Podvrženec Roger Zelazny

Podvrženec Roger Zelazny

-1-

1. Když Pán Rondovalu uviděl, že do čela hlavní skupiny útočníků dokulhal starý Mor, uvědomil si, že doba jeho panování je u konce. Den rychle mizel za bouřkovými mračny, padal hustý studený déšť a bouře se s každým úderem hromu, s každým oslňujícím za­ blesknutím přibližovala. Jenže Det Morson, Pán na Rondovalu, roz­ kročený na hlavním balkonu pevnosti Rondoval, ještě nebyl připra­ ven k ústupu. Otřel si tvář černým šátkem a prsty si prohrábl vlasy. Teď byly lesklé a bílé jako sníh, s výjimkou širokého černého pruhu, který se mu táhl od čela až po zátylek. Zpoza širokého pásu vytáhl nádherně vyřezávanou kouzelnou hůl a pozvedl ji mírně nad výši očí, na délku paže před sebe. Dýchal zhluboka a mluvil tlumeným hlasem. Mateřské znaménko tvaru draka, které měl na vnitřní straně pravého zápěstí, zapulzovalo. Cestu nepřátel tam dole náhle překřížila zářící čára, vyšlehly z ní plameny a výhružně jim zaplápolaly vstříc. Muži sice uskočili zpět, ale kentaurští lučištníci se zastrašit nedali a vypustili jeho směrem mračno šípů. Vítr je odvál stranou a Det se zasmál. Pozvedl hůl o něco výše, zazpíval svou válečnou píseň a ve vzduchu, na zemi i pod ní se gryfové, bazilišci, draci a démoni připravili k poslednímu útoku. Tam dole však starý Mor pozvedl svou hůl a plameny začaly po­ hasínat. Det potřásl hlavou v lítosti nad takovým mrháním talentem. Pak Pán Rondovalu pozvedl hlas a země se otřásla. Baziliškové vylezli ze svých doupat a postoupili do míst, odkud mohli upřít po­ hledy na jeho nepřátele. Shůry se snesly harpyje, vrhly se na útočící, ječely, zatínaly do nich drápy a zasypávaly je trusem. Z boků zaúto­ čili vlkodlaci. Vysoko na útesech zaslechli jeho volání draci a roze­ pjali kožnatá křídla… Jenže jak plameny uhasínaly, harpyje padaly pod šípy kentaurů a bazilišci, zaplavení jasnou září z Morovy hole, se s pevně zavřenými víčky převraceli na záda a umírali. Když se draci – nejchytřejší ze všech stvoření – už jen váhavě spouštěli ze svých výšin a i pak se vy­ hýbali přímému střetu s nepřátelskou hordou, jež se dala znovu na postup, věděl Det, že se karta obrací. Supi se snášejí, aby se uhnízdili -2-

v jeho domě a historie ho, takříkajíc, přistihla se staženými kalhota­ mi. Už neexistoval žádný způsob, jak by využil svých sil, neboť starý Mor kontroloval každou z magických ústupových cest a co se týkalo únikových cest fyzických, ty už dávno zatarasili dobyvatelé. Potřásl hlavou a sklonil žezlo. Tady už není naděje na vy­ jednávání, ani na čestnou kapitulaci, ba dokonce ani na jakoukoliv ji­ nou kapitulaci. Nepřátelé prahli po jeho krvi a on náhle pocítil akutní anémii. S poslední kletbou a posledním pohledem na hordu nepřátel ustoupil z balkonu do budovy. Stále ještě zbývalo trochu času, během nějž hodlal dát do pořádku pár záležitostí a připravit se na poslední okamžik. Zavrhl nápad podvést nepřátele tím, že by spáchal se­ bevraždu. To by bylo na jeho vkus příliš krotké. Raději jich ještě pár vezme s sebou. Setřásl z pláště dešťovou vodu a pospíchal chodbou. Utká se s nimi v přízemí. Hromy mu teď duněly prakticky přímo nad hlavou. Za každým oknem, které míjel, se oslnivě blýskalo. Paní Lydia z Rondovalu, černé vlasy rozpuštěné na zádech, obe­ šla roh chodby a ještě stačila zahlédnout stín, který vklouzl do jednoho z výklenků, v nichž byly umístěny dveře. Chvatně odříkala všeobecné zaklínadlo na ochranu před většinou nadpřirozených by­ tostí, které se mohly pohybovat v prostorách hradu, a rychle se vyda­ la dále chodbou. Když míjela dveřní výklenek a nahlédla dovnitř, pochopila, proč bylo její zaklínadlo naprosto neúčinné. Spatřila tam Myšího Rukavič­ ku – zloděje a kapsáře – malého snědého chlapíka, oděného do černého plátna a kůže – o němž se až do této chvíle domnívala, že je bezpečně uvězněn v cele pod hradem! Ten se rychle uklidnil a s úsměvem se uklonil. „Jsem potěšen,“ prohlásil, „že vás, má Paní, na odchodu po­ tkávám.“ „Jak ses dostal ven?“ podivila se. „Dost těžko,“ připustil. „Ve zdejším kraji se vyrábějí dost složité zámky.“

-3-

Povzdechla si a přitiskla malý uzlík, který nesla, ještě pevněji na prsa. „Jak se zdá,“ poznamenala, „podařilo se ti utéci přesně v okamžiku, kdy už své zlé skutky nebudeš mít možnost napravit. Naši nepřátelé právě buší na hlavní bránu.“ „Tak to je všechen ten hluk,“ svraštil čelo. „Mohu vás v tom pří­ padě poprosit, abyste mi ukázala cestu k nejbližšímu tajnému výcho­ du?“ „Obávám se, že jsou všechny zablokované.“ „Škoda,“ ušklíbl se. „A bylo by ode mne v tom případě příliš troufalé, kdybych se zeptal, kam tak spěcháte s – au! Au!“ Levou rukou si sevřel prsty pravice. Paní Lydia totiž provedla ve chvíli, kdy vztáhl ruku k uzlíku, úsporné magické gesto a on si o něj popálil prsty. „Mám namířeno do věže,“ odpověděla mu, „neboť doufám, že se mi podaří přivolat některého draka – je-li tady ještě nějaký – a po­ ručit mu, aby mě odnesl. Víš sám, že draci nemají rádi cizince, takže se obávám, že tudy tvoje cesta nevede. Já… je mi to líto.“ Usmál se a přikývl. „Běžte,“ řekl. „Pospěšte si. Však já už se o sebe nějak postarám. Vždycky jsem se o sebe dokázal postarat.“ Kývla hlavou na pozdrav, on se jí uklonil a Paní Lydia vyrazila dál chodbou. Myší Rukavička si cucal popálené prsty a obrátil se směrem, odkud přišel. Už měl svůj plán. Ale i on si teď musel pospí­ šit. Když se paní Lydia přiblížila ke konci chodby, začal se hrad otřásat. Dorazila k úpatí schodiště přesně v okamžiku, kdy se okno na odpočívadle nad ní vysypalo z rámu a dovnitř se začal řinout hus­ tý déšť. Vyběhla do druhého patra a vrhla se chodbou k úpatí točitého schodiště do věže. Tu ji téměř ohlušil strašlivý úder hromu, po němž stěnami proběhlo výhružné skřípění. Ale i kdyby ho byla zaslechla, asi by se stejně pokusila vystoupit do věže. Stála už na schodišti, když ucítila, že se věž začíná kymácet. Za­ váhala. Po zdech se rozběhly pukliny. Všude kolem se sypal prach a omítka. Schodiště se začalo rozpadat…

-4-

Obrátila se zpět. Strhla si z ramen plášť, zabalila do něj uzlík, který nesla, a rychle se vydala na zpáteční cestu. Sklon schodiště se začal měnit a teď už všude kolem zřetelně slyšela hlasité skřípění. Schody i s ní začaly klesat. Kus stropu povo­ lil a dovnitř začala proudit voda. O něco dál uviděla dveřní oblouk, který pomalu stoupal vzhůru. Bez zaváhání se rozpřáhla a vhodila uzlík do temného otvoru. Pak se jí svět propadl pod nohama. Když se síly Jareda Klaithe hrnuly přes těla temných obránců do hlavní síně Rondovalu, vstoupil boční chodbou Pán Det s napjatým lukem v rukou. Vypustil šíp, který vmžiku proletěl Jaredovým pancí­ řem, hradní kostí i srdcem a na místě ho srazil k zemi. Pak Pán od­ hodil luk stranou a od pasu vytáhl svou kouzelnou hůl. Máchl jí v ši­ rokém kruhu nad hlavou a vetřelci padali, koseni neviditelnou silou. Jedna postava však vykročila kupředu. Samozřejmě Mor. Světél­ kující hůl se mu točila v rukou jako zářící kolo. „Svou oddanost jsi věnoval nesprávné straně, starče,“ pronesl Det. „Tohle není tvůj boj.“ „Už se jím stal,“ odpověděl Mor. „Narušil jsi Rovnováhu!“ „Pchá! Rovnováha byla narušena již před tisícem let,“ opáčil Pán. „A to tím správným směrem.“ Mor zavrtěl hlavou. Hůl v jeho rukou se roztáčela rychleji a rychleji a zdálo se, že už ji ani nedrží. „Už teď se obávám následků činů, jež jsi vyvolal,“ odpověděl. „Natož toho, co všechno by se mohlo stát, kdyby ti bylo dovoleno pokračovat.“ „Pak je to záležitost nás dvou,“ zamračil se Det, pomalu sklonil svou hůl a zamířil jí. „To byla vždycky, nemyslíš?“ řekl Mor. Lord z Rondovalu zavá­ hal jen na kratičký okamžik. „Asi máš pravdu,“ připustil pak. „Nechť tedy vše padne na tvou hlavu!“ Hůl zaplála a z jejího konce vyletěl rudý paprsek podobný kopí. Když narazil do štítu, v nějž se změnila roztočená Morová hůl, starý mág se naklonil kupředu. Rudý paprsek se odrazil a udeřil plnou si­ lou do stropu. -5-

S duněním, jež přehlušilo i hromobití, se ze stropu uvolnily ob­ rovské kusy zdiva, zřítily se přímo na Pána Rondovalu a v mžiku ho rozdrtily a pohřbily pod silnou vrstvou malty a kamene. Mor se napřímil. Kolo v jeho ruce zpomalilo a opět se z něj stala hůl. Ztěžka se o ni opřel. Ozvěna v místnosti se ztratila a stejně tak poslední zvuky bitvy venku. Také bouře si už odešla svou cestou, blesky pohasly a hřmění utichlo. Jeden z Jaredových důstojníků, Ardel, pomalu popošel kupředu, pak se zastavil a prohlížel si hromadu trosek. „Je po všem,“ řekl po chvíli. „Zvítězili jsme…“ „Vypadá to tak,“ přisvědčil Mor. „Pořád se tu kolem potloukají zbytky jeho mužů – s nimi se mu­ síme vypořádat.“ Mor přikývl. „A draci? A co jeho ostatní nadpřirození služebníci?“ „Ti teď propadli zmatku,“ odpověděl Mor tiše. „Poradím si s ni­ mi.“ „Výborně. Takže… Co je to za zvuk?“ Několik okamžiků napjatě naslouchali. „Mohl to být nějaký trik,“ ozval se jeden ze seržantů, jménem Marakas. „Vezmi si pár mužů, běžte a zjistěte, co to bylo. Pak se mi okamžitě hlaste.“ Myší Rukavička se krčil za velkým goblénem, nedaleko schodištní šachty, která mizela v temnotách. Původně měl v úmyslu vrátit se do své cely a zavřít se uvnitř. Vycházel z toho, že Detovi za­ jatci budou zřejmě jediné osoby v celém hradu, co mohou očekávat slušné zacházení. Podařilo se mu cestou zpátky do kobky dorazit až sem, když brána padla, útočníci se nahrnuli dovnitř a začal magický souboj. Rukavička jeho průběh pozoroval dírou vypálenou v goblé­ nu. Teď, zatímco se pozornost všech obracela jinam, byla ta nej­ vhodnější chvíle vytratit se a vrátit se dolů. Jenže… ani jemu zvě­ davost nedala. A tak čekal. -6-

Skupinka vojáků, kteří se vydali za podivným zvukem, se vrátila s ukřičeným uzlíčkem. Seržant Marakas měl napjatý výraz a dítě sví­ ral neohrabaně v rukou. „Řekl bych, že Det chtěl to ubohé dítě obětovat v nějakém ne­ čistém rituálu, aby si zajistil vítězství,“ zamumlal. Ardel se naklonil kupředu, aby uzlík prozkoumal. Pozvedl malou pravou ručku a obrátil ji dlaní vzhůru. „Ne. Tady, na vnitřní straně zápěstí, má rodinné znamení síly v podobě draka,“ zamračil se. „To je Detův syn.“ „Och.“ Ardel upřel zrak na Mora. Stařec však hleděl na dítě, hluchý a slepý ke všemu kolem. „A co s ním mám udělat, pane?“ ptal se Marakas. Ardel si v zamyšlení skousl dolní ret. „To znaménko praví, že z dítěte bude čaroděj,“ prohlásil. „Je to rovněž jasný důkaz totožnosti. Bez ohledu na to, co tomu dítěti řeknete, až bude vyrůstat, dříve nebo později zjistí pravdu. A až k tomu dojde… Řekni mi, jak by se tobě líbilo potkat se s kou­ zelníkem, který ví, že neseš podíl na smrti jeho otce a zničení jeho domova?“ „Je mi jasné, co naznačujete, pane,“ kývl Marakas. „Takže nejlepší bude, když se toho dítěte – zbavíš.“ Seržant se poněkud rozpačitě rozhlédl kolem. Pak řekl: „Co kdybychom ho poslali do nějaké vzdálené země, kde o rodu Ron­ dovalů nikdy nikdo neslyšel?“ navrhl. „…a kam by jednoho dne přišel poutník, který by znal tenhle příběh? Ne. Taková nejistota by byla v mnoha směrech horší než ne­ odvratná zkáza. Bohužel, nevidím pro to maličké vůbec žádnou na­ ději. Buď rychlý a milosrdný.“ „Pane, a nemohli bychom mu jen useknout ruku? Pořád je to lepší než smrt.“ Ardel si povzdechl. „Síla by mu stejně zůstala,“ zavrtěl hlavou, „s rukou či bez ní. A dnes je tady příliš mnoho svědků. Ten příběh se bude vyprávět a něco takového by jen přidalo další křivdu. Ne. Jestli na to nemáš žaludek ty, pak se jistě mezi muži najde někdo, kdo by –“ -7-

„Počkejte!“ To promluvil starý Mor. Otřásl se jako někdo, kdo se právě pro­ budil ze sna, a pokročil kupředu. „Možná, že by tady byla jistá cesta,“ řekl, „způsob, jak ponechat dítě naživu a zajistit, aby se tvé obavy nikdy nenaplnily.“ Napřáhl dlaň a dotkl se malé ručky. „Co navrhuješ?“ obrátil se k němu Ardel. „Před tisíci lety,“ začal Mor zeširoka, Jsme žili ve velkých městech a ovládali mohutné stroje, právě tak jako mocnou magii –“ „Slyšel jsem ty pověsti,“ přikývl Ardel, „ale jak nám to teď po­ může?“ „Je to víc než jen pověsti. K Velké katastrofě skutečně došlo. Po ní jsme si ponechali magii a většinu ostatních věcí zavrhli. Teď už to opravdu vypadá jako legenda, ale až do dnešních dnů nám zůstala za­ ujatost proti nepřirozeným výtvorům techniky.“ „Samozřejmě. To je –“ „Nech mě domluvit! Má-li se naplnit podobné rozhodnutí, vyža­ duje souměrnost vesmíru, aby byla zachována rovnováha. Existuje jiný svět, velmi podobný našemu, kde naopak odvrhli magii a pone­ chali si všechno ostatní. Tam jsme my, naše magie a způsob života, předmětem legend.“ „Kde je ten svět?“ Mor se usmál. „Je to kontrapunkt hudby naší nebeské sféry,“ odpověděl, „posu­ nutý o pouhý takt. Leží blizoučko, za rohem, za nějž se nikdo z nás nepodívá. Je to prostě jen jedna z odboček Zářící cesty.“ „Tyhle kouzelnické hádanky! Jak nám to pomůže? Copak se tam někdo dostane?“ „Já ano.“ „Aha. Takže…“ „Ano. Když bude dítě vyrůstat tam, zachová si život, ale jeho schopnosti nebudou prakticky nic znamenat. Budou pomíjeny, zleh­ čovány a racionalizovány, až se zkrátka vytratí. To dítě si najde úplně jiné místo v životě, než by si našlo tady, a nikdy ho ani nenapadne, nebude mít nejmenší podezření, co se tady událo.“ „Dobrá. Jestli nás milosrdenství vyjde tak lacino, udělej to.“ -8-

„Jenže tu je jistá cena.“ „Co máš na mysli?“ „Zákon symetrie či rovnováhy, o němž jsem hovořil – musí být zachován, má-li být ta změna stálá. Kámen za kámen, strom za strom…“ „Dítě? Chceš říci, že když odneseš tohle dítě tam, musíš přinést jedno z tamních dětí sem?“ „Ano.“ „A co si s ním počneme?“ Seržant Marakas si odkašlal. „Já, s mojí Mel, jsme právě o dítě přišli, pane. Takže když…“ Ardel se krátce usmál a přikývl. „Pak je to opravdu levné. Udělejme to.“ Špičkou nohy a kývnutím hlavy pak ukázal na Detovo žezlo ležící na zemi. „A co s tou kouzelnou holí? Není nebezpečná?“ zeptal se. Mor přikývl, pomalu se sehnul a sebral zdobenou hůl ze země. Začal jí kroutit, tahal za ni a něco si přitom nesrozumitelně mumlal. „Ano,“ zabručel nakonec, když se mu ji podařilo rozdělit na tři části. „Nedá se zničit, ale jestliže odešlu každou z jejich částí do jednoho vrcholu Magického trojúhelníka Intu, je téměř jisté, že už ji nikdo nedá dohromady. Rozhodně by to bylo velmi obtížné.“ „Takže to uděláš?“ „Ano.“ V té chvíli Myší Rukavička vyklouzl zpoza gobelínu a pustil se dolů po schodech. Pak se zastavil, zadržel dech a čekal, zda neza­ slechne křik. Žádný se neozval. Pospíchal dál. Když dorazil k šerému úpatí schodiště, udělal několik kroků a zastavil se. To, co viděl před sebou, nebyly chodby, nýbrž přirozeně vzniklé skalní tunely. Byl to snad ten vpravo, kterým sem na svém útěku přišel? Nebo ten bližší, co mírně zahýbal? Předtím si vůbec neuvědomil, že jsou tu tunely dva… Odněkud shora k němu dolehl zvuk. Zvolil pravý tunel a rozebě­ hl se kupředu. Chodba byla stejně temná jako ta, kterou původně při­ šel, ale po nějakých dvaceti krocích následoval ostrý záhyb doprava, který si nevybavoval. Naneštěstí už si nemohl dovolit se vracet, pro­ -9-

tože někdo sestupoval po schodišti a kromě toho před sebou v dáli viděl světélko… V nevelkém výklenku tam žhnul železný koš naplněný doutna­ jícími uhlíky a vedle něj na zemi ležela otep dřeva. Přihodil na žhavé uhlí pár větví, zafoukal a rozdmýchal dřevo do plamene. Zakrátko už svíral v ruce planoucí větev. Vybral si z otýpky ještě pár dalších a pustil se tunelem dál. Došel k místu, kde se chodba rozdvojovala. Otvor vlevo se zdál být o něco větší a jakoby přitažlivější. Vstoupil do něj. Tunel se po několika desítkách kroků znovu větvil. Tentokrát se pustil doprava. Po nějaké době si začal uvědomovat, že tunel klesá, byť cítil mírný průvan. Následovaly další tři podzemní rozcestí a jedna prostornější jeskyně, z níž se rozbíhaly chodby do všech stran. U každého otvoru, kam vstoupil, si teď dělal značku oharkem po­ chodně. Klesání bylo čím dál strmější, chodba se klikatila sem a tam a začala se rozšiřovat. Podobala se chodbě čím dál méně. Když se zastavil, aby si zapálil druhou pochodeň, byl si už jistý, že urazil mnohem větší vzdálenost, než když z podzemí prchal dříve. Ale z návratu měl strach. Dobrá, pomyslel si, ujdu ještě sto kroků, co se mi může stát… A když tu vzdálenost urazil, zjistil, že stojí v ústí obrovské teplé jeskyně, která páchla něčím zvláštním, co nedokázal určit. Pozvedl pochodeň nad hlavu, ale vzdálenější části jeskyně stejně zůstaly za­ haleny temnotou. Tak ještě sto kroků, řekl si… Později, když se rozhodl dál neriskovat neznámou cestu, vrátit se a ponechat věci náhodě, uslyšel, jak se přibližuje nesmírný hlo­ moz. Měl jen dvě možnosti – buď se vydat na milost či nemilost při­ cházejícím lidem, nebo zhasnout pochodeň a ukrýt se. Vzhledem ke zkušenostem, které s lidmi měl, se začal rychle ohlížet po nějakém vhodném úkrytu. Té noci byli všichni zbývající obyvatelé Rondovalu štváni v prostorách pobořeného hradu jako lovná zvěř a jako zvěř také pobí­ jeni. Mor s pomocí své magické hole začaroval draky i další magické tvory, jež by bylo obtížné zabít, a zahnal je do rozlehlých jeskyní pod hradem. Tak na ně seslal věčný spánek a jeskyně zapečetil mocnými zaklínadly. - 10 -

Dobře si uvědomoval, že jeho další úkol nebude o nic snazší.

2. Kráčel po Zářící cestě. Po jejím povrchu se neustále míhaly malé blesky, ale on si jich nevšímal. Vpravo i vlevo prostor pravidelně poblikával, jak se objevovaly a zase mizely průhledy do jiných realit, do jiného prostoru a času. V pravé ruce nesl svou hůl, v ohbí jeho levé paže spočívalo dítě. Tu a tam narazil na větvení – od­ bočku či křižovatku. Všechny je míjel s krátkým, lhostejným pohle­ dem. Po nějaké době došel k místu, kde se cesta rozdvojovala. Vy­ kročil vlevo a poblikávání po stranách cesty se viditelně zpomalilo. Zvolnil chůzi a pečlivě sledoval míjené obrazy. Pak soustředil veškerou pozornost jen na ty po pravé straně. Nakonec se před jedním z panoramat zastavil. Pozvedl magickou hůl a poblikávání obrazu se ještě více zpoma­ lilo. Po dobu několika úderů srdce se díval a pak hůl horním koncem napřáhl k obrazu. Obraz před ním se zastavil, začal se rozrůstat, prohlubovat a na­ bírat syté barvy… Večer… podzim… úzká ulička v malém městě… univerzitní městečko… Vykročil kupředu. Michael Chain – rusovlasý a ruměný, s dobrými patnácti kily nadváhy – si povolil kravatu a spustil své skoro dvoumetrové tělo na židli před kreslícím prknem. Levou rukou si pohrával s klávesnicí počítače a na obrazovce monitoru se objevil obraz budovy. Zhruba půl minuty si jej prohlížel, provedl několik zběžných úprav a znovu otočil obrazem sem a tam. Pak si vzal tužku, chopil se příložníku na rýsovacím prkně a přenesl několik základních rysů na papír upevněný na kreslící desce. Naklonil se zpět, kriticky si svou práci změřil, skousl spodní ret mezi zuby, a začal v jednom místě něco gumovat. „Mike!“ zavolala na něj vyčítavě malá tmavovláska ve strohých večerních šatech, která stanula v otevřených dveřích. „Copak nemů­ žeš té práce ani na minutu nechat?“

- 11 -

„Paní na hlídání tady ještě není,“ odpověděl a dál gumoval, „a já jsem připravený k odchodu. Tahle věcička mi nedá pokoj.“ „No, tak ta paní už přišla, ty potřebuješ převázat kravatu a už máme zpoždění.“ Povzdechl si, odložil tužku a vypnul počítač. „Dobrá,“ řekl, vstal a začal si utahovat povolenou kravatu. „V minutě jsem hotov. Ve vysokoškolských kruzích není přesnost stejně nijak zvlášť ceně­ nou ctností.“ „Je, pokud se jedná o vedoucího tvého oddělení.“ „Glorie,“ řekl a potřásl při tom hlavou, „jediné, co potřebuješ o Jimovi vědět, je to, že by ve skutečném světě nepřežil ani týden. Od­ veď ho z univerzity, strč ho do kterékoli kanceláře opravdových prů­ myslových návrhářů a on se ti –“ „Víš co? Nebudeme s tím znovu začínat,“ odpověděla zdržen­ livě. „Vím, že tady nejsi nijak zvlášť šťastný, ale prozatím nemáš na vybranou. Takže se s tím musíš nějak rozumně vyrovnat.“ „Otec měl svou vlastní poradenskou firmu,“ odříkával me­ chanicky, „tu jsem mohl zdědit –“ „– ale on ji nakonec propil. No tak. Pojďme.“ „To bylo až ke konci. Potkalo ho pár ošklivých neúspěchů. Jinak byl ale dobrý. A dědeček taky,“ pokračoval. „Ten firmu založil a –“ „To, že pocházíš z dynastie géniů, vím už dávno,“ přerušila ho, „i to, že Dan zdědí tvůj pracovní plášť. Ale právě v téhle –“ Otřásl se a podíval se na ni. „Jak je mu?“ zeptal se mnohem měkčím hlasem. „Spí,“ odpověděla. „Je v pořádku.“ Usmál se. „Dobrá. Tak se navléknem do kabátů. Já už budu hodný.“ Obrátila se k odchodu a on ji následoval, zatímco mu přes ra­ meno hledělo chladné oko obrazovky monitoru. Mor stál ve vchodovém výklenku budovy šikmo přes ulici od domu, který pozoroval. Ten velký muž v černém kabátě už podu­ pával na schodech, ruce v kapsách, a rozhlížel se po ulici. Malá ženská silueta stála ještě napůl obrácena k pootevřeným dveřím. Mluvila s někým uvnitř.

- 12 -

Nakonec žena zavřela dveře a obrátila se. Přidala se k muži a vykročili po chodníku. Mor se díval, jak se vzdalují ulicí a mizí za rohem. Ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že se nevrátí pro nějakou zapomenutou maličkost. Pak výklenek opustil a přešel ulici. Když došel ke správným dveřím, zabušil na ně holí. Po chvilce se dveře kousek pootevřely. Viděl, že jsou zajištěny řetízkem. Mezerou na něj hledělo mladé děvče, v tmavých očích ná­ znak podezření. „Přišel jsem, abych si odnesl jednu věcičku,“ oznámil jí a pře­ dem pronesené zaklínadlo způsobilo, že dívka jeho řeči rozuměla, „a nechal tady místo ní jinou.“ „Ale domácí tu teď nejsou,“ odpověděla mu. „Já tady jen hlí­ dám…“ „To je v pořádku,“ přikývl a pomalu sklonil horní konec hole na úroveň jejích očí. Ve tmavém dřevě začala slaboučce pulzovat téměř neznatelná záře a dodávala mu jakési opalizující zabarvení a zvláštní strukturu. Dívčiny oči se rozostřily. Nechal ji několik vteřin upřeně hledět na konec hole a pak dřevo pomalu pozvedl k vlastnímu obličeji. Jejich oči se setkaly a stařec zachytil její pohled. Hlas mu poklesl a přešel do sametového tónu. „Sundej ten řetěz,“ řekl. Uvnitř se pohnul stín a ozvalo se slabé zachřestění. Řetízek spa­ dl. „Ustup!“ přikázal. Tvář zmizela. Zatlačil do dveří, ty se otevřely, a vstoupil dovnitř. „Běž do vedlejšího pokoje a sedni si,“ pokračoval, když za se­ bou zavřel. „Až odejdu, zavři znovu dveře na řetěz a zapomeň, že jsem tady byl. Řeknu ti, kdy to máš udělat.“ Dívka už byla na cestě do obývacího pokoje. Zvolna se pohyboval domem a otevíral jedny dveře za druhými. Nakonec se zastavil na prahu pokojíku se zataženými roletami a tiše vstoupil. Zůstal stát nad dětskou postýlkou, v níž spalo do klubíčka

- 13 -

schoulené tělíčko, chvilku je pozoroval a pak k malé hlavičce přiblí­ žil horní konec kouzelné hole. „Spi,“ řekl a dřevo v jeho ruce znovu zapulzovalo. „Spi!“ Pak opatrně složil svůj náklad na zem, opřel hůl o postýlku, odkryl a zvedl dítě, jež očaroval. Položil je vedle toho druhého a po­ hledem přeskakoval z jedno na druhé. Ve světle filtrovaném roletami viděl, že tohle dítě je o něco drobnější než to, které přinesl, a že má o něco řidší a světlejší vlásky. Ale přesto… Vyměnil jim oblečení a dítě z postýlky pak zabalil do pokrývky, v níž přinesl to druhé. Pak položil posledního Pána Rondovalu do peřinek a dlouze se na něj zadíval. Natáhl ruku a prstem se dotkl ma­ teřského znamínka v podobě draka… Nato se prudce odvrátil, vzal svou hůl a zvedl malého Daniela Chaina se země. Prošel chodbou a cestou do vstupní haly zavolal do obývacího pokoje: „Už odcházím. Zavři za mnou dveře, tak jak byly – a zapo­ meň.“ Vyšel před dům a když vykročil ulicí, slyšel, jak se za ním zaví­ rají dveře a zasouvá řetízek. Mezerami v potrhaných mračnech probleskovaly hvězdy a do zad mu vál chladný východní vítr. Zpoza rohu vyjelo podivné vozidlo, na okamžik ho zaplavilo jasným svět­ lem, ale minulo ho, aniž zpomalilo. Na chodníku se začaly objevovat slabé záblesky, budovy po obou stranách ulice, které jakoby ztrácely na hmotnosti, byly čím dál tím plošší a začaly poblikávat. Chodník zanedlouho přestal být chodníkem a změnil se v jasně zářící širokou cestu, jež se před i za Morem táhla do nekonečna. V mnoha místech se od ní oddělovaly postranní cestičky. Pak se výhled vlevo i vpravo změnil v mozaiku nehybných průhledů do nekonečné­ ho počtu časů a míst, které zableskly, zazářily a rychle se zmenšovaly, až nakonec připomínaly lesklé šupiny jakési obrovské exotické ryby, co leží vedle mága v temné chodbě. Nad hlavou mu zůstával pás temného, ale bezmračného nebe, jakýsi nebeský protipól lesklé cesty, po níž Mor kráčel. Na vedlejších cestách stařec tu a tam zachytil stíny jiných postav – ne všechny měly lidskou podobu – jež mířily za úkoly stejně nevyzpytatelnými, jako byl ten jeho. - 14 -

Když nakonec vykročil na cestu k domovu, špička hole se rozzá­ řila a od nohou mu odstřikovala zářící mlha, která plnila i jeho stopy.

3. V obou zemích, tak mýtických jedné pro druhou, plynuly dny. Když bylo chlapci šest let, všimli si, že nejenže se snaží opravit cokoliv, co se v domě rozbilo, ale že se mu to i velmi často daří. Mel ukázala manželovi spravené kuchyňské nůžky. „Jsou lepší, než kdyby je Vince opravil v kovárně,“ prohlásila. „Z toho kluka snad bude dráteník!“ Marakas si nástroj pečlivě prohlédl. „Viděla's, jak to dělá?“ zeptal se. „Ne. Slyšela jsem, jak do nich buší, ale moc jsem si ho nevšíma­ la. Vždyť víš, že si pořád hraje s kousky železa a podobnými krámy.“ Marakas přikývl a odložil nůžky. „Kde je teď?“ „Myslím, že u zavlažovací strouhy,“ odpověděla. „Slyšela jsem, jak se tam šplouchá.“ „Zajdu za ním a pochválím ho, jak to opravil,“ řekl, prošel pokojem a zvedl závoru. Venku obešel roh domu a pustil se cestou do polí, dolů mírným svahem, na němž rostl obrovský strom. V trávě bzučel hmyz. Někde vysoko v oblacích trylkoval pták. Marakas se rozhlížel a suchý vánek mu čechral vlasy. V chůzi se poněkud pyšně zabýval dítětem, které přijali za vlastní. Chlapec byl neobyčejně zdravý, silný – a velmi na­ daný… „Marku?“ zavolal, když došel k zavlažovací strouze. „Tady, tati,“ ozvala se slabá odpověď odněkud ze zátočiny po jeho pravici. Vydal se tím směrem. „Kde jsi?“ zavolal po chvilce znovu. „Tady, dole!“ Přikročil k okraji strouhy a když se podíval dolů, uviděl tam Marka a podivnou věc, s níž si hrál. Chlapec vzal dlouhou rovnou hůlku a její konce volně položil do dvou lůžek v hromadách kamení, které narovnal po obou stranách strouhy. Uprostřed hůlky upevnil - 15 -

kolem dokola větší počet něčeho, co vypadalo jako hranatá… křídla? do nichž se opírala proudící voda, takže celou tu věc roztáčela. Při pohledu na to zařízení náhle pocítil nepochopitelný záchvěv úzkosti; proč, to nevěděl, ale ten rychle zmizel, když pozoroval roztočené lopatky a zmocnila se ho radost nad tím, co jeho syn vytvořil. „Tak co to zase máš, Marku?“ zeptal se a usedl na vysoký břeh. „Jenom takové… kolo,“ odpověděl chlapec, zvedl tvář a usmál se. „Otáčí s ním voda.“ „A co to dělá?“ „Nic. Jen se to tak točí.“ „Je to moc pěkné.“ „Je, viď?“ „Ty nůžky jsi spravil moc hezky,“ pokračoval Marakas. Utrhl stéblo trávy a začal je žvýkat. „Mamince se to moc líbilo.“ „To nic nebylo.“ „Ty rád opravuješ věci a vyrábíš je, viď? Máš radost, když něco funguje, že je to tak?“ „Ano.“ „Myslíš, že to je to, co bys chtěl jednou dělat? Vydělávat si tak na živobytí?“ „Myslím, že ano.“ „Starý Vince z kovárny už bude brzy hledat učně. Jestli myslíš, že by ses chtěl vyučit kovářem, pracovat s kovy a takovými věcmi – mohl bych s ním promluvit.“ Mark se znovu usmál. „Udělej to,“ přikývl. „Samozřejmě, že tam budeš pracovat se skutečnými, praktický­ mi věcmi,“ Marakas podvědomě kývl rukou k roztočenému kolu. „Už žádné hračky,“ dokončil. „To není hračka,“ odporoval Mark a ohlédl se na svůj výtvor. „Ale vždyť jsi řekl, že to nic nedělá.“ „Jenže já myslím, že by mohlo. Musím jen vymyslet co – a jak.“ Marakas se zasmál, zvedl se a protáhl. Zahodil stéblo trávy do vody a pozoroval, jak ho vodní proud odnáší k roztočenému kolu, které ho rozemlelo na kousky. „Až na to přijdeš, nezapomeň mi to říct.“ - 16 -

Otočil se a vykročil pěšinou zpět. „Určitě ti to řeknu…“ přikývl Mark a nespouštěl přitom oči z roztočeného mlýnku. Když bylo chlapci šest let, zašel se podívat do otcovy pracovny na ten legrační stroj, co otec používal. Snad tentokrát – „Dane! Okamžitě zmiz!“ vykřikl Michael Chain, mohutný muž, který se ani neobrátil od rýsovacího prkna. Postavička na obrazovce před ním se změnila na linku, jež se rozvlnila nahoru a dolů. Michaelova ruka přeběhla po klávesnici a pokoušela se obraz upravit. „Glorie! Pojď si pro něj! Už zas to dělá!“ „Tati,“ začal Dan, „já nechtěl –“ Muž se otočil a podíval se na něj. „Kolikrát ti mám říkat, abys mi takové věci nedělal, když pracuju,“ zamračil se. „Já vím. Jenže já myslel, že třeba tentokrát…“ „Myslel! Tys myslel! Je na čase, abys začal dělat to, co se ti řekne!“ „Je mi to lí-“ Michael Chain se začal zvedat se židle a chlapec se dal rychle na ústup. Pak za sebou Dan zaslechl matčiny kroky. Obrátil se a vrhl se jí do náruče. „Je mi to líto,“ dokončil. „Zase?“ zeptala se Glorie a podívala se přes jeho hlavu na manžela. „Zase,“ přisvědčil Michael. „Ten kluk nosí smůlu.“ Plechovka s tužkami na stolku vedle rýsovacího prkna začala chřestit. Michael se otočil a užasle se na ni zadíval. Nádobka se za­ kývala, naklonila, padla na bok a odkutálela se ke kraji stolku. Vrhl se k ní, ale bylo pozdě; než ji stačil zachytit, plechovka pře­ padla a zřítila se na zem. V té chvíli se s kletbami narovnal a udeřil se přitom hlavou o nejbližší roh. „Okamžitě ho odsud odveď!“ vykřikl. „To dítě se snad kamarádí s poltergaistem!“

- 17 -

„Tak pojď,“ řekla Glorie a odváděla chlapce pryč. „My víme, že nic z toho jsi nechtěl udělat…“ Okno se rozletělo dokořán. Papíry zavířily po celé místnosti. Odněkud ze stěny se ozvalo hlasité klepání. Z police spadla kniha. „… jsou to zkrátka takové věci, co se někdy stanou,“ dodala, když vyšli z místnosti. Michael si povzdechl. Posbíral věci, vstal a zavřel okno. Když se vrátil ke svému počítači, zařízení fungovalo zcela bezchybně. Vrhl na něj vzteklý pohled. Neměl rád, když věci dělaly něco, čemu nero­ zuměl. Mohlo to být tak, že chlapec vysílal nějaké zvláštní vlnění, které se zesilovalo ve chvíli, kdy se rozrušil? Už mnohokrát se pokoušel najít v těch věcech souvislosti a použil k tomu dokonce růz­ né měřící přístroje. Bohužel bezvýsledně. A ty přístroje obvykle… „No, tak teď jsi tomu dal,“ oznámila mu Glorie, která se znovu objevila na prahu. „Pláče a celý byt je vzhůru nohama. Kdybys na něj byl jen trochu milejší, když to začne, nemuselo by to dojít tak daleko. Já se většinou podobným věcem dokážu vyhnout, protože jsem na něj jednoduše milá.“ „Tak za prvé,“ prohlásil Michael, „já si pořád ještě nejsem jistý, zda se doopravdy jedná o nějaké paranormální jevy. A za druhé – vž­ dycky to přijde strašně rychle.“ Rozesmála se a on se k ní přidal. „No vážně,“ dodal nakonec. „Asi bych za ním měl zajít a říct mu něco mi­ lého. Vím, že to není jeho vina. Nechci, aby byl nešťastný…“ Vykročil ke dveřím, ale pak se zarazil. „Stejně mi to pořád leží v hlavě,“ zavrtěl hlavou. „Já vím.“ „Jsem si skoro stoprocentně jistý, že naše dítě to legrační znamínko na zápěstí nemělo.“ „Nezačínej s tím zase. Prosím! Bylo by to znovu kolem dokola.“ „Máš pravdu.“ Vyšel z pracovny a vydal se k Danovu pokoji. Cestou zaslechl tiché zvuky kytary. Akord D, teď G… Bylo překvapivé, jak rychle se dítě ve svém věku naučilo ovládat tu dětskou hračku, kterou mu kou­ pili… Překvapivé, a zvláštní. Široko daleko v celé rodině neexistoval nikdo, kdo by měl špetku hudebního sluchu. Opatrně zaklepal na dveře. Kytara utichla. „Ano?“ - 18 -

„Můžu dál?“ „Hm-m.“ Otevřel dveře a vešel. Dan ležel na lůžku. Kytara nebyla v do­ hledu. Asi ji zastrčil pod postel. „To bylo opravdu moc hezké,“ řekl Michael. „Copak jsi to hrál?“ „Já nevím. To byly jen takové zvuky.“ „A proč jsi přestal?“ „Nelíbilo se ti to.“ „Nic takového jsem neřekl.“ „Já to poznám.“ Michael si sedl vedle chlapce na postel a vzal ho kolem ramen. „Podívej, to se vážně pleteš,“ usmál se. „Každý má něco, co dělá rád. Já miluju svou práci.“ Pak, po krátkém zamyšlení, dodal: „Víš, někdy mě děsíš, Dane. Nevím, jak je možné, že se různé stroje a za­ řízení zblázní, jakmile se k nim přiblížíš – a věci, kterým nerozumím, mi tak trochu nahánějí strach. Ale ve skutečnosti se na tebe nezlobím. Když se rozčílím, tak to tak možná vypadá, ale doopravdy tomu tak není.“ Dan se překulil na bok a mdle se na něj usmál. „Nechceš mi něco zahrát? Rád si to poslechnu.“ Chlapec zavrtěl hlavou. „Teď ne,“ odpověděl. Michael se rozhlédl po pokoji, přelétl očima dlouhou polici plnou obrázkových knih a nerozbalenou krabici s technickou stavebnicí. Když se pak vrátil pohledem k Danovi, všiml si, že si chlapec tře zápěstí. „Uhodil ses do ruky?“ zajímal se. „To ne. Ono to někdy tak nějak pulzuje. To moje znamínko, myslím.“ „Jak často?“ „Vždycky… pokaždé, když se něco takového stane.“ Ukázal ke dveřím a tím pohybem zahrnul i celý vnější svět. „Už to přechází,“ dodal. Otec uchopil chlapce za ruku a prohlédl si tmavou skvrnu v podobě draka. - 19 -

„Doktor řekl, že to není nic, s čím bychom si měli dělat starosti – byl si naprosto jistý, že z toho nevzejde nic špatného…“ „Už je to v pořádku.“ Michael si znaménko ještě chvilku prohlížel, pak chlapci stiskl ruku a pustil ho. „Nepřál by sis něco, Dane?“ zeptal se nakonec. „Ani ne. Hm… no, nějaký knížky.“ Michael se zasmál. „To je jedna z těch věcí, které máš opravdu rád, že? Dobrá, tak spolu později zajdeme do obchodu a podíváme se, co mají.“ Dan se konečně usmál. „Díky.“ Michael ho žertem slabě uhodil pěstí do ramene a vstal. …..já už nebudu do tvé pracovny chodit, tati.“ Znovu mu stiskl rameno a nechal ho sedět na stejném místě, kde ho našel. Když se blížil chodbičkou ke své pracovně, opět uslyšel ti­ ché kytarové akordy. Když chlapci táhlo na dvanáct, udělal koně. Zvíře bylo na dvě dlaně vysoké a poháněl je hodinový mechanismus. Zůstával vždy v kovárně po práci a vyráběl jednotlivé součásti. Pak si ve volném čase kreslil, obráběl a leštil převody v boudě, kterou si sám stloukl za do­ mem svých rodičů. Právě teď koník poskakoval po podlaze kůlny pro pobavení jeho a jeho hosta – Nory Vailové, devítileté sousedovic hol­ čičky. Dívenka nadšeně zatleskala ručkama, když se koník zastavil a pootočil hlavu k nim, jako by je pozoroval. „Ten je krásný, Marku! Nádherný!“ volala. „Něco takového jistě nikdy neexistovalo, snad jen – za starých časů!“ „Co tím myslíš?“ zeptal se rychle. „Vždyť víš. Myslím moc a moc dávno. Když ještě lidé měli spoustu takových chytrých strojů.“ „To jsou jen pohádky,“ zabručel. „Nebo ne?“ dodal po chvílí. Zavrtěla hlavou, až se jí světlé vlasy rozletěly na všechny strany. „Nejsou. Můj otec se dostal na jedno z těch zakázaných míst, někde u Zlokovné hory. Tam prý pořád ještě můžeš vidět spousty - 20 -

různých rozbitých věcí, a ani nemusíš dovnitř. Jsou to prý věci, co lidi už nedokážou vyrobit.“ Znovu se zadívala na koníka, jehož po­ hyby se znatelně zpomalovaly. „Třeba je tam i něco takového.“ „To je zajímavé…“řekl zamyšleně. „Neuvědomil jsem si, že… A vážně se tam ještě pořád dají najít nějaké věci?“ „Tatínek říkal, že ano.“ Najednou se mu zadívala přímo do očí. „Víš, možná, že bys tohle raději neměl nikomu jinému ukazovat,“ řekla. „Proč ne?“ „Lidé by si mohli myslet, žes tam byl a naučil se něco ze za­ kázaných věcí. To by se pak na tebe mohli moc zlobit.“ „To je hloupost,“ zavrtěl hlavou, právě, když se koník položil na bok. „To je vážně nesmysl.“ Když o tom ale chvíli uvažoval, řekl: „No, možná počkám, dokud jim nebudu moct ukázat něco lepšího. Něco, co by se jim líbi­ lo…“ Následující jaro předvedl několika kamarádům a sousedům vodní zařízení, které vyrobil a jež prostřednictvím jednoduchých převodů ovládalo stavidlo zavlažovacího systému. Hovořili o něm dva týdny, než se rozhodli, že oni si nic takového nepořídí. Když pak přišlo jarní tání – a později, když nastaly husté a dlouhé deště a došlo k místním záplavám, které však nebyly příliš vážné, pokrčili jen ra­ meny. „Budu jim muset ukázat ještě něco mnohem lepšího,“ řekl Noře. „Něco, co se jim bude muset líbit.“ „Proč?“ zeptala se. Užasle se na ni podíval. „No, aby to pochopili,“ odpověděl. „A co?“ „Přece to, že mám pravdu a oni se mýlí, to je jasné.“ „Víš, lidi obyčejně takové věci moc v lásce nemívají,“ zavrtěla hlavou. Michael se usmál. „To uvidíme.“

- 21 -

Když chlapci táhlo na dvanáct, vzal si jednoho dne kytaru s se­ bou – stejně jako to už udělal mnohokrát předtím – a navštívil parčík hluboko v srdci města vytvořeného z oceli, skla, plastiku a betonu, kde teď žila jeho rodina. Poklepal na zaprášený umělý strom, přešel po neživém trávníku kolem hologramů rozkývaných květin a posadil se na oranžovou lavičku z umělé hmoty. V nepravidelných intervalech se z nevidi­ telných reproduktorů ozývaly nahrávky ptačích hlasů. Po nevidi­ telných paprscích se vzduchem třepetali umělí motýli. Dokonale ukryté trysky rozprašovaly v pravidelných intervalech vůni květin. Vytáhl nástroj z pouzdra a naladil ho. Pak začal hrát. Jeden z umělých motýlů proletěl příliš blízko, selhal a padl na zem. Chlapec přestal hrát a naklonil se kupředu, aby si ho prohlédl. Kolem prošla nějaká žena a hodila mu k nohám minci. Narovnal se a s pohledem upřeným za ženou si prohrábl vlasy rukou. Rozcuchaný, stříbřitě bílý pramen, který se mu táhl hustou černou hřívou od čela až pod zá­ tylek, se rychle vrátil do původní polohy. Opřel si kytaru o stehno a začal pravou rukou vyhrávat složitý rytmus, který právě nacvičoval. Najednou se odněkud snesl temný stín – pravý pták – a začal poska­ kovat nedaleko po zemi. Dan při tom nezvyklém pohledu téměř za­ pomněl hrát. Namísto toho změnil rytmus na jednodušší, a tak mohl věnovat ptačím pohybům mnohem větší pozornost. Někdy v noci hrával na střeše budovy, kde hnízdili ptáci, pod hvězdami, jež slabě probleskovaly našedlým závojem. Rád je slyšel štěbetat tak blizoučko a líbilo se mu, když kolem něj poletovali sem a tam. Jenže v parcích se ptáci ukázali jen velmi zřídka – možná kvůli něčemu v květinových aerosolech – a proto pozoroval s ne­ skrývaným okouzlením, jak se ptáček přiblížil a uchopil motýla do zobáčku. Vzápětí ho upustil, naklonil hlavičku, zobnul do něj, a od­ skákal pryč. Krátce nato se vznesl do vzduchu a byl ten tam. Dan se vrátil ke složitému rytmu a po chvíli začal do zvuků města zpívat. Rudé slunce mu putovalo nad hlavou. Nějaký opilec, který ležel pod úrovní květinových hologramů, tiše zavzlykal ze spánku. Park se pravidelně zachvíval pokaždé, když někde v hloubi projela podzemní dráha. Poté, co udělal několik chyb, Dan pochopil, že se mu mění hlas. - 22 -

4. Mark Marakson byl skoro dva metry vysoký, pořád ještě rostl a svaly měl vypracovány, jak jen je to u kováře možné. Teď si otřel ruce do zástěry, odhrnul si z čela neposlušnou ryšavou loknu a nasedl na stroj. Znovu zkontroloval zapalovací skříňku, provedl jakousi drobnou úpravu na kotli a usadil se za řídící zařízení. Když povolil pedál spojky a vyjel ze své tajné dílny, stroj syčel a kovově klepal. Po ši­ roké pěšině, kterou v předchozích dnech nenápadně urovnal, zamířil k hlavní cestě. Ptáci, králíci i veverky kolem něj vyváděli a Mark se usmál při pomyšlení na sílu pod svýma rukama. Projel ostrou zatáčku a radoval se z toho, jak skvěle stroj reaguje na řízení. Tohle byla šestá zkouška jeho samohybného vozu a jak se zdálo, vše dokonale fungovalo. Prvních pět jízd podnikl tajně, ale ta dnešní… Rozesmál se nahlas. Ano, nadešel čas překvapit vesničany, ukázat jim, co se dá vytvořit díky myšlení a vynalézavosti. Zkont­ roloval páku po svém boku, kterou se ovládal tlak. V pořádku… A dopoledne pro takovou výpravu se opravdu vydařilo –slu­ nečné, se slabým vánkem, na všech stranách rozkvetlé jarní květiny… Srdce v něm poskočilo, když mu do zadku narazil okraj sedadla z tvrdého dřeva a myslí mu proběhl obrázek systému odpru­ žení. Je to skutečně den určený k velkým činům. Jel po cestě, občas přikrmil plameny a pokoušel se představit si výrazy lidí, kteří poprvé spatří jeho výtvor. Farmář na vzdáleném poli přestal orat a upřel pohled k cestě, ale byl tak daleko, že výraz jeho obličeje neviděl. Najednou Marka zamrzelo, že na svůj vůz nenamontoval nějakou píšťalu nebo zvon. Když se přiblížil k vesnici, přitáhl brzdu a zpomalil. Měl v plánu zastavit přímo uprostřed městečka, postavit se na sedadlo a pronést krátkou řeč. Měla začínat: „Zbavte se svých koní, protože nadchází úsvit nové doby…“ Slyšel křik dětí z nedalekého pole. Zanedlouho už jich běžel houf kolem vozidla a vykřikovaly na něj otázky. Pokoušel se jim od­ povídat, ale stroj přehlušoval jeho slova. - 23 -

Když zahnul na jedinou vesnickou ulici, znovu zpomalil, na uli­ ci se splašil kůň a i s lehkým vozem, do nějž byl zapražen, zmizel mezi domy. Viděl pobíhající lidi a slyšel, jak práskají zavírané dveře. Psi vrčeli a štěkali a zalézali do boud. Jen děti se neustále držely po­ divného vehiklu. Když dojel do středu náměstíčka, zastavil a rozhlédl se kolem. „Můžeme se na tom svézt?“ křičely děti. „Snad později,“ odpověděl a obrátil se, aby si ověřil, že je na stroji stále ještě všechno v pořádku. Dveře se začaly otevírat. Z domů, stájí a stodol vycházeli lidé a mlčky na něj zírali. Ale jejich výrazy vůbec nebyly takové, jak si představoval. Některé byly prázdné, mnoho jich bylo vystrašených a několik vzteklých. „Co to má být?“ zvolal jakýsi muž na opačném konci náměstí. „To je vůz na páru,“ zakřičel na něj odpověď. „Ten vůz –“ „Okamžitě to odsud odvez!“ vykřikl jiný muž. „Nebo nás všech­ ny stihne kletba!“ „Ale to nejsou žádná zlá kouzla –“ začal. „Okamžitě si to odvez!“ „Pryč s tím!“ „A on si s tou zatracenou mašinou přijede rovnou do města…“ Do parního kotle narazila hrouda hlíny. „Ale vy to nechápete!“ „Pryč! Pryč! Pryč!“ Vzduchem začaly létat kameny. Několik mužů vykročilo smě­ rem ke stroji a jeho majiteli. Vybral si toho, kterého znal nejlépe. „Jede!“ zvolal. „To není černá magie! Je to jen stejná vroucí voda, jako když si vaříš čaj!“ Jed neodpověděl, ale přidal se k ostatním, kteří se chopili drnčí­ cího boku stroje. „Teď uvaříme tebe, ty lumpe!“ vykřikl jeden z nich a začali kývat vozem. „Přestaňte! Přestaňte!“ křičel Mark. „Vždyť to rozbijete!“ Stroj měl bohužel těžiště dost vysoko a tak netrvalo dlouho a za­ čal se pod náporem mužů kývat. Když si kovář uvědomil, že se vůz začíná převracet, bylo už příliš pozdě na to seskočit. - 24 -

„K čertu s vámi!“ vykřikl a vyletěl ze sedadla. Dopadl těžce na zem, udeřil se do hlavy, ale neomdlel. Omá­ meně pozoroval, jak kotel pukl a roztrhlo se ohniště, z nějž se do všech stran rozletělo žhavé uhlí. Dopadlo na něj několik kapek vrou­ cí vody, takže se rychle odkutálel ještě o kus dál. Vařící voda však naštěstí zamířila proudem k hlavnímu zavlažovacímu příkopu a mi­ nula ho. Uvědomil si, že pořád dokola opakuje: „Čert aby vás vzal, čert aby vás vzal, čert aby vás vzal!“ a pak skutečně ztratil vědomí. Když přišel k sobě, ucítil kouř a uslyšel praskání plamenů. Vůz se od žhavého uhlí vzňal. Kolem stáli lidé a pozorovali, jak hoří. Ani jediný z nich se ho nepokusil hasit. Mark zaslechl starou ženu, která právě říkala: „… musíme sem povolat svatého muže, aby odsud zahnal démona. Nikdo se toho ne­ dotýkejte a vy, děti, vy se k tomu ani nepřibližujte!“ „Hlupáci,“ zamumlal a pokusil se zvednout na nohy. Na rameni ucítil malou ruku, která ho zatlačila zpět. „Nevstávej! Zbytečně bys na sebe upozornil. Jen klidně lež!“ „Noro…?“ Zvedl tvář. Zprvu si neuvědomil, že tady dívka je, přestože mu tiskla na hlavu obvaz. „Ano. Ještě si chvilku odpočiň. Sbírej síly. A pak se musíš opatrně vytratit tudy mezi domy.“ V krátkém gestu trhla hlavou. „Bu­ deme si muset pospíšit.“ „Oni to nechápou…“ „Já vím. Vím to. Jako s tím koněm, když jsme byli malí…“ „No právě.“ „… je to něco, co jsi prostě vymyslel, protože tvoje myšlení už je takové. Já tomu rozumím.“ „Jsou to hlupáci! Čert aby je vzal!“ prohlásil znovu. „Tak to není. Oni prostě jen nedokáží myslet jako ty.“ „Ale já jim ještě ukážu!“ „Ale rozhodně ne teď. Musíme co nejrychleji zmizet. A myslím, že by nebylo špatné, kdybys jim nějaký ten den nechodil na oči.“ Díval se na hořící vůz a na tváře ozářené plameny.

- 25 -

„Asi máš pravdu,“ připustil. „Hlupáci! Jsem připraven. Rád už bych odsud vypadl.“ Vzala ho za ruku. Zamrkal a ucukl. „Promiň, jsi opařený, já si toho nevšimla.“ „Já taky ne. Ale to se spraví. Pojďme.“ Chytila ho za druhou ruku. Rychle vstal a téměř poklusem ji ná­ sledoval. Proběhli křovisky a uličkou dozadu za domky. „Tudy.“ Šel za ní travnatou cestou, na jejímž konci prošli stodolou. Když se zastavili k odpočinku, řekl: „Děkuju ti. Měla's pravdu. Na nějaký čas zmizím.“ „Kam?“ „Na jih,“ sykl. „Och, to ne!“ zamračila se. „Tam je hrozná divočina, a kromě toho –“ „Pamatuju si to jméno,“ řekl. Podívala se mu do očí. „Nedělej to,“ téměř zaprosila. Přitáhl ji k sobě a objal. Chvilku se mírně bránila, ale pak zvláčněla a přitiskla se k němu. „Vrátím se pro tebe,“ zašeptal. Stromy tu byly menší a zem mnohem sušší. Rostlo zde i méně křovisek, byla řidší a narážel zde na velké kusy jalové půdy. Tenhle kraj byl kamenitější a mnohem, mnohem tišší, než ten jejich. Cestou neslyšel jediného ptáka, žádný bzukot hmyzu, nedoneslo se k němu bublání tekoucí vody, ani šum větru ve větvích, ani jednou nezaslechl zvuky zvířat. Ruka ho přestala bolet už před několika dny a teď se mu z opařených míst loupala kůže. Obvaz z hlavy odhodil dávno předtím. I teď, když se prodlužujícími stíny přibližoval k hoře ve tvaru kovadliny, byl jeho krok navzdory únavě pevný. Na zádech měl malý batoh a u pasu mu viselo několik dobře zabalených lahví s vodou. Oblečení mu pokryla špína, stejně jako ruce a obličej, ale když vzhlé­ dl k blížící se hoře a znovu vykročil, objevil se mu ve tváři úsměv, byť poněkud napjatý. - 26 -

Neměl pocit, že by v okolí byli nějací démoni nebo zvláštní pří­ šery, jak mnoho lidí věřilo. Ale i tak měl na batohu upevněn krátký meč, který si ukul už před lety, když byl ještě menší a lehčí. Zbraň dnes vypadala skoro jako hračka, i když s ní uměl zacházet více než zkušeně, a velmi rychle. Kdysi strávil mnoho měsíců při nácviku šer­ mu různými čepelemi, aby získal cit pro sečné zbraně a tak si zajistil, že až začne sám meče kovat, nevyrobí jedinou špatnou zbraň. Svůj meč si vzal v kovárně, kam se vrátil pro zásoby na cestu. Teď, když postupoval dále a dále zakázaným územím, neměl pocit, že bude zbraň potřebovat, protože kraj byl jako mrtvý, leč přítomnost meče ho nutila k zamyšlení. Připomínala mu, kolik pečlivosti, námahy a úsilí věnoval jeho výrobě, a přesto nakonec vyrobil předmět horší kvality než některé kusy kovu, jež tady občas nacházel zpola za­ hrabané v zemi. Jeden z takových úlomků nesl v ruce a znovu a znovu si jej pro­ hlížel. Jakmile z něj oškrábal hlínu a očistil ho, bylo mu okamžitě jasné, že se jedná o nějakou pevnou, lehkou slitinu, která ani po těch mnoha letech nezrezivěla. Jaké síly ji vytvořily? Při jaké teplotě? A za jakého tlaku? Všechno mu říkalo, že tady v okolí kdysi existovalo něco velmi podivného. Toho večera prošel stojící kostrou obrovské budovy. Nedokázal si ani představit, co se v ní kdysi mohlo odehrávat. Dvakrát měl ale při svém pátrání dojem, že někde nablízku slyší dupot nebo kroky. Rozhodl se utábořit v uctivé vzdálenosti od těch trosek. Nemohl se rozhodnout, zda by oheň odehnal nebo přilákal onoho tvora, který se mohl pohybovat někde v okolí. Nakonec ale zjistil, že kolem není dost dřeva na to, aby dokázal oheň udržovat delší dobu, a proto se rozhodl, že se bez něj obejde. Najedl se ze svých studených zásob a zabalil se do přikrývek na skalní římse, leží­ cí nějakých dva a půl metru nad úrovní terénu. Meč si položil tak, aby ho měl na dosah. Jak dlouho spal, určit nedokázal. Cítil ale, že to bylo přinej­ menším několik hodin, když ho probudilo slabé zaškrábání. Procitl okamžitě a rukou hmátl po zbrani. Pak pomalu a opatrně pootočil hlavu a pohledem vyhledal ono stvoření, jež se pohybovalo mezi balvany dole a mířilo k němu. - 27 -

V měsíčním svitu se lesklo temné, článkované tělo. Na mnoha malých nožičkách překonávalo kameny a cestou někdy zvedalo a jin­ dy sklánělo přední konec. Tvor byl dvakrát, možná třikrát větší než on a ze všeho nejvíc připomínal obrovskou mechanickou housenku, která sleduje jeho stopu. Na jejím předním konci sedělo cosi malého a zkrouceného, něco co tvarem vzdáleně připomínalo člověka, jenž v levé ruce třímá otěže a v pravé dlouhé kopí. Housenka se vzepjala a pozvedla přední konec skoro do výše římsy, ale pak zase padla na zem a se slyšitelným čenicháním pokračovala v cestě, jako by hleda­ la jeho stopu. S vlasy naježenými na zátylku a kusem ledu v žaludku promýšlel Mark únikovou cestu, která by vedla mezi kameny vpravo dole. Kdyby si opravdu pospíšil, snad by získal dostatečný náskok… Zhluboka se nadechl, seskočil z římsy na zem a cítil, jak pod ním povolil kotník pravé nohy, která mu sklouzla po oblázku. Zvedl se a kulhavě se rozeběhl ke skupině velkých balvanů. Za sebou zasle­ chl ostrý hvízdavý zvuk a škrábání početných nohou na kamení zesí­ lilo. Při pomyšlení na dlouhé kopí začal kličkovat, jak nejvíc to šlo. Ohlédl se a viděl, že zatím se mu daří. Ruka s kopím byla sice napřažená dozadu, ale kupu balvanů měl přímo před sebou. Vrhl se střemhlav dopředu a uslyšel, jak ratiště oštěpu zachřestilo o balvan za ním. Okamžitě se zvedl, pod ochranou obrovských kamenů se roze­ běhl dál a klikatými přískoky zamířil k troskám velké budovy, na které narazil vpodvečer. Zvuky za ním neslábly. Obluda, jíž měl v patách, se zjevně dokázala pohybovat mnohem rychlejším tempem, než bylo to, kte­ rým postupovala, když ji zahlédl poprvé. Znovu se vrhl mezi balvany a snažil se udržet zvuky vpravo za zády a zříceninu přímo před sebou. Tam se jistě najdou místa, kam bude moci vylézt nebo se ukrýt – místa, která budou mnohem vhodnější k obraně, než tahle holá zem v bludišti mezi balvany. Oběhl kus skály, na okamžik strnul a tak tak stačil použít svůj meč. Další z těch tvorů, také s jezdcem za hlavou, ho tu buď hledal, nebo tady na něj dokonce čekal. Housenka se tyčila jen několik kro­ ků před ním a kopí jezdce už klesalo dolů. Odrazil hrot mečem a vodorovným sekem zaútočil na kývající se obludu. Rána dopadla, tvor zaduněl jako zvon a klesl přední částí - 28 -

k zemi. Mark rychle ukročil stranou a prudce ho bodlo v poraněném kotníku. Zuřivě zaútočil hrotem meče na pokřiveného jezdce. Zazněl výkřik a Mark cítil, jak špička meče vniká tvoru do těla. Vytrhl čepel a znovu se obrátil na útěk. Neslyšel žádné zvuky pronásledování, a když se ohlédl, spatřil housenku, jak se zmateně a bez cíle, s prázdným sedlem na zádech, točí mezi balvany. Chtěl se zhluboka nadechnout, ale najednou mu povolila zem pod nohama. Chvíli letěl temnotou a pak dopadl ra­ menem na tvrdý povrch. Zbraň mu se zazvoněním vyletěla z ruky, ale vrhl se za ní a znovu ji uchopil. Odněkud shora se ozval ostrý pleskavý zvuk a všude kolem něj začal dopadat prach, štěrk a kusy hlíny. Najednou se rozzářilo světlo, kterému se nedokázal dost rychle přizpůsobit. Ani když přešlo oslnění, nebyl s to pochopit, co má před očima. Stůl… ano, to poznával – a taky židle. Ale kde byl zdroj toho světla? Co byla ta velká šedivá věc s matným skleněným obdélníkem na přední straně? A co všechna ta malá světélka? Kromě vířícího prachu, který se pomalu snášel k zemi, se kolem nic nehýbalo. Vyškrábal se na nohy a pomalu postoupil kupředu. „Haló?“ zašeptal. „Ano, haló, haló!“ ozval se zvučný hlas. „Haló?“ „Kde jste?“ zeptal se. Zůstal stát a otáčel se pomalu kolem dokola. „Tady, kolem tebe,“ zazněla odpověď. Slova měla silně ar­ chaický přízvuk, jako řeč Seveřanů. „Nevidím vás, kdo jste?“ „No tohle! Ty ale divně mluvíš! Cizinec? Jsem vyučovací stroj, knihovní počítač!“ „Možná, že moje slova mají divný přízvuk, protože uběhlo mnoho času,“ řekl Mark s náhlou jasnozřivostí, zahrnující věk a funkci stroje. „Můžeš se tomu přizpůsobit, nějak se upravit? Jen s velkými obtížemi rozumím tvým nejjednodušším větám.“ „Ale ano, jen hodně mluv. Potřebuji daleko obsáhlejší vzorek. Řekni mi něco o sobě a taky o tom, co by sis přál vědět.“ Mark se usmál a sklonil meč. Dokulhal k nejbližší židli a s úlevou na ní klesl. Pak si začal masírovat rameno. - 29 -

„To jistě udělám,“ přikývl za okamžik. „Ale čím je tohle místo osvětleno?“ Skleněný obdélník na šedé věci se rozzářil. Pod tlustou vrstvou prachu se na obrazovce objevil diagram obvodů. „Myslíš tohle?“ dotazoval se hlas. „Možná. Nejsem si jistý.“ „Víš, co to je?“ „Zatím ne,“ zavrtěl hlavou, „ale mám v úmyslu to zjistit. Jestli mi prozradíš jak.“ „Mám prostředky zajistit všechno potřebné pro tvůj pobyt tady, bez ohledu na to, jak dlouho se zde rozhodneš zůstat. A budu tě učit.“ „Myslím, že jsem spadl přímo do toho, co jsem hledal,“ odpově­ děl Mark. „Řeknu ti o sobě a ty mi pak povíš o zdrojích energie a síly…“

5. Daniel Chain – student třetího ročníku vysoké školy, právě pra­ coval na svém diplomu Středověkých studií. Po dvou letech působení v šermířském a boxerském oddíle byl štíhlý a šlachovitý, i když ne právě nejšťastnější, neboť na něj otec stále ještě tu a tam naléhal, aby nechal studia historie a jazyků a věnoval se s ním obchodu. Teď dřepěl Daniel na vysoké stoličce, přemýšlel o tomhle i o spoustě dalších věcí, jakoby v částečně ovládaném snění, do nějž se dostával jeho mozek, kdykoli hrál. Klub byl temný a zakouřený. Nastoupil po Betty Lewisové, kte­ rá střídala zamilované písně s bluesovými a to ve spolupráci s roz­ břinkaným piánem a hlubokým výstřihem, jenž jí zajišťoval bouřlivý aplaus, kdykoliv se děkovala. Teď místnost naplnily zvuky jeho kyta­ ry. Hrával tady o sobotních večerech a jednou za čtrnáct dní i v pá­ tek, a jeho vystoupení se skládalo zhruba z poloviny zpívaných a poloviny instrumentálních skladeb. Jak se zdálo, lidem se líbilo to i to. Právě teď mu nebylo nijak zvlášť do zpěvu. Dnes byl jeden z těch pátečních večerů a podnik měl k zaplnění hodně daleko. Kolem malých stolků poznal pár známých tváří, z nichž několik si kývalo do rytmu s hudbou. Během hry si modeloval pramínky kouře stoupající ke světlům u stropu do podob hradů, - 30 -

horských hřebenů, pralesů a exotických zvířat. Při podobných pří­ ležitostech mu znaménko na zápěstí lehce pulsovalo. Bylo divné, jak málo hostů kdy zvedlo hlavu a všimlo si, že se jim nad hlavami vzná­ šejí jeho hudbou tvarované představy. Ale možná, že ti, kteří si toho všimli, už měli vypito tolik, že to považovali za normální. Zatímco improvizoval, přesunul armádu na úpatí hor. Pak na ni zaútočil draky a rozprášil ji po okolí. S úsměvem zrychlil tempo. V tom okamžiku si všiml, že jeden z hostí zavadil loktem o půl­ litr piva a shodil ho se stolu. Sklenice zpomalila ve vzduchu, a aniž Daniel přestal hrát, obrátila se dnem dolů a uchovala tak v sobě větši­ nu nápoje. Zastavila pět centimetrů nad podlahou a zbývající kousek se snesla pomalu a lehce. Ve chvíli, kdy ji tam její majitel našel a za­ čal vykřikovat něco o zázraku, vrátil se už Daniel zpět do svého světa širých plání, stromů, čistých řek, vzpínajících se jednorožců a gryfů, snášejících se z nebeských výšin. Barman Jerry mu poslal pivo. Dan na okamžik přestal hrát, usrkl z půllitru a pak, v náhlém přívalu sebevědomí, začal hrát melodii, jíž složil na slova „Miniver Cheevy“. Vzápětí se pustil i do zpěvu. Když byl zhruba v polovině textu, všiml si vyděšeného výrazu na Jerryho obličeji. Barman právě ustoupil o krok dozadu. Muž pří­ mo před ním se nakláněl kupředu, nahýbal se přes svou sklenici a upíral pohled na něj. Když se Dan zaklonil na své stoličce a natáhl krk, zahlédl v mužově ruce malou pistoli, částečně maskovanou kapesníkem. Nikdy se nepokusil zabránit někomu ve střelbě a na­ padlo ho, zda to vůbec dokáže. Samozřejmě, spoušť by se mohla zkrátka zaseknout. Ale Jerry už se pomalu obracel k pokladně. Cukání na Danielově zápěstí zesílilo, když se zadíval na prázdný půllitr, co se rozjel po barové desce, načež obrátil pohled k prázdné židli, která se začala poslušně posouvat po parketách kupředu. V těchto chvílích měl dojem, že kus jeho já je součástí předmětů. Jerry zazvonil na zvonek, který hostům signalizoval momentální přerušení prodeje a začal vybírat peníze z pokladny. Židle dorazila na své místo za nahrbeným střelcem a nehlučně se zastavila. Dan zpíval dál, ale hrady se zřítily, draci odpluli a vojáci zmizeli v bílém závoji kouře kolem světel u stropu.

- 31 -

Jerry se vrátil k pultu a podal muži svazek bankovek. Ten rychle zmizel v kapse lupičova kabátu. Zbraň teď byla dokonale zakryta kapesníkem. Muž se narovnal, sklouzl z barové stoličky, ale očima i zbraní stále ještě mířil na barmana. Jak ustupoval od pultu a začal se obracet, židle vklouzla na nové místo. Lupič o ni klopýtl a při pokusu o udržení rovnováhy rozhodil rukama. A přesně v tom okamžiku se z barového pultu zvedl půllitr a značnou rychlostí zamířil muži přímo do týla. Jakmile narazil, lupič se skácel. Zbraň v bílém obalu prolétla po podlaze a zmizela v rohu, pod malým pódiem pro účinkující. Dan dozpíval svou píseň a znovu se napil. Jerry klečel vedle ne­ hybné postavy a obíral ji o své peníze. Na konci místnosti se už stačil vytvořit hlouček lidí. „To ale bylo divné!“ Pootočil hlavu. Stála vedle něj Betty Davisová. Opustila stůl u stěny, kde dosud seděla a upíjela něco barevného, a přistoupila k pó­ diu. „Co bylo divné?“ zeptal se. „Viděla jsem, jak se ta židle, o kterou zakopl, sama pohnula a postavila se mu do cesty.“ „Asi do ní někdo vrazil.“ „Ne.“ Teď více než scénu u barpultu pozorovala jeho. „Celá ta věc byla vůbec divná. Ten půllitr…“ pokračovala. „Když hraješ, dějí se různé zvláštní věci. Obvykle jsou to takové ma­ ličkosti. A někdy mám jen velmi zvláštní pocit.“ Usmál se. „Tomu se říká duševní rozpoložení. Jsem velký umělec.“ Stiskl akord a pomalu přejel struny prstem. Zasmála se. „Ne, já myslím, že kolem tebe straší.“ Přikývl. „Podobně jako tomu bylo s Cheevym. Jsou to pouhé přeludy.“ „Pojď si na chvilku sednout,“ navrhla mu, „stejně teď nikdo ne­ poslouchá.“ „Dobrá.“ Opřel kytaru o židli a přenesl si pivo k jejímu stolku. - 32 -

„Ty si píšeš spoustu věcí sám, že?“ zeptala se, když se pohodlně usadili. „Jo.“ „Mám moc ráda tvou hudbu i tvůj hlas. Možná, že by se nám podařilo vymyslet pár věciček, se kterými bychom mohli vystoupit jako duet.“ „Možná ano,“ přikývl, „pokud ovšem nemáš námitky proti těm „podivným“ věcem, o nichž tvrdíš, že se stávají.“ „Mám ráda zvláštní věci,“ pozvedla ruku a dotkla se jeho vlasů. „Ten pruh tady, ten je pravý, že?“ „Ano, je.“ „Zpočátku jsem si myslela, že jsi tak trochu divný.“ „…Hhm, takže teď už to víš jistě, že?“ Rozesmála se. „Samozřejmě. Někdo mi řekl, že stále ještě stu­ duješ. Je to pravda?“ „Je.“ „A až dokončíš studium, chceš se věnovat hudbě?“ Pokrčil rameny. „Těžko říct.“ „Myslím, že bys měl v hudbě budoucnost. Už jsi někdy něco na­ hrál?“ „Ne.“ „Já mám jednu nahrávku, ale moc se nechytila.“ „To je mi líto.“ „Možná je to těmi sóly… možná to bylo nevhodně načasované. A taky možná, že je v tom úplně něco jiného. Nevím. Opravdu bych moc ráda zkusila nacvičit něco s tebou. Zjistit, jak by to znělo. A kdyby to fungovalo, znám jednoho chlápka…“ „Máš na mysli moje věci?“ „Jistě.“ Přikývl. „Dobrá. Až skončí představení, zajdem si někam a zkusíme si pár kousků.“ „Bydlím kousek odsud. Můžeme se projít.“ „Výborně.“

- 33 -

Upil pivo, ohlédl se a všiml si, že se muž na podlaze začíná hýbat. Odněkud z dáli se ozval zvuk sirény. Slyšel, jak se někdo ptá, „a kde je ta zbraň?“ „Když tě poslouchám, mívám zvláštní pocit,“ pokračovala, „že je celý svět tak trochu mimo sebe i tebe.“ „Třeba je.“ „… jako kdybys v něm prorazil nějaký malý tunel a já na druhé straně viděla něco úplně jiného.“ „Kéž bych dokázal prorazit dost velký tunel, abych se jím dokázal protáhnout.“ „Mluvíš jako můj bývalý manžel.“ „Byl taky hudebník?“ „Ne. Promovaný fyzik a milovník poezie.“ „A co se s ním stalo?“ „Žije někde na pobřeží v komuně. Umění a řemesla, zahradni­ čení… a takové ty věcičky.“ „A to se sebral a jen tak odjel, nebo ti navrhl, abys jela s ním?“ „Ptal se mě, ale ani v nejmenším jsem nestála o to, brodit se v prasečím hnoji.“ Dan přikývl. „No, vidím, že budu muset dávat pozor, kam šlapu, až jednou projdu tím tunelem.“ Před podnikem zastavilo policejní auto s blikajícím majáčkem. Siréna umlkla. Dan dopil své pivo a někdo mezitím objevil zbraň pod pódiem. „Myslím, že na přebalu desky se budeme moc pěkně vyjímat,“ usmála se. „Zvláště ty, s tou stříbrnou loknou. Možná bych si mohla… ale ne.“ Policisté odvedli lupiče s bolavou hlavou. Bouchla dvířka auta. Blikající světlo zhaslo. „Musím ještě něco zazpívat,“ řekl a začal vstávat. „Nebo je teď řada na tobě?“ Podívala se na hodinky. „Doraz to ty,“ řekla, „já budu jen tak sedět a poslouchat.“ Vyhoupl se na pódium a zvedl kytaru. Sloupky a pramínky kouře se začaly znovu proplétat. - 34 -

6. Obrovský mechanický pták dopravil Marka Maraksona na vr­ cholek kopce. Mark si vyhrnul hebký zelený rukáv svého vrchního šatu a stiskl několik tlačítek na širokém náramku, který měl na levém zápěstí. Pták se znovu vznesl a pomalu ale jistě stoupal do výše. Po­ zoroval svět očima stroje na malé obrazovce ve středu náramku a zá­ roveň ptáka řídil pomocí okolních tlačítek. Po chvíli se rozhlédl a zjistil, že cesta před ním je volná. Nad­ hodil si batoh na zádech a vykročil. Sešel z kopců, pokračoval hustý­ mi lesy a nakonec našel cestičku, která ho zavedla do rovnějšího, otevřeného kraje. Vysoko nad hlavou kroužil jeho mechanický le­ toun, podobný maličké tečce. Minul obdělaná pole, ale nenarazil na jediné lidské obydlí, dokud nepřišel k domu svého otce. Svou zpáteční cestu naplánoval velmi pečlivě. Kůlna, kde měl dílnu, byla zjevně nedotčena. Uložil si v ní ba­ toh a vykročil k domu. Dveře se za ním zabouchly. Zdálo se, že v domě je nezvyklý ne­ pořádek. Něco takového tu nikdy neviděl. „Hej!“ zavolal. „Je tady někdo?“ Žádná odpověď. Prošel celým domem, ale uvnitř nebylo živé duše. Všude ležela silná vrstva prachu. Marakas mohl být na poli nebo se zabývat některou z bezpočtu prací mimo dům. Ale Melánie obvykle bývala doma. Rozhlédl se po okolí, vešel do stodoly, do stá­ je i kůlny, obešel zavlažovací strouhu a prohlédl pole. Nikde nikdo. Vrátil se do domu a začal hledat něco k obědu. Jenže spíž byla prázdná, takže se nakonec najedl z vlastních zásob. Nejprve ale stiskl několik tlačítek na náramku a tečka vysoko na nebi přestala kroužit a zamířila k jihu. Znepokojený a nervózní se pustil do čištění a úklidu domu. Na­ konec se přesunul do své kůlny a začal sestavovat zařízení, které si přinesl s sebou. Blížil se večer, práci měl už dávno hotovou, když zaslechl zvuk přijíždějícího žebřiňáku. Vyšel z domu, který dokonale poklidil, a če­ kal, až se vůz objeví. - 35 -

Viděl, jak Marakas dojel ke stodole a začal vypřahat koně. Vy­ kročil k němu, aby mu pomohl. „Tati…“ řekl. „Ahoj.“ Marakas se otočil a upřel na něj pohled. Jeho výraz zůstal lhostejný o poznání déle, než se v takové situaci dalo čekat. A v tom okamžiku Mark pochopil, proč mu od chvíle, kdy uviděl vůz, připa­ dalo otcovo chování divné – pohyby nejisté, reakce příliš pomalé. Marakas byl notně opilý. „Marku,“ řekl a po tváři se mu rozlil výraz poznání. Udělal krů­ ček kupředu. „Byl jsi pryč. Byl jsi pryč déle než rok! Rok a půl. Sko­ ro dva. Co se stalo? Kdes byl?“ „To je dlouhé povídání. Ukaž, pomůžu ti.“ Pustil se do vypřahání spřežení, odvedl koně do stáje, vytřel je do sucha a nasypal jim do žlabu. „…takže když zničili můj parní vůz, musel jsem pryč. Měl jsem… měl jsem strach. Zamířil jsem k jihu.“ Zasunul závoru na vratech stodoly. Poslední zbyteček slunce mizel za obzorem. „Jenže jsi byl pryč tak dlouho, Marku… a nedal jsi o sobě je­ dinkrát vědět,“ zavrtěl hlavou Marakas. „Nebylo to možné. A jak se má… jak se má máma?“ Marakas se mlčky odvrátil. Nakonec ukázal k malé zahradě. „Ta je támhle,“ odpověděl nakonec. Po dlouhé chvíli se Mark zeptal: „Jak se to stalo?“ „Ve spánku. Měla vlastně štěstí. Netrápila se. Pojď se mnou.“ Došli do zahrady. Tam Mark uviděl malý, kameny pokrytý rov, který byl součástí stínů v kořenech jednoho z největších stromů. Za­ stavil se vedle něj a sklopil hlavu. „To, že jsem odešel…“ začal po chvíli tiše, „to s tím nemělo nic společného, že ne – nebo ano?“ Marakas mu položil ruku na rameno. „Ne, to víš, že ne.“ „Nikdy si to člověk neuvědomí… dokud neodejdou.“ „Já vím.“ „A proto tady není nic takové, jako bývalo?“

- 36 -

„Není žádné tajemství, že piju. Ano. Do práce na polích ani v domě už nedokážu dát srdce.“ Mark přikývl, poklekl na jedno koleno a dotkl se kamenů. „Teď, když ses vrátil, se o to tady můžeme starat společně,“ řekl Marakas. „To já nemůžu.“ „Mají už nového kováře. Nějakého cizího člověka.“ „Já ale nechci dělat ani kováře.“ „A co tedy budeš dělat?“ „Něco nového, úplně jiného. I to je na dlouhé povídání. Ma­ minka –“ Hlas se mu zlomil, zavládla dlouhá odmlka. Nakonec se ozval Marakas. „Marku, když piju, tam mi to moc nemyslí,“ řekl. „Takže nevím, jestli ti to mám říct teď, jindy, nebo vůbec ne. Milovals ji a ona milovala tebe, a tak nevím…“ „O čem to mluvíš?“ „Řekl bych, že by to dospělý muž měl vědět a ty už jsi dospělý muž a všechno se teď pro tebe změnilo. Víš, my hrozně toužili po dí­ těti, chápeš?“ Mark pomalu vstal. „Co tím chceš říct?“ „Já nejsem tvůj otec. Ona nebyla tvá matka. Tedy ta, která tě po­ rodila, myslím.“ „Nerozumím…!“ „Žádné z našich vlastních dětí nepřežilo. Bylo to hrozně smutné. Takže když se nám pak naskytla možnost vytvořit domov dítěti, rádi jsme sejí chopili.“ „A kdo tedy byli mí praví rodiče?“ „To nevím. Bylo to těsně po válce –“ „Byl jsem sirotek?“ „Myslím, že ne. Nepochopil jsem ani polovinu těch květnatých vět, jimiž nás zasypal ten starý mág. Ale nedokázali se přinutit zabít dítě starého ďábla Deta, takže ho odeslali na nějaké velmi vzdálené místo a místo něj dostali tebe. Říkali o vás, že jste vlastně oba podvr­ žené děti, ale my byli tak šťastní, že si tě můžeme vzít k sobě! Meliin život byl o tolik šťastnější, než kdybychom tě neměli! A můj taky. - 37 -

Doufám, že tím se mezi námi nic nezmění. Ale cítil jsem, že na­ dešel čas, aby ses to dozvěděl.“ Mark ho objal. „Chtěl jsi mě, stál jsi o mě,“ řekl o chvilku později. „To je víc, než co může říct spousta jiných lidí.“ „Jsem rád, že tě zase vidím. Pojďme dovnitř. Na voze mám ně­ jaké jídlo a pár dalších věcí.“ Večeři zapili lahví vína a Marakasovi se začaly klížit oči. Krátce poté, co se odebral na lůžko, se Mark vrátil do své kůlny. Uvědomil si, že teď už by měli nahoře kroužit všichni a s sebou nést doplň­ kovou výstroj a vybavení, které potřeboval. Čekají jen na jeho signál, aby se snesli dolů a předali mu je. Odnesl zařízení, které odpoledne smontoval, na volné prostranství a odsud vyslal nezbytné povely. Z oblohy se začaly snášet obrovští ptáci podobní černým stínům, jež zastínily hvězdy, a s klesající výškou nabíraly obludné rozměry. Usmál se. Trvalo několik hodin, než všechna zařízení vyložil a většinu pře­ místil do stodoly. Když skončil, byl k smrti unavený. S výjimkou je­ diného stroje pak poslal všechny členy vzdušné zásobovací perutě zpět do svého města na jihu. A ten poslední, podoben malé tečce, za­ čal znovu kroužit vysoko na nebi. Ke spánku se uložil ve své boudě, když předtím nějaký čas strávil v zahradě. Druhého dne Mark sestavil malé vozidlo, které, jak Marakasovi vysvětlil, čerpalo energii ze slunce. Nedokázal ho však přimět, aby uvěřil, že to není jistá forma magie. To, že mu nechtěl svěřit, kde se tady vzalo takové množství podivných věcí, Marakasovo podezření jen zesílilo. Mark se nakonec vzdal, protože zjistil, že otci je to celkem jedno, a vrátil se k montáži speciálních zařízení. Odpoledne pak vozidlo naložil stroji a vyjel po pěšině vedoucí kolem zavlažova­ cího kanálu. Několikrát se vrátil pro další součástky a nástroje. Dalších pět dní se na farmě prakticky nezdržoval. To odpoledne, kdy svou práci dokončil, se rozjel do vesnice. Zamířil vozidlem po hlavní ulici a zastavil přesně na tomtéž místě, kde byl zničen jeho parní vůz. Zapojil několik okruhů a zvedl mikrofon.

- 38 -

„Tady je Mark Marakson,“ řekl, a jeho hlas zaduněl městem. „Vrátil jsem se, abych vám řekl několik věcí, které byste předtím ne­ poslouchali – a taky hodně novinek…“ V oknech se začaly objevovat tváře. Některé dveře se začaly ot­ vírat. „Tenhle vůz, stejně jako ten první, není poháněn démonem. Vyu­ žívá jen přírodní energie. Umím postavit podobné stroje, které budou sít, orat i sklízet, a to rychleji a přesněji, než to dokáže jakýkoliv kůň. Abych řekl pravdu, už jsem je vyrobil. Nabízím je dodat na všechny farmy v okolí, zdarma a s návody k použití. Rád bych z naší země udělal dokonalou ukázku vědecko-technologické zemědělské výroby, a pak také výrobní centrum podobných vozidel, jako je tohle. Všichni zbohatneme, protože je budeme dodávat do okolních zemí…“ Na ulici se začali objevovat lidé. Viděl známé tváře, ale zahlédl i nové obličeje. Pokud někteří z nich křičeli, pak jejich výkřiky díky svému vlastnímu zesílenému hlasu neslyšel. „Naučil jsem se i spoustu věcí, které se týkají střídání plodin, využívání hnojiv a dokonale funkční zavlažovací techniky. Úroveň vodní hladiny tady vždycky představovala jistý problém, a proto jsem pro vás připravil ukázku, jak ji lze regulovat pomocí řady auto­ matických stavidel. Ukázku jsem připravil na zavlažovacím kanále opuštěné Bransonovy farmy nad západním ohybem řeky. Byl bych rád, kdybyste tam zašli a podívali se na to – abyste viděli na vlastní oči, jak to funguje – až si moje slova promyslíte. A nemusíte se bát démonů, protože tam žádní nejsou.“ Zatímco mluvil, začaly na vozidlo dopadat kusy hlíny a kravské­ ho trusu, ale neškodně se odrážely. Mark pokračoval. „Vyčistil jsem také jedno ze zdejších opuštěných polí, zoral jsem ho, pohnojil, uvláčel a osel. Chci, abyste se podívali, jak snadno a dokonale to bylo provedeno, a chci, abyste dávali dobrý pozor, co na tom poli vzejde a jaká bude úroda. Doufám, že to na vás udělá dojem…“ Z davu vyskočili čtyři muži, rozeběhli se k vozidlu a uchopili je za boční okraj. Okamžitě uskočili a jeden z nich padl na záda. „To byl elektrický šok,“ oznámil jim. „Nejsem tak hloupý, abych vám poskytl příležitost ublížit mi podruhé. Čert aby vás vzal. - 39 -

Jsme sousedé a já vám chci pomoci. Chtěl bych, aby se naše městeč­ ko stalo centrem, z nějž se bude do celého okolí šířit užitek, co mu chci přinést! Umím teď mnoho úžasných věcí, a ty vás chci naučit! A to je jen začátek! Všichni budeme mít snazší život. Umím postavit stroje, které létají, a lodě, co plují pod vodou! Umím vyrobit zbraně, s nimiž můžeme vyhrát každou válku! Mám armádu mechanických sluhů! Dokážu –“ Na vozidlo se teď snášela stálá záplava hrud bláta, kamení i od­ padků, přičemž dopadající předměty byly stále větší a těžší. „Dobrá! Odjíždím!“ vykřikl. „Jediné, co od vás chci, je abyste se zamysleli nad tím, co jsem vám teď řekl. To všechno se vám možná bude později, až vám vychladnou hlavy, zdát mnohem rozum­ nější. Běžte a podívejte se na Bransonovo hospodářství! Vrátím se později, až s vámi bude rozumnější řeč.“ Vozidlo se pomalu rozjelo. Několik lidí je chvíli pronásledovalo a metalo po něm posledními slovy i kameny. Pak ale zůstávali čím dál víc pozadu. Když před sebou uviděl Noru, okamžitě zpomalil. Zastavil, naklonil se a otevřel dvířka. „Nastup si,“ vyzval ji. Přivřenýma očima si prohlédla vozidlo a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla. „Myslela jsem si, že se budeš vracet touhle cestou a pustila jsem se napřed, abych tě varovala – abys na té věci nejezdil.“ „Varovat mě?“ „Jsou rozzuření –“ „Já vím.“ Udeřila pěstí jedné ruky do dlaně ruky druhé. „Nepřerušuj mě! Poslouchej! Slyšels, co na tebe křičeli?“ „Neslyšel. Já –“ „Myslela jsem si, že ve všem tom kraválu nic neuslyšíš. No, já to slyšela a nevěřím, že se uklidní a budou se na věci dívat tvýma očima. Myslím si, že jediný důvod, proč jsi pořád ještě naživu, je že tuhle věc nedokázali rozbít…“ Bázlivě natáhla ruku a dotkla se dví­ řek. „Nevracej se do vesnice. Měl bys zřejmě znovu odejít –“ Hlas se

- 40 -

jí zlomil a odvrátila se. „Ani jednou ses neozval,“ vypravila ze sebe po chvíli. „Slíbil's mi to a nikdy ses neozval.“ „Já – nemohl jsem, Noro.“ „Kde's vůbec byl?“ „Daleko…“ „Daleko? Až u Zlokovné hory nebo na některém z těch dalších zakázaných míst? Tam jsi získal tuhle věc, že?“ Neodpověděl. „Že je to tak?“ opakovala. „Není to tak, jak si myslíš,“ řekl po krátkém zaváhání. „Ano, byl jsem tam, ale –“ „Běž pryč! Už tě nechci znát! Varovala jsem tě. Jestli si ceníš vlastního života, odjeď co nejrychleji – a nikdy se nevracej!“ „Můžu tě přesvědčit, že se mýlíš – pokud mě budeš ochotna po­ slouchat a dovolíš mi, abych ti ukázal nějaké –“ „Nechci tě poslouchat a nechci nic vidět!“ Obrátila se a rozběhla se mezi stromy. Byl by se pustil za ní, ale měl strach nechat tady stát vozidlo. Co kdyby ho vesničané přece jen sledovali? „Vrať se!“ křikl za ní. Odpovědi se však nedočkal. Váhavě zavřel dvířka a pokračoval v cestě. Z vrcholku nedale­ kého pahorku za ním upíral zamyšlený pohled kentaur.

7. Umělé housenky křižovaly ulice ožívajícího města a odklízely odpadky a trosky. Jejich hlavní dozorce, malý mutant se širokými ra­ meny a mohutnými nadočnicovými oblouky, kontroloval pomalý po­ stup strojů a občas je pobídl zahnutým kontrolním ankusem. Byl slu­ nečný den a ozařoval blyštivé kopule, kolem nichž se hemžili pracu­ jící dělníci. Pod rukama dělníků – robotů se začínaly rýsovat první obnovené terasy. Vzduchem se nesl tichý a pravidelný hukot obno­ vených továren, zatímco se po počítačově řízených montážních pá­ sech sunuly součásti robotů různých typů, létajících strojů i do­ pravních prostředků. O mnoho níž, v údolí, se sunula řada mutantů, kteří postupně poklekali před památníkem z bílého kamene, vzty­ - 41 -

čeným nad vchodem do prostor starého vyučovacího počítače. Naří­ dil ho tam vybudovat jejich vůdce, který jej pak prohlásil za sva­ tostánek. Z plochých střech se vznášely obrovské, ptákům podobné stroje, aby se vystřídaly s těmi, které se tam vracely, v pravidelném plnění rozsáhlé strážní služby. Hlavní dohlížitel hlasitě vykřikl, po­ kynul svou holí a usmál se. Od chvíle, kdy se objevil Korunovaný sluncem, jenž měl moc nad Starými věcmi, byl život den ode dne lepší. Doufal, že se jejich vůdci daří při práci na úkolu, za nímž se nedávno vydal. Později dohlížitel navštíví svatostánek, aby se za to pomodlil a také za to, aby dokázali rozšířit požehnání vytápěných obydlí a pravidelných jídel po celé zemi. Znovu máchl svou holí a dovolil, aby ho ovládl silný pocit uspokojení a ctnosti. Michael Chain, s růžovou tváří a pomalu řídnoucími vlasy, seděl naproti Danielovi u stolku v malé tiché restauraci a předstíral, že ne­ studuje synovy reakce. Dan, který se ve svém nejlepším obleku cítil vrcholně nepohodlně, se nimral v dezertu, srkal kávu a pokoušel se předstírat, že si toho zastřeného pozorování nevšiml. Pocítil, jak mu zaškubalo v zápěstí, a někde za stěnou se rozbil talíř. Kdykoliv se něco takového stalo, rychle nasadil zpětný bioblok – techniku, kterou postupně zvládl a díky níž potlačoval průběh nekontrolovaných udá­ lostí kolem své osoby. „Ta nahrávka se moc nedaří, že?“ nadhodil Michael. Dan pozvedl oči a zavrtěl hlavou. „Zdá se, že jsem lepší, když hraju naživo,“ odpověděl. Pak pokr­ čil rameny. „Jenže ono je těžké odhadnout hned napoprvé, co člověk v takovém případě dělá špatně. Už teď vidím pár věcí, které bych udělal jinak –“ „Bylo to dobré,“ překvapil ho Michael. „Mie se to líbilo.“ Po­ zvedl ruku dlaní vzhůru a udělal neurčité gesto. „Ale to víš,“ pokra­ čoval. „Malá skupina, žádná reklama… Máš vůbec představu, kolik písní se každý rok nahraje?“ „Bohužel, mám. Je to –“ „… a jistě i při svém uměleckém založení víš aspoň něco o sta­ tistice. V podstatě je to sázka do loterie.“ „Je to tvrdé,“ připustil Dan. - 42 -

Otcova ruka se obrátila a dopadla na stolní desku. „Je téměř nemožné to dokázat, tak je to!“ Z kuchyně se ozvalo řinčení střepů. Dan si povzdechl. „Asi máš pravdu, ale rozhodl jsem se, že to zatím nevzdám.“ Starší Chain si objednal sklenku pití, aby si ho vychutnal po ve­ čeři. Dan odmítl. „Pořád ještě chodíš s tím Lewisovic děvčetem?“ „Jo.“ „Připadá mi tak trochu laciná.“ „Užili jsme si spolu spoustu legrace.“ Michael pokrčil rameny. „Je to tvůj život.“ Dan dopil kávu. Když zvedl hlavu, zjistil, že se na něj Michael dívá s úsměvem. „Je, vážně,“ přikyvoval starší muž. Natáhl se a položil Danovi dlaň na paži. „Jsem rád, že se držíš svých názorů. Vím, že jsem na tebe občas dost tlačil. Ale poslyš. I kdybys neskončil s titulem, místo ve firmě vždycky bude. Kdybys někdy změnil názor, mohl by ses na­ učit všemu, co bys potřeboval, při práci – zapsal by ses do nějakých večerních kurzů… Žádné ty podomní bláboly… Jen ti to říkám. To místo tam budeš pořád mít.“ „Díky, tati.“ Michael dopil sklenku a rozhlédl se. „Číšníku!“ zvolal. „Platím!“ Svícen na stěně se začal naklánět, ale Dan včas rozpoznal pří­ znaky a narovnal ho. Mor stál a opíral se o sloupek postele. Klouby rukou si soustře­ děně protíral oči. Zdálo se, že jediná činnost, které se v posledních dnech věnuje, je spánek. A nohy mu zase opuchly… Natáhl se po láhvi s vodou, která stála na nočním stolku a zhlu­ boka se napil. Odkašlal si, polkl lék, který měl připravený do zásoby, a spláchl ho dalším douškem vody. Přešel místnost, odhrnul dlouhý černý závěs a otevřel okenici. Na bledé obloze se leskly hvězdy. Je ráno nebo večer? Nebyl si jist.

- 43 -

Prohrábl si dlouhý bílý vous, rozhlédl se po ztichlém kraji a uvě­ domil si, že ve spánku ho trápilo něco jiného než pouhé tělesné obtí­ že. Čekal na to, že se ten sen, to poselství vrátí, ale nic se nevracelo. Po dlouhé chvíli spustil závěs a zavíráním okenice se nezatě­ žoval. Možná, že kdyby se vrátil do postele, přišel by znovu ten sen… Ano, to mu připadalo jako výborný nápad. Zatímco pomalu potřásal hlavou, belhal se přes místnost k lůžku. Lidské tělo je hrozná zátěž, pomyslel si. Venku několikrát zahoukala sova. Ve stěně zašramotila myš. Hluboko pod troskami hradu Rondoval, v obrovské jeskyni na­ plněné mocným zaklínadlem hlubokého spánku, se probral Lunolet, nejmocnější ze všech draků. Z ničeho nic se vztyčil a zaujal nepoho­ dlnou heraldickou pózu a stejně rychle se zase uvolnil a položil na zem. Jeho pohled přeletěl jako vlahý vítr těla spících druhů a duch opustil tělo a zamířil napříč nebesy. Cestou míjel siluety obrovských temných ptáků s těly barvy kovu, jaký se používal k výrobě mečů, a to ve výškách, kam se dříve odvážil jen on a další jeho rodu. Byl ne­ viditelný, ale zaměřil na ně svůj hněv a zaútočil. Tvorové se lhostejně a bez následků dál ubírali svou cestou. Rozzuřen k nepří­ četnosti vlastní bezmocí se Lunolet vracel do temné krajiny spánku a těsně před cílem jeho obrovské pařáty zanechaly hluboké rýhy v ka­ menné římse, když jen o chlup minul jakési menší tělo.

8. Vzdálené výkřiky Marka nevzbudily. Spal klidně dál dlouho poté, co začaly, a vzbudil se teprve tehdy, když do jeho kůlny vběhla jakási postava, a divoce s ním zatřásla. „Probuď se! Prosím! Probuď se!“ ozval se ostrý naléhavý šepot. „Co se –“ začal, a ucítil, jak mu něčí ruka zakryla ústa. „Tiše! Mluv tiše! To jsem já – Nora. Budou tady každou chvíli a nevynechají ani tuhle kůlnu, jen aby měli jistotu. Musíš utéct!“ Odtáhla mu ruku ze rtů. Posadil se a začal si natahovat boty. „O čem to mluvíš?“ nechápal. „Co se děje?“ „Pokusila jsem se sem doběhnout včas, abych tě varovala, ale byli moc rychlí,“ vysvětlovala spěšně. „Vzpomněla jsem si, že někdy spáváš tady v kůlně…“ - 44 -

Natáhl se po opasku s mečem a zapnul si ho. „Ve stodole mám zbraně, kterými se ubráním čemukoliv,“ odpo­ věděl. „Škoda, že jsem si nějaké nevzal sem –“ „Stodola taky hoří!“ „Taky?“ „Dům, malá stáj, a dvě vedlejší kůlny stojí v plamenech.“ Vyskočil na nohy. „Ale v domě byl otec!“ Chytila ho za paži, ale setřásl ji a vyrazil ke dveřím. „Nedělej to!“ naléhala. „Už je příliš pozdě! Zachraň alespoň sebe!“ Rozrazil dveře dokořán a okamžitě uviděl, že mluvila pravdu. Dům plál jako pochodeň. Střecha už se propadla. K jeho kůlně mířila skupina vesničanů a když ho uviděli, zvedl se hlasitý pokřik. O krok ustoupil. „Rychle vylez zadním oknem,“ zašeptal chraplavě, „nebo zjistí, žes tady byla.“ „Pojď taky!“ „Na to už je pozdě, viděli mě.“ Vyšel z kůlny, zavřel za sebou dveře a tasil meč. Když se přiblížili, rozhlédl se po začerněných zpocených tvá­ řích, zrudlých odrazem plamenů, a vzpomněl si, jak naposled viděl Marakase – tiše oddechujícího na slamníku v přístěnku. Pozdě, příliš pozdě… Tak za tohle, táto, draze zaplatí! Vyšel jim vstříc. Když se přiblížili, viděl, že se vybavili provizorními zbraněmi. Staré čepele – z nichž některé možná sám vykoval – byly naolejovány a nabroušeny. Pár se jich blýskalo upro­ střed skupinky. Nezaváhal a nezpomalil krok. „Vrazi!“ vykřikl. „Uvnitř spal můj otec! Všichni jste ho znali! Nikdy nikomu neublížil! Proklínám vás! Všechny!“ Neozvala se žádná odpověď, ale on ani žádnou neočekával. Vrhl se na ně a máchl mečem. Nejbližší muž, Hyme, koželuh, vykřikl a padl k zemi. Rukou si svíral ránu v břiše. Mark se rozmáchl znovu a tentokrát bolestivě vykřikl řezníkův bratr, a mezi prsty mu vytryskla krev. Další Markův útok odrazila - 45 -

jedna z čepelí a na levé rameno mu dopadla silná hůl. Vykryl bod, který mu mířil na hruď, o kousek uskočil a máchl mečem v širokém oblouku. Čepel oddělila v zápěstí něčí ruku s obuškem. Všude kolem se k zemi snášel popel a oheň se šířil vysokou po­ losuchou travou k zahradě. Stodola se otřásla, jedna její stěna se zříti­ la a vychrlila mračno jisker. Do prsou ho udeřilo něco tvrdého. Velký kámen, který někdo hodil z bezpečné vzdálenosti. Zapotácel se, ale stále ještě před sebou mával čepelí. Znovu ho někdo tvrdě zasáhl holí, tentokrát do stehna, a noha mu podklesla. Byli všude kolem něj, kopance a rány na něj pršely ze všech stran. Pak mu někdo vyrval z ruky meč. Pravici okamžitě sklouzl k náramku na levém zápěstí. Zmáčkl několik tlačí­ tek… Nad hlavou mu blýskla čepel. Zkroutil se stranou a cítil, jak se mu hrot zaťal do čela a klesá níž… Vykřikl a rukama si zakryl tvář. Do křiku útočníků se teď vmísilo jiné volání. Vzdor strašlivé bo­ lesti, vzdor krvi, která mu na mnoha místech prýštila z těla, poznal Nořin zoufalý křik: „Vždyť ho zabijete! Přestaňte! Přestaňte!“ Někdo ho znovu kopl, ale to byla poslední rána, kterou cítil. Někde vedle něj se rozezněl vyděšený křik, k němuž se brzo při­ dal celý sbor dalších. Z temného nebe se snesl ještě temnější stín a vpadl do středu útočníků. Jeho křídla byla jako dvě kosy a kovový zobák se zvedal a dopadal se strašlivou silou. Mark se zhluboka nadechl a pracně se vyškrábal na nohy, tělo omotané pavučinou bolesti. Levou rukou si stále ještě zakrýval horní polovinu obličeje, mezi prsty mu prýštila krev, stékala po předloktí a zalévala náramek, ke kterému teď zvedl pravou ruku. Na zemi leželo několik nehybných mužů a příšerný pták proná­ sledoval ty, kteří ještě stáli… Markovy prsty přeběhly po povrchu náramku. Mechanický pták se zastavil, kousek se vrátil, poskočil, zabušil křídly, vznesl se do vzduchu a zakroužil Markovi nad hlavou… „Sami jste rozhodli o svém osudu,“ vykřikl Mark ochraptěle.

- 46 -

Pták se snesl dolů, uchopil ho za ramena a zvedl se země. Mar­ kova levá ruka teď byla celá rudá a zdálo se, že ji má přilepenou k obličeji. „Těm, kteří jste to přežili, daruji život – zatím – aby mezi vámi zůstaly zachovány vzpomínky na dnešní noc, aby bylo možno najít svědky,“ volal na zbývající vesničany. „Vrátím se, a všechno bude tak, jak jsem předtím ve vsi řekl – ale vy budete v celém tom podniku poddaní, nikoli partneři. Za to, co jste dnes v noci udělali, vás proklínám!“ Pták zrychlil a začal nabírat výšku. „…kromě tebe, Noro,“ vykřikl nakonec. „Vrátím se pro tebe – ničeho se neboj!“ A pak se ztratil na temné obloze. Ozývalo se sténání raněných a praskot ohně. Za mizícím stínem se k temnému nebi nesly ochranné modlitby a formulky proti uřknutí a na zahánění duchů. Markova krev kropila jako řídký déšť pole, kde předtím pracoval.

9. Zaklepala a počkala a zaklepala a počkala a když to tak opa­ kovala několikrát, vzdala se naděje, že by byl doma. Samozřejmě, že zkusila i dveře, ale byly zajištěné. Byla unavená. Urazila sem dlouhý kus cesty a to po příšerné no­ ci. Opřela se o zárubeň a cítila, jak ji pálí oči, ale plakat za žádnou cenu nechtěla. Vztekle napřáhla nohu a ze všech sil kopla do dveří. „Otevři, sakra!“ vykřikla. V tom okamžiku zaslechla cvaknutí a dveře se rozlétly. Stál v nich Mor, oblečený do vybledlého modrého roucha, a mžoural do světla. „Měl jsem dojem, že slyším někoho škrábat na dveře,“ zabručel. „Připadáš mi povědomá, ale teď si nějak nemohu –“ „Nora. Nora Vailová,“ představila se, „z východní vesnice. Omlouvám se, já –“ Morův obličej se rozjasnil. „Vzpomínám si. Ale já měl dojem, že jsi ještě malá holčička… Ale samozřejmě! Odpusť mi! Ono to utíká!“ Ustoupil o krok. „Pojď dál. Právě jsem si vařil kapku čaje. Ne­ pořádku si nevšímej.“ - 47 -

Vykročila za ním. Prošli jednou podivně zařízenou místností do další. Tam jí uvolnil židli a začal se věnovat syčící konvici. „Je to hrozné…“ začala. „To počká, až bude hotový čaj,“ přerušil ji nesmlouvavě. „Ne­ mám rád hrozné věci na lačný žaludek.“ Přikývla a pohodlně se usadila. Pozorovala starého mága, jak nese na stůl chléb, zavařeniny a nalévá čaj. Bylo vidět, že už se mu třesou ruce. Jeho tvář, vždycky plná hlubokých vrásek, byla teď ne­ přirozeně bledá. Přesto se nemýlil v tom, že ji už celé roky neviděl – když se u nich naposled na své cestě bůhvíodkud nebo bůhvíkam za­ stavil na večeři, byla ještě malá. Vybavila si překvapivě dlouhý roz­ hovor… „Tak,“ řekl, když před ni na stůl položil talíř a šálek. „Posilni se.“ „Děkuji.“ Pustila se do jídla a pomalu se dávala do řeči. Jednotlivé kousky příběhu vyprávěla bez ladu a skladu, ale Mor ji nepřerušoval. Když k němu zvedla oči, všimla si, že se mu do tváří vrátila část barvy a že se ruka, svírající pohár, přestala třást. „Ano, to je vážné,“ souhlasil, když skončila. „Dobře jsi udělala, žes za mnou přišla. Abych řekl pravdu –“ Vstal, pomalu přešel místnost a zastavil se před malým tmavým zrcadlem, zasazeným do kovového rámu. „– udělám nejlíp, když se na to podívám hned,“ dokončil, mávl prsty v těsné blízkosti skla a něco polohlasně zamumlal. Stál k ní zády a pravým ramenem jí částečně zakrýval pohled do zrcadla, ale i tak viděla ve zbývajícím kousku skla pohybující se ob­ rysy a v horní pravé části něco jako kus neznámého obzoru, nad nímž kroužil obrys čehosi podivně znepokojivého. Pak se celý obraz začal řítit vpřed a Nora už nedokázala říci, nač se to starý mág dívá. Změ­ ny intenzity světla dávaly tušit, že se obrazy v zrcadle mění, ale ne­ dokázala rozeznat žádné podrobnosti. Nakonec Mor znovu mávl rukama. Pohyb zmizel a sklo naplnila temnota, jako by do něj někdo nalil inkoust.

- 48 -

Čaroděj se obrátil a vrátil se ke svému sedátku. Pozvedl šálek, usrkl, zatvářil se nespokojeně a vychrstl vlažný nápoj do ohně. Pak vstal a připravil nový čaj. „Ano,“ přikyvoval, když byl hotov a oba je obsloužil. „Je to vel­ mi vážné. Něco s ním budeme muset udělat…“ „A co?“ zeptala se. Povzdechl si. „To nevím.“ „Cožpak nemůžeš ty, který porazil Detovy démony –“ „Kdysi,“ odpověděl pomalu, „bych tohle podvržené mládě snadno zastavil. Ale teď… teď už zdaleka nemám tolik sil jako za starých časů. Pro mě už je pozdě. Ale je to všechno má vina.“ „Tvá vina? Jak to? Co tím myslíš?“ „Mark není z tohoto světa. Přinesl jsem ho sem jako nemluvně po posledním velkém boji. Byl prostředkem, který mi umožnil odnést do vyhnanství Pola Detsona, posledního pána na Rondovalu, který byl tehdy také jen dítětem. Je to zvláštní pocit, vědět, že ten muž, který se sem dostal jen náhodnou výměnou, je teď mnohem větší hrozbou, než cokoliv, čeho jsme se obávali. Musím něco udělat, ale nevím co.“ „A neexistuje nikdo, koho bys mohl požádat o pomoc?“ Položil jí dlaň na předloktí. „Teď musím být sám… musím přemýšlet,“ řekl. „Vrať se domů. Omlouvám se, ale nemohu ti nabídnout, abys zůstala.“ Začala se zvedat. „Musí být přece něco, co bys mohl udělat.“ Slabě se pousmál. „Možná. Ale napřed musím podniknout určitá pátrání.“ „Řekl, že se pro mě vrátí,“ nalehla. „Já to nechci. Bojím se ho.“ „Uvidím, co se s tím dá dělat.“ Vstal a doprovodil ji ke dveřím. Na prahu se v náhlém popudu obrátila a uchopila ho za ruku. „Prosím!“ Druhou rukou ji pohladil po vlasech. Na okamžik ji přitáhl k sobě a pak jemně odstrčil. „Tak už běž,“ řekl a ona ho poslechla.

- 49 -

Díval se za ní, dokud se neztratila v dáli na cestě. Očima na okamžik zabloudil k trsu květin, mezi nimiž poletoval motýl. Pak za­ vřel dveře, zasunul závoru, vešel do druhé místnosti a namíchal si si­ lný lék. Upil čtvrtinu dávky a vrátil se do pokoje, kde seděl s Norou. Znovu se postavil před zrcadlo v kovovém rámu, opakoval nad jeho povrchem některá z gest, jež použil předtím, a přidal několik nových. Když vyslovoval slova síly, byl jeho hlas mnohem pevnější. Temnota se ze zrcadla částečně vytratila a odhalila tmavou místnost, kde u malých stolků seděli lidé a cosi popíjeli. Mladík s pramenem bílých vlasů na tmavé hlavě seděl na vysoké stoličce v rohu místnosti a brnkal na hudební nástroj. Mor si ho chvíli prohlížel, došel k jakémusi rozhodnutí a pronesl další slovo. Obraz se změnil, tentokrát ukazoval klub zvenčí a Mor ho stu­ doval se stejně napjatou pozorností. Pronesl další slovo a budova se zmenšila, jak se místo, odkud byla pozorována, vzdalovalo po ulici. Mor celý ten obraz pozoroval přivřenýma očima. Udělal další gesto, něco zamumlal a sklo ztemně­ lo. Obrátil se, vešel do druhého pokoje, přelil zbytek léku do malého flakónku a z kouta vzal svou zaprášenou hůl, kterou tam od­ ložil loňského léta. Pak vyšel z domu na mýtinu, třikrát se otočil kolem vlastní osy a pozvedl hůl před sebe. Když její konec začal svítit, pochmurně se usmál. Nakonec pomalu vykročil a v chůzi obracel hlavu ze strany na stranu, jako kdyby hledal lehoučký závan něčeho, co se vznáší ve vzduchu…

10. Když Dan opustil klub, ohrnul si límec, rozhlédl se ulicí a vy­ kročil do noci. Tu a tam kolem projelo auto, ale chodec nebyl v do­ hledu ani jediný. S kytarovým pouzdrem na boku se vydal směrem k Bettynu bytu.

- 50 -

Z mříže vedle chodníku stoupala pára a s ní se vzduchem šířil odpudivý puch. Rychle spěchal dál. Odkudsi z druhého konce města sem dolehl zvuk sirény. Toho večera měl velmi nepříjemný pocit – jako kdyby si ho někdo na okamžik velmi zevrubně prohlížel. I když se rychle rozhlé­ dl po všech klubových štamgastech, nezdálo se, že by mu někdo z nich věnoval víc pozornosti než obvykle. Když o tom teď přemýšlel, vybavil si několik jiných příležitostí, při nichž měl stejný pocit, že je sledován. Nemělo to souvislost s ničím konkrétním, jen pokaždé cí­ til, jak ho hřeje jeho mateřské znaménko – což mu vlastně všechny ty situace připomnělo, poněvadž právě teď začalo hřát znovu. Zastavil se, rozhlédl se sem a tam ulicí a bedlivě si všímal projíždějících aut. Nic. A přece… Teď to bylo silnější než v klubu. Mnohem silnější. Jako kdyby ten neviditelný pozorovatel stál přímo vedle něj… Znovu vykročil, a když se dostal zhruba doprostřed bloku, zrychlil chůzi, protože se vzdaloval od světla na rohu. Začal se potit a jen s největší námahou přemáhal stále sílící touhu dát se na zběsilý útěk. A najednou ve dveřním výklenku vpravo od něj – pohyb! Když ze tmy vystoupila postava, svaly se mu napjaly. Neznámý měl v rukou dlouhou hůl… „Odpusťte,“ ozval se mírný hlas, „ale necítím se dobře. Mohl bych jít kousek s vámi?“ Teď viděl, že je to stařec v podivném oblečení. „No… proč ne. Copak se děje?“ Muž zavrtěl hlavou. „To jen ta tíha let. Mnoha let.“ Srovnal krok s Danovým. Ten si přehodil pouzdro s kytarou do levé ruky. „Poslyšte, nepotřebujete doktora?“ „Ne.“ Pokračovali až k další křižovatce. Dan koutkem oka pozoroval ustaranou vrásčitou tvář. „Na procházku je dost pozdě,“ poznamenal. „Já jdu bohužel z práce.“ - 51 -

„Já vím.“ „Ano? Vy mě znáte?“ Najednou jako by kolem proplulo něco jako zlatá nit a zachytilo se na konci starcovy hole. Hůl se lehce zachvěla, zlatavé vlákno se napjalo a začalo sílit a zářit. „Ano. Jste Daniel Chain –“ Svět kolem nich se zdánlivě rozdělil na dvě rozvlněné poloviny – vpravo a vlevo do stále se šířícího světelného paprsku tvořeného vláknem. Dan se obrátil a užasle to pozoroval. „– ale to není tvé pravé jméno,“ dodal stařec. Paprsek se ještě rozšířil a natáhl dozadu i kupředu. Vypadal teď jako zlatý chodník a ulice, budovy a noc po obou stranách se změnily v ploché, dvojrozměrné panorama, které se vlnilo, skládalo a bledlo. „Co se to děje?“ zeptal se. „– a není to ani tvůj svět,“ dokončil stařec. „Nerozumím.“ „Samozřejmě, že ne. A já nemám dost času, abych ti to mohl všechno vysvětlit. Za to se omlouvám. Ale tudy jsem tě před mnoha lety přinesl a vyměnil za dítě, které by vyrostlo v pravého Daniela Chaina. Ty bys žil svůj život na onom místě, které jsme právě opustili, a on na tom druhém, kam se teď musíš vrátit. Tam se jmenuje Mark Marakson a začal být velmi nebezpečný.“ „Snažíte se mi snad říci, že to je moje pravé jméno?“ zeptal se Dan. „Ne. Ty jsi Pol Detson.“ Stáli na široké zlaté cestě, nad hlavami pás zářících hvězd a po obou stranách mlhavé náznaky skutečností. Po povrchu cesty probí­ haly celé řady drobných jiskřiček a črtala se na ní slabá zelená linka. „Nerozumím tomu, co mi povídáte. Ani trochu.“ „Jen poslouchej. Neklaď mi otázky. Závisí na tom nejen tvůj život, ale i životy mnohých lidí. Musíš se vrátit domů. V tvé zemi za­ čaly potíže a ty vládneš silami, jichž tam bude zapotřebí.“ Dan cítil, že je nucen naslouchat. Ten stařec v sobě měl jakousi sílu. Důkaz o tom se prostíral všude kolem něj. A jeho způsoby, stejně jako slova, si vynucovaly pozornost.

- 52 -

„Sleduj tu zelenou linku,“ nabádal ho stařec. „Než dospěješ ke svému cíli, cesta se mnohokrát rozdělí. Budou na ní zajímavé odboč­ ky, uvidíš úžasné věci, možná se dokonce setkáš s jinými, velmi po­ divnými poutníky. Můžeš se dívat, ale nesmíš sejít z cesty. Sleduj ze­ lenou linku. Dovede tě domů. Já – počkej.“ Stařec se plnou vahou opřel o svou hůl a zhluboka oddechoval. „Ta zátěž je na mě trochu silná,“ zamumlal. „Odpusť. Potřebuju léky.“ Z malého váčku u pasu vytáhl flakónek z barevného skla a něko­ lika doušky vypil jeho obsah. „Nakloň se kupředu,“ řekl po chvilce. Dan sklonil hlavu a ramena. Hůl se pozvedla a vytryskla z ní mod­ ravá záře, která ho zalila a on měl pocit, že mu vlahým proudem vniká až do mozku. Myšlenky se mu divoce roztančily a dlouho měl dojem, zeje uvězněn uprostřed neviditelného davu, kde každý bez přestávky mluví a mluví. „To je jazyk toho místa,“ řekl pak stařec. „Chvíli bude trvat, než se ti vžije, ale už ho máš v sobě. Zpočátku bu­ deš mluvit dost pomalu, ale porozumíš hned. Nepotrvá to dlouho a zvládneš ho dokonale.“ „Kdo jsi? Co jsi zač?“ zeptal se Dan. „Jmenuju se Mor a nadešel čas, abych tě opustil a nechal samotného sledovat linku. Aby byla záměna trvalá, musí dojít k vý­ měně zhruba stejného množství živé hmoty. Nezbývá mi, než se vrá­ tit do tvého bývalého světa, dříve než přestanu jednomu z požadavků vyhovovat. Běž! Odpovědi si musíš najít sám!“ Mor se s překvapující energií otočil a ztratil se v rozvlněném ob­ raze napravo, jako by zmizel za závěsem. Dan udělal krok týmž smě­ rem, a pak se zarazil. Proměnlivý obrazec, kterému stál tváří v tvář, naháněl strach, cítil, že by se ho mohlo zmocnit šílenství, kdyby do něj nahlížel příliš dlouho. Upřel pohled na cestu. Pod řadou minia­ turních bouří, zuřících nad jejím povrchem, se stále jasně rýsovala zelená linka. Ohlédl se a zjistil, že lesklá cesta vypadá stejně za ním jako před ním. Udělal jeden krok, druhý a sledoval zelenou čáru, která mizela v dáli. Nic jiného ani dělat nemohl. Při chůzi uvažoval a pokoušel se pochopit slova, která mu Mor řekl. Jaká síla? Jaká hrozba? Jaký podvržený nevlastní bratr? A co se - 53 -

od něj očekává na konci té zelené linky? Brzo se ale podobných úvah vzdal. V hlavě mu stále ještě hučelo po útoku hlasů. Napadlo ho, co si bude myslet Betty, když k ní nepřijde, a co bude cítit otec, až se dozví o jeho zmizení. Zastavil a zděšeně zalapal po dechu. Teprve teď si totiž uvědo­ mil, že je-li celý ten šílený příběh pravdivý, pak Michael není jeho otec. Znaménko na zápěstí mu pulzovalo a za patami se mu zvedl malý zlatý vír, který ho po několik kroků následoval jako věrný psík. Přehodil si pouzdro s kytarou do druhé ruky a pokračoval v chůzi. Pak ho upoutal drobný vzorek v mozaice vpravo před ním – droboučká jasná scéna, na kterou mu padly oči. Jakmile na ni sou­ středil pozornost, začala se zvětšovat, až vyplnila celé zorné pole a budila dojem trojrozměrnosti. Když došel až k ní, viděl, že se poněkud vzdálila, aniž při tom ovšem ztratila cokoliv ze své jasnosti. Přímo k ní vedla jedna odbo­ čka hlavní cesty a on si uvědomil, že by k obrazu mohl dojít během několika minut. Viděl jasně zelená stvoření, jak si hrají v jiskřivě čirém jezeře, rozkládajícím se na pozadí blankytně modrých hor. Z vody se zvedaly malé oranžové stavby, jež tvorům sloužily jako plošiny, na nichž odpočívali a veselili se, než se znovu vrhli do vln. Celou krajinu zalévalo jasným svitem slunce, v jehož záři nad hladinou jezera poletovaly a tančily obrovské, nesmírně elegantní červené vážky. Jezerní hladinu zdobil bezpočet plovoucích květů podobných vznášejícím se šesticípým hvězdám… Přistihl se, že vykročil tím směrem. Vábení toho místa bylo čím dál silnější… Napravo kolem něj náhle proběhl podivný tvor. Měl žluté oči, dlouhé uši a byl porostlý stříbřitou srstí. Čenich se mu nervózně chvěl. „Už mám zase zpoždění,“ jako by říkal. „Doprdele! Vsadím se, že mi utrhne hlavu!“ Když ho míjel, obrátil tvor na okamžik pohled k Danovi a pak sklouzl očima k jezerní idyle.

- 54 -

Dan měl dojem, že slyší, jak tvor křičí: „Nechoď tam! Místní že­ rou teplokrevné zaživa!“ Dan se zarazil a otřásl. Odtrhl oči od jezera a jeho obyvatel, vy­ hledal zelenou linku a vrátil se k ní. To už byl stříbřitý tvor ten tam. Při další cestě se pokoušel ze zelené čáry vůbec nespustit oči a nevšímat si toho, co se děje kolem. Linka po několika tuctech kroků zcela neočekávaně a náhle zahnula doleva a nějakou chvíli měl dojem, že sestupuje s kopce. Prolétlo kolem něj něco podobného ru­ dému skateboardu, na němž jel tvor, který vypadal jako velký, kovově zelený skarabeus. Občas měl dojem, že slyší neznámo odkud sbor zpívajících hlasů, ale slova nedokázal rozeznat. Pokračoval cestou a zdálo se, že vpravo se něco děje, ten pohyb přitahoval jeho pohled. Tentokrát odolával, ale jen proto, aby vzápětí zjistil, že se zelená linka stáčí tím směrem. Otvírala se tam vedlejší cesta a jak kráčel dál, zdálo se, že vede hustým lesem. Pocit, že sestupuje s kopce, neustával a do tváře se mu opřel slabý vánek. Voněl zetlelým listím, zemí a kvetoucími rostlinami. Zrychlil krok a obraz mu spěchal v ústrety s ještě větší rychlostí… Malé bouřky pod jeho nohama utichly, zelená linka se začala rozši­ řovat a trochu rozplývat… Najednou zaslechl ptačí zpěv. Natáhl se a položil dlaň na kmen stromu. Zelená čára mizela v trávě. Svět se rozestřel do lesa a mýti­ ny. Hvězdy nad hlavou mu pohasly a byly nahrazeny modrou oblo­ hou s obláčky, kterou tu a tam křižovaly listnaté větve. Ohlédl se za sebe. Nebyla tam žádná cesta – jen na okamžik se po jeho pravici za­ lesklo a zmizelo něco, co vypadalo jako ze zlata spletená pavučina, kterou odnášel vítr. Vykročil přes mýtinu. Najednou se zastavil. Mohl by se ztratit a zabloudit, pokud je tohle větší les, a on měl náhle dojem, že by mohl být. Protože byl teplý den, svlékl si bundu, položil ji na kmen padlého stromu, vytáhl se nahoru a pohodlně se usadil. Bude lepší, když zůstane kde je, dokud ho nenapadne nějaký vhodný plán. Tohle místo by mohlo mít jako konec oné podivné cesty nějaký klíčový vý­ znam.

- 55 -

Otevřel pouzdro, aby zkontroloval kytaru – byla nepoškozená. Vytáhl ji a zatímco přemýšlel, začal na ni hrát. I zvuk se zdál být v pořádku. Nakonec ho napadlo, že by mohl najít nějaký strom, na který by se dalo vylézt, tedy poněkud jiný než jsou ti okolní obři, a zjistit, zda by z výšky nezahlédl nějakou cestu nebo město. Rozhlédl se, aniž na­ rušil rytmus. Ano. Tamhleten vypadal velmi slibně, ten pár set metrů vpravo vzadu… Obrátil se zpět a málem vypadl z rytmu. To malé stvoření, které před ním dovádělo, vypadalo přesně jako to, čím bylo – kentauřím hříbětem. Nebo dítětem? Malé ručky se po­ hybovaly do rytmu a zadníma nohama spokojeně podupávalo. Pln úžasu soustředil pozornost na to, co hraje, a přešel pravou rukou do mnohem složitějšího rytmu. Pak začal tiše zpívat. Mateřské znaménko se zahřálo a začalo pulzovat. Zanedlouho z podrostu vy­ běhla další dvě podobná stvořeníčka a přidala se k prvnímu taneční­ kovi. Když pak kolem proletělo několik listů, přesně jak cítil, že se to stane – neboť je ovlivnil vlastní vůlí – zachytil je do sítě své hry a roztočil kolem rozesmátých dětských tváří a tančících těl poníků. Při­ volal ptáčky, aby kolem nich poletovali, a jelena, o němž podvědomě věděl, že je nedaleko v houští, aby se přidal k jejich tanci, který teď začínal mít jistá pravidla. Zdálo se dokonce, že když v duchu projevil přání, aby den náhle potemněl, protože pološero se mu pro takovou scénu zdálo nejvhodnější, stalo se, byť to jistě byl jen mrak, jenž na okamžik zastřel slunce. Hrál melodii za melodií a přicházeli další tvorové – poskakující králíci, spěchající veverky – a on někde uvnitř cítil, že je to dobré a správné, přesně tak, jak to má být – oni tančit, on hrát… Cítil, že by tak mohl pokračovat navěky, stavět stěny z tónů a zase je bořit, tančit ve svém srdci, zpívat… Té dívky si všiml až nějakou chvíli poté, co přišla. Štíhlá a svět­ lovlasá, oblečená v modrém, objevila se vedle silného stromu na okraji mýtiny. Znehybněla pod ním, dívala se a naslouchala. Když si jí konečně všiml, kývl jí na pozdrav, usmál se a čekal, jak to zapůsobí. Nerad by udělal něco, co by ji poplašilo a zahnalo, pročež se vystříhal jakýchkoli prudkých pohybů. Když mu oplatila

- 56 -

kývnutí kývnutím a úsměv letmým pousmáním, přestal hrát a uložil kytaru zpět do pouzdra. Listy se snesly k zemi, zvířata na okamžik ztuhla a pak se roz­ prchla do lesa. Den se opět rozjasnil. „Ahoj,“ zkusil to. „Ty tady někde bydlíš?“ Přikývla. „Vracela jsem se cestou do své vesnice, když jsem tě zaslechla. Bylo to moc krásné. Jak se jmenuje ten nástroj? Je kouzelný?“ „Jmenuje se kytara,“ odpověděl, „a někdy si myslím, že je kou­ zelný. Jmenuju se Dan. A jak ty?“ „Nora,“ odpověděla. „Ty jsi tu cizí. Odkud jsi? Kam jdeš?“ S cvaknutím zavřel pouzdro a svezl se na zem. „Ušel jsem dlouhou cestu,“ odpověděl pomalu, jak se snažil co nejpřesněji vyjádřit v jazyce, který zatím moc neovládal. Mluvil po­ malu, váhavě hledal slova. „Jen se tak toulám a prohlížím si to i ono. Rád bych se podíval do vaší vesnice.“ „Jsi minstrel? Hraješ za nocleh a stravu?“ Vzal bundu, vyklepal ji a hodil si ji přes ruku. „Ano,“ přisvědčil. „Víš o někom, kdo by nějakého potřeboval?“ „Možná… později,“ přikývla. „Co tím myslíš?“ „Došlo u nás k mnoha úmrtím. Nikdo nebude mít náladu na ně­ jaké oslavy.“ „Škoda. To abych si prozatím našel nějaké jiné zaměstnání, než se o zdejším kraji něco přiučím.“ Rozveselila se. „Určitě. Jsem si jistá, že právě teď by to šlo.“ Zvedl pouzdro s kytarou a vykročil k ní. „Tak mě veď.“ „Dobrá.“ Otočila se a on se vydal za ní. „Řekni mi něco o vašem kraji a o těch místech, které už jsi navštívil.“ Došel k názoru, že líp udělá, když si prozatím něco vymyslí. Něco jednoduchého a venkovského. Zatím bylo těžké říct, jak se tady věci mají. A co bude nejlepší, nějak ji přivést k řeči. Přesto by hrozně nerad začal hned lhát…

- 57 -

„No, víš, ono je jedno to místo hodně jako druhé,“ začal. „Je to kraj sedláků?“ „Ano.“ „No prosím. Ten můj taky. A co tady pěstujete?“ Došli na cestu a ona po ní vykročila jedním směrem. Kdykoliv nad nimi přeletěl pták, zvedla hlavu a trhla sebou. Netrvalo dlouho a přistihl se, že i on zkoumá oblohu nad hlavou. Dokázal vhodným způsobem usměrňovat hovor celou cestu až do městečka. Než se tam dostali, vytáhl z ní celý příběh Marka Maraksona.

11. Stařec ve vybledlém modrém rouchu procházel ulicemi dřímají­ cího města, kolem tmavých výkladních skříní, zaparkovaných auto­ mobilů, rozsypaných popelnic a zdí plných grafitti, která nedokázal přečíst. Jeho krok byl pomalý a ztěžka dýchal. Co chvíli se za­ stavoval a opíral se o hůl nebo o stěnu nejbližší budovy. Pak na obzoru před ním začalo pomalu prosakovat světlo, nejprve nažloutlý příliv, který pomalu stoupal a zhášel hvězdy. Kus před ním se na nebi objevila černá silueta oázy – stromy, které na ši­ roké ulici daleko vepředu rozechvíval slabý vánek. Jeho hůl ťukala do betonu čím dál více ztěžka. Přešel další boční ulici a nejistým krokem minul další blok. Když se natáhl, aby se za­ chytil sloupu pouliční lampy, bylo vidět, jak se mu třese ruka. Zatím­ co tam stál a mírně se kymácel, minulo ho několik automobilů. Když se ulice znovu vyprázdnila, přešel na druhou stranu. Byl blíže. Už byl blíže tomu místu, kde se kývaly větve stromů a kde v ranním světle stoupaly k nebi ptačí písně. Unaveně klopýtal dál a na špičce hole mu jen velmi zřídka za­ tančila zlatavá jiskérka. Když dorazil k poslednímu rohu, vítr k němu donesl slabou, jakoby květinovou vůni. Znovu se zastavil a ztěžka oddechoval, spíše jen lapal po dechu. Když přecházel tuhle poslední ulici, byl jeho krok tuhý a nepřiro­ zený. Jednou dokonce upadl, ale nebyl tu žádný provoz, takže se sta­ čil vzpamatovat, vstal a šel dál. Nebe nad parčíkem, který teď měl stařec téměř před sebou, zrů­ žovělo. Hůl, z níž už se vytratila i poslední špetka světla, se tiše - 58 -

plouhala trávou, která se za ní beze stopy zavírala. Stařec neslyšel ti­ chý sykot trysek rozptylujících aerosoly; pracně se dopotácel ještě kousek a sesul se k úpatí kmene standardního modelu stromu, ur­ čeného pro parkový prostor středu měst. Cítil jen jemnou vůni, o níž doufal, že tam bude, a když ji k němu vánek přinášel, muž se slabě usmíval a pohledem sledoval tanec motýlů ve svěžím svitu nově vy­ cházejícího slunce. Hůl mu vyklouzla z prstů a dech se zkrátil a zrychlil, když se minulost, plná bezpočtu rán, rozběhla, aby se spojila s tímhle po­ sledním. Rozmazala při tom všechny barvy a vůně do jiné, prav­ divější skutečnosti, která mu konečně odhalila příběh, o němž tolikrát přemýšlel, když nahlížel do budoucích dějů a cizích osudů. Jednoho z motýlů, který se na svém paprsku snesl příliš blízko, upoutal po­ slední záchvěv života a s třepetáním křídel usedl na starcovo zápěstí, obrácené k nebi, hned vedle podivného mateřského znaménka ve tva­ ru draka. Město kolem se s rámusem a duněním probouzelo.

12. Podivné pocity přicházely a zase se vytrácely. Pokaždé, když se dostavily, byly o něco silnější, pokaždé když mizely, něco po nich zůstávalo. Není snadné je postihnout, říkal si Dan, zatímco zatloukal dřevěný kolík do nosného kůlu ohrady, ale asi mají něco společného se samotnou zemí – tohle místo se mu zdálo tak známé, tak odpoví­ dající všem jeho představám i touhám… Pomalým krokem se k němu přiblížila kráva, jako by chtěla zkontrolovat jeho práci. Ne, sem ne, běž támhle, pomyslel si v duchu. Tamtím směrem, a cítil, jak se mu zápěstí zahřívá, jako kdyby se mu nějaká síla přeléva­ la do prstů a tryskala ven. Kráva poslechla jeho nevyslovený příkaz. … jako třeba tohle, pomyslel si. Připadá mi to správné a den ode dne jsem v tom lepší. Kolík pod úderem kladiva praskl a ostrý odštěpek mu letěl pří­ mo k obličeji. Pryč! přikázal bez přemýšlení.

- 59 -

Něco se v něm zkrátka pohnulo, jako by to byl dávno vžitý re­ flex, a štěpina ve vzduchu změnila směr a zmizela vpravo. … nebo tohle. Když dokončil práci, usmál se a začal sbírat nářadí. A když si prohlížel dlouhý kus ohrady, který během dneška opravil, táhly už se přes pastviny dlouhé stíny. Byl čas se vykoupat, připravit se na večeři a na vystoupení. Už třetí den bydlel u Nořina strýce, spal ve stodole a vykonával rozličné práce, na něž už starý pán nestačil. Jeho dovednost v použí­ vání jazyka rostla den ze dne, přesně jak to Mor předpověděl, skoro jako kdyby si ho jen vybavoval… Mor… nějaký čas si na něj ne­ vzpomněl. Jako kdyby jeho mozek vytěsnil všechno, co zažil před a během své cesty, do nějakého odděleného, vzdáleného kouta. Bylo to příliš bizarní, bez ohledu na skutečnost, že byl tam, kde právě byl. Jenže teď se mu všechny vzpomínky náhle vrátily, v duchu zkoumal kouzelnou cestu a přemýšlel, co způsobil svou nepřítomností ve svém vlastním světě. Překvapilo ho, že mu teď vlastní minulost začí­ ná připadat snová a neskutečná. Zatímco tahle země… Zhluboka se nadechl. Ta byla skutečná a jakýmsi zvláštním způ­ sobem se tady cítil opravdu doma. Bude milé sejít se s dalšími souse­ dy. Když očistil nářadí a uložil je na místo, pomyslel na večerní pe­ čeni, rožněnou na poli nedaleko městečka. To byl pravý venkovský život a jemu se skutečně líbil. Dokázal si představit horší místa, kde mohl zůstat trčet na celý zbytek života. A po jídle jim samozřejmě zahraje… Ruce ho celý den jen jen svrběly, jak do nich toužil vzít kytaru. Zdálo se, že objevuje nové, nezvyklé efekty – dalo by se říci téměř paramuzikální – které se mu tady dařilo vytvářet, a hrozně tou­ žil po tom zkoumat je dále. Chtěl je využít co nejlépe, předvést je sousedům a Noře… Nora. Znovu se usmál a stáhl si těžkou pracovní košili, patřící strýčku Darovi, a vrátil se k potoku, kde se vykoupal a umyl, než si oblékl vlastní šaty. Byla opravdu moc hezká. Škoda, že se dala tak hrozně vystrašit nějakým místním vynálezcem a pár jeho me­ chanickými hračkami…

- 60 -

A jestli ten… Mark Marakson byl skutečně Michaelův syn… Téměř viděl nějaký genetický faktor, který určuje jejich shodné schopnosti a také naprostý nedostatek zájmu o možné reakce okolí. Smůla, že ten mladík není doma a nepomáhá ve firmě. Jistě by s Mi­ chaelem skvěle vycházeli. Jak smýval z těla prach a pot, napadlo ho něco jiného, co mu dě­ lalo starosti. Proč tady je? Mor k němu mluvil s neskrývanou naléhavostí, jako kdyby jeho přítomnost zde byla nezbytná. Proč? Mělo to něco společného s Markovými vynálezy. Odfrkl si. Roz­ hodně něco takového, i když o tom padla jen zmínka. Ale jaká me­ chanická hrozba by mohla zvrátit tak jednoduchý systém, jako je tenhle, v jedné jediné generaci? A proč volat jeho, aby s ní bojoval? Ne. Cítil, že má málo informací a zapletl se do ukvapených závěrů podivného starce. Ale nepovažoval se za oběť. Jen co se tu pořádně rozhlédne, naučí se o téhle zemi mnohem více, ale už teď cítil, že jí dává v mnoha směrech přednost před místem, které opustil. A co, vž­ dyť by se mohl stát skutečným minstrelem… Utřel se kusem hrubé pytloviny a navlekl si volnou bílou košili s dlouhými rukávy, kterou na sobě měl při svém příchodu. Pak si oble­ kl kalhoty z černé džínoviny, ale ponechal si boty, které dostal. Dokonale mu padly a zdály se mnohem lepší, než ty, co měl na nohou cestou mezi dvěma světy. Učesal si vlasy, vyčistil nehty a zašklebil se na vlastní obraz ve vodě. Je na čase vzít kytaru a sejít se s Norou a jejím strýcem. Udá­ losti začaly dostávat spád. Se spokojeným pohvizdováním vykročil k domu. Kolem hořely ohně, zářily lucerny a vše vrhalo působivé stíny. Několik vesničanů uklízelo z pole zbytky hostiny. Zprvu se Dan ne­ cítil dobře, říkal si, že těch posledních pár sklenic vína už si neměl dávat, ale pak zas nabyl dojmu, že naopak dobře udělal. Proč ne? Vž­ dyť to byla oslava. Sešel se s mnoha vesničany, dychtícími se po těch nešťastných událostech nedávných dní nějak rozptýlit. A on opravdu rozehnal jejich chmury a navíc se dokázal obratným manévrováním vyhnout většině dotazů, které se týkaly jeho rodné země. A teď byl připravený vystoupit.

- 61 -

Ještě chvilku svůj příchod odkládal, dokud neustal největší hluk a lidé se nezačali usazovat kolem nízkého pahorku, na němž měl se­ dět on. Lucerny byly přineseny blíž a obklopily jej. Teprve pak vykročil kupředu, prošel kruhem a vystoupil na vy­ výšeninu, v pravé ruce povědomou zátěž – pouzdro s kytarou. Ozval se tichý potlesk a Dan se usmál. Bylo velmi příjemné zažít takové přivítání na místě, kde hrál teprve několik dní. Když došel až nahoru, vytáhl kytaru z pouzdra a připjal na ni popruh. Rychle ji naladil a začal hrát. Zhruba někde v polovině první skladby cítil, jak se uklidňuje. Po několika dalších písních se ho zmocnila skvělá nálada a začal zpívat ve svém vlastním jazyce. Pak zkusmo zazpívat první text, který se pokusil přeložit do jejich jazyka. Byl přijat s nadšením, a tak plynule přešel k dalším. Když se rozhlížel po svém publiku, dokázal ve světle pochodní rozlišit jen výrazy na nejbližších tvářích – většinou úsměvy nebo soustředění. Vzdálenější posluchači byli zčásti ukryti ve stínech, ale podle toho, že se nikdo příliš nehýbal a většina z nich v přestávkách tleskala, odhadoval, že i jejich reakce budou podobné. Teď vlevo za­ hlédl usmívající se Noru sedící vedle svého strýčka. Přešel do mistrovské skladby, kterou sám složil, živé a nápadité, jejíž tempo se neustále zrychlovalo. Najednou se zatoužil předvést. Kýval se při hře sem a tam. Vítr mu cuchal vlasy a tiskl košili na tělo… To užaslé zalapání po dechu, které zaslechl během krátké pauzy, jistě nebylo první. Jenže díky své hudbě předtím nic zaslechnout nemohl. Asi by byl nezaslechl ani dost hlasité volání. Ale teď se z míst, odkud dříve zazníval aplaus nebo soustředěné ticho, ozývalo mnohohlasé mumlání. Pak zazněl odněkud z pozadí nesrozumitelný výkřik. Rozhlédl se v pokusu zjistit jeho příčinu. Pak odněkud poměrně zblízka zaslechl výkřik: „Ďáble!“ a ko­ lem hlavy mu proletělo něco tmavého. „Znamení! To znamení!“ slyšel a do ramene ho udeřil kámen. „Dračí znamení!“

- 62 -

Uvědomil si, že během poslední skladby se mu rukáv vyhrnul až nad loket a odkryl tak jeho podivné mateřské znaménko. Dobrá, ale proč by to mělo způsobit takový poplach? „Detson!“ Při tom posledním slově pocítil skutečný šok. Okamžitě si vzpo­ mněl na starého Mora, který mu řekl, že jeho pravé jméno je Pol Det­ son. Jenže – Další kámen ho zasáhl do čela. Hodil kytaru do pouzdra a to rychle zavřel, aby ji ochránil. Ze tmy vylétl další kámen. Dav vstával. Cítil, jak se v něm zvedá vztek a zápěstí mu pulzovalo jako nikdy předtím. Z čela mu kanula krev. Další vržený kámen ho tvrdě zasáhl do prsou. Pokusil se vstát, zvednout pouzdro s kytarou a dát se na ústup. Něco ho zasáhlo do krku a další náraz přišel do boku pouzdra… Lidé začali postupovat kupředu, kolem luceren, nahoru na paho­ rek, pomalu, krok za krokem, a cestou se skláněli pro kamení. Pryč! Nebyl si jist, zda to slovo vykřikl nebo mu jen prolétlo myslí, provázeno širokým, všezahrnujícím gestem pravé paže. Lidé začali klopýtat, padat a pod nohy se jim pletly lucerny. Zdálo se, že se všechny ostatní lucerny převrhly současně. Ve vzdu­ chu se objevily temné stíny, ale ani jeden z nich se ho nedotkl. Vy­ soká suchá tráva na úpatí pahorku vzplála. Výkřiky, které k němu doléhaly, teď už ani nebyly vzteklé, spíše vystrašené a bolestivé. Pryč! Znovu udělal ono rozmáchlé gesto a celou rukou mu proběhl po­ cit rozlévajícího se tepla, které unikalo špičkami prstů. Další lidé padli k zemi. Všude kolem se roztančily plameny. Sevřel pevněji pouzdro s kytarou, otočil se a rozběhl se dolů po odvrácené straně pahorku. Přeskakoval při tom ležící postavy i nízké ohně, a když se prodíral polem a mířil k temné čáře lesa v pozadí, zněl jeho dech skoro jako vzlyky. Vztek zvolna mizel a zároveň v něm začal narůstat strach. Po­ slední pohled, který vrhl přes rameno, než zmizel v hustém lese, mu řekl, že někteří venkované se pustili za ním. Co kdyby si došli pro

- 63 -

koně? Znali svůj kraj a on neměl nejmenší ponětí, kudy se má dát. Jistě existuje mnoho míst, kde by ho dokázali odříznout, a pak – Ale proč? opakoval si znovu, zatímco kličkoval mezi stromy, shýbal se pod větvemi, prodíral se houštím, a otíral si pavučiny z ob­ ličeje a krev z očí. Proč se najednou všichni obrátili proti němu, jakmile spatřili to mateřské znamení? Jaký pro ně má význam? Když potřetí nebo počtvrté zakopl, zastavil se a namáhavě odde­ choval, zády opřený o kmen obrovského stromu. Nebyl si jist, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé, protože nedokázal rozlišovat sko­ ro žádné zvuky vyjma vlastního trhaného dechu a těžkého tlukotu srdce. A tenhle divoký útěk mu rozhodně neudělal dobře. Nejen, že opustil celkem pohodlnou, vyšlapanou cestu, ale navíc nešetřil síly a jen tak urychloval vlastní vyčerpání. Měl by se pohybovat s rozmys­ lem, efektivněji, a vydávat energii co nejhospodárněji… Ano. Dál bude muset postupovat jinak. Mor s ním jednal jako s vlastníkem nějaké síly, a on nemohl být slepý k tomu, že ji využil, byť téměř neřízeně, při svém zmateném útěku. Když byl ještě doma tam, snažil se vždycky tu sílu, s vý­ jimkou hrátek s obláčky dýmu v zakouřených nočních klubech, po­ tlačit a udržet ji pod kontrolou. Jenže tady už si vlastně vysloužil po­ věst čaroděje, a jestliže je tady nějaký způsob, jakým by mu ta moc mohla ještě posloužit, byl připraven se ho chopit a využít jej ke zma­ tení nepřátel. Jak se jeho dech zklidňoval, myšlenky utkvěly u obvyklého in­ dikátoru – znaménku na zápěstí. Okamžitě ucítil, jak se zahřívá, a mnohem silněji vnímal tlukot vlastního srdce. To znamení mu neustále nešlo z mysli. Co vlastně teď skutečně, ale skutečně potřebuju? zamyslel se. Došel k závěru, že je to bezpečný způsob, jak se odsud dostat někam do bezpečí. Znalost toho, kam mám namířeno, a možnost vy­ hnout se neznámému… Když se pokoušel přát si právě tohle, cítil, jak se síly v něm pře­ lévají a pak zcela jasně, navzdory temnotě, zahlédl dračí znamení. Zdálo se, že se hýbá, že zesvětlalo, odlouplo se z jeho zápěstí, jemně zářilo a vznášelo se mu ve vzduchu před obličejem.

- 64 -

Znamení se zvolna přesunulo doleva a on je následoval. Jeho bledé světlo slabě, ale dostatečně ozařovalo cestu. Zatímco je sle­ doval hustým lesem, úplně ztratil pojem o čase. Dvakrát se zastavilo, když si uvědomil, jak strašlivě je unavený. Při těch příležitostech si vždy odpočinul – jednou na břehu potoka, z něhož se dychtivě a zhluboka napil. Z první noci útěku si pamatoval jen máloco, snad až na to, že v určitém okamžiku se začal terén zvedat a pak už stoupal až do okamžiku, kdy se mezi listovím nad jeho hlavou objevilo světlo nad­ cházejícího rána. S úsvitem se mu také vrátil smysl pro čas a s plnou silou na něj dopadla únava, takže se hned začal rozhlížet, kde by hlavu složil. Jeho vážce podobný drak se vydal vpravo a poprvé po mnoha dlouhých hodinách zamířil se svahu dolů. Vedl ho bludištěm balvanů k malému, skalami stíněnému údolíč­ ku a tam zůstal viset ve vzduchu. Daniel vzal to znamení na vědomí a ulehl do trávy. Odněkud zblízka k němu dolehl zvuk a vůně tekoucí vody. Usnul téměř vzápětí. Když se probudil, bylo pozdní odpoledne. Jeho nadpřirozený průvodce zmizel, tělo ho na mnoha místech bolelo a měl hlad. Jako první vytáhl kytaru z pouzdra, aby zjistil, nakolik je poško­ zená. Naštěstí noční útrapy přežila beze šrámu. Pak začal hledat vodu – byl to malý potůček, zhruba sto metrů napravo od skal. Tam se vy­ svlékl, vykoupal a vyčistil si zranění. Voda byla příliš studená, než aby to bylo nějak zvlášť příjemné, a proto se tam zbytečně nezdr­ žoval. Slunce rychle zapadalo a on cítil, že by měl v relativním bez­ pečí pokračovat v cestě. Pokračovat? V cestě? Ve kterém okamžiku se jeho útěk změnil v cestu? Nebyl si jistý. Možná, když spal. Neboť teď měl najednou dojem, že jeho prchavý průvodce dělal mnohem víc, než že mu jen pomáhal uniknout před vesničany. Nyní intuitivně – logika s tím ne­ měla nic společného – cítil, že osud, který má před sebou, je pevně určen. Že ona bludička, či snad přelud, ho vede přímo k němu… Rozhodl se, že tomu nechá volný průběh, pokud to bude fungovat, i když pro tuto chvíli by samozřejmě bylo nejlepší, kdyby se poohlédl po něčem k jídlu…

- 65 -

Opakoval postup, jímž včera přivolal světelného průvodce a ten se skutečně znovu objevil, v jasu dne trochu bledší, ale na to, aby ho mohl sledovat, docela zřetelný. Když za ním vykročil, napadlo ho, zda je viditelný i pro ostatní lidi. Chvíli ho vedl po svahu dolů, načež po západu slunce zjistil, že stojí uprostřed rozlehlé zahrady. Najedl se k prasknutí a naplnil si ovocem nejen kapsy ale i všechny prázdné přihrádky v pouzdře na kytaru. Světlo ho pak vedlo znovu nahoru a někdy kolem půlnoci se stromy začaly zmenšovat a když se v měsíčním svitu ohlédl, uvědo­ mil si, že kdyby to bylo ve dne, jistě by dohlédl velmi daleko do kraje. Zanedlouho stezka zamířila do příkrého srázu, ale ještě než se tak stalo, zachytil pohledem na vrcholu před sebou obrys velké bu­ dovy. Nebyla osvětlena a zdálo se, že je zpola v troskách, ale v okamžiku, kdy ji spatřil, měl něco jako tušení, které ještě zesílilo díky chování světelného průvodce. Světélko poprvé vypadalo, že se ho pokouší po stezce popohnat. Poslechl a zrychlil. Cítil, jak mu v hrudi sílí vzrušení provázené nevysvětlitelným pocitem, že před ním leží bezpečí – a rovněž úkryt, jídlo, teplo – a ještě něco jiného, nedefinovatelného a mnohem dů­ ležitějšího, než cokoli z těch ostatních věcí. Přehodil si pouzdro s kytarou do druhé ruky, napřímil ramena a vytěsnil z mysli bolest nohou. Zapomněl dokonce i na touhu po bundě, která zůstala ležet kdesi tam v dálce, na malém pahorku, když se shora přihnal chladný vítr a objal ho. Byl by si rád prohlédl zničenou síň a prozkoumal prapodivné trosky, leč světlo před ním tvrdošíjně postupovalo. Vedlo ho zadní chodbou do místnosti, která nemohla být ničím jiným než spíží. Po­ traviny uskladněné všude kolem vypadaly čerstvě, jako by je sem před chvílí někdo přinesl. Okamžitě hmátl po bochníku chleba a užasle se zarazil, když jeho ruka narazila na neviditelnou stěnu. Ne… nebyla tak docela neviditelná. Neboť jak upíral pohled na jídlo, všiml si sítě zvolna pulzujících modrých vláken, která pokrýva­ la vše, co tu bylo k snědku.

- 66 -

Konzervační zaklínadlo, vynořilo se mu z mysli, jako kdyby spustil nějakou duševní nahrávku. Použij průvodce, chceš-li to vyře­ šit postupně. Pokusil se v duchu přivolat na pomoc vznášející se světélko v podobě svého mateřského znamení. Poslušně k Danovi připlulo a zmizelo ve svém prvovzoru na zápěstí, zatímco pocit jasu se mu pře­ lil do ruky, až do konečků prstů. Najednou jeho paže začala zvlášt­ ním způsobem pocukávat, a když ji uvolnil, vykonala sama od sebe celou sérii gest a nakonec zamířila k malému otvoru, který teď zel v modravé síti. Uchopil chléb a rovněž kusy masa a sýra, které byly na dosah. Když nakonec vytáhl ruku, pocítil znovu, jak se samovolně dává do pohybu. Nechal se vést a tentokrát viděl, jak se mezera v síti uzavírá a modré linky se znovu mění v pevně napjatou pavučinu. Na další polici objevil lahve s vínem a opakoval celý proces, aby jednu z nich získal. Když měl jídlo pohromadě, pocítil silné nutkání odejít. Uvolnil světlo a byl potěšen, že už ví, kam dál zamířit. Vedlo ho vzhůru po schodišti a do velké místnosti, plné nepořádku, jež kdysi mohla být knihovnou. Vyklidil psací stůl a rozložil na něm získané zásoby. Pak se mu s vypětím všech sil a maximálním soustředěním podařilo přinutit své toulavé světlo, aby se postupně přiblížilo ke knotu každé svíčky v těžkém svícnu, který předtím sám zvedl, postavil a podložil, takže svíčky vzplanuly. Zdálo se, každý takový pokus o nějaký čarodějný trik mu jde lépe a lépe. Když místnost celkem uspokojivě osvětlil, dal svému bledému průvodci volno a zasedl k večeři. Pohledem se ujistil, že místnost kdysi určitě byla knihovnou a mnoho knih se teď bez ladu a skladu válelo na podlaze. Jedl a přemítal, zda se Morovo krátké jazykové školení vztahuje i na psané slovo. Nakonec už to nevydržel, vstal a vytáhl z nepořádku na zemi tlustý svazek. Když si ho přenesl na světlo, usmál se. Ano, dokázal rozluštit i tohle runové písmo. Měl v ruce jakýsi cestopis – přestože v jeho starém světě by docela jistě byl považován za mýtický text. Po­ pisoval místa, kde žily harpyje a kentauři, salamandři i opeření hadi, - 67 -

zobrazoval pyramidy, bludiště i podmořské prostory a popisy byly doplněny opatrnými komentáři, co se jejich přirozených i jiných obyvatel týkalo. Na okrajích bylo tu a tam dopsáno rukou Velmi pravdivé! nebo Žvásty! Během čtení Dan – má teď o sobě uvažovat spíše jako o Polovi než o Danovi? Už o tom jednou přemýšlel. Proč ne? rozhodl se nako­ nec. Do nového života s novým jménem… Během čtení Pol cítil, jak je jeho pozornost přitahována k prostřední polici na druhé straně místnosti. Rázem knihu položil a upřel zrak tím směrem. Něco jako by tam bylo… Když nakonec dojedl, vstal a vydal se prozkoumat onu část knihovny, která byla ve stínu. Jakmile přistoupil blíž, uviděl, že se v pozadí toho prostoru vznášejí tři jemná, červená vlákna téže ne­ hmotné podstaty, jakou měla ona modrá síť ve spíži. Způsobovala snad tahle zem – nebo snad přímo toto místo – že si vytvářel jakýsi vnitřní zrak? Vytáhl z knihovny zbývající svazky a naskládal je na zem u svých nohou. Pak pomalu natáhl pravou ruku a čekal na impuls, jenž by ho vedl. Levá ruka, kterou měl u boku, se mu začala třást. Takže tady bude třeba obou rukou nebo jen levé. Dobrá… Zvedl levici a pomalu ji natahoval kupředu. Pak dvěma prostředními prsty zachytil dolní vlákno a pozvedl je. Ukazovák se zahákl za horní vlákno a stá­ hl je dolů, až se oba rudé pramínky spojily v jeden. Pak neviditelná síla přitáhla pravou ruku ke konci prostředního vlákna, které uchopil všemi prsty včetně palce jakoby do štipce a třikrát jej obtočil proti směru hodinových ručiček kolem spojeného páru… Stáhl smotek dolů, pustil ho a udeřil do něj dvakrát levou pěstí. „Otevři se. Otevři,“ zvolal. Celý blok knihovny se rozevřel a odhalil tak skrytý prostor. Už už se natahoval kupředu, pak ale najednou ucukl. Leželo tam další zaklínadlo, stočené jako kouřový had s podivným uzlem na ocase, určené k tomu, aby lapilo neopatrné. Slabě se usmál. Tohle bude vel­ mi zajímavý problém. Řešením předchozího kouzla získal matnou představu o tom, jak sesílání a případné odčarovávání funguje. Teď pohnul levou rukou opatrně před tělem, dva prsty napnuté a natáhl se kupředu… - 68 -

Později seděl za stolem a četl historii hradu Rondoval a jeho proslulých, byť poněkud výstředních obyvatel. Před sebou měl na­ rovnáno několik svazků otcových osobních poznámek a názorů na Umění spolu s jeho deníky a zápisky o rozličných událostech a dě­ jích. Četl však celou noc, než si uvědomil své spojení s obyvateli tohoto místa. Po světě se začalo rozlévat jitro, když narazil na zmínku o mateřském znaménku v podobě draka, které se pravidelně objevovalo na vnitřní straně zápěstí všech dětí rondovalského rodu. Jeho vzrušení však vyčerpalo poslední zbytky tělesných sil. Brzy začal zívat a nedokázal přestat. Šaty mu připadaly jako těžké břímě. Na vzdáleném konci místnosti stál gauč. Vyklidil ho, stočil se na něm do klubíčka a okamžitě usnul. Ve spánku snil o tom, jak blou­ dí těmito síněmi, které jsou nejen dokonale opravené, ale znovu oplývají slávou. Následující odpoledne si dopřál pořádné jídlo, a pak teprve vy­ řešil zaklínadlo vany, zapuštěné v přízemí do podlahy. Díky tomu získal vodu pro lázeň (byla sem, jak se zdálo, přiváděna z nedaleké řeky), přestože tak docela nepochopil, jak splétat žlutá a oranžová vlákna, jež regulovala její teplotu. Všechny ty věci si uložil do pamě­ ti, když bazének několikrát naplnil a vyprázdnil, a přitom rovněž vy­ čistil a vymyl, aby ho mohl používat. Pak strávil dlouhý a skvělý čas v teplé vodě a zabýval se úvahami nad tím, jak se stalo, že se Ron­ doval ocitl v tak zchátralém stavu a co je se zbytkem rodiny. Později obcházel místnostmi, zvedal převrácený nábytek, vy­ hazoval z oken nečistotu i nepotřebné harampádí a zároveň rozluštil a zapamatoval si slušný počet menších zaklínadel. Nakonec se rozho­ dl vrátit se do knihovny pro jednu z knih, které včera jen letmo pro­ listoval a která zčásti mapovala hrad. Když teď byly knihy vráceny do svých polic a místnost celkem uklizená a zbavená prachu, nalil si pohár vína a začal studovat mate­ riály, jež měl před sebou. Ano, bylo tady množství obrázků, celá řada plánků jednotlivých podlaží, náčrtky některých částí hradu, jak vypa­ daly v průběhu historie, a jeden hrubý náčrt obrovské řady jeskyní ukrytých pod hradem, přes nějž někdo napsal Zvířata. Nevěděl, zda se má usmát nebo otřást. Místo toho, jako odpověď na nevyjádřené vzrušení, se k němu vzduchem začalo přibližovat modrozelené - 69 -

vlákno. Zahákl je prvním článkem malíčku pravé ruky, obtočil je třikrát kolem svého poháru, zatáhl za ně dvakrát prostředníkem a to vše doplnil příslušnými myšlenkovými příkazy; pak vlákno odmotal a pustil. Ano, teprve teď bylo víno správně vychlazeno. Zvedl se a vsunul knihu do kapsy dlouhého černého pláště, který si předtím našel v šatně. Už dříve plášť pečlivě oprášil, když viděl, jak dokonale mu padne. Pohár s vínem si vzal s sebou a pomalu se­ stoupil po schodišti do přízemí. „Zvířata,“ pronesl nahlas a usmál se… V duchu se mu vrátila představa vesničanů vrhajících kameny. „Zvířata,“ opakoval a vydal se k malému skladišti, kde den předtím našel lucerny a k nim i dostatek paliva. Když pak s lucernou v pozvednuté ruce pomalu procházel šerý­ mi tunely, když hledal v knize, zatímco světlo lucerny vrhalo ostré stíny na hrubé kamenné stěny, cítil téměř ono soustředění sil, které se skrývalo někde tam vpředu. Kdykoliv se podíval oním směrem, viděl ve vzduchu celé svazky mnohabarevných vláken, které tam mířily. Ještě nikde nic tak silného nezahlédl. Nedokázal si představit, co to může být, ale byl si jistý, že je to nesmírně důležité. Nevěděl po­ chopitelně, zda ty síly, které se v něm v poslední době nově probudi­ ly, na to mohou mít nějaký vliv. Když se prsty dotýkal svazků ba­ revných vláken, zdálo se mu téměř, jako by slyšel mumlání mocných slov, jež se pomalu a nekonečně odrážela v obrovském spirálovitě stočeném prostoru. Kdyby se velmi silně soustředil… O několik minut později mu cestu přehradila masivní kamenná deska. Vlákna jí obtékala, ovíjela a křižovala. Tady jistě působilo další zaklínadlo, ale napadlo ho, zda až se mu podaří magickou ná­ strahu odstranit, nebude ještě navíc potřebovat partu silných mužů s krumpáči a páčidly, aby odstranili samotnou desku. Přistoupil blíže a bedlivě si prohlížel vzorec tvořený vlákny. V jejich rozmístění byl jistý systém… Najednou se mu vlákna ztratila před očima, jak něco vrátilo jeho zrak zpět do běžného stavu vidění. Pak uviděl, co ho rozptýlilo. Po­ zvedl lucernu a přistoupil ještě blíže k desce, aby přečetl nápis, který na ní byl vyrytý. JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ VCHÁZÍŠ. ZDE SPÍ HRŮZY RONDOVALSKÉ. - 70 -

Pousmál se. Možná, že se tam skrývá něco opravdu hrozného, ale v tomhle světě bude potřebovat nějakou silnou pomoc. A u Boha! Vždyť jsou to nakonec moje hrůzy! Postavil lucernu a obrátil pozornost zpět k barevným vláknům. … je to, jako kdybych rozbaloval nějaký velmi zvláštní dárek, pomyslel si, když natáhl kupředu obě ruce. Pocítil tah i odpor sil a začal s pohyby, které je uvolní. Zatímco pracoval, mnohohlasé mumlání se vrátilo, hutnělo, nabíralo na in­ tenzitě, až slova prorazila do jeho vědomí a když odtrhl ruce od po­ sledních vláken, ustoupil o tři kroky a vykřikl je současně s hlasy: „Kwathad!… Melairt!… Deystard!“ Deska se otřásla a začala padat směrem od něj. V tom okamžiku si uvědomil, že k seslání zaklínadla muselo být potřeba mnohem více moci než k jeho odstranění. Všechna ta síla musela být odněkud při­ volána a soustředěna zde. Jeho vlastní práce se spíše podobala vyta­ žení zátky z lahve, kterou vyrobil někdo jiný. Rána, která vzápětí zazněla, se tolikrát odrazila tam a zpět, že se nemohl ubránit úžasu, jaké rozměry musí mít jeskyně, rozkládající se v temném prostoru za deskou. Chopil se lucerny, zakryl si polovinu obličeje rukávem a opatrně nahlížel dovnitř, dokud otřesy a déšť kamenných úlomků neustaly. Zvolna zamířil vpřed a přešel přes ležící popraskaný monolit. Právě chtěl pozvednout lucernu, aby se pokusil rozhlédnout po okolí, když jeho nový zrak zaznamenal obrovský chomáč barevných vláken – kouli větší, než byl on sám. Útvar ležel na zemi vlevo od něj. Z chomáče vybíhala jednotlivá vlákna na všechny strany. Uvědo­ mil si, že by trvalo celá léta, kdyby měl ta vlákna rozplést a rozdělit na jednotlivá zaklínadla a pak je nějakým způsobem spojit ve společném středu. Ne… tohle se zřejmě musí provést úplně jinak… Zatím ještě neodhalil systém, podle něhož byl chomáč vytvořen, ale najednou jako kdyby se před jeho vnitřním zrakem zjevil způsob, jak ho rozplést. I tahle překážka mohla padnout – podobna kamenným dveřím – před jeho novým uměním. Tedy… pokud by se mu podařilo ovládnout to, co by vypustil. Tady nějaký chytrý a šikovný člověk vynaložil množství času i ná­

- 71 -

mahy, než vytvořil něco takového. Než se pustí do likvidace toho chomáče, měl by se radši rozhlédnout kolem… Pozvedl lucernu. Draci, draci, draci… Kolem se rozkládaly celé akry země pokry­ té draky a jinými bájnými zvířaty, a ta se ztrácela daleko za okruhem, který obsáhlo jeho chabé světlo. Jeho zrak je samozřejmě zachytil i na jiné úrovni. Ke každému z nich mířilo jedno z vláken mistrovské­ ho zaklínadla. Sklonil světlo. Jak se, u všech ďasů, asi tak mluví s drakem? Jak se takový drak ovládá? Otřásl se při pomyšlení, že by probudil někte­ rou z těch dřímajících příšer. Asi by po probuzení byla pěkně hladová… Začal pomalu ustupovat. Raději zmizí. Tuhle část rodinného dě­ dictví pro jistotu pustí z hlavy. Asi v minulosti na Rondovalu vy­ chovávali poněkud tvrdší Pány… Když se začal obracet k odchodu, přitáhlo jeho pozornost osamělé zelené vlákno. Jeho barva byla o něco tmavší, než barva těch ostatních, a bylo také na první pohled mnohem mohutnější, téměř dvakrát tak silné než kterékoliv z vláken ostatních. Co je asi na jeho konci? napadlo ho. Nejednou se před jeho duševním zrakem zhmotnily všechny ty pohádkové země, o nichž kdy četl nebo si je přivolával v písních, všechny ty fantastické světy, které si vytvořil z kouře nebo jimiž pro­ cházel jako dítě ve snech, a věděl, že nedokáže opustit tohle místo, aniž by se podíval na ten zázrak, který je spoután tímto mocným za­ klínadlem. Znovu se otočil a kráčel podél vlákna, procházel mezi ob­ rovskými spáči, od nichž chvílemi odvracel nejen své kroky, ale rovněž i zrak. Když se natáhl a dotkl se vlákna prsty, zazněl mu v hlavě zvuk podobný zadunění křišťálového zvonu, „Lunolet…“ – pomalu slábnoucí – a on věděl, že to je jméno tvora, k němuž se blíží. „Lunolet,“ opakoval tiše a pod prsty stále ještě cítil vlnění vlák­ na. Pane, slyším tě, navzdory hlubinám spánku. Vylétnem spolu znova k nebesům, jako za dávných dní?

- 72 -

Já nejsem ten Pán, kterého jsi znával, a na Rondoval dolehly těžké časy, odpověděl myšlenkou a prsty se stále dotýkal vlákna. Co na tom záleží, dokud má Rondoval pána a vládce? Jsi ze zdejšího rodu? Jsem. Pak mě prosím odvolej z té neskutečné oblohy. Ponesu tě, kamkoli si budeš přát. Obávám se, že ani nevím, čím bych tě nakrmil… Já už se o sebe postarám, neměj strach. …a pak je tady problém tohohle zaklínadla. Ne pro někoho jako – Pol se zastavil, protože dál v cestě pokračovat nemohl. Vlákno už pustil z ruky před chvílí, zvedalo se, a jak se zdálo, bylo upevněno někde nahoře na skalní římse. Chvíli si myslel, že stojí před nějakým zvláštním skalním útvarem – obrovský pahorek zvrásněné mědi, z větší části pokrytý zelenou, věkovitou měděnkou. Jenže pod jeho po­ hledem se celý masiv slabě pohnul. S užaslým syknutím nasál vzduch mezi zuby a pozvedl lucernu. Támhle, to byla obrovská hlava se zubatým hřebenem! A jak ne­ smírné musely být ty oči, když se otevřely! Natáhl se a položil dlaň na krk. Chladný, studený jako kov. A skoro stejně tvrdý. „Jak v tobě musely pohasnout plameny, měsíční letče…“ řekl. V duchu se mu vybavil poněkud zmatený obraz mračen a ma­ lých domků, kusy hustých lesů podobných chomáčům řas… …vzneseme se spolu znovu k nebesům? Strach náhle zmizel a zůstala jen nesmírná touha vidět obrovské zvíře svobodné. Vrátil se tam, kde na vlákno znovu dosáhl. Opatrně na něj položil prsty a začal ho sledovat zpět. Trpělivost, otče draků. Uvidíme… …a zahubíme tvé nepřátele. Jedno po druhém. Sledoval světélkující stopu až k velké kouli nedaleko vchodu, tvořené vlákny ve všech barvách duhy. Našel místo, kde se nořilo do spleti, a zapamatoval si každé místo, kde viditelně vystupovalo na povrch. Bylo by možné vyplést jen tohle jediné vlákno? Dokázal by probudit Lunoleta, aniž by se při tom probrali ostatní draci? - 73 -

Dlouho, dlouho se díval, než se znovu pohnul a jeho první pohy­ by se vyznačovaly obrovskou nejistotou. Netrvalo však dlouho, levou ruku měl až po loket ponořenu do zářícího klubka a prsty sle­ doval každý zákrut tlustého zeleného provazce… Později stál, držel je volné, jeho konec ovinut kolem prstu. Pak rychle přešel do nitra jeskyně a zastavil se znovu před spícím obrem. Probuď se, pomyslel si soustředěně, odvinul vlákno z prstu a pustil je. To začalo vlnivým pohybem ubíhat do šera. Drak se pohnul. Je dokonce ještě větší, než jsem si myslel, prolétlo Polovi hlavou, když pohlížel do oka, jež se náhle otevřelo a upřelo se jeho směrem. Mnohem větší… Tlama zívla a zavřela se v polknutí na­ sucho, zableskly se v ní řady zubů dlouhých jako lodní hřeby. A ty zuby… Přistoupil blíž. … musím ještě chvíli působit rozhodně a položit tak správný zá­ klad našemu budoucímu vztahu… Natáhl se a položil dlaň na mohutný krk. Jsem Pol Detson, a dokud se nic nezmění, Pán na Rondovalu, pokusil se mu sdělit… Obrovská hlava se zvedla, otočila, tlama se otevřela… Najednou z ní vyletěl jazyk, drsný jako pilník, a olízl ho s ta­ kovou silou, že Pol upadl na záda. …Pane! Vzpamatoval se, tak tak se stačil vyhnout druhému polaskání jazykem a znovu pohladil silný krk. Dávej pozor, co děláš, Lunolete! Víš, že jsem – měkký. Občas zapomínám. Drak rozepjal křídla, pak je spustil k zemi, zvedl se na nohy, několikrát zakýval hlavou a opatrně strčil do Póla čenichem. Pojď, nasedni na má záda a poletíme! Kam? Ven starým tunelem, podívat se na svět. Pol zaváhal, jeho odvaha zakolísala.

- 74 -

… jenže když to neudělám hned, už to asi neudělám nikdy, po­ myslel si, to vím. Zatímco když se teď odvážím, dokážu to třeba někdy v budoucnosti znovu. A možná to budu potřebovat… Okamžik, odpověděl a hledal nejschůdnější cestu vzhůru. Lunolet přitiskl hlavu k zemi a natáhl krk. Pojď. Pol nasedl. Našel místo na hřbetě mezi lopatkami, tam, kde se krk začíná rozšiřovat, o němž si myslel, že tam tradičně sedávají dra­ čí jezdci. Zachytil se rukama i nohama. Slyšel, jak se obrovská křídla za jeho zády dala do pohybu. Cítím, že hraješ na hudební nástroj, spustil Lunolet, když se po­ hnuli kupředu (Aby ho rozptýlil? Ne, to by byl příliš promyšlený tah). Příště ho určitě vezmi s sebou a zahraj mi, až poletíme, neboť já miluji hudbu. To bude nová zkušenost. Zvedli se ze země a Lunolet okamžitě objevil vzdušný proud, který je zanesl do širší a rozlehlejší části jeskyně. Světlo lucerny, jíž Pol nechal stát na zemi, se rychle zmenšovalo, až zmizelo a pak se zdánlivě dlouho vznášeli v naprosté temnotě. Najednou jim do tváří zavanul mnohem chladnější vzduch a všude kolem nich se rozzářily hvězdy. O chvilku později překvapil Pol sám sebe, když začal zpívat.

13. Mark se překulil na posteli, přitáhl si na ramena vínově červené pyžamo, sedl si, sevřel hlavu do dlaní a čekal, až se pokoj kolem něj přestane točit. Jak dlouho už to bylo? Čtyři, pět, šest dní? – od té chvíle, co ho dal robochirurg do pořádku? Zvedl hlavu. Místnost byla temná. Stroj, který mu vyčníval z levé oční jamky, tiše bzučel. Nakonec utichl a i na té straně se mu zrak vrátil. Vstal, přešel až sterilně čistou místností – celou z oceli, skla a umělé hmoty – a prohlížel se v zrcadle nad umývadlem. Špičkami prstů lehce poklepal na kůži kolem pouzdra s čočkami, v místech, kde bylo zapuštěno do nadočnicového oblouku a lícní kosti. - 75 -

… stále ještě příliš měkké. Celé se to hrozně vleče, protože beru moc utišujících prostředků, ale budu potřebovat další, abych vůbec dokázal myslet… Vytáhl ze zásuvky v nočním stolku krabičku tablet, dvě zhltl a začal se mýt a čistit si zuby, aniž rozsvítil. … ale to má i jisté výhody, když si na to člověk zvykne. Bude asi k půlnoci… Natáhl si hnědé kalhoty se spoustou kapes, zelený svetr a pevné boty. Otevřel zadní dveře svého bytu a vyšel na terasu. Na přistávací ploše stál jeho osobní letoun – křídla ve tvaru delty, úsporných tvarů, lesklý a lehký. Vlevo, téměř na okraji zorného pole, se pohybovaly jakési mechanismy. Nadechl se vůně dovezených rostlin, obrátil se, došel k výtahové šachtě a spustil se o tři patra níž – k mostu vedoucí­ mu přes silnici. Přešel po něm komunikaci a zamířil do nižší vedlejší budovy vojenského pozorovacího centra. Jeden z malých, pokřivených mužů, oblečený v hnědočerné uniformě, tu seděl před řadou svítících obrazovek. Zda skutečně ně­ kterou z nich pozoruje, to Mark zezadu nepoznal – což byl jeden z důvodů, proč nerad používal lidi; s výjimkou situací jako byla tahle, kde to jinak nešlo. Když se přiblížil, jeho optická protéza zabzučela a čočky se za­ barvily do zelenavého odstínu, jak se přizpůsobovaly zábleskům ob­ razovek. Muž na židli se narovnal. „Dobrý večer, pane,“ řekl, aniž odvrátil pohled od obrazovek. …tihle chlapi mají zatraceně bystré smysly. „Něco důležitého?“ „Ano, pane. Postrádáme dva průzkumné ptáky.“ „Postrádáme? A kde se ztratili?“ „Někde nad vesnicí… tou vaší –“ „A co se jim stalo?“ „To nevím, pane. Najednou tam prostě nebyli.“ „Kdy se to stalo?“ „Je to něco víc než tři hodiny, pane.“ „Nepokusili jste se tam navést nějakého dalšího ptáka a podívat se, co se stalo?“ „Bylo to příliš náhlé, pane.“ - 76 -

„Jinými slovy jste neudělali nic. Proč jste mě o tom okamžitě neuvědomili?“ „Vydal jste příkaz, že nesmíte být rušen, pane.“ „Ano… já vím. Co si o tom myslíte?“ „Skutečně nevím, co si o tom mám myslet, pane.“ „Musí to být nějaká porucha. Stáhněte z té oblasti všechny ostat­ ní stroje a důkladně je zkontrolujte. Pošleme tam nové. Okamžik!“ Přistoupil blíž a prohlížel si příslušné obrazovky. „Nějaký pohyb ve vesnici?“ „Žádný, pane.“ „Ta dívka nevyšla z domu?“ „Ne, pane. Je u nich už celé hodiny tma.“ „Myslím, že ji zítra vyzvednu. Záleží na tom, jak se budu cítit. Plán B; tři ptáci, dva jako ochranná eskorta. Dohlédněte, aby byli při­ praveni.“ „Jistě, pane.“ Malý muž na něj vrhl rychlý pohled. „Když dovolíte, pane. Ten nový oční implantát je velmi atrak­ tivní.“ „Ano? Vážně? Díky,“ zamumlal, obrátil se a vyšel z místnosti. Co ho to tak najednou napadlo? Ty prášky, jak se zdá, už začaly zabírat… zítra ještě určitě nebude v pořádku. Musí počkat další den. Má se vrátit a odvolat ten poslední příkaz? Ne. Ať zatím platí. Ať za­ tím platí… Sešel dolů, aby provedl namátkovou kontrolu továrny a jeho oko s tichým bzukotem okamžitě zežloutlo. Malý muž s rozhoupanou lucernou v ruce, jehož stíny se díky rychlému kroku trhavě pohybovaly po kamenných stěnách, prošel bludištěm tunelů. Občas se zastavil, aby chvilku naslouchal do tmy nebo opatrně nahlédl do příliš ostrého záhybu chodby. Když se za­ stavil, většinou se zároveň zachvěl. Možná by to bylo bez lucerny jednodušší, pomyslel si. A ta kamenná deska tam vzadu… Žádnou kamennou desku v ústí jeskyně si z minula nepamatoval. Vybavil si scénu, která mu vyvstala před očima, když se probu­ dil. Muž, který se choval, jako kdyby s tou obludou mluvil, pak na ni - 77 -

nasedl a odletěl, přičemž na zemi nechal stát zapálenou lucernu. Kdo to mohl být, co tu pohledával a co se to tady vůbec dělo? Na další křižovatce si vybavil cestu a zahnul doprava. Zdálo se, že jediné zvuky, které se v podzemí ozývají, jsou ty, jež dělá on sám. To je opravdu zvláštní, tak krátce po onom příšerném boji… Když nakonec dorazil k úpatí širokého schodiště, odložil lu­ cernu. Nehlučně stoupal tmou k slabému svitu nahoře. Když se jeho oči zvedly nad úroveň nejvyššího stupně, zastavil se a pohledem zkoumal síň. „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se – nejspíš – potrhaných čalou­ nů. Na odpověď však nečekal. Když slunce zbarvilo do růžová východní cíp oblohy, spustil se Lunolet pomalu k zemi a přistál na poslední stojící věž Rondovalu. Pol sesedl a popleskal ho po plecích. Hezké ráno, příteli. Brzo tě znovu zavolám. Uslyším tě. A přiletím. Obrovský černý stín se pak zvedl z věže a mihl se oblohou. Mí­ řil k jednomu z ukrytých vchodů do jeskyň. Zdálo se, že má na ra­ meni přichycené zelené vlákno, které končí v Polově pozdvižené ru­ ce. To ale rychle vybledlo, aby se připojilo k ostatním vláknům světa, jež se vznášela všude kolem. Chvilku pozoroval blednoucí hvězdy na západě a přemýšlel jednak o podivných létajících strojích, které Lunolet během jejich letu srazil z oblohy, ale hlavně o tom, co mu při tom drak řekl: Trápi­ li mě ve snech. Otočil se a s posledním pohledem upřeným na vycházející slun­ ce vešel do věže, aby po vnitřním schodišti sestoupil dolů a vrátil se do knihovny, kde se cítil stále více jako doma. Při chůzi si tiše pobru­ koval a občas spokojeně luskl prsty. Konečně měl pocit, že je tam, kam patří – jako potomek čarodějnické rodiny létající na dracích, která tady žila v minulosti. Toužil vzít do rukou kytaru, zpívat o tom a sledovat, jak v každé místnosti, kterou prochází, mizí věkovitý prach z povrchu věcí, jak se zvedá a přesouvá nábytek, jak nečistoty zalézají vždy do jednoho kouta místnosti, jak se splétají magická - 78 -

vlákna zaklínadel, s jejichž pomocí dochází k těm kouzlům, a rezo­ nují s jeho nástrojem. V takových chvílích cítil, že mu Rondoval ná­ leží mnohem víc než kdykoli předtím. Když dorazil do knihovny, rozhodl se nalít si skleničku pití, na oslavu. Překvapilo ho, že našel láhev prázdnou. Myslel si, že v ní zbývá ještě slušná dávka. Navíc měl dojem, že mu zbylo i nějaké jíd­ lo, a přesto byl tác, na němž mělo být, prázdný. S pokrčením ramen vykročil ke schodišti. Přičaruje si ze spíže další. Po nočním dobrodružství byl vyhládlý jako vlk.

14. Nalíčil je v celém Rondovalu a teď, když se den nachýlil, byl rozhodnut uložit se do zálohy a čekat, zda budou pasti fungovat a co se do nich polapí. V malém obývacím pokoji, kam předtím skoro vů­ bec nechodil, se usadil do středu své sítě a čekal. Nerozptyloval se ničím jiným, jen vlastními myšlenkami, ale to bylo v pořádku. Vlastně to bylo velmi příjemné. Všude kolem něj se rozkládala vlákna – šedostříbrná, napjatá. Toho odpoledne je natáhl po celém hradu Rondoval, jako přízračnou síť výstražných drátů. Cítil je do posledního, o každém přesně věděl, kam vede. Teď už pochopil, že je jiní lidé za obvyklých podmínek nevidí. Vidět je, vytvořit a hlavně používat, to vše bylo součástí jeho Moci – téže síly, která ho dovedla sem, na místo, o němž už nyní vě­ děl, že je jeho domovem. Ti ostatní, kteří tady kdysi žili před ním, měli Moc také, spolu s dalšími znalostmi a dovednostmi – ale to vše se teprve učil. Myšlenky se mu rozlétly… Mor ho odsud odnesl jako dítě, sám mu to řekl, a vyměnil ho za Daniela Chaina. Pokud se tady tedy narodil a někdo ho odnesl ve chvíli, kdy probíhal boj, který hrad tolik zdemoloval, pak se to všechno přihodilo před více než dvaceti lety – za předpokladu, že čas se choval přibližně stejně tam jako tady. A ono tomu tak bylo, po­ myslel si, když v duchu přemýšlel o příčinách tehdejšího sporu. Když všechno pečlivě zvážil, došel k závěru, že jeho rodiče byli po­ raženi a bezpochyby už byli dávno po smrti. Pokusil si je představit. V mnoha místnostech visely nepoško­ zené obrazy, z nichž jeden mohl být portrétem lorda Deta, autora - 79 -

deníků, muže, o němž se domníval, že je jeho otcem. Portréty ale ne­ byly popsány, takže co se týkalo podoby matky, tápal neustále v ne­ jistotě. Zápěstí ho slabounce svědilo, ale z vláken, která nastrojil, zatím nepřicházel žádný signál. Vyhlížel do temnoty chodby za dveřmi ko­ mnaty a přemýšlel o světě, v němž se ocitl. Uvažoval, zda by dokázal vidět magická vlákna i v tamtom, původním světě, kdyby ho napadlo to zkusit. Přemítal, jaké by asi bylo vyrůstat tady. Teď cítil k tomuto místu majetnický vztah, přestože neznal ani nechápal celou jeho his­ torii, a přítomnost vetřelce ho popouzela. A někdo takový tady byl. Věděl to tak jistě, jako kdyby ho za­ hlédl vlastníma očima. Byl si tím jist nejen proto, že beze stopy mizelo cokoli k jídlu nebo pití, co někde nechal stát, ale i z množství jiných výmluvných věcí. Kliky na různých místech, dříve pokryté vrstvou prachu, byly najednou čisté. Drobnosti, ležící jinde než kam je uložil; rozmazané stopy, které se náhle objevily v chodbách, kam skoro nechodil. To vše zesilovalo pocit cizí přítomnosti. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, jako by ho chtěl sám Rondoval varovat. Proto chystal svá zaklínadla opatrně, zčásti díky intuici, zčásti s pomocí otcových knih. Zdálo se, že je všechno uděláno, jak mělo. A jakmile se nezvaný návštěvník pohne, Pol se to okamžitě dozví a bude jednat… Znovu jemné svědění. Tentokrát však nepřestalo a jeho prst vy­ letěl k jednomu z vláken. Dotkl se ho a vnímal jeho tep. Ano. Tohle vlákno vedlo k zborcené zadní věži. Výborně. Uchopil vlákno mezi prsty a začal s ním pohybovat, zatímco svěděni na zápěstí sílilo. Ano. Pohybující se lidské tělo, muž, narušilo jeho varovný sys­ tém. Vlákno zbytnělo, tepalo silou a pevně se přichytilo k vetřelci. Pol se usmál. Vláknem začala proudit jeho vůle a neznámý muž náhle zůstal stát jako omráčený. „…a teď, příteli,“ zamumlal Pol, „nadešel čas, abychom se se­ známili. Pojď ke mně!“ Muž začal sestupovat po schodech věže, pohyby měl pomalé a mechanické. Sice se pokusil vzdorovat, neboť si rychle uvědomil, že jde o zaklínadlo, ale jeho postup to nijak nezpomalilo. Na čele mu zaperlil pot a zuby měl pevně zaťaté. Pozoroval, jak ho nohy o své - 80 -

vlastní vůli nesou dolů po schodech a dál, do dlouhé chodby. Pokou­ šel se zachytit dveřních rámů a sloupů, které míjel, ale neznámá síla mu vždycky ruce odtrhla. Nakonec mu zmizely pod pláštěm. Za okamžik se znovu vynořily a svíraly tenké pevné lanko, které používal při šplhání, a muž si je rychle přivázal k pravému zápěstí. Na druhý konec stejně rychle a obratně připevnil trojitý záchytný hák a vyhodil ho vzhůru, takže lanko proletělo vysoko položeným oknem. Trhl jím několikrát, aby se ujistil, že drží, a když zjistil, že je všechno v pořádku, odříkal rychlou modlitbu k Dwastirovi, ochránci zlodějů, a zavěsil se na šňůru celou vahou. Pol se zamračil. Poznal okamžitě, že postup toho druhého se za­ stavil. Zvýšil úsilí, ale vetřelec už se k němu zkrátka nepřibližoval. S kletbou se zvedl a vykročil do šeré chodby. Šel podél kouzelného vlákna a svíce upevněné na zdech se před ním rozsvěcely. Teprve když prošel několika místnostmi, napadlo ho, že ten druhý by také mohl být adeptem magie. Jak jinak by se dokázal zastavit v chůzi, když na něj působilo silné zaklínadlo, které ho nutilo kráčet daným směrem? Možná by měl prostě přivolat Lunoleta, který by se s ve­ třelcem vypořádal hrubou silou… Ne. Rozhodl se. Bude-li to jen trochu možné, ubrání se sám. Cí­ til potřebu změřit síly s někým jiným, a obrana Rondovalu bylo něco jako osobní výzva a důkaz toho, že jej s tímto místem spojuje pevné pouto. Snad by toho malého muže v černém minul, kdyby úhel lesklého vlákna nesignalizoval, že má zvednout zrak vzhůru. Spatřil šlapající nohy a chlapíka, který se vytahoval vzhůru jen s pomocí paží. „To je úžasné,“ prohlásil Pol, natáhl se a dotkl se znovu vlákna. „Zanech těch hloupých pokusů o útěk. Slez dolů. Pojď ke mně. Teď!“ Muž přestal šplhat a nohy se zastavily. Chvilku visel nehybně a pak se začal spouštět k zemi. Když se ocitl nějaké tři metry nad zemí, pustil v naprosté poslušnosti rozkazu, byť ne právě přesném po­ chopení, lanko, a s nohama u sebe padal přímo na Pola. Ten uskočil vzad, narazil ramenem do zdi a otočil se stranou. Muž dopadl na zem jen kousek od něj, čímž vykonal rozkaz, okamži­ tě se vzpamatoval a dal se na útěk. - 81 -

To už se ale Pol znovu chopil vlákna a trhl jím tak, že se muži jako laso obtočilo kolem kotníků. Vetřelec se rozplácl na zemi. Pol ho obešel, ale neustále přitom držel vlákno napjaté. Muž se překulil, v ruce se mu objevil nůž, a jako blesk zaútočil Polovi na stehno. Ten se měl ale na pozoru, včas uskočil, na vláknu se vytvořila smyčka, obtočila vetřelcova zápěstí a utáhla se. Čepel padla na podlahu, odrazila se a odskočila kamsi do stínů. Mužova zápěstí byla spoutána stejně pevně jako jeho kotníky. Do­ tyčný upřel bledé oči Polovi do tváře a měřil si ho bezvýrazným po­ hledem. „Musím říci, že jsi ve vykonávání příkazů velmi vynalézavý,“ poznamenal Pol. „Bereš je doslova, když se ti to hodí, a snažíš se vy­ užít každé kličky, když ne. Ty musíš mít nějaké vzdělání v oboru.“ Oslovený se usmál. „Byly doby, kdy jsem měl k řemeslu opravdu blízko,“ připustil příjemným, téměř sladkým hlasem, a pak si povzdechl. „A co teď?“ Pol zavrtěl hlavou. „To nevím. Nemám nejmenší ponětí, co jsi zač, ani co tady chceš. Má bezpečnost stejně jako má zvědavost však vyžadují, abych tomu přišel na kloub.“ „Jmenuju se Myší Rukavička a nechtěl jsem vám ublížit.“ „Tak proč se plížíš po hradě a kradeš mi jídlo a pití?“ „Člověk musí jíst – a moje vlastní touha po bezpečnosti mě nutí se skrývat. Jediné co o vás vím je, že jste čaroděj a dračí jezdec. Tak­ že jsem dost váhal s tím vylézt a představit se vám.“ „To zní logicky,“ přisvědčil Pol. „Kdybych teď ještě věděl, co tady vůbec pohledáváš, možná bych byl nakloněn s tebou sympa­ tizovat.“ „Dobrá tedy,“ přikývl Myší Rukavička. „Jsem, jak už jsi nazna­ čil, zloděj. Přišel jsem sem s úmyslem ukrást sbírku figurek z drahých kamenů, která patřila lordu Detovi. Byla to taková prácička na zakázku. Měl jsem je pak jednoduše dovézt kupci do Westerlandu, dostat svou odměnu a jít si po svých. Naneštěstí mě při tom Det na­ čapal – podobně jako jste mě dnes polapil vy – a uvrhl mě do jedné z cel tam dole. Když se mi konečně podařilo dostat na svobodu a chtěl jsem zmizet, kolem zuřila válka. Hrad byl obležen a dobyvatelé se - 82 -

právě drali dovnitř. Viděl jsem, jak Det zahynul v magickém souboji se starým mágem, a došel jsem k názoru, že nejbezpečněji pro mě bude v mé původní cele. Jenže cestou zpět jsem v podzemí zabloudil, a tak jsem se nakonec schoulil v jedné jeskyni, kde jsem usnul. Pro­ budil jsem se a první, co jsem uviděl, jste byl vy, jak odlétáte na ob­ rovském drakovi. Dost divný návrat do bdělého stavu, nemyslíte? Vyšel jsem z podzemí do hradu a měl jsem hlad. A k potravinám ve spíži jsem se dostat nedokázal…“ „Nechápu, proč jsi tady vůbec zůstával.“ Rukavička si olízl rty. „Musel jsem se přesvědčit,“ odpověděl nakonec, „jestli tu pořád ještě jsou ty figurky.“ „A jsou?“ „Nemůžu je najít. A podle velikosti okolních stromů jsem si za­ čal uvědomovat, že zatímco jsem spal, uběhlo mnohem víc času, než jsem si myslel…“ „Asi dvacet let, řekl bych,“ přikývl Pol a uvolnil Myšímu Ru­ kavičkovi nohy. „Máš hlad?“ „Jak by ne.“ „Já taky. Tak půjdeme a najíme se. Když ti uvolním ruce, doufám, že v nich raději odneseš jídlo, než abys mě bodl nožem?“ „Mordování nalačno je otrava.“ „Tedy dobrá.“ Pol odstranil poslední závit vlákna. „Dal bych hodně za to, abych znal tenhle fígl,“ ušklíbl se Ru­ kavička, který ho pozorně sledoval. „Pojďme do spíže,“ řekl Pol, „a chci, abys mi cestou řekl, jak zemřel můj otec.“ Myší rukavička vstal. „Váš otec?“ „Lord Det.“ „Ano, bylo tam dítě,“ řekl Myší Rukavička. „Dvacet let,“ opakoval Pol. Myší Rukavička si rukou přetřel čelo. „Dvacet… Tomu jeden těžko uvěří. Nechápu, jak se to celé semlelo.“ - 83 -

„Spolu s draky tě polapilo zaklínadlo Velkého spánku. Musel jsem tě probudit, když jsem budil Lunoleta. Určitě jsi spal někde po­ blíž.“ Vykročili. „Když o tom teď mluvíte, vzpomínám si, že se mi zdály sny o dracích.“ Otočil se a upřel pohled na Póla. „Poprvé jsem vás zahlédl v matčině náručí. Když jsem se vás pokusil dotknout, spálila mě.“ „Znal jsi ji?“ „Byla to Paní Lydia… Ano. Překrásná žena. Ale myslím, že by bylo nejlepší, kdybych začal od začátku…“ „Začni, prosím.“ Vzali ze spíže potraviny a nápoje a vrátili se do knihovny, kde pak strávili většinu noci rozhovorem. Když se najedli, naladil Pol ne­ přítomně kytaru a naslouchal vyprávění svého společníka. Jen tu a tam hru přerušil, aby usrkl ze sklenice víno. V jednom okamžiku za­ hrál akord, při němž Myšímu Rukavičkovi vstaly vlasy v zátylku a podvědomě zaťal zuby. „To oni zabili mé rodiče?“ zeptal se Pol tiše. „Ti vesničané?“ „Řekl bych, že mezi těmi vojáky byla i spousta cizích lidí, nejen vesničané,“ odpověděl Myší Rukavička. „Zahlédl jsem tam dokonce i nějaké kentaury. Ale s Detem bojoval jiný kouzelník – Mor, mys­ lím, že se jmenoval Mor –“ „Mor?“ „Jsem si skoro jistý.“ „Pokračuj.“ „Myslím, že vaše matka byla v jihozápadní věži, když se zřítila. Alespoň tím směrem měla namířeno, když jsem vás dva zahlédl. Vás našli samotného u vchodu do věže. Odnesli vás do hlavní síně. Vojáci vás chtěli zabít. Zachránil vás Mor, tím, že vás vyměnil za jiné dítě z nějakého jiného místa – tedy on to tvrdil. Udělal to?“ „Udělal. Takže oni zabili mé rodiče…“ „Je to už dvacet let. Budou dnes mnohem starší – možná mrtví. Nikdy je všechny nenajdete.“

- 84 -

„Ti, kteří mě kamenovali, měli přesně tu správnou povahu. A to, že poznali mé dračí znamení, o něčem vypovídá.“ „Pole… Pane Pole – já váš příběh neznám, nevím, kde jste byl a jaké to tam bylo, když jste pobýval v jiném světě, nevím, jak jste se dostal tam, ani jak jste se vrátil zpět – ale jsem starší než vy. Je mnoho věcí, jimiž si nejsem jistý, ale jednu věc jsem měl příležitost se opravdu naučit, takže to vím určitě. Nenávist vás stráví, pokřiví, ba ještě hůř, pokud už neexistuje skutečný objekt, na němž byste si ji vylil…“ Pol chtěl promluvit, ale Rukavička pozvedl ruku. „Prosím. Nechte mě domluvit. Nejen proto, že to žádá slušné chování. Jste mladý a cestou sem nahoru jsem nabyl dojem, že jste si svou sílu uvědomil teprve nedávno. Mám pocit, že tohle by mohl být klíčový okamžik vašeho života. Když se ohlížím na ten svůj, i v něm bylo několik podobných chvil. Myslím, že každý jich pár zažije. A já mám dojem, že vy jste se ještě nerozhodl, kterou cestou byste se chtěl v budoucnu dát. Starý Mor byl, technicky vzato, bílý čaroděj. Váš otec měl pověst jako někdo, kdo patří k tomu druhému druhu. Já vím, že věci nejsou nikdy jen bílé nebo černé, jasné a jednoduché, ale po nějaké době člověk většinou dokáže odhadnout, podle toho, jaké činy převažují, kterým směrem ho jeho Síla vede, jestli mě chápete. Obávám se však, že jestli začnete, ve svém věku, po všech těch letech hledat pomstu – a použijete k tomu své nově nabyté Síly, pokřiví vás ten podnik nato­ lik, že všechno, čeho se pak dotknete, ponese nedobrý punc. Říkám vám to nejen proto, že mám strach, aby se na zdejší kraj nevrhl další Det, ale protože jste mladý a protože by to pravděpodobně nejvíc ublížilo vám.“ Pol nějakou dobu mlčel. Pak zahrál akord. „Můj otec měl nějakou kouzelnou hůl, hůlku nebo žezlo,“ řekl. „Ve svém vyprávění jsi zmínil, že ji Mor rozdělal na tři kusy. Řekni mi ještě jednou, co řekl, že s nimi udělá.“ Myší Rukavička si povzdechl. „Mluvil o něčem, čemu – pokud si dobře pamatuji – říkal Ma­ gický trojúhelník Intu. Měl v plánu ukrýt každou část magické hůlky v jednom z jeho vrcholů.“ - 85 -

„To je všechno?“ „Všechno.“ „Víš, co to znamená?“ „Ne. Vy ano?“ Pol zavrtěl hlavou. „V životě jsem o tom neslyšel.“ „Co si myslíte o tom, jak jsem zhodnotil vaši situaci?“ Pol upil vína. „Nenávidím je,“ odpověděl, když položil pohár s vínem. „Možná byl můj otec zlý člověk – temný čaroděj. Nevím. Ale nemohl jsem slyšet o jeho násilné smrti a necítit pohnutí. Ne. Pořád je nenávidím. Ve své nevědomosti se chovají jako zvířata. Zacházeli se mnou hrozně, přestože jsem neměl v úmyslu jim ublížit. A ne­ dávno jsem slyšel historku o jiném muži, který jim chtěl pomoci, a pravděpodobně vzal věci tak trochu za nesprávný konec, a který z jejich rukou hodně vytrpěl. Odpouštět zdaleka není tak snadné.“ „Pole – Pane Pole… měli strach! Vy představujete něco, čeho se měli v minulosti opravdu pádný důvod bát; stačí si uvědomit, že si to pamatují tolik let! A co se toho druhého muže týče… kdo ví? Mohla by tady být nějaká podobnost?“ Pol přikývl. „Je. Pokud jsem tomu rozuměl, pak se jim pokusil vnutit něco nového – něco nového, co bylo už kdysi dávno zamítnuto jako špatné. Asi máš pravdu. Nevzpomínáš si už na nic, co bys mi mohl říci?“ „Opravdu ne. Ale rád bych slyšel váš příběh. Připadá mi, jako kdyby od chvíle, co jsem vás viděl jako malého, uběhlo sotva několik dní.“ Pol se poprvé za delší čas usmál. Pak oběma dolil poháry. „Dobrá. Docela rád to někomu povyprávím…“ Když Pol otevřel oči, proudilo už do místnosti denní světlo. Spal na gauči. Myší Rukavička se stočil na koberci. Vstal a nehlučně sešel po schodech dolů, kde se umyl a převlékl. Pak zamířil do spíže, aby naplnil tác jídlem na snídaní. Když se vrátil

- 86 -

nahoru, byl Rukavička vzhůru a prováděl svou ranní hygienu. Na tác s jídlem upíral toužebné zraky. Zatímco jedli, zeptal se zloděj: „Jaké máte teď plány?“ „Budu se trošku mstít,“ odpověděl Pol. „Toho jsem se obával,“ přikývl jeho společník. Pol pokrčil rameny. „Tobě se snadno řekne ,zapomeň na to‘. Tebe se zabít nepokusi­ li.“ „Já strávil nějaký čas v rukou žalářníků vašeho otce.“ „Jenže ty nezapíráš, žes sem přišel s nekalými úmysly. Já jim neudělal ani to nejmenší, kromě toho, že jsem je chtěl zadarmo po­ bavit. V tom je určitý rozdíl.“ „Už jste se rozhodl. Nemám, co bych k tomu víc řekl – kromě toho, že bych odsud rád odešel, pokud proti tomu nebudete nic namí­ tat.“ „Samozřejmě. Nejsi vězeň. Udělám ti balíček jídla na cestu.“ „Jen tyhle chleby a pár zbytků od snídaně mi bude stačit až až. Rád cestuju nalehko.“ „Vezmi si je. Kam máš namířeno?“ „Do Dibny.“ Pol zavrtěl hlavou. „Tak to místo neznám.“ „Je to přístavní město na jihu. Tady,“ otočil se a vytáhl z police atlas. „Tady je to,“ řekl po chvilce listování a ukázal prstem. „To je pěkně daleko,“ usoudil Pol a přikývl. „Podle atlasu leží mezi tím místem a Rondovalem velký kus mrtvé země. Odvezl bych tě tam, pokud máš dost odvahy.“ „Co tím myslíte?“ „Na dračím hřbetě. Zaletím tam s tebou.“ Myší Rukavička zbledl a zaťal zuby do dolního rtu. Pak se usmál. „To si samozřejmě děláte legraci.“ „Ne, myslím to vážně. Cítím se ti zavázán, za všechny ty infor­ mace, které jsi mi poskytl. Spálení několika polí a stodol můžu klidně o pár dní odložit. Vezmu tě do Dibny, jsi-li ochoten letět tam na Lunoletově hřbetě.“ Myší Rukavička začal přecházet sem a tam. - 87 -

„Dobrá,“ kývl nakonec, obrátil se na podpatku a zůstal stát. „Pokud jste si jistý, že snese přítomnost cizího člověka…“ „Neměj strach, snese.“ Pluli na jih na hřbetě obrovského měděného draka, sluneční paprsky na ně stále ještě dopadaly zdola zleva a chladný vítr ustupu­ jící noci znemožňoval běžný hovor. Škoda, že jsi s sebou nevzal svůj hudební nástroj. Je tady na něj trochu těsno. Ten člověk je mi nějak povědomý. Řekl bych, že ze snů. Byl zapleten do zaklínadla snů, které tě uspávalo, ležel nedaleko tebe v jeskyni. Řekl mi, že jemu se zdálo o dracích. Zvláštní… téměř cítím, že bych s ním dokázal hovořit. Proč to nezkusíš? Zdravím tě, člověče! Myší Rukavička sebou trhl, podíval se pod sebe a usmál se. Ty jsi Lunolet? zeptal se. Ano. Já se jmenuji Myší Rukavička. Kradu věci. Spali jsme vedle sebe? Ano. Rád tě poznávám. I já tebe… Drobný muž se po tomto rozhovoru viditelně uvolnil a pak se v jedné chvíli naklonil dozadu a poznamenal k Polovi: „Vůbec to není takové, jak jsem čekal. Připadá mi, jako kdybych ho už dlouho znal. Ty sny…“ „Právě…“ Dívali se, jak se zem pod nimi vzdaluje a zase přibližuje, zelené lesy, hnědé hřbety kopců, modré hladiny vod. Tu a tam zahlédli něja­ ký venkovský domek nebo pěšinu, která vedla k hlavní cestě. Objevi­ li i několik ovocných sadů a osamělé domky farmářů. Vlevo, kde krajina klesala, spatřil Pol skupinu balvanů, kde na útěku nocoval. Rty se mu zúžily. Sleduj tu cestu. Dobrá. - 88 -

Už brzo se ukáže vesnice. Když už je tady, rozhodl se, klidně se na ni může znovu podívat, tentokrát za denního světla. Třeba se mu podaří vyděsit pár lidí. Na vrcholku kopce pod sebou zahlédl kentaura, který tam stál s hlavou zvrácenou k nebi. Co to řekl Myší Rukavička? ,Zahlédl jsem mezi nimi dokonce několik kentaurů‘? Klesej. Pořádně se mu ukaž! Začali se rychle snášet k zemi. Kentaur se obrátil a dal se na útěk. Pol se rozesmál. „Už to začíná,“ poznamenal, když začali znovu stoupat. Pozor před námi, pane. Další létající věci. Dovol, abych je roz­ drtil. Pol zamrkal očima. Několik tmavých kovových strojů kroužilo nad jedním místem na zemi. Naklonil se a upřel pohled dolů. Nejsou támhle na zemi další? Jsou. Ale snáze zničíme ty ve vzduchu. Cítil, jak se Lunoletovo tělo pod ním zahřívá. Ale není to tam dole – s nimi – nějaký člověk? Zdá se, že je to dívka. Ano, je. I z téhle výšky rozeznal barvu jejích vlasů… Začneme těmi na zemi. A dej pozor, ať neublížíš té dívce. Lunolet si povzdechl a z nozder se mu přitom klikatily proužky našedlého dýmu, které vítr ihned rozptyloval. Lidé vždycky všechno komplikují. Náhle začali prudce klesat. Scéna pod nimi se rychle zvětšovala. Pol už si byl jist, že postava ve středu trojúhelníka, tvořeného třemi létajícími stroji, je Nora. Stroje vypadaly, že jsou dokonalejší než ty, se kterými se střetli tehdy v noci. Mechanismy přistály a plazením či poskoky se k ní přibližovaly. Dívka zase využívala členitý terén, aby si je udržela co nejdál od těla; snažila se pohybovat tak, aby jim vždy do cesty postavila balvany nebo husté křoví a přitom se sice pomalu ale jistě přibližovala k okraji lesa. Pol odhadl, že jakmile se jednou dostane mezi stromy, má značnou naději pronásledovatelům uniknout. Zdaleka však ještě neměla vyhráno.

- 89 -

Najednou se vzduch kolem naplnil zápachem zkažených vajec, který se rychle šířil. Byl to zřejmě výsledek nějaké Lunoletovy vnitřní chemické reakce. Náhle drak zpomalil – křídla roztáhl do plné šíře a jeho tělo se ve vzduchu zvedlo do téměř svislé polohy. Pol se na hřbetě pevněji vzepřel. Myší Rukavička, který seděl před ním, udělal totéž. Přistání bylo ještě horší, než čekal – tvrdý náraz, který mu projel celou páteří a málem ho srazil k zemi. Stiskl kolena a klouby na ru­ kou mu zbělely. Trvalo několik vteřin, než pochopil, že dopadli pří­ mo na jeden z létajících strojů. Pak Lunolet říhl – byl to vlhký a odporný zvuk, provázený zesí­ lením zápachu, který Pol cítil už při sestupu, načež se chvíli zdálo, že drak bude zvracet. Z tlamy mu vytryskl proud hnusně čpící tekutiny a zaplavil druhý stroj, stojící nedaleko. Několik vteřin se z něj kouři­ lo a pak se vzňal plamenem. Pol se ohlédl po Noře, Zdálo se, že teď před ním ustupuje stejně, jako dříve před podivnými stroji. Náhle ho ale naštěstí poznala. „Pole!“ „Všechno je v pořádku!“ zavolal na ni místo odpovědi, zatímco Lunolet poskočil kupředu a začal dorážet na třetí stroj, který sebou trhal, jako by se pokoušel vzlétnout. Prvním úderem poškodil pravé křídlo, druhým ho dokonale roz­ tříštil. Mezitím se však k zemi snesly další dva stroje a třetí prudce mířil dolů. Ten však svůj střemhlavý let zpomalil, znovu se zvedl a začal kroužit. Lunolet opět říhl a vzplanul další stroj. Poslední se mu vrhl pří­ mo na hlavu. Pol se na drakově hřbetě skrčil a Myší Rukavička také, ale ne to­ lik, aby neviděl, co následovalo. Lunolet otevřel tlamu a zvedl přední nohy. Následoval skřípavý zvuk, to jak drak trhal létacímu stroji křídla. … není to k žrádlu. Lunolet si odplivl. Troska kovového ptáka bouchla před něj a začal se z ní valit kouř. Pol zvedl hlavu. Zbývající stroj stoupal výš a výš. Mám ho pronásledovat? - 90 -

Ne. Rád bych pomohl Noře. Počkej. Slezl dolů a prošel troskami. „Ahoj,“ pozdravil a uchopil ji za ruku. „Co se to tady děje? Co je to za stroje?“ „Ty patří Markovi,“ odpověděla. „Jsou stejné jako ten, který mu přispěchal na pomoc. Poslal je pro mě…“ „Proč?“ „Chce mě. Řekl, že se pro mě vrátí…“ „A ty k němu nechceš?“ „Teď už ne.“ „Pak myslím, že bude nejlepší zaletět za ním a vyřídit to přímo. Kde je?“ Podívala se na něj, na Lunoleta a znovu na něj. „Myslím, že na jihu,“ odpověděla nakonec váhavě, „na za­ kázaném místě, které se jmenuje Zlokovná hora.“ „Víš něco o tom, jak bychom se tam mohli dostat?“ „Myslím, že ano.“ „Už jsi někdy v životě letěla na drakovi?“ „Ne.“ Stiskl jí ruku a obrátil se. „Tak pojď. Je to legrace. Tenhle se jmenuje Lunolet.“ Nepohnula se. „Mám strach,“ řekla. „Poslední draci, které lidé viděli, patřili tomu ďáblovi Detovi…“ Přikývl. „Tenhle ti nic neudělá. Ostatně, bojíš se víc toho chlápka Marka a jeho umělých hraček nebo krotkého, víceméně domácího draka, na kterém jezdím já?“ Zavrtěla hlavou. „Kdes k němu přišel? A jak ho ovládáš? Je pravda, že máš něja­ ký příbuzenský vztah k rodu Rondovalů? Říkals, že jsi poutník –“ „Na to, abych ti to teď vyprávěl, je to příliš dlouhé a složité.“ „… protože jestli jsi z Rondovalů – jak lidé říkají – pak tohle zřejmě je jeden z Detových draků.“ „Teď je můj. Ale nebudu ti lhát. Nelhal jsem ti ani předtím. To jsem ještě nevěděl, co vím teď. Ano, jsem spřízněn s rodem Ron­ - 91 -

dovalů. Ale přesto bych ti rád pomohl. Ukázala bys mi, kde ten člověk žije? Promluvím s ním.“ Chvilku si pozorně prohlížela jeho tvář. Upřel jí pohled do očí. Pak náhle přikývla. „Máš pravdu. On nám chce škodit. Třeba se s ním dohodneme. Jak se na něj nasedá?“ „Dovol, abych tě nejdřív představil…“ Když se zem pod nimi začala vzdalovat, naklonil se Pol Noře přes rameno a zavolal na Myšího Rukavičku: „Ta cesta do Dibny se trošku protáhne. Rád bych navštívil člověka, který ovládá ty stroje.“ Myší Rukavička přikývl. „Takže pomsta se prozatím taky odkládá?“ Pol zčervenal. „Pomsta?“ zbystřila Nora. „Co tím myslí?“ „Později,“ odsekl Pol. „Řekni mi něco o těch zapovězených místech.“ „Jsou to oblasti, kde se nacházejí zbytky ze starých časů, kdy lidé ještě používali podobné věci. Říká se, že tam straší,“ dodala. „I já slyšel podobné historky,“ vmísil se do hovoru Myší Ru­ kavička. „Díky své práci jsem viděl dokonce i pár artefaktů. Toho dne, kdy tě jako dítě odnesli, jsem slyšel, jak Mor mluví o nějaké rovnováze. Náš svět se vyvíjel jedním směrem, a ten, kam tě vzali, zase druhým. Ty dva směry, jak se zdá, nemohou fungovat dohroma­ dy a pokusy nějak je skloubit jsou vždy nebezpečné. Nabyl jsem dojmu, že se Det možná v tom směru pokoušel něco podniknout.“ „Takže Mark by mohl být mnohem větší hrozbou, než se na první pohled zdá?“ „Už to tak vypadá.“ Pol si zastínil oči a upřel pohled vpřed, na tu drobnou tečku, v níž se změnil létající stroj. „Zdá se, že míříme stejným směrem.“ „Jaká pomsta?“ „Nejsem si jistý. Nechme to plavat, ano?“ Usmál se na malého zloděje, který mu úsměv oplatil. „Úmysly ještě nezakládají činy,“ do­ dal, „dokonce jsou méně než pokus.“ Pohled se mu rozostřil. Zdálo - 92 -

se, že ve vzduchu tahá za nějaká neviditelná vlákna. „Ty máš tak co povídat,“ dodal o chvíli později, zatímco se mužík s vyděšeným vý­ razem chytil za prsa, „když máš pod košilí mé figurky.“ Myší Rukavička zbledl a zachvátil ho prudký kašel. „Vyřídíme to později,“ pokračoval Pol. „Pochybuji, že bys mi mezitím upláchl. Ale pomalu začínám chápat, o jaké hrozbě to Mor mluvil, když mě sem vedl zpátky.“ „Můžu vám vysvětlit –“ začal Myší Rukavička. „Tebe sem, do naší země, přivedl starý Mor?“ obrátila se prudce Nora. „Ano.“ „To zní vážně zajímavě. Tomu jsem totiž vyprávěla o Markovi, když se to stalo. Ale připadal mi nějak nemocný, když jsem s ním mluvila.“ Pol přikývl. „Nebyl ve své kůži.“ Charakter krajiny pod nimi se začal měnit. Les řídl. Mohutná řeka, která tekla zhruba stejným směrem, se zúžila a zmizela kdesi na jihovýchodě. Holé kusy země měly o poznání světlejší barvu, větši­ nou do okrové až žluté. Tmavá tečka – průzkumný letoun, který sledovali – zmizela Polovi z očí někde daleko vpředu. Teprve odpoledne zahlédli další. Nejprve jich uviděli několik kroužit ve velké výši přímo před sebou. Po nějaké chvíli stroje klesly a zhruba tucet se jich vydal k nim. Pol ucítil v Lunoletově krku napětí a zdálo se, že se drak začíná zahřívat. Další, které zničíme… Počkej, zarazil ho Pol. Nezdá se, že by na nás útočili. Myslím, že nám je poslal jako doprovod. Rozdrtíme doprovod. Ne, dokud se budou držet v uctivé vzdálenosti. … tak tedy někdy později. Čekej. Pokračovali v letu, dokud se před nimi v odpoledním světle na obzoru neobjevila silueta Zlokovné hory. Doprovodné stroje se jich po celou tu dobu držely zhruba ve stejné vzdálenosti. Jak se přibli­ - 93 -

žovali, viděli, že nad horou s plochým vrcholkem hlídkuje další sku­ pina podobných strojů. Země dole však skýtala mnohem bezútěšnější pohled – žlutá pustina protkaná tu a tam načervenalými pruhy, posetá šedými skvrnami a hnědými místy, kde pronikalo na povrch kamenné podloží. V písku obrovského údolí se místy klikatily nepravidelné vr­ cholky kamenných hřbetů podobné prasklinám v kameninové míse, jíž někdo upustil. Na úbočích se krčily zakrslé keříky pokroucené vě­ trem. Hora se teď zdála mnohem větší a už viděli zřetelně linii jejího vrcholu – na pozadí večerního nebe, což byla směsice bílé, zelené a šedé – na níž se výrazně odrážel každý pohyb. Pol se ohlédl, protože cítil, jak Lunolet ztuhl a vzápětí poněkud změnil směr letu, aby ho přizpůsobil pohybu kovových letounů. Leť, kam nás povedou, protože nás určitě vedou k němu, při­ kázal. Lunolet neodpověděl, ale jak se blížili k městu na vrcholu hory, změnil kurs ještě několikrát. Drak se zvedal a uhýbal k západu a neu­ stále se přitom přibližoval k velké budově s plochou střechou ve stře­ du komplexu. Když Pol nahlédl dolů, zahlédl vysokého muže s rusý­ mi vlasy, který stál vedle něčeho, co se podobalo střešní nástavbě. Za střešní budovou, na mřížované přistávací ploše, stál létací stroj neob­ vyklých tvarů. Kromě toho se kolem něj pohybovalo i několik strojů velkých zhruba jako člověk, jejichž funkce byla nejasná. „Další kouzla,“ sykl Myší Rukavička. „Ne,“ zavrtěl Pol hlavou. „Vůbec ne.“ Ucítil Nořinu ruku na své paži a stiskl ji. „Ty toho člověka znáš dost dobře, že?“ zeptal se jí. „Znám? Byla jsem do něj celé roky zamilovaná,“ odpověděla. „Ale zároveň z něj mám strach. Hodně se změnil.“ „Dobrá, jak se zdá, máme povoleno přistát. Takže s ním promlu­ víme. Jestli chceš, aby tě přestal obtěžovat, řekni mu to a já tě podpo­ řím. Jestli ne, teď máš možnost všechno si vyjasnit.“ Dolů, Lunolete. Přistaň na tom volném prostranství. Sestoupili a jejich přistání bylo mnohem hladší než to předchozí. Polovi tiše zvonilo v uších, teď když mu kolem nich přestal hučet ví­

- 94 -

tr. Svezl se s dračího hřbetu a pomohl sestoupit Noře. Slyšel, jak za­ lapala po dechu. „Jeho oko! Vážně byl zraněný!“ Pol se otočil. Přicházel k nim muž ve výsadkářské khaki kombi­ néze s množstvím odstávajících kapes. Když vyšel ze stínu, změnilo podivné zařízení, které mu zakrývalo levé oko, barvu na jasnou, a pak hlubokou modř. Jasně rudá jizva začínající vysoko na čele se táhla pod zařízením dolů tváří. Pol mu vykročil vstříc. „Jsem Pol Detson,“ řekl. „Nora s vámi chtěla mluvit. A já taky.“ Mark se zastavil ve vzdálenosti zhruba dvou metrů a prohlížel si ho. Nakonec zdvořile přikývl. „Já se jmenuji Mark Marakson.“ Okamžitě se obrátil k Lunole­ tovi. „Ještě nikdy jsem neviděl draka… Bohové, to jsou rozměry!“ Na to znovu obrátil pozornost k Polovi. O Noru přitom ani ne­ zavadil pohledem. „Detson… čaroděj?“ „Předpokládám, že ano.“ „Magii já nerozumím.“ „Sám se jí teprve učím rozumět.“ Mark najednou udělal levou rukou rozmáchlé gesto, které zřej­ mě mělo obsáhnout město kolem i pod ním. „Tomuhle rozumím,“ dodal. „I já. Místo, odkud jsem přišel, je takových věcí plné.“ Mark si promnul jizvu na tváři. „Co tím myslíš? Jaké místo?“ zajímal se. „Jsme nevlastní bratři,“ odpověděl Pol. „Mě vychovali tvoji ro­ diče, v zemi, jež se podobá tomuhle místu, které jsi ty vybudoval. Promiň, že se na tebe tak dívám, ale jsi tátovi opravdu velmi podobný.“ Mark se otočil, udělal několik kroků, ale pak se vrátil. „To žertuješ,“ řekl. „Vůbec ne. Vážně. Většinu života jsem nosil jméno, které jsi ty dostal při narození.“ „A to je?“ „Dan Chain.“

- 95 -

„Dan Chain,“ zopakoval Mark. „To se mi docela zamlouvá… Ale jak by to bylo možné? Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že jsem byl adoptován, ale tohle – to je příliš mnoho náhod! Nevěřím tomu.“ „No, je to prostě pravda a není to tak docela náhoda. Ve sku­ tečnosti – okamžik…“ Pol vsunul ruku do kapsy a vytáhl náprsní tašku. Otevřel ji na místě, kde měl v průhledných oddílech zasunuty fotografie. „Podívej,“ řekl a postoupil kupředu. „Tohle jsou fotky mámy a táty.“ Mark se k němu natáhl, vzal si obrázky a upřeně se na ně zadí­ val. „Ty ale nejsou nakreslené!“ zvolal. „Jsou vyrobeny nějakou vel­ mi moderní technologií!“ „Fotografie už je na světě hezkou řádku let,“ přisvědčil Pol. Mark pozvedl fotografie ke světlu a čočka v oku mu zesvětlala. „Jak se jmenují?“ „Michael Chain – a Gloria.“ „Já – ano, skutečně se v těch tvářích vidím. Mohl bych – máš ještě nějaké?“ „Jistě. Mám ještě nějaké, ale ne tady s sebou. Tyhle si můžeš vzít. Jen je vysuň ven. Ano, to je ono.“ Mark mu vrátil peněženku. „Co otec dělá?“ Tentokrát udělal široké gesto Pol. „Staví věci. Přesněji řečeno je navrhuje. Asi tak jako to děláš ty tady.“ „Rád bych se s ním setkal.“ „Určitě by ses mu líbil. Jenže hodně jsem přemýšlel – poté, co jsem získal nějaké magické zkušenosti – o způsobu, jakým jsem byl dopraven do tohoto světa. Vyžádalo by si to další výzkumy a nějaké pokusy, ale věřím, že bych dokázal napodobit Morův kousek s přeno­ sem člověka. Napadlo mě také, že člověk jako ty tu nemůže být příliš šťastný – zvláště po tom, co se tady prý odehrálo – a tak mě napadlo, jestli by ses nechtěl vrátit tam, odkud jsem já přišel. Myslím, že tam by se ti líbilo mnohem víc.“

- 96 -

Marek konečně zvedl hlavu od fotografií a zasunul je do malé kapsičky na stehně. Pak se podíval na Noru, jako kdyby ji viděl po­ prvé. „Řekla ti, co mi udělali – co udělali mému… otčímovi?“ Pol přikývl. „Docela tě chápu. Mně samotnému se u nich stalo něco velmi podobného, i když důvody byly jiné.“ „Pak jistě chápeš, jak se cítím.“ Mark se znovu podíval na Luno­ leta. „Máš nějaké plány, co se jich týká?“ „Zprvu jsem měl. Ale teď už ne. Dokážu je skoro pochopit, téměř jsem jim odpustil. Což není málo. Čím déle to nechám být, tím méně mě to bude trápit. Ať si jednají po svém, a já udělám totéž.“ Mark udeřil pěstí pravé ruky do levé dlaně a odvrátil se. „Ono to zas není tak snadné,“ řekl pak a začal zvolna přecházet sem a tam. „Pro tebe – jako pro cizince – možná. Jenže já tady žil, vyrostl jsem tady a každého znám. Přinesl jsem jim dar. Odvrhli mě za těch nejhorších okolností. Teď – teď jsem rozhodnut vnutit jim to násilím.“ „Vyvoláš jen spoustu bolesti. Nejen jim, ale i sobě.“ „Budiž,“ přikývl Mark. „Podmínky si určili sami.“ „Myslím, že kdybych tě místo toho poslal k sobě domů, líbilo by se ti tam mnohem víc.“ Marek na něj chvilku upíral téměř toužebný pohled. Pak ale za­ vrtěl hlavou. „Ne. Možná potom. Teď už to není dar, budou brát, ať chtějí nebo ne. Je to otázka několika týdnů, než budu připraven. Poz­ ději… uvidíme.“ „Měl by sis to alespoň chvíli rozmyslet.“ „Měl už jsem času víc než dost. Hodně jsem se napřemýšlel v době, kdy jsem se léčil z následků našeho posledního setkání.“ „Kdybych tě mohl poslat nazpět jen na malou chvilku – a ty sis to mohl rozmyslet na jiném místě – třeba bys získal úplně jiný náhled a došel k názoru, že to ani nestojí za to udělat…“ Mark postoupil o krok a sklonil hlavu. Nové oko mu tiše bzuče­ lo a čočky změnily barvu na zlatavou.

- 97 -

„Tak se mi zdá, že jsi celý dychtivý se mě zbavit,“ prohlásil po­ malu. Pak se pootočil a znovu upřel pohled na Noru. „Že by tohle byl ten důvod?“ „Ne,“ zavrtěl Pol hlavou. „Tebe zná celé roky a mě jen několik dní. Mezi námi nic není.“ „Což bys zřejmě velmi rád napravil, že?“ „To si myslíš ty, ne já. Rád bych ti jen zabránil v tom, abys neu­ dělal tu chybu, kterou jsem málem udělal já. Ale ona může mluvit sama za sebe.“ Mark se obrátil k Noře. „Ty se mě chceš taky zbavit?“ „Zůstaň, ale nech vesnici na pokoji,“ odpověděla. „Prosím.“ „Po tom, co mi udělali?“ „Dali ti najevo své pocity. Byli hodně hrubí, ale tys je vyděsil.“ „Jsi na jejich straně!“ „Byla jsem to já, kdo tě varoval!“ „…a na jeho straně!“ se zablesknutím oční čočky mávl rukou k Polovi. „Magie! Draci! Představuje všechno zastaralé a zpátečnické! Stojí v cestě pokroku! A ty mu dáváš přednost přede mnou?“ „To jsem nikdy neřekla!“ Udělala několik kroků kupředu a začala zvedat ruce, aby ho ob­ jala. Odvrátil se od ní. Pak zamával Polovi před obličejem pěstí. „Mohl bych tě zabít jednou rukou. Byl jsem kovář.“ „To raději nezkoušej,“ ušklíbl se Pol. „Já byl zase boxer.“ Mark zvedl hlavu. Z výšky na něj upíral pohled Lunolet. „Ty myslíš, že díky tomuhle prastarému zvířeti jsi neporazi­ telný? I já mám služebníky.“ Zvedl levou ruku a vyhrnul si rukáv. Na světle se zaleskl široký ovládací náramek, který mu pokrýval větší část předloktí. Prsty pře­ běhl po tlačítcích. Stroje velké jako lidé se obrátily jejich směrem a začaly se přibližovat. Pol zvedl pravou ruku. Volný rukáv mu sklouzl k lokti. Na zá­ pěstí viditelně zapulzovalo mateřské znamení v podobě draka. „Pořád ještě není pozdě,“ řekl, „zastavit to, co si myslím, že chceš udělat.“ „Už je pozdě,“ zavrtěl hlavou Mark. - 98 -

Stroje se začaly jeden po druhém zastavovat, selhávaly a jejich motory umlkaly; z některých vycházelo praskání statické elektřiny a z dalších jiné, mnohem podivnější zvuky, ostatní se zastavily náhle a němě. Mark znovu přeběhl prsty po kontrolním náramku, ale žádný ze strojů nezareagoval. „Táta tomuhle říkával poltergaist efekt,“ prohlásil Pol. „A teď –“ Mark na něj zaútočil pěstí. Pol snadno uhnul a zasáhl jej tvrdým úderem do žaludku. Mark hekl a ohnul se v pase. Pol ho zasáhl levým hákem do čelisti. Byl by ho mohl udeřit ještě jednou pravač­ kou, ale neudělal to ze strachu, aby nezasáhl oční protézu. V okamžiku zaváhání máchl Mark levou rukou, kterou použil jako pali­ ci, a zasáhl těžkým náramkem Pola ze strany do hlavy. Pol padl na kolena a zakryl si rukama hlavu. Viděl, jak se k němu blíží těžká bota, a překulil se na bok, aby se jí vyhnul. Rozmáčknout? Sežehnout? Uvědomil si, že je ve spojení s dra­ kem. Ne! Lunolete, ne! Stačilo hluboké zavrčení, které se vydralo z dračího hrdla, aby Mark uskočil zpět a zvedl ruce. Rozostřeným pohledem Pol zachytil všude kolem sebe svítící vlákna. To červené… Koutkem zdravého oka Mark zahlédl, jak ležící muž mávl levič­ kou, jako kdyby něco chytal ve vzduchu. Skočil kupředu, aby se ho pokusil znovu kopnout, ale zjistil, že mu nohy dokonale znehybněly. Neudržel rovnováhu a padl k zemi. Zůstal ležet a cítil, že je ochromen od pasu dolů. Pokoušel se vy­ škrábat na ruce a viděl, jak se jeho protivníkovi podařilo pokleknout a že si stále ještě rukama svírá hlavu. Najednou ucítil ruku kolem ra­ men. Zvedl hlavu. „Noro…“ „Marku, prosím! Řekni, že naší vesnici neublížíš. Že neublížíš žádné vesnici!“ Pokusil se od ní odtáhnout. „Nikdy jsi o mě nestála,“ obvinil ji. „To není pravda!“ „Vrhla ses kolem krku prvnímu hezčímu cizinci, co šel kolem, a poštvala ho proti mně…“ „Takhle nemluv!“ - 99 -

Podařilo se mu posadit. „Utíkej, dokud můžeš,“ řekl. „Varuj ty své vesničany, nebo ne, jak chceš. Mně je to jedno. Přijdu. Vezmu si, co budu chtít. Včetně tebe. To, co si přivezu s sebou, bude stačit na všechno – i na draka – na celou dračí rodinu! Běž! Řekni jim, že je nenávidím! Řekni jim –“ „Pojď, Noro,“ řekl Pol, který se právě zvedl na nohy. „S tím člověkem není řeč.“ Natáhl k ní ruku. Vstala a chopila se jí. „Myslím, že by ode mě bylo moudré,“ obrátil se k Markovi, „kdybych tě zabil. Jenže ona by mi to nikdy neodpustila. Kromě toho jsi synem jediných rodičů, které jsem poznal. Proto ti dávám nějaký čas. Použij ho k tomu, abys znovu zvážil svůj plán. Nemám v úmyslu dělat vesničanům rytíře a ochránce, ale jestli přijdeš, jak jsi řekl, budu tam. Existuje totiž jistý stav rovnováhy, kterou bys svým činem porušil, a tím nás všechny uvedl do nesmírného nebezpečí.“ Když pomáhal Noře vylézt na Lu­ noleta, zjistil, že Myší Rukavička zmizel. Rozhlédl se po střeše, ale drobný zloděj nebyl nikde v dohledu. Pak vylezl na dračí hřbet za dívku. Podíval se dolů na Marka. „Nechoď,“ řekl. „Cítím tvou magii,“ odpověděl Mark tiše. „Najdu způsob, jak ji odstínit. Bude to nějaký fenomén vlnění, naladěného na tvůj nervový systém –“ „Být tebou bych tím netrávil bezesné noci.“ Lunolete, domů! Cítil, jak se pod ním napjaly mohutné svaly. Lunolet se rozběhl, několikrát poskočil a byl na konci budovy. Sklouzli přes okraj stře­ chy a začali stoupat. „Nebude ochromen navždy, že ne?“ Pol zavrtěl hlavou. „Tak asi hodinu. Vlákna jsou zavázána, nikoli zauzlována.“ „Vlákna? Co tím myslíš?“ „Je vězněm sám v sobě. Jeho tělo se vzpamatuje brzy.“ „Zničí nás!“ vrtěla hlavou. „Má velice zajímavou základnu,“ poznamenal Pol s pohledem upřeným dolů. „Možná, že máš pravdu, ale já doufám, že ne.“ Slunce započalo svůj dlouhý sestup k západu. Znovu kolem nich zpíval vítr. - 100 -

Hluboko dole za nimi se Markovi mechaničtí služebníci začali hýbat mnohem dříve než jejich pán. Ten nevěnoval nijak zvláštní pozornost třetí osobě, jež ho původně pozorovala ze hřbetu Lunoleta. I teď se podoba drobného muže ztrácela hluboko v proudu jeho nenávisti k ostatním a nakonec zmizela v dokonalém zapomnění. Po obloze letěla mračna. Implantovaná čočka potemněla. Ovlá­ dací náramek začal znovu fungovat.

15. Vývojový typ ptáka-stopaře, s modrým břichem a šedým hřbe­ tem, širokoúhlým okem a parabolickým uchem, sledoval draka i s jezdci na západ. Ptáka-stopaře pak následovala v poměrně velkých vzdálenostech celá řada větších letounů, sloužících jako přenosové body pro průzkumné vysílání. Špionážní pták se však zatím nedostal natolik blízko k předmětu své pozornosti, aby svou širokoúhlou čoč­ kou zabral něco, co by stálo za vysílání. Kdyby byl blíže, možná by si vyslechl příběh, který předtím Pol vyprávěl Myšímu Rukavičkoví a nyní opakoval Noře. Jelikož však byl daleko, neslyšel ani otázky, které dívka Polovi kladla. „Překvapuje mě, že sis tak rychle a v takovém rozsahu uvědo­ mil, v čem spočívá tvé dědictví. Ale vzdor tomu měl Mark čas vybu­ dovat a upevnit si své postavení, zatímco ty ne. Jak se chceš bránit hejnu jeho mechanických ptáků a celé záplavě pozemních strojů? Navíc mám dojem, že jsem tam zahlédla i nějaké lidi nebo trpaslíky… Co když vládne velké armádě? Máš vůbec nějaký plán?“ Pol chvíli mlčel a pak odpověděl: „Existoval nástroj moci, který patřil mému otci. S ním bych dokázal ovládat všechny… hm… zdroje Rondovalu. Kdyby se mi podařilo získat ho dříve, než Mark vytáhne do boje, mohl bych proti němu postavit něco opravdu úžasného. Bohužel, stále ještě nemám úplně jasno ani v zeměpisné, ani v politické situaci téhle země. Nevím, proti jak velké oblasti a ko­ lika obydleným místům se chystá táhnout, ani jaké možnosti má místní obrana. Veškeré knihy, co mám k dispozici, jsou starší než já… mám i mapy, ale nejsem si jist, co je co a kde to na nich je.“ „To ti můžu ukázat,“ navrhla. „A taky ti vysvětlím všechno, co vím, jakmile se k těm mapám dostaneme.“ - 101 -

„Ale já tě chtěl vysadit ve vaší vesnici.“ „Ne! To nemůžeš! Mám strach! Mohl by pro mě přiletět znovu. Kdo by ho zastavil tentokrát?“ „Na Rondovalu by se ti nemuselo líbit.“ „Určitě bude lepší než Zlokovná hora. Neznáš nějaké kouzlo, které by ho změnilo zpět? Aby byl takový jako před lety?“ „Obávám se, že žádné kouzlo nedokáže změnit to, co z člověka udělal život, nebo co si udělal člověk sám. Je mi to líto.“ „Bála jsem se, že řekneš něco takového. Jak se zdá, všichni moudří lidé mluví stejně.“ Poprvé toho dne se dala do tichého pláče. A přestože se ptákstopař přibližoval, její pláč neslyšel. Pol ano, ale nevěděl, co má říci. Upíral proto pohled kupředu a mlčel. Když přelétali nad Nořinou vesnicí, byla už tma a chladno, takže Pol přehodil dívce přes ramena svůj plášť. Vyšlo obrovské množství hvězd a zářily neobvykle jasně. Pol si poprvé uvědomil, že nepo­ znává jediné souhvězdí. Naproti tomu Lunolet upíral pohled dolů a pečlivě si ukládal do paměti polohu každého viditelného dobytčete, aby v noci, až se sem vrátí něco narychlo zakousnout, zbytečně ne­ bloudil. Probudil se ve špinavé místnosti hluboko pod úrovní země. Vy­ padalo to jako jedna z původních prastarých místností vytesaných ve skále, kterou noví obyvatelé ještě nestačili zrenovovat a vybavit. Snad to bylo nějaké skladiště. Místnost byla plná krámů, prachu a za­ tuchlého vzduchu. Proto si ji vybral. Byla daleko od řevu i bzukotu velkých strojů a kolem vchodu neprojel ani jeden z těch malých. A co se týká mužů s dlouhýma rukama, úzkými rameny a nízkými čely – ti se, jak se zdálo, těmhle místům vyhýbali. Snědl trochu jídla, které si přinesl s sebou. Balíček s figurkami ukryl pod hromadu odpadků. … musel jsem na téhle zastávce zmizet, pomyslel si. Jakmile to ten mladík jednou zjistil, bylo po všem. Hrůza, jak lovil informace doslova ze vzduchu. Ještě, že došlo k tomu zápasu… … jak daleko to ještě může být do Dibny? Určitě skoro týden, odhadoval. Takže že než vyrazí, musí si obstarat zásobu potravin… - 102 -

… a kolik je vlastně hodin? Nejspíš kolem půlnoci, odhadoval podle svého vnitřního času. Při troše štěstí by mohl problém záso­ bování vyřešit do rána a příštího večera vyrazit… Zlehka otevřel dveře a vyhlédl do zšeřelé chodby. Byla prázdná. Stačilo několik vteřin, aby vyrazil ven, přeběhl až na konec a vyšel po rampě nahoru. Vzduch byl mnohem svěžejší, ale jeho teplota se nezměnila. Držel se pokud možno v těch nejtemnějších koutech, pře­ souval se ze stínu do stínu a neustále mířil vzhůru, až odhadoval, že je několik pater nad úrovní země. To už zase slyšel vzdálené zvuky továren a bzukot obslužných strojů, jež mířily za svými tajemnými cíli. Vyšel pod hvězdy. Támhle byla ta nízká stavba, kterou nestačil dříve prozkoumat. Teď v ní plála nějaká světla. Vlevo se o něco výše tyčila budova, z níž dnes odpoledne sestoupil. Ano, támhle je ten můstek nad ulicí, po kterém přešel… Viděl, jak Pol a Nora odlétají a míří zpět na sever. Dobře, že od­ sud vyvázli. Nepřál jim nic špatného, zvláště ne z rukou onoho vy­ sokého, zrzavého muže se žhnoucím okem. Obával se, že vězně tohohle člověka by mohlo potkat něco mnohem horšího než kouzla, a byl rozhodnut se mu za každou cenu vyhnout. Tady někde by mohli ukládat potraviny… Jeho pozornost znovu přilákala malá, slabě osvětlená stavba. Zřejmě to nebyla zásobárna, ale stálo za to zjistit, co to vlastně je – vzhledem k tomu, že je umístěna na tak výjimečném místě – pro případ, že by odtamtud hro­ zilo nějaké nebezpečí. Opatrně se přiblížil. Obešel budovu tak, aby slepá stěna bez oken zůstala mezi ním a těmi uvnitř. Jeho postup byl naprosto ne­ hlučný. Rovněž si dával bedlivý pozor na nástražné dráty i možné hlídky. Nakonec se dotkl šedé stěny, pomalu po ní posouval ruku, přitis­ kl se k ní zády a chvíli čekal. Vykoukl za roh, prosmýkl se kolem a nahlédl do okna vedle dveří. Nic. Pohled mu zakrývalo nějaké zařízení. Sehnul se, prošel pod oknem a jedním skokem překonal dveře. Pak zkusil další okno. Ano. Vpravo vzadu byli dva muži a seděli před něčím, co vypa­ dalo jako skupina svítících oken, která však, jak dobře věděl, nepro­ - 103 -

cházela stěnou. Jenže pořád ještě do místnosti nahlížel z příliš ost­ rého úhlu a okno, jímž se díval, bylo zavřené. Pokračoval v cestě, obešel další roh a s ještě zvýšenou opatrností se blížil k otevřenému oknu. Když k němu dorazil, poklesl na jedno koleno a nahlédl vpravo. Zaslechl nějaké hlasy, ale chvíli mu trvalo, než zjistil, že to ne­ mluví postavy uvnitř. Jak se zdálo, slova vycházela ze stěny před ni­ mi. Zamrkal, soustředil se a zamumlal krátkou prosbu Dwastirovi. Náhle jednu ze scén na stěně poznal. Polovypuklé obrazovky ukazovaly podivně zdůrazněné pohledy na zem z ptačí perspektivy, z nichž některé se podobaly těm, nad nimiž přes den prolétli na dračím hřbetě. Ten prostřední, k němuž se oba muži skláněli, velmi ostře a podrobně ukazoval rondovalskou knihovnu, kde on sám strávil tolik hodin. Bylo to, jako by do místnosti nahlížel oknem na jejím konci. U stolu seděl Pol a v blikajícím světle svíček listoval v několika kni­ hách. Nora podřimovala na gauči. Najednou si uvědomil, že vyšší z obou mužů u obrazovek je Mark Marakson. Potlačil touhu dát se na útěk. Oba muži byli natolik zaujati sledováním obrazovky, že jejich pozornost vůči okolí musela být rozptýlena. Myší Rukavička se pravidelně ohlížel, ale nepřestal při tom pozorovat dvojici uvnitř. Jejich soustředěnost i tajemný pů­ vod obrazů ho přesvědčily, že je svědkem něčeho velmi důležitého. Čas ubíhal a Pol tu a tam zamumlal něco o vrcholech trojú­ helníka. Jednou nebo dvakrát se mu dostalo ospalé odpovědi od No­ ry. Uběhla snad hodina, možná i něco víc, než Pol znovu promluvil. Zvedl hlavu a usmál se. „Pyramida, Velké bludiště a studna Itzan,“ řekl, „a to v tomto pořadí. To je trojúhelník Intu. Noro?“ „Hmm?“ „Našla bys mi ta místa ve Velkém atlasu?“ „Přines mi ho sem,“ požádala, posadila se, a protřela si oči. „Nikdy jsem nebyla příliš daleko, ale zeměpis jsem vždycky milova­ la. Jakže jsi to říkal?“ Pol právě zvedal knihu v rukou, když se Mark pohnul a další po­ hled zakryla jeho záda. - 104 -

Mark se napůl zvedl a napsal si něco na obdélník papíru, který pak složil a uložil do jedné ze svých kapes. Polův a Nořin hlas zněl dál, byť byly částečně tlumené. Mark se naklonil kupředu a doslova nalepil tvář na obrazovku. „A mám tě,“ řekl spokojeně. „Ať už chceš najít jakoukoliv zbraň, kterou bys pak použil proti mně, nedostaneš ji. Ne, když mám tři pokusy –“ Hlas se mu zlomil. Zvedl ruku, jako by si chtěl zakrýt oči, a za­ pomněl při tom na to, že má v jednom z nich umělou čočku. „Sakra!“ Obrátil se a Myší rukavička se rychle sehnul, ale stačil při tom ještě vrhnout pohled na obrazovku a zahlédnout něco, co se nedalo nazvat jinak než dva lidé v objetí. Lunolet dřímal, visel ve vzestupném proudu a stoupal do ob­ rovské výšky, aby pak mohl v klidu a dlouho klouzat dolů. Když přes oči spustil noční mžurky, spatřil vlevo před sebou další teplý, vze­ stupný proud, podobný chvějící se rudé věži. Podvědomě zamířil k němu. Měl plné břicho a bylo příjemné klouzat nočním vzduchem domů a přitom pozorovat sny, jež se utvářely v jiných komnatách jeho mysli. Viděl sám sebe, jak nese mladého pána a dámu nad Velkou pouští a míří k hoře, která není horou. Ano, tou cestou už jednou le­ těl, ale to bylo kdysi dávno. Pamatoval si ji, poněvadž byla velmi su­ chá. Viděl, jak kolem proletěl lesklý pták, snesl vejce a to vykvetlo ve strašlivý květ. Tohle, napadlo ho, si musím pamatovat. Doplachtil k dalšímu teplému komínu a začal znovu stoupat. Bylo skvělé být venku z jeskyní. A vědět, že zítra vyrazí na ono suché místo. I to bylo příjemné. Možná by mohl přespat na nádvoří a ráno jim ukázat sedlo a nosítka. Jistě brzy vstanou a budou je na cestě potřebovat… Nedaleko vrcholku věže široce roztáhl křídla a začal dlouhý se­ stup. Někde v jeho snech se pohyboval ten s lesklým okem, ale bylo velmi těžké ho sledovat.

- 105 -

Když Pol dokončil přípravu a balení zásob, stálo už slunce vy­ soko na nebi. Nořiny argumenty, že bude ve větším nebezpečí sama než s ním, nakonec zvítězily. Bral s sebou dva lehké meče, potraviny, rezervní oblečení, pokrývky… a žádnou zbroj. Nechtěl zatěžovat Lu­ noleta až na hranici jeho sil, ani ho zpomalit tím, že by s sebou bral víc, než bylo nezbytně nutné. Kromě toho se učil šermovat v jiné škole. Jak to ví? napadlo ho, když nakládal vaky do nosítek, které mu obrovský drak ráno ukázal. Přešel nádvoří a položil Lunoletovi dlaně na krk. Jak jsi věděl, co budeme potřebovat? Já – věděl jsem. Vím. Teď. Nahoru. Podívej! Těžká hlava se otočila. Pol sledoval směr jejího pohledu. Viděl tu malou věc s modrým břichem a šedivými zády, která jim visela v tichém vzduchu vysoko nad hlavami. Byla otočena, jako by je pozo­ rovala. Na jejím předku cosi zachytilo lesk slunečních paprsků a od­ razilo ho k nim. Co je to? Něco, co neznám. Vidíš, jak nás to pozoruje? Musí to být jeho. Zajímalo by mě, kolik z mých plánů to odhali­ lo. Mám na to poslat nahoru oheň? Ne. Předstírej, že to tam není. Nedívej se na to. Otočil se, vykročil k hradní budově a vstoupil dovnitř. V jedné z otcových knih objevil popis zvláštního efektu a byl rozhodnut ho při nejbližší příležitosti zkusit. Pospíchal nahoru po schodech a zastavil se před knihovnou, kde Nora obkreslovala nějaké mapy. Nahlédl dovnitř a zjistil, že dívka má na sobě světlou tuniku, krátké šedé kalhoty, kovový opasek a pevné kožené boty, které objevil v jedné ze šaten nahoře. Vlasy měla stažené do týla černou páskou. Když Pol vstoupil, vzhlédla. „Ještě nejsem úplně hotová,“ řekla. „Chybí mi jedna strana.“ „Tak do toho.“ Dokončila mapu, na níž pracovala, vzala nový arch kreslícího papíru, obrátila stránku a začala kopírovat poslední mapu. Zvedla hlavu k Polovi a usmála se. Přátelsky na ni kývl. - 106 -

„Už to bude,“ řekla. Několik minut soustředěně pracovala. Nakonec si vzdechla, za­ vřela knihu a sebrala volné listy. „Vyšla bys, prosím, na chvilku ven?“ „Mluvíš nějak divně.“ „Ano. Asi jsem si namohl hlasivky.“ Přešla ke dveřím. Stál vedle nich uvnitř. Tvář měl nevýraznou. Zarazila se. „Není něco v pořádku?“ „Ne, běž ven.“ Když se teď na něj dívala zblízka, zdálo se jí, že se mu rty tak docela nepohybují v rytmu slov. Prošla dveřmi a zarazila se. Na chodbě vpravo stál Pol s prstem přitisknutým na ústa. „Jak jsi –?“ „Tudy,“ zašeptal a vzal ji za ruku. Vykročila za ním. „To je simulakrální neboli zpodobňující spojení kouzelných vláken, z něhož vzniká moje podoba. Nevím, jak dlouho to vydrží. Možná celý den, možná jen chvilku.“ Začal dělat rukama různá gesta, zprvu pomalu, pak čím dál tím rychleji. Jako by mezi nimi spřádal jakýsi tvar, který slabě světélkoval. „Tohle budeš ty,“ prohlá­ sil. „Vrátíš se zpět a budeš mému dvojníkovi dělat společnost. Tak zmateme to výzvědné zařízení, co nás sledovalo, a zatím zmizíme. Chci mít co možná největší náskok.“ Proto se o chvilku později zdálo, že se Nora vrátila do místnosti a vzala za ruku Póla, který stále ještě čekal vedle dveří. Pomalu pře­ šli k židlím, usedli naproti sobě a dali se do hovoru. „Překrásné počasí.“ „Skvělé…“ Tu a tam některý z nich vstal a přešel místnost. Dělali celou řadu věcí, vstávali, sedali si, jeden, druhý, oba najednou, a to vše trvalo dobrou hodinu. Pak scéna začala znovu. Vývojový typ ptáka-stopaře s modrým břichem a šedivým hřbetem pozorně sledoval každý jejich pohyb, naslouchal jejich slovům. Neobrátil se jinam, když zdola za­ zněly další zvuky, dokonce ani když Lunolet vzlétl z dláždění hradní­

- 107 -

ho nádvoří, přeletěl vzdálenou hradbu, obrátil se ve větru, načež za­ mířil k jihu a zmizel. Noc pomalu ubíhala a Myší Rukavička měl čím dál tím nepří­ jemnější pocit, že je vězněm. Navzdory několika velmi nebezpečným okamžikům však zůstával dosud neodhalen a v duchu si nejen neu­ stále rozšiřoval mapu prozkoumaného území, ale přidával k ní i re­ spekt ke zvláštním obranným prostředkům podivného města. Jenže zatím nedokázal najít žádnou cestu ze Zlokovné hory. Hranice ploši­ ny byly velice pečlivě střeženy, jednak malými pokřivenými lidmi, jednak mechanickými červy. Dále je sledovaly rozličné umělé oči, včetně kroužících kovových ptáků. Zdálo se, že tudy neproklouzne ani moucha. S dovedností sobě vlastní otevíral zámek po zámku, až nakonec skutečně objevil zásobárnu potravin a přenesl množství, jež pova­ žoval za dostatečné, do své skrýše. Zapamatoval si každý výklenek, každou nepoužívanou chodbu, na níž narazil. Okem zkušeného zlo­ děje prohlédl různá pevná kontrolní a bezpečnostní zařízení. Zprvu z uctivé vzdálenosti, později z čím dále tím větší blízkosti, a celkem rychle odhalil nejen jejich funkce, ale i některé z nedostatků. Byla to jen pouhá náhoda – náhoda a Markovo náhlé rozhodnutí, že své bojové síly, které zatím považoval za dostatečné, ještě znásobí – co způsobilo, že Myší Rukavička narazil na tréninkový kurz pilotů lidmi řízených letounů, jejichž výroba byla zintenzívněna. Myší Rukavička ležel na břiše na ploché střeše, shora chráněn před odhalením ze vzduchu silným potrubím vzduchotechniky. Zře­ telně slyšel všechny instrukce a viděl na trenažér, hlavně díky tomu, že ze střechy vyňal malou větrací mřížku. Pozorně sledoval celou lekci. Když skončila, učinil rozhodnutí. Kdyby vyslechl ještě několik dalších přednášek, mohl by se pokusit v noci ukrást letoun a riskovat cestu vzduchem. Zdálo se, že pokud rychle nenajde tajný tunel přímo ve skále, nezbývá mu žádná jiná cesta k úniku. S pocitem profesionální úcty k rusovlasému muži, jenž vrátil tohle zapomenuté město životu, se odplížil zpět do svého úkrytu. Chtěl si tam do večera odpočinout a pak vyrazit na další průzkum. - 108 -

Měl v plánu podívat se znovu do řídícího centra a později se chtěl vloupat do tréninkového střediska, aby si zblízka prohlédl ovládací panely letounů. Když se pořádně najedl, spokojeně usnul – v jedné ruce svou dýku, pod druhou ruční granát, o němž věděl jen tolik, že je to nějaká zbraň. Na vrcholu útesu, v řídkém hájku zakrslých borovic, stála staře­ na se dvěma mladými hřebci, podobni sochám, a pozorovali hrad Rondoval. „Nevidím nic mimořádného,“ prohlásila. „Včera večer jsem tam zahlédl světla, Stel, a slyšel nějaké zvu­ ky. Bitalf z jihu hlásil, že viděl draka.“ „Určitě tam straší,“ pokračovala ve svých úvahách. „Odehrálo se toho tam až až.“ „A co ten drak?“ namítl mladší hřebec. „Jestli se některý z nich opravdu probudil, tak si s ním nakonec někdo poradí – v nejhorším ti, které bude utiskovat nejhůře. Taky může pocházet odněkud z ciziny.“ „Takže my neuděláme nic?“ „Zůstaneme tady a budeme hrad pozorovat den a noc. Můžeme se střídat. Nemám nejmenší chuť jít se podívat dovnitř.“ „Ani já ne.“ Teprve mnohem později téhož dne spatřili draka, který se vznesl z nádvoří a zamířil k východu. „Podívejte!“ „Ano.“ „Co uděláme teď?“ „Upozorníme ostatní. Třeba se už nevrátí. Ale na druhé straně, mohl by.“ „Zdálo se, že nese dva jezdce.“ „Já vím.“ „Tys tam byla v den, kdy se tam bojovalo, Stel. Byl tohle někte­ rý z těch starých draků Rondovalu?“

- 109 -

„Mně všichni draci připadají stejní. Ale ti jezdci… jeden z nich vypadal jako sám Ďábel Det, mladší a silnější, než jsem ho kdy vidě­ la.“ „Běda!“ „Hrůza!“ „Běžte a rozšiřte tu zprávu mezi rodnými. A udělali bychom asi dobře, kdybychom si promluvili s vesničany z okolí a také se starým Morem.“ „Mor je pryč. Moudrý – Praděd – řekl, že Mor odešel po Zlaté cestě a už se nevrátí.“ „To dělá vše ještě složitějším. Běžte! Já budu pátrat dál.“ „Ty chceš proniknout do hradu sama?“ „Běžte! Dělejte, co jsem vám řekla! Hybaj!“ Oba mladíci ji poslechli. Věděli, co znamená výraz, který se jí objevil v očích, a stále ještě se obávali jejích kopyt. Během večerních a nočních výzkumů přilákala Myšího Ru­ kavičku celá řada výkřiků, které vycházely z malého, zamřížovaného okénka. Přiblížil se, odvážil se jednoho krátkého pohledu oknem a pak se rychle přikrčil k zemi v nejhustším stínu, aby vstřebal to, co viděl, a pokud možno poslouchal, co bude dál. První pohled jím otřásl. Ale když si to znovu vybavoval, přemí­ tal, zda byl ten malý muž v křesle opravdu pokryt hady. Ty černé věci se zdály být na hady příliš dlouhé a jejich vzdálenější konce ústily do velké kovové skříně, která stála nedaleko. A jejich pohyb mohl být výsledkem toho, jak sebou muž v křesle zmítal. Nedaleko něj stál Mark, s malou kovovou skříňkou v rukou a otáčel něčím na jejím po­ vrchu. Ještě chvíli naslouchal výkřikům a uvažoval, co asi ten muž provedl, že si vysloužil takový trest. Také zvažoval, zda se může do­ zvědět něco dalšího, když bude jen poslouchat, nebo zda má znovu riskovat pohled dovnitř. Tam zavládlo ticho. Čekal, ale další výkřiky se neozvaly. Rozho­ dl se zůstat. Zevnitř zaznívaly jen slabé zvuky, jak se tam někdo po­ hyboval.

- 110 -

Nakonec už to déle nevydržel. Zvedl se, aby znovu nahlédl oknem. Mark, odvrácený od okna, odpojoval z nehybného těla řadu toho, co teď Myší Rukavička viděl jako lesklá černá lana, stáčel je a ukládal do velké skříně. Malý muž měl otevřené oči a pohled upíral ke stropu. Když byl poslední černý pramen odpojen, malátně se po­ hnul. Mark mu podal sklenici jakéhosi růžového nápoje a chlapík ji vypil. „Jak se cítíš?“ zeptal se Mark. „Celý roztřesený,“ zněla odpověď. Muž si začal protahovat ruce a nohy. „Ale jsem opět v pořádku.“ „Bolelo to?“ „Ne. Vlastně ani ne.“ „Hrozně jsi při tom křičel.“ „Já vím. Některé byly modré, ale většina červených.“ „Ty výkřiky?“ „Ano. A cítil jsem jejich pach.“ „Skvělé. Jsi odvážný muž, když ses k tomuhle přihlásil dobrovolně a já ti vřele děkuji.“ „Jsem šťasten, že jsem vám mohl posloužit.“ „Řekni mi o tom něco víc.“ „Já ty barvy cítil chutí… a taky zvuky.“ „To musela být příjemná směs. Škoda, že to má tak malý rozsah. Při jeho rozšíření se vyskytuje celá řada potíží… přál bych si mít víc času.“ „Jak říkáte té… věci, která to… působí?“ Mark potěžkal malé zařízení. „Protože pro ni zatím nemám lepší jméno, říkám jí směsná skříňka nebo směšovač. Dokáže rozložit tvoje smyslové vjemy a promíchat je. Okamžitá syntéza.“ Muž ukázal na velkou skříň napravo. „A to nedělá tahle velká věc? Jen ta malá, co máte v rukou?“ „Správně. Ta druhá jen zaznamenává, co se děje. Když ti to ale neublížilo, řekni mi, proč jsi tolik křičel.“ „Já… nechápal jsem, co se to děje. Všechno zůstalo na svých místech, ale bylo to úplně jiné… děsilo mě to.“ - 111 -

„Takže žádná bolest?“ „Nic mě nebolelo. Jen jsem měl takový pocit… že se blíží něja­ ká katastrofa. A celou dobu se ten pocit zhoršoval. Ale v některých chvílích…“ „No, copak?“ „Zažil jsem několik chvilek úžasné slasti.“ „Dokázal jsi počítat bez chyby.“ „Ano… většina čísel byla žlutých. Některé chutnaly kysele.“ „Měl jsi pocit, že bys dokázal vstát a třeba chodit?“ „Možná. Nepřemýšlel jsem o tom. Bylo moc těžké přemýšlet. Příliš mnoho věcí bylo špatně.“ „Jsi odvážný muž a já ti ještě jednou děkuji. Nezapomenu na to, cos pro mě vykonal. Tak a teď vyzkoušíme tvé reflexy.“ Myší Rukavička slyšel, jak Mark přesouvá nějaké nástroje. Tiše se vytratil do noční temnoty. Pro Stel bylo neobyčejně obtížné klást kopyta na kamenné dláž­ dění tiše, pokud se nepohybovala opravdu velmi pomalu. Takže jí ne­ zbylo, než se pohybovat právě tak – s trpělivostí lovkyně a bývalé členky bojového oddílu. Když procházela velkou síní, vracely se jí vzpomínky. Tady bylo to místo, kde stála poslední den boje a z těla jí crčely krev a pot. Oh! Hřebce té noci čekalo ještě mnoho práce…! Vzpomínala na střetnutí obou mágů a její oči automaticky zabloudily k velkému otvoru ve stropě. To tyhle trosky nakonec Deta zahubily, naštěstí dřív, než stačil přivolat na pomoc skryté síly. Než našli jeho tělo, museli odklidit velkou hromadu suti. Připomněla si také, jak Mor odnesl mrtvolu někam na západ… V pravidelných intervalech se zastavovala a naslouchala. Pak náhle nastražila uši. Zaslechla hlasy. Někde vlevo nahoře. Opatrně prošla galerii a u úpatí schodiště se znovu zastavila. Ano, někde tam nahoře… Pomalu, s tělem přitisknutým ke stěně, začala vystupovat vzhů­ ru. Zdálo se jí, že místnosti i celá budova jsou v mnohem lepším stavu, než si pamatovala.

- 112 -

Když křižovala horní síň, hlasy zazněly silněji. Teď přicházely zprava… budou to ty třetí dveře… Všimla si, že dotyčné dveře jsou otevřeny dokořán. Nesmírně opatrně se přiblížila a zastavila se těsně vedle nich. Zevnitř se neo­ zýval žádný zvuk, dokonce ani lidský dech. Odvážila se opatrně na­ hlédnout do dveřního otvoru a s nechápavým výrazem se zase stáhla zpět. Oba lidé si právě sedli – tvářemi k sobě. Mladý muž s bílým pramenem vlasů na tmavé hlavě a štíhlá světlovlasá dívka. Jenže… byli to titíž lidé, které viděla odlétat na dračím hřbetě. Netušila, že se vrátili. Bylo to podivné… Znovu nahlédla do místnosti. Více než podivné… Zdálo se, že se dívčina tvář rozpouští, odlupovaly se z ní kous­ ky, jako unášeny vánkem, bledly a mizely. Muž, který se stále ještě až děsivě podobal starému Detovi, si ani v nejmenším nedělal těžkou hlavu z toho, že části jeho levé paže a pravého stehna se rozplétají, jako by sestávaly z tenkých plátěných proužků obtočených kolem ni­ čeho. Užaslá Stel se nestáhla do úkrytu, nýbrž s neskrývaným úžasem pozorovala, jak se dvojice rozpadá. Nakonec se rozhodla a vešla do místnosti. To, co z obou lidí zbývalo, si jí ani v nejmenším nevší­ malo. „Překrásné počasí.“ „Skvělé…“ Už se začala rozpouštět i mužská tvář, dívčiny šaty stekly z těla jako kapalina a odpluly vzduchem, podobny proužkům hedvábí. Rozhovor pokračoval. „…i když by mohlo zapršet.“ „To je pravda.“ Muž se zvedl a přistoupil k dívce. „Máš nádherné oči.“ Pomalu vstala. Stel pozorovala, jak se objímají a přitom s každým okamžikem ztrácejí větší a větší kusy sebe sama, jak před jejíma očima mizí jako laciné pozlátko a cestou napříč pokojem se rozpouštějí. „Jáá… sommmchťolll…“ - 113 -

Slova se prodlužovala a tón klesal, ústa zmizela, vlasy se i vznesly jako dým. Ještě několik vteřin, a zmizeli docela. Stel zařehta­ la a ustoupila. V životě něco takového neviděla. Pocítila vlnu pověr­ čivé hrůzy. Vývojový typ ptáka-stopaře s modrým břichem a šedým hřbe­ tem teď zaostřil pohled na ni. Obešla místnost, pečlivě si ji prohlédla, aniž věnovala pozornost rozevřenému atlasu, a vykročila ke dveřím. Vyšla do chodby, a pak už bylo slyšet jen rychlý klapot jejích pod­ kov, když sestupovala po schodišti a mířila k východu. Myší Rukavička slyšel, jak se pod ním otevírají obrovská vrata, a podařilo se mu dostat včas do vhodného úkrytu, odkud mohl poho­ dlně pozorovat, jak kovoví ptáci, podobni hnědým listům, vzlétají vzhůru k temné obloze, kde rychle stoupají ke hvězdám. Tam pak le­ touny zaujaly pevnou formaci, stočily se jedním směrem a zamířily podle jeho odhadu zhruba k jihovýchodu. Vydal se k výzkumnému středisku a celou cestu mu to leželo v hlavě. Znovu se úspěšně přiblížil až k oknu a slyšel, jak Mark uvnitř kleje a vydává rozkazy. Jediný pohled, který se mu podařilo vrhnout na obrazovky, mu neukázal nic zajímavého. Nechápal tak docela, o čem to Mark mluví. „Jsou pryč! Před­ pokládám, že v tom vězí nějaká další kouzla. A ta zatracená kentaurka s tím má něco společného! Přiveďte mi ji!“ Myší Rukavička dospěl k názoru, že to by mu prozatím stačilo. Méně než kdy dříve toužil padnout do rukou toho ryšavého obra, k němuž se malí muži chovali jako k bohovi. Přesto ještě na ústupu ze­ vnitř zaslechl slova, „… ve vrcholu trojúhelníka!“, která v jeho mysli teprve mnohem později vyvolala dlouhý řetěz úvah. Teď už mu delší dobu vrtalo hlavou hlavně to, jak zmizet. Udá­ losti se mu tak trochu vymykaly z rukou a hrozba vzrůstala. Čím déle tady pobude, tím menší bude mít naději… Zámek na školícím středisku téměř ani nezpomalil jeho chůzi. Pomalu a opatrně, jen po hmatu, našel špičkami prstů kontrolky v ná­ cvikovém modelu. Měl strach rozsvítit. … kéž bych s tím tak dokázal letět se zavřenýma očima. Tam nahoře to bude asi pěkně děsivé, ale tady dole je to ještě horší. Kaž­ - 114 -

dopádně je tohle lepší než nějaký drak. Co to říkal o té malé páčce? Aha, ano… S plně nabitými bateriemi se kovoví ptáci hnali napříč nocí, nad zemí i nad vodou.

16. Na jihovýchod. Letěli tak dlouho, dokud je nepřemohla únava. Když objevili ostrov, který si označili na mapě, už přicházela noc, ale přenocovali tam bez nebezpečí. Následujícího dne, ještě než se doce­ la rozednilo, přeletěli přes vodu na pevninu a pokračovali v cestě nad horskými hřbety, výškou zmenšenými řekami i pouštěmi. Další noc strávili mezi chladnými vrcholky a Pol si tam pečlivě zopakoval vše, co věděl o cestě, která jim zbývala, a jejím cíli. Tenhle svět neměl ge­ ograficky nic společného s tím, který opustil. Obrovská pevninská masa, kterou právě opustili, tam vůbec neexistovala a i země, nad níž právě prolétali, přestože mu tu a tam něco matně připomínala, byla úplně jiná. Vzdálenosti mezi obydlenými místy se velmi lišily, což byla jedna z mála věcí, společných mapám obou světů. Ale oba světy měly na několika místech pyramidy, i když k té, kterou hledal, vedla cesta lemována řadami sloupů, jež se střídaly se sfingami. Mnoho sloupů i soch padlo, jiné byly poškozeny, ale stále dobře patrné. Něco v popisu, který si přečetl v knihách, naznačovalo, že vchod do podzemí musí hledat na konci oné cesty. Černé, vzdálené ptačí siluety posely vrcholky hor, podobny so­ chám prehistorických zvířat s rozepjatými křídly. I kdyby tady byl někdo, kdo by je pozoroval, snad by si ani nevšiml, jak se pomalu, jako květiny, otáčejí za sluncem putujícím po obloze, aby si dobily baterie a získaly tak energii k nočnímu letu. Slunce už se chýlilo k západu, když stroje ožily. Pohnuly se všechny najednou, jako v náhlém poryvu větru. Pak začaly mávat křídly. Netrvalo dlouho a jeden po druhém sklouzly z horských štítů, nabraly do křídel vzduch, začaly stoupat, stočily se jedním směrem, zaujaly původní sestavy a vydaly se na další cestu… Zápěstí začalo Pola svědit chvíli před tím, než spatřili cíl své cesty. Cítil, že to není jen opálení, které mu pomalu začínalo - 115 -

hnědnout, a zvýšil ostražitost, s níž pozoroval oslnivý obzor, jehož li­ nie se vlnila v horkém vzduchu. Několik minut poté se daleko před nimi objevil vrcholek pyramidy. Pol si olízl suché rty a usmál se. Jak se zdá, funguje tvůj vnitřní kompas dokonale. Nevím, o čem to mluvíš. Myslím, že je ta stavba přímo před námi. Samozřejmě. „Noro!“ jeho hlas se podobal spíše zakrákorání. „Už to vidím!“ „Myslím, že já taky!“ Vzdálený objekt se pomalu zvětšoval, až už nemohlo být po­ chyb o jeho podobě. Kolem rozlehlé stavby z černého kamene se nic nehýbalo. Plošina před ní byla poseta pilíři a sochami. Lunolet s nimi přistál na vzdálenějším konci prostranství. Když Pol sesedal, bolelo ho celé tělo. „Asi bych tě nepřesvědčil, abys tu na mě počkala, že?“ zeptal se, když pomáhal Noře sestoupit. Mlčky zavrtěla hlavou. „Kdyby se ti něco stalo, stejně bych tam musela jít za tebou. Če­ kání by to jen odložilo.“ Obrátil se k Lunoletovi. Tebe bych s sebou vzal rád – ale vchod je příliš malý. Budu hlídat. A ty mi za to potom zahraješ tu sladkou hudbu. Oceňuji tvou důvěru. Pol se otočil a pohlédl na pískem zavátou cestu, mohutné pilíře a sochy zvířat, které se v perspektivě zmenšovaly k temnému ob­ délníku vchodu. … cesta k úběžnému bodu, ušklíbl se v duchu. „Dobrá, Noro. Pojďme,“ řekl. Když vykročili, pohled se mu najednou zamžil, ale po několika krocích se všechno srovnalo. Na okamžik si pomyslel, že to mohl být následek ostrého slunečního světla nebo možná náhlého pohybu po mnoha hodinách nehybnosti, pak ale uviděl, že ze vchodu před nimi šlehá cosi, co považoval za plameny. Prudce ucouvl. Nora se ho chytila za ruku. „Co se děje?“ „Já – aha, už je to jasné. Nic.“ - 116 -

Plameny se rozdělily do silných pramenů čehosi, co teď vnímal jako osnovu světa. Nikdy nespatřil vlákna nashromážděná tak hustě, s jedinou výjimkou velké koule v jeskyni pod Rondovalem, a tady se přesouvaly a vlály zcela svobodně. „Musel jsi něco vidět,“ řekla, když znovu vykročili. „Jen takové znamení, svědčící o vysoké koncentraci magických sil.“ „Co to znamená?“ „Nemám zdání.“ Uvolnila si meč v pouzdru u pasu a Pol udělal totéž. Pravé zá­ pěstí, které ho nepřestávalo svědit a pálit, teď pravidelně pulzovalo, jako by byla uvedena do pohotovosti ta jeho část, jež byla nadána podobné situace řešit. Přejel prsty po hustě seskupených vláknech a pocítil tok síly. Pokusil se najít nějaký klíč, s jehož pomocí by odhalil její podstatu, ale žádný nenašel. Hůl, ta hůl… soustředil se. Někde mezi vámi… Ze svazku se oddělilo bledě zelené vlákno barvy mléčně zakaleného nefritu a za­ čalo se k němu přibližovat. Když zvedl ruku, vlákno bylo jakoby při­ tahováno špičkami jeho prstů. Jakmile se jej jednou dotkl, přinutil je vůlí, aby mu na prstech ulpělo a držel se ho, protože věděl, že je to to pravé. „Teď,“ obrátil se nakonec k Noře a přistoupil ke vchodu, „ko­ nečně vím, kudy jít – i když netuším, co nás na té cestě čeká.“ Vstoupil do úzké chodby a znovu se zastavil. Šero, jež panovalo u vchodu, se po několika krocích změnilo v černočernou tmu. „Počkej,“ řekl a vybavil si v duchu postup, který vyvolal ne­ hmotného draka z jeho zápěstí tu noc, kdy prchal před rozzuřenými vesničany. Objevil se znovu a zvedl se do výše Polových očí, přesně jako minule. Jsem snad odsouzen k tomu používat tenhle jev vždycky jen tvá­ ří v tvář nebezpečí? napadlo ho. Nora za jeho zády tasila meč. Jeho smích se dutě rozlehl chod­ bou. „To jsem udělal já,“ upozornil ji. „To je naše světlo. Nic víc.“ - 117 -

„Věřím ti,“ odpověděla, „ale zdá se mi, že nastala vhodná chví­ le, kdy je dobře mít zbraň připravenou.“ „S tím souhlasím,“ přikývl a veden svým světlem znovu vykro­ čil podél bledého vlákna. Zanedlouho dorazili ke schodišti, po němž sestoupili zhruba de­ set metrů. Vzduch kolem nich se nejprve příjemně ochladil, pak začal být až nepříjemně studený. Od úpatí schodiště vedly tři chodby – první vlevo, druhá vpravo a třetí přímo. Vlákno mizelo v té prostřední. Pol se pustil za ním. Po chvilce začala chodba klesat a zdálo se, že je s každým krokem příkřejší. Vzduch byl hustý a zatuchlý a vznášel se v něm slabý závan starého kadidla nebo snad koření, který ovšem z větší části pohlcovala výrazná vlhkost. Světlo neustále tančilo kousek před nimi. Stěny zmizely. Pol si zprvu myslel, že došli na další křižovatku s postranními chodbami. Když však vůlí přinutil světlo, aby zazářilo jasněji a vyplulo více kupředu, zjistil, že se ocitli v podzemní místnosti. Vyslal dračí světlo ještě dál, aby odhalilo její rozměry a podobu. Stěny zdobily vybledlé vlysy, strop pokrývaly husté pavučiny a zem silná vrstva prachu. Na vzdálenějším konci místnosti se tyčil ka­ menný oltář, nebo snad stůl, který byl uprostřed ozdoben pásem tesaných ornamentů. Za oltářem byl vidět temný obdélník. Vlákno, jehož se Pol přidržoval, směřovalo přes kamenný blok a mizelo pří­ mo v šerém otvoru. Pol naslouchal, ale neslyšel nic než vlastní dech. Znovu vykročil vpřed, Nora se mu držela po boku a jejich kroky tlumil prach. Vzdu­ chem se mu před očima míhala hustá spleť vláken, jako kdyby pro­ cházeli trojrozměrnou sítí utkanou z duhy. Přesto nemohl mléčně ze­ lené vlákno ztratit. Bylo jedno, zda měl oči otevřené nebo zavřené, věděl přesně, kde je. Kamenný oltář obcházeli každý z jedné strany a Pol zrychlil krok, aby byl u temného otvoru dříve než Nora. Sklonil hlavu a prošel nízkým vchodem, přičemž v něm rychle narůstala předtucha, že za tímto prahem na ně čeká něco nesmírné závažného. Světlo se neustále drželo před nimi, ale na jeho nevyslovený po­ kyn se zvedlo o kus nahoru a zesílilo svou záři. - 118 -

Tahle místnost byla menší než předchozí, ale i v ní bylo na vzdá­ lenějším konci něco, co se podobalo nízkému kamennému oltáři. Z každé strany oltáře stál buď kamenný nebo vycpaný šakal, s očima upřenýma ke vchodu. Kolem oltáře a šakalů se v podivných vzorech vinula hustá spleť vláken, všechny v tmavých barvách a odstínech. Za kamenným kvádrem neústily žádné další dveře, leč stála tam vy­ soká, chmurná postava, jejíž tělo mělo zhruba lidský tvar, ale hlava byla šakalí. Na oltáři, na tmavozelené podušce před postavou, leželo cosi malého a lesklého. Pol posunkem zastavil Noru. „Co vidíš?“ zeptal se jí. „Další kamenný stůl a dvě sochy,“ odpověděla. „A na konci toho stolu něco leží…“ „Podle popisu a nákresu by to mělo být přesně to, co hledáme,“ řekl. „Byl bych rád, kdybys zůstala stát tady a počkala, zatímco já půjdu a pokusím se to vzít. Předpokládám, že narazím na nějaký od­ por a budu muset improvizovat. Všechna ta spletená místa tady vypa­ dají hrozivě.“ „Spletená místa? Co tím myslíš?“ „Je tady nějaké obranné zaklínadlo, které to chrání. Ty dávej po­ zor a já se pokusím zjistit, jak to funguje.“ „Tak do toho. Jsem připravená.“ Udělal krok kupředu. Po vláknech, po jednotlivých smyčkách i uzlech, přeskočila od místa k místu světelná vlna. Udělal druhý krok. Stůj! Byl si jistý, že Nora ten rozkaz neslyšela. Zdálo se, že vznikl díky náhlému rozkmitání všech vláken a že jejich prostřednic­ tvím přichází od pochmurné postavy stojící za oltářem. Proč? odeslal okamžitě zpětný dotaz, poněvadž došel k názoru, že není čas zdržovat se společenskými formalitami. Zastavil se, aby zjistil reakci. Postava vypadala, jako když nad něčím váhá. Pak se ozvala odpověď: Přibližuješ se k něčemu, co tady střežím, pravděpodobně s úmyslem to odnést. To nedovolím. Mluvíš o tom kusu kouzelné hůlky, který leží na kameni před te­ bou? Správně.

- 119 -

Připouštím, že bych jej rád získal. Umožňuje ti tvé postavení vy­ jednávat nebo dokonce uzavřít nějakou dohodu, která by se toho předmětu týkala? Nikoli. Škoda. To by nám bylo oběma dost usnadnilo život. Vidím, že jsi mladý čaroděj, který k Umění přičichl teprve ne­ dávno. Pokud přežiješ, stane se z tebe zřejmě velký mág. Té příleži­ tosti se ti dostane, pokud okamžité odejdeš. Dovolím ti odejít bez ná­ sledků. Pol udělal další krok kupředu. To je tvá odpověď? Obávám se, že ano. Postava se šakalí hlavou zvedla ruku a ukázala prstem. Dračí světlo, které se vznášelo před Polem, zhaslo. Pol ucítil úder v zápěstí. Zrak mu ale sloužil dál, viděl celou místnost zcela jasně, jako kdyby byla osvětlena září vláken. „Pole! Co s to stalo?“ zvolala Nora. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji. „Zůstaň, kde jsi.“ Rozhodl se, že dračí světlo znovu nevyvolá. Ten čin by právě nevynikal originalitou a kromě toho by ho hlídač nejspíš opět zhasl. Zdálo se, že v této situaci je třeba použít něco jiného a originálního. Poslal sílu, která mu pulzovala v zápěstí, po nefritovém vláknu, což mělo za následek, že část hůlky ležící na oltáři začala zářit. Před­ stavil si, že otáčí vypínačem u žárovky, že přidává proud a zesiluje její záři. Komnata byla osvětlena jakoby denním světlem. „Už je to lepší?“ zeptal se Nory. „Mnohem. Co se to děje?“ „Zdá se, že došlo ke konfliktu – mezi mnou a silami, které tady hlídají. Měj strpení.“ Mladíku, myslíš, že jsi první, kdo sem přišel hledat kouzelnou hůlku? Postava zvedla obě ruce a rozpřáhla je. Intenzita světla, jež Pol vyvolal, zakolísala. Hromádky, které původně považoval za suť a staletý prach, kupící se ve stínech, v rozích a kolem soch a oltáře, byly najednou jasně osvětleny. Spatřil, že jsou to lidské kosti a napo­ čítal přinejmenším čtyři lebky. - 120 -

Každý z těch, kdož sem přišli, zde i zůstal. Pol pocítil, jak se mu prsty samy stáčejí ke žlutému vláknu, ale potlačil nutkání je uchopit. Vlákno připlulo blíže. Věděl, že jeho ma­ gický smysl mu ukazuje zbraň, ale poprvé na něj nedbal – všechno mu totiž říkalo, že použití onoho vlákna si musí dobře promyslet, ne­ boť je bude nutno velmi přesně načasovat. Vlákno se zdvojilo, pak zčtyřnásobilo, stáčelo se samo do sebe a vznášelo se nedaleko Polova ramene. Hm, a nebylo by možné, vyzvídal Pol a pomalu se sunul vpřed, prostě si tu hůlku vypůjčit a později ji zase vrátit zpět? Mám tady skvělou drahou kytaru, kterou bych tady mohl nechat do zástavy – Tady není zastavárna! Já jsem strážce a ty zloději To není pravda! Ta věc patřila mému otci! Světlo znovu zablesklo a šakal vpravo před ním se pohnul, zprvu pomalu, a vykročil k němu. Druhé zvíře zamrkalo a zastříhalo ušima. Teď však patří sem, zazněla odpověď. Pol se natáhl a uchopil chumáč spleteného žlutého vlákna. S trh­ nutím a náporem síly, která mu proletěla celou paží, je stáhl dolů a máchl jimi jako bičem, takže se na vlákně udělala jakási vlna, která se rozběhla vstříc postupujícímu zvířeti. Šakal zavrčel a vyštěkl, uskočil zpět a Pol znovu švihl vláknem. Když zvíře udeřil vláknem potřetí, šelma ustoupila a přitiskla se břichem k zemi. V tom okamžiku si Pol uvědomil, že druhý šakal se chystá ke skoku. Ale už když se obracel a zvedal paži, věděl, že tentokrát nestačí udeřit včas. Lunoletův výhled k západu částečně zacláněla pyramida, takže si mechanických ptáků všiml velmi pozdě, až když už měl jejich předvoj téměř nad hlavou. Když zvedl pohled, začalo několik z nich klesat, ale ti pak znovu prudce nabrali výšku a pokračovali v letu. Spatřil padající předmět a náhle si byl jist, že se naplňuje to, co viděl ve snu. Rozepjal křídla, aby se vznesl do vzduchu. Ve chvíli, kdy bomby dopadly, byl už patnáct metrů nad zemí a strmě stoupal. Cítil, jak mu teplota v žaludcích prudce narůstá. Nad

- 121 -

hlavou napočítal osm letounů. Skvěle, pomyslel si. Už dlouho doufal, že se s nimi setká ve chvíli, kdy neponese žádného cestujícího. Jasné plameny pod ním se proměnily v oblaka dýmu. Formace letounů nad jeho hlavou se začala obracet. Natáhl krk, prudčeji za­ mával křídly a vyrazil jim vstříc. …Pol, napůl obrácený, aby čelil druhému útočníkovi, pohledem už jen stačil zachytit, jak se zvířeti do těla noří dívčin meč. Byla to skvělá rána, vedená oběma rukama s nápřahem nad rameno, a do­ padla šakalovi na krk za pravou lopatkou. Zvíře se zkroutilo a dalo tak Polovi příležitost ukročit a udeřit je nehlučně kouzelným bičem. Šakal padl k zemi, kde se začal svíjet a Pol postoupil o další kousek kupředu. Žlutá vlákna zasáhla šakala přímo do čenichu. Nora stáhla svou zbraň a chystala se k dalšímu úderu… Pol, který ostražitě kráčel vpřed a blížil se k oltáři, napřáhl pravici, aby šakalovi zasadil další, mnohem tvrdší úder… Postava za oltářem rychlým pohybem natáhla ruku, uchopila le­ tící žlutá vlákna a trhla tak, že Pola málem srazila k zemi. Měl dojem, jako by se mu v tom okamžení pod nohama otřásla zem. Strážce mu vytrhl žlutá vlákna z ruky takovou silou, že setrvačností narazil na roh kamenného bloku. Uvědomil si, kterým směrem padá – přímo před podivnou bytost za oltářem – a bylo mu jasné, že pokud okamžitě nezareaguje, vzápětí ztratí šanci a s ní i život. Bleskově natáhl pravou ruku a chopil se kusu kouzelné hůlky, který ležel na podušce přímo před ním. Pocítil náhlý příliv energie, jejíž přítomnost už předtím vytušil a kterou jeho magický smysl vní­ mal jako sílu, již by mohl využít. V okamžiku, kdy se chopil části magické hůlky, ji obrátil vzhůru a usměrnil energii tryskající z jejího rozeklaného konce do zášlehu síly, podobnému bílému plameni, který zamířil na hruď postavy se zvířecí hlavou. Ne! Ještě v pádu zahlédl, jak byla postava vržena vzad. Část kou­ zelné hůlky v jeho ruce ozařovala celou místnost. Převalil se na bok a viděl, že oba šakalové leží nehybně opodál. Cítil, jak se Nora dotkla jeho paže a jak mu pomáhá na nohy. - 122 -

„Není ti nic?“ „Ne. A co ty?“ „Jsem v pořádku.“ Ohlédl se. Vlákna se sice stále ještě vznášela a proplétala kolem oltáře, ale jejich pravidelná struktura byla ta tam. Stínová postava se jevila méně zřetelná, ale jak se zdálo, čerpala odněkud nové síly, což bylo vidět podle toho, že některé její části, už téměř neviditelné, znovu nabývaly na sytosti a viditelnosti. Pol třímal svou novou zbraň před sebou a s Norou po boku zvolna ustupoval. Jakmile došli ke dveřím do předchozí místnosti, obrátili se a vy­ běhli ven. Obešli oltář a pokračovali dále. Zdálo se, že se ve vzduchu vznáší mnohem více prachu než předtím. Když tryskem zdolali schodiště a hnali se vstupní chodbou, dolehl k nim odněkud zvenčí tříštivý zvuk. Prchali ke světlu a první, co uviděli, byly trosky kovového ptáka za pilířem vlevo. Vpravo se kouřilo ze dvou kráterů. Jedna socha byla převrácena a rozbita na kusy a přes cestu ležel těžký sloup. O kus dál se kouřilo ze dvou dalších zničených letounů. Pol cosi zaslechl shora a zvedl zrak. Na obloze nebylo nic vidět. Když pootočil hlavu, uviděl další dva letouny, roztříštěné na boku pyramidy. Jak se tak díval, vyletěl náhle zpoza té obrovské hory ka­ mene další kovový pták. Jelikož Lunolet nebyl na místě, kde ho opustili, Pola ani nepřekvapilo, když se jeho obrovské, bronzem a ze­ lení zabarvené tělo mihlo nad vrcholkem monumentu. Za ním se ob­ jevily dva letouny, které se spouštěly z výšky a hnaly se drakovi v patách. Pak se dvojice vzdálila od sebe a Pol uviděl, že za nimi letí ještě třetí stroj. Také si byl téměř jist, že vidí obláčky a slyší slabé práskání výstřelů. Pokud však byly stroje skutečně vybaveny střelný­ mi zbraněmi, zřejmě to nebyla žádná rychlopalná děla. Hlavní tak­ tikou letounů bylo očividně útočit na svého většího a pomalejšího ne­ přítele špičatými, kovovými zobany a ostrými hranami křídel. Zatím­ co Pol scénu pozoroval, začaly se stroje k Lunoletovi znovu přibli­ žovat. Přestože neměl nejmenší představu, co na takovou vzdálenost dokáže, začal hledat magická vlákna. Zdálo se, že jsou všude a jen čekají na to, až je někdo správně rozezná, uchopí a použije… Nu - 123 -

ano! Teď je spatřil. Oranžová čára vedoucí vzhůru. Natáhl k vláknům ruce a ona se k němu přibližovala, spolu s pocitem hluboké osamě­ losti a vzorcem elektrického odporu, který se naučil jednoho léta, kdy pracoval pro svého otčíma. Považoval to za znamení, že Lunole­ tovi nedokáže příliš pomoci. Pak se ale pohnula část magické hůlky, kterou svíral v ruce. Poprvé si ji mohl prohlédnout na denním světle. Kus lehkého, dokonale zakaleného kovu – pravděpodobně něja­ ká slitina, a pokud opravdu šlo o slitinu, byla zpracována mnohem dokonaleji než cokoli, co kdy viděl, s výjimkou Markových výtvorů. Tenhle kus však působil staře a Pol ho i svým magickým smyslem vnímal jako velmi letitý. Byl asi dvacet centimetrů dlouhý a na jednom konci dutý – do dutiny se zřejmě patřila další část – na druhé straně zakončený jednoduchou, hladkou polokoulí, snad z jiného kovu. Samotná střední válcovitá část byla zdobena motivem plamenů a četnými postavami démonů, kteří provozovali ty nejroztodivnější činnosti. Pozvedl hůlku, neboť měl dojem, že je snad nějakým druhem magické baterie či transformátoru, a rychlým, kroutivým pohybem na ni navinul počátek oranžových vláken. Nora, která se právě chys­ tala promluvit, poznala podle gest a soustředěného výrazu, že prová­ dí nějaké zaklínání, a s očima upřenýma na hůlku v jeho ruce mlčela. Náhle jako by vzdálenost překlenul dalekohledem a pracoval se vzdálenějšími konci vláken, rychle je proplétal a upevňoval, takže vytvořila před střemhlav útočícím letounem širokou síť. Uvědomil si, že aby ovlivnil takovou hmotu a v takové rychlosti, musí jí vyslat vstříc obrovské množství energie. Cítil, jak z něj síla – poslušná jeho vůli – sálá a hůlka v jeho sevření se křečovitě zazmítala. Stroj vletěl do nachystané pasti, ale jak se zdálo, nikterak ho to nezpomalilo. Dál mířil stejnou rychlostí Lunoletovi přímo do boku, přestože Pol cítil, jak se mu poté, co vyslal tak obrovské množství energie do vláken, roztočila hlava. Ale pak se náhle letoun zakymácel ve vzduchu jako opilý, jedno křídlo vysoko, druhé nízko. Zdálo se, že v té poloze na okamžik zne­ hybněl, pak se začal překlápět kupředu a klesat po prudké dráze, kte­ rá ho vedla přímo pod draka. Točil se podél příčné osy, až letěl prak­ ticky ve svislé poloze, hlavou dolů. Ještě než dopadl na zem, přede­ - 124 -

šel jej další kouřící stroj, jenž se stal obětí Lunoletova ohnivého de­ chu. Pol obrátil pozornost ke zbývajícímu stroji. Zdálo se, že ten se nyní rozhodl vrhnout v sebevražedné akci na draka, který se v letu pomalu zvedal a obracel. Věděl, že mu nezbývá čas na pomalé splé­ tání dalších vláken a pochyboval, že na tak velkou vzdálenost dokáže vyslat dostatečně účinný proud energie, jakým zneškodnil strážce v pyramidě. Už když pozvedal kus kouzelné hůlky, zahlédl malé bílé obláčky pod křídly kovového ptáka a vzápětí k němu dolehl zvuk vý­ střelů. Lunolet však ničím nedal najevo, že by byl zasažen, a když se k němu třetí stroj přiřítil, otočil se vlnivým hadím pohybem a vrhl se letounu vstříc s mnohem větší rychlostí, než se zdálo možné. Když se srazili, přitiskl Lunolet kovového ptáka k sobě a začal klesat. Nora a Pol mlčky pozorovali, jak se snáší v široké spirále, po­ malu, téměř líně, dosedá na okraj nedalekého kráteru a obrací se při tom tak, aby dopadl na lapený letoun. Ze stroje se vydrala celá řada kovových zvuků, skřípění, chřestění a drnčení a hluk umlkl teprve, když od něj Lunolet poodstoupil a poslední ranou ho poslal do nitra kráteru. Skvěle vybojováno, velikáne, řekl Pol. Nejsi zraněný? To nestojí za řeč. Všichni draci se kurýrují velmi rychle. Máš tu věc, kterou jsi hledal? Ano, tady je to. Pozvedl kus kouzelné hůlky. Tuhle hůlku už jsem kdysi viděl. Byla spojena s dalšími kusy. Se­ berte si své saky paky, nasedněte a vyrazíme tam, kam máš namířeno teď. Po takovém zápase by sis měl pořádně odpočinout. Drak odpočívá na perutích větru. Pokud už tu nemáme nic na práci, navrhuji rychlý start. Pol se obrátil k Noře. „On je připraven pokračovat v cestě. Co ty?“ „No, sama bych odsud ráda zmizela.“

- 125 -

Poprvé za delší dobu jí věnoval delší pohled. Rozcuchaná a lesk­ lá potem, stále ještě tiskla v pravé ruce meč. Neviděl však žádné zranění. Když si všimla, jak si ji prohlíží, uvolnila se a zasunula zbraň do pochvy. Pak se usmála. „V pořádku?“ „V pořádku. A ty?“ Přikývl. „Tak seberme své věci a zmizme. Napadá tě, jak mohl Mark zjistit, že jsme právě tady?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ty tvrdíš, že to co dělá není žádná opravdová magie – jenže mně to tak připadá. Má jen trochu jiný styl.“ „Doufám, že ten můj se ti zamlouvá víc.“ „Zatím ano,“ přikývla. Když se s nimi Lunolet zvedl nad poušť a obloukem zamířil k severu, bylo nebe čisté a slunce už pomalu začalo sestupovat k zápa­ du. Pozoruj zem, budeš si muset brzy najit něco k jídlu, řekl Pol. Jakmile se dostaneme nad severní moře, budeme přelétávat z ostrova na ostrov – a mapy té oblasti nejsou co do vzdáleností ani zdaleka přesné. Už jsem tady kdysi byl, odpověděl Lunolet. Až bude čas, nakr­ mím se. A co kdybys mi teď zahrál, abys ohřál mé studené plazí srd­ ce? Pol vybalil kytaru, naladil ji a hrábl do strun. Doprovod mu dělal vítr a zem pod nimi se odvíjela jako suchý a popraskaný pergamen.

17. Té noci leželi na malém ostrůvku daleko od pevniny, nasloucha­ li zvuku vln a dýchali vůni moře. Lunolet odletěl kamsi daleko za po­ travou a Nora si prohlížela kus magické hole, který získali v pyrami­ dě. „Vypadá jako kouzelná hůlka a cítím, že v sobě má něco ma­ gického,“ přemítala nahlas, zatímco obracela artefakt v měsíčním světle. - 126 -

„Je to skutečně kouzelná hůl,“ přisvědčil Pol a pohladil ji po ra­ meni, „a ty další dvě části by měly více než znásobit její moc. Celek by měl mnohokrát překročit sílu částí.“ Odložila hůlku, natáhla ruku a dotkla se jeho zápěstí. „Tvoje znamení,“ začala váhavě. „Oni se vlastně nemýlili – ti vesničané, myslím. Ty skutečně patříš k té rodině, která má nohy v pekle a hlavu v nebesích.“ „To ještě není důvod někoho kamenovat,“ namítl. „Nijak jsem jim přece neubližoval.“ „Strašně se báli tvého otce – kdysi se zapletl do lidských obětí a do spolků s nadpřirozenými bytostmi, kterým pak musel platit životy lidí.“ Pol pokrčil rameny. „…takže si nakonec vzali jeho život, aby si vyrovnali účty. A taky život mé matky. A zničili celý hrad. Nemyslíš, už to samo je více než fifty fifty, co se naší rodiny týče?“ „Jak to teď vnímám, tak ano. Jenže tys v nich probudil dávný strach spojený s nenávistí. Co když jsi přišel pomstít smrt svých rodi­ čů? Myslel jsi na něco takového, že? Alespoň tak to říkal ten… Myší Rukavička.“ „V té chvíli určitě ne. Když mě napadli, ani jsem nevěděl, kdo jsem. Ale bylo pochopitelně snazší je nenávidět po tom, co jsem to zjistil.“ „Takže měli svým způsobem pravdu.“ Pol uchopil kouzelnou hůlku do prstů a upřel na ni pohled. „V zásadě to nemohu popřít,“ odvětil nakonec. „Ale už jsem v tom nepokračoval. Neublížil jsem žádnému z nich.“ „To je pravda,“ připustila. „Zatím.“ Překulil se na bok a zadíval se na Noru. Přikrývka mu sklouzla z ramen. „Co myslíš tím ,zatím‘? Kdybych to myslel vážně, bylo by to to první, do čeho bych se pustil.“ „Ale pořád je nemáš nijak zvlášť v lásce, že?“ „A ty bys měla, na mém místě? Co se mě týče, nejsou to nijak zvlášť milí lidé. Kdyby se k Markovi chovali jen trochu jinak, tak by mu teď neleželi v žaludku.“ - 127 -

„Velmi zbrkle reagují na cokoli neznámého. Takový už je jejich životní styl – tradiční způsob, který se mění jen zvolna. Oba vás vní­ mali jako něco, co ohrožuje jejich způsob života, a okamžitě na to zareagovali, aby si ho uchovali.“ „Dobrá. To chápu. Ale přestože něco chápu, nemusí se mi to za­ mlouvat. Rozhodl jsem se upustit od pomsty, kterou jsem plánoval. To by mělo stačit.“ „Udělal jsi to jen proto, že máš na práci něco mnohem většího. Dobře víš, že když nezničíš Marka, zničí on tebe.“ „To je předpoklad, z nějž musím vycházet. Rozhodně mi to kaž­ dým svým činem dává najevo. Čas slov už pominul.“ Dlouho mlčela. „A proč ty nejsi jako ti ostatní?“ zeptal se. „Nejdříve ses přáteli­ la s ním a teď harcuješ zemí s černým čarodějem – vlastně mi dokon­ ce pomáháš!“ Mlčela dál. Pak si všiml, že tiše pláče. „Co se stalo?“ zeptal se. „Jsem jen obyčejná figurka,“ odpověděla potichu. „Já jsem dů­ vod, proč ses do toho všeho vlastně zapletl. Pokoušel ses mi pomo­ ci.“ „No – možná. Jenže dříve či později bychom se s Markem stejně setkali a výsledek by byl patrně stejný.“ „Tím si právě nejsem jistá,“ zavrtěla hlavou. „Kdyby nebylo mě, byl by ti nejspíš naslouchal mnohem ochotněji. Jenže on žárlil. Mohli jste se stát přáteli – máte hodně společného. Kdybyste… jen si před­ stav, jaké spojenectví z toho mohlo být – čaroděj a mistr starých věd – oba toužící po pomstě na lidech z mé rodné země. Jenže to se ne­ mělo stát a teď vás kola osudu unášejí blíž a blíž ke střetu na život a na smrt. Co kdybych vás oba nenáviděla? Celou věc už by to – teď – nezměnilo ani v nejmenším.“ „A nenávidíš nás oba?“ zeptal se. „… raději se propadnu, než bych ti na tohle odpověděla.“ „Neměla bys se mnou spát. Jakmile se jednou kola roztočila, ně­ jaké milování v seně už je nezastaví.“ „Mohlo by to přimět vítěze, aby nás z jisté sympatie nechal na pokoji.“ - 128 -

„Ale říct mu to může klidně vyvolat opačný efekt.“ „Ještěže mluvíme o teorii a ne o praxi,“ řekla a znovu se dotkla jeho ramene. „Jak jsem řekla, připadám si jako figurka ve hře, a ty jsi chtěl vědět proč. Co se týče tvé poslední otázky, odpovídala jsem na ni tak, jak by se věci mohly vyvinout, nikoli jak jsou. A stejně to byla špatná otázka.“ „Jsi moc paličatá, abys byla pouhou figurkou,“ zavrtěl hlavou, „a dobře víš, co je zač jediná ženská figura na šachovnici. A jestli chceš, mohu mezi nás na noc položit meč.“ „Nestojím o žádnou chladnou ocel,“ špitla a přisunula se blíž. Zahlédl, jak kolem proplouvá bledě modré vlákno, ale nevšímal si ho. Všechno by se přeci nemělo ovlivňovat, pomyslel si. Určitě ne. V onom okamžiku, kdy se vznášel mezi spánkem a plným vě­ domím, znovu zaslechl ty hlasy. „Myší Rukavičko, Myší Rukavičko, Myší Rukavičko…“ Ano. Nebylo to prvně, co je slyšel, volaly ho, slabé ale naléhavé, a vždycky, když se probudil, tak na ně zapomněl. Jenže tentokrát se zdálo, že jsou ty hlasy mnohem silnější, skoro jako kdyby si je měl konečně zapamatovat… „Myší Rukavičko!“ Začal si vybavovat okolnosti; ležel v tajné místnosti na vrcholku Zlokovné hory, jako nedobrovolný host Marka Maraksona, alias Dana Chaina, inženýra z východní vesnice, který porušil všechna tabu o dávných časech. Pokoušel se najít cestu, kterou by z hory uni­ kl, vyhnul se při tom armádě pokřivených lidiček a elektronickým špionážním zařízením. Pokoušel se naučit řídit jedno z těch malých letadel – malých, správně, ne jeden z těch obrovských vzdušných vozů, s osádkou šesti mužů, vybavený dvěma děly a množstvím pod­ věšených bomb. Ty viděl startovat předtím, rozlétaly se oblohou na všechny strany, ječící vrtule, křídla doširoka rozepjatá. Ne, on chtěl malý letoun, jen pro sebe, a těch pár drahokamy posázených figurek, které mu měly zajistit bohatství… „Myší Rukavičko!“

- 129 -

Jeho stav se přesunul o chloupek blíž k probuzení, ale pořád ještě k němu doléhaly ony štěbetavé hlasy. Bylo to skoro jako kdyby… Pokusil se o to. A najednou jim kdesi uvnitř, sám v sobě, odpo­ věděl. „Co je?“ „Chceme tě varovat!“ „Kdo jste?“ Jeho snový obraz začal fungovat. Měl dojem, že stojí v nízké místnosti osvětlené sedmi obrovskými svícemi. Za každou z nich vi­ děl obrys lidské postavy. Plameny maskovaly tváře a bez ohledu na to, jak se natočil nebo kam se podíval, neviděl z nich víc než právě ten obrys. „Spíš s figurkami pod hlavou,“ začala postava úplně vlevo. Byl to ženský hlas a jemu bylo najednou všechno úplně jasné. Čtyři muži a dvě ženy a jedna postava nejistého původu, všichni z červenavého kovu a na těch nejpodivnějších místech posázeni pest­ robarevnými drahými kameny… a právě ty figurky na něj teď mluvi­ ly: „Nabyli jsme část síly, když byla dědicem Rondovalu porušena rovnováha Intského trojúhelníku,“ vysvětlovala druhá postava – muž. „Jsme duchové čarodějů, které Det přemohl a uvěznil v těchto soškách,“ pokračovala třetí figura – vysoký muž. „Teď existujeme už jen proto, abychom sloužili jemu nebo jeho nástupci,“ přidala se další postava, tentokrát žena s nádherným sopránovým hlasem. „Dokážeme nahlédnout do budoucnosti a do časů jí podobných,“ prohlásila pátá postava chraptivě. „Ocitli jsme se ve tvém vlastnictví z určitého důvodu,“ doplnila šestá – ta nejistého původu. „… protože do jisté míry dokážeme ovlivnit děje,“ dokončila sedmá – muž úplně napravo. „A před čím mě chcete varovat?“ zeptal se Myší Rukavička. „Co chcete?“ „Vidíme, jak se v téhle časové rovině zvedá obrovská vlna,“ za­ čal znovu první. - 130 -

„… na tomto místě,“ doplnil druhý. „Brzy,“ přidal třetí. „… a určí na dlouhý čas budoucnost tohoto světa,“ řekl čtvrtý. „Pol musí být chráněn,“ pronesl pátý. „… v tomto vrcholu Trojúhelníka,“ zdůraznil šestý. Před Myším Rukavičkou se na zemi objevila mapa. Jak si uvě­ domil, byla to vlastně dovedně pomalovaná součást podlahy. Měl dojem, že tam byla neustále. Náhle mu na ní přímo před očima vzplál bod. „Seber mapy, seber zbraně, ukradni Markův letoun a vydej se na tohle místo,“ přikazoval sedmý. „Mám vzít Markovo letadlo?“ ujišťoval se. „Je nejrychlejší a doletí nejdál,“ přisvědčil první. „Pol není špatný mládenec,“ zamyslel se nahlas Myší Rukavič­ ka, „a já mu nepřeju nic zlého, ale mám v úmyslu dostat se od něj i od Marka co nejdál a to tak rychle, jak to jen bude možné.“ „Budeš-li spolupracovat dobrovolně, vše se velmi zjednoduší,“ nadhodil druhý. „… nicméně dobrovolnost není zcela nezbytná,“ zabručel třetí. „… neboť naše síly se zvětšují,“ zdůraznil čtvrtý. „To je poprvé v životě, co na mě mluví můj lup,“ odpověděl Myší Rukavička. „Něco takového jsem zažil jen jednou, a to byl papoušek, když jsem byl ještě chlapec. Jenže to se nepočítá. Žádáte po mně příliš mnoho. Vedl jsem nebezpečný život, ale tohle mělo být poslední velké riziko. Vy jste mé důchodové zajištění. Nechci mít s tou vaší obrovskou vlnou nic společného.“ „Hlupák,“ ušklíbl se pátý. „… on si myslí, že si může vybírat,“ uchechtl se šestý. „Vstoupil jsi na stezku magie v ten den, kdy ses vloupal do Ron­ dovalu,“ sdělil mu sedmý. „Máme určitý podíl na všech událostech, které tě dostaly až sem,“ prohlásil spokojeně první. „Dokonce i na té krádeži,“ chlubil se druhý. Myší Rukavička se uchechtl. „Když tedy nemám na výběr, proč mě žádáte o spolupráci?“ za­ jímal se. „Ne, ne. Možná, že jsem byl zmanipulován až sem. Ale - 131 -

myslím si, že teď potřebujete mou pomoc a vaše síly ještě nejsou ta­ kové, abyste mě mohli přinutit. Já to risknu. Odpověď zní ne.“ Následovalo ticho. Cítil, že ho kdosi velmi podrobně studuje. Pak se ozval třetí hlas. „Jsi mazaný, ale mýlíš se. Vysvětlení spo­ čívá v tom, že když budeš spolupracovat dobrovolně, bude to pro nás snadnější. Budeme moci věnovat svou pozornost a síly něčemu jiné­ mu, než tomu, abychom dohlíželi na tvou poslušnost.“ „Samozřejmě můžeme zajistit, že budeš patřičně odměněn,“ při­ dal se čtvrtý. „Mrtvému už není žádná odměna k ničemu,“ prohlásil Rukavič­ ka. „Ne, já s vámi nehraju.“ „Jistě by se ti nelíbilo, co chce Mark udělat s tímhle světem,“ ozval se pátý. „No, mě nikdy nenaplňovalo nadšením ani to, jaký je svět teď,“ ušklíbl se Myší Rukavička. „Ale docela jsem s ním vyšel.“ „Měl by ses, už kvůli vlastní bezpečnosti, naučit používat graná­ ty. Cvičí s nimi na jižním okraji,“ radil mu šestý, neutrální hlas. „… a nezapomeň na mapy,“ nabádal ho sedmý. „To jsem měl stejně v úmyslu,“ přikývl Myší Rukavička. „Jenže nemám v úmyslu vydat se na místo, které jste mi ukázali, a už vůbec ne tam bojovat.“ Svíce zablikaly, místnost se protáhla do nicoty a jeho vědomí se zamžilo. Poslední, co slyšel, byl jejich smích. Tři létající stroje se blížily k hradu Rondoval velmi opatrně, na­ bitá děla se otáčela podle toho, jak letouny kroužily nad hradem. Jak se kruhy zmenšovaly, vypálil první z létajících vozů výstřel přes hradby. Všechna tři vzdušná plavidla byla připravena v případě ne­ přátelské odezvy okamžitě se stáhnout a přeskupit. Jenže se vůbec nic nedělo. Letouny kroužily ještě asi hodinu, k další střelbě už nedošlo. Nakonec vzdušná plavidla zrušila formaci a slétla níž, aby se zastavi­ la mezi nehybnými věžemi, a jejich posádky se pokoušely na­ hlédnout do budov temnými okny a dírami, jež ve zdivu vyhlodal svým zubem čas. Pak se jeden z letounů pomalu přesunul a přistál na hlavním hradním nádvoří. Nikdo z posádky se však neměl k tomu, - 132 -

aby vystoupil, a obě další plavidla se s namířenými zbraněmi vznáše­ la těsně nad zemí. Uběhlo patnáct minut. Kromě listí na stromech a ještěrky na zdi se nikde nic nehýbalo. Nakonec se otevřel velký poklop v zádi plavidla a z něj vy­ skákalo pět postaviček, které se s připravenými zbraněmi rozeběhly do pěti stran, aby si našly úkryt. Tam okamžitě zalehly a znehybněly. Znovu se pohnuly teprve po několika minutách, opustily skrýše a ve­ šly do hradu. Trvalo více než hodinu, než se znovu objevily, tentokrát bylo jejich chování klidnější, zbraně jim visely na řemenech. Jejich velitel dal signál oběma plavidlům, a ta začala okamžitě sestupovat. Když lodě přistály, z každé opatrně vystoupila další pětice. Patnáct mužů se stáhlo do hloučku, v němž probrali prostorové uspořádání hradu. Nakonec se vrátili k letounům a vynesli z nich těžší zbraně, jež měly být rozmístěny uvnitř. Později odpoledne, když už byl Rondoval zajištěn, jedna z lodí odletěla, ale na hradě zůstal tucet mužů – po jednom v každé zbývají­ cí lodi a zbylých deset jako stálá stráž, která měla hlídat hrad. Odlétající vzdušný vůz se vznesl širokou spirálou, pohyboval se mnohem rychleji než při cestě sem a lodní teleskopy prozkoumávaly nejen každý kámen hory, na níž hrad stál, ale i koruny stromů hustého pralesa, nad nímž loď prolétala později. Uběhla však skoro celá hodina, než na vzdálené mýtině objevila malou skupinku kentaurů. Letoun okamžitě klesl těsně nad vrcholky stromů, kde ho kentauři nemohli vidět. Pak přistál na první vhodné pasece, motory utichly a poklop se otevřel. Pět vojáků vyskákalo ven a rozptýlilo se mezi stromy, v lodi zbyl jen pilot. Vojáci se kradli hustým lesem naprosto nehlučně – než jim byla vnucena jejich současná životní úroveň, žili životem dravých šelem, bojujících o přežití. Teď se rozestoupili jako dobře vycvičený lovecký tým a začali obkličovat svou kořist. Když se přiblížili k mý­ tině, na níž předtím zahlédli kentaury, dorozumívali se mezi sebou už jen posunky. Jednotlivé vzkazy probíhaly od muže k muži po obvodu kruhu, který tvořili. Když konečně zaujali vhodné postavení a ob­ hlédli osm kentaurů shromážděných na mýtině, vyměnili si v rych­ - 133 -

lém sledu řadu znamení, týkajících se toho, kdo si vezme který cíl. Pak pozvedli zbraně. Na daný signál každý z nich vystřelil jedinou ránu. Pět kentaurů sebou trhlo a vytryskla z nich krev. Dva padli okamžitě. Ani jeden ze střelců se nezdržoval tím, aby znovu nabíjel svou jednorannou zbraň. Místo toho se vrhli kupředu a použili pažby pušek jako kyje. Jen dva z nich tasili meče, které měli u boků. Ze skupinky kentaurů se ozvaly sporadické výkřiky a vzduchem náhle začpěl silný pach potu a moči. Jeden z raněných kentaurů – klisna – se náhle zcela neoče­ kávaně vzepjala na zadní a rozdrtila kopyty hlavu jednomu z útoční­ ků. Srazili ji k zemi spolu se třemi nezraněnými druhy. Tomu nej­ menšímu z přeživších kentaurů spoutali nohy na krátko a ruce za zá­ dy. Tři ze zbývajících útočníků si přehodili zbraně přes ramena a chopili se nehybného těla, zatímco čtvrtý znovu nabil zbraň a sku­ pinku zajišťoval. S neobyčejnou námahou přepravili své nehybné břímě lesem. Nakonec ho naložili do lodi a nastoupili. Vzápětí se roztočily vrtule, změnily se v rozmazané čmouhy a loď se pomalu odlepila od země. Nabrala směr a výšku, zamířila k jihu a jak jí pod křídly ubíhaly vr­ cholky pralesa, její let se zrychloval. Lunolet letěl nad nepravidelně spirálovým útvarem – velkým, plochým vzorem uprostřed kamenité plošiny – na opačné straně dlouhého ostrova, než kde leželo město a jeho přístavy. Stíny, jež vr­ halo ranní slunce, vzor na mnoha místech přerušovaly a celý ten po­ hled působil tak, že každému, kdo by se díval příliš dlouho, se muse­ la zatočit hlava. Pol si zamával rukou před očima, jako kdyby chtěl ten pohled odehnat, neboť on navíc viděl, jak z obrazce stoupá množ­ ství tmavých vláken, které celou scénu ještě více mátly a rozmazá­ valy. Tady leží pod zemí nějaká velká sila, poznamenal Lunolet. To je další z těch míst? Ano. Pol pečlivě prozkoumal okolní oblohu a pak znovu upřel pohled k zemi. Na severním okraji vzorce byla viditelná nepravidelnost, v

- 134 -

místě, odkud se vlákna rozbíhala jako inkoust z kalamáře, který někdo hodil do akvária. Snes se s námi na ten vzdálenější konec, tam kde se ta skupina stromů, podobná hrotu oštěpu, k tomu nejvíc přibližuje. Lunolet zpomalil a začal klesat. Pol se nakláněl kupředu a pro­ hlížel si terén. Brzy bylo jasné, že onen podivný kus plošiny je ob­ rovská složitá stavba, černé skvrny tvořily umělé otvory – jakési světlíky – ve stropech složitého systému podzemních chodeb a místností. Sama stavba nad zemí byla zhruba dvakrát vyšší než člověk. Když přistávali opodál, všiml si Pol jediného nefritově ze­ leného vlákna. Právě to ve spleti okrových a temných linií hledal. Pak k jeho uším dolehlo temné zadunění, ale místo, odkud přicháze­ lo, nedokázal přesně určit. Když Lunolet dosedl na zem, požádal: Zahraj mi ještě jednu pí­ seň. Máš strach, že už nikdy žádnou další neuslyšíš? Vrtoch starého plazího služebníka. Draci mívají své důvody. Tak dobrá. Pol vytáhl kytaru z pouzdra a ani se při tom neobtěžoval sestou­ pit. „Co to děláš?“ zeptala se Nora. „Vyžádané číslo,“ odvětil a začal hrát a zpívat dlouhou a smutnou baladu. Děkuju ti, řekl Lunolet, když píseň nakonec dospěla k tragické­ mu konci. Bylo to velmi uklidňující a připomněl jsi mi historku, kte­ rou mi kdysi vyprávěl jeden gryf – Obávám se, že nemám čas si ji teď vyslechnout. Mohli by se tady objevit další kovoví ptáci s bombami – Všiml sis něčeho zvláštního, když jsi hrál? Ne. Co máš na mysli? Ty dunivé zvuky. Ustaly. Pol sestoupil na zem a pomohl sesednout Noře. Poplácal Luno­ leta po krku. Díky. „Jak máš v úmyslu dostat se k tomuhle?“ zeptala se Nora. „Stejně jako k…“ - 135 -

Téměř si nevšimla rychlého pohybu Polovy levé ruky se dvěma mírně ohnutými prsty. Když jí mávl před obličejem, měla pocit, že jí před očima mávl černým šátkem… Pol ji v pádu zachytil a odnesl do stínu pod převislými větvemi nedalekých stromů, kde byla dokonale maskována před pohledem shora. Dej na ni pozor, zatímco budu pryč, požádal Lunoleta. Pokud by se ukázaly některé z těch létajících strojů, bylo by lepší, kdyby ses rovněž ukryl, alespoň dokud vás neobjeví. Mohu je zničit. Ale pak by zůstala Nora bez ochrany. Ne. Bojuj jen tehdy, když tě odhalí. Lunolet si pohrdavě odfrkl a z kamení, kam dopadly sliny, které mu odletěly od tlamy, se začalo kouřit. Dobrá. Budu alespoň moci naslouchat hudbě. Pol se obrátil a přistoupil k vysokému temnému vchodu. Něco uvnitř vydávalo funivý, chrochtavý zvuk, ale Pol si nebyl jistý, zda přichází z dálky či z blízka. Točil se kolem něj, přesouval se, pohy­ boval, sílil a zase slábl. Chodba, do níž vstoupil, náhle několik kroků před ním končila. Vpravo se otvíral další, mnohem nižší ale stejně temný vchod. Vlákno mířilo přímo do něj. Zastavil se a zavěsil si kytaru na řemen. Začal hrát pomalou me­ lodii podobnou ukolébavce a vléval do ní prostřednictvím svého zna­ mení touhu uklidnit a okouzlit každého posluchače. Náhle se ve vzduchu objevilo několik vláken, zachytil je krkem nástroje a viděl, jak se napínají a pak se začínají komíhat do rytmu hudby. Pomalu se otočil a aniž přerušil hru, vstoupil do nízkého otvoru. Ocitl se v temné chodbě, vysoko nad hlavou úzký pásek oblohy, podobný modrému potůčku, tvořícímu malá jezírka v místech, kde se chodby křižovaly. Chvilku stál tiše, hrál, polohlasně si broukal a ne­ chával oči, aby přivykly šeru. Uvědomil si, že funění a chrochtavé zvuky utichly, přestože teď se na všech stranách kolem ozýval těžký dech. Vydal se kupředu a sledoval přitom bledě zelené vlákno. Zahnul doprava, když zamířilo doprava, a doleva, když uhnulo vlevo a pak - 136 -

ještě jednou doleva. Další kroky ho zanesly do kruhové místnosti, v jejíchž stěnách se rýsovalo desatero dveří, včetně těch, jimiž vstou­ pil. Jeho vlákno zahýbalo ostře vpravo, do vedlejších dveří, i když se dělilo a druhý pramen mířil napříč místností a napínal se mezi dalšími dvěma temnými otvory. Té části si nevšímal a následoval pů­ vodní, hlavní vlákno vpravo. Následovala celá řada obratů vlevo a vpravo, pak vlevo a znovu vlevo, vpravo a pak opět vpravo, z nichž se Polovi téměř zatočila hlava. Zastavil se, aby se nepřestal soustředit na hru na kytarou. Všu­ de kolem se stále ozýval těžký dech, plnil chodby a teď ho navíc za­ čal doprovázet silný pach stájí. Modrý pás nad hlavou přeletěl bílý obláček. Spustil další melodii – stejně táhlou a zasněnou – a pokra­ čoval v chůzi. Po nějakém čase vstoupil do kruhové místnosti s deseti temnými vstupními otvory a sledoval vlákno napříč. Byl si skoro jistý, že je to tatáž místnost, kterou prošel předtím, protože poznával některé cha­ rakteristické praskliny ve zdivu, ale po slabším pramenu naze­ lenalého vlákna už tu nebylo ani stopy. Pak se v jedné chvíli ohlédl a uvědomil si, že zelené vlákno za ním slábne, jako by je někdo smotával. Teprve tehdy ho napadlo, že zatímco moc předmětu, který hledá, mu umožňuje použít zaklínadlo, jež ho k němu hravě dovede, cesta zpátky už by zdaleka tak snadná být nemusela. V jedné zvláště nízké chodbě byl přinucen se sehnout a přejít téměř do dřepu – kdyby na něj někdo čekal tady, bylo by to opravdu děsivé – a pak se musel dokonce obrátit bokem. Následovala celá řada složitých zatáček, z nich většina se vracela sama k sobě. Jak dlouho ještě? napadlo ho. Snad nebudu muset to bludiště projít celé… Krátce poté si uvědomil, že těžký dech zesílil. A netrvalo dlouho a vstoupil do nízké dlouhé síně, jíž neklidně přecházel minotaurus… Myší Rukavička se naklonil kupředu. Světlo v Markově nástav­ bě zhaslo skoro před hodinou, ale malý zloděj už dávno zjistil, že blýskavé zařízení, nahrazující Markovo levé oko, je schopno velmi - 137 -

dokonalého nočního vidění. Uvědomoval si také Markovu neklidnou povahu a jeho sklony chodit po apartmá sem a tam a pak náhle vy­ razit na nečekanou kontrolu po celém komplexu budov a zařízení, projít továrny, dílny, ubytovny, dokonce i přilehlá pole. Lze předpokládat, že se ho zmocnil spánek? uvažoval Rukavič­ ka. Mark měl rušný den. Jenže i přesto bývá plný té neklidné energie… Může kdykoli vyjít ven. Jakmile by vyšel a vydal se na kontrolu, věci by byly mnohem snazší… V různých kapsách oděvu měl poskládáno víc map, než bude potřebovat. Stejně tak tam měl uložen i balíček se sedmi figurkami. U opasku mu visela dýka a několik granátů, které v něm budily čím dál větší nejistotu, zvláště poté, co byl svědkem jednoho cvičení a vi­ děl jejich účinky. Nesl si i zásobu jídla a ukradenou pistoli. Opřel se o stěnu za potrubím a zhluboka se nadechl chladného, zakouřeného nočního vzduchu. Bylo jasné, že čím déle čeká, tím většímu se vystavuje riziku, že ho objeví některý z těch malých mužů nebo průzkumných strojů. Byl si jistý, že už odhalil všechna napevno umístěná detekční zařízení, ale pořád ještě zbývaly pohyblivé jednotky. Navíc si uvědomoval, že nedokáže vniknout na palubu letadla a zajistit poklopy, aniž by udělal nějaký hluk. Dokonce i kdyby Mark už spal, bude lepší nechat ho usnout tvrději. Zvedl pohled k hvězdnatému nebi. Měsíc ještě nevyšel. Skvělé pro zloděje. Mnohem horší pro nezkušeného pilota při prvním letu. Jeden po druhém ohmatal granáty. Pak zkontroloval zásoby. Neměl v úmyslu dát se zajmout. Zvláště ne poté, co viděl, jak naložili s kentaurem, kterého přivezli odpoledne. A to si byl téměř jistý, že ten ubohý tvor ani nechápal, co od něj chtějí vědět. Už dlouho by se dala Rukavičkova životní filozofie vyjádřit je­ diným slovem: trpělivost. Promnul si opatrně hlavní svaly, a i při tom v pravidelných intervalech naslouchal okolním zvukům a pozorně se rozhlížel. Uběhla více než hodina. Je čas, pomyslel si. Břicho noci. Teď dvě stě kroků. Pomalu a opatrně. Patrone zlodějů, stůj při mně…

- 138 -

Byl čas přestat myslet na cokoliv jiného, proměnit se v pouhé oko, v ucho, dýchat jako vánek, vnímat každý sebemenší otřes. Prů­ lez musí být na té straně, kde jsou Markovy dveře… Ještě dvacet kroků a pak… Čím to vlastně topí v těch továrnách, že ten kouř tak štípe v nose? Dvakrát obešel letadlo a pátral po poplašných zařízeních. Nako­ nec natáhl ruku a dotkl se hladkého chladného trupu stroje… Tak, chlapče, oslovil sám sebe, už není návratu. Rychle otevřel zámek a začal vyvíjet plynulý a silný tah na poklop. Ten se nakonec tiše otevřel. Vzápětí už seděl Rukavička uvnitř, díval se nahoru a hledal vnitřní kliku poklopu. Když ho bude zavírat, nevyhnutelně se ozve nějaký zvuk. Našel kliku a pomalu stahoval poklop, až zbývala jen úzká škvíra… Ne! Dveře Markova bytu se rozletěly dokořán a v nich se objevil sám majitel letadla. Prsty Myšího Rukavičky vjely do balíčku, který položil na sedalo vedle sebe, a zašmátraly tam po pistoli. Na start mu rozhodně nezbýval čas a na útěk už bylo pozdě. Ale Mark se k němu nevrhl. Stál ve dveřích s palci zaháknutými za opasek a chvílemi se díval na oblohu a chvílemi se rozhlížel po střeše. Je možné, že ho na střechu přivedla jen jeho nespavost? Myší Rukavička si uvědomil, že zadržuje dech. Pomalu ho vy­ pustil a pistoli si položil do klína. Levá ruka se mu začala třást ná­ mahou z toho, jak držel poklop téměř uzavřený a přemáhal odpor vy­ važovacího mechanizmu. … a nedovol, aby ten poklop zachřestil, dodal rychle ke své modlitbě. Nahmátl spoušť a pozvedl pistoli. Mark si najednou zapjal kabát a zavřel za sebou dveře. Pak vykročil přes terasu. Zastřelím ho. Teď hned. Jen co si budu jistý, že ho neminu. Jenže nikdy jsem žádný z těchhle krámů nepoužil. A už teď se mi potí dlaň tak, že mi ten zatra­ cený kus železa klouže v ruce. Kdybych tak měl samostříl… to by bylo něco jiného. Kdyby tenhle poklop byl zavřený a okno spuštěné… Kdyby… Mark prošel kolem letadla ve vzdálenosti necelých pěti metrů a ani se na něj nepodíval. Myší Rukavička, s kápí kabátce staženou až - 139 -

do obličeje, skrčený a s rukou ztrnulou v křeči pozoroval, jak od­ chází. Teprve po deseti dlouhých minutách se odvážil dorazit poklop a obrátit pozornost ke kontrolkám. Pol se soustředil natolik, že nevypadl z rytmu a hrál plynule dál. Oči podivného tvora – napůl člověka a napůl zvířete – ho několikrát přelétly od hlavy k patě, zatímco dál pomalu sem a tam přecházel sí­ ní. Měřil hodně přes dva metry, včetně tmavých zakřivených rohů. Místnost ostře čpěla. Pola napadlo, jaké má asi ten tvor zuby, s hlavou býložravce a s pověstí, jíž měl v živé paměti z knih, které ne­ dávno četl. Rozhodl se, že řešení této otázky ponechá čarodějům s poněkud akademičtějšími sklony. Cele se soustředil na hraní. Pohybovaly se jen jeho ruce. Představoval si, že vysílá magické prameny, které se táhnou od jeho kytary k rohům člověka – zvířete. Síla, která se mu rodila v zápěstí, jako by proudila špičkami prstů do strun kytary a pak překonávala vzdálenost, jež oba živé v místnosti dělila. … odpočívej. Tak nervózní a napjatý život, jaký vedeš, po­ třebuje občas klidnou a mírumilovnou mezihru, hlásal svou písní. Nestačí na to obyčejný spánek, nýbrž hluboká, svaly uvolňující slast dokonalého odpočinku, který téměř hraničí s bolestí a je tolik, tolik sladký… Minotaurus ještě zpomalil krok a nakonec se zastavil u jedné stěny. Ztišil se dokonce i jeho sípavý dech. … zapomeň, pro tuto chvíli zapomeň. Počátky snů už ti tančí pod víčky, která se ti klíží. Neváhej a přejdi oblaky vystlané hranice do krajiny snů. Už začínají… Minotaurus pozvedl pravou ruku a opřel se o stěnu. Hlava mu klesla. Jednou si krátce a tiše odfrkl. … běž, vydej se do těch míst. Tam se tyčí věže ovívané vlahým vánkem, v nichž je zapomínání sladké, stejně jako v zelených polích, po nichž se můžeš toulat. Slast se snáší na tvé tělo jako jemný déšť. Noříš se do koupelí přinášejících zdraví. Zrak ti naplňují jasné a ve­ selé barvy. A z dáli k tobě doléhá píseň, která ti přináší klid a mír…

- 140 -

Tvor poklekl, načež se pomalu sesul na podlahu. Oči se mu za­ vřely. Pol ještě chvíli hrál. Na spící tváři se neobjevil žádný výraz, snad jen napětí v ní poněkud povolilo. Minotaurův dech byl klidnější a pomalejší. Pol se poprvé odvážil odvrátit od něj zrak, aby se podí­ val, kterým směrem míří zelené vlákno, jež až doposud sledoval. Zelená linka směřovala k výklenku ve stěně na vzdálenějším konci místnosti. Kolem se kupilo několik chomáčů tmavých vláken, ale ty byly mnohem jednodušší, než ty, s nimiž se setkal pod pyrami­ dou, a pravděpodobně byly na svých místech jen proto, aby ochránily slabě zářící váleček ve výklenku před samotným minotaurem. Pol rychle vykročil po kamenné podlaze k výklenku a jeho ruce dál automaticky hrály táhlou melodii, zatímco pozorně prohlížel za­ uzlovaná vlákna. Byla tři a kterékoliv z nich mohlo zastavit minotau­ ra nebo obyčejného člověka. Schopnému čaroději však jejich od­ stranění nemohlo trvat déle než několik – Obrátil pohled k ležící postavě, protože si uvědomil, že na to, aby rozpletl tyto byť jednoduché uzly, bude muset přestat hrát. Zpomalil tempo a hrál ještě tišeji. … spát, spát, spát… Přestal a spustil kytaru. Levá ruka se stočila vpřed. Když rozple­ tl první chomáč, vrhl pohled přes rameno a ujistil se, že tvor stále spí. Když pracoval na druhém, uslyšel za sebou zvuk, ale právě v té chvíli nemohl přestat. Nakonec se mu pod prsty rozpadl i druhý cho­ máč a on se rychle otočil, zatímco kolem něj se rozplývala temná vlákna. Minotaurus se jen převrátil ve spánku. Vrátil se tedy k uzlíku posledního zaklínadla. Nebyl složitější než dva předchozí. Nemohl však jeho rozpletení nijak uspěchat, ne­ boť správné tempo bylo stejnou součástí rituálu a stejnou nutností, jako správné pohyby. Levá ruka se rychle posunula kupředu, zahákla vlákna a pootočila se. Tahle poslední vlákna byla citelně chladnější než předchozí a když je nakonec rozpletl, vyzářila do prostoru mnohem větší dávku tepla. Pol se znovu ohlédl. Minotaurus měl otevřené oči a upíral pohled přímo na něj. - 141 -

Kdo jsi? Zpěvák. Co tady chceš? Obyčejnou tretku. Tu věc ve výklenku? Ta kouše, buď opatrný. Budu. Tobě nevadí, když si ji vezmu? Ne, proč? Je mi zcela lhostejná. Kde jsem to byl? Snil jsi. V životě jsem na takových místech nebyl. Byly tam překrásné věci, které jsem nikdy předtím neviděl… Barvy? Možná. Všechno bylo příjemné jako nikdy předtím. Chtěl bych se tam vrátit. To se dá zařídit. Chtěl bych tam zůstat navěky. Zavři tedy oči a zaposlouchej se do mé hudby. Minotaurus zavřel oči. Tak spusť tu hudbu a pošli mě pryč… Pol začal hrát a snažil se vybavit si všechno, co v duchu viděl předtím. Přitom očima studoval druhou část kouzelné hůlky ve vý­ klenku – delší a slabší než první část. Byla zdobena rytinami zvířat, lidí a lesních duchů, žijících v očividné shodě, protože spolu tančili, hodovali i se milovali… Znovu udeřil do strun, natáhl se, vzal druhou část hůlky a zasu­ nul si ji za pás. Pak pokračoval v hraní a minotaurus dřímal. Pol cítil, jak hůlka začíná sálat a hřát mocí, která se v ní zachvívala. Při hře hůlku zavolal na pomoc a cítil, jak mu vlahá síla proudí břichem do paže, do prstů a kytary, aby se spojila s hudbou. … přes pole, kde není smutku, kde neznají hlad ani bolest, kde nikdo nevypadá jako obluda. Je to kraj s hebkým světlem, zpívající­ mi ptáky a bublajícími potoky, kde se soumrakem vycházejí hvězdy jako roj svatojánských mušek – zůstat tam navěky, nikdy se neprobu­ dit, nikdy se nevrátit – spi, býčí muži, v klidu a míru, který jsi nikdy nepoznal – navždy, navěky…

- 142 -

Pol se odvrátil od spáče. Dotkl se zápěstím nové části hůlky. Někde v podvědomí cítil, že tam bude zaznamenán každý krok, kaž­ dý záhyb, který prošel cestou dovnitř. Tady někde – Nad zápěstí se mu jako fénix vznesla podoba draka. S její pomo­ cí ty zasuté vzpomínky určitě najde. Běž! přikázal. Budu tě sledovat. Drak okamžitě vyrazil, ne k otvoru, kterým Pol do síně vstoupil, ale k tomu hned vedle výklenku. Pol na okamžik zaváhal, ale pak ho s úsměvem následoval. Tolik k teorii. Přijal to jako poselství, že síly, které jeho magický smysl dokázal najít a využít, se nedají zařadit a roztřídit jako obyčejné jevy. Když zahýbal do temného otvoru, vrhl přes rameno poslední po­ hled na spícího minotaura. Nad nehybnou postavou se vznášel cho­ máč jeho vlastních kouzelných vláken, podobný velkému žlutému motýlovi. Když loď minula nejvyšší věž a vyrazila od Zlokovné hory, My­ šímu Rukavičkoví se nesmírně ulevilo. Světla hlavní budovy už měl kus za zády hluboko pod sebou a nemohl se ubránit úžasu nad tím, jak je osvětlený komplex krásný, když se na něj člověk dívá shora. Obrátil se k palubní desce a řídil loď napříč oblastmi, kde po přesně vypočítaných drahách neustále prolétaly kovové stroje bez posádek a hlídaly. Zatím nezaznamenal jedinou známku pronásledování. Štval loď maximální rychlostí, dokud se z hory nestal jen mlhavý obrys daleko vzadu. A konečně i ten se rozplynul a jediné, co teď svítilo, byly hvězdy. Až poté si rozepjal plášť a nechal ho klesnout přes zadní opěra­ dlo sedadla. Povzdechl si, protřel si oči a prohrábl vlasy. Obrovské napětí ho začínalo pomalu opouštět a namísto toho se dostavil slastný pocit, že sám pilotuje letadlo a vznáší se s ním vysoko nad zemí. Brzo… touhle rychlostí bude v Dibně, ještě než vyjde slunce. Takže bude mít dost času ukrýt letadlo a dojít do města. Během dne by měl najít kupce nebo překupníka a zbavit se figurek. Možná něja­ ký ten den navíc, než se projednají podmínky a uzavře dohoda. Pytel plný peněz, a chvíli si bude užívat. Pak nasedne do létacího stroje a odletí do jiného města, kde o jeho obchodě nikdy nikdo neslyšel. A - 143 -

možná, že by bylo vůbec lepší udělat to hned po tom, co dostane peníze, a slavit až někde jinde. Najde si nějaké hezké místo a usadí se. Vilu na úbočí kopce s výhledem na moře… Bude tam mít ku­ chaře, osobního sluhu, zahradníka – to bude krása, mít kolem domu zahradu – a několik vybraných mladých otrokyň… Stočil řídící páku pomalu doprava. Ještě, ještě… jihovýchod … jih… Začal přemýšlet, proč to dělá. Tohle už nebyla cesta do Dibny. Bojoval sám se sebou, aby ten pohyb zastavil, ale jeho ruce bez ohle­ du na to dál otáčely řídící pákou. Jihozápad… už letadlo otočil téměř o sto osmdesát stupňů. S tím budeš muset něco udělat. Jenže… Ruce ho odmítly poslouchat a obrátit letadlo. Bylo to jako kdyby jeho počínání řídila cizí vůle. Bojoval proti tomu, ale zbytečně. Teď s ním letoun mířil přesně tím jediným směrem, kudy se nechtěl brát. Pozoroval, jak je ovládán a všechno, co dělal, mu připadalo jako sen. Jako kdyby on sám, jako osoba, ustupoval dál a dál do pozadí, jako kdyby… Sen. Na okamžik se mu malá kontrolní světélka před očima rozostřila a přeskupila se do sedmi blikajících podob. Pak na něj s plnou silou dopadly vzpomínky na jeho nedávný sen a měl dojem, že ten poslední smích stále ještě nedozněl. Měl velmi silné tušení, že právě dává sbohem své vile nad mo­ řem. První, co Pol pocítil, když dorazil k východu z labyrintu, bylo nutkání dát se na útěk. Zastavil se ale ve vstupním otvoru. Něco – ne­ byl si jistý co – nebylo v pořádku. Bylo to, jako kdyby na zlomek vteřiny zahlédl nebezpečí, ale tak rychle, že ho nedokázal poj­ menovat, jen věděl, že existuje. Pohnulo se něco? Horečnatě přemýšlel a přitom vyhlédl směrem k místu, kde Lu­ nolet hlídal spící Noru. Vzal do rukou hůlku a pokusil se vybavit si složitá zaklínadla z knih, které našel v otcově sbírce. Všechno se zdá­ lo být v pořádku, a přesto… Po zemi před ním pomalu přeběhl stín mráčku, který se vlnil na každé nepravidelnosti půdy. Avšak pro Pola, který přišel právě z toho světa, z nějž přišel, nebylo těžké poznat, že je to stín létajícího stroje,

- 144 -

i kdyby vzápětí nedolehl k jeho uším zvuk, který ohlašoval jeho blíz­ kost. Existovalo částečné zaklínadlo, které se naučil, jednodušší než kompletní provedení téhož. Vyžádá si velké množství energie, ale už nebude muset celou dobu ručně ovládat tkáň reality… Pozvedl hůlku a začal jí pohybovat kolem sebe, zachycoval a navíjel na ni velké množství vláken všemožných barev. Jak stín ustu­ poval, chomáč barevných vláken před Polem narůstal a přijímal zhruba diskovitý tvar. Roztočil se, takže jednotlivé barvy se začaly ztrácet, jeho průměr se zvětšoval a po nějaké době byl lesklý disk větší než Pol. Předměty za ním se lomily a vlnily ve vzduchu a kou­ zelná hůlka v jeho dlani pravidelně, tiše vibrovala. Teď. Udělal krok kupředu a lesklý talíř se posunul o stejnou vzdálenost. Co do velikosti se zdál pro svůj úkol dostačující a Pol zpomalil jeho rotaci, aby zastavil další růst a udržel tak disk v sou­ časné velikosti. Stín se zatím přesunul vlevo a Pol obrátil hůlku stejným smě­ rem, přičemž její konec natočil vzhůru. Udělal další krok a pečlivě prohlížel oblohu. Oproti kompletnímu zaklínadlu, díky němuž se jeho tvůrce stával dokonale neviditelný, částečné zaklínadlo mu umožňovalo vytvořit jen plochý štít, který ho skryl zrakům pozo­ rovatele pouze z jedné strany. Další krok a zachytil pohledem velkou létající loď – válečný vůz, který se vznášel daleko vlevo. Obrátil se, nastavil stříbřitý štít oním směrem a vykročil ke skupině stromů. Kdyby se nemusel hýbat, mohl by nechat ruku odpočinout, ale takhle… Přešel holé prostranství a neustále se natáčel tak, aby byl nevidi­ telný štít mezi ním a lodí. Připadal si jako nějaká absurdní květina, která se za každou cenu chrání před slunečními paprsky a odráží světlo, jež na ni dopadá. Ve chvíli, kdy konečně dorazil na okraj lesa, šel doslova pozpátku. Když se zastavil pod stromem, který stínil dívku i draka, zvětšil svůj štít a rozmazaný obrys kroužícího válečného vozu pozoroval skrze jeho pravou horní čtvrtinou. Natáhl ruku a dotkl se Lunoleta.

- 145 -

Teď ji probudím, oznámil mu. Jakmile se probere, ustoupíme do lesa. Nebudeme bojovat? Třeba nebudeme muset. Mohl bych to zničit jediným… Pokud by vystřelili dost rychle, tak ne. Věř mi. Obrátil se k Noře, začal z ní snímat zaklínadlo spánku a uva­ žoval o tom, o kolik by byla jeho cesta labyrintem jednodušší, kdyby tohle zaklínadlo dokázal seslat i na větší vzdálenost. Nora se pohnula a otevřela oči. „Já spala! Tos mi udělal ty! Já –“ „Tiše,“ přerušil ji. „Jsou támhle nahoře!“ Kývl hlavou. „Na tak tichých místech jako je tohle se zvuk velmi dobře nese. Nech si to na později. Získal jsem druhou část hůlky. Teď zmizíme v lese. Opatrně, jsme neviditelní jen z téhle jedné strany.“ Vstala a uraženě se napřímila. „To nebyl zrovna pěkný trik,“ řekla. „Příště mě tak snadno ne­ ošidíš.“ „Budu to vést v patrnosti,“ přikývl. „Tak a teď se vydáme tudy.“ Podívala se na loď na obloze, kývla a obrátila se. Lunolet otočil své obrovské tělo a pomalu se začal plazit za ní. Na ústupu Pol zpomalil rotační pohyb, vkládal do zaklínadla stá­ le méně a méně energie, až ho nakonec zrušil docela. Teď už je dostatečně kryly samy stromy. Zdálo se, že okamžité nebezpečí je prozatím zažehnáno. Pol si sedl pod strom a bradu si podepřel složenýma rukama. „A co teď?“ zeptala se nakonec Nora. „Přemýšlím, jestli bych dokázal i tenhle létající stroj srazit z ob­ lohy, jak se mi to podařilo s tím menším u pyramidy. Teď, když mám dvě části kouzelné hole, bych to možná svedl.“ „Podle toho, co říkáš, to stojí za pokus.“ „Počkám, až se k nám o něco víc přiblíží. Zdá se, že v tomhle hraje vzdálenost velmi důležitou roli.“ Více než čtvrt hodiny pozoroval vzdušné plavidlo a přidával k holi jedno stříbřitě lesklé vlákno po druhém. Nakonec, když jim loď znovu proletěla téměř nad hlavami, měl dojem, že je připravený. - 146 -

Pozvedl kouzelný nástroj a mezerami v listoví přes něj pohlédl k obloze. Viděl, jak se vlákna napínají a měl dojem, že je slyší drnčet nebo zvonit, jako by je rozechvíval kosmický vítr. Hůl v jeho rukou se zahřívala a Pol cítil, jak jí proudí energie. Chvíli se nic nedělo. Pak zaslechli, jak se motor rozkašlal, vyne­ chal, mechanicky zachrastil, a po chrastění následovalo přerušované prskání. Dvě z vrtulí letounu zpomalily. Když vysadila další vrtule, stroj se naklonil na pravobok. Najednou začal klesat a Polovi bylo jasné, že to ještě není pád, ale řízený sestup, že se pilot snaží zabránit havárii, dokud to ještě jde. Klouby na rukou mu zbělely, jak sevřel hůlku a pokusil se do svého zaklínadla vložit co nejvíce síly. Od klesajícího letadla se ozvalo další zachrastění a další nepravidelné za­ kašlání motoru. Zpod kapoty na předním konci začal stoupat proužek dýmu. Zastavily se další dvě vrtule, ale to už byla loď jen nějakých patnáct – dvacet metrů nad zemí, nedaleko západního okraje labyrin­ tu. O několik okamžiků později spadla, ale z poměrně malé výšky, a poklop v zadní části se otevřel. Rychle z něj vyskákali tři muži, kte­ ré vzápětí mnohem pomaleji následovalo několik dalších kašlajících členů posádky. Pol viděl uvnitř mihotat plameny a spatřil několik po­ stav, které se je snažily uhasit. Sklonil hůlku a natáhl ruku k Noře. „Zmizíme odsud,“ řekl. „Spálil jsem jim několik motorů. Nedo­ stanou se do vzduchu.“ Vylezli na Lunoletův hřbet. A teď si pospěš! Odnes nás odsud! Mohli bychom je nejdřív pobít. Jsou úplně bezmocní. Odnes nás odsud! Lunolet se kolébavě rozběhl mezi stromy a tepal vzduch kožna­ tými křídly. Když se dostal na větší mýtinu, odlepil se od země. Odněkud zprava zazněl výkřik. Pol spatřil ony tři muže, kteří vyskákali z hořící vzdušné lodi. Klečeli a zvedali zbraně. Od hlavní odletěly bílé obláčky, Pol náhle pocítil palčivou bolest v zátylku a přepadl Lunoletovi na rameno. Za­ slechl Nořin výkřik a cítil, jak ho chytila za košili a opasek. Hlava se mu zatočila, myšlenky prolétly temnými místy, ale vědomí neztratil okamžitě. K uším mu dolehlo vzdálené dunění. Cítil jak mu po krku stéká něco teplého. - 147 -

Měli jsme je napřed pozabíjet… říkal Lunolet. Nora mluvila a přitom prováděla cosi za jeho zády, ale nedokázal rozlišit slova. Pak se mu oči samy zavřely a všechno zmizelo. Když se svět vrátil zpět, cítil na krku Nořinu ruku, kterou mu tam přidržovala něco chladného. Do chřípí mu vnikla vůně moře. Vnímal, jak pod šupinatou kůží, k níž měl přitisknutý obličej, pracují svaly. Pol si náhle uvědomil, že je Lunolet cítit jako směs staré vydě­ lané kůže, střelného prachu a citrónové šťávy. Ta myšlenka mu zni­ čeho nic přišla nesmírně směšná. Rozesmál se. „Už ses probral?“ zeptala se Nora. „Už. Je to vážné?“ „Vypadá to, jako by ti někdo k týlu přiložil horký pohrabáč a chvíli ho tam podržel.“ „Tak nějak to i cítím. Co jsi mi na to dala?“ „Kus látky namočený v mořské vodě.“ „Díky. Dělá mi to dobře.“ „Neznáš nějaké zaklínadlo, kterým by ses vyléčil?“ „Zpaměti ne. Možná mě něco napadne. Ale napřed mi řekni, co se to vlastně stalo.“ „Něco tě udeřilo. Myslím, že to přiletělo z některé z těch kouří­ cích holí, kterými na nás ukazovali ti muži.“ „Ano, to máš pravdu. Ale co bylo to dunění? Jejich loď vy­ buchla?“ „Ne. Byla v ní mnohem větší věc, podobná těm, které měli ti muži v rukou. Oni ji obraceli, aby nás sledovala, a pak z ní začal vy­ cházet kouř a dělala ten hluk. Vybuchlo kolem nás několik podivných věcí. Pak to přestalo.“ Pol se narovnal a ohlédl se. Za krkem ho strašlivě pálilo. Ostrov se pomalu ztrácel v dálce, jeho obrys už byl mlhavý. Podíval se dolů na moře, pak zvedl hlavu ke slunci. Lunolete, jsi v pořádku? Ano. A ty? Budu v pořádku. Ale zdá se mi, že míříme k severozápadu a ne k jihozápadu. Možná ale, že se mýlím. Ty jsi odborník. Nemýlíš se. „Dovol, já ti ten obklad přivážu.“ - 148 -

„Jen do toho.“ Proč tedy? Co se děje? To místo, které si přeješ navštívit teď, leží velmi daleko odsud – mnoho dnů putování. Ano, já vím. Proto je tak důležité, abychom sledovali cestu, kte­ rou jsem vybral. Budeme muset mnohokrát zastavit na některém z os­ trovů. Ne tak docela. Mapy pro mě znamenají mnohem méně než mé pocity. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že tady existuje zkratka. Jak by to bylo možné? Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body na zeměkouli vede po výseči jejího obvodu. Proletím s námi cestou draků. Cestou draků? Co tím myslíš? Už jsem tam kdysi byl. Mezi některými místy existují zvláštní cesty. My jim říkáme díry ve vzduchu. Pomalu se pohybují. Ta nej­ bližší, co končí nedaleko místa, kam máš namířeno, leží tímhle smě­ rem. Díry ve vzduchu? Jak něco takového vypadá? Je to nepohodlné. Ale já už cestu najdu. Cokoliv, co se může zdát nepohodlné drakovi, může být smrtelně nebezpečné pro kohokoliv jiného. Létal jsem jimi s tvým otcem. Jsou o tolik rychlejší? Jsou. Dobrá. Tak do toho. Jak je to daleko? Mohli bychom tam být dnes večer. A je na cestě nějaké místo, kde bychom se mohli dát trochu do­ hromady? Několik. Výborně. Rudé slunce viselo nízko na obzoru před nimi. Napravo na ho­ rizontu se černala nepravidelná linie pobřeží, podobná tahu hrubého štětce. Beránky a řasy růžových a oranžových oblaků zaplňovaly ob­ lohu vpravo před nimi. Lunolet stoupal a zdálo se, že vítr je s kaž­ dým úderem jeho křídel chladnější. Pol zvedl pohled vzhůru a rychle si protřel oči, protože měl dojem, že se mu náhle rozostřil zrak. - 149 -

Pohnul hlavou, ale nic se nezměnilo. To rozostřené místo už na obloze zůstalo. Lunolete…? Ano, už se blížíme. Brzo tam budeme. Je potřeba, abychom udělali něco zvláštního? Pevně se držte. Hlídejte si věci, které máte s sebou. Kdybychom se oddělili, nemohl bych vám pomoci. Jak stoupali, podivná nepravidelnost na obloze rostla a připomí­ nala Polovi štít neviditelnosti, pozorovaný ze strany toho, kdo jej vy­ tvořil. Dostali se až na potřebnou výšku a vzápětí už se vznášeli nad anomálií. Když se Pol zadíval dolů, viděl že je stříbřitá, lesklá a zrca­ dlová, jako rtuťové jezírko, zabarvená zapadajícím sluncem mírně do růžová. Čím výše byli, tím hmotnější vzhled podivná plocha nabýva­ la. Proč jsme ji přeletěli? Musíme do ní vstoupit z té lesklé strany. „Chystáme se tím proletět shora?“ zeptala se Nora. „Ano.“ Pol si ohmatal raněný krk a zjistil, že bolest, kterou cítí, je snesi­ telná. Jak se zdálo, léčivé zaklínadlo, jež si vybavil, začalo působit – nebo alespoň oslabovalo bolest. Nora mu stiskla rameno. „Jsem připravená.“ Poklepal ji po ruce, když Lunolet zaujal postavení nad lesklým kruhem a zpomalil. „Držte se!“ Začali klesat. Lunoletova křídla se znovu pohnula a unášela je čím dál rychleji. Není to pevná hmota, přesvědčoval sám sebe Pol, když se po­ vrch lesklého kruhu přibližoval. Náhle prolétli skrz a už nebylo žádné nahoře či dole, jen vpředu. Vpravo ani vlevo nezůstalo na svém místě, protože ty dva pojmy se změnily v roztočené, svíjející se a světlem protkané hlubiny, zatímco do uší se jim zadíral stále sílící jek. Pol se zakousl do rtu a pevněji se přitiskl k Lunoletovu krku. Nora se ho držela tak usilovně, že to až bolelo. Pokoušel se zavřít oči, ale to stav věcí jen zhoršilo, protože tím závrať jen zesílila. Měl dojem, že někde daleko, daleko vpředu - 150 -

vidí záblesk světla. Žaludek se mu svíral a kroutil, ale cokoliv z něj bylo vypuzeno, milosrdně odnesl pryč ostrý vítr. Lunolet začal chrlit plameny, které kolem nich rval vítr jako ohnivé oštěpy. Jek alespoň zčásti přešel do nadzvukového kmitočtu. Když se nějakou chvíli dí­ val na světelné šmouhy, připadalo mu, že se začínají podobat gro­ teskním tvářím s otevřenými ústy. Jsou všechny zkratky takové? zeptal se Pol. Ne. Máme štěstí, odpověděl Lunolet. Některé jsou dost ošklivé.

18. S pálícíma očima a pažemi unavenými dlouhým letem obletěl Myší Rukavička vysokou kamennou stavbu, a když zjistil, že široko daleko není ani stopy po lidech, chystal se přistát na volném prostranství před ní. Pak se mu ale ruce vzepřely, obrátily letoun nad džungli a řídily dál, dokud se pod ním neobjevila mýtinka v hustém porostu na druhé straně pyramidy. Při přistání mu oči fungovaly dokonale, ale když si chtěl začít vybírat z nepřeberné zásoby kleteb, které znal, zjistil, že ho jazyk neposlouchá. Mohli byste mě nechat už konečně odpočinout, oslovil v duchu své neviditelné manipulátory. Ať už ode mě chcete cokoliv, vy­ máčknete ze mě lepší výkon, když nebudu vyčerpaný. Je nám líto těch nepříjemností, ozvali se poprvé od rozhovoru, který spolu vedli ve snu na Zlokovné hoře. Současně se mu poněkud zvláštním způsobem zdvojilo vidění, jako kdyby se přes jeho okolí náhle spustil blikající kužel, za jehož hranicí se pohybovala temná sí­ la. Jenže není na vybranou. Během noci jsi unikl všem ostatním le­ tounům. Vedli jsme té jiným směrem a máš nejrychlejší loď. Tvůj ná­ skok však není nijak velký. Na odpočinek není čas. Vezmi tu širokou plochou čepel, zasunutou do pouzdra ve dveřích. Vyjdi ven. Nasekej větve a velké listy. Ukryj loď. Cítil se svobodný – svobodný odmítnout. Nebyl. Ale – Znovu byl ovládán. Cítil, jak se zvedá ze sedadla, otevírá dvířka a bere do ruky čepel. Na jeho další dotazy už nikdo neodpovídal. Rostliny s obrovskými listy byly měkké a snadno se sekaly. Pokrýt nevelkou loď netrvalo dlouho. Pak otevřel oddělení v zadní - 151 -

části letounu, částečně ho rozebral, vyčistil a doplnil do něj palivové kostky. Vztek ho trápil vždy ve chvílích, kdy nebyl jeho mozek plně zaměstnán. Sluneční články nebyly dost účinné na to, aby ho zásobi­ ly energií na celou zpáteční cestu, i kdyby jeho neochotné ruce ne­ pokryly jejich panely listy. Když práci dokončil, zůstal chvilku nehybně stát, vdechoval vlhký teplý vzduch, naslouchal rannímu křiku pestrobarevných papoušků a přemýšlel, zda mu alespoň teď povolí krátký odpočinek. Téměř současně s touto myšlenkou se jeho nohy znovu pohnuly a nesly ho směrem ke kamenné stavbě s podivnými ozdobami. Sekal před sebou čepelí sem a tam a rozšiřoval stezku. Už po několik prvních krocích ho zaplavil pot. Kolem bzučela hejna hmyzu a nej­ horší ze všeho bylo, že je nemohl zabít ani odehnat. Nakonec se vypotácel na mýtinu, v jejímž středu se tyčila stup­ ňovitá stavba, z jejíchž stěn obrostlých liánami trčely stylizované hlavy kamenných zvířat a šklebily se do prázdna. Musím si odpočinout, zkoušel to. Ve stínu. Prosím! Na to není v žádném případě čas, zazněla odpověď a před očima mu znovu zablikalo. Musíš tu budovu obejit z druhé strany a vejít dovnitř. Cítil, jak se znovu začíná pohybovat. Chtěl vykřiknout, ale neu­ možnili mu ani to. Šel rychleji a rychleji, téměř se nedíval, kam šlape, a přece ani jednou nezakopl. Znovu ho zastavili až před temným vchodem, téměř nevidi­ telným pod hustým závojem popínavých rostlin. Čepel se zableskla a Rukavička začal čistit vchod. Brzy vešel dovnitř a pokračoval chodbou. Zrak mu sice ještě ne­ přivykl vnitřní temnotě, ale bylo jasné, že ten, kdo ho ovládá, dobře ví, kam míří. Teprve když se přiblížil k vrcholu širokého schodiště, začal zpo­ malovat, až se nakonec zastavil, aby přehlédl scénu, která ležela o kus dál pod ním. Světlo sem proudilo nepravidelným otvorem ve střeše, odkud vypadlo několik velkých balvanů – zřejmě následkem zemětřesení… Na vzdálenější straně rozlehlé místnosti stála nízká kamenná zídka, stavěná do kruhu. Za ní se leskla černá hladina neznámé - 152 -

hloubky. Před ní stál zmenšený model stupňovité budovy, vytvořený do nejmenších podrobností včetně drobných soch a kamenných oz­ dob. Na jejím vrcholu, v polorozpadlém oranžovém košíku, ležel tenký válec dlouhý jako mužské předloktí. Zdálo se, že světélkuje slabou, nazelenalou září. Myší Rukavička si dovolil tu drzost, že se zhluboka nadechl vlhkého vzduchu a vychutnával jeho chlad… Tohle, zloději, je věc, kterou musíš ukrást. Znovu hlas zpoza svíčky, znovu ten velitelský tón. Ten váleček? Ten. Proč mi to vůbec vykládáte? Stejně si se mnou děláte, co chcete. Už ne. Teď tě propustíme. Tvé vlastní nervy a reflexy jsou mnohem dokonalejší než cokoliv, co v podobných situacích dokážeme my. A najednou cítil, že je volný. Osušil si zpocené čelo, oprášil si šaty a padl na kolena. Z hrdla se mu dral sípavý dech. Jeden z jeho reflexů ho ale nutil chovat se co nejtišeji, vzhledem k tomu, že tu měl zakázku. V hlavě mu však vrtala jedna otázka: Co je tak těžkého na tom sejít po schodech, přejít místnost a sebrat tu věcičku? Ten, který sídlí v hlubině. Co je to? Co dělá? Jestliže odhalí tvou přítomnost, vypluje na hladinu a pokusí se krádeži zabránit. Je to obrovský opeřený had. Myší Rukavička se roztřásl. S pomocí pláště utlumil zvuk čepe­ le, kterou pokládal na kamennou podlahu. Pak si zakryl rukama tvář, několikrát si promnul oči a prsty si začal masírovat čelo. To je nefér! Pracuju, jen když jsem v dokonalé kondici, a ne když jsem k smrti vyčerpaný! Tentokrát ti nic jiného nezbývá. Čert aby vás vzal! Maříme čas. Uděláš to? Copak mám na vybranou? Kdyby byla nějaká spravedlnost – Tak do toho! Myší Rukavička spustil ruce k bokům a narovnal se. Pak se po­ sadil na horní schod a upravil si boty. Prohrábl si rukou vlasy, osušil

- 153 -

si dlaně do nohavic kalhot a znovu vzal do rukou čepel. Nakonec vstal. Tichým, plynulým pohybem se přesunul k levé straně schodiště. Pak se natočil bokem a začal naprosto nehlučně sestupovat stupeň po stupni. Když došel až dolů, zůstal nehybně stát a pozorně naslouchal. Skutečně se ozval odněkud z hlubiny za kamennou zídkou téměř neslyšný, třepetavý zvuk? Ano. Ozval se znovu, ale pak utichl. Ne­ bylo by lepší vrhnout se kupředu, sebrat váleček a dát se na útěk? Nebo by měl dál postupovat opatrně a co nejpomaleji? Jak velký je tvor ve studni a jak rychle se dokáže pohybovat? Jelikož odpovědi nepřicházely, pomyslel si, že ví o celé věci zhruba tolik, jako ti, kdož ho ovládají. Udělal jediný krok kupředu a zastavil se. Ticho. Další krok. Ano, teď si byl jistý, že ta věc slabě světélkuje. Určitě to byl jeden z předmětů, které chtěl získat Pol, a jak se zdálo, nedokázal se k němu dostat včas. Proč? Kvůli Mar­ kovým lodím, které se blíží…? Nejspíš. A kde se ocitne on, Myší Ru­ kavička, i kdyby se mu podařilo s tou věcičkou uniknout? Měla s ním Sedmička ještě nějaké další plány? Nebo bude konečně opravdu volný a bude se moci dát svou cestou? Další krok… Nic. Další dva, tentokrát rychlé… Zaskřípění, jako šupiny o kámen… Ovládl třas a dalším krokem překročil malou hromádku napa­ dané suti. Tichý skřípot pokračoval, znělo to, jako by se něco velké­ ho a stočeného začalo hýbat a rozvinovat. Granát! Hoď jeden do studny! Padni na břicho! Zakryj si hlavu! Udělal, co mu přikázali. Najednou měl v ruce granát a vzápětí smrtonosné vajíčko letělo vzduchem. Ve chvíli, kdy se vrhal za ka­ menný katafalk, zachytil koutkem oka obrovskou, pestře zbarvenou hlavu s péřovou korunou, jak se vynořuje nad nízkou zídkou. Zahlédl obrovské nehybné oči, temné jako sama studna, jež se upíraly jeho směrem, i zelený výrůstek, podobný planoucímu smaragdu, zasazený uprostřed čela nad nimi. Pak budovou otřásl výbuch. Ze stropu se v rohu schodiště zřítil obrovský kamenný kvádr a za ním následoval celý vodopád suti a prachu. V paprscích světla se roztančily tisíce částeček prachu. Oranžový košík se na svém pod­ - 154 -

stavci zakýval, převrátil a válec se z něj vykutálel. Narazil na nejnižší stupeň modelu pyramidy, odrazil se a zůstal ležet Rukavičkovi přímo u lokte. To je ono! Seber to a utíkej! Rukavička se rychle rozhlédl, sebral váleček se země a vyskočil. Pozdě! upozornil sám sebe, váleček v levé ruce, širokou čepel v pravé. Není mrtvý! Zvuk posledních padajících kamenů přerušilo zuřivé zasyčení. Obrovská hadí hlava s korunou v oranžové, rudé a červené barvě se sice poněkud zmateně kývala sem a tam, ale pohybovala se neustále směrem k Rukavičkoví, a to rychlostí, která mu nedávala téměř žádnou naději na útěk. Udeř do kamene, který má mezi očima! Uskočil zpět, pozvedl čepel a na okamžik vyčkal, protože věděl, že bude mít jen jedinou příležitost. Když udeřil had, zaútočil i Myší Rukavička. Vyřítili se do úsvitu, dávili, lapali po dechu, v uších jim zvonilo a tep pádil jako šílený. Pol se naklonil kupředu a zadíval se na zla­ tavé pláže, které ubíhaly k zelené lince šťavnatého tropického pralesa. Dolů, Lunolete! Sotva se ti držíme na hřbetě! Lunolet zpomalil a klesl níž. Na pláž? Ano. Chtěl bych se vykoupat, najíst a protáhnout si nohy. „Pole, já už to asi –“ „Já vím. Ani já ne. Ještě minutku.“ Lunolet lehce přistál. Svezli se z jeho hřbetu a zůstali nehybně ležet v písku. Po nějaké době Pol natáhl ruku a pohladil Noru po vla­ sech. „Byla jsi skvělá,“ řekl. „Ty ses taky držel.“ Popleskala Lunoleta. „Skvělý výkon.“ Pak dodala: „A kde to vůbec jsme?“ Jak je to ještě daleko? Budeme na místě dřív, než slunce vystoupí do nejvyššího bodu své dráhy. - 155 -

Výborně. Po chvíli se vysvlékli a vykoupali v moři, vyčistili si šaty a zkontrolovali výstroj. Lunolet zatím lovil a žral tvory, jejichž jekot chvílemi doléhal z džungle až na pláž. Snídaně, kterou si dali Nora a Pol, byla mnohem tišší, a spolu při ní pozorovali mořské vlny a obla­ ka doruda rozžhavená vycházejícím sluncem. „Teď bych si nejraději lehla a strašně dlouho spala,“ svěřila se mu. „No, včerejšek byl vážně rušný.“ „Co budeš dělat, až tohle všechno skončí?“ „Pokud to přežiju,“ ušklíbl se, „rád bych si přečetl zbytek knih v otcově knihovně.“ „A s tím, co se z nich naučíš… co pak?“ „Já se na vědomosti dívám jako na cíl, ne jako na prostředek. Nevím, co pak budu dělat. Ano, určitě bych chtěl opravit a přestavět Rondoval, ať už budu chtít zůstat nebo odjedu.“ „Odjedeš? Kam?“ „Nevím. Jednou jsem šel po Zlaté cestě, která mě vedla kolem úžasných míst. Možná se po ní jednoho dne vydám znovu a spatřím mnoho dalších zajímavých věcí.“ „A kdybys to udělal, myslíš, že by ses někdy vrátil?“ „Vrátit bych se asi musel. Tvoje zem mi připadá víc jako domov, než kterékoliv jiné místo, kde jsem dosud žil.“ „Musí to být krásné, když si člověk může takhle vybírat,“ zasni­ la se. „Pokud ovšem zůstane naživu,“ přisvědčil. Když se Lunolet vrátil, protáhli se a oprášili ze sebe písek. Když nasedali, drželi se za ruce. Slunce mezitím vystoupilo o něco výš a džungle vypadala ještě zelenější. Znovu se zvedli do vzduchu a Lu­ nolet se s nimi vydal k jihu. Bylo už skoro poledne, když spatřili stupňovitou pyramidu. Lu­ nolet se k ní přiblížil a začal kroužit kolem. Možná jdeš pozdě, prohlásil drak. Co tím myslíš? Mezi stromy se ukrývají stejné lodě jako ta, kterou jsi zničil na ostrově. - 156 -

Já nic nevidím… Já ale vidím jejich teplo. Kolik jich tam je? Napočítal jsem šest. Jak dlouho tu asi mohou být? Třeba nás chtějí přepadnout ze zálohy. Možná. Co mám dělat? Musím dostat tu poslední část – Pyramidou otřásl výbuch. „Co se to –“ začala Nora. Slétni dolu a rychle proleť kolem. Chci se na to líp podívat. Lunolet zakroužil, odhadl vzdálenosti a začal rychle klesat. Pol prohlížel okolní džungli, ale stále nedokázal odhalit lodě, o nichž drak mluvil. Nakonec obrátil pozornost k samotné pyramidě. Po stranách se z ní sesuly návěje usazenin a hlíny a v jednom místě na­ hoře se propadl strop. Nad stavbou se vznášel oblak prachu, podobný stoupajícímu kouři. Proletěli prachem a velmi nízko obletěli pyramidu, takže si Pol mohl prohlédnout i prales za ní. Nikde se nic nehýbalo. Lunolet začal znovu stoupat. „Bohové!“ zvolala náhle Nora. „Co je to?“ Ze vstupního otvoru na odvrácené straně pyramidy právě vyběhl muž oděný v černém. O chvíli později ho následovala obrovská hadí hlava zdobená čelenkou z per. Had se kýval sem a tam a z tlamy mu vystřeloval rozeklaný jazyk, podobný krvavému plameni. Za hlavou následovalo tělo, velmi dlouhé, a vynořovalo se z temného otvoru s neuvěřitelnou rychlostí. Zdálo se, že muž nemá naději uniknout, že ho had musí každou chvilku dostihnout. Lunolete! Vrať se! To nefritové vlákno – ten člověk má třetí část kouzelné hole! Lunolet už rychle zpomaloval, obracel a Pol cítil, jak se šupinatá kůže pod ním zahřívá. To je had z hlubiny! Vždycky jsem se s ním toužil utkat… Musíte sklouznout na zem a dát se na útěk, jakmile zaútočím. Všechny své věci vezměte s sebou. Zaútočíš? Ne! To nemůžeš! - 157 -

Musím! Na tohle setkání čekám už celé věky. Kromě toho je to jediný způsob, jak zachránit muže, který má poslední kus hole. Pol do něj začal bušit pěstmi, ale zdálo se, že Lunolet rány ani necítí. „Připrav se sekočit a běžet!“ vykřikl na Noru, hodil si pouzdro s kytarou na řemen přes záda a do ruky vzal košík s lahvemi s vodou. Had zaslechl výkřik a obrátil hlavu vzhůru. Vzápětí se mu na hřbet snesl Lunolet. Pol sklouzl dolů a dal se na útěk. Za zády se mu rozlehl strašlivý řev a děsivý sykot. V zátylku ucítil horkou vlnu. Vi­ děl, jak se jeho směrem klikatí dlouhé hadí tělo. Uskočil stranou a přitom se rozhlížel po Noře. Nikde ji neviděl. Malý muž s magickou hůlkou zakopl, ale rychle se znovu vyškrábal na nohy a prchal dál. V téže chvíli se podívali se jeden na druhého a Pol poznal Myšího Ru­ kavičku. „Nora! Neviděl's Noru?“ Myší Rukavička mávl rukou ke stromům za zmítajícím se uzlem šupin, křídel, nohou a peří. Zdálo se, že Nora seskočila nebo spadla na opačné straně než Pol. Ten se rozběhl k Myšímu Rukavičkovi a přitom se velkým obloukem vyhýbal místu, kde právě Lunolet, obto­ čený mnoha závity leskle barevného hadího těla, začal na svého pro­ tivníka chrlit zápalnou látku. Vzápětí mu z tlamy vyšlehl plamen a Pol v běhu ucítil pach spáleného peří. Zároveň zahlédl Noru, obklopenou skupinou malých, zavalitých mužů, připomínajících ty, jež viděl na Zlokovné hoře. Několik z nich nehybně leželo kolem v trávě a dívka měla levé rameno zbrocené krví. Viděl, že ji poutají a postrkují mezi stromy. V tom okamžiku se plazí protivníci převalili k nim a oba se mu­ seli dát kvapně na útěk. Sešli se znovu ve vysokém podrostu na východním okraji mýti­ ny, kde se celí udýchaní opřeli o mechem porostlý kmen stromu. „Rychle!“ zvolal Pol. „Dej mi tu hůlku! Potřebuju ji!“ Myší Rukavička mu ji podal. Byl to dlouhý tenký váleček, zdo­ bený podobami mračen, měsíce, hvězd, nebes a duchů andělských, pohybujících se na těch nejvyšších místech. Pol ji dvakrát upustil, než se mu ji podařilo vsunout do dutiny na konci druhého dílu. Pocit

- 158 -

síly, který ho zaplavil, když se mu to konečně podařilo, byl nesmírný. Ruce se mu okamžitě uklidnily a hlava zatočila. Narovnal se. „Musíme jít pro ni,“ řekl a přes rameno se ohlédl k bojujícím titánům. Ukázal vlevo. „Bude rychlejší, když se vrátíme na mýtinu, vyhneme se boji a projdeme džunglí.“ Myší Rukavička přikývl a zvedl ruku. „Nevěřím, že se nám to podaří, ale myslím, že jí prozatím ne­ hrozí žádné nebezpečí.“ „Co tím chceš říct?“ „Znám celkem dobře ty trpaslíky. Kdyby neměli rozkaz nechat ji naživu, byla by už mrtvá. Přiletěli sem v těch jejich vzdušných vo­ zech a v jednom z nich ji také odvezou. Touhle dobou už k letounům jistě dorazili.“ „Já myslel, že pronásledují mě – nebo ten poslední kus kouzelné hole.“ „To ano, ale teď, když jsi ho získal, se ti raději vyhnou. Ona byla zřejmě druhou možností – měla nejspíš posloužit jako rukojmí.“ „Co chceš říct tím ,zřejmě‘?“ „Markovi se taky líbí, to dobře víš.“ „Ano, vím,“ souhlasil Pol. „Zbytek mi dopovíš potom, teď pojďme.“ Pozvedl hůlku a z jejího konce vyrazil oslepující záblesk bílého světla a prorazil stezku džunglí. Pol k ní vykročil bez jediného zavá­ hání. Když znovu vyšli na prostranství u pyramidy, viděli, že Lunolet a opeřený had jsou stále ještě propleteni, ale teď nehybně leží při­ tisknuti k boku pyramidy. Drak byl stále ještě obtočen pestroba­ revnými závity a zatínal obrovitému hadu zuby do boku. Had na oplátku drásal svými dýkám podobnými zuby Lunoletovy plece. V místě, kde do ní narazili, se část pyramidy zřítila. Oba muži se obrátili a začali je obcházet zleva, ale plazi se náhle dali znovu do pohybu, až se země otřásla. Popálený had dopadl na zem, zatímco Lunolet, který jeho závity setřásl a tím si uvolnil křídla, se vznesl do vzduchu. Opeřeného hada, který se mu zakousl do těla, vlekl za sebou. Pol se otočil a pozvedl hůl.

- 159 -

Ne! Ta slova k němu zcela zřetelně dolétla po světlezeleném vlákně, které se náhle objevilo mezi ním a Lunoletem. Je to jen mezi námi! Nemíchej se do toho! Pol se nezdržoval tím, aby potvrdil Lunoletovi, že jeho slova za­ slechl, ale pokračoval k místu, kde v džungli zmizela Nora v do­ provodu svých věznitelů. Myší Rukavička se mu držel v patách. Sho­ ra se ozval další řev. Vzápětí se k oběma mužům donesl pach spá­ leného masa. Ani jeden z nich se neohlédl. Doběhli na místo, kde leželo několik těl a tráva byla zbrocena krví. Z jedné mrtvoly trčela čepel Nořina meče. Teď, když se dosta­ tečně vzdálili od bojujících plazů, donesl se k jejich uším jiný zvuk – odněkud zpoza stromů zazněl mechanický hukot motorů. Kus od nich se do vzduchu zvedla temná hmota, kterou vzápětí následovaly další dva stroje. „Ne!“ vykřikl Pol a pozvedl hůl. Myší Rukavička ho rychle chytil za ruku a strhl mu ji k zemi. „Jestli ten stroj srazíš, zabiješ i ji!“ vykřikl. „Kromě toho stejně nevíš, ve kterém z nich je. Nemůžeš si dovolit zasáhnout ani jeden z nich!“ Polovi klesla ramena. Do vzduchu se vznesly dvě další lodě. „Ovšemže,“ přikývl a spustil ruce podél těla. „Ovšemže máš pravdu…“ Obrátil se a podíval se na Myšího Rukavičku. „Díky,“ řekl. Pak dodal: „Musím se vydat za ní. Musím teď udě­ lat, co bude Mark chtít – dovést věci až do konce – k přímé kon­ frontaci. On neví, co jsem získal a jakou sílu teď proti němu mohu použít, ale musí to zjistit, než se vydá na své tažení. Takže nadešel čas, aby se to dozvěděl. Bude-li Lunolet ještě schopen letu, vrátím se tam, a když bude třeba, rozervu Zlokovnou horu vejpůl…“ „Mám tu letadlo,“ opáčil Myší Rukavička. „Ukradl jsem ho Markovi. Umím s ním létat. Ukážu ti jak.“ Vzal Pola za paži. Když znovu míjeli pyramidu, boj obrovských plazů stále ještě zuřil naplno a nezdálo se, že by některý ze soupeřů umdléval. Země byla rozryta hlubokými brázdami a celé okolí pokryto hustou, sladce páchnoucí krví, jíž byli drak i had potřísněni po celém těle. V tom - 160 -

okamžiku tvořili takovou spleť, že Pol nedokázal odhadnout rozsah jejich zranění, natož použít kouzelnou hůl v Lunoletův prospěch. Přitáhl si zelenavé vlákno, po němž ho Lunolet oslovil před chvílí. Musím se vrátit do Rondovalu a připravit se na boj, oznámil drakovi. Mark dostal Noru. Myší Rukavička mě tam může dopravit ve svém letadle. Nemohu čekat na výsledek vašeho souboje. Leť. Až boj skončí, vrátím se. Závity obou děsivých těl sebou znovu zazmítaly. Had, kterému chyběla přinejmenším polovina per, začal zuřivě syčet. Když Pol s Myším Rukavičkou spěchali kolem propletence, vyšlehly z chomáče červenofialové plameny. Hadovi se v té chvíli podařilo obtočit jeden závit Lunoletovi kolem krku, ale drak současně páral hadí břicho jako břitva ostrými drápy. „Řekni mu, ať se snaží zaútočit na ten zelený kámen, který má had mezi očima,“ zavolal v běhu Rukavička. „Když jsem ho do něj praštil já, napůl jsem ho omráčil.“ Udeř do drahokamu na jeho čele, vyslal Pol okamžitě zprávu Lunoletovi, ale odpovědi se nedočkal. Před oběma muži se objevila stezka, již Myší Rukavička vysekal v podrostu. „Tudy,“ ukázal drobný muž. „Ukryl jsem stroj nedaleko odsud. Ale jednu věc ti musím říct, Pole. Jsem šíleně unavený a nedokážu letět celou cestu zpět. Usnul bych a zabil nás oba.“ „Stačí, když odstartuješ. Budu tě pozorovat, vysvětlíš mi co a jak a v případě potřeby se vystřídáme.“ „Sám vypadáš pěkně unavený.“ „Taky že jsem. Ale nebude to zdaleka tak dlouhá cesta, jak si myslíš.“ Vyběhli na mýtinu, kde se Myší Rukavička zastavil a ukázal ru­ kou na zelený pahorek. Přistoupil k němu a začal z něj stahovat velké listy. „Jak to myslíš?“ zeptal se. „Vždyť jsem odtamtud právě přile­ těl.“ Pol se k němu přidal a začal odstraňovat zeleň z druhé strany. „Asi se ti to nebude líbit,“ odpověděl mu, „ale znám zkratku…“ - 161 -

19. … kráčel kolem prosklených kabin strojů s plochými tvářemi, jejichž mohutné kovové oči se točily, zastavovaly, vracely a zase ne­ hlučně roztáčely… sem a tam, sem a tam… Řadu strojů měl nalevo. Napravo měl řadu mužů a žen, usazených za zářícími obrazovkami, na nichž rýsovali elektrickými tužkami podivné vzory. Koberec byl měkký a pružný a díky němu měl dojem, že se mu podlaha ztrácí pod nohama. Z osvětlovacích trubic nad hlavou vyzařovalo měkké světlo. Abstraktní vzory na stěně vpravo se měnily, jak procházel kolem. Vzduchem se nesla tichá, charakteristická hudba… …zastavil se před velkým oknem, jímž bylo možno pozorovat panoráma města. Hluboko dole se v ulicích hemžila početná vozidla. Po vzdálené řece pluly lodi a nad hlavou mu přelétalo letadlo. Ulicím vévodily věžovité budovy, všechno bylo čisté, hladké a zářící, jako nějaký dobře udržovaný mechanismus. Když pozoroval onen obraz síly a dokonalosti, v hrudi ho hřálo teplo. Prsty chvilku poklepával na západku okna, pak ho náhle vytáhl nahoru a naklonil se kupředu, aby z plných plic nasál atmosféru, jež vyzařovala z města… …na rameno mu dopadla těžká ruka. Obrátil se k vysokému, mohutnému muži, který stál vedle něj. Ten držel v ruce sklenku s pi­ tím, na tváři, ruměné jako cihla, široký úsměv, rusé vlasy prokvetlé a prořídlé tak, že jimi prosvítala růžová pokožka. „…ano, Marku, obdivuj to,“ říkal a ukázal sklenkou na město. „Jednoho dne to všechno bude tvoje…“ … otočil se, aby se podíval znovu a částečně se vymanil z aury síly, která obklopovala většího muže. Něco na levé straně jeho obli­ čeje cinklo o okenní rám. Zvedl ruku, aby zjistil, co to bylo, a na­ hmátl jakýsi výčnělek nad levým okem. Najednou si uvědomil, že tam má tuhle věcičku odjakživa. Odvrátil se ještě o kousek a s poci­ tem, který neměl daleko ke studu, znovu zvedl ruku, aby tu zvláštní věc ohmatal… …pohled se mu rozdvojil. Teď viděl za oknem dvě rozdílné scé­ ny. Polovina města před ním stále ještě zářila a lákala. Druhá polovi­ na byla šedá, špinavá, plná popílku a nažloutlých par. Z téhle druhé poloviny k němu také doléhaly ostré mechanické zvuky, skřípot kovu a hukot těžkých strojů, doprovázené vlnou štiplavě kyselého pachu. - 162 -

Budovy pokrývaly vlhké skvrny jedovatých barev. Řeka byla špinavá a nesla v sobě kal. Lodní komíny chrlily do vzduchu mračna černého dýmu… … rychle ustoupil a obrátil se k mohutnému muži, jen aby zjis­ til, že i ten se rozdvojil. Muž vpravo se nezměnil, ten vlevo byl ještě ryšavější, tvář měl částečně ve stínu a v očích mu plálo zlé světlo… „… co se děje, synku?“ otázal se Marka. … ten nedokázal promluvit. Ukázal rukou k oknu a mírně se otočil tím směrem, jen aby zjistil, že scéna už není rozdvojená. Ta levá, hezčí, vyplnila celý prostor. V té chvíli se spojily i obě postavy jeho otce a zůstala jen ta přátelštější… … s divokými gesty se Mark pokusil otci vysvětlil, co právě za­ žil. Najednou se na obzoru objevil drak, na jehož hřbetě seděl Pol, a mířil k nim…. „… hm, zase on,“ prohlásila nezřetelná postava po Markově boku. „Věčně dělá problémy. Toho jsem vyhnal už dávno. Přichází, aby tě zničil. Buď silný…“ … Mark pozoroval, jak postava roste a roste, až nakonec zcela nehlučně prorazila stěnu a vztáhla po něm ruku. Pak se ozvalo nějaké klepání, které po chvíli zesílilo. Všechno kolem něj se začalo bortit a on padal do hlubiny… Posadil se na lůžku zbrocený potem. Klepání pokračovalo. Zve­ dl se, a navzdory tomu, že na levé oko viděl zcela jasně, rozsvítil. Přes ramena si přehodil župan, došel ke dveřím a otevřel. Malý muž za dveřmi ustoupil a natáhl k Markovi ruku s kusem papíru. „Chtěl jste to vidět, hned jak to přijde, pane.“ Mark si zprávu přečetl a spustil ruku k boku. „Takže máme Noru, ale Pol i s tím magickým nástrojem unikl.“ „Bohužel, pane. Naši už jsou ve vzduchu a letí i s tou dívkou sem.“ „Výborně. Uvědomte síly v Rondovalu, že by se tam mohl Pol objevit.“ Podíval se přes své nové letadlo do noci. „Já raději zkontroluji, jak daleko jsme na tom s mobilizací. Vrať se ke svým povinnostem.“ „Rozkaz, pane.“ - 163 -

Když se oblékl, vzal do ruky fotografii, kterou měl na nočním stolku, a dlouho se na ni díval. „Uvidíme, kdo padne,“ prohlásil. Když se blížili k Rondovalu, seděl u řízení Myší Rukavička. „Nechápu, jak můžeš vypadat tak odpočatě,“ poznamenal. „Vž­ dyť sis zdřímnul jen na chvilku. Já sice taky, ale rozhodně mi to neu­ dělalo tak dobře jako tobě. Určitě ne po té tvojí zkratce.“ Rozhlédl se po špinavé a zapáchající kabině a nakrčil nos. „Zdá se, že z té kouzelné hole čerpám nějakou energii,“ odpově­ děl Pol. „Připadá mi, jako bych měl jedno srdce nebo plíce navíc. Možná oboje. To –“ Nad cimbuřím se objevil obláček dýmu. „Co to bylo?“ svraštil Myší Rukavička obočí, když za prvním obláčkem vzápětí následovaly dva další. „No, vypadá to skoro jako dělostřelecká palba. Stoč to stranou. Raději bych to –“ Loď se otřásla, jako kdyby do ní někdo udeřil, „– neriskoval,“ dokončil Pol, vzepřel se v sedadle a v pravé ruce pevně sevřel kouzelnou hůlku. V následujícím okamžiku už padali a v kabině začal houstnout dým. „Můžeš to ovládat?“ zvolal Pol. „Ne tak docela,“ odpověděl Myší Rukavička, „ale už loď ne­ dokážu zvednout. Pokusím se alespoň vyhnout těm velkým balvanům. Možná, že by ty stromy, támhle… Ty s tím nic nenaděláš?“ „Zatím nevím.“ Pol pozvedl kouzelnou hůl a skrze všechny stěny k ní začala proudit barevná vlákna. Jeho oči to vnímaly, jako kdyby seděl ve středu obrovské, trojrozměrné pavučiny. Všechna vlákna začala po­ stupně pulzovat v rezonanci s tím, jak začalo ožívat znamení na jeho zápěstí. Zdálo se, že loď poněkud zpomalila. „Tak ty kameny už určitě mineme!“ vykřikl Myší Rukavička. Polovi vyrazil na čele pot. Vrásky na čele se mu prohloubily. „Zřítíme se!“

- 164 -

Z magické hole vytryskl poslední nápor energie a rozeběhl se po vláknech. Pak se před nimi objevily vrcholky stromů, horní větve se nejprve otřely o loď a pak se začaly lámat. Najednou narazili na jednu, která se ani neohnula, ani nezlomila, a setrvačnost je oba vrhla prudce kupředu. Kabina se roztrhla, ale to už si ani jeden z nich neu­ vědomoval. Pol se probral k vědomí s rukama spoutanýma za zády, ale oči neotevřel, protože přestože ho strašlivě bolela hlava, okamžitě si vy­ bavil všechno, co se stalo až do okamžiku, kdy ztratil vědomí. Slyšel hlasy a ucítil koně. Pak následoval zvuk vzdalujících se kopyt. Jestli­ že ten, kdo je sestřelil, vyjel z hradu, pak skutečnost, že je okamžitě nezabil, nabízela přece jen nějakou šanci. Opatrně zkusil pevnost pout a ke své lítosti zjistil, že jsou velmi pevná. Chvilku uvažovala o tom, jak dlouho byl asi v bezvědomí a zda havárii přežil i Myší Ru­ kavička. A co kouzelná hůl… Kde je? Velmi opatrně pootevřel oči, jako pouhé škvírky, a začal téměř neznatelně otáčet hlavou. Trhl sebou, byť jen lehce. Nečekal totiž, že spatří kentaura. Bo­ hužel i to stačilo. „No vida! Takže ses probral!“ vykřikl muž – kůň, který ho očividně bedlivě pozoroval. Souměrně rostlý a svalnatý hrudník se tyčil nad hnědočerveným koňským tělem, dlouhé černé vlasy staženy z drsné mužské tváře a očí, a svázány v týle. Pol se málem rozesmál, když si uvědomil, že je to účes, který kdysi znal jako koňský ohon. „Ano, už jsem se probral,“ přiznal a zvedl se do sedu. Podařilo se mu to až napodruhé. Pod velkým stromem o nějaké čtyři metry dál zahlédl Myšího Rukavičku, který byl spoután stejně jako on, ale ležel nehybně na boku. Zatím tedy nepřišel k vědomí. O kmen vedlejšího stromu bylo opřeno pouzdro s kytarou, očividně ne­ poškozené. Tu a tam ležely roztroušeny trosky lodi, a když Pol zvedl oči vzhůru, uviděl vysoko ve větvích viset zbytek letounu, podobný obřímu rozšlápnutému ovoci. „Proč jste nás spoutali?“ zeptal se. „Nic jsme vám neudělali.“ „Pch!“ odfrkl si jejich hlídač a popuzeně se vzepjal. „Vraždě vy říkáte nic?“ - 165 -

„V tomto případě mi nic jiného nezbývá,“ odpověděl Pol, „pro­ tože nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš.“ Kentaur přistoupil blíž, jako by se ho chystal udeřit. Pol si všiml, že Myší Rukavička se pohnul. Zdálo se, že jiní kentauři nablízku nejsou, i když na zemi bylo velké množství otisků kopyt. „A jsi si jistý, že jste se nemohli zmýlit?“ pokračoval Pol. „Já o žádných mrtvých tady v okolí nevím – pokud ovšem na někoho ne­ spadl kus naší lodi –“ „Lháři,“ zasyčel kentaur, naklonil se kupředu a podíval se Polovi přímo do očí. „Přiletěli jste ve své lodi a zmasakrovali naše li­ di.“ Ukázal na vrak ve větvích stromu. „Dokonce jste jednoho z na­ šich unesli. Chceš to snad popřít?“ Kopyta mu sice svištěla a dusala těsně kolem hlavy, ale Pol jí přesto zavrtěl. „Ano, to popírám,“ řekl a opětoval kentaurův pohled, „ale rád bych se dozvěděl něco víc o tom, co se tady stalo, když už mě z toho někdo obviňuje.“ Kentaur se otočil a poodešel několik kroků, přičemž mu vmetl do tváře prach. Pol potřásl hlavou, která ho bolela stále silněji, a au­ tomaticky přivolal léčivé vlákno, aby ji ovinulo; stejně tak naložil i se zraněním na krku. Vlákna připlula, přilnula mu na čelo a část bo­ lesti zmizela. Pak začal myslet na své zápěstí, ale to měl ztuhlé tla­ kem pout. Zauvažoval, zda by dokázal pohybovat vlákny ve složi­ tějších obrazcích, aniž by viděl na to, co dělá, nebo jestli existuje ně­ jaký jiný způsob, jak získat moc nad jejich strážným. „Ostatní se vydali pro válečnici, která rozhodne, co s vámi udě­ láme,“ prohlásil kentaur. „Ta si s vámi možná bude ochotna promlu­ vit. Já ne. Už by to nemělo dlouho trvat. Mám dokonce dojem, že je slyším.“ Pol napjal uši, ale neslyšel nic. Nedaleko něj se objevilo purpu­ rové vlákno a jeho vzdálenější konec zamířil přes kentaurovo ra­ meno. Pokusil se ho ovlivnit vůlí tak, aby se přiblížilo k jeho prstům. Pomalu se protáhlo za ním a zanedlouho ucítil pálivý pocit v levé ru­ ce. Ohnul prsty. Pocítil známý příliv síly. „Podívej se na mě,“ řekl. Kentaur se otočil. - 166 -

„Co chceš?“ Pol zachytil jeho pohled. Cítil, jak mu z levé ruky tryská proud síly. „Jsi tak unavený, že skoro spíš vestoje,“ řekl. „Jsi hrozně una­ vený, ale nezdržuj se zavíráním očí. Slyšíš jen můj hlas.“ Kentaurův pohled se rozostřil, dech zpomalil a začal se kývat sem a tam. „…ale když ti to přikážu, dokážeš se pohybovat, jako bys byl při plném vědomí. Někdo mi omylem svázal ruce. Pojď sem a rozvaž mi je.“ Vstal a obrátil se ke kentaurovi zády. Kentaur k němu přistoupil a začal se zabývat uzly. Pol si vzpomněl, že po jeho boku zahlédl nůž v pouzdře. „Přeřež ty provazy,“ přikázal. „Rychle!“ Vzápětí už si masíroval zápěstí, aby v nich co nejrychleji obnovil krevní oběh. „Dej mi ten nůž.“ Přijal čepel, přešel k místu, kde pod stromem ležel Myší Ru­ kavička a pozoroval ho užaslým pohledem. „Jsi zraněný?“ zeptal se, když se sklonil nad malého muže. „Bolí mě celé tělo. Jenže to mě bolelo už předtím, než jsme spadli. Myslím, že zlomeného nemám nic.“ Myší Rukavička vstal, otočil se a pozvedl ruce. Když mu Pol přeřízl provaz, řekl: „V hradě musí být Markovi lidé. Nikdo jiný ta­ kové zbraně nemá – to je zlé.“ Oba najednou zaslechli zvuk kopyt. „Pokusíme se utéct?“ nadhodil Rukavička. „Ne, na to už je pozdě. Chytili by nás. Počkáme a vyřídíme to tady.“ Pol si zastrčil nůž za opasek a obrátil se tváří k lesu. V duchu vydal příkaz kentaurovi, kterého teď ovládal, aby se přesunul na­ pravo. Zanedlouho se na kraji lesa objevily postavy kentaurů – čtyři samci vedení starší klisnou. Ta se zastavila asi deset metrů od místa, kde Pol stál a zadívala se na něj. „Řekli mi, že jste svázaní,“ prohlásila. - 167 -

„Byli jsme.“ Pokročila kupředu a Pol užasl, když spatřil, že v ruce svírá ma­ gickou hůl, kterou dříve nebylo vidět, neboť ji kentaurka držela u boku. Pozvedla ji a namířila na něj. Viděl, jak se k ní rozletěl chomáč vláken. Vydal v duchu rozkaz a kentaur, kterého měl pod kontrolou, vstoupil mezi ně. Vytanula mu na mysli nová kouzla a rychle přivolal jejich vlákna. Oči kentauří samice se rozšířily údivem. „Co jsi to s ním udělal?“ „Vrať mi mou hůl a promluvíme si o tom.“ Koutkem oka Pol zahlédl, že Myší Rukavička pomalu ustupuje. „Kdes ji vzal?“ zeptala se. „Složil jsem ji, kus po kuse, z částí, které jsem našel ve třech vr­ cholech Intského trojúhelníku.“ „To dokáže jen čaroděj.“ „To je pravda.“ „I já mám jistou znalost Umění, i když mě poslouchá jen střední část hole. Provozuji magii Země.“ Ukázala na vrak lodi. „Proč jste ale potom letěli v tomhle?“ „Můj drak měl zrovna jiné starosti. Ta loď byla odcizena mému nepříteli, Marku Maraksonovi, který jich má celou flotilu na vrcholu Zlokovné hory. Možná jsi někde na obloze zahlédla jeho černé ptáky, kteří nejsou z masa a kostí.“ „Vím, kdo to je, a podobné ptáky jsem viděla. Někteří z mých lidí byli zabiti a jiní poraněni muži, kteří přiletěli v podobných lo­ dích, jako je ta tvá, jenže mnohem větších.“ Barevná vlákna dorazila k Polově ruce a on cítil, jak mu v zá­ pěstí pulzuje síla. Neměl ale nejmenší chuť postavit se osobě, která dokázala ovládat byť jen prostřední část kouzelné hole. „Řekl bych, že jsou to malí mužíci,“ přikývl, „protože všichni z té rasy, která mu slouží, jsou malí. Nikdy jsem neublížil kentaurovi a ani to nemám v úmyslu. Pokud mě přinutíš bojovat, bude to poprvé.“ „Sunfo, vystup,“ přikázala a ze skupinky za ní vystoupil menší samec a postavil se jí po boku. Na levém rameni měl hlubokou ránu a chybělo mu několik zubů. „Byl některý z těch dvou mužů mezi těmi, co na vás ten den zaútočili?“ - 168 -

Zavrtěl hlavou. „Ne, Stel. Ani jeden.“ Prudce naklonila hlavu kupředu. „Takže teď už znáš mé jméno. Věz tedy i to, že jsem byla ve družině, jež dobyla Rondoval – toho dne, kdy byla tato hůl vyrvána Detu Morsonovi.“ Pol pozvedl pravou ruku, takže mu rukáv sklouzl k lokti a odha­ lil jeho dračí znamení. „A já jsem Pol Detson,“ představil se. „Slyšel jsem různé věci, které se týkaly mého otce. Odvezli mě z téhle země, když jsem byl malý, a vychovali úplně jinde. Nikdy jsem svého pravého otce nepo­ znal. Co se mě týče, je minulost mrtvá. Jsem zpět teprve krátký čas. Potřebuji tu hůl k tomu, abych s její pomocí probudil síly Rondovalu a zapojil je do boje proti těm ze Zlokovné hory. Vrátíš mi ji?“ „V mnoha směrech jsi mě znepokojil víc, než kdybys byl tím, kým jsem se ještě před chvílí domnívala, že jsi. Dobře, že je náš ne­ přítel i tvým nepřítelem. Ale představa, že někdo znovu probudí tu příšernou hordu, která spí pod Rondovalem, je skutečně strašlivá, zvláště pro ty z nás, kteří pamatujeme dny tvého otce. Řekni mi, co máš v plánu udělat, až bude po boji?“ Pol se rozesmál. „Předpokládáš, že zvítězím a zůstanu naživu. No dobrá… Větši­ nu svých sil bych znovu uložil do podzemí k odpočinku. Byl bych rád, kdyby mě všichni nechali na pokoji a já měl klid ke svým studi­ ím, a rád jim to oplatím tím, že nechám všechny své sousedy žít v míru a po svém. Po nějaké době bych se rád vydal na cesty. Nevím. Nejsem nakloněn temné straně Umění. Netoužím po tom něco do­ bývat a představa, že bych měl někomu vládnout, mě bytostně odpu­ zuje.“ „To je chvályhodné,“ přikývla, „a myslím, že bych ti hrozně ráda věřila. Ve skutečnosti všechno nasvědčuje tomu, že mluvíš prav­ du. Jenže i kdyby tomu tak bylo, lidé se mění. Moc ráda bych tě vi­ děla jednat s lidmi, kteří si myslí, že se mohou vypravit na lov kentaurů, kdykoli se jim zamane. Ale taky bych ráda získala nějakou záruku, že tebe jednoho krásného dne nenapadne totéž.“

- 169 -

„Jediné, co ti mohu nabídnout, je mé slovo. Zaleží na tobě, zda ti postačí nebo ne.“ „Ale ty mi můžeš dát mnohem víc a na oplátku pomoci i sobě.“ „Co tím myslíš?“ „Uzavři s námi přísahu přátelství a přísahej na svou kouzelnou hůl.“ „Přátelství je vztah, který zachází mnohem dále, než pouhá smlouva o neútočení,“ odpověděl. „Něco takového musí vycházet z obou stran.“ „Jsem ochotná přísahat stejně jako ty.“ „Sama za sebe, nebo i za ostatní kentaury?“ „Za nás za všechny.“ „Máš právo hovořit za ně?“ „Mám.“ „Tedy dobrá. Jsi-li ochotna udělat to ty, pak já také.“ Podíval se směrem k Myšímu Rukavičkoví, který se právě chys­ tal zmizet mezi stromy. „Nech toho,“ zavolal na něj. „Jsi v bezpečí.“ „Prozatím,“ ušklíbl se Myší Rukavička, ale vrátil se. Pol přešel k zhypnotizovanému kentaurovi, který stál mezi ním a Stel, a jediným mávnutím ruky zrušil zaklínadlo. Kentaur uskočil, oči mu několikrát přelétly sem a tam a uklidnil se teprve, když s ním Stel promluvila několik slov. „Řekni mi, jak zní slova přísahy,“ požádal Pol a postavil se před kentaurku. „Polož ruku na prostřední díl hole a opakuj po mně.“ Pol přikývl a připravil se. Když začala odříkával slova, shromáždila se kolem nich řada tenkých vláken, která se začala proplétat. Cítil, jak se v nich sbírá vzdálená výhružná síla. Když ale on i Stel dokončili slova přísahy, chomáče se rozpletly a jako malé černé obláčky odpluly pryč. Jeden se ovšem přesunul nad hlavu Stel a nad svou hlavou Pol cítil přítom­ nost druhého. „Vidíš,“ podala mu hůl. „Stvořili jsme svou vlastní záhubu, kte­ rá nás zasáhne, zradíme-li jeden druhého.“ Podali si ruce. - 170 -

„Takže je všechno v pořádku,“ odpověděl Pol s úsměvem, „a je příjemné mít nějaké přátele. Rád bych zůstal a zašel k vám na návště­ vu, ale musím teď probudit pár oblud. Doufám, že se brzo vrátím.“ Obrátil se a zvedl pouzdro s kytarou. „Zbraň?“ zeptala se. „Ne. Hudební nástroj. Doufám, že ti na něj budu moci jednoho dne zahrát.“ „Skutečně se teď vracíš na Rondoval?“ „Musím.“ „Dej mi čas, abych sebrala dostatečnou sílu, s níž bych zaútočila a zbavila tak to místo tvých nepřátel. Jsme teď spojenci a tvůj boj je i naším bojem.“ „Není třeba,“ zavrtěl Pol hlavou. „Jsou na hradě. Cíl mé cesty leží hluboko pod ním. Lunolet – můj drak – mi ukázal podzemní tu­ nel, kterým se tam dostanu. Obejdu tu sebranku tudy. Zatím není po­ třeba se jimi zabývat.“ „Kde je ústí tunelu?“ „Hodně nízko na severním úbočí. Budu sice muset zdolat nějaké skály, ale myslím, že to nebude příliš obtížné.“ „Pokud tě ovšem tví nepřátelé nezahlédnou a nevypraví se za te­ bou ve svých létajících lodích.“ Pokrčil rameny. „S touhle možností musím počítat.“ „Takže já seberu malou skupinu a provedu klamný výpad z jihu. Dva z našich nejsilnějších válečníků zatím odnesou tebe a tvého společníka na severní úbočí.“ „Nepřátelé mají zbraně, které zabíjejí na dálku.“ „To šípy také. Nebudeme zbytečně riskovat. Pošlu teď běžce, který vyřídí ostatním, ať se ozbrojí, a přivede je sem. A zatímco bu­ deme čekat, ráda bych si poslechla tvou hudbu.“ „Dobrá. Já taky,“ přikývl Pol. „Udělejme si pohodlí.“

20. „Byla jsi s ním,“ obrátil se Mark k Noře. Oba se opírali o zá­ bradlí v jeho střešní zahradě. „Jakou má sílu teď, když získal tu svou hůl?“ - 171 -

„To nevím,“ odpověděla s pohledem upřeným na květiny. „Opravdu nevím. Nejsem si ani jistá, zda to ví on sám. Nebo se mu­ sel vážně velmi hlídat, aby mi to neprozradil.“ „Dobrá, je možné, že už je mrtev. Na druhé straně si nedokážu představit, jak se dostal tak rychle přes oceán. Něco tady působí v jeho prospěch. V jednom okamžiku byl v mém letounu tam, a téměř vzápětí ho sestřelili poblíž Rondovalu. Ale přesto… předpokládejme… jen předpokládejme… že je stále ještě naživu. Jak by na mě zaútočil? Jaké síly by mohl použít?“ Zavrtěla hlavou a podívala se na něj. Čočka levého oka byla světle modrá a na tváři měl úsměv. „To, Marku, opravdu nevím,“ odpověděla, „a i kdybych věděla…“ „Tak bys mi to neřekla? To už jsem uhodl. Netrvalo to dlouho, že? Myslím, aby ses zamilovala do nějakého přivandrovalého tuláka, který si vymyslel hezký příběh…“ „Ty vážně věříš tomu, co říkáš, že?“ „A co jiného si mám myslet? My dva se známe skoro celý život. Myslel jsem, že si rozumíme. A pak se najednou, ze dne na den, za­ miluješ do nějakého cizince.“ „Nejsem do Pola zamilovaná,“ řekla a narovnala se. „Ano, moh­ lo by se to stát a velmi snadno. Je rychlý a silný, chytrý a přitažlivý. Ale zase ho skoro neznám, bez ohledu na to, co všechno jsme spolu prožili. Na druhé straně jsem si ale myslela, že tebe znám – dobře znám – a teď vidím, že jsem se v mnoha věcech mýlila. Chceš-li sly­ šet pravdu a ne sladká slova, pak ti musím říci, že právě teď nejsem zamilovaná do nikoho.“ „Ale kdysi jsi něco cítila ke mně.“ „Myslela jsem si, že ano.“ Udeřil pěstí do zábradlí. Položila mu ruku na rameno. „To ta čočka, že? To zatracené ošklivé hmyzí oko!“ „Nebuď blázen,“ zavrtěla hlavou. „Já nemluvila o tom, jak vy­ padáš. Mluvila jsem o tom, co děláš. Vždycky jsi byl jiný. Vždycky jsi měl vztah k mechanickým věcem a zařízením. To samo o sobě

- 172 -

není nic špatného, ale to co děláš, to co máš v plánu udělat s pomocí svých znalostí, vynalézavosti a strojů – to špatné je.“ „Nezačínejme s tím znovu.“ Odtáhla ruku. „Ptal ses mě. Jestli je Pol ještě naživu, musí s tebou bojovat – nějak, někdy – už brzo. Chvílemi se mi zdá, že ten konflikt mezi vámi byl určen osudem dřív, než jste se narodili. Jindy mám zase dojem, že by to tak být nemuselo. Mohli byste být přáteli. On má nejblíž tomu, co by se dalo na­ zvat tvým příbuzným. A myslím, že to tak i cítí. Řeknu ti to samé, co jsem řekla jemu. Cítím se jako figurka ve hře. Ty žárlíš na něj a on mě bude chtít zachránit před tebou. Mám téměř pocit, že s mým životem někdo manipuluje, aby mě dostal přesně do téhle situace, aby zajistil, že k vašemu střetnutí dojde. Přála bych si, abych ani jednoho z vás nepotkala!“ Odvrátila se. Napadlo ho, že pláče, ale nebyl si jistý. Pozvedl k ní ruku. „Pane! Pane!“ Spěchal k nim kapitán stráže. Mark se nevrle obrátil. „Co je?“ „Došlo k útoku na hrad Rondoval! Právě jsme dostali zprávu! Máme vypravit posily?“ „Kdo zaútočil? Jak? Nějaké podrobnosti?“ „Žádné nemáme. Zpráva byla krátká a zkomolená. Čekáme na odpověď.“ „Odkloňte tím směrem nejbližší ptáky. Pořiďte mi snímky situa­ ce. Dorazím hned. Vyhlaste poplach.“ Pozvedl ruku a dva strážní, kteří předstírali, že si z protějšího konce prohlížejí zahradu, se vydali k němu. „Vsadil bych se, že tvůj milenec žije,“ prohlásil, „a že ten útok má na svědomí on. Každopádně, tvoje slova o figurce mi vnukla jistý nápad. Stráže! Odveďte ji. Chraňte jí. Dobře ji hlídejte. Ještě se nám bude hodit.“ Obrátil se podpatku a vykročil k výtahu. Ani se přitom neohlédl. Myší Rukavička téměř akrobaticky vyšplhal po několika po­ sledních metrech skalní stěny, vytáhl se do tmavého ústí jeskyně, otočil se a pomohl Polovi nahoru. - 173 -

„Dobrá,“ zabručel, „jsem rozhodnutý dodržet slib. Přísahal jsem, že jestli mě nechají na pokoji, dopravím je zpět na Rondoval.“ Zašát­ ral někde v záhybech pláště a vytáhl balíček. „Nechali mě na pokoji a já je přinesl nazpět. Takže tady je máš.“ Podal balíček Polovi. „Nerozumím. Co je to?“ „Sošky sedmi čarodějů, které jsem ukradl tvému otci. Jak jsi po­ stupně získával jednotlivé části magické hole, rostla i jejich síla, až mě nakonec dokázali ovládat. Během zpáteční cesty sem jsem ti vy­ právěl, co všechno jsem udělal, ale neřekl jsem ti proč. Oni jsou ten důvod. Určitě sis nemyslel, že jsem se vrátil a laškoval s opeřeným hadem jen tak pro zábavu? Jsou mocní, dokáží s tebou hovořit, když chtějí – a já nemám nejmenší tušení, co mají za lubem. Kromě toho jsou teď tvoji. Ale nedělej si starosti. Zdá se, že velkou část své životní náplně zasvětili péči o tvou osobu. Být tebou, pokusil bych se o nich co nejdřív zjistit něco víc.“ „Kdybych tak měl víc času,“ poznamenal Pol, „ale nemám. Teď ne.“ Připevnil si balíček k opasku a otočil se. Kousek před nimi vzplálo dračí světlo, aby je provázelo. „Pojďme.“ Myší Rukavička mu vykročil po boku. „Zajímalo by mě, jak si vedou kentauři,“ nadhodil. Pol pokrčil rameny. „Doufám, že k nim brzo dorazí zpráva, že jsme se sem bezpečně dostali. Jestli si ti dva, co nás vezli, pospíší, měla by. Pak by se mohli stáhnout a vrátit se do lesů.“ „Jestli jsi tu přísahu myslel vážně, možná bys měl nahoru poslat něco hodně ošklivého, aby to vyčistilo hrad.“ „Proč?“ „Viděl jsem, jak kentauři bojují. Jsou tvrdí, ale po nějaké době propadnou zuřivosti. Mám obavu, že už neustoupí.“ „Vážně? To jsem nevěděl.“ „Je to tak. Určitě bys mohl postrádat nějakého toho draka nebo dva tři trolly, aby to tam vyčistili a ochránili tak tvé nové přátele, ne?“

- 174 -

Chvíli mlčky následovali bledé světlo. V několika místech mu­ seli přelézat skalní útvary, které jim napůl zatarasily cestu. „Hm, tak mám dojem, že se brzo rozloučíme,“ ozval se Myší Rukavička, když vstoupili do první z řady velkých jeskyní. „Udělal jsem to, kvůli čemu jsem se vrátil a přísahal jsem sám sobě, že už v životě nevkročím na Zlokovnou horu.“ „Ani mě nenapadlo, že bys mě tam měl doprovázet,“ odpověděl Pol, „a není to tvůj boj. Do čeho se chceš teď pustit?“ „No, až to některý z tvých služebníků nahoře vyčistí a bude to pro lidi jako jsem já bezpečné, vydám se tím směrem. Jenom jim ne­ zapomeň říct, že jsem na tvé straně. Tam si půjčím nějaké čisté šaty, pokud ti to nevadí, vykoupu se, pořádně se prospím a vypadnu.“ Prošli kolem obrovské, temné, okřídlené hmoty. „Máš mé svolení, mé díky a mé požehnání,“ řekl Pol. „A také mého trolla, aby ti udělal cestu.“ Myší Rukavička se zasmál. „Tebe člověk jen tak neošidí, že? Víš, že tě začínám mít rád? Škoda, že už se asi nikdy nesejdeme.“ „Kdo ví? Až se to bude hodit, požádám Sedmičku.“ „Byl bych raději, kdys ses jim o mně nezmiňoval…“ Další jeskyně, do níž vešli, byla ještě mnohem větší než ta před­ chozí, i když měla daleko nižší strop. Pol se rozhlížel po vypouklých, šupinatých a srstí porostlých tělech, mezi nimiž procházeli. Jejich po­ čet se nedal určit, přestože se hustým šerem táhly mnohé a početné svazky barevných vláken. Pokračovali v cestě a nakonec došli až do největší jeskyně. Vy­ kročili jí napříč a Pol konečně na jejím opačném konci zachytil hebkou záři mistrovského zaklínadla. „Poslyš,“ obrátil se k Myšímu Rukavičkoví, „vidíš tam na druhém konci nějaké světlo?“ „Ne. Jen to, co nás vede.“ Pol pohnul rukou a zachytil jedno z vláken. Brzo se zbarvilo pastelovým odstínem a začalo světélkovat. „Tohle vidíš?“ „Vidím před námi něco jako světelnou nit.“

- 175 -

„Výborně. Ukážu ti podobnou, která tě povede. Co to máš v ruce?“ „To je pistole, kterou u sebe mám od té chvíle, kdy jsem odletěl ze Zlokovné hory.“ „Myslel jsem si to. Tady ji nebudeš potřebovat.“ „Hm, tak to mě uklidňuje.“ Trvalo ještě dlouho, než stanuli před pestrobarevným glóbem. Pol se na něj zadíval a pozvedl kouzelnou hůl. „Doufám, že to bude fungovat, jak předpokládám,“ prohlásil. „Cítím nějakou sílu, ale nevidím nic zvláštního…“ „Běž a postav se raději támhle do toho výklenku.“ Pol pohnul rukou a špička hole se na okamžik rozzářila jako uvězněná hvězda. „Řeknu ti, až budeš moci bezpečně odejít. Zatím je tvoje místo támhle,“ udělal znovu pohyb rukou a ve vzduchu před výklenkem se objevila bledě zářící linka. „Hodně štěstí!“ „I tobě,“ odpověděl Myší Rukavička, stiskl Polovi ruku a otočil se. Rychle přeběhl k výklenku a vešel do něj pozpátku, protože ne­ dokázal odtrhnout oči od představení, které předváděl mladík v jes­ kyni. Ten začal celou řadou na první pohled magických pohybů, při­ čemž jeho obrys podivně zkresloval rozevlátý plášť a pouzdro s kyta­ rou, které měl neustále na zádech. V jasném světle hole byla jeho tvář pod temnými vlasy se stříbrným pruhem bledá a podobná spíše masce než živému obličeji. Myší Rukavička sevřel pevněji svou pis­ toli, protože jak pokračoval pomalý pohyb Polových rukou s holí, zjistil, že původní chlad zahnala vlna horkého vzduchu, pak znovu chlad… a teď měl dojem, jako by se mu před očima v několika záblescích objevil obrovský chomáč nití, nebo provázků, který se sám od sebe rozplétá. Pol obratně pohyboval rukama tam a zpět, rozplétal, protahoval a rovnal a najednou k němu začala přilétat stará slova lapená v hmotě chomáčů a on je při práci vyslovoval a horké vlny byly stále častější, až nakonec dohlédl až k jádru, kůře i konci… Vbodl hůl do srdce zaklínadla a pronesl závěrečná slova. Zasáhla ho doslova lavina síly, takže se zapotácel a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Na holi teď lpělo takové množství vláken, že - 176 -

ji prakticky zastíraly jeho pohledu. Když soustředil veškerou vůli do pravé ruky, zdálo se, že vzplála plamenem. Jeskyní se rozlehl táhlý vzdech a zesílil do mohutného chóru, který se ozýval a znovu a znovu odrážel ozvěnou všude kolem. Ten byl následován rozličným chřestěním, škrabáním a pleskotem, do nichž se mísilo dunění padajících kamenů. „… procitněte! Procitněte a následujte mě do boje!“ zpíval Pol a Myší Rukavička nyní vytušil, že se tmou pohybuje množství ob­ rovských těl. Sténání a vzdechy zeslábly a utichly. Zesláblo i prskání, vrčení sykot, řev a další zvuky, které následovaly po nich. Teď se k Polovi ze všech stran nesl zvuk těžkého dechu. Zatáhl zajedno vlákno a zanedlouho kolem něj produsala těžká šedá hmota na dvou nohách. Obrovský tvor táhl dlouhé paže po zemi, oči v trojúhelníkové tváři mu žlutě žhnuly a při každém kroku na něm tiše zachřestily šupiny. Zastavil se před Myším Rukavičkou, který pozvedl pistoli a čekal, ale obluda se po chvilce obrátila a pokračovala v cestě. „Dej mu hodinu,“ zavolal Pol přes rameno, „a nahoře bude bez­ pečno. Teď tě zná a neublíží ti.“ Myší Rukavička přikývl, ale přestože si hned vzápětí uvědomil, že jeho posuněk není vidět, nebyl s to ovládnout hlasivky. Po celé jeskyni na okamžik vzplály plamenné gejzíry, jak si draci zkoušeli ohně. Pol se teď soustředil a zaměřil veškerou pozornost na to, aby svou totožnost, moc a vůli vtiskl do vědomí probouzejících se tvorů. Vzhůru, volám! Teď poletíme na jih, abychom zničili město na vrcholku Zlokovné hory! Ty, kteří létat neumí, vezmou ti, kteří to dovedou! Povedu vás! Rychle se rozhlédl a pak jeho prsty neomylně nahmátly tmavo­ zelené vlákno, které se vznášelo nedaleko. Draku! zavolal. Oznam své jméno! Jmenuji se Mlha-která-houstne-na-večerní-obloze-proti-po­ sledním-bledým-mrakům-podzimního-dne, ozvala se pyšná ženská odpověď. V zájmu rychlejší komunikace ti budu říkat „Mlha“. - 177 -

Jsem ochotna se s tím smířit. Pojď ke mně. Povedeme ostatní. Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak si Pol uvědomil, že Mlha zřejmě spí v jedné z vedlejších jeskyní. Všechny zvuky pohybu sílily, jak se přítomní tvorové zvedali, protahovali a nasedali jeden na druhého. Nakonec Pol zaslechl zvuk, jako když se k němu přibližuje sílící vítr. Ze vzdálených stínů se odloupl kus temnoty, zamířil jeho směrem a těsně před ním se tiše jako padající list snesl k zemi. Zdravím tě, Pole Detsone. Jsem připravena, řekla. Pustil vlákno a přistoupil k ní, aby ji pohladil po krku. Zdravím tě, Mlho. Když dovolíš, abych teď nasedl, můžeme se vydat na cestu. Nasedni. Jsem připravena. Pol jí vyšplhal mezi ramena a pevně se usadil. Pak pozvedl kou­ zelnou hůl a po stěnách jeskyně zatančilo světlo. Následujte mě! přikázal. A pak, k Mlze: Teď! Vzhůru! Mlha byla menší než Lunolet, ale zdálo se, že je rychlejší. V několika okamžicích byli ve vzduchu a letěli poměrně bystře. Pol se ohlédl. Nepodařilo se mu zahlédnout Myšího Rukavičku v jeho vý­ klenku, ale viděl, jak se v jeskyni za jeho zády zvedají temné stíny, jako když do popela zaduje vítr. Zazpíváš nám válečnou píseň? zeptala se Mlha. Pol byl překvapen, když zjistil, že už má první tóny na rtech.

21. Létající stroje – ptáci, kteří byli odkloněni k Rondovalu, aby po­ mohli zhodnotit původ a rozsah konfliktu u hradu, byli prvními svědky dračího rojení, jež začalo pod severními útesy. Záplava draků vylétla širokou spirálou vzhůru k západu, pak vytvořila hustý ale pravidelně uspořádaný roj, který zastínil oblohu, a vedena mužem se zářící holí na štíhlém šedivém draku vyrazila k jihu. Když odletěli, zapadlo slunce a kovoví ptáci vystoupili do velkých výšek, kde se rozdělili vpravo a vlevo, aby sledovali postup dračí armády. Mark rozmístil oddíly na různé stanice, výtahy jezdily nepřetržitě a vyvá­ žely z podzemních skladů tanky a děla do ulic města. Obráncům byly vydány zbraně a munice. Všechny provozuschopné letouny dostaly - 178 -

posádku a výzbroj. Montážní linky byly zastaveny a dělníci si odešli pro zbraně. Mark si pozorně prohlížel obrazovky v průzkumném a infor­ mačním středisku, na nichž bylo vidět přibližující se dračí formaci z různých zorných úhlů. „Rád bych věděl, co tihle tvorové dokážou,“ poznamenal ke kapitánovi, který mu stál po boku. „Tohle by mohlo být mnohem horší, než jsem si myslel. Koho by napadlo, že by mohl dát za ten krátký čas dohromady něco takového? Zatracený čaroděj! Vyšlete tu­ cet létajících vozů, aby na ně za úsvitu zaútočily. Šest z nich ať na něj udeří, až začne vycházet slunce, a šest ať se na ně současně spustí shora. Pravděpodobně o ně přijdeme, ale chci vidět, co se stane.“ „Provedu, pane.“ Mark si pohrával s myšlenkou, že dá přivést Noru, ale pak ji za­ vrhl. Místo toho navštívil laboratoř, aby zjistil, jak jsou daleko s ně­ čím, co by mělo daleký dostřel. Pochyboval, že by snad bylo cokoli hotové, ale snad by se z toho projektu dalo vymáčknout alespoň ně­ co. … zatraceně! zaklel v duchu. Ještě rok a nikdy by se nedostal ani přes tu mizernou poušť. Vím, jak se dá udělat mnohem víc věcí, než tu mám. Jenže je nedokážu dost rychle uvést do výroby… Zatra­ ceně! Pod oblohou jako vymetenou byla čočka v jeho levém oku svět­ le žlutá. Z výšky na něj pomrkávaly hvězdy a teplý vánek mu olizoval tvář jako zamilovaný tygr. Najednou se na nočním nebi ob­ jevil déšť meteorů. Několik minut ho pozoroval a fakt, že se mu roz­ třásla zem pod nohama, připsal na vrub těžkým strojům, které ovšem už delší dobu stály. Pol letěl nocí a kouzelná hůl byla jeho potravou, nápojem i od­ počinkem. Když ráno došlo k útoku, přikázal formaci doširoka se rozptýlit a určil dvě skupiny po deseti dracích, aby se s létajícími stroji vypořádaly. Ostatní draci pod jeho vedením pokračovali v cestě. Později je dohonilo šestnáct z dvaceti draků, ale z nich ještě dva po nějaké době zůstali pozadu, protože pro svá zranění ne­ dokázali udržet tempo s ostatními. Pol pak začal se svou vzdušnou - 179 -

armádou vystupovat do větších výšek a roztahoval ji do dlouhé řady. Díky rannímu oparu nad zemí se zdálo, že se krajina pod nimi čeří jako vodní hladina. Těsně předtím, než se na obzoru objevila Zlokovná hora, spatřil Pol velkou skupinu létajících strojů. Zničte jich tolik, kolik je nezbytné k tomu, abychom pronikli dál, přikazoval mračnům tvorů s kožnatými křídly, kteří mu letěli za zády. Ale nezdržujte se a nehrajte si s nimi. Pochybuji o tom, že po vás bu­ dou střílet nebo dokonce vás bombardovat, jakmile se octnete v jejich vlastním městě a pustíte se do křížku s obránci. Zničte cokoli, co se vám na Zlokovné hoře postaví na odpor. Pak celé to místo vy­ palte. Jen dívce – a vyslal po magických vláknech myšlenkový por­ trét Nory – se nesmí nic zlého stát. Jestliže ji uvidíte, chraňte ji. A tenhle muž – následoval Markův portrét – je můj. Jakmile ho spatří­ te, dejte mi vědět. Začali se přibližovat k obranným liniím a zanedlouho se rozlehla první střelba. Chvilku poté se na létající stroje jako déšť začala snášet dračí zápalná látka. Zem posely ohně a trosky a padající těla naplnila vzduch. Létajících strojů bylo mnoho, ale posádky nestačily dosta­ tečně rychle nabíjet děla a jejich střelba zdaleka nebyla nejpřesnější. Po několika minutách boje bylo jasné, že tady Polovy síly zastaveny nebudou. Když se nakonec vydaly dál ke Zlokovné hoře, jejich řady sice prořídly, leč Markova vzdušná flotila byla zničena. Když se dostali na dostřel k hoře s plochým vrcholem, spustilo palbu dělostřelectvo. Pol však rozptýlil své síly ještě řidčeji než před­ tím, neboť ze své návštěvy věděl, co dokáží těžké kanóny. Přesto těžká děla několik minut střílela se smrtelnou přesností, dokud se dvě z nich nepřevrátila, jedno nevybuchlo a ostatní pak už začala pálit naprosto zmateně. Jak se Pol přibližoval ranním vzduchem k hoře, viděl, že se celá třese. To jsi použil opravdu silné zaklínadlo, poznamenala Mlha. To jsem nezpůsobil já, odpověděl po pravdě. Drak pozná magii, a tu sílu, která způsobila tohle zemětřesení, cítím na svých zádech. Já ti nerozumím. - 180 -

Odpověď ti visí na opasku. Ty sošky? Nevím, co je to za sošky, ale to, co se děje, mají na svědomí ony. Výborně! Budu vděčný za každou pomoc, které se mi dostane! I kdyby tě ovládly? Stejně nemám na vybranou, musím se pokusit vyhrát, že? Proletěli stěnou výbuchů a draci začali přistávat v ulicích města a z jejich hřbetů seskakovali tvorové bez křídel, kteří se okamžitě rozptýlili po okolí a začali hledat obránce. Po třesoucích se ulicích zaduněly pásy a některé z tanků oplácely drakům oheň ohněm. Nad městem se ozýval pravidelný praskot výstřelů. Uvnitř se dokonce objevili i kovoví červi a pustili se do boje s útočníky. Tu a tam, v místech, kde došlo střelivo, se v rukou obránců zableskly čepele. Menší tvorové z jeskyň se s řevem a vytím hnali městem, za­ bíjeli a sami hynuli. Na jedné z hlavních tříd se najednou otevřela ši­ roká prasklina a z ní se vyvalily páchnoucí plyny. Pol se rozhlédl, pohledem prohledával střechy budov i otevřená stanoviště, a doufal, že někde zahlédne rusovlasého muže s mnoho­ barevným levým okem. Bohužel, po Markovi nebylo ani stopy. Nabrali znovu výšku a Pol požádal Mlhu, aby s ním oblétla ši­ roký kruh nad městem. Jak stoupali, výkřiky slábly a poprvé měl čas si pořádně prohlédnout architekturu města i jeho celkové uspořádání. Celé místo bylo velmi efektivně navrženo, elegantně rozložené, bylo výjimečně funkční, logicky uspořádané a relativně čisté. Uvědomil si, že vzdor vlastní vůli cítí obdiv k obyčejnému venkovskému chlap­ ci, který dokázal uskutečnit svůj sen – a během velmi krátkého času – bez ohledu na to, zda to zdejší svět chtěl nebo ne. Znovu nesmírně zalitoval, že nemohl Marka poslat do světa, do nějž náležel a v němž on sám nějakou dobu žil jako ztracenec. Přistáli na opuštěné střeše vysoké budovy, Pol ani nesesedl, ale uchopil kouzelnou hůl do obou rukou a vyslal svou vůli k vlastním jednotkám tam dole. Ty se teď potřebovaly přeskupit a ne se vrhat do kdejaké pouliční šarvátky. Bylo na čase vytvořit z nich skupiny a ty pak vyslat proti konkrétním cílům. Když začal, cítil, jak mu zápěstí pulzuje, stejně jako hůl i barevná vlákna. Vždy, jakmile se pustil do práce se silou, míval většinou pocit euforie. Ale tentokrát, i když se - 181 -

jistá euforie dostavila, ji nedoprovázel onen pocit radosti. Nikdy ne­ toužil stát se ničitelem cizích snů. Viděl, jak jeho tvorové trhají tanky, ale viděl i draky zastřelené, roztrhané na kusy nebo rozsekané malými lidmi, kteří si díky tomu, že se z pusté divočiny dostali až sem, do moderního města, během několika málo let, uchovali instinkty loveckých smeček – které podřídily veškeré své konání jedinému cíli – přežití. I k nim cítil něco, co nemělo daleko k obdivu, byť to samozřejmě ani v nej­ menším neovlivnilo jeho taktiku. Jak slunce stoupalo po obloze a střetnutí pokračovalo, byl stále klidnější. Přesunul se pokaždé, když se na něj zaměřila dělostřelecká palba a řídil své obludy tam, kde byl odpor obránců nejsilnější, a další k místům, která odhadl jako nervová centra nepřítele. Jeho netypická armáda strhávala zdi, šířila požáry a Pol přemýšlel, zda i Mark stojí na nějakém podobném místě a řídí svoje síly a vytváří nová střediska odporu, která vznikala na nových nečekaných místech. Pravděpodobně ano. Boj ještě zdaleka nebyl rozhodnut, takže Pol nemohl opustit své velitelské stanoviště a začít Marka hledat. Ztráty na obou stranách byly těžké a rostly. Pol však cítil, že převaha se začíná pomalu chýlit na jeho stranu, protože s pokračujícím dnem jeho armáda ničila stále víc zařízení, strojů a vybavení nepřítele, zatímco ona sama byla ve všech směrech soběstačná. Markovy síly se musely častěji a častěji spoléhat na jednoduché zbraně a bylo jasné, že v určitém okamžiku se počet bojujících vyrovná, a pak díky schopnostem jednotlivých bojujících dospěje střetnutí k rychlému konci. Hora se znovu otřásla a puklina v zemi se rozšířila. Už nějakou dobu se z ní řinula horká pára, ale teď z ní vyšlehly plameny a vylét­ ly rozžhavené kameny. Nejbližší budovy se začaly bortit a dunění, které výtrysky ohně a balvanů doprovázelo, zesílilo tak, že pohltilo všechny ostatní zvuky boje. Polovy unavené ruce znovu sevřely kouzelnou hůl a mladík zvo­ lal: „Jen blázen by něco takového považoval za náhodu. Mám-li ne­ viditelného spojence, ať se mi ukáže!“ Najednou se ve vzduchu před ním rozzářilo sedm plamenů, kte­ ré, ničím nepodpírány, jakoby se živily vzduchem. Ten vlevo zablikal a jak se zdálo, odpověď přišla od něj. - 182 -

Není to náhoda. „A proč to děláte?“ Teď se zamíhal druhý plamen. Tenhle boj uzavírá kruh. Před celými věky byl stejným bojem svět rozdělen a zrodil se ten, v němž jsi byl vychován, svět ve kterém jsme my legendami a sám se stal stejnou legendou pro svět náš. Je to nekončící boj a tentokrát vzplál znovu. Ty jsi zástupce původního řádu, Mark bojuje na straně vzbouřenců. Jeden z vás musí být zni­ čen. „Má i on spojence jako jste vy?“ Třetí plamen odpověděl. Pod touhle budovou, kterou uctívají jako svatostánek, hluboko pod zemí, je prastarý vyučovací stroj. Tvůj protivník u sebe nosí malou komunikační jednotku, jejímž prostřednictvím je s tím strojem neustále ve spojení. Pol okamžitě vyčlenil část svých jednotek, navedl je na budovu, a jeho rozkaz zněl, aby zničili všechno, co pod ní najdou. „Dovedete už odhadnout, jak náš boj dopadne?“ Ještě nebylo rozhodnuto, odpověděl čtvrtý plamen. Ale my tě rozptylujeme, přidal se pátý. … a ty potřebuješ věnovat veškerou pozornost boji, doplnil šes­ tý. … proto zatím odcházíme, dodal sedmý, když plameny začaly blednout a ztratily se beze stopy. Pol se okamžitě dostal do husté dělostřelecké palby a musel se znovu přesunout, i když při tom nepřestal řídit útok proti dělům. Netrvalo dlouho, vánek k němu donesl velmi nepříjemné výpary a on se musel přesunout podruhé. Při tom si stačil všimnout, že puklina v zemi se změnila v žhoucí kráter, jehož kouř zastínil oblohu. Dunění, které vycházelo z podzemí, stále sílilo. Mnohem později si uvědomil, že v té době už po něm nikdo ne­ střílel. Čas od času ještě zaútočil nějaký sebevražedný letoun, ale ty stačil zničit blesky ze své hole, takže útoky nakonec ustaly docela. Boj ve městě byl čím dál živelnější, protože obě strany utrpěly těžké ztráty. Bitva o budovu – svatostánek dole na úbočí hory pokra­ čovala. Zdánlivě odnikud tam vznikla velmi silná obrana a Pol musel na místo poslat další síly. - 183 -

… a Nora se považovala za figurku, napadlo ho. Co jsem potom já? Jsem tady sice jako vrchní velení, ale nejsem při tom o nic svo­ bodnější než kdokoliv z těch dole. Pokud ovšem… Nahoru, Mlho! Leť ve velkých kruzích! I já sloužím, ozvala se odpověď a začali se dlouhou křivkou zve­ dat. Když oblétali město potřetí, zahlédl je. Noru a Marka na střeše vysoké budovy na protější straně ulice, jíž procházel kráter. To, co k nim přilákalo jeho pozornost, byl rudý záblesk čočky, obrácené jeho směrem, v níž se odrazilo slunce. Támhle, Mlho! Možná, že pořád ještě není pozdě si s ním promluvit. Jen kdyby se mi podařilo vysvětlit mu všechno tak, aby pochopil, co se děje! Mlha se obrátila a hlasitým pleskotem křídel zamířila k ozna­ čené střeše. Pol začal mávat svým špinavým kapesníkem, i když po­ chyboval o tom, že tady tohle gesto něco znamená, ale byl odhodlán vyzkoušet cokoli, jen aby získal možnost promluvit si se svým pro­ tivníkem. „Marku!“ vykřikl. „Chci si promluvit! Mohu sletět dolů?“ Ten oddálil od úst malý komunikační přístroj, do nějž právě hovořil, a rukou Polovi naznačil, aby přistál. V okamžiku, kdy se Mlha dotkla střechy, svezl se z jejího hřbetu a vykročil k vysoké postavě, v jejímž levém oku žlutě blýskala oční čočka. „Teprve teď si začínám uvědomovat, co to děláme,“ řekl Pol, ještě dřív, než Mlha úplně zastavila. „Byl to stejný boj – mezi vědou a magií – který kdysi v dávné minulosti zničil rozvinutou kulturu téhle země a rozdělil její kontinuitu, její spojitost, do dvou sou­ běžných linií. A teď to děláme znovu! Jsme oba oběťmi! Jsme manipulováni! Náš boj ovlivňuje samu zemi! Musíme –“ Za zády mu něco vybuchlo a tlaková vlna ho postrčila kupředu. Ať už byl mocný výkřik Mlhy mentální nebo fyzický, nemusel se ani ohlížet, aby věděl, co uvidí. „Jak ohleduplné,“ prohlásil Mark. „V tom případě jsem ochoten přijmout tvou kapitulaci.“

- 184 -

„Nebuď hlupák!“ Pol se dopotácel na okraj střechy roztřesené budovy. „Kapitulovat? K čemu? Podívej se tam dolů! Jak tvoje, tak moje armáda jsou skoro vyřízené. Pořád ještě to ale můžeme zastavit. Hned teď a tady. Pořád ještě máme co zachraňovat. Funguje tady jak věda, tak magie, takže se nemusíme rozhodovat mezi buď a nebo. Oboje by se to mělo stát zvláštními případy nějakého všeobecného zákona. Nechoďme cestou, jíž jsme postrkováni. Jestliže se má konti­ nuum znovu rozdělit, rozdělme ho po svém. Budu – s tebou spolu­ pracovat. Ale podívej se tam dolů! Podívej, co se tam děje! To chceš?“ Mark přešel k nízké, místy pobořené zídce na okraji budovy, a Nora šla za ním. Pol viděl, že jí Mark svírá zápěstí. Sám se znovu po­ díval dolů, kde se středem široké ulice líně valila ohnivá řeka. Vy­ tékala z kráteru, který se otevíral téměř přímo pod nimi a stále ještě se zvětšoval. V padajícím popelu a hustém dýmu zableskla Markova čočka zeleně. I tak vysoko nad zemí Pol cítil horko, jež mu sálalo do tváře. „Zabil jsem ti draka, ale tys mi zničil svatostánek,“ odpověděl Mark tiše. „Právě teď.“ Náhlým trhnutím ruky přitáhl Noru až na okraj střechy a tam ji držel. Čočka v oku mu rudě zahořela. „Odmítám tvou šílenou nabídku,“ prohlásil. „Kdybych tě pustil, sehnal by sis další nadpřirozenou pomoc a jednoho krásného dne bys na mě znovu zaútočil.“ „Totéž bych ale mohl říci i já o tobě,“ odpověděl Pol. „Mohl by sis postavit novou, ještě silnější armádu. Ale já jsem ochoten to ris­ kovat.“ „Já ne,“ ušklíbl se Mark a zkroutil Noře ruku za záda. „Zdá se, že ta hůl, kterou máš v ruce, je klíčem k tvé moci. Hoď ji dolů do kráteru, nebo tam já hodím ji. Zkus tu hůl použít proti mně a já ji vezmu s sebou.“ Pol se na hůl zadíval jen na okamžik a pak ji odhodil přes okraj. Mark pozoroval, jak padá. Pol se za ní ani nepodíval. „Pusť ji,“ řekl. Mark Noru od sebe odstrčil takovou silou, že se zapotácela a upadla na střechu. - 185 -

„Tak, a teď se ti můžu postavit,“ vycenil Mark zuby. Pol zvedl ruce a zaťal pěsti. „Takový hlupák nejsem,“ zavrtěl Mark hlavou a připevnil si na pravou ruku oválnou krabičku, jíž vytáhl z kapsy na pravém stehně. „Jak by se ti líbilo tohle?“ Pol najednou dokázal vidět hluk rodícího se kráteru, jenž se jim otevíral pod nohama: byl žlutý, černě pruhovaný a naplňoval celé okolí. Střecha se mu složila pod nohama a vydávala při tom melo­ dické tóny, jako když někdo brnká na jehly zaražené do tvrdé pod­ ložky. Obloha se najednou zúžila a změnila v trychtýř, který končil v jeho hlavě, kam se začala slévat mračna s ostrými okraji i kotouče temného dýmu. Nohy měl někde strašlivě daleko – pravděpodobně v pekle – ano a hořely mu. Když se pokusil pohnout, klesl na jedno ko­ leno, základní hmota se otřásla a po tvářích mu začaly stékat slzy ost­ ré jako démanty a krájely mu je na kusy. Markův smích se šířil v ru­ dých kruzích a jeho oranžové oko se změnilo v pádící reflektor. Ta věc, jíž držel před sebou, rvala do vzduchu blýskající otvory a – – a z jednoho z nich se najednou vynořilo sedm vířících pla­ menů. Tvou kytaru, řekl první. Sundej pouzdro ze zad, pokračoval ten druhý. Vyndej kytaru z pouzdra, dodával třetí. Zahraj, přisadil si čtvrtý. Tvé ruce už budou vědět, co a jak, řekl pátý. Tak to pouzdro, rychle! pokračoval šestý. Otevři je, uzavřel sedmý. Kolem prolétla černá hora a jeho ruce – naprosto neznámé předměty s vlastním životem – začaly provádět složité úkony, kterým rozuměly jen ony samy. Na třech místech z černé plochy vyletěly modré jiskry. Ze stínů před ním se začal zvedat podivný a nebez­ pečný objekt… Polovy ruce ho přiměly přisunout se k jeho koleni a znovu za­ čaly dělat věci, které uměly jen ony… Před očima mu vykvétala souhvězdí. Pak v místě, odkud vy­ cházel pohyb, začalo něco pomalu pulzovat… Zaútoč! řekl první. - 186 -

Zažeň všechno, co na tebe útočí, dodal druhý. Nech ho, aby viděl tvýma očima, prohlásil třetí. …slyšel, jak ty slyšíš, radil čtvrtý. Ukolébavkou jsi uspal minotaura, připomínal pátý. Tohohle zaženeš za hranice šílenství, ozval se šestý. Znič ho! přikázal sedmý. Náhle Pol uslyšel hudbu. Svět kolem něj byl pořád ještě plný de­ formací, ale on už je postupně odsouval stranou. Změnil rytmus. Po­ malu se zvedl na nohy. Zaplavovaly ho vlny ze skříňky, která defor­ movala a mísila zvuky a pokaždé, když k němu část vysílání dolehla, okolní realita se začala bortit. Ale chvíle, kdy Polovy smysly vnímaly čistě, se stále prodlužovaly. Viděl Marka, který na něj mířil skříňkou, tvář zalitou potem tak, že vypadal jako pod skleněnou maskou. Čočka v oku měnila barvy v celém rozsahu duhy. Potácel se. Hudba přehlušila dokonce dunění zdola, i když vítr mezi oba pro­ tivníky stále ještě vháněl hustý kouř, jen proto, aby ho vzápětí zase odnesl stranou. Nora klečela se skloněnou hlavou a rukama si za­ krývala tvář. Pol vložil do hry ještě více síly a směřoval rytmus do mozku svého protivníka. Mark nejistě ustoupil o krok a zastavil se. Pol postoupil o krok kupředu a ve vzduchu před ním se prolínala ba­ revná kola. Mark couvl o další krok a čočka v jeho oku střídala barvy čím dál rychleji. Když se budova znovu otřásla a střecha se jim na­ klonila pod nohama, Mark se zapotácel a skříňka mu vypadla z ruky. Sklo v levém oku na několik úderů srdce zčernalo. Rozpřáhl ruce, aby udržel rovnováhu, a udělal další krok… Pak ho zahalil oblak kouře. Mark padl na parapet a ten pod jeho váhou povolil… Pol přestal hrát a padl na kolena. Zcela automaticky zasunul kytaru do pouzdra. Pak se začal po břiše plazit k Noře a cítil, jak ho vlastní váha čím dál tím silněji stahuje vpravo, protože střecha se čím dál tím strměji nakláněla. Když se doplazil k dívce, položil jí ruku na rameno. „Pokoušel jsem se ho zachránit,“ řekl. „Já vím.“ Spustila ruce z obličeje, rychle se ohlédla k prasklému parapetu a jemně Pola objala. „Já vím.“ - 187 -

Pospěš si, Pole. Ta budova padá! S nevěřícím výrazem zvedl hlavu. Kouřem se k nim přibližovalo obrovské temné tělo. Lunolete! Nasedněte okamžitě, jakmile se snesu. Zbývá jen několik minut… Gigantický drak se snesl těsně vedle nich, na bocích a plecích obrovské otevřené rány. Pol doslova vystrčil Noru na jeho hřbet, hodil si pouzdro s kytarou na záda a vylezl za ní. Jak – začal Pol. Ten co se jmenuje Myší Rukavička, odpověděl Lunolet, když se vznesl do vzduchu. Dokážu s ním mluvit. Leží zraněný na Rondovalu a ošetřují ho tam kentauři. Tvůj troll zničil všechny muže na hradě, s výjimkou dvou, kteří byli v létajících lodích. Naštěstí měl zbraň, kte­ rá zabíjí na dálku. Říkal, že zůstane hostem ve tvém domě, dokud se zas nedá do pořádku. Ten mi řekl, abych sem letěl. Když stoupali výš, přivolal Pol vlákna, všechna, která byla dostupná, a na okamžik je sevřel v rukou. Je po všem, řekl. Vracíme se domů. Z různých míst dole ve městě se začali zvedat jeho služebníci, kteří přežili. Znovu upřel pohled dolů, do zuřícího srdce kráteru. … kdybych do něj svrhnul těch sedm sošek, pomyslel si, byl bych volný? Jsi blázen, ozval se hlas z jednoho plamene, který vyšlehl vy­ soko k nebi, jestliže si myslíš, že my – ti nejspoutanější ze všech – jsme alespoň tak svobodní jako ty. Plamen poklesl a Pol se na Lunoletově hřbetě se otočil a pozo­ roval, jak se kouřící hora s každým úderem dračích křídel vzdaluje k obzoru. Ještě jsem s učením zdaleka neskončil, řekl, ale pro dnešek už ho mám dost. Nora před ním seděla docela bezvládně, ale dech měla pravidelný. Opatrně ji přesunul do poněkud pohodlnější polohy. Po­ zoroval zapadající slunce a cítil se starší a také velmi unavený, i když

- 188 -

věděl, že ještě dlouho si nebude smět dovolit usnout. Natáhl se kupředu a opatrně se dotkl jednoho z Lunoletových zranění. Jsem rád, že někdo, koho znám, něco vyhrál, prohodil. Později vyšly hvězdy a on je pozoroval celou cestu k domovu a do úsvitu nového dne.

- 189 -