PDF vytvořeno zkušební verzí pdffactory

Základy psychopatologie osobnosti pro nejmenší gertík kontroloval a pravopisné chyby upravil: Zdeněk Faldyna Knížka příběhů Medvídka Pú od A.A.Milne se dotýká mnoha existenciálních témat a je tak pozoruhodná a inspirující, že se stala předlohou několika odborných pojednání z různých oborů. V ČR jsou v prodeji následující tituly: „Pú a filozofové", "Pú a tao", "Prasátko a tao", "Pú a management", "Pú na cestě k úspěchu", "Pú v kuchyni", "Pú a řešení problémů", "Slovník medvídka Pú", "Pú a etiketa" a "Pú a starověká mysteria" – vše v nakladatelství Volvox Globator. Pú a jeho přátelé ze Stokorcového lesa ovšem své čtenáře a posluchače uvádějí i do složitého světa psychopatologie a psychologie osobnosti, dokonce do teorie objektních vztahů. Každá postava má svůj charakter a osobitý projev, který v příbězích odhaluje dynamiku fungování osobnosti, schopnost vztahovat se k ostatním a ilustruje základní psychologické obranné mechanismy. Co více, na stránkách knížky se děti seznámí také s nejrůznějšími psychoterapeutickými přístupy. Asi bude vhodné nejprve shrnout teorii osobnostních struktur podle současné dynamické psychologie. Analyticky orientovaná vývojová psychologie rozeznává několik klíčových období v raném věku dítěte, kdy se utváří důležité schopnosti a mechanismy fungování. Cílem psychologického vývoje je jedinec, který je schopný navazovat vztahy s ostatními, ale zároveň dokáže udržet vědomí své vlastní identity. Po narození je vztah dítěte ke světu (reprezentovanému matkou) popsán jako symbiotický. Dítě očekává uspokojení svých potřeb od matky a není schopno si jinak poradit. Je jasné, že jeho očekávání vždy bude do určité míry frustrováno, kdyby nebylo – to platí i v ostatních obdobích – nebyla by potřeba vyvíjet se dále. Psychologické oddělení od okolního světa nazýváme separací a individuací. 1

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

Na tomto základě dítě buduje svůj vztah ke světu a vnímá buď jako bezpečné nebo jako ohrožující místo pro život. Přiměřená frustrace uchovává pocit bezpečí, ale zároveň dává poznat odlišnost dítěte a jeho okolí. Zakládá se vědomí vlastní identity a schopnosti vytvářet zralé vztahy. Přílišnou frustrací v tomto období se zakládá hraniční porucha osobnosti – se kterou se ve Stokorcovém lese nesetkáme vyhraněné formě, zřejmě pro její destruktivitu. Po opuštění symbiozy, asi tak v jednom roce, se začínají prudce vyvíjet dovednosti a schopnosti dítěte, vyvíjí se řeč a motorika, dítě má nové možnosti, jak svět zkoumat. zatím ještě není psychologické oddělení od matky hotové, k tomu, aby si radost z nově otevřených obzorů mohlo patřičně užít potřebuje reakci z okolí, to, že je maminka nadšená, když žvatlá, potlesk za nemotorný krůček – to vše vyvolává pocit blaha a motivuje k dalším výkonům. Tato reakce z okolí se nezývá zrcadlení, objekt, který je poskytuje je selfobjekt a podpůrně buduje identitu, já nebo také self dítěte. Self by se dalo přesněji přeložit jako uvědomění si sebe samého, obsahuje i komponentu kladného vztahu k sobě samému, důvěru ve své schopnosti a svůj potenciál. Nadměrná frustrace spočívající buď v ignoraci projevů dítěte nebo v omezení jeho exploračních a expanzivních aktivit způsobí, že jedinec po zbytek života potřebuje někoho, kdo by jeho aktivity zrcadlil a zprostředkovával mu pocit kompetence. Dokonce aktivně vystupuje tak, aby jej lidé zrcadlili způsobem, jak potřebuje – projevuje svou grandiozitu. Pokud zpětnou reakci nemá, propadá zoufalství a závisti. Takto se projevuje narcistická struktura osobnosti. Pozoruhodné je, že narcistická struktura díky potřebě zrcadlení není schopna zralého vztahu. Na svém protějšku vždy vyhledává tu jeho část, která poskytuje vhodnou reflexi a zbytek ignoruje – nebo naopak vyhledává jen negativní aspekty a ignoruje ostatní, podle poměru k tomu druhému. Svůj protějšek tedy nevnímá jako celistvou osobu.

2


Narcistickou strukturu v příběhu Medvídka Pú ztvárnil Králíček: Pú strčil opatrně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: "Je někdo doma?" Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho. "Povídám, je někdo doma?" zavolal Pú hodně nahlas. "Ne!" zněla odpověď, a pak se ozvalo: "Ale nemusíte tolik křičet, slyšel jsem dobře už poprvé." "To je hloupé!" řekl Pú. "Copak tu vůbec nikdo není?" "Nikdo." Medvídek Pú vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel. napadlo ho: "Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct ,Nikdo`." A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: "Hej, Králíčku, nejsi to ty?" "Ne," řekl Králíček, tentokrát změněným hlasem. "Ale není tohle Králíčkův hlas?" "Asi ne," řekl Králíček. "Aspoň to nemá být jeho hlas." "Ach tak!" řekl Pú Vytáhl hlavu z díry, zamyslil, pak ji tam zase vstrčil a řekl: "A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?" "Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý." "Ale vždyť jsem to já!" řekl Medvídek, velmi překvapen. "Kdo já?" "Medvídek Pú." "Jistě?" řekl Králíček, ještě překvapenější. "Docela jistě," řekl Pú. "Tak tedy pojď dál." Pú se tlačil do díry, až se dostal konečně dovnitř. "Opravdu," řekl Králíček a celého si ho měřil. "Jsi to ty. Tak tě vítám." "A kdo si myslel, že to je?" "Nebyl jsem si jist, to víš, jak to v Lese chodí. Nemohu si pustit každého do bytu. Musím být opatrný. Což takhle něco zakousnout?" Králíček nejprve neví, kdo k němu hovoří, nezachycuje tedy ani svoji identitu a tak správně odpovídá, že nikdo není doma. Až ve chvíli, kdy si ověří, že u vchodu stojí Pú (tedy selfobjekt), zachycuje svoje self. Králíček svoji identitu nezachycuje, je-li mu ze tmy sdělováno: „Ty jsi Králíček“, zato při sdělení: „Já, Medvídek Pú tě vnímám jako Králíčka“ rychle ztrácí úzkost a transformuje ji do fobických obsahů. Jako ilustrace narcistické grandiozity poslouží následující ukázka:

3


Králíček věděl, že ho čeká perný den. Sotvaže se probudil, cítil svou důležitost, jako by všechno záviselo jen na něm. Dnes by tak mohl NĚCO USPOŘÁDAT nebo NAPSAT VYHLÁŠKU PODEPSANOU KRÁLÍČEK nebo ZJISTIT, JAKÉHO MÍNĚNÍ JSOU OSTATNÍ. bylo to skvostné ráno, právě se hodící k tomu, aby si zaběhl k Púovi a řekl mu" "Tak dobrá, řeknu to Prasátku," a běžet k Prasátku a říci mu: "Pú myslí - ale snad bych měl napřed navštívit Sovu." Byl to takový vůdcovský den, kdy každý jen říká : "Ano, Králíčku," a "Ne, Králíčku," a čeká, až co Králíček řekne. a typická narcistická závist se objevuje zde: "Mám nápad," řekl Králíček, "a tady je. Pozveme Tygra na dlouhou výzkumnou cestu, někam, kde ještě nabyl, a ztratíme ho tam a na druhý den ráno ho zase najdeme a - to mi věřte - bude to pak docela jiný tygr." "Proč?" zeptal se Pú. "Protože to bude ponížený tygr. Protože to bude smutný Tygr, tesklivý Tygr, zkrotlý a ohleduplný Tygr, jeho výraz bude říkat: Králíčku, jak jsem rád, že tě vidím. Tak je to."

Variantou tohoto období je schizoidní vývoj. Charakterizuje jej potřeba odstupu od ostatních, potřeba izolace a strach z přiblížení. Schizoidní jedinci mají základní představu, že svět kolem nich je nebezpečný a blízké vztahy zraňující, pohybují se ve svém světě a pro ostatní jsou nesrozumitelní. Příběh Medvídka Pú přináší nádhernou ilustraci schizoidní struktury v oslíku Ijáčkovi. Ijáček působí smutně a mrzoutsky, zvířátka jej nevyhledávají, protože mu nerozumějí a navíc ve všech vyvolává nějaké rozpaky, jako by je obviňoval, že se mu nevěnují. Je to ovšem bludný kruh, přes veškerou snahu zvířátka narážejí na Ijáčkův strach z přiblížení, který je jim navíc podsouván jako jejich selhání. "Nikdo mi nic neřekne," řekl Ijáček. "Nikdo mně neinformuje. Počítám, že příští pátek to bude sedmnáct dní, co se mnou naposled někdo promluvil." "To jistě není sedmnáct dní -" "Příští pátek," vysvětloval Ijáček. "A dnes je sobota," řekl Králíček. "Tak to by bylo jedenáct dní. A já sám jsem tu byl před týdnem." "Ale nemluvili jsme spolu," řekl Ijáček. "Nemluvil totiž napřed jeden a potom druhý. Řekl jsi mi: "Nazdar!" a mihl ses kolem. Viděl jsem tvůj ocas už nějakých sto honů odtud na kopci, když jsem přemýšlel o odpovědi. Chtěl jsem říci: ,Co?` - jenže už bylo pozdě." "To víš, měl jsem naspěch." 4


"Žádná vzájemnost," pokračoval Ijáček, "Žádná výměna myšlenek. Nazdar. Co? - tohle přece k ničemu nevede, zvláště, když té druhé osobě je při druhé půli rozmluvy vidět už jen ocas." "Je to tvoje chyba, Ijáčku. Vždyť ty k nám jakživ nepřijdeš. Jsi tady pořád v tom koutě Lesa a čekáš, až přijdou druzí k tobě. Proč nepřijdeš ty k nim?" Ijáček chvíli mlčel a přemýšlel "Na tom může něco být, co říkáš, Králíčku," řekl konečně."Zanedbával jsem vás. Musím se víc pohybovat.Musím víc mezi lidi." "Tak jest, Ijáčku. Zajdi si k nám, kdykoli se ti zachce." "Děkuju ti, Králíčku. A když někdo řekne hodně nahlas: ,Hrom do toho, je tu Ijáček!`, mohu zase klidně odejít." Králíček stál chvíli na jedné noze. "Tak já musím zase jít," řekl."Mám dnes hodně práce." Posuneme-li se ve vývoji dál, čeká nás po hvězdném období primárního narcismu poněkud bolestnější poznání, že šikovnost a dovednosti se nemohou rozvíjet donekonečna a při překročení vlastních možností už svět opět hrozí nějakým nebezpečím. Toto období nastává po cca 2. roce a nazývá se obdobím znovusbližovacím. Můžeme sledovat, jako by se dítě ve vývoji posunulo kousek zpátky, jako by zase více viselo na mamince a nemělo už ten elán a odvahu k věcem, které dříve zvládalo. Přiměřenou reakcí je v tomto období poskytnout dítěti podporu, pomoci mu a nechat je bezpečně prozkoumat hranice svých možností. Frustrujícím přístupem je dát dítěti znát, že pokud se vrací k závislosti, není přijato, tedy když už něco umělo, tak proč se zase natahuje po matce… Z tohoto zranění vyjde dítě do života s přesvědčením, že aby bylo ostatními přijato, musí být soběstačné, bezproblémové, nezatěžující. Jeho problémy nemají význam, nikoho nezajímají, ostatní jsou přednější… Vzniká depresivní struktura osobnosti. 5


Reprezentuje je Prasátko. Prasátko problémy s identitou nemá – "Kryštůfku Robine!, Kryštůfku Robine!" zvolalo Prasátko. "Řekni Klokanici, kdo jsem! Pořád mi říká Klokánku. Nejsem Klokánek, že ne!" Kryštůfek Robin se na ně pozorně podíval a zavrtěl hlavou. "Nemůžeš být Klokánek, protože jsem Klokánka zrovna viděl, jak si hrál u Králíčka." "Tak!" Řekla klokanice. "No, tohle! Jak jsem se jen mohla takhle zmýlit." "Vidíš to!" řeklo prasátko. "Vždyť jsem ti to říkalo, jsem Prasátko. -. Ačkoli je malé zvířátko (a trpí přiměřeným komplexem ) je schopno zralejších vztahů. Má bohaté emoční prožívání, ačkoli je v něm občas převaha úzkostných afektů, má také kompenzační fantazie o své vlastní hodnotě SLON (krvelačně): "Ho - ho!" PRASÁTKO (ledabyle): "Tra - la - la, tra - la - la." SLON (překvapen, už ne tak sebevědomě):"Ho - ho!" PRASÁTKO (ještě bezstarostněji): "Tydlidum, tydlidum." SLON (chce říct Ho - ho a místo toho nejapně zakašle): "Ho - ehm! Co to tady je?" PRASÁTKO (překvapeně): "Nazdar! To je past na Slony, udělalo jsem ji tady a teď čekám, až do ní nějaký Slon spadne." SLON (velmi zklamán): "Ach jé!" (po dlouhé pomlčce) "Opravdu?" PRASÁTKO: "Ano." SLON: "Jéje." (rozčíleně): "Já - jsem myslel, že je to past, kterou jsem já udělal na Prasátko." PRASÁTKO (překvapeně): "Kdepak!" SLON: "No tohle!" (omluvně): "Tak to - tak to jsem se asi zmýlil." PRASÁTKO: "Bohužel" (zdvořile): "Je mi líto." (prozpěvuje si dál) SLON: "Tak - tedy - já - tak. Myslím, že bych se měl vrátit." PRASÁTKO: (hledí naň lhostejně): "Myslíš? No, uvidíš-li někde Kryštůfka Robina, řekni mu, že bych s ním chtělo mluvit." SLON (přeochotně): "Zajisté! Zajisté!" (spěchá pryč) PÚ (který tam vlastně nemá být, ale bez něhož se to neobejde): Ale Prasátko, jak jsi statečné a chytré!" PRASÁTKO (skromně): "Ani dost málo, Pú." (A až přijde Kryštůfek Robin, Pú mu může všecko vypravovat."

6


Na první pohled by se mohlo zdát, že je ustrašené, jeho hlavním strachem je ale obava ze ztráty vztahu, ze ztráty blízké postavy . Kvůli tomu je schopno mnohokrát zapřít samo sebe a veškerou energii věnovat ostatním: Prasátko se přitočilo zezadu k Púovi. "Pú!" zašeptalo. "Copak, Prasátko?" "Nic," řeklo Prasátko a vzalo Púa za pracku. "Chci jen, aby ses mi neztratil."

Okolo druhého roku začíná dítě přijímat první povinnosti a omezení na sociální úrovni, učí se dodržovat hygienu, vydržet situaci nespokojenosti a dyskomfortu, je-li to třeba. Nic nejde najednou, proto v tomto období mnohokrát selhává. Pokud je ale reakce na selhání nepřiměřená, vyvíjejí se nadměrné mechanismy kontroly a obava z toho, že kontrola může selhat a dojde ke katastrofě. Vyvíjí se obsedantní osobnost. Charakterizuje ji strohost, sebekontrola a odpor ke změnám. Představa, že to je někdo, kdo pořád uklízí či kontroluje dveře je nesprávná. Obsedantní osobnost si spíše udržuje přehled, systém, vše má precizně formulováno a klasifikováno. V jejím světě není prostor pro něco tak obtížně kontrolovatelného, jako jsou emoce. Obsedantní strukturu má Sova. Pro ilustraci poslouží následující dialog:

7


Toho rána přilítla Sova přes vodu, aby pozdravila svého přítele Krštůfka Robina. "Poslouchej,Sovo," řekl Kryštůfek Robin, "to je legrace! Já jsem na ostrově!" "Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé," řekla Sova. "Co?" "Prší," vysvětlovala Sova "Ano," řekl Kryštůfek Robin. "Prší." "Stav vody dosáhl nebývalé výše." "Kdo?" "Je všude spousta vody," vysvětlovala Sova. "Ano," řekl Kryštůfek Robin. "To je." "Nicméně vyhlídky na zlepšení jsou stále příznivější. Každým okamžikem --- " "Neviděla jsi Púa?" "Ne. Každým okamžikem --- " "Doufám, že se mu nic nestalo," řekl Kryštůfek Robin."Měl jsem o něho strach.Prasátko je asi u něho. Myslíš, že jsou v bezpečí, Sovo?" "Doufám. Víš, každým okamžikem --- " "Podívej se k nim, Sovo. Protože Pú nemá moc rozumu a mohl by provést nějakou hloupost a já ho mám tak rád, Sovo. Rozumíš Sovo?" "No dobře," řekla Sova." Půjdu. Hned rovnou." A odletěla. První setkání Púa s Tygrem můžeme srovnat s jeho setkáním s Králíčkem : "Nazdar!" řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. "Nazdar!" řekl kdosi. "Hm!" řekl Pú. "Nazdar!" "Nazdar!" "No vida!" řekl Pú. "Nazdar!" "Nazdar!" řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá. Pú chtěl právě říci počtvrté "Nazdar!", ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: "Kdo je to?" "Já," řekl hlas. "Aha!" řekl Pú. "Tak pojď sem." Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se na sebe podívali. "Já jsem Pú," řekl Pú. "Já jsem Tygr," řekl Tygr. Od počátku zde do vztahu vstupují dvě ohraničené identity. Tygr nenechává prostor pro pochybnosti, kým vlastně je. I on má v projevu jistou expanzivitu a grandioznost, ba působí až manicky a heboidně.

8


Dalo by se říci, že je pravým protipólem sovy ve své živelnosti a nekontrolovanosti, nemá rád strnulost, miluje akci a nikdy se s ním nikdo nenudí. Narozdíl od Králíčka nepotřebuje zrcadlení, je stále sám sebou a bezstarostně skáče po stokorcovém lese, shazuje Ijáčka do řeky, dovádí s klokánkem apod. Ve svém projevu ale nepřipouští proti své osobě projevy hněvu, svým postojem nutí ostatní, aby jej přijímali s láskou. Provází jej totiž strach, že přijde o jejich přízeň, tak se občas pustí bez rozmyšlení do akcí, které by po chvilce přemýšlení nedělal. Ochutnává od zvířátek jejich potraviny, aby nakonec zjistil, že má nejraději klokánkovu medicínu, klokánka vynese na zádech na strom a vypráví mu, jak dovede létat, aby pak zjistil, že nedokáže slézt dolů. Tygřík má hysterické rysy. Normálně probíhá vývoj tak, že dítě v období 3-5 let příjme svou sociální roli a také roli příslušející jeho pohlaví. Zažívá zde onen proslulý oidipský konflikt, kdy nevědomě touží po rodiči opačného pohlaví a rivalizuje s rodičem stejného pohlaví, aby pak jeho vyřešením bylo schopno navázat kvalitní partnerský vztah. A.A.Milne do těchto detailů nezabíhá, přesto si můžeme všimnout, že tygr vstupuje do domácnosti klokánice a klokánka a v této konstelaci vytváří jakousi oidipskou triádu. K incestním fantaziím se ale v našem příběhu nedostává. Nyní si položme otázku, jakou roli sehrává v tomto příběhu hlavní hrdina, medvídek Pú? Na první pohled působí retardovaně, hloupě, sám to o sobě říká, že má pramálo rozumu.

9


Vyjdeme-li ovšem ze základní poučky, že dobrého psychoterapeuta charakterizují tři S, tedy dobrý terapeut je slow, stupid a selfish, (pomalý, hloupý a sobecký), pak pochopíme, že jím není nikdo jiný, než náš Medvěd. A skutečně, na několika ukázkách můžeme demonstrovat, jak se v rozhovorech opírá o několik psychoterapeutických systémů a jak pomáhá svým přátelům k sebeuvědomění, vhledu na jejich proces prožívání a přináší jejich řešení.

Pú rogeriánem: Ale Sova mluvila pořád dál a dál, užívala delších a delších slov, až se vrátila tam, odkud začala, a vykládala, že vyhlášku může napsat Kryštůfek Robin. "To on psal tabulky na mých dveřích. Viděl jsi je, Pú?" Pú už hezkou chvíli říkal střídavě jenom "Ano" a "Ne" se zavřenýma očima, a protože naposledy řekl: "Ano, ano", řekl nyní: "Ne, vůbec ne", ačkoli ve skutečnosti ani nevěděl, o čem to Sova vlastně mluví. Dlouho se dívali na řeku pod sebou a nic neříkali a řeka také nic neříkala, jen si za toho letního podvečera klidně a pokojně hověla. "Tygr je vlastně docela hodný," řeklo Prasátko ospale. "To se rozumí," řekl Kryštůfek Robin. "Všichni jsou vlastně hodní. Aspoň já si to myslím," řekl Pú. "Ale nejspíš nemám pravdu," dodal. Pú gestaltistou: "No," řekl Pú, "hledáme cestu domů a nenalézáme ji, tak jsem myslel, když budeme hledat pískoviště, jistě je najdeme, a to bude dobré, protože pak možná najdeme, co jsme nehledali, a to by mohlo být, co jsme ve skutečnosti hledali." "To nemá hlavu ani patu," řekl Králíček. "To nemá," řekl Pú skromně. "Ale mělo to, když jsem začal. Ale pak se s tím něco stalo." "To je správné," řekl Ijáček. "Jen si zpívej. Tydli dum, tydli tam. Kvete máj, pojďme v háj! Buď veselý!" "To taky jsem," řekl Pú. "Někomu je hej," řek Ijáček. 10


"Proč, co se děje?" "Copak se něco děje?" "Jsi takový smutný, Ijáčku." "Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce." "Narozeniny?" řekl Pú užasle. "Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechny ty dárky." Mávl nohou."Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva." Pú se rozhlédl - nejprve nalevo a pak napravo. "Dárky?" řekl Pú."Sváteční dort? A kde?" "Cožpak nevidíš?" "Ne," řekl Pú. "Já taky ne," řekl Ijáček. "Žert," vysvětloval."Ha,ha!" Pú se podrbal na hlavě, tak tím byl zmaten. "Máš opravdu narozeniny?" zeptal se. "Ano." "Ach! Tak mnoho štěstí a zdraví, Ijáčku." "Mnoho štěstí a zdraví Medvídku Pú." "Ale já nemám narozeniny." "Ne, já mám." "Ale ty jsi řekl: Mnoho štěstí a zdraví." "A proč ne? Přece nechceš být nešťastný na mé narozeniny?" "Ach tak!" řekl Pú. Pú psychoanalytikem: Ijáček se tedy postavil a smutně hleděl k zemi, a Medvídek Pú si ho obešel kolem dokola. "Copak se stalo s tvým ocasem?" řekl s údivem. "Co se s ním stalo?" řekl Ijáček "Vždyť ho nemáš." "Opravdu?" "No přece buď ocas máš, nebo nemáš, a ty ho nemáš. V tom se snad nemůžu zmýlit." "A tak co mám?" "Nic." "Podívám se," řekl Ijáček a pomalu se otočil tam, co měl předtím ocas, a když ho nemohl dostihnout, točil se na druhou stranu, až zase stál tak jako předtím, a pak sklonil hlavu a díval se mezi přední nohy a nakonec řekl s dlouhým povzdechem: "Myslím, že máš pravdu." "To si myslím, že mám pravdu," řekl Pú. "Tím se vysvětluje mnoho," řekl Ijáček zachmuřeně. "Tím se vysvětluje všechno."

11


Další příklad: "To jsem se chtěl právě taky zeptat," řekl Pú. A pak dodal: "Snad hledá nějakého -- nějakého --- " "Skvrnitého čili býložravého Hnedtubuda?" "Ano," řekl Pú. "Takového nějakého. Jestli tu snad není." Králíček si ho přísně změřil. "Tak se mi zdá, že mi nejsi nic platný," řekl. "To nejsem," řekl Pú. "Ale aspoň se snažím," řekl pokorně. Můžete namítnout, proč Pú nepoužívá nyní oblíbený a perspektivní kognitivně behaviorální styl. Patrně proto, že tento styl jeho diferencované a citlivé osobnosti nevyhovuje. Používá jej ovšem Králíček, ukázka jeho techniky expozice již zazněla… Příběh tedy vlastně provází Kryštůfka Robina jeho psychologickým zráním v předškolním věku, jako diferencující se osobnost jej posílá k jeho školním povinnostem, za kterými již čeká život plný odpovědnosti, problémů, vztahů, krizí, rolí, ústupků, kompromisů, … který směřuje k dospělosti. Poselstvím je, že přesto všechno v člověku jeho dítě stále žije, dobrodružství raného vývoje se všemi úspěchy i zraněními si člověk stále uchovává a neměl by je popírat. "Pú, slib mi, že na mne nezapomeneš ----- nikdy. Ani až mi bude sto let." Pú chvíli přemýšlel. "Kolik pak bude mně?" "Devětadevadesát." Pú přikývl. "Slibuju," řekl. Kryštůfek Robin stále hleděl na svět a rukou nahmatal Púovu pracku. "Pú," řekl Kryštůfek Robin vážně, "až já až už nebudu tak docela -" zarazil se a spustil znovu. "Pú, ať se stane cokoliv, ty tomu porozumíš, viď?" "Čemupak porozumím?" "Ale ničemu." Zasmál se a vyskočil. "Pojďme!" "Kam?" řekl Pú. "To je jedno," řekl Kryštůfek Robin. Tak spolu odešli. A ať je cokoli potká na začarovaném místě na vrcholku Lesa, chlapeček a medvěd si budou stále hrát

12


PDF vytvořeno zkušební verzí pdffactory

Recommend Documents