Osobní vzpomínka na vzácnou osobu
Souhrn: Na Vyšehradském hřbitově je pohřbena Mgr. Edeltraud Consilie Nováková OSU (Ordinis sanctae Ursulae), narozená 21.2.1927 v Liberci. V roce 1950 vstoupila do řádu sv. Voršily a po celou dobu komunistické vlády trpěla, spolu s ostatními řádovými sestrami, pronásledování a útisk. Přesto se stala významnou pedagogickou pracovnicí a v ilegalitě vytvořila a vyučovala děti katechezi a seznamovala je se základy katolické víry. S touto skvělou, vzdělanou ženou jsem měla příležitost se dlouhodobě přátelit. Spolu jsme prožívaly diskusní pořady, které nám byly podporou a příležitostí k osobnímu vzdělání nejen ve víře, ale i v dějinách umění a orientaci v politologii. Na Vyšehradském hřbitově je uložena k věčnému odpočinku zcela právem. I mezi sestrami Voršilkami zaujímala čestné postavení, protože je citována jako katechetka, která se zaměřovala na období vývoje mládeže, které je zvláště kritické, a to časné dospívání a pubertu. Se sestrou Consílií jsme zažili, z důvodů utajení schůzek, mnoho milých, ale i současně velmi nebezpečných chvil, kdy její milou naivitou jsme byli bezprostředně ohroženi na studiích i v zaměstnání. Řízením Boží prozřetelnosti vše proběhlo ale bez zásahu Státní bezpečnosti, přestože byla uvedena na černé listině jako nepřátelská osoba státního zřízení. Vyšehradský hřbitov byl původně farním hřbitovem. Pohřbívalo se zde již od středověku, kosterní nálezy jsou dokladovány již od 13. stol. Hřbitov při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě je od 19. stol., zásluhou F.L. Riegera a Václava Štulce pohřebištěm nejvýznamějších českých osobností. Kromě hrobů různých významných osobností, a jejich rodin, se zde na východní straně hřbitova nalézá společná hrobka nejvýznamějšíc národních osobností – Slavín. U vchodu na západní straně se nalézá samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky, alžbětinky). Zde je také od května roku 1996 pohřbena Mgr. Edeltraud Consilie Nováková OSU. Mgr. Edeltraud Consilie Nováková OSU se narodila v Liberci v česko-německé rodině 21.února 1927. Liberec a okolí bylo vesměs v této době německé. Její otec byl Čech, vyučil se obuvníkem, zemřel mlád v roce 1948 na rakovinu žaludku. Maminka byla německé národnosti a pracovala v židovské textilní firmě Teltscher und Loewi u tkalcovského stroje. Židovský majetek byl zabrán v roce 1948 a stal se součástí kombinátu Bytex. Slečna Edeltraud po ukončení základní školy (v němčině) nastoupila na německé liberecké dívčí gymnázium. Studium ukončila s koncem války, ale bez maturity! Jako řádová sestra mohla maturovat externě na témže gymnáziu až v roce 1966. V rodině Novákových bylo sedm dětí. Všechny mluvily jen německy. Již bez otce pracovala po roce 1948 na venkově u Kutné Hory jako Němka, přestože měla průkaz, že má být považována za československého občana. Celý život se usilovně stále učila češtině a mnohokrát nás opravovala, když jsme použili některý z českých obratů špatně. Současně my jsme měli legraci z jejího přízvuku a usilovného soustředění na správně nalezený výraz v češtině. Do noviciátu řádu sv. Voršily Českomoravské provincie vstoupila v roce 1948. Na jaře roku 1950 složila první řeholní sliby. Na podzim téhož roku byly členky řádu sv. Voršily vystěhovány komunistickými úřady z kláštera na Národní třídě v Praze do čtyřicetiletého exilu. Do roku 1969 se „voršilky“ stěhovaly osmkrát. Do roku 1989 měnila Consílie patnáckrát bydliště. Kdekoliv bylo potřeba nejlevnějších pracovních sil na plnění plánu, dosadili tam řádové sestry. V šedesátých letech
bylo pozorováno všeobecné uvolnění a proto mohla sestra Consilie složit, v češtině, maturitu a byla přijata na dálkové studium na Pedagogické fakultě University Karlovy. Státní závěrečné zkoušky složila v roce 1971 a dosáhla učitelské kvalifikace v oboru speciální pedagogiky a výtvarné výchovy. Promovala, jak se sluší na řádovou sestru, v hábitu. Studium to nebylo vůbec lehké, protože při studiu prodělala postupně operaci srdce, žlučníku a ledvinných kamenů. Všechna tato těžká onemocnění vedla postupně k její plné invalidizaci. Utrpení a bolest snášela s pokorou. Nerezignovala, ale plně se upnula svým neskutečným elánem a veselou myslí na organizační činnost. Svým nadšením dovedla strhnout k práci ostatní. Dala podnět k založení apoštolské skupiny sester voršilek v Praze. Jako členka této skupiny vyučovala náboženství studující mládež. Tento pravidelný kontakt s mládeží byl pro ní vlastně cílem seberealizace. Její práci podporovali přední katoličtí čeští myslitelé jako Dr. Mádr. a Dr. Zvěřina. V podmínkách tuhého režimu socialistického Československa byla katechetická práce prakticky oficiálně nemožná a zde se uplatnila Consiliina dokonalá znalost němčiny. Výjezdy do NDR byly celkem volné a povolené a tak se vzdělávání českých rodin a dětí v historii, náboženství a politologii, se souhlasem biskupa Joachima Wanke, se odehrávalo šest let v řadě v areálu kláštera Voršilek v Erfurtu. Průběh a vyhodnocení katechetických cvičení bylo pro Consílii podnětem k soubornému samizdatovému vydání všech 62 přednášek předních katolických myslitelů té doby. Postupně se sestře Consílii stala katechetická činnost hlavním posláním. Po roce 1989 se stala po šest let oficiálním stálým členem Evropského katechetického týmu. V Samizdatu vydala: Vývoj náboženské padagogiky v mezinárodním měřítku za posledních 50 let Dějiny katecheze a katechetiky v Čechách a na Moravě Rozvíjíme Boží život v rodině 1. a 2. díl 1982 Katechetický večerníček Katecheze ke katechismu První učení o Bohu S dětmi o bibli 10 katechezí k prvním kapitolám knihy Genesis Sborníky katechetických setkání v Erfurtu Po roce 1989 vydala Učebnice náboženství pro 7. třídu, 1992 Dějiny katecheze a katechetiky v Čechách a na Moravě Rosteme ve víře, 1992 Evangelizace v České republice – francouzsky 1995 Se sestrou Consilií jsem se poprvé setkala, po svém příchodu do Prahy, v roce 1970. Při prvním setkání na mě zapůsobila její štíhlá, vyšší postava v řeholním hábitu s bystrým pohledem očí za zlatými brýlemi a značným předkusem. Celkově působila důstojně a velmi křehce. To byl ale jen
první dojem. Vzápětí všechny uchvátila svou sršící energií a nápady, úsměvem a dětskou radostí. Neustále vymýšlela nové aktivity a ty také ihned realizovala. V době neustálého špehování a donášení Státní bezpečnosti po roce 1969 byla každá aktivita katolické mládeže a spolčování krajně podezřelé. Vše se muselo dít se značnou obezřetností, to ale nebylo nic pro sestru Consilii. S božskou přirozeností plánovala a realizovala setkání mládeže, výuku, slavila Velikonoce s připomínkami všech důležitých momentů utrpení a ukřižování Ježíše Krista a nic nedala na to, že církevní autority byly zcela mimo sebe, že ohrožuje všechny kolem. „ Kdo to organizuje? Sestra Consilie? To zavání průšvihem!“ A světe div se, nikdy se nic nestalo! Tomu se říká v Bibli ...Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské... Po roce 1989 jsme zjistili, že i ona měla svého „Stbáka!“, asi přivíral obě oči, budiž mu to přičteno k dobru! Přestože byla sestra Consílie o dvacet let starší než většina z nás, zúčastňovala se aktivně přípravy fotbalu mezi pražáky a přespolními, kdy fotbal pískala jako rozhodčí. Svým vysokým hlasem česko-německy dirigovala hru. Při jiné akci, kdy kamarád, horolezec, nabízel výuku slaňování, byla první, kdo se uvázal do lan a za našeho potlesku vlál hábit nad údolním. Nerozpakovala se s námi vylézt v noci na střechu kostela a pozorovat krásné hvězdy. Jednou nás svou představou nebe zaskočila větou … „pokud se dostanu do nebe, představuji si nebe tak, že bude dokonalé i mé tělo včetně nohou“..., které se jí, jako ženě, nezdály dost hezké. O prázdninách, jednoho roku po roce 1970, jsme s partou dalších kamarádů opravovali kostel a faru v Severních Čechách. Kněz farnosti na sebe vzal velkou odpovědnost, že nám umožnil se o prázdninách setkat a současně vytvořit nějakou déletrvající hodnotu opravou fary a kostela. Tehdy sestra Consilie měla nějaké katechetické povinnosti a nemohla mezi nás přijet. Svoji účast ale přesto na setkání chtěla mít. Vyřešila to po svém. Na udanou faru poslala jednomu z účastníků telegram. K panu faráři přiběhla vyděšená vedoucí pošty, zda má telegram přijmout, že neví co s tím. Pan farář se vyděsil také, protože zcela otevřeně všichni mohli číst text tohoto znění: Pavle pošli Filipovi fošny 3x11 Na malém městě se nic neutají, a tak se určitě text dozvěděl i církevní okresní tajemník na Národním výboře. Všichni na faře pochopili, o co se jedná! Pochopila to i Státní bezpečnost? Asi ne, protože celá příhoda pro nás nikoho neměla žádnou dohru. Kostel a faru jsme opravili. Všichni dostudovali, kněz o státní souhlas nepřišel a za několik let oddával řadu dvojic z této povedené „brigády“. Sestra Consilie to myslela dobře, nemohla se zúčastnit, tak nám všem poslala pozdrav a zakódovala to do Bible. Pavel na té brigádě byl, a tak vybrala text z dopisu sv. Pavla Filipanům verš 3 až 11. Jak prosté! My všichni jsme to pochopili, ale těžko by se to vysvětlovalo státní bezpečnosti, že se nejedná o tajný protisocialistický kód! Sestru Consilii jsme vyprovodili na poslední cestě na Vyšehradský hřbitov v roce 1996 a stále na ní rádi vzpomínáme.
P.S. Vyšehradský hřbitov pro mne zůstane vždy připomínkou srdečné a vzdělané ženy s dětskou radostnou myslí. Při vycházkách U3V - Vyšehrad v proměnách století s panem magistrem Kusákem jsem měla zase příležitost si uvědomit, že návštěva Vyšehradu v nás evokuje vzpomínky nejen na konkrétní osoby, ale na historii tohoto místa vůbec.
Závěrečná práce U3V 1379 Vyšehrad v proměnách staletí Osobní vzpomínka na vzácnou osobu Jarmila Březovská 2015