OVINY PROSINEC 2012 vánoční zpravodaj metody RUŠ
V Á N O Č
N Í V Z E N Í
SVÁTEČNÍ ZAMYŠLENÍ Naši milí, ve dnech předvánočních posíláme malé zamyšlení. Spousta lidí - RUŠáčků - se naučí úžasnou metodu, jak čistit negace, a pak udělají jednu šílenou věc, řeknou si: „Když mám v sobě bloky, tak nemůžu být šťastnej“. A čistí a čistí a čistí a zapomínají žít. Vzpomeňte si na chvíli, kdy vám bylo krásně, ráno jste se probudili a měli - jen tak skvělý pocit. Bylo vám úžasně, nádherně a báječně. Vyšli jste ven, do sluncem prozářeného dne, potkávali lidi, všichni se na vás usmívali a byli milí a příjemní. A vy jste se „na oplátku“ usmívali na všechny a na všechno. Vzpomínáte? A to jste v sobě pravděpodobně měli víc bloků než teď. Zamyslete se nad tím, prosím. Skutečnost, jestli jste nebo nejste šťastní, nezávisí na tom, kolik ještě bloků v sobě máte, ale na vašem rozhodnutí, záměru, co chcete a jak to chcete. Šťastní můžete být hned. Nedovolte, aby vám čištění se bránilo žít spokojený a šťastný život. Máte blbý pocit? Pak ano, vyčistěte ho. Ale potom hned zase žijte. V následujícím roce vám ze srdce přejeme co nejvíc těch šťastných, bezstarostných, hravých, milých, vlídných a radostných dní. S láskou a radostí
EVA A KAREL
OBSAH VÁNOČNÍHO MINIČÍSLA Vánoční zamyšlení
2
Jak probíhá můj život po kurzu, Vtípky
8
Posílám Ti vánoční pozdravení
3-4
Co se nevešlo do minulého čísla
9
Mikuláš a čert, Když RUŠáček tvoří
5
Dobroty na Vánoce
10
RUŠka v běhu času očima fotografa
6
Co příště? Díváme se na svět bez brýlí!
11
Fotím, fotíš, fotíme
7
22
POSÍLÁM TI VÁNOČNÍ POZDRAVENÍ
AHOJ EVIČKO, KARLÍKU A HANIČKO,
AHOJ EVIČKO A KARLÍKU,
sedím si tu nad klávesnicí a snažím se poskládat písmenka tak, aby vystihovala moje pocity v předvečer vánočního času. Měly by být radostné, plné očekávání, jako když září očka malých dětí, v nichž nejde přehlédnout opravdovou nevšednost nastávajících chvil, spojenou s úžasnou čistotou a upřímností. Ale ouha, co to? Kde je středa se slíbeným článkem do našich RUŠovin. Frnk, frnk a čtvrtek je také pryč. Dnes, v pátek, se mi písmenka také pošklebují, chtějí si hrát na schovávanou. Vůbec nechápou vážnost situace. Musím přeci napsat článek. Evička na něj čeká! Slíbil jsem ho přeci. Tohle je hrozná nezodpovědnost, hrát si zrovna teď! Takže konec hry na schovávanou a honem do práce. Ještě chvíli se s nezbednými písmenky přetlačuji, než si uvědomím, že mám pusu od ucha k uchu. Usmívám se a jsem šťastný, i když žádný článek není. Uvědomuji si daleko více. Vím, že ještě před nedávnem bych nervózně bubnoval prsty do stolu a strašně se mračil na všechno a na všechny, co by byli v dosahu mé blbé nálady. Uvědomuji si tu nádhernou změnu a usmívám se čím dál víc, dokonce si broukám melodii a užívám si předvánoční chvíle. Děkuji Ti Evičko, děkuji Ti Karlíku. A přeji nádherné Vánoce Vám všem.
přeji vám krásné prožití vánočních svátků, pohodu a klid. V Novém roce hodně zdraví, hooooodně spokojených RUŠáčků a i těch, kterým RUŠáčci pomohou najít to, co uvnitř všichni máme, jen jsme to cestou životem pozapomněli Chci se podělit o moje pocity, které letos mám v předvánočním čase. Včera jsem si uvědomila, jak je pro mě rok 2012 jiný a přesto stejný. Prožívám první rok ve svém dospělém životě, kdy jsem si vědoma klidu v duši. Na podzim jsem si dala záměr, že před adventem budu mít domov připravený na Vánoce, že vše bude v klidu a vše tak skutečně bylo. Přesto, že listopad a začátek prosince byl v práci časově náročný, všechno zvládám v klidu. Na jaře jsem byla na jedničce v Šoporni a v září na dvojce. Od té doby se mi významně změnilo vnímání a prožívání, pocity jsou nesrovnatelné. Našla jsem, co pro mě bylo do té doby cizí, našla jsem sebe. Vlastně se nacházím pořád, svou lásku k sobě, klid v duši a žiju šťastný a spokojený život v hojnosti. Je to nejklidnější a nejpohodovější předvánoční čas v mém dospěláckém životě. Ačkoliv kolem je všechno stejné, moje vnímání je jiné. DĚKUJI. Těším se na setkání s vámi. A těším se z každé chvíle, kterou žiju tady a teď :-) Krásné svátky a krásné všechny dny vám ze srdce přeju. S láskou
VÁŠ LIBOREK
3INSPIRATIVNÍ IRUŠKA Z HAVÍŘOVA 3
MILÍ RUŠPŘÁTELÉ, využívám laskavé nabídky redakce, že se ve vánočním čísle máme podělit o cokoliv. Chci vám popřát krásné časy, před koncem světa i po něm, a poděkovat za vás, že je vás tolik a že jste tak různí, rozmanití, rozliční a originálně krásní. A je jedno, v jakém bodě své cesty se právě nacházíte a co právě žijete. Jste prostě skvělí lidé, nacházející sami sebe - a nedá se s tím vůbec, ale vůbec nic dělat Raduju se, když si pomyslím, že co vám říkám, musí platit i o mně Mockrát jste mi pomohli a podpořili mě, aniž to možná tušíte (ale však vy to víte). Už jenom tím, že jste a jste sví. Děkuju A chci se s vámi taky podělit o svůj pocit – že se nemusím „učistit“ k smrti, že stačí mnohem méně. Ne méně, to není přesné, nejde o to míň nebo víc, jde o to JAK (no však jsme slyšeli, někteří mockrát, že to JAK rozhoduje, nic nového, já vím, přesto se mi to chce znovu říct). Rozhodnutí, že budu šťastná a budu tam, kde chci být, v souladu se sebou i celkem. Pak můžu uvidět, že už tam vlastně jsem, jenom jsem to neviděla. Jsou okamžiky, kdy to nevidím, zabřednu v blátíčku iluzí. Ale už vím, jak to vypadá a k čemu jdu. Vlastně nejdu, stojím k tomu A přece k tomu jdu mílovými kroky. Mohou být mílové, nebo mravenčí. Mravenčí práce, nebo kvantový skok. Co si vyberu? Fakt jsem se chtěla vyjádřit stručně a jednoduše, ale toho poetu v sobě neumlčím . Mám vás ráda. Všichni mě inspirujete a ukazujete důležité věci. S láskou
HANKA HAVRILCOVÁ
VÁNOCE
VÁNOČNÍ O PŘÁTELSTVÍ Zima už zebe, snesou se z nebe dvě kapky naděje pro mě a tebe – že když je zima a mráz vládu třímá, můj dech tě zahřeje, přejde tě rýma.
HANIČKA HAVRILCOVÁ
Těším se na Vánoce a to je pro mě opravdu znovunalezený a skvělý pocit. Já se zase těším na Vánoce jako malá holčička. Po letech Vánoc, kdy jsem se nervovala, uklízela, nakupovala, pekla a vařila jak zběsilá, abych pod stromečkem padla vysílením. Po takových svátcích jsem měla alespoň fajn pocit, že jsem všechno zvládla, protože jsem MUSELA! Pak jsem se rozvedla a trávila Vánoce úplně jinak a s úplně jinými lidmi, než jsem chtěla a jen jsem se před svými dětmi a rodiči přetvařovala, že je vše OK. Ale tehdy mi bylo hodně smutno. V roce 2010 jsem absolvovala kurz RUŠ 1 a přišly Vánoce. Byly o pár stupňů lepší než ty předešlé. Rok se zase s rokem sešel a blížily se Vánoce 2011. Během prosince jsem si je akutně řešila asi šestkrát, i na Štědrý den dopoledne a naposledy na Silvestra ráno, ale celkově jsem je prožila zase o něco lépe. No a teď vám chci jen říct: „ Neházejte flintu do žita.“ Sice jsem si tyto křesťanské svátky dohromady řešila asi stokrát, ale stálo to za to. Vánoce 2012 klepou na dveře a já se nenervuji, nešílím, občas něco koupím. Včera jsem pekla s dcerou cukroví a moc jsme si to užívaly. Možná upeču něco i ve vlastní režii a pomůžu přítelovým dcerám, no a když se to nestihne? Nic se nestane. Něco málo dárků už mám, něco ještě pořídím a jsem v klidu! Užívám si Advent, pálím Františky a vonné pryskyřice, kreslím mandaly pro kamarády a těším se, že prožiji Vánoce s mými milovanými. Prostě s těmi, s nimiž chci já a kdo chce se mnou. Vím, že následující svátky už budou vždy krásné tak, jak si budu přát a jaké si je udělám. A ještě připojuji velké poděkování všem mým RUŠkamarádům v čele s naším GuRUŠem a jeho (i naší a mojí) Evičkou, protože: „JÁ SE ZASE TĚŠÍM NA VÁNOCE“ S láskou vaše
4 4
IVČA KORSESKOVÁ
MIKULÁŠ A
ČERT
V té době mi bylo asi tak šest let. Bydleli jsme s našima v Praze u Kavčích hor, tam jak je dnes televizní studio. Byl to takový pěkný třípatrový činžák a náš byt 1+1 se nacházel v posledním patře. Je pátého prosince a já vím, že dnes přijdou Mikuláš a čert. Říkali to rodiče. Čekám, moje obavy houstnou. Aby mě čert neodnesl do pekla, to by tak bylo! Najednou zvoní zvonek u dveří. Moje napětí vrcholí! Maminka otevírá dveře. Za nimi stojí pan Mikuláš. Je ohromný, bílý, klidný a rozumný. Stojí mezi dveřmi a moudře se mě ptá „Tak co, Kájo, jestlipak jsi hodný?“ „Ano“ odpovídám hezky nahlas, ať má ze mě radost. „A byl jsi hodný celý rok?“ pokračuje dál. „Ano, byl“ opět odpovídám. „A nezlobil jsi někdy?“ „Ne.“ Do tohoto klidného, rozumného a rozvážného rozhovoru z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, přiřítí se zezdola po schodech čert. S tím svým hrozným „blblblbl“ na mě vykřikuje „Za to, že jsi zlobil, odnesu tě do pekla!“ No věřte, to mě skutečně dopálilo. Pan Mikuláš je ke mně tak vlídný a tenhle černý čerchmant mě NEPRÁVEM obviňuje, že jsem zlobil?! Nesnáším křivdu a útlak. Dodnes nechápu, kde se to, co následovalo, ve mně vzalo. Sevřel jsem pravou ruku v pěstičku a vyskočil do výšky. Povykujícího čerta jsem zasáhl přímo pod nos. V zápětí jsem dopadl zpátky na zem a zmizel v koupelně. „Děje se něco, Kájo?“ ptal se táta od umyvadla s pěnou na bradě a holící strojkem v ruce. „Ale ne, to je dobrý, tati“ zněla moje odpověď. Za chvíli už jsem opatrně vykukoval ze dveří koupelny. Stála tam maminka a smála se „Už jsou pryč. Měl jsi vidět toho čerta. Vykulil na mě oči a utekl dolů po schodech. Poznala jsem ho. Byl to ten osmák Martin odnaproti.“ A v té chvíli jsem ztratil jednu krásnou iluzi. Pochopil jsem, že Mikuláš a čert neexistují.
KAREL NEJEDLÝ
KDYŽ RUŠÁČEK TVOŘÍ… VÁNOČNÍ POHLAZENÍ Znám lidi zevnitř pokousané tmou. Zlomilo se v nich pérko a filtrují už jen strasti. Své šťastné šance, dárky, vnitřně nepřijmou. Jakoby za zády odhazovali je do propasti. Ať přestanou sami sobě už dávat pokuty za každé gesto, jako ten nejpřísnější celník. Ježíšku, prosím tě, pomoz jim hochu ty, Zkus se jim aspoň trochu zviditelnit: na Veliký Třesk prskavky a na sněhové prášení, jež vítr ve třpytivém ránu z větví střásá, ať vlastním žalem přestanou být zhášeni, ať v každé buňce zabydlí se jim krása. Na křesadlo hvězdnaté oblohy se zviditelni, na vodopád, když usne do skleněných třásní. I já je zvu na jahodové pitíčko a čerstvý perník do cukrárny svých láskyplných básní.
JITKA BADOUČKOVÁ 5 KATKA KRÁLOVÁ
postřehy z asistence RUŠKA V BĚHU ČASU OČIMA FOTOGRAFA - „Tvůj foťák dělá hezký fotky“ říkala mi před lety kolegyně z práce. - „Jak foťák? To přece já“ myslel jsem si. Dnes už spíš slýchávám: „Děláš moc hezký fotky“, což mě těší, ale uvědomuju si, že za to může i ten foťák. Tak, jak se mění úhel pohledu, mění se i RUŠka kurz od kurzu. A není to jen tím, že se střídají účastníci a asistenti. Vyvíjí se nejen metoda samotná, ale i metodika výuky. Co se metody týče, stává se stále praktičtější. Například do jednotlivých postupů je zařazeno více kontrol (jak se klient cítí, jak jsou zpracovány jednotlivé negace). Rozlišuje se, kdy stačí klientova odpověď „dobrý, špatný, neutrální“ a kdy klient hodnotí „na stupnici od -10 do +10“. Metodika se změnila zejména pro nováčky. Ti již nejsou zahrnuti na začátku „tunou teorie“, ale jsou po nezbytném úvodu hned „hozeni do praxe“, aby si sami na sobě vyzkoušeli, jak se při terapii postupuje. Dle zásad Komenského se vychází z jednoduššího a postupuje se ke složitějšímu. Výuka je dávkována tak, aby se účastníkům dostalo právě tolik informací, kolik v danou chvíli potřebují. Jakmile se naučí a vyzkoušejí jednu část terapie, jdou na další. Tak se mnohem snáze naučí to, co bylo dříve těžší k pochopení. Další změna metodiky výuky spočívá v zařazení kvízů a testů, ať už jsou to kartičky symbolizující základní vztahy, které mají účastníci seřadit tak, jak by je zpracovávali s klientem, nebo kratší či delší soubory otázek týkajících se terapie samotné. Ještě na podzim 2011 nic takového nebylo a tak nebyli absolventi nuceni cokoli znát zpaměti. V podstatě vystačili se dvěma „taháky“ a s jejich pomocí pracovali s klienty. V současné době si absolventi v testech ověří, co ještě neznají a měli by se doučit. Fotografování na kurzech je zážitek sám o sobě. Velmi často narazím na lidi, kteří mají se samotným fotografování problém. Nemají se rádi, mají problém s tím, jak vypadají, někdo jim kdysi řekl, že nejsou fotogeničtí a podobně. Anebo mají problém s osobou fotografa, či se způsobem, jak fotím. Stává se, že účastníci nejsou předem informováni, že někdo přijede, aby je nafotil.
JAK SE MĚNÍ ÚHEL POHLEDU, MĚNÍ SE I RUŠKA. Takoví lidé pak vnímají, že je někdo fotí bez jejich dovolení nebo jim zjitřím nějakou událost, která sice s focením vůbec nesouvisí, ale přes nejrůznější programy jim současná situace dokáže něco zjitřit až tak, že jsou docela agresivní (myslím slovně). Jindy jsou sice na začátku kurzu upozorněni, že jsem tam nejen jako asistent, ale i jako fotograf. I přes toto upozornění se může stát, že se na kurzu objeví pár osob, které obtěžuje nejen fotografování jich samých, ale fotografování vůbec. Už jsem byl i „poučen“, že fotografie osoby se dá energeticky zneužít. Tak pozor! Přitom já mám na kurzu (kde jsem jako asistent) jen dva záměry: pomoci naplnit záměry účastníků (tedy např. naučit se metodu, nebo prostě „jen“ nastartovat jejich šťastný život), ale i abych nafotil fotky, které jasně dokumentují, jak jim metoda v krátkém čase pomohla. Někteří si to totiž nejsou schopni uvědomit a až pohled do vlastní tváře na začátku a na konci kurzu jednoznačně ukáže, jakého pokroku v tak krátké době dosáhli. Obě role (asistent, fotograf) mám rád a rád jezdím na kurzy, protože je to zážitek, jenž se nedá popsat slovy.
MIREK MANDL
S láskou
6
7
vaše zkušenost JAK PROBÍHÁ MŮJ ŽIVOT PO KURZU? DOBRÉ RÁNO! Chci se s vámi podělit o historku. Dnes ráno jsem šla do práce prakticky po tmě, na chodnících led, tramvaj někde v dálce. Ujela mi noha na ledu a jak široká tak dlouhá jsem s sebou švihla přímo do prostřed silnice. Auví, auví. Kalhoty na maděru, krvavý koleno. Rychle jsem vstala, protože mi u hlavy bez varování přibrzdilo auto. „Paráda“ říkala jsem si, „nic se mi nestalo!“ Poděkovala jsem řidiči, že mě nerozjel a s obrovskou úlevou jsem pospíchala na přijíždějící tramvaj. To je skvělé, že jsem živá, uvědomovala jsem si! A teď přijde pointa, ještě nedávno bych nadávala na celý svět a určitě bych v tom hledala nějaký znamení, že bude celý den zkažený. Hrozně bych se litovala a litovat bych se nechala. Tímto vám odpovídám na otázku z mailu, který jsem od vás nedávno dostala: Jak probíhá tvůj život po kurzu? Takhle se to u mě změnilo! Paráda! Mám se ráda, do tváře se mi vrátil úsměv a usmívám se v práci u stolu, v přeplněné tramvaji, doma nad hrncem pečeného čaje. Je mi tak hezky, klidně. Stromek jsme nazdobily s dcerou tak, jak chtěla ona a mně najednou vůbec nevadí, že tam je to i ono současně. Je nádherný! A moje maminka mi sama od sebe řekla , že jsem krásná, což jsem od ní slyšela poprvé v životě! A děje se mi spoustu jiných, krásných věcí. Jsem v kontaktu s Romčou z Chebu z naší skupiny, seděla vedle mě. Voláme si nebo píšeme obden. Říká, že jsem její velká sestra, tak tedy jsem. Děkuji vám za tuto životní zkušenost, uvidíme se zas! Posílám veliké pohlazení, s úctou
VTÍPKY RUŠka bez vtipů je jako Karel s vlasy Pepíček se ptá na Štědrý den rodičů: „Určitě mi tohle všechno přinesl Ježíšek?”Maminka na to: „Ano, a kdo jiný?” Pepíček se zamračí a říká: „A co jste mi teda přinesli vy?” Baví se Američan, Rus a Čech. Američan povídá: „Vidíte to červený Ferrari?” Ostatní: „Hmm, dobrý.” „No, tak takový jsem dostal k Vánocům.” Rus povídá: „A vidíte to zelený Porsche?” Ostatní: „Taky dobrý.” Rus: „Tak takový jsem pro změnu dostal k Vánocům já.” A Čech: „Vidíte to Infiniti G35 GTO?” Ostatní: „Nádhera!” „Tak takový barvy jsem dostal manžestráky.”
VAŠE HELENA
Říká policajt o Vánocích kolegům: „To jsem zvědavej, kolik zítra Pán Bůh hodí.” „Prosím tě, co by měl jako Pán Bůh házet?” diví se oni. „To nevím, ale zítra bude Boží hod.” „Mami, můžu mít na Vánoce psa?”
8
„Na to zapomeň! Budeš mít kapra jako ostatní.”
co se nevešlo do minulého čísla DĚTI A RUŠKA Miluji oboje. Děti i RUŠku. Nebylo tomu tak vždy. Byla doba, kdy, jsem děti považovala za otravný hmyz a říkala si, že je nikdy nebudu mít. Neuměla jsem s nimi komunikovat, připadaly mě nelogické, komplikované, nevyzpytatelné, nezvladatelné, neposlušné, prostě divné. Obtěžovalo mě trávit s nimi čas i se s nimi bavit. RUŠku jsem neznala. A pak, když jsem ji poznala, zamilovala jsem se do ní. Po nějaké době, jak to tak u zamilovanosti bývá, když růžový oblak opadl, mě začala otravovat. Připadala mi nelogická, komplikovaná, nevyzpytatelná, nezvladatelná, neposlušná, prostě divná. Obtěžovalo mě trávit s ní čas i se o ní bavit. Některé věci potřebují čas. Mám dvě děti. Mnohdy jsou nelogické, komplikované, nevyzpytatelné, nezvladatelné, neposlušné, prostě divné. Jsou odrazem mě samotné, jsou samostatnými a dokonalými celky tak, jako my všichni. Mají svůj svět, svoje vidění a vnímání, LUDMILA CARTUS PHOTOGRAPHY svoje názory, za kterými si mnohdy urputně stojí. Jsem s nimi ráda a přeji jim, aby byly šťastné, spokojené a uměly si všechno vyřešit. Myslím, že není nic horšího, než se jako rodič dívat na vlastní děti, jak se trápí a není jim dobře. Mám RUŠku. Mnohdy se mě zdála být nelogická, komplikovaná, nevyzpytatelná, nezvladatelná, neposlušná, prostě divná. Je odrazem mě samotné, je samostatným a dokonalým celkem. Jsem s ní ráda a přeji si, aby všichni díky ní byli šťastní, spokojení a uměli si všechno vyřešit. Myslím, že není nic horšího, než když se člověk dívá na lidi, jak se trápí a není jim dobře.
DĚTI JSOU NELOGICKÉ, KOMPLIKOVANÉ, NEVYZPYTATELNÉ, NEZVLADATELNÉ, NEPOSLUŠNÉ, PROSTĚ DIVNÉ. No a jak to tak v životě bývá, podobné se přitahuje. Takže zákonitě se moje děti s RUŠkou musely potkat. Přišlo to v jeden čas. Oba, mám dva syny, měli najednou problém, tíhu na duši i na těle a všechno, co s ní souvisí. A oba se rozhodli to vyřešit a podstoupit terapii. Byla to moje první zkušenost práce s dětmi, nevěděla jsem, jak bude probíhat, jak budou reagovat a hlavně jak budou ochotné se svěřovat a třeba i říkat něco nepříjemného, co se týká mě. Počáteční chvilku nejistoty jsem překonala i díky snaze a mateřskému pudu jim pomoci. Měla jsem již za sebou dost terapií, zkušenosti s ženami i muži, zapeklité situace i těžko řešitelné chvíle. Zvládneš to, říkala jsem si, vždyť to jsou Tvoje děti... Bum bum bum bum bum bum... bylo to jako vojenský pochod. Pojmenovat problém, najít situaci v poslední době, co tam bylo nejhoršího, kdy to bylo poprvé. Pak přijímám, přijímám, přijímám, raz, dva, raz, dva, raz, dva! Hotovo. Celé to zabralo 30 minut. Pak druhý. To samé, jako přes kopírák.
9 9
A pak dětský údiv ale ne na tvářích mým synů, ale na mé. Tak takhle komplikované, nelogické a nevyzpytatelné děti jsou? Tak jasnou, rychlou a stručnou terapii jsem ještě nevedla. Žádné výhybky, žádné obranné mechanismy, rozumy, úhybné manévry a filozofování. Žádné nářky, stížnosti a dlouhé popisování, co kde bolí a co cítí. Jejich čistota a nezatížená mysl byla ohromující, inspirativní, stejně jako důvěra a schopnost, nechat se vést, schopnost, kterou ještě neztratili.
RUŠka, mnohdy komplikovaná a nevyzpytatelná kamarádka, díky níž rozumím sama sobě i dětem a díky níž vím, že nejsme divní. Děti jsou naši učitelé. Kolikrát jsem to již četla, slyšela. Mnohdy číst i slyšet je málo, je potřeba to zažít. A mě zážitek s mými dětmi dal mnoho. Uvědomění, že ty malé bytosti jsou velmi čisté, logické, poslušné, komunikativní, vnímavé a hlavně toužící po harmonii, stejně jako my dospělí. Že jasnost jejich myšlení a logika je přímočará a upřímná, jejich pocity a prožitky jsou hluboké. Za tím vším je přirozená moudrost, touha po harmonii a soucit, který je nemusí nikdo učit, protože ho mají v sobě. Díky za poznání a možnost sdílet tento zážitek s vlastními dětmi. Od té doby jsem měla ještě dvě terapie s dětskými klienty a pokaždé byly stejné. Stejně rychlé, přímočaré, efektivní a upřímně krásné. Díky, že jsem se naučila s dětmi komunikovat i být. Jsou našimi učiteli, ty vlastní i ty cizí. A jako naši učitelé si zaslouží respekt a úctu. A také lásku. Díky, že ji cítím. Nejenom k dětem, vlastním i cizím, ale i k lidem, zvířatům a vůbec k celému světu. Vždycky jsem ji v sobě měla. Ale, abych si ji tak jasně uvědomovala, cítila a hlavně otevřeně sdílela a dávala, na tom má zásluhu právě RUŠka. Mnohdy komplikovaná a nevyzpytatelná kamarádka, díky níž rozumím sama sobě i dětem a díky níž vím, že nejsme divní.
EVA VANČUROVÁ
DOBROTY NA VÁNOCE RECEPIS NA MAMINČIN VÝBORNÝ BRAMBOROVÝ SALÁT Brambory uvaříš a necháš vychladnout. Množství odhadni, my měli vždycky velkou mísu na zadělání těsta. Nakrájej je na kostičky stejně jako uvařený celer, mrkev a domácí naložené okurky. Přidej hrášek v konzervě a vajíčka uvařená natvrdo. Ta taky nakrájej, nebo "naškrab" na bramborovém kolečku. Zvlášť ještě nakrájej cibuli, my dáváme docela dost. Nejdřív ji dej převařit do vody na nálev, množství vody se dává podle množství brambor. Na velkou mísu asi tak půl litru vody a pět velkých cibulí. Když začne vše vřít, přidej ocet a sůl, případně i cukr, všechno podle chuti. Důležitý je dostatek oleje, raději slunečnicový, než olivový, ten má příliš výraznou chuť. Olej už nevaříš, už jen ochutnáš a případně něco přidáš. Necháš vychladnout a vlažné pak naliješ na nakrájené suroviny a důkladně zamícháš. Směs můžeš opepřit. No a pak jíš a jíte a všickni si přidávajó ještě večer před spaním, i když by už jest neměli (jako „jíst“ po moravsky)
10 10
EVA NEJEDLÁ
CO PŘÍŠTĚ? JE TU JARO! ČISTÍME TĚLO I DUŠI! Příští číslo RUŠovin vyjde v březnu a bude se věnovat různým jarním tématům. Pokud máte jakýkoli nápad, budeme velmi rádi, když se nám s ním pochlubíte a napíšete nám na mailovou adresu:
[email protected], nebo tradičně na:
[email protected] do 20.2.2013.
RUŠoviny zpravodaj metody RUŠ Na textové přípravě čísla se podíleli: Eva Nejedlá, Karel Nejedlý, Hana Havrilcová, Miroslav Mandl, Irenka Fukalová, Libor Tomíček, Petra Zajícová a Katka Králová. Autory obrazů a fotografií jsou: Eva Nejedlá, Miroslav Mandl, Katka Králová a Ludmila Cartus Photography Ostatní obrázky byly staženy internetu, ze stránek: http://www.guardian.co.uk http://www.abicko.cz http://shop.dela.cz/ http://mashable.com/ http://www.etacg.com http://www.workplacelive.com http://www.vasedeti.cz Četbou těchto novin přispíváte na konto svých vědomostí, zkušeností a objevů ve světě metody RUŠ a děláte radost jejich přispěvatelům. Všem srdečně děkuji za spolupráci.
KATKA KRÁLOVÁ PRO TY, CO ČTOU AŽ DO KONCE Malý, pětiletý chlapeček se ptá maminky: „Mami, mami, co dostanu letos na Vánoce?” „No, to máš tak,” odvětí matka, „zlobil jsi a nedostaneš vůbec nic. Leda že bys napsal Ježíškovi, že budeš celý příští rok hodný.” Chlapeček se zavře do pokoje a začne psát: „Milý Ježíšku, slibuji ti, že budu celý příští rok hodný...” Chvíli na to kouká, pak to roztrhá a začne znovu: „Milý Ježíšku, slibuji ti, že budu celý příští měsíc hodný...” Zase to roztrhá a takhle pokračuje ke dni, půldni, hodině, až nakonec rezignuje. V neděli jde s maminkou do kostela a tam ukradne sošku Panny Marie. Přijde domů, položí před sebe sošku a začne psát: „Ježíši, jestli chceš ještě někdy vidět svou matku...”
11
