Ohlas balkánských válek ( ) v českém dobovém tisku

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Klára Valčevská

Ohlas balkánských válek (1912–1913) v českém dobovém tisku Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Stehlík

2008

1

Obsah

Úvod………………………………………………………………………………..3

1. Politická situace v Evropě v letech 1912–1913 a balkánské války………...……..5 1.1. Evropa v letech 1912–1913……………………………………………..5 1.2. První a druhá balkánská válka………………………………………...…6

2. Rakousko–Uhersko a české země v letech 1912–1913…………………………..11 2.1. Zahraniční politika Rakouska–Uherska vůči Balkánu………………….11 2.2. Ohlas balkánských událostí v české společnosti………………………..13

3. Vybraná česká periodika…………………………………………………………17

4. Postoj dobového českého tisku k balkánským válkám (1912–1913)……………20 4.1.Reakce dobového českého tisku na jednání velmocí………………..….20 4.1.1. Postoj českého tisku k velmocím…………………………….20 4.1.2. Postoj českého tisku k Rakousko–Uhersku………………….25 4.2. Postoj dobového českého tisku k Osmanské říši a jejím vojskům…….28 4.3. Zobrazení válečných zločinů v českém tisku………………………….35 4.4. Slovanská myšlenka v českých periodikách…………………………..40

5. Závěr……………………………………………………………………………49 6. Summary………………………………………………………………………..53 7. Seznam použitých pramenů a literatury…………………...…………………...55

2

Úvod Za téma své bakalářské práce jsem si zvolila Ohlas balkánských válek (1912– 1913) v českém dobovém tisku. Balkánské války (1912–1913) znamenaly konec vlády Osmanské říše na evropském kontinentě, a tím i zcela nové rozložení sil v Evropě. Vznik Balkánského spolku a jeho cíle sice evropské státy překvapily, ve většině slovanských zemí byly však přijat s nadšením, a jeho činnost byla masově podporována. Česká společnost projevovala své slovanské cítění vůči balkánským národům už na přelomu 19. a 20. století, hlavně v době Velké východní krize, události na Balkáně v letech 1912–1913 tedy měly pro český lid velký význam a znovu oživily jeho panslavistické smýšlení, ačkoli oficiální rakousko-uherská politika byla protislovanská a cíle Balkánského spolku byly v rozporu s jejími zájmy. Cílem mé práce je analýza ohlasu balkánských válek ve vybraných českých dobových periodikách a její zařazení do kontextu s českého politického vývoje. Úvodní část je proto věnována situaci v Evropě v letech 1912–1913 a průběhu balkánských válek, kde mi pro základní osvětlení problematiky posloužily publikace Dějiny Bulharska Jana Rychlíka a kolektivu, Dějiny Makedonie Jana Rychlíka a Miroslava Kouby, a kolektivní syntéza Dějiny jihoslovanských zemí; dále jsem použila i práci Josefa Kolejky: Balkánská otázka 1908–1914, která se balkánskými válkami a velmocenskými zájmy v nich zabývala i v souvislosti s českou dobovou politikou. V další kapitole nastiňuji rakousko-uherskou politiku vůči Balkánu a postoj české společnosti k balkánské problematice. V této kapitole jsem se opírala především o díla Ctibora Nečase: Balkán a česká politika. Pronikání rakouskouherského imperialismu na Balkán a česká buržoazní politika, kolektivního díla

3

historiků vedených Václavem Žáčkem: Češi a Jihoslované v minulosti. Od nejstarších dob do roku 1918, a již zmíněné knihy Josefa Kolejky. Hlavní část mé práce je věnována reflexi balkánských válek v českém dobovém tisku, ve které je provedena analýza postoje českého tisku k velmocím, Osmanské říši, zobrazení válečných zločinů a vyjádření slovanské myšlenky v těchto periodikách. Z dobového českého tisku jsem si jako výchozí prameny mé práce vybrala pražský Čas a brněnskou Rovnost pro jejich rozdílné názory, ideologická přesvědčení i místo, kde se noviny vydávaly. Z periodik jsem se rozhodla pro články Adolfa Srba v Osvětě, dále pro Slovanský přehled, který na balkánské války nahlíží z hlediska slovanské vzájemnosti, a méně známou Českou Revue, jenž se snažila osvětlit i historický podtext balkánských válek. Přihlížela jsem přitom k jiným studiím, které se zabývaly vzájemnými balkánskými a českými vztahy, jako je například Ohlas balkánských válek v české veřejnosti Milady Paulové, nebo již zmíněná publikace Češi a Jihoslované v minulosti. Od nejstarších dob do roku 1918.

4

1. Politická situace v Evropě v letech 1912–1913 a balkánské války 1.1. Evropa v letech 1912–1913 V Evropě s nástupem imperialismu nastoupila nová, agresivnější politika, s kterou se vázalo i dobývání nových zemí a upevňování postavení velmocí v ostatních státech. Na Balkáně se především angažovali členové Trojspolku – Rakousko-Uhersko, Německo a Itálie. Zvláště Rakousko-Uhersko, jehož východní hranice sahala až do této oblasti, zde mělo své mocenské, územní a hospodářské zájmy, a proto se značnou nevolí sledovalo vzestup Srbska, ruského spojence, ze kterého se stal po celní válce a anexi Bosny a Hercegoviny největší rival Rakouska-Uherska na Balkáně. Všemi prostředky se snažilo zabránit ozbrojenému konfliktu se Srbskem. Německo, rychle rostoucí nově sjednocený stát, svou pozornost upíral hlavně na Blízký Východ, ale jako spojenec rakousko-uherskou politiku podporoval. Itálie, která usilovala o ovládnutí Jadranského moře stejně jako Rakousko-Uhersko, se zde ale se zájmy svého spojence střetávala, docházelo tedy k různým diplomatickým sporům.1 Velkého vlivu díky svým rozsáhlým koloniálním državám dosáhla Velká Británie, spolu s Francií a Ruskem člen Dohody, která, ač se podílela na osvobozovacím procesu balkánských národů v 19. století, neměla velký zájem o dění na Balkáně, chránila status quo a udržovala přátelské styky s Tureckem. Francie se na Balkáně nijak výrazně neprojevovala, zato Rusko, srbský a bulharský spojenec, zde upevňovalo svůj vliv po celé 19. století a podporovalo vznik tamních

1

Srov. PEČENKA, Marek a HLAVAČKA, Milan: Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před 1. světovou válkou. Praha 1996; GLENNY, Misha: Balkán 1804–1999: Nacionalismus, válka a velmoci. Praha 2003; ad.

5

samostatných slovanských států. Tento vliv znamenal zeslabení postavení RakouskaUherska na Balkáně, což bylo výhodné nejen pro Rusko.2 Nejhůře si však stálo Turecko, zmítané čím dál většími nepokoji vnitřními i vnějšími, které bylo často nazýváno „nemocným mužem Evropy“. Po Berlínském kongresu (1878) ztratilo část svého území na úkor nově vznikajících států – Bulharska, Srbska, Černé Hory a Řecka,3 ale i v oblastech nadále patřících Osmanské říši se začala stupňovat nespokojenost s tureckou nadvládou a vznikaly první odbojové organizace, z nichž nejvýznamnější byla Vnitřní makedonsko-odrinská revoluční organizace (VMORO).4 Reformy byly neoblíbené, problémy Turecka se začaly ještě více prohlubovat a došly až k mladoturecké revoluci v r. 1908, kdy sultán musel obnovit ústavu. Mladoturecký režim se potýkal s mnoha potížemi a balkánské státy se proto začaly sbližovat mezi sebou, chtějíc vytlačit Turky nadobro z Balkánského poloostrova.5

1.2. První a druhá balkánská válka Na počátku roku 1912, kdy byla Osmanská říše oslabená v důsledku války s Itálií o Tripolis, balkánské národy pochopily, že se naskýtá nejlepší čas na uskutečnění jejich osvobozovacích plánů. Bulharsko a Srbsko, za značného diplomatického úsilí Ruska, podepsali dne 13. března 1912 dohodu „o přátelství a spolupráci“, v níž se zavázaly k vzájemné vojenské pomoci v případě války. Smlouva obsahovala ve svém 4. článku i tajnou klauzuli o rozdělení dobytého území

2

Srov. KOLEJKA, Josef: Balkánská otázka 1908–1914. Brno 1979; DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské mocnosti. Brno 1998; NEČAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Brno 1972; ad. 3 Srbsko, Bulharsko a Černá Hora získaly nezávislost v r. 1878, Řecko pod patronací Velké Británie však již v r. 1830. 4 JIROUT, Josef: Jižní Srbsko a tzv. makedonská otázka. Plzeň 1930, s. 13–25. 5 PALMER, Alan: Úpadek a pád Osmanské říše. Praha 1996, s. 211–215.

6

v případě vítězství.6 Podle této dohody mělo Bulharsko získat vilajet drinopolský a jižní část vilajetu kosovského, Srbsko vilajet skadarský a severní část vilajetu kosovského. O vilajetu soluňském a bitolském měl případně jako zprostředkovatel rozhodnout ruský car. Dne 12. 5. 1912 byla mezi Bulharskem a Srbskem uzavřena vojenská konvence doplňující spojeneckou smlouvu, následovaná smlouvou mezi Bulharskem a Řeckem (29. 5. 1912). Ta už ale neobsahovala žádnou dohodu o rozdělení dobytého území. Nakonec v srpnu roku 1912 došlo i k ústní dohodě mezi Bulharskem a Černou Horou, a uzavření vojenských konvencí mezi všemi spojenci; vznikl tak Balkánský spolek. Velmoci, v jejichž zájmu nebylo propuknutí války na Balkáně, se v září r. 1912 dohodly na vyslání zástupců Ruska a Rakouska-Uherska do hlavních měst spojeneckých států s cílem zklidnit válečné nálady a zachovat na Balkáně status quo. V reakci na zbrojení spojenců Osmanská říše vyhlásila dne 22. 9. 1912 mobilizaci.7 Rakousko-Uhersko a Rusko zaslalo bezprostředné poté balkánským spojencům i Vysoké portě nótu, ve které prohlašovali, že nedopustí změnu hranic na Balkáně a sami dohlédnou na realizaci reforem v Makedonii. Nato Bulharsko jménem celého balkánského spolku poslalo velmocím i Portě memorandum, ve kterém požadovali na základě Berlínské smlouvy okamžité udělení autonomie pro křesťanské oblasti. Turecko nechalo toto memorandum bez odpovědi, byly tedy přerušeny diplomatické styky mezi spojeneckými státy a Osmanskou říší, a válka se stala neodvratnou. Jako první vyhlásila Turecku válku Černá Hora 8. října 1912, ostatní spojenci se k ní přidali 18. října.8 Dle vojenské konvence měla srbská armáda operovat v Makedonii, řecká dostala snadnější úkol bojovat v Epiru a jižní Makedonii, kde byly turecké síly nejmenší, a bulharská armáda v Thrákii, kde byla situace nejtěžší, 6

RYCHLÍK, Jan a KOUBA, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003, s. 126. KOLEJKA, Josef: Balkánská otázka 1908-1914. Brno 1979, s. 75–76 8 RYCHLÍK, Jan a KOUBA, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003, s.127.

7

7

neboť Bulhaři čelili náporu většiny osmanských vojsk, bránících přístup k Cařihradu. Okolnosti však více nahrávaly spojeneckým vojskům, která byla početnější než turecká a vyznačovala mnohem lepší bojovou morálkou. Brzy se mohly slavit první úspěchy a po měsíci už bylo všem jasné, že Turecko je poraženo. Dne 22. 10. 1912 Bulhaři zvítězili u Lozengardu, 29. 10. počalo obléhání Drinopole (Edirne), 3. 11. zvítězili u Lüleburgasu a 15. 11. stálo bulharské vojsko před Čataldží, poslední turecké obranné linii před Cařihradem. Srbsko zaznamenalo první vítězství v bitvě u Kumanova 24. 10. 1912, a dobytím Bitoly (17. 10.) se celá západní a střední Makedonie fakticky dostala pod srbskou vojenskou správu.9 Řekové zatím 8. 11. dobyli Soluň, když předstihli bulharské vojsko.10 Osmanské armádě zbyly jen pevnosti Drinopol, Skadar a Janina. Nastalá situace znepokojovala velmoci, které viděly ohrožení svých zájmů na Balkáně. Rusko nechtělo, aby se Bulhaři zmocnili kontroly úžin, Rakousko-Uhersko a Itálie by zase jen nerado připustilo, aby Srbsko získalo přístup k moři. Urychleně proto daly souhlas se vznikem samostatné Albánie, která byla vyhlášena 28. listopadu 1912 albánskými delegáty ve Vloře. Spojenecké státy sice nebraly na rozhodnutí velmocí zřetel, velmoci však daly jasně najevo, že obsazení Vlory nepřipustí. Ve stejné době začala mít problémy i bulharská armáda, 3. 12. 1912 tedy bylo uzavřeno příměří a 16. 12. 1912 byly zahájeny dvě mírové konference v Londýně. Na první se sešli představitelé válčících stran a na druhé jednali o uspořádání jihovýchodní Evropy představitelé velmocí. Jednání nebyla snadná. Balkánský spolek po Turecku žádal odstoupení všech dobytých území včetně obléhané Drinopole, Skadru a Janiny, podstoupení egejských ostrovů Řecku a přijetí nové hranice na linii Midye–Rodosto, což Turci nemohli přijmout. Také velmoci

9

Srov. PELIKÁN, Jan a kolektiv: Dějiny Srbska. Praha 2005; LAZAREVIĆ, Milutin D.: Naši ratovi za osloboñenje i ujedinjenje:srpsko-turski rat 1912. godine. Bělehrad 1929. 10 JIROUT, Josef: Jižní Srbsko a tzv. makedonská otázka. Plzeň 1930, s. 45. Srov. CASSAVETTI, John D.: Hellas and the Balkan Wars. Londýn 1914.

8

žádaly příznivější hranice pro Turecko. Jednání byla zkomplikována i vznikem samostatné Albánie, jež měla získat mimo jiné i pevnost Skadar, o niž měli velký zájem Černohorci, a přístav Drač, kde chtěli Srbové dosáhnout přístupu k Jaderskému moři. Avšak počátkem roku 1913, přesně 23. 1. 1913, došlo v Turecku k opětovnému převratu, k moci se dostala mladoturecká organizace „Jednota a pokrok“, vedená Enverem pašou, a požadavky balkánských států zamítla. Příměří bylo přerušeno a dne 3. února 1913 byly zahájeny nové válečné akce.11 Válka ale netrvala dlouho. Bulharská armáda nový nápor osmanských vojsk zarazila a koncem března dobyla Drinopol. I na všech ostatních frontách bylo Turecko spojeneckými vojsky poráženo, proto 16. dubna 1913 bylo nuceno požádat znovu o příměří a londýnská konference byla obnovena. Dne 30. května 1913 Osmanská říše podepsala mírovou smlouvu, kterou se zřekla ve prospěch zemí Balkánského svazu všech území na západ od linie Midye–Enos i ostrovů v Egejském moři.12 Mírové konference v Londýně ovšem bohužel neznamenaly konec konfliktů na Balkáně. Jednání o hranicích jen prohloubila rozpory mezi balkánskými státy, které trvaly již delší dobu. Srbsko po ztrátě přístupu k Jaderskému moři žádalo přehodnocení smlouvy o rozdělení Makedonie,13 Řecko si začalo nárokovat připojení části Makedonie na úkor Bulharska (zde se projevila potřeba řecko-bulharské písemné dohody o rozdělení dobytého území, která ale nebyla ujednána), nehledě na už vypuknuvší spor o Soluň. Největším překvapením pro Bulhary bylo jednání Rumunska, které jako kompenzaci za svou blahosklonnou neutralitu a souhlas s obsazením Makedonie žádalo odstoupení jižní Dobrudže s přístavem Silistra, která,

11

KOLEJKA, Josef: Balkánská otázka 1908–1914. Brno 1979, s. 168. Srov. ŠKATULA, Emanuel: Válka na Balkáně: válečné tažení Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory proti Turecku. Praha 1913. 12 RYCHLÍK, Jan a KOUBA, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003, s. 130. 13 Srov. SLIJEPČEVIĆ, ðoko: The Macedonian Question. Chicago 1958.

9

ač byla vydána, stejně rumunskou vládu neuspokojila.14 Rusko, které mělo obavy, že podporou Bulharska ztratí vliv na Srbsko a vžene ho do náruče Trojspolku, podpořilo srbské požadavky na revizi smlouvy. Srbsko s Řeckem nelenili, tušíc další vývoj mírových jednání, a 1. 6. 1913 ujednali tajný spolek namířený proti Bulharsku.15 Situace byla stále horší, a poté, co v Makedonii vypukla z iniciativy probulharské VMORO nová povstání, tentokrát proti Srbsku, věci se daly do pohybu. Bulharský car Ferdinand I., spoléhajíc na podporu Trojspolku, vydal 29. 6. 1913 bez vědomí kabinetu tajný rozkaz, aby bulharská armáda zaútočila na srbské a řecké jednotky v Makedonii. Tento rozkaz znamenal konec Balkánského spolku a druhou balkánskou válku. Zpočátku proti Bulharsku bojovalo Srbsko, Řecko a Černá Hora. Car Ferdinand rychle pochopil, že tento krok byl chybou, na usmíření však již bylo pozdě. Spojenecká vojska Srbů, Řeků a Černohorců přešla do ofenzívy a už v prvních dnech od zahájení války Bulhary u řeky Bregalnice porazila. Když 10. 7. 1913 vstoupilo do války Rumunsko, vysílajíc svou armádu rovnou na Sofii, a 19. 7. i Turecko, které bez boje obsadilo všechna území dobytá Bulhary včetně Drinopole, Bulharsko, od kterého daly všechny velmoci ruce pryč, raději rezignovalo a požádalo o příměří. Mírové rozhovory byly zahájeny v Bukurešti a 10. srpna skončily ratifikací mírové smlouvy, kde se znovu projednalo a už definitivně rozdělilo dobyté území. Bulharsko ztratilo většinu území, které vybojovalo v první balkánské válce, byla mu ponechána jen malá část Makedonie kolem pohoří Pirin a přístup k Egejskému moři v Thrákii. Ve prospěch Rumunska ovšem ztratilo celou jižní Dobrudžu a ve prospěch Turecka část východní Thrákie včetně Drinopole. Bulhaři proto bukurešťský mír Bulhary označili za „první národní katastrofu“.16 Srbsko získalo krom zlepšení svého postavení v Evropě větší část severní Makedonie, Řecko 14

HÝBL, František: Dějiny národa bulharského II. Praha 1930, s. 179. Srov. SKOKO, Sava: Drugi balkanski rat 1913. Uzroci i pripreme rata. Bělehrad 1968. 16 RYCHLÍK, Jan a kolektiv: Dějiny Bulharska. Praha 2000, s. 278. 15

10

dostalo jižní Makedonii, část západní Thrákie a připojilo si egejské ostrovy včetně Kréty.17 Balkánské války výrazně změnily uspořádání sil na Balkáně i v Evropě. Zatímco pro státy Trojspolku války nedopadly tak, jak si představovali,18 sebevědomí Srbska, Černé Hory a Řecka, kteří inklinovali spíše ke státům Dohody, vzrostlo. Avšak poměry na Balkáně se nezlepšily, a konflikty, které tu vznikaly (především vzájemná nevraživost Srbska a Rakouska-Uherska), byly jen předvojem toho, čeho se všechny velmoci obávaly nejvíc – války světové.

2. Rakousko-Uhersko a české země v letech 1912–1913 2.1. Zahraniční politika Rakouska-Uherska vůči Balkánu Na přelomu 19. a 20. století se všechny velmoci orientují na dobývání nových území, a tyto ambice má samozřejmě i Rakousko-Uhersko, ale díky své poloze uprostřed Evropy se jeho expanzivní politika mohla obracet jen na své lokální politické zájmy na Balkáně a Jaderském moři. Rakousko-Uhersko dobře vycítilo, že jeho postavení ve světové politice začalo po rakousko-uherském vyrovnání (1867) a zkostnatělé zahraniční politice ztrácet na prestiži. Nevědělo však, jakým způsobem si ji znovu získat. Obrátilo proto své zájmy na rozšiřování říše směrem na jihovýchod.19 V roce 1906 vypukla tzv. celní válka, kdy se Srbsko poprvé ohradilo proti politice Rakouska-Uherska a i přes vlastní hospodářské ztráty novou, pro Srby

17

HYNA, Alfréd: Vybrané kapitoly z dějin novověku II. Dějiny Balkánu 1800-1913. Plzeň 1999, s. 162. 18 Srov. PEČENKA, Marek a HLAVAČKA, Milan: Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před 1. světovou válkou. Praha 1996. 19 Srov. VEBER, Václav: Dějiny Rakouska. Praha 2002; SKŘIVAN, Aleš: Rakouská politika a Německo v evropské politice v letech 1906–1914. Praha 1996; NEČAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Brno 1972; ad.

11

nevýhodnou smlouvu o dovozu zboží s Vídní neuzavřelo. Tento konflikt byl jen předzvěstí rakousko-srbského sporu, který rychle gradoval. V roce 1908 RakouskoUhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, čímž se habsburská monarchie stala státem s největším podílem slovanských obyvatel, a musela začít řešit i postavení těchto obyvatel v říši. Znovu se také objevila tzv. jihoslovanská otázka, zabývající se nacionalistickými snahami balkánských národů, jenž se Rakouska-Uherska jako sousedního státu také dotýkala. Baron Alois Lexa z Aehrenthalu, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1906–1912, prosazoval agresivní zahraniční politiku vůči Balkánu a byl podporován jak náčelníkem generálního štábu Františkem Conradem z Hötzendorfu, tak i samotným následníkem trůnu, Františkem Ferdinandem d’Este, který si přál zrušení dualistického zřízení monarchie. Národům žijícím v habsburské monarchii sice neupíral právo na vlastní vývoj, ale všechny obyvatele říše považoval za Rakušany, národní diferenciaci proto neuznával a k osvobozeneckým snahám balkánských národů se stavěl odmítavě.20 Tato politika vrcholných vídeňských kruhů vůči Balkánu a její důsledky měly podíl na výrazném zhoršení diplomatických vztahů se Srbskem (zejména díky anexi Bosny a Hercegoviny v r. 1908, kdy si Rakousko-Uhersko nadobro znepřátelilo i Rusko). Roky 1912 a 1913 přinesly Rakousku-Uhersku velké starosti i proto, že se v monarchii prohloubila jihoslovanská otázka a množily se stížnosti jihoslovanských obyvatel říše na politiku vídeňské diplomacie. Ta sklízela posměch a kritiku nejen uvnitř monarchie, i v ostatních evropských státech. Začaly se objevovat první ohlasy, že po Turecku přijde na řadu rozpad Rakouska-Uherska.21 Nástupce barona Aehrenthala, hrabě Leopold Berchtold, ale i přes výtky vnitřních i zahraničních politických kruhů navazoval na politiku svého předchůdce a usiloval o udržení statu 20 21

NEČAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Brno 1972, s. 14. KOLEJKA, Josef: Balkánská otázka 1908–1914. Brno 1979, s. 117-120

12

quo na Balkáně za každou cenu. Již po měsíci vítězného tažení balkánských spojenců proti Turecku však bylo zřejmé, že zachovat stávající poměry je nemožné. Rakousko-Uhersko se tedy snažilo alespoň co nejvíce zasáhnout do mírových jednání a zredukovat tak územní zisky balkánských národů. Během mírových konferencí v prosinci roku 1912 v Londýně výrazně agitovalo za vznik samostatné Albánie, která by zabránila Srbsku i ostatním státům v přístupu k Jaderskému moři. Na jaře roku 1913 se zasadilo o připojení Skadru k nově vzniklému státu, který dobylo a od počátku války si nárokovalo černohorské vojsko. Mimo to se ze všech sil snažilo k této protisrbské politice přimět i ostatní velmoci, především členy Trojspolku. Druhá balkánská válka skýtala jistou naději na obnovení starých poměrů na Balkáně, Rakousko-Uhersko tedy hlasitě podporovalo bulharské nároky na dobytá území, po prvních porážkách Bulharska však dalo od svého „chráněnce“ ruce pryč, čímž si definitivně znepřátelilo všechny balkánské státy. Po bukurešťském míru však Rakousko-Uhersko s jistou nelibostí zaznamenalo, že územní zisky Srbska jsou ještě vyšší než po první balkánské válce, a dalo svou nelibost také znát. Toto nově vzniklé nepřátelství tak bylo předvojem vypuknutí 1. světové války v roce 1914.

2.2. Ohlas balkánských událostí v české společnosti Česká společnost se od počátku stavěla k událostem, jež se na Balkáně odehrávaly, jednoznačně proslovansky, ačkoli zájmy českých trhů, které měly především v Srbsku jedno ze svých největších odbytišť, byly jiné: „S nástupem imperialismu se začaly zájmy české finanční a průmyslové buržoazie do značné míry sbližovat se zájmy kapitálu v habsburské monarchii vůbec. České banky, které stále intenzivněji vyvážely svůj kapitál za hranice našich zemí, se ztotožňovaly

13

s přechodem Rakouska-Uherska k agresivní zahraniční politice, která zvláště po r. 1907 odhalovala zcela otevřeně svou snahu po ekonomickém a politickém podřízení Balkánu.“22 Česká společnost se o dění na Balkáně velmi zajímala a v českém tisku se proto objevovalo mnoho zpráv o situaci na balkánských bojištích, průběhu mírových jednání i vztahů mezi spojenci.23 Hned po vypuknutí první balkánské války byly organizovány nejrůznější sbírky na pomoc balkánským národům a vysílaly se lékařské týmy, profesionální i dobrovolnické, které působily přímo na frontách, především v Srbsku a Bulharsku. Český tisk uveřejňoval výzvy ke sbírkám, ke kterým se připojila většina českých organizací, mj. i Česká obec sokolská, jež měla v dobové společnosti velký vliv. Sbírkové akce vynesly přes milion rakouských korun. V Praze byl ustanoven komitét, který organizoval vysílání lékařských expedicí. Na Balkán bylo vypraveno celkem 5 výprav – do Bělehradu, Niše, Valjeva, Kragujevace a Cetyně, kam byla vypravena největší expedice. Účastnilo se jich mnoho českých lékařů, mezi nimi i několik významných lékařských kapacit, jako např. prof. Burian, dr. Rychlík nebo prof. Jedlička, kterého si do Bělehradu vyžádala přímo srbská vláda již v prvních dnech války.24 Čeští političtí představitelé se v době balkánských válek hojně angažovali a často jezdili na Balkán, aby zjistili a dodávali přesné informace o postupu spojeneckých vojsk, a někdy působili i jako zprostředkovatelé mezi RakouskemUherskem a Balkánským spolkem, protože diplomatická jednání byla vzhledem k protisrbské zahraniční politice monarchie jen obtížná. Tato politická činnost a také

22

NEČAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Brno 1972, s. 135. Srov. PAULOVÁ, Milada: Balkánské války 1912–1913 a český lid. Praha 1963; URBAN, Otto: Česká společnost 1848–1918. Praha 1992; ad. 24 ŽÁČEK, Václav a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975, s. 621–3. 23

14

postoj českého lidu k politice Rakouska-Uherska je spjat hlavně s osobnostmi Karla Kramáře, T. G. Masaryka a Václava Klofáče. Karel Kramář, čelní představitel mladočeské strany reprezentující oficiální prorakouskou politiku, v době první balkánské války několikrát veřejně vystoupil a nabádal Rakousko-Uhersko k nezasahování do událostí na Balkáně, přičemž poukazoval na české ekonomické a hospodářské zájmy v této oblasti. Ač schvaloval Aehrenthalovu politiku, považoval za nerozumné, aby se Rakousko-Uhersko na Balkáně angažovalo jinak než hospodářsky. Tvrdil, že Balkán patří balkánským národům, které nebojují za nové územní zisky, ale za svobodu svých trpících bratří a propagoval i rakousko-srbské porozumění. Prosazoval austroslavismus a federativní uspořádání monarchie, které by zajistilo všem národům úplnou rovnoprávnost, a zároveň by se tak i vyřešila jihoslovanská otázka.25 Václav Klofáč byl řečník a vůdce národně sociální strany, kterému sice chybělo takové politické vzdělání jako Kramářovi či Masarykovi, vyznačoval se však velkou emotivností, s jakou pozoroval a zúčastňoval se řešení jihoslovanské otázky, čímž si zajistil mnohé sympatie mezi všemi vrstvami české společnosti. Ve svých proslovech propagoval slovanství, podnikl několik oficiálních cest na Balkán a seznamoval se s tamními poměry.26 Po propuknutí první balkánské války veřejně prohlásil, že události na Balkáně nejsou výsledkem agitace bojechtivého Srbska, ale vina evropských velmocí, které nedokázaly ochránit slovanské křesťanské obyvatelstvo Osmanské říše, když dostatečně nedohlédly na realizování reforem. Zároveň upozornil, že Rakousko-Uhersko jako sousední stát, jehož území přímo zasahuje do oblasti Balkánu, nemůže být lhostejný k vypuknuvší válce, a nabádal rakousko-uherskou politiku, aby se nedopouštěla starých chyb. Balkánský spolek, 25 26

Tamtéž, s. 80. NEČAS, Ctibor: Václav Klofáč a makedonská otázka. Brno 1998, s. 113–119.

15

bez ohledu na spory v něm, podporoval až do konce válek. Ač byl tedy Klofáč více demagogem než politikem, svým zanícením několikrát vážně ovlivnil posuzování rakousko-uherské politiky a mezinárodní situace v české veřejném mínění.27 Také politická činnost Tomáše Garrique Masaryka byla spjata s balkánskou problematikou. I když se s oficiální mladočeskou prorakouskou politikou rozešel, monarchii a její politiku nadále hájil. Počítal s tím, že české země budou trvale součástí habsburské monarchie, chtěl ale postupnou federalizaci zemí monarchie a prosadit českým zemím stejnou autonomii, jakou získaly i Uhry. Definitivně však přestal stát za rakousko-uherskou zahraniční politikou právě za balkánských válek. Masaryk prosazoval obrácení agresivní politiky spíše na oblast hospodářskou, kde byl Balkán pro české země důležitým odbytištěm. Podnikl také několik cest na Balkán, nejčastěji do Srbska, kde se snažil zlepšit vztahy mezi srbskou a rakouskouherskou vládou.28 Postoj české politiky a jejích představitelů i obyčejného lidu se v letech 1912–1913 začal obracet proti Rakousku-Uhersku, a projevily se první myšlenky na osamostatnění českých zemí: „Reakce na balkánské války v českých zemích nebyla zdaleka jen ohlasem zahraničně politického vývoje. Události na jihovýchodě monarchie měly bezprostřední vliv na vnitřní politiku, na ujasňování politických názorů i na prohloubení vnitropolitické lability. Otázka míru nebo války se stala životním zájmem nejširších vrstev, organicky se spojila se slovanskou ideou, po desítiletí spjatou s českým národním hnutím.“29 Ač se diplomatické kruhy ve Vídni co nejvíc snažily utlumit hlasy ozývající se z českých politických i občanských kruhů, změně pohledu na svou politiku zabránit nedokázaly. Zahraniční politika

27

TÝŽ: Balkán a česká politika. Brno 1972, s. 93–100. Tamtéž, s. 105–118. Srov. PAULOVÁ, Milada: Masaryk a Jihoslované, ČAPEK, Karel: Hovory s TGM, ad. 29 ŽÁČEK, Václav a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975, s. 620.

28

16

Rakouska-Uherska za balkánských válek navíc natolik rozvrátila poměry uvnitř monarchie i v Evropě celkově, že atmosféra vzniklá v této době směřovala k dalšímu, tentokrát už celosvětovému konfliktu.

3. Vybraná česká periodika V této kapitole stručně charakterizuji vybraná dobová periodika, která mi posloužila jako výchozí prameny této práce. Časopis Čas byl založen roku 1886 Janem Herbenem, když odešel z redakce Národních listů, s kterými posléze vedl časté a ostré polemiky. Čas byl vedoucím listem České strany lidové, jejímž základem byla skupina realistů vedená T. G. Masarykem.30 Do roku 1888 vycházel jako čtrnáctideník, v letech 1889–1901 jako týdeník a v letech 1901–1915 jako deník, než byl úředně zastaven. Začali zde publikovat například Petr Bezruč nebo Jan Karafiát. Čas měl mezi 11 a 20 stranami a byl rozdělen do několika sekcí, jako např. Politika domácí, Národní hospodář, Umění, věda a osvěta, atd. V letech 1912–1913 byl odpovědným redaktorem Cyril Dušek a balkánským válkám v něm věnoval dost místa. Čas se prezentoval jako objektivní deník. Zprávy o průběhu války měly své místo v rubrikách „Válka na Balkáně“ a „Události na Balkáně“, apod. a nejčastěji obsahovaly neutrální popis vývoje událostí od svých válečných dopisovatelů doplněných dalšími informacemi. Krom toho se uveřejňovala i prohlášení mírových smluv, mapy nebo i částky, které byly sebrány na pomoc jihoslovanským vojskům. Rovnost, s podtitulem „zemský orgán československé strany sociálnědemokratické na Moravě“, vznikla dne 26. 7. 1885 na schůzi sociálních demokratů

30

KŘIVÁNKOVÁ, Alena: K vývoji českého tisku na přelomu XIX. a XX. století. Praha 1979, s. 41.

17

radikálního i umírněného směru a jeho prvním odpovědným redaktorem a vydavatelem byl Pankrác Krkoška. Rovnost byla jedním z nejpokrokovějších dělnických časopisů a v sociálně-demokratickém tisku na přelomu 19. a 20. století zaujímala významné místo.31 Od roku 1894 vycházela jako týdeník, do r. 1898 dvakrát týdně a od r. 1905 jako deník. V letech 1912–1913 byl odpovědným redaktorem Eduard Burian. Průběh balkánských válek byl uveřejňován v článcích s titulem „Válka na Balkáně“, v nichž se protestovalo nejen proti válce samotné, ale i jednání velmocí, zvláště pak Rakouska-Uherska. Pro svou ostrou kritiku vídeňské diplomacie byla Rovnost často cenzurována. Periodikum ještě před vypuknutím války na předních stranách otiskovalo výzvy k demonstracím proti ozbrojenému konfliktu na Balkáně, a odvrácenou tvář války neopomněla zdůrazňovat ani po prvních úspěších. Otiskovaly se hlavně zprávy z jednotlivých front, a také ohlášení protiválečných demonstrací, které sociálně-demokratická strana organizovala. Osvěta byl kritický literární časopis vydávaný v letech 1871–1921 Josefem Vlčkem v Praze, měl podtitul „list pro rozhled v umění, vědě a politice“ a vycházel jednou měsíčně. O událostech na Balkáně v Osvětě pravidelně informoval Adolf Srb ve svých článcích „Válka na Balkáně“. Česká revue, „měsíčník národní strany svobodomyslné věnovaný veřejným otázkám“, vycházel v letech 1897–1928 a jeho zakladatelem byl český historik Zdeněk Václav Tobolka. Zprávy o balkánských válkách byly otiskovány v „Hlídce politické“ a kromě popisu událostí na Balkáně zde bylo uveřejněno i mnoho článků sahajících do starší historie Osmanské říše a popisujících vývoj osvobozovacího procesu balkánských národů.

31

BERÁNKOVÁ, Milada: Dějiny československé žurnalistiky, I. Díl. Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981, s. 189–191.

18

Slovanský přehled s podtitulem „sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského“ byl založen v říjnu 1898 jako pokračování Slovanského sborníku Eduarda Jelínka, jeho odpovědným vydavatelem a redaktorem byl Adolf Černý a vycházel jednou měsíčně. Za první světové války bylo jeho vydávání přerušeno a znovu se začal vydávat až r. 1925. Se Slovanským přehledem spolupracovali mnozí čeští i slovanští odborníci.32 Měsíčník v balkánských válkách viděl veliké povstání svých jihoslovanských bratří proti svým utlačovatelům, je proto zaměřen na zobrazení idey slovanství, která se během válek v českých zemích objevovala.

32

www.wikipedia.cz.

19

4. Postoj dobového českého tisku k balkánským válkám (1912–1913) 4.1. Reakce dobového českého tisku na jednání velmocí 4.1.1.Postoj českého tisku k velmocím

Český tisk v letech 1912–1913 prožíval bouřlivé období, kdy se postavil proti oficiální prorakouské politice, podporoval osvobozenecké snahy balkánských národů, a zpochybňoval nejenom diplomacii rakouskou, ale i evropskou diplomacii celkově. Protože se velmoci příliš nesnažily své zájmy skrývat, největší kritika se snesla právě na jejich bezohledné jednání, s kterým prosazovaly na Balkáně svou politiku. Nejčastějším činitelem bylo Rakousko-Uhersko, které ač se snažilo co nejvíce zamezit hlasy kritizující jednání vídeňské diplomacie, nemohlo jim zabránit úplně. České noviny v tomto období naplno projevily, že mají vlastní názory, za kterými si stojí, a nedají se zastrašit pohrůžkami a cenzurou. Česká periodika věnovala velkou pozornost nejen průběhu balkánských válek, ale všímala si i jak do tohoto problému zasahovaly velmoci a jaký postoj k Balkánskému spolku zastávaly. Ať už tisk podporoval nebo byl proti ozbrojenému konfliktu na Balkáně, jednání velmocí bylo kritizováno bez výjimky ve všech periodikách a tomuto tématu byly věnovány celé pasáže. Probíralo se jaké jsou vzájemné vztahy velmocí se spojenci, Tureckem i vztahy velmocí mezi sebou; připomínalo se jakou politiku na Balkáně velmoci prosazovaly v minulosti a v současnosti a jaké zájmy zde mají, v touze osvětlit pravé důvody jejich jednání. Speciálně chování Rakouska–Uherska za balkánských válek si vysloužilo velmi ostrou kritiku, která se objevila bez výjimky ve všech českých periodikách. Dodávala, že Vídeň vůbec nehledí na hospodářské zájmy v balkánských zemích, bez kterých by český průmysl fungoval jen velmi obtížně. Objevovala se první nabádání

20

k nevměšování se do událostí na Balkáně, poukazujíc přitom na to, že „Evropa nemůže hájit status quo na Balkáně, jestliže ho Turecko samo nedovede udržet“.33 Upozorňovalo se také na neinformovanost a neochotu evropské diplomacie zabývat se nově vzniklou situací v evropském Turecku – deník Čas na toto téma už 20. 10. 1912 uveřejnil článek, ve kterém se jeho autor podivuje „jak evropská diplomacie ve své průměrnosti ukázala se a pořád ještě ukazuje se neinformovanou o balkánských poměrech … západoevropské kabinety až do poslední chvíle se domnívaly, že na Balkáně provozuje se pouze lehkomyslná komedie a zcela vážně věřily, že pouhými sliby a pohrůžkami zchladí válečnou náladu Balkánců“.34 Velké kritiky se velmocím dostalo také za to, že nepokrytě vyčkávaly na vývoj událostí, aby pak z výsledných okolností vytěžily co nejvíce pro sebe, ačkoli se ani jedna z nich nechtěla vojensky angažovat, a naopak se mnohdy snažily různými intrikami spojence rozeštvat. Zároveň se projevovaly obavy o to, aby slovanské státy neprolévaly krev ve prospěch cizích států, kteří si pak věci urovnají podle svých zájmů. Dle českého mínění bylo zasahování velmocí do poměrů na Balkáně vlastně porušováním mezinárodního práva, a jejich motivy vzhledem k dosavadní lhostejnosti vůči postavení nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše dosti pochybné.35 Kritice se nevyhnul ani postoj velmocí k Turecku, pro které se snažily zachránit co se dalo, a tisk proto nazval toto chování „porážkou evropské diplomacie, která se po řadu let na Balkáně zabývala galvanizováním turecké mrtvoly, a z čistě sobeckých zájmů stavěla ,nemocného muže‘ mermocí na nohy.“36 Podle věrohodných zpráv od nejrůznějších dopisovatelů totiž bylo zřejmé, že nadvláda Osmanské říše na Balkánském poloostrově rychle spěje do záhuby a Porta

33

ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 2, roč. 1912/1913, s. 112. M.: Neinformovanost diplomacie. Čas, č. 291, 20. 10. 1912, s. 5. 35 ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 7, roč. 1912/1913, s. 427. 36 ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 249, 31. 10. 1912, s. 1.

34

21

spoléhá už jen na to, že velmoci nedovolí spojencům útočit i na Cařihrad. Česká periodika mj. často poukazovala na jednostrannou orientaci a nepřesné či zcela nepravdivé zprávy o průběhu války a vítězstvích Turků, které vydávaly vídeňské a pešťské noviny ve snaze co nejvíce zamlžit skutečnou situaci na balkánských bojištích.37 Velmi citlivé a mnohými periodiky kritizované téma byl vznik samostatné Albánie, se kterým ze strachu z přílišného rozmachu balkánských států velmoci narychlo souhlasily. Českým tiskem byl tento krok označen za nešťastný, míru nepomáhající a Albánie sama byla nazvána „nemocným dítětem, které zbylo po nemocném muži“.38 Publicisté ve svých článcích apelovali na rozumnou politiku, která by se nevměšovala do balkánských událostí, a obrácení pozornosti Evropy spíše na své vnitřní problémy s etnickými menšinami, než na vytvoření státu, kde národní povědomí téměř neexistovalo. Noviny připomínaly, že přístup k moři je pro Srbsko životním zájmem, pro který válku začalo vést, a takto mu jej brát je podlé a nespravedlivé.39 Na konci první balkánské války už bylo jasné, že velmoci mírová jednání bez své účasti nepřipustí, neboť rozdělení evropského Turecka se až příliš týká i Evropy samotné. Deník Čas vyjádřil atmosféru a zájmy velmocí před mírovými jednáními takto:

„Srdce směje se již hltavým velmocím na tučná sousta, která jim kynou při krájení Turka, vidí příležitost, která pro ně nenastane ani za sto let. … Anglie chce zátoku Sudskou na Krétě, anexi Egypta a nějaký ten

37

Srov. Čas, č. 298, 27. 10. 1912; Rovnost, č. 250, 21. 10. 1912, ad. ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 7, roč. 1912/1913, s. 428. 39 ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 255, 8. 11. 1912, s. 1. a SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 8, roč. 1912, s. 394. 38

22

ostrůvek v Egejském moři. Francie protektorát nad Palestinou a Sýrií, Itálie ostrov Stypalii a Rhodos. A Rusko? Starý cíl stoletých krvavých bojů, volné Dardanely, protektorát nad Cařihradem – to vše je na dosah ruky. … pravou rukou hrabou se v kořisti, zatím co levá ruka soupeři jinde brání, a ústa citují fráze o svobodě a předurčení národů...“.40

Mírová konference začala 16. 12. 1912 v Londýně a zúčastnily se jí všechny velmoci. Noviny pravidelně informovaly o průběhu nelehkých jednání, otiskovaly návrhy mírových smluv spojenců, tiskly mapy dosavadní podoby evropského Turecka, i jak by se po podpisu smlouvy změnily. K požadavkům velmocí na příznivější podmínky pro Osmanskou říši se stavělo odmítavě (naopak zastávaly názor, že bulharská vojska neměla zastavovat postup a dobýt i Cařihrad) a opětovně nabádaly představitele velmocí, aby konečná podoba mírové smlouvy zůstala hlavně na dohodě Turecka a spojeneckých států, poukazujíc na to, že už před začátkem války intervence velmocí nedokázala zabránit spojeneckým plánům. Po přerušení příměří v lednu 1913 se opět obnovily rubriky informující o situaci na srbských, bulharských, řeckých a černohorských bojištích. Velký prostor věnovala periodika dobytí Drinopole, jež byla obléhána několik měsíců a kvůli níž ztroskotala i mírová jednání v Londýně. Po jejím dobytí deník Rovnost osvětlil význam této události pro evropskou diplomacii takto: „Politický význam dobytí Drinopole spočívá v tom, že Bulhaři stávají se pány situace na Balkáně a zejména nabývají neodvislého postavení mírových podmínek. Dnes věru nikomu ze spojenců nenapadne, aby si dal diktovati mírové podmínky velmocemi. Spojenci jsou pány situace na bojišti a oni také budou diktovati podmínky.“41 Na první strany se také 40 41

ANONYM: Politická situace v Evropě na konci války. Čas, č. 319, 17. 11. 1912, s. 1. ANONYM: Skvělý úspěch bulharsko-srbský u Drinopole. Rovnost, č. 71, 28. 3. 1913, s. 1.

23

dostala otázka Skadru, kde velmoci znovu prosadily své zájmy na úkor spojenců. Po jeho dobytí periodika informovala o intervenci velmocí a vyslání loďstva k albánským břehům s požadavkem, aby černohorská armáda ustoupila. Velmoci prostřednictvím Velké Británie toto jednání zdůvodnily tak, že hranice Albánie zahrnují i tuto oblast, obvinily Černou Horu, že operace proti Skadru jsou součástí dobyvačné války, a prohlásily, že pokud nebudou podmínky přijaty, velmoci vystoupí jako zainteresované strany.42 Toto prohlášení český tisk pobouřilo, opět se tedy objevila ostrá kritika jednání evropské diplomacie. Čas ve svém úvodníku dne 4. 4. 1913 píše:

„Evropská diplomacie našla konečně obětního beránka, jenž má být upálen na rožni míru: Skader! Té chvíle kotví snad už těžké válečné lodi pěti velmocí ve vodách černohorských, v uctivé vzdálenosti asi 10km od pobřeží, aby svou mocí Goliáše přiměly maličkého Davida k ústupu a podrobili se ,vůli Evropy‘ … Nechť si velmoci vykládají cokoliv, zdravý rozum i zeměpisná poloha praví: Skader může být jen součástí Černé Hory. Každé popírání je proti přírodě; je nesmyslem. A taková je i politika jež tomu brání.“43

Počátek druhé balkánské války byl pro český tisk důkazem, že nejednotnost a sobecké cíle evropské diplomacie přinesly své ovoce. Už s jistou apatií se psalo o evropských vyslancích, kteří odjeli na Balkán zklidnit spory mezi spojenci. Již se ale mezi novináři objevily první názory, že ani tentokrát evropská diplomacie nic nezmůže. Po mírových rozhovorech v Bukurešti se už jen rekapitulovalo jaké 42 43

SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 5, roč. 1913, s. 396. ANONYM: Druhé období války. Čas, č. 91, 4. 4. 1913, s. 1.

24

postavení zaujaly dané velmoci, co kdo získal a ztratil, a jakým směrem se nejspíš bude evropská diplomacie ubírat v budoucnosti. Zároveň se začalo upozorňovat i na možnost, že balkánské války natolik rozložily vztahy mezi velmocemi, že by mohlo v brzké době dojít i k válce světové.44

4.1.2. Postoj českého tisku k Rakousko–Uhersku Český tisk se v souvislosti s velmocenskou politikou na Balkáně přirozeně zabýval nejintenzivněji politikou Rakouska-Uherska a jeho vztahy s ostatními velmocemi a státy Balkánského spolku. Kritika jednání rakouské diplomacie byla velmi ostrá, a často byla cenzurována. Už před vypuknutím první balkánské války se poukazovalo na hospodářské zájmy českých zemí, kterým negativní postoj rakouské politiky škodil, a vyzývalo se k obrácení zájmu habsburské monarchie spíš na hospodářskou spolupráci s balkánskými státy než na expanzivní politiku v těchto územích. Tisk se také strachoval o to, jestli případné zbrojení Rakouska-Uherska příliš nezatíží už tak poškozené finanční a hospodářské trhy v monarchii.45 V prvních dnech války, kdy se naplno projevilo protislovanské zaměření rakouské diplomacie, se znovu objevily hlasy kritizující politiku monarchie: „...při rozumné, Slovanstvu přátelské politice mohlo by Rakousko na Balkáně mnoho znamenat, ba že by bylo možno utvořiti jednotný celní svazek Rakouska-Uherska a slovanských států balkánských, což by mělo pro náš průmysl ohromný význam, ale vídeňští státníci stále vedou svou: status quo musí být zachován, turecké území nesmí být zmenšeno, a svým slovům dodávají důrazu řinčením šavle.“46 Tisk opakovaně nabádal Rakousko-Uhersko k upuštění od této nesprávné politiky a apeloval na zlepšení diplomatických vztahů se Srbskem, které bylo pro český export velmi 44

Srov. Čas, č. 218, 10. 8. 1913, s. 7., Rovnost, č. 185, 13. 8. 1913, s. 1., Česká revue, č. 7, roč. 1913/1914, s. 48. 45 ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 233, 12. 10. 1912, s. 1. 46 ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 247, 29. 10. 1912, s. 1.

25

důležité. Ale na sklonku roku 1912, po vyhlášení nezávislé Albánie, které bylo jasným důkazem protisrbské politiky Rakouska-Uherska, se česká periodika proti tomuto kroku tvrdě ohradila: „Srbsko, po léta ubíjené rakouskou obchodní a celní politikou, má se po svých vítězných pochodech na hranicích Albánie oběsit. Tak to žádá vysoká rakouská diplomacie proto, že na Albánii má zálusk Rakousko samo.“47 Český tisk zastával názor, že Rakousko-Uhersko podporovalo vytvoření samostatné Albánie na úkor Srbska v podstatě jen proto, že se bálo vzniku „Velkého Srbska“, jež by pro monarchii znamenalo další mocný nepřátelský stát, a tudíž se proti tomuto jednání tvrdě ohradilo. V novinách se objevovaly celé rubriky s titulem „Rakouskosrbský spor“, „Konflikt Rakouska a Srbska“, apod. Deník Čas na toto téma napsal: „Situace na bojišti západním už jest jasná, tam už každý vidí, že si Turecko nepomůže. Proto už vystupuje Rakousko úplně izolovaně, a zastavuje Srbsko na pochodu… zakazuje mu přístup k moři, pod záminkou, že území u moře jsou albánská, ne srbská. Co je Rakousku do toho? Srbsko válčí s Tureckem, má právo bojovat proti Turecku všude, kde má vojsko…“.48 Ač byla otisknuta i různá prohlášení rakouských diplomatů či důvěrníků na Balkáně, kteří tvrdili, že Rakousko-Uhersko se tímto snaží pouze „zabránit konfliktům a pramenům všech možných nedorozumění“,49 noviny tyto zprávy ihned dementovaly a pouštěly se do ostrých polemik s oficiálními rakouskými listy. Kritiku si vysloužil i nátlak Rakouska-Uherska na své spojence, aby jeho protislovanskou politiku schvalovali – podpora ostatních členů Trojspolku se projevila souhlasem Itálie se vznikem nezávislé Albánie a tím, že Německo zabraňovalo Rusku v další podpoře Srbska.50

47

ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 257, 10. 11. 1912, s. 1. ANONYM: Válka. Čas, č. 308, 6. 11. 1912, s. 3. 49 ANONYM: Rakouský důvěrník v Novém Vremeni o politice monarchie. Čas, č. 333, 1. 12. 1912, s. 5. 50 ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 8, roč. 1913/1914, s. 163–4. 48

26

České noviny už tedy otázka Skadru a postavení Rakouska-Uherska v ní nepřekvapila, ačkoli byl názor tisku na Skadar opačný. Za druhé balkánské války noviny opět kritizovaly rakouskou politiku a její zaměření. Tisk poukazoval na vehementní podporu vídeňských kruhů Bulharska proti Srbsku a Rumunsku, ač Rakousko-Uhersko očividně nehodlalo v ozbrojeném konfliktu mezi spojenci Bulharsku nijak pomoci:

„Bulharsko nebylo poraženo samo. Vedena neklamným instinktem, stála rakouská diplomacie i tentokráte od počátku na straně těch, kdož měli pochoditi špatně, a stín jejich pohromy ovšem padá i na ni. To znamená, že kruh balkánských antipatií je nyní uzavřen. Cetyně, které Rakousko vzalo Skader, Bělehrad, jemuž nedovolilo přístup k moři, Athény, kterým chtělo vzíti Kavalu, Bukurešť, proti které se postavilo, a Sofie, kterou vedlo k porážce – všude chovají k němu stejné city.“ 51

Po ukončení mírových jednání se v českém tisku objevovalo mnoho článků, v nichž se polemizovalo nad výsledky války a jejími následky pro RakouskoUhersko a české země. Debaty v novinách se vedly také na téma rozporu v Trojspolku, který se po balkánských válkách značně prohloubil.52 Články o diplomatické situaci na Balkáně a v Evropě po uzavření bukurešťském míru se objevovaly ještě v září a říjnu. Všechna česká periodika se však shodla na tom, že balkánské války nastolily naprosto nové rozložení sil v Evropě, jež se bez následků neobejde.

51 52

ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 4, roč. 1913/1914, s. 46. ANONYM: Následky bukurešťského míru pro Rakousko. Čas, č. 218, 10. 8. 1913, s. 7.

27

4.2. Postoj dobového českého tisku k Osmanské říši a jejím vojskům Osmanská říše procházela na počátku 20. století nelehkým obdobím, nejen díky prosazování nepopulárních reforem a expanzivním výbojům ostatních států, ale také díky sbližování balkánských křesťanských národů, které se mu později stalo osudným. Český tisk informoval o postavení a situaci Osmanské říše už v souvislosti s turecko-italskou válkou o Tripolis, plně se však touto problematikou začal zabývat právě za balkánských válek. Zprávy o náladě v Cařihradu zaplňovaly stránky novin již po vyhlášení mobilizace spojeneckých států. Turecko ještě nepočítalo s tím, že by ho mohl nově vzniklý spolek na Balkáně porazit, veřejně proto prohlašovalo, že nepovažuje spolek za nebezpečný, a povzbuzovalo válečnou náladu mezi lidmi: „Dle zpráv z tureckého pramene byl v provinciích mobilizační rozkaz přijat s nadšením. Válka je populární.“53 Z Cařihradu přicházely zprávy o válečné horečce, jež zachvátila turecký lid, a informace o hromadném stěhování bulharských rodin z turecké půdy. Obyvatelé Cařihradu se zásobovali pro případ nedostatku potravin, nadšeně přijímaly rozhodnutí Porty a žádali vyvěšení prorokova praporu, který měl na muslimské obyvatelstvo neobyčejný vliv.54 Tyto zprávy se ale dost lišily od zobrazení Osmanské říše v evropském tisku. Jak v listech západoevropských, tak i českých byla Osmanské říše zobrazována jako stát, jehož správní systém se díky absenci reforem bortí, výraz „nemocný muž Evropy“ se proto rychle ujal ve všech periodikách. O pádu Osmanské říše se nepochybovalo, debatovalo se pouze o způsobu, jakým zanikne. Před vypuknutím první balkánské války se informovalo o intervenci velmocí v Cařihradu a snaze

53 54

ANONYM: Mobilizace na Balkáně. Čas, č. 275, 4. 10. 1912, s. 2. ANONYM: Mobilizace na Balkáně. Rovnost, č. 227, 5. 10. 1912, s. 1.

28

Evropy zachovat na Balkáně mír, ale „Turecko si počínalo zpupně a hledalo nové vytáčky. Ministr zahraničních věcí prohlásil, že Turecko naprosto nemůže připustit mísení se cizích velmocí do vnitřní správy země“.55 Porta neměla v úmyslu přijmout požadavky spojenců ani nótu velmocí, spoléhala na svou početnou armádu a rychle proto uzavřela mír s Itálií, aby se připravila na novou hrozbu v podobě Balkánského spolku. V prvních dnech války už ale nálada Turků přestala být optimistická. Český tisk informoval o stísněné náladě v Cařihradu, kde díky válečným daním a zvýšené ceně potravin začala panovat velká chudoba.56 Turecká armáda byla sice početná, ale její mobilizace trvala mnohem déle než spojenecká, navíc v osmanském vojsku nevládla taková bojová morálka jako u spojenců, proto už krátce po vypuknutí války noviny přinášely zprávy o porážkách Turků na všech frontách. Hned na počátku války se ukázalo, že zprávy přicházející z Cařihradu měly často zcela jiný obsah než telegramy z Bělehradu a Sofie. „Porážky turecké byly zahalovány, drobné úspěchy Turků zveličovány na velké bitvy, ústup a zmatek tureckého vojska přelháván byl před veřejností úplně“,57 psalo se v českém tisku. Rychlý průběh války sice všechny překvapil, ukázal však v plné síle nepřipravenost a dezorganizaci Osmanské říše, o které se obšírně polemizovalo už v předcházejících letech. Německý a rakouskouherský tisk, který byl zaměřen proturecky, se sice nejprve také snažil podávat co nejvíce zpráv o vítězstvích osmanské armády a zlehčoval postup spojeneckých vojsk (ač byl ostatními periodiky tvrdě kritizován), po rozhodných porážkách na konci října 1912 se však již situace na Balkáně zamlžovat nedala. Český tisk vyjádřil atmosféru v Osmanské říši takto:

55

SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č.10, roč. 1912, s. 868. ANONYM: Mobilizace na Balkáně. Rovnost, č. 233, 12. 10. 1912, s. 1. 57 ANONYM: Drobnosti z války na Balkáně. Čas, č. 298, 27. 10. 1912, s. 1 56

29

„Turecká armáda jest po poslední rozhodné porážce u Čorlu přímo rozbita a podobá se smutnému vraku, který s neúprosnou jistotou klesá do hlubin. Turecko přestává již dnes býti říší na Balkáně, to, co zde z něho zbývá, jsou jen chmurné historické vzpomínky.“ 58 … „…prudkost útoků srbského vojska u Kumanova způsobila mezi tureckým vojskem takový zmatek, že vůdcové turečtí pozbyli všeliké vlády nad vojskem, a že ústup se změnil v divoký útěk dvěma protilehlými směry…“59

V novinách se denně objevovaly titulky potvrzující další a další porážky osmanské armády a všeobecný chaos, který se rychle šířil po celém Turecku. V Cařihradu vládla bezmoc nad vzniklou situací. Porta si nevěděla rady jak zvrátit průběh války a kam se obrátit pro pomoc, neboť nikdo nechtěl oslabenému Turecku pomoci. Armáda byla špatně organizována a v obléhaných pevnostech se jí nedostávalo jídla ani pitné vody, turečtí vojáci proto pozbyli motivaci k boji a počátkem listopadu 1912 se začalo psát o možné rezignaci. „Turci patrně již sami nevěří v nějaké vítězství nad Bulhary a proto činí všechna opatření pro budoucnost, která svědčí právě o úplné jejich bezradnosti a o tom, že jsou připraveni na nejhorší věci. …v sultánově paláci konají se všechny přípravy, aby mohl být i se svým dvorem dopraven na asijskou půdu v tom případě, kdyby Bulhaři přitáhli ku hlavnímu městu.“60 Osmanská říše se vzdala šancí na vítězství a požádala o příměří. Český tisk se po uzavření příměří věnoval hlavně vnitrostátním problémům a o událostech na Balkáně informoval řidčeji, nejčastěji se zabýval průběhem mírových jednání v Londýně. Novináři také psali články, v nichž se ohlíželi za 58

ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 251, 4. 11. 1912, s. 2. ANONYM: Jeviště války. Čas, č. 300, 29. 10. 1912, s. 5. 60 ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 255, 8. 11. 1912, s. 1.

59

30

válkou, a polemizovali, proč Turecko tuto válku prohrálo.61 Počátkem prosince 1912 se ozvaly první hlasy naznačující, že Turecko záměrně protahuje mírová jednání, ačkoli na podmínky spojenců přistoupit nehodlá. Český tisk se obával o to, že takovéto jednání by mohlo vyvolat přerušení příměří, a problém evropského Turecka by se tak opět stal problémem celoevropským. Největším sporem mezi Balkánským spolkem a Osmanskou říší byla otázka Drinopole, kterou si bezpodmínečně nárokovalo Bulharsko, ale Porta ji nechtěla za žádnou cenu vydat. O tuto moderní pevnost v Thrákii se vedla vášnivá jednání až do konce války, ke shodě však nedošlo. Dne 23. 1. 1913 proběhl v Osmanské říši státní převrat, který pro nesplnitelné požadavky nové vlády znamenal konec mírových jednání. Tato zpráva pochopitelně zaplnila první strany českých novin. Polemizovalo se o možném pokračování událostí, hrozbě nové války, konfliktu velmocí, objevily se však i spekulace „nebyl-li tento mladoturecký převrat uměle připraven ve srozumění s některou evropskou mocností, respektive s některou skupinou velmocí“,62 poukazujíc na to, že puč provedla jen malá skupina lidí bez podpory armády či cařihradských obyvatel. Tentokrát vše proběhlo tak, jak Evropa předvídala – spojenci od svých požadavků neustoupili stejně jako Turecko, mírová jednání byla přerušena a na frontách se opět začalo bojovat. Turecký vrchní velitel označil vojenské neúspěchy za nešťastnou shodu okolností a byl neoblomně přesvědčen o síle osmanského vojska.63 Ve druhé fázi války se však Osmanské říši vedlo stejně jako v té první – brzy po znovuobnovení bojů tisk opět vydával zprávy o rozhodných porážkách turecké armády. O zbytečnosti pokračování války se psalo ve všech novinách. Ty nabádaly velmoci, aby zakročily a domluvili zpupnému Turecku, jehož chování bylo označeno 61

Srov. Čas, č. 347, 15. 12. 1912, s. 5. Rovnost, č. 292, 19. 12. 1912, s. 2. ad. ANONYM: Revoluce v Cařihradě. Rovnost, č. 20, 25. 1. 1913, s. 1. 63 SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 3, roč. 1913, s. 157–8. 62

31

za „pokus tonoucího chytnouti se alespoň stébla“.64 Válečné operace dle očekávání netrvaly dlouho a už počátkem března se v novinách objevily články s titulem „Naděje na mír“, které informovaly o situaci v Osmanské říši a prosbách Porty o zakročení velmocí: „… po čtyřech nedělích mladoturečtí štváči s celým svým uměním jsou v koncích a musí zasednouti k mírovému stolci ještě za horších podmínek, než jejich předchůdci ve vládě. A to je asi pro mladoturky nejbolestnějším na celé věci, že museli kapitulovati, aniž by splnili jedno slovo ze svých slibů … lid dává jim také nyní cítit svoje opovržení.“65 Cařihradské vládní kruhy se přesto nadále odmítaly vzdát a podvolit se požadavkům spojenců a velmocí, boje proto pokračovaly. Osmanská armáda spoléhala hlavně na nedobytnost Drinopole, nejslavnější bašty turecké, kvůli které Turecko odmítlo uzavřít mír.66 Když 26. 3. 1913 Bulhaři tuto pevnost dobyli, byla porážka Osmanské říše definitivní. Tisk umístil tuto zprávu na první strany a dodal: „Turecko je úplně pokořeno a nemá také jediné příznivé okolnosti v celé válce, které by mohlo použít ve svůj prospěch. … neučiní-li Turci mír v nejbližší době, pak hrozí vážné nebezpečí. Uvolněná stotisícová armáda před Drinopolem v krátké době octne se na čataldžské linii a pak by věru hrozil brzký konec tureckému panství v Evropě vůbec.“67 Cařihrad konečně uznal svou porážku a osmanská armáda byla stažena ze všech front. Mírová jednání byla obnovena a Turecko se již nevzpíralo. Slíbilo velmocím, že se povolí jejich rozhodnutí a přijalo všechny požadavky spojenců. Evropské Turecko tak prakticky přestalo existovat. Ještě když se Osmanská říše vzpamatovávala z drtivé porážky balkánských států, už se jí naskytla příležitost, jak by si mohla znovu vydobýt alespoň část svých územních ztrát zpět. Na konferencích v Londýně se totiž naplno projevily neshody

64

ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 43, 21. 2. 1913, s. 1. ANONYM: Naděje na mír. Rovnost, č. 52, 4. 3. 1913, s. 1. 66 SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 5, roč. 1913, s. 394. 67 ANONYM: Skvělý úspěch bulharsko-srbský u Drinopole. Rovnost, č. 71, 28. 3. 1913, s. 1.

65

32

mezi spojenci, především mezi Srbskem a Bulharskem, které vygradovaly v druhou, mezispojeneckou válku. Tureckým nepřítelem bylo hlavně Bulharsko – v jeho prospěch také ztratilo největší území včetně Drinopole, proto tuto válku, vyvíjející se pro Bulhary od začátku velmi špatně, uvítalo s uspokojením. „Turecko žárlivě střeží každý válečný krok Bulharska a hledá příležitost, aby do nynější války mohlo nějak zasáhnouti, aby aspoň něco zpět urvalo z území, které muselo spojencům odstoupiti…“,68 popisoval náladu v Osmanské říši český tisk. Cařihradské vládní kruhy opravdu vyčkávaly na vývoj situace, a protože spoléhaly na velmoci, které nechtěly ještě vetší územní ztráty Turecka, začaly pomýšlet na válečné operace pro dobytí některých území v Thrákii.69 Když Bulharsko u Bregalnice utrpělo drtivou porážku od svých bývalých spojenců a dalo se na ústup, Turecko přestalo své úmysly skrývat a turečtí vyslanci v Evropě prohlásili: „My jsme neuzavřeli dosud definitivní mír. Co Evropa řekne našemu eventuelnímu zasažení do konfliktu, je Turecku lhostejno. Pevnosti drinopolské nemůžeme vydobýti, ale můžeme dobýti část drinopolského kraje a zlepšiti své hranice. Obyvatelstvo cařihradské jest válečně naladěno a rovněž tak turecké vojsko, které půjde s radostí opět do boje!“70 Zanedlouho po tomto prohlášení vyhlásilo Bulharsku válku Rumunsko a nakonec i Turecko, které čekalo jen na nejvhodnější okamžik, jak využít nepříznivé situace Bulharska ve svůj prospěch. Protože byla bulharská armáda zdecimována, odpočatá turecká vojska bez problému dobyla nazpět většinu svých území v Thrákii včetně Drinopole. Turecko přitom spoléhalo na to, že se výhrůžky velmocí při jejich známé nejednotnosti neuskuteční, a nedbalo proto ani mezinárodních londýnských dohod.71

68

ANONYM: Turecké plány. Rovnost, č. 156, 17. 7. 1913, s. 2. ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 1, 1913/1914, s. 45. 70 SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 8, roč. 1913, s. 634. 71 ANONYM: Jednání o mír. Rovnost, č. 174, 3. 8. 1913, s. 2.

69

33

Po mírových jednáních v Bukurešti se skutečně ustanovilo to, v co Turci doufali – poražené Bulharsko jim muselo odstoupit Drinopol. Na tureckém území přijali tuto zprávu s nadšením, a generál Izet paša veřejně prohlásil: „Po velkých vojenských neštěstích a vážném nebezpečí pro trvání říše bylo dosaženo pevných hranic. Města, spojená s Tureckem dějinnými tradicemi, byla opět dobyta. Vláda vyhrála politickou situaci. Tyto výsledky předstihují veškerá očekávání, jsou důsledkem vytrvalosti, pevnosti a klidu, které projevovala armáda dle přání sultánova.“72 Bulhaři se museli vzdát dobytých tureckých území, a cařihradské vládní kruhy si tak znovu zajistily podporu lidu. Po bukurešťském míru se v novinách objevilo ještě několik článků zabývajících se dohodami mezi Tureckem a Bulharskem, války však již byla skončeny, a jak český tisk sám přiznal, dopadly pro Turecko lépe, než se očekávalo. Samostatným tématem v českém tisku bylo také postavení Albánců v balkánských válkách. Albánci, nazývaní „Arnauté“, bojovali po boku Turků, kteří je často využívali v předních frontách, aby zamezili vlastním ztrátám.

„Turci nejen že fanatizují Arnauty, ale staví a ženou je kupředu jako skutečný ,kanonenfutter‘. Někteří arnautští zajatci vypravují, že je Turci ranami šavlí a bodáky a revolvery ze zad namířenými ženou do útoku, a když Turci ustupují, nutí Arnauty, aby úplně vylidnili opuštěné kraje a aby se vystěhovali s veškerou rodinou a mají opustit dům i majetek. Tímto způsobem chtějí Turci zabránit, aby Arnauti přešli na stranu vítězů a aby je měli po ruce jako bojovníky pro první řady.“ 73

72 73

SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 9, roč. 1913, s. 796. ANONYM: Turci a Arnauté. Čas, č. 296, 25. 10. 1912, s. 3.

34

Albánští bojovníci však byli dvousečnou zbraní, protože při následných pochodech osmanského vojska byli přítěží. Jejich způsob boje byl divoký, ale zastaralý, a proto měli velké ztráty. Český tisk, jakkoli byl proti vzniku samostatné Albánie, proto projevil obavy, aby takto nebyl vyhlazen celý jeden národ.74 Ač tedy Osmanská říše v první balkánské válce doplatila na neexistenci reforem a špatnou organizaci armády, nikdy nehodlala svou porážku uznat za definitivní, což se jí ve výsledku paradoxně vyplatilo. Český i světový tisk však již před událostmi let 1912–1913 zpozoroval, že turecký státní systém je zastaralý a jeho vláda na Balkánském poloostrově se blíží ke svému konci. Proto Osmanská říše nebyla zobrazena jako skutečný nepřítel balkánských národů, ale jako skutečný „nemocný muž Evropy“. Česká periodika se nesnažila Turecko ani jeho jednání očernit, spíš poukazovala na fakta, mluvící téměř vždy v neprospěch Osmanské říše, a chtěla Turecko přimět k tomu, aby neprodlužovalo vojenské akce a uzavřelo mír – pro dobro a prosperitu všech.

4.3. Zobrazení válečných zločinů v českém tisku

Balkánské války byly jak ve své době, tak i dnes označovány za velmi krvavé. Boje byly velmi urputné, využívalo se nejrůznějších lstí pro dosažení co největšího překvapení nepřítele a ztráty na životech byly obrovské. Turci byli dobře známí svou brutalitou a nehumánními taktikami, ale i spojenecká vojska používala strategie a způsoby boje, které odporovaly mezinárodním zákonům. V druhé balkánské válce se dokonce prokázaly zločiny, které svou surovostí dalece předčily zločiny napáchané v bojích s Turky a šokovaly celou Evropu. Na Balkán bylo

74

Tamtéž, s. 2–3.

35

vysláno několik komisí, jejichž úkolem bylo zjistit a zdokumentovat zločiny proti lidskosti, které se tu během let 1912–1913 udály. Zprávy vydané těmito komisemi po válkách jen dokazovaly, že krutostí na vojácích i civilním obyvatelstvu se dopouštěli všichni bez výjimky – Bulhaři, Srbové, Řekové i Turci. Již na počátku první balkánské války se v novinách objevily články informující o ztrátách na životech a přeplněných nemocnicích. Deník Rovnost, který od začátku protestoval proti válce, ve svých úvodnících psal o hrůzách války a neštěstí obyčejného lidu, a neustále upozorňoval na zločiny, kterých se vojáci obou stran dopouštěli.75 Popisovaly se ukrutnosti Turků na křesťanském civilním obyvatelstvu v Makedonii a Thrákii, které bylo vyháněno ze svých domovů, zbavováno všech cenností a často pak zastřeleno. Armády všech válčících stran využívaly krom svých běžných čet i služeb nájemných lupičských band, které při bojích páchaly mnoho vražd, znásilnění a dalších krutostí.76 Osmanské vojsko, rozhněvané a potupené vítězstvími spojenců, na ústupu obyčejně vyrabovalo, vystěhovalo a posléze spalovalo vesnice obývané Bulhary a Řeky. Spojenecká vojska zase zapalovala muslimské městské čtvrti a vesnice a obyvatele vyhnala, takže po Thrákii putovalo velké množství běženců mířících do Cařihradu nebo jiných měst. Začaly se také objevovat první zprávy informující o různých zločinech spojeneckých vojsk, hlavně o srbských ukrutnostech na albánském obyvatelstvu. Český tisk, který byl vesměs prosrbský, však tyto zprávy označil za falešné. Naopak ve všech denících vyšly zprávy popisující krvavou bitvu u Kumanova, ve kterých byly popisovány zločiny Albánců na Srbech: „Srbové po prudkém útoku donutili 500 Arnautů k vzdání se. Arnauté vskutku vztyčili na bodáky bílé čepičky, načež Srbové zastavili palbu a přišli, aby přijali zbraně. Když však Srbové přišli na vzdálenost 15 75

Srov. Rovnost, č. 236, 16.10. 1912, s. 1; č. 240, 20. 10. 1912, s. 1, ad. KENNAN, Georgie F.: The Other Balkan Wars. A 1913 Carnegie Endowment for International Peace. Washington, DC 1993, s. 265. 76

36

kroků, Arnauté zahájili prudkou střelbu proti nim. Lstí Arnautů nanejvýš rozhořčeni, Srbové dali se znovu do boje, v němž jediného Arnauta neušetřili.“77 Albánské čety, bojující po boku Turků, byly vůbec proslulé svou brutalitou a krvavými metodami. Turečtí velitelé je využívali na drancování a vypalování měst. Albánci byli navíc už před balkánskými válkami dosazováni jako dozorci v srbských oblastech, kde si počínali velmi krutě, spojenecká vojska proto k albánským jednotkám přistupovala mnohem tvrději než k ostatním složkám turecké armády. Ani počínání osmanských vojsk neušlo pozornosti českého tisku. Deník Rovnost 27. 10. 1912 napsal: „Nelze snad ani věřit pověstem, že turecká vláda nařídila svým lékařům, aby na ústupu tureckých vojsk otravovali studně bacily tyfovými a cholerovými. Ale potvrzeno již jest, že Turci, rozhořčeni rychlým postupem balkánských armád a stálými svými porážkami, na svém ústupu zapalují a vyvražďují celé vesnice…“78 Obléhání Drinopole, bitva u Kumanova či bitva u Lozengradu a Lüleburgasu byly označeny za velmi krvavé a balkánští dopisovatelé přinášeli zprávy o zločinech páchaných na civilním obyvatelstvu, o obrovských ztrátách na životech a zoufalé situaci v nemocnicích. Zdaleka nejhorší situace však byla v Makedonii, kde se podle zpráv komisí pro válečné zločiny udály největší zvěrstva. Komise podala několik svědectví o způsobu vraždění křesťanského obyvatelstva.79 Český tisk proto začal apelovat na velmoci, aby tomuto jednání udělalo přítrž, a články popisující chování tureckých vojsk plnily přední stránky novin.

77

ANONYM: Podrobnosti ze srbského bojiště. Čas, č. 298, 27. 10. 1912, s. 1. ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 247, 29.10. 1912, s. 1. 79 Dle zpráv Carnegieho komise měly turecké jednotky na rozkaz svých velitelů v okupovaných vesnicích nejdříve zabít muže, pak ženy a děti, vydrancovat domy a nakonec město podpálit, nenechávaje nikoho naživu. Byl znám případ, kdy se v jednom domě našlo 50 mrtvol lidí, kteří zde byli zřejmě hromadně zastřeleni. Jen o kus dál byla zase nalezena třináctičlenná rodina, která, ač vydala všechny své peníze pod příslibem že budou ušetřeni, byla stejně tureckými vojáky povražděna. Viz. KENNAN, Georgie F.: The Other Balkan Wars. A 1913 Carnegie Endowment for International Peace. Washington, DC 1993, s. 267–8. 78

37

V období mírových jednání v Londýně nastala klidnější situace, začaly se tedy sestavovat první statistiky s počty mrtvých, zraněných a invalidů, jejichž bilance byla hrozivá a vyděsila celou evropskou veřejnost. Po přerušení příměří však začaly ztráty na životech rychle stoupat a noviny opět otiskovaly články o surovosti bojů. Velké pozornosti se v českém tisku dostalo dobytí dlouho obléhané Drinopole, kde na obou stranách umíralo mnoho lidí nejen při bojích, ale i na choleru (v důsledku nedostatku jídla a pitné vody). Dobytí Drinopole trvalo několik dní a dle zpráv dopisovatelů bylo vykoupené mnoha mrtvými. Ve městě vládla panika a chaos. „Následkem zesíleného bombardování a strašlivých výbuchů skladišť prachu nastalo ve městě hrozné zděšení. Obyvatelstvo přebíhalo jako smyslů zbavené z místa na místo a vbíhalo mezi pevnostní linie.“80 Válečné operace ale netrvaly dlouho a definitivně poražená Osmanská říše požádala o mír, který, jak celá Evropa doufala, konečně zastaví zabíjení a rabování na Balkáně. Brzy po podepsání mírové smlouvy s Tureckem se však naplno projevily staré spory mezi balkánskými státy a začala nová, mezispojenecká válka, která se ukázala být ještě krvavější a surovější než válka předešlá. Především bulharské jednotky v Thrákii a Makedonii páchaly tak brutální činy, že pobouřily celou Evropu. Již při prvních potyčkách mezi Bulhary a Srby se oznamovalo, že v nových bojích jsou mnohem větší ztráty na životech, a že tyto boje jsou mnohem prudší než ve válce s Tureckem.81 Ač všechny nepříjemně překvapila krutost a nehumánnost bulharských čet vůči svým nedávným spojencům a evropská diplomacie zahájila masivní kampaň za ukončení a potrestání těchto činů, bulharská vláda činnost svých čet podporovala. V českém tisku se barvitě popisovaly krvavé srážky Bulharů a Srbů:

80 81

ANONYM: Skvělý úspěch bulharsko-srbský u Drinopole. Rovnost, č. 71, 28. 3. 1913, s. 1. SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 7, roč. 1913, s. 634.

38

„Ztráty na jedné i druhé straně byly ohromné. Celé pole bylo poseto mrtvými a raněnými. … nejstrašnější však je to, co následovalo a bylo na kompetentním místě potvrzeno: když zpočátku Srbové následkem početné převahy Bulharů museli ustoupit, nechali své těžké raněné v ležení pod stany ve shodě s ženevskou konvencí. Bulhaři však všechny raněné bodáky zabili. Tyto události vyvolaly u Srbů velké rozhořčení. Proto

jsou

další

boje

vedeny

s neuvěřitelnou

prudkostí

a

bezohledností.“82

Naštěstí válka netrvala dlouho a po měsíci řádění bulharských čet v Thrákii a Makedonii byla válka ukončena a všechny jednotky staženy. Komise však opět přinesly zprávy o mnoha zločinech, kterých se Bulhaři dopustili na civilním obyvatelstvu.83 Po jednáních v Bukurešti se už jen bilancovalo, kolik ztrát tyto války přinesly, a jestli takovému množství obětí nebylo možno zabránit. Deník Rovnost na toto téma dne 9. srpna 1913 napsal: „Všechny boje, které v tomto období válečném se sváděly na macedonském bojišti, přinášely s sebou tolik ztrát, jakých v tak krátkém období nevykazovala dosud žádná válka. To byl přímo jatky na lidské maso, kde na malých prostorách střetli se celé armádní sbory a kde také po každém takovém bratrovražedném boji zůstaly na bojišti hekatomby mrtvol a hromady mrzáků.“84 Ač bývalí spojenci svalovali vinu jeden na druhého, nehumánních činů se dopouštěli 82

ANONYM: Bulharské zločiny. Čas, č. 180, 3. 7. 1913, s. 2. Carnegieho komise uvádí případy, kdy se Bulhaři dopustili brutálních činů na řeckém civilním obyvatelstvu, jakými byl masakr v Serres, největším městě ve východní Makedonii, které bylo nejdříve bulharskými vojsky na ústupu opuštěno a poté do základů vypáleno, nebo masakr v Doxatu, asi třítisícovém městě blízko Kavaly. Při návštěvě ruin Doxatu komise zjistila, že z 270 domů zůstalo jen kolem 30, z čehož v jednom z nich našli asi stovku žen a dětí, které tu byly najednou povražděni. Téměř polovina mrtvých byli obyvatelé, kteří v okamžiku smrti měli ruce nad hlavou. Na bojištích byla nacházena zmrzačená těla srbských vojáků s useknutýma rukama a nohama, vydloubnutýma očima či vyříznutým jazykem, dalším tělům chyběl nos a uši, jiní vojáci byli upáleni nebo ubodáni. 84 ANONYM: Mír na Balkáně. Rovnost, č. 182, 9. 8. 1913, s. 1. 83

39

všichni. Znamenalo to nejen odcizení Bulharska, Srbska a Řecka, ale i zhoršení nahlížení celé evropské společnosti na balkánské státy a počátek nepřátelství, které se naplno rozhořelo v první světové válce. Česká periodika dodala: „Ať se prokáže vina kohokoliv, tolik jest jisto, že ukrutnosti páchány byly a že zůstanou největší skvrnou této druhé, naprosto zbytečné balkánské války.“85

4.4. Slovanská myšlenka v českých periodikách v letech 1912– 1913

Balkánské války nebyly pro české země pouze válkou dobyvačnou. Český tisk a jeho vydavatelé brali tyto války jako osvobození jižních Slovanů, svých „bratrů“, z mnohasetleté poroby Osmanské říše, která pro ně nebyla cizí jen jazykově a kulturně, ale i vírou. Již v minulosti poukazoval český tisk na neutěšenou situaci v Makedonii a na Balkáně vůbec, a agitoval za zlepšení poměrů v evropském Turecku. Proto bylo sbližování balkánských národů a vytváření Balkánského spolku v českých zemích přijato s nadšením. Vidinu možné osvobozenecké války těchto národů tedy uvítala a podporovala všechna česká periodika s výjimkou sociálnědemokratického deníku Rovnost. Již při vypuknutí první balkánské války se objevila první proslovanská prohlášení oslavující cíl spojeneckých vojsk – osvobodit slovanské křesťanské obyvatelstvo Osmanské říše.

„V osudné a dějinné této chvíli, kdy spojenecké vojsko čtyř křesťanských států balkánských před očima užaslé a ohromené Evropy překročilo vlastní vnucené hranice a vstoupilo na posvátnou půdu bývalé své slávy, 85

ANONYM: Balkán. Slovanský přehled, č. 2, roč. 1913, s. 43.

40

aby jménem civilizace a lidskosti, silou vlastních paží osvobodilo své bratry ze staleté poroby a záhuby – musí každé slovanské srdce zajásati radostí a nadšením, neboť je to důkaz mohutnosti a šlechetné odvahy, první velký, duchu spravedlivosti a svobody odpovídající čin, který Slovanstvo po tolika letech, ba stoletích vědomě a nebojácně provedlo.“86

Ve všech periodikách se objevily články, které vyzdvihovaly význam balkánské války nejen pro Balkán samotný, ale i pro celou Evropu, a vyzývaly balkánské národy, aby se nebály vymanit se z turecké nadvlády. Periodika zároveň kritizovala ostatní státy Evropy za jejich nevěřícnost a pochyby, se kterými k této válce přistupovaly a předpovídaly slovanským národům brzkou porážku. I v deníku Rovnost, který byl svým politickým zaměřením proti válce jako takové, se objevilo prohlášení: „Víme dobře, že právo jest na straně porobených slovanských národů na Balkáně, kteří se vzepřeli proti barbarství tureckých utlačovatelů. Víme, že ten zotročený, zubožený lid nemohl dále snášet ukrutnosti tureckého režimu, prováděného ve znamení jataganu a knuty…“87 Začaly se také otiskovat články a studie, které podávaly obšírné výklady historie Balkánu a Osmanské říše posledních dvou století. Česká periodika se tím snažila více osvětlit problematiku Balkánského poloostrova a zdůvodnit, proč k vyhlášení války spojeneckými národy vůbec došlo. Upozorňovala na to, že Balkánský spolek nežádal po Portě odstoupení území ve svůj prospěch, ale pouze realizaci reforem v nepokoji zmítané Makedonii, které slíbili už na Berlínském kongresu (ačkoli ve skutečnosti šlo spojencům spíš o územní zisky). Noviny otiskovaly prohlášení spojenců, se kterými šli do války, i reakci jejich lidu na 86 87

CVJETIŠA, Frano: Dopisy. Slovanský přehled, č. 8, roč. 1912, s. 79–80. ANONYM: Válka na Balkáně. Rovnost, č. 240, 20. 10. 1912, s. 1.

41

mobilizaci a první srážky s osmanskými vojsky. Deník Čas po prvních vítězstvích spojeneckých vojsk otisknul telegram svého sofijského dopisovatele, ve kterém se psalo: „Když sem došla zpráva o dobytí Lozengradu (Kirk Kilisse) bulharským vojskem a o velikých ztrátách tureckého vojska, město octlo se v ohromném nadšení, u Bulharů nezvyklém. Zástupy lidu proudily ulicemi, zpívajíce ,Šumí Marica‘ a provolávajíce urál svému vojsku. … Zatím rozezvučely se zvony celým městem a hlahol jejich zní do okolí. Přibíhají do města lidé z nejbližšího okolí, aby vyslechli vítěznou zprávu.“88 Zprávy o rychlém postupu vojsk balkánských národů a drtivých porážkách turecké armády byly v českém tisku vítány s nadšením a popisy bitev plnily přední stránky novin. Psalo se o významu války a Balkánského spolku pro všechny Slovany v Evropě, a prohlašovalo se, že „tento velký dějinný boj – jest boj všech nás. Balkánští bojovníci jsou mluvčí veškerého pokrokového Slovanstva, oni razí cestu k novým ušlechtilým předsevzetím, která, doufejme, přinesou Evropě nové kladné hodnoty kulturní i mravní.“89 Na

konci

roku

1912,

kdy

bylo

vítězství

spojeneckých

národů

nezpochybnitelné, měl Balkánský spolek podporu v celé české společnosti. V novinách se otiskovaly zprávy o sbírkách na podporu a pomoc balkánským vojákům, které vybízely k dalšímu přispění penězi či dary, psalo se o výpravách lékařů a dobrovolníků (mezi nimi byly i mnohé známé osobnosti, např. Helena Malířová, jež měly za úkol pozvednout náladu na frontách).90 V českých periodikách se mluvilo o tomto roku jako o roku zlomovém, který pozdvihnul Slovany z jejich porobení Turky a který má velký význam pro celou Evropu. Česká společnost v slovanských balkánských národech viděla nové mocné státy, jejichž spojenectví – 88

ANONYM: Ve válce. Čas, č. 297, 26. 10. 1912, s. 5. A. Č.: Dopisy. Slovanský přehled, č. 8, roč. 1912, s. 81. 90 Srov. ŽÁČEK, Václav a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975. 89

42

na rozdíl od ostatních evropských států – stálo na rovnocenném postavení všech národů s jednotnými společnými cíli. Měsíčník Slovanský přehled rok 1912 rekapituloval takto: „Vzrůstá nezvratné přesvědčení, že minulý rok popohnal lidstvo značně k velkým změnám, jejichž předvečer nadešel. Tak jest. A tento velký okamžik připravili Slované, pošlapávání a opovrhovaní Slované – a ostatní Slovanstvo mělo by celé býti naplněno svorným citem radosti a uspokojení.“91 Po uzavření příměří s Tureckem se začalo polemizovat o významu a pevnosti Balkánského spolku vzhledem k průběhu mírových konferencí v Londýně a vzniku samostatné Albánie, která bránila Srbsku v jeho největším zájmu – přístupu k moři. Český tisk neustále opakoval, že úspěch balkánských národů spočívá v jejich jednotnému postupu a soudržnosti, bez kterého by Srbsko, Bulharsko ani Řecko nikdy nedosáhli takových úspěchů, jakými se nyní honosí, proto je v zájmu všech, aby toto spojenectví vytrvalo i přes překážky, které jim klade evropská diplomacie. Publicisté zároveň chválili Srbsko za ústup velmocím v otázce albánské a oběť, kterou přineslo pro dobro spolku, což dokazovalo „trvalost spolku, jemuž rozdělení Turecka bylo toliko prostředkem pro uskutečnění zásady: Balkán balkánským národům, a trvalým cílem jeho je hájiti balkánské zájmy proti každému třetímu“92 Po přerušení příměří a pokračování války, jež znamenala pro balkánské národy definitivní vítězství nad Osmanskou říší, se v novinách informovalo o průběhu války i pokračování řešení albánské otázky. O té se mluvilo zejména v souvislosti se Skadrem, jež měl podle rozhodnutí velmocí připadnout Albánii a který si Černohorci nárokovali pro sebe. Noviny proti tomuto rozhodnutí silně protestovaly, stejně jako proti vzniku Albánie, a poukazovaly na etnické a národnostní poměry v novém státě a geografickou polohu území, z něhož jasně 91 92

ANONYM: Balkánská válka. Slovanský přehled, č. 12, roč. 1912, s. 200. ANONYM: Druhé období války. Čas, č. 43, 13. 2. 1913, s. 1.

43

vyplývalo, že oblasti jsou srbské a žijí v nich obyvatelé, kteří se za Srby považují. Podle českého tisku by proto bylo nelogické přiřadit je jinam než k Srbsku a Černé Hoře. Nejvíce však byly prodchnuty slovanskou myšlenkou zprávy o obléhání a dobytí Drinopole. Psalo se o „statečnosti jihoslovanských bratří“,93 kteří se nevzdali a po dlouhých měsících získali pevnost mnohými považovanou za nedobytnou. Deník Rovnost popsal reakci na dobytí Drinopole v Evropě takto: „…závistí zrudli všichni ti nepřátelé Slovanstva, kteří rovněž svou moc budují na moci vojenské, když telegrafické zprávy jim oznamovaly tento skvělý válečný úspěch Slovanů. …tisíce a tisíce hrdinných synů zaplatilo svými životy toto vítězství, které jak co do velikosti úspěchu tak co do velikosti ztrát nebude míti sobě rovného…“.94 Válka byla brzy po této poslední velké porážce Tureckem ukončena. V českém tisku a i celé české společnosti byl konec války přijat s nadšením a vítězství spojenců bylo v novinách vyzdvihováno ještě několik dní po podepsání mírové smlouvy. Avšak netrvalo dlouho a v českém tisku se opět začaly objevovat zprávy o konfliktech na Balkáně, jež hrozí vygradovat v další válku, tentokrát už ale mezispojeneckou. Tisk vyjadřoval své přesvědčení, že se balkánské státy nenechají strhnout momentálními spory mezi sebou. Poukazoval na nutnost soudržnosti spolku, která je dovedla k úspěchům a bez níž všem svým nepřátelům jen dávají všechny trumfy do rukou, a apeloval na rozumné rozdělení území a zachování míru. Slovanský přehled jako jeden z prvních projevil obavy o soudržnost spolku: „Balkánský spolek prožívá těžkou krizi. Zejména zprávy o sporu srbsko–bulharském jsou pro nás Slovany hluboce zarmucující. …aby tento spor o území rozřešen byl mezi spojenci samými smírně a spravedlivě, tak aby nezůstala po něm zející rána, 93 94

SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 4, roč. 1913, s. 394. ANONYM: Skvělý úspěch bulharsko-srbský u Drinopole. Rovnost, č. 71, 28. 3. 1913, s. 1.

44

která by spolek oslabovala nebo ničil – to jest přáním všech Slovanů, kteří dosud pohlížejí na Balkán s hrdostí.“95 I přes naděje, které do spolku česká společnost vkládala, spojenectví nevydrželo a začala druhá balkánská válka, jenž měla definitivně vyřešit spor Srbska a Bulharska o dělení dobytých území. Tato zpráva nepříjemně překvapila nejen rakouské Slovany, ale i mnoho jiných evropských národů, které předtím na balkánskou válku a úspěchy spojenců hleděli s obdivem. Český tisk, ač v období mezi první a druhou balkánskou válkou věnoval hodně prostoru problematice srbskobulharského sporu, byl tímto vývojem událostí zaražen. Noviny otiskovaly válečné proklamace bývalých spojenců, v nichž tito obhajovaly své důvody k válce, ale dodávaly, že politický význam bojů mezi spojenci je pro Balkánský spolek velmi pesimistický a toto nové nepřátelství je ku škodě nejen oboum národům, ale i všem Slovanům. Deník Čas otiskl 10. 7. 1913 srbskou proklamaci, v níž se psalo: „…Bulhaři, naši bratři, krví i náboženstvím spřízněni, naši spojenci, nelidským způsobem rubali raněné, šavlemi rozbili smlouvu a zničili přátelství a bratrství. …Dali Slovanstvu a civilizovanému světu opovrženíhodný příklad nevděčnosti a hrabivosti. Toto nebratrské jednání Bulharů bolestně mě dojalo, dotklo se mých upřímných slovanských citů…“.96 V tomto vydání následně chválil smírný přístup Srbska a nabádal Bulhary k ukončení bojů. Ač se noviny snažily pochopit důvody balkánských národů k nové válce, přesto však nepřestávaly agitovat na balkánské národy, aby své spory vyřešily v míru, protože jedině tak by neztratily tvář a pověst, kterou těžce a krvavě vydobyli ve válce proti Turecku. Po ukončení bojů a podepsání bukurešťské mírové smlouvy Slovanský přehled projevil lítost nad touto válkou a otiskl článek, v němž se pravilo: 95 96

Z. B.: Balkánský spolek. Slovanský přehled, č. 5, roč. 1913, s. 424–5. ANONYM: Srbská válečná proklamace. Čas, č. 184, 10. 7. 1913, s. 4.

45

„Druhá balkánská válka příliš krutě rozvála naše sny o slovanské jednotě na Balkáně. Dva slovanští národové Balkánu, kteří svojí dohodou proti Turecku položili základ balkánského svazu, jehož společná vítězství uvedla v nadšení celý slovanský svět – pojednou stanuli válečně proti sobě. Česká veřejnost byla tím zaražena, mnozí odvraceli se v rozhořčení od obou válčících stran slovanských, jiní klonili se svými sympatiemi k těm či oněm podle stíhajících zpráv v denních listech. Ze všeho však bylo patrno, že vládne úplná nejasnost o příčinách konfliktu…“97

I ostatní česká periodika polemizovala nad událostmi na Balkáně a jejich budoucím významu pro Evropu: „Jest tomu skoro rok, co zahájily balkánské státy mobilizaci. S jakými nadějemi hledělo s tehdy v celém slovanském světě válce vstříc, s jakým nadšením táhla vojska balkánských spojenců do ,svaté války‘. A dnes? Jak žalostné dostavilo se zklamání!“98 Během druhé balkánské války český tisk informoval nejen o postupu srbských či bulharských armád, ale i o dopadu války na obyčejný lid a zločinech na něm páchaném, přičemž nepřestával přesvědčovat balkánské státy o zbytečnosti této války. Slovanský přehled o událostech na Balkáně napsal: „Balkánská epopej, tak slavně a slibně zahájená r. 1912, neslavně a smutně skončila r. 1913. …bývalí spojenci vraždí se navzájem – a vraždí se nejen v pravidelných bojích a bitvách, ale i

97 98

BELIĆ, A.: K poměru srbsko-bulharskému. Slovanský přehled, č. 9, roč. 1913, s. 64. SRB, Adolf: Válka na Balkáně. Osvěta, č. 8, roč. 1913, s. 795.

46

mimo ně způsobem, který dříve, dokud byl prováděn od Turků, budil u Srbů i Bulharů spravedlivý hněv a touhu po osvobození.“ 99 Po brzké porážce bulharských vojsk bylo ujednáno příměří, což česká společnost uvítala s jistou úlevou. Přesto se však stále nemohla smířit s tím, že tato válka vůbec vypukla, a v českém tisku se ještě dlouho po ukončení bojů debatovalo, jestli skutečně nešlo válce zabránit a kdo na ní měl největší kus viny. Zároveň však český tisk vyslovil naději, že tento smutný konec osvobozovacího procesu balkánských národů není koncem sbližování slovanských národů na Balkáně. V měsíčníku Česká revue se po ukončení jednání v Bukurešti objevilo toto prohlášení:

„Přáli bychom jižním Slovanům, aby nemuseli ani jeden svůj hrob nechat v tureckých rukou a aby zabrali všecko, co posvětili svou bujnou, vzácnou krví. Víme však, že se na učili podivuhodným způsobem odhadovati svoje síly, a že se jistě rozhodnou pro takový mír, jaký za daných okolností bude nejvýhodnější. A pak se ranění i zdraví vrátí z pole domů a budou mít právo říci, že všichni, oni i ti, z nichž se navrátí jenom vzpomínka, jsou spolutvůrci opravdu velkolepé fáze národních svých dějin.“100

Slovanská myšlenka se v českém tisku v letech 1912–1913 objevovala často, a osvobozenecký boj balkánských národů i přes protislovanskou politiku Rakouska– Uherska v českých zemích jen prohloubil slovanské cítění českého lidu. Balkánské války a cíle spojenců byly proto nejen přijaty s nadšením, ale jejich průběh byl také 99

ANONYM: Balkán. Slovanský přehled, č. 9, roč. 1913, s. 43. ANONYM: Hlídka politická. Česká revue, č. 3, roč. 1913/1914, s. 160.

100

47

pozorně sledován. Vojenské úspěchy spojenců byly v novinách pravidelně vyzdvihovány a slaveny. Český tisk od začátku podporoval spojenecká vojska, stál za jejich územními požadavky v nově vzniklé Albánii, a ve jménu slovanství propagoval jednotu slovanských balkánských národů až do konce obou balkánských válek.

48

Závěr Balkánské války v letech 1912–1913 znamenaly pro český dobový tisk období, kdy se naplno projevilo rozdílné smýšlení českých a rakouských politických kruhů. Český tisk vyjadřoval nejen názory redaktorů, jeho prostřednictvím se také odrážel a formoval postoj celé české společnosti k událostem na Balkáně. Zároveň se v českých periodikách nejlépe a naplno odrazila atmosféra, která v letech 1912–1913 v českých zemích vládla. Veškerý český tisk balkánské války považoval za významnou dějinnou chvíli, kdy se jiné podrobené slovanské státy vzepřely proti svým cizím vládcům a svou odvahou tak daly příklad všem ostatním národům, které toužily po svobodě. Hlavní část mé práce se zaobírá ohlasem balkánských válek v dobovém českém tisku. Balkánské války měly pro český tisk velký význam, protože se tak znovu naplno projevily sympatie k osvobozeneckým snahám balkánských národů, a zároveň se pod vlivem balkánských událostí začala rodit i myšlenka možného vymanění českých zemí z rakouské nadvlády. Deník Čas, po vzoru celoevropsky uznávaného deníku Zeitung, se v letech 1912–1913 prezentoval jako objektivní deník, který na konflikt na Balkáně pohlíží zcela neutrálně, neobjevovaly se v něm proto zprávy a články vyjadřující oficiální postoj deníku a jeho redaktorů k válkám. Zaměřoval se hlavně na kritiku evropské diplomacie a jejích zásahů do válek, na rozdíl od ostatních českých deníků se však nesnažil poukazovat jen na Rakousko-Uhersko. Deník Rovnost byl jako sociálnědemokratický tisk proti válce jako takové, orientoval se proto na zobrazení hrůz války a kritiku rakousko-uherské politiky. Měsíčník Slovanský přehled viděl v balkánských válkách veliké povstání jihoslovanských národů proti svým utlačovatelům, v tomto časopise se tedy nejvýrazněji projevila slovanská myšlenka. 49

Měsíčník Česká Revue krom průběhu válek pravidelně otiskoval i články týkající se historie Balkánského poloostrova, čímž chtěl zařadit události na Balkáně do historického kontextu a osvětlit, proč k válkám došlo. Osvěta o balkánských válkách informovala prostřednictvím článků Adolfa Srba, který se snažil krom obecných zpráv z bojišť podat i svůj názor na události na Balkáně. Nejdříve jsem se věnovala analýze postoje českých periodik k jednání velmocí. Dobový český tisk zásahy velmocí do dění na Balkáně často kritizoval, a této kritice se nevyhnula žádná z evropských velmocí. Zatímco deník Čas se snažil o zobrazení zájmů všech velmocí a této problematice věnoval samostatné rubriky, v nichž osvětloval i historické souvislosti mezi jednotlivými velmocenskými státy a polemizoval o důvodech jednání a zájmech velmocí v první balkánské válce, ostatní periodika se zaměřovala hlavně na kritiku Rakouska-Uherska. Tato kritika byla velmi ostrá a přes snahu vídeňských diplomatických kruhů se v tisku objevovala téměř denně. Nejsilněji se projevovala v deníku Rovnost a měsíčníku Česká Revue, kde byly články o nepřátelství Rakouska-Uherska a Srbska a progermánské politice Vídně velmi časté. Slovanský přehled nahlížel na jednání velmocí z hlediska idey slovanské vzájemnosti, orientoval se proto na zobrazení hrdinství balkánských národů a jejich „utiskovatelů“ v podobě velmocí a Osmanské říše. V další části je rozebrán postoj českého tisku k Osmanské říši. O Turecku se již dlouho mluvilo jako o státu, jehož existence se blíží ke svému konci, noviny proto k němu nezastávaly tolik negativní postoj, jaký měli k velmocím. Orientovaly se spíše na zobrazení atmosféry v tureckých územích. Čas, Osvěta i Česká Revue přistupovaly k Osmanské říši neutrálně a nejčastěji jen obecně informovaly o situaci na tureckých frontách. Ve svých článcích také zdůrazňovali nutnost intervence ostatních států, která by přiměla cařihradské vládní kruhy k zastavení bojů a uzavření

50

míru. Deník Rovnost měl k Osmanské říši postoj negativnější. Kritizoval zdržování mírových jednání, psal o zatvrzelosti a bojechtivosti Turků, kteří podle redaktorů jen odmítali přijmout fakt, že válku prohráli, a svým chováním tak prodlužovali napětí v celé Evropě. I Slovanský přehled zobrazoval Osmanskou říši jako tyrana a utiskovatele malých balkánských národů, jejíž zločiny na svých křesťanských poddaných musí být zastaveny a Turecko za toto jednání potrestáno. Celkově však všechna periodika zastávala názor, že Osmanská říše je „nemocným mužem Evropy“, jejíž zánik měla již za neodvratný. V další kapitole jsem se zaměřila zobrazení válečných zločinů v dobovém českém tisku. O hrůzách války a zločinech v ní páchaných se ve většině periodik psalo jen málo, objevovalo se hlavně ve zprávách o průběhu bitev a článcích od místních dopisovatelů. I zde platilo, že deník Čas a měsíčníky Osvěta a Česká Revue k této tematice přistupovaly objektivněji než ostatní sledovaná média, ačkoli se později v druhé balkánské válce projevila jejich prosrbská orientace. Deník Rovnost se zaměřoval na zobrazení hrůz války jako takové, a krom naturalistického líčení průběhů bitev neustále poukazoval na spousty mrtvých a raněných, které tyto války přinesly. Ve Slovanském přehledu se toto téma objevovalo až ve článcích o průběhu druhé balkánské války, periodikum se však nejvíce zaměřovalo na vyjádření lítosti nad vzájemným vražděním spojenců a jejich nehumánními praktikami. Český tisk však díky svým sympatiím k slovanským balkánským národům uveřejňoval hlavně ukrutnosti tureckých a albánských vojsk, zatímco zločiny Srbů, Řeků a Bulharů byly buď dementovány, nebo zlehčovány. Výjimkou byla druhá balkánská válka, kdy se často poukazovalo na zločiny bulharských čet. V poslední části jsem věnovala myšlenky slovanské vzájemnosti v českém tisku, která se pochopitelně objevila ve všech periodikách. Vznik Balkánského

51

spolku a jeho úspěchy na bojištích byly vyzdvihovány a oslavovány, stejně jako význam těchto událostí pro ostatní slovanské národy a celou Evropu. V denících Rovnost a Čas a časopise Česká Revue se slovanská myšlenka neprojevovala tak silně. Rovnost sice uznávala důvody Balkánského svazu k válce, stále však poukazovala na svůj odmítavý postoj k jakémukoli ozbrojenému konfliktu. Čas projevil své sympatie k Srbům, jinak se ale opět snažil o nestrannost svých článků. Ve Slovanském přehledu se naopak slovanská myšlenka objevovala velmi často a časopis nepřestával opěvovat hrdinnost a odvahu balkánských národů, které tak daly příklad všem ostatním státům a ukázaly, že Slované dokážou vykonat velké činy. Roky 1912 a 1913 Slovanský přehled považoval za zlomové, neboť skončila nadvláda Osmanské říše nad jihoslovanskými bratry. Postoje redaktorů jednotlivých periodik tedy byly sice rozdílné, ale i přes odlišnost názorů a snahu o nestranné podání zpráv byla slovanskou myšlenkou prodchnuta většina článků otiskovaných v českých periodikách. Cílem této práce je analyzovat postoj českého tisku k balkánským válkám s přihlédnutím ke skutečnému historickému pozadí obou válek a politické situaci v českých zemích v letech 1912–1913. Na úplné zpracování této problematiky by bylo jistě třeba obsáhlejší práce, přesto doufám, že se mi alespoň rámcově podařilo zpracovat přístup českého tisku k této historické události.

52

Summary

The Balkan Wars (1912–1913) have been a definitive culmination of liberation endeavors of Christian nations in the Ottoman Empire. Already at the beginning of year 1912 made Bulgarians, Serbians, Greeks and Montenegrians an allied agreement in order to liberate Christian inhabitants of Macedonia, which after the Treaty of Berlin (1878) still stayed under the control of Ottoman Empire. Although the Great Powers try to prevent the war, Allies in October together proclaimed the war. Its course was surprising for whole Europe. Allied armies have been winning already from first day and in December Turkey requested for a truce. After take-over in Ottoman Empire war continued, but the ottoman army was defeated again and on 30th May 1913 was made peace in London. Ottoman Empire lost all territories in the west from line Enos–Mydie, and than ottoman control over the Balkan stopped to exist. On peace conferences were shown old dissensions between Allies, which culminated to second Balkan War. There fought against Bulgaria not only ancient allies, but also Turkey and Romania, so war finished quickly and Bulgarians were defeated. On 10th August 1913 was made a list of definitive wording of peace agreement inclusive division of captured territories in Bucuresti. Between years 1912–1913 in Czech press there were displayed big inclinations with Balkan nations and their ideas, so war was supported by almost in all Czech newspapers. There wasn’t described only course of wars, there were also expressed their opinion to war. Czech press saw in conflict on Balkan a big insurrection of Slavonic nations, so they were supporting war and criticized all states, which tried to keep a status quo on Balkan.

53

A big place in Czech press consequently engaged criticism of behavior of the Great Powers, especially behavior of Austria-Hungary, which came in a strict criticism. Enough space in Czech press took also featuring of Turkey, by all called „Sick Man of Europe”. Czech press knew as whole Europe, that Turkish empire was going to the end, so they didn’t criticize Turkey’s behavior so strictly. They only evoked the ottoman army to defeat and finish the war. In newspapers also came in the Slavonic idea, because Czech society felt a lot of inclinations, especially with Serbia. The Balkan Wars meant not only end of Ottoman Empire, but also a quite new replacement of power in Europe. Allies and hostilities were born at Balkan Wars (largely hostility between Austria-Hungary and Serbia) were a prelude to the First World War.

54

Seznam použitých pramenů a literatury Prameny: Čas, ročník XXVI–XXVII, Praha 1912–1913. Česká revue, ročník 1912/1913–1913/1914, Praha 1912–1913. Osvěta, ročník 42–43, Praha 1912–1913. Rovnost, ročník XXVIII–XXIX, Brno 1912–1913. Slovanský přehled, ročník XV–XVI, Praha 1912–1913. Světozor, ročník 1913, Praha 1913.

Literatura: BERÁNKOVÁ, Milena: Dějiny československé žurnalistiky, I. Díl. Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981. CASSAVETTI, John D.: Hellas and the balkan wars. Londýn 1914. DANEŠ, Jiří Viktor.: Balkán po válce 1913. Praha 1914. DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské mocnosti. Brno 1998. DOROVSKÝ, Ivan: Balkánská problematika a česká společnost od 70. let 19. století do balkánských válek. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, Brno 1973. DOROVSKÝ, Ivan: České země a Balkán: Kapitoly z dějin česko-makedonských a makedonsko-českých styků. Brno 1973. FRANĚK, Otakar: Bojem zvítězila. Kapitoly z dějin Rovnosti 1885-1975. Brno 1975. GLENNY, Misha: Balkán 1804–1999: nacionalismus, válka a velmoci. Praha 2003. HÝBL, František: Dějiny národa bulharského I. Praha 1930.

55

HÝBL, František: Dějiny národa bulharského II. Praha 1930. HYNA, Alfréd: Vybrané kapitoly z dějin novověku II. Dějiny Balkánu 1800-1913. Plzeň 1999. JIROUT, Josef: Jižní Srbsko a tzv. makedonská otázka. Plzeň 1930. KENNAN, Georgie F.: The Other Balkan Wars. A 1913 Carnegie Endowment for Internacional Peace. Washington, DC 1993. KOLEJKA, Josef: Balkánská otázka 1908-1914. Brno 1979. KŘIVÁNKOVÁ, Alena: K vývoji českého tisku na přelomu XIX. a XX. století. Praha 1979. LAZAREVIĆ, Milušin D.: Naši ratovi za osloboñenje i ujedinjenje: srpsko-turski rat 1912. godine. Bělehrad 1929. NEČAS, Ctibor: Balkán a česká politika. Brno 1972. NEČAS, Ctibor: Václav Klofáč a makedonská otázka. Brno 1998. OBŠIL, Jan: Boj Slovanů balkánských o svobodu 1912–1913. Velké Meziříčí 1913. PALMER, Alan: Úpadek a pád Osmanské říše. Praha 1996. PAULOVÁ, Milada: Balkánské války 1912–1913 a český lid. Praha 1963. PAULOVÁ, Milada: Ohlas balkánské války v české veřejnosti. Československojihoslovanská liga, ročník II., Brno 1922. PAULOVÁ, Milada: Ohlas balkánských válek v české veřejnosti. Československojihoslovanská liga, Praha 1930. PEČENKA, Marek a HLAVAČKA, Milan: Trojspolek. Německá, rakouskouherská a italská zahraniční politika před 1. světovou válkou. Praha 1999. PELIKÁN, Jan a kolektiv: Dějiny Srbska. Praha 2005. RYCHLÍK, Jan a kolektiv: Dějiny Bulharska. Praha 2002. RYCHLÍK, Jan a KOUBA, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003.

56

SKED, Alan: Úpadek a pád Habsburské říše. Praha 1995. SKOKO, Sava: Drugi balkanbski rat 1913. Knjiga 1, uzroci i pripreme rata. Bělehrad 1968. SKŘIVAN, Aleš: Rakouská politika a Německo v evropské politice v letech 1906– 1914. Praha 1996. SLIJEPČEVIĆ, ðoko: The macedonian question: the strugle for Southern Serbia. Chicago 1958. ŠESTÁK, Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. ŠKATULA, Emanuel: Válka na Balkáně: válečné tažení Bulharska, Srbska, Řecka a Černé Hory proti Turecku. Praha 1913. URBAN, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982. VEBER, Václav a kolektiv: Dějiny Rakouska. Praha 2002. WEITHMANN, Michael W.: Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem. Praha 1996. ŽÁČEK, Václav a kolektiv: Češi a Jihoslované v minulosti. Praha 1975.

57