Politický systém v multietnickém státě Případ Bosny a Hercegoviny

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Politický systém v multietnickém státě Případ Bosny a Hercegoviny Bakalářská práce

Damir Kasum

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. UČO: 143839 Obor: PL Imatrikulační ročník: 2004

Brno, 2007

Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma „Politický systém v multietnickém státě – Případ Bosny a Hercegoviny“ jsem vypracoval samostatně a čerpal jsem pouze ze zdrojů uvedených v seznamu použité literatury a zdrojů zařazeného na konci tohoto textu.

Damir Kasum

2

Rád bych zde poděkoval svému vedoucímu práce Mgr. Jakubovi Šedovi, Ph.D. za jeho cenné rady a pomoc při psaní této práce. Mé díky patří dále mým rodičům za jejich lásku a podporu.

3

Obsah

I. ÚVOD …………………………………………………………………………………. 6

II. POLITICKÝ SYSTÉM PRO MULTIETNICKÝ STÁT ……………………………. 8 1. Úvod …………………………………………………………………………….. 8 2. Konsociační demokracie ……………………………………………………… 9 3. Konsensuální demokracie ……………………………………………………. 10

III. HISTORICKO-POLITICKÝ VÝVOJ V BOSNĚ A HERCEGOVINĚ …………… 12 1. Etnogeneze v Bosně a Hercegovině ………………………………………… 12 2. Politický vývoj v letech 1908 – 1980 ……………………………………….... 13 3. Předválečná situace …………………………………………………………… 16

IV. DAYTONSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM ……………………………………………. 20 1. Politický systém jako východisko z války ……………………………………. 20 2. Poválečný politický vývoj ……………………………………………………… 23 3. Dnešní podoba politického systému Bosny a Hercegoviny ………………. 26 a. Celostátní instituce Bosny a Hercegoviny ………………………….. 26 b. Instituce Federace Bosny a Hercegoviny …………………………… 29 c. Instituce Republiky Srbské …………………………………………… 31 d. Distrikt Brčko …………………………………………………………… 32 4. Vliv mezinárodního společenství na politický systém ……………………… 33 5. Současné vývojové trendy politického systému ……………………………. 35

V. ZÁVĚR ………………………………………………………………………………. 38

VI. PŘÍLOHY …………………………………………………………………………… 42 1. Seznam zkratek ……………………………………………………………….. 42 2. Schéma politického systému Bosny a Hercegoviny ………………………. 44 3. Mapa č. 1: Etnická struktura Jugoslávie 1981 ……………………………… 45 4. Mapa č. 2: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1991 …………………. 46

4

5. Mapa č. 3: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1998 …………………. 47 6. Mapa č. 4: Politická mapa Bosny a Hercegoviny ………………………….. 48

VI. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ ……………………………….. 49 1. Monografie, části monografií a odborné články ……………………………. 49 2. Legislativní předpisy …………………………………………………………… 51 3. Internetové zdroje ……………………………………………………………… 52

Počet znaků: 81 374 5

I. ÚVOD

Práce „Politický systém v multietnickém státě – Případ Bosny a Hercegoviny“ si klade za cíl analyzovat fungování politického systému v etnicky heterogenním státě a systematicky jej zařadit k modelovému typu dle teorie nizozemského politologa Arenda Lijpharta. Lijphartova teorie byla pro tuto práci vybrána z důvodu, že nizozemský politolog představuje klíčového autora v oblasti výzkumu fungování demokracie

v fragmentovaných

společnostech

(v

našem

případě

etnicky

fragmentované). K účelu analýzy fungování politického systému pro tuto práci poslouží případová studie Bosny a Hercegoviny. Subjekt případové studie byl vybrán i na základě skutečnosti, že si uvedená země s etnicky smíšeným obyvatelstvem prošla v minulosti válečným konfliktem a nyní se nachází v poválečné obnově. Vyskytuje se zde tak prostor pro analýzu příčin událostí, které vedly ke zhroucení předválečného systému a tím pádem i k etnickému konfliktu a poválečným snahám zabezpečit, aby se daná situace již neopakovala. První část této práce je věnována analýze modelů politického systému pro multietnický stát (na základě díla Arenda Lijpharta) tak, aby potencionální modely mohly být v závěru porovnány se současným uspořádáním bosenskohercegovského politického systému. Další kapitola se zabývá historicko-politickým vývojem v Bosně a Hercegovině. Důraz je kladem především na etnogenezi jednotlivých etnik (Bosňáků1, Srbů a Chorvatů) a na vývoj struktury bosenskohercegovské společnosti v období rakousko-uherské vlády v Bosně a Hercegovině, království Jugoslávie a během komunistického režimu. Tato kapitola se věnuje rovněž okolnostem, které přímo vedly k ozbrojenému etnickému konfliktu v Bosně a Hercegovině v letech 1992 – 1995. 1

V tomto textu se vyskytují tři typy označení pro obyvatelé Bosny a Hercegoviny, kteří mají slovanský původ a jsou vyznavači islámu. První označení je muslimové (s malým „m“), které vyjadřuje označení pro náboženskou skupinu. V pozdějších částech textu jsou označováni jako Muslimové (s velkým „M“) v důsledku jejich nacionální emancipace v průběhu 60. let 20. století. Nakonec existuje ještě současný termín, který se používá od roku 1993, kdy byl schválen nový název „Bosňáci“ (podrobněji viz níže).

6

Nejrozsáhlejší část práce tvoří kapitola věnovaná daytonskému2 politickému systému Bosny a Hercegoviny. Nejprve je zde analyzována role podoby politického systému při hledání řešení válečného konfliktu. Další část se zabývá poválečným politickým vývojem v zemi, a to především z politického hlediska. Poté následuje popis a analýza dnešní podoby politického systému Bosny a Hercegoviny. Závěrečná část kapitoly je pak věnována vlivu mezinárodního společenství na politický systém a současným vývojovým trendům v rámci systému. Závěr práce se věnuje zhodnocení historicko-politického vývoje v Bosně a Hercegovině, současné situace a možnostem budoucího vývoje. Především zde pak dochází k aplikaci Lijphartových modelů politického systému pro multietnický stát získaných v první části práce na případovou studii Bosny a Hercegoviny. Problematikou Bosny a Hercegoviny se zabývala řada autorů po celém světě. Z českých autorů se této oblasti věnuje především brněnský historik Ladislav Hladký, jehož dílo lze doporučit pro hlubší studium bosenskohercegovské historie a současné poválečné reality. Bosenskohercegovským politickým systémem se v českém prostředí zabýval politolog Ladislav Cabada v rámci sborníku Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Text nicméně obsahuje řadu nepřesností. I autor této práce se již delší dobu věnuje problematice politického systému Bosny a Hercegoviny, což vyústilo především v publikování článku Vývoj politického systému Bosny a Hercegoviny po Daytonu a jeho současná podoba ve Středoevropských politických studiích. Daný článek představuje základ této práce a spolu s ním i další autorovo dílo Etnický konflikt v Bosně a Hercegovině, které vyjde v létě tohoto roku v rámci sborníku editovaného brněnskými politology Tomášem Šmídem a Vladimírem Vaďurou Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Z autorů píšících o politické situaci v Bosně a Hercegovině v anglickém jazyce si pozornost zaslouží především politologové Steven L. Burg, Paul S. Shoup a Sumantra Bose. Z bosenskohercegovských autorů stojí za pozornost především sarajevský politolog Omer Ibrahimagić a mostařští politologové Nevenko Herceg a Zoran Tomić.

2

Všeobecně používaný název „daytonský“ pro současný politický systém Bosny a Hercegoviny vychází z toho, že dnešní politický systém země vznikl během mírových jednání v americkém Daytonu (podrobněji o mírovém jednání viz níže).

7

II. POLITICKÝ SYSTÉM PRO MULTIETNICKÝ STÁT

1. Úvod

Typologie politických systémů a jejich komparace představuje v politologické vědě dlouholetou výzkumnou disciplínu, které se věnovala celá řada politologů. Za zaklad typologie polických systémů lze považovat dílo Gabriela A. Almonda Comparative Political Studies, ve kterém představil svou typologii politických systémů, které rozdělil do tří základních kategorií: anglo-americký politický systém, evropský kontinentální politický systém a třetí reziduální kategorie (Lijphart 1995: 9). Právě na Almondovo dílo navázal významný nizozemský politolog Arend Lijphart. V roce 1969 Lijphart ve svém díle Consociational Democracy představuje rozšíření a v některých případech i upřesnění Almondovy typologie politických systémů. Lijphartovo dílo představilo světu teorii konsociační demokracie. Tato teorie měla zacelit mezeru v Almondově díle. Konsociační demokracie představuje typ demokracie, ve které by měl být politicky systém atypicky nastaven tak, aby žádný segment rozdělené společnosti nebyl vyloučen z participace na moci. Ihned po zveřejnění Lijphartova díla upoutala jeho teorie konsociační demokracie značnou pozornost. K příčinám této popularity lze zařadit tři skutečnosti. Lijphartův model reagoval na v té době (a stále) aktuální problém uchování stabilní demokracie ve státech s fragmentovanou společností. Dále teorie konsociační demokracie tvrdí, na rozdíl od teorií pluralismu a vlivu počtu stran na politický systém, že politické problémy v rozštěpených státech lze řešit. A nakonec se konsociační teorie výrazně lišila od v té době akceptovaných politických teorií (Halpern 1995: 6566). Lijphartův model konsociační demokracie byl tak předurčen především pro země, jejichž společnost je určitým způsobem rozdělena ať již socioekonomicky, nábožensky, či etnicky. Dílo Consociational Democracy tak představuje i základní podmínky pro fungování demokracie a politického systému v multietnickém státě.

8

2. Konsociační demokracie

Lipjhartova teorie konsociační demokracie se opírá o dva základní prvky: vysoká kulturní fragmentace společnosti a konsensuálnost elit. Tvrdí, že ačkoliv některé státy mají díky své fragmentované společnosti předpoklady k nestabilitě (Nizozemí, Švýcarsko, Rakousko), jsou vysoce stabilní a představují model, který označuje za konsociační demokracii, pro jejíž stabilitu hraje klíčovou roli chování politických elit (Lijphart 1995: 13-14). Nutnou podmínkou pro fungování konsociační demokracie je historická existence segmentované společnosti (Hloušek-Kopeček 2005: 206). V různých zemích se pro jednotlivé segmenty společnosti používal jiný název. Například dva nejznámější typy jsou rakouské tábory (Lager) a nizozemské pilíře (zuilen). Princip takové segmentované společnosti spočívá v tom, že jedinec žije v rámci „své“ společnosti prakticky od kolébky do hrobu. V rámci segmentované společnosti je možné, aby se jedinec narodil, žil a zemřel v prostředí tvořeném příslušníky stejného náboženského přesvědčení, nebo mezi jedinci stejného etnického původu. Během života tak tento jedinec navštěvuje školy své etnické či náboženské skupiny, je zaměstnán u zaměstnavatele pocházejícího ze stejné komunity atd. Totéž platí i o soukromém životě, kde tráví čas pouze se členy své komunity, hledá si v ní životního partnera, sleduje sdělovací prostředky své komunity (McRea 1995: 38-39). Platí tedy fakt, že kontakty mezi členy odlišných skupin jsou minimální. Druhou nezbytnou podmínku představuje úspěšná spolupráce elit rozdělené společnosti. Lijphart uvádí čtyři základní podmínky týkající se spolupráce elit, které musí být splněny, aby kosociační demokracie mohla úspěšně fungovat (Lijphart 1995: 18-19):

1. Elity musí být schopné sladit své odlišné zájmy a požadavky subkultur. 2. Elity

musí

být

schopné

překročit

meze

subkulturních

hranic

a spolupracovat s elitami soupeřících subkultur. 3. Elity musí být ochotné uchovat systém, posílit jeho soudržnost a stabilitu. 4. Elity si musí být vědomé skutečného rizika politické fragmentace.

Riziko politické fragmentace (4. podmínka) může vyústit až v občanskou válku, či v pád demokratického zřízení země. V této souvislosti Lijphart často zmiňuje 9

situaci v Rakousku před druhou světovou válkou, kdy rozpory a posilování politické fragmentace vyústilo ve zhroucení demokracie a nastolení diktatury (Lijphart 1995: 14). Právě na základě obav z možného rizika v případě posilování politické fragmentace

by

elity

měly

hledat

cestu

ke

kompromisům

a

k uchování

demokratického zřízení země (1.-3. podmínka). Jako negativum konsociační demokracie vidí Lijphart skutečnost, že země, ve kterých funguje, mají tendenci ke strnulosti v rozhodovacím procesu. Příčinou daného tvrzení je fakt, že v rámci fragmentované společnosti se na rozhodnutích musí dohodnout všechny subkultury společnosti (Lijphart 1995: 21-22). Vývoj Lijphartovy teorie konsociační demokracie pokračoval i po roce 1969 a dodnes není zcela ukončen. Teorie byla opakovaně modifikována, což vyústilo její novou verzi, kterou nazval konsensuální demokracií (Hloušek – Kopeček 2005: 210).

3. Konsensuální demokracie

Lijphartovu

teorii

konsensuální

demokracie

lze

považovat

za

jednu

z nejpropracovanějších teorií o tom, jak by měl být uspořádán politický systém v rámci státu s fragmentovanou společností, tedy i v rámci multietnického státu. Příčinou je skutečnost, že teorie konsensuální demokracie klade důraz především na strukturu a roli institucí politického systému. Základními deseti znaky konsensuální demokracie (Hloušek – Kopeček 2005: 211-213) jsou:

1. Sdílení exekutivní moci – Vytváření velkých koalic. Na moci se podílí velký počet politických stran. 2. Formální a neformální rozptýlení moci – Rozdělení moci mezi parlament a vládu. Spíše slabší role vlády. 3. Symetrický bikameralismus – Vyrovnané pravomoci obou komor. Horní komora slouží k zabránění diskriminace menšin. 4. Multipartismus – Existence více malých politických stran v parlamentu. 5. Vícerozměrný stranický systém – Existence více konfliktních linií. 6. Poměrný volební systém – Menšiny jsou proporčně zastoupeny. Proporcionalita v celém politickém systému. 10

7. Teritoriální i neteritoriální federalismus – Vysoká míra decentralizace. Teritoriální federalismus směřuje k rozdělení moci mezi ústřední vládu a regionální orgány. Neteritoriální federalismus řeší na základě tvorby vhodných institucí problémy menšin, které nelze lokalizovat podle místa pobytu. 8. Psaná ústava a menšinové veto – Většina nesmí dominovat. Právo veta na ochranu životních zájmů menšiny. 9. Korporativismus 10. Nezávislost centrální banky na výkonné moci

Ze základních znaků Lijphartovy teorie je patrné, že konsensuální teorie se od konsociační liší tím, že místo na roli elit klade důraz na nastavení jednotlivých institucí politického systému. Takovéto uspořádání politického systému má za cíl: maximální omezení většinového principu, rozptýlení moci, setření rozdílů mezi vládou a opozicí, rozdělení (roztříštění) odpovědnosti za politická rozhodnutí a prosazení podílu menšin na moci řadou různých způsobů (Hloušek-Kopeček 2005: 213-214).

11

III. HISTORICKO-POLITICKÝ VÝVOJ V BOSNĚ A HERCEGOVINĚ

1. Etnogeneze v Bosně a Hercegovině

Bosna a Hercegovina se nachází ve střední části západního Balkánu. Její poloha představovala historicky důležitou dopravní tepnu mezi Malou Asií a střední Evropou. Území země je hornaté, a je tudíž osídleno převážně v údolích místních řek. Severní hranici země tvoří řeka Sáva, západní Una, východní Drina a na jihu u města Neum se nachází úzký pobřežní pás Jaderského moře. Když v roce 395 došlo k rozdělení Římské říše na západní a východní, stalo se území dnešní Bosny a Hercegoviny hraniční oblastí (hranice procházela řekou Drinou). Během 6. a 7. století osídlily západní Balkán jihoslovanské kmeny, jenž následně přijaly křesťanství. Roku 1054 došlo k velkému schizmatu, které mělo za následek definitivní rozdělení západního a východního křesťanství. Hranice obou křesťanských táborů víceméně kopírovala hranici mezi východní a západní římskou říší z roku 395, a tak došlo k tomu, že jižní Slované žijící na východ od řeky Driny se stali vyznavači pravoslaví a naopak Slované na západ od Driny se stali součástí římsko-katolického

náboženského

okruhu.

Náboženská

rozpolcenost

západobalkánských Slovanů sehrála důležitou roli při pozdějším formování jednotlivých moderních národů. Bosenské království vzniklo ve 14. století, avšak nemělo dlouhého trvání. Během druhé poloviny 15. století ovládla turecká vojska většinu dnešní Bosny a Hercegoviny. Následně došlo k islamizaci části místního obyvatelstva. Islamizační proces v Bosně a Hercegovině je dodnes velmi citlivou a politicky zneužívanou otázkou. Srbové a Chorvaté se přiklánějí k „turkofóbní teorii“, která tvrdí, že dnešní bosenskohercegovští muslimové představují násilně islamizované Srby respektive Chorvaty (Hladký 2005: 42). Muslimští (bosňáčtí) autoři se přiklánějí k tzv. bogumilské teorii. Tvrdí, že před obsazením Bosny osmanskými Turky žila v zemi heretická křesťanská komunita, tzv. Bogumilové. Dle této teorie měla jejich víra mnoho společných rysů s islámem, a tudíž po turecké invazi do Bosny postupem

12

času konvertovali k islámu. Bogumilská teorie má za cíl doložit autochtonní původ dnešních Bosňáků v Bosně a Hercegovině (Hladký 2005: 32-33, pozn. 7). Po tureckém obsazení země se obyvatelstvo Bosny rozlišovalo především na základě konfesní příslušnosti, a to na plnoprávné muslimské obyvatelstvo a nemuslimy. Mezi nemuslimy patřili pravoslavní křesťané, katolíci a židé. Koncem 17. století začíná úpadek Osmanské říše. V té době se území Bosny a Hercegoviny stává válečnou zónou, která zažila řadu válek mezi tureckými vojsky a habsburskou monarchii. Jeden z daných válečných konfliktů vyústil v tzv. Velkou východní krizi3, po které byl svolán Berlínský kongres; podle jeho závěrů byl turecký sultán povinen přenechat správu nad Bosnou a Hercegovinou Rakousku-Uhersku. Obsazení země habsburskými vojsky proběhlo v roce 1878. V průběhu rakousko-uherské okupační správy nad Bosnou a Hercegovinou dochází k nacionalizaci místních katolíků a pravoslavných, která je podněcována Záhřebem, respektive Bělehradem. Těmto snahám se pokusila čelit rakouskouherská správa země, která přišla s vlastním bosňáckým konceptem, jehož cílem bylo vytvoření společné bosenské identity pro všechna etnika. Částečnou podporu získala u moderních muslimských elit, ale nepodařilo se jí získat podporu u pravoslavných (srbských) a katolických (chorvatských) elit, její ideologie navíc nezískala podporu mezi tradicionalistickými muslimy (Bugarel 2004: 50). Reálně vzato, daný pokus představoval poslední možnost k vytvoření společné identity dříve, než u obyvatel Bosny a Hercegoviny zcela převládly srbský a chorvatský (později i muslimský) národní koncept. V roce 1908 skončilo i formální panování tureckého sultána v Bosně a Hercegovině. Dne 5. října 1908 císař František Josef I. deklaroval ukončení okupační správy a anexi Bosny a Hercegoviny (Hladký 1996: 52). Rakousko-uherská anexe umožnila zahájení politického života v zemi.

2. Politický vývoj v letech 1908 - 1980

Na začátku 20. století představovala bosenská společnost klasický příklad segmentované společnosti podobné rakouským táborům či nizozemským pilířům. 3

Velká východní krize (1875 –1878) byla zahájena povstáním křesťanského obyvatelstva ve východní Hercegovině. Následně Srbsko vyhlásilo válku Turecku, do které se poté zapojilo i Rusko. Konflikt byl ukončen San Stefanskou mírovou smlouvou a následným Berlínským kongresem (Šesták – Tejchman – Havlíková – Hladký – Pelikán 2001: 200-204).

13

Tábory či pilíře vznikaly na základě konfesní linie, a tak si každé místní etnikum, tedy Srbové (pravoslavní), Chorvaté (katolíci) a bosenští muslimové, vytvářelo vlastní kulturní spolky4. K nejznámějším patřila srbská Prosveta, muslimský Gajret a chorvatský Napredak. O něco později začala jednotlivá etnika zakládat i politické strany. Nejsilnější srbskou politickou stranou v době rakousko-uherské správy byla Srbská národní organizace, u muslimů pak Muslimská národní organizace a u Chorvatů Chorvatská národní jednota. Tyto kulturně-politické organizace přispěly významnou měrou k nacionalizačnímu procesu bosenskohercegovských etnik. 28. červen 1914 představoval začátek konce rakousko-uherské vlády nad Bosnou

a

Hercegovinou.

Toho

dne

byl

v Sarajevu

zavražděn

následník

habsburského trůnu František Ferdinand d’Este. Atentát, který spáchal bosenský Srb Gavrilo Princip, odstartoval čtyři roky trvající první světovou válku. Po porážce Rakouska-Uherska se roku 1918 Bosna a Hercegovina stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců5, v němž privilegovanou vrstvu obyvatelstva představovali Srbové. Proti srbské dominanci se nejvýrazněji stavěli Chorvaté, kteří se snažili vynutit si rovnoprávné postavení a důrazně odmítali oficiální státní ideologii, podle níž jsou Srbové, Slovinci a Chorvaté pouze jeden národ se třemi jmény. Postavení muslimů v království bylo nelehké. Oficiální královská ideologie neuznávala svébytnost muslimů žijících v Bosně a Hercegovině, místo toho je považovala za islamizované Srby. Naopak opoziční záhřebské kruhy tvrdily, že muslimové jsou ve skutečnosti Chorvaté islámské víry (Hladký 2005: 178-179). Spory mezi Srby a Chorvaty byly ukončeny v roce 1939 dohodou (Sporazum) Cvetković-Maček, v níž si političtí představitelé obou znesvářených stran mezi sebou Bosnu a Hercegovinu rozdělili. Bosenské okresy, ve kterých žilo více Srbů než Chorvatů, byly připojeny k srbským územím, a naopak okresy, kde žilo více Chorvatů, se staly součástí Bánoviny6 Chorvatsko. Během dělení území byli bosenští muslimové záměrně ignorováni (Hladký 2005: 183-184, pozn. 23). Poté, co se v březnu 1941 v důsledku vojenského převratu nepodařilo připojit Jugoslávii k Paktu tří, bylo během dubna téhož roku území království okupováno. Německé a italské okupační síly podpořily vytvoření kolaborantského Nezávislého 4

V roce 1910 působilo v rámci Bosny a Hercegoviny 183 chorvatských, 170 srbských a 19 muslimských kulturních spolků (Duraković 1998: 93). 5 V roce 1929, po nastolení diktatury, došlo k přejmenování království na Jugoslávii. 6 Bánovina – historický název pro územně správní jednotku. Chorvatská bánovina v rámci Jugoslávie vznikla až v roce 1939 na základě dohody Cvetković-Maček.

14

státu Chorvatsko (NDH) v čele s vůdcem hnutí Ustaša (Povstalec) Ante Pavelićem. Součástí NDH byla i Bosna a Hercegovina. Politika vládnoucího režimu chorvatského státu byla zaměřena především proti židům a Srbům (Malcolm 196: 175-176). Reakcí Srbů na pronásledování ze strany NDH bylo vytvoření vojenských oddílů, tzv. četniků, kteří represivní chorvatskou politiku opláceli stejnou měrou. Za napjaté situace, během níž docházelo k řadě mezietnických bojových střetů, se začalo stále více prosazovat komunistické partyzánské hnutí. V čele partyzánů stál Josip Broz - Tito, který si podporu mezi obyvatelstvem dokázal získat politikou „bratrství a jednoty“ jihoslovanských národů, v níž uznával svébytnost jednotlivých etnik. Na rozdíl od jeho rivalů ustašovců a četniků, tedy hnutí, která byla monoetnicky a xenofobně zaměřena, odmítl mezietnickou nenávist. V roce 1945 Titovo komunistické hnutí poráží jak četniky, tak i ustašovské NDH a osvobozuje Jugoslávii z nacistické okupace. Druhá světová válka si v Bosně a Hercegovině vyžádala 316 000 obětí, což představovalo nejvyšší počet ze všech jugoslávských republik (Džaja 2004: 83) svědčící o intenzitě bojů v Bosně. Nutno zdůraznit, že velká část obětí nepadla rukou vojáků okupačních sil, ale rukou jejich spoluobčanů v mezietnických bojích. Po válce se komunistům podařilo zvítězit v prvních poválečných, do značné míry zmanipulovaných, volbách, a tím pádem nastolit komunistický režim v celé Jugoslávii (Pirjevec 2000: 184). Po válce se Bosna a Hercegovina stala jednou z jugoslávských federativních republik, která měla představovat pomyslnou bariéru mezi Srbskem a Chorvatskem. Co se týče postavení jednotlivých národů, v první fázi komunistické vlády byli mocensky preferováni především Srbové, jelikož Bělehrad pohlížel na Chorvaty s nedůvěrou a od bosenských muslimů se očekávalo, že se v průběhu let přihlásí k srbské, k chorvatské, nebo jugoslávské národnosti (Hladký 1996: 99). Změna v národnostní7 politice nastala v 60. letech, kdy značně sílil emancipační proces bosenských muslimů, kteří vytrvale odmítali přihlásit se k srbské či chorvatské národnosti. Lze to dokumentovat především na jednotlivých sčítáních jugoslávského obyvatelstva.8 Nakonec se Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ)9 rozhodl, 7

Pro lepší přehled národnostního složení Jugoslávie viz PŘÍLOHA - Mapa č. 1: Etnická struktura Jugoslávie 1981. 8 Danou skutečnost dokládá např. sčítání obyvatelstva z roku 1948, z něhož vyplývalo, že za Srbymuslimy se považuje 71 991 obyvatel Bosny a Hercegoviny, za Chorvaty-muslimy 25 295 a za muslimy bez národnostní příslušnosti 778 403 obyvatel (Duraković 1998: 226).

15

že uzná národní svébytnost jugoslávských muslimů. Došlo tedy k situaci, kdy byli slovanští muslimové hovořící srbochorvatským jazykem definováni jako národ s velmi neobvyklým názvem, který neodkazoval na zemskou, ale na náboženskou příslušnost, tedy názvem Muslimové (psáno s velkým „M“, na rozdíl od malého „m“, které označuje věřící osoby). Do národnostní skupiny Muslimové tak patřili i lidé, kteří nebyli věřícími, ale pocházeli z muslimského kulturně-historického prostředí. V roce 1974 byla přijata nová jugoslávská ústava, ve které byl k současným pěti jugoslávským národům (Srbové, Chorvaté, Slovinci, Makedonci a Černohorci) přidán šestý - Muslimové. Ústava výrazně posílila pravomoci jednotlivých federálních republik, včetně práva na secesi, což ve svém důsledku přispělo k jugoslávské krizi koncem 80. a počátkem 90. let 20. století (Hladký 2005: 222-223). Soužití bosenskohercegovských etnik během komunistické vlády bylo poklidné. V té době dochází v Bosně a Hercegovině k procesu demontování pilířů (ontzuiling) čí k dezintegraci táborů. Platilo to hlavně ve velkých městech. O této skutečnosti svědčí mimo jiné i narůstající počet tzv. smíšených manželství, tedy manželství napříč etniky. Nicméně komunistická politika konzervace starých etnických sporů (vycházejících především z událostí druhé světové války), která daný klid udržovala, mohla fungovat pouze za pevné autoritativní vlády Josipa Broze Tita a SKJ. Po Titově smrti nastal postupný vnitřní rozklad vládnoucí komunistické státostrany, který s sebou přinesl zhroucení politiky „bratrství a jednoty“.

3. Předválečná situace

Během roku 1990 dochází k demokratizaci celé Jugoslávie. Bosenští komunisté podlehli nátlaku bosenské společnosti a povolili vznik nekomunistických politických stran.10 Podobně jako v období Rakouska-Uherska a za královské Jugoslávie vznikly v Bosně a Hercegovině politické strany na základě etnického principu. Nejprve vznikla muslimská Strana demokratické akce (SDA), v jejímž čele stanul

Alija

Izetbegović,

který

byl

mezi

Muslimy

uznáván

jako

disident

komunistického režimu. Muslimského příkladu následovali Srbové vytvořením Srbské

9

Komunistická strana Jugoslávie byla roku 1952 přejmenována na Svaz komunistů Jugoslávie. Bosenští komunisté tak následovali demokratizační proces především ve Slovinsku a Chorvatsku.

10

16

demokratické strany (SDS) v čele s Radovanem Karadžićem a bosenští Chorvaté, kteří se organizovali v rámci Chorvatského demokratického společenství (HDZ)11. Výše

uvedené

politické

strany

vyhrály

první

demokratické

volby12

v jugoslávské republice Bosně a Hercegovině od doby, kdy se komunisté ujali moci. V parlamentu získala SDA 35,85% hlasů, SDS 30% a HDZ 18,35% (Tomić – Herceg 1999: 77). Dle sčítání obyvatelstva Bosny a Hercegoviny v roce 199113 žilo v zemi 4 377 033 obyvatel, z čehož 43,38% tvořili Muslimové, 31,32% Srbové, 17,38% Chorvaté, 5,54% Jugoslávci a zbytek 3,38% ostatní (Duraković 1998: 230). Ze srovnání výsledků voleb a sčítání obyvatelstva je patrné, že většina obyvatel Bosny a Hercegoviny hlasovala na základě etnické příslušnosti. Došlo tedy k tomu, že se v Bosně znovu začala obnovovat táborová struktura společnosti. Nebezpečí obnovení táborů spočívalo v tom, že se tak stalo v době vzestupu nacionalismů jugoslávských národů a reálně hrozilo, že v případě vyostření napětí mezi tábory může dojít snadno k ozbrojeným konfliktům. Za této situace závisel osud mladé bosenské demokracie na skutečnosti, zda představitelé všech táborů (Muslimů, Srbů a Chorvatů) dokáží najít konsenzus na společné vizi budoucnosti země. Po volbách se SDA, SDS a HDZ překvapivě dohodly na vytvoření vládní koalice. Rozdělením mocenských postů však úspěchy vládní koalice skončily, protože absolutně postrádala jakoukoliv programovou jednotu. Průběh parlamentních jednání se odehrával v napjaté atmosféře blížící se války, a tak bosenští občané nesledovali konflikty mezi vládou a opozicí, ale spíše spory mezi členy vládní koalice. Klíčovým problémem pro fungování vládní koalice se ukázala být otázka budoucnosti Bosny a Hercegoviny. SDS jednoznačně odmítala nezávislost země, naopak SDA a HDZ se s postupem času tato představa čím dál více zamlouvala. V roce 1991 propukl srbsko-chorvatský konflikt, který přispěl k polarizaci situace v Bosně a Hercegovině. Ačkoliv Srbsko a Chorvatsko byly de facto ve válce, jejich prezidenti Slobodan Milošević a Franjo Tudjman se i přesto dokázali na budoucnosti Bosny dohodnout. Během tajné schůze v srbském Karadjordjevu se oba prezidenti dohodli na tom (podobně jako jejich předchůdci Cvetković s Mačkem), že

11

Chorvatské demokratické společenství v Bosně a Hercegovině bylo založeno jako pobočka chorvatského HDZ Franji Tudjmana. 12 Volby se konaly 18. listopadu 1990. 13 Detailněji o předválečné a poválečné etnické struktuře Bosny a Hercegoviny viz PŘÍLOHA - Mapa č. 2: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1991 a Mapa č. 3: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1998.

17

si území Bosny a Hercegoviny rozdělí mezi sebe. Realizaci „Sporazumu II“ však zabránila skutečnost, že se oba prezidenti nedokázali shodnout na otázce budoucnosti srbské menšiny v Chorvatsku (Hladký 2005: 255, pozn. 69). V červnu roku 1991 se Slovinsko rozhodlo vydat se na cestu nezávislosti. Následovalo jej i Chorvatsko. Již dříve se Alija Izetbegović nechal slyšet, že v případě rozpadu Jugoslávie nezůstane Bosna a Hercegovina v žádné nové Jugoslávii, která by nezahrnovala i Chorvatsko. Bosenští Muslimové se obávali, že by v nové Jugoslávii, respektive ve Velkém Srbsku, jak takový státní celek označovali, tvořili neplnoprávnou menšinu. Odtržením Chorvatska od Jugoslávie byla zahájena i cesta k nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Dne 14. října 1991 se sešel bosenskohercegovský parlament. Náplní jednání poslanců byla otázka budoucnosti Bosny a Hercegoviny. Během jednání došlo k ostré výměně názorů mezi předsedy koaličních stran Alijou Izetbegovićem a Radovanem Karadžićem, která vyvrcholila odchodem poslanců SDS z parlamentu (Silber – Little 1996: 215-216). Po jejich odchodu schválili muslimští a chorvatští poslanci Memorandum o suverenitě Bosny a Hercegoviny. V noci z 14. na 15. října tak došlo ke zhroucení vratkého politického konsenzu mezi představiteli národů Bosny a Hercegoviny. Nicméně již před schválením Memoranda o suverenitě Bosny a Hercegoviny netajili bosenští Srbové své seperatistické plány. Nejprve definovali tzv. Srbské autonomní oblasti (SAO). Poté, co bosenský parlament schválil Memorandum, srbští političtí reprezentanti vytvořili vlastní parlamentní těleso, Shromáždění srbského národa. Celý separační proces vyvrcholil ve dnech 9. – 11. listopadu 1991 uspořádáním plebiscitu pro Srby z Bosny a Hercegoviny o tom, zda si přejí zůstat v jugoslávském státě. Výsledky byly jednoznačné - 1,55 milionu obyvatel se vyslovilo pro setrvání Bosny a Hercegoviny v rámci Jugoslávie (Hladký 2005: 261). Představitelé HDZ se rozhodli, že nezůstanou pozadu za svými rivaly z SDS, a tak se 12. listopadu 1991 během shromáždění v Grude usnesli, že vytvoří vlastní protipól SAO, tedy Chorvatské společenství Herceg-Bosna, jež by mělo být později připojena k Chorvatsku (Hladký 2005: 262). V prosinci 1991 požádali představitelé Bosny a Hercegoviny mezinárodní společenství o uznání nezávislosti země prostřednictvím Badinterovy komise, avšak neuspěli. Mezinárodní společenství ovšem zdůraznilo, že Bosna a Hercegovina bude uznána, pokud vypíše referendum o nezávislosti a pokud se v něm kladně vysloví 18

většina obyvatelstva. Referendum, v němž byli obyvatelé Bosny a Hercegoviny dotázáni, zda si přejí „suverénní a nezávislou Bosnu a Hercegovinu, stát rovnoprávných občanů, národů Bosny a Hercegoviny – Muslimů, Srbů, Chorvatů a příslušníků dalších národů, které v ní žijí“ (Ibrahimagić 1997: 69), se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992 ve značně napjaté atmosféře. Referenda se zúčastnilo 64,31% oprávněných voličů, především Muslimů a Chorvatů, naopak Srbové většinou referendum bojkotovali. Pro nezávislost hlasovalo 99,44% voličů (Ibrahimagić 1997: 69). V Bosně a Hercegovině se začala situace rapidně zhoršovat na přelomu března a dubna 1992, kdy začal de facto propukat válečný konflikt. V této situaci uznala dne 6. dubna 1992 Evropská unie nezávislost Bosny a Hercegoviny, následována Spojenými státy americkými. Jak se později ukázalo, Bosna a Hercegovina nebyla na nezávislost připravena, a už vůbec ne na následný, tři a půl roku trvající etnický konflikt.

19

IV. DAYTONSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM

1. Politický systém jako východisko z války14

Hledání mírového řešení je v etnických konfliktech vždy nesnadné. V případě Bosny a Hercegoviny to bylo o to těžší, že zde existovaly tři válčící tábory s rozdílnými názory na budoucnost země. Bosňáci usilovali o zachování územní integrity Bosny a Hercegoviny a unitárního státu. Územní integritu požadovali bosňáčtí vyjednavači především z důvodu nízké životaschopnosti případného bosňáckého (muslimského) státu, který by rozpadem Bosny a Hercegoviny vznikl. Kdyby došlo k rozpadu země, s největší pravděpodobností by se Srby osídlená (respektive ve válce kontrolovaná) území připojila k Srbsku a stejně by postupovali i bosenští Chorvaté. V důsledku toho by vzniklo „Velké Srbsko“ a „Velké Chorvatsko“ a mezi nimi malý bosňácký stát, jehož šance na dlouhodobé přežití v nepřátelském prostředí by byly mizivé. Bosňáci prosazovali politiku unitárního státu především z pragmatických důvodů. Její politici si byli dobře vědomi toho, že Bosňáci tvoří nejpočetnější bosenskohercegovský národ, jenž se mohl v blízké budoucnosti stát nadpoloviční populací země, a tím jí i dominovat. Poté, co válka pokračovala v jejich neprospěch, museli svůj stav k unitární podobě země přehodnotit, ale prosazovali, aby centrální instituce společného decentralizovaného státu měly co možná největší pravomoci. Prvotním cílem představitelů bosenských Srbů bylo setrvání území Bosny a Hercegoviny, v rámci Miloševićovy Jugoslávie. Během války došlo k přehodnocení jejich postoje v důsledku skutečnosti, že mezinárodní společenství odmítalo jakékoliv změny hranic Bosny a Hercegoviny. Válečné vedení bosenských Srbů usilovalo poté o čtyři hlavní cíle: 1) vytvoření srbské entity nebo „státu ve státě“ v Bosně a Hercegovině, který(á) by měl(a) mít hraniční pásmo se Srbskem, 2) legitimace „etnických čistek“ na daném území, 3) uznání práva jejich entity ke sjednocení se

14

Tato subkapitola čerpá především z pamětí přímých účastníků jednotlivých mírových jednání (Alija Izetbegović – Sjećanja, Richard Holbrooke – Završiti rat) a z monografie o jednotlivých mírových jednáních (Kasim I. Begić – Bosne i Hercegovina od Vanceove misije do daytonskog sporazuma).

20

Srbskem, 4) redukce moci centrálních institucí bosenské vlády na minimum (Burg – Shoup 2000: 230). Jako nejrozporuplnější se jeví postoje bosenskohercegovských Chorvatů při hledání řešení konfliktu. Mezi bosenskohercegovskými Chorvaty existovaly dvě frakce, U

které

lze

západohercegovské

nazvat byly

„západohercegovská“ separatistické

tendence

a

„středobosenská“. vždy

silnější

než

u středobosenské, jelikož území západní Hercegoviny bylo homogenně osídleno chorvatským obyvatelstvem a šlo jej snadno připojit k Chorvatsku, se kterým hraničilo. Naopak Chorvaté střední Bosny žili v multietnickém prostředí s Bosňáky a v případě rozpadu Bosny a Hercegoviny jim hrozilo, že se stanou menšinou v bosňáckém státě, či v horším případě budou muset své domovy opustit. Středobosenští Chorvaté usilovali především o rovnoprávné postavení chorvatského národa v Bosně a Hercegovině. Každý mírový plán, který měl snahu uspět, musel brát ohled na požadavky Bosňáků, Srbů a Chorvatů. Nicméně nejproblematičtějším bodem mírových plánů se staly především spory o to, komu jak velký kus Bosny a Hercegoviny připadne. V prvních dvou letech války vedl mírová jednání vyjednávačský tým v čele se zástupci Evropské unie a OSN. Tým vyjednávačů vedený Cyrusem Vancem (OSN) a Davidem Owenem (EU) představil v lednu 1994 mírový plán Vance-Owen, který počítal s rozdělením území Bosny a Hercegoviny do 10 kantonů.15 Mírový plán byl i přes veškeré úsilí mezinárodního společenství odmítnut bosenskými Srby, kterým vadilo, že jejich kantony nebyly územně propojeny a navíc v případě, že by plán přijali, museli by se vzdát velké části dobytého území. Byl to první případ, kdy se ukázalo, že vytváření map, které neodpovídají realitě na bojišti, nemá smyl, jelikož bosenští Srbové nehodlali podepsat žádnou mírovou smlouvu, kvůli které by museli přenechat dobyté teritorium svým nepřátelům. Po krachu Vance-Owenova plánu nahradil Cyruse Vance norský diplomat Thorvald Stoltenberg. V červenci 1993 byl představen mírový plán OwenStoltenberg, který fakticky rezignoval na jednotnou Bosnu a Hercegovinu. Návrh počítal s vytvořením unie národních republik Bosny a Hercegoviny. Ani tento mírový plán neuspěl, především kvůli bosňáckým politikům, kteří se obávali, že unie republik nebude mít dlouhého trvání a povede k odtržení chorvatské a srbské republiky

15

Z 10 kantonů měly být 3 bosňácké, 3 srbské, 3 chorvatské a společný kanton Sarajevo.

21

a jejich připojení k „mateřským“ státním útvarům, což bylo pro Bosňáky nepřijatelné. Neúspěch Owen-Stoltenbergova plánu znamenal i krach mírových iniciativ EU a OSN. Na začátku roku 1994 se do mírového procesu zapojují Spojené státy americké. USA vycítily, že existuje prostor pro možnou mírovou dohodu mezi Bosňáky a Chorvaty. Chorvatsko, které se za svou angažovanost v Bosně a Hercegovině obávalo mezinárodní izolace, se rozhodlo spolupracovat s Bosňáky za příslib mezinárodní podpory při reintegraci16 chorvatského území (Silber – Little 1996: 361). Naopak Bosňáci si byli dobře vědomi toho, že potřebují Chorvatsko jako spojence, pokud chtějí ve válce obstát. Dne 1. března 1994 byla slavnostně podepsána Washingtonská dohoda, na základě které vznikla entita bosenských Chorvatů a Bosňáků, Federace Bosny a Hercegoviny. Americký úspěch při usmíření Bosňáků a Chorvatů představoval první pozitivní obrat v mírovém procesu. Po prvním vítězství americké diplomacie následovalo vytvoření tzv. kontaktní skupiny, v níž zasedaly USA, Velká Británie, Rusko, Německo a Francie. Zástupci zemí kontaktní skupiny představili v létě 1994 mírový plán, na základě kterého mělo být území Bosny a Hercegoviny rozděleno na dvě entity, bosňácko-chorvatskou a srbskou, v poměru 51:49% území země. Bosňáci a Chorvaté mírový plán přijali, ale Srbové jej odmítli, jelikož navrhované rozdělení teritoria znovu neodpovídalo realitě na bojišti a bosenští Srbové by se museli vzdát značné části území. Průlom v mírových jednáních nastal rok poté, kdy již dobře zorganizované bosňácké a chorvatské jednotky využily zmatku v řadách zapříčiněného pádem Republiky Srbské Krajiny

17

bosenských Srbů,

a americkým bombardováním

bosensko-srbských pozic18, k tomu, aby v rozsáhlé ofenzívě obsadily značnou část území kontrolovaného bosenskými Srby. Ofenzíva byla ukončena až poté, kdy americký vyjednavačský tým usoudil, že současná situace na frontě konečně odpovídá návrhu územního rozdělení 51:49, a tudíž v daném okamžiku

existuje

reálná naděje na uzavření trvalého míru. Začátkem října 1995 vstoupilo v platnost

16

V té době byla značná část chorvatského území pod kontrolou vzbouřených chorvatských Srbů v rámci tzv. Republiky Srbská Krajina. 17 Začátkem srpna 1995 dobyla chorvatská armáda při operaci „Oluja“ hlavní město chorvatských Srbů Knin a tím vojensky zlikvidovala Republiku Srbská Krajina. 18 V reakci na srbské útoky na tzv. bezpečnostní zóny OSN zahájily v srpnu 1995 mezinárodní vzdušné síly rozsáhlou bombardovací kampaň proti pozicím bosenských Srbů tzv. operace „Deliberate Force“ s cílem zastavit tyto útoky.

22

příměří, dohodnuté tehdejším hlavním americkým vyjednavačem Richardem Holbrookem. Mírová konference v americkém Daytonu byla zahájena 1. listopadu 1995. Delegace jednotlivých znepřátelených stran vedli prezidenti Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Srbska. Základním modelem mírových jednání bylo rozdělení území do dvou entit Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské v poměru 51:49 % ve prospěch Federace. Důležitým bodem jednání se stala otázka budoucího politického systému země tak, aby žádné etnikum nebylo v rámci poválečného státu vyloučeno z participace na moci. Na základě tohoto principu měly entity mít své vlastní parlamenty, prezidenty a ústavy, jež však musely být v souladu s celostátní ústavou. Bosna a Hercegovina měla zůstat jednotným státním celkem s kolektivní hlavou státu tvořenou jedním zástupcem z každého bosenskohercegovského národa a centrální vládou. Z hlediska vymezení kompetencí mezi entitami a centrálními státními institucemi měly mít silnější pozici entity.19 Dalším významným prvkem mírové dohody, bylo ustanovení mezinárodní správy země. Mírový plán počítal rovněž s rozmístěním kontingentu mezinárodních sil na území Bosny a Hercegoviny, které měly zajistit implementaci mírové dohody. 21. listopadu 1995 podepsali Alija Izetbegović, Franjo Tudjman a Slobodan Milošević mírovou dohodu. Žádné ze stran se nepodařilo splnit své válečné cíle. Miloševićův projekt „Velkého Srbska“ a rovněž i Tudjmanův projekt „Velkého Chorvatska“ neuspěl. Nakonec ani bosňácký koncept unitární Bosny a Hercegoviny se nepodařilo uskutečnit a navíc Bosňáci museli „překousnout“ mezinárodní akceptování existence Republiky Srbské, kterou považovali (a mnozí dodnes považují) za entitu vytvořenou na genocidě jejich národa. Slavnostní akt podepsání Daytonské mírové smlouvy představoval definitivní tečku za tři a půl roku trvajícím etnickým konfliktem v Bosně a Hercegovině.

2. Poválečný politický vývoj

Daytonská

mírová

smlouva

se

stala

základním

kamenem

bosenskohercegovského politického systému, a to především její Anex 4: Ústava 19

Vyplývalo to z článku III/3a bosenskohercegovské ústavy, který stanovil, že veškeré kompetence, které nejsou ústavou přiděleny institucím Bosny a Hercegoviny, připadají institucím entit.

23

Bosny a Hercegoviny. Cíl dané mírové smlouvy nepředstavoval pouze ukončení válečného konfliktu, ale také nalezení možného způsobu existence jednotného bosenského státu, který by zajistil rovnoprávné postavení všech národů Bosny a Hercegoviny, tedy Bosňáků, Srbů a Chorvatů a jenž by zároveň neohrožoval jejich „životní zájmy“. Politický život Bosny a Hercegoviny se obnovil necelý rok po podepsání mírové smlouvy. Na podzim 1996 se konaly první poválečné parlamentní volby a volby členů Předsednictva, které přinesly podobné výsledky jako volby z roku 1990. Trojice nacionalistických stran (SDA, SDS a HDZ) opět slavila úspěch a přispěla k přežití táborové mentality bosenskohercegovské společnosti i v poválečném období. K moci se dostala stejná politická garnitura, která dovedla zemi k válce. Volební výsledek do značné míry zkomplikoval funkčnost státního aparátu a země spíše připomínala mezinárodní protektorát v čele s Úřadem vysokého představitele (viz níže), který v té době sehrál klíčovou roli při schvalování potřebných legislativních reforem (jednotný pas, státní symboly včetně vlajky, či společné státní poznávací značky automobilů). V období od voleb roku 1996 do voleb v roce 2002 platilo, že se politika vedla spíše v rámci institucí entit, než na celostátní úrovni. Problém představovala především diskriminační politika obou entit. Jednalo se o to, že v Bosně a Hercegovině dle ústavy představují Bosňáci, Chorvaté a Srbové konstitutivní národy země, avšak Ústava Republiky Srbské mluvila pouze o Srbech jako konstitutivním národu entity a naopak Ústava Federace BaH považovala za konstitutivní národy Federace pouze Chorvaty a Bosňáky. Nejvýrazněji se tento fakt projevil v institucionálním rámci entit, kde byli do úřadů dosazováni pouze lidé „správné“ národnosti. Roku 2000 se poprvé ukázalo, že v rámci bosenskohercegovského politického systému bude hrát důležitou roli Ústavní soud. Ten tehdy reagoval na podněty občanů a ve svém konečném verdiktu nařídil změny ústav obou entit, jelikož nebyly v tomto bodě v souladu s Ústavou Bosny a Hercegoviny (Bose 2002: 66-67). Následkem verdiktu vznikla dohoda představitelů osmi nejvýznamnějších politických stran s Úřadem vysokého představitele o modifikaci Daytonských mírových dohod v rámci tzv. Sarajevské dohody ze dne 27. března 2002 (Prtina – Stýskalíková 2005: 112). Sarajevské dohody zakotvily zastoupení všech bosenskohercegovských národů v institucionální sféře personální politiky entit. Rozhodnutí Ústavního soudu 24

se projevilo i ve vytvoření „magické formule“20 pro obsazování ministerstev jednotlivých entit. V důsledku Sarajevských dohod došlo rovněž k upravení počtu delegátů horní komory parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny (58 delegátů – po 17 delegátech jednotlivých národů a 7 křesel pro bosenské menšiny), respektive k vytvoření druhé komory Národního shromáždění Republiky Srbské (28 delegátů – po 8 z řad konstitutivních národů a 4 místa pro menšiny). V dolních komorách entit se zavedlo pravidlo obsazení alespoň čtyř poslaneckých křesel každým konstitutivním národem. K tomuto účelu sloužilo přerozdělování kompenzačních mandátů, při kterém byly upřednostněny méně zastoupené národy. Verdikt Ústavního soudu vešel v platnost souběžně s volbami v roce 2002. Tyto volby byly pro celý politický systém země přelomové, protože parlamentní tělesa z nich vzešlá obdržela místo dosavadního dvouletého funkčního období již čtyřletý mandát. Je však nutno poznamenat, že i po těchto volbách zcela nevymizela diskriminační politika institucí bosenskohercegovského politického systému. Patrná je především v instituci Předsednictva Bosny a Hercegoviny, jenž představuje kolektivní hlavu země. Jsou v něm zastoupeni 2 členové voleni z území Federace Bosny a Hercegoviny (Bosňák a Chorvat) a 1 člen z Republiky Srbské (Srb). Jádro celého problému tkví ve skutečnosti, že obyvatelé Federace srbské národnosti nejenže nemohou být zvoleni za člena Předsednictva, ale ani nemají možnost volit jiné kandidáty než bosňácké a chorvatské. Totéž (ale obráceně) platí i pro bosňácké a chorvatské obyvatele Republiky Srbské. Volby z roku 2002 přinesly průlom, který je patrný zejména v otázce silových resortů. To, co bylo v roce 1995 nepředstavitelné, se pomalu stává skutečností. Bosenskohercegovští politici, povzbuzeni vidinou možného vstupu země do Severoatlantické aliance a Evropské unie, se dohodli (znovu pod patronací mezinárodního společenství)

na řadě

reforem, jež

vyústily

ve sjednocení

znepřátelených armád Bosňáků, Srbů a Chorvatů do společných Ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny a zároveň zahájily proces sjednocování policejních sil. Reformy znamenaly

skutečný

přelom,

neboť

Daytonská

mírová

dohoda

nepočítala

s uplatňováním pravomocí celostátních institucí nad bezpečnostními složkami státu. 20

Ministerstva se rozdělují v poměru 8:5:3, tedy v rámci Federace 8 bosňáckých ministrů, 5 chorvatských a 3 srbští, respektive ve vládě Republiky srbské 8 srbských ministrů, 5 bosňáckých a 3 chorvatští.

25

Z politologického hlediska je zajímavější spíše proces tvorby reforem, než reformy samotné. Jejich iniciátorem bývají většinou představitelé Evropské unie či Úřadu vysokého představitele, z důvodu potřeb reforem pro euroatlantickou integraci země. Následně se vytvoří komise pro konkrétní reformu a navrhne její plán. V další fázi se vysoký představitel sejde s vůdci nejsilnějších politických stran v zemi. Zpravidla se jedná o předsedy SDA, SDS, HDZ, SNSD (Svaz nezávislých sociálních demokratů),

SDP

(Sociálnědemokratická

strana),

SBiH

(Strana

pro

Bosnu

a Hercegovinu) a PDP (Strana demokratického progresu). Při společném jednání se pak dohodnou na konečné podobě reformy a parlament ji posléze schválí. Na tomto příkladu je patrné, že skutečná legislativa a klíčové reformy se neprojednávají v rámci parlamentu Bosny a Hercegoviny, parlamentů entit, či jednotlivých vládních koalic,

ale

především

na

uzavřených

jednáních

nejvyšších

představitelů

bosenskohercegovských politických stran spolu s představiteli mezinárodního společenství.

3. Dnešní podoba politického systému Bosny a Hercegoviny21

V politickém systému podaytonské Bosny a Hercegoviny lze rozlišit čtyři institucionální systémy, a to konkrétně celostátní instituce, instituce Federace Bosny a Hercegoviny, Republiky srbské a Distriktu Brčko. Následující část textu se pokouší zmapovat uspořádání jednotlivých institucí těchto čtyř systémů. a. Celostátní instituce Bosny a Hercegoviny22 Na základě Daytonských mírových dohod patří do kompetencí celostátních institucí zahraniční politika, zahraničně-hospodářská politika, celní politika, monetární politika, financování institucí a mezinárodních závazků Bosny a Hercegoviny, imigrační a azylová politika, vztahy s Interpolem v boji proti zločinu, vytvoření a fungování společných a mezinárodních komunikačních prostředků, dohled nad vzdušným prostorem země. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, v období po 21

Pro lepší přehled viz PŘÍLOHA - Schéma politického systému Bosny a Hercegoviny a Mapa č. 4: Politická mapa Bosny a Hercegoviny. 22 Podrobněji viz Ústava Bosny a Hercegoviny a publikace United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina - Citizens' Guide to the Institutions of Government of Bosnia and Herzegovina.

26

Daytonu

přibylo

ke

kompetencím

celostátních

institucí

velení

společné

bosenskohercegovské armády a v nejbližších letech je více než pravděpodobné, že totéž bude platit i u policejních složek. Hlavu

státu

tvoří

kolektivní

Předsednictvo

(Predsjedništvo)

Bosny

a Hercegoviny, v němž zasedají vždy tři členové, kteří zastupují jednotlivé konstitutivní národy Bosny a Hercegoviny, tedy Bosňák, Srb a Chorvat. Mandát Předsednictva je čtyřletý. V čele Předsednictva stojí předsedávající (Predsjedavajući Predsjedništva), jehož mandát je osmiměsíční a v této funkci se členové kolektivní hlavy státu střídají. Srbský člen Předsednictva je volen voliči Republiky Srbské. Ten kandidát, který v Republice získá v jednokolové volbě nejvíce hlasů, se stává srbským členem kolektivní hlavy státu. Zbylí dva členové se na území Federace Bosny a Hercegoviny taktéž volí relativně většinovým způsobem (first-past-the-post). Voliči z Federace mají na výběr zvolit si chorvatského či bosňáckého kandidáta, ale vybrat si mohou pouze jednoho z nich. Členy Předsednictva se stávají kandidáti, kteří obdrží nejvíce hlasů mezi chorvatskými a bosňáckými uchazeči o post v kolektivní hlavě státu. Systém volby ve Federaci je velice snadno zneužitelný. Bosňáčtí obyvatelé Federace, tvořící v této entitě většinu, mohou díky své početní převaze jednoduše ovlivnit volby do Předsednictva zvolením nejen bosňáckého, ale i chorvatského kandidáta. O něco podobného se skutečně pokusili v roce 1998, kdy odevzdali početnou část svých hlasů umírněnému chorvatskému kandidátovi Gradimiru Gojerovi (Bose 2002: 238-239). Nakonec se Bosňákům podařilo „zneužít“ volební systém do Předsednictva a zvolili si umírněného bosenského Chorvata Željka Komšiće při volbách v roce 2006. Mezi pravomoci Předsednictva patří zahraniční politika Bosny a Hercegoviny, jmenování velvyslanců a dalších zástupců země v zahraničí, reprezentace země na mezinárodní scéně a další. Druhým orgánem celostátní exekutivy je vláda Bosny a Hercegoviny, tedy Rada ministrů (Vijeće ministara). V jejím čele stojí předsedávající (Predsjedavajući Vijeća ministara), kterého na tento post navrhuje Předsednictvo BaH a ve funkci jej schvaluje Poslanecká sněmovna (Predstavnički dom) Bosny a Hercegoviny. Jeho mandát je totožný s mandátem celostátního parlamentu. Předsedávající po získání důvěry

navrhuje

jednotlivé

ministry,

schvalované

Poslaneckou

sněmovnou.

V současné době má Rada ministrů devět ministerstev: ministerstvo financí, 27

ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo bezpečnosti, ministerstvo obrany, ministerstvo zahraničního obchodu a hospodářských vztahů, ministerstvo pro lidská práva a uprchlíky, ministerstvo pro občanské záležitosti, ministerstvo komunikací a dopravy. Poslední vývoj v Bosně a Hercegovině naznačuje, že se počet ministerstev na celostátní úrovni bude i nadále rozrůstat. Zákonodárnou moc v Bosně a Hercegovině vykonává dvoukomorové Parlamentní

shromáždění

(Parlamentarna

skupština).

Bosenskohercegovský

parlament představuje případ symetrického bikameralismu. Platí tedy, že pokud má být zákon schválen, musí získat podporu v obou komorách parlamentu. Mezi nejdůležitější pravomoci obou komor patří schvalování rozpočtu celostátních institucí a ratifikace mezinárodních smluv. Celostátní parlament má také pravomoc měnit Ústavu Bosny a Hercegoviny, přičemž platí, že pro změnu ústavy je nutné získat podporu 2/3 poslanců Poslanecké sněmovny. Dolní komorou je Poslanecká sněmovna Bosny a Hercegoviny a zasedá v ní 42 poslanců s čtyřletým volebním mandátem. Z území Federace Bosny a Hercegoviny se volí 28 poslanců (21 v pěti vícemandátových volebních obvodech a zbylých 7 jsou kompenzační mandáty). V Republice Srbské je zvoleno zbylých 14 poslanců (9 ve třech vícemandátových obvodech a 5 mandátů je kompenzačních). Při volbách do Poslanecké sněmovny neexistuje celostátní volební klauzule, ale aby se jednotlivé strany mohly zúčastnit rozdělování mandátů, musí překročit v jednotlivých volebních obvodech 3% volební klauzuli. Při přerozdělování mandátů se v Bosně a Hercegovině používá Saint-Laguëova metoda volebního dělitele. Aktivní i pasivní volební právo je od osmnácti let. Zajímavostí volebního systému je fakt,

že

do

bosenskohercegovských

parlamentů

a

Předsednictva

Bosny

a Hercegoviny se volí jednou za čtyři roky vždy v první říjnovou neděli. V případě předčasných voleb netrvá nabytý mandát čtyři roky, ale pouze zbytek původního volebního období23. Volební systém počítá i se zastoupením žen na stranických kandidátkách. Méně reprezentované pohlaví na volební kandidátce politické strany musí obsadit minimálně třetinu míst na kandidátní listině, přičemž mezi prvními dvěma kandidáty na listině musí být zastoupeno méně zastoupené pohlaví, dále pak 2 osoby mezi prvními pěti, 3 mezi prvními osmi atd.

23

Např.: V případě, že předčasné volby se uskuteční po roce od uskutečnění řádných voleb, je mandát parlamentu zvoleného v předčasných volbách pouze tříletý.

28

Horní komoru parlamentu představuje Sněmovna lidu (Dom naroda), v níž zasedají

v

jednotlivých

klubech

delegáti

tří

konstitutivních

národů

Bosny

a Hercegoviny (5 Bosňáků, 5 Srbů a 5 Chorvatů). Kluby v horní komoře celostátního parlamentu, ale i v horních komorách entit, nejsou vytvářeny na základě stranického principu (jako v případě dolních komor), nýbrž etnického. Mandát delegátů horní komory celostátního parlamentu je rovněž čtyřletý. Deset delegátů je voleno Sněmovnou lidu (Predstavnički dom) Federace Bosny a Hercegoviny, přičemž 5 bosňáckých delegátů volí bosňácký klub a 5 chorvatských delegátů volí chorvatský klub. Zbylých 5 srbských delegátů je voleno Národním shromážděním (Narodna skupština) Republiky Srbské. Pravděpodobně nejdůležitější pravomocí horní komory je možnost tzv. menšinového veta. K němu dochází v případě, že většina delegátů v klubu jednoho z konstitutivních národů označí schvalovaný zákon za „ohrožující životní zájmy“ jejich národa. Pokud taková situace nastane, má konečné slovo Ústavní soud Bosny a Hercegoviny, který rozhodne o osudu navrhovaného zákona. Soudní moc v Bosně a Hercegovině reprezentuje na celostátní úrovni Ústavní soud Bosny a Hercegoviny a Soud Bosny a Hercegoviny. V Ústavním soudu nezasedají pouze občané Bosny a Hercegoviny. Ústavních soudců je celkem 9, z čehož čtyři volí Poslanecká sněmovna Federace BaH, dva Národní shromáždění Republiky srbské a zbylé tři24 jmenuje předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultaci s Předsednictvem BaH. K pravomocem Ústavního soudu patří řešení kompetenčních sporů mezi celostátními institucemi a institucemi entit, rozhodování o ústavnosti zákonu a další. Každá entita má vlastní soudní systémy včetně ústavních a nejvyšších soudů entit. Rovněž Distrikt Brčko má své vlastní soudy. Systém soudní moci v Bosně a Hercegovině je více než komplikovaný s ohledem na víceúrovňovou státní správu (podrobněji viz ústavy Bosny a Hercegoviny, Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské). b. Instituce Federace Bosny a Hercegoviny25 V čele Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH) stojí Předsednictvo Federace tvořené prezidentem a dvěma viceprezidenty, zastupující jednotlivé konstitutivní 24

Tito soudci nemohou být občany Bosny a Hercegoviny ani sousedních zemí. Podrobněji viz Ústava Federace Bosny a Hercegoviny a publikace United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina - Citizens' Guide to the Institutions of Government of the Federation of Bosnia and Herzegovina. 25

29

národy Federace. Předsednictvo je voleno nepřímo parlamentem Federace. Tři kandidáti do Předsednictva Federace kandidují společně, a aby byli zvoleni v prvním kole, musí získat většinu v dolní komoře federálního parlamentu a v jednotlivých klubech národů v horní komoře parlamentu. V případě, že uspějí v dolní komoře a horní komora je nezvolí, postupují kandidáti do druhého kola, kde jim stačí získat pouze důvěru dolní komory parlamentu. Mandát Předsednictva Federace je čtyřletý. Role Předsednictva je reprezentativní. Mezi pravomoci prezidenta Federace patří mj. jmenování soudců Ústavního soudu FBaH, soudců nižších instancí a ombudsmana Federace. Předsednictvo FBaH navrhuje předsedu vlády, kterého ve funkci schvaluje Poslanecká sněmovna Federace. Odvolat vládu může Předsednictvo, nebo většina poslanců v obou komorách parlamentu. Vládu tvoří její předseda a 16 ministrů, přičemž platí, že Bosňáci obsazují 8 ministerstev, Chorvaté 5 a Srbové 3 ministerstva. Z řad ministrů se vybírají dva vicepremiéři tak, aby v čele vlády byly zastoupeny všechny tři bosenskohercegovské národy. Zákonodárnou moc ve Federaci vykonává dvoukomorový parlament, složený ze dvou komor podobně jako parlament celostátní. Pro schválení zákona je třeba získat podporu obou komor. V případě ústavního zákona je nutné obdržet 2/3 většinu poslanců v dolní komoře a prostou většinu v horní komoře, přičemž ta musí zahrnovat většinu bosňáckých, srbských a chorvatských delegátů. Poslanecká sněmovna FBaH představuje dolní komoru parlamentu, ve které zasedá 98 poslanců, přičemž 73 je voleno poměrným volebním systémem ve 12 vícemandátových obvodech a zbytek (25) představují kompenzační mandáty. Každý z konstitučních národů musí dle volebního zákona obsadit minimálně 4 poslanecká křesla v dolní komoře, tudíž kandidáti na poslanecké posty z méně zastoupeného národa jsou upřednostňováni při přerozdělování kompenzačních mandátů. Mandát poslanecké sněmovny je čtyřletý. Sněmovna lidu je horní komorou parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Zasedá zde celkem 58 delegátů, rozdělených do čtyř klubů: klub bosňáckého národa (17 delegátů), chorvatského národa (17 delegátů), srbského národa (17 delegátů) a ostatní (7 delegátů). Jednotliví delegáti jsou do svých funkcí delegováni zákonodárnými tělesy federálních kantonů, a to proporčně dle počtu obyvatelstva na čtyři roky. Podobně jako na celostátní úrovni slouží horní komora parlamentu Federace k ochraně „životních zájmů“ jednotlivých konstitutivních národů FBaH. 30

Federace Bosny a Hercegoviny se skládá z deseti vyšších územněsprávních celků, tedy kantonů s rozsáhlou autnomií. Pět kantonů je bosňáckých (Sarajevo kanton, Bosansko-podrinjski kanton, Tuzlanski kanton, Zeničko-dobojski kanton a Unsko-sanski kanton), tři chorvatské (Livanjski kanton, Zapadohercegovački kanton a

Posavski

kanton)

a

dva

kantony

jsou

smíšené

bosňácko-chorvatské

(Srednjobosanski kanton a Hercegovačko-neretvanski kanton). Jednotlivé kantony mají svá vlastní parlamentní tělesa, ve kterých zasedá 20–35 poslanců na základě počtu obyvatelstva kantonu. Kantony mají rovněž svou vládu Nejnižšími územními celky Federace Bosny a Hercegoviny jsou okresy (općina).

Celkem

se

ve

Federaci

nachází

74

z

celkových

137

bosenskohercegovských okresů. c. Instituce Republiky Srbské26 V čele Republiky Srbské (RS) stojí Předsednictvo. Na rozdíl od Federace je Předsednictvo Republiky Srbské voleno přímo. Každý volič má právo volit pouze jednoho kandidáta do Předsednictva RS. Ten, který získá v jednokolové volbě nejvíce hlasů voličů, se stává prezidentem Republiky srbské. Viceprezidenty se stávají kandidáti jiných konstitutivních národů RS, kteří získali nejvíce hlasů mezi kandidáty jejich národnosti. Mandát předsednictva je čtyřletý. Role Předsednictva Republiky Srbské je symbolická, ale postavení prezidenta je silnější než ve Federaci. Předsedu vlády Republiky Srbské navrhuje prezident RS. Poté předseda vlády žádá o důvěru poslance dolní komory parlamentu. Podobně jako ve Federaci platí při vytváření vlády RS etnický klíč 8:5:3, přičemž platí, že 8 ministerských postů získávají Srbové, 5 Bosňáci a zbylá 3 ministerstva Chorvaté. Stejně tak i v Republice Srbské dva z ministrů pocházejících z řad jiných národů, než je premiér, vykonávají funkci vicepremiérů. Parlament RS je dvoukomorový, ale postavení dolní komory je ve srovnání s celostátním i federálním parlamentem výraznější oproti horní komoře, která vznikla až v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny o tom, že Bosňáci, Srbové a Chorvaté jsou konstitutivními národy v obou entitách země (podrobněji viz výše).

26

Podrobněji viz Ústava Republiky Srbské a publikace United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina - Citizens' Guide to the Government of Republika Srpska.

31

Dolní komorou parlamentu je Národní shromáždění Republiky Srbské, ve kterém zasedá 83 poslanců volených na čtyřleté volební období. Celkem 62 poslanců je voleno poměrným volebním systémem v šesti vícemandátových volebních obvodech a zbytek (21) představují kompenzační mandáty, přičemž podobně jako ve Federaci musí být v dolní komoře zastoupeni alespoň 4 poslanci z jednotlivých konstitutivních národů, kteří jsou upřednostňováni při přerozdělování kompenzačních mandátů. Rada národů (Vijće naroda) Republiky Srbské je horní komorou parlamentu RS. O jejím podřízeném postavení svědčí i skutečnost, že členy Rady národů delegují poslanci dolní komory, a tím pádem nedochází oproti dolní komoře k vytváření rozdílné politické reprezentace. V Radě národů zasedá celkem 28 delegátů – osm Srbů, osm Bosňáků, osm Chorvatů a čtyři ostatní. Jejich mandát je čtyřletý. Republika Srbská nemá na rozdíl od Federace Bosny a Hercegoviny žádné vyšší územně-správní celky. Menší bosenskohercegovská entita je tedy spravována centralisticky z hlavního města Banja Luky. Nižší územní celky představují až okresy (opština), kterých je v Republice Srbské 63 z celkových 137 bosenskohercegovských okresů.

d. Distrikt Brčko O osudu města Brčko se nerozhodlo během daytonských mírových jednání, ale až na přelomu let 1999 a 2000, kdy mezinárodní arbitráž rozhodla, že město nebude dále spravováno úřady Republiky Srbské, ale stane se z něj zvláštní distrikt. Distrikt Brčko představuje v současnosti území, které patří jak k Federaci Bosny a Hercegoviny, tak i k Republice Srbské. Město je spravováno společně místním obyvatelstvem. V čele distriktu stojí mezinárodní supervizor. Distrikt má rovněž vlastní zákonodárné těleso. Voliči v Distriktu Brčko mají stejná volební práva jako všichni občané Bosny a Hercegoviny. Nicméně pro uplatnění svého volebního práva se musí rozhodnout, zda chtějí hlasovat jako občané Federace Bosny a Hercegoviny, či Republiky Srbské.

32

4. Vliv mezinárodního společenství na politický systém

Významnou roli v rámci politického systému Bosny a Hercegoviny sehrává Úřad vysokého představitele (OHR). Cílem jeho zřízení byla civilní implementace Daytonské mírové dohody. Na počátku své existence nedisponoval vysoký představitel významnějšími pravomocemi. Důvodem této skutečnosti bylo naivní přesvědčení, že zástupci znesvářených stran dodrží své závazky z Daytonu. Nicméně během úřadování prvního vysokého představitele, švédského diplomata Carla Bildta (1995-1997), se ukázalo, že političtí leadeři bosenskohercegovských národů otálejí s implementací mírových dohod. V roce 1997 byl druhým vysokým představitelem mezinárodního společenství jmenován Španěl Carlos Westendorp (1997-1999). Během téhož roku se v německém Bonnu sešla konference Rady pro implementaci míru, která rozhodla, že výrazně posílí pravomoci OHR. Nové pravomoci (tzv. Bonn Powers) umožnily vysokému přestaviteli odvolávat jakékoliv bosenskohercegovské politiky z funkce, a to bez ohledu na to, jaký úřad zastávají. Bonn Powers dávají navíc vysokému představiteli možnost zmrazit účty politickým subjektům, jež sabotují implementaci mírových dohod. Avšak nejkontroverznější pravomoci vyplývající z bonnské konference představují legislativní kompetence vysokého představitele, což ve svém důsledku umožňuje obejít celý „demokratický“ zákonodárný proces v Bosně a Hercegovině (Hladký 2005: 301). Legislativních pravomocí Westendorp využil mj. i ke schválení státních symbolů Bosny a Hercegoviny (včetně vlajky), cestovních dokladů, státních poznávacích značek automobilů a společné bosenskohercegovské měny tzv. konvertibilní marky. Během Westendorpova úřadování došlo k prvnímu významnějšímu použití odvolávacích pravomocí, když se v roce 1998 stal prezidentem Repuliky Srbské Nikola Poplašen ze Srbské radikální strany. Poplašen během prvních měsíců svého úřadování zcela ignoroval celostátní instituce Bosny a Hercegoviny a odmítal spolupracovat s mezinárodním společenstvím. V důsledku toho se Westendorp rozhodl ignorovat vůli voličů z Republiky Srbské a odvolal Poplašena z úřadu (Hladký 2005: 315). V průběhu „vlády“ třetího vysokého představitele Wolfganga Petritsche (19972002) z Rakouska došlo k nejvýznamnější krizi bosenskohercegovského politického 33

systému. Nacionalistický předák bosenských Chorvatů Ante Jelavić (v té době člen Předsednictva Bosny a Hercegoviny) otevřeně vyzýval bosenskohercegovské Chorvaty k bojkotu institucí země a k vytvoření třetí (chorvatské) entity v Bosně a Hercegoviny. Kampaň vyvrcholila referendem, které uspořádalo Jelavićovo HDZ, v němž se bosenští Chorvaté měli vyjádřit k myšlence třetí entity. Z celkového počtu chorvatských registrovaných voličů se přes 70 % zúčastnilo referenda a téměř 100 % z nich podpořilo myšlenku třetí entity (Bose 2002: 29). Mezinárodní společenství vedené Petritschem reagovalo na tuto situaci, která by ve svém důsledku mohla vést k celkovému kolapsu poválečného politického a ústavního uspořádání země, odvoláním Jelaviće z úřadu (7. března 2001) a zmrazením účtů HDZ. Vysoký představitel efektivně zlomil chorvatský pokus o revizi Daytonu, a tím jednoznačně demonstroval nezbytnost politické přítomnosti mezinárodního společenství. V roce 2002 se čtvrtým vysokým představitelem stal britský politik Paddy Ashdown.

Nový

vysoký

představitel

výrazně

změnil

politiku

OHR

vůči

bosenskohercegovským politickým stranám. Ashdownovi předchůdci preferovali spolupráci s umírněnými politickými stranami, zatímco Ashdown zvolil jinou strategii: akceptoval dominantní postavení politických stran „velké trojky“ (SDA, SDS, HDZ) a rozhodl se zahájit s nimi spolupráci. Ashdownovým cílem bylo prosazení nutných reforem výměnou za vyvedení trojice politických stran z větší či menší mezinárodní izolace tím, že jim poskytne novou image reformátorů. Spolupráce slavila částečné úspěchy hlavně v oblasti reforem bezpečnostních složek (armáda a policie), což v důsledku vedlo k zahájení jednání o přistoupení Bosny a Hercegoviny k programu Evropské unie o stabilizaci a přidružení za Ashdownova mandátu. Podobně jako jeho předchůdci neváhal využít pravomoci vyplývající z Bonn Powers.

Začátkem

roku

2005

čelil

chorvatský

člen

Předsednictva

Bosny

a Hercegoviny Dragan Čović obvinění z daňových podvodů. Poté, co se jeho případ dostal k bosenskohercegovským soudům, Čović stále odmítal rezignovat na svůj post. Celou situaci razantně vyřešil vysoký představitel tím, že Čoviće odvolal z funkce. Mandát kontroverzního Ashdowna skončil začátkem roku 2006. Jeho nástupcem se stal Christian Schwarz-Schilling, těšící se mezi občany Bosny a Hercegoviny značné popularitě díky jeho rozhodnutí rezignovat během války na post německého spolkového ministra pošt a telekomunikací na protest proti německé politice vůči Bosně a Hercegovině. Schwarz-Schilling se netajil tím, že hodlal být 34

posledním

vysokým

představitelem

mezinárodního

společenství

v

Bosně

a Hercegovině. Kontroverzním prvkem na existenci OHR je skutečnost, že není zakotven v Ústavě Bosny a Hercegoviny, ale pouze v rámci Anexu 10 Daytonské mírové smlouvy, což fakticky naznačuje, že mírová smlouva má větší význam než ústava nezávislé země. Mezinárodní společenství dohlíží i na problematiku multietnického Distriktu Brčko prostřednictvím úřadu tzv. supervizora Distriktu Brčko, jenž představuje obdobu OHR. Dále je patrný i vliv na ústavní soudnictví v Bosně a Hercegovině (viz výše). Významná je také role Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě během volebního procesu. Nelze ani opominout přítomnost mezinárodního vojenského kontingentu v Bosně a Hercegovině, v současnosti spravovaného EU. Celkově lze říci, že vliv mezinárodního společenství na politický systém se postupně utlumuje a během následujícího desetiletí můžeme očekávat, že se bosenskohercegovský systém zcela osamostatní od přímých vlivů mezinárodního společenství. Do té doby nelze mluvit o konsolidovaném politickém systému.

5. Současné vývojové trendy politického systému

Po

úspěchu

v

oblasti

bezpečnostních

reforem

se

vůdcové

bosenskohercegovských politických stran pokusili prosadit změnu ústavy. Cílem jejich březnové dohody z roku 2006 bylo zefektivnění politického systému a lepší vymezení pravomocí především na úrovni celostátních institucí, tedy Rady ministrů a Předsednictva Bosny a Hercegoviny. Politici si rovněž uvědomili, že současný byrokratický aparát je z dlouhodobého hlediska pro Bosnu a Hercegovinu zcela nevhodný, jelikož ročně „spolyká“ téměř dvě třetiny státního rozpočtu. Nicméně jejich záměr neuspěl v Poslanecké sněmovně, kde k dosažení potřebné dvoutřetinové většiny scházely hlasy dvou poslanců. Ačkoliv se ústavu nepodařilo pozměnit, lze očekávat, že nově zvolená Poslanecká sněmovna, jenž vzešla z loňských říjnových voleb, se znovu pokusí změnu ústavy prosadit s cílem připravit zemi na moment, kdy se z místního politického systému stáhnou představitelé mezinárodního společenství. Lze očekávat, že i nadále bude pokračovat vývoj z posledních let, který měl za 35

následek posilování celostátních institucí tak, aby byla Bosna a Hercegovina připravena na integraci do euroatlantických struktur, tj. zejména do NATO a EU. Nelze opominout ani možnost opačného scénáře zejména v kontextu regionálních událostí západobalkánského regionu. Jak se již v minulosti ukázalo, Bosna a Hercegovina je značně citlivá na jakékoliv změny hranic v regionu. V květnu 2006 proběhlo v Černé Hoře referendum, ve kterém se Černohorci vyslovili pro nezávislost své země, čehož využil kontroverzní premiér Republiky Srbské Milorad Dodik (předseda SNSD) a veřejně vystoupil s prohlášením, že Republika Srbská má taktéž právo na sebeurčení. Není zcela jasné, zda-li se jedná o skutečné snahy Dodika odtrhnout Srby obývanou entitu od Bosny a Hercegoviny a případně ji spojit se Srbskem, či o pouhý předvolební trik, kterým si chtěl získat početný tábor nacionalistických voličů v Republice Srbské. Každopádně Dodikovo prohlášení vyvolalo ostrou debatu o budoucnosti Bosny a Hercegoviny. Bosňáčtí političtí představitelé argumentovali proti Dodikovi tvrzením, že Černá Hora na rozdíl od Republiky Srbské byla federální republikou Jugoslávie s právem na sebeurčení. Krach ústavních reforem a Dodikova ne příliš diplomatická prohlášení přivedla Bosnu a Hercegovinu na pokraj největší politické krize za posledních pět let. Prohlášení premiéra RS našla odezvu v osobě předsedy SBiH Harise Silajdžiće. Ten během volební kampaně reagoval na Dodikova prohlášení tvrzením, že bude usilovat o zrušení Republiky Srbské. Proti tomuto konfrontačnímu stylu volební kampaně se postavily nevládní organizace27, které upozorňovaly na skutečnost, že kampaň vůbec neodráží skutečné problémy občanů Bosny a Hercegoviny, jakými jsou extrémně vysoká nezaměstnanost, chudoba, nedokonalý sociální a zdravotní systém, všudypřítomná korupce a další. Místo toho se většina bosenských politiků uchýlila k osvědčenému receptu z předchozích voleb, tedy k vedení útočných, populistickonacionalistických kampaní (Kasum 2006a: 23). Nicméně nacionalisté a populisté znovu slavili úspěch. Po volbách se krize v Bosně a Hercegovině prohloubila. Nejvýrazněji je to patrné na stále ještě nedokončené policejní reformě, která brání Bosně a Hercegovině v podepsání Smlouvy o stabilizaci a přidružení s Evropskou unií. Tohoto negativního vývoje si je vědoma i mezinárodní správa země. Ačkoliv vysoký představitel Christian Schwarz-Schilling doufal, že bude posledním mezinárodním

27

Především se jednalo o bosenskohercegovskou nevládní organizaci Grozd.

36

správcem Bosny a Hercegoviny, je nyní již jisté, že tomu tak nebude. Poté, co se bosenskohercegovským politikům nepodařilo dostatečně stabilizovat zemi, rozhodlo se mezinárodní společenství v čele s Evropskou unií k prodloužení mise OHR v zemi. Od června 2007 by se tak novým vysokým představitelem měl stát Slovák Miroslav Lajčák. Bosenskohercegovský politický systém tak ani 12 let po podepsání Daytonské mírové smlouvy nebude ušetřen přímého mezinárodního vlivu. Potenciální nebezpečí pro osud Bosny a Hercegoviny představuje i vývoj v jihosrbském Kosovu. Pokud Kosovo, které rovněž nikdy nebylo republikou28, obdrží nezávislost, požadavek RS na právo na sebeurčení nejspíše zesílí. Nezávislost Kosova může v Bosně a Hercegovině vyvolat řetězovou reakci, kterou i mezinárodní společenství možná nedokáže zabrzdit. Ani bosenskohercegovští Chorvaté se netají ambicemi o revizi daytonského politického systému. Mnozí představitelé HDZ neustále prosazují myšlenku třetí (chorvatské) entity. V tomto směru nacházejí částečnou podporu i mezi bosenskými Srby, kteří doufají, že v případě vzniku třetí entity dojde k dalšímu oslabení celostátních institucí Bosny a Hercegoviny. Jediný, kdo vítá posilování celostátních institucí, jsou Bosňáci. Příčin je několik. Bosňáci představují nejpočetnější národ29 v zemi. Platí tedy, že v případě posilování unitaristických tendencí se posiluje i vliv nejpočetnějšího národa země. Stejně tak se Bosňáci nejvíce ztotožňují s Bosnou a Hercegovinou jako se svou mateřskou zemí, a proto si logicky přejí její stabilitu a integritu. Obě nastíněné varianty budoucnosti Bosny a Hercegoviny (integrace nebo dezintegrace) se budou do značné míry odvíjet od politiky mezinárodního společenství (především EU) v prostoru západního Balkánu. Dle dosavadní politiky mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině můžeme předpokládat spíše realizaci

prvního

scénáře,

tzn.

postupné

posilování

celostátních

institucí

a mezinárodní suverenity Bosny a Hercegoviny.

28

Nejblíže se republikovému statutu Kosovo přiblížilo díky tzv. Titově ústavě z roku 1974, v níž získalo všechny propriety republiky s výjimkou názvu a práva na secesi. 29 Sčítání obyvatelstva nebylo prováděno od roku 1991, ale dle některých odhadů se předpokládá, že v současnosti tvoří přes 50 % obyvatelstva země.

37

V. ZÁVĚR

Bosna a Hercegovina představuje mladý multietnický stát. Multietnicita této země přímo souvisí s její bouřlivou historií. V různých etapách dějin byla Bosna součástí katolických středověkých států, pravoslavných a v pozdější fázi i muslimské Osmanské

říše.

Díky

této

bouřlivé

historii

došlo

v novověku

k formování

bosenskohercegovských etnik na základě konfesních linií - muslimští Bosňáci, pravoslavní Srbové a katoličtí Chorvaté. Politický život v Bosně a Hercegovině začíná po její anexi ze strany Rakousko-Uherska v roce 1908. V té době se začíná institucionalizovat táborová struktura společnosti a to prostřednictvím kulturních spolků a politických stran. Rakousko-uherský koncept společné bosenskohercegovské identity se nesetkává s kladnou odezvou u místních etnik. V dobách jugoslávské monarchie se především Srbové pokusili potlačit emancipační proces bosenskohercegovských muslimů, avšak bez úspěchu. Tento proces vyvrcholil v dobách Titovy komunistické Jugoslávie. I díky Titově tolerantní národnostní politice dochází během jeho vlády k postupnému oslabování táborů v Bosně a Hercegovině. Nicméně tento proces byl umožněn i díky tvrdé represi jakýchkoliv zmínek nacionalistického chování občanů Bosny a Hercegoviny. Po smrti Tita došlo k obnovení táborové struktury, jak je patrné z výsledků prvních demokratických voleb v Bosně a Hercegovině v roce 1990. Tehdy se však elity jednotlivých etnik dokázaly dohodnout na konsenzu a vytvořily koaliční vládu. Otázkou zůstává, zda by tato vláda měla naději na úspěch, kdyby nevznikla v předvečer rozpadu Jugoslávie. Na konci roku 1991 se vládní koalice rozpadla na otázce budoucnosti Bosny a Hercegoviny, kdy Muslimové a Chorvaté bez dohody se Srby prosadili memorandum o nezávislosti země. Zde je nutné zdůraznit, že Srbové nebyli ochotni akceptovat nic jiného než setrvání v Miloševićově Jugoslávii, což bylo pro Muslimy a Chorvaty zcela nepřijatelné. Neschopnost etnik dosáhnout konsenzu na budoucnosti země a krize jugoslávského státu přímo vedla k tři a půl roku dlouhému ozbrojenému etnickému konfliktu.

38

Cestou, jak ukončit konflikt, bylo nalezení možnosti skloubení požadavků Bosňáků, Srbů a Chorvatů. V tomto směru důležitou roli hrálo nastavení poválečného politického systému tak, aby se v rámci něho žádné etnikum necítilo ohroženo. Takový politický systém se podařilo nalézt až během daytonských mírových jednání v listopadu roku 1995. Poválečný politický vývoj byl komplikovanější, než se dalo čekat. Již při prvních poválečných volbách se ukázalo, že táborová struktura společnosti bude zachována. Problém představuje také skutečnost, že elity jednotlivých táborů nejsou schopny dosáhnout konsenzu na důležitých otázkách pro blahobyt země bez přímého tlaku ze strany mezinárodního společenství reprezentovaného Úřadem vysokého představitele. Skutečný reformní proces se tak odehrává mimo institucionální rámec bosenskohercegovského politického systému, což do značné míry oslabuje roli volených zákonodárných těles na úkor vedení politických stran. Samotné institucionální uspořádání daytonského politického systému je více než složité a zároveň tak i finančně nákladné. Existuji fakticky čtyři institucionální systémy: celostátní, Federace Bosny a Hercegoviny, Republiky Srbské a Distriktu Brčko, přičemž při rozsahu autonomie federálních kantonů se může téměř mluvit o pátém kantonálním institucionálním systému. Rozdělení moci mezi tyto institucionální systémy v důsledku vyvolává strnulost při přijímání důležitých reforem pro Bosnu a Hercegovinu (viz výše). Kromě samotných bosenských institucí existuje i mimoústavní prvek politického systému Bosny a Hercegoviny. Je jim již zmíněný Úřad vysokého představitele. Tento úřad díky svým rozsáhlým rozhodovacím pravomocím (legislativní pravomoci, možnosti zmrazit bankovní účty politickým stranám, možnost odvolat kohokoliv z jakéhokoli úřadu a zakázat mu i politickou činnost atd.) má možnost značně zasahovat do politického života v Bosně a Hercegovině. Nicméně je zřejmé, že tento úřad nebude moci existovat do nekonečna a v brzké budoucnosti lze očekávat minimálně utlumení jeho činnosti, o čemž svědčí i nepoužívání tzv. Bonn Powers ze strany posledního vysokého představitele Chirstiana Schwarze-Schillinga. Současný vývojový trend napovídá tomu, že do budoucna bude docházet k posilování celostátních institucí na úkor entit s cílem dosáhnou efektivnější správy země. To by ve svém důsledku mělo urychlit cestu Bosny a Hercegoviny do euroatlantických

integrací.

Nicméně

trvalé

nebezpečí

pro

integritu

Bosny

a Hercegoviny představuje skutečnost, že většina místních Srbů a Chorvatů se 39

s touto zemí neztotožňuje a raději by viděli oblasti, které obývají, připojené k Srbsku, respektive k Chorvatsku. Na závěr zůstává zhodnotit, jak se bosenskohercegovský politický systém blíží Lijphartovým teoriím konsociační a konsensuální demokracie. Základní podmínkou pro fungování konsociační demokracie je historická existence segmentované společnosti. Daná podmínka, jak je patrné z kapitol věnujících se historickému vývoji v Bosně a Hercegovině, je v rámci této případové studie splněna. Dále se u teorie konsociační demokracie klade důraz na chování elit. Ty si musejí být vědomy rizika politické fragmentace (4. podmínka pro fungování konsociační demokracie). Vzhledem k tomu, že si Bosna a Hercegovina relativně nedávno prošla válečným konfliktem, lze předpokládat, že jsou si elity dobře vědomy rizika, a tudíž i tato podmínka je splněna. Bosenskohercegovské elity jsou rovněž schopny překročit meze subkulturních hranic a spolupracovat s elitami soupeřících subkultur (2. podmínka) a v některých případech dokáží sladit své odlišné zájmy (1. podmínka). Nicméně důvodem, proč nelze říci, že v Bosně a Hercegovině funguje konsociační model demokracie, je skutečnost, že elity nesplňují dle mého názoru nejdůležitější podmínku (3. podmínka), tj. nejsou ochotné uchovat systém a posilovat jeho soudržnost a stabilitu. Jak již bylo uvedeno, konsensuální demokracie má deset základních znaků. Bosna a Hercegovina splňuje téměř všechny: existují zde velké koalice, formální a

neformální

rozptýlení

moci,

symetrický

bikameralismus,

multipartismus,

vícerozměrný stranický systém, poměrný volební systém, teritoriální i neteritoriální federalismus, psaná ústava a menšinové veto a nezávislá centrální banka na výkonné moci. Jedinou podmínku, kterou Bosna a Hercegovina prozatím nesplňuje, je korporativistické uspořádání zájmových skupin. Důvodem je skutečnost, že se v zemi nevytvořil standardní model organizace zájmových skupin, a tudíž nelze jednoznačně

posoudit,

zda

v současné

Bosně

a

Hercegovině

existuje

korporativismus nebo pluralismus. Důvodem je i skutečnost, že místní politické strany jsou silně napojené na ekonomický sektor a jejich korupční chování do značné míry znemožňuje vytvoření standardních občanských zájmových skupin. Ačkoliv se na první pohled zdá, že případová studie Bosny a Hercegoviny dospěla k závěru, že tato země představuje téměř ideální typ Lijphartovy konsensuální demokracie, je třeba být při tomto tvrzení opatrný. Existují dva hlavní důvody, proč by tomu tak mělo být. Za prvé Bosna a Hercegovina není dodnes 40

standardní a konsolidovanou demokracií. Takovou se může stát až se stažením přímého vlivu mezinárodního společenství na politický systém. Za druhé, aby se ukázalo, zda-li konsensuální demokracie skutečně v jakékoliv zemi funguje, je potřeba, aby uběhl delší časový úsek. Lze tedy učinit závěr, že v této případové studii politického systému v multietnickém státě, tedy v Bosně a Hercegovině platí, že místní politický systém do značné míry připomíná Lijphartův model konsensuální demokracie, ale teprve odchod mezinárodního společenství z tohoto systému a léta praxe ukáží, zda-li se z Bosny a Hercegoviny stane fungující konsensuální demokracie.

41

VI. PŘÍLOHY

1. Seznam zkratek

BaH Bosna a Hercegovina

FBaH Federace Bosny a Hercegoviny

HDZ Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica)

NDH Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska)

OHR Úřad vysokého představitele (Office of the High Representative)

PDP Strana demokratického progresu (Partija demokratskog progresa)

RS Republika Srbská

SAO Srbská autonomní oblast (Srpska autonomna oblast)

SBiH Strana pro Bosnu a Hercegovinu (Stranka za Bosnu i Hercegovinu)

42

SDA Strana demokratické akce (Stranka demokratske akcije)

SDP Sociálně demokratická strana (Socijaldemokratska partija)

SDS Srbská demokratická strana (Srpska demokratska stranka)

SKJ Svaz komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije)

SNSD Svaz nezávislých sociálních demokratů (Savez nezavisnih socijaldemokrata)

43

2. Schéma politického systému Bosny a Hercegoviny

Zdroj: Kasum, D. (2005): Politický systém podaytonské Bosny a Hercegoviny, s. 14. Vypracováno na základě grafu dostupného na oficiálních internetových stránkách OHR. http://www.ohr.int/ohr-info/charts/images/legislative-and-exec-bodies.gif Ověřeno k 21. květnu 2001.

44

3. Mapa č. 1: Etnická struktura Jugoslávie 1981

Zdroj: Internetové stránky OHR http://www.ohr.int/ohr-info/maps/images/yugoslavia-1981.gif Ověřeno k 21. květnu 2001.

45

4. Mapa č. 2: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1991

Zdroj: Internetové stránky OHR http://www.ohr.int/ohr-info/maps/images/ethnic-composition-before-the-ware-1991.gif Ověřeno k 21. květnu 2001. 46

5. Mapa č. 3: Etnická struktura Bosny a Hercegoviny 1998

Zdroj: Internetové stránky OHR http://www.ohr.int/ohr-info/maps/images/ethnic-composition-after-the-war-in-1998.gif Ověřeno k 21. květnu 2001.

47

6. Mapa č. 4: Politická mapa Bosny a Hercegoviny

Zdroj: Internetové stránky OHR http://www.ohr.int/ohr-info/maps/images/ethnic-composition-after-the-war-in-1998.gif Ověřeno k 21. květnu 2001.

48

VII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ

1. Monografie, části monografií a odborné články

Begić, K. I. (1997): Bosna i Hercegovina od Vanceove misije do daytonskog sporazuma, Sarajevo, Bosanska knjiga.

Bose, S. (2002): Bosnia after Dayton. Nationalist Partition and International Intervention, London, Hurst & Company.

Bugarel, K. (2004): Bosna. Anatomija rata, Beograd, Fabrika knjiga.

Burg, S. L. – Shoup, P. S. (2000): The War in Bosnia-Herzegovina. Ethnic Conflict and International Intervention, Armonk, M. E. Sharpe.

Duraković, N. (1998): Prokletstvo Muslimana, Tuzla, Harfo-graf.

Džaja, S. M. (2004): Politička realnost jugoslavenstva (1918-1991). S posebnim osvrtom na Bosnu i Hercegovinu, Sarajevo – Zagreb, Svjetlo riječi.

Halpern, S. M. (1995): Neuspořádaný svět konsociační demokracie, in: Lisa, A. – Říchová, B. (eds., 1995): Antologie světových politologů II., Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, str. 65-91.

Hladký, L. (1996) : Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země, Brno, Doplněk.

Hladký, L. (2005): Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno, Masarykova univerzita v Brně Mezinárodní politologický ústav.

Hloušek, V. – Kopeček, L. (2005): Konsensuální a konkurenční demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds., 2005): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti,

49

podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Masarykova univerzita v Brně Mezinárodní politologický ústav, str. 203-231.

Holbrooke, R. (1998): Završiti rat, Sarajevo, Šahinpašić.

Ibrahimagić, O. (1997): Državnost i nezavisnost Bosne i Hercegovine, Sarajevo, Vijeće Kongresa bošnjačkih intelektualaca.

Izetbegović, A. (2001): Sjećanja, Sarajevo, TKD Šahinpašić.

Kasum, D. (2005): Politický systém podaytonské Bosny a Hercegoviny, Mezinárodní politika, roč. XXIX., č. 11, s. 12-15.

Kasum, D. (2006a): Bosenskohercegovské volby 2006. Nový směr pro Bosnu a Hercegovinu?, Revue Politika, roč. IV. (XVII.), č. 10, s. 23-24.

Kasum, D. (2006b): Vývoj politického systému Bosny a Hercegoviny po Daytonu a jeho současná podoba, Středoevropské politické studie, roč. VIII., č. 2-3, on-line text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=276). Ověřeno k 14. květnu 2007.

Kasum, D. (2007): Etnický konflikt v Bosně a Hercegovině, in: Šmíd, T. – Vaďura, V. (eds. 2007): Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. (v tisku)

Lijphart, A. (1995): Konsociační demokracie, in: Lisa, A. – Říchová, B. (eds., 1995): Antologie světových politologů II., Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, str. 932.

Malcolm, N. (1996): Bosnia. A Short History, New York, New York University Press.

McRea,

K.

D.

(1995):

Kosociační

demokracie.

Politický

kompromis

v segmentovaných společnostech, in: Lisa, A. – Říchová, B. (eds., 1995): Antologie světových politologů II., Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, str. 33-64.

50

Pirjevec, J. (2000): Jugoslávie 1918 – 1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie, Praha, Argo.

Prtina, S. – Stýskalíková, V. (2005): Vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině, in: Stýskalíková, V. – Smekal, H. (eds., 2005): Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině, Brno, Masarykova univerzita v Brně: Mezinárodní politologický ústav, str. 105-152.

Silber, L. – Little, A. (1996): The Death of Yugoslavia, London, Penguin Books – BBC Books.

Šesták, M. – Tejchman, M. – Havlíková, L. – Hladký, L. – Pelikán, J. (2001): Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Tomić, Z. – Herceg, N. (1999): Izbori u Bosni i Hercegovini, Mostar, Sveučilište u Mostaru.

2. Legislativní předpisy

Ústava Bosny a Hercegoviny. Ověřeno k 14. květnu 2007.

http://www.ccbh.ba/public/down/USTAV_BOSNE_I_HERCEGOVINE_bos.pdf

Ústava Federace Bosny a Hercegoviny. Ověřeno k 14. květnu 2007.

http://www.ads.gov.ba/javniispit/doc/ustav_federacije_bosne_i_hercegovine.pdf

Ústava Republiky Srbské. Ověřeno k 14. květnu 2007.

http://www.vladars.net/en/zakoni/ustav.html

Volební zákon Bosny a Hercegoviny. Ověřeno k 14. květnu 2007. 51

http://www.aeobih.com.ba/documents/election%20law%20-%20bos%20language.pdf

Zákon o centrální bance Bosny a Hercegoviny. Ověřeno k 14. květnu 2007.

http://www.pksa.com.ba/bosanski/poslovni_ambijent/zakoni_i_drugi_propisi/Zakon_o _CB.pdf

3. Internetové zdroje

Dayton Peace Agreement Dostupné na http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380. Ověřeno k 14. květnu 2007.

United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina (2003a): Citizens'

Guide

to

the

Government

of

Republika

Srpska.

Dostupné

na

http://www.undp.ba/download.aspx?id=129 . Ověřeno k 14. květnu 2007.

United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina (2003b): Citizens' Guide to the Institutions of Government of Bosnia and Herzegovina. Dostupné na http://www.undp.ba/download.aspx?id=164. Ověřeno k 14. květnu 2007.

United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina (2003c): Citizens' Guide to the Institutions of Government of the Federation of Bosnia and Herzegovina. Dostupné na http://www.undp.ba/download.aspx?id=126. Ověřeno k 14. květnu 2007.

52