REFLEXE ABSOLVENTSKÉHO VÝKONU K -PAX, Svět podle prota Role: Ernie Poslední rok na JAMU tráví absolventi ročníku činoherního herectví v divadelním Studiu Marta. Je to především z toho důvodu, abychom si vyzkoušeli princip zkoušení v divadle a zvykli si tak na divadelní provoz. Standartním postupem bývá, že se nazkouší pět inscenací a v jedné z nich si absolvent vybere svoji absolventskou roli, kterou tak završí svoje čtyřleté studium na JAMU. Ne vždy však tomu musí být tak, že student absolvuje ve školním představení, ale může absolvovat i představení v profesionálním divadle, tudíž mimo školu. Já jsem zvolil právě tuto variantu, jelikož jsem nazkoušel představení K – Pax, Svět podle prota, společnosti StageArt.cz, v režii Petra Halberstadta, ve kterém jsem ztvárnil postavu Ernieho. Společnost StageArt.cz má domovskou scénu v divadle Bolka Polívky, ale vytváří zároveň i zájezdová představení kterých se také účastním, např. Bruntál, Znojmo, Tábor, Ostrava a právě takovým představením je K – PAX, Svět podle prota.
Hra K – PAX, Svět podle prota, vznikla na základě knižních románů Gena Brewera, Svět podle prota a Na světelném paprsku. Autorem dramatizace je sám autor románů Gene Brewer, který společnosti StageArt.cz poskytl text a Philip Polívka jej přeložil do češtiny.
Děj hry
Děj hry se odehrává v moderní psychiatrické léčebně, kam přichází nový pacient prot – sám trvá na tom, že se jeho jméno píše s malým počátečním písmenem. Tvrdí o sobě,
že pochází z planety K – PAX. Dr. Gene Brewer (postava nesoucí autorovo jméno) spolu s personálem však odmítají uvěřit, že se jedná o mimozemskou bytost a snaží se zjistit jeho skutečnou, podle nich pozemskou, totožnost. To však neřeší zbytek pacientů, kteří uvěřili protovi, že skutečně přišel z vesmíru. Prot naslouchá problémům ostatních pacientů a postupně jim začne, k údivu ostatních, pomáhat s jejich problémy. Všichni pacienti touží po odletu s protem na planetu K – PAX, kde není žádné násilí, žádné vlády, žádné školy, žádní rodiče, kteří by jim přikazovali, co mají dělat, zkrátka pro všechny pacienty to, po čem touží. Ale prot může s sebou vzít pouze jednu osobu. Hra má jak komický ráz, tak občas až mrazivé pocity při vyprávění problémů tamních pacientů. V průběhu hry dochází k vystupování jednotlivých postav formou monologů, kdy postava uvede problém, který jej přivedl do psychiatrické léčebny, ať už se jedná o pacienty, či personál, a tím tak odhalí svůj životní osud. Hra tak umožňuje divákům nejen nenásilně vstoupit do života postav, ale i zamyslet se nad svým vlastním životem, jelikož příčiny problémů, které pacienti mají, zažil každý z nás.
Postava Ernieho
Mnou ztvárněná postava pacienta Ernieho trpí úzkostnou poruchou z nemocí a panickým strachem ze smrti. Na Erniem se odrazila smrt jeho matky, která se v jeho dětství udusila jablkem. Taktéž je poznamenán svým otcem, který prováděl v Ernieho dětství výcvik pro úprk do krytu, při čemž Ernieho nečekaně polil kýblem studené vody a zakřičel, aby se běžel schovat. Od té doby se Ernie nemůže přestat třást. Také je poznamenán tikem hlavou, který právě způsobilo nečekané polévání vodou. Ernie nikdy nevychází ven, jelikož se bojí vzduchu obsahující bakterie a nemoci. Má strach i ze slunce. Ernie se také velmi se bojí lidí, protože mají zbraně a bomby, což způsobuje smrt. A té se Ernie bojí nejvíc. Z důvodu, aby nebyl nakažen jakoukoliv nemocí, nosí
Ernie roušku a chirurgické rukavice, zároveň vše dezinfikuje sprejem, který má neustále při sobě. Pro všechny případy má kolem krku fonendoskop, pro měření tlaku, jelikož jakákoliv výchylka v tepu mu způsobuje úzkostný záchvat.
Zkoušení postavy
Naše zkoušení začala tak, jako většina prvních zkoušek v divadle, a to čtenou zkouškou. Ovšem na naši první zkoušku dorazila i paní psychiatrička MUDr. Havlíková, která nám popsala jednotlivé poruchy všech pacientů, což myslím každému z nás, kteří jsme měli postavu pacientů, velmi pomohlo. Z počátku zkoušení jsem si říkal, že Ernie je pacient, který se prostě všeho bojí, později jsem se ale začal dostávat k tomu, co ho k jeho úzkostem dostalo. Jelikož když člověk nazkušuje roli, musí se dostat své postavě doslova pod kůži. Nechtěl jsem hrát Ernieho jen jako vyplašeného pacienta, ale jako člověka skutečně poznamenaného svojí minulostí. Úzkost je totiž stav mysli, kterou si nedokážeme jakkoliv racionálně odůvodnit a nejde ji vědomě zastavit. Vytvoření úzkosti může vznikat již od dětství, ale až nějaká krizová situace ji teprve může spustit. U Ernieho to byla tragická smrt jeho matky, která mu vytvořila jeho panický strach ze smrti, kterou vidí také za jakoukoliv nemocí. Můžete si připadat naprosto v pořádku, ale najednou se třeba špatně pohnete, rozbuší se vám trochu srdce a záchvat je na světě. Nejhorší je, že jej nijak rozumově nelze zastavit a člověk v takové chvíli jedná naprosto iracionálně, začne si hmatat pulz, cítí se ohrožen na životě. Postavu s takhle složitým charakterem jsem ještě nikdy předtím nehrál. Kolikrát jsem hrál nešťastně i šťastně zamilované, bohaté, chudé, ale psychická porucha pro mě, jako pro herce, byla velkou výzvou. U herců může při ztvárňování psychicky narušených osob dojít velmi jednoduše k jistému zparodování nemoci, což nikdy nepůsobí věrohodně, a na to mě režisér Petr Halberstadt upozorňoval. Snažil jsem se jak načítat
literaturu o psychicky postižených lidech, tak jsem sledoval filmy jako např. Přelet nad kukaččím hnízdem či film Dvanáct opic s Bradem Pittem a Brucem Willisem, odehrávající se rovněž v psychiatrické léčebně. Nechtěl jsem však samozřejmě kopírovat herce z těchto filmů, chtěl jsem si vytvořit postavu Ernieho sám. Samozřejmě mi na tom obrovsky pomohl režisér. Ale dostat se Erniemu do hlavy a pustit si ho zároveň do té své nebylo jen tak. Z počátku zkoušení jsem propadal skepsi, jelikož jsem neustále nemohl najít to, jak Ernieho hrát. Dalším faktorem bylo, že další herci, kteří se na inscenaci podíleli, byli již zkušení herci a k mnohým z nich jsem vzhlížel. K mému potěšení jsem však z jejich strany žádné povýšení nebo cokoli podobného nepocítil a naopak se mi dost často snažili pomáhat a uklidňovali mě. Já jsem však stále věděl, že to není ten Ernie, kterého bych chtěl. Vodítkem pro mě také bylo to, že se jednalo sice o dospělého člověka, přesto měl často myšlení malého dítěte. Umět se radovat jako dítě, i když jste dospělý, může taky na jevišti působit jako parodie, pokud se nedokážete naprosto vcítit do postavy. Zastávám názor, že velkým prozrazením o postavě jsou její oči. Snažil jsem se na svět dívat očima malého kluka, kterým Ernie ve své podstatě byl. Zkoušel jsem si také mimo zkoušky chodit v chirurgických rukavicích a nedotýkat se věcí, než si je vydezinfikuji sprejem. Nesnažil jsem si to nijak ulehčovat, proto když jsem šel třeba na záchod, bylo to skutečně pozdvižením. Nebo jízda v hromadné dopravě, kterou by pravý Ernie patrně nikdy nezvládl, bylo něco neskutečného. Začal jsem si skutečně uvědomovat, kolik je kolem nás nástrah k nemocem. Stačí se chytit madla v tramvaji a můžete chytit miliony bacilů. Postupem času jsem začal Ernieho dostávat do své hlavy. Kolikrát jsem si až říkal, aby mi to nezůstalo, což se naštěstí nestalo. Všechno ale trvalo nějakou dobu, než jsem propojil Ernieho chápaní se svým a dokázal jej převést na zkoušky. Asi až na čtvrté nebo páté repríze jsem se dokázal naprosto uvolnit a dosadil všechny nabyté zkušenosti během zkoušení se svými přípravami. Dodnes pokaždé, když mám hrát Ernieho, potřebuji v ten den oddech
od všech povinností a již od rána se psychicky uvolňovat, aby večer před diváky vběhl Ernie se svými úzkostmi a dětskýma očima, plnýma strachu i radosti.
V roli Ernieho jsem se alternoval s Martinem Siničákem, který je hercem činohry Národního divadla Brna. Bylo pro mě skutečnou poctou moci se alternovat s takovou osobností, jakou je Martin Siničák. Kolikrát jsem se díval jak Ernieho zpracovává on. Nechtěl jsem ho však kopírovat, přestože jsme sdíleli jednu postavu. Bylo to také poprvé, co jsem se s někým alternoval. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že mě nikdy neinspiroval tím, co dělá, snažil jsem se si to však převádět do svých očí, poupravené po svém. Chtěl jsem, aby můj Ernie byl víc dětský, byl více klukem, víc hysterický ve svých záchvatech. Nechtěl jsem ho hrát expresivněji, ale každý jsme jiný člověk ve svém základu, a i to odděluje naše Ernie. Nejednalo se však o úplně vědomé oddělení, ale byl to můj pohled na Ernieho, který se v něčem trochu od verze Martina Siničáka lišil. Jak skutečně však vyznívá rozdíl mezi námi dvěma, je už na divákovi. Důležité pro mě je však to, aby to byl Ernie, kterému diváci uvěří jeho problémy.
Ernie a jeho vztah k ostatním postavám v průběhu hry
Vzhledem k Ernieho úzkostem není jeho vztah k ostatním postavám moc vřelý. Ernieho první výstup na jevišti se odehrává ve společenské místnosti v blázinci. Přichází za Chuckem, kterého hraje Petr Bláha, aby si s ním zahrál karty. Ještě než si Ernie usedne, vydesinfikuje židli, stůl a pro jistotu i Chucka. Chuck je postava, kterou dříve opustila jeho žena, což velmi těžce nese. Má problém s lidmi, jelikož podle něj všichni smrdí. Je mírně agresivní a má tendenci ostatní pacienty, zvláště Ernieho, provokovat. Když nad ním Ernie zvítězí v kartách, hodí po něm Chuck jednu z karet, což Ernieho vystresuje. Chuck odchází za ostatními pacienty a Ernie se zklidňuje,
následně desinfikuje všechny zbylé karty po Chuckovi. Poslouchá však, o čem se ostatní baví. Probírají další pacientku, kterou je Bess. Bess, kterou hraje Eva Novotná, velmi milovala svého manžela, který ji ovšem bil a ona jej zabila. Při popisování této situace ostatními pacienty, jak ho podřezala rozbitou lahví, dojde u Ernieho k jeho prvnímu menšímu záchvatu. Vyběhne pryč od stolu a začne se choulit na zemi. Chuck jej provokuje, že stejně dřív nebo později umře, načež Ernie křičí, že nechce umřít. Uklidní ho však prot (Petr Halberstadt), který začne popisovat svoji rodnou planetu K – PAX, na které se neděje žádné bezpráví, nejsou tam žádné vlády, žádní rodiče, kteří by přikazovali co dělat. V tento moment vzniká pouto Ernieho k protovi, touží s ním odletět na K – PAX. Ernie však nakonec odbíhá, jelikož je čas večerky a volá paradoxně Chucka, aby jej přivázal k posteli, aby nemohl ve spánku spadnout z postele a tak se zabít.
Dalším Ernieho výstupem je monolog, ve kterém popisuje svůj osud. Ernie vybíhá s hysterickým záchvatem ze strachu o svůj život na forbínu přímo před diváky. Po cestě ještě stihne sebrat židli, na které si začne měřit tlak a poslouchá fonendoskopem svůj tep. Když zkontroluje, že jeho tlak i tep jsou v pořádku, zjistí, že před ním sedí lidé a začne líčit svůj osud. Jedná se o vstup, který mají všechny postavy. Diváci se dozvídají příčiny jeho problémů. Celý Ernieho výstup je formulován jako Ernieho dění v hlavě, kdy si přehrává svůj životní příběh. Od začátku, kdy se mu udusila matka jablkem, přes jeho strach vycházení ven, při kterém se obrací na diváky, že lidé jsou nebezpeční, jelikož mají zbraně a bomby a zabíjí se tak sami navzájem, což Ernie nedokáže pochopit. Jedná se o místo, kdy herec má šanci nejvíce vtáhnout diváky, protože se obrací přímo na ně. Nejde o to, že by samotní diváci vyráběli zbraně, ale o to, že lidé se k sobě kolikrát nechovají hezky a dělají si naschvály, ubližují si záměrně. Na závěr svého monologu vylíčí svůj vztah s otcem, který jej nečekaně poléval kýblem studené
vody. Od té doby se Ernie nemůže přestat třást, proto ho podle něj zavřeli do léčebny. Celý monolog zakončí tím, že zakřičí, že nechce umřít a odbíhá ze scény.
V dalším výstupu se dozvídáme něco o Chuckově minulosti, jak jej podváděla žena. Vidíme, že i navenek necitlivý Chuck, je ve skrytu duše velmi zraněn svou minulostí. Ernieho však více zaujme protovo další vyprávění o způsobu života na K – PAXU. Touží si koupit lístek a letět na K-PAX s protem. Ten však nestojí o peníze, ale o to, aby vzal toho, kdo to nejvíc potřebuje. Najednou se však stane něco naprosto nečekaného. Prot dal úkol dalšímu z pacientů, Howiemu, kterého hraje Michal Bumbálek, v alternaci s Tomášem Milostným. Howie trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Howie dostal za úkol najít modrého ptáka štěstí a právě v tento moment, se na dvoře psychiatrické léčebny skutečně objeví modře zbarvený pták. Což způsobí, že se na něj pacienti chtějí podívat. Dochází k něčemu, co zarazí i personál nemocnice a to, že Ernie se chce jít podívat ven, na modrého ptáka štěstí. Sestra Betty McAllister, kterou hraje Markéta Plánková v alternaci s Marikou Procházkovou, mu s velkým údivem řekne, že pokud si to skutečně přeje, tak ať jde. Ernie souhlasně zakývá hlavou a odbíhá ze scény podívat se na modrého ptáka štěstí. Po odběhnutí sestra sděluje, že Ernie si dokonce sundal roušku, což také za celou doby v léčebně neučinil.
Následuje pauza, po které dochází k obratu celé hry. Druhá část začíná tak, že vybíhá Howie, se kterým se Ernie doposud nebavil, a škrtí Ernieho. Přibíhá Chuck, který do Ernieho kopne a zakřičí, že šíleně páchne. Poté přibíhá vyděšená sestra, která se snaží Ernieho probrat. Howie, který se pokusil Ernieho uškrtit, ho však nechtěl uškrtit doopravdy, jednal tak pouze na radu prota, aby Ernieho pouze přiškrtil. V ten moment nastává zlom v Ernieho životě. Přestane se bát smrti, protože zjistí, že na umírání není nic nepříjemného. Po tom, co právě zažil, je pro něj umírání docela příjemné. Dojde
totiž k okamžiku, který však je pouze líčen a to, že mu při škrcení proběhl celý jeho život před očima. Byl zase malým klukem, potkal svoji mámu, byl ve svém pokoji, kde měl všechny své hračky, dokonce i hokejku, jak popisuje s dětským nadšením, které ho od té chvíle neopouští. V této chvíli také přichází k velkému hereckému momentu, jelikož z roztěkaného pacienta s úzkostmi, se stává skutečně malý kluk v dospělém těle. Přestane se bát smrti, což je obrovský úspěch v jeho životě. Začne se radovat z maličkostí, přestane se bát Chucka, prohloubí se jeho vztah k Howiemu, se kterým se stanou nejlepší přátelé. Oproti první půlce představení je mým hereckým úkolem celkově zklidnit fyzickou schránku Ernieho, jeho roztěkanost se stává spíše radostnou než úzkostnou. Začne se dívat na svět klukovskýma očima, vrátí se do doby, kdy byl ještě zdravý a nebál se věcí okolo. Pro herce je to skutečně příležitost ukázat další rejstřík svého hereckého talentu, rozvinout svoji postavu do jiné úrovně, vytvořit tzv. oblouk postavy. A to je právě fakt, který mě na Erniem, jako na postavě, velmi umělecky vzrušuje. Jelikož se nejedná o jednolitou postavu, která by byla celé představení stejná, ale skutečně se během hry promění celá. A právě takovou postavu je skutečně radost hrát, hrát postavu, která se naučí radovat ze života. V další scéně dokonce Ernie s Howiem probírají, jaká smrt je nejdelší, jestli podřezání žil ve vaně, nebo lehnutí si na mráz do sněhu apod. Vidíme, že se jejich postavy proměnily, přesto zůstávají ve svých dětských letech, avšak svobodni duchem. Scéna končí tím, že Chuck vyzve všechny ostatní pacienty, ať napíší protovi esej o tom, proč by měli jet na K – PAX. Ernie s Howiem odbíhají. Následuje už pouze závěrečná scéna, ve které se sejdou všechny postavy celého představení i s novinářkou Gissele Griffinovou (hraje ji Gabriela Štefanová), se kterou se však nikdo z pacientů, kromě prota, nebaví. Poslední scéna je zároveň laděna jako rozlučková párty s protem, který má k danému dni odletět na planetu K – PAX. Všichni slaví, avšak v každém z nich je touha po tom, aby právě on odletěl s protem. Prot řekne, že vezme s sebou toho, kdo nejdřív usne. Samozřejmě
jako první zmizí Chuck a poté Ernie přistoupí k protovi a položí se mu na hruď. Jedná se o vůbec Ernieho první dobrovolný fyzický kontakt s jinou osobou za celou hru. Poté Ernie odbíhá. Vrací se už pouze jednou, a to i s Howiem, kterak přiváží na vozíku postavu, která vypadá jako prot. Zdali se jedná opravdu o prota nikdo, včetně doktora, neví. Ernieho poslední věta ve hře je reakcí i na ostatní pacienty, kteří stále chtějí odletět na K – PAX, avšak se jim to nepovedlo - ,,Nebojte se doktore, prot se vrátí.". Ernie, pacient, který se na začátku bál dotknout židle, na kterou si sedá, promluvit s kýmkoliv, aniž by se mu podíval do obličeje, má v sobě optimismus a naději. To vše vypovídá o citlivosti, s jakou je tato inscenace laděna. Že si v ní každý divák může najít to své a nenásilně se vžít do postav a odhalit tak i kousek sebe samotného.
Práce s kostýmem a rekvizitou
Rád bych se také ještě zmínil o práci s kostýmem, se kterým jsem musel při této inscenaci pracovat. Jak je z předchozích vět patrno, nejednalo se o spolupráci nikterak nepříjemnou, naopak. Kostým, který mám v této inscenaci na sobě, se skládá z bílých ponožek, pánského pyžama, županu, chirurgických rukavic a roušky. Každá část tohoto kostýmu má své opodstatnění. Bílé ponožky jsou symbolem čistoty, kterou postava vyžaduje. V prvních reprízách jsem používal ještě i návleky na nohy, od kterých jsem postupně upustil, jelikož mi překážely v pohybu po jevišti. Pyžamo i župan jsou zde z toho důvodu, že se jedná o nemocniční zařízení a Ernieho nutkání být neustále ve sterilně čistém prostředí. Barva pyžama i županu je laděna do světle modrých barev, jak tomu v nemocnicích většinou bývá. Chirurgické rukavice a rouška jsou také na místě, pro Ernieho posedlost ze strachu před bakteriemi. Musím říct, že se jednalo o pohodlný kostým, který nikterak nekousal, ani mě neomezoval v pohybu. Jediné, s čím jsem zpočátku trochu zápasil, byla rouška. Bylo to z důvodu srozumitelnosti.
Rouška se na první pohled u tohoto typu postavy jeví jako skvělý nápad. Ovšem stále se jedná o divadlo a divák musí herci rozumět. Musel jsem si tedy zpočátku, i dodnes musím, dávat velký pozor na svoji výslovnost a posazení hlasu, aby mi bylo i skrze tuto překážku na ústech rozumět. V druhé části představení však odkládám roušku, rukavice i župan, tudíž svoboda pro můj pohyb je úplná, jelikož mi zůstalo pouze pyžamo. Je to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je Ernieho osvobození se od strachu ze smrti a nemocí, druhým je čistě praktická stránka, jelikož dochází ke scéně se škrcením, která je pohybově náročnější. V této scéně se mnou postava Howieho vláčí o zem a tzv. se mnou vytře celé jeviště. Kromě kostýmu jsem měl také dvě důležité rekvizity. První rekvizitou byl fonendoskop, který jsem neustále nosil v první polovině představení kolem krku. Bylo to opět z důvodu Ernieho strachu o svůj život, kdy si průběžně měřil tep. Nejvýraznější moment s fonendoskopem je ve scéně Ernieho monologu. Druhou důležitou rekvizitou, opět využitou pouze v první půlce, je malá lahvička s rozstřikovačem, ve které je pomyslný desinfekční sprej. Desinfekční sprej využívá Ernie v celé první části představení, jelikož ním desinfikuje vše, čeho se má jeho postava dotknout, ať je to židle, na kterou si má usednout, stůl, nebo dokonce i hrací karty. S desinfekčním sprejem jsem se sžil poměrně velmi rychle a v průběhu zkoušek, jsem jej měl téměř neustále při sobě a zkoušel jsem si desinfikovat vše, co mi bylo při ruce. S druhou rekvizitou, kterou byl zmiňovaný fonendoskop, jsem větší problém neměl, jelikož jsem jej prakticky využíval pouze při monologu. Můžu tedy s lidem říct, že se v tomto představení jedná jak o hereckou souhru mezi partnery, tak i o souhru mezi herci a jejich rekvizitami.
Shrnutí
Na závěr musím říct, že inscenace K – PAX, Svět podle prota, se stala skutečně mojí srdcovou záležitostí a vybudoval jsem si k této inscenaci i k postavě Ernieho velmi hluboký vztah a je pro mě vždy potěšením toto představení hrát. Z tohoto důvodu jsem si jej také zvolil jako své absolventské představení. Doufám, že tato inscenace bude nadále přinášet radost divákům stejně, jako mně při jeho hraní.
Inscenátoři:
Autor: Gene Brewer Režie: Petr Halberstadt Překlad: Philip Polívka Scéna: Jaroslav Milfajt Hudba: Jan Matásek Choreografie: Hana Halberstadt Light design: Roman Jajčík
Obsazení:
Dr. Gene Brewer: Radim Fiala Betty McAllister: Marika Procházková / Markéta Plánková Prot: Petr Halberstadt Chuck: Petr Bláha Ernie: Jakub Urbánek / Martin Siničák Howie: Michal Bumbálek / Tomáš Milostný Bess: Eva Novotná Giselle Griffin: Gabriela Štefanová
Délka představení: 100 min + přestávka Premiéra: 28. 5. 2015, v 19:00
Plakát k inscenaci K – PAX, Svět podle prota Společenská místnost v psychiatrické léčebně
Ernieho monolog
Ernie se sestrou Betty McAllister
Zdroj informací a ilustrací: http://stageart.cz/repertoar/k-pax/
