Soudní procesy s brněnskými augustiniány po roce 1948

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Soudní procesy s brněnskými augustiniány po roce 1948 (magisterská diplomová práce)

Bc. Simona Mátlová

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne ……….........

…………………………. Podpis autora práce

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D. za jeho cenné rady a připomínky při psaní mé práce. A dále chci také poděkovat zaměstnancům Archivu bezpečnostních složek, zvláště pak paní Mgr. Kateřině Urbánkové, a zaměstnancům Krajského soudu v Brně za pomoc při zpřístupňování důležitých pramenů.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 6 2. Prameny a literatura ............................................................................................................... 8 3. Soudní proces z roku 1949 s P. Ignácem Karlem Fanfrdlou ................................................ 10 3.1 Život P. Fanfrdly do roku 1949....................................................................................... 10 3.2 Vyšetřování ..................................................................................................................... 12 3.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku ......................................................................... 14 3.3.1 Soudní řízení ............................................................................................................. 14 3.3.2 Odvolání proti rozsudku ........................................................................................... 15 3.4 Po propuštění .................................................................................................................. 16 4. Tzv. Akce K ......................................................................................................................... 19 4.1 Průběh akce v augustiniánském klášteře ......................................................................... 20 4.2 Prostory opatství po likvidaci kláštera ............................................................................ 23 5. Soudní proces z roku 1955 s P. Františkem Pavlem Šestákem ............................................ 24 5.1 Obžalovaní ...................................................................................................................... 24 5.2 Vyšetřování ..................................................................................................................... 24 5.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku ......................................................................... 28 5.3.1 Soudní řízení ............................................................................................................. 28 5.3.2 Odvolání proti rozsudku ........................................................................................... 29 5.4 Po propuštění .................................................................................................................. 30 6. Soudní proces Bera a spol. z roku 1960 ............................................................................... 31 6.1 Obžalovaní ...................................................................................................................... 31 6.1.1 P. Augustin Miroslav Bera ....................................................................................... 31 6.1.2 P. Řehoř Josef Papež ................................................................................................ 32 6.1.3 P. Fulgenc Florián Jančík ......................................................................................... 32 6.1.4 P. Štěpán František Peška ......................................................................................... 33 6.1.5 Václav Duroň a Josef Perníkář ................................................................................. 33 6.2 Vyšetřování ..................................................................................................................... 34 6.2.1 Výslechy P. Papeže................................................................................................... 34 6.2.2 Výslechy P. Bery ...................................................................................................... 36 6.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku ......................................................................... 42 6.3.1 Soudní řízení ............................................................................................................. 43 6.3.2 Odvolání proti rozsudku ........................................................................................... 44 4

6.4 Propuštění ....................................................................................................................... 45 7. Soudní proces Šesták a spol. z roku 1961 ............................................................................ 46 7.1 Obžalovaní ...................................................................................................................... 46 7.1.1 P. František Pavel Šesták .......................................................................................... 46 7.1.2 P. Tomáš Josef Martinec .......................................................................................... 47 7.1.3 P. František Josef Gabriel ......................................................................................... 47 7.1.4 R. D. Vítězslav Pazderka .......................................................................................... 48 7.1.5 R. D. ThDr. Josef Jančík........................................................................................... 48 7.2 Vyšetřování ..................................................................................................................... 49 7.2.1 Svědectví P. Bery ..................................................................................................... 49 7.2.2 Výslechy P. Šestáka .................................................................................................. 50 7.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku ......................................................................... 56 7.3.1 Soudní řízení ............................................................................................................. 57 7.3.2 Odvolání proti rozsudku ........................................................................................... 58 8. Rehabilitace odsouzených řeholníků .................................................................................... 60 8.1 Proces Bera a spol. .......................................................................................................... 60 8.2 Proces Šesták a spol. ....................................................................................................... 62 9. Závěr..................................................................................................................................... 65 Prameny a literatura ................................................................................................................. 68 Seznam příloh ........................................................................................................................... 71 Obrazová příloha ...................................................................................................................... 72

5

1. Úvod Během druhé světové války se celá společnost musela vypořádat s nespočtem hrůzných událostí. Ty se nevyhýbaly ani katolické církvi, např. řád milosrdných bratří byl nacisty rozpuštěn a řeholníci uvězněni. Důvodem byla podpora odbojového hnutí. Ani brněnským augustiniánům se perzekuce ze strany nacistů nevyhnula. Činnost řádu sice nebyla zrušena, řada řeholníků však byla odsouzena německým válečným soudem a to za protiněmecké smýšlení a jednání, ukrývání klášterních cenností a poslech západního rozhlasu. Odsouzenými byli tito členové řádu – P. A. Zadražil, prelát P. Bařina, farář P. F. Dvořáček, P. N. Doležal, P. A. Přibyl, P. F. Jančík. P. Alfons Zadražil a vrátný kláštera Martin Lukáš byli dokonce popraveni v únoru 1945 v Kounicových kolejích.1 Konec druhé světové války měl tedy přinést tolik očekávaný mír a klid do každodenního života všech obyvatel Československa. Starobrněnský klášter se však musel vypořádat s válečnými škodami, které činily 4 500 000 korun.2 Škody na majetku byly způsobeny hlavně otřesy za leteckého bombardování, zásahy střepin a německou armádou, která si v budovách kláštera zřídila vojenský lazaret.3 Klášter z výnosu klášterních statků kryl nejen potřeby kláštera v intencích fundátorů těchto statků, ale i vydání duchovních osob a právě opravy a udržování budov, které válkou byly zničeny. Měl tak 16 471 280 korun válečných škod a jiných vydání.4 Klášter pobíral státní podporu na opravy válkou poškozených budov. Na renovaci budovy kláštera získal zápůjčku ve výši 2 700 000 Kčs. Dále získal na opravy kostela na Starém Brně a kaple na Vídeňské ulici 250 000 Kčs.5 Po provedení pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 a č. 46/1948 Sb. bylo augustiniánskému klášteru na Starém Brně ponecháno 3,8 ha (budova kláštera a kostela, přilehlá zahrada a dům v Luhačovicích) a téměř 5,5 ha stavebních pozemků, které sice byly již odprodány, klášter je však měl stále ve správě, protože prodej nebyl nadřízenými orgány potvrzen.6 V prvních poválečných letech také brněnští augustiniáni plánovali například znovu

1

Období nacistické a komunistické totality. Z historie starobrněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí. Dostupné na http://www.opatbrno.cz/opat_hist.htm#Obdob%C3%AD (Stahováno: leden 2015). 2 Diecézní archiv, fond E82, inv. č. 14488, kartn 3108. Soupis břemen Augustiniánského kláštera. 3 Archiv města Brna, fond B1/29, inv. č. 105, krab. 56. Zálohový spis válečných škod kláštera Augustiniánů v Brně. 4 MZA, fond E4, kart. 1001, fol. 13. Žádost ministerstvu financí. 5 Archiv města Brna, fond B1/29, inv. č. 105, krab. 56. Zálohový spis válečných škod kláštera Augustiniánů v Brně. 6 MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 314. Zpráva o Augustiniánském klášteře sv. Tomáše ze dne 22. 12. 1949. 6

zřídit v nově opravených budovách knihovnu a muzeum.7 Jejich plány však byly zmařeny komunistickým převratem v únoru roku 1948. Již 13. dubna 1949, kdy se sešli církevní pracovníci akčních výborů Národní fronty, se ozývaly návrhy na zabrání klášterů. Tímto krokem chtěli omezit vliv řeholníků a získat velké množství budov. První zásah proti řádům se však stal pouhý měsíc po únorovém komunistickém převratu, tedy v březnu roku 1948 a to v ostravském ústavu salesiánů.8 Je tedy vidět, že řády i kongregace byly od samého počátku pro komunistický režim trnem v oku. Tématem mé práce jsou dějiny augustiniánského kláštera na Starém Brně po roce 1948. Zaměřila jsem se zejména na soudní procesy s augustiniány, které proběhly celkem čtyři. Časový rámec mé diplomové práce je tedy daný. Počátek je kladen do roku 1949, kdy proběhl první z oněch procesů. Následuje část zabývající se průběhem tzv. Akce K ve starobrněnském klášteře. Dále pokračuji procesy z let 1955, 1960 a 1961. Na závěr zmiňuji také rehabilitační řízení, která proběhla k procesům Bera a spol. a Šesták a spol. v 60. a 90. letech. Přestože řeholníci z řádu augustiniánů nepatří mezi ty nejdéle či nejčastěji vězněné, rozhodla jsem se svoji diplomovou práci věnovat právě jim, protože podle mého názoru jsou všechny soudní procesy s řeholníky i s církevními představiteli stejně důležité a všichni, kdo byli souzeni a trestáni za své rozhodnutí zasvětit svůj život církvi, si zaslouží, aby se na jejich osudy nezapomnělo. A právě proto, že většina těchto menších procesů, na rozdíl od těch nejvýznamnějších, zůstává veřejnosti skryta, bych chtěla jejich hlubším popsáním, alespoň malou měrou, přispět k objasnění této kapitoly našich poválečných dějin. Na příkladu starobrněnských augustiniánů tedy chci ukázat, jak komunistický režim po roce 1948 zacházel s církevními představiteli, konkrétně s řeholníky, kteří odmítali vyjít vstříc jejich nové politice a kteří se nechtěli smířit s nezákonnostmi, které stát začal uplatňovat vůči katolické církvi a tedy i potažmo vůči samotným řeholníkům.

7

MZA, fond E4, kart. 1001, fol. 15. Zpráva ministerstva techniky o rozhodnutí komise pro stavební obnovu ze dne 20. 5. 1947. 8 Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 55-60. 7

2. Prameny a literatura Nejdůležitější archivní prameny pro soudní procesy po roce 1948 jsou k nalezení v Archivu bezpečnostních složek. V tamních fondech se nachází většinou kompletní vyšetřovací spisy. Pro mou práci byl tedy stěžejní fond V/Brno, konkrétně signatury V-2396 Brno9 a V-378 Brno10. K tzv. Akci K byl bývalou Státní bezpečností veden svazek, který je v současné době uložen v Archivu bezpečnostních složek pod a. č. H-718 MV11. Bohužel se v něm nacházejí převážně údaje k 1. fázi tzv. Akce K, augustiniánský klášter na Starém Brně byl ovšem zahrnut až do 2. fáze. I přesto lze v tomto svazku nalézt mnoho zajímavých a užitečných informací. Lékařská vysvědčení, evidenční listy, nejrůznější žádosti adresované biskupské konsistoři apod., ve kterých můžeme dohledat informace, jež vykreslují souzené řeholníky po osobní i pracovní stránce z pohledu katolické církve, se nacházejí v Diecézním archivu.12 Zde můžeme nalézt také zprávu o válečné rekonstrukci13 a údaje k církevnímu pozemkovému majetku augustiniánského kláštera14. Podrobné zprávy o válečných škodách způsobených na budovách kláštera se nacházejí také v Archivu města Brna, jedná se o fond B1/2915. V Moravském zemském archivu můžeme nalézt jen málo materiálů k sledovaným soudním procesům. Jedná se vlastně jen o obžalobu a rozsudek k procesům Bera a spol.16 a Šesták a spol.17 a zamítnutí odvolání P. F. F. Jančíka, který byl odsouzen také v procesu Bera a spol. Spisy k rehabilitačním řízením z roku 1968 jsou v současné době stále uloženy u Krajského soudu Brno. Důvodem je, že roku 1991 proběhla druhá rehabilitační řízení. Starší spisy z roku 1968 se tak připojily k těm novějším z roku 1991.18 V Moravském zemském archivu se naopak nachází řada dokumentů týkajících se tzv. Akce K19 nebo poválečné situace starobrněnského kláštera20. Tématem dějin katolické církve či vztahu státu a církví v poválečném Československu se zabývá velké množství literatury. Pro mou diplomovou práci byly nejdůležitější publikace 9

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno. Tamtéž, sign. V-378 Brno. 11 ABS, fond H, sign. H-718. 12 Diecézní archiv, fond E82, inv. č. 3163, kart. 895. 13 Tamtéž, inv. č. 14488, kart. 3107. 14 Tamtéž, kart. 3108. 15 Archiv města Brna, fond B1/29, inv. č. 105, krab. 56. 16 MZA, fond C136, kart. 2615, 1 T 17/60. 17 Tamtéž, kart. 2618, 1 T 4/61. 18 Spisovna Ks Brno, zn. 6 Tr 91/68, 1 Rt 351/91, 6 Tr 34/68, 2 Rt 241/91. 19 MZA, fond G560, kart. 121.; MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614.; MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2615. 20 MZA, fond E4, kart. 1001. 10

8

Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše „Katolická církev v Československu 1945-1989“21, Karla Kaplana „Stát a církev v Československu v letech 1948-1953“22 a sborník „Stát a církev v roce 1950“23. Kromě, takto dá se říci všeobecně zaměřených publikací, existuje i celá řada prací, které jsou orientovány na konkrétnější témata. Jedná se např. o publikaci Vojtěcha Vlčka „Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 19481964“24, která podrobně popisuje osudy jednotlivých církevních řádů a kongregací včetně procesů, které proti nim byly vedeny. Nevynechává však ani politiku, kterou vedlo Československo vůči řádům, či popis průběhu vyšetřování a věznění v pěti centralizačních a jednom internačním klášteře na našem území. Další důležitou publikací je sborník „Církevní procesy padesátých let“25, který shromažďuje příspěvky z konference konané v Praze v roce 2002. Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky byla vydána práce Karla Kaplana „Akce K – likvidace klášterů v roce 1950“26. Nezákonnosti páchané československou komunistickou justicí shrnul Antonín Kratochvíl ve své 3 svazkové práci „Žaluji“27, která i v současnosti patří mezi stěžejní díla popisující komunistické zločiny.

21

Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno 2013. K tomuto tématu viz také Vaško, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. Praha 1990.; Hanuš, Jiří (ed.): Křesťané a socialismus 1945-1989. Brno 2012.; Hanuš, Jiří – Fiala, Petr: Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno 2001. 22 Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno 1993. 23 Stříbrný, Jan – Hanuš, Jiří: Stát a církev v roce 1950. Brno 2000. 24 Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004. 25 Stříbrný, Jan, ed. a kol.: Církevní procesy padesátých let. Kostelní Vydří 2002. 26 Kaplan, Karel: Akce K – likvidace klášterů v roce 1950. Dokumenty a přehledy. 1-2. Praha 1993. 27 Kratochvíl, Antonín: Žaluji. 1-3. Praha 1990. 9

3. Soudní proces z roku 1949 s P. Ignácem Karlem Fanfrdlou V časovém období od února 1948 do dubna 1950 bylo v Československu odsouzeno více než 50 řeholníků. V této době byli odsuzováni jednotlivci za individuální trestnou činnost. Vojtěch Vlček ve svém díle rozdělil důvody odsouzení do čtyř skupin – pomoc většinou neznámým osobám k útěku do zahraničí, údajná podpora protikomunistických odbojových skupin, kritika komunistického režimu a jeho proticírkevních zásahů např. v kázáních a poslední, čtení pastýřských listů, které odhalovaly postup komunistů vůči církvi. Trestná činnost P. Ignáce Karla Fanfrdly by mohla podle tohoto dělení spadat do druhé kategorie, tedy údajná podpora protikomunistického odboje, která se ve skutečnosti více podobala spíše sousedské výpomoci. Klasifikována pak byla podle zákona číslo 231/1948 Sb. jako velezrada.28 P. Fanfrdla byl však odsouzen za zpronevěru. To ovšem nemění nic na tom, že se jedná o prvního z augustiniánů, který byl vězněn. Vězněn, stejně jako ostatní v prvních měsících komunistické vlády, proto, aby ukázali, že se v boji proti třídním nepřátelům nezaleknout ničeho. Ani uvěznění kněží.

3.1 Život P. Fanfrdly do roku 1949 P. Ignác Karel Fanfrdla se narodil 1. ledna 1893 v Náměšti nad Oslavou. Již během svých studií na II. státním gymnáziu v Brně začal působit v augustiniánském klášteře na Starém Brně. Zpěvem v tamním kostele si vydělával na studia, navíc mohl v klášteře i bydlet. Život v klášteře na Karla Fanfrdlu zapůsobil natolik, že se rozhodl stát se knězem. V červenci 1913 byl přijat za novice. Následujícího roku byl poslán na bohoslovecká studia. Roku 1918 byl vysvěcen na kněze, stal se také kooperátorem starobrněnské farnosti a katechetou na českých a německých školách na Starém Brně. Už od gymnaziálních let byla P. Fanfrdlovi blízká sociální a charitativní činnost, stal se tedy členem několika spolků. Nejvíce ho zajímala sociální práce v městském obyvatelstvu, proto začal studovat právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze a po založení Masarykovy univerzity v roce 1919 přestoupil do Brna. Během svého studia však zjistil, že ke studiu sociální otázky jsou více zapotřebí nábožensko-morální znalosti než filozoficko-právní. Proto roku 1927 přestoupil na teologickou fakultu univerzity v Innsbrucku. Ani zde však svá studia nedokončil. Když roku 1928 přijel na prázdniny zpátky do Brna, musel zastupovat nemocného spolubratra v nemocniční duchovní správě. Do Innsbrucku se tak už nevrátil, protože musel tuto činnost 28

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 58-59. 10

vykonávat i během školního roku. Jeho disertační práce byla aprobována na Cyrilometodějské fakultě univerzity v Olomouci. Pastorační práce u nemocných na klinikách a v zemských nemocnicích P. Fanfrdlu zaujala nejvíce. Proto ukončil teoretické bohoslovecké studium i ostatní veřejnou činnost a nadále se věnoval pouze pastorační práci u nemocných a charitativní práci ve starobrněnské farnosti.29 Roku 1934 byl zvolen, bez jeho souhlasu, ústředním jednatelem československého Orla, následujícího roku převzal duchovní správu nově postaveného kostela v Masarykově čtvrti v Brně. Na přání opata Bařiny kandidoval na člena městské rady města Brna, po zvolení se stal prvním náměstkem starosty Rudolfa Spaziera. P. Fanfrdla měl na starosti správu sociálního referátu. Během hospodářské krize se snažil využít svých zkušeností z Vídně, kde studoval otázku opatřování práce. Chtěl také zabránit uzavírání některých brněnských továren a propouštění dělníků. V nastalé politické situaci P. Fanfrdla hájil samostatnost proti Sudetoněmecké straně i okupantům.30 Podle zprávy Sboru národní bezpečnosti z října 1945 byl P. Fanfrdla dokonce vedoucím ilegálního hnutí za okupace na Moravě. Dokument uvádí, že P. Fanfrdla měl roku 1939 odmítnout úřad starosty města Brna a že se dokonce v augustiniánském klášteře měly přechovávat zbraně pro důstojníky československé armády.31 Sám P. Fanfrdla ve svém životopisu však nic podobného neuvádí. První den války, tedy 1. září 1939, byl P. Ignác Karel Fanfrdla za své předválečné aktivity zatčen gestapem.32 Z vězení na Špilberku byl převezen do koncentračního tábora Dachau a následně do Buchenwaldu. Po 2 a půl letech byl nacisty poslán opět do Dachau, kde byl v roce 1943 vyšetřován brněnským gestapem. Po čtvrtročním vyšetřování v Brně, kam byl převezen roku 1944, byl opět převezen do Dachau, kde zůstal až do 29. dubna 1945. Zpátky do Brna se P. Fanfrdla mohl vrátit až 23. května 1945. Po skončení války zastával několik veřejných funkcí a získal řadu vyznamenání33. Ihned po okupaci se stal předsedou sedmičlenného národního výboru na ochranu českých věcí, dále byl jmenován I. místopředsedou zemského národního výboru v Brně za Československou stranu lidovou. Také byl zvolen předsedou Cyrilometodějské záložny v Brně. Tyto posty 29

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 201. Stručný životopis P. Ignáce Karla Fanfrdly. 30 Tamtéž, fol. 202. Stručný životopis P. Ignáce Karla Fanfrdly. 31 ABS, fond 2M, sign. 2M:13471, fol. 272. Zpráva SNB – zemské velitelství v Brně ze dne 30. 10. 1945. 32 Dne 1. září 1939 proběhla zatýkací akce „Albrecht der Erste“ (označováno též akce A). Přípravy probíhaly již od června 1939. Seznam osob, které gestapo označilo jako nebezpečné pro Říši, byl obsahem tzv. kartotéky A. Zatčení, kterých bylo jen na Moravě několik set, byli posléze převezeni do koncentračního tábora Dachau a Buchenwald. Jednalo se zejména o komunisty, funkcionáře Sokola, sociální demokraty atd. Kroupa, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988, s. 11. 33 Konkrétně se jedná o Čs. válečný kříž 1939 a Čs. vojenskou medaili za zásluhy prvního stupně. Ministr vnitra Václav Nosek předal P. Fanfrdlovi také pamětní odznak druhého národního odboje. 11

zastával P. Fanfrdla až do 25. února 1948.34 Do roku 1948 byl také hlavním funkcionářem Československé strany lidové na Brněnsku a dobré vztahy měl i s pražským vedením této strany. Naopak po únoru 1948 už nebyl členem žádné politické organizace.35 Do vedení farního úřadu u sv. Augustina nastoupil po zdravotní dovolené v srpnu 1948.36

3.2 Vyšetřování P. Fanfrdla byl zatčen Státní bezpečností 6. ledna 1949 pro podezření z protistátní činnosti. Státní bezpečnost se totiž domnívala, že je zapojen do akce „Vajnory“.37 Jeho účast v této ilegální lidovecké organizaci se však neprokázala a tak byl dále vyšetřován pouze ze zpronevěry. P. Fanfrdla měl zpronevěřit 100 000 Kčs, které mu, jak sám tvrdil, věnoval tehdejší náměstek předsedy vlády Jan Šrámek (resp. jeho tajemník dr. Pecháček). Tyto peníze byly určeny pro tělocvičnou jednotu Orel, ještě před jejím sloučením s tělocvičnou jednotou Sokol. Pokud by tuto částku nemohl použít pro účely Orla, měl s nimi naložit podle vlastního uvážení. Státní bezpečnost však prošetřovala variantu, že ony peníze P. Fanfrdla nezískal od msgr. Šrámka, nýbrž od Zemského národního výboru v Brně. Částku 100 000 Kčs měl Orel obdržet v únoru 1948 a údajně měla sloužit k rekreačním účelům Orla. Ani náčelník Orlů z Brna Bohuslav Koukal, ani z Prahy Jan Píštělák však nevěděli s určitostí, zda byly tyto peníze Orlu vyplaceny.38 Výpověď P. Fanfrdly tak mohl potvrdit dr. Pecháček. Nestalo se to však, protože Šrámkův tajemník zmizel. Od března 1948 byl hlášen jako pohřešovaný (zřejmě vycestoval z Československa).39 Dne 1. února 1949 byl P. Fanfrdla vyslýchán na Krajském velitelství státní bezpečnosti v Brně. Do protokolu uvedl, že 100 000 Kčs dostal od dr. Pecháčka asi 23. února 1948 v Praze, když byl na schůzi zastupitelstva Československé strany lidové. Dr. Pecháček mu řekl, že peníze posílal msgr. Šrámek pro Československého Orla, bude-li existovat. Pokud by byl rozpuštěn nebo by přestal existovat, měl P. Fanfrdla s penězi naložit, jak uzná za vhodné. Protože byl P. Fanfrdla v té době nemocný a nechtěl peníze vést sám ve vlaku, požádal poslance Emila Vojance o to, aby peníze převezl do Brna. Pokud by je tam nechtěl mít u sebe, měl je uložit do Cyrilometodějské záložny v Brně. Po návratu P. Fanfrdly do Brna si peníze

34

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 202. Stručný životopis P. Ignáce Karla Fanfrdly. 35 Tamtéž, fol. 178. Důvodová zpráva ze dne 28. 3. 1956. 36 Diecézní archiv, fond E82, inv. č. 3163, kart. 895. Dopis P. Fanfrdly Ř. k. farnímu úřadu u sv. Augustina v Brně ze dne 1. 8. 1948. 37 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 184. Výpis z evidenční karty Fanfrdla Karel. 38 Tamtéž, fol. 204. Zpráva pro KV StB v Brně ze dne 18. 1. 1949. 39 Tamtéž, fol. 206. Přepis zprávy SNB ze dne 16. 2. 1949. 12

od Vojance zase převzal zpět. P. Fanfrdla se domníval, že peníze jsou určeny na slet československého Orla, o kterém se Šrámkem mluvili již v prosinci 1946. V tomto rozhovoru se totiž Šrámek zmínil, že by chtěl tělocvičné jednotě Orel přispět peněžitou částkou. Po sloučení Orla se Sokolem, P. Fanfrdla nepovažoval peníze za majetek Orla. Domníval se, že může s penězi naložit, jak mu řekl dr. Pecháček, a že se jedná o vlastní úspory msgr. Šrámka. Z takto nabytých 100 000 Kčs tedy P. Fanfrdla půjčil v dubnu 1948 částku 10 000 Kčs univerzitnímu profesorovi dr. Kopovi, který přišel o zaměstnání a měl finanční problémy. 15 000 Kčs zapůjčil ze stejného důvodu v květnu 1948 bývalému šéfredaktorovi Národní obrody dr. Vladimíru Kučerovi. V srpnu 1948 půjčil 5 000 Kčs dr. Zdenku Chudobovi, který také přišel o zaměstnání v únoru 1948 a tudíž neměl peníze na obživu své rodiny. Zbývajících 70 000 Kčs složil na zaplacení důchodové daně opatovi augustiniánského kláštera P. Benediktu Švandovi.40 Je tedy vidět, že peníze, které mu Jan Šrámek přes svého tajemníka svěřil, byly použity na dobrou věc. To je možná i důvod, proč se Státní bezpečnost tak vehementně snažila P. Fanfrdlu usvědčit ze zpronevěry. Vždyť 30 000 Kčs daroval odpůrcům režimu a 70 000 Kčs dokonce církvi. Dne 2. února 1949 byl P. Fanfrdla vzat do vazby Krajského soudu v Brně dle § 183 trestního zákona.41 Téhož dne byl také dodatečně vyslechnut k výslechu provedeného 1. února. P. Fanfrdla zde jasně uvádí, že všem, kterým půjčil peníze, řekl, o jaké peníze se jedná. A také že mu Jan Šrámek vzkázal, aby si dal dobrý pozor na to, zda Orel existuje. Pokud ne, neměl Orlu nic vyplácet.42 Podle předběžné závěrečné zprávy z 2. února zůstávalo důvodné podezření, že si peníze chtěl ponechat pro sebe, protože si myslel, že po sloučení Orla a Sokola, nikdo o oné částce nebude vědět, protože mu byla dána důvěrně. Svým činem tak chtěl tělovýchovu okrást. Fakt, že chtěl úmyslně poškodit Sokola, vyplývá z toho, že tyto peníze nepoužil na žádný dobročinný účel. Naopak je dal lidem, kteří byli potrestáni pro jejich nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení, a na úhradu důchodové daně, kterou měl klášter zaplatit za něj.43 K výslechu byl předvolán také poslanec Emil Vojanec, který měl podle výpovědi P. Fanfrdly převést peníze do Brna. Až na málo detailů se jejich výpovědi shodují. O penězích P. Fanfrdla prohlásil, že to jsou peníze orelské. Také ho nepřekvapilo, že P. Fanfrdla měl u sebe tak velkou částku, vzhledem k tomu, že byl jedním z hlavních funkcionářů Orla. Po příjezdu do Brna chtěl Vojanec peníze předat řediteli Cyrilometodějské záložny 40

Tamtéž, fol. 264. Protokol P. Fanfrdly ze dne 1. 2. 1949. Tamtéž, fol. 261. Zpráva o vazbě ze dne 2. 2. 1949. 42 Tamtéž, fol. 262. Zápis o výpovědi ze dne 2. 2. 1949. 43 Tamtéž, fol. 262-263. Předběžná závěrečná zpráva ze dne 2. 2. 1949. 41

13

Václavu Bojanovskému, ten to však odmítl, protože byl mezitím vydán příkaz o tom, že větší částky nesmějí být vybírány ani ukládány. Peníze tedy o několik dní později vrátit zpět P. Fanfrdlovi. Od koho peníze P. Fanfrdla získal, však Emil Vojanec nevěděl.44 Přestože je výpověď Emila Vojance důležitá, hlavní otázky však zodpovězeny nebyly. Vojanec nevěděl nic o tom, kdo P. Fanfrdlovi peníze svěřil, ani k čemu byly určeny. Zdálo se, že jedinými osobami, které by mohly vyšetřování posunout o krok dopředu, jsou dr. Pecháček, který byl mimo Československo, a Jan Šrámek. Msgr. Šrámek byl toho času, tedy na konci února roku 1948, v brněnském klášteře45. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu však nebyl schopen výslechu.46 Dne 2. června 1949 byl P. Fanfrdla propuštěn na svobodu, protože bylo zastaveno trestní řízení.47 O necelé dva týdny později, 15. června, proběhlo hlavní soudní líčení ve věci obžaloby P. I. K. Fanfrdly ze zpronevěry. Téhož dne navštívil trojčlenný senát msgr. Šrámka v klášteře Kongregace sester cyrilometodějských, kde byl vyslechnut jako svědek proti P. Fanfrdlovi. Poté se senát odebral k trestnímu soudu.48 Kompletní výpověď Jana Šrámka se bohužel nedochovala. V rozsudku je však uvedeno, že „svědek Dr. Šrámek již se nepamatuje jaké disposice učinil, když prostřednictvím Dr. Pecháčka obžalovanému peníze odevzdal, trvá na tom, že peníze byly pro Orla a žádá jejich vrácení, neboť i když pocházely z disposičního fondu jsou jeho vlastnictvím.“49

3.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku 3.3.1 Soudní řízení Veřejné hlavní přelíčení se konalo u Okresního trestního soudu v Brně dne 15. června 1949. P. Ignác Karel Fanfrdla byl obžalován ze zpronevěry dle § 183 a 184 trestního zákona. Skutkový děj zněl, že obžalovaný přijal v Praze koncem února 1948 obnos 100 000 Kčs od bývalého náměstka předsedy vlády Jana Šrámka pro účely Orla. Obnos však nepředal československému Orlu, ani po sloučení tělocvičné jednotě Sokol, ale nechal si je u sebe a po únorových událostech poskytl 30 000 Kčs třem osobám jako podporu a 70 000 Kčs předal opatu Švandovi na zaplacení daní. 44

Tamtéž, fol. 206. Výpověď E. Vojance ze dne 24. 2. 1949. Jedná se o klášter Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Jan Šrámek ve 20. letech zajistil potřebný církevní a státní souhlas a tím se zapříčinil o založení Kongregace sester cyrilometodějských. Historie. Česká provincie Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Dostupné na http://www.cyrilky.cz/historie (Stahováno: leden 2015). 46 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 207. Zpráva MV NB v Brně ze dne 25. 2. 1949. 47 Tamtéž, fol. 208. Záznam o přijaté telefonické zprávě ze dne 2. 6. 1949. 48 Tamtéž, fol. 197. Úřední záznam ze dne 11. 6. 1949. 49 Tamtéž, fol. 256. Rozsudek č. j. T VIII 77/49-39. 45

14

P. Fanfrdla plně doznal tento skutkový stav. Necítil se však vinný a hájil se tím, že peníze mu předal osobní tajemník msgr. Šrámka dr. Pecháček, který mu řekl, že je má předat, jen pokud bude československý Orel existovat samostatně, jinak může s penězi volně disponovat. Msgr. Šrámkovi je nemohl po sloučení tělovýchovy vrátit, protože byl pod úředním dohledem, a on sám se nechtěl vystavovat podezření, že se Šrámkovým pokusem o útěk měl něco společného. Tuto obhajobu však nemohl nikdo potvrdit. Na to, že Šrámek ve svém svědectví žádal o vrácení peněz, reagoval P. Fanfrdla souhlasně. Podle soudu tato žádost o vrácení peněz vylučovala volnou dispozici penězi obžalovaným. Dále měl dle soudu P. Fanfrdla obnos vrátit prostřednictvím úřadu, který měl nad Šrámkem dozor. P. Fanfrdla se dále hájil tím, že oněch 30 000 Kčs pouze půjčil. Ani s tím však soud nesouhlasil. Peníze půjčoval lidem, kteří byli ve finanční tísni, musel tedy vědět, že mu je nebudou moci splatit.50 Ještě téhož dne vynesl Okresní trestní soud v Brně rozsudek. Obžalovaný P. Ignác Karel Fanfrdla byl shledán vinným zločinem zpronevěry dle § 183 a 184 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že převzal od Jana Šrámka 100 000 Kčs pro účely československého Orla, tyto peníze však Orlu ani po sloučení Sokolu nepředal, nýbrž 30 000 Kčs poskytl jako podporu třem osobám a 70 000 Kčs předal opatovi augustiniánského kláštera P. Švandovi. Za tento trestný čin byl P. Fanfrdla odsouzen „dle § 184 tr.z. za použití § 54 do těžkého žaláře na 2 /dva/ roky zostřeného tvrdým ložem čtvrtletně a dle § 389 tr.ř. k náhradě nákladů na řízení trestní.“51 Do tohoto trestu se měla započíst i zajišťovací a vyšetřovací vazba, ve které byl od 15. ledna do 2. června 1949 a od 7. června do 15. června téhož roku. Podmínečné odsouzení bylo vyloučeno. Odsouzený P. Fanfrdla byl také zbaven volebního práva.52

3.3.2 Odvolání proti rozsudku Dne 26. září 1949 P. Fanfrdla podal odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Odvolání bylo směřováno proti rozsudku a proti ztrátě volebního práva. První část odvolání, tedy proti rozsudku vyneseného Okresním trestním soudem v Brně 15. června 1949, byla zamítnuta. V rozsudku o odvolání ze září 1949 se však dozvídáme podrobnosti z výpovědi Jana Šrámka. Ten měl vypovědět, že se o peníze v rukou obžalovaného nijak neobával, protože byl přesvědčen, že P. Fanfrdla s nimi naloží tak, jak by s nimi naložil i on, a že půjčky dr. Kopovi, dr. Chudobovi a dr. Kučerovi a uložení peněz u opata P. Švandy, neodporují jeho

50

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 256-257. Rozsudek č. j. T VIII 77/49-39. 51 Tamtéž, fol. 256. 52 Tamtéž. 15

úmyslu. Msgr. Šrámek tedy při procesu souhlasil s tím, co P. Fanfrdla s penězi učinil. To však podle Krajského soudu v Brně byla jen jistá benevolentnost ze strany Šrámka vůči obžalovanému v době soudního líčení a volnou dispozici tedy neprokazovala. Nebylo to tedy směrodatné. Odvolatel tím, že toto uvedl jako důvod svého odvolání, přehlížel Šrámkovo prohlášení při hlavním líčení, že mu dal peníze pro Orla, pokud ten bude samostatně existovat, a že jinak mu je měl vrátit. Výrok o ztrátě volebního práva byl však zrušen. Okresní trestní soud považoval zištnost za pohnutku spáchaného trestného činu. Krajský soud s tím však, po znovu prozkoumání případu, nesouhlasil a uvedl jako vlastní pohnutku lehkomyslnost a ohled na osoby v tísni. Lehkomyslnost uvedl odvolací soud proto, že ani v době tohoto odvolacího řízení nebylo jasně rozhodnuto, zda měl důchodovou daň za P. Fanfrdlu platit klášter anebo právě sám P. Fanfrdla. Z dřívější praxe se tak P. Fanfrdla mohl domnívat, že ji měl platit klášter. A protože tato pohnutka – lehkomyslnost – není pohnutkou nízkou a nečestnou, nebyly zákonné předpoklady pro vyslovení ztráty volebního práva.53

3.4 Po propuštění P. Ignác Karel Fanfrdla byl z vězení propuštěn dne 11. ledna 1950. Ve vězení tak strávil téměř jeden rok. On sám ve svém životopisu uvedl, že byl propuštěn na amnestii.54 Žádné dokumenty, které by uváděly nějaké bližší informace, se však bohužel nedochovaly. S největší pravděpodobností se jedná o milost prezidenta republiky Klementa Gottwalda z října 1949. Tato milost byla určena pouze duchovním a laikům, kteří byli dopředu vybráni a prověřeni.55 Dne 11. ledna se P. Fanfrdla tedy vrátil na svou faru v Brně na Babákově náměstí (nynější náměstí Míru) i do úřadu faráře. Pobyt ve vězení však zhoršil jeho zdraví, které bylo podlomené již z doby 2. světové války, kdy byl vězněn v koncentračních táborech. Proto ihned po svém propuštění nastoupit 5 měsíční léčbu ve Státní fakultní nemocnici v Brně na Žlutém kopci.56 I po propuštění na svobodu byl P. Fanfrdla sledován Státní bezpečností, která ho i jeho činnost chtěla mít i nadále pod kontrolou. Z let 1951 a 1952 se dochovala celá řada zpráv

53

Tamtéž, fol 258-259. Rozhodnutí o odvolání č. j. T VIII 77/49-50. ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 202. Stručný životopis P. Ignáce Karla Fanfrdly. 55 Podrobněji o milosti Klementa Gottwalda z října 1949 viz Slabotínský, Radek: Amnestie prezidenta republiky v letech 1960 a 1962 a rehabilitace politických vězňů v 60. letech. Disertační práce. FF MU Brno. Brno 2010, s. 54-57. 56 Diecézní archiv, fond E82, inv. č. 3163, kart. 895. Žádost o dovolenou za účelem léčení. 54

16

z těchto sledování.57 Tak zjistili, že sloužil mše za uvězněné kněží.58 Dále se domnívali, že v nemocnici na Žlutém kopci, kde pracoval jako duchovní správce, ovlivňoval nemocné, kteří byli vlažní ve svém náboženském přesvědčení, i řeholní sestry, které zde pracovali.59 Když tyto řeholnice později nechtěly podepsat hlasovací lístky při lidovém hlasování na obranu míru, Státní bezpečnosti bylo jasné, že je k tomu navedl P. Fanfrdla. Po tomto incidentu byla kontrolována jeho nedělní kázání. Navíc byl zbaven funkce duchovního správce jak v nemocnici, tak v Domě útěchy, kde tyto řeholnice žily.60 Viděli v něm zapřisáhlého odpůrce režimu a služebníka Vatikánu, který „pro štvavou politiku proti straně KSČ několikráte použil i kazatelny.“61 V létě 1951 se začaly objevovat informace o rozsáhlé podvratné činnosti na Brněnsku. Její hlavou neměl být nikdo jiný než P. Fanfrdla. Měl údajně jezdit „od kostela ke kostelu“ a vyměňovat si s faráři a jeptiškami různé spisy. Také se prý stávalo, že když někam přijel při mši, nechal tamní farář kostel vyklidit, zamkli se tam a jednali spolu o tajných záležitostech. Po jeho návštěvě prý vždy místní farář kázal proti lidově demokratickému zřízení a jeho představitelům. Sám P. Fanfrdla měl do svých kázání také zařazovat protistátní témata. Proto na něho byl zaveden osobní svazek pro podezření z vatikánské špionáže. Žádné důkazy se však nepodařilo zjistit.62 V červnu 1954 na něho byl zaveden evidenční operativní svazek, protože byl podezřelý z nepřátelské činnosti ve prospěch Vatikánu. Agenturní cestou se Státní bezpečnosti totiž podařilo zjistit, že údajně očekával zvrat lidově demokratického zřízení. V březnu 1956 se Krajská správa ministerstva vnitra v Brně rozhodla svazek ukončit a P. Fanfrdlu zaevidovat jako závadovou osobu, protože nezjistili žádnou konkrétní činnost.63 P. Fanfrdla byl také informován o činnosti P. A. M. Bery64, který byl souzen v roce 1960. Na počátku srpna 1960 na něj byl zaveden signální operativní svazek, aby prověřili jeho spoluúčast na ilegální činnosti P. Bery.65 Bylo zjištěno, že P. Fanfrdla se zúčastnil několika schůzek, kde se měla probírat právě tato nezákonná činnost. Dále měl po smrti opata 57

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 209-228. Úřední záznamy z roku 1951. 58 Tamtéž, fol. 181. Vyhodnocení osobního operativního svazku ze dne 17. 10. 1960. 59 Tamtéž, fol. 209. Úřední záznam č. 67/51. 60 Tamtéž, fol. 213. Úřední záznam č. 34/51. 61 Tamtéž, fol. 210-211. Ustanovka ze dne 5. 6. 1951. 62 Tamtéž, fol. 222-228. Zpráva StB ze dne 17. 7. 1951, 20. 12. 1951 a 27. 12. 1951. 63 Tamtéž, fol. 177-179. Rozhodnutí o zavedení evidenčního operativního svazku ze dne 2. 10. 1954 a Důvodová zpráva ze dne 28. 3. 1956. 64 Nezákonná činnost spočívala podle Krajské správy Ministerstva vnitra v Brně v koncipování, rozmnožování a rozšiřování protistátních tiskovin. Doopravdy šlo spíše o pokračování v řádovém životě. Viz kapitola 6. Soudní proces Bera a spol. z roku 1960. 65 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 176. Důvodová zpráva ze dne 1. 8. 1960. 17

P. Švandy roku 1958 přijmout tajně funkci opata augustiniánů, aby řádoví bratři mohli dále vykonávat svoji duchovní činnost.66 Ani toto však není potvrzeno jinými dokumenty. Nakonec bylo proti P. Fanfrdlovi provedeno tzv. preventivně profylaktické opatření.67 P. Fanfrdla dále pokračoval ve vedení fary na Babákově náměstí a také učil. Kvůli svému postoji, který zastával před 2. světovou válkou i během ní, a kvůli jeho angažovanosti během komunistického režimu byl po smrti Jana Šrámka považován za nejoblíbenějšího kněze na Brněnsku.68

66

Tamtéž, fol. 249-250. Zpráva KS MV v Brně ze dne 17. 10. 1960. Tamtéž, fol. 319-320. Důvodová zpráva ze dne 28. 2. 1961. 68 Tamtéž, fol. 242-243. Zpráva KS MV v Brně ze dne 15. 7. 1955. 67

18

4. Tzv. Akce K Kláštery a jejich obyvatelé byli komunistickým režimem chápáni jako nepřátelé. Proč? Klášter byl duchovním centrem, který ovlivňoval většinu lidí žijících v jeho okolí. V roce 1950 bylo 76 % obyvatel Československa katolického vyznání. 69 Řeholníci, kterých bylo v českých zemích v lednu 1950 napočítáno 1 503, byli výborně organizováni, měli určitou autonomii v rámci církve a navíc měli i kontakty s generálními představenými v zahraničí. Jejich život v komunitě, který se řídil řádovými pravidly a sliby, zapříčiňoval jednotnější postoj ke komunistickému režimu.70 Jak jsem již zmínila v úvodu, poprvé se o možném zabírání klášterů začalo hovořit 13. dubna 1949 na schůzi církevních pracovníků akčních výborů Národní fronty. Cílem bylo omezit vliv řeholníků a získat velký počet budov71. Dne 22. srpna 1949 schválilo předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa návrh na soustředění řeholníků, který podala církevní šestka. Přípravy měl na starosti Státní úřad pro věci církevní, který od září shromažďoval informace o jednotlivých klášterech na našem území. Jednalo se o seznamy a popisy klášterních budov, počty řeholníků včetně jejich kádrových posudků. Konkrétnější plán likvidace mužských řádů a kongregací byl přijat 20. ledna 1950. Bylo rozhodnuto, že kláštery i řeholní domy budou vyklizeny a řeholníci izolováni, tím pádem vyloučeni z veřejného života. Tento plán byl proveden ve dvou etapách.72 První proběhla v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a týkala se sedmi nejpočetnějších řádů (tedy salesiánů, redemptoristů, jezuitů, františkánů, premonstrátů, těšitelů a německých rytířů). Celkově bylo izolováno 1 746 řeholníků (809 řeholníků z českých zemí). Druhá fáze proběhla 27. až 28. dubna a byla určena pro všechny ostatní řády a kongregace. 73 Řeholníci byli ze svých domovů převezeni do jednoho z centralizačních klášterů v Oseku, Králíkách, Bohosudově, Hejnicích nebo Broumově. Pro představené jednotlivých klášterů a „nejreakčnější“ řeholníky byl určen internační klášter v Želivi. Za průběh akce „K“ odpovídali příslušníci Státní bezpečnosti, Sboru národní bezpečnosti a pracovníci církevního oddělení místního zastupitelstva. Předsedové Obecních národních výborů měli za úkol vysvětlit místním odvoz

69

Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno 1993, s. 5. Stříbrný, Jan – Hanuš, Jiří: Stát a církev v roce 1950. Brno 2000, s. 50. 71 Podle statistiky z ledna 1950 patřilo řádům v českých zemích 151 klášterů. Vlček, Vojtěch: Likvidace mužských řádů v českých zemích v 50. letech ve středoevropském kontextu, aneb Ochráníme vás před hněvem pracujícího lidu. In: Securitas Imperii 19, 2011, s. 145. 72 Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 60-61. 73 Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno 1993, s. 120. 70

19

řeholníků. O majetek, který po řádech a kongregacích, zůstal, se měli starat zmocněnci Státního úřadu pro věci církevní.74 Akce byla ukončena 4. května 1950 a hodnocena jako úspěšná. K protestům došlo hlavně na Slovensku. Akci „K“ také neprovázela žádná propagace. V oficiálním prohlášení, které přinesla Československá tisková kancelář, je uvedeno, že šlo o preventivní opatření proti další protistátní činnosti řádů a že řeholníci budou dále pokračovat ve svém náboženském životě v k tomu určených klášterech. V celém Československu byl však jeden řád, který se této likvidaci řeholí vyhnul. Byl to řád milosrdných bratří. Komunisté se zřejmě nechtěli podobat nacistům, kteří jejich činnost zrušili za 2. světové války. Navíc by jejich soustředěním do centralizačního kláštera přišli o ošetřovatele v nemocnicích. V celkovém souhrnu bylo v Československu izolováno 2 376 řeholníků (z toho 175 z nich bylo internováno) z 219 řeholních domů. Většinu ze zabraných budov získala armáda a ministerstvo vnitra. Když se řeholníci v 90. letech vraceli zpět do svých klášterů, ty byly většinou v dezolátním stavu. Ohromné škody nastaly také v kulturní oblasti. Klášterní knihovny, obrazy a další umělecké předměty byly poškozeny, rozkradeny nebo zničeny.75 Centralizovaní řeholníci byli izolováni převážně do roku 1953, kdy byla většina propuštěna. Někteří z nich však už v září 1950 museli odejít na 2 letou vojenskou službu k Pomocným technickým praporům.76 Podobný osud, jaký měli příslušníci mužských řeholí, připravovali komunisté i pro řeholnice. V létě 1950 začala tzv. akce „Ř“, která postihla téměř 4 300 řeholnic.77 Roku 1953 měla proběhnout tzv. akce „B“. Jednalo se o plán zrušení všech řádů v Československu. Komunistické vedení očekávalo, že se jim řeholníci a řeholnice podřídí. Během příprav však došlo ke změně zahraničně politické situace. Po Stalinově smrti v březnu 1953 byl vyhlášen nový reformní kurz. V Československu probíhaly demonstrace, komunistické vedení se tak rozhodlo vyčkávat. Akce „B“ již nebyla v souladu s novým kurzem a tak byly všechny přípravné akce zastaveny.78

4.1 Průběh akce v augustiniánském klášteře Během příprav na akci „K“ sbíral Ústřední národní výbor v Brně informace o klášterech i jejich činnosti. Kontrolovali kázání, zjišťovali, kteří kněží se zapojují do veřejného dění, 74

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 61-62. 75 Tamtéž, s. 70-75. 76 Stříbrný, Jan – Hanuš, Jiří: Stát a církev v roce 1950. Brno 2000, s. 65. 77 Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 79-82. 78 Tamtéž, s. 108-111. 20

uzavřeli všechny církevní matriční knihy.79 V říjnu 1949 si Krajský národní výbor v Brně vyžádal podrobné údaje o klášterních budovách. Ze zprávy se tak můžeme dovědět, že augustiniánský klášter sv. Tomáše v Brně byl částečně poškozen bombardováním a sloužil k účelům farním a klášterním. V klášteře se nacházelo 32 místností určených pro obývání a dalších 118 místností pro jiné účely (kanceláře, skladiště zemského muzea, Mendlovo muzeum atd.), k tomu také 5 sklepů a vinárna.80 Podle této zprávy byly místnosti plně využity a do budoucna by se objekt dal využít jako nemocnice. V klášteře v této době žilo celkem 60 osob. Z toho bylo 14 duchovních a 3 klerici (pouze jeden z nich byl slovenské národnosti). Ve veřejné duchovní správě pracovalo 11 řeholníků, 2 byli na odpočinku. Bratři laici nežili v klášteře žádní. Představený augustiniánského kláštera na Starém Brně byl v této době opat P. Benedikt Antonín Švanda. Na otázku, jaké bylo sídlo ústředí řádu v Československu, bylo odpovězeno, že se jedná o samostatný klášter, který nepodléhá provinciálovi.81 Vrchní ústředí se nacházelo (a stále nachází) v Římě.82 Ve dnech 18. a 19. ledna 1950 na Ústředním národním výboru města Brna proběhlo skládání slibů věrnosti republice a jejímu zřízení, kterého se zúčastnili i dva brněnští augustiniáni, P. A. L. Přibyl a P. F. P. Šesták. Ústřední národní výbor akci shledával jako úspěšnou a dobře připravenou (z 21 duchovních, kteří přišli 18. ledna, přijalo slib 18, jen 1 odmítl). Komunisté oceňovali zejména fakt, že akce měla plynulý průběh, nikdo tak nemusel čekat a duchovní si nemohli sdělovat jakékoliv podrobnosti. Většina duchovních podle hlášení neměla ke slibu žádné připomínky (pouze jeden, P. Jaroslav Kvita z Husovic, připojil ke slibu písemně doložku, že slibuje s výhradami, které učinil ústně).83 Samotná akce „K“ proběhla v Brněnském kraji ve třech etapách. Dne 13. dubna 1950 byly vyklizeny kláštery řádů salesiánů, jezuitů, redemptoristů, františkánů, dominikánů a vranovských salvatoriánů. Do druhé fáze, dne 27. dubna, byl zahrnut klášter kapucínů, minoritů, brněnských salvatoriánů, eucharistiánů a augustiniánů. Třetí fáze, která proběhla

79

Archiv města Brna, fond B1/8, inv. č. 64, 65, krab. 17. Situační zprávy. Tamtéž, inv. č. 69, krab. 17. Zpráva o stavu klášterů ze dne 11. 10. 1949. MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 14. Situační zpráva ze dne 28. 4. 1950. 81 Roku 1752 papež Benedikt XIV. udělil starobrněnským augustiniánům privilegium, na základě kterého má představený augustiniánského kláštera na Starém Brně právo užívat titul infulovaného opata a je tak přímo podřízen generálnímu převorovi v Římě. Obutí augustiniáni jinak tento titul nepoužívají. Starobrněnské Opatství sv. Tomáše je tak jediným augustiniánským opatstvím na světě. Foltýn, Dušan a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 176. 82 Archiv města Brna, fond B1/8, inv. č. 95, krab. 18. Hlášení o klášterech ze září 1949. 83 Tamtéž, inv. č. 146, krab. 20. Hlášení o průběhu akce slibů ze dne 19. 1. 1950. 80

21

3. května 1950, se týkala znojemských kapucínů, benediktinů, piaristů a eucharistinánůpetrinů.84 Augustiniánský klášter na Starém Brně spadal tedy do druhé etapy. Představení těchto klášterů byli ve čtvrtek 27. dubna pozváni do Prahy na Státní úřad pro věci církevní. Zde jim byl předložen plán na vyklizení klášterů. Představení klášterů poté odjeli se zmocněnci Státního úřadu pro věci církevní zpět do svých řeholních domů, kde v podvečer museli ostatní spolubratry seznámit s připravovanou akcí.85 Augustiniáni byli odvezeni po 9 hodině večerní.86 Informace o tom, kam byli augustiniáni převezeni, se v archivních pramenech různí. Ve fondu H, sign. H-718, uloženém v Archivu bezpečnostních složek se nachází dokumenty, které potvrzují, že opat augustiniánského kláštera P. Benedikt Antonín Švanda byl převezen do internačního kláštera v Želivi. V lednu roku 1951 byl jako přestárlý převezen do Semil a poté v červnu téhož roku do Moravce.87 Co se týče ostatních centralizovaných řeholníků, konkrétní údaje v tomto svazku nejsou. V materiálech týkajících se centralizačního kláštera Hejnice, je sice uvedeno, že tam pobývali bosí augustiniáni,88 starobrněnští augustiniáni však patří do řádu tzv. obutých augustiniánů. Ve svazku H-718 můžeme nalézt určité informace o P. Š. F. Peškovi. Podle tohoto materiálu se v únoru 1952 nacházel v centralizačním klášteře Králíky a v květnu téhož roku byl jako zpovědník převezen do Prahy.89 Zbylí řeholníci však ve jmenných seznamech uvedeni nejsou. Vojtěch Vlček však zmiňuje, že byli soustředěni v Oseku a Želivi.90 Centralizaci v Oseku potvrzuje i životopis P. Bery z roku 1960, ve kterém stojí, že byl v tomto klášteře soustředěn i s dalšími augustiniány.91 Spolu s tříčlennou kontrolní komisí směli v klášteře zůstat dva řeholníci, P. F. F. Jančík a P. T. J. Martinec, protože museli již druhý den sloužit bohoslužby ve čtyřech kostelech (navíc měli na starosti vyučování náboženství ve školách). Dále zde zůstali dva klerici bohosloveckého učiliště, 13 studentů, 1 nájemník a 7 deputátníků s rodinnými příslušníky.92 P. F. P. Šesták nebyl 27. dubna ve starobrněnském klášteře, protože měl vyučování

84

MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 2. Zpráva o vyklizených klášterech Brněnského kraje. 85 Tamtéž, fol. 5-7. Pokyny pro krajské církevní tajemníky. 86 Tamtéž, fol. 32. Zpráva o průběhu akce „K“ ze dne 27. 4. 1950. 87 ABS, fond H, sign. H-718-6, fol. 60, 126-127. Seznam převezených řeholníků z IK Želiv. 88 Kaplan, Karel: Akce K – likvidace klášterů v roce 1950. Dokumenty a přehledy. 1. Praha 1993, s. 171. 89 ABS, fond H, sign. H-718-4, fol. 35-38. Zprávy z CK Králíky. 90 Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 153. 91 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol., fol. 170. Charakteristika P. Bery ze dne 28. 9. 1960. 92 MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 29-30. Situační zprávy. 22

náboženství. Poté, co se dověděl o vyklizení kláštera, se začal skrývat. Až do srpna 1954 žil u sester Lhotských v Brně.93 V Brně proběhla akce „K“ bez větších problémů. Státní úřad pro věci církevní nařídil vytvořit soupis vnitřního zařízení, cenností a ostatního inventáře vyklizených klášterů a dále převzít cenné papíry, pokladní hotovost, vkladní knížky apod. Revizní komise, která měla za úkol zkontrolovat tyto soupisy majetku, uvedla, že se v augustiniánském klášteře nachází cenné předměty velké hodnoty.94 Zlaté a stříbrné předměty, které nebyly cenné umělecky nebo historicky, byly předány Státnímu úřadu pro věci církevní. Augustiniáni vlastnili také nákladní auto, které bylo posláno do strahovského kláštera premonstrátů v Praze.95

4.2 Prostory opatství po likvidaci kláštera Klášterní budovy měly být vládní komisí přiděleny do pronájmu. Starobrněnský klášter byl původně podle květnové zprávy slíben Ministerstvu národní obrany. Dne 30. června 1950 však vládní dislokační komise přidělila klášter Ministerstvu národní bezpečnosti.96 Část objektů byla také předána Archeologickému ústavu Československé akademie věd. 97 Garáže byly předány Škodovým závodům v Adamově, který dále odkoupil také řadu věcí, jež náležely klášteru (stolní lampy, hodiny, stoly, židle apod.). Zbylé věci z inventáře kláštera, které se neprodaly, měl odkoupit národní podnik Bazar.98 Klášterní knihovna se v době fungování kláštera nacházela v 7 místnostech a čítala zhruba 10 000 svazků.99 Po akci „K“ ji získala do správy Zemská knihovna.100 Ke každému uzavřenému klášteru byl přidělen správce nemovitého majetku. Bývalý augustiniánský klášter měl na starosti František Matoušek, který i před dubnem 1950 pracoval ve starobrněnském klášteře jako správce nemovitého majetku. Odbor pro věci církevní Městského národního výboru si tak jeho práci nemohl vynachválit. Mezi nemovitosti, o které se správce staral, patřila samozřejmě klášterní budova, dále domy na ulici Úvoz a Stalinových sadech a také budova tělovýchovy a vinný sklep.101 93

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 153. Viz kapitola 5. Soudní proces z roku 1955 s P. Františkem Pavlem Šestákem. 94 MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 118. Zpráva revizní komise. 95 Tamtéž, fol. 2-3. Zpráva o vyklizených klášterech Brněnského kraje. 96 MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 167-172. Situační zprávy o průběhu akce „K“. 97 Období nacistické a komunistické totality. Z historie starobrněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí. Dostupné na http://www.opatbrno.cz/opat_hist.htm#Obdob%C3%AD (Stahováno: únor 2015). 98 Archiv města Brna, fond B1/8, inv. č. 245, 246, krab. 28. Žádosti o pronájem. 99 MZA, fond B124 III. manipulace, kart. 2614, sign. 26.4.50, fol. 14, 314. Situační zprávy z dubna 1950. 100 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 251. Agenturní zpráva z roku 1960. 101 Archiv města Brna, fond B1/8, inv. č. 246, krab. 28. Kádrový posudek Fr. Matouška. 23

5. Soudní proces z roku 1955 s P. Františkem Pavlem Šestákem Jak jsem již uvedla v minulé kapitole, jediný řeholník, který se shodou náhodných okolností vyhnul 27. dubna centralizaci augustiniánů, byl P. František Pavel Šesták. Až do srpna 1954 se skrýval u sester Lhotských v Brně. Kvůli tomu stanul, i s Annou a Miladou Lhotskými, v únoru 1955 před Lidovým soudem v Brně a byl odsouzen za nepřátelské jednání proti republice.102 Nyní se o tomto procesu rozepíšu podrobněji.

5.1 Obžalovaní P. František Pavel Šesták se narodil 5. ledna 1916 v Líšni do dělnické rodiny. On i jeho tři sourozenci byli vychováváni v náboženském duchu. Jeho obě sestry vstoupily do ženské kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a bratr, stejně jako František Šesták, studoval teologické učiliště v Brně, svá studia však nedokončil. Po úspěšném dokončení gymnázia v roce 1936, vstoupil František Šesták do augustiniánského řádu. Následujícího roku začal studia bohosloví v Brně a roku 1941 byl vysvěcen na kněze. Ve starobrněnském klášteře působil až do roku 1950 jako kaplan, pouze v letech 1943 a 1944 se léčil na tuberkulózu. V letech 1945-1948 byl členem Československé strany lidové, nejvíce se zabýval výchovou mládeže. Po únorovém převratu již nebyl organizován v žádné politické straně.103 Anna Lhotská se narodila 17. června 1906 v Brně. Pocházela z úřednické rodiny. Za první republiky byla členkou strany lidové a od roku 1935 pracovala jako ředitelka mateřské školy v Brně. Byla svobodná a žila ve společné domácnosti se svojí sestrou Miladou.104 Ta se narodila 28. května 1911 a vystudovala soukromou obchodní školu. V době zatčení pracovala Milada Lhotská jako úřednice v hotelu Avion v Brně. Obě byly silně nábožensky založené. Milada Lhotská se s P. Šestákem seznámila v augustiniánském klášteře, kde společně hráli loutkové divadlo. Poté se stal jejich zpovědníkem a přítelem.105

5.2 Vyšetřování Dne 27. dubna 1950, v době uzavírání klášterů a převozu řeholníků, se P. Šesták nenacházel ve svém domovském klášteře na Starém Brně. Odpoledne toho dne odešel ke zpovědi do brněnského kláštera kapucínů, kde byl zadržen orgány Státní policie, které

102

ABS, fond V/Brno, sign. V-378 Brno, fol. 2-5. Žaloba ze dne 3. 11. 1954. ABS, fond V/Brno, sign. V-378 Brno, fol. 21. Charakteristika ze dne 10. 11. 1954. 104 Tamtéž, fol. 89-90. Protokol o výpovědi ze dne 30. 8. 1954. 105 Tamtéž, fol. 112-113. Protokol o výpovědi ze dne 28. 8. 1954. 103

24

měly za úkol řeholníky z jejich kláštera odvézt. Protože do tohoto kláštera nepatřil, byl ve večerních hodinách propuštěn. O soustředění svých spolubratrů věděl, a tak se začal skrývat. Nejprve krátce u svých známých ve Vítkově a v Pozlovicích a následně od června 1950 do srpna 1954 u sester Lhotských v Brně.106 Tam byl také 28. srpna 1954 zatčen a dále vyšetřován pro podezření z protistátní činnosti. Anna a Milada Lhotské byly v srpnu 1954 bezpečnostními orgány zadrženy také.107 O utajovaném pobytu P. Šestáka v bytě sester Lhotských se Krajská správa ministerstva vnitra v Brně dozvěděla 26. srpna 1954. Domovnice z domu, kde měly Lhotské byt, si v zimě roku 1954 všimla, že po jejich odchodu do zaměstnání se v bytě pohybuje neznámý asi 40 letý muž. Sestry Lhotské se do té doby s nikým nestýkaly. Tento muž pozoroval z okna okolí, četl si apod., nikdy však nechodil ven. Z toho usoudila, že se v jejich bytě někdo skrývá. Toto podezření jí potvrzoval i fakt, že Lhotské v tomto období spotřebovaly větší množství plynu, elektriky i nakupovaly více potravin. V roce 1952 je také navštívil neznámý kněz, který jim měl údajně něco přinést. Domovnice se s těmito informacemi svěřila svému bratrovi, důvěrníkovi Státní bezpečnosti, který to poté nahlásil na patřičná místa.108 P. Šesták 28. srpna vypověděl, že dne 27. dubna 1950 po odchodu z kláštera kapucínů se sešel s Dušanem Jurišičem, synem vinárníka z klášterní vinárny, který mu řekl, že v augustiniánském klášteře jsou příslušníci Sboru národní bezpečnosti a že ostatní řeholníci byli odvezeni pryč. Jurišič mu také nabídl pomoc při případném útěku do zahraničí, který však P. Šesták odmítl. Nakonec mu Jurišič zprostředkoval nocleh na jednu noc u neznámé ženy, o který ho Šesták požádal. Další den mu do tohoto úkrytu přinesl civilní šaty, aby vypadal nenápadněji. Toho dne odjel P. Šesták ke svému známému faráři do Pozlovic u Luhačovic (jméno si již nevybavoval), kterého požádal o úkryt. Farář ho ukryl na faře. Protože se však P. Šesták nechtěl skrývat na faře, poslal dopis své známé Anně Lhotské s dotazem, zda by mu mohla poskytnout úkryt. Dále požádal D. Jurišiče, aby i on A. Lhotskou informoval, že se nachází v Pozlovicích. A. Lhotská přijela do Pozlovic 24. června 1950. P. Šesták jí řekl, že se skrývá před bezpečnostními orgány, aby se vyhnul soustředění řeholníků. A. Lhotská mu slíbila, že se smí skrývat v jejím bytě. Téhož dne odjeli do Brna. Ve večerních hodinách přišel P. Šesták do jejího bytu na ulici Pekařské. V tomto protokolu dále uvedl, že v době svého skrývání ho podporovali Dušan Jurišič, sestry Lhotské, prokurátor

106

ABS, fond V/Brno, sign. V-378 Brno, fol. 55-65. Protokol Fr. Šestáka ze srpna a září 1954. Tamtéž, fol. 27, 80, 107. Zprávy o zatčení ze srpna 1954. 108 Tamtéž, fol. 1. Úřední záznam č. 21 ze dne 26. 8. 1954. 107

25

augustiniánského kláštera P. Alois Přibyl, P. Fulgenc Jančík a jeho matka a sestra. Žádná jiná osoba o jeho úkrytu nevěděla.109 Další výslech P. Šestáka proběhl již 30. srpna 1954. Během vyšetřování bylo totiž zjištěno, že při předešlém výslechu, nyní již obžalovaný František Šesták, neuvedl některé osoby, které ho v bytě sester Lhotských navštěvovaly. Jednalo se o P. Bernarda Rouse, faráře z augustiniánského kláštera Svaté Dobrotivé, který za P. Šestákem přišel 6. července 1950, P. Černého, duchovního správce kláštera kapucínů v Brně, který ho navštívil dvakrát v roce 1952, a návštěvu P. Vojtěcha Kučery, faráře ze Starého Lískovce v Brně, v říjnu 1950. Vyšetřovatele zajímalo, jak s těmito lidmi navázal spojení, proč je k sobě pozval a samozřejmě o čem spolu mluvili. P. Šesták vypověděl, že návštěvy zprostředkovávala Anna Lhotská, a že důvodem byla většinou zpověď. Dále uvedl, že v ilegalitě chtěl žít do zvratu lidově demokratického zřízení v Československu a že chtěl utvrzovat věřící občany ve víře. Tím se tedy přiznal, že očekával státní převrat. Výslech pokračoval i 31. srpna. Vyšetřovatelé se v 6 hodinovém výslechu snažili zjistit další podrobnosti o důvodu skrývání i o samotném ukrývání. P. Šesták vypověděl, že chtěl za každou cenu hájit zájmy církevního kléru. Dále jen potvrzuje své předchozí výpovědi, že se dva měsíce skrýval na faře v Pozlovicích a poté do svého zatčení žil v bytě Anny a Milady Lhotských.110 Nové informace se můžeme dozvědět z protokolární výpovědi z 10. září 1954. Zde P. Šesták opravuje svoje předešlé výpovědi a uvádí, že 28. dubna 1950 nečekal na Jurišiče u neznámé ženy, ale že brzo ráno z bytu odešel ke své známé Marii Kubíčkové. O svém útěku ji informoval a současně požádal o civilní šaty, které mu M. Kubíčková také poskytla. Poté odjel vlakem do okresní nemocnice ve Vítkově u Hranic. Na tamním plicním oddělení pracoval jeho známý MUDr. Jiří Trčala, kterému popsal svoji situaci a také se ho zeptal, jestli by se nemohl skrývat v nemocnici. J. Trčala ho zpočátku pobízel, aby se sám přihlásil na policii, což P. Šesták odmítl. Nakonec ve Vítkově zůstal tři dny, poté se vrátil zpět do Brna. Jednu noc přespal u Trčalovy manželky Anny. V jejím bytě ho opět navštívil Jurišič s Františkem Bednaříkem z Pozlovic. Ten mu navrhl, aby odjel do Pozlovic a ukrýval se na místní faře. F. Bednářík, který P. Šestáka znal ze starobrněnského kláštera, byl tedy ten, kdo mu zprostředkoval úkryt v Pozlovicích.111 Po této výpovědi byli k výslechu pozváni také Marie Kubíčková a Jiří Trčala s manželkou. M. Kubíčková potvrdila, že P. Šestákovi dala oblečení. Dále uvedla, že jí řekl

109

Tamtéž, fol. 54-58. Protokol Fr. Šestáka ze dne 28. 8. 1954. Tamtéž, fol. 59-63. Zápisy o výpovědi z 30. a 31. 8. 1954. 111 Tamtéž, fol. 64-66. Protokol Fr. Šestáka ze dne 10. 9. 1954. 110

26

o uzavírání klášterů, ale o svých dalších plánech se nezmiňoval. Od té doby ho už neviděla. Jiří Trčala se s P. Šestákem seznámil v roce 1943, kdy se oba léčili na tuberkulózu v sanatoriu ve Valašském Újezdu. Roku 1950 za ním přijel do Vítkova. Dále Trčala potvrzuje Šestákovu výpověď. Od té doby ho už neviděl. Anna Trčalová vypověděla, že P. Šesták přespal v jejím brněnském bytě jednu noc. V té době mu dala 3 000 Kčs, na co je potřebuje, se ho nezeptala. O návštěvách, které ho měly v jejím bytě navštívit, nevěděla také nic, protože byla celý den v zaměstnání. Nikdo jí také neinformoval o tom, že se P. Šesták skrývá před bezpečnostními orgány.112 Téma jeho pobytu v Pozlovicích přišlo na řadu při výslechu dne 13. září 1954. P. Šesták po příjezdu do Pozlovic pověděl o své situaci tamnímu knězi Josefu Máčelovi, který mu hledal úkryt u někoho z místních. Za 10 dní mohl P. Šesták odejít do nového úkrytu v rodině Matulíkových, kde pobýval až do svého odjezdu do Brna. Při tomto výslechu se P. Šesták také doznal, že v době skrývání v Brně sloužil každou neděli mši svatou. Hostie a víno, které k tomu potřeboval, mu nosila Anna Lhotská, někdy i její sestra, od kostelníka z kostela na Starém Brně.113 Výpověď kněze Josefa Máčela částečně potvrzuje to, co P. Šesták uvedl do protokolu. J. Máčel si však přesně nevybavoval, jak dlouho u něj P. Šesták byl, a také trval na tom, že se jednalo pouze o návštěvu. Vyšetřovatelé se dále zajímali o to, zda nechtěl vycestovat do zahraničí. Ani na to si ovšem J. Máčel s určitostí nepamatoval. Vyšetřovatelé si byli jisti tím, že jim J. Máčel nechce říct celou pravdu. Žádné konkrétnější informace se však od pozlovického kněze nedozvěděli.114 Milada a Anna Lhotské shodně uvedly, že poskytly P. Šestákovi úkryt, protože věděly, že není zdravý a že nemá, kam jít. Úřadům nic nenahlásily, protože se obávaly, že by musel jít do zaměstnání, které by kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu nezvládal. Žádné nové poznatky z jejich výpovědí nevyplývají.115 Během vyšetřování bylo zjištěno, že P. Bernard Rous obdržel od P. Šestáka dopis z Prostějova. To tedy nasvědčovalo tomu, že nějakou dobu nebydlel v Brně, jak doposud ve svých výpovědích tvrdil. Vyšetřovatelé se tedy zabývali i touto variantou. P. Šesták to ovšem vysvětlit tak, že asi v srpnu 1950 měla Milada Lhotská odjet na návštěvu ke svému bratrovi do Stražiska u Prostějova a on ji požádal, jestli by odtamtud odeslala dopis pro P. Rouse. V dopise stálo, že se přestěhoval do Prostějova, přestože se i nadále nacházel v Brně. Tento zastírací manévr učinil proto, aby v případě jeho odhalení nebyly vyšetřovány 112

Tamtéž, fol. 32-41. Protokoly M. Kubíčkové, J. Trčaly a A. Trčalové z října 1954. Tamtéž, fol. 67-68. Protokol Fr. Šestáka ze dne 13. 9. 1954. 114 Tamtéž, fol. 47-50. Protokol J. Máčela ze dne 17. 9. 1954. 115 Tamtéž, fol. 89-103, 112-119. Protokoly Anny a Milady Lhotských ze srpna až října 1954. 113

27

osoby, se kterými se po dobu svého úkrytu stýkal. Žádné další podobné dopisy již ovšem neodeslal.116 Vyšetřování bylo ukončeno 2. listopadu 1954. Následujícího dne byl P. František Pavel Šesták převezen z věznice č. 2 (Orlí) do věznice č. 1 (Gottwaldova).117

5.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku 5.3.1 Soudní řízení Hlavní líčení procesu s P. Františkem Pavlem Šestákem, Annou Lhotskou a Miladou Lhotskou proběhlo 4. února 1955. Jednání se konalo před Lidovým soudem trestním v Brně.118 V žalobě, kterou přečetl prokurátor JUDr. Mládek, bylo uvedeno, že v době od dubna 1950 do srpna 1954 se P. F. P. Šesták vyhýbal opatřením směřujícím k úpravě života řádových kněží. Anna a Milada Lhotská mu v tom od června 1950 do srpna 1954 ukrýváním ve svém bytě na ulici Pekařské, č. 44 napomáhaly. P. Šesták v této době opětovně sloužil mše svaté a to bez povolení příslušných státních orgánů. I v této činnosti mu byly Anna a Milada Lhotské nápomocny. Všichni obvinění tedy ohrozili obecný zájem, a to nepřátelským jednáním vůči lidově demokratickému státnímu zřízení a vůči společenskému řádu republiky. Tím všichni obvinění spáchali trestný čin nepřátelské jednání proti republice dle § 129 tr. z. Navíc byl P. Šesták obžalován z trestného činu maření dozoru nad církevními společenstvími dle § 173/1 tr. z. a sestry Lhotské z trestného činu pomoci k tomuto trestnému činu dle § 7/2, 173/1 tr. z. Toto obvinění v původní žalobě z 3. listopadu 1954 uvedeno nebylo.119 P. Šesták při hlavním líčení řekl, že se cítí být vinen, ovšem ne ve smyslu, jak je uvedeno v obžalobě. Hlavním důvodem, proč se vyhýbal soustředění, byl jeho špatný zdravotní stav, zpočátku totiž neznal důvod centralizace řeholníků. Ten se dozvěděl až v listopadu 1950, úřadům se však nepřihlásil, protože se obával zatčení. Sloužení mší svatých P. Šesták přiznal. Obžalovaná Anna Lhotská shodně uvedla, že se cítí být vinna a také že P. Šestáka ukrývala, protože byl jejím duchovním rádcem a také kvůli jeho zdravotním problémům. Mešní víno a hostie Šestákovi obstarávala z vlastní vůle, ne pod nátlakem. Vinnou se cítila být i Milada Lhotská. To, že se dopouští trestné činnosti, si uvědomila ihned, úřadům však nic neohlásila z obavy, aby její sestra Anna neměla nepříjemnosti.

116

Tamtéž, fol. 69-70. Protokol Fr. Šestáka ze dne 30. 9. 1954. Tamtéž, fol. 76-77. Protokoly ze dne listopadu 1954. 118 ABS, fond V/Brno, sign. V-378 Brno, fol. 6. Protokol o hlavním líčení. 119 Tamtéž, fol. 5. Žaloba ze dne 15. ledna 1955. 117

28

Po závěrečné poradě vyhlásil předseda senátu rozsudek. Obviněný P. František Pavel Šesták byl uznán vinným trestným činem nepřátelského jednání proti republice dle § 129, a trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi dle § 173/1 tr. z. Obviněné Anna a Milada Lhotské byly rovněž uznány vinnými dle § 129 a dále pomocí k trestnému činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi dle § 7/2 a § 173/1 tr. z. Odsouzeni byli podle § 173/1 tr. z. za použití § 22/1 tr. z., a to P. F. P. Šesták na 18 měsíců a A. a M. Lhotské na 8 měsíců odnětí svobody. Všem odsouzeným byla také odňata čestná občanská práva (P. Šestákovi na 5 let, Lhotským na 3 roky).120

5.3.2 Odvolání proti rozsudku Dne 21. února 1955 podal P. Šesták odvolání ke Krajskému soudu v Brně proti výroku o vině i výši trestu. V písemném odvolání vše podrobně vysvětluje. Odvolání proti výroku o vině odůvodnil P. Šesták tím, že jeho ukrýváním nebyl porušen obecný zájem na soustředění řeholníků (jak bylo uvedeno v obžalobě). A to proto, že i další kněží, kteří nebyli z jakýchkoliv důvodů soustředěni počátkem roku 1950, nebyli soustředěni ani později. Tím pádem nebyl obecný zájem na soustředění všech řeholníků, a tak ani jeho jednáním nebyl žádný obecný zájem porušen. Dále se sloužením mší nedopustil trestného činu, protože dne 19. ledna 1950 složil předepsaný slib věrnosti. Tak tedy měl právo mše vykonávat. Navíc se hájil tím, že když byla mše sloužena v soukromí, jednalo se o jeho osobní náboženský úkon (stejně jako modlitba, rozjímání či přijímání svátostí), na kterém neměl stát žádný zájem. Proto ani žádný státní souhlas nepotřeboval. V odvolání proti výroku o výši trestu, žádal P. Šesták o jeho zmírnění a uložení podmíněně. Odůvodňoval to svých špatným zdravotním stavem, jednostrannou církevní výchovou, která mu byla poskytnuta, a dále poukazoval na své odvolání proti výroku o vině, ve kterém vysvětluje, že jeho jednání nebylo tak společensky nebezpečné, jak rozhodl Lidový soud v únoru 1955. 21. února 1955 podaly odvolání i sestry Lhotské. Odvolávaly se proti výroku o vině, trestu a proti výroku o nepřiznání podmíněného odkladu trestu. Jejich odvolání je postavené na stejném základě, jako v případě odvolání P. Šestáka. Tedy, že kněží, kteří se v první akci soustředění z jakéhokoliv důvodu vyhnuli, nebyli poté nijak soustřeďováni, přestože se vědělo místo jejich pobytu. Po těchto kněží tedy nebylo pátráno a nebyli ani k soustředění nuceni. Nejednalo se tedy o veřejný zájem. Jako důkaz byl uveden výslech informovaného zástupce Státního úřadu pro věci církevní. Dalším bodem jejich odvolání je fakt, že v době, kdy sestry

120

Tamtéž, fol. 6-9. Protokol o hlavním líčení a rozsudek. 29

Lhotské P. Šesták požádal o ubytování v jejich bytě, neplatil ještě nový trestní zákon, podle kterého byli v roce 1955 odsouzeni. Porušily tak jen předpis o hlášení. Obě odvolací řízení proběhla u Krajského soudu v Brně 17. března 1955. Odvolání P. Šestáka bylo, i přes veškerou snahu o důkladné vysvětlení svého jednání v písemném odvolání, zamítnuto. Oproti tomu odvolání Anny a Milady Lhotských bylo částečně uznáno. Výrok, jímž byly uznány vinnými dle § 129 tr. z., byl zrušen. Nově byly uznány vinnými přestupkem nesplnění ohlašovací povinnosti dle § 93 tr. z. Napadení výroku o vině podle § 7/2 a § 173/1 tr. z. bylo zamítnuto. Sestrám Lhotským byl tedy vyměřen nový trest, a to ve výši 3 měsíců.121

5.4 Po propuštění Přestože Šestákovo odvolání bylo zamítnuto a trest 18 měsíců byl Krajským soudem v Brně potvrzen, byl P. Šesták po třech měsících od vynesení rozsudku propuštěn na svobodu. Dne 9. května 1955 byla totiž prezidentem Antonínem Zápotockým vyhlášena amnestie. P. Šesták byl tedy z vězení propuštěn 11. května 1955.122 Po propuštění byl nejprve zaměstnán jako dělník v Kovopodniku města Brna. Dne 15. září 1956 mu byl za dobré chování a dobrý vztah k práci udělen souhlas k návratu do duchovní správy. V září 1956 se tedy přestěhoval do Rajhradu, kde působil jako kooperátor římsko-katolického farního úřadu. Dále směl vyučovat náboženství na místní škole, stále ale nemohl kázat. Podle zprávy Rady Okresního národního výboru Brno-venkov se P. Šesták po propuštění nechoval v žádném směru nepřátelsky a respektoval všechny podmínky stanovené národním výborem. V Rajhradě působil do 21. prosince 1960.123

121

Tamtéž, fol. 10-20. Protokoly o odvolání a rozsudek. ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták a spol. operativní materiál, fol. 5. Dotazník František Šesták. 123 Tamtéž, Šesták František, fol. 127-131. Zpráva z prosince 1960 a ledna 1961. 122

30

6. Soudní proces Bera a spol. z roku 1960 Třetí ze soudních procesů se starobrněnskými augustiniány, tzv. proces Bera a spol., proběhl v roce 1960. Ze šesti obviněných byli čtyři řeholníci augustiniánského řádu a dále úředník deníku Lidová demokracie a bývalý bohoslovec. Všichni byli u Krajského soudu v Brně odsouzeni za trestný čin podvracení republiky. Tento paragraf byl, spolu s trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými skupinami, od druhé poloviny 50. let do první poloviny 60. let používán v procesech s řeholníky velmi často. V tomto období je běžné i to, že se soudní procesy odehrávaly před Krajskými soudy. V dřívější době, v letech 1948-1955, většinu procesů řešil Státní soud v Praze nebo jeho brněnská pobočka.124

6.1 Obžalovaní 6.1.1 P. Augustin Miroslav Bera P. Bera se narodil v Brně 12. října 1923. Jeho otec pracoval jako dělník v brněnské Zbrojovce, po 2. světové válce získal trafiku a v roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa, nebyl však činným členem. Po ukončení studií na gymnáziu se Miroslav Bera rozhodl studovat teologii. Toto studium bylo však během 2. světové války přerušeno, Miroslav Bera musel nastoupit do Zbrojovky. Po osvobození však studium teologie dokončil125 a v červenci

roku 1949 přijal kněžské svěcení. Poté se stal kaplanem

starobrněnského kláštera. V lednu 1950 složil slib věrnosti Československé republice. V dubnu 1950 byl P. Bera i s dalšími augustiniány převezen do centralizačního kláštera v Oseku. Už následujícího roku byl ovšem propuštěn a poté měl nastoupit na místo kaplana ve Veselí nad Moravou. Zde zůstal pouze sedm měsíců. Krajská správa ministerstva vnitra v Brně uvedla že, tam měl mezi věřícími zorganizovat pobouření proti novému knězi, který ho měl vystřídat. Ve skutečnosti se zřejmě věřící dozvěděli o příchodu nového pokrokového kněze, proti kterému se začali sami bouřit. Poté musel uprchnout a skrývat se na Starém Brně. Následující čtyři roky údajně nikde nepracoval a poté, co se zapomnělo na události ve Veselí nad Moravou, byl ustanoven do duchovní správy v Ořechově u Brna. Tam zůstal do roku 1956, kdy odešel prý kvůli předstírané nemoci. Kvůli tomu byl také zbaven duchovní správy. Sám poté požádal o ustanovení do duchovní správy při farním úřadě na Starém Brně a při kostele Milosrdných bratří v Brně. Státní souhlas mu však udělen nebyl.

124

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 130-153. 125 Archiv města Brna, fond B1/8, inv. č. 316, krab. 33. Prošetření kněze M. Bery z roku 1949. 31

Až do svého zatčení v září 1960 měl sestavovat různé „štvavé a náboženské tiskoviny“, které šířil mezi další kněze a věřící.126

6.1.2 P. Řehoř Josef Papež Josef Papež se narodil 25. února 1917 v Brně do rodiny vrchního policejního inspektora. Studoval na gymnáziu a poté na teologickém učilišti v Brně. Roku 1941 byl vysvěcen na kněze a stejně jako P. Bera se stal kaplanem augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde působil až do dubna 1950. V centralizačním klášteře Osek strávil pouze dva měsíce. Poté se stal administrátorem na faře v Číhošti. V roce 1951 musel nastoupit vojenskou službu, která skončila v květnu 1954. Následně byl na tři měsíce přeložen do Mikulče a poté byl ustanoven jako správce fary na Starém Brně, kde působil až do roku 1960. V době zatčení zastával funkci administrátora v Protivanově, kam byl přeložen vlastně za trest. P. Papež se měl totiž podílet na údajné protistátní činnosti Aloise Novotného z Tišnova. V letech 1945 až 1948 byl členem Československé strany lidové, poté nebyl organizován v žádné politické straně.127

6.1.3 P. Fulgenc Florián Jančík P. Jančík se narodil 6. ledna 1912 ve Žďáře. Pocházel z živnostenské rodiny, jeho bratr Josef Jančík byl kooperátorem v klášteře na Starém Brně. V srpnu 1932 byl Florián Jančík přijat do noviciátu řádu sv. Augustina na Starém Brně a roku 1937 byl vysvěcen na kněze. Následujícího

roku dokončil

bohoslovecká

studia.

A poté působil

jako kaplan

ve starobrněnském klášteře a to až do roku 1954. V roce 1943 byl zatčen gestapem a odsouzen na 18 měsíců do vězení, protože věděl o ukrývání zbraní a také poslouchal zahraniční rozhlas. Po propuštění se vrátil do starobrněnského kláštera. Centralizaci se vyhnul, protože musel zajišťovat řádný chod farnosti. Pro údajný reakční postoj ke státu (nezúčastnil se voleb do Národního výboru) byl přeložen do Mikulče a poté do Opatova, kde do svého zatčení působil jako kooperátor. P. Jančík měl zatajovat a ukrývat majetek řádu, který měl být po tzv. Akci K předán státu (jednalo se hlavně o řádové peníze, které byly uloženy na spořitelní knížky). Kromě toho měl společně s P. Berou vychovávat mládež k nenávisti k socialistickému zřízení.128

126

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol., fol. 170, 175. Zprávy z 28. 9. a 10. 10. 1960. Tamtéž, fol. 385. Charakteristika P. Papeže ze dne 17. 11. 1960. 128 Tamtéž, fol. 452. Charakteristika P. Jančíka ze dne 17. 11. 1960. Diecézní archiv, fond E82, inv. č. 3163, kart. 895. Curriculum vitae ze dne 18. 11. 1940. 127

32

6.1.4 P. Štěpán František Peška František Peška se narodil dne 24. října 1899 v Líšni. Zde také vystudoval gymnázium a poté vstoupil na bohoslovecké učiliště v Brně. V červenci 1925 byl vysvěcen na kněze a poté se stal kooperátorem na Starém Brně. V lednu 1950 složil stejně jako např. P. Bera slib věrnosti republice a od dubna byl po čtyři měsíce soustředěn v centralizačním klášteře Osek. Poté byl převezen do centralizačního kláštera Králíky. V roce 1952 byl poslán do Prahy na školení o zpovídání věřících v tehdejší době (v podstatě šlo o politické školení). Později v Praze působil jako duchovní správce a to až do roku 1955. Dne 1. srpna 1955 odešel do důchodu, vrátil se zpět do Brna, kde získal státní souhlas a jurisdikci k vedení duchovní správy v klášteře u sv. Alžbětinek v Brně. Tam působil až do svého zatčení v říjnu roku 1960. Co se týče jeho politického smýšlení, i zde Krajská správa ministerstva vnitra v Brně uvedla, že P. Peška je věrným zastáncem vysoké církevní hierarchie a Vatikánu. Do roku 1948 byl členem Československé strany lidové.129

6.1.5 Václav Duroň a Josef Perníkář Václav Duroň a Josef Perníkář jsou poslední obžalovaní v procesu Bera a spol. Ani jeden z nich však nebyl řeholníkem augustiniánského, popř. jiného, řádu. Václav Duroň, narozený 24. srpna 1919, pracoval jako úředník v různých podnicích. V letech 1940-1942 studoval na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. Z osobních důvodů však studia dokončil. Od roku 1945 byl členem strany lidové. Celá Duroňova rodina měla dobrý vztah ke katolické církvi, sám Václav Duroň vystudoval jezuitské gymnázium na Velehradě. V době zatčení pracoval jako účetní ve Vydavatelství a nakladatelství Lidová demokracie, kde byl všeobecně považován za spolehlivého a pracovitého člověka s kladným poměrem ke státnímu zřízení.130 Josef Perníkář se narodil 8. května 1924, podle zprávy Krajské správy ministerstva vnitra v Brně do rodiny fanaticky nábožensky založené. Do roku 1950 studoval na biskupském gymnáziu v Brně bohosloví, protože se chtěl stát knězem. Svá studia musel však ukončit, protože biskupské gymnázium bylo uzavřeno. Poté tedy přestoupil na průmyslovou školu a dále pracoval jako projektant. Mezi svými kolegy byl považován za náboženského fanatika, který ani v pracovním prostředí od těchto názorů nechtěl upustit. Vztah k socialistickému zřízení měl podle kolektivního posudku vlažný.131

129

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol., fol. 547. Charakteristika P. Pešky ze dne 17. 11. 1960. Tamtéž, fol. 542. Sdělení z roku 1960. 130 Tamtéž, fol. 672-674. Posudky na V. Duroně z října 1960. 131 Tamtéž, fol. 780-783. Posudky na J. Perníkáře ze září a října1960. 33

6.2 Vyšetřování Údajná

trestná

činnost

obviněných

řeholníků

začala

po

jejich

propuštění

z centralizačního kláštera v Oseku, tedy v průběhu první poloviny 50. let. Řeholníci byli po propuštění umístěni na farnostech v blízkosti Brna a tak se mohli často scházet, zejména ve svém bývalém klášteře na Starém Brně. Zde společně vedli rozhovory, jejichž témata se týkala např. osudů ostatních spolubratrů nebo československé církevní politiky. Dále navštěvovali opata P. Švandu, který žil v Charitním kněžském ústavu na Moravci, a také se snažili věnovat práci s mládeží. Jinými slovy pokračovali v řeholním životě, za což měli být bezpečnostními orgány potrestáni. První informace o nějaké trestné činnosti získaly bezpečnostní orgány už na počátku roku 1960. Otázka, proč se začaly zajímat právě o P. Beru, je složitá. Nejspíš na sebe upozornil tím, že neměl trvalé zaměstnání, což bylo podle tehdejší československé ústavy protizákonné. Od září 1960 tak byli bývalí brněnští augustiniáni vyšetřováni v trestné věci provádění podvratné činnosti proti republice. Stěžejní informace o této trestné činnosti získali vyšetřovatelé z výpovědí P. Papeže a P. Bery. Právě tito dva bývalí augustiniáni se také k údajné trestné činnosti přiznali. Další dva řeholníci (P. Jančík a P. Peška) po celou dobu vyšetřování i soudního procesu podvratnou činnost popírali.

6.2.1 Výslechy P. Papeže Dne 17. října 1960 se konal první výslech P. Papeže, ve kterém souhlasil s obviněním pro trestný čin podvracení republiky. Přiznával, že od roku 1954 se stýkal s ostatními bývalými augustiniány (např. s P. Peškou a P. Berou) a že s nimi hovořil o náboženských otázkách a o odstranění komunistického režimu v Československu, protože nesouhlasil s lidově demokratickým zřízením, zejména co se týče náboženských otázek. V letech 1957 a 1958 také předával přepisy rozhlasových relací z Vatikánu mezi P. Škarkou a Aloisem Novotným. Co se týče styků s augustiniány, nejprve se setkával s P. Berou a to na jeho faře v Ořechově. Tyto návštěvy však nebyly nijak časté, jen asi třikrát v letech 1954 a 1955. Roku 1955 se do Brna vrátil jak P. Peška, tak P. Bera, který onemocněl a přestěhoval se k rodičům. Všichni se tedy setkávali, díky pracovním povinnostem, u Milosrdných bratří. Rozhovory se i nadále týkaly postavení římskokatolické církve v tehdejším Československu a náboženských otázek. K početnějšímu setkání bývalých augustiniánů došlo v březnu 1958, kdy P. Papež zorganizoval pohřeb převora starobrněnského kláštera P. Františka Dvořáčka. Po pohřbu se konala hostina, které se zúčastnil P. Bera, P. Jančík, P. Peška, P. Šesták, P. Martinec, 34

P. Gabriel a dále Josef Jančík a Vítězslav Pazderka. Po obědě projednávali návrh P. Švandy, aby si bývalí augustiniáni zvolili nového převora. Měl jím být P. Fanfrdla. Ten to ale odmítl, protože taková volba by byla trestná. Dále zúčastněným řeholníkům P. Papež tlumočil vzkaz opata P. Švandy, aby byli jednotní a vychovávali mládež v křesťanském duchu. P. Švanda také řeholníkům poslal vkladní knížky, na kterých bylo 1 000 až 2 000 Kčs, které si po pohřbu měli rozdat na přání P. Dvořáčka.132 Jak vyplývá z výpovědí, P. Papež pravidelně navštěvoval opata P. Švandu na Moravci. Zde spolu mluvili také o budoucnosti řádu. Tyto rady P. Papež dál předával svým spolubratrům. Kromě toho spolu také hovořili i o problémech katolické církve v Československu. Poprvé o pokynech P. Švandy, jak postupovat proti marxistickému zřízení, začal mluvit P. Bera a to asi v březnu 1957. Podstatou bylo, aby se navzájem udržovali v protikomunistickém smýšlení, byli jednotní a navzájem si pomáhali. Dále opat kladl opět velký důraz na mládež. Bezpečnostní orgány dále velmi zajímaly zahraniční styky P. Švandy, které udržoval s P. Ambrožem Frankem, rakouským augustiniánem z Vrchlabí. Od něho měl P. Švanda získávat zahraniční tisk „Věstník“, který vydávali odsunutí augustiniáni a který byl určen pro odsunuté Němce. „Věstník“ byl údajně zaměřen proti Československé republice a živil u odsunutých Němců touhu po návratu do Československa. Sám P. Papež četl pouze tři čísla tohoto periodika, kolik jich celkem P. Švanda ze zahraničí obdržel, však nevěděl. 133 Při domovní prohlídce, která se konala 9. listopadu 1960 v bytě P. Papeže, se žádné číslo tohoto periodika nenašlo, přestože P. Papež převzal po smrti P. Švandy jeho pozůstalost.134 Kromě „Věstníku“ přicházely P. Švandovi od roku 1954 ze zahraničí od P. Frankeho i direktáře, které vydávali augustiniáni přímo v Římě. Tyto direktáře byly rozesílány do států, kde augustiniáni působili. Kromě těchto publikací si samozřejmě P. Švanda s P. Frankem také dopisovali. Nic bližšího o tom, co se psalo v těchto dopisech, se však vyšetřovatelé nedozvěděli. P. Švanda je nikdy P. Papežovi nedal přečíst. Jak už P. Papež uvedl v prvním výslechu, kromě schůzek s P. Berou a ostatními augustiniány, se setkával také s Aloisem Novotným. V letech 1957 až 1959 se P. Papež podílel na předávání opsaných relací vysílaných Vatikánským rozhlasem ve vysíláních pro Československo P. Škarkovi, který žil stejně jako P. Švanda na Moravci. Celkem se jednalo o 24 přednášek, které měly být zaměřeny proti státům s lidově demokratickým zřízením a proti komunismu. Sám P. Papež v jednom z výslechů uvedl, že šlo o přednášky

132

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, fol. 387-399. Výslechy P. Papeže z října 1960. Tamtéž, fol. 400-426. Výslechy P. Papeže z října 1960. 134 Tamtéž, fol. 375. Protokol o domovní prohlídce. 133

35

se štvavým obsahem, který byl zabarven náboženskými otázkami. A také, že v nich bylo slibováno, že politické a hospodářské poměry se v lidově demokratických státech neudrží a budou odstraněny. Alois Novotný žádal P. Papeže, aby o těchto relacích nikomu neříkal. Z augustiniánů o nich tedy věděl pouze P. Bera a to jen proto, že tyto materiály viděl u P. Papeže, když byl u něho na návštěvě. Papežovi tedy nezbylo nic jiného, než Beru se vším seznámit.135

6.2.2 Výslechy P. Bery P. Augustin Miroslav Bera byl zatčen 22. září 1960 a o den později vzat do vazby. V této době byl zatím vyšetřován jen pro § 79/1 tr. z., tedy podvracení republiky.136 V časovém rozmezí od září do listopadu 1960 byl podroben celkem 29 výslechům. Hned v prvním výslechu z 22. září se přiznal, že měl záporný postoj k lidově demokratickému státnímu zřízení v Československu a že svoji trestnou činnost prováděl vlastně už od roku 1950. V průběhu této doby také P. Bera pracoval na náboženském díle „Problémy katolíka XX. století“, které mělo obohatit náboženské vědomosti. Informace pro toto dílo čerpal z náboženské a vědecké literatury, z děl historických a marxistických a také z papežských encyklik. Toto obsáhlé dílo o 1560 stranách dokončil na konci roku 1959. Pojednávalo o náboženských, vědeckých, mravoučných, pedagogických, historických a církevních otázkách. Zaměřeno bylo proti marxistickému učení a mělo sloužit jak kněžím, tak laikům. Koncept Berova díla byl nalezen v jeho bytě při domovní prohlídce 22. září 1960. O práci na tomto díle věděl opat P. Švanda, Josef Perníkář a Václav Duroň. Z obavy, že by při jeho zatčení došlo k zabavení díla, vyhotovil P. Bera šest kopií, které rozdal svým známým do úschovy (např. Václavu Duroňovi, Vladimíru Daňkovi a Josefu Perníkářovi).137 MUDr. Rudolf Klíč a Jakub Hradil, bývalý řeckokatolický kněz, uschované dílo na vyžádání vydali orgánům Ministerstva vnitra v Brně v září 1960. Ostatní ho zničili, protože měli strach z možných potíží.138 Podvratná činnost měla spočívat v tom, že dával veřejně najevo svoje záporné stanovisko vůči lidově demokratickému zřízení a že plánoval po změně poměrů vydat své dílo tiskem. Podvratné činnosti se měl dále dopouštět tím, že utvrzoval věřící, hlavně mládež, v katolické víře a že u nich podněcoval nedůvěru a odpor k tehdejšímu režimu. Dále se

135

Tamtéž, fol. 427-440. Výslechy P. Papeže z listopadu 1960. Tamtéž, fol. 155. Protokol o vzetí do vazby. 137 Tamtéž, fol. 203-206, 211-216. Výslechy P. Bery ze září 1960. 138 Tamtéž, fol. 108-121. Výslechy R. Klíče, Z. Tašla, L. Horáčka, J. Hradila. 136

36

setkával s dalšími augustiniány, se kterými plánoval obnovení řádu po očekávaném převratu. Mimo to předával ostatním bratrům zprávy ze zahraničních rozhlasů, které byly zaměřeny protistátně. P. Bera uvedl, že „za účelem své podvratné činnosti“ byl ve styku s opatem P. B. A. Švandou, P. F. F. Jančíkem, P. Š. F. Peškou, P. I. K. Fanfrdlou, V. Pazderkou a také ThDr. J. Jančíkem a J. Perníkářem. S těmito osobami měl vést podvratné rozhovory.139 Při výsleších se vyšetřovatelé samozřejmě zaměřovali i na tyto osoby. U všech musel P. Bera uvést, kdo tyto osoby byly, kdy se s nimi seznámil, jakého charakteru byly jejich styky, podrobný popis jejich rozhovorů, i jaké názory měli výše uvedení na onu podvratnou činnost apod. P. Švanda kromě rad, jak pokračovat v řádovém životě, nabádal P. Beru, aby se přihlásil do světské duchovní správy, aby tak měl lepší příležitost působit na věřící. P. Bera to však odmítl, protože neuznával československé církevní úřady, které by mu ve světské duchovní správě měly diktovat, jak má postupovat v kněžské práci. P. Bera však možnosti působit na věřící měl, protože vypomáhal v duchovní správě u Milosrdných bratří v Brně a na faře v Líšni.140 P. Bera měl také, stejně jako P. F. F. Jančík, podle Švandových rad podněcovat u věřících nedůvěru k lidově demokratickému zřízení. P. Bera se zvlášť zaměřil na mládež, která chodila do kostela. Jako kněz s nimi promlouval a vedl k řádnému plnění zásad a přikázání katolické církve. P. Švanda dále svým spolubratrům radil, aby podporovali hmotně i finančně sociálně slabé rodiny věřících. To také P. Bera dělal. Kupoval dárky ministrantům a finančně vypomáhal např. rodině Jana Kýra, studentům Vladimíru Daňkovi a Ladislavu Procházkovi.

Od podzimu 1956 se P. Bera setkával u Milosrdných bratří v Brně také

s P. Peškou a P. Papežem. Mluvili spolu o politické situaci v Československu i o zahraničních událostech (např. schvalovali maďarské povstání z roku 1956). Všichni tři se také dohodli na tom, že je nutné postupovat v duchovní činnosti tak, aby na věřící a mládež působili v křesťanském duchu. Cílem bylo, aby po změně poměrů v Československu mohli počítat s pomocí mládeže v obhajování práv katolické církve ve veřejném životě. P. Švanda zemřel na jaře 1959. Po pohřbu se konalo setkání bývalých augustiniánů, na kterém P. Papež sdělil Švandovo přání, aby se dalším představeným po jeho smrti stal P. Fanfrdla. Ten se sice pohřbu kvůli nemoci nemohl zúčastnit, P. Papež s ním ale o této věci mluvil a on souhlasil. Jejich tajná činnost i poté pokračovala stejně jako dříve. P. Fanfrdla

139 140

Tamtéž, fol. 208-210. Výslechy P. Bery ze září 1960. Tamtéž, fol. 318-319. Výslech P. Bery ze dne 25. 10. 1960. 37

žádné konkrétní pokyny nevydal.141 Bohužel se nedochovaly žádné dokumenty, ze kterých by se dal postoj P. Fanfrdly po smrti opata P. Švandy vyčíst. Zajímavé ovšem je, že když v březnu 1958 zemřel převor augustiniánského kláštera P. Dvořáček a P. Švanda také navrhl P. Fanfrdlu jako nového tajného převora, P. Fanfrdla to razantně odmítl, protože taková volba by byla nelegální. Po smrti opata P. Švandy však zřejmě svůj postoj změnil a tuto funkci přijal. Od 17. listopadu 1960 byl P. Bera vyšetřován také pro podezření z homosexuality a zneužívání nezletilých. Oběťmi sexuálního zneužití ze strany P. Bery měli být Vladimír Daněk a sourozenci Kýrovi. Vladimír Daněk se s P. Berou seznámil v roce 1949, kdy ministroval v kostele na Starém Brně. Častěji se setkávali od roku 1952. V. Daněk zpočátku ve výpovědi uváděl, že jejich vztah byl přátelský. P. Bera se o něj zajímal, protože v době studií už nemohl nadále ministrovat, a tak chtěl Daňka podporovat v jeho víře. P. Bera ho také přesvědčoval, aby nepodléhal vlivům marxistické ideologie. V druhé výpovědi už však o jejich vztahu mluvil jinak. Přiznal, že měl s P. Berou intimní vztah. P. Bera mu začal dávat různé dary a za to prý očekával, že se mu Daněk podvolí. Ten byl nejdříve proti, ale časem měl svůj názor změnit, protože se mu chtěl odvděčit za finanční pomoc. Ve výpovědi zdůrazňuje, že Berovo jednání mu bylo odporné a že tenkrát ani potom nepociťoval žádný sklon k mužům. V roce 1959 k jejich stykům docházelo už jen málo, protože „z toho dostal rozum“. Po celou dobu těchto styků mu prý P. Bera říkal, že to bude dočasné, než se zlepší jeho zdravotní stav.142 P. Bera se k pohlavnímu zneužívání Vladimíra Daňka přiznal. Navíc uvedl, že právě kvůli tomu mu daroval celkem 10 000 Kčs a koupil mu boty, šaty, filmovou kameru apod. Docházet k tomu mělo od roku 1952. Zpočátku nebyl V. Daněk ještě plnoletý a po 18. narozeninách se to údajně dělo již s jeho souhlasem. Vše mělo skončit Daňkovým sňatkem. Mimo Vladimíra Daňka měl P. Bera udržovat tyto styky i s dětmi Jana Kýra, Michaelem (14 let) a Alešem (13 let), a to v letech 1959 a 1960.143 S Janem Kýrem se P. Bera seznámil při křtu jeho syna. Spolu vedli rozhovory, ve kterých P. Bera kritizoval československé státní zřízení. Kýr věděl i o setkávání bývalých augustiniánů, některých se také zúčastnil.144 Michael a Aleš Kýr ve své výpovědi uvedli v podstatě totéž. Do Berova bytu chodili od počátku roku 1959 a to hlavně ke zpovědi. Asi od podzimu 1959 se je měl P. Bera ptát na intimní věci, údajně kvůli své knize, a poté na ně měl sahat a to samé vyžadovat i

141

Tamtéž, fol. 235-258. Výslechy P. Bery z října 1960. Tamtéž, fol. 133-141. Výslechy V. Daňka z listopadu 1960. 143 Tamtéž, fol. 344-350. Výslech P. Bery ze dne 15. 11. 1960. 144 Tamtéž, fol. 84-97. Výslech J. Kýra ze dne 10. 11. 1960. 142

38

od nich. Oběma se to zdálo neslušné. Také jim to měl údajně odůvodňovat tím, že má nervové problémy.145 Přestože se P. Bera k sexuálnímu zneužívání a homosexualitě přiznal, je dnes těžké odhalit, zdali se vše opravdu takto stalo či zdali jde o vynucené přiznání. V letech 1948 až 1964 bylo za pohlavní zneužití odsouzeno pět kněží a za pohlavní styk s osobou téhož pohlaví čtyři kněží. Kolik z nich však bylo odsouzeno právem a kolik bylo obětí vykonstruovaných procesů, lze z dochovaných materiálů poznat jen stěží. Pro Státní bezpečnost byla skandalizace kněží další příležitostí, jak zdiskreditovat celou katolickou církev. Podobné praktiky však nebyly žádnou novinkou, používaly se už v nacistickém Německu a sovětském Rusku.146 Na druhou stranu vychází v poslední době na povrch řada případů, kdy k zneužívání nezletilých kněžími opravdu docházelo. I když jsou tyto případy častější např. ve Spojených státech amerických nebo Irsku, v Československu se v menší míře děly také. Zvláštní se však může zdát, že v oněch 29 Berových výsleších se pouze v jednom vyšetřovatelé zabývali podezřením ze sexuálního zneužívání. Ve všech ostatních zjišťovali podrobnosti k Berově „podvratné činnosti“. P. Bera však ve všech uváděl v podstatě stejné informace, to ale neodrazovalo vyšetřovatele od stále dokola se opakujících otázek na stejná témata. Když díky Daňkově výpovědi zjistili, že P. Bera zřejmě sexuálně zneužíval nezletilé, stačil jim pouze jeden výslech k tomu, aby k podezření zjistili vše potřebné a také ho potvrdili. Je jasné, že pro vyšetřovatele hrála větší roli Berova „podvratná činnost“ (tedy pokračování v řádovém životě), než údajné zneužívání nezletilých. I tak je ale minimálně zvláštní, že, pokud by se nejednalo o vykonstruované obvinění, nesnažili se vyšetřovatelé více prozkoumat také možný mravní delikt ze strany kněží, který by mohli mediálně využít.

Jak jsem již uvedla výše, P. Florián Jančík a P. František Peška odmítali veškerá proti nim vznesená obvinění. P. Peška byl zatčen 17. října 1960 a P. Jančík o den později. Oba dva byli obviněni z trestného činu podvracení republiky. P. Peška měl tento trestný čin provádět od roku 1955 až do svého zatčení tím, že se tajně scházel s ostatními bývalými augustiniány, se kterými vedl podvratné hovory a očekával zvrat státního zřízení v Československu.147 P. Jančík se téhož měl dopouštět dokonce od roku 1952. Sám přiznával, že si přál změnu poměrů v Československu. Ovšem ve smyslu, že socialismus bude vystřídán novým 145

Tamtéž, fol. 142-147. Výslechy M. a A. Kýr z listopadu 1960. Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 131-149. 147 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol., fol. 535-536. Usnesení o vznesení obvinění a protokol o vazbě. 146

39

křesťanským řádem. Zdůrazňoval, že si nepřál, aby byl znovu nastolen kapitalistický řád a že, přestože nesouhlasil s budováním socialismu v Československu, se snažil chovat vůči státnímu zřízení loajálně a odmítal cokoliv proti lidově demokratickému zřízení podnikat. Dále se P. Jančík přiznal k poslechu zahraničního rozhlasu (zejména Svobodné Evropy a Vatikánu). Zprávy, které tam hlásili, dál rozšiřoval mezi ostatní spolubratry.148 P. Peška tvrdil, že rozhovory s augustiniány nebyly podvratného charakteru (nikdy se neměli bavit o politických otázkách). Pouze upozorňovali na omezování svobody náboženských projevů, a to hlavně s opatem P. Švandou a P. Papežem. S P. Berou se měl setkávat jen velmi málo. Také prohlásil, že se vždy stavěl „za sociální pokrok prováděný tímto zřízením.“ Proti tomu ale vyšetřovatelé citovali několik výpovědí P. Papeže i P. Bery, z nichž vyplývalo, že spolu o vnitropolitických i mezinárodních otázkách mluvili. P. Peška však vše neustále popíral a P. Beru dokonce označil za lháře. Také popíral, že by věděl o jakýchkoliv radách či pokynech P. Švandy, které by se týkaly další činnosti řádu. Později vypovídal, že podle něho P. Bera přikládal těmto pokynům jiný charakter, než měly, protože je zabarvoval politicky, zatímco doopravdy byly tyto pokyny čistě osobní. P. Peška také věděl o Berově díle. Prohlásil o něm, že nemůže mít valnou hodnotu, protože P. Bera byl mladým kaplanem, který nikdy nic nestudoval. Proto nemohl napsat vědecké historické dílo. O tom, že je zaměřeno proti marxistické ideologii údajně nevěděl. I toto však P. Bera ve svých výpovědích vyvrací.149 Mimo schůzek s bývalými augustiniány byl P. Jančík podezřelý i z toho, že využíval finančních částek z peněz bývalého kláštera, které zatajil před státními orgány, k podpoře některých členů jejich skupiny. P. Jančík se k podpoře několika studentů přiznal. Dále vypověděl, že P. Přibyl mu dal po likvidaci kláštera v roce 1950 deset vkladních knížek. Čtyři z nich měl předat P. Berovi po jeho návratu z Veselí nad Moravou a z některých P. Jančík čerpal peníze pro studenty. Jediné, co P. Jančík o těchto penězích věděl, bylo to, že P. Přibyl je měl nachystány pro spolubratry po případné likvidaci kláštera, aby měli nějaké finanční prostředky. Odkud však byly, to nevěděl. Zřejmě šlo o peníze z výtěžku hospodaření starobrněnského kláštera. Po celou dobu vyšetřování trval P. Jančík na tom, že žádnou podvratnou činnost neprováděl. Jeho výpovědi se tedy rozcházely s výpověďmi P. Bery, který např. uvedl, že

148 149

Tamtéž, fol. 465-512. Výslechy P. Jančíka z října a listopadu 1960. Tamtéž, fol. 548-563. Výslechy P. Pešky z října 1960. 40

P. Jančík souhlasil s intenzivnější výukou náboženství mezi věřícími či s bojem proti lidově demokratickému zřízení.150 Václav Duroň, zatčený 30. září 1960, byl obviněn z toho, že před různými lidmi projevoval své náboženské smýšlení. Právě tak byl u něj konkretizován trestný čin podvracení republiky (§ 79/1 tr. z.), kterému se nevyhnul ani on. Jeho názor na československou církevní politiku byl takový, že tu bylo málo náboženských svobod a že i výchova mládeže by měla být v náboženském duchu.151 V. Duroň nesouhlasil s uzavíráním klášterů v dubnu 1950 a také se zrušením církevních bohosloveckých učilišť. S těmito názory se nikdy netajil a od roku 1958 je dával veřejně najevo. Právě koncem roku 1958 se začal blíže stýkat s P. Berou. Oba dva doufali ve zlepšení náboženských poměrů v Československu a také se navzájem informovali o novinkách z náboženského života v zahraničí, hlavně v Itálii. V. Duroň čerpal tyto zprávy zejména z esperantských časopisů (byl totiž členem brněnského klubu esperantistů). P. Bera informoval V. Duroně o svém vědeckém díle, které bylo podle Duroně prospěšné. Proto mu pomáhal při získávání bližších informací, např. o encyklikách papeže Jana XXIII. nebo ze zpráv v esperantských časopisech, a také mu občas obstaral papír, indigo apod. V. Duroň měl však k práci, na níž P. Bera pracoval deset let, mnoho připomínek. P. Bera tak podle Duroňových poznámek své dílo přepracoval. Část této práce uschoval V. Duroň u svého bratra Antonína Duroně v Lovčicích. Antonín Duroň však o tomto díle věděl pouze to, že je v něm shrnuta celá katolická nauka.152 Václav Duroň během vyšetřování přiznal své styky s P. Berou i svou pomoc při psaní jeho práce. Josef Perníkář byl zatčen 3. října 1960. Během výslechů bylo zjištěno, že od roku 1958 asi do září 1959 se setkával s bratry Klímovými, J. Kozlem a I. Matuškou, které zdokonaloval v náboženské nauce (v katechismu, katolické věrouce, atd.). Údajně pro případ, že by se chtěli stát knězi. Trestnou činnost, která spočívala v tajném setkávání s P. Berou a v protistátně laděných rozhovorech, však popíral. Stejně tak odmítal i to, že by měl u P. Bery vzbuzovat či podněcovat odpor ke státnímu zřízení. Perníkář přiznával, že se spolu s P. Berou čas od času setkávali, ale neměli spolu mluvit o československé církevní politice. Také údajně s P. Berou nesouhlasil v tom, že dojde k brzkému převratu. P. Bera mu měl také asi při své druhé návštěvě povědět o svém díle, na kterém v té době pracoval. Sám Perníkář měl v této práci opravovat formální chyby a také půjčovat Berovi knihy, které potřeboval prostudovat

150

Tamtéž, fol. 465-512. Výslechy P. Jančíka z října a listopadu 1960. Tamtéž, fol. 668. Protokol o vzetí do vazby. 152 Tamtéž, fol. 718-727. Výslechy V. Duroně ze září a října 1960. 151

41

pro svou knihu. Svou práci si také u něj P. Bera uschoval. Perníkář ji ale po Berově zatčení z obavy před možnými problémy raději spálil.153

6.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku Vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících, na konci listopadu 1960. Všichni obvinění byli ve vazbě v Brně-Bohunicích. Obviněni byli z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení v Československu. Ve spojení s bývalým opatem řádu augustiniánů P. Antonínem Švandou měli provádět „podvratnou činnost proti lidově demokratickému řádu republiky a vymoženostem pracujícího lidu“ tím, že na tajných schůzkách pomlouvali politické a hospodářské uspořádání v Československu a vzájemně se utvrzovali, že dojde ke zvratu a také k obnovení augustiniánského řádu. Proto měli prostřednictvím opata P. Švandy navázat spojení s augustiniány z Německé spolkové republiky, od kterých údajně získávali různé náboženské tiskoviny. Jejich podvratná činnost měla vyvrcholit v roce 1955, kdy se do Brna vrátil P. Peška. Po jeho příjezdu měla k podvratným hovorům docházet častěji než dříve. Obvinění P. Bera, P. Peška a P. Papež také měli roku 1956 schvalovat maďarské revoluční snahy a doufat, že se podobné nálady přenesou i do Československa. Tajné schůzky bývalých augustiniánů se konaly např. na starobrněnské a rajhradské faře (např. po pohřbu převora P. Dvořáčka a po pohřbu opata P. Švandy), u Milosrdných bratří, v bytě Jana Kýra, v bytě P. Bery atd. Příčinu této trestné činnosti spatřovali vyšetřovatelé v jejich idealistickém světovém názoru, který se promítal formou křesťanské ideologie. Obvinění nerespektovali státní zákaz další činnosti řádů, protože v něm viděli utlačování církve. Vůdčí osobou této trestné činnosti měl být P. Bera, protože navázal styky s opatem P. Švandou, od něhož dostával „zásadní směrnice pro podvratnou činnost kněží řádu augustiniánů“, které poté předával ostatním spolubratrům. Dále také pracoval na svém údajně štvavém náboženském díle „Problémy katolíka XX. století“, v němž měl zaujímat nesmiřitelné stanovisko k ideologii marxismu. Jako nejdůležitější pokyny P. Švandy ostatním augustiniánům označovali vyšetřovatelé vedení věřících a mládeže k odporu vůči lidově demokratickému zřízení v Československu. Obviněný P. Papež měl navíc rozšiřovat mezi jezuity a augustiniány štvavé rozhlasové relace Vatikánu. Všichni svým jednáním tedy porušili § 79a, odst. 1 tr. z. P. Bera se navíc dopustil i trestného činu pohlavního zneužití dle § 239, odst. 1 tr. z. a trestného činu pohlavního styku s osobou téhož pohlaví dle § 241, odst. 1 a 2, tr. z. P. Bera, P. Papež a Václav Duroň se k těmto trestným činům přiznali v plném rozsahu. Naproti tomu P. Jančík, P. Peška a Josef 153

Tamtéž, fol. 807-826. Výslechy J. Perníkáře z října 1960. 42

Perníkář se k obviněním doznali pouze z části. Přestože tito obžalovaní některá obvinění popírali, výpovědi ostatních obžalovaných (zejména P. Bery a P. Papeže) je usvědčovali. Krajský prokurátor shledával jejich trestnou činnost jako vysoce společensky nebezpečnou.154

6.3.1 Soudní řízení Hlavní líčení se konalo u Krajského soudu v Brně ve dnech 19. až 21. prosince 1960. P. Papež a Václav Duroň se zřekli právního obhájce. Při hlavním líčení, které bylo vyhlášeno jako veřejné, byli vyslechnuti jako svědci Vladimír Daněk, Jan Kýr, Michael Kýr a Aleš Kýr. Pro část hlavního líčení, kdy se měla projednávat Berova trestná činnost pohlavní zneužití (§ 239/1 tr. z.) a pohlavní styk s osobou téhož pohlaví (§ 241/1 a 2 tr. z.), však byla veřejnost vyloučena. Poté, co prokurátor přednesl obžalobu, se k ní obžalovaní mohli vyjádřit. P. Bera se přiznal, že nabádal věřící, aby nevstupovali do Jednotných zemědělských družstev, protože stejně dojde ke zvratu. Během hlavního líčení byly čteny i úryvky z Berova díla „Problémy katolíka XX. století“. Na to však nijak nereagoval. Řekl pouze, že popud k napsání tohoto díla mu dal P. Švanda a že je zaměřeno „proti dnešnímu zřízení“. Co se týče schvalování maďarských událostí z roku 1956, během hlavního líčení P. Bera uvedl, že nyní již ví, že kdyby se měly poměry v Československu vrátit před rok 1948, byl by to krok zpět. Dále v podstatě souhlasil s tím, co uvedl ve svých výpovědích během vyšetřování. Jediné, čím se P. Bera snažil hájit, byla skutečnost, že iniciátorem jeho činnosti byl opat P. Švanda a že už od mládí trpí nervovou chorobou. Ohledně obžaloby z porušení § 239/1 a § 241/1 a 2 tr. z. P. Bera na svou obhajobu uvedl, že na studiích nebyli v tomto směru dostatečně poučeni. Po vstupu do řádu v něm vznikl rozpor mezi zachováním celibátu a potřebami těla, jež nakonec zvítězily. P. Bera také zdůrazňoval, že ke zneužívání docházelo vždy, když byl pod vlivem alkoholu. K alkoholu ho měl nutit líšeňský farář P. Hamáček. Porušení celibátu se měli podle P. Bery dopustit také P. Jančík, P. Martinec, P. Papež a P. Peška (nemělo se však jednat o trestný čin dle § 241 tr. z.). Poté, co byli předvoláni jako svědci bratři Kýrové, prosil je P. Bera za odpuštění. Ostatní obžalovaní během soudního líčení v podstatě potvrzovali to, co uvedli ve svých výpovědích během vyšetřování. P. Jančík stále trval na tom, že nikdy neměl záporný postoj k lidově demokratickému zřízení. A také uvedl, že, když byl vyslýchán, byl zdravotně indisponovaný, proto jsou některé jeho výroky zřejmě nepřesné. P. Peška řekl, že schůzky bývalých augustiniánů byly vždy náhodné (např. při pohřbech nebo slavení svátků), nikdy ne 154

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol., fol. 3-27. Návrh konečného opatření a obžaloba. 43

záměrné. Prokurátor na závěr navrhl, aby obžalovaní byli uznáni vinnými podle obžaloby. Navíc měl propadnout státu majetek P. Bery a u všech ostatních věci, kterých bylo použito ke spáchání trestného činu. P. Bera na závěr řekl, že lituje svých trestných činů a že prací chce dokázat, že bude zase řádným občanem.155 Rozsudek byl vynesen 21. prosince 1960. Všichni obžalovaní byli uznáni vinnými trestným činem podvracení republiky dle § 79a/1 tr. z. Tento trestný čin prováděli tak, že do léta 1960 rozebírali na schůzkách se svým opatem P. Švandou pokyny, jimiž je měl opat usměrňovat v jejich státu škodlivé činnosti, kterou poté prováděli ve svém styku s věřícími, zejména mládeží, kterou si údajně k nenávisti ke státnímu zřízení získávali peněžitými dary z řádového majetku. Na těchto schůzkách se také měli utvrzovat ve svém nepřátelství k lidově demokratickému zřízení. J. Papež měl, kromě této činnosti, také rozšiřovat „štvavé náboženské tiskoviny“ mezi jezuity a augustiniány a M. Bera pracoval na svém „štvavém náboženském díle“ „Problémy katolíka XX. století“. Miroslav Bera byl navíc uznán vinným trestným činem pohlavního zneužití dle § 239/1 tr. z. a pohlavního styku s osobou téhož pohlaví dle § 241/1 a 2 tr. z. Miroslav Bera byl odsouzen dle § 239/1 tr. z. a § 22/1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 79a/1 tr. z. byl odsouzen Josef Papež k trestu odnětí svobody na 2 a půl roku, Florián Jančík na 3 roky, František Peška na 2 a čtvrt roku, Václav Duroň na 12 měsíců a Josef Perníkář na 14 měsíců. Všichni obžalovaní byli odsouzeni nepodmíněně. Bera, Papež, Jančík a Peška také ztratily čestná práva občanská. Berova kniha „Problémy katolíka XX. století“ a veškeré jeho jmění propadlo státu. Polehčující okolnosti v případě Miroslava Bery viděl soud v tom, že se úplně doznal k trestné činnosti a že pomohl usvědčit zapírající spoluobviněné. Naproti tomu mu přitěžovalo to, že se dopustil tří závažných trestných činů, že ovlivňoval větší počet osob a že tato jeho činnost trvala delší dobu.156

6.3.2 Odvolání proti rozsudku P. F. F. Jančík, který po celou dobu vyšetřování i soudního řízení popíral, že by se podvratné činnosti proti republice dopouštěl, se proti tomuto rozsudku odvolal k Nejvyššímu soudu v Praze. Odvolací líčení se konalo 27. ledna 1961. P. Jančík stále trval na své obhajobě. Výpověď odsouzeného P. Bery označil za nepravdivou. V rozhovorech, kterých se také zúčastnil, prý striktně rozlišoval věci církevní a státní a snažil se vysvětlovat stanovisko státu k církevním otázkám. Co se týká předpovídání zvratů, údajně měl na mysli vždy celosvětovou katastrofu nebo zásah z vyšší moci. A zato, že si kvůli těmto jeho slovům ostatní spolubratři 155 156

Tamtéž, fol. 28-65. Protokol o hlavním líčení. Tamtéž, fol. 66-76. Rozsudek. 44

mysleli, že má záporný poměr ke státnímu zřízení, on prý nemohl. Dalším důvodem, proč by mělo být odvolání podle P. Jančíka odůvodněné, je fakt, že se s P. Berou údajně stýkal jen jednou nebo dvakrát do roka. Nešlo tedy o žádnou dlouhodobou a soustavnou činnost. Žádné nové důkazy však Jančíkův obhájce soudu nepředložil. Nejvyšší soud v Praze tak odvolání Floriána Jančíka zamítl. Výpovědi ostatních odsouzených jeho podvratnou činnost dostatečně dokazovaly. Trest odnětí svobody uložený uprostřed zákonné sazby (na 3 roky) podle Nejvyššího soudu plně odpovídal zjištěnému stupni nebezpečí trestného činu pro společnost.157

6.4 Propuštění Dne 9. května 1962 vyhlásil československý prezident Antonín Novotný amnestii u příležitosti 17. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Tato amnestie patřila k těm větším, díky ní bylo na svobodu propuštěno celkem 2520 osob. Týkala se také i tří uvězněných řeholníků z procesu Bera a spol. Na svobodu byli propuštěni P. Peška, P. Jančík a P. Papež. P. František Peška a P. Florián Jančík si svůj trest odpykávali ve věznici ve Valdicích. P. Josef Papež byl do té doby vězněn na Mírově. Na hlavní osobu této protistátně jednající skupiny, P. Miroslava Beru, se však tato amnestie nevztahovala. P. Bera byl z věznice Bory propuštěn až v prosinci roku 1964.158

157

Tamtéž, fol. 77-81. Protokol o odvolacím líčení. Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 154. 158

45

7. Soudní proces Šesták a spol. z roku 1961 Posledním ze čtveřice soudních procesů s augustiniány je tzv. proces Šesták a spol., jenž začal vyšetřováním v listopadu 1960 a ukončen byl soudem v březnu 1961. Pětičlenná skupina se skládala ze tří bývalých augustiniánů – P. Františka Pavla Šestáka, P. Tomáše Josefa Martince, P. Františka Josefa Gabriela, a dvou diecézních kněží – Vítězslava Pazderky a ThDr. Josefa Jančíka. Údajná trestná činnost těchto obviněných řeholníků měla hodně společného s předchozím procesem Bera a spol. Augustiniáni ze skupiny Šesták a spol. byli totiž rovněž souzeni v podstatě za pokračování v řádovém životě. I oni se setkávali, hovořili o tehdejších poměrech v katolické církvi, navštěvovali opata P. Švandu na Moravci, snažili se nábožensky vychovávat mládež.

7.1 Obžalovaní 7.1.1 P. František Pavel Šesták O životě P. Šestáka před prvním zatčením v srpnu 1954 jsem se již zmiňovala v kapitole zabývající se Šestákovým procesem z roku 1955. Nyní tedy jen stručně zopakuji jeho život po propuštění dne 11. května 1955. P. Šesták nejprve jen krátce pracoval jako pomocný dělník v brněnském Kovopodniku. Již v září 1956 mu však byl za dobré chování a dobrý vztah k práci udělen souhlas k návratu do duchovní správy. Následně získal místo kooperátora římsko-katolického farního úřadu v Rajhradě. Státní souhlas, který mu byl udělen, mu však zpočátku nedovoloval kázat. Na druhou stranu mohl vyučovat náboženství na místní škole. Podle zprávy Krajské správy ministerstva vnitra měl P. Šesták v okolí dobrou pověst, občas navštěvoval nábožensky založené rodiny. Na veřejnosti však nijak zvlášť nevystupoval. Také se v žádném směru nechoval nepřátelsky, respektoval požadavky úřadů a zúčastňoval se mírových konferencí, na kterých se choval zdrženlivě. Při volbách se údajně choval manifestačně. Tak zněl oficiální posudek Okresního národního výboru Brno-venkov na P. Šestáka z 21. ledna 1961, tedy z doby kdy už byl vyšetřován pro trestnou činnost podvracení republiky. V charakteristice, kterou si na P. Šestáka nechala sestavit Krajská správa ministerstva vnitra v Brně v únoru 1961, však stojí již něco úplně jiného. Podle nich byl P. Šesták osoba, která nenáviděla tehdejší státní zřízení. Měl se stýkat s reakčními duchovními i osobami z Brna a Rajhradu, se kterými měl pomlouvat státní zřízení. Dále působil na věřící ve smyslu vatikánské reakční politiky. 159 Z takto rozporuplných informací, 159

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták František, fol. 126-129. Zprávy od prosince 1960 do února 1961. 46

které vyšetřovatelé získali od státních úřadů, si tedy museli vytvořit obraz o obviněném P. Šestákovi.

7.1.2 P. Tomáš Josef Martinec Josef Martinec se narodil 4. srpna 1925 v Pozlovicích do nábožensky založené rodiny. Jeho otec vlastnil hospodářskou usedlost a za první republiky byl dokonce náměstkem starosty a také členem Československé strany lidové. Josef Martinec studoval bohosloví na teologickém učilišti v Brně, v této době už žil ve starobrněnském klášteře. V dubnu 1950 nebyl s ostatními augustiniány centralizován, ale zůstal s P. Jančíkem v klášteře jako kaplan. Krátce po záboru kláštera byl vysvěcen na kněze. Poté nastoupil vojenskou službu u technického praporu, ze které byl propuštěn roku 1952 kvůli diagnostikování tuberkulózy. Následně se krátce léčil ve vojenském sanatoriu na Slovensku. V prosinci 1952 byl ustanoven nejprve jako kooperátor v Brně-Králově Poli a poté jako kaplan v Náměšti nad Oslavou. Kvůli údajným štvavým kázáním proti tehdejšímu státnímu zřízení byl roku 1959 přeložen do Šlapanic, kde působil až do svého zatčení. Dále byl P. Martinec charakterizován jako oddaný zastánce Vatikánu. Měl být „poslušný reakčních bývalých představených řádu“. I on se snažil získávat na stranu římsko-katolické církve mládež. Poměr ke státu měl mít tedy naprosto záporný.160

7.1.3 P. František Josef Gabriel František Gabriel, který se narodil 9. října 1906 v Bosonohách, také pocházel z rodiny středního zemědělce. V letech 1925 až 1929 byl členem Československé strany lidové. Do roku 1927 pracoval při rodinném hospodářství a poté pracoval u civilního a trestního soudu v Brně a také v Ostravě. Roku 1929 toto zaměstnání opustil a vstoupil do augustiniánského kláštera v Brně. Současně nastoupil i na studia bohosloví. Roku 1934 tato studia ukončil a byl vysvěcen na kněze. Následně byl ustanoven do funkce kaplana na Mendlově náměstí a poté v Jiráskově čtvrti, kde zůstal až do roku 1959. Podle různých zpráv byla jeho kázání naprosto reakční. V roce 1949 v kostele přečetl pastýřský list. Při výslechu pak uvedl, že s jeho obsahem naprosto souhlasí. I P. Gabriel měl tedy zaujímat nepřátelský postoj ke státnímu zřízení a schvalovat politiku Vatikánu a reakčních představitelů římsko-katolické církve u nás. Charakteristika Krajské správy ministerstva vnitra v Brně hodnotila P. Gabriela jako reakčního kněze schopného zapojit se do každé činnosti směřující proti budování státu v Československu. V době zatčení pracoval jako

160

Tamtéž, Martinec Josef, fol. 224-226. Zprávy z ledna a února 1961. 47

kooperátor na faře v Břeclavi. I zde byl hodnocen jako náboženský fanatik, což se mělo promítat v celé jeho činnosti.161

7.1.4 R. D. Vítězslav Pazderka Vítězslav Pazderka se narodil 24. června 1916 v Bořeticích. Vyučil se cukrářem a do roku 1937 pracoval jako cukrářský tovaryš. Poté studoval salesiánské gymnázium, které ukončil roku 1943 maturitou a pokračoval ve studiu bohosloví do roku 1948. Tehdy byl také vysvěcen na kněze. Následně nastoupil místo kaplana do duchovní správy v Jevišovicích a poté v Brně-Komárově. V listopadu 1951 nastoupil vojenskou službu, která trvala až do května 1954. V době svého zatčení působil jako kooperátor na faře v Brně na Mendlově náměstí. Nikdy nebyl členem žádné politické strany. Při svém působení v Jevišovicích byl však údajně jedním z organizátorů tamní reakce. Své reakční smýšlení měl také dávat veřejně najevo. Doslova: „Nenávidí naše státní zřízení a veškeré jeho hovory byly zaměřeny na pomluvy našeho státu. Mezi reakčními kněžími byl „autoritou“, které ovlivňoval a získával pro své záměry.“162

7.1.5 R. D. ThDr. Josef Jančík ThDr. Josef Jančík se narodil 7. března 1900 v Rozstání v okrese Prostějov. Roku 1919 dostudoval gymnázium na Starém Brně a poté nastoupil na brněnské bohoslovecké diecézní učiliště. V roce 1923 byl vysvěcen na kněze. Do srpna 1924 vykonával vojenskou službu v divizní nemocnici v Brně. Následně působil jako kaplan v Lanžhotě a poté v Brně na Petrově. Přitom soukromě studoval doktorát bohosloví na bohoslovecké fakultě v Olomouci. Tyto studia úspěšně dokončil. Do roku 1938 vyučoval náboženství na starobrněnském reálném gymnáziu. Poté až do roku 1950 působil jako profesor na bohosloveckém učilišti v Brně. Posledním místem jeho působení až do zatčení byla fara na Mendlově náměstí. V letech 1926 až 1939 byl členem Československé strany lidové. Od roku 1932 dokonce jako předseda lidové strany Brno I. Ve svém okolí byl znám pro svoji uzavřenost. Nejevil zájem o tehdejší dění a veřejného života se nezúčastňoval. Proto bylo těžké určit jeho vztah k lidově demokratickému zřízení.163

161

Tamtéž, Gabriel František, fol. 307-309. Zprávy z ledna a února 1961. Tamtéž, fol. 410-411. Výslech V. Pazderky ze dne 31. 1. 1961. Tamtéž, fol. 368. Charakteristika ze dne 3. 2. 1961. 163 Tamtéž, fol. 435-436. Výslech ThDr. Jančíka ze dne 26. 1. 1961. Tamtéž, fol. 418. Prošetření ThDr. Jančíka z února 1961. 162

48

7.2 Vyšetřování První informace o trestné činnosti skupiny Šesták a spol. zjistili vyšetřovatelé při vyšetřování P. Miroslava Bery. Osobní svazek na Františka Šestáka, pod krycím jménem „Rajhrad“, byl založen dne 8. listopadu 1960.164 Vyšetřovatelé se domnívali, že P. Šesták byl od roku 1956 zapojen do protistátní skupiny Bera a spol. Měl se zúčastňovat ilegálních schůzek v Brně a spolu s jinými připravovat podmínky pro zvrat tehdejšího státního zřízení. Svůj záporný postoj k lidově demokratickému zřízení měl P. Šesták ukázat poprvé už v roce 1950 svým skrýváním před soustředěním. Ani věznění však jeho názory nezměnilo. Nadále se scházel s augustiniány v Brně i na jeho rajhradské faře, kde se údajně tajně radili o protistátní činnosti. Účast Šestáka a dalších (i světských) kněží na těchto podvratných schůzkách potvrzovali ve svých výpovědích P. Bera, P. Jančík, P. Peška a P. Papež. 165 Vyšetřování v trestné věci podvracení republiky bylo zahájeno 28. listopadu 1960.

7.2.1 Svědectví P. Bery Klíčovým svědkem trestné činnosti skupiny Šesták a spol. byl tedy P. Bera. Ten ve svých výpovědích uvedl, že se s P. Šestákem stýkal od roku 1956. Mluvili spolu o náboženských otázkách a o postavení církve u nás i ve světě. Oba se shodovali v tom, že je v Československu náboženská nesvoboda. P. Šesták měl otevřeně projevovat svůj nepřátelský postoj k československému státnímu zřízení. P. Šesták se zúčastnil schůzky s augustiniány na jaře 1958. Tato tajná schůzka je tou, která byla obviněnými popisována i v procesu Bera a spol., tedy schůzka po pohřbu převora P. Dvořáčka. Mělo se na ní hovořit o těžké práci v duchovní správě, o vzkazu P. Švandy, aby i v této těžké době byli jednotní a aby si všímali mládeže. Všichni s P. Švandou souhlasili. Dále si předávali zprávy ze zahraničních rozhlasů apod. V srpnu 1958 se odehrála další tajná schůzka bývalých augustiniánů a to už na Šestákově faře v Rajhradě v den řeholního svátku P. Šestáka. Podobné setkání se konalo i roku následujícího. Kromě P. Bery tam byl také P. Peška, P. Papež, Jan Kýr a sestry Lhotské. I tato schůzka byla laděna podobně jako ostatní. Další tajná společná schůzka se odehrála na jaře 1959, po pohřbu opata P. Švandy. Tehdy se měla odehrát tajná volba nového představeného řádu, se kterou všichni přítomní souhlasili. Naposledy se setkali v létě 1960,

164

Osobní svazky byly založeny také na ostatní obviněné. Na P. Martince (pod krycím jménem „Tomáš“) a P. Gabriela (pod krycím jménem „Páter“) dne 8. listopadu. A na Vítězslava Pazderku (pod krycím jménem „August“) a ThDr. Josefa Jančíka (pod krycím jménem „Theolog“) dne 3. října. 165 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták František a spol. operativní materiál, fol. 1-3. Rozhodnutí o zavedení osobního svazku a důvodová zpráva. 49

na oslavě Berova řeholního svátku, kde měli rozebírat Světový eucharistický kongres v Mnichově, jenž měl přinést instrukce, jak dále postupovat v boji proti komunismu.166 S Vítězslavem Pazderkou udržoval P. Bera styky od roku 1955. I oni spolu vedli hovory o náboženské nesvobodě v Československu apod. Takové hovory prý končívaly i hanobením a pomlouváním státního zřízení a také přáním zvratu státního zřízení. Do samotné trestné činnosti augustiniánů se Pazderka zapojil roku 1958, kdy se zúčastnil tajné schůzky augustiniánů po pohřbu P. Dvořáčka. Poté se měl aktivně podílet na jejich podvratné činnosti. Dále se měl zúčastnit tajné schůzky v jídelně u Milosrdných bratří v Brně na podzim roku 1958, a to s P. Berou a P. Peškou. V. Pazderka si měl stěžovat na těžkosti, které má při výkonu své duchovní služby. Shodli se na tom, že by se měla zvýšit intenzita ze strany kněží. Podobná rozmluva, které byl účasten i Pazderka, se měla konat i o Vánocích téhož roku.167 Podobné styky udržoval P. Bera i s P. Martincem, a to již od roku 1954. Setkali nebo spíše náhodně se potkali roku 1955 na Moravci na oslavě narozenin převora P. Dvořáčka. Dále na podzim roku 1956, kdy spolu s P. Papežem diskutovali o nepovedeném maďarském povstání a kdy také litovali toho, že se „kontrarevoluce“ nepřenesla i do Československa. Tam se také měli shodnout na tom, že je nutné, aby se oni, augustiniánští kněží, ještě pevněji „semkli a bojovali všemi možnými prostředky proti státnímu zřízení v Československu.“ Takové hovory na podobná témata měli vést až do roku 1959.168 Posledním z augustiniánů, o kterém P. Bera vypovídal, byl P. Gabriel. Jejich setkávání označil P. Bera jako spíše náhodná, když se viděli v Brně nebo když byl P. Bera navštívit P. Fanfrdlu na jeho faře v Jiráskově čtvrti, kde byl P. Gabriel kaplanem. I P. Gabriel se zúčastnil schůzí po pohřbu P. Dvořáčka i P. Švandy a stejně jako ostatní nesouhlasil se situací církve v Československu. Vybízel hlavně k práci mezi věřícími a to prostřednictvím vyučování mládeže a kázání.169

7.2.2 Výslechy P. Šestáka P. František Šesták byl předveden do věznice v Brně-Bohunicích 21. prosince 1960. Téhož dne bylo proti němu vzneseno obvinění z porušení § 79a odstavce 1 tr. z. Do protokolu sepsaného prokurátorem krajské prokuratury P. Šesták uvedl, že se necítí být vinen. Popíral, že by vedl jakékoliv protistátně zaměřené rozhovory, že by si přál či prorokoval zvrat státního

166

Tamtéž, Šesták František, fol. 142-152. Výpověď P. Bery ze dne 29. 11. 1960. Tamtéž, Šesták a spol., fol. 75-80. Výslech P. Bery ze dne 1. 12. 1960. 168 Tamtéž, Martinec Josef, fol. 239-248. Výslech P. Bery ze dne 30. 11. 1960. 169 Tamtéž, Gabriel František, fol. 313-320. Výslech P. Bery ze dne 28. 11. 1960. 167

50

zřízení nebo že by tvrdil, že je v Československu náboženská nesvoboda. Pokud to ostatní řeholníci tvrdili, tak se podle P. Šestáka jednalo o nedorozumění. Právě díky Berovým a Papežovým výpovědím bylo dáno důvodné podezření, že se trestného činu podvracení republiky dopouštěl. Proto byl P. Šesták 22. prosince 1960 vzat do vazby.170 P. Šesták zpočátku vypověděl, že se s ostatními augustiniány setkával asi jednou ročně. Když tedy spolu vedli nějaké rozhovory, tak byly na všeobecná témata. Častěji se stýkal s P. Papežem, který působil na starobrněnské faře. K jejich setkávání docházelo na faře v Brně i v Rajhradě. Dále byl ve styku také s P. Peškou, P. F. Jančíkem, P. Berou, P. Martincem, P. Rousem, P. Gabrielem, P. Hlavinou a P. Fanfrdlou. Jak jsem již uvedla výše, P. Šesták si na žádné podvratné hovory nevzpomínal. Podle něj spolu mluvili o osobních věcech, o duchovní činnosti, o vyučování žáků na školách. Všichni bývalí augustiniáni se sešli na pohřbech převora P. Dvořáčka a opata P. Švandy. O schůzce po pohřbu P. Dvořáčka nemohl P. Šesták mnoho vypovědět, protože z ní musel údajně už po poledni odjet, kvůli nečekané návštěvě jeho přítele. Kolem šesté hodiny večerní se však na starobrněnskou faru vrátil, setkal se zde ale už jen s P. Papežem, který ho pouze informoval o přání P. Švandy jmenovat převorem augustiniánského řádu P. Fanfrdlu. Proti této Šestákově výpovědi však vyšetřovatelé stavěli výslechy několika ostatních zúčastněných augustiniánů (např. P. Pešky, P. Papeže, P. Bery, P. Jančíka), kteří jeho přítomnost na odpoledním jednání potvrzovali. P. Šesták to nedokázal nijak vysvětlit. Stále trval na tom, že se této schůzky nezúčastnil a že se ostatní řeholníci museli splést. Popíral tím pádem také, že by věděl o nějakých radách či pokynech P. Švandy a že by se zúčastnil projednávání podvratné činnosti. Dne 27. prosince P. Šesták nečekaně změnil své dosavadní výpovědi. Přiznal se k tomu, že v dřívějších výsleších lhal, když tvrdil, že si není vědom žádných podvratných hovorů. Údajně měl s výše uvedenými řeholníky hovořit o tom, že již brzo dojde ke změně poměrů mezi státem a církví ve prospěch římsko-katolické církve. P. Šesták uvedl, že zastával stanovisko, že k nějaké změně poměrů nemůže dojít bez vnějšího vojenského zásahu, protože tehdejší státní zřízení bylo tak pevné, že by nemohlo být změněno vnitřní silou. Ostatní řeholníci věřili, že ke změně dojde prostřednictví svobodných voleb. Takové hovory měli tedy vést od roku 1957. Kromě očekávání zvratu se P. Šesták přiznal i k tomu, že s ostatními kritizoval potlačování náboženských práv, omezování věřících a nátlak, kterému byli vystavováni rodiče, jež chtěli své děti přihlásit do náboženství. Co se týče schůzky po pohřbu P. Dvořáčka, nyní už P. Šesták nepopíral jako v minulých výpovědích, že by se jí nezúčastnil. Naopak popsal, jak kritizovali zavírání klášterů a poměry církve v Československu vůbec a 170

Tamtéž, Šesták František, fol. 121. Protokol o vzetí do vazby ze dne 22. 12. 1960. 51

jak si všichni přáli zvrat státního zřízení. Společně s P. Papežem také několikrát navštěvoval P. Švandu na Moravci, který je nabádal, aby věřili, že zase přijde doba, kdy katolická církev bude vyvíjet takovou činnost jako dříve. Další Švandovy rady byly také probírány na společných schůzkách. Na této trestné činnosti se měl podílet i Vítězslav Pazderka, kterého P. Šesták poznal roku 1957, a ThDr. Josef Jančík.171 Při domovní prohlídce na rajhradské faře byly nalezeny německé katolické listy „Tag des Herrn“. P. Šesták vlastnil sedm výtisků těchto novin, které obdržel od P. Pešky a které měly být vydávány v Německé demokratické republice. Od P. Pešky ještě obdržel také asi dva výtisky direktáře. Žádná jiná zahraniční literatura už u Šestáka nalezena nebyla.172

P. Josef Martinec byl zatčen 9. ledna 1961 ráno. I on v protokole sepsaném následujícího dne ve věznici v Brně-Bohunicích prohlásil, že se necítí být vinen. S augustiniány se sice stýkal, ale na žádné protistátně zaměřené hovory si nevzpomínal. Vyšetřovatelé však z výpovědí P. Bery, P. Pešky, P. Papeže a dalších věděli dost na to, aby mohli P. Martince vzít do vazby, protože hrozilo, že by na svobodě mařil vyšetřování. 173 Zpočátku si vzpomínal jen na to, že P. Florián Jančík občas (např. po pohřbu P. Dvořáčka) hovořil o tom, že se změní státní zřízení. Vyšetřovatele tedy samozřejmě zajímal i Martincův popis oné sešlosti po Dvořáčkově pohřbu. Nic nového se však nedozvěděli. I on vypověděl, že se probíralo jmenování P. Fanfrdly novým převorem augustiniánského řádu, dále náboženské otázky či nátlak na katolické kněží a věřící. Všichni měli souhlasit s tím, že je za nynějších poměrů složité vykonávat duchovní správu. Také si přáli, aby došlo ke změně poměrů proto, aby spolu stát a církev lépe vycházely. Augustiniáni se také podle P. Martince nemohli smířit s tím, že byl zrušen jejich řád. P. Papež měl všem připomínat, aby působili na mládež, aby byli pevní ve víře a nepodléhali marxistické ideologii. Stejně jako další augustiniáni i P. Martinec navštěvoval opata P. Švandu na Moravci. V červenci roku 1955 se na Moravci konala větší schůzka bývalých augustiniánů a to, protože P. Dvořáček slavil šedesátiny svého kněžského povolání. Kromě P. Martince tam přijel např. i P. Bera, P. Papež, P. Peška, P. Gabriel a P. Jančík. Vyšetřovatelé tuto oslavu samozřejmě považovali za další tajnou schůzku, na které měl P. Švanda rozdávat tajné pokyny k boji proti lidově demokratickému zřízení. Přestože podle P. Martince byla témata hovorů v podstatě stejná jako při jiných setkáních, vyšetřovatelům to jako důkaz stačilo. V dalších 171

Tamtéž, fol. 153-183. Výslechy P. Šestáka z prosince 1960. Tamtéž, fol. 197-198. 173 Tamtéž, Martinec Josef, fol. 219. Protokol a usnesení o vzetí do vazby. 172

52

letech se P. Martinec se spolubratry scházel u příležitosti různých svátků apod. Také on dostal od P. Papeže náboženské tiskoviny vydané v Německu. Konkrétně se jednalo o tři brožurky vydávané řádem augustiniánů, ve kterých byl zachycen jejich život a práce v Německé spolkové republice. Kromě toho dostal P. Martinec od P. Papeže i direktář, který on stejně jako brožury získal od P. Švandy. V závěru svého vyšetřování P. Martinec uvedl, že starobrněnští augustiniáni neuznávali zrušení řádu, protože to neuznával ani generální převor řádu v Římě (dával to najevo tím, že P. Švandovi nadále posílal direktáře).174 Proto žili řeholním životem podle původních zvyklostí a vykonávali řeholní náboženské úkony jen s tím rozdílem, že nežili společně v jedné budově. Toto uznávali všichni, protože to bylo přáním opata P. Švandy. A na tom se měli také dohodnout na schůzkách v roce 1958 a 1959 na starobrněnské faře. Martincovo vyšetřování skončilo 7. února 1961.175 Vyšetřování P. Gabriela má podobný průběh jako P. Martince. I P. Gabriel byl zatčen 9. ledna, veškerá obvinění, že od roku 1954 prováděl podvratnou činnost proti republice tím, že na schůzkách s bývalými augustiniány pomlouval státní zřízení a očekával jeho zvrat, odmítal. A dokonce tvrdil, že s augustiniány neudržoval žádné styky (údajně se měl stýkat s P. Papežem jen v kostele při zpovědi a s P. Peškou pouze dvakrát v posledních letech). Protože nesouhlasil s předloženým obviněním, podal P. Gabriel 9. ledna stížnost proti usnesení vyšetřovatele ministerstva vnitra. Ze stejného důvodu jako ostatní, tedy aby nemařil vyšetřování, byl následujícího dne vzat do vazby. Téhož dne také stáhl svou stížnost, ovšem i nadále trval na tom, že je nevinen.176 Vyšetřovatelé však Gabrielovu tvrzení o tom, že se s bývalými augustiniány nestýkal, samozřejmě nevěřili. Dosavadní vyšetřování navíc potvrzovalo, že se s řeholníky P. Gabriel stýkal. P. Gabriel však neustále vše odmítal. Tvrdil, že až do roku 1959 působil na faře v Jiráskově čtvrti v Brně, a tak se s ostatními nestýkal. Při druhém výslechu uvedl P. Martinec několik běžných příležitostí, kdy se s ostatními řeholníky potkával (např. zpověď, oslavy, pohřby). A právě tato setkání chápali vyšetřovatelé jako tajné schůzky, na kterých měli vést podvratné rozhovory a které P. Gabriel chtěl zpočátku zatajit. S P. Papežem se měl potkat při jeho zpovědích, při oslavě výročí 60 letého kněžství převora P. Dvořáčka na Moravci, kde se měl také potkat s P. Berou, P. Peškou a P. Martincem, a při pohřbech P. Dvořáčka a P. Švandy, kde byli samozřejmě přítomni i 174

Nařízení o zákazu činnosti řeholí vydáno nikdy nebylo, řeholní činnost se však po Akci K stala trestným činem. Je tedy logické, že samotní řeholníci chápali takové jednání v podstatě jako zrušení řádů. 175 ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Martinec Josef, fol. 249-262, 288-291. Výslechy P. Martince z ledna 1961. 176 Tamtéž, Gabriel František, fol. 303-304. Usnesení o vznesení obvinění a vzetí do vazby. 53

ostatní augustiniáni. P. Papež s P. Šestákem ho měli také navštívit na břeclavské faře jednou v roce 1959 a jednou v roce 1960. Zpočátku P. Gabriel neustále tvrdil, že při těchto setkáních s žádným ze spolubratrů nevedl podvratné rozhovory. Přiznal se pouze k tomu, že s ostatními řeholníky těžko nesli rozpuštění řádu a že chtěl působit na věřící v tom smyslu, aby byli dobrými křesťany. I toto posuzovali vyšetřovatelé, jako přiznání k podvratným hovorům. Také on se však k nepřátelsky laděným hovorům začal postupně přiznávat. Měl je vést s ostatními augustiniány v letech 1954 až 1959, většinou u příležitosti řeholních svátků jednotlivých spolubratrů. P. Gabriel si také během vyšetřování nemohl vzpomenout na rady opata P. Švandy svým spolubratrům. Přiznával pouze, že P. Švanda mu dával povzbuzení a rady pro jeho duchovní činnost. I to vyšetřovatelé interpretovali jako pokyny k nepřátelské činnosti augustiniánů. Na konci vyšetřování se P. Gabriel přiznal, že vedl podvratné hovory na pohřbu P. Švandy.177 Diecézní kněz Vítězslav Pazderka byl stejně jako P. Šesták zatčen 21. prosince 1960. Necítil se být vinen, protože neměl nepřátelský vztah k tehdejšímu státnímu zřízení, protože nepatřil do řádu augustiniánů a hlavně proto, že žádnou podvratnou činnost neprováděl. Nikdy si prý ani nepřál, aby došlo ke zvratu státního zřízení. Proti usnesení vyšetřovatele také podal stížnost. Výpovědi P. Bery a P. Papeže, které dokazovali opak, popíral. Dne 22. prosince byl také vzat do vazby.178 V. Pazderka přiznával, že byl ve styku s ostatními augustiniány, protože pracoval na starobrněnské faře, popíral však, že by vedl jakékoliv podvratné rozhovory. Od roku 1954 se tedy stýkal s P. Berou a s P. Papežem, se kterými byl nepravidelně ve styku až do roku 1960, častěji se setkávali od roku 1958, a s ThDr. Josefem Jančíkem. Za svého působení na faře na Mendlově náměstí poznal P. Pešku, P. Martince, P. Gabriela a P. Šestáka. Později se přiznal k tomu, že s P. Berou i P. Papežem rozebírali činnost katolické církve v západních zemích a srovnávali ji s katolickou církví v Československu.

Takové

hovory

prý

končívaly

hanlivými

výroky

napadající

československé státní zřízení. Oba dva se shodovali na tom, že dojde ke zvratu. S ostatními řeholníky také mluvili o tom, jak více působit na věřící, o stále menších právech kněží a o zprávách ze zahraničních rozhlasů (např. Svobodné Evropy nebo Vatikánu).179 ThDr. Josefa Jančíka začaly bezpečnostní orgány vyšetřovat z pětice obviněných nejpozději. Obvinění bylo proti němu vzneseno až 26. ledna 1961. Trestnou činnost měl provádět od roku 1958. I ThDr. Jančík podal proti usnesení vyšetřovatele ministerstva vnitra

177

Tamtéž, fol. 321-342. Výslechy P. Gabriela z ledna 1961. Tamtéž, fol. 364. Usnesení o vzetí do vazby. 179 Tamtéž, fol. 375-391. Výslechy V. Pazderky z prosince 1960. 178

54

stížnost, která byla krajským prokurátorem v Brně zamítnuta. Svou stížnost však nijak neodůvodnil a navíc výpověďmi P. Bery, V. Pazderky, P. Šestáka, P. Pešky a dalších augustiniánů bylo „nad jakoukoliv pochybnost dáno podezření z trestného činu podvracení republiky.“ Jako jediný z obviněných však mohl zůstat během vyšetřování na svobodě.180 ThDr. Jančík tedy vše popíral. Prohlásil, že se s ostatními augustiniány stýkal na starobrněnské faře, protože tam pracoval jako kooperátor, ale že rozhovory, které spolu vedli, rozhodně nebyly podvratného charakteru. Jediné, k čemu se přiznával, bylo to, že věděl o radách opata P. Švandy. Během vyšetřování bylo navíc zjištěno, že k Josefu Jančíkovi docházel na konzultace Ladislav Daněk, který tajně studoval bohosloví. Daněk studoval bohoslovecké učiliště v Brně do roku 1950, poté se rozhodl, že bude ve studiu pokračovat soukromě a tak vyhledal své bývalé profesory, kteří mu v tom měli pomoci a ke kterým docházel do roku 1957.181 Vyšetřování ThDr. Josefa Jančíka bylo také nejkratším. Ve vyšetřovacím spisu uloženém v Archivu bezpečnostních složek se nachází pouze jeden výslech. Bezpečnostní orgány se dále o Jančíka nezajímaly. Důvodem může být fakt, že nebyl členem řádu augustiniánů a také že už z předešlých výpovědí měly dostatek informací, aby mohly uzavřít vyšetřování, jehož lhůta již musela být o měsíc prodloužena (vyšetřování bylo zahájeno 28. listopadu 1960 a 20. ledna 1961 bylo zažádáno o prodloužení lhůty vyšetřování do 21. února 1961).182 Celkově byla trestná činnost skupiny Šesták a spol. v podstatě totožná s činností skupiny Bera a spol. Nejenže většina podvratných rozhovorů byla vedena společně augustiniány z obou skupin. Neustále se také opakovala témata protistátních hovorů a všichni měli poslouchat zahraniční rozhlas, působit na mládež a navštěvovat opata P. Švandu v Charitním kněžském ústavu na Moravci. U všech obviněných z tohoto procesu (vyjma ThDr. Josefa Jančíka) se objevuje klasický rys, který můžeme pozorovat i v procesu Bera a spol., jenž je popisován výše. Jednotliví řeholníci nejprve veškerá obvinění rezolutně odmítali. Stačily ovšem dva nebo tři výslechy a obvinění začali své výpovědi měnit. Vyšetřovatelé se najednou dozvídali přesně to, co chtěli slyšet. Řeholníci detailně popisovali, jak přesně kritizovali tehdejší státní zřízení a kdo všechno se na takových hovorech podílel. Jedinými důkazy k tomu, že tito obvinění byli k takovým výpovědím nuceni, jsou výpovědi některých řeholníků z roku 1969, tedy z doby, kdy probíhala rehabilitační řízení. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že výpovědi, které

180

Tamtéž, fol. 416-417. Usnesení o vznesení obvinění a zamítnutí stížnosti. Tamtéž, fol. 420-436. Výslech V. Daňka a ThDr. Jančíka. 182 Tamtéž, Šesták a spol., fol. 73. Návrh na prodloužení lhůty vyšetřování. 181

55

z ničeho nic odpovídaly tomu, co si vyšetřovatelé přáli slyšet, byly vynuceny. Výpovědi typu, že z oné schůzky odešel obviněný dříve, než se začaly vést podvratné rozhovory, nebo že si na žádné hovory nepamatuje, vyšetřovatelé chápali jako výmluvy. Neustálým opakováním otázek, citováním výpovědí ostatních obviněných, hrubým chováním nebo nezohledňováním špatného zdravotního stavu při výsleších si vyšetřovatelé nakonec správné odpovědi vynutili. Pouze dva řeholníci se k údajné trestné činnosti přiznali hned v úvodu vyšetřování. Výpovědi těchto řeholníků pak tvořily základ pro vyšetřování dalších obviněných. Ve vyšetřovacích vazbách panovaly nejhorší poměry v letech 1949 až 1953. Na počátku 50. let je pro vyšetřování typický brutální fyzický i psychický nátlak ze strany vyšetřovatelů. V druhé polovině 50. let a v 60. letech se situace alespoň trochu zlepšila. Na rozdíl od minulých let už nebylo fyzické násilí běžnou součástí vyšetřování. Cíl vyšetřování – donutit obviněného k podpisu protokolů – však i nadále zůstával stejný. K tomu byl také i nadále používán psychický nátlak (několikahodinové výslechy, řvaní, výhrůžky apod.).183

7.3 Soudní řízení a odvolání proti rozsudku Téměř

tříměsíční

vyšetřování

bylo

ukončeno

návrhem

konečného

opatření

dne 11. února 1961. V něm stálo, že trestná činnost P. Františka Šestáka, P. Josefa Martince, P. Františka Gabriela, Vítězslava Pazderky a ThDr. Josefa Jančíka probíhala postupně od roku 1954. Podvratnou činnost proti republice prováděli ve spojení s bývalým opatem P. Antonínem Švandou a dalšími kněžími řádu augustiniánů tím, že na tajných schůzkách hanobili politické i hospodářské uspořádání v Československu, vzájemně se utvrzovali v tom, že dojde ke zvratu státního zřízení a následně také k obnovení činnosti jejich řádu. Důvod pro tuto trestnou činnost byl spatřován, stejně jako v procesu Bera a spol., v jejich idealistickém světovém názoru, který se promítal formou křesťanské ideologie. Utlačovaní církve a jednotlivých řádů prý viděli zejména v zákazu další činnosti církevních řádů, ke kterému došlo v roce 1950. Proto tento státní zákaz nerespektovali. Obvinění se tak zapojili do trestné činnosti již odsouzeného P. Bery, P. Papeže, P. Jančíka a P. Pešky. Všichni byli instruováni, jak pokračovat ve svém řádovém životě, svým bývalým nadřízeným P. Švandou, který před nimi hodnotil „politickou situaci způsobem státu nepřátelským“. Dále také všichni věděli o náboženském díle P. Miroslava Bery „Problémy katolíka XX. století“, které také schvalovali. V plném rozsahu obvinění se k této trestné činnosti doznával P. Šesták, P. Martinec a V. Pazderka. P. Gabriel se doznal pouze z části. Svou vinu v plném rozsahu 183

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 119-124. 56

odmítal pouze ThDr. Josef Jančík, který byl ovšem, stejně jako P. Gabriel, usvědčen výpověďmi ostatních obviněných. Jejich jednání bylo vyhodnoceno jako vysoce společensky nebezpečné, protože „svoji podvratnou činnost, při níž zneužili svých duchovních funkcí k nepřátelskému ovlivňování věřících v jejich poměru ke státu, vyvíjeli po delší dobu, soustavně a ve značném rozsahu a jejich trestná činnost směrovala proti chráněným zájmům lidově demokratického zřízení a vymoženostem pracujícího lidu, dosažených při výstavbě socialismu.“184

7.3.1 Soudní řízení Krajský prokurátor v Brně obžaloval obviněné z porušení § 79a/1 tr. z., tedy z trestného činu podvracení republiky. Při hlavním líčení, které se konalo 13. a 14. března 1961 u Krajského soudu v Brně, byli vyslechnuti jako svědci P. Miroslav Bera a P. Josef Papež. Obžalovaní P. Šesták, P. Gabriel a V. Pazderka si nezvolili svého obhájce. Rozhodli se, že se budou hájit sami. Po přečtení obžaloby se k ní mohli obžalovaní vyjádřit. P. Šesták řekl, že se cítí být vinen. Prý čekali, že po změně poměrů se budou moci vrátit do kláštera, protože si přáli obnovení činnosti řádu. Na druhou stranu si nebyl vědom žádných instrukcí, které mu měl dát P. Švanda, a také toho, že by dělal něco špatného. Také popíral svoji přítomnost na obou schůzkách po pohřbech P. Dvořáčka i P. Švandy. Jeho tvrzení před soudem byla tedy v rozporu s jeho minulými výpověďmi. P. Martinec uvedl, že, když se skutků uvedených v obžalobě dopouštěl, nebyl si vědom toho, že jde o trestnou činnost. Dále uznával, že jeho hovory byly špatné a že nebyl podřízen P. Švandovi. On sám také nepozoroval, že by P. Šesták byl zaměřen proti lidově demokratickému zřízení, pokud tak při vyšetřování vypovídal, bylo to jen pod vlivem Šestákových výpovědí. Při hlavním líčení doslova uvedl, že to musel připustit, aby se nejevil jako zapírající. Vyjádření P. Šestáka i P. Martince před soudem byla tedy značně rozporuplná. Se svými minulými výpověďmi souhlasil P. Gabriel. Jediné, co poznamenal, bylo, že se radami P. Švandy neřídil, protože se řídil směrnicemi biskupa Josefa Kupky185, které vydal již za Protektorátu. V nich bylo napsáno, aby se více starali o věřící a o církevní a řádové povinnosti než o veřejný život. Hlavně si prý přáli svobodný náboženský život. 184

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták a spol., fol. 3-13. Návrh konečného opatření. Mons. PhDr. ThDr. Josef Kupka (1862-1941) byl brněnský světící biskup a od roku 1931 11. brněnský sídelní biskup. Doktorátu filozofie dosáhl v Římě na Univerzitě sv. Tomáše Akvinského, kde v letech 1887 až 1889 studoval. Roku 1891 mu byl v Olomouci udělen doktorát teologie. Byl také vědecky činný. Mezi jeho díla patří např. O mši svaté, Církevní rok. Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno 2005, s. 82. 185

57

Vítězslav Pazderka prohlásil, že se cítí být vinen. Přiznal se k tajným schůzkám, hanlivým řečem i tomu, že půjčil P. Berovi několik knih pro práci na jeho náboženském díle. Stejně jako při vyšetřování vypovídal před soudem i ThDr. Josef Jančík, tedy vše i nadále popíral. Svědci P. Papež a P. Bera také v podstatě opakují to, co již uvedli ve svých dřívějších výpovědích. Pouze P. Bera poznamenal to, že on se přiznal ke všemu a že jeho trestná činnost byla daleko závažnější a horší. Poté prokurátor navrhl, aby obžalovaní byli uznáni vinnými podle obžaloby. Obhájce P. Martince navrhl, aby byl uznán vinným podle § 165 tr. z., protože není naplněna skutková podstata trestného činu dle § 79a/1 tr. z. Obhájce ThDr. Jančíka navrhoval, aby byl jeho mandant zproštěn obžaloby.186 Po tříhodinové poradě byl vyhlášen rozsudek. P. František Šesták, P. František Gabriel a Vítězslav Pazderka byli uznáni vinnými trestným činem podvracení republiky dle § 79a odstavec 1 tr. z. P. Josef Martinec a ThDr. Josef Jančík byli uznáni vinnými trestným činem neoznámení trestného činu dle § 165 odstavec 1 tr. z. P. Šesták byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 3 let, P. Gabriel na dobu 2 let, P. Martinec také na dobu 2 let, Vítězslav Pazderka na dobu 1 a půl roku a ThDr. Jančík na dobu 1 roku. P. Šestákovi byla navíc odňata čestná občanská práva. P. Martinec a ThDr. Jančík bylo odsouzeni podle § 165/1, protože se obžalobě nepodařilo prokázat, že by vyvíjeli aktivní nepřátelskou činnost jako ostatní obžalovaní. V provedeném důkazním řízení byla potvrzena jejich obhajoba, že při jednotlivých schůzkách se neztotožňovali s činností prováděnou ostatními obžalovanými kněžími. Stejně tak bylo ale prokázáno i to, že o trestné činnosti věděli a že ji patřičným úřadům nenahlásili.187

7.3.2 Odvolání proti rozsudku Proti

tomuto

rozsudku

vyhlášeného

Krajským

soudem

v Brně

se

odvolal

P. Josef Martinec (napadal výši trestu), ThDr. Josef Jančík (napadal výrok rozsudku o jeho vině), ale i krajský prokurátor v Brně, který napadal rozsudek pro nesprávnost výroku o vině i trestu u obžalovaného P. Martince. Krajský prokurátor v Brně požadoval, aby byl P. Martinec odsouzen podle § 79a tr. z. a aby mu byl také uložen vyšší trest odnětí svobody. Odvolací líčení se konalo u Nejvyššího soudu v Praze 19. dubna 1961. Během líčení byly znovu přečteny všechny výpovědi obžalovaných i již odsouzených z procesu Šesták a spol. a P. Bery a P. Papeže a také rozsudek z procesu Bera a spol. z prosince 1960. I v tomto líčení se mohli obžalovaní k těmto výpovědím vyjádřit. P. Martinec s výpověďmi souhlasil. ThDr. Jančík 186 187

ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták a spol., fol. 25-56. Protokol o hlavním líčení. Tamtéž, fol. 57-62. Rozsudek. 58

uvedl, že jeho účast na oněch schůzkách byla velice omezena už pro jeho nemoc (choroba srdce), kvůli které vyhledával hlavně klid a odpočinek. Žádné nové důkazy však předloženy nebyly. Odvolací líčení bylo tedy po závěrečných řečech, ve kterých ThDr. Jančík řekl, že se necítí být vinen, a P. Martinec uvedl, že všeho lituje, a prosil, aby bylo přihlédnuto k jeho přiznání, ukončeno.188 Následně byl předsedou senátu vyhlášen rozsudek. Rozsudek napadený ThDr. Josefem Jančíkem se zrušil ve výroku o nepodmíněnosti odsouzení. Výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen, přičemž zkušební doba byla stanovena na 3 roky. Jinak zůstal napadený rozsudek u tohoto obžalovaného nezměněn. Nejvyšší soud v Praze takto rozhodl s přihlédnutím k jeho věku, ke špatnému zdravotnímu stavu a k jeho dosavadnímu loajálnímu postoji ke státnímu zřízení. Co se týče obžalovaného P. Josefa Martince, odvolací líčení pro něj bylo, dá se říct, z poloviny úspěšné. Jeho odvolání proti rozsudku bylo sice zamítnuto a odvolání krajského prokurátora v Brně bylo naopak uznáno jako oprávněné. Napadený rozsudek ohledně obžalovaného P. Martince byl tak zrušen v plném rozsahu. Prakticky ale vlastně nedošlo k žádné změně, protože, přestože byl P. Martinec odsouzen podle § 79a odstavec 1 tr. z., výše trestu odnětí svobody, tedy 2 roky nepodmíněně, zůstala stejná jako v původním rozsudku ze 14. března 1961. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že P. Martinec nebyl organizátorem trestné činnosti, že trestnou činnost prováděl méně nebezpečnými prostředky (slovními výroky) a také nejméně aktivně a že byl přítomen jen při některých rozhovorech. Přestože se mu tedy trest prakticky nezměnil, určitě nový rozsudek chápal jako horší. A to proto, že nyní byl uznán vinným, že se od roku 1954 do roku 1959 scházel s kněžími řádu augustiniánů, světskými osobami a hlavně bývalým představeným opatem P. Antonínem Švandou, od kterého přijímal pokyny, kterými se poté řídil při své státu škodlivé činnosti. Dále se v rozhovorech navzájem utvrzovali v nepřátelství k lidově demokratickému řádu. A také očekávali zvrat státního zřízení. To, že jeho chování při schůzkách nebylo pasivní, jak tomu bylo v případě ThDr. Jančíka, potvrzovali výpovědi P. Bery, P. Papeže a dalších.189

Odsouzení z procesu Šesták a spol. byli, stejně jako tři řeholníci z procesu Bera a spol., propuštěni z věznice ve Valdicích v rámci amnestie prezidenta Antonína Novotného vydané 9. května 1962.

188 189

Tamtéž, fol. 63-65. Protokol o odvolacím líčení Tamtéž, fol. 66-70. Rozsudek. 59

8. Rehabilitace odsouzených řeholníků Přestože měli řeholníci, stejně jako ostatní odsouzení, možnost podat si proti rozsudkům odvolání, jak bylo vidět na příkladech uvedených procesů, ve většině případů jim to nebylo nic platné. Rozsudky zůstaly nezměněny. První příležitost revidovat politické procesy měla vyšetřovací komise zřízená v lednu 1955. Tato tzv. Barákova komise (podle ministra vnitra Rudolfa Baráka, který stál v jejím čele) byla vytvořena pod tlakem změn, které se odehrávaly v Sovětském svazu a jiných komunistických zemích. Komise obdržela 6978 žádostí o přezkoumání rozsudků. V 50 případech prohlásili rozsudek za neodůvodněný, 263 případů mělo být znovu projednáno před soudem a 213 rozsudků bylo uznáno jako neúměrně vysokých. Obvinění i rozsudky ostatních žádostí byly uznány jako správné. Rehabilitace a odsouzení procesů se tedy věznění od Barákovy komise nedočkali, přestože podali spoustu svědectví o brutalitě vyšetřování i vykonstruovanosti procesů. Někteří odsouzení se rehabilitace dočkali v době tzv. pražského jara. V červnu 1968 byl vydán rehabilitační zákon č. 82, podle kterého vznikaly rehabilitační senáty, jež měly za úkol přešetřit právní platnost politických procesů. Přestože byly mnohé rozsudky opravdu zrušeny, na počátku 70. let v souvislosti s prohlubující se normalizací Nejvyšší soud v Praze většinu těchto nových rozsudků opět zrušil. Ke skutečné rehabilitaci tedy došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989 a to zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., kterým byly rozsudky zrušeny.190 Možnosti zažádat o rehabilitaci využili v letech 1968 a 1991 i starobrněnští augustiniáni z procesů Bera a spol. a Šesták a spol. Rehabilitační spisy jsou v současné době uloženy u Krajského soudu v Brně, kde také rehabilitační řízení v 60. i 90. letech probíhala.

8.1 Proces Bera a spol. Odsouzení podali v prosinci 1968 ke Krajskému soudu v Brně návrh na zahájení přezkumného řízení. P. Bera podal žádost o rehabilitaci pouze proti odsouzení dle § 79a/1 tr. z. Odsouzení podle § 239 (trestný čin pohlavní zneužití) a § 241 (trestný čin pohlavní styk s osobou téhož pohlaví) zákona č. 86/1950 Sb. označil P. Bera za správné. Společenskou obhajobu převzal Svaz protifašistických bojovníků. Mezi důvody k zahájení přezkumného řízení bylo například uvedeno, že činnost řádu augustiniánů vlastně nebyla žádným zákonem nebo normou v Československu zakázána. Soud z toho tedy mylně 190

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004, s. 139-141. 60

vycházel, když při hlavním líčení v roce 1960 odsoudil řeholníky za to, že se scházeli a hájili křesťanský světový názor, jak jim to přikazovaly kněžské a řeholní sliby. Co se týče rozhovorů, ve kterých diskutovali o hospodářských a politických otázkách, hájili se řeholníci tím, že každý člověk projevoval na tyto problémy svůj názor. Ani tato činnost však u nás nebyla žádným předpisem zakázána. V tomto směru se také odvolávali na článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, která stanoví, že každý má právo na svobodu projevu a přesvědčení. Dále také P. Bera uvedl, že jeho kniha „Problémy katolíka XX. století“ nebyla podvratným dílem, ale měla sloužit jako pomůcka a všeobecná informace věřícím, kněžím i teologům. Řada témat, která byla v díle popisována, byla také rozebírána na Druhém vatikánském koncilu, konaném v letech 1964 až 1966. P. Bera také ve svém návrhu na zahájení přezkumného řízení uvedl, že má podezření, že mu byly ve vyšetřovací vazbě dávány do jídla pilulky, po kterých ztrácel paměť a svobodnou vůli. Také mu nebyly pokládány jasné a srozumitelné otázky, jak to vyžaduje zákon. Všichni tedy požadovali, aby byli novým rozsudkem zproštěni obžaloby a aby byl původní rozsudek zrušen. Se všemi odsouzenými byly v květnu 1969 sepsány protokoly, ve kterých byly zjišťovány okolnosti jejich údajné trestné činnosti i vyšetřování z roku 1960. Všichni uvedli, že se k nim vyšetřovatelé nechovali hrubě, pouze P. Bera uvedl, že na něj vyšetřovatelé křičeli a že měl obavy ze zvěstí o tom, že jsou obvinění biti apod. Dále si stěžoval, že se nemohl poradit se svým obhájcem o samotě, ale vždy v přítomnosti třetí osoby. Vyšetřovatelé také po mnohahodinových výsleších většinou velmi spěchali a tak na obviněné tlačili, aby své protokoly podepsali i bez předchozího přečtení. P. Jančík uvedl, že pokud nechtěl protokoly podepsat, byl vyslýchán stále znovu, až je přece jen podepsal, přestože s použitými formulacemi nesouhlasil. Výslechy tedy odsouzení označili za únavné, dlouhé a nepříjemné a otázky během nich za neustále se opakující.191 Neveřejné zasedání Krajského soudu v Brně se konalo 28. srpna 1970. Návrhy na zahájení přezkumného řízení všech odsouzených z procesu Bera a spol. však byly zamítnuty kvůli zákonné úpravě zákona o soudní rehabilitaci z roku 1968. Protože nebylo o podaných návrzích rozhodnuto do 17. července 1970 (tedy do doby, kdy nabyl účinnosti předpis č. 70/1970 Sb., kterým se upravoval zákon č. 82/1968 Sb.) a následný § 2 zákona o soudní rehabilitaci ve znění článku 1 zákona č. 70/1970 Sb. už se na jejich rehabilitační návrh nevztahoval, soud musel návrhy zamítnout.192

191 192

Spisovna Ks Brno. Rehabilitační spis 6 Tr 91/68, fol. 1-27. Návrhy na přezkumná řízení a protokoly. Tamtéž, fol. 41-43. Protokol o neveřejném zasedání. 61

Skutečná rehabilitace odsouzených z tohoto procesu proběhla až v roce 1991. Neveřejné zasedání se uskutečnilo u Krajského soudu v Brně dne 28. května. Prokurátor navrhl použít § 2/1c zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. u všech odsouzených a zastavit trestní stíhání, vyjma § 241/2 a § 239 zákona č. 86/1950 Sb. u Miroslava Bery, za něž měl být stanoven přiměřený trest. Rozsudek vynesený předsedou senátu se s tímto návrhem shodoval. Původní rozsudek z 21. prosince 1960 byl tedy zrušen. Trestné činy pohlavní zneužití a pohlavní styk s osobou téhož pohlaví spáchané P. Berou rehabilitaci nepodléhaly. Soud tak za ně stanovil trest odnětí svobody v trvání 2 let.193 Rehabilitační řízení odsouzených z procesu Bera a spol. v roce 1991 proběhlo bez komplikací i zbytečných průtahů. Všichni odsouzení „byli účastni rehabilitace“. Přestože, dá se říct, tedy řízení proběhlo hladce, této rehabilitace se bohužel nedožil P. Josef Papež, P. František Peška, P. Florián Jančík a Václav Duroň. Josef Perníkář žil v době rehabilitačního řízení v rakouském městě Schönwies. Z Československa odjel na čtyřdenní návštěvu do Rakouska v říjnu 1968 a již se nevrátil. Následujícího roku odjel do Itálie, kde krátkou dobu také žil.

8.2 Proces Šesták a spol. Rehabilitační řízení skupiny Šesták a spol. v 60. i 90. letech proběhla podobně jako řízení v předchozím případě. Všichni odsouzení (vyjma ThDr. J. Jančíka, který zemřel 2. prosince 1968, za něhož jednal jeho bratr František Jančík) podali návrhy na přezkumné řízení v prosinci 1968. Mimo to P. František Šesták již v červenci 1968 požádal o to, aby v rehabilitačním řízení byly společně projednávány oba případy, kvůli kterým byl v minulosti odsouzen (tedy proces z roku 1955, kdy byl P. Šesták odsouzen za ukrývání se před centralizací, a skupinový proces Šesták a spol. z roku 1961). I v tomto případě převzal společenskou obhajobu Svaz protifašistických bojovníků. Odsouzení požadovali zrušení původního rozsudku a vynesení nového, kterým by byli zcela zproštěni obžaloby. Také, stejně jako v případě odsouzených z procesu Bera a spol., i oni poukazovali na to, že soud v roce 1961 nesprávně vycházel z faktu, že řád augustiniánů od roku 1950 v Československu neexistuje, protože byl zakázán. Augustiniánský řád však u nás nebyl vůbec zrušen. Jestliže tedy dojížděli za svým představeným opatem P. Švandou a přijímali od něj rady a pokyny, aby rozvíjeli náboženskou činnost hlavně mezi mládeží, jestliže se kněží zaměřili na činnost v náboženské výuce a v kostele, jestliže si navzájem sdělovali své zkušenosti a navzájem se povzbuzovali, nebylo to nic trestného. Byla to činnost, ke které byli oprávněni i povinováni a 193

Spisovna Ks Brno. Rehabilitační spis 1 Rt 351/91, fol. 5-12. Protokol o neveřejném zasedání. 62

to podle práva církevního i světského. To a ještě další důvody, které se shodovaly s důvody z rehabilitace skupiny Bera a spol., uvedli augustiniáni ve svém návrhu na zahájení přezkumného řízení. Tyto důvody měly tedy prokazovat, že činnost, kterou soud označil za podvratnou proti republice, byla doopravdy činností dovolenou, ke které byli navíc oprávněni. P. Šesták tvrdil, že tato činnost nebyla konána z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení, ale za účelem, aby československý národ byl uchráněn dalších škod, hlavně na poli morálky. Snažili se tedy přispět k tomu, aby nedošlo k dalším deformacím a aby byly napraveny ty, které se již staly. Ohledně stylu vyšetřování vypověděl P. Gabriel, že jeho výslechy byly vedeny velmi dramaticky. Vyšetřovatel na něho křičel a nutil ho, aby vypovídal o věcech, které mu nebyly známy. Proto například nakonec souhlasil s tím, že byl na pohřbu převora P. Dvořáčka, přestože mohl doložit opak. To, že protokol založený na nepravdě nakonec podepsal, vysvětloval tím, že si přál, aby „výslech spojený s mnohým utrpením byl ukončen.“ Kromě toho si P. Gabriel také stěžoval na špatné poměry na cele. Většinu času prý musel prostát, protože bylo málo židlí a jinde sedět nesměli. Nakonec se musel dokonce léčit s trombózou na nohou ve vězeňské nemocnici. I P. Šesták ve svém protokolu z roku 1969 uvedl, že ve svých dřívějších výpovědích nikdy nepoužil termín „zvrat poměrů“. Vždy mluvil o urovnání vztahů mezi státem a církví, to však vyšetřovatelé nepřipustili a do protokolů zaznamenávali výraz „zvrat poměrů“. Podobně vypovídal i Vítězslav Pazderka. Při výsleších na něho měli křičet a zesměšňovat ho. Protože viděl, že vyšetřovatel nechce zjistit pravdu, na otázky neodpovídal a modlil se růženec. Vyšetřovatel si tedy mezitím prý dopisoval do jeho výpovědí výpovědi P. Bery a P. Papeže. Protokoly tedy podepisoval, aniž by je četl.194 Usnesení Krajského soudu v Brně, které bylo vyhlášeno na neveřejném zasedání 8. října 1970, znělo stejně jako v případě skupiny Bera a spol. Podané návrhy byly zamítnuty. Důvodem byla taktéž novelizace zákona o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb. Proti tomuto rozsudku podal P. Šesták a P. Martinec stížnost k Nejvyššímu soudu v Praze. Jejich stížnost však byla také zamítnuta.195 Nové rehabilitační řízení se odehrálo 29. května 1991, tedy den po rehabilitačním řízení skupiny Bera a spol. I v jejich případě prokurátor navrhoval rozhodnout o účasti na rehabilitaci a zastavit trestní stíhání u všech odsouzených. A právě tak, po přezkoumání

194 195

Spisovna Ks Brno. Rehabilitační spis 6 Tr 34/68, fol. 1-32. Návrhy na rehabilitaci a protokoly. Tamtéž, fol. 45-51. Usnesení Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu v Praze. 63

rozsudku z března 1961, rozhodl i soudní senát. Tohoto nového rozsudku se kromě ThDr. Josefa Jančíka nedožil také P. František Šesták a P. František Gabriel.196

196

Spisovna Ks Brno. Rehabilitační spis 2 Rt 241/91, fol. 4-11. Protokol o neveřejném zasedání a usnesení. 64

9. Závěr Dějiny augustiniánského kláštera na Starém Brně a jeho obyvatel měly stejný scénář jako osudy ostatních řeholních domů v poúnorovém Československu. Komunistický režim hned od počátku počítal s jejich podřízením. To se rychle projevilo i mezi starobrněnskými augustiniány. Již v roce 1949 byl P. Karel Fanfrdla Okresním soudem v Brně odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody pro trestný čin zpronevěry. Soud chápal peněžní pomoc lidem, kteří byli ve finanční nouzi, a předání částky opatu P. Švandovi na zaplacení důchodové daně, kterou měl klášter za Fanfrdlu zaplatit, jako zpronevěru. Rok 1950 měl znamenat konec činnosti řádu. Pouze jeden řeholník, P. František Šesták, se soustředění vyhnul. Jeho ukrývání však skončilo v roce 1954, kdy byl zatčen a následně odsouzen za nepřátelské jednání proti republice a maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Starobrněnští augustiniáni se však s nastalou situací odmítli smířit a tak, jakmile byli propuštěni ze soustředění v centralizačním táboře v Oseku (popřípadě z vězení), snažili se co nejlépe pokračovat v práci v duchovní správě. Kromě toho ale nezapomněli ani na své spolubratry, se kterými společně žili řadu let v jednom klášteře. Protože starobrněnským augustiniánům byly pro jejich duchovní činnost uděleny farnosti v blízkosti Brna, začali se při různých příležitostech opět stýkat. A právě toto byla věc, která bezpečnostním orgánům nejvíce vadila a zároveň jim nahrávala k tomu, aby mohly řeholníky v podstatě bez vážného důvodu vyšetřovat, soudit a také odsoudit k několikaletým trestům odnětí svobody. Pokud bychom chtěli z oněch čtyř výše popsaných procesů vybrat ty závažnější, jednalo by se zřejmě o dva poslední (tedy Bera a spol. a Šesták a spol.). A to ne z důvodu vyšších trestů či většího počtu odsouzených v jednotlivých skupinách, ale spíše kvůli důvodu jejich odsouzení a také způsobu vyšetřování. Příčinou uvěznění těchto řeholníků bylo vlastně pokračování v řádovém životě. Protože nemohli žít společně v klášteře, začali se scházet. Jejich setkávání se však nekonala za účelem pomlouvání státního zřízení, jak tvrdili vyšetřovatelé a později u soudu i obžaloba. Ony schůzky se vždy odehrávaly u nějaké příležitosti (oslava řeholního svátku či Vánoc, pohřeb nebo zdvořilostní návštěva svého představeného opata P. Švandy). Avšak i kdyby k setkávání neměli žádný větší důvod, stále by na tom nebylo nic špatného. Lidé, kteří byli zvyklí žít v jednom společenství, byli nyní nedobrovolně odloučeni. Proto bylo naprosto přirozené, že se chtěli i nadále stýkat. Nic zvláštního by nebylo ani na tom, že spolu mluvili o politických otázkách a že někdy státní zřízení i kritizovali. Správně P. Bera podotkl ve svém návrhu na zahájení rehabilitačního 65

řízení, že pokud by toto bylo trestným činem, ocitla by se zdrcující část našeho národa na lavici obžalovaných.197 Co se týče pokynů k nepřátelské činnosti, které měl augustiniánům dávat opat P. Švanda, i ty si vyšetřovatelé přizpůsobili k obrazu svému. Povzbuzení a rady, jak dále postupovat v duchovní činnosti, které jim P. Švanda skutečně dával při jejich návštěvách v Charitním kněžském ústavu na Moravci, byly při vyšetřování přeměněny v instrukce k podvratné činnosti proti republice. Přestože augustiniáni s těmito povzbuzeními souhlasili, nejednalo se o žádný slib, že přesně tak budou dále svou duchovní činnost vykonávat. Že P. Švanda často hovořil o lepších časech, znamenalo jen to, že opravdu věřil, stejně jako ostatní augustiniáni, že se postavení katolické církve v Československu zlepší. Neznamenalo to, že by očekával státní převrat nebo ho dokonce s ostatními řeholníky plánoval. Bohužel, lepších poměrů se nedožil on, ani žádný jiný starobrněnský augustinián, kromě P. Miroslava Bery a P. Josefa Martince, který se dokonce stal po roce 1989 opatem starobrněnského kláštera. Tento úřad zastával až do své smrti v roce 1995. To, že pro bezpečnostní orgány byla nebezpečnější ta činnost, při které se řeholníci scházeli a mluvili spolu, dokazuje i styl vyšetřování. Protože hrozilo, že by na takových schůzkách mohli pomlouvat státní zřízení nebo se domlouvat na nějakém postupu proti státu, museli být za každou cenu umlčeni. To, co ovšem vyšetřovatelé doopravdy věděli, byl pouze fakt, že se řeholníci scházeli. Takový základ jim však stačil, aby vykonstruovali zbytek obvinění. Hrubým zacházením a překrucováním původních výpovědí, což dokazují protokoly z roku 1969, kdy řeholníci žádali o soudní rehabilitaci, si vyšetřovatelé vynutili takové odpovědi, které jim zaručovaly jednoznačný výsledek u soudního řízení. Ještě jednu zajímavou skutečnost můžeme nalézt v návrzích na rehabilitační řízení. P. Bera se v něm totiž vyjadřuje o svém odsouzení za trestný čin pohlavního zneužití a pohlavního styku s osobou téhož pohlaví. Odsouzení za tyto dva trestné činy označil P. Bera jako správná. Žádost o rehabilitaci tudíž pro tuto část rozsudku nepodal. Stejně tomu tak bylo i v 90. letech, kdy byl dokonce za porušení těchto paragrafů znovu odsouzen. Pokud by i tato obvinění byla vykonstruovaná, neměl by P. Bera přece žádný důvod o nich ve své žádosti o soudní rehabilitaci mlčet. Znamená to tedy, že toto obvinění se přece jenom zakládalo na pravdě? Anebo se k tomu jen nechtěl vracet, protože nevěřil, že by soud zrušil i tento bod obžaloby? Anebo nevěřil, že by ho nový rozsudek dokázal v očích veřejnosti opravdu očistit. Svou práci jsem věnovala dějinám kláštera, jehož řeholníky také zasáhla, i když možná, oproti jiným významnějším, v menší míře, politika poúnorového Československa. Na příkladu starobrněnských augustiniánů jsem chtěla ukázat, jak komunistický režim nakládal 197

Spisovna Ks Brno. Rehabilitační spis 6 Tr 91/68, fol. 6. Návrh na zahájení trestního stíhání. 66

s řeholníky. Novému politickému vedení nestačilo, že zrušil kláštery, a tím i znemožnil jejich obyvatelům žít tak, jak se sami rozhodli. Řeholníci navíc museli být soustředěni do několika klášterů a mnozí byli nuceni nastoupit službu u Pomocných technických praporů. Tím však nic nekončilo. Po jejich návratu do běžného života byly ještě vyhledávány sebemenší příležitosti, jak se těchto „reakčních živlů“ alespoň na určitou dobu zbavit úplně – tedy jak je uvěznit. V českých zemích bylo s členy augustiniánského řádu vedeno celkem pět soudních procesů. Pouze v jednom případě se však jednalo o řeholníky z jiného než starobrněnského kláštera. Na skutečnosti, že s brněnskými augustiniány byly vedeny během 13 let čtyři soudní procesy, a to tři z nich kvůli jinému důvodu, můžeme vidět, že i členové tohoto v Československu spíše menšího řádu, byli pro komunistický režim nebezpeční.

67

Prameny a literatura Prameny Archiv bezpečnostních složek ČR – Kanice Fond 2M Fond H Fond V/Brno Archiv města Brna Fond B1/8 Fond B1/29 Diecézní archiv Fond E82 Moravský zemský archiv Fond B124 III. manipulace Fond C136 Fond E4 Fond G560 Spisovna Ks Brno Rehabilitační spisy

68

Literatura Balík, Stanislav – Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno 2013. Foltýn, Dušan a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005. Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno 2005. Kaplan, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno 1993. Kratochvíl, Antonín: Žaluji. 1-3. Praha 1990. Kroupa, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988. Stříbrný, Jan – Hanuš, Jiří: Stát a církev v roce 1950. Brno 2000. Stříbrný, Jan, ed. a kol.: Církevní procesy padesátých let. Kostelní Vydří 2002. Vlček, Vojtěch: Likvidace mužských řádů v českých zemích v 50. letech ve středoevropském kontextu, aneb Ochráníme vás před hněvem pracujícího lidu. In: Securitas Imperii 19, 2011, s. 144 – 157. Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Olomouc 2004.

Nepublikované práce Kaplan, Karel: Akce K – likvidace klášterů v roce 1950. Dokumenty a přehledy. 1. Praha 1993. Slabotínský, Radek: Amnestie prezidenta republiky v letech 1960 a 1962 a rehabilitace politických vězňů v 60. letech. Disertační práce. FF MU Brno. Brno 2010.

Elektronické zdroje Historie. Česká provincie Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Dostupné na http://www.cyrilky.cz/historie (Stahováno: leden 2015).

69

Období nacistické a komunistické totality. Z historie starobrněnské baziliky Nanebevzetí Panny

Marie

na

Mendlově

náměstí.

Dostupné

http://www.opatbrno.cz/opat_hist.htm#Obdob%C3%AD (Stahováno: leden 2015).

70

na

Seznam příloh Obrázek 1: Budova augustiniánského kláštera na Starém Brně (foto autorka) Obrázek 2: P. Ignác Karel Fanfrdla (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 173.) Obrázek 3: P. Augustin Miroslav Bera (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera Miroslav, fol. 148.) Obrázek 4: P. Řehoř Josef Papež (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Papež Josef, fol. 367.) Obrázek 5: P. Fulgenc Florián Jančík (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Jančík Florián, fol. 441.) Obrázek 6: P. Štěpán František Peška (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Peška František, fol. 527.) Obrázek 7: Václav Duroň (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Duroň Václav, fol. 656.) Obrázek 8: Josef Perníkář (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Perníkář Josef, fol. 769.) Obrázek 9: P. František Pavel Šesták (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták František, fol. 115.) Obrázek 10: P. František Josef Gabriel (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Gabriel František, fol. 298.) Obrázek 11: P. Tomáš Josef Martinec (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Martinec Josef, fol. 212.) Obrázek 12: Vítězslav Pazderka (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Pazderka Vítězslav, fol. 358.) Obrázek 13: ThDr. Josef Jančík (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Jančík Josef, fol. 82.)

71

Obrazová příloha

Obrázek 1 Budova augustiniánského kláštera na Starém Brně (foto autorka)

Obrázek 2 P. Ignác Karel Fanfrdla (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera a spol. operativní materiál, fol. 173.) 72

Obrázek 3 P. Augustin Miroslav Bera (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Bera Miroslav, fol. 148.)

Obrázek 4 P. Řehoř Josef Papež (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Papež Josef, fol. 367.)

Obrázek 5 P. Fulgenc Florián Jančík (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Jančík Florián, fol. 441.)

73

Obrázek 6 P. Štěpán František Peška (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Peška František, fol. 527.)

Obrázek 7 Václav Duroň (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Duroň Václav, fol. 656.)

Obrázek 8 Josef Perníkář (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Perníkář Josef, fol. 769.)

74

Obrázek 9 P. František Pavel Šesták (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Šesták František, fol. 115.)

Obrázek 10 P. František Josef Gabriel (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Gabriel František, fol. 298.)

Obrázek 11 P. Tomáš Josef Martinec (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Martinec Josef, fol. 212.)

75

Obrázek 12 Vítězslav Pazderka (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Pazderka Vítězslav, fol. 358.)

Obrázek 13 ThDr. Josef Jančík (ABS, fond V/Brno, sign. V-2396 Brno, Jančík Josef, fol. 82.)

76