10 Reinhardt Brandt: K čemu ještě university? A jaké?
Obhajoba poznání Poznání musíme vymezit ze dvou hledisek. Vytváření a předávání vědění je věc jedna, pravda je paradoxně věc jiná. Uživatelé, kteří nemají zájem na kritickém poznání, žádají vědění neproblematické, know how, jež lze zhodnotit. O bezpečnou pravdu stojí mocná absolutistická ortodoxie náboženství, která zvláště od dob osvícenství vznáší zásadní námitky vůči kritickému duchu věd. Ve srovnání s takovou pravdou je každý jednotlivý poznatek dočasný; svůj původ má v tázání a kritice, v níž zároveň nachází i svůj zánik. Démokritos se odvolává na vlastní badatelské sklony. Jako jsou jiní lidé rození hudebníci, akrobaté nebo hrdinové, jeho předurčuje genetická výbava k bádání. Kant praví: „Svým založením jsem badatel. Žízním po vědění, lačný neklid mě posouvá dál a spokojenost zakouším při každém novém zjištění.“ Badatel vnímá vědu jako své poslání, které touží ve svém povolání uskutečnit. Dobře by si rozuměl se Sherlockem Holmesem nebo se slečnou Marplovou, kteří jsou u vytržení, kdykoliv je někdo zavražděn a oni mohou případ vyřešit co nejelegantněji. Království za stopu, která vede k vrahům. Problém ovšem je, že není úplně zřejmé, proč by společnost či stát měly
136
Jirsa blok.indd 136
11.12.2014 16:01:38
přijmout za vlastní toto hledání příčin, jež provozují Démokritos, Einstein nebo Sherlock Holmes. Další dva typy poznávací činnosti se nevyznačují subjektivní touhou po bádání. Místo toho se zakládají na hodnotě předmětů, kterými se vědec zaobírá. Existují dvě varianty: první je poznání idejí u Platóna, druhou křesťanské poznání Boha a přírody. Podle Platóna je pouze završující idea dobra jakožto dobra s to poskytnout poslední zdůvodnění pro poznání; pakliže toto poslední dobro odpadne, stane se každé poznání bez vnějšího účelu bláznovstvím a subjektivní zálibou. Ryzí teorie je ovšem ontologicky založena; je nejvyšší lidskou činností, neboť se zaobírá nejvyšším bytím. V souladu s tím je hodnotnější než veškerá praxe; ryzí filosof se musí k tomu, aby se stal prvním politikem svého státu založeného na idejích, přinutit. Pozice íránského krále by pro něho byla stejně nepřijatelná jako pro Démokrita. V této věci je s Platónem zajedno i Aristotelés: čisté teorii náleží nejvyšší vznešenost vůbec. Ryzí poznání je pro Platóna vrcholnou činností takové polis, která je spravována filosofy. Z řečeného plyne, že Platónova koncepce státu je pro novověk nepřijatelná. Odstavena na druhou kolej byla již pojetím římského práva, které vycházelo ze stoické filosofie. Stejný osud potkal i Aristotelovu koncepci, která stojí na hypotéze, že člověk je co do své přirozenosti zóon politikon. Také druhá varianta se vyznačuje tím, že se poznání vztahuje k určité hodnotové oblasti; tím je povýšeno a osvobozeno od každé nižší služby. Tento typ poznání rozpracovala stoicko-křesťanská tradice; poznání přírody je zde považováno za svého druhu bohoslužbu. Především v rámci teleologie je Bůh oslavován ve svém umně zhotoveném stvoření jako původce všehomíra. Nepřekonatelná vznešenost přírodního bádání by tím byla zachráněna a nic by nebránilo tomu, aby se badatelé přemístili na teologické fakulty a aby se jim tam v hojné míře dostávalo vedení, což by se odráželo i na jejich výplatních páskách. Jenže právě biologie byla Kantem i jinými filosofy zbavena teologického zatížení. Lze proto tvrdit, že jsme se dnes v podstatě vrátili na pozici materialisty Démokrita. Boje kolem Darwina a výzkumu mozku nás nicméně upomínají na křehkost jinak ztěžka uskutečnitelného konsensu. Myšlenka nahrazující Démokrita, platonismus a bohoslužbu byla zmíněna již v několika souvislostech: jedná se o základní zájem a právo osvíceného a osvícenství vyžadujícího občana a potažmo celé společnosti na
137
Jirsa blok.indd 137
11.12.2014 16:01:38
existenci svobodného akademického prostoru, v kterém je uskutečňováno poznání, jež je osvobozené od vnějších účelů. Tomu se budu věnovat ještě níže.55 Universitní vývoj jsme rozdělili s ohledem na hledisko, které nás zajímá, do tří fází: 1. městská a feudální universita od roku 1200 (založení prvních universit v Boloni a v Paříži) do 19. století, 2. občanská a národní universita do konce 20. století, 3. globální universita současnosti a budoucnosti. První období končí spolu se Svatou říší římskou národa německého v roce 1806, druhé v roce 1968 přechodem k masové universitě a k boloňským reformám. V první fázi vzniká instituce university – po počátečním období iniciativ společenství mistrů a studentů – jako právní akt feudálních vládců; ti se domnívali, že je v zájmu jejich států zaručit jednotné podmínky pro duševní blaho, pro nedotknutelnost těla a jeho zdraví i pro hranice a bezpečí vnějších statků poddaných. Z tohoto důvodu vznikají tři vyšší fakulty, které se věnují vzdělání duchovních, lékařů a právníků. Nižší filosofické fakultě příslušela propedeutická funkce. Vrchností řízená universita se v 19. století – při zachování původního názvu – proměnila v národní měšťanskou instituci. Kdyby byla přejmenována, zcela jasně by vyšlo najevo, že se čas feudálního řádu, čas stavů a poddaných nachýlil ke konci. Studijní ústavy nastupující po roce 1968 již oslovují nové zájemce a jsou budovány na novém právním základě. Tímto novým zájemcem je občanská společnost. Právní základnou – avšak spíše ideální než reálnou – je poslání svobodného bádání a učení v oblastech, které jsou přístupné metodologickému a vědeckému zpracování. Jsou-li university místem svobodného bádání a učení a vyrůstají-li z oprávnění moderní společnosti požadovat informace o stavu poznání v klíčových přírodovědeckých a kulturně orientovaných oborech, musí universita nejen trvat na starém osvíceneckém právu na zveřejňování vlastního názoru, ale stejnou měrou musí trvat i na své povinnosti bádat, vyučovat a předávat poznatky. Občanská společnost nemá zájem ani prá 55 Viz oddíl Zájem a právo občana na universitách se svobodným bádáním a výukou.
138
Jirsa blok.indd 138
11.12.2014 16:01:39
vo na zřizování jakýchsi laboratoří pravdy, které by předávaly zakódované výsledky dalším laboratořím. Spíše jí jde o to, aby existoval prostor pro takové poznání, které by bylo osvobozeno od veškerých vnějších nařízení. Dále je nutné, aby bylo bádání, jež je podmínkou takového poznání, spjato s výukou a s jinými formami předávání poznatků. Má-li polemika vedená proti takzvané věži ze slonoviny obývané učenci nějaké oprávnění, pak v odmítnutí takového bádání a takové výuky, které by se cítily zavázány pouze sobě samým. Teze dalších výkladů je následující: o universitě lze smysluplně uvažovat jen tehdy, chápeme-li ji jako instituci a prostor, v kterém se badatelé a vyučující věnují poznání v jeho jednotlivých oborech a s výsledky seznamují občanskou společnost. Ideu takového poznání formuluje Démokritos i Platón. Démokritos uvažoval o poznání jako o individuálním životním určení, oproti tomu Platón se zaměřoval na poznání získávané ve společenství – avšak nikoli nutně dialogické poznání – a uskutečňující se v Akademii. Toto dvojí platónské určení poznání přijímáme a připojujeme ještě další požadavek. Pro trvalé uchování university je stát (či odpovídající útvar) bezpodmínečnou podmínkou. Jednotlivé obory jsou usměrňovány v mezinárodním dialogu, který otvírá příslušné odborné otázky a poskytuje klíčové myšlenky. University však nejsou bez vedení a přenechány samy sobě. Přezkoumatelná kritéria svých schopností nacházejí ve standardech, které jsou nastaveny paralelními institucemi, mají celosvětovou platnost a jsou dohledatelné v publikacích. Dojde-li k tomu, že universitní zástupci určitého oboru začnou produkovat samé nesmysly postrádající jakoukoliv úroveň, a universita se jimi tudíž nemůže veřejně prezentovat, je třeba důvěřovat v regenerační mechanismy, ale zároveň se obrátit na universitu i příslušné ministerstvo. Výše jsem citoval výrok Richarda Müncha, v kterém staví jednotlivého profesora proti korporaci: „(…) záruka svobody bádání a výuky jako právo jednotlivých profesorů, nikoliv jako právo jejich korporátní samosprávy (…).“56 Není pochyb o tom, že přednost je třeba dát – pakliže samospráva zcela neznehodnotí iniciativu tvořivého samotáře – posledně zmíněnému. 56 Münch, R.: Erneuerung jenseits disziplinärer Grenzen. Frankfurter Allgemeine Zeitung,
24. 7. 2008, s. 8; dostupné také na www.faz.net/aktuell/politik/inland/forschung-undlehre-erneuerung-jenseits-disziplinaerer-grenzen-1666223.html.
139
Jirsa blok.indd 139
11.12.2014 16:01:39
Bez významu není ani problém identity určitého institutu nebo university; jakmile se totiž kontinentální university pokouší o cosi jako „corporate identity“, je vše ztraceno již kvůli tomuto označení. Identitu totiž nelze založit na americkém učňovském stylu, lze ji posilovat jedině tak, že se – znalí minulosti – opřeme o vlastní dějiny. Věřím, že akademici nejsou tak nevzdělaní, aby se nechali nachytat na tuto pochybnou „corporate identity“. Totéž platí pro instituty, které se bez dějin nejsou vůbec schopny pojmout jako korporativní celek včetně korporativních povinností svých členů. Jestliže se spolehneme na dějiny, můžeme si ušetřit demonstrování společenskosti; z obratu k dějinám může těžit i jednotlivec. Má-li universita na určitých místech přežít jako smysluplný celek i s administrativními jednotkami, je odkázána na získávání a výměnu poznatků, které jsou zdrojem jejího života. Izolovaný učenec vně universitní sítě je přežitkem. První úroveň sdělení představuje výuka, druhou publikace. Na druhé úrovni je třeba provést diferenciaci osvíceneckého pojmu veřejnosti. Svéprávný občan požaduje, aby si podržel vhled do poznatků, ke kterým vědecké bádání dospělo. Existuje ještě celá řada jiných sdělovacích prostředků, kterých může universita při své prezentaci na veřejnosti využít. Jednou takovou formou je takzvané „studium generale“, které se ale osvědčilo jen v Německu. Dalším způsobem je pořádání dní otevřených dveří nebo ukázky vědecké práce na středních školách. Je s podivem, jakých úspěchů mohou podobné iniciativy docílit. Měly by být proto zařazeny do seznamu povinností vysokoškolských učitelů. K tomu přistupuje ještě další hledisko. Universita jako místo poznání představuje určitý požadavek občanské společnosti, která chce být informována o různorodé produkci vědění na universitách a která chce vědět, „jak to vlastně bylo“ a jak to je. „Vzdělání pro všechny“ nelze proto chápat jako heslo, které volá po násilném vzdělávání celé společnosti. Spíše upozorňuje na nezbytnost toho, aby byl každému umožněn přístup ke vzdělání, které je pro demokracii nezbytné. Universita se na tomto projektu, v jehož rámci mají být povoláváni ti občané, kteří jsou schopni demokratické hodnoty uskutečňovat, musí podílet; disponuje totiž takovým potenciálem poznání, díky kterému mohou být instituce vytvořeny a zároveň uchovány ty, které jsou ideji „vzdělání všem“ nakloněny. Universita nenabízí účast na neperspektivním asketickém studiu; nabízí slast z poznání, kterou všem lidem přisuzuje již Aristotelés. Nedostane-li
140
Jirsa blok.indd 140
11.12.2014 16:01:39
se společnosti vzdělání, ztratí universita své zakotvení v demokracii a zdegeneruje na nástroj průmyslu a jeho špiček.
Důvody pro záchranu universit University, o nichž bude v následujícím řeč, mají vytvářet jednotu mnoha vědeckých směrů. Je nutné, aby byly jasně identifikovatelné v prostoru. Musí se tedy vyskytovat na konkrétních místech a v konkrétních budovách. Nelze je po vzoru antických škol rozpustit do různých výukových a badatelských center. Jejich existence musí překračovat pouhou mediální existenci, jakou by se vyznačovala jakási evropská či globální dálková universita, kde by učitelé i badatelé byli prostorově odděleni. K universitě nabízející prezenční studium přicházejí studenti, aby byli seznámeni jak s výukou, tak s bádáním. Učitelé i badatelé jsou na daných universitách po určitý časový úsek fyzicky činní. K jejich povinnostem patří například i zkoušení, při kterém jsou fyzicky přítomní. Pouze instituce, která toto umožňuje, si právem činí nárok na označení universita. Nezbytnost osobní přítomnosti v místě studia po dobu, kdy studium probíhá, je antropologicky dobře zdůvodněna. I když přemýšlíme, vytváříme si v představivosti obrazy, na kterých lpíme i tehdy, víme-li, že nejsou pravdivé nebo že jsou dokonce zavádějící (příkladem může být atomový model). Podobně je duchovní proces výuky usnadňován fyzickou přítomností vyučujícího ve stejném přednáškovém nebo seminárním prostoru. Soustředěná přednáška, a to i bez promítání obrazů, nebo dokonce právě bez doprovodných obrazů, působí podmanivostí, jež studujícího vybízí k nápodobě. Už jsme připomněli Fichtovu přednášku v Jeně a v Berlíně; i významná kázání silně psychologicky působila samotným pronášeným slovem. Antičtí řečníci byli schopni hlasem, vnějším projevem či technikou promluvy i svým nadáním svést k tomu či onomu názoru. Tradiční universita disponuje základní mocí fyzické přítomnosti a mluveného slova, kterou by měla aktivně využívat místo toho, aby si ji nechala zničit akademickými funkcionáři. Obeznámenost s novými médii a jejich rozumné využití je samozřejmostí; už proto, aby mohly obrazy sloužit k pobavení. Svázanost university s určitým místem vede v závislosti na stavu vědění a poznatků zúčastněných ke vzniku pracovních skupin. Universita se tak stává místem, kde se rodí společenství. Je třeba docílit „součinnosti setkání (…)
141
Jirsa blok.indd 141
11.12.2014 16:01:39
I průměrný docent je schopen docílit efektu součinnosti, díky kterému pak studující profitují od sebe navzájem.“57 Tyto pracovní skupiny mohou stát u vzniku jakýchsi federací oborů, které prospívají bádání i výuce. Namísto právnického pojmu federace by možná stálo za to, zvolit chemický termín nové syntézy. Jednotlivé obory závisejí na začleňování poznatků jiných oborů. Ke splynutí s jinými disciplínami vedou dva důvody. Jeden spočívá ve vývoji samotného oboru, který si žádá i takovou mezioborovou spolupráci, která doposud nikomu nepřišla na mysl. Druhým důvodem je tušení, že na trhu existuje nějaká mezera, což vede k tomu, že jsou reklamní stránky universit zaplněny nabídkou nejpodivuhodnějších oborů. Ministerstva, vědecké rady a média volají po čemsi novém a výjimečném, všichni stojí o něco, co by se týkalo úplně všech. Hlavně žádnou věž ze slonoviny. Takže pohyb, dopředu a hlavně ať nám každý stačí. Jenže nalezený společný průsečík všech demokratických uskupení může vyústit v rozklad university jako vědeckého zařízení. Tomuto procesu lze nejúčinněji čelit bojovnou – i tržně působivou – výměnou názorů, postavenou na skutečném výkonu, a atraktivními universitními akcemi. Stále ještě platí, že se universita nebo vysoká škola primárně obrací na věkovou skupinu lidí mezi osmnácti a dvaceti pěti lety. Organicky navazuje na střední školy. Přechod mezi střední a vysokou školou by měl být doprovázen změnou prostředí. Ve prospěch této změny hovoří mnoho důvodů, například fakt, že změna prostředí vede k tvorbě nových uskupení, která vyžadují, aby si mladistvý vytvořil flexibilní identitu. Celoživotní příslušnost k jedné skupině nejen činí identitu člověka příliš homogenní, ale může také vést k neschopnosti čelit výzvám občanské společnosti, neboť takový člověk se jen těžko vžívá do cizí mentality a do potřeb druhých. Přednáška nakonec mumifikaci do podoby videozáznamu přežije. Jenže aby si výuka zachovala svou živost „budou profesoři i v budoucnosti potřebovat přítomné publikum a budou i nadále odkázáni v přednáškovém sále na hru výrazů a gest i na spontánní reakce a otázky studentů“.58 57 Kreye, A: Im Club der toten Lichter. Süddeutsche Zeitung, 15. 1. 2009, s. 2. 58 Schultz, T.: Wer nicht hören will, muss lesen. Süddeutsche Zeitung, 15. 1. 2009, s. 2. Viz
také Schelling, F. W. J.: Vorlesungen über die Methode des akademischen Studiums (1802). In: Schröter, M. (ed.): Schellings Werke III. Münchner Jubiläumsdruck, Mnichov 1958, s. 229–374.
142
Jirsa blok.indd 142
11.12.2014 16:01:39
