Informační bulletin Občanské demokratické strany
Priority sněmovních výborů Vzdělávání – cesta k prosperitě
str. 4
2 / 2011
strana 6–9
Únor 1948: souboj dobra se zlem?
str. 19
REGIONY
Aktuální události z regionů Jihočeši diskutovali o vládních reformách První ze série regionálních ideových konferencí ODS se konala v sobotu 5. února v Českých Budějovicích. Cílem setkání bylo zahájit programovou diskusi nad tématy, které se týkají jednotlivých regionů. „ODS v minulých krajských volbách ztratila výsadní postavení a ve většině krajů je nyní v opozici. Zároveň je však stranou vládní a reformy vlády vedené Petrem Nečasem budou mít stejně jako v minulosti dopad i do regionální politiky,“ přibližuje témata ideové konference předseda jihočeské ODS Martin Kuba. Jak zdůrazňuje, kromě diskuse o samotných reformách je stejně důležité umět je správně komunikovat směrem k veřejnosti. Ideová konference ukázala, že jihočeští občanští demokraté jsou aktivní, s jasnými názory a nápady. Vyjadřovali se kromě celostátních témat také například k řešení regionální dopravy, zemědělství, životního prostředí, školství, zdravotnictví… Ideové konference se zúčastnila také řada osobností ODS v čele s místopředsedou strany a ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kocourkem, ministrem životního prostředí Tomášem Chalupou nebo ministrem zemědělství Ivanem Fuksou. Nechyběli ani poslanci a senátoři ODS i další členové strany zastávající významné funkce ve veřejném i politickém životě. Další regionální ideovou konferenci připravuje na 2. dubna Regionální sdružení ODS Ústeckého kraje. Karel Šerák, oblastní manažer, České Budějovice
Na čaji – s Romanem Jochem, Jaroslavem Kuberou Na pozvání Místního sdružení ODS Olomouc-město zavítal v prosinci do Olomouce poradce premiéra ČR a šéf Občanského institutu Roman Joch. V rámci Setkání u čaje na téma „Tea Party – hnutí, které hýbe Amerikou“ se posluchači dozvěděli o historii vzniku Tea Party a odvození jejich aktivit z historického kontextu. Nosným tématem diskuse bylo umístění kandidátů této iniciativy na přední místa volebních kandidátek v posledních amerických volbách a jejich vítězství překvapivě i ve státech patřících historicky demokratům. Došlo i na téma současného nedostatku vůdčích osobností v Republikánské straně a srovnání se současnou krizí pravice v ČR, kdy dochází k přehodnocování pravicové ideologie a její nosné myšlenky. Na konec února je připravena diskuse se senátorem a teplickým starostou Jaroslavem Kuberou.
Kulturní setkání
2
5. března – II. občanský ples (MS ODS Lehovec-Černý Most) Od 20.00 do 6.00, Kulturní dům Kyje, Šimanovská 47, Praha 9. 5. března – 17. společenský večer ODS ve Slaném (MS ODS Slaný) Od 20.00, Kulturní centrum Grand. Vystupující: skupina Krystal. 9. března – Beseda se seniory (MS ODS Kladno) – Setkání kandidáta do Senátu Dana Jiránka se seniory a handicapovanými občany Od 14.00 do 16.00, Kulturní dům, náměstí Sítná. 11. března – 4. ples (MS ODS Budišov nad Budišovkou) Od 20.00, Kulturní dům Budišov nad Budišovkou. Vystupující: Zdeněk Krásný & Band, Kamélie.
Královéhradecký kraj: neziskové organizace a sociální služby Série besed týkajících se neziskových organizací byla zahájena 25. ledna na téma Sociální služby. Z pohledu statutárního města Hradec Králové zde vystoupil například Jiří Kotala, koordinátor prevence kriminality královéhradeckého magistrátu. Ten každoročně poskytuje na sociální služby částku 28 milionů Kč, z toho jsou čtyři miliony určeny na prevenci kriminality. Zajímavý příspěvek přednesl také náměstek ministra práce a sociálních věcí David Kafka, který se zaměřil mimo jiné na změny ve financování sociálních služeb od roku 2012. Další vystupující byl například zřizovatelka neziskové organizace Šance na vzdělání Marie Jírů, která seznámila účastníky s problematikou založení, řízení a financování neziskové organizace. Poté se svými zkušenostmi seznámil posluchače Martin Dűrrer, ředitel Domova důchodců Hradec Králové. Úlohou krajských zastupitelů, kteří jsou garanty těchto besed, je přicházet se svými návrhy, vizemi a podrobit je veřejné kritice. Nejdůležitější ale je vyměnit si konkrétní poznatky a získat podněty pro vlastní práci.
OBSAH
Z obsahu
Vážení čtenáři,
Vzdělání – konkurenceschopnost Petr Nečas Český vysokoškolský systém je stále ovlivněn rigidním socialistickým řízením. I více než dvacet let po změně režimu musíme zdůrazňovat, že kvalita vzdělávacího systému je předpokladem uplatnění se na trhu. strana 4
... aby směřování ODS bylo smysluplné Předseda regionálního sdružení Pardubického kraje a nově zvolený poslanec Jan Čechlovský vyznává pravicové hodnoty a je hrdý na úspěchy ODS. Zároveň patří k těm, kteří upozorňují i na její neduhy. strana 12–13
D. Jiránek bojuje o senátorský post Senát bohužel ovládla oranžová sociální demokracie. O to víc je důležitý každý pravicový hlas. Tím by mohl být kandidát ODS Dan Jiránek, současný primátor Kladna. strana 14–15
Obama neřeší problémy Američanů Zbyněk Klíč Americký prezident za dva roky působení v Bílém domě prosadil minimum zákonů opravdu prospěšných pro běžné Američany. Stejně rozpačitě vyznívají výsledky jeho práce v zahraniční politice. strana 18
1948: souboj dobra a zla, diletantství a profesionality Matěj Trávníček Komunisté obratně využívali sporů mezi ostatními stranami a tvořili s nimi účelové koalice. Své skutečné plány dovedně kamuflovali. Slibovali například podporu drobných podnikatelů a živnostníků. strana 19
Muslimské bratrstvo: islám i politika Vladislav Malát Na počátku své existence se toto hnutí soustředilo na vzdělávání a charitu, ale postupně se začalo politizovat. Nyní má v Egyptě významné postavení a celý svět čeká, jak se v současné době zachová. strana 24–25
Krádež země rudého medvěda aneb mise gen. Hasala Jindřich Marek Antonín Hasal byl pověřen náborem do československé zahraniční armády, měl na starosti výcvik nových vojáků a obnovu bezpečnostních složek. strana 26–29 2/2011 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail:
[email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 18. 2. 2011 Inzerci přijímá: Adéla Balcarová, tel.: 734 412 315, e-mail:
[email protected]
zdá se, že přát si povzbudivý příchod jara po letošní nevyzpytatelné zimě by bylo předčasné. Je zkrátka taková. Obdobně si můžeme leda tak přát absolutní klid a bezvětří na české politické scéně. Stále jsme – a pravděpodobně kdo ví, jak dlouho budeme – svědky dramatických zvratů a událostí. Zaplať pánbůh, že nejsou vražedné ani sebevražedné. Povzbuzením může být – z hlediska meteorologů – že minimálně ještě tento rok se jaro dostaví. A z hlediska ODS, že koalice přinejmenším v této fázi stojí za reformami a Sněmovna funguje. Co se týče Poslanecké sněmovny, máme k dispozici toto povzbuzení z první ruky. Oslovili jsme totiž občanské demokraty ze všech sněmovních výborů. Všichni si pochvalují konstruktivní a odbornou spolupráci. Doufejme, že tomu tak je. I když se samozřejmě skutečné postoje projeví až při hlasování o zásadních reformách, kdy se bezesporu politické priority jednotlivých stran vyjeví o něco méně idylicky, než nyní zaznívá z parlamentních výborů. Každopádně chceme i nadále být v kontaktu s poslanci i senátory a informovat o tom, jak se legislativa zejména u těch nejdůležitějších zákonů vyvíjí. A protože nejen takzvaná vysoká politika hýbe běžným životem, pokračujeme v rozhovorech s šéfy regionů. Tentokrát nám poskytl zajímavý rozhovor Jan Čechlovský, předseda regionálního sdružení Pardubického kraje. Kromě toho opět informujeme o dění v regionech, což je příležitost poděkovat manažerům, kteří nám posílají aktuální zprávy o tom, co se chystá nebo o tom, co proběhlo – samozřejmě vítáme i fotografie. Snad tato spolupráce přispěje k tomu, aby vzájemná informovanost fungovala co nejlépe. A koneckonců i to jaro určitě přijde. Možná bude zpočátku bahnité, pak slunečné, pak deštivé… I v politice to tak bývá. Vaše redakce
3
SLOVO PŘEDSEDY
Vzdělávání – klíč ke konkurenceschopnosti
esdílím názor, že český systém terciárního vzdělávání má a priori špatné výsledky. Až na některé výjimky mělo české vysoké učení historicky vždy dobrý zvuk a i dnes má co nabídnout. To samozřejmě neznamená, že ve stále rychleji se měnícím světě nemá co dohánět. Nejde nám přitom jen o konkurenceschopnost jednotlivých škol nebo systémů. Ve hře je konkurenceschopnost celého tuzemského hospodářství. Vysoké školství s vlastním výzkumem je totiž jedním z jeho klíčových a trvalých předpokladů. Také proto je neoddělitelnou součástí naprosté většiny reformních debat ať už na ministerské, vládní, či koaliční úrovni a také schůzek Národní ekonomické rady vlády. Kdo jiný než erudovaní ekonomové by měli význam vzdělávání vyzdvihovat? Tuzemský vysokoškolský systém má svou genezi a dodnes je ovlivněn rigidním socialistickým řízením. Na druhou stranu na výchově odborníků nebylo ani tehdy všechno úplně špatně. Bohužel i více než dvacet let poté musíme neustále zdůrazňovat, že kvalita vzdělávacího systému je nutným předpokladem uplatnění se na trhu. A na vysoké školství nelze nahlížet pouze optikou křiklavých mediálních případů typu Západočeské univerzity. České vysoké školství musí především pružněji reagovat na měnící se ekonomické a společenské podmínky. Fakt, že
N
4
se svět a poptávka po absolventech mění a měnit bude stále rychleji, je přitom jedinou jistotou, kterou máme. Čerství držitelé titulů se musejí kromě diplomu umět ve světě orientovat a přizpůsobovat. Flexibilita nesouvisí pouze s obsahem výuky, ale také s jeho formou, respektive s tím, jak učíme studenty se učit. Řada z nich totiž nepracuje v oborech, které vystudovali. Zaměstnavatelé budou stále více od vzdělávacího systému očekávat, že jeho absolventi budou učenliví, ochotní se učit a budou mít dostatek obecně použitelných dovedností, aby jejich pracovní zaučení nebylo dlouhé a nákladné a případně se dalo průběžně snadno měnit a doplňovat. Kromě toho je obecně známým faktem klesající podíl budoucích expertů technických oborů. Jeden příklad za všechny: Vzniklé bakalářské programy nejsou dostatečně zaměřeny na přechod absolventů na trh práce, protože obsahová změna při rozdělení původních magisterských programů na bakalářské a navazující nebyla často adekvátní. Většina vysokých škol, které na to ale nemají, se navíc snaží udržovat statut „univerzity“ a na státu si vylobbovaly finanční motivace a skoro žádnou regulaci. Vysoké školy jsou dnes bohužel továrnou na osvědčení, a ne ručitelem za kvalitu. To je do značné míry přetrvávajícím přesvědčením, že mezi diplomy jednotlivých škol není třeba rozlišovat. S tím totiž souvisí slabý a nedokonalý monitoring kvality výsledků
vzdělávací a výzkumné činnosti na všech úrovních vzdělávací soustavy. Vedle vzdělání jsou neuspokojivé výsledky vysokého školství v mezinárodním srovnání také v oblasti jejich vědy a výzkumu. Slabé zůstává samotné institucionální zapojení vysokých škol do spolupráce se soukromým sektorem v oblasti aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací. Kvůli slabému důrazu na mezinárodní standardy kvality výzkumu, uzavřenosti akademické komunity, složitosti kariérního postupu a nekonkurenčním platovým podmínkám se k nám nevracejí absolventi našich univerzit, kteří se uplatnili v zahraničních akademických programech. Pro zlepšení tohoto stavu je ideální posílit příliv soukromých prostředků do vysokých škol, respektive vytvořit pro to podmínky. Soukromý kapitál lépe než ten veřejný ví, kam své prostředky zacílit. V koaličním programu dále navrhujeme tzv. odložené školné, jehož smysl je především regulační. Půjčka bude hrazena občany v okamžiku, kdy jejich příjem překročí výši průměrné mzdy, což nevylučuje možnost dobrovolné dřívější přímé úhrady. Tomuto kroku však musí předcházet zavedení zvýhodněných studijních půjček určených na krytí nepřímých nákladů spojených se studiem. Zároveň chceme zavést přímé formy pomoci, jako jsou studijní granty nebo dodatečná sociální stipendia. Jakékoli pokusy o couvání z tohoto přijatého koaličního principu považuji za nepřijatelné. Národní ekonomická rada vlády ve svém únorovém výstupu pracovní skupiny pro konkurenceschopnost mj. detailně popsala nedostatky terciárního vzdělávání a zároveň příležitosti. Tato pracovní skupina uskuteční v únoru a březnu šest workshopů, kde představí jednotlivé kapitoly programu „Konkurenceschopnost“ a podrobí je tak odborné oponentuře. Z jejího velmi poctivého popisu zejména vyplývá, že role vzdělávání jako nejen společenského, ale i ekonomického faktoru stále více roste, a zároveň je na čem stavět.
Petr Nečas předseda vlády ČR a předseda ODS
LEGISLATIVA
Nový občanský zákoník je nutný, abychom nebyli skanzenem komunistického práva Jiří Pospíšil Změna civilního práva představuje nezbytný krok k modernizaci českého právního řádu. Současný ob- čanský zákoník, který pochází z roku 1964, je naprosto nevyhovujícím pozůstatkem totalitní éry. Zůstáváme jednou z mála postkomunistických zemí, která ještě nepřijala nový civilní kodex. Schválením nového občanského zákoníku zabráníme tomu, aby se Česká republika stala skanzenem komunistického práva a aby její občané byli z hlediska práv i nadále ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie občany druhé kategorie. Návrh nového občanského zákoníku je liberální a dává občanovi volnost, aby v maximální míře sám určoval svoje právní vztahy a samostatně se rozhodoval v různých životních situacích. Opouští pojetí, že ze vzájemného soukromého styku osob vznikají také jejich práva a povinnosti vůči společnosti, respektive státu. Návrh vychází z koncepce, že účelem občanského zákoníku je upravit soukromá práva osob. Základní filosofie zákoníku je taková, že pokud se dva občané svobodně dohodnou a tato dohoda nebude v rozporu s dobrými mravy nebo nebude odporovat zákonu, pak bude postavena nad normy občanského práva. Návrh tedy staví na principu autonomie vůle a na maximální dispozitivnosti právní úpravy. Tím se liší od současného zákoníku, který klade přehnaný důraz na formu; nevyhovující je také například stávající princip absolutní neplatnosti právních úkonů nebo fatální podcenění osobnostních práv. Návrh počítá s odstraněním roztříštěnosti institutů soukromého práva, které jsou upraveny různými právními předpisy. Zahrnuje úpravu osobního statusu člověka, rodinného práva, věcných práv, práva dědického a práva závazkového. Zvláštní část závazkového práva obsahuje jednotnou úpravu smluvních typů jak pro občanskoprávní vztahy, tak i pro obchodní. Tím dojde k odstranění duality kodifikace zá-
vazkového práva obchodního a neobchodního, která je dnes v mnohých směrech zbytečně duplicitní. Jako příklad nově nabytých svobod může posloužit nová úprava dědění v občanském zákoníku: jejím cílem je posílení postavení zůstavitele tak, aby měl co nejširší možnosti, jak se svým majetkem naložit. Zůstavitel bude moci například odkazovat jednotlivé věci, bude moci uzavřít dohodu s potenciálními dědici. Výrazné posílení práv občanů však můžeme najít prakticky v každém paragrafu předkládaného návrhu. Zákon například zpřesňuje úpravu náhrad za různé škody, které občanovi mohou vzniknout – ať už je to náhrada škody na zdraví, takzvaná náhrada zvláštní obliby, nebo třeba i ztráta radosti z dovolené. Návrh také sjednocuje princip ochrany dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnictví od neoprávněného, který byl doposud platný pouze v obchodním právu; tím klade důraz na právní jistotu osob jednající v dobré víře. V oblasti osobnostních práv pak například upouští od úplného zbavení způsobilosti k právním úkonům a více respektuje přání osob, které mají omezenou svéprávnost.
niční kodexy občanského práva, zvláště občanské zákoníky Rakouska, Švýcarska, Quebeku, Holandska či Německa. Práce na novém zákoníku a odborné diskuse nad jeho obsahem trvaly deset let. Žádný zákon v České republice nevznikal tak dlouhou dobu, žádný zákon také nebyl tak po-
Návrh počítá s odstraněním roztříštěnosti institutů soukromého práva, které jsou upraveny různými právními předpisy. Věřím, že návrh projde prvním čtením do léta. Nový zákoník reflektuje také skutečnost, že Česká republika je již téměř pět let členem Evropské unie a z tohoto postavení pro ni vyplývají závazky, zejména povinnost transponovat příslušné směrnice práva EU a nutnost upravit český právní řád tak, aby jeho právní normy nebyly v rozporu s evropskými nařízeními. Ideovým zdrojem nového kodexu je vládní návrh občanského zákoníku Československé republiky z roku 1937, k jehož přijetí nedošlo kvůli událostem následujícím po mnichovské dohodě, a dále současné zahra-
drobně prodiskutovaný jako tento. Své připomínky k němu uplatnili lidé ze všech právnických profesí – advokáti, soudci, notáři či exekutoři. Podrobně projednáván bude také v ústavně-právním výboru Sněmovny. Doufám a věřím, že návrh občanského zákoníku projde prvním čtením ještě před parlamentními prázdninami. Léto bych pak chtěl využít k další diskusi tak, aby druhé a třetí čtení mohlo být na podzim a aby zákon mohl na přelomu roku odejít do Senátu. autor je místopředseda ODS a ministr spravedlnosti
5
VÝBORY SNĚMOVNY PČR
Priority a problémy představitelů ODS v Poslanecké sněmovně O parlamentních výborech se mluví vesměs jen okrajově. Dramatická hlasování o zákonech, které často ovlivňují život mnohých z nás, známe hlavně z plamenných diskusí na plénu. A předpokládáme, že výsledek je poznamenán v první řadě stranickými „přikázáními“. Výbory jako by zůstávaly opomenuty. Ve skutečnosti – byť vše řečené je pravdou – jsou parlamentní výbory místem, kde se střetávají odborné argumenty a výsledky těchto střetů se více či méně promítají do výsledné podoby zákonů. V současné situaci stojí v čele výborů nejen poslanci ODS, ale oproti minulému období i řada zástupců koaličních partnerů a ve velké míře i opozice. O to je důležitější se zajímat o to, jak tyto orgány fungují. Proto jsme oslovili představitele ODS, kteří buďto stojí v čele jednotlivých výborů, v roli místopředsedů, nebo politických oponentů. Ptali jsme se na to, v čem vidí hlavní úkoly konkrétního výboru pro současné období, co považují za eventuální rizika, jak hodnotí vedení výboru, pokud ho vede koaliční, nebo opoziční představitel, jak celkově hodnotí parlamentní práci… Zajímal nás také případný tlak lobbistických skupin, odborná zdatnost poslanců a jejich schopnost vnímat hodnotu „čistoty právního řádu“. Neodpustili jsme si ani pár osobních otázek, třeba jaká zklamání nebo povzbuzení mohou zástupce výborů potkat, jaké mají zkušenosti s lobbistickými skupinami. Každý z dotázaných odpovídal podle toho, co považoval za podstatné. Každopádně první část odpovědí nabízíme v následujícím textu, v příštím čísle budeme pokračovat.
Jana Černochová místopředsedkyně Výboru pro obranu a bezpečnost
6
Uvítala bych častější a podrobnější jednání klubu ODS Naším hlavním cílem je přispět ke stabilizaci veřejných financí v resortech Ministerstva vnitra, obrany i spravedlnosti. Týká se to i Vězeňské služby. Rozhodně se musíme podílet i na dokončení reformy české policie a armády, což prioritně souvisí s programovým prohlášením vlády. Je to poměrně rozsáhlý úkol. Budeme jednat například o zákonu o generální inspekci bezpečnostních sborů, zákonu o bezpečnostních službách. Doufám, že vášně ustanou a budeme pracovat jako tým Konec roku 2010 byl pro poslance našeho výboru za ODS velmi náročný. Probíhala diskuse o rozpočtu a dementování některých prohlášení ministra vnitra
Johna ohledně mzdové politiky resortu Ministerstva vnitra vůči příslušníkům policie, řešily se kauzy armádních zakázek, mediální přestřelky v koalici o odvolání policejního prezidenta a netransparentní výběrové řízení na nového policejního prezidenta. Pevně věřím, že tyto „nové poměry“ a vášně v koalici ustanou a že budeme pracovat jako skutečný tým. Ministr John s koaličními poslanci málo komunikuje Koaliční a opoziční vztahy jsou „přiměřeně k okolnostem korektní“. Nízká účast ministra vnitra Radka Johna na zasedání našeho výboru mě mrzí. O řadě jeho kroků se dozvídáme pouze z médií. Pan ministr málo komunikuje s koaličními poslanci. ... často pomáhá „náš“ Vidím Předseda výboru František Bublan (ČSSD) je zkušený profesionál, který se chová slušně a zasedání výboru vede dobře. Občas mu s procedurou pomáhá kolega Jan Vidím, který má pravděpodobně na svém nočním stolku namísto Bible jednací a volební řády, neboť v určování procedury nemá v našem výboru konkurenci. Co bych na práci Parlamentu zdokonalila Uvítala bych častější zasedání poslaneckého klubu ODS a podrobnější diskuse o navrhovaných bodech jednání i častější účast ministrů vládní koalice při projednávání reforem. Rozšířila bych informace na světelných tabulích v zasedacím sále Sněmovny o přihlášené do rozpravy a o pevně zařazené body. Zvážila bych personální audit zaměstnanců Sněmovny, protože mám pocit, že na některých odborech je „přezaměstnanost“, která se však nijak neprojevuje ve
chvíli, kdy poslanec něco potřebuje. Mám osobní negativní zkušenost s odborem informatiky. Zkrátka nechci působit jako kverulant, ale vždycky je co zdokonalovat. Vadí mi malá produktivita práce, časté přestávky, složitá procedura legislativního procesu, časté hádky a urážky na plénu. Povzbuzením je pro mě to, že jsem poznala řadu velmi inteligentních, pracovitých a schopných kolegů z ODS, kteří jsou příslibem toho, že ODS je stranou, která má schopnost vygenerovat ze svých řad kvalitní politiky. Příprava na projednávané návrhy si žádá svůj čas Například nad rozpočty jednotlivých resortů spadajících pod náš výbor jsem seděla více než týden. Jestliže jsem výborovou zpravodajkou, věnuji přípravě podkladů den či dva. Myslím, že se každý prioritně věnuje návrhu, u kterého byl určen zpravodajem, v ostatních případech musí důvěřovat kolegům a stranická příslušnost v tomto ohledu nehraje roli. S výjimkou rozpočtu jsem se zatím se „stranickým hlasováním“ nesetkala. Občas se mi po dřívější práci zasteskne S troškou nadsázky si to říkám na každém zasedání Sněmovny. Po letech, které jsem prožila v komunální politice, mi chybí reálné výsledky mojí práce a dávám za pravdu zkušenějším kolegům, kteří mě před tím varovali. Ale neházím flintu do žita, myslím si, že ostatní kolegové starostové prožívají to samé a je nás nyní v Poslanecké sněmovně dost na to, abychom se pokusili některé věci, které nám vadí, změnit.
David Vodrážka předseda Zahraničního výboru Měli bychom být aktivnější v hájení hospodářských zájmů ČR Zahraniční výbor není konkurencí Ministerstvu zahraničí, měl by s ním spolupracovat a samozřejmě též kontrolovat jeho práci. Mým osobním přáním je, aby byli poslanci více aktivní v ekonomické diplomacii, tedy v obhajobě našich hospodářských zájmů. Toto téma beru jako svoji prioritu. Pracovní zahraniční cesty jsou pro nás důležité Těžko říci, co jsou „nové poměry“ – jako nováček v Parlamentu beru vše jako nové. Nicméně je pravdou, že některá omezení z hlediska rozpočtu jsou z mého pohledu problematická. Priority zahraničních cest jsou kontroverzní. Nemá smysl se na meziparlamentních shromážděních donekonečna objímat, když naše firmy potřebují politickou podporu v mnoha zemích světa. Poslanci mohou cestovat na jednání některých mezinárodních organizací, kde je náš přínos nevelký, ale už nemohou cestovat do zemí, kde lze dosáhnout reálných výsledků, zejména v ekonomické oblasti. Na toto téma jednám s vedením Sněmovny a rád bych se zasadil o to, aby se situace změnila.
Zahraniční témata by neměla být politickým bojištěm Komunikace s koaličními partnery i představiteli opozice je v našem výboru velmi konstruktivní. Přístup kolegů oceňuji a maximálně se snažím o kompromisy tak, abychom dosáhli konsenzu. Zahraniční politika by neměla být politickým bojištěm. Přijímání zákonů má své určené tempo, ale… Jako člověk vzešlý z komunální politiky občas vnímám Parlament jako těžkopádnou instituci. Chápu, že přijímání zákonů má své určené tempo, ale přál bych si, aby bylo naše legislativní soukolí trochu rychlejší a umělo reagovat pružněji. Lobbisté se nás moc netýkají Agendou zahraničního výboru jsou mezinárodní smlouvy, které nelze upravovat, lze je pouze ratifikovat či odmítnout. Nemyslím, že zrovna my jsme hlavním cílem lobbistů. Ne každý člen výboru se dřív zajímal o zahraniční otázky Politik musí umět reagovat na změnu situace. Sám jsem se připravoval na jiné téma a o zahraniční politiku jsem se donedávna zajímal spíše zprostředkovaně. Myslím, že praktický přístup je důležitý, raději hledám praktická řešení než teoretické koncepce. Někteří kolegové ve výboru jsou na tom obdobně, jiní se zahraničním a mezinárodním otázkám věnují déle.
Mám pocit, že tato symbióza je velmi užitečná. Příprava na jednotlivé předlohy U smluvních dokumentů je situace jiná, než jak ji známe z klasické debaty o zákonech. Navíc velkou částí mé práce je jednání s delegacemi či velvyslanci. Máme šance dosáhnout důležitých praktických výsledků Tuto práci jsem si přál a teď určitě není zapotřebí mluvit o nějakém zklamání. Povzbuzením je pro mě fakt, že blíže poznávám problematiku a že v ní nacházím šance dosáhnout praktických výsledků. Stále jsem starostou Na otázku, zda bych se nechtěl naplno vrátit ke své dřívější práci, musím odpovědět hypoteticky. Stále jsem starostou a jsem rád, že mé funkce se daří dosud zdárně kombinovat. Jsou pro mne možností vhledu do komunální, státní i mezinárodní politiky.
Jaroslav Krupka místopředseda Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj Vítám změny v posílení elektronické komunikace Mojí prioritou bude dokončení elektronizace veřejné správy. Budeme se zabývat také právní úpravou průběhu veřejných zakázek, novelou stavebního zákona a v neposlední řadě budeme řešit otázku financování samosprávy.
➤
7
VÝBORY SNĚMOVNY PČR
8
Složení výboru se pochopitelně výrazně obměnilo příchodem nových politických stran a zejména nových poslanců, kteří doposud s legislativní prací neměli zkušenost. V zásadě ale výbor funguje stejně jako v minulém volebním období. Naštěstí neřešíme ta nejvýbušnější témata, vadí mi nízká účast Debatu v rámci výboru hodnotím zpravidla jako korektní. Je to dáno možná i tím, že ve většině případů neřešíme zásadní politická témata, ale věnujeme se oblastem, kde je nalezení konsenzu snazší než u jiných výbušnějších témat. Osobně mi vadí malá účast některých kolegů na jednání výboru, zejména poslanců za Věci veřejné. V praxi pak dochází k situacím, kdy je hlasování o jednotlivých koaličních návrzích velmi těsné. Zbytečná byrokracie Zasazuji se za omezení papírování a posílení elektronické komunikace. Změny v této oblasti, které nyní probíhají, proto hodnotím velmi pozitivně. Za žádoucí považuji změny v jednacím řádu, zejména v oblasti podávání pozměňovacích návrhů. S nadsázkou bych také uvítal omezení přímých přenosů z jednání Sněmovny, protože někteří poslanci je využívají k vlastní exhibici. Co je vlastně lobbování a co s ním? Lobbistické skupiny patří k práci každého poslance, protože kdokoliv s čímkoliv, byť v dobré víře, přijde za poslancem, de facto vlastně lobbuje. Osobně vzpomínám například na velmi silný tlak ze strany zahrádkářů, kteří prosazovali přijetí speciálního zákona věnovaného této zájmové skupině. A asi největšími lobbisty jsou odboráři.
Jak jsou členové výboru erudovaní To je velmi individuální. Ve výboru ale sedí mnoho lidí, kteří mají z minulosti zkušenosti s komunální politikou a tématům spojeným s veřejnou správou proto velmi dobře rozumějí. Já osobně se v některých případech opírám o stanovisko kolegů, leckdy ale trávím u konkrétní předlohy dlouhé hodiny a konzultace mi zaberou více dnů i týdnů. Porovnání se soukromou praxí? Malá produktivita práce! V porovnání s předchozí praxí v soukromé sféře mě stále udivuje malá produktivita parlamentní práce. Negativně hodnotím i časté záměny priorit, ke kterým v běžném politickém životě bohužel dochází. Někdy mě napadne i návrat k původní práci. Ale poslanecká práce byla mým svobodným rozhodnutím a chci se jí proto věnovat naplno. Především se hodlám zasadit o to, aby i nadále úspěšně pokračoval proces elektronizace veřejné správy a konečně přinesl výrazné a hmatatelné výhody nejen pro úřady, ale zejména pro běžné občany.
Tomáš Úlehla místopředseda Výboru pro životní prostředí Odborné názory převažují nad politickými záměry Náš výbor by se měl ze všech sil a znalostí věci podílet na ochraně životního prostředí. Tento cíl by měl jít napříč politickým spektrem, i když samozřejmě nevylučuji konfrontace nejen odborného, ale i politického rázu. Prostor skýtají
i otevřené diskuse na seminářích či veřejných slyšeních, která běžně nabízíme. Podařilo se nám navázat na velmi korektní a exaktní přístup k projednávaným záležitostem a nutno podotknout, že v našem výboru vítězí pragmatismus nad dílčími stranickými zájmy jednotlivých zástupců politických subjektů. Důležité je, že v rámci ochrany přírody a krajiny, ale i v přímé vazbě na financování environmentální politiky včetně nakládání s odpady, využití druhotných surovin, ochrany půdního fondu atd., dosud nenastal ani v jednom případě zásadní názorový střet. Ovšem zatím jsme teprve na počátku současného volebního období… Poznatky z mezinárodních jednání by byly užitečné Je škoda, že máme nedostatek finančních prostředků nezbytných pro reciproční výjezdní zasedání výboru v rámci meziparlamentní spolupráce států EU a potřebných především k zajištění výjezdů našeho výboru do míst, která vyžadují posouzení akutního stavu životního prostředí. Jak zlepšit parlamentní „manýry“ Jsem pro maximální omezení možnosti nekorektně a zcela neadresně „žvanit“ s jediným cílem – dosáhnout destrukce probíhajícího dialogu, oddálit hlasování nebo totálně paralyzovat průběh jednání Sněmovny. Lobbisté? Samozřejmě jsem je zažil Samozřejmě ano, především pokud se jedná o legislativní úpravy bezprostředně ovlivňující hospodářskou, resp. podnikatelskou sféru jako např. zpětný odběr elektrovýrobků, autovraků, nakládání s odpady, druhotnými surovinami nebo železným šrotem, ale třeba i v případě rozhodování o nastavení pravidel při výrobě různých typů elektrické energie (alternativní zdroje) či provozování zdrojů znečištění ovzduší. Úroveň znalostí členů výboru hodnotím jako velmi dobrou Troufám si konstatovat, že u politiků zastoupených v našem výboru je úroveň znalostí velmi dobrá, i když ne každý člen výboru je prioritně odborníkem na ekologii. Nejvíce času věnuje studiu podkladů zpravodaj určený výborem nebo klubem, a to ať již takzvaný klubový nebo sněmovní. Ostatní členové se podílejí na názorové shodě a vyjasnění stanovisek jednotlivých politických klubů během projednávání ve výboru či podvýborech. O konečném návrhu a doporučení před
hlasováním ve Sněmovně se rozhoduje přijetím usnesení (pod)výboru, a to je vždy součástí oficiálního zápisu z jednání (pod)výboru. Zklamání a povzbuzení Zklamáním jsou pro mne probíhající kauzy poškozující pověst a snižující důvěryhodnost všech poslanců mezi veřejností. Povzbuzením je naopak každý kvalitně zpracovaný, celospolečensky prospěšný a do života uvedený zákon, zejména pokud přinese snížení administrativní zátěže občanům či podnikatelům, a navíc je ještě ekonomicky úsporný. Mé životní krédo a zásady Mým zcela zásadním životním krédem je neustále si zachovávat odbornost, studovat a nespoléhat se pouze na dobrý volební výsledek. S oblibou říkávám, že mne politika nikdy živit nebude… Profesně jsem systematický biolog a ekolog, soukromý ekologický poradce v oblasti komplexní ochrany životního prostředí, posuzování vlivů staveb a činností na životní prostředí (EIA), posuzování zdravotních rizik, nakládání s odpady apod. Poslanecký mandát je pro mne pouze přechodným obdobím, během kterého chci být platným a aktivním členem Parlamentu.
Miroslav Jeník místopředseda Výboru pro sociální politiku Důležité budou i diskuse s veřejností Výbor pro sociální politiku má před sebou v nadcházejícím období především dva velké úkoly. Je třeba provést důchodovou reformu a reformu zákoníku práce. Jedná se o velmi důležité zákony, které budou mít dopad na všechny občany. Proto je důležité vést odborné diskuse nejen ve výborech, ale zejména s veřejností. Reformy: Návrhy se rozcházely, teď se naštěstí sbližují Koalice ODS, TOP 09 a VV si jasně stanovila své reformní priority, které je třeba naplnit. Například v rámci důchodové reformy představily jednotlivé koaliční strany své návrhy. Je zcela přirozené, že původní návrhy se rozcházely. Nyní s pokračováním jednání ať již na vládní úrovni, nebo právě ve Výboru pro sociální politiku se představy o důchodové reformě stále více sbližují. Ochota k dohodě na podobě dů-
chodové reformy, a tedy i ke kompromisům je velká. S koaličními partnery i s opozicí jsou vztahy korektní Ve Výboru pro sociální politiku jsem působil již v minulém volebním období. Od té doby se složení výboru proměnilo, zejména o nové politické strany TOP 09 a VV. Ať již do médií pronikají jakékoli zprávy o vztazích v rámci koalice, ve Výboru pro sociální politiku se nepřestává pracovat a jednat. Vztahy ve výboru bych v současnosti hodnotil jako korektní. Náš výbor se rozrostl o členy z nových politických stran, kteří nedisponují potřebnými zkušenostmi z činností poslaneckých výborů. Věřím však, a i dosavadní vývoj tomu naznačuje, že se velmi rychle v problematice zorientují. Předseda Výboru pro sociální politiku navzdory skutečnosti, že je ve Sněmovně krátce si vede poměrně dobře. Jako určitou výtku k jeho působení ve vedení výboru bych uvedl zejména jeho nepřítomnost na některých jednáních výboru. Což by vzhledem k projednávání důležitých reforem mohlo v budoucnosti představovat problém. Řada věcí by se dala vyřešit snadněji a hlavně rychleji Asi jako v každé instituci či firmě, tak i v Parlamentu se najdou věci, které by byly třeba zdokonalit. Já osobně kladu velký důraz zejména na komunikaci, řád a pořádek. Řada věcí by se dala vyřešit mnohem snadněji a hlavně rychleji. Postrádám více lidí s ekonomickým a finančním vzděláním Ve Výboru pro sociální politiku se nachází řada členů se zkušenostmi ze sociální oblasti. Ve výboru postrádám
větší počet členů s ekonomickým nebo finančním vzděláním, neboť velké reformy, které výbor čekají, si mimo jiné vyžadují zkušenosti z této oblasti. Například v rámci důchodové reformy bude důležité vést diskusi o podobě a fungování penzijních fondů. V předlohách zákonů se občas chyby najdou, lze jim předcházet Je pravda, že se v návrhu zákona občas objeví pochybení. Přiznávám, že by se to stávat nemělo a osobně se těmto nepříjemným skutečnostem snažím předcházet tím, že případné nejasnosti konzultuji s legislativním oddělením a zkušenějšími kolegy. V současné situaci je práce ve výboru poměrně hodně. Zejména s jednáním okolo konečné podoby důchodové reformy. A za chvíli nás čeká i zákoník práce. Za své kolegy si nedovolím odhadnout, do jaké míry se jednotlivým předlohám věnují, či nikoli. Za sebe říkám, že i když je to časově poměrně hodně náročné, tak se vždy snažím mít k dispozici všechny potřebné informace týkající se projednávaných návrhů a učinit kvalifikované rozhodnutí. Součástí těchto informací je samozřejmě i stanovisko vlády a klubu ODS. Zklamání? Když místo práce dostane prostor obstrukce. Povzbuzením pro moji práci je zejména skutečnost, když přijetí určitého zákona přinese pozitivní změny v dané oblasti. Zklamáním pak je, když se tak z nejrůznějších procesních či politických důvodů nestane a jsou-li na pořadu místo práce obstrukce. –red–
VÝZKUMY
Průzkumy hovoří jasně: ODS na vzestupu Jakub Čermák
Průzkumy volebních preferencí z ledna a února ukazují nárůst podpory občanských demokratů. Posledním celostátním testem skutečné voličské podpory byly říjnové komunální volby, ve kterých ODS jednoznačně potvrdila svou pozici nejsilnější strany na pravé části politického spektra, když získala dvojnásobný počet hlasů než TOP 09. Totéž platilo pro výsledky senátních voleb. Z výsledků prezentovaných agenturami STEM, Factum Invenio a CVVM nyní vyplývá, že ODS své postavení nadále upevňuje.
Trojí nárůst preferencí
10
Během tří měsíců po komunálních volbách si podle volebního modelu agentury CVVM polepšila o 5,5 procenta na lednových 26,5 procenta. Naproti tomu menší středopravá strana TOP 09 ztratila ve stejném sledovaném období 4,5 procenta a poklesla na 17 procent. Podobný propad zaznamenala ve stejném období i Česká strana sociálně demokratická, která v lednu ztratila oproti listopadu minulého roku 4 procenta. Volební model obecně vychází z aktuálních stranických preferencí a simuluje reálné rozvržení voličských hlasů v hypotetických volbách. Ve srovnání s výsledky jednotlivých stran v průzkumech společnosti Factum Invenio dosáhla ODS od listopadu 2010 nárůst volebních preferencí o 1,3 procenta, kdežto ČSSD a TOP 09 ztratily po 1,7, respektive 0,8 procentního bodu. V obou případech tak lze
jednoznačně hovořit o pozitivních tendencích vývoje preferencí ODS. Stabilní výsledek ODS vyplývá také z posledních dvou průzkumů volebních preferencí realizovaných Střediskem empirických výzkumů, které na rozdíl od volebního modelu STEM zahrnují také postoje nerozhodnutých občanů a lidí, kteří nepreferují či nechtějí volit žádnou stranu. Zatímco v lednu by ODS volilo 15 procent dotázaných, v únoru občanským demokratům dalo svůj hlas již 16 procent respondentů. Volební průzkumy lze samozřejmě brát s určitou rezervou, jelikož jediným relevantním „průzkumem“ jsou výsledky voleb a preference se mohou měnit. Zatím se však nepotvrzují prognózy části médií o posilování TOP 09 na úkor ODS, právě naopak. To navzdory některým mediálním kruhům spřízněným s konkurencí, které se účelově zaměřují na prezentování často uměle fabrikovaných problémů ODS.
Důvěra ve vedení ODS roste Vzestupný trend ukazuje také výzkum důvěry představitelům ODS, kte-
rý v lednu zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění. V první desítce nejdůvěryhodnějších politiků obsadilo vedení ODS čtyři příčky, o jednu více než opoziční ČSSD a o dvě více než koaliční TOP 09. Z politiků ODS získal největší důvěru veřejnosti její předseda Petr Nečas, jehož obliba se oproti prosinci minulého roku zvýšila o 7 procent a je na druhém místě za Karlem Schwarzenbergem. První místopředsedkyně Miroslava Němcová ve stejném období zaznamenala nárůst důvěry o 3 procenta a o 6 procent si polepšil také místopředseda ODS Alexandr Vondra. Stabilní míře důvěry veřejnosti se těší místopředseda Jiří Pospíšil, jemuž v lednu stejně jako v prosinci důvěřovala více než třetina občanů.
Mediální kauzy nemají na podporu ODS vliv Vzrůstající podpora občanských demokratů svědčí o tom, že na formování postoje voličů nemají zásadní vliv mediálně rozviřované kauzy, ani nezodpovědné politické útoky opozice, jakým bylo předvánoční vyvolání hlasování o nedůvěře koaliční vládě. Nárůst důvěry veřejnosti vůči předsedovi ODS Petru Nečasovi lze naopak chápat jako ocenění jeho prioritního zaměření na věcná témata, za které lze považovat prosazování reforem, které jsou hlavním úkolem koaliční vlády. Odmítání politiky kauz a orientace na řešení skutečných problémů této země je pro ODS ve vládním angažmá i nadále klíčovou motivací. autor je analytik Hlavní kanceláře ODS
REFORMY
Reformy: Konečně se o nich mluví nahlas Jiří Fencl e je potřeba zavést nějakou(é) reformu(y), je jedna z nejkýčovitějších mediálních zkratek (živená jak médii, tak populisty). Můžete ji s klidem zasadit do kteréhokoli období posledních dvaceti let, přičemž k tomuto kýči přispěla zdaleka nejvíc ta poslední dekáda. Skutek zkrátka vždycky utek, ať už to spíše šlo, nebo později už ne. Ale právě díky tomuto ohlédnutí zjistíme, že snaha o strukturální změny přerozdělování přestává v současnosti být jen záznamem na diktafonu. Před podrobnějším popisem mi ještě dovolte malou odbočku. Duševní hygieně neprospívá brát bezprostředně za fakta to, co se píše v novinách, na internetu a vysílá v televizi a v rádiích. Daleko zajímavější – ale lopotněji získatelný – je vzkaz vydavatelů a majitelů licencí, který se ukrývá všude mezi psanými slovy a mimo servírované věty. Pro řadu konzumentů je bohužel pořád nové zjištění to, že novinové články, analýzy, kauzy a komentáře jsou pouhopouhými produkty. Se všemi nedostatky, které se ale nemohou stát předmětem postihu České obchodní inspekce jako jiné vadné zboží. Za perfidní článek se nikde nedovoláte – odpovědnost většiny autorů a hlavně jejich šéfů je neuchopitelná. Jistě, je to také chyba politiků a dalších veřejných osob. Veřejné mínění se rádo laská korupčními kauzami bez toho, aby se více ctila fakta a cesty, jak se k nim nejlépe dobrat. Možná se to navenek ještě pořád řadě lidí nezdá, ale tento status quo narazil v posledních měsících přece jen na svůj limit. Takzvané kauzy (se svými rádoby autory) sice v neztenčené míře dál obtěžují okolí, nicméně zdatně jim konkuruje realistická látka. A tou jsou chystané reformní změny. Kauzy a reformy spojuje ještě něco jiného než „jen“ boj o prostor na světle. Řada takzvaných kauz vzniká právě kvůli snaze vlády změnit daňové a přerozdělovací poměry. A teď konečně k příkladům, řazeným s rostoucí naléhavostí. Za celých skoro dvacet let špatně fungujícího systému zadávání/nezadávání veřejných zakázek v Lesích ČR (především prodeji dřeva) se až teď vážně debatuje nad tímto –
Ž
pro mnoho informačních abonentů – složitým systémem (a ještě to pořád není ono). Diskuse nad výhodností/nevýhodností prodeje dřeva na lokalitě P (prodej stojícího stromu) a OM (neboli odvozní místo, kde se prodává finální produkt z lesa) a prodej dřeva vlastními silami státního podniku či zprostředkovaně vzbuzuje vášně i mimo resort zemědělství a odbornou veřejnost. Vláda je nad tímto problémem rozpolcená a první z modelů pouze vzala na vědomí s tím, že lesnické tendry podrobí mnohem důkladnějším kontrolním mechanismům a jejich průběh bude pravidelně vyhodnocovat. Ještě větší humbuk se strhl nad takzvaným ekologickým megatendrem, jehož vznik se datuje zhruba pět let zpátky. I v tomto případě se už nahlas mluví o tom, že jeden velký balík zakázek je příliš riskantním nadbíháním silné lobby. Umělá kauza korupce na MŽP a SFŽP na pozadí (či spíše v popředí) tyto nesporné dílčí úspěchy jen zastírá. A není lepším důkazem vážnosti ministerských záměrů než nátlakové akce a mediální ofenzivy proti změně poměrů ve zdravotnictví a proti důchodové reformě. Menší, ovšem o to hlasitější část z veřejných peněz placené lobby si najala PR agenturu vzorného zpravodajce někdejší propagandistické ČST za úplatu v řádu miliónů korun, aby bojovala proti legitimnímu reformnímu úsilí vlády (trest by ve skutečnosti měla dostat za to, kdyby reformy neprovedla).
Veřejnost vidí takřka online, jak proti ní samotné dokáže agresivně vystupovat ten, kdo jí nabízí svoje služby (a ve skutečnosti i nadále chce, co si budeme povídat). Selský rozum velí, že jestliže už někdo tyto služby chce nabízet jiné veřejnosti, stačí to té naší sdělit. Není nenahraditelný. Jde ale o něco jiného. Ztížit či znemožnit vládě, aby nabourala systém a stav, ve kterém na ni stačí zadupat a peníze se sypou. A to je větší důvod k lomozu než jeden z mnoha vyvzdorovaných finančních transferů. Královna všech reforem – ta důchodově-pojistně-daňová (zkráceně penzijní) – je zdaleka největší změnou od privatizace a liberalizace cen na počátku devadesátých let. Paradoxní je, že proti ní brojí levice, jejíhož elektorátu se týká mnohem méně než nás třicátníků a čtyřicátníků, kteří chceme lacinější a méně drzý stát. Činí se ale více než dostatečně vážně míněnými výpady o největším polistopadovém tunelu a korupci. Lhostejno, že alternativy jsou jen a jen dražší. Pro všechny! Vláda tyto reformy provést musí a ministři jsou si toho vědomi. Na Úřad vlády dochází ve svém volném čase a zdarma i několikrát týdně desítky erudovaných ekonomů z NERV, aby tyto návrhy pomohly pilovat. Informací už je teď habaděj. Jeden z klíčových předpokladů takto rozsáhlých změn – vážná a široká debata – přitom dochází postupně svého naplnění. autor je analytik Úřadu vlády ČR
11
REGIONY
Jan Čechlovský: … aby směřování ODS mělo smysluplný výsledek
Předseda regionálního sdružení ODS Pardubického kraje a bývalý starosta Chrudimi Jan Čechlovský má dlouhodobé zkušenosti s komunální politikou. Nyní patří k těm, kteří mohou ovlivňovat dění nejen z pozice „koordinátora“ občanských demokratů z celého regionu, ale i z poslanecké lavice. Z jeho slov i jejich podtextu je zřejmá obětavost k pravicovým hodnotám, jaké patří k ODS, a hrdost na úspěchy, zároveň i schopnost a odvaha upozornit na neduhy. Patří k těm, kteří preferují skloubení postupů v regionech s celostátní politikou a hlavně co nejefektivnější „vládnutí“ celé České republice.
12
„Vedení ODS si bezesporu důležitost vazby na regiony uvědomuje. Řekněme si otevřeně, že přece nemáme dvě různé politiky – jednu pro celostátní a jinou pro regionální úroveň. V prioritách a v prosazování možného musíme dýchat společně. Jiná otázka je, zda jsme dost systematičtí v tvorbě vnitřní politiky,“ konstatuje Jan Čechlovský v úvodu našeho rozhovoru.
Jak by se podle vás mohla zlepšit spolupráce mezi regiony a vedením ODS? Velmi si vážím snahy Petra Nečase komunikovat s námi formou pravidelných setkání regionálních předsedů a vedení ODS, ale zároveň mám pocit, že tím vlastně supluje koncepční práci člena vedení, který by se měl na plný úvazek věnovat vnitřním záležitostem strany. Ani na vteřinu nepochybuji o pracovitosti pana předsedy, ale jsem přesvědčen, že kapacitně se to s rolí premiéra dá těžko zvládnout. A navíc – NÁŠ pan premiér má logicky fakt řadu jiných docela důležitějších věcí na práci… Další otázkou k zamyšlení je, jakou roli mají plnit ona setkávání regionálních předsedů s vedením ODS? Má to být pouze nezprostředkovaná výměna názorů a informací? Nemělo by následovat silnější vtažení sboru předsedů regionů do rozhodovacích procesů? Je tím nejefektivnějším prostředím výkonná rada, která podle poměrného delegačního klíče regionálních zástupců nabobtnala do rozměrů, že pro udržení tématu diskuse potřebuje moderátora se zvláštním nadáním, a v níž je spousta lidí jednoduše jenom proto, aby měli informace takříkajíc „z první ruky“? Rozumím významu široké demokratičnosti, ale jako bývalý starosta okresního města vím, že pro řadu důležitých rozhodnutí bývají někdy i dva lidé „příliš početná skupina“. Na co si členové ODS u vás nejčastěji stěžují a co považují za priority? V zásadě vnímám dva pocity. Ten první bych nazval permanentní potřebou větší informovanosti. Někdy to má racionální příčinu a nositel takového názoru má pozitivní snahu ovlivňovat ostatní ve svém okolí s důkladnější argumentační výbavou, než jakou získá pouze z médií. Občas to ale vyznívá trochu alibisticky, protože mnozí stěžovatelé dostatečně nevyužívají komunikačních kanálů v rámci ODS, které mají k dispozici. Představa, že na místním sněmu se exkluzivně převypráví detaily (nejlépe důvěrné) například z jednání v koalici, je nepochopením informačního toku.
Druhý zaznamenaný pocit bych nezlehčoval a pramení z určitého zklamání nad dosavadní nezřetelností reformního tažení. Naši členové očekávali a logicky očekávají, že silou „118“ budeme rychle schvalovat potřebné zákony, a místo toho se dočítají v novinách o dohadování v koalici a kauzách, které nás poškozují. A navíc to vlastně souvisí s tím pocitem prvním, jestli skutečně děláme nějaké reformy (a to zatím neděláme), tak se vůbec neobtěžujeme je srozumitelně vysvětlit. A každý zkušený obchodník ví, že není umění vyrobit, ale prodat… Poslední krajské volby nedopadly pro ODS příliš příznivě. Jaké z toho plyne ponaučení? Musíme si otevřeně přiznat, že s každým úsporným opatřením v rámci reformního úsilí si snižujeme preference pro blížící se krajské volby. To neznamená, že pozitivní efekt v dlouhodobém horizontu máme obětovat pro krátkodobý benefit. Na regionu této tezi všichni přitakají a zároveň dodají: Ale my chceme mít svého hejtmana, tak přece nemůžeme u nás zavřít školu jenom proto, že má málo dětí. Tlak proplout bezbolestně tímto úskalím bude velmi silný. Jestliže jsme naposledy ztratili kraje kvůli 30 korunám regulačního poplatku ve zdravotnictví, tak za necelé dva roky budeme v mnohem horší výchozí pozici ovlivněné společensko-ekonomickým prostředím. Takže nám zůstává prostor v nabídce atraktivního programu pro správu kraje a lidí – kandidátů, kteří tento program naplní. A dostáváme se k podstatě dalšího problému, a tím je systém stranických primárek. Máme postavit kandidátky, které se budou líbit našim oblastem, protože nasazení do „košů“ jim dává jistotu poměrného zastoupení na čele kandidátky? Nebo se kandidátky mají víc líbit voličům, kde ta vyváženost nemusí být absolutní? Jakou míru flexibility, ale také odpovědnosti dáme lídrovi, aby mohl podle svého zvážení ovlivnit složení týmu, se kterým chce kandidovat, napříč výsledkem oblastních primárek? Jak vybrat tohoto lídra a o jak silný mandát
se může opřít při svém spolurozhodování o podobě kandidátky? Má-li být tím silným mandátem vnitrostranický regionální plebiscit, tak za sebe říkám: Proč ne… Považujete krajské členění republiky, a tudíž i stranických regionálních organizací, za optimální? Dlouhodobě trvám na tom, že zavedení 14 samosprávných krajů bylo jedním z největších zločinů proti státní pokladně v novodobé historii. Podle mne se nefunkčnost tohoto uspořádání v rozdělení kompetencí aktuálně plně obnažuje právě na současném stavu části zdravotnických zařízení nebo v oblasti středního školství. Ale co se dá dělat, když sebevětší podobná obludnost, kterou náš zákonodárný sbor ráčí přijmout, se už nikdy nezruší. A i kdyby zákonodárný sbor chtěl, tak tomu zabrání třetí komora Parlamentu, pardon, tedy Ústavní soud…
dokážete propojit se svou poslaneckou funkcí? Jsem poslancem a předsedou regionálního sdružení. To určuje můj zájem o dění v regionu, jezdím na oblastní rady, oblastní sněmy a sněmy větších místních sdružení, kde se účastním diskuse na našich stranických fórech. Zároveň jsem ovšem také poslancem Parlamentu zvoleným v Pardubickém kraji, takže navštěvuji radnice ve větších městech a jednám se starosty napříč stranickou příslušností. V rámci těchto poslaneckých dnů v regionu se setkávám s řediteli významných firem a navštěvuji dětské domovy, což souvisí s mým dlouhodobým angažováním v problematice sociálně právní ochrany ohrožené mládeže. V čem nyní spočívá práce regionálního sdružení Pardubického kraje? Mohu se vyjadřovat k období od po-
Musíme si umět otevřeně přiznat, že rozpočtovými úsporami si snižujeme preference. To neznamená, že bychom je měli obětovat pro krátkodobý benefit. Jestliže naše stranické regionální členění kopíruje území správních krajů, tak je to logické jednak ve vazbě na krajská zastupitelstva, ale i k volebním obvodům pro parlamentní volby. Za optimální stupeň pod centrální úrovní ale chápu takový územní článek strany, který je schopen generovat nějakou akceschopnou politiku a na ten by měla navazovat servisní manažerská síť. Takže máme regiony a máme oblasti. Také máme v republice několik místních sdružení, která jsou početnější než některé oblasti, a jinde oblast, která má více členů než nejmenší region. Regiony vyhovují volebním obvodům, což je praktické, ale nemám pevný názor, zda oblasti v hranicích okresů, když nemají vazbu na samosprávu, nejsou už trochu umělým článkem. Co jste si vytyčil pro nadcházející období za svůj stěžejní úkol? Pro minimalizaci škod páchaných současnou krajskou garniturou nám nezbývá nic jiného a méně důležitého než postavit kvalitní kandidátku pro krajské volby a vyhrát je. Náš úkol je uspět ve volbách a změnit podobu dnešního KNV na fungující a komunikující Krajský úřad Pardubického kraje. Jak se nyní konkrétně vyvíjí vaše kontakty s lidmi v regionu a jak je
sledních sněmovních voleb, kdy jsem se stal předsedou regionálního sdružení, tedy od června 2010. Období druhého loňského půlroku bylo poznamenáno především orientací na komunální a senátní volby, kdy se hlavní část činností odehrávala v oblastech a jednotlivých městech a obcích, kde jsme kandidovali. Nyní se aktivita posouvá zpět více na region v soustředění na příští krajské volby a formulování celokrajských témat. Co soudíte o členské základně ve vašem kraji, počtu členů, jejich aktivitě…? Co mohu říci o své členské základně jiného, než že je to slušná společnost. Ale dobrá: Členská základna v regionu je dlouhodobě poměrně stabilizovaná. Ojedinělý skokový nárůst v předchozím období v jednom místním sdružení se „vyčistil“ proběhlými volbami, jehož výsledkem iniciátoři náboru ztratili motivaci držet zaměstnance jedné firmy v místním sdružení bez jakékoli vazby k místu. Jinak míra aktivity členů v našem regionu není nijak specifická oproti jiným. Vždy budeme mít pár členů, kteří na začátku roku zaplatí členské příspěvky a pak je celý rok nevidíme. Oni se prostě tímto identifikují s Občanskou demokra-
tickou stranou a otevřeně říkají: „Na to já nemám čas, podnikám a nevím, kde mi hlava stojí“ nebo „Já tu stranu spoluzakládal(a), chci v ní být, ale hlavně mě nenuťte někam chodit“. S tím se musíme umět vyrovnat. Ale taková část členů nemůže převažovat a naštěstí rozhodně nepřevažuje. Také pro nás určitě neplatí nadsázková věta mého asistenta při projektování volební kampaně, že poslední žijící dobrovolník v kampani byl spatřen na konci minulého století. Mám teď naopak dobrý pocit z poslední zkušenosti při oslovení zájemců o práci republikových odborných komisí. Zájem výrazně převyšoval nabídku volných míst tak, že jsme se rozhodli vytvořit jakousi substrukturu odborných komisí v regionu a využít potenciál těchto členů při formulaci regionálních témat pro krajské volby. Považuji přitom za naprosto zásadní, aby tento již několikátý pokus o oživení odborných komisí a relevantní diskusi o programu a směřování ODS byl dotažen ke smysluplnému výsledku. Jinak nám totiž hrozí, že všichni zájemci příště nad podobnou iniciativou pouze mávnou rukou. A možná i nad naší stranou, definitivně… Co byste přál ODS v Pardubickém kraji a co sám sobě? Politickou a osobní rovinu mám do značné míry spojenou. Přál bych si trochu zklidnit občasné vášně některých členů. Více by se mohli věnovat věcným problémům a méně bojovat mezi sebou nebo alespoň více používat korektní argumentaci. –red–
JAN ČECHLOVSKÝ • Narodil se v roce 1974. • Vystudoval obor sociální práce a sociální politika na Univerzitě Hradec Králové. • 1996–2000 pracoval jako sociální asistent, poté jako vedoucí oddělení sociální prevence na Okresním úřadě v Chrudimi. • V následujícím období byl předsedou a projektovým manažerem občanského sdružení Šance pro Tebe Chrudim. • V roce 2004 byl zvolen místostarostou Chrudimi, v letech 2006–2010 byl starostou. • V posledních parlamentních volbách byl zvolen poslancem. • Členem ODS je od roku 2001.
13
REGIONY
Dan Jiránek bude v doplňovacích volbách bojovat o senátorské křeslo
14
Vzhledem k převažujícímu oranžovému zabarvení Senátu je každý modrý „prvek“ o to důležitější. Boj o uvolněné senátorské křeslo po Jiřím Dienstbierovi starším se odehraje v dubnových doplňovacích volbách ve volebním obvodu, který zahrnuje především Kladno, ale i mnoho obcí ze Středočeského kraje. Značku ODS tu bude hájit současný kladenský primátor Dan Jiránek. Jeho výhodou jsou dlouholeté zkušenosti z komunální politiky, což je posíleno i tím, že je místopředsedou Svazu měst a obcí, jehož jménem se podílel na některých legislativních návrzích a jejich prosazování v Parlamentu. Kromě toho stojí v čele mikroregionu, který zahrnuje třináct obcí. Proto by se Dan Jiránek chtěl i v Senátu věnovat komunální politice, hlavně rozumnějšímu rozdělení kompetencí mezi státem a obcemi, životnímu prostředí a pomoci obětem kriminality.
„Rozhodně bych chtěl i v Senátu dělat to, čemu rozumím a v čem dokážu obhájit své názory,“ zdůrazňuje kladenský primátor. Jeho boj ovšem nebude lehký. I když v Kladně navzdory pověsti „rudého“ města má ODS dlouhodobě úspěch, do nastávajícího boje o uvolněné senátorské křeslo se podle všeho pustí s plnou vervou i ostatní političtí soupeři.
Více pravomocí obcím V poslední době se angažoval mimo jiné v souvislosti s návrhem zákona, který by dal obcím větší pravomoci regulovat provoz heren a obecně hazardní hry. Na předloze se podílel spolu se svými stranickými kolegy Janou Černochovou a Tomášem Chalupou. „Byl to velmi náročný proces, který jsme dotáhli téměř do konce – získali jsme podporu poslanců i senátorů, ale pak to ztroskotalo na podpisu prezidenta. Takže vlastně začínáme znovu. Přesto to rozhodně nevzdám, protože je absurdní, aby provozování heren povolovalo Ministerstvo
financí, když úředníci nemají ani ponětí o tom, jaká je situace v konkrétní obci, nakolik takový podnik třeba nepřetržitým provozem může narušovat celé okolí a podobně,“ říká Dan Jiránek. Že na jeho slovech něco bude, je zřejmé při pouhém průjezdu Kladnem – v centru a hlavně na „periferiích“ je tu jedna herna vedle druhé. Hazard není podle něj to jediné, kde by se měly kompetence státu převést na obce. „To by se mělo udělat ve všech sférách, kde rozhodování státu není nutné, a naopak představitelé obcí daleko lépe vědí, co je účelné. Správa se tak dostane blíž k lidem, kteří těžko půjdou vyjadřovat své názory do Parlamentu, ale není těžké chodit na jednání obecního nebo městského zastupitelstva.
Stát udělal chybu, největším problémem zůstává doprava Další téma, které Dan Jiránek vyzdvihuje, je doprava. Není to nic ojedině-
lého, ta trápí snad všechny starosty. Ovšem ve Středočeském kraji je podle kladenského primátora ještě o poznání svízelnější než ve většině ostatních regionů. „Na údržbu silnic jsme dostali nejméně peněz ze všech krajů, přitom je tu obrovské množství velmi vytížených komunikací. A hlavně během posledních dvou let, kdy byly dost třeskuté zimy, se pochopitelně stav silnic o to rapidněji zhoršil.“ Za podstatnější než konkrétní vyčlenění peněz ze státního rozpočtu ale považuje systémové řešení, co se týče zpoplatnění kamionové dopravy. „Stát udělal velikou chybu, když zpoplatnil dálnice a valná část dopravy se kvůli tomu přesunula do obcí, kde je leckde situace neúnosná – jak co se týče životního prostředí, tak devastace komunikací. Logické by bylo naopak nejvíc zpoplatnit právě průjezdy městy.“
Ekologie musí zohlednit ekonomiku a sociální aspekty Ochrana životního prostředí patří k oblastem, jimž se Dan Jiránek rovněž dlouhodobě věnuje. O to víc brojí proti nadšeneckým akcím, které ve svých důsledcích nepřinášejí žádný prospěch, ale naopak se v mnoha ohledech stávají zátěží. „Jsem přesvědčen, že každý racionální projekt musí stát na třech pilířích: musí být sociálně únosný, ekonomicky schůdný a ekologicky šetrný. To je také východisko koncepce trvale udržitelného života. Pokud je kterékoli z těchto hledisek opomenuto, je to špatně. To se týká například konceptu fotovoltaických elektráren, které jsou ekonomicky nevýhodné a v důsledku mají nesporné negativní dopady do sociální sféry.“
Postupné zateplování se týká i bytových domů. Dalším úspěchem je nové pouliční osvětlení, které kromě úspor přináší také větší bezpečnost. „Za úžasný pokrok považuji fakt, že se nám ve spolupráci s policií podařilo během uplynulých dvou let snížit v Kladně kriminalitu o zhruba dvacet procent a snížil se i počet obětí dopravních nehod.“ Co se týče pomoci obětem trestných činů, spolupracuje vedení města s několika neziskovými organizacemi. „Ty poskytují hlavně psychologickou pomoc, ale oběti nebo případní pozůstalí by měli mít nárok na speciální přístup ze strany soudů, policie a dalších institucí. Na to zatím náš právní řád dostatečně nepamatuje. I na to bych se rád zaměřil, pokud v doplňovacích volbách uspěji,“ dodává primátor.
DAN JIRÁNEK • Nar. v roce 1963 v Mladé Boleslavi. • V Kladně se vyučil tavičem, poté absolvoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. • V letech 1985–1996 pracoval ve Výzkumném a zkušebním ústavu Poldi Kladno. • Od roku 1994 je členem Městského zastupitelstva Kladno, v roce 1998 byl zvolen náměstkem primátora; zároveň je od roku 2002 členem Krajského zastupitelstva Středočeského kraje, jedno období byl předsedou komise pro životní prostředí. • Ve funkci kladenského primátora působí od roku 2004. • Je předsedou Komory statutárních měst a místopředsedou Svazu měst a obcí ČR, kde působí opět v komisi pro životní prostředí. • Je ženatý, má tři děti.
I když má za sebou úspěšnou politickou kariéru, tak tvrdí, že pokud by nezkrachovala kladenská „Poldovka“, asi by se dál věnoval své původní profesi. Vyučil se totiž tavičem a po absolvování Vysoké školy báňské v Ostravě začal
ný tým. Samozřejmě k tomu patřila i spousta dohadování, ale když jsme na něco přišli a shodli se, realizace pak šla strašně rychle a všichni jsme si toho považovali. V politice je každý proces o poznání pomalejší, vztahy jsou složitější,“ zamýšlí se Dan Jiránek. Co se týče osobního života, je šťastně ženatý, má tři děti – hlavně třináctiletá dvojčata mu prý občas dávají notně zabrat.
pracovat právě v Poldi ve Výzkumném a zkušebním ústavu. Na toto období vzpomíná s nostalgií. „Produkovali jsme špičkovou speciální ocel, která obstála v celosvětové konkurenci. Bylo to kreativní prostředí, navíc jsme všichni táhli za jeden provaz – předáci, mistři, výzkum-
Jak ve výchově, tak obecně zastává Dan Jiránek osvědčené heslo: pomáhat se má při startu, a to těm, kteří jsou jakkoli vůči ostatním handicapovaní a pomoc potřebují. Ale ne při vlastním běhu. Tam už musí bojovat každý sám za sebe. –red–
Vzpomínky na „Poldovku“ aneb jak jsem se dostal k politice
Proměny Kladna Kladno prošlo v posledních desetiletích bezesporu velkou proměnou. Postupně se zbavuje nejen ekologických problémů, ale i například nedostatku příležitostí ke vzdělání a obecně pověsti „rudého“ města, kde komunistické myšlenky neutěšeně bují. V čele města stojí už dlouhou dobu představitelé ODS, za nimiž stojí nezanedbatelné úspěchy. Dan Jiránek vyzdvihuje za poslední období hlavně zateplení mateřských škol. „To je přesně cesta, jakou prosazuji a o jaké jsem mluvil. Zateplení je ekologické, zároveň zlevňuje provoz budovy, takže je sociálně únosnější pro rodiče, z nichž mnozí musí vystačit s minimálními příjmy.“
15
NAŠI POLITICI V CIVILU
Alena Venhodová: Politika mi hodně dala i vzala, ale názory neměním
Do rubriky „Naši politici v civilu“ Alena Venhodová patří víc než leckdo jiný. „Civilní“ totiž zůstala a zůstává. Ať už byla senátorkou, šéfkou jihomoravské oblasti ODS (což zatím trvá), zakladatelkou občanského sdružení Aktivní Slovácko. Civilní zůstala nejen navzdory funkcím, ale i tím, jak se vypořádala se svou původní a stále fungující profesí. Jako zubní lékařka i po dobu „senátorování“ provozovala svoji ordinaci, ale sama tam působila omezeně, zaměstnávala mladé lékařky a sestry, aby se mohla co nejvíce věnovat parlamentní práci. Mimochodem už když před šesti lety do Senátu kandidovala, tak zdůrazňovala: „Zubařské křeslo je stabilnější než to politické. Nikdy jsem nechtěla být závislá na politice, a to se mi podařilo, vždycky jsem se měla k čemu vrátit.“
16
Bohužel patří k těm, kteří neuspěli v loňských senátních volbách. „Převálcoval“ ji Zdeněk Škromach, což byl těžký kalibr.
„Jsem s tím srovnaná. Myslím, že v Senátu i v kampani jsem odvedla, co se dalo, i když to bylo v podstatě nad lidské síly. I finančně to bylo nesouměřitelné. Navíc celospolečenská nálada a strach ze ‚škrtů‘ nahrávala levici,“ konstatuje Alena Venhodová. Vrátila se naplno k zubařskému křeslu a kromě toho se věnuje tomu, co považuje za lidsky nejdůležitější – své rodině. Hlavně rodičům, kteří její péči potřebují čím dál víc.
Jak jsem se dostala k „zubařině“ Leckdo z nás si myslí, že „zubařina“ je odvětví všeobecné medicíny, což ale neplatilo vždycky. Alena Venhodová hodlala profesně následovat svého otce, lékaře a na Slovácku věhlasného gynekologa. Ale vzhledem ke komunistickým kádrovým posudkům bylo na vážkách, zda jí soudruzi povolí jakékoli studium. „Také jsem inklinovala k právu. Ale to tehdy bylo tak zatížené komunistickou ideologií, že jsem si raději zvolila medicínu. A stomatologie byla tehdy speciální obor, dostupnější než všeobecná medicína, nebyl tam takový
nával a snadněji tam prošli ti, kteří byli v očích režimu nevyhovující,“ vzpomíná bývalá senátorka. U oboru zůstala a zůstává. I když posléze doba privatizací zubních ordinací nebyla snadná. „V roce 1993, kdy v podstatě bylo povinné se ‚zprivatizovat‘, jsme si vzali s kolegyní úvěr. V roce 1999 jsem si musela vzít další. Rozhodně jsem nepatřila k těm, kteří si lacině koupili přístroje a vybavení.“ Zcela se oddat politice nebylo Aleně Venhodové vlastní, takže udržovala ordinaci, zaměstnávala lékařky a sestry. Vesměs se z nich staly nejen kolegyně, ale i přítelkyně. „Všechno jsem obtížně stíhala, ale minimálně jsem musela zajišťovat provoz ordinace a všechno, co s tím souvisí. Sama jsem se věnovala co nejvíc parlamentní práci, takže jsem v podstatě byla pacientům k dispozici dost málo. Ale mým závazkem vůči nim byl už před volbami slib, že s lékařskou praxí neskončím a moje ordinace bude dál fungovat. Mimo jiné šlo i o to, že málokdo kromě mě byl ochoten ošetřovat malé děti a školáky.“
Seznámení s manželem nebylo nijak romantické Zubařské křeslo se Aleně Venhodové stalo osudným i v partnerském životě. „Prostě přišel student s bolavými zuby a já jako studentka jsem ho měla v rámci povinné praxe ošetřit. Ani pro jednoho z nás to nebylo nijak příjemné, natož romantické. Takže žádná jiskra mezi námi nevzplála. To nastalo, až když jsme se setkali na plese, kde jsme si zatančili a zasmáli tomu, jak on vystresovaně seděl v zubařském křesle a já mu vystresovaně vrtala zub.“ Manžel Vladimír pak dostudoval „elektrofakultu“ a nyní samostatně podniká. Dobrovolně to nepřiznává, ale „pod tlakem“ dokáže připustit, že když se Alena nechala přemluvit ke kandidatuře do Senátu, nebyl nijak nadšený. Nicméně ji po celou dobu podporoval. Obdobný postoj měly obě děti. Jirka, dnes projektový manažer americké firmy, i Vlaďka, která mimo jiné vyniká v kulečníkové extralize, se původně dívali na matčinu angažovanost v politice se shovívavým nadhledem, jak už to dospívající děti umějí. „Dneska máme kamarádský vztah, všichni se vzájemně respektujeme. I když jsme třeba tak nějak automaticky předpokládali, že Vlaďka půjde na medicínu, ale rozhodla se jinak. Nikdy jsme je k ničemu nenutili a nechtěli jim jakkoli režírovat jejich vlastní budoucnost. Mnozí rodiče z toho pak mohou být zklamaní, ale já rozhodně nelituji, protože vlastní volba je základem osobní svobody, což platí i v rodině. Vždycky jsem v životě i v politice vycházela ze zásady, že nejdůležitější je umět mít odpovědnost sám za sebe, a pokud to neklape tak, jak si člověk vysnil, musí umět nést následky,“ říká Alena Venhodová.
její domovský region je typický svojí inklinací k levicovému populismu. „Období v Senátu mi pak hodně dalo i vzalo. Nemyslím jen čas. Například jsem si uvědomila, jak vzácné je v politice opravdové přátelství, přišla jsem o mnohé iluze a ideály. Ale jsem ráda, že jsem mohla ve vypjatých situacích poznávat ‚charaktery a bezcharaktery‘ lidí, fér a nefér jednání. Přesto trvám na tom, že slušnost není slabost. A že ‚ideovost‘ je namístě, pokud znamená pevné zásady a kořeny. Nelze ji zaměňovat s naivním idealismem. Ten má blízko k populismu, který nám dosyta nabízí levice.“
na svých konzervativních pravicových zásadách a v mezinárodní politice na svých ideologických základech, těžce za to politicky zaplatíme všichni. Musíme si uvědomit, že vlastenectví není nacionalismus.“
Lék na přepracovanost, špatnou náladu…? Vaření!
V politice má ve všech směrech Alena Venhodová jasno. „Levicový populismus je snadněji prodejný artikl než lidi vyzývat k odpovědnosti. V tom bude pravice vždycky v nevýhodě. Víc mě ale štve, když si sama ODS zhoršuje pozici nedostatkem vzájemné loajality, absencí silné vize, která by nás stmelovala a za kterou by všichni jednoznačně stáli bez ohledu na vlastní zájmy, finanční obohacení, kšeftování s kontakty, penězi, funkcemi. Ale i to
Alena Venhodová je ve svém okolí vyhlášená kuchařka. „Vaření je pro mě relaxace, což samozřejmě zbytek rodiny vítá. Těší mě, když jim chutná, i když často netušili, že jsem si stoupla k plotně kvůli tomu, že už jsem z přípravy na nějaké zasedání Senátu byla úplně vyřízená.“ „Další mojí vášní je pěstování květin. Zahrádku mám sice malou, ale hlavně ibišky mě zatím nezklamaly – přesněji řečeno, já jsem je nezklamala, takže se jim daří.“ Z „psychických podpor“ zbývá na závěr připomenout ještě Betynku, tibetskou dogu. „Nepatří sice k těm, kteří by vnímali, když mi není zrovna nejlíp, ale v tom jsme si vlastně podobné, takže nám soužití funguje. Občas je samotná přítomnost blízké bytosti důležitější než cokoli jiného.“
je především otázkou charakteru a správného výběru lidí. ODS může vtáhnout do záhuby, pokud si nedokáže udělat pořádek ve vlastních řadách.“ Také v souvislosti se svým působením ve výboru pro evropské záležitosti je nekompromisní: „Vím, jak je evropská problematika složitá. Ale o to víc trvám na tom, že musíme umět obhajovat své národní zájmy a nezapomínat na vlastní historické kořeny. I na tom je závislá budoucnost celé Evropy – a tím i naše. Jsem přesvědčená, že pokud nebudeme trvat
Jak bývalá senátorka dodává, trocha dobrého vína a procházka lesem, hlavně pokud možno spojená s houbařením, také bývá dobrou náplastí na chvilkové neduhy duše. „A po návratu domů si zalézt pod deku s dobrou knížkou nebo k nějakému dobrému filmu,“ popisuje své ideální okamžiky Alena Venhodová. Literární i filmové lahůdky z poslední doby dokáže barvitě popisovat, byť nakonec přiznává: „Občas se s chutí spokojím s napínavou detektivkou.“ Ostatně, kdo z nás ne… –red–
Musíme být zásadoví, jinak těžce zaplatíme
Ke vzdoru vůči komunismu mě osud předurčil Dědeček z otcovy strany byl v 50. letech politický vězeň, což, jak známo, bylo stigma pro celou rodinu i další generace. „Navíc můj strýček z maminčiny strany byl za války člen výsadkářské skupiny CLAY – EVA a po roce ’48 emigroval. Takže zbytek rodiny dostal nálepku ‚politicky a kádrově nespolehliví‘.“ Do ODS vstoupila Alena Venhodová hned po jejím založení v roce 1991, od roku 1994 působí za občanské demokraty v hodonínské samosprávě. Zvolení do Senátu v roce 2004 bylo mimořádným úspěchem, hlavně vzhledem k tomu, že
17
ZAHRANIČÍ
Ideolog, který neřeší problémy běžných Američanů Zbyněk Klíč
es, we can. S tímto mottem nastoupil do prezidentského úřadu illinoiský senátor za Demokratickou stranu Barack Obama. Již při předvolební kampani před dvěma lety mnozí kritici upozorňovali, že mnoho Obamových slibů je nereálných a obtížně splnitelných. Jejich obavy se uprostřed Obamova úřadování potvrzují. Symbolem neúspěchu vlády jednoho z nejlevicovějších demokratů je otázka uzavření věznice v Guantánamu, kde jsou zadržovány osoby podezřelé z terorismu. Byl to první akt americké hlavy státu po nástupu do úřadu, přesto ani dnes není věznice uzavřena. V minulých dnech dokonce Obama přímo v rozpočtu zamezil jejímu uzavření. Z pohledu každodenního života Američanů však byla důležitější dvě zásadní opatření, které Obama udělal – napumpování stovek miliard dolarů do skomírající americké ekonomiky a zdravotnická reforma. Ani o jednom se nedá říct, že by uspělo. Záchranný balíček, který bude podle propočtu rozpočtového výboru Sněmovny reprezentantů na konci Obamova mandátu znamenat pro státní rozpočet deficit 16 500 000 000 000 dolarů, nevyřešil základní problém Američanů – nezaměstnanost. Zatímco na začátku
Y
18
Obamova funkčního období činila 7,6 %, v lednu 2011 je o skoro dvě procenta vyšší. V únoru 2009 podepsal Obama stimulační balíček na podporu ekonomiky ve výši 787 miliard dolarů, přesto americká ekonomika přišla v roce 2009 o 4,2 milionu pracovních míst. Růst nastal až v následujícím roce, Američané se ale ptají, jestli bylo skutečně nutno na něj vynaložit takovou sumu. Druhým kontroverzním krokem Obamovy administrativy byla zdravotnická reforma, která měla garantovat zdravotní pojištění všem Američanům. Přelomový zákon prosadil Obama až po úpravách republikánů v březnu 2010 a stejně jako stimulační balíček nadělá další generaci Američanů mnohamiliardové dluhy.
Tea Party Ve světle zmíněných, silně etatistických návrhů Baracka Obamy začalo v USA vznikat hnutí Tea Party, které svým názvem navazovalo na odpor amerických osadníků proti britským kolonizátorům v roce 1773. Hnutí, které svým jménem zaštítila momentálně asi nejznámější postava Republikánské strany Sarah Palinová, protestuje proti dramatickým krokům prezidentovy administrativy proti svobodám občanů a požaduje návrat k principům Ústavy.
Za několik měsíců se z neformálního pravicového seskupení stala vlivná síla, která ve volbách do Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu v listopadu 2010 získala řadu křesel a přivodila demokratům jednu z nejdrtivějších porážek v historii. Obama byl následně nucen zmírnit svoji rétoriku a ve Zprávě o stavu Unie v lednu letošního roku signalizoval jednoznačný posun do středu. Obama za dva roky působení v Bílém domě prosadil minimum zákonů opravdu prospěšných pro běžné Američany. Chlubí se sice prosazením zákona, který umožňuje homosexuálům v armádě přiznat sexuální orientaci, postupným prosazením stahování vojáků z Iráku či podepsáním smlouvy START o snižování počtu jaderných zbraní, pro Američany však byla a je nejdůležitější otázkou ekonomika. Té však, stejně jako zpřísnění imigrace, která trápí řadu států na jihozápadě Ameriky, Obama příliš nepomohl. Stejně rozpačité zůstaly výsledky jeho práce v zahraniční politice, zejména ve vztahu k zemím Blízkého východu a Číně.
Slabý leadership Obamovým problémem je však především jeho slabý leadership, který je k jeho škodě tou nejpodstatnější charakteristikou amerického prezidenta. Obamovu slabost nejlépe vyjadřují jeho nekonkrétní kroky v zahraniční politice, zmíněné uzavření-neuzavření věznice na Guantánamu či problémy s prosazením zdravotnické reformy. Američané však čekají prezidenta, který je bude vést, nikoliv ustupovat a podepisovat kompromisy. Na druhou stranu nutno dodat, že Obama ani lídrem být nemohl. Jeho sliby z předvolební kampaně byly natolik nerealistické a nejasné, že je ani splnit nešlo. Obama byl zvolen jako údajný symbol změny a mesiáše, který měl změnit Ameriku. Dnes však Američané pociťují, že volba hezké tváře a marketingových slibů bez konkrétního obsahu ještě nemusí přinášet úspěch. autor je analytik politické sekce ODS
HISTORIE
Únor 1948: souboj dobra se zlem, nebo souboj diletantství a profesionality? Matěj Trávníček Letos si připomeneme 63. výročí události známé z komunistické propagandy coby „Vítězný únor“. Ten je často interpretován jako vítězství komunistů nad demokratickým táborem. Při bližším ohledání však můžeme zjistit, že situace nebyla takto černobílá. Údajní udatní rekové se povětšinou aktivně podíleli na potlačení demokracie v tehdejším Československu a stejně tak role glorifikovaných vedoucích představitelů tak zvaného demokratického tábora nebyla zdaleka tak jednoznačná. Kupříkladu Jan Masaryk se nepřidal k ministrům, kteří v osudných únorových dnech podali demisi, a naopak sloužil coby ministr zahraničí nové Gottwaldově vládě. A stejně tak i Edvard Beneš setrval z vlastní vůle ve funkci prezidenta až do dubna 1948.
jednou z klíčových institucí nového režimu. A právě ona se tak stala největší žábou na prameni demokracie. V období III. republiky totiž mohly nové strany vzniknout jen se souhlasem Národní fronty, tedy se souhlasem stran již existujících. Volby z května 1946 tak lze vnímat nanejvýš jako polosvobodné, kdy soutěž probíhala v českých zemích mezi národními socialisty, lidovci, sociálními demokraty a komunisty a na Slovensku pak opět mezi komunisty, kteří byli jedinou stranou s celostátním působením (byť formálně existovala KSS jako samostatná strana), Demokratickou stranou a nově vzniklými komunistickými satelity v podobě Strany slobody a Strany práce. Nový režim tak krom celé řady menších stran neumožnil existenci vůbec nejsilnější strany období I. republiky, agrárníků, a to s odůvodněním na jejich údajnou kolaboraci s nacisty, přitom celá řada agrárníků v čele s Ladislavem K. Feierabendem aktivně působila v exilu, a dokonce i v exilové vládě. V novém zřízení však nebyli vítáni.
Únor jen logickým koncem tragédie
Mýtus demokracie a demokratického tábora Po skončení II. světové války platila formálně ústava z roku 1920, fakticky však nebyla naplněna. V zemi panoval poloprezidentský režim, kdy Edvard Beneš vládl ve spolupráci s politickými stranami pomocí dekretů. Přičemž tyto dekrety vydával na základě zmocňovacího zákona, který parlament přijal 15. prosince 1938. Tedy v době, kdy Beneš již nebyl prezidentem (abdikoval 5. října téhož roku). Tehdejší parlament, jednokomorové Prozatímní Národní shromáždění, nebyl ustaven na základě voleb, ale fakticky na základě delegace politických stran sdružených v Národní frontě. Jistě proto nepřekvapí, že nikoli parlament, ale právě Národní fronta byla
III. republika tak nebyla demokratickým rájem, jak bývá mnohdy líčena, ale na druhou stranu život v ní byl bezesporu snesitelnější než v nastupujícím stalinismu. Prezident Beneš údajně usiloval vybudovat z nové republiky most
mezi Východem a Západem, ten však spadl do hlubin propasti poté, co Československo nejprve přislíbilo a pod nátlakem Moskvy následně odmítlo účast na Marshallově plánu. Komunisté celou dobu systematicky pracovali na převzetí absolutní moci ve státě. Obratně využívali sporů mezi ostatními stranami a tvořili s nimi účelové koalice. Své skutečné plány dovedně kamuflovali a programově mířili do středu. Slibovali tak například podporu živnostníků a drobných podnikatelů, razantně odmítali združstevňování venkova a ve věci znárodnění zaujali prakticky dokonale středové stanovisko, kdy pro znárodnění nejvíce prahla sociální demokracie. Systematicky budovali svůj vliv i ve významných společenských organizacích, zejména pak v odborech (ÚRO), a v důležitých institucích. Pod svou kontrolou tak měli například ministerstva vnitra, obrany či informací. Samotný 25. únor a události jemu bezprostředně předcházející tak byl jen logickým vyvrcholením střetu dobře připravených a skvěle zorganizovaných komunistů s diletantsky si počínajícími nekomunisty. Ti nebyli schopni účinně koordinovat svůj postup, či dokonce ani vytvořit jasnou koncepci a prakticky až na čestné výjimky rezignovali na odpor. autor je analytik politické sekce ODS
19
NÁVŠTĚVA U STAROSTY
Víc peněz by mělo jít přímo obcím, říká starosta Zbraslavic vzdálené krajské centrum?“ rozhořčuje se starosta. Výhrady má rovněž k systému, jakým funguje Svaz měst a obcí. „Existují z příspěvků všech, ale ve výsledku jsou více než v ostatních zemích zvýhodněna velká města.“ Za skandální považuje také úmysl rušit stavební úřady v malých obcích. „Úspory by to přineslo naprosto zanedbatelné, ale škody to napáchá velké, protože ten, kdo nezná konkrétní podmínky přímo na místě, tak může všechno jenom komplikovat a prodlužovat.“
Evropské dotace pomáhají, i když vyžadují úvěry braslavice nedaleko Kutné Hory je poměrně malá obec čítající i s přilehlými osadami tisíc čtyři sta obyvatel. Leckdo by si řekl, že v takovém „zapadákově“ dávají lišky dobrou noc, nic podstatného tu k řešení není, natož politika, největším problémem může být zaběhnutý pes. Dlužno přiznat, že první dojem to zdánlivě potvrdil: „Promiňte, musíte chvíli počkat, máme tu dva zaběhnuté psy, takže potřebuji volat, kdo se jich ujme,“ uvítal nás starosta Ondřej Havlovic. Pobaveně jsme usoudili, že starostování Zbraslavic je asi opravdu jen zábava a legrace. Ale zdání klame a nás smích záhy přešel.
Z
Krásný kraj s mnoha šancemi
20
Zbraslavice, přesněji řečeno jejich starosta, stojí v čele mikroregionu, který zahrnuje třináct obcí a úspěšně zvelebuje své „državy“ mimo jiné díky úspěšnému čerpání dotací. Kromě toho se starosta Havlovic zasloužil o založení takzvané místní akční skupiny (přezdívané Maska), která se rovněž může zapojovat do různých dotačních programů, což se také daří. Zbraslavice se dostaly i do programu Leader, což znamená další finanční šance prostřednictvím hlavně ministerstva zemědělství. Zkrátka krásný kraj, množství památek, turistických tras, k tomu schopný starosta, který dokáže to vše patřičně podpořit a zhodnotit ku prospěchu
všech obyvatel. I když k systému dotací a obecně ke správě země má celou řadu výhrad. Zkušeností už má víc než dost. Patří k místním zakladatelům OF a poté místní organizace ODS.
Ministerstvo pro místní rozvoj bych nejraději zrušil „Daleko víc peněz by mělo jít přímo obcím nebo by měly mít větší šance se o ně ucházet. Hlavně bych úplně zrušil Ministerstvo pro místní rozvoj, které nabízí přes pětašedesát dotačních titulů. Zejména pro malé obce existuje spousta překážek k tomu, aby se vůbec mohly o příspěvky ucházet, ale i celkově by bylo mnohem jednodušší a pro stát levnější, kdyby peníze šly podle racionálního klíče přímo obcím,“ konstatuje Ondřej Havlovic. Proti srsti je mu už samotné krajské uspořádání. „V rámci okresu jsme se dokázali dohodnout a všichni jsme alespoň rámcově u každého problému věděli, o co jde. I dneska funguje dobrá spolupráce s těmi, kteří znají region z dob okresního zřízení. Naopak nechápu, jak může podle současného systému někdo z Prahy rozhodovat o tom, co je, nebo není potřebné a užitečné pro tak malou, a navíc specifickou obec, jako jsou Zbraslavice. A to si uvědomme, že takhle malých a zároveň specifických obcí jsou stovky. Proč by o nich mělo rozhodovat nějaké
Co se týče evropských dotací i vlastních finančních zdrojů, může být Ondřej Havlovic na své úspěchy pyšný. I když, jak dodává, patří k tomu i odvaha vzít na sebe nejen odpovědnost, ale i úvěr. Což se ve Zbraslavicích osvědčilo ohledně například zateplení základní školy a pořízení tepelného čerpadla na její vytápění. „Stejným způsobem jsme pak pokračovali s vytápěním mateřské školy, teď jsme se ‚vrhli‘ na zdravotní středisko.“ Když je obecně řeč o dotacích, sponzorech a jakékoli podpoře, říká Ondřej Havlovic jednoznačně: „Když jsem počátkem 90. let začínal jako starosta, byl jsem strašně naivní. Psal jsem dopisy a jednu žádost za druhou. Formální a vlažné odezvy mi ale k ničemu nebyly. Postupně jsem si ověřil, jak velkou moc má osobní kontakt.“ V souvislosti s politikou sdílí názor mnohých jiných starostů, zejména těch z malých obcí. „U nás o politiku a stranické přístupy až tak dalece nejde. Daleko podstatnější je, kdo je slušný člověk a je ochoten něco udělat. ODS tu vítězí od svého založení, ale v zájmu věcí jsem komunikoval i s lidmi ze všech ostatních stran. Samozřejmě uzavírat s nimi koalici ve větších městech, když to navíc není nutné, to je jiná záležitost.“
Kdo tu pracovat chce, práci najde S nezaměstnaností tu nemají velké problémy. Sice dosahuje nezanedbatelných osmi procent, ale podle Ondřeje
NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE Havlovice kdo pracovat chce, tak příležitostí je dost. „Nedávno jsme sháněli prodavačku a někoho na roznášku novin. Žádný zvláštní zájem o to nebyl. Takže nemyslím, že by u nás lidé trpěli nedostatkem pracovních příležitostí.“ Jak vysvětluje, působí přímo ve Zbraslavicích a v okolí řada firem, kde místní lidé nacházejí uplatnění. Jde o relativně velké firmy, ale i o drobnější živnostníky, z nichž mnozí se dokážou postarat nejen o sebe, ale i o své zaměstnance. Z těch větších uvádí starosta Havlovic například Charvát Group, s.r.o., která se zaměřuje především na výrobu tlakových hadic a hydraulických válců. Zaměstnává přes stovku lidí. Ostatně majitele Charváta možná čtenáři znají z médií v jiné souvislosti: Patří k největším a nejúspěšnějším chovatelům koní v tuzemsku. Kolem stovky zaměstnanců má také firma Gramex, která se zabývá výrobou autopotahů. „Působí tu také podnik Silnice Čáslav Holding, a.s., která provozuje kromě staveb silnic a dálnic i různé další aktivity, takže nejen přispívá k zaměstnanosti, ale také patří k našim významným sponzorům.“ S úctou mluví starosta Zbraslavic i o majiteli společnosti LESS Janu Mičánkovi. Zřejmě i proto, že oba osudově propadli kouzlu zdejšího kraje. „Jan Mičánek kousek od nás, v Ostrově, koupil zpustlý zámek včetně přilehlých hospodářských budov a pozemků. Teď tam má nádherné sídlo, jaký by mu kdejaký snob mohl závidět. Ale u něj nejde o snobismus. Obhospodařuje okolní pronajaté lesy a jeho pila je přínosem, jak co se týče pracovních příležitostí, tak citlivého přístupu ke krajině.“
Nejen prací člověk je živ, zábava je také důležitá Ondřej Havlovic podporuje sport, tím spíš, že kdysi volejbal a fotbal provozoval závodně. Dnes se angažuje spíše jako fanoušek a podporovatel. Ani kultura v různých podobách mu není cizí. Vždyť také jeho otec, který byl v roce 1968 vyhozen z KSČ, se staral v regionu o kulturu. I pak provozoval ochotnické divadlo, staročeské máje, taneční zábavy… A syn se samozřejmě musel účastnit. To mu zůstalo. Je stoupencem místních tradic a kromě toho dobře ví, že atmosféra, jakou tu se svými spoluobčany nastoluje, je i lákadlem pro návštěvníky z celých Čech.
Důležitější je poctivost a spolehlivost než reklama Roman Mutl začínal od nuly – do začátků podnikání mu nepomohly ani žádné restituce ani bohaté jmění. Vyučil se automechanikem, pokračoval na dopravní škole a absolvoval vojnu. Pak už mu ale bylo jasné, že chce něco dokázat sám za sebe. Bylo krátce po změně režimu, takže šance byla. Ale nebylo kde vzít alespoň základní kapitál. Proto je dodnes vděčný svému strýci, který pracoval v autodopravě a vzal si ho takzvaně pod křídla. Přitom dálkově pokračoval v dalším ekonomickém vzdělávání. Pak mu strýc poskytl jedno auto. Vlastní podnik provozuje od roku 2002. A i když se mu nabídky hrnou, nijak netouží se příliš rozšiřovat. Zabývá se hlavně pozemními stavitelskými pracemi, k dispozici má vlastní stroje. Zdůrazňuje, že práce mu stačí tolik, kolik má, a aby uživil rodinu. Zjevně nepatří k těm, kteří by si kvůli vidině zisků nechali ujít vyrůstání svých malých dcer Aničky a Elišky. V současnosti se zaměřuje hlavně na provoz strojů pro jakékoli zemní stavby, kterých má pět, k tomu zaměstnává 10 kmenových pracovníků. „Všechno jsou to lidé, které jsem znal – ze školy, z vojny, zkrátka ‚prověření‘ kamarádi. Takže jsme skoro jako rodinná firma – sice nejsme příbuzní, ale držíme za jeden provaz a můžeme se na sebe spolehnout,“ charakterizuje firmu Stavitelství Mutl, s r.o. zahrnující i autodopravu. Těžko byste v souvislosti se společností Mutl hledali nějakou nepřehlédnutelnou reklamu nebo PR. Pro mnohé možná bude znít recept Romana Mutla na úspěch naivně, ale jemu vychází: „Musíte to dělat opravdu poctivě, pak to běží samo. Nás si práce najde sama i bez reklamy. Fungují hlavně osobní doporučení, která se šíří. Žádnou jinou reklamu nepotřebujeme.“ Jak známo, úspěch přináší nové „výzvy“. Stavitelství Mutl na to konto dostalo nabídku podílet se na poměrně monumentální výstavbě tunelu pod Vltavou. „Ne že by pro nás taková zakázka nebyla potěšující, ale s naší kapacitou a možnostmi by nebylo fér to přijmout. A ani taková zakázka mi nestojí za to obětovat čas pro rodinu, když mě a naštěstí i mým společníkům současný stav postačuje.
I zaměstnanci mohou být spokojení – dostávají spolehlivě slušnou mzdu. Navíc považuji za zbytečné nějak hystericky zvyšovat obrat, protože to ještě neznamená vyšší zisk. Pro mě je teď důležité, že manželka i Anička mají chřipku, takže se musím umět postarat tady o Elišku.“ K tomu se Roman Mutl musí potýkat s rizikem, které stíhá nejednoho podnikatele: Velké firmy často neplatí nebo platí se zpožděním, které může být v některých případech pro malé podniky smrtící. Problémy se splatností se podle aktuálních zkušeností Romana Mutla týkají zhruba poloviny klientů. „Musíme počítat s tím, že ani tři čtyři měsíce po splatnosti tu peníze nemáme,“ konstatuje. Zhruba stejnou část obratu firmy tvoří zakázky z okolí Kutné Hory a dalších částí Středočeského kraje, zbytek pokrývají ostatní regiony.
Žít na dluh není můj šálek čaje Roman Mutl se narodil v roce 1980. Už během dospívání pochopil, že větší cenu má, co sám dokáže, že levicový populismus a život na dluh nikdy nebude jeho styl. „Zjistil jsem, že zadarmo mi nikdo nic nedá a ani o to nestojím. I vojna byla v tomhle ohledu ne zrovna příjemným, ale možná užitečným ponaučením. Pak jsem začal stavět rodinný domek a bylo mi jasné, že není nad to umět se spolehnout sám na sebe a obklopovat se lidmi, kteří nejsou žádní lehkoživkové.“ –red–
21
VÝROČÍ
Josef Hlávka, mecenáš vědy a kultury techniku a posléze absolvovat architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění. Studium to nebylo zrovna levné, takže si Hlávka o prázdninách přivydělával jako zednický učeň. V té době se seznámil s nejnovějšími trendy v architektuře, další velkou inspirací pro něj bylo získání tříletého stipendia na poznávací cestu po Evropě. Jeho vášeň pro architekturu našla naplnění jen částečně, většinu života se věnoval spíše stavitelství, ale i tam uplatnil cit pro moderní kompozice i technické schopnosti. V této dráze mu výrazně pomohl česko-vídeňský stavitel František Šebek, který záhy rozpoznal jeho houževnatost a nadání, takže ho zaměstnával, vytvořil prostor pro profesní růst a později mu odkázal celou svoji stavební kancelář.
ochrnul na obě nohy a byl dočasně odkázán na invalidní vozík. Z jeho četných mecenášských počinů si zaslouží zmínku krom jiného založení pražských studentských kolejí, které na svou dobu skýtaly nemajetným mladým lidem poměrně luxusní zázemí včetně vlastní tělocvičny, pekárny, kde se rozdávalo libovolné množství čerstvého chleba, a to i mimokolejním studentům. V souvislosti se studentskými kolejemi se také objevuje pojem „Hlávkovi rytíři“. Podmínkou pro užívání kolejí totiž byla perfektní znalost cizího jazyka a umění šermu, v čemž Hlávka poněkud naivně viděl potencionální šanci obrany proti Němcům.
180
22
Pojem Hlávkova nadace zná i většina současníků. I když už méně z nich ví, že oficiální název zní Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových – ženská jména jsou upomínkou na jeho první ženu Marii, která zemřela na tuberkulózu, a druhou Zdenku. Ta byla přítelkyní Antonína Dvořáka, sama velmi hudebně nadaná. Ostatně právě vzhledem k přátelství s Hlávkovými složil Antonín Dvořák jedno ze svých velmi ceněných děl – Lužanskou mši. Právě v Lužanech strávil Josef Hlávka velkou část svého života a jsou s nimi spojeny i počátky jeho mecenášských aktivit. Věhlas získal svým propracovaným projektem na podporu kultury a vzdělanosti českého národa. V Lužanech například vznikla idea založení České akademie věd a umění, což stálo Hlávku nemálo politického úsilí i vlastních finančních prostředků. Narodil se v Přešticích 15. února 1831 – tedy před 180 lety.
Josef Hlávka se záhy stal jedním z nejvěhlasnějších stavitelů a za svá díla sklízel jedno ocenění za druhým, což mu logicky přinášelo nové zakázky. Například vyhrál soutěž na výstavbu vídeňské Dvorní opery, je mimo jiné „autorem“ dodnes fungující Zemské porodnice v Praze. Zde uplatnil tehdy zcela novátorská členění na pavilony, zohlednění hygienických požadavků, celkovou funkčnost zařízení. Za projekt rozsáhlé a monumentálně pojaté biskupské rezidence v Bukovině obdržel 2. cenu na světové výstavě v Paříži. Za své úspěchy ale dostal více nejvyšších ocenění a také nemalé finanční obnosy. Jeho firma realizovala během jediného desetiletí na 150 staveb, na každou Hlávka osobně dohlížel, byť zaměstnával dvacítku architektů a dalších zaměstnanců. Běžně měl na starosti kolem padesáti staveb najednou.
Byť je Hlávkovo jméno spojeno s velkorysými příspěvky na rozkvět české vědy, kultury a umění, dlužno připomenout, že sám pocházel z relativně chudých poměrů a pověstnou všestrannou velkorysost si mohl dovolit jen díky tomu, co sám v životě dokázal. Od dětství projevoval technický talent a zájem o architekturu. Naštěstí mu rodiče umožnili tuto orientaci dál rozvíjet. Nejprve ho nechali zapsat na pražskou
Jedním z prvních významnějších výdajů byla koupě zámečku v Lužanech nedaleko rodných Přeštic. Původně to byl dárek pro jeho čerstvě ovdovělou matku, ale později se z Lužan stalo místo setkání kulturních a vědeckých velikánů 19. století. Na druhé straně ho nadměrná píle, odpovědnost a pracovitost, k čemuž patřilo i neustálé cestování mezi Prahou, Vídní a dalšími městy, natolik vyčerpalo, že v roce 1869 v osmatřiceti letech zkolaboval,
Úspěšný stavitel, vítěz soutěží
Velkorysost spojoval s osobní šetrností a pracovitostí Přitom se traduje, že ve svém osobním životě byl Hlávka důsledně šetrný. Kromě toho také bytostně nesnášel jakoukoli zahálku. Proto prý třeba na jeho zámečku v Lužanech vyzýval přítomné dámy, aby i při nejnáročnějších intelektuálních debatách zároveň pletly, vyšívaly nebo háčkovaly, případně draly peří. Ani muži se nevyhnuli práci na zahradě a jiným manuálním činnostem.
Zámeček v Lužanech se stal centrem kulturních setkání Budova studentských kolejí, které v Praze založil a projektoval Josef Hlávka
Každopádně dodnes nejznámější je ve spojitosti se jménem Josefa Hlávky jeho nadace, kterou založil čtyři roky před svou smrtí. Funguje i nyní díky dokonale promyšlenému právnickému základu, nedokázali ji zlikvidovat ani nacisti během druhé světové války ani komunisté. –red–
Hugo Haas, bavič a všestranný umělec, který dokázal uspět i v Hollywoodu Většina z nás si vybaví Hugo Haase nejčastěji jako charismatického komediálního herce a šarmantního milovníka. Ostatně zdatný milovník a velký proutník byl podle vzpomínek svých kolegů i v reálném životě. Ale pamětníci si vybaví i jeho vážné charakterní role, v nichž zazářil neméně, a to na divadelních prknech i na plátně. Diváci i kritika ho opěvovali například v Dostojevského Zločinu a trestu ve Vinohradském divadle. Postavu doktora Galéna v Bílé nemoci psal Karel Čapek údajně přímo jemu „na tělo“, při prvním filmovém zpracování této hry se Haas dokonce ujal režie. Jeho pozdější život byl lemován složitými peripetiemi i úspěchy. Narodil se 18. února 1901. Svůj talent uplatnil v divadle včetně Národního, jeho filmové role jsou pro mnohé dodnes nezapomenutelné, obstál i jako režisér. Což je slabý pojem, uvážíme-li, že se herecky i režijně prosadil i v zahraničí včetně věhlasného Hollywoodu. Tam se rozhodně neocitl z důvodů nějakých nadměrných ambicí a ctižádosti.
rasistických štvanic. Posléze byl na hodinu vyhozen z Národního divadla. Emigrace byla zjevně jediným východiskem, což potvrdil i tragický osud otce a bratra Pavla, nadaného hudebního skladatele, kteří zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi.
Americký sen? Hrál, režíroval, měl vlastní společnost Ve Spojených státech ztvárnil Hugo Haas četné divadelní a filmové role. Zpočátku to kvůli přízvuku byly spíše epizodní role přistěhovalců, ale postupně se vypracoval natolik, že dokonce založil vlastní produkční společnost a sám režíroval. Vícekrát se nechal inspirovat vlastními zkušenostmi s válečným pronásledováním Židů a nedobrovolnou emigrací.
Konec života strávil ve Vídni, do Čech ho to netáhlo Ani po konci války ho to do vlasti příliš netáhlo. S přáteli včetně například Olgy Scheinpflugové si pravidelně
Dramatický útěk, členové rodiny zůstali v Česku Z Čech prchal v roce 1939 před nacisty s manželkou Bibi za dosti dramatických okolností – přes Francii, Španělsko a Portugalsko. Bibi byla zkomolenina jejího příjmení Bibikoffová (ve skutečnosti se křestním jménem jmenovala Marie), živila se jako herečka a tanečnice. Její otec, ruský šlechtic, byl posledním carským velvyslancem ve Švýcarsku. Navíc v Čechách museli nechat malého syna Ivana. Ten válku přežil (a údajně z něj byl později po otcově vzoru velký prostopášník).
Oběť antisemitských štvanic a hodinová výpověď Ale svízelným obdobím procházel Haas ještě předtím, kdy sice sklízel divadelní úspěchy, nicméně se kvůli svému židovskému původu stal obětí
dopisoval, ale do Čech přijel jen na krátkou návštěvu u příležitosti oslav Národního divadla, kde kdysi slavil období své největší slávy. Nějakou dobu žil v Itálii a zbytek života strávil ve Vídni. I tady pracoval, hlavně pro rakouskou televizi. Zemřel v roce 1968, pochován je na židovském hřbitově v Brně.
Ve vzpomínkách svých vrstevníků a přátel byl proslulý nejen talentem, ale rovněž svým bohémstvím a trefnými bonmoty, často na adresu uměleckých kolegů. Například o svých častých filmových partnerkách Lídě Baarové a Adině Mandlové prohlásil: Baarová má oči mandlové a Mandlová oči barové. Zejména s Mandlovou bavili v nesčetných komediích celé generace i dnešní diváky (Ať žije nebožtík, Mazlíček, Život je pes nebo Děvčata, nedejte se!). S Adinou ho jednu dobu pojil vztah asi i více než přátelský. Kromě toho byla rovněž pověstná svým poněkud nespoutaným životem a dokázala také vracet různé narážky. Ve filmu začala být jeho osvědčenou partnerkou ještě v dobách, kdy byla zcela neznámou začínající herečkou. Traduje se, že se tehdy s Hugo Haasem procházeli po pražských Příkopech a Haas pravil něco ve smyslu: To mi závidíš, za mnou se všichni otáčejí a tebe nikdo nezná. Pohotová Adina odvětila: Počkej, za pár let si lidi budou říkat, co tady dělá ta krásná slavná Mandlová s tím ošklivým Židem. –red–
110
23
ZAHRANIČÍ
Muslimské bratrstvo: řešením je islám, ale nesmí se zapomenout na politiku Vladislav Malát o nedávné eskalaci napětí v Egyptě je ve sdělovacích prostředcích často zmiňována pro někoho tajemná organizace známá jako Muslimské bratrstvo, jejíž plné jméno se dá z arabštiny přeložit jako Společenství muslimských bratří. Roku 1928 je v Egyptě založil učitel a islámský učenec Hassan al-Banna, ale postupně se rozšířilo i do jiných zemí, včetně evropských. Jeho základním proklamovaným cílem bylo a je prosadit Korán a vzory ze života Prorokova jako výchozí princip života muslimské rodiny, jednotlivce, společnosti a státu. Na počátku své existence se toto hnutí soustředilo na vzdělávání a charitu, ale s přibývajícím počtem příznivců se do jeho stále širšího programu dostávaly i prvky politického charakteru. Ty souvisely zejména se skutečností, že
P
24
doc. RNDr. V. MALÁT, CSc. • Nar. 29. 5. 1934. • Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, kde potom většinou působil jako učitel a vědecký pracovník. • Zároveň se dodnes věnuje překladatelské práci – přeložil šest knih a desítky článků na vážná společenská témata. • Několik let přednášel na univerzitě v Bagdádu. • V letech 1996–2002 byl senátorem za ODS. • Od roku 1994 do roku 1998 působil jako starosta Poděbrad, kde byl až do roku 2006 členem městského zastupitelstva. • Je ženatý, má dvě děti.
Egypt byl od roku 1914 pod britským protektorátem, což pochopitelně nebylo tamním Arabům, kteří se právě zbavili Turků, lhostejné. S rozšiřováním zájmového okruhu Bratrstva vznikaly i více či méně aktivní názorové platformy, lišící se od původních proklamovaných cílů Bratrstva přístupem k násilnému prosazování jeho myšlenek. S nimi se v hnutí objevil i obdiv k nástupu nacismu v Německu, projevující se mj. v šíření arabského překladu Hitlerovy knihy Mein Kampf a v Rusku vzniklých Protokolů sionských mudrců. Za války se Bratrstvo politicky příliš neprojevovalo, ale po válce i nadále hrálo vůdčí úlohu v arabském národním životě. Vedle ústředního vedení, jež i nadále hlásá své nenásilné postoje, vznikly názorové skupiny, které se v rozporu s výroky vůdců Bratrstva pustily do tero-
ristických akcí namířených proti stále existující, byť již nepřímé britské nadvládě nad Egyptem. Pro vládu tak vznikla neúnosná situace, jež roku 1948 vedla k uvěznění 32 vedoucích činitelů a nakonec k nařízení Bratrstvo rozpustit. Jako odvetu zavraždili jeho členové předsedu vlády, což vedlo k další vraždě, tentokráte samotné hlavy a zakladatele Bratrstva Hassana al-Banny. Jeho nástupcem se stal bývalý soudce Hassan Ismail al-Hudaybi, který se pokusil radikální odnož hnutí umlčet, ale nepodařilo se mu to. Roku 1952 Bratrstvo podpořilo svržení kolaborantské monarchie, ale vděčnosti od vítězů se nedočkalo. Když se proto na oplátku jeho členové v roce 1954 pokusili o atentát na nevděčného prezidenta Násira, byly tisíce jeho členů celá léta vězněny i mučeny v koncentračních táborech a organizace samotná zakázána. Ke změně došlo, když se v roce 1970 stal egyptským prezidentem Anwar Sadat. Ten vězněné členy bratrstva postupně pouštěl na svobodu a hnutí do jisté míry toleroval, ale formálně neuznal. Tento stav setrval i po tom, co Sadat roku 1979 podepsal mírovou smlouvu s Izraelem, za což byl o dva roky později jinou islamistickou skupinou zavražděn a na jeho místo se postavil Husní Mubarak. Až dosud jsem se nezmínil o počtu členů, ale občas publikované údaje se natolik liší, že si troufám jen na velmi hrubý odhad asi dvou milionů. Důležitější než jakékoli číslo je skutečnost, že hnutí si zejména svou bohatou charitativní činností získalo tak velké sympatie, že mohlo k Mubarakově nelibosti vstou-
pit roku 2005 do volebního boje. Samozřejmě nikoli jako legitimní subjekt, ale v podobě aliancí s jinými (ale povolenými) skupinami nebo cestou „nezávislých“ kandidátů. Tyto volby jim vynesly 20 % hlasů, čímž se oficiálně neexistující Muslimské bratrstvo stalo nejsilnější opoziční skupinou a začalo se nadále vůči režimu vymezovat jako politický (nikoli pouze teologický) opoziční subjekt. Jeho současným, v pořadí osmým, vůdcem je Mohammed Badie. Nepodstatnou změnu přinesly egyptské volby roku 2010, kdy se Bratrstvo po pletichách, jimiž se vláda pokusila zamezit opakování výsledků z roku 2005, rozhodlo z volebního klání odejít, aniž však ztratilo na sympatiích ze strany obyvatel.
Z místa svého vzniku se Muslimské bratrstvo rozšířilo do mnoha dalších zemí včetně Izraele, kde je jeho jižní větev dokonce zastoupena v parlamentu. Severní větev své zastoupení v zákonodárném sboru státu, který podle jejich přesvědčení neprávem vznikl na území ukradeném arabskému národu, naprosto vylučuje. Zajímavá je situace i v Jordánsku, kde je Bratrstvo nejen povoleno, ale je také zastoupeno (ve výrazné menšině) v dolní komoře parlamentu. Situace v Egyptě navozuje otázky zásadního významu nejen pro tamní oblast, ale s výhledem do vzdálenější budoucnosti i pro ostatní svět. Nejdříve to bude zřetelné na vývoji postoje Egypta k existenci Izraele. Ve vzdálenější budoucnosti bude ve zbytku světa hrát roli i zatím nejednotný výklad muslimského pojmu svatá válka, který má celou škálu podob od mírumilovného šíření myšlenek až po fyzický boj. Jako člověk, který mezi muslimy pár let spokojeně žil, doufám v to první. K té spokojenosti mi stačilo vědomí, že jsem hostem ve světě, ve kterém jsou doma oni, respekt k jejich způsobu života a pochopení toho, že oni kráčí k demokracii tempem, jež dokáží bez obav ze společenského rozvratu přijmout. K tomu víra, že mladí lidé, mezi nimiž jsem jako učitel byl, nedopustí, aby to tempo bylo nulové. autor je bývalý senátor ODS, působil na univerzitě v Bagdádu
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Rázovité Rusíny okupovali v březnu 1939 maďarští fašisté a koncem roku 1944 je na desítky let zbavili svobody sovětští komunisté…
Krádež země rudého medvěda Jindřich Marek ne 8. května 1944 podepsal v Londýně úřadující ministr zahraničí československé exilové vlády Hubert Ripka se sovětským velvyslancem Lebeděvem dohodu, v níž se jasně říkalo: „Jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem vlastních válečných operací, československá vláda tam převezme plný výkon veřejné moci.“ Zatímco v případě Slovenska a českých zemí spoléhali Sověti na slovenské a české komunisty typu Gustáva Husáka a Klementa Gottwalda, že jim demokratické Československo po skončení války ochotně přivedou do chomoutu pomocí slibů a levicové demagogie, v případě nejvýchodnější části republiky Podkarpatské Rusi se rozhodli neponechat nic náhodě a této země se zmocnili hrubou silou. Země, která měla v erbu rudého medvěda, nyní měla poznat ke své nekonečné škodě rudého medvěda v pojetí „heraldiků“ z Kremlu. Českoslovenští demokraté tak měli navíc hned od začátku natvrdo
D
26
vědět, že jejich východní spojenec kromě falešných úsměvů umí i pořádně praštit do stolu...
Mise generála Hasala Začátkem roku 1944 tvořili Rusíni téměř polovinu ze sedmitisícového československého vojenského sboru na východní frontě. Když sovětské jednotky
Historický erb Podkarpatské Rusi
vyhnaly v říjnu 1944 během pouhých pěti dnů maďarské a německé jednotky z největších tří měst Podkarpatské Rusi Chustu, Mukačeva a Užhorodu, mohli si optimisté naivně myslet, že se díky této skutečnosti čs. jednotky ještě rozrostou. Dne 27. října 1944, v den vstupu Rudé armády do Užhorodu, dalo velitelství 4. ukrajinského frontu souhlas čs. vládní delegaci v čele s ministrem Františkem Němcem, aby se vydala plnit své úkoly. Ta druhý den ráno vyrazila z ukrajinské Turky na československé území přes Verecký průsmyk a večer dorazila do Chustu. Věnujme dnes pozornost jen vojenské části této delegace, kterou vedl „velitel osvobozeného území“ generál Antonín Hasal. Úkolem bývalého legionáře a v dobách londýnského exilu přednosty vojenské kanceláře prezidenta Beneše byl nábor do československé zahraniční armády, výcvik nových vojáků, obnova bezpečnostních složek a také ostraha státních hranic prostřednictvím pohraniční finanční stráže.
Přestože byla tehdy prakticky celá země osvobozena, dovolili Sověti Hasalovi i Němcovi pod nejapnou záminkou, že zbytek země je ještě operačním pásmem, působit jen ve východním cípu Podkarpatské Rusi v okresech Chust, Sevljuš, Ťačevo, Volové a Rachovo, kde se zatím hrnuli Rusíni s nadšením do československé armády. V Chustu, Rachovu, Ťačevu a Sevljuši byly zřízeny četnické stanice a na hranicích s Rumunskem bylo obnoveno 14 oddělení pohraniční finanční stráže. Tyto složky tvořili Rusíni, kteří sloužili u československého četnictva a finanční stráže do března 1939, a doplnili je rusínští vojáci z čs. armády. V Sevljuši bylo zatím zřízeno výcvikové středisko pro pěchotu a dělostřelectvo s 600 nováčky, v Krivé potom výcvikové středisko pro 180 ženistů a 100 spojařů. Všichni byli oblečeni do britských battledressů s výsostnými znaky čs. armády. Slibně rozjetý stroj se však již po několika dnech zadrhl. Sověti začali sabotovat zásobování a nedovolili Hasalovu Velitelství osvobozeného území (VOÚ) používat vysílačku pro spojení s Londýnem ani čs. vojenskou misí gen. Heliodora Píky v Moskvě. Velitel spojařů kapitán Josef Süsser proto musel jezdit se svými muži od 8. listopadu tajně džípem do terénu a vysílat „na černo“. To však byl teprve začátek problémů. Sověti začali od prvního dne s masivním náborem do Rudé armády pomocí výhrůžek, nacionální a třídní demagogie a především úplatků v podobě potravin pro rodiny naverbovaných. Vedle zatýkání a odvlékání nepohodlných osob začali zastrašovat a otevřeně terorizovat ty, kteří vstupovali do čs. armády. Jejich rodinám odmítali vydat potraviny s tím, ať je „živí Češi“. Zároveň však zcela sabotovali dodávky potravin pro VOÚ. Jejich největším nátlakovým orgánem se však staly jimi vytvářené národní výbory...
Fraška v biografu „Skala“ Mělo jít sice o československé národní výbory, ale jejich formování nevybíravým způsobem iniciovala v režii sovětských generálů Mechlise a Brežněva neblaze proslulá NKVD – a také českoslovenští komunisté… U ministra Němce měl působit jako poradce bývalý komunistický poslanec podporučík Ivan Turjanica, který však zběhl a začal se věnovat formování nejvyššího orgánu národních výborů v zemi, Ukra-
V krajině kopců a lesů u Sinovíru kdysi řádil loupežník Nikola Šuhaj…
jinské národní rady. K tomu mu byla velice nápomocna i vyslaná osvětová četa 1. čs. armádního sboru v SSSR, kterou vedl další fanatický komunista – přerovský rodák Bedřich Reicin. Tak se podařilo již 26. listopadu 1944 v biografu „Skala“ v Mukačevě, kam stále ještě nesměl vstoupit bez povolení nikdo z Hasalovy a Němcovy mise, doslova ve stínu sovětských bodáků uspořádat
Sovětské vojenské orgány zatím vystupňovaly tlak na Hasalovo VOÚ do té míry, že prakticky zmrazily jeho funkčnost. Poslední ránu z milosti mu uštědřili 22. prosince 1944, když velitelství 4. ukrajinského frontu nařídilo rozpuštění štábní roty a ženijní čety VOÚ jako „nezákonných“, protože nejsou ve svazku 1. čs. armádního sboru! Generál Hasal tak musel o dva dny později ve svém
Podkarpatská Rus má dvě tváře – hornatý sever a úrodný jih se silnou maďarskou menšinou (na snímku obec Harangláb ve 30. letech)
I. sjezd národních výborů, na kterém přítomní „dělníci, rolníci a pracující inteligence“ požádali o připojení své země k sovětské Ukrajině! Předsedou Ukrajinské národní rady byl zvolen Ivan Turjanica. Jeho rada potom oznámila dopisem Františku Němcovi usnesení sjezdu a vyzvala ho, aby spolu se svou civilní i vojenskou správou opustil do tří dnů území „Zakarpatské Ukrajiny“. Poté se v Užhorodě revoluční cestou de facto ujala správy celého území, nyní již bývalé Podkarpatské Rusi…
hlášení jen smutně konstatovat, že tento sovětský rozkaz „znamená v podstatě likvidaci VOÚ“… Tisíce Rusínů tehdy statečně bojovaly v čs. armádě, mnozí z nich přežili jen se štěstím stalinské gulagy, někteří z nich se však dostali konečně po letech v rámci dovolených domů ke svým blízkým, aby se mohli přesvědčit, jakou neradostnou budoucnost čeká jejich vlast. Nebylo však reálné síly, která by tento neblahý vývoj dokázala zvrátit.
➤
27
HISTORIE MÍSTO KOMPASU a jednostranně řešila otázku Zakarpatské Ukrajiny. Taková vaše představa by prý byla pro sovětskou vládu urážkou… V závěru dopisu potom Stalin prohlásil: „Protože otázku Zakarpatské Ukrajiny postavilo samo obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny, bude ji pochopitelně nutno řešit. Tato otázka se však může řešit jen po
Vůdce sovětských komunistů J. V. Stalin se razantně zmocnil Podkarpatské Rusi, ale československým politikům lhal do poslední chvíle
dohodě mezi Československem a Sovětským svazem ještě před koncem války s Německem nebo na konci války, až to shledají obě vlády účelným. Prosím, abysVojáci československého 36. pěšího pluku v únoru 1939, za pár dní je čekali krvavé boje s maďarskými horthyovci, zatímco němečtí nacisté obsazovali Prahu…
Stalin – šampión ve lži a přetvářce
28
Dimitrij Popjuk – jeden z tisíců Rusínů vězněných ve stalinských lágrech, z kterých je zachránil až vstup do čs. zahraniční armády, ve které projevili nesčetné množství příkladů velké odvahy, obětavosti a také věrnosti demokratickému Československu
Když začal prezident Beneš, který byl Hasalem a Němcem dobře informován o otřesných poměrech na Podkarpatské Rusi, opatrně a diplomaticky komunikovat o této věci se sovětským vůdcem Stalinem, napsal mu 23. ledna 1945 tento mistr přetvářky, že „dozvěděl od soudruha Gottwalda, že československá vláda pociťuje nejistotu v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině domnívajíc se, že sovětská vláda hodlá jednostranně řešit otázku Zakarpatské Ukrajiny proti dohodě mezi našimi zeměmi“. Stalin to prohlásil za nedorozumění. Avšak hned k tomu dodal, že sovětská vláda nezakazovala a nemohla zakázat obyvatelstvu Zakarpatské Ukrajiny, aby vyjádřilo svou národní vůli. V žádném případě to však neznamená, že by sovětská vláda úmyslně porušila dohodu mezi Sovětským svazem a Československem
Na pomoci odtrhnout Podkarpatskou Rus ve prospěch Sovětského svazu se v roce 1944 aktivně podílel i neblaze proslulý český komunista Bedřich Reicin…
te věřil, že sovětská vláda nehodlá učinit nějakou újmu zájmům Československé republiky a její prestiži…“ Mezitím se však tlak na československou stranu rafinovaně stupňoval například i na území osvobozeného východního Slovenska, kde ve dnech 1.–3. března
1945 probíhal v Prešově sjezd slovenských Ukrajinců. Uvítali „Mukačevské prohlášení“ o spojení Podkarpatska se sovětskou Ukrajinou a zdůraznili „národní jednotu ukrajinského národa Prešovska a národa Zakarpatské Ukrajiny“. Tyto tendence děsily slovenské politiky natolik, že již 24. ledna 1945 se v prohlášení, podepsaném Vavro Šrobárem, Jánem Ursínym i komunistou Laco Novomenským uvádí: „Protahování této otázky by mohlo narušit dobré vztahy Sovětského svazu a ČSR, což by mohlo mít špatný vliv na zabezpečení předmnichovských území Slovenska. Doporučujeme přijmout mukačevské stanovisko za podklad okamžitých rozhovorů s vládou SSSR o včlenění Zakarpatské Ukrajiny do Ukrajinské SSR...“ Ovšem ještě 28. března na recepci v Kremlu Stalin v „dobré náladě“ slibuje v přípitku prezidentu Benešovi, že „SSSR nebude zasahovat do vnitřních záležitostí Československa...“ Tomu však nikdo soudný nemůže věřit a je jasné, že Podkarpatská Rus se do svazku Československé republiky nevrátí. Zbývá již jen „rusínský Mnichov“ někdy podepsat…
Budova pohraniční finanční stráže v Bělasovicích se v r. 1944 ke svému původnímu poslání vrátit nesměla
je „postoupení“ území. Byl to však tehdy již jen ojedinělý hlas, kterému prakticky nikdo nenaslouchal. Dne 21. června 1945 odletěla do Moskvy delegace vedená premiérem Zdeňkem Fierlingerem. Měla pověření,
Dokonáno jest... Po skončení války prakticky jako poslední aktivně hájil celistvost Československa i s Podkarpatskou Rusí pouze lidovecký místopředseda vlády Jan Šrámek. Jeho hlavním argumentem byl fakt, že tehdejší Prozatímní národní shromáždění nemá právo souhlasit s odtržením části území, protože může podle ústavních principů projednávat jen podružnější otázky, nikoliv zásadního charakteru, jako
dohodu potvrzující ztrátu československého území na Podkarpatské Rusi. Současně československá vláda de facto vzala na vědomí, že SSSR kromě Podkarpatské Rusi zabral také část slovenského území severně od města Čop. Později tuto krádež 22. listopadu 1945 ratifikuje i prozatímní československý parlament. Hlášení generála Hasala o poměrech na Podkarpatské Rusi na podzim roku 1944 zmizela na desítky let v archivních krabicích a učebnice dějepisu byly zatím doplněny lží o mírovém uspořádání problému z vůle lidu – a také stále populární, byť pokřivenou legendou o Nikolovi Šuhaji loupežníkovi… autor je historik a publicista
Prezident E. Beneš měl podrobné informace od svých vojáků o situaci na „osvobozené“ Podkarpatské Rusi a dobře věděl, že neexistuje moc, která by Stalina odradila od záměru připojit nešťastnou zemičku pod karpatskými poloninami k Sovětskému svazu
Generál Antonín Hasal zemřel v roce 1960 ve Washingtonu ve svém třetím exilu…
aby se v Kremlu zeptala, jak si Stalin přeje vyřešit již „vyřešenou“ otázku Podkarpatské Rusi. Fierlinger několikrát telefonuje do Prahy a ptá se svého náměstka Gottwalda, jak postupovat. Nakonec 29. června doručí československé vládě ze sovětského velvyslanectví návrh smlouvy o Podkarpatsku. Gottwald ji slovo za slovem předčítá a všechny dotazy nebo připomínky smetává razantně ze stolu. Téhož dne podepsal potom v Moskvě ministerský předseda Zdeněk Fierlinger a sovětský ministr zahraničí V. M. Molotov
Usmívající se rusínské mládence na fotografii z roku 1937 nečeká do budoucna nic radostného – jen horthyovští fašisté, stalinské gulagy, frontová bojiště a v případě přežití život v komunistickém „ráji“…
KULTURA
Kulturní jaro v Česku – velké cenobraní Markéta Ševčíková
aždým rokem s blížícím se jarem doznává obyvatelstvo tuzemských luhů a hájů značného kulturního osvícení. Předjaří je totiž časem udílení všemožných cen, anket a vyhlašování vítězů, tudíž má kulturymilovný jedinec po roce opět šanci prozřít a učinit si jasno, kdo stojí za vidění, slyšení, podívání a přečtení. Háček ale spočívá v tom, že je v posledních letech v Česku poněkud „přeanketováno“, což jednak snižuje validitu jednotlivých ocenění, jednak zájem veřejnosti, jež už je ze všech těch Andělů, Slavíků, Lvů, Thálií a TýTý zmatena a ztrácí přehled o tom, v kterém případě jde o pouhý průzkum mediální oblíbenosti a ve kterém o skutečné posouzení uměleckých kvalit dotyčných. Navíc dochází k poměrně paradoxnímu úkazu – největšímu zájmu médií se těší ceny, které nevypovídají o hodnotě umělcovy produkce, nýbrž o tom, do jaké míry byl kdo schopen vtěsnat se
K
30
během uplynulého roku na titulní stránky převážně bulvárních časopisů. O tom, kdo je Zlatý slavík či kdo dostal zrcátko Týtý tak vědí všichni, o laureátech Radokových cen či nejlepších designérech roku takřka nikdo. A přitom např. moderní design a užité umění se těší na západ od našich hranic většímu zájmu než herci rotující v televizních
seriálech. Každý Fin zná Alvara Aalta, málokterý Čech je ale schopen identifikovat tvorbu designérského studia Olgoj Chorchoj, které letošního 12. února získalo ve Stavovském divadle v Praze za své návrhy sáněk, lamp, nápojového skla, čajových konvic a kazetových podlah titul Grand designér roku. A to mají pánové Němeček a Froněk štěstí, že své studio pojmenovali na počest mytického pouštního červa, takže i v nezasvěcených občas nějaké asociace vyvolají. Takřka nulové asociace ale bohužel vyvolává ve většině tuzemské populace např. Cena Alfréda Radoka, přestože
jde o nejprestižnější divadelní ocenění u nás. Členové poroty si totiž dávají tu práci a objíždějí během roku veškeré divadelní scény u nás a sledují premiérová představení i v tom nejzapadlejším městě, aby poté mohli opravdu kvalifikovaně rozhodnout o tom, čí divadelní práce dosahuje evropských, ne-li světových parametrů a kde by naopak snažení profesionálů hravě trumfli i ochotníci. Média však z ne zcela jasných důvodů do role divadelních Oscarů pasovala Ceny Thálie, přičemž je záhadně ignorována skutečnost, že Thálie jsou ceny, které si herci rozdávají mezi sebou navzájem, takže je nabíledni, do jaké míry je rozhodování o jejich držitelích objektivní. Navzdory tomu je i letos vše při starém – pozornost je upřena k 26. březnu, kdy budou uděleny Thálie, vypovídající hlavně o tom, kteří herci spolu kamarádí (letos jsou nominováni Květa Fialová, Petr Nárožný, Kamil
Střihavka a další), zatímco Ceny Alfréda Radoka, mapující skutečný stav současného divadla, se krčí v jednom dni (5. března) ve stínu filmových Českých lvů a aby o nich napsal aspoň jeden novinář, proběhne skromný ceremoniál v pražském Divadle Komedie pro jistotu už odpoledne. Na Radoka nominovaní Vladimír Hauser, David Novotný či Marie Málková jsou už asi předem smířeni s tím, že si užijí mnohem méně slávy než držitelé Thálií, přestože o nich rozhodne odborná porota, nikolivě kamarádi z práce. Spravedlnosti se tedy v našich končinách lze stěží dobrati i v tak zdánlivě marginální oblasti, jakou je kulturní poměřování sil. Světlé výjimky ale přesto existují. Nejvíc aspirací na triumf na letošních filmových Českých lvech získala Pouta Radima Špačka – temný thriller o temné atmosféře estébáky a fízlováním prodchnutých 80. let. Významný přínos k našemu vyrovnání se s minulostí porazil na nominačním večeru svých 20 filmových konkurentů a zabodoval ve všech 12 kategoriích. Dostal i cenu kritiků a filmových teoretiků. Pouta se tak mimoděk stala několikerou výzvou. Pro nás diváky výzvou k zamyšlení, pro členy filmové a televizní akademie výzvou k nastolení spravedlivějších poměrů v rámci uměleckého cenobraní. Pokud jednou kvalita zvítězí nad mediálně pozlacenými plytkostmi a kamarádčofty, zablýskne se i v tuzemské kultuře a umění na výrazně lepší časy. autorka je spolupracovnice redakce