Odškodňování obětí politických represí

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Mečislav Borák

Odškodňování obětí politických represí

Opava 2012

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Odškodňování obětí politických represí

Autor:

Mečislav Borák

Vydání:

první, 2012

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

92

© Mečislav Borák © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem ......................................................................................................................................................... 5

2

Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 6

3

Úvod do problematiky odškodňování .......................................................................................................... 8

4

3.1

Oživení ochrany práv občanů ............................................................................................................... 9

3.2

Omluvy za historické křivdy ................................................................................................................ 10

3.3

Mezinárodní konflikty a války ............................................................................................................ 13

3.4

Totalitní represivní systémy XX. století a jejich oběti ......................................................................... 15

3.5

Základní pojmy k problematice odškodňování ................................................................................... 18

Odškodnění obětí nacismu ......................................................................................................................... 22 4.1

Formy a rozsah nacistické perzekuce a represí v českých zemích ...................................................... 23

4.2 Odškodnění obětí nacismu a odbojářů ............................................................................................... 25 4.2.1 První zvýhodnění odbojářů a obětí perzekuce .............................................................................. 26 4.2.2 Odškodňovací zákony po roce 1989 .............................................................................................. 28 4.2.3 Změna v oceňování účastníků národního boje za osvobození ...................................................... 29 4.3 Odškodnění totálně nasazených ........................................................................................................ 32 4.3.1 Z historie odškodnění nucené práce ............................................................................................. 32 4.3.2 Platby z německé a rakouské nadace ............................................................................................ 33 4.4 Odškodnění obětí holocaustu ............................................................................................................. 36 4.4.1 Mezinárodní odškodňovací projekty ............................................................................................. 36 4.4.2 Český zákon a Nadační fond obětem holocaustu .......................................................................... 38 4.5 Restituce kulturních statků obětí války .............................................................................................. 40 4.5.1 Z historie českých restitucí majetku obětí holocaustu .................................................................. 41 4.5.2 Příklady úspěšných restitucí uměleckých předmětů ..................................................................... 43 5

Odškodnění obětí komunismu ................................................................................................................... 48 5.1

Formy a rozsah komunistické perzekuce a represí v českých zemích ................................................. 50

5.2

Protiprávnost komunistického režimu, odboj a odpor proti němu ..................................................... 50

5.3

Soudní rehabilitace a odškodnění ...................................................................................................... 54

5.4

Mimosoudní rehabilitace a odškodnění ............................................................................................. 55

5.5

Zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem ....................................................................... 57

5.6

Zmírnění majetkových křivd ............................................................................................................... 59

5.7 Odškodnění čs. obětí sovětské perzekuce a represí ............................................................................ 63 5.7.1 Odškodnění osob odvlečených do SSSR ........................................................................................ 63 5.7.2 Odškodnění obětí okupace Československa v roce 1968 .............................................................. 64 5.7.3 Zmírnění křivd za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi ........................................................ 67 6

Aktuální problémy odškodňování obětí politické perzekuce a represí ..................................................... 71 6.1

Odškodňování účastníků třetího odboje............................................................................................. 72

6.2

Zákon o církevních restitucích ............................................................................................................ 73

6.3

Dodatek k odškodnění „černých baronů“ ........................................................................................... 75

3/92

6.4

Návrhy na odškodnění Němců v ČR.................................................................................................... 77

6.5

Restituce majetku volyňských Čechů .................................................................................................. 79

6.6

Odškodnění studentů vyloučených ze studia ...................................................................................... 80

6.7

Odškodnění osob propuštěných ze zaměstnání ................................................................................. 82

6.8

Dokončení majetkových restitucí ....................................................................................................... 83

7

Závěr ............................................................................................................................................................ 85

8

Použitá literatura a zdroje .......................................................................................................................... 86

4/92

1

Úvodem

Tento studijní materiál shrnuje základní informace o předmětu Odškodňování obětí politických represí, který je v nabídce přednášek pro studenty Slezské univerzity v Opavě už deset let. Za tu dobu se prokázalo, že předmět vhodně zapadá do koncepce studijních oborů Veřejné správy a regionální politiky i Středoevropských studií, když volně navazuje na předměty Problematika menšinových skupin a Ochrana menšin, a úzce souvisí i s předmětem Komparativní analýza politických perzekucí ve 20. století ve střední a východní Evropě. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí předmětu je alespoň základní znalost novodobých českých dějin a běžných termínů z oboru politologie, práva a menšinové problematiky. Protože na dané téma dosud neexistuje odborná monografie, předpokládá se samostatné studium odborné literatury k jednotlivým dílčím tématům, která je v dostatečném množství uvedena v bibliografii. Stejně důležitá je znalost zákonných norem a předpisů, zvláště těch, jež upravují podmínky pro přiznání různých druhů odškodnění a dosud nepozbyly platnosti. Pokládám rovněž za vhodné

vycházet co nejvíce z praktických příkladů aplikace

odškodňovacích zákonů na konkrétní životní osudy perzekvovaných osob, politických vězňů či odbojářů, jak je lze najít v okruhu příbuzných, přátel a známých, případně v publikovaných zmínkách ve sdělovacích prostředcích. Je pravděpodobné, že zvláště studenti oboru Veřejné správy a regionální politiky se mohou ve svém zaměstnání s problematikou odškodňování pracovně setkat a díky teoretické průpravě se v ní budou moci lépe orientovat. Ale ani pro studenty jiných oborů nemusí být čas věnovaný předmětu odškodňování časem zbytečně zmarněným. Vždyť obeznámenost s represivními metodami a perzekučními postupy, jimiž totalitní režimy udržují v poslušnosti a trestají občany, kteří se vnuceným podmínkám odmítají dobrovolně přizpůsobit, je jako varování před možnými kolapsy demokratických poměrů důležitá stejně jako hřejivé vědomí, že demokratické režimy se snaží následky represí a utrpěných újem co nejvíce zmírnit, kompenzovat či odškodnit. Samozřejmě je mnohem lepší takovým kolapsům účinně předcházet. Čím širší a kvalitnější budou znalosti o těchto jevech v celé společnosti, tím větší bude i pravděpodobnost, že se s nimi dokážeme úspěšně vypořádat. A že odškodňování nových obětí politických represí už nebude zapotřebí.

V Opavě, 9. prosince 2012.

Mečislav Borák

5/92

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Pro dnešní svět je charakteristická mimořádná rozmanitost nejrůznějších odškodňovacích snah, jež stále častěji reagují na porušování menšinových práv, mezinárodní konflikty a války, stejně jako se snaží porozumět i hodně vzdáleným historickým křivdám. Dosud se však ještě vyrovnáváme především s dědictvím obou hlavních totalitních režimů XX. století, jejichž zločiny se snažíme zmírnit různými formami odškodnění. Patří k nim odškodnění obětí nacismu, k nimž patří pozůstalí po popravených a umučených, přeživší vězni koncentračních táborů a káznic, pozůstalí po obětech holocaustu a jejich potomci, někdejší otroci nucených prací, lidé okradení o své majetky. Ani komunistický režim se nevyhýbal popravám a likvidaci potenciálních i skutečných protivníků, které zbavoval majetku a trýznil je ve věznicích a pracovních táborech, upíral jim občanská práva a dopouštěl se mnoha dalších provinění. Odškodňovací systémy, zaměřené zprvu jen na zmírnění následků nacistické perzekuce a represí, se po změně politického režimu zaměřily i na odškodňování perzekuce komunistické, jež se postupně rozvinulo do poměrně široké škály různorodých zákonodárných aktivit. Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiálu Budete umět: Zařadit konkrétní projevy nacistických i komunistických represí a perzekucí do příslušných

odškodňovacích

kategorií,

zpracovat

podklady

pro

vytvoření

rešerše

odškodňovacího případu. Získáte: Přehled o reálné podobě, rozsahu a vývoji odškodňovacích projektů zaměřených na odškodňování obětí nacismu a komunismu v českých zemích. Budete schopni: Porovnat a zhodnotit účinnost odškodňování obětí nacismu a komunismu, jeho přiměřenost způsobeným škodám a újmám, stejně jako posoudit možnosti dalšího vývoje této problematiky.

6/92

Průvodce studiem: Úvodní pasáže studijního materiálu vymezují základní terminologii odškodňování a představují bohatost jeho soudobých forem, s důrazem na vystižení shod a rozdílů represivní politiky totalitních systémů XX. století. Každý z obou hlavních textových celků, věnovaných odškodňování obětí nacismu a komunismu, začíná stručným přehled o formách a rozsahu represivních akcí a perzekučních postupů vůči obyvatelům českých zemí, aby se lépe ozřejmily důvody odškodňovacích snah. Podobnou strukturu má i většina podkapitol věnovaných dílčím tématům perzekuce, na kterou reagovala konkrétní odškodňovací opatření. V mezích možností je stručně vylíčen i vývoj a rozsah odškodňovacích aktivit. Závěrečný soupis použité literatury a zdrojů uvádí v širokém záběru literaturu k perzekucím i k jejich odškodňování, odkazy na soubor všech podstatných právních norem souvisejících s odškodňováním obětí perzekuce nacismu i komunismu, přehled významných webových stránek týkajících se politických perzekucí, a přehled některých studentských prací, vzniklých v souvislosti s odškodňovací problematikou.

To dává zájemcům o hlubší poznání

odškodňovacích aktivit řadu podnětů k dalšímu studiu.

7/92

3

Úvod do problematiky odškodňování

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Formy odškodňování utrpěných újem, diskriminací, represí a jiných projevů porušování lidských a občanských práv ze strany státu a jeho institucí vůči různě vymezeným skupinám poškozených mají dnes už mnoho různých podob a dále se vyvíjejí. Zahrnují ochranu občanů proti diskriminačním postupům úřadů, reflexi historických křivd či zmírnění následků válek, ale v podmínkách českých zemí především zmírňují škody a újmy způsobené občanům oběma totalitními režimy XX. století, nacismem a komunismem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišovat základní přístupy k odškodňování obětí diskriminací či represí a zařadit je do kontextu historického vývoje, vysvětlit základní pojmy vztahující se k problematice odškodňování. Získáte: Přehled o celkové šíři odškodňovacích snah ve světě při zmírňování následků diskriminací a represí vůči různým skupinám obyvatel či národům. Budete schopni: Samostatně posoudit vztah mezi újmou či represí a snahou o zmírnění jejich následků prostřednictvím odškodnění, vysvětlit shody a rozdíly represivních postupů totalitních režimů. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY totalitní režimy, nacismus, komunismus, diskriminace, represe, perzekuce, oběti represí, historická křivda, odškodnění, rehabilitace, restituce, reparace PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Výklad problematiky postupně přechází od příkladů běžných občansko-právních sporů k případům diskriminace a porušování lidských a občanských práv, které jsou předmětem 8/92

stále větší společenské pozornosti. Zmiňuje rovněž rostoucí úsilí o reflexi historických křivd, zvláště pokud se jedná o přiznání spoluodpovědnosti států za spáchaná příkoří, nebo o gesta směřující ke zmírnění následků nedávných válek a konfliktů. Stručně přibližuje charakter totalitních režimů XX. století, s důrazem na vystižení shod na rozdílů jejich represivní politiky. Poskytuje též orientační přehled o základních pojmech vztahujících se k odškodňování.

3.1

Oživení ochrany práv občanů

Žijeme v době, kdy se snahy o náležité odškodnění utrpěné újmy či jakékoli diskriminace stávají běžnou součástí našeho života a pronikají i do oblastí, v nichž bychom je donedávna vůbec nehledali. Jistě si vzpomenete, s jakým údivem jsme se dovídali o tom, že někde v Americe vysoudili vysoké odškodné za újmy na svém zdraví třeba notoričtí kuřáci, pojídači hamburgerů nebo pijáci Coca Coly. A dnes už i u nás známe třeba odškodnění za „zkaženou dovolenou“, za zpoždění vlaků nebo letadel, za nefungující služby úřadů. Máme už úspěšné příklady obrany proti pomluvám bulvárního tisku (např. herec Marek Vašut vysoudil na koncernu Ringier vysoké odškodné za porušení práva na osobní čest a dobrou pověst, podobně uspěl i spisovatel Michal Viewegh). Časté žaloby pro ohrožení dobré pověsti se týkaly též zveřejnění jména na oficiálních seznamech osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti, jež byly vydány na základě zákona 107/2002 Sb. Ministerstvo vnitra údajně asi 70 % takových sporů prohrálo a muselo jména dotyčných ze seznamů vymazat; v občansko-právních sporech se žalující mnohdy domohli i odškodnění. Nejvyšší soud již stanovil odškodné za neoprávněnou či nezákonnou vazbu, novela trestního řádu zvýšila prvotní odškodnění obětem násilných trestných činů a umožnila odškodnění i obětem sexuálních zločinů. Soudy v těchto případech odškodňují i morální újmu, což bylo dříve možné jen v civilním řízení. Objevily se první žaloby pro diskriminaci kvůli pohlaví (znevýhodňování žen při výběrovém řízení), pro diskriminaci z důvodu sexuální orientace, z důvodu věku (ageismus) i pro rasovou diskriminaci (zvláště Romů). Někdy se poškození domohou odškodnění až u mezinárodních soudů, jak se to podařilo 18 romským dětem z Ostravy, neprávem zařazeným do zvláštních škol, u soudu ve Štrasburku, který stanovil odškodné 10 tisíc eur pro každého z poškozených. Stále častější jsou požadavky na odškodnění nevhodných lékařských zákroků, za provedení nucené sterilizace (šlo o několik desítek převážně romských žen, které ke sterilizaci nedaly jasné svolení) apod. Pasáže o odškodňování jsou zahrnuty do mnoha domácích zákonů a 9/92

předpisů, např. v Obchodním zákoníku je podrobně definován „Slib odškodnění“. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je každé ministerstvo povinno vyřizovat žádosti o odškodnění, které má shromažďovat, evidovat a po prošetření neprodleně postupovat k vyřízení příslušným úřadům. Zajímavý přesah od národního k evropskému právu představuje např. zřízení evropského fondu pro odškodnění obětí globalizace, jež souviselo s iniciativou tehdejšího českého eurokomisaře Vladimíra Špidly v roce 2006. Cílem bylo pomoci pracovníkům, kteří přišli o práci v důsledku změn způsobených globalizací, tedy ztratili práci kvůli nastávajícím hospodářským těžkostem. Původně šlo žádat o pomoc pro podniky, které propustí tisíc zaměstnanců, posléze to bylo sníženo na 500 zaměstnanců. Peněz z fondu lze použít i na rekvalifikaci zaměstnanců, projekty celoživotního vzdělávání, podporu mobility, na poradenství při hledání zaměstnání. Šlo by se jistě najít stovky dalších podobných příkladů odškodňování utrpěných újem, ať již skutečných či jen domnělých.

3.2

Omluvy za historické křivdy

Na přelomu našeho století se jakousi podivnou módou staly omluvy za újmy a různá příkoří, jež si národy a státy navzájem způsobily, a to nejen v nedávné, ale někdy i v hodně vzdálené minulosti. Ty novější spory jsou totiž ještě příliš živé, jak známe třeba z pověstné omluvy Václava Havla sudetským Němcům, z omluv nedávných polských prezidentů za obsazení českého Těšínska v roce 1938, či z pokusů ruských prezidentů o omluvu Polákům za tzv. katyňský zločin. Omluva totiž už předpokládá přijetí odpovědnosti za způsobená příkoří a odtud už bývá jen krok k otázce nápravy, a tedy i k odškodnění. Dobrým příkladem všeobecně přijímané a mnohdy i opakované omluvy je vyjádření lítosti nad válečným vražděním Židů, tedy omluva za podíl na holocaustu. Už dávno ji vyjádřila většina zemí za války okupované Evropy, protože skoro každá z nich takovou skvrnu na svých dějinách má. Až s velkým časovým odstupem se objevily omluvy za účast při zatýkání a deportaci Židů např. v Belgii (2007), ve Francii (2010), v Norsku, na Slovensku a v Chorvatsku (2012), snad jen Rumunsko tak dosud jasně neučinilo. Omluvily se i země, jichž se holocaust přímo nedotkl, např. Argentina za poválečné ukrývání nacistických pachatelů holocaustu (2000).

10/92

Nedostižným vzorem v omluvách se stala katolická církev, především zásluhou papeže Jana Pavla II. Ten se ohlížel až daleko do středověku, když se omluvil představiteli pravoslavné církve za čtvrtou křižáckou výpravu v roce 1204, za upálení Mistra Jana Husa v roce 1415, za náboženskou válku proti reformaci, za pronásledování filozofa Galilea Galileiho v církevním procesu v roce 1633, za podíl katolické církve na obchodu s otroky či na hrubém zacházení s domorodci v jižním Pacifiku, za omyly misionářů v Číně v jejím koloniálním období, za násilí na právech národnostních skupin a jednotlivců a za opovrhování jejich kulturou a náboženskými tradicemi, za vystupování církve proti právům žen a jejich historické znevažování, ale i např. za nečinnost a mlčení církve během holocaustu. Očekávaná omluva za brutální zničení tajemného řádu templářských rytířů v roce 1307 se ale rozplynula ve všeobecné omluvě Jana Pavla II. za hříchy katolické církve. Benedikt XVI. už omluvami tolik neplýtvá, i když i on se už několikrát veřejně omluvil např. za sexuální zneužívání dětí katolickými kněžími. Daleko do historie sahaly i omluvy dnešních demokratických velmocí za někdejší represe vůči původním obyvatelům a dovezeným otrokům, jak to lze ukázat na příkladech amerických indiánů a černochů, či australských domorodců. Otroctví bylo sice zrušeno už dávno, ale rasové zákony o segregaci platily např. v mnoha státech USA až do poloviny šedesátých let minulého století. I když se Kongres USA už postupně omluvil třeba americkým Japoncům za internaci v koncentračních táborech za II. světové války nebo Havajcům za zrušení jejich království v 19. století, černoši dosud měli jen omluvu Senátu z roku 2005 za to, že neprosadil zákony, jež mohly zabránit lynčování. Kongresmani se obávali, že obecné gesto omluvy by mohlo vyvolat požadavky na odškodnění. Až v červenci 2008 se „jménem lidu Spojených států“ za otroctví a segregační zákony oficiálně omluvila Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu, ale možnost odškodnění tato deklarace vůbec nezmínila. V Británii se u příležitosti 200. výročí zrušení obchodu s otroky konaly v roce 2007 pietní akce spojené s omluvou anglikánské církve a premiér Tony Blair poslal omluvu i do Ghany, odkud pocházela většina někdejších otroků. Podobné gesto učinila australská vláda vůči svým domorodým komunitám Aboriginců a v roce 2008 se jim omluvila za diskriminaci a rasismus. Aboriginci byli považováni za „podlidi“, úřady se je snažily asimilovat a až do roku 1969 jim násilně odebíraly děti na převýchovu. Především s Austrálií byla spojena i svérázná diskriminace dětí z chudých rodin a 11/92

sirotčinců, které britské úřady odebíraly rodinám a posílaly do Austrálie a jiných zemí Britského společenství (na Nový Zéland, do Kanady, a Rhodésie), kde trpěly strádáním a mnohdy i otrockou prací. Od 19. století tak bylo z Británie vysláno za oceán přes 130 000 dětí. Také indiáni v Kanadě řešili podobný problém: úřady jim odebíraly děti a umisťovaly je do internátů na převýchovu. Od druhé poloviny XIX. až do sedmdesátých let XX. století tak bylo domorodcům odebráno na 150 000 dětí, jež měly být v křesťanských školách zbaveny své kultury. Netýkalo se to jen indiánů, ale i dalších domorodých etnik, zvláště Metisů (pocházejících ze smíšených manželství Evropanů s původními obyvateli) a Inuitů (jimž se kdysi říkalo Eskymáci). Je jich v Kanadě víc než milion a dosud je na živu asi 80 tisíc domorodých dětí, které chodily do internátních škol, a proto připadaly v úvahu pro odškodnění. Podle tisku mělo jít o největší mimosoudní vyrovnání v kanadských dějinách, o celkovou částku kolen dvou miliard kanadských dolarů. Také indiáni v USA se dočkali odškodnění a získali i výhodné výnosy z opatrovnických fondů spravovaných ministerstvem vnitra, které se týkaly pronájmu půdy v rezervacích. V roce 2010 se Kongres Spojených států formálně omluvil představitelům pěti indiánských kmenů (Cherokee, Choctaw, Cree, Pawnee a Siouxové) „za špatně koncipovanou politiku“ a násilné činy spáchané na indiánech. Neodčiněné historické křivdy mívají dlouhý život. Až po sto letech se ozvali potomci kmene Hererů z Nabibie, někdejší

Jihozápadní Afriky, kterou koncem 19. století kolonizovali

němečtí osadníci. V roce 1904 se Hererové proti zabírání půdy vzbouřili a jejich povstání krvavě potlačilo německé vojsko. Další příslušníci kmene skončili v pracovních táborech nebo zahynuli po vyhnání do pouště. Z osmdesáti tisíc příslušníků kmene jich zůstalo naživu jen asi 15 tisíc, takže se někdy o této události mluví jako o první genocidě XX. století. Potomci kmene podali v roce 2001 u soudu v New Yorku žalobu na německou vládu a požadovali odškodnění. Německá vláda se sice za koloniální zločiny omluvila, ale místo odškodnění poskytla dnešní už multietnické Namibii jen rozsáhlou podporu rozvojových projektů. Přímé odškodnění sto let staré křivdy způsobené Hererům by asi bylo nebezpečným precedentem nejen pro Němce. Ještě déle, celých 250 let, trvalo čekání potomků někdejších Akaďanů, francouzských kolonistů dnešní kanadské provincie Nové Skotsko. V roce 1755 je jejich britští sousedé s pomocí vojska deportovali v několika vlnách do vzdálených kolonií Spojených států i mnohem dál do světa. Mnozí z nich při tom zemřeli, takže se dnes někdy hovoří o první 12/92

etnické čistce na neindiánských obyvatelích Ameriky. Postihla více než deset tisíc Akaďanů, jejichž potomci dnes vedou soudní spory s Británií. Ty jsou prozatím neúspěšné, jen královna Alžběta II. veřejně uznala britský podíl na vyhoštění Akaďanů. A podobných příkladů by se dalo najít ještě mnoho.

3.3

Mezinárodní konflikty a války

Největší prostor pro odškodňování utrpěných škod však vytvářejí války a ozbrojené konflikty mezi národy a státy. Odhlédneme-li od obou válek světových, s jejichž následky se svět dodnes ještě zcela nevyrovnal, pak musíme vzít v úvahu, že i v onom období relativního klidu a míru po konci poslední světové války v roce 1945 vzniklo ve světě několik set menších válek a ozbrojených konfliktů. Bohužel ani dnes nic nenasvědčuje tomu, že by se lidstvo ze svých zkušeností nějak výrazně poučilo, i když jisté snahy o lepší vzájemné porozumění lze přece jen zaznamenat. Z onoho množství konfliktů, jejichž následky vyvolávaly potřebu odškodnění, vybereme alespoň několik novějších příkladů. První „válka v Perském zálivu“, tj. irácké přepadení Kuvajtu a odvrácení agrese v letech 1990–1991, přinesla do historie mezinárodního úsilí o vypořádání následků válek nový prvek. Na základě mandátu Rady bezpečnosti vznikla už v roce 1990 Kompenzační komise OSN (UNCC), jež měla posuzovat žádosti o odškodnění obětí irácké invaze, ať už se týkaly jednotlivců (ztrát na životech, újem na zdraví, ztrát a zničení majetku) nebo kompenzace škod vzniklých společnostem, mezinárodním organizacím a vládám. Komise posoudila téměř tři miliony žádostí z téměř 100 zemí a do léta 2012 uznala více než polovinu nároků žadatelů, jimž vyplatila téměř 38 miliard dolarů (ještě v červenci 2012 bylo rozděleno 1,3 miliardy dolarů). Odškodněno bylo i několik českých subjektů, jimž vznikla újma v souvislosti s invazí do Kuvajtu a uvalením hospodářského embarga na Irák. Podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN z roku 2003 se kompenzace hradí z výnosů pětiprocentní daně z vývozu irácké ropy. Lze-li vážné poválečné konflikty počítat na stovky, pak požadavky na odškodnění jsou mnohonásobně četnější, neboť za poškozené se obvykle považují všichni účastníci konfliktu. Tak třeba Írán požaduje po Iráku 100 miliard dolarů jako odškodnění za škody utrpěné ve vzájemné válce v letech 1980–1988, která si vyžádala na milion lidských životů (jen použití zakázaných chemických zbraní – nervového plynu a yperitu – způsobilo smrt asi 20 000 13/92

Íránců). Přestože škodu způsobil ještě režim Saddáma Husajna, nová vláda Iráku se k odpovědnosti přihlásila. To dnešní Rusko se k odpovědnosti za škody způsobené bývalým Sovětským svazem obvykle přiznat nechce. Gruzie např. požadovala po Moskvě 15 miliard dolarů za ekonomické škody na území Abcházie a jižní Osetie, na desítky miliard dolarů oceňovali škody sovětské okupace v Litvě a Estonsku. Žádost Afghánistánu o kompenzaci škod vzniklých desetiletou sovětskou okupací, při níž zahynulo údajně více než milion Afghánců, byla řešena smazáním většiny afghánského dluhu vůči Moskvě a odkazy na skutečnost, že vojska přišla do země na žádost tehdejší legitimní vlády a že už neexistuje stát, který je tehdy vyslal. Už roky se vleče odškodnění obětí největšího masakru v Evropě od konce II. světové války, povraždění více než osmi tisíc muslimských mužů a chlapců bosenskosrbskými vojáky v roce 1995 ve Srebrenici v Bosně. Bývalý bosenskosrbský prezident Radovan Karadžič a generál Ratko Mladič stanuli před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a srbský prezident Boris Tadić se za spáchaný zločin omluvil, jeho nástupce Tomislav Nikolić masakr označil za vážný válečný zločin, který spáchali „někteří Srbové“. Odmítl tak názor Mezinárodního soudního dvora (ICJ) v Haagu, nejvyšší soudní instance OSN, který masakr za genocidu uznal. Soud svým výrokem z února 2012 však zklamal i bosenské Muslimy, protože se v něm konstatovalo, že Srbsko se za války v Bosně v letech 1992–1995 genocidy nedopustilo, i když masakr ve Srebrenici takový charakter měl. Srbsko však za tuto genocidu nenese přímou odpovědnost, nýbrž jen za to, že jí nezabránilo a nepotrestalo její viníky. Pozůstalí po obětech masakru už před několika lety zažalovali OSN a také Nizozemsko za to, že nizozemská vojska OSN nedokázala Bosňáky před masakrem ubránit. Nizozemský Odvolací soud nakonec zvrátil verdikt předchozích soudních instancí a rozhodl, že nizozemská vláda musí vyplatit odškodné pozůstalým po třech bosenských Muslimech, kteří pracovali pro nizozemskou armádu a masakr ve Srebrenici nepřežili. V případě žaloby na OSN nizozemský Nejvyšší soud potvrdil, že světovou organizaci nelze žalovat před národním soudem, takže nová žaloba směřuje k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ještě dlouho by šlo pokračovat v odkazech na úspěšně vyřešené, dosud řešené či nikdy ani nezapočaté případy odškodnění následků nejrůznějších konfliktů z celého světa. A problémů přibývá. Koho např. brát k odpovědnosti za teroristické akce? V žalobě o odškodnění osob poškozených útokem z 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v New Yorku rozhodl 14/92

v roce 2011 americký soud, že vina padá na al-Káidu, Taliban a Írán (který svou odpovědnost zcela popírá). Rok nato federální soud stanovil výši odškodného pro každou z obětí útoku na 38 miliónů dolarů. Je ovšem otázkou, zda se pozůstalí po obětech odškodnění někdy dočkají.

3.4

Totalitní represivní systémy XX. století a jejich oběti

Hlavním tématem našeho předmětu bude odškodňování obětí politických represí totalitních systémů, jež ve XX. století existovaly i na území dnešní České republiky. Nejprve se pokusíme o jejich stručnou charakteristiku. Ponecháme-li stranou starší klasické pojmy spojované s nedemokratickými politickými systémy (např. tyranie, despocie, autokracie, absolutismus, diktatura) zjistíme, že poválečná politologie hovoří nejčastěji o totalitních režimech. Už německý generál Erich Ludendorff přišel s termínem „totální válka“ a italský politik Benito Mussolini termín uvedl do politické praxe, když chtěl odstranit vady nepevné a roztříštěné demokracie fašistickým sjednocením italské společnosti. Dnes už o původu a podobách totalitarismu, který bývá užíván k označení klasických evropských nedemokratických systémů (např. italský fašismus, německý nacismus, sovětský komunismus) existuje četná literatura i v českých překladech, na které odkazuji (např. H. Arendtová, J. L. Talmon, R. Aron, A. Besançon, aj.). K přesnější klasifikaci nedemokratických systémů slouží i pojem autoritářský režim, spojený se vznikem nových nedemokratických režimů v rozvojových státech i s částečnou demokratizací některých komunistických režimů. K základním kritériím pro definici totalitního systému patří oficiální ideologie s monopolem na absolutní pravdu, prostupující všemi oblastmi života, jediná masová politická strana, která řídí a kontroluje politické, sociální i kulturní struktury společnosti, vládní monopol na ozbrojené síly a policii, na hromadné sdělovací prostředky, politická kontrola justice, represivní systém policejního teroru, centrálně řízená ekonomika a mnohdy i snahy o expanzionismus. Systém poskytuje vládnoucím orgánům

neomezené pravomoci,

uplatňované při prosazování politické ideologie ve veřejném i osobním životě občanů, často i brutálními prostředky. Patří k nim cílená propaganda sahající až k „vymývání mozků“, šíření desinformací, cenzura potlačující svobodu slova a vlastní názory, permanentní kontrola prostupující všechny oblasti života, s využitím tajné policie, což vytváří atmosféru strachu,

15/92

bezmoci a odevzdanosti, represe vůči neposlušným občanům i skutečným odpůrcům režimu, jež mohou vést až k věznění, popravám i genocidám. Totalitní a autoritářské režimy lze dále rozlišovat podle stupně politického pluralismu, reálné participace občanů na chodu společnosti i podle stupně ideologizace, s přihlédnutím ke specifice

režimů teokratických, dynastických a vojenských, oligarchických demokracií,

sultánských režimů, mobilizačních neoautoritářských režimů ve státech, jež teprve nedávno získaly nezávislost, postkomunistických režimů vzniklých po rozpadu sovětského systému atd. Pro potřeby našeho výkladu se soustředíme na totalitní režim nacistický, realizovaný v Hitlerově Třetí říši a v zemích pod její okupací, a na režim komunistický, realizovaný v Sovětském svazu a v zemích stojících pod jeho vlivem. Oba režimy se týkají i našich národních dějin a způsobily i obyvatelům českých zemí mnoho příkoří a škod. Historici a další badatelé zabývající se příčinami vzniku, vývojem, podobou a významem těchto nejvýraznějších totalitních režimů XX. století už dávno konstatovali až zarážející shody obou systémů, bez ohledu na specifika jejich místního a časového určení. Oba systémy zavrhují tradiční politický, ekonomický a sociální řád, a chtějí nastolit nový systém pro „nového člověka“. Podle utopické ideologie nacistů je ideálem rasově čistá společnost zbavená Židů a dalších skupin obyvatelstva nevhodných z rasového, etnického, biologického, politického a dalších hledisek (např. Romové, větší část Slovanů, duševně choří a invalidé, homosexuálové, Svědci Jehovovi, političtí odpůrci režimu). Podle ideologie komunismu měla vzniknout beztřídní společnost zbavená soukromého vlastnictví i vlastníků, kapitalistů a kulaků, stejně jako „maloměšťáků“, za něž šlo označit i proletáře a komunisty, kteří nepřijímali nový režim bez výhrad. Oba systémy odmítaly princip parlamentní demokracie, liberalismus a individualismus, naopak uznávaly „vůdcovský princip“ nebo „kult osobnosti“. Oba slibovaly šťastný život v neuskutečnitelné budoucnosti, přičemž vývoj chápaly v duchu svých ideologií jako jediný možný a provždy daný. K prosazování ideologie jim sloužil výkonný propagandistický aparát, pravidelné čistky mocenského aparátu a stálý teror jako mocenský prostředek. Podobné byly i způsoby likvidace politických nepřátel. Spočívaly v označení skupiny obyvatel určených k represi za nepřátele režimu, v jejich vyvlastnění a zbavení občanských práv, vyčlenění ze všech sfér života společnosti, koncentraci na určených místech a deportaci do

16/92

pracovních či kárných táborů, a nakonec i fyzické likvidaci. Shodné rysy měla i politická justice, jež sdružovala v jedné struktuře vyšetřování, soud i výkon trestu, a využívala represivních forem soudního procesu, včetně mimořádných tribunálů a mimosoudních orgánů. Existovaly samozřejmě některé specifické přístupy – nacisté např. zřizovali čistě likvidační „tábory smrti“ s plynovými komorami, pro sovětský režim byly charakteristické zmanipulované soudní procesy s popravami, politicky motivované hladomory a hromadné „deportace národů“. I když srovnání obou režimů z hlediska počtu jejich obětí bývá nepřesné a v mnohém ohledu jen těžko prokazatelné či jinak ošidné, uvedeme alespoň některé z posledních pokusů. Např. II. světová válka, kterou nacismus rozpoutal, si podle anglické Wikipedie vyžádala přes 62 a půl milionu obětí, z toho

přes 32 miliony obětí civilních a 5 milionů 652 tisíc obětí

holocaustu. Americký historik R. J. Rummer přičítá přímo Hitlerovi a jeho režimu v letech 1933–1945 odpovědnost za smrt asi 21 milionů lidí. Oběti komunismu se v lednu 2006 pokusila vyčíslit deklarace Parlamentního shromáždění Rady Evropy „o nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických režimů“, přijatá i naším parlamentem. Uvádí 20 milionů obětí v Sovětském svazu a asi 1 milion v zemích bývalého komunistického bloku východní Evropy; celosvětový počet obětí však podstatně navyšuje Čína s odhadem 65 milionů obětí a další asijské země, takže se celkový součet obětí blíží oněm 97 milionům, k nimž dospěl historik Stéphane Courtois ve známé Černé knize komunismu.1 Usnesení Evropského parlamentu ze dne 2. dubna 2009 o svědomí Evropy a totalitě konstatovalo, že „Evropa nebude sjednocena, dokud nebude schopna vytvořit jednotný pohled na svoji historii, neuzná nacismus, stalinismus a fašistické a komunistické režimy za společné dědictví a nepovede otevřenou a důkladnou diskusi o jejich zločinech v minulém století“. Některé odlišnosti obou totalitních systémů nejsou tak významné, protože „z 1

Překlad z anglické Wikipedie viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8Det_ob%C4%9Bt%C3%AD_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v %C3%A1lky; Rummer, R. J. Kolik lidí bylo zavražděno vlastními vládami? Liberální institut 30. 11. 2005, http://www.libinst.cz/clanky.php?id=629; Parlament České republiky – Senát, 5. funkční období, 127. usnesení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice přijaté per rollam 26. 1. 2006, viz http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/35928/30388; Curtois, S., Werth, N., Panné J.-L., Paczkowski, A., Bartošek, K., Margolin, J.-L. Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe. I.-II. Praha–Litomyšl 1999.

17/92

pohledu obětí není důležité, který z režimů je připravil o svobodu nebo je z jakýchkoli důvodů mučil či zabíjel“. Evropský parlament proto vyjádřil „úctu a uznání všem obětem totalitních a nedemokratických režimů v Evropě a těm, kdo bojovali proti tyranii a utlačování“. Připomněl mimořádný význam uchování vzpomínek, dokumentů a svědectví o spáchaných zločinech a vyzval členské státy, aby se zasadily o otevření archivů pro vědecké bádání. Důrazně a jednoznačně odsoudil „všechny zločiny spáchané proti lidskosti všemi totalitními a autoritářskými režimy a rozsáhlá porušování lidských práv, kterých se tyto režimy dopustily“, a vyjádřil obětem těchto zločinů a jejich rodinným příslušníkům „účastenství, pochopení a uznání jejich utrpení“.2 Oba totalitní režimy významně postihly i obyvatele českých zemí. Je tudíž pochopitelné, že poválečné Československo se snažilo aspoň částečně zmírnit útrapy a škody, jež obyvatelům přivodila nacistická okupace, stejně jako změna politického režimu po roce 1989 umožnila aspoň částečné odškodění příkoří způsobených režimem komunistickým.

3.5

Základní pojmy k problematice odškodňování

Represe Necháme-li stranou významy tohoto pojmu užívané v genetice, medicíně a psychologii, je nejblíže našemu výkladu oblast mezinárodního práva, v níž represe znamená jakýsi společenský trest uložený právní cestou. V tomto pojetí jsou tedy represálie donucovacím prostředkem, který jeden stát užívá jako formu odplaty vůči jinému státu, jenž mu porušením zásad mezinárodního práva způsobil škodu. Mají být prováděny v dobré víře po předchozí výzvě k ukončení protiprávního jednání, či k přiměřené náhradě vzniklé škody. Ozbrojené represálie Charta OSSN i válečné právo zakazují, proto mají nejčastěji podobu ekonomického nátlaku v podobě embarga nebo bojkotu. Postupem doby se však represí stále častěji rozumí i použití státního násilí vůči vlastnímu obyvatelstvu, kdy represálie jsou zaměřeny proti politické opozici a projevům odporu vůči režimu, nebo na potlačení občanských práv některých skupin obyvatel. A právě v tomto smyslu se termín vztahuje k našemu výkladu. Perzekuce 2

Český překlad viz např. http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P6-TA-20090213&format=XML&language=CS [cit. 1. 12. 2012].

18/92

Systematické pronásledování jednotlivců i skupin osob kvůli jejich národní, rasové, politické, náboženské a jiné příslušnosti, prováděné obvykle hrubými způsoby (patří sem psychický a fyzický nátlak, vyhrožování, izolace, teror, věznění aj.). Podle mezinárodního trestního práva patří perzekuce ke zločinům proti lidskosti. Rehabilitace Podobně jako v medicíně jde o odstranění následků nemoci či úrazu, o snahu vrátit poškozeného člověka do předchozího tělesného stavu a zlepšit kvalitu jeho života, tak v právním pojetí jde o zmírnění nebo zrušení vynesených rozsudků, takže se na odsouzeného hledí, jako by nebyl souzen. V obecném pojetí to znamená navrácení dobré pověsti, cti a bezúhonnosti, obnovení práv a společenského postavení apod., a obvykle to bývá přímo spojeno s odškodněním. Restituce, refundace Také restituce znamená navrácení do původního stavu, obnovení či náhradu a užívá se nejen v právu, ale též v biologii, medicíně, výtvarném umění, fotografii aj. V zúženém pojetí šlo o navrácení částek zaplacených úřadům (např. daní), jež byly vybrány neprávem. V širším smyslu se dnes užívá též jako náprava protiprávního chování, např. jde o navrácení neprávem zabaveného majetku původním vlastníkům. Je-li vrácena původní věc, jde o naturální restituci, náhradní plnění se označuje jako refundace (což znamená též náhradu výdajů). Retribuce Původní význam latinského slova znamenal vrácení, odplatu i odměnu, dnes se k tomu přidává i náprava, odčinění a náhrada, v konkrétním užití též vrácení majetku či nahrazení škody. Ve specifické právnické terminologii to v prvních letech po druhé světové válce znamenalo „stíhání zločinů, kterých se dopustili nacisté a jejich pomahači na čs. lidu“. 3 V rámci tehdejší retribuční justice působily mimořádné lidové soudy, Národní soud soudil význačné osobnosti společenského života a provinění proti národní cti trestaly komise národních výborů. Kompenzace

3

Kraus, J. aj. Nový akademický slovník cizích slov. Praha 2005, s. 697.

19/92

V obecném smyslu znamená vzájemné vyrovnání, vyvážení, náhradu, častá je např. finanční kompenzace jako odškodnění za utrpěnou újmu. Reparace Obecně oprava, náhrada, obnovení, slovo užívané v biologii, medicíně, genetice aj. V širším smyslu znamená nahrazení škody, obvykle v penězích, zvláště odčinění škody vzniklé porušením norem mezinárodního práva, kdy výše náhrady má odpovídat způsobené škodě. Jde zvláště o válečné reparace jako náhradu škod způsobených válkou, jež ukládají vítězné státy poraženým státům v mírových smlouvách. SHRNUTÍ KAPITOLY Odškodňování utrpěné újmy či jakékoliv diskriminace se již stalo běžnou součástí našeho života. Týká se to nejen případů porušování občanských práv, ale i diskriminace kvůli rasové, národnostní či etnické příslušnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku apod. Stále častější jsou i omluvy za různá příkoří a historické křivdy, způsobené státy některým skupinám obyvatel, nebo za křivdy, jež si v minulosti národy a státy způsobily navzájem. Patří sem např. omluva za přehmaty katolické církve, za represe někdejších kolonizátorů vůči původním obyvatelům Austrálie, indiánům, Inuitům nebo černošským otrokům stejně jako třeba náležitá reflexe spoluodpovědnosti za holocaust. Přiznání způsobených křivd směřuje k otevření možnosti odškodnění obětí represí a jejich rodin. Nachází to ohlas nejen při odškodňování obětí některých poválečných mezinárodních konfliktů, ale též velmi početných obětí represí dvou největších totalitních systémů XX. století, nacismu a komunismu, jež významně postihly i obyvatelstvo českých zemí. KONTROLNÍ OTÁZKY Uveďte příklady změn v postojích některých států vůči své odpovědnosti za křivdy způsobené v minulosti. Které válečné konflikty z nedávné doby znáte a jak byly vyřešeny? V čem vidíte shodu a v čem rozdíly základních charakteristik totalitního nacistického a komunistického systému? V čem se lišily represivní postupy vůči odpůrcům nacistického a komunistického režimu? Vysvětlete pojmy represe a perzekuce.

20/92

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Máte nějakou osobní zkušenost s odškodněním za utrpěnou škodu či újmu? Zkuste se na to zeptat také svých známých či rodinných příslušníků. Vyhledejte na internetu webové stránky organizací či institucí s údaji o počtu obětí komunistických represí a pokuste se vysvětlit a zdůvodnit zjištěné rozdíly. PRO ZÁJEMCE Doporučená literatura: Arendtová, H. Původ totalitarismu. I–III. Praha 1996. Aron, R. Demokracie a totalitarismus. 2. vyd. Brno 1993. Besançon, A. Nemoc století. Komunismus, nacismus a holocaust. Praha 2000. Furet, F., Besançon, A. ad. Komunismus a fašismus. Praha 2002. Geyer, M., Fitzpatricková, S. (eds.). Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu. Praha 2012.

21/92

4

Odškodnění obětí nacismu

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY K odstranění následků války nepochybně patří náhrada utrpěných újem stejně jako rychlé a důsledné odškodnění všech obětí perzekuce. Vývoj po II. světové válce, charakterizovaný soupeřením dvou odlišných politických systémů, tuto nápravu válečných škod značně komplikoval. Československé odškodňování válečných obětí, politických vězňů a účastníků domácího a zahraničního odboje začalo hned po válce v dosti skromné podobě, a po řadu let bylo v mnohém ovlivňováno komunistickým režimem. Až po jeho pádu došlo ke spravedlivějšímu hodnocení celého spektra národního odboje a odškodňovací politika státu vůči obětem války a válečným veteránům byla zbavena ideologických příměsí. Došlo i k částečnému dorovnání škod způsobených nacistickým Německem, např. při odškodnění nucené práce na totálním nasazení v Německé říši. Výrazně se zlepšilo odškodňování obětí holocaustu a celý komplex péče o přeživší osoby. Stranou nezůstalo ani řešení restitučních pohledávek po majetku zkonfiskovaném v době okupace, zvláště po zavlečených uměleckých předmětech, původně patřících obětem války a holocaustu. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Posoudit vztah mezi rozsahem utrpěných válečných újem a represí nacistického režimu vůči obyvatelům českých zemí a přiměřeností jejich poválečného odškodnění. Získáte: Přehled o zákonných normách a předpisech, jež upravovaly či dosud upravují podmínky pro poskytování různých druhů odškodnění pro oběti II. světové války a veterány národního odboje. Budete schopni: Samostatně

vyhledávat

informace

k vytvoření

rešerší

konkrétních

případů

odškodnění za újmy utrpěné z důvodu nacistické perzekuce v době okupace českých zemí nebo kvůli účasti v národním boji za osvobození.

22/92

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY okupace českých zemí, válečné škody, nacistická perzekuce, oběti nacismu, holocaust, totální nasazení, národní odboj, židovský majetek, uloupené umění, odškodňování, restituce, reparace, kompenzace, podpůrné fondy PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Text nejprve charakterizuje válečné škody a rozsah obětí nacistické perzekuce v českých zemích, i jejich nedostatečné odškodnění v poválečných reparacích. Uvádí první poválečné snahy o odškodnění obětí perzekuce, politických vězňů a účastníků domácího i zahraničního odboje, komentuje početné zákonné normy o odškodňování přijaté po roce 1989 a všímá si i nedávných zásadních změn v oceňování účastníků národního boje za osvobození a válečných veteránů. Samostatně představuje česko-německou problematiku odškodnění za nucenou práci při totálním nasazení, stejně jako specifické odškodňování obětí holocaustu. Závěrem uvádí i méně známá fakta o restitucích uměleckých předmětů zkonfiskovaných obětem nacistické perzekuce a holocaustu v době okupace a jen nesnadno navracených původním vlastníkům. Široký výběr doporučené literatury ke všem dílčím tématům poněkud nahrazuje dosud chybějící monografii o této problematice.

4.1

Formy a rozsah nacistické perzekuce a represí v českých zemích

Okupace českých zemí nacistickým Německem patřila k nejdelším v Evropě, trvala přes šest let, a pro pohraničí připojené k Německu již v říjnu 1938 ještě o půl roku déle. Proto také škody způsobené touto okupací byly značně vysoké; podle oficiální československé zprávy předložené jako dokument Norimberskému tribunálu byly vyčísleny na 347 a půl miliardy korun (v jejich předválečné hodnotě), z toho jen hmotné škody a ztráty specifikované komisí spojenců činily přes 151 miliardu.4 Ještě tíživější byly ztráty na životech. Celkový počet československých obětí II. světové války býval odhadován na 360 000 obyvatel, novější přepočet vycházející z poněkud odlišné kategorizace obětí dospěl k počtu minimálně 343 000 obětí.5 Toto číslo ovšem zahrnuje oběti z území celého předválečného Československa, tedy včetně Podkarpatské Rusi a 4

Vojenské dějiny Československa. IV. díl. Praha 1968, s. 627. Škorpil, P. K problematice počtu československých obětí nacionálně socialistického Německa v letech 1938– 1945. Terezínské listy, 1993, sv. 23, s. 60-80. 5

23/92

Slovenska i s jejich po Mnichovu odtrženými jižními oblastmi. A rovněž nesmíme zapomenout, jak to kdysi dělávala komunistická propaganda, že naprostou většinu těchto obětí, podle odhadů 265 000 až 272 000 osob, tvořili českoslovenští Židé, oběti holocaustu. Pro české země včetně jejich pohraničních oblastí, tedy pro území dnešní České republiky, budou takové odhady samozřejmě mnohem nižší. Nejnovější výpočet hovoří o tom, že si zde nacistická perzekuce vyžádala přibližně 122 000 obětí na životech.

6

I tady tvořili většinu

obětí Židé, přibližně 73 000 osob (jiné odhady uvádějí až 80 000 osob). K dalším obětem rasové perzekuce nacistů patřili čeští Romové v počtu nejméně 6 000 osob. Přibližně 20 000 osob zahynulo v koncentračních táborech (mimo oběti rasové perzekuce), nejméně 8 237 osob bylo popraveno (jiné odhady uvádějí až 10 000 popravených), přes 8 000 osob padlo v Květnovém povstání roku 1945 (nejen v Praze, ale v celých českých zemích), nejméně 3 461 osob zemřelo v důsledku nuceného nasazení (jiné odhady uvádějí až 5 000 osob), v pohraničních oblastech zahynul minimálně 1 000 antifašistů v Sudetech a 2 000 obyvatel Těšínského Slezska. Do celkového součtu obětí perzekuce nebyly zahrnuty ztráty způsobené válečnými událostmi, ztráty způsobené bombardováním spojeneckého letectva (údajně až 12 000 obětí), ztráty vojáků na zahraničních frontách, oběti z řad nuceně nasazených, vězňů a válečných zajatců, kteří byli na naše území zavlečeni z jiných států, ani poválečná úmrtí v důsledku špatného zacházení a prožitého utrpení. K dalším obětem nacistické perzekuce musíme však přidat alespoň osoby vězněné v koncentračních táborech a věznicích, mnohdy po značnou část okupace, které sice nepřišly o své životy, nicméně to značně ovlivnilo jejich zdraví. Uvádí se, že jen na území protektorátu bylo zatčeno (a většinou též uvězněno) 105 000 až 115 000 osob. Dohoda o reparacích od Německa po 2. světové válce předpokládala odškodnění Československa za utrpěné válečné škody ve výši 3 % celkových reparačních prostředků a 4,3% podílu na konfiskovaném průmyslovém zařízení, ale k realizaci reparačních pohledávek došlo jen z nepatrné části. Uvádí se, že naše škody byly vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších dolarů, a reparace uhradily do konce roku 1959, kdy skončily, jen 14,4 milionu dolarů,

6

Hořák, M., Jelínek, T. (eds.). Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu. Praha 2006, s. 71-75.

24/92

majetek vrácený v původní podobě jen 76,8 milionu dolarů, což celkem činilo jen půl procenta požadované částky.7

4.2

Odškodnění obětí nacismu a odbojářů

Přestože od konce druhé světové války uplynulo už skoro sedmdesát let a její viditelné následky připomínají už jen hřbitovy a památníky, neviditelné stopy v lidských životech tu stále zůstávají a dotýkají se osudů všech dosud žijících účastníků války i jejich potomků. Těsně po válce utvořili přeživší vězni a pozůstalí po nich Svaz osvobozených politických vězňů, který měl přes 62 000 členů. Pozdější Československý svaz protifašistických bojovníků sdružující odbojáře měl v českých zemích až 120 000 členů (v době sloučení organizací odboje v roce 1951). Zdaleka ne všichni vězni a odbojáři se však stali členy jednotné organizace, mnozí nesouhlasili s jejím komunistickým charakterem, jiným byl naopak vstup odepřen. Až v době politického uvolnění v roce 1968 a zvláště po přijetí zákona č. 161/1968 Sb. o změnách v důchodovém zabezpečení účastníků odboje zájem o vydání osvědčení o odboji výrazně vzrostl, nicméně nástup normalizace tento vývoj znovu přibrzdil. Až po změně režimu došlo k uvolnění a obnově odbojových organizací. Běh času však způsobil, že v obnoveném Českém svazu bojovníků za svobodu (v roce 1995) zbylo z původní skupiny odbojářů a politických vězňů již sotva 30 000 osob.8 O deset let později (2006) už jich bylo méně než 20 000 (včetně rodinných příslušníků s nárokem na odškodnění), z toho samotných válečných veteránů už jen asi 4 a půl tisíce, a jejich průměrný věk se pohyboval kolem 85 let.9 Koncem roku 2011 měl svaz podle statistik už jen 5 854 členů, přičemž 61 % členů bylo ve věkové kategorii nad 80 let.10 Aktuální stránky Ministerstva obrany ČR (v roce 2012) evidují celkem 1 600 válečných veteránů, sdružených v pěti odbojářských a veteránských organizacích.11

7

Tuleškov, O. Kdy nám Němci zaplatí reparace. Euportál, 14. 3. 2012. Viz http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/8814 [cit. 6. 9. 2012]. 8 Národ se ubránil. 1939–1945. Praha 1995, s. 104-107. 9 Dle sdělení mluvčí Svazu bojovníků za svobodu Šárky Helmichové. Viz natoaktual.cz, oficiální portál informačního centra o NATO, 1. 3. 2006, http://www.natoaktual.cz/stat-zacal-priplacet-veteranum-za-valecneutrapy-fb9-/na_zpravy.aspx?c=A060301_161954_na_cr_m02 [cit. 1. 9. 2012]. 10 Šnajdrová, L. Sociální a zdravotní informace. Národní osvobození, 2012, č. 25-26, s. 4. 11 Ministerstvo obrany ČR, Péče o válečné veterány a bývalé vojáky. http://www.veterani.army.cz/htm/1_0.html [cit. 1. 9. 2012].

25/92

4.2.1 První zvýhodnění odbojářů a obětí perzekuce Ve většině evropských zemí je obvyklé, že účastníci zahraničního i domácího odboje jsou za svou službu vlasti odměňováni některými výhodami. Také u nás jim už první zákony z roku 1946 usnadňovaly možnosti zaměstnání či studia, umožňovaly přidělení podpor a poskytnutí různých výhod. Zákon č. 136/1946 Sb. o umisťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození nejprve vymezil okruh oprávněných osob – vojáků, partyzánů, odbojářů a politických vězňů. Vyhradil jim služební místa ve státní správě, územní samosprávě, státních a národních podnicích, poskytl přednostní právo na umístění v soukromých podnicích pověřených státními či veřejnými dodávkami, na opětné umístění v podniku, ve kterém byli zaměstnáni před vstupem do odboje, na udělení živnostenských oprávnění a oprávnění k výkonu svobodných povolání (před stejně kvalifikovanými uchazeči), na přidělení zemědělského majetku, živnostenských podniků a jiného konfiskovaného nepřátelského majetku, na ustanovení národními správci nad tímto majetkem, na přijetí do škol a kursů, na udělování podpor z nadací a fondů.

Práva zemřelého účastníka odboje přecházela na

manželku, děti, rodiče a sourozence (vždy na jednu osobu v uvedeném pořadí). Zákon platil jen půl roku, byl nahrazen zákonem č. 255/1946 Sb. Zákon č. 164/1946 Sb. o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické perzekuce rovněž vymezil oprávněné osoby, jež utrpěly poškození zdraví nebo těla v důsledku vojenské služby, válečných událostí nebo fašistické perzekuce. K poškození mělo dojít nejen v době ohrožení a okupace republiky od 20. 5. 1938 do 31. 12. 1945, ale též při vojenské službě, ve válce či v zajetí od 26. 7. 1914 do 28. 2. 1921, při službě v československé armádě od 1. 3. 1921 do 20. 5. 1938 a v době po 31. 12. 1945. Započítávala se i služba ve spojenecké armádě, v partyzánských či povstaleckých jednotkách, a také věznění v koncentračních, kárných a jiných táborech, káznicích a věznicích, pokud šlo o perzekuci politickou, národní a rasovou. Nárok na zaopatření vznikl i pozůstalým po mrtvých a nezvěstných oprávněných osobách, též osobám úředně přikázaným na nucené práce. Zaopatření zahrnovalo invalidní důchod a různé přídavky k němu a příplatky (ošetřovací, slepecký, manželský, dětský, drahotní), léčebnou a protézovou péči, pobyt v domově invalidů apod. Důchody náležely i vdovám a sirotkům, existovala i možnost odstranění tvrdosti

26/92

zákona. K dalším výhodám patřily slevy na vstupném na kulturní podniky a na jízdném ve veřejné dopravě, nebo povinné přijetí těžkých invalidů do zaměstnání. Zákon platil až do konce roku 1956, kdy byl nahrazen zákonem o sociálním pojištění. Zákon č. 255/1946 Sb.o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození patřil k nejdůležitějším, protože vymezil pojem účastníka národního boje za osvobození, příslušníka československé armády v zahraničí i politického vězně natolik podrobně, že se na něj dodnes odvolávají všechny pozdější zákonné normy a předpisy o odškodňování odbojářů a politických vězňů z doby okupace. Nahradil též zákon č. 136/1946 Sb. o umisťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození, jehož znění značně zjednodušil; zároveň zachoval všechna oprávnění, jež podle něj již vznikla. Stanovil, že činnost v zahraničním nebo domácím odboji musela trvat aspoň tři měsíce; z účastníků Květového povstání byli uznání jen ti, kteří padli nebo byli těžce raněni, a totéž se týkalo příslušníků Stráže obrany státu z roku 1938; naopak bez podmínek sem byli zařazeni dobrovolníci španělské republikánské armády z let 1936–1938. Partyzán musel splňovat podmínky zákona č. 34/1946 Sb., který vymezil pojem partyzána aspoň dvouměsíční bojovou či diverzní činností v jednotce působící v týlu nepřítele, nebo aspoň jeden měsíc za zvlášť nebezpečných okolností, a stanovil i povinnost účasti na alespoň jedné ozbrojené či destrukční akci. Za příslušníky československých jednotek v zahraničí byli uznáni jen ti, co do nich dobrovolně vstoupili nejpozději 6. října 1944. Statut politického vězně získal ten, kdo byl pro svou protifašistickou činnost nebo z důvodu politické, národní, rasové či náboženské perzekuce vězněn aspoň tři měsíce, nebo při kratším věznění utrpěl vážnou újmu na zdraví či zemřel. Osvědčení o účasti na národním boji za osvobození vydávalo Ministerstvo národní obrany, nepravdivá svědectví byla trestána pokutou 50 000 korun nebo šesti měsíci vězení, příp. oběma tresty. Držitel osvědčení pak mohl žádat o přijetí do státních služeb a využívat přednostních práv, jak jsme je uvedli u zákona č. 136/1946 Sb. Zákon byl pozoruhodný též tím, že podrobně rozvedl důvody, jež přiznání osvědčení bránily. Byla to především služba v nepřátelské armádě, členství v kolaborantských a pronacistických organizacích, jež byly taxativně vyjmenovány, zaujímání vedoucích míst ve válečném průmyslu, projevy státní a národní nespolehlivosti apod. Protože k zákonu nebyly vydány prováděcí předpisy a jeho výklad někdy býval nejednotný, napravila to Směrnice k provádění zákona č. 255/1946 Sb.,

27/92

vydaná náčelníkem Kanceláře odboje Ministerstva národní obrany 24. 9. 1971, a doplněná 30. 6. 1972. 4.2.2 Odškodňovací zákony po roce 1989 Po změně režimu se jako první dočkaly odškodnění oběti nacistické perzekuce. I když počty vězněných a jinak poškozených osob šly do statisíců, vzhledem k poválečnému vývoji nebyli v někdejším Československu pozůstalí po obětech ani další poškození občané, na rozdíl od obyvatel okupovaných zemí západní Evropy, ze strany Německa nijak odškodněni. Právě obětí perzekuce by se takové odškodnění mělo týkat. Zatímco odškodnění odbojářů, partyzánů a vojáků by měl provést stát, v jehož zájmu nasazovali své životy, odškodnění obětí perzekuce by měl provést ten, kdo ji způsobil. Když ale ani po pádu „železné opony“ mezi Západem a Východem jednání o takovém odškodnění stále nevedla k řešení, rozhodl se Parlament České republiky učinit humanitární gesto a odškodnit dosud žijící oběti z prostředků českého státu. Zákon č. 217/1994 Sb. ze dne 2. listopadu 1994 o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce už v preambuli zdůrazňoval, že zákonodárce tak činí „s vědomím neodčiněného historického bezpráví způsobeného obětem nacistické perzekuce, nutnosti řešit tento problém především s ohledem na věk osob, postižených nacistickou perzekucí“, a také s vědomím „nemožnosti zmírnit cestou tohoto zákona veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila nacistická perzekuce“.12 Českoslovenští političtí vězni z let okupace tak měli, po předložení osvědčení o svém statutu podle zákona č. 255/1946 Sb., za každý započatý měsíc věznění nebo internace nárok na poskytnutí jednorázové částky ve výši 2 300 Kč, což se týkalo i vdov a vdovců po těchto postižených (pokud manželství vzniklo již před postižením), a sirotků po osobách popravených či zemřelých ve vězeních a táborech. Vdovy, vdovci a sirotci po popravených a zemřelých měli dále nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 100 000 korun. Ve srovnání s demokratickou částí Evropy však ani státní uznání zásluh odbojářů nedosahovalo patřičné úrovně, příliš dlouho bylo poplatné zájmům komunistického státu. I po zásadní změně režimu to trvalo přes deset let, než byl v únoru 2000 přijat zákon, oceňující 12

Zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Sbírka zákonů. Česká republika, r. 1994, částka 67, s. 2112.

28/92

všechny vojáky československých zahraničních armád nebo armád Spojenců bez ideologických předsudků. Zákon č. 39/2000 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 stanovil, že za alespoň jeden rok služby jim náležela jednorázová peněžní částka ve výši 120 000 Kč, za každý měsíc služby přesahující 1 rok částka 1 000 Kč. Kdo sloužil ve vojsku aspoň tři měsíce, obdržel jednorázově 60 000 Kč. Na plnou částku ve výši 120 000 Kč měl nárok i druhý z manželů vojáka, který padl v boji; na polovinu této částky, pokud voják kdykoliv později zemřel. Rok poté byli shodným způsobem oceněni i účastníci domácího odboje a političtí vězni komunistického režimu. Zákon č. 261/2001 o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěným do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Zákon se vztahoval na všechny žadatele, kteří mohli doložit osvědčení o svém účasti v národním odboji podle zákona č. 255/1946 Sb, a také na rehabilitované politické vězně z doby mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, perzekvované komunistickým režimem. Za účast v odboji nebo za věznění delší než rok příslušela částka 120 000 Kč, za každý měsíc navíc částka 1 000 Kč. Alespoň tříměsíční účast v odboji nebo věznění bylo odškodněno částkou 60 000 Kč. Zvláštností zákona byla formulace o tom, že se odškodnění vztahuje i na vdovy a vdovce, jejichž manželství nemohlo být za války úředně uzavřeno, pokud k němu došlo do 31. 12. 1945. V tomto smyslu byl nyní doplněn i zákon 39/2000 Sb. 4.2.3 Změna v oceňování účastníků národního boje za osvobození K nejvýraznější změně v odškodňování politických vězňů a odbojářů došlo až po vstupu České republiky do Evropské unie, v září 2005. Sotva bychom sice mezi těmito fakty hledali přímou souvislost, nicméně snaha o přizpůsobení se podmínkám tržní společnosti je zřejmá. Dosavadní způsob ocenění zásluh totiž předpokládal bezplatné užívání veřejné hromadné vnitrostátní železniční a autobusové dopravy, vnitrostátních telefonních služeb, tuzemské lázeňské péče a rekreačních pobytů. Po přechodu těchto služeb ze státního majetku do

29/92

rukou soukromých rukou bylo stále zjevnější, že povinnost státu nemohou nést na svých bedrech podnikatelé. Zmíněné výhody odbojářů a politických vězňů byly tedy zrušeny, což vyvolávalo kritiku nejen od postižených osob. Stát však svou podporu oprávněným nárokům nemínil zastavit, nýbrž ji ve shodě s poměry obvyklými v jiných evropských zemích poskytl přímo oprávněným osobám ve formě zvláštního příspěvku k důchodu. Zákon č. 357/2005 Sb. o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. Zákon stanovil jako jeden ze způsobů kompenzace původních výhod zvláštní příspěvek ve výši 2 500 Kč měsíčně (vdovám nebo vdovcům oprávněných osob v poloviční výši) s tím, že pokud vzroste roční úhrnný index cen za tyto služby aspoň o 5 %, bude patřičně navýšen i tento příspěvek. Zákon v tomto bodě sjednotil odškodňování obětí nacismu a komunismu, neboť poskytl tento příspěvek i politickým vězňům z doby po roce 1948. O lepšícím se stavu společnosti svědčí též příklady vstřícnosti ze strany několika soukromých podnikatelů, kteří se rozhodli, že odbojářům a politickým vězňům bezplatné využívání svých služeb zachovají, např. nástupce Českého Telecomu španělská Telefónica, Dopravní podniky Českých Budějovic aj. Některé další výhody pro odbojáře byly včleněny do jiných zákonných norem, např. do zákona o sociálních službách.13 Je rovněž zajímavé, že při ocenění účastníků národního odboje zákon stále ještě bere v úvahu zásluhy o vznik Československa. I když poslední český legionář z první světové války zemřel již před několika lety (byl to Alois Vocásek z Prahy, zemřel 9. srpna 2003 ve věku 107 let), žijí dosud některé vdovy po legionářích. Ocenění směřuje především k účastníkům druhého odboje, vdovám,vdovcům a sirotkům po nich, kteří pobírají důchod z českého důchodového pojištění. Tvoří je příplatek ke starobnímu či plnému invalidnímu důchodu ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc odbojové činnosti, u vdov a vdovců ve výši poloviny, a u sirotků ve výši dvou pětin této částky. Zákon poprvé uznal nároky účastníků květnového povstání proti okupantům v roce 1945, jejichž zapojení do odboje bylo mnohem kratší, než vyžadovalo znění předchozích zákonů. Nyní postačuje účast v bojích se zbraní v ruce, podíl na zpravodajské a spojovací činnosti, zdravotní a zásobovací službě nebo členství v Revoluční

13

Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách poskytuje účastníkům odboje a pozůstalým manželům (manželkám) starším 70 let pečovatelskou službu bez úhrady (§ 75, odst. 2).

30/92

české národní radě či povstaleckém velitelství, doložené v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945 alespoň po dobu tří dnů. Zákon zohlednil také účastníky zahraničního a domácího odboje, jimž předchozí zákony č. 39/2000 Sb. a 261/2001 Sb. neumožnily získat jednorázovou peněžní částku 120 tisíc Kč, protože sloužili v zahraniční armádě po dobu kratší než tři měsíce (nebo u partyzánů kratší než dva měsíce); nové znění zákona stanovilo za účast v národním odboji kratší než tři měsíce jednorázovou částku ve výši 30 tisíc Kč, pro vdovy, vdovce a děti polovinu této částky. Zákon se připravoval několik let a jeho znění bylo předmětem živých diskusí politiků i veřejnosti. Některé hlasy projevovaly obavy z finanční náročnosti návrhu, jiné naopak pokládaly ocenění odbojářů za neadekvátní jejich zásluhám.14 Po roce a půl od doby, kdy vstoupil zákon v platnost, se obavy odbojářů a politických vězňů poněkud rozptýlily. Podle sdělení České správy sociálního zabezpečení z června 2007 se příplatek k důchodům účastníků odboje a vězňů z let 1939 – 1945 (nebo vdovcům, vdovám a sirotkům po nich) vyplácel celkem 15 222 žadatelům. O přiznání tzv. „kompenzačního“ příspěvku, který se však týká i vězňů komunistického režimu, požádalo 30 017 osob, kladně bylo vyřízeno 27 661 žádostí.15 Zákon č. 108/2009 Sb. o jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu a o změně některých zákonů. Úřady projevily ochotu napravit některé nedostatky, které se v zákoně č. 357/2005 Sb. objevily.

Nebylo v něm např.

zohledněno, že existuje skupina asi 30 – 50 žen, držitelek osvědčení o účasti v odboji podle zákona č. 255/1945 Sb., které nikdy nepobíraly vlastní důchod, takže nemohou získat ani příplatky k němu. Nyní to zákon umožnil a zvýhodnil rovněž výpočet výše příplatku k důchodu vdovám a sirotkům po osobách, které padly, byly popraveny nebo zemřely ve vazbě, koncentračních táborech, vězení či byly usmrceny při zatýkání.

14

Jeden ze spolunavrhovatelů zdůvodňoval oprávněnost návrhu na jednorázovou výplatu 30 tisíc Kč za 3 měsíce účasti v národním odboji srovnáním, podle nějž dostávají příslušníci speciální jednotky v operaci Trvalá svoboda v Afghánistánu paušální příplatek k platu ve výši 3 400 dolarů, takže ocenění pro odbojáře z druhé světové války je spíše jen symbolické. Viz V. EXNER: Bojovníci za svobodu zůstali neoceněni. Národní osvobození, 2004, č. 9. s. 2-3; (gö): Vláda dá odbojářům příplatek místo výhod. Právo, 10. 3. 2005, s. 5; lds: Poslanci chtějí příspěvky pro odbojáře. Lidové noviny, 15. 3. 2005, s. 4. 15 Ze zprávy o činnosti, přednesené předsedkyní ČSBS Andělou Dvořákovou na řádném sjezdu, konaném 20. června 2007 v Praze. Národní osvobození, 2007, č. 15, s. 2.

31/92

4.3

Odškodnění totálně nasazených

Záhy po okupaci českých zemí zavedli nacisté i zde úřady práce, všeobecnou pracovní povinnost a pracovní knížky. Pod hrozbou přísných trestů za neuposlechnutí příkazu začala mobilizace pracovních sil, pro niž se vžil pojem totální nasazení. Odhaduje se, že nucená práce postihla 400 000 až 450 000 Čechů (některé výpočty uvádějí až 600 000 nasazených). Podle vojenského vzoru byly z protektorátu do Říše postupně „nasazovány“ ročníky mládeže 1921 – 1924 na práci ve válečném průmyslu, koncem války též na hloubení zákopů a stavbu obranných valů. Hromadné ubytovny, špatné hygienické podmínky, nedostatečná lékařská péče, nekvalitní strava, dvanáctihodinová pracovní doba, šikana v práci i v táboře a neustálá hrozba bombardování, to vše představovalo značné riziko ohrožení. Za nepovolený odchod či útěk z tábora, porušení pracovní disciplíny či nízký pracovní výkon hrozil pobyt v pracovněvýchovném a později i v koncentračním táboře, za sabotáž trest smrti. Ve struktuře cizích dělníků na pracích v Říši patřili Češi až do nejnižší, slovanské skupiny, v níž ale měli o něco lepší podmínky než Poláci a Ukrajinci či Rusové. 4.3.1 Z historie odškodnění nucené práce Přestože v letech 1946 až 2000 bylo uzavřeno téměř čtyřicet dohod o odškodňování zahraničních obětí nacistické perzekuce, mnohé skupiny perzekvovaných byly z odškodnění vyloučeny s odvoláním na německý odškodňovací zákon, který zohledňuje pouze perzekuci politickou, rasovou a náboženskou. Stranou tak zůstávaly především oběti nucené práce v totálním nasazení. Zatímco odškodnění obětí nacismu v západní Evropě si pokračující integrace západního světa na Spolkové republice postupně vynutila, stejné požadavky obětí z Východu mohly být kvůli studené válce snadno odmítnuty. Odškodňovací zákon jejich nároky vylučoval s odůvodněním, že v okamžiku jeho vydání žily tyto osoby ve státech, s nimiž neudržovala Spolková republika diplomatické styky. Odškodnění obětí nacistické perzekuce z českých zemí umožnil až pád komunistického režimu, sjednocení Německa a postupné zlepšování česko-německých vztahů. Po vzniku humanitárních fondů v Polsku, Rusku, Ukrajině a Bělorusku byl v roce 1998 vytvořen i Českoněmecký fond budoucnosti. Vhodnou půdu pro tento krok připravila Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsaná 21. ledna 1997. Oba státy do fondu vložily jmění v celkové výši 165 milionů marek. Posláním fondu byla nejen

32/92

podpůrná a pečovatelská činnost, ale většina prostředků měla být využita na „humanitární pomoc pro oběti nacionálně socialistického násilí“, tedy především pro bývalé vězně a osoby, které se musely ukrývat před rasovým násilím. V následujících letech bylo na tyto účely rozděleno 90 milionů marek (asi 45 milionů EUR). Postupně se začaly ozývat se svými nároky i poškození, na něž dosud žádné odškodnění nepamatovalo. Šlo především o oběti vyvlastňování, nebo oběti nucené a otrocké práce v Německu, kam nacistický stát přivlekl nejméně 14 milionů cizích státních příslušníků, především ze střední a východní Evropy, mezi nimi i téměř půl milionu osob z českých zemí. Německé úřady zprvu nejevily ochotu k jednání, ale sílící mezinárodní tlak v souvislosti s odškodňováním obětí holocaustu, rostoucí úspěchy hromadných žalob podaných na německé podniky v USA, oživování otázky dosud nesplacených válečných reparací a snaha o konečné uzavření důsledků druhé světové války způsobily nakonec obrat v přístupu německých úřadů. V obavách před lavinou soudních sporů se německé podniky, které na otrocké práci vězňů v době války nejvíce vydělaly, dohodly s vládou na vytvoření „nadační iniciativy německého hospodářství“. Německé firmy spolu s vládou do nadačního fondu vložily deset miliard marek, jež měly být rozděleny především mezi oběti otrocké a nucené práce, a za určitých podmínek i jiným skupinám postižených (např. vdovám a sirotkům po zavražděných obětech rasové a politické perzekuce, perzekvovaným Romům či ukrývaným osobám). Přes osm miliard marek bylo určeno na odškodnění asi 1, 7 milionu dosud žijících osob, deportovaných na nucené práce. Správu a rozdělení těchto prostředků dostala na starost německá nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, která vznikla spolkovým zákonem ze 2. srpna 2000. 4.3.2 Platby z německé a rakouské nadace Partnerem německé nadace v České republice se stal Česko-německý fond budoucnosti, který v květnu 2000 vytvořil Kancelář pro oběti nacismu, jež měla zajistit rozdělení prostředků vyhrazených pro české oběti. Z celkové částky 10 miliard DEM to bylo 423 milionů DEM (asi 216 miliónů EUR). Podobný orgán záhy vytvořila i Republika Rakousko. Partnerem jejího fondu Smíření, mír a spolupráce se stala Česká rada pro oběti nacismu. Z

33/92

prostředků fondu bylo pro české oběti nucených prací na území dnešního Rakouska vyčleněno 501 milionů ATS (asi 36 milionů EUR).16 Oprávnění žadatelé o platbu z německé nadace byli rozděleni do několika kategorií: A – otrocká práce, B – nucená práce, C – jiné nacistické bezpráví (tzv. otevírací doložka). Zařazení do příslušné kategorie odpovídala i výše platby: v kategorii A do 15000 DEM, v kategorii B do 5 000 DEM, v kategorii C do 5000 DEM (oprávněným právním nástupcům obětí náleželo v kategorii A – 9 000 DEM, v kategorii B – 3 000 DEM, v kategorii C – od 750 do 3 000 DEM). U rakouského fondu činily platby v kategorii 2 – otrocká práce – 105 000 ATS, v kategorii 1 – nucená práce – 35 000 ATS, v kategorii 0 – nucená práce v zemědělství – 20 000 ATS. Samostatně byla vedena kategorie „jiné osobní újmy“, kterou tvořily oběti lékařských pokusů a újmy na zdraví dětí z domovů pro děti nuceně nasazených (platba byla stanovena na 8 300 DEM). V průběhu jednání se zástupci německé nadace se českým partnerům podařilo kritéria pro zařazování poškozených do jednotlivých kategorií značně rozšířit a umožnit tak odškodnění mnoha dalším osobám. Vznikl podrobný seznam téměř 4 tisíc vězeňských zařízení, v nichž byli žadatelé o platbu vězněni, a mnohé z nich se podařilo zařadit do kategorie A (např. věznici gestapa v Terezíně či Kounicovy koleje v Brně). Podařilo se to i v případě pracovně výchovných, internačních a jiných táborů, včetně speciálních táborů pro Romy či táborů pro Poláky. Právě tady bylo možno využít výsledků dlouholetých výzkumů dějin okupace a odboje na Těšínském Slezsku, které probíhaly na pracovištích muzea a univerzity v Opavě. Specifika okupačních poměrů na Těšínsku byla uznána jako podpůrná okolnost při zařazování do kategorie „jiných represí“, studie o nucené práci Poláků posloužila vyjednávacímu týmu jako argument.17 Také obětavá dokumentační a osvětová práce Kongresu Poláků v České republice přispěla k prokázání nároku na odškodnění mnoha Poláků z Těšínského Slezska. K formálním kritériím pro poskytnutí platby z obou fondů patřilo prohlášení příjemce platby, že se zříká dalších nároků vůči německému státu a průmyslu. Žadatel musel mít trvalé

16

Veškeré zde uvedené údaje o platbách za odškodnění totálně nasazených viz Hořák, M. (ed.). Odškodnění 2000 – 2006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce. Praha 2007, s. 43-44, 53, 73-76, 86. 17 Borák, M. Nucené nasazení Poláků na práce do Říše v letech 1939-1945 (s přihlédnutím k Polákům z Těšínska). Slezský sborník, 99, 2001, s. 95-108.

34/92

bydliště na území České republiky. Muselo být dodrženo „kritérium dožití“, tedy na pozůstalé po oběti nacistického bezpráví mohly její nároky přejít jen v případě, že dotyčná osoba zemřela po 15. únoru 1999 (u rakouského fondu po 15. únoru 2000). A musela být dodržena i registrační lhůta pro podání žádosti o platbu (u německé nadace byla dvakrát prodloužena až do 31. prosince 2001, u rakouského fondu do 31. prosince 2004). Novela spolkového zákona ze 25. srpna 2004 pak stanovila definitivní ukončení plateb do 31. prosince 2006. Podle závěrečné statistiky zaregistroval Česko-německý fond budoucnosti celkem 110 624 žádostí o platbu z prostředků německé nadace, z toho 75 961 žádostí bylo uznáno za oprávněné. V kategorii otrocké práce bylo vyplaceno 8 656 žadatelů, v kategorii nucené práce 38 564 žadatelů, v kategorii „jiného nacistického bezpráví“ 28 549 žadatelů, a v kategorii „jiných újem“ 192 žadatelé. Na rakouský fond se obrátilo 11 798 žadatelů, za oprávněné bylo uznáno 10 964 žádostí, z toho 229 v kategorii otrocké práce, 10 406 v kategorii nucené práce v průmyslu, 236 v kategorii nucené práce v zemědělství, službách a domácnostech, a 93 ve zbývajících kategoriích. Na žádost České rady pro oběti nacismu, jež byla partnerskou organizací rakouského fondu Smíření, mír a spolupráce, převzal Českoněmecký fond budoucnosti i zpracování rakouských žádostí a zprostředkoval tak celkem 86 925 českým obětem otrocké a nucené práce v Německu a Rakousku výplatu odškodnění v celkové výši téměř 8 miliard Kč. Tento odškodňovací proces se odehrával v době, kdy Česká republika usilovala o vstup do Evropské unie a uzavíral se v prvních letech po jejím vstupu. Společenská atmosféra podporovala snahy o mezinárodní spolupráci mnohem výrazněji než v minulosti a přispěla i k úspěšnému průběhu této odškodňovací akce. Vyplněné dotazníky a mnohdy velmi obsáhlé dokumentační materiály, jimiž přes 120 000 žadatelů doplňovalo své žádosti o odškodnění, vytvořily mimořádně hodnotný archivní fond, předaný po ukončení akce Národnímu archivu v Praze, kde bude sloužit badatelskému využití. Kancelář pro oběti nacismu k 31. 12. 2007 ukončila svou činnost, ale Česko-německý fond budoucnosti působí dál a každoročně podporuje vědecké, kulturní, sociální a jiné projekty, jež přispívají k usmíření a rozvoji obou národů.

35/92

4.4

Odškodnění obětí holocaustu

Židé v českých zemích byli nacisty takřka vyhubeni. Z celkem asi 118 000 Židů, kteří zde žili před válkou, se jen asi 30 000 osob podařilo odejít do ciziny ještě před tím, než se naplno rozjela mašinérie holocaustu. Nejméně 73 000 Židů pak bylo povražděno, z koncentračních táborů se jich totiž vrátilo jen asi deset tisíc. Většina z nich pak Československo po válce opustila, když se tu neshledala se svými příbuznými, a obvykle ani se svým majetkem. 4.4.1 Mezinárodní odškodňovací projekty První úspěšné snahy o odškodnění obětí holocaustu v západní části tehdy ideologicky rozděleného světa spadají do začátku 50. let minulého století, kdy se v této věci začal uskutečňovat tlak Izraele i Světového židovského kongresu na Spolkovou republiku Německo. V roce 1951 byl k tomu účelu dokonce vytvořen samostatný orgán – Konference o židovských materiálních nárocích vůči Německu, Conference on Jewish Material Claims Against Germany, zkráceně Jewish Claims Conference, nebo také Claims Conference (CC). Kladla si za cíl dosáhnout spravedlnosti pro židovské oběti holocaustu, zvláště jednáním s německou vládou o materiálním odškodnění obětí, což se jí dařilo plnit. Uvádí se, že už v roce 1978, po 25 letech německých plateb, dosahovala jejich celková výše 53 miliard marek. Konference spravuje různé kompenzační fondy, přiděluje prostředky na sociální programy pro přeživší holocaust a všestranně dbá na udržování památky obětí a poučení z šoa. Na mnohé z jejích kompenzačních programů nakonec dosáhli i čeští Židé, např. na příplatky k důchodu pro osoby vězněné v koncentračních táborech, ghettech, pracovních praporech nebo pro osoby, které se za války ukrývaly, na platby z fondu pro oběti lékařských pokusů aj. V současnosti např. Konference podporuje prostřednictvím Terezínské iniciativy zdravotní granty (včetně příspěvků na zdravotní pomůcky), granty na podporu služeb domácí péče klientů Židovských obcí v ČR, granty naléhavé pomoci, týkající se nemajetných osob ve finanční tísni aj. Od roku 2012 vznikl nový Kompenzační fond pro oběti holocaustu (HVCF) s předpokládaným rozpočtem téměř 650 milionů dolarů, určený k odškodnění přeživších holocaust, kteří pocházejí ze zemí bývalého komunistického bloku a dosud nikdy nebyli za své utrpení odškodněni. Žádosti lze podávat do poloviny roku 2013, oprávněné osoby obdrží jednorázovou platbu ve výši 1 900 EUR. Rovněž od roku 2012 např. platí změna, že měsíční příplatek k důchodu ve výši 260 EUR mohou dostat i osoby, vězněné v ghettu více jak 12

36/92

měsíců (dosud šlo o 18 měsíců), a osoby starší 75 let, vězněné v ghettu po dobu nejméně 3 měsíců, získávají nově nárok na měsíční platbu 200 EUR. Claims Conference však nikdy nebyla a není jedinou možností pro odškodnění obětí holocaustu. Ukončení konfliktu mezi Východem a Západem a sjednocení Německa přinesly totiž zásadní změnu i do historie odškodňování. Podobné dohody, jaké uzavírala Spolková republika od šedesátých let se západními státy, mohly být konečně uzavřeny i se zeměmi bývalého sovětského bloku. Vzhledem k obrovskému počtu obětí nacistické perzekuce v tomto prostoru byly však vynaložené prostředky spíše jen humanitárním gestem než skutečným odškodněním. Došlo i na Českou republiku, kde měl nově vytvořený Českoněmecký fond budoucnosti sloužit též k odškodnění obětí perzekuce. Ve změněném klimatu se na pořad dne dostala otázka návratu někdejších židovských majetků, včetně uloupeného zlata a uměleckých děl, otázka „spících“ kont ve švýcarských bankách a otázka nevyplacených pojistek. Prostřednictvím spolkové nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ se mělo dostat odškodnění nejen obětem otrocké a nucené práce, ale za určitých podmínek i jiným skupinám postižených (např. vdovám a sirotkům po zavražděných obětech rasové a politické perzekuce, perzekvovaným Romům či ukrývaným osobám). Bývalí vězni nacistických koncentračních táborů mohou obdržet přímo z Německa jednorázové dávky odškodnění nebo příplatek k důchodu. Asi 800 žadatelů z České republiky si podalo u důchodové správy v Landshutu žádost o přiznání tzv. Ghettorente, platby za práci v ghettu (obvykle v Terezíně), jež ani nemusela mít charakter práce nucené. Žádná z těchto plateb podle dohody českého a německého ministerstva financí nepodléhá zdanění. Nejnovější vládní dohody se již neomezují jen na uznání nároků obětí na finanční vyjádření odškodného, ale stále častěji zohledňují podněty občanských iniciativ, jakými jsou např. Aktion Sühnezeichen, Maxmilian-Kolbe-Werk, nebo iniciativy v podobě „fondů budoucnosti“, k nimž patří i ten česko-německý. Jejich cílem je spojovat finanční odškodnění s kulturními formami nápravy, s uchováním vzpomínek a památky obětí, s podporou projektů zaměřených na osobní setkávání a mezinárodní porozumění. Z dalších organizací bránících práva obětí holocaustu lze připomenout ještě např. Světovou židovskou organizaci pro restituce, World Jewish Restitution Organization, WJRO. Byla založena v roce 1992 Světovým židovským kongresem a izraelskou vládou a zastřešuje deset 37/92

nejvýznamnějších židovských organizací z celého světa. Začala

vyjednávat o židovských

restitucích

problémy

s 19

zeměmi

Evropy,

především

hodlá

řešit

s restitucemi

v postkomunistických zemích. Proslavila se již úspěšnou kampaní v kauze tzv. spících kont v největších švýcarských bankách. Židovský majetek uloupený nacisty v Německu a okupovaných zemích měl údajně hodnotu až 10 miliard dolarů, zčásti uložených ve Švýcarsku. Pátrání odhalilo 54 000 kont, jejichž majitelé mohli souviset s holocaustem. Nakonec došlo se souhlasem obou stran k soudnímu vyrovnání ve výši 1, 25 miliardy dolarů. Odškodné dostalo i několik českých Židů. 4.4.2 Český zákon a Nadační fond obětem holocaustu S jistým zpožděním došlo k posunu ve vztahu k obětem holocaustu i v České republice. Přispíval k tomu i mezinárodní tlak na nápravu situace, v níž se nacházely oběti holocaustu, zvláště v postsovětských zemích. Úprava zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., provedená nařízením vlády v roce 1994, umožňovala vrátit majetek i dědicům soukromých židovských nemovitostí. V praxi však bylo mnoho objektů již před třemi roky převedeno do majetku obcí a měst a ta je nyní odmítala vydat. Federace židovských obcí už v roce 1992 pořídila neúplný soupis asi 800 objektů, jež byly před válkou v majetku obce a ostatních židovských spolků a institucí, jejichž zcizení mohla doložit převody majetku na okupační Vystěhovalecký fond. Přes kritiku mezinárodních židovských organizací nakonec Federace po jednání se zástupci vlády a parlamentu přistoupila na redukci svých nároků na pouhé 202 položky, protože mnohé objekty byly již zcela zničeny, přestavěny nebo slouží veřejně prospěšným účelům. Jen třetina z nich byla tehdy v rukou státu, třetinu spravovaly obce a města, třetina už byla v soukromých rukou. O něco pozdější soupis dospěl až k počtu 1681 původně židovských objektů, z nichž jen čtvrtina byla v majetku židovských obcí. Návrh zákona, který by realizoval aspoň minimální požadavek restituce a umožňoval restituci i fyzickým osobám (zejména v případech, kdy nebylo poválečné restituční řízení zahájeno nebo ukončeno) však nebyl v roce 1994 parlamentem přijat. Po dohodě s tehdejším premiérem Václavem Klausem bylo přistoupeno jen k tzv. exekutivnímu vydávání majetku ve formě rozhodnutí vlády, jež se však týkalo pouze majetku vlastněného v té době státem. Byly tak vráceny např. sbírky Státního židovského muzea, ale městům a obcím bylo vrácení židovského majetku pouze doporučeno, takže až na výjimky (např. hlavní město Praha nebo Polná) se rozhodly majetek nevydat. I když už existovaly zákony umožňující řešit restituční

38/92

nároky fyzických osob, mnoha židovským žadatelům nebylo vyhověno např. proto, že se před válkou při sčítáních lidu hlásili k německé národnosti. Obecnou podmínkou bylo i české občanství žadatele, což vyloučilo četné nároky zahraničních žadatelů, jejichž majetky byly v mnoha případech privatizovány. K alespoň symbolickému zmírnění jejich škod byl později vytvořen Nadační fond obětem holocaustu.18 K oživení zájmu státu o židovskou problematiku došlo až zahájení projektu „Fenomén holocaust“ v roce 1997, který se z iniciativy Kanceláře prezidenta republiky a Václava Havla zabýval mapováním souvislostí holocaustu v českých zemích, zkoumal některé dosud nezpracované kapitoly dějin druhé světové války a všimnul si rovněž osudů židovského majetku.19 V polovině roku 1998 se nově zvolená vláda ve svém programovém prohlášení zavázala vypořádat majetkové nároky obětí holocaustu a zřídila k tomu účelu Smíšenou pracovní komisi, vedenou místopředsedou vlády a předsedou Legislativní rady vlády České republiky Pavlem Rychetským. Komise zkoumala zejména arizaci židovského majetku v českých zemích. Na její podnět byl vypracován a 20. června 2000 přijat Parlamentem ČR zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Zákon se vztahoval především na majetkové křivdy způsobené židovským obcím, nadacím a spolků v období II. světové války, resp. již od doby po Mnichovu, tedy od 29. září 1938 do 8. května 1945. Restituenty ze zákona byla Federace židovských obcí v ČR, popř. židovské obce samotné. Pokud jde o restituci uměleckých děl, jsou oprávněnými osobami fyzické osoby, jimž byla tato díla ve zmíněném období konfiskována či jinak odňata. Na základě doporučení Smíšené pracovní komise založila Federace židovských obcí v ČR dne 31. července 2000 Nadační fond obětem holocaustu. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rozhodla 15. září 2000 převést z Fondu národního majetku na nový fond 300 milionů korun. Měly být využity na zdravotní a sociální pomoc přeživším holocaust, na financování kulturních a společenských aktivit a vzdělávání v oblasti judaismu, na údržbu židovských památek, na projekty sloužící důstojnému připomenutí obětí holocaustu. Třetina prostředků měla sloužit k odškodnění fyzických osob při zmírnění majetkových křivd způsobených

18

T. KRAUS: Praktické zkušenosti z restitučních sporů a procesů v České republice, souvisejících s navracením kulturních statků. In: Ztracené dědictví. Příspěvky z „kulatých stolů“ na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války. Praha 2006, s. 57-61. 19 Fenomém holocaust/The Holocaust Phenomenon. Conference Report of the International Scientific Conference. Prague-Terezín 1999.

39/92

obětem holocaustu. Mělo se jednat o lidi, jimž byl v důsledku rasové perzekuce odňat nemovitý majetek a platné restituční předpisy jim neumožnily jeho navrácení ani kompenzační odškodnění. Některé předpisy totiž podmiňovaly nárok na restituci občanstvím ČR, nyní možnost kompenzace zahrnovala všechny oprávněné žadatele bez ohledu na jejich dnešní občanství a zemi pobytu. Bylo podáno celkem 1 200 žádostí, ale jen necelá polovina z nich vyhověla daným podmínkám. Během pěti let rozdělil fond oněch 100 milionů mezi 516 oprávněných žadatelů ze 27 zemí světa (nejvíce jich pocházelo z Izraele, České republiky, USA, Velké Británie, Kanady, Austrálie, Uruguaye a Rakouska). Tento projekt, podporovaný výhradně z prostředků českého státu, byl první iniciativou svého druhu v zemích střední a východní Evropy. Poslední příspěvek z fondu byl vyplacen v březnu 2006 a odškodňovací projekt byl ukončen. Projekty na zkvalitnění života a důstojné stáří obětí holocaustu, předpokládající finanční pomoc na úhradu léků, potravinových doplňků, příspěvků na léčebnou a preventivní péči apod. se obnovují, někdy i s přispěním jiných zdrojů (např. v roce 2012 byl fondu poskytnut grant německé nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, financovaný z daru Deutsche Bahn na pomoc obětem nacistického režimu ve střední a východní Evropě).

4.5

Restituce kulturních statků obětí války

Hned od prvních dnů okupace začaly v Protektorátu Čechy a Morava působit německé instituce i speciální komanda (např. Einsatzstab Rinnebach, Einsatzstab Jurk), jež měla zjišťovat umělecké a historické sbírky vhodné pro obohacení muzeí a galerií v Říši. Nejvíce ztrát způsobila činnost gestapa, které zabavovalo majetek zatčených osob a provádělo „arizaci“ židovského majetku. Mnohé zabavené umělecké předměty byly darovány nacistickým funkcionářům nebo se staly obětí sběratelského zájmu příslušníků státní a vojenské správy. Pro správu a zpeněžení majetku zabaveného osobám zatčeným gestapem vznikl při Úřadu státního tajemníka K. H. Franka Majetkový úřad, který majetek rozprodával prostřednictvím aukčních síní (např. firmy Andreé v Praze). Správa konfiskovaného židovského majetku byla v kompetenci Vystěhovaleckého fondu Ústředny pro židovské vystěhovalectví, podřízené přímo Říšskému úřadu bezpečnostní služby v Berlíně. Umělecké předměty zabavené Židům byly soustředěny ve skladech tzv. Treuhandstelle při tzv. Židovské

40/92

radě starších na pěti místech v Praze,20 odkud byly některé z nich zapůjčeny jako říšský majetek do státních sbírek pražského Rudolfina, Českomoravské zemské galerie a dalších muzeí a galerií. Podobně tomu bylo v okupovaném pohraničí českých zemí připojeném hned po Mnichovu k Německé říši, např. v Sudetské župě byly podle pokynů vrchního finančního prezidia gestapem zabavené umělecké předměty zasílány k ocenění a prodeji do ústředny při městské zastavárně v Berlíně. V některých případech vrchní finanční prezidium v dohodě s ministerstvem financí rozhodlo o předání předmětů do správy muzeí a galerií v Říši. 4.5.1 Z historie českých restitucí majetku obětí holocaustu Po válce komplikovala provedení restitucí skutečnost, že při manipulaci s majetkem se nepřihlíželo k tomu, zda se jednalo o majetek německý, nebo o majetek židovský, arizovaný v průběhu okupace německou právnickou či fyzickou osobou. Židovský majetek tak přešel do vlastnictví státu a práva původních majitelů nebyla automaticky zohledněna. Nerestituovaný majetek z podstat Majetkového a Vystěhovaleckého fondu byl přes protesty židovských obcí převeden do Likvidačního fondu měnového, s výjimkou předmětů a sbírek historické, vědecké a umělecké hodnoty, jež byly prohlášeny za státní kulturní majetek. Majetek zkonfiskovaný nacisty se posléze sloučil s vyvlastněnými majetky Němců, kolaborantů a zrádců a byl převeden do Fondu národní obnovy, a později do státního rozpočtu. V podmínkách komunistického režimu byla problematika restitucí záměrně odsunuta za hranice legality a měla být odsouzena k naprostému zapomnění. K nápravě majetkových křivd způsobených za války a po ní obětem holocaustu nedošlo ani v prvních letech po pádu komunistického režimu, ale až mnohem později, a za obtížnějších podmínek. Už jsme se zmínili o tom, že v roce 1998 vláda zřídila Smíšenou pracovní komisi k posouzení otázek spojených s restitucemi židovského majetku. Jedna z jejích sekcí nalezla ve sbírkách Národní galerie 63 obrazů, jejichž původní vlastníci ani jejich potomci již nebyli naživu. Vláda pak rozhodla o převedení těchto obrazů do vlastnictví Židovského muzea v Praze. K výsledkům činnosti komise patřila nejen sumarizace majetkových křivd a návrh na zřízení nadačního fondu k úhradě kompenzací za majetek obětí holocaustu, ale též posouzení právní problematiky restitucí. Vláda vyšla vstříc celosvětovému úsilí o nápravu válečných 20

Blíže viz H. KREJČOVÁ: Treuhandstelle (vnucená majetková svěřenecká správa, tj. tzv. správa k věrné ruce). In: Návraty paměti. Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Praha 2007, s. 2046.

41/92

křivd a připravila zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Ohledně uměleckých děl, zkonfiskovaných či jinak v té době zcizených fyzickým osobám, stanovil zákon povinnost jejich vydání původním vlastníkům či jejich potomkům, pokud jsou tato díla v majetku státu. Na činnost vládní Smíšené pracovní komise navázalo „Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí 2. světové války“, zřízené vládní komisí v listopadu 2001, které se stalo součástí vědecké základny Akademie věd České republiky (organizačně bylo začleněno do Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR); od roku 2012 je samostatnou o. p. s. Centrum ve spolupráci s Ministerstvem kultury a Ministerstvem zahraničních věcí zastupuje Českou republiku při jednáních s partnerskými organizacemi v Evropě, především však provádí soustavný výzkum a rešerše archivních pramenů z fondů domácích i zahraničních archivů, muzeí a galerií o majetku konfiskovaném v letech 1939– 1945 a o jeho pohybu za války i po ní, a poskytuje odbornou pomoc žadatelům o restituce kulturních statků. Dokumentační středisko Centra vytváří počítačové databáze o archivních pramenech a konkrétních uměleckých předmětech, jež dnes obsahují už téměř 40 tisíc položek. Potřebám českých i zahraničních badatelů slouží kopie archivních dokumentů (dosud přes 220 archivních kartonů), týkajících se především konfiskace a arizace kulturních předmětů a majetků z území Protektorátu Čechy a Morava, a problematiky realizovaných i nerealizovaných poválečných restitucí těchto majetků. Centrum rovněž organizuje specializované a metodické semináře k různým otázkám spojeným s identifikací, dokumentací, repatriací a restitucí kulturních statků obětí 2. světové války a uspořádalo již tři mezinárodní vědecké konference o této problematice (v listopadu 2003 v Brně, v listopadu 2005 v Českém Krumlově a v říjnu 2007 v Liberci). Ve své činnosti vychází z mezinárodních úmluv a rezolucí, jež upravují zásady evidence, identifikace a restituce uměleckých děl původně patřících obětem II. světové války.21 Zákon příznivě ovlivnil dosavadní průběh restitucí uměleckých děl. Ministerstvo kultury České republiky provedlo průzkum sbírkových fondů muzeí a galerií, který měl identifikovat předměty, patřící původně obětem války a holocaustu. Dosud bylo nalezeno asi 7 tisíc

21

Např. Zásady Washingtonské konference ze 3. 12. 1998 o vztahu k uměleckým dílům zkonfiskovaným nacisty, Doporučení Mezinárodní rady muzeí (ICOM) ze 14. 1. 1999 o navrácení děl patřících vlastníkům židovské národnosti, Rezoluce Rady Evropy č. 1205 ze 4. 11. 1999 „Uloupené židovské kulturní statky“ aj.

42/92

takových předmětů, z toho více než tisíc předmětů bylo již vráceno původním vlastníkům, především ze sbírek Národní galerie v Praze. Představuje to však jen menší část z celkového objemu předmětů vrácených již na základě předchozích restitučních zákonů. Úbytky sbírek z fondů státních muzeí a galerií představují pro tyto instituce ztráty o to významnější, že před rokem 1989 prováděly jen malou akvizici přírůstků a nebudovaly sbírky systematicky, mnohdy těžíce z konfiskací, které jim přidělil stát po komunistickém převratu v roce 1948. Také proto se některé z těchto institucí snaží zpochybnit nároky žadatelů a brání se vydání uměleckých děl i soudně. 4.5.2 Příklady úspěšných restitucí uměleckých předmětů Ministerstvo kultury zpřístupnilo na svých internetových stránkách databázi uměleckých děl ze státních sbírek v České republice, která pocházejí nebo mohou pocházet z majetku obětí holocaustu. Databáze se pravidelně doplňuje a je přístupná též v angličtině. Dokumentační karty obsahují údaje o autorovi a názvu uměleckého díla, jeho dataci a rozměrech, ale též údaje o původu díla (předchozí držitel, někdy vlastník, jindy válečný konfiskátor) a o jeho současném vlastníkovi či správci, tedy o muzeu či galerii, k nimž lze podat žádost o restituci (v databázi jsou přesné adresy, včetně telefonu, faxu a e-mailového spojení), některé z karet jsou doplněny i barevnou fotografií uměleckého díla. V úvodu k databázi nechybí ani návod, jak se má při podání žádosti o restituci postupovat.22 Kromě státních sbírek lze informace o předmětech podobného původu nalézt i na internetových stránkách Židovského muzea v Praze.23 Toto muzeum vydalo restituentům už asi 200 uměleckých předmětů (od roku 1994). Kromě něj a Národní galerie, kam se dostávaly nejvýznamnější konfiskáty, nalezly ve svých sbírkách umělecká díla k případné restituci též Moravská galerie Brno, Galerie výtvarných umění Ostrava, Východočeská galerie Pardubice, Pražský hrad, Zámek Ploskovice, Památkový ústav Brno, Národní knihovna Praha, Státní vědecká knihovna Liberec, Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, Jihočeské muzeum České Budějovice, Jihomoravské muzeum Znojmo, Slezské zemské muzeum Opava, Husitské muzeum Tábor, Muzeum Těšínska Český Těšín, Muzeum Českého ráje Turnov, a Muzea Most, Chomutov, Česká Lípa, Kamenice nad Lipou, Říčany.

22 23

Databáze je zpřístupněna s podporou síně Sothesby´s na adrese: www.restitution-art.cz Adresa: www.jewishmuseum.cz

43/92

První soubor obrazů určený k možné restituci převedl z Národní galerie na Židovské muzeum v Praze přímo zákon 212 v roce 2000. Tvořilo jej 63 obrazů ze sbírky bývalého ředitele pražské pojišťovny Sekuritas Emila Freunda, který za války zahynul. Byli v ní zastoupeni především čeští a francouzští malíři meziválečného období, např. Emil Filla, Jan Bauch, Jan Slavíček, Václav Špála, Jaroslav Grus, Cyprian Majerník, z francouzských lze zmínit třeba Paula Signaca (Parník na Seině), Maurice Utrilla (Kostel sv. Petra na Monmartru) či André Deraina (Hlava mladé ženy). Také restituce tzv. Feldmannovy sbírky nakonec dopadla pro žadatele úspěšně, v březnu 2003 převzal vnuk původního majitele od Moravské galerie v Brně 135 kreseb převážně nizozemských, italských a německých mistrů 16. – 18. století. Podobně úspěšní byli dědicové tzv. Waldesovy sbírky, kteří ji restituovali od Národní galerie spolu s předměty z Uměleckoprůmyslového musea v Praze už v devadesátých letech. Národní galerii se podařilo v říjnu 1999 získat vládní dotaci ve výši 100 milionů korun na vykoupení několika obrazů Františka Kupky z této sbírky. Předmětem vleklých sporů byla rovněž tzv. Federerova sbírka evropského moderního umění, jejíž část se po válce dostala do Domu umění v Ostravě, předchůdce dnešní galerie. Tvořilo ji 20 obrazů moderních malířů (např. Oskar Kokoschka, Max Liebermann, Edward Munch, Konstantin Meunier, Antonín Slavíček, Ilja Repin). Galerie zpochybňovala dědické nároky majitelova vnuka žijícího v Kanadě, ale nakonec soudní spor prohrála a musela v roce 2007 obrazy vydat. Mohli bychom ještě připomenout restituce obrazů z tzv. Schlossovy či Morawetzovy sbírky, z rodinné sbírky Hanse Schmidta z Liberce, nebo sbírku židovských rukopisů Leona Vity Saravala z Židovského teologického semináře ve Vratislavi, která byla po Křišťálové noci v listopadu 1938 uloupena nacisty a našla se nedávno v Národní knihovně v Praze; vzácný soubor byl na základě žádosti polské vlády vydán v roce 2005 do Polska a Federací židovských obcí vrácen do Vratislavi.24 Podobných příkladů bychom mohli uvést ještě mnoho, ale zůstaneme už jen u příběhu několika obrazů nalezených v Opavě. Revize sbírkového fondu Slezského zemského muzea v Opavě na konci 90. let nezjistila žádná umělecká díla, jež by mohla patřit obětem holocaustu. Později však byla při průzkumu fondu Vrchního finančního prezidenta opavského vládního obvodu Sudetské župy, který je uložen v Zemském archivu v Opavě, nalezena část korespondence ředitele Říšského župního muzea v Opavě s finančním prezidiem. Ředitel

24

O průběhu restitucí uměleckých předmětů v České republice blíže viz M. BORÁK: Verspätete Gerechtigkeit. Die Restitution von enteigneten Kulturgut in Tschechien. Osteuropa, 56, 2006, sešit 1-2, s. 247-262.

44/92

Kudlich v několika dopisech požadoval, aby do muzea byly převedeny některé umělecké předměty „židovského a českého původu“ zkonfiskované gestapem. V únoru 1942 chtěl např. získat hodiny, truhlici a obrazy od malíře Lenbacha zabavené rodině Löw-Beerových z Brněnce [Brünlitz]. Rodina tam vlastnila textilní továrnu, jež později získala světový věhlas. Právě v ní koncem války zavedl výrobu granátů nový majitel Oskar Schindler, který tu zaměstnal židovské vězně a zachránil je tak před likvidací. Z další korespondence vyplývalo, že se vrchní finanční prezident nakonec rozhodl žádosti muzea vyhovět. Zda a v jakém rozsahu nakonec k převedení předmětů do muzejních sbírek došlo, archivní fondy už neuváděly. Při novém průzkumu přírůstkových knih dnešního Slezského zemského muzea se však skutečně podařilo najít signovaný pastel Franze Lenbacha „Dětská hlavička“, označený v evidenci poznámkou „Finanzpräsidium Troppau“. S pomocí Židovského muzea v Praze byl získán kontakt na příslušníky rodiny Löw-Beerů, žijící dnes zvláště v Londýně a ve Spojených státech. Opavské muzeum je vybídlo k podání žádosti o restituci a zástupci početné rodiny přijeli v listopadu 2005 na konferenci do Českého Krumlova, kde si obraz poprvé prohlédli. Nejstarší členka rodiny, paní Margareta Königová z Velké Británie při té příležitosti prohlásila, že zmíněný obraz je jediným kusem z jejich rodinné sbírky, jaký se kdy podařilo najít. Nedávno v opavském muzeu identifikovali další tři obrazy patřící původně rodině Pammových z Lanškrouna – olej Johanna Wimmera „Zátiší“ a dva kvaše Friedricha Franka – „Vídeňské náměstí Am Hof“ a „Vídeňská třída Kärtnerring“. Po delším pátrání byli v Kanadě nalezeni původní vlastníci, o vrácení obrazů se dosud jedná.25 Zdlouhavá a obtížná jednání s úřady, složité prokazování nároků, ale i dosud značně neúplná informovanost o uměleckých dílech z majetku obětí holocaustu, která se nacházejí v České republice, to vše byly argumenty pro prodloužení platnosti zákona č. 212/2000 Sb. Restituenti mohli původně uplatnit své nároky pouze do 31. prosince 2002, po prodloužení termínu až do konce roku 2006. Na návrh vlády však byla nakonec zákonem č. 531/2006 Sb. přijata úprava, která časovou lhůtu jeho působnosti zcela zrušila. Česká republika tak vyšla vstříc celosvětovému úsilí o navrácení historické spravedlnosti, jak to doporučila i zpráva Evropského parlamentu v rezoluci o restitucích kulturních statků obětí II. světové války v roce 2003. Vstup České republiky do Evropské unie k tomuto rozhodnutí jistě přispěl.

25

Borák, M. Prameny k transportům z opavského obvodu Sudetské župy do Terezína. Terezínské listy, 33, 2005, s. 39-40.

45/92

SHRNUTÍ KAPITOLY Desítky zákonů a jiných právních norem přijatých československými a českými ústavními orgány ke zmírnění následků škod a újem, jež utrpěli obyvatelé republiky od perzekučního režimu v době nacistické okupace nebo při boji za jeho odstranění dokládají, že stát si byl a je vědom hodnoty tohoto boje i váhy všech obětí a že má zájem na nápravě utrpěných škod. Poválečné odškodňování obětí války a účastníků národního boje za svobodu však v porovnání s podobně okupovanými zeměmi západní Evropy se jeví jako příliš skrovné, navíc ovlivňované ideologickými zásahy komunistického režimu. Až po jeho pádu došlo k plnému uznání celé šíře domácího i zahraničního odboje a k odškodnění všech válečných obětí, včetně obětí holocaustu. Pozitivní změnou je i přístup německých úřadů, který umožnil, byť s příliš velkým zpožděním, odškodnit alespoň oběti nucené práce v Německé říši v době války, stejně jako oběti holocaustu, na jejichž částečném odškodnění za začal výrazněji podílet i český stát. Týká se to i restitucí za války zabaveného majetku, jež dosud probíhají. KONTROLNÍ OTÁZKY Kolik obětí na lidských životech způsobila nacistická okupace obyvatelům českých zemí a jaká je jejich struktura? Charakterizujte pojmy oběť perzekuce, politický vězeň, účastník boje za svobodu, válečný veterán, restituent. Kdo se podle zákona č. 255/1946 Sb. považuje za účastníka národního odboje a komu je takové označení zákonem výslovně odepřeno? Kolik občanů českých zemí bylo nasazeno na nucené práce pro nacistické Německo a kolik jich bylo odškodněno? Jaké možnosti pro odškodnění utrpěných újem mají přeživší oběti holocaustu? Kde lze najít soupis hledaných a nalezených uměleckých děl, jež v českých zemích změnila za druhé světové války svého vlastníka? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Vypátrejte válečné osudy některého z obyvatel Vašeho města nebo kraje, který se stal obětí nacistické perzekuce nebo byl hrdinou domácího či zahraničního odboje, a pokuste se stanovit, podle jakých zákonných norem a v jakém rozsahu mohl být odškodněn. Porovnejte nejnovější zákony o odškodňování obětí nacistického a komunistického režimu a zhodnoťte

46/92

jejich úroveň z hlediska obětí. Vyhledejte v databázi hledaných a zavlečených uměleckých předmětů konkrétní dílo od autora, který je Vám blízký, a pokuste se zmapovat osud tohoto díla a jeho původního vlastníka. PRO ZÁJEMCE Zákonné normy a předpisy: Zákon č. 255/1946 Sb. ze dne 19. prosince 1946 o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1946, částka 107, s. 1677-1685. Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata ze dne 21. prosince 1945, publikovaná pod č. 150/1947 Sb. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1947, částka 150, s. 761-802. Zákon č. 212/2000 Sb. ze dne 23. června 2000 o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem. Sbírka zákonů, Česká republika, r. 2000, částka 64, s. 3074-3076. Zákon č. 357/2005 Sb. ze dne 19. srpna 2005 o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. Sbírka zákonů, Česká republika, r. 2000, částka 124, s. 6150-6155. Doporučená literatura: Borák, M. Odškodňování obětí represí. Rozšířený sylabus a čítanka. Opava 2006. Borák, M. Verspätete Gerechtigkeit. Die Restitution von enteigneten Kulturgut in Tschechien. Osteuropa, 56, 2006, sešit 1-2, s. 247-262. Borák, M. (ed.). Ztracené dědictví. Příspěvky z „kulatých stolů“ na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války. Praha 2006. Eisenstat, S. E.: Nedokonalá spravedlnost. Uloupený majetek, nucené práce a nevyřízené účty druhé světové války. Praha 2005. Grenzen der Wiedergutmachung. Die Entschädigung für NS-Verfolgte in West- und Osteuropa 1945 – 2000. Herausgegeben von Hans Günter Hockerts, Claudia Moisel und Tobias Winstel. Göttingen 2006. Hořák, M., Jelínek, T. (eds.). Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu. Praha 2006. Mainuš, F.: Totálně nasazeni (1939-1945). Praha 1974. Odškodnění 2000-20006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce. Praha 2007. Stránský, O. Není spravedlnosti na světě. Uspořádal T. Marjanovič. Středokluky 2002.

47/92

5

Odškodnění obětí komunismu

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Totalitní komunistický režim v ČSR z ideologických příčin nedokončil spravedlivé narovnání následků II. světové války, zvláště ohledně majetkových restitucí, a sám záhy začal páchat křivdy nové. Za čtyřicet let jeho vlády je soupis represivních a perzekučních kroků, kterých se vůči obyvatelům země dopustil, natolik rozsáhlý, že ani dvacet let po jeho pádu nejsou všechny náležitě napraveny a odškodněny. Nicméně byly přijaty zákonné normy, které charakterizovaly protiprávnost komunistického režimu a jeho vládu označily za dobu nesvobody. Na jejich základě pak byly přijímány další zákony a předpisy, zaměřené na zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, včetně rozsáhlých a mnohdy již nevratných křivd majetkových. Soudní a mimosoudní rehabilitace a odškodnění perzekvovaných obětí, zřetelné kroky ke zmírnění utrpěných křivd, soustavné úsilí o restituci ukradených majetků – to jsou charakteristiky soudobých odškodňovacích aktivit, vedených systematickou snahou o návrat spravedlnosti a práva. Jednotlivé kategorie obětí komunismu – popravení, věznění, otroci táborů nucených prací, pomocných technických praporů a centralizovaných klášterů, studenti vyloučení ze škol, občané protiprávně zbavení svých majetků a často i možností přiměřené obživy, to všechno spolu s dalšími kategoriemi postižených tvoří obsahovou náplň této kapitoly, v níž se osudy postižených budou propojovat se stále zřetelnější snahou demokratického státu o náležité odškodnění utrpěných křivd a újem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Porovnávat jednotlivé typy odškodňovacích aktivit, zaměřených na zmírnění křivd, jež utrpěly oběti komunistické perzekuce a politických represí, a zařadit je do konkrétních historických souvislostí . Získáte: Dobrou orientaci v edicích poválečných zákonných norem a předpisů v ČSR a ČR, které se týkají odškodňovacích aktivit, a přehled o jejich novelizačních proměnách.

48/92

Budete schopni: Samostatně zpracovat rešerši konkrétního odškodňovacího případu, vysvětlit příčiny konkrétních represí komunistického režimu i charakter jeho perzekuční politiky. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY komunismus, zločiny komunismu, oběti komunismu, odškodňování, restituce, třetí odboj, lustrační zákon, političtí vězni, tábory nucených prací, pomocné technické prapory, soudní rehabilitace, mimosoudní rehabilitace, restituční zákony PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Po stručném nastínění rozsahu a některých forem perzekuce a represí komunistického totalitního režimu v bývalém Československu, včetně charakteristiky hlavních kategorií obětí, se text zaměří na postupné vylíčení příslušných odškodňovacích aktivit. Neřídí se přitom hlediskem chronologickým, ale spíše tematickým, přičemž se v jednotlivých podkapitolách snaží chronologický sled v mezích možností udržet. Nejprve představí zákony vymezující totalitní charakter komunistického režimu a jeho perzekuční politiku, proti níž směřovaly první obranné zákony, završené až přijetím dlouho diskutovaného zákona o třetím odboji. Systematický přehled odškodňovacích zákonů zahrnuje především normy týkající se soudních rehabilitací, k nimž zčásti přikročil už sám komunistický režim v době politického uvolnění v roce 1968. Na zcela jiném základě však stojí normy přijímané po roce 1989. Patří k nim komplex zákonů týkajících se rehabilitací mimosoudních a široké škály odškodňování v této oblasti. Soudní i mimosoudní perzekuce byly někdy zahrnovány do společných předpisů, postupně novelizovaných, jejichž cílem bylo zmírnit křivdy způsobené komunistickým režimem , např. prostřednictvím jednorázových náhrad, příplatků k důchodu apod. Relativně samostatnou a velmi obsáhlou problematiku představují majetkové křivdy, proto jsou i restituční zákony patřičně obsáhlé. Závěrem jsou představeny zákony, jen volně související s tematikou kapitoly; týkají se odškodnění československých občanů, kteří se stali oběťmi sovětských represí a perzekucí.

49/92

5.1

Formy a rozsah komunistické perzekuce a represí v českých zemích

Na mezinárodní konferenci Svědomí Evropy a komunismus, konané v červnu 2008 v Senátu Parlamentu ČR, připomněl bývalý prezident České republiky Václav Havel, že komunistický a nacistický režim mají mnohé společné rysy, a že přes některé rozdíly mezi nimi je důležité, že „oba byly zločinné“.26 Zjištění počtu obětí komunistického režimu v Československu je však dosti složité. K nejpřesnějším odhadům patrně patří odhad Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.27 Podle něj bylo v Československu v letech 1948 – 1989 z politických důvodů odsouzeno 205 486 osob (podle počtu osob rehabilitovaných zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.). Ze stejných důvodů bylo popraveno 248 osob (včetně 12 prominentních komunistů), ve vězení zemřelo asi 4 500 osob. Při pokusu o přechod hranic na Západ do Německa a Rakouska zahynulo nejméně 282 lidí, dalších 24 bylo zastřeleno mimo pohraniční území. V táborech nucených prací bylo vězněno asi 20 000 osob, vojenskými tábory nucené práce (Pomocné technické prapory a Technické prapory) prošlo asi 60 000 mužů, z toho z politických důvodů (klasifikace E) asi 22 000 osob. Do zahraničí odešlo v letech 1948-1987 bez povolení úřadů 179 938 občanů. Podle údajů Konfederace politických vězňů ČR bylo z politických důvodů různými formami teroru včetně poprav a věznění, ale i nucenou prací, konfiskacemi majetku, společenskou a sociální diskriminací postiženo přibližně 450 000 osob, z nichž dnes žije už jen méně než 8 000 osob.28

5.2

Protiprávnost komunistického režimu, odboj a odpor proti němu

Čtyřicet let komunistického režimu nejen že oddálilo možnost vypořádání se s křivdami vzniklými za II. světové války, ale zároveň dalo vzniknout křivdám novým, jež se záhy po pádu režimu začaly až překotně napravovat. Po restitucích soudních a mimosoudních došlo i k návratu majetkových práv a přechodu k novému vlastnictví. Restituční zákonodárství se vytvářelo s různorodými politickými záměry a bez jednotné koncepce, někdy i se snahou některých skupin restituentů dosáhnout co největšího vlivu na zákonodárce. Politikům šlo v zájmu lepší prosperity státu především o rychlou změnu vlastnictví státního v soukromé, a 26

http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-25191900-havel-komunismus-je-co-do-poctu-obeti-horsi-nez-nacismus [cit. 1. 12. 2012]. 27 http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/popraveni/obeti/index.html [cit. 1. 12. 2012]. 28 http://www.kpv-cr.cz [cit. 1. 12. 2012].

50/92

všeobecně byly deklarovány snahy aspoň částečně napravit křivdy minulých totalitních režimů.29 Nejprve bylo zapotřebí změnit ústavní poměry, protože v prvních letech po listopadu 1989 pořád ještě platila několikrát novelizovaná socialistická Ústava z roku 1960, a práce na přípravě nové ústavy kvůli nejasnostem ohledně budoucnosti federace stagnovaly. První česká ústava tak byla přijata až v souvislosti se zánikem Československa 16. prosince 1992 (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). Do té doby bylo zásadní změnou na poli ústavnosti přijetí Listiny základních práv a svobod, uvozené ústavním zákonem Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9. ledna 1991 (č. 23/1991 Sb.). Záhy následoval zákon č. 480/1991 Sb. o době nesvobody, který prohlásil, že komunistický režim v letech 1948 – 1989 porušoval lidská práva i své vlastní zákony. Přes toto konstatování zákon v podstatě zachoval princip právní kontinuity, neboť právní akty přijaté v době komunismu se měly rušit jen tehdy, pokud to stanoví zvláštní zákony. Již krátce po změně režimu bylo zjevné, že bude zapotřebí reagovat na informace nalézané v dochované evidenci bývalé státní bezpečnosti (StB). Novou právní úpravu představovaly tzv. lustrační zákony, na něž navázaly zákony upravující přístup k údajům v evidenci obsaženým. Zákon č. 451/1991 Sb. omezil přístup k výkonu určitých funkcí (v orgánech státní správy republik a vrcholových státních orgánech, v armádě, státních sdělovacích prostředcích, státních podnicích, úřadech územní samosprávy) osobám evidovaným ve svazcích bývalé StB (jako rezident, agent, držitel propůjčeného či konspiračního bytu, informátor, tajný a vědomý spolupracovník). Doplnil ho tzv. malý lustrační zákon č.

279/1992 Sb., který tuto

problematiku upravil vůči příslušníkům policie a vězeňské služby. Zákon č. 140/1996 Sb. umožnil osobám evidovaným StB seznámit se s obsahem „svého“ svazku, zákon č. 107/2002 Sb. pak umožnil přístup ke svazkům jakékoliv osobě starší 18 let. Na jeho základě byly vydány oficiální seznamy osob evidovaných jako tajní spolupracovníci

29

Pejchal, A. Restituční zákonodárství v Československu a České republice. In: Borák, M. Odškodňování obětí represí. Rozšířený sylabus a čítanka. Opava, Ústav veřejné správy a regionální politiky Filozofickopřírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě 2006, s. 9.

51/92

StB.30 Značně pak vzrostly lustrační spory o oprávněnost evidenčních záznamů, neboť ministerstva musí prokázat, že dotyčná osoba se svou evidencí a činností pro StB souhlasila, což kvůli důkazní nouzi nebývá jednoduché.31 Pro odškodňování obětí komunistických represí a perzekuce však měl zásadní význam zákon č. 198/1993 S., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Každé z následujících odškodňovacích opatření se na jeho existenci odvolávalo. Již v preambuli uvádí, že Komunistická strana Československa, jež u nás vládla v letech 1948 – 1989, je odpovědná za porušování lidských práv a svobod, i za rozsáhlé škody a hluboký morální a hospodářský úpadek celé společnosti. Podrobněji pak zmiňuje represivní a perzekuční charakter komunistického režimu, který „používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: – popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám, – zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva, – znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání, – zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět, – povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu...“32 Zákon dále konstatoval, že každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován, si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Vláda byla zmocněna k tomu, aby nařízením „napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi“. Bylo tak postupně vydáno několik nařízení o jednorázových náhradách a příplatcích k důchodu pro postižené osoby (viz podkapitolu 5.5. Zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem). Zatímco oběti perzekuce se alespoň některých odškodňovacích opatření posléze dočkaly, odpůrci režimu museli na uznání svých zásluh čekat ještě osmnáct let. Prvním zásadním 30

Viz např. Archiv bezpečnostních složek, http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-evidencni-zaznamy Blíže viz Sokol, T. Stále citlivé lustrace. Právní rádce IHNED.CZ, 26. 3. 2006 [cit. 1. 12. 2012], http://pravniradce.ihned.cz/c1-18119450-stale-citlive-lustrace 32 Zákon č. 198/1993 Sb. z 9. 7. 1993. Sbírka zákonů České republiky, r. 1993, částka 51, s. 1010. 31

52/92

krokem v tomto směru bylo zřízení Archivu bezpečnostních složek a Ústavu pro studium totalitních režimů, jak to stanovil zákon č. 181/2007 Sb. Právě soustředění všech archivních fondů někdejších bezpečnostních orgánů do jednoho archivu a jejich postupná digitalizace a zpřístupňování veřejnosti byly stěžejní podmínkou pro realizaci zákona. Ústav pro studium totalitních režimů, o jehož smyslu se vedly dlouhé diskuse, má pak tyto materiály odborně zpracovávat. Snahy o ocenění účastníků třetího odboje však stále narážely na nedostatek politické vůle k takovému kroku, ani senátní návrhy zákona v roce 2008 a 2010 neuspěly. Zatímco na Slovensku zavedli zákon o protikomunistickém odboji už od června 2006 (zákon č. 219/2006 Zb.), u nás k tomu došlo až o pět let později. V roce 2011 bylo dosaženo koaliční shody a zákon byl konečně přijat, také s ohledem na vysoký věk účastníků odboje a politických vězňů. Zákon č. 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu nejprve vymezil základní pojmy, když nestanovil jasnou hranici mezi odbojem a odporem proti komunismu, což bývalo předmětem neshod. Pro účely zákona se tak odbojem a odporem rozumí účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu, projevená na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení, nebo vědomé a veřejné vyjádření takového odporu. K formám odboje a odporu proti komunismu patří nejen ozbrojený boj proti režimu, sabotáže, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratických států, převaděčství a překračování hranic za účelem účasti v odboji, ale též veřejné postoje na podporu ozbrojených akcí proti režimu, autorství petic na obranu svobody, demokracie a oslabení režimu a jejich šíření, organizace veřejných vystoupení proti režimu, protikomunistická činnost vyvíjená v zahraničí atd. Zákon stanovil i překážky pro přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu (příslušnost k bezpečnostním složkám a Lidovým milicím, evidence v materiálech StB, členství v KSČ aj.). Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vydává po ověření žádosti Ministerstvo obrany. Žijící účastník obdrží jednorázový finanční příspěvek 100 000 Kč, manželce po zemřelém náleží příspěvek 50 000 Kč. Účastníci mají též nárok na zvýhodnění při výměře důchodů. Spolu s osvědčím se uděluje Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu a odznak pro pozůstalé.

53/92

5.3

Soudní rehabilitace a odškodnění

Obětí politické perzekuce a represí komunistického režimu bylo řádově mnohem více než uznaných odbojářů, takže je pochopitelné, že jejich volání po nápravě utrpěných křivd bylo vyslyšeno nejdříve. Poprvé k tomu došlo dokonce už v době tzv. Pražského jara v roce 1968, kdy političtí reformátoři ještě ani neusilovali o zásadní změnu systému, jen o jeho vylepšení v socialismus „s lidskou tváří“.

V čele obrodného procesu sice stálo nové vedení

komunistické strany, ale tlak veřejnosti podporoval rostoucí snahy o návrat spravedlnosti pro tisíce až donedávna neprávem vězněných občanů. Po vzoru nedávných rehabilitací v Sovětském svazu měly být přehodnoceny údajné justiční omyly a přehmaty, jež vedly k porušování zásad socialistické zákonnosti. Zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci si kladl za cíl „rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení“, jež měly provést k tomu účelu zřízené zvláštní senáty krajských a vyšších vojenských soudů, a zvláštní senáty Nejvyššího soudu. Ze zákona se měly odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a neprávem odsouzeným osobám se mělo dostat společenské rehabilitace a přiměřeného hmotného odškodnění. Měly být dokonce potrestány osoby, které se na nezákonnostech podílely. Spravedlnosti se však neměli dočkat všichni odsouzení z politických důvodů. Už v preambuli se totiž připomínalo, že nelze oslabovat či dokonce popírat socialistický právní řád. Proto se rehabilitace neměly týkat „nepřátel socialistické výstavby, kteří trestnými činy proti republice nebo jinou trestnou činností porušili platné zákony a byli podle nich právem potrestáni“. Zákon umožňoval zrušit nezákonné rozhodnutí a zprostit původně odsouzeného obžaloby. Odsouzení se mělo zahladit a původně propadnutý majetek se měl vrátit, pokud ovšem mohl být v osobním vlastnictví, což zvláště u nemovitostí nepřipadalo v úvahu. Nárok na odškodnění zahrnoval náhradu za ztrátu výdělku v době vazby či výkonu trestu, jež ale nesměla přesahovat 20 000 Kčs za jeden rok. Přes všechna svá omezení představoval tento zákon významný posun v oblasti základních lidských práv. Nabyl účinnosti dnem 1. srpna 1968, těsně před okupací Československa a hned počátkem normalizace byl v roce 1970 zákonem č. 70/1970 Sb. novelizován natolik, že se stal v podstatě neúčinným. Bylo podle něj rehabilitováno prvních 1 800 osob, ale asi tisíci omilostněných byla rehabilitace zase odebrána.

54/92

Nový zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci patřil hned po pádu komunistického režimu k prvním přijatým zákonům, iniciativou tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu ČSFR Otakara Motejla k tomu došlo už v dubnu 1990. Zákon tentokrát už jasně deklaroval, že jeho účelem je zrušit soudní rozhodnutí, která zákon označil za trestná, přestože to bylo v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních právních normách. Mělo dojít k urychlenému přezkoumání případů protiprávně odsouzených osob, k jejich rehabilitaci a hmotnému odškodnění. K přezkumnému řízení byl příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni, náklady obhajoby měl hradit stát. Nárok na odškodnění zahrnoval náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, nejvýše 30 000 Kčs za jeden rok. Důchodci mohli žádat o příspěvek k důchodu ve výši 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu, ale jen do výše, která spolu s důchodem nepřesahuje 3 800 Kčs měsíčně. Podle údajů Konfederace politických vězňů se rehabilitace podle tohoto zákona dočkalo 275 000 osob. Zákon č. 47/1991 Sb. do roku změnil a doplnil zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Z pasáže o účelu zákona byla vypuštěna podmínka spočívající v tom, že soudní rozhodnutí za činy směřující k uplatnění práv a svobod občanů mohla být zrušena jen tehdy, pokud tyto činy „směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou“. Doplnila se ustanovení o činech spáchaných ve vztahu k ochraně náboženské svobody apod. Byla stanovena výše náhrady zaplacených nákladů trestního řízení na 200 Kčs, výkonu vazby na 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody na 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu. Zásadní význam měla změna § 27, podle níž mohli nyní pozůstalí po rehabilitovaném poškozeném, který byl popraven nebo zemřel ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, získat jednorázové odškodné ve výši 100 000 Kčs.

5.4

Mimosoudní rehabilitace a odškodnění

Kromě osob odsouzených na základě soudních rozsudků a rehabilitovaných soudními orgány však existovalo značné množství obětí politické perzekuce, která jim byla způsobena mimosoudně. Právě na ně pamatoval velmi rozsáhlý restituční zákon, který měl v sobě „prvky všeobecné nápravy křivd.33 33

Pejchal, A. Restituční zákonodárství v Československu a České republice., c. d., s. 10.

55/92

Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích chtěl zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd z let 1948 až 1989, k nimž došlo občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními smlouvami. Oním zmírněním křivd zákon mínil vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady za ni, zrušení některých správních aktů, příp. úpravy v oblasti sociálního zabezpečení. Politickou perzekucí rozuměl „postižení osob, které vzniklo v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě“. O navrácení věcí, jež přešly různým způsobem do vlastnictví státu, pojednáme blíže až v podkapitole 5.6. Zmírnění majetkových křivd. Zde se zmíníme o nápravě jiných křivd způsobených orgány státní správy, jejichž rozhodnutí tento zákon zrušil. Zrušena byla rozhodnutí o zařazení do tábora nucených prací, kam podle zákona č. 247/1948 Sb. posílaly komise okresních národních výborů politicky nespolehlivé osoby na dobu až dvou let, a zařazení do pracovních útvarů podle nařízení Slovenské národní rady. Poškozeným byly přiznány nároky podle zákona o soudní rehabilitaci, tedy příplatek k důchodu 20 Kčs za každý měsíc pobytu v táboře. Zároveň získali stejný rozsah výhod jako účastníci odboje. Obě zvýhodnění se však týkala jen poškozených, kteří byli v táboře zařazeni alespoň 12 měsíců. Zrušeny byly povolávací rozkazy z let 1950 až 1954, kterými byli vojáci po dobu základní vojenské služby zařazeni do pomocných technických praporů, a povolávací rozkazy na výjimečná vojenská cvičení k těmto jednotkám. Poškozeným se v rámci zmírnění křivd doba výkonu vojenské služby včetně cvičení hodnotila pro účely důchodového zabezpečení jako dvojnásobná doba zaměstnání. Dále byla zrušena rozhodnutí o vyloučení žáků a studentů ze studia na středních, vyšších i vysokých školách, pokud se tak stalo v důsledku politické perzekuce nebo porušením obecně uznávaných lidských práv a svobod. Poškozeným studentům vysokých škol se v rámci zmírnění křivd doba studia hodnotila pro účely důchodového zabezpečení tak, že se jim rok

56/92

studia (včetně předepsaných let, v nichž z důvodu vyloučení studovat nemohli) započítal jako dva roky zaměstnání. Za neplatné označil zákon také právní úkony, jimiž došlo k ukončení pracovního nebo služebního poměru (nebo členského poměru k družstvu) z důvodu politické perzekuce. To automaticky neobnovovalo skončený pracovní vztah ani nezakládalo nárok na náhradu mzdy či škody; poškozený však mohl do půl roku ode dne účinnosti zákona požádat organizaci, která ho propustila, aby ho znovu zaměstnala, v čemž mu byla povinna vyhovět. Tak jako zákon o soudní rehabilitaci byl i zákon o rehabilitacích mimosoudních hned několik měsíců po svém přijetí upraven novým zákonem č. 267/1992 Sb., který změnil a doplnil zákon č. 87/1991 Sb. Nově zavedl pojem „vojenské tábory nucených prací“, k nimž počítá silniční prapory ženijního vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory, o nichž hovořil již předchozí zákon. Poškozeným z této kategorie se nově poskytuje příplatek k důchodu ve výši 15 Kčs za každý měsíc služby. Vojáci, u nichž v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací k poškození zdraví, mají nárok na odškodnění podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. o odškodňování bolesti a společenského uplatnění. Přibyla i nová kategorie poškozených – řeholníci a kněží internovaní v centralizovaných klášterech s režimem obdobným táborům nucených prací; proto jim přísluší i obdobný nárok na odškodnění za dobu takové internace. Nově se objevila možnost poskytnout jednorázové odškodnění ve výši 100 000 Kčs pozůstalým (manželka, děti, příp. rodiče) po osobě, která zemřela v souvislosti s výkonem práce v táboře nucených prací, v pracovním útvaru na Slovensku nebo při službě ve vojenském táboře nucených prací.

5.5

Zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem

Po přijetí zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu se další zákonné normy a předpisy, doplňující možnosti odškodňování v rámci soudních i mimosoudních rehabilitací, obvykle již zabývaly oběma skupinami poškozených najednou. Nařízení vlády č. 165/1997 Sb. o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem vymezilo okruh oprávněných na osoby, které vykonaly trest odnětí svobody nebo vazbu pro trestný čin, za který byly rehabilitovány, nebo jejichž

57/92

odsouzení bylo zrušeno podle dalších zákonů, dále na osoby zařazené do tábora nucených prací, na řeholníky a kněží internované v centralizovaných klášterech. Shodně platila podmínka, že doba pobytu poškozených v místě jejich věznění či internace musí být delší než 12 měsíců. Ke zmírnění křivd, které jim způsobil komunistický režim v oblasti zdravotní, jim přísluší jednorázová náhrada ve výši 625 Kč za každý započatý měsíc vazby, výkonu trestu odnětí svobody, doby strávené v táboře nucených prací nebo v centralizovaném klášteře. Za zcela stejných podmínek poskytlo pak tuto náhradu vládní nařízení č. 102/2002 Sb. i osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací. Nařízení vlády č. 622/2004 Sb. o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální zahrnovalo osoby, které vykonaly trest odnětí svobody nebo vazbu pro trestný čin, za který byly rehabilitovány, nebo jejichž odsouzení bylo zrušeno podle dalších předpisů, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění; dále vdovy a vdovci po uvedených osobách, kteří po nich pobírají vdovský či vdovecký důchod; dále ti, kteří pobírají vdovský či vdovecký důchod po osobách, které zemřely násilnou smrtí při pokusu o opuštění Československa. Nárok na příplatek mají i děti, jejichž rodič zemřel v době výkonu trestu nebo vazby, nebo při pokusu o opuštění Československa, pokud jim v té době ještě nebylo 18 let a pobírají důchod z českého důchodového pojištění. Příplatek ke starobnímu nebo plnému invalidnímu důchodu byl stanoven ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby, příplatek ke vdovskému či vdoveckému důchodu ve výši poloviny této částky. Vdovský či vdovecký důchod těch osob, jejichž manžel byl popraven, zemřel ve výkonu trestu nebo při pokusu o opuštění Československa, se příplatek k důchodu zvyšuje o 3 000 Kč měsíčně; dětem, jejichž rodič zemřel ve výkonu trestu nebo ve vazbě, nebo při pokusu o opuštění republiky, se příplatek zvyšuje o 2 400 Kč měsíčně. Zákon č. 108/2009 Sb. o jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu a o změně některých zákonů slučoval do jednoho předpisu odškodnění obětí režimu komunistického i nacistického, o němž jsme se již zmínili v podkapitole 4.2.3. Nárok na jednorázovou peněžní částku podle tohoto zákona mají pouze ty oprávněné osoby, které nemají nárok na příplatek či zvláštní příspěvek k důchodu, protože nepobírají starobní či jiný důchod z českého důchodového pojištění. Výše jednorázové

58/92

peněžní částky činí 72násobek měsíční částky příplatku k důchodu, na kterou by osoba měla nárok, pokud by splňovala i podmínku pobírání důchodu z českého důchodového pojištění. Nařízení vlády č. 122/2009 Sb. o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole, navázalo na zákon o mimosoudních rehabilitacích, který rozhodnutí o vyloučení studentů zrušil. Podle nového předpisu muselo k vyloučení studenta ze řádného studia dojít v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Podmínkou pro nárok na náhradu je státní občanství ČR a sídlo vysoké školy na území dnešní ČR. Výše jednorázové náhrady je 100 000 Kč. Toto odškodnění bylo dlouho předmětem sporů, několik předchozích návrhů bylo zamítnuto. Předkladatelé zvažovali, zda období perzekuce vymezit lety 1948–1953 nebo 1948–1956, až nakonec byla vybrána druhá možnost. Podle ministerstva školství bylo dosud naživu asi 150 bývalých studentů, jichž by se odškodnění mohlo týkat. Když však bylo v prosinci 2011 odškodnění uzavřeno, ukázalo se, že bylo odškodněno celkem 976 žadatelů. Nedávno se ozvali s žádostí o odškodnění i studenti vyloučení ze studia v době normalizace. Podle propočtů ministerstva školství by o takové odškodnění mohlo požádat asi tisíc nových žadatelů. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. poskytlo osobám, kterým byl přiznán nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci, i těm občanům ČR, kterým byl přiznán nárok na odškodnění za nezákonné zbavení svobody v letech 1948–1989 podle jiných předpisů, jednorázový příspěvek ve výši 1 800 Kč za každý započatý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody či jiného nezákonného zbavení osobní svobody. Žádosti o příspěvek šlo podávat jen do konce roku 2011.

5.6

Zmírnění majetkových křivd

Odstranění či alespoň zmírnění majetkových křivd a provedení majetkových restitucí bylo hlavním tématem oné mohutné restituční vlny, jež se na počátku devadesátých let začala valit do českých zemí a během dvou let je zahrnula záplavou restitučních zákonů. Občanů postižených za čtyřicet let vlády komunismu nějakou majetkovou újmou bylo totiž v republice ještě více, než obětí politických represí a perzekuce. Protože jde o poměrně obsáhlou oblast práva vyžadující i některé odborné znalosti, omezíme se zde na pouhé vystižení hlavních tendencí tohoto procesu. 59/92

Počátek restitucí byl poznamenán rozporem v pojetí kontinuity práva. Zatímco pro šestiletou dobu nesvobody za nacistické okupace bylo vcelku snadné diskontinuitu práva vyslovit, pro čtyřicet let nesvobody za komunistického režimu to bylo příliš složité. Zákon č. 480/1991 Sb. toto období sice jasně charakterizoval jako dobu nesvobody a prohlásil, že komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony, zároveň však právní akty z let 1948–1989 ponechal až na výjimky v platnosti. Tento rozpor se pak odrážel i v některých restitučních zákonech. Patrně nebude náhodou, že první, kdo se v polistopadových zmatcích dokázal v majetkových restitucích zorientovat a začal předkládat zákonodárcům jasné požadavky s návrhem na jejich řešení, byly centrálně a hierarchicky organizované skupiny, právnické osoby spolkového typu, které se na nové poměry dokázaly adaptovat nejrychleji. Zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy a kterým se upravují některé další vztahy týkající se tělovýchovných organizací, byl přijat už počátkem května 1990 a znamenal pro Československou obec sokolskou mimořádně příznivou majetkovou restituci. Zákon jí a dalším nově vzniklým tělovýchovným organizacím vrátil majetek podle stavu k 31. březnu 1948. Zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého přišel o dva měsíce později a stal se důkazem, že i katolická církev byla na restituce svého majetku poměrně dobře připravena. Na rozdíl od zákona vracejícího majetek tělovýchově v jediné větě usnesení bez přesného označení majetku je zákon o církevní restituci tzv. výčtovým zákonem, je doplněn obsáhlým soupisem nemovitého majetku 35 mužských klášterů v ČR a 11 na Slovensku, 22 ženských klášterů v ČR a 4 na Slovensku; nemovitý majetek arcibiskupství olomouckého přestavuje pouze šest budov s parcelami. Zákon uvedl, že k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech protiprávným odnětím jejich nemovitého majetku se tento majetek uvedený v příloze prohlašuje za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací. Zároveň zanikly jejich případné nároky vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům na náhradu škody, neoprávněného majetkového prospěchu a úhradu nájemného. Doplňující zákon č. 338/1991 Sb. převedl z vlastnictví státu řeholním řádům a kongregacím dalších 51 mužských a 62 ženských klášterů a řeholních domů v ČR, 28 mužských a 52 ženských klášterů a řeholních

60/92

domů na Slovensku. Tento zákon navíc prohlásil za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací i movitý majetek, který v oněch celkem 265 klášterech a řeholních domech v Československu (podle výčtu v přílohách obou zákonů) nacházel ke dni 10. 4. 1950. Staronoví vlastníci získali též nárok na vyklizení nemovitostí, a pokud by některé z nich užíval stát k poskytování služeb zdravotnických a sociálních nebo pro školství, kulturní a osvětovou činnost či archivnictví, mělo se mu 10 let posečkat, samozřejmě za patřičné nájemné. Zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd umožňoval jako první z restitučních zákonů restituci majetku nejen právnickým, ale i fyzickým osobám. Týkal se nemovitých i movitých věcí, jež přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb. o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a podle výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. K restituci majetku nebylo třeba úředního rozhodnutí, stačila dohoda o vydání věci mezi oprávněnou osobou (restituentem) a právnickou osobou (organizací), která onu věc držela. Nárok na vydání věci nevznikl, pokud věc byla v držení podniků se zahraniční účastí nebo obchodních společností, jejímiž společníky byly fyzické osoby. Dohoda podléhala registraci na státním notářství jako kterákoliv jiná kupní či darovací smlouva; až ve sporných případech rozhodoval soud. Jednalo se většinou o drobnější majetek, který se státu hůře spravuje. Podle některých právníků nebyla hlavním důvodem vydání zákona ani tak snaha o nápravu křivd, jako spíš snaha jinak uspořádat vlastnické vztahy k určitému majetku; stát si tímto zákonem vyzkoušel průběh změny vlastnictví ve vztahu k předem blíže neurčeným vlastníkům.34 Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v části věnované občanskoprávním vztahům předpokládal vydání věci, jež přešla do vlastnictví státu, zpět fyzické osobě, která věc dříve vlastnila. Povinnými osobami byly stát nebo právnické osoby, které věc držely, nebo též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu. K vydání věci měla oprávněná osoba (původní vlastník) vyzvat povinnou osobu do šesti měsíců od dne účinnosti zákona, jinak její nárok zanikl. K uzavření dohody o vydání věci nebylo kromě její registrace státním notářstvím (později šlo o povolení vkladu do katastru nemovitostí) zapotřebí už žádného 34

Pejchal, A. Restituční zákonodárství v Československu a České republice., c. d., s. 10.

61/92

správního aktu. Nevyhověla-li povinná osoba výzvě k vydání věci, mohla oprávněná osoba do jednoho roku uplatnit své nároky u soudu. Finanční náhrada se poskytovala pouze za nemovitost, kterou nebylo možno vydat (např. pozemek, na kterém byla stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, nebo ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání). Finanční náhrada nepředstavovala skutečnou hodnotu věci ke dni jejího případného vydání, ale byla podstatně nižší. Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku měl podobný charakter, říkalo se mu též „zákon o půdě“. Důvodem pro vydání věci (půdy, obytných a hospodářských budov) a náhradu živého a mrtvého inventáře byl jejich přechod či převod na stát a jiné právnické osoby, zpravidla jednotná zemědělská družstva. Restituent musel mít občanství ČR a trvalý pobyt na jejím území (tato podmínka byla po nálezech Ústavního soudu později vypuštěna). Půdu, která přešla na stát, lze vydat ve výměře nejvýše 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy veškeré. Dohodu o vydání půdy musel nejprve schválit příslušný pozemkový úřad. Pokud k dohodě nedošlo, rozhodoval o vlastnictví pozemkový úřad, jeho rozhodnutí mohl přezkoumat soud. Doplňky a změny k zákonu o půdě přinesl zákon č. 93/1992 Sb. Řešil například, za jakých okolností může pozemkový úřad uznat vlastnictví k pozemkům domnělému vlastníkovi, který nemůže jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence. Další změny zákona o půdě přinesl zákon č. 243/1992 Sb., který poprvé připouštěl restituci majetku, který přešel na stát před 25. únorem 1948. Za oprávněnou osobu totiž pokládal i občana, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy; platila však podmínka, že dotyčný se neprovinil proti československému státu a že nabyl zpět československé občanství. V tomto smyslu tak zákon nepřímo napravoval i negativní důsledky II. světové války. K majetkovým restitucím se volně vztahoval i zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, což bývá označováno jako tzv. velká privatizace. Zákon upravoval převod majetku státu, k němuž měly právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a pojišťovny, a jiné státní organizace, na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby. Převod majetku se prováděl podle schválených privatizačních 62/92

projektů a trpěl řadou nedostatků, nejasností a sporných rozhodnutí, jež dodnes vyvolávají podezření z korupce. K restitučním zákonům zčásti patřil i zákon č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Šlo o věci, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům (zvláště pozemky a domy). Nejednalo se však o nápravu křivd, nýbrž o změnu jednoho veřejnoprávního vlastnictví v jiné.

5.7

Odškodnění čs. obětí sovětské perzekuce a represí 5.7.1 Odškodnění osob odvlečených do SSSR

Specifickou skupinu obětí perzekuce tvoří českoslovenští občané, kteří byli násilím odvlečeni do Sovětského svazu a tam pobývali řadu let v táborech nucené práce, pověstných gulazích, kde mnozí z nich zahynuli. Zatímco na Slovensku po prvních značně nadsazených představách o počtu takto poškozených došli k číslu 6 až 10 tisíc osob, pro Českou republiku se tento údaj pohybuje mezi 500 až 1 000 osob, přičemž přes 300 takových osob se již podařilo jmenovitě doložit.35 Důvod pro odškodnění obětí této perzekuce původem z českých zemí je nasnadě: tyto osoby neodešly do SSSR o své vůli ani z jiných, ať již subjektivních či objektivních příčin, nýbrž byly tam násilím odvlečeny z území ČSR či z jiných míst, do nichž dosáhla sovětská moc. Příčiny byly různé, šlo o předem stanovené skupiny obyvatel, o něž měl sovětský režim zájem. Většinu z doložených případů odvlečených tvořili představitelé tzv. bílé emigrace, Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, kteří pro nesouhlas se sovětským režimem odešli do exilu v Československu hned krátce po bolševické revoluci. Už před válkou se tak stali občany Československa a stát je měl tedy chránit, což v době na konci války ani krátce po ní neudělal. K poškozeným patřili i mnozí další občané, odvlečení jako rukojmí, jako politicky nespolehliví nebo jako pracovní síly pro válkou poničenou sovětskou ekonomiku, z řad specialistů i obyčejných dělníků, přičemž se zde uplatňoval i motiv odvety vůči poraženému protivníkovi (pracovní mobilizace Němců, deportace Maďarů a Slováků). Zákon č. 172/2002 Sb. o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech byl přijat po dlouhých diskusích v parlamentu i v široké veřejnosti a 35

Čuka, P.: Únosy lidí z Československa sovětskou KGB. Securitas imperii, sv. 7, 2001, s. 209-210.

63/92

doznal během té doby mnohých změn. Nevymezil např. dobu, kdy k odvlečení československých občanů docházelo, i když z historického kontextu je zřejmé, že šlo o především o příchod sovětských orgánů na osvobozované území Československa, ale i dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska či do Maďarska a Rakouska na konci války a v prvních poválečných letech. Podmínkou pro přiznání odškodnění bylo československé občanství v době odvlečení a české v době podání žádosti. To někteří z bývalých exulantů mohli jen těžko splnit, protože před válkou u nás žili na prozatímní doklady utečenců, tzv. Nansenovy pasy, rovněž Němci z českých zemí nemohli občanství řádně prokázat, i pokud další podmínku bezúhonnosti splňovali. Oprávněné osoby měly obdržet jednorázovou částku ve výši 12 000 Kč za každý započatý měsíc odvlečení. Po obětech, které již zemřely, mohli získat polovinu stanovené částky jejich děti, bývalí manželé a manželky, příp. rodiče. Nárok se musel uplatnit do konce roku 2002, jinak zanikl. Podle údajů České správy sociálního zabezpečení se o odškodnění přihlásilo 254 žadatelů, pro neoprávněnost nároku bylo 197 z nich zamítnuto a jen 57 žádostem bylo zcela či zčásti vyhověno (z toho v 9 případech dodatečně až po odvolání). Celkem bylo na odškodném vyplaceno 22 900 000 Kč, nejvyšší jednorázové odškodnění bylo v částce 1 548 000 Kč, nejnižší v částce 18 000 Kč.36 5.7.2 Odškodnění obětí okupace Československa v roce 1968 Zařazení této skupiny poškozených mezi oběti sovětské perzekuce platí jen zčásti, neboť na zardoušení proreformních kroků tehdejšího vedení Československa v době tzv. Pražského jara v roce 1968 se podílela invazní vojska pěti armád socialistického bloku s pomocí domácích konzervativců, avšak rozhodující podíl na plánu, přípravě a realizaci srpnové okupace mělo nepochybně vedení Sovětského svazu. Na dlouhých dvacet let byl znemožněn další politický a občanský vývoj společnosti k demokratickým poměrům, ustrnul hospodářský vývoj a v zemi se usadila okupační vojska. Ale i okupace samotná způsobila řadu hmotných škod a ztráty na životech a zdraví československých občanů. Podle zjištění Ústavu pro studium totalitních režimů při obsazování Československa a v prvních měsících okupace (v době od 21. srpna do konce roku 1968) zahynulo 108 osob, asi 500 osob bylo těžce 36

Rypl, P. Odškodnění obětí deportace do SSSR ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2007, s. 55-57.

64/92

zraněno a stovky dalších osob byly zraněny lehce. Nešlo o vojáky, kteří by se invazi postavili se zbraní v ruce, nýbrž výhradně o neozbrojené civilní obyvatele. Byli zastřeleni nebo zemřeli po střetu s vojenskou technikou okupantů, zejména při dopravních nehodách. K dalším trestným činům, spáchaným okupačními vojáky, patřily krádeže, loupeže, ublížení na zdraví, znásilnění i vraždy. Materiální škody na poškozených, střelbou či pohybem techniky demolovaných nebo vypálených budovách byly rovněž značné. Proto se první pokusy o odškodnění poškozených osob objevily záhy po invazi, tedy v době, kdy v zemi ještě nenastalo normalizační zastírání důsledků okupace. O vyčíslení škod se pokusil Úřad vládního zmocněnce pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR, zřízený 18. října 1968. Ten ale registroval jen škody způsobené výkonem služby okupačních od doby svého vzniku, největší škody vzniklé mezi 20. srpnem a 18. říjnem 1968 se podle rozhodnutí vlády měly uhradit z rozpočtu ČSSR. Odškodnění obětí nakonec vyplácela Státní pojišťovna v rámci platných pojistných smluv, nepojištěnými škodami se zabývaly národní výbory. Některé škody byly skutečně odškodněny, např. v Severočeském kraji, kde byl v Liberci zjištěn značný počet škod, mrtvých i raněných osob. Odškodnění škod, jež byly způsobeny „činy nebo opomenutím osob, příslušejících k sovětským vojskům“, ať už při výkonu služby nebo mimo ni, předpokládala i vyhláška Ministerstva zahraničí č. 11/1969 Sb. ke Smlouvě mezi vládou ČSSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území. Po pádu komunistického režimu se postupně odkrývala utajovaná fakta o škodách způsobených okupací a sovětskými vojsky, jež byla přinucena k odchodu. V srpnu 1991 vznikl při Federálním výboru pro životní prostředí Úřad pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk na území ČSFR, který prošetřoval údaje o utrpěných škodách a ztrátách. Usnesení vlády ČSFR ze dne 19. prosince 1991 schválilo zásady pro odškodnění poškozených občanů a záhy byl vydán první odškodňovací předpis. Zákonné opatření č. 296/1992 Sb. předsednictva Federálního shromáždění ze dne 20. května 1992 o náhradě škod způsobených československým fyzickým osobám vstupem cizích vojsk a pobytem sovětských vojsk na území České a Slovenské Federativní republiky bylo poněkud skrovné. Stanovilo rozhodné období od 20. srpna 1968 do 27. června 1991 a z okruhu oprávněných vyloučilo osoby, o jejichž požadavku na náhradu škody již dříve rozhodl soud, či

65/92

které již dostaly náhradu škody v plné výši. Hradit se měla skutečná škoda, a pro ocenění její výše měly být použity předpisy platné v době vzniku škody. Částky již vyplacené státní pojišťovnou či na základě rozhodnutí jiných orgánů se započítaly do výše náhrady. Nárok na náhradu škody se měl uplatnit do 31. října 1992, rozhodoval o něm Federální výbor pro životní prostředí. Zákon č. 203/2005 Sb. o odškodnění některých obětí okupace Československa vyšel až za třináct let a zcela pomíjel utrpěné škody na majetku a jiné újmy, k nimž mohlo dojít v souvislosti s okupací (ztráta zaměstnání, vyloučení ze studia, odchod do emigrace aj.). Týkal se výlučně občanů České republiky, kteří byli jako tehdejší českoslovenští občané „usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních armád“ na území tehdejšího Československa. Pokud byl někdo usmrcen nebo podlehl zranění způsobenému příslušníkem některé okupačních armád, měly oprávněné osoby (děti, manžel či manželka, příp. rodiče) nárok na náhradu 150 000 Kč. Pokud zranění nebo znásilnění zanechalo trvalé následky, činila náhrada 70 000 Kč, v ostatních případech zranění a znásilnění jen 30 000 Kč. Pokud byl někdo v minulosti již odškodněn podle jiných předpisů, vyloučilo ho to z okruhu oprávněných osob. Nárok se měl uplatnit do konce roku 2006. Bylo podáno asi sto žádostí, mnohým žadatelům však bylo odškodnění zamítnuto. Např. žadatel z Děčína, jehož otec zahynul v roce 1980 při dopravní nehodě způsobené sovětským vojákem byl odmítnut s odůvodněním, že rodina již v 80. letech obdržela jednorázovou náhradu na výživu pozůstalých ve výši 2 800 Kčs. Nejvyšší správní soud však v roce 2007 nárok žadatele potvrdil. Ministerstvo vnitra odmítalo odškodnit rovněž žadatele, kterým za zdravotní újmu hned po úrazu zaplatila Česká pojišťovna.

Z předpokládané částky 205 milionů korun bylo po několika letech

vyplaceno žadatelům jen 5 milionů. Bylo zřejmé, že zákon vyžaduje novelizaci. Uskutečnil ji zákon č. 491/2009 Sb., který zákon č. 203/2005 Sb. v několika bodech změnil a prodloužil dobu pro uplatnění nároku až do konce roku 2010. Znovu se otevřela možnost odškodnění i žadatelům, kteří se již kdysi domohli určité satisfakce u komunistických úřadů. Nynější úprava zákona stanovila, že pokud byl někdo v minulosti již odškodněn podle jiných předpisů, sníží se příslušná náhrada o již vyplacenou částku. To odstraňovalo nerovnost mezi poškozenými a umožňovalo spravedlivější přístup k obětem. Podle tvůrců předlohy by nyní měl stát vyplatit na odškodném asi 30 milionů korun.

66/92

5.7.3 Zmírnění křivd za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi Také tato skupina poškozených patří k obětem sovětské perzekuce jen v důsledku širších historických souvislostí, v nichž současné odškodnění řeší křivdy dokonce předcházející II. světové válce. Podkarpatská Rus se v roce 1919 stala součástí Československa a postupně se zde usadilo na 35 tisíc Čechů, zejména rodiny legionářů a státních zaměstnanců, ale i mnozí sedláci a podnikatelé. Československá vláda poskytovala kolonistům výhodné podmínky k nákupu půdy. Na podzim roku 1938 však byly po Vídeňské arbitráži jižní oblasti země zabrány Maďarskem a v březnu 1939 byla Podkarpatská Rus okupována celá. Na konci války pak území obsadila sovětská vojska a po zinscenovaném plebiscitu se Podkarpatská Rus už do Československa nevrátila, ale stala se součástí Sovětského svazu; po jeho rozpadu je dnes součástí Ukrajiny. Češi museli území opustit hned po maďarském záboru v letech 1938 a 1939 a zanechali tam značné majetky. Po válce je sice dostali formálně zpátky, ale kvůli předání území Sovětskému svazu na základě smlouvy z 29. června 1945 je už nestihli ani převzít. Československé úřady tehdy pořídily obsáhlé soupisy majetku, z nichž lze dodnes vycházet. Odhadoval se na 4 miliardy korun a Československo dokonce dostalo v roce 1958 na odškodnění původních majitelů od Sovětského svazu asi čtvrtinu této sumy, 920 milionů korun. Postiženým však byla vyplacena jen nepatrná část z těchto peněz, jen asi 13 milionů. Poškození se marně snažili přimět československé a posléze i české úřady k narovnání svých ztrát. V roce 2001 bylo založeno občanské sdružení, jež si dalo za cíl dosáhnout odškodnění. Po mnoha pokusech byl v roce 2009 přijat zákon, který podepsal i prezident Václav Klaus. Ten původně tvrdil, že se nepřiklání k tomu, aby v době ekonomické krize stát odškodňoval historické křivdy. Pokládal za sporné, že po 70 letech se mají z prostředků dnešních daňových poplatníků napravovat křivdy, které běh dějin způsobil našim předkům. Zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, nabídl jistou možnost vypořádání starých pohledávek. Netýkal se movitého majetku ani nemovitého majetku právnických osob. Oprávněná osoba musela mít v červnu 1945 československé občanství a nyní občanství ČR. Nemovitý majetek měl být zanechán na Podkarpatské Rusi v době od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a pozbyt do 23. května 1945, nebo v souvislosti s postoupením tohoto území Sovětskému svazu. Žadatelé mají nárok na desetinásobek ceny nemovitostí,

67/92

stanovené podle vládních nařízení a vyhlášek z let 1947 až 1959, vypořádání však nesmí převýšit částku 2 miliony korun. Oprávněnými osobami jsou poškození, v případě jejich smrti manžel (manželka) a děti. Nárok se má uplatnit do konce roku 2012. Předpokládalo se kolem 400 žadatelů, celkové náklady na odškodnění neměly převýšit miliardu korun. Záhy se v praxi ukázalo, že zákon diskriminuje mnoho žadatelů, když dává právo na odškodnění pouze těm, kteří zanechali své majetky na Podkarpatské Rusi v době mezi 5. listopadem 1938 a 18. březnem 1939. Mnozí čeští kolonisté však byli ze svých domů a polností vytlačeni už před tímto termínem, a naopak mnozí železničáři, pošťáci, učitelé, úředníci a jiní státní zaměstnanci až do poslední chvíle pracovali, takže odjeli až po vymezeném termínu. Zákon za oprávněné osoby pokládá jen děti poškozených a nikoliv již vnoučata, i když v řadě případů vzhledem k dlouhé časové prodlevě už děti poškozených nejsou naživu. Rovněž stanovený limit pro jedno odškodnění je příliš nízký, neumožňuje spravedlivě

zhodnotit

větší

ztracené

majetky.

Poškození

proto

podali

stížnost

k ombudsmanovi, Ústavnímu soudu i k Evropskému soudu do Štrasburku. Do léta 2011 bylo podáno přes 600 žádostí o odškodnění, ministerstvo vnitra rozhodlo o více než 500 žádostech a přiznalo 206 odškodnění v celkové výši 127 milionů korun. Téměř 200 žadatelů bylo odmítnuto kvůli nesplnění onoho časového limitu. Proto senátoři podpořili návrh na zmírnění podmínek pro odškodnění, což by celkové náklady zvýšilo o asi 210 milionů. Uspokojení všech odškodňovacích nároků ministerstvo nyní vyčíslo částkou 680 milionů korun. Novela přišla v podobě zákona č. 121/2012 Sb., který do zákona č. 212/2009 Sb. vsunul několik doplňujících odstavců. Počátek období rozhodného pro ponechání majetku na Podkarpatské Rusi posunul z 5. listopadu na 29. září 1938 (tedy od Vídeňské arbitráže k Mnichovské dohodě) a uzavřel je až 23. květnem 1945 (dnem, kdy vešel v účinnost dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a útvarů), příp. smluvním postoupením Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Zmírnil též podmínky pro posuzování státního občanství některých žadatelů, a prodloužil termín pro uplatnění nároku do konce roku 2013. Nicméně zvýšení odškodňovacího limitu ani doplnění oprávněných osob o vnoučata poškozeného nezohlednil.

68/92

SHRNUTÍ KAPITOLY I když totalitní komunistický režim v českých zemích neměl pro své politické odpůrce koncentrační tábory s plynovými komorami a nepopravil jich ani zdaleka tolik jako režim nacistický, je soupis jeho provinění proti vlastním občanům velmi rozsáhlý. Čtyřicet let jeho existence způsobilo dlouhou řadu křivd, škod a újem, které se demokratický režim snaží postupně napravit, či alespoň zmírnit. Využívá k tomu různé rehabilitační, restituční a odškodňovací zákonné normy a předpisy, s jejichž pomocí postupně navrací jednotlivým kategoriím poškozených občanů vědomí návratu historické spravedlnosti a přispívá ke zkvalitnění jejich životů. Odškodňovací aktivity tak dávají průchod právu a zároveň pomáhají zachovat památku konkrétních obětí politických perzekucí a represí, jež by měla zůstat varovným odkazem i pro další generace jejich následovníků. KONTROLNÍ OTÁZKY Kolik obětí na životech způsobila komunistická totalita v českých zemích a jaká je struktura obětí? Porovnejte zákony o soudní rehabilitaci z roku 1968 a 1990. V čem spočívá zásadní rozdíl mezi nimi? Co je to „výčtový zákon“? Jmenujte některý z nich, který se vztahuje ke zmírnění majetkových křivd. Které právnické osoby se dokázaly nejrychleji zorientovat v nových poměrech po roce 1989 a jako první požádaly o majetkové restituce? V čem spočíval rozdíl mezi komunistickými tábory nucené práce, vojenskými tábory nucené práce a centralizovanými kláštery a které zákony odškodňovaly jejich oběti? Kolik osob přišlo o život v souvislosti s okupací Československa v roce 1968 a jak vysoké odškodné mohli podle zákona č. 203/2005 Sb. dostat pozůstalí po nich? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zjistěte, které webové stránky přinášejí informace o zločinech komunismu a pokuste se porovnat jejich informační hodnotu. Vyhledejte v databázích Senátu a Parlamentu Poslanecké sněmovny České republiky údaje o průběhu schvalování zákona o „třetím odboji“ č. 262/2011 Sb. a posuďte váhu argumentů uváděných pro a proti jeho přijetí. Vypátrejte dotazy u příbuzných, přátel a známých nebo prostřednictvím internetu poválečné osudy

69/92

konkrétní osoby, která byla obětí komunistické perzekuce, a pokuste se ji zařadit do příslušných odškodňovacích kategorií. PRO ZÁJEMCE Zákonné normy a předpisy: Zákon č. 82/1968 Sb. ze dne 25. června 1968 o soudní rehabilitaci. Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, r. 1968, částka 26, s. 230-236. Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 25, s. 518-524. Zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 19, s. 433-441. Zákon č. 480/1991 Sb. ze dne 13. listopadu 1991 o době nesvobody. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 93, s. 2298. Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Sbírka zákonů České republiky, r. 1993, částka 51, s. 1010-1011. Zákon č. 172/2002 Sb. ze dne 9. dubna 2002 o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Sbírka zákonů, r. 2002, částka 73, s. 3662-3663. Zákon č. 203/2005 Sb. ze dne 3. května 2005 o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Sbírka zákonů, r. 2005, částka 74. Zákon č. 262/2011 Sb. ze dne 20. července 2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Sbírka zákonů, r. 2011, částka 92. Doporučená literatura: Bárta, M., Cvrček, L., Košický, P., Sommer, V. Oběti okupace Československa 21. 8. – 31. 12. 1968. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2008. Borák, M. Odškodňování obětí represí. Rozšířený sylabus a čítanka. Opava, Ústav veřejné správy a regionální politiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě 2006. Borák, M. a kol. Perzekuce občanů z území České republiky v SSSR. Sborník studií. Praha, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky 2003 [Sešity ÚSD, sv. 38]. Borák, M., Janák, D. Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954. Opava-Šenov u Ostravy, Slezský ústav v nakladatelství Tilia 1996. Curtois, S., Werth, N., Panné J.-L., Paczkowski, A., Bartošek, K., Margolin, J.-L. Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe. I.-II. Praha–Litomyšl 1999. Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945-1960. Uspořádal L. Soukup. Praha, Karolinum 2002.

70/92

6

Aktuální problémy odškodňování obětí politické perzekuce a represí

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Odškodňování obětí politických represí a perzekucí zdaleka ještě není v České republice uzavřenou kapitolou, což platí zvláště o ne tak vzdálené době komunistického režimu a jeho obětech.

Stále ještě existují druhy perzekuce, které nebyly dostatečně ošetřeny

odškodňovacími a restitučními zákony a předpisy, což se zákonodárné iniciativy snaží i v současné době napravit. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišovat mezi odškodňovacími nároky, které zůstaly zákonodárci nereflektovány, a nároky, jejichž hodnocení se těší mimořádnému zájmu politiků i veřejnosti. Získáte: Přehled o odškodňovacích aktivitách, které i s odstupem téměř sedmdesáti let zůstávají natolik aktuální, že jimi společnost musí zabývat. Budete schopni: Posoudit oprávněnost odškodňovacích nároků ve složitých a mnohdy sporných případech protikomunistického „třetího“ odboje a při restitucích církevního majetku. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY třetí odboj, církevní restituce, pomocné technické prapory, Němci v ČR, volyňští Češi, politické perzekuce, majetkové restituce PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Kapitola postupně probere některé z hlavních témat současných odškodňovacích aktivit, jež zůstaly nedořešeny, nebo se v současné době ještě řeší, nebo jejichž řešení se připravuje. Patří sem problémy s odškodňováním účastníků odboje a odporu proti komunistickému režimu, realizace zákona o církevních restitucích, dodatečné odškodnění osob zařazených do

71/92

vojenských táborů nucené práce, nerealizované návrhy na odškodnění českých Němců, volyňských Čechů, studentů vyloučených z vysokých škol po roce 1956, osob propuštěných z politických důvodů ze zaměstnání, a stručná informace o stavu vypořádání majetkových restitucí.

6.1

Odškodňování účastníků třetího odboje

Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu se rodil v ostrých politických sporech a zprvu proti němu stála i značná část historické obce. Historici sice uvítali záměr zákona, nicméně kritizovali ho jako nedomyšlený, s nevyjasněnými pojmy, co považovat za odboj a odpor a jak hodnotit jejich morální rovinu. Mnozí známí disidenti prohlásili, že se za odbojáře nepovažují a žádat o uznání nebudou. Naopak hned poté, co v červenci 2011 prošel zákon Senátem, začaly přicházet první žádosti o přiznání statusu účastníka třetího odboje. Do 17. listopadu 2011, kdy zákon symbolicky nabyl účinnosti, přišlo asi 200 žádostí, které však byly žadatelům vráceny k novému podání, aby vyhověly formálním požadavkům. Jeden z iniciátorů zákona, poslanec M. Benda na základě zkušeností ze Slovenska odhadoval, že celkový počet žijících účastníků třetího odboje, včetně vdov a vdovců po nich, se bude pohybovat mezi 3 až 5 tisíci osob. Podle odhadů v tisku by se však mohlo přihlásit až 50 000 osob, což by v případě uznání jejich žádostí znamenalo vyplatit 5 miliard Kč odškodného.37 Za rok se ukázalo, že Bendův odhad byl mnohem přesnější: k 17. listopadu 2012 bylo Ministerstvem obrany ČR evidováno 3 708 žádostí, z toho ale jen 772 bylo už rozhodnuto. Po celý rok se v tisku objevovaly stížnosti na zdlouhavé vyřizování žádostí a malou informovanost žadatelů o tom, jak úřední výkon probíhá. Ministerstvo zdůvodňuje svůj postup mimořádnou náročností na ověřování žádostí v archivních dokumentech, hledáním chybějících dokladů a svědectví. Jisté zpoždění zavinila i firma, která nedodala pamětní odznaky v požadované kvalitě, takže je musela vyrobit jiná společnost. Z oněch 772 rozhodnutých žádostí však byla vyřízena kladně jen necelá třetina, osvědčení získaly jen 223 osoby, 424 žádosti byly zamítnuty, 125 žádostí bylo pozastaveno. Na odškodném bylo dosud vyplaceno přes 16 milionů korun. Nejčastějším důvodem zamítnutí žádosti bylo opuštění republiky bez skutečné odbojové činnosti, dále propuštění ze zaměstnání nebo ze studia z politických důvodů (pracovní perzekuce), propuštění na základě 37

Kabátová, M., Stratilík, O. Žádosti odbojářů zatím neplatí. Lidové noviny, 16, 11. 2011, s. 3.

72/92

čistek v armádě či na úřadech v době normalizace, perzekuce na základě zcela vykonstruovaného obvinění bez skutečně prováděného odboje, pronásledování soukromých zemědělců, kteří nevyvíjeli aktivní odpor apod. U některých žadatelů byly zase překážky v podobě spolupráce s orgány StB nebo členství v KSČ, nebo u nich šlo o činnost čistě kriminální, bez politických motivů. Odmítnutí žadatelé se mohou odvolat k etické komisi, na niž se za uplynulý rok obrátilo 61 odmítnutých; rozhodla zatím 16 případů a jen v jednom zamítavé stanovisko změnila.38 Tisk v této souvislosti upozornil na paradox: přestože zákon vymezil odboj a odpor proti komunismu velmi široce (od „záškodníků“ a agentů chodců z 50. let až po vydavatele samizdatů za normalizace či exilové publicisty), přihlásilo se málo žadatelů, a to přesto, že za nežijící odbojáře mohou ocenění žádat jejich příbuzní, dokonce i občanská sdružení a další právnické osoby. A pokud uspěje tak jako dosud jen necelá třetina žadatelů, bylo by po vyřízení všech prozatím podaných žádostí u nás evidováno jen něco přes tisíc aktivních odpůrců komunistické totality, což zjevně neodpovídá skutečnosti. Nových žádostí však už nepřibývá, podle Ministerstva obrany se po roce jedná jen o desítky žádostí měsíčně.

6.2

Zákon o církevních restitucích

Majetek církví a náboženských společností byl v našich dějinách zkonfiskován či znárodněn státem už několikrát, stačí připomenout josefinské reformy, pozemkové reformy za první republiky, nacistické konfiskace

nebo poválečné znárodňování. Uvádí se, že po druhé

světové válce, a zejména po převzetí moci v zemi komunisty, po 25. únoru 1948, přišly církve o 2 500 budov, 175 000 hektarů lesa a 25 000 hektarů orné půdy. Stát se na oplátku zavázal hradit platy, sociální zabezpečení a penze duchovních a kněží i náklady na provoz a údržbu znárodněného majetku. Po změně režimu se navrácení církevního majetku stalo aktuálním problémem, který však na své řešení čekal přes dvacet dalších let. Římskokatolická církev sice patřila k restituentům kteří se v nové situaci dokázali zorientovat nejrychleji, a prosadila vydání tzv. výčtového zákona č. 298/1990 Sb., novelizovaného zákonem č. 338/1991 Sb., jejichž prostřednictvím dosáhla návratu asi 200 budov, převážně klášterů a řeholních domů, ale zákon o úplné restituci nebyl přijat. Působilo to mnohé potíže, např. zákon o půdě blokoval převod původně církevního majetku až do doby, než o něm rozhodne 38

Stratilík, O. Já a ocenění? Je mi to tak trochu divné. Lidové noviny, 16. 11. 2012, s. 3; Zídek, P. Bilance jednoho zákona. Lidové noviny, 18. 11. 2012, s. 10.

73/92

zákon o církevních restitucích. Zemanova vláda navrhovala vytvoření fondu, do nějž se zabavený majetek měl převést a z jeho výnosů se měl hradit provoz církví. Topolánkova vláda chtěla církvím vrátit třetinu majetku a zbytek jim nahradit částkou ve výši 83 miliardy Kč, jež by se vyplácela po dobu šedesáti let. Ale teprve návrh Nečasovy vlády dostal šanci na uskutečnění. Návrh vypracovala Vládní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi v květnu 2011; předpokládal, že se církvím vrátí 56 % jejich bývalého majetku v celkové hodnotě 75 miliard Kč, a za zbytek majetku, který je v držení obcí, krajů nebo soukromníků a vrácen nebude, nebo je ve vlastnictví státu a byl mezitím zastavěn, či se nachází ve vojenských újezdech, národních parcích a národních přírodních rezervacích nebo je potřebný pro dopravní a technickou infrastrukturu,

měl stát doplatit celkem 59 miliard Kč (včetně

předpokládané inflace). V srpnu 2011 se zástupci církví a státu dohodli, že ono doplácení bude trvat 17 let, přičemž první tři roky bude stát na platy a provoz církví přispívat v plné výši, od roku čtvrtého bude každoročně částku snižovat o pět procent až do roku 2030, kdy bude majetková odluka dokončena; konec vyplácení ročních náhrad za nevydané nemovitosti skončí po 30 letech, tedy v roce 2043. V lednu 2012 návrh zákona schválila vláda, v červenci i Poslanecká sněmovna, ale v srpnu jej Senát hlasy levice zamítl. V listopadu pak Sněmovna přehlasovala senátní veto a 22. listopadu 2012 zákon posoudil prezident Václav Klaus; protože ho sice nepodepsal, ale ani nevetoval, může k 1. lednu 2013 Zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vstoupit v platnost. Výzvu k vrácení majetku je možné uplatnit do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona. Přijetí zákona se odehrávalo v mimořádně bouřlivé atmosféře nejen v zákonodárných orgánech, ale v celé společnosti; na členy vlády bylo podáno několik trestních oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku, ale bez výsledku. Kritikové zákona např. uváděli, že by podle něj mohla být restituována i církev, která o majetek nepřišla, např. Apoštolská církev, založená až v roce 1989. Zákon výčtově uvedl rozdělení částky 59 miliard Kč mezi 17 vyjmenovaných církví a z něj vyplynulo, že největší částku (47,2 miliardy) získá Církev římskokatolická, dále Církev československá husitská (3,1 miliardy), Českobratrská církev evangelická (2,3 miliardy), Pravoslavná církev v českých zemích (1,2 miliardy) a Apoštolská 74/92

církev (1,1 miliardy Kč), dalších 12 církví má získat částky již značně menší než jedna miliarda. Některé státně registrované církve ve výčtu chybí, např. Svědkové Jehovovi nebo Křesťanské sbory. Zarážel i fakt, že u některých církví jsou přiznané prostředky absurdně vysoké v přepočtu na jednoho člena církve, např. u Jednoty bratrské 280 tisíc, u Náboženské společnosti českých unitářů 232 tisíc Kč na člena, zatímco např. u Evangelické církve augsburského vyznání v ČR jen necelých 7 tisíc Kč na člena. Kritika se pozastavovala rovněž nad tím, že podle výsledků Sčítání lidu 2011 má Římskokatolická církev přímou podporu jen asi 10 % české veřejnosti a ostatní církve dohromady jen asi dvou procent. Podle průzkumu veřejného mínění společnosti STEM z prosince 2012 považuje církve za užitečné jen 36 % Čechů a navrácení církevního majetku si přeje 29 % občanů. Kritikům vadí též ustanovení, že církve mohou získaný majetek prodávat a že tento prodej je osvobozen od daně z příjmů právnických osob. Také prezident Klaus ve svém prohlášení, jímž se distancoval od schválené podoby zákona, kritizoval, že zákon nastoluje nerovné podmínky v přístupu státu k restitucím a nápravě křivd minulosti, zvýhodňuje církve na úkor ostatních poškozených, vytváří precedens pro možné zpochybňování majetkových poměrů ustavených před rokem 1948, a že vlastně není restitucí, nýbrž spíše dotací církvím. Zavedení zákona v době ekonomické krize nepokládá za vhodné a vyjadřuje obavu, že zákon přispěje k další politické polarizaci ve společnosti. S jeho názorem se ztotožnila skupina poslanců (Radek John a další), jež 4. 12. 2012 předložila návrh na změnu zákona č. 428/2012 Sb.39 Navrhují vypustit ze znění zákona zmínku o pozemkové reformě z roku 1947, doplnit ustanovení o ochraně celistvosti sbírek uměleckých předmětů a archiválií ve fondech státních galerií, muzeí, archivů a úřadů, snížit celkovou výši finančních náhrad z původních 59 miliard na 43 miliardy Kč, zkrátit dobu podpory církví ze státního rozpočtu ze současných 17 na 7 let, a zrušit ustanovení o osvobození prodeje získaného majetku od daně z příjmů právnických osob. Zdá se, že o realizaci tohoto zákona a jeho případných změnách ještě uslyšíme.

6.3

Dodatek k odškodnění „černých baronů“

Na podzim roku 2012 se objevila zpráva, že bývalí vojáci, přinucení vykonávat základní vojenskou službu nebo cvičení beze zbraně ve vojenských táborech nucené práce, se dočkají 39

Tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, VI. volební období, č. 864/0.

75/92

dalšího odškodnění. Byli to muži od 17 do 60 let, označení za politicky nespolehlivé: majitelé továren a velkostatků i menších podniků a jejich synové, sedláci, kteří odmítali vstup do družstva, živnostníci, kněží, vysokoškoláci vyloučení ze studia, “kopečkáři“, co se pokusili o útěk do ciziny, činovníci, kteří museli po únoru 1948 opustit veřejné funkce atd. Známe je z „Žertu“ Milana Kundery nebo ze Švandrlíkových „Černých baronů“, podle nichž se jim začalo říkat, ale realita jejich služby se blížila spíše pracovním táborům. Za těžkou práci v dolech, kamenolomech, lesích a na stavbách, bez řádného zacvičení, doprovázenou vojenským drilem, dostávali sice mzdu, ale museli si z ní hradit náklady svého pobytu včetně odměn pro své hlídače. Polovinu platu jim armáda ukládala na spořitelní knížku, takže o peníze většinou přišli po měnové reformě v roce 1953. Odškodnění zahrnovalo zprvu ty, co sloužili u pomocných technických praporů, později též příslušníky silničních praporů ženijního vojska a vojenských báňských oddílů. Získali příplatky k důchodům podle zákona č. 87/1991 Sb., záhy novelizovaného zákonem č. 267/1992 Sb., a podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. mohli získat náhradu za zdravotní postižení. Na rozdíl od osob, jež byly vězněny či jinak nezákonně zbaveny svobody, a mohly podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. požádat o jednorázový příspěvek ve výši 1 800 Kč za každý započatý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody či jiného nezákonného zbavení osobní svobody, se toto odškodnění bývalých „pétépáků“ netýkalo. Asi 900 z nich si však takovou žádost podalo. Celkem dostalo Ministerstvo vnitra do konce roku 2011, kdy byl příjem ukončen, 4 860 žádostí, z nich bylo do září 2012 kladně vyřízeno 2 754 žádostí a žadatelům vyplaceno téměř 213 milionů Kč. Nebyl mezi nimi však ani jediný příslušník PTP, jejich žádosti byly odmítnuty jako neoprávněné. Podle ministerstva byla služba ve zmíněných jednotkách normální vojenskou službou podle tehdy platného branného zákona a nešlo o zbavení svobody ve smyslu odškodňovacího zákona. V září 2012 však Městský soud v Praze konstatoval, že smyslem jednotek PTP byla převýchova politicky nespolehlivých občanů, kteří byli k tomuto účelu nezákonně zbaveni osobní svobody. Soud řešil stížnost Jana Strnadela, který během služby v PTP rok a půl fáral v karvinských dolech a během celé té doby nedostal žádnou dovolenou. Rozsudek potvrdil, že šlo o zbavení svobody a že nárok na odškodnění mu vznikl. Otevřela se tak cesta k odškodnění pro všechny dosud žijící „pétépáky“, kterých jsou asi dva tisíce. Podle odhadu

76/92

ministerstva by náklady činily asi 108 milionů korun. Návrh vládního nařízení, který by takové odškodnění umožnil, je už připraven; lhůta pro podání žádosti je do konce roku 2013.

6.4

Návrhy na odškodnění Němců v ČR

Záhy po pádu komunistického režimu vyjádřil Václav Havel jako jeden z prvních oficiálních představitelů tehdejšího Československa své omluvné politování nad poválečnými deportacemi několika milionů Němců, tvrdým způsobem zbavených svých domovů. Po vlně kritiky svůj postoj později jako prezident České republiky zmírnil až k vyjádření, že žádné odškodnění za odsun sudetských Němců nepřipadá v úvahu. Stejné stanovisko zastával i prezident Klaus a většina české politické scény, česká vláda si v roce 1995 nechala velmocemi potvrdit platnost Postupimské dohody. Základem pro zlepšení česko-německých vztahů se v lednu 1997 stala Česko-německá deklarace, jež vyjádřila oboustrannou lítost nad příkořími, jež si oba národy způsobily, a jako východisko navrhla nezatěžovat už vzájemné vztahy politickými a právními otázkami z minulosti. Po odsunu převážné části německého obyvatelstva zůstalo v českých zemích jen asi 200 000 Němců, z nichž do dnešní doby zbylo jen necelých 40 000 (dle sčítání lidu v roce 2001). O to výraznější je politická aktivita menšiny. Předseda Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Hans Korbel podal v srpnu 2001 petičními výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR „Návrh na odškodnění občanů České republiky německé národnosti“. Ti se hlásí k loajalitě vůči České republice a pokládají za nezákonné, že se na ně dále vztahují diskriminační zákony z roku 1945, které je zbavily občanství, zkonfiskovaly jim majetek a přinutily je k pracovnímu nasazení. Protože po změně režimu byla pro majetkové restituce stanovena hranice dnem 25. února 1948, byli tak zbaveni i možnosti restitucí. Požadují proto vydání majetku zabaveného podle prezidentských dekretů č. 12/1945 a 108/1945 Sb., nebo poskytnutí náhrady za majetek (konfiskace byla provedena jen na základě národnosti), dále odškodnění pro osoby, přinucené k pracovní povinnosti podle dekretu č. 71/19458 Sb. (platilo pro muže od 14 do 60 let, ženy od 15 do 50 let), ve výši 100 Kč za každý odpracovaný den nebo den pobytu ve sběrném, internačním nebo pracovním táboře, a příplatek 15 Kč k důchodu za každý odpracovaný měsíc nebo za měsíc strávený v táboře, dále jednorázovou výplatu částky rovnající se 20 % průměrné měsíční mzdy v ČR k 1. 1. 2001 za každý započatý měsíc pracovní povinnosti, ve kterém byla vůči nim dle směrnice Ministerstva vnitra č. 500

77/92

z roku 1945 uplatňována srážka 20 % z hrubé mzdy. A jednorázová náhrada ve výši 10 000 Kč by měla aspoň částečně odškodnit újmy, jež českým Němcům způsobilo násilné přesídlování, zavírání německých škol, znemožnění vyššího studia, násilné změny jmen, kriminalizace ze strany státních a správních orgánů. Petiční výbor Poslanecké sněmovny návrh v lednu 2002 odmítl jako nezpůsobilý, protože směšuje požadavky na revizi právního řádu a požadavky na nápravu individuálních křivd. Zástupci menšiny se pak obrátili na Koordinační radu česko-německého diskusního fóra, jež vzniklo na základě Česko-německé deklarace, a oslovili i místopředsedu vlády a předsedu Rady vlády pro národnostní menšiny Petra Mareše, aby pomohl hledat cestu k humanitárnímu gestu vůči požadavkům německé menšiny. Poté, co k tomu byl pověřen i vládou, vypracoval P. Mareš „Návrh na odškodnění pro těžce poškozené lidi z poválečného období“. Návrh zahrnoval odškodnění např. za neuznání kvalifikace a nucené práce, a měl se týkat asi 1 500 dosud žijících Němců. Předpokládalo se, že prostředky ve výši asi 1 a půl milionu EUR budou vyčleněny z Česko-německého fondu budoucnosti. I když návrh zaznamenal některé kladné ohlasy (např. u předsedy Senátu Petra Pitharta, který připouštěl možnost symbolického odškodnění sudetských Němců, jež nebyli nacisty a nedostali odškodnění v Německu), nenašla se dostatečná politická vůle k jeho přijetí. Předmětem kritiky byla např. obava, že jde o první krok k prolomení restituční hranice roku 1948, který by mohl být vzápětí zneužit Sudetoněmeckým krajanským sdružením k vystupňování odškodňovacích požadavků, nebo že jde jen o gesto bez odpovídající odezvy na německé straně (např. vůči Čechům vyhnaným z pohraničí po roce 1938). U příležitosti 60. výročí konce II. světové války se na české zákonodárné orgány obrátila petice občanské iniciativy, jež vyjadřovala dík a uznání německým spoluobčanům, kteří se už před válkou zasazovali o dobré soužití Němců a Čechů, nepřipojili se k rozbíjení republiky a zůstali věrni ideálům demokracie a československému státu, za což byli za války krutě pronásledováni a po válce se většinou nevyhnuli ani odsunu. Politická reprezentace republiky by jim měla poděkovat a připomenout jejich zásluhy oficiálním aktem. Vláda Jiřího Paroubka tak v srpnu 2005 symbolicky učinila a zároveň vyčlenila 30 milionů Kč na projekty, které měly osudy německých antifašistů z českých zemí zdokumentovat; finanční odškodnění nenavrhla. Prezident Klaus krok vlády označil za chybný, protože zbytečně otvírá už jednou uzavřenou historickou debatu. 78/92

Skupina 47 sudetských Němců, bývalých československých občanů, kterým byl po válce zabaven majetek, podala na Českou republiku několik stížností pro údajnou diskriminaci v jejich právu získat zkonfiskovaný majetek zpátky. Stížnost však neuspěla u Evropského soudu pro lidská práva ani u Výboru pro lidská práva OSN. Ten v listopadu 2010 konstatoval, že pakt o lidských právech se na konfiskaci majetku, která byla jednorázovým krokem, nevztahuje a nelze ho užívat zpětně.

6.5

Restituce majetku volyňských Čechů

Přijetí zákona č. 212/2009 Sb. o náhradách za majetek, který museli Češi po roce 1938 zanechat na Podkarpatské Rusi, vzbudilo naděje na podobné odškodnění i u volyňských Čechů. Jejich předkové přišli už v 19. století do carského Ruska za půdou a brzy se projevili jako skvělí hospodáři, podařilo se jim na Volyni vybudovat prosperující zemědělskou i průmyslovou oblast. Po první světové válce byla Volyň rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz. Zatímco západní polská část se vyvíjela vcelku klidně, v sovětské časti kolektivizace a politické perzekuce českou menšinu značně poškodily. Po 17. září 1939, kdy se části Polska po dohodě s Hitlerem zmocnil Stalin, začaly represe i tady, a po válce už celá Volyň zůstala v Sovětském svazu. Přes deset tisíc volyňských Čechů vstoupilo za války do zahraničního vojska v SSSR, což umožnilo vytvoření armádního sboru; nejméně 2 a půl tisíce jich padly na frontě. Došli až do Čech a spontánně se odmítli vrátit do SSSR, po složitém jednání dostaly v roce 1947 souhlas k přestěhování do ČSR i jejich rodiny. Utrpení krajanů, označených sovětským režimem za kulaky a buržoazní živly a proto vystavených popravám, gulagům a deportacím na Sibiř už sotva někdo odškodní, nicméně jde o majetek, který tam museli zanechat. Vláda SSSR sice poskytla dohodou ze 31. října 1951 peníze (asi 96 milionů rublů) na vypořádání se s přesídlenci z Volyně, a usnesením vlády z 18. května 1954 byly tyto prostředky přiznávány těm, kdo předložili soupis v SSSR zanechaného majetku potvrzený smíšenou přesídlovací komisí. Přesídlenci peníze použili většinou na koupi pozemků a nemovitostí v Sudetech, kam byli přiděleni na hospodářství po vysídlených Němcích. Nikdy však nebyla zohledněna kvalitní půda, která jim na Volyni patřila, stejně jako větší podniky (např. dodnes fungující pivovar v Lucku). Hodnota té půdy dle některých odhadů činí 7 až 9 miliard dnešních korun.

79/92

Proto vzniklo Občanské sdružení vlastníků pozemků na Volyni, odebraných sovětskou vládou v roce 1939, které sdružuje asi 720 rodin krajanů z Volyně. Od roku 2008 postupně oslovilo premiéry Topolánka, Fischera i Nečase, dohodlo podání interpelace s poslancem Jiřím Paroubkem, psalo ministrům zahraničí Kohoutovi i Schwarzenbergovi, ale všichni odpovídali, že se v té věci už zřejmě nedá nic udělat; ukrajinský prezident Juščenko neodpověděl vůbec. Historické souvislosti jsou zde trochu jiné než u Čechů z Podkarpatské Rusi, kde šlo prokazatelně o majetek bývalých československých občanů na bývalém území ČSR, zatímco Volyň byla v SSSR a její západní část se v SSSR ocitla po změně hranic s Polskem, poškození tedy v té době nebyli občany ČSR a jejich majetky se nenacházely na území ČSR. Poškozeným tak zbývá patrně jen pokus o politický tlak na zákonodárce, aby jim pomohli historickou křivdu aspoň trochu zmírnit.

6.6

Odškodnění studentů vyloučených ze studia

Nařízení vlády č. 122/2009 Sb. umožnilo odškodnit studenty vysokých škol, kterým bylo v letech 1948 až 1956 z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Podle některých údajů bylo v té době vyloučeno ze studia až 10 000 studentů, např. na právnické fakultě Karlovy univerzity to bylo přes 40 % studentů. Jen necelý tisíc poškozených svůj nárok na poskytnutí jednorázové náhrady ve výši 100 000 Kč uplatnil. O odškodnění se však přihlásili i studenti, kteří byli ze studia vyloučeni později, zejména v době normalizace po roce 1969. Ministerstvo školství však jejich žádosti zamítlo jako neoprávněné. Až se jeden z postižených, vyloučený z právnické fakulty v Praze v roce 1977, obrátil s žalobou na Městský soud v Praze. V dubnu 2012 mu soud dal za pravdu a uznal, že ministerstvo bezdůvodně zavádí nerovnost ve svém zacházení s osobami perzekvovanými komunistickým režimem. Podle soudu je hranice 31. 12. 1956 nutná pro přiznání nároku v rozporu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu. Podle vyjádření úřadu ombudsmana nebyla tato hranice stanovena v průběhu legislativního procesu, ale až na jednání vlády, která se zřejmě obávala nárůstu žádostí poškozených studentů. V tisku se zmiňoval i paradoxní přístup k odškodňování spočívající v tom, že za komunistického režimu miliony lidí nemohly z politických důvodů studium na vysoké škole ani začít nebo si ho svobodně vybrat, ale odškodnění pamatuje pouze na ty, kteří byli vyloučeni až v průběhu studia.

80/92

Ministerstvo muselo rozhodnutí soudu splnit a odškodné vyplatit. Zároveň ale podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a ten v listopadu 2012 případ vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání. Dal za pravdu ministerstvu, že se řídí nařízením vlády, jež přesně vymezuje nárok na odškodnění vyloučením z řádného studia v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Toto vymezení okruhu oprávněných osob sice nese znaky nerovnosti, ale je legitimní. Právě v oněch prvních letech totality byly čistky na vysokých školách nejrozsáhlejší, zvláště na jaře 1948 a na přelomu let 1948 a 1949. Později už se „kádrová a třídní čistota“ vysokých škol řešila spíše omezením přístupu na tyto školy. Vyloučení studenti nesli důsledky způsobených křivd nejdéle, neměli už většinou možnost dostudovat a vzhledem ke svému již vysokému věku potřebují satisfakci odškodnění. Ministerstvo dodalo, že se musí řídit vládním nařízením a nesmí svévolně vydávat prostředky ze státního rozpočtu, a že ani soudy nemohou měnit obecná pravidla a zakládat nové nároky na státní rozpočet. Pokud by odmítnutý žadatel nakonec svou při vyhrál, přihlásili by se i další studenti vyloučení po roce 1956, podle odhadu až 1 400 studentů, což by znamenalo zvýšení výdajů na odškodné o 140 milionů korun. Odmítnutý žadatel bude navrhovat, aby Městský soud řízení zastavil, protože mu už bylo vyhověno a odškodnění dostal. Pokud ale bude muset částku vrátit, podá v této věci ústavní stížnost. Jiná nespravedlnost tohoto zákona spočívá v podmínce, která zohledňuje pouze vyloučené studenty vysokých škol, ale nepamatuje na studenty vyloučené ze škol středních. V květnu 1952 uložilo vedení KSČ ministru zemědělství, aby provedl očistu zemědělských škol od dětí vesnických boháčů, kulaků. V českých zemích byli zjištěni 404 takoví studenti, kteří byli vysláni na převýchovu prací mimo své bydliště, většinou na zemědělské statky v pohraničí, aby se dostali z vlivu svých rodin. Pracovali tam rok v těžkých podmínkách, připomínajících spíše tábory nucené práce. Propustili je až koncem roku 1953, a museli pak pracovat v JZD i po vojně, protože nedostali souhlas k práci v průmyslu. Když se později začaly připomínat osudy „černých baronů“, začali si říkat „zelení baroni“.

Nárok na odškodnění v rámci

„pétépáků“ ani v rámci vyloučených studentů jim však nevznikl.

81/92

6.7

Odškodnění osob propuštěných ze zaměstnání

Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. označil za neplatné právní úkony, jimiž došlo k ukončení pracovního nebo služebního poměru (nebo členského poměru k družstvu) z důvodu politické perzekuce. Poškozený mohl do půl roku ode dne účinnosti zákona požádat organizaci, která ho propustila, aby ho znovu zaměstnala, v čemž mu byla povinna vyhovět. To však nezakládalo žádný nárok na náhradu mzdy či utrpěných újem. Zvláště citlivé to bylo u vojáků a civilních zaměstnanců ministerstva obrany, kteří byli propouštěni po masových čistkách v armádě koncem 40. let, v 50. letech i v době normalizace kvůli nesouhlasu s okupací ČSR vojsky Varšavské smlouvy. Museli si najít zaměstnání mimo svůj obor a mají kvůli tomu nižší důchody než jejich kolegové, kteří v armádě zůstali, často byly postiženy i jejich děti zákazem studia na vysokých školách apod. Návrh zákona, který Poslanecké sněmovně v říjnu 2009 předložili společně poslanci ODS a ČSSD (jedním z tvůrců byl i předseda ODS Mirek Topolánek), počítal se vznikem nároku za zvláštní příspěvek k důchodu u osob, které ztratily v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 z politických důvodů zaměstnání a byly podle zákona č. 87/1991 Sb. mimosoudně rehabilitovány. Kompenzace se měla vypočítat z částky 15 Kč za každý měsíc od konce pracovního poměru do doby vzniku nároku na důchod, nejdéle do ledna 1990, případně do doby, než postižený získal znovu práci u stejné organizace. Nejvyšší možná výše prostředků by měla činit 2 500 Kč měsíčně, u vdov a vdovců po oprávněných osobách polovinu této částky. V České republice bylo v té době asi 3 100 držitelů rehabilitačního osvědčení a přibližně 500 vdov a vdovců po nich, celková částka na odškodnění by činila asi 100 milionů korun. Odškodné měla vyplácet Česká správa sociálního zabezpečení od 1. ledna 2010. Příprava zákona se poněkud protáhla, a když byl v dubnu 2010 v Poslanecké sněmovně konečně schvalován, tak neprošel. Nepodpořila ho většina občanských demokratů, kteří změnu svého stanoviska zdůvodňovali zvýšením rozpočtových výdajů v době ekonomické krize.

Pádným argumentem proti zákonu však byla i skutečnost, že se z nároku na

odškodnění nepodařilo vyloučit bývalé členy KSČ. ODS navrhla výjimku jen pro ty, kdo byli v komunistické straně v éře Pražského jara od 1. ledna 1968 do 1. května 1969, ale to levice odmítla. Proti návrhu sice hlasovali jen čtyři poslanci, ale většina členů sněmovny se hlasování zdržela, takže nepomohlo, že pro návrh bylo 76 ze 165 přítomných poslanců (pro

82/92

návrh hlasovali sociální demokraté, lidovci a 8 občanských demokratů), k přijetí zákona nakonec chybělo sedm hlasů. Zákonodárná odškodňovací iniciativa skončila v tomto případě neúspěchem.

6.8

Dokončení majetkových restitucí

I když od pádu komunistického režimu a zavedení restitučních zákonů uplynulo už přes dvacet let, nejsou majetkové restituce stále ještě řádně ukončeny. V září 2002 se objevila zpráva, že Pozemkový fond eviduje ještě 39 000 osob, které se dosud nepřihlásily ke svému nároku na zabavený majetek nebo o finanční náhradu za něj. Celkově se jedná o restituční nároky v hodnotě 800 milionů korun, tedy o desetinu hodnoty všech restitučních nároků spravovaných fondem. Zákony předpokládají, že si restituenti sami zjistí, zda by mohli mít restituční nárok na nějaký majetek, a požádají o vypořádání. Mnozí však dosud ani neví, že třeba jejich předkové vlastnili nějaké pozemky, zabavené po roce 1948. Proto od března 2012 zahájil Pozemkový fond rozsáhlou informační kampaň a písemně upozornil dosud nevypořádané restituenty na možnost získání majetku. Vypořádány totiž musí být i nároky v řádu pouhých desítek korun. Nárok na náhradu existuje i u zabavených pozemků, které byly později zastavěny. Na restituenta lze převést jiný státní pozemek či budovu ve stejné hodnotě, nebo poskytnout finanční náhradu, nebo si vzájemně započítat pohledávky mezi fondem a restituentem. Restitučního nároku se lze i vzdát, což v rámci informační kampaně učinilo 900 osob (hlavně kvůli nízké hodnotě restitucí). Dalších 3 500 osob však požádalo o finanční vyrovnání. Pozemkový fond koncem roku 2012 zanikne, ale nevypořádané nároky bude i nadále evidovat a vyřizovat jeho nástupce, Státní pozemkový úřad, jehož vznik stvrdil 21. prosince 2012 podpisem příslušného zákona prezident Klaus. SHRNUTÍ KAPITOLY I když většina represí a perzekucí totalitních systémů XX. století v českých zemích byla zvláště v posledních dvaceti letech různými odškodňovacími aktivitami napravena, či alespoň byly zmírněny jejich následky, musíme mít na paměti, že odškodňování je živým a značně proměnlivým procesem, který vyžaduje neustálou informovanost o aktuální podobě zákonných norem i o stavu uspokojování odškodňovacích nároků poškozených osob.

83/92

KONTROLNÍ OTÁZKY V čem se liší podstata odškodňovacích nároků v požadavcích na majetkové restituce u Čechů z Podkarpatské Rusi a u Čechů z Volyně? Kolik žádostí o uznání třetího odboje bylo dosud zamítnuto a jaké jsou nejčastější důvody pro odmítnutí? Kolika církví se týká vyplácení restitučních náhrad za zabavený majetek a o jaké částky se jedná? Mají nárok na odškodnění i studenti vyloučení ze studia v době normalizace? Jak se jmenuje úřad, který od roku 2013 převezme po Pozemkovém fondu i vypořádání majetkových restitucí? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Porovnejte historický vývoj vztahu státu a církve od českých zemích od josefinských reforem po současnost a posuďte oprávněnost restitučních nároků. Vyberte z databáze Ústavu pro studium totalitních režimů příklady odboje a odporu proti komunistickému režimu a zvažte možnosti jejich odškodnění ve smyslu zákona o třetím odboji. Prostudujte návrhy na odškodnění Němců v ČR a posuďte argumenty, které hovoří pro a proti jejich realizaci. PRO ZÁJEMCE Zákonné normy a předpisy: Zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Sbírka zákonů, r. 2012, částka 155. Zákon č. 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Sbírka zákonů, r. 2011, částka 92. Doporučená literatura: Přehled informací o problematice odškodnění volyňských Čechlů za půdu ponechanou při reemigraci v Sovětském svazu. Brno 2001, hhtp://www.vpnvosv.wu.cz/obr/krivdyvolyn.pdf Mareš, M. Politický rozměr požadavků německé menšiny v České republice. Středoevropské politické studie, r. VI, jaro-léto 2004, č. 2-3, http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=201 Církevní restituce v Česku. http://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADrkevn%C3%AD_restituce_v_%C4%8Cesku

84/92

7

Závěr Studijní materiál k předmětu Odškodňování obětí politických represí“ si klade za cíl

seznámit studenty se základními zákonnými normami o odškodnění obětí totálních režimů, s jejich výkladem a praktickou aplikací. Důraz je položen nikoliv na právní rovinu problematiky, ale na objasnění historických souvislostí represí a možností jejich kompenzace a restituce. Studijní materiál osvětluje základní terminologii předmětu, historické příčiny a rozsah perzekucí, charakteristiku konkrétních skupin poškozených i vývoj úsilí o jejich odškodnění. Seznamuje se záměrem, obsahovou podstatou a někdy i se zkušenostmi z praktické aplikace zákonných norem a předpisů týkajících se jak odškodnění obětí nacistického režimu (československá a česká odškodnění politických vězňů a odbojářů, specifická odškodnění obětí holocaustu, odškodnění obětí totálního nasazení a jiného nacistického bezpráví), tak i zákonných norem a předpisů týkajících se odškodnění obětí komunistického režimu (politických vězňů, účastníků protikomunistického odboje, příslušníků Pomocných technických praporů, osob odvlečených do gulagů v SSSR aj.). Všímá si rovněž problematiky majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války a některých aktuálních odškodňovacích problémů, např. možností restituce majetku zabaveného na základě poválečných zákonů či odškodnění Němců z českých zemí. Materiál by měl studentům podat základní přehled o zákonných normách týkajících se odškodnění obětí totalitních režimů v českých zemích a o problémech jejich praktické aplikace. Po jeho prostudování a v kombinaci s širšími přednáškami a praktickými cvičeními by student měl znát příčiny a rozsah perzekucí v souvislosti s možnostmi odškodnění postižených osob a s tendencemi vývoje této problematiky, včetně její mezinárodní komparace. Měl by také umět samostatně vytvořit rešerši konkrétního odškodňovacího případu. Vzhledem k okolnosti, že na téma odškodňování obětí politických represí v českých zemích neexistuje dosud žádná odborná monografie, je v závěru studijního materiálu poměrně široká bibliografie použité literatury, jež může dobře posloužit k podstatnému rozšíření znalostí studentů i v dílčích tématech týkajících se odškodňování. Musíme však brát v úvahu i skutečnost, že mnohé z odškodňovacích systémů jsou dosud živé a dále se vyvíjejí, takže bez soustavné akceptace nově publikovaných informací (včetně internetových zdrojů a hromadných sdělovacích prostředků) se již sotva lze obejít.

85/92

8

Použitá literatura a zdroje

Arendtová, H. Původ totalitarismu. I–III. Praha, Oikoymenh 1996. Aron, R. Demokracie a totalitarismus. 2. vyd. Brno, Atlantis 1993. Bárta, M., Cvrček, L., Košický, P., Sommer, V. Oběti okupace Československa 21. 8. – 31. 12. 1968. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2008. Besançon, A. Nemoc století. Komunismus, nacismus a holocaust. Praha, Themis 2000. Borák, M. Fenomén tzv. vojenských táborů nucené práce v Československu a jeho mezinárodní souvislosti. Slezský sborník, 98, 2000, s. 78-92. Borák, M. The identification of works of art belonging to Holocaust victims and the possibility of restoring them to their original owners (using the example of the Silesian Regional Museum). In: Holocaust Era Assets. Conference Proceedings. Ed. J. Schneider, J. Klepal, I. Kalhousová. Prague, Forum 2000 Foundation 2009, s. 857-864. Borák, M. Klopotná cesta. Odškodňování nacistických obětí v evropských zemích. Soudobé dějiny, 16, 2009, č. 1, s. 177-182. Borák, M. Nucené nasazení Poláků na práce do Říše v letech 1939-1945 (s přihlédnutím k Polákům z Těšínska). Slezský sborník, 99, 2001, s. 95-108 Borák, M. Odškodňování obětí represí. Rozšířený sylabus a čítanka. Opava, Ústav veřejné správy a regionální politiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě 2006. Borák, M. Soudobé problémy odškodnění obětí druhé světové války v České republice. In: Śląsk Opolski i Opawski w Unii Europejskiej. Problemy pierwszych lat czlonkostwa w stosunku do przemian społecznych/Opolské a opavské Slezsko v Evropské unii. Problémy prvních let členství se zřetelem na společenské proměny. Ed. M. Borák. Opava, Slezská univerzita v Opavě 2007, s. 39-49. Borák, M. Verspätete Gerechtigkeit. Die Restitution von enteigneten Kulturgut in Tschechien. Osteuropa, 56, 2006, sešit 1-2, s. 247-262. Borák, M. (ed.). Budoucnost ztraceného kulturního dědictví. Dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství Tilia 2007. Borák, M. (ed.). Ztracené dědictví. Příspěvky z „kulatých stolů“ na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války. Praha, Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky v nakladatelství Tilia 2006. Borák, M. a kol. Perzekuce občanů z území České republiky v SSSR. Sborník studií. Praha, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky 2003 [Sešity ÚSD, sv. 38]. Borák, M., Janák, D. Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954. Opava-Šenov u Ostravy, Slezský ústav v nakladatelství Tilia 1996. Byli jsme totálně nasazeni. Almanach vzpomínek a dokumentů z 2. světové války. Díl I. – III. Sestavili A. Polanský, C. Motl, Z. Medřický. Praha, Svaz nuceně nasazených 1991, 1992, 1993.

86/92

Curtois, S., Werth, N., Panné J.-L., Paczkowski, A., Bartošek, K., Margolin, J.-L. Černá kniha komunismu. Zločiny, teror, represe. I.-II. Praha–Litomyšl 1999. Česko-německý fond budoucnosti. Výroční zpráva 2010. Praha, Česko-německý fond budoucnosti 2011. Čuka, P.: Únosy lidí z Československa sovětskou KGB. Securitas imperii. Sborník k problematice bezpečnostních služeb, sv. 7, 2001, s. 192-223 Daníček, J. Restituce uměleckých děl. Roš chodeš. Věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku, ročník 63, 2005, číslo 8, s. 8-9. Eisenstat, S. E.: Nedokonalá spravedlnost. Uloupený majetek, nucené práce a nevyřízené účty druhé světové války. Praha, Prostor 2005. Furet, F., Besançon, A. ad. Komunismus a fašismus. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2002. Geyer, M., Fitzpatricková, S. (eds.). Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu. Praha, Academia 2012. Hořák, M. (ed.). Odškodnění 2000 – 2006. Česko-německý fond budoucnosti a platby obětem otrocké a nucené práce. Praha, Česko-německý fond budoucnosti 2007. Jirásek, P. Situace v České republice pět let po přijetí zákona č. 212/2000 Sb. In: Budoucnost ztraceného kulturního dědictví. Dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí II. světové války. Praha 2007, s. 331-333. Kárný, M., Franková, A. Persekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé - dějiny kultura. Praha, Židovské muzeum 1997, s. 55-82. Kokošková, Z., Kokoška, S., Pažout, J. (eds.). Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Praha, Státní ústřední archiv 2004. Krejčová, H., Vlček, M. Návraty paměti. Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v nakladatelství Tilia 2007. Mainuš, F.: Totálně nasazeni (1939-1945). Praha, Mladá fronta 1974. „Nepřichází-li práce k Tobě...“/„Kommt die Arbeit nicht zu Dir...“ Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech/ Verschiedene Formen der Zwangsarbeit in Studien und Dokumenten. Red. P. Plachá. Praha, Kancelář pro oběti nacismu, Česko-německý fond budoucnosti 2003. Poljan, P. Žertvy dvuch diktatur. Časť III. Problema kompenzacij za deportaciju i prinuditělnyj trud. Moskva, ROSSPEN 2002 Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945-1960. Uspořádal L. Soukup. Praha, Karolinum 2002. Rakytka, J. Nevolníci Říše. Praha, Česká rada pro oběti nacismu 2003. Rychetský, P. Joint Working Committee on Mitigation of Certain Property Crimes Perpetrated Against Holocaust Victims. In: Fenomém holocaust/The Holocaust Phenomenon. Conference Report of the International Scientific Conference. Prague – Terezín 1999, s. 25-26.

87/92

Spoerer, M. Nucená práce pod hákovým křížem. Zahraniční civilní pracovníci, váleční zajatci a vězni ve Třetí říši a v obsazené Evropě v letech 1939-1945. Praha, Argo, 2005. The Spoils of War. New York, Harry N. Abrams 1997. Staněk, T. Perzekuce 1945. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 1996. Stránský, O. Není spravedlnosti na světě. Uspořádal T. Marjanovič. Středokluky, Zdeněk Susa 2002. Talmon, J. L. O původu totalitarismu: politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. Praha, Sociologické nakladatelství 1998. Zákony a předpisy: Zákon č. 34/1946 Sb. ze dne 14. února 1946, jímž se vymezuje pojem „československého partyzána“. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1946, částka 16. Zákon č. 136/1946 Sb. ze dne 15. května 1946 o umisťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1946, částka 56, s. 996-1001. Zákon č. 164/1946 Sb. ze dne 18. července 1946 o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické perzekuce. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1946, částka 68, s. 1099-1122. Zákon č. 255/1946 Sb. ze dne 19. prosince 1946 o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1946, částka 107, s. 1677-1685. Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata ze dne 21. prosince 1945, publikovaná pod č. 150/1947 Sb. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 1947, částka 150, s. 761-802. Zákon č. 82/1968 Sb. ze dne 25. června 1968 o soudní rehabilitaci. Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, r. 1968, částka 26, s. 230-236. Vyhláška č. 11/1969 Sb. Ministerstva zahraničí ze dne 20. prosince 1968 o Smlouvě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky. Sbírka zákonů, r. 1969, částka 4. Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 25, s. 518-524. Zákon č. 173/1990 Sb. ze dne 9. května 1990, kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy a kterým se upravují některé další vztahy týkající se tělovýchovných organizací. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 30, s. 692. Nařízení vlády ČSFR č. 212/1990 Sb. ze dne 21. května 1990 o odnětí nemovitého majetku státu v trvalém užívání Komunistické strany Československa. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 36. Zákon č. 298/1990 Sb. ze dne 19. července 1990 o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 47, s. 1070-1080.

88/92

Zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 69, s. 1466-1470. Ústavní zákon č. 496/1990 Sb. ze dne 16. listopadu 1990 o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Sbírka zákonů, r. 1990, částka 82. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. ze dne 9. ledna 1991, kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 6. Zákon ze dne 30. ledna 1991, kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 10. Zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 19, s. 433-441. Zákon č. 92/1991 Sb. ze dne 26. února 1991 o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 20, s. 452-459. Zákon České národní rady č. 172/1991 Sb. ze dne 24. dubna 1991 o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 36, s. 845-847. Zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 45. s. 1062-1071. Zákon č. 338/1991 Sb. ze dne 18. července 1991, kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací na arcibiskupství olomouckého. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 66, s. 1554-1574. Zákon č. 451/1991 Sb. ze dne 4. října 1991 , kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 86. Zákon č. 480/1991 Sb. ze dne 13. listopadu 1991 o době nesvobody. Sbírka zákonů, r. 1991, částka 93, s. 2298. Zákon č. 93/1992 Sb. ze dne 18. února 1992, kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Sbírka zákonů, r. 1992, částka 23. Zákon České národní rady č. 243/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992, kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Sbírka zákonů, r. 1992, částka 49, s. 1267-1268. Zákon 267/1992 Sb. ze dne 29. dubna 1992, kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb. o mimořádných rehabilitacích. Sbírka zákonů, r. 1992, částka 56, s. 1548. Zákonné opatření č. 296/1992 Sb. předsednictva Federálního shromáždění ze dne 20. května 1992 o náhradě škod způsobených československým fyzickým osobám vstupem cizích vojsk a pobytem sovětských vojsk na území České a Slovenské Federativní republiky. Sbírka zákonů, r. 1992, částka 62. Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Sbírka zákonů České republiky, r. 1993, částka 51, s. 1010-1011.

89/92

Zákon č. 217/1994 Sb. ze dne 2. listopadu 1994 o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Sbírka zákonů České republiky, r. 1994, částka 67, s. 2112-2113. Zákon č. 140/1996 Sb. ze dne 26. dubna 1996 o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. Sbírka zákonů České republiky, r. 1996, částka 41. Nařízení vlády č. 165/1997 Sb. ze dne 25. června 1997 o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Sbírka zákonů České republiky, r. 1997, částka 59, s. 3778. Zákon č. 39/2000 Sb. ze dne 22. února 2000 o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Sbírka zákonů, r. 2000, částka 14, s. 454-455. Zákon č. 212/2000 Sb. ze dne 23. června 2000 o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem. Sbírka zákonů, r. 2000, částka 64, s. 3072-3076. Zákon č. 261/2001 Sb. ze dne 10. července 2001 o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěným do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Sbírka zákonů, r. 2000, částka 101, s. 6350-6352. Nařízení vlády č. 102/2002 Sb. ze dne 20. února 2002 o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací. Sbírka zákonů, r. 2002, částka 45. Zákon 107/2002 Sb. ze dne 8. března 2002, kterým se mění zákon č. 140/1996 o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony. Sbírka zákonů, r. 2002, částka 47. Zákon č. 172/2002 Sb. ze dne 9. dubna 2002 o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Sbírka zákonů, r. 2002, částka 73, s. 3662-3663. Nařízení vlády č. 622/2004 Sb. ze dne 24. listopadu 2004 o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální. Sbírka zákonů, r. 2004, částka 211. Zákon č. 203/2005 Sb. ze dne 3. května 2005 o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Sbírka zákonů, r. 2005, částka 74. Zákon č. 357/2005 Sb. ze dne 19. srpna 2005 o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. Sbírka zákonů, r. 2000, částka 124, s. 6150-6155. Zákon č. 219/2006 Zb. zo 16. marca 2006 o protikomunistickom odboji. Zbierka zákonov, Slovenská republika, r. 2006, čiastka 77, s. 1278-1280.

90/92

Zákon č. 181/2007 Sb. ze dne 8. června 2007 o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů. Sbírka zákonů, r. 2007, částka 59, s. 2362-2370. Zákon č. 108/2009 Sb. ze dne 26. března 2009 o jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu a o změně některých zákonů, Sbírka zákonů, r. 2009, částka 33. Nařízení vlády č. 122/2009 Sb. ze dne 30. března 2009 o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Sbírka zákonů, r. 2009, částka 36. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ze dne 27. dubna 2009 o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Sbírka zákonů, r. 2009, částka 40. Zákon č. 212/2009 Sb. ze dne 9. června 2009, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Sbírka zákonů, r. 2009, částka 64. Zákon č. 491/2009 Sb. ze dne 10. prosince 2009, kterým se mění zákon č. 203/2005 Sb. o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Sbírka zákonů, r. 2009, částka 155. Zákon č. 262/2011 Sb. ze dne 20. července 2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Sbírka zákonů, r. 2011, částka 92. Zákon č. 121/2012 Sb. ze dne 15. března 2012, kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Sbírka zákonů, r. 2012, částka 45. Zákon č. 428/2012 Sb. ze dne 8. listopadu 2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Sbírka zákonů, r. 2012, částka 155. Internetové zdroje: Archiv bezpečnostních složek, http://www.abscr.cz Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, www.centrum.usd.cas.cz, Československé dokumentační středisko, http://www.csds.cz Český svaz bojovníků za svobodu, http://www.zasvobodu.cz Česko-německý fond budoucnosti, Kancelář pro oběti nacismu, http://www.cron.cz Evropský institut odkazu šoa, http://www.shoahlegacy.org/cs Konfederace politických vězňů České republiky, http://www.kpv-cr.cz Nadační fond obětem holocaustu, www.fondholocaust.cz Památník Terezín, http://www.pamatnik-terezin.cz 91/92

Památník Vojna u Příbrami, Muzeum obětí komunismu, http://www.muzeum-pribram.cz/exhmpb/expvp/expvp.html Post Bellum, http://www.postbellum.cz Sdružení bývalých politických vězňů, http://www.politicti-vezni.cz Svět bez komunismu, http://www.svetbezkomunismu.cz Totalita.cz, http://www.totalita.cz Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, http://www.policie.cz/clanek/urad-dokumentace-a-vysetrovani-zlocinu-komunismu.aspx Ústav pro studium totalitních režimů, http://www.ustr.cz Bakalářské, diplomové a disertační práce: Hagenová, A. Restituce kulturních statků obětí II. světové války. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2011. Jelínek, T. Odškodnění českých obětí nacismu 1945-2006. Disertační práce. Praha, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií 2010. Kubenková, P. Odškodnění účastníků druhého odboje v České republice. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2009. Kunčík, P. Problémy odškodnění obětí komunistického režimu v ČR. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2007. Martiník, O. Perzekuce katolické církve v bruntálském okrese 1949 – 1953. Diplomová práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2012. Michalík, T. Odškodnění obětí komunistického režimu v České republice. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2009. Plisková, B. Odškodnění obětí holocaustu v České republice. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2010. Vlk, O. Konfiskace uměleckých předmětů na území protektorátu Čech a Morava 1939–1945. Disertační práce. Praha, Karlova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin 2008. Rypl, P. Odškodnění obětí deportace do SSSR ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb. Bakalářská práce. Opava, Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav veřejné správy a regionální politiky 2007.

92/92