Přeložila: DANA ŠIMONOVÁ

Přeložila: DANA ŠIMONOVÁ

Vydání druhé Copyright © 1983 by Bertrice Small This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Random House, LLC All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1871. publikaci Přeloženo z anglického originálu Beloved vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York v roce 1991 Český překlad © 2014 Dana Šimonová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Karri Klawiter Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-902-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-946-7 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Bertrice Small

Milovaná

Tuto knihu s láskou věnuji čtyřem senzačním mužům, které znám: Richardu Krinsleymu, který ve mě věřil, i když si nebyl jistý, proč vlastně věří, ačkoli já ho vždy podezřívala, že je v srdci romantik. Marcusu Jaffeovi, který má úctu ke všem svým spisovatelům bez ohledu na žánr a má víc šarmu na čtvereční centimetr než kterýkoli jiný muž, jehož jsem kdy poznala. Donu Munsonovi a jeho pravé ruce, Jimmymu Harrisovi, kteří převádějí má slova na překrásně svůdné obrázky na obálce. Díky, chlapci! S láskou Sunny

PROLOG Noc byla temná a horká. Vějířovité listy vysokých, majestátních datlových palem nerozechvěl ani náznak vánku. Onyxově zbarvenou oblohu zdobily diamantově zářivé hvězdy a bylo veliké, opravdu veliké ticho, jako by sama země v očekávání znehybněla. Na okraji rozlehlé oázy města Palmyry stál osaměle dům známého náčelníka Beduínů, Zabaaiho ben Selima. Uvnitř pracovala k porodu jeho žena. Štíhlé, bílé tělo měla napjaté agonií porodních bolestí a zmáčené potem, vyvolaným porodními stahy i nemilosrdným letním vedrem. Odhodlaně snášela bolesti, rozhodnuta nekřičet, protože takové chování se v jejích představách rovnalo slabosti charakteru, a ona nezískala Zabaaiho žádnou slabostí. Ponořena napůl v bezvědomí vzpomínala na den, kdy ho poprvé uviděla. Navštívil tenkrát kvůli obchodu dům jejího otce v Alexandrii a omylem vešel do ženských zahrad. Jejich pohledy se setkaly a její krásné šedomodré oči se pod jeho žhavými černými zraky údivem široce rozevřely. Překvapením lehce pootevřela něžně růžové rty a její mladá ňadra dmoucí se city, o nichž dosud netušila, že vůbec existují, ho silně vzrušila. Nepadlo mezi nimi ani slovo. Nezeptal se jí ani na jméno. Místo toho vyhledal cestu ven ze zahrad, nalezl jejího otce a požádal ho o její ruku. Byla to z jeho strany veliká troufalost, protože její otec byl nejenom jedním z nejbohatších mužů v Alexandrii, ale patřil také k přímým potomkům poslední velké egyptské královny Kleopatry. Simon Titus nechal svou dceru, aby se podle římského zvyku svobodně rozhodla. Zeptal se jí, co si přeje. Přála si Zabaaiho ben Selima, toho muže pouště s tváří sokola, který svýma žhnoucíma černýma očima uchvátil v jediném okamžiku její duši. Nevadilo jí, že je o dvacet dva let starší, ani že má ještě jednu zákonitou manželku a několik konkubín. Nevadilo jí, že žádné dítě, které mu porodí, nebude v nástupnické linii zastávat přední místo. Pro ni byla důležitá pouze láska k tomuto skvělému muži, a tak jim Simon Titus dal zdráhavě svůj souhlas. Za měsíc byli svoji a ona potom opustila elegantní pohodlí otcova alexandrijského domu a jejím životem se stalo každoroční šestiměsíční putování syrskými pouštěmi. Druhou polovinu roku prožívala v krásném městě Palmyře. Beduíni měli vždy ve zvyku trávit v Palmyře žhnoucí léto, a proto byl součástí jejího věna také pěkný dům a zahrady na okraji města. Tělem jí proběhla hrozná bolest, daleko horší než všechny předchozí. Musela se kousnout do rtu. Brzy už by mělo být po všem, dítě už by se mělo narodit. Zabaaiova starší manželka Tamar jí přikázala, aby zatlačila, a ona se o to snažila. „Tlač, Iris! Tlač! Tlač!“ povzbuzovala ji Tamar. „Aiiii!“ ozval se společný pokřik ostatních žen, když se mezi matčinýma nohama začala objevovat dětská hlavička.

6/34

„Tlač!“ „Já tlačím!“ vykřikla Iris rozzlobeně na starší ženu. „Tak tlač víc!“ neměla s ní Tamar žádné slitování. „Dítě ještě není venku, Iris. Musíš zatlačit znovu!“ Iris zaťala zuby a prudce zatlačila. Najednou pocítila, jak jí z těla vyklouzlo něco vlhkého a teplého, jak je vyprázdněná a jak bolest začíná zázračně mizet. Tamar chytila dítě, zvedla je do výše a oznámila: „Je to děvče.“ Potom je podala další ženě a znovu usadila Iris na rodící stolici. „Ještě musíš vypudit lůžko. Teprve potom bude konec. Mělo by na to stačit jedno zatlačení.“ „Chci vidět svou dceru!“ „Nech Rebeku, ať z ní nejdřív smyje krev. Jsi netrpělivá jako vždycky,“ kárala ji Tamar, ale chápala, jaké to poprvé – ne, pokaždé je. Za několik minut už byla Iris omytá chladnou vodou s vůní růží a převlečená do lehké, bílé noční košile. Holčičku, která hned po narození zdravě plakala, už zatím jemně zavinuli a položili do matčiny náruče. Tamar pohlédla na jednu ženu a přísně jí nakázala: „Přiveď pána Zabaaiho.“ Protože byla první manželkou, ženy její rozkazy plnily a hleděly na ni se strachem a úctou. Právě její syn Akbar bude jednou vládnout celému kmeni. Tamar pohlédla na ležící Iris a pomyslela si, že není divu, když ji Zabaai miluje. Byla velice krásná, neboť měla hedvábnou pleť, popelavě světlé vlasy a šedomodré oči. Tolik se od nich ostatních lišila. Byla to žena, se kterou se Zabaai mohl nejenom milovat, ale i rozumně bavit. Vstoupil do pokoje – muž středního věku a pevné postavy. Temné oči mu zářily a černé vlasy a vousy neskrývaly žádné stříbro i přes jeho čtyřicet tři zim. Měl hezkou, ostře modelovanou tvář s vysokými lícními kostmi, orlím nosem a plnými, smyslnými rty. Po jeho vstupu se všechny ženy kromě Tamar a Iris vrhly na kolena. Pohlédl na své dvě manželky a černé oči mu zněžněly. Miloval je obě. Tamar, ženu svého mládí, a Iris, ženu svého zralého věku. Ostatní ženy mu mohly vnést do života zpestření a chvilkovou rozkoš, ale těchto dvou si cenil. „Bohové ti požehnali a dali ti dceru, můj pane,“ řekla Tamar. „Dceru?“ vydechl překvapeně. „Ano, můj pane. Dceru.“ Klečící ženy mrkly zlomyslně jedna po druhé a ty nepřející a žárlivé na sobě jen stěží nedaly znát radost. Byly matkami synů, zatímco ta alexandrijská čubka nedokázala nic lepšího než porodit dceru. V očekávání pánova spravedlivého hněvu ho pozorovaly a uvažovaly, jestli toho spratka neodvrhne a nerozkáže se ho zbavit. Namísto toho mu tvář rozzářil úsměv a pak se radostně rozesmál. „Iris! Iris!“ Jeho hluboký hlas hřejivě zazněl oceněním. „Zase jednou jsi udělala něco neočekávaného. Dala jsi mi jedinou věc, kterou jsem až dosud postrádal. Dceru! Děkuju ti, má krásko! Děkuju!“

7/34

Klečící ženy užasly. On ji chválí za to, že má dceru! Všichni muži chtěli syny, čím více, tím lépe. Ani Zabaai nikdy nebyl výjimkou. Byl pyšný na svých třicet pět synů, dokonce si pamatoval všechna jejich jména i věk. Ale ty vnímavější z žen to pochopily. Jeho velká láska by odpustila Iris téměř každou chybu. Rezignovaně si povzdechly. Iris se zasmála. Její smích zněl něžně a byl plný nezbedného veselí. „Udělala jsem někdy to, co se ode mě očekávalo, můj pane?“ zeptala se. Svýma černýma očima jí úsměv vrátil. Pak pohlédl na ostatní ženy a úsečně přikázal: „Nechte nás o samotě!“ „Tamar ne, můj pane.“ Iris nechtěla urazit Tamar, která na ni byla vždy laskavá. Nezapomínala, že kdyby Zabaai umřel, měl by její i dceřin osud ve svých rukou nejstarší Tamařin syn Akbar. Zabaai se sehnul, aby si prohlédl nově narozenou dcerku. Poněvadž byl zvyklý na větší klučičí mimina, poněkud ho vylekala jemná, malá holčička, kterou zplodil. Nemluvně spalo a krásné tmavé řasy se jí jemně chvěly na zlatavé pleti. Černé vlasy jí na hezky tvarované hlavě tvořily malý zvlněný chomáček. I když spala, hýbala neklidně ručkama a fascinovala svého otce malými průhlednými nehtíky na štíhlých prstíčcích. Pohlížel na ni téměř s úzkostí, protože ačkoli věděl, co má dělat se syny, vůbec si nebyl jistý tím, jak má zacházet s dcerou. A právě tohle dítě se ze všech jeho potomků zrodilo z velké lásky, kterou cítil k jeho matce. Obrátil se k ní a poznamenal: „Je velmi malá.“ Iris i Tamar se zasmály. „Děvčátka jsou po narození obvykle menší, můj pane,“ vysvětlovala Tamar. „Aha.“ Cítil se trochu hloupě, ale byla to koneckonců jeho první dcera. „Kde je Chaldejec?“ zeptal se, protože si na něj právě vzpomněl. „Tady, pane,“ z tmavého kouta se přiblížila hrbatá postava. Když přistoupila blíž, vyklubal se z ní starší muž s ostrýma očima a dlouhými, sněhobílými vousy, oblečený v tmavém, vlajícím hávu, na němž byly stříbrnou nití vyšity hvězdy a měsíc. Starý muž se hluboce uklonil a Iris zadržela dech, protože čekala, že mu nakřivo nasazený turban spadne do klína. To se naštěstí nestalo. „Zaznamenal jsi přesný okamžik dívčina narození na obloze, Chaldejče?“ „Ano, můj pane Zabaai. V okamžiku, kdy vaše dcera vyklouzla z matčina lůna, se v konjunkci setkala Venuše s Marsem. Ještě nikdy jsem neviděl příznivější znamení. Věští to pro ni velké věci.“ „Jaké velké věci, Chaldejče?“ „Úplná mapa hvězdné oblohy nám odhalí vše, můj pane, ale už teď vám mohu říct, že vaše dcera bude mít úspěchy v lásce i ve válce, protože je, jak vidím, miláčkem bohů.“ Zabaai spokojeně přikývl. Chaldejec byl nejuznávanější astrolog Východu, známý nejen pro svou přesnost, ale i čestnost.

8/34

Když stařec vycouval s úklonami z pokoje, pohlédl Zabaai s velkou náklonností na svou mladou ženou. „Jak tě mám odměnit, má lásko, za tohle úchvatné dítě?“ otázal se. „Dovolte mi ji pojmenovat, můj pane,“ odpověděla Iris. „Dobře,“ souhlasil spokojeně. Jiná žena by po něm žádala šperky. Tamar nemohla skrýt svou zvědavost: „Jak jí budeš říkat?“ „Zenobie,“ zněla odpověď. „Ta, jíž dal život Jupiter.“ „Zenobie,“ opakoval Zabaai. „To je dobré jméno!“ „Teď musíš odpočívat,“ řekla Tamar a vzala si od Iris nemluvně. „ Tvá Bab se o Zenobii postará, dokud budeš spát.“ Iris přikývla, protože teď, když ustalo všechno vzrušení z porodu, se cítila ospale. Zabaai se zvedl, na okamžik se ještě sklonil, aby svou mladou ženu políbil, a potom společně s Tamar odešel z pokoje. Iris si o samotě povzdechla a opatrně se natáhla, aby si našla pohodlnější polohu. Jak je její děťátko krásné! Zítra dá v Jupiterově chrámu obětovat jehně, aby bohu poděkovala za dcerku. Přemýšlela o Chaldejcových proroctvích, i když jim úplně nerozuměla. Jakmile ji začal přemáhat spánek, její úzkost se vytratila. Nemusí se přece bát, pokud je Zenobie požehnaná a chráněná bohy. „Buď v boží péči po celý život, dceruško,“ zašeptala potichu Iris a usnula.

ČÁST I.

DÍVKA

Kapitola 1 „Všechno nejlepší k narozeninám, Zenobie!“ Šestiletá Zenobie bat Zabaai se šťastně usmívala na svou rodinu. Bylo to rozkošné dítě, na svůj věk vysoké, s dlouhými, rovnými, černými vlasy, které jí matka pro tuto slavnostní příležitost stočila do ruliček, a se zářivýma, stříbrošedýma očima. Jednoduše nařasená bílá tunika s bleděmodrým hedvábným páskem se dobře hodila k její zlatavé pleti. Zabaai ben Selim dcerku objal a hlasitě políbil. „Nechceš vědět, jaké jsi dostala dárky, má nejdražší?“ Zenobie se zachichotala a pohlédla radostně na svého zbožňovaného otce. „Samozřejmě, tati, ale maminka mi řekla, že je nesmím chtít, dokud mi je nenabídnete.“ Zabaai ben Selim už nebyl schopen déle odolávat. „Ali,“ zavolal hromovým hlasem, „přiveď sem dárek pro mou dceru!“ Na otevřený dvůr domu vešel otcův oblíbený otrok, vedoucí za sebou krásnou, vzpínající se tmavě šedou kobylku s červeným postrojem, cinkajícími mosaznými zvonečky a malým dětským sedlem. Zenobie ze sebe překvapením a radostí nemohla dostat ani slovo. Víc než po čemkoli jiném toužila po pravém arabském koni, který by byl jen její. Posledního půl roku strávila tím, že o něj, ne právě slušně, škemrala u otce. „Ach, tati!“ zašeptala nakonec. „Tak se ti líbí?“ škádlil svou milovanou dcerku Zabaai ben Selim. „Ach ano! Ano, tati! Ano!“ „Zabaai, to jste mi neřekl!“ Iris vypadala postrašeně. „Koně? Je na něj ještě příliš malá.“ „Neměj strach, lásko. Ujišťuji tě, že kobylka je dokonale vycvičena.“ Tamar lehce položila ruku na Irisino rámě a potichu řekla: „Nesmíš ji přespříliš chránit, Iris. Tím jí nijak nepomůžeš. Beduínské ženy jsou vychovávány k samostatnosti.“ „Chci si na ní vyjet hned teď!“ volala Zenobie a Zabaai vyzvedl dcerku klisně na hřbet. Seděla na ní hrdě, jako by se tak už narodila. „Pojď, Akbare! Budu s tebou závodit!“ vyzývala Zenobie k soutěži otcova dědice. „Musím si přece nejdřív sehnat svého koně,“ protestoval pobaveně. „Tak si s tím pospěš!“ pobídla ho a rychle vyjela branou ven ze dvora. V roce, kdy bylo Zenobii jedenáct let, se rozhodla, že nepojede s rodinou na zimní putování pouští. Palmyra se pro ni náhle stala fascinujícím místem. Jak si zamilovala to město a jeho ulice s kolonádami, rozlehlé chrámy a široké mramorem vyložené třídy, nádherné obchody i trhy pod širým nebem, z nichž každý měl svou

11/34

zvláštní podmanivou vůni. Koželužny. Míchané parfémy. Sušení a čistění mokré vlny na spřádání a barvení. Barvírny hedvábí. Dobytek. Koření. Exotické potraviny všech možných druhů. Nemohla prostě přenést přes srdce, že by to vše znovu opustila! S tímto tvrdohlavým rozhodnutím se schovala, když se nikdo nedíval, a teď se radovala, protože byla přesvědčená, že ji nenajdou. „Zenobie!“ Tamařin hlas se ostře nesl prakticky prázdným domem. „Ze-no-bie! Kde jsi, dítě? Ukaž se, nemusíš se už dál schovávat. Zimní výprava už vyrazila.“ „Zenobie, nehloupni!“ Irisin hlas zněl velice rozmrzele. „Okamžitě vylez!“ Dítě stočené pod velkou postelí v otcově ložnici se tiše zachichotalo. Letos nebude trávit zimu v té prokleté poušti. Jen bozi vědí, jak to nenávidí! Míle a míle nekonečného písku. Dlouhé, nudné dny pod modrou bezmračnou oblohou byly nezáživné jako ovesná kaše. Znechuceně se ušklíbla. A potom tam byly kozy. Zatímco její největší přítelkyně Julie Tullio trávívala celou nádhernou zimní sezonu v Palmyře a chodila do divadel a na různé hry, ona, Zenobie bat Zabaai, trávila zimu tím, že pásla stádo tupých, smradlavých koz! To nebylo k vydržení! Beduíni posuzovali majetek člověka podle množství jeho dobytka, což ze Zenobiina otce činilo velice bohatého muže. Jak ale Zenobie nenáviděla tohle zimní shánění těch hloupých, splašených koz! Pouze noci byly v poušti zajímavé. Líbilo se jí, když ztmavla obloha a rozsvítila se křišťálově jasnými hvězdami, z nichž některé byly tak zářivé a veliké, že se zdály být úplně na dosah. Otec ji učil ve hvězdách číst a ona věřila, že pokud by je viděla, uměla by najít cestu zpět do Palmyry třeba až z podsvětí. „Ha, Zenobie! Tady jsi!“ Tamar sáhla rukou pod postel a táhla ji silnými prsty ven. „Ne!“ křičela zuřivě Zenobie a zápasila s ní. „Nepůjdu! Nenávidím ty měsíce, kdy nejsem v Palmyře! Nenávidím poušť!“ „Nebuď hloupá,“ konejšila ji trpělivě Tamar. „Jsi Beduínka a poušť je tvůj život. Pojď už, Zenobie. – A tady je moje hodná holčička,“ vytáhla ji Tamar ven. Dítě se vyčítavě odtrhlo od starší ženy a jeho podivně dospělé oči blýskaly hněvem. „Jsem jenom napůl Beduínka, a dokonce i ta půlka nemá poušť ráda!“ Tamar se musela smát, protože to byla pravda, a ona z toho nemohla Zenobii vinit. Děvčátko bylo mladé a město tolik vzrušující. Když se k nim přidala Iris, Zenobie se na svou krásnou matku pověsila. „Nechci jet, mami! Proč tu nemůžeme zůstat? My dvě? Tatínkovi by to nevadilo. Právě začíná divadelní sezona a Julie říká, že tu letos v zimě bude vystupovat vynikající skupina tanečníků a herců z Říma.“ „Naše místo je u tvého otce, Zenobie.“ Iris nikdy nezvedala hlas, ale promluvila takovým tónem, že se s ní nešlo dohadovat. Pohladila tmavou hlavičku svého jediného dítěte. Jaká kráska z ní v poslední době vyrůstala a jak ji milovala!

12/34

„Nemohla bych tu zůstat s Julií? Její maminka říká, že by jí to nevadilo. K pasení koz mě nepotřebujete!“ provedla Zenobie ještě jeden poslední zoufalý pokus. „Ne, Zenobie,“ dostalo se jí pevné, i když klidné odpovědi, ačkoli koutky úst se Iris stočily v neznatelném úsměvu. Chudáček Zenobie, pomyslela si. Věděla, jak se její dcerka cítí, ale nemohla jí to přiznat, protože bylo jasné, že projevy sympatie by pouze posílily její odpor. Ani Iris neměla ráda poušť, ale nikdy za celá ta léta, kdy byla Zabaaiho manželkou, se nepřiznala nahlas. Byla to součást tradic jejího muže a ona je přijala, když si ho vzala za manžela. Natáhla ruku k dceři. „Teď pojď, má nejdražší, a už kvůli tomu nedělej žádný povyk. Ostatní před námi zatím získali náskok několik mil a ty víš, jak nerada jezdím rychle na velbloudu. Když tak musím jet delší dobu, dělá se mi z toho špatně. Pojď!“ „Ano, mami,“ vzdychla poražená Zenobie. Všechny tři se otočily, že půjdou, když vtom zaslechly na schodech před ložnicí neznámé kroky. Tamar strnula v předtuše nebezpečí. Nato odtáhla Zenobii od matky a znovu ji strčila pod postel překrytou dlouhými, rudými, saténovými závěsy. „Zůstaň tam,“ zasyčela, „a nevylézej, ať se bude dít cokoli, dokud ti neřeknu. Rozumíš? Nevylézej, dokud tě nezavolám!“ Dveře ložnice se rozevřely dokořán ještě dřív, než mohla Zenobie protestovat. Ze svého úkrytu nemohla vidět, že se pokoj náhle zaplnil menší skupinou římských vojáků. Tamar rychle postoupila kupředu a řekla: „Dobrý den, setníku. Co si přejete?“ Setník si ji směle prohlížel a pomyslel si, že má pěknou postavu s velkými měkkými ňadry a že vypadá čistě a zdravě. „Čí je to dům?“ chtěl vědět. Tamar pochopila jeho pohled. Modlila se, aby vydržela být klidná. „Je to dům Zabaaiho ben Selima, bojovného náčelníka Beduínů, setníku. A dovolte mi, abych se představila i já. Jsem Tamar bat Hammid, starší manželka Zabaaiho ben Selima, a ta druhá dáma je jeho druhá žena, Iris bat Simon.“ „Proč jste tu samy? Kde máte služebnictvo?“ ptal se arogantně setník. „Vidím, že jste v Palmyře nový, setníku. Beduíni tráví ve městě jen polovinu každého roku. Druhou půlku kočujeme pouští. Můj manžel odjel před několika minutami. Iris a já jsme ještě kontrolovaly, jestli je všechno v pořádku. Člověk v tom nemůže důvěřovat otrokům.“ Na okamžik se odmlčela v naději, že mu to bude stačit a nechá je jít. Poněvadž viděla, že své úmysly nezměnil, rozhodla se přejít do útoku. „Mohu se vás zeptat, proč jste vstoupili do tohoto domu? Ke zvykům římské armády nepatří vtrhávat do soukromých domů ve spřáteleném městě. Můj manžel je známým občanem tohoto města, uznávaným všemi, kteří ho znají. Má římské občanství, setníku, a osobně se zná s guvernérem. A měla bych také říct, že Zabaai ben Selim je bratrancem vládce města, prince Odenatha.“

13/34

Nedíval se přímo na ni, když vysvětloval: „Když jsme jeli kolem, byla brána široce otevřená, a protože se nám zdálo, že je dům opuštěný, přišli jsme zkontrolovat, jestli majetek římského občana nevyloupili nějací zloději.“ Lhal a oba dva to věděli. Když Zabaai odjížděl, bránu pevně zamkl. Tamar se bála, ale byla si jistá, že kdyby svůj strach projevila, jen by tyto muže povzbudila v tom, co plánovali, ať už to bylo cokoli. „Jako vždycky,“ řekla a její hlas zněl velice upřímně, „Římané přinášejí pokoj. Řeknu svému pánu Zabaaimu, jakou jste projevili starostlivost, setníku. Bude potěšen.“ Obrátila se k Iris, která stála nervózně za ní. „Pojď, Iris. Musíme spěchat za naším pánem Zabaaiem. Naši velbloudi jsou ve stáji, setníku. Byl by jeden z vašich mužů natolik laskavý, aby nám je přivedl?“ „Jak mám vědět, že jste opravdu ty, za něž se vydáváte?“ řekl setník. „Můžete být klidně zlodějky a já bych měl potom potíže se svým velícím důstojníkem.“ Kruh mužů kolem nich se stále víc svíral. „Římský místodržící tohoto města zná dobře mého pána Zabaaiho, jeho ženy i celou jeho rodinu,“ opakovala výhrůžně Tamar. Teď už se opravdu bála. Všimla si, že to nejsou řadoví legionáři. Byli z pomocného vojska, barbaři rekrutovaní z galských a germánských kmenů, o nichž bylo známo, že jsou nemilosrdní, že nemají slitování ani respekt k nikomu – dokonce ani k ženám. „Jsem přesvědčen, že obě jste ve městě dobře známé,“ pronesl mnohoznačně setník a muži kolem něho se rozesmáli. Oči jim přitom jen hořely. Setník se vyzývavým a krutým pohledem zahleděl na Iris a odstrčil Tamar stranou. „Chci si tě líp prohlídnout,“ řekl jí, když si ji přitahoval před sebe. Nejdřív na něj zírala přímo s pohrdavým pohledem, i když jí srdce v hrudi vzrušením tlouklo až do žeber. Připadalo jí, jako by hleděla do tváře smrti. Setník se pomalu probíral jejími popelavě světlými vlasy. Pak nechal ruku beze spěchu sklouznout po jejím těle a začal jí hníst prsa. „Setníku,“ promluvila tichým, napjatým hlasem, „nejen že jsem manželka Zabaaiho ben Selima, ale jsem i jediná dcera alexandrijského bankéře Simona Tita. Nedovol, aby pouhá drzost přerostla ve vážný zločin.“ „Lžeš,“ řekl s klidem. „Jsi palmyrská děvka.“ „Setníku, nedělej to,“ zkoušela to Iris ještě jednou chvějícím se hlasem. „Nemáš doma ženu nebo sestru? Líbilo by se ti, kdyby jim někdo provedl něco podobného?“ Pohlédl na ni bez jakékoli známky citu. V jeho ledově modrých očích nebylo milosrdenství ani slitování. „Už je to dávno, co jsem měl pěknou ženskou,“ odpověděl a zvrátil ji dozadu na postel. Instinkt k přežití jí kázal, aby se pokusila zvednout, ale on ji strhl brutálně zpět a Iris ztratila veškeré sebeovládání. V čiré hrůze začala ječet. Setník svou oběť jednou rukou uhodil, zatímco druhou jí trhal oděv a vyhrnoval jí ho přes břicho nahoru. Protože s ním zápasila, neboť se velice styděla za to, co s ní dělá, a škrábala

14/34

ho šílená strachy nehty po tvářích, vrazil jí koleno mezi přitažená stehna. Iris neměla milostné zkušenosti s žádným jiným mužem kromě milujícího manžela. V jeho rukou poznala pouze něhu a laskavost. Nikdy si ani nedovedla představit, že by tohle mohl nějaký muž ženě provést. Ačkoli věděla, že je to beznadějné, nepřestávala s ním zápasit, protože něco hluboko v nitru odmítalo přijmout takovou hrůzu. A setník se ji zuřivě snažil přemoci a nutil ji bezpodmínečně se mu podřídit. Obě oči jí natekly tak, že téměř neviděla, ale cítila, jak se jí konečně zmocnil a vnikl s krutou, palčivou bolestí do jejího protestujícího těla. Když nepřestával přirážet a kochal se pouze svou vlastní rozkoší z podmanění ženy, vědomí ji konečně opustilo. „U bohů,“ supěl setník, „už celé měsíce jsem si neužil s takovýmhle kusem ženské!“ Děvčátko Zenobie skryté pod závěsy lůžka pevně svíralo zavřená víčka. Byla vyděšena neznámými zvuky ozývajícími se nad ní, třásla se a nechápala, proč slyší matku, jak prosí tak zoufale vystrašeným hlasem. Potom matka zaječela a dál už nebylo ženské hlasy slyšet, ozýval se pouze hrubý mužský smích a slova, jimž nerozuměla. Iris už je neslyšela. Nikdy se nedozvěděla, že se na ní vystřídal setník i dalších půl tuctu mužů, kteří trpělivě čekali, až na ně přijde řada, aby mohli znásilnit její nehybné tělo. Nakonec ji setník zneužil podruhé a klel, neboť byl hotov příliš brzy. V extázi jí prořízl hrdlo, jako by porážel bezmocné jehňátko, obratně a aniž se potřísnil krví. Tamar, kterou povalili na záda na studenou dlaždičkovou podlahu a přehrnuli jí oděv přes hlavu, se nevedlo o mnoho lépe než Iris. Ale Tamar byla natolik znalá věci, že se nebránila. Když ji poslední muž přestal zneužívat, pokládali její nehybné tělo za mrtvé, a tak se ani nenamáhali použít na ni nůž. Ležela a sotva se odvažovala dýchat, zatímco vojáci odnášeli z komnaty těch pár věcí, které tu zůstaly, protože většinu vybavení odvezl s sebou jako vždy Zabaai ben Selim. Hrůzou zadržela dech, když strhli z postele přehoz i s pokrývkami. Modlila se ke všem bohům, na něž si vzpomněla, aby v chamtivém a chlípném spěchu nezahlédli děvčátko Zenobii. Její horečné modlitby byly vyslyšeny. Očima se setkala s vyděšenou dívkou a varovala ji pohledem, aby se nehýbala a byla tichá jako hrob. Připadalo jí jako věčnost, jak tam ležela na chladných dlaždicích, zatímco její znásilněné tělo nesnesitelně bolelo. Nedovolila si ani zasténat ze strachu, aby si nevšimli, že je naživu. Když vojáci prohlédli všechny pokoje a sebrali odtud všechno cenné, konečně dům Zabaaiho ben Selima opustili. Tamar slyšela, jak koňské podkovy hlasitě klapou na nádvoří, a divila se, jak to že je neslyšela už předtím. Možná že přiměli svá zvířata, aby se chovala tiše, a oni tak mohli překvapit lidi uvnitř. Alespoň nyní věděla, že patří ke kavalerii, a to by mohlo usnadnit manželovo pátrání po vinících.

15/34

Když si byla jistá, že jsou samy, zasténala bolestí a pokusila se posadit. Zenobie se vyškrábala zpod postele a po tvářích se jí koulely slzy, když pomáhala Tamar vstát. Děvče bylo bledé a celé se třáslo. Pečlivě se vyhýbalo pohledu na postel. „Je matka mrtvá?“ Tamar přikývla. „Nedívej se tam, děvče.“ „Proč, Tamar? Proč to udělali? Řekla jsi jim, kdo jste. Proč tě zranili a matku zabili?“ Tamar vyplivla zlomený zub. „Římanům nic nevysvětlíš,“ řekla svárlivě, když se jí konečně podařilo se Zenobiinou pomocí sednout a opřít se zády o postel. Náhle se zastyděla za svůj neuspořádaný vzhled, a stáhla dolů sukni své dalmatiky, i když ji měla celou zmačkanou, roztrhanou a potřísněnou. „Nemyslím, že by ukradli i velbloudy, dítě. Dojdi do stájí, vezmi si jednoho a jeď jako vítr za otcem. Řekni mu, co se stalo! Já nemohu, Zenobie. Musím počkat tady.“ „Je to všechno moje chyba,“ plakala Zenobie a stříbřité oči měla plné slz. „Moje matka je mrtvá! Kdybych nebyla taková, kdybych se jen připravila k odjezdu a odjela s ostatními, místo abych se schovala jako zlobivý spratek!“ začala lítostivě vzlykat. Tamar si zhluboka povzdychla. Bolelo ji celé tělo a měla chuť na Zenobii zaječet, že je to opravdu její chyba, protože je zdržela, až je vojáci našli bez ochrany. Potom se však podívala na dívčin obličej, zničený smrtí matky. „Ne, děvče,“ odpověděla pevně a najednou tomu dokonce i věřila, „nesmíš se obviňovat. Byl to osud, vůle bohů. Teď jdi a přiveď otce.“ „Budeš v pořádku?“ popotáhla úzkostlivě Zenobie. „Přines mi džbán s vodou a vydržím to. Pak musíš jet, ale buď opatrná.“ „Vyjedu zadní branou,“ slíbila Zenobie. Tamar unaveně přikývla. Najednou si připadala tak vyčerpaně a velice, velice staře. Musí přežít, už jenom proto, aby uviděla, jak budou potrestáni ti, kteří jí to provedli a svévolně zavraždili Iris. Když Zenobie odešla, zůstala sedět v poledním žáru a téměř bez jakýchkoli emocí sledovala dvě masařky, které bzučely na Irisině znásilněném těle. Zenobie vyšla z domu a šla podél zeleninové zahrady ke stájím, kde čekali tři netrpěliví a vrtošiví velbloudi a přežvykovali píci. Necítila nic. Ani smutek, ani hněv, ani strach. Byla ochromená šokem ze vzpomínky na to, jak její matka prosila o milost. Nikdy předtím Zenobie neslyšela, že by matčin hlas zněl tak úpěnlivě jako tohoto dne – tak prosebně a vyděšeně. Jeho ozvěna jí stále ještě zněla v uších, až si myslela, že jej tam bude slyšet po zbytek svého života. Bezmyšlenkovitě poplácala svého velblouda, nezvykle mírné, světlé zvíře. Vyšplhala se mu do sedla a řídila ho k zadní bráně otcova domu, kde se sklonila a odstranila závoru. Velbloud běžel svižně, dělal stále větší a větší kroky, až se zdálo, že nad cestou přímo letí.

16/34

Zenobie mu seděla na zádech pevně usazená v sedle z rudé kůže. Bílý lněný chiton měla vykasaný, aby mohla zlatavýma nohama velblouda svobodně vést a její mysl přitom zuřivě pracovala. Proč ti muži působili bolest její matce? Vůbec to nechápala, protože ve svém životě nezažila od mužů nic jiného než laskavost a shovívavost. Její otec i všichni její starší bratři, stejně jako jejich přátelé, ji hrozně rozmazlili. Věděla, že muži občas bijí své ženy, protože nevyrůstala úplně skrytě, ale to všechno nezašlo za rámec úctyhodnosti. Všichni říkali, že žena potřebuje občas usměrnit. Nikdy neviděla, že by otec své ženy tloukl, a kromě toho matka ty muže, kteří ji napadli, vůbec neznala. A když je Iris neznala, proč na ni byli tak zlí, proč jí způsobili bolest a proč ji zabili? To prostě nedokázala pochopit. Patřila brutalita jako charakterová vlastnost pouze k Římanům? Nebyla to nějaká podivná forma šílenství, která je zasáhla a způsobila, že se vrhali na nevinné neznámé ženy? Popoháněla svého velblouda malými podpatky k stále větší rychlosti, protože už před sebou viděla prach otcovy karavany. Brzy míjela první rodinné skupiny, které tvořily její kmen. Když její velbloud utíkal kolem nich, všichni jí mávali a zdravili ji. Laskavě se na ni usmívali, protože byla všemi v kmeni velice oblíbená, a nemělo to důvod jen v tom, že byla dcerou jejich náčelníka. Zenobie bat Zabbai byla vždycky veselé a laskavé dítě. V čele zástupu už zahlédla otce a nejstaršího bratra Akbara. Začala na ně mávat a horečně volat. Její mladý hlas jí dutě zvučel v uších. „Hola, maličká!“ zvolal Akbar škádlivě. „Chceš závodit na tom svém mouchami pokousaném starém mrzákovi s mým šampionem?“ Vtom si všiml jejího ztrhaného, bledého obličejíčku a zavolal na otce: „Otče, něco se stalo!“ Celá karavana se zastavila a Zabaai slezl ze svého velblouda a sundal dolů i dcerku. Kolem nich se začal shromažďovat dav. „Co se děje, kvítečku?“ ptal se náčelník Beduínů. „Kde je tvá matka a Tamar?“ „Římani,“ začala Zenobie. „Přišli Římani a matka je mrtvá a Tamar vážně zraněná!“ „Cože?! Co to říkáš, Zenobie? Římané jsou naši přátelé.“ „Římani zabili mou matku!“ zaječela na něj, neboť se přestala ovládat, a horké slzy vytvořily na její tvářičce špinavé stružky. „Tamar mě strčila pod postel. Neviděla jsem je, ale slyšela. Udělali něco mé matce, kvůli čemu křičela, plakala a prosila je o milost! Nikdy jsem neslyšela matku prosit! Nikdy jsem neslyšela matku tak žebrat, ale oni ji donutili žebrat, a potom ji zabili! Tamar je hrozně zraněná, nemůže ani vstát ze země! Musíš jet domů, otče! Musíš jet domů!“ Zabaai ben Selim cítil, že mu nohy vypovídají službu. Věděl, co se stalo jeho manželkám, ačkoli tohle nevinné dítě to nechápalo. Otázkou bylo proč? Zavyl zuřivostí, bolestí i smutkem a začal si trhat vousy a šaty. Když pominul první nápor vzteku, začal udílet rozkazy. Karavana se rychle obrátila na zpáteční cestu. Avšak Zabaai ben Selim, jeho starší synové a dcera na ostatní nečekali. Znovu nasedli na velbloudy a rychle se vraceli po pouštní cestě k předměstí Palmyry, kde v jasném

17/34

poledním slunci stál jejich dům. Jeli tak prudce, že karavana, která je následovala, projížděla prachem, držícím se ještě ve vzduchu, až z něj všichni byli celí žlutí. Když dorazili, Tamar byla při vědomí pouze napůl a Zenobie se poprvé odvážila pohlédnout na znásilněné tělo své matky. Zalapala vyděšením po dechu z toho, co viděla. Irisino tělo bylo groteskně rozhozeno na posteli, její světlemodrá dalmatika i sněhově bílá spodní tunika byly celé roztržené a odhalovaly její rozkošná prsa, celá potlučená a zkrvavená. Na vnitřní straně sněhobílých stehen jí fialověly velké modřiny. Krásný, sladký obličej jí ztemněl, šedomodré oči se jí ve smrti pevně zavřely a rudá ústa byla tak svévolně ztýrána a rozkousána, že byla jen stěží k poznání. Ti, kteří ji znali, byli zděšeni pohledem na to, jak byla její krása zničena. „Mami!“ Ten výkřik vytryskl Zenobii z nejhlubšího nitra. Smutně zírala na matčino zavražděné tělo, neschopná plně pochopit, co vidí, a neochotná připustit, že je Iris skutečně mrtvá. „Vezměte to dítě pryč,“ přikázal chraptivě Zabaai, aniž se na někoho obrátil přímo. „Tohle by neměla vidět! Vezměte ji pryč!“ „Ne!“ Zenobie se chtěla otci postavit, ale třásla se přitom šokem i smutkem. „Musela jsem to vidět, a teď na to nikdy nezapomenu. Budu si stále pamatovat, že to udělali Římani!“ Akbar se se svou malou sestřičkou nehádal. Uchopil ji do svých silných paží a plačící ji vynesl z komnaty. Stulila se mu pevně v náručí, jako by se snažila utéct před skutečností. Její hořké vzlyky mu rvaly srdce. Znaveně si sedl na schody a houpal svou nevlastní sestru v objetí. Když si jeho otec přivezl před dávnými lety Iris z Egypta, byla o několik let mladší než Akbar. Chvíli si myslel, že se do ní zamiloval. Měl podezření, že o tom věděla, ale nikdy ho kvůli tomu neponížila ani s ním nijak neflirtovala. Chovala se k němu s úctou. Ze sevřeného hrdla se teď vydral vzlyk i jemu. Zenobiin hlas přetrhl jeho vzpomínání. „Proč ji zabili, Akbare? Proč?“ Hleděla na něj a její srdcovitý obličejíček byl špinavý a mokrý slzami. „Zabili ji, protože jsou to římská prasata,“ odvětil vztekle. „O všech, kteří se nenarodili jako Římani, mluví jako o barbarech, ale přitom skutečnými barbary jsou oni sami. Vypráví se, že Řím založili dva bratři, které jako malé sirotky odložili v lese, aby tam zemřeli, ale které zachránila a odkojila vlčice. Bude to pravda! Zůstali až dodnes divokými zvířaty!“ „Co provedli matce, Akbare?“ zeptala se holčička vystrašeně. Zaváhal, protože si nebyl jistý, jak jí odpovědět. Byla ještě dítě. Mohla být dokonce jeho vlastní dcerou. Měl syna jejího věku. Nevěděl, kolik toho ví o mužích a ženách. Ale ze zkušenosti věděl, že se Zenobie nedá odbýt. „Víš, má květinko, jak se počne dítě?“ „Ano,“ odpověděla potichu. „Matka mi tyto věci vysvětlila, protože, jak řekla, brzy tělesně dospěju a bude ze mě žena. Když se muž miluje se ženou, je dítě přirozeným důsledkem jejich spojení. A je to dobré, řekla matka.“

18/34

„To je správné,“ přisvědčil. Nemusel zacházet do podrobností. Chápala dost, aby jí mohl vše vysvětlit, a tak pravil: „Římané přinutili tvou matku k souloži, Zenobie. Když je k tomu žena přinucena, říká se tomu znásilnění. Římané znásilnili tvoji matku, zneuctili ji a tím i našeho otce, naši rodinu a všechny Beduíny. Když skončili, podřízli jí hrdlo, aby proti nim nemohla svědčit. O mé matce si mysleli, že už je mrtvá, a proto na ni nůž nepoužili.“ Zenobie byla na okamžik potichu a potom se zeptala: „Tamar také znásilnili?“ „Ano,“ odvětil sevřeným hlasem. „Mou matku také znásilnili.“ „Proto mě schovala, Akbare?“ zeptala se Zenobie. „Chtěla mě zachránit před znásilněním?“ „Kdyby znásilnili tebe, sestřičko, bylo by to ještě mnohem větší zneuctění, protože jsi panna a ještě jsi nepoznala muže. Část tvé ceny pro tvého budoucího ženicha je v tom, že jsi panna. Muž, který si bere pannu, by se nechtěl vydat po cestě, po níž už šlapali jiní,“ prohlásil slavnostně Akbar. Zenobie znovu ztichla a uhnízdila se mu ještě pohodlněji na klíně. Teď už chápala, proč matka křičela a prosila Římany o milost. Snažila se zachránit vlastní ctnost i čest svého manžela. Ti Římané jsou hrozné bestie! Zenobie toužila po pomstě! Z otcovy ložnice se ozvalo naříkání. Právě dorazili ostatní členové kmene a ženy při vstupu do komnaty vzlykaly smutkem, soucitem a hanbou. Zabaai ben Selim vyšel z ložnice a krátce nařídil nejstaršímu synovi: „Odveď Zenobii do jejího pokoje, Akbare. Chtěl bych ji vyslechnout.“ Akbar vstal a odvedl sestru do jejího pokoje v ženské části domu. Položil ji na postel, poplácal ji pro uklidnění po rameni a trochu se usmál. Samotný Zabaai se tvářil chmurně a nepřístupně. Pohlédl přísně na svou mladou dcerku. „Poslechl jsem si Tamařin příběh a teď chci totéž slyšet z tvých úst.“ Nadechla se a potom mu pověděla celou pravdu ze svého dětského pohledu. Obvinila se z toho, že způsobila, aby se obě ženy zdržely. Otec neřekl nic. Všechen jeho hněv, který snad zpočátku pociťoval vůči své malé dcerce, roztál tváří v tvář jejich společnému zármutku. Římané za to zaplatí! Ano! Zaplatí! Tucet jeho synů už se vydal do města s příkazem přivézt s sebou zpátky římského místodržícího a s ním mladého palmyrského vládce, prince Odenatha. Až i oni uvidí tu hrůzu, kterou protrpěly jeho manželky, budou Beduíni moci odnést tělo Iris z jeho ložnice a pohřbít je se ctí, která jí náleží. Vzal něžně Zenobii do náruče a objal ji. „Ty za to nemůžeš, dítě. Teď si odpočiň. Pošlu za tebou Bab. Je mi líto, ale budeš muset celý příběh vypravovat ještě jednou panu místodržícímu.“ Zabaai odešel z pokoje. Nad šokem a zármutkem u něj teď začal nabývat síly hněv. Celý život byl obyvatelem Palmyry. Obdržel římské občanství stejně jako ostatní Palmyřané. Bylo neuvěřitelné, že římští vojáci si dovolili vztáhnout ruku na

19/34

mírumilovné, nevzbouřené vazalské město. Najednou zatoužil po samotě, aby se mohl poddat smutku, ale na to teď nebyl ještě čas. Nejdřív se bude muset postavit Římanům a žádat spravedlivou odplatu. Vrátil se do oblékárny sousedící s jeho ložnicí, smyl ze sebe pouštní prach a převlékl se. Otroci pak zase odnesli umyvadlo s růžovou vodou, které mu předtím připravili. Nato mu navoněli a upravili vousy. Nyní vypadal jako hezký muž středního věku s tmavými vousy, v nichž mu začínalo prosvítat stříbro. Jeho pocity prozrazovaly pouze tmavé oči otupělé bolestí. Do pokoje vstoupil jeho syn: „Už jsou tady, otče.“ Zabaai přikývl a šel pozdravit hosty. „Pokoj s tebou, můj princi, i s vámi, Antonie Porcie. Buďte vítáni v mém domě, i když je to dům smutku.“ „Pokoj buď i s tebou, bratranče,“ odpověděl princ, ale dřív než mohl pokračovat, promluvil podrážděně římský místodržící. „Nač ten spěch?“ chtěl vědět, a jeho slušné mravy šly stranou kvůli rozmrzelosti a bolesti hlavy, která mu v panujícím vedru tepala ve spáncích. „Tihle tvoji vousatí, neurvalí synové, Zabaai ben Selime, mě zvedli z pohovky a donutili přijet sem, bez jakéhokoli vysvětlení! Chci ti, náčelníku Beduínů, připomenout, že zde v Palmyře zastupuji císaře a jako takový vyžaduji uctivé chování!“ „Shromáždil jsem vás tu, Antonie Porcie, z čiré nutnosti.“ „Ty že jsi nás tu shromáždil?“ Hlas Antonia Porcia zaskřípěl pobouřením a malá dvojitá brada se mu chvěla rozčilením. „Ano,“ zahřměl mu Zabaai v odpověď. „Já, Zabaai ben Selim, vládce Beduínů, jsem vás tu shromáždil! A uděláte jen dobře, pane místodržící, když budete pečlivě poslouchat, co vám chci říct. Dnes ráno jsme se s celým kmenem vypravili z Palmyry na naše každoroční putování pouští. Jak dobře víte, odjíždíme odtud každý rok touto dobou – během období dešťů, abychom pásli svá stáda za hranicemi Palmyry. Dvě z mých žen byly nuceny se tu zdržet, protože má jediná dcera Zenobie nemá zimní cestování ráda a s dětskou logikou věřila, že když se schová, budeme ji muset nechat v Palmyře. Samozřejmě, že ji její matka a Tamar našly. Když chtěly odejít z domu, zaslechly neznámé kroky na schodech, vedoucích k ložnici, a Tamar s neuvěřitelnou předvídavostí schovala mou dcerku pod postel. Díky bohům, že to udělala! Do domu vtrhli římští vojáci, Antonie Porcie. Pod vedením setníka zaútočili na mé ženy, znásilnili je a Tamar nechali ležet, protože si mysleli, že je mrtvá, zatímco Iris podřízli hrdlo. Celou tu dobu se moje dcerka krčila v hrůze pod postelí! Ti muži byli z římských pomocných sborů, Antonie Porcie! Pomocné sbory z Alemanie! Nemělo by být pro vás obtížné je vypátrat. Chci, aby byli potrestáni! Nespokojím se s ničím menším než s jejich smrtí! Slyšíš, císařský místodržící! S ničím menším!“

20/34

Princ Odenathus vypadal po slovech svého staršího bratrance velice sklíčeně. „Tvá roztomilá Iris že je mrtvá? Zabaai, co ti na to mohu říct! Jak tě mohu po takové ztrátě potěšit?“ A potom si v soucitném gestu roztrhl oděv. „A co děvče, tvá dcera Zenobie? Zůstala nedotčena?“ „Ano, bozi buďte pochváleni! Vojáci nepřišli na to, že má nevinná dcerka je také v pokoji. Kdyby ji našli, vůbec nepochybuju, že by surově zneuctili i ji! Jaké muže si to dnes vybíráte do legií, Antonie Porcie? Palmyra není nově dobyté město, kde mohou Římané znásilňovat a kořistit do sytosti. Jsme vazalské království, jehož občané jsou hrdí na to, že mají římské občanství!“ Antonius Porcius, muž na počátku středního věku, byl tím, co mu Zabaai ben Selim řekl, šokován! Byl to spravedlivý muž, který miloval Palmyru – a opravdu v ní žil po většinu svého dospělého života. Zastupoval tu však římskou moc, a proto se musel přesvědčit, že Beduíni mluví pravdu. „Jak mám vědět, že mluvíš pravdu, Zabaai ben Selime? Kde jsou ty ženy, o nichž jsi řekl, že byly napadeny? Mohou identifikovat útočníky?“ „Pojďte se mnou!“ Zabaai je odvedl do ložnice, kde stále ještě leželo ubité Irisino tělo ve změti roztrhaného oblečení. Tamar, stále ještě v šoku, seděla na podlaze a nepřítomně zírala na všechny kolem. V horké, uzavřené místnosti byl nyní zápach krve velice citelný a kolem mrtvého těla hlasitě bzučely mouchy. Římský místodržící, malý, kulaťoučký muž, pohlédl na Iris s nelíčenou hrůzou. Setkal se s ní při několika příležitostech a vybavoval si ji jako krásnou a vznešenou ženu. Sevřelo se mu hrdlo. S obtížemi polkl a tváří v tvář této tragédii se zastyděl za všechno mužské pokolení. „Tvůj důkaz je neoddiskutovatelný,“ pronesl zasmušile. „Řím není s Palmyrou ani s jejími loajálními občany ve válce. My přinášíme mír. Muži, kteří se zúčastnili této hrozné záležitosti, budou neprodleně nalezeni a potrestáni tak rychle, jak to bude možné.“ „Ještě dnes,“ přišla chraptivá odpověď. „Slunce nesmí zapadnout, aniž by zůstali původci zločinu nepotrestáni. Duše mé sladké Iris volá po spravedlnosti, Antonie Porcie!“ „Měj rozum, Zabaai ben Selime!“ prosil Antonius Porcius. „Já jsem rozumný!“ zahřměl náčelník Beduínů. „Neposlal jsem své muže do města, aby podřezali hrdlo každému římskému vojákovi, na kterého natrefí. To znamená být rozumný, pane místodržící!“ Tamar najednou zaostřila pohled a promluvila: „Já mohu identifikovat setníka, který to provedl, i jeho muže, pane místodržící. Nikdy nezapomenu na jejich ďábelské oči, protože všichni měli modré zraky. Ale nikdo v nich neměl cit. Nikdo. Všichni měli prázdný pohled. Měl s sebou osm mužů a jejich tváře mě budou navždy strašit ve snech. Nikdy na ně nezapomenu!“ Antonius Porcius se s rozpaky obrátil. Často vystupoval s pompou, ale byl to hodný člověk. Z důkazů, ležících před jeho očima, mu bylo na zvracení. „Paní

21/34

Tamar,“ odpověděl jemně a obrátil se zpět k ženě sedící na podlaze. „Říkáte, že ti muži byli z pomocných sborů z Alemanie. Jak to víte?“ „Všichni byli hodně vysocí,“ vysvětlovala Tamar, „a měli světlé vlasy, oči modré jako obloha nad námi a kůži bílou jako mramor všude tam, kde nebyla opálená od slunce. Mluvili s hrdelním přízvukem, jako by latina pro ně nebyla snadná a jako by ji plně neovládali, a přijeli na koních, pane místodržící. Oblečeni byli v uniformě legií. Já se nemýlím, ani se mi to v hlavě neplete kvůli tomu, co se mi stalo. Všechno si pamatuju! A vždycky budu!“ Přikývl a potom se zeptal ještě jednou velice jemně: „Jste si úplně jistá, že plně pochopili, kdo jste?“ „Já i Iris jsme jim to pečlivě vysvětlovaly, pomalu a několikrát za sebou. Byli rozhodnuti tu nelidskost provést. Setník řekl Iris, že lže, že je…“ Tamar se s obavami podívala na manžela. „Co?“ chtěl vědět Zabaai ben Selim. „Palmyrská děvka,“ zašeptala Tamar. Zabaai ben Selim při jejích slovech zuřivě zaklel. Antonius Porcius se otřásl. „Musím se vás zeptat ještě na něco, paní Tamar,“ pronesl omluvně a ustaraným zrakem se ohlédl po Zabbaim ben Selimovi. „Kdo zabil paní Iris? Víte to, budete si schopná vzpomenout?“ Tamar se znovu začala chvět následkem šoku: „Setník znásilnil Iris dvakrát. A byl to právě on, kdo ji zabil poté, co se s ní podruhé ukojil. Předstírala jsem, že jsem při jejich násilnostech vydechla naposled, a oni mě pokládali za mrtvou.“ „Co mohlo vidět to děvče?“ otázal se místodržící. „Neviděla nic, díky bohům!“ odvětila Tamar. „Bohužel však všechno slyšela. Přehoz na lůžku ji kryl před chtivými zraky Římanů. Navždy si budu pamatovat zmatený pohled v Zenobiiných očích. Ty oči se mě ptaly na tisíce otázek, na něž jsem neuměla odpovědět. Co to s ní udělá, Antonie Porcie? Až dosud nepoznala ve světě nic jiného než laskavost.“ Místodržící se obrátil k Zabaaimu ben Selimovi. „Můžete připravit paní Tamar na přepravu? Nechám celou posádku nastoupit před městskými hradbami. S takovou svědkyní nebude obtížné najít všechny viníky. Pouze jedna z pomocných legií pochází z Galie. Další tvoří muži z Afriky, černí jako eben.“ „Setníka chci pro sebe,“ pronesl potichu Zabaai. „S jeho muži udělejte, co chcete, ale setníka chci já!“ Antonius Porcius rychle souhlasil, měl ovšem podmínku: „Pouze jestliže ho potrestáte před celou posádkou. Chci jim dát výstražnou lekci, aby už se něco takového nikdy neopakovalo. Bude nám líp bez takové lůzy!“ „Souhlasím,“ odpověděl Zabaai. „Doprovodím místodržícího do města, bratranče,“ řekl mladý princ. „Budou vám stačit dvě hodiny, abyste připravili paní Tamar na cestu za spravedlností?“

22/34

Než mohl Zabaai ben Selim odpovědět, ozvala se překvapivě silným hlasem Tamar: „Budu připravena, můj princi! Pokud budu žít alespoň okamžik poté, co vydám svědectví proti té sběři, bude mi to stačit!“ Princ Odenathus objal svého bratrance a potom s římským místodržícím opustili místnost. V horní chodbě potkali děvčátko Zenobii, která vycházela ze svého pokoje a služebnou její matky Bab, jdoucí za ní. Odenathus se zastavil a vlídným hlasem ji pozdravil. „Pamatuješ se na mě, malá sestřenko?“ Zastavila se a jeho náhle zasáhla její krása. Bylo jí pouze jedenáct let, jak věděl, ale už teď její vzhled sliboval, že se z ní stane neuvěřitelně krásná žena, která vynikne i ve městě známém svými krásnými ženami. Za ty dva roky, co ji neviděl, se hodně vytáhla do výšky, tělo však měla stále ještě ploché a dětské. Rozpuštěné dlouhé vlasy jí volně splývaly po zádech, aniž je svazovala jakákoli stužka, a byly černé jako noční obloha. Odenathus ji pohladil po hlavě, jako by hladil svého oblíbeného loveckého psa, ale pak sjel rukou níž, aby jí mohl pozvednout srdcovitý obličejíček. Vlasy měla jemné stejně jako zlatavou pleť na obličeji a její oči byly neuvěřitelné. Měly mandlový tvar s dlouhými černými řasami, a odrážela se v nich temně šedá barva bouřkového mračna, v jejich hlubinách však mohl člověk zahlédnout zlatavé ohníčky vyvolané zármutkem. Hleděl na její rovný malý nosík a na tak rozkošná ústa, že se musel držet, aby se nesklonil a nevtiskl na ně polibek. Ale přísně si připomínal, že je to ještě dítě. Přesto, pomyslel si lítostivě, vypadá jako velice vábná nymfa. „Pamatuji si na vás, můj princi,“ odpověděla jemně Zenobie. „Je mi to líto, Zenobie,“ pronesl bezmocně princ. V tom okamžiku stříbřitě šedé oči barvy bouřkového mračna zajiskřily. „Proč tady v Palmyře tolerujete ta římská prasata?“ vybuchla rozčileně. „Římané jsou teď naši přátelé, stejně jako vždycky byli, kvítečku. Tohle byla jen nešťastná náhoda,“ řekl chlácholivě, protože si byl vědom společnosti římského místodržícího. „Přátelé neznásilňují a nemordují nevinné ženy!“ odvětila pohrdavě. „Vy jste se stal jedním z nich, můj princi! Afektovaný a navoněný římský švihák! Nenávidím je! Nenávidím je a nenávidím i vás, že jste jim dovolil, aby nám hodili na šíji jho!“ Viděl, jak se jí oči plní přetékajícími slzami, ale než mohl cokoli odpovědět, otočila se a utekla, následovaná bručící služebnou. „Ubohá holčička,“ řekl smutně princ Odenathus. „Byla jediným dítětem své matky a měly k sobě velice blízko, Antonie Porcie. Vidím, jak hrozně ji zasáhl ten otřesný zločin.“ Římský místodržící hleděl za prchajícím dítětem. „Ano,“ přisvědčil. Řím má neblahý zvyk, pomyslel si, dělat si všude nepřátele.

23/34

Jakmile se princ s místodržícím vrátili do města, Antonius Porcius k sobě neprodleně povolal dvanáct důstojníků, kteří veleli dvěma legiím pod jeho správou. Pečlivě jim vysvětlil situaci a potom se zeptal: „Budou velitelé pomocných sborů stát v této záležitosti při nás?“ „Ručím za své Afričany,“ prohlásil tribun deváté legie. „Galy pohrdají.“ Jeho spoluvelitelé přikývli na souhlas. „Neznám žádný důvod, proč by Galové neviděli ve vašem potrestání viníků pouze spravedlnost, Antonie Porcie,“ prohlásil poněkud odměřeně tribun šesté legie. „Svolejte tedy celou posádku,“ rozkázal místodržící. Dvě římské legie o dvanácti tisících vojáků plus dvě stě čtyřicet jezdců a dva plné pomocné sbory, každý o stejném počtu jako legie, se shromáždily před hlavní palmyrskou branou. Takové mohutné shromáždění přitahovalo samozřejmě zvědavce. Jakmile zvěst o pohybech vojáků proletěla městem, všichni občané spěchali ven z městských bran, aby zjistili, co se děje. Na vyvýšeném, zastíněném pódiu seděl v horkém slunci pozdního odpoledne římský místodržící Antonius Porcius. Oslnivý ve svém bílém oděvu s purpurovým lemem a se stříbrným věncem napodobujícím spletené vavřínové listy na plešatějící hlavě, čekal společně s palmyrským princem na začátek. Mladý dvaadvacetiletý princ Odenathus Septimius přiměl víc než jednu ženu v davu ke snění. Byl vysoký s dobře utvářenýma, svalnatýma rukama a nohama opálenýma sluncem. Jeho krátká bílá tunika byla lemována zlatem. Vlasy, tmavé jako půlnoc, měl kadeřavé a velké oči sametově hnědé. Se širokými, smyslnými ústy, vysokými lícními kostmi a pevnou bradou byl neodolatelný. Byl to však zároveň také inteligentní a vzdělaný muž, který hrál s Římany vyčkávací taktiku. Ještě nebyl natolik silný, aby útočníka přemohl, ale měl s ním své plány. Hněvivé obvinění děvčátka Zenobie, že se stal jedním z nich, mu zalichotilo, protože to znamenalo, že je ve svém předstírání úspěšný. Římané mu důvěřovali. Odenathus se zvedl a posadil si na hlavu palmyrskou korunu. Byla to krásná koruna, celá ze zlata, vypracovaná do tvaru vějířovitých listů palem, od nichž Palmyra dostala své jméno. Při současném počasí v ní však bylo horko. Povzdechl si a setřel nepatrný potůček potu, který hrozil, že mu steče po spánku na tvář. Guvernérovi trubači zatroubili fanfáru a hlučný dav ztichl v očekávání. Antonius Porcius vstal a popošel až na okraj pódia. Slavnostně, s politickým citem pro dramatično, nechal svůj zrak bloudit po shromážděném davu. Nakonec promluvil a jeho nosový hlas zněl překvapivě silně. „Dnes byla pošpiněna sláva Říma. Nepošpinili ji ti, kterým je rodnou matkou, ale spíš ti, kterým tak milostivě nabídla tolik ceněné občanství! Řím takové věci nebude tolerovat! Řím nepřipustí, aby se s těmi, kterým jsme přísahali, že je budeme ochraňovat, zle nakládalo. Řím potrestá ty, kteří překročili jeho zákony – i zákony palmyrské!“

24/34

Na okamžik se odmlčel, aby jeho slova zapustila v mysli všech kořeny. „Dnes ráno byla ve svém domě nemilosrdně znásilněna a zavražděna manželka Zabaaiho ben Selima, velkého náčelníka Beduínů. Zneuctěna byla i další manželka tohoto loajálního muže, a zanechána na místě jako mrtvá!“ Ze shromáždění palmyrských občanů se ozval kolektivní vzdech, po němž následovalo spodní zlověstné hučení. Antonius Porcius zvedl paže, aby uklidnil hněv Palmyřanů. „Ještě jsem neskončil!“ zvolal hlasitě a dav se znovu utišil. „Žena, která přežila, bez ohledu na svou hanbu přišla nyní sem, aby ukázala na ty, kteří přepadli ji i ubohou zavražděnou!“ Sotva jeho slova dozněla, začaly se davy palmyrských občanů rozestupovat, aby velbloudi Zabaaiho ben Selima mohli projít až k oficiálnímu pódiu. Pohled na ně byl jak odstrašující, tak strhující. Náčelník Beduínů vedl svůj zástup ze sedla svého černého závodního velblouda. Za ním jelo jeho čtyřicet synů od nejstaršího Akbara ben Zabaai až k nejmladšímu, šestiletému chlapci, který pyšně a nebojácně seděl na svém velbloudovi. Za náčelníkem a jeho syny jeli další muži z kmenu Beduínů. Po nich následovaly pěšky jdoucí plačící ženy, které kvílením zvěstovaly hloubku svého bolu. Velbloudi se zastavili u paty pódia a klekli si na teplou zem, aby jejich jezdci mohli sestoupit. K údivu všech se z jednoho jezdce vyklubala jediná dcera Zabaaiho ben Selima, Zenobie. Chráněná z jedné strany otcem a z druhé Akbarem ben Zabaaiem stála zpříma a nepřítomnýma očima hleděla na římského místodržícího i na prince Odenatha. „Přijeli jsme sem pro římskou spravedlnost, Antonie Porcie,“ zvolal Zabaai ben Selim. Jeho hlas se jasně rozléhal tichým odpoledním vzduchem. „Řím slyšel tvou žalobu a odpoví ti spravedlivě, Zabaai ben Selime,“ přišla odpověď místodržícího. „Lucie Oktavie!“ „Pane?“ předstoupil velící tribun šesté legie. „Shromáždi své Alemany!“ „Ano, pane!“ odvětil hbitě tribun. Pak se obrátil a zakřičel své rozkazy. „Galští Alemani postoupit kupředu, teď!“ Sto dvacet mužů římské jízdy z galských provincií se pomalu pohnulo kupředu, a když nakonec zastavilo své koně, byli seřazeni do deseti řad po dvanácti mužích. Jejich koně podrážděně potřásali hlavami, protože cítili nervozitu svých pánů. Zabaai ben Selim poodešel zpět na místo, kde nyní už mlčky stály ženy jeho kmene, a vyvedl odtud svou první ženu Tamar. Společně procházeli podél řad římské jízdy a brzy bylo slyšet Tamařin silný hlas, kterým označovala viníky. „Tamten! A tenhle! Tihle dva!“ Legionáři šesté legie strhli obviněné muže z vylekaných koní a předvedli je před místodržícího. Na úplném konci řady jezdců se Tamar zastavila a Zabaai ucítil, jak

25/34

jí celým tělem proběhl třes. Vzhlédl a setkal se s nejstudenějším modrým pohledem, který kdy viděl. Tenká, krutá ústa se pozvedla ve výsměšném úsměvu. „To je on, můj muži. To je setník, který znásilnil a zabil Iris.“ Zabaai pohlédl do Galových vědoucích očí a na krátký okamžik pochopil hrůzu a hanbu, kterou musela pociťovat jeho sladká milovaná žena v posledních minutách života. Hruď mu naplnil zběsilý hněv, který z něj vytryskl v divokém vykřiku zuřivosti, s nímž strhl setníka ze sedla. V okamžiku mu nasadil na krk nůž, který na jeho hrdle zanechal slabou červenou čáru. Pouze Tamařin naléhavý hlas byl s to zastavit zločincovu okamžitou popravu. „Ne, můj pane! Musí trpět podobně jako Iris! Prosím vás, neumožněte mu dobrodiní rychlé smrti! Nezaslouží si ji.“ Skrz rudou mlhu hněvu ucítil Zabaai na své paži ruku, uslyšel prosbu své ženy a sklonil zbraň. Z očí mu najednou vyhrkly slzy. Obrátil se, aby je skryl, a k jejich otření použil rukáv, aby je ostatní neviděli. „To jsou všichni, Tamar?“ zeptal se přísně. „Ano, můj pane,“ odpověděla mu potichu a zatoužila přitom, aby jej mohla vzít do náruče a utěšit ho. Pokud to byl děsný zážitek pro ni, jak se asi musel cítit on. Ztratil to, co mu bylo na celém širém světě nejdražší. Ztratil sladkou Iris a Tamar věděla, že už z něj nikdy nebude stejný muž jako předtím. To ji rozesmutnilo víc než cokoli jiného, protože ho milovala. Sevřela mu prsty v dlani a společně kráčeli k patě pódia, kde Zabaai klidně řekl: „Má žena tvrdí, že toto jsou všichni viníci, Antonie Porcie.“ Římský místodržící se zvedl z vyřezávaného křesla a přešel na okraj plošiny. Jeho hlas zazvučel nad čekajícím davem. „Tito muži tady stojí, obviněni svou obětí, kterou pokládali za mrtvou. Může někdo z nich popřít svou účast v celé záležitosti?“ Místodržící pohlédl na osm obviněných, kteří svěsili hlavy, protože nebyli schopni pohlédnout na Tamar ani na ostatní. Antonius Porcius promluvil znovu: „Můj rozsudek je konečný. Tato sběř bude ukřižována. Jejich setníka tímto předávám k mučení a popravě Beduínům. Římský mír byl zachován.“ Z řad vojáků se ozval povinný pokřik, větší halas se nesl od Palmyřanů. Potom několik legionářů z šesté legie přitáhlo dřevěné kříže, které přinesli na místo v očekávání toho, až bude vyhlášen rozsudek. Obvinění mužové byli zbaveni uniformy a svlečeni do naha. Poté je přivázali na kříže, ty pak jedna skupina vojáků zvedla do výše, zatímco druzí je zatloukali do písčité země ze žebříků, které k tomuto účelu vztyčili vedle nich. Horko pozdního odpoledne bylo sotva snesitelné, ale jestli Galové přežijí až do poledne následujícího dne, bude jejich agonie nesnesitelná, protože v pražícím dopoledním slunci syrské pouště jim jazyk napuchne až do černa. Pruhy vlhké surové kůže, kterými měli k dřevěnému kříži přivázány ruce a nohy, uschnou, stáhnou se a zaříznou se jim do masa, přeruší jim v končetinách krevní oběh a způsobí

26/34

nesnesitelnou bolest, kterou muži, neschopní si pomoci, budou ještě zvyšovat svou váhou. Podle fyzické kondice pak začnou umírat, a budou umírat po centimetrech. Výkřiky jejich setníka Vincta Sexta je budou provázet na cestě do pekel, protože ten bude muset zůstat naživu, dokud všichni ostatní nezemřou. Před jejich vyděšenýma očima byl už nyní v přípravě na mučení svlečen do naha. Vše začalo docela jednoduše. Beduíni vrazili do země kůl a přivázali ho k němu, tváří ke dřevu a zády k davu. Zabaai ben Selim mu tenkým bičem spleteným z koňských žíní udělil prvních pět ran. Nebyly to těžké rány, spíš ostré, a nadělaly mu pruhy působící ostrou bolest. Tamar přes svou slabost byla schopná zasadit vězni dalších pět ran. Potom mu každý syn Zabaaiho ben Selima uštědřil jednu ránu. Posledních pět ran připadlo na Zenobii, která přes své mládí vládla bičem překvapivě dobře, jak se mohli přesvědčit všichni v davu. Celkem dopadlo na záda Vincta Sexta padesát pět ran, ale Gal byl tvrdý chlap a ani jednou nevykřikl, ačkoli zůstal po celou dobu exekuce při vědomí. Zabaai ben Selim se pochmurně usmál. Ještě zbývá hodně času na křik a nakonec bude Gal prosit o milost stejně, jako o ni byla nucena prosit jeho sladká Iris. Bude trvat ještě mnoho, mnoho hodin, než Vinctus Sextus vydechne naposled, a bude si tisíckrát přát smrt, než pro něj opravdu přijde. Po bití odvázali setníka od kůlu a táhli ho horkým pískem k místu, kde byl usazen mramorový blok. Vedle něj bublal na nízkém, plápolajícím ohni otevřený kotlík. Vinctus Sextus byl přinucen pokleknout a poprvé na něj dolehla hrůza, když viděl, jak mu prudce odtáhli ruce od těla. V horkém odpoledni zazněl jeho výkřik protestu: „Ruce ne! Jsem voják! Ruce potřebuju!“ Vlčí tváře věznitelů se na něj výsměšně zašklebily a on si uvědomil, že i kdyby ho nechali naživu, bude příliš zmrzačený, než aby mohl ještě někdy bojovat. Fascinovaně sledoval, jak krev z přeseknutých cév stříká na zlatý písek. Hned nato ho dotáhli k bublajícímu kotli a ponořili mu useknuté pahýly do vařící smůly, aby zabránili smrti vykrvácením. K divákům, kteří vydechli jakoby jedním dechem, se donesl první skutečný výkřik agonie, a ujistil je, že setník konečně cítí bolest, kterou si zasloužil. Jeden ze Zabaaiových synů sebral z písku obě odseknuté ruce s prsty nataženými k protestu a náčelník Beduínů se znovu usmál. „Tyto ruce už nikdy nebudou schopny působit bolest, Gale,“ prohlásil. „Odvezeme je do pouště, kde je předhodíme jako potravu šakalům.“ Vinctus Sextus se zachvěl. Lidé z jeho severských kmenů se nejvíc obávali toho, aby je nepohřbili zmrzačené. Bez rukou by byl nucen bloudit podsvětím, které není ani světem, ani rájem jeho vlastních lesních bohů. Ztrátou svých paží byl proklet, ale ještě se nevzdával. Znovu ho táhli přes písek, aby ho nakonec položili rovně na záda a roztáhli, až vypadal jako orel s roztaženými křídly. Dvě ženy z Uličky prostitutek se protlačily davem a hlásily se Zabaaimu. Jedna z nich promluvila: „Pomůžeme ti, náčelníku

27/34

Beduínů, a nebudeme za to nic žádat. Tento muž od svého příchodu do Palmyry už zranil několik žen z našeho bratrstva, ale až dosud jsme se nedovolaly spravedlnosti.“ Žena, vysoká brunetka v nejlepších letech, byla silně namalovaná. Krásné mladé dívce, která přišla s ní, nebylo víc než čtrnáct let. Tato modrooká blondýna pocházela ze severního Řecka. Bez jakéhokoli předstírání skromnosti si dívka svlékla narůžovělý hedvábný oděv a nahá si stoupla před dav. Její mladé tělo bylo dokonalost sama s nádherně tvarovanými bílými ňadry, štíhlým pasem a perfektními boky a stehny. Davem proběhl povzdech úžasu. Se záměrnou pomalostí se dívka odebrala za hlavu Vincta Sexta. Elegantně poklekla a naklonila se, až přejela jeho obličej nejdřív jedním a pak druhým plným ňadrem. Muž zasténal čirým pocitem marnosti, když v tom ho popíchl Zabaaiho hlas: „To je obdivuhodné ovoce, viď, Gale?“ Vinctus Sextus přímo cítil, jak ho svědí prsty a kroutí se ve snaze zmáčknout tu vábnou část těla, otírající se o jeho tvář. Instinktivně se pokusil pohnout uvázanými pažemi. Příliš pozdě si uvědomil, že už žádné ruce nemá, a se zkřivenými rty zaklel. Nejmladší syn Zabaaiho ben Selima, šestiletý Hasan, se zmocnil Galových odříznutých rukou a vyzývavě tancoval kolem svázaného muže a mával svými trofejemi. Poté položil useknuté ruce na prostitutčina měkká prsa a necudně po nich přejížděl, zatímco lidé v davu se chlapcově uličnictví bujně chechtali. Setník přešel do svého rodného jazyka a křičel něco, z čehož bylo zřejmé, že proklíná okolní dav, svůj osud i všechno ostatní, co mu přišlo na mysl. „Měl by cítit děsivou bolest,“ obrátil se Antonius Porcius na prince Odenatha. „Jak to, že tomu tak není?“ „Beduíni do vroucí smůly přimísili narkotika proti bolesti,“ vysvětloval princ. „Nechtějí, aby zemřel bolestí, a tak mu to zatím značně usnadnili.“ Místodržící přikývl. „Mají zřejmě v mučení velkou praxi. Kdybych někdy někoho takového potřeboval, vím, na koho se obrátit.“ Dav nad takovým vynalézavým mučením obdivně vzdychal. Otcové si posadili děti na ramena, aby lépe viděly. Dvě římské legie i pomocné sbory stály tiše a vše pozorně sledovaly, ale někteří měli tváře bledé, zvlášť ti, kteří stáli poblíž nešťastného Gala. Antonius Porcius už předtím skrytě zvracel do stříbrného umyvadla, které mu přidržel jeho osobní sluha. Kvůli poslednímu mučení Vincta Sexta něžně vykoupali v teplé vodě s přídavkem medu a pomerančové šťávy. Potom každý ze synů Zabaaiho ben Selima vysypal na bezmocné tělo misku černých mravenců. To už bylo moc i na drsného Gala. Začal horečně křičet, prosit o milost a žadonit o to, aby ho hned zabili. Zoufale zmítal tělem ve snaze zbavit se nepatrného hmyzu, který se krmil na jeho sladce vonícím těle. Brzy jeho výkřiky zeslábly.

28/34

Občané Palmyry si uvědomili, že už je po podívané, a zůstali jen tak dlouho, aby viděli, jak římští vojáci zlámali osmi ukřižovaným nohy, a potom začali proudit zpět do města na smuteční rozloučení s Iris, následováni pochodujícími legiemi. Muži ze šesté a deváté legie vypijí v několika dalších hodinách úctyhodné množství vína v usilovné snaze zcela na toto odpoledne zapomenout. Římský místodržící sestoupil s poněkud roztřesenýma nohama z pódia a došel až tam, kde stál Zabaai ben Selim se svými syny a děvčátkem Zenobií. „Jsi spokojen s římskou spravedlností, náčelníku Beduínů?“ tázal se ho. „Ano, jsem spokojen. Moji sladkou Iris mi to nevrátí, ale alespoň je pomstěna smrtí těchto mužů.“ „Odjedete nyní na zimní kočování do pouště?“ „Zůstaneme tady, dokud zločinci nezemřou,“ zazněla klidná odpověď. „Až tehdy bude spravedlnosti učiněno zadost. Jejich těla pak odvezeme s sebou do pouště, aby se stala kořistí vlků a šakalů.“ „Ať je po vaší vůli,“ prohlásil Antonius Porcius a oddechl si, že už má celou tu ošklivou záležitost za sebou. Alespoň jedna dobrá věc z toho vzešla, pomyslel si pro sebe. Tak krásné stvoření, jako byla ta mladá světlovlasá prostitutka, už dlouhé měsíce nespatřil. Měl v úmyslu ji vykoupit od jejích majitelů, protože ho současná milenka, žena bohatého palmyrského obchodníka, už velice unavovala. Netrpělivě si přivolával svá nosítka. „Ať vás bozi provázejí po celou zimu, Zabaai ben Selime. Rádi vás zase uvidíme na jaře v Palmyře.“ Nato římský místodržící vstoupil do nosítek a přikázal nosičům, aby pospíšili do města. Princ Odenathus sledoval, jak ho odnášejí, a potom se ironicky usmál. „Úmysly našeho římského přítele jsou průhledné jako křišťálová váza,“ obrátil se k Zabaaimu ben Selimovi. „Jeho žádostivost po oné hezké světlovlasé nevěstce byla jasně viditelná, ale mít ji nebude. Taková statečná dívka si zaslouží někoho lepšího než tlustého římského místodržícího.“ „Už je – hádám – na cestě do tvého paláce,“ odpověděl pobaveně Zabaai ben Selim. „Samozřejmě, bratranče! Lůžko beduínského prince má přece přednost před ložem pouhého Římana.“ Zabaai ben Selim si nemohl pomoct, musel se na svého mladého bratrance usmát. Palmyrský princ byl okouzlující mladý muž, kterému to nejen bystře myslelo, ale měl i kousavý smysl pro humor. Zabaai se však obával jako mnozí jiní obyvatelé Palmyry toho, že Odenathus ještě není ženatý a nemá tedy žádného dědice, protože podle palmyrských zákonů nemůže nemanželské dítě zdědit trůn. Pohlédl upřeně na Odenatha a zeptal se: „Kdy se hodláš oženit, můj princi?“ „Mluvíš úplně stejně jako státní rada. Tuhle otázku mi kladou dennodenně.“ Povzdychl si. „Zahrada života je plná rozmanitých krásných květin, bratranče. Musím však teprve najít to správné poupě, které mě natolik přiláká, že z něj budu

29/34

chtít udělat princeznu. Možná že počkám,“ zasmál se, „až vyroste tvá malá Zenobie, Zabaai.“ Bylo to řečeno v legraci, ale jakmile tato slova jednou vyšla z Odenathových úst, Zabaai ben Selim si uvědomil, že je to jedinečné řešení problému, komu dát dceru. Uvažovali nad tím už i s Iris, protože nikdo z mladých mužů kmene nebyl pro jejich dcerku vhodný. Nedalo se zkrátka upřít, že Zenobie se od ostatních dívek lišila. Nejen že byla mnohem hezčí než obyčejná beduínská dívka, ale měla dobré vzdělání, byla nebojácná a velice kurážná. Uměla jezdit a závodit na velbloudu i na koni jako kterýkoli z mužů. Otec jí dovolil, aby se cvičila ve zbrani se svými mladšími bratry, protože ho o to prosila, a Zabaai byl nucen uznat, že už dlouhá léta neměl tak dobrého žáka, byla dokonce lepší než její nejstarší bratr Akbar. Měla přirozený talent a cit pro zacházení se zbraněmi, což bylo u někoho tak mladého velice překvapivé. Bylo až ku podivu, že nikoho ani nenapadlo ptát se, proč dělá samé takové nekonvenční věci. Vždyť to byla Zenobie a nepodobala se žádné dívce z jejich kmene. Zabaai byl na svou dceru velice hrdý. Přesto by však žádný muž z kmene Beduínů nechtěl za ženu dívku, která by nejen jezdila lépe než on, ale mohla by se mu postavit v zápase s mečem, kopím nebo prakem. Žena potřebovala umět vařit, rodit děti, starat se o domácí zvířata a šít. Zenobie rozhodně nebyla prototypem ženy, kterou by muž z jejich kmene mohl milovat a obdivovat, ale s Odenathem to bylo jiné. Z otcovy strany byl Beduínem, ale zároveň žil jako městský člověk a takoví lidé si rádi brali za manželky vzdělanější dívky. Zabaai ben Selim pohlédl na svého mladšího bratrance a řekl: „Opravdu bys uvažoval o Zenobii jako o své ženě, Odenathe? Má dcera by pro tebe byla senzační ženou, bratranče! Žádnou lepší bys nesehnal. Je z dostatečně urozeného rodu, protože z mé strany máte společného prapradědečka a z matčiny strany pochází z rodu poslední egyptské královny Kleopatry. Ještě z ní není žena, ale za několik let už bude ve věku, kdy se může provdat. Dám ti ji pouze za manželku, nikoli za konkubínu, a muselo by se domluvit, že její synové budou tvými dědici.“ Princ Odenathus se na dlouhou chvíli zamyslel. Nebyl to koneckonců špatný nápad a vyřešil by zároveň i jeho problém se ženěním. Zenobie bat Zabaai byla pro něj z dynastického hlediska dobrou partií. Z toho, co o ní věděl, to byla vzdělaná a inteligentní dívka. Pokud chce mít muž inteligentní syny, musí si vzít za ženu moudrou dívku, pomyslel si Odenathus. Jednoho dne by z ní mohla vyrůst zajímavá žena. „Jak dlouho poté, co se stane ze Zenobie žena, jsi ochoten mi ji dát?“ zeptal se. „Nejdřív za rok,“ uslyšel Zabaaiho odpověď. „Nebudu se jí o tom ani zmiňovat, dokud nezačne pravidelně krvácet, a potom bude potřebovat čas, aby k představě manželství přivykla. Celý život prožila v jednoduchých podmínkách kmenového

30/34

společenství, ale není to jen tak obyčejná dívka, Odenathe. Je to perla nevyčíslitelné hodnoty.“ Mladý vládce Palmyry pohlédl přes písek k místu, kde v tureckém sedu sedělo na zemi děvčátko Zenobie a s podivně nezaujatýma očima sledovalo agonii vraha své matky. Seděla zpříma a bez hnutí, jako by byla vytesaná z nějakého neživého materiálu. Princ vídával, že takto bez hnutí někdy sedávají i divocí králíci. Zdálo se, jako by ani nedýchala. Potřásl údivem hlavou. Gal hrozně trpěl, přesto však děvče nevykazovalo žádnou známku soucitu, nebo dokonce odporu. Její budoucí manžel by mohl získat silné syny z lůna ženy, která se jednoho dne z tohoto děvčete stane. Zároveň však letmo pomyslel i na to, jestli by taková žena viděla ve svém manželovi pána? Možná že by se to dalo zařídit, kdyby ji pojal za manželku dostatečně brzy a sám dotvářel její charakter dospělé ženy. Odenathus zjistil, že je ochoten vzít toto riziko na sebe. Zjistil, že ho Zenobie nevysvětlitelně přitahuje, protože ho velice láká síla jejího charakteru. Usmál se sám pro sebe. Nechtěl však dát Zabaaimu ben Selimovi příliš velkou výhodu, a proto se pokusil odpovědět trochu znuděným a ironickým tónem: „Spojení mezi Zenobií a mnou by bylo možné, bratranče. Nedávej ji nikomu jinému dřív, než si o tom znovu promluvíme. Odložíme to na dobu, až se stane ženou, pokud se do té doby nezamiluju do jiné.“ Zabaai ukázal v úsměvu zuby. „Stane se, jak jsi řekl, můj princi a bratranče,“ odpověděl souhlasně. Ani na okamžik ho nezmýlilo Odenathovo chladné chování a jeho nonšalance. Zahlédl v hnědých očích mladého muže ryzí zájem, když tak dlouho a přemýšlivě sledoval Zenobii. „Rozloučíš se s mou dcerou, princi?“ otázal se Zabaai. „Nevrátíme se do města dřív než pozdě na jaře. Jakmile vojáci zemřou, vydáme se do pouště, jak jsme měli v plánu.“ Odenathus přikývl a popřál Zabaaimu ben Selimovi šťastnou cestu. Potom přešel až na místo, kde v písku seděla Zenobie. Posadil se vedle ní a vzal její ručku do své. Byla studená a on se ji instinktivně snažil zahřát tím, že ji pevně držel ve své dlani. „Říman pomalu umírá,“ řekla a dala tím najevo, že ví o jeho přítomnosti, „ale ještě je brzy a nakonec bude prosit své bohy o milost.“ „Je pro tebe tak důležité, aby prosil o milost?“ „Ano!“ vyhrkla vehementně, a on viděl, že už mu opět uniká do svých vlastních myšlenek. Uměla pořádně nenávidět na tak mladou a až dosud všemožně chráněnou dívku. To děvče ho čím dál víc fascinovalo. „Chtěl jsem se s tebou rozloučit, Zenobie,“ vyrušil ji znovu ze zahleděnosti do vlastního nitra. Zenobie vzhlédla. Jak je hezký, pomyslela si. Jen kdyby se tak snadno nedával do spolku s Římany. Jen kdyby nebyl takový slaboch.

31/34

„Sbohem, můj princi,“ řekla chladně a vzápětí se otočila zpět, aby mohla i nadále sledovat umírajícího muže. „Na shledanou, Zenobie,“ odpověděl jemně a zlehka se rukou dotkl jejích černých vlasů. Ona si toho ani nevšimla. Princ tedy vstal a odešel. Slunce už mělo brzy zapadnout a zatím barvilo svým jasným světlem bílé mramorové věže a sloupoví Palmyry do ruda a do zlatova. Nic z toho Zenobie neviděla. Na poušti se rozsvítily táborové ohně, ale ona stále seděla vedle vraha své matky a tiše ho pozorovala. Kolem ní chodili Beduíni za svou večerní prací. Chápali ji a trpělivě čekali, až děvče ukojí svou touhu po pomstě. Vinctus Sextus byl po nějakou dobu v bezvědomí, ale potom se začal mírně probírat, probuzen vlnami bolesti, které se mu zakusovaly do těla i duše, protože účinek léků proti bolesti, které mu předtím dali, už odezněl. Překvapilo ho, že ještě není v podsvětí. Přinutil se pomalu otevřít oči a zjistil, že u hlavy mu sedí štíhlé děvčátko a pozoruje jeho trápení. „Kdo… jsi?“ podařilo se mu dostat skrz okoralé a popraskané rty. „Jsem Zenobie bat Zabaai,“ odpovědělo mu děvče latinou, která zněla mnohem čistěji, než se byl on sám kdy schopen naučit. „Byla to moje matka, kterou jsi podřízl, prase!“ „Dej… mi… pít,“ poprosil vysíleně. „My tady na poušti vodou zbytečně neplýtváme, Římane. Ty umíráš. Kdybych ti dala napít, bylo by to plýtvání.“ Zírala na něj šedýma očima, jež byly naprosto bez citu a tvrdé jako kameny. „Nemáš… ani trochu… slitování?“ chtěl vědět. „Ukázal jsi nějaké slitování s mou milovanou matkou?“ V jejích očích probleskla intenzivní nenávist. „Neměl jsi s ní žádné slitování a já ho teď zas nemám s tebou, ty prase! Ani trochu!“ Podařilo se mu provést s obličejem něco jako vlčí parodii na ušklíbnutí. Rozuměli si. Neprokázal jsem její světlovlasé matce ani kapku laskavosti či slitování. Uvažoval o tom, jestli by to udělal znovu, kdyby mohl předem nahlédnout do svého osudu, a nakonec se rozhodl, že by to určitě udělal. Smrt je smrt a prožitek se světlovlasou ženou stál za to. Muži umírali pro horší věci. Několikrát prudce zamrkal, aby pročistil mlhu, která se mu tvořila před očima, protože chtěl na to děvče lépe vidět. Byla to opravdová malá kráska, i když zatím měla ještě ploché, nevyvinuté dětské tělo. „Všechny ženy… prosí… když leží pod mužem. To ti… matka… nikdy… neřekla?“ Zenobie od něj odvrátila zrak a pohlédla do dálky přes poušť, neboť jeho slovům pořádně nerozuměla. Slunce už zatím zapadlo. Rychle přicházela noc. Kolem ní vesele plápolaly ohně, zatímco z oblohy na ni ve stříbrném tichu shlížely hvězdy. „Budeš umírat pomalu, Římane,“ pronesla potichu, „a já tu zůstanu, abych to viděla.“

32/34

Vinctus Sextus zlehka přikývl. Pomstu dovedl pochopit. Na takové dítě mohl být otec pyšný, ačkoli to byla pouze dívka. „Udělám… co budu moct… abych tě potěšil,“ zachrčel pohrdavě a vzdorovitě. Potom opět ztratil vědomí. Když znovu otevřel oči, byla naprostá tma, kterou osvětlovaly pouze ohně, založené na písku. Děvče sedělo bez hnutí, ale naprosto bdělé. Znovu upadl do bezvědomí, z něhož se probral až za úsvitu. Sledoval, jak svítání pomalu osvětluje písek pouště svými štíhlými prsty zbarvenými do fialova, meruňkova a ruda. Stále ještě cítil bolest, horší než předtím, a věděl, že smrt už je blízko. Úzké šlehy od biče na jeho zádech se v noci zanítily a tisíce mravenčích kousnutí po celém těle nesnesitelně pálily a bolely. Provazy ze surové kůže, jimiž byl spoután, už uschly a bolestně se mu zařezávaly do masa. Hrdlo měl tak nateklé, že ho bolelo už jen samotné polykání. Slunce na obloze stoupalo stále výš, až ho oslňovalo, i když zavřel oči. Mohl slyšet, jak ti kamarádi na křížích, kteří ještě žili, sténají a prosí o pomoc své bohy i matky. Pokusil se otočit hlavu směrem k nim, ale nepodařilo se mu to. Byl natažen do délky i do šířky. Nemohl se vůbec hýbat. „Pět už jich zemřelo,“ proneslo brutálně děvče. „Vy Římané nejste příliš silní. Beduín by vydržel alespoň tři dny.“ Sténání brzy přestalo a dívka mu oznámila: „Už jsi zůstal sám, Římane, ale můžu ti říct, že ani tobě už to nebude dlouho trvat. Na očích už máš mléčný zákal a dýcháš přerývaně.“ Věděl, že má pravdu, neboť cítil, jak se jeho duch snaží opustit tělo. Zavřel znaveně oči a najednou se opět ocitl v lesích své rodné Galie. Vysoké zelené stromy se důstojně tyčily k obloze a jejich větve se kolébaly v mírném vánku. Před ním leželo krásné, chladně modré jezero. Téměř vykřikl radostí a na rtech se mu objevilo slovo: „Voda!“ „Žádná voda!“ vtrhl nelítostně do jeho potěšení dívčí hlas a on otevřel oči přímo do zářícího, žhnoucího slunce. To už se nedalo vydržet! Bohové, to už se nedalo vydržet! Vinctus Sextus otevřel ústa a zavyl drtivou bolestí a zoufalstvím. Zvuk triumfálního dětského smíchu bylo to poslední, co zaslechl. Když padl mrtev do písku pouště, provázel ho ten smích přímo do pekel. Zenobie se tápavě zvedala, protože měla ztuhlé nohy. Seděla vedle Vincta Sexta víc než osmnáct hodin a po celou tu dobu nic nejedla ani nepila. Náhle ji zvedly do výše silné paže a už hleděla do obdivného obličeje svého nejstaršího bratra Akbara. V opálené tváři se mu blýskaly bílé zuby. „Jsi skutečná Beduínka!“ prohlásil. „Jsem na tebe pyšný, sestřičko. Jsi tvrdá jako kterýkoli válečník. Po tvém boku bych rád bojoval.“ Z jeho slov pocítila opravdové potěšení, ale všechno, co řekla, bylo: „Kde je otec?“ Hlas jí najednou zněl velice dospěle. „Náš otec odjel pohřbít tvou matku se vší poctou a důstojností, které si zasloužila. Bude ležet v hrobce na zahradě našeho domu.“

33/34

Zenobie spokojeně přikývla a potom řekla: „On prosil, Akbare. Nakonec prosil stejně, jako k tomu přinutil mou matku.“ Odmlčela se, jako by o tom uvažovala, a nakonec tiše pronesla: „Já nebudu nikdy prosit, Akbare! Ať se mi v životě stane cokoli, nikdy nebudu prosit! Nikdy!“ Akbar si přitiskl děvčátko k hrudi. „Nikdy neříkej nikdy, Zenobie!“ varoval ji něžně. „Život s námi často provádí podivné triky, protože jak je známo, bohové jsou pěkně náladoví a někdy k nám smrtelníkům nejsou moc laskaví.“ „Nikdy nebudu prosit,“ opakovala pevně. Potom se na bratra sladce usmála. „A kromě toho, což nejsem milovaná bohy, Akbare? Budou mě vždycky chránit!“

@Created by PDF to ePub