Román s detek tivní z ápletkou
Ml a dá f ron ta
Sbohem, cizinko Román o vztazích s detektivní zápletkou
Daniela Kovářová
Mladá fronta
„Neporovnávej svůj život s jinými. Nemáš potuchy, čím museli projít.“ Regina Brett
Hance Wurstové – moudré, krásné bytosti, která mě kdysi vzala pod ochranná křídla a od těch dob ke mně patří. Možná také proto, že se mi v lecčems podobá.
Prohlášení autorky: Podobnost hrdinů a popsaných událostí se skutečnými osobami je čistě náhodná. Všechna popisovaná místa v Plzni jsou však reálná, podobně jako okolnosti související s kremací. Pouze restaurace, v níž probíhá oběd, je místem čistě fiktivním.
Text © Daniela Kovářová, 2012
Poděkování Příběh Sbohem, cizinko jsem nosila v hlavě čtyři roky, psala šest měsíců a mnohým vděčím za to, že knížku dnes můžete držet v ruce. Nápad na románový příběh jsem dostala při psaní první knihy povídek, inspirovaly mě k němu debaty s rodiči i nemoc mé sestry a otázky, které vyvolala: Jak dobře vlastně známe své nejbližší? Opravdu víme, co se v jejich myslích děje? Není náš pohled na ně ovlivněn jejich rolí v rodině? Uvědomujeme si vůbec, že matka je také kamarádka, milenka a sestra? Nebo že muž, kterého známe jako dědečka, byl kdysi mladý a plný síly? Jaké myšlenky a pocity svým blízkým sdělujeme a které si necháváme pro sebe? Pak se ovšem nedivme, že nám jejich kroky připadají nepochopitelné a nelogické. Toto téma – vztahy mezi členy rodiny – ve mně zrálo a čekalo na správnou chvíli, kterou jsem si zkracovala diskusemi s kamarády a konzultacemi s odborníky. O to více mě bolí, že sestra Romka, která vždy bývala mým prvním čtenářem, z této knihy mohla přečíst jen část. A že jeden z pohřbů, které jsem v poslední době absolvovala, byl ten její. I když příběh začíná smrtí, nakonec končí optimisticky. A já s radostí děkuji všem, kteří se na výsledné
podobě knihy podíleli. Předně děkuji mé kolegyni – advokátce a lékařce Janě Kollrossové, s níž jsem probírala smrt hlavní hrdinky; manželům Wurstovým a mému tchánovi Josefu Kovářovi za vzpomínky na dobu mládí a plzeňské reálie; své dceři Janě a její sestřence Majdě za pomoc s postavou Myšky, i mému otci Jiřímu a kamarádům Františku Smejkalovi, Honzovi Nádravskému, Karlu Šetkovi, Milanu Čechurovi, Vladimíru Císařovi a Honzovi Oulickému za trpělivost a odpovědi na mé troufalé otázky o sexuální aktivitě mužů vyššího věku. Vzpomínám na noční telefonické debaty s maminkou Evou o ději a charakterech jednotlivých postav a upřímně jí děkuji. Řediteli Správy hřbitovů a krematoria v Plzni Jiřímu Skalovi patří můj dík za to, že mi otevřel dveře, jimiž obvykle vstupujeme neradi a se srdcem plným smutku. Paní Ivaně Podlenové, vedoucímu krematoria Ladislavu Vláčilovi a jeho kolegům za podrobný výklad práce v pohřební službě i možnost podívat se do zákulisí, obvykle nepřístupného. Mé dlouholeté přítelkyni, emeritní ředitelce Západočeské galerie v Plzni Janě Potužákové vděčím za tip na plzeňského autora portrétu hlavní hrdinky. A můj spolužák Luboš Polách mi připomněl báseň Jaroslava Holoubka, kterou kdysi zhudebnil pro naši folkovou skupinu. K definitivní podobě příběhu přispěli přátelé a známí, kteří byli ochotni přečíst napsané části a diskutovat se mnou, která z variant je lepší. Jmenovitě děkuji Honzovi Sykovi, Hance Koukolíkové, Mirce Sedláčkové, Ludmile Diestlerové, Zdence Štochlové, Květě Nejdlové, Oldovi Navrátilovi, Daně Ferkové a zejména drahému
příteli Karlu Havlíčkovi. Několik podstatných myšlenek v této knize pochází totiž z jeho hlavy. Podobně jako mé předchozí knihy i tuto přečetly a chyby mnou vyrobené opravily Helena Šebestová a Irena Zítková. Nemohla bych psát bez své rodiny – manžela Martina a dětí Janči a Jeníka. A těší mě, že jsou na mé spisovatelské aktivity pyšní, namísto aby se za ně styděli, přestože se v popisech mnohých skutků, slabostí nebo tužeb poznávají. Konečně děkuji Antonínu Kočímu, programovému řediteli nakladatelství Mladá fronta, a jeho kolegyni Magdaleně Potměšilové za odvahu příběh vydat i trpělivost, s níž vzdorovali mým dotazům a přáním. Bez nich by kniha nikdy nevyšla. Ať tedy napínavý příběh pobaví či zaujme i vás, čtenáře. Na vaše reakce se budu netrpělivě těšit.
Daniela Kovářová 30. června 2012 e-mail:
[email protected]
Časová osa 1945 – narodil se Richard Vágner (v den příběhu je mu 66 let) 1947 – narodil se doktor Felix (64 let) 1947 – narodila se Ria Moudrá, později provdaná Vágnerová (64 let) 1948 – narodila se Kateřina Moudrá (63 let) 1950 – narodil se Pepi Horák 1959 – narodil se Daniel Fürst (52 let) 1967 – Ria a Richard Vágnerovi uzavřeli manželství 1969 – Rie a Richardovi se narodila dcera Anna Vágnerová, později provdaná Horáková 1990 – Anna a Pepi Horákovi uzavřeli manželství 1990 – Rie a Richardovi se narodil syn Ivo Vágner (21 let) 1992 – narodila se Lea (19 let) 1993 – zemřel Pepi Horák (ve věku 43 let) 1993 – Anně a Pepimu se narodila dcera Myška Horáková (18 let) 2011 – zemřela Ria Vágnerová (ve věku 64 let)
Před pěti dny (Prolog) „Do prdele,“ vyhrkne Ria a ve zlomku času, který jí zbývá, sleduje, jak se její mazlík řítí k betonovému pilíři. Brzdit nestihne. S otevřenýma očima vnímá přibližující se šedivou stěnu a zakřivení času, které jí připadá nekonečné. V pravém rohu zorného pole zachytí pomalý pohyb vodní kapky, která putuje po venkovní straně skla, bere s sebou další sestry a roste. A pak to přijde jako rána do hrudního koše. Auto dosáhlo nárazové rychlosti sto čtyřiceti kilometrů za hodinu. A přestože se aktivují všechny čtyři airbagy, nemá tělo proti setrvačné síle žádnou šanci. Napadne ji, jestli to bude bolet, ale v okamžiku nárazu už nic necítí. Srdečnice se odtrhne od srdce a prudký zpětný pohyb hlavy jí zlomí páteř a poškodí míchu. Obě zranění jsou smrtelná. Náraz zdeformuje čelo vozu, čímž jí rozdrtí nohy na malé kousíčky a na stehenních kostech způsobí tříštivé i otevřené zlomeniny. Deformace přední části automobilu jí vtlačí volant do hrudního koše. Ostré části zlomených žeber protrhnou obě plíce, roztrhnou slezinu, zhmoždí játra a ledviny a způsobí břišní krvácení. Pokožka obličeje i části těla nechráněné oblečením jsou potrhány a na mnoha kostech vzniknou drobnější zlomeniny.
Čelní sklo se promění v tisíc briliantových kousků, které drží pohromadě jen umělohmotná bezpečnostní fólie, neviditelně umístěná mezi tenkými vrstvičkami slitiny křemíku. Řidička Ria Vágnerová zemře na následky traumatického poranění během tří vteřin a ani okamžitá odborná pomoc by na té skutečnosti nic nezměnila. Koho její smrt zarmoutí a kdo z ní nakonec bude těžit? A co když Ria vůbec nemusela zemřít?
5:01 Richard Vágner i bez pohledu na hodiny ví, že je pět ráno. Už léta se probouzí ve stejnou dobu a pak už neusne. Procitnutí není náhlé a chvíli mu trvá, než si uvědomí, kde je, kým je a co bude následovat. Teď už ví. Loni oslavil pětašedesát, je stavební inženýr a jeho největší vášní je vážná hudba. Oddychne si, mozek je v pořádku. Pak dostane chuť na cigaretu. Není to pro něj nic nového, chuť je stejná jako včera a jako všechny předešlé dny. Kouří od osmnácti, poprvé si zapálil v prvním ročníku vysoké školy a od té doby kouřit nepřestal. A největší chuť na cigaretu má vždycky po probuzení. Hned druhou největší chuť míval po souloži, ale to bylo kdysi. Teď leží, touží po cigaretě a jako každý den se snaží chuť potlačit, protože Ria si nepřeje, aby kouřil v domě. Jeho žena je ve skutečnosti Marie, ale kdysi se rozhodla, že se jí bude říkat Ria, a své přání prosadila podobně nesmlouvavě jako kterékoli jiné. Richard si vybaví její tvář. Když na ni myslí, nikdy ji nevidí v dnešní podobě, s uzlem zrzavých, neposedných vlasů, s povislými, namalovanými tvářemi a vráskami kolem očí. V jeho představách je vždycky mladá,
s rezavými vlasy do pasu, zvonovou sukní, velkým výstřihem a rudě nalakovanými nehty. Tak vypadala onoho jara roku 1967, kdy mu jeho tehdejší dívka Kateřina představila svou sestru. Ani ve vzpomínkách není Ria tak krásná jako Kateřina, ale má v sobě cosi mnohem přitažlivějšího. A Richard si je od prvního okamžiku jist, že jí naprosto propadl, i když ho bude ničit, ubližovat mu a nedovolí mu volně dýchat. Od chvíle, kdy ji uviděl, ví, že bez ní není schopen žít. „Ona tě jen očarovala,“ křičela na něho tehdy Kateřina. „Vysaje tě, vymačká a odhodí.“ Ví, že má pravdu, přesto je z jeho děvčete během chvilky přítelkyně bývalá. Uvědomuje si, že za svou touhu zaplatí, ale není mu pomoci. O čtyřiačtyřicet let později leží Richard v posteli a přemýšlí, kdy přestal být okouzlen a jak k tomu došlo. Nevzpomíná si na žádný zlom nebo revoluci. Změny přišly, či spíše přicházely, pomalu a nenápadně. Nejprve prohrál jednu bitvu, pak druhou, desátou, stou, a pak už nebylo o co bojovat. Měla ve všem pravdu a o všem rozhodovala. A kupodivu ho neodhodila, protože sám vyklidil pole a boje vzdal. Neměl jsem tehdy rezignovat, napadne ho, když teď leží na zádech, touží po cigaretě a vzpomínky se objevují jedna za druhou. Měl jsem s ní bojovat, dokud nebyla tak silná. Jako v pohádce totiž sílila s každým vítězstvím. Těžce vydechne a zavře oči. A pak mu do mysli pomalu proniká poznání. Jako by se vězení kolem změnilo. Na-
jednou ví, že mu už nikdo nebude nic zakazovat. Může si zapálit, teď hned a v pokoji, ve kterém spí a který kdysi dávno patřil i jí. Pak vědomí udeří plnou silou. Je svobodný. Jeho žena zemřela. Konečně. Posadí se. „Nikdo už mě nebude buzerovat,“ šeptne do ticha a po paměti sáhne na noční stolek. Nikdo ho nebude nutit, aby kouřil na verandě. Nemusí sklápět prkénko toalety. Může usnout u televize. A koupit si psa. Celý život jen na něco čeká. Ale teď – teď už to konečně přijde.
5:15 V domě na okraji Plzně, v pokoji, který mu Ria kdysi dávno určila, když rozhodla o zrušení manželské ložnice, sedí Richard, kouří druhou cigaretu a přemýšlí, zda by ji neměl doplnit lokem něčeho ostřejšího. „Alkohol rozšiřuje cévy, které zúžila cigareta, čímž se obě státem podporované drogy vzájemně neutralizují,“ říká rodinný přítel doktor Felix. „Takže deset z devíti lékařů doporučuje, aby se obě drogy neužívaly odděleně, ale naopak naráz!“ Richard pozoruje žhnoucí konec cigarety a přemýšlí o dalších změnách, které ho čekají. Kulečník dostupný kdykoli. A nemusí nikomu hlásit příchod.
Možná by si mohl kulečník pořídit domů a z její ložnice udělat kuřárnu. Vdechuje nikotin, cítí jeho účinek v plicích a vychutnává porušení dřívějších pravidel. Všechno se změní. Dnes ještě vydrží pohřeb a od zítřka se mu otevře nový život. Nebude držet žádný smutek. Ještě má před sebou spoustu zážitků. Vždyť i v televizi pořád říkají, že ani v sedmdesáti není pozdě začít. Za okny je tma, ani ptáci ještě nejsou slyšet. Richard má radši letní rána, ale teď je konec září a svítá později. Vstane a potmě si jde ulevit. Pouliční osvětlení a srpek měsíce osvětlují část pokoje, který Richard důvěrně zná. Vzpomene si, že v něm kdysi bydlela Kateřina. Richard se vrátí do postele a přemýšlí o Mariině sestře. Překvapí ho to, protože si na ni dlouhá léta nevzpomněl. Docela jasně vidí před sebou mléčnou pleť posetou pihami, krátké, měděné vlasy, štíhlou postavu a vážný pohled na svět. Tehdy nepochyboval o tom, že si ji vezme. Byla stejná jako on, sportovně založená, vybavená podobným technickým mozkem, smála se stejným vtipům a stejně jako on chodila na schůzky a na vlak dřív. Nemuseli spolu mluvit. Stačil pohled a rozuměli si. Pak mu představila svou sestru a společně naplánovaná budoucnost přestala existovat. Richard byl uchvácen. Snažil se bránit citům, ale Ria ho k sobě přivábila jako Siréna a on se od ní už nedokázal odtrhnout. Leží v posteli a usilovně se snaží nemyslet na Kateřinu. Kdysi dávno si zakázal výčitky svědomí, a teď se diví,
proč se mu její tvář stále vrací. Pak ji překryjí jiné ženské tváře, křivky a tvary. Vidí sám sebe, jak kráčí po ulici a dívky se po něm ohlížejí. Je zase mladý, má svalnatá ramena, dolíčky ve tváři a před sebou očekávání něčeho velkého. Vzrušeně dýchá a uvědomí si, že má erekci. Je to příjemný pocit po dlouhé době a potěší ho, že je jí schopen. Ruka mu sjede do kalhot pyžama a pevně stiskne penis. Ještě ho čekají zajímavé věci, ujistí se a cítí, jak se pomalu propadá do spánku. Těsně před tím, než znovu usne, si uvědomuje vlastní překvapení, protože usnout po předčasném probuzení se neúspěšně snaží léta. Pak už ve snu kráčí za štíhlou dívkou s měděnými vlasy. Její obličej nevidí, takže neví, zda je to mladá Marie nebo Kateřina, anebo někdo úplně jiný. V každém případě sen je příjemný a plný nadějných budoucích příslibů. Netuší, že venku svítá a dům se pomalu probouzí.
5:30 O sto kilometrů dál na severovýchod, v pražském bytě na Homolce procitne profesorka biologie Kateřina Moudrá. Budík včera večer nastavila na šestou, ale je vzhůru dlouho předtím, než se rozezvučí. Jako kdyby její tělo vědělo, že na pohřeb své sestry nemůže přijet pozdě. Nemusí přemýšlet, kde je, ani kým je; vědecký mozek to ví od prvního okamžiku.
Leží ve tmě a opakuje si každé slovo, které dnes řekne, i pohyb, který udělá. Když si uvědomí, že už neusne, pomalu vstane. Po ránu obvykle provádí soustavu cviků na protažení, ale dnes se cítí odpočinutě a mladě. Soustředěně se obléká. Co si vezme na sebe, má do detailu promyšleno už mnoho let, a vybrané oblečení leží od včerejška připravené vedle postele. Plním i sliby dané sobě, jak řekla kdysi Angelika, i když to není Katčina oblíbená filmová hrdinka. Ona sama totiž za nejdůležitější pohlavní orgán považuje mozek. Líčení nanese dokonalé, ale decentní. Jiná žena by patrně zvolila řasenku odolnou proti slzám, ale Kateřina si je jista, že při obřadu ani potom nebude brečet. Když je hotová, pozorně se zadívá na svůj obraz na dveřích šatní skříně. Zrcadlo jí ukazuje vysokou, štíhlou ženu se zelenýma očima, s bílou pletí posetou drobnými pihami a pravidelnými rysy v obličeji. Neposlušné měděné vlasy má pod ušima rovně zastřiženy, ale prstýnky kudrn dokážou z účesu vytvořit mladistvý a vzdušný dojem. Kateřině Moudré bude třiaašedesát, ale vypadá mladší. Udržuje se v dobré kondici dlouhými procházkami, spánkem a zdravým životním stylem, a starší muži se za ní stále ohlížejí. K jemným, pravidelným rysům čas dodal jen vějířky kolem očí a vrásky na čele. Spokojeně se usměje na svůj obraz. Do černé kabelky vhodí sluneční brýle, do větší tašky deštník, anglický odborný časopis Folia Microbiologica a novou knihu Michaela Cunninghama a vyjde z bytu. Zvolna kráčí pražským zářijovým ránem a zhluboka vdechuje
vzduch se slabou příchutí smogu. Ví, že na vlakové nádraží dorazí včas. Mohla by do Plzně jet autem. Stále ráda řídí, ale dnes se z nostalgických důvodů rozhodla pro vlak. Moje sestra je mrtvá, opakuje si na schodech v metru. Na tu chvíli čekala tolik let. Konečně jede na její pohřeb! Srdce se jí rozbuší, podobně jako před několika dny, kdy se tu novinu dověděla. Ještě teď si dokáže vybavit pocit ohromení kombinovaný s výbuchem radosti. Skutečně se stalo to, o čem dlouhá léta snila, co si představovala a v tajných záhybech duše přála. Tuší, že od dnešního dne nebude nic stejné jako dřív.
6:58 V metru se Kateřina posadí na jedno z volných míst a zkontroluje čas. Za chvíli bude sedm a někde nad její hlavou právě vychází slunce. Je pracovní den a s každou další stanicí směřující do centra Prahy se vůz metra více zaplňuje. Špička sice nastane až mezi osmou a devátou, přesto kolem ní přibývá cestujících. Někteří voní zubní pastou a kolínskou, jiní jsou neučesaní a páchne jim z úst. Dívá se na tváře kolem sebe a udivuje ji absence krásy. Touží po dokonalosti, jakou nachází v práci a u živočichů. Při pohledu na otylá těla Pražanů a pomačkané tváře s otisky spánku pochopí, co její spoluobčany přitahuje na šoubyznysu a politice – vysoká koncentrace sou-
měrných tváří a pěstěných postav. Napadá ji, jak málo stačí sebezapření, ale nejspíš už dnes nejsme ochotni se vzdát chuti, touhy ani uspokojení. Podobně jako její sestra a Richard. Snažili se jí to tehdy vysvětlit jako záblesk, jako zázrak. Nechtěla pochopit a dodnes sestře neodpustila. V době dospívání se hodně hádaly, a v jistém smyslu s ní pak už Kateřina nepromluvila nikdy. Odjela do Prahy na studia a do Plzně už se nevrátila. Potřese hlavou, aby se zbavila vzpomínek. Minulost je pryč, bude myslet na budoucnost. Nejblíže jejímu sedadlu stojí dvě mladičké dívky s batohy ověšenými špinavými plyšovými hračkami. Kateřinu napadne, že kdysi se batohy nosily jen do hor. Marie by si ovšem nikdy batoh nevzala, nosila vždycky kabelu nebo kufr. Dnešní nositelky batohů mají černě nalakované nehty a několik stříbrných náušnic v každém uchu. Už delší dobu po Kateřině pokukují, chichotají se a šeptem komentují její oblečení. „Má tedy ránu!“ vypískne jedna. Vy jste ale pletací jehlice, pomyslí si Kateřina, však vám časem dojde, že černé oblečení neznamená radost, ale žal. Když obě propuknou v neutišitelný smích, vybaví se jí dávné dívčí vylomeniny a koutky úst jí začnou cukat. Ráda by se s nimi přestala ovládat. Vlastně si už ani nepamatuje, kdy se naposledy bezstarostně a bez zábran smála. Sklopí hlavu k zemi a snaží se zachovat vážnou tvář. Několik dospělých cestujících dívky počastuje káravým pohledem. Kateřině se prudce zlepší nálada. Před deseti dny
skončil její dosavadní život. A ona si teď jede do Plzně pro nový. Netuší, že jako vždy ve skutečném životě, i tentokrát všechno dopadne docela jinak.
7:05 V rodinném domku v Plzni na Slovanech zatím Richardova dcera Anna plesknutím utiší kňourající budík a spustí nohy z postele na chlupatý koberec. Má hlavu plnou starostí. Co bude dál? Jak může vůbec svět okolo existovat, když matka zemřela? Kdo bude řídit její kroky, určovat pravidla, dávat domu i konání smysl a řád? Anna si uvědomuje, že toho všeho sama není schopna. Vždyť už jen zařídit pohřeb bylo mnohem složitější, než čekala. Ještě že jí pomohla Myška, na tu se může vždycky spolehnout. Pak si vzpomene na otce. I za matčina života bloudívala jeho duše někde mezi hvězdami. Kdo ví, kam bude utíkat teď. Sedí na posteli a hledí do zahrady. Dnes bude opět teplý a slunečný den. Dobrý pro zahradu. Anna pomalu rozcvičuje ztuhlé klouby a očima skáče z keře na keř. Zavře oči a vtáhne do sebe pachy z okolí. Vnímá své tělo, použitý kapesník, zbytky po kočkách někde venku a hlavně vůni květin. Jednu po druhé by byla schopna rozpoznat a pojmenovat.
Mariina jediná dcera nezdědila po své matce žádné osobní kouzlo. Jen její čich je výjimečný – i když dodnes neví, zda je to trest, nebo dar. Anna je malá, nevýrazná, podsaditá blondýnka středního věku, která od maturity vypadá stejně, a podobně nevýrazně a neurčitě bude nejspíš vypadat i ve vyšším věku. Nepřetržité starosti jí vyhloubily hlubokou vrásku mezi očima. Její život je jako záznam encefalografu s třemi vrcholy, které už v budoucnu nic výjimečného nepřekoná: maturita, sňatek s Pepim Horákem, který o tři roky později zemřel, a dcera Myška. Co teď? myslí si Anna a myšlenky se jí rozbíhají všemi směry jako rozsypané korálky. Ví, že musí vyřídit spoustu věcí, ale nenapadá ji, v jakém pořadí. Rozhodne se probudit Myšku. Ta si určitě bude vědět rady s vhodným oblečením. Anna si pamatuje, že o tom spolu včera mluvily, ale není si jista závěrem debaty. Vstane a pohledem zavadí o fotografii v dřevěném rámu. Je na ní ona sama se svatebním čepcem a novomanžel Pepi. Fotka je barevná a na spodní části pasparty se skví výrazný černý letopočet 1990. Na ten okamžik vzpomíná Anna zvlášť ráda, ačkoli fotograf zachytil její mírně udivený výraz. Jako kdyby stále nechápala, že si ten krásný, plavovlasý, okouzlující muž vybral za ženu právě ji. Ještě dnes si dokáže vybavit jeho vůni, cizokrajně kořeněnou a veskrze mužskou. V tom roce byla skutečně šťastná. Povzdychne si, když si uvědomí, co ji dnes čeká, a matčina smrt jí připomene Pepiho pohřeb doprováze-
ný těhotenskými nevolnostmi. Pach kremace smíšený se silnou vůní desítek květin i teď jako by cítila všude kolem sebe. Zavrtí hlavou, aby vzpomínku zaplašila, narovná fotografii a zlehka přejede prstem po horní hraně rámu. Bude muset utřít prach, od matčiny smrti v domě neuklízela. A vyvětrat v pokoji pro hosty, kdyby v něm chtěla přespat teta Katka. Anna by ji tady ráda na pár dní měla. I když se často nestýkají, z nejasných důvodů v ní Kateřina vzbuzuje důvěru a klid. Naopak doufá, že se na noc nezdrží její bratr. Jediná volná postel v domě je pak už jen matčina, ale při představě, že by v ní spal někdo jiný, naskočí Anně na kůži pupínky. Když si vzpomene na bratra Ivoše, slunečné ráno zakryje temný mrak. Nechápe, proč si s ním nerozumí, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznala. Možná pro ten dvacetiletý věkový rozdíl. Přitom je tak krásný a každý ho zbožňuje. Včetně matky, pomyslí si Anna, ale v tom pocitu už dávno není hořkost, spíš jen smíření. Vyhlédne z okna a zaplaví ji radost nad upravenou zahradou s keři a skalničkami a opět ucítí v nose vůni čehosi žlutého, snad rozchodníku. Co s nimi asi teď bude? V domě přece není nikdo, kdo by se o květiny staral. To Ria si věděla rady s každou kytkou. Anna usilovně přemýšlí. Možná by měla večer zahradu zalít, viděla přece často, jak to Ria dělá. Třeba by se mohla zeptat holek v práci, taky tam mají spoustu kytek. Myšlenka na kancelář a opakující se administrativní úkony, které po léta stále stejně provádí, ji na okamžik uklidní. Není zapotřebí vyčnívat, pomyslí si. Nechápe touhu
ostatních po stálých změnách. Má ráda klid a pohodlí. Nenapadlo by ji odstěhovat se z domu, ve kterém vyrůstala. Je doma spokojená. Ani Pepi nikdy o ničem podobném nemluvil. Ačkoli co vlastně znamená slovo nikdy? Žila s ním přece společně v domě jen pár let. Povzdychne si při vzpomínce na manžela, vybaví si jeho pánskou vůni smíšenou s tabákem a znovu se zahledí na podobiznu, kterou má každý den před očima. Jiná fotka s Pepim visí dole na fotografické stěně, ta z tanečních, kde se spolu poznali. Anna stále vidí jeho úsměv za pianem i první slova: „Pro vás i vaši sličnou matku,“ řekl a obě pozval na horkou čokoládu. Ještě dnes si vybaví její vůni, chuť i bušení srdce, které jí nedovolilo vypustit z úst souvislou větu. Zachránila ji Ria, která trapné ticho zaplnila. „Vypadáte jako sestry,“ zazubil se tehdy, pohled zaostřený na jejich bleděmodré šaty. Anna se cítila polichocena, ačkoli se jí pak spolužačky vysmívaly. Fotograf tu chvíli na dlouhá léta zvěčnil a matka obraz pověsila k ostatním na zeď. Měla bych se už připravovat, uvědomí si Anna, ale ještě na chvíli zavře oči. Tu fotografii viděla tolikrát, že vzpomínka vyvstává jasně, jako kdyby se neodehrála před dvaceti lety. Fotka je ze sametového roku 1989, černobílá, podobně jako většina podobizen na zdi, a Pepiho úsměv je na ní šťastnější a veselejší. Anna spokojeně otevře oči. Pokud jde o ni, má ovšem radši svatební fotku. Měla jsem tehdy bílé krajkové šaty, které voněly škrobem. Usměje se, pohladí manželovu dvojrozměrnou tvář a znovu je zpátky dnešní den a pro-
blém s oblečením. Snad nebudou lavice v kapli příliš špinavé, napadne ji. „Kdyby tu tak byla matka, všechno by bylo jednodušší,“ povzdychne si, ale hned sebou trhne a opraví se. „Ria,“ řekne polohlasně a rozhlédne se pokojem, jestli ji nikdo neslyšel. Matka si nepřála, aby jí někdo říkal „maminko“ nebo „babičko“. Nechápu, pomyslí si Anna, proč s ní kdekdo bojoval, vzdoroval jí či odporoval. Ona přece nikdy nepochybovala a vždycky si věděla rady. Anna si obdivně pomyslí, že Ria si byla svými kroky i činy naprosto jista. Z vedlejšího pokoje zaslechne vrzavý zvuk a trhne sebou. Musím dělat vše, jako kdyby tady byla. Ještě aby mě tak chodila strašit.
7:15 Ve vedlejším pokoji se Annina dcera Myška slastně protáhne v posteli, až její tělo vytvoří luk a chvíli v něm vydrží, jako by na sebe napínalo tětivu. Pak se děvče pomalu stočí do klubíčka, stiskne dlaní opraného plyšového Shreka, zavře oči a vzpomíná na měkké dlaně a horké polibky. Myšce je osmnáct, má špičatý nosík a roztomile tvarovanou bradu s důlkem, který podědila po dědečkovi a jenž zejména majitele měkkých dlaní vychyluje z rovnováhy. „Už ses rozhodla, kdy se ke mně přestěhuješ?“ šeptal
jí včera večer, ale Myška nebyla schopná myslet na nic jiného než na Riu. „Když teď umřela, jsem doma jediná rozumná. Nemůžu nechat mámu a dědečka samotné.“ Slabý zvuk ji přinutí otočit hlavu. Párek ušatých myšek, které vstávají s prvními paprsky světla, běhá v kolotoči a z vedlejšího terária se na ně šklebí suchozemská želva. Zaslechne zvuky z vedlejšího pokoje a uvědomí si, co ji dnes čeká. „Babička Ria,“ zašeptá jméno jako zaklínadlo a mozek jí za to přivolá vzpomínku. Stojí v koupelně a maluje se; Myška bez zaklepání vtrhne dovnitř. Ria se prudce otočí, ve tváři nedůtklivost vyvolanou vyrušením. Když spatří zvědavost v dívčiných očích, spolkne výčitku a řekne: „Pojď si to zkusit.“ Jemně vede dívčinu ruku a za okamžik vypadá Myščina tvář jinak. „Vidíš? Kdykoli budeš chtít, můžeš být krásná.“ Myška přemýšlí, kolik jí tehdy bylo. Osm? V krku se jí usadí knedlík. Odkopne pokrývku a vyskočí z postele. Zapne počítač, a než naskočí, otevře okno dokořán a do místnosti pustí čerstvý ranní vzduch. Hlodavci dovádějí v kolotoči a ze zahrady jemně zavoní divizna. Kdo se teď bude starat o kytky? napadne Myšku, klikne na facebook a na status zapíše „jsem smutná, protože babča už není“. Pak se zamyslí a opraví část textu na „babi Ria“. Na síti je klid a na její kamarády příliš
brzy. Šťouchne majitele něžných tlapek a odpoví na dvě noční zprávy. Pak na sebe hodí měkký koupací plášť s obrázky Hello Kitty a seběhne schody do přízemí. V hale mine fotografickou stěnu a zazubí se na dvě velké dětské tváře, které se na ni smějí z ústřední kolorované fotografie. Kruci, řekne si, už ji nikdy neuvidím, a smutek v dětské duši je opět velký jako Trocadero a těžký k neunesení. Přelétne pohledem další fotografie, které si prohlížela už tisíckrát: Ria s Richardem na svatební cestě, ona samotná na kožešině, babiččiny záběry z divadelních rolí či rodinné sešlosti při bůhvíjaké příležitosti. Pak se zastaví u rozesmáté fotografie svého otce. Pepi v bílém žaketu na ní sedí za pianem, cigaretu koketně přilepenou k levému koutku, na hlavě cylindr, pod ním mu vykukují blonďaté vlny a padají na ramena. Myška se na něj usměje a zamrzí ji, že se jejich životy minuly. Ráda by se o něm dověděla víc, ale téma otec je jedno velké prázdno a rodina o něm příliš nemluví. Narodila jsem se po jeho smrti, probleskne jí hlavou a myšlenka zamrazí, jako když tu skutečnost objevila poprvé. Jaký vlastně byl její otec doopravdy? V mém věku je pravda velké téma, uvědomí si. Není ještě schopna pochopit, že je to jen filozofická kategorie, v praxi nepoužitelná. „Nechci se o něm bavit,“ řekla Ria, když se jí Myška zeptala na otce. „Muži jsou slabí. Nejdůležitější jsi ty sama.“
Sjede očima k jiné otcově fotografii – je na ní s Riou a matkou. Myška si představuje, jak se ve stejnou chvíli všichni tři usmáli na fotografa a on právě ten jediný okamžik na věky zachytil jako motýla. Fotografie je černobílá, i když se v roce 1989 barevné fotky už běžně pořizovaly. Myška ji zkoumala mnohokrát a ví, že matka i babička mají na sobě podobné šaty. Pepi stojí mezi nimi a obě drží majetnicky kolem pasu, každou z jedné strany. Nevzpomínám si, pomyslí si Myška, že by se kdy matka tvářila tak šťastně. Ria nasadila sebevědomý výraz a i podle dnešních měřítek byla nádherná. Myška pozorně studuje její obličeje na dalších fotkách, čte názvy představení a letopočty na okrajích fotek. Gazdina roba 1973, Divoká kachna 1969, Maska a tvář 2006, Maryša 1980, Měsíc nad řekou 1984. „Jednou budu jako ona,“ slibuje polohlasně a pak si uvědomí, co ji dnes čeká. Nesmí zapomenout na papírové kapesníčky. Určitě bude strašně brečet.
7:20 Kateřinin vlak opustí Prahu a ona se pohodlně usadí. Trochu se zastydí za pocit radosti, který ucítí, kdykoli si vzpomene na sestřinu smrt. Dobrá, dneska je všechno jinak, ale ona přece pamatuje horší časy. Byly doby, kdy si přála sestru uškrtit vlastníma rukama nebo způsobit, aby se smažila v pekle. Později chtěla
vidět její prohry. A ještě později snila o rafinované pomstě: Ria leží na posteli zraněná či nemocná a nemůže mluvit. A tehdy jí Kateřina pomalu a do podrobností vyjmenuje všechna příkoří, podrazy, lži a škody, které jí sestra způsobila. A pak přijde životní nespravedlnost, protože žádné z přání se Kateřině nevyplní a Rie se v životě všechno vydaří. Včetně konce, pomyslí si teď Kateřina hořce. Autonehoda s bleskovou smrtí bez utrpení. Život není spravedlivý. Znovu slyší posměšnou říkanku, kterou sestra vymyslela a se škodolibou radostí šířila mezi spolužáky: „Uřvanááá Kačenááá hubu má jak stračenáááá!“ Jedna smrt a všechno se jí vrací. Jako by byla zase malá holka a starší sestra se jí vysmívala. „Ty bys na veřejnosti nikdy neměla zpívat!“ a „Mne si naši přáli, zatímco ty ses narodila jen tak mimochodem.“ Slova zabolí i po letech. Kolikrát kvůli ní brečela, zalezlá v koutku arkád. „Arkády,“ slovo jí vyklouzne z úst jako kouzlo a ze vzpomínek přivolá oblíbené místo dětských her a schovávaček. Bolest je najednou pryč a Kateřina si s údivem uvědomí, že na dětství v Plzni vlastně vždycky vzpomínala ráda. Koneckonců arkády bývaly svědkem snění, štěstí i pláče. Usměje se a příjemné ráno ji opět obejme. Na Smíchovském nádraží vystoupí a jezdicí schody ji unášejí z podzemí nahoru k vlakovému nástupišti. Z podhledu pozoruje protijedoucí Pražany i přespolní,
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.