Six Secular Philosophers Autor: Lewis White Beck Nakladatelství: Harper & Brothers Publishers, New York I. What Is Secular Philosophy? Věřit v cosi předpokládá aktivní vydání se předmětu víry. Toť odlišné od víry že cosi existuje. (10) Teologie pak je systematické organizování článků víry o Bohu. (11) Vztah teologie a filosofie nelze jednoduše vyjádřit. Ve středověku byla filosofie nástrojem teologie: dávala jí punc rozumu. Např. se věřilo, že existence Boha je zjevenou pravdou. Úkolem filosofa pak bylo najít důkazy. (11) Tento přístup zachován v KC. (12) V období osvícenství se role mění. Locke říká: „He that takes away reason to make way for revelation puts out the light of both.“ Rozum však brzy zjevení nahrazuje. Hledá se „univerzální náboženství“ (Spinoza), jednotící prvek, základní a nepopiratelné teologické pravdy. (13) Pozitivismus (A. Comte) radí zaměřit se na řešitelné vědecké problémy, než na neřešitelné metafyzické. Aby se nezbavil zcela etiky, pokouší se o „náboženství lidstva“ – náb. bez teologie, kde světcem je ten, kdo participuje na pokroku. (14) Sekulární filosofie je tedy nezávislá ve vztahu k náboženství. Ne nezbytně protináboženská. (15) II. Families of Secular Philosophers Autor vybírá filosofy, kteří byli vskutku sekulární svými motivy a praktikami. Vybírá ty, kteří se zabývali i náboženstvím a kteří navazují na velkou filosofickou tradici: Spinoza, Hume, Kant, Nietzsche, James a Santayana. (19) Spinoza přesměroval uctívání k samotnému stvoření, ke světu. Toto Hume odmítl a na tom skončil: tradiční pojetí náboženské pravdy je nesmyslné. Dle Kanta bylo základem náboženství přirozené morální svědomí. U Kanta tak vznikají dvě sféry poznávání: přirozená a nadpřirozená. Toto se zvláště po nástupu darwinismu stává útočištěm mnohých teologů. (21–23) Poslední tři hodnotili náb. Kantovsky – podle jeho hodnot a vztahu k obecné morálce. Nietzsche řekl ne!, neboť podle něj pouze bez náb. se stane člověk pánem vlastního osudu. James pokládal za přínosnou náboženskou hypotézu jako osobní odvahu, doporučoval náb. jiné, než tradiční. Podle Santayany se má náb. mýtus brát vážně, nikoli však doslova, neboť potom odporuje faktu a stává se neudržitelným. (24–25) III. Spinoza Exkomunikován ve 24 letech. Učil, že svět je Boží tělo, že duše se nedělí od těla a že SZ neučí nesmrtelnost duše. (28) Navzdory tomu se nestává melancholickým vyhnancem. Sluchu došel u méně církevnických křesťanů, byť se sám křesťanem 1
pdfcrowd.com
nikdy nestal. Živil se bloušením čoček. Odmítl stát se profesorem, zdědil značné jmění, zemřel na tuberkulózu. Etiku publikoval posmrtně. (29) Tractatus Theologico-Politicus žádá konec zneužívání náboženství. Proti bigotnosti, zneužívání moci náb. vůdci. Kvůli nakládání s bib. textem je považován za otce vyšší kritiky. (32) Pátral po původním účelu textu, po záměru autora, jímž nebylo učit vědeckým a filosofickým pravdám, ale učení, které je stejně platné tehdy jako nyní. Toto učení nazýval „Božským Zákonem“. Ten je většinou přístupný přirozenému rozumu, pravé náboženství proto po člověku nevyžaduje jinou víru nebo čin, který se rozumnému člověku zdá správný. K tomu dodává tři základní biblické principy: spravedlnost a milosrdenství, poslušnost Boha, odpuštění hříchů na pokání. (32–33) Etika se zabývá metafyzikou vztahu Boha a člověka. Problém spatřoval v tom, že hašteřením a schizmatem náb. sekt kvůli názorovým neshodám se porušuje to, co je zcela základní. A že tím zaniká svoboda náboženství. Jeho řešení je: Stát by měl mít suverénní autoritu nad veřejným náboženstvím. Jeho smyslem je zajistit poslušnost Božskému Zákonu. Občanům zůstává právo myslet a vyjadřovat se. Úkolem státu je „osvobodit každého člověka od strachu“. (34) Tractatus je tak jedním z nejsilnějších spisů na podporu svobody myšlení a vyjadřování. Spinozova filosofie mechanistická, neboť vše je zatíženo kauzální nezbytností. Proto neexistuje náhoda a pojmy jako „dobro“ nebo „zlo“ jsou výsledkem naší touhy, ne našeho objektivního zjištění. Hovořit o „Boží vůli“ znamená ignorovat kauzalitu. (36) Spinozova fiosofie monistická, neboť vše se zakládá na „substanci“, která je všudypřítomná, věčná, neměnná. Nazývá ji „Bůh“, byť je neosobní. Všechny věci jsou pouze její manifestace. Lze ji však různě nazřít: V dimenzi prostoru jako fyzický svět, v dimenzi myšlenek jako mysl. V těchto dvou perspektivách přemýšlíme i o Bohu, který svou podstatou není ani fyzický, ani myšlenkový. (37) Útěchu, kterou neosobní bůh-substance poskytuje, spatřujeme v Spinozově pokání, které je odvrácením od marnosti a svodu pohledem na vztah vůči substanci pod zorným úhlem věčnosti. Odvrácením od toho, co narušuje pravou podstatu a určení člověka. Cestou ke spasení je pak láska k bohu, zde tzv. „amor intellectualis dei“. Potěšení je, když se povznášíme k vyššímu stupni dokonalosti. (39) A láska je, když známe důvod tohoto potěšení. Láskou k Bohu jsme vysvobozeni od lásky k tělesné nejistotě. Ctnostné skutky jsou pak konány s radostí a jsou samy o sobě požehnáním. (40) IV. Hume Může být považován za náboženského skeptika, agnostika, nejlépe však za empiristu. Naše poznání se zakládá na zkušenosti; rozum začíná tam, kde jsou data ze smyslů. Naše pozorování může vést k očekávání (voda se vždy uvaří). Předpoklad je potvrzen teprve naplněním. Naše poznání směřování věcí je přinejlepším 2
pdfcrowd.com
pravděpodobné. Poznání metafyzických a teologických spekulací nejsou ani logicky nezbytné, ani odvozené ze zkušenosti, ani ověřitelné pokusem. Podle Huma nejde o poznání. A co se nezakládá na kvantitě, číslech, experimentu, to je třeba poručit ohni. (44) Na rozdíl od svých současníků tvrdil, že křesťanství není! racionální. Náboženství je podle něj založeno pouze na víře, což bylo v atmosféře doby jakoby na ničem. Racionální důkazy hodnověrnosti teologie jsou pro něj: zázraky, řád přírody a společné vědomí lidstva. (45) Zázraky jsou pro H. problém historického důkazu. Pro S. byly principielně (mechanisticky) nemožné. H. si zakládal na empirické uniformitě světa. Zázrak je narušení uniformity. Toto narušení ovšem není nadpřirozeným zásahem, nýbrž vyvrácením našeho předpokladu, který jsme učinili z ignorance, ne z jistoty. Zázrak tedy lze rozumem vysvětlit a věřit v něj znamená nevěřit v rozum. (46) Žádné svědectví není dostatečné k prokázání zázraku leč takové, jehož nepravdivost by byla zázračnější než fakt, který se pokouší prokázat. (47; An Inquiry Concerning Human Understanding, 123)
Příklad: Stálo slunce nad Jozuem, nebo se vypravěč zmýlil? Odpovídá podobně, jako na otázku: Zemřel Napoleon r. 1821, nebo byl r. 1826 spatřen v Louisianě? Víra v zázraky (jednotlivá prozřetelnost) podle H. odporuje víře ve stvořitelský řád (všeobecnou prozřetelnost). Možné je pouze jedno, obojí nikoli. (49) Hume respektoval, avšak kritizoval argument dokazující záměr vyšší inteligence ve stvoření. Jen to, že my jsme zvyklí organizovat věci, nemusí znamenat, že každá organizace má původ ve vyšší inteligenci. (53) Argument z designu vede k antropomorfismu boha. Otázka po příčině, která u Boha končí, by se zase měla i u něj pokládat: Co to [jej, Boha,] způsobilo? Poukazovat na design v přirozeném světě je rovněž nepoctivé a selektivní, protože některé části světa organizaci nepotvrzují, natožpak zlo a utrpení. (53) Humeův závěr je však překvapivý: Svět vzešel z čehosi jako byl inteligentní design a tvůrce se jaksi může podobat člověku, spíše však jen intelektuálně. (55) Být filosofickým skeptikem je pro vzdělaného muže prvním a základním krokem k tomu, aby byl zdravým a věřícím křesťanem. (55)
Jediný upřímný postoj je pro křesťana víra, ne tvrzení na základě racionální ortodoxie. Rozum víře nepomůže. (55) Ani argument společného vědomí lidstva nebyl H. po chuti. Proto publikace Natural History of Religion: Co bylo vlastně primitivní náboženství? Polyteismus! Jeho vyznavači pak „pověrčiví ateisté“, nikoli deisté. Teprve později nahradilo duchovnější pojetí božstva pověrčivost a modlářství. (56–57) Přesto dodnes panuje pověrčivost. Například, když se základem náboženství stává docházka na shromáždění. (58) Výtka: Náboženství nepodporuje standardní lidskou slušnost. Nahrazuje ji 3
pdfcrowd.com
bohoslužbou, která byla kanonizována v méně osvícených stoletích. Tak vzniká bigotnost, která brání i přirozeným dobrým sklonům a je sobecká. Náboženství zdůrazňuje poslušnost detailům ritu a tím odvrací pozornost od toho, co by přirozené sympatie a přátelskost učinily radši. V. Kant 1724 – 1804, Königsberg Autor hypotézy vzniku sluneční soustavy z mlhoviny. Vše vysvětluje bez odkazu na Boží zásah v přírodě. Ovlivněn pietisty kladoucími důraz na správné jednání, veřejné chvály a jednoduchou víru. (61) Je ale znechucen a uražen, takže se po zbytek života org. náb. vyhýbá. (62) Od Rosseaua přebírá respekt ke svobodě a důstojnosti jednotlivého člověka. (62) Nikdy neopustil rodné město. Velmi klidný život. Nejdobrodružnější bylo, když mu král Friedrich W. II zakázal publikovat na náboženská témata. Po jeho smrti publikuje Religion within the Limits of Reason Alone. (63) V Kritice čistého rozumu dokazuje, že rozumem nelze dosáhnout poznání, které nebylo zakuseno. (63) Závěr: Metafyzika není možná. Součástí tradiční metafyziky je ovšem i Bůh. Důkazy v rámci metafyziky: Ontologický: Anselm. Bůh jako nejdokonalejší bytost musí existovat, jinak by nebyl nejdokonalejší. Kant říká: „Existence“, to není vlastnost! Kosmologický: Vše má svou příčinu. Námitka: Nevede ke koncepci Boha, ale „nezbytného jsoucna“. Teleologický: Stvoření má řád. Kant jej přijímá jako „nejstarší, nejjasnější a nejsouhlasnější se společným rozumem lidstva“. Je alepodobný jako kosmologický (svět jako následek, Bůh jako příčina). Kosmologický je zase závislý na ontologickém. Takto i teleologický padá. (67) V Kritice čistého rozumu tedy K. dokázal, že pro existenci Boha nelze předložit žádné platné teoretické argumenty. Existenci Boha však nepopřel. Podobně jako Hume „popřel poznání, aby uvolnil místo víře.“ Na rozdíl od H. víru kontrastuje s „poznáním“, ne s „rozumem“. Pro H. je víra mimo sféru rozumu. Pro K. je to aspekt rozumu vedle poznání. Rozumný muž proto může věřit a zůstat rozumným. (68) V Kritice praktického rozumu rozlišuje morální a správné/praktické. Praktický rozum může vést k chytrým činům, které nemusí být nutně nemorální. Čistý rozum však poskytuje motiv ke skutečné morálce. (69) Morální zákon nás váže pouze naším svobodným souhlasem, který se projevuje naší spoluprací na jeho ustavení. Rozum spíše než aby objevoval, vyhlašuje.nMorálka tedy nemá původ v Bohu, ale v suverenitě svobodných racionálních bytostí. (70) Ale… nejvyšším dobrem světa je štěstí. Toto ale s morálním zákonem nijak nesouvisí. Není-li tedy mravní zákon nesmyslný a nelogický, když nás nutí k násilí na našich tužbách, musíme hledat vyšší dobro. Nebo alespoň jeho možnost. Toto 4
pdfcrowd.com
nejvyšší dobro je možné jedině pokud Bůh existuje jako nejvyšší správce vesmíru udílející odměnu a trest podle naší morálky. Bůh je tedy předmětem racionální víry. Takto věřit je mít pravé náboženství. (73) Morálka a náboženství jsou stejného základu. Křesťanství je čistě morální teologii nejblíže. Cenzurovaná Religion within the Limits of Reason Alone pojednává o přirozené evoluci náboženství: Z přirozeného stavu se morálka vyvíjí. Existuje potřeba etického blahobytu, která se naplňuje. (74–75) Tu však člověk není schopen naplnit. Proto nová koncepce Boha nikoli trestajícího a odměňujícího, ale jako autora morálního systému, v němž člověk může zastat svou povinnost. Církev Neviditelná se projevuje ve svědomí dobrých lidí spolupracujících pro mravní prospěch. Viditelná církev je spíše politickou silou. Zdroj morálního zákona hledá v Písmu, které často špatně vykládá. (75) Kant např. měl za to, že modlitba je neužitečná a nebezpečná, neboť modlící se věří, že existuje shovývavý Správce, který zasáhne do přirozeného dění. A že se tak stane pouze skrze příslušný obřad doprovázený příslušnými pocity. Falešná koncepce Boha degraduje racionální koncepci v cosi antropomorfního. (76) VI. Nietzsche Těžko srozumitelný, byť se lehko čte. Fakt, že přišel o rozum, je pohodlnou zástěrkou pro přehlížení nepohodlných částí jeho díla. Základní koncepty: nevinnost existence a vůle k moci. Považuje se za „imoralistu“, tzn. nezkaženého způsobem myšlení založeným na morálce. Morálka je pro něj přirozeným jevem pozdější evoluce, který lze vysvětlit i bez předpokladu objektivní platnosti konceptů zla a dobra. (80) Imoralismus je podmínkou pro stvoření nových hodnot namísto starých, nereálných, mylných. V tom je poptávka po nové nevinnosti. Druhým konceptem je „vůle k moci“. N. se nevyjádřil jasně, ale navazoval na tradici Spinozy a Schopenhauera. Označoval tím nejvyšší sílu, akci, dění. Ne brutální a destruktivní. Je patrná i v asketismu, v péči o sebe, v disciplíně a v tradiční morálce stejně jako v dionýzském záchvatu, čili v opačných projevech. (81) Pokud se člověku nepodaří udržet si moc nad přirozeným během událostí, podvědomě si v rozhořčení najde jinou cestu. K tomu slouží i morálka, když např. slabí zavrhují sílu silných a myslí si, že jsou dobří. (82) Utlačovaný má svou trpělivost za dobrou a potlačovanou vůli k moci i se způsoby svých pánů za zlé. Toto ničí „nevinnost existence“. Vzpoura otroků v morálce začíná s tím, že rozhořčení se samo o sobě stane kreativním a dá vzniknout hodnotám: rozhořčení těch, jimž je odpírána opravdová realizace skutku a kteří to kompenzují imaginární odvetou. (83)
Tak došlo k úspěšnému převratu břídilů nad přirozeně nadřazenými a k převrácenínižších hodnot na vyšší a naopak: asketismus proti nevinné radosti, slepá víra proti odvážnému rozumu. (84) Po tomto hrozném odcizení existenci 5
pdfcrowd.com
přichází nihilismus: vyslovená devaluace existence. …otřást silou, poskvrnit velké naděje, pojmout podezření proti potěšení z krásy, zlomit vše samostatné, mužné, dobývající, povýšené – všechny instinkty, které jsou přirozené pro nejvyšší a nejúspěšnější druh „muže“ – do nejistoty, trpícího svědomí, sebezničení; opuštění, obrátit všechnu lásku pozemského a panování nad světem v nenávist země a pozemských věcí – to je úkolem Církve, který si předsevzala… (85)
Toto je však dle N. u konce díky lásce k pravdě. Ateismus je finálním stadiem náb. vývoje. K zvrácení hodnot došlo vznikem Judaismu. Křesťanství s tím souvisí tak, že je vlastně židovské. „Byl pouze jeden křesťan, a ten zemřek na kříži.“ a „Církev je přesně tím, proti čemu Ježíš vystupoval.“, říká N. (86) Církev je produktem kněžského podvodu sv. Pavla, génia nenávisti. Ježíš byl nerealistický odpůrce reality, který propadl touze po smrti. (87) S jeho pomocí židé dobyli Řím, když deprimovaným masám nabídli mýtus a spásu. Církev romanizovaná a pak barbarizovaná nakonec triumfuje i nad samotným křesťanstvím. Takto zvrátí vše, co zvrátit lze. Nad nihilismem církve N. jásal. Proto řekl „Bůh je mrtev“, ne však „není žádný Bůh“. Věřil v možnost znovuustavení nevinnosti existence. (88) Zarathustra je Janem Křtitelem Nietzscheho Supermanovi – člověku za dobrem a zlem, pro nějž je pýcha, tvrdost a láska k současnosti ctností. Není to darwinovský výběh do budoucí existence druhu. Spíše „pravé já ležící nikoli zapečetěno uvnitř tebe, ale nezměrně vysoko nad tebou“. Etický imperativ: Staň se tím, čím jsi! VII. James Amerika dala světu pragmatismus. Za Jamese nejde o nic nového. Termín je jen „nové označení pro starší způsoby myšlení“, které nalézáme u H. či K. Vyvinul dva směry náboženské filosofie: pragmatismus a spiritualistický pluralismus. V pragmatismu je pravdou to, co se „přihodí“ ideji. Jednoduše: když to funguje. „Pravda je peněžní hodnotou ideje.“ Zle nepochopený citát. Šek má jen tu hodnotu, kterou si za něj odnesu z banky. (93) Filosofové positivismu takto docházeli k závěru, že jelikož existence Boha nemá žádný dopad na budoucnost, jsou teologické myšlenky prázdné. Toto James nedělal, neboť nerozlišoval dvojí důkaz: A) Následky zkušenosti pravdivosti ideje, pokud se realizuje. (Např.: Myslím si, že v poledne jede vlak do Prahy. Pravdivost: dostanu se do Prahy.) B) Následky zkušenosti pravdivosti ideje, pokud se v její pravdivost věří. (Např.: Věřím, že v poledne jede vlak do Prahy. Pravdivost: přijdu na nádraží.) (94) Tak je to i s církví. Věřit v náboženskou hypotézu ústí v docházku do kostela. Je-li pravdivá, pak v šťastný konce v nebi. Hypotézu existence Boha však nelze prokázat experimentem. (95) Lze aplikovat pouze důkaz následků pravdivosti ideje, v níž se věří. Znamená-li tedy věřit či nevěřit změnu něčího chování, pak můžeme pokládat hypotézu za pravdivou a nemáme právo nevěřit jí, jakkoli bychom chtěli. 6
pdfcrowd.com
Ale… tento důkaz platí pouze pokud poznání, které z hypotézy plyne zůstane nepřístupné. Platí pouze pokud je aplikován mezi stejnorodými hypotézami (stejně pravděpodobnými). Platí pouze pokud je pro nás rozhodnutí momentálně nezbytné. Platí pouze pokud je volba nutná. (96) Náboženská otázka je tedy momentální a vynucená. Vyhnout se jí, to je také volba. A nevěřit v Boha pro nedostatek empirických důkazů je dle J. totéž co věřit v jeho neexistenci. Co tedy zvolit? Mnoho filosofů volí ateismus a agnosticismus. (97) J. se přiklonil k některým zásadám náb. Jejich důsledky se mu zdály lepší, než důsledky materialismu (bezútěšný svět) či nějaké absolutně idealistické koncepce světa, jako té Spinozovy, která postrádá důkaz pro své ustavení. Na druhou stranu filosofie svobodné vůle a hříšné duše rovněž nemá dostatek důkazů pro své ustavení, avšak „její přijetí a schválení má dobré následky morální i emocionální“ a může vést k budování věčných hodnot. J. v tom nicméně nebyl dogmatický. (98) Nepřišel vyhlásit „intelektuální prázdniny“, kdy každý může věřit čemu chce. Jde o osobní víru a proto osobní risk. (99) Jamesův argument z The Will to Believe byl „doporučením k víře v absenci poznání“. Podobně sv. Anselm „věřil, aby poznal“. Je věříl, že pragmatický test náboženské hypotézy ji může ověřit jako pravdivou. (100) Jamesův vesmír je nedokončený, dotvářený našimi volbami, a naše volby mohou dotvářet vesmír. Touha po jisté pravdě povolává tuto pravdu v existenci. Tyto myšlenky jsou ale u J. nedokončené a neobhájené. V sérii přednášek na téma psychologie náboženství s názvem The Varieties of Religious Experience obhajoval náb. zkušenost na rozdíl např od B. Russela, který ve vizích postících se neviděl více než halucinace podobné jako u pijáků. (101) Říká: Stejně jako hluchý Beethoven zkomponoval nádhernou skladbu, o níž neříkáme, že jsou to jen náhodně seřazené zvuky, tak i nevyrovnaní náboženští lidé možná mluví o něčem, co dává smysl. (101–102) Co to bylo? A) Náb. člověk pocítil nespokojenost a prázdnotu. Pocit hříchu, neplodnosti, zapomění, nesmyslu. B) Trpitel činí patřičné spojení s vyššími silami. C) Učiní souvislost mezi sebou a vyšší částí sebe sama, která je ve vztahu vůči vyšším silám. D) Zjistí, že jeho vyšší část je stejné povahy jako cosi většího, s čím se může setkat a eventuelně být skrze to zachován, až se jeho nižší část rozpadne. To vše J. vypozoroval ze stovek různých setkání s různými náb. zkušenostmi. Rozhodl se akceptovat, že ono „vyšší já souběžné a navazující na cosi vnějšího“ skutečně existuje. (102) Skrze pátrání po náb. hypotéze zahrnující společné rysy a ne jednotlivé výstřelky dospěl J. k polyteismu. (103) Namítal proti ideálnímu vesmíru nadřazených hodnot, že neobsahuje místo pro lidské „dobrodružství“, v němž dochází ke změně, tvoření a k iniciativě, čili k lidskému dobru vůbec. Vesmír, kde zlo je částečné dobro, nedává pocítit radikální rozdíl mezi dobrem a zlem. Bůh je pro J. bytostí uvnitř vesmíru, ostatní bytosti jsou vně něj. Není Absolutní Osoba. Pouze jako Bůh ve světě může být součástí náb. zkušenosti. 7
pdfcrowd.com
VIII. Santayana Postoj k náb. bipolární: odmítá náb. pravdu, přijímá hodnoty náb. víry a praxe. Psal srozumitelně, nikoli povrchně. (106) Náb. se týká jeho Life of Reason a The Idea of Christ in the Gospels. Ačkoli jsou čtyřicet let vzdálené, jsou podobné a stejnorodé. Ve druhém zmíněném spisu je hlubší docenění křesťanství. S. obecně naturalistou (materialistou). (107) „Svědomí“ je pouze stínem událostí v mozku a pojmy jako „dobro“ a „krása“ jen závanem potěšení, nikoli odkazem na zákonitosti reality. Námitka: materialisté berou jednoduché výsledky věd. bádání jako autoritativní na poli metafyziky a navíc z nich vybírají pouze malou část. (108) S. říká realitě stále „hmota“(jako materialista), ale již to není hmota, kterou se zabývá fyzika. Naturalista hledá původ a hodnotu. Odmítá dělení na „přírodu“ a „kulturu“. Všemu se rozumí s ohledem na výkonný řád přírody. (108) Kategorie se musí nalézat s myslí otevřenou ke zkoumání všeho, co se nám nabízí ve zkušenosti, nikoli s apriorním rozhodnutím ve prospěch přírodních věd. Vědcova víra v stabilní a jednoduchý řád je produktem stejné potřeby rozumu, jako náboženský a mytologický systém. Skepticismus je objektivní pravdou jakéhokoli obrazu přírody. Animální víra (realita významu věcí pro nás) je protipólem skepticismu. (109) Náb. skeptikové se dle S. odrazili od protináboženského biasu. Nadto pak od osvícenské karikatury člověka jako racionálního zvířete. Neprozkoumali, z jakých sfér myšlení náboženství vzešlo a jaká je funkce a význam těchto sfér. Například stůl přede mnou je sadou vjemů sestavených rozumem a následovaných přirozenou potřebou držet se čehosi pevného. I v obraze stolu se tedy odráží část ideálu stabilního světa, v němž si lze počínat pragmaticky. (110) V tomto procesu idealizace se ideály stávají operativou, brutální impulzy lidskými a marná aktivita inteligentní a efektivní. Život rozumu o sobě je konkrétní přírodní ideál uvědomělého bytí člověka, který je sám o sobě zvířetem, avšak potenciálně člověkem. Tím „rozumným“ člověkem se člověk stává, když alespoň v představivosti a plánování opustí iluzi, že je středem vesmíru. Náboženství toto činí skrze mytologii a poezii. (111) Jediná pravda náboženství pochází z jeho interpretace života, z jeho symbolického vykreslení touhy, z níž pramení a kterou se pokouší osvětlit. (111)
Naopak nepravdou náboženství je víra, že jeho koncepce nejsou čistě poetické. Taková víra ničí vztah člověka s přírodou. (Nietzscheho nevinnou existenci.) Je proto potřeba prozkoumat náb. a najít jeho pravé místo. (112) Naši předkové mýtem a poezií vyjadřovali svou interpretaci života a moudrost stejně jako my. S. hledal v každé přísadě náb. mýtu odraz lidské morální situace. „Náboženství je velkou pohádkou svědomí.“ Např. pro nespravedlnost je zde mýtus o božích mlýnech. (113) Náb. se proto nedělí na pravdivá a falešná, ale na lepší a horší. Náb., která přečkala dodnes, naplnila morální potřeby svého lidu. Vrtat se v náb. 8
pdfcrowd.com
jej proto oslabuje. (114) S. sám zvolil KC. A to konkrétně její konzervativní, s modernismem válčící jádro. Na druhou stranu byl velmi tolerantní i vůči nekřesťanským náboženstvím. (115) Křesťanství podle S. přežilo, neboť mělo vše, co bylo potřeba: Novou víru a morální ideál, starého Boha, tradiční Písmo, střed v Kristově smrti, v níž lze věřit, neboť předznamenává naši vlastní zkušenost. (116) Idea křesťanství je ta, že Bůh byl v člověku. Její morální kořen a následek je ten, že idea dobra může být jako příklad do jisté míry v komkoli, jelikož ji tak perfektně nalézáme v Kristu. Ukřižování spasí pouze ty, kdo věří, neboť odvrátí jejich oddanost od zájmů světa k zájmům ducha. As in poetry, so in religion, the question whether the events described have actually occurred is trivial and irrelevant… Facts matter little for the spirit except what they mean for the heart… (117)
Když však otázku po historicitě a opravdovosti zaostříme na Krista, je již S. konkrétnější. Existuje tzv. „ens realissimum“, nejskutečnější jsoucno, z nějž se vše ostatní vysvětluje. Pro Spinozu to byla „substance“. Podle Sa. v toto věří i ateista. Jediná otázka je, zda si tato definitivní metafyzická skutečnost zaslouží jméno Bůh. Spinoza říká, že ano, Sa. říká, že ne. (118)
9
pdfcrowd.com
