Zmrzlinova_kralovna.indd 1
03.02.15 10:35
Zmrzlinova_kralovna.indd 2
03.02.15 10:35
Zmrzlinova_kralovna.indd 3
03.02.15 10:35
Original title: Susan Jane Gilman: THE ICE CREAM QUEEN OF ORCHARD STREET Copyright © 2014 by Susan Jane Gilman Cover design © Jennifer Heuer Cover image: found vintage postcard Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2015 Translation © Milena Pellarová, 2015 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Veronika Klementová První vydání Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď výsledkem autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně, a proto jakákoli podobnost se skutečnými živými či mrtvými osobami, obchodními společnostmi, událostmi či místy je čistě náhodná. Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7321-932-1
Zmrzlinova_kralovna.indd 4
03.02.15 10:35
Stevemu Blumenthalovi & Franku McCourtovi
Zmrzlinova_kralovna.indd 5
03.02.15 10:35
Zmrzlinova_kralovna.indd 6
03.02.15 10:35
ČÁST PRVNÍ
Zmrzlinova_kralovna.indd 7
03.02.15 10:35
Zmrzlinova_kralovna.indd 8
03.02.15 10:35
Kapitola 1
K
dyž jsme byli v americe tři měsíce, porazil mě kůň. Ne vím přesně, kolik mi tenkrát bylo. Možná šest? V době, kdy jsem se narodila, se u nás matriky ještě nevedly. Pamatuju si, že jsem běžela po Hester Street a hledala tatínka. Bledou oblohu nad mou hlavou lemovaly střechy a železná požární schodiště, kroužili na ní holubi, pouliční prodavači křičeli, slepice kdákaly a odněkud se skřípavě a s přestávkami ozýval kolovrátek. Kolem kár se zbožím se zvedala vysoká oblaka prachu, v nichž názvy obchodů povlávaly jako prapory. Najednou jsem uslyšela klapot a vzápětí jsem ležela na zemi. Na zlomek vteřiny jsem zahlédla kopyto, potom mnou projela řezavá bolest a propadla jsem se do tmy. Kůň, který mě srazil, táhl zmrzlinářský vozík. Osud si se mnou podivně zahrál, nemyslíte? Kdyby mě zmrzačil dejme tomu hadrář nebo uhlíř, nikdy by ze mě nebyla Lillian Dunkleová, kterou zná celá Amerika. Legenda by se ze mě zcela jistě nestala. Veřejnost si odjakživa myslí, že jsem k bohatství přišla díky manželovi. Musím říct, že média z nějakého důvodu úspěšné ženy nesnášejí a odmítají jim přiznat sebemenší zásluhy. Příšerná fotografie, kterou teď noviny neustále tisknou a na které vypadám jako Joan Crawfordová, když dostává klystýr, mluví za všechno. Vždycky člověka odsoudí tak rychle! 9
Zmrzlinova_kralovna.indd 9
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Ale milánkové, vzpomeňte si na naši Pohádkovou tundru, sypanou na přání čokoládovými hoblinkami, barevným dražé, lentilkami či sekanými buráky, Fondánové štěně nebo na náš nejznámější výrobek, Vanilopku ve tvaru firemní značky, stylizované gorilky, zdobený strouhaným kokosem a s náplní křupavých sušenek podle tajného receptu. Poprvé jsme s ním přišli na Den otců a pak ho lidi kupovali k narozeninám, ale uvědomujete si, kolik z vás si objednalo nějakou jeho verzi na svatbu? Jednou jsme udělali na zakázku pro hostinu v Soyossetu opici tak obrovskou, že stačila pro dvě stě patnáct lidí. Kdyby si Bert nezapomněl ten zatracený foťák, dostali bychom se do Guinessovy knihy rekordů. Barevná věž, Mátový Everest, Karamelák. Tohle všechno – a každoročně jsme toho prodali miliony – byly moje nápady podle mých receptů. V době největšího rozkvětu jsme měli po celých Státech tři sta dva obchodů. Zrevolucionalizovali jsme výrobu i marketing a zavedli franšízu. Čí myslíte, že to byla zásluha? Sám prezident Dwight D. Eisenhower o mně řekl, že jsem „Zmrzlinová královna Ameriky“. Mám jeho podepsanou fotografii (samozřejmě i s Mamií, které jako obvykle visí kolem krku perly a jako obvykle ukazuje ty svoje divné zuby), na níž si s námi v Růžové zahradě potřásá rukou. Já mám na sobě svůj první kostým od Coco Chanel v barvě jahodové zmrzliny a to bylo celá léta předtím, než ji proslavila Jackie Kennedyová! Dnes vlastním přes třicet rytých plaket, trofejí a stuh, mísu z broušeného skla a příšerný památeční popelník z cínu, který bych hrozně ráda někomu věnovala, jenže jak se člověk může zbavit něčeho, co má na sobě vyryté jeho jméno a čím ho obšťastnila Asociace pro výzkum dětské cukrovky? Kromě toho jsem dostala bezpočet diplomů: od Severokarolínské obchodní komory, Americké mlékárenské asociace, Dowovy chemičky, a dokonce od Institutu Ma10
Zmrzlinova_kralovna.indd 10
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna hariši Maheše Jógiho z Rišikéše v Indii. Jogíni mají zřejmě zmrzlinu v oblibě, což bych do nich nikdy neřekla. Ale když se dnes moje jméno objeví na veřejnosti, nikdo si nevzpomene na nic jiného než na sprosté titulky v novinách, připomínající jeden drobný incident v živém televizním vysílání, obvinění z úniku daní, jedno zatčení (jistě nemusím dodávat, že bylo neoprávněné), a v neposlední řadě na špatné vtipy toho šlemiela, komika Johna Carsona. Jestli je ten člověk zábavný, tak já jsem čínská císařovna. Zrovna včera mě vnuk informoval, že moje jméno představuje jednu z odpovědí v poslední verzi znalostní stolní hry Trivial Pursuit. „Babi, neběhá ti z toho po zádech mráz?“ zeptal se. Když je člověk na světě dost dlouho, jen tak něco ho nepřekvapí, ale co teď zažívám, je učiněný hon na čarodějnice. Prokristapána, WPIX je přece jen místní stanice! A vysílali jsme v neděli v sedm ráno. V neděli! No, měla jsem pár skleniček, přiznávám. Jenže, milánkové, zkuste si celých třináct let moderovat připitomělý pořad pro děti, a pak uvidíme. Ale počkejte, já vlastně předbíhám. Dovolte, abych svůj příběh začala dávno předtím, než mi příjezdovou cestu k domu blokovaly vozy s televizními anténami zaparkované naproti přes ulici, mnoho let předtím, než jsme zahájili kampaň „Sobotní povyražení“, spustili výrobu zmrzlinových koktejlů s ovocem a uvedli na scénu klauna Šášu. Začnu na manhattanské Lower East Side, po které s károu taženou koněm jezdil tlustý zpocený chlapík, který prodával ledovou tříšť. Jeho příjmení, Dinello, bylo napsané na postranici červenými a zlatými písmeny, jejichž barva se odlupovala. Byl poslední svého druhu, protože většina ostatních pouličních prodavačů už v té době pracovala pro velkoobchod. 11
Zmrzlinova_kralovna.indd 11
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Nosil klobouk s měkkou krempou a hnědou plátěnou halenu, a místo aby křičel jako ostatní, vyzpěvoval árie: „Mraženááá tříííšť!“ Byl báječný. Navzdory příšernému rámusu jsem jeho baryton slyšela až na začátek Hester Street. Dinellova tříšť byla citronová nebo třešňová a vypadala jako žlutý nebo červený sníh. Jednou jsem místo večeře pro sebe a Floru kopeček třešňové koupila. Když jsme ji zhltly, měly jsme pusu ostře rudou jako bonbon. Byla to taková lahoda, že jsme si připadaly jako v ráji, ale hned nato jsme dostaly strašné výčitky svědomí, protože za ty dva centy jsme měly sehnat brambory. Od té doby jsem se ovládala, ale kdykoli jsme se ocitly na Hester Street, toužebně jsem sledovala, jak pan Dinello nabírá třpytivý kopeček do maličkého skleněného šálku, zákazník ho pečlivě vylizuje a vrací zpátky. Pan Dinello ho pak opláchl v zinkovém hrnci, který visel na zadní straně vozíku, a podal dalšímu zákazníkovi. Tak to tenkrát zkrátka chodilo. Když naše rodina vystoupila z lodi, neměla ani vindru a většina přistěhovalců na tom byla stejně. Příběhy lidí, kteří přijeli do Ameriky s kapsami plnými peněz, mi lezou na nervy. Takže váš nejstarší bratr, lord XY, zdědil rodinné panství, kdežto vy jste si, chudáčku, musel pro jmění dojet až do Nového světa? Prosím vás, kdo by to chtěl poslouchat? V době, kdy mě porazil kůň, jsme bydleli ve čtvrtém patře zadního traktu jednoho činžáku na Orchard Street. Krejčímu panu Lefkowitzovi jsme platili dva dolary týdně, aby nám dovolil nocovat v salonu na polštářích z pohovky, které matka vždycky večer rozložila na rozvrzané dřevěné bedny. Ve dne ještě se dvěma jinými ženami pro pana Lefkowitze pracovala a v oblaku nití stříhala látky. Pokud se tatínek netoulal po ulicích, dělal u pana Lefkowitze taky a těžkou žehličkou, která se ohřívala na sporáku 12
Zmrzlinova_kralovna.indd 12
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna v kuchyni, žehlil košile. Když se horký kov se syčením dotkl bavlny, zavonělo to jako spálená vanilka. Já tu vůni milovala a za mnoho let jsem se ji snažila znovu vytvořit v našich laboratořích. Rodiče pracovali dva metry od sebe, a přesto spolu neztratili slovo. Abyste rozuměli, původně totiž do Ameriky jet nechtěli. Tu noc, kdy jsme utíkali z vesničky Višněv, mi matka zašila do tajné kapsičky pod podšívku kabátu dvě stě rublů. Nějaké ušetřila, ale většinu jí z Jižní Ameriky poslal bratr, můj strýček Hyram. Kapsičku udělala v podpaží a ruce se jí přitom tak třásly, že se dvakrát píchla do prstu. Nebylo divu. Slyšeli jsme spoustu historek, jak prostředníci nějakou rodinu odvezli, okradli ji a vyhodili do příkopu u cesty napospas kozákům. Týden před odjezdem jsme se sestry ani já nesměly mýt, abychom vypadaly co nejhůř. Můj šedivý plstěný kabát patřil nejdřív Belle, potom Rose a nakonec ho nosila Flora. (Dokud byl naživu, dostával nové šaty jen Samuel.) Látka byla tak tenká, že se tomu kabát ani nedalo říkat. „Kdo by se na ten hadr dvakrát podíval?“ prohlásila matka. „Dítě, co má ponem jako ty, nikdo prohledávat nebude.“ Byla jsem mladší než sestry, nejmenší v celém štetlu. Narodila jsem se potom, co lůza odtáhla, vesničané zabednili rozbitá okna vyrabovaných domů, zametli střepy a umyli octem krev na podlaze. Zatímco se pohybovali po Višněvu mlčky jako mátohy, já pořád vesele mlela, jak to dovede jen nevědomé dítě. Taky jsem poskakovala, vykřikovala a smála se, přičemž jsem si zapomínala zakrývat rukou ústa, jak mě matka učila. Chodila jsem po dvoře a prozpěvovala si dlouhé písničky, které jsem si vymýšlela. Pamatuju si na dvě. Jedna se jme13
Zmrzlinova_kralovna.indd 13
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová novala „Žába ve studni“, druhá „Mám ráda slepice“. Tóny mi z hrdla stoupaly jako bublinky ze sodovky. Zpívat jsem prostě musela, stejně jako jsem musela houpat nohama, když jsem seděla na vysoké stoličce. Ale hlavně jsem nedokázala krotit zvědavost. „Mami, proč nám shořela stodola?“ zeptala jsem se třeba hlasitě. „Proč nemá Sol ruku? Jak to, že je Etta sirotek?“ Matka byla statná ženská s ostře řezanou zpustošenou tváří a předčasně prošedivělými vlasy. „To mám z tebe,“ prohlašovala a ukazovala na jeden bílý pramen po druhém. Měla obrovské ruce s vystouplými klouby, které hnětly těsto na kreplach a škubaly zkrvavená pírka z tuhých slepic, nosily ze studny vědra vody a každé páteční odpoledne vydrhly nejdřív sestry, potom mě a nakonec šatstvo a povlečení, dokud nebyly bez poskvrnky. Každou chvíli se však ty ruce natáhly a daly mi takový pohlavek, že jsem nevěděla, čí jsem. Připadalo mi, že sotva otevřu pusu, dostanu za ucho nebo do zátylku a uslyším: „Řekla jsem, že už to stačí, Malko!“ Nebo: „Přestaň se předvádět, Malko.“ Či jen stručné: „Oj! Ty jedna!“ V pátek si v synagoze matka zamračeně stěžovala sousedkám: „To je ale hubatice hubatá!“ Pokaždé ke mně mávla rukou a nespokojeně mlaskla. „Ta její pusa nám všem jednou způsobí jen cores.“ Z toho, jak jsme odjížděli z Ruska, si pamatuju málo, v podstatě jen to, že jsem ležela pod hlávkami zelí v nějakém voze. Matka mě nacpala do smutného šedivého kabátu, jako by to bylo brnění. „Jestli ti někdo sáhne na kapsu, musíš spustit gešrej, jaký svět neslyšel, bubele. Nikomu nesmíš dovolit, aby se toho kabátu dotkl, ani tatínkovi, rozumíš?“ 14
Zmrzlinova_kralovna.indd 14
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Přikývla jsem. Matka mi „holčičko“ říkala jen málokdy, takže jsem se zatetelila radostí, ale když mi urovnala límec, svraštila obočí a zadívala se na mě. „S takovou tváří si tě nejspíš nikdo nevezme,“ prohlásila. „Ale třeba ti pomůže ta tvoje šlejfírna.“ Muži s lucernami nás u kontrolních stanovišť komandovali naléhavým šepotem. Představovala jsem si, že lupiči a kozáci číhají v lese za každým stromem, takže jsem si celý den tiskla kabát k tělu a v duchu nacvičovala gešrej, při kterém stydla krev v žilách. Protože jsem nesla v podpaží všechno, co naše rodina vlastnila, neodvážila jsem se zpívat, broukat si ani mluvit nahlas. Když jsme konečně za mnoho dní, možná i týdnů přijeli do Hamburku, museli jsme čekat na lavicích v registračním středisku židovského Hilfsvereinu. Matně si pamatuju nekonečně dlouhé ponuré chodby a ubikace, neustálý chaos, úzkost a pronikavý lidský pach. Všichni příchozí se chovali jako žebraví bezdomovci a taky se tak s nimi jednalo. Řeknu vám, že vermontským dojnicím se dneska dostává zacházení, o jakém se nám tehdy ani nesnilo. Mohla bych o tom vyprávět hodiny. Jednou odpoledne se otec vrátil na lavici s kusem papíru, který byl posetý spoustou razítek. „Pojď,“ vyzvala mě matka, odvedla mě na záchod, kde to nesnesitelně smrdělo, a zavřela dveře. „Natáhni ruce.“ Sundala ze mě štípavý kabát prosycený prachem a začala ohmatávat podšívku. Vypadalo to, že tam rubly už nejsou. Někdo mi je musel ve spánku ukrást. Ale pak matka zalovila hloub a konečně svazek vlhkých zmačkaných bankovek vytáhla. Když je přepočítávala, pyšně jsem vydechla. „Co je?“ Vrhla na mě podrážděný pohled. „Mám tleskat slunci, že vychází?“ 15
Zmrzlinova_kralovna.indd 15
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Odemkla dveře a ukázala na dvůr, odkud se ozýval dětský smích. „Jdi.“ Vzdychla si. „Teď můžeš vyvádět, jak chceš.“ Měli jsme v plánu jet do Kapského města, protože strýček Hyram a bratranci z Vilna vlastnili někde v Transvaalu obchod s textilním zbožím. Strýček byl zřejmě velmi zbožný, jelikož před pogromy studoval na rabína. Nikdy jsem ho neviděla, ale Bella povídala, že páchne jako vařená cibule, a Rose tvrdila, že má na levém oku tik, takže se člověku zdá, že na něj pořád mrká. Tatínek ho nejspíš neměl moc rád a neřekl mu jinak než „ten šmendrik“, ale strýček mu pravidelně posílal peníze a psal: „Přijeďte do Jižní Afriky. Dá-li Bůh, zaměstnáme tě jako účetního a Tillii jako prodavačku. Příležitostí je tady dost.“ Kapské město, Kapské město, opakovala jsem si v duchu. Dneska má každý atlas, televizi a může jít do knihovny, ale když já byla malá, v našem štetlu nikdo globus ani mapu nevlastnil. Jediná z mých sester neměla učebnice. Kde je ta Jižní Afrika? Nikdo nevěděl. Když jsme s doklady a markami (našetřené rubly i randy vyměnili rodiče v neskutečně vysokém kurzu a matka pak dlouho nadávala na prušácké ganovim) přišli do kanceláře lodní společnosti, nějaký muž ve frontě nás odvedl k obrovské vybledlé mapě připevněné na stěně. Tehdy jsem poprvé uviděla širý svět, seskupení klikyháků a kroužků, které prsty tisíců vystěhovalců a prodavačů lodních lístků tak zašpinily, že byly sotva vidět. Oceány měly světlemodrou barvu, pevnina růžovou a jednotlivé země od sebe oddělovaly světlezelené linky. Muž ukázal na vybledlou červenou hvězdu přímo ve středu mapy. „To je Hamburk,“ sdělil nám. Potom prstem přejel k malému černému kolečku až úplně dole. „A tady máte Kapské město.“ „Jedete tam taky?“ zeptal se tatínek. 16
Zmrzlinova_kralovna.indd 16
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Muž se zatvářil překvapeně. „Kdepak, já se stěhuju do Ameriky,“ odpověděl nakonec hrdě. Ukázal na tečku, která ležela ještě dál než Jižní Afrika, ale na stejné zeměpisné šířce jako Hamburk. „Do Milwaukee.“ Amerika: Milwaukee, New York, Pittsburgh, Chicago. Od chvíle, kdy jsme dorazili do registračního střediska, jsme jména těch měst slyšeli vyslovovat s nábožnou úctou. A-me-ri-ka! Někteří Židé jí říkali „goldene medina“ a nadšeně brebentili o dlažebních kostkách z čtyřiadvacetikarátového zlata a řekách plných mléka a medu. Paroplavební společnosti rozdávaly letáky a vystavovaly obrovské reklamy zachycující opulentní večírky na lodích, které nesly pasažéry k americké vlajce rozvinující se nad vodopádem zlatých mincí. Do úžasné, nádherné Ameriky jeli zřejmě všichni kromě nás. „Každý tam dostane zadarmo půdu,“ prohlásil někdo. „Sestra mi psala, že tam rostou stromy, z kterých prší jablka,“ tvrdil druhý. „Žije v kraji, co se jmenuje Connecticut.“ „Jakmile vystoupíte z lodi, okamžitě vás někdo zaměstná,“ informoval nás další člověk. „Za rok jste za vodou.“ Matka však zastávala názor, že všechny ty řeči jsou jen zbožné přání, a považovala je za naprosté nesmysly. „Co ty mešugene pitomci můžou vědět?“ zlobila se. „Odkdy nikdo nemusí pracovat? Úplně se pomátli.“ Rodiče koupili šest lístků do Kapského města, matka je složila a pečlivě mi je zastrčila pod podšívku do tajné kapsičky. Stala se ze mě rodinná pokladnička. Kapské město. Kapské město. Tři dny předtím, než jsme měli vyplout, se Rose probudila s pláčem. Podle mě ta holka neuměla nic jiného než fňukat. Pořád se klepala a věčně si naříkala na žaludek, na vyrážku od sluníčka nebo na slabost. Byla starší než já, měla bílou pleť a vypadala jako šálek z čínského porcelánu. Nechápala jsem, 17
Zmrzlinova_kralovna.indd 17
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová že ji baví pořád na sebe strhávat pozornost. „Mami,“ vzlykala a vyděšeně kroutila hlavou. „Já nevidím! Všechno mám před očima rozmazané.“ Za pár hodin nemohly otevřít oči ani matka a Bella s Florou. Snažily se to zakrýt a pod záminkou, že je jim zima, si stáhly šály hluboko do čela, ale z červených očí jim tekl lesklý hnis, šilhaly a neviděly na krok. Rose kvílela, Flora plakala. Ostatní vystěhovalci si od nás začali odsedat a vyhýbat se nám. Nic bych za to nedala, že nás někdo udal, protože se brzy objevili imigrační úředníci a nesmlouvavě odvedli matku a sestry do karantény. „Mají zánět spojivek,“ vysvětlil lékař. Naše jména vymazali ze seznamu cestujících. „Kdo má nakažlivou nemoc, nesmí na palubu,“ informoval otce jakýsi úředník. „To byste měl vědět.“ Otec na něj chvíli mlčky zíral. „Ale co budeme dělat?“ zeptal se nakonec. „Zaplatili jsme šest lístků a nezbyla nám ani vindra.“ „Až se vaše manželka a dcery uzdraví, můžete lístky vyměnit, pane Trejnovski. Za několik týdnů odjíždějí do Kapského města další lodi. Do té doby,“ úředník ukázal na přecpané lavice, „musíte čekat.“ „Jak dlouho?“ zeptal se zoufale otec. Muž pokrčil rameny. Tatínek pro nás našel místo na špinavé podlaze u stěny, protože na lavicích už by jablko nepropadlo. Když jsme těžce dosedli, zůstal zírat přímo před sebe a kousal si přitom dolní ret. Věděla jsem, že máme už jen pár marek, které nám vystačí sotva na týden. Byly v kapsičce pod podšívkou spolu s lodními lístky. „Tati, za jak dlouho se maminka uzdraví?“ zeptala jsem se. Trhl sebou. Kdykoli jsem ho oslovila, zatvářil se překvapeně. Měl čtyři dcery a často vypadal, že neví, která z nich 18
Zmrzlinova_kralovna.indd 18
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna vlastně jsem. Ve Višněvu se živil jako podomní obchodník a vetešník a vozil zboží od jednoho města ke druhému. Na kárce nikdy neměl totéž. Jeden týden prodával konvice, druhý okurky a další třeba ovčí vlnu. Často býval pryč celé týdny. Putoval po kraji, když jsem se narodila, a na cestách byl i v době, kdy vypukl pogrom. Zřejmě si tím zachránil život, ale matka mu při častých hádkách třesoucím se hlasem vztekle vyčítala, že kdyby se tehdy uráčil vrátit, mohl zachránit dědečka. Kdyby netrajdal bůhvíkde a bránil nás, neshořela by nám do základů stodola. Jak má ona sama rodinu ochránit, ptala se. Když se dostala do varu, taky mu předhazovala, že kdyby zůstával víc doma, možná by porodila dalšího syna a neměla jen čtyři dcery, které jsou naprosto k ničemu. „Jen se podívej! Nemáme nic než čtyři hladové krky, které musíme krmit a vyvdat!“ křičela. „Ale co můžeš čekat, když tady pořád nejsi? Jak bych mohla počít syna?“ Ode dne, kdy vstoupila do manželství, si matka zřejmě veškerá příkoří pečlivě střádala, aby s nimi mohla ve vhodnou chvíli vyrukovat. Představovaly něco jako věno, které neustále rozmnožovala. Otec vždycky její nářky vyslechl, pak rozhodil rukama a vzdychl: „Co po mně vlastně chceš, Tillie? Vypadám snad jako Bůh Všemohoucí?“ Když jsem teď vedle něj seděla, připadalo mi, že se dívám na krásný obraz. Nikdy jsem ho tak zblízka za plného denního světla neviděla. Měl výrazné souměrné rysy a řasy dlouhé jako okvětní plátky. O tom, jak je pohledný, se mluvilo v celé naší gubernii, kde měli Židé dovoleno bydlet. Jak jsem ho tak pozorovala, zdálo se mi, že dýchá celým tělem, a pevné svaly pod černým sakem i husté rezavé vlasy, které se mu kroutily pod kloboukem, mě uváděly v úžas. Můj tatínek. Nikdy jsem ho neměla jen pro sebe. 19
Zmrzlinova_kralovna.indd 19
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Zatahala jsem ho za kabát. „Tati? Můžou máma s Rose oslepnout? A Flora s Bellou?“ S povzdechem zavrtěl hlavou. „Jaké to je, když člověk nevidí?“ zeptala jsem se dychtivě. „Můžou slepci jíst? Lžící nebo jen rukama? Dokážou jíst polívku?“ Zachmuřeně se pousmál, vstal a tmavěšedýma očima chviličku těkal po místnosti. Matka si často stěžovala, že ke své škodě nedovede chvíli posedět. Dokonce i o šábesu musel u stolu kývat nohou a bubnovat prsty do desky. Jiní otcové se celé hodiny hrbili nad Tórou, ale on vydržel studovat jen pár minut a pak musel jít něco spravit nebo prodat. Na rozdíl od většiny višněvských mužů nosil vousy ostříhané hodně nakrátko a klobouk frajersky posunutý do týla. Teď se protáhl, přehlédl sál plný plačících dětí a mrzutých ženských a tiše hvízdl. „Kindele, co bys tomu řekla, kdybychom se trochu prošli?“ zeptal se vzduchu nad mou hlavou, aniž na mě pohlédl. Natáhl ke mně ruku s mozoly hladkými jako oloupané mandle. „Půjdeme na průzkum, jo?“ K mé obrovské radosti na mě mrkl. A tak jsme se vydali na výpravu. On v černém kabátě a nízkém klobouku, já oblečená jako tehdy všechny děti, to znamená jako maličká dospělá, v dlouhé vetché sukni a podomácku uháčkovaném šálu, přes který jsem měla ten příšerný šedivý kabát. Do ulic lemovaných stromy ve městě, které tehdy bylo klenotem německé říše a třetím největším přístavem na světě, jsme vykročili ruku v ruce. Hamburk byl protkaný kanály, na jejichž březích stály kavárny s kroucenými křesílky a hrázděné čtyřpatrové domy s věžičkami, které propichovaly oblohu jako jehlice 20
Zmrzlinova_kralovna.indd 20
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna do klobouku. Ze všech oken se řinuly vodopády červených pelargonií. Ta nádherná rozmařilost mi vyrazila dech. Za chvilku jsme došli na jakési náměstí podobající se zahradě, kterou obklopovalo krásně tepané zábradlí a ve které stála kašna zdobená anděly. Kolem se tyčily budovy s podloubím. Samozřejmě jsem v životě nic podobného neviděla a navzdory dlouhým cestám platilo totéž i pro tatínka. Před příjezdem do Hamburku nikdo z celé rodiny neviděl ani záchod v domě, tramvaj nebo elektrické světlo. Dokonce i synagogu v našem štetlu osvětlovaly jen lucerny a svíčky. Stáli jsme uprostřed čtvrti Neustadt. „To je, co?“ pronesl tatínek s očima upřenýma na věž radnice. S pomocí té věže, která mu sloužila jako střelka kompasu, mě pak vodil z ulice do ulice. „Tati, podívej!“ Užasle jsme civěli do výloh Konditorei a Bäckerei, na obchody s látkami, mýdlem, mastmi, na police s porcelánovými miskami plnými mátových bonbonů a kandovaného ovoce. Svět najednou ožil barvami. Pak jsme na široké třídě spatřili majestátní budovu s nádherným vchodem, po jehož obou stranách visely zářivé obrázky. Tatínek se zastavil a posunul si klobouk z čela. „Kdo dokázal něco takového postavit?“ zeptal se s údivem. Nápisům nad markýzou jsme pochopitelně nerozuměli, ale oba jsme okamžitě pochopili, že lákají kolemjdoucí dovnitř. Bylo pozdě odpoledne. Vedle vchodu stála budka s okénkem, ale nikdo za ním neseděl. Hned u ní jsme uviděli otevřené dveře zapřené cihlou. „Můžu tam?“ zašeptala jsem. Tatínek mi položil ruce na ramena a strčil mě dovnitř. Ocitli jsme se ve vestibulu s červenými sametovými závěsy, za nimiž zněla hudba, ale jinak se odtamtud nic jiného neozývalo. Váhavě jsem vkročila do mezery v sametu. Stáli jsme v zadní části sálu černého jako tunel, ve kterém se líně vznášely bílé spirály kouře. Na stěně před námi, poseté čer21
Zmrzlinova_kralovna.indd 21
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová nými a bílými zrníčky, trhaně tančili dva lidé. Vypadali živí a zároveň neživí, jako by je stvořil dlouhý jasný paprsek prachu. Byla jsem už dost stará na to, abych věděla, že se dívám na obrázek, ale tenhle se rychle pohyboval. Stiskla jsem tatínkovi ruku. Před námi blikotal pohádkový svět. Užasle jsem se dívala, jak ti zvláštní lidé v překrásných cizokrajných šatech tančí v jakémsi salonu kolem křesel s háčkovanými dečkami, elegantních elektrických lamp a bachratého křídla. Štíhlounká dáma s tmavými rty oblečená v třpytivé róbě ležela na pohovce. Okamžitě jsem zatoužila být jako ona. V tu chvíli mi na rameno dopadla těžká ruka a jakýsi muž začal na tatínka něco hněvivě syčet. Ať už šeptal co chtěl, překlad jsme nepotřebovali. „Pcha!“ zasmál se pohrdavě otec, ale vzal mě za ruku a rychle mě vyvedl zpátky na ulici. „Šejgec jeden sprostá,“ utrousil a zahodil nedopalek. Až do té chvíle jsem netušila, že kouří. „Ále co,“ usmál se, když ho rozmačkával podpatkem, a spiklenecky na mě mrkl. „Užili jsme si, viď, kindele?“ Po návratu tatínek ostatním chlapům vyprávěl, co jsme viděli. Protože jsem byla moc malá, aby mě mohl nechat samotnou, propašoval mě na mužské ubikace. Tam mě posadil do kouta na rohož a stejně jako ostatní na mě okamžitě zapomněl. Připadalo mi to tam trochu jako v synagoze. Většina mužů měla na hlavě klobouk nebo jarmulku a skláněla se nad modlitební knížkou, někteří seděli se zavřenýma očima opření o zeď, ale pár si jich u zadní stěny udělalo něco jako zábavní klub. Klobouky a saka si sundali a naházeli je na zem, kouřili, hráli karty a podávali si lahev. Tatínek mezi nimi trůnil na židli jako car, nohy měl natažené před sebou, límeček košile rozepnutý a rukávy vyhrnuté až k lokti. Byl mnohem živější, než jak jsem 22
Zmrzlinova_kralovna.indd 22
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna ho kdy viděla doma, choval se sebevědomě, plácal kamarády po zádech, žertoval s nimi a bral si od nich cigarety. „Co jsi dneska viděl, byl biograf,“ prohlásil podsaditý chlapík s obličejem poďobaným od neštovic. Pokaždé, když pleskl kartu na židli, povislé tváře se mu zatřásly. Páchl mokrou vlnou, kouřem a shnilou cibulí. „A vymysleli ho v Americe.“ „Jen pěkně sleduj lodě, Heršle,“ prohlásil jakýsi vychrtlík a uhodil otce do ramene. „Za tři neděle budu v jedné sedět.“ Tatínek se zasmál. „Co se řehtáš? Myslíš, že jedu do Ameriky, abych se tam živil jako krejčí? Tam může člověk dělat, co se mu zamane.“ „Co jsem slyšel, tak v Africe si moc biografu neužiješ, Herši.“ Poďobanec se zakřenil. „Rád bych věděl, co za Žida se z Ruska vypraví do Afriky. Nestačí ti, že jsme čtyřicet let bloudili po poušti? Máš chuť dát si čtyřicet dalších?“ „Kozáci ti taky nestačí?“ přidal se muž v roztrženém hnědém kabátě. Otec vyskočil, odkopl židli stranou a posunkem ho vybídl, aby vstal. „Jak chceš, Jossi, ty vejtaho.“ Vyhrnul si rukávy košile ještě výš a zaujal bojovou pozici s rukama před sebou. „Kamarádi, kdo se chce vsadit?“ zeptal se provokativně a ušklíbl se. Josse se nonšalantně zasmál, ale otec se k němu vrhl a začal do něj bušit. Všichni se rozkřičeli a začali je povzbuzovat. Židle padaly jedna přes druhou. Tatínek někoho uhodil do hlavy, ale potom mu člověk v hnědém kabátě nasadil loket kolem krku. „Tati!“ zavřískla jsem. Muži se zarazili a otočili se ke mně. „Přestaňte! Nebijte tatínka!“ Všichni včetně otce vybuchli smíchy, ale já se rozplakala. 23
Zmrzlinova_kralovna.indd 23
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová „No vidíte, zbytečně jste to dítě vyděsili,“ řekl někdo. „To se vám teda povedlo.“ Muž v hnědém kabátě otce pustil a o krok couvl. „Tvoje malá tě zachránila, Herši. Máš štěstí, ty šmoku.“ Tatínek se na mě podíval. „Kindele, my jsme si jen tak hráli.“ Po tvářích se mi koulely slzy. „Tati!“ kvílela jsem. „Já nechci, abys umřel.“ Nevěřícně se zasmál. „Vždyť neumírám.“ Jenže já brečet nepřestala, a tak mě nakonec vybídl: „Pojď ke mně.“ Mezi hřmotné chlapy se mi nechtělo, ale natáhl ruce a klekl si, potom mi pocuchal vlasy a objal mě. Připadala jsem si jako v ráji. Posunkem si řekl o lahev, napil se a vnitřní stranou zápěstí si utřel pusu, potom mě pevně chytil za pravou ruku. „Zatni ji v pěst,“ nařídil mi. Někdo se zasmál. Muži stáli v půlkruhu kolem nás. Někteří měli shnilé zuby a dech jim páchl jako kyselé zelí. Snažila jsem se nevšímat si toho, že na mě zírají. „Pevněji,“ poučil mě tatínek. „Jako kámen. Jo, to jde. Teď druhou. Výborně. A teď je zvedni.“ Naaranžoval mě do bojového postoje s pěstmi těsně u hrudi. „Tuhle nohu strč dopředu, abys líp udržela rovnováhu.“ Zvedl dlaň. „Až napočítám do tří, pravačkou mě uhoď, jak nejvíc dokážeš, jo? Ránu veď z ramene, zápěstím nehýbej. Koukni.“ Ukázal mi to. „Takhle.“ Pochybovačně jsem těkala očima od něj ke své pěsti, stočené jako šnečí ulita. „Nebude tě to bolet?“ Otec se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Uhoď vší silou.“ Muž v hnědém kabátě se uchechtl. Snažila jsem si představit, jak prudce pěstí narazím do tatínkovy dlaně, a v duchu jsem si opakovala, že musím vést úder z ramene. Modlila jsem se, abych mu neublížila. „Jedna, dva, tři!“ odpočítal. 24
Zmrzlinova_kralovna.indd 24
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Udeřila jsem tak prudce, až to slabě mlasklo. „Au!“ vyjekl někdo, ačkoli otec vypadal, že vůbec nic necítil. „Znovu,“ nařídil mi. „A víc.“ „Herši, co to děláš?“ „Mlč,“ odbyl otec tazatele. „Proč by se to nemohla naučit? Ještě jednou.“ Znovu jsem uhodila. „Víc.“ Tatínek zvedl druhou ruku. „Zkus to levačkou.“ Poslechla jsem. „A teď pravou.“ Znovu jsem mu vyhověla a švihla. Rány se začaly ozývat o něco hlasitěji. Zanedlouho pár mužů skandovalo společně s otcem: „Pravá, levá, pravá, levá!“ a já bila do tatínkovy dlaně jak nejvíc a nejrychleji jsem uměla. Tváře mi zčervenaly a v kabátě mi bylo hrozně horko, ale tlouct jsem nepřestala. Měla jsem pocit, že jsem najednou větší, silnější a místo pěstí mám kladiva. Po každém úderu se tatínek rozzářil, jako by do něj vlévaly energii a rozsvítily v něm světlo. „Ty jsi ale pašák!“ smál se. Měla jsem obrovskou radost, že se mi věnuje, a zdálo se mi, že mě jeho láska zalévá jako med. Muž s obličejem od neštovic si dal prsty do pusy a zahvízdal, ostatní se opřeli v židlích, sledovali nás a podávali si lahev. „To je, co? Heršl si pořídil statečnou mejdele, hotovou válečnici.“ „Herši, ta holka má talent.“ „Kam se na ni tatík hrabe.“ „Jen počkejte pár let a všechny vás, vy šmoci, dostane do provazů,“ odfrkl tatínek. S úsměvem se napůl obrátil, na okamžik zapomněl držet dlaň nahoře a já ho zasáhla přímo do čelisti. 25
Zmrzlinova_kralovna.indd 25
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová „Au!“ vykřikl. Zůstala jsem jako opařená, ale muži se smáli. Tatínek se vrávoravě napřímil a zdvihl mi pěstičku nad hlavu. „Tak to už by stačilo.“ Dal si lok z lahve. „Kdo si chce vsadit?“ zeptal se. Pevně mě stiskl. Dech mu voněl po něčem sladkém a po kouři. „Kdo se jí chce postavit?“ Přehodil si mě přes rameno, zatočil se a místnost se proměnila v barevný kaleidoskop. „Odvez ji do Ameriky, Herši!“ zavolal někdo. „Dej ji do toho biografu, cos viděl.“ „Ale jestli pojedeš do Afriky, nech si ji u sebe. Budeš ji potřebovat, aby tě chránila.“ Příští ráno byl tatínek podivně tichý. Šli jsme do jídelny, kde už všichni vystěhovalci seděli u snídaně. Vždycky jsme dostali kus chleba a malé děti jako já ještě půl hrnku teplého mléka. Vmáčkli jsme se na rozviklanou lavici. „Ach, americké ulice!“ vykřikl někdo vzrušeně. „Švagr mi psal, že něco takového ještě nikdo neviděl, že jsou tam zářící zlaté věže, které sahají až do nebe, a mají na sobě tolik ozdob jako svitky Tóry! Na náměstích prý stojí kašny, z kterých se každý může napít, a neteče z nich voda, ale mlíko! Lidi v Americe mají denně na stole obrovské kastroly hovězího guláše s mrkví a hrnce hovězího vývaru s koprem!“ Tatínek i já jsme mlčeli. Zatímco jsem žvýkala chleba, myslela jsem na ženu v černých lesklých šatech, kterou jsem viděla tančit na stěně, a představovala si, že jsem to já. Vzpomínala jsem na obchody s porcelánem a hedvábím, na lékárny s lesknoucími se nádobkami plnými bonbonů a pomád na vlasy, na sál s červenými sametovými závěsy, vyřezávaným zábradlím a pozlaceným vchodem. Pak 26
Zmrzlinova_kralovna.indd 26
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna jsem si představila, jak s rodiči a se sestrami putuju čtyřicet let po poušti. Tatínek si mě nevšímal, nepřítomně se kolem sebe rozhlížel a bubnoval prsty do stolu. Jakmile jsem dopila mléko, vzal mi plecháček z ruky a prudce ho postavil. „Zůstaň tady a chovej se slušně,“ nařídil mi. „Hned se vrátím.“ Jak se ukázalo, to „hned“ trvalo napřed tři hodiny, potom čtyři. Hrála jsem si na dvoře s dětmi, ale potom si jejich matky uvědomily, že jsem z rodiny, která musela do karantény. Tak jsem si sedla na lavici a prozpěvovala si. Vymyslela jsem písničku, která se jmenovala „Čekání na lavičce.“ Tatínek se objevil, když už byl skoro čas k večeři. Totéž se opakovalo i příští den a ještě další. Začala jsem být nepokojná a mrzutá. Nakonec mi po snídani řekl: „Dneska spolu zase půjdeme na procházku, chceš? Mám něco důležitého na práci.“ Když jsme vykročili do širokých hamburských ulic, šel tak rychle, jako by zapomněl, že mě má s sebou. Abych mu stačila, musela jsem utíkat, a protože jsem měla moc velké boty, několikrát jsem klopýtla. Tatínek se v chůzi občas podíval na papírek, který svíral v ruce, a výlohy obchodů jen rychle přejížděl očima, takže jsem si nestačila prohlédnout drogerii, řeznictví ani pekárnu. Když jsme prošli kolem krámu, kde byly za sklem vystavené bonbony, poprosila jsem ho, aby se zastavil. „Nemáme čas,“ odpověděl příkře, ale pak se otočil, klekl si přede mě a podíval se mi do očí. „Malko, co kdybychom ti koupili něco sladkého?“ Ta vyhlídka mě tak omámila, že jsem jen naprázdno polkla. Do obchodu jsme vstoupili s nábožnou úctou jako do chrámu. Vonělo to tam tak nádherně pečeným těstem, máslem a cukrem, že se mi zatočila hlava. Po celé délce místnosti stála 27
Zmrzlinova_kralovna.indd 27
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová zdobená skleněná vitrína a v ní se na stříbrných podnosech vršily kopečky čokoládových drahokamů. Na některých byly ořechy, jiné byly zdobené jako kameje, další vypadaly jako oválky nebo lesknoucí se kostičky se skosenými stěnami. Vedle pocukrovaných růžových a hnědých koláčků s džemem se chvěly ostře červené, zelené a oranžové půlměsíčky želé. Byla jsem jako u vytržení. Prodavačka za pultem si nás podezíravě změřila. „Tak co si dáš, kindele?“ zeptal se otec. Podívala jsem se na vitrínu, pak zpátky na něj. „Koupíš mi, co budu chtít?“ Žena hlasitě odfrkla a nesouhlasně svěsila koutky úst. „Dostaneš, co si řekneš,“ odpověděl tatínek, aniž jí věnoval jediný pohled. „Vyber si.“ Zmítala jsem se v sladkých mukách nerozhodnosti a přejížděla prsty po skle od jednoho dezertu ke druhému, ale protože otec začínal být netrpělivý, nakonec jsem zvolila největší kousek, který jsem našla, tmavěhnědý špalek zapletený jako cop. Tatínek zvedl prst a kývl na prodavačku. Vzala stříbrné kleštičky, vyndala tyčinku z vitríny a rychle ji zabalila do tenkého bílého papíru. Když přešla k pokladně na konci pultu, zmáčkla několik tlačítek a oznámila: „Fünf “, došlo mi, že budeme muset zaplatit. Než jsem se stačila tatínka zeptat, co si počneme, klekl si, sundal rozšmaťchanou botu a vytáhl z ní vlhkou bankovku. Jako by to byla nejpřirozenější věc na světě, strčil ji prodavačce a ta mu dala tyčinku a hrst drobných, ale provrtávala ho očima ostrýma jako nebozízky. „Pojď, kindele,“ vybídl mě tatínek. Když mě z obchodu rychle odváděl, zeptala jsem se: „Ty jsi sehnal víc peněz?“ „Dokud se budou hrát karty, seženu je vždycky,“ odpověděl pyšně. Rozbalil tyčinku a podal mi ji. „Teď už jez.“ 28
Zmrzlinova_kralovna.indd 28
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Čokoládová poleva byla tenká, a když jsem do ní kousla, praskla a ven vytekl sladký červený džem, který mi ulpěl na patře. Neměla jsem ponětí, co jím, ale bylo to neskutečně dobré a já měla strašný hlad. Tatínek se na mě chviličku blahovolně díval a pak si odkašlal. „Takže teď spolu máme pár tajemství, viď?“ Usmál se. Měla jsem plnou pusu, a tak jsem mlčky přikývla. Uvědomila jsem si, že s ním můžu po hamburských ulicích chodit jenom já. Pouze já smím spát v mužských ubikacích zabalená v jeho kabátě, jen mě naučil dát pořádnou ránu a jen mně koupil cukroví. Ani jedné sestře se těch privilegií nedostalo. Pochopila jsem, že peníze v botě jsou taky tajemství, a zachvěla jsem se pýchou. Ale pak jsem si vzpomněla, jak matka vyčinila Belle a Rose, když si šeptaly při večeři u stolu. „Maminka říká, že člověk nic tajit nemá,“ namítla jsem. „Jestli nemůžeš něco povědět všem, neměl bys o tom mluvit vůbec.“ Zamračil se. „To je pravda,“ odpověděl pomalu. „Ale neřekla ti maminka taky to, že někdy je nejlepší nechat si něco pro sebe? Že hodná holčička by měla mlčet, když se jí někdo na něco zeptá?“ Chvilku jsem o tom uvažovala a pak jsem rozvážně přikývla. Abych si uchovala ten úžasný pocit, že jsem tatínkova nejmilejší, musela jsem souhlasit. „Taky tvrdí, že nedokážu držet jazyk za zuby a ta moje pusa dělá pořádné cores.“ Otec zaklonil hlavu a zasmál se. „Tak vidíš. Dohodneme se, že si ji dáš na zámek a budeš se snažit, abys žádné naše tajemství neprozradila, slibuješ?“ Stiskl mi ruku. Dojedla jsem tyčinku a zmocnil se mě smutek, ale díky otcově pozornosti jsem zase hned celá rozkvetla. „Ano, tati,“ odpověděla jsem. 29
Zmrzlinova_kralovna.indd 29
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Vydali jsme se kolem skladišť k přístavu, ale najednou se tatínek zastavil a přimhouřil oči. „Víš, co je to šmendrik?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal a vzdychl: „Hlupák. Někdy musí člověk jednat podle vlastní hlavy.“ Ve studené hale u přístaviště seděl za zamřížovaným okénkem jakýsi muž a na dlouhé jehly napichoval čtverečky tenkého papíru. Místnost byla mnohem větší než registrační středisko, ale zmatek v ní vládl skoro stejný. Na jedné stěně visely obrázky lodí a nad nimi vlajky různých barev. Tatínek se podíval na papír v ruce a nasměroval mě k dlouhé frontě. „Musím tu něco důležitého zařídit. Drž se u mě,“ poručil mi. Čekali jsme a čekali. Začala jsem si na to zvykat. Důležité vyřizování měli vždycky na starost dospělí muži a mě vůbec nezajímalo. Začala jsem si prozpěvovat a představovala si, že tančím ve třpytivých šatech, ale za chvíli mě to přestalo bavit, a tak jsem skákala po vzorkované dlažbě. Když jsme se konečně dostali až skoro před okénko, otec si ke mně klekl a upřel na mě tmavěšedé oči. „Kindele, potřebuju, abys mi prokázala velkou laskavost.“ Třesoucíma se rukama mi rozepnul kabát, přejel mi prsty po rukávu a nahmatal tajnou kapsičku. Přidušeně jsem vyjekla. Zářivě se na mě usmál. „Proč křičíš?“ zeptal se tiše. „Copak jsi neslíbila, že budeš hodná?“ Usmíval se na mě tak usilovně, že jsem dostala strach, aby mu nepraskl obličej. „Ale maminka –“ „Nic se neděje.“ Rychle se rozhlédl. „Maminka je přece nemocná a sedí v karanténě. No a já musím vyměnit lístky. Ty staré už nám k ničemu nejsou. Chci to udělat tajně a maminku překvapit, aby se rychle uzdravila.“ „Překvapit?“ 30
Zmrzlinova_kralovna.indd 30
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Tatínek prudce přikývl, pevně mi sevřel tvář, jako by mi chtěl dodat sílu, a pak mě prudce políbil na čelo. Nakonec mi zase začal šátrat pod kabátem. Roztřásly se mi rty. „Tati, ne!“ vykřikla jsem a couvla. „Ne! Přestaň! Já nechci! Nedělej to!“ Zamračil se na mě. „Pst,“ zasyčel a obličej mu zrudl. „Poslouchej mě, Malko!“ Ale já si nedovedla pomoct. Začala jsem dupat, mávat rukama a snažila jsem se mu vykroutit. „Nechci bloudit čtyřicet let po poušti!“ ječela jsem. „Nechci jet až na konec mapy! Nechci do Afriky, ale do Ameriky! Chci hrát v biografu!“ Otec ztuhl. Čekala jsem, že mi dá pohlavek, jaký jsem ještě v životě nedostala, ale místo toho se na mě napůl zamyšleně, napůl pobaveně zadíval. „Opravdu, kindele?“ zeptal se. „No tedy!“ Vydechl, natáhl ruku, pocuchal mi vlasy a přitáhl mě k sobě. „Abys věděla, přesně tam pojedeme!“ Příští dny mě nové lístky pálily v tajné kapsičce kabátu jako šest žhavých uhlíků. Tolik jsem o nich chtěla mamince povědět! Od chvíle, kdy ji spolu se sestrami pustili z karantény, jsem se svíjela touhou to tajemství vyklopit. Každou noc jsem ležela vedle sester a představovala si, jakou bude mít radost, až konečně nastoupíme na loď a já s tatínkem oznámíme, že jedeme do Ameriky. Chvěla jsem se očekáváním – budeme se radovat jako o svátku purim! Bála jsem se, že mlčet nedokážu, ale kdykoli jsem se podívala na tatínka, mrkl na mě a položil si prst na ústa. Varoval mě, že jestli se neudržím, bude po překvapení. A tak jsem celé dny nosila šedivý kabát beze slova a v noci v něm chodila spát. V matce však moje zamlklost vzbudila 31
Zmrzlinova_kralovna.indd 31
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová podezření. „Není ti nic? Jak to, že nemluvíš?“ zeptala se jednou večer, svraštila obočí a položila mi hřbet ruky na čelo. „Snad nebudeš nemocná? To by nám ještě tak scházelo.“ Když se zeptala otce, jestli by neměli vyměnit lístky do Kapského města za nové na příští parník, sdělil jí, že už to udělal. Pochybovačně se na něj zahleděla, a mně se na okamžik zastavilo srdce. Zamračila se. „Aha. A kolik tě to stálo?“ zeptala se přísně. „Nejspíš jsi musel utratit i zbytek peněz, co?“ Tatínek se zatvářil ukřivděně. „Cože? Myslíš, že nedokážu zařídit tak jednoduchou věc? Cesta jednou lodí stojí stejně jako druhou.“ Trval na tom, že nevydal jedinou marku navíc, samozřejmě kromě toho, co jsme potřebovali na jídlo. A jestli mu nevěří, může se přesvědčit na vlastní oči. „Malko!“ zavolal na mě a posunkem mě vybídl, abych k němu přišla. „Sundej si prosím tě ten kabát a ukaž mamince, kolik nám zbylo.“ Vypadal tak klidně, že mě na okamžik napadlo, jestli snad na nové lístky nezapomněl. Srdce mi bušilo jako splašené, ale než jsem stačila rozepnout první knoflík, matka odmítavě zvedla ruku. „Tak dobře, věřím ti,“ prohlásila unaveně. Nemusela jsem se bát. Víte, matka toho dokázala spoustu. Porodila sedm dětí, které z ní vyrvala porodní bába na režné matraci pod mihotavým plamínkem petrolejky – dvě se narodily mrtvé – a kvůli poslednímu, to jest kvůli mně, málem vykrvácela... Okopávala brambory rostoucí v půdě tvrdé jako kámen, jež nedávala skoro žádnou úrodu… Podplatila úředníky, aby můj bratr Samuel nemusel ještě jeden rok do ruské armády a pak se musela dívat, jak umírá na chřipku… Porodila mě po pogromu, kterého se podle tatínka nebylo třeba bát a při kterém viděla, jak jejího vlastního otce utlouk32
Zmrzlinova_kralovna.indd 32
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna li. Když se svíjel na podlaze a dva vojáci ho pažbami pušek mlátili, až mu z úst stříkala krev a lítaly úlomky zubů, rozjásaný dav za okny nám zapálil stodolu a ona se zatím s mými sourozenci krčila ztuhlá hrůzou v sousedově kurníku… Pomohla otci zařídit falešné papíry, vydržela noční jízdu přes hlídková stanoviště, schovaná ve voze pod hnijícími hlávkami zelí, a rukou mi tiskla pusu, abych neplakala… Celé hodiny stála ve vystěhovalecké kanceláři ve frontě se stovkou jiných ubožáků a žalostně, svůdně a prosebně se dívala na samolibé úředníky, kteří zívali, protahovali si klouby na rukou a čistili si nehty kapesními nožíky. A potom, když konečně dostala všechny nezbytné formuláře, razítka a podpisy, uzdravila sebe a tři dcery ze zánětu spojivek ve studené nemocnici, kde mělo spoustu pacientů na starosti jen pár naprosto lhostejných sester. Dovedla dokonce na papírovém sáčku vypočítat, o kolik nás směnárníci ošidili, když jsme drahocenné rubly a randy vyměnili za německé marky. Dokázala toho hodně a ničím se nedala zastrašit, ale nemohla rozpoznat lodní lístek do Jižní Afriky od lístku do Ameriky, protože neuměla číst.
33
Zmrzlinova_kralovna.indd 33
03.02.15 10:35
Kapitola 2
V
mnoha rozhovorech, které jsem za ta léta poskytla médiím, dojatě vzpomínám, jak jsem poprvé uviděla sochu Svobody. Jen si to představte. Vyhladovělá ruská dívenka stojí v davu lidí na palubě, smutná, roztřesená a naprosto zoufalá a najednou se před ní vynoří ta socha jako zelená bohyně, moderní Venuše na lastuře. Vždycky popisuju, jak se mě zmocnilo radostné vzrušení a začala jsem poskakovat a křičet: „Mami, tati, to je ona!“ Protože stála v newyorském přístavu, usoudila jsem, že je to americký anděl strážný. Celé měsíce po příjezdu do Ameriky, tvrdila jsem reportérům, jsem se k ní každý večer modlila. Novináři tuhle historku milují a občas ji otisknou ještě dnes. Našim zákazníkům se taky moc líbila, zvlášť když se dozvěděli, že mě ten nepřekonatelný zážitek inspiroval při vytvoření prvního firemního loga. Je na něm socha Svobody, která místo pochodně drží v ruce kornout červeno-modro-bílé zmrzliny. Přišli jsme s ním těsně před válkou a pochopitelně ho doprovodili zkazkou, jak jsem přijela do Ameriky. Dneska se po nás každý opičí a ani nespočítám, kolikrát jsem musela kvůli zneužití obchodní značky k soudu. Ale pravda je (teď už to můžu říct, vždyť nemám co ztratit), že se na sochu Svobody vůbec nepamatuju. Samozřejmě jsme kolem ní propluli, ale já byla tenkrát moc malá a hrozně roz34
Zmrzlinova_kralovna.indd 34
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna čilená. Vzpomínám si jedině na to, že muž vedle mě se hystericky rozbrečel a Flora v nastalém zmatku ztratila klobouk. A můj legendární první pohled na sochu Svobody? No tak mě zastřelte: Vymyslela jsem si to.
Můj vnuk Jason říká roku 1913 „dávnověk“, ale když jsme přijeli, v New Yorku už stály první mrakodrapy, po dlážděných ulicích kodrcala auta, pod Broadwayí jezdila první linka metra, kterou postavila Interborough Rapid Transit Company, a na mostech visela elektrická světla. Už v té době to bylo obrovské, pulzující srdce z betonu. Téhož roku byl také přijat šestnáctý dodatek americké ústavy, který zaváděl daň z příjmu. Pochopitelně jsem nemohla vědět, že za sedmdesát let zrovna tenhle zákon použijí proti mně – neoprávněně, musím dodat. Tehdy také Henry Ford rozjel pásovou výrobu a newyorský guvernér Al Smith prosadil několik zákonů o zaměstnanosti. Floru a mě tenkrát pravděpodobně zachránily od nejnebezpečnější práce v továrně, ale později mi pěkně otravovaly život. No řekněte, opravdu si myslíte, že teenager nemůže prodávat lidem mléčné koktejly? Nejdůležitější ze všeho však bylo, že roku 1913 byl patentován první stroj na kontinuální mražení, což znamenalo, že se zmrzlina dala vyrábět ve velkém. Ten vynález dorazil do New Yorku skoro ve stejnou chvíli jako já. Jak vidíte, milánkové, zasáhl osud. V té době už také fungovalo mnoho organizací, jež přistěhovalcům po příjezdu do New Yorku pomáhaly. Každá etnická skupina měla vlastní uvítací výbor sestávající z překladatelů, advokátů a sociálních pracovníků, kteří za námi zabedněnci jezdili přímo na Ellis Island. Když jsme vyklo35
Zmrzlinova_kralovna.indd 35
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová pýtali z lodi, už na nás čekali členové Hebrejského přistěhovaleckého spolku. Ženy v sukních a širokých blůzách s námořnickými mašlemi pod krkem, muži s knírkem v tvídovém saku a s buřinkou na hlavě, kteří drželi v rukou desky s papíry. Všichni vypadali velmi moderně a majetně a byli tak vymydlení, že přímo svítili. Tohle že jsou Židé, divili jsme se. Stáli před vyloďovacími můstky, nad hlavou drželi cedulky v jidiš, a když nás shromáždili, rychle nás odvedli na lékařskou prohlídku. Doktoři mě prohmatali a zvedli mi košili. Jeden mi přitiskl na hruď studený kovový kotouček, jiný mi háčkem na zapínání knoflíků odtáhl oční víčka, jestli nemám trachom. Mezi příchozími chodili úředníci a některým na kabát nakreslili křídou jakousi značku. Přemítala jsem, jestli je to dobře a ti lidé mají štěstí, dokud jsem neuslyšela ženy naříkat, kvílet a prosit. V jakési studené ponuré místnosti se úředníci začali rodičů vyptávat: Mají zamluvenou práci, čekají je příbuzní, umějí něco užitečného? Matka vrhla na otce vražedný pohled. Pak dovnitř vtrhli zástupci židovské komunity v módních amerických šatech a oznámili nám, že jejich spolek nám půjčí pětadvacet dolarů na vyloďovací poplatek. Tak šikovní lidé jako moji rodiče určitě najdou práci, než řekneš švec. Ostatně, můžou nám dát doporučení. Jedna sociální pracovnice zvedla Floru do náručí a jemně ji štípla do tváře. „Všechny čtyři děti jsou silné a zdravé,“ prohlásila. Nikdo si nevšiml, že rodiče spolu neztratili ani slovo, ale na tom nebylo nic divného. Většina přistěhovalců byla po příjezdu jako ochromená, a když na ně někdo promluvil, jen němě kývali hlavou. Vlastně bylo úplně jedno, že mají k dispozici tlumočníka. Nějací manželé stáli před lékařem, ten na ně hovořil a oni přikyvovali. Jakmile je pro36
Zmrzlinova_kralovna.indd 36
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna pustil, žena se otočila k manželovi. „Co to povídal, Jankeli?“ Polekaně se na ni podíval. „Nemám ponětí, Bessie. Myslel jsem, že to víš.“ Když nás důkladně prohlédli, vyzpovídali a dali nám razítko jako flákotě košer masa, posypali nás nějakým práškem, aby nás „odvšivili“. Potom členky Hebrejského přistěhovaleckého spolku odtáhly matku, Bellu a Rose za plentu. Dneska všichni nosí stejné šmates, to znamená džíny a tričko nebo příšernou teplákovou soupravu. Můj vnuk Jason si připadá oblečený podle módy, když si tričko roztrhne a pak ho zapínacími špendlíky zase spíchne. „Kdybys to nechal být, ušetřil bys spoustu času,“ říkám mu. Já vím, já vím, je to „stylové“. Jason tvrdí, že tím o sobě něco vypovídá. Ale tehdy v Evropě jsme byli styloví všichni a všichni jsme o sobě něco vypovídali, ať už jsme o to stáli nebo ne. Šaty představovaly něco jako průkaz totožnosti. Člověk okamžitě poznal, jestli je někdo ze Slezska, z Bavorska nebo Haliče jen podle střihu kabátu nebo vyšívání na živůtku. Každá vesnice měla vlastní vzory. V každém případě byl Žid od góje k rozeznání na první pohled. Ještě než nám dovolili vkročit na americkou půdu, udělali matce a starším sestrám moderní sestřih, potrhané špinavé šaty hodili do odpadků a místo nich na ně navlékli „americké“ z druhé ruky. Flora, snad protože byla nejhezčí, dostala slamáček s plstěnými fialkami na krempě. Nakonec se mi krásně voňavá žena v pruhované blůze pokusila svléknout šedivý kabát. „Pojď, sundáme to,“ vybídla mě laskavě a natáhla se, že mě rozepne. „Tady je jaro a už je hodně teplo. Dáme ti něco lepšího.“ „Ne!“ zařvala jsem, jak nejhlasitěji jsem dokázala. Gešrej, který měl zahnat kozáky a který jsem si nacvičovala už od 37
Zmrzlinova_kralovna.indd 37
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Višněva, se odrazil od stěn příjezdové haly a ozvěnou se přenesl přes okachlíkované kobky obrovské registrační místnosti až k nám. Matka se na mě zuřivě zamračila. „Aha, takže teď křičíš? Teď jsi mě konečně poslechla?“ To byla první slova, která mi za osmnáct dní řekla. Abyste věděli, milánkové, a jistě vás to nepřekvapí, když zjistila, že jsme změnili cestovní plán, vůbec ji to nepotěšilo. Myslela jsem, že na to přijde až dlouho poté, co vyplujeme. Budeme daleko na otevřeném moři sedět u večeře v jednom z těch nádherných salonů, které jsme viděli v brožurách lodních společností. „Malka má pro nás nádherné překvapení,“ upozorní tatínek a já oznámím, že nejedeme do Kapského města, ale do Ameriky. Potom mamince, Belle, Rose a Floře povíme, co nás čeká, a vylíčíme jim všechnu tu krásu, kterou jsme viděli v biografu a na hamburských ulicích. Sdělíme jim, že v Americe budeme nádherně oblečení jako královna Ester tančit v přepychových salonech s křesly a elektrickými světly, jezdit v tramvajích, jíst čokoládu rozplývající se na jazyku a tatínek bude mít kapsy plné zlata. Věděla jsem, že až to matka uslyší, bude bez sebe radostí a ohromně se jí uleví. Představovala jsem si to tolikrát, že jsem znala repliky všech zúčastněných nazpaměť a s jistotou jsem věděla, že nám sestry nakonec nadšeně zatleskají. Tatínek si však neuvědomil, že naše loď do New Yorku se jmenuje SS Amerika. Když jsme ráno v den odjezdu přišli k přístavišti, námořníci křičeli do megafonů: „Cestující na Americe, seřaďte se tady!“ Lidé kolem nás, kteří se tlačili u zábradlí, mávali americkými vlaječkami, radostně křičeli a dechová kapela hrála „Yankee Doodle“ a „Hail Columbia“. Matka nebyla hloupá. „Heršle!“ vykřikla. „Stojíme ve špatné frontě!“ 38
Zmrzlinova_kralovna.indd 38
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Prudce se otočila a začala očima hledat někoho, kdo by nám pomohl. Otec se skláněl nad ranci a předstíral, že ji neslyší. „Heršle!“ zvolala znovu. V té chvíli jsem to už nevydržela. „Ne, mami! Stojíme správně! Jsme tu správně! Jedeme do Ameriky!“ Začala jsem radostně poskakovat. My jsme s tatínkem lístky vyměnili!“ Matka ztuhla a zadívala se na nás zoufalým pohledem člověka, který si právě uvědomil, že dostal kulku do prsou. Instinktivně se jednou rukou chytila za hruď a druhou odstrčila Floru, která ji polekaně tahala za lem sukně. „Cože?!“ vykřikla. „Heršle, je to pravda?“ Otec ještě chvilku přerovnával vaky, potom tři popadl, prudce je zkroutil a přehodil si je přes rameno. „Tillie, v Americe nám bude líp. Hyram je šlemiel.“ Matka vyděšeně zaúpěla. „Cože?“ zeptala se Bella. „My nejedeme do Kapského města?“ „Jedeme do Ameriky?“ ozvala se Rose. „Ale v nemocnici nám dali chinin!“ „Viděli jsme biograf! Byli jsme v biografu!“ zaječela jsem a znovu začala vzrušeně poskakovat. „Jsou tam ženy v dlouhých šatech, dorty se šlehačkou a nádherná světla! A –“ „Oj! Vej iz mir!“ zvolala matka. „Myslíš, že bych s tím šmendrikem vydržel v poušti třeba jen týden?“ zeptal se otec. „A kašny s mlíkem! Stěny z chleba a domy ze zlata!“ zavřískala jsem. „Budu tancovat ve filmech! Mami, to je překvapení!“ Uniformovaní muži na nás zuřivě mávali a štěkali: „Postupujte, postupujte!“ Kolem nás se tlačili lidé s vaky plnými hadrů a kufry svázanými provazem, v nichž si vezli zarámované svatební fotografie, otlučené vyřezávané šperkovnice s ubohý39
Zmrzlinova_kralovna.indd 39
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová mi cennostmi, které mnohokrát museli zastavit, masivní mosazné svícny a krajkové ubrusy, jež se dědily z generace na generaci. Ti, kteří slyšeli o nedostatku košer jídla na palubě, si nesli sardinky v plechovce, sledě zabalené v novinách a bochníky tvrdého hnědého chleba, které brzy začnou oždibovat krysy a potahovat plíseň. Uprostřed té příšerné vřavy stála matka jako solný sloup a v zuřivém ohromení zírala na mě a na otce. Když se natáhl a vzal ji kolem pasu, pronikavě zaječela. Na chvilku jsem si myslela, že si ji přehodí přes rameno jako ranec, ale než to stačil udělat, vrazila mu loket pod žebra, znovu vykřikla, a tak ji zase pustil. „No dobře, tak si tady zůstaň!“ zařval. Nikdy jsem ho tak rozzlobeného neviděla a vyděsilo mě to. Popadl mě, vrazil mi ruku pod kabát, vytáhl lístky a strčil je matce. „Jestli chceš žít v poušti, klidně si jeď za tím svým šmegege bratříčkem, poslouchej jeho nářky a nechej si od něj poroučet. Já popluju do Ameriky. Kdo pojede se mnou? Malko? Ještě někdo? Bello? Rose?“ Dala jsem se do breku a sestry se ke mně přidaly. Matka se podívala nejdřív na otce a potom na mě, jako by nás chtěla oba uškrtit. Nakonec si začala rvát vlasy a sukni. „Ty jsi ale mamzer,“ zasípala a pak se obrátila ke mně. „A ty! Nejsi lepší než ganef!“ Lidé se na nás tlačili a nadávali, protože se jim otvírala zavazadla a vítr jim rval klobouky z hlavy. Nevěděla jsem, kam mám jít a co mám dělat. Tatínek mě chytil za ruku a začal mě táhnout k můstku. „Mami, prosím tě, nezlob se!“ zavzlykala jsem. Matka zaklela a zahrozila otci pěstí, ale dav ji postrkoval dopředu, a tak popadla sestry a k obrovskému chřtánu lodi šla za námi. Po můstku, který nebezpečně visel nad tmavým pruhem vody, na níž se leskla duhová skvrna, mě 40
Zmrzlinova_kralovna.indd 40
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna otec odvlekl na palubu. Sestry plakaly, matka byla rudá vzteky. Mezi pasažéry se začal proplétat jakýsi muž s obrovskými deskami a vykřikoval, ať mu všichni ukážou lístky, ale kvůli houkání lodní sirény ho skoro nebylo slyšet. „Jak se jmenujete?“ Rychle si něco zapsal. „Odkud jste?“ Kolem nás se ozval ohlušující jásot, pasažéři začali vyhazovat čepice do vzduchu a do vody pršely šedivé, černé a slonovinově bílé konfety z roztrhaných novin. A tak jsme vypluli. Matka se třesoucíma se rukama chytila zábradlí a pomalu se k otci obrátila. „Pomoz ti Bůh, Heršle,“ zasyčela pomstychtivě. „V životě ti to neodpustím.“ Na rozdíl ode mě trpěly sestry cestou přes Atlantik jen fyzicky. Jedli jsme červivý chléb a vodovou polévku, v níž jako splašky plavaly kousky chrupavek a kapusty. Leželi jsme pod štiplavými přikrývkami tenkými jako stará plsť, jež vůbec nehřály. Museli jsme spát ve špinavých svršcích plesnivých od potu a tuhých od zaschlé soli. Dýchali jsme smrad z mokré vlny, kvašené zeleniny a kyselého mléka, který vydávalo pět set třicet špinavých pasažérů, kteří se neměli kde umýt. Kabiny byly maličké, vlhké a neustále se kymácely. Člověk si připadal, jako by se ocitl v tuberkulózní plíci. Muži a ženy cestovali odděleně. Matka, sestry a já jsme ležely a sténaly v kójích, nebo se nakláněly do chodbičky a celé zpocené zvracely. Když se ucpaly záchody a v podpalubí se vznášel puch plesnivého sýra, výkalů a žluči, při každém nádechu jsme měly pocit, že se udusíme. Plačící ženy kolem nás se hebrejsky a jidiš, maďarsky, polsky, rusky a německy modlily. Některé odříkávaly šema, ale jejich hlas se v rachotu lod41
Zmrzlinova_kralovna.indd 41
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová ního motoru ztrácel. Pamatuju se, že na podlaze pod námi se převalovala mořská voda plná zvratků a uprostřed noci jsem se budila vmáčknutá mezi Bellu a Floru, vyděšená ze tmy a z toho, jak se loď prudce kymácí. Někteří lidé měli tyfus, jiní tuberkulózu a celou noc kašlali. Moje zoufalství však nemělo s příšernými podmínkami co dělat. Celou cestu matka nepromluvila na otce ani na mě jediné slovo. Odmítala se na nás třeba jen podívat. Pokaždé, když se ke mně obrátila zády, měla jsem pocit, jako by mnou projel nůž. Snažila jsem se ji udobřit. Donesla jsem jí kousky mýdla, které jsem našla na záchodě, a složila jsem pro ni písničky „Moje maminka je krásná“ a „Mám tě ráda víc než kytky“. Jakmile jsem však začala zpívat, napřáhla ruku, aby mě zarazila. „Rose, řekni Malce, že to nechci slyšet,“ poručila sestře. „Ani slovo.“ Pak střelila očima po otci. „A Bello, pověz otci, že do Ameriky nikoho nepustí, když neudělá nějakou zkoušku. Než vyměnil lístky, měl si to zjistit.“ „Tati, maminka ti vzkazuje, že –“ začala Bella poslušně. „Já tě slyšel, Tillie,“ odpověděl otec unaveně. „Myslíš, že nemám uši?“ „Rose, řekni mu, že si to pochopitelně nemyslím. A taky dobře vím, že ta miskajt Malka má pusu. A teď se jich obou zeptej, když jsou takoví chytráci, co hodlají dělat. Vědí, kdo je ten prezident Taft, co o něm máme všechno znát? Vědí, co je to Deklarace nezávislosti? A to by mě moc zajímalo – vědí, kde budeme bydlet a co budeme jíst?“ Tatínek seděl strnule jako pravítko, pil čaj a díval se přes jednotvárnou nekonečnou hladinu k horizontu. „Přestaň, Tillie,“ zašeptal nakonec. 42
Zmrzlinova_kralovna.indd 42
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna „Prezident Taft?“ opáčila jsem, protože jsem se nedokázala udržet. „Kdo je to?“ „Kdo je to?“ napodobila mě matka ironicky. „Bello, řekni té svojí sestřičce, že je blázen a podvodnice a může si s otcem podat ruku.“ Matka si zapřela ruce o široké boky a přistoupila ke mně. „Vysvětli Malce, že jsem po ní chtěla jen jednu jedinou věc. Aby nikomu nedovolila sahat na ten kabát. Ani otci ne! A poslechla mě?“ Mluvila tak hlasitě, že přehlušila i nemilosrdný rachot motoru. Bella s Rose se na mě zamračily a Flora se rozplakala. Ostatní cestující po nás vrhali nervózní pohledy. Matka stála jako solný sloup a lapala po dechu. „Poslechla!?“ zaječela znovu. „Tillie, nechej to dítě na pokoji,“ prohlásil otec. „Udělala jenom to, o co jsem ji požádal.“ Matka ode mě odvrátila oči a sjela ho vražedným pohledem. „Aha. Takže tebe poslouchá,“ zasyčela. Sedmnáct dní si mě ani nevšimla. I když se loď přestala houpat a mně se už neobracel žaludek, pořád jsem nemohla jíst. Ani zpívat. Toužila jsem jen po tom, aby mě přestala nenávidět. Osmnáctý den ráno se tatínek objevil ve vchodu k ženským ubikacím. „Bello, pověz mamince, že už je vidět země,“ vydechl těžce. Když lidé na Ellis Islandu připravili rodiče na vstup do Ameriky, skoro jsme je nemohli poznat. Matce svázali přistřižené vlasy do volného uzlu, a navlékli na ni šaty se zdůrazněným pasem a límcem na knoflík. Otec dostal nový kabát a buřinku, takže vypadal, jako by také patřil k muž43
Zmrzlinova_kralovna.indd 43
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová ským členům Hebrejského pomocného spolku. Vousy měl úplně kraťoučké a vlasy sčesané dozadu. Když je Flora uviděla, rozplakala se. „Kde je maminka? Kde je tatínek?“ V nových amerických šatech vypadali rodiče nejistě, pohybovali se prkenně a opatrně, jako by se báli, že něco rozbijí, a cize se usmívali. Měla jsem pocit, že otci pod moderní klobouk a matce pod ten nezvyklý účes nasadili také nový obličej. Protože jsem odmítla vzdát se kabátu, dali mi jen tmavomodré stuhy do vlasů a vlněné punčochy. A potom nás u dlouhého dřevěného stolu s ostatními židovskými přistěhovalci nakrmili. Dostali jsme čerstvou chalu, hustý nudlový kugl a vývar, v němž plavaly nadýchané kreplach. Cpali jsme se, jako bychom nikdy předtím neměli v ústech. V nových šatech a s takovou spoustou jídla před sebou jsme si připadali jako na slavnosti. Otec se přes stůl na matku vítězoslavně usmál. „Tak vidíš,“ prohlásil pyšně a nabral si polévku. „Malko, řekni mamince, že ještě ani nejsme v Americe a už máme tolik co jíst, že se to do nás ani nevejde!“
Podobně jako většina podnikatelů provozoval Jakob Lefkowitz svou firmu v nájemním bytě. Přes den sloužil maličký salon jako střižna i krejčovna a kuchyňka jako žehlírna, kde žehlicí prkno stálo hned vedle sporáku. Za pouhé dva roky od příjezdu z Lodže se náš domácí vypracoval z pouličního prodavače na krejčího a pak na majitele dílny. Šil zimní kabáty a automobilistické pláště proti prachu pro obchodní domy Valentine, Wanamaker a Gimbel v horní části Manhattanu a na rozdíl od většiny svých sousedů vydělával dost na to, aby nemusel brát podnájemníky. 44
Zmrzlinova_kralovna.indd 44
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Ale potom jeho manželka Clara při porodu i s novorozenou holčičkou zemřela. Když uplynulo prvních sedm dní smutku – šive – švadleny, střihači a žehlič, které pan Lefkowitz zaměstnával, přišli v sedm ráno jako obvykle a zjistili, že nemají co dělat, protože nepřijal nové objednávky ani nenakoupil látky. Rozešité kabáty ležely na podlaze nebo přehozené přes pohovku jako padlí ve válce. Pan Lefkowitz seděl v kuchyni s rukama mezi koleny, kýval se dopředu a zase dozadu, díval se kamsi před sebe a mumlal šema. Zaměstnance to pochopitelně vzalo za srdce, ale okamžitě pochopili, že ztratili práci, a šli si ji najít jinam. Když pan Lefkowitz dostal výpověď z bytu, v hospodě v přízemí se opil do němoty, potom se vrátil domů, potácel se po bytě a proklínal Boha. Než přišlo ráno, všichni obyvatelé domu díky otevřenému světlíku dopodrobna znali všechny rány a příkoří, jež mu osud přichystal. Chtěl spáchat sebevraždu. Ječel, že s Clarou a novorozenou dcerkou se může znovu setkat, jen když si sáhne na život nebo přijde Mesiáš. A ten si mohl dát pěkně na čas. Proč si Židé nic neusnadní? Pan Lefkowitz se nakonec rozhodl spolehnout se na sebe, jenže přišel na to, že nemá dost ostrý nůž ani žádné prášky. Když začala fialovočerná noc krvácet do pochmurného mlžného rána, zhroutil se na židli a zařval: „Podívej se na mě, Bože! Jsem tak chudý, že se ani nemůžu zabít!“ Věděl, že obchodní domy s ním obnoví smlouvy jen v případě, že bude šít kabáty ještě levněji než předtím, propočetl si to a dospěl k názoru, že mu nezbývá než po vzoru sousedů vzít podnájemníky. Pokud ovšem najde nějaké, kteří se nebudou opíjet, neutečou uprostřed noci s jeho bezcennými cennostmi a neukradnou mu šicí stroj. Za dva dny, kdy mu 45
Zmrzlinova_kralovna.indd 45
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová na dveře zaklepal unavený otec s doporučením od Hebrejského přistěhovaleckého spolku, měl pocit, že Bůh vyslyšel jeho modlitby hned šestkrát. Pan Lefkowitz byl hubený a předčasně plešatý, pořád se ošíval a na svět se díval červenýma polekanýma očima přes skla brýlí. Když nás vedl do bytu, nervózně škytal. „Tady můžete nocovat,“ prohlásil a ukázal na maličký salon nacpaný starými novinami a hadry. O stěny se opíraly štůčky černých látek a další ležely halabala na nábytku. U okna stál šicí stroj s litinovým šlapadlem. Pan Lefkowitz máchl rukou k pohovce před krbem. „Děti si můžou lehnout na polštáře. Jedno by snad mohlo spát na kostře –“ Většina rodin nepřijela do Ameriky najednou – nejdřív se tam například vypravil otec s dcerou, našli si práci a za rok za dva poslali pro matku a bratry. Naše rodina dorazila celá. Bylo nás sice šest, ale každý jako by byl úplně sám. V každém případě šest lidí je hodně. V salonu bylo sotva dost místa, abychom se tam vešli vestoje. Stěny s vybledlými tapetami, které měly vzor zelených a hořčičně hnědých růží podobajících se hlávkám zelí, jako by se chvěly a potily vedrem. Z uličky dole jsem slyšela kdákat slepice a pak příšerné, přiškrcené skřeky, když jim řezník s heknutím zakroutil krk. Běžela jsem k oknu, abych se podívala. „Koukněte, ten řezník není košer!“ vykřikla jsem, naklonila se přes parapet a ukázala. Byla jsem pyšná, že to poznám. Matka vrhla na otce další záštiplný pohled. „Mami,“ ozvala se Flora a zatahala ji za sukni. „Kde je tady záchod?“ „Zeptej se otce,“ odpověděla matka. „A taky se ho prosím tě zeptej, jestli je takový blázen, aby si myslel, že tohle je lepší než Afrika.“ 46
Zmrzlinova_kralovna.indd 46
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Jakmile padl soumrak, místo zabíjených slepic se začal ozývat rámus z hospody v přízemí – bouchání sklenic o desku stolu, dupání, zpěv, hádky, opilecké milostné písně na železných požárních schodech. Muži, kteří se chodili na dvorek vedle kurníku vymočit, dělali ještě větší virvál než otcovi kamarádi v hamburském registračním středisku. Když pozdě v noci všechen ten kravál utichl, z maličké ložnice za kuchyní, kde spal pan Lefkowitz, jsme uslyšeli žalostný pláč. Ležely jsme se sestrami v dusné místnosti obklopené štůčky látek na starých sametových polštářích, které se pod námi propadaly a vlhly od potu. Protože nás kousaly blechy a běhali po nás švábi, pořád jsme se převalovaly, tahaly se za noční košile a bezmocně fňukaly. Tatínek se nás napřed snažil utišit, ale potom vstal. „Řekněte matce, že budu před domem.“ Natáhl si kalhoty, popadl boty a propletl se mezi námi ke dveřím. Rose se rozplakala. „Tati, kam jdeš?“ Byla hluboká noc. Já s Florou jsme spustily taky. „Tati! Tati!“ volaly jsme. Naše kvílení pana Lefkowitze podnítilo, aby začal naříkat ještě hlasitěji. Na schodišti se ozvaly otcovy kroky. „Přestaňte,“ zasyčela matka. „Všechny.“ Šla k oknu, zadívala se do dvorku plného odpadků a začala si omotávat roztřepený lem sukně kolem kloubů na ruce. „Takže zase odešel?“ vyplivla pohrdavě. „Hned první noc, co jsme tady? To je ale mamzer!“ Sedla jsem si, zápěstím si utřela nos a rozkašlala se. Bolelo mě v krku a ramena i paže mě svědily. Za živého boha jsem nemohla pochopit, proč ještě nejsme v americkém ráji. Možná budeme muset na další loď nebo do tramvaje, třeba jsme nešli dost daleko do města. „Mami? Do Ameriky můžeme jet zítra,“ navrhla jsem. 47
Zmrzlinova_kralovna.indd 47
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Otočila se, zamračila se na mě a studené oči jí ztvrdly jako kámen. „Myslíš, bubele?“ opáčila nakonec se zlobným úsměvem. Když jsme se před rozedněním se sestrami vzbudily, uslyšely jsme cvakání nůžek a v bledém žlutém světle plynových lamp jsme uviděly matčina záda, jak poskakují nad štůčkem látky. Stejný pohled se nám naskýtal za východu slunce, v poledne a pak dlouho do noci. Zatímco se skláněla nad střihy, něco si mumlala v jidiš. V kuchyni stál u žehlicího prkna otec, a jakmile mu pan Lefkowitz podal kus oblečení, s heknutím zvedl z kamen těžkou syčící železnou žehličku a vyžehlil ho. Když zrovna neměl co na práci, bez přestání rázoval sem a tam, ale kuchyně byla maličká, takže toho moc nachodit nemohl. Několikrát se omluvil, že si musí dát přestávku, a vyrazil ven. Tenkrát „přestávky“ v práci neexistovaly, ale pan Lefkowitz otcovu nepřítomnost nebral na vědomí. Seděl u stroje a jako v transu zíral z okna, zatímco se nastříhané šatstvo kupilo na podlaze a čekalo na sešití. Když se konečně vzpamatoval a nějaký kus zvedl, obvykle zapomněl, že má nohu na šlapadle, a udělal šev jinde, než bylo třeba, takže musel začít znovu. Bylo naprosto jasné, proč potřebuje pomoc. Koncem týdne najal ještě dvě ženy z Lodže a usadil je v maličkém salonu spolu s námi. Pracovaly mlčky. Protože jsme se sestrami nevěděly, co si máme počít, šly jsme ven. Na začátku dvacátého století se kromě jiného začala ve stavebnictví používat ocel a domy dostaly elektrické výtahy. Nic, co jsme viděli v hamburském Hilfsvereinu ani na Ellis Islandu nás nepřipravilo na to, s čím se setkáme v New Yorku. Z paluby přívozní lodi jsme tenkrát s údivem hleděli na Manhattan zvedající se nad přístav jako kolos stalagmitů, jež od48
Zmrzlinova_kralovna.indd 48
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna polední slunce obarvilo jasným zlatým světlem. Zatímco jsme se k němu blížili, stály jsme s Florou, Bellou a Rose vedle rodičů a úžasem jsme ani nedýchaly. Otec a Židé v Hamburku měli naprostou pravdu: Domy se vypínaly až do nebe pokryté zlatem a křišťálem, stejně nádherné jako svitky Tóry. Tatínek se usmíval a po tvářích mu tekly slzy. Maminka také plakala. Všichni kolem nás obdivně vzdychali, plakali a tleskali. Tak úchvatné panorama! Tak neuvěřitelná krása! My děti jsme se tiskly k zábradlí, radostně jsme výskaly a ukazovaly na věžičky, zdobené fasády a diamantová okna. Bože můj! Domy se tyčily až do mraků! Připadala jsem si jako v pohádce. „Jak se tam lidi dostanou?“ zeptala se Rose. „Jak to, že nespadnou dolů?“ chtěla vědět Bella. „Tam budeme bydlet?“ „Nastěhujeme se až úplně nahoru!“ vykřikla jsem a zatočila se dokolečka. „Přímo do oblak!“ Teď jsme však se sestrami mžouraly do prašného ranního světla a stály na úzké, přecpané Orchard Street. Všude jsem slyšela jidiš a připadala jsem si víc jako ve Višněvu než v Americe. Na chodníku pobíhaly tlupy dětí, pouliční prodavači tlačili káry nebo jeli na voze taženém koňmi a všude se proplétali chodci. Panoval tam neuvěřitelný zmatek a rozléhal se ohlušující rámus. Z manhattanského obzoru nezbylo nic. Zmizel za námi stejně rychle, jako se objevil, jako fata morgana. Všechno, co nám zůstalo, bylo tohle. Lidi moc rádi a s velkou nostalgií vzpomínají, jak přistěhovalecká Lower East Side kdysi vypadala, a barvitě popisují sudy s kyselými okurkami, vozíky pouličních prodavačů a děti hrající kuličky pod schody. Dnes se tam prý dokonce konají turistické „poznávací“ výpravy a nějaký šmok s deštníkem v ruce ukazuje Japoncům krámy, kde se prodává kniš. 49
Zmrzlinova_kralovna.indd 49
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová No, můžu vám říct, že zas taková idyla to nebyla. Ulice byly dlážděné kočičími hlavami nebo vyasfaltované, domy z cihel, schody a požární schodiště ze železa, střechy natřené dehtem a stropy z lisovaného plechu. Nerostly tam žádné stromy, od řeky nefoukalo a před sluncem se člověk neměl kam schovat. Dovedete si to představit? Sestry i já jsme se pekly jako na rožni. V Rusku jsme takové vedro v životě nezažily. Když jsme se vzaly za ruce a opatrně vkročily do vozovky, v loketních jamkách i vzadu na krku jsme byly okamžitě mokré. A ten smrad! Z hnoje, sena, slepičího trusu, moči, piva, přepáleného tuku, křídy, uhlí, dokonce i z rozkládajících se mršin. Když jsme přecházely přes Forsyth Street, musely jsme překročit mrtvého koně, na němž se kroutili červi. Všechny odporné pachy se mísily s ostrou vůní petroleje, kamforu a terpentýnu z ševcovských dílen a koželužen. Nové automobily, které hlučně drkotaly kolem, vypouštěly nasládlé výpary benzinu. A protože žádný nájemný dům neměl koupelnu, ve vzduchu se vznášel lepkavý puch potu, který vydávaly tisíce lidských těl. Všude byla cítit kožní plíseň, růžová voda, zkažené zuby, špinavé pleny a octová vodička na vlasy. Nedávno se New York Post patlal v tom, že v koupelnách, do košů na odpadky, a dokonce v Petuniině pelíšku rozstřikuju Shalimar. V titulku mě nazvali „Parfémbába“. Odkdy je zločin používat voňavky? Ráda bych viděla, co byste dělali vy, kdybyste vyrostli v chudinské čtvrti. Když jsme se to první ráno potulovaly po okolí, Bella se chytila za nos a zachrčela: „Malko, tohle že je země zaslíbená? Řekl tobě a tatínkovi někdo, že bude příšerně smrdět?“ V příštích dnech jsme navíc zjistily, že nejíme o moc líp než ve Višněvu. K snídani jsme dostávaly kus chleba, k obě50
Zmrzlinova_kralovna.indd 50
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna du totéž a pro všechny čtyři jedno vařené vejce, k večeři chleba a polévku z mrkve a cibule. Aby mi nebylo z hladu tak slabo, sbírala jsem v puse sliny, pak je polykala a kousala si vnitřek tváří. Někdy jsem hrábla rukou do vzduchu a navrhla sestrám: „Budeme si hrát, že jíme pečené jehněčí.“ Bella s Rose si mě nevšímaly, ale Flora vždycky byla pro, a tak jsme spolu předstíraly, že si pochutnáváme na mase, a přestože jsme měly pusu prázdnou, tvářily jsme se, jako bychom byly blahem bez sebe. Nebo jsem rozdělila chlebovou kůrku a řekla jsem: „Představ si, že je to medový koláč s jablky.“ Potom jsme labužnicky žvýkaly, hladily si břicho a prohlašovaly: „Mňam, v životě jsem lepší koláč nejedla!“ Zřejmě nám to pomáhalo, protože jsme to za čas dělaly bez přemýšlení, stejně jako jsme předávaly vzkazy mezi rodiči. O prvním šábesu v Americe uvařila matka pro všechny včetně pana Lefkowitze polévku z kuřecích krků. Když zapálila svíčky a odříkala modlitby, prohlásila: „Příští týden půjdete do práce.“ Ukázala na každou z nás jednotlivě, abychom nezůstaly na pochybách. „Všechny. Kdo nebude vydělávat, nebude jíst. Je to úplně jednoduché. Nelíbí se vám to? Tak poděkujte tatínkovi.“ Bella začala pracovat jako služebná a Rose vzali do oděvní továrny jako stehovačku. Odcházela za úsvitu a vracela se až večer. Ale já ani Flora jsme nic sehnat nemohly. Přesně dva roky předtím při požáru v newyorské továrně Triangle na dámské blůzy zemřelo sto čtyřicet šest mladých přistěhovalkyň, což mělo za následek spoustu reforem a majitelé dílen i tovární mistři přestali malé děti zaměstnávat. „Podívejte se na ně,“ zamračil se předák, když nás s sebou Rose přivedla do továrny, kde pracovala. „Není jim určitě víc než pět. Teď si žádný maléry nemůžu dovolit.“ 51
Zmrzlinova_kralovna.indd 51
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Matka však byla toho názoru, že nás věk neomlouvá. „Ven,“ poručila a vystrčila nás ze dveří. „A nevracejte se, dokud něco nevyděláte. Buď budete pracovat, nebo hladovět.“ Zůstaly jsme stát na podestě. „Malko,“ zašeptala Flora, oči plné slz, „co si počneme?“ Flora byla o rok dva starší než já, ale nebyla o nic větší. Měla hezkou mléčně bílou tvářičku, smutné modré oči a vysoké čelo. Ale vypadala ospale a přepadle a dolní ret se jí pořád třásl, jako by se každou chvíli měla rozbrečet. Pokrčila jsem rameny. „Musíme si něco najít.“ Rozhlédla jsem se po šeré úzké chodbě. Připadalo mi, že bychom měly začít u nějakých dveří, ale zaboha jsem nemohla vymyslet, co řeknu, jestli nám někdo otevře. Mám zaklepat? Existuje nějaké místo, kde se děti učí, co mají dělat? Co bych mohla někomu nabídnout? Na rozdíl od starších sester jsem ještě vařit ani šít neuměla. Ve Višněvu jsme s Florou někdy chodily s matkou ke studni, zametaly jsme, utíraly prach a věšely prádlo, loupaly cibuli a prostíraly. Ale za co by nám někdo platil? Umřeme hlady a bude to moje vina, protože jsem tatínka nechala, aby vyměnil lístky. Loudaly jsme se dolů, co noha nohu mine, a nevěděly co si počít. Flora popotahovala a já se usilovně snažila se nerozbrečet. Když jsme došly do třetího poschodí, vzpomněla jsem si, co mi maminka řekla ve Višněvu: „Třeba ti k něčemu bude ta tvoje šlejfírna.“ Přistoupila jsem k jedněm dveřím a zaklepala. „Dobrý den!“ vykřikla jsem. „Chcete někdo slyšet písničku?“ Nikdo neodpověděl. Zkusila jsem to u jiných dveří. Potom jsem Floru odtáhla o patro níž a zase zaťukala. A znovu. Jedna žena otevřela a cizím jazykem na nás začala něco ječet, druhá nás odehnala. Zaklepala jsem ještě dva52
Zmrzlinova_kralovna.indd 52
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna krát, ale bez úspěchu. Začínaly jsme mít hlad a zmocnil se nás strach. Lidé neotvírali, nebo vrtěli hlavou. Nakonec nám otevřel jakýsi postarší muž s brýlemi posazenými až na špičce nosu. „Kdo tady dělá takový randál?“ zeptal se. Flora se krčila za mnou. Zhluboka jsem se nadechla. „Nechcete si poslechnout písničku? Stojí to penny.“ „Nepovídej,“ zabručel a založil si ruce na prsou. „Maminka říká, že když nepřineseme domů něco k jídlu, nemáme se vůbec vracet.“ „Aha,“ vzdychl a zamračil se. „No jo, tak to je vážné.“ Sáhl do kapsy a vytáhl penny. „Zpíváte obě?“ Zakroutila jsem hlavou. „Jen já.“ Pak jsem rychle dodala: „Ale Flora umí tancovat.“ „Malko!“ zašeptala vyděšeně Flora. „Stačí, když se budeš točit dokola,“ pošeptala jsem jí. „Za další penny,“ upozornila jsem. Muž nepatrně zkroutil koutky úst. „Dobře,“ řekl a opřel se o zárubeň. „Jedna penny pro zpěvačku a jedna pro tanečnici. Tak do toho. Uvidíme.“ Stála jsem v úzké chodbě páchnoucí močí a neměla ponětí, co budu dělat. Víc než na zaklepání na dveře jsem nemyslela. Nevěřila jsem, že nám někdo otevře a bude o naše služby stát. Pak jsem si ale vzpomněla na popěvek, který jsem složila ve Višněvu, a co nejhlasitěji jsem spustila „Proč mám ráda slepičky“. Bylo to nějak takhle: „Mám ráda slepici… slepičí srdce a polívku… líbí se mi, jak se maso třese na lžíci…“ Flora chviličku stála a nevěřícně se na mě dívala, ale když jsem se na ni zamračila, přece jenom se začala točit. Muž párkrát tleskl, ale skoro hned to vzdal, protože písnička neměla žádný pravidelný rytmus. Když mi hlas vystoupal do závratných výšek a začal žít vlastním životem, upro53
Zmrzlinova_kralovna.indd 53
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová střed slova mě zarazil. „Co kdybychom to udělali takhle,“ vzdychl. „Dal jsem vám penny za zpěv a za tanec a teď každá dostanete ještě jednu, abyste přestaly.“ Měly jsme čtyři centy. Poprvé jsme si v Americe vydělaly na jídlo. Za čas se z nás stalo duo sester Bialystokerových, které nejen zpívalo, ale také vykonávalo domácí práce. Cestou do Ameriky se nám změnilo příjmení. Steward, který nám v chaosu vládnoucím kolem kontroloval lístky, se zeptal, odkud pocházíme. Protože většina vesniček v té části Ruska, kde směli Židé žít, nebyla zakreslena na mapě, tatínkovi někdo poradil, aby na tu otázku vždycky odpověděl Bialystok, což bylo největší a nejznámější město v gubernii. Uhoněný steward, který nevěděl co dřív, prostě napsal po otcově křestním jménu „Bialystoker“, takže už jsme nebyli Trejnovští a já se jmenovala Malka Bialystokerová. Za cent nebo niklák jsme s Florou vyřizovaly pro staré sousedy pochůzky a přitom zpívaly. Většinu písniček jsem složila sama, a to přímo o lidech, pro něž jsme pracovaly. Jedna se třeba jmenovala „Paní Nachmannová má hezký porcelán“, jiná „Jak se dělá chala.“ Přiznávám, že za moc nestály, ale po okolních barácích se rozneslo, že nám každý může zaplatit za zpěv, nebo za to, abychom držely pusu. Lidi měli tak smutný život, že se jim estrádní číslo dvou nevinných dívenek líbilo, a navíc je skoro nic nestálo. Za niklák jsme s Florou umyly nádobí paní Nachmannové. Za dva centy jsme vylezly z okna Sokolovských na požární schodiště a pověsily jim prádlo na šňůru, která visela nad dvorem. Za stejnou mzdu jsme vyvlekly polštáře z pohovky Levinových na střechu – musely jsme jít několikrát – a ve žhou54
Zmrzlinova_kralovna.indd 54
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna cím slunci z nich pěstmi vytloukly prach a blechy. Za niklák jsme panu Abramovitzovi zametly kuchyni, rozšlapaly šváby, do krysích děr nacpaly hadry nasáklé louhem a co nejlíp utřely prach. Odstřižky z podlahy pana Lefkowitze jsme snesly dolů, aby si je vzal hadrář. Panu Tomaševskému, slaboučkému staříkovi z Ukrajiny, který bydlel vedle nás, jsme ohřály vodu, aby si mohl vymáčet mozoly na palcích u nohou. Podle matčina příkazu jsme byly užitečné a vydělávaly si na živobytí. Myslela jsem, že jestli přineseme domů dost nikláků a centů, matka se nebude pořád tolik zlobit a možná znovu začne s tatínkem mluvit. Třeba mi odpustí. Společně s Florou jsme denně sháněly práci až do pozdního odpoledne a potom jsme šly nakoupit, co nám matka poručila. V té době už sice bylo všechno hodně přebrané, ale měly jsme větší šanci, že dostaneme slevu. Rychle jsem zjistila, kteří pouliční prodavači si počítají o cent nebo půl centu míň, a naučila se smlouvat. „Až tě štípnu, hned se rozbreč,“ nařídila jsem Floře. „Ale ne moc hlasitě. A potom musíš říct: ,Malko, já mám tak strašný hlad!‘ Rozumíš?“ Přinutila jsem ji, aby si to nazkoušela, a pak jsem přistoupila ke káře se zeleninou. „Promiňte pane, za kolik jsou ty brambory?“ zeptala jsem se. „Po dvou centech, tři za pět centů.“ „Ale ne.“ Co nejvíc jsem svraštila obočí, jak jsem to viděla u dospělých, a natáhla dlaň se třemi ohmatanými centy. „Maminka potřebuje dvě brambory, ale víc peněz nemáme.“ Prodavač zavrtěl hlavou. „Řekni jí, že taky musím jíst.“ „Co kdybyste nám dal jednu malou a jednu velkou?“ Muž se zamračil. „Malé nemám.“ „Pane, moc vás prosím,“ pípla jsem a otevřela doširoka oči. „Máme ještě tři sestry a tatínka. Máma mě jen s jed55
Zmrzlinova_kralovna.indd 55
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová nou bramborou domů nepustí.“ Pak jsem nepozorovaně štípla Floru do ruky. Rozbrečela se, přesně jak jsem ji naučila, a zakvílela: „Ach, Malko, já mám tak strašný hlad!“ Vzápětí jsem zjistila, že pláču taky, i když jsem to neměla v plánu. Bylo to neuvěřitelně snadné, protože mi vážně kručelo v žaludku a živě jsem si dovedla představit, jaký pohlavek mi matka uštědří. „Mami, nezlob se na mě!“ zaúpěla jsem. Flora vypadala, že je opravdu zoufalá. Prodavač se zatvářil rozčileně, obrátil oči k nebi a nakonec rezignovaně mávl rukou. „Tak jo, dám vám dvě za tři.“ „Mockrát děkuju!“ zazpívala jsem a Flora se zatočila dokolečka. Říká se, že když má holka hezčí sestru, je to pro ni hotová tragédie. Sousedé v štetlu si zlomyslně šeptali, že Flora má kozáckou krev, protože si nedovedli její modré oči a plavé vlasy vysvětlit. Kde by jinak ty jemné gójské rysy a bělostnou pleť vzala? Lower East Side se třesoucími se dětmi s hladovýma vlčíma očima jen hemžila a pouliční prodavači měli sami co dělat, aby se udrželi nad vodou, ale díky Flořině kráse a tomu, že vždycky udělala a řekla, co jsem jí nakázala, jsme občas dostaly hrst rýže navíc nebo kořenovou petržel za babku. A nebyly jsme žádné amatérky, moje sestra a já. Časem jsme se vypracovaly a staly se s nás skvělé herečky. Měli jste nás vidět. Nechovaly jsme se jako jiné děti, které uboze kňučely a žebraly. My jsme předváděly opravdu skvělý výstup. Na ulicích dolního Manhattanu jsem dostala základní lekci v marketingu: Nenechej se odehnat, snaž se od ostatních odlišit a nikdy neapeluj na rozum, ale na city. Anglicky jsem se rychle naučila a pochytila jsem i trochu italštiny. Slova, která na mě pršela ze všech stran, mi zněla jako hudební tóny. Ale když jsem chodila po ulicích, kde ob56
Zmrzlinova_kralovna.indd 56
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna chodníci neustále křičeli: „Mrkev, čerstvá mrkvička!“ nebo „Nakládané okurky! Sladkokyselé!“ či „Zmrzlinááá! Zmrzlinááá!“ a cítila jsem vůni čerstvě upečeného chleba, brambor smažených na másle a štiplavý pach česneku, točila se mi hlava a připadala jsem si jako v mučírně. A tak jsem jednou odpoledne koupila od pana Dinella višňovou tříšť. Byla jako zjevení. Flora ani já jsme nic tak sladkého a studeného nikdy nejedly. Sladkokyselá pikantní chuť se mi na jazyku rozvinula, pak se tříšť pozvolna rozpustila a mně se zdálo, že polykám hudbu. Jindy jsem koupila půlku pečené sladké brambory. Neskutečná lahoda! A co teprve kniš plněný pohankovou kaší a politý sladkou hořčicí! Pro jistotu jsem Floru odtáhla několik bloků dál od Orchard Street, aby nás nikdo známý neviděl, a tam jsme schované pod schody svou horkou kořist rychle zhltly. Později téhož večera matka požadovala, abychom vyúčtovaly všechno, co jsme nakoupily. „Vím, kolik co stojí, a ráda bych slyšela, kam se poděly ty dva centy, co chybí.“ Flora zpanikařila. „Malka koupila kniš,“ pípla tiše. Stála jsem mlčky a vyděšeně mhouřila oči. „Holka pitomá!“ vykřikla matka a uhodila mě do tváře. „Chceš, abychom kvůli tvému sobectví všichni umřeli hlady?“ Rozplakala jsem se. Rozhlédla jsem se po kuchyni, jestli se mě tatínek nezastane, ale nebyl tam. Zdálo se, že se večer vyskytuje u pana Lefkowitze čím dál míň. Občas jsme ho s Florou uprostřed dne zahlédly na ulici, jak s jinými muži pokuřuje a směje se před vchody do krámů, z nichž vedly schody dolů do suterénu. Několikrát se mi cestou domů zdálo, že ho vidím v hospodě v přízemí, ale nebyla jsem si jistá. Když se mi jednou u stolu podařilo zachytit jeho pohled, mrkl na mě. Pořád jsem doufala, že mě zase pozve na procházku, dá mi lekci v boxu nebo řekne, že odejdeme z Orchard Street někam, 57
Zmrzlinova_kralovna.indd 57
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová kde to bude vypadat jako v tom filmu, co jsme viděli v Hamburku. Ale nikdy to neudělal. Když jsem ho zatahala za rukáv a oslovila ho, vždycky se na mě podíval nechápavě, jako by zapomněl, která z jeho dcer vlastně jsem. Občas jsem pozdě v noci slyšela, jak si s matkou zuřivě šeptají. „Tys utratil úplně všechno?“ „Vždyť jsem ti to říkal, Tillie. Kurs je pět ku jedné!“ Znamenalo to, že už spolu zase mluví, takže se mi trochu ulevilo, ale většinou jsem viděla jen tatínkova záda skloněná nad žehlicím prknem, temeno jeho hlavy, jak mizí dolů po schodech, nebo rozmazanou postavu v hloučku kamarádů. „Promiň, mami!“ vykřikla jsem, když mi vrazila facku. „Já měla strašný hlad!“ „Ale nepovídej! Jdi si ukousnout zlata z chodníku. Jdi se napít mlíka z kašen, cos toho o nich tolik namlela.“ Jednou večer tatínek nepřišel domů. „Určitě se někde ožírá,“ prohlásila matka. K večeři udělala vaječné nudle a dovolila nám, abychom si rozdělily jeho porci. Ke snídani se dostavil, takže jeho chleba nám nedala. Za dva dny se zase večer neobjevil, a tak jsme si se sestrami vzaly jeho vajíčko natvrdo. Za úsvitu Bella odešla do práce na Chrystie Street a Rose do továrny. Po otci nebylo vidu ani později, když jsme s Florou jedly chleba a pily mléko k snídani. „Nestačí, že se opíjí a prohraje v kartách všechno, co vydělá?!“ vykřikla matka. „Teď ještě ke všemu přijde pozdě do práce a nechá se vyhodit?“ „Upalujte ven,“ poručila mně a Floře. „Dneska se musíte moc snažit, nebo všichni skončíme na ulici.“ 58
Zmrzlinova_kralovna.indd 58
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Když jsme se odpoledne vrátily domů, našly jsme ji, jak zuřivě stříhá kus látky. Jakmile z něj nadělala cáry, popadla další a pustila se do něj taky. Všude lítaly odstřižky a padaly jí k nohám. Děvčata z Lodže seděla s rukama v klíně a vyděšeně se na ni dívala. Pan Lefkowitz stál za ní a snažil se ji chytit za zápěstí, ale měl strach, že ho bodne, a tak se mu to nedařilo. „Tillie, prosím tě, přestaň,“ opakoval. „Jdi ho hledat.“ Matka nepřestávala prudce stříhat. „Chce si užívat? Tak ať si užije!“ Pan Lefkowitz vytáhl z kapsy dva centy, rychle přistoupil k Floře a klekl si, aby jí viděl přímo do očí, jako by v nich chtěl číst. „Maminka potřebuje na šábes trochu petržele,“ prohlásil důrazně. „Jděte s Malkou nějakou koupit a cestou se podívejte do hospod, k holiči, prostě všude, kde myslíte, že by tatínek mohl být.“ Zničehonic matka praštila nůžkami, přiskočila ke mně a popadla mě za paži. Pak mě prudce otočila a silně uhodila do zad. Zavyla jsem. „Za všechno můžeš ty! Proč jsi mě neposlechla?!“ zařvala. „Nic jiného jsem po tobě nechtěla! Jen abys nikoho nenechala sáhnout na ten kabát, co –“ „Tillie!“ vykřikl pan Lefkowitz. Zavzlykala jsem, otočila se a vyběhla po schodech na ulici. Věděla jsem, že musím tatínka najít, jinak svou vinu neodčiním. Za pultem v dlouhém tmavém sále hospody stál jakýsi muž a vytíral hadrem tlustou sklenici. „Ztratila ses?“ „Hledám tatínka,“ vysvětlila jsem bez dechu. „Musím ho přivést domů.“ Pokrčil rameny. Utíkala jsem se do řeznictví, které nevedlo košer maso, potom k ševci a nakonec k herně, jež sídlila ve vedlejší ulici v ja59
Zmrzlinova_kralovna.indd 59
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová kémsi sklepě a před níž jsem jednou viděla tatínka kouřit. Poprosila jsem nějakého člověka, aby šel dovnitř a podíval se. Zůstal tam dost dlouho, a když se vrátil, prohlásil: „Je mi líto, kindele.“ Pro jistotu jsem šla do synagogy vedle a ještě do jedné dál v ulici, protože jsem si říkala, že se možná tatínek chtěl pomodlit, ale obě byly prázdné. Byla jsem u krejčího, v pekařství a u holiče. Všude už zavírali. „Malko, počkej!“ Otočila jsem se a uviděla udýchanou Floru. „Víš, kde je?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. „Maminka se zblázní,“ řekla Flora. Společně jsme běžely po Hester Street a nahlížely do všech vchodových dveří a úzkých uliček. Bylo pozdě odpoledne, pouliční prodavači začínali balit zboží a majitelé stánků na tržištích stahovali plachty. Musela jsem otce najít. Začínal ve mně vzrůstat strašlivý pocit. Kdybych mu nedala ty lístky na výměnu. Kdybych ho neprosila, abychom místo do Jižní Afriky jeli do Ameriky. Kdybych prozradila naše tajemství. Rychle jsem táhla Floru kolem jednoho bloku, potom kolem dalšího, vletěla do nějaké hospody, do tabáčnictví, pak naproti přes ulici k místnímu středisku pro pomoc přistěhovalcům. A byla bych pádila dál, kdybych nepřestala dávat pozor a neseběhla z chodníku. „Malko!“ uslyšela jsem Floru zaječet a v příští vteřině na mě dopadlo pravé přední kopyto koně, který táhl vozík pana Dinella. Ten kůň. Ano, milánkové, konečně jsme zase u něj.
60
Zmrzlinova_kralovna.indd 60
03.02.15 10:35
Kapitola 3
P
robudila jsem se do chvějivého, nazelenalého příšeří. Do lýtka, kolene a kotníku pravé nohy mi vystřelovala nesnesitelná bolest. „Mami?“ V krku jsem cítila chuť bláta a sena, v noze mi cukalo. „Tatínku?“ „Tiše, tiše. Nekřič, nebo vzbudíš ostatní,“ řekl mi neznámý hlas v jidiš. Pak jsem nad sebou uviděla plešatou kulatou hlavu s obličejem širokým jako měsíc. Tváře se třásly jako tuk z kuřecího masa. Zaječela jsem. „Pst, kindele,“ napomenul mě hlas. „Kde je maminka?“ Velká ruka, červená jako nasolené hovězí, se mi hřbetem přitiskla na čelo. Ucítila jsem studené tvrdé klouby. „Nemáš horečku, to je dobře.“ Uvědomila jsem si, že ta žena není plešatá, ale má kolem hlavy pevně utažený bílý šátek, zpod nějž nekouká jediný vlas. „Kde je maminka?“ zeptala jsem se znovu. Něco mi svíralo hrudník. „Pst.“ Zamračený obličej zmizel. Teklo mi z nosu a měla jsem mokrou bradu. Když jsem se dotkla bolavé nohy, dlaní jsem narazila na něco tvrdého a vyděsila jsem se. Kde mám nohu? „Mami!“ Vlastní hlas se mi ozvěnou vrátil. Na vedlejší posteli se pod přikrývkou něco pohnulo a zavrčelo jako zvíře. Rozvřískala 61
Zmrzlinova_kralovna.indd 61
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová jsem se. Znovu se objevil měsíc a v masité ruce držel sklenici vody. „Kindele, vypij to.“ Dnes je Beth Israel velká nóbl nemocnice, která mě donedávna soustavně uháněla o peníze. Ještě před pár měsíci mě tam milovali, ačkoli jsem se na jejich akce neobtěžovala chodit a neváhala je informovat, že ten člověk, co jim shání sponzorské dary, je úplný blbec a puc k tomu. Ale tenkrát na začátku století to byla bezplatná malá klinika, kterou zřídili ortodoxní Židé pro ty nejchudší z nejchudších na Lower East Side. V horní části Manhattanu byla lepší nemocnice Mount Sinai, kterou postavili němečtí Židé, což byla šlechta, která na Židy z východní Evropy shlížela s pohrdáním. Ti fouňové dokonce založili spolek, jehož cílem bylo zabránit nám „neotesancům“ do Ameriky emigrovat. Mysleli si totiž, že jim budeme kazit pověst. Já zastávám názor, že když se na nějakou nadřazenou kulturu podíváte blíž, vždycky zjistíte, že je to navrch huj a vespod fuj. Dneska oběť nehody do nějaké nemocnice odvezou automaticky, ale tenkrát se na ně lidé dívali stejně jako dnes na veřejné lázně a záchodky – jako na dobročinná zařízení, kterým je třeba se za každou cenu vyhnout, a kam člověk jde jen tehdy, když už mu skutečně nic jiného nezbývá. Přistěhovalci si mysleli, že se tam chodí umřít. Jestliže měl někdo z Lower East Side větší zdravotní problém, obvykle poslal pro sestru ze střediska pro pomoc přistěhovalcům na Henry Street. Ta vylezla po rozviklaných schodech nebo obratně přeskákala ze střechy na střechu a nemocného ošetřila. Když někdo dostal choleru, záškrt nebo tuberkulózu, dostavili se úředníci ze zdravotního odboru a dali celou rodinu do karantény – dveře bytu označili a přilepili 62
Zmrzlinova_kralovna.indd 62
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna na ně příslušný příkaz – takže třeba i dvanáct lidí muselo zůstat zavřených několik měsíců, dokud se neuzdravili, nebo nezemřeli. Ale starali se o sebe vzájemně doma. Léčilo se horkými plackami, různým mazáním, vařenou cibulí zabalenou v pláténku, kafrem, roztoky s octem, brandy, posilujícími vodičkami a samozřejmě slepičí polévkou. Ale dokonce i tenkrát měli lidi dost rozumu, aby věděli, že malá holčička v bezvědomí, která má pravou nohu zkroucenou jako svorku na papír a které holenní kost trčí ven, potřebuje lepší lékařskou péči, než jí může poskytnout sestra z Henry Street, jež si v ošuntělé kožené tašce přinese pár mastiček. Jak jsem později zjistila, na vůz mě naložil a do Beth Israel rychle odvezl sám pan Dinello. Na příjezd do nemocnice ani na snímkování zbrusu novým rentgenem, na který byla nemocnice velmi pyšná, si nepamatuju. Na co si matně vzpomínám, je matka, která se zjevila zničehonic. Stála u vysokého okna s matným sklem naproti mojí posteli a viděla jsem z ní jen záda. To už jsem napůl seděla podepřená polštáři, ale byla jsem zničená bolestí a moc jsem nevnímala. Doktor vedle ní držel proti světlu nějaké tmavé tabulky. Ty přízračné poloprůsvitné obdélníky byly poseté širšími i tenoučkými pruhy a kulatými skvrnami. Jak matce vysvětlil, jeden z nich zobrazoval moji nohu. Ačkoli o lékařské vědě ani anatomii nevěděla vůbec nic, hned poznala, že na tom nejsem nejlíp. Na pravé noze jsem měla několikanásobnou zlomeninu holeně, lýtkovou kost přeťatou vejpůl jako větev a pravou šlapku taky. Kromě toho jsem měla zlomeniny pánve a tří žeber. „Je ještě malá, takže má měkké kosti. Zahojí se to, paní Bialystokerová,“ ujistil ji doktor. „Bez následků?“ Lékař zvedl 63
Zmrzlinova_kralovna.indd 63
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová obočí a přehnaně pokrčil rameny. „Ptáte se, jestli bude znovu normálně chodit, nebo bude potřebovat hůl? To se teprve ukáže.“ „Oj! Vej iz mir!“ vykřikla matka. Pohlédl na ni s porozuměním. „Má obrovské štěstí, paní Bialystokerová,“ řekl tiše. „Klidně mohla umřít.“ Matka se na mě chvíli oteklýma očima dívala, potom je obrátila zase k doktorovi a zaúpěla: „Škoda že neumřela!“ Vyčítavě na mě ukázala. „Jako by nestačilo, že má ještě tři sestry, je ošklivá jako noc. A teď říkáte, že navíc bude mrzák? Tak mi prosím vás povězte, co si mám s takovou dcerou počít!“ Zvedla ze země košík a zavzlykala: „Klidně si ji tu nechte. Mně je k ničemu.“ Potom se otočila a vyběhla ze dveří. Když jsem o tom před pár lety vyprávěla posluhovačce Sonny, postavila leštěnku stříbra na stůl a lítostivě se na mě zadívala. „Ach, paní Dunkleová,“ vzdychla a smutně zavrtěla hlavou. „Soucit si laskavě nechte,“ odpověděla jsem. Tenkrát se rodiče s dětmi prostě nemazlili. Potřebovali, abyste chodili? Tak jste se zvedli a šli. Když jste to nezvládli, nechali vás sedět. Co kdyby se objevili kozáci? Dítě se muselo umět o sebe postarat. A dnes? Mohla bych o tom mluvit hodiny. Lidé dávají dcerám jména Tiffany, Brittany nebo Courtney, jako by se narodily pro trůn. Každý předstírá, že jeho děti jsou malí šlechtici. Mám chuť se jich všech zeptat: Proč vedla Amerika válku za nezávislost? A ještě horší jsou hipíci. Lotos! Krokus! Kam sakra na tak děsná jména chodí? Jedna Ritina kamarádka pokřtila syna Bodhisattva. Jen si to představte – Bodhisattva Rosenblat. Rita tvrdí, že to není tak hrozné. „Říkají mu Bodi, 64
Zmrzlinova_kralovna.indd 64
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna což docela ujde, ne?“ A to noviny píšou, že já děti zneužívám! Dovolte, abych se zasmála. Kromě toho, nikdo vás nikdy nemiluje, jak chcete. Ležela jsem v té nemocnici celé týdny. „Mami, mamííí,“ plakala jsem, ale už se nevrátila. Můj hlas se odrážel od navoskované podlahy a holých stěn, ostatní pacienti si na mě stěžovali a sestry se mě snažily utišit. „Prosím tě, mami, slibuju, že už budu hodná!“ kvílela jsem. „Slibuju, že nebudu jíst. Budu zticha. Prosím tě, mami! Slibuju, že najdu tatínka!“ Plakala jsem, jak dovedou jen děti, horečně, hystericky, až jsem se začala dusit a krk i plíce jsem měla jako spálené. „Mami, promiň!“ „Prosím tě, mami, já budu užitečná!“ Sestry se tvářily smutně, a když mě převazovaly nebo mi mazaly opruzeniny z horka, pomlaskávaly a něžně mi přikládaly ruku na čelo. Vždycky jsem je odstrčila. Pak se objevil rabín, který páchl tabákem a smaženými brambory. Byl obrovský. Ječela jsem, dokud zase nevypadl. „Chci maminku!“ vřískala jsem. Zřejmě přišla i nějaká sociální pracovnice ze střediska pro pomoc přistěhovalcům. Vzpomínám si na bílou blůzu a zlatý špendlík na límci. „Mami!“ brečela jsem. Udělat scénu se zlomenou nohou a zavázaným hrudníkem není hračka, ale zvládla jsem to. „Chci mámu!“ Nakonec jsem ztratila hlas. Den ze dne bylo větší vedro a potom se žár proměnil v divé zvíře, které ráno chvíli číhalo nad postelemi, pak se k nám připlížilo a mučilo nás až do večera. Ačkoli okna byla dokořán, pacienti kolem mě sténali. Pod obvazy mi stály kaluže potu a měla jsem pocit, že se koupu v moči. Svrbělo mě celé tělo a neustále jsem ze sebe strhávala vlhkou přikrývku. Masti a mísy na vyprazdňování ostře páchly. 65
Zmrzlinova_kralovna.indd 65
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Za čas mi lékař rozřízl těžkou sádru, místo ní mi dal lehčí a nasadil mi výztuhu z kovu, kůže a ze dřeva. „Kde je maminka?“ vydechla jsem. Každé ráno mě nějaká sestra vzala pod pažemi, zvedla mě z postele a držela mě, dokud se moje zkroucené bolavé chodidlo nedotklo podlahy a patami jsem nestála na jejích vlastních nohou. Pak se začala pomalu pohybovat a snažila se mě přesvědčit, abych spolu s ní udělala pár kroků. Do boku mi vystřelovala bolest, kotník se mi zvrtával a těžká výztuha mě táhla dolů. Stála jsem jako socha a odmítala se hnout. Když se mě k tomu jedna sestra pokusila přinutit křikem, kousla jsem ji. Potom už žádná neměla do fyzioterapie moc chuť. „Ta rodina nic nemá. Před nedávnem přijeli… určitě čekali, že tady budou žít z milodarů. Takoví jsou nejhorší, protože všem Židům kazí pověst. „Ale ona je ještě maličká.“ „No a? Vidělas, jak mě pokousala? Není to dítě, ale dybuk.“ „Do ústavu pro mrzáky nemůže. Aby ji tam vzali, musela by tady žít rok… Komunitní nemocnice Gouverneur je narvaná až po střechu…“ „Ale co s ní máme dělat? Poslat ji na ulici žebrat?“ „No, jestli se jí ta noha pořádně nezahojí, vždycky může jít do panoptika na Coney Island.“ „Ale Gertie!“ (Smích.) „Ty jsi hrozná!“ Sestry se líně opíraly o zárubeň, ovívaly se složenými časopisy pro ženy a plátkem Vpřed v jidiš a ani se nesnažily ztišit hlas. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že maminka za mnou už nepřijde, protože někde hledá tatínka. Určitě už v Orchard Street nebydlí, pátrá po něm a sestry jí pochopitelně pomáhají. Tatínek možná našel to místo, kde je 66
Zmrzlinova_kralovna.indd 66
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna plno zlata a krásný nábytek. Nebo změnil názor a odplul do Jižní Afriky, aby se smířil se strýčkem Hyramem. Afrika je hodně velká, nejspíš stejně jako New York. Před očima jsem viděla matku se sestrami, jak se zase tísní v lodních kójích a houpají se do rytmu s mořskými vlnami. Představila jsem si otce v Hyramově krámě někde hluboko v poušti. Je hrozně smutný, protože se mu po nás stýská a lituje, že se k nám nemůže vrátit. A pak se najednou matka objeví – překvapení! Otcova tvář se rozzáří radostí a hned se zeptá: Kde je Malka? Ach, Heršle, měla chudinka těžkou nehodu, vzdychne matka. Musíme si pro ni zase dojet. A přesně tohle tatínka okamžitě přesvědčí k návratu a jeho i maminku přiměje, aby se přestali hádat. Já v nemocnici. Brzy všichni odplují do Ameriky a tentokrát budou mít kapsy plné zlata a chleba. Přijedou co nevidět a přímo z přístavu zamíří do nemocnice, aby mě odnesli domů. Ze všeho toho pláče a kvílení jsem ztratila hlas. Šustil mi jako papír. Vůbec jsem nemohla mluvit, jen šeptat, ale nezáleželo mi na tom. Až se pro mě rodiče vrátí, ukážu mamince, že ta moje proříznutá pusa už jí žádné cores nezpůsobí. Když mi doktor prohlížel nohu, pánev a žebra, nesnesitelně to bolelo, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Na dotazy sester, jestli nepotřebuju na záchod, jsem jen němě přikyvovala. Pak se znovu dostavil ten obrovský rabín. Zírala jsem na světlík nad jeho hlavou, kde plavaly nahoru a zase dolů malé průhledné mžitky, a pozorně je sledovala. Vyrazit ze sebe pár slov se mi podařilo jen jednou, to s sebou lékař přivedl ženu v bílé blůze, která se nade mnou sklonila a starostlivě se mi zadívala do očí. „Malko, kindele,“ řek67
Zmrzlinova_kralovna.indd 67
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová la tiše a chytila mě za paži. „Slyšíš mě? Víš, kde jsi? Chápeš, co se ti stalo?“ „Maminka s tatínkem jsou v Jižní Africe,“ zašeptala jsem chraptivě. „Jeli si pro zlato.“ Sestry na mě vrhly zvláštní pohled. Pak mě začal doktor vyšetřovat a pořád mi kroutil nohou. Myslela jsem, že na něj udělá dojem, že vůbec nekřičím, ale když odcházel, vrtěl hlavou. Příští ráno měla službu Gertie. Od té doby, co jsem oněměla, na mě všichni z nějakého důvodu mluvili hrozně hlasitě a pomalu, jako bych taky ohluchla. Gertie mi prudce odhrnula přikrývku a zařvala: „STĚHUJEŠ SE, MALKO! DO ÚSTAVU.“ „Ale no tak,“ napomenula ji kolegyně z druhé strany pokoje. „Proč to dítě děsíš?“ Gertie po ní podrážděně střelila očima a pak se znovu podívala na mě. „UŽ SE TADY O TEBE NEMŮŽEME STARAT, MALKO. POTŘEBUJEME TVOU POSTEL PRO PACIENTY, KTEŘÍ SI NAŠÍ PÉČE BUDOU VÍC CENIT.“ Nerozuměla jsem tomu. Snažila jsem se být hodná a držet pusu. Nezpívala jsem, neodmlouvala ani jsem neměla žádné tajemství. Jak mě rodiče najdou, když mě přestěhují? „Řeknete mamince, kde jsem?“ zašeptala jsem téměř neslyšně. Slibujete?“ Gertie svraštila obočí a zatvářila se soucitně. „Ale kindele, tvoje matka to přece ví. Kdo myslíš, že tě tam posílá? Děti, o které se už nemůžou starat, dávají ženské pryč.“ Pak se otočila a zmizela. A právě v té chvíli se na chodbě před mým pokojem začal personál s někým hádat. Slyšela jsem angličtinu a italštinu. „Mi dispiace…“ 68
Zmrzlinova_kralovna.indd 68
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna „Ale pane Aaronsone, prosím vás. Nechte to dítě… kindele…“ „Per favore. E per il bambino. Devo aiutare…“ „To nemůže myslet vážně…“ „Máte snad lepší řešení?“ Ve dveřích se znovu objevila Gertie a zamračeně na mě ukázala. Dovnitř vstoupil shrbený člověk. Masitý obličej měl smutný, ale špičky lesklého knírku se mu kroutily nadějně vzhůru. Když se ztěžka přikolébal k mé posteli, unaveně se na mě usmál. „Je mi to líto,“ řekl. „Nemluvím dobře anglicky a hebrejsky vůbec ne.“ S úsilím jsem se posadila a zadívala se mu do dobrácké tváře. „Pamatuješ si mě?“ zeptal se. Bez zástěry a čepice vypadal menší a starší. Pomalu jsem přikývla. „Jste zmrzlinář?“ Pan Dinello se plaše usmál. „Jak je ti? Co noha? Zahojila se?“ „Už je to lepší.“ Hlas mě zase zradil a musela jsem mluvit šeptem. I když jsem ho skoro neznala, měla jsem obrovskou radost, že za mnou přišel, a snažila jsem se chovat co nejlíp. Odhrnula jsem přikrývku a odhalila ostře růžové chodidlo mírně zkroucené dovnitř. „Boky mě už nebolí, ale noha ano.“ Ukázala jsem na výztuhu. „Podívejte.“ Zaťukala jsem na ni. Dutý zvuk se mi líbil. Bavila jsem se tím, že jsem na ni vyklepávala melodie a čekala, za jak dlouho to spolupacienty začne rozčilovat. „Viděl jste moji maminku?“ zeptala jsem se. Pan Dinello se zatvářil rozpačitě a rozhlédl se po pokoji. Na vedlejší posteli zpívala nějaká dívenka tenkým žalostným hláskem „zhasněte světlo, pane Měsíci“, jiná o kus dál ležela 69
Zmrzlinova_kralovna.indd 69
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová tváří ke stěně a popotahovala. Pan Dinello měl límec u krku celý zpocený. Položil si ruce na kolena, zhluboka se nadechl a s námahou se usmál. „Půjdeš se mnou, ninella, ano?“ zeptal se.
Isaac mi přinese novou barevnou televizi značky Sony s pětaosmdesáticentimetrovou úhlopříčkou a k ní jeden z těch nových přístrojů, co umí na velkou kazetu nahrát každý pořad, který si člověk vybere. „Říká se tomu videorekordér, mami,“ sdělí mi a vysvětlí, že si na tu věc můžu nahrát Dynastii nebo Dallas a pak se na ně dívat, kdykoli si zamanu. Ale já nemám zájem. Patří k tomu jiný dálkový ovladač než k televizi, a aby to člověk naprogramoval, potřeboval by poradce z NASA. „Za tuhle pitomost jsi vyhodil peníze?“ zeptám se s úšklebkem. Ale teď, když musím bydlet v bedfordském domě, sedávám v Bertově starožitném křesle, které jsem minulý rok dala potáhnout šeříkovým hedvábím, na tu velkou novou televizi se dívám a líbí se mi to. Každé odpoledne ve čtyři řeknu posluhovačce, aby mi přinesla něco sladkého, třeba gin s tonikem, misku naší luxusní Čokovlašky s ořechy a vanilkovým fondánem a pro Petunii pár plátků studené svíčkové. Potom se s Petunií uvelebíme a díváme se na Phila Donahuea. Je moc hezký a jeho pořad vždycky stojí za to. Když tak sleduju, jak mu hosté vykládají o mimomanželských poměrech, dětech tajně daných k adopci a o tom, že jsou fejgele (a to jsou prosím zralí muži, kteří to vzkazují matce, ještě ke všemu na celonárodním programu), říkám si, že určitě neudělali nic horšího, než co jsem kdy provedla já. Ale překvapuje mě, že lidé odmalička zvyklí na soukromí to považují za dobrou zábavu. 70
Zmrzlinova_kralovna.indd 70
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Ten den, kdy jsem přišla na Mulberry Street, o mně už každý věděl. Paní DiPietrová, vdova s ortopedickými botami a růžencem jiné barvy pro každý den v týdnu. Paní Ferrendinová, která nosila domácí šaty s krátkými rukávy, strašně se potila, a když se ovívala, volné faldy na tlustých pažích se jí třásly. Paní Salucciová, krajkářka s mrtvolně bledou tváří a úzkýma očima, která měla na všechno vyhraněný názor a nikdy si ho nenechala pro sebe, ať už ho někdo chtěl slyšet, nebo ne. Nějaká ta jenta se najde v každém baráku, ale tady měli rovnou tři. Všechny se postavily kolem venkovního schodiště a dívaly se, jak mě pan Dinello nese nahoru, jako bych byla maličká nevěsta. Pevně jsem se ho držela kolem krku a pravá noha ve výztuze mi trčela stranou. V životě na mě nikdo tak upřeně nezíral. Tváře strkaly tak blízko, že jsem zřetelně rozeznávala široké póry, nepravidelné obočí a zkažené zahnědlé zuby. „Aj, aj, aj!“ vykřikovaly, a když jsme šli kolem nich, přejížděly mi rukama po dřevěných berlích. O nehodě pochopitelně slyšelo celé okolí. Někteří lidé viděli mou matku, jak rozzlobeně rázuje z nemocnice domů. Prý napřed nakopla koně a pak začala na pana Dinella ječet, že jí zmrzačil dítě, že jsem teď chromá a je to jeho vina. Co si má počít, když musí krmit ještě další tři hladové krky a manžel se ztratil jako pára nad hrncem? Může mě snad denně nosit čtyři patra dolů a zas nahoru? Jak má proboha vydělávat na živobytí, když bude mít doma kripla? Nakonec vztyčila dva prsty do véčka a pak mezi nimi na pana Dinella plivla. On tam podle svědků jen nešťastně stál a neřekl ani slovo. Všichni si taky nejspíš všimli na lampách a výlohách papírů se jménem Heršl Bialystoker. Každý měsíc visely po celé čtvrti nové letáky v jidiš, italštině a angličtině se jmény a krátkým popisem mužů, kteří odešli od rodiny. Odešel, hledá se, naposledy viděn. Byla to hotová epidemie. Když slyším směšné bá71
Zmrzlinova_kralovna.indd 71
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová chorky o chudých, ale šťastných přistěhovaleckých rodinách, co si svorně založily hadrářství, z kterého se brzy stalo krejčovství a potom špičkový módní závod, musím se smát. Člověk čeká, že spatří poletující motýly, pískající skřítky na požárním schodišti a nakonec se všichni dají do zpěvu. Já tyhle kecy nesnáším. Na Lower East Side se rodiny rozpadaly jako rozbité sklo. Muži opouštěli manželku a děti dennodenně. Na školním dvoře v Ludlow Street se to září objevila křídou napsaná další jména. Nesnesitelné letní vedro proměnilo Lower East Side v obrovskou Petriho misku plnou bakterií a infekcí. V červenci a srpnu vždycky řádila nejen obrna, ale i záškrt, cholera, tyfus a revmatická horečka. Když se na podzim děti vrátily do lavic, vždycky si na zdi dvora mohly přečíst, kteří spolužáci v létě zemřeli: Esther Lezacková, Marta Horvathová, Saul Pinsker. Po takovém Philu Donahueovi tehdy nikdo ani nevzdechl. Bulvární pisálky, kteří se tlačí u příjezdové cesty a tisknou nelichotivé fotografie, na nichž člověk vypadá jako Joan Crawfordová, jsme ke vzrušení rozhodně nepotřebovali. Tehdy v září 1913 na krvavě červené zdi veřejné školy číslo 42 stálo kromě jiných napsané roztřesenými bílými písmeny i jméno mé sestry: ROSE BIALYSTOKEROVÁ – TYFUS. Když mě pan Dinello nesl kolem sousedek ke schodům z tepaného železa, netušila jsem, že pan Lefkowitz a matka se sestrami strávili většinu léta v karanténě a Rose zemřela. Neměla jsem ponětí, jak daleko je Mulberry od Orchard Street. Klidně to mohly být kilometry. Ulice mi připadaly jako oceány z železa a cihel. Věděla jsem jen to, že matka někam odešla. Snad hledat tatínka? Nové sousedky byly úplně jiné, než na jaké jsem byla zvyklá. Voněly těžkým květinovým parfémem, pomádou na vlasy, rozmarýnem, kávou a kafrem, vlasy měly lesklé a černé jako inkoust a pod bradou několik tlustých 72
Zmrzlinova_kralovna.indd 72
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna faldů. Prohlížely si mě, jako bych byla nějaké zvláštní zvířátko, a povídaly si o mně, aniž se obtěžovaly ztišit hlas. „Podívejte na tu nohu. Nedivím se, že se jí matka zřekla.“ „Generosa zuří. Copak už takhle nemají dost starostí?“ „Salvatore tvrdí, že si ji berou jen na čas. Jeden krejčí z Orchard Street prý na ni bude přispívat, dokud nebude schopná chodit po schodech.“ „Pcha! Ta vyleze do schodů, až já začnu lítat.“ „Salvatore má moc měkké srdce a myslí si, že se musí kát.“ „Tak má jít ke zpovědi a tu malou ammazza Christi sem nebrat!“ Dinellovi měli tři dospělé syny, Vincenza, Luigiho a Silvia. Byli to statní svalnatí chlapi, kteří pořád chodili v montérkách a ve vysokých těžkých botách. Když dusali po schodech, celý barák se otřásal. Později jsem se dozvěděla, že pracují pod zemí a kopou tunely na novou podzemní dráhu, která povede od Lexington Avenue k Forty-Second Street na severu. Každý den si navlékli na krk řetízek s medailonkem sv. Antoníčka, vzali si kovovou nádobku s obědem a promáčklou lopatu a zavrtali se hluboko do útrob města, aby rubali skálu a zem, jež hrozila sesutím. Síť kanalizačních trubek a železničních kolejí už byla položená a představovala potenciální tsunami hlíny a trosek. Večer se vraceli domů zablácení a od hlavy k patě pokrytí jemným šedým prachem, takže vypadali jako fantomové. Než vkročili do kuchyně, paní Dinellová vždycky vykřikla: „Ne, ne!“ a nařídila jim, aby si sundali boty. Ale hned poté, co vyčítavě ukázala na mlaskavé šlápoty od bláta, hnoje a cementu, které nechali v předsíni, rychle se pokřižovala, zdvihla tvář ke stropu a bezhlese zašeptala: „Grazie.“ 73
Zmrzlinova_kralovna.indd 73
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Silvio s Vincenzem byli ještě svobodní, ale zadaní. Neapolské rodiny, s nimiž se Dinellovi znali, se chystaly poslat dcery do Ameriky a zkrátit vzdálenost mezi Starým a Novým světem po svém. Byla to jen otázka peněz a času. Ale nejstarší Luigi už manželku měl. Jmenovala se Annunziata a byla to uječená, pracovitá ženská, která porodila čtyři uječené, rozjívené kluky. Ten nejstarší, zamračený teenager Vittorio, se celé dny potloukal po ulicích a dvojčata Pasquale a Pietro mě ignorovala, ale o nejmladším Roccovi to neplatilo. Bylo mu asi šest nebo sedm, byl šlachovitý, měl nohy do X, oči jako černé otvory na mince a jeden pramen vlasů mu odstával, ať mu matka napatlala na hlavu pomády, kolik chtěla. Okamžitě jsme jeden ke druhému pojali silnou nechuť. Jakmile mě Rocco uviděl, vždycky vyplázl jazyk a posměšně zabečel. Taky mi začal říkat „ragazza del cavallo“. Pro něj jsem byla prostě Kobyla. Pan Dinello mu za to sice dal pohlavek, ale přezdívka se rychle ujala a ostatní kluci, když ráno utíkali po schodech do školy, na mě tak volali. Nemysleli to ve zlém, jen si neuvědomovali, jak je to kruté. Zařekla jsem se, že jestli se mi někdy Rocco dostane do rukou, dám mu pěknou nakládačku. Dinellovi měli také neteř Beatrici, která byla pořád svobodná a paličkovala krajky pro paní Salucciovou ze čtvrtého poschodí. Celá Dinellova rodina bydlela ve druhém patře ve třech bytech, ale všichni neustále chodili z jednoho do druhého a přitom se živě bavili, takže člověk měl pocit, že žijí v jednom a patří jim celý dům. Jejich hlasy se nesly ve světlících, z oken a v chodbách a naplňovaly ho hádkami a smíchem. Když si něco povídali, mluvili celým tělem – píchali prsty do vzduchu, krčili rameny na strop, ukazovali sami na sebe, zvedali prosebně paže k nebi, máchali rukama, jako by ří74
Zmrzlinova_kralovna.indd 74
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna dili neviditelný orchestr, a v předstírané pokoře ukazovali dlaně. Ačkoli jsem italsky skoro neuměla, vždycky jsem pochopila, co si říkají, stačilo se na ně jen dívat. Připadala jsem si jako v pantomimě. Ten den, kdy jsem přijela, vrhla Generosa Dinellová jediný pohled na moji zkroucenou nohu, výztuhu a berle a okamžitě se do manžela pustila. „Kolikrát jsem ti říkala, abys nekupoval koně od Maďara? Každý přece ví, že mají v hlavě o kolečko víc!“ „Kůň za to nemohl, vždyť jsem ti to už povídal. Byla to slepice!“ zařval pan Dinello. „Vyděsila ho pitomá slepice, co běhala po ulici. Ostatně jsem tu kobylku koupil za moc dobrou cenu.“ „Takhle nám šetříš peníze? Tím, že přivedeš domů mrzáka, abychom ho živili?“ „Co po mně chceš, Generoso? Měl jsem je nechat, aby ji dali do sirotčince nebo zavřeli do blázince?“ „Odkdy je to naše starost?“ „Hádej. Co kdyby to byla Beatrice? Podívej se na ni, Generoso.“ Pan Dinello ke mně mávl rukou, jako bych byla výstavní exponát. „Vždyť je to bezmocná ninella.“ Na ulici jsem pochytila, že ninella znamená italsky „holčička“, a když jsem to slovo teď uslyšela, vycítila jsem, že mám šanci. Využila jsem dovednosti, kterou jsme s Florou tak dlouho pilovaly, a srdceryvně jsem se rozplakala. Tmavé zdvižené obočí ani přísné rty paní Dinellové se mi nelíbily, ale tušila jsem, že její kuchyně je mnohem lepší než to, čemu se říká sirotčinec. „Prosím vás, paní Dinellová!“ zakvílela jsem. „Nevyhánějte mě, já budu hodná! Slibuju, že nebudu moc jíst!“ Paní Dinellová naklonila hlavu a přeměřila si mě. Do čela jí spadla kadeř lesklých černých vlasů a ve vrásčitém důlku 75
Zmrzlinova_kralovna.indd 75
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová pod krkem se jí zatřpytil zlatý křížek. Za okamžik vzdychla a zavrtěla hlavou. „No dobře, vzdávám se. Když chceš živit chromou ammazza Christi, tak ať je po tvém.“ Ukázala na mě, rukama udělala pohyb, jako když si do úst dává jídlo, a pak nabírá něco lopatou. „Ale nezáleží na tom, jak je zmrzačená. Jestli u nás má zůstat, musí pracovat.“
Než lidi přišli na to, jak vyrábět led, a to není tak dávno, byl dražší než zlato. Nešlo ho ničím nahradit, ve většině částí světa se nevyskytoval a tam, kde ho měli, dalo spoustu práce ho nalámat, přepravit jinam a skladovat. Byla to jediná komodita, která člověku mohla doslova zmizet z ruky. Dnes si to spousta lidí neuvědomuje, a kdyby to nesouviselo s mým podnikáním, nevěděla bych to zřejmě ani já, ale mnoho staletí představoval led velkou vzácnost a byl jen pro bohaté. V 5. století před naším letopočtem prý Řekové prodávali na athénských tržištích sníh. Římští císaři si dávali dovážet led z hor a pro egyptské vladaře se vozil loděmi z Libanonu, ale používal se jen k chlazení tekutin, nikdy k jejich zmrazení. Změnilo se to až v 16. století, kdy se objevil Giambattista della Porta, urozený samouk, který si kladl cíle stejně vznešené, jako měl jméno. Pocházel ze šlechtické rodiny sídlící u Neapole, měl úzkou tvář, elegantní postavu a nosil kabátce z nejjemnějšího vyšívaného hedvábí s okružím, které vypadalo jako papírová manžeta na kosti od kotlety z jehněčího hřebínku. Jak říkají Italové, byla to prostě una bella figura. Po intelektuální stránce byl jako chobotnice. Nejenže psal divadelní hry, ale věnoval se i filozofii, kryptografii a přírodním vědám. Svět přírody ho fascinoval, a tak studoval meteorologii, fyziognomii, hortikulturu, astronomii a fyziku. 76
Zmrzlinova_kralovna.indd 76
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Někteří historikové řadí della Portu k velikánům, jako byl Kepler a Galileo, jiní ho považují za podivína, který do vědy míchal víru v nadpřirozeno. Vycházejí přitom z jeho nejslavnějšího díla, které vyšlo roku 1558 a jmenuje se Magiae Naturalis čili Přírodní magie. Je to objemná, ilustrovaná bichle, která se zabývá nejen okultními praktikami a fantastickými teoriemi, ale i cennými vědeckými pokusy. Obsahuje návody na výrobu líčidla, zvýšení plodnosti a pěstování broskví i popis létajících draků. Mezi kresbami, teorémy a výklady o nadpřirozených jevech se nachází recept na výrobu vína, které není jen vychlazené, ale zmrazené. Aby toho člověk dosáhl, musí nádobku s vínem postavit do dřevěného kbelíku naplněného ledem a sanitrem neboli ledkem draselným. Stačí i chlorid draselný, tj. obyčejná kuchyňská sůl. Víno v nádobce se pak musí otáčet. Působením soli se led rychleji rozpouští a odnímá teplo vínu. To je stále studenější, až zmrzne, kdežto led kolem zteplá natolik, že roztaje. Skupenství pevné se promění v tekuté a z tekutého se stane pevné. Jde o dokonalý taneček, o konverzi energie. Hmota nevznikne ani se nezničí, dostane pouze jinou podobu. Z ledu se stane voda a z vína led. To je všechno. Della Portův návod na zmrazené víno získal v Neapoli velkou oblibu. Tak se zrodila metoda na výrobu zmrzliny, kterou za tři století jistý pan Salvatore Dinello používal každé ráno šest dní v týdnu v maličké kuchyni v Mulberry Street na Lower East Side. Dinellova firma byla jedna z mála, která tehdy ještě dělala mražené sladkosti podomácku. Zmrzlina neboli gelato byla největší vášní pana Dinella, a jak jsem brzy zjistila, při zvlášt77
Zmrzlinova_kralovna.indd 77
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová ních příležitostech ji připravoval pro rodinu. Celou tu dobu o ní básnil a vykřikoval: „Och! Fragola! Crema!“ Prodával však jenom ledové tříště, protože byly mnohem levnější, vyráběly se snáz a neobsahovaly mléko ani smetanu, takže mohl jezdit s vozíkem po Hester Street z italské čtvrti do židovské a nemusel se starat, že mu obchody budou kazit příkazy o košer potravinách. Tříště míchal v kuchyni, jež nebyla větší než krejčovna pana Lefkowitze, ale měla ještě výklenek, který sloužil jako kancelář. Tenkrát jsem to nevěděla, ale pan Dinello byl jakýsi padrone, něco jako předchůdce velkoobchodníků, kteří brzy nato průmysl ovládli. Dělat ledovou tříšť a zmrzlinu podomácku v bytech bylo už od roku 1906 zákonem zakázáno, a tak si pan Dinello zřídil kuchyni v přízemním krámě a běhal tak dlouho po úřadech, až si opatřil povolení nejenom k výrobě, ale i k pouličnímu prodeji. To pak pronajímal spolu se třemi vozy za dolar denně mužům, které znal z Neapole. Platili mu ještě půldruhého dolaru za citronovou tříšť, kterou pak rozváželi po přidělených trasách na Canal Street, Wall Street a u hotelu Brome. Kromě těch dvou a půl dolaru si všechno, co vydělali, mohli nechat. Jak jsem později zjistila, pan Dinello byl zaměstnavatel velkorysý a poctivý. Prodavači, kteří pro něj pracovali, si každý den odnesli domů půldruhého dolaru, což bylo o padesát centů víc, než tehdy většina mužů vydělávala. Dnes si za to samozřejmě člověk nic nekoupí. Dinellovi mě ubytovali ve výklenku za kuchyní. Pan Dinello postavil k zadní stěně lavici a jeho manželka na ni dala vínově červené polštáře, které přinesla ze salonu. Záchod byl na dvoře. „Tady v přízemí nemusíš chodit po schodech,“ prohlásil pan Dinello a na tu lavici mě posadil. 78
Zmrzlinova_kralovna.indd 78
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Děti, které účinkují v našem televizním pořadu, mi neustále vykládají, že touží bydlet v továrně na zmrzlinu. No, chtěla bych je vidět. Vysoký strop byl z lisovaného plechu a velká výloha vedla přímo na Mulberry Street, takže kolem pořád kodrcaly káry tažené pouličními prodavači nebo koňmi. Dovnitř a zase ven chodili celý den poslíčci, dodavatelé, sousedi a členové kostelního bratrstva, kteří po italsku a anglicku gestikulovali, vykřikovali a vůbec dělali strašný randál. V noci se škvírami v žaluziích protáhly dovnitř přízračné fialové stíny a začaly se po prázdné studené kuchyni plížit, někde neustále škrábala nějaká havěť. Občas ze skuliny v rohu vyběhly krysy s lesknoucími se zuby a ocásky a já je v polotmě musela odhánět koštětem. Lavice byla úzká a rozviklaná. Nikdy předtím jsem sama nespala a moc se mi stýskalo po sestrách. Na stěně vysoko nade mnou se tyčil dřevěný kříž, na němž visela hubená postava, která mě děsila, protože jsem si myslela, že je to nějaká zbraň. Ale vedle byl obrázek v pozlaceném rámečku, na kterém vousatý pán v širokém hnědém hábitu objímal růžové děťátko. Kolem hlavy měli oba zářivé zlaté kruhy. Pohled na ty dva mě rozesmutňoval, ale zároveň ve mně vzbuzoval naději. Říkala jsem si, že je to možná dobré znamení. Za úsvitu mě vytrhl ze spaní klapot koňských kopyt a mohutný člověk, který přišel po schodech z ulice a zabušil na dveře. Pan Dinello seběhl z patra ve vysokých botách a haleně. „Gennaro!“ zvolal a odvedl těžce oddechujícího muže do krámu. „Prego.“ Gennaro měl přes kabát uvázanou koženou zástěru, na opasku se mu hrozivě houpaly kleště ve tvaru hmatadla a na rameni nesl obrovský balvan zabalený v pytlovině. Když se protáhl do kuchyně, postavil ho na stůl tak prudce, že se celá místnost zatřásla, pytlovinu sundal a ukázalo se, že je 79
Zmrzlinova_kralovna.indd 79
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová to lesknoucí se blok ledu. Potom vytáhl z opasku sekáček a do průsvitného středu ho obratně zaťal. Jako brusič diamantů nebo chirurg přesně věděl, kde má udeřit, aby se kus rozpadl na množství úlomků. Led pukal a praskal, jako když se lámou větve, a Gennaro do něj prudce sekal tak dlouho, dokud z něj nenadělal průsvitné střepiny. Byl na to trochu děsivý a zároveň nádherný pohled. Než Gennaro rozsekal jeden blok a pak druhý, pan Dinello dal část ledu do cínového mlýnku, nadělal z něj sníh a ten nasypal do kovové nádoby. Paní Dinellová s Beatricí zvedly ze sporáku hrnec, nalily do ní kalnou bleděžlutou tekutinu a místnost se naplnila vůní citronů. Potom postavily nádobu do velkého sudu s klikou, pan Dinello kolem ní nacpal kusy ledu a posypal je kamennou solí. Před odchodem do školy musel Rocco s bratry tou klikou otáčet. Střídali se a přitom se kočkovali, strkali a plácali po zádech. První ráno jsem ležela ve výklenku na lavici a doufala, že si mě paní Dinellová všimne a pomůže mi na záchod, ale čekala jsem marně. Připadala jsem si bezmocnější a osamělejší než v nemocnici. Tam o mně pořád věděli, všímali si mě a starali se o mě. Ale když jsem se z kanceláře Dinellovy firmy tiše dívala, jak členové cizí rodiny zády ke mně horečně pracují, smějí se a hádají v cizím jazyce, potlačovala nutkání se vyčurat a snažila se nevnímat kručení v žaludku, měla jsem pocit, že jsem jen přízrak. Zatímco chlapci rychle otáčeli klikou, tekutina šplíchala a narážela do stěn nádoby, ale po chvíli utichla. Většina výrobců v té době už používala mechanicky poháněné šlehače a chladiče, ale Dinellovi pořád ještě roztáčeli svůj velký zmrzlinovač ručně. Hotovou tříšť naložili do studených kovových kbelíků s těžkým víkem, ty zabalili do pytloviny a pomohli je panu 80
Zmrzlinova_kralovna.indd 80
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Dinellovi odnést ke čtyřem vozům čekajícím venku. Když vnuci odešli do školy, prodavači zaplatili a pan Dinello se s lekavým koníkem z Uher rozjel po Mulberry Street a začal prozpěvovat své árie, kuchyně vypadala jako po bitvě. Všude se válely kbelíky, rozteklý led, mokrá pytlovina, naběračky a slupky z citronů, uprostřed stál obrovský pytel krystalového cukru… Paní Dinellová, robustní ženská s mohutnými ňadry a boky a očima podobajícíma se černým oblázkům hozeným do rybníka, kolem nichž jako kola na vodě visely měkké záhyby kůže, tu spoušť chvíli obhlížela jako ošetřovatelka na bojišti. Potom si vzdychla, utřela si ruce do zástěry a důrazně prohlásila: „Tutto questo.“ Tohle všechno. Zvedla naběračku, jako by to byla mrtvá myš, a znechuceně ji pustila do zinkové mísy, až to zařinčelo. Nadechla jsem se. Teprve v té chvíli si zřejmě uvědomila, že není v místnosti sama. „Ach,“ řekla a zamračila se. „La ninella. Tak honem.“ Ukázala palcem ke stropu. „Vstávej, zvedni se!“ Zatleskala. Pokusila jsem se postavit, ale noční košile se mi zamotala do výztuhy. „Prosím vás,“ pípla jsem, když jsem se vyprostila a vzala si berle. „Pomůžete mi na záchod?“ Paní Dinellová zavrtěla hlavou a píchla prstem mezi mě a dveře. Zjevně čekala, že půjdu sama. „Uno, due,“ počítala a při každém mém kroku tleskla. Nešlo jen o to, že mě neunesly nohy, ale neměla jsem sílu ani v rukou. Byla jsem moc malá a slabá, takže jsem se na berlích dlouho neudržela. Ještě jsem k ní ani nedošla a zhroutila jsem se. „Di nuovo,“ prohlásila. „Znovu.“ Ukázala na dvůr. Když jsem lezla do budky, stála za mnou a držela mi dveře, ale uvnitř jsem si musela poradit sama. Pravou nohu jsem měla uvězněnou ve výztuze, a když jsem si 81
Zmrzlinova_kralovna.indd 81
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová zvedala noční košili, musela jsem stát jen na levé. Měla jsem strach, že spadnu dovnitř nebo to nestihnu včas. Kobyla. Dovedla jsem si představit přezdívky, kterými by mě kluci častovali, kdybych se znečistila. Když jsem se vyčurala, paní Dinellová mě nechala projít úzkou přední chodbou a potom přes kuchyň, aniž mi sebemíň pomohla. Nechápala jsem, proč je na mě tak zlá. Vypadalo to, že pohled na to, jak se pachtím, jí dělá dobře. Gumové špičky berlí se mi občas zachytily mezi prkna v podlaze, a když jsem se je snažila vytáhnout, bezmocně jsem se kymácela. Chtělo se mi plakat a z nějakého důvodu jsem přitom myslela na maminku, Rose, Bellu a Floru, které byly možná stovky, možná tisíce kilometrů daleko a pořád ještě hledaly tatínka. Události minulých týdnů byly jako dílky skládačky, kterou jsem nedokázala dát dohromady. Kdy mi už někdo vysvětlí, co se vlastně stalo, ptala jsem se v duchu. Popotahovala jsem, ale paní Dinellová mi pomohla zpátky na lavici, teprve když jsem přešla celou kuchyni. Potom mi narovnala pod nemocnou nohu polštáře, abych ji měla zdviženou, a dala mi krajíc chleba a hrnek kávy s mlékem. Bylo to neuvěřitelně dobré. Hltala jsem, div jsem se nezadusila, a přestože jsem se styděla, že si počínám jako zvířátko, nemohla jsem si pomoct. Zatímco jsem jedla, paní Dinellová složila kbelíky na sebe a postavila na sporák konvici s vodou. Když začala vařit, nalila ji na smaltovanou desku velkého stolu, na němž leželo kuchyňské náčiní. „Aj, aj, aj,“ mumlala si přitom. Pak si omotala ruku tlustým hadrem, sebrala lžíce a špachtle a vymáchala je ve škopku s mydlinkami. Když mi po snídani vzala hrnek z rukou, naše pohledy se na okamžik setkaly. Plaše jsem k ní zvedla křehkou hubenou tvářičku s velkýma hnědýma očima a v té chvíli paní Dinello82
Zmrzlinova_kralovna.indd 82
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna vá viditelně zjihla. Najednou se na mě nedívala s nechutí, ale smutně a nevěřícně, skoro se soucitem. Špičkami prstů měkkými jako rozinky se mě něžně dotkla na bradě. „Jsi tak droboučká,“ zašeptala a zavrtěla hlavou. „Kdo dokáže opustit dítě?“ Potom se ode mě trochu odtáhla a změřila si mě. „Zítra mi pomůžeš,“ prohlásila a ukázala za nepořádek za sebou.
83
Zmrzlinova_kralovna.indd 83
03.02.15 10:35
Kapitola 4
T
ehdy jsem si myslela, že mě větší trápení už nikdy nepotká. Copak jsem mohla vědět, jaké budu mít teď? Dneska ráno se na příjezdové cestě objeví auto, elegantní černý sedan s kouřově zbarvenými skly. A kdo sedí uvnitř? Jeden otrava vedle druhého, právníci z firmy Beecham, Mather & Green. Největší esa v branži. Díky nim rodiče té holky stáhli obvinění z ublížení na zdraví, které na mě podali, ale stejně se chtějí soudit o odškodné. Na deset vteřin jsem se neovládla a ti lidé si myslí, že budu jejich dceru podporovat po zbytek života? Dovolte, abych se zasmála. Přece ji nekopl kůň a navždycky ji nezmrzačil, ne? Vždyť ani neměla moc velkou modřinu! A jak mohl každý vidět, prokázala jsem jí vlastně laskavost. Já se taky hodlám soudit, a to se stanicí NBC za porušení smlouvy. Jak to chápu já, už dlouho hledali záminku, aby mě mohli vyhodit. Noví právníci mi radí, abych žalobu stáhla. To jsou ale bojovníci, jen co je pravda. Všichni mají patricijský obličej, drahý sestřih, růžovou košili, kravatu přehozenou přes rameno a píšou pery z želvoviny. Je to úplně nové plemeno – žádný už nevtipkuje. Zdají se mi jeden jako druhý a bezpečně rozeznám jen slečnu Slocumovou. Je droboučká a o nic větší než já. Má žluté vlasy rovné jako sláma, úzký obličej a vždycky se tváří vážně. Není ošklivá, ale má tvrdé rysy jako ženy z pionýrských dob dobý84
Zmrzlinova_kralovna.indd 84
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna vání Ameriky a dovedu si ji živě představit, jak s bavlněným čepcem na hlavě a s bičem v ruce sedí na kozlíku bryčky a někam se řítí. Nosí blůzy s obrovskými mašlemi u krku, a když jsem se jí zeptala, k čemu jsou, informovala mě, že se jim říká plumovky a vzbuzují respekt. Odsekla jsem, že já si při pohledu na ně vždycky vzpomenu na našeho maskota, klauna Šášu. Ostatní právníci však trvají na tom, že bude lepší, když mě u soudu bude zastupovat žena, protože si tím porotu víc nakloním. Nechápu, proč si to namlouvají. Stačí jediný pohled na slečnu Slocumovou a člověk hned ví, že je to jedovatá zmije. Hodlala jsem najmout právníka, kterého jsme měli odjakživa, ale Isaac o tom nechtěl ani slyšet. „Mami, kvůli Edgarovi ses do tohohle maléru dostala,“ prohlásil. Uznávám, neměli jsme v pořádku účetnictví, a abychom se z toho nějak vyvlékli, zfalšovali jsme pár faktur. Skutečnost, že trestnímu stíhání čelí i Edgar, by mi zřejmě u soudu nepomohla. No tak mě zastřelte: Jednou jsem v restauraci Trader’s Vic vykládala, že daně jsou pro zelenáče a platit je musejí jen chudáci.“ Proboha, dělala jsem si přece legraci! Pouštěla jsem si pusu na špacír! Jak jsem kruci mohla vědět, že ženská u vedlejšího stolu je novinářka z New York Post? Takže mě kromě občanského sporu s rodiči té holky čeká ještě žaloba z úniku daní. Člověk udělá jeden přešlap a lidi hned začnou vrtat naprosto do všeho. Najednou se z vašeho života stane otevřená aréna, v níž vás může napadnout každá pomlouvačná ukřivděná nula, na kterou jste kdy narazili. Když sem noví právníci přišli poprvé, řekla jsem Sunny, aby jim přinesla zmrzlinu. Tradiční vanilkovou s pravou vanilkou a kávovou s úlomky hořké čokolády, které stále patří k našim nejlepším. Ti ganovim tam seděli a pěli na ni ódy, 85
Zmrzlinova_kralovna.indd 85
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová načež mi za tu čtvrthodinu, co ji v salonu polykali, poslali účet. Obratem jsem jim přesně stejnou sumu naúčtovala za tu zmrzlinu a od té doby se bavíme čistě o právních záležitostech. Je to škoda. V době, kdy nás ještě zastupoval Edgar, jsme s Bertem měli doma vždycky jeho oblíbenou višňovou, u bazénu ji spořádali a pak ji spláchli martini. Jediný člověk, kterého dneska snesu, je Jason. Přijel na léto ze školy, a tak za mnou každý čtvrtek jezdí. Můj řidič ho vždycky vyzvedne na nádraží. Sunny mi pomůže obléknout hedvábné červené kimono, učeše mě a nalíčí. Potom mě usadí ve velkém křesle se světle fialovým čalouněním. „Pusť víc klimatizaci,“ nařídím jí. „A nastříkej tady trochu Shalimaru.“ „Taky rozhrnu závěsy, paní Dunkleová?“ zeptá se a jako obvykle se maličko ukloní. Filipínci jsou nejpříjemnější lidi na světě. Sunny pro mě pracuje už spoustu let a je z personálu jediná, kdo nikdy nemluví s tiskem. Teď zatáhne za šňůru a přede mnou se otevře výhled na bazén uprostřed trávníku, za nímž se rozprostírá jezero. Z protějšího břehu se pozvolna zvedají zelené kopce, které se táhnou až k horizontu. Výhled je nádherný, ale jinak tenhle dům moc ráda nemám. Vysnil si ho Bert a je podle jeho vkusu. Tenisové kurty využíval on. Uznávám, že když byl Jason malý, bazén se hodil, ale údržba mě teď stojí majland. „Lil, měla bys plavat,“ naléhá na mě Rita. „Tvé noze by to určitě dělalo dobře.“ Jenže já se o tu hnátu starat nechci. Dělala jsem to léta a už mě to unavuje, mám toho plné zuby. Počítám dny, kdy se budu moct vrátit na Park Avenue. Není nad New York. Zdejší nóbl předměstí se všemi těmi honosnými sídly mi vůbec nic neříkají. Věřte mi, milánkové, že ideální je zestárnout 86
Zmrzlinova_kralovna.indd 86
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna v centru velkoměsta. Všude jsou koncertní síně a kina, na každém rohu pekařství a prodejny alkoholu. Člověk se může opírat o nákupní vozík, takže nepotřebuje hůl. Venku chodí lidé všeho věku a na každé lavičce, v každém autobuse zažijete nějakou estrádu. Ale po tom incidentu v televizním pořadu se před domem, kde v New Yorku bydlím, utábořili šmoci z New York Post, fotografové a reportéři slídící za senzacemi pro společenské rubriky. Ukázal se dokonce Geraldo Rivera. No a členové družstevního výboru div nedostali infarkt. Takoví pokrytci! Všechno to jsou typy z Wall Street, tiskoví magnáti jeden jako druhý, a každý vydělává nejmíň šestnáct milionů dolarů ročně. Měli byste je vidět ve výtahu s kufříky z tmavě červené kůže za sedm set a v oblecích od Armaniho. Nebo ta jejich auta! Za zmínku o sobě ve Women’s Wear Daily nebo Town & Country by prodali vlastní dceru, a teď se mohli zbláznit, že vzbuzuju „nechtěnou pozornost“. Dovolte, abych se zasmála. Ale přesto jsem personálu nařídila, aby stejně jako každou zimu byt zavřel, a odjela jsem do Bedfordu. Právníci zastávali názor, že bude nejlepší, když se na čas někam uklidím. Soudě podle televizních vozů před příjezdovou cestou to moc nepomohlo. Zahradník, komorník i kluk, co se stará o bazén, kolem mě chodí po špičkách. Možná je to proto, že jsem je zaměstnala teprve nedávno, ale bázlivě se tváří i Sunny. „Mají z tebe strach, mami,“ tvrdí Isaac. Proč? Protože jsem jim dala podepsat, že o mně nebudou s nikým mluvit? Protože vždycky řeknu, co si myslím, a vím, co chci? Proč bych měla předstírat lidem, které platím, že mi prokazují laskavosti? Takovými pitomostmi se nehodlám zabývat. 87
Zmrzlinova_kralovna.indd 87
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Když člověk dospěje do určitého věku, všichni kolem něj si myslí, že je hloupý, hluchý a není třeba s ním počítat. Říkám si, že ze starých ženských by byli nejlepší špioni. Mohly by jezdit do Sovětského svazu a zase ven, aniž si jich někdo všimne. Já si dávám záležet, aby to o mně neplatilo. „Sunny!“ zaječím do domácího telefonu, když na příjezdové cestě uvidím cadillac. „Přines víc ginu!“ Sklenici už mám prázdnou. Z bočního okna sleduju, jak auto zatáčí a se skřípěním zastavuje. Hector vystoupí, otevře dvířka a můj vnuk vyleze ven. Jason. Venku zívne a protáhne se. Je vysoký, hubený, elegantní jako divoká šelma a nosí se hrdě, protože si začíná uvědomovat, že z něj začíná být pěkný mužský. Nedokáže odolat a na chviličku se zastaví, aby se prohlédl v kouřovém skle okénka, pak nakloní hlavu a zamyšleně si přetře čelist. Temeno má střapaté jako chryzantéma, ale v týle má vlasy podivně dlouhé a sestříhané do klikatého chvostu. Kdo se takhle češe, napůl jako holka a napůl kluk? Vypadá to, jako by se holič nedokázal rozhodnout. V ušním lalůčku pořád ještě nosí ten nechutný zavírací špendlík a kolem krku hnusný psí obojek s bodci, s kterým se odmítá rozloučit. (Petunia má určitě hezčí.) Na sobě má jedno z těch triček, které zničí, než si ho oblékne. Rukávy jsou utržené a předek vyhlíží, jako by ho rozdrápal. Takový hezký kluk a musí se takhle hyzdit? Když u mě byl naposledy, měl dokonce černě nalíčené oči. Prý ho namalovala přítelkyně. „Určitě nejsi fejgele?“ zeptala jsem se tenkrát. Zřejmě se snaží vypadat drsně, jenže s tím dětským ksichtíkem moc nenadělá a pod ničím ho neschová. Jeho vzhled vadí Ritě ještě víc než mně, a o to mu nejspíš taky jde. Na začátku roku si změnil hlavní obor a místo ekonomie teď studu88
Zmrzlinova_kralovna.indd 88
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna je herectví. Isaac z toho málem dostal infarkt a v záchvatu paniky mi to zavolal, ale mě to nechalo naprosto klidnou. Ten kluk má pořád víc smyslu pro podnikání než jeho otec. Jen ať se Isaac trochu podusí. Jason si chviličku hraje se slunečními brýlemi a pak je hodí do nákupní igelitky, kterou drží v ruce. Nakonec dlouze vydechne, jako by chtěl nabrat sil, a rychle zamíří k předním dveřím. „Ahoj, jak je?“ pozdraví komorníka. Jeho hlas se po hale rozléhá. „Babička je nahoře?“ Vyběhne po schodišti a za vteřinku stojí ve dveřích. To mládí! „Ahoj, babi, jak se máš?“ zahlaholí. Praští igelitkou na klavír, až to klepne, přistoupí ke křeslu, nakloní se a rychle mě políbí na tvář. Voní dětským pudrem a smaženými brambůrky. „Všechno v rychtyku?“ „Pojď blíž.“ Usměju se. „Počkej, ať si tě prohlédnu.“ Zašklebí se, ale poslechne. Položím mu ruku na tvář a ucítím mladou pleť s jemnými rašícími vousy. Ten chlapec je jako Adonis a dobře to ví. Má hluboko posazené zelené oči stejně jako jeho dědeček, výrazné lícní kosti a kadeřavé vlasy tmavé a silné jako káva. „Ach, ty máš ale ponem,“ vzdychnu. „Jsi hotový lamač srdcí. Otoč se.“ „No tak, babi,“ zasténá, ale poslechne a pyšně se předvede. Myslí si, že nevidím, jak zaťal bicepsy a napřímil ramena, ale plete se. Mladí muži nejsou nikdy tak krásní, jako když jim jde na devatenáctý rok. „Pěkná prdelka,“ zasměju se a hravě ho plácnu přes zadek. „Oj. Z čeho jsou ty kalhoty?“ „Z kůže.“ „Co? Prokristapána, venku je nejmíň sedmadvacet stupňů! Kdo sakra nosí v srpnu kůži?“ Ukážu na potrhané tričko. „Co je to Sandinista!?“ 89
Zmrzlinova_kralovna.indd 89
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová „Tak se jmenuje album od Clash,“ odpoví a na tričko se zadívá, jako by si teprve teď uvědomil, co má na sobě. „Minulý týden jsem ti ho hrál, ne? Sandinisti jsou socialisti v Nikaragui.“ „Jo?“ Narovnám si brýle. „Ty jsi teď socialista?“ Jason vzdychne. „Odjakživa, babi.“ „Jasně, tatele.“ Usměju se a poklepu ho po ruce. „Koneckonců, vzdělání ti platím já. Sedni si.“ Jason si přitáhne židli od Hepllewhita potaženou broskvově růžovým hedvábím, na které ráda lehává Petunia, rozvalí se na ní a natáhne doširoka nohy. Podobá se pradědečkovi – taky nedokáže chvíli v klidu posedět. Kýve nohou, hraje si se zavíracím špendlíkem v uchu a rozhlíží se. „Brzy zase musím letět,“ oznámí s pohledem upřeným na bazén. „Musím chytit vlak ve 2. 54, protože mám zkoušku.“ Jason je členem avantgardní umělecké skupiny, která si říká Alarm a kterou jeho otec považuje za „budoucí socky“. Loni jsem viděla jejich vystoupení, dávali ho v opuštěném skladišti u First Avenue. Jason předstíral, že mu hrozně záleží na tom, abych přišla, což jsem ocenila, a samozřejmě jsem jeho výkon vychválila do nebes, ale nemůžu říct, že by se mi to představení líbilo. Herci řvali jako na lesy a sezení bylo příšerně nepohodlné. Jason přečetl několik haiku, jimž jsem nerozuměla, a potom hrál na elektrickou kytaru, zatímco se dvě silně nalíčené dívky omotané prostěradly zmítaly na podlaze a nadávaly Ronaldu Reaganovi. Ještě v tom účinkoval jeden básník, jakési děvče v baletní sukýnce, hráč na ukulele, jezdec na jednokolce a „výrazová“ tanečnice, ale scénář to žádný nemělo. Všichni vypadali, že se kvůli něčemu pořád vztekají. Bylo to jako vaudeville pro rejpaly. „Pracujeme teď na novém kuse,“ informuje mě Jason. „Bude to o Thatcherové, americkém angažmá v Salvadoru, o Billu Benettovi, zkrátka o všem. Hotová senzace.“ 90
Zmrzlinova_kralovna.indd 90
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna V té chvíli zaklepe Sonny a vzápětí se objeví na prahu. O bok si neobratně opírá stříbrný podnos. „Paní Dunkleová?“ „Sem.“ Ukážu na stolek. Má to být starožitnost z Francie, Ludvík jánevímkolikátý. „Lahev i led tady nechte. Nechceme, abyste nás pak rušila.“ „Nové představení? Opravdu? To máš jistě radost,“ řeknu Jasonovi. „Zavřete dveře!“ zavolám na Sunny. „Šťastná hodinka?“ usměje se Jason. „Vždyť ještě není poledne, babi.“ „Ale jdi ty. Dáš si, ne?“ „No…“ Jason se ušklíbne a zakroutí obočím. „… když na tom trváš.“ Pokaždé je to stejné. Jason se nakloní dopředu a v očekávání si zamne ruce. Loni ve státě New York o rok zvedli věk, kdy smí mládež pít, takže můj vnuk přestupuje zákon. Ale my Židé jsme neputovali čtyřicet let po poušti, abych mu teď odpírala gin s tonikem. Když sáhne pro kleštičky na led, plácnu ho po ruce. „Nepospíchej. Cos mi přinesl?“ „Jo, pár skvělých písniček,“ odpoví a vyskočí ze židle. Přejde ke klavíru a vytáhne z igelitky album. „Buď se ti budou hned líbit, nebo se ti z nich udělá šoufl.“ Zvedne desku v ošklivém ostře růžovém obalu, přes který se táhne neonově zelená čára. „Klasický punk.“ Vezme další v modrém obalu. „A taky pár nových skupin: Butthole Surfers, Aztec Camera a Grandmaster Flash.“ „Dobře.“ Pustím do sklenic po třech kostkách ledu. Zní to, jako když do nich padá mramor. „Kde mám hi-fi, snad víš.“ „Fakt senzační.“ Jason vytáhne desku z růžového obalu. Teď je šťastný a zaujatý tím, co dělá. „Jo, začneme s touhle. Sex Pistols.“ Lusknu prsty a ukážu. „Přines ji sem, chci se na ni podívat.“ 91
Zmrzlinova_kralovna.indd 91
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová „Jejich zpěvák Johnny Rotten má už chvíli jinou kapelu, říkají si PiL, ale není zdaleka tak dobrá.“ Jason mi hrdě album podá. Posunu si brýle a začnu si obal prohlížet. Vypadá jako žádost o výkupné. „Johnny Rotten?“ Zamračím se. „To jméno mu dali rodiče?“ „Ne-e, změnil si ho. Ve skutečnosti je John Lydon.“ „Lydon nebo Rotten, nevidím v tom žádný rozdíl.“ Pokrčím rameny. „Kdyby si ho změnil na Grossberger, to by bylo něco!“ Zatímco Jason klade desku na kotouč, naliju nám oběma štědře ginu s tonikem. V příštím okamžiku se v místnosti rozlehne příšerný řev. Zpěvák, pokud se mu tak vůbec dá říkat, huláká jako na lesy, že je antikrist a chce anarchii. No jistě, usměju se v duchu. Dokud nebudeš potřebovat hasiče nebo poštu. Petunia, která až doteď spokojeně spala na svém polštářku, vyděšeně vyskočí a zaleze pod pohovku. „Tak to už stačí,“ prohlásím. Jason sundá jehlu z desky tak rychle, až to zaskřípe. „Říkal jsem si, jak dlouho vydržíš,“ poznamená se smíchem. „Kdybych chtěla poslouchat, jak na mě někdo ječí, mohla bych pozvat na večeři tvoje rodiče.“ „To je pravda. No tak zkusíme tuhle.“ Vyndá z obalu další desku a opatrně ji položí na talíř. „Jo, hele, když už mluvíme o rodičích,“ prohlásí a znovu se posadí, „máma s tátou tě pozdravujou… mrzí je, že se k tobě ještě nedostali na návštěvu a vůbec.“ Zakroutí očima. „Ale nepovídej,“ odbydu ho. Pokrčí rameny. „Hele, já sám je skoro nevidím…“ Hlas se mu vytratí. Pár minut popíjíme gin a posloucháme. Mechanická, jednotvárná melodie může nadchnout snad jen roboty. Nakonec 92
Zmrzlinova_kralovna.indd 92
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna začne jakýsi hlas vykládat, že je „skoro na dně a má co dělat, aby se nepomátl“, načež se hořce zasměje. Zní to docela příjemně. Rozhodně je to originální. Za chvilku se zeptám: „On vlastně nezpívá, že ne?“ „To je rappování, babi.“ „Rappování? Za mého mládí se tomu říkalo fňukání.“ Jason na mě vrhne ironický pohled. Ví, že se předvádím, a já se neubráním úsměvu. „Nejspíš bych měla rappovat taky,“ poznamenám, prstem si zamíchám gin a ušklíbnu se. „Soudě podle toho, co o mně píšou v novinách.“ „No jo, já vím.“ Jason svraští obočí. „Jak to vypadá?“ „Jsou mešugene.“ Pokrčím rameny a sáhnu po lahvi. „Jako bych byla první podnikatelka, jejíž zaměstnanec měl drobný pracovní úraz a na niž poslali účetní kontrolu. Ať se jdou vycpat. Dáš si ještě gin, tatele?“ Jason se na mě usměje. Celou pubertu nosil rovnátka a teď má jako pravý Američan dokonalé zářivé zuby. Vlasy se mu lesknou. Když mi připíjí druhým dvojitým ginem, prohlížím si spolu s Petunií jeho krásný dětský obličej, zaujatě poslouchám hudbu, kterou žije, a jako v něm i ve mně vzbuzuje zároveň revoltu a radost. Říká se, že s teenagery se nedá vyjít, a je to samozřejmě pravda, ale když se zajímáte o to, co je baví, chovají se docela vstřícně. Taky panuje obecné přesvědčení, že starému člověku se nic nového nelíbí. Pokud přece, všichni se tomu náramně diví a hned se to objeví v reklamě: Babička na motocyklu – není to legrační? Babička tancuje v kuchyni rokenrol s mopem v ruce – k popukání, co? Dovolte, abych se zasmála. Takovými nesmysly si mě nikdo nekoupí. Když jsem poprvé slyšela Salvatora Dinella zpívat v kuchyni árie nebo Enrika Carusa a Sophii Tuckerovou na Victrole, Louise Armstronga, 93
Zmrzlinova_kralovna.indd 93
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Billie Holidayovou, Bennyho Goodmana, Judy Garlandovou a Edith Piaf, pokaždé jsem měla pocit, jako by kolem mě začaly vybuchovat barevné rachejtle. Sinatru jsem nikdy moc nemusela, protože zpíval skoro stejně jako mužští v naší čtvrti, ale Henry Mancini, to byla jiná. A co Sarah Vaughanová? Gene Kelly podle mého názoru zpíval stejně skvěle jako tančil. Hlas měl jako samet. Nebo takový Johnny Mythus. Jo, a Harry Belafonte! Elvis, Beatles, Supremes, do všech jsem se zbláznila, hned jak se objevili. Děti tomu nechtěly věřit. Ale když musíte každý měsíc vyrukovat s jinou příchutí zmrzliny, nesmíte ustrnout a všemu novému se bránit. Do naší nedělní ranní televizní show Pohár pochoutek po probuzení jsme pořád zvali nové zpěváky a pravidelné taneční okénko si získalo obrovskou oblibu. Někteří kritici nás obvinili, že jsme vykradli hudební show Americká kapela, ale to byla přece soutěž, a my navíc uváděli vždycky jen jednu skladbu, protože malé děti na víc nemají trpělivost. Zpívaly pro nás ty největší hvězdy. Jeden týden to byla třeba Dusty Springfieldová, druhý Neil Sedaka a příští například Frankie Valli. Skupina Ohio Express zahrála svůj hit „Yummy Yummy Yummy“, do kterého byly děti úplně zblázněné. V sedmdesátých letech pro nás zpíval Bobby Sherman, který se uvolil vystupovat jako „Bobby Šerbet“. Můj neoblíbenější zpěvák je pochopitelně odjakživa Johnny Cash. Ten jeho baryton je jako horký fondán, který může každou chvíli překypět. Pro náš pořad se nám ho nikdy nepodařilo získat, ale doma jsem si jeho desky pouštěla tak často, že na něj Bert žárlil. Jason zvedne sklenici proti světlu a zamračí se. „Ale ne, už je prázdná,“ poznamenám. „Chceš ještě?“ Zavrtí hlavou a uličnicky na mě mrkne. Potom sáhne hluboko do kapsy kožených kalhot – divím se, že do nich tu 94
Zmrzlinova_kralovna.indd 94
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna ruku vůbec dostane, protože vypadají, že je na sebe nalepil – a vytáhne tenký smotek papíru. „Tadá!“ Zakření se. „Je čas trochu to rozjet, co, babi?“ „Ty jsi příšerný!“ Plácnu ho po koleni. „Takhle mě provokovat. Popelník je tamhle u piana.“ Mávnu rukou. „Sirky jsou v krabičce.“ Jason se vyškrábe na nohy, všechno přinese a zapálí jointa. Přidrží ho mezi palcem a ukazováčkem, několikrát zhluboka potáhne a pak mi ho opatrně podá. Tuhle chvíli máme oba nejradši. „Páni!“ Jason vydechne kouř a ušklíbne se. Chviličku kašle. „Kdyby nás naši viděli, dostali by záchvat.“ „Tak ať,“ odpovím. „K čemu jsou babičky, tatele?“ Snažím se držet kouř hluboko v plicích, jak mě naučil. Za chviličku mě taky začne škrábat v krku, a tak se pokusím předstírat, že se směju. Moc mi to nechutná, ale účinky stojí za to. Posunkem Jasona vybídnu, aby nám znovu nalil. „Tak povídej,“ vyzvu ho. „O tom svém děvčeti, děsivých rodičích, letní brigádě, o Alarmu –“ „Tak jo,“ odpoví zasněně a rozhlédne se po místnosti. „Hele, ty asi nemáš čirou náhodou nějakou zmrzlinu, viď?“ Zachichotám se. „Ty jsi ale šnorer. Hm. Počkej, mám vanilkovou s vlašáky, jahodovou, kávovou a asi taky trochu smetanové s vanilkovým fondánem –“ „Ježíš.“ Jason se smyslně usměje. „Jedna lepší než druhá.“ „Viď?“ Zaklesnu si ruce. „Vanilková s vlašáky je vážně lahoda.“ „Panejo,“ zasténá Jason ke stropu. „Takhle jsem se nezhulil už pěkně dlouho.“ Stisknu tlačítko na domácím telefonu. „Ano, paní Dunkleová?“ Sunny zní, jako by plavala pod vodou. Ještě nikdy jsem si toho nevšimla. Interkomy mě ne95
Zmrzlinova_kralovna.indd 95
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová přestávají udivovat. Z maličkého amplionku vychází lidský hlas. Přímo ze vzduchu! Slova z krabičky! Elektrika, magnety, umělá hmota, to všechno jsou zázraky. Kdo vlastně vymyslel interkom? To by mě tedy zajímalo. Budu si to muset vyhledat. „Potřebujeme lžičky.“ Škytnu. „A kleštičky na nabírání.“ Uvědomím si, že mi dělá potíže hýbat čelistí a místnost mi najednou připadá jako políčko filmu, když se zasekne promítačka. „Přineste smetanovou s vanilkovým fondánem, vanilkovou s ořechy… Ále, vezměte všechno, co máme v lednici.“ „Všechno, paní Dunkleová?“ „Ano! Ne! Jen zmrzlinu.“ Hlas z krabičky zmizí. Potom si uvědomím, že jsem na něco zapomněla, a znovu stisknu tlačítko. „Ano, paní Dunkleová?“ „Vy jste menš, Sunny, víte to?“ „Hm, ano, děkuju, paní Dunkleová.“ Hlas zase utichne, ale já si ještě na něco vzpomenu, a tak zase zapíchnu prst do tlačítka. „Ano, paní Dunkleová?“ „Co říkáte mému vnukovi?“ zašeptám hlasitě. „Že vypadá jako Adonis, viďte? Viděla jste někdy na světě něco krásnějšího?“ „Hm, je to moc hezký mladík, paní Dunkleová.“ „Má pěkný zadek, všimla jste si? Zrovna jako jeho dědeček –“ „Babi!“ zaúpí Jason. Sunny chviličku mlčí. „Hm, jeho dědeček byl taky moc pohledný, paní Dunkleová.“ „A myslíš, že mě má ten můj vnouček rád? Nebo mi věnuje takovou pozornost, protože pase po mých penězích?“ 96
Zmrzlinova_kralovna.indd 96
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna Jason se zprudka napřímí a zčervená. „Babi!“ Sunny se zhluboka nadechne. „Ach, paní Dunkleová, váš vnuk je opravdu milý chlapec. Teď přinesu tu zmrzlinu, ano?“ Podívám se na Jasona. Tváří se ukřivděně a užasle. „Babi, nech toho. Ty fakticky věříš, že –“ „Ale nemel, prosím tě,“ odseknu. „Nezkoušej to na mě. Myslíš, že nevím, proč kluk v tvém věku tak pilně navštěvuje babičku? Proč by ses každý týden vláčel až do Bedfrodu, když se můžeš válet na pláži?“ Jason na mě zírá a zjevně neví, co odpovědět. Mladí vždycky žijí v přesvědčení, že jsou chytřejší a mazanější, než skutečně jsou. „No a co? Tak tě nechám pít a kouřit marihuanu. Podle tebe si neuvědomuju, že bys totéž mohl dělat s kamarády?“ „Takže sem jezdím, jen abych si šplhnul?“ zeptá se Jason pomalu. „No, určitě se bavíš víc než se svými zapšklými rodiči,“ připustím. „Ale pochopitelně mě využíváš, tatele. A proč taky ne? Mně na tom nezáleží. Aspoň jeden člověk v téhle rodině kromě mě by měl mít trochu fištróna a ctižádosti.“ Chviličku se na mě mlčky dívá a potom váhavě zamumlá: „Hm, co na to můžu říct?“ „Prosím tě. Prostě za mnou choď, když přijedeš ze školy, a já se o tebe dobře postarám. Jen se mě nesnaž vodit za nos, to je všechno.“ Do místnosti vejde Sunny. Nese litrové kelímky zmrzliny, dvě misky z broušeného skla, zmrzlinářské kleště a lžičky. Postaví podnos na stolek Ludvíka bůhvíkolikátého vedle lahve s ginem. „Sundejte víčka,“ poručím jí. „Já to s tou artritidou nezvládnu.“ Jason se nakloní dopředu, aby jí pomohl. 97
Zmrzlinova_kralovna.indd 97
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová „Napřed musí trochu roztát, je na kost,“ zamumlám. „Ne, to zvládnu,“ odpoví tiše. „Zaryje kleště do první krabice a vyklopí do misky lesknoucí se jahodovou. Potom s vážnou tváří nabere vanilkovou s ořechy a na paži mu přitom zahrají svaly. „Chceš je najednou, viď, babi?“ Zpěvák, který místo zpěvu recituje, zatím popisuje rámus a zápach v ghettu. „Podobá se džungli,“ tvrdí. Natáhnu se a vezmu si od Jasona misku. Vypadá přepadle a mě najednou z nějakého důvodu zahltí hluboký smutek. Takhle to dopadne? Jak se to mohlo stát? Cítím, že se mi zalévají oči. „Ach,“ vzdychnu překvapeně a sevřu čalouněnou opěrku židle. Jason se zarazí. „Babi, není ti nic?“ Zavrtím hlavou a mávnu rukou, potom zakašlu a poklepu si na prsa. „Ten zpěvák je pěkná fňukna,“ ukážu na hi-fi a zamžikám. „Ať se jde bodnout. Jeho čtvrť určitě není o nic horší než ta, kde jsem vyrostla.“
98
Zmrzlinova_kralovna.indd 98
03.02.15 10:35
Kapitola 5
L
idi nikdy nedokážou své zachránce ocenit. Podívejte se například na Francouze. Nebo na Japonce, to je ještě lepší příklad. Po válce jsme jim pomohli obnovit hospodářství, a jakého vděku jsme se dočkali? Teď svými auty a elektronikou dobývají celý svět. Já ovšem nejsem žádná výjimka. V roce 1913 zaplavily Ameriku tisíce přistěhovalců a v New Yorku vypukla epidemie obrny, takže v nemocnicích, dobročinných spolcích a sociálních službách měli všichni práce nad hlavu. O mě se nikdo nestaral a byla bych nejspíš skončila na ulici, ale Dinellovi mě spasili. Díky tomu, čím mě krmili, jsem trochu zesílila. Po pampeliškových listech v citronové šťávě s česnekem, stonkové brokolici s měkkým sýrem a čočkové polévce s těstovinami a fazolemi, kterou paní Dinellová vařila v železném hrnci, se mi zlámané kosti začaly hojit. Také trvali na tom, abych si na sebe vydělala, a to byl dar sám o sobě. Každé ráno, jakmile byly uvnitř přísady do citronové tříště, si za mě paní Dinellová stoupla, přitiskla mi ruce na kliku toho příšerného stroje na zmrzlinu a přiměla mě, abych jí spolu s ní začala otáčet. Nahoru, dopředu a zatočit. Nahoru, dopředu a zatočit. Kusy ledu kladly obrovský odpor, skřípění mě tahalo za uši a zlámaná žebra mě hrozně bolela, ale paní 99
Zmrzlinova_kralovna.indd 99
03.02.15 10:35
Susan Jane Gilmanová Dinellová mi držela dlaně na klice a nepustila. „Zmrzačené máš jenom nohy,“ prohlašovala, zatínala bicepsy a ukazovala si na ně. „Tohle tě posílí, rozumíš tomu? Capisce?“ Nahoru, dopředu a zatočit. Nahoru, dopředu a zatočit. Sud praskal, převody vrzaly. Když byla tříšť konečně hotová, paže se mi třásly, šaty paní Dinellové štiplavě páchly a v týle jsem cítila, že je na prsou mokrá od potu. Odšroubovat víko od sudu a vytáhnout tlouk musel pan Dinelli. Ale už po jediném týdnu toho mučení jsem zjistila, že se dokážu zvednout na berlích snáz. Paže mi opravdu zesílily. Beatrice mě naučila, jak se vroubí krajka, takže jsem mohla pracovat pro paní Salucciovou, která bydlela nahoře. Byla to únavná piplačka, kterou jsem dělala pod slabým světlem jediné petrolejové lampy v kanceláři, ale mohla jsem při ní sedět. Protože jsem měla maličké prstíky, ukázalo se, že dokážu rychle omotávat nitku kolem těch nejtenčích špulek. Za první zakázku, kterou jsem dokončila, zaplatila paní Salucciová dvacet centů, a to byly tenkrát pěkné peníze. „Molto buono,“ řekla paní Dinellová, sundala z police kameninovou nádobku, hodila do ní jeden cent a ukázala na mě. „Tohle si schováme na biograf.“ Jak jsem brzy zjistila, kromě peněz zajímaly biograf a kostel paní Dinellovou nejvíc na světě. Tedy až do toho večera, kdy se rozletěly přední dveře a Luigi s Vincenzem vklopýtali do kuchyně s leštěnou dřevěnou bedýnkou, která vypadala jako malý kufr. Za nimi šel Silvio, tiskl si k hrudi několik plochých čtvercových desek a z plných plic zpíval. Ten večer se v krámě dychtivě shromáždili všichni obyvatelé domu. Mnozí s nás tehdy úplně poprvé viděli gramofon. Byla to světlehnědá bednička s malou mosaznou klikou, již společnost Victrola vyrobila pro posluchače, kteří neměli na rozhazování. Luigi ji vyhrál v kartách na kolegovi z prá100
Zmrzlinova_kralovna.indd 100
03.02.15 10:35
zmrzlinová královna ce. Na skříňku se musela zezadu nasadit trouba a po dvou písničkách bylo třeba znovu natáhnout péro. Desky připomínaly talíře. Ta nádhera! Odkud se z těch černých kotoučů vzal zvuk? Kde se vzaly nástroje? Mladí Dinellovi přinesli šest desek, a když jim paní Dinellová vyčinila za hazard, pouštěli je pořád dokola. Napřed jsme slyšeli „I Want a Girl Just Like The Girl That Married Dear Old Dad“, potom „Alexander’s Ragtime Band“ a nakonec se kuchyní rozezněl rozechvělý tenor Enrika Carusa. Zpíval „Addio mia bella Napoli“, „Canta pe’ me“ a „Ave Maria“, to všechno samozřejmě italsky. Manželé Dinellovi stáli u gramofonu a nepokrytě plakali. Potom si Beatrice s panem Dinellem zatančila. Všichni vnuci byli zticha, jako by se ani neodvažovali dýchat. Paní Ferrendinová zavřela uchváceně oči, paní Salucciová se nesouhlasně mračila. Několik sousedů zpívalo s Carusem, pak někdo vyběhl nahoru a vrátil se s lahví grappy. Všichni jsme byli přistěhovalci a do jednoho jsme žasli. Dneska každý dělá chytrého, všechno zná a kritizuje. Nic nás už nedovede překvapit, dokonce ani přistání na Měsíci. Ostatně, média nám o něm vykládala léta předtím, než na něm Neil Armstrong udělal první krok. Ale slyšet poprvé Victrolu? Milánkové, byl to zázrak. Bylo to jako se zamilovat. Dinellovi chlapci pak odnesli svůj poklad nahoru, kde dostal čestné místo v salonu u krbové římsy, na níž stály dva zachmuřené portréty rodičů paní Dinellové, které si přivezla z Neapole. Od té doby dbala, aby dveře byly vždycky otevřené a gramofon nastavený troubou ke světlíku, takže celý dům mohl při práci poslouchat „Canta pe’ me“ nebo „When You and I were Young, Maggie.“ Ani na chviličku jsem však nepřestala myslet na rodiče a sestry a představovala si, jak si někde v Jižní Africe šťastně 101
Zmrzlinova_kralovna.indd 101
03.02.15 10:35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.