Pavel Nosál
RENZO PIANO – DÍLO, INSPIRACE, KOŘENY
SAT 1 FA ČVUT 2007 / 2008
"Architekt, který se nedomnívá, že by mohl změnit svět, je kandidátem na sebevraždu. Je to nezbytná utopie, která patří k této profesi."
R. Piano
1.1.
Životopis
Renzo Piano se narodil 14. září 1937 ve středomořském přístavním městě Janově v Itálii. Jeho otec, dědeček, čtyři strýci a bratr byli úspěšnými stavebními podnikateli. Renzo Piano měl pokračovat v rodinné tradici, ale již od dětství se chtěl stát architektem a rodina svolila. Studia architektury absolvoval na Polytechnické univerzitě v Miláně, kde byli jeho profesory krom jiných i designér Franco Albini a architekt Ernesto Rogers. Oba na něj měli velký vliv v jeho počátcích i pozějších dílech. Svou první architektonickou kancelář Studio Piano (v letech 1964 – 1970) založil krátce po studiích. Během této doby krátce spolupracoval i s Luisem I. Kahnem ve Philadelphii a s Z. S. Makowskym v Londýně. Poprvé si jej však svět povšiml až při jeho spolupráci s Richardem Rogersem v letech 1971 až 1977, kdy společně vyzdvihli význam užití nových technologií v architektuře a projektem Centra Pompidou v Paříži radikálně pozměnili vnímání kulturních staveb. Od roku 1977 spolupracoval s inženýrem a humanistou Peterem Ricem (1935-1992), jež zásadně podnítil Pianův zájem o konstrukci a strukturální systémy. Po Riceově smrti Piano zakládá svůj Renzo Piano Building Workshop. Inovativní a experimentální přínos Piana spočívá v týmové spolupráci při navrhování staveb, k níž si vybírá především mladé talentované architekty a spolupracovníky z celého světa. Renzo Piano se stihl oženit již během svých studií v Miláně. Magdu Arduine poznal v Janově. Toto manželství však nepřežilo nároky, které si žádal projekt Centra Pompidou. Renzo piano se prakticky přestěhoval do Paříže, což byl kámen úrazu. V roce 1992 se však oženil podruhé, tentokrát s Emílií Rossato, kterou poznal ve svém Renzo Piano Building Workshop. Žijí spolu dodnes. Renzo Piano má tři děti – dva syny a a jednu dceru Liu, která pokračuje v otcových stopách. V roce 1998 získal Renzo Piano Pritzkerovu cenu.
2.
Renzo Piano Na následujících řádcích se pokusím poodhalit kořeny, metody a přístupy
práce Renza Piana (potažmo jeho Renzo Piano Building Workshop) podrobněji. Pokusím se vypátrat původ jeho zkušeností nabytých spoluprací se slavnými jmény architektury a vzory, kterými byl ovlivněn během celé své tvorby. Zaměřím se na jeho vztah ke konstrukci, který má nepochybně původ i v tvorbě jeho otce a společné rysy jeho dřívějších i pozdějších návrhů, ve kterých se skrývá podstata jeho tvorby. Ve většině příkladů jde samozřejmě o spolupráci týmu vynikajících architektů, kterou však Renzo Piano svou osobností zaštiťuje a směřuje.
2.0
Kořeny Důležitý přístav Janov vyrostl v průběhu devatenáctého století ve významné
průmyslové město a stal se základním kamenem Italské ekonomiky - místo pro skutečné pracanty. A Renzo Piano byl od dětství opravdový dříč. Studoval na stavební fakultě se zaměřením na architekturu v Miláně, ale pro na praxi se vrátil do
svého rodného Janova. Jeho rodinné zázemí vzešlo ze stavebnického prost ředí a Renzo Piano brzy získal reputaci pro inovativní používání materiálů, odlehčených ocelových rámů, novodobých plastických materiálů a GRP panelů, jejíchž používání mu přineslo zrychlení montáží obvodových plášťů, větší ekonomičnost, flexibilitu a celkově
nízké
náklady.
Byl
interesován
výzkumem
novodobých
materiálů,
prefabrikace a odlehčovacích konstrukcí. Rané dílo renza Piana však bylo jen skromnou a víceméně lokální záležitostí, která se projevila v pouze několika malých realizacích, ačkoli velmi bohatých na nápady. Jeho první velkou zakázkou, kterou dostal v roce 1969, bylo navrhnout Italský průmyslový pavilon na EXPO ’70 v Osace. Pro demontovatelný pavilon o rozměrech 38 x 38 m použil mimo jiné plastových panelů na karbonovém roštu, jednak pro ukázku možností italského průmyslu, jednak pro svou vášeň k novodobým materiálům a technologiím. Projekt pro EXPO vzbudil velkou pozornost i u dalšího mladého architekta – Richarda Rogerse. Oba architekti zjistili, že mají mnoho společného a v další letech pokračovali na architektonické scéně společně. 2.1.
Renzo Piano a Richard Rogers Richard Rogers se narodil stejně jako Renzo Piano v jednom z velkých
Italských měst (Ernesto Rogers byl profesor Renza Piana na Milánské polytechnice). Piano byl o čtyři roky mladší než Rogers. Jejich spolupráce začala v roce 1970 a plně se rozvinula projektem Centra Pompidou v Paříži. "Beaubourg", jak Rogers projekt vždy nazýval, se stal dílem díky kterému se Piano i Rogers stali velkými hráči na mezinárodní architektonické scéně.
2.2.
Centrum Pompidou
Myšlenka George Pompidou na velké kulturní centrum v srdci Paříže se zrodila po dramatických událostech roku 1968, kdy se (k radosti Piana a Rogerse) studenti a pracující spojili, aby zatřásli základy francouzského vládního zřízení a vedení města Paříže. Francouzský prezident Charles De Gaulle byl nucen odvolat dosavadního starostu Paříže a dosadit právě vizionářského a kultivovaného George Pompidou, jenž záhy vyhlásil prestižní architektonickou soutěž, o níž měli Piano i Rogers eminentní zájem. Jak Renzo Piano ve sám píše: „Oba (s Richardem Rogersem, pozn.) jsme byli mladí, velmi idealističtí a nepochybně provokující architekti, kteří se účastnili soutěže na návrh kulturního centra přímo uprostřed Le Marais, nejstarobylejší části Paříže, jen malý kousek od katedrály Notre Dame ... byla to pro mne výzva a fascinující architektonické a lidské dobrodružství ... Stavba, kterou jsme si představovali byla netradiční vzhledem i koncepcí.“1 Neoficiálně pak Renzo Piano přiznal, že podobně jako předtím britský Archigram, chtěli především šokovat a zaměřit pozornost veřejnosti k moderní architektuře a v neposlední řadě byla práce na tomto projektu zpočátku i velmi zábavná.
Piano, Rogers: Centre Pompidou - skica
1
Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon, 2007, s.9
Příkladem jejich nadšení a odvážného přístupu jsou inspirace v utopických projektech, jejichž teoretický význam pro moderní architekturu se svým způsobem snažili zrealizovat uprostřed Paříže. U ruských konstruktivistů se inspirovali jejich práci s volným prostorem a konstrukcí. Dobrým příkladem inspirace může být i proslulá Tatlinova věž III. internacionály v níž ocelová superstruktura nese volně zavěšené objemy s funkčním využitím, podobně jako u Centra Pompidou. Návrh Piana a Rogerse však nese daleko větší konceptuálnost. Vytlačení všech technických zařízení z interiéru, který tak nabízí výbornou variabilitu, takový přístup můžeme hledat například u Maison du Peuple v Clichy z roku 1939 od Jeana Prouvé s prosklenými fasádami dělenými ocelovou nosnou konstrukcí s velkorysým vnitřním prostorem s pohyblivými podlahami.
Tatlin: Věž III. Internacionály
Jean Prouve: Maison du Peuple v Clichy
Dalším významným inspiračním zdrojem byl bezpochyby i britský Archigram a jeho kráčející města. Renzo Piano píše: „Centrum mělo představovat vtipný městský stroj, či tvora, který možná pochází z knihy Julesa Verna, nebo loď s netradičním tvarem, která kotví v suchém doku.“ 2 Jen těžko by se hledal bližší projekt, než utopická kráčející města Archigramu – stroje na život s tolik Verneovskou poetikou, nebo jejich Plug-in building, na jehož principu je vlastně princip fungování Centra Pompidou založen. Renzu Pianu a Richardovi Rogersovi se však tyto představy 2
Powell, Kenneth: Richard Rogers Complete Works vol. one, London, Phaidon Press Limited, 1999, str.96
podařilo prosadit do skutečné realizace, ač za cenu mnoha bezmocných argumentací a následných kompromisů. Podstaty a hlavního konceptu projektu se však nevzdali. Použité materiály a konstrukční řešení pak odkazují k Pianově vztahu k odlehčeným konstrukcím, k vzdušnosti architektury a k jeho velkým vzorům Jeanu Prouvému a Francu Albinimu. Projekt Centra Pompidou je také často považován za jeden z prvních zásadních příkladů High-tech architektury. Renzo Piano k tomu ale dodává: „Jde o dvojí provokaci: výzvu akademismu a zároveň
parodii představy o
technologiích tehdejší doby. Považovat ji za kvalitní technologii je nesprávné.“ 3
Archigram: kráčející města
Archigram: plug-in building
Samostatnou kapitolou je pak u projektu Centra Pompidou jeho urbanistická stránka. Tento projekt se do dějin architektury zapsal nejenom revolučním přístupem k veřejné budově a svým industriálním řešením, ale především tím, jak pracuje s veřejným prostranstvím. Rogers a Piano si vzali inspiraci v klasickém středověkém náměstí, jež nechává vyznít dominantě, která u něj stojí a veřejný předprostor uzce propojili se samotnou stavbou. Zároveň vzniklo místo pro nesčetná představení a setkávání lidí. Říká se, že pro předprostor Centra Pompidou, kde bylo třeba sejít s parterem o jednu úroveň pod okolní ulice, se inspirací stalo melebné náměstí v italském městě Siena. Toto náměstí, jemuž dominují Palazzo Pubblico a Torre del Mangia má sice na rozdíl od toho obdélníkového pařížského tvar mušle, ale stejně jako u Centra Pompidou se svažuje ke své dominantě a slouží tak zároveň jako podium pro městské události. U Centra Pompidou byl tento princip využit ještě více.. jeho předprostor se stal zároveň prostorem výstavním a jelikož se nejedná o nijak hlavní pařížské náměstí, byl celý určen kulturnímu vyžití a svými vstupy zároveň 3
www.architecture.sk
slouží k funkčnímu spojení s budovou. Renzo Piano se k němu pak ještě jednou vrátil při rekonstrukci ateliéru Constantina Brancusiho v letech 1992-97, který byl součástí náměstí.
Piano, Rogers: Centre Pompidou – řez a situace
The Piazza Del Campo, Siena, Itálie
2.3.
IRCAM IRCAM (the Institute for Research and Coordination of Acoustic and Music) je
další součástí Centra Pompidou. Pro Renza Piana to bylo především první velké setkání s architekturou určenou pro hudbu. Podle jeho slov: „projekt stojí na křižovatce architektury, hudby, matematiky a akustiky. Jeho první ředitel Pierre Boulez mě přiměl objevovat a milovat umění, tento svět o němž jsem předtím, jak jsem zjistil, téměř neměl tušení.“4
4
Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon, 2007, s.23
Renzo Piano: IRCAM - skica
2.4.
- interiér
Peter Rice
Jednou z klíčových postav při realizaci Centra Pompidou se ukázal být inženýr a humanista Peter Rice, jenž poprvé ukázal své schopnosti při realizaci Utzonovy budovy opery v Sydney, která okouzlila i Renza Piana. Brzy oba našli společnou řeč a stali se na další období (1977-1982) partnery. Riceův odvážný přístup ke konstrukci a jeho schopnost hledat vynalézavá
řešení projekčních problémů přesně
korespondovaly s Pianovou kreativitou. Jestliže Centrum Pompidou představovalo výstřelek konceptuálnosti a ověření nových přístupů ke konstrukci a utváření prostoru, Pianova další tvorba směřovala spíše k odlehčeným jasným konstrukcím a
citlivějšímu přístupu k okolí. Právě v těchto aspektech měl Rice na Piana nesporný vliv. Poté, co se Piano profesně rozešel s Rogersem, Rogers dál pokračoval v high tech architektuře, kterémuž stylu se věnuje dodnes. Piano používá prvky hich tech pouze jako prostředek ke ztvárnění jednotlivých detailů svých šířeji pojatých konceptů. Díky Riceovi především znovuobjevil možnosti železobetonu jako konstrukci zvýrazňujícího výtvarného prostředku. Zachází s ním však maximálně vzdušně a odlehčeně. Zde jej svou tvorbou významně ovlivnil další velký architekt Pier Luigi Nervi. Tento průkopník velkorysých železobetonových konstrukcí, jehož vliv na Renza Piana je nejpatrnější u jeho San Nicola Football Stadion v Bari v Itálii nebo u Mezinárodního letiště v Osace, jehož hala sice železobeton nepoužívá, ovšem
systém
ocelové
střešní
konstrukce
jasně
odkazuje
na
Nerviho
Flugzeughangar in Orbetello. Tato inspirace je o to více zřejmá, když k Nerviho velkým obdivovatelům patřil i Peter Rice.
Pier Luigi Nervi: Flugzeughangar in Orbetello
Pier Luigi Nervi
Renzo Piano: Osaca airport
Renzo Piano: San Nicola Stadion
V roce 1982 oficiální partnerství s Peterm Ricem skončilo, Renzo Piano s ním přesto dál spolupracoval až do Riceovy smrti v roce 1992.
2.5.
Renzo Piano Building Workshop Renzo Piano Building Workshop představuje pouze logické pokračování
Renzova týmového přístupu k projektům. Jeho založení nepředstavovalo žádný převrat v jeho tvorbě, pouze vyřešení organizace práce se dvěma kancelářemi v Janově a v Paříži (kterou ovšem provozoval už od práce na Cetru Pompidou). V této etapě tvorby se Renzo možná více zaměřuje na práci se světlem, užívání odlehčených konstrukcí a velice citlivý přístup k zasazení svých projektů do daných lokalit. Vzhledem k věhlasu jeho jména také dostává stále více zakázek na veřejné kulturní stavby jako jsou muzea, koncertní sály nebo knihovny. Stále těží ze všech svých velkých inspiračních zdrojů – kupříkladu u revitalizace části starého Janovského přístavu, nebo u rekonstrukce továrny Lingotto firmy FIAT v Turíně se objevují prosklené sféry s velmi subtilní ocelovou nosnou konstrukcí, které jasně odkazují na práce Buckminstera Fullera a jeho návrhy prosklených geometrických prostor s takřka neviditelnou konstrukcí.
vlevo: Buckminster Fuller
dole: Renzo Piano: přístav Janov
dole: Renzo Piano: přístav Janov
vpravo: Renzo Piano: FIAT Turín
2.6.
Okolo světa do Nové Kaledonie
Renzo Piano: Jean-Marie Tjibaou Cultural Center – skica
Struktura tradičního obydlí kultury Kanak
- letecký pohled
Renzo Piano: Tjibaou Center – detail
Se stoupajícím věhlasem jména Renza Piana, začaly přicházet nabídky nejen z evropy, ale posléze i ze zámoří a nakonec i východní asie - z Japonska či právě z Nové Kaledonie, kde Piano vytvořil jeden ze svých neslavnějších projektů vůbec – Jean-Marie Tjibaou Cultural Center. V tomto projektu odhaluje další ze svých silných inspirací. Tímto inspiračním zdrojem je samotná lokalita, kde se má nový projekt uskutečnit. Právě v Nové Kaledonii je tento přístup nejvíce patrný. Piano použil jako základ tradiční obydlí tisíc let staré kultury zvané Kanak. Za použití místních materiálů v kombinaci s moderními technologiemi vytvořil jednoduše fungující prostředí v přímém kontaktu s okolní přírodou, stejným způsobem, jako místní obyvatelé před tisícem let. Sám píše: „Pracovat v takto odlehlé části světa ve zcela
přirozeném prostředí, nádherné lokaci a být obklopen zcela odlišnou a fascinující kulturou, je zkušenost, která vám může změnit život a za kterou můžeme být pouze vděční.“5
tradičního obydlí kultury Kanak před novým centrem
Možná v menší míře, ale se stejným citem pro respektování stávajících okolností přistupuje ke všem svým projektům a vždy tak zároveň využívá maximální potenciál místa. Jako příklady lze uvést Beyeler Foundation Museum ve Švýcarsku, NEMO (the National Centre for Science and Technology) v Amsterodamu, nebo Niccolo Paganini Auditorium v Parmě v Itálii. U těchto a dalších projektů se dá říct, že je pouze obohacuje o prostory, jež místo výrazně nepřetvářejí, ba naopak skrze tyto stavby okolí vyniká. Samozřejmě tomu tak není vždy. U jiných projektů byla součástí návrhu i rekultivace stávajícího okolí, jako například u berlínského Potsdamer Platzu, nebo ještě radikálněji u již výše zmíněného Osackého letiště. Tento citlivý, až opatrný přístup zřejmě vychází z jeho samotného původu. Jako každý Ital má silný a vřelý vztah ke své vlasti, kolébce světové architektury, kde radikální přístupy vždy spíše uhýbaly před tak silnou tradicí a každý nový zásah do stávajících historických 5
Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon, 2007, s.187
souvislostí tak musel být maximálně ohleduplný. Pro Piana to však nikdy neznamená strnulost, či přehnanou bázeň, pouze hledání nových cest a objevování podstaty architektury, jako tvořivé síly, která může vnikat zhodnocováním trvajících hodnot, pokud si to místo žádá, či umožňuje. 2.7.
Zpět ke kořenům
Renzo Piano: ateliér v Punta Nave - interier
Tím se vracíme k Pianovu rodišti, Janovu. V roce 1990 tam v nedaleké vísce Punta Nave postavil svou druhou kancelář Renzo Piano Building Workshop. Ta první fungovala v Paříži již od práce na projektu Centra Pompidou. Piano k tomu dodává: „Miluji pohyb a bzukot Paříže, pulsující život a vše co velkoměsto může nabídnout. Ovšem po pětatřiceti letech práce po celém světe jsem vždy potřeboval místo odpočinku, přístav v mém rodném městě.“6 Na pozemku svažujícím se k moři proto postavil budovu pojatou jako plnohodnotná replika klasického Liguriánského květinového skleníku na dřevěné konstrukci. Pět teras pod sebou nabízí výhled na moře z každého místa stavby a prosklená střecha s elektronicky řízenými stínícími žaluziemi poskytuje dokonalé prosvětlení během dne, zatímco v noci se mění na magickou lucernu osvěcující okolí. Pracuje se v jednoduchém spojitém otevřeném prostoru, kde se proměnlivé denní světlo záhy stalo přirozenými hodinami. „Punta Nave je vyznáním lásky a mého vztahu k moři, přírodě, k mým kořenům. Většina Italů chová velice silné pouto k místu, odkud pocházejí a být na tomto místě pro mne znamená být doma.“ 7
Renzo Piano: ateliér v Punta Nave – skica, pohled
2.8.
Práce v týmu V celé práci jsem používal jméno Renza Piana jako jednotlivce. Je však zcela
nezbytné dodat, že vše, co dnes toto jméno představuje by nebylo bez spolupráce mnoha dalších talentovaných tvůrců, kterými se Renzo Piano už od počátku své tvorby obklopuje. Od začátku devadesátých let je to Renzo Piano Building Workshop a tak jako je spolupráce při navrhování od první skici do posledního detailu podstatou jeho metod, Renzo Piano vždy zásadně mluví o projektech Renzo Piano Building 6 7
Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon, 2007, s.157 Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon, 2007, s.157
Workshop v prvním pádu množného čísla. Pro Piana je základem práce kreativní proces komunikace a spoluúčasti v němž lze hledat otázky a řešení během celého průběhu realizace každé zakázky. Právě společným prostorem svých workshopů vytváří podmínky pro zkoumání a nacházení těchto architektonických řešení a hodnot v čase. 2.9.
High tech architektura
Renzo Piano: the Menil Collection, Houston – skica, foto
Stále se během popisu práce Renza Piana vyhýbám označení high tech architektura, ačkoli jej většina teoretiků k této skupině řadí. Zčásti tam samozřejmě patří, ale dle mého soudu v trochu odlišné rovině. Myslím si, že označení high tech architektura
by
jeho
práci
více
škatulkovalo,
než
charakterizovalo.
Ikony
mezinárodního high techu, jako jsou právě Richard Rogers, či Sir Norman Foster, používají jeho prostředků nejen na poli fungování svých staveb, ale ve značné míře i jako výtvarný prvek. Jejich návrhy jsou od pohledu k tomuto stylu zřetelně přiřaditelné. Renzo Piano používá prvky nových technologií a systémů pouze funkčně. Podporuje jimi dokonalou funkčnost svých návrhů a řešení jejich nároků, ovšem výtvarně se na jeho stavbách projevují spíše druhotně. Na prvním místě je hledání formy a obsahu v souladu s kontextem okolí, jak morfologickým, tak především kulturním, či filozofickým a jeho užití hich tech prvků se odráží v konstrukci, systémech přirozené klimatizace staveb, nebo inteligentních fasádách,
podporujících jejich co nejideálnější světelné užívání. Renzo Piano se sám za představitele high tech architektury nepovažuje a ve svém přístupu k navrhování hovoří především o hledání možností jak vystihnout nejen podmínky pro užívání ale především obsahovou náplň svých staveb bez ohledu na zvolené architektonické tvarosloví. 3.
Závěr Jeho projekty je tedy těžké umístit do určité kategorie. Charakterizuje je
především návrh konstrukce jako hlavní nosná myšlenka každého návrhu, pocházející bezesporu z stavitelské tradice rodiny v níž vyrůstal. Také časté používání nejnovějších technologií, které však jeho stavbám nikdy nedominují. Ve výsledku se pak většina jeho budov jeví bohatá v detailu, zároveň však také odlehčená v konstrukci a přitom stabilní ve svém výrazu reflektujícím kulturní, historické a místní podmínky jejich vzniku.
4.
Literatura, zdroje
Powell, Kenneth: Richard Rogers Complete Works vol. one, London, Phaidon Press Limited, 1999 Piano, Renzo : On Tour with Renzo Piano, Genova, Phaidon Press Ltd., 2007 Newhouse, Victoria: Renzo Piano Museums, NY, The Monacelli Press, 2007 Sennott, Stephen: Encyclopedia of 20th century architecture vol.3, NY, Fitzroy Dearborn, 2004, s. 1012, 1013 Buchanan, Peter: Renzo Piano Building Workshop: Complete Works, London, Phaidon Press Ltd., 2007 Haas, Felix : Architektura 20.století, Praha, SPN, 1978 Gössel, Leuthäuserová, Architektura 20.století, Praha, 2003, s. 281 rpbw.r.ui-pro.com www.wikipedia.com www.archiweb.cz www.pritzkerprize.com www.architecture.sk www.archigram.net www.artificeimages.com