Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou

Grantový projekt „Podpora komunitního plánování sociálních služeb v Brně“ registrační číslo CZ.1.04/3.1.03/78.00038, financovaný z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

„Zajištění odborných studií a analýzy pro účely sestavení 3. komunitního plánu sociálních služeb města Brna pro období 2013 – 2015“

Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou

Zadavatel: Sociální nadační fond města Brna "Domovy potřebných" Mečová 368/5, 602 00 Brno

Vypracoval: Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Joštova 10, 602 00 Brno

Brno, listopad 2012

Řešitelský tým: Winkler Jiří Doc. PhDr. Ph.D. řešitel Dohnalová Zdeňka Mgr. Ph.D. člen řešitelského týmu Horňáček Josef Mgr. člen řešitelského týmu Kubalčíková Kateřina PhDr. Ph.D. člen řešitelského týmu Zelenková Iveta Mgr. člen řešitelského týmu

Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou

Zpracovala: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D.

Odborná studie pro účely sestavení 3. komunitního plánu sociálních služeb města Brna pro období 2013 – 2015

PROBLEMATIKA BYDLENÍ S DOPROVODNOU SOCIÁLNÍ SLUŽBOU

Informace o autorovi: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. vystudovala religionistiku a pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorát ze sociální politiky a sociální práce získala na Masarykově univerzitě na Fakultě sociálních studií, kde také v současnosti působí jako odborná asistentka. Její disertační práce byla zaměřena na etické otázky v práci s umírajícími, jejich blízkými a pozůstalými očima řeholních sester. Profiluje se na kurzy filosofie a etiky, teorie a metody sociální práce, odborné praxe a supervize, thanatologie a sociální práce s ohroženými rodinami. Je certifikovanou supervizorkou a externě vyučuje na Vyšší odborné škole sociálně právní – Evangelické akademii v Brně. Působí ve dvou neziskových organizacích. Je předsedkyní správní rady obecně prospěšné společnosti Jinej svět pomáhající mladým lidem po úmrtí blízkého člověka a spolupracuje s občanským sdružením Dlouhá cesta nabízející podporu rodinám vyrovnávajícím se se smrtí dítěte.

Kontakty: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Katedra sociální politiky a sociální práce FSS MU Joštova 10, 602 00 Brno Tel.: + 420 549 49 3586 E-mail: [email protected]

1

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 3 2 Sumarizace teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou .......... 6 2.1 Koncept cohousingu v Evropě ......................................................................................... 8 2.1.1 Lokalita a uspořádání prostor v rámci cohousingu ................................................... 9 2.1.2 Senior cohousing ..................................................................................................... 10 2.1.3 Cílová skupina senior cohousingu ........................................................................... 10 2.1.4 Přínosy a rizika budování senior cohousingu .......................................................... 11 3 Konkrétní modely bydlení pro vybrané cílové skupiny ........................................................ 13 3.1 Model bydlení pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody .......................... 14 3.2 Model bydlení pro nemocné osoby s demencí a jejich signifikantní druhé ................... 17 3.3 Model bydlení pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce ............................................... 19 4 Metodika výzkumu ................................................................................................................ 22 5 Závěry výzkumu s cílovou skupinou senioři a jejich interpretace ........................................ 24 5.1 Senioři žijící ve vlastní domácnosti ............................................................................... 24 5.2 Senioři žijící v zařízeních poskytujících sociální služby................................................ 34 6 Závěry výzkumu s osobami se zdravotním postižením a jejich interpretace ........................ 41 6.1 Postoj ke stávajícímu bydlením a výhled do budoucna ................................................. 41 7 Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného se seniory ............................................. 46 7.1 Shrnutí výsledků výzkumu se seniory ............................................................................ 49 8 Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného s osobami se zdravotním postižením ... 50 8.1 Shrnutí výsledků výzkumu s osobami s tělesným postižením ....................................... 52 9 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 53 10 Internetové zdroje ................................................................................................................ 55

2

1 Úvod Plánování sociálních služeb by mělo vycházet ze znalosti potřeb jejich uživatelů. V metodice výzkumu potřeb uživatelů uvádí Havlík a Kubalčíková (2006: 2), že: „Potřeby uživatelů služeb jsou základní informací při vytváření komunitního plánu. Zjišťování potřeb (…) je tím, co dělá plánování služeb komunitním“. Na tuto výzvu reaguje přeložená studie, jejíž jádro tvoří prezentace výsledků kvalitativního výzkumu s uživateli sociálních služeb dvou cílových skupin. První z nich tvoří osoby v seniorském věku a druhou lidé s tělesným postižením. Poznávací cíl studie byl stanoven následovně: „Jaké představy a očekávání spojují zástupci cílových skupin se zajištěním pomoci formou bydlení s doprovodnou sociální službou a jaké postoje zaujímají vzhledem k využití nových forem bydlení?“ Nejprve v úvodu zdůvodníme volbu dvou cílových skupin pro účely realizace výzkumu. První z nich tvoří senioři, neboť je nesporné, že stárnutí v dnešní době přestalo být výsadou několika šťastných, ale je dopřáno většině z nás. „Ještě nikdy v historii lidstva se tolik lidí nedožilo vlastního stáří, tedy 80 nebo dokonce 90 let.“ (Topinková, 2005: XVII). Česká republika není v těchto populačních trendech výjimkou; musíme si však uvědomit, že proces stárnutí je vždy spojen se zvýšenou nemocností, polymorbiditou, polypragmazií a zhoršováním fyzické zdatnosti a soběstačnosti. I přes prodlužování délky života se zdravotní stav a invalidita starší populace trvale zhoršuje (tamtéž). V našem výzkumu jsme se orientovali jak na seniory netrpící v současnosti vážnějšími zdravotními problémy, ale i na ty, jejichž funkční potenciál je snížen vlivem zhoršeného zdravotního stavu.1 Rádi bychom touto cestou zjistili, jak se pokles funkčního potenciálu může projevit ve změně postoje k otázkám bydlení. Oblast bydlení je jednou ze sfér, která má do značné míry přímý vliv na přístup seniorů k nejrůznějším zdrojům, službám, místům a informacím, tedy celkově ovlivňuje kvalitu jejich života (Saková, 2012). Z tohoto důvodu je nezbytné promýšlet a podporovat takové formy bydlení, které přispívají k rozvoji podmínek umožňujících úspěšné stárnutí a mezigenerační soudržnost. Pojem seniorská populace (60+) v roce 2050 neoznačuje neurčité osoby vzdálené

1

Orientovali jsme se přitom podle čtyř stupňů závislosti (I – IV) (Zákon č. 108/2006 Sb.). Schopnost zvládnout péči o vlastní osobu a být soběstačný je u každého člověka různá, a proto zákon rozeznává čtyři stupně závislosti na pomoci jiné osoby, a to od mírné závislosti až po závislost úplnou (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011).

3

našim životům. Jedná se o věkovou skupinu lidí, kteří jsou dnes ve věku okolo 25-30 let.2 Jde tedy do značné míry o formování okolností ovlivňujících kvalitu vlastního stárnutí, což svými slovy potvrzuje i Haškovcová (1990: 10) píšící, že „o kvalitě svého stáří rozhodujeme a spolurozhodujeme po celý život“. Je evidentní, že bydlení seniorů je otázkou aktuální nejen dnes, ale i do budoucna. Bezpečné bydlení a prostředí podporující mobilitu a sociální vztahy je podmínkou zachování nezávislosti a sociální participace v období stáří. Bydlení odpovídající funkčnímu zdravotnímu stavu umožňuje žít v přirozeném prostředí i v případě vážnějších zdravotních a jiných omezení. Bydlení přitom musí zohledňovat rozličné potřeby a situace, do nichž se lidé v průběhu svého života dostávají (Kvalita života ve stáří, 2008). Systém podpůrných sociálních služeb a dostupných forem bydlení s doprovodnou sociální službou by měl zajišťovat komplexní síť pomoci zajišťující důstojné stárnutí a prevenci či pomoc v případě sociálního vyloučení seniorů. Hned na úvod je třeba konstatovat, že i přes neustálou snahu o profesionalizaci a zvýšení dostupnosti sociálních služeb i zajištění odpovídajícího bydlení existuje ještě dnes mnoho oblastí, v nichž lokální dostupnost požadované služby neodpovídá potřebám a poptávce ze strany seniorů a orientace v poměrně komplikovaném systému služeb a související byrokracií může být pro některé potenciální klienty nepřehledná a odrazující (Saková, 2012). Rovněž otázku bydlení osob se zdravotním postižením považujeme za velmi důležitou, protože zajištění vyhovujícího bydlení je jednou z klíčových potřeb každého člověka. Příhonská (in Bydlení, 2012: 5) uvádí, že současná dobrá praxe směřuje „k vytvoření skutečného domova pro lidi s postižením, integrovaného v běžném prostředí komunity. Základní strategií je zavést a dodržet při návrhu těchto objektů zásady principu normality, tedy běžného života s ohledem na míru a typ postižení každého uživatele.“ Stejná autorka uvádí, že ideálním stavem je poskytování služeb v domácnostech lidí, kteří danou službu potřebují a k využití pobytových služeb by mělo dojít až ve chvíli, kdy není možné najít jiné řešení. Náš výzkum jsme zaměřili jak na osoby s tělesným postižením žijící ve vlastní domácnosti a využívající terénní službu osobní asistence, ale zároveň jsme se orientovali na respondenty z dvou tradičně poskytovaných pobytových sociálních služeb – domov pro osoby se zdravotním postižením a týdenní stacionář. Jako příklad současného trendu 2

Pokud se zamyslíme nad možnostmi bydlení v seniorském věku dnešních třicátníků, můžeme konstatovat, že pokud někteří z nich o tomto tématu přemýšlejí, plánují již dnes, možná s trochou nadsázky, že na stáří odejdou ze své vlasti a budou žít v místech, kde je celoročně teplé počasí a není zde draho. Takováto městečka seniorů jsou známá v USA, ale nacházejí se i jižních státech Evropy (Haškovcová, 2010).

4

deinstitucionalizace a individualizace v sociálních službách jsme do výzkumu zařadili také osoby využívající pobytovou službu chráněné bydlení. Výzkum autorů Gibson a kol. (2011 in Kovaříková, 2013) se zaměřil na oblast bydlení a její souvislost se sociální exkluzí osob se zdravotním postižením. Podmínky bydlení mnohdy neodpovídají zdravotnímu stavu osob s postižením a tak výrazně přispívají k exkluzi. Bydlení, které zamezuje sociální exkluzi osob s tělesným postižením, by mělo splňovat následující kritéria: možnost utvářet a udržovat smysluplné vztahy; přístup ke komunitě a občanskému životu; možnost řídit a flexibilně utvářet denní aktivity (určitá míra spontaneity); možnost pro sebevyjádření; možnost navazovat důstojné vztahy s pečujícími osobami; možnost docházet do školy, zaměstnání, za volnočasovými aktivitami; fyzické i psychické bezpečí. Vzhledem k nedostatku bezbariérového bydlení v České republice, přináší tato oblast značné omezení v překonávání sociální exkluze (Kovaříková, 2013). Při zpracování odborné analýzy jsme postupovali podle struktury zadání zadavatele v následujících krocích:  sumarizace základních teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou – couhousing  popis zahraničních zkušeností s modely bydlení s doprovodnou sociální službou – modely bydlení pro konkrétní cílové skupiny  prezentace výsledků výzkumu se stanovenými cílovými skupinami  závěr a doporučení.

5

2

Sumarizace teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou

Hned na úvod této části studie je třeba konstatovat, že slovní spojení bydlení s doprovodnou sociální službou nemá oporu v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Mezi odbornou i laickou veřejností panuje nejednotnost výkladů dané terminologie. Danou tezi dokládá příklad z oblasti chráněného bydlení, neboť někteří poskytovatelé jsou přesvědčeni, že se jedná o spojení dvou rozdílných služeb – jednak poskytování bydlení, ubytování, a k tomu také služby spojené s asistencí osobám se znevýhodněním, což jsou obecně dvě rozdílné služby. Obojí dohromady se u nás nazývá chráněným bydlením, což již samo o sobě může působit zmatečně. Sociální služby jsou jedním ze způsobů ochrany znevýhodněných osob zajišťovaných v rámci sociálního státu. Za všeobecně uznávanou je v České republice považována definice sociální služby podle § 3 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který ji vymezuje jako „činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ Sociální služby je možné charakterizovat jako specializované činnosti, které mají člověku pomoci řešit jeho nepříznivou sociální situaci (Arnoldová, 2011). Sociální služby lze poskytovat formou pobytovou, terénní a ambulantní, které blíže vymezuj § 33 (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízení sociálních služeb. Ambulantní služby jsou vymezeny jako služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování. Terénní služby představují služby poskytované osobám v jejich přirozeném prostředí.3 V rámci výzkumu jsme se zabývali primárně službami sociální péče poskytovanými pobytovou či terénní formou. Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. předkládá podrobný výčet všech zařízení poskytujících sociální služby pro seniory a pro osoby se zdravotním postižením. V následujícím výčtu se zaměřím na ty, jež jsou relevantní pro tuto studii, neboť na ně bylo naše výzkumné šetření zaměřeno. 3

Pro zajištění co nejvyšší míry autonomie a podpory stárnutí v přirozeném prostředí seniora mají velký význam zejména služby poskytované terénní a ambulantní formou.

6

Domovy pro seniory jsou podle § 49 (Zákon č. 108/2006Sb.) určeny osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou péči jiné fyzické osoby. V domovech pro seniory jsou poskytovány pobytové služby, které zahrnují ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání péče o vlastní osobu, sociálně terapeutické a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a v neposlední řadě pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (pomoc při uplatňování práv). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách sice explicitně nejmenuje domy s pečovatelskou službou, nicméně vymezuje pojem pečovatelská služba, přičemž uvádí, že služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony. Mlýnková (2011) k tomu dodává, že domy s pečovatelskou službou představují formu péče o relativně zdravé seniory (jednotlivce, manželské páry). Tito senioři nevyžadují komplexní ústavní péči a stálou pomoc ošetřujících osob. Potřebují pomoc pouze při některých úkonech, jako je např. hygienická péče v koupelně. Pobytová služba domov pro osoby se zdravotním postižením je určena pro klienta se zdravotním postižením, která má z důvodu zdravotního postižení sníženou soběstačnost a životní situace této osoby vyžaduje pravidelnou pomoc. V domově pro osoby se zdravotním postižením je poskytováno ubytování, strava, pomoc při hygieně a běžných úkonech péče, výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociální terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv či pomoc při obstarávání osobních záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Pobytová služba týdenní stacionář - sociální služba týdenní stacionář je poskytována stejné cílové skupině jako služba popsaná výše. Uživateli jsou tedy osoby se sníženou soběstačností a to z důvodu věku či zdravotního postižení. Důležitou podmínkou je, že jejich stav vyžaduje pravidelnou pomoc. Ani poskytovanými základními činnostmi se služba neliší od služby domov pro osoby se zdravotním postižením – tedy ubytování, strava, pomoc při hygieně a dalších úkonech péče, výchova, vzdělání, aktivizace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředním, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, zájmů či obstarávání osobních záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách).

7

Pobytová služba – chráněné bydlení. Stejným způsobem jako domov pro osoby se zdravotním postižením a týdenní stacionář definuje zákon i pobytovou službu chráněné bydlení. Je přidán pouze dodatek o formě chráněného bydlení – to může být poskytováno individuálně či skupinově (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Dle Rady (2006: 7), popisujícího zkušenost jeho organizace s realizací služby chráněného bydlení, “jde o moderní v rozvinutém světě rozšířenou sociální službu umožňující samostatné bydlení lidem, kteří v důsledku své sociální a zdravotní situace za normálních okolností samostatně žít nemohou“. Terénní služba – osobní asistence. Tu definuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách jako terénní službu, která je poskytována bez časového omezení, v přirozeném prostředí a při činnostech, které jsou potřeba. Uživatelem je osoba se sníženou soběstačností z důvodu věku či zdravotního postižení. Náplň služby osobní asistence zahrnuje pomoc při běžných úkonech péče a při osobní hygieně, při zajištění stravy a zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záležitostí.

2.1 Koncept cohousingu v Evropě Anglický termín cohousing je možné do češtiny volně přeložit jako „blízké sousedské bydlení“. Velmi obecně lze tento koncept vymezit jako „vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost jedince“ (Bešťáková, 2009: 69). Můžeme se rovněž setkat s překladem bydlení v komunitě. Nejprve stručně představím historii cohousingového bydlení, protože teprve na základě porozumění souvislostem lze přiblížit filosofii a základní principy tohoto typu bydlení. První projekt označený jako cohousingový byl realizován v roce 1972 v Dánsku v blízkosti Kodaně. Podnět pro jeho vznik přišel od 27 rodin, kterým nevyhovovala anonymita mezi sousedy způsobená stylem rozdělení předměstských bytových komplexů a které se již dlouhodobě (po dobu několika let) snažily o změnu prostředí. Na základě společných konzultací a podnětů vybudovaly nový typ bydlení definující sousedské soužití zejména skrze osobní a společné vlastnictví a užívání vybraných prostor i pozemků. Vlastnictví plně vybavené bytové jednotky umožňovalo rodinám zachování naprostého soukromí a díky přítomnosti společných prostor (kuchyň a jídelna, prádelna, místnost pro hosty, hřiště atd.) se mohla uskutečňovat setkávání a spolupráce na běžných každodenních záležitostech jako je vaření, trávení času s dětmi, 8

volnočasové aktivity, péče o zahradu atd. Důležitým prvkem bylo také vyloučení aut z celého areálu, těm byla vyhrazena místa venku. Cohousing vznikl jako reakce na obtíže vážící se na běžné formy bydlení (anonymita, osamělost v domech plných neznámých sousedů, náročné skloubení péče o děti a domácnost a práce matek) (Durrett, McCamant, 2011). Tento projekt je dodnes aplikován v mnoha zemích světa bez větších změn, aniž by ztrácel na aktuálnosti a platnosti. Případné obměny se nejčastěji týkají využití společných prostor, které si komunity plánují individuálně pro vlastní potřebu, či způsobu plánování projektu. Jak zdůrazňuje Bešťáková (2009), cohousing je jednou z forem bydlení, nikoliv styl života. Přesto je pravdou, že propojenost způsobu a formy bydlení a životního stylu je velmi blízká a ve způsobu našeho bydlení se odráží naše osobnost a světonázor (více viz Kostroň, 2011). 2.1.1 Lokalita a uspořádání prostor v rámci cohousingu Cohousingový projekt je prakticky možné realizovat kdekoliv. Může být umístěn do prostředí města či zbudován na zelené louce, přičemž vždy by mělo být zachováno kritérium integrace do okolí a dobré dostupnosti služeb. Pro účely cohousingu lze využít již existující budovy (opuštěné areály, vysokopodlažní budovy atd.), které je možné zrekonstruovat, či vystavět objekty nové.4 Kritéria, která má lokalita a stavby splňovat, jsou závislá pouze na dohodě komunity. Počet bytových jednotek by se měl podle osvědčených zkušeností pohybovat mezi patnácti až dvaceti pěti (Bešťáková, 2009). V rámci cohousingu má každá domácnost ve svém vlastnictví plně vybavenou bytovou jednotku a zároveň je spoluvlastníkem společných prostor, tzn. společenského domu a venkovních prostor (zahrada, bazén, hřiště atd.). Ve společném domě se vždy nachází velká kuchyň a jídelna, která má široké spektrum využití, zejména pro různé druhy setkání mezi členy komunity. Další vybavení společného domu zpravidla tvoří prádelna, sušárna, počítačová místnost, hudební místnost, pokoj pro hosty, herna pro děti, sauna, knihovna, fotokomora, tělocvična, pokoj pro pečovatele, rehabilitační místnost, technická dílna atd. Záleží na potřebách a přání členů komunity. Vybavení a funkce společného domu částečně nahrazuje totéž v soukromých bytových jednotkách. Pro snadné získání přehledu o dění ve společném domě a případné zapojení se do programu je vhodné umístit ho do centra komunity. Pro zachování potřebného soukromí je důležité také respektování jednotlivých zón. Mezi bytem, který je soukromým prostorem a společným domem představujícím veřejný prostor, 4

V mnoha případech zahraniční praxe se cohousing zvenku v ničem neliší od okolních budov. Změna je patrná až při návštěvě objektu, kdy je možné vidět rozvržení a vybavení prostor.

9

jsou vytvořeny polosoukromé zóny zpravidla tvořené verandou s posezením před domem či posezení na společné prosklené chodbě před bytem (Bešťáková, 2009). Téma soukromí je v cohousingu velmi pečlivě střeženo: „(…) možná ještě pečlivěji, než v běžném bydlení. Už samotný projekt se zabývá rozlišením soukromých, polosoukromých a společných prostor. A hlavním krédem je, aby měl každý člověk tolik soukromí, kolik potřebuje“ (Bešťáková, 2012: 25). 2.1.2 Senior cohousing Specifické formy cohousingového bydlení se využívají při modifikaci modelů bydlení pro osoby zdravotně či sociálně znevýhodněné. V této studii budeme zvláštní pozornost věnovat senior cohousingu, jinak také označovaného jako elder cohousing či op-cohousing (old-people cohousing), jež představuje specifickou, věkově omezenou variantu vícegeneračního cohousingu (výše popsané principy plánování a fungování vícegeneračního cohousingu jsou proto stejné i pro senior cohousing). Nicméně teze a základní principy senior cohousingu, o nichž budeme pojednávat v dalších subkapitolách, lze aplikovat i na jiné varianty cohousingu (např. na cohousing osob se zdravotním postižením). Výše uvedené termíny spjaté se senior cohousingem lze volně přeložit jako „stárnutí v komunitě“ nebo vhodněji (vzhledem k celkové filosofii projektu) jako „svépomocné bydlení pro druhou půlku života“. Tato varianta cohousingu5 vznikla především jako odpověď na vývoj stárnutí populace a hledání odpovídajících forem bydlení pro seniory, které by jim umožňovalo co nejkvalitnější prožití seniorského věku včetně poskytování profesionální péče v případě potřeby (Bešťáková, 2009). 2.1.3 Cílová skupina senior cohousingu Anglický název trochu nevhodně zavádí ke spojování senior cohousingu pouze se skupinou seniorů (osob 60+ či 65+). Oproti vícegeneračnímu cohousingu zde existuje spodní věkový limit, který se v různých státech liší: např. Ve Švédsku je stanoven 40 lety, v Dánsku a USA 50 až 55 lety (viz www.starnutivkomunite.cz). Jak píše Bešťáková (2009), často se proto hovoří o aktivním životním stylu pro druhou půlku života. Pokud se člověk dostane do cohousingu ve věku, kdy je ještě mentálně, fyzicky i sociálně „pružný“, pravděpodobně se snadněji a rychleji bude v novém místě cítit jako doma.

5

První senior cohousing byl vybudován v Dánsku v roce 1987, následovalo Švédsko v roce 1993. Po roce 2000 začalo senior cohousingů zejména v severní Evropě a v USA přibývat velmi rychle (více viz www.cohousing.cz).

10

Cílovou skupinou senior cohousingu jsou lidé, kteří již žijí v domácnosti bez dětí, a kteří v rámci aktivní přípravy na vlastní stáří hledají vhodný byt a celkové prostředí umožňující jim stárnutí doma. Nejčastější impulsy pro stěhování se do cohousingu jsou touha po co nejkvalitněji prožité druhé polovině života spočívající v nezávislosti na péči ze strany dětí a státu a možnost zachování životního stylu, sociálních vztahů, vlastní identity a důstojnosti při zajištění bezpečí a vzájemné péče6 (Durrett, 2009). Pro vstup do senior cohousingu není rozhodující zdravotní stav osoby v případě, že již při vstupu trvale nevyžaduje specializovanou nepřetržitou zdravotnickou péči. Systém vzájemné podpory a pomoci osobám se sníženou soběstačností je do velké míry zajištěn od ostatních členů komunity formou neformální péče (co-caring). V případě potřeby specializované péče je dnes v každém senior cohousing zajištěna dostupnost terénních a ambulantních služeb, popř. jsou tyto služby zajišťovány přímo v rámci cohousingu. Kromě těchto služeb a bezbariérového bytu umožňuje senior cohousing i dožívání v přirozeném prostředí skrze zajištění domácí hospicové péče. I při snížené soběstačnosti či v posledních chvílích života se senior necítí osamělý a může těžit z přítomnosti ostatních blízkých lidí (Bešťáková 2009, Durrett, 2009). Senior cohousing nevytváří vyloučenou komunitu seniorů. Jejími členy mohou být již osoby ve středním věku a senioři, lidé ve věkovém rozpětí i 40 let a více7, kteří se z vlastního rozhodnutí přestěhovali do místa odpovídajícího jejich potřebám a představám. V takovém případě lze mluvit o vícegeneračním soužití. Senior cohousing navíc nemusí být vždy odděleným projektem, může být součástí vícegeneračního cohousingu (Bešťáková, 2012). 2.1.4 Přínosy a rizika budování senior cohousingu Senior cohousing přináší jeho obyvatelům nesporné výhody, mezi něž patří zejména život v bezpečném prostředí (zajištěním bezbariérovosti a dobrou dostupností sociálních služeb), zachování potřebného soukromí a zároveň poskytující bohaté sociální kontakty. Na rozdíl od stárnutí v institucích je senior cohousing založen na vlastní inciativě jeho budoucích obyvatel. To znamená, že tito lidé se vědomě chtějí odstěhovat ze svého domova do podmínek, které budou lépe odpovídat jejich potřebám, a které mají zároveň možnost spoluvytvářet. Odpovědnost za podobu projektu s sebou nese také odpovědnost za jeho chod a budoucnost,

6

Jak uvádí Bešťáková (2009), důvody pro odchod do senior cohousingu se značně liší od důvodů, které lidé uvádějí v žádostech o umístění do pobytových zařízení sociálních služeb či domů s pečovatelskou službou. Tyto instituce jsou mnohdy brány jako poslední možná varianta v případě, že již není či nebude možné zajistit seniorovi odpovídající péči v přirozeném prostředí domova. 7 Proto někteří autoři preferují označení bydlení pro druhou půlku života.

11

což seniorům umožňuje důležitou seberealizaci a ujištění o vlastní přínosnosti. Obyvatelé senior cohousingu nejsou pasivními příjemci služeb, naopak, často jsou v rámci vzájemné výpomoci jejich poskytovatelé a organizátoři mnoha činností. Skrze jednotlivé atributy senior cohousingu by měl být naplněn jeho cíl, kterým je umožnit příjemné stárnutí v jednom místě, které senioři považují za svůj přirozený domov (Durrett, 2009, Tichý, 2010). Je třeba upozornit, že vznik senior cohousingu s sebou přináší také mnoho problémových situací, jež mohou vyústit až v neúspěšnou realizaci projektu. Mezi rizikové faktory patří zejména neochota spolupracovat v rámci komunity, nedostatek financí, nenalezení pozemku či vhodné budovy a v neposlední řadě celková nedůvěra vůči projektu nebo společnému vlastnictví. K odstranění některých těchto překážet může přispět například zapojení facilitátora do procesu pro usnadnění komunikace mezi členy komunity, zajištění spolufinancování projektu ze strany samosprávy atd. Velmi těžké je však odstranění bariér vyplývajících z celoživotní zkušenosti seniorů (Bešťáková, 2009). V současné době neexistuje v České republice žádný zrealizovaný projekt senior cohousingu. Na nezbytnost rozvoje tohoto typu bydlení spočívajícího v soužití malých seniorských komunit v prostředí odpovídajícím přizpůsobeném jejich skutečným potřebám poukazuje mnoho realizovaných výzkumů. Stejně tak se koncept sdíleného bydlení stále více objevuje v odborné české literatuře zaměřené na téma stárnutí a stáří a výsledky výzkumu realizovaného pro účely této odborné studie by měli prokázat, zda je o senior cohousing zájem i mezi samotnými seniory.

12

3

Konkrétní modely bydlení pro vybrané cílové skupiny

V následujících subkapitolách představíme modely bydlení pro vybrané cílové skupiny. Jejich výběr byl záměrný, neboť reaguje na sociální problémy aktuálně se vyskytující ve městě Brně a zároveň všechny tři slouží jako příklad zakotvenosti

modelů bydlení z různých

sociokulturních kontextů v komunitním prostředí. Aktuální je otázka bydlení osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Přímo v Brně a v jeho blízkosti se vyskytují tři věznice8 a ne každý propuštěný z věznice má možnost zajistit si svépomocí, popř. za pomoci svých blízkých, odpovídající bydlení. Navíc Brno jako druhé největší město České republiky je pro mnohé bývalé uvězněné atraktivní lokalitou zajišťující dostatek anonymity na straně jedné, ale zároveň nabízející množství nástrah potenciálně svádějících k recidivě na straně druhé. Dalším naléhavým tématem je trend stárnutí obyvatel města Brna9 a s tím vzrůstající počet osob v seniorském věku trpících demencí, o které již jejich signifikantní druzí nemohou z pestré palety rozličných důvodů pečovat v jejich domácím prostředí. A poslední navrhovaný model reaguje na Zprávu o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, v níž její autoři reflektují chybějící zařízení typu Domova se zvláštním režimem, „které by bylo určeno pro chronické alkoholiky a toxikomany, či další osoby, které potřebují trvalou pobytovou sociální službu a která není nyní k dispozici (např. lidé bez domova s velkým zdravotním postižením, kteří v důsledku stavu svého dlouhodobého bezdomovství nejsou aktivními příjemci dávek důchodového pojištění, apod.) (Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, 2011: 18). Ze zahraničních modelů bydlení, příkladů dobré praxe, jsme vybrali ty, které se zatím na území České republiky v této konkrétní podobě nevyskytují. Domníváme se proto, že určité specifické prvky z nich by mohly být inspirací pro poskytovatele sociálních služeb a jejich zřizovatele ve městě Brně.

8

Věznice Rapotice, Věznice Kuřim, Vazební věznice Brno. „V Brně dlouhodobě klesá počet obyvatel v předproduktivním věku a zvyšuje se počet osob ve věku na 65 let. Situace z hlediska věkové struktury je v Brně ve srovnání s ostatní ČR mnohem nepříznivější“ (Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, 2011: 3). 9

13

3.1 Model bydlení pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody „Každý vězeň se jednoho dne stane Vaším sousedem.“ Bastoy O. Alnase ředitel norské Věznice Bastoy

Jako první bude představen model bydlení cohousingového typu pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Ve Spojených státech amerických, ve státě Vermont, působí nezisková organizace zaměřená na postpenitenciární péči s názvem Dismas House, sídlící v největším vermontském městě Burlingotnu (počet obyvatel cca 40 000). Právě tato organizace nabízí jeden modelů bydlení pro osoby opouštějící výkon trestu odnětí svobody. Tito lidé se totiž velmi často nacházejí v obtížné životní situaci, která je charakteristická především kumulací řady problémů, k nimž se řadí i absence bydlení. Dále mnozí nemají zaměstnání, dostatečnou kvalifikaci a často ani potřebné vzdělání; někteří se potýkají s velkou zadlužeností. Řada odsouzených má díky pobytu za mřížemi zcela přetrhané sociální vazby se svým sociálním okolím, včetně rodinných příslušníků. Tyto skutečnosti mohou zapříčinit sociální vyloučení osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud nyní zaměříme svoji pozornost na problematiku spojenou s bydlením osob po návratu z trestu odnětí svobody, je důležité si uvědomit, že řada těchto osob poté, co opustí věznici, kde měli střechu nad hlavou, je postaveno před problém, kde stráví první a pak každou další noc. Nachází se v situaci akutní potřeby bydlení. Nicméně aby mohl člověk tuto potřebu saturovat, potřebuje většinou peníze a tím pádem také stálý příjem. A i v případě, že je bývalý vězeň natolik úspěšný, že se mu podaří ihned po propuštění získat zaměstnání, k výplatě mzdy dochází mnohdy až následující měsíc. Stejně tak žadatel o dávky hmotné nouze v České republice je nucen projít procedurou schválení či zamítnutí žádosti o dávku.10 Bydlet však potřebuje okamžitě. Nabízí se zde otázka, zda nezvážit zavedení sociálních služeb řešících bytovou situaci odsouzených neprodleně po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Příkladem dobré praxe se tak může jevit model zavedený v USA.

10

Vyřízení žádosti dle správního řádu do 30ti dnů ode dne podání žádosti (u složitých případů do 60ti dnů), v případě žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu sociálního vyloučení či hrozby újmy na zdraví bezodkladně.

14

Počátek organizace Dismas House je spjat se založením prvního domu na půl cesty určeného pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody v roce 198611. Tento dům Buell House byl zakoupen na tzv. „dobré adrese“, proti čemuž zprvu protestovali lidé v sousedství. Jak však upozorňuje Schmidtová (2012), která v organizaci působila jako dobrovolník, Spojené státy kladou důraz na komunitní přístup, jehož základem je vědomí, že pokud existuje nějaký problém, je na komunitě, aby se s tímto problémem vypořádala svépomocí. V současnosti Dismas House provozuje ve Vermontu tři domy pro bývalé vězně, již zmiňovaný Buell Street Dismas (založený 1986), Rutland Dismas (založený 1990) a East Allen Dismas (založený 2008). V prvním domě byla ubytována skupina dvanácti bývalých vězňů a jeden z pokojů obýval vysokoškolský student, který trávil s ostatními obyvateli určitý vyhrazený čas, a díky tomu nemusel hradit nájemné. Základní myšlenka spočívala v pozitivní a motivující přítomnost studentka vytvářejícího symbolický most mezi obyvateli Dismas House a okolní komunitou. Časem byla přítomnost studenta nahrazena mezinárodním dobrovolníkem pracujícím v kanceláři umístěné v domě, kde zároveň i bydlí. Pobývá tedy s klienty i po pracovní době, kdy se ostatní pracovníci organizace již v budově nevyskytují. Jsou stanoveny velmi striktní podmínky, kdo se může do programu zapojit12 a je kladen důraz na provázanost dobrých kontaktů mezi zaměstnanci organizace Dismas House a pracovníky blízké věznice. Pokud někdo s odpovídajícím profilem ukončuje svůj trest a nemá se kam vrátit, personál věznice kontaktuje organizaci a její pracovníci přijedou s uvězněným realizovat rozhovor zjišťující jeho zájem a motivaci na participaci v programu. Maximální doba možnosti setrvání v domě je šest měsíců - po úspěšném splnění tohoto programu je klientovi nabídnuto bydlení v privátnější formě bydlení v jednom z několika bytů na půl cesty, které organizace rovněž vlastní. V průběhu šesti měsíců platí klienti v domě nájem v hodnotě 325 USD pokrývající nejen náklady na ubytování, ale také stravu. Každý klient je povinen dodržovat několik zásad, mezi něž patří povinnost zůstat po celou dobu střízlivý a neužívat jakékoli jiné návykové látky. Obvykle jednou za týden přichází probační úředník zkontrolovat situaci v domě a přitom všechny klienty otestuje na přítomnost alkoholu a drog v těle. Zároveň se musí klienti hlásit i svému přidělenému sociálnímu pracovníkovi podle dohody tvořící součást dokumentace při propuštění z vězení. Jednou 11

První Dismas House byl založen v roce 1974 v Nashvilu (USA). Potenciální nový obyvatel nesměl být odsouzen za násilný trestný čin; do programu se mohou zapojit lidé odsouzení za ublížení na zdraví nebo zabití z nedbalosti, majetkové delikty, přechovávání drog atp. Nezáleží rovněž na tom, kolikrát již byl klient trestaný a do programu je možné se opakovaně vracet (Schmidtová, 2012). 12

15

týdně se koná setkání s ředitelem domu, na němž se diskutují problémy vyvolané společným soužitím, a pokud někdo hrubým způsobem porušil pravidla, probíhá hlasování o tom, jestli se mu má dát druhá šance a jestli ho ostatní klienti v domě ještě chtějí. Každodenní běh Dismas House se co nejvíce snaží přiblížit přirozenému fungování běžné domácnosti. Během pracovního dne jsou obyvatelé v práci nebo škole. V 18:00 hodin se podává večeře, na níž je vyžadována přítomnost všech klientů. V tomto bodě dochází k úzké spolupráci s okolní komunitou. Každý den pokud možno jiný dobrovolník ze sousedství přinese buď již uvařené jídlo, popř. suroviny určené ke zpracování na místě ve spolupráci s ostatními obyvateli. Během večeře je vyhrazen prostor k povídání o prožitých zážitcích, pozitivních i negativních momentech dne. Večeře se účastní jak dobrovolník, tak zástupce komunity, kteří se touto cestou seznamují s problémy, s nimiž se bývalí vězni musejí potýkat. Pro klienty toto společenství zase představuje určitý druh terapie a také ujištění, že ne všichni z většinové společnosti se k nim staví negativně, což je mnohdy jejich původní předpoklad. Dalším nařízením je večerní a noční přítomnost v domě, všichni obyvatelé se musejí po 21:00 hodině zdržovat v budově, protože v tomto čase dochází k uzamčení vchodových dveří. Jeden z dlouhodobějších klientů působí jako noční hlídač a dává pozor, aby zde nedocházelo k nepřístojným projevům chování v průběhu noci.13 Organizace Dismas House poskytuje klientům pomoc a podporu v oblasti praktické i psychické. Kromě zajištění ubytování a stravování pomáhají klientům např. se znovuobnovováním dřívějších sociálních kontaktů, nalezením práce a zprostředkováním návazných služeb (např. kontaktují svépomocné organizace typu Anonymních alkoholiků atp.). Zaměstnanci se rovněž zajímají o volnočasové aktivity klientů, organizují pro ně např. výlety zaměřené v létě na kempování a v zimě na lyžování. Klienti organizace Dismas House zažívají pocit přijetí a nalézají zde zázemí a to nejen v oblasti bydlení. Další informace jsou k dispozici:  http://www.dismasofvermont.org/  http://www.zabranou.cz/news/prispevek-o-dismas-house-na-cervnovem-seminari-o-sza branou/

13

Během dne jsou v budově přítomni zaměstnanci organizace.

16

3.2 Model bydlení pro nemocné osoby s demencí a jejich signifikantní druhé V České republice žije 70 000 až 90 000 nemocných s demencí starších 65 let; 70% z nich je ve věku nad 80 let. Jedná se o chronické progredující onemocnění s vysokým invalidizujícím potenciálem a celospolečenským dopadem. V pokročilých fázích je nutná trvalá pomoc druhé osoby a obvykle i ústavní péče (Topinková, 2005). Proto je třeba navrhovat nové a zlepšovat stávající modely bydlení pro tuto cílovou skupinu, neboť vzhledem k prodlužující se průměrné délce života existuje reálný předpoklad, že nemocných s demencí bude v naší populaci přibývat. Informace popsané v této subkapitole jsme čerpali z internetových stránek níže popsaného zařízení

pro

nemocné

osoby

s demencí

Gradmannhaus

(http://www.eva-

stuttgart.de/gradmann-haus.html) a také ze dvou osobních návštěv v organizaci, v jejichž rámci se autorka této studie zúčastnila prohlídek domova v doprovodu sociální pracovnice. Gradmannhaus je součástí sítě zařízení sociálních služeb Evangelické společnosti (Eva) v německém Stuttgartu (počet obyvatel je cca 590 000); byl otevřen v roce 2001. Jedná se o pobytové zařízení pro osoby s demencí; nejčastějšími klienty jsou osoby trpící Alzheimerovou chorobou.14 Gradmannhaus je umístěn v klidné vilové čtvrti, jedná se o moderní budovu zapadající architektonickým stylem do původní zástavby. Dům byl navržen přímo jako zařízení určené k bydlení osob s demencí, přičemž architekti při plánování vycházeli z dosavadních poznatků o tomto závažném onemocnění. Specifičnost zařízení spočívá v tom, že jsou zde v jednolůžkových pokojích ubytováni samotní nemocní, kterým je poskytována nepřetržitá ošetřovatelská, lékařská a sociální péče a zároveň zde nalézají domov i jejich signifikantní druzí. Gradmannhaus disponuje 18 samostatnými apartmány15, sloužícími jako byty pro blízké zdejších klientů (často této možnosti využívají jejich životní partneři). Tito lidé zde mohou zůstat ubytováni po celou dobu, kdy je nemocný umístěn v zařízení nebo jen přechodně, záleží na jejich možnostech a rozhodnutí. Klienti trpící demencí a jejich signifikantní druzí jsou tedy v trvalém kontaktu, zároveň je pro nemocné zajištěna nepřetržitá specializovaná odborná péče. Blízkým klientů, kteří jsou považováni za důležitou složku péče o nemocného, se zaměstnanci zařízení rovněž věnují. Např. je jim poskytováno poradenství a organizují se pravidelná rodinná setkávání všech 14 15

Tento typ demence se vyskytuje nejčastěji, až v 50% všech demencí (Mlýnková, 2011). O rozloze 50 – 60 m² s vlastním sociálním zařízením, kuchyňkou a balkónem.

17

zájemců, jejichž prostřednictvím dochází k emoční, psychické i praktické podpoře osob nejvíce zainteresovaných do péče o nemocného. Další složkou systému tvoří také dobrovolníci, jenž se věnují nejen samotným klientům, ale podporují i osoby z jejich sociální sítě. Unikátní je architektonické uspořádání stavby, které jak jsem již dříve uvedla, odpovídá potřebám a požadavkům nemocných a jejich blízkých. Výchozí myšlenkou je akceptace reality lidí trpících demencí a snaha o přiblížení se jejich světu jak je to jen možné. Všichni zaměstnanci i dobrovolníci poskytují nemocným co největší míru osobní svobody s co nejmenšími omezeními, samozřejmě při zajištění jejich bezpečnosti. Architektonicky je projekt řešen tak, že v přízemí jsou situovány prostory pro nemocné, společné pokoje (např. jídelna, společenská místnost, ošetřovatelna, dílny) a zázemí pro personál a v prvním patře nalézají své soukromí blízcí klientů. Přízemí je vizuálně koncipováno jako široká ulice s množstvím fiktivních obchůdků, kaváren, cukráren, restaurací (jedna z nich slouží jako jídelna), poštou, autobusovou zastávkou, školou, pouličními lampami a obytnými domy (respektive vchody do jednotlivých pokojů klientů 16). Tuto „ulici“ lemuje množství květin, stromů v květináčích a laviček. Většina klientů se zde může volně pohybovat17 a z důvodů bezpečnosti nikde nejsou zřetelně vidět dveře ani kliky, aby obyvatelé nebyli traumatizováni z faktu, že jejich pohyb je do značné míry omezen. Na „neviditelných“ dveřích jsou zabudovány alarmy, a pokud člověk do určitého časového úseku dveřmi neprojde, začnou vydávat zvukový signál upozorňující personál. Celé zařízení obklopuje rozlehlá zahrada, kam klienti chodí ve společnosti svých blízkých, popř. personálu a mají možnost se zde věnovat svým koníčkům, zahradničení nebo péči o starý nepojízdný automobil, jež je zde umístěn a někteří z klientů mají ve zvyku jej „opravovat“ a mýt.18 Zdejší prostředí slouží k tomu, aby klienti žili život v bezpečí, který se co nejvíce podobá jejich každodennímu životu před nástupem a rozvojem onemocnění. Denní režim klientů je strukturován, přičemž se ke každému z nich přistupuje individuálně a pracovníci zařízení, společně s klienty a jejich blízkými co nejvíce usilují o zachování známých zvyků a rituálů. Prostředí obklopující nemocného vizuálně nepřipomíná nemocniční, popř. ústavní zařízení, což má příznivý vliv na psychický stav osob trpících demencí.

16

Každý z nich má svůj pokoj označený nejen cedulkou se jménem, ale i vlastní fotografií. Omezeni jsou pouze klienti s projevy značné agresivity. 18 K tomuto účelu je zde od jara do podzimu přichystán kyblík s vodou a mycí houba. 17

18

Pracovníci zařízení se snaží rozvíjet ty schopnosti a dovednosti klientů, které zůstaly zachovány. Jedná se např. o rytmus (kroužek tance, zpěvu), pohyb (procházky po okolí), čich (příprava „jídla“) a práci se vzpomínkami, tzv. reminiscenční terapii (pokoje jsou například vyzdobeny fotografiemi blízkých a klienti zde mají většinou nábytek a osobní věci ze své předchozí domácnosti). Další informace včetně fotografií a ceníku ubytování jsou k dispozici:  http://www.eva-stuttgart.de/gradmann-haus.html

3.3 Model bydlení pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce Lidé ohrožení sociálním vyloučením, tedy i sociálně slabí a žijící na ulici mají „ztížený přístup k institucím a službám (tedy k institucionální formě pomoci), jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Lidé žijící na okraji společnosti se přizpůsobují podmínkám sociálního vyloučení, a osvojují si specifické vzorce jednání, které jsou často v rozporu s hodnotami většinové společnosti“ (http://www.socialni-zaclenovani.cz/co-je-socialni-vylouceni). Tím se hlouběji propadají do pasti sociálního vyloučení, ze kterého se často bez cizí pomoci nejsou schopni vymanit. Bezdomovství řadíme k závažným a rostoucím problémům dnešní společnosti. Na základě sčítání bezdomovců ve městě Brně v roce 2010 bylo zaznamenáno 1 354 osob. Nejvíce z nich spadalo do věkové struktury 26 – 60 let (1090 osob) a v kategorii nad 60 let zaznamenali terénní výzkumníci 138 osob (Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství, 2010). Pokud již lidé bez domova nechtějí, popř. nejsou schopni ze zdravotních důvodů žít na ulici či po různých ubytovnách nebo v nejistých a nevyhovujících bytových podmínkách, není pro ně ve městě Brně zajištěna žádná systematická forma pomoci zohledňující potřeby této cílové skupiny. Proto je do této expertní studie zařazen model bydlení snažící se saturovat specifické potřeby osob sociálně slabých bez domova respektující do značné míry jejich životní styl. Informace popsané níže v této kapitole jsme čerpali z internetových stránek daného zařízení (http://www.eva-stuttgart.de/fsj-bfd-wichernhaus.html) a také ze dvou osobních návštěv v organizaci, které autorka studie absolvovala za účelem exkurze v doprovodu sociální pracovnice. 19

Domov pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce Wichernhaus je součástí sítě zařízení sociálních služeb Evangelické společnosti (Eva) v německém Stuttgartu. Jedná se o unikátní pobytové zařízení poskytující nepřetržité pečovatelské a sociální služby určené pro starší osoby se zdravotním postižením žijící dříve v nevyhovujících bytových podmínkách nebo na ulici, které již nejčastěji ze zdravotních důvodů nemohou pokračovat v předchozím životním stylu, ačkoliv jejich volba mohla být i dobrovolná (tzv. bezdomovci z přesvědčení). Wichernhaus byl otevřen v roce 1992, kdy ve Stuttgartu rapidně přibylo starších osob sociálně slabých a často rovněž bez vyhovujícího bydlení s vážnými zdravotními problémy, bylo tudíž třeba jejich situaci ve městě urychleně řešit. K již výše zmíněným znevýhodněním se často připojuje závislost na alkoholu, případně dalších nealkoholových drogách. Systém sociálních služeb nevyhovoval jejich individuálním potřebám a často i nemožnosti finančně participovat na poskytovaných službách, a proto např. do již existujících domů s pečovatelskou službou nemohli být umísťováni. Kromě finančních důvodů zde hrála roli i nechuť těchto osob podřizovat se režimu panujícímu v daném zařízení. V současnosti Wichernhaus nabízí celoroční ubytování pro 48 klientů, ale i tak stále plně neuspokojuje poptávku po službě (ročně je na čekací listině zhruba 15 osob). Průměrný věk obyvatel je 63 let19, fyzický i psychický stav však vlivem nezdravého životního stylu odpovídá mnohdy staršímu kalendářnímu věku. Zdravotní stav klientů je často velmi závažný a zaměstnanci Wichernahausu jim poskytují možnost zde v důstojných podmínkách strávit i poslední dny svého života (pokud akutní zdravotní stav nevyžaduje převoz do nemocnice, mohou klienti zemřít v klidu přímo v zařízení, kde je jim v terminálním stádiu poskytována paliativní léčba a péče20). Klienti zařízení většinou nemají příliš přátel mimo sociální síť lidí sociálně vyloučených a pouze omezené sociální kontakty se členy vlastní rodiny. Pracovníci respektují i častá přání klientů, aby nekontaktovali členy jejich nukleární a orientační rodiny, přestože jim tuto možnost nabízejí. Finanční situace klientů je obvykle špatná, protože se jedná o příjemce omezených sociálních dávek bez možností dalšího příjmu. Ve Wichernhaus se již nesnaží klienty léčit z případné závislosti na alkoholu. Pokud si to dotyčný přeje, dostane každý den svůj příděl alkoholu (tento příděl je po konzultaci s lékařem

19

V prosinci 2011 bylo nejmladší obyvatelce zařízení 43 let. Vlivem dlouhotrvající závislosti na alkoholu se u ní již projevovaly příznaky demence. 20 Na blízkém hřbitově Kaltental je zřízen památník jako vzpomínka na zesnulé obyvatele domova a každý nebožtík ze zařízení zde má umístěn svůj „památeční kámen“.

20

a ostatními pomáhajícími pracovníky posuzován individuálně21), který vydává personál (pro tyto účely je zde vybudován specielní uzamykatelný sklad naplněn především pivem, vínem, ale i ostatními druhy „tvrdého“ alkoholu a cigaretami). Možností bezproblémového přístupu k omezeným zdrojům alkoholu se pracovníci zařízení snaží předcházet pocitům frustrace a konfliktům mezi klienty. Každý z obyvatel má svůj vlastní pokoj, kde je respektováno jeho soukromí. Může zde pít přidělený alkohol, kouřit a vyzdobit si místnost podle svého vkusu (toleruje se i případný nepořádek a hromadění věcí – např. reklamních letáků - pokud klientovi toto prostředí vyhovuje). Společné prostory tvoří jídelna sloužící k vydávání jídla22 a organizování volnočasových aktivit a vstupní hala s posezením (i zde mohou klienti kouřit23). Celé zařízení je bezbariérové, protože klienti jsou často upoutáni na vozíku. Klienti mají k dispozici komplexní nabídku služeb (lékařské, pečovatelské, ošetřovatelské, sociální atd.) a jsou vyzýváni k tomu, aby se aktivně spolupodíleli na chodu celého zařízení a ve spolupráci se zaměstnanci participovali na stanovování zdejších pravidel, čímž je posilována jejich autonomie. Samozřejmostí je zajištění plné penze i úklidových služeb. Organizace využívá pomoc dobrovolníků, kteří se nejčastěji podílejí na organizaci volnočasových aktivit pro klienty. Funguje zde i spolupráce s komunitou, neboť sousedé přinášejí zdejším klientům pro ně již nepotřebné oblečení, knihy a další potřeby pro domácnost. Mnozí klienti jsou po mnoha letech strávených na ulici vděčni za pocit jistoty, bezpečí a domácí atmosféry. Zaměstnanci k nim přistupují bez předsudků, bezpodmínečně je přijímají a respektují zažitý životní styl (pokud nenarušuje chod zařízení nebo soukromí a bezpečnost ostatních klientů a personálu) a případné projevy podivínství, čímž je u klientů podporován pocit vlastního sebepřijetí a mnohdy hluboce narušené lidské důstojnosti. Bližší informace jsou k dispozici: 

http://www.eva-stuttgart.de/fsj-bfd-wichernhaus.html

21

Každý výdej alkoholu je zaznamenán do písemné dokumentace klienta. Pokud si to klienti přejí, mohou přijímat stravu v soukromí svého pokoje. 23 Pro autorku předložené studie, která je sama nekuřačkou, bylo v prostředí naplněném všudypřítomným kouřem téměř nedýchatelno. Pracovníci zařízení jsou však již podle svých slov na tyto pracovní podmínky uvyklí. 22

21

4 Metodika výzkumu Primárním cílem výzkumu je zodpovězení poznávacího cíle ve znění: „Jaké představy a očekávání spojují zástupci cílových skupin se zajištěním pomoci formou bydlení s doprovodnou sociální službou a jaké postoje zaujímají vzhledem k využití nových forem bydlení?“ Cílové skupiny byly do výzkumu zařazeny dvě: senioři a osoby se zdravotním postižením. Výzkumu se zúčastnilo celkem 72 respondentů žijících na území města Brna; z celkového počtu se jednalo o: o 48 seniorů (11 žijících ve vlastní domácnosti a využívající pečovatelskou službu, 37 v domovech pro seniory nebo domech s pečovatelskou službou) ve věkovém rozmezí 63 – 92 let, o 24 osob se zdravotním (tělesným) postižením (10 z domova pro osoby se zdravotním postižením, 6 z týdenního stacionáře, 4 z chráněného bydlení a 4 žijící ve vlastní domácnosti a využívající terénní službu osobní asistence) ve věkovém rozmezí 20 – 40 let. Při zpracování výsledku výzkumu jsme pracovali s kvalitativními daty získanými prostřednictvím mnohazdrojových technik sběru dat. Primárním zdrojem informací se staly polostrukturované rozhovory se samotnými seniory a osobami se zdravotním postižením. Využili jsme přitom jak techniku rozhovorů individuálních, tak skupinových. Dále jsme data získávali prostřednictvím dalších technik: analýzy dokumentů, sekundární analýzy dat24 a pozorování respondentů v přirozeném prostředí, v němž žijí. Seniory z náhodně vybraných institucí jsme kontaktovali prostřednictvím vedení těchto zařízení a respondenty z řad seniorů žijící ve vlastní domácnosti prostřednictvím informačních dopisů, o jejichž distribuci jsme požádali pečovatele rovněž dvou náhodně vybraných pečovatelských služeb. Na 100 rozdaných dopisů s návrhem na účast ve výzkumu, reagovalo kladně 11 osob v postproduktivním věku – tito lidé se do našeho výzkumu aktivně zapojili. Výzkum se seniory byl realizován v průběhu listopadu 2012. V případě obou těchto podskupin byli osloveni respondenti přijímající jak omezené, tak širší spektrum doručovaných 24

Do výzkumu byla zahrnuta data z výzkumu Mgr. Heleny Kovaříkové (2013), jež se zabývala sociálními službami pro osoby s tělesným postižením a jejich vlivem na překonávání sociální exkluze. Tato data byla sekundárně analyzována a interpretována. Stejný postup byl využit v případě dat získaných Mgr. Terezou Sakovou (2012), která realizovala výzkum týkající se přímo bydlení s doprovodnou sociální službou seniorů.

22

služeb (tzn. osoby, které např. využívají pouze dovážku jídla nebo drobnější úklid a osoby, které využívají komplexnější pomoc). Výzkum s osobami se zdravotním postižením proběhl v lednu až únoru 2013. Náhodně jsme vybrali 4 sociální služby. Dvě jako ukázky tradičně poskytovaných pobytových sociálních služeb – domov pro osoby se zdravotním postižením a týdenní stacionář a dvě jako příklady současného trendu deinstitucionalizace a individualizace v sociálních službách – pobytovou službu chráněného bydlení a terénní službu osobní asistence.

23

5

Závěry výzkumu s cílovou skupinou senioři a jejich interpretace

5.1 Senioři žijící ve vlastní domácnosti25 Senioři, účastníci výzkumu, kteří žijí ve vlastní domácnosti a využívající přitom některou z doprovodných sociálních služeb, možnost bydlet žít ve „vlastním“, mimo institucionální zařízení, hodnotí velmi pozitivně. V rozhovorech často zdůrazňovali subjektivně vnímanou symbolickou rovinu domova. Bydlení ve vlastním bytě respondentům výzkumu přináší pocit zázemí, jistoty a jimi vyžadované soukromí. „No už…no su tady doma. Tady jsem měl tu zahradu, za barákem, to mi sestřenica pronajala…a tak znám tady lidi v okolí…su tady zkrátka doma, no.“ Jak je patrné z předchozí citace, domov je pro seniory rovněž místem, s nímž jsou spojeny bohaté vzpomínky. Tato skutečnost na sebe váže ještě hlubší význam. Navíc znamená prostředí, které důvěrně znají, v němž se dobře orientují a mají zde vybudovány silné sociální vazby (jedná se o mnohdy dlouholeté vztahy se sousedy, popř. s lidmi z blízkého okolí). „Pro staršího člověka je nejlepší, když může žít v prostředí, ve kterém je zvyklý.“ „Lidi chtějí být doma, pokud je to možné, ne v zařízení.“ „No důležité je, že mám určitý domov. Že mám tady přístup k zažitým poměrům a pomůckám a vybavení toho bytu a vybavení toho domu.“ „A za ty leta jsem tady zvyklá, víte, to taky dělá hodně. Že jsem tady za ty leta zvyklá.“ Všichni účastníci výzkumu obývají byty, přestože se někteří z nich shodli, že „ideální je rodinej domek, ale tak s tím se nedá nic dělat.“ Většinou přitom odkazovali na zkušenosti z průběhu života, kdy část své životní dráhy v domku prožili: „A ideální to bylo v mým dětství, já jsem měla nádherný dětství v rodinném domku.“ Respondenti se shodovali v názoru, že jejich zdravotní stav by znemožňoval náročnou péči o dům. V datech získaných od respondentů velmi silně dominovala tendence lpění na vlastnictví obývaného bytu, jinak

25

V následující subkapitole jsme využili výsledky naší sekundární analýzy dat, které shromáždila ve svém výzkumu kolegyně Tereza Saková (2012).

24

řečeno – senioři bydlí „ve svém“, což je pro ně dalším argumentem pro setrvání v jejich současném bytě. Jak je zřejmé ze dvou níže uvedených citací pocházejících z rozhovoru s jednou účastnicí výzkumu, tuto respondentku motivuje k setrvání ve vlastním bydlení i obava ze změny prostředí, v němž by byla nucena zvykat na nové lidi. Svoji roli hraje i nejistota z možné zhoršené kvality bydlení. „Že znám v tom domě ty lidi, potkám někoho, dobrý den, jak se máte, kam jdete a tak dále. Kdežto kdybych přišla do cizího, úplně cizího prostředí, tak co. Nový člověk, nikoho neznám…“ „A potom. Přestěhovat se někam to vůbec nepřipadá v úvahu, protože může, takový případy byly, že jsem sháněla nějakej byt, a nabízeli mně třeba nějaký pěkný bydlení, kde jsem chtěla, blíž k městu (myšleno blíže k centru Brna - respondentka obývá byt v okrajové části Brna, poznámka autorky), a byly tam skrytý závady. A toho se bojím, víte, to vám nikdo neřekne. Nastěhujete se tam a třeba zjistíte nějakou skrytou závadu. Kdežto tady je ta jistota. Když tady bydlím tolik let, vím, co dělá, ta jistota.“ Respondenti se shodovali, že na současném bydlení oceňují především čistotu (nejen bytu, ale i domu a blízkého okolí), klidné prostředí, dobré sousedské vztahy a „(…) pokud jsem ještě chodil, tak je to blízko města, že“. Posledně citovaný respondent reflektuje, jak se mění subjektivně pociťované výhody bydlení v závislosti na snížení funkčního potenciálu. „(…) je tady naprostý klid, že třeba v některým domě se ty partaje hádaj a různý věci sou, ale tady naprostej. Tady bydlí většinou starší lidi, většinou, nebo jsou tady ty svobodárny, tam bydlijou mladí, kteří jsou celý den pryč, přijdou se jen vyspat a celkem je to takový klidný dům a potom je tady velký plus, my máme velmi dobrýho uklízeče domu, že my máme všude čisto, každý den, on umývá chodník a všechno, že to máme čistý, tak to je velký plus. To všude není tak, když to tak pozoruju tady, jiný paneláky, to všude není.“ Stejná respondentka měla dříve problémy se sousedy, a proto „mám obavy, aby se nenastěhoval do horního bytu někdo, kdo by dělal hluk. To by mně velice vadilo. Zatím je to teda v pořádku.“ Negativní zkušenost v ní vyvolává obavy, že by se situace s hlučnými sousedy mohla opakovat, což by se opětovně negativně projevilo na kvalitě respondentčina bydlení.

25

Dalším aspektem nahrávajícímu domácímu prostředí je představa respondentů, že aktivní životní styl zahrnující sebeobsluhu jim pomůže zůstat delší dobu aktivními. Tento názor ostatně sdílí mnoho odborníků zabývajících se otázkami životního stylu seniorů, včetně lékařů (srovnej např. Haškovcová, 2012). „Ale co bych tam dělala (v domově pro seniory, poznámka autorky)? Tady vím, že musím vstát, musím utřít prach aspoň, musím si udělat snídani a já se domnívám, že spousta, nejenom já…já osobně mám dojem, že tím bych skončila. Jak tím bych vlastně úplně upadla a zemřela.“ Jak je vidno z předchozí citace, situaci přechodu z vlastního bydlení do domova pro seniory mohou prožívat někteří senioři obývající vlastní byt skutečně dramaticky. Představa bydlení v institucionálním zařízení je pro ně spojena se ztrátou soběstačnosti a vlastně i koncem života.26 Možné zdůvodnění zaznívá v další citaci, kdy respondentka vyjadřuje své mínění o riziku jistého „zpohodlnění“ seniora žijícího v domově pro seniory: „(…) představte si, že jste zvyklá si všechno udělat, na co stačíte, řekněme. A najednou se dostanete někde, kde máte kolem sebe obsluhu se vším všudy.“ Mezi další výhody setrvání ve vlastní domácnosti uváděli respondenti často možnost připravovat si oblíbená jídla. Někteří z nich měli zkušenost s dovážením obědů, ovšem mezi jejich názory se projevila i nespokojenost v souvislosti s poživatelností jídla: „…(…) u těch důchodců není ta strava zas tak vynikající“, konstatovala jedna z respondentek diplomaticky. Jiný respondent na otázku, jak je pro něj důležitá možnost vlastního vaření, odpověděl: „No hodně. To hodně. Protože mně ta jídla z té jejich kuchyně (dovážení obědů pečovatelskou službou, poznámka autorky) tady moc nesedí. Připomíná mi to všecko nemocnici a tam mi nechutnalo.“ Tento respondent reagoval na negativní zkušenost z minulosti, kdy nebyl spokojený s chutí podávaného menu, a proto se rozhodl službu vypovědět a jídlo si zajišťovat vlastními silami. Hodnota kvalitního a chutného domácího jídla pro respondenty se v souvislosti s naším výzkumem týkající se postojů k bydlení objevovala velmi často, a proto se k této tematice budeme opakovaně vracet. Výzkumu se zúčastnil i muž, jehož celoživotním koníčkem je historie československého letectva. Respondent má na poměrně malém prostoru svého bytu shromážděné pro něj důležité věci (amatérskou radiostanici, knihy, mapy, rádio, televizi). Když tuto skutečnost výzkumnice komentovala, odpověděl: „(…) tady mám veškerý poklady pro tu svoji práci.

26

Uvedené představy jsou definovány jako tzv. syndrom poslední štace.

26

Kdybych byl někde, v nějakým penzionátě, tak to by mně znemožnilo se tomu věnovat.“ V předchozí citaci zazněl jeden z primárních argumentů hovořících pro setrvání ve vlastní domácnosti a obava ze znemožnění věnování se své zálibě v případě přestěhování. Nesnáze v samostatném bydlení pro respondenta představuje komplikovaný přístup do sklepa; jedná se tedy o prostorovou bariéru. Z následující citace vyplývá, že respondent je stále aktivní v opravách a úpravách v bytě, spoléhá se na své vlastní síly, což přispívá k pocitu seberealizace a „užitečnosti“. „Pro mě tady největší nevýhoda je, že když potřebuju něco udělat, mám ve sklepě dílnu, kde mám nářadí, nástroje a materiál potřebnej pro údržbu bytu, a kde musím jít po těch schodech. Z toho mám obavy, protože kdybych tam spadl, tak to pro mě může být i otázka života a smrti. Tam jsou strmý schody…“ Stejný respondent si také pochvaloval přítomnost pejska v bytě, který mu pomáhá překonávat pocit osamocenosti (manželka respondenta je umístěna v Léčebně dlouhodobě nemocných). „Hlavně je pro mě důležitý, že tady může být se mnou Žofinka. (…) Že tady nejsu sám, že tady mám živého tvora.“ Opět se objevuje obava, že v případě umístění do některého z pobytových zařízení by se respondent musel vzdát toho, co má rád (v tomto případě zvířecího miláčka). Žádný z respondentů, kteří se výzkumu zúčastnili, vlastní byt dobrovolně opustit nehodlá. Seniorům enormně záleží na setrvání v důvěrně známém prostředí vlastní domácnosti. Mnozí z nich si svůj byt ostatně přizpůsobili s ohledem na své potřeby, tento postup byl součástí jejich osobní strategie přípravy na stáří, popř. byl vyvolán zhoršením zdravotního stavu. „Já dokud jsem ještě mohl, tak jsem si ho (byt, poznámka autorky) upravil. Sem27 si namontoval madla v koupelně, na záchodě…Něco dodali oni (pracovníci pečovatelské služby, poznámka autorky), tu sedačku například do vany. Jo, to je dobrý.“ „No, my (respondent s manželkou, poznámka autorky) jsme si to přizpůsobili. Když jsem měl tu mozkovou příhodu, tak jsme úplně přestavěli koupelnu, protož pro mě vana není možná, tak jsme to předělali na sprchový kout a tak, jak je to teď, nám to teď vyhovuje.“ Respondenti rovněž kladli, z důvodů omezené mobility, důraz na podlaží, ve kterém je byt umístěn, popř. na alternativní možnosti přístupu k vchodovým dveřím: „(…) pro lidi mého stáří je důležitý, aby ten byt byl buďto v přízemí nebo s výtahem, že jo.“ 27

Respondent provázel výzkumnici bytem a uváděné úpravy jí ukazoval. Bylo zjevné, že je hrdý na to, že si byt byl schopen z velké části vlastními silami upravit s ohledem na předpokládané budoucí potřeby.

27

Odlišný

názor

vyjádřila

jiná

respondentka,

která

možnost

bydlení

v přízemí

z bezpečnostních důvodů zavrhuje. „(…) vyloženě v přízemí bych teda v dnešní době nechtěla bydlet, jo, aspoň to první poschodí. “ I ona ovšem dodala, že bez výtahu by pro ni byl přístup k bytu komplikovaný. Další vlastní strategií přípravy na stáří v oblasti bydlení byla výměna většího bytu za menší. Jedna z respondentek se z finančních důvodů musela před šesti měsíci přestěhovat a tuto změnu prozatím hodnotí negativně, protože si v novém bytě obtížně zvyká. Změna v oblasti bydlení u seniorů často souvisí s odchodem životního partnera: „(…) když mně zemřel manžel, tak jsem se vrátila do Brna…“ Výhodu prostornějšího bytu pociťuje jeden z respondentů, který již ze zdravotních důvodů nemůže vycházet mimo prostor své domácnosti: „Tak ten byt je dost velký, protože nechodím ven, tak se můžu alespoň procházet po bytě.“ Některé respondentky si naopak menší byt pochvalovali, protože subjektivně pociťovali menší vytížení v souvislosti s péčí o domácnost. Zde se podle našeho názoru projevil genderový aspekt, neboť ženy obvykle kladou větší důraz na čistotu a estetickou úpravu bydlení. Tato teze se výzkumníkům v průběhu pozorování prostředí, v němž účastníci výzkumu žijí, potvrdila, nicméně výsledky výzkumu s takto malým vzorkem respondentů nelze v žádném případě zobecňovat. Ve výpovědích respondentů se objevovala i svědectví o tom, jak by se měl člověk v otázkách bydlení připravovat na stáří. „No, že člověk, když prostě mění byt, že by měl na to, že bude starý. Toto je důležitý, jo.“ Jiná respondentka popisovala situaci, kdy si před lety vybírala byt k zakoupení do osobního vlastnictví tehdy ještě bez potřeby ohlížet se na možná zdravotní omezení. Dnes by již volila podle jiných kritérií, neboť zakoupila byt, do kterého vede příliš mnoho schodů činících ji dnes potíže. Pokud se výzkumníci respondentů ptali, co všechno jim pomáhá v setrvání v jejich prostředí, uváděli kromě svých rodinných příslušníků a dalších neformálních pečovatelů také pečovatelskou službu. V jejich životě ovšem vyvolává problém absence fungování nonstop pečovatelské služby, fungující nejen přes den, ale i v nočních hodinách, o víkendech a svátcích. Tato skutečnost v nich vzbuzuje obavy, že kdyby došlo ke zhoršení jejich zdravotního stavu, museli by se kvůli nepřítomnosti nepřetržité služby přestěhovat do institucionálního zařízení.

28

„No tak to je problém, protože ta (název organizace poskytující pečovatelské služby, poznámka autorky), kdybych na tom byla hůř, tak soboty a neděle nedělá, v noci taky nedělá, jo, a no tak bych musela uvažovat o nějakým zařízení.“ Respondenti rovněž promýšlejí různé strategie umožňující setrvání v jejich přirozeném prostředí i v případě prudkého a radikálního zhoršení zdravotního stavu a tím vyvolané nutnosti nepřetržité ošetřovatelské péče. Jeden z respondentů si sám navrhnul pro něj vyhovující model navazující na rodinnou tradici. „Zdá se mně, že pro mě ideální by bylo, kdyby…kdybych zaangažoval nějakou hospodyni, tak jako manželčin dědeček měl hospodyni, která tam s ním bydlela, která neměla svoji rodinu, žila s ním, bydlela s ním, která se mu starala o domácnost do jeho smrti. Tak za takových podmínek bych si mohl představit, že bych tady mohl být i při ztížených zdravotnických poměrech.“ Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že respondent tuto variantu promýšlí již delší dobu a zaobírá se možnými překážkami. Např. „je to náročný takovou osobu zaangažovat a získat pro takovou práci.“ Také přemýšlí o možných komplikacích, například v případě onemocnění hospodyně nebo ukončení spolupráce. Další možností je pro stejného respondenta využití nonstop pečovatelské služby, která je ovšem pro něj podle jeho slov finančně neúnosná: „Čtyřiadvacetihodinová služba by odpovídala nákladům asi pětadvacet tisíc korun měsíčně.“ Obdobnou strategii volí i jiná respondentka, žena ve věku 89 let, žijící v prostorném panelovém bytě na sídlišti, která hledá prostřednictvím inzerátů ženu, spolubydlící, která by o ni pečovala až do její smrti. „To bych mohla úplně klidně žít, to bych měla klidnej život. Kdybych věděla, že někdo tady je, kdo se o mě bude starat“. Bližší představu popsala tato účastnice

výzkumu

prostřednictvím

reprodukce

telefonického

rozhovoru

s jednou

z potenciálních uchazeček následovně: „A co by odpracovala, to bych vám zaplatila samozřejmě, a kdyby to všechno bylo dobrý, že bychom se třeba sblížily, a vy byste se o mě postarala až do konce, tak vám udělám závěť a připíšu vám ten byt po mé smrti. Ale dokud žiji, nemůžu na ten byt, protože já bych mohla skončit na silnici někde. Víte, jaký sou dneska lidi. Já přepíšu byt, za půl roku jdu ven.“ Respondentka dále přibližuje své myšlenkové pochody v souvislosti s vlastnictvím bytu: „To je byt ve vlastnictví a nikoho nemám, víte. (…) Páč já nechci, aby ten byt padl státu, to nemusí. Páč někomu, kdo mi pomůže, tak ten to má dostat všechno. Co tady…to je zařízený 29

všechno.“ Byt v osobním vlastnictví má pro respondentku mimo jiné hodnotu v tom, že je možným prostředkem zajišťujícím setrvání ve vlastní domácnosti až do její smrti. Tato respondentka má vyhraněnou představu, člověk jakých kvalit by se měl stát jejím neformálním pečovatelem: „A to já si představuju paní, která je v důchodě, kolem šedesáti, mezi šedesáti a sedmdesáti, která je v důchodě, má třeba děti už veliký, takže má čas.“ Je zjevné, že respondentka nehledá pouze ošetřovatelku, ale také společnici. Z výpovědí předchozích respondentů vyplývá návrh specifické formy spolubydlení, kterou ve své životní situaci považují za nejvýhodnější řešení umožňující setrvání ve vlastní domácnosti. Je ovšem naprosto zjevné, že postrádají osobu, jež by jim v této oblasti poskytla poradenství a rovněž praktickou a emoční podporu. Oba respondenti, zvažující spolubydlení s pečovatelem, vyjadřují své obavy v souvislosti s hledáním a nalezením vhodného kandidáta, případnými osobními spory mezi jím a pečovatelem, s finanční náročností, s formulací právního kontraktu atd. Realisticky si uvědomují a promýšlejí možná rizika a bariéry při realizaci jejich plánu. Součastné strategie hledání pečovatelky považujeme ostatně v případě respondentky za ohrožující ji samotnou, protože tato žena umísťuje po brněnských kostelech inzeráty, v nichž neanonymizovanou formou uvádí informace o své životní situaci, včetně možné nabídky odkázání bytu v osobním vlastnictví. Domníváme se, že zde se objevuje prostor pro komunitního sociálního pracovníka, který by se mohl zhostit funkce odborného poradce a v případě realizace navržené služby by se mohl stát i jejím koordinátorem a případným mediátorem. Rovněž ostatní respondenti vyjadřovali své obavy v souvislosti s jejich budoucím bydlením, zejména se obávají umístění do některého z ústavních zařízení, z nichž nejčastěji jmenovali domovy pro seniory (někteří z respondentů tyto domovy nazývali dřívějším označením domovy důchodců, popř. penziony). Všichni účastníci výzkumu popisovali obtížnost rozhodovacího procesu ohledně dalších možností bydlení znamenající pro ně psychicky velmi náročnou situaci, která pro některé z nich může znamenat spouštěč krize nebo deprese. O klíčové hodnotě setrvání ve vlastním bydlení svědčí následující reakce respondenta na otázku, zda někdy přemýšlí o stěhování: „(…) to bych radši nežil.“ Další z účastnic výzkumu, na toto téma odmítla s výzkumnicí hovořit, protože verbálním vyjádřením pro ni bolestivých skutečností nechtěla probírané záležitosti „přivolávat“. Stejně tak jiná respondentka se zdráhá o těchto věcech přemýšlet, přestože se již připravuje na eventualitu odchodu z vlastní domácnosti. „No né, to nemá smysl do budoucna myslet, jak to

30

bude. Jak říkám, mám zažádaný, takže ono to trvá několik let, říkám, a člověk nikdy neví, jestli to bude potřebovat, ale nepřemýšlím o tom.“ Respondenti jsou rovněž přesvědčeni o možných komplikacích s procesem jejich přijetím do pobytového zařízení. Většinou souvisí s jejich názorem ohledně očekávání sponzorského daru ze strany vedení domovů pro seniory, na což podle svých slov nejsou ochotni přistoupit z důvodu omezených finančních zdrojů. Mezi jejich výpověďmi zazněly i další argumenty související s představou, že do brněnských domovů pro seniory jsou přijímáni pouze lidé s uznaným stupněm závislosti: „Dneska to, dostat se do nějakýho zařízení, zaprvé musíte mít peníze, je to čím dál dražší. Oni prakticky bez těch přídavků na péči neberou. Jo, a kdyžtak by vás odfiltrovali někam ke Znojmu nebo Břeclavi.“ Proces rozhodování seniorů je také ovlivněn jejich míněním o radikální změně kvality života k horšímu při přemístění do domova pro seniory. A to v případě nedobrovolného, ale i, po zvážení všech pro a proti, více méně dobrovolného rozhodnutí. V následující citaci jasně zaznívá představa domova pro seniory jako totální instituce omezující autonomii klientů a rozhodovací dilema respondentky proto vyznívá jednoznačně ve prospěch setrvání ve vlastní domácnosti. „Jestli jít do domova důchodců, nebo jestli teda být svou paní. Pokud mně to jde, tak se snažím zůstat teda svou paní a nebýt ovlivňovaná, nucená dělat určitý věci a tak dále. Další respondentka chápe odchod do domova pro seniory jako tu poslední možnou alternativu jejího budoucího bydlení: „No v nejhorším případě bych tam (do konkrétního domova pro seniory, poznámka autorky) jako šla, ale tam to mají jako taky teď obsazený.“ Jeden z respondentů je odhodlán zůstat ve vlastní domácnosti, i kdyby došlo k prudkému zhoršení jeho zdravotního stavu: „Protože je to vlastnický byt, takže mě nikdo nemůže vyhnat.“ Dosti negativní obraz nemocnic, domovů pro seniory, léčeben dlouhodobě nemocných a domovů se zvláštním režimem v očích respondentů našeho výzkumu je ovlivněn jejich negativními zkušenostmi zaznamenanými v okolí. Většina respondentů vyjádřila v průběhu rozhoru touhu zemřít v domácím prostředí, někteří z nich se přitom vyslovili v tom smyslu, že je to v souladu s jejich domácí tradicí.

31

„No sestra byla třeba na (označení Léčebny dlouhodobě nemocných, poznámka autorky), no to bylo úděsný. Na pokoji bylo jich tam kolem deseti, vůbec někdy ani rehabilitační nepřešla pokoj, že. Teď švagr, ten umřel u (název nemocnice, poznámka autorky), ten měl Alzheimera, přikurtovanej řemenama k posteli, jo, to kdepak, kdepak. Můžou tisíckrát něco vykládat o péči, to není pravda, víte. Já jsem byla zvyklá, že u nás všichni umřeli doma. Maminka, tatínek, babička i dědeček, všichni umřeli doma. Vždycky byl někdo, kdo se o ně postaral.“ Stejná respondentka je přesvědčena, že nedostatečná péče ve výše jmenovaných zařízeních přispěla k dřívějšímu skonu jejich příbuzných. „Nejdřív nemocnice, pak eldéenky a to jim pomohlo k rychlýmu konci.“ I tato zkušenost přispěla k nedůvěře respondentky k institucionálním zařízením. Někteří z respondentů si dovedou představit svoje bydlení v domově pro seniory, ale pouze v případě vlastní soběstačnosti, která by jim zaručila z jejich pohledu výhodnější postavení vůči personálu, ale i ostatním klientům v zařízení. A navíc, jak uvedla jedna z respondentek: „tam se spolíhá na soběstačnost“. Další citace stejné respondenty se zřejmě vztahuje k její vizi fungování v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo k domovům se zvláštním režimem: „A pak jsou tu samá lůžková oddělení, ale to už mě celkem nezajímá, protože když jste v lůžkovým, to je konec pak. Beze srandy, to jdete dolů rapidně.“

Pokud by se tato

respondentka stala nesoběstačnou, rezignovala by podle svých slov na zlepšování kvality vlastního života a už by jen „čekala na smrt“. Při rozhodování respondentů, zda si podat žádost o umístění v konkrétním domově pro seniory hrají roli rozličné faktory, jedním z nich je např. religiozita sloužící pro jednu z respondentek jako jistá záruka zajištění jejího bezpečí: „No, protože je to od církve. Že se domnívám, že tam jsou ty služby, nebo že tam, i když oni nedávají tu podmínku na ty sestry zdravotní nebo na ten personál, co tam je. Není podmínka, aby byli v nějaké církvi, ale že přeci jenom je to tam vedený tak, že se tam třeba nekrade, že se těm seniorům neubližuje.“ Pokud senioři dosud žijící v domácnosti vůbec přemýšlejí nad další případnou podobou svého budoucího bydlení v některém z pobytových zařízení, volili by nejčastěji některý z domovů pro seniory v blízkosti jejich současného bydliště umožňující v pokračování současných sociálních vztahů, kde by využili svoji znalost okolního prostředí, popř. je pro ně

32

důležité, aby byl lokalizován v blízkosti bydlení jejich rodinných příslušníků a dalších blízkých osob. Jejich představu ohledně konkrétní podoby pokoje v takovémto zařízení dokládá například následující citace: „ (…) abych tam měla dobré lůžko, abych tam měla posezení, aby tam bylo světlo a aby tam byla…jak to mám říct…obsluha, obsluha.“ Právě stálá přítomnost ošetřovatelek

a zdravotnického personálu

by pro účastníky výzkumu

byla tím

nejvýznamnějším benefitem v případě umístění v některém institucionálním zařízení. Dalším důležitým požadavkem, někdy to respondenti uváděli jako jednu z hlavních podmínek jejich odchodu z domácího prostředí, je možnost obývat samostatný pokoj, popř. celý byt menší rozlohy (jednalo by se o byt umístěný v domově pro seniory, popř. byt zvláštního určení). Mnozí respondenti evidentně postrádají informace o tom, jaký je v domovech pro seniory každodenní režim, což komplikuje jejich rozhodovací proces: „(…) nevím, jestli zvou na snídani do společenské místnosti, nebo nosí na pokoj…toto já nevim.“ „(…) já bych byla radši, kdyby to bylo v takovém domě, tak bych radši…chodila vlastně do té jídelny. Tak abych to řekla. Zrovna tak, jako v nemocnici. Když jste upoutaná na lůžko, tak vám to donesou. Ale pokud bych mohla chodit, abych měla pohyb a přišla mezi lidi.“ Další respondentka popisuje již dříve realizovaný model bydlení, který považuje za nejpřínosnější pro osoby v postproduktivním věku. Popisuje to, co se v dnešní době blíží nabídce domů s pečovatelskou službou a některých domovů pro seniory. „No aby udělali znovu zpět ty penziony, kde by každý měl vlastně svůj malej byteček, ale v tom domě je služba a v tom domě se poskytujou služby podle potřeb těch jednotlivých klientů.“ Jiná účastnice výzkumu navrhuje obdobný model, který nazývá chráněným bydlením pro seniory: „Já osobně bych souhlasila, kdyby bylo nějaké to chráněné bydlení, nebo něco takového, jo…nějaký ten…dům pečovatelské služby nebo jak tomu říkají, že kde by člověk měl svoje vlastní soukromí, svoje vlastní věci a…a přece by tam měl nějak zajištěnou nějakou tu pomoc, když by bylo potřeba.“ Tato respondentka ovšem dále naznačuje, že kdyby lépe fungovaly terénní sociální služby, nemuselo by docházet k přemísťování seniorů do institucí a tito by mohli setrvat v přirozeném 33

prostředí, a to i v případě trvalé závislosti na pomoci druhé osoby. Ke stejnému závěru ostatně dospěla i Kubalčíková (2006). Další návrh respondentky se týká alternativních možností bydlení v případě postupné ztráty soběstačnosti. Vychází přitom z již dříve realizovaného příkladu dobré praxe: „(…) tam byl i ten penzion a hned vedle byl domov důchodců. Že když potom ten klient, který byl v tom penzionu, už opravdu nemohl se sám postarat, že ho přesunuli, že už když viděli, k čemu dochází, že ho předvedli do toho domova důchodců. Tak toto si myslím, že by bylo podle mě…opravdu nejideálnější.“ Pokud tazatelé respondentům přiblížili koncept cohousingu a tázali se, zda by případně měli o danou formu bydlení zájem, ani jeden z respondentů nezareagoval kladně, neboť jednoznačně preferují bydlení ve vlastní, v současnosti obývané, domácnosti. Pokud o nějaké změně v budoucnosti uvažují (nejčastěji v souvislosti se zhoršeným zdravotním stavem), volili by umístění v domovech pro seniory, kde by měli zajištěnou péči ze strany formálních pečovatelů a dalších pomáhajících pracovníků.

5.2 Senioři žijící v zařízeních poskytujících sociální služby Na základě výsledků první části výzkumu se seniory žijícími ve vlastní domácnosti jsme zjistili, že někteří z nich uvažují, v případě nemožnosti setrvání v jejich současném bytě, o umístění v některém ze zařízení poskytujícím sociální služby, nejčastěji zmiňovali domovy pro seniory. Proto jsme se rozhodli realizovat druhou etapu výzkumného šetření právě v domovech pro seniory a rovněž v domech s pečovatelskou službou. Pokud to bude důležité pro pochopení kontextu, uvedeme u konkrétních citací a interpretací, z jakého typu zařízení respondent pochází a jaký stupeň závislosti byl danému člověku přiznán. Nejprve jsme zjišťovali, co pro respondenty bydlení v daném zařízení znamená a jaký význam mu připisují. „No to víte, domácí prostředí to není. A vždycky, když na nás padne ta tíseň (respondentka mluví za sebe a svoji spolubydlící v domově pro seniory, poznámka autorky), zavzpomínáme na ten domov a říkáme si: Nic, buď ráda, že se ještě hejbeš, že tě nemusí nosit a třeba aj ty potřeby denní. To zas na chvilku přejde, zapomeneme na to. Ale nevyhnem se tomu, abysme nesrovnávaly s předešlým bydlením. Taky, že nejste v rodině…“ Účastnice výzkumu mimo jiné naznačila i strategii, jejímž prostřednictvím se vyrovnává se steskem po vlastním domově a po dříve navázaných sociálních vazbách.

34

Srovnání předchozího a součastného bydlení se nevyhnul ani další respondent, ačkoliv si uvědomuje „škodlivost“ svého počínání pro psychické rozpoložení: „Jak se začne srovnávat s domovem, tak to není ono. Doma je doma.“ Jiná respondentka shodně doplňuje: „Byla jsem spokojená doma a to víte, to už to není, jako je domov, že? Pochopitelně. Ale jinak jsem tady spokojená.“ Respondenti rovněž srovnávali komfort ve vybavení vlastního domova a ubytování v instituci, i zde se objevovaly drobné výhrady vůči vybavení organizací. „Jo, ještě mě napadá, že my jsme měli v tom bytě sprchový kout a tady je vana.“ Většina z nich ovšem oceňuje pohodlí nejen ve svých pokojích/bytových jednotkách, ale i v celých budovách; nejčastěji přitom jmenovali bezbariérovost. Někteří z nich ovšem upozorňovali na drobné nedostatky, které podle jejich názoru byly při plánování, popř. rekonstruování objektu opomenuty. Jednalo se např. o prahy mezi dveřmi nebo v případě jedné respondentky o schod znemožňující této ženě přístup na balkón. Důraz respondenti kladou i na vizuální stránku zařízení, v nichž jsou ubytováni: „Však viděla jste, že když sem vstoupíte, že je to tady hezký.“ Tento aspekt bydlení u většiny respondentů korespondoval s jejich současnými představami a podporoval pocit spokojenosti s bydlením: „Kdyby takových penzionů bylo víc, tak by se nemusel nikdo bát na stáří do takovýho penzionu“, prohlásil respondent z domova pro seniory. Na začátku výzkumných rozhovorů respondenti často popisovali obtíže spojené s umístěním do daného zařízení; mnozí z nich vyjádřili svoji saturaci potřeb v souvislosti s tím, že se po často i mnoha letech od podání žádosti v organizaci konečně dočkali, což může přispívat k jejich pocitu vděku a s tím souvisejícím pocitem spokojenosti se současným stavem bydlení. Motivy k rozhodnutí o změně bydlení byly u našich respondentů velmi rozličné (nejčastěji udávali zdravotní a sociální důvody) a záleželo rovněž na individuálních potřebách jednotlivců. Jedna z respondentek např. volila nejvhodnější čas odchodu do domova pro seniory podle životní dráhy svého domácího mazlíčka – psa: „(…) já jsem byla ochotná počkat, až on umře, že teprve pak půjdu. A manžel říkal – ty ses zbláznila, my na to čekáme tři roky a potom kvůli psovi.“ Respondenti si vybírali zařízení i s ohledem na lokalitu a rovněž z důvodu blízkosti rodinných příslušníků a ostatních blízkých osob. Od nich často očekávají pomocnou ruku. „No ano, právě, že jsou tady blízko. Tak když něco tak potřebuju, tak…to víte, tak mají svoji rodinu, tak tady toho mají a ještě ta neteř má taky maminku tak starou jako já. Ale dokud můžu sama se hodně obejít, tak se snažím. No, až to nebude možný, bojím se toho….“ 35

S vyřizováním praktických záležitostí souvisejících s odchodem do pobytového zařízení jim často pomáhali jejich blízcí. Většina respondentů z domovů pro seniory upřednostňuje samostatný pokoj z důvodu soukromí. Jak uvedla jedna z respondentek, je pro ni rovněž nežádoucí přítěží péče o nemocnou spolubydlící, funkce jakési „neformální pečovatelky“ je pro ni nevyhovující, což je pro tento výzkum důležitá informace mimo jiné i z toho důvodu, že koncept cohousingu je do značné míry postaven na poskytování neformální péče. Je ovšem možné, že by se k této činnosti stavěla odlišně v případě, že by se od ní v jiné formě bydlení očekávala a byla na ni tudíž připravena. „No, tak třeba, no teďka. Já sem se hlásila, abych dostala byt pro sebe, jo, protože ta je jako ležák a já jí musím všechno podávat. To je pro mě moc – nemůžu. Třeba ležím a ona teď: ´Mně je zima.´ ´No tak se přikrejte.´ ´Já nemůžu.´ Představte si to. Já jí mám takhle všechno udělat. No to je nemožný. A já sama taky nemůžu. Já už nejsu – no není mně už dvacet.“ Mnozí respondenti si obtížně zvykají na ostatní klienty, v některých případech vyjádřili svou domněnku, že personál se o klienty s vyšším stupněm závislosti stará intenzivněji, někdy až na úkor ostatních (vyjadřují pro to ovšem pochopení). „Tady je strašně lidí, kteří už se necítí a kterým to už nemyslí, kteří nechodí, kteří jenom leží. No tak pečovatelky sou samozřejmě hlavně pro ně. Oni to potřebujou nejvíc.“ Jiná respondentka naopak projevila pocit úlevy z faktu, že když může pozorovat, jak se personál kvalitně stará o klienty s těžším postižením, má jistotu, že by zde o ni bylo vzorně postaráno i v případě výrazného zhoršení jejího zdravotního stavu. Několik

respondentů

si

stěžovalo

na

obtěžující

zápach

pocházející

z

exkrementů inkontinentních klientů. Jedna z nich proto vítá, že více soběstační klienti jsou umístěni na jiném patře než ti, jejichž zdravotní stav již vyžaduje intenzivnější péči. Jiná účastnice výzkumu, sama trpící tímto zdravotním problémem, rovněž připustila, že i z toho důvodu je ráda za samostatný pokoj, zajišťující ji soukromí. „Tak si vždycky říkám: ´Pane Bože, to su šťastná, že su tady sama, že to nikdo nevidí, že su tady jenom já.´“ Respondentka žijící v domově pro seniory půl roku zaznamenala v porovnání s bydlením ve vlastní domácnosti omezené možnosti autonomního rozhodování o svém životě: „No a teďka se taky někdy musím zeptat, co mám dělat nebo co nemám dělat, no ale málokdo, málokdo…“ Stejně tak další účastnice výzkumu, tentokrát z domu s pečovatelskou službou uvedla, že se cítí být částečně ohrožena ve svém autonomním rozhodování, protože stále 36

využívá pečovatelskou službu, na níž byla uvyklá ze svého předchozího bydlení: „A tady, prostě, oni to neradi vidí. Oni mě nutí, abych využívala jejich služby, jejich pečovatelky. Já jsem to odmítla, já jsem jim řekla, že jsem na ně zvyklá, že sem budou chodit oni.“ Stejná respondentka si podle svých slov stále nezvykla na v současnosti obývaný byt, což se mimo jiné projevilo i odpovědi na dotaz tazatelky týkající se vybavení kuchyně, kdy účastnice výzkumu poznamenala „tady nic není jejich“.

A i další senioři zdůrazňovali význam

osobních věcí pro ně samé, ačkoliv v některých případech projevili názor, že personál v zařízení si tuto subjektivní důležitost neuvědomuje a nepřistupuje k jejich věcem s jimi požadovanou opatrností a respektem. Mezi často zmiňovanými benefity z oblasti architektury si respondenti často pochvalovali přítomnost zahrady a balkónu. Hluboký význam, který pro ni zahrada obklopující domov pro seniory zastává, popsala jedna z méně mobilních účastnit výzkumu (stupeň závislosti III) následovně: „A třeba já už nemůžu chodit ven, jak vidíte, já mám tu pomůcku (vozík, poznámka autorky), že já už bez toho nejdu, takže jsem velice šťastná. My máme sice malou, ale krásnou zahradu a tak to je pro mě chrám Boží, protože tam je to nádherný. Tam jsou stromy listnaté i jehličnaté a je to tam krásný. Tak chodím, protože pokud je to možno každý den, třeba udělám jenom dvě kolečka, ale každý den, dokud ještě se dá, takže já jsem opravdu šťastná tady.“ Další respondent se shodným stupněm závislosti (III), taktéž využívající invalidní vozík, naopak vyjadřuje pocit neuspokojení pouze z návštěv zahrady a vysvětluje: „No tady…můžu jít do zahrady. Ale to mě moc nebaví, protože tady nic nevidíte! Já potřebuju vidět taky jiný typy lidí! Ono to není jenom, že se člověk podívá někam ven! Ale podíváte se, kdo má jaký oblečení. Ten má jiný, ten má zas něco jinýho na sobě. A to mě taky baví!“ Tento respondent by uvítal více individuální přístup k vlastním potřebám. Protože si uvědomuje pracovní vytížení personálu, navrhuje, aby s ním ven chodili studenti na praxi, ale i v tom spatřuje problém: „Na to nejsou kapacity děcek.“ Jedna z respondentek přirovnala s trochou nadsázky domov pro seniory k vězení. Učinila tak v situaci, kdy se jí výzkumnice ptala na možnost vycházek a výletů po okolí. „No to je opravdu přínos. Zas člověk přijde do normálního světa, abych tak řekla. My jsme tady jako vězni skoro (následoval smích, poznámka autorky).“ V této citaci se projevuje pocit jisté

37

sociální izolace seniorky toužící po bližším kontaktu s okolním prostředím a tento názor nebyl u našich respondentů ojedinělý. Za největší benefit součastného bydlení v institucionálním zařízení považují respondenti přítomnost zdravotnického personálu. Několik respondentů z domovů pro seniory vyjádřilo svůj nesouhlas s faktem, že v nočních hodinách je v organizaci přítomen pouze jeden zdravotník, jež podle jejich mínění nemůže pružně vyhovět individuálním žádostem o intervenci. Absence nepřetržité pečovatelské služby vadí rovněž respondentce z domu s pečovatelskou službou, tímto nedostatkem se cítí být ohrožena. „Tady je právě nevýhoda v tom, že tady kdyby se někomu něco stalo, tak vás najdou druhý den. Protože tady všechny pečovatelky končí ve čtyři, takže tady kdyby se někomu něco stalo, tak vás najdou druhý den.“ Na druhou stranu respondenti vyjadřují spokojenost v souvislosti s pružným zajištěním nutných oprav a úprav bydlení, což naznačila i další respondentka: „Takhle, když něco potřebujeme, tak nám to spraví.“ Jiná klientka domova pro seniory přiznala pocit studu, který ji zabraňuje využívání dostupných služeb, a proto se s žádostí o pomoc s nanášením krému na obtížně dostupná místa na těle obrací na svoji dceru: „(…) ony by mně to ochotně ty děvčata (personál zařízení, poznámka autorky) udělaly, ale já se ještě stydím.“ Jak ovšem respondentka dále uvádí, stud není tím jediným důvodem, dalším je snaha, co nejméně zatěžovat personál, který úsporu práce verbálně oceňuje: „Zatím je na nic nepotřebuju, tak ony zatím myslím říkají, že sem hodná, protože po nich nic nechcu.“ Nedostatek personálu je skutečností, na kterou někteří z respondentů poukazovali v souvislosti s užívanými službami. Přesto ovšem dokáží ocenit, když i přes značný pracovní nápor, usilují pracovníci o budování kvalitních mezilidských vztahů mezi jimi a klienty. „A všeci jsou tu takový hodní, to víte, mají nás tady moc a toho personálu je tady poměrně málo, takže toho mají moc.“ Negativní pocit z nadbytku volného času nevyplněného smysluplnými činnostmi v domově pro seniory komentovala jedna z účastnic výzkumu následovně: „No to víte. To dopoledne nechce utíkat. Když nemáte vaření a nic. No a s tím vstáváním, my sme přespaný tady.“ Nebo: „A když se díváte celej den na televizi, tak už z toho blbnete z té televize. Ale co mám dělat? Sedím dole a koukám na televizi.“

38

Další z respondentek si naopak pochvalovala pohodlný životní styl, např. v souvislosti se zajištěním jídla: „Já se tady mám, já říkám vždycky…jak prase v žitě. (…) Jídlo mě donesou až pod nos, když se mně nechce do jídelny.“ Přestože v mnoha domovech pro seniory je možnost vlastního vaření, respondenti ji podle svých slov většinou nevyužívají, někteří z nich přiznávají, že je to z důvodu jistého „zpohodlnění“ a bezprostřední možnosti přístupu ke zdrojům. „(…) a už jsem omezila návštěvy. Žádný nepřijímám, protože už su né líná, ale i už jsem si dřív vařívala kávu třeba sama a teďka už ne. Teď je tady automat, tak si chodím na tu kávu.“ „Takže já si tu nic nevařím, kdybych chtěla tak bych tady v té kuchyňce mohla, ale nic si nevařím. Kdyžtak se dojím nějakým rohlíkem.“ Respondenti podle našeho názoru nejsou ze stran pracovníků institucí dostatečně podporováni a vedeni k realizaci těch činností souvisejících s jejich sebeobsluhou, jež by mohli zvládnout vlastními silami a posilovali by tímto způsobem svoji aktivitu a s tím související sebevědomí. Jiná z respondentek se naopak snaží vařit si sama, protože tato činnost v ní vyvolává domácí atmosféru: „(…) to já si uvařím, že. Vždyť jsem jako doma.“ Několik respondentů s nižším stupněm závislosti (I a II) uvedlo, že si snídaně a večeře připravují sami z důvodů finančních úspor. Samozřejmě, že u respondentů s vyšším stupněm závislosti je třeba větší odborné intervence, jejíž potřebu vyjádřil respondent ve věku 91 let ve III stupni závislosti následovně: „(…) kdybych neměl tady obsluhu, tak já su vedle jak ta jedle.“ Zcela zřetelně se u většiny respondentů projevoval tzv. syndrom poslední štace. Lidé žijící v institucionálních zařízeních mluvili v porovnání s lidmi žijícími ve vlastní domácnosti více o smrti a reflektovali, že jejich současné bydlení je pravděpodobně posledním místem, kde prožijí delší časový úsek svého života. V jejich výpovědích se několikrát objevilo srovnání zařízení s „čekárnou na smrt“. „(…) tady už je konec, tady už dál nepůjdu. Buďto je ta smrt, to říkají všichni, čekáme na smrt, všichni, všichni říkají: ´Čekáme na smrt, protože dál už nepudem.´ To už je tady konec…no ale já už mám 80 roků.“ Žádný z respondentů nevyjádřil explicitně touhu zařízení natrvalo opustit a přestěhovat se jinam, a to ani zcela soběstační účastníci výzkumu. Implicitně se ovšem v jejich výpovědích toto přání objevovalo bez ohledu na stupeň závislosti. Jedna z respondentek připustila, že ji myšlenky na stěhování občas napadají, ale vzhledem k tomu, že neví o žádné alternativní formě bydlení, smířila se se současným stavem: „Tak nějak jak je to tady, tak to musí bejt a 39

hotovo.“ Další respondent by se sice rád vrátil do svého bytu, ale uvědomuje si, že zdravotní problémy by mu neumožnily sebeobsluhu: „Ale já nechodím, já jsem ležák jako. Jsem odkázanej na cizí pomoc“ (respondent se stupněm závislosti III). Při představě ideálního bydlení s přihlédnutím ke své současné situaci popsal stejný respondent následující vizi: „(…) kdybych mohl bydlet sám ve svým bytě, s nějakým tím ošetřovatelem nebo ošetřovatelkou.“ Nechuť ke změně bydlení je mnohdy kromě subjektivně prožívané spokojenosti se stávajícím stavem motivována i úbytkem sil: „(…) moje síly na to nestačí...(…)…že už člověk je starší, že už nic nezvládne, no že už nechci nic měnit.“ Ani účastníci výzkumu žijící v současnosti v domovech pro seniory nebo v domě s pečovatelskou službou neprojevili zájem o případnou možnost přestěhování do senior cohousingu. Některým z nich se tento nápad zdál příliš alternativní, nenavazující v našem sociokulturním kontextu na tradici v oblasti bydlení a také jak respondenti přiznávali, adaptovali se již plně na život v daném zařízení a neprojevují zájem o změnu (důvody jsou uvedeny v předchozím odstavci). Tendence adaptační strategie byla ve výpovědích respondentů výrazná; pokud uvažují o změně v oblasti bydlení, týkají se tyto změny buď touhy po návratu do předchozího vlastního bytu/domu (což ovšem zdravotní stav velmi často neumožňuje) nebo usilují o zlepšení podmínek současného bydlení (nejčastěji v souvislosti se zajištěním větší míry soukromí).

40

6

Závěry výzkumu s osobami se zdravotním postižením a jejich interpretace28

Do výzkumného vzorku osob s fyzickým handicapem byli zařazeni respondenti obývající vlastní domácnost (byt v osobním nebo družstevním vlastnictví, popř. obecní byt) a využívající terénní službu – osobní asistenci, dále respondenti využívající pobytovou službu – chráněné bydlení, pobytovou službu - týdenní stacionář a pobytovou službu – domov pro osoby se zdravotním postižením.

6.1 Postoj ke stávajícímu bydlením a výhled do budoucna Subjektivně prožívanou nejvyšší míru spokojenosti se svým stávajícím bydlením vyjadřovali respondenti žijící ve vlastním bezbariérovém bytě a využívající terénní sociální službu. O klíčovém významu bydlení v životě člověka s postižením se vyjádřila jedna z respondentek, když poznamenala o svém současném životě: „Pro mě je šťastné období. Palčivé to bylo dřív, s bytama hlavně, protože postižený člověk bez dobrýho vyhovujícího bydlení, to je obrovskej problém.“ Je zjevné, že zajištění kvalitního bydlení je jednou z klíčových potřeb v životě každého člověka. Další respondentka je se svým bydlením též spokojená, ovšem do budoucna se bude muset přestěhovat, protože chráněné byty mohou být využívány pouze osobami mladšími 30ti let. V tomto případě tedy narazila na systémovou bariéru, která ji znemožňuje využívat služby podle jejích přání a omezená doba možnosti bydlení v ní vzbuzuje nejistotu a obavy z budoucnosti. „No je to škoda, protože tohlecto (tento způsob bydlení, poznámka autorky) je pro mě ideální.“ Na dotaz, co konkrétně oceňuje na službě chráněného bydlení, zmínila: ubytování na jednolůžkovém pokoji, saturování potřeby sociálních kontaktů a pocit samostatnosti. Právě důraz na samostatnost ve smyslu bydlení nezávislého na rodičích a dalších signifikantních druhých se ve výsledcích výzkumu objevil u všech účastníků výzkumu. Mnozí respondenti by v oblasti bydlení uvítali i menší závislost na neziskových a státních organizacích.

28

V následující subkapitole jsou vedle dat, která byla sesbíraná pouze pro účely této studie, využita data z výzkumu Heleny Kovaříkové (2013), která byla sekundárně interpretována.

41

Někteří z respondentů plánují výhledově přestěhování z důvodu nevyhovujícího bydlení. Jeden z těchto účastníků výzkumu, z týdenního stacionáře, vidí hlavní příčinu své nespokojenosti v tom, že se nedostane ven – je „zavřenej“ v zařízení. „Já trávím odpoledne tím způsobem, že přijdu ze školy, my moc úkolů nedostáváme, otevřu si počítač, do večeře jsem na počítači a po večeři zas a pak jdu spát a ráno jdu do školy a zas to samý. Kolikrát bych potřeboval někam vypadnout. S tím, že v současnosti jsou nebo byli „zavření“ má zkušenost velká část respondentů pobytových služeb. Jedna z respondentek přiznává, že je pro ni velmi důležité, když se i na krátký čas dostane mimo zařízení. „Mě třeba dokáže pomoc, když mě třeba někdo na chvílu vezme pryč“. Ani bydlení ve vlastním bytě ovšem automaticky nezaručuje spokojenost respondentů, rozhodující pro subjektivně vnímanou kvalitu života je přizpůsobení bytu zdravotnímu stavu obyvatele. Jak uvádí jedna z respondentek, považuje dobu, kdy byla „zavřená“ v bariérovém bytě, za „nejhorší zážitek“ svého života. Několik let žila v nevyhovujících podmínkách neumožňujících vycházení ven. „To už bylo úplně vyhrocený. Já už jsem tam vůbec nemohla existovat, nedostala jsem se na záchod do koupelny nikam.“ Svou zkušenost přirovnává k vězení a své pocity po „osvobození“ popisuje takto: „A potom po 15 letech, když jsem šla do obchodu, tak jsem myslela, že tam zůstanu celý den, protože to bylo jako z izolace, když někoho pustíš a vypustíš člověka z vězení, tak taky musí takhle reagovat. Všechno prohlížíš, bereš do ruky a nechápeš“. Část života, kdy byla izolovaná, protože nedostala bezbariérový byt, považuje za významnou křivdu ve svém životě, která se výrazně negativně podepsala na jejích sociálních kontaktech s okolím. I pro ostatní respondenty je důležitá skutečnost, aby jim stávající způsob bydlení umožnil vytvářet a udržovat sociální vztahy s okolím – zvláště pak vztahy mimo zařízení, ve kterém žijí. Respondent z týdenního stacionáře se zdejších zaměstnanců tázal, zda by zařízení nemohlo zajišťovat dobrovolníky. „Když jsem se ptal na dobrovolníky v (název zařízení, poznámka autorky), tak na mě koukali, co to chci. Mi řeknou, tady je na to nedostatek lidí“. Respondentky z domova pro osoby se zdravotním postižením a z týdenního stacionáře shodně popisují, že pokud chtějí ven a zároveň nechtějí jít se skupinou dalších osob s postižením, musejí si samy zajistit doprovod z řad svých kamarádů. Ti se ovšem těžko získávají, když respondenti mají omezené možnosti kontaktu. Respondentka z týdenního stacionáře poukazuje na to, že současný způsob bydlení ji neumožňuje postarat se o své návštěvy podle jejích představ – nemůže jim zde např. připravit občerstvení. „Musíme jít na kafe do restaurace, a že jim třeba nemůžu upíct buchtu“. 42

Další závažná věc, na kterou poukazovali někteří respondenti z pobytových služeb, je soužití osob s tělesným postižením s osobami s mentálním postižením, které považují podle svých slov za dehonestující. Jedna z respondentek se snaží ze soužití s osobami s mentálním postižením vytěžit i pozitivní prvky. „Sice mě to ubíjí, ale posouvá mě to v životě dál. Ale za koncepční řešení tento způsob propojování cílových skupin nepovažuje. Další respondenti z pobytových služeb vyjadřují svou touhu nepodřizovat se pravidlům stanoveným někým jiným a jednotvárnému režimu. Jejich touhou je být držiteli širší palety možností participace na chodu daného zařízení a mít v životě větší prostor pro spontaneitu. „Nechci koupání nalajnovaný, nechci záchody nalajnovaný, nechci chodit se všema všude a tak“. Z předchozí výpovědi respondenta vyplývá touha po spontaneitě v oblasti rozhodování o každodenním programu. Respondenti jsou na základě poskytnutých informací o cohousingu přesvědčeni, že právě tento typ bydlení by mohl lépe saturovat jejich přání a potřeby. Jiná účastnice výzkumu spatřuje problém v tom, že jí současné bydlení neumožňuje důstojný kontakt s pečovateli. Když pečovatel mění zaměstnání a odchází, nerozloučí se a dotyčná potom subjektivně vnímá „zmatek“ ve svém životě způsobený nejistotou: „…třeba já si na někoho zvyknu a ten člověk třeba za měsíc nebo za dva odejde a já mám hodně problém zvyknout si na někoho jinýho. …Ale když mi ten člověk neřekne nic a za měsíc nebo tak, neřekne mi důvod, tak já mám zmatek a myslím si, že je to kvůli mně, že jsem mu něco špatně řekla nebo tak.“ Mnozí respondenti pobytových služeb uvádí jako problém nedostatek soukromí ve smyslu absence vlastního pokoje; některým z nich ovšem spolubydlení nevadí, protože mají navázán dobrý vztah a oceňují možnost sociálních kontaktů. „Mně to neva. Je s ním (jméno spolubydlícího, poznámka autorky) sranda.“ Jedna z respodentek se však obává v zařízení reálně diskutované možnosti, že bude ubytována na pokoji s mužem s obdobným typem postižení, což je pro ni v současnosti traumatizující představa z důvodu ohrožení soukromí. Na otázky ohledně případné varianty cohousingového typu bydlení reagovali respondenti kladně, nejčastěji pozitivně reagovali na možnost osamostatnění se a vyzdvihovali hodnotu svobody a autonomie. Jeden respondent z řad klientů z pobytové služby zdůraznil hodnotu, kterou pro něj znamená bydlení bez rodičů a tato tendence se ve výpovědích objevovala opakovaně: „Jo, to zní dobře (respondent reagoval na výklad tazatele týkající se cohousingu).

43

Víte já si ani na to, co je tady nechci moc veřejně stěžovat, protože se bojím, že bych musel zpátky k našim.“ Mezi dalšími výpověďmi zaznělo z úst jedné respondentky: „Já bych si to chtěla taky vyzkoušet, co jde, a dokážu si, na co mám. Že třeba dokážu bydlet sama. Neposlouchat mamku a udělat si svůj obrázek.“ Stejná respondentka ve výzkumu uvedla obdobně jako předchozí respondent, že si nechce stěžovat na kvalitu současného bydlení před svými blízkými (obývá domov pro osoby se zdravotním postižením), protože se nechce vrátit do domácnosti svých rodičů, které podle vlastních slov péče o ni velmi zatěžuje a nechce pro ně znamenat další přítěž. Bydlení v institucionálním zařízení považuje ve své situaci za nejlepší možnou volbu. Pokud tazatelé respondentům představovali různé typy cohousingu, líbila se účastníků výzkumu s fyzickým handicapem povětšinou myšlenka propojení jejich bydlení a osob bez postižení – domnívají se, že tyto dvě skupiny obyvatel Brna by pro sebe mohly být vzájemně obohacující, mimo jiné i na úrovni prožívání hodnoty zdraví a vůbec života ve všech jeho formách. Někteří respondenti rovněž oceňovali možnost bydlení v komunitě lidí se zdravotním postižením a bez postižení proto, že právě absenci sociálních kontaktů mimo pobytové zařízení považovali zdejší klienti za naléhavou. Oblast bydlení lze jednoznačně považovat za vysoce rizikovou pro vznik sociální exkluze u osob s tělesným postižením, a to ať už osoba žije v bariérovém bytě či za branami nějakého zařízení (Kovaříková, 2013). V některých případech si však uvědomují bariéry s novými formami bydlení související. Pokud jim tazatelé popisovali různé možnosti uspořádání a fungování couhousingu, respondenti kromě kladných reakcí zmiňovali své obavy, které v nich tento typ bydlení vyvolává. V případě, že by v bytě bydleli lidé bez a s postižením využívající terénní sociální služby, obávají se v několika případech o zajištění své bezpečnosti, neboť by se podle svých slov cítili lépe v situaci, kdy by měli zajištěnou nepřetržitou přítomnost profesionálního pečovatele/asistenta. Právě na neformální formy pomoci není podle některých z nich „vždy spoleh“. Pro některé respondenty dominovala hodnota bezpečí, v jejich očích v rámci konceptu cohousingu nedostatečně zabezpečená, kterou zmiňovali i v souvislosti s možnými obavami svých rodičů a dalších blízkých osob, které by o ně v případě, že by bydleli samostatně, měli starost: „No to by mě mamka nedovolila, ona má o mě hrozný strach, že někde padnu nebo tak něco.“

44

Další nejistotou, kterou respondenti v souvislosti s cohousingem pociťují je nedostatek finančních prostředků, neboť se jedná o projekt vyžadující z jejich pohledu dostatečné finanční zázemí.

45

Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného se seniory

7

Zajímavým fenoménem posledních desetiletí je vysoká celosvětová migrace obyvatelstva (Haškovcová, 2010). Výsledky mnoha výzkumů prokazují, že tento trend se v našich podmínkách nepromítá, protože se Česká republika vyznačuje nízkou mobilitou stěhování. Domníváme se, že tento fakt se odrazil i ve výsledcích výše prezentovaného výzkumu, kdy respondenti z řad seniorů žijící dosud ve vlastní domácnosti chtějí zůstat doma, a to i přesto, že zde mnohdy nemají vyhovující podmínky. Respondenti projevovali silnou vazbu na vlastnictví bytu, která podporuje jejich motivaci setrvání „ve vlastním“. Jedním z klíčových problémů je také naprosto nedostatečná míra informovanosti seniorů o službách, které mohou využívat a o obsahu jednotlivých typů pomoci a služeb. Problém vyvolává i skutečnost, že senioři nevědí, kde, popř. od koho tento typ informací mohou získat. Výsledky výzkumu signalizují, že ve městě Brně může být problém s terénní sociální prací opírající se o monitoring seniorů, kterému jak konstatuje i Janečková (in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005) není věnována dostatečná pozornost. „Dnes prakticky žádná systematická práce na tomto poli neexistuje. Určitým příslibem je rozvíjející se komunitní plánování, jež by mělo pomáhat k vyhledávání potenciálních uživatelů služeb“ (tamtéž: 172). Ve shodě s výsledky našeho výzkumu se vyjadřují i autoři publikace Kvalita života ve stáří (2008)29, když píší o tom, že asistovaný život osob se sníženou soběstačností v přirozeném prostředí zvyšuje kvalitu života těchto osob a jejich rodin. Potvrzuje se zájem o tzv. koncept celoživotního domova. Mnozí senioři žijící ve vlastní domácnosti nemají téměř žádnou představu o možnostech alternativních forem bydlení, popř. svoje vlastní návrhy nemají s kým konzultovat; absentuje u nich povědomí o možnostech poradenství. Výsledky výzkumu rovněž ukazují na selhávání tradičních zdrojů sociální opory (Špatenková, 2008). Rodiny respondentů sice udržují se seniory kontakt, avšak jejich možnosti jsou omezené nedostatkem času a nutností péče o členy své orientační rodiny. Proto je třeba více posílit profesionální formy pomoci seniorům. Pociťovanou stěžejní potřebou je zajištění bezpečí, tj. dostupné pomoci v pravý čas. Proto navrhujeme zřízení tzv. senior linky (více viz Haškovcová, 2012), jejímž úkolem by bylo např. 2x denně telefonicky kontaktovat seniora zapojeného do služby s cílem zjistit, zda je vše 29

Jedná se o Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 – 2012.

46

v pořádku a zda dotyčný nepotřebuje akutní pomoc. Tato služba by mohla být zároveň alespoň částečnou saturací potřeby kontaktu se sociálním okolím. Představa účastníků výzkumu o možném přemístění do institucionálního zařízení je zatížena množstvím předsudků a zásadním nedostatkem informací. Jsme přesvědčeni, že vedení organizací pro seniory by mohlo zvážit možnost kontaktovat seniory žijící v blízkém okolí a jejich blízké s nabídkou nezávazné prohlídky zařízení, popř. účasti na dni otevřených dveří a dalších pořádaných akcí. Senior by se touto cestou seznámil se svůj potenciálním budoucím domovem a na vlastní oči se přesvědčil „jaké to tam je“. Nezanedbatelným benefitem by bylo i prohloubení sociálních kontaktů jak seniorů zatím žijících ve vlastní domácnosti, tak i těch z institucí. Považujeme za důležité, aby prvotní impuls vzešel od vedení domovů, protože tato skutečnost by seniorům mohla pomoci k případnému přijetí myšlenky odchodu do zařízení, neboť se zde cítili být vítáni a chtěni (samozřejmě by nabídka musela být formulována vhodnou formou a jednou z možností je její tlumočení prostřednictvím terénních sociálních pracovníků při zachování ochrany osobních údajů klienta). Druhý okruh respondentů tvořili senioři žijící v pobytových zařízeních poskytujících sociální služby. Klíčovou roli v jejich případě hraje možnost zachování jejich sociálních kontaktů s blízkými, který pro ně často představuje pojítko s životem před nástupem do instituce. Dále by senioři měli mít možnost zařídit si pokoj v domově pro seniory vlastním nábytkem, neboť ve svých výpovědích často zdůrazňovali význam osobních věcí pro jejich život. Nemusí se vždy jednat jo funkční vztah, tj. že by věci sloužily k něčemu, ale předměty měly i nějakou historii, spojenou s majitelem a třeba symbolický význam (příkladem oněch „zvláštních věcí“ může být hudební nástroj, postel, obraz na zdi, rostlina v květináči, kříž na zdi). Tyto předměty má obyvatel/ka místnosti nejen po ruce, ale i „na očích“ a významově tak prostor zaplňují a definují (Kostroň, 2011: 23). Někteří účastníci výzkumu se domnívají, že personál domova si dostatečně neuvědomuje hodnotu jejich osobních věcí pro ně samé, což někteří z nich považují za narušení svého soukromí. Hodnota soukromí byla v rozhovorech často

zmiňována,

z tohoto

důvodu

většina

singl

seniorů

preferuje

jednolůžkový

pokoj/samostatnou bytovou jednotku. V průběhu výzkumu zazněl rovněž názor svědčící o subjektivním vnímání omezení autonomie klientů, a to jak v domovech pro seniory, tak v domě s pečovatelskou službou, což může signalizovat komunikační problémy v zařízeních, do nichž by se jako mediátor mohl zapojit sociální pracovník. 47

Respondenti by na jedné straně uvítali větší množství zaměstnanců, na druhé straně uvádějí, že mnohdy nejsou motivováni a aktivizováni k co nejsamostatnějšímu sociálnímu fungování (není překvapující, že tento názor se projevil zejména u účastníků výzkumu s nižším stupněm závislosti I a II). Klienti si zvykají na pohodlný životní styl, jehož rizikem může být syndrom naučené bezmocnosti. Zařízení by mohla spolupracovat např. s psychology orientujícími se na pozitivní přístup v psychologii, která se mimo jiné zabývá hledáním silných stránek člověka a na to navazující prací s motivací. Jednou z možností by bylo aktivizování každého seniora, který by o to projevil zájem, nějakou smysluplnou povinností, službou pro ostatní (např. správou knihovny, zaléváním květin na chodbách, péčí o zahradu atp.). Senioři z pobytových zařízení by měli mít možnost více participovat na chodu zařízení, v rámci realizovaného výzkumu uváděli, že mají největší možnost vyjadřovat se především ke kvalitě a množství podávaného jídla. Dalším návrhem je častější přítomnost lékaře v daném zařízení a zvážení možnosti docházení specialistů přímo do budovy. Většímu zapojení do komunity, po kterém senioři volají, by také přispělo pravidelné pořádání akcí pro obyvatele z blízkého okolí zařízení (grilování, koncerty, dny otevřených dveří atp.). Řada účastníků našeho výzkumu trpí nějakou zrakovou vadou, čemuž ovšem neodpovídá využívání zrakově stimulačních bodů v jejich pokojích, ale i celých budovách. V některých zařízeních, zvláště těch, které sídlí v renovovaných starých objektech, by senioři uvítali 100% bezbariérovost. Výzkumy výzkumu prokázaly, že podpora komunitního způsobu myšlení u seniorů nemá v naší zemi příliš silnou tradici. Domníváme se, že by se měla stát integrální součástí přípravy na stárnutí a stáří, jak to ostatně potvrzují i autoři studie Kvalita života ve stáří (2008: 31), kteří doporučují: „Rezidenční zařízení pro seniory by se měla otevřít komunitě a transformovat v komunitní centra posykující starším lidem žijícím v dané lokalitě flexibilní služby. Měla by se orientovat na prevenci, rozvoj sociálních aktivit a podporu rodiny a pečovatelů. Ústavní zařízení pro seniory je nezbytné více otevřít veřejnosti a životu v obci a dát lidem, kteří v nich žijí a jejich blízkým, větší právo a vliv na život v těchto zařízeních. Rezidenční zařízení musí poskytovat nejen chráněné bydlení a individualizované služby, ale také podporu seniorů a rodinám žijícím mimo tato zařízení.“

48

7.1 Shrnutí výsledků výzkumu se seniory Potřeby seniorů ve vztahu k bydlení

Zjištěný postoj respondentů

Potřeba setrvání v přirozeném prostředí Potřeba zachování soukromí Potřeba sociálních kontaktů Potřeba bezbariérového a bezpečného domova Potřeba zajištění sociálních služeb profesionály Potřeba zajištění sociálních služeb neprofesionály Potřeba aktivizace Komunitní způsob bydlení Závěr

dominantní potřeba

Soulad koncepce cohousingu s uvedenou potřebou ne

Zjištěný postoj respondentů ke konceptu cohousingu neodpovídá uvedené potřebě

dominantní potřeba

ano

důležitá, ovšem nikoliv dominantní potřeba dominantní potřeba

ano

nedůvěra v saturaci uvedené potřeby pozitivní postoj

ano

pozitivní postoj

dominantní potřeba

částečně

nedůvěra v saturaci uvedené potřeby

důležitá, ovšem nikoliv dominantní potřeba důležitá, ovšem nikoliv dominantní potřeba nepatří mezi prioritní potřeby respondentů

ano

nedůvěra v saturaci uvedené potřeby

ano

pozitivní postoj

ano

neutrální postoj převažuje nedůvěra v koncept cohousingu

49

8

Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného s osobami se zdravotním postižením

Odlišné výsledky přinesla část výzkumu realizovaného s osobami se zdravotním postižením ve věkovém rozmezí 20 – 40 let. Tito účastníci výzkumu často aktivně vyhledávají strategie umožňující jim zkvalitnění životní situace v oblasti bydlení. Respondenti ve svých výpovědích projevovali zájem o koncept cohousingu, neboť velmi kladně hodnotí možnost samostatného a nezávislého bydlení. Objevuje se tendence důrazu na soukromí, na co nejvyšší možnou míru samostatného sociálního fungování, na potřebu autonomie a vyjití z pociťované sociální izolace. Výsledky výzkumu dále poukazují na stabilní potřebu respondentů týkající se osamostatnění od rodičů a od závislosti na jejich péči a částečně i na péči ze strany státu. Problém představuje nedostatek informací o nových typech bydlení, proto doporučujeme zavedení informační kampaně o konceptu cohousingu směřované pro tuto cílovou skupinu (např. formou přednášek, posterů, plakátů, zřízení webových stránek atp.). Respondenti se rovněž obávají reakcí rodičů na případné změny v oblasti bydlení, proto považujeme za důležité směřovat kampaň nejen na příslušníky dané cílové skupiny, ale rovněž na jejich signifikantní druhé. Další pociťovanou bariérou v možné participaci v projektu je představa neúnosné finanční náročnosti pro zainteresované osoby, což je oblast, na níž by informační kampaň mohla být rovněž zaměřena. Na základě získaných dat doporučujeme zavedení pilotního projektu „mikro“ cohousingu osob s tělesným postižením, popř. osob s tělesným postižením a bez postižení (respondenti odmítali myšlenku společného cohousingu osob s tělesným a mentálním postižením). Tento projekt by mohl mít v první fázi podobu společného bydlení např. čtyř až šesti osob s tělesným postižením s nižšími stupni závislosti (I a II) v bytě, kam by pravidelně docházeli pečovatelé, ošetřovatelé, terénní sociální pracovníci a podle potřeby zástupci dalších pomáhajících profesí. Vybraní kandidáti by se v optimálním případě měli dopředu znát a samozřejmě souhlasit se zapojením do projektu. Koordinace projektu by vyžadovala zapojení facilitátora.

50

Co se týče samotné realizace cohousingu, podle původních principů vychází plánování tzv. „zdola“, z iniciativy jednotlivce nebo skupiny lidí (core group), k nimž se postupně přidávají další zájemci. Ve vznikající komunitě je vítána rozmanitost (věková, profesní atd.), která je důležitým obohacujícím prvkem projektu. Základním prvkem při budování společenství je participativní proces umožňující každému stejnou měrou zasahovat do rozhodování o budoucí podobě cohousingu (Tichý, 2010). Dnes je však již běžné i plánování cohousingu „shora“, např. z iniciativy obce (viz níže). V další fázi dochází v již existující komunitě k vyjasňování představ o budoucí podobě cohousingového projektu. Po vytyčení konkrétnější podoby projektu a vyjasnění ekonomické stránky zpravidla někteří členové komunitu opouštějí a jiní do ní vstupují. V této fázi je již možné oslovit potřebné profesionály (architekta, projektanta či developera), kteří mohou začít projekt realizovat. Uplatnění přístupu „zdola“ s sebou přináší významná pozitiva i negativa. Mezi pozitivní stránky tohoto přístupu patří velké stmelení komunity, jejíž členové se dobře znají, mají společné zážitky, jsou schopni se společně rozhodovat i řešit konfliktní situace. Za podobu, realizaci i další fungování projektu, který by měl maximálně odpovídat jejich potřebám a přáním, se cítí velmi zodpovědní, a je pravděpodobné, že se na jeho rozvoji (i po finanční stránce) budou ochotně podílet i po nastěhování. Nevýhodou je velká časová náročnost plánování projektu (může to být až 5 let) a změny ve složení skupiny, tedy i jejích požadavků, což vede ne vždy k úspěšnému konci (více viz www.cohousing.cz). Dnes je ve světě poměrně obvyklé i tzv. plánování „shora“, kdy je celková podoba projektu (lokalita, typologie staveb, rozvržení společných prostor atd.) alespoň částečně podobného konceptu cohousingu v rukou developera, který nabízí cílový produkt. Výhodou pro budoucí obyvatele je menší časová a mnohdy i finanční náročnost a možnost okamžitého nastěhování. Výraznou nevýhodou je vytváření komunity až na místě. Je zde velké riziko nespolupráce, nevytvoření hlubších podpůrných vztahů, neodpovídajícího využití či užívání společných prostor, nízká motivace v oblasti péče a investic do společných prostor atd. (více viz www.cohousing.cz). V tomto bodě by bylo vhodné, aby facilitátor projektu předvídal možná rizika a úskalí a otevřeně se všemi zainteresovanými otevíral.

51

Mezi těmito dvěma póly existuje i mnoho mezistupňů spočívajících v různé míře zapojení komunity a profesionálů do celkového procesu vzniku nového cohousingového projektu.30 Nezávisle na procesu vzniku platí vždy pravidlo, že další chod a provoz projektu řídí jeho obyvatelé, mezi nimiž neexistuje žádná hierarchie a kteří nesdílejí společnou ekonomiku (Durrett, 2009).

8.1 Shrnutí výsledků výzkumu s osobami s tělesným postižením Potřeby osob s tělesným postižením ve vztahu k bydlení Potřeba setrvání v přirozeném prostředí Potřeba zachování soukromí Potřeba sociálních kontaktů Potřeba bezbariérového a bezpečného domova Potřeba zajištění sociálních služeb profesionály Potřeba zajištění sociálních služeb neprofesionály Potřeba aktivizace Komunitní způsob bydlení Shrnutí

Zjištěný postoj respondentů

Soulad koncepce cohousingu s uvedenou potřebou ne

Zjištěný postoj respondentů ke konceptu cohousingu pozitivní postoj

dominantní potřeba

ano

pozitivní postoj

dominantní potřeba

ano

pozitivní postoj

dominantní potřeba

ano

pozitivní postoj

dominantní potřeba

částečně

důležitá, ovšem nikoliv dominantní potřeba dominantní dominantní potřeba

ano

částečná nedůvěra v saturaci uvedené potřeby nedůvěra v saturaci uvedené potřeby

nepatří mezi prioritní potřeby respondentů

ano ano

pozitivní postoj pozitivní postoj zájem o bydlení v cohousingu

30

Vznik nového projektu bez iniciativy „zdola“ nelze v pravém slova smyslu nazývat cohousingem. Přiměřené využití iniciativy „shora“ může poměrně komplikovaný proces částečně usnadnit.

52

9 Seznam použité literatury Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství. Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010. (2010) Brno: Centrum sociálních služeb, příspěvková organizace. Odbor sociální péče Magistrátu města Brna. Arnoldová, A. (2011). Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení – 2. díl. Praha: Karolinum. Bešťáková, V. (2009). Stárnutí obyvatel na panelových sídlištích v Česku: švédský model cohousingu pro druhou půlku života. Praha: FA ČVUT. Bešťáková, V. (2012). Kontrast ke krajnímu individualismu. In Veřejná správa. 4/2012. Bydlení (nejen) pro lidi se zdravotním postižením (2012). Praha: MPSV. Čámský, P. – Semdner, J. – Krutilová, D. (2011). Sociální služby v ČR v teorii a praxi. Praha: Portál. Durret, Ch. – McCamant, K. (2011). Cohousing leaders, architects and authors. Durrett, Ch. (2009). Senior cohousing handbook: A community approach to independent living. New Society Publishers. Haškovcová, H. (1990). Fenomén stáří. Praha: Panorama. Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team. Havlík, M., Kubalčíková, K. (2006). Metodika zjišťování potřeb uživatelů sociálních služeb včetně metodiky uživatelských výzkumů (zkoumání vedená uživateli). Nepublikovaný materiál. Janečková, H. (2005). Sociální práce se starými lidmi. In Matoušek, O. – Koláčková, J. – Kodymová, P. Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. Kostroň, L. (2011). Psychologie architektury. Praha: Grada. Kovaříková, H. (2013). Sociální služby pro osoby s tělesným postižením a jejich vliv na překonávání sociální exkuze. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Kubalčíková, K. (2006). Expertíza pro cílovou skupinu „senioři“. Brno: VÚPSV. 53

Kvalita života ve stáří. Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 – 2012 (2008). Praha: MPSV. Mlýnková, J. (2011). Péče o staré občany. Učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada. Rada, M. (2006). Chráněné bydlení pro lidi s mentálním postižením: Praktický průvodce. Blansko: Gran. Saková, T. (2012). Bydlení s doprovodnou sociální službou pro seniory. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Špatenková, N. (2008). Poradenství pro pozůstalé. Praha: Grada. Tichý, D. (2010). Senior cohousing – nové možnosti bydlení pro seniory. Příspěvek na konferenci Senior Living 15. 10. 2010. Topinková, E. (2005). Geriatrie pro praxi. Praha: Galén. Zákon č. 108/2006Sb. o sociálních službách. Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok 2010 (2011). Brno: Magistrát města Brna: Odbor sociální péče: Oddělení spolupráce a rozvoje: Referát komunitního plánování a projektů.

54

10 Internetové zdroje Schmidtová, V. (2010). Příspěvek o Dismas House z červnového semináře o. s. Za branou. Dostupný z: http://www.zabranou.cz/news/prispevek-o-dismas-house-na-cervnovem-seminari-o-s-za branou/ [ověřeno 11. 11. 2012] http://www.socialni-zaclenovani.cz/co-je-socialni-vylouceni [ověřeno 2. 11. 2012] http://www.eva-stuttgart.de [ověřeno 8. 11. 2012] http://www.dismasofvermont.org/ [ověřeno 8. 11. 2012] http://www.cohousing.cz [ověřeno 12. 11. 2012] http://www.starnutivkomunite.cz [ověřeno 2. 11. 2012] http://www.eva-stuttgart.de/gradmann-haus.html [ověřeno 8. 11. 2012] http://www.eva-stuttgart.de/fsj-bfd-wichernhaus.html [ověřeno 8. 11. 2012]

55