BAŤÁK
STUDENTSKÝ ČASOPIS SPŠ ZLÍN | DVOUMĚSÍČNÍK | LEDEN - ÚNOR
NA RANDE DO KNIHOVNY BLESKOVĚ - SANTE CATERINA PRO ZASMÁNÍ I ZAMYŠLENÍ NEZAPOMNĚLI JSTE NA KRMÍTKO? VODA NAD ZLATO ROZLUŠTÍME STROJOVÝ KÓD MOZKU? ZNÁTE ŠKOLNÍ ŘÁD?
R
ok se s rokem sešel a ani jsme se nenadáli, máme před sebou nepopsaný list papíru, nový rok. Přiťukli jsme si skleničkami a v kalendáři přepsali desítku na jedenáctku. Pro mnohé z nás nový rok neznamená nic jiného, ale ne pro všechny. Na letošní maturanty si brousí zuby státní maturita, která klepe na dveře už nějaký ten pátek. Ta se sebou sice přináší poněkud více škody než užitku, ale raději nepředbíhejme, třeba se ze strašáka vyklube převlečený klaun. Přesto vzala spousta studentů novou formu maturit na vědomí, pročetla si seznam povinné četby a začala přelouskávat rádoby zábavné tituly. Škoda jen, že až maturita donutila většinu studentů navštěvovat knihovnu také z jiného důvodu než jen kvůli počítačům. Tak snad tohle je jeden z mála pozitivních aspektů na státní maturitě. Přeji všem úspěšný rok a to nejen studentům a maturantům, ale i kantorům, kteří, přiznejme si to, to nemají s námi vždy lehké. Šéfredaktor Tomáš Belloň (
[email protected])
NA RANDE DO KNIHOVNY
D
BAŤÁK
2
životních dramatech. Jestli máte strach, že vás někdo v knihách bude moralizovat, tak můžete být klidní, protože tento účel četby je již dávno pasé. Stejně tak se dá nahlížet i na klasické dřívější náměty knih jako např. vítězství dobra nad zlem. Dnes už téměř všichni víme, jak to ve společnosti chodí, tak proč o tom i psát. Ve své podstatě je kniha materiální věc, zboží. Autor, jenž ji v dnešní době píše, asi nebude financovat nakladatelství, aby vydalo jeho názory na „zkažený svět“. Bohužel je to tak, dnešní autoři se přizpůsobují požadavkům společnosti, snaží se psát o tom, co lidem vyhovuje, na co rádi slyší, a jejich vnitřní svět nenechávají promlouvat v takové míře, v jaké by si přáli. Proč bychom měli číst? Zejména proto, že čtení rozvíjí naši představivost a fantazii. Zaměstnává naše mozkové závity tím, že pokud chceme z příběhu něco mít, musíme přemýšlet nad vzájemnými vztahy mezi hrdiny příběhu, dokázat je zařadit do doby, ve které se děj odehrává a děj si chronologicky pamatovat tak, abychom jej ve zkratce dokázali někomu převyprávět. Člověk pak má dobrý pocit z toho, že je schopen něco říct svými slovy, přidat vlastní názor a zhodnotit příběh podle vlastního uvážení. aše knihovna, jak každý ví, disponuje velkým počtem počítačů s přístupem na internet. Na internetu studenti nejčastěji vyhledávají stránky a internetové obchody s hrami, oblečením, telefony a elektronikou vůbec. Ve volných chvílích běží téměř na všech monitorech YouTube, Facebook, Travian a Divoké Kmeny. Holt zábavné portály plní svůj účel na „sto pro“ a vzhledem k tomu, že kniha oproti zábavným serverům nabízí relativně úzké možnosti zábavního vyžití, budou svůj účel plnit i nadále. Jak to vidí škola? Neměli bychom opomenout, jakou měrou se škola zapojuje do rozvoje knihovny. Bohužel to žádná sláva není. V minulém roce 2010 byl přírůstek nových knižních titulů mizivý, dokonce nejmenší za posledních 10 let. Je to škoda, protože v posledních měsících přišlo na pulty knihkupectví mnoho zajímavých titulů, které by si studenti rádi přečetli, ale nechtějí si je kvůli tomu hned kupovat. Knihovna by měla nabízet knižní novinky, které právě vyšly. Ono přečíst Jiráska nebo Komenského je sice obdivuhodné, ale člověk má po přečtení těchto autorů tak zkaženou náladu, že nemá chuť pokračovat v další četbě. Jak jste na tom vy?
N
Tomáš Belloň
foto: sachemlibrary.org
T
ímto souslovím se dá nazvat nejčastější důvod, proč studenti navštěvují místní knihovnu. S oblibou si zde domlouvají třídní srazy, pořádají porady a hromadně vypracovávají zadané úkoly. Pokud zrovna žáci nesedí za stolem a soustředěně nestudují probrané učivo, nejčastěji je najdete sedět u televize nebo za monitorem. Že by se to zde přímo hemžilo knihožrouty, kteří by si četli u stolů, to se říct nedá. V dnešní době je zkrátka pohodlnější zhlédnout filmové zpracování knihy, než číst knihu samotnou. Můžeme to nazvat jakousi filmovou zkratkou. Na druhou stranu je to příjemné osvěžení po dlouhém dni a spousta studentů možnosti, pustit si film v knihovně, po vyučování využívá. Důležité je ale zmínit, že v naší knihovně je přibližně 15 000 svazků knih, což nabízí daleko větší možnost, jak si přijít na své. Mezi frekventovanější skupinu čtenářů patří studenti čtvrtých ročníků a důvod je nasnadě – předmaturitní kolaps. Přečíst pár knih ze seznamu doporučené četby, nastudovat to, co nestihli přes rok popř. alespoň nasát atmosféru klimatu vzdělanosti, které knihy nepochybně vytvářejí. Jak by se dalo očekávat, častěji si knihy půjčují dívky než chlapci a analogicky paní učitelky než páni učitelé. Co se týče učitelů, možná byste očekávali, že čtivější jsou vyučující českého jazyka, ale chyba lávky. Učitelé buď patří mezi Pány čtenáře, nebo nečtou vůbec. Doslova knihožrouty jsou vyučující matematiky, informatiky a angličtiny. Osazenstvo kabinetu D203 je knihami přímo posedlé. To se bohužel nedá říct o studentech. Tomu, kdo přečte čtyři knihy za měsíc, může právem náležet titul Pan čtenář. Studenti si nejčastěji vypůjčují sci-fi literaturu a ostatně proč ne. Vždyť dnešní svět svou technickou vyspělostí sci-fi tak trochu připomíná. Dokonce muselo dojít k příslušným opatřením proti krádežím některých titulů. Mezi nejchtivější autory mimo jiných patří knihy od kultovního autora sci-fi literatury Jiřího Kulhánka. (Pro zvídavé, všimněte si, že autorovy tituly jsou v regálu za stolem, u kterého pracují knihovnice.) Mezi ty, co častěji čtou, patří čtenáři z venkova než z města. Je to tím, že na venkově má na lidi vliv méně kulturních podnětů než na ty z města. Ve městě máme k dispozici řadu kin, divadel, kulturních památek, což na venkově v takové míře není. Ty, co málo čtou, možná zajímá, o čem dnešní knihy jsou, co je jejich obsahem. nešní autoři nejčastěji píší v první řadě o vztazích mezi lidmi, dále o lásce a
BLESKOVĚ
SANTA CATERINA
I
v letošním školním roce se konal lyžařský výcvik pro studenty 3. a 4. ročníku. Celkový počet účastníků zájezdu byl 49, včetně pedagogického dozoru a doktora. Odjezd do vyhlášeného italského střediska Santa Caterina se konal 10. prosince 2010. Už při prvních kilometrech bylo vidět, že každý z nás se nemůže dočkat, až nazuje lyže či snowboard. Po příjezdu na místo jsme se ubytovali ve velice příjemném prostředí malého penzionu Chalet Primula. Od následujícího dne to všechno začalo; lyže, snowboard, lyže a neustále dokola. V závěru týdne už mnozí končili dříve, protože se o
slovo hlásila únava či bolesti. Ti vytrvalejší si užívali každý den, jak nejdéle to šlo. Konaly se zde také závody ve sjezdu, kterých se zúčastnil snad každý z nás, a všichni jsme se náramně bavili. Nadešel pátek a s ním poslední cesta na Sunny Valley. V sobotu ráno jsme se vydali na zpáteční cestu do Zlína. Počasí nám vyšlo, téměř ani nesněžilo, což nám vyhovovalo. elké díky patři našemu pedagogickému dozoru, který byl celý týden skvělý a snažil se nám to zde co nejvíce zpříjemnit:) Konkrétně manželům Konečným a paní Závodníkové.
V
B A ŤÁK
3
J
JAK JSEM BYL ZKROUŠENÝ PŘI ZKOUŠENÍ
ak náramně kdysi zněla myšlenka Jana Ámose Komenského, že by se vědomosti daly osvojit pomocí různých druhů her. Netuším, jestli se tehdy opravdu „škola hrou“ praktikovala, ale když se nad tím tak zamyslím, má tato myšlenka hodně daleko od dnešní reality. Jako mnozí z vás jsem strávil ve školních lavicích spoustu času a dá-li osud, tak je třeba ani v brzké době neopustím. K tomu však, abych se dostal na vysokou, jsem si musel cestu klestit přes devět let strávených na základní škole a tři roky na střední. Učitelé mi kladli do cesty spoustu překážek v podobě písemek, u kterých, co si budeme vykládat, obvykle přišel vhod „mozek na papírku“. Tento malý chytrý kamarád mi obvykle poskytl všechny důležité informace a tu a tam i nakopl můj vlastní mozek k práci, což se nestávalo teda tak často. romě písemek nás učitelé zahlcovali a stále ještě zahlcují kopou domácích úkolů. „Nevím, jak ty, Ámo-
K
si, ale já určitě nevidím žádnou hru v hodinách strávených nad domácími úkoly.“ Obvykle si tohle říkám, když otevřu sešit, kde se už na mě tetelí hromada příkladů. Po značném úsilí se mi podaří rozepnout pouzdro, vzít propisku do ruky a s dobrým pocitem ji do pouzdra opět schovat. „Však učitelka to stejně kontrolovat nebude a i kdyby, tak pořád je tu šance jedna ku dvaceti sedmi, že si vybere zrovna mě.“ ak nějak jsem v rámci možností proplouval školním životem. Pouze jedna věc mi ji znepříjemňovala – zkoušení. Tato proradná věc je ve škole mým největším nepřítelem. Přestože mám strategicky výhodnou pozici v seznamu studentů, přímo uprostřed, i na mě musí někdy vyjít řada. Tohoto dne se bojím jak čert kříže. Vyučující vyvolává moje jméno. Kolem slyším úlevný vzdech mých spolužáků, kterým se toto utrpení na chvíli odložilo. Pomalu se zvednu z lavice, jdu směrem k tabuli a hlavou mi probíhají myšlenky, co všechno už asi nevím. Protože toho, co
T
nevím, je opravdu hodně, radši se soustředím na to, co si ještě pamatuji. Z lavic se ozývají tlumené povzbuzující výkřiky mých spolužáků: „I když nic nevíš, hlavně to zdržuj!“ Přemýšlím, že teď mi asi pan Tahák nepomůže. Co asi všechno bylo v těch úkolech, na které jsem se vykašlal? To už ale stojím před tabulí a čekám na verdikt učitele, které že to učivo mě vlastně popraví. Tu vyvolává učitelka i druhého spolužáka a ten míří stejně radostně k tabuli asi jako já. Vtom se zeptá třetího spolužáka, zda nemá u sebe minci. Ten aktivně vstane a na pokyn učitelky ji vyhodí do vzduchu. Možná díky osudu nebo spíš gramlavým rukám mého spolužáka, si všimnu v té, ani ne půlsekundě, co padlo, než ji stihne spolužák zakrýt nohou. „Promiň Dave,“ řeknu si a rychle, než stihne kdokoliv cokoliv namítnout, řeknu: „Orel!“ Pak už mířím k lavici s vědomím, že jsem jen o vlásek unikl smrti, v hlavě mi běhá moje obvykle používaná věta: „Ode dneška se už ale fakt začnu učit“ Pavel Koukal
O LIDSKÉ
S
SLUŠNOSTI
lušnost, při malém štěstí se s ní potkáváme denně. Není to však pouhý pojem, který drží naši společnost zkrátka a diktuje ji podmínky, při kterých se nemusíme za své chování stydět? Kdo řekl, že je slušnost pozdravit při setkání dvou osob? Proč není slušnost nepozdravit, co když toho druhého svým pozdravem obtěžujeme? A proč je slušné vzít si na ples smoking, namísto roztrhaného trička s trenkama? Je snad
na nich něco špatného? Kde má slušnost své meze a kdo je určuje? Základy slušnosti získáme při výchově, ale až během života se naučíme, jak se správně chovat, a to nejen díky těm dobrým zkušenostem, ba naopak, díky těm špatným, které se nám o to více vryly do paměti. Uvědomujeme si však věci, které jsou ty špatné? Miroslav Morong
CYKLUS NEKONEČNÝ
K
amarádi a přátelé. Někteří jezdí na výlety a jiní si třeba jen povídají. Přítel nebo kamarád, není to stejné? Dalo by se říct, že ano. S kamarádem mohu podniknout prakticky cokoliv. S kamarády chodíme fandit, sportovat nebo si pokecat u piva. Ovšem pokud kamarád nechápe, že chci být také někdy sám, není přítel. Pokud ano, může se jím stát. V čem vlastně přátelství spočívá? Přátelství je založeno především na vzájemné důvěře a upřímnosti a hádky k němu samozřejmě také patří. Takovéto „bouřky“ pročistí vzduch
BAŤÁK
4
a přátelství se často ještě upevní. Musí být přátelé pořád spolu? Myslím, že nemusí. Bohatě stačí, když se uvidí třeba jednou týdně. Důležité věci si mohou sdělit i telefonicky. Pro mě je přátelství velmi důležité. Mám rád, když si mohu s někým nezávazně popovídat nebo třeba jezdit na kole, vyprávět si historky nebo vtipy. Jenže pokud je všechno tak fajn, tak proč se přátelství rozpadá? Přátelství, láska jaký je mezi tím vlastně rozdíl? To, že si v lásce dáváme pusy, dárečky, konverzujeme u společné večeře? Láska sice nemá žád-
nou definici, ale dá se alespoň přibližně popsat. Trávíme spolu více času, chodíme na romantické procházky, řádíme. Držení za ruce k tomu nepochybně patří. Láska může začít už jen obyčejným přátelstvím. Jak ji lásku? Lze ji poznat např. tím, že protějšek dělá stejná gesta jako já nebo pociťujete nejistotu v jeho přítomnosti. Láska je nevypočitatelná. Zamotá nám hlavu jako nic jiného, je konečným stupněm společenských vztahů a uzavírá nekonečný cyklus našich životních cest. Tomáš Belloň
N
MOJE PRVNÍ CIGÁRO
ení zvláštností, že často narazíme, ať už v tisku nebo v televizi, na reklamy varující nás před kouřením. I já jsem si bral dlouho k srdci slova mého dědečka „Synku, co cigareta, to hřebík do rakve.“. Dlouho jsem odolával pokušení kamarádů, kteří své první cigáro se vší parádou vykouřili už v pěti letech nebo i dříve. Jejich tatínci se divili a sháněli po šotkovi, který jim ubíral z krabičky drahocenné kuřivo. Já jsem nepatřil mezi ty šťastlivce, protože můj tatínek ani dědeček nekouřili. Nezbývalo mi nic jiného, než s trpělivostí stopujícího psa pronásledovat souseda, který blaženě
T
P
utíkal do seníku. Tam mě přece nikdo nemůže objevit! Zapálil jsem si své první cigáro a důležitě jsem z něj potáhl a ne málo, ale tak, že mi kouř šel nejen z úst, ale i z nosu. Dýmu bylo jako z lokomotivy a nejen to! Vydával jsem řev jako lokomotiva, protože jsem se kouřem začal dusit! Naštěstí šel do seníku tatínek a udělil mi první fackovou pomoc. U mě to cigáro dopadlo dobře. Díky pohotovosti tatínka jsem to ve zdraví přežil. Mnozí však takové štěstí neměli, často byli zalarmováni hasiči, aby se podělili o radost z jejich první cigarety. Martin Večeřa
BEZ MOBILU
ANI RÁNU
o, že světem hýbou technické vynálezy, které na nás za výlohami naléhavě křičí: „Kup si mě!,“ je nad slunce jasné. A nejen ve výlohách, ale i v našich domácnostech, kde si dálkové ovladače mezi sebou šeptají a navzájem se sobě smějí, kdo že to má na sobě víc prachu. Ten, kterému už nejdou zmáčknou ani tlačítka, samozřejmě vyhrává. Proti tomuto neduhu se výrobci mobilních telefonů dostatečně pojistili a do mobilů montují tlačítka celkem kvalitní. O této skutečnosti se přesvědčuji každé ráno, když můj mobil zapípá tu protivnou melodii - to jakože má být zvuk budíku. Co se dá dělat. Drapnu po něm a s náležitou zuřivostí zmáčknu to „céčko“. Ještě v posteli mobil zapnu a téměř s bušícím
J
pofukoval z cigarety, a čekat, že mu snad vypadne z úst nebo odhodí větší špaček. Došlo-li k tomu druhému případu, tak jsem s rychlostí geparda chňapl po špačku a dokouřil, co bylo už skoro dokouřené. Ale ani tohle nebyla pořád má celá první cigareta. řišel věk první a druhé třídy a teprve ve třetí třídě jsem se dočkal. Při cestě ze školy se na mě na chodníku dívala krabička s nápisem „Sparta“. Ledabyle jsem do ní kopl a tu z ní vypadla jedna cigareta. Oči se mně rozsvítily, bleskově jsem ji uchopil a běžel domů. Aktovkou jsem praštil do kouta a s drahocenným pokladem
srdcem očekávám oznámení sms zprávy, jejíž příchod se samozřejmě nekoná. Rychle vypnu zvuky, vstanu a dám se tzv. „do kupy“. Rychlejším tempem si vykračuju k tramvajové zastávce s dobrým pocitem, že všechno mám a na nic jsem nezapomněl. Tedy skoro na nic. V momentě, kdy na zastávce vidím čekající lidi, jak mluví s někým neviditelným, v první moment nechápu. Po chvilce úpěnlivého přemýšlení mi v hlavě začne řvát na plné kolo alarm. Nechal jsem doma mobil! Rychlými kroky běžným zpátky domů. Hlavou mi lítá jedna myšlenka za druhou, kdo všechno mi za tu dobu mohl volat. Když konečně dorazím ke dveřím bytu a otevřu je, spatřím svou stařičkou zářící archu na stole v kuchyni. Skokem
jsem u ní, sfouknu prach a s úlevou si čtu na displeji „Žádné nepřijaté hovory.“. To, že až takhle někdy skončím, mě ani ve snu nenapadlo. apadá mě, že by ministerstvo mohlo vydat novou vyhlášku pojednávající o povinné výbavě lékárničky. Docela dobře si dokážu představit, kolik lidí by v dnešní době zkolabovalo, když by zjistili, že nemají u sebe svůj drahocenný mobilní poklad. Mimo desinfekce a tlakových obvazů bych do lékárničky zařadil náhradní SIM kartu, náhradní Li-Ion baterii a samozřejmě několik, nejlépe různobarevných, náhradních krytů na mobil, popřípadě že byste si omylem místo zeleného vzali modré oblečení.
N
Tomáš Belloň
MOJE PRVNÍ VOLBY
akmile jsem minulý rok dosáhl plnoletosti, spolu s určitými výsadami a výhodami mi do klína připadla i jedna povinnost, občanská povinnost - volit. Již měsíce před samotnými volbami nás obklopovaly plakáty v „teamových“ barvách jednotlivých stran. Jak ale vybrat stranu, která si zaslouží právě ten váš hlas? Nejvíce vás ovlivní vaše nejbližší
okolí. „Hnusní komunisti!“. „Snad nechceš volit toho pitomce džordžína?“. „Stejně to jsou všichni mafiáni!“. Tohle před volbami slýcháte ze všech stran. Bez životních zkušeností, bez toho aniž byste měli nějaké politické preference, nakonec stejně dáte na sympatie, či nesympatie, ke stranickým lídrům. Viděli jste jej v televizi a nelíbilo se vám, jak mluvil? Volte jeho protivníka.
Ostatně v tomto ohledu není žádná volba vyloženě správná. Líbivý program ještě nezaručuje jeho přesně dodržení, a tak se nesmíte divit, když např. budoucí ministr začne prosazovat státní maturity, i když jste jeho stranu volili právě kvůli jejich zrušení. Já jsem si nakonec vybral stranu, která se do vlády stejně nedostala. David Kouřil
B A ŤÁK
5
A VY UŽ MÁTE KRMÍTKO? V
N
BAŤÁK
6
kvalitní potravou. Nevhodnou potravou totiž ptákům (a nejen jim) můžete přivodit vážné zažívací obtíže a v nejhorším případě dokonce smrt! ak jídelníček bychom měli, kam však umístit krmítko? Krmítko by mělo být minimálně 1,5 metru nad zemí a nejméně 2 metry od nejbližšího stromu. Mělo by být dostatečně prostorné, aby se v něm mohlo krmit více ptáků najednou. Důležité je, aby krmítko mělo stříšku, která by ho dostatečně chránila před vlhkostí. Dno by mělo mít ohrádku. Na výrobu krmítka je nejvhodnějším materiálem dřevo. ak vidíte, žádná věda to není, spíše naopak. Každoroční krmení ptáků je zvykem spousty lidí a pokud k nim dosud nepatříte, tak nečekejte ani minutu a přidejte se k nim!
T
J
Tomáš Belloň
foto: Tomáš Belloň
zimních obdobích patří krmení ptactva k jedněm z nejkrásnějších zážitků. Při pozorování ptačí hostiny ani nevnímáte čas, jak jste uhranuti tím, kolik různých druhů ptáků se ke krmítku slétne a kterých jste si dřív nevšimli. Nezapomenutelným zážitkem se také stává chvíle, kdy jdete nasypat do krmítka nové krmení a všude kolem vás slyšíte radostné a nedočkavé prozpěvování sýkorek, pěnkavek a vidíte, jak na větvi sedí strakapoud, který netrpělivě vyhlíží nový zdroj potravy. Zima je tu s námi už nějaký ten pátek. Rána jsou mrazivá, odpolednem nás provází čerstvý vítr, večery patří klesající stupnici teploměru. Jestlipak jste nezapomněli na krmení pro ptáčky, jejichž zpěv nám zpříjemňuje letní večery? Každou zimu mráz zabije tisíce ptáčků. Zvířata žijící okolo nás to v zimních měsících mají s potravou daleko těžší než my, a proto bychom jim hledání potravy měli co nejvíce usnadnit. Krmítka na oknech by tedy neměla chybět ani u vás. Co však ptáčkům do krmítek nasypat? a olejnatých slunečnicových semenech si nejvíce pochutnají sýkorky, pěnkavy, zvonci a čížci. Zavděk vezmou i proso, mák a chybu určitě neuděláte, když ke krmítku připevníte lojový závěs. Pokud nemáte krmítko, sýkorky a pěnkavy si dokážou poradit. Potravu totiž přijímají nejen z krmítek, ale i ze země. Vrabci domácí jedí nejradši pohanku. Na posezení dokážou sezobat i desetinu své váhy! Neurazíte je ani ovesnými vločkami nebo slunečnicovými semeny. Brhlíci kvůli ovesným vločkám často přiletí i z velké dálky. I když se to možná nezdá, kos černý má v oblibě bobule nebo jablko, to ozobe nejen na větvi ale i na zemi. Ovšem nejvíc si pošmákne na jeřabinách, šípcích a ovesných vločkách. Nezřídka kdy se stává, že do krmítka zabloudí strakapoud velký. Živí se slunečnicovými semeny a lojem. Na rozdíl od jiných ptáků se tento pták v zimě živí pouze z krmítka. Neměli byste zapomenout ani na labutě velké. Pokud jim chcete udělat radost, tak nalamte na drobné kousky tvrdší pečivo a hurá k vodní hladině. Nepohrdnou ani vařenou zeleninou nebo obilninami. Hrdličky zahradní mají rády ovesné vločky a jako jedni z mála našich domácích ptáků si pochutnají na hrachu a kukuřici. V žádném případě žádné ptáky nekrmte kuchyňským odpadem, těstovinami, slanými kořeněnými a uzenými potravinami nebo jakoukoli zkaženou a ne-
V
O
bviněný měl v jistém smyslu pravdu, protože každý obyvatel zeměkoule nejen "cestuje" se zemským povrchem kolem zemské osy, ale je také Zemí unášen ještě větší rychlostí kolem Slunce a s celou sluneční soustavou letí vesmírem. Za každou vteřinu urazí naše planeta se všemi svými obyvateli asi 30 km a zároveň se ještě otáčí kolem své osy. Při této příležitosti lze položit zajímavou otázku: kdy se pohybujeme kolem Slunce rychleji - ve dne nebo v noci? Tato otázka se může zdát zbytečná: vždyť je-li na jedné straně Země den, je na druhé straně noc. Má tedy naše otázka smysl? Má. Neptáme se totiž, kdy obíhá rychleji celá Země, ale kdy se my, její obyvatelé, pohybujeme rychleji vzhledem k hvězdám. A to už je otázka docela oprávněná. V sluneční soustavě vykonáváme dva pohyby: obí-
CESTOVÁNÍ ZADARMO háme kolem Slunce a současně se otáčíme kolem zemské osy. Oba pohyby se skládají, výsledek však záleží na tom, zda jsme právě na osvětlené (denní) nebo na neosvětlené (noční) polovině Země. O půlnoci se rychlost otáčeni k postupné rychlosti Země přičítá, kdežto v poledne se naopak odčítá. To znamená, že o půlnoci se pohybujeme ve sluneční soustavě rychleji než v poledne. Protože bod na rovníku se za vteřinu posune asi o půl kilometru, činí rozdíl mezi půlnoční a polední rychlosti v rovníkovém pásánu celý kilometr za vteřinu. Kdo se vyzná v geometrii, snadno si vypočítá, že např. v místech, která leží na 60. rovnoběžce (Dánsko), je tento rozdíl poloviční: o půlnoci urazí obyvatelé v těchto zemích v sluneční soustavě za každou vteřinu asi o půl kilometru více než v poledne
foto: jonathanephraim.files.wordpress.com & Tomáš Belloň zdroj: www.quido.cz
pařížských novinách se kdysi objevil inzerát, že za 25 centimů může každý obdržet návod, jak cestovat levně a bez nejmenší únavy. Našli se důvěřivci, kteří žádaných 25 centimů poslali. A každý dostal poštou dopis tohoto znění: "Zůstaňte klidně v posteli a uvědomte si, že se naše Země otáčí. V zeměpisné šířce Paříže - na 49. rovnoběžce - urazíte denně více než 25 000 km. A máte-li rád malebné pohledy, odhrňte záclonu a opájejte se pohledem na hvězdné nebe." Autor tohoto nápadu byl pohnán před soud pro podvod, a když vyslechl rozsudek a zaplatil pokutu, postavil se do divadelní pózy a vítězně pronesl slavný výrok Galileiho: "A přece se točí!"
B A ŤÁK
7
T
koliksetkrát větší objem než voda, z níž vznikla. Pára tak obklopí hořící předmět, znemožňuje přístup vzduchu, a jak víme, hoření bez vzduchu není možné. Hasicí účinek vody se může zvýšit tím, že se do ní přidá střelný prach. Zdá se to asi divné, a přece je to docela rozumné: prach totiž rychle shoří a vytvoří velké množství nehořlavých plynů, které obklopí hořící předměty a oheň udusí.
VODA NAD ZLATO
D
enní spotřeba vody se v Evropě pohybuje kolem 100 litrů na osobu. Pokud ale připočteme vodu použitou při výrobě předmětů a potravin, které kupujeme, může se naše spotřeba vyšplhat až nad 4 000 litrů denně. Nadměrně vysokou spotřebu vody má výroba jediného hamburgeru, to znamená výroba masa i všech jeho dalších součástí. Dosahuje
neuvěřitelných 2 400 litrů vody. K výrobě automobilu je třeba 400 000 litrů a výroba jedněch džínsů spolyká 11 000 litrů vody. Jeden šálek kávy, započítáme-li produkci kávových zrn, jejich pražení a podobně, má za sebou 140 litrů vody, jedno jablko 70 litrů a plátek tmavého chleba 40 litrů vody.
P
ředstavme si na chvilku, že nás bouřka zastihla na ulici nějakého středověkého města. Jistě bychom si při zablesknutí povšimli jedné zvláštnosti: ulice plná ruchu by v takových okamžicích vypadala, jako by najednou zkameněla. Koně strnuli uprostřed pohybu s nohama ve vzduchu, i kočáry se na okamžik zastavily, je jasně vidět každou loukoť jejich kol…
BAŤÁK
8
Tuto zdánlivou nehybnost lze vysvětlit tím, že blesk osvětlil ulici na velmi krátký okamžik. Jako každý elektrický výboj vzplane i blesk na tak krátkou dobu, že jeho trvání můžeme jen těžko změřit. Podařilo se však zjistit, že blesk vzplane na 0,001 až 0,02 vteřiny. V tak krátkém okamžiku se jen málokterý předmět posune o tolik, abychom to mohli postřehnout. Není proto
PŘI SVĚTLE
BLESKU nic divného, když ulice plná ruchu se nám ve světle blesku zdá úplně nehybná; vždyť na ní vnímáme jen to, co se odehraje za méně než tisícinu vteřiny. Za takový okamžik se kolo rychle jedoucího vozidla pootočí tak nepatrně, že pro naše oko je to stejné, jako by se nehýbalo. Dojem nehybnosti je ještě zesílen tím, že zachycený obraz se udrží na sítnici ještě chvíli po tom, co blesk pohasl.
zdroj: www.quido.cz foto: Tomáš Belloň
Na tuto zcela jednoduchou otázku umí málokdo správně odpovědět. Jak to tedy je? akže za prvé: když voda přijde do styku s hořícím předmětem, přemění se v páru a odnímá mu velké množství tepla. K přeměně vroucí vody v páru je zapotřebí více než pětkrát tolik tepla než k zahřátí stejného množství studené vody na teplotu 100 °C. A za druhé: pára, která se přitom vytvoří, zaujímá ně-
?
foto: commons.wikimedia.org
HASÍ OHEŇ
zdroj: www.quido.cz
voda
zdroj: www.quido.cz foto: Tomáš Belloň
PROČ
foto: blueliners.de
ROZLUŠTÍME
STROJOVÝ KÓD MOZKU
?
C
o se nám vybaví, když se řekne slovo „informace“? Patrně jako první nás napadne televize, poté rádio a dále noviny a časopisy. Dá se však obsah slova „informace“ vysvětlit jen způsoby, které nám ji předávají? Co jsou vlastně informace a jakého druhu jsou? Jakým způsobem uchovává informace náš mozek, naše paměť? Vydejme se spolu na úchvatnou cestu putování po milionech nervových spojů a sami budete překvapeni, kam nás zavedou.
O informacích, uložených v elektronické formě, víme prakticky všechno. Umíme je číst, zapisovat a mazat. O způsobu, jakým s nimi nakládá náš mozek, toho ale víme velice málo. Čtení obsahu mozku je tak prozatím doménou sci-fi filmů a dobrodružných knížek. Jakákoliv knížka o kybernetice se zaobírá myšlenou, co je to informace. Již samotný název této vědy je přinejmenším zajímavý. Pochází z řeckého slova „kybernetos“, čili kormidelník. Slovo „kybernetika“ si zařadil do slovní zásoby fyzik Ampére, jenž chtěl zavést nový vědní obor zvaný kybernetika, který se měl zaobírat způsoby řízení společnosti. Teprve po stu letech vznikla kybernetika tak, jak ji známe dnes. Jejím zakladatelem byl Norbert Wiener, který definoval kybernetiku jako vědu o řízení a sdělování v živých organismech a ve strojích. Pro nás tato věda představuje záležitost, se kterou se setkáváme denně, myšlení. Samozřejmě, že u strojů se o myšlení mluvit nedá. Stroje pouze
vykonávají určitou posloupnost příkazů a vhodně navržených algoritmů a i přesto, že údajně mají blondýnky inteligenci srovnatelnou s automatickými pračkami, něco je, a nejen blondýnky, od strojů odlišuje. Je to vědomí. Žádný stroj si neuvědomuje sám sebe. Je to jen krabice plná součástek, podobně jako hmotné tělo bez duše. Pokud na informaci budeme nahlížet pohledem fyzika prostřednictvím termodynamických vět, tvrdí první z nich, že „energii není možné vytvořit ani zničit, energie se pouze přeměňuje“. Zde je kámen úrazu. Vznikne-li nová myšlenka, vznikla buď přeměnou jiné energie, nebo vznikla na základě jevu, který nemá s hmotou ani energií nic společného. Dnešní věda hovoří o jevech nezachytitelných přístroji jako o nehmotných jevech, o jiných dimenzí či sférách. Obecně je ale veškerá existence pouze určitým stavem energie a tedy i myšlenky by měly mít energetickou podstatu. Jinými slovy jsou myšlenky posloupností
základních prvků, utvořené podle stanoveného zakódování. V jistém smyslu lze na myšlenky nahlížet jako na rádiové vlny. Signál je modulován a poté vyslán. Energii pro přenos čerpáme ze zdroje. Tento typ přenosu existuje jak u živočichů, tak rostlin. Může jít o jevy fyzikální nebo chemické a oba typy podnětů jsou pro lidské smysly obtížně zachytitelné a ještě obtížněji zachytitelné pro měřicí přístroje. Zde již je patrný mezi souvislostí mezi stroji a živou přírodou. Jak přístroj tak živý organismus pro svou činnost potřebuje energii a spouštěcí impuls. Automatická pračka se nikdy bez vypínače a programátoru sama nezapne. Odkud se tyto spouštěče berou? Dle současné vědy je příčinou mozek, ale kdoví, jak to vlastně je. Představme si, že lidské myšlení představuje přenos signálu po elektromagnetických vlnách. Aby se signál mohl přenášet, musí mít určitou intenzitu, přijímač musí mít určitou citlivost a musí být přesně naladěn. Nemění se
B A ŤÁK
9
na chemického a biologického složení krve. Koordinaci procesů zajišťujících přirozenou rovnováhu vykonává právě centrální nervová soustava jako řídící a spojovací článek v organismu. Analogií k tomu je procesor propojený několikasetkilometrovou drahou vodičů spojenými se vstupy a výstupy, rychlou sběrnicí a minimální spotřebou. Impuls se přenáší rychlostí elektrického proudu v kovu, tedy rychlostí světla. Vědeckými metodami bylo zjištěno, že impulsy vedené nervovými vlákny mají rovněž podobu elektrického proudu. Chemicky se jedná o přenos iontů sodíku a draslíku. Takto vedený impuls je sice mnohem pomalejší než proud ve vodiči, jeho rychlost je udávána v rozmezí desítek až stovek m/s, ale na rozdíl od elektrického proudu neztrácí svoji intenzitu, neboť energie je vytvářena samotným vláknem. Impuls se od receptoru šíří podobně jako hořící část zápalné šňůry. Vzruchy jsou přenášeny pomocí synapsí, jakýchsi konektorů, na další buňky centrální nervové soustavy a na základě informací v nich zakódovaných jsou vydávány přes motorická vlákna pokyny do jednotlivých orgánů. Počet těchto přípojů z jednoho neuronu dosahuje až 30 000 a počet neuronů až 25 000 000 000 odpovídá možnostem procesoru a harddisku dnešního nejmodernějšího počítače. Mozek se ale od procesoru liší rychlostí. Nervem můžeme vést za sekundu asi 300 impulsů, zatímco mikroprocesor jich zpracuje řádově až milionkrát více. Podle dnešních studií přijímá člověk
svými receptory za sekundu až několik miliard bitů informací, ale vědomě zpracováváme jen asi 10 - 100 bitů! Uvědomíme-li si, že pouhé jedno písmeno je v binárním kódu zobrazeno pomocí 8 bitů, odpovídá běžná rychlost četby nebo řeči cca 10 znaků/sec. Při sledování televize, naše oko přijímá až 25 MB za sekundu. V obou případech zpracováváme tyto informace vědomě. Co je však zpracováváno nevědomě? Studie již neříkají, jakým způsobem a podle jakých kritérií jsou přijímané informace filtrovány, aby je centrální nervová soustava stačila zpracovat. Uvědomíme-li si, že člověk neustále přijímá a zpracovává informace všech svých smyslů, tj. zraku a hmatu o poloze těla, sluchu, čichu a chuti o vnějším prostředí a nezjistitelné množství informací o všech probíhajících chemických reakcích v celém těle, lze hovořit o tom, že mozek musí zpracovávat řádově stovky megabajtů informací za sekundu – byl by tedy velmi výkonným procesorem, avšak až na tu rychlost, která vyplývá z jeho biologické podstaty. Pozoruhodná příbuznost se strojem je také ve fungování receptorů. Receptory v lidském těle totiž zpracovávají informace na stejném principu jako technické snímače na různých zařízeních. Detekuje se rychlost, intenzita, frekvence nebo teplota. Receptory se podobně jako průmyslová čidla vyznačují maximální a minimální úrovní, při které je podnět vnímán (např. zvuk v rozmezí 20 - 20 000 Hz). Také musí být foto: newsroom.stemcells.wisc.edu
ale modulace neboli druh přenášené informace. Pokud ovšem dojde ke zkreslení přenosu, což u lidských buněk představuje jejich stárnutí a smrt, obdržíme na výstupu pouze šum a vstupní signál je znehodnocen. Pro správnou činnost musí být vysílač a přijímač „naladěn“ na stejné kódování, analogicky u živých organismů je to chemický či fyzikální podnět. Důležitá je také rychlost přenosu, která u elektronických zařízení je měřitelná, u živých organismů ale ne. Můžeme považovat myšlenkové pochody za výstupní signál z A/D převodníku? Pokud bychom po rodičích dědili vše, co se během života naučili, pak bychom dědili i jejich znalosti získané během života a učení by se tak stalo zbytečností. Na tuto otázku lékařská věda neodpovídá, neodpovídá na to, jak jsou tyto informace zobrazeny, zachyceny, ukládány a ztráceny. Zdá se to nelogické, ale právě tohle je mocná zbraň matky přírody, jak zabránit přenosu stále stejných chyb. Lékaři mají o tom jen jakousi představu, kterou si utvořili na základě fyziologických funkcí nervové soustavy. Základem každého vyššího živočicha je centrální nervový systém, který tvoří mozek a mícha. S celým organismem je spojen pomocí obvodových nervů. Nervy jsou svazky nervových vláken, které vedou impulsy do mozku nebo z mozku do orgánů. Receptory jsou zpravidla jednoúčelové specializované orgány, zjišťující jeden druh podnětu – světlo, zvuk, teplo, tlak, změ-
BAŤÁK 10
foto: liminalmusic.org
zakódována optimální a nebezpečná hodnota, aby mohla být prováděna regulace. Mnoho reakcí probíhá zcela automaticky – nazýváme je reflexy. Studie také popisují, kudy a kam je impuls veden, ale o mechanismu jeho zpracování a zejména jak závisí výstup na vstupu, nám neříká vůbec nic. Neznáme totiž strukturu procesoru, operační systém a základní programy. Mozek je pro nás stále „černou skříňkou“ plnou volně sypaných a náhodně pospojovaných součástek, proto nedokážeme předpovídat jeho reakce. Všimněte si, že na podněty, které nelze řešit na základě reflexů, ale jsou řešeny na základě rozumu, logiky či rozhodovacího procesu reagují lidé většinou každý jinak. Každý mozek má zřejmě jiné zapojení, což dosud nikdo vědecky neprobádal, mimo základních funkcí řídících fyziologické procesy. Zachycení myšlenky v mozku na základě iontů v neuronech apod. dosud nikdo neviděl. Lékaři sice odhalili funkce jednotlivých částí mozku v tom smyslu, že víme, která část řídí zrak, sluch, žlázy, vegetativní systém, svaly, trávicí procesy atd., ale nevíme, jak tento proces probíhá na úrovni bitů.
Podle Dharmendry Modhy, šéfa výzkumného týmu z IBM Almaden Research Center, který se zabývá problematikou umělé inteligence a tvorby „kybernetického mozku“, je zatím skutečná umělá inteligence v nedohlednu. Jeho tým získal minulý rok pětimilionový grant od americké agentury
Neznáme „strojový kód“ mozku! Zatím se nám již podařilo přečíst jen některé funkční programy člověka. Je to např. lidský genom – posloupnost desetitisíců sekvencí DNA, jež představují jednotlivé bajty dědičné informace, nutné pro dělení, růst a specializaci buněk. Ale to je pouhý konstrukční návod ke stavbě hardwaru! Nikdo zatím dosud neodhalil, jak se v buňkách přenáší a archivuje software – získaná informace. Provedeme-li opět srovnání s počítačem, kde hardware představuje několik desítek až stovek součástek a software stovky megabajtů informací (čili řádově milionkrát více prvků), můžeme analogicky usuzovat, že „program“ pro funkci lidského těla a jeho činnost ve všech možných situacích by obsahoval asi milionkrát více informací než má DNA, museli bychom nutně takovýto element za pomoci mikroskopu zjistit. Toto „vlákno“ by muselo být asi milionkrát větší než šroubovice DNA, kterou lze elektronovým mikroskopem spatřit a její chemický kód lze přečíst. Protože se tak dosud nestalo, můžeme připustit možnost, že kvalitativní informace vypovídající o inte-
DARPA na projekt SyNAPSE. Jeho účelem bylo reverzním inženýrstvím zjistit techniky lidského mozku, které by pak bylo možné aplikovat i v běžných softwarových výpočtech. Ačkoliv jsou superpočítače stále rychlejší, zatím jen z velké dálky pokukují po výkonu zcela běžného
ligenci, paměti, zkušenostech, citech, morálních vlastnostech atd. vůbec nejsou ve hmotném těle přítomné, zjistitelné fyzikálními a chemickými metodami, nepřenášejí se dědičností a musíme je tedy hledat někde úplně jinde než v buněčném jádru, neuronech apod. Pokud však věda nepřipustí existenci nehmotného těla a dalších běžně neviditelných těl člověka, nikdy nepozná skutečnou podstatu člověka a neodhalí tajemství života a smrti. Protože z fyziologie člověka je zřejmé, že lidský mozek je schopen stěží zpracovat všechny informace nutné k řízení všech pochodů v lidském těle, budeme muset hledat podstatu duchovní činnosti – myšlení, někde jinde, než v mozku. Ať už si pod pojmem lidská paměť představíte jedno velkokapacitní přepisovatelné médium, všechny představy ztvárňují jednu a tutéž věc. Prostředek, který nám umožňuje uchovávat si vzpomínky, pamatovat si jména známých lidí, zapamatovat si víkendové oslavy ve všech detailech, abychom o nich mohli povyprávět svým nejbližším. Je to naše paměť, náš mozek, o nějž bychom se měli náležitě starat.
mozku. Tradiční počítač by totiž musel mít 3 581 terabajtů paměti a výkon okolo 38 petaflops (38 biliard operací za sekundu). Jen pro srovnání, současný nejrychlejší počítač světa disponuje výkonem 1 petaflops a na rok 2011 plánuje IBM sestavit pro americkou vojenskou laboratoř v Kalifornii
Tomáš Belloň
cluster s výkonem 20 petaflops. Podle Dharmendry Modhy bychom se mohli dočkat srovnatelného výkonu jako lidský mozek někdy okolo roku 2018, kdy, jak sám předpovídá, bude schopen člověk alespoň na elementární úrovni simulovat skutečný mozek. zdroj: insideHPC Více na: jpavol.sweb.cz
B A ŤÁK 11
TAK TROCHU JINÝ
V
ŠKOLNÍ ŘÁD
sychravých dnech chodí žák do školy jen proto, aby si odpočinul a seznámil se s novými anekdotami. Žáci chodí do školy, kdy chtějí, nejlépe ve vyučování. Vstoupí-li do třídy ředitel nebo jiná povolaná osoba, žáci pozdraví lehkým kývnutím hlavy a sundají nohy ze stolu. Žáci ze třídy odchází libovolně. Při vyučování leží žáci na lavici, nehrají-li ovšem karty. Není-li žák spokojen s výsledkem a známkou, dá to najevo hlasitými výkřiky, nehvízdá však na prsty, aby nevzbudil spící spolužáky. Osoby, které žák potká, pozdraví hlasitým čau. Zásadně se nepřezouvá. Je-li žák podrážděn, předseda třídy včas upozorní vyučujícího, aby žáka
dále nedráždil. Žák ignoruje všechny učitele, ale nemlátí je, když tak jen po hlavě. Žák je ukázněn ke všem spolužákům, zajistí pivo, je,li na něm řada. Žák hraje karty jenom o peníze, když to neumí, ostatní ho to naučí. Žák svévolně ničí školní majetek, s cizím jedná jako se svým. Je-li žák opilý, nerozptyluje učitele svým žvaněním a jde se domů vyspat. Když žák něco rozbije, samozřejmě se nepřizná. Za nepořádek ve třídě ručí služba, která po zazvonění vyběhne první ze třídy. Jestliže nemá čas probudit spící spolužáky a udělat nepořádek, dokončí tuto práci uklizečka nebo školnice. Školní pomůcky nosí žák jen tehdy, chybí-li spolužák z
jeho karetního družstva. Žák přichází do školy s úsměvem a krabičkou cigaret v kapse. Při písemkách opisuje žák z taháků nebo od spolužáků. Při ústním zkoušení jsou všichni spolužáci povinni zkoušenému napovídat a učitel je povinen toto napovídání ignorovat. O přestávkách se větrají zakouřené učebny – jestliže někdo vypadne z okna, ohlásí to služba třídnímu učiteli a ten si dotyčného vyškrtne ze seznamu. Celá třída se účastní povinně pohřbu. Na konci roku učitelé poděkují žákům za výdrž. Poté si žáci rozeberou školu. Tak se i Vy přičiňte o dobrou pověst Vaší školy a važte si jí co nejvíce. zdroj: lamygjp.blog.cz
STUDENTSKÁ FIRMA
M
MONKEY
inulý půlrok jsme započali svou činnost jako firma Monkey. Členové naší firmy jsou ze třídy 3.C. Tým 14ti členů studentské firmy Monkey pracuje na různých akcích v řadě klubů, ale i ve škole. Máme za sebou již mnoho akcí jako např. Mexican Party, která proběhla 23.10.2010, dále pak Mafia Party, kterou jsme představili dne 6.11.2010. Nedávno jsme spolupracovali s panem Zlámalíkem na akci „Minifest SPŠ Zlín“, která byla 21.12.2010 v Bamboo clu-
bu. Ve škole jsme se představili svou akcí „Dej si muffin“, která probíhala od 23.11.2010. Ve dnech od 30.11.2010 do 3.12.2010 jsme prodávali perníčky a mikulášské balíčky, které jsme následně rozdávali po škole v převlečení za Mikuáše, čerta a anděla. Ve škole jsme vás také zahřáli horkým jablkem. Další plánované akce očekávejte 22.1.2011 – Noche Cubana aneb Kubánská noc. V únoru se těšte na Flip-Retro party.
NA VYSOKOU
S ROZMYSLEM
Zdá se mi to teprve nedávno, co jsem poprvé navštívil prostory naší školy a už tu sedím v lavicích čtvrtého ročníku a neúprosně se připravuji na závěr mého pobytu zde - maturitní zkoušku. rzy k začátku roku jsme mohli zakusit, co si pro nás vláda připravila v podobě státních maturit. Tento hodně diskutovaný nápad, který měl pomoci zaručit snazší přijetí na studium vysoké školy, se však setkal s odporem z nich a tak ztratil svoji hlavní pointu. Avšak některé školy se rozhodly přihlédnout k těmto výsledkům, a proto tak alespoň svitla naděje některým z nás, že se nebudou muset stresovat z přijímacího řízení. Toto ale není můj případ, přesto mě však tyto maturity těší ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že i přesto, že tak tak prolézám touto školou, jsem rozdrtil většinu jedničkářů z jiných škol, což jen potvrdilo slova našeho třídního "Elitní prestižní výběrová škola". No a druhým je i jejich obtížnost. Podle toho, co jsem slyšel máme maturity tento rok značně usnadněné.
B
BAŤÁK 12
Teď však ale přede mnou stojí rozhodnutí, na kterou vysokou školu se vydat. Ano, mohl jsem se na další studium vykašlat a jít rovnou pracovat, jenže naše škola mi poskytla vědomosti, se kterými by byla škoda nepokračovat dále ve studiu. Mnozí z mých spolužáků o tom smýšlejí stejně, a tak se většina z nich rozhodla rozšířit si své znalosti ve svých dosavadních oborech i na vysoké škole. Když se tak zamyslím, většina z mých spolužáků z technického lycea je se svým oborem spokojena, a tak se v něm rozhodli pokračovat, ale ne všichni měli takové štěstí s výběrem svého oboru. Jedním z takových vzorných výjimek jsem i já. Když jsem šel na technické lyceum, bylo to se snem, že se ze mě stane celosvětově známý programátor. Ha! Ještě teď si vzpomínám, jak rychle mi to pan učitel Vilímek v druhém ročníku rozmluvil. Z výběru dalších tří oborů, které probíhalo spíše ve stylu nejméně hrozné varianty, pro mě zbyl obor stavebnictví. Bohužel to že jsem absolutní an-
titalent na cokoliv technického nezměnili ani trpěliví učitelé stavařiny. No a co teď? Po dlouhém a úmorném zvažování jsem se nakonec rozhodl, že budu pokračovat ve studiu jazyků, pro které mám daleko větší talent jak pro studium techniky. Ovšem když jsem zjistil, že moje šance dostat se na angličtinu jsou jedna ku tisíci, značně jsem znervózněl. Proto jsem si vybral jazyky, které se chci naučit a které určitě mají velkou budoucnost - Japonštinu a Čínštinu. Určitě ale nezapomenu některé věci, které jsem se tu naučil a mám v plánu je použít někdy v budoucím povoláním, protože jak říká jeden můj učitel: "Překladatel, který pozná rozdíl mezi betonem a železobetonem určitě nebude k zahození." Tímto bych chtěl popřát všem čtvrťákům úspěšné zvládnutí maturity a aby se vám podařilo dostat tam, kam chcete. A zbylým studentům jen připomenou, že jsou studenty elitní prestižní výběrové školy, tak ať to pak ve čtvrťáku ostatním školám ukážou. Pavel Koukal
