PhDr. Lenka Blažková, Ph.D.: Křesťanská tradice stavění betlémů v evangelickém prostředí
V adventním čase se betlémy stavějí hezkou řádku staletí ve všech možných koutech světa. Způsoby jejich ztvárnění nabývají neuvěřitelného množství podob. Jedno však zůstává všem těmto různorodým zobrazením vždy společné – zviditelňují křesťanskou zvěst o narození Spasitele. Přesto ovšem ani v ryze křesťanském prostředí nebyly betlémy bezvýhradně přijímány a živelně stavěny. Velmi dobře lze tento jev demonstrovat na příkladu německy mluvících zemí, Německa především, kde vedle sebe od 16. století žili katolíci a protestanti. (Pro lepší orientaci v problematice připomeňme, že v roku 2009 v Německu žilo cca 38% katolíků – tradičně katolické oblasti jsou na jihu země, především Bavorsko, a na západě Porýní. K protestantským církvím se v uvedeném roce hlásilo zhruba 47% - evangelická je severní polovina Německa. Čím dál tím vyšší počet osob se uvádí již „bez vyznání“ a početně zesiluje skupina muslimských věřících - 4%) Prvně jmenovaní byli tradičními obdivovateli a staviteli betlémů, druzí naopak ušli poměrně dlouhou, o to však zajímavější cestu než tradiční betlém přijali jako rovnocennou součást vánočního koloritu. Z větší části jsem se v následujícím povídání nechala inspirovat hlavními myšlenkami úvodního proslovu, proneseného u příležitosti zahájení loňského mezinárodního betlémářského kongresu v Innsbrucku. Proslov byl publikován v červnovém čísle rakouského betlémářského zpravodaje Der Krippenfreund. Právě proběhlý kongres je téma, k němuž se rakouští kolegové na stránkách svého časopisu s oblibou vracejí. Zahajující proslov přednesla Margarethe Schmidt, farářka evangelického zemského kostela ve Württembergu, dnes již na
odpočinku. Ve svém pohledu na jesličky či betlémy neupřednostňuje tato odbornice na danou problematiku toliko kvalitu uměleckého zpracování námětu Božího narození, jeho historickou či řemeslnou hodnotu, nýbrž a především hloubku duchovního zamyšlení, kterou ten který betlém vyjadřuje. Zajímavý je rovněž její pohled na betlémy z pozice evangelické věřící. I když jen ve zjednodušených obrysech, lze se díky němu ve stručnosti zorientovat v rozdílném způsobu prožívání vánočních oslav narození Ježíše Krista mezi katolíky a protestanty. Betlémy a jednotlivými daráčky byla Margarethe Schmidt fascinována již od dětství. Ovšem teprve po odchodu do penze získala dostatek času i prostředků zapojit se do betlémářského hnutí, což také s velkou chutí a elánem učinila, a to zejména na poli organizace vánočních výstav betlémů. Několik let pracovala například v zemském muzeu v Ludwigsburgu, kde každoročně spolupracovala na přípravě výstav, každý rok s jiným tématem, týkajícím se zobrazení Kristova narození. Odtud byl už jen krůček k vytváření vlastní sbírky jesliček. Betlémy začala nakupovat z vlastních prostředků, ale jaké – například peruánské nebo z rukou tvůrců z Afriky, jiné uspořádala sama, abych za pomoci pečlivě sestavených scén byla schopna lépe demonstrovat a vyložit hluboké duchovní poselství dávné vánoční historie (sbírka je součástí nadace, nesoucí její jméno – Krippenstiftung Margarethe Schmidt). Jak Schmidt sama říká, právě ono „vykládání“, povídání o biblickém poselství narození Ježíška bylo tím hlavním, co ji na betlémech fascinovalo především. Křesťanská zvěst byla, a dodnes je, ztvárňována tolika různými
způsoby, a přitom její hloubka a smysl zůstávají neměnné, duchovní podstata zůstává vždy stejná. Právě při povídání si na jedné z prvních výstav betlémů, které Schmidt zorganizovala v malém evangelickém kostelíku ve Schwarzwaldu, se jedna ze starších návštěvnic, katolička, bezmála urazila vystavením betlémů (tradičního katolického dědictví) v evangelickém prostředí a na adresu organizátorů vznesla výčitku: „Betlémy, to je přeci katolická záležitost!“. Bezděky tak zopakovala mínění tolik rozšířené jak mezi katolíky, tak evangelíky.
Betlémě. Anděl, který ve verších zve překvapené, možná trošku vystrašené pastýře, i další zaskočené přítomné k jeslím, promlouvá přes dlouhá staletí také k lidem dnešních dnů. Zve k jesličkám, nabádá každého, ať odloží své starosti, poklekne před jeslemi a s důvěrou se bez obav Ježíškovi svěří, ať si s ním popovídá. Z jímavého ztvárnění Ježíška v jesličkách čiší atmosféra pokory a lásky, kdy člověka opouštějí všechny těžkosti a jediné, na co se může s pokorou soustředit, je tichá osobní modlitba.
Právě okolo myšlenky, co pro koho betlém a jeho stavění v době adventu znamená, se odvíjí i následující povídání. Pro nás o to zajímavější, že pojednává o prostředí nám nepříliš známém. Ne všichni jsme byli vychováni přímo v katolickém duchu, nicméně duchovní tradice, která je nám v našem prostoru obecně přístupná, je většinově katolická. Rovněž nejokázaleji slavené svátky roku, Vánoce a Velikonoce, dnes už jakkoli komercionalizované, ve své podstatě koření v tradičním křesťanském kalendáři. Vyprávění o cestě tradičních betlémů ven mimo zdi katolických kostelů je zajímavým spojením počátku se samotným cílem této poutě staletími, kterým byla a jsou lidská srdce. Příspěvek Margarethe Schmidt je tematicky uveden vánoční písní, kterou roku 1535 sepsal, a o čtyři roky později také zhudebnil, velký německý teolog a následně náboženský reformátor Martin Luther (1483 – 1546). Její volný přepis z pera evangelického básníka duchovní lyriky a náboženské prózy, Jana Třanovského (1592 – 1637), jsme otiskli na úvodní stránce tohoto vydání Zpravodaje. I když jazyk zmíněných veršů pro nás dnes může být poněkud hůře srozumitelný, plně vystihuje dobovou hlubokou víru, úctu a především lásku k Dítěti narozenému v
Portrét Martina Luthera z roku 1529 od Lucase Cranacha staršího
Proto se zdá až k neuvěření, že o nějakých sto let později od sepsání Lutherovy jímavé vánoční básně, se evangelíci začali velmi odmítavě stavět proti tradičním vánočním betlémům. Ostatně na základě pečlivého studia Písma se vůbec odmítavě stavěli k plastickým vyobrazením i svatých, skutečnou váhu pro ně měla výhradně
trojice: Kristus, Písmo, Víra. Podle názoru evangelických teologů hrozilo, že pokud by se věřící modlil u obrazu některého ze svatých, velmi snadno by se s ním mohl ztotožnit a obrazu by pak mimoděk připisoval jistou magickou sílu, což bylo z hlediska evangelického rouháním. Tendence zakazovat zobrazování svatých se zostřily zejména v souvislosti s tzv. švýcarskou reformací Ulricha Zwingliho (1484 – 1531), švýcarského humanistického teologa a zakladatele tzv. reformované církve. Na rozdíl od Luthera vycházel Zwingli především ze starozákonní židovské tradice a důsledně lpěl na bezvýhradném dodržování desatera božích přikázání. Nu a hned první přikázání říká: „Já jsem Pán, tvůj Bůh. Nebudeš mít žádného jiného Boha kromě mne. Nesmíš udělat žádný obraz nebo nápodobu ... Nemějte modly a neslužte jim!“ Proto si do kostelů reformovaných církví, a to až do dnešních dnů, betlémy svou cestu nenašly. Proč část evangelických církví betlémy odmítá, je tedy zřejmé. Ale co ty ostatní? První betlémy se do zemí „za Alpami“, tj., do katolické střední Evropy a dále na sever, dostaly zhruba okolo roku 1562. Tehdy jezuité představili poprvé jesle v pražském Klementinu (další jesličky pak postavili jezuité v kostelech v Altöttingu 1601, v Mnichově 1607, v Innsbrucku 1608) a správně postřehli, jak betlém s figurkami, které téměř jako „živé“ předváděly příchod Spasitele na svět, na prosté věřící mocně působil. Účinek na diváky byl obrovský – postavy oblečené jako lidé tehdejší doby, pravděpodobně jemně vyvedené voskové tváře s výmluvnými grimasami, hebké, živě gestikulující ruce, v tom všem jako by diváci spontánně spatřovali sami sebe, jako by to byli oni či jejich blízcí, kdo pokorně klečí u prostých jeslí. A právě tady se setkáváme s jedním z důvodů odmítání betlémů v evangelickém
prostředí, které už beztak mělo k zobrazování a uctívání svatých silné výhrady. Betlém totiž strhával pozornost věřících k detailům, okouzloval víc jejich oči než srdce a odváděl je tak od skutečné podstaty příliš názorně a barvitě zobrazené křesťanské zvěsti. Z betlému se rázem stal nástroj náboženského soupeření mezi oběma vyznáními. Ne nadarmo se však říká, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné a Boží trpělivost s lidským tápáním a hledáním nezměrná. Betlémy působily na všechny, kdo je zhlédli, a tak se díky očitým svědkům šířily z Prahy celkem rychle dál. Otevíraly lidem nejen oči, ale i srdce. Pohnutí se neubránil ani evangelický farář a básník, Paul Gerhardt, který pod dojmem spatřeného barokního betlému zkomponoval píseň „Tady u tvých jeslí stojím“ („Stojím tady u tvých jeslí, ó Ježíši, můj Živote. Přicházím, nesu a daruji Ti, cos Ty sám jsi mi dal: ber, tady máš, to je má duše a hřích, srdce, duch a mysl, vezmi si to všechno a nech si, co se Ti líbí. ...“ Píseň přišla na svět ve velmi těžkém období (okolo roku 1633), kdy v Evropě zuřila třicetiletá válka. Tou dobou byla zhruba celá jedna třetina německého obyvatelstva zcela zdecimována. Říká se však, že právě tato Gerhardtova píseň dokázala zraněnou německou duši opětovně uzdravit. Betlém se tak z nebezpečného nástroje nečekaně změnil v dar, téměř v požehnání. Dokázal totiž sblížit Boha s člověkem právě skrze barokní jesle, kdy betlém, tento pro lidi tehdejší doby opojný svátek pro oči i srdce, pomohl člověku nejen pochopit, ale především přijmout velikou křesťanskou zvěst, kterou s sebou narození Spasitele nese. Krátce na to se v Lipsku objevil další, milostí Boží obdařený evangelík, hudební skladatel Johann Sebastian Bach (1685 – 1750). Zejména ve svých vánočních
oratoriích rozezněl a v barvitých tónech vykreslil celou historii narození Ježíška. Dokonce oprášil i výše uvedenou píseň Paula Gerhardta a znovu ji oživil, navíc ve zcela novém hávu. „Tady u tvých jeslí stojím“ („Ich steh´an deiner Krippe hier“) je jedna z nejznámějších evangelických vánočních písní, která se postupem času stala hudebním dědictvím i katolické obce. Zpívá se v mnoha křesťanských kostelích na celém světě a přeložena byla do celé řady světových jazyků. Tím se dostáváme zpátky k betlémskému poselství - také betlémy se dnes stavějí v mnoha různých podobách v mnoha různých zemích a v době vánoční je najdeme jak v katolických, tak i evangelických rodinách. Je to zásluha postupného historického vývoje. Lidé se dokázali otevřít jeden druhému a sobě navzájem.
Obří pyramida na předvánočně vyzdobeném náměstí v Mainzu
Cesta betlémů evangelickým prostorem ovšem byla dlouhá a nelehká. Obzvlášť dobře ji lze sledovat například v dějinách Krušných hor a Krkonoš před rokem 1945. Až do vypuknutí třicetileté války, žili
katolíci a evangelíci na území Čech v jisté symbióze, pochopitelně s lokálními výjimkami. Nicméně po porážce protestantů ve zmíněném vojenském konfliktu a definitivním vítězství katolické moci, se v původně evangelických oblastech začala prosazovat katolická protireformace; obzvlášť tvrdě postupovala jednak v okolí Prahy, zejména však ve slezském prostoru. Slezští evangeličtí statkáři, kteří se nemohli jen tak vzdát víry, v níž byli vychováni, utráceli hotové jmění v neustálých pokutách, jimiž byli trestáni, pokud odmítali pravidelně navštěvovat katolické bohoslužby, za opakovanou neúčast hrozilo dokonce vězení. Jelikož nesměli veřejně praktikovat svou víru, scházeli se tajně v lesích v horách, kde se účastnili utajovaných evangelických bohoslužeb. Netřeba asi zdůrazňovat, jak silně podobnými omezeními trpěli. Když pak později dobyl Fridrich Veliký v sedmileté válce (1756 – 1763) Slezsko zpět na Rakousku (bitva u Leuthenu 1757), obdrželi tamější evangelíci svá náboženská práva nazpět a veškerá dosavadní, především jezuitská, represe byla zastavena. Evangelické obyvatelstvo si mohlo oddychnout. Jezuité odešli, ovšem betlémy, které s sebou původně do Slezska přinesli, zůstaly. Zde se konečně ukázalo, že betlém už dávno není nějakým prostředkem pro upevnění víry, či snad nástrojem náboženského soupeření, nýbrž že Kristovo narození samo o sobě je tím skutečným kořenem a prazákladem křesťanské víry, který mezi křesťany nestaví klín, nýbrž je dokáže spojovat. Následkem toho se v českém, slezském a saském prostoru postupně zrodila svébytná betlémářská kultura, ovlivněná specifickými podmínkami, přírodními, kulturními i hospodářskými, jednotlivých oblastí, s takovými krajovými zvláštnostmi jako byly mechanické betlémy (jak uvádějí Večerková, Frolcová, vyvinuly se tyto mechanické betlémy z
původních Buckelberge, u nás známých pod názvem štufenwerk, a jejich tradice bývá spojována s německým hornickým městem Schneeberg. Tyto obdélníkové skříňky s plastickým vyobrazením práce v šachtě vyráběli invalidní horníci, nosili na zádech a předváděli na jarmarcích a ve školách za malou úplatu. Pomocí ruční kliky uváděli do pohybu figurky i těžní zařízení. Do středu tohoto technického hornického díla vstoupil jesličkový fenomén asi počátkem 19. století, přičemž podobu vyřezávaných sošek ovlivnily tyrolské figury, přinášené do kraje podomními obchodníky z Grödener Tal v jižním Tyrolsku. Zpočátku se protestantským řezbářům v Krušnohoří mohlo zdát toto umění katolické, nicméně biblický příběh se pomalu, ale se stále větší oblibou dostával do hornického prostředí. Podrobněji viz Večerková, E., Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradici lidové kultury, Vyšehrad 2010, s. 334) nebo tzv. vánoční pyramidy (jedná se o dřevěnou věžovitou konstrukci, která se k vrchu zužuje, sestává z několika nad sebou upevněných talířovitých plošin, otáčejících se kolem vertikální osy. Dřevěná křídla, upevněná na vrcholku osy, uvádí do pohybu teplo stoupající z hořících svíček, uchycených na okraji plošiny. Na plošinách se vyskytují různé figury – pastýři, králové, horníci a vesničané, myslivci, lesní zvířata, ba i Herodesovi vojáci. Obíhají dokola, symbolizují cestu do Betléma. Svatá rodina je umístěna na kotouči blízko osy, takže ostatní postavičky kolem ní procházejí. Dodnes je tento výrobek krušnohorských řezbářů oblíben. Viz Večerková, E., Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradici lidové kultury, Vyšehrad 2010, s. 335).
Vánoční pyramida, současná tvorba
Dlužno podotknout, že oblast východního Německa byla co do rychlosti přijetí a zdomácnění betlémů spíše výjimkou, do jiných evangelických oblastí betlémy pronikaly mnohem obtížněji. Novou šanci dostaly betlémy až později, paradoxně vždy po prodělaných válečných letech, a to jednak v prusko-francouzských válkách na přelomu let 1870 – 1871 a v zákopech první světové války. Společenství lidí různých vyznání totiž sice svedla dohromady válka, nicméně prožité hrůzy lidi vzájemně sblížily. Právě odtud byl jen krůček k uzavírání smíšených manželství, v jejichž rámci pak dostaly betlémy svou jedinečnou šanci. Jak bylo několikrát zdůrazněno, tím nejhlavnějším smyslem betlémů bylo především otevírat lidská srdce a v jednoduché podobě do nich přenést křesťanskou zvěst. Velký kus práce odvedla v tomto ohledu v Německu velmi
populární nadace diakonie v Hamburku, tzv. Das Rauhe Haus, založená v roce 1833. Nadace funguje dodnes a pomáhá sociálně vyloučeným dětem, mladistvým a jejich rodinám, starým lidem, mentálně postiženým a psychicky nemocným vést, vzhledem k jejich možnostem, co možná plnohodnotný život v rámci společnosti. Vznik zařízení inicioval německý teolog Johann Hinrich Wichern (1808 – 1881), který předložil tehdejší politické reprezentaci města návrh na vybudování chráněné vesničky za branami Hamburku pro zanedbané a vyloučené děti z chudých čtvrtí města. V tomto duchu byla založena škola zvaná Paulinum, z níž se později vyvinula dnešní Wichernova škola, která při zmíněné nadaci dodnes funguje.
Johann Hinrich Wichern
Wichern v roce 1832 pracoval jako učitel v nedělní škole v jedné z nejchudších čtvrtí Hamburku, kde děti žily v neuvěřitelně špatných sociálních i hygienických podmínkách. Rozhodl se, že se těmto dětem musí dát nějaká naděje do dalšího života, musí se jim pomoci, aby dokázaly opustit bludný kruh sociálně vyloučeného života ve skutečně bídných podmínkách
hamburských chudinských čtvrtí. Smyslem nadace bylo umožnit dětem a mladistvým, žijícím v Rauhe Haus, zařadit se do běžného života a postavit na vlastní nohy. Hlavní důraz se přirozeně kladl na jejich plnohodnotné začlenění nejen do společenství lidí, ale i křesťanských věřících. Výchova dětí probíhala bez příspěvků státu, hrazena byla výhradně z prostředků věřících a vlastních výdělků členů komunity. Optimálním výsledkem, resp. zakončením pobytu v domě, bylo navrácení dětí zpět k rodičům, s nimiž ostatně děti během svého pobytu v Rauhe Haus zůstávaly v kontaktu. Je však třeba popravdě přiznat, že jen velmi zřídka se situace v chudých rodinách zlepšila natolik, aby děti mohly být vráceny zpět. Jak ovšem Wichernova nadace Rauhe Haus souvisí s naším tématem? Překvapivě úzce. Jak již lze snadno odtušit, při své výchovné a vzdělávací práci s těmito vykořeněnými dětmi, a hlavně mladistvými, vedení nadace odhalilo specifické kouzlo a duchovní sílu betlémů, které se podařilo do působení nadace úspěšně začlenit. Koncem 19. století začali obyvatelé domu zhotovovat figurky do betlémů a nabízet je k prodeji. Evangelíci, a to zejména evangeličtí faráři, kteří práci nadace Rauhe Haus velmi podporovali, přicházeli s těmito figurkami do styku a pomáhali s jejich prodejem. Díky pramenům víme, že například rodina jednoho evangelického faráře ve Württemberku poprvé o Vánocích roku 1876 zpívala již zmíněná píseň „Já stojím zde před tvými jeslemi“ právě před takovými jeslemi, které vyrobily děti z Rauhe Haus. Tragické válečné běsnění, a především katastrofické důsledky druhé světové války, mělo za následek naprostou devastaci většiny do té doby zdánlivě neměnných hodnot. Zničeno bylo mnohé, zničen byl mezi jinými městy také Hamburk a s ním i jesličky vyráběné nadací Rauhe Haus. Avšak jako zázrakem se v
rodině evangelického faráře Hartmanna Leubeho v Ludwigshafenu zachovalo torzo jeslí, které Leubeho pradědeček získal roku 1862 právě z nadace Rauhe Haus (viz http://www.elk-wue.de/). Malované figurky ze směsi sádry a papírmaše se jako vysoce ceněné dědictví předávají v rodině z generace na generaci již 150 let.
Na pozemcích, zakoupených pro potřeby nadace Rauhe Haus, stál pouze jediný dům, postavený z červených cihel. Právě podle něj byla nadace pojmenována (zkomoleno z "das rote Hause" - červený dům).
Stavění betlémů má svá tradicí zažitá pravidla, která však ne vždy a všude bývají bezezbytku naplněna. V podobě jednotlivých betlémových celků, a to se týká figurek, krajiny i staveb, se vždy vedle tradice významně odráží také osobnost tvůrce či stavitele betlému, jeho společenské a kulturní zázemí, osobní postoje, fantazie, víra, národnost a mnohé další. Je jen a jen dobře, že se do betlémů promítá tolik různých faktorů, přispívá to totiž k jejich úžasné pestrosti. Asi nejlépe vyjadřuje betlémské poselství a různorodost jeho zobrazování, nejen napříč časem, radostné zvolání: „Kristus přišel K NÁM.“ K nám! A tak se Ježíšek rok co rok rodí v jeskyních, chudých stájkách, ruinách dávných paláců, v oázách vyprahlých pouští, pod zasněženými alpskými vrcholky, před branami bohatých italských měst, v zapadlých vesničkách, pod palmami, mezi smrčky či jedlovým chvojím, zkrátka všude tam, kam zvěst o jeho příchodu doletěla a byla vyslyšena.
Co do symboliky jsou ve vyprávění biblického příběhu nejbohatší betlémy vzniklé tradičně v katolickém prostředí. Žádný detail v jejich případě nebyl ponechán náhodě. Za vše mluví například už jen Mariino roucho, vždy vyvedené v odstínech červené a modré barvy, tedy v barvě ranních červánků, symbolizujících úsvit nového dne nového světa, který s příchodem Mariina dítěte nastal křesťanům. V betlémech, které zobrazují i další scény příběhu Narození, má hluboký symbolický význam třeba odpočinek Marie ve vysokém stupni těhotenství na hrobě Jákobovy ženy Ráchel, která mu zde zemřela při porodu jejich druhorozeného syna – obraz plný typické dvojznačnosti, kdy radost i utrpení jdou ruku v ruce. V současné betlémářské produkci takto hlubokou symboliku, vycházející z detailní znalosti bible, zpravidla nenajdeme (a často ani nehledáme), což ovšem neznamená, že by dnešní betlémy nevyjevovaly skrze své „obrazy“ vnímavým pozorovatelům skrytá poselství. Možná jsou ta poselství jen méně „božská“, však o to více lidská. V betlémech se odrážejí zájmy jejich tvůrců, životní peripetie i významné události, radosti i obavy. V neposlední řadě velmi často spěchají Ježíška v jesličkách pozdravit dokonce přátelé a blízcí betlémářů. Lze říci, že betlém je vlastně jakýmsi specifickým zrcadlem – nejen samotného tvůrce, jeho osobního života, ale také doby, prostředí nebo společně prožité historie. Mezi všemi katolickými betlémy, které během své betlémářské práce paní Margarethe Schmidt viděla a studovala, v ní snad nejhlubší pohnutí vyvolaly tzv. atomové jesle Hanse Höflera (1903 – 1985) z Dornbirnu. Jako hlava rodiny s devíti dětmi musel Höfler o existenci svého rodu tvrdě bojovat. Volného času neměl nikdy nazbyt, a přestože měl v chudém Vorarlbersku k dispozici jen nedostatečné a primitivní prostředky k umělecké práci, vytvořil za
pomoci obyčejné vlnité lepenky dílko, nad nímž se tají dech. Vzhledem k neustálé hrozbě jaderné války, jíž byli lidé po druhé světové válce a v období tzv. studené války neustále vystaveni, nechal se inspirovat právě atomovou bombou. Na lepenku vymaloval působivý obraz atomového hřibu s obličejem ďábla a do popředí umístil ohořelý trámek, kde se odehrává působivé divadlo. Josef se pokouší v zoufalém gestu ještě Marii a dítě zakrýt svým tělem a vzpírá se proti dolů se řítícímu trámu. Jen dva malí nenápadní andílci trám společně podpírají. Opět symbolický obraz utrpení, zmaru a zároveň naděje. Od Höflera bylo neuvěřitelně odvážné, pro někoho snad i troufalé, spojit takto výmluvně křesťanské vánoční poselství s osudem celého světa. A přece je i v něm proslovena ta velká pravda zrození Krista. A už vůbec nejde o to, jestli katolická nebo evangelická.
Když bývá v katolické rodině o Vánocích stavěn betlém, členové rodiny se u něj zpravidla také modlí. Když se betlém staví v rodině evangelíků, u betlému se zpívá a čte z Písma. U betlémářů se zpravidla scházejí členové rodiny, blízcí příbuzní a přátelé, společně obdivují betlém a nad jednotlivými figurkami rozjímají, připomínají si jejich tvůrce, jsou-li majitelům ještě známí, nebo se vzpomíná na to, kde a jak člověk k té které figurce přišel. Samostatnou kapitolou pak je vzpomínání u vlastnoručně vyrobených figurek. A o tom to živé betlemářství dodnes je. Vůbec nevadí, jestli se někde hlavní náboženský význam stavění betlémů snad trošku vytratil, protože svůj hlavní cíl betlém dokáže přesto bohatě naplňovat i v této, třebas trochu nábožensky okleštěné formě. Otevírá lidská srdce, v čemž přetrvává jeho nejhlubší poselství a síla. Současná vánoční tradice a s ní spojené vystavování betlémů v čase adventu už často nemají žádný konfesní, dokonce i přímo náboženský význam. Jde „jen“ o prostou, vzájemně sdílenou radost Vánoc. Což vůbec není málo. Obrázky jsou z archivu autorky.
Rytina zobrazující činnosti dětí v nadaci
Zpravodaj Příbramských betlémářů č. 43 ze srpna 2013, s. 13 – 25.
