Rekultivace lomu v k. ú. Černotín

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav tvorby a ochrany krajiny

Rekultivace lomu v k. ú. Černotín Bakalářská práce

2011/2012

Zuzana Zajícová

OFICIÁLNÍ ZADÁNÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Rekultivace lomu v k. ú. Černotín zpracovala sama a uvedla všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne podpis studenta

Ráda bych tímto vyjádřila svůj vděk panu ing. Petru Kupcovi, PhD. za odborné vedení práce, hajnému panu Antonínu Andžovi z Černotína za aktivní pomoc, panu Ladislavu Valentovi z Černotína za důležité připomínky nejen k historii a pánům ing. Zdeňku Masaříkovi a Karlu Magrlovi ze společnosti Cement Hranice a.s. za ochotu a spolupráci. Největší poděkování však náleží ing. Kamile Botkové za její čas, cenné připomínky a přátelský postoj, které významně přispěly k vypracování této práce. Dále srdečně děkuji rodičům a prarodičům za nesmírnou duševní a materiální oporu během celého studia.

Abstrakt Tato bakalářská práce popisuje problematiku rekultivací vápencových lomů a obhajuje přírodě blízké metody rekultivace, konkrétněji se zaměřuje na rekultivaci formou řízené sukcese. Modelovým územím je dobývací prostor Černotín v katastru stejnojmenné obce nedaleko od města Hranice v Olomouckém kraji. Výsledky jsou zpracovány formou variantních návrhů. První varianta zpracovává dané území z biologického hlediska a jejím cílem je hodnotné přírodní stanoviště s budoucí zákonnou ochranou. Druhá varianta je orientována na rekreační účely s důrazem na osvětu veřejnosti v oboru přírodních věd. Závěr nabízí racionální kompromis uvedených návrhů. Klíčová slova: vápencové lomy, rekultivace, řízená sukcese, Černotín

Abstract This thesis describes the issue of reclamation of limestone quarries and defends reclamation methods closer to nature. Specifically focuses on reclamation in the form of managed succession. Model territory is a mining area lying in cadastral area of Černotín village near the city of Hranice in the region of Olomouc. The results are processed by alternative proposals. The first variant handles biological point of view of the aim territory and the goal is to achieve valuable habitats that could be protected by law in the future. The second one is oriented for recreational purposes and underlines public education in the field of natural sciences. The conclusion offers a reasonable compromise. Key words: limestone quarries, reclamation, managed succession, Černotín

OBSAH: 1

ÚVOD A CÍL PRÁCE .............................................................................................. 8

2

LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................... 9

3

2.1

Těžba vápence.............................................................................................. 9

2.2

Přírodní poměry kamenolomů .................................................................... 10

2.3

Ochrana přírody v kamenolomech .............................................................. 12

2.4

Rekultivace a zákon ................................................................................... 13

2.5

Obecně o rekultivacích ............................................................................... 14

2.6

Druhy rekultivací ....................................................................................... 15

2.7

Zákonitosti sukcese .................................................................................... 18

2.8

Řízená sukcese ........................................................................................... 19

2.9

Potěžební funkce lomů ............................................................................... 22

ÚDAJE O ZÁJMOVÉM ÚZEMÍ ............................................................................... 23 3.1

Popis zájmové lokality ............................................................................... 23

3.2

Přírodní poměry ......................................................................................... 24

3.3

Kulturně sociální poměry ........................................................................... 31

4

METODIKA ........................................................................................................ 33

5

VÝSLEDKY......................................................................................................... 35 5.1

Popis současného stavu a východiska návrhů .............................................. 36

5.2

Varianta přírodně-ekologická ..................................................................... 39

5.3

Varianta rekreačně-naučná ......................................................................... 42

6

DISKUZE ............................................................................................................ 45

7

ZÁVĚR ............................................................................................................... 47

8

SUMMARY ......................................................................................................... 48

9

LITERATURA A PODKLADY ................................................................................ 49

10 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK .......................................................................... 56 11 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................ 57 12 PŘÍLOHY ........................................................................................................... 58

6

Použité zkratky AOPK

Agentura ochrany přírody a krajiny

ČHMÚ

Český hydrometeorologický ústav

ČÚZK

Český úřad zeměměřický a katastrální

DP

dobývací prostor

CHKO

chráněná krajinná oblast

MZCHÚ

maloplošné chráněné území

MŽP

Ministerstvo životního prostředí

NPP

národní přírodní památka

NPR

národní přírodní rezervace

OKD

Ostravsko-karvinské doly

OPRL

oblastní plán rozvoje lesů

PLO

přírodní lesní oblast

PP

přírodní památka

PR

přírodní rezervace

ÚHÚL

Ústav pro hospodářskou úpravu lesa

ÚSES

Územní systém ekologické stability

WMS

web map service

ZM

základní mapa

z. ú.

zájmové území

7

1 ÚVOD A CÍL PRÁCE Nepřestávající, stále se stupňující činnost člověka a jeho vysoké nároky na polyfunkčnost

krajiny,

které

souvisí

s osídlením,

rekreací,

dopravou,

průmyslovou a zemědělskou výrobou či technickou infrastrukturou, v krajině zanechávají trvalé stopy (MŽP 2005). Těžba a zpracování nerostných surovin přispívá k ekonomickému, technickému a kulturnímu pokroku lidské společnosti. Na druhé straně ale představuje zásah do krajiny a ekosystémů (Šandová, Zachovalová 2010). Těžbou se tak za posledních sto let středoevropská krajina rázně změnila (Sádlo 2009). Těžba nerostných surovin se v České republice řadí k tradičním odvětvím hospodářství. Těžební činnost však zahrnuje dlouhotrvající a nenávratné zábory území, ovlivňuje kvalitu a režim podzemních i povrchových vod, znečišťuje ovzduší, je hrozbou pro ekologickou stabilitu území, mění nejen klimatické podmínky, ale také nevratně mění reliéf (Bujnochová 2004). Cílem této bakalářské práce je vytvoření ideového návrhu rekultivace konkrétního vápencového lomu s důrazem na rekultivaci formou řízené sukcese. V teoretické části jsou charakterizovány poznatky a zásady jak klasických rekultivací, tak modernějších přírodě blízkých koncepcí. Praktická část se zabývá konkrétním příkladem. Jedná se o dobývací prostor v katastrálním území obce Černotín. Obsahem této části je návrh variantních řešení rekultivace a jejich zhodnocení a dále mapové, tabelární a grafické přílohy společně s fotografickou dokumentací.

8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Těžba vápence Česká republika má poměrně velké zásoby vápenců. V současné době zaujímají dobývací prostory na území České republiky celkovou rozlohu 1 480 km2, což představuje 1,96 % rozlohy státního území (Štramberská 2007). Státní báňská správa České republiky udává, že v roce 2011 bylo aktivních 48 dobývacích prostorů, kde dochází k těžbě vápence, o celkové rozloze 25,8 km2, přičemž množství odtěžené suroviny za rok v posledních 20 letech se pohybuje okolo 10 mil. tun (Státní báňská správa 2012). Těžba vápenců v České republice od roku 1990 trvale klesá a do roku 2005 poklesla o 24 %. V roce 1989 se těžilo na území České republiky 16,3 mil. tun, v roce 2005 to bylo jen 9,8 mil. tun (Štramberská 2007). Vápenec se těží prakticky výhradně z povrchu (Moldan, Jeník, Zýka 1989). Vápencové lomy lze rozlišovat buďto na otevřené lomy stěnové a uzavřené lomy jámové, nebo rozdělit dle techniky lámání. Komorové odstřely, používané v minulosti, narušovaly horninu tam, kde byl kámen přirozeně rozrušen, např. v místech zlomových ploch. Stěny dřívějších lomů proto blízce připomínají přirozené skalní výchozy. S postupující technikou a technologií vznikly clonové odstřely, používané v současnosti. Pronikají napříč texturou horniny, hluboce ji rozrušují sítí puklin, takže mohou vznikat kolmé stěny, často velmi nestabilní (Sádlo, Tichý 2002). Během těžby i po ní samozřejmě vzniká odpad. Je ale poměrně neškodný, poněvadž jeho chemická reakce je ustálená a jediný problém představuje pouze jeho kubatura (Moldan, Jeník, Zýka 1989).

9

2.2 Přírodní poměry kamenolomů Většina povrchových lomů představuje trvalý zásah do rázu krajiny, díky kterým ale vznikají enklávy vyznačující se pestrou mozaikou potenciálních přírodních biocenóz, v nichž široká škála biotopů a edatopů poskytuje útočiště řadě vzácných a chráněných rostlin i živočichů (Kynický a kol. 2010). Je potvrzeno, že tyto ohrožené druhy v běžné urbanizované krajině nepřežijí (Vrabec, Starý 2008). Nejzajímavější

stanoviště

ze

všech

těžebních

prostorů

vznikají

právě

ve vápencových kamenolomech. Díky vysoké stanovištní diverzitě tu vedle sebe často žijí druhy vyprahlých skal, suťových svahů, skalních výchozů, stepních trávníků,

řídkých

křovin,

teplých

ruderálů

i

oligotrofních

mokřadů

(Tropek a kol. 2010). Vytěžený lom totiž do značné míry představuje stanovištní obdobu otevřených strmých svahů se skalními terasami, stěnami a sutěmi (Sádlo, Tichý 2002) a tím se stává významnou lokalitou styku vysoké biodiverzity (Řehounek,

Řehounková,

Prach

2010).

Dalším

význačným

ekosystémem

vápencových kamenolomů jsou skalní stepi vznikající na mělkých skalnatých půdách jižních svahů (Strejček a kol. 1982). Kladem všech takových stanovišť je, že často zahrnují více či méně přirozené porosty (Cílek 2008). Kamenolomy dnešní doby jsou typické komplexem různě stabilních kolmých stěn, které mohou být souvislé, nebo jsou členěny do etáží (Sádlo, Tichý 2002). Takové obnažené a strmé skalní stěny jsou jen málo příznivým stanovištěm pro růst rostlin (Strejček a kol. 1982). Stejně tak i sutě zarůstají obtížněji, což ale z hlediska diverzity prostředí nemusí vadit (Prach 2006). S postupem času přesto dochází k denudaci lomových stěn rozrušováním povětrnostními vlivy. V těchto místech se pak zachycují náletové rostliny a dřeviny, které svými kořeny spolu s hlodavci, drobnou zvěří a dalšími živočichy pokračují v narušování horniny (Hakl 2001). Osídlení kolmých stěn proto značně závisí na soudržnosti horniny, která se ve vápencích velmi různí. Nejpevnější jsou vysokoprocentní organodetritické vápence, naopak stěny z vápnitých břidlic snadno zvětrávají a rychle erodují. Dalším typem reliéfu v lomech je rovinatý terén, který je vytvořen na plošinách etáží a na dně lomu. Dno může být buď suché s periodickými akumulacemi dešťové vody, nebo zatopené vývěry spodních vod. Diverzitu v lomech zvyšují také zastíněné severní stěny, které nabízejí zcela odlišné prostředí (Sádlo, Tichý 2002).

10

Rostlinná složka

Ve vápencových lomech se v počátečních stadiích sukcese obvykle uplatňují především rostliny schopné tolerovat měkkou, vysýchavou půdu, extrémní teplotní výkyvy, plné oslunění a přímý vliv geologického podloží na kořenový systém (Sádlo, Tichý 2002). Musí však mít možnost se do prostoru lomu odněkud dostat. Jsou proto závislá na zdroji diaspor v okolí (Tropek a kol. 2010). Na strmých stěnách jsou schopny přežít epilitické řasy a lišejníky. Zároveň napomáhají zvětrávání stěn, v nichž se zachytává jemný materiál sloužící jako prostor pro vyklíčení semen vyšších rostlin. Na ně prostorově i vývojově navazují ekosystémy sutí. Vytváří prostředí zcela nepříznivé pro růst dřevin, spáry mezi balvany se velmi těžko plní jemnější zeminou, neudrží se zde žádná voda, výkyvy teplot jsou značné. Teprve tam, kde se nahromadí humus z opadu bylin, uchytí se semenáčky dřevin. Ty však většinou krní a po určité době hynou, protože svými kořeny nedosáhnou na půdní vodu na dně sutě (Strejček a kol. 1982). Suťová pole na zastíněných místech osídlují mechy (Cílek 2012). Vytěžené vápencové lomy v teplých oblastech poskytují ekotopy významné pro výskyt vzácných druhů hub, jejichž přirozené biotopy jsou v krajině chudě zastoupeny (Tropek a kol. 2010). Živočišná složka

Více zalesněné lomy jsou méně bohaté na xerotermní vzácnou floru a tím i na ni vázaná společenstva mravenců (Dekonick et al. 2009 in Borská 2009). Počet druhů pavouků se nemění lineárně s věkem stanoviště (Bell et al. 1998 in Borská 2009). Oproti tomu nejvíce druhů měkkýšů se vyskytuje na nejstarší lokalitě (Pfleger 2000 in Borská 2009). Výskyt obojživelníků v lomech je většinou vázán

na tůňky

vzniklé

následkem

srážkové

či průsakové

vody,

někdy

i na oligotrofní nezarybněné vodní nádrže vzniklé vývěry spodní vody. Některé xerofilní druhy denních motýlů se objevují i v aktivních lomech, kde je převážně nezarostlý substrát a vegetace ostrůvkovitě rozložena. Populace netopýrů jsou převážně vázány na dutiny odkryté při těžbě. Výskyt většiny ptáků v lomech je vázán na pokročilejší sukcesní stádia. Z ornitologického hlediska jsou dlouhodobě nejcennější stepní a lesostepní formace. (Tropek a kol. 2010).

11

2.3 Ochrana přírody v kamenolomech Pohled odborné veřejnosti na rekultivace, jako na činnost nejšetrnější k životnímu prostředí, se začal měnit již se změnou politického systému od roku 1989 (Cihlářová, Kynický 2010). V otázce ochrany přírody a krajiny se dospělo k názoru, že v současnosti již nelze pohlížet na těžební prostory automaticky jako na ekologické zlo (Sádlo, Tichý 2002). Většina klasických biotopů jako je les nebo říční niva jsou nějakým způsobem ohroženy, avšak většina nově vznikajících stanovišť jako lomy, haldy a vojenské prostory jsou překvapivě přírodně bohaté a často obsahují víc chráněných druhů než okolní krajina (Cílek 2008). Stále častěji jsou krasové oblasti s nejčistšími vápenci chráněny jako přírodní památky a rezervace (Moldan, Jeník, Zýka 1989). V minulosti v nich probíhala těžba a dnes se z opuštěných vápencových lomů stávají chráněná území (Sádlo, Tichý 2002). Lze jmenovat několik příkladů, a sice Státní lom a Vápenice na Velkém Kosíři, Růženin lom na Hádech u Brna, Strejčkův lom u Grygova, Štramberk, lom na Radobýlu u Litoměřic, lom na Kobyle v Českém krasu a další. Soupis státem chráněných maloplošných území v minulosti využívaných pro těžbu vápence zobrazuje Příloha 2. Podstatnou zásadou pro vznik biologicky významného území je vzdálenost těžebního prostoru od tzv. donorské lokality. Čím je lom blíže k lokalitě s ochranářsky cennou vegetací, tím je větší pravděpodobnost, že druhy z této lokality lom dokážou kolonizovat. Předmětem ochrany pak může být vyhlášen nejen biotop rostlinných společenstev vázaných na vápencové podloží, ale i zvířena skalních stěn a srázů, zahrnující zákonem chráněné či regionálně významné druhy (Sádlo, Tichý 2002). Pokud se ovšem rekultivuje dnes obvyklým technickým způsobem, možnost osídlení významnými druhy prudce klesá, ba dokonce hodnotné biotopy mohou být bezohledně zničeny. Vynaložení značných finančních prostředků na technické rekultivace je tedy v mnoha případech nejen zbytečné, ale navíc kontraproduktivní (Řehounek 2010).

12

2.4 Rekultivace a zákon Vápenec se dle Horního zákona č. 44/1988 Sb. řadí mezi výhradní nerosty. Vyhrazené nerosty jsou vyjmenovány v §3 zákona a jejich ložiska jsou ve vlastnictví státu bez ohledu na no, kdo je vlastníkem pozemku, pod nímž se nacházejí. Horní zákon dále sděluje, že těžební organizace je povinna zajistit sanaci, která

obsahuje i

rekultivace, všech pozemků dotčených těžbou

a monitorování úložného místa po ukončení jeho provozu. Dále je povinna řešit včas střety zájmů především s cílem omezit nepříznivé vlivy na životní prostředí, pečovat o ochranu tohoto ložiska a plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem. K zajištění rekultivačních činností je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Rekultivace lomů a jejich plánování tedy patří mezi zákonem stanovené povinnosti a stávají se neoddělitelnou součástí těžby nerostných surovin (Tichý 2004). Účelem je obnovit a funkčně začlenit dobýváním dotčené pozemky zpět do krajiny a přírody, což znamená provést takovou konečnou úpravu území dotčeného těžbou, která zajistí obnovu přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné následné využití pozemků, které byly dotčeny těžbou (Kryl a kol. 2002). Horní zákon problematiku rekultivací sice zastřešuje (MŽP 2005), ale zároveň neexistuje žádný obecně závazný a platný hodnotící postup, který by usnadnil rozhodování o nezbytnosti či zbytečnosti rekultivace nebo o cílech, míře a způsobu rekultivačního postupu (Vrabec a Starý 2008). Zákonem je uložena náprava škod způsobených během těžební činnosti (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). Rekultivace vytěžených prostor vyžaduje vždy vysoké náklady, odbornost pracovníků a dobrou organizaci rekultivační práce (Štýs 1981). V praxi je však často realizována neodborně a necitlivě, se snahou co nejrychlejšího následného ekonomického využití a tyto úpravy vyžadují další nákladný management ke svému dalšímu udržení (MŽP 2005).

13

2.5 Obecně o rekultivacích V dané problematice se objevuje řada pojmů, se kterými se v současné době poměrně benevolentně zachází (Mickertsová 2009). Základním zmiňovaným pojmem v Horním zákoně č. 44/1988 Sb., je tzv. sanace, za kterou se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur. Sanační práce zahrnuje i rekultivace. Obecný význam slova sanace je vyléčení či zhojení, avšak Zelenka a Štejfa (2000) sanací označují zamezení šíření znečištění, převážně v půdě a stavebních materiálech. V praxi však sanace bývá vnímána úžeji, spíše jako technické práce na odstranění zbytků průmyslových staveb, popř. terénní navážky a úpravy (Mickertsová 2009). Rekultivace podle Jakrlové a Pelikána (1999) znamená opětovné obnovení úrodnosti půdy nebo zničeného porostu obvykle po technickém narušení těžbou, výsypkami či zanedbáním. Podobně Zelenka a Štejfa (2000) vysvětlují rekultivaci jako řízené obnovení alespoň části původních funkcí člověkem znehodnocené krajiny, zejména produkční schopnosti půd. Jiný, poměrně populistický názor o rekultivaci tvrdí, že se jedná o nejrychlejší známý způsob, jak do poničené krajiny vrátit přírodu a umožnit její opětovné využívání lidmi (OKD a.s. 2010). Každý aktivní dobývací prostor je vnímán jako jizva v krajině, místo šíření hluku a prašnosti (Sádlo, Tichý 2002). Proto by se mělo dbát na to, aby rekultivace pozemků dotčených těžbou, a s tím související činnosti, byly součástí komplexního řešení prevence, eliminace a kompenzace negativních vlivů dobývání ložisek na životní prostředí (Pokorný, Filip, Láznička 2001). Cílem rekultivace je proto urychlit proces, jímž se opuštěný lom včleňuje do krajiny (Sádlo, Tichý 2002), přičemž prováděné rekultivační práce by měly směřovat k obnovení základních funkcí krajiny (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). Konkrétněji může rekultivace směřovat ke třem základním úpravám území: 1. uvedení do původního stavu, tedy obnovení původního reliéfu, 2. částečná obnova půdního reliéfu, kdy dojde ke vzniku nových aktivit, nebo 3. vznik nového reliéfu krajiny, kdy dojde k novému využití a novému krajinnému prvku (Kryl a kol. 2002).

14

2.6 Druhy rekultivací Díky rekultivaci těžbou zasažených prostor dochází k obnově produkčnosti krajiny (Šandová, Zachovalová 2010). Existuje názor, že všechna devastovaná území jsou rekultivovatelná (Štýs 1990). 1. Technická rekultivace je tradičním pojetím rekultivace. Modeluje tvary reliéfu tak, aby byla odstraněna extremita prostředí a aby se nové objekty začlenily do okolní krajiny. Také zřizuje a udržuje příjezdové a hospodářské komunikace (Stalmachová 1996). Technické rekultivace mají zásadní význam v sousedství lidských sídel, komunikací či v místech silně ohrožených erozí (Prach 2006), v krajině však tento postup vede k potlačení rozmanitosti biotopů a jejich potenciálu pro ochranu přírody. Technickými rekultivacemi vznikají jednostranně zaměřené celky nebo umělé, prostorově vyumělkované parky (Sádlo, Tichý 2002). 2. Biologická rekultivace je cílena k dosažení zdravotně hygienické nezávadnosti, zapojení do krajiny a hospodářské využitelnosti (Stalmachová 1996). Z hlediska plánovaného využití území biologické rekultivace dělíme na zemědělské, lesnické, hydrologické a ostatní, jako např. parky, sportoviště (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). Dle Dimitrovského (2000) však lze druhy biologické rekultivace rozšířit

ještě

na

ovocnářské

rekultivace.

Z hlediska

ekologické

stability

ale nevznikají cenné plochy, protože monokultur je v naší krajině dostatek (Tropek a kol. 2010). Základem úspěchu biologické rekultivace je vytvoření dostatečného půdního profilu, který zajistí vhodné růstové podmínky zakládanému vegetačnímu krytu (Beneš 2003). a. Zemědělská rekultivace je přeměna parcely na zemědělskou půdu. Je podmíněna především druhem sypaného materiálu a množstvím a jakostí zeminy, která je k dispozici k převrstvení. Zahrnuje buďto agrotechnické alternativy jako jsou louky, pastviny nebo speciální kultury, např. ovocné sady, vinice, chmelnice (Stalmachová 1996). Vhodný sklon svahů na zemědělské rekultivace se pohybuje v rozmezí 3-8 %, kdežto u lesnické je vhodný sklon do 25 % (Dimitrovský 2000). b. Lesnická rekultivace vytváří pozemky určené pro plnění funkcí lesa (Psotová a kol. 2010). Vznikají lesy produkční nebo účelové, které mohou zastat několik funkcí, např. půdoochrannou, stabilizační, agromeliorační, 15

rekreační, asanační, léčebnou, či doprovodná, rozptýlená nebo dočasná zeleň (Štýs 1981). Funkci porostu je nutné přizpůsobit druhovou skladbou a prostorovým uspořádáním porostů. Na nepříznivých stanovištích lze buďto zvolit dvoufázový postup zalesnění nebo zvážit zařazení do kategorie produkčních lesů (Dimitrovský 2000). c. Vodohospodářská

rekultivace

je

významná

možností

využít

akumulovanou plochu pro zemědělství, jako zdroj užitkové vody, regulaci vodního režimu v území (Stalmachová 1996), a jejím cílem tedy je vytvoření vodní plochy (Psotová a kol. 2010). d. Sadovnicko-krajinářská rekultivace zahrnující různé typy rekreace ve volné krajině se podle způsobu člení na rekreační a parkové lesy, parky a lovecké prostory (Stalmachová 1996). 3. Přírodě blízké metody rekultivací formou sukcese jsou v současnosti trendem. Snaží se o zachování přírodních procesů a návrat k původní krajině (Šandová, Zachovalová 2010). Cílem by mělo být komplexní zapojení postiženého území do okolního kulturně přírodního prostoru, s ohledem na jeho sociálně ekonomický potenciál a územní plánování (Mickertsová 2009). Nevýhodou jsou malé zkušenosti, nezavedenost a dlouhá doba realizace (Tichý 2005), protože přirozené

procesy vývoje

vegetace

a

celých biocenóz

jsou

přece

jen

dlouhodobé a výsledek se tedy nedostaví dříve než za několik desítek let (Stalmachová 1996). V praxi se lze jednoduše spoléhat na přirozenou sukcesi, nebo může být různým způsobem usměrňována, tj. urychlovat, brzdit, vracet zpět nebo jinak směrovat např. umělými výsevy žádoucích druhů do sukcesních stadií (Řehounek, Řehounková, Prach 2010). a. Spontánní sukcese představuje samovolný vývoj bez zásahu člověka (Řehounek, Řehounková, Prach 2010) a vede k poměrně pestrým porostům, které dobře plní estetické, protierozní i další ekologické funkce (Prach 2006). Je metodou zdaleka nejlevnější. Nechat lomy po jejich vytěžení svému osudu však současné zákony neumožňují (Sádlo, Tichý 2002). Rekultivace prostřednictvím spontánní sukcese se hodí zvláště tam, kde nedošlo k velkým změnám neživého prostředí a narušený ekosystém se může snadno dostat do funkčního stavu (Prach 2006). Dosavadní výsledky jednoznačně potvrzují,

16

že přirozená sukcese je využitelná jako rovnocenná forma obnovy (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). b. Řízená sukcese je metodou ekologické obnovy krajiny s cílem regenerace ekologické stability a s celkovou ochranou biologické rozmanitosti v území (Stalmachová 2003). Cílem péče o ekosystémy není ani tak řízení samovolných procesů, jako spíše regulace zásahů člověka do nich (Plesník 2010). Je to postup, kdy je člověkem ovlivňován vývoj ekosystémů žádoucím směrem (Řehounek, Řehounková, Prach 2010). Proces řízené sukcese je založen na využití vyšších sukcesních stadií přirozeného sukcesního sledu na odpovídajícím ekotopu (Stalmachová 1996). Pokud existují konkrétní představy o tom, jak má po záměru rekultivovaná plocha vypadat, je možné využít managementové zásahy, jejichž cílem je vytvoření vhodných podmínek pro výskyt ohrožených druhů organismů (Řehounek, Řehounková, Prach 2010). Je možné použít i některé extenzivní metody obnovy, jakými jsou výsevy či výsadby původních druhů z blízkých přirozených stanovišť nebo mulčování senem z blízkého biotopu, jehož rozvoj se v lomu očekává (Tropek a kol. 2010).

technická

zemědělská lesnická

biologická přírodě blízká

vodohospodářská sad. – krajinářská spontánní sukcese řízená sukcese managementové zásahy

Obr. 1: Schéma zobrazující druhy rekultivací (přerušovanou čarou jsou nastíněny možnosti kombinací jednotlivých metod)

17

2.7 Zákonitosti sukcese Sukcese je charakterizována jako postupný zákonitý sled změn druhového složení biosféry a jejích energomateriálových toků, který vyúsťuje v záměnu jednoho ekosystému druhým. Tento vývoj pokračuje určitým směrem a lze jej tedy přiměřeně předpovídat.

Sukcese je výsledkem změn abiotického prostředí

vyvolávaných biocenózou. Ekotop neboli abiotické vlastnosti prostředí, rozhoduje o tom, zda a kdy sukcese začíná, jak rychle a případně až kam probíhá. Její samotný průběh je však ovládán biocenózou. Sukcese vrcholí ustáleným ekosystémem, v němž se na jednotku dosažitelného toku energie uchovává nejvíce biomasy a nejvíce symbiotických vztahů mezi organismy (Míchal 1994). Sukcese začíná iniciálním stadiem (Stalmachová 1996), které je doprovázeno tzv. pionýrskými společenstvy. Jedná se o první vlnu osidlujících rostlin složenou z rozličných krátce žijících, rychle rostoucích rostlin produkující menší semena s rozptylovacím

ústrojím,

které

umožňuje

šíření

na

velké

vzdálenosti

(Pidwirny 2010). Struktura celého ekosystému se v průběhu sukcese komplikuje a tato komplikovanost vrcholí v klimaxu (Míchal 1994). Druhy pokročilejších stadií sukcese se vyznačují pomalejším růstem, delší životností a produkcí velkých a hůře se šířících semen, která však obsahují dostatek zdrojů potřebné pro vyklíčení. Taková

strategie

slibuje

vyšší

konkurenceschopnost

(Pidwirny

2010).

Cílovým stadiem sukcese nemusí být vždy a všude klimaxový les, nýbrž pestrá mozaika skalní, travinné, křovinné a lesní vegetace (Sádlo, Tichý 2002). Vývoj sukcese bývá často narušován disturbancemi, jejichž vlivem se mění směr vývoje stanoviště a vzniká tzv. blokovaná sukcesní série (Walker, Moral 2003). Ekosystémy blokovaných sukcesních stadií jsou ekologicky méně stabilní. Prosazují se na nich organismy přizpůsobené extrémním ekologickým podmínkám (Míchal 1994). Jedná se o mizející druhy preferující či vyžadující iniciální sukcesní stádia a jejich výskyt je cenný. Mimořádnou roli pro udržení těchto druhů proto mají nově vznikající lokality, které jsou jimi rychle osídlovány (Gremlica, Cílek, Vrabec 2009). Nové biotopy se však často vytvářejí jen na přechodnou dobu. Jedná se o časově i prostorově proměnlivou ekologickou síť. Při sanačních a rekultivačních aktivitách je vhodné alespoň některé z těchto částí antropogenní krajiny zachovat a využít (Lacina 2003). 18

2.8 Řízená sukcese Základní koncepce rekultivací v minulosti předpokládala výraznou orientaci na různé způsoby lesnických, zemědělských nebo vodohospodářských rekultivací jednotlivých prvků v krajině

(Stalmachová 1996). K řízeným

racionálním

rekultivacím v minulosti prakticky nedocházelo (Hakl 2001), o revitalizaci prostoru narušeného převážně technikou se usilovalo a často ještě usiluje většinou opět jen technickými prostředky (Rychnovská 2006). Rekultivaci v současných vápencových lomech nelze zcela odmítnout, ale je třeba postavit ji na jinou úroveň (Tichý 2004). Je proto nutné si uvědomit fakt, že vracet se ke stavu krajiny před počátkem devastací může být popřením jejího vývoje (Stalmachová 2006). Seriózní přístupy k obnově narušených ekosystémů kladou důraz na přírodní procesy (Prach 2006). Současný trend koncepce rekultivací tak představuje celoplošné krajinotvorné řešení, koncipuje řešení rekultivačních prací ve velkých územních celcích, v dlouhodobé

perspektivě

a v souvislostech

s ekologickými

a sociálně

ekonomickými aktivitami daného územního celku (Stalmachová 1996). Revitalizace lomu řízenou sukcesí je založena na metodě, v níž usměrněním sukcesních procesů člověk napomáhá spontánním přírodním silám. Lomy s převahou spontánních sukcesních procesů se za příznivých okolností, které lze ovlivnit, změní v hodnotnou součást krajiny (Sádlo, Tichý 2002). Je vhodné, aby byla zachována ekologická integrita, což je stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biodiverzitě (Plesník 2010). Výsledkem by mělo být plnohodnotné začlenění rekultivované plochy do okolní krajiny (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). Chybně plánovaná rekultivace může zcela zbytečně zničit ojedinělý nově vznikající prostor pro bohatství rostlin a živočichů (Tichý, 2004). Řízená sukcese vychází z autoregulačních schopností vegetace a z přirozených procesů obnovy biocenóz. Základním východiskem je znalost jednotlivých sukcesních stadií ve vztahu k typu a vlastnostem konkrétního půdního substrátu (Stalmachová 2003). Dále je vhodné znát také geologické a klimatické poměry, stupeň zastavěnosti povrchu území, hodnotu území z hledisek zemědělství, lesnictví či ochrany přírody (Štýs 1990). Každý zásah do krajiny sice mění a většinou i hyzdí její vzhled, ale také vytváří něco nového, co nemusí být vždy horší (Cílek a kol. 2004). Mohou vznikat unikátní 19

typy ekosystémů v krajině plnící funkci refugií vzácným a zvláště chráněným druhům rostlin, živočichů a jejich společenstvům (Stalmachová 2003). Řízenou sukcesí tedy bývá biotop jen citlivě dotvořen a nechán splynout s okolím (Hakl 2001). Rekultivace vycházející z principů autoregulačních schopností živé složky přírody vedou k mnohonásobnému zhodnocení rekultivovaných ploch zejména

z pohledu

druhové

diverzity

–

rostlin

a

především

živočichů

(Stalmachová 2003). Druhovou diverzitu lze umocnit zachováním bohaté členitosti mikroreliéfu. Značná rozrůzněnost abiotických charakteristik vede logicky k vysoké biodiverzitě (Bejček, Sklenička, Šťastný 2006). Například pokud svahové pohyby a sesuvy ve větší míře neohrožují okolí, je lepší jim nebránit, protože i ty obohatí krajinu (Cílek 2012). Revitalizace lomu řízenou sukcesí je optimálním řešením všude, kde chceme v krátké době alespoň částečně obnovit pestrost živé přírody (Sádlo, Tichý 2002). Lze ji využít i tam, kde má revitalizovaný lom plnit jiné funkce, než je ochrana přírody (Tropek a kol. 2010). Zachování nejcennějších drobných ploch přirozené vegetace (biocenter) v těsném okolí lomu je krajně důležitým předpokladem rekultivací. Nejlepší výsledky metoda přináší, pokud biocentrum s lomem přímo sousedí, takže zdánlivě paradoxně je dobré těžit až na samotný okraj stepi. Čím jsou lomy větší, tím obtížněji probíhají procesy spontánní sukcese. S velikostí lomu klesá také relativní pestrost stanovišť (Sádlo, Tichý 2002), čímž se umocňuje vliv rumištních druhů (Prach 2006). Biologicky nejatraktivnější bývají středně velké lomy, zatímco u velkolomů se bez řízené sukcese prakticky nedá obejít (Sádlo, Tichý 2002). Řízená sukcese může být částečně realizována již během těžby. Hlavní rekultivační práce však jsou uskutečňovány po ukončení těžby. Tyto hlavní zásady uvádí Tab. 1. Výhodou tohoto přístupu je, že výsledný vegetační obraz je koncipován ideálně podle přírody, tj. výsledná vegetace přesně odpovídá stanovištním poměrům. Na rozdíl od technicky pojatých rekultivací se při realizaci rekultivace formou řízené sukcese významně nemění počáteční přírodní podmínky dotěženého lomu, jehož konečné vzezření ve vrcholných fázích sukcese pak může harmonicky korespondovat s okolní krajinou (Sádlo, Tichý 2002).

20

Uvedený přístup však klade mnohem větší požadavky na odbornost při návrhu a realizaci tohoto typu rekultivací. Rekonstrukce vegetace a její údržba žádá velmi úzkou spolupráci těžebních a ochranářských organizací a místní správy. V průběhu rekultivací je navíc nutný postupný přenos aktivity od těžařů k ochranářům a místní správě a jejich následné přebírání odpovědnosti. Dlouhodobé a odborně náročné, přitom však relativně finančně nenáročné bude další dotváření a správa cílového stavu, a to by již měl být úkol pro orgány ochrany přírody a místní správy (Sádlo, Tichý 2002). Dle Vaňka (2007) již ale k obratu dochází. Velké firmy chtějí naslouchat přírodovědcům a ti rádi spolupracují.

Tab. 1: Zásady řízené sukcese (Tropek a kol. 2010 není-li uvedeno jinak)

V průběhu těžby Do jednou opuštěných částí nezasahovat Minimalizovat deponie zeminy, ty stávající udržovat bez ruderálních druhů Neodtěžovat dominanty v krajině, naopak spíše zahlubovat Rozrušit pravidelnost etáží (Sádlo, Tichý 2002) a celkový tvar lomu (Cílek 2008) Zachovat zbytky přirozené vegetace, zejména stepní a hájové (Sádlo, Tichý 2002) Po ukončení těžby Neodstraňovat příliš velké plochy raně sukcesních stadií Nevyklízet zcela lom od volného kamení a sutí Urychleně realizovat opatření proti šíření nepůvodních druhů rostlin Občasně zasahovat do náletu pro zachování nelesních biotopů Pečovat o periodické tůně na dně lomů, trvalými disturbancemi zabránit jejich zarůstání

21

2.9 Potěžební funkce lomů Sekundárním a mnohem komplikovanějším posláním rekultivací je účelové využití rekultivovaných prostor (Šiřina 2003). Přirozenou součástí zdravé krajiny jsou přírodní stanoviště vysoké biologické kvality. Ta mají velký význam jak z hlediska

ekologického,

tak druhotně

estetického

(Bejček,

Sklenička,

Šťastný 2006). Mnohé lomy jsou přitažlivé z hlediska geologie, paleontologie a archeologie, jelikož poskytují jinak nerealizovatelné sondy do zemských hloubek. Často jsou taková místa vyhlášeny jako přírodní památky nebo rezervace. Geologický profil odkrytý těžební činností jako předmět ochrany mají PR Klapice, PP Lom Kozolupy v rámci CHKO Český kras, PP Opatřilka – Červený lom a PP Podolský profil v Praze. Z hlediska paleontologie je významným nalezištěm NPP

Růžičkův

lom

v Litovelském

Pomoraví

nebo

PP Starkočský

lom

ve Středočeském kraji. Existují také lomy se zpracovatelskými závody, které jsou chráněny jako technické památky dokumentující dřívější způsoby těžby. Ve středočeském kraji jsou to např. Tomáškova vápenka v Korně u Berouna, komplex vápenek v Miskovicích u Kutné Hory nebo vápenná pec v Jimramově na Vysočině (Sádlo, Tichý 2002). Za zmínku stojí též vápenka v Teplicích nad Bečvou stojící nedaleko od zájmové lokality DP Černotín. Lomy bez zvláštní biologické hodnoty lze po příslušných úpravách dobře využít pro ostatní typy rekreace (Sádlo, Tichý 2002). Mohou se stát významnými místy odpočinku nebo sportovního vyžití. Rekreačně jsou často využívány už chráněná území. Z Brněnska to jsou NPP Stránská skála, která svými kolmými stěnami slouží horolezcům, soubor bývalých lomů Velká Klajdovka, Hádecká planinka, Lom na Hádech a Růženin lom. Rozumným a atraktivním kompromisem pro spontánní sukcesi a zároveň pro rekreaci se nabízí budováním odpočivadel Příkladem této rekultivace je lom Dálky u Čebína na Tišnovsku nebo lom v Mašovicích u Znojma. Zaujme též populárně naučná osvěta. U většiny zajímavých lokalit vzniklých rekultivací kamenolomů se instalují informační cedule o vzniku ložiska, historii těžby a místních přírodních poměrech nebo se tato místa začleňují do naučných stezek. Ukázkovým příkladem může být geologická expozice v bývalém lomu Na Turoldu v Mikulově či botanická zahrada a arboretum Kamenárka ve starém vápencovém lomu ve Štramberku na Novojičínsku. 22

3 ÚDAJE O ZÁJMOVÉM ÚZEMÍ 3.1 Popis zájmové lokality Zájmový dobývací prostor Černotín se nachází ve východním výběžku Olomouckého kraje necelé 3 km jihovýchodně od města Hranice v katastrálním území obce Černotín (č. 620483, ČÚZK 2012).

Obr. 2: Situační mapa zájmového území v měřítku 1:2 500 000 (zdroj: geoportal.gov)

Zájmové území zaujímá prostor dvouetážového vápencového lomu o celkové rozloze 17,2043 ha, jehož hranice jsou tvořeny nepravidelným dvanáctiúhelníkem. Etáže leží v rozpětí 260 – 320 m n. m. Parcelní číslo dobývacího prostoru je 680/1 (ČÚZK 2012), vlastnické právo patří a těžbu vysokoprocentních vápenců zde provádí firma Cement Hranice, a.s. se sídlem v Hranicích, která je součástí italského koncernu Buzzi Unicem. Bezprostřední okolí lomu z velké části tvoří orná půda, ve svazích a podél cest roste roztroušená zeleň. Celkové těžitelné zásoby v DP Černotín a významnějším DP Hranice Skalka činí zhruba 143 miliónů tun, což odpovídá životnosti zásob zhruba 113 let. Plán otvírky, přípravy a dobývání na ložisku Hranice řeší postup těžby na obou ložiscích generelně do roku 2032. V současné době v DP Černotín probíhá těžba nepravidelně dle potřeby a ročně dosahuje přibližně 100 kilotun, což odpovídá 5 až 6 odstřelům (Holešovská 1993).

23

3.2 Přírodní poměry 3.2.1 Geomorfologie území Dobývací prostor kamenolomu z hlediska biogeografického členění náleží do Hranického

bioregionu.

Ten

je

charakterizován

sníženým,

převážně

pahorkatinným reliéfem s rozevřenými nivními údolími řeky Bečvy, který se uplatňuje též v rámci studovaného území (Culek 1996). Členitý terén se svažuje od Hluzovského kopce z 365 m n. m. na jih do údolí řeky Bečvy na 250 m n. m. (Valenta 2005). Členitost reliéfu se tedy pohybuje v rozmezí 75 – 150 m (Culek 1996). Černotínský lom je součástí Hranického krasu, jenž je formován ostrůvky devonských vápenců. Povrch ložiska tvoří ploché návrší Hluzovského kopce ležícího na hranici jižního zalednění před 200 000 lety (Valenta 2005). Hranický kras se nachází na obou březích hlubokého údolí řeky Bečvy přibližně mezi obcemi Hranice, Teplice nad Bečvou a Černotín. Rozprostírá se na styku dvou evropsky významných geologických celků, Českého masivu a Západních Karpat, odlišných geologickým stářím, vývojem i horninovou skladbou (Matoušek, Jenč, Peša 2005).

systém AlpskoHimalájský

provincie Západní Karpaty

subsystém Karpaty

subprovincie Vnější Západní Karpaty

oblast Západobeskydské podhůří

podcelek Středobečevská niva

celek Příborská pahorkatina

okrsek Maleník

Obr. 3: Geomorfologické zařazení lokality (Demek 1987)

24

3.2.2 Geologická charakteristika Rozlehlé okolí zájmového území v rámci bioregionu je tvořeno karpatským flyšovým pásmem směrem k Moravskoslezským Beskydům a kulmskými břidlicemi a drobami budující podloží kry Maleníku a částečně též Moravskou bránu. Bezprostřední okolí dobývacího prostoru je značně ovlivněno především říčními a jezerními horninami třetihor – písky, jíly, štěrky, většinou překrytými kvartérními uloženinami, tj. sprašemi, sprašovými hlínami. Také se uplatňují štěrkopískové terasy a glacifluviální sedimenty a povodňové hlíny. Z tohoto složitého komplexu vyniká menší ostrov devonských vápenců u Hranic (Culek a kol. 1996). Ten nese název Hranický kras a je formován v devonských a spodnokarbonských karbonátech macošského a líšeňského souvrství, které byly překryty jílovitými břidlicemi, drobami a slepenci hradecko-kyjovického a moravického souvrství kulmské facie spodního karbonu (Matoušek, Jenč, Peša 2005). Jednodušeji řečeno, Hranický kras je unikátní vápencová oblast, jejíž počátek lze datovat již ve středním až svrchním devonu a počátku karbonu (tj. asi před 380 až 350 miliony let), kdy sedimentace vápenců nastala. Nastalo několik etap krasovění, až do období spodního karbonu (tj. před 360 až 325 miliony let). Tehdy byl Hranický kras zalit kulmským mořem a zakryt několikakilometrovou vrstvou flyšových

usazenin.

Následovalo

obnažování

zakrytých

vápenců.

Další fáze krasovění probíhala v druhohorách (tj. před 250 miliony let) i třetihorách (tj. před 65 miliony let). Krasovou oblast opětovně překrylo moře v období miocénu (tj. před 23 miliony let), které zanechalo mocnou vrstvu sedimentů, z nichž jsou dnes patrné některé vápencové výchozy (Šimečková, Otava 2008). Tyto vysoké kuželovité vrchy se nazývají mogoty (Kučera, Hromas, Skřivánek 1981). Ostrůvkovité vystupování devonu uprostřed kulmu je vysvětlováno zlomy (Dvořák 2003), kterými došlo k posunutí a rozlámání uložených sedimentů a počátku hydrotermálního krasovění (Šimečková, Otava 2008).

25

3.2.3 Pedologické poměry Z hlediska pedogeografického členění České republiky lokalita leží v provincii středoevropských těžkých karpatských kambizemí, podregionu východomoravských horských kambizemí s dominantními těžkými a často zamokřenými kambizeměmi mesobazickými s pseudogleji a luvizeměmi (Hrnčiarová, Mackovčin, Zvara 2010). Ale protože v zájmovém dobývacím prostoru převažují zvláště devonské vápence, vyskytují se zde typické rendziny modální (AOPK 2012). Jedná se o mělké kamenité půdy, obvykle těžkého zrnitostního složení, se středním až vyšším obsahem humusu prostřední kvality (Tomášek 1995). Okolní krajina náleží nivě Bečvy, kde v oblasti břehových valů převažují typické fluvizemě, při níže položených okrajích nivy mohou přecházet do fluvizemí glejových. Na ostatních plochách jsou zastoupeny kambizemě (Culek a kol. 1996). Během těžby v DP Černotín však dochází k významným změnám půdního profilu, k jeho částečným degradacím až k úplné destrukci pedosféry. Kromě zmíněných půd se v oblasti dobývacího prostoru vyskytují četné navážky antropogenních půd, jejichž účelem je snížení sklonu svahů (Stalmachová 1996). Na druhou stranu těžbou půda nejen zaniká, ale i vzniká. Tenká vrstvička prachu z rozdrcené horniny je formována pohybem těžkých důlních mechanizmů a společně s navátými částečkami zeminy je základem prvních půd vytvářejících se na obnaženém skalním podloží (Sádlo, Tichý 2002). Mělké štěrkovité půdy se rychle prohřívají a zejména na jižně orientovaných svazích pak vedou teplo dále do podloží, které pak funguje jako tepelný akumulátor (Vymazalová 2008). 3.2.4 Klimatické poměry Dle Qiutta (1971) leží převážná část bioregionu v mírně teplé oblasti MT 10 s dlouhým teplým a mírně suchým létem, mírně teplým jarem i podzimem a krátkou, velmi suchou a mírně teplou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Dle Ústředního seznamu ochrany přírody tatáž charakteristika platí i pro okolí Hranické propasti. Podnebí je mírně teplé až teplé a vlhké. Srážky jsou vydatné a stoupají směrem k jihovýchodu bioregionu (Culek a kol. 1996). V lomu jsou dvě hlavní etáže s jižní expozicí, jejich kolmé stěny jsou vystaveny silnému slunečnímu záření a rozpalují se. Chladnou pomalu a během vyzařování tepelné energie vzniká v prostoru lomu a jeho nejbližším okolí tepelný ostrov (Vymazalová 2008). 26

3.2.5 Hydrologické poměry Zájmová lokalita dle hydrogeologické rajonizace leží v sedimentech paleogénu a křídy karpatské soustavy a zároveň v sedimentech vněkarpatských pánví, konkrétně se jedná o oblast bečevské brány (Hrnčiarová, Mackovčin, Zvara 2010). Hydrologicky pak spadá do povodí řeky Bečvy (Holešovská 1993), která vzniká soutokem Vsetínské a Rožnovské Bečvy u Valašského Meziříčí ve výšce 288 m n. m. Nejprve proteče napříč Podbeskydskou pahorkatinou, u Hranic na Moravě přitéká do snížení Moravské brány, kterou protéká až po Přerov, kam se jako levostranný přítok vlévá do Moravy (Vlček 1984). Nejbližší hlásný profil se nachází ve stanici Teplice nad Bečvou, kde průměrný roční průtok dosahuje 15,3 m3.s-1 s průměrným ročním stavem hladiny ve výšce 109 cm (ČHMÚ 2011). Hranický kras je nevelká oblast devonských vápenců, která se vyznačuje dvěma unikátními přírodními poklady. Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou díky vysokým koncentracím CO2 nejteplejší v ČR, průměrná teplota se pohybuje okolo 15 – 16°C. V národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic, která je od zájmového území vzdálená necelý kilometr, leží Hranická propast, prozatím nejhlubší ve střední Evropě, jejíž doposud zjištěná hloubka je 274,5 metrů (Skoumal 2011). Neodmyslitelnou součástí Hranického krasu jsou i Lázně Teplice nad Bečvou, jejichž léčivým zdrojem je mineralizovaná uhličitá voda neboli kyselka. Konkrétně se jedná o Kropáčův a Jurikův pramen, jejichž průměrná teplota je 22,6 °C (Lázně Teplice nad Bečvou 2012). Hydrotermální krasovění probíhalo úniky plynů, především oxidu uhličitého, z hlubin zemského pláště. Těmito plyny se obohacovala podzemní voda. Na její teplotu měla zásadní vliv geotermální energie (Šimečková, Otava 2008). Dobývací prostor kamenolomu leží v oblasti 2. a 3. ochranného pásma lázní (Holešovská 1993).

27

3.2.6 Vegetační poměry Potenciální přirozenou vegetací se rozumí taková, která by se vyvinula v daném čase a prostoru po ukončení vlivu člověka, tudíž by odrážela pouze vlastnosti daného stanoviště (Jakrlová, Pelikán 1999). Potenciální vegetaci Hluzovského kopce tvoří dubohabrové háje (Carici piloae-Carpinetum), v oblasti Maleníku květnaté a zčásti i acidofilní bučiny (Carici pilosae-Fagetum a Luzulo-Fagetum). Koryto Bečvy lemují měkké luhy svazu Salicion albae, zatímco v nivních sníženinách jsou ojediněle přítomny i fragmenty bažinných olšin svazu Alnion glutinosae. Primární bezlesí chybí. Co se týče náhradní přirozené vegetace, významná jsou semixerotermní travinobylinná společenstva svazu CirsioBrachypodion

pinnati.

Ve vápencových

lomech

a

jejich

okolí

vznikají

ruderalizovaná společenstva primitivních půd patřící do svazu Alysso alyssoidisSedion. Na živinami méně bohatých loukách se vyskytuje vegetace svazu Arrhenatherion, zatímco vlhké louky obsazují společenstva svazu Calthion. Podél polí a v okolí lomu jsou vytvořeny křoviny svazu Prunion spinosae (Culek a kol. 1996). Synusie podrostu obvykle bývá druhově bohatá. Dochází ke styku mezofilních, nitrofilních i kalcifilních druhů. Dominantou je bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), jaterník podléška (Hepatica nobilis), mařinka vonná (Galium odoratum), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), konvalinka vonná (Convallaria majalis), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis) a jiné druhy (Buček, Lacina 2007). Studované území, které se nachází mezi přírodními parky Podbeskydí a Oderské Vrchy (AOPK 2012), spadá z hlediska biogeografické rajonizace do provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie Západokarpatské a bioregionu Hranického (Culek 1996). Soubory biochor, jež se v rámci zájmového území a jeho přilehlého okolí uplatňují, jsou převážně vápnitých stanovišť 3. vegetačního stupně. Převažujícím reliéfem jsou rozřezané plošiny s mělkými údolími na vápencích (Hrnčiarová, Mackovčin, Zvara 2010).

28

V rámci bioregionu dominuje lesní vegetační stupeň dubobukový (Tab. 2), který se vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách v rozpětí nadmořských výšek 300 až 500 m, mírně teplé a suché klima charakterizuje průměrná roční teplota kolem 7,5°C, roční úhrn srážek 600 až 650 mm, vegetační doba trvá 150 až 160 dní (Demek, Mackovčin 2006). Tab. 2: Zastoupení lesních vegetačních stupňů (%) v bioregionu (Culek a kol. 1996)

dubový 0

bukodubový dubobukový bukový 17

75

8

jedlobukový smrkový 0

0

klečový 0

Přírodní lesní oblasti vystihují podobné přírodní a růstové podmínky a slouží pro koncepční dlouhodobé záměry lesního hospodaření. Dle klasifikace ÚHÚL zájmové území náleží do PLO 34 Hornomoravský úval (ÚHÚL 2012), avšak z mapového serveru AOPK ČR

[8]

vyplývá, že do této lesní oblasti patří pouze

nejužší pás lemující koryto Bečvy a tím udává zřetelnou hranici. Proto je oblast DP Černotín zařazena do PLO 39 Podbeskydská pahorkatina.

Tab. 3: Podbeskydská pahorkatina (www.uhul.cz)

Platnost OPRL

1999 - 2018

Katastrální výměra PLO [ha]

179680

Lesnatost v PLO [%]

14,4

29

3.2.7 Fauna Dle Buchara (1983) je zájmová oblast zoogeograficky členěna do provincie listnatých lesů. Podrobnější členění lze vyčíst z Obr. 4. Zvířenu formují především zkulturnělá společenstva karpatského oblouku. Jsou zde zčásti zastoupeny i teplomilné prvky, zvláště lesní druhy karpatského předhůří. Vápence Hranického krasu obývají extrazonální společenstva suchomilných měkkýšů scharakteristickými karpatskými druhy (skalnice lepá, vlahovka karpatská, vřetenatka nadmutá). V NPR Hůrka bylo zjištěno 11 druhů letounů, z nichž nejpočetnější kolonie vytváří netopýr velký (Myotis myotis). Jeho letní kolonie čítající až 500 samic hnízdí v jeskyni Rotunda v propasti. Zajímavostí je, že tato kolonie je jedna z největších v České republice a je jediným známým místem rozmnožování tohoto druhu v jeskyni na sever od Alp. V NPR Hůrka dále hnízdí více než 60 druhů ptáků, ze savců je doloženo 18 druhů, mezi nimi ohrožená veverka obecná (Sciurus vulgaris). Z dalších skupin bezobratlých byla větší pozornost věnována výzkumu plžů (Gastropoda), kterých bylo nalezeno téměř 50 druhů (Havlíček 2003). Přehled hnízdících druhů ptáků a zástupců letounů zobrazuje Příloha 1. Řeka Bečva je v Hranickém bioregionu tvořena lipanovým až parmovým pásmem (Culek a kol. 1996). Z významnějších savců zde byli zaznamenáni ježek východní (Erinaceus concolor) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Dále místní krajinu obývají zajíc polní (Lepus europaeus), liška obecná (Vulpes vulpes), srnec obecný (Capreolus capreolus), kuna lesní (Martes martes) a další.

oblast Mezofytikum

obvod Karpatské mezofytikum

oblast palearktická

podokres Moravská brána vlastní

okres Moravská brána

podoblast eurosibiřská

provincie listnatých lesů

Obr. 4: Fytogeografické a zoogeografické zařazení lokality (Hrnčiarová, Mackovčin, Zvara, 2010 a Buchar 1983)

30

3.3 Kulturně sociální poměry 3.3.1 Historické souvislosti Zájmové území leží v krasovém reliéfu, který v současné době obklopuje běžná lesozemědělská krajina (INSPIRE 2012). Na živnějších půdách plošin dominují pole (Culek 2005). Orná půda zaujímá přibližně 50%, trvalé travní porosty 7%, zahrady a sady 3% (Demek, Mackovčin 2006). Moravská brána odjakživa představovala průchozí bod nejen pro tažnou zvěř, ale přirozeně i pro lovce, stěhující se obyvatele i obchodníky. První dochované známky osídlení pocházejí z mladšího paleolitu (tj. 40 000 – 8 000 let př. n. l.) z oblasti okolo nynější PR Malé a Velké Kobylanky. Při těžbě vápence nalezli dělníci v roce 1905 Černotínský bronzový poklad, který zde nejspíš ukryl obchodník směřující k brodu přes Bečvu. Po hřebeni nad Hluzovem totiž vedla významná obchodní stezka spojující Olomoucko s Krakowskem (Valenta 2005). 3.3.2 Vývoj těžby vápence na Hranicku Těžba vápence má na Černotínsku podle ústního sdělení p. ing. Valenty (2012) dlouholetou tradici, kterou je možno datovat až do předminulého století. V místech dnešního dobývacího prostoru se dle jeho slov rozprostírala selská vápenice. Laník a Cikrt (2001) potvrzují výpověď faktem datující založení firmy Schindler v Černotíně roku 1860, kde se v polních pecích a milířích začalo pálit vápno. Byla postavena dvojitá šachtová pec s denním výkonem cca 220 – 240 q vápna, o pět let později přibyla kruhová čtrnácti-komorová pec na produkci 250 q za den. Ke konci 19. století byla vybudována další šachtová pec s výkonem 120 – 140 q denně a zakoupena šachtová pec o výkonu 50 q vápna. V polovině 20. let měl závod k dispozici tři vápencové lomy o celkové výměře cca 110 ha. První se nacházel u vápenky a vytěžený vápenec byl zpracováván na vápno, druhý lom vzdálený kilometr od vápenky poskytoval saturační vápence pro cukrovary a další průmyslové využití. Třetí lom se nacházel 2,5 km od vápenky a dobýval se v něm vápenec pro výrobu štěrku, k čemuž sloužil i drtič s parním pohonem o výkonu cca 80 m3. Dopravu mezi jednotlivými těžebními prostory zajišťovala úzkokolejná dráha o délce přibližně 2 km a k nakládání sloužila nakládací rampa na železnici. V roce 1934 vznikla myšlenka postavit v Hranicích cementárnu, příprava však 31

začala až v roce 1948 a výstavba v následujícím roce. Národní podnik Hranická cementárna zahájil provoz v roce 1954 a ve své době představoval nejmodernější cementárnu Československa (Láník, Cikrt 2001 in Kramolišová 2008). Dalším důležitým datem se stal rok 1991, který znamenal založení akciové společnosti Cement Hranice (Cement Hranice a.s. 2012). Dobývací prostor Černotín pro těžbu vápence byl ustanoven v roce 1972. Od té doby je evidován jako aktivní ložisko. Těžba v současné době je však nepravidelná a probíhá 5 – 6 odstřelů ročně (Holešovská 1993). Vysokoprocentní vápenec, který je v DP Černotín těžen, je firmou Cement Hranice a.s. zpracováván pro míšení s méně kvalitními vápenci a tak zvyšuje kvalitu suroviny. Takto kvalitní vápenec by však měl být využíván spíše v menších množstvích a to pro účely farmaceutického, potravinářského, chemického a sklářského průmyslu (Bujnochová 2004). 3.3.3 Současné využití zájmové oblasti V současné době je okolí DP Černotín využíváno z mnoha hledisek. Mezi DP Černotín a korytem řeky Bečvy vede frekventovaná rychlostní silnice R35 spojující města Hranice a Valašské Meziříčí a železniční trať č. 380 mezi týmiž městy a spolu tvoří významný dopravní koridor spojující města Hranice, Valašské Meziříčí a okolní obce i důležitý dopravní tah na Slovensko. V bezprostřední blízkosti DP Černotín byla vystavěna čistírna odpadních vod. Z obce byla také zřízena stezka pro in-line bruslaře vedoucí ke vstupu do lomu. Ráblů kříž tvořící dominantu na hraně lomu pochází z roku 1898 a nese nápis: „Věnovali ke cti a chvále Boží Ferdinand a Magdalena Rabl, 1898“ (Černotín a Hluzov 2010).

Biodiverzitu v širším okolí zájmové lokality podporuje síť územního systému ekologické stability. Je reprezentována funkčními biocentry regionálního významu a biokoridory zejména lokálního významu. Z hlediska legislativní ochrany přírody a krajiny se v okolí DP Černotín nachází šest maloplošných chráněných území vzdálených v rozmezí 0,5 – 2,0 km. Severním směrem se nachází dvě přírodní rezervace – Malá a Velká Kobylanka a dvě přírodní památky – Nad kostelíčkem a V oboře, které leží nejdále. Kategorii národní přírodní rezervace zastupuje lokalita Hůrka a kategorii národní přírodní památka Zbrašovské aragonitové jeskyně na západě od dobývacího prostoru. Situaci znázorňující síť ÚSES a rozmístění MZCHÚ zobrazuje Příloha 3. 32

4 METODIKA Fascinace pozoruhodným prostředím vápencových lomů byla hlavním podnětem pro zpracování této bakalářské práce. Myšlenka vznikla v průběhu prvního ročníku bakalářského studia a na začátku druhého ročníku, v říjnu 2010. Před tím než mohlo být téma oficiálně stvrzeno vedoucím práce z Ústavu tvorby a ochrany krajiny a děkanem Lesnické a dřevařské fakulty, bylo třeba zajistit souhlas se zpracováním tématu od firmy Cement Hranice a.s., jelikož je vlastníkem zájmového dobývacího prostoru. V rámci administrativních přípravných prací bylo nutné zajistit odbornou literaturu pro zpracování literární rešerše, dále mapové podklady a především oficiální dokumentaci jako vstupní podklady pro zpracování praktické části práce. Protože Plán sanací a rekultivací k DP Černotín je interní dokument firmy Cement Hranice a.s., nemohla být pořízena jeho kopie, nýbrž byl vytvořen výpis směrodatných údajů. Jednalo se o rozlohu, popis hranic a charakteristiku DP, druh a výměru

rekultivačních opatření.

Územní

plán obce

Černotín

dostupný

na oficiálních internetových stránkách obce posloužil pro zpřehlednění situace. Mapové kompozice byly vytvořeny WMS zdrojů, nejčastěji bylo čerpáno z výřezu barevné ortofotomapy ČR zhotovené firmou Geodis spol. s. r. o., která dle kladu listů ZM 1:10 000 odpovídá mapovému listu č. 25-12-22. Dalším poskytovatelem mapových dat byl Národní geoportál INSPIRE, mapový server ÚHÚL Brandýs nad Labem, mapový server AOPK ČR a Geoportál ČÚZK, jejichž WMS servery byly použity jako podkladové materiály. Literární rešerše vznikala jednak z odborných literárních pramenů dostupných v Moravské zemské knihovně v Brně (studovna přírodních a technických věd), v Informačním centru a Ústřední knihovně Mendelovy univerzity v Brně, jednak během studia vypracováváním semestrálních prací na nejrůznější témata. Vznikl tak např. floristický soupis, studie zpřístupnění území, geobiocenologická charakterizace, vymezení liniových společenstev či překlad odborného článku z angličtiny. Následovaly terénní přípravné práce, jejichž cílem bylo stanovení hranic zájmového

území,

vymezení

základních

vegetačních

prvků

a

pořízení

fotodokumentace. Pro vstup do dobývacího prostoru bylo nutné si vyžádat souhlas závodního lomu, obsahující instrukce pro zajištění bezpečnosti práce. 33

Samotná realizační fáze spočívala v popisu širších územních vztahů, přírodních poměrů a doplňujících údajů jak o zájmové lokalitě, tak o jejím okolí. Teoretická charakteristika byla podložena četnými terénními pochůzkami, kdy proběhla determinace vůdčí skupiny typu geobiocénu, podrobné mapování vegetace, její a segmentace. Výsledky segmentace pak byly předlohou pro rozlišení dílčích ploch návrhu rekultivace na dvě základní skupiny prvků. První skupina představuje prvky v zájmovém území existující, které budou zachovány, zatímco druhou skupinou jsou plochy určené k rekultivaci. V návrzích jsou tyto prvky rozlišeny kódem se schématem XX-E/N, kde XX je číselná kombinace znázorňující pořadové číslo prvku, kdežto písmeno E značí, že jde o prvek existující. Písmeno N pak zastupuje prvky navrhované. Návrh rekultivace je zpracován jednak podrobným slovním popisem, jednak mapovými výstupy jednotlivých variantních řešení. Dokončovací

práce

zahrnovaly

vytvoření

fotografické

dokumentace,

tabelárních a mapových příloh. V rámci všech terénních pochůzek byla pořízena fotografická dokumentace fotoaparátem značky Nikon s rozlišením 12.0 Mpx. Fotografie nebyly nijak upravovány a byly pořízeny výhradně autorkou práce. Text práce byl vytvořen v programu Microsoft Word 2007 a Adobe Reader 9, tabulky

a

grafy

byly

zpracovány

v programu

Microsoft

Excel

2007.

Geobiocenologický profil vznikl v programu AutoCad 2010 a mapové přílohy byly vytvořeny v programu ArcMap 10, kde byly pomocí funkce Calculate Areas zjištěny i výměry jednotlivých prvků. Veškeré mapové dílo i geobiocenologický profil byl vytvořen autorkou práce. V rámci doplňkových prací se také uskutečnilo několik konzultací a debat odborníky v dané problematice, ale i s místním hajným či pamětníkem obce Černotín. Na časové ose byla bakalářská práce vypracovávána od ledna 2011, kdy se uskutečnila první terénní pochůzka. Další proběhly v dubnu, červenci a září 2011. V prosinci 2011 probíhal sběr dat a vypracování literární rešerše, od února 2012 vznikala praktická část. Vědomosti v problematice rekultivací těžebních prostor byly prohloubeny účastí na konferenci Degradace a regenerace krajiny a dílčích krajinných sfér konané 30. 11. – 2. 12. 2010 v Blansku, na semináři Nepřírodní biotopy a jejich rekultivace, který se uskutečnil na Mendelově univerzitě v Brně dne 20. 4. 2011,

a na

přednášce

RNDr.

Regenerace krajiny konané 1. 2. 2012 tamtéž. 34

Václava

Cílka,

CSc.

na

téma

5 VÝSLEDKY Z terénních pochůzek, literární rešerše a konzultací s různými odborníky vznikly dvě varianty řešení rekultivace zájmového kamenolomu. K rekultivaci bylo přistupováno z přírodě blízkého koncepčního hlediska, takže byla primárně zamítnuta čistě lesnická nebo zemědělská rekultivace. Dle Horního zákona nelze uvažovat ani variantu bez rekultivace, tedy obnovu formou spontánní sukcese. Vhodné přírodní poměry okolí dobývacího prostoru splňují podmínky dárcovských lokalit, takže se dá předpokládat migrace jak rostlinných, tak živočišných druhů. Při návrhu bylo zohledňováno aktuální a především potenciální využití okolní krajiny pro lidi, ale také zachování přírodních zákonitostí. Optimálním řešením by se měl stát komplexní a polyfunkční návrh kombinující více druhů rekultivací. Vzhledem k tomu, že těžební firma Cement Hranice a.s. je ochotna přistoupit k úpravě stávajícího Plánu sanace a rekultivace pro DP Černotín, a celkově se jedná o společnost, která má zájem na tvorbě a zkvalitňování životního prostředí, byly vytvořeny tomu odpovídající varianty. Použití rekultivace formou řízené sukcese pro zájmový dobývací prostor bylo podrobeno orientační SWOT analýze (viz Příloha 4), která vyhodnotila silné a slabé stránky metody. Výsledek lze reprezentovat tak, že neúspěch řízené sukcese hrozí v případě nedodržení hlavních zásad a stanovených omezení nejen během realizace rekultivace, nýbrž i posléze kdy se očekává rekreační využití území. Naproti tomu příležitosti, které se metodou řízené sukcese nabízejí, jsou výhledově ambiciózní a bezpečně přesahují potenciální negativní hrozby. Současný stav i jednotlivá variantní řešení jsou prezentována podrobným popisem, zdůvodněním a vyhodnocením. Pro aktuální stav i obě varianty návrhu je zpracována mapová příloha. Jednotlivé plošky jsou vždy označeny kódem XX-E/N, kde XX představuje pořadové číslo jak v textu, tak na mapě. Pokud prvek v současnosti existuje, je označen písmenem E, pakliže je prvek teprve v návrhu, nese písmeno N. Těžba v DP Černotín bude probíhat minimálně do roku 2030, vytěžený prostor se tak značně rozšíří. Těžba se bude ubírat východních směrem, což vyplývá z Územního plánu obce (Černotín 2012) a je nastíněn i v Příloze 5. Variantní návrhy rekultivací zobrazené na mapách aktuálního těžebního prostoru jsou tak pouze ideové. 35

5.1 Popis současného stavu a východiska návrhů V současné době zájmový dobývací prostor vykazuje stabilizovaný stav. To znamená, že ruderální ani rumištní druhy se během vegetačního období nevyskytují na ploše větší než 30 % zájmového území a přitom se masově nešíří. Dalším přímým dokladem stabilizace jsou četná stanoviště s přirozenou vegetací v různých sukcesních stadiích, což značí vysoký potenciál začlenění lokality do okolního prostředí. Významné je i to, že sukcese probíhá již nyní, takže se dá očekávat postupné zarůstání těžbou opuštěných míst. V několika částech kamenolomu byly vyhotoveny fytocenologické snímky, na jejichž základě pak byl vymezen jeden typ geobiocénu - bukové dřínové javořiny (3CD(1)2-3 Corni-Acereta fagi). Je charakterizován výskytem v členitých krasových územích v rozpětí 300 – 450 m n. m., kde jsou vyvinuty rendziny suťové, kambické či mělké rendziny litické. Hlavní úroveň lesních společenstev tvoří javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), buk (Fagus sylvatica), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), často se vyskytuje dub zimní (Quercus petraea agg.) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), někdy jednotlivě i jedle (Abies alba). V přirozeném stavu by habr (Carpinus betulus) rostl v podúrovni, ale výmladkovým hospodařením se uchytil jako dominantní dřevina. Z keřů jsou zastoupeny druhy s kalcifilní tendencí, dřišťál obecný (Berberis vulgaris), svída krvavá (Swida sanguinea), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus). Jelikož by vyhotovení mapy s výskytem jediného typu geobiocénu bylo bezúčelné, byl vymodelován geobiocenologický profil napříč (od severu k jihu) DP Černotín (viz Příloha 6), který lépe znázorňuje danou situaci v konkrétním terénu. Na volnějších plochách zejména podél cest se vyskytuje roztroušená keřovitá až stromovitá zeleň (03-E), která vznikla spontánní sukcesí před mnoha lety a dnes dotváří přirozený přechod mezi fragmenty lesních porostů a lesostepními stanovišti. Jsou to plochy poskytující úkryt a životní prostor drobné zvěři a ptactvu. V návrhu rekultivace nehrají zásadní roli. Myslivecké sdružení Černotín se zasloužilo o výsadbu dřevin na SZ a Z kraji kamenolomu. Letos počátkem jara byly odstraněny oplocenky, jsou to mladé porosty do 10 let (04-E).

36

Souvislé lesní porosty (01-E) jsou vyvinuty po Z, JZ a J okrajích kamenolomu a zabírají plochu 2,4 ha. Dominují zde javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides), dub zimní (Quercus petraea agg.), buk lesní (Fagus sylvatica) nebo topol osika (Populus tremula). Jedná se o porosty v dobrém zdravotním stavu, prostorově i druhově kvalitně diferencované. Hrozí šíření invazního trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). Téměř celý V okraj kamenolomu obsazuje keřovitá lesostep (02-E) s plochou 2,2 ha, kde na první pohled dominuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) v doprovodu s teplomilnými keři, jako je růže šípková (Rosa canina), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna) a trnka obecná (Prunus spinosa). Tyto plochy bývaly v minulosti využívány k pastvě dobytka, nyní zarůstají křovinami. Podél komunikací roztroušeně roste doprovodná zeleň (03-E), jíž zastupuje svída krvavá (Swida sanguinea), růže šípková (Rosa canina), bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaeus), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), javor babyka (Acer campestre) či hloh jednosemenný (Crataegus monogyna). K nim se přidává jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), třešeň ptačí (Cerasus avium) nebo jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Mladé listnaté porosty (04-E) jsou uměle založené kultury dubu zimního (Quercus petraea agg.), osiky (Populus tremula), buku (Fagus sylvatica), jasanu (Fraxinus excelsior) a lísky (Corylus avellana). Trávníky stepního charakteru (05-E) se vyskytují na SV okraji kamenolomu, kde jsou vyvinuty jen mělké kamenité rendziny s nízkým travinným porostem. V tělese lomu na Z straně bylo realizováno snižování sklonů svahů navážkami zemin. Přibližně polovina byla zavezena před lety, takže úspěšně zarůstá již i dřevinnou vegetací. Její sklon je příznivý a přirozeně navazuje na denudované skalní stěny. Proto je označena jako začleněná navážka zeminy (06-E). Druhá polovina byla ještě v průběhu roku 2011 zavážena, proto označení nedávná navážka zeminy (07-E). Také bylo možné vypozorovat, že se jedná o zeminy nevalné kvality, často s odpadky či stavební sutí. Také byly vysledovány sesuvy a propady tohoto materiálu, jejichž důsledkem je deprese, kde se v současnosti zdržuje srážková voda. Často se zde drží zvěř. Nestabilní skalní stěny (08-E), kolmé stabilní stěny (09-E) a dno lomu (10-E) jsou prvky, které vegetace osidluje až naposledy. Rostliny i dřeviny se na těchto stanovištích vyskytují ve velmi raných až středně raných sukcesních stádiích. Pokud se objevují dřevinné druhy, jedná se nejčastěji o břízu bělokorou (Betula pendula), osiku (Populus tremula), vrby (Salix capreaea, S. fragilis) či babyku (Acer campestre). 37

Tab. 4 uvádí přehled vegetačních prvků, mapu aktuálního stavu lokality zobrazuje Příloha 7 a doprovodné fotografie se nachází v Příloze 8. Tab. 4: Inventarizace stávajících vegetačních prvků

kód

stanoviště

výměra (ha)

01-E

Souvislé lesní porosty

2,4

02-E

Keřovitá lesostep

2,2

03-E Roztroušená a doprovodná zeleň

1,2

04-E

Mladé listnaté porosty

1,0

05-E

Trávníky stepního charakteru

1,1

06-E

Začleněná navážka zeminy

0,6

07-E

Nedávná navážka zeminy

1,2

08-E

Nestabilní skalní stěny

0,9

09-E

Kolmé stabilní stěny

2,3

10-E

Dno lomu

3,9

38

5.2 Varianta přírodně-ekologická Plán sanace a rekultivace k DP Černotín z roku 1993 počítal s rekultivací zemědělskou na dně lomu a svahy měly být po snížení sklonu technickou rekultivací zalesněny. Navrhovaná varianta naopak projevuje zájem zachovat extrémní stanoviště, jako jsou sutě a strmé stěny, neboť v okolní zemědělsko-lesnické krajině povedou k posílení biodiverzity. Prostor dobývacího prostoru byl rozčleněn na 16 rozmanitých ploch, kde každá charakterizuje odlišné klimatické, půdní či prostorové poměry. Souvislé lesní porosty (01-E) jsou v současné době situovány převážně do okrajů dobývacího prostoru. Tyto porosty jsou v návrhu zachovány, jelikož jejich dřevinná skladba je z hlediska přírodní druhové skladby málo dotčená lesním hospodařením a celkově vykazuje známky kvalitního porostu. V rámci návrhu by bylo vhodné zajistit přirozenou obnovu a udržovat porost bez invazních druhů, především trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). Na V okraji lomu směrem k intravilánu obce Černotín se rozprostírá obdoba lesostepi keřovitého charakteru (02-E). Jedná se o suché trávníky s expanzivní třtinou křovištní (Calamagrostis epigejos) doplněné teplomilnými keři. Důležitým bodem v rámci rekultivace je omezení vlivu dominující třtiny křovištní, která vytváří velké množství stařiny a neumožňuje růst stepních druhů rostlin. Likvidace bude probíhat 2x ročně, v květnu před kvetením a v září po vytvoření biomasy. Pro posílení druhové diverzity je možná výsadba řešetláku počistivého (Rhamnus cathartica) nebo dřínu obecného (Cornus mas). Oba se sice vyskytují v teplejších oblastech, nicméně je to druh světlomilný, teplomilný rostoucí zejména na vápencích a ekologické požadavky může DP Černotín se svou jižní expozicí splňovat. Na volnějších plochách zejména podél cest se vyskytuje roztroušená keřovitá až stromovitá zeleň (03-E), která vznikla spontánní sukcesí před mnoha lety a dnes dotváří přirozený přechod mezi fragmenty lesních porostů a lesostepními stanovišti. Jsou to plochy poskytující úkryt a životní prostor drobné zvěři a ptactvu. V návrhu rekultivace nehrají zásadní roli. Myslivecké sdružení Černotín se zasloužilo o výsadbu dřevin na SZ a Z kraji kamenolomu. Letos počátkem jara byly okolo kultur odstraněny oplocenky, jsou to mladé porosty do 10 let (04-E).

39

Obnažené vápencové podloží na dně lomu je v současné době monotónně ploché. Biodiverzitu lze podpořit především rozmanitým reliéfem, proto je vhodné plato lomu rozrušit v mozaiku různorodých stanovišť. Jedním z dnových biotopů je lesní porost na vápenci (05-N). Primárně je potřeba založit půdní substrát, který vznikne navezením skrývkové zeminy. Tato zemina musí bezpodmínečně pocházet ze skrývky orniční vrstvy daného těžebního prostoru. Nesmí se jednat o hlušinu či jiný inertní materiál, který by mohl obsahovat diaspory ruderálních a invazních druhů. Zemina bude nerovnoměrně rozložena a její hloubka se bude pohybovat do 1,00 m. Bude uskutečněna smíšená nerovnoměrná výsadba sazenic a odrostků takových druhů dřevin, které se nacházejí v rámci STG bukové dřínové javořiny (3 CD (1)2-3 Corni-Acereta fagi). Hlavní úroveň budou tvořit javory (Acer platanoides, A. pseudolatanus), buk (Fagus sylvatica), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), v nižším zastoupení dub zimní (Quercus petraea agg.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jednotlivě i jedle (Abies alba). Do podúrovně možno vysadit habr (Carpinus betulus) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Z keřů by bylo vhodné zařadit dřín obecný (Cornus mas), dřišťál obecný (Berberis vulgaris) a zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Vzniklý porost by po zapojení a po dosažení středního věku mohl být zařazen do kategorie lesů ochranných, neboť se nachází na extrémním stanovišti. Druhou dominantou ve dně lomu bude komplex vodních stanovišť. Tůně (06-N) bude třeba do dna mechanicky vyrazit, jejich hloubka přitom nepřesáhne 1,00 m. Tím vznikne prostor pro obojživelníky, např. čolky, kuňky, ropuchy a skokany. Tůně budou doplněny periodickými loužemi čili vysýchavými rákosinami (07-N), které budou vytvořeny nerovnoměrným rozložením skrývkové zeminy okolo tůní. Dalším prvkem dna lomu budou travní porosty (08-N) tvořící přechod mezi lesním porostem (05-N) a mokřadní částí dna lomu (06-N + 07-N). Charakter travních porostů bude ovlivněn zejména periodickou přítomností vody v rákosinách, takže by druhové složení travinných porostů mělo potenciálně odpovídat druhům, jako ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), knotovka červená (Melandrium rubrum) kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) či šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). Tyto plochy však lze využít i jinak. Buď je možné porosty přeměnit na louky svazu Alopecurion, nebo se nabízí využití pro založení zvěřních políček, které by jistě zvýšily úživnost místní honitby. Východní okraj lomu je porostlý travními porosty 40

stepního charakteru (09-E), které je vhodné zachovat a udržovat současný stav. Je to optimální stanoviště pro bezobratlé stepní živočichy. Horní etáž E280 bude osázena poloodrostky keřů (10-N). Ideálně by výsadba měla být uskutečněna do hloubky min. 0,50 m, ale lze využít i sadby do kopečků. Je důležité dbát na prostorové rozmístění jednotlivých keřů, které by nemělo být souvislé. Zastoupena bude zejména růže bedrníkolistá (Rosa pimpinellifolia), dřišťál obecný (Berberis vulgaris) a řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). Jejich budoucí účel bude plnit funkci útočiště drobné zvěři a ptactvu. Zbývající dvě plochy jsou navrženy tak, aby plnily podmínky biotopů konkrétních živočichů. Hnízdiště pro výra (11-N) bylo umístěno jednak do S části horní etáže E280, jednak do Z části stejné etáže. Výr velký (Bubo bubo) ke hnízdění vyhledává skály nebo kamenité stráně a hnízdo si vyhrabává. Proto je žádoucí v lomu ponechat erodované skalní stěny. Písčité stanoviště (12-N) má sloužit především jako stanoviště entomofauny. Kolmé stabilní (13-E) a nestabilní stěny (14-E), přírodě blízké skalní výchozy (15-E) či sutě a suťová pole (16-E) zůstávají záměrně ponechány bez úprav. Nejen že zvyšují estetickou hodnotu, ale zachovávají i skalní ráz daného území. Všechny stávající i nově založené plochy budou v pravidelných intervalech (ideálně 2x ročně) monitorovány a bude proveden příslušný management. Takto rekultivovaná plocha má potenciál stát se osobitým biocentrem lokálního územního systému ekologické stability a zvýšit tak celkovou hodnotu místní ekologické sítě. Situaci na mapě zachycuje Příloha 9. Tab. 5: Přehled navrhovaných vegetačních prvků – varianta přírodně ekologická

kód

stanoviště

navrhovaná plocha (ha)

05-N

Lesní porost na vápenci

3,6

06-N

Tůně

0,4

07-N

Vysýchavé rákosiny

0,3

08-N

Travní porosty dna lomu

0,5

09-N Trávníky stepního charakteru

2,3

10-N

Roztroušené keře

1,3

11-N

Hnízdiště výra

0,1

12-N

Písčité stanoviště

0,1

41

5.3 Varianta rekreačně-naučná Druhý návrh spočívá ve využívání lomu pro rekreační účely doplněné o přírodně naučné prvky. Cílové skupiny návštěvníků lze rozdělit na dvě, přičemž první skupinu představují obyvatelé okolních obcí. Druhá cílová skupina, kterou jsou turisté a lázeňští hosté, se zde mohou procházet, trávit odpolední pikniky nebo si jen přijít odpočinout. Společně s Hranickou propastí, Zbrašovskými jeskyněmi, Hůrkou a Velkou a Malou Kobylankou by se v budoucnu mohl prostor černotínského lomu stát součástí naučné stezky Hranickým krasem. Stejně jako u přírodně-ekologické varianty jsou také u tohoto návrhu zachovány souvislé lesní porosty (01-E), lesostepi keřovitého charakteru (02-E), roztroušená keřovitá až stromovitá zeleň (03-E) a mladé porosty do 10 let (04-E). Ve stávající situaci

lomu

by

jejich

přeměna

či likvidace

byla

nejen

z finančního,

ale i ekologického hlediska bezpředmětná. Ve zlepšujících opatřeních rekultivace musí být zapracována likvidace třtiny v porostu 02-E. Dále lze porost 02-E a 03-E obohatit výsadbou řešetláku počistivého (Rhamnus cathartica) anebo dřínu obecného (Cornus mas). Centrem rekultivovaného kamenolomu je dno. Podél stěn etáže E260 bude vysazen lesní porost na vápenci (05-N), který je totožný s porostem v první variantě návrhu. Optimální hloubka zeminy je minimálně 1,00 m. Proběhne výsadba dřevin z STG bukové dřínové javořiny (3 CD (1)2-3 Corni-Acereta fagi). V hlavní úrovni se jedná o javory (Acer platanoides, A. pseudolatanus), buk (Fagus sylvatica), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), méně dub zimní (Quercus petraea agg.), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jednotlivě i jedle (Abies alba). Do podúrovně se hodí habr (Carpinus betulus) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Z keřů pak dřín obecný (Cornus mas), dřišťál obecný (Berberis vulgaris) a zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Tento porost bude podél paty spodní etáže tvořit primární ochranné pásmo a jeho šířka by měla být minimálně 30 m. V západní části – přibližně třetině se však porost rozšíří nejméně na 150m pruh, aby vytvořil menší lesní celek. Porost stejného složení, ale menšího rozsahu se bude opakovat ještě ve V části horní etáže. Tůňky (06-N) jsou v tomto návrh spíše doplňkové s estetickou funkcí. Bude vytvořen komplex tůní s max. hloubkou 1,00 m, přes které povede lávkový můstek. Vegetační doprovod vytvoří vysýchavé rákosiny (07-N) s rákosem obecným (Phragmites australis), karbincem evropským (Lycopus europaeus), chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea) a orobinci (Typha 42

angustifolia, T. latifolia). Střed plata lomu bude osázen rozvolněnou keřovitou a stromovitou vegetací (03-E) již zmíněných druhů a zbylý prostor vyplní travní porosty (08-N) se zástupci druhů z čeledí lipnicovité (Poaceae), sítinovité (Juncaceae) či šáchorovité (Cyperaceae). Na horní etáži E280 budou roztroušeně vysázeny keře (09-N) do hloubky alespoň 0,50 m. Budou zastoupeny druhy růže šípková (Rosa canina), dřišťál obecný (Berberis vulgaris) a řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). Ostatní druhy keřů by se měly uchytit spontánně. Nejen že jednotlivé keře budou snižovat prašnost na etáži, ale po vnější straně by měly zejména trnité druhy společně s dalšími prvky tvořit bezpečnostní pásmo. Kolmé stabilní i nestabilní stěny, přírodě blízké skalní výchozy a suťová pole představují důkazy o těžbě, zvyšují estetickou hodnotu rekultivovaného území a zachovávají skalní ráz. Proto je vhodné tyto tvary příliš neupravovat, stabilizace stěn však je na místě. Měly by však být zvoleny úpravy poněkud méně patrné na první pohled. Bezpečnost návštěvníků bude primárně zajištěna jinými způsoby. Žádoucí je monitoring nově založených, ale i stávajících ploch. Na základě vyhodnocení výsledků monitoringu ploch by byl proveden příslušný zásah. Naučné a rekreační prvky tvoří nejvýznamnější část návrhu rekultivace. Jejich účelem má být nejen zabavení návštěvníka, ale především osvojení vztahu k přírodě. V centrálním prostoru dna lomu bude umístěna dřevěná pozorovatelna, která bude svými parametry připomínat myslivecký posed. Bude vyvýšená, ze čtyř stran krytá, se stříškou, obdélníkovými okny a dřevěnou lavicí. Uvnitř bude instalována informační cedule pojednávající populárně-naučnou formou o přírodních poměrech území a o výskytu místní zvěře a ptactva. Kromě pozorovatelny mohou návštěvníci pro rozhled do širšího okolí lomu využít tří vyhlídek s informačními tabulemi. Prostory pro výhled by byly přizpůsobeny z hlediska bezpečnosti plnými dřevěnými ohrádkami. V prostoru lomu bude dále umístěno pět posezení skládající ze dvou laviček a stolu. Lavičky budou zhotoveny z dřevěného prkna usazeného do dvou vápencových balvanů a

stolek bude

zhotoven pouze

jedním

balvanem

se zarovnanou plochou. Zajímavou turistickou atrakcí v porostu (05-N) by se mohla stát tzv. stromodráha vytvořená z kombinace lanového centra a stezky v korunách stromů inspirovaná Stezkou v NP Bavorský les (NP Bavorský les 2012). Nevýhodou však je chybějící vysokokmenný porost. Stezka by vedla od stromu ke stromu v délce zhruba 500 m, byla by zkonstruována z dřevěných prkýnek a její bezpečnost 43

by zajišťovala ocelová lana a podpěrné sloupy. Památný kříž nad lomem musí být bezpodmínečně zachován, jedná se o významný historický hraniční bod a měla by být uctěna jako památka na dobu předešlých generací. Bylo by proto vhodné u kříže vysadit solitérní dřevinu, nejlépe pak národní strom – lípu srdčitou (Tilia cordata). V návrhu jsou vyznačeny stezky pro pěší, které by měly být dodržovány zejména nad lomem a v horní etáži E280, v prostoru dna by dodržování stezek takto striktní být nemuselo. Bezpečnost návštěvníků bude zajištěna následovně. V rizikových zónách budou po 4m intervalech instalovány balvany napojené ocelovým lanem v bezpečné vzdálenosti 2,00 m od okraje. Toto „zábradlí“ bude doplněno buď výsadbou růže šípkové (Rosa canina), která svými trny odradí případné odvážlivce od přelézání těchto bezpečnostní opatření, nebo vysokými valy sutě a zeminy. Přístup k lomu je optimální. Vede k němu hned pět přístupových cest z tří hlavních směrů. Z obce Černotín vede nejen bruslařská dráha sloužící též pro pěší a cyklisty, ale i pěšina vedoucí od zahrad. Druhá přístupová cesta vede ze severu od velkolomu DP Hranice Skalka, která se napojuje na cyklostezku mezinárodního významu Greenways Kraków-Morava-Wien. Další cestu lze zvolit od obce Teplice nad Bečvou, konkrétněji od restaurace Vápenka. Mapu obsahuje Příloha 10. Tab. 6: Přehled navrhovaných vegetačních prvků – varianta rekreačně naučná

kód

stanoviště

navrhovaná plocha (ha)

05-N

Lesní porost na vápenci

3,6

06-N

Tůňky

0,1

07-N

Vysýchavé rákosiny

0,1

08-E

Trávníky stepního charakteru

4,6

09-N

Roztroušené keře

1,3

prvek

podrobnosti

informační tabule; pozorovatelna; posezení

3x; 1x; 5x

stromodráha

délka cca 500 m

můstek

délka cca 250 m

vyhlídka

délka cca 30 m

bezpečnostní prvky

délka cca 1200 m

44

6 DISKUZE Tato bakalářská práce se věnuje problematice rekultivací vápencových lomů se zřetelem na biologickou rekultivaci formou řízené sukcese. Téma je zpracováno jak z teoretického hlediska, které poskytuje informace podstatné pro odborný přehled o daném tématu, tak i konkrétní situaci dobývacího prostoru v k. ú. obce Černotín v Olomouckém kraji. Existuje

několik

rekultivačních

metod

a

praktik

z minulého

století

a používaných dodnes. Často nelze rozeznat bývalé těžené ložisko od běžné leso-zemědělské krajiny, která nás v dnešní době obklopuje. Takto řešené obnovy byly doslovnými „re-kultivacemi“, pokud šlo o ornou půdu či hospodářský les, stal se dobývací prostor znovu pozemkem určeným ke kultivaci, tzn. k pěstování plodin. Byl-li však těžbou zničen unikátní biotop, např. teplomilný háj se vzácnou květenou i zvířenou na vápencovém podloží, pak zůstal zachován ve vzpomínkách některých pamětníků, ale nikdy nebyl obnoven. Koncept řízené sukcese může v tomto ohledu obstát oproti zažitým biologickým rekultivacím, poněvadž namísto monokultur dává vznik pestrému prostředí podporující rozmanitost přírody. Nedávné studie dokazují, že lidskou činností vznikajících biotopů jsou z biologického hlediska právě vápencové lomy těmi nejcennějšími stanovišti. To zní jako seriózní důvod, proč zastaralé biologické formy rekultivací odsunout do pozadí a přiklonit se přírodě bližším způsobům. Je ale potřeba uvážit a porovnat tyto dva přístupy. Oba mají přednosti i nevýhody. Uváží-li se např. doba realizace, u zemědělských a svým způsobem i lesnických rekultivací trvá mnohonásobně kratší dobu. Autoři Sádlo a Tichý (2002) právě to považují za největší nevýhodu řízené sukcese, protože účelem rekultivace má být urychlit začlenění lomu do krajiny. I Řehounek (2010) připouští, že těžební firmy musí plochu rekultivovat v krátké době. Biologická hodnota řízenou sukcesí rekultivovaného prostoru je však nesporně vyšší, čímž by se nepříznivá doba realizace i nezavedenost měly dostatečně kompenzovat. Navíc rekultivace dílčích ploch může probíhat již během těžby. Nepopiratelnou výhodou rekultivace formou řízené sukcese jsou její mnohonásobně nižší finanční náklady. Ačkoli je třeba počítat s dlouhodobou péčí a monitoringem stanoviště, tyto úkony stojí jen zlomek než nákladné technické úpravy terénu. Naopak nevýhodou řízené sukcese je nejistota výsledku. Zatímco po technické fázi rekultivace následuje výsadba dřevin u lesnické, nebo setí plodin u zemědělské rekultivace, při použití 45

řízené sukcese neexistuje zaručená jistota toho, jak bude porost druhově, strukturně a prostorově vypadat. Samozřejmě probíhají průběžné úpravy, které směřují porost do cílového stavu. Účel biologické rekultivace je primárně produkce biomasy, kdežto úspěšná rekultivace řízenou sukcesí se vyznačuje fungujícím ekosystémem nebo dokonce mozaikou více fungujících ekosystémů. Posouzení funkčnosti ekosystému ale závisí na odborné způsobilosti hodnotitele. Jak uvádí Štýs (1990), v minulosti se k rekultivacím přistupovalo rámcově, podle schématu, avšak k současným rekultivacím se však má přistupovat zcela individuálně, dle Sádla a Tichého (2002) jsou kladeny mnohem větší požadavky na odbornost při návrhu plánu sanací a rekultivací a realizaci tohoto typu rekultivací.

Shrnutím

lze konstatovat, že technické a biologické rekultivace jsou sice rychlé, ale zbytečně nákladné a ekologicky nevhodné. Nabízí se levná, ekologicky optimální a efektivní metoda revitalizace lomů – řízená sukcese. Cílek (2012) tvrdí, že takové postupy jsou běžné např. v Německu, kde cementářské podniky zaměstnávají nejenom geologa, který pomáhá zajistit zásoby suroviny, ale také botanika dohlížejícího na budoucí osud lokality a návrat přírody. Bývalé vápencové lomy jsou oprávněně považovány za velmi perspektivní z biologického hlediska. V praktické části této bakalářské práce vznikly dvě koncepce rekultivace pro dosud aktivní DP Černotín. Varianta přírodně-ekologická klade důraz na přírodní procesy a jejím cílem je vznik ekologicky i biologicky hodnotného území, které má potenciál zařadit se do územního systému ekologické stability ať jako interakční prvek nebo biocentrum. Druhá varianta, rekreačněnaučná, počítá se zvýšeným odpočinkový využitím a nemá příliš vysoké ambice stát se ekologicky hodnotným územím, přestože nějaká pravděpodobnost existuje. Oba návrhy jsou rozvržením ploch podobné, v zásadě jediným rozdílem je právě hledisko využití území. Lidem nebo přírodě. Závěrem slova M. Rychnovské (2006): „Respektujme a využívejme spontánní ekologické revitalizace průmyslových biotopů zničených člověkem, respektujme jejich vnitřní zákonitosti a pomáhejme cíleně přirozenému návratu všeho živého bez násilných technických úprav a okrašlování.“

46

7 ZÁVĚR Kamenolomů různé velikosti, od malých až po velkolomy, najdeme na území České republiky stovky, možná i tisíce. Mnoho z nich bylo opuštěno po skončení těžby bez následné rekultivace a dnes jsou obdivovány jako hodnotná území. V lomech, jež byly ponechány spontánní sukcesi, bylo zjištěno mnoho desítek ohrožených druhů rostlin a bezobratlých živočichů. Byl také prokázán zásadní vliv bezprostředního okolí lomu; 98 % druhů zjištěných v lomech rostlo do vzdálenosti 100 m od jejich okrajů. Z praktického pojetí je mnohem významnější fakt, že drtivá většina ohrožených živočichů se nevyskytuje v technicky rekultivovaných lomech. Vcelku optimistický je pohled do budoucnosti, jelikož na Moravě se podařilo zkombinovat technickou a ekologickou obnovu již v 6 lomech (Prach 2009). Tato bakalářská práce je rozdělena na tři části. První, teoretická část zpracovává literární

rešerší

shrnující

poznatky

o

rekultivacích

obecně

i konkrétněji

o rekultivacích vápencových lomů. Dále se teoretická část věnuje rekultivaci řízenou sukcesí, což je nový koncept rekultivací míst postižených těžbou surovin, specifikuje možnosti, nesporné výhody i nevýhody této metody. Ve druhé části je úzce charakterizováno zájmové území, na které se tato práce zaměřuje a třetí část se zabývá výsledky práce, kterými jsou dvě variantní řešení rekultivace pro zájmové území. Nedílnou součástí výsledků jsou mapové listy zobrazující návrhy jednotlivých variant. V přílohách práce obsahuje mapy, doplňující tabulky a fotografickou dokumentaci. Návrhy

se liší

především

v následném

využití

území

po

provedení

rekultivačních prací. První varianta zdůrazňuje potenciál zájmového území jako biologicky hodnotného stanoviště, zatímco druhá, rekreačně-naučná varianta naopak lokalitu upřednostňuje jako prostor pro odpočinek spojený se vzděláváním veřejnosti v přírodovědných oborech.

47

8 SUMMARY Quarries of various sizes, from small to huge ones, can be found all over the Czech Republic in hundreds, maybe in thousands. Many of them were left after the extraction without

reclamation and

as a valuable territory.

today

they

are admired

The spontaneous succession in the abandoned quarries

created such a precious habitat that dozens of endangered species of plants and invertebrates

were

found

there.

It was also shown

the great

influence of the immediate vicinity, 98% of species found in the quarries grew also in a radius of 100 m. A significant fact is that the vast majority of endangered species does not occur in technically reclaimed quarries. There is an optimistic look into the future, as it was managed to combine technical and ecological restoration in six quarries in Moravia (Prach 2009). This thesis is divided into three parts. The theoretical part presents literature review summarizing knowledge

on reclamation in

general

and then,

more

specifically, the reclamation of limestone quarries. Furthermore, the theoretical part deals

with

managed succession, a

affected by mining raw

materials

new concept

and

also

of reclamation the

area

specify options, advantages and

disadvantages of this method. In the second part there is closely characterized the focused area, and the third part deals with reclamation of the focused area. There are two alternative solutions. The annexe of the work includes maps, tables and photographic documentation. The proposals differ in the land use after reclamation work. The first version emphasizes the potential of the area as biologically valuable habitat, while the other alternative prefers

the

focused

area

for

education to the general public in the natural sciences.

48

relaxation

associated with

9 LITERATURA A PODKLADY Literární zdroje Bejček V., Sklenička P., Šťastný K., Lze využít přirozenou sukcesi při rekultivaci výsypek?, Veronica 2006, č. 20, [online], poslední revize 12. 4. 2012, dostupný z WWW: Beneš

J.,

Problematika

technologií

biologických

rekultivací,

In Stalmachová B. ed.: Strategie obnovy hornické krajiny (sborník referencí z pracovní konference 25. – 26. 9. 2003 v Ostravě), VŠB TU, Ostrava 2003, ISBN 80-248-0452-2 Borská A., Spontánní sukcese a rekultivace v lomech, bakalářská práce, Univerzita Karlova, Fakulta přírodovědecká, Katedra zoologie, Praha 2009 Buček A., Lacina J., Geobiocenologie II – Geobiocenologická typologie krajiny České republiky, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno 2007, ISBN 978-80-7375-046-6 Bujnochová M., Vliv těžby vápence na životní prostředí – Štramberk, diplomová práce, Mendelova univerzita v Brně, Agronomická fakulta, 2004 Buchar J., Antuš M., Holubec B., Zoogeografie, SPN, Praha 1983 Cihlářová H., Kynický J., Přirozené využití těžbou postižené krajiny jako alternativy vůči rekultivacím, In Brtnický M. a kol., eds.: Degradace a regenerace krajiny a dílčích krajinných sfér (sborník abstraktů z konference 30. 11. – 2. 12. 2010 v Blansku), Mendelu, Brno 2010, ISBN 987-80-7375-456-3 Cílek V., Industriální divočina, Respekt, 3/2012, ISSN 0862-6545 Cílek V., Industriální příroda a otázky jejího začlenění do „klasických“ biotopů, seminář ÚSES Zelená páteř krajiny (2. – 3. 9. 2008 v Brně), [online], poslední

revize

17.

4.

2012,

dostupný

z

WWW:

Cílek V., Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, Praha 2010, ISBN 80-7363-042-7

49

Culek, M. a kol., Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha 1996, ISBN 80-85368-80-3 Culek, M., Biogeografické členění České republiky II. díl, Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha 2005, ISBN 80-86064-82-4 Dimitrovský K., Zemědělské, lesnické a hydrické rekultivace území ovlivněných báňskou činností, Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 2000, ISBN 80-7271-065-6. Dvořák V., Tektonika karbonátového vývoje hranického paleozoika, podpořeno grantem FRVŠ 578/2003 „Tektonika hranického devonu“, [online], poslední revize 17. 4. 2012, dostupný z WWW: Gremlica T., Cílek V., Vrabec V., Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice – Ms. [Závěrečná zpráva za rok 2009 k projektu VaV SP/2d1/141/07, Ústav pro ekopolitiku o.p.s, Praha] Hakl M., K rekultivaci opuštěných lomů na Příbramsku a Sedlčansku, Ochrana přírody, str. 242 – 245, 56, 2001, č. 8, ISSN 1210-258 Havlíček J., Plán péče pro národní přírodní rezervaci Hůrka, platný pro období 2004 – 2013, 2003, [online], poslední revize 15. 4. 2012, dostupný z WWW: Holešovská J., Plán sanace a rekultivace území dotčeného těžbou lomů Hranic - Skalka a Černotín, interní materiál, Cement Hranice, a.s., Brno 1993 Hrnčiarová, T., Mackovčin, P., Zvara, I. (eds), Atlas krajiny České republiky, MŽP Průhonice, VÚKOZ, ISBN 978-80-85116-59-5 Jakrlová J., Pelikán J., Ekologický slovník terminologický a výkladový, Fortuna, Praha 1999, ISBN 80-7168-644-1 Kramolišová M., Vliv těžby vápence ve Štramberku na krajinu a srovnání s lomy v Hranicích na Moravě, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Geografický ústav, Brno 2008

50

Kryl V., Fröhlich E., Sixta J., Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, Vysoká škola báňská, Ostrava 2002, ISBN 80-248-0111-6 Kučera B., Hromas J., Skřivánek F., Jeskyně a propasti v Československu, Academia, Praha 1981, ISBN 21-058-80 nebo 509-21-858 Kynický J. a kol., Povrchové lomy jako prvky zvyšování geodiverzity a biodiverzity krajiny na jižní Moravě, In Brtnický M. a kol., eds.: Degradace a regenerace krajiny a dílčích krajinných sfér (sborník abstraktů z konference 30. 11. – 2. 12. 2010 v Blansku), Mendelu, Brno 2010, ISBN 987-80-7375-456-3 Lacina J., Změny geobiocénu a kostry ekologické stability v hornické krajině, In Stalmachová, B., ed.: Strategie obnovy hornické krajiny (sborník referencí z pracovní konference 25. – 26. 9. 2003 v Ostravě), VŠB TU, Ostrava 2003, ISBN 80-248-0452-2 Matoušek V., Jenč P., Peša V., Jeskyně Čech, Moravy a Slezska, Libri Praha 2005, ISBN 80-7277-286-4 Mickertsová S., Rekultivace ano či ne? Industriální divočina na Ostravsku, diplomová práce, Masarykova univerzita, Katedra environmentálních studií, Fakulta sociálních studií, Brno 2009 Míchal I., Ekologická stabilita, Veronica, Brno 1994, ISBN 80-85368-22-6 Moldan B., Jeník J., Zýka J., Životní prostředí očima přírodovědce, Academia Praha 1989, ISBN 80-200-0042-9 MŽP ČR, Případová studie ČR – „nerekultivované plochy“ in Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky, Praha 2005, ISBN 80-7212-380-7 OKD a.s., Vracíme krajině život – Rekultivace krajiny na Ostravsko-Karvinsku, Ostrava 2010, [online], poslední revize 4. 3. 2012, dostupný z WWW: <www.okd.cz/dokums_raw/okd_rekultivacni_brozura_cz.pdf> Pidwirny M., Plant succession, In Cleveland C. J., ed.: Encyclopedia of Earth (Washington, D.C.: Environmental Information Coalition, National Council for Science and the Environment), 2010, [online], poslední revize 24. 4. 2012, dostupný z WWW: 51

Plesník J., Příroda jako proudící mozaika – Co přinesly nejnovější poznatky ekosystémové ekologie, Ochrana přírody, 2010, č. 3, str. 27 – 30, ISSN 1210-258X Pokorný E., Filip J., Láznička V., Rekultivace, skriptum Mendelova lesnická a zemědělská univerzita v Brně 2001, ISBN 80-7157-489-9 Prach K. a kol., Ekologie obnovy narušených míst II., Místa narušená těžbou surovin, Živa, 2/2009, str. 68 – 72., ISSN 0044–4812 Prach K., Příroda pracuje zadarmo – Technické, nebo přírodní rekultivace, Vesmír, 2006, č. 85, str. 272 – 277 Psotová H. a kol., Rekultivace v praxi, In Fialová J. a kol.: Revitalizace v krajině

[online],

poslední

revize

11.

2.

2012,

dostupný

z WWW:

, Výukový text, MENDELU 2010, Brno Rychnovská M., Obnova přírody v rozrušené krajině, Vesmír, 2006, č. 85, str. 238 – 239 Řehounek J., Obnova těžebních prostorů může být ekologická i ekonomická, Ekologie a společnost, 2010, 3/10 Řehounek J., Řehounková K., Prach K., Ekologická obnova území narušených těžbou

nerostných

surovin

a

průmyslovými

deponiemi,

Calla,

České

Budějovice 2010, ISBN 978-80-87267-09-7 Sádlo J., Bezzásahovost takříkajíc nechtěná, Ochrana přírody, 2009, č. 5, str. 22 – 25, ISSN 1210-258X Sádlo J., Tichý L., Sanace a rekultivace po lomové a důlní těžbě – tržné rány v krajině a jak je léčit, ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády, Brno 2002, ISBN 80-903121-1-X Skoumal, D., Hranická propast, 2011, [online], poslední revize 2. 2. 2012, dostupný z WWW: http://www.hranickapropast.cz/sekce/37-popislokality.html> Stalmachová B., Obnova krajiny Ostravska a Karvinska po hornické činnosti, Životní prostředí, 2006, ročník 40, č. 4, str. 195 – 199

52

Stalmachová B., Řízená sukcese – principy obnovy hornické krajiny, In Stalmachová B., ed.: Strategie obnovy hornické krajiny (sborník referencí z pracovní konference 25. – 26. 9. 2003 v Ostravě), VŠB TU, Ostrava 2003, ISBN 80-248-0452-2 Strejček J. a kol., Chráníme naši přírodu, SPN Praha 1982, ISBN 14-234-83 Šandová M., Zachovalová K., Moderní přístupy rekultivací a jejich příklady, In Brtnický M. a kol., eds.: Degradace a regenerace krajiny a dílčích krajinných sfér (sborník abstraktů z konference 30. 11. – 2. 12. 2010 v Blansku), Mendelu, Brno 2010, ISBN 987-80-7375-456-3 Šiřina P., Rekultivace území a recentních krajinných prvků – technická a biologická rekultivace, In Stalmachová, B., ed.: Strategie obnovy hornické krajiny (sborník referencí z pracovní konference 25. – 26. 9. 2003 v Ostravě), VŠB TU, Ostrava 2003, ISBN 80-248-0452-2 Šimečková B., Otava J., Geologický vývoj Hranického krasu, In Orálek M., ed.: Hranická propast – Průvodce NPR Hůrka s nejhlubší českou propastí, 4. vydání, ČSOP, Valašské Meziříčí 2008 Štramberská K., Těžba vápenců v České republice, Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Katedra geografie, 2007 Štýs S. a kol., Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin, SNTL, Praha 1981 Štýs S., Rekultivace území devastovaných těžbou nerostů, SNTL, Praha 1990, ISBN 80-85087-10-3 Tichý L., Rekultivace blízké přírodě, ZO ČSOP Pozemkový spolek Hády, Brno 2005, ISBN 80-903121-2-8 Tichý L., Rekultivace vápencových lomů, Vesmír, 2004, č. 83, str. 315 – 317 Tomášek M., Atlas půd České republiky, Český geologický ústav, Praha 1995, ISBN 80-7075-198-3

53

Tropek R., Tichý L., Prach K., Řehounek J. (eds.), Kamenolomy In Řehounek J., Řehounková K., Prach K., (eds.): Ekologická obnova území narušených těžbou nerostných surovin a průmyslovými deponiemi, Calla, České Budějovice 2010, ISBN 978-80-87267-09-7 Valenta L., Černotín a Hluzov – nástin historie, 1996 – 2005, [online], poslední revize 19. 4. 2012, dostupný z WWW: Vlček V. (ed), Vodní toky a nádrže, Academia, Praha 1984, ISBN 21-107-84 Vymazalová M., Fenologická a mikroklimatická rozdílnost přirozených lokalit xerotermní stepní a křovinné vegetace jižní části Moravského krasu a DP lomu Mokrá, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Brno 2008 Walker L., Moral D., Primary succession and ecosystem rehabilitation, Cambridge University Press, Cambridge 2003, ISBN 0 521 800765 Zelenka J., Štejfa J., Environmentální a ekologický slovník vybraných pojmů, Gaudeamus, Hradec Králové 2000, ISBN 80-7041-627-0 Internetové zdroje Agentura ochrany přírody a krajiny Půdní mapa České republiky, Oddělení monitoringu půdy, pracoviště Brno, 1: 50 000, mapový list Hranice 2512, Valašské Meziříčí 2514, [online], poslední revize 17. 4. 2012, dostupný z WWW: Agentura ochrany přírody a krajiny, Přírodní lesní oblasti; Přírodní parky, Mapový server, tematická vrstva Přírodní poměry; Ochrana přírody a krajiny [online], poslední revize 3. 4. 2012, dostupný z WWW: Cement Hranice a.s., Profil společnosti a historie, [online], poslední revize 13. 2. 2012, dostupný z WWW:


Ospole269nos ti.html> Černotín, Územní plán obce, oficiální internetové stránky obce, [online], poslední revize 28. 4. 2012, dostupný z WWW: storage/201102162102__20100111_0001.jpg> 54


Černotín a Hluzov – historie obcí na fotografiích, Ráblů kříž v Černotíně, [online], poslední revize 28. 4. 2012, dostupný z WWW: Český hydrometeorologický ústav, Hydrologická stanice Teplice nad Bečvou, poslední

[online],

revize

12. 11.

2011,

dostupný

z WWW:

Český úřad zeměměřický a katastrální Katastrální území obce Černotín, [online], poslední revize 28. 4. 2012, dostupný z WWW: Lázně Teplice nad Bečvou Přírodní léčivý zdroj, [online], poslední revize 21. 1.

2012,

dostupný

z WWW:


zdroj.html?id=24> Národní geoportál INSPIRE, Typologie české krajiny podle využití, Přírodní prvky a jevy, [online], poslední revize 18. 4. 2012, dostupný z WWW: Národní park Bavorský les, Stezka v korunách stromů, [online], poslední revize 18. 4. 2012,

dostupný

z WWW:


bwp_cz/index.php> Státní báňská správa, Těžba ostatních surovin, Dobývací prostory dle surovin, [online], poslední revize 13. 2. 2012, dostupný z WWW: Ústav hospodářské úpravy lesů, Přírodní lesní oblasti České republiky, Brandýs nad

Labem,

[online],

poslední

revize

11. 3.

2012,

dostupný

z WWW:

Zákony Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) Ústní podání Valenta L., ústní sdělení, Černotín č. p. 127, 753 68, dne 14. 4. 2012 55

10 SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK Obr. 1: Schéma zobrazující druhy rekultivací Obr. 2: Situační mapa zájmového území v měřítku 1:2 500 000 Obr. 3: Geomorfologické zařazení lokality Obr. 4: Fytogeografické a zoogeografické zařazení lokality

Tab. 1: Zásady řízené sukcese Tab. 2: Zastoupení lesních vegetačních stupňů v bioregionu Tab. 3: Podbeskydská pahorkatina Tab. 5: Inventarizace stávajících vegetačních prvků Tab. 6: Přehled navrhovaných vegetačních prvků – varianta přírodně ekologická Tab. 7: Přehled navrhovaných vegetačních prvků – varianta rekreačně naučná

56

11 SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Seznam MZCHÚ vyhlášených v bývalých DP vápencových kamenolomů Příloha 2: Přehled hnízdících druhů ptactva a netopýrů žijících v NPR Hůrka Příloha 3: MZCHÚ a ÚSES v okolí DP Černotín Příloha 4: SWOT analýza Řízená sukcese jako rekultivační návrh pro DP Černotín Příloha 5: Dobývací prostory společnosti Cement Hranice a.s. Příloha 6: Geobiocenologický profil pro DP Černotín Příloha 7: Současný stav DP Černotín Příloha 8: Fotodokumentace současného stavu DP Černotín Příloha 9: Návrh rekultivace – varianta přírodně-ekologická Příloha 10: Návrh rekultivace – varianta rekreačně-naučná

57