Pohraniční opevnění na Králicku se zřetelem na osobnost četaře Arnošta Hrada

Masarykova univerzita Filosofická fakulta Katedra Historie

Studijní obor: Historie

Pohraniční opevnění na Králicku se zřetelem na osobnost četaře Arnošta Hrada

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr.Libor Vykoupil, PhD.

Brno 2008

Autor: Jan Lux

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl jsem v seznamu použité literatury všechny použité literární a odborné zdroje.

v Brně dne 25. srpna 2008

……………………………. vlastnoruční podpis autora

2

Poděkování

Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu PhDr. Liboru Vykoupilovi, PhD. za věcné rady, trpělivost a všeobecnou podporu.

3

strana

Obsah: 1. Úvod 2. Hospodářská krize a zostření mezinárodní situace v 30. letech ve střední Evropě 3. Vliv hospodářské krize na Králicku a jeho hospodářská, politická, sociální a národnostní charakteristika v letech 1930 – 1938 3.1 Vliv hospodářské krize 3.2 Rok 1933 3.3 Rok 1934 3.4 Rok 1935 3.5 Rok 1936 3.6 Rok 1937 3.7 Tragický rok 1938 4. Příčiny výstavby opevnění 4.1 Zahraničně politické důvody 5. Plán obrany 6. Druhy pevnostních objektů 6.1 Objekty těžkého opevnění 6.1.1 Izolované (samostatné, mezilehlé) pěchotní sruby 6.1.2 Dělostřelecké tvrze 6.1.3 Samostatné dělostřelecké objekty 6.1.4 Velitelská stanoviště, pozorovatelny a úkryty 6.2 Objekty lehkého opevnění 6.2.1 Objekty LO – vz. 36 6. 2.2 Objekty LO – vz. 37 – „Řopík“ 6.3 Překážky a zátarasy 7. Přípravné práce a vlastní výstavba opevnění 7.1 Vlastní Králická oblast 7.2 Úrazy a smrtelná zranění 7.3 Stav opevnění k 30. září 1938 na Králicku 8. Osádky pevnostních objektů 8.1 Situace na Králicku 9. Osobnost četaře Arnošta Hrada 9.1 Říjen 1938 – osudný výstřel 9.2 Krátký životopis 9. 3 Dopisy na rozloučenou 9.4 Vzpomínky a ocenění Hradovy oběti 10. Závěr Použité prameny Použitá literatura Použité noviny Obrázková příloha

Prolog 4

6-7 8 9 - 11 12 12 - 13 13 14 15 – 16 16 - 18 19 - 25 25 - 28 28 - 29 29 - 30 30 30 30 - 31 31 - 32 32 32 - 33 33 33 33 - 34 34 - 35 35 - 37 37 - 40 40 - 41 41 - 42 42 - 44 44 - 46 46 - 47 47 - 48 48 - 49 49 - 50 50 - 52 52 - 54 55 55 55

Je to smutné. Procházím opuštěné kanceláře, místnosti. Prší do nich, vítr jimi profukuje – okna jsou vysazena – jsou prázdné, jen tu a tam se povaluje jakýsi předmět. Dohořívají ohně, které zapálili vojáci, aby vyjádřili, že se v nich něco děje, něco láme, něco bolestného, smutného – co voják neprojeví pláčem, ale nějak projevit musí, protože mu to zaplňuje celou bytost. Hory mu přirostly k srdci, sruby, zbraně, pevnost, naše pýcha, na které se měla rozbít zběsilost cizáků. Odešla první část naší osádky. Téměř dva roky střežili někteří opevnění, které nám před očima vyrůstalo a bylo svědectvím obětavosti národa, který mnoho obětoval, aby zajistil bezpečnost svých hranic a domovů. Všichni byli připraveni hájit tuto hradbu třeba proti všem. V posledních dnech sami jsme dohotovovali překážky, upravovali možnost palby, nedočkavě vyhlíželi k německým hranicím, kdy se objeví nepřítel. Pak přišla zrada „přátel“. Nebyl úděs a strach v našich očích, ale údiv a opovržení. Chtěl bych, aby se splnily všechny kletby na ty, kteří prohlásili, že jejich zem bojuje za vyšší věci než je Československá republika. por. Stanislav Kameník (Poslední zápis na pevnosti Bouda do polního bloku, poslední noc před opuštěním pevnosti. Bouda 8. října 1938 večer.)

1.

Úvod 5

Východní část Orlických hor spolu s Králickem nás na první pohled uchvátí svou neobyčejnou malebností a krásou. Její zalesněné hřbety, táhnoucí se podél státní hranice s Polskem, uzavírají Kladskou kotlinu, která ve spojení s Králickou brázdou vytváří na našem území dosti široké údolí procházející mezi horskými masivy Orlických hor a Jeseníků. Právě tímto údolím vedly již odedávna na naše území nejen obchodní cesty, ale i vpády cizích vojsk. Proto se oblast Králicka ocitla v první polovině 30. let opět ve středu zájmu velení československé armády. Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 vyvolal nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích, které se cítily být tímto vývojem v Německu ohroženy, velký rozmach pevnostního stavitelství. Samozřejmě výjimkou nebylo ani Československo. Výstavba stálého opevnění měla být sice realizována prakticky v celém pohraničí naší republiky. Ale právě východní cíp Orlických hor a okolí Králík patřily k úsekům nejlépe opevněným a byly považovány za nejsilnější sektor obrany. Území našeho státu se totiž právě zde zužovalo a při průniku nepřítele již zmíněnou Kladskou kotlinou a současným protiúderem z jihu hrozilo reálné nebezpečí roztržení státu i jeho bojující armády na dvě poloviny. Již z tohoto mála, co je uvedeno, je zřejmé, jak velký význam hrálo Králicko nejen v obranných plánech československé generality, ale i v útočných plánech nacistického Německa. Proto se nelze divit, že se československá armáda na boj o toto území důkladně připravovala. Při procházkách po hřebenech pohraničních hor i v jejich blízkém okolí je dodnes možno narazit na desítky opuštěných železobetonových pevnůstek a pevností, které nám stále připomínají těžkou dobu vzdálenou již sedm desetiletí. Ano, tisíce objektů československého těžkého i lehkého opevnění, budované v letech 1935 až 1938 zůstaly dodnes tak, jak je naši vojáci po kapitulaci opustili. Osádky pevností – pěšáci i hraničáři, kteří je v září 1938 bránili, byli odhodláni raději padnout, než opustit své stanoviště. K ústupu je donutila až zrada našich „přátel“. Museli tak vydat pohraniční oblasti Československa nacistickému Německu a zanedlouho poté ztroskotala i celá republika. Dodnes je často kladena otázka, proč Československo vůbec stavělo opevnění i jakou měly jeho objekty šanci vůči útokům nepřítele, kdo a kdy je stavěl a mnohé další … V této své bakalářské práci bych se chtěl pokusit některé tyto otázky zodpovědět a především se hluboce poklonit před umem a mistrovstvím našich dědů, kteří dokázali v tak krátké době vybudovat v pohraničí rozsáhlý pevnostní systém. Chtěl bych připomenout pevné odhodlání a statečnost vojáků – s důrazem na oběť zrady četaře Arnošta Hrada – kteří neváhali obléknout uniformy, vynesli do

6

chladných pevností kulomety a střelivo a byli připraveni bránit naši vlast proti mnohonásobné přesile nepřátel.

7

2. Hospodářská krize a zostření mezinárodní situace v 30. letech ve střední Evropě Světová hospodářská krize, která začala na podzim 1929 ve Spojených státech, zasáhla postupně naprostou většinu světa a postihla prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. Hrozivá nezaměstnanost stoupala až do konce roku 1933, kdy krize vrcholila. Krize zasáhla i Československou republiku, kde se nejvíce projevila kromě Slovenska a Podkarpatské Rusi především v pohraniční oblasti českých zemí, kde byl soustředěn průmysl textilní, sklářský, dřevařský, výroba bižuterie a některé další obory spotřebního průmyslu1. Krize se zásadně odrazila v zostření vztahů mezi jednotlivými státy a vytvořila se nová ohniska války v Německu, v Itálii a Maďarsku, kde vzrostla snaha o revizi hranic. V mnohých zemích Evropy se začínají upevňovat diktátorské režimy (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Litva, Jugoslávie) a v některých státech se akutním nebezpečím stával dokonce fašistický režim (Německo, Rakousko, Finsko). Pro Československo byl přímým ohrožením vývoj v Německu, které chtělo odčinit tvrdou a pro Německo potupnou Versailleskou smlouvu2 a kde se dostala k moci Hitlerova fašistická strana NSDAP3. Důkazem posilování fašistických sil a jejich útočnosti bylo zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu roku 1935 a opětovné připojení Sárska s jeho těžkým průmyslem. Následující rok Německo obsazuje Porýní, kde podle mírové smlouvy nesměly být rozmístěny vojenské posádky. Na sklonku roku 1935 Itálie přepadla Habeš (dnešní Etiopii) a připojuje jí k Italské východní Africe. Koncem roku 1937 se do středu zájmu nacistického Německa dostávaly Rakousko a Československo. Nebezpečí nové světové války s nástupem Adolfa Hitlera k moci, jehož cílem bylo získání „nového životního prostoru“, se tak stávalo stále zjevnějším.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 5. Versailleská smlouva – mírová smlouva mezi státy Dohody a poraženým Německem – které bylo označeno za jediného viníka války – podepsaná 28. června 1919 v Zrcadlové galerii Versailleského zámku. Bolestivé byly pro Německo teritoriální ztráty (13 % území), dále bylo zbaveno naprosté většiny ozbrojených sil a muselo splácet vysoké válečné reparace. 3 NSDAP - Německá sociálně – demokratická strana dělnická. 2

8

3. Vliv hospodářské krize na Králicku a jeho hospodářská, politická, sociální a národnostní charakteristika v letech 1930 – 1938 Území tehdejšího soudního okresu Králíky patřilo k podhorské oblasti, o čemž svědčí rozdělení obyvatelstva podle povolání. Na Králicku pracovalo v době krize 4 183 osob v zemědělství a 5 962 osob v průmyslu, živnostech a dopravě1. Zaměření zemědělské výroby na Králicku na živočišnou výrobu spojovalo německé oblasti s českými, odkud byla nakupována krmiva pro dobytek. Tato vzájemná závislost se úspěšně odrazila v menší intenzitě národnostních rozporů a v silné pozici německé agrární strany Bund der Landwirte – BdL2. Šestkrát v roce se konaly koňské a dobytčí trhy v Ústí nad Orlicí, kde se scházeli čeští rolníci z vnitrozemí s německými z pohraničních vesnic. Především národnostní otázka ovlivňovala významnou měrou veškerý život na Králicku, neboť v soudním okrese Králíky žilo v roce 1930 1 330 Čechů (10,93 %) a 10691 Němců (87,86 %)3. Celkový počet a procentuální vyjádření československé a německé národnosti okresu Ústí nad Orlicí: 4 Soudní okres

Češi

%

Němci

%

Králíky

1 330

10,93

10 961

87,86

Lanškroun

10 430

36,63

17 811

62,56

Ústí nad Orlicí

31 567

85,42

5 184

14,02

Vysoké Mýto

45 805

97,22

634

1,34

Žamberk

27 575

97,59

462

1,63

Celkem

116 707

76,30

34 782

22,74

Pozn.: Podle sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. prosince 1930

O politickém rozvrstvení na Králicku podávají informace výsledky voleb do poslanecké sněmovny v květnu 1935.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 12. Bund der Landwirte – svaz zemědělců, oficiálně Svaz zemědělců a venkovských živností, byl polickou stranou německého venkova v ČSR v letech 1918 – 1938. Němečtí agrárníci přijali 22.1.1920 nový název BdL a v novém programu uvedli, že budou hájit německé nacionální požadavky a zájmy německého venkova. Ale postupné sbližování s českými agrárníky vedlo k tomu, že se z BdL stala dokonce nejvýznamnější strana německého aktivismu. Ve 30. letech nastal úpadek strany pod vlivem růstu moci SdP, až 22.3.1938 BdL splynul s SdP. 3 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 14. 4 Tamtéž, str. 145. 2

9

Výsledky voleb do poslanecké sněmovny v květnu 1935 1 (počet odevzdaných hlasů a procento z celkového počtu) Soudní okres Politické strany viz. vysvětlivky

Králíky Lanškroun Ústí nad Orlicí Vysoké Mýto Žamberk

Soudní okres Králíky Lanškroun Ústí nad Orlicí Vysoké Mýto Žamberk

1

2

3

4

5

6

7

8

72 0,96 1 363 7,98 1 542 6,78 6 848 25,99 4 015 24,81

183 2,43 1 290 7,55 4 330 19,03 3 460 13,13 2 734 16,92

172 2,29 606 3,55 5 616 24,69 5 001 18,98 1 920 11,88

346 4,60 205 1,20 1 812 7,96 1 307 4,96 723 4,47

48 0,64 1 519 8,89 2 814 12,37 3 856 14,63 3 119 19,30

1 235 16,42 2 631 15,40 896 3,94 11 0,04 21 0,13

1 708 22,71 2 236 13,08 809 3,56 6 0,02 28 0,17

904 12,02 992 5,80 207 0,91 7 0,03 16 0,10

Úhrn odevzdaných hlasů 7 520

Politické strany viz. vysvětlivky 9

10

11

12

13

14

54 0,72 774 4,52 2 515 11,05 2 610 9,90 2 272 14,05

112 1,49 225 1,32 59 0,25 4 0,01 3 0,02

2 559 34,03 4 955 29,00 571 2,50 16 0,06 53 0,32

13 0,17 56 0,33 212 0,93 2 181 8,27 695 4,30

74 0,98 125 0,73 63 0,27 18 0,07 32 0,19

40 0,53 110 0,64 1 303 5,74 1 028 3,90 531 3,28

Vysvětlivky k tabulce: Odstavec 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 1

Název politické strany Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu Československá sociálně – demokratická strana dělnická Československá strana národně - socialistická Komunistická strana Československa Československá strana lidová Německá sociálně – demokratická strana dělnická Německý svaz zemědělců Německá křesťansko – sociální strana lidová Československá živnostensko – obchodnická strana středostavovská Krajinsko křesťansko – sociální strana a maďarská národní strana Sudeto – německá strana Národní obec fašistická Hospodářská strana dlužníků všech stavů Národní sjednocení

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 146.

10

17 087 22 749 26 353 16 162

Srovnání jednotlivých volebních výsledků v pohraničních německých soudních okresech jsou velmi zajímavá: např. na Králicku získala SdP1 34,03 %, což bylo mnohem méně než v jiných německých okresech: např. Trutnov 53,89 %, Teplice nad Metují 61,81 %, Broumov 52,02 %, a to nemluvíme o západočeských a severočeských okresech2. Silnou stranou na Králicku zůstala německá sociální demokracie (16,42 %) a svou pozici si udrželi i němečtí agrárníci (22,71 %), i když své postavení nejsilnější německé strany ztratili. Výsledky parlamentních voleb na Králicku zřetelně ukázaly, že pokus české pravice o získání rozhodujícího vlivu skončil nezdarem, ale na druhé straně se podařilo Henleinově SdP i zde získat převahu a zatlačit do ústraní tradiční aktivistické německé strany. Zajímavostí je, že obec Dolní Boříkovice, kde členskou základnu komunistické strany tvořili němečtí textilní dělníci, dostaly přezdívku „Rudé“ (Rotes Ullersdorf)3. Narostly obavy z dalšího vývoje, neboť henleinovci ovládli vedení nacionalistických spolků, například „Bund der Deutschen“, „Deutscher Turnverband“4 a redakce regionálních německých novin. V německých obcích na Králicku byl aktivní „Arbeiter Turn-und Sportverband“ (ATUS), který byl úzce spjat se sociální demokracií a českým DTJ5. Hospodářské poměry, sociální skladba okresu a především národnostní faktory ovlivňovaly politiku jednotlivých stran na Králicku a odrážely se v intenzitě zápasu s nastupujícím fašismem6. Veřejné mínění v této oblasti ovlivňovaly jednak lanškrounský nacionalistický týdeník „Deutsche Grenzwacht“ a králický sociálně demokratický týdeník „Adlergebirgsbote“, které mezi sebou vedly neustálý boj. Pokud šlo o náboženské poměry, pak na Králicku byla naprostá převaha římskokatolického náboženství (poměr katolíků a evangelíků byl 11 398 : 192 osob)7.

1

SdP – Německá fašistická strana v ČSR v letech 1933 – 1938, česky Sudetoněmecká strana. Založena K. Henleinem 2.10.1933 jako Sudetendeutsche Heitmatsfront a 30.4.1935 přejmenovaná na SdP. Zpočátku projevovala vůči ČSR loajalitu, ale s postupem času začala prosazovat separatistický program autonomie Sudet, a tak se stala nástrojem rozbití ČSR. Své nároky nadále stupňovala, až v září 1938 již otevřeně vystoupila s myšlenkou připojení Sudet k Německu. 2 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 16. 3 Tamtéž, str. 15. 4 Deutscher Turnverband – roku 1919 vznikla německá tělovýchovná organizace s polovojenským výcvikem. Ve 30. letech mladí příslušníci pomáhali rozbíjet české schůze, a proto byla tato organizace v září 1938 zakázána. 5 DTJ – Dělnická tělocvicná jednota blízká Československé sociálně demokratické straně. 6 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 17. 7 Tamtéž, str. 15.

11

3.1 Vliv hospodářské krize Krize silně zasahuje německé oblasti Králicka, kde bylo soustředěno velké množství přádelen a tkalcoven bavlny a úpravárenských podniků. Nezávislý spolek „Bund der Deutschen in Böhmen“, který vyhledával pracovní místa, organizoval domáckou výrobu a chránil německé pozemkové vlastnictví, založil za krize podpůrnou akci „Sudetendeutsche Volskhilfe“, která organizovala sbírky pro nejpotřebnější. Zatímco němečtí agrárníci se v prvních letech krize vyslovovali pro spolupráci s českou agrární stranou a pro loajalitu vůči republice1. 29. května 1931 se na Králicku konala velká demonstrace pod heslem „Protest gegen Teverung, Arbeitslosigkeit und Entlassungen“2. V Králíkách v tomto roce ukončily činnost tkalcovny firmy Walter a firmy Schroll v Dolní Lipce a na červenovodsku kromě textilek, pil a cihelen zastavily výrobu i celá řada malých kartáčnických výroben, které patřily německým podnikatelům3. V obecních volbách 1932 v Králíkách DNSAP4 vzrostla o 87 hlasů a navíc získala jeden mandát v městské radě, což bylo nepochybně důsledkem silné krize, která tuto oblast postihla5. O tom, že krize zostřila národní cítění svědčí zápis v králické kronice z 15. května 1932, kdy městem projelo 10 aut se sokoly z Prahy, kteří zpívali a hráli, a poté pokračovali dále do Rokytnice v Orlických horách. Občany Králík nejvíce popudilo, že prý šlo jen o protiněmeckou a nacionalistickou demonstraci, neboť ve městě vůbec nezastavili a nedali utržit místním obchodníkům.6

3.2.

Rok 1933: V prvních měsících roku 1933 dosáhla nezaměstnanost kritického stavu, chybí prostředky na

nouzové práce a množí se zásahy proti akcím nezaměstnaných, kteří zoufale hledají nejrůznější formy protestu. Za této situace měl nástup Hitlera k moci v lednu 1933 v německých oblastech značný vliv na zdejší obyvatelstvo. Příznivci DNSAP se scházejí na tajných schůzích, urážejí československý stát a jeho představitele, rozšiřují nacistický tisk a hlavně provokují české občany, např. při odvodech branců7. branců7.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 19. Tamtéž, str. 22. 3 Tamtéž, str. 23. 4 DNSAP – Německá nacionálně socialistická strana dělnická vznikla v ČSR již v květnu 1918 a po 28.10.1918 propagovala odtržení německých pohraničních území od ČSR. Byla malou, ale vlivnou stranou s ostře protičeským zaměřením. Její činnost byla úředně zastavena 4.10.1933 a postupně na ni navázala Henleinova SdP. 5 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 27. 6 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 7 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 29. 2

12

Hoteliérovi Hugo Langerovi byla udělena výstraha dle živnostenského řádu za údajný zákaz hraní českých písní v jeho hotelu. Bylo mu zdůrazněno, že při opakování je možno mu odníti koncesi na určitou dobu nebo i navždy.1 Krize nadále zesiluje nacionalistické nálady i v Králíkách, kde v únoru uspořádala DNSAP shromáždění svých sympatizantů, ale socialisté spolu s komunisty ho rozehnali2. Králičtí členové DNSAP se v červenci zúčastnili sjezdů turnerů ve Vratislavi a agitovali tam pro spojení s Říší jako první Němci z Československa3. 21.12.1933 byla založena v hostinci Richarda Prauseho za účasti 20 osob místní organizace „Sudetendeutsche Heimatfront“ v Králíkách. Předsedou byl zvolen majitel místní cihelny Josef Hübner. Nově založená místní organizace bude pozůstávati nepochybně vesměs z příslušníků rozpuštěných protistátních stran, čemuž i nasvědčuje, že na ustavující schůzi byly přítomny zdejší živly podezřelé z protistátní činnosti.4 Králický kronikář uzavírá rok 1933 poznámkou o veselém slavení Silvestra, ale na závěr dodává: „Dej bůh, aby tomu tak bylo i v našem hospodářství a našich domácnostech.“5

3.3.

Rok 1934: Tento rok byl ve znamení překonání vrcholu krize a zaměstnanost začala opět mírně stoupat, a

to hlavně díky stavbě Pastvinské přehrady a rozbíhající se výstavbě pohraničního opevnění. Architekt Kamil Roškot – autor návrhu na budovu divadla v Ústí nad Orlicí – vypracoval projekt Pastvinské přehrady, jejíž rozpočet činil 40 milionů korun a celá stavba měla zaměstnat přes 200 dělníků s předpokladem ukončení prací až v roce 19386. I když situace na Králicku nebyla tak tíživá jako v severních Čechách, Krušnohoří a na Šumavě, i zde se organizovaly akce na pomoc dětem „Mléko pro každé dítě“, které byly podporovány státem a dobročinnými organizacemi. Sami Němci poukazovali na nebezpečí růstu nacionalismu, protože nacistickému Německu se poměrně dobře dařilo odstraňovat nezaměstnanost7.

1

OÚ Žamberk, karton 50, SOkA Ústí nad Orlicí. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 32. 3 Tamtéž, str. 36. 4 OÚ Žamberk, karton 51, SOkA Ústí nad Orlicí. 5 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 6 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 30. 7 Tamtéž, str. 35. 2

13

3.4. Rok 1935: Od prvních měsíců se začaly politické strany připravovat na květnové volby. Největší pozornost se soustřeďovala na volby v pohraničních okresech, kde lanškrounská „Deutsche Grenzwacht“, ovlivňovaná německými agrárníky, se stále více přikláněla k henleinovcům, což dokazuje i podtitulek v názvu „německo-arijský list“. Hlavním cílem voleb byla porážka sociální demokracie a získání mladých. Od konce dubna se objevila nová příloha věnovaná SdP, jež otiskovala velká volební hesla „Tvá otčina volá“, „Tvůj národ volá“, „Splň svou povinnost“, „Vol Henleina“ a články apelující na národní jednotu1. Výsledek parlamentních voleb v květnu 1935, uzavření smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem, zahájení výstavby opevnění – to vše zostřilo vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem i sousedními státy. Před volbami 9. května zavítal do Králík sám Henlein a na předvolební setkání na Střelnici přišlo dle městské kroniky na 2 000 lidí a s velkým zájmem debatovali až do 23:30 hodin2. Sociální demokraté také nelenili a vylepili na Králicku před volbami velké plakáty s oslem a nápisem „JÁ VOLÍM HENLEINA“. V Králíkách dostali henleinovci 1 002 hlasy, i když místní organizace byla založena až 26. března.3 Na konci června 1935 probíhalo v celém pohraničí vojenské cvičení; do Žamberka přijeli generálové Krejčí, Kutlvašr, Viest a další i generální inspektor armády generál Syrový. Po cvičení byl slavnostně předán prapor hraničářskému pluku 3, který dekorovali stuhami zástupci řady měst a organizací z okolí. Již v červenci tohoto roku proběhly na Králicku další manévry, kterých se zúčastnilo asi 800 vojáků; na začátku listopadu provedli inspekci vojenských zařízení náčelník generálního štábu generál Krejčí a generál Husárek.4 Výstavba opevnění sice přispěla ke snížení nezaměstnanosti v okrese, ale již neřešila nezaměstnanost německého obyvatelstva, protože podmínkou přijetí na tyto práce byla státní spolehlivost.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 40 – 41 . OÚ Žamberk, karton 54, SOkA Ústí nad Orlicí. 3 Cihlář, J.: Sudetoněmečtí demokraté, antifašisté a Orlickoústecko. Ústí nad Orlicí 2003, str. 28. 4 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 48 – 49. 2

14

3.5

Rok 1936: Počátkem roku se v Králíkách hlásilo o práci 62 nezaměstnaných ženatých a 81 svobodných. Na

jaře se situace zlepšila, neboť začaly polní práce, byla zahájena výstavba silnice do Červeného Potoka a výstavba opevnění byla v plném proudu. V polovině roku se už projevil výrazně ústup nezaměstnanosti, kdy byly téměř zastaveny nouzové poukázky. V zimě však „Sudetoněmecká národní pomoc“ i další německé spolky organizovaly v Králíkách zimní pomoc, kdy se vybralo 1 165 korun.1 Na Králicku rozvířil veřejnost 25. března přepad štábního strážmistra Karla Havlíčka u Vrchní Orlice, který zde přistihl německé ordnery2 při tajném cvičení. Celkem se ho zúčastnilo 80 – 100 ordnerů, kteří strážmistra zbili a zranili. Henleinovci rovněž stupňovali nátlak na národnostně smíšená manželství.3 Časopis „Naše zájmy z Orlického kraje“ psal o písemném protestu německých spolků a několika jednotlivců proti zvolení MUDr. Camra nemocenským lékařem v Králíkách jenom proto, že byl Čech. Komisař okresní politické správy v Žamberku JUDr. Ant. Kvasnička upozorňoval, že od počátku roku značně narůstá aktivita henleinovců, kteří usilují o včlenění všech Němců do svých řad.4 Přes velký tlak SdP na německé obyvatelstvo si zachovávaly německé demokratické strany – zvláště sociální demokraté a komunisté – své postavení. V roce 1936 fungovalo na Králicku devět sociálně demokratických organizací, čtyři organizace socialistické mládeže a dvě dělnické tělocvičné organizace.5 Nezaměstnanost na Králicku silně poklesla a proti ostatním německým oblastem zde panoval relativní klid, který byl jen narušován výzvědnou činností Německa. Návštěva Henleina v Králíkách 27. září je toho důkazem, neboť na jeho projev přišlo jen 250 členů SdP, a dokonce při odjezdu byly na jeho auto házeny kameny. Proto Henlein neměl Králíky v lásce a daleko větší úspěchy měl v Lanškrouně6.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 50. Ordneři – SdP zřídila vlastní vojensky organizované ozbrojené složky, jež československé ministerstvo vnitra 14.5.1938 bez vědomí armády povolilo jako uniformovaný Freiwilliger Schutzdienst (dobrovolná ochranná služba) a dle starého názvu z roku 1926 se jim říkalo ordneři. 3 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 51. 4 Naše zájmy z Orlického kraje, r. XII (1936), č. 20. 5 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 52. 6 Tamtéž, str. 56. 2

15

Rok 1936 zhodnotil králický kronikář v německé Pamětní knize města Králík: „Rok 1936 bez těžkých otřesů a zvláštních darů Štěstěny, ale přece jen náznak pozvolného hospodářského zotavování a především – rok míru!“1

3.6

Rok 1937: V duchu jednoty a odhodlání bránit demokratické principy se nesly oslavy 87. narozenin

T. G. Masaryka v Králíkách, kde veřejnou oslavu organizoval český vzdělávací výbor. Hlavní řečník hovořil česky a německy asi k sedmi stům obyvatelům, z nichž převážnou část tvořili městští a okresní úředníci, členové zastupitelstva, školy a důstojníci. Týdeník „Adlergebirgsbote“ informoval o zmírnění požadavků na jazykové zkoušky, což mělo umožnit snadnější přijímání Němců do státních služeb, hlavně na železnici a na poštách a kromě toho vláda uvolnila 70 000 korun na stavbu silnice Králíky – Červená Voda2. V dubnu v Králíkách vzniklo okresní středisko pro společný postup všech německých aktivistických stran a v květnu zorganizoval německý okresní vzdělávací výbor v sále na Střelnici oslavy 53. narozenin prezidenta dr. Beneše. Oslavy se zúčastnilo asi 400 osob a hovořil zde okresní hejtman i německý školní inspektor, převážně k oficiálním představitelům armády, škol, města, církví a spolků. Městská kronika uvádí, že nedošlo k žádným projevům nacionálních ani politických rozdílů3. Oslava 1. máje se konala na králickém náměstí, kde společně kráčeli v průvodu čeští a němečtí sociální demokraté v počtu asi 800 osob. Do města se sjeli lidé z Lichkova, Červené Vody a Štítů, i když tam byla silná organizace SdP. Německý a český projev vyslechlo kolem 1 200 účastníků. Dokonce němečtí sociální demokraté vydali provolání k 1. máji: „Auf zum Kampf für die Republik, für den Frieden und für eine neue Geselschaftsordnung“, v kterém označili naši republiku za člena fronty míru a demokracie. Komunisté slavili 1. máj samostatným průvodem pod hesly udržení a obrany demokracie a jejich účast byla pouhých 210 osob. Jejich transparenty útočily proti „reakcionářům“ v armádě, samozřejmě proti Henleinovi a oslavovaly Rudou armádu, což ale úřady zakázaly. Konání manifestace na veřejném prostranství bylo SdP zakázáno, proto se henleinovci sešli v Jahnově tělocvičně v počtu 450 osob4.

1

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 61. 3 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 4 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 62. 2

16

V roce 1937 výrazně zesílila výzvědná činnost Německa proti republice, především v oblasti výstavby pohraničního opevnění. Vojenská výzvědná služba Abwehr z Vratislavi využívala ke špionážní činnosti i zdejších pašeráků, což se ukázalo při procesu uskutečněném v lednu tohoto roku. Vrcholem špionáže se stala zrada kapitána generálního štábu E. Kalmára z velitelství 4. divize v Hradci Králové, který do Vratislavi předal přísně tajné informace o celé 35. hraniční oblasti. V únoru roku 1938 byl zatčen a zaslouženě odsouzen k trestu smrti. Do protistátní špionáže se stále více zapojovali příslušníci SdP, např. okresní vedení této strany nechalo vyhotovit soupis všech pozemků vyvlastněných nebo prodaných pro opevňovací práce, což umožnilo přesně určit místa jednotlivých pevností a tvrzí i jejich velikost. Velmi aktivně se podíleli na této činnosti i němečtí učitelé, kteří využívali vycházek a výletů k získání informací o vlastní výstavbě opevnění. Na Králicku řídil síť agentů ordner Karl Hauk – odsouzený za vyloupení spořitelny v Janově, krádež monstrance v králickém kostele a obrazu z kostela ve Zlatých horách – který často jezdil na gestapo do Německa. Zprávy o antifašistech podávali J. Ringel a bratři Schimkové z Malé Moravy, kteří dokonce ukrývali i německé nacisty. Koncem roku 1937 přijel na Králicko major Abwehru Bergmann – jako odborník řídil výzvědnou práci v oblasti opevňovacích prací – aby zkontroloval celou agenturní síť1. Velké vojenské manévry probíhaly v okolí Králík ve dnech 21. – 23. července, na nichž se kromě pěchoty podílelo i dělostřelectvo, obrněná vozba a letectvo. A na závěr se konala přehlídka všech jednotek na králickém náměstí. Králicko navštívil 26. srpna sám prezident republiky dr. Beneš v doprovodu ministra obrany, náčelníka hlavního štábu, náčelníka francouzské vojenské mise a velitele IV. armádního sboru. V uvítacím projevu starosta města ujistil prezidenta loajalitou obyvatelstva a dr. Beneš v odpovědi řekl: „ Jsem také prezidentem Němců v našem státě, nečiním žádných rozdílů mezi národnostmi našeho státu, poněvadž náš stát je spravedlivý vůči každému.“ Poté se odebral na nejvyšší dominantu v okolí – Suchý vrch – kde bohatě poobědval.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 67

17

Dle králické kroniky návštěva hlavy státu vzbudila ve městě pocity radosti a nadšení, prezident neopomněl navštívit i blízké vojenské tvrze Hůrku, Adam a krátce se zastavil v Žamberku1. Smrt prvního prezidenta T. G. Masaryka 14. září byla opravdu těžkou ranou pro celou československou veřejnost. Také v Králíkách se konalo smuteční zasedání městského zastupitelstva a vlastní smuteční slavnost zde pořádala místní vojenská posádka. Oslav 28. října se v Králíkách zúčastnili především oficiální hosté a méně občanů, kteří vyslechli jak české, tak německé projevy. Samotný oficiální orgán SdP „Die Zeit“ nepřinesl o státním svátku a jeho oslavách žádnou zprávu2. Poslední číslo týdeníku „Adlergebirgsbote“ ročníku 1937 přineslo úvodník s názvem „1938 … ?“, který končil ještě optimisticky: „Důvěra, že věc demokracie stojí dobře, a víra, že demokratické myšlenky budou v budoucnu velkolepě triumfovat nad nerozumem fašistického barbarství.“3

1

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 66. 3 Adlergebirgsbote, č. 52 z 31.12.1937. 2

18

3.7

Tragický rok 1938 Od samého počátku tohoto roku – zvláště pak po březnovém obsazení Rakouska německou

armádou – se Hitler již otevřeně připravoval na agresi proti naší republice a obratně k tomu využíval sudetoněmecké iredenty. 31. března došlo hlášení z Králík, že připojení Rakouska k Německu bylo přijato u německých obyvatel sympaticky a s velkou radostí s dodatkem, že také u nás proběhne něco podobného. Zdejší Němci ve velkém poslouchají říšský rozhlas a využívají „flüsterpropagende“, obzvlášť silně zapůsobilo hlasování Rakušanů, kterých se vyslovilo pro Hitlera až 98,8 %. Výrazně z toho profituje SdP, což dokazuje úplný rozpad sociálně demokratické organizace v Bílé Vodě, která zde do té doby byla nejsilnější německou stranou1. Jak píše králický kronikář, obsazení Rakouska v sudetských Němcích rozdmýchalo vlnu nadšení a mělo rozhodující vliv na politické rozdělení občanů a mohutném zesílení nacionalismu.2 23.2.1938 došlo udání na Juliuse Frodla a Adolfa Meixnera za podezření z rozšiřování protistátních brožur „Der Slovakische Rat an das Čechische Volk“ v obci Dolní Hedeči. Tímto pobuřovali místní obyvatelstvo proti osobám české národnosti, proti státu a jeho samostatnosti, ústavní jednotnosti a demokraticko republikánské formě.3 Němečtí sociální demokraté se snaží sblížit se státními orgány a vidí v nich jedinou záruku udržení klidu a toužebně očekávají od úřadů pomoc proti stoupajícímu teroru henleinovců. V průběhu března se německé aktivistické strany úplně rozpadly a vstoupily do SdP a jejich ministři vystoupili z vlády. K. Henlein vyhlásil 24. dubna na sjezdu SdP v Karlových Varech své nesplnitelné požadavky a příslušníci SdP obcházeli všechny Němce, kteří otevřeně nevystupovali proti nim a nabádali je ke vstupu do strany slovy: „Čím dříve, tím lépe.“ V samotných Králíkách vstoupilo po sjezdu do SdP přes 1 000 nových členů4, kteří jednohlasně schvalovali osm Karlovarských bodů5.

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 70. Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 3 OÚ Žamberk, karton 61, SOkA Ústí nad Orlicí. 4 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 71. 5 Karlovarské požadavky (dále KP)– sjezd SdP ve dnech 23. – 24.4.1938 zformuloval v Karlových Varech osm požadavků vůči československé vládě. KP byly dohodnuty již předem mezi zástupci SdP a německým vyslancem v Praze a v duchu Hitlerovy politiky směřovaly k rozbití československé územní celistvosti a postupné likvidaci ČSR jako státu. Československá vláda KP odmítla a snažila se vyjednávat až do poloviny září 1938 s představiteli SdP. 2

19

Na jaře a počátkem léta SdP přistupuje k otevřenému zastrašování a přímým výhrůžkám, ale na Králicku - kde se sociální demokraté mohli bezpečně opřít o řadu stranických, tělovýchovných, kulturních a svépomocných organizací – stále přetrvávalo otevřené nepřátelství vůči henleinovcům. Místní sociální demokraté se zaštítili heslem: „Proti Hitlerovi a jeho politické straně SdP za věrnost republice“; komunisté v Králíkách se opírali o své četné příznivce ve firmě Steiner, dále o obce Dolní Boříkovice a Dolní Libchavy u Ústí nad Orlicí1. Po obecních volbách došlo na Králicku k silnému oslabení komunistů a řada sociálních demokratů požadovala zastavení činnosti své strany, protože značná část členstva přecházela do SdP. Tím většího uznání si zaslouží příslušníci německých levicových stran, kteří v červenci vytvořili „Rote Wehr“ a „Republikanische Wehr“, které navázaly spolupráci s československými bezpečnostními orgány a armádou. 2 Králický kronikář si povzdechl: „Na straně Čechů stojí už jen marxističtí Němci a že se tak zapomněli, že s nimi vytvořili jakési občanské stráže a rudou gardu“.3 Oslav 1. máje 1938 využila SdP k otevřenému protičeskému vystoupení a k demonstraci své síly. Je známo, že němečtí továrníci platili svým zaměstnancům za účast v průvodu SdP částku 17 – 20 korun. 4 Králický kronikář zhodnotil oslavy 1. máje jako znamení německého národního sjednocení a zapsal, že síla SdP ohromila všechny Čechy a úřady. Velkolepý pochod SdP měl 4 000 účastníků, zatímco společného průvodu českých a německých levicových stran se zúčastnilo pouhých 800 osob. Henleinovci, doprovázeni ordnery, pochodovali v šestistupech až na náměstí, kde přednesl svůj bojovný projev poslanec SdP Peters z Moravské Třebové a při každém vyslovení jmen Hitler či Henlein všichni Němci do jednoho bouřlivě skandovali „Sieg heil“. Účastníci průvodu projevili svou ukázněnost, neboť četnická pohotovost v počtu 60 mužů nemusela vůbec zasáhnout, i když museli dodržet zákaz výkřiků, zpěvu a hesel.5 Henleinovci používali nátlaku ve formě hesel: „Kdo se k nám nepřizná, bude prohlášen za mrtvého“ a „V několika dnech bude dokonáno připojení“.6 Hitler se rozhodl využít vystoupení SdP k nátlaku na Československo a nechal k hranicím přisunout značné vojenské síly, což podnítilo vládu naší republiky k vyhlášení částečné mobilizace jednoho ročníku, příslušníků technických a speciálních oddílů v noci z 20. – 21. května 1938. Tak byl

1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 73. Tamtéž, str. 74. 3 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 4 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 75. 5 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 6 Adlergebirgsbote, r. XX, 1938 z 6.5.1938. 2

20

v celé oblasti Králicka udržen klid a četnictvo ve spolupráci s armádou zajistilo pořádek a zabránilo jakýmkoliv nepřátelským činům proti branné moci. Králická kronika popisuje tyto dny jako přeměnu města ve vojenský tábor, kdy ulice jsou plné vojáků, nad městem přelétají letadla, lidem jsou zabavována auta, koně a povozy, v okolí se staví zátarasy na komunikacích a důležité mosty jsou podminovány. Kolem města vznikají dělostřelecká postavení, do pevností se dovážejí zbraně a střelivo a horečně se budují drátěné překážky. Celá krajina je nemilosrdně rozryta vojenskými zásahy. Vojáci prý byli podvedeni falešnými zprávami, že Němci již vpochodovali do republiky, ale nyní je jasné, že je všude klid.1 V dubnu byl na pět let vězení odsouzen František Soják z Těchonína za vojenskou zradu a Alfons Nagel z Mladkova, který vyzradil údaje o dělostřelecké tvrzi Adam.2 Na přelomu května a června se konaly obecní volby, v nichž SdP v pohraničních oblastech získala naprostou převahu, když vedle nacionalismu a demagogie neváhala úspěšně využít i přímého zastrašování voličů. Němečtí sociální demokraté na Králicku utrpěli ve volbách značné ztráty, i když apelovali na sudetské Němce v provolání k volbám: „Vítězství sociální demokracie je příspěvkem k potlačení válečného nebezpečí, k záchraně svobody a míru, k nové výstavbě Evropy, k sociální spravedlnosti a mírovému soužití rovnoprávných národů.“ Týdeník „Adlergebirgsbote“ otiskl překlad výzvy F. Peroutky: „Chce vláda, aby všichni sudetští Němci se stali Henleinovými nacisty?“; zatímco SdP vydala jednoduché heslo: „Nezapomeň a pamatuj, že jsi Němec!“ V mnohých obcích vítězí SdP a němečtí sociální demokraté v řadě obcí ani nekandidovali. V Králíkách vzrostla SdP o 100 %, zatímco sociální demokraté ztratili polovinu hlasů proti roku 1935 (822 : 427) a komunisté (143 : 91). V Červené Vodě úplně pohltila SdP hlasy bývalých německých stran, zatímco v Lichkově sociální demokraté ztratili jenom 2 mandáty, ve Vlčkovicích a Českých Petrovicích došlo k dohodě Němců a Čechů. Promyšlený nátlak henleinovců na sudetské Němce po volbách ještě dále zesílil a předáci SdP vyhrožovali všem, kteří nehlasovali pro Henleina: „Kdo se ještě dnes vylučuje z našeho boje, ten se vyloučí jednou provždy z národního společenství. Ti, kteří v době nouze nemají s námi společnou cestu, s těmi nebudeme v budoucnu počítat.“3

1

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 78. 3 Tamtéž, str. 80 – 81. 2

21

Pololetí roku 1938 shrnul králický kronikář konstatováním, že rozpory mezi Čechy a Němci jsou již nepřekonatelné a klidné řešení je nemožné.1 V oblasti nezaměstnanosti se poměry na Králicku od roku 1937 značně změnily, neboť nezaměstnaní našli práci na stavbě Pastvinské přehrady, na stavbě opevnění, zemědělci prodávali potraviny dělníkům, kácelo se v lesích dřevo, a to vše zvyšovalo potřebu pracovních sil a příjmy zdejších obyvatel2. V srpnu henleinovci nadšeně vítali příjezd lorda Runcimana do Československa, který zde po více než měsíčním jednání doporučil anglické vládě předání Sudet Německu. Na konci srpna svolala SdP v Králíkách shromáždění, které trvalo 7 hodin a řečník zde tvrdil: „V několika dnech jsme pány“, „Zvítězíme nad Čechy lstí nebo je násilím porazíme“, „Nová kasárna v Červené Vodě budou sloužit nám“. Zatímco v této době se sociální demokraté radili v Lanškrouně, jak zastavit prudký nástup henleinovců.3 Někteří zástupci starých šlechtických rodů vyslovili 17. září věrnost naší republice, což se setkalo s kladným ohlasem celé české veřejnosti. Z našeho kraje se k delegaci připojili Zd. R. Kinský z Kostelce nad Orlicí jako vedoucí celé delegace, Zd. Kolowrat z Rychnova nad Kněžnou, Budna-Litic z Doudleb, Dobrzenský z Potštejna a Parish-Senftenberk ze Žamberka4. Počátkem září vláda přijala čtvrtý plán na řešení sudetoněmecké otázky, který v podstatě znamenal splnění požadavků K. Henleina a celá německá veřejnost s napětím očekávala projev A. Hitlera na sjezdu NSDAP 12. září v Norimberku. Hitler otevřeně prohlásil, že všechna území obývaná Němci hodlá připojit k Říši. Jeho vlastní slova zdokumentoval i králický kronikář: „Sudečtí Němci jsou beze zbraní a bez pomoci, obojího se jim od nás dostane!“; a k tomu sám připojil: „Všichni víme, jde se do toho!“5 Jelikož v řadě oblastí severních a západních Čech se henleinovci pokusili o puč, proto byla vláda nucena vyhlásit 13. září v 16-ti okresech stanné právo. Mezi těmito okresy nebyl ale žádný okres z Orlickoústecka. „Adlergebirgsbote“ informuje o stanném právu, o cenzuře tisku a vyzývá obyvatelstvo k železnému klidu a disciplíně. Dále informuje o tom, že německý rozhlas přinesl zprávu o

1

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 82. 3 Adlergebirgsbote, r. XX (1938), č. 35 z 2.9.1938. 4 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 84. 5 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 2

22

pokusu komunistů zapálit benzínem Lanškroun a že v Králíkách vypuklo povstání, které vojsko potlačilo pancéřovými vozy a zůstalo zde šest mrtvých na náměstí. Proti tomuto výmyslu naopak informuje o prohlídce v místním konzumním spolku, kde byly objeveny ukryté zbraně. Takový byl obsah již posledního čísla tohoto sociálně demokratického orgánu v této oblasti.1 V těchto dnech stoupající nejistoty a obavy z dalšího vývoje – zvláště s možným ohrožením českých obyvatel, hlavně českých úředníků – houfně opouštějí ženy a děti Králíky a odjíždějí do vnitrozemí. Když československá vláda 21. září pod nátlakem Francie a Anglie vyslovila souhlas s navrhovaným odstoupením území Německu, v Králíkách byla tato zpráva přijata s ohromnou radostí. Pouze vojáci a důstojníci, Češi a marxisté prohlašovali, že opevnění na Králicku bude určitě bráněno, jak zapsal městský kronikář.2 23. září vláda vyhlásila mobilizaci záložníků do 40-ti let a současně začala probíhat rekvizice koní a aut, které byli z Králicka transportováni do Kyšperka; navíc Králíky museli postavit oddíl 200 mužů na kopání zákopů v pásmu opevnění. Mezi Mladkovem a Lichkovem železničáři vytrhali koleje, takže byl úplně zastaven železniční provoz a kronikář označil oblast Králicka za „údolí smrti“. Do 24-ti hodin od vyhlášení mobilizace nastoupily ¾ záložníků a již od 28. září byly všechny objekty pohraničních pevností připraveny k boji.3 V celém pohraničí rozpoutal SFK4 teroristické akce proti českým celnicím, hlídkám SOS5 a dokonce byl na Králicku 25. září zastřelen při obchůzce Vrchní Orlicí dozorce finanční stráže Josef Navrátil.6

1

Adlergebirgsbote, r. XX (1938), z 23.9.1938. Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 3 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 89 – 90. 4 SFK – Sudetendeutsches Freikorps – sbor vytvořený Henleinem v Německu z uprchlých Němců a zaměřený na teroristické akce proti ochraně československé hranice. 5 Stráže obrany státu (SOS) – jednotky vytvořené 23.10.1936, jejichž úkolem bylo v případě ohrožení střežit hranice a udržovat v pohraničních oblastech klid a pořádek. Příslušníky těchto útvarů – podléhajících ministerstvu vnitra – se mohli stát jen vybraní a spolehliví jednotlivci z řad příslušníků četnictva, policie, finanční stráže a z civilních dobrovolníků. SOS – spolupracující s jednotkami československé armády ve svém okolí – měly za úkol v případě nacistického útoku proti ČSR odrazit první úder nepřítele a umožnit mobilizaci záložníků do pohraničního opevnění. Roku 1938 v době bezprostředního ohrožení republiky se členové SOS střetli s nepřátelstkými skupinami ordnerů a freikorpsů. 6 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 90. 2

23

30. září přichází zdrcující zpráva, že československá vláda přijala Mnichovskou dohodu o odstoupení pohraničních oblastí Německu a podle ní započne vyklizování těchto území již 1. října a skončí 10. října celkem v 5 -ti pásmech. K tomu králický kronikář: „V Králíkách zavládl pocit štěstí a vděčnosti, který rušily jen marxistické hlídky. Češi prý zapalují baráky a je slyšet střelba z opevnění.“1 Vzápětí po přijetí Mnichovské dohody vrcholí panický útěk Čechů, německých antifašistů, emigrantů a především Židů do vnitrozemí, zanechávajíce svůj majetek opuštěný nebo jej prodávají hluboko pod cenou. Zvláště v těch několika dnech – než přišlo regulérní německé vojsko a kdy se o „pořádek“ starali fanatičtí ordneři – nastaly kruté chvíle pro tuto část obyvatel. V Červené Vodě odvlekli dělníka Vojkůvku, který pracoval na opevňovacích pracích a jeho ženu se 7 dětmi vyhnali do vnitrozemí Československa; ordneři se několikráte vydali do Jablonného a bili zde české občany. Rovněž v Králíkách udržovali pořádek ordneři a došlo zde k vystěhování české školy a českých úřadů.2 Vojenská posádka spolu s českými vystěhovalci opustila 5. října Králíky a jako poslední pak 7. října příslušníci státní policie a téhož dne odjel poslední evakuační vlak z Králík.3 9. října se započalo v Králíkách s horečnou výzdobou města, jelikož již druhý den mělo být město obsazeno. Německé vojsko dorazilo v 11 hodin k celnici v Dolní Lipce, kde je již očekával československý důstojník a v pravé poledne za hlaholu zvonů vstoupilo do města, kde je vítaly výkřiky: „HEIL HITLER“; „EIN VOLK, EIN REICH, EIN FÜHRER“ a „DĚKUJEME NAŠEMU VŮDCI“. Oblast Králicka obsazovala 28. divize z Breslau a ještě část 30. divize, jejíž velitel do městské kroniky zapsal: „ Při vtažení německých vojsk do osvobozených Sudet. Bůh ochraňuj našeho Vůdce, německou vlast a německé Sudety!“4 Z území dnešního okresu Ústí nad Orlicí zabralo Německo celkem 63 obcí a osad se 47 019 obyvateli, přičemž německý soudní okres Králíky byl obsazen úplně celý.5

1

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 91 – 92. 3 Tamtéž, str. 94. 4 Pamětní kniha (kronika) obce Králíky. 5 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 97. 2

24

Seznam obcí a osad ze soudního okresu Králíky, které byly připojeny k Německu po Mnichovu1 Název obce Celné Červený Potok České Petrovice Dolní Boříkovice Dolní Hedeč Dolní Lipka Dolní Morava Dolní Orlice Horní Lipka Horní Orlice Horní Morava Heřmanice Králíky Lichkov Mladkov Německé Petrovice Prostřední Lipka Těchonín Vlčkovice

4.

Počet Čechů 52 19 67 18 14 78 11 1 2 2 1 8 515 78 189 15 26 163 56

Počet Němců 362 362 373 788 546 150 215 118 614 370 118 311 3 085 850 600 161 445 687 166

Příčiny výstavby opevnění V souvislosti s výstavbou opevnění v letech 1935 – 1938 si stále kladou mnozí historici jednu

z nejdiskutovanějších otázek, a to, zda vůbec bylo správné a nutné opevňovat naší hranici a proč? Část odborníků tak vidí prostavěné miliony korun za naprosto zbytečně vyhozené peníze, které měly být smysluplněji vynaloženy na modernizaci ostatních složek armády, celkovou motorizaci, výrobu tanků a letadel. Pro úspěšné provedení přepadu sousedního státu dávají útočníkovi velkou šanci moderní útočné prostředky, především pak tanky a obrněná vozidla s podporou letectva. Tento rychlý a překvapivý útok namířený do nejcitlivějších míst nepřátelského státu a směřující vždy k obsazení, nebo alespoň k ochromení strategicky nejdůležitějších míst v zápolí napadeného státu, se dal nejspíš očekávat. Proti těmto útokům byla na konci 30. let nejlepší a nejúčinnější ochrana jen permanentně opevněná, patřičně vyzbrojená a speciálně vycvičenými jednotkami obsazená hranice. 1

Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 148.

25

Shrňme si alespoň ty nejpádnější fakta pro i proti výstavbě opevnění: 1) V té době opevňovali své hranice všichni naši spojenci, ale i naši potenciální nepřátelé, nebo se na opevňování alespoň chystali. Německo spolu se Sovětským svazem vynakládaly milionové částky na výstavbu opevnění, i když oba prosazovaly koncepci rychlé pohyblivé války. 2) Náš tehdejší největší spojenec a vzor ve vojenství Francie, právě dokončoval výstavbu své velkolepé Maginotovy linie1, která se stala vzorem pro výstavbu opevnění v Československu. 3) Naše armáda nebyla schopna ani po úplné mobilizaci vést ofenzivní činnost proti Německu, neboť v náš neprospěch hovořil jasně katastrofální poměr sil2 naší a německé armády. 4) Žádná tehdejší mechanizovaná armáda nebyla schopna úspěšně hájit tak dlouhou hranici tak nevhodně tvarovaného státu. 5) Nepřítel nesměl být za žádnou cenu vpuštěn hluboko do našeho území, neboť životně důležité dopravní tepny byly situovány velmi blízko státní hranice, stejně i většina vojenského průmyslu a zdroje surovin. 6) Část surovin a součástek moderní techniky k výrobě tanků a letadel bylo nutno dovážet ze zahraničí, často i z Německa. 7) Pohonné hmoty potřebné pro velkou mechanizovanou armádu byly rovněž velkým a nezřídka opomíjeným problémem.

1

Maginotova linie – již roku 1927 Nejvyšší válečná rada přijala navržený pevnostní systém a v roce 1929 zahájila Francie první opevňovací práce. O schválení projektu roku 1930 i úvěru – ve výši 3 330 000 000 franků – se významně zasloužil ministr André Maginot. Maginotova linie byla nejmohutnějším a nejznámějším francouzským opevněním, která měla čelit nejpravděpodobnějšímu směru vpádu německé armády do Francie na Rýně a táhla se směrem k severozápadu až k Longuyonu. – podle Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982. 2

V době vyhlášení mobilizace na podzim roku 1938 disponovala československá armáda přibližně 350 tanky, téměř 5 000 dělostřeleckými hlavněmi (2 300 hlavněmi polního dělostřelectva, 1 400 minomety, 780 protitankovými kanony, 250 protiletadlovými kanony, 230 kulomety proti letadlům) a více než 900 bojovými letadly. Přesto mělo Německo v pozemních silách nad Československem početní převahu 4 : 1; v letectvu dokonce 20 : 1. – podle Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K-S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999.

26

8) Opevnění bylo budováno na nejvhodnějších místech pro naši obranu a nepřítel byl donucen bojovat tam, kde byl v nevýhodě. 9) Opevnění mohlo zastavit při nasazení minima vlastní armády mnohem početnějšího útočníka a tím umožnit nerušený průběh vlastní mobilizace. 10) V neposlední řadě by opevnění podstatně snižovalo velkou početní převahu Němců v tancích i letadlech a uchránilo by jádro československé armády pro další boj. 11) V prospěch opevnění hovořily také četné, zkušené stavební firmy i domácí surovinová základna a státními zakázkami vytvořené nové pracovní příležitosti pro tisíce dělníků, což oživilo naši ekonomiku a snížilo nezaměstnanost po nedávné hospodářské krizi. 12) Snad jediný fakt, který mluvil proti opevnění, byla mimořádně nepříznivá strategická poloha Československého státu. Celková délka hranice byla 4 120 km a z toho s potencionálními nepřáteli: s Německem 1 545 km, po anšlusu Rakouska 2 103 km, s Maďarskem 832 km, s Polskem 984 km. Nechráněná mohla zůstat jen 201 km dlouhá hranice s naším malodohodovým spojencem1 – Rumunskem. 13) Protáhlý tvar Československa byl značně nevýhodný k obraně, neboť celková rozloha republiky činila 140 508 km2, délka ze západu na východ 938 km, šířka ze severu na jih byla jen 150 – 270 km. 14) V neposlední řadě pro moderní armádu již pohraniční horská pásma nebyla nepřekonatelnou překážkou. Nelze však zamlčet, že celková koncepce obrany u opevnění měla některé trhliny, a to v případě Československa byla značná rozestavěnost a nedokončenost souvislých linií opevnění a chybělo jejich včasné vyzbrojení. A tak rozhodující roli v osudu naší republiky sehrál, bohužel, časový faktor. 1

Malá dohoda – vojensko politický blok Československa, Jugoslávie a Rumunska. První smlouva o obranném spolku mezi ČSR a tehdejším Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) byla podepsána 14. srpna 1920 v Bělehradě. Ihned na to E. Beneš odcestoval do Bukurešti a 17. srpna tam podepsal protokol s Rumunskem, i když konečná spojenecká smlouva byla uzavřena až 23. dubna 1921. Bližší spojení následnických států propagovala i Francie, jež však v jejich uskupení viděla především tzv. “sanitní kordón”, který by bránil pronikání bolševismu z Ruska do Evropy. Spojenecká smlouva mezi ČSR a Jugoslávií – podepsaná 31. srpna 1922 původně na 5 let – rozšířila původní úmluvy o otázky hospodářské. Společným cílem všech těchto smluv byla obrana proti velmocenským ambicím Uherska. Garantem Malé dohody zůstala i nadále Francie, s níž měly všechny malodohodové státy vlastní spojenecké smlouvy. – podle Vykoupil, L.: Slovník českých dějin. Brno 2002.

27

Ze všech výše uvedených fakt je patrné, že konečné rozhodnutí padlo ve prospěch opevňování, i když zanedbána neměla být ani motorizace armády a zavádění moderní obrněné techniky, s níž se počítalo jak k likvidování případných průniků nepřítele skrze pevnostní linii, tak i k protiútoku.

4.1

Zahraničně politické důvody Již v únoru 1932 odzbrojovací konference v Ženevě skončila tím, že si Německo vynutilo

rovnoprávnost ve zbrojení. Převzetí moci v Německu nacisty v lednu 1933 zásadním způsobem změnilo mocenskou rovnováhu v Evropě, neboť nové vedení v čele s Adolfem Hitlerem rychle odhazovalo různá omezení Versailleské smlouvy a příliš se netajilo svými mocenskými ambicemi a rovněž oficiálně proklamovalo požadavek nových kolonizačních území na Východě. Německo demonstrativně opustilo v říjnu 1933 novou odzbrojovací konferenci, a za pár dní na to i Společnost národů1 a zahájilo rozsáhlou zbrojní výrobu. Březnem 1935 je zavedena v Německu povinná dvouletá vojenská služba a již v květnu téhož roku vypracovalo německé ministerstvo vojenství první plán preventivní války proti Československu. V říjnu 1935 přistoupil Mussolini k naplňování svých koloniálních cílů, když italská vojska zaútočila na Habeš a po půl roce se dobytá země stává součástí Italské východní Afriky. Itálie začíná hledat svého spojence v Německu a své spojenectví utužují společným angažmá ve španělské občanské válce významnou podporou vůdci vojenské junty generálu Frankovi.

Základní zvrat mocenské rovnováhy ve střední Evropě nastal 7. března 1936, kdy Hitler nechal vojensky obsadit demilitarizované Porýní, čímž pošlapal nejen Versailleskou, ale i Locarnskou smlouvu2, kterou Německo zcela dobrovolně přijalo. Pod vzrůstajícím tlakem tohoto německého nebezpečí bylo Československo nuceno začít hledat cestu ke zvýšení své obranyschopnosti proti agresivním úmyslům svého velkého souseda. Kromě toho došlo ke zhoršení vztahů s Polskem a Maďarskem, jejichž územní nároky samy o sobě sice 1

Společnost národů – celosvětová organizace, která měla střežit světový mír a eliminovat možné agresory, ale také podporovat vzájemnou spolupráci mezi národy a dohlížet na dodržování lidských práv. Celkový text Statutu SN se stal součástí mírových smluv podepsaných v historických budovách v blízkém okolí Paříže mezi červnem 1919 až srpnem 1920. 2

Locarnská smlouva – v říjnu 1925 byl podepsán tzv. Rýnský garanční pakt mezi Německem, Francií, Belgií, Velkou Británií a Itálií, který zaručoval neměnnost versailleské hranice Německa s Francií a Belgií a respektování demilitarizované zóny v Porýní. Velká Británie a Itálie se zavazovaly vojensky zasáhnout proti případnému narušiteli dohod.

28

nepředstavovaly větší nebezpečí, ale případné utvoření koalice všech těchto nepřátelských sousedních států by pro naši republiku znamenalo smrtelné ohrožení. Vyklízení pozic západoevropských mocností v rizikové střední Evropě nabývalo stále více zřetelnějších forem. Francie se pevně uzavírala za hradbu Maginotovy linie a Německo se mohlo opevňovat v obsazeném Porýní. V dubnu 1936 přiznal generální tajemník francouzského ministerstva zahraničí A. Léger velvyslanci USA W. C. Bullitovi: „ Dokončení výstavby opevnění na hranicích Německa, Francie a Belgie vytvoří čínskou zeď kolem Evropy. Francie a Británie budou odděleny od střední Evropy a všechny státy střední a východní Evropy budou vydány na milost a nemilost Německu.“1

5.

Plán obrany Celková koncepce strategické obrany Československa vycházela z toho, že se celá západní

polovina republiky – tedy v podstatě Čechy a Morava – může stát cílem nepřátelských úderů, vedených vzhledem k dlouhé společné hranici s Německem z téměř libovolného směru. Nejpravděpodobnější se přitom jevila prognóza, že Německo bude své síly koncentrovat na vedení bočního útoku ze severu Moravskou bránou směrem na Olomouc a dále k jihu do nitra Moravy, čímž by došlo k roztržení republiky na dvě části a izolaci Slovenska od českých zemí. V případě úspěšného provedení tohoto strategického manévru by se hlavní část československé armády – rozmístěná v prostoru českých zemí – ocitla v kruhovém nepřátelském obklíčení a mohla by být zdecimována útoky německých vojsk ze všech směrů. A tak nejdůležitějším cílem plánovaného fortifikačního zajištění Československa bylo zabránění tomuto očekávanému německému manévru a logicky se těžištěm obranných příprav stala severní hranice českých zemí v úseku od Krkonoš na západě až po Moravskou Ostravu na východě. Naproti tomu se výstavba těžkého opevnění nikterak netýkala naší jižní hranice s Rakouskem – až do jeho anšlusu v březnu 1938 – kde se spoléhalo na udržení nezávislosti Rakouska na Německu a na zachování jeho neutrality. Pečlivě opevněná severní hranice měla československé armádě získat potřebný čas k provedení ústupu pod tlakem nepřítele – byť za cenu dočasné ztráty značné plochy státu – do východní části státu. Tam vytrvá na poslední linii obrany a tak si uchová jádro sil až do chvíle, kdy do války proti Německu vstoupí naši spojenci. Zároveň naše generalita kalkulovala s tím, že se ústupem z rozložitého kotle Čech výrazně zkrátí nevýhodná fronta vedoucí zpočátku podél celého obvodu hranic, 1

Tesař, J.: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000, str. 31.

29

na níž nebylo možné dosáhnout potřebné koncentrace sil obránců. V případě úspěšného ústupu na Českomoravskou vysočinu – případně později až na moravsko - slovenské pomezí – by se počet obránců na již zkrácené frontě podstatně zvýšil, a tím se i zvrátil celkový pro nás nepříznivý poměr sil. V okamžiku tohoto oslabení a vyčerpání Německa přejde naše vojsko do ofenzívy, osvobodí okupované státní území a díky tomu, že si uchovalo svou údernou sílu, ovlivní podmínky budoucího míru pro nás příznivě.1

6.

Druhy pevnostních objektů Ve východní části Orlických hor a v okolí Králík můžeme narazit na objekty opevnění, které je

možno podle jejich konstrukčního řešení a úkolů, jež měly plnit, rozdělit do několika skupin. Jednou z možností je rozdělení na objekty těžkého opevnění – která byla budována jen v nejdůležitějších a pro naši obranu nejnebezpečnějších úsecích hranice – a na objekty lehkého opevnění, jež dostatečně chránily málo průchodné nebo těžké horské úseky.

6.1

Objekty těžkého opevnění (dále TO) Hlavním úkolem TO bylo zastavit postup nepřítele, a proto muselo být trvale obsazeno stálou

posádkou a v případě boje samostatně vzdorovat nepříteli po delší dobu. Z těchto důvodů bylo vybaveno rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor.

6.1.1 Izolované (samostatné, mezilehlé) pěchotní sruby Tyto robustní, většinou dvoupatrové železobetonové stavby, tvořily základní prvek linie československého TO. Kubatura pěchotních srubů kolísala v závislosti na použité odolnosti, nejčastěji mezi 1 300 – 1 500 m3 betonu, který byl vyztužen 100 – 120 t ocelové výztuže. Běžné pěchotní sruby odolávaly dělostřeleckým granátům do ráže 24 cm a byly vyzbrojeny jak kulomety, tak protitankovými kanóny, případně i minomety. Charakteristickým znakem TO jsou pancéřové zvony a kopule určené k pozorování bojiště a řízení palby celého srubu. V boji by byl každý takový srub zcela samostatný, měl (až na malé výjimky) vlastní zdroj pitné vody, vlastní filtrovnu a strojovnu, která vyráběla elektrickou energii. Osádka pěchotního srubu byla tvořena průměrně 25 muži, kterým velel většinou důstojník nebo

1

Tesař, J.: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000, str. 50 – 51.

30

výjimečně i déle sloužící poddůstojník. Do září roku 1938 se podařilo dostavět 228 samostatných těžkých pevnostních objektů. Objekty TO lze typově rozčlenit podle odolnosti a vnitřních konstrukčních úprav do dvou kategorií: Srub velkého typu (tzv. říman) – budovaný v odolnostech I – IV, Srub malého typu (tzv. arab) – budovaný v odolnostech 1 a 2 Hlavní konstrukční údaje k odolnostem objektů těžkého opevnění1 konstrukce arab říman 1. 2. I. II. 100 cm 150 cm 150 cm 200 cm strop 120 cm 175 cm 175 cm 225 cm čelní stěna 80 cm 80 a 100 cm 100 cm 100 cm stěna se střílnami hlavní výzbroje 80 cm 80 cm 100 cm 100 cm ostatní týlové stěny

III. 250 cm 275 cm 125 cm

IV. 350 cm 350 cm 125 a 150 cm

125 cm

150 cm

6.1.2 Dělostřelecké tvrze Tyto komplexy objektů představovaly nejsilnější, nejodolnější, ale i nejdražší části československého opevnění a tvořily jakési pilíře celé linie TO. Jednalo se o seskupení nejodolnějších objektů různého typu – pěchotní, dělostřelecké, minometné, vchodové – propojených navzájem rozsáhlým systémem podzemních chodeb a sálů. V podzemí se nacházelo vše potřebné pro dlouhodobý obranný boj tvrze: ubikace s kuchyní, ošetřovna, telefonní a telegrafní ústředna, sklady munice, proviantu a pohonných hmot, filtrovna, strojovna s elektrárnou a další potřebná technická vybavení. Ale situace ve vybavení podzemí v září 1938 nebyla nikterak ideální, neboť z předpokládaného kasárenského i strojního vybavení se podařilo uskutečnit pouze malé zlomky. Vojáci byli nuceni spát na zemi ve vlhkých a temných prostorách, které osvětlovaly pouze petrolejové lampy, a vařit v podzemí už nešlo vůbec. Nedílnou součástí byl důmyslný systém protipěchotních a protitankových překážek, jimiž byl celý komplex srubů na povrchu obklopen. Velmi důležité spojení zajišťovala rozsáhlá pevnostní telefonní síť, jejíž realizace v září 1938 byla bohužel teprve na počátku. Na strategických místech vybudované dělostřelecké tvrze samozřejmě představovaly pro nepřítele prvořadý cíl, čemuž musela odpovídat jejich stavební odolnost. Z tohoto důvodu byly všechny 1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 281.

31

tvrzové objekty bez výjimky budovány v nejvyšší IV. třídě odolnosti, schopné odolat všem tehdejším zbraním. Celkem se na severní hranici republiky mezi Bohumínem a Žacléřem u Trutnova předpokládala výstavba 15 takových objektů. Ve skutečnosti se jich podařilo dokončit pouze 5, z toho 3 se nacházely na Králicku: Adam, Bouda a Hůrka.1

6.1.3 Samostatné dělostřelecké objekty V průběhu výstavby československého pevnostního systému došlo z různých důvodů – finanční náklady nebo nevhodné terénní podmínky a také vysoká hladina podzemní vody – ke zrušení výstavby některých původně plánovaných dělostřeleckých tvrzí. Z těchto důvodů vznikl spojením dělostřeleckého a vchodového srubu jakýsi hybrid, projektovaný ve III. stupni odolnosti s označením „izolovaný dělostřelecký srub“. Osádka objektu měla být tvořena 3 důstojníky, 2 rotmistry, 29 poddůstojníky a 88 vojíny. Plánovalo se vybudování necelých dvou desítek těchto samostatných objektů, a to nejenom na severní, ale i na jižní Moravě. Do září 1938 se však s ohledem na rychlý sled událostí nepodařilo zrealizovat stavbu ani jednoho izolovaného dělostřeleckého srubu. K vykrývání značného množství hluchých prostorů v linii opevnění měly být budovány speciální minometné bloky označené jako „izolované minometné sruby“. S ohledem na plánované týlové umístění až za linií opevnění v lokalitách mimo dosah nepřátelského pozorování a vzhledem k zapuštění minometných srubů do země, se u nich předpokládalo použití pouze I. stupně odolnosti. Tyto minometné objekty měly být vybudovány jak na severní hranici republiky, tak ve značném množství také na jižní Moravě, ale navzdory tomu nebyl do září 1938 ani jeden z těchto izolovaných minometných srubů v terénu postaven.2

6.1.4 Velitelská stanoviště, pozorovatelny a úkryty Po francouzském vzoru se počítalo s výstavbou úkrytů umístěných v týlu linie TO, které měly sloužit jako stanoviště velitelů i jako úkryty pro polní jednotky, určené k obraně mezer mezi jednotlivými objekty. Konstrukčně se mělo jednat o železobetonové objekty v I. stupni odolnosti, jejichž osádku mělo tvořit asi 70 mužů. Ve zcela výjimečných případech byly na dominantních výšinách – za účelem rozšíření pozorovacích možností některé dělostřelecké tvrze – budovány speciální stavby,

1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 322 – 32. 2 Tamtéž, str. 343 – 347.

32

tzv. dělostřelecké pozorovatelny. Ačkoliv se pro rozmístění těchto úkrytů vybírala v terénu vhodná místa již koncem roku 1937, k jejich následné výstavbě již nedošlo.1

6.2 Objekty lehkého opevnění (dále LO) Vzhledem k velké délce hranice, kterou bylo třeba bránit, nebylo možné založit celou opevňovací koncepci republiky výhradně jen na TO, nýbrž bylo nutné paralelně s ní provádět také výstavbu stálého LO, jež nemělo takové finanční a časové nároky. Konstrukce objektů LO byla velmi jednoduchá a vůbec nepočítala s týlovými prostory, kterých je zapotřebí pro delší boj. Hlavním úkolem LO bylo ztížit postup nepřítele a usnadnit obranu jednotkám polní armády v ústupovém boji. Již v roce 1936 započala v Československu výstavba LO, které se staly nejpočetnějším typem našeho pevnostního systému, a lze na ně dodnes narazit prakticky ve všech částech České republiky.

6.2.1 Objekty LO – vz. 36 Tyto nejstarší LO československého pevnostního systému byly stavěny podle některého z mnoha typů lehkých pevnůstek na Maginotově linii ve Francii a v žádném případě nepatřily k nejmodernějšímu trendu v oblasti pevnostního stavitelství. Ve skutečnosti se jednalo o obyčejná kulometná hnízda vybudovaná ze železobetonu, což je sice činilo odolnějšími proti nepřátelskému ostřelování, avšak na druhou stranu je limitovalo z hlediska směrů paleb daných jeho střílnami. Osádka tohoto objektu byla tvořena 2 – 6 muži, a to podle počtu zbraní ve střílnách. Výstavbu tohoto LO řídila a kontrolovala příslušná Zemská vojenská velitelství (ZVV) a celková doba výstavby LO vzor 36 nepřesáhla dobu 6 měsíců. Během této doby byla identifikována u těchto pevnůstek řada technických i taktických nedostatků, a na přelomu roků 1936 a 1937 byla jejich výstavba úplně zastavena. Bylo dokončeno 864 objektů tohoto typu a na počátku roku 1937 byl vyprojektován zcela nový LO, který se stal páteří a nejtypičtějším znakem všech československých linií LO.2

6.2.2 Objekty LO – vz. 37 - „Řopík“ Pevnůstky vzor 37 – dnes mnohem známější pod svým obecně používaným názvem „Řopík“ – byly velice moderně řešeny a představovaly svojí celkovou koncepcí ve své kategorii světovou špičku. Nejčastěji byly v terénu budovány v souvislé linii často i v několika sledech za sebou a převážně za linií

1 Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 347 – 348. 2 Ráboň, M. – Svoboda, T. a kol.: Československá zeď. Stálá opevnění z let 1935 – 1938. Brno 1993, str. 14.

33

objektů TO. Tato soustava pevnůstek měla nepřátelským jednotkám – oslabeným již předešlými útoky na TO – zabránit, po případném překonání linie pěchotních srubů, v dalším postupu. Někdy se objekty LO vzor 37 v zesíleném provedení vyskytovaly přímo v linii TO, aby svými palbami zesilovaly obranu mezer mezi izolovanými pěchotními sruby. Celkem bylo do září 1938 vybudováno v liniích TO 102 těchto posilových objektů. Objekty LO vzor 37 byly v zásadě řešeny v pěti základních variantách označených písmeny A – E, odlišujících se svými půdorysy a počtem i umístěním svých střílen.1 Hlavní konstrukční údaje k jednotlivým typům LO vz. 37 2 konstrukce typ A, B a D typ A, B a D typ C normální zesílený normální 80 cm 120 cm 50 cm (stěna čelní stěna se střílnou) 60 cm 100 cm není strop 60 cm 80 cm 40 cm boční stěna se střílnou 50cm 80 cm 20 a 40 cm týlová stěna

typ E normální 60 cm

typ E zesílený 100 cm

60 cm -

100 cm -

50 a 60 cm

70 a 80 cm

Nejčastěji se vyskytující variantu představoval oboustranný objekt typu A vybavený střílnami pro boční palbu do dvou směrů (asi 85 %). Podle typu a provedení měly osádku 2 – 7 mužů, vyzbrojených lehkými případně i těžkými kulomety. Průběh linií LO plánovalo přímo ŘOP, které rovněž určovalo pořadí naléhavosti výstavby, dohlíželo na její postup a schvalovalo zadávání stavebních úseků jednotlivým firmám. Do 15. října 1938 se podařilo vybetonovat celkem 9 148 LO tohoto typu a na mnohých místech naší vlasti se drtivá většina z nich dochovala až do dnešních dnů.3

6.3 Překážky a zátarasy Nedílnou a velmi důležitou součástí pevnostní linie byly permanentní překážky, jejichž úkolem bylo zastavit nebo alespoň výrazně zpomalit postup nepřítele, a tak jej vystavit palbě pevnostních zbraní. Pro jejich budování platilo základní pravidlo, že opravdu účinná je jenom ta překážka, která je postřelovaná, neboť jen tak mohla zastavit nepřítele. Podle svého určení se dělily na lehké (protipěchotní) a těžké (protitankové) a měly zadržet nepřítele nejen při útoku z hlavního směru, ale i při napadení objektu z týlu.

1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 352 – 353. Tamtéž, str. 361. 3 Tamtéž, str. 363 – 364. 2

34

Lehké druhy překážek byly určeny proti živé síle nepřítele a osamoceně se používaly zejména v nepřístupném terénu, jenž znemožňoval útok tankových jednotek nepřítele. Těžké druhy překážek – určené na obranu proti nepřátelským obrněným vozidlům – se stavěly v přehledném a dobře sjízdném terénu vhodném pro útok tanků a rovněž jako uzávěry komunikací. Nikdy se nestavěly samostatně a vždy je doplňovaly také různé druhy lehkých překážek. Z hlediska uspořádání překážek v rámci pevnostní linie lze rozlišit překážky obvodové, které obklopovaly každý jednotlivý objekt a překážky intervalové, které kopírovaly průběh pevnostní linie a vzájemně propojovaly obvodové překážky. Díky tomuto důmyslnému systému uspořádání vytvářel celý průběh pevnostní linie kontinuální uzávěru proti postupu nepřítele dále do vnitrozemí. Jednotlivé druhy překážek se zkoušely v Milovicích na podzim roku 1936 a navrhoval je známý československý ženijní odborník mjr. Souhrada. K hromadnému budování překážek v opevněných prostorech dochází až v roce 1938, a ještě na podzim téhož roku je velká část překážek již dokončena.1

7.

Přípravné práce a vlastní výstavba opevnění Po přijetí zásadního rozhodnutí o zajištění území státu prostřednictvím stálých opevnění bylo

nutné zahájit řadu praktických kroků potřebných pro přípravu a následnou realizaci opevňovacích prací. Na prvním místě se jednalo o terénní průzkum vhodných lokalit, na nichž měla být výstavba pevnosti uskutečněna. A tak vysocí důstojníci československé armády za tímto účelem zahájili v říjnu 1934 program studijních cest do vytypovaných míst podle předběžných návrhů. Vlastní terénní průzkumy

ani

plánování

dislokace

jednotlivých

pevnostních

objektů

nepředstavovaly

pro

československé důstojníky problém, s nímž by se nebyli schopni vyrovnat. Avšak mnohem horší situace panovala v oblasti zpracování projektové dokumentace budoucích objektů a v jejich následné výstavbě. Sice někteří starší důstojníci prošli opevňovacími kurzy ještě před první světovou válkou a problematiku fortifikací rovněž studovala opevňovací skupina ženijního oddělení vojenského technického a leteckého ústavu v Praze, ale k oběma těmto činnostem chyběly potřebné rozsáhlé zkušenosti. Nezbylo nic jiného,

1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 366 – 371.

35

než se obrátit na svého francouzského spojence – který již pátým rokem budoval svou Maginotovu linii – se žádostí o zprostředkování návštěvy několika důstojníků na francouzských pevnostních objektech, aby se seznámily s jejich taktickým rozmístěním, stavební konstrukcí, výzbrojí a organizací opevňovacích prací. A tak se skupina našich důstojníků mohla v srpnu 1934 seznámit s pevnostními objekty v okolí Štrasburku. Ani to nebylo stále ještě postačující, a proto v únoru 1935 přicestovalo z Francie do Prahy několik důstojníků, kteří jako experti na problematiku opevňování uspořádali pro vybrané československé důstojníky řadu přednášek a konzultací na dané téma. Rovněž se zapojili do vlastního průzkumu v terénu a za jejich osobního přispění se začala rodit projektová dokumentace několika prvních pěchotních srubů československého opevnění. Pro praktickou realizaci výstavby stálého opevnění v Československu se stalo zásadním organizačním počinem zřízení Rady pro opevňování (RO) dne 20. března 1935 a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) ministrem národní obrany Bohumírem Bradáčem. Náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí se stal předsedou RO a do čela ŘOP byl jmenován první zástupce náčelníka hlavního štábu, divizní generál Karel Husárek. Kromě náčelníka hlavního štábu generála Krejčího zasedal v RO jako poradce generál Nosál, přednosta IV. odboru MNO a další poradce generál Havel, přednosta ženijního oddělení tohoto odboru. Hlavní náplní RO bylo soustřeďování finančních prostředků, personálu a materiálu pro výstavbu opevnění a rovněž předkládání návrhů Nejvyšší radě obrany státu (NROS) na pořadí důležitosti a stupeň opevňování jednotlivých úseků. Hlavním úkolem ŘOP byl výběr vhodných míst pro výstavbu opevnění, vlastní konstrukce a projektování pevnostních objektů a jejich vnitřního vybavení, ale i zadávání a přímé řízení jejich výstavby. Od jara 1935 byla v rámci ŘOP pro práce v terénu zřizována v jednotlivých stavebních úsecích těžkého opevnění tzv. ženijní skupinová velitelství (ŽSV) a menší ženijní skupiny (ŽS). Počátkem května 1935 navštívilo sedm československých důstojníků Alsasko a zde si důkladně prohlédli, jak samostatné pěchotní sruby, tak i některé pěchotní a dělostřelecké tvrze. Navíc byli do Prahy vysláni dva francouzští důstojníci, kteří vykonávali na ŘOP funkci odborných poradců až do července 1938. Je nasnadě, že kromě Francouzů se do projektování a výstavby opevnění zapojila celá řada tuzemských odborníků, hlavně specialistů na železobetonové konstrukce (např. S. Bechyně, F. Klokner) a expertů na pancéřové konstrukce a výzbroj (např. K. Novák).

36

Rok 1935 v Československu byl ve znamení intenzivního získávání teoretických znalostí i praktických zkušeností pro budoucí výstavbu opevnění, ale současně probíhaly rozsáhlé vyměřovací práce v terénu a také se pilně připravovala dokumentace prvních pevnostních objektů. Na poradě ŘOP 12. prosince 1935 byl schválen první opevňovací program, který předpokládal výstavbu pouze několika úseků těžkého opevnění, a to v pěti etapách. Ale již 5. června 1936 schválila vláda nový dlouhodobý program, jenž ve čtyřech etapách plánoval výstavbu souvislého opevnění podél celé státní hranice. Současně bylo vládou Československa uvolněno 10 800 000 000 korun na krytí této náročné investiční akce, jimiž měl být financován přibližně patnáctiletý stavební program včetně úhrady výzbroje, zásob střeliva a dalšího nutného vybavení. Ani tento program výstavby však nebyl definitivní. Tím konečným se stal teprve tzv. Husárkův program z 9. listopadu 1937, jenž rozvrhl výstavbu opevnění opět do čtyř etap rozdělených podle naléhavosti výstavby a časově rozložených až do roku 1951.1 Husárkův program2 I. etapa (do roku 1941 – 2)

-

II. etapa (1941 – 1945)

-

III. etapa (po roce 1946) IV. etapa (do roku 1951)

-

první postavení na severním válčišti od Odry po Labe, předmostí Bratislavy a opevnění mostů Komárno, Parkáň, Čop celý program výstavby lehkého opevnění (cca 15 000 lehkých objektů)¨ překážky na severním válčišti, pražské čáře a jižním Slovensku uzávěry těžkého opevnění na jižním Slovensku uzávěry TO před pražskou čárou a čárou Ohře – Stříbro – Sušice – Český Krumlov uzávěry těžkého opevnění na jižní Moravě druhé postavení na severním válčišti opevnění severní hranice proti Polsku

5 406 892 000 Kč

2 307 380 000 Kč

685 387 000 Kč 216 200 000 Kč

Ještě 13. dubna 1938 byl dodatek k Husárkovu programu, jenž reagoval na změnu strategické situace po anšlusu Rakouska a především zajišťoval výstavbu těžkého opevnění také na jižní Moravě.3

7.1

Vlastní Králická oblast Opevnění budované na Králicku v úseku mezi Hůrkou, Boudou a Adamem probíhalo na

rozhraní dvou sborových oblastí, jejichž hranice se nalézala východně od kóty 847 m „Bouda“. Nalevo od kóty „Bouda“ až po Teplice byly útvary obsazující pevnosti podřízeny velitelství II. sboru v Hradci Králové, napravo od ní až po Český Těšín IV. sboru se sídlem v Olomouci. Zběžný terénní průzkum této oblasti proběhl již na podzim 1934 a dnem 26. června 1935 bylo zřízeno ŽSV III. v Králíkách, které pod vedením ženijního inženýra pplk. Karla Špalka zahájilo vzápětí

1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 269 – 273. Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 43. 3 Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 273.

2

37

svou činnost. ŽSV III. byl přidělen úsek dlouhý 22 km – ohraničený kótami „Maliník“ a „Jedlinou“ – jež byl rozdělen do sedmi stavebních podúseků a v jeho správě zůstala výstavba 56 objektů těžkého opevnění.1 Velitel ŽSV III. – Králíky pplk. Ing. Špalek zapsal 28. října 1935 další ze svých pravidelných hlášení: „Pracovní výkonnost již nelze více stupňovati, musím potvrditi, že všichni důstojníci a aspiranti pracují obětavě až do fyzické krajnosti a dovedou dobrovolně obětovati i anglické soboty a většinu nedělí“.2 Organizace výstavby těžkého opevnění v úseku ŽSV III – Králíky 3 Stavební podúsek

Objekty „TO“

1. Červený Potok

K-S 2 až 9

8

2. Hůrka

K-S 10 až 13

6

3. Boříkovice

K-S 14 až 20

7

4. Bouda

K-S 21 až 24

5

5. Mladkov

K-S 25 až 36

12

6. Adam

K-S 37 až 46

11

7. Jedlina

K-S 47 až 53b

8

* ** ***

Počet objektů

Stavební firma

Zadávací částka

První pracovní den 25.6.1936

Dr. ing. Karel Skorkovský a. s. Praha XII Dr. ing. Karel Skorkovský a. s. Praha XII Ing. Jan Matoušek, podnikatelství staveb, Praha II Ing. Zdeno Kruliš, podnikatelství staveb, Praha II Litická akciová společnost, Praha II Dr. ing. Kapsa a Müller, podnikatelství staveb, Praha VII Ing.Václav Střebský, Plzeň

7 323 684,00 Kč

Termín dokonč. 250 **

23 577 437,3 6 Kč *

5.8.1936

24 ***

5 976 363,65 Kč

22.6.1936

220 **

22 001 463,6 0 Kč * 11 953 145,1 0 Kč

1.10.1936

20 ***

17.8.1936

250 **

32 305 498,8 2 Kč *

10.8.1936

24 ***

5 773 800,58 Kč

19.4.1937

200 **

- i s podzemím tvrze - počet udán v pracovních dnech - počet udán v měsících

Člen vedení ŘOP plk. ing. Josef Hubálek vzpomíná: „Stavební práce při těžkém opevnění byly zadávány na základě užších tajných soutěží vypisovaných ŘOP. Dávala se přednost podnikatelům z nejbližšího okolí budoucího podúseku opevnění a výběr firem schvalovala komise, kterou určil sám 1

Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 38. 2 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 78. 3 Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 40.

38

ministr národní obrany. Bylo jasné, že se mezi vybranými podnikateli neobjevila ani jediná firma patřící henleinovcům či zaměstnávající převážně německé dělníky.“1 ŽSV III. – Králíky mělo kromě svého velitele i jeho zástupce, zpravodajského důstojníka a ke každému stavebnímu podúseku byl přidělen velitel podúseku, správce stavby a potřebný pomocný personál.2 Velitel ŽSV III. – Králíky pplk. Ing. Špalek si na okresním úřadě v Lanškrouně vyžádal seznam nezaměstnaných se žádostí, aby u každého byla vyjádřena státní spolehlivost jedním ze tří stupňů: spolehlivý, státní spolehlivost sporná, nespolehlivý s uvedením důvodu. Mezi nespolehlivé patřili členové SdP, Gajdovi fašisté a aktivní komunisté. Jednotliví dělníci byli přijímáni podle čtyř kritérií a podle nich pak pracovali na různých úsecích opevňovacích prací. První skupinu tvořili Češi a Slováci, státně spolehliví, členové státotvorných stran, kterým bylo dovoleno pracovat i v podzemí. Druhá skupina - sestávající z příslušníků německých aktivistických stran, českých komunistů, trestaných a se sklonem k opilství - pracovala na rozvozu betonových směsí a mimo pevnostní objekty. Pro různé pomocné práce byli určeni Ti, jejichž státní spolehlivost byla sporná a poslední čtvrtou skupinu tvořili členové SdP. Přes všechny nedostatky v ubytování a stravování si lidé na stavbě vydělali až 300 korun týdně a práce na opevnění slibovala dlouhodobou perspektivu.3 Litická akciová společnost – Praha budovala přístupovou a příjezdovou komunikaci z Těchonína až ke vchodovému objektu K – S 22 a tvrze Bouda. Silnice měla být postavena za 546 779,91 Kč, a to pouze za 90 pracovních dní. Vlastní práce zde byly zahájeny 22. 7. 1936. Komunikaci spojující vchodový objekt K – S 22 a tvrze Adam s obcí Vlčkovice budovala stavební firma František Havlíček, stavitel ze Žamberka. Výstavba byla zahájena 15. 7. 1936 a měla být ukončena v průběhu 90 pracovních dní za částku 661 572,87 Kč.4 Na jaře 1938 byla zahájena výstavba překážek v rámci těžkého opevnění, které se dělily do dvou kategorií. První představovala výstavbu protitankových příkopů včetně terénních úprav, druhá pak 1

Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 89. Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 38. 3 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939. Ústí nad Orlicí 2000, str. 48. 4 Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 40 – 41.

2

39

výstavbu protipěchotních a protitankových překážek. Pro představu celková částka za všechny navržené překážky v úseku ŽSV III. – Králíky představovala 11 937 274 korun.1

7.2

Úrazy a smrtelná zranění Výstavba opevnění se stala pověstná i tím, že zde neustále přibývalo úrazů, končících v řadě

případů smrtí dělníka. Nebylo snad jediné tvrze, jejíž stavba by si nevyžádala nějaké lidské životy. 8. června 1936 se smrtelně zranil na tvrzi Hůrka dělník Stanislav Pech a 17. října téhož roku podlehl na tvrzi Bouda smrtelnému zranění pracovník Jan Fišera. 10. listopadu 1936 došlo na tvrzi Bouda k výbuchu dynamitové patrony, která neexplodovala při prvním odstřelu, na místě zahynul minér Imrich Hlavatý; o den později v nemocnici v Červené Vodě těžkým zraněním podlehli i další minéři: Josef Budimír a Alois Kudela. Na tvrzi Adam 13. ledna 1937 utrpěl Vilém Kramar a 2 jeho kamarádi těžká zranění při výbuchu nálože. Opět na tvrzi Bouda, 22. března 1937, zahynul mladistvý Miroslav Kroutil, když se v šachtě neopatrně vyklonil a břevno mu rozdrtilo hlavu. Na staveništi tvrze Hůrka podlehli 7. srpna 1937 smrtelným zraněním dílovedoucí Josef Klíma a kovář Bohumil Straka a společně s nimi byl zraněn i další dělník. Zápisy ve stavebních denících uvádějí desítky jmen těžce zraněných, lehkých zranění bylo pak na stovky. V ojedinělých případech hrála hlavní roli lidská neopatrnost, ale převážnou většinu úrazů zavinilo neúměrně vysoké pracovní tempo, nedostatečná a v mnoha případech žádná bezpečnostní opatření, což bývalo pro většinu stavebních firem typické. Často je důstojníci na stavbách k těmto bezpečnostním opatřením nutili, leč marně.2 Dle dochovaných archivních dokumentů pracovalo v roce 1938 na všech stavbách lehkého opevnění 640 úředníků a techniků, 15 400 dělníků stavebních firem. Na výstavbě těžkého opevnění se podílelo 470 úředníků a techniků, 13 600 dělníků. V tomto počtu nejsou zahrnuti řidiči a další personál,

1

Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 44. 2 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 109 – 110.

40

který dovážel materiál na jednotlivá staveniště a dále asi 2 000 důstojníků a vojáků přidělených k vojenským stavebním dozorům a ŽSV.1

7.3

Stav opevnění k 30. září 1938 na Králicku Všech 21 tvrzových a izolovaných pěchotních srubů bylo již vybetonováno. Vchodové objekty nebyly dosud vybaveny velice důležitými uzávěry vjezdů pro nákladní auta,

což nemohlo zabránit případnému vniknutí bojovných otravných látek do nitra tvrze. Objekty, jež měly být původně osazeny dělostřeleckými otočnými věžemi, nebyly těmito prvky vybaveny, a tím se prakticky staly nebojeschopnými. U objektu určeného pro minometnou kopuli nebyla ukončena ani jeho hrubá betonáž. Do dělostřeleckých srubů nebyla dodána jejich výzbroj – houfnice vzor 38, ráže 10 cm – a tak nouzově byly instalovány horské kanóny vzor 15, ráže 7,5 cm, které byly umístěny v terénu před sruby pod dřevěnými přístřešky. Dokončena byla dělostřelecká pozorovatelna, avšak nepodařilo se dodat speciální periskop pro dělostřelecké pozorování. Po betonáži všech objektů těžkého opevnění bylo plánováno instalovat 76 pancéřových zvonů a 13 kopulí, ale z plánovaného počtu bylo osazeno jen 61 zvonů a 11 kopulí. Objekty těžkého opevnění byly vybaveny pouze kulomety vzor 26, vzor 37 a protitankovými kanóny vzor 36. Překážky budované před tvrzovými a izolovanými objekty byly téměř dokončeny, jen u tvrze Bouda se tyto práce podařilo provést pouze z 80 %.

1

Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 111.

41

V tomto úseku mělo být vybudováno celkem 185 objektů lehkého opevnění vzor 37, ale bohužel 32 se jich nepodařilo vybetonovat.1

8.

Osádky pevnostních objektů Všechna staveniště těžkých objektů byla obehnána vysokou prkennou palisádou, ale ani ta,

bohužel, nedokázala odradit zájem nacistických špionů. Proto se zahájením výstavby stálého opevnění vyvstala nutná potřeba zajištění stavenišť i dokončených objektů stálou strážní službou. Ministerstvo národní obrany k tomuto účelu začalo zřizovat speciální strážní jednotky jak pro ochranu výstavby těžkého opevnění, tak současně i pro nouzové obsazení a obranu prvních dohotovených pěchotních srubů. V době dokončování opevnění se tyto útvary většinou měnily na hraničářské jednotky a byly dále začleňovány do nově vytvářených hraničářských pluků. V rozmezí let 1936 – září 1938 celkem takto postupně vzniklo 30 strážních praporů a dvě samostatné strážní roty. Do Waltrovy továrny v Králíkách, která byla pro zdejší novou jednotku upravována již počátkem léta, přijeli prvního srpna 1936 první tři příslušníci III. strážního praporu a 16. srpna nastoupilo při rozkaze již 108 mužů. Později si na límce připevnily označení hraničářských psů a hned jim tamní henleinovci začali přezdívat Wölfe – vlci, na což byli vojáci patřičně hrdi, neboť už jen jejich výložky budily náležitý respekt německého obyvatelstva.2 „ Chceme, aby nás občané města Králíky a vůbec všichni obyvatelé zdejšího kraje dobře poznali. Chceme získat dobrým chováním jejich srdce, chceme odvrátit nedůvěru“, řekl místním občanům velitel III. strážního praporu major Prágr. A tak pravidelně pořádali divadelní představení, slavnostní akademie, přátelská fotbalová utkání s místními fotbalisty. A tento nadějný smír jako první porušili a rozeštvali opět henleinovci svými nevraživými pohledy, hanlivými přezdívkami „Vlci“ a dokonce i přepadením stráže na staveništi objektu „ Sedlo“.3

1

Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 64 – 68. 2 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 116 – 117. 3 Tamtéž, str. 117 – 118.

42

Na jaře 1937 byl konečně zpracován návrh na ustavení a organizaci speciálních jednotek pro obranu budovaného opevnění, který 20. května tohoto roku schválil prezident republiky. Tyto nově ustavené hraničářské jednotky představovaly v té době celkovou sílu zhruba 20 000 mužů.1 V Orlických horách byl dislokován 19. hraničářský pluk v Kyšperku (dnešním Letohradě) s třemi prapory v Těchoníně, Klášterci n. Orl. a Rokytnici n. Orl.. Na Králicku měl bránit opevnění 6. hraničářský pluk se čtyřmi prapory v Kolštejně, St. Městě p. Sněžníkem, Malé Moravě a Červené Vodě. Hraničářský pluk se obvykle skládal ze tří až čtyř praporů, a to podle velikosti bráněného úseku, přičemž také osádka každé dělostřelecké tvrze byla označena jako prapor.2 Osádky tvrzí nepatřily do svazku žádného z hraničářských praporů, ale tvořily je zvláštní útvary se svojí specifickou organizací. Je zajímavé, jak se vzájemně podstatně lišily bojové počty osádek tvrzí: Hůrka – 424 mužů, Bouda – 316 mužů, Adam – 611 mužů.3 Hraničářský prapor tvořily opět 3 - 4 roty, z nichž každá obsazovala v průměru 4 - 7 pěchotních srubů a rovněž všechny lehké objekty ve svém úseku. Ve většině případů se pro jednotlivé hraničářské prapory budovala úplně nová kasárna v blízkosti pevnostního úseku, jež musela být především chráněna před přímým pozorováním a případným ostřelováním z nepřátelského území. Počátkem března 1938 vybrané stavební firmy neprodleně zahájily stavbu kasáren v Těchoníně a Červené Vodě a již v září 1938 se v nich hraničáři skutečně ubytovali.4 Mužstvo k hraničářským plukům přicházelo buď od rušených strážných jednotek, nebo se přidělovalo od pěších pluků pod označením „ ZU“ (zvláštní určení). Základním požadavkem na mužstvo zvláštního určení nebyla pouze státní spolehlivost, ale i mimořádná odolnost po stránce duševní, bezpodmínečná ukázněnost a též kamarádská soudržnost. „Pro zařazení do služby u těchto útvarů byli vybíráni vojáci s naprostou státní spolehlivostí, což bylo prošetřováno až do třetího pokolení. Otec mi pak říkal, jak se polekal, když to přišel četník vyšetřovat … Výběr byl velice přísný. Sešli jsme se tam jako jednotlivý zástupci od všech pěších a

1

Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 380. Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 46. 3 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 121- 122. 4 Tamtéž, str. 128.

2

43

dělostřeleckých pluků z Čech a Moravy a utvořili jsme dohromady velice dobrý a spolehlivý kolektiv …“ (Vzpomínal četař délesloužící od 6. hraničářského pluku z tvrze Berghöhe František Pilný).1 V období klidu se příslušníci hraničářů dělili do dvou sledů, které buď konaly službu v objektech, nebo prováděly výcvik v kasárnách a obvykle se po týdnu střídaly. Po vyhlášení pohotovosti se oba sledy ihned přesunuly do svých pevnostních objektů, kde kromě výcviku využívaly veškerý čas pro poslední úpravy okolí, čištění výstřelného pole a budování překážek. Při zářijové mobilizaci v roce 1938 splnily tyto hraničářské jednotky svou povinnost na výbornou a obsadily pevnostní objekty mnohdy ještě těsně po betonáži. Bohužel, po předání pohraničí byly tyto elitní útvary československé armády k 15. 11. 1938 rozpuštěny.2 Dělostřelecké tvrze a pěchotní sruby byly obsazeny stálými osádkami, ale objekty lehkého opevnění tyto stálé osádky neměly a byly pouze střeženy vojenskými hlídkami. Lehké opevnění vybudované v linii těžkého opevnění střežili příslušníci hraničářských jednotek, ale většina lehkých pevnůstek vznikla v úsecích bez těžkého opevnění, nebo jeho vznik byl předpokládán až později. Tyto lehké objekty byly obsazeny v roce 1938 deseti tzv. pluky pro zajištění lehkých opevnění (pluky ZLO). V případě napadení nepřítelem měly tyto jednotky tvořit nouzové osádky lehkých pevnůstek a vyčkat příchodu posil tvořených záložníky z nejbližšího okolí pevnostní linie.3

8.1

Situace na Králicku V oblasti Orlických hor byl 1. 1. 1938 ustaven hraničářský pluk 19 zpočátku dislokovaný

v Kyšperku, ale již 20. 4. 1938 se jeho velitelství přemístilo do Orlických kasáren v Žamberku. Pluk zaujímal rozsáhlý prostor od tvrze Bouda až po vrchol Velké Deštné. Velitelem se stal plk. pěchoty František Podhrázský, který byl přímo podřízen diviznímu generálovi Josefu Váňovi – veliteli II. sboru v Hradci Králové.4 Dělostřeleckou tvrz Bouda obsadil V. prapor a pevnost Adam VI. prapor hraničářského pluku 19; zatímco I. prapor zaujímal postavení v izolovaných pěchotních srubech nad Mladkovem a Lichkovem. Pro všechny tyto tři prapory byla určena nově vybudovaná kasárna v Těchoníně.

1

Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 131. Kupka, Vl. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, str. 381. 3 Tamtéž, str. 381. 4 Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 46. 2

44

Hraničářský pluk 6 byl zřízen stejně 1. 1. 1938 a měl působnost v prostoru Králicka a Jesenicka. Velitelem pluku byl jmenován plk. pěchoty Bohumil Borecký a od léta 1938 byl celý pluk umístěn v nově vybudovaných kasárnách v Červené Vodě a organizačně patřil pod IV. sbor v Olomouci - velitel divizní generál Emil Fiala. Samotnou tvrz Hůrka obsadil V. prapor tohoto útvaru a izolované objekty těžkého opevnění mezi Hůrkou a Boudou byly střeženy IV. praporem.1 „Hraničáři věřili svým zbraním a odolnosti pevností, které měli hájit a byli pyšni na své zařazení … „Do Králík na opevnění jsem byl odvelen ještě s jedním poddůstojníkem 10. května 1938 od dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova. Byli jsme ubytováni ve Walterově továrně, odkud nás pěšáci dopravovali na tvrz Berghöhe. Tam nás pěšáci zaučovali v obsluze pevnostních děl. Měla vysokou kadenci a na nich byly namontovány nejmodernější kulomety. Každá pevnost měla tyto na onu dobu jedinečné zbraně umístěny tak, že v případě nepřátelského útoku by každá pevnost spustila palbu na oba sousední objekty, čímž by byla vytvořena neproniknutelná palebná přehrada. Mimo to byl na stráni před opevněním vytvořen souvislý pás překážek proti tankům. U pevnosti – těsně proti zdi – byly umístěny a zamířeny horské kanóny, připravené k palbě na různé křižovatky a význačné body na trase možného nástupu nepřítele z Kladska …“ Tolik vzpomínka četaře – hraničáře Františka Mikulky od 6. pluku z Králík.2 Organizace zaujetí obranného postavení těžkého opevnění u 6. a 19. hraničářského pluku 3 Rozdělení praporů Rozmezí Počet Umístění prostoru objektů praporů V. PRAPOR HRAN. PLUKU 6 – TVRZ HŮRKA VELITEL: PPLK. PĚCH. ERVÍN MARŠÁK IV. PRAPOR HRAN. PLUKU 6 VELITEL: MJR. PĚCH. FRANTIŠEK NOVOTNÝ V. PRAPOR HRAN. PLUKU 19 – TVRZ BOUDA VELITEL: MJR. PĚCH. JAN ŠPALE PRAPOR HRAN. PLUKU 9 VELITEL: PPLK. PĚCH. BOHUSLAV NAVARA VI. PRAPOR HRAN. PLUKU 19 – TRVZ ADAM VELITEL: PPLK. PĚCH. ANTONÍN KOSTRÚN

K-S 10-13

6

Červená Voda

K-S 9, 14-20

8

Červená Voda

K-S 21-24

5

Těchonín

K-S 25-38

14

Těchonín

K-S 39-45

7

Těchonín

V létě 1938 se hraničáři na Králicku dočkali nemilé návštěvy, k ŽSV se 18. července dostavili dva pozorovatelé Runcimanovi mise – Henderson a mjr. Sutton-Pratt. Tito pánové se měli na místě

1

Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 46. 2 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 132. 3 Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 48.

45

přesvědčit, zda skutečně došlo ke skryté mobilizaci v československém pohraničí, z čehož naši republiku obviňovala nacistická vláda. „… projeli celé pásmo těžkého opevnění, u několika objektů se přesvědčili o počtu mužstva osádky. Dále se přesvědčili, že v terénu není žádného vojska, silnice nejsou ničím zataraseny, obyvatelstvo, že může klidně pracovati na svých polích …“, konstatovala zpráva. Angličané ani poté zcela neuvěřili a chtěli ještě vidět druhé postavení, ale byli opět zklamáni. Na všech dveřích pevnůstek našli pouze zámky a po celou dobu obhlídky se nesetkali ani s jedním strážným. Když s nimi zástupce velitele ŽSV vystoupal až ke zvonu objektu tvrze Hůrka a oni se rozhlédli po kraji, nešetřili slovy uznání: „… vyslovili se velmi uznale o stavu opevňovacích prací, o dokonalém provedení jednotlivých objektů a vyjádřili svůj podiv nad velkou obětavostí Československa - hlavně po stránce finanční - která je nucena tak obrovskými finančními oběťmi zajišťovat své hranice …“1 Podle původních předpokladů měli objekty lehkého opevnění u Králík obsazovat příslušníci IV. praporu hraničářského pluku 6 – Červená Voda a pevnůstky od Boudy po Adam měl střežit I. prapor hraničářského pluku 19 – Těchonín, ale ve skutečnosti byly však objekty tohoto úseku v září 1938 obsazovány jednotkami pěšího pluku 30 z Vysokého Mýta.2

9.

Osobnost četaře Arnošta Hrada Pěchotní srub K – S 14 „U Cihelny“ nepřitahuje pozornost jen jako technicky zajímavá součást

monumentálního komplexu pevnostních staveb, ale proslul především výjimečnou událostí, která se zde odehrála po osudném rozhodnutí československé vlády přijmout Mnichovskou dohodu i s důsledky, které pro ni z tohoto kroku vyplývaly. Dne 13. října 1938 se zde smrtelně postřelil 24 letý poddůstojník 12. roty, zástupce velitele objektu četař Arnošt Hrad.

1

Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982, str. 218. Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 – 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 48.

2

46

V září roku 1938 ještě před vyhlášením všeobecné mobilizace vydal velitel hraničářského pluku 6, plk. pěchoty Bohumil Borecký dnes již legendární rozkaz: 1 Důstojníci a vojáci Jako 21. května jsme přišli na hranice s nezlomnou vůli tyto ubránit a nepřítele nepustit na historickou naši půdu, tak dnes stojíme opět na hranicích s tím větším odhodláním, neboť jsme během posledních čtyř měsíců jasně poznali, že našemu odvěkému nepříteli se nejedná o naše spoluobčany německé národnosti, kteří celých 20 let žili v republice zcela spokojeni, nýbrž že se mu jedná o to, aby rázem ukončil tisíciletý historický boj mezi námi a Němci, aby uvrhl náš národ zpět do toho třistaletého hrobu, z něhož jsme vítězně vyšli před dvaceti léty. Tento veliký stát, který si přivlastňuje název „nositel kultury“, který se ve svých frázích ohání Bohem a při tom šlape všecko křesťanské učení surovou prušáckou botou, tento mocný náš nepřítel snížil se k hanobení našeho presidenta, ministrů, armády, celého našeho národa, snížil se k podlým lžím a snaží se surovou propagandou rozvrátit naší jednotu, podlomit naše odhodlání k obraně, unavit naše nervy a rozleptat naši důvěru v naše spojence, v naději, že bez války se mu podaří zlomit náš odpor. Sám se války, bojí, snaží se proto propagandou a zastrašováním vzíti nám naši odvahu, naši vůli k boji na život a smrt. My se však zastrašit nedáme, my věříme našim spojencům, my věříme v první řadě sami sobě. Anglie a Francie mají příliš velký životní zájem na existenci našeho státu, než aby dopustily něco, co by naši existenci ohrozilo, jest zde velké Rusko, které nikdy nepřivolí, aby náš stát zmizel z mapy Evropy. A i kdyby nás všichni opustili, jsme zde my sami – Češi, Slováci a státuvěrní Němci, kteří, byť i všemi opuštěni, budeme se bránit do poslední kapky krve a do posledního dechu. M y s e u b r á n í m e. Svět nebude moci nečinně přihlížet k našemu zápasu a nebude k němu nečinně přihlížet ani ten Bůh, kterého by naši nepřátelé tak rádi na světě svým mečem nahradili. Žádný národ v historii se nemůže pochlubit, že bojoval sám, všemi opuštěn proti celé Evropě a že z toho vyšel vítězně. Tím se může pochlubit jedině národ náš a poněvadž se historie opakuje, vyjdeme i z tohoto i na pohled zoufalého boje – vítězně. Vzpomeňte zpěvu Husitů „Nepřátel se nelekejte – na množství nehleďte.“ Stůjte proto všichni pevně tam, kam Vás Republika postavila. Naším společným heslem budiž: „N e p r o j d o u“. Velitel úseku plk. p. Bohumil Borecký

9.1

Říjen 1938 – osudný výstřel Navečer dne 3. října 1938 byl objekt K – S 14 „U Cihelny“ již vyklizen a jeho osádka nakládala

zbytky materiálu určeného k odvozu, když se uvnitř objektu náhle ozval výstřel. Vojáci spěchali do srubu a na chodbě narazili na ležícího čet. Arnošta Hrada, který se v sebevražedném úmyslu postřelil pod srdce svojí služební pistolí. Kamarádi se zraněnému – který s nimi ještě komunikoval – okamžitě snažili poskytnout první pomoc a na místo se též dostavil i velitel 12. roty – škpt. pěchoty Leopold Medek. Zraněný Arnošt mu sdělil, že pro něj zanechal dopis, prosil ho o odpuštění a dodal, že nemohl 1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 51 – 52.

47

jednat jinak. Ještě téhož dne Arnošt po převozu do nemocnice v Červené Vodě ve 23,20 hodin podlehl svému zranění.1

9.2

Krátký životopis Arnošt Hrad se narodil 5. dubna 1914 v Praze – Bohnicích. Jeho otec František – narozený

v roce 1882 – pocházel z vesnice Litohošť na Pacovsku. Dle rodinné tradice to byl člověk s nevšedně vyvinutým národním a sociálním cítěním, politicky angažovaný, energický a nesmlouvavý. Za svou manželku si vzal o 8 let starší katoličku Goldfingerovou, narozenou v Dolní Pláni u Krumlova. Otec provozoval prádelnu a žehlírnu v Pacově, ale záhy odchází, když se jeho podnik dostal do finančních potíží. Rodinná tradice ale přičítá tyto existenční potíže na vrub otcovy společenské aktivity, neboť otec založil v Pacově českou divadelní scénu pro chudé, čímž přišel o svou převážně zámožnou klientelu. František je nucen přesídlit do Prahy – Bohnic, kde pracuje jako opatrovník v tamním ústavu pro choromyslné. Během 8 let se Hradovým narodily 4 děti, v letech 1907 a 1909 dcery Marie a Žofie; v roce 1911 syn Čestmír a na jaře 1914 nejmladší syn Arnošt. Krátce na to narukuje František do války a z východní fronty se již nevrátí, a je pravděpodobné, že padl již v roce 1914. Nyní již ovdovělá maminka Marie obývala bohnický dům v ulici „Ve Vršku“, číslo popisné 31, zde také Arnošt vychodil obecnou školu a 3 třídy školy občanské. Ještě absolvuje 3letou odbornou živnostenskou školu pokračovací a poté se stává číšníkem. Stěhuje se za prací do Martinic u Onšova nedaleko Ledče nad Sázavou. Obě jeho sestry se mezitím staly obchodnicemi a šťastně se provdaly. Starší bratr Čestmír v letech 1933 – 1935 absolvoval vojenskou službu a dále pracoval jako technik. Arnošt byl odveden 2. dubna 1936 do armády a vlastní vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 u 4. roty pěšího pluku 2 v Litoměřicích. Po ukončení základního výcviku ho nadřízený por. Vyskočil charakterizoval jako člověka uzavřené povahy, samotáře, vážného a chápavého, přitom ale ukázněného, méně energického. V rozmezí 16. listopadu 1936 až 15. dubna 1937 absolvoval poddůstojnickou školu s výtečným prospěchem, když skončil v celkovém hodnocení ze 132 absolventů jako pátý. Na svobodníka byl povýšen 15. dubna 1937 a již 16. října téhož roku na desátníka. Od 11. září 1937 byl odvelen do Králík, kde vykonával strážní službu jako velitel stráže a prováděl výcvik družstva u 1. strážní roty strážního praporu III. Tam setrval až do 15. ledna 1938, kdy byl z části strážního praporu III zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6. Arnošt se stal členem 12. roty pluku, s jejímiž příslušníky

1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 61.

48

prošel speciálním výcvikem pro osádky objektů těžkého opevnění a 16. dubna 1938 byl povýšen na četaře. V září 1938 za mobilizace zastával Arnošt funkci zástupce velitele pěchotního srubu

K – S 14

a zdá se, že byl již definitivně rozhodnut stát se důstojníkem československé armády. Z části dochované - i když poměrně strohé – korespondence z posledního období jeho služby nelze vyčíst žádné známky osobních problémů, případné ponorkové nemoci ve srubu, či dokonce nervové lability. Devět dní po tragické smrti čet. Hrada byly nalezeny tři dopisy v jediné obálce, které byly adresované veliteli objektu K – S 14 por. pěchoty Karlu Kociánovi, datované 1. října 1938.1

9.3

Dopisy na rozloučenou První dopis byl adresován Arnoštově mamince: 2

Králíky 1. 10. 1938 Milá maminko. Prosím Vám za odpuštění, že se s Vámi loučím tímto způsobem. Po zralém uvážení rozhodl jsem se odejíti ze světa, neboť nemohu splniti to, co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast a já bych měl od toho, za co on položil život, utéci jako zloděj. Jest rozkaz opustiti území. Já jako voják musím, musím uposlechnouti, smrt mne však této povinnosti zbaví. Chtěl jsem býti dobrým obráncem vlasti, chtěl jsem uhájiti to, za co otec bojoval. Bohužel, člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Prosím Vás milá maminko, sestry a bratře, nezazlívejte mi, ale odpusťte. Vykonám své povinnosti k vlasti, až téměř do konce, vytrvám na svém místě do poslední chvíle, do odchodu. Až přijde rozkaz ihned opustiti území, pak teprve opustím tento svět. Ještě jednou všem naposledy, buďte hodně šťastni v té nové vlasti, buďte s Bohem. Arnošt Druhý dopis byl adresován veliteli 12. roty, škpt. pěchoty Leopoldu Medkovi:

2

Králíky, 1. 10. 1938 Vážený pane štábní kapitáne. Prosím, by jste mi odpustil, že Vám přidělávám starosti k tak velkým starostem, jež nyní máte. Děkuji Vám za vše. S klidným svědomím mohu říci, že jste mi byl nejlepším a nejlaskavějším velitelem, jakého jsem poznal. Můj otec padl pro vlast. I já bych rád za ni život položil, ale nemohu přežíti, abych dobrovolně a bez boje opustil půdu pro niž otec život položil. Snažil jsem se být dobrým vojákem, dobrým obráncem vlasti. Své povinnosti konal jsem tak, jak mi to srdce a památka mého otce nařizovala. Jestliže jsem však přes to někdy chybil, prosím za odpuštění. Děkuji Vám za vše. Děkuji pánům poručíkům Maříkovi, Slavíkovi, Šáchovi, Novákovi i Kociánovi, zaplať to všem Pán Bůh. Musím uposlechnouti rozkazu opustiti část své drahé vlasti, ale smrt mne této povinnosti zprošťuje. Buďte s Bohem četař Hrad Arnošt

1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 61 – 63. 2 Tamtéž, str. 63 – 64.

49

Třetí dopis byl určen jeho kamarádům, vojákům: Králíky, 1. 10. 1938 Drazí kamarádi, poddůstojníci, vojáci. Odpusťte, že se s Vámi loučím takovýmto způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme napsali: „Vytrváme“. Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opusťte území. Pak teprve Vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonati. Ublížil-li jsem snad někomu, byl jsem toho přesvědčení, že jednám správně. Přes to však, prosím, odpusťte mi. Buďte s Bohem četař Hrad Arnošt

9.4

Vzpomínky a ocenění Hradovy oběti

Denní rozkaz číslo 174 velitele hraničářského pluku 6 ze dne 7. října 1938 jen suše oznamuje, že „dne 3. 10. 1938 zemřel zastřelením, četař Arnošt Hrad 1914 – 215 – 1936, 12. roty“.1 Vzpomíná poručík František Novák, velitel objektu K – S 14: 2 „Na četaře Arnošta Hrada si samozřejmě velice dobře pamatuji. O tom, že se Arnošt Hrad na „Cihelně“ zastřelil i o okolnostech, jak k tomu došlo, jsem se dověděl telefonicky jen několik minut poté, přestože jsem již v té době na objektech nebyl a působil jsem jako velitel plukovního trénu na velitelství pluku v Červené Vodě. V noci 3. října 1938 volala služba z Králík, že se četař Hrad na „Cihelně“ střelil v sebevražedném úmyslu služební pistolí do prsou a že ho právě vezou automobilem štábního kapitána Medka do nemocnice v Červené Vodě. Pamatuji se, že kdosi z velitelství pluku okamžitě odjel, aby zjistil, jaký je jeho zdravotní stav. Brzy poté se však vrátil s tím, že Arnošt Hrad krátce po převozu na následky utrpěného zranění na operačním stole zemřel. Hradova sebevražda vyvolala na velitelství a myslím i u celého pluku obrovský rozruch, který se ještě vystupňoval poté, co vešel v širší známost obsah dopisů, které zanechal na rozloučenou. Z nich byly patrné důvody, které jej k sebevraždě přivedly, tedy onen vynuceny ústup a porážka bez boje. Aniž bych chtěl jeho nejvyšší oběť nějak zlehčovat, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že měl kromě lásky k vlasti ke svému odchodu ze světa i další důvod. Mnohokrát jsme totiž spolu hovořili o nejrůznějších tématech, ale naše rozhovory se vždy znovu a znovu stáčely na mé povolání, studium na vojenské akademii v Hranicích, na službu v armádě, postavení vojáků ve společnosti a podobně. V těchto našich besedách mi nejednou sdělil – a nijak se tím netajil před svými kamarády – že má po skončení prezenční služby zájem na vojně zůstat. Dokonce v tomto směru podnikl potřebné kroky a zažádal si o přijetí za délesloužícího poddůstojníka. Podle toho, co mi řekl, však soudím, že mířil ještě výš. Mnichov totiž dle názoru pro Arnošta Hrada neznamenal pouze onu kapitulaci, opuštění pevností bez boje a národní tragédii, ale i tragédii osobní, zhroucení životního cíle stát se důstojníkem.“ V krátké době velitelství IV. sboru předložilo 2. oddělení Hlavního štábu návrh, aby pozůstalým po čet. Hradovi byla přiznána stejná práva jako pozůstalým po příslušnících praporů SOS, kteří položili své životy na hranicích. Přednosta 2. oddělení předal 10. listopadu tento návrh 1. oddělení prezídia

1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 64. 2 Tamtéž, str. 65.

50

MNO s doporučením k úvaze, „zda by tento vzácný případ naprosté oddanosti k vlasti neměl býti vhodným způsobem trvalého významu zvlášť oceněn a zvěčněn“.1 Vzpomíná četař Arnošt Doležan, velitel velitelského roje 12. hraničářské roty: 2 „Dne 3. října 1938 došlo k tragické události na objektu „U Cihelny“, kde spáchal sebevraždu četař Arnošt Hrad, jinak můj kamarád již z dob nástupu k pěšímu pluku 2 v Litoměřicích v říjnu 1936. S Arnoštem Hradem jsem se tedy znal velmi dobře osobně, častokrát jsme se v době volna stýkali. (…) Štábní kapitán Medek mě stále přemlouval, ať zůstanu na vojně. Měli jsme jít totiž do civilu, kdyby nebylo mobilizace. Nejdříve bych zůstal jako délesloužící a přes rotmistra bych šel do školy v Hranicích na důstojníka. (…) Přesně takto uvažoval Arnošt Hrad. Nikomu se nijak netajil, že chce na vojně zůstat. Měl již dokonce zažádáno o další vojenský postup. Plánoval si vojenskou kariéru, neboť viděl v armádě budoucnost. Neustále četl a studoval příručky pro důstojníky a jinou podobnou literaturu. Uvědomoval si, že posádka v Červené Vodě se rozroste, hraničářský pluk 6 nebyl zcela postaven na plné plánované počty a opevnění se mělo budovat dále do hor. Plánoval si takto svoji budoucnost. Mnichovské události a ústup armády z jejích pozic naznačovaly jen to, že další existence armády již nebude mít takovou cenu, jak si přestavoval. To byl jeden z faktorů, které ho vedly k sebevraždě. Jeho budoucnost byla Mnichovem naprosto zničena, alespoň v jeho myšlenkách. Arnošt byl takový samotář, moc toho nenamluvil, za děvčaty toho také moc nenachodil. Raději něco četl, učil se, dokonce i německy.“

Pohřeb Arnošta Hrada se uskutečnil 10. listopadu 1938 v jeho rodišti v Praze – Bohnicích. Poslední rozloučení s Arnoštem se stalo tichou demonstrací nesouhlasu s kapitulací a mnozí přítomní při něm nijak neskrývali svou hlubokou účast a dojetí. Ještě dnes se objevují na hrobě rodiny Hradovy květiny, což je známkou sympatií i dnešní mladší generace k Arnoštově nezištné oběti.3 Z hlášení plukovníka Bohumila Boreckého, velitele hraničářského pluku 6: 4 „Mužstvo hraničářského pluku 6 bylo … prodchnuto láskou ke svému úkolu, bylo hrdé na svoje zařazení a svou hraničářský odznak, mělo naprostou důvěru jak k objektům tak i ke zbraním, bylo odhodláno vytrvati v objektech i za cenu vlastních životů. Třebaže velmi těžce neslo rozkaz k opuštění objektů (sebevražda četaře prezenční služby Hrada), přece zůstalo ukázněné během celého ústupu i při střežení nových hranic. Při odesílání transportu na Podkarpatskou Rus se velká většina dobrovolně hlásila v naději, že aspoň tam bude moci pro republiku bojovat.“

Maminka Marie zemřela v únoru 1948 ve věku 74 let a z Arnoštových sourozenců již v současné době nikdo nežije.1

1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 64. 2 Tamtéž, str. 67. 3 Tamtéž, str. 64. 4 Tamtéž,, str. 68.

51

Arnošt Hrad se stal pravděpodobně nejznámějším příslušníkem hraničářských jednotek československé armády, hlavně díky činnosti publicisty Oty Holuba. Bolestivý ústup z hranice jako první připomenula pamětní deska umístěná na srubu „ilegálně“ v říjnu 1988 několika nadšenci z pozdější Společnosti přátel československého opevnění. Ta ale na objektu vydržela pouhý rok, a tak po dlouhých 56-ti letech se Arnošt dočkal alespoň formálního ocenění, když 2. listopadu 1994 mu tehdejší náčelník generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Nekvasil odhalil na objektu K – S 14 pamětní desku. Následně zcizená deska byla obnovena nákladem Společnosti přátel československého opevnění v roce 1998 při příležitosti akce „Bouda 98“.

10.

Závěr Nechci se zabývat tak často kladenou otázkou, jak by se asi dále vyvíjela mezinárodně politická

i vojenská situace, kdyby osudného podzimu roku 1938 naše vláda nepodlehla tlaku mnichovského diktátu a naše armáda mohla setrvat ve svých bojových postaveních. Těžko se vžít do historie staré již 70 let, neboť názory byly, jsou a zřejmě i nadále budou velmi různorodé. Jisté však je, že našemu opevnění chybělo ještě mnoho k úplnosti a dokonalosti a nebylo v té době plně připraveno na odražení silného nepřátelského úderu. Přesto jsem však plně přesvědčen, že jsme měli bojovat a bránit naši vlast, neboť to byla naše morální povinnost. Mám za to, že podzim roku 1938 i následná mnichovská tragédie se ještě zdaleka nestaly pouhou minulostí, vždyť důsledky dobrovolné kapitulace a mravního rozvratu, který v našem národě způsobila, přetrvávají do dnešních dnů. Stalo se tak i zásluhou prezidenta dr. Beneše, který přísahal na ústavu, která pravila jasně, za jakých podmínek smí být změněna hranice či odstoupeno území. V pravomoci samotného prezidenta to rozhodně nebylo. Je s podivem, že v celé dnes už tak rozsáhlé literatuře o Mnichově se nikde nemluví o prezidentově přísaze. Vždy se diskutuje jen čistě účelovým způsobem, zvažují se pro a proti, potvrzuje nebo vyvrací se správnost či nesprávnost kapitulace; zatímco však ústavní a mravní oprávněnost Benešova rozhodnutí se záhadně opomíjí. Vždyť, co je to přísaha?

1

Čermák, L. – Hejl, V. – Minařík, P. – Prášil, M. – Procházka, O. – Procházka, R. – Ráboň, M. – Šrámek, P.: K – S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999, str. 64.

52

Přísahá-li věřící člověk, tak přísahá při Bohu, to znamená, že bere Boha za svého svědka či ručitele. Ateista přísahá stejně závazně, a to na svou čest, kterou dává do zástavy těm, jimž přísahá – a poruší-li přísahu, tak čest propadá a zaniká. Prezident dr. Edvard Beneš tuto přísahu evidentně porušil. Spatřoval v ní jenom zmínky nehodnou, prázdnou formalitu; nebo ji považoval za pouhý příslib, který podle okolností může být částečně nebo zcela nedodržen či opomenut? Pokud tomu tak bylo, předznamenávalo to blízkou i vzdálenější degradaci mravních i právních norem; časy, v nichž bylo zapomenuto nebo znehodnoceno tak mnoho – přísaha, čest a věrnost. Zde vznikl osudný model chování. *** Závěrem bych chtěl vyjádřit svůj pocit zklamání z toho, jak málo toho víme o československé armádě mezi oběma světovými válkami. Hlavní vinu za tento stav nese patrně okolnost, že naše největší energie se až dosud soustředila na nikdy nekončící spory o to, zda jsme měli či neměli bojovat, a na vlastní historické bádání již času nezbylo. Vždyť o našich mohutných pevnostech, tancích, letadlech i ostatních palných zbraních přeci jen relativně víme dost; avšak o lidech, kteří budovali armádu 1. republiky – a na kterých hlavně záleželo, jaká bude – nevíme vpravdě skoro nic. I proto se stává, že poslední náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí, je zaměňován za ministra protektorátní vlády; že jeho zástupce brigádní generál Bohuslav Fiala je prakticky neznámý a že nejznámější vojáci jsou dobrodruh Radola Gajda a zrádce Emanuel Moravec. Do širšího povědomí naší veřejnosti se z vojenských osobností podzimu 1938 dostal snad jen generál Jan Syrový. Kdo zná například jména téměř 30 československých generálů, kteří zahynuli převážně na popravištích nebo v koncentračních táborech v letech 1939 až 1945? A dále mnozí další příslušníci důstojnického sboru, kteří položili své životy v řadách domácího nebo zahraničního odboje. Proto bych byl velmi vděčen, kdybychom si připomínali nejen ten osudný podzim roku 1938, ale kdybychom častěji vzpomněli na celou meziválečnou československou armádu a především na ty, kteří ji tvořili. Na hrdé muže, kteří spojili své další osudy s armádou, aniž jim nakonec bylo dopřáno splnit svůj úkol, na který se pečlivě připravovali. Nejhorší je, že naše generace na ně úplně zapomněla a tento stav bychom měli co nejdříve společně změnit. 53

*** Zdá se mi, že zůstane-li občanské uvědomění a národní cítění na dnešní úrovni, stane se četař Arnošt Hrad a jeho tragická smrt pro české dějiny pouze marným gestem a výrazem zoufalství, které nenachází pozitivní řešení, protože není nikoho, kdo by se vzepřel diktátu. Nejenom osobní tragédií jednoho vojáka, ale tragédií jednoho celého národa. Kolik ještě Hradů bude lemovat naši cestu ke skutečné nezávislosti? Oprávněné srovnání s Janem Palachem a s Janem Zajícem je více než příznačné, neboť jejich osobní oběť má stejný motiv i hodnotu. Je tvrdým úderem do svědomí našeho národa, drsným probuzením z našeho malátného mravního podřimování a dozajista spravedlivou ranou do naší občanské lhostejnosti. Lze vůbec vyčíslit kolik mravního pokladu národa bylo Mnichovskou kapitulací znehodnoceno a od osudného podzimu až dodnes ztraceno? Tento tragický rok 1938 nás nemilosrdně ocejchoval dědictvím morálního selhání a dalších 70 let poznamenal pokryteckým chytračením. Po druhé světové válce se všeobecně tvrdilo: „Již nikdy Mnichov“, jenomže 38 rok se nám pravidelně vrací. A bude se stále vracet, dokud nebudeme ochotni a odhodláni postavit se na obranu své svobody my, samy, se zbraní v ruce a bez jakéhokoliv pomyšlení na ústup. Tehdejší heslo „Již nikdy Mnichov“ skrývá ve svém podtextu obvinění ze zrady těch druhých, kteří nás vydali napospas nepříteli. Zatímco zradit můžeme jenom my, samy sebe, své vlastní svědomí. Vždyť samotná odpovědnost za naši dobrovolnou kapitulaci, naši občanskou rezignaci a za nedostatek vůle bojovat o vlastní nezávislost, bude vždy jen naše vlastní.

54

Použité prameny: Okresní archív Ústí nad Orlicí: - fond okresní úřad Žamberk, prezenční spisy

1929 - 1939

Pamětní kniha (kronika) obce Králíky

Použitá literatura: Cihlář, J.: Sudetoněmečtí demokraté, antifašisté a Orlickoústecko. Ústí nad Orlicí 2003 Cihlář, J.: Těžká léta na Orlickoústecku 1929 - 1939. Ústí nad Orlicí 2000 Čermák, L. - Hejl, V. - Minařík, P. - Prášil, M. - Procházka, O. - Procházka, R. - Ráboň, M. Šrámek, P.: K - S 14. Pevnost a člověk v zrcadle dějin. Brno 1999 Holub, O.: Zrazené pevnosti. Naše vojsko Praha 1982 Kupka, VI. a kol.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha 2001 Novák, J.: Opevnění na Králicku. Československé opevnění z let 1935 - 1938. Dvůr Králové nad Labem 1994 Ráboň, M. - Svoboda, T. a kol. : Československá zeď. Stálá opevnění z let 1935 - 1938. Brno 1993 Tesař, J.: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha 2000

Trojan, E.: Betonová hranice.I. IV. díl Čs. opevnění 1935 - 1938. Ústí nad Orlicí 1994, 1997, 2002, 2005 Vykoupil, L.: Slovník českých dějin. Brno 2002

Použité noviny a časopisy Adlergebirgsbote.ročníky 18 – 20 (vydáno v letech 1936 – 1938) Naše zájmy z Orlického kraje, r. 12 (vydáno v roce 1936)

55