la Belle epoque“ francouzského okultního esoterismu. Ve skupince jeho pařížských představitelů vyniká triáda Papus (Gérard Encausse), Sédir (Yvon Leloup) a markýz Stanislas de Guaita. Říkalo se jim „les compagnons de la hiérophanie“. Ke skupince, která se scházela zejména v Chamuelově knihkupectví v ulici de Trévise, patřili dále F.-Ch. Barlet, Marc Haven (E. Lalande), A. Chabosseau, V.-E. Michelet a krátký čas také excentrický básník a bohém Joséphin Péladan, který se sám pojmenoval Sar Mérodac. Později z nich vznikla Groupe independant d‘études ésoteriques, která se stala střediskem pěstování hermetických nauk a kabaly a základnou nejprve „hermetické školy“ (l‘École hermétique) a později „hermetické fakulty“ (Université libre des Hautes études - Svobodná univerzita Vysokých studií). Těmito „školícími středisky“ prošla řada významných evropských a také prvních českých hemetiků (baron Adolf Leonhardi, J. Adamíra, P. Dražďák, J. Řebík, O. Griese, O. Kopp). Pěstování hermetismu zde bylo úzce provázáno zejména s pěstováním theosofie (hermetikové byli nejprve sdruženi v pařížské theosofické lóži Isis, zal. 1887), svobodného zednářství esoterního druhu, s iluminátstvím a neognosticismem. Avšak již r. 1888 založil a až do své smrti vedl S. de Guaita významný esoterní řád, l‘Ordre kabbalistique de la Rose-Croix (Kabalistický řád Růže a Kříže). Zatímco Papus byl spíše popularizátorem téměř všech odvětví okultismu a Sédir se později stal mystikem, byl S. de Guaita uznávaným znalcem kabaly, v jejímž jazyce se pokusil, používaje současně symboliku velkých arkán Tarotu, podat celý systém „prokletých věd“, tj. okultně-esotericky založenou ontologii či metafyziku. Stal se tak autorem monumentálního díla, které může být také označeno za dosud nejsystematičtější zpracování esoterně pojatého tématu magie, které je ve světové literatuře zcela ojedinělé. Tím se de Guaita stal jedním z největších představitelů novodobého hermetismu. Celé toto vynikající a zcela ojedinělé dílo bylo podle tarotového klíče rozvrženo do následujících částí, které nesly společný název Essais de sciences maudites (Esej o prokletých vědách); Le Serpent de la Genese (Had Genese): I. první sedmice: Le temple de Satan (1891 - Chrám Satanův); II. druhá sedmice: La clef de la magie noire (1897 - Klíč k černé magii); III. Le probléme du mal (posmrtně 1976 za redakce O. Wirtha Problém zla). Celé této trilogii předcházel neméně vyníkající úvodní esej nazvaný: Essais de sciences maudites: Au seuil du mystérie (1890, druhé, podstatně rozšířené vydání 1895 - Na prahu tajemství). V českém překladu k nám bylo toto dílo uvedeno následovně: Na prahu tajemství (1921 překlad prvního vydání), Chrám Satanův (1921), Klíč k černé magii (I. sv. 1921; II. sv. 1934). Markýz Stanislas de Guaita se narodil 6. dubna 1861 na zámku d‘Alteville v departmentu Lorraine a zemřel tamtéž 19. prosince 1897 ve věku 36 let. Pocházel ze starého aristokratického rodu. Jeho předky byli Němci, kteří s Karlem Velikým přišli do Itálie a usadili se v Lombardii, posléze však přesídlili do Francie. Byli mezi nimi vynikající vojáci, diplomaté a kněží. Otec François-Paul de Guaita a matka Marie Amélie byli majiteli panství, jehož střediskem byl výše zmíněný zámek postavený ve velké romantické zahradě. Otec, majitel velké knihovny, byl svobodomyslný a velkorysý aristokrat, matka byla přísná katolička. Mladý S. de Guaita studoval nejprve na jezuitské koleji v Dijonu a pak v Nancy s vynikajícím prospěchem v literatuře, latině a řečtině, ale s problémy v přírodních vědách. Posléze se na pařížské Sorboně zapsal na studium práv, ale věnoval se více poesii a vydal tři pozoruhodné sbírky symbolisticky pojatých básní (Oiseau de passage, 1881; La muse noire, 1883; Rosa mystica, 1885). Velký vliv na jeho tvorbu měl básník Ch. Baudelaire a malíř a grafik F. Rops: de Guaitovy básně přinášejí témata pohanských orgií a extatických rozkoší, ale i dobových
238
nálad nicoty a zhnusení, velmi blízkých. dekadentní poezii M. Rollinata (Les névroses). Mnoho času trávil mladý de Guaita v kroužcích umělců-bohémů na pařížském Montmartru a byl silně ovlivněn dílem Joséphina Péladana Le vice supreme (1884), které bylo úvodem k jeho románovému cyklu La décadence latine, éthopée. Péladan, vystupující v póze zasvěceného mága, spojoval ve svém díle, více mnohomluvném než hlubokém, pohanství s katolicismem. Stal se spoluzakladatelem řádu Rose-Croixkabbalistique, ale již v červnu 1890 z řádu vystoupil a založil sám řád Rose-Croix-catholique, z něhož se posléze stal řád Le Rose-Croix-esthétique, k němuž kromě jiných patřil básník Sain-Pol-Roux. Péladanovými excesy byl předurčen k brzkému zániku. Mezi přáteli de Guaity byla řada básníků zabývajících se také studiem hermetismu (Gustave Kahn, Paul Adam, Edouard Dubus a další). Jak se básník de Guaita dostal ke studiu hermetických věd, svěřil ve svém dopise alchymistovi F. JollivetCastelotovi (z 30. srpna 1893 - přetištěno v čas. l‘Initiation č. 4, 1979). Spisovatel Catulle Mendés ho v r. 1882 seznámil s dílem Eliphase Léviho, které nejprve četl, jak píše, „pro krásu formy“, ale pak náhle dospěl ke zjevení a od té doby se plně oddal studiu hermetických věd a kabaly (jeho učitelem v kabale byl Albert Jounet, píšící pod pseudonymem Jhouney). Krátce potom se seznámil s Papusem a Barletem. Spolu s nimi a s dalšími založil nejprve výše zmíněný řád Rose-Croix-kabbalistique a potom také l‘Ordre Martiniste (1891). Papusovým a de Guaitovým žijícím Mistrem se stal Saint-Yves d‘Alveydre, bohatý soukromník ponořený do studia západních a východních esoterních systémů, ale provždy nepřekonatelným duchovním mistrem se stal v tu dobu již řadu let mrtvý Eliphas Lévi, kabalista a velký „obnovitel hermetismu“. S. de Guaita je pokládán za jeho největšího duchovního žáka. V roce 1887 se de Guaita setkal s mladým švýcarským esoterikem Oswaldem Wirthem, který se stal jeho vynikajícím žákem a osobním sekretářem. Mladý de Guaita brzy získal pověst vynikajícího znalce hermetismu a kabaly, jímž skutečně byl. Avšak stal se i středem pozornosti pro své střetnutí s neblaze proslulým abbém A. Boullanem, které popisuje v knize Chrám Satanův, a pro své podezření z černomagických praktik. K tomu patrně přispěla pověst o fantomu, který se zjevoval a byl vícekrát spatřen několika de Guaitovými přáteli v jeho bytě na avenue Trudaine čís. 20. Byl to přízrak mladé dívky, která byla v domě zavražděna, a de Guaita popsal jeho chování v interview s G. Mérym, které vyšlo již po jeho smrti (L‘Echo du Merveilleux z 1. ledna 1898). S pomocí svého sekretáře Wirtha, ale i z korespondence se samotným Boullanem de Guaita brzy odhalil, že „spolek pro povznesení duší“ praktikující „jednotu milosrdenství“, který Boullan vedl, je ve skutečnosti sektou, sloužící k ukájení sexuálních deviací, především „Mistra“ samého. Zvrhlý abbé byl pařížskými rosekruciány odsouzen a de Guaita se jej údajně pokoušel zahubit „černomagickými fluidy“. Když pak Boullan náhle zemřel, podezření, že to magicky způsobil de Guaita, zesílilo, neboť Bullan se údajně svěřil své přítelkyni, že de Guaita na něj magicky útočí a ta to potvrzovala svými jasnozřivými vizemi. Na podporu „ubohého abbého“ vystoupil též spisovatel J. K. Huysmans, v jehož díle La bas (1891 - česky Tam dole. 1919) vystupuje idealizovaný Boullan jako dr. Johannés. Aféra rozdělila francouzské hermetiky na zastánce a odpůrce de Guaity, a když ten sám náhle v mladém věku zemřel, bylo to interpretováno jako důsledek zpětného odrazu, k němuž došlo v magickém souboji s Boullanem. Ve skutečnosti de Guaita, jak potvrzuje i Ch. McIntosh ve svém historickém díle (Eliphas Lévi and the french occult revial, New York 1972, str. 1 994), zemřel v důsledku nadměrné dávky morfia. Nicméně de Guaitova básnická minulost, v níž lze najít stopy literárního satanismu (M. Praz, 1968), a jeho aféra s Boullanem vedly k tomu, že jej někteří historikové „tajných věd“ řadí mezi satanisty. Např. K. R. H. Frick (Die Satanisten, 1985, str. 174) nazývá de Guaitu přímo satanistou a „rosekruciánem levé ruky“. Avšak celé de Guaitovo dílo takové hodnocení vyvrací. M. Barrés (1898), významný francouzský spisovatel a de Guaitův přítel z dob již studentských, píše, že „de Guaita žil stále v kategorii ideálu“ a že se vyznačoval „ušlechtilým náboženským cítěním“; vše, co bylo mimo pravdu, krásu a morální dobro, mu bylo cizí. De Guaitovo básnické pohanství bylo odpozorovanou dobovou pózou. Když přilnul ke studiu kabaly a hermetismu, stal se v podstatě panteistou a antiklerikálem - v tomto směru se u něho projevoval zřejmě vliv jeho otce. Jiný jeho přítel a sektretář, O. Wirth (1935), charakterizuje de Guaitu jako „člověka srdce“ (l‘homme de coeur). Úmrtní oznámení de Guaity obsahuje následující slova, vyjadřující patrně mínění jeho matky, která těžce nesla jeho náboženské bloudění: „Hledal Boha v bdělosti a v práci, v upřímnosti své duše a v poctivosti své inteligence.“ V tomto smyslu byl de Guaita velký a výrazný neorosekrucián vyjadřující své hermetické krédo symbolickým jazykem kabaly. Bezprostředně po Guaitově smrti jeho dílo jako jeden z prvních zhodnotil jeho blízký
239
spolupracovník F.-Ch. Barlet (1898) jako „harmonii protiv“. Chtěl tím zejména poukázat na to, že de Guaita vyjadřoval vznešené ideje rosekruciánského esoterismu v relaci k fenoménům černé magie, která mu byla nebezpečným dotykem „larev světa asijah“ a „koagulacemi mrtvého světla provokujícího nevědomé perverzity“, ale současně mu byla příležitostí konfrontovat Temnoty se Světlem. „Co chtějí synové Slova,“ ptal se sám de Guaita a odpovídal, že chtějí spatřit Světlo, aby poznali zákony harmonie. Slovo (božské světlo) a myšlenka (intelektuální světlo) jsou semenem forem tohoto světa, který je věčným kolbištěm protiv, a již samo pátrání po prameni zla je cestou světla. „Evolutivní život“ je pln protikladů a každá reálná věc bytuje také svým rozporem. Proto nemůžeme překročit hranice antinomií; ale můžeme v nich tušit řád jako jednotu protikladů. Život člověka, nahlíženo esoterně, je drama pádu a reintegrace. Bůh nestvořil individuálního člověka, nýbrž univerzálního Adama Kadmona, „individuum tvoří sebe samo“. Zlo neexistuje samo o sobě, ale jako kontrast dobra vytvořený člověkem a pro jeho dobro samo. F. Jollivet-Castelot (v čas. l‘Hyperchimie, červen 1897) charakterizoval stěžejní de Guaitovo dílo Klíč k černé magii, které je zatím nejlepší studií astrálu ve světové literatuře, jako dílo, jež „je věnováno astrálnímu světu, jeho konstituci, jeho mechanisnuu, jeho energiím, jeho rozličným aspektům a jeho ustavičným reakcím na naši vlastní fyzickou pláň“. Nazval je „velkolepým dílem“ a jeho autora „dokonalým umělcem, precizním učencem a neobyčejným hermetikem“. O. Wirth (1935) prezentuje de Guaitu jako výrazného antipozitivistu a soudí, že jeho dílo „kompenzuje přehánění materialistů jeho doby“ a že „jeho knihy jsou protijedem“ rozpínajícího se pozitivismu a naturalismu. V tomto smyslu je de Guaitovo dílo nejvýraznějším a nejdokonalejším pokračováním renesance hermetismu. Literatura o S. Guaitovi a jeho díle. - Barrés M.: Un renovateur de 1‘occultisme Stanislas de Guaita, Paris 1898. - Billy A.: Stanislas de Guaita, Paris b.l. (asi 1970). - Lettres inédites de Stanislas de Guaita au Sar Joséphin Péladan, une page inconnu de l‘histoire de l‘occultisme a la fin du XIX siécle, (Paris 1952). - Matgioi: Stanislas de Guaita, Paris 1909. - Papus: Stanislas de Guaita, In l‘Initiation č. 1, 1898 (znovu In l‘Initiation č. 4, 1970). - Wirth O.: Stanislas de Guaita: Souvenirs de son secrétaire, Paris 1935 (L‘Occultisme vécu). - Michelet V.-E.: Les Compagnons de la Hiérophanie: souvenirs du mouvement hermétiste a la fin du XIX siécle, Paris 1937. Milan Nakonečný
240