Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Olga Fastrová (1876-1965) životopis české novinářky (diplomová práce) Veronika Skálová
Brno 2008
Poděkování
Mé vřelé díky patří především vedoucímu této práce PhDr. Pavlovi Večeřovi za cenné rady a připomínky i jeho trpělivost. Zaměstnancům badatelny Památníku národního písemnictví v Praze, Muzea Jindřichohradecka a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích pak děkuji za jejich vstřícnost a ochotu, s níž se mi věnovali. Díky patří také mnoha přátelům, kteří mi radili v průběhu vzniku této práce.
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně, 23. 5. 2007
1
Obsah 1. Úvod ........................................................................................................................3 2. Stav zpracování tématu, pramenná základna, metoda a cíle práce ..........................4 2.1. Stav zpracování tématu .............................................................................4 2.2. Pramenná základna ...................................................................................5 2.3. Metoda ..........................................................................................…..…..9 2.4. Cíle práce..................................................................................................10 3. Olga Fastrová – životopis české novinářky .............................................................12 3. 1. Dětství a kořeny........................................................................................12 3.2. Otto Faster.................................................................................................20 3.3. Vesna ........................................................................................................28 3.4. Literární začátky .......................................................................................31 3.5. Překladatelské začátky a první články ......................................................32 3.6. Těžký rok 1907 .........................................................................................35 3.7. První román a boj s kritiky .......................................................................38 3.8. Působení Olgy Fastrové v Národní politice...............................................40 3.9. Zaměstnání v Národní politice a začátek Ženské hlídky ..........................51 3.10. Fejetonistka Fastrová a cestování ...........................................................56 3.11. První světová válka..................................................................................61 3.12. Rok 1918 – bída i nadšení ......................................................................69 3.13. Z průkopnice uznávanou novinářkou – 20. a 30. léta .............................80 3.14. Novinářka v důchodu ..............................................................................90 4. Závěr ........................................................................................................................96 Summary, Anotace.....................................................................................................100 Použitá literatura, prameny a zdroje ...........................................................................102 Přílohy – fotografie a dokumenty............................................................................I - VII Jmenný rejstřík
2
1. Úvod Původním tématem této diplomové práce nebyla jediná biografie. Podle prvního záměru jsme se chtěli zabývat vývojem postavení i způsobu práce žen – novinářek v průběhu dvacátého století. Plánovali jsme jej zkoumat prostřednictvím tří stručných biografií českých žen, které pracovaly jako žurnalistky ve třech rozdílných obdobích. První z žen měla tvořit v době první republiky, druhá na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a třetí v letech devadesátých. Protože jsme předpokládali, že nejobtížnější bude sestavení biografie novinářky z prvního jmenovaného období, především proto, že nebude možné najít žijící pamětnici, požádali jsme o pomoc s hledáním vhodné zástupkyně vedoucího této práce. A to především proto, že jsme nechtěli využít první možnosti, která se nabízela – použít pro účely popsání prvního období již mnohokrát zpracovanou biografii Mileny Jesenské. Na radu vedoucího práce jsme začali pracovat na rešerších k biografiím několika žen, které v médiích působily už před začátkem první světové války. Byla mezi nimi i Olga Fastrová. Do knižně vydaných dějin Československé žurnalistiky tato žena vstoupila pouze jako osoba proslulá svými „stupidními“ názory a zároveň jako hrdinka humoresek Jaroslava Haška. Proto nás při první prohlídce fondu Olgy Fastrové v Památníku národního písemnictví překvapilo, že byla svými současníky označována za první českou profesionální žurnalistku. Zároveň jsme zjistili, že se její biografii nikdo soustavněji nevěnoval. Zmínku o tomto prvenství jsme nenašli ani v literatuře zabývající se historií ženského emancipačního hnutí v českých zemích. Při postupném pročítání dobových článků a korespondence nás osudy této ženy zaujaly natolik, že jsme se rozhodli téma této diplomové práce omezit pouze na zpracování její biografie. Naším cílem je sestavit na základě dostupných a zatím nevyužitých pramenů co nejúplnější životopis Olgy Fastrové se zaměřením na vývoj její kariéry a jejího postavení ve společnosti coby ženy – novinářky. Její život by pro nás měl být ilustrací osudů žen, které se staly svědkyněmi nejbouřlivějšího období našich dějin. Věříme, že prostřednictvím jejího života poznáme a popíšeme i způsob života pracující ženy ze střední společenské třídy a stoupenkyně ženského hnutí v první polovině dvacátého století.
3
2. Stav zpracování tématu, pramenná základna, metoda a cíle práce 2. 1. Stav zpracování tématu Jak jsme předeslali již v úvodu, komplexní životopis Olgy Fastrové dosud nebyl zpracován. Krátké životopisné články se objevily v českých periodikách v roce 1936, kdy novinářka slavila šedesáté narozeniny. Vzhledem k malému rozsahu pouze stručně nastiňovaly její životní dráhu z důrazem na osud mladé vdovy, která musela živit své tři děti. Tyto články také zdůrazňovaly její prvenství jako ženy zaměstnané v redakci deníku. Po smrti Fastrové v roce 1965 se její osobou zabýval táborský historik Jaroslav Smrčka–Říčanský. V časopise Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích publikoval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvě krátké statě. První z nich, vydaná v roce 1978, vysvětluje na základě korespondence vztahy mezi manželi Fastrovými a Emou Destinnovou. Krátký článek o pouhých sedmnácti řádcích se však zaměřil spíše na osobu Destinnové, na základě citace z dopisů pak dokazoval, že mezi oběma ženami vládly přátelské vztahy.1 Ve druhém textu, vydaném v roce 1984, vypracoval na základě dokumentů poskytnutých prostřední dcerou Olgy Fastrové, genealogii novinářky do třetího pokolení.2 Jeho stať přetisklo v roce 2005 jarní vydání čtvrtletníku Rodopisná Revue. Zájem Smrčky-Říčanského byl zřejmě vyvolán faktem, že Fastrová z Táborska pocházela stejně jako její předkové z otcovy i matčiny strany. Ve větším rozsahu se však Smrčka-Říčanský životopisem Fastrové nezabýval. Jméno Olgy Fastrové není zmíněno ani ve většině publikací věnovaných dějinám československé žurnalistiky. Výjimkou je kniha Vojtěcha Dolejšího Noviny a novináři vydaná v šedesátých letech Nakladatelstvím politické literatury. Dolejší Fastrovou zmiňuje hned dvakrát, v ne příliš pozitivním světle. V kapitole věnované Národní politice ji Dolejší charakterizuje takto: „Pro stupidní názory, které hlásala ve fejetonech a v ženské hlídce Národní politiky (psaných podle vkusu čtenářek tohoto listu), se stala pověstnou redaktorka Olga Fastrová (Yvonna).“
3
Další zmínky se
Fastrová, mimochodem tehdy ještě žijící, dočkala v kapitole Novináři spisovatelé. Dolejší zmiňuje, že z redaktorů Národní politiky byli za spisovatele pokládáni Josef 1
Říčanský, Jaroslav (1978): Olga Fastrová a Ema Destinnová, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 1978, R. 15, č. 2, s. 128. 2 Smrčka – Říčanský, Jaroslav (1984): Rodový vývod spisovatelky Olgy Fastrové, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 1984, R. 21, č. 3, s. 232.
4
Hais-Týnecký a Olga Fastrová. Opět se nezdržel dovětku, že příspěvky Fastrové v Národní politice byly „málo duchaplné“.4 Vzhledem ke spisovatelské činnosti, jíž se budeme v dalším textu také krátce věnovat, byla Fastrová zahrnuta například do Lexikonu české literatury vydaného v roce 1985. Stručné heslo zmiňuje její manželství s Ottou Fastrem, práci v Národní politice i prvenství mezi ženami, které v redakci deníku našly stálé zaměstnání.5 Vzhledem k zaměření publikace je logické, že text obsahuje pouze stručný nástin životopisných údajů. Jako spisovatelku románů s ženskou tématikou zmínil Fastrovou ve svých Přehledných dějinách literatury české také Arne Novák, ale pouze ve vztahu k její literární tvorbě, životopisné údaje zcela chybí.6 Kromě výše jmenovaných publikací je možné najít zmínku o Olze Fastrové i v textech Jaroslava Haška. Spisovatel ji učinil hlavní postavou nejméně dvou svých humoresek. Historku z kavárny U Zlaté husy, kterou uvádíme dále, zmiňují i různé texty a publikace o Haškovi samotném. Ani v nich se však z pochopitelných důvodů nedopátráme bližších životopisných údajů novinářky a spisovatelky. Pouze okrajově se působení Fastrové jako módní referentky věnovala Eva Uchalová ve své práci na téma ženské módy.
2.2. Pramenná základna Hlavním zdrojem informací pro práci na biografii Olgy Fastrové byl osobní fond novinářky a spisovatelky v Literárním archivu pražského Památníku národního písemnictví. Písemnosti a fotografie jsou obsažené ve čtyřech archivních kartonech a jsou uložené pod přírůstkovým číslem 81/83. Kromě kartonů je pozůstalost Olgy Fastrové ve vypracovaném soupisu členěna tématicky. První skupina listin obsahuje dokumenty vztahující se přímo k Fastrové. Kromě křestního a úmrtního listu jsou do ní zařazené například dokumenty vztahující se uvěznění novinářky a soudu s ní v roce 1915, záznam o jednání trestní komise z roku 1947, několik verzí soupisu bibliografie a složka zřejmě založená samotnou Fastrovou nadepsaná Můj rodokmen. Stěžejním dokumentem je v ní výpis z rodokmenu Olgy Fastrové vypracovaný její příbuzným Romanem Cikhartem v roce 1952, krátký 3
Dolejší 1963, s. 125. Dolejší 1963, s. 306. 5 Nondková – Mazáčová 1985, s. 108. 6 Novák 1947, s. 520. 4
5
rodopis sestavený samotnou Fastrovou v roce 1929 pro redakci Rodopisné encyklopedie. Doplňují je opisy dalších dokumentů, například křestního a rodného listu Otty Fastra, oddacího listu Olgy Fastrové, rozené Cikhartové a Otty Fastra, úmrtní list Otty Fastra a křestní listy dvou dcer Fastrové – nejstarší Jarmily a nejmladší Ludmily. Nejrozsáhlejší částí fondu je vlastní korespondence Olgy Fastrové přijatá od celkem osmaosmdesáti odesilatelů a devíti korporací v rozmezí let 1902 až 1956. V převážné většině se jedná o korespondenci pracovní, odpovědi na dopisy, které Fastrová rozesílala literátům s žádostí o příspěvek do některého z časopisů, které v průběhu let redigovala. Přestože jsou v této korespondenci obsažené i dopisy od přátel a známých, chybí mezi nimi listy od opravdu blízkých lidí a to včetně přímých příbuzných Olgy Fastrové. Tato část fondu neobsahuje ani korespondenci s manželem, ani s bratrem nebo dcerami. Žádný z odesilatelů také, alespoň podle dopisů zahrnutých ve fondu, nebyl vysloveně blízkým přítelem Fastrové. Zcela chybí například korespondence s V. J. Víchem, který byl v době první světové války s Fastrovou zasnouben. Je tedy vysoce pravděpodobné, že dokumenty a dopisy intimnějšího rázu si ponechala v držení rodina Olgy Fastrové. I přesto však byly dopisy cenným zdrojem informací. Ve fondu Olgy Fastrové je zařazena také přijatá korespondence jejího manžela pocházející z let 1896 až 1907. Jednotlivé dopisy se ovšem téměř výhradně vztahují k Fastrově práci. Výrazným přínosem pro nás byla část písemností obsažená v oddíle vlastních rukopisů Olgy Fastrové. Kromě konceptů několika článků a povídek totiž obsahuje také fragment s titulkem Olga Fastrová vzpomíná. Novinářka jej pravděpodobně sepsala před besedou pořádanou k výročí svých osmdesátých narozenin. Přestože se tento projev nezachoval celý, poskytl nám cenné informace o dětství Fastrové. Zbytek třetího kartonu zaujímají z malé části rukopisy her Otto Fastra, jeho velkou část však oddíl označený Tisky a výstřižky. V jeho první části jsou zařazené výstřižky vlastních článků Olgy Fastrové a to od prvních textů publikovaných v denících na přelomu let 1906 a 1907. Autorka své nejstarší články pečlivě vlepila do sešitu a opatřila datací i názvem periodika, v němž byly zveřejněny. Sešit však obsahuje jen pět textů z Národního obzoru a Národní politiky z prosince 1906 a ledna 1907. Už mimo tento sešit jsou ve složce zařazené různé fejetony Fastrové,
6
publikované v Národní politice v letech 1911 až 1945. Autorka takto převážně uchovávala své cestopisně zaměřené fejetony, celkem je jich ve fondu zařazeno jen čtyřiadvacet. Fond dále obsahuje deset textů Olgy Fastrové z hůře dohledatelných periodik. Z této složky je velmi zajímavý především vzpomínkový článek na manžela novinářky z Divadelních rozhledů. Fastrová v něm popsala první setkání se svým budoucím manželem a první roky společného života. Podobně informačně bohatý je také autobiografický článek, který Fastrová napsala na žádost časopisu Eva při příležitosti svých šedesátých narozenin. Stručně v něm nastínila svá základní životopisná data, popsala cestu k novinářské kariéře i strasti, s nimiž se musela v životě potýkat. Velmi zajímavý se ukázal být další text zařazený ve stejném oddíle, a to úvodní slovo k plesovému programu z roku 1911. Svědčí o tom, že v této době byla Fastrová velmi dobře známou, byť především pod přezdívkou Yvonna, pod níž publikovala své módní sloupky v Národní politice. Další drobné životopisné informace jsme nalezli i ve vzpomínkovém článku na Oskara Nedbala, který Fastrová vytvořila pro České slovo v roce 1944. Oddíl pojmenovaný v soupisu osobního fondu „tisky a výstřižky“ však obsahuje také texty, které o Olze Fastrové napsali jiní. Prvních deset článků spadá do let 1910 až 1939. Zařazený je tu například fejeton Jiřího Gaskoňce připomínající posměšné články o Fastrové na začátku její kariéry, článek z přílohy nedělního listu o počátcích módních rubrik v denících, tedy především o rubrice Olgy Fastrové alias Yvonny, nebo text z Venkova k odchodu Fastrové do penze, v němž autorka zdůrazňuje roli Fastrové jako průkopnice ženské žurnalistiky. Mnohem obsáhlejší je tématicky jednotná složka výstřižků z roku 1936. Jedná se o dvaatřicet článků z různých periodik publikovaných k šedesátým narozeninám Olgy Fastrové. V různém rozsahu se tyto texty věnují základním životopisným údajům novinářky, vyzdvihují její prvenství coby ženy zaměstnané natrvalo v redakci deníku a připomínají úskalí, která musela zdolat. Pohled současníků na žurnalistickou činnost Fastrové doplňuje soubor sedmadvaceti recenzí jejích románů publikovaných v letech 1908 až 1922. Poslední karton fondu obsahuje výhradně fotografie. Nejpočetnější jsou portrétní snímky Fastrové, v různých letech zachycují novinářku na celkem padesáti
7
snímcích. Zařazeny jsou také fotografie s členy rodiny, rodinnými přáteli, spolužáky a snímky z cest. V Památníku národního písemnictví jsme se však neomezili pouze na osobní fond Fastrové. Dohledali jsme také korespondenci obsaženou v osmnácti různých fondech spisovatelů, novinářů a nakladatelství. Získali jsme tak přístup k nemnoha veřejně dostupným soukromým dopisům, jejichž odesilatelkou byla právě Fastrová. Stejně jako v případě dopisů adresovaných novinářce však šlo převážně o korespondenci pracovního charakteru. Při sbírání informací jsme oslovili s prosbou o spolupráci i Muzeum Jindřichohradecka, kde je ve sbírkovém fondu Emy Destinnové zahrnuto i dvanáct dopisů, které slavná pěvkyně v období 1899 až 1923 adresovala Otto Fastrovi a později Olze Fastrové. Ze zaslaných opisů všech listů jsme mohli vyvodit, že Destinnová i při svém pobytu v zahraničí sledovala novinářskou kariéru Fastrové. Snažili jsme se samozřejmě získat přístup i do soukromé pozůstalosti Olgy Fastrové. Věděli jsme, že po smrti obou svých sester měla tyto písemnosti v držení prostřední dcera Fastrové – Olga Štulcová. V roce 1977 poskytla výše jmenovanému Muzeu Jindřichohradecka dopisy Emy Destinnové manželům Fastrovým, o sedm let později pak propůjčila rodinné dokumenty táborskému historikovi Jaroslavovi Smrčkovi-Říčanskému. Pokusili jsme se proto kontaktovat tři rodiny Štulcových žijící v současnosti v Praze. Žádná z nich bohužel nepotvrdila, že by mezi její příbuzné patřila Olga Fastrová. Kromě sestavení samotného životopisu jsme se v této práci zaměřili také na novinářskou činnost Olgy Fastrové v Národní politice. Proto jsme prošli převážnou většinu ročníků tohoto deníku z let, kdy v něm Fastrová působila, tedy mezi roky 1907 a 1936. Kromě představy o její tvorbě v největším deníku této doby, jsme díky několika vzpomínkovým fejetonům získali další údaje potřebné pro dokreslení životopisu. V prvních letech kariéry jsme procházeli všechny ročníky Národní politiky, až do roku 1919. Vzhledem k velkému množství publikovaných článků a minimální reflexi autorčina života v nich, jsme z období dvacátých a třicátých let vybrali pouze polovinu ročníků. U dvacátých let to byla léta 1922 – 1926, tedy léta rychlého rozvoje samostatného Československého státu. Z let třicátých jsme pak zvolili roky, v nichž se v Československu projevovala celosvětová hospodářská krize, tedy léta 1930 – 1934.
8
Samostatnou pozornost jsme pak věnovali roku 1936, tedy poslednímu, v němž Olga Fastrová v Národní politice pracovala před svých odchodem do důchodu. Ze všech těchto let se nám podařilo shromáždit více než 1 200 fejetonů a článků v rubrikách Ženská hlídka, Moda a později Kapitoly pro ženy. Abychom získali představu o dalších aktivitách Fastrové, prostudovali jsme také první ročník čtrnáctidenníku Vesna, jehož podobu novinářka od počátku utvářela a jenž několik let redigovala. Procházením výtisků humoristických časopisů Kopřivy a Švanda dudák jsme chtěli potvrdit, že se takzvaná Yvonna v prvních letech svého působení stávala častým terčem vtipů.
2.3. Metoda Vzhledem k povaze této práce jsme se rozhodli využít pro její zpracování především historickou biografickou metodu. Ta přistupuje ke společenské skutečnosti prostřednictvím poznatků o životě jedinců. „Jedinec není jedinečnou složkou vývoje, ale především součástí společnosti a příslušníků určité zájmové skupiny, třídy, profese. Osvětlením a výkladem jeho postojů a zájmů vysvětlíme pak také společenské vztahy, do nichž zasahuje,“ charakterizuje tuto metodu Miroslav Hroch.7 Biografická metoda je podle něj využitelná především pro poznání takových složek společenského vývoje, které by při zobecňujícím syntetizujícím pozorování unikly naší pozornosti. Právě to je podle našeho názoru případ genderového aspektu působení Olgy Fastrové v Národní politice – jsme přesvědčeni, že právě na něm lze dobře sledovat proměny, kterými česká společnost prošla v první čtvrtině dvacátého století především v přístupu k ženské emancipaci. Biografická metoda má dvě různé koncepce – individuální a skupinovou biografii. Druhá jmenovaná, kterou však v našem případě nelze aplikovat, může sloužit například k rozboru akce určité skupiny lidí na základě biografií jednotlivých členů této skupiny.8 S její pomocí lze například analyzovat rozhodnutí konkrétní politické strany nebo náboženské skupiny, zjistit, jakým způsobem toto rozhodnutí vzniklo. Individuální biografie má naopak sloužit jako sonda, která má zprostředkovat hlubší poznatky o některých složkách společenského vývoje.9 V tomto smyslu nás spíš než specifika charakteru jedince zajímá, v čem jeho život vypovídá o společenském 7
Hroch 1985, s. 246. Tamtéž. 9 Tamtéž. 8
9
vývoji. Vzhledem k době, v níž Olga Fastrová působila předpokládáme, že právě na jejím životě bude dobře patrná změna, kterou prošlo postavení žen – novinářek v české společnosti od počátku dvacátého století až do začátku druhé světové války. Při práci s původními prameny historické povahy není možné se vyhnout dvěma základním postupům empirického zkoumání, tedy indukci a dedukci. Induktivní postup umožňuje vyvozování obecnějších závěrů z jedinečných a jednotlivých faktů, deduktivní pak přechod opačný – od obecných skutečností a faktů při něm můžeme usuzovat na jednotlivosti.10 Vzhledem k tomu, že tato práce je z velké části popisná, nebylo možné při jejím zpracování postupovat jinak než takzvanou přímou metodou. Postupným poznáváním a studováním jednotlivých pramenů jsme docházeli k poznávání osobní historie Olgy Fastrové a tuto jsme následně popisovali.11 U ní Hroch upozorňuje, že je zapotřebí pečlivě ověřovat spolehlivost použitých pramenů. Za nejspolehlivější písemné prameny jsme kromě úředních dokumentů považovali osobní vzpomínky Fastrové popsané v několika statích po případě v osobních dopisech, tedy prameny vyprávěcí. Za spolehlivá můžeme jistě považovat i dobová periodika vzhledem k povaze informací jež jsme z nich čerpali.
2.4. Cíle práce Hlavním cílem této práce je sestavení co nejdetailnějšího životopisu Olgy Fastrové na základě původních a dosud nevyužitých pramenů se zaměřením na její žurnalistické působení. Chceme tak připomenout zapomenutý osud ženy, která byla pravděpodobně první českou ženou zaměstnanou v redakci deníku. Podrobněji se zaměříme a popíšeme ty momenty v jejím životě, které ji přivedly ke kariéře profesionální novinářky a pokusíme se identifikovat důvody jejího rozhodnutí pro volbu této životní dráhy. Věnovat se budeme také popisu jejího rodinného a společenského zázemí, původu a prostředí v němž vyrostla – právě to byly nepochybně hlavními faktory určující další směřování Fastrové. Chceme také prověřit, zda může být označována za první českou profesionální žurnalistku. Pokusíme se zjistit, jak na její tvorbu reagovala široká veřejnost a také jak byla její práce přijímána mužskou novinářskou obcí. U názorů ostatních novinářů chceme
10 11
Hroch 1985, s. 201. Hroch 1985, s. 204.
10
zároveň vysvětlit příčiny jejich reakce na působení Fastrové v Národní politice. Právě na těchto reakcích budeme prezentovat změny ve společenském postavení ženy jako novinářky v první polovině dvacátého století. Věříme, že tím přispějeme k zatím málo popsané etapě ženského emancipačního hnutí. Vzhledem k dlouhému působení Olgy Fastrové v jednom deníku a ve stejných rubrikách se zaměříme také na to, jak a zda vůbec se za třicet let kariéry v Národní politice proměnily její texty a především nakolik v jednotlivých obdobích reflektovaly politické, společenské a hospodářské otázky. Zároveň je naším cílem zmapovat tématické zaměření jejích textů pro Národní politiku a její přílohy a přiblížit její politické názory. Zajímat nás bude především reflexe ženské otázky a názory na vývoj postavení žen v české společnosti. Protože se však Olga Fastrová věnovala i dalším činnostem mimo novinářskou tvorbu, popíšeme také její začátky při redigování časopisů a její úspěchy či neúspěchy jako spisovatelky. Pokusíme se přiblížit i způsob, jakým prožívala zásadní dějinné zvraty. Doufáme, že se nám podaří vytvořit plastický obraz života pracující ženy ze střední třídy v jednom z historicky „nejrušnějších“ období našich dějin.
11
3. Olga Fastrová – životopis české novinářky 3. 1. Dětství a kořeny Budoucí novinářka a spisovatelka se narodila 17. ledna 1876 v Praze jako starší ze dvou dětí poštovního oficiála Františka Cikharta a Marie, rozené Bártové. Při křtu dostala jméno Olga Anna.12 Oba Olžini rodiče pocházeli ze starých jihočeských rodů. Marie Bártová, které bylo v době dceřina narození sedmadvacet let, byla dcerou táborského měšťana Vincence Bárty. „Můj děd byl podnikavý a pokrokový živnostník. Náležely mu postupně nebo současně: řeznický závod, doly na stříbro v Horkách u Tábora (nevyplácely se a zanikly), cihelna za táborským nádražím v Čekanicích, hotel U Jelena, který vystavěl a který byl v letech 1870–1875 nejlepším v Táboře. Zemřel roku 1906 v domě u Tábority na táborském hlavním náměstí (rohový do Klokotské ulice),“ popsala v roce 1929 v textu pro redakci Rodopisné encyklopedie Olga Fastrová.13 Marie Bártová (narozená 5. května 1849 v Táboře) až do své svatby s Františkem Cikhartem v lednu 1875 žila v domě svého otce. O šestnáct let starší František, narozený 7. října 1833 v Chotovicích u Tábora, pocházel ze staré a velmi rozvětvené mlynářské rodiny. Olžin příbuzný Roman Cikhart, historik Táborska a genealog, vysledoval mlynářské předky rodu k přelomu 17. a 18. století.14 František se původně vyučil kovářem, brzy byl však odveden na vojnu.15 S armádou odešel do Severní Itálie, složil důstojnickou zkoušku a jako aktivní důstojník se zúčastnil válek s Itálií (1859), s Pruskem (1866) a dlouho žil v Rivě na Gardském jezeře a v Pule.16 Z dnešního hlediska velký věkový rozdíl mezi manželi byl v sedmdesátých letech 19. století obvyklý.17 Méně standardní však byl věk obou snoubenců. Průměrný věk ženichů uzavírajících první sňatek se ve druhé polovině 19. století blížil spíš třicítce než čtyřicítce,18 u nevěst sice byl průměrný věk dvacet šest až dvacet sedm
12
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 1, Křestní list z 1.2. 1876. 13 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 23, Rodopis můj (nedatováno). 14 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 466, Výstřižek R. Cikhart: Olga Fastrová a Tábor, Český Jih, 15.12. 1928. 15 Přesné datum jeho narukování doklady ani texty neobsahují. 16 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 397, Výstřižek Olga Fastrová: Na chvilku madame… Šedesátiny první české novinářky, Eva, únor 1936. 17 Lenderová 1999, s. 72. 18 Horská 1999, s. 65.
12
let,19 tyto údaje však pocházejí z pražské farnosti u sv. Havla. V maloměstském Táboře, odkud Bártová pocházela, se však pravděpodobně věk nevěst pohyboval mezi dvaceti a třiadvaceti lety.20 Vyšší věk Františka Cikharta byl nepochybně daný jeho službou v armádě, v době sňatku se však již chystal nastoupit do státní služby u pošty. „Můj otec velmi miloval svůj rodný kraj, ač od mládí žil jinde,“ vzpomínala později Fastrová.21 „Svatbu měli moji rodiče v Táboře, ale žili pak deset let v Praze, kde tatínek po dlouholeté vojenské službě dostal místo ve státní službě civilní. Pošty, které do té doby byly podnikem soukromým, byly tehdy postátněny; Rakousko po prohraných válkách zmenšovalo počet svých důstojníků a přidělovalo je k poště. Hlavní pošta v Praze, kam byl přidělen náš tatínek, byla tehdy na Poříčí, ale už se pro ni stavěla velká nynější poštovní budova v Jindřišské ulici. Po své svatbě se moji rodiče ubytovali v jednom z tehdy nových domů, vystavěných vedle Slepé brány „na šancích“, v nynější Sokolské třídě. Ten dům dosud stojí, má číslo popisné 1500. Tehdy, před osmdesáti lety, byl ještě velmi moderní,“ píše Olga Fastrová v dochovaném fragmentu rukopisu své přednášky, kterou přednesla 18. ledna 1956 na besedě uspořádané při příležitosti jejích osmdesátých narozenin.22 Právě v tomto domě se narodila nejen Olga, ale šestnáct měsíců po ní i její bratr Oskar. Podle dochovaných pramenů se zdá, že sourozenci v dospělosti neudržovali nijak intenzivní kontakty. Součástí osobního fondu Olgy Fastrové není žádná rodinná korespondence, ve svých článcích se o bratrovi zmiňovala pouze sporadicky. Je však také možné, že si osobní korespondenci rodina Fastrové ponechala. Složka označená samotnou Fastrovou jako „Můj rodokmen“, do níž zařadila například opisy křestních a oddacích listů nebo vypracovaný rodokmen, tak obsahuje pouze dokumenty, které se týkají spisovatelky osobně, jejího manžela nebo dcer. Z výpisu z rodokmenu, který si Fastrová nechala sestavit v roce 1952, je nicméně možné zjistit, že se Oskar Cikhart narodil 15. května 1877, stal se poštovním ředitelem v Praze, 20. září 1910 se oženil s Boženou Pátkovou a měl s ní dvě děti – Jiřího a Žofii. Vzhledem k tomu, že na
19
Horská 1999, s. 65. Lenderová 1999, s. 73. 21 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 22 Tamtéž. 20
13
rodokmenu není uvedené datum úmrtí, lze předpokládat, že v době jeho sestavování tehdy pětasedmdesátiletý Oskar ještě žil.23 Po narození syna se Cikhartovi přestěhovali do nově postaveného domu na právě vznikajících Vinohradech. Tady se ještě jako docela malá setkala Olga se svou budoucí láskou – divadlem. „Na tento druhý byt svých rodičů se dobře pamatuji, ačkoliv jsme se odtamtud vystěhovali dřív, než mi bylo pět let. Ten dům také dosud stojí; je na rohu šikmo proti kavárně Demince a bývala v něm pak dlouhá léta drogerie firmy Pexider. Naše dva pokoje v druhém patře měly okna na malé náměstíčko, které je tam dosud. Tam, kde je nyní kavárna Deminka, stálo tehdy nové české divadlo, které si roku 1876 vystavělo divadlo Prozatimní pro letní období. Tam jsem s maminkou často pobývala a dobře se na ně pamatuji. Před vchodem jsem vídávala stát někdy dopoledne po zkouškách umělce a umělkyně, kteří jsou nyní velmi slavní, v družných hovorech,“ vzpomínala o tři čtvrtě století později Fastrová.24 Cikhartovi se brzy znovu přestěhovali, přímo do centra Prahy. Jako malé děvčátko tak Olga zažila i dvě významné události v dějinách českého národa související s divadlem. První z nich byl požár Národního divadla v roce 1881, další pak jeho druhé otevření. Obě vzpomínky popsala ve svém fejetonu pro Národní politiku 21. listopadu 1943. „Hráli jsme si tehdy odpoledne na nádvorní terase domu na rohu Krakovské ulice a Václavského náměstí, kde jsme bydlili, a najednou slyšíme z ulice veliký křik. Vyběhli jsme ven a co vidíme? Krakovskou ulicí dolů, po celé její šířce, ba i po celé šířce alejí na Václavském náměstí, žene se k Můstku proud vyděšených mužů, žen, dětí… A všichni pláčí, pláčí, pláčí, slzy se jim koulejí po tvářích a křičí: Národní divadlo hoří! Naše maminka vyšla z domu nás hledat: a chvíli hleděla na ten zoufalý dav a potom sama se dala do pláče. Nemohla s námi běžet na nábřeží do šílené tlačenice,“ vzpomínala na strašný den v jednom ze svých fejetonů.25 O dva roky později, jako sedmiletá, mohla zvenčí přihlížet otevření obnoveného českého divadelního stánku. Slavnostní osvětlení tehdejší Ferdinandovy, dnes Národní třídy Olgu zcela okouzlilo. „Desetitisíce, statisíce droboučkých plamínků řadilo se v čarách podél říms domů, kolem obrysů střech, oken a vysílalo světlo jako
23
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 25, Výpis z rodokmenu Cikhartova, 21.10. 1952. 24 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno).
14
za dne. (…) na rohu Spálené objevil se nám nezapomenutelný obraz: všecky obrysy Národního divadla lemovaly ty droboučké plamínky (nyní vím, že byly plynové). (…) Jeho vysoké zděné brány vznášely se nad Vltavou lemované zářivými plamínky jako pohádková vidina. Před divadlem hořely veliké ohně,“ popsala tehdejší podívanou Fastrová.26 Spolu s maminkou dlouho čekala na nábřeží, až skončí představení, pak sledovaly, jak slavnostně oblečení hosté opouštějí divadlo. Jestli sedmiletá dívenka tehdy nezatoužila po tom, aby si novou budovu mohla prohlédnout i zevnitř, toto přání na sebe nenechalo dlouho čekat. Na představení do Národního divadla totiž přivážely zvláštní vlaky lidi z celých Čech a Moravy. Přijížděli i příbuzní z Tábora, kteří při své návštěvě Prahy bydleli u Cikhartových. „Náš byt byl plný tetiček, které nám dětem přivezly cukroví a hračky. Tyto tetičky (…) se vždy vyzdobily, jak nejkrásněji mohly, a posadily se venku do kočáru. Neboť jíti do Národního, to bylo tehdy velikým, vzácným svátkem. Rozumí se, že malá holčička hrozně toužila po tom, aby se mohla také do Národního podívat, a vždy usedavě plakala, když musila zůstat doma. Ale dočkala jsem se. Nastalo nedělní odpoledne, kdy mne vzali s sebou poprvé na rozkošnou Rozkošného Popelku a podruhé na výpravný balet Excelsior,“ napsala novinářka ve své vzpomínce.27 Nově objevené velkoměstské radosti se však musela Olga zanedlouho opět vzdát, nebylo to však loučení nijak tragické. V rodném kraji rodičů začalo tehdy desetileté Olze nejšťastnější období jejího dětství. Právě tehdy se nejspíš vytvořilo silné pouto budoucí spisovatelky a novinářky k tomuto kraji. Táborsko totiž později často popisovala ve svých románech, většinou jako protiklad k velkoměstské Praze.28 Ostatně, jak vyplývá z dopisu, který napsala spisovatelce Růženě Schwarzové v dubnu 1958, se svými známými z Tábora se ještě v té době scházela pravidelně v sobotu odpoledne v kavárně pražského hotelu Paříž.29 Svou lásku k Táborsku vyznala také ve fejetonu v Národní politice s názvem Tam v kraji nad Lužnicí: „Pocházím z rodiny, která svými kořeny hluboko tkví v půdě jihočeské – a my Jihočeši milujeme svou vlast již od dob táborských. Milujeme také svůj kraj, naše nízké hory, 25
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 388, Výstřižek Olga Fastrová: Když se otvíralo Národní divadlo, Národní politika, 21.11. 1943. 26 Tamtéž. 27 Tamtéž. 28 Její první román Fata Morgana se v Táboře, ač není jmenován, odehrává z převážné části. 29 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Růžena Schwarzová (přír. č. 40/71), inv. č. 37, Dopis od Olgy Fastrové z 21.4. 1958.
15
krásné lesy, širá blata. (…) Svou krajinskou hymnu ,Tam v kraji nad Lužnicí‘ zpíváme si dlouhá léta i pak, když nás osud daleko od Lužnice zavál. Máme rádi svou Lužnici.“30 Rodina bydlela na Klášterním náměstí v sousedství rodiny Oskara Nedbala. „Tři Nedbalovy starší sestry, distinguované, jemné, milé dámy, byly výbornými pianistkami a vyučovaly hře na klavír. Náležela jsem k jejich žačkám. (…) Nás učila střídavě slečna Eliška a slečna Luisa, a obě dovedly do našich mladých duší vštípiti nadšenou lásku k hudbě, kterou samy byly prodchnuty. V menších městech se všichni mladí lidé téže společenské vrstvy navzájem dobře znají a stýkají, a tak jsem také znala Oskara Nedbala,“ napsala ve vzpomínce na Nedbala pro České slovo 23. června 1944. Kromě hodin Nedbalových sester také v této době navštěvovala hudební ústav A. Čejky.31 V Táboře prožila „šest nejkrásnějších let, nejútlejší dívčí věk, slunnou Vesnu, která lehce se povznáší nad skromnou a strastnou skutečnost, plynouc jen v růžových snech o budoucnosti“.32 Marie Cikhartová vychovávala svou dceru na tehdejší dobu poměrně pokrokově, především ve vztahu ke sportu. To byla kromě divadla další záliba, která budoucí novinářce vydržela po celý život. „Studentka Olga pěstovala již tehdy velmi horlivě sport, o němž se v dobách jejího mládí ještě tuze nevědělo. Hlavně vodní sporty si oblíbila, plování a pak bruslení. V létě bývala nejraději u svého strýce, mlynáře Veselého, který měl mlýn na Lužnici, u Pintovky; to je velký les u Tábora, kam se chodí na procházky a na výlety. (...) Velice ráda bruslila na velikém táborském rybníku Jordánu. Ještě dnes si paní Fastrová ráda vzpomíná na krásná odpoledne a večery na kluzišti, kde bruslívala se slavným hudebním skladatelem, zvěčnělým Oskarem Nedbalem,“ dočteme se v článku k jejím šedesátinám v časopise Zora.33 Uvedený text však obsahuje jednu nepřesnost. Táborský mlýn totiž vlastnila Olžina prateta, sestra dědečka z matčiny strany, Eleonora Veselá.34 Olga tu strávila dvoje letní prázdniny – v letech 1889 a 1890. Starý mlýn jí nejen přirostl k srdci, ale
30
Fastrová, Olga (1920): Tam v kraji nad Lužnicí, Národní politika 1920, R. 38, č. 204, s. 1. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 549, Fotografie se spolužáky (nedatováno). 32 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 466, Výstřižek R. Cikhart: Olga Fastrová a Tábor, Český Jih, 15. 12. 1928. 33 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 443,Výstřižek Dr. Ht.: Jubileum vzácné české ženy, Zora, R. 12, č. 36. 34 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 24, Výstřižek Roman Cikhart: Paměti mlýna Veselých v Táboře (nedatováno). 31
16
posloužil jí také jako inspirace pro popis mlýnské zahrady v pozdějším románu Márinka Zemanová. Poněkud nepřesné je také vyjádření, že o sportu se v době dětství Olgy Cikhartové „ještě mnoho nevědělo“. V Praze například začala krátce po založení Sokola v roce 1862 docházet do spolku cvičit i děvčátka,35 dívčí sport však nebyl tak docela obecně přijímán. Například návštěva říčních plováren se pro městské ženy a dívky stala běžnou záležitostí až na přelomu 19. a 20. století.36 Pro děti na venkově však nepochybně bylo koupání oblíbenou zábavou. Naopak bruslení bylo přibližně od 70. let 19. století uznáváno jako vhodné pro mladé dívky – ne však pro ženy starší, které měly podle názoru tehdejších lékařů příliš křehké kosti.37 Marie Cikhartová však nepochybně nezanedbala ani další aspekty výchovy své dcery – tedy vzdělání v zásadách řízení domácnosti a s ním souvisejících prací – především vaření a šití. O tom, že se jí v tomto ohledu dostalo výborné přípravy, svědčí zkušenosti, o které se o mnoho let později dělila se svými čtenářkami v rubrice Ženská hlídka, ale také její příručka Útulný domov. Své znalosti ohledně šití pak nepochybně uplatnila i jako Yvonna v mladší rubrice Modní přehled. Jak jsme již předeslali, Olze se dostalo také průpravy hudební, její matka ji nepochybně seznámila i s pravidly společenského chování, i z těchto znalostí těžila při své novinářské praxi a v další příručce – Co se sluší a nesluší. V Táboře zůstali Cikhartovi šest let, v roce 1891 Olžin tatínek v osmapadesáti letech zemřel a ovdovělá Marie se i s dětmi rok nato odstěhovala zpět do Prahy. Důvodem, proč už podruhé opustila svůj rodný kraj, bylo Olžino plánované studium na učitelském ústavu.38 Byla to v devadesátých letech 19. století jediná škola, kde mohly dívky získat úplné vzdělání zakončené maturitou. Vzdělávaly se tu obvykle dcery nemajetných intelektuálů, středoškolských a vysokoškolských učitelů a státních úředníků.39 Tyto rodiny si totiž obvykle nemohly dovolit dát dceři velké věno. Navíc měly tyto dívky předpoklady pro to, aby se v případě, že se neprovdají, dokázaly samy uživit.40
35
Lenderová 1999, s. 146. Lenderová 1999, s. 145. 37 Tamtéž. 38 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 398, Výstřižek Olga Fastrová: Vzpomínky na Oskara Nedbala, České slovo, 23. 6. 1944. 39 Lenderová 1999, s. 67. 40 Tamtéž. 36
17
Přestože výchova dívky nepochybně ležela spíše na matce, na jejím studiu na učitelském ústavu se nepochybně shodli oba její rodiče ještě před Františkovou smrtí. Pro přijetí totiž bylo třeba propouštěcí vysvědčení z poslední třídy měšťanské školy, pouhé vychození školy obecné nestačilo.41 A šestnáctiletá studentka si začala vychutnávat kulturní a společenský život velkoměsta. „Měly jsme mnoho domácích úkolů písemných, musily jsme se úhrnně nejméně dvě hodiny doma pilně učit, ale přesto jsme si našly čas i na nějakou tu zábavu. Moje spolužačky chodily do tanečních k Linkovi nebo Kaskovi, do divadel, koncertů. Já jsem se mohla jen občas podívat na velmi zlevněná studentská středeční odpolední představení v Národním divadle anebo na koncerty v Rudolfině, když mi volnou vstupenku přátelsky přinesl bratr Oskara Nedbala, kterou mi táborský krajan studující na konservatoři dal v obálce ke školníkovi na našem ústavě. Pak tu byla ještě možnost podívat se zdarma na korso, které tehdy kvetlo i v Praze, a to na třídě Ferdinandově (nyní Národní) od Národního divadla k Jungmannovu památníku (ovšem s gardedámou – maminkou). Tam mohl Pražan každodenně spatřit mnoho významných a slavných politiků, vědců, umělců,“ popsala své okouzlení Prahou později Fastrová.42 Ani tady se však nemusela vzdát své oblíbené zimní kratochvíle – bruslení. Přestože podle jejích vzpomínek nebylo v 90. letech 19. století v Praze jediné umělé kluziště, bruslívala prý mládež od Vánoc do konce února denně – s výjimkou krátkého přerušení při oblevách. Do školy v centru města chodila Olga jako mnoho jiných studentek pěšky, protože trasa koňské dráhy, která ve městě tehdy jako jediná jezdila, nevedla pro ně potřebným směrem. „Vracely jsme se domů až kolem páté, půl šesté; ale zhltnuvše svačinu, chytily jsme brusle a hajdy na matiční kluziště, které bylo až nablízku vodojemů na Floře – zase pěšky. Na kluzišti ozářeném lampami jsme pobyly asi tak do sedmi a teprve pak jsme doma večeřely, psaly úkoly a učily se. (…) Na kluzišti chodili hoši pro dívky tak jako při tanci a bruslilo se ve dvou. Jaké krásné bývaly ty večery! Maminkám se na kluziště nechtělo, bylo jim tam zima. Hoši nás
41
Horská 1999, s. 84. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 42
18
vyprovázívali domů při měsíčku, po sněhu,“ zavzpomínala zasněně o více než padesát let později Olga Fastrová.43 Maturitní zkoušku složila dvacetiletá Olga v roce 1896 a okamžitě nastoupila jako literní učitelka na obecné škole v Rokycanech. Odloučení od matky trpící „chorobnou zádumčivostí“44 a od pražského ruchu, který milovala, však nesla mladá učitelka těžce. Její příjem jí nedovoloval jezdit domů tak často, jak by si bývala přála. Proto s radostí uvítala, když mohla po půl roce přestoupit jako prozatímní podučitelka do obecní školy v Modřanech u Prahy.45 Odtud mohla dojíždět do Prahy dvakrát týdně: „Každou středu a sobotu před polednem jezdila jsem parníkem domů, každé pondělí a čtvrtek ranním vlakem vracela jsem se zas poslušně do školní roboty. Tyto cesty tvořily velikou položku v mém hubeném podučitelském rozpočtu při královské třicetizlatové měsíční gáži. Maminka moje, ač mne ráda viděla, často mi vysvětlovala, že jsou moje návštěvy v Praze vlastně čirou marnotratností. Ale já jsem nemohla bez Prahy býti,“ napsala v jedné ze svých vzpomínek.46 Často se Olga rozhodovala, že volání velkoměsta nepodlehne, zůstane po práci doma a raději stráví ušetřený půlden čtením nebo uklízením. Jakmile se však blížil konec středečního dopoledního vyučování, dobré úmysly vzaly za své. „Počkala jsem ve třídě, dokud nepřišel náš starý pan farář, který měl hodinu náboženství od desíti do jedenácti, a sotva přišel, už jsem vyběhla ze školy a letěla ,na náhon‘ k přístavišti, sotva dechu popadajíc, abych parník nezmeškala.“47 I když si mladá učitelka vážila toho, že může pracovat tak blízko Prahy, přece jen ji mrzelo, že si nemůže ze svého platu dovolit koupit lístky na koncert nebo do divadla. „(…) požitky velkoměstské byly mi pro své ceny nedostupné. Levných lidových divadel tehdáž ještě nebylo; a koupit si lístek drahý – toho jsem si mohla dopřát jen velmi, velmi zřídka. Ale takový večer za to pak byl také pro mne pravým svátkem; těšila jsem se naň čtrnáct dní napřed a vzpomínala čtrnáct dní potom,“ posteskla si ve vzpomínce na svou krátkou kariéru učitelky.48 Když si tedy kulturní zážitky musela 43
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 385, Výstřižek Olga Fastrová: Chodívali jsme po korsu, Národní politika, 2. 4. 1944. 44 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 45 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 2, Domovský list číslo 3793 z 30.4. 1935. 46 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 47 Tamtéž. 48 Tamtéž.
19
většinou odepřít, chodívala aspoň na procházky po městě. Jedním z Olžiných oblíbených míst byl také park na Karlově náměstí. Právě tam za jednoho červnového odpoledne dostal její život nový směr.
3. 2. Otto Faster V parku jí dělávala společnost bývalá spolužačka, která v té době čekala na místo v Praze a vypomáhala na několika pražských školách. Obě dívky někdy doprovázela známá Olžiny spolužačky. Právě od ní tehdejší učitelka poprvé slyšela jméno svého budoucího muže. Dívka byla Ottou Fastrem49 nadšená, a když se jí kamarádky pro její chvalozpěvy posmívaly, pozvala ho, aby se k nim při posezení v parku přidal. S Olgou si okamžitě padli do noty. „Líbil se mi. Byl intelligentní a hezký, až skoro příliš hezký na muže, ale bledý, bledý na smrt (…) Měl však upřímné, veselé oči a uměl se tak srdečně radovat ze všeho; byl tak rád na světě,“ popsala později první dojem ze svého budoucího manžela.50 Mladý dramatik se hned při tomto prvním setkání dokonce dopustil prohřešku proti bontonu. Když se totiž malá společnost rozcházela, nedoprovodil domů onu dívku, která jej do parku pozvala, ale vydal se na Vinohrady společně s Olgou. Ačkoliv se na ničem nedomluvili, potkávali se „náhodou“ každou středu a sobotu na místech, kam se mladá učitelka chodila pravidelně procházet. Otto Faster, vnuk51 revolucionáře z roku 1848 Petra Fastra,52 byl o pouhé čtyři roky starší než Olga Cikhartová. Jeho otec Metoděj byl kupec, matka Josefa, rozená Bubnová, pocházela z měšťanské rodiny. Otto, který při křtu dostal druhé jméno Hilar po bratrovi své matky, byl jediné dítě tohoto velmi dobře zaopatřeného páru. V době jeho seznámení s Olgou mu značné dědictví umožňovalo pohodlný život začínajícího spisovatele a dramatika. Napsal dramata Marie a Marta, V pavučinách a Na cizí půdě. A bylo to i jeho povolání, které mladou učitelku tak okouzlilo. „Byl spisovatelem, skutečným spisovatelem, jaká čest, jaké štěstí! Zamilovala jsem se šíleně,“ konstatovala Fastrová o desítky let později.53
49
Nominativ příjmení ve všech materiálech a dokladech je Faster, skloňovalo se však bez ,e‘ – Fastra, Fastrovi, podle stejného pravidla se i přechylovalo. 50 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 51 Nondková – Mazáčová 1985, s. 108. 52 Petr Faster, majitel hotelu „U Zlaté husy“, byl jedním z členů deputace, která se 19. března 1948 vypravila do Vídně s peticí pražského obyvatelstva (jejím autorem byl A. M. Pinkas) s primárním požadavkem národní svéprávnosti. 53 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno).
20
Mladý pár trávil hodiny na dlouhých procházkách po pražských parcích a Olga se zapojila také do práce v časopise Thalia, který Faster financoval z vlastní kapsy. Obstarávala administraci časopisu, psala adresy, pořizovala zápisy. Velmi rychle pochopila, že její přítel vydává mnohem více peněz za tiskárnu a honoráře, než se mu vrací z předplatného. Otto se však jejím obavám jen smál. „To se brzy změní, vždyť co lidí se u nás zajímá o divadlo,“ uklidňoval ji.54 Redakce odesílala stovky ukázkových čísel zdarma, ale stovky se jich zase vracely zpět. Předplatné zaplatil jen málokdo. Faster však zůstával optimistou. Olžina matka, Marie Cikhartová, však na Fastrovy schopnosti hleděla s nedůvěrou. „Maminka nerada viděla, když jsem Ottu přivedla a představila. Neočekávala od toho elegantního panáčka nic dobrého. Zjednala si o něm podrobné informace, ze kterých vysvítalo, že na nějaké zaopatření sňatkem s ním není ani nejmenší naděje. ,Utratil, co zdědil, má jen dluhy,‘ říkala mi. ,Ale co na tom záleží, maminko?‘ odpovídala jsem. ,Nechci se ještě vdávat. A on se uplatní, uvidíš.‘ ,Není zdráv, je to na něm vidět,‘ namítala. Ani to mě neodradilo. Milovala jsem Ottu z celého srdce a nic mne nemohlo odvrátit,“ popsala dohadování s matkou o mnoho let později Fastrová.55 Navzdory tvrzení mladé učitelky, že na svatbu je času dost, ukončila v létě 1898 školní rok v Modřanech a v poslední říjnový den téhož roku se za Ottu Fastra v kostele svaté Ludmily na Královských Vinohradech provdala po šestnácti měsících známosti. Své zaměstnání musela kvůli tehdejším zákonům opustit, protože učitelky podle nich musely dodržovat celibát.56 Matčin nesouhlas zřejmě u Olgy neměl příliš velkou váhu. Uzavření manželství z lásky, tedy nikoliv na základě dohody rodičů obou snoubenců, už na konci 19. století nebylo ničím výjimečným.57 Fastrovi rodiče ostatně v době svatby s Olgou již nežili – pokud by tomu tak nebylo, mohli by mít námitky nejspíš kvůli jejímu nepochybně malému věnu. Obchodnická dcerka by jistě přinesla do manželství více než Olga. Vzhledem ke zkušenostem s malým učitelským platem však zřejmě novomanželka brzy zasáhla do oblasti, kde podle jejího názoru Otto penězi příliš plýtval. Netrvalo dlouho a začala manžela přesvědčovat, aby přestal vydávat časopis 54
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 55 Tamtéž. 56 Celibát učitelek byl zrušen až Národním shromážděním v roce 1919. Viz. Lenderová 1999, s. 62.
21
Thalia. Argumentovala především tím, že je Thalia „příliš passivní“, tedy prodělečná.58 „Uposlechl mne, což mělo za následek úplnou roztržku s Ladeckým, který nemohl pochopiti, proč nehodlá Faster i poslední zbytky svého jmění v tom podniku zanechati,“ poznamenala na adresu Fastrova spoluredaktora rok po manželově smrti.59 Poslední číslo Thalie vyšlo 1. února 1899. Mladý pár si v prvním roce manželství užíval života plnými doušky. Faster naštěstí nestihl utopit všechen svůj majetek v Thalii – to, co zbývalo, posloužilo novomanželům na vybavení domácnosti a pohodlný život. „Můj muž si sice nedovedl nikdy ničeho odepřít, ale stejně jako sobě přál i mně. Cestovali jsme mnoho v těch prvních dobách, dokud jsme ještě nějaké jmění měli. Viděla jsem s ním hezký kus světa. Bydlili jsme krásně. Chodili jsme do divadel denně,“ napsala o nejšťastnějším období svého života později Olga.60 Osm měsíců po svatbě se mladým manželům narodila první dcera – Jarmila, pozdější známá překladatelka. Vzhledem k datu jejího narození se můžeme dohadovat, že říjnovou svatbu možná urychlilo Olžino těhotenství. Bez přístupu k soukromým materiálům Fastrové to však nemůžeme tvrdit jistě. Úspěchy Otty Fastra jako dramatika nebyly nijak zářné. Švandovo divadlo sice uvedlo v premiéře jeho hru V pavučinách, ale ředitel ji odmítl reprízovat. „Vaší žádosti nelze absolutně vyhovět. Na premiéru ,Pavučin‘ přišlo ke kase pouze patnáct lidí, na reprízu by jich tedy přišlo tak pět. Možná se mi je do programu podaří zařadit později,“ napsal v září 1899 Fastrovi nekompromisně Karel Švanda ze Semčic.61 Na druhé straně se k mladému autorovi neobrátilo štěstí zády docela. Ve stejném roce mu vydalo nakladatelství Václava a Františka Knappových hned tři divadelní hry. Při té příležitosti se s nimi Fastrovi podařilo vyjednat také vydávání nového divadelního časopisu, Divadelních listů. Čtrnáctideník měl vycházet vždy pátého a dvacátého dne v měsíci, první číslo vyšlo 5. prosince 1899.62 Jak si časopis vedl, bohužel nevíme. Fastrův záměr však ocenila pozdější slavná česká operní pěvkyně Ema Destinnová. Otto Faster se s Emou Kittlovou přátelil ještě před tím, než
57
Lenderová 1999, s. 77. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908. 59 Tamtéž. 60 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 61 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 327, Dopis Švandy ze Semčic Otto Fastrovi z 28.9. 1899. 58
22
se oženil s Olgou. Fastrovi pak nějakou dobu bydleli ve stejném domě jako Kittlovi,63 a tak se později přátelské vztahy se zpěvačkou, která tehdy stála na počátku své cesty za světovým úspěchem, rozšířily i na Ottovu manželku. „Gratuluji Vám srdečně k novému pokusu založit nám rozumný odborný divadelní list, který netlachá o tisíci vedlejších věcech a nepomlouvá celý čas ubohé spisovatelské duše – které si dovolily napsat – také někdy – drama… Buďte zdráv! Paní choti uctivé poručení, dcerušce pusu!“ vzkazovala Destinnová v dopise z Berlína z 23. listopadu 1899 adresovaném Fastrovi.64 Do redigování nového časopisu se nadšeně zapojila i Olga,65 v březnu roku 1900 se v něm objevil její vůbec první vydaný článek – šlo o kritiku Hilbertových Psanců. Prostřednictvím svého časopisu však měl její manžel příležitost vstupovat do dění v pražském divadelním světě a komentovat jej. K využití této zbraně dostal velmi brzy příležitost. Divadelní listy ještě nevycházely ani celý rok, když v nich Faster rozpoutal svou roztržku s vedením Národního divadla. Tehdejší ředitel F. A. Šubrt byl totiž odvolán, na jeho místo nastoupil Gustav Schmoranz, změnil se také hlavní dramaturg. V pražském tisku se rozpoutal boj mezi zastánci starého a nového vedení. Zatímco jedna strana halasně hanila všechno, co nová správa divadla zavedla, druzí novinky vynášeli do nebes. Otto Faster se prostřednictvím Divadelních listů postavil za odvolaného ředitele. V čísle z 20. listopadu 1900 otiskl kritiku Fibichovy opery Pád Arkuna, které vytýkal chyby v režii a scénické výpravě. Ředitel Gustav Schmoranz na tuto kritiku reagoval dopisem, v němž odvolal svůj dřívější souhlas s publikováním vyobrazení scén z Národního divadla v Divadelních listech. „Fastra zmocnil se po přečtení dopisu chorobný záchvat prchlivosti. Nerozváživ ničeho, napsal řid. Schmoranzovi ukvapenou odpověď, kterou ve svém listě otiskl. Tím byla dobrá shoda mezi ním a novou správou divadelní nadobro a nenapravitelně zničena. Při Fastrově neústupné povaze bylo vůbec nemyslitelno, že slova jednou pronesená někdy odvolá a při jeho nepoddajné šíji bylo také nemyslitelno, že by mohl nové správě divadelní někdy zadati některou svoji 62
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 293, Dopis Knappových Otto Fastrovi z 19. 11. 1899. 63 Říčanský, Jaroslav (1978): Olga Fastrová a Ema Destinnová, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském Muzeu v Českých Budějovicích 1978, R. 15, č. 2, s. 128. 64 Sbírka Muzea Jindřichohradecka, podsbírka historická, sbírkový fond Ema Destinnová, inv. č. ED 484, Dopis Otto Fastrovi z 23.11. 1899. 65 Jakým způsobem svému manželovi konkrétně pomáhala, nebylo možné na základě dostupných informací zjistit.
23
divadelní hru,“ vzpomínala na osudový střet Olga Fastrová v portrétu svého manžela pro Divadelní rozhledy.66 Faster ve svých výpadech proti novému vedení Národního divadla pokračoval, podněcován jeho nespokojenými členy. Ti docházeli za Fastrem a „popuzovali jej ještě více, vypravujíce o svém skutečném i domnělém utrpení (…) někteří mu nosili také články, jejichž znění bylo až příliš příkré, takže člověku méně důvěřivému, než byl Faster, na první pohled bylo zřejmo, že je diktovala stranická zášť a uražená ješitnost“.67 Faster však slepě věřil všemu, co mu donášeli herci a herečky, kterým nové vedení podle jejich názoru ukřivdilo tím, že přidělovalo hlavní role novým, mladým silám. „Prosila jsem manžela, aby se mírnil, aby posuzoval Národní divadlo objektivněji. Nedal si říci, nechtěl couvnout. Jen takový český dramatik, jehož hry se hrály v Národním divadle, byl pojímán vážně, jen tam se mohl opravdu uplatnit. A Faster si cestu na jeho jeviště svévolně uzavřel. A nedal si říci,“ povzdechla si o mnoho let později Olga.68 Ještě před vyvrcholením tohoto sporu však začínající dramatik slavil alespoň drobné profesní úspěchy. V roce 1900 kritika velmi dobře přijala inscenaci jeho dramatu Marie a Marta ve Švandově divadle a další hra Na cizí půdě byla vybrána v rámci Náprstkova konkurzu k realizaci v Národním divadle. O obě tyto šance se však připravil svými plamennými výpady ve sporu s jeho novým vedením. Zlikvidoval nejen možnost inscenací vlastních her na jevišti Národního divadla, ale časem také v divadle Švandově, jehož ředitel byl příznivcem ředitele Schmoranze.69 Hru Na cizí půdě přepracovanou pro Národní divadlo ještě ve Švandově divadle pod názvem Hříšníci v dubnu 1902 odehráli, ale pouze jedinkrát ji reprízovali. Nic nebylo platné, že kritici byli tomuto dílu naklonění. „Profesor Vodák v Čase napsal přímo, že je tato hra lepší než všecky původní práce tohoto roku na Národní divadlo uvedené,“ konstatovala později Fastrová.70
66
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908. 67 Tamtéž. 68 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 69 Gustav Schmoranz (1858 – 1930) stál v čele Národního divadla až do roku 1922. viz Gustav Schmoranz, osobnosti Slatiňan (nedatováno). http://www.slatinany.cz/osobnost.php (20. 6. 2006). 70 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908.
24
Do rodiny Fastrových mezitím přibyla druhá dcera – Olga. Ottovo dědictví se však v průběhu času povážlivě ztenčilo a čtyřčlenná rodina jeho příjem nutně potřebovala. Objevila se také nová hrozba – poprvé od známosti s Olgou se u dramatika projevila tuberkulóza. „Když poprvé objevila se na rtech mého muže krev, myslila jsem, že zešílím úzkostí o něho. A pak mi přišly starosti, veliké, těžké starosti o rodinu, o děti. Musili jsme se uskrovnit a to můj muž těžce nesl,“ popsala situaci v rodině Olga. 71 Ani přes vážné onemocnění však Faster nepolevoval ve svých výpadech proti vedení Národního divadla. Dramaturg divadla Jaroslav Kvapil dokonce kvůli jednomu z fejetonů v Divadelních listech, který pravděpodobně vztáhl osobně na sebe a svou ženu, napadl nemocí vysíleného dramatika na ulici karabáčem.72 Spor se táhl celý rok, nakonec Faster vydal zvláštní číslo Divadelních listů u příležitosti stávky orchestru divadla. Kvůli obsahu tohoto čísla podala správa Národního divadla v roce 1901 žalobu pro urážku na cti.73 Faster měl stanout před porotou. Zesláblý dramatik se však v té době zotavoval z chrlení krve, a tak se Olga vydala bez manželova vědomí prosit intendanta Národního divadla, aby využil svého vlivu a pokusil se o stáhnutí žaloby. „Ovšem marně; pan intendant slíbil, ale to také bylo vše, co v té věci učinil. Bojíc se o život mužův, přemluvila jsem jej, aby obsah onoho zvláštního čísla veřejně v časopise odvolal a tím se porotnímu líčení vyhnul. Učinil tak po mnohých prosbách – ale nikdy mi nemohl zapomenout, že jsem ho tehdáž přemluvila k takové nedůslednosti,“ posteskla si Fastrová o sedm let později.74 Ovšem ani tento krok, který způsobil napětí mezi manželi, nepřinesl výsledek, v jaký Olga doufala. Vedení divadla žalobu nestáhlo a Faster byl pro urážku na cti odsouzen.75 Marně se Olga snažila svého muže přesvědčit, aby se vzdal dráhy autora divadelních her a věnoval se raději nějakému jinému, klidnějšímu zaměstnání.76
71
Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908. 73 Fastrová, Olga (1932): Na památku, Národní politika 1932, R. 50, č. 236, s. 1. 74 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908. 75 Z žádného dostupného zdroje se nepodařilo zjistit, jak zněl rozsudek nad Ottou Fastrem v tomto sporu. Fastrová ve svém článku (viz Fastrová, Olga (1932): Na památku, Národní politika 1932, R. 50, č. 236, s. 1) pouze konstatuje, že odsouzen byl. 76 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 393, Výstřižek Olga Fastrová: Otto Faster, Divadelní rozhledy, 25. února 1908. 72
25
Dramatik toužil po tom, aby se jeho hry hrály, aby jeho úspěch byl rychlý, a on tak zbavil rodinu existenčních starostí. Mnoho možností už mu nezbývalo. V té době však vznikalo na Vinohradech nové divadlo Aréna s celoročním provozem. Jeho ředitel Jan Pištěk,77 který až do té doby cestoval se svou společností po Čechách, ho zrovna k tomuto účelu přestavoval. Faster se za ním tedy vydal, aby mu svá díla nabídl. Pištěk však neměl o vážná dramata zájem. Podle vzpomínek Olgy Fastrové prý jejímu muži řekl: „Prosím ho, Fastrlínku, proč pak on pořád píše jen samé vznešenohry? Z toho koukají u nás s bídou dvě představení, a na třetí mi sem nepáchne už ani noha. A co mu to vynese? Takhle něco veselého kdyby napsal, se zpíváním a muzikou (…) On přece také umí komponovat! Ale tohle drama si, prosím ho, zase pěkně odnesl a zavřel si to do šuplete.“78 Faster si musel vybrat. Buďto poslechne radu divadelního ředitele a zajistí své rodině, která už tak měla hodně dluhů, aspoň nějaký příjem, nebo se bude pokoušet o nejistý úspěch jako autor dramat. Dlouho váhal a nakonec se odhodlal Pištěka poslechnout. Přinesl mu lidovou veselohru, k níž zkomponoval líbivé písničky, a ředitel byl nadšený. Pro úspěch nové inscenace podle Olžiných vzpomínek udělal maximum. „(…) učinil věci pro něho tehdy nevídané: dal vymalovat nové dekorace a vytisknout zvláštní veliké plakáty, které byly nalepené na nárožích několik dní napřed.“79 Pištěkovi herci, zvyklí na staré a ošuntělé kulisy, žasli. Usilovná práce obou mužů se vyplatila. Krásná Lída, jak se Fastrova první veselohra jmenovala, měla premiéru 2. srpna 1902 a obecenstvo si ji zamilovalo. „Bylo to něco v Praze nevídaného, neslýchaného. Bylo to jako pohádka. Hra měla bouřlivý úspěch. Takový úspěch, že se musila hrát denně a denně naplnila celé hlediště. Lístky byly vždy už dopoledne vyprodány. Dostavil se referent velkého denního listu a napsal o hře nadšený posudek,“ vzpomínala na manželův úspěch Fastrová o půl století později.80 Za první rok se hra dočkala sta repríz. Na počest tohoto úspěchu pojmenovali Fastrovi svou třetí dceru, která se narodila roku 1903, Ludmila. Osud rodiny a její obživa byly s dřevěným vinohradským divadlem spjaté ještě dalších pět let. Olga často sedávala večer při představení v hledišti, dopoledne pak přihlížela zkouškám zpoza jeviště v doprovodu
77
Jan Pištěk (1847 – 1907), divadelní ředitel a majitel divadla Aréna na Vinohradech. Fastrová, Olga (1932): Na památku, Národní politika 1932, R. 50, č. 236, s. 1. 79 Tamtéž. 78
26
svého manžela, kterého ředitel Pištěk nazýval dramaturgem.81 Její matka, Marie Cikhartová, však nemínila názor na způsob obživy svého zetě navzdory úspěchu první veselohry změnit. „Moje maminka podobala se Laeticii, matce císaře Napoleona, která i na vrcholku synovy slávy prý pesimisticky říkávala: ,jen aby to vydrželo‘. Tohle nebylo nic jistého. Jednou se hra povede, podruhé ne. Nade všecku slávu je pěkný ouřádek pod pensí, to bylo maminčino nezvratné přesvědčení.“82 Otto se po úspěchu Krásné Lídy pustil do psaní lidových her, sypal je takřka z rukávu. Každý rok napsal novou hru, někdy i dvě. Nejenže se mu další hra pro Arénu povedla, měla ještě větší úspěch než ta předchozí. Lidé se na představení doslova drali. „Největšího počtu představení se dočkaly roku 1904 ,Pražské švadlenky‘ s písničkou ,Na Belvederu‘, která se stala lidovým popěvkem a tak se rozšířila v tehdejším Rakousku a i v cizině, že jsem ji roku 1910 dokonce uslyšela hrát v zahradní restauraci v cařihradské evropské čtvrti Peře,“ vzpomínala Fastrová o dvacet pět let později.83 Pražské švadlenky se dokonce roku 1929 dočkaly zfilmování. Němý film natočil na základě Fastrova námětu Přemysl Pražský, v hlavních rolích se objevili například Theodor Pištěk, Karel Lamač nebo Čeněk Šlégl – později známá jména československého filmu.84 Otto Faster konečně slavil úspěchy, po kterých tak prahl. Jeho hry byly ve vinohradské Aréně úspěšné a paušální příjem z repríz85 alespoň pokrýval životní náklady pětičlenné rodiny. Nebyl však tak docela spokojený se způsobem, jakým jich dosáhl. Jeho ambicí vždy bylo psát hry vážné, oceňovaná dramata. A i když se mu jakž takž dařilo plnit prázdnou rodinnou pokladnu, ani jeho žena nebyla na vrcholu blaha. „Mne mohly jeho úspěchy těšit, ale netěšily. Tak jsem si spisovatelskou činnost svého manžela nepředstavovala. Věřila jsem, že by dovedl víc. Snížil se k psaní takových her jen z lásky k nám, ke své vidině, aby zapudil nouzi od našich dveří. Byla jsem mu za to vděčná, ale bylo mi ho líto,“ shrnula své tehdejší pocity Olga Fastrová.86 Stálý
80
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 81 Fastrová, Olga (1932): Na památku, Národní politika 1932, R. 50, č. 236, s. 1. 82 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno). 83 Fastrová, Olga (1932): Na památku, Národní politika 1932, R. 50, č. 236, s. 1. 84 České filmové nebe, detail filmu pražské švadlenky (nedatováno). http://www.cfn.cz/detail_film.php?26206 (20. 6. 2006). 85 Podle vzpomínek Olgy Fastrové mu bylo vypláceno paušálně 10K za reprízu. 86 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 345, Fragment přednášky Olga Fastrová vzpomíná (nedatováno).
27
příjem z reprízovaných her i vydávání not k populárním Fastrovým písničkám pomohly pětičlenné rodině překonat nejhorší finanční krizi. Tato doba však neměla trvat déle než pouhých několik let.
3. 3. Vesna Ještě dřív, než do života Fastrových opět tvrdě vstoupila Ottova nemoc, dostala Olga příležitost uplatnit své zkušenosti, které získala, když pomáhala svému muži při vydávání Divadelních listů. Ty sice v roce 1904 přestaly vycházet, ale v létě téhož roku se na ni obrátila spisovatelka Vlasta Pittnerová s žádostí, aby se ujala redigování nově vznikajícího čtrnáctideníku pro ženy, který měl nést jméno Vesna. Z dopisů, které Pittnerová Fastrové napsala, můžeme vyrozumět, že se nejprve zdráhala tuto nabídku přijmout. Zřejmě pochybovala o svých schopnostech, zda bude na samostatné redigování takového časopisu stačit. „Z redakce časopisu nemusíte mít strach, a kdybyste se přece dostala do úzkých, budu Vám nápomocna radou já a jistě pomohou také přítelkyně (Náprstková, Svobodová),“ ujišťovala Pittnerová Olgu v dopise ze 17. června 1904.87 Začátkem července se už na Fastrovou obrátil mladoboleslavský vydavatel časopisu, Karel Vačlena mladší. Fastrová mu zřejmě až do té doby svůj zájem o redigování časopisu neoznámila, protože hned v úvodu prvního dopisu, který jí napsal, vysvětluje svůj záměr.88 Chtěl by vydávat všestranný zábavně naučný čtrnáctideník pro české paní a dívky. Vačlenův strýc stejného jména vydával jiný ženský časopis – Lada. Vačlena mladší byl však toho názoru, že Lada už neodpovídá nárokům moderní ženy, přestože vychází v nákladu šestnáct tisíc výtisků. Právě od tohoto nákladu odvozoval Vačlena svou naději, že nový list bude úspěšný.89 Redigováním Vesny chtěl nejprve pověřit Vlastu Pittnerovou, ta se však tohoto úkolu pro své onemocnění nemohla ujmout. Obrátil se proto s touto nabídkou na Fastrovou, kterou mu Pittnerová doporučila. Olga už rozhodně déle neotálela a Vačlenův návrh přijala. Hned také navrhla, aby podtitul Vesny zněl: „čtrnáctidenník ku zábavě a poučení českých žen“ a aby 87
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 170, Dopis od Vlasty Pittnerové z 17.6. 1904. 88 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 213, Dopis od Karla Vačleny mladšího z 8.7. 1904. 89 Tamtéž.
28
přinášel nejen překlady děl zahraničních autorů, ale také práce českých spisovatelů. Vydavatel s oběma návrhy souhlasil a dal Fastrové naprostou volnost v uspořádání obsahu časopisu. „Jsem předem přesvědčen o Vaší pečlivosti,“ poznamenal na závěr dopisu z 23. července 1904.90 Do vydání prvního čísla už zbývalo méně než dva měsíce. Vačlena jej totiž naplánoval už na 15. září 1904 s tím, že však na titulu bude uvedené datum 1. října. Tento postup zdůvodnil tím, že nechce novému časopisu dělat reklamu ze strachu z konkurence, a proto bude těchto dvou týdnů potřeba „na agitaci“.91 Čerstvě jmenovaná redaktorka se tedy okamžitě pustila do práce. Rozeslala dopisy českým autorům, a především autorkám, s prosbou o příspěvek do právě vznikajícího časopisu. Oslovila tak například Růženu Jesenskou, Helenu Malířovou, Gabrielu Preissovou nebo Emila Trévala.92 Vzhledem k tomu, že ze čtyř jmenovaných autorů hned tři odpověděli, že žádné vhodné dílo k otištění nemají, můžeme se pouze dohadovat, kolik dalších dopisů musela Olga Fastrová rozeslat, než se jí podařilo naplnit první číslo Vesny.93 Z jedenačtyřiceti v něm zveřejněných příspěvků totiž tvořila nadpoloviční většinu právě původní díla českých autorů. Obsahovalo také dvě povídky podepsané Otto Fastrem a čtyři povídky Olgy Fastrové a tři její překlady z francouzštiny a němčiny. Kromě poezie a prózy původní i přeložené byly součástí prvního čísla Vesny také zprávy o ženském hnutí, recenze vyšlých knih, divadelních představení nebo rubrika Rozmanitosti, která obsahovala drobné zprávičky posbírané z cizích novin a časopisů a opatřené komentářem.94 Cíle nového časopisu formulovala jeho redaktorka v předmluvě k prvnímu číslu. Hned v úvodu vysvětluje, proč je Vesny zapotřebí. Upozorňuje, že přestože existuje několik českých ženských časopisů, každý z nich se obrací pouze k úzce vymezené skupině žen – ať už společenským postavením nebo spolkem, jehož jsou členkami. Chybí však list, po němž by se zájmem sáhla jakákoliv žena bez rozdílu vzdělání a povolání, který by nejen bavil, ale nabízel i čtení o věcech, které ženy potřebují znát nebo je zajímají. „A takovým listem chce být Vesna. Vesna chce 90
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 214, Dopis od Karla Vačleny mladšího z 23.7. 1904. 91 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 215, Dopis od Karla Vačleny mladšího z 2.8. 1904. 92 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 97, 137, 176 a 205, Dopisy od Růženy Jesenské, Heleny Malířové, Gabriely Preissové a Emila Trévala, srpen 1904. 93 Písemné odpovědi dalších oslovených spisovatelů nejsou k dispozici.
29
především výběrem zdravé četby belletristické tříbit a zjemňovat vkus ženského čtenářstva. Proto bude přinášet práce z per osvědčených spisovatelek a spisovatelů českých vedle překladů významných, cenných a oblíbených prací cizojazyčných. Mimo to však chce otiskovat i práce slibných nových sil a býti tak vlídnou a ochotnou přítelkyní literárního dorostu – a to především dorostu ženského. (…) bude přinášeti zprávy a články o všem, co ženu zajímá, a to o veřejné činnosti žen stejně jako o tiché práci ženy v domácnosti, považujíc obě tato pole ženské práce za stejně důležitá.“95 K drobným zprávám o ženském hnutí u nás i ve světě ve Vesně postupně přibyly také samostatné referáty o nejrůznějších ženských tématech,96 galerie žen se zajímavými osudy, portréty žen, které uspěly v zahraničí. Vesna upozorňovala nejen na novinky v literatuře a divadle, jak jsme zmínili výše, ale také v hudbě a výtvarném umění. Velký prostor si postupně vyžádala rubrika Praktický rádce, kam čtenářky posílaly své dotazy týkající se domácnosti nebo například společenské etikety a jiné čtenářky, které znaly řešení problému, na tyto dotazy odpovídaly. Kromě redigování listu v něm Fastrová pravidelně publikovala recenze her v rubrice Divadlo, nepravidelně referovala v rubrice Literatura o vyšlých knihách a také zveřejňovala své překlady z němčiny a francouzštiny. Vesna ale přinášela také překlady původních prací ruských, polských, norských, holandských, maďarských a anglických. Převážnou část její beletristické části však tvořila původní česká díla. Také svému slibu, že bude podporovat nové autory a především autorky, Vesna dostála. Ve třetím čísle prvního ročníku vyhlásila anonymní soutěž o nejlepší beletristickou povídku. První cenou byla peněžní odměna 100 K, další vybrané povídky byly otištěny za obvyklý honorář. Později vznikla samostatná rubrika Ukázky z literární tvorby čtenářek. Redigování Vesny se Olga Fastrová věnovala celých pět let, až do roku 1909. Podrobnosti o způsobu, jakým časopis vedla a jak kombinovala práci na něm s dalšími pracovními i domácími povinnostmi, se nám z její korespondence ani článků nepodařilo zjistit. Jisté však je, že právě při své první samostatné redaktorské činnosti nasbírala zkušenosti, které později uplatňovala při vedení mnoha jiných listů podobného zaměření. Do roku 1923 se věnovala například redigování České domácnosti, Mody a Vkusu, přílohy Nových pařížských mod s názvem Dámské 94
Vesna, Belletristický čtrnáctidenník věnovaný zájmům českých žen, R. 1, č. 1. Fastrová, Olga (1904):Váženému čtenářstvu, Vesna 1904, R. 1, č. 1, nečíslovaná strana obálky. 96 Například vzdělávání žen, změny v manželském zákoně, volební právo, postavení žen v zahraničí atp. 95
30
besedy a šest let, od roku 1920 do roku 1926, také vedla Nedělní zábavnou přílohu Národní politiky.
3. 4. Literární začátky Přestože se v žádném z pramenů nepodařilo najít smlouvu nebo dopis sjednávající odměnu za práci ve Vesně, je nepochybné, že touto prací začala Olga Fastrová přispívat do rodinného rozpočtu. Jeho základ však stále tvořil příjem z her jejího manžela. Jak jsme již zmiňovali, nešlo o nijak závratné sumy, možná i proto nabídku na redigování časopisu přijala. Ani s tímto přilepšením však nebyla situace pětičlenné rodiny nijak růžová – manželská idyla zamilovaného páru se pod tíhou starostí rychle rozplynula. „Ve starostech a shonu za chlebem skoro utonula naše láska,“ přiznala později Fastrová.97 I přes všechny potíže však Olga neodváděla svou práci na Vesně nijak polovičatě. Neomezovala se na pouhé získávání textů a dohled nad nimi. Čas od času, i když v menší míře než v narychlo připravovaném prvním čísle, přetiskovala v časopise i své vlastní drobné prózy, překlady i kritiky divadelních představení a literárních děl. V literární tvorbě nebyla úplný nováček. Bohužel nevíme, kdy přesně se jí začala věnovat, je však pravděpodobné, že až pod vlivem svého manžela. Její úplně první publikovanou prózou byl v roce 1903 Román naivky, který vycházel na pokračování v Divadelních listech redigovaných Ottou Fastrem.98 Bližší informace o něm však nemáme – recenzenti takto publikovaným dílům nevěnovali pozornost. Román naivky však neušel zájmu rodinné přítelkyně Emy Destinnové. „Zašlete mi laskavě ony sešity Div. Listů, ve kterých je obsažen: ,Román naivky‘ z péra Vaší choti. To je roztomilá povídka. Otec mi je posílal, ale posledně se mi 2 sešity ztratily,“ napsala v květnu roku 1904 Fastrovi.99 O sedmnáct let později zařadila Olga Fastrová svoji prvotinu do sbírky povídek s názvem Gospar Niko. Přestože podle oficiálních bibliografií byla Olžinou knižně vydanou prvotinou Fata Morgana z roku 1908, ve skutečnosti vyšel její první román už o dva roky dříve. Šlo o románový přepis divadelní hry V pavučinách, jejímž autorem byl Otto Faster. Důvod, proč není v žádném soupise jejího díla obsažený, je prostý – jako autor románu
97
Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 468, Výstřižek Adolf Brabec: Olga Fastrová, (periodikum neuvedeno, nedatováno). 98
31
byl uvedený Faster. Toto malé autorské tajemství Olga zřejmě zachovala až do své smrti. Svým dědicům jej svěřila prostřednictvím přípisu na novinovém výstřižku z Národní politiky s recenzí této knihy. „Psala jsem tento románek já, divadelní hru napsal můj manžel a použila jsem ji na jeho přání,“ stojí Fastrové rukopisem na výstřižku.100 Důvod, proč nepřiznala své autorství, nevysvětluje. Recenze její utajené prvotiny vyznívá poměrně dobře. Pisatel sice Fastrovi jako domnělému autorovi vytýká, že se mu v díle nepodařilo zachytit specifika pražského života, a děj románu by se tak mohl odehrávat v kterémkoliv velkém městě, román však označuje za pozoruhodný. „Autor má dobrý smysl pro stavbu děje úměrnou a vkusně rozloženou; má bohatou vynalézavost a jemné pochopení pro lidské nitro zmítané vášní, které umí odstíniti slovy vybraně přiléhavými. Román (…) čte se velmi plynně. Je to historie (…) podaná se vkusem rozeného romanciera, který vyhýbaje se banální sensačnosti má pochopení pro život a barvité podání jeho jímavých výseků,“ hodnotí dílo recenzent podepsaný šifrou Σ.101
3. 5. Překladatelské začátky a první články I přes úspěch Fastrových her a Olžin příjem za redigování Vesny se finanční zdroje mladé rodiny, jejíž situace se po Fastrově rychlém úspěchu přechodně zlepšila, začaly opět tenčit. Nemoc živitele rodiny vysilovala čím dál tím víc, na něj se tedy Olga s přivýdělkem spoléhat nemohla. Rozhodla se proto využít své vlastní jazykové znalosti, především francouzštiny a němčiny, a v roce 1906 se pustila do shánění materiálu k překladům. Svědčí o tom dopis z Uměleckého nakladatelství B. Kočího, který reaguje na Fastrové odpověď na inzerát „uveřejněný v denních listech 22. 9.“. Nakladatelství jí nabízí k překladu třísvazkový román Julesa Verna Matyáš Sandorf za honorář 40 korun za tiskový arch, pokud ovšem sama zajistí korekturu textu. Pokud ne, odměna za tiskový arch bude o deset korun nižší.102 Jak vyplývá z další korespondence, Fastrová nakonec nepřekládala Matyáše Sandorfa, ale jiný Vernův
99
Sbírka Muzea Jindřichohradecka, podsbírka historická, sbírkový fond Ema Destinnová, inv. č. ED 490, dopis Emy Destinnové Otto Fastrovi z 12.5. 1904. 100 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 475, Výstřižek Recenze z přílohy Národní politiky (nedatováno). 101 Tamtéž. 102 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 275, Dopis od Uměleckého nakladatelství B. Kočího z 19.10. 1906.
32
román – Sever proti Jihu.103 Vzhledem k tomu, že překládání bylo pouze jednou z mnoha Fastrové aktivit, trvala jí práce na románu pravděpodobně o něco déle, než nakladatelství předpokládalo. Nejenže na něm pracovala téměř rok, ale redaktor Kočího nakladatelství jí jedenáct měsíců po zadání práce nabízel pomoc jiného překladatele, který sháněl práci. Slibuje, že i přesto bude Fastrová uvedena jako jediná překladatelka a se svým kolegou se podělí o honorář.104 Žádosti o zadání překladů zřejmě zoufale rozesílala na všechny strany. Ne vždy však pochodila. Například Nakladatelství J. Otto, které ji o téměř dvacet let později přeuctivě žádalo o co nejčastější zasílání příspěvků pro Světozor,105 v září 1907 její nabídku překladu zdvořile, ale nekompromisně odmítlo.106 Naopak velmi vstřícně se k ní postavilo nakladatelství J. R. Vilímka, které v průběhu roku 1907 připravovalo vydání jejího prvního románu. „Mám na paměti Vaši překladatelskou součinnost a jakmile odezní zahájení sezóny, vyjdu Vám vstříc a budu Vám zadávati hodně překladů,“ napsal Vilímek.107 Překlady tvořily až do roku 1910, kdy nastálo zakotvila v redakci Národní politiky, převážnou část rodinných příjmů. „To jsem překládala často celé noci, za velmi nízký honorář. (…) Kolik tiskových archů bylo třeba přeložit na příklad před činžovním termínem. Hu! Brr!“ zavzpomínala v únoru 1936 na svou překladatelskou kariéru.108 Rok 1906, kdy se začala intenzivně věnovat překladům, byl zároveň rokem, kdy Olga Fastrová publikovala svůj první článek v denním tisku – Národní politika otiskla 7. srpna toho roku její příspěvek popisující osud císařovny Eugenie, manželky posledního francouzského císaře Napoleona III.109 Spíš než výraznějším vyjádřením autorčina názoru byl však rekapitulací osudu císařovny. Její další publikovaný článek byl ale docela jiného charakteru. Národní obzor otiskl 15. prosince 1906 v rubrice
103
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 276, Dopis od Uměleckého nakladatelství B. Kočího zastoupeného Josefem Soukupem z 7.9. 1907. 104 Tamtéž. 105 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 268, Dopis od Nakladatelství J. Otto (nedatováno). 106 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 267, Dopis od Nakladatelství J. Otto z 17.9. 1907. 107 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 270, Dopis od Nakladatelství Jos. Vilímka z 20.9. 1907. 108 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 401, Výstřižek Olga Fastrová: Na chvilku madame…, Eva, únor 1936.
33
Ženský svět Fastrové fejeton Co jest emancipace žen?110 „Ženu emancipovanou představují si mnozí nejinak než jako ošklivou, obrejlenou mužatku s krátce ostříhanou hlavou, jako ženu, která pro svou šerednost či předpojatost nemohla nalézti muže, a proto ze zášti způsobuje mužům nebezpečnou konkurenci v různých oborech povolání. To je však představa naprosto falešná,“ píše v jeho úvodu. Upozorňuje na skutečnost, že zatímco muži neupírají ženám právo, aby pracovaly jako švadleny nebo pradleny, z jiných oborů je nemilosrdně vykazují. Za dva hlavní nepřátele žen v emancipačním boji označuje předsudek a zvyk, za jeho hlavní hnací motor pak hospodářskou krizi, která ženy nutí, aby přispívaly k rodinnému příjmu. Dva týdny po jejím příspěvku v Národním obzoru otiskla Národní politika její úvahu na téma Plesy a volební právo žen,111 v níž Fastrová srovnává společenská omezení žen na plese s omezením jejich svobody občanské – tedy absencí volebního práva. „Vážený vousatý čtenář se asi diví, jak zrovna plesy souvisí s touto důležitou otázkou. Velmi těsně! Považte jen: žena nejenže nesmí si volit zástupce do obecních zastupitelstev a sborů zákonodárných, ale – a to je křivda jistě hlasitě do nebe volající – ona si nesmí volit dokonce ani tanečníky podle svého vkusu. (…) Ubohé ženy! Ty jsou odsouzeny čekat jako na smilování, zda se nad nimi některý z pánů všeho tvorstva ustrne a k tanci je vyzve,“ vysvětlila, kde vidí paralelu mezi těmito zdánlivě neslučitelnými oblastmi. Pointou článku bylo upozornění na Dámskou besedu – ples, který si ženy uspořádaly samy pro sebe, aby si mohly bez starostí o dostatek partnerů zatančit, a na který muži nemají přístup. V závěru této „masopustní úvahy“, jak ji v podtitulku nazvala, se pak baví pomyšlením, že by se mužská a ženská role na plese otočily. „Pánové by musili pěkně přijít v průvodu svých tatínků. V sále by musili utvořit ,živou dekoraci‘ kolem stěn a pěkně čekat, až se některé ženské osůbce uráčí některého z nich si vybrat,“ líčí svou představu o takovém plese. Národní politika otiskla o pět dní později, v předvečer již zmiňované Dámské besedy, pořádané pražským ženským spolkem na Žofíně, i její stať o tom, proč dámy
109
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 355, Výstřižek Olga Fastrová: Bludná císařovna, Národní politika, 7. 8. 1906. 110 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 356, Výstřižek Olga Fastrová: Co jest emancipace žen?, Národní obzor, 15. 12.1906. 111 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 357, Výstřižek Olga Fastrová: Plesy a volební právo žen, Masopustní úvaha, periodikum neuvedeno, 1.1.1907.
34
takovou akci pořádají a jak probíhá.112 „Je zkrátka jakousi revolucí proti silnějšímu pohlaví, jakousi stávkou, jakousi novodobou dívčí válkou – ale válkou veselou, jednovečerní, ze které se dámy v nejlepším humoru vracejí ke svým krbům, a nijak se proto neodříkají manželského jha,“ vysvětluje v závěru článku. Nepodařilo se nám zjistit, zda to byly tyto tři příspěvky,113 které později vedly ke vzniku pravidelného módního sloupku Olgy Fastrové v Nedělní zábavné příloze Národní politiky. Její osobní fond v literárním archivu Památníku národního písemnictví neobsahuje žádné dokumenty nebo korespondenci, které by důvod vzniku této pravidelné rubriky nebo jejího iniciátora určovaly. Jisté však je, že její první módní referát vyšel pod titulkem Modní přehled 3. března 1907.114 Podrobněji se této části její kariéry budeme věnovat dále.
3. 6. Těžký rok 1907 Rok 1907 byl pro začínající spisovatelku a novinářku zlomový především v osobním životě. Ve stejné době, kdy se stala pravidelnou přispěvatelkou Národní politiky, byť pod pseudonymem Yvonna, totiž zemřela její matka Marie Cikhartová. Její spíš realistický, až pesimistický pohled na svět, který je dobře patrný z jejích poznámek na adresu Olžina manžela (viz výše), měl podle Fastrové kořeny v jejích dlouhodobých depresích. Když vzpomínala na svá učitelská léta, napsala Fastrová o odpoledních trávených v matčině společnosti: „Obvyklý denní pořádek mé návštěvy v Praze byl ten, že jsem seděla doma s maminkou a poslouchala její stesky – moje matka jevila silný sklon k chorobné zádumčivosti – a po těch neutěšených rozhovorech chodívala jsem na procházku.“115 Marie Cikhartová zemřela v poměrně nízkém věku nedožitých osmapadesáti let. Olga Fastrová o mnoho let později označila její úmrtí za tragické vyvrcholení depresivního onemocnění.116 Vzhledem k tomu, že se nám však nepodařilo najít úmrtní list Marie Cikhartové, o tom, zda spáchala sebevraždu, se můžeme pouze dohadovat.
112
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 358, Výstřižek Olga Fastrová: Dámská beseda, Národní politika, 6. 1. 1907. 113 Včetně prvního textu o císařovně Evženii. 114 Yvonna (1907): Co se bude na jaře nositi, Národní politika 1907, R. 25, č. 62, 1. příloha. 115 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 116 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Bedřich Kočí (přír. č. 9/64), inv. č. 238, Dopis od Olgy Fastrové ze 4. 12. 1938.
35
Ani po matčině smrti si však Fastrová nemohla dovolit omezit své pracovní úsilí. I přes přechodná zlepšení se totiž zdravotní stav jejího manžela nezadržitelně zhoršoval. V dubnu 1907 jej tuberkulóza upoutala definitivně na lůžko. Dřívější manželské rozmíšky byly zapomenuty. „Když ulehl na lože smrtelné, přiletěla znovu láska z neznámých dálek (…). Tu teprve jsme poznali, jak jsme se rádi měli, třeba jsme si to už tak říci nedokázali,“ přiznala Olga o půl roku později.117 Místo obvyklého odjezdu na letní byt tak mladá rodina zůstávala v Praze.118 Olga Fastrová nemocného manžela opustila jen nakrátko, když jela sbírat materiál pro své fejetony o dětském sanatoriu a „feriální osadě“, kterou bychom dnes nejspíš nazvali letním dětským táborem, do Luže nedaleko Pardubic.119 I nadále se však snažila shánět stále další překlady, které by zajistily rodině potřebný příjem. Kromě toho pracovala na posledních úpravách svého románu, který mělo vydat pražské nakladatelství Josefa Vilímka na podzim 1907.120 Otto Fastrovi ubývaly síly v důsledku smrtelné nemoci, jeho mladou ženu v září 1907 ničily starosti, péče o umírajícího muže i neustálá snaha o získání další práce. Jak vyplývá z dopisu, který napsala Karlu Václavu Raisovi pouhé čtyři dny před manželovou smrtí, Fastrové se nedařilo vydělávat dostatečné množství peněz na zabezpečení rodiny. „Hluboce zahanbena ostýchám se již znova – a to po třetí – přiloženou žádost osobně odevzdati. Leč poměry moje jsou zoufalé; nevím si jiné rady. Kdybych měla dosti sil k soustavné práci, vydělala bych snad potřebný peníz, ale mé síly jsou již úplně vyčerpány, takže jen Boha prosím, by učinil tomu trápení ubohého mého muže i mému konec, nebo snad nebudu moci již ani povinnostem svým dostáti a přijdu o chleba. Prosím Vás, slovutný pane, račtež pokornou žádost moji laskavým slovem Svým podporovati. Račte býti ujištěn, že neudělíte svoji podporu osobě nehodné,“ napsala tehdejšímu řediteli dívčí měšťanské školy na Vinohradech.121 Ačkoliv onu „přiloženou žádost“ Raisův fond v Památníku národního písemnictví
117
Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 118 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 80 a 81, Dopisy od Zdenky Háskové ze 6.8. a 12.8. 1907. 119 Fastrová, Olga (1907): V Luži, Sanatorium dra. Hamzy, Národní politika 1907, R. 25, č. 211, s. 1; Fastrová, Olga (1907): V Luži, Feriální osada, Národní politika 1907, R. 25, č. 212, s. 1. 120 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 269 a 270, Dopisy od Nakladatelství Jos. Vilímka ze 4.5. a 20.9. 1907. 121 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond K.V. Rais (přír. č. nepřiděleno), inv. č. 913, Dopis od Olgy Fastrové z 22. 9. 1907.
36
neobsahuje, můžeme předpokládat, že se týkala nějaké formy žádosti o finanční pomoc, pravděpodobně s Raisem v roli ručitele. 26. září 1907 Otto Faster tuberkulóze plic podlehl ve věku pětatřiceti let. Podle úmrtního listu zemřel doma na Královských Vinohradech.122 Pohřben byl o dva dny později, na svátek svatého Václava, na Vyšehradském hřbitově. Jeho dceři Jarmile bylo osm let, prostřední Olze sedm a nejmladší Ludmile teprve čtyři roky. Jakkoliv jej Olga upřímně oplakávala, po dlouhé a vysilující nemoci považovala Ottovu smrt za vykoupení. „S bohem, můj drahý muži! Smrt, které jsi se tak hrozil, byla milosrdnou a něžnou. Nedala ti trpět. Ukončila tvůj život, který přes všechna protivenství, byl vždycky jen sladkou pohádkou. Spi, má dobrá, důvěřivá, nadšená hlavičko – spi, má jediná pravá lásko, spi ty, který jsi pro mne všechno obětoval,“ rozloučila se Olga Fastrová se svým mužem ve vzpomínkovém článku pro Vesnu.123 Fastrův nekrolog ve Vesně, jehož autorem byl Ladislav Mattuš, ho označuje za tvůrce českého vaudevillu – veselé lidové hry se zpěvy. „Jest pravda, že na tomto poli dělal obecenstvu koncese a dal se místy vésti vkusem davu, ale považoval tuto cestu za pouhý prostředek, kterým především hledal a nalezl teplý styk s divákem. Přitom však ideálem jeho bylo, pozvolna povznášeti vkus lidový, a nenápadně vnášeti do srdce divadelního davu mravní sémě, jak zajímavě o tom vykládá ve své poučné předmluvě ku ,Princi z pohádky‘,“ zhodnotil Mattuš Fastrovo dílo.124 Ačkoliv kritika chválila jeho dramatická díla, přízeň nejširšího divadelního publika si získal právě lidovými hrami.
122
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 35, Úmrtní list Otto Faster 29.9. 1907. 123 Fastrová, Olga (1907): Místo nekrologu. Hrst vzpomínek Olgy Fastrové, Vesna 1907, R. 4, č. 2, s. 17. 124 Mattuš, Lad. (1907): Otto Faster, Vesna 1907, R. 4, č. 1, s. 11.
37
3. 7. První román a boj s kritiky Jak jsme již uvedli výše, první rozsáhlejší beletristická práce Olgy Fastrové vycházela v roce 1903 na pokračování v Divadelních listech redigovaných Ottou Fastrem. V průběhu roku 1907 však dokončila svůj první román pro knižní vydání. Fatu Morganu, jak zněl název díla, přislíbilo v květnu 1907 vydat pražské nakladatelství Josefa Vilímka. V dopise ze 4. května však Olze oznámilo, že k ukončení sezóny má již připravené jiné dílo, a na Fatu Morganu se tak dostane až na podzim. Nebude sice prvním titulem nové vydavatelské sezóny, ale mělo by se na ni dostat co nejdříve. Současně nakladatelství Fastrové oznamuje, že honorář dostane až v den vydání knihy, a to ve výši 32 K za tiskový arch o šestnácti stranách za první vydání. Plánuje Fatu Morganu vydat ve 3 200 kusech, dvě stovky z toho budou určené pro redakce.125 O čtyři měsíce později už byl text vysázen a bylo třeba udělat poslední korektury. V lednu následujícího roku se první román Olgy Fastrové objevil na pultech knihkupců. Děj Faty Morgany se odehrává v malém jihočeském městě – s vysokou pravděpodobností v Táboře z dob Olžina dětství. Ve více než třísetstránkovém díle popisuje osudy pěti dívek, z nichž každá má jiný vztah k mužům. Maryna Foltinová rychle propadá milostnému poblouznění a její milenci ji často omrzí, právě ona se žene za titulní „fatou morgánou“ vášnivé lásky,126 další zneužívá muže, kteří se jí dvoří, a snaží se od nich získat co nejvíc, jiná se zase provdá z povinnosti. Některé postavy pak přímo odkazují k osobám spojeným s jejím životem v Táboře. V postavě doktora Bindera, otce dvou z pětice hrdinek, zobrazila otce Oskara Nedbala, samotného skladatele pak představuje mladý houslový virtuos Otto Binder, který podléhá svodům vášnivé Maryny.127 Právě různé druhy lásky byly základním tématem celého románu a právě toto zaměření v některých případech Fastrové vyneslo výtky kritiků. Její „debutové“ dílo totiž rozhodně nešetřili. Například autor píšící pod šifrou A. N. pro Přehled zhodnotil Fatu Morganu takto: „povídavý román maloměstských duší sleduje snad jen cíle zábavné“. Autorce vyčítá „nízký literární vkus a chtění“, „tuctové postavičky“ a naprostý nezájem o
125
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 269, Dopis od Nakladatelství Jos. Vilímka ze 4. 5.1907. 126 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 406, Výstřižek recenze v Ženských listech, autor K. N. (nedatováno). 127 Božek 1989, s. 56.
38
prohloubení charakterů postav a jejich motivací.128 Dalšímu recenzentovi vadí právě výše zmiňovaný jednostranný zájem autorky: „Má oči dokořán otevřeny pouze pro erotické vzněty svých hrdinek a hrdinů, pro jejich plaménky vášní milostných, pro jejich drobná dobrodružství a sladké pletky srdce. Zdá se, že pro nic jiného nežijí.“129 Malý smysl pro duševní hnutí a motivace hrdinů a hrdinek, frázovitý a novinářsky rutinní jazyk patřily nejen k nejčastěji opakovaným výhradám k Fatě Morganě, ale také v hodnocení jejích pozdějších románů. Přesto se našly i lichotivější posudky. „S vervou podané obrazy románu z ovzduší uměleckého a studentského zaujmou každého ctitele krásné prosy a živý styl autorčin zanechá v mysli čtenáře dojem nezapomenutelný,“ rozplýval se například recenzent ve Venkově.130 Přestože se Olga Fastrová nenechala vlažným přijetím svého románu od další beletristické tvorby odradit, rozhodně výtky kritiků nepřijímala s chladnou hlavou. Naopak, a platilo to také u jejích pozdějších děl, neváhala se proti recenzentům důrazně ohradit. Je to velmi dobře patrné například z její korespondence s Arne Novákem. Ten se jí, zřejmě v odpovědi na dopis, který bezprostředně následoval po vydání jeho recenze, snaží své výhrady vysvětlit a znovu opakuje, že „popisy osob a osudů mu přijdou frivolní“, že od Fastrové očekával více. Konstatuje také, že se rád dočetl, že bude Fastrová redigovat Českou domácnost, prorokuje, že z ní bude výborná elegantní novinářka, což jí „lépe ,sedne‘ než honba za fatou morganou románové epiky“.131 O dva roky později, když jí svá slova v dalším dopise připomněl,132 se Fastrová neváhala proti jeho posudku ohradit. „Za vlídná slova, týkající se mé činnosti, srdečně Vám děkuji; nicméně nebyla pro mne tak zcela bezbolestnými. Tedy marný let za fatou morganou? Nezdá se Vám, že je to odsouzení trochu předčasné? Po první práci? Letos na podzim v Libuši vyjde můj druhý román, který má poněkud staromodní titul ,Pro dobré jméno‘ (…). Z toho vidíte tedy, že jsem se dosud nevzdala. Nevím, nemohu soudit, ale zdá se mi, že je lepší než má ,Fata Morgana‘; přinejmenším 128
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 403, Výstřižek recenze, autor A. N., Přehled, 24. 1. 1908. 129 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 406, Výstřižek recenze, autor S. 1. příloha Národní politiky (nedatováno). 130 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 404, Výstřižek recenze, Venkov (nedatováno). 131 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 157, Dopis od Arne Nováka ze 7. 2. 1908. 132 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 158, Dopis od Arne Nováka z 22. 8. 1910.
39
alespoň je o něco zralejší,“ poznamenala v dopise. V jeho závěru si však neodpouští výčitku: „Objektivnost arci nebývá nejsilnější stránkou autorů, jedná-li se o vlastní jich práci, ale nutno jim nechat jejich potěšení.“133 Olga Fastrová se zjevně nenaučila výtky kritiků přijímat bez rozrušení ani v pozdějších letech. Svědčí o tom dopis Jindřicha Vodáka, který zřejmě posuzoval její v pořadí třetí román s názvem Pozdě. Původní dopis od Fastrové, na který reaguje, se nám nepodařilo najít, nicméně z Vodákovy odpovědi si můžeme o jeho obsahu udělat poměrně přesnou představu: „Milostivá paní, mohl bych o vašem listě užít horších slov, nežli jste užila o mých nedělních poznámkách, ale neudělám to, poněvadž je mi Vás líto. Jsem ostatně od rozčilených spisovatelů všemu zvyklý, jinak bych byl dávno kritiky nechal. O Vašem románku nebyl bych vůbec psal, kdybyste mi ho byla sama nepřinesla. A Vaše návštěva zavinila také, že jsem proti zvyku prosil Emmu (hlavní hrdinka románu – pozn. aut.) na pohovku. Ubezpečuji Vás, že by mne byla Emma vyslechla do posledního slovíčka, neboť by byla jistě vycítila, že k ní mluví dobrý člověk, jenž nechce ani ublížit ani urazit. Kdež pak jízlivost. Tu vmýšlíte do mého klidného humoru jenom z osobní předpojatosti.“134 Ve svém spisovatelském snažení Olga Fastrová pokračovala dalších dvacet let. Napsala celkem devět románů, vydala dvě knihy povídek a dvě „příručky“ – Útulný domov a Co se sluší a nesluší.135
3. 8. Působení Olgy Fastrové v Národní politice Beletristická tvorba Olgy Fastrové se zařadila mezi desítky, možná i stovky průměrných děl českých spisovatelek. Můžeme tak soudit nejen z dobových recenzí, ale i z faktu, že se od roku 1927 ani jediný z jejích románů nedočkal opětovného vydání. Na začátku 20. století se však proslavila svou novinářskou kariérou, do té doby v českých zemích nevídanou. Přestože ani v tomto povolání se nezařadila mezi špičky v oboru, stala se nejprve první módní referentkou přispívající do deníku, později i první českou ženou zaměstnanou na stálý pracovní úvazek v redakci denního listu.
133
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Arne Novák (přír. č. 6/91), inv. č. 109, Dopis od Olgy Fastrové z 23. 8. 1910. 134 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 625, Dopis od Jindřicha Vodáka z 30. 10. 1913. 135 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 16, Soupis vlastní bibliografie (nedatováno).
40
Jak jsme již zmínili výše, z dostupných dokumentů nevyplývá, jakým způsobem došlo k zavedení pravidelné módní rubriky v nedělní příloze Národní politiky. Deník v roce 1907, kdy se v něm první módní referát Olgy Fastrové objevil, vycházel čtyřiadvacet let, tedy od roku 1883. Původně byla Národní politika českou přílohou německého listu Politik, založeného Janem Stanislavem Skrejšovským jako tiskový orgán staročechů (Národní strany). Od roku 1885 už vycházela jako samostatný český list. Po odpoutání od Národní strany se Národní politika navenek neutralizovala, po vzniku Československé republiky stranila národním demokratům vedeným Karlem Kramářem. Dlouho byla nejčtenějším deníkem, za první republiky vycházela v nákladu 200 tisíc výtisků,136 v neděli dokonce 400 tisíc.137 Za svou popularitu vděčila pravděpodobně nejen své politické umírněnosti, nenáročným a čtivým textům, ale především rozsáhlé inzertní části – Malému oznamovateli Národní politiky. Nedělní příloha, která nejprve nesla název 1. Příloha Národní Politiky a později Nedělní zábavná příloha Národní Politiky, přinášela jednak rozšíření Malého oznamovatele, ale také drobná beletristická díla, rubriku Písemnictví redigovanou dlouhou dobu Františkem Sekaninou, později román na pokračování a šachovou rubriku. V březnu 1907 do ní přibyla právě rubrika Modní přehled, kterou Olga Fastrová psala každý týden pod pseudonymem Yvonna. Vysvětlení, proč první módní referát vyšel právě v březnu a ne už začátkem roku, se nám v dostupných pramenech nepodařilo najít. Nejlogičtějším a nejspíš i reálným důvodem je fakt, že právě na jaře začíná nová módní sezóna. Právě takový byl i námět Yvonnina prvního sloupku nazvaného Co se bude na jaře nositi.138 Už v jeho počátku naznačila autorka, že bude ve svých příspěvcích pamatovat nejen na dámy majetné, které si mohou dovolit každý rok obměňovat šatník podle poslední módy, ale i na všechny ostatní. Ty si podle jejích doporučení mohou vlastnoručně přešít šaty staré: „Bude třeba odložiti těžké pláště a teplé šaty, které nás dlouhým nošením beztoho už omrzely, a buďto upraviti, přešíti loňské šaty jarní, nebo – jsou-li již loňské šaty odsouzeny na odpočinek, k domácímu donošení – ušít si, či dát ušít šaty nové.“ U konkrétních módních změn ve střihu šatů pak uvádí, jakým způsobem je možné starší garderobu novým módním požadavkům přizpůsobit. 136
Dolejší 1963, s. 123. Druhý nejvyšší náklad měly Lidové noviny – 90 tisíc výtisků, viz. Dolejší 1963, s. 123. 138 Yvonna (1907): Co se bude na jaře nositi?, Národní politika 1907, R. 25, č. 62, s. 1 přílohy. 137
41
V tomto prvním referátu také Olga Fastrová dává na srozuměnou, že nepatří k obhájcům těla pevně utaženého v korzetu se šněrovačkou, ale vyznává tehdy moderní názor, že „vosí pas“ není zdravý ani hygienický. „Není třeba již, aby se dámy tolik tísnily ve šněrovačce. Bývalé ,vosí‘ taille neplatí dnes již za vkusné (...). Je to veliké vítězství hygieny a dobrého vkusu, za které můžeme být vděčny. Však bylo třeba několikaletého boje lékařů a výtvarných umělců, než bylo této prospěšné reformy docíleno,“ horovala Yvonna v Modním přehledu. S velkou oblibou své čtenářky i „vychovávala“ a kárala. Neodpustila si to ani v příspěvku ze 3. března 1907: „Mnohé dámy uznávají úplně praktičnost sukní krátkých, ale přece nemohou se odhodlati k jejich nošení. Když se jich otážete, proč se vlastně trápí v prachu a blátě s vlečkou, odpoví vám – zvláště dámy vdané a vůbec starší: ,Lidé by se mi smáli, že si hraji na mladou slečinku!‘ Jaký zpozdilý to důvod! Především: jak si může rozumná žena vůbec všímat toho, co řeknou ,lidé‘? Kdo je to, ti ,lidé‘? Několik hloupých, klevetivých jazyků, které nemají nic na práci, a proto se starají o všecko, i o to, po čem jim praničeho není. A za druhé: což je krátká sukně jen privilegiem mladých dívek? Starší dáma by si nesměla toho pohodlí dopřát? To je zastaralý, pošetilý názor.“139 A výchovný byl také její druhý módní referát. Yvonna v něm podala českým dámám návod, jak by si měly vybírat oblečení v obchodě. Konstatovala, že nabídka je v tomto ohledu nesmírně široká a dámě stačí k výměně veškerého šatstva pouze plná peněženka. Upozorňuje však, že cesta ke vkusnému a módnímu oblečení na penězích tolik nezávisí. Doporučuje, aby ženy nenakupovaly bez rozmyslu a nejprve si udělaly představu, co a v jaké ceně je k dostání. Potom upozorňuje na nejrůznější triky, které obchodníci a švadleny na dámy zkoušejí, nabádá, že každá žena má při výběru oblečení nebo střihu dbát na svůj vlastní vzhled a styl. A hned uvádí některá základní pravidla – jaké jsou hlavní módní styly a který z nich vyhovuje jaké postavě.140 Olga Fastrová alias Yvonna se však ve svých pravidelných příspěvcích nespokojila pouze s popisem nejnovějších módních trendů, formováním vkusu svých čtenářek a praktickými radami. Ačkoliv účel Modního přehledu v dostupných dokumentech nijak neformulovala, je zcela zřejmé, že si stanovila i další cíl – české dámy vzdělávat. Tento záměr je zcela jasně patrný na třetím Yvonnině příspěvku. Věnovala jej totiž celý šněrovačce. „,Ach bože, zase kázání!‘ vzdychne si mnohá
139 140
Yvonna (1907): Co se bude na jaře nositi?, Národní politika 1907, R. 25, č. 62, s. 1 přílohy. Yvonna (1907): O výběru toilety, Národní politika 1907, R. 25, č. 69, s. 1 přílohy.
42
čtenářka. (…) I ne, nehrozte se mé dámy. Nebudu vám zde ničeho kázati o hygieně; to není účelem modní rubriky. Poučování o zdraví přenechám péru povolanějšímu. Jiného cos chci vám vyprávět; jakousi historii šněrovačky chci tu nastínit,“ uvedla svou rubriku ze 17. března 1907 Yvonna. Zábavnou formou pak popisuje nejen veselou francouzskou legendu o vzniku tohoto druhu prádla, ale i historická fakta – kdy pravděpodobně šněrovačka vznikla, jak se vyvíjela ve středověku a jak proti ní bojovali někteří francouzští panovníci i Josef II. Na závěr však módymilovné dámy Yvonna nezklamala a nastínila, jak má v současnosti módní šněrovačka vypadat.141 Tyto čtyři cíle, které jsme vyjmenovali výše – tedy představování módních novinek, praktické rady, pěstování vkusu čtenářek a jejich vzdělávání, sledovala Olga Fastrová po celou svoji kariéru módní referentky, která trvala plných dvacet let, do roku 1927. Ve svých referátech se samozřejmě neomezovala pouze na novinky týkající se šatů, ale věnovala pozornost také veškerým doplňkům, botám a účesům. Některé sloupky byly věnovány módě dětské, jindy se obracela k mužům. V době, kdy začal Modní přehled v Národní politice pravidelně vycházet, nebyly módní referáty pro českou veřejnost ničím novým. Kromě německých a rakouských módních časopisů se novinkám v oblékání věnovaly například Ženské listy, výhradně na módu byl zaměřen Módní svět, Dámské módy nebo Pařížské módy.142 Až dosud se však módní rubrika neobjevila v žádném denním listě. Dalším deníkem, který módní rubriku zavedl, byly Národní listy, ale až tři roky po Politice. Jednou týdně otiskovaly od roku 1910 módní referát Madeleine Chaumont, která jej posílala přímo z Paříže.143 Na jaře 1907 šlo však o novinku, která se velmi rychle začala těšit pozornosti čtenářů. Modní přehled v denním listě a jeho autorka Yvonna vzbudily v pražské společnosti hotové pozdvižení. Navíc se jednalo o list považovaný za konzervativní. Bezprostřední reakce čtenářů sice mezi dostupnými dokumenty nebyly, zřejmě však novou rubriku zaregistrovali velmi rychle. „Bylo to na jaře roku 1907, kdy se rozvířila v Praze hladina veřejného mínění a čtenáři Národní politiky pronášeli kritiku nad neslýchanou událostí. Příčinou rozruchu byl článek v uvedeném časopisu – módní causerie – podepsaná jménem Yvonna. První zpráva o ženské módě v denním 141
Yvonna (1907): O šněrovačkách, Národní politika 1907, R. 25, č. 76, s. 1 přílohy. Uchalová, Eva (1999): Women’s Dress as an Expression of Social Development in Bohemia in the Years 1850 – 1950, Research Support Scheme Electronic Library. (1999) http://e–lib.rss.cz (8. 10. 2005). 142
43
časopise, dokonce na celý sloupec! To bylo na pováženou (...). Ženy přijaly tento referát se zájmem, muži si na něm brousili vtip,“ konstatovala autorka v medailonu k šedesátinám Olgy Fastrové v příloze Nedělního listu.144 O pozornosti ženské části čtenářstva svědčí i dopis, který v srpnu 1908 napsala Olze Fastrové spisovatelka Zdenka Hásková. Informuje ji v něm, že momentálně pobývá na venkově, ale přesto čte Národní politiku a doporučuje Fastrové, aby do své rubriky napsala také něco o prádle, protože Háskové sestřenice z venkova mu nevěnují dostatečnou péči, přestože by si to mohly dovolit.145 První posměšky se zřejmě objevily velmi brzy poté, co módní referáty začaly v nedělní příloze vycházet. „(…) Praha neměla ještě vlády a ničeho podobného, o čem by se dalo klepat a co by se dalo drbat. Veškeré klepací a drbací úsilí musilo se tedy soustřeďovat na jiné pole. Klepalo se nejvíc a hlavně o těch, kdo byli obecenstvu nejvíce na očích, tj. o pražských herečkách a hercích, o členech opery Národního divadla – a hned po nich přišla na řadu Yvonna. (…) Praha a okolí se týdně bavily více nebo méně podařenými vtipy na Yvonnu a na Politiku, která trpěla, aby ta osoba do ní psala,“ vzpomínala Fastrová v roce 1933,146 kdy byla stále ještě členkou redakce. Hlavní porci kritiky a výsměchu však samozřejmě sklidila sama autorka příspěvků. Objevily se údajně dokonce spekulace, zda referáty opravdu píše žena, nebo zda jde o muže s ženským pseudonymem. „Nejvíce mne přitom těší výroky oněch nepřátel žen, kteří tvrdí, že tyto zprávy nepíše vůbec žádná žena, nýbrž muž. To jest nejvyšší pochvalou, jaké se může ženě z úst mužských dostati, neboť muži jsou vždycky přesvědčeni, že dovedou sami všechno nejlépe,“ popíchla své odpůrce v jednom z Modních přehledů Olga Fastrová ukrytá za pseudonymem Yvonna.147 Anonymita autorky však neměla dlouhého trvání. „Přes veškerou snahu utajit jméno autora, rozlétlo se toto tajemství Prahou v krátké době: Yvonna je Olga Fastrová,“ píše se ve Fastrové medailonu z roku 1939.148 Kdy přesně k tomuto odhalení došlo, se nám sice nepodařilo zjistit, ale čtenáři rozhodně nepotřebovali znát Yvonnino plné jméno. Psali jí dopisy přímo do redakce Národní politiky. Stěžovali si v
143
Vyplynulo ze srovnání Národních listů, ročníky 1909 a 1910. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 468, Výstřižek z Žena a její svět 10. 12.1939. 145 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 80, Dopis od Zdenky Háskové ze 6. 8. 1907. 146 Fastrová, Olga (1933): Moje styky s Politikou, Národní politika 1933, R. 51, č. 1, s. 5 přílohy. 147 Yvonna (1908): Modní přehled, Národní politika 1908, R. 26, č. 336, s. 1 přílohy. 144
44
nich, že Yvonna vede jejich ženy a dcery k marnivosti a rozhazovačnosti. Bohužel žádný z těchto listů nemáme k dispozici, nedokážeme tedy ani přibližně určit, kdy začaly do redakce přicházet první ohlasy. Budeme-li předpokládat, že čtenáři nejprve čekali, že tato „nová móda“ rychle odezní, pak nejspíš první vyčítavá psaní k módní referentce dorazila až několik měsíců poté, co její rubrika začala vycházet. Na sklonku roku 1908 však už zřejmě ztratila trpělivost. Rozlíceným otcům a manželům pak věnovala celý Modní přehled z 6. prosince. „Musíte mi dnes dovoliti několik slovíček na obranu. Nelze to již déle vydržet. Nemohu déle mlčet. Nikdo by nevěřil, jak nesnadno je psáti o modě do listu tak rozšířeného a oblíbeného, jako je list náš. (…) Tuze nerada bych si vážené otce rodin rozhněvala,“ uvedla svou odpověď na dopisy navztekaných čtenářů.149 Prozradila, že aby nevzbuzovala jejich nevoli, často sama módu kritizuje nebo se jí posmívá. Popsala také osobní setkání se znepřáteleným čtenářem. „Nedávno jsem se přesvědčila, že jsou lidé, kteří mne a moje modní epištoly přímo nenávidí. ,Já vás zastřelím,‘ povídal mi onehdy docela vážně jeden těžce zkoušený otec rodiny. ,Dokud jste nepsala ty své modní zprávy do Národní Politiky, měl jsem pokoj. Ale teď každou neděli moje dcery čert bere. Všechno by chtěly mít dle Yvonny, šaty klobouky, ba i boty. Kde mám na to všechno vzít?‘ Tohle mne zarazilo. Nevěděla jsem opravdu, že berou vážené čtenářky moje slova tak doopravdy. Člověk si přece může leccos přečíst, například, že někteří obyvatelé Afriky jedí mravence, ale proto přece nemusí ty mravence sám pojídati. Tak jsem soudila, ale mýlila jsem se. Dámy prý chtějí opravdu všecko mít, o čem čtou, že je to v modě. Z toho důvodu mne nenávidí nejen otcové, ale také majitelé modních závodů a švadleny vůbec,“ posteskla si. Přidala další historku o setkání se známou švadlenou. Ta jí vyčinila, že dámy neustále po ní chtějí ušít šaty přesně podle Yvonniných rad bez ohledu na to, zda jim sluší, nebo nesluší, a některé módní výmysly že ani sama nedokáže ušít. Vysvětlila, že kritické dopisy přicházejí, i když napíše referát příliš věcný, i když v něm přespříliš žertuje. Pak si prý čtenářky zase stěžují, že se nic nového nedozvěděly. „Vidíte tedy, že opravdu není úkol modní referentky snadný. Kdybych na druhé straně zase nevěděla, že si moje modní epištoly i ti hubující otcové, i ty naříkající švadleny přece jenom rádi přečtou, musila bych si opravdu zoufat. Ale to 148
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 468, Výstřižek z Žena a její svět 10. 12.1939. 149 Yvonna (1908): Modní přehled, Národní politika 1908, R. 26, č. 336, s. 1 přílohy.
45
mne uspokojuje. Všem se nelze zavděčit, to přece víme již z čítanky,“ zakončila netradiční Modní přehled s tím, že s psaním o módě rozhodně nehodlá skončit. To, že ani po tomto postesknutí nebyl písemným stížnostem konec, dokazuje úvod, který Olga Fastrová napsala o tři roky později do „merendního lístku“ vydaného pro ples s názvem Všechno dle Yvonny: „Jsou totiž v českém národě opravdu lidé, kteří pevně věří, že já modu sama vynalézám a dělám; ti ovšem mně spílají jak špačci, protože jsou přesvědčeni, že já a jen já svádím jejich ženy k hříšné parádě. Kdyby mne nebylo – tak soudí – byly by všecky české ženy i panny hotovými vzory hospodárnosti a spořivosti. Snáším bez reptání všecky ty výčitky, ústní, písemné i tištěné; vždyť vím, jak to je. Ženě vyhubovat se takový manžel-bačkora bojí; raději tedy sedne a napíše mně několik peprných řádek. Jeho zlosti se tím uleví a mně to neuškodí. Ať tedy jen si poslouží.“150 Podle těchto poznámek můžeme soudit, že dopisy a výtky čtenářů vedly Fastrovou spíš k ironickým komentářům než k vzteku. Mnohem hůře však snášela posměšky kolegů – novinářů. Yvonna byla oblíbeným námětem vtipů a posměšných sloupků nejen v humoristických listech. „Dva nebo tři týdenníky vycházely, které pátek co pátek měly v prádle (...) nešťastnou Yvonnu, která se nedopustila jiného provinění, než toho, že byla v našem pražském životě něčím neobvyklým a do té doby neznámým, totiž ženskou žurnalistkou. Trvalo to leta, a mě, která tehdy ještě neměla oné trpělivosti, která se dostavuje teprve s léty, samozřejmě proto ,čerti brali‘. Chtěla jsem polemisovat, bránit se, chtěla jsem ,drtit‘ ty posměváčky. Ale náš tehdejší moudrý a zkušený pan šéfredaktor držel mou bojechtivost na uzdě. ,Jen je nechte, však ono je to omrzí,‘ říkával. Nechala jsem jich tedy,“ napsala Olga Fastrová v roce 1933.151 Výsměšné články z raných Yvonniných dob se nám sice nepodařilo dohledat, ale přesto je zřejmé, že ani po třech letech, kdy módní rubrika pravidelně vycházela, se s ní mnozí nesmířili. Květnové číslo Švandy dudáka, humoristického měsíčníku, například zveřejnilo posměšnou báseň Bohumila Švarce s názvem Módní přehled. „Ze čtenářů, myslím, uzná každý: / žádné loupeže a žádné vraždy, / ani politické telegramy, / ani autor sebevíce známý, / ať už původní či nepůvodní, / nečtou se tak jako ,Přehled módní‘, / který jako zvláštní rubriku / zříme v sloupcích našich denníků. / Radostný to 150
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 394, Výstřižek, Merendní lístek plesu Všechno dle Yvonny, 25. 2.1911. 151 Fastrová, Olga (1933): Moje styky s Politikou, Národní politika 1933, R. 51, č. 1, s. 5 přílohy.
46
úkaz: Záclona, / kterou doposud jen Yvonna / odkrývala časem v ,Politice‘, / odhaluje se nám stále více. / V ,Národních‘ ji jednou za týden / odhaluje Chaumont Madeleine. / Také v ,Kurýru‘, což věc je řádná, / týdně módy líčí Ariadna. / (…) S výchovou je nutno začít u žen. / Sám znám čtyry Andy, sedm Růžen, / jednu Vlastu, Pavlu a tři Mici. / O těch všech zde mohu s pýchou říci, / že by nečtly žurnál český žádný, / nebýt Yvonny a Ariadny. /“ Švarc si ve verších s notnou dávkou ironie stěžuje, že módní referentky zanedbávají muže, a dovolává se stejných práv, jako mají ženy.152 Vzhledem k tomu, že autor básně, ani přímo, ani mezi řádky, nevznáší námitky proti žádnému konkrétnímu prohřešku některé z módních referentek, ale proti módním rubrikám obecně, můžeme soudit, že nevoli mezi novináři vzbuzovalo především zařazení ryze ženské rubriky do seriózních deníků. Politika nebo ekonomické zprávy, tedy hlavní náplň novin, totiž byly nepochybně určené především mužům. Pisatel básně se jedním dechem vysmívá ženám, které berou noviny do ruky pouze za účelem četby módní rubriky, a zároveň nepřímo označuje podobnou snahu o výchovu žen za zbytečnou. Tento postoj můžeme dát do přímé souvislosti s pokrokem v ženském emancipačním hnutí právě v období, kdy se první módní referáty začaly v denících objevovat. Přestože boj za práva žen – mimo jiné nárok na vzdělání, samostatné nakládání s majetkem a právo volební – probíhal v českých zemích přibližně od poloviny 19. století,153 teprve v roce 1907, kdy Olga Fastrová začala publikovat své módní sloupky, bylo například absolventkám dívčího gymnázia Minerva umožněno skládat maturitní zkoušku na svém vlastním ústavu.154 Minerva a její absolventky byly, podobně jako Fastrová alias Yvonna, terčem vtipů satirických časopisů. Jako příklad uveďme kreslenou anekdotu otištěnou v satirickém čtrnáctideníku Kopřivy. Pod ilustrací mladého páru stojí text pronášený mladíkem k partnerce: „Ty, holka z Minervy, mi nervi mý nervy.“155 Snaha o zrovnoprávnění žen, velmi pravděpodobně nejen ohledně vzdělání nebo módy, tedy zjevně byla oblíbeným předmětem podobných vtipů ještě v roce 1910. Zároveň však nevoli mezi žurnalisty vzbuzovalo samotné zařazení módních sloupků do denního tisku. Ve společnosti začátku 20. století fungovalo striktní 152
Švarc, Bohumil (1910): Módní přehled, Švanda dudák 1910, R. 29, č. 5, s. 160. Lenderová 1999, s. 232. 154 Do té doby ji skládaly na chlapeckých ústavech. Viz Lenderová 1999, s. 68. 155 B. (1910): Kreslená anekdota, Kopřivy 1910, R. 10, č. 17. 153
47
oddělení mužských a ženských sfér vlivu. Zatímco muž pravidelně opouštěl domov, aby vydělával peníze ve svém zaměstnání, a žil tak veřejným životem, tedy životem na veřejnosti, ženinou doménou byla její domácnost. Tam začínala i končila její práva a rozhodovací pravomoci. Vzhledem k tomu, že žena trávila svůj život v izolovaném světě domácnosti, panovalo přesvědčení, že vnějším záležitostem, patřícím do sféry veřejné, nemůže rozumět.156 Z tohoto pohledu patřil denní tisk jednoznačně do mužského světa, protože se právě záležitostmi této veřejné sféry, tedy politickým nebo ekonomickým děním, zabýval. Nejen Yvonniny, ale módní sloupky obecně, byť by jim bylo vyhrazeno místo v nedělní příloze, byly z tohoto pohledu narušením obsahu tisku, určeného mužům. Problematické mohlo být v očích mužské žurnalistické veřejnosti také tematické zaměření sloupků Olgy Fastrové, tedy jejich orientace na módu. Referáty o módních trendech totiž nebyly ničím novým, ale až do roku 1907 byly vykázány na stránky specializovaných ženských, módních nebo odborných časopisů určených pro švadleny a krejčí. Tam však nežádoucí pozornost nebudily. Diskusi o tom, zda ženy potřebují sledovat módní novinky, nebo zda jsou tyto články zcela zbytečné a jen je vybízejí k marnotratnosti, vyvolalo až jejich zařazení do deníku. Potvrzuje to například vtip otištěný v Kopřivách s názvem Moderní děvečka: „První děvečka: Prosím tě, Máňo, co pak hledáš každou neděli v té Politice, snad nabídnutí k sňatku, ne? Druhá: Ale co tě vede. Hledám jen jaké jsou letos dřeváky v modě podle Yvonny.“157 Nicméně svou roli nepochybně sehrálo i to, že se módní sloupky objevovaly právě v Národní politice. Samotný list byl totiž oblíbeným terčem vtipů například v satirických Kopřivách, které s oblibou kritizovaly jednak inzeráty v Malém oznamovateli, ale také přílišnou „krvavost“ zveřejňovaných zpráv. V čísle ze srpna 1910 se anekdot na nejprodávanější český deník sešlo hned několik. Uvádíme dvě z nich, dokumentující výše uvedené tvrzení: „Zvlášť v inserátech dbá o úplnost: / na jedné straně sprostředkuje sňatky, / na jiné prostředky zas nabízí, / jež před mateřstvím chránily by matky.“158 „– Prosím jich, Vošátku, přišla už ta jejich žena k rozumu a
156
Havelková, Hana (2004): Historie a současnost feministického hnutí s. 169 – 182 in Formánková, Lenka – Rytířová, Kristýna, ed. : Abc feminismu, Brno, Nesehnutí. 157 Mar. (1910): Moderní děvečka, Kopřivy 1910, R. 10, č. 17. 158 Pr. (1910) : Národní Politika, Kopřivy 1910, R. 10, č. 16.
48
přestala číst ty krváky? – Ale kdež! Krváky sice už přestala číst, ale za to čte zase Národní Politiku.“159 Olga Fastrová však nebyla pouze obětí nevraživosti vůči Národní politice nebo ženským tématům v ní. Další posměšné články na Yvonninu adresu totiž vyvolávaly i konkrétní sloupky. Z tohoto pohledu byly zřejmě mezi novináři jako zvlášť pobuřující vnímány její dva texty z léta roku 1910. Týkaly se totiž mužských zlozvyků v oblékání. Nebyly to zdaleka první referáty, které Fastrová o mužské módě napsala. Lišily se především v tónu, nešlo totiž pouze o popis nejnovějších trendů, ale o výtky na adresu českých mužů. „U nás považuje se to namnoze ještě za zbytečnost a hloupost, dodržuje-li muž přesně společenské předpisy, pokud se jeho úboru týče. Krčí se pohrdavě rameny nad člověkem, který večer běží domů, aby se k návštěvě divadla převlékl do černého kabátu,“ zahájila článek Yvonna.160 Upozorňuje, že tento zvyk mají čeští muži společný s Němci, zatímco jinde v zahraničí jsou předpisy přiměřeného oblečení ke konkrétním příležitostem striktně a samozřejmě dodržovány. Za příklad dává Sofii a konstatuje, že svou roli pravděpodobně v dodržování etikety v oblékání hraje i to, že je Sofie sídlem panovnického dvora, kde se tyto předpisy přísně dodržují. „Kdyby náš král sídlil na Hradčanech, zvykli by si i Pražáci věnovat více péče své garderobě,“ konstatovala. Dál se zamyslela nad námitkou, že různé typy obleků si pánové v Praze nemohou dovolit. Vyvrací ji tím, že pokud by se pánové uskromnili v konzumaci piva a tabáku, jistě by se v jejich rozpočtu potřebná částka našla. Na závěr článku pak shrnuje základní předpisy, které by měly být mezi muži dodržovány. V reakci na tento vyčítavý text otiskly Kopřivy satirickou báseň Viktora Klementa, která se jím inspirovala. Samotným veršům předchází úvod, který vysvětluje, že v: „,Národní Politice‘ stěžuje si jakási Yvonna v modním přehledu, že čeští muži nevědí, kdy mají obléknout frak, smoking, žaket či redingot, botky lakované či pouze s lakovanými špičkami“.161 Za souslovím „jakási Yvonna“ následuje redakční poznámka: „Jakási? Což panu básníkovi není známo, že tři nejslavnější české ženy jsou: Yvonna a srostlé sestry Blažkovy?“162 Hlavním terčem narážek v ironické básni je výše citovaná věta o králi na Hradčanech. „Náš národ bez státního práva / trpěti
159
Pr. (1910): Z bláta do louže, Kopřivy 1910, R. 10, č. 16. Yvonna (1910): Moda, Národní politika 1910, R. 28, č. 195, s. 1. přílohy. 161 Klement, Viktor (1910): Státní právo a mužská garderoba, Kopřivy 1910, R. 10, č. 16. 160
49
musí mnoho škody, / zejména co se týče mody. (…) Yvonna v modním přehledu, / bez postranních všech ohledů, / praví, že bude v Čechách blaze, / až král náš bude sídlit v Praze, / národu svitnou lepší doby, / zvláště in puncto garderoby. (…) Toť nový důvod státoprávní! / Garderoba, toť věc je hlavní.“ Krom toho ještě básník neváhal parafrázovat některé Yvonniny výroky a ironicky se přiznal i ke svým vlastním nešvarům v oblékání, především co se týká čistoty oděvu. Ovšem Olga Fastrová si výsměšné verše nenechala líbit. Vrátila se k otázce mužského oděvu o necelý měsíc později. „Ty řádky, jak dosud pozoruji z mnoha rozhovorů soukromých i z ohlasu, který měly v tisku, setkaly se se živým zájmem obecenstva. Byla jsem takořka zahrnuta projevy zpola rozhořčenými, zpola souhlasnými,“ konstatovala Yvonna.163 Nezapomněla samozřejmě zmínit ani báseň Viktora Klementa zveřejněnou v Kopřivách. „Pro naše poměry karakteristické jsou zejména verše jednoho mladého básníka, který, aby moje slova docela ad absurdum uvedl, pocítil potřebu oznámit veřejnosti, že své – s odpuštěním – podvlékačky nosí čtrnáct dní a své ponožky tak dlouho, dokud mu s nohou nespadnou. Ale přesto přese vše nemohu si pomoci a setrvám na svém stanovisku. (…) Zajímavo je, že čtyři profesoři středních škol z venkova poslali mi po uveřejnění svrchu zmíněného závadného článečku souhlasné projevy, v nichž stěžují si na vzrůstající nedbalost mužské mládeže, pokud se obleku týče, a vyzývají mne, abych v tomto směru nadále snažila se způsobit změnu k lepšímu,“ přidala hlasy i z druhého názorového tábora Yvonna. Přestože se ve zbytku článku věnovala spíše výchově dětí ke společenskému chování, k němuž odpovídající oděv patří, a ke zvykům pražských mladíků, kteří „se staví hrubšími a sprostšími než ve skutečnosti jsou“, ani tento text nezůstal bez odezvy. Lidové listy otiskly o několik dní později sloupek podepsaný šifrou Šír, který polemiku o mužskou nedbalost v oblečení a „Yvonniny státoprávné názory“ shrnuje podobným způsobem jako výše zmíněná báseň. Navíc přidává představu o reformě středního školství, v narážce na reakce středoškolských profesorů citované Yvonnou, kde by student bez nažehlených puků propadl.164
162
Podle našich zjištění se nejedná o originální výmysl redaktorů Kopřiv, ale o citaci časopisu Karikatury, které tento vtip otiskly krátce před publikováním zmíněné básně. 163 Yvonna (1910): Moda, Národní politika 1910, R. 28, č. 216, s. 1 přílohy. 164 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 462,Výstřižek z Lidových listů, 8.4. 1910.
50
Podle vzpomínek Olgy Fastrové můžeme soudit, že podobné ironické poznámky či, jak ona je vnímala, posměšné útoky nebyly jediné, které se v českém tisku objevily. Právě z posledně uváděné výměny názorů je vidět, že k nim nejspíš sama Fastrová přispěla stylem, jakým sloupky psala. Kromě toho, že si většinou při posuzování módy, ale jak je vidět ani zvyků a zlozvyků české společnosti nebrala servítky, některá její tvrzení vytržená z kontextu opravdu působí naivně, zjevně aniž by to autorka zamýšlela. Přestože se Yvonna těšila nejspíš nepříjemné pozornosti ostatních novinářů, její popularita zřejmě stoupala. Některé dopady této obliby byly z dnešního pohledu spíše úsměvné, svědčí však o všeobecné známosti Olgy Fastrové přinejmenším v Praze. V pražských obuvnických obchodech se například objevily krabice s botami a Yvonninou fotografií. Zneužití svého pseudonymu k obchodním účelům se Fastrová bránit nemohla – neměla jej totiž registrovaný v obchodním rejstříku, a tedy chráněný autorským právem.165 Yvonna byla také ústřední postavou posměšných i veselých pražských písniček,166 známý písničkář Karel Hašler o ní složil kuplet, který zpíval v cirkusovém představení při jízdě na slonu.167 Dalším důkazem Yvonniny nepochybné popularity je ples s názvem Všechno dle Yvonny, do jehož „merendního lístku“ napsala Olga Fastrová úvodní slovo.168
3. 9. Zaměstnání v Národní politice a začátek Ženské hlídky Tříletá pravidelná spolupráce Fastrové s Národní politikou vyvrcholila v roce 1910, kdy list módní referentku zaměstnal na plný úvazek. Jak jsme již uvedli, nepodařilo se nám zjistit důvody ani přesnější smluvní závazky, které Fastrová k Politice měla, její přijetí jako stálého člena redakce však bylo významné hned ze dvou důvodů. Jednak pro samotnou čtyřiatřicetiletou vdovu, která měla konečně tři roky po smrti manžela zajištěnou existenci ve formě pravidelné výplaty, ale také pro další vývoj české žurnalistiky, respektive její zpřístupnění ženám. Podle dostupných údajů se totiž Olga
165
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 468, Výstřižek z Žena a její svět 10. 12.1939. 166 Tamtéž. 167 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 437, Výstřižek z Lidové noviny 17. 1. 1936. 168 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 394, Výstřižek z Merendní lístek plesu Všechno dle Yvonny, 25. 2.1911.
51
Fastrová stala první ženou v Čechách zaměstnanou v redakci deníku na plný úvazek.169 Její členkou zůstala plných sedmadvacet let, přestože se mezitím věnovala i redigování několika ženských časopisů. Kromě zajištění pravidelného příjmu si však Fastrová cenila svého zaměstnání i z jiných důvodů, právě proto, že ji zaměstnala zrovna redakce Národní politiky. „Kdyby se mělo zjistit, kdy začaly moje styky s vydavatelstvím Politiky, musila bych přiznati, že k nim došlo velmi záhy, již v nejútlejším mém dětském věku. Do domácnosti mých rodičů nevnikl jiný denní list, než ,Politik‘. (…) Byla prvními novinami, které jsem v životě četla. Tatínek mi označoval v ní stati a zprávy, které jsem si směla přečíst, a dovolil mi číst v ní i román. (…) Brzo se ze mne stala vášnivá její čtenářka. A jako v přemnoha pražských rodinách i u nás bylo slovo ,Politika‘ úplně souznačné se slovem ,noviny‘. Řeklo-li se ,noviny‘, byla tím míněna Politik a nemohlo se pod tím slovem mysliti nic jiného. A stará láska nerezaví,“ popsala svůj vztah k Národní politice Fastrová po třiadvaceti letech, které v redakci strávila jako její řádný člen.170 Změna z pravidelné přispěvatelky na stálou redaktorku s sebou nesla i změny v samotném pravidelném nedělním sloupku Olgy Fastrové. Jejich předznamenáním byla nedělní příloha z 6. února 1910. Obvyklý módní referát totiž doplňoval krátký výčet zpráv ze zahraničního i domácího tisku, týkající se událostí souvisejících s ženským hnutím, který nesl titulek Ženská hlídka. Znovu se tato rubrika objevila v nedělní příloze přesně o měsíc později. Tentokrát v něm Fastrová uveřejnila svůj vlastní autorský text podepsaný svým civilním jménem, respektive svými iniciálami, a nikoliv pseudonymem a zaobírala se v něm otázkou služebných. „Nejpalčivější stránkou ženské emancipace, stránkou, kterou jí muži právem vytýkají, jest faktum, že odvrací čím dále, tím více ženy od prací domácích. To nepopře ani nejhorlivější přívrženkyně ženského hnutí. Dcery měšťanských tříd odcházejí z domova do škol, obchodů, úřadů, dcery dělnických rodin odcházejí do dílen, a domácnosti zůstávají opuštěny, matky nemají ve svých dcerách, jako dříve, pomocnice při svých pracích,“ uvádí Fastrová téma svého prvního příspěvku do Ženské hlídky.171
169
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 430 – 461, Výstřižky Texty o životě a díle. 170 Fastrová, Olga (1933): Moje styky s Politikou, Národní politika 1933, R. 51, č. 1, s. 5 přílohy. 171 Fastrová, Olga (1910): Otázka služebných, Národní politika 1910, R. 28, č. 63, s. 1 přílohy.
52
Uznává, že pokud je žena schopná vykonávat mimo domov výnosnější činnost, měla by se jí věnovat, v tom případě jí však s vedením domácnosti musí pomáhat schopná služka. A právě takových je v Čechách nedostatek. Fastrová se zabývá příčinami tohoto stavu a konstatuje, že to není pouze problém v českých zemích, ale také v Evropě a Americe. Zároveň dává příklady některých řešení, která navrhují lidé v zahraničí. Za podpisem autorky stejně jako před měsícem následuje výčet událostí v ženském hnutí v zahraničí. Opravdu pravidelnou rubrikou se však Ženská hlídka stala až 24. dubna 1910. Od tohoto data ji čtenářky nalézaly v příloze Národní politiky každou neděli spolu s Modou, jak zněl nový název rubriky s Yvonninými pravidelnými referáty. Několik prvních příspěvků, podepsaných iniciálami Olgy Fastrové, se i nadále zabývalo situací v domácnosti zaměstnané ženy, ale také výchovou dětí. Tematicky naznačují, že Fastrová se nehodlá věnovat pouze politickým či společenským požadavkům ženského hnutí v Evropě nebo Americe, ale také dopadům postupných společenských změn na život českých žen. Rozsah oblastí, kterým se Fastrová v Ženské hlídce věnovala, a to nejen v počátcích této rubriky, ale i v dalších letech, byl poměrně široký. Pravidelně se tu střídaly rady pro hospodyně a matky, týkající se například zjednodušení domácích prací, zdražování potravin či příčin lenivosti dětí, s radami ohledně společenského chování a především referáty o úspěších či snahách ženského hnutí v Rakousku i za jeho hranicemi. Texty spadající do naposledy jmenované oblasti bychom mohli rozdělit na dvě skupiny. První z nich se zaměřovala na nejpalčivější problémy, které ženské hnutí v souvislosti s postavením žen ve společnosti řešilo. Sem patřily například příspěvky týkající se boje proti prostituci, přístupu k nemanželským dětem nebo problematika poručnictví. Právě zákonného opatrovnictví dětí se týkal článek v Ženské hlídce z 22. května 1910. „Dle rakouského zákona nemůže se dosud žena státi samostatnou poručnicí dětí osiřelých, i kdyby to její vlastní děti byly. V takovém případě přidá se vždy ovdovělé matce t. zv. spoluporučník, s nímž je povinna o všem, co dětí se týče, se raditi a ničeho bez jeho svolení nepodnikati. To platí i o takových vdovách, které sebe i své děti živí a jichž samostatnost, rozhled a rozumnost je prokázána již touto okolností,“ popsala jádro problému hned v úvodu článku Fastrová.172 Vzápětí však 172
Fastrová, Olga (1910): Ženy a poručnictví, Národní politika 1910, R. 28, č. 139, s. 1 přílohy.
53
připouští, že přidělení takového poručníka je mnohdy pouhou formalitou, protože soudně přidělený poručník se o děti nestará a nechává rozhodování a péči o ně zcela na jejich matce. „Ale přes to je tato instituce velmi pokořující pro ženu, která tím jaksi je postavena na roveň osobám blbým, nezletilým atd., které rovněž úřad poručenský zastávati nesmějí, a prohlášena za jakousi polodětinskou bytost, potřebující stálého dohledu a kurately. (…) Jedná se tu o zásadu,“ vysvětlila, proč ženské hnutí usiluje o změnu příslušného paragrafu zákona.173 Fastrová se pak zabývá nejen situací polosirotků, ale dětí docela osiřelých, o které se často soudem přidělení poručníci špatně starají, zatímco mnoho žen by se této úlohy zhostilo lépe a s láskou. Za příklad dává Německo, kde je poručnictví ženám umožněno a zvažuje se zavedení instituce poručnictví z povolání, tedy placeného. Problematika poručnictví byla jistě Olze Fastrové velmi blízká, nepochybně ji popisovala ze své vlastní zkušenosti. V době, kdy výše citovaný text napsala, byla necelé tři roky vdovou a patrně také jejím třem dcerám byl soudně ustanoven poručník, přestože se nám nepodařilo o jeho jmenování najít žádné dokumenty. Jak ironická jí celá situace musela připadat, když nejméně rok před smrtí svého muže byla právě ona jedinou živitelkou rodiny. Ne vždy se však Fastrová stavěla za požadavky ženského hnutí takto bezvýhradně. Právě kritické komentáře k uvádění ženské emancipace do praxe a k chování žen samotných tvoří druhou skupinu jejích textů o ženském hnutí. Jako příklad můžeme uvést další článek v Ženské hlídce z května 1910.174 Olga Fastrová se v něm zabývá chybami, jichž se dopouštějí ženy zaměstnané v úřadech. V textu vychází z blíže neurčené statistické zprávy, která konstatuje, že se v ohio–baltimorské železniční společnosti v Americe ženy neosvědčily jako telegrafistky a písařky, a byly proto ze zaměstnání propuštěny. Píše také, že se rozhodla tomuto tématu věnovat, aby se z něj mohly poučit české ženy, které podobné zaměstnání vykonávají. „Ženy vykazují menší iniciativu a zdají se být neschopnými upnouti mysl zúplna na svou práci. Zpravidla se také zkušeností ničemu nenaučí. Dostane-li se jim výtky, neuznají
173
Fastrová, Olga (1910): Ženy a poručnictví, Národní politika 1910, R. 28, č. 139, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1910): Chyby žen zaměstnaných v úřadech, Národní politika 1910, R. 28, č. 146, s. 1 přílohy. 174
54
svou chybu, nýbrž přičítají ji zlomyslnosti a mstivosti svých představených,“ cituje Fastrová ze zprávy.175 Autorka nejprve konstatuje, že podobné výtky by mohly zaznít také na adresu mužských zaměstnanců, ale zároveň jim přiznává částečnou pravdivost. „Ženy vyžadují rády zvláštních ohledů; každé ostřejší slovo je urazí, i když je nejlépe míněno. Muž, obdrží-li od představeného výtku, nejeví sice také právě žádné radosti, ale zpravidla ji zdvořile přijme, a hlavní věc – poslechne. Žena však – dá se do pláče, a očekává, že bude snad odprošována a chlácholena, že bude s ní jednáno tak něžně, jako s malým dítětem. Ale ,kdo se dal na vojnu, musí bojovat‘, praví přísloví (…). Ženy musí si už jednou uvědomit, že ne pláčem, ale jedině pořádnou, svědomitou prací mohou si získat u svých zaměstnavatelů uznání a úctu,“ poukazuje Olga Fastrová na nešvar, který jí připadá nejnepříjemnější.176 Zároveň však poukazuje na ženské vlastnosti, které jsou pro zaměstnavatele nepochybným přínosem. Uznává, že její generace žen je první, která se ocitla ve světě mimo domácnost a má se v zaměstnání stále co učit, přesto by však podle Fastrové měly být řádné pracovnice mezi ženami spíš pravidlem než výjimkou. „Chce-li [žena] s muži konkurovat, musí si osvojit vlastnosti, které si muž během let ve svém zaměstnání osvojil, totiž přesnost, svědomitost, chladnokrevnost a samostatnost. Chce-li být mužům rovna, nesmí také očekávat, že s ní bude zacházeno jemněji než s muži. Rovná práva předpokládají rovné povinnosti,“ podotýká nesmlouvavě na závěr svého článku Fastrová.177 Pokrokový, ale zároveň určitým způsobem rezervovaný přístup k ženské otázce byl v příspěvcích Olgy Fastrové patrný po celá léta, kdy články do Ženské hlídky psala. Odhodlaněji souhlasila s ženským hnutím především v těch oblastech, s nimiž měla bezprostřední zkušenost, k problematice většinou přistupovala se „zdravým selským rozumem“. Ženská hlídka zaujala od dubna 1910 stálé místo v nedělní příloze Národní politiky. Rubrika vycházela souběžně s módním sloupkem, v roce 1911 jej dokonce na dva měsíce z přílohy vytlačila. Můžeme se jen dohadovat, zda se tehdy Yvonna pokusila zbavit svého pravidelného módního příspěvku, který ji na jednu stranu proslavil, ale zároveň z ní učinil terč posměchu. Po dvou měsících se Moda na stránky
175
Fastrová, Olga (1910): Chyby žen zaměstnaných v úřadech, Národní politika 1910, R. 28, č. 146, s. 1 přílohy. 176 Tamtéž.
55
nedělní přílohy opět vrátila a obě rubriky vycházely současně až do poloviny roku 1917. Tehdy se začaly Moda a Ženská hlídka střídat, každá z rubrik tedy vycházela pouze jednou za dva týdny, někdy bylo jejich střídání nepravidelné. Zda tyto změny rytmu určovalo množství materiálu pro některou z rubrik, nebo pro ně byl nějaký jiný důvod, se nám nepodařilo z dostupných zdrojů zjistit. Další změna v organizaci nastala až v roce 1925. Už od listopadu předcházejícího roku si redakce pohrávala se změnou názvu rubriky Ženská hlídka. Několikrát ji čtenářky mohly najít pod označením Kapitolky pro ženy či Kapitola pro ženy, jindy pouze pod titulkem Pro ženy. Nakonec se název ustálil a rubrika se přejmenovala na Kapitoly pro ženy. V průběhu roku 1926 tato rubrika postupně „pohltila“ Modu, ve druhé polovině roku už módní referát neměl vlastní rubriku, ale stal se součástí půlstrany, která byla Kapitolám pro ženy v nedělní příloze Národní politiky věnována. Na konci dvacátých let módní příspěvky v Kapitolách začaly doplňovat i nákresy těch oděvů, kterým se autorka právě věnovala, a pod název rubriky přibylo: „řídí Olga Fastrová“. Později rubrika začala přesahovat rozměr půlstrany, postupně se rozrostla na dvojnásobnou velikost a spolu s Fastrovou na ní pracovaly i další autorky, které ve třicátých letech převzaly péči o popisy módních novinek. Olga Fastrová i nadále přispívala texty spíše fejetonového typu, ale často ze zaobírala i radami pro hospodyně nebo mladé dámy.
3. 10. Fejetonistka Fastrová a cestování Zavedení pravidelné Ženské hlídky nebylo jedinou změnou, kterou do Olžiny práce vneslo stálé zaměstnání v redakci Národní politiky. Od roku 1910 totiž začal deník pravidelně jednou týdně zveřejňovat také její fejetony, kterým byla určená spodní čtvrtina titulní strany. Ne, že by se po tři roky, kdy Yvonna pro Politiku psala své módní referáty, neobjevil na titulní straně jediný fejeton Olgy Fastrové. Byly však ojedinělé, vznikalo jich jen pár do roka. Změna ve frekvenci publikovaných „podčárníků“ je zřetelně patrná právě v roce 1910. Zatímco o rok dříve se v Národní politice objevily pouze čtyři za celý rok, po nástupu Fastrové do redakce se jejich počet zvýšil na dvaačtyřicet.
177
Fastrová, Olga (1910): Chyby žen zaměstnaných v úřadech, Národní politika 1910, R. 28, č. 146, s. 1 přílohy.
56
Námět fejetonů zahrnoval celou řadu témat a podle námětu se také odlišoval podpis. Šlo-li o vážnější společenská témata, reakci na některou z vyšlých knih, přednášku nebo cestopis, podepisovala je Fastrová vlastním jménem. Pod odlehčenějšími náměty nebo veselými úvahami byla zpravidla podepsaná Yvonna. Nejednalo se však o neporušitelné pravidlo. Pokud jsme se výše zmiňovali o tom, že inkognito módní referentky Yvonny bylo po nějaké době prozrazeno, můžeme s jistotou říci, že to bylo nejpozději právě v roce 1910. Dřív než vznikla jakási pravidelnost v tom, jakým jménem byly fejetony Olgy Fastrové podepisovány, dopouštěla se drobných nedůsledností a tak nepochybně dohady o Yvonnině pravé totožnosti potvrdila. V červenci 1910 totiž Fastrová navštívila Sofii, kde se konal všeslovanský sjezd,178 a všechny své příspěvky pro Národní politiku, tedy texty pro Modní přehled, Ženskou hlídku i fejetony, psala z Bulharska. Dva fejetony, vydané v rozmezí jednoho týdne, nesoucí název Sofijské dojmy I a II podepsala poprvé jako Yvonna, podruhé vlastním jménem.179 Větší šíře námětů fejetonových příspěvků Olgy Fastrové přišla až s rokem 1910. Až do té doby šlo především o cestopisné články nebo referáty o některých novinkách, jako byly například feriální osady podobné dnešním letním dětským táborům. Od přijetí Fastrové jako stálé redaktorky však začaly její fejetony pokrývat mnohem širší škálu témat. Zabývala se v nich nejen aktuálním děním, událostmi doma i v zahraničí, kulturními novinkami nebo výročími významných žen, ale hojně čerpala ze svých zálib – zejména z cestování. Je zřejmé, že Fastrová často odjížděla nejen do českých hor, ale také do zahraničí. Ve svých fejetonech se zmiňuje například o pobytu v Belgii, konkrétně Gentu a Bruggách v roce 1908,180 v témže roce zasílala své módní referáty z Paříže.181 Zda se v tomto roce jednalo o cesty soukromé, nebo pracovní, se nám nepodařilo dohledat, z textů jejich účel nevyplývá. Vzhledem k nedostupnosti převážné většiny soukromé korespondence není jasné ani to, zda na tyto cesty Fastrová vyjížděla sama, nebo zda cestovala spolu se svými dcerami, kterým bylo v roce 1908 devět, osm a pět let.
178
Fastrová, Olga (1912): Balkánské vzpomínky a glossy, Národní politika 1912, R. 30, č. 287, s. 1. Fastrová, Olga – Yvonna (1910): Sofijské dojmy, Sofijské dojmy II, Národní politika 1910, R. 28, č. 192 a 200, s. 1. 180 Fastrová, Olga (1916): Hrst vzpomínek, Národní politika 1916, R. 34, č. 221, s. 1. 181 Yvonna (1908): Paběrky z cest, Národní politika 1908, R. 26, č. 243 a 250, s. 1 přílohy. 179
57
I další cesty však inspirovaly Fastrovou k fejetonům a příspěvkům do módní rubriky a Ženské hlídky. Výše zmiňovanou cestu do Sofie využila například k tomu, aby poreferovala o způsobu oblékání v bulharské metropoli, stejně jako o krásách města a drobných příhodách, které ji na všeslovanském sjezdu potkaly. Velmi „cestovatelsky rušný“ byl zřejmě právě rok 1910. Z jejích článků vysvítá, že v něm navštívila také Cařihrad,182 Bělehrad,183 Pulu,184 Benátky185 a Terst.186 Kde v této době pobývaly její dcery, se nezmiňuje, z textů je však zřejmé, že právě Benátky a Terst navštívila sama. Nepochybně soukromého rázu byl pak pobyt Olgy Fastrové v chorvatském Dubrovníku v roce 1911. Podle datace článků, které z přímořského letoviska zasílala, je jasné, že na tomto místě strávila nejméně měsíc, od poloviny července do poloviny srpna. Pod pseudonymem Yvonna také využila svých zkušeností, aby poradila českým ženám, jakým způsobem se nejlépe vybavit na cestu do „mořských lázní“,187 dříve v Ženské hlídce zveřejnila pojednání o tom, jak by se měla žena chovat, cestuje-li sama.188 Léto u Jadranského moře strávila Olga Fastrová také v létě 1912. Stejně jako v předchozích letech nebyly její české čtenářky o pravidelné články v Modním přehledu a Ženské hlídce připraveny. Příspěvky zasílané poštou se objevovaly v nedělní příloze a fejetony vycházely na první straně Národní politiky, obvykle jednou až dvakrát týdně. Cestování ovlivňovalo novinářčiny texty především tematicky. Právě díky tomu můžeme alespoň částečně postihnout místa i dobu jejích výletů, vzhledem k tomu, že nemáme přístup k jejím deníkům. Svých dojmů využívala především k tomu, aby čtenářům svých fejetonů a čtenářkám ženské hlídky i módního sloupku přiblížila dění v zahraničí, ale také atmosféru míst, jež navštívila. Velmi často se v jejích cestopisných textech objevuje srovnání s Čechami a Prahou. Například ve svém fejetonu o návštěvě Puly z konce března 1910 se pozastavuje nad tím, jak výrazně může návštěvník hotelu Miramare nabýt dojmu, že je doma. „Neboť všude kolem vás ozývá se český hovor… Ovšem v Pulji vám obleky 182
Fastrová, Olga (1910): Český vpád do Cařihradu, Národní politika 1910, R. 28, č. 208, s. 1. Fastrová, Olga (1910): Z cesty na slovanský jih, Národní politika 1910, R. 28, č. 186, s. 1. 184 Fastrová, Olga (1910): V Pulji na válečné lodi Habsburg, Národní politika 1910, R. 28, č. 94, s. 1. 185 Yvonna (1910): Benátky, Národní politika 1910, R. 28, č. 104, s. 1. 186 Fastrová, Olga (1910): Terst, cestopisná vzpomínka, Národní politika 1910, R. 28, č. 131, s. 1. 187 Yvonna (1911): Toiletty do lázní, Národní politika 1911, R. 29, č. 112, s. 1 přílohy. 183
58
krajanů, elegantní a zlatem se třpytící uniformy ,štábních osobností‘ c.k. rakouské mariny hned připomenou, že nesedíte v Národním domě vinohradském, nýbrž daleko od něho na břehu modré Adrie. Jinak by byla iluse úplnou, neboť na jídelním lístku nechybí ani v Čechách obligátní vepřová s knedlíky a se zelím, kterou zlatem se třpytící čeští inženýři a doktoři ovšem i na březích Adrie velice rádi jedí,“ popsala Fastrová.189 Vzápětí už čtenářům přibližuje podobu městečka na Istrijském poloostrově. Konstatuje sice, že samotná Pula není z nejkrásnějších, přestože místní domky s plochými střechami připomínají již Orient. „Ulice jsou už po italsku špinavé a nezametají se snad ani na Boží Hod… ale je tu za to moře, krásné moře, které takovým silným kouzlem působí na vnitrozemního člověka,“ dodala smířlivě.190 Vzápětí ještě dokresluje kouzlo Puly atmosférou nedělního poledního koncertu pod širým nebem, popisuje svou návštěvu na válečné lodi a ochotu tamějších důstojníků. Přesto si v závěru neodpustí pacifistické rýpnutí: „Páni lodní důstojníci jsou sice velmi pozorní a velmi veselí, ale vám je přece jaksi smutno při pohledu na to nehospodářství ozbrojeného míru, které do roka pohlcuje sta milionů, zatím co ubozí Čičové, Slované istrijští, pobíhají kolem v hadrech a zůstávají takřka bez dobrodiní škol.“ Z Puly na začátku dubna 1910 odcestovala Fastrová přes Terst do Benátek. Zatímco na svůj pobyt v severoitalském přístavu zavzpomínala až zpětně ve fejetonu z května 1910,191 z Benátek podala zprávu okamžitě. Zúčastnila se totiž zřejmě ostře sledovaného soudního přelíčení s hraběnkou Tarnowskou. Přestože celý fejeton napsaný 5. dubna 1910 a publikovaný o tři dny později věnovala popisu atmosféry v soudní síni i postavě obžalované dámy, nevynechala v jeho úvodu ani drobnou cestopisnou poznámku. „Když jsem přešla vysoký most přes Canale Grande, pověstný Rialto a propletla se krámky prodavačů zeleniny a ovoce, které zabírají celý prostor ulic a malého náměstíčka za tímto mostem, ocitla jsem se u soudní budovy; ale do ní jsem nemohla, neboť celý břeh Canalu Grande v těch místech byl pln turistů, zvědavě hledících no gondoly kolem plující. Pohlédla jsem na ně: byly to zamřížené gondoly
188
Fastrová, Olga (1910): Žena na cestách, Národní politika 1910, R. 28, č. 223, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1910): V Pulji na válečné lodi Habsburg, Národní politika 1910, R. 28, č. 94, s. 1. 190 Tamtéž. 191 Fastrová, Olga (1910): Terst, cestopisná vzpomínka, Národní politika 1910, R. 28, č. 131, s. 1. 189
59
trestanců, provázené italskými ,carabiniery‘ v jich malebných krojích a napoleonských kloboucích. To přiváželi obviněné z jich vyšetřovací vazby,“ nastínila.192 Ovšem hned ve svém dalším fejetonu, který vyšel v Národní politice o týden později, nepřipravila své čtenáře o zevrubnější popis Benátek. Ani tentokrát, stejně jako v případě Puly, nevynechala paralelu s Prahou, nyní formou srovnání. Pozastavila se nad tím, proč má ve městě pocit dokonalého duševního míru. „Představte si město bez tramwayí, bez automobilů, bez motocyklů, bez velocipedů, bez koní, bez nákladních vozů, ba dokonce i bez ručních vozíků – město, kde možno po ulicích a náměstích chodit tak bezpečně, jako v pokoji – není to slast, není to ideál? (…) Představte si pak, jak je tam člověku, který přijel rovnou z Prahy! Člověku, naproti jehož bytu doma zuří hned tři různé gramofony najednou! Člověku, který po celý den slyší hlomozit a zvonit tramway nedaleko svých oken! Tomu se prostě zdá, že sní. Neboť to ticho připadá nervům jako příliš nemožné štěstí,“ rozplývala se v textu publikovaném 16. dubna 1910 na titulní straně Národní politiky.193 Zároveň však dojmy popsané Olgou Fastrovou vyznívají velmi melancholicky. Konstatuje, že bývalá krása Benátek je už mrtvá a město tak platí za své výpady na istrijský poloostrov. „Připadá vám to spíše jako spravedlivá odveta osudu, zvláště přijíždíte-li z Istrie, Benátčany zpustošené. Hrdé město na lagunách obralo slovanské kraje na břehu Adrie o všecko: pobilo jich nejlepší junáky, vykácelo jich lesy a vydalo všecku jich ornou půdu na pospas bóře, která jí smetla do moře Ba ani na tom nemělo dost: z holých skal ještě kámen lámalo a dováželo, krásný istrijský mramor k stavbě svých paláců a dláždění svých náměstí. Istrie a Dalmacie dnes je žebračkou. (…) Ale dějiny mají přece jakousi morálku: i pyšná Venezia dnes je žebračkou a žije pouze z milosti turistů. Opadalo zlato jejích paláců, oprýskal mramor, campanilla se zřítila (…) Život se do té mrtvé krásky už nikdy nevrátí,“ zhodnotila zvraty osudu Fastrová pod pseudonymem Yvonna.194 Mnohem víc, o pouhé tři měsíce později, zřejmě učarovalo novinářce Bulharsko a především již několikrát zmiňovaná Sofie. Místo, kde se uskutečnil všeslovanský sjezd, ji překvapilo svým evropským duchem. Chválila čisté, dlážděné ulice i nově vystavěné budovy. Přesto ani u Sofie se nezdržela kritického komentáře. „Našinec, který očekával jakousi primitivní orientálskou vesnici, o dvacet let pozadu 192
Fastrová, Olga (1910): Proces s Tarnowskou, Národní politika 1910, R. 28, č. 96, s. 1. Yvonna (1910): Benátky, Národní politika 1910, R. 28, č. 104, s. 1. 194 Tamtéž.
193
60
za Evropou pokulhávající, stojí a diví se: Tady že ještě před třiceti a několika lety hospodařili Turci? Po těch už téměř všecka stopa zmizela, a říkám: bohužel zmizela. Nebylo snad dobře, že nový régime v horečné a chvalitebné snaze, proměnit Sofii rázem v evropské město, ničil a demoloval šmahem všecky turecké stavby, které mohly Sofii zachovat její malebný orientálský ráz,“ podotkla Fastrová v článku nazvaném Sofijské dojmy.195 Její nadšení z návštěvy Bulharska bylo přesto velmi zjevné. Svůj kladný názor zřejmě netajila ani před svými společníky, protože v pokračování fejetonu o Sofii a všeslovanském sjezdu se čtenářům svěřila, že místní obyvatelé její nadšení mírnili. „,Jste příliš Bulharskem nadšena,‘ řekli mi někteří Bulhaři v Sofii. ,Nejste dosti objektivní. To, co vidíte, jsou do jisté míry také Potěmkinské vesnice. Na to byste neměla zapomínat. Příliš se vám tu všecko líbí. Nezasluhujeme v podstatě tolik chvály.‘ Potěmkinské vesnice! Ne, nevěřím tomu. Ten národ je příliš opravdový, než aby chtěl oslňovat falešným pozlátkem. Ten národ je až příliš vážný. A právě proto je mi tak sympatický. Cizinec má v Sofii dojem, že se tam dobře hospodaří. Neboť myslí tam na věci potřebné a nutné, stejně jako na věci representační. U nás tomu tak vždycky není. My budeme míti representační dům, ale nemáme dosud vodovodu,“ posteskla si Fastrová v pokračování Sofijských dojmů.196 Její okouzlení Bulharskem a jeho národem zřejmě neznalo mezí. Ve stejném textu na příkladu mladých bulharských sokolů kritizuje českou povahu. Připadá jí měkká, neupřímná. Takto však zhodnotila Bulhary: „Tento lid nezná jalového nadšení, které slovy počíná a slovy končí. (…) Ta trocha mongolské krve, kterou má v žilách, zbavila jej slovanské měkkosti, která je naší kletbou. Tomuto národu náleží budoucnost na balkánském poloostrově, poněvadž jeho city, jeho nadšení nevzkypí tak snadno jako naše, ale vzkypí-li, pak asi také nevyprchá tak brzo.“197 Právě tato emotivnost, která je na uvedeném příkladu patrná, je velmi typická pro všechny cestopisné fejetony Olgy Fastrové. Popis prostředí města nebo místa, které navštívila, nikdy nezaujímal velkou část těchto textů. Nad ním jednoznačně dominuje byť jediná silná emoce, kterou v autorce atmosféra místa vyvolala. Většinou také neopomněla zmínit, zda a kolik Čechů kde žije a jakými jazyky krajané hovoří.
195
Yvonna (1910): Sofijské dojmy, Národní politika 1910, R. 28, č. 192, s. 1. Fastrová, Olga (1910): Sofijské dojmy II, Národní politika 1910, R. 28, č. 200, s. 1. 197 Tamtéž. 196
61
Jak jsme již zmínili, jako módní referentka se neopomněla věnovat ani stylu oblékání místních dam, byť se jednalo pouze o popis typického místního kroje. Z cestopisů Olgy Fastrové je znát především náklonnost k Istrijskému poloostrovu a současnému Chorvatsku vůbec. Právě tato místa zřejmě navštěvovala pravidelně nejméně jednou do roka.
3. 11. První světová válka Na dlouhou dobu naposledy se vypravila do Dalmácie v létě 1912. Další cesty jí znemožnily dvě po sobě rychle jdoucí balkánské války. První z nich vypukla v říjnu 1912. Aliance Srbska, Černé Hory, Bulharska a Řecka, tedy takzvaná Balkánská liga, vytáhla proti Turecku. Všechny státy ligy v tomto střetu, který trval až do dubna 1913, usilovaly o rozšíření vlastního území na úkor Turecka, což se jim podařilo.198 Po první balkánské válce si Turecko uchovalo v Evropě pouze úzký pruh území kolem Cařihradu. Po několika měsících však následovala druhá balkánská válka trvající pouhé tři měsíce, tedy od června do srpna 1913. Její příčinou byly neshody mezi původními spojenci proti Turecku. Bulharsko za podpory Rakouska-Uherska povstalo proti Srbsku, Řecku, Rumunsku a Turecku, bylo však poraženo.199 Napětí na Balkáně tím však neskončilo, především v rovině vztahů mezi Srbskem a RakouskemUherskem. Po úspěšném atentátu tajné srbské teroristické organizace Černá ruka na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho českou manželku Žofii Chotkovou 28. června 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko 28. července 1914 Srbsku válku.200 „Na stranu Srbska se okamžitě postavilo Rusko. Habsburskou monarchii podpořilo Německo, které vypovědělo válku Rusku a zároveň napadlo Belgii a Francii, Na to se do války podle dohodové smlouvy s Francií a Ruskem zapojila Velká Británie. K jádru válčících bloků se pak přidávaly další evropské a mimoevropské země,“ shrnuje popis válčících stran Marcela Efmertová v publikaci České země v letech 1848–1918.201 Ke státům Dohody202 se přidalo Japonsko, později Itálie a
198
Efmertová 1998, s. 131; Luňák – Pečenka Marek 1999, s. 41 – 42. Tamtéž. 200 Efmertová 1998, s. 133. 201 Efmertová 1998, s. 135. 202 Spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie jehož základem se stala rusko – francouzská aliance z let 1891 – 1894 tedy jediná formální vojenská dohoda namířená proti Trojspolku (Německo, Rakousko – Uhersko, Itálie – vznik 1882). Viz. Luňák – Pečenka 1999, s. 41. 199
62
USA,203 na stranu Ústředních mocností, označovaných také jako Centrální mocnosti, se přidalo Turecko a Bulharsko.204 Začátek války, původně označované za Velkou, teprve později za světovou, samozřejmě ovlivnil i texty Olgy Fastrové. Od léta 1914, kdy konflikt vypukl, lehký tón i náměty z jejích textů pochopitelně zmizely. Válečná tematika je zcela ovládla, přestože se autorka nezabývala politickými příčinami či okolnostmi konfliktu. Vzhledem k utužení cenzury ani nemohla. Popisovala tedy vlivy války na každodenní život v Praze, a to z pohledu hospodyně, ženy i módní referentky. A ty byly samozřejmě výrazné vzhledem k tomu, že všechny země Rakouska-Uherska přešly na přídělový systém. Válka však ovlivnila články Olgy Fastrové, především její pravidelné fejetony, i jinak. Vnesla do nich totiž silně osobní tón, kterému se Fastrová až dosud spíše vyhýbala. „Příslušník mladého pokolení nemohl vůbec věřit, že by válku mohl sesílat Bůh, Bytost nejvýš dobrotivá, nejvýš spravedlivá. Ba příslušník tohoto pokolení, jež války nikdy nezažilo, nemohl na dně srdce ani dobře uvěřit, že válka vůbec ještě je možna. Ač o ní slyšel stále mluvit, stále o ní četl, ač věděl, že miliardy se vydávaly na přípravu k ní, člověk zrozený v poslední čtvrti devatenáctého věku považoval ji v duchu přece za vyloučenou. Připadala mu tak trochu jako bubák, kterým se ustavičně vyhrožuje malým dětem, ale který ve skutečnosti nikdy nepřijde,“ popsala své pocity na začátku října 1914 Olga Fastrová.205 Dává za pravdu starším generacím, které si válečné utrpení ještě dobře pamatovaly, že lidé, kteří tuto hrůzu nikdy nezažili, nedokážou být skromní, nedokážou si vážit toho, co mají. „Domov a rodinu považovali jsme za cosi samozřejmého, za cosi, z čeho není třeba se těšiti, co člověka spíše někdy rozčiluje a zlobí. Byli jsme zkrátka všichni mírem a dostatkem rozmazlené děti, které píchalo dobré bydlo. (…) Musili jsme čísti a slyšeti o tom, jak lidé z ohrožených obcí prchají, mohouce zachránit z celého svého majetku jenom to, co unesou; jak táboří pod širým nebem o hladu a v zimě; jak marně hledají rodiče děti, žena muže, syn matku, kterou při šíleném útěku ztratili; musili jsme vidět obrázky, na nichž příbytky pokojných rodin jsou zničeny dělostřelbou a požáry – 203
Japonsko vyhlásilo válku Německu 23. srpna 1914, Itálie svému původnímu spojenci Rakousku – Uhersku 21. srpna 1915, Spojené státy Německu 6, dubna 1917. Viz. Luňák – Pečenka 1999, s. 402 – 403. 204 Turecku vyhlásilo válku Rusko 4. listopadu 1914, Bulharsko vyhlásilo válku Srbsku 14. října 1915. Viz. Luňák – Pečenka 1999, s. 402 – 403. 205 Fastrová, Olga (1914): Kouzlo domova, Národní politika 1914, R. 22, č. 272, s. 1.
63
to vše musili jsme vidět a slyšet, abychom si teprve jak náleží ujasnili, co je to domov, jak nesmírné, blahodárné je to dobrodiní,“ poznamenala dál.206 Nastínila, že po pouhých dvou měsících války si lidé začali pravé životní hodnoty mnohem lépe uvědomovat. Téma války se samozřejmě nevyhnulo ani pravidelné Ženské hlídce. Ta v prvním válečném roce totiž bez dalšího nahradila i pravidelný prostor věnovaný módnímu referátu, s nímž se rubrika před válkou ob týden střídala. Moda však ze stránek nedělní přílohy Národní politiky nezmizela nadlouho. Vrátila se již na přelomu let 1914 a 1915, kdy bylo stále zřejmější, že válečný konflikt nebude jen otázkou několika měsíců jak, Ústřední mocnosti původně předpokládaly, a plánovaná blesková válka se změnila na zákopovou. Jeden z vůbec nejosobnějších fejetonů Olgy Fastrové ze začátku války vyšel v Národní politice 10. října. Autorka jej pojala jako dopis příteli na východní frontu. Popisuje strach, který pociťuje, když několik týdnů nepíše, vzpomíná i na společné chvíle v Praze a upozorňuje, že přátelé na něj nezapomněli. „Mluvili jsme o Vás téměř denně v kroužku Vašich známých; a když jsme umlkli a se zamyslili, viděli jsme Vás a Vaše soudruhy v močálech u Krasniku, viděli jsme Vás už v duchu tonou, marně zápasícího a bez pomoci. Nebo jsme viděli bojiště za noci, viděli jsme vojáky strašnou únavou podřimující i uprostřed bitevní vřavy ve střeleckých zákopech, a vás mezi nimi zraněného nebo mrtvého. (…) Jak je Vám asi? Nepíšete ničeho o svém duševním ani fysickém stavu. Jenom jediná větička mluví o strádání a pohromách Vašeho pluku, stručná věta, skromná, ale výmluvná. ,Už je nás málo…‘ Jak je Vám, kdo jste přežili tyto bitvy? Zůstal Vám ještě i po nich Váš nezdolný humor, Vaše radost ze života?“ ptala se nejmenovaného přítele Fastrová.207 Můžeme se pouze dohadovat, zda byl tento „dopis“ určený V. J. Víchovi, jedinému muži, o němž víme, že s ním Fastrová po smrti svého muže udržovala milenecký vztah. Prostor mu věnujeme dále. Důsledky války byly samozřejmě pozorovatelné i v pražských ulicích. Zmínkám o nich se Fastrová nevyhnula ani v poetickém fejetonu z druhé poloviny října popisujícím krásy podzimu na Letné. Srovnává krásný slunečný den s podobným před rokem, kdy ještě ze zahradní restaurace nebyl lazaret a po cestách se neprocházely vdovy po vojácích.208 O týden později zase přiblížila čtenářům listu 206
Fastrová, Olga (1914): Kouzlo domova, Národní politika 1914, R. 22, č. 272, s. 1. Fastrová, Olga (1914): Dopis na bojiště, Národní politika 1914, R. 22, č. 279, s. 1. 208 Fastrová, Olga (1914): Jasné tóny ve smutné symfonii, Národní politika 1914, R. 22, č. 293, s. 1. 207
64
atmosféru lazaretů zřízených Sokolem v pražských tělocvičnách. „Ošetřovatelky, sestry sokolky, dovedou dodati lazaretům onoho ovzduší, které je tak konejšivé pro trpící duši: útulného ovzduší domova, rodiny. (…) A jsou tu nejen ženské ošetřovatelky, ale i vedle lékařů – Sokolů i lékařky a medičky, jimž vrchní lékař dr. Panýrek vzdává svrchovanou chválu za svědomité a přesné plnění povinností,“ upozornila Fastrová zároveň na roli žen při ošetřování raněných vojáků.209 Dobročinnosti českých žen se věnovala také v Ženské hlídce, například v příspěvku z 1. listopadu 1914, kdy přiblížila činnost
Pomocné ústředny ženské, která
shromažďovala šaty, ale také další potřeby, které poté odesílala na frontu.210 Ani ve válečném období však Fastrová nepřestávala sledovat novinky týkající se ženské otázky. Upozornila například na přijetí zákona, který nově umožňoval poručnictví žen.211 Samotné starosti související s válečným konfliktem a změny, které přinesl, však postupně přestaly jako tematická náplň textů Olgy Fastrové dostačovat. Přestože i nadále sledovala nové či obzvlášť palčivé dopady války na každodenní život městských rodin, postupně se ve svých textech vrátila i k „výchovným“ námětům. Například na jaře 1916 se hned několik týdnů po sobě kvůli velkému ohlasu čtenářů věnovala otázce, zda je milostná minulost muže a ženy na překážku manželství. „Je opravdu darebák každý muž, který se stal před svým sňatkem otcem? Každý zkušený člověk ví, že není tomu tak. Muž, který prožil třeba několik románků může být dobrý a ušlechtilý. Nezáleží na tom zda miloval a kolik žen miloval, ale jak miloval. Jsou lásky, které muže nepotřísní mravním kalem, nýbrž mravně povznášejí, i když nevedou do manželství,“ zastává se mužů Fastrová v prvním ze série příspěvků na toto téma.212 Dodala ještě, že ženichova minulost by neměla být sňatku na překážku, pokud po ní nezbyla „osudná nevyléčitelná nemoc“. V příspěvku o stejné problematice reaguje na dopisy od čtenářek odsuzující muže, který se oženil s jinou ženou než matkou svého nemanželského dítěte. „Nejsou na světě jen ubohé, nezkušené, důvěřivé zamilované, nezištné dívky, které se oddají bez rozvahy muži dříve, než poznají jeho charakter, a pak za to trpce pykají. Jsou na 209
Fastrová, Olga (1914): Jasné chvíle v lazaretech, Národní politika 1914, R. 22, č. 300, s. 1. Fastrová, Olga (1914): Hodinka v Pomocné ústředně ženské, Národní politika 1914, R. 22, č. 301, s. 1 přílohy. 211 Fastrová, Olga (1914): Ušlechtilý úkol pro ušlechtilé ženy, zvláště bezdětné, Národní politika 1914, R. 22. č. 308, s. 1 přílohy. 212 Fastrová, Olga (1916): Mužova minulost, Národní politika 1916, R. 24, č. 99, s. 1 přílohy.
210
65
světě také děvčata prohnaná, zištná, špatná; a právě tato děvčata nejčastěji deklamují o nezkušenosti, důvěřivosti, taková nejhlomozněji domáhají se spravedlnosti. Kdyby si muž vzal takové děvče, zakopal by se,“ argumentuje Olga Fastrová.213 Po dalším týdnu se opět v reakci na dopis čtenáře dostává k sexuálnímu životu svobodných žen. Zde už autorka tak tolerantní není. „Kdyby uzavírali sňatky muži i ženy teprve po bouřlivé minulosti, špatně by to dopadalo s potomstvem. Aby děti byly silné, zdravé a nadané, je potřebí, aby aspoň jeden z manželů – když už ne oba – byl silen, zdráv, nezkažen. A daleko více v tom ohledu záleží na matce. (…) Proto nelze souhlasiti s heslem, aby pouze vybouřené ženy se vdávaly,“ vysvětlila svůj postoj Fastrová.214 První světová válka a s ní spojený nedostatek, který lidé v Praze pociťovali, ovlivňoval i články, které Olga Fastrová psala pro Modu. I když se povětšinou zabývala i nadále různými trendy, které módní svět neustále ovlivňovaly, jednou za čas věnovala sloupek radám, jak na ošacení pro sebe i své blízké mohou ženy ušetřit. V módním sloupku ze 7. května 1916 proto radí ženám, jak se oblékat pěkně, a přesto lacině. Doporučuje jim raději přešívat předválečné šaty, protože látky vyrobené v průběhu války nejsou tak kvalitní.215 Mezi náměty válečných textů Fastrové však najdeme i cestovatelskou tematiku. I když nemohla odjíždět v létě na mořské pobřeží, přece jen se své vášně nevzdala docela. Když jí nebylo dopřáno vyjíždět na západ od českých zemí, poznávala aspoň krásy své vlasti. Jako horlivá turistka a lyžařka nemohla vynechat zimní a časně jarní pobyty v Krkonoších,216 po letech se vrátila také na rodné Táborsko.217 Protože se ve veřejném archivu nedochoval dostatek soukromé korespondence, podařilo se nám o soukromém životě Olgy Fastrové v průběhu první světové války najít jen velmi málo informací. Mimo jiné záznam o tom, že byla spisovatelka a novinářka v květnu roku 1915 na několik dní uvězněna. „Bylo to zrovna před desíti lety, pátého května, když přišli pro mne do mého bytu časně z rána na úsvitě dva policisté v civilním obleku, ,sbalili mne‘ a odvedli na policejní ředitelství. Po výslechu, asi v devět hodin zas se mne ujali a dovedli mne do 213
Fastrová, Olga (1916): Ještě o mužově minulosti, Národní politika 1916, R. 24, č. 106, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1916): Předmanželská minulost žen, Národní politika 1916, R. 24, č. 113, s. 1 přílohy. 215 Fastrová, Olga (1916): Úsporné rady, Národní politika 1916, R. 24, č. 126, s. 1 přílohy. 216 Fastrová, Olga (1916): Na jarním sněhu, Národní politika 1916, R. 24, č. 104, s. 1. 217 Fastrová, Olga (1916): Doma, Národní politika 1916, R. 24, č. 233, s. 1. 214
66
vězení u trestního soudu na Karlově náměstí. A to všecko jen proto, že před tím, 3. května večer dal si proslulý touto aférou pan ,rytíř‘ Sedláček tehdy setník auditor při vojenském soudě v Praze, v restauraci Obecního domu na oslavu znovudobytí Przemyslu zahrát rakouskou národní hymnu, při které – jak se jemu zdálo – jsem dost zčerstva nevstala; mimo to jsem opustila restauraci (prý ,ostentativně‘) dřív, než hudba dohrála potom marš Radeckého a tím jsem vnesla rušivý tón do této překrásné patriotické hospodské manifestace. Za to mne pan rytíř vlastnoručním dopisem udal u policejního ředitelství, které přesně pak vykonalo svou povinnost,“ vzpomínala v roce 1925 Fastrová na svou osobní zkušenost s perzekucí v prvních letech války.218 Z dostupných zdrojů vyplývá, že ve vězení strávila jen několik dní. I po deseti letech si však vybavovala detaily tohoto nepříjemného pobytu. Zvlášť nemilé vzpomínky měla na vězeňskou stravu, zimu a vlhko, které snášela, ale zároveň oceňovala ochotu nejen své spoluvězeňkyně, jež se s ní rozdělila o oběd, ale také dozorkyň, které jí v lecčems vycházely vstříc. „Byly to dobré duše. Dělaly co mohly, aby mi trochu ulevily, protože věděly, proč tam sedím. (…) Nosily mi knížky, pomeranče a čokoládu. (…) Jednou jsem si polila svou přinesenou přikrývku inkoustem a vzbouřila jsem zvoněním bezmála celý kriminál: chudinky praly, sháněly citron, cídily – bylo jim líto pěkné pokrývky,“ vzpomínala vděčně Fastrová.219 Zároveň však přiznala, že neměla právě optimistické myšlenky: „Tehdy mi arci nebylo veselo, když jsem věděla, že pro ,urážku Veličenstva‘ přidělovali obviněným dvanáct let žaláře, ba i žalář doživotní.“220 Ve vazbě tehdy pobývali i dva další společníci Olgy Fastrové, kteří s ní v restauraci v Obecním domě byli. O rychlé vyřízení celého případu se nejspíš velkou měrou zasadil Antonín Licht, který tento případ později popsal v knize Válečné vzpomínky z doby persekuce. Licht zřejmě pracoval jako vojenský návladní a byl nadřízeným Sedláčka, jmenovaného ve Fastrové fejetonu. O tom, že se tento muž chystá napsat dopis na policii, se zřejmě dozvěděl náhodou a snažil se co nejrychleji zasáhnout. Zabránil odevzdání dopisu policii, protože se domníval, že ta by nejspíš celou záležitost postoupila zpět na vojenské velitelství, kde Licht i Sedláček pracovali.221 „Jisto jest, že na rozhodnutí Dra Sedláčka měl z velké části vliv aktivní, 218
Fastrová, Olga (1925): Také „jubileum“, Národní politika 1925, R. 43, č. 125, s. 1. Tamtéž. 220 Tamtéž. 221 Licht 1925, s. 143– 147. 219
67
neobyčejně drzý setník Paschanda. Dal jsem zavolati i tohoto důstojníka k sobě a když také on mi vylíčil celý výjev jako urážku veličenstva, která musí být potrestána, skončil jsem rozhovor prohlášením, že buď případ vůbec nesmí být udán, anebo že vynaložím vše, aby trestním řízením, tedy jedině asi přípustnou cestou, trapná záležitost co nejrychleji byla vyřízena,“ vzpomínal Licht.222 Následně pak celou záležitost přednesl generálu Schwerdtnerovi. „Rozhodl, jak se ani jinak čekati nedalo, aby na Olgu Fastrovou a její společníky uvalena byla vazba a aby proti nim zavedeno bylo trestní vyšetřování pro zločin urážky veličenstva. (…) Vyšetřování bylo svěřeno tehdejšímu nadporučíku Dru Haussmannovi. Dal jsem si jej ihned zavolati, sdělil jsem s ním celý případ i nehoráznost jeho se žádostí, aby veškerou jinou agendu poodložil a věnoval své síly k nejrychlejšímu provedení trestní věci v zájmu všech, ale hlavně v zájmu spisovatelky Olgy Fastrové, jež jako vdova a matka několika malých dítek nesmí ani o vteřinu déle býti ve vazbě držána. Již třetího dne schválen byl mnou a vojenským velitelem výsledek Haussmannovy skvělé práce: řízení se zastavuje, Olga Fastrová (…) se propouští na svobodu,“ popsal svůj podíl na brzkém propuštění novinářky Antonín Licht.223 Plné čtyři roky trvalo, než se mohla Fastrová o svém uvěznění zmínit v některém ze svých textů. Její práci pro Národní politiku a současně redigování Dámských besed, beletristické přílohy časopisu Nové pařížské mody, však ani střet se zákonem, ani stále trvající válka nepřerušily. V průběhu roku 1917 se sice rubrika Moda objevovala v Politice méně často, než byly čtenářky zvyklé, její místo však zaujímala Ženská hlídka. A ta se věnovala těm oblastem života, které čtenářky a nepochybně i autorka příspěvků pociťovaly každý den. Mnoho příspěvků Olgy Fastrové do Ženské hlídky se zabývalo přídělovým systémem a radami, jak připravit z dostupných surovin co nejvydatnější a nejlevnější jídla, upozornila čtenářky také na existenci „Komité pro společné stravování středních vrstev obyvatelstva pražského“, které nabízelo levné stravování hned v pěti jídelnách.224 Ani ve vážné době světové války však Olga Fastrová nezapomínala na odlehčenější texty, naopak, v roce 1917 byly častější než na počátku válečného konfliktu. Už poslední fejeton roku 1916 věnovala plesům. „Pro dospělý svět dnes tance není. Už třetí masopust uplyne bez plesů. Slečny na vdávání, kandidáti ženitby, 222
Licht 1925, s. 143– 147. Tamtéž. 224 Fastrová, Olga (1917): Jak se v Praze občanstvo stravuje, Národní politika 1917, R. 35, č. 147, s. 1. 223
68
ženatí pánové a jejich dámy až bezmála tři roky netančili. (…) Roku 1917 rozhodně se už zas nedočkáme své Národní Besedy; a bude-li to rok 1918, to by nám nemohl jistě povědět ani sám Lloyd George, ačkoli se tváří, jakoby jenom od něho záviselo, kdy má ta válka skončit,“ stěžuje si milovnice tance hned v úvodu textu.225 Přestože by se to vzhledem k takovému začátku mohlo zdát nepravděpodobné, ve výsledku je příspěvek optimistický. „Ale přece ještě někdo ve válčící Evropě tančí, tančí vesele, bezstarostně, bujně, jako v míru. Mládež, ta pravá nejmladší mládež nedá si mysl kaliti válkou a chodí do ,tanečních‘ jako kdykoli jindy,“ navazuje na své předchozí stesky a s dobromyslnou chápavostí popisuje atmosféru válečných tanečních.226 Mezi odlehčené příspěvky jistě můžeme zařadit také článek v rubrice Moda, který rozděluje návštěvnice zimních hor na dva druhy – „salonní sportovnice“ a „sportovnice ,od kosti‘“ – a popisuje rozdíly mezi nimi,227 jiný text, v němž Fastrová velebí, že i za války se dívky hezky oblékají a je radost na ně pohledět,228 či fejeton popisující krásu dvora uvnitř bloku domů, kde kdosi chová slepice.229 Doba první světové války byla zřejmě důležitá i v soukromém životě Olgy Fastrové. Dostala totiž nabídku k sňatku od novináře Václava J. Vícha, který byl o devět let mladší. O vývoji jejich vztahu vzhledem k nedostupnosti soukromé korespondence Olgy Fastrové se nám nepodařilo zjistit mnoho. Z fotografií obsažených v osobním fondu Fastrové v Památníku národního písemnictví můžeme pouze usuzovat, že se poznali nejpozději v roce 1913. Právě z tohoto roku pochází fotografie z Benátek, na níž jsou Vích i Fastrová na náměstí svatého Marka.230 O čtyři roky později se už pár nechal fotografovat v ateliéru a z poznámek na rubu snímků, kterými je Fastrová opatřila, vyplývá, že právě v tomto roce jednačtyřicetiletá vdova souhlasila se sňatkem, ale později jej sama zrušila. „V Praze po mém slibu, že se za něho provdám. Jemu bylo 32 let a mě 41! Ale přál si to,“ stojí na rubu jedné z fotografií.231 „Před naším projektovaným sňatkem, který jsem já potom odřekla,“ napsala Fastrová na rub dalšího snímku ze stejného
225
Fastrová, Olga (1916): Feuilleton, Národní politika 1916, R. 34, č. 358, s. 1. Tamtéž. 227 Yvonna (1917): Na horách, Národní politika 1917, R. 35, č. 12, s. 1 přílohy. 228 Yvonna (1917): Eppur si muove, Národní politika 1917, R. 35, č. 96, s. 1 přílohy. 229 Fastrová, Olga (1917): Na tom našem dvoře, Národní politika 1917, R. 35, č. 170, s. 1. 230 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 541, Snímek s V. J. Víchem, 1913. 231 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 543, Snímek s V. J. Víchem, 1917. 226
69
ateliéru.232 Jaké důvody kromě věkového rozdílu Fastrovou k odvolání plánované svatby vedly, se nepodařilo zjistit. Z dokumentů v osobním fondu novinářky nevyplývá, zda se pracující vdova těšila i zájmu dalších ctitelů, nebo zda byl Vích jediný, o kom po smrti svého manžela uvažovala v souvislosti s uzavřením druhého manželství. Václav J. Vích byl společně se svou pozdější ženou Jožkou popraven v roce 1942 v berlínské věznici v Plötzensee.233
3. 12. Rok 1918 – bída i nadšení Čím déle válka trvala, tím častěji se Fastrová zabývala nejen chudobou, kterou většině populace konflikt přinesl, ale také nešvary, jež se ve společnosti rozmáhaly. Pranýřovala bručouny, kteří haněli radost ze života – ať se jednalo o pěkné šaty nebo vyprodaný sál divadla,234 kárala neurvalé a nezdvořilé prodavačky a obchodníky, kteří se utrhují na nemajetné zákazníky,235 i pomlouvačné ženy z lidu nenávistně odsuzující manželku úředníka, protože stejně jako ony vyjela na venkov pro levnější jídlo.236 Pravděpodobně proto, že nedostatek papíru jako strategické suroviny s sebou nesl i menší rozsah novin, vycházelo méně fejetonů. Fastrová je téměř přestala psát a Ženská hlídka převážně nahrazovala Yvonninu rubriku Moda, i když ani ta v posledním roce první světové války nezmizela docela. Zmenšování rozsahu novin bylo ostatně velmi dobře patrné. Například právě nedělní příloha, která v předválečných letech vycházela až na šesti stranách, byla postupně v průběhu roku 1917 zredukována na maximálně tři strany. Z toho, že Fastrové rubriky ani v tak tíživé situaci nezmizely ze stránek Národní politiky docela, je vidět, že jejich ohlas rozhodně nebyl zanedbatelný. Nicméně z obchodního hlediska vydavatele šlo o logický krok – byly to právě ženy, koho její články nejvíce zajímaly a po odchodu mužů na frontu jejich podíl v populaci významně vzrostl. Tak se staly nezanedbatelnou skupinou potenciálních čtenářů. Na příspěvcích do Ženské hlídky z posledních válečných měsíců je vidět, že k tématům Fastrovou inspirovala převážně osobní zkušenost. V červenci 1918 se například věnovala problematice letních bytů a přídělů potravin, které je možné 232
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 542, Snímek s V. J. Víchem, 1917. 233 Váleční veteráni Kolínska, Vojenská pietní místa v Praze 2, pamětní deska Na Zderaze 1947/3, Nové Město (24. 6. 2004). http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm-hlavni-mesto-praha/Vojenska-pietnimista-v-Praze-2 (8. 2. 2007). 234 Fastrová, Olga (1917): V této vážné době, Národní politika 1917, R. 35, č. 94, s. 1. 235 Fastrová, Olga (1917): Něco o pravé ušlechtilosti, Národní politika 1917, R. 35, č. 75, s. 1 přílohy. 236 Fastrová, Olga (1918): O sousto, Národní politika 1918, R. 36, č. 54, s. 1 přílohy.
70
vyzvednout pouze v místě trvalého bydliště,237 několikrát se také zabývala problémem s nedostatkem služebných a situací žen ze střední třídy, jež na velkou domácnost samy nestačí.238 Stále se opakujícím námětem byl samozřejmě hlavně nedostatek potravin ve městě. Tento vývoj byl zcela logický vzhledem k faktu, že hospodářská situace byla stále svízelnější. České země musely ze svých zdrojů zásobovat potravinami nejen vlastní civilní obyvatelstvo, ale také bojiště a alpské země, proto se v nich nedostatek projevoval obzvlášť tíživě.239 Na téma nedostatku potravin se Fastrová v září 1918 tak rozhorlila, že polovinu příspěvku v Ženské hlídce cenzor vymazal. „Že správa státní není v dobrých rukou, je-li v rukou výhradně mužských, ukazuje se už dávno, ale nejzřetelněji projevila se tato pravda za války. Směle můžeme tvrditi, že by se k nynějším žalostným koncům nebylo dospělo, kdyby do záležitostí veřejných měly právo také ženy mluvit a o nich spolurozhodovat,“ zahájila svoji filipiku Olga Fastrová.240 Mužům vytýká nedostatek praktičnosti a nezkušenost s problémy každodenního života, o které se nikdy nestarali, jako je třeba zásobování potravinami. „Tito ministři, odborní chefové atd. byli vesměs theoretikové; o životní praksi neměl mnohý z nich ani tolik pojmu, jako některá prostá žena ze zapadlé vsi. Alespoň jistě tomu tak bylo u nás, v Rakousku, kde celá státní správa spočívá ještě na papírovém byrokratickém základě z doby copu. Proto také různá ta válečná nařízení vyživovací byla u nás od počátku pochybená a tak naivní, jakoby je vydávali nějací muži z měsíce, nemající pojmu o skutečném životě. (…) Korunou všech je však poslední vyhláška zákazu soukromého zásobování,“ horlila dál Fastrová.241 Kvůli zásahu cenzury její článek neobsahuje podrobnosti o vyhlášce, po vynechaných řádcích následuje pouze lamentace nad nízkými příděly s tím, že z nich výživnou stravu pro celou rodinu není možné připravit. „Máme se živit jen uvařenou nemastnou kapustou, brukví, mrkví, zelím nebo neslazenými vařenými nezralými jablky a švestkami? Jak si to ministerstvo představuje? Takové újmy mohou se ukládati obyvatelstvu obležených pevností na několik dnů nebo neděl, ale ne 237
Fastrová, Olga (1918): Letní byt léta páně 1918, Národní politika 1918, R. 36, č. 144, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1918): Inteligentní pomocnice v domácnosti, Národní politika 1918, R. 36, č. 179, s. 1 přílohy. 239 Efmertová 1998, s. 138. 240 Fastrová, Olga (1918): Zásobovací starosti, Národní politika 1918, R. 36, č. 204, s. 1 přílohy. 241 Tamtéž.
238
71
obyvatelstvu celých zemí po léta,“ pokračovala novinářka ještě předtím, než konec jejího příspěvku opět vymazal cenzor.242 Praktickou hospodyní zůstávala Olga Fastrová i s blížícím se vytouženým mírem. Na konci října, jediný den před vyhlášením samostatného Československého státu, věnovala Ženskou hlídku varování českých žen, aby nepodlehly příliš brzy klesajícím cenám látek a oděvů. „Když jsme vydrželi toto soužení tak dlouho, vydržíme ještě půl roku, rok! A vydržíme-li, dojdou aspoň částečné odvety hříchy, jimiž nesvědomití ukrývači zboží dopustili se na bezbranném konsumentovi. Nekupujte jejich pět let staré, spuchřelé zboží, ženy! (…) Napněte tedy síly a přešívejte, zašívejte, látejte, opravujte ještě jednu zimu. Počkejte, až obchodníci nakoupí nové zboží za hranicemi a konkurencí přinuceni, budou vám je prodávat za lidské ceny,“ nabádala hospodyně Fastrová.243 Už o týden později však novinářka opustila praktické důsledky končící války a pro Ženskou hlídku napsala oslavný text na hrdiny, kteří vysvobodili český národ z područí Habsburků. Připojila se tak k všeobecné euforii Čechů. „Statisíce mužů bojovaly tato čtyři léta mezi láskou k rodině a láskou k národu. (…) Marně lidé ,rozvážní‘ ženám potichu vykládali, že to jinak není možno; marně jim šeptali, že lhát, ponižovat se, poslouchat potupných rozkazů, bíti na povel nejvznešenější naše muže v tvář, ohýbat páteř pod sprostým násilím jest jedině rozumno, že všecko jiné bylo by pošetilou romantikou, zbytečně zmařenou energií, zbytečně prolitou krví. České ženy všecky ve skrytu plakaly bolestné slzy. (…) Při vzpomínce na tyto muže, kteří daleko od nás trpěli a pracovali pro nás, říkaly jsme si: Ne, není náš národ národem slabochů! Naši muži jsou jen příliš měkcí. Ale ne všichni, bohudíky! I my máme muže celé, muže, kteří se nesklonili, kteří nesmlouvají; máme hrdiny! Díky jim, nejste už a nebudete chotěmi, matkami, milenkami otroků, české ženy! (…) Už nebudou musit vaše děti lhát, sotva překročí školní práh! Nebudou musit předstírat oddanost a lásku, kde jí nebylo, nebudou musit slovem a písmem velebit nepřátele svého národa, nebudou musit opěvat vlastní hanbu. (…) Sklánějte se v němé vděčnosti před největším Čechem naší doby a jeho zahraničními druhy, kteří vám vybojovali toto štěstí,“ napsala Fastrová v první Ženské hlídce nové historie samostatného Československa.244 242
Fastrová, Olga (1918): Zásobovací starosti, Národní politika 1918, R. 36, č. 204, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1918): Nekupujte!, Národní politika 1918, R. 36, č. 253, s. 1 přílohy. 244 Fastrová, Olga (1918): Na prahu nového života, Národní politika 1918, R. 36, č. 260, s. 1 přílohy. 243
72
Shodou okolností vyšel výše citovaný článek v Národní politice právě v den, kdy zmocněnci Dohody a Rakouska-Uherska, tedy státu, který již prakticky neexistoval,245 podepsali poblíž italské Padovy příměří.246 To, že Fastrová necítila potřebu věnovat svůj text právě končícímu konfliktu naznačuje, nakolik pro ni, jako nepochybně pro mnoho dalších Čechů, vznik samostatného státu svým významem dalece překonal konec války. A to přestože se situace civilního obyvatelstva i nadále silně zhoršovala. K nedostatku potravin se v posledních měsících války přidala i epidemie takzvané španělské chřipky, která na celém světě zabila víc lidí, než padlo v první světové válce – odhaduje se, že jí podlehlo dvacet až pětadvacet miliónů lidí. V Praze propukla naplno nákaza na začátku října 1918, zasažena byla i Morava a celá střední Evropa.247 Euforie z ukončení „třistaleté pobělohorské poroby“ byla zřejmě silnější než stupňující se útrapy. Podrobněji na své zážitky z 28. října 1918 zavzpomínala ve fejetonu o rok později, v den prvního výročí vzniku republiky. „Zdržela mne naléhavá práce doma do pozdního odpoledne. Jak jsem mohla tak dlouho vydržet pod střechou v takový den? Okolnosti byly silnější než moje přání. Pro ženy, které měly svou domácnost a rodinu, byl loňský říjen měsícem největších útrap. K nesnesitelným několikaletým starostem o nasycení a ošacení přidružila se ještě zlá španělská chřipka, která zachvacovala celé rodiny člena po členu, a také služebné. Mnoho žen v tento nejšťastnější den našeho národa musilo zůstati doma, aby vykonalo nezbytně nutné práce. Náležela jsem mezi ně,“ popsala Fastrová okolnosti, které ji přinutily přidat se ke slavícímu davu až v podvečer.248 Později však došla k Muzeu a přidala se k tisícům dalších lidí. Ve vzpomínkovém fejetonu také upozornila, že český lid se v ten den nemstil svým letitým utlačovatelům, naopak, že u jejich domů stály hlídky, aby jim „některý horkokrevný mladý hoch neublížil“.249 S dojetím ocenila dobráctví Čechů, které v ní tímto způsobem upevnilo víru v dobrotu národa. Témata, ke kterým Fastrovou vznik republiky inspiroval, byla zřejmě natolik závažná, že až do konce roku 1918 vycházela v nedělní příloze pouze Ženská hlídka a 245
28. října 1918 byla zveřejněna nóta ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, že mocnářství přijímá podmínky nabídnuté Dohodou a hodlá jednat o míru. Tyto podmínky odpovídaly takzvaným Čtrnácti bodům prezidenta USA Woodrowa Wilsona a mimo jiné předpokládaly autonomii národů Rakouska – Uherska. Viz Luňák – Pečenka 1999, s. 96, 401; Kárník 2000, s. 32 – 34. 246 Efmertová 1998, s. 144. 247 Kárník 2000, s. 50. 248 Fastrová, Olga (1919): Loni a letos, Národní politika 1919, R. 37, č. 297, s. 1. 249 Tamtéž.
73
české ženy se musely obejít bez Yvonniných rad ve sloupku Moda. Nabádala je, aby se neváhaly rozdělit o jídlo s hladovými vojáky, kteří se vracejí z fronty,250 pranýřovala množící se krádeže nejen v ulicích, ale i na dráze a na poštách251 či navrhovala, jak by se měli lidé v novém státním zřízení zdravit.252 Na konci prvního prosincového týdne pak mohla věnovat svůj příspěvek velkému úspěchu ženského hnutí – vstupu žen na vysoké školy a do Národního shromáždění. Prohlašuje v něm, že by tento pokrok nebyl možný, pokud by i nadále existovalo Rakousko-Uhersko. „Žili jsme donedávna v říši, která po turecké platila za nejzaostalejší v Evropě. (…) Co dávno v říších sousedních se uskutečnilo a vžilo, u nás pořád pokládáno ještě za neslýchané novotářství. (…) Vysoký klerus, šlechta a senilní byrokraté ve vládních německých kancelářích lpěli pevně na starých zvyklostech. (…) Orel dvojhlavý nepřál pokroku vůbec, ale zejména nepřál postupu žen v životě veřejném. Rakousko sousedilo s Tureckem, názor rozhodujících vídeňských kruhů na ženu nebyl názoru tureckému daleký. Proti volebnímu právu žen a ženskému studiu stavěly se vídeňské vládní kruhy nepokrytě nepřátelsky. Co jen to stálo bojů a námahy, nežli bylo nám povoleno první dívčí gymnasium! (…) Ale orel dvojhlavý zahynul. A ve svobodné republice za několik dní uskutečnilo se, oč ženy v německo-konservativní monarchii marně usilovaly tolik let. Dnes zasedají ženy v Národním shromáždění i v obecních správách jako rovnoprávné družky poslanců-mužů. Dnes jsou ženy řádnými posluchačkami fakulty právnické a techniky. A také Akademie Umění přestala se před nimi uzavírat. Těm, kdo pamatují první svízelné kroky žen na cestě za zrovnoprávněním, připadá to všecko, čeho v posledním měsíci ženy dosáhly, jako pohádka,“ svěřovala Fastrová svým čtenářkám.253 Pokud ženám připadalo, že byly módní otázky v posledních měsících roku 1918 zanedbávány, hned na začátku roku nového se jim dostalo vysvětlení. „Ve dnech tak radostných a slavnostních, kdy srdce každé upřímné Češky cele naplňovala radost nad konečným šťastným ukončením války a slavným návratem Osvoboditele našeho národa, nebylo pro modu dojista pražádného zájmu. Ale nyní po dvou měsících plných
250
Fastrová, Olga (1918): První úkol žen v našem státě, Národní politika 1918, R. 36, č. 267, s. 1 přílohy. 251 Fastrová, Olga (1918): Hlíza na těle národa, Národní politika 1918, R. 36, č. 281, s. 1 přílohy. 252 Fastrová, Olga (1918): Jak se pozdravovati, Národní politika 1918, R. 36, č. 288, s. 1 přílohy. 253 Fastrová, Olga (1918): Konečně rovnoprávny, Národní politika 1918, R. 26, č. 295, s. 1 přílohy.
74
radostného rozechvění vrací se nám život zase do pravidelných kolejí, k všedním trampotám,“ konstatovala Yvonna po dvouměsíční přestávce.254 Na stránkách nedělní přílohy se tak začaly opět střídat módní referáty s rubrikou pro ženy, v níž Olga Fastrová pečlivě sledovala nejnovější politické dění, které se života českých žen přímo týkalo. Dva týdny, samozřejmě s pauzou, kterou vyplnila Moda, se věnovala připravovanému zákonu o rozvodech, který plně podporovala. „Zdá se, že rozluky bojí se ženy víc, než je třeba. Mnohé předpokládají, že zákon o rozluce otevře dokořán dvéře mužské nestálosti a že muži budou míti potom každou chvíli ženu jinou. Že k takovým domněnkám není podstatného důvodu, dokazuje zkušenost. Úplná rozluka nebyla dovolena pouze katolíkům. (…) A byly snad rozvody u evangelíků, židů atd. nějak na denním pořádku? Dokonce ne. (…) K rozvodu a rozluce odhodlávají se občané těchto vyznání právě tak jako katolíci pouze v krajních případech, kdy není jiné pomoci; ale z lehkomyslnosti nikdy. A právě o tyto případy, kde není jiné pomoci, novému zákonu jde především. Jsou přece na světě manželství tak nevydařená, že jediným možným lékem pro ně je rozvod. (…) Co je v těchto krajních případech lepší: zda dosavadní zákaz nevstupovat v manželství druhé (a všecky jeho následky, konkubináty, nemanželské děti atd.) – anebo rozluka úplná, která dovoluje rozvedeným vstoupit v sňatek nový a založit řádnou rodinu,“ zdůvodnila svou podporu připravovaného zákona Olga Fastrová.255 Jako
svědomitá
stoupenkyně
zrovnoprávnění
žen
nemohla
Fastrová
samozřejmě nechat bez odezvy ani udělení aktivního a pasivního volebního práva ženám. V článku, který tomuto zlomovému okamžiku věnovala, však české ženy upozorňovala, že s každým právem souvisejí i povinnosti a že by se měly začít zajímat o veřejné záležitosti, protože jak zjistily za války, mnohá politická rozhodnutí mají přímý dopad na život v jejich domácnosti. Zdůraznila také, že žena není povinná volit stejnou politickou stranu jako její manžel. „Žena může, ba má přemýšleti a usuzovati samostatně, aby nebyla jenom hloupou ovcí z volebního stáda. Odlišný politický názor manželů nemůže míti nijakého špatného vlivu na harmonii manželského spolužití; politické hádky doma pěstovati bylo by bezúčelné a tedy pošetilé. Rozumný člověk ctí 254
Yvonna (1919): Modní trh a jeho vyhlídky do budoucna, Národní politika 1919, R. 37, č. 4, s. 1 přílohy. 255 Fastrová, Olga (1919): Chystaný nový zákon o rozluce manželství, Národní politika 1919, R. 37, č. 25, s. 1 přílohy.
75
přesvědčení druhovo, ale svoje nedá si také vzít. Ženy tedy nesmějí nadále čísti v novinách jen ženské rubriky, feuilleton a román. Jsou povinny přečísti i část politickou, aby nebyly hluché a slepé v politickém životě a věděly co dělat, až dojde k volbám,“ konstatovala nesmlouvavě Fastrová.256 O necelý půlrok později ženám jejich povinnost jít k volbám a nepodlehnout tlaku okolí při výběru kandidátů, které zvolí, připomněla znovu. Tentokrát v souvislosti s blížícími se obecními volbami. Nevarovala však pouze před napodobováním volby manžela, ale také před volebními agitátory. Zároveň ženám přehledně vysvětlila, jakým způsobem mají volit, aby byly jejich hlasy platné.257 Kromě návratu módních referátů na stránky nedělní přílohy začala Fastrová v roce 1919 znovu psát fejetony pro titulní stranu Národní politiky, a to pravidelně jednou týdně. Stejně jako před válkou byly osobnější než obě pravidelné rubriky z nedělní přílohy, proměnou ale prošla především témata, kterým se v těchto textech Fastrová věnovala. Cestopisné fejetony byly spíš výjimkou,258 přestože je zřejmé, že novinářka stejně jako v prvních válečných letech často cestovala po českých zemích. Tentokrát však jsou cestopisné náměty úzce provázány s dalšími aktuálními otázkami – při návštěvě německého příhraničí se například podivuje, jak rychle přestali obchodníci mluvit pouze německy a jak se najednou snaží Čechům vycházet vstříc.259 Je však až zarážející, jak se Olga Fastrová ve svých článcích publikovaných v roce 1919 téměř úzkostlivě vyhýbá zmínkám o tehdejších potížích. Zatímco za války věnovala pravidelně pozornost stále se zhoršující situaci v zásobování, hladové bouře a stoupající sociální tlak z roku 1919 nechala téměř bez povšimnutí. Vznik samostatného Československa samozřejmě nemohl vyřešit tíživou hospodářskou a sociální situaci. První hladové bouře propukly už v listopadu 1918 v Ústí nad Labem, Chomutově, Liberci a Sokolově. Lidé při nich nejen pochodovali ulicemi, ale také rabovali obchody. Další hladové bouře následovaly v lednu roku 1919, při nich protestovali mimo jiné i Pražané.260 Ve stejné době se k hladu přidala i stoupající nezaměstnanost. Podnikatelé, kteří přišli o válečné zakázky, hromadně propouštěli, pro demobilizované vojáky nebyla práce. Po dobu jejich pobytu na frontě je totiž nahradily ženy a mladí 256
Fastrová, Olga (1919): Ženy a život politický, Národní politika 1919, R. 37, č. 53, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1919): Volby do obcí, Národní politika 1919, R. 37, č. 157, s. 1 přílohy. 258 Jediným čistě cestopisným fejetonem byl text publikovaný 21. 8. 1919 s názvem U svatého Vavřince (Viz. Fastrová, Olga (1919): U svatého Vavřince, Národní politika 1919, R. 37, č. 230, s. 1.) 259 Fastrová, Olga (1919): Na horké půdě, Národní politika 1919, R. 37, č. 145, s. 1. 260 Kárník 2000, s. 56 – 57. 257
76
lidé.261 Situace musela být nepochybně nejméně stejně palčivá jako ve válečných letech. Lidé si to po vyprchání první euforie z osvobození od habsburské nadvlády jistě uvědomili. Přesto se Olga Fastrová v roce 1919 věnovala tíživým podmínkám pouze dvakrát. Poprvé hned v lednu, kdy se v Ženské hlídce zabývala problematikou zásobování. „Již za časů rakouských, ve válce, mívaly jsme my české městské hospodyně často dojem, že naše útrapy zásobovací nemají na svědomí jenom úřady a Vídeň, ale také našinci. Dnes, kdy národ náš je už deset neděl svoboden, potvrzuje se, co jsme tušily. Nerozhoduje u nás již vyděračná Vídeň, ale bída je stále stejní, ba v některých oborech i horší. U dnešních úřadů našich není jistě nedostatek dobré vůle. Tu kořen zla tedy hledat nelze. Příčinou dnešní drahoty a mizerie jest, vedle skutečného nedostatku některých potravin – nepoctivost, ziskuchtivost neb úplatnost našich vlastních lidí,“ uvedla své pojednání o nepoctivosti obchodníků i překupníků potravin.262 Stěžovala si na nedostatek pšeničné mouky i předraženost másla, které obchodníci ve městě prodávají s několikanásobným ziskem. Ani zmínkou však v tomto, ani dalších textech nereagovala na hladové bouře nejen z ledna 1919, ale ani z června téhož roku. Větší pozornost si nevysloužila ani situace sociální. Až v září roku 1919 věnovala Fastrová příspěvek v Ženské hlídce nezaměstnanosti. V textu nazvaném Ženská „nezaměstnanost“ kritizovala všechny, kdo neoprávněně pobírají sociální dávky, přestože by mohli pracovat, a obírají tak nejchudší vrstvy obyvatel. Jako příklad si vzala právě ženy. „Řádných žen, které dnes pracují, článeček můj se arci netýče, ani těch žen vojáků, které – majíce malé děti – nemohou od nich odcházeti za výdělkem a berou tedy podporu. Článek můj týče se jen takových žen vojáků, které by pracovati mohly, a to za velmi dobrých mzdových podmínek, ale pracovati nechtějí. (…) Jsme následkem toho svědky zjevu, který by byl směšný, kdyby nebyl tak zlověstný: na jedné straně běduje se pokrytecky na nezaměstnanost, vyplácejí se podpory, a na druhé straně nelze dnes pomalu ani za nejlepších podmínek sehnati řádnou služku nebo posluhovačku. Píše se nám: ,Prosím, ujměte se také někdy starých lidí, na posluhu odkázaných, kteří jsouce takořka již sedmdesátníci nemohou sami domácí práce zastati. (…) Co jindy se ucházelo žen o posluhu a prádlo, a teď nic!‘ (…) 261
Kárník 2000, s. 50. Fastrová, Olga (1919): Skeptické úvahy městské hospodyně, Národní politika 1919, R. 37, č. 11, s. 1 přílohy. 262
77
Výmluvy, že práce v domácnosti jsou špatně placeny, jsou liché. Pravý opak je pravdou,“ horlila Fastrová nad těmi, kdo zbytečně vysilují státní pokladnu.263 Další texty však obtížím, které nepochybně musely postihovat i ženy, nevěnovala. Na druhou stranu je třeba autorce přiznat, že právě v roce 1919 nebyla nouze o důležité události z oblasti ženské otázky či s ní úzce související. Právě tyto události, zmiňovali jsme je výše, ve většině případů plnily rubriku určenou ženám. V jednom z fejetonů se také zabývala komunismem. Přirovnávala takové společenské uspořádání k včelímu úlu, kde se na první pohled zdají být všechny včely rovny. Uvažuje nad tím, že i v úlu žije jediná královna, o kterou všichni ostatní pečují. A podobně by podle Fastrové vypadal i komunistický stát. „Lidé v něm byli by si úplně rovni; a úplná rovnost znamená zápověď jakékoli individuelní choutky. (…) Všichni musili by stejně pracovat; ale od státu včelího lišil by se lidský (dle zkušenosti) tím, že by pracovní doba byla co nejkratší. Pracovali by se patrně jen tolik, co by stačilo, aby lidé neumírali hlady. Každý přepych byl by zapovězen, protože všichni lidé nemohou žíti v přepychu, na to národní jmění nestačí; a dovolit jej pouze některým – jaká by to byla rovnost? Děti vychovával by stát; ale protože příliš velký počet dětí vyžadoval by zvýšené práce, brzo asi by se omezilo libovolné plození dětí; jako v úle měly by asi jen některé ženy právo míti děti. (…) Uznávala by se jedině práce směřující k výrobě potravin a stavbě příbytků. Byli by jen dělníci a rolníci. Duševní práce neměla by ceny; duševní pracovníci by byli považování za pouhé darmochleby. (…) Nebylo by věd, nebylo by umění. Nebylo by ani škol, neboť škola rozvinuje přirozené duševní schopnosti člověka, jichž má někdo víc, někdo méně; a kam by se pak poděla – úplná rovnost? Nebylo by nikomu dovoleno, aby duševně vynikal. Všichni lidé byli by stejně animálně tupí, a všichni měli by touž dávku mírného blahobytu,“ vykreslila svou představu komunistického státu Fastrová.264 Stejně jako mnozí jiní, ani ona nemohla tušit, že v podobném státě, byť jej ve svých představách převedla až do absurdní roviny, bude žít posledních sedmnáct let svého života. Tento fejeton však citujeme i z dalšího důvodu. Výrazně se totiž vymykal tematické skladbě ostatních textů Olgy Fastrové, a to nejen v letech bezprostředně po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa. Jeho námět byl
263 264
Fastrová, Olga (1919): Ženská „nezaměstnanost“, Národní politika 1919, R. 37, č. 177, s. 1 přílohy. Fastrová, Olga (1919): Nad úlem, Národní politika 1919, R. 37, č. 151, s. 1.
78
totiž politicky laděný, což je mezi novinářskou tvorbou Fastrové takřka mimořádná výjimka. Při procházení jejích článků po celou dobu jejího působení v Národní politice jsme jiný tak výrazně politicky orientovaný text nenašli. Co se týká reflexe aktuálního dění ve veřejném životě, omezoval se zájem Fastrové jako novinářky výhradně na témata související s ženským emancipačním hnutím.265 Vyhýbání se politickým námětům či jejich obcházení je pochopitelné v době, kdy publikované texty podléhaly nemilosrdné cenzuře, která se silně přiostřila za první světové války. Jak jsme již konstatovali, pozornosti cenzorů neunikly ani některé články Olgy Fastrové. Autorka však politické dění, opět s výjimkou „ženské otázky“, z námětů svých článků vynechávala i po roce 1918. Výše zmíněná kritika komunistických myšlenek se tak opravdu výrazně vymyká tematickému ladění ostatních textů Fastrové. O důvodech, proč se komentářům i zmínkám o aktuálním politickém dění soustavně vyhýbala, se můžeme pouze dohadovat vzhledem k tomu, že sama Fastrová je v dostupných materiálech nikdy nevysvětlila. Za první pravděpodobný důvod lze považovat žurnalistické žánry, do nichž její články spadají. Módní sloupek, s nímž v Národní politice začínala, politickou angažovanost vylučuje už samotnou svou náplní, podobně jako rubrika Ženská hlídka. Právě v ní by se však dalo předpokládat určité politické zabarvení vzhledem k přístupu jednotlivých politických stran k otázce ženské emancipace. Fastrová se však v žádném ze svých feministicky orientovaných textů nezabývala tím, která z politických stran je k ženské otázce nejvstřícnější či která naopak snahy o zrovnoprávnění žen brzdí. Omezovala se na pouhý popis úspěchů ženského hnutí či zvraty nebo nové trendy v postavení žen ve společnosti, aniž by komentovala, jaká politická strana či jednotlivec za tím kterým úspěchem stojí. Samostatnou kapitolou, jak jsme již předeslali výše, byly fejetony Olgy Fastrové. Právě ty jako žánr však poskytovaly prostor pro osobní reflexi politického dění nebo jevu. Argumentace žánrem u nich tedy možná není. Dalším důvodem, proč ve svých textech neakcentovala politické souvislosti, mohla být skladba předpokládaných čtenářů, tedy spíše čtenářek, jejích textů. Přestože Fastrová zjevně podporovala ženskou emancipaci, mohla předpokládat, že obecné politické otázky běžnou ženu nezajímají. I pokud by tedy například v Ženské hlídce 265
V rámci „ženské otázky“ se mimo jiné řešila například péče o svobodné matky, nemanželské děti, problematika prostituce, ženského vzdělávání, ženské spolkové činnosti, péče o chudé atp. Viz Hajn 1939, s. 56 – 135.
79
chtěla zmínit politické souvislosti námětu textu, čtenářky neorientující se v politickém dění by narážku či kontext nepochopily. Pokud Fastrová stavěla na takovém předpokladu, mohl velmi pravděpodobně vycházet z jejího osobního přístupu k politice, což se zdá být v této souvislosti nejpravděpodobnější. Jinak řečeno, samotnou autorku politické dění nezajímalo, pokud se jí osobně jako ženy nedotýkalo. Vzhledem k tomu, že ani v žádném z dostupných dokumentů, včetně soukromých dopisů, politiku nezmiňuje, považujeme tento důvod za velmi pravděpodobný. Olga Fastrová sice v jednom ze svých textů, jak jsme již zmínili, vybízela ženy, aby se v souvislosti s volebním právem o politické dění zajímaly, ale sama se do osvěty českých žen na tomto poli nepouštěla. A to ani poté, co se její rubriky Moda a Ženská hlídka spojily v samostatnou stránku s názvem Kapitoly pro ženy.266 Tehdy se totiž její text transformoval do podoby úvodníku celé rubriky, který byl osobněji laděný a neobsahoval výhradně příspěvky orientované na ženskou otázku. Přestože práce v redakci byla pro Olgu Fastrovou v době války i nadále hlavním zdrojem příjmů, nezanedbávala ani svou spisovatelskou dráhu. Od její literární prvotiny Fata Morgana vyšly i další romány – v roce 1910 Pro dobré jméno, znovu vydaný o tři roky později pod názvem Márinka Zemanová, dále romány Pozdě (1913), Zdenino štěstí (1918) a sbírky povídek Tři mládenci (1916) a Zlatá rybka (1916). Od roku 1908 také redigovala deset let beletristickou přílohu časopisu Nové pařížské mody, v roce 1919 pak krátce časopis Moda a vkus, který byl prvním moderním českým módním časopisem.267
3. 13. Z průkopnice uznávanou novinářkou – 20. a 30. léta Po těžkých válečných letech, kdy jejích příspěvků pro Národní politiku ubývalo, se Olga Fastrová začala od roku 1919 vracet ke svému původnímu pracovnímu rytmu. Do dvacátých let, desetiletí poté, co začala v redakci působit jako její stálý člen, vstupovala ve stabilnější pozici, než v jaké byla před válkou. Módní sloupek v denním listu už nevzbuzoval nevoli a z terče vtipů humoristických týdeníků se stala uznávanou novinářkou. Módní sloupky nebyly ničím výjimečným a pravidelně se objevovaly například v Národních listech, Lidových novinách, deník Tribuna měl dokonce 266
Viz dále. Uchalová, Eva (1999): Women’s Dress as an Expression of Social Development in Bohemia in the Years 1850 – 1950, Research Support Scheme Electronic Library. (1999) http://e–lib.rss.cz (8. 10. 2005), str. 43. 267
80
samostatnou přílohu s názvem Módní revue, kam na začátku dvacátých let přispívala i Milena Jesenská, právě podobnými referáty, jako byly ty původní Yvonniny.268 V tomto období se však samozřejmě nezměnilo pouze postavení Olgy Fastrové, výraznou proměnou prošla celá mediální scéna. V první řadě v průběhu dvacátých let rychle rostl počet vydávaných periodik. Například jen v Praze vycházelo v roce 1926 1400 titulů, o tři roky později dokonce ještě o čtyři stovky více.269 Podle Kárníka měl rychle stoupající počet vydávaných novin a časopisů dva důvody. Náklady na vydávání periodického tisku nebyly tak velké jako v pozdějších letech a na trhu se tak mohly snadněji udržet i ty noviny, které měly jen desetitisíce odběratelů. Druhým důvodem pak byl fakt, že většina vydávaných periodik patřila ke stranickému tisku a jeho odběr byl i formou stranického příspěvku.270 Nebylo navíc výjimkou, že jedna strana vydávala více tiskovin. Například Československá národní demokracie vydávala nejen Národní listy, ale také večerník Národ a deníky Role, Český deník a Moravskoslezský deník. Nestranického denního tisku tedy byla menšina. Kromě Národní politiky, která se přes svou zdánlivou nezávislost přikláněla k Československé národní demokracii, patřily k nejvýznamnějším nezávislým deníkům především Lidové noviny, Národní osvobození a Tribuna.271 Zároveň s vzrůstající variabilitou tisku se však proměňovala i celá novinářská obec. Samozřejmě existovali novináři, kteří se věnovali výhradně žurnalistice, mezi nimi zvyšovala úroveň novinařiny především skupina specializovaných komentátorů, která se postupně vytvořila v průběhu dvacátých let. Výrazný vliv na kvalitu tištěných médií měla především tato žurnalistická elita. Kromě těch, pro něž byla práce v redakci hlavní a jedinou činností, však do ní patřili především renomovaní spisovatelé. Mnozí z nich považovali žurnalistiku za nedílnou součást své práce, někteří se jí dokonce věnovali víc než vlastní nezávislé tvorbě. Právě působení intelektuální elity společnosti, do níž nepochybně patřil za všechny například Karel Čapek, mělo výrazný vliv na stoupající úroveň české žurnalistiky v období první republiky.272 Národní politika, přestože i nadále patřila k deníkům s nejvyšším nákladem, však ve své redakci výraznější žurnalistické i spisovatelské osobnosti postrádala. I nadále 268
Uchalová, Eva (1999): Women’s Dress as an Expression of Social Development in Bohemia in the Years 1850 – 1950, Research Support Scheme Electronic Library. (1999) http://e–lib.rss.cz (8. 10. 2005), str. 43. 269 Kárník 2000, s. 327. 270 Tamtéž. 271 Kárník 2000, s. 331.
81
„vynikala“ svou obsáhlou inzertní rubrikou, ale také solidním a poměrně objektivním zpravodajstvím. Jak jsme již výše konstatovali, pozice Olgy Fastrové mezi žurnalisty byla ve dvacátých letech stabilizovaná. Přestože však útoky na Yvonnu alias Fastrovou byly mnohem řidší než v dobách jejích začátků, na počátku dvacátých let si novinářku vzal na paškál Jaroslav Hašek a učinil ji hrdinkou hned několika svých humoresek publikovaných ve výše zmiňovaných Kopřivách i Rudém právu. V jedné z těchto humoresek ji neváhal nechat zemřít. „Zpráva o úmrtí Olgy Fastrové mě velice překvapila. Nežiji v Praze, a proto dozvěděl jsem se o tom trochu později, a v té zprávě o tragickém konci slavné české žurnalistky jest něco tak dojemného. Zprvu jsem tomu nechtěl ani věřit, ale teprve když přečetl jsem si článek v Národní politice ze dne 7. května, kde je její fejeton o cylindru Čičerinově, chápal jsem plně, že práce vznikla již v předtuše smrti. Když v témže fejetonu psala, že mužové v Berlíně, v Rusku, Mnichově a Pešti na ulici přepadali a násilím svlékali elegantní ženy a nahé potom zabíjeli, měla již Olga Fastrová čtyřicet stupňů horečky. Nežli fejeton dopsala, počaly jí nehty modrat jako při záchvatu cholery. V neděli ráno zdálo se zprvu, že se Olga Fastrová již trochu vzpamatovala. (…) K velkému překvapení přítomných počala hlasitě číst svůj fejeton o cylindru… Čtení bylo provázeno křečovitými záchvaty. Silný pot vyrazil jí na čele, po celém těle objevila se silná třesavka a nesouvisle pronášená slova jevila příznaky jektavosti. (…) Upadla do agonie, ze které se probudila před polednem, slabě se vztyčila v polštářích a řekla přítomným: ,Dívky mají v noci chodit jedině v průvodu dospělého pána. Gardedámy v tanečních hodinách nemají mluvit se svými svěřenkami dvojsmyslně. Dekoltované starší dámy z lepší společnosti mají si pudrovat břicha!‘ To byla její poslední slova. Krátce na to upadla do bezvědomí, ze kterého se již neprobrala. Skonala tiše a klidně, tak jako byl celý její život v mírném souladu s akcionáři Národní politiky,“ popisoval Hašek zaníceně skon novinářky.273 Ve prospěch Olgy Fastrové lze v souvislosti s citovaným fejetonem snad jen říci, že měl výrazně ironický charakter. Přesto musíme přiznat, že Fastrová ve svých textech jen málokdy používala mystifikaci, nedokážeme tedy vysvětlit, odkud čerpala informace o zabíjení elegantních žen.
272 273
Kárník 2000, s. 339. Hašek 1983, s. 214 – 217.
82
Jaroslav Hašek však nezůstal u předčasného nekrologu Fastrové, s oblibou líčil historku (použil ji hned v několika svých textech), jak se s novinářkou potkal v kavárně na Václavském náměstí. „Když jsem se vrátil z Ruska, setkal jsem se druhý den v kavárně U zlaté husy se svou přítelkyní paní Olgou Fastrovou, která se mne ptala: ,je to pravda, Jaroušku, že bolševici živí se masem Číňanů?‘ Vyvrátil jsem jí to delikátním způsobem, že každý Číňan, bez rozdílu stáří a pohlaví, páchne pižmem. Jako nikdo nejí maso krysy pižmové, ondatry, tak i vařit nebo péci Číňana vzbuzuje hnus pro pronikavý pižmový zápach. Nevzdala se tak lehce. Prohlásila, že starý Holeček to vážně tvrdil v Národních listech. Dnes však vidím, že autorita starého Holečka je podkopána, neboť čtu v Národních listech, že Číňani dobyli Kronštadtu. Bolševici tedy všechny Číňany nepožrali,“ popsal setkání Hašek.274 Vzhledem k Haškovým častým mystifikacím lze jen těžko odhadnout, nakolik jeho popis odpovídal realitě. Jako častí návštěvníci pražských kaváren se nejspíš Fastrová s Haškem občas setkali, ale že výše popsaná konverzace opravdu probíhala tak, jak ji Hašek zachytil, na základě jeho humoresky rozhodně nemůžeme tvrdit. Proč si spisovatel za cíl svého břitkého humoru vybral právě Fastrovou, můžeme jen hádat. Svou roli mohlo sehrát i to, že o pouhých šest let starší Fastrová jako usedlá vdova představovala protipól bohémského spisovatele. Ve svých textech často radila ženám v otázkách postupně se měnící morálky, některé společenské jevy nebo způsoby chování však neváhala odsoudit, což Haška jako odpůrce morálních konvencí jistě muselo dráždit. Svou roli pravděpodobně sehrála i naprosto odlišná politická orientace Haška a Fastrové. Již jsme zmínili, že novinářka ve svých textech nedávala své politické preference najevo. Patřila však ke střední třídě, byla horlivou stoupenkyní ženské emancipace, a jak jsme na základě jednoho z jejích fejetonů zjistili, také odpůrkyní komunismu. Vzhledem k tomu můžeme předpokládat, že její politická orientace směřovala spíše od středu vpravo, zatímco Jaroslav Hašek se netajil svou sympatií k levici, a to až extrémní. Stejně tak jsme zmiňovali, že se Fastrová v politickém dění velmi pravděpodobně vůbec neorientovala, jak lze však z Haškových poznámek vyvodit, neváhala se zapojit do diskusí o něm a působila pak mimořádně naivně, snad i hloupě. I to mohlo spisovatele proslulého břitkým a nesmlouvavým humorem dráždit.
274
Hašek 1983, s. 241.
83
Podle dostupných zdrojů se však zdá, že Olga Fastrová nechala Haškovy žerty na její účet bez odezvy. Ve fondech ani jednoho z nich se nedochovala korespondence, která by svědčila o tom, že se snad Fastrová proti Haškovým výpadům ohradila v soukromé rovině. Nezmiňuje je ani náznakem v žádném ze svých textů ze začátku 20. let. Pokud nechala bez odpovědi výpady Jaroslava Haška, dva dopisy z fondu Fastrové a Karla Matěje Čapka-Choda dokazují, že ani ve dvacátých letech se nad některé výroky v tisku nedokázala povznést. Korespondence Čapka-Choda obsahuje také list od Olgy Fastrové, v jehož středu je nalepený výstřižek z novin. Popisuje historku, v níž se na novinářském shromáždění Čapka-Choda kdosi ptá na jméno přítomné „známé dámy, vytrvale píšící do několika pražských novin“. Podle výstřižku spisovatel odpověděl: „Co je novinářská kachna, to víte, že? Nu, a tohle je zase novinářská husa.“ Pod výstřižek Fastrová připsala svůj komentář: „Velevážený pane redaktore, (...) je-li pravda, co tu vytištěno, dovoluji si Vám vzdáti co nejvřelejší dík za tento vskutku lidumilný posudek. Pokud a jak přiléhá, o tom ovšem musím přenechati soud těm, kdo mne osobně znají, nebo aspoň někdy se mnou v životě mluvili. To o Vás ovšem neplatí. – Ale jinak to nic nedělá!“275 Čtyřiašedesátiletý bývalý novinář a spisovatel však tento výpad nenechal bez odpovědi. Ve svém dopise z ledna 1924 vyvrátil, že by kdy na Fastrovou podobnou narážku učinil. „Milostivá! Váš dopis mě přenesmírně, nikoli však nepříjemně překvapil a to z té příčiny, že Vám mohu přesně dokázati, že se Vás můj výrok v Lid. Novinách citovaný ani zdaleka dotýkati nemohl. Neboť nejenom, že jsem neměl potěšení s Vámi kdy mluviti, ale nemám dosud štěstí Vás osobně anebo aspoň od vidění znáti. Neznám Vás tak naprosto – ač toho lituji – že kdybych byl přítomen nějakému shromáždění, o němž LN mluví a Vy vstoupila, byl bych to nepochybně já, kdo by se tázal: Kdopak je tahle interesantní dáma? a kdybych já byl tak tázán, nemohl bych posloužiti. Třicet let a více musel jsem číst všechny listy české a německé z povinnosti, jest tedy víc než pochopitelno, že plnými doušky užívám štěstí, nemuseti číst ani jediný a to už více než šest let; ušla mi tedy i Vaše žurnalistická činnost nadobro, jelikož vůbec z mladších kruhů žurnalistických málo koho znám. Bylo mi však řečeno, že ráčíte být naše nejduchaplnější modní referentka a kde. Výrok můj,
275
Literární archiv Památníku Národního písemnictví v Praze, Fond Karel Matěj Čapek–Chod, materiály nezatříděny pod inv. čísly, Dopis od Olgy Fastrové (nedatováno).
84
který K+M+B po šesti (!) letech vyklevetil netýkal se žádné skutečné žurnalistky, nýbrž efemerního zjevu, který po několika pokusech uplatniti se novinářsky zhasl. Neznámé Vaše ruce (ale jistě roztomilé) líbaje, jsem Váš Čapek-Chod,“ dokazoval svou nevinu spisovatel.276 I přes uvedené střety či výpady vůči Fastrové však platí, že její pozice mezi novináři byla ve dvacátých letech docela odlišná než v dobách jejích začátků. Snad nejlépe to dokazuje dopis Karla Horkého, který se na Fastrovou obrátil v roce 1923, po svém návratu ze Spojených států zpět do Československa. „To se divíte, kdo Vám píše, někdo, s kým ve funkci Yvonny jste také kdysi zkřížila kopí, ale kdo teď po válce četl s upřímným zájmem některé Vaše knihy a má k Vám skutečnou úctu za to, že tak hrdinně jste se dovedla práti se životem,“ uvedl svůj dopis z prosince, v němž žádá Fastrovou o návštěvu.277 Horký totiž patřil v době, kdy Yvonna publikovala své první texty, k jejím kritikům. Usmíření po více než deseti letech tedy muselo být pro Fastrovou jistým zadostiučiněním. Co se týká soukromého života i profesních aktivit Olgy Fastrové ve dvacátých a třicátých letech, ta pravděpodobně prožívala jako dobu stability v obou těchto oblastech navzdory hospodářské krizi, která Československo postihla na začátku třicátých let. Přesto se, kromě starostí hospodyně, které tak často sdílela se svými čtenářkami, nepochybně tato krize dotkla i jí osobně. Spolu s platy dělníků, úředníků i dalších zaměstnanců totiž v letech 1930–1934 rychle klesaly i mzdy novinářů. Vojtěch Dolejší uvádí, že zatímco v roce 1927–1928 byl průměrný plat redaktora 2300–2500 korun měsíčně, v roce 1934 kdy krize v Československu vrcholila, dosahovala průměrná mzda novináře pouze 1600–1800 korun.278 Vzhledem k nedostupnosti soukromé korespondence, která je pravděpodobně v držení dědiců Fastrové, jež se přes veškerou snahu nepodařilo vyhledat, máme o těchto téměř dvaceti letech jen velmi málo útržkovitých informací. Ani osobní fond v Památníku národního písemnictví pro tuto dobu nenabízí žádná vodítka, snad kromě několika oficiálních dopisů, které však o životě první české profesionální novinářky mnoho nevypovídají. A potřebné informace nám nedávají ani její četné články, které v průběhu dvacátých a třicátých let publikovala. 276
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 70, Dopis od Karla Matěje Čapka–Choda ze 2. 1. 1924. 277 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 90, Dopis od Karla Horkého z 15. 12.1923.
85
Ze střípků, které máme k dispozici, lze pouze vyčíst, že se Fastrová těšila společenskému uznání a svou práci pro Národní politiku doplňovala dalšími aktivitami. V letech 1919 až 1921 například vyučovala společenské chování v Městských ženských kurzech na Vinohradech, jak o tom informuje přípis Fastrové na rubu fotografie, která ji zachytila s frekventantkami kurzu i kolegyněmi,279 a vrátila se ke své staré lásce – cestování po Evropě, ale i po československých horách. Ani v meziválečné době novinářka nevkládala do svých příspěvků mnoho informací o svém soukromém životě, snad jen s výjimkou cestopisných fejetonů, a to pouze za tím účelem, aby na svých zážitcích lépe popsala specifika cizích zemí nebo chování či myšlení cizinců. Náměty jejích článků se však samozřejmě posouvaly spolu se změnami v demokratické společnosti, stejně jako obsah její práce v průběhu dvacátých a třicátých let. Jak jsme konstatovali výše, ve druhé polovině dvacátých let se rubrika Ženská hlídka a módní sloupek spojily v rozsáhlejší rubriku, která vycházela v nedělní příloze Národní politiky pod názvem Kapitoly pro ženy, Olga Fastrová ji řídila. Nejprve příspěvky do obou částí psala sama, módní referát i nadále pod pseudonymem Yvonna, ale právě těchto referátů z jejího pera postupně ubývalo, pod příspěvky byly podepsané autorky ukryté za různými jinými šiframi a ve třicátých letech se celá rubrika rozrostla natolik, že zabírala už dvě půlstrany. Kromě příspěvků, které by dříve spadaly pod Ženskou hlídku a které psala Fastrová výhradně sama, a módního sloupku přibyly i rady hospodyním, matkám a zamyšlení dalších autorek. Od počátku doplňovala Kapitoly pro ženy také kresba, později i dvě nebo tři fotografie, a to nejen související s aktuálními módními novinkami, ale ilustrující například vybavení domácnosti. Co nepochybně zůstalo stejné, bylo zaměření úvodního článku rubriky. I nadále se pravidelný příspěvek Olgy Fastrové zabýval aktuálním děním, společenskou i ekonomickou situací domácností a ženskou emancipací. Právě posledně jmenovaná oblast musela nutně projít v době mezi dvěma světovými válkami největší proměnou. V tomto období totiž postupně odezněla takzvaná první vlna feminismu. Různí autoři většinou její konec kladou mezi roky 1920280 a 1930.281 Hana Havelková ve své eseji 278
Dolejší 1963, s. 264. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 551, Fotografie (nedatováno). 280 Renzetti – Curran 2003, s. 36. 281 Havelková, Hana (2004): První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly, s. 175 in: Formánková, Lenka – Rytířová, Kristýna (2004): Abc feminismu, Brno, Nesehnutí. 279
86
První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly uvádí hned dva důvody, proč v této době první vlna feminismu skončila. Prvním z nich je fakt, že se v této době ženám podařilo dosáhnout všech cílů, o něž přibližně od poslední třetiny 18. století usilovaly – tedy právo na vzdělání a s ním související přístup k zaměstnání mimo domácnost, právo na majetek a možnost s ním disponovat a také aktivní i pasivní právo volební. Dalším důvodem odeznění první vlny feminismu byla podle Havelkové celosvětová ekonomická krize a nástup fašismu, které přiměly ženy věnovat se jiným společenským otázkám.282 Příspěvky Olgy Fastrové v Kapitolách pro ženy Havelkové teorii v podstatě potvrzují. Ve dvacátých letech se Fastrová převážně zabývala dlouhodobými celospolečenskými
problémy,283
otázkami
výchovy
dětí,
rodinného
života,
hospodyňskými radami, tématy z oblasti zábavy a důsledky ženské emancipace. Velký prostor věnovala také „nové morálce“, která například legitimizovala předmanželský sex, mimomanželské vztahy nebo rozvody. Ačkoliv tyto jevy přímo neodmítala, jejich prostřednictvím kritizovala především nečestnost, podvody nebo honbu za hmotným ziskem, a to u obou pohlaví bez rozdílu.284 To však neznamená, že by se z jejích příspěvků náměty týkající se ženské emancipace zcela vytratily. Uvědomovala si, že například přístup žen k povolání mimo domácnost má i svou odvrácenou stranu. V Ženské hlídce z února 1923 přiznává, že feministické hnutí se ocitlo v krizi. Že mnoho žen, které ještě před deseti lety bojovaly za úplné zrovnoprávnění s mužskými protějšky, si s životními zkušenostmi uvědomuje i nevýhody této rovnoprávnosti. „Tato generace emancipovaných vdov, která má dospívající dcery, poznala, že to, co bylo štěstím a radostí pro ženu jednu, nemusí být a není radostí pro ženy všecky. (…) Tento převrat udál se v myslích všech oněch kdysi zuřivých feministek. Udál se, protože žena čtyřicetiletá cítí, jak v době, kdy energie mužova dospívá vrcholu, i u ženy nejenergičtější jeví se pokles fysických sil a únava. V tu dobu teprve taková žena cítí, jak by bylo asi dobré, kdyby měla druha silnějšího, než je sama; ale pro ni už je pozdě, ona už musí zůstat tažným koněm do konce života. (…) Krise, o níž tu píšeme, jeví se ovšem pouze v kruzích t. zv. inteligence. Ve světě obchodním, průmyslovém, zkrátka tam, kde muži jsou energičtí a praktičtí, není
282
Havelková, Hana (2004): První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly, s. 175 in: Formánková, Lenka – Rytířová, Kristýna (2004): Abc feminismu, Brno, Nesehnutí. 283 Například alkoholismem nebo duševními chorobami.
87
ženská otázka tak palčivá. Ani v kruzích rolnických. Mužové z těchto kruhů skorem všichni dovedou ženu i rodinu uživiti,“ přiznala v příspěvku s názvem Neblahý feminismus.285 K jeho napsání ji inspiroval článek v Ženských listech, který měl stejný titulek. V jiném textu z téhož roku se zase zamýšlela nad tím, že veškerých výhod emancipace by měly užívat spíše ženy, které jsou silnými osobnostmi, protože pro ostatní nemusí být zaměstnání mimo domov radostí, ale spíš trpěnou povinností. Ve třicátých letech se v textech Olgy Fastrové začala častěji objevovat témata méně všeobecná, související právě s hospodářskou krizí a jejími dopady na život českých žen. Několikrát například zpracovala problematiku propouštění vdaných žen z úřadů. „Vdané úřednice jsou vypovídány pouze z úřadů státních, z jiných míst ne. A vypovídány jsou ne protože by nedbale docházely do úřadu nebo špatně pracovaly, ale z důvodu jiného. Vydělává-li muž i žena, hromadí se prý v takové domácnosti příjmy, kdežto jiní mužové a jiné svobodné ženy nemohou najíti vůbec místo. (…) Ale přijímá-li stát tuto zásadu, měl by býti důsledný. Jde o to, zda stát uznává platnost ústavní listiny a s ní rovnoprávnost obou pohlaví, či ne? Jestliže je uznává (a doufáme, že ano) měl by také zkontrolovat, kolik státních úředníků se oženilo se ženami, jejichž osobní příjem úplně stačí na výživu celé rodiny. Mnohé manželky státních zaměstnanců mají velmi pěkné živnosti a podniky, které vynášejí do roka mnohem více než 25 000 Kč. (…) Stát by jistě mnohem více ušetřil, kdyby vypověděl ze svých služeb tyto pány (kteří by pak zcela dobře mohli zastávat práci účetního v podniku své choti),“ žádala Fastrová o rovnoprávný přístup na konci ledna 1932.286 Stejně jako na konci první světové války se častěji stávala předmětem jejích textů především problematika hospodářská, v tomto období však méně často nahlížená z pozice ženy-hospodyně, ani v tomto období však z Kapitol pro ženy nezmizela problematika výchovy nebo užitečné rady pro domácnost. Obecnější charakter, tedy méně zaměřený přímo na ženy, který sloupky Olgy Fastrové nabyly ve dvacátých letech, držela autorka při zpracovávání těchto námětů i nadále. Stejně jako u předchozích významných politický, hospodářských či společenských událostí se nepouštěla do popisování ani komentování hospodářské krize. Ta mimo jiné způsobila, 284
Zájem o tuto problematiku ji neopustil ani později, viz Fastrová, Olga (1931): Láska a peníze, Národní politika 1931, R. 49, č. 86, s. 5 přílohy. 285 Fastrová, Olga (1923): Neblahý feminismus, Národní politika 1923, R. 41, č. 47, s. 1 přílohy. 286 Fastrová, Olga (1932): Kumulace příjmů, Národní politika 1932, R. 50, č. 31, s. 5 přílohy.
88
že od roku 1930 do roku 1934 v Československu soustavně klesala denní mzda většiny zaměstnanců a zároveň rychle stoupala nezaměstnanost.287 Pokud se v jejích textech zmínka o krizi a jejích důsledcích objevila, měla spíš charakter obecného konstatování skutečnosti, že cosi jako hospodářská krize existuje. Variabilita témat, která Fastrová v této době zpracovávala byla stejná jako v době postupné hospodářské konjunktury v letech dvacátých. Jak jsme již zmínili, novinářská kariéra Olgy Fastrové byla ve dvacátých i třicátých letech stabilní. Zdá se však, že právě v tomto období se vzdala svého snu o úspěchu spisovatelském. Ve dvacátých letech vydala pouze dva romány – Zlatý kroužek (1922) a Okovy (1923). Druhý jmenovaný přitom napsala již v posledním roce světové války jako román na pokračování, původně otištěný v blíže nezjištěném časopise.288 Kromě těchto dvou knih Fastrové vyšly dvě povídkové sbírky, Gospar Niko a jiné povídky (1920) a Poručík Buchar (1927), a dvě publikace naučného charakteru. Jako první vydala příručku o společenském chování Co se sluší a nesluší (1921), o rok později pak návod na zařízení domácnosti Útulný domov (1922). Jak jsme zmínili již dříve, spisovatelský úspěch Olgy Fastrové nebyl nijak valný. Ze šesti románů, které v letech 1908–1923 vytvořila, se druhého vydání dočkaly pouze tři, naposledy Zdenino štěstí v roce 1923, z pěti povídkových sbírek podruhé nevyšla ani jediná. Ačkoliv jí čtenáři a čtenářky jako spisovatelce zřejmě nebyli nakloněni, jako novinářka se dočkala uznání veřejnosti i svých kolegů. Články o první české profesionální žurnalistce a jejích začátcích sice vycházely v ženských časopisech nebo víkendových přílohách novin, když ale v lednu roku 1936 slavila Olga Fastrová šedesátiny, objevily se blahopřejné nebo biografické příspěvky nejméně v jedenatřiceti novinách a časopisech. Aspoň tolik jich zůstalo uchováno v osobním fondu novinářky v Památníku národního písemnictví.289 Autoři nejčastěji zmiňovali její osud mladé vdovy se třemi dětmi, vytrvalost ve shánění obživy i její prvenství jako stálé členky redakce deníku. Připomínal se výsměch, kterému byla pro své módní referáty vystavena, stejně jako její záliba v cestování a sportu.
287
Kárník 2002, s. 49 – 55. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 400, Výstřižek Předmluva ke knižnímu vydání Okovů (nedatováno). 289 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 430 – 461, Výstřižky různých periodik, 1936. 288
89
Rok 1936 byl také posledním, který Olga Fastrová prožila jako členka redakce Národní politiky. S koncem tohoto roku totiž odešla do důchodu, a přestala tak řídit rubriku Kapitoly pro ženy. Z jejího posledního příspěvku je možné vyčíst, že loučení se zaměstnáním, které bylo její obživou od roku 1910, mělo nádech nostalgie, ale zároveň i velkou dávku úlevy. „Je slušno, abych dopřála uplatnění mladším. Tím arci není řečeno, že se publicistické činnosti úplně a navždy vzdávám. Celých 27 let, neděli co neděli, byl otištěn na tomto místě můj úvodník. Každý týden článek pro ženy a o ženách. To tedy znamená téměř půldruhého tisíce článků pro tuto rubriku, nepočítajíc ostatní. Takový úkol zdá se býti hračkou, když jej smluvně přijímáme. Dokud je člověk mlád, myšlenky se mu jen hrnou, sype články z rukávu; všecko na světě zdá se mu býti hodno zpracování, všecko je v jeho očích nové, zajímavé. Ale čím dále pracuje, tím jasněji si uvědomuje, jak se všecko, všecko, všecko na světě stále opakuje, a jak toho opravdu nového je na světě málo,“ posteskla si v úvodníku ženské rubriky s názvem Na rozloučenou.290 Popisovala, jak se s přibývajícími léty nad svými texty čím dál tím víc zamýšlela a jak si uvědomovala, že je čte velké množství lidí. Vzpomínala také na doby nemilosrdné cenzury, kdy musela stejně jako její kolegové psát tak, jak se od ní žádalo, a ne tak, jak by chtěla. Ani ve svém posledním příspěvku nezapomněla na ženskou otázku. „Pro novinářky ženy nastalo zvláště svízelné údobí po válce, když se uskutečnilo to, zač ženy celé čtvrtstoletí předtím nadšeně bojovaly. Ženy pronikly do všech druhů výdělečné práce. A nastalo rozčarování. Mínění veřejné se obracelo proti ženám, a vše, co bylo vybojováno, se pomalu počalo zase opouštět. Jíti proti tomuto proudu, znamenalo připraviti se o popularitu. Ale každému není dáno, aby demagogicky naráz obrátil. A všecka čest budiž vzdána Národní Politice, že mne k takovému obratu nenutila,“ svěřila se svým čtenářkám Olga Fastrová.291 Zároveň také připomněla, že ačkoliv některé deníky v té době horovaly proti zaměstnaným ženám, Národní politika je nikdy nepřestala podporovat. Ve svém posledním článku pro Kapitoly pro ženy ovšem Fastrová přiznala i svou bolest, pro kterou vedení rubriky opouštěla s úlevou. Zmínila, že v posledních letech se na jejím stole množí dopisy popisující bídu a utrpení chudých žen, které ji
290 291
Fastrová, Olga (1936): Na rozloučenou, Národní politika 1936, R. 54, č. 330, s. 5 přílohy. Tamtéž.
90
prosí o radu nebo pomoc. „Proto je mi loučení s řízením této rubriky snadnější, než by bylo v dobách hospodářsky klidnějších. Odpovídání na tyto zoufalé prosby – bezmocné záporné odpovídání – bylo opravdu nad mé síly,“ vysvětlila v závěru svého posledního příspěvku v rubrice, kterou předávala svým spolupracovnicím.292
3. 14. Novinářka v důchodu Od prosince 1936 odešla, jak jsme již uvedli, Olga Fastrová do důchodu. Přestože se dožila vysokého věku 89 let, o posledních třiceti letech jejího života máme jen velmi málo informací. Pouze minimum vodítek nám, podobně jako v předchozím období dvacátých a třicátých let, poskytl osobní fond novinářky uložený v Památníku národního písemnictví. Ta bohužel nestačí k tomu, abychom dokázali přesněji reprodukovat, jak Fastrová prožívala druhou světovou válku nebo nástup komunismu. Klíč k jejím pocitům nebo názorům neposkytují ani její poměrně vzácně publikované články z tohoto období. První léta její „výslužby“ zřejmě nebyla tak klidná, jak by si bývala přála. Její nejmladší dcera Ludmila totiž zřejmě již delší dobu trpěla depresemi. V prosinci roku 1938 ji Fastrová poslala za nakladatelem a vyhlášeným léčitelem Bedřichem Kočím.293 Lída mu předala dopis od své matky, v němž nakladatele prosí o pomoc. „Doručitelkou tohoto dopisu jest má dcera pí Lída Kaufmannová. Snažně Vás prosím, vyslechněte ji laskavě a uzdravte mi ji z těžké trudnomyslnosti, kterou trpí již dlouho. Měla již několik záchvatů, léčila se také v sanatoriu, ale tentokráte je její stav už dlouho velmi bídný. Její babička, moje matka, trpěla stejnou chorobou, která bohužel tragicky vyvrcholila. Zachraňte mou dceru, zachovejte ji jejímu malému dítěti, Bůh Vám to oplatí,“ prosila Fastrová v dopise Kočího.294 Původní profesí nakladatel a knihkupec Bedřich Kočí se v polovině dvacátých let stal léčitelem uznávaným v celém Československu. K léčbě svých pacientů používal především víru a to, co označoval za „duchovní sílu“ vycházející z jeho dlaní. Český tisk jej opakovaně označoval za „divotvůrce“. Přednášel o duchovním léčení od roku 1923 na mnoha místech v republice, o několik let později začal ve velkém používat „sílu svých dlaní“. Novinářům tvrdil, že v něm působí „nějaká božská síla a 292
Fastrová, Olga (1936): Na rozloučenou, Národní politika 1936, R. 54, č. 330, s. 5 přílohy. Nakladatel, knihkupec, galerista a léčitel, 1869 –1956. 294 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Bedřich Kočí (přír. č. 9/64), inv. č. 238, Dopis od Olgy Fastrové ze 4. 12. 1938. 293
91
že Bůh uzdravuje lidi jeho prostřednictvím“. Dodával však, že nejde o Boha žádné církve.295 Léčil snad všechny myslitelné choroby – rakovinu, ochrnutí, slepotu i hluchotu i další vážné nemoci včetně duševních. Na nemocné nepůsobil jen při osobním setkání, ale také prostřednictvím fotografií. Své přednášky vydal Kočí také knižně, příznivci léčitelství je zřejmě dodnes uznávají, o čemž svědčí i to, že jeho kniha O duchovní léčbě se zatím posledního vydání dočkala v roce 2006.296 Olga Fastrová ve svých těžkých pracovních začátcích pro nakladatelství Bedřicha Kočího překládala. Zřejmě tedy využila dávné známosti, aby léčitel její dceru zařadil mezi desítky svých pacientů. O účinnosti jeho léčby u Ludmily Kaufmannové nemáme další informace, z některých náznaků, k nimž se vrátíme později, lze usuzovat, že příliš úspěšná nebyla. Další dostupná korespondence Olgy Fastrové pochází z roku 1939. Novinářku ve výslužbě v té době kontaktoval její vzdálený příbuzný Roman Cikhart.297 Praděd Cikharta a dědeček novinářky totiž byli bratři, jak jí v prvním dopise vysvětlil. O třináct let později pak pro Fastrovou vypracoval výtah z rodokmenu rodiny Cikhartových, který je součástí osobního fondu Fastrové v Památníku národního písemnictví.298 Zda mezi oběma příbuznými probíhala pravidelnější korespondence, nelze bohužel zjistit. Z podobných útržků můžeme jen stěží sestavit konkrétnější obraz života důchodkyně Olgy Fastrové. Po létech, kdy musela týdně napsat několik článků, její pracovní tempo výrazně polevilo. Její fejetony se sice čas od času objevovaly v Národní politice, a to až do roku 1945, kdy list přestal vycházet, byly však spíše vzácností. Fastrová v nich vzpomínala na své mládí i dětství prožité v Praze. Například na znovuotevření Národního divadla v roce 1883,299 na procházky po pražských promenádních korzech,300 komentovala také souvislost každodenní a filmové módy.301 295
Přednáška Bedřicha Kočího Jak vzniklo mé duchovní léčení (24. 3. 2007). http://www.duchovnisetkani.cz/zdroje/bedrichkoci/jak–vzniklo–me–duchovni–leceni.aspx (28. 4. 2007). 296 Stránky nakladatelství Agape (nedatováno). http://www.agapebrno.cz/HTML/knihy.htm (28. 4. 2007). 297 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 68 – 69, Dopisy od Romana Cikharta z 22. 3. 1939 a nedatovaný. 298 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 25, Výpis z rodokmenu Cikhartova, 21.10.1952. 299 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 388, Výstřižek Olga Fastrová: Když se otvíralo Národní divadlo, Národní politika 21. 11. 1943. 300 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 385, Výstřižek Olga Fastrová: Chodívali jsme po korsu, Národní politika 2. 4. 1944.
92
V roce 1945 otiskla Národní politika také její článek k nedožitým 95. narozeninám bývalého šéfredaktora Václava Beneše-Šumavského, pod jehož vedením Fastrová pracovala plných dvacet let.302 Pro České slovo zase v roce 1944 zavzpomínala na svého přítele Oskara Nedbala, kterého znala od společně prožitých dětských let v Táboře,303 její fejeton o pozdravech otiskla v roce 1946 Lidová demokracie.304 Z nekonfliktních, apolitických příspěvků nelze bohužel vyčíst nic o tom, jak Fastrová prožívala tísnivou dobu druhé světové války. Z několika dostupných dokumentů však můžeme usuzovat, že nezůstala zcela mimo dění v protektorátu. V dubnu roku 1944 byla vyzvána, aby vstoupila do České ligy proti bolševismu. Tato organizace vznikla v lednu téhož roku a měla propagovat nacistické Německo jako zachránce evropské civilizace vytvořené „árijskou rasou“ před „barbarstvím východní stepi prosyceným židovskými živly“,305 tedy před nebezpečím komunismu přicházejícím ze Sovětského svazu. Podle dostupných informací se Fastrová nějakou dobu podání přihlášky bránila. Podlehla však poté, co ji dva vyslanci Ligy navštívili a pohrozili jí, že odmítnutí vstupu pro ni bude mít závažné důsledky. Členství v Lize samozřejmě nemohlo po roce 1945 uniknout pozornosti státních úřadů. Podle takzvaného malého retribučního dekretu prezidenta Edvarda Beneše306 byla Fastrová v roce 1947 obviněna z kolaborace s Němci a ze svého jednání se zodpovídala před trestní komisí ústředního národního výboru hlavního města Prahy. Tato komise měla k dispozici jak její podepsanou přihlášku do Ligy, tak krátké prohlášení, které každý nový člen musel sepsat. Oba dokumenty byly posouzeny takto: „Zmíněný projev, který podepsaná komise zevrubně hodnotila, nebyl zaměřen proti formě dnešního státního zřízení v Sovětském svazu, působil pouze dojmem osobního
301
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 387, Výstřižek Olga Fastrová (Yvonna): Filmy a móda, Národní politika 19. 9. 1943. 302 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 390, Výstřižek Olga Fastrová: Za Václavem Benešem–Šumavským, Národní politika 16. 2. 1945. 303 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 398, Výstřižek Olga Fastrová: Vzpomínka na Oskara Nedbala, (periodikum neuvedeno, nedatováno). 304 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 399, Výstřižek Olga Fastrová: Dobrý den, dámo, Národní politika, (nedatováno). 305 Prohlášení výboru Ligy otištěné 24. ledna 1944 v Lidových listech, viz. Válka v obrazech, dobové noviny (nedatováno). http://www.vojna.net/dobovenoviny/ceileningrad/index.htm (28. 4. 2007).
93
názoru na komunistickou strukturu dob prvého křesťanství a husitských bojovníků. Forma projevu je opatrná a zdrženlivá a je-li vzato v úvahu za jakých okolností byl projev vyžadován, nutno vzíti za prokázáno zejména i s ohledem na vysoké stáří obviněné a její duševní rozpoložení – vzhledem k těžké nemoci její dcery – že zde zejména po stránce subjektivní není prokázán úmysl spolupracovati s Němci ve směru § 1 dekretu č. 138/45. Dle svědecké výpovědi redaktorů bývalého denníku Národní politika byla obviněná vylíčena jako uvědomělá Češka.“307 Komise přihlédla také k faktu, že Fastrová Lize neplatila členské příspěvky, nechodila na její schůze, a zůstala tak pouze „papírovým členem“. Proto bylo trestní řízení proti ní zastaveno. Přestože v poválečných letech už tehdy sedmdesátiletá Olga Fastrová do žádného periodika pravidelně nepřispívala, požádala v roce 1947 o přijetí do Českého svazu novinářů. Jeho disciplinární rada také projednávala její členství v České lize proti bolševismu a nakonec s přihlédnutím k rozhodnutí trestní komise jejímu požadavku vyhověla. „Svaz českých novinářů Vás povede v seznamu svých řádných členů, vystaví Vám členskou legitimaci a poskytne Vám všechny výhody, kterých obvykle požívají důchodci,“ napsali zástupci novinářské organizace Fastrové.308 Zde si dovolíme pouze zmínit, že svaz nebyl první žurnalistickou organizací, jejímž členem se Fastrová stala. Její žádost nepochybně navazovala na předválečné členství v Syndikátu československých novinářů, do kterého vstoupila krátce po jeho založení v roce 1926.309 Přestože, jak jsme již konstatovali, nemáme k dispozici dostatečné množství informací o posledních třiceti letech života bývalé novinářky, z několika málo dostupných útržků můžeme soudit, že navzdory vysokému věku se nevzdala své záliby cestování po českých horách310 a žila poměrně čilým společenským životem. „Drahá dušinko, značně a lítostivě se Vám omlouvám, že jste na mne v sobotu u nás marně čekala. Nehněvejte se, prosím, na mou děravou paměť. Měla jsem pevně za to, že jsme
306
Dekret č. 138/1945, viz. Zákony ČR onLine (nedatováno). http://www.zakonycr.cz/aol.asp?akce=free&akcekrok=free_prehled&edit=1945 (28.4.2007). 307 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 12, Rozhodnutí trestní komise z roku 1947. 308 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 13, Dopis pražského ústředí Svazu českých novinářů, (nedatováno). 309 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton II, inv. č. 274, Dopis Syndikátu československých novinářů z ledna 1936. 310 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton IV, inv. č. 573, Fotografie pořízená v únoru 1953 (Fastrové bylo 77 let) ve Sv. Petru u Špindlerova Mlýna.
94
si smluvily Vaši návštěvu u mne na nedělní odpoledne. Vždyť v sobotu odp. nejsem nikdy volná – to besedujeme s Táboráky v kavárně hotelu Paříž. Nezmýlila jste se snad Vy? Přijďte dušinko někdy mezi nás tam nebo v úterý odpoledne do kavárny Mánes. Bývám v Mánesu od 4–7 hod. každé úterý,“ napsala v roce 1958 spisovatelce Růženě Schwarzové.311 O dva roky dřív Fastrová po více než dvaceti letech opět vystoupila na veřejnosti. Při příležitosti svých osmdesátých narozenin přednesla vzpomínkový projev na besedě v Praze. Kdo a kde tento večer zorganizoval, se nám bohužel nepodařilo zjistit. Takto jej však popsala sama Fastrová v dopise Ladislavu Tůmovi: „Do 18 t. m. měla jsem dojem, že veřejnost na mne už docela zapomněla. Vždyť je tomu 19 let, co jsem přestala být publicisticky činna! Ale toho večera jsem viděla, že se na mne přece jenom tak docela nezapomnělo. Ač byl oznámen jenom v Lid. Demokracii (noticku poslali pořadatelé večera do redakcí šesti denníků), přišlo si mne poslechnout tolik lidí, že sál byl brzo přeplněn, chodba před ním, a mnoho, mnoho lidí se musilo vůbec vrátit. A kolik mých knížek jsem musila podepisovat! Cítila jsem, že mne všichni ti, kdo přišli, rádi čítali a že mne dodnes mají rádi. To hřeje!“312 Přes tento optimistický projev však nebylo poslední desetiletí života Olgy Fastrové idylickým obdobím. V roce 1960 totiž zemřela její nejmladší dcera Ludmila. Co bylo příčinou smrti tehdy sedmapadesátileté ženy, která se zřejmě celý život potýkala s těžkými depresemi, se nám nepodařilo zjistit. Fastrovou tato ztráta těžce poznamenala. „Drahá Růženko, děkuji Vám za projev Vaší soustrasti nad neštěstím, které nás stihlo. Děkuji pozdě, poněvadž jsem po skonu naší Lidunky nemohla vůbec psáti, můj zrak, beztoho už dlouho slabý, pláčem se zhoršil tak, že jsem byla téměř slepá a teprve nyní mohu jakž takž vyřizovat korespondenci. Také můj duševní stav byl hrozný, trpěla jsem jako snad dosud nikdy. Stát nad hrobem svého dítěte – to je ze všech bolestí bolest nejkrutější. Nemohu se dosud úplně vzpamatovat, nejhůř je mi doma o samotě, zoufale stále hledám společnost, mezi lidmi je mi lépe,“ napsala v dubnu roku 1960 Růženě Schwarzové.313
311
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Růžena Schwarzová (přír. č. 40/71), inv. č. 37, Dopis od Olgy Fastrové z 21. 4. 1958. 312 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Ladislav Tůma (přír. č. 180/62), inv. č. 180162/6i, Dopis od Olgy Fastrové z 21.1. 1956. 313 Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Růžena Schwarzová (přír. č. 40/71), inv. č. 38, Dopis od Olgy Fastrové ze 14. 4. 1960.
95
Svou nejmladší dceru přežila Olga Fastrová o pět let. První česká profesionální novinářka zemřela po kratší nemoci ve věku devětaosmdesáti let 8. srpna 1965. Jako příčina smrti je v úmrtním listu uvedena otrava krve způsobená neprůchodností střev a srdeční nedostatečnost.314 Pohřeb se konal o pět dní později v obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.
314
Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 14, Úmrtní list Olgy Fastrové z 8.8. 1965.
96
4. Závěr Na předcházejících stránkách jsme vykreslili životní osudy Olgy Fastrové, ženy, která byla svými přímými následovníky považována za první českou profesionální žurnalistku. Protože jsme se v některých pasážích soustředili na co nejúplnější popis okolností jednotlivých událostí v jejím životě, v této, závěrečné kapitole se pokusíme kriticky reflektovat především její práci, na kterou jsme se soustředili. Nejprve však konstatujme, že sestavená biografie není tak úplná, jak bychom si byli v počátcích našeho bádání přáli. Přestože jsme vypracovali zatím nejpodrobnější a nejúplnější životopis Fastrové na základě zatím nevyužitých pramenů a zabývali jsme se okolnostmi a událostmi v jejím životě, o nichž se zatím žádný z textů o její osobě nezmiňoval, o posledním období jejího života, posledních téměř dvaceti letech, se nám nepodařilo shromáždit dostatečné množství informací. Důvodem je nedostupnost soukromého archivu písemností a dokumentů novinářky a spisovatelky. I přesto se domníváme, že se nám podařilo představit osobu a osudy Olgu Fastrovou v historických a společenských souvislostech, byť pouze do okamžiku jejího odchodu z aktivní žurnalistiky. Zrekapitulujme na tomto místě základní životopisné údaje novinářky. Narodila se jako Olga Cikhartová v lednu 1876 v Praze v rodině poštovního oficiála, tedy v rodině, kterou můžeme zařadit mezi nižší střední vrstvu obyvatel tehdejší Prahy. Ve velkoměstě prožila prvních deset let svého života, dalších šest pak v jihočeském Táboře, na který po celý život s dojetím vzpomínala. Po smrti otce v roce 1891 se spolu s matkou a bratrem odstěhovala zpět do Prahy, kde vystudovala učitelský ústav. Její dráha literní učitelky však trvala pouhé dva roky, poté se provdala za dramatika Otto Fastra. Tyto skutečnosti opět zmiňujeme, neboť podle našeho názoru měly určující vliv na další směřování Olgy Fastrové. Jak jsme vysvětlili již dřív, Olze se dostalo pokrokové výchovy například v tom ohledu, že byla od mládí vedena ke sportu. Navíc v letech strávených v Táboře nepochybně požívala výrazně větší svobody, než by se jí bylo dostalo ve velkoměstské Praze. Navíc jí její rodina umožnila studium završené maturitní zkouškou, což na konci devatenáctého století znamenalo, že dosáhla nejvyššího možného vzdělání dostupného dívkám. Právě tato výchova nepochybně vedla k tomu, že se stala stoupenkyní ženského hnutí.
97
Její další život však nepochybně stejně hluboce ovlivnilo její manželství s Otto Fastrem. Právě po jeho boku napsala své první články, příspěvky do časopisu, který její manžel vydával. Až v době společného života s ním začala vytvářet první drobné prózy, s ním v prvních letech manželství začala cestovat. Všechny tyto vlivy byly patrné v jejím dalším životě. Soužití s Fastrem jí také přineslo první těžkou životní ránu – boj, později prohraný, s manželovou nemocí. V době, kdy mladý dramatik a otec tří dcer zemřel, byla Fastrová zcela vysílená péčí o něj a starostí o zajištění základních životních potřeb rodiny. I když stěžejní příjem plynul z její překladatelské činnosti, nepochybně potřeba dalšího výdělku ji přivedla až k začátku spolupráce s redakcí Národní politiky. Ta jí po třech letech „vynesla“ jistotu stálého příjmu, když v roce 1910 nastoupila do redakce deníku jako stálá členka. Zde se pozastavme u tvrzení, že se tak stala první českou profesionální žurnalistkou. Pochází od současníků a přímých následovníků Fastrové, kteří toto prvenství nejčastěji zdůrazňovali ve svých článcích publikovaných k šedesátému výročí narození novinářky. Nezpochybňujeme tím fakt, že byla první ženou, která dostala stálé místo v redakci deníku jako redaktorka. Mezi novinářky bychom však měli započítat i ženy, přispívající či redigující různé časopisy, o které na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebyla nouze. Ostatně Fastrová přispívala primárně do rubrik obsažených v nedělní příloze Národní politiky, což lze postavit na roveň práce v týdeníku. Zároveň jí však vedení listu pravidelně poskytovalo prostor na titulní straně, kde publikovala své fejetony. Na stejném místě se však objevovaly i texty spisovatelek, například Elišky Krásnohorské nebo Terézy Novákové. Sama Fastrová se navíc, vzhledem k množství publikovaných románů, mezi spisovatelky mohla počítat. V čem tedy byla její práce jiná než práce spisovatelek píšících „podčárníky“ a redigujících časopisy pro ženy? Snad jedině ve skutečnosti, že byla v redakci zaměstnána jako stálý člen a tato práce pro ni od roku 1910, kdy se stala „řádnou členkou“ redakce Národní politiky, představovala hlavní zdroj obživy. Z tohoto titulu ji lze označit za žurnalistickou profesionálku, na rozdíl od dopisovatelek, které přispívaly do deníků a jejich příloh jen občas. Ani pak však nelze Fastrovou označit pouze slovy první profesionální novinářka, přispěvatelky a redaktorky časopisů bychom tak vyřadili z řad novinářů. Ačkoliv míru její profesionality nechceme nijak snižovat, dáváme přednost označení „první česká novinářka zaměstnaná v redakci
98
deníku“. Podle našeho názoru lépe označuje všechny skutečnosti a nedává prostor polemikám. Nezpochybnitelné prvenství však nepochybně drží Yvonnina módní rubrika v nedělní příloze Národní politiky jako první texty o módě publikované v českém deníku. Způsobu, jakým na tuto činnost Olgy Fastrové v Národní politice reagovala veřejnost i kolegové novináři, jsme v předcházející kapitole věnovali dostatečně velký prostor. Nezabývali jsme se však tím, jakou novinářkou vlastně byla. Pro její texty, jakkoliv závažnou tématikou se zabývaly, byla typická lehká čtivost a zároveň „klouzání po povrchu“ problému. Přestože někdy nabízela nezvyklé argumenty, téměř nikdy nešly na samou podstatu problému. Právě tato povrchnost byla pro Fastrovou typická po celou dobu její profesionální kariéry a nijak ji nezměnila ani letitá zkušenost po třech desítkách let práce v Národní politice. Navzdory své dlouhé kariéře se zjevně nikdy nemohla počítat mezi novinářskou nebo intelektuální elitu. Zde však na její obranu musíme říci, že redakce Národní politiky se takovými žurnalisty právě nevyznačovala, jak jsme konstatovali v předchozí kapitole. Spíš než o kvalitu šlo v tomto deníku o kvantitu a to především prodaných výtisků. Nechceme však tvrdit, že kdyby Olga Fastrová spolupracovala celý život s jiným denním listem, ubírala by se její tvorba výrazně intelektuálnějším směrem. Povrchnost jí totiž vyčítali i recenzenti jejích beletristických děl. Můžeme tedy soudit, že neměla zájem pronikat do hloubky problémů a zabývat se jejich příčinami a souvislostmi. Právě tato povrchnost, jakkoliv mohly být její postřehy trefné a popisy přesné, byla podle našeho názoru jednou z příčin kritiky, kterou Fastrovou a její novinářskou práci podrobovali její současníci z řad žurnalistů. I přes úctyhodné množství publikovaných článků zůstala Olga Fastrová po celý život novinářkou průměrnou, byť řemeslně zdatnou. Své limity si nejspíš uvědomovala i sama Fastrová. Za třicet let své práce pro Národní politiku se z autorky dvou rubrik zaměřených na ženy vypracovala „pouze“ do čela ženské rubriky. Přestože, jak z některých pramenů vyplývá, po šest let měla příležitost dokázat své schopnosti jako odpovědná redaktorka celé nedělní přílohy. K identifikaci důvodů, proč vedoucí místo opustila nemáme sice dostatek informací, ale můžeme se dohadovat, že jí tato pozice nevyhovovala neboť přesahovala její schopnosti. Zároveň však bylo i vedení samostatné rubriky určitým úspěchem
99
vzhledem k tomu, že ve dvacátých letech minulého století ženy své místo mezi novináři teprve hledaly. Přestože jsme výše zmínili, že Olga Fastrová byla zastánkyní ženské emancipace, nebyly její názory na tuto otázku nijak vyhrocené. K některým postupům ženského hnutí se stavěla kriticky, můžeme dokonce říct, že její zápal pro problematiku feminismu s lety slábl. O ženské otázce celá léta pouze referovala, ale jak z dostupných pramenů vyplývá, další aktivity v tomto směru nevyvíjela. Přestože její práce pro ženskou emancipaci byla později vyzdvihována, nepochybně mohla být intenzivnější. Život této novinářky tak, jak jsme jej při studiu pramenů poznali, byl jistě poznamenán nejméně dvěma osobními tragédiemi – ztrátou manžela a ve stáří nejmladší dcery. Způsob, jakým se rozhodla jako mladá vdova bojovat s osudem a udržet pro své děti životní standard, na nějž byly zvyklé stejně jako ona sama, si nepochybně zaslouží obdiv. Vždyť pro jednatřicetiletou vdovu nemohlo být složité vyřešit tíživou životní situaci tak, jak to udělalo mnoho jejích současnic, tedy dalším sňatkem. Zda ji k tomu vedly romantické vzpomínky na manžela, hrdost na vlastní schopnosti uživit rodinu nebo další okolnosti nebylo možné zjistit. I přes tyto mezery, které nebylo možné vyplnit, je však životní pouť Olgy Fastrové fascinující cestou ženy, která nejméně dvě desítky let bojovala za vlastní nezávislost neobvyklými prostředky, což jí nejprve vyneslo posměch okolí, ale později stabilní pozici etablované novinářky následované mnoha dalšími. Přestože, jak jsme předeslali, nepatřila k žurnalistické elitě, jistě si nezaslouží zapomenutí a pohrdavé pasáže v knihách pojednávajících o dějinách žurnalistiky.
100
Summary Olga Fastrová (1876 - 1965) was a first Czech woman who was officially employed in a daily as a professional journalist. Her career started as a way out of financial problems she had. As a young widow with three small kids she fought for survival as a translator, editor of female magazine and finally she found safe existence as a journalist in Národní politika, biggest Czech daily of the time. In the first years of her career she became very well known as well as satirized by other journalists. Her biography has not been yet completed by anyone, she was known as a main character of several funny stories of Jaroslav Hašek. Her primacy as professional female journalist was long forgotten. While working on this biography we focused on original sources contained in Fastrová’s file in Památník národního písemnictví in Prague and also on Fastrová’s own articles in Národní Politika. We also followed her interest in female rights movement and changes of her status as a working middle class woman in first third of 20th century.
Anotace Olga Fastrová (1876-1965) byla první českou ženou zaměstnanou v redakci deníku jako profesionální novinářka. Její žurnalistická kariéra pro ni byla v počátcích východiskem z finanční nouze, kterou pocítila po smrti manžela. Mladá vdova se třemi malými dětmi si vydělávala na živobytí nejprve překládáním, redigováním ženského časopisu, až v roce 1910 našla bezpečné finanční zajištění jako stálá redaktorka Národní politiky, největšího deníku té doby. V začátcích kariéry Fastrovou proslavily především módní sloupky, pro něž byla zároveň zesměšňována ostatními novináři. Její prvenství mezi ženami – novinářkami bylo dosud opomíjeno, proslavila pouze jako hlavní hrdinka humoresek Jaroslava Haška. Její životopis dosud nebyl zpracován. Při jeho sestavování jsme využili především původní prameny z fondu Fastrové v Památníku národního písemnictví v Praze, ale také řadu jejích článků publikovaných v Národní politice. Kromě životopisu jsme se zaměřili také na její zájem o ženskou otázku a také změny v jejím postavení coby pracující ženy ze střední třídy v první třetině 20. století.
Klíčová slova: Olga Fastrová, novinářka, životopis, Národní politika, ženská otázka, fejetony, módní sloupky
101
Použitá literatura, prameny a zdroje Literatura: Beránková, Milena – Malec, Karel (1980): Dějiny české žurnalistiky do roku 1945, Praha, SPN. Beránková, Milena – Křivánková, Alena – Ruttkay, Fraňo (1988a): Dějiny československé žurnalistiky, díl I, Praha, Novinář. Beránková, Milena – Křivánková, Alena – Ruttkay, Fraňo (1988c): Dějiny československé žurnalistiky, díl III, Praha, Novinář. Božek, Hugo (1989): Jihočeské medailony, Tábor, Okresní kulturní středisko v Táboře. Burešová, Jana (2001): Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci. Dolejší, Vojtěch (1963): Noviny a novináři, Praha, Nakladatelství politické literatury. Efmertová, Marcela C. (1998): České země v letech 1948 – 1918, Praha, Libri. Fastrová, Olga (1926): Co se sluší a nesluší, Praha, Vesmír. Fastrová, Olga (1921): Márinka Zemanová, Praha, Šolc a Šimáček. Formánková, Lenka – Rytířová, Kristýna, ed. (2004): Abc feminismu, Brno, Nesehnutí. Frýdlová, Pavla, ed. (1998): Všechny naše včerejšky,Paměť žen, Praha, Nadace Gender Studies. Hajn, Alois (1939): Ženská otázka v letech 1900-1920, Praha, Pokrok. Hájek, M. (1997): Vývoj vybraných oborů z hlediska genderu, Praha, Sociologický ústav AV ČR. Hašek, Jaroslav (1983): Vesele o novinách a novinářích, Praha, Novinář. Havelková, Hana, ed. (1998): Žena a muž v médiích, Praha, Nadace Gender Studies. Honzák František, ed. (1996): Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha, Libri. Horská, Pavla (1999): Naše prababičky feministky, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Hroch, Miloslav (1985): Úvod do studia dějepisu, Praha, Státní pedagogické nakladatelství. Kárník, Zdeněk (2000): České země v éře první republiky (1918 – 1938), Díl první: Vznik, budování a zlatá éra republiky (1918 – 1929), Praha, Libri. Kárník, Zdeněk (2002): České země v éře první republiky (1918 – 1938), díl druhý: Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930 – 1935), Praha, Libri.
102
Kárník, Zdeněk (2003): České země v éře první republiky (1918 – 1938), díl třetí: O přežití a o život (1936 – 1938), Praha, Libri. Lenderová, Milena (1999): K hříchu i modlitbě, Praha, Mladá fronta. Licht, Antonín (1925): Válečné vzpomínky z doby persekuce, Praha, Nakladatelství Alois Wiesner. Luňák, Petr – Pečenka, Marek, eds. (1999): Encyklopedie moderní historie, Praha, Libri. Nondková, M. – Mazáčová, S., eds. (1985): Lexikon české literatury 1, A – G, Praha, SPN. Novák, Arne (1947): Stručné dějiny literatury české, zkrácené znění 4.vydání, Olomouc, R.Promberger. Renzetti, Claire M. – Curran, Daniel J. (2003): Ženy, muži a společnost, Praha, Karolinum. Říčanský, Jaroslav (1978): Olga Fastrová a Ema Destinnová, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 1978, R. 15, č. 2, s. 128. Smrčka-Říčanský, Jaroslav (1984): Rodový vývod spisovatelky Olgy Fastrové, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 1984, R. 21, č. 3, s. 232 – 233. Šik, Hynek (1972): Příspěvky k dějinám novinářství v českých zemích, Praha, Státní pedagogické nakladatelství. Šolle, Zdeněk (1998): Století české politiky, Od Palackého k Masarykovi, Praha, Mladá fronta. Tušek, Karel (1992): Karel Hašler, Praha, Rozmluvy. Urban, Otto (1982): Česká společnost 1848 – 1918, Praha, Svoboda. Vykoupil, Libor (1994): Slovník českých dějin, Brno, Georgetown.
103
Prameny: Památník Národního písemnictví, Praha Seznam fondů: Karel Matěj Čapek – Chod, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. nepřiděleno. Láďa Ehrlich, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. nepřiděleno. Olga Fastrová, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. 81/83. F.S. Frabša, Památník národního písemnictví Praha přír. č. 33/73. Bedřich Kočí, Památník národního písemnictví Praha přír. č. 9/64. Arne Novák, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. 6/ 91. K. V. Rais, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. nepřiděleno. Růžena Schwarzová, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. 40/71. Ladislav Tůma, Památník národního písemnictví Praha, přír. č. 180/62.
Muzeum Jindřichohradecka Sbírka muzea Jindřichohradecka, podsbírka historická, sbírkový fond Emy Destinnové, (ED 484 – 496).
Dobová periodika: Kopřivy, ročník 8 – 11 (1908 – 1911). Národní listy, ročníky 48 – 49 (1909 – 1910). Národní politika, ročníky 25 – 37 (1907 – 1919), ročníky 40 – 44 (1922 – 1926), ročníky 48 – 52 (1930 – 1934), ročník 54 (1936). Švanda dudák, ročníky 29 – 30 (1910 – 1911). Vesna, ročník 1 – 4 (1904 - 1907)
Internetové zdroje: Gustav Schmoranz, osobnosti Slatiňan (nedatováno). http://www.slatinany.cz/osobnost.php (20. 6. 2006). České filmové nebe, detail filmu pražské švadlenky (nedatováno). http://www.cfn.cz/detail_film.php?26206 (20. 6. 2006).
104
Eva Uchalová: Women’s Dress as an Expression of Social Development in Bohemia in the Years 1850 – 1950, Research Support Scheme Electronic Library. (1999) http://e– lib.rss.cz (8. 10. 2005). Váleční veteráni Kolínska, Vojenská pietní místa v Praze 2 (24. 6. 2004). http://www.vets.estranky.cz/clanky/vpm-hlavni-mesto-praha/Vojenska-pietni-mista-vPraze-2 (8. 2. 2007). Přednáška Bedřicha Kočího Jak vzniklo mé duchovní léčení (24. 3. 2007). http://www.duchovnisetkani.cz/zdroje/bedrichkoci/jak–vzniklo–me–duchovni– leceni.aspx (28. 4. 2007). Stránky nakladatelství Agape (nedatováno). http://www.agapebrno.cz/HTML/knihy.htm (28. 4. 2007). Válka v obrazech, dobové noviny (nedatováno). http://www.vojna.net/dobovenoviny/ceileningrad/index.htm (28. 4. 2007). Zákony ČR onLine (nedatováno). http://www.zakonycr.cz/aol.asp?akce=free&akcekrok=free_prehled&edit=1945 (28.4.2007).
105
Jmenný rejstřík Andrássy, Gyula ................................71
Malířová, Helena ..............................27
Bárta, Vincenc ...................................10
Nedbal, Oskar ...................5, 14, 36, 91
Beneš-Šumavský, Václav .................91
Novák, Arne .................................3, 37
Cikhart František ..................10–11, 16
Pištěk, Jan ...................................24–25
Cikhartová (roz. Bártová) Marie ......10,
Pištěk, Theodor .................................25
14, 15, 19, 25, 33
Pittnerová, Vlasta .............................26
Cikhart, Oskar ............................11–12
Pražský, Přemysl ..............................25
Cikhart, Roman ......................3, 10, 90
Preissová, Gabriela ..........................27
Čapek-Chod, Karel Matěj ...........82-83
Rais, K. V. ..................................34-35
Destinnová, Ema ...........2, 6, 20, 21, 29
Schmoranz, Gustav ....................21, 22
D’Este, František Ferdinand .............60
Schwarzová, Růžena ..................13, 93
Faster, Metoděj .................................18
Skrejšovský, J. S. .............................39
Faster, Otto .....................3, 4, 6, 18–21,
Šlégl, Čeněk .....................................25
23, 25–27, 29, 31, 34, 35–36, 95–96
Šubrt, F. A. .......................................21
Faster, Petr ........................................18
Švanda ze Semčic, Karel ..................20
Fastrová, Jarmila .....................4, 20, 35
Tréval, Emil ......................................27
Fastrová (roz. Bubnová), Josefa ........18
Tůma, Ladislav .................................93
Fastrová – Kaufmannová, Ludmila ....4,
Vačlena, Karel ml. .......................26-27
24, 35, 89–90, 93
Veselá, Eleonora ...............................14
Fastrová–Štulcová, Olga .........6, 23, 35
Vích, Václav J. ..................4, 62, 67–68
Hásková, Zdenka ...............................42
Vodák, Jindřich ...........................22, 38
Hašek, Jaroslav ...........................80–81
Wilson, Woodrow .............................71
Hašler, Karel .....................................49 Horký, Karel .....................................83 Chaumont, Madeleine .................41, 45 Chotková, Žofie ................................60 Jesenská, Milena ...............................79 Jesenská, Růžena ..............................27 Kočí, Bedřich ...................30-31, 89-90 Kramář, Karel ...................................39 Kvapil, Jaroslav ................................23 Lamač, Karel ....................................25
106