Ú VOD Dějiny císařského Říma trvaly zhruba pět století od přelomu letopočtu po pád Západořímské říše v poslední čtvrtině 5. století (císaři Východořímské říše po roce 476 a poté Byzance se publikace nezabývá), a tvoří tak k období římské republiky přibližně druhou polovinu celých dějin antického Říma. Během této doby se na trůnu tohoto impéria vystřídaly více než dvě stovky císařů, jejich manželek i princů. Mezi nimi byly skutečné osobnosti, které do běhu dějin starověkého Říma zasáhly opravdu osudově, ale na druhé straně se řada vládců dějinami jen mihla, mnohdy známe pouze jejich jména a díky mincím i podobu. Tento v dějinách ne právě obvyklý fenomén je dán tím, že drtivá většina římských vládců včetně těch, jejichž legálnost panování byla mnohdy velmi sporná (vládli bez potřebného schválení senátu pouze za podpory svých armád), vydávala mince, na kterých byl vyražen mimo textů se jmény, tituly a úřady i jejich portrét. Protože právě kritéria pro legalitu vlády ve starověku nejsou ze současného historického pohledu příliš pevná, autoři této publikace se rozhodli uvést mezi římské císaře a císařovny ty osobnosti, jejichž mince jsou známy a vědecky popsány. Podoby významných římských císařů známe z řady uměleckých, především sochařských děl. Tato díla však vznikala především v dobách stability a prosperity státu, kdy byl čas i prostředky panovnickou rodinu portrétovat. Vzhledem k typické fyziognomii lze řady těchto podobizen snadno identifikovat, avšak přisouzení podobizny konkrétní osobnosti může být i nejisté, protože občas převážila snaha o určitou idealizaci. Toto se často týká sochařských portrétů žen. Panovníci však nebyli zobrazováni jen sochami, jejich portréty nalézáme i na reliéfech a vzácně na freskách, i když se jedná spíše o výjimky. Existuje však jedna téměř úplná obrazová galerie císařských podobizen a těmi jsou právě jejich portréty na římských vládních mincích.
11
Po dlouhou dobu bylo možno v antice zobrazovat pouze božstva a později již zemřelé osoby. V římském mincovnictví toto pravidlo platilo po celé období republiky a porušeno bylo zřejmě poprvé za doby, kdy z moci svého úřadu ovládal politickou situaci v Římě Gaius Julius Caesar. Mince s podobou nejslavnějšího Římana byly podle nejnovějších názorů raženy v posledních letech před jeho smrtí v roce 44 před Kr. Všichni jeho následovníci již v tomto trendu pokračovali. V předmluvě ke své publikaci Úvod do antické numismatiky II. – Římské mince Karel Kurz uvedl, že „římské mince jsou přímými svědky velikosti i pádu Říma“. Protože tato encyklopedická publikace není zaměřena – jak již bylo výše zmíněno – na obecné římské dějiny, ale věnuje se především přehledným životopisným údajům o příslušnících panovnických rodin, kteří razili vlastní mince, lze Kurzovu charakteristiku použít i v tom smyslu, že „ražby římských císařů a císařoven jsou svědky i jejich slávy a pádu…, i kovovou kronikou historických událostí, jež byly z hlediska tehdejší státní propagandy pokládány za významné“.
12
Ú VOD K ŽIVOTOPISŮM V následujícím dílu příručky jsou v chronologickém pořádku uvedeni římští panovníci a panovnice, případně další rodinní příslušníci, jejichž ražby jsou dosud známé. Pod celým jménem panovníka (oficiálně užívaná část jména je psána tučně) uvádíme důležitá životní data (pokud jsou známa), jakož i základní životopisné údaje. Ty jsou u některých panovníků obsáhlejší, jinde jsou naopak skromná podle toho, kolik spolehlivých historických faktů se o té které osobnosti dochovalo. Rozsah některých hesel však ne vždy odpovídá přímo významu příslušného panovníka, protože jsme se snažili přiblížit některé méně známé osobnosti na císařském trůnu fakty, která obvykle nejsou obecně zcela známa. Některé uvedené historické údaje jsou potřebné pro pochopení obrazové náplně mincí, které byly často přímým odrazem současných dějinných událostí. Občas jsou v textu citace z děl antických historiků. Za životopisem následuje výčet mincoven, jejichž seznam je uveden již v úvodní části a v nichž byly ražby příslušného císaře emitovány. I když u každého životopisu každého císaře figuruje jeho mince s portrétem, je pro přehled připojen i popis jeho nejcharakterističtějších znaků, jež je vhodné znát u mincí se špatně čitelným opisem, ale slušně zachovaným portrétem. Každé heslo je uvedeno obrázkem mince nesoucí portrét uvedeného císaře nebo císařovny či jiného člena panovnické rodiny. V některých případech jsou vyobrazení mincí z grafických důvodů umístěna až do textu hesla. Lícní strana mincí obvykle nesoucí portrét je vždy vlevo a rubní vpravo. Pouze výjimečně je hlavní podobizna na rubu mince (Agrippina Junior, Poppea, Traianus Pater). Jestliže císař vládl od dětství do dospělosti, mincovní portréty občas zachycují dítě i později jinocha (Nero, Marcus Aurelius,
76
Caracalla, Geta, Alexander Severus). Proto jsou pro ilustraci v případě císařů Caracally a Gety vyobrazeny mincovní portréty dětské i dospělé. V případě některých císařů a císařoven (např. Julius Marius, Macrianus, Silbanacus, Aureolus, Constantia, Constans II.) nejsou mince pro vysokou vzácnost k dispozici nebo vůbec nejsou známy. Přestože jde o nejrůznější zlaté, stříbrné a bronzové mincovní nominály rozličných velikostí, na rozdíl od úvodních částí již nejsou dodržována odpovídající měřítka, důraz je kladen na samotné portréty. Proto v těchto případech nejsou označeny druhy nominálů. Popisy portrétů u panovníků a panovnic pozdního Říma, tj. od počátku 4. století po Kr., již neuvádíme, protože převládající schematismus zcela smazává individuální znaky podoby. Srovnáním mincovních portrétů tohoto období zjišťujeme, že jsou značně zjednodušené, až téměř shodné. Současně jsou v této části každého hesla uvedena některá upozornění pro sběratele, především co se týče vzácnosti jednotlivých ražených mincovních nominálů, ale také například eventuálního výskytu padělků. Stupeň vzácnosti je slovně určen pouze zhruba, proto běžná ražba principátu nemusí být cenově shodná s běžnou ražbou pozdního Říma. Používání hodnocení „dosti vzácný“, „velmi vzácný“ nebo „vysoce vzácný“ upozorňuje na značné kvalitativní intervaly mezi jednotlivými stupni hodnocení. Mince označené jako „rarita“, „velká rarita“ nebo „unikát“ lze často spatřit jen ve velkých sbírkách našich nebo zahraničních muzeí. Od roku 1990 se díky větším možnostem dovozu a nákupu mincí ze zahraničí výrazně zvětšily možnosti získání i velice vzácných ražeb, které byly v dřívějších obdobích pro naše domácí sběratele takřka nedosažitelné.
77
Ž i v o t o p is y I. – p r in cipát G AIUS O CTAVIANUS A UGUSTUS * 23. 9. 63 P ŘED K R. † 19. 8. 14 P O K R.
VLÁ DA OD
16. 1. 27 P ŘED K R.
Narodil se v rodině zámožného příslušníka jezdeckého stavu Gaia Octavia. Po smrti otce v roce 59 před Kr. jej vychovávala matka Atia, která byla neteří Julia Caesara. Již v 15 letech se stal knězem (pontifikem). Účastnil se Caesarova tažení do Hispánie, kde bojoval proti vojskům synů Pompeia Magna – Gneovi a Sextovi. Krátce po vítězném tažení byl Caesarem poslán (spolu s ➚Markem Agrippou) na studia do Řecka. Ta však trvala pouze do chvíle, než v roce 44 před Kr. přišla zvěst o Caesarově zavraždění. I další historie po této krvavé události se ještě v dějinách mnohokráte opakovala. Spiklenci a Caesarovi vrazi totiž vůbec nebyli na nastalou situaci připraveni a ani neměli žádný vlastní politický program. Očekávali, že senát jejich čin přijme s bouřlivou oslavou, odmění je a vyhlásí obnovu skutečné republiky. Senátoři se však v hrůze z tohoto činu rozprchli a nebylo s kým jednat. Slabostí spiklenců nebyla jen jejich politická naivita, ale především absence výrazné osobnosti mezi nimi. Navíc neočekávanou a dramatickou Caesarovou smrtí byla rázem zapomenuta řada
79
jeho prohřešků z poslední doby a lid si opět uvědomoval jeho veliké dílo pro stát a město Řím. Po celou dobu od proslulého překročení řeky Rubikon doprovázel Caesara mladý tribun Marcus Antonius a většinou stál po jeho boku při všech válečných taženích. Po vraždě se Antonius v podstatě stal „prvním mužem“ v Římě a musel začít rychle jednat. Nečekaně zmatené chování spiklenců jej však tak zaskočilo, že vše považoval za promyšlený úskok a neodvážil se vůbec zaútočit. Následující dny se situace v Římě začala zásadně měnit. Sílily hlasy odsuzující vraždu „božského“ Julia Caesara. Protože se však spiklenci od svého činu stále ukrývali v římském chrámovém komplexu Kapitolu, rozhodl se Marcus Antonius přejít do ofenzívy a svolal senát. Na jeho zasedání sice ještě část zastánců atentátu prosadila nepotrestání vrahů, rozhodující však bylo, že Caesar nebyl prohlášen za tyrana a jeho politická závěť měla být zveřejněna. Caesarův pohřeb na římském Fóru, který Marcus Antonuis zorganizoval, byl velkolepou podívanou, jakou nikdo nepamatoval. Jedním z bodů oslav bylo veřejné předčítání závěti. A právě zde se překvapený lid a ještě překvapenější Marcus Antonius dozvěděli, že Caesarovým hlavním dědicem se stává jeho do té doby prakticky zcela neznámý devatenáctiletý pravnuk Octavianus. Protože však v závěti byly i bohaté dary a odměny pro římský lid, vypuklo všeobecné nadšení a vše zlé bylo definitivně zapomenuto. Mezitím se podařilo spiklencům uprchnout z Říma a začali organizovat vlastní vojska. Marcus Antonius se stále považoval za jasného Caesarova nástupce a podle toho se také choval. Tím si však proti sobě popudil doposud vlivnou stranu republikánů a začalo se opět schylovat k občanské válce. Celou situaci navíc zkomplikoval právě Octavianus, který se v dubnu roku 44 před Kr. objevil v Římě a hlásil se o svá práva. Očekával od Marka Antonia nabídku ke spolupráci, místo toho se od něho dozvěděl, že „je nezkušený mladík bez přátel a blázen“ a že jej nebude v ničem podporovat.
80
Tím však byl Octavianus vehnán do tábora Antoniových odpůrců, kde plně uplatnil své nečekaně skvělé politické i organizační schopnosti. Okamžitě se zorientoval v nastalé situaci, vyplatil lidu peníze určené Caesarovou závětí a ihned začal budovat vlastní armádu. V bitvě u Modeny v březnu roku 43 před Kr. pak Marka Antonia na hlavu porazil. Avšak i Octavianus byl pozorným Caesarovým žákem a k poraženému se zachoval stejně – nepronásledoval jej a velkoryse nechal v klidu odtáhnout do Galie ke svému spojenci Lepidovi. Jakmile však vítězi tento čin senát vyčetl a odmítl vyplatit slíbenou odměnu, opět se zopakovala situace od Rubikonu – Octavianus vytáhl s vojskem na Řím a bez boje se zmocnil města. Věděl, proč nemá Marka Antonia pronásledovat – dříve či později jej potřeboval za spojence. Ten jeho velkorysost i vojenské schopnosti ocenil a spolu s Lepidem v říjnu roku 43 před Kr. všichni uzavřeli tzv. druhý triumvirát (tzv. první triumvirát uzavřel Caesar s Gnaeem Pompeiem a Crassem již v roce 68 před Kr.). Noví triumvirové však tentokráte porušili Caesarovu tradici. Okamžitě si v Římě krvavě vyřídili účty se všemi starými i současnými nepřáteli a v létě roku 42 před Kr. společně u makedonských Filipp porazili vojska Caesarových vrahů Bruta a Cassia. Jejich nijak pevné spojenectví však rozdělila egyptská královna Kleopatra VII., která – ač již tehdy pokročilejšího věku – dokázala Marka Antonia natolik omámit svým šarmem (i když to byl spíše titul královny celého Egypta), že nakonec další běh událostí postavil 2. září roku 31 před Kr. válečná vojska obou triumvirů proti sobě v bitvě u Actia na západořeckém pobřeží. Proti Octavianovým 250 lodím, 80 000 pěšákům a 12 000 jezdcům stála silnější Antoniova armáda s 500 loděmi, 100 000 pěšáky a 12 000 jezdci. Po určitou dobu nerozhodný boj nakonec vyhrál za významné pomoci svého vojevůdce a dlouholetého přítele Marka Agrippy Octavianus a poražený Marcus Antonius i Kleopatra uprchli zpět do Egypta, kde později spáchali v Alexandrii sebevraždu. Octavianus se vrátil do Itálie a pak se vypravil do Sýrie, kde se k němu přidávali někdejší spojenci Marka Antonia. Pak zamí-
81