Romantismus a minimalismus v polské východní politice
Vypracoval: Tim Benčík V Ostravě, dne 25. 8. 2013
Kam kráčí polská východní politika? Jakými principy se řídí? Je východní politika pro Polsko důležitá? Má se Polsko zabývat východem, i když je již pevnou součástí západních struktur? Nebo by ta otázka měla být zformulována tak, že by se východem mělo Polsko zajímat právě proto, že je součástí Evropské unie a NATO? Právě jsem položil spoustu otázek, na které se alespoň částečně pokusím ve své práci odpovědět. Práci pomyslně dělím do čtyř částí. První se bude zabývat mým pohledem na to, co vlastně romantismus a minimalismus v polské východní politice je a jak se postupem doby měnily významy těchto pojmů. Ve druhé části se zaměřím na historii vztahu Polska a jeho východních sousedů, zejména v období po první světové válce. Ve třetí části se budu zabývat především dopadem vztahů Polska a Ruska na polskou politiku vůči východní Evropě. V závěrečné pasáži mého textu konečně zhodnotím, kam míří polská východní politika. V případě historických témat se budu opírat o publikaci Andrzeje Nowaka: „Impérium a ti druzí“, zatímco v případě aktuálních témat mi bude oporou text Natalie Shapovalové a Tomasze Kapuśniaka: „Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood“. Využiji také práci Kataryna Pełczyńska – Nałęcz zabývající se konflikty Ruska a Polska, popřípadě i text Nicu Popesca a Andrew Wilsona poskytující zhodnocení fungování Východního partnerství. Co představuje je romantismus a minimalismus v polské východní politice? Myslím si, že v různých obdobích se dalo na tyto dva pojmy nahlížet trochu jiným pohledem. V období Druhé republiky bych za romantismus považoval snahy o vytvoření nějakého velkého státu na způsob Rzeczpospolité , zatímco minimalismus by znamenal pouze omezené kontakty s Ukrajinci a dalšími národy v područí Sovětského svazu, k čemuž došlo po upevnění sovětského režimu.1 Dnešní pohled bych trochu odlišil. V případě romantismu bych opět viděl Polsko jako vůdce východní Evropy. To vůdcovství se ale hlavně projevuje v úspěšných snahách táhnout státy východní Evropy do západních struktur (Evropské unie, NATO) a zároveň v těchto strukturách „prošlapávat“ svým východním sousedům cestu. Už nemůže nastat situace, kdy vznikne mnohonárodnostní stát pod polským vedením, ale Polsko se může výrazně angažovat ve prospěch východní Evropy u západních mocností. Tím mám na mysli hlavně Německo a Francii. Minimalismus můžu na rozdíl od Druhé republiky definovat snadno. Je to naprostý nezájem Polska o východní prostor. Myslím si, že do takové krajnosti Polsko nedošlo2, i když 1
Andrzej Nowak, Impérium a ti druzí; Rusko, Polsko a moderní dějiny východní Evropy, (Brno: CDK, 2010), 225. Natalia Shapovalova and Tomasz Kapuśniak, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?. Fride Policy Brief. no. 91. August 2011., 2. 2
jistě byly určité tendence přehlížet východní otázky na úkor snah Polska o přimknutí se k západu, rozhodně to nedošlo do vysloveného nezájmu, který jsme mohli pozorovat ve východní otázce české zahraniční politiky 90. let. Proč se vlastně Polsko zabývá východem? Hned prvně mě musí napadnout to, že Polsko sousedí s Běloruskem, Ukrajinou i Ruskem, což se na jednu stranu může zdát jako banální vysvětlení, avšak zejména existence Kaliningradské oblasti je prvkem, se kterým musí východní politika Polska počítat. Druhým důvodem, kterému bych se chtěl věnovat trochu déle, je společná historie. Nechci se podrobně zabývat historií před první světovou válkou, nemůžu však nezmínit, že v Rzeczpospolité spolu žili Poláci spolu s Litevci, ale hlavně s Bělorusy a Ukrajinci. Už tato skutečnost je silným motivem pro existenci kvalitní a viditelné polské východní politiky. Přeneseme-li se do doby vzniku Druhé polské republiky, vidíme skrz osobu Józefa Piłsudského snahu o obnovu velkého polského státu, který by zahrnoval všechny výše zmíněné národy. Tato snaha nebyla úspěšná, neboť neměla dostatečnou podporu v případných „spojeneckých zemích“ (Ukrajina, Litva) a ani na západě, kde zase velké mocnosti nevěřily v dostatečný potenciál Polska na realizaci takového plánu.3 Je tedy zřejmé, že se tehdy polská východní politika musela dostat od počátečního romantismu ke zřejmému minimalismu. V podstatě si nikdo nepřál, aby Polsko hrálo prim ve východní Evropě. Přáli si to samotní Poláci, kteří na to neměli dostatek síly a navíc se potýkali se spoustou domácích problémů. Abych mohl dále sledovat, kam směřuje polská východní politika, musím se časově dostat až do současnosti, případně nedávné minulosti, do doby, kdy Polsko usilovalo o vstup do NATO a Evropské unie. Jak už jsem zmínil výše, Polsko neutrpělo velký šok z toho, že se může orientovat na západ a nepřehlíželo své východní sousedy, ačkoliv integrace do západních struktur byla prioritní.4 Už v roce 1998 Polsko volalo po jakési východní dimenzi politiky Evropské unie, v roce 2003 pak obhajovalo rozlišování zemí ve východním regionu podle jejich stupně demokratizace a spolupráce s Evropskou unií.5 Myslím si, že ty polské snahy před rokem 2000 jsou zajímavým pionýrským počinem v celoevropské rovině a v kontextu této práce bych o nich mohl mluvit
3
Andrzej Nowak, Impérium a ti druzí; Rusko, Polsko a moderní dějiny východní Evropy, 223.
4
Shapovalova and Kapuśniak, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?, 2. Shapovalova and Kapuśniak, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?, 2.
5
jako o romantických pokusech, jelikož mám pocit, že v té době neměla Evropská unie o východní prostor velký zájem, právě naopak (nebereme-li do úvahy Rusko). Do jisté míry „odvážným“ počinem byla i následná snaha o rozlišování mezi jednotlivými zeměmi. Tento krok totiž může být brán jako protiruský, ale v podstatě všechnu spolupráci s postsovětskými zeměmi by Rusko mohlo označit za „nepřátelskou.“ Je to z logiky věci, kdy Rusko toto území považuje za svou sféru vlivu a chce tam hrát dominantní roli.6 Naopak každý bližšího kontaktu Polska s Ruskem by se zase mohly obávat jiné země východní Evropy, jelikož by to mohlo znamenat jejich opomíjení, pokud tedy zrovna jejich politické elity mají o sbližování se západem zájem.7 Shapovalová a Kapuśniak sice ve svém textu zmiňují to, že dobré vztahy s Ruskem neznamenají polský nezájem o jiné východoevropské země, ale já s tím tak úplně nesouhlasím, neboť to jsou podle mě dvě odlišné roviny a to zejména v bezpečnosti, kdy Rusko rozhodně odmítá další rozšiřováním NATO na východ a je ochotno si své zájmy v oblasti bránit silou. Jasným příkladem bude válka s Gruzií v roce 2008. Může být tedy polská východní politika v takovém drsném prostředí vůbec romantická? Má na to Polsko dostatek kapacit, vůle a možností? Na to bych se rád pokusil odpovědět v poslední částí mé eseje. Nejviditelnější snahou Polska o nastolení východní politiky v Evropské unii a její dlouhodobější politizaci je projekt Východního partnerství vzniklý v roce 2009 na popud Polska a Švédska, jakožto platforma spolupráce mezi Evropskou unií a šesticí východoevropských zemí.8 Je zřejmé, že Polsko má velký zájem na tom, aby bylo Východní partnerství fungujícím orgánem, jelikož bez záštity Evropské unie nemá Polsko dostatečné kapacity k tomu, aby provádělo výraznou východní politiku. A provádět takovou, chcete-li romantickou, politiku polští představitelé přejí. Příkladem buď počet polských konsulátů na Ukrajině a v Bělorusku.9 Určitě to není jen z dobré vůle k demokratickým hodnotám, jež se v rámci Východního partnerství propagují10, ale i kvůli výhodám, které ze stabilního a demokratického východu 6
Pełczyńska – Nałęcz, Kataryna, HOW FAR DO THE BORDERS OF THE WEST EXTEND? Russian/Polish strategic conflicts in the period 1990-2010, (Warsaw: Center for Eastern studies, 2010), 53. 7 Nicu Popescu and Andrew Wilson, Turning presence into power: Lessons from the Eastern Neighbourhood, (ECFR: London, 2011), 5. 8 Ministerstvo zahraničních věcí ČR, „Východní partnerství“, ověřeno k 21. 11. 2012 http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vychodni_partnerstvi/index.html 9
Shapovalova and Kapuśniak, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?, 4. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, „Východní partnerství“, ověřeno k 21. http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vychodni_partnerstvi/index.html 10
11.
2012
Polsku plynou a naopak nevýhodám, jež vyvstávají z nestabilní situace, nedemokratických režimů a velké angažovanosti Ruska v oblasti. Mezi největší výhody považuji možnosti obchodní spolupráce a to, že Polsko nebude stát na periferii západoevropských struktur.11 Nevýhody jsou jasné – nestabilita může přinášet konflikty, hrozby (například organizovaný zločin) a případně stěžuje možnosti investování. Abych se dostal k jádru této části, musím odpovědět na otázku. Kam tedy míří současná polská východní politika? Jde po stezce romantismu, nebo minimalismu? Při pohledu na úvod mé práce, kde jsem se snažil vysvětlit obsah těchto pojmů, musím říct, že Polsko chce dělat romantickou východní politiku, alespoň se o to dlouhou dobu snaží. Bylo však nuceno přijmout fakt, že na to nemá a že to zřejmě na to nemá ani Evropské unie12, tudíž je Polsko nuceno dělat něco mezi romantickou a minimalistickou východní politiku. Nazval bych to politikou realistickou.
Zdroje: Nowak, Andrzej. Impérium a ti druzí; Rusko, Polsko a moderní dějiny východní Evropy, Brno: CDK, 2010. Shapovalova, Natalia and Kapuśniak, Tomasz, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?. Fride Policy Brief. no. 91. August 2011. Pełczyńska – Nałęcz, Kataryna, HOW FAR DO THE BORDERS OF THE WEST EXTEND? Russian/Polish strategic conflicts in the period 1990-2010, Warsaw: Center for Eastern studies, 2010. Popescu, Nicu. – Wilson, Andrew. Turning presence into power: Lessons from the Eastern Neighbourhood, London: ECFR, 2011. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, „Východní partnerství“, ověřeno k 25. 8. 2013 http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vychodni_partnerstvi/index.html
11 12
Shapovalova and Kapuśniak, Is Poland still committed to the Eastern neighbourhood?, 2. Nicu Popescu and Andrew Wilson, Turning presence into power: Lessons from the Eastern Neighbourhood, 2.
