Knihovnička Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Člověka v tísni svazek 4.
Od Charty 77 k Chartě 08 Liou Siao-po — život v pravdě Uspořádal: Igor Blaževič
Úvod: Liou Siao-po, Charta 77 a Charta 08 Uspořádal: Igor Blaževič. Autoři: Jean-Phillipe Beja, Igor Blaževič, Jiří Dědeček, Martin Hála, Václav ����������������������������������������������� Havel, ��������������������������������� Perry Link, Liou Siao-po, ������� Václav Malý���������������� , Dana �������������� Němcová, ��������������������� Tienchi Martin-Liao. Překlad: Olga Lomová, Jitka Malaníková, Anna Svěráková.
ISBN 80-86811-19-0 ©???? Praha 2011
Začátkem prosince 2008, u příležitosti 60. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, byl v Pekingu zveřejněn politický manifest skupiny čínských intelektuálů nazvaný Charta 08. Dokument se odkazuje na československou Chartu 77 a odvolává se na hodnoty humanismu a demokracie. Myšlenky čínské Charty se odvíjejí od přesvědčení o univerzalitě a nezadatelnosti lidských práv. Na tomto základě její autoři vyzývají k zásadním politickým a ekonomickým reformám v zemi a varují, že bez nich se Čína v blízké budoucnosti nevyhne vážným společenským otřesům. Nejznámějším signatářem a jedním z mnoha autorů Charty 08 je Liou Siao-po, literární kritik a estetik, bývalý vysokoškolský učitel, v letech 2003–2009 president Nezávislého čínského PEN klubu. Krátce po zveřejnění Charty v prosinci 2008 byl Liou Siao-po zatčen a o rok později odsouzen za podvratnou činnost na jedenáct let do vězení. Jak zatčení, tak drakonické odsouzení se odehrálo v období vánočních svátků. Českoslovenští organizátoři Charty 77 sbírali svého času podpisy také během Vánoc. Věděli, že státní kontrola bude v tuto dobu slabší a shromažďování podpisů bude pod záminkou svátečních návštěv starých přátel snadnější. V Číně naopak svátků využil stát, když zahájil soudní řízení proti Liou Siao-poovi v době, kdy je mnoho zahraničních diplomatů mimo Peking a pozornost světa se nesoustředí na politické záležitosti.
Zatčení a pozdější odsouzení Liou Siao-poa však nezůstalo bez povšimnutí v Praze. Signatáři Charty 77, kterým se Liou Sia-po a jeho kolegové při tvorbě Charty 08 inspirovali, se cítili poctěni a byli rádi, že jejich třicet let staré myšlenky a postoje jsou stále živé a inspirativní. Zároveň to chápali jako závazek. Už v březnu roku 2009 česká humanitární a lidsko-právní organizace Člověk v tísni udělila Liou Siao-poovi cenu Homo Homini, každoročně udělovanou osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv. Na slavnostní ceremonii pak zástupci Charty 08, profesorka Pekingské filmové akademie Cchuej Wej-pching a profesor Ústavu filozofie Čínské akademie společenských věd Sü Jou-jü, převzali jménem Liou Siao-poa ocenění Homo Homini z rukou bývalého prezidenta Václava Havla. 17. listopadu 2009, v době oslav dvacátého výročí sametové revoluce, Prahu navštívila další signatářka Charty 08, bývalá politická vězenkyně a nezávislá novinářka paní Kao Jü (Gao Yu). 6. ledna 2010, symbolicky v den výročí někdejšího pokusu o doručení Charty 77 představitelům tehdejšího Československa, který skončil zatčením Václava Havla, Václav Havel se skupinou přátel znovu upozornili na osud Liou Siao-poa. Spolu s hercem a signatářem Charty Pavlem Landovským a bývalým mluvčím Charty 77 a současným biskupem Václavem Malým, se pokusili předat čínskému velvyslanectví v Praze otevřený dopis s požadavkem ukončit perzekuci Liou Siao-poa a ostatních signatářů Charty 08. Dveře jim zůstaly uzavřeny, přítomná média jen zaznamenala, jak Václav Havel hází dopis do poštovní schránky. V lednu 2010 čtyřicet českých a padesát slovenských zákonodárců nominovalo Liou Siao-poa na Nobelovu cenu míru. Iniciativu zákonodárců podpořily i desítky signatářů Charty 77. V dopisu adresovaném Nobelovu výboru mimo jiné uvedli: „Je zneklidňující, že kriminalizace svobody slova ve jménu státní bezpečnosti je stále mezi námi. Použití takového hrubého nástroje vyžaduje důraznou mezinárodní reakci. A ti, kteří se jako Liou Siao-po rozhodnou žít v pravdě, i přes kruté následky,
zaslouží uznání za svoji odvahu a službu lidstvu. Udělením Nobelovy ceny míru váš výbor připomene světu, že hodnoty lidských práv a lidské důstojnosti zůstávají ústřední součástí toho, kdo jsme, i přes reálná nebezpečí ze strany vlád, které žijí ve strachu z vlastních občanů. Udělení ceny Liou Siao-poovi také poslouží jako připomínka těm, kteří bojují za svobodu v jiných národech — také pod hrozbou trestů, násilí či hůře — že jejich snaha není zbytečná.“ Václav Havel a skupina prominentních mezinárodních osobností, — mezi jínými biskup Desmond Tutu, Jeho Svatost dalajlama a francouzský filozof André Glucksmann, taktéž adresovali Nobelovu výboru otevřený dopis, ve kterém mimo jiné stálo: „Krutý trest odnětí svobody, uvalený na Liou Siao-poa, měl posloužit jako exemplární případ a důrazné varování všem ostatním, kteří by ho mohli následovat. Jsme přesvědčeni, že jsou chvíle, kdy příkladná občanská angažovanost vyžaduje neméně jasnou reakci. Udělení Nobelovy cenu míru Liou Siao-poovi je přesně ta odpověď, kterou si jeho odvaha zaslouží.“ To, po čem volali čeští a slovenští zákonodárci, světové osobnosti, Václav Havel i čínští chartisté, to, čemu se silným zákulisním nátlakem snažil zabránit Peking, se 8. října stalo skutečností. V norském Oslu předseda Nobelova výboru oznámil, že letošním nositelem Nobelovy ceny míru se stal čínský disident Liou Siao-po. Tato antologie vydávaná českým PEN klubem a společností Člověk v tísni pokračuje v tom, co začalo udělením ceny Homo Homini, snahou seznamovat českou veřejnost s intelektuální, tvůrčí a angažovanou osobností pana Liou Siao-poa a potřebou upozorňovat mezinárodní veřejnost na osud jeho i dalších signatářů Charty 08. Tato snaha bude pokračovat tak dlouho, dokud Liou Siao-po nebude propuštěn a nepřestane pronásledování jeho kolegů a blízkých. Do svého zatčení byl Liou neustále pod dohledem policie a bylo mu znemožněno veřejně vystupovat, učit a publikovat v Číně. Dařilo se mu však publikovat v zahraničí,
v Hong Kongu a také na internetu. Ve vydávaných článcích komentoval aktuální dění v Číně, stavěl se na stranu utlačovaných a zamýšlel se nad širšími historickými souvislostmi dnešní Číny. Liou Siao-po se dlouhodobě zabývá tématem úlohy čínské inteligence, její společenskou zodpovědností a jejím vztahem k moci. Zde ho představíme dvěma eseji a závěrečnou řečí, kterou napsal bezprostředně předtím, než ho pekingský soud poslal na jedenáct let do vězení. Liouův portrét dokresluje článek předního francouzského sinologa Jeana-Philippa Béja a úplný text Charty 08. Ve III kapitole následuje série textů, které byly napsány po Siao-poově uvěznění. Ukazují, jak se snaha izolovat, marginalizovat a zlomit jeho osobnost a zároveň umlčet další signatáře Charty 08 otáčela proti záměrům čínské vlády. Uvedené články mapují postupné vzedmutí vlny podpory Siao-poovi a Chartě 08 a její sílící význam až do chvíle, kdy letos na sklonku roku obdržel Nobelovu cenu míru. Tyto články pocházejí z pera osob nejpovolanějších, profesora Princentonské university Perryho Linka a prezidentky Nezávislého čínského PEN klubu Tienchi Martin-Liao. Oba dlouhodobě sledují práci Liou Siao-poa a usilují o jeho osvobození. Poslední kapitola, přibližuje opět textem Prof. Beja širší kontext, ze kterého Liou Siao-po a čínští chartisté vycházejí, a ve kterém působí. Závěrečný text českého sinologa Martina Hály, který sám jako mladík navštěvoval bytové přednášky vedené známými českými disidenty, srovnává československou a čínskou Chartu. Doufáme, že tato knížka naplní svůj záměr a čtenářům přiblíží Liou Siao-poovu charismatickou osobnost. Snad bude inspirovat i k tomu, k čemu nabádala jiná nositelka Nobelovy ceny míru, Aun Schan Su Ťij, když říkala, že máme využít svoji svobodu k obhajobě svobody těch, kteří ji ještě nemají. Konkrétně to především znamená žádat od našich vlastních demokraticky zvolených vlád, aby
po svém čínském protějšku požadovaly propuštěni Liou Siao-poa a respekt k základním lidským právům. V Praze, 8. listopadu 2010 Igor Blaževič, Člověk v tísni Jiří Dědeček, předseda českého PEN klubu
Čínské texty jsou přístupné na stránkách Nezávislého čínského PEN klubu: http://www.boxun.com/hero/liuxb/.
I
Obsah Úvod: Liou Siao-po, Charta 77 a Charta 08 • � 5 I
11 Je vězení jediné místo, kde může člověk „žít v pravdě“? Zkušenost Liou Siao-poa. (Jean-Phillipe Beja) • 11 Charta 2008 • 30
II
41 Pa Ťin — bílá vlajka kapitulace (Liou Siao-po) • 41
Jean-Phillipe Beja
Zamyšlení nad případem dětské otrocké práce v ilegálních cihelnách (Liou Siao-po) • 50 Nemám nepřátele — závěrečné prohlášení (Liou Siao-po) • 65 III
71 Proces s panem Liou Siao-poem: Manifest občanů a tvrdý zákrok v Číně (Perry Link) • 71 Čeho se Peking obává nejvíc (Perry Link) • 76 První Nobelova cena míru pro Čínu (Václav Havel, Dana Němcová a Václav Malý) • 81 Neokázalý bojovník (Tienchi Martin-Liao) • 85
IV
91 Čína po Tchien-an-menu. Dlouhý stín masakru (Jean-Philippe Béja) • 91 Něžné rebelie v Evropě a Číně (Martin Hála) • 107 O autorech • 118 Seznam vyobrazení • 119
Je vězení jediné místo, kde může člověk „žít v pravdě“? Zkušenost Liou Siao-poa.
„Chci režimu, který mi bere svobodu, sdělit, že zachovávám přesvědčení vyjádřené v prohlášení z 2. června 1989 vydaného těmi, kdo tehdy drželi hladovku — nemám nepřátelé a v mém srdci není nenávist.“ To napsal Liou Siao-po se třemi přáteli krátce před masakrem 4. června a stejné vyznání víry ve svém — jak je sám nazval — „závěrečném prohlášení“, které chtěl přednést před soudem, zopakoval dvacet let poté. Nikdy se nedozvíme, zda by to opravdu mohl udělat, protože soudce očividně porušil zákon, jenž by měl prosazovat, když rozhodl, že řeč obhajoby nesmí trvat déle než řeč obžaloby. O dva dny později, na Štědrý den roku 2009, byl Liou Siao-po odsouzen za „podněcování k podvracení státní moci“ při fraškovitém „veřejném“ procesu, na který neměla přístup ani jeho manželka. Byl nad ním vynesen jeden Text byl poprvé publikován v polském deníku Gazeta Wyborcza, 9.–10. října 2010. Přeloženo se svolením autora a vydavatele.
Byli to Čou Tuo ze Stone Research Center, Kao Sin, profesor Pekingské pedagogické univerzity a Chou Te-ťien, taiwanský zpěvák, který se počátkem osmdesátých let usadil v ČLR.
10
11
z nejtvrdších rozsudků v Číně za poslední dekádu a byl odsouzen k odnětí svobody na jedenáct let. Jeho zločin spočíval v tom, že napsal šest článků kritizujících vládu komunistické strany a uveřejnil je na internetu, a také v tom, že byl spoluautorem Charty 08, která požaduje respekt k vládě zákona a lidským právům a opravdové oddělení složek státní moci v Číně. Kolem desítky zahraničních diplomatů, kteří se chtěli zúčastnit soudu, bylo v ten den ponecháno venku v mrazivém počasí. Před sídlem pekingského soudu druhé instance strávili dopoledne také desítky lidí, kteří přijeli do Pekingu předat petice se stížnostmi proti zneužívání moci veřejných činitelů, a na zábrany, jež měly zamezit veřejnosti v přístupu, jako výraz solidarity s obžalovaným vázali žluté stužky. Rozsudek odsoudila Evropská Unie i Spojené státy americké, v zahraničí kolovaly petice protestující proti jeho tvrdosti a na čínském internetu vyvolal bouři nevole. Liou Siao-po, který byl už tehdy jedním z nejznámějších čínských disidentů, se stal symbolem boje za svobodu slova v Říši středu. Jak mohl tento „veřejný intelektuál“ zůstat bez nenávisti, přestože byl nezákonně připraven o právo mluvit nebo o právo publikovat ve své vlastní zemi? Poté, co přetrpěl dvacet let vyčerpávajícího policejního dohledu, poté, co byl nezákonně šest měsíců držen ve vazbě bez možnosti vidět svou ženu nebo jí napsat? Sám na to odpovídá ve svém „závěrečném prohlášení“: „Nenávist rozleptává lidský intelekt a schopnost člověka rozlišovat dobré od zlého, pocit nepřátelství může otrávit ducha národa, podněcuje krutý boj na život a na smrt, ve společnosti ničí toleranci a lidskost, zabraňuje státu vydat se cestou svobody a demokracie. Proto si přeji, abych při pohledu na vývoj státu a společenské změny dokázal překonat osobní těžkosti a s největší možnou dobrou vůlí nahlížel na nepřátelství režimu, snažil se nenávist roz-
Tyto články byly přeloženy do angličtiny a znovu publikovány v China Rights Forum, No 1, 2010.
12
pustit v lásce.“ Taková mírnost je na hony vzdálená povaze „černého koně“, který svou kritikou oficiální literatury věnované obětem Kulturní revoluce způsobil v polovině osmdesátých let takový rozruch. Liou Siao-po se narodil v Čchang-čchunu v bývalém Mandžusku 28. prosince 1955 a prožil všechna strádání své generace. V letech 1969–1973 coby syn univerzitního profesora následoval rodiče, kteří upadli v nemilost, do vyhnanství na mongolský venkov. V roce 1974 byl poslán, jako většina městské mládeže, na venkov do lidových komun, kde pracoval dva roky, než byl přeřazen na dělnickou pozici do stavební firmy v Čchang-čchunu. Poté, co byly obnoveny přijímací zkoušky na univerzity, byl přijat na katedru čínského jazyka Ťilinské univerzity. V roce 1982 studium ukončil a odešel na Pekingskou univerzitu, kde v roce 1984 získal titul magistr. Ten samý rok začal přednášet na Pekingské pedagogické univerzitě a v roce 1988 získal titul Ph.D. v oboru literatura. Jako mnoho jiných, kteří ovlivnili vývoj moderní Číny, Liou Siao-po začal svou kariéru studiem literatury. Měli bychom si připomenout, že ústřední postavy Májového hnutí 1919, během kterého byl do Číny také uveden marxismus, bojovaly za ustavení literatury psané v hovorovém jazyce jako základu pro „novou kulturu“. Tento trend pokračoval během 20. století a po smrti Mao Ce-tunga, zvláště pak po potlačení hnutí u Zdi demokracie, se nejtvrdšími kritiky maoistické minulosti stali spisovatelé a básníci. V dílech, nazvaných souborně „Literatura ran“, popisovali utrpení intelektuálů poslaných na převýchovu, trýzeň mládeže vysídlené na venkov, muka obětí Maových politických kampaní. Tyto romány, hry a básně často vyvolávaly hněv oddělení propagandy ústředního výboru komunistické strany, a ten následně inicioval kritické kampaně. Tváří v tvář obnovenému nebezpečí, že Úplný text Závěrečného prohlášení viz s. 66. V roce 1981 byla zahájena kampaň proti “buržoaznímu liberalismu” kritikou “Hořké lásky”, filmového scénáře od spisova-
13
dojde k další vlně perzekucí inteligence, se mnoho spisovatelů a umělců rozhodlo podpořit stranické reformátory při jejich boji s konzervativci a neomaoisty. Bývalý „pravičák“ Wang Meng šel ve své podpoře tak daleko, že v roce 1986 přijal post ministra kultury. Když Liou Siao-po kritizoval bázlivost současných spisovatelů, jejich posedlost osudy členů vlastní kasty, kteří se v minulosti ani zdaleka nechovali vždy příkladně, a když napadal jejich konfuciánské aspirace stát se rádci vladaře, vyvolal pozdvižení v kruzích pokrokových spisovatelů. Zatímco ve svých útocích šetřil básníky „mlhavé“ poezie, pro atavistickou literaturu „kořenů“, kterou si od roku 1984 oblíbili přední autoři i čtenáři, si rezervoval ty nejjízlivější komentáře. Považoval tento proud v literatuře za nebezpečný, za reakcionářský návrat k tradicionalismu.10 V ostrém článku je obvinil z ústupků vůči státu, jimiž zradili povinnosti moderního intelektuála. Byl neoblomný, říkal, že si literatura musí zachovat autonomii a spisovatelé by neměli o určitých tématech mlčet, přestože mlčet jim připadá strategické. Pokud mají intelektuálové přispět k vytvoření nezávislé veřejné sféry, musí přestřihnout pupeční šňůru, která je spojuje se státní mocí. Jeho radikalismus šokoval čtenáře, ačkoliv by vlastně neměl, tele Paj Chua.
“Wej-ťi! Sin š’-čchi wen-süe mien-ťo wej-ťi” (“Krize! Literatura nové doby čelí krizi”), Šen-čen čching-nien-pao, 3 října 1986.
O „mlhavé poezii” viz Olga Lomová, “Nesouhlas každým slovem, každým gestem.” Respekt, 1991, s. 15.
Jeden z nejznámějších představitelů tohoto proudu je
A Čcheng, původně člen sdružení kolem časopisu Ťin-tchien (Dnes), které se proslavilo během Hnutí u Zdi demokracie 1979; terčem Liouovy kritiky byl právě on. (Český překlad A-čchengovy povídky viz Nový Orient, zvláštní číslo 1997/1, sestavila Olga Lomová.)
10 Geremie Barmé, “Conffesion, Redemption and Death: Liu Xiaobo and the Protest Movement of 1989”, in http://www. chinaheritagequarterly.org/017/features/ConfessionRedemptionDeath.pdf.
14
neboť byl v souladu s ikonoklastickou tradicí Májového hnutí. Ve své představě intelektuála byl neústupný, neboť byl přesvědčen, že jeho podstatou je kritické myšlení. Při obraně práva na kritické myšlení by se intelektuál neměl obávat ztráty svobody, dokonce ani života. Tento článek přinesl Liouovi okamžitou slávu a on se stal známým jako „černý kůň“ literární scény. Zvali ho, aby přednášel na mnoha univerzitách v Číně i v zahraničí, stala se z něj celebrita. Ale pro intelektuály establishmentu včetně těch, kdo si říkali liberálové, byl nihilistou.11 Liou Siao-po se nezúčastnil hnutí u Zdi demokracie v letech 1978–79 a nebyl politickým aktivistou. Byl především nezávislým intelektuálem, který odmítl uvázat se poutem loajality k politickému patronovi a který se nevyhýbal ani kritice těch, kdo byli tehdy považováni za radikální intelektuály. Když se však dostal do kontaktu s masovým hnutím, na rozdíl od ostatních aktivistů se nerozmýšlel dvakrát. Přestože byl v roce 1989, když vypukly studentské nepokoje, hostujícím profesorem na Kolumbijské univerzitě, rozhodl se vrátit do vlasti a ponořit se do hnutí, které doposud sledoval kritickým pohledem. Byl jediným známým intelektuálem, který se rozhodl k takovému kroku. Poté, co na konci dubna 1989 přijel do Pekingu, strávil většinu času na Náměstí Nebeského klidu. Názory, které se často lišily od názorů studentů, vyjadřoval na vlastních plakátech ta-c´-pao. Když studenti požadovali, aby oficiální místa přehodnotila postoj k prodemokratickému hnutí a přestala o něm říkat, že je „kontrarevoluční“, jak je označil známý úvodník z Žen-min ž’-pao,12 vyvěsil vlastní plakát, kde psal: „Proč naši spoluobčané tak touží po tom, aby se změnilo hodnocení hnutí? Je nehorázné vysmívat se spra11 Geremie Barmé, ibid. http://www.chinaheritagequarterly. org/017/features/ConfessionRedemption Death.pdf, 11 Mar 2009.
12 “Musíme se pevně postavit nepokojům”, Žen-min ž’-pao, 26.
duben 1989. Úvodník vycházel z prohlášení Teng Siao-pchinga, ve kterém označil studentské hnutí za “násilné nepokoje”, a tím otevřel možnost potlačit je s pomocí vojska.
15
vedlnosti do očí, a stejně tak nehorázné je i měnit hodnocení... Nedržíme hladovku proto, aby nás vláda rehabilitovala, ale aby z čínského politického života navždy zmizela potřeba přehodnocovat oficiálního stanovisko.“13 Ačkoli neustále kritizoval studentské hnutí, byl jedním z mála intelektuálů, kterých si studenti velmi vážili.14 Události na náměstí v něm však zanechaly hluboký dojem, nadšená podpora, kterou studentům vyjadřovali pekingští občané zvláště po vyhlášení stanného práva, ho přesvědčila, že se v Číně vyvinul nový typ občana. „Červen 1989 představuje rozhodující milník na mé padesátileté životní cestě15... smrt mučedníků mi otevřela oči a nyní pokaždé, když se chystám promluvit, přemýšlím, zda jsem jich hoden.“16 Jeho postoj během červnových událostí byl zásadním průlomem v roli „černého koně“ do té doby jen šokujícího pokrokovou inteligenci. Den před masakrem zahájil se třemi přáteli hladovku, která měla zabránit potlačení hnutí. Prohlášení účastníků hladovky apelovalo na odvahu čínských intelektuálů. Jejich povinností bylo „jednat, aby zabránili vojenské vládě, požadovat nástup nové politické kultury, odčinit svou chybu, že se po tak dlouhou dobu chovali zbaběle. Čínský národ je zaostalý a odpovědnost neseme my všichni.“ I v této těžké chvíli si udržel kritické myšlení. „Hlavní chyba studentů je, že dovolili, aby se hnutí za demokracii vyvinulo z nedemokratických 13 Liu Xiaobo, “Réhabilitation ! La pire tragédie de la Chine
moderne”, in J.-Ph.Béja, M.Bonnin, A.Peyraube, Le tremblement de terre de Pékin, Paris, Gallimard, 1991, s. 205. Přeloženo z letáku publikovaného in Tchien-an-men, Taipei, Lien-ťing čchu-pan kung-s’, 1989, s. 277.
14 Geremie Barmé, ibid. 15 “China‘s endless literary inquisition”, The Guardian, 11. únor 2010.
16 Liu Xiaobo, “To topple a system based on lie with truth”,
projev u příležitosti předávání cen Nadace pro demokratické vzdělávání (min-ču ťiao-jü ťi-ťin-chuej), Zhengming, No 308, červen 2003, s. 47–49.
16
metod... Jejich cílem je samozřejmě demokracie, ale způsob a metody, které používali k jejímu dosažení, nebyly demokratické. Přesto si myslíme, že z podstatné části nejzávažnější pochybení jsou na straně vlády, jež ignorovala základní práva lidu zaručená ústavou.“17 Také změnil své přesvědčení, že násilný boj nemůže být způsob, jak dosáhnout demokracie. V den hladovky za ním na náměstí přišla Liou Sia, básnířka do které byl zamilován, a kterou neviděl od roku 1988, kdy opustil Čínu. Nemohl s ní promluvit, protože právě začal útok. Odešla, ale ve tři hodiny ráno jí přítel přinesl kazetu, na které ji Liou Siao-po svým typickým koktavým hlasem utěšoval: „Neplač Liou Sia. Buď šťastná. Pokud armáda přijde, nebudeme se bránit, necháme se odvést.“18 Což dokazuje, že ani tento vnímavý analytik nevěřil, že by mohlo dojít k masakru. Když na náměstí dorazila armáda, pokusil se Liou a jeho tři přátelé vyjednat pokojné vyklizení náměstí. Po masakru mohl uniknout, mohl se skrýt v bytě diplomata, který ho vzal na svou ambasádu. Ale jako pravý muž (chao-chan) nesnesl pomyšlení, že zatímco on je v bezpečí, jeho přátelé hladovkáři jsou na ulici. Rozhodl se vyjít ven a navzdory všudypřítomným ozbrojeným jednotkám zjistit, co se s nimi stalo. Projížděl ulice Pekingu na kole až do 6. června, kdy ho zadržela policie. Následně byl označen za „černou ruku“ v pozadí hnutí a v tisku byly publikovány články proti němu.19 Dalších dvacet měsíců strávil ve vazbě ve vězení Čching-čcheng a byl propuštěn až poté, co napsal sebekritiku. Osamělého radikálního intelektuála Lioua hnutí změnilo. Po propuštění přestal psát o literatuře a zaměřil se 17 “Prohlášení účastníků hladovky 2. června”, in Čang Ťing-jü, C’-jou č’ süe, min-ču č’ chua (Krev svobody, květy demokracie), Taipei, Kuo-li čeng-č’ ta-süe, kuo-ťi kuan-si jen-ťiou čung-sin, 1989, s. 426–431.
18 Interview s Liou Sia. 19 Viz Wang Čao, “Chytli jsme černou ruku Liu Xiaoboa”, Pej-ťing ž’-pao, 24. června 1989; citováno podle G. Barmé, “Confession…”.
17
na úvahy o politice. Jeho postoj se opět lišil od prodemokratických intelektuálů hlavního proudu, měl blíže k Václavu Havlovi. Nejlepší způsob boje s tím, co nazýval „posttotalitní režim“, pro něho představoval „život v pravdě“. Není náhoda, že čin, který vedl k trestu jedenáctiletého odnětí svobody, byl inspirován československou Chartou 77, textem do značné míry vypracovaným Václavem Havlem, který požadoval dodržování mezinárodních smluv týkajících se lidských práv (včetně Všeobecné deklarace lidských práv). Zatímco většina radikálních intelektuálů, stejně jako Liou sám před 4. červnem 1989, odmítala tradiční morální postoj literáta a přesvědčovala své kolegy, že dosažením vysoké akademické úrovně si zajistí autonomii, Liou se naopak vrátil ke zdůrazňování významu etiky: „Chovat se upřímně v běžném životě znamená dodržovat minimální slušnost, nevyžaduje to příliš odvahy, šlechetnosti, svědomí ani moudrosti, takový postoj nutně nepředpokládá, že člověk za něj zaplatí vysokou cenu vězení či hladovky... Vyžaduje jen nelhat na veřejnosti, a pokud je člověk vystaven státní politice cukru a biče, nelhat proto, aby přežil.“20 Pokud všichni Číňané začnou mluvit pravdu, bude to znamenat pro „režim založený na lži smrtelnou hrozbu“. V těchto slovech je rozhodně cítit havlovský rukopis. Ostrý kritik tradiční morálky bojoval s teoretiky demokracie, kteří tvrdili, že demokracie je systém, umožňující různým skupinám vyjádřit a hájit své zájmfy. Zatímco skeptický intelektuál, jakým byl v osmdesátých letech, nepopíral, že v politice je třeba se řídit rozumem, uznával důležitost etiky při utváření demokratického režimu: „Prodemokratické hnutí 1989 se stalo lidovým hnutím směřujícím k přeměně Číny a přineslo s sebou největší naději pouze zásluhou široké mobilizace založené na morálním apelu.“21
Zatímco čím dál více prodemokratických analytiků uvnitř nebo vně Číny se začalo na hnutí 1989 dívat kriticky a docházelo k závěru, že do jisté míry bylo pomýlené a zapříčínilo „velký skok zpět“ a že je načase „dát revoluci sbohem“22, Liou Siao-po trval na tom, že se jednalo o milník v dějinách moderní Číny. „Na jedné straně hluboce otřásl legitimitou čínského komunistického režimu — Teng Siao-pchingova cesta na jih v roce 1992, která odstartovala druhou ekonomickou reformu, měla zcela zřejmě napravit škodu, kterou pro legitimitu režimu a jeho osobní prestiž znamenal masakr 4. června. Na straně druhé, ač za nadměrně vysokou cenu, otevřel dveře éry, kdy si občané uvědomili svá práva. A jak bylo toto povědomí jednou probuzeno, zrození hnutí na obranu občanských práv se stalo nevyhnutelným.“23 Hnutí roku 1989 ho přesvědčilo, že Číňané už nejsou „masami“, které může Mao Ce-tung mobilizovat, jak se mu zlíbí, ale stali se z nich občané, schopni obětovat za demokracii život. „Význam prodemokratického hnutí 1989 spočívá v tom, že ukázalo odvahu, smysl pro spravedlnost, odhodlání mlčící většiny k oběti.“24 Po 4. červnu Liou Siao-po, který byl vždy ke svým součastníkům kritický, nabyl přesvědčení, že demokratizace nevyžaduje pouze oběti ze strany uvědomělých intelektuálů, ale i činy prostých občanů. Svou důvěru, spíše než ve státní moc a elity, vložil v neoficiální sdružení (min-ťien). „Většina změn systému je buď výsledkem nahromaděného tlaku ze strany společnosti, nebo důsledkem snahy mírnit krize vyplývající z jeho morálních trhlin a z toho, že neprovádí adekvátní reformy. Vůdci jsou pak nuceni pozměňovat ideologii a zavádět částečné systémové reformy.“25 22 Li Ce-chou, Liou Caj-fu, Kao-pie ke-ming (Sbohem revoluce), Hong Kong, Cosmos Books, 1996.
20 Liou Siao-po, “Wo sin čung jung-jüan te kao-kuej ťi-i”
23 “The Governance Crisis Engendered by Reform”, Zheng-
21 Ibid.
24 Liou Siao-po, “Wo sin-čung...”, Čeng-ming, No 296. 25 Liu Xiaobo, “Reform in China, the Role of Civil Society”, s. 125.
(Vzácná vzpomínka navěky v mém srdci), Čeng-ming, No 296, červen 2002, s. 37.
18
ming, No 340, únor 2006, s. 32.
19
Tímto postojem se dostal do střetu s většinou intelektuálů, kteří halasně mluví o „nízké kvalitě“ (su-č´ tchaj-ti) Číňanů a za každou cenu chtějí být v roli rádců osvícených vladařů. Neváhal a odsoudil to, co nazýval „filozofií prasete“, která, jak tvrdil, tyto samozvané „elity“ (ťing-jing) charakterizuje. Pokračoval s úporností, jež ho proslavila v osmdesátých letech na poli literární kritiky: „Hlavní proud elit se stal obhájcem oficiálních názorů, že „nejdůležitější je stabilita“, „nejdůležitější je ekonomika“.26 Dále vysvětluje: „Je těžké si představit, že by tato společenská třída, která profituje ze státní moci a je na ní závislá — ať jsou to soukromí podnikatelé nebo kulturní elita — z morálních důvodů ohrozila svou pozici. A přece bez spontánní účasti elit je téměř nemožné uvést do pohybu lidové reformní hnutí vycházející odspoda.“27 Elity, včetně oficiálních intelektuálů, mají hluboký zájem udržet věci tak, jak jsou: „Avšak hédonismus, který se objevil mezi intelektuály a jenž klade ekonomiku nadevše, není přirozeným následkem jejich nesnází, ale výsledkem podrobení se institucionalizovanému teroru, výsledkem kritického odstupu od úsilí osmdesátých let“. Čínští intelektuálové devadesátých let tvrdili, že je nutné stát se kvalifikovaným odborníkem spíše než být posedlý povinností mluvit v zájmu lidu, povinností vycházející „ze smyslu pro poslání“ (š´-ming kan). Předpokládali, že je to jediný způsob, jak se postavit náročným úkolům 21. století. Liou Siao-po si dovolil nesouhlasit: „V Číně se téměř každý odvažuje zpochybňovat morálku, zatímco je těžké najít člověka, který by zpochybnil realitu.“28 Otevřeně kritizoval „liberální intelektuály“ (c´-jou č´-š´-fen-c´), kteří oslavovali „negativní svobodu“ a odsoudili prodemokratické hnutí 1989, jako další příklad zbytečného boje za „pozitivní svobody“. Liou těmto myslitelům, kteří se vymezují jako kulturní konzervativci, připomněl, „že přehlédli
skutečnost, že na západě s dlouhou tradicí liberalismu má konzervatismus jiný význam než v Číně, kde nebyl dříve znám.“29 Pro něho byly tyto teorie pouze záminkou sloužící těm, kteří se neodvážili povstat proti tyranii. Je takový proto, že pochází ze severovýchodní Číny, kde se rodí lidé se silným smyslem pro spravedlnost? Když mluví o lidech, kteří hledají komplikované teorie, aby vysvětlili, proč se nepostaví režimu, který sami kritizují, když odsuzuje jejich zbabělý postoj, používá tento tichý člověk ostrá slova a koktá více než obvykle. Neboť mainstreamoví intelektuálové se nevzdávají kritiky strany, naopak někdy kritizují plnou silou, ale vždy jen v soukromí. Vědí, kde jsou hranice, a když jim oddělení propagandy ústředního výboru začne vyhrožovat a odsoudí „nepřátelské síly“, ustoupí. Vědí, že pokud nebudou zakládat organizace, nebudou podporovat rolníky a dělníky v jejich boji proti úřední zvůli, nezúčastní se aktivit organizovaných disidenty, pak nejsou ve vážném nebezpečí a strana jim dovolí užívat jejich privilegia, cestovat do zahraničí a jezdit na konference. Jejich opatrný postoj šokoval Liou Siao-poa; připomněl jim, že i ve Velké Británii, tak drahé obhájcům negativních svobod, lidé bojovali a riskovali životy, aby vydobyli svobody, které jejich následovníci nyní užívají.30 „Pokud slavní členové elit odmítnou v nejzávažnější chvíli povstat, aby bránili morálku a svědomí, když odmítnou zaplatit nejvyšší cenu, masy nemají povinnost je podporovat.“31
26 Liu Xiaobo, “The governance...”. 27 ������������������������������������������ Liou Siao-po, „Wo xin-čong...“, s. 36���� –��� 38. 28 Liou Siao-po, “Ču te če-süe” (Filozofie prasete), Tung-siang,
29 Liou Siao-po, “Min-ťien fan-tuej pchaj te pchin-kchun”
No 181, sept. 2000, s. 29–36.
20
To neznamená, že se z Lioua stal populista. Nikdy neopomněl připomenout svým čtenářům, že prodemokratické hnutí může být efektivní pouze tehdy, když zahrne jak „masy“ tak „elity“. Bedlivě sledoval vzrůstající odpor mezi elitami: „Požadavek na svobodu projevu mezi intelektuály roste... Odpor intelektuálů k omezování svobo(Bída neoficiální opozice), Min-ču Čung-kuo, 2002, No 6, s. 8.
30 ��������������������������������� Liou �������������������������������� Siao-po,������������������� „Ču te...“, s. 34. 31 ��������������������������������������������� Liou �������������������������������������������� Siao-po,������������������������������� „Min-ťien �������������������� fan-tuej������������ ...“, s. 1.
21
dy slova, zvláště odsouzení regulace internetu, hnutí na obranu Liou Ti, Tu Tao-pina32, Ťiang Jang-junga33 a dalších ... do určité míry zaznamenalo úspěch ... To by však bylo nemyslitelné bez tlaku hnutí na obranu občanských práv.“34 Kdykoli se členové elity odvážili setřást pouta cenzury, pokusil se učinit něco na jejich podporu. Byl nápomocný při vydání petice na podporu Tu Tao-pina nebo Liou Ti. Jakmile se na počátku 21. století objevilo hnutí na obranu občanských práv, stal se z Lioua aktivní příznivec. Dělal vše pro to, aby shromáždil podporu pro oběti nespravedlnosti na nejnižší úrovni, jako v případě dětské otrocké práce v cihelně v Šen-si35, protestoval proti pronásledování těch, kteří se odvážili mluvit otevřeně, jako byl například Š´ Tchao,36 a podporoval boj dělníků, jako když napsal o organizátorech demonstrace v Liao-ningu v roce 2003. Jeho aktivismus je působivý a přinesl mu úctu všech, kterým záleží na budoucnosti Číny, a to ne pouze v disidentských kruzích, ale i mezi osobnostmi establishmentu. Většina z nich uznává a obdivuje jeho odvahu. Během pobytu ve vězení Čching-čcheng ho manželka požádala, aby v zájmu budoucnosti jejich syna zažádal o rozvod. Přijal, ačkoli mu to způsobilo mnoho nesnází, neboť jeho trvalý pobyt (chu-kchou) byl následně převeden do Talienu, kde žil jeho otec. Nicméně odmítl se přestěhovat na severovýchod Číny a usadil se v hlavním městě bez trvalého pobytu a bez zařazení v pracovní jednotce (tan-wej), 32 ������������������������������������������������������������ Zatčení občané, kteří vyjadřovali kritické názory na internetu.
33 ����������������������������������������������������������� Ťiang je armádní lékař, který odsoudil postup úřadů během epidemie SARSu v roce 2003.
34 ����������������������������������������� Liu Xiaobo „Reform in China...“, s. 129. 35 ������������������������������������������������������ Článek „ Zamyšlení nad případem dětské otrocké práce v ilegálních cihelnách „ je jedním z textů, které soud citoval jako důkaz zločinu „podněcování k podvracení“.
36 Liu Xiaobo, “Lettre ouverte à Jerry Yang, Président de Yahoo, au sujet de l’affaire Shi Tao”, Esprit, leden 2006.
22
což bylo tehdy pro život velmi nepohodlné. Kvůli tomu se pak nemohl oženit s Liou Sia, s níž žil od roku 1994.37 Protože byl označen za „černou ruku“ hnutí 1989, nesměl v Číně publikovat, a protože odmítl psát pod pseudonymem, přežil jen díky psaní článků o politickém vývoji Číny pro zahraniční čínský tisk. Od ledna do dubna 1993 byl pozván na přednáškové turné po australských a amerických univerzitách. Ačkoli pro něj byla situace v Číně nebezpečná, rozhodl se vrátit domů, pokračoval v psaní a angažoval se v nedávno vzniklém prodemokratickém hnutí, vydával petice na obranu lidských práv, podporoval požadavek sdružení Matky z Tchien-an-menu na rehabilitaci obětí masakru ze 4. června. Petice byly zveřejňovány v zahraničním tisku, neboť čínská média je nesměla otisknout. Jeho marginální postavení a neochota ke kompromisu s úřední mocí ho dovedly do neoficiálních kruhů, stal se jedním s významných disidentů. Za tuto pozici musel zaplatit. Opakované požadavky adresované vládě, aby uznala svou zodpovědnost za masakr 4. června a vyplatila rodinám obětí odškodné, a jeho aktivity při obraně lidských práv, podráždily státní orgány. Od května 1995 do ledna 1996 byl zadržován v domě v Siang-šanu na západ od Pekingu. Nicméně podmínky vězení nebyly tvrdé a po určité době ho jeho budoucí žena Liou Sia mohla pravidelně navštěvovat, přestože s ním nebyla v žádném oficiálním vztahu. Poté, co skončilo jeho podivné domácí vězení, byl poslán do Ta-lienu. Sia šla s ním a na chvíli se zdálo, že by se tam mohli usadit. Liou Siao-po mohl psát eseje o filozofii a literatuře, Sia malovala a psala básně. Tento klidný život však netrval dlouho, volání politiky bylo příliš silné a on dychtil znovu se zapojit do prodemokratického hnutí. Proto se vrátili do Pekingu, kde se spolu usadili. Siao-po požádal Liou Sia o ruku. Postotalitní režim však opět zasáhl do jejich životů. Bez trvalého pobytu se nemohl oženit v Pekingu a úřady v Ta-lienu jeho požadavek odmítly. Rozhodli se, že se budou v osobním 37 Rozhovor s Liou Sia, Peking 2010.
23
životě chovat stejně jako v politickém životě, neoficiálně. Pozvali přátele a příbuzné, aby společně oslavili svou neregistrovanou svatbu, Číňany nazývanou Pojídaní cukroví (čch´-tchang), v knihkupectví Všech mudrců, které vlastní jejich přítel a spolubojovník Liou Su-li, aktivista také vězněný po 4. červnu. Svatba mu nezabránila v aktivismu. Na konci roku 1996 podepsal spolu s veteránem mezi disidenty Wang Si-čem petici požadující spolupráci mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem. „Nebyl jsem o tomto požadavku příliš přesvědčený, ale velmi si vážím Wang Si-čea, a tak jsem to podepsal.“38 Avšak jakmile byla petice zveřejněna, Wang Si-če uprchl do Spojených států, kdežto Liou Siao-po zůstal v Pekingu. Odvedli ho 8. října 1996. Jeden z policistů, který přišel na domovní prohlídku, ho sledoval už od té doby, kdy se přestěhoval do Pekingu. Do určité míry Lioua obdivoval. Když byl Liou bez řádného procesu odsouzen na tři roky k převýchově prací, uvědomil o tom policista Liou Sia a řekl jí, že se nachází v Pan-pu-čchiao. Neměl právo ji informovat, a když Liou Sia oznámila novinářům, co se stalo jejímu manželovi, byl potrestán. Po svém propuštění se mu Liou Siao-po omluvil.39 Tentokrát byly podmínky tvrdší, Liou Sia ho nesměla navštěvovat a on nemohl psát dopisy. Teprve v roce 1998 s pomocí právníka dostali povolení k sňatku a ona ho mohla jednou měsíčně navštěvovat. Byl propuštěn 7. října 1999 a ihned se vrátil do Pekingu, kde se opět pustil do práce ve prospěch demokracie. Devět let, která nestrávil ve vězení, byl pronásledován úřady, často byl sledován policií a bylo mu bráněno vycházet z domu. Nezastrašilo ho to, nepřestal jednat podle svých ideálů. V době od svého propuštění z věznice Čching-čcheng v roce 1991, a zejména pak po třech letech strávených v pracovním táboře (1996–1999), se stal ústřední posta38 Rozhovor s Liou Siao-poem. 39 Liou Siao-po, “Mé názory o převýchově prací”, Kuan-čcha, 29/4/2006.
24
vou čínské politické opozice. Byl si blízký s Pao Cun-sinem, společně se snažili zmobilizovat inteligenci k podpoře lidských práv. Pao byl malý, rád pil alkohol a měl silný jižanský přízvuk, kdežto Liou je vysoký, nepije a mluví dokonalou spisovnou čínštinou (pchu-tchung-chua). Při nekonečných diskusích o budoucnosti Číny ho Liou, který si velmi váží starších, vždy nechal mluvit prvního. Oba se domnívali, že hlavním úkolem je donutit vládu, aby přiznala zodpovědnost za masakr 4.června. Pro Lioua byl boj Ting C´-lin, matky sedmnáctiletého studenta zabitého armádou a organizátorky sdružení Matky z Tchienan-menu, životně důležitý pro budoucnost Číny. S kýmkoli se setkal, pokaždé mluvil o nutnosti podporovat paní Ting C´-lin a seznamovat veřejnost s jejím bojem. Liuovo chování, vždy v souladu s jeho názory, mu přineslo úctu téměř všech, kteří se kdy postavili proti režimu. Bylo to snad tím, že byl profesor? Je nesmírně respektován i aktivisty mladší generace. Jü Ťie, bystrý absolvent literatury na Pekingské univerzitě, který s ním pracoval v Nezávislém čínském PEN klubu, ho považuje za svého rádce a po jeho uvěznění napsal mnoho článků na jeho podporu. Liou Ti, která skončila ve vězení kvůli svým satirickým internetovým článkům psaných pod pseudonymem Ocelová krysa, je s ním v nepřetržitém kontaktu. Siao-po však získal úctu i starší generace, těch, kdo jsou starší jen o patnáct let, jako je Pao Cun-sin nebo Čang Sien-jang, stejně jako devadesátiletých stranických kádrů jako je Li Žuej nebo Chu Ťi, kteří na protest proti jeho odsouzení v lednu 2010 napsali otevřený dopis.40 Byl schopen komunikovat se všemi aktivisty jinak roztříštěného lidového hnutí a získat jejich podporu pro cíle, které představoval, ať se jednalo o autory petic, dělníky protestující proti korupci, lidi bojující proti zabírání půdy rolníků. Lze to vysvětlit jeho skutečným charizmatem. Přes koktavost, která je tím horší, čím hlouběji se noří do dis40 “Chu Ťi-wej a další dlouholetí členové strany žádají spravedlnost pro Liou Siao-poa” http://chinesepen.org/Article/sxsy/201001/ Article_20100117004353.shtml
25
kuze, je velmi přesvědčivý a pohotový řečník. Ačkoli je jeho přesvědčení hluboké, je schopen udržet si odstup a ironicky zhodnotit své činy. Život pod neustálým dohledem veřejné bezpečnosti, ovlivnil jeho chování. S lidmi se stýká otevřeně a všem říká pravdu. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi po společné večeři řekl: „Teď mám v hotelu schůzku s „nimi“.“ „S nimi?“ „Ano, zavolali mi v pět odpoledne a řekli, že se mnou musí mluvit. Řekl jsem jim, promiňte, mám sraz s přítelem ze zahraničí. Když tam nepůjdu, jaký si udělá obrázek o Číně? Přesvědčilo je to, řekli, že můžu jít na večeři, ale jakmile skončíme, musím se s nimi setkat v nedalekém hotelu. Slíbil jsem to.“ Tu noc, ve dvě hodiny ráno, mi zavolal, aby mě uklidnil, že rozhovor probíhal hladce a policisté v civilu ho odvezli domů. Dohled byl součástí jeho života, potvrzoval to, co si o režimu myslel, tak si s tím příliš starostí nedělal. Byl jedním z prvních čínských aktivistů, kteří pochopili důležitost internetu a začali používat tuto novou technologii pro šíření petic po celé zemi. Navzdory komentářům mnoha pozorovatelů, že disidenti jsou izolováni od společnosti, Liou Siao-po byl schopen udržet kontakt s profesory, novináři, právníky a zainteresovanými členy strany. Když vytvořil petici za propuštění Tu Tao-pina, obviněného z kritiky generálního tajemníka KS Ťiang Ce-mina, podařilo se mu získat podpisy prominentních intelektuálů establishmentu. Nebylo však vždycky snadné získat podporu a někdy se cítil izolovaný. Je potřeba velkého odhodlání k dalšímu boji, když vidíte, jak se čím dál více lidí odvrací od politiky a zajímá se pouze o svůj materiální prospěch, kdy se oponenti režimu navzájem kritizují a ten se zdá silnější než kdy dříve. Liou prožil údobí plné beznaděje, zvláště v roce 2004, kdy velká očekávání podnícená hnutím na obranu lidských práv vystřídala deziluze poté, co byly zveřejněny zprávy o četných zatčeních a mnoho právníků bylo odvoláno. Díky pomoci Liou Sia a mnoha přátel jeho generace, kteří ho vždy podporovali (a nejednalo se
26
nezbytně o členy hnutí), byl schopen toto duševní rozpoložení překonat. Během všech těch let Liou Siao-po důsledně odmítal násilí, trval na tom, že jeho činy jsou legální a v souladu s ústavou. Rozhodně není extrémista a uznává všechen pokrok, kterého bylo od počátku reforem dosaženo. Vyslovil straně uznání tam, kde byla vnímavá k tlakům společnosti. Ve své poslední knize poukázal na to, že během posledních třiceti let se v Číně situace v oblasti lidských práv zlepšila a výrazně pokročila svoboda slova. Od té doby, co je politicky činný, se odmítl účastnit tajných aktivit. Jednal důsledně zcela otevřeně, své myšlenky zveřejňoval (ač z důvodů, které na něm nezávisely, nikdy v Čínské lidové republice). Případ Charty 08, na jejímž textu spolupracoval, což ho 8. prosince 2008 přivedlo do vězení41, je jasným příkladem jeho postoje. Byl přesvědčen, že manifest, na kterém se podílel v rámci komplikovaného procesu konzultací se stovkami osob — z nichž mnozí jsou členové strany, či přinejmenším pracují ve státních institucích, je podle ústavy legální. Charta ztělesňuje výsledek mnoha let diskuzí mezi předními politology, aktivisty a intelektuály, kteří se domnívají, že je čas ukázat cestu z krize, které Čína čelí. Charta měla být zveřejněna 10. prosince, podepsaná 303 osobami, mimo jiné disidenty, intelektuály establishmentu a členy strany. Liou Siao-po nebyl hlavním tvůrcem textu, ale během soudního procesu se nikdy nepokusil zbavit zodpovědnosti a věrný své filozofii „cuo žen“ (být člověkem), bránil své právo na svobodu slova. Charta měla být zveřejněna k 60. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Spojenými národy v roce 1948. Většina z těch, kteří se podíleli na vzniku Charty, byla přesvědčena, že stejně jako mnoho předchozích petic, bude mít velmi omezený dopad. Zatčení Liou Siaopoa dva dny před zveřejněním Charty nechtěně přidalo 41 Liou Sia poznamenala, že číslo 8, obecně považované za šťastné, nosilo Liuovi smůlu. Poprvé byl na převýchovu prací odveden 8. října, tentokrát to bylo 8. prosince.
27
dokumentu na důležitosti. Přestože po třech týdnech byl text Charty odstraněn z internetu, podepsalo ji 8000 osob různých profesí. Stala se tak nejvíce podporovaným manifestem od roku 1989. Téměř všichni signatáři byli vyslýcháni veřejnou bezpečností, ale téměř nikdo svůj podpis nevzal zpět. Pokud měly úřady v úmyslu uložením těžkého trestu pro Liou Siao-poa odradit občany od toho, aby se zapojili do jeho boje, neuspěly. Přítomnost lidí přicházejících do hlavního města s peticemi před budovou soudu ukázala, že je čím dál více považován za obránce obyčejných lidí. Časy se od padesátých let změnily. V roce 1957 byli ti, kteří byli označeni za pravičáky, vyloučeni ze společnosti, partneři se s nimi rozváděli a děti se od nich odvracely (chua-čching ťie-sien). V říjnu 2009 podepsalo sto šedesát pět osob veřejný dopis solidarity: „Pokud je Liou Siao-po vinen, pak jsme zločinci my všichni. Musíme být potrestáni stejně jako pan Liou Siao-po.“42 Ve věku internetu nejsou disidenti tak izolováni, jak by se mohlo zdát. Nyní je jeho boj v Číně známější, možná, že v nepříliš vzdálené budoucnosti se stane pravdivou i jeho poslední řeč : „Doufám, že jsem poslední obětí celou věčnost trvající inkvizice, že v budoucnu již nebudou lidé trestáni za svá prohlášení.“43 Říjen 2010 Z angličtiny přeložila Jitka Malaníková.
42 “Signatáři Charty 08: Sdílíme zodpovědnost spolu s Liou
Siao-poem”, dopis podepsaný 165 lidmi z 12. října 2009. Autor získal dopis přímo od signatářů.
43 „Liu Xiaobo has no regrets despite paying a heavy price for his ideals”, South China Morning Post, 31. ledna 2010.
28
29
Charta 2008
I. Preambule Letos si připomínáme, že uplynulo sto let od přijetí první čínské ústavy, šedesát let od zveřejnění Všeobecné deklarace lidských práv, třicet let od Zdi demokracie a deset let od chvíle, kdy čínská vláda podepsala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Občané Číny, procitající po dlouhé době naplněné katastrofami v oblasti lidských práv, strádáním a mnoha složitými zápasy si den ode dne zřetelněji uvědomují, že svoboda, rovnost a lidská práva jsou univerzálními hodnotami sdílenými všemi lidmi a že demokracie, republikánské zřízení a ústavní vláda tvoří základní rámec moderního politického systému. „Modernizace,“ která je izolována od těchto univerzálních hodnot a základního rámce politického systému, je zhoubným procesem, jenž lidem upírá jejich práva, otupuje lidskou přirozenost a ničí lidskou důstojnost. Jakým směrem se vydává Čína ve 21. století? Bude pokračovat v „modernizaci“ pod autoritářskou vládou, nebo se přihlásí k univerzálním hodnotám, přimkne se k hlavnímu proudu civilizace a vybuduje demokratický politický systém? Jedná se o volbu, jíž se nelze vyhnout. Velké historické změny, k nimž došlo v Číně v polovině 19. století, odhalily, jak ztrouchnivělý byl tradiční autoritářský systém a staly se předehrou obrovské proměny, jaká v dějinách této země neměla obdoby po několik tisíc let. Prozápadní hnutí v oblasti vědy a techniky usilovalo o pokrok výhradně v rovině materiální, avšak porážka v čínsko-japonské válce v r. 1895 znovu ukázala zastara-
30
lost čínského společenského a politického systému. Sto dní reforem v r. 1898 se dotklo reforem na úrovni systému, nakonec však bylo surově potlačeno konzervativci a odsouzeno k porážce. Sinchajská revoluce z r. 1911 zdánlivě pohřbila více než dva tisíce let trvající autoritářské císařství a vytvořila první republiku v Asii. V důsledku tehdejších vnitropolitických problémů i tlaku cizích mocností se republikánské zřízení nestačilo plně rozvinout a hned vzápětí je smetl nápor diktatury. Pouhý import západní materiální kultury a porážka pokusu modernizovat společenský systém vedly Číňany k hledání kořenů problémů ve vlastní kultuře, a tak se r. 1919 zrodilo Májové hnutí za novou kulturu, které vztyčilo prapory vědy a demokracie. V důsledku občanských válek a agresí cizích mocností byl nicméně proces demokratizace čínského politického systému násilně přerušen. Po vítězství ve válce proti japonské okupaci (1945) se v Číně obnovila snaha vytvořit skutečný ústavní systém, avšak výsledek obnovené občanské války mezi Kuomintangem a komunistickou stranou zavlekl Čínu do propasti moderního totalitarismu. „Nová Čína“ vytvořená roku 1949 je podle jména lidovou republikou, ve skutečnosti je však říší Strany. Vládnoucí strana monopolizovala veškeré politické, ekonomické a společenské zdroje a postupně způsobila celou řadu lidskoprávních katastrof: Hnutí proti pravici (1957), Velký skok (1958–1960), Kulturní revoluce (1966–1969), masakr na náměstí Tchien-an-men (1989), útlak lidových náboženských hnutí a potlačování hnutí na obranu práv, která čínská vláda smluvně zaručuje — to vše v úhrnu přineslo desítky miliónů mrtvých a krutě za to zaplatili lidé a celá země. Politika reforem a otevírání se světu v posledních třiceti letech umožnila Číně zbavit se všeobecné chudoby a do extrému dovedeného totalitního způsobu vlády, výrazně se zlepšily materiální podmínky a životní úroveň lidí, částečně byly obnoveny individuální ekonomické svobody a společenská práva, začala se rodit občanská společnost a mezi lidmi začalo sílit volání po lidských právech a poli-
31
tických svobodách. Také držitelé moci zároveň s tím, jak provádějí ekonomické reformy směřující k tržnímu hospodářství a privatizaci, mění postoj k principům lidských práv a po počátečním naprosto odmítavém postoji začínají uznávat jejich existenci. V letech 1997 a 1998 čínská vláda podepsala dvě významné mezinárodní úmluvy o lidských právech a Všečínské shromáždění lidových zástupců v r. 2004 schválilo změnu Ústavy, do které byla vtělena formulace o respektování a ochraně lidských práv. Letos dále vláda slíbila, že přijme a bude prosazovat Akční plán prosazování lidských práv. Avšak tento pokrok v čínské politice se až doposud většinou zastavil na papíře; máme zákony, nemáme však vládu zákona, máme Ústavu, nemáme však vládu, jež by se jí řídila — toto je stále realita, kterou všichni máme na očích. Držitelé moci nadále zachovávají autoritářský způsob vlády, odmítají politické reformy a v důsledku toho bují korupce a těžko se prosazuje vláda zákona, lidská práva skomírají, vytrácí se morálka, ve společnosti dochází k radikální polarizaci, je deformován ekonomický rozvoj, dochází k drancování přírodního prostředí a kulturního dědictví, chybí právní záruky občanských a majetkových práv i záruky dávající prostor občanům v jejich usilování o štěstí, uvnitř společnosti se bez přestání hromadí rozpory, mezi lidmi překypuje nespokojenost, zejména dochází k ostré antagonizaci mezi představiteli státu a občany a prudce roste počet konfliktů mezi skupinami občanů a státem. To vše ukazuje na tendenci směřující ke katastrofální ztrátě kontroly nad událostmi, přičemž zaostávání stávajících struktur dosáhlo již takové míry, že se reformy ukazují jako naprosto nezbytné. II. Naše základní principy V tomto zlomovém historickém okamžiku, kdy se rozhoduje o budoucnosti Číny, je třeba znovu se zamyslet nad stoletým procesem modernizace a znovu potvrdit následující základní principy:
32
Svoboda: Svoboda je jádrem univerzálních hodnot. Svoboda slova, tisku, vyznání, shromažďování, sdružování, právo volby místa pobytu, právo na stávku a demonstraci — to vše jsou konkrétní projevy svobody. Pakliže svoboda skomírá, nelze hovořit o moderní civilizaci. Lidská práva: Lidská práva nejsou něčím, co člověku dává stát, ale jsou to práva, jimiž je člověk nadán v okamžiku svého narození. Obrana lidských práv by měla být hlavním cílem vlády a legálním základem veřejné moci, stejně jako inherentním požadavkem pro to, aby základním východiskem byl člověk. Všechny minulé politické katastrofy v Číně jsou těsně spjaté s tím, že držitelé moci ignorovali práva člověka. Člověk je hlavním subjektem státu, stát je od toho, aby sloužil lidu, vláda existuje kvůli lidu. Rovnost: Všichni jednotliví lidé, bez ohledu na svoje společenské postavení, povolání, pohlaví, ekonomickou situaci, rasu, barvu pleti a náboženské či politické vyznání jsou si rovni jako osobnosti, ve své důstojnosti a svobodě. Je nutné v praxi naplňovat zásadu rovnosti všech lidí před zákonem, uskutečňovat principy rovnosti společenských, ekonomických, kulturních a politických práv všech občanů. Republikánské zřízení: Republikánské zřízení přináší naplnění tradičního čínského ideálu vyjádřeného slovy „všichni společně se podílejí na správě věcí a žijí spolu v míru“. K tomu je nutná dělba a vyváženost moci a vyvažování zájmů. To jest stav, kdy za podmínek rovnosti, spravedlivé soutěže a společné politické diskuse představitelé různých zájmů, různé společenské organizace, uskupení usilující o prosazování rozmanitých kultur a různých přesvědčení řeší mírovými prostředky věci obecného zájmu. Demokracie: Nejzákladnějším významem demokracie je, že moc je v rukou lidu a vlády volené lidem. Demokracie se vyznačuje následujícími rysy: 1) legitimita vlády pochází od lidu, politická moc pramení z lidu; 2)političtí vládcové jsou lidem voleni; 3) občané mají skutečné prá-
33
vo volby z více možností, přičemž ze svobodných voleb musejí vzejít všichni důležití představitelé státní moci na všech úrovních, kteří tak získávají mandát na omezenou dobu; 4) na jedné straně je respektováno rozhodnutí většiny, na straně druhé jsou však chráněna základní lidská práva menšin. Jednou větou řečeno, demokracie je moderním společně užívaným nástrojem, který umožňuje, aby vláda skutečně patřila lidu, aby se na ní lid podílel a aby vláda lidu prospívala. Ústavní vláda: Ústavní vláda je základním principem, který zabezpečuje elementární svobody a práva občanů skrze zákonná ustanovení a za pomoci vlády zákona, vymezuje a jasně stanoví hranice práv a jednání vlády a poskytuje pro to odpovídající systém. V Číně dávno a navěky zmizela doba císařství a v celosvětovém měřítku nastává soumrak autoritářských systémů. Občané se musejí stát skutečnými pány své země. Jediným východiskem pro Čínu je zbavit se otrockého myšlení, které spoléhá na „jasnozřivého vládce“ a „poctivé úředníky“ a rozvinout moderní občanský postoj, který občanská práva považuje za své základní východisko, je si vědom vlastní zodpovědnosti, uskutečňuje svobodu, osobně prosazuje demokracii a ctí vládu zákona. III. Naše základní návrhy V souladu s těmito východisky, vedeni pocitem zodpovědnosti a v konstruktivním občanském duchu vznášíme následující konkrétní návrhy týkající se státní politiky, občanských práv a různých oblastí vývoje společnosti: 1. Změna Ústavy: Navrhujeme změnit Ústavu v souladu s výše uvedenými základními hodnotami a principy. Ze stávající Ústavy je nutné odstranit články, které nejsou v souladu s principem moci pocházející od lidu tak, aby se naše Ústava stala dokumentem skutečně ochraňujícím lidská práva, základní podmínkou vykonávání veřejné moci, nejvyšším aplikovatelným zákonem, který nesmí porušit žádný jednotlivec ani organizace či poli-
34
tická strana. Tak bude položen právní základ pro demokratizaci Číny. 2. Oddělení moci: Vytvořit moderní systém vlády, která je založena na systému dělby a rovnováhy moci a zaručuje oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné. Ustanovit administrativu založenou na legislativních předpisech a vládu, která se musí zodpovídat před občany. To zabrání přílišnému rozšiřování moci administrativy. Vláda musí být zodpovědná vůči svým daňovým poplatníkům; je třeba vytvořit systém správy a dělby moci mezi ústřední vládou a místními vládami, pravomoci ústřední vlády musí být jasně vymezené Ústavou, regionální správa musí uskutečňovat plnou samosprávu. 3. Zákonodárná demokracie: Všechny zákonodárné orgány by se měly vytvářet na základě přímé volby, zákonodárný proces musí být založen na principech rovnosti a spravedlnosti a realizovat tak demokracii v zákonodárství. 4. Nezávislost soudnictví: Soudnictví musí stát nad zájmy politické strany, která se nesmí žádným způsobem vměšovat do rozhodování soudů. Je třeba zachovávat nezávislost soudů a zajistit jejich nestrannost; zřídit ústavní soud, zřídit systém kontroly případů porušení Ústavy a bránit její autoritu. Co nejdříve je třeba zrušit výbory pro politické a legislativní otázky na všech úrovních organizace komunistické strany a zabránit zneužívání veřejných nástrojů moci v zájmu partikulárního prospěchu. 5. Veřejné nástroje užívat k veřejnému prospěchu: Uskutečnit zestátnění armády; armáda musí být věrná Ústavě a státu, armádu musí opustit stranické organizace a je třeba zvyšovat profesionální úroveň armády. Všechny složky státního aparátu, včetně policie, musí zachovávat politickou neutralitu. Je třeba odstranit diskriminaci z hlediska stranické příslušnosti při zaměstnávání v rámci státního aparátu, je nutné přijímat do těchto zaměstnání podle principu rovnosti a bez ohledu na stranickou příslušnost.
35
6. Ochrana lidských práv: Je třeba, aby byla reálně chráněna lidská práva a respektována lidská důstojnost. Je třeba zřídit výbor pro ochranu lidských práv, jenž by se zodpovídal nejvyššímu legislativnímu orgánu a zabraňoval by vládě, aby zneužívala veřejnou moc k porušování lidských práv. Zejména je třeba chránit osobní svobodu; nikdo nesmí být protizákonně vězněn, zadržován, předvoláván, vyslýchán či trestán. Je třeba zrušit systém převýchovy prací. 7. Volby veřejných činitelů: Je nutné všude prosadit systém demokratických voleb podle principu, v němž všichni mají stejné právo jednoho hlasu. Je třeba systematicky postupně zavést přímé volby nejvyšších představitelů státní správy na všech úrovních. Pravidelně konat svobodné volby za účasti více kandidátů a s mandátem omezeným na dobu určitou a těchto voleb se účastnit, to jsou základní a nezcizitelná lidská práva. 8. Rovnost měst a venkova: Je třeba zrušit dnešní systém registrace obyvatelstva, který rozděluje obyvatele měst a obyvatele venkova, uplatnit ústavní právo, podle kterého jsou si všichni rovni, a tak zabezpečit právo občanů na svobodu pohybu. 9. Svoboda sdružování: Aby bylo zabezpečeno právo občanů svobodně se sdružovat, je třeba stávající systém registrace občanských sdružení založený na nutnosti nejprve získat povolení k činnosti nahradit systémem pouhého nahlášení. Je nutné uvolnit zákaz zakládat politické strany; činnost politických stran je třeba regulovat na základě Ústavy a zákonných předpisů a musí být zrušena monopolizace politické moci jednou stranou. Musí se uskutečnit princip svobody činnosti politických stran ve vyrovnané konkurenci, činnost politických stran a jejich legalizace se musí stát běžnou záležitostí. 10. Svoboda shromažďování: Pokojná shromáždění, průvody, demonstrace a svoboda projevu jsou základní občanské svobody zaručené v Ústavě. Nesmí být protizá-
36
konně porušovány stranou, která je u moci, a v rozporu s Ústavou omezovány. 11. Svoboda projevu: Je třeba realizovat svobodu slova, tisku a vědecké práce, aby bylo zaručeno právo občanů na to být pravdivě informován a vykonávat kontrolní úlohu vůči moci. Je třeba připravit zákon o médiích a tiskový zákon, uvolnit cenzuru a zrušit paragraf Trestního zákona týkající se zločinu „podněcování k podvracení státní moci“. Konec kriminalizaci slova. 12. Náboženská svoboda: Je nutné zaručit náboženskou svobodu a svobodu vyznání. Navrhujeme uskutečnit odluku církve od státu; vláda se nemá vměšovat do aktivit souvisejících s náboženskou vírou. Je nutné revidovat či zrušit všechna ustanovení zákona, administrativní nařízení a místní vyhlášky, které omezují náboženské svobody občanů či jim je upírají. Náboženské aktivity nadále nesmí být řízeny pomocí administrativních nařízení a státních zákonů. Systém, podle kterého náboženská sdružení (včetně center náboženských aktivit) získávají legální statut až po předchozím povolení a oficiální registraci, je třeba zrušit a nahradit jej dobrovolnou a ničím neomezovanou registrací. 13. Občanská výchova: Je nutné zrušit přeideologizovanou politickou výchovu i systém zkoušek z politické výchovy sloužící politice jedné strany a místo toho zavést nadstranickou občanskou výchovu založenou na šíření univerzálních hodnot a idejí občanských práv. Je třeba pěstovat občanské uvědomění a propagovat ušlechtilé občanské ctnosti služby společnosti. 14. Ochrana vlastnictví: Je třeba vytvořit a chránit právo na soukromé vlastnictví, zavést systém svobodného, otevřeného tržního hospodářství, zaručit právo svobodně zakládat podniky a živnosti, odstranit monopol státní administrativy. Navrhujeme zřídit výbor pro státní majetek, jenž bude zodpovědný nejvyššímu zákonodárnému shromáždění, a spořádaně a v souladu se zákonem
37
začít provádět reformu vlastnictví, zprůhlednit vlastnické vztahy a zodpovědnost. Dále navrhujeme rozvinout novou pozemkovou reformu, zahájit proces privatizace půdy a reálně zabezpečit právo občanů a zejména rolníků na vlastnictví půdy. 15. Reforma financí a daní: Je nutné zavést demokratickou kontrolu veřejných financí a zaručit práva daňových poplatníků. Systém veřejných financí musí být založen na jasně vymezených právech a povinnostech a mechanismech pohybu financí tak, aby byl vytvořen systém racionálního a účinného přerozdělování veřejných financí na všech úrovních státní správy. Nezbytná je zásadní reforma daňového systému, snížení daní, zjednodušení systému vybíraných daní a spravedlivé rozložení břemene daní. Není přijatelné, aby administrativní orgány svévolně navyšovaly a ukládaly dodatečné daně, které neprošly procesem veřejné volby a schválením zákonodárného orgánu. Skrze reformu vlastnictví, vytvořením větší rozmanitosti tržních subjektů a za pomoci konkurenčních mechanismů docílit snížení prahu pro vstup na finanční trhy a vytvořit tak podmínky pro vytváření finančních zdrojů zdola — tak bude možné plně rozvinout vitální bankovní systém. 16. Sociální zabezpečení: Je třeba vytvořit systém sociálního zabezpečení, který zahrne všechny občany, aby naši občané získali základní jistoty v oblasti vzdělání, zdravotní péče, penzijního zabezpečení a pro případ nezaměstnanosti. 17. Ochrana životního prostředí: Je třeba chránit životní prostředí, prosazovat udržitelný rozvoj, chovat se zodpovědně k dětem a vnukům i celému lidstvu. V praxi je třeba uplatňovat zodpovědnost, kterou za tento úkol musejí nést státní úředníci na všech úrovních. Zároveň je nutné umožnit, aby se plně rozvinula role občanských sdružení při ochraně životního prostředí a aby mohly plnit kontrolní úlohu.
38
18. Federální republika: Je třeba v souladu s principy rovnosti a spravedlnosti se zapojit do procesu zachování míru a rozvoje širšího regionu a dávat příklad zodpovědné mocnosti. Svobodný systém v Hong-kongu a Macau musíme zachovat. Je nutné hledat mírové řešení otázky vztahů s Taiwanem prostřednictvím rozhovorů na bázi rovnosti obou partnerů a oboustranné spolupráce. S velkou moudrostí se snažme objevit schůdnou cestu a systém, jenž by umožnil rozkvět pro všechny naše národy, a v rámci daném demokratickou ústavou vytvořme Čínskou federativní republiku. 19. Spravedlnost: Je nutné očistit jméno všech, kdo utrpěli pronásledováním v minulých politických kampaních, i jména jejich rodinných příslušníků a dát jim odškodnění. Propusťte všechny politické vězně a vězně svědomí, propusťte všechny, kdo byli odsouzeni kvůli náboženskému přesvědčení. Zřiďte vyšetřovací komisi s cílem vyšetřit a objasnit skutečnou povahu událostí nedávné minulosti, ať jasně vyjde najevo zodpovědnost a naplní se spravedlnost. Na tomto základě usilujme o společenský soulad. IV. Závěr Čína coby světová velmoc, jeden z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN a člen výboru OSN pro lidská práva by měla cítit povinnost učinit přínos pro mír všeho lidstva a pokrok ve věci lidských práv. Je však politováníhodné, že mezi velmocemi dnešního světa, právě jen v Číně zůstává plně zachován autoritářský režim. V důsledku toho zde stále dochází ke katastrofálnímu porušování lidských práv, rozvoj čínského národa je spoután a omezován je i pokrok lidské civilizace. To se musí změnit! Demokratickou transformaci politického systému nelze dále odkládat. Právě z těchto důvodů nalézáme odvahu v praxi projevit občanský postoj a zveřejňujeme Chartu 08. Doufáme, že všichni čínští občané, kdo stejně jako my vnímají současnou krizi a mají pocit zodpovědnosti a povinnosti,
39
bez ohledu na to, zda zastávají oficiální postavení či stojí mimo struktury a bez ohledu na své společenské postavení se spojí kolem společné myšlenky a zapomenou na to, co je rozděluje, aktivně se zapojí do občanského hnutí a společně uvedou do pohybu velkou transformaci čínské společnosti s cílem co nejdříve vybudovat svobodnou a demokratickou zemi řídící se ústavním pořádkem, a tak naplní soustavné snažení a sny Číňanů posledních více než sta let.
II
10. prosince 2008 Z čínštiny přeložila Olga Lomová.
Pa Ťin — bílá vlajka kapitulace44 Liou Siao -po 17. října 2005 stoletý stařec Pa Ťin45 konečně dospěl k vysvobození od břemene své tělesnosti. Odnesl s sebou svoji devízu „říkat pravdu“, kterou nikdy nedokázal zcela naplnit, svou rozháranou mysl i svůj nerealizovaný návrh zřídit Muzeum Kulturní revoluce. Poslední rozloučení s Pa Ťinem se konalo odpoledne dne 24. října v šanghajské obřadní síni Lung-chua. Chu Ťin-tchao a další vysocí představitelé ÚV poslali věnce, předseda ČLPPS Ťia Čching-lin přišel spolu s dalšími vyjádřit účast osobně. Nejvíce místa v médiích zaujaly vzletné projevy našich osobností kulturního života. V našem specifickém jazykovém prostředí by však největším projevem úcty vůči stoletému Pa Ťinovi bylo, kdyby ho nikdo ani nevychvaloval, ani nekritizoval. Samozřejmě je na místě, aby Pa Ťinovu památku uctili čtenáři jeho knih. Ti, kdo obdivovali jeho výzvu k pravdě 44 Původně uveřejněno v čínsky psaném internetovém periodiku Min-ču Čung-kuo (Democratic China).
45 Pa Ťin (1904–2004), čínský romanopisec, ve 30. letech autor děl populárních mezi mládeží na téma emancipace z pout staré společnosti. Do češtiny byl přeložen román Rodina (Praha, 1959).
40
41
a ke „zpytování svědomí“ a sdíleli jeho přání vybudovat Muzeum Kulturní revoluce, by se měli vzchopit k dílu a uskutečnit přání zesnulého. A ti, kdo vědí o Pa Ťinové někdejší zbabělosti a zaslepenosti, by se měli snažit jej pochopit a soucítit s ním, neboť v despotické Číně se našlo jen málo lidí s tak pevným charakterem, jaký projevil profesor Ma Jing-čchu — o mravní integritě takového anděla jako byla Lin Čao ani nemluvě.46 Co se týče kritiky, ta se může snadno zvrhnout v likvidaci kritizované osoby. V konečném důsledku se však likvidační může stát i přehnaná chvála. Smuteční obřady za Pa Ťina pořádané pod taktovkou úřadů byly příležitostí´ukázat, jak ÚV KS Číny pečuje o velikány naší literatury. Strana jej poctila čestným titulem Národního umělce a označila jej za literárního velikána. Agentura Sin-chua vydala zprávu pod názvem „Konal se pohřeb soudruha Pa Ťina; posledního rozloučení se spolu s dalšími zúčastnil Ťia Čching-lin“. V textu o jednom tisíci sto dvaceti jednom znaku se pro samotného Pa Ťina našlo jen dvě stě dvacet dva znaků, přičemž zde nebyla ani zmínka o tom, jak trpěl za Kulturní revoluce a samozřejmě ani o jeho výzvě „říkat pravdu“, „zpytovat svědomí“ a vybudovat Muzeum Kulturní revoluce, zato osm set osmdesát devět znaků se spotřebovalo na vylíčení péče, kterou Pa Ťinovi věnovala KS Číny, včetně 583 znaků ve výčtu jmen a funkcí stranických a státních funkcionářů. Představitelé našeho kulturního života nešetřili slovy chvály a oslavovali jej téměř jako boha. Slavní spisovatelé, kteří přišli uctít Pa Ťinovu památku, zpravidla vyzvedali jeho požadavek „říkat pravdu“ a „zpytovat svědomí“ a Wang Meng spolu s dalšímu jej dokonce vznešeně označili za „prapor, který nás vede vpřed“ a „svědomí minulého století“; téměř nikdo se však neodvážil doopravdy říci pravdu a zpytovat vlastní svědomí, aby tak naplnil
odkaz zesnulého. Jü Čchiou-jü47 například prohlásil, že z celého Pa Ťinova odkazu je tím nejdůležitějším jeho požadavek říkat pravdu, stal se prý „výstrahou pro naše století“; Šu I zase řekl, že Pa Ťinovy „Vzpomínky na to, co bylo“ ční jako pomník. Navzdory tomu Jü Čchiou-jü ještě nikdy neřekl ani slovo o tom, jak se on sám choval za Kulturní revoluce, a Šu I nejen že zatím nezpytoval svědomí a neprojevil lítost, že za Kulturní revoluce veřejně odsoudil vlastního otce, spisovatele Lao Še,48 ale ještě nestydatě žvanil o potřebě říkat pravdu. A tak se smuteční shromáždění, na němž byl zesnulý vynášen do nebes, stalo jen fraškou velkých cyniků. Podle mého názoru ve srovnání se světovou literaturou moderní čínská literatura nemá žádného „velikána“. Co se týče Pa Ťinova díla, je možné mluvit o něm jako o vlivném autorovi, za velikána jej však rozhodně označit nelze. V mé generaci všichni vysokoškolští studenti, kteří studovali moderní literaturu, znali „Šest velkých mistrů moderní doby“: Lu (Süna), Kuo (Mo-žuoa), Mao (Tuna), Pa (Ťina), Lao (Šeho) a Cchao (Jüho). Těchto šest autorů v našem vzdělání obsáhlo téměř celou moderní čínskou literaturu, avšak o jejich výběru a pořadí rozhodovala politická, nikoliv literární kritéria, tato šestice je výhradně produktem strategie jednotné fronty a oficiální komunistické historiografie. Jako spisovatel Pa Ťin nijak nevynikl, jeho jazyk je fádní a napsal dokonce řadu naprosto špatných děl. Jeho přínos čínsky psané literatuře se ani zdaleka nepřibližuje dílu takových autorů, jako byl Lu Sün, Šen Cchung-wen, Lao Še nebo Cchao Jü a vysoko jej překonávají třeba i Čang Ajling nebo Siao Chung. Pa Ťin sice napsal hodně románů, 47 Jü Čchiou-jü (1946), profesor Šanghajského divadelního institutu, populární esejista a celostátní celebrita.
48 Lao Še (1899–1966), jeden z nejlepších moderních čínských 46 Lin Čao (1932–1968) odmítla provést sebekritiku v době „hnutí proti pravici”, byla zatčena a po osmi letech ve vězení bez soudu zastřelena.
42
prozaiků, autor románu Rikša (česky Praha, 1947) a mnoha povídek ze starého Pekingu (český výbor pod názvem Konec starého kopiníka, Praha, 1962). Jeho syn je dnes ředitelem Muzea moderní čínské literatury.
43
ale jakž takž ucházející je jen jeden — Rodina z r. 1931, a to ještě hlavně zásluhou svého společenského dopadu, nikoliv kvůli literárním kvalitám. Ostatní romány jsou napsány ledabyle, jejich jazyk je rozvleklý a frázovitý, postrádá kázeň a čtenáři neposkytuje žádný estetický zážitek; přinejmenším já coby vysokoškolský student jsem ho nedokázal dočíst do konce. Co se týče biologického života, Pa Ťin zůstal naživu nejdéle ze všech šesti našich vzorových autorů a mezi čínskými spisovateli se stal prvním stoletým géniem. Avšak soudě podle osudu svého díla i osudů životních měl největší štěstí Lu Sün, který zemřel jako první. Nemohlo se mu totiž stát, že by se z rozhodnutí ÚV KS Číny stal živou mrtvolou, které zůstaly zachovány pouze vegetativní funkce. A protože Lu Sün zemřel již v r. 1936, nemohl ani uvíznout v bahně převýchovných kampaní, ani nemohl být donucen k tomu, aby psal kajícná doznání a sám na sebe házel špínu, ani se mu nestalo, že by ho vodili po ulicích a plivali na něj, zavřeli ho do převýchovného tábora nebo do vězení, utloukli ho nebo že by spáchal sebevraždu, protože už déle nemohl snášet ponižování. Jinými slovy, předčasná smrt Lu Sünovi zaručila věčný život plodů jeho ducha. Císař Mao jej sice posmrtně jmenoval tím nejpevnějším praporečníkem revoluce a také se stal klackem v rukou odpudivých šašků, to však není Lu Sünova chyba, nýbrž zločin totalitního systému. Co se týče zbývajících pěti autorů — Kuo Mo-žo se z „tuláka a génia“ stal naším nejostudnějším intelektuálem, Mao Tun se z maloburžoazního levičáka stal kluzkým mistrem politických přemetů, Cchao Jü, někdejší génius dramatu, skončil jako bezpáteřní přisluhovač moci a Lao Še, mistr povídek a románů z prostředí starého hlavního města, byl nejprve jmenován Národním umělcem, nakonec však skočil do jezera Tchaj-pching poté, co se k němu strana zachovala nespravedlivě a žena a děti se k němu bezcitně obrátili zády. A Pa Ťin, jenž žil nejdéle ze všech a také získal nejvíce oficiálních privilegií, se nakonec z plodného autora stal živou mrtvolou čínské literatury.
Když se na počátku 50. let spisovatel Šen Cchung-wen ocitl pod velkým politickým tlakem, který jako citlivý člověk nedokázal vydržet a neúspěšně se pokusil o sebevraždu, jeho starý přítel Pa Ťin zůstal zticha. Šen Cchung-wen opustil literární dráhu a odmlčel se, zato Pa Ťin hlasitě zpíval chválu na velkolepou novou epochu. Během kampaně proti Chu Fengovi49 si také hodil kamenem a když byl Chu Feng s přáteli krutě pronásledován, Pa Ťin se připojil, aby vyjádřil své „rozhořčení“, znovu uveřejnil své „Žaluji!“ a v denících Žen-min ž‘–pao a Wen-chuejpao publikoval články proti Chu Fengovi. Vyjádřil se zde dokonce, že v Chu Fengově úsměvu je cítit pohrdání a Chu Fenga i jeho přátele přirovnal k odpornému hnisu. Napsal doslova: „Je třeba s nimi zúčtovat jejich vlastními metodami, za prvé — izolovat je, a za druhé — nepolevovat, beze zbytku je odstranit jako hnis!“50. V další a mnohem rozsáhlejší „kampani proti pravici“ se do těžkostí dostalo velké množství někdejších Pa Ťinových přátel a známých, ale on měl štěstí a vyvázl bez úhony. V důsledku toho pak začal ještě usilovněji projevovat věrnost straně. V r. 1959, během mohutných oslav 10. výročí uchopení moci, Pa Ťin postupně uveřejnil sedm široce propagovaných článků, mezi nimi „Vybudujeme ráj na zemi“, „Vstříc nové epoše“ a „Nejvyšší čest“. Ani tato oddanost však nezabránila tomu, aby také na Pa Ťina nedopadlo neštěstí a za Kulturní revoluce, která se přehnala celou zemí jako smršť, došlo i na něj. V době, kdy se Lao Še po strašném ponížení rozhodl skoncovat se životem, byl poprvé od r. 1949 zasažen také Pa Ťin a jeho rodina. Do jeho domu vtrhly rudé gardy a celou rodinu postavily do pozoru. Pa Ťinově ženě, paní Siao Šan, se podařilo vyklouznout a utíkala pro pomoc na policii, ale proti rudým gardám se nikdo neodvážil zasáhnout. Pa Ťin, jeho dvě mladší sestry a dcera Li Siao-lin byli společ49 Chu Feng (1902–1985), básník, překladatel a literární kritik, jedna z prvních obětí kampaní proti inteligenci v 50. letech.
50 Viz článek „Jejich zločiny je třeba přísně potrestat!”, uveřejněno ve Wen-chuej-pao 27. 5. 1955.
44
45
ně uvězněni na záchodě. Pa Ťina pak poslali do pracovního tábora, kde byl veřejně kritizován a bit a kde sepsal kajícná doznání svých zločinů, v nichž zároveň kritizoval kolegy. Jeho žena během Kulturní revoluce onemocněla a zemřela a Pa Ťin jí ani nebyl na pohřbu. V osmdesátých letech, kdy strana rozvinula novou politiku reforem, však Pa Ťin začal psát svoje „Vzpomínky na to, co bylo“, kde formuloval požadavek „říkat pravdu“ a „zpytovat svědomí“, a také rozebral, jak se on sám „z člověka stal zvířetem“. Po Chu Fengově rehabilitaci se Pa Ťin strašně styděl a neměl odvahu ho jít navštívit, ale ve svých vzpomínkách projevil velkou lítost nad tím, jak se k Chu Fengovi a jeho přátelům kdysi zachoval. A také žádal, aby vzniklo Muzeum Kulturní revoluce, pro poučení budoucím generacím, aby se podobná tragédie už nikdy nemohla opakovat. V době, kdy všichni jen naříkali sami nad sebou, bylo to, jak Pa Ťin hovořil o své vině, vzácným případem nalezení vlastního svědomí a lidé na chvíli znovu zahlédli stín Pa Ťina z doby před r. 1949. Je však zřejmé, že Pa Ťinovy požadavky říkat pravdu a zpytovat svědomí měly své meze a nepřekračovaly hranice, které vymezila komunistická strana. Tak například o potřebě pravdy začal hovořit až tehdy, kdy byla Kulturní revoluce oficiálně prohlášena za „desetiletou katastrofu“, a svědomí začal zpytovat až když došlo k Chu Fengově oficiální rehabilitaci. Ale zato, když v osmdesátých letech probíhala kritika filmu „Hořká láska“ a když se rozvinula kampaň proti „duchovnímu znečištění“ a „buržoaznímu liberalismu“, Pa Ťin rozhodně pravdu neříkal. Nejvyšší čas říkat pravdu, zejména pro takovou celebritu, jíž Pa Ťin byl, pak nastal během masakru na náměstí Tchien-an-men a trval po celá devadesátá léta, kdy v Číně zavládlo hrobové ticho, avšak on se tehdy začal řídit příslovím „Mlčeti zlato“! Není divu, že známý historik Ču Süe-čchin kdysi řekl: „Pa Ťin říká, že svůj život za posledních deset let může shrnout ve dvou slovech: říkat pravdu. Za těch deset let však bylo třeba říct spoustu nevyřčených věcí, tak něco konečně řekněte, vážený pane Pa Ťine! Stačila by jedna věta, co by se vám stalo, kdybyste konečně něco řekl?!“
46
Jinými slovy, ke konci života bylo v Pa Ťinovi víc zbabělosti než svědomí a víc lži než pravdy. Pakliže Pa Ťina, nezávislého autora, který před r. 1949 uveřejnil svůj esej „Žaluji!“, považujeme za mluvčího své usoužené generace, pak po r. 1949 nezávislý spisovatel Pa Ťin zemřel a zůstal jen autor ve službách moci, okrasa totalitního režimu. Léta od r. 1999 až do smrti strávil Pa Ťin v jakési špičkové šanghajské nemocnici, byl jediným „zázračným géniem“ čínské literární scény — kdokoliv ho však chtěl navštívit, musel nejprve získat zvláštní povolení. Teprve po jeho smrti se všichni dozvěděli, že ležel v pavilónu číslo jedna Východočínské nemocnice, kde ve všech patrech i ve výtazích hlídali strážní. Národní umělec Pa Ťin v posledních letech života již nemluvil, nikoho nepoznával, nemohl pohnout ani rukou ani nohou, nedokázal přijímat potravu ani vylučovat, živá mrtvola, která nejspíš ani nepociťovala bolest. V médiích se však říkalo, že Pa Ťin „lehkým pokynem hlavy vyjádřil poděkování nejvyšším stranickým představitelům“, kteří mu přišli popřát k narozeninám. Říká se, že udržovat Pa Ťina při životě stálo třicet tisíc jüanů denně, ale pro Šanghaj, kde se bouřlivě rozvíjí ekonomika, to byl pakatel. Diktátorský režim určitě nelitoval trochy peněz v zájmu propagace „moderní kultury“. Specifickým rysem diktatur je, že veškerá moc může spočinout v rukou jednoho nemocného člověka. Pamatuji se, že kdysi Mao Ce-tung už nedokázal ani řádně promluvit, ale přesto se z jeho rtů dala odečíst věta, která měla moc větší než deset tisíc jiných vět a on ovládal zemi s mnoha sta milióny obyvatel. Pa Ťina nakonec choroba postihla ještě hůř než Maa; slyšel jsem, že v posledním záblesku zdravého rozumu Pa Ťin opakovaně prosil, aby jej milosrdně uspali, to mu však nebylo dovoleno. Protože proti byla Strana, příbuzní a lidé milující velkého spisovatele. Pa Ťin jim nedokázal vzdorovat, podřídil se vznešeným argumentům větším než jeho individuální bolest a nakonec dal najevo, že „kvůli ostatním“ zůstane naživu. A tak zůstával čestnou vůdčí osobností literární scény, vydržován jako šašek zastával funkci předsedy Všečínské-
47
ho svazu spisovatelů, místopředsedy Čínského politického poradního shromáždění — a žil. Ještě tu bylo mnoho spektáklů, na nichž byla zapotřebí jeho formální přítomnost. Tak například každý rok v den narozenin tento zázračný génius musel, obklopen láskyplnou péčí rodinných příslušníků a zdravotních sester, přijímat gratulace mocných vládců a jejich šašků z řad spisovatelů. Také mu přicházeli vzdát čest lidé z celé země, hlavně děti ze středních a základních škol. V roce 2003 celá Čína slavila jeho stoleté narozeniny, byl poctěn titulem Národní umělec a k jeho nemocničnímu lůžku osobně přišel sám Wen Ťia-pao. V Číně se od starověku, kdy si vládcové na svých dvorech vydržovali družiny zdatných mužů, provozuje fraška, v níž mocní uzavírají pakt s inteligencí. Komunistická strana se stala nejvynalézavějším pokračovatelem této tradice, na jedné straně si inteligenci získává na svou stranu, zároveň ji však krutě trestá (stejně, jako si Stalin vydržoval a zároveň měl pod kontrolou Gorkého), přičemž vše se řídí okamžitými politickými potřebami. Když je potřeba trochu se přikrášlit, udělají z nich vzácné starožitnosti a vystaví je na dobře viditelném místě; a když je přestanou potřebovat, rozmlátí je na malé kousky a zahodí na smetiště. Dokud měl Pa Ťin v očích komunistické strany ještě nějakou užitnou hodnotu, jeho příbuzní se o něj ze všech sil starali, aby se ta vzácná nádoba náhodu nerozbila — komu by záleželo na tom, jestli ještě doopravdy žije?! Během dvou velkých stranických zasedání, která proběhla v r. 2002, byl Pa Ťin v Pekingu zvolen místopředsedou ČLPPS, přestože ležel daleko odtud, upoután v Šanghaji na nemocniční lůžko. V tu chvíli byla živá mrtvola z vyšší vůle povýšena mezi vládce Číny a ústřední stranické orgány, které věnovaly všechny síly tomu, aby se Pa Ťinovi nezastavilo srdce, si tímto rozhodnutím na všech Číňanech vymohli další daň morální otupělostí. Když Pa Ťin zemřel, Nankingský večerník napsal: „Včera večer krátce po sedmé hodině náš reportér dostal smutnou zprávu o tom, že zesnul Pa Ťin. Okamžitě zamířil do Východočínské nemocnice, avšak bezpečnost již nemoc-
48
nici pevně uzavřela. Sešlo se zde větší množství novinářů a řady policistů pak posílily ještě příslušníci ozbrojených složek. Oběma branami nemocnice projížděly pouze limuzíny nejvyšších představitelů města Šanghaje, kteří přijížděli vzdát poslední čest zesnulému. S tím, jak se u vchodu do nemocnice tísnilo stále víc novinářů, přibývalo i policistů.“ Neproniknutelná hradba ozbrojených policistů, skrz kterou směli projíždět pouze papaláši, ale novináři a obyčejní lidé museli zůstat venku, v tom se typicky projevilo, že Pa Ťin v péči komunistické strany rozhodně nebyl „svědomím minulého století“. Byl jen zrcadlem drtivé většiny inteligence žijící v čínské diktatuře, mezi průměrností jejichž literárních děl a malostí charakteru na jedné straně a velikostí jejich slávy na straně druhé je obrovský nepoměr. Když nyní vysocí představitelé strany a státu spolu s literáty vzdávají čest Pa Ťinovi, je to jen pokračováním stejného obrazu. Z posmrtného hodnocení Pa Ťina coby velikána, svědomí národa a praporu pokroku nakonec vystupuje nikoliv úcta, kterou by snad mohli chovat ke starci, ale obelhávání sebe sama v cynických časech. Přísná bezpečností opatření ze strany moci, poklony a šeptem pronášená vlídná slova — to vše prokazuje prvotřídní servilnost před pohledy dopadajícími shora, zatímco opentlené banality obdivných řečí z úst literátů, hyperbolické vychvalování a pokrytecké zakrývání pravdy jsou jen pokračováním vznešeně přizdobené ostudy těch, kdo poníženě vzhlížejí ke svým pánům. A tak pokud by někdo trval na tom, že Pa Ťin je praporem, znamená to jen, že čínská inteligence, která zahodila svou nezávislost, vyvěšuje další bílou vlajku vlastní kapitulace před totalitní mocí. Je smutné, že čínští intelektuálové, kteří zakusili tolik neštěstí a dostalo se jim tak velkého poučení, stále ještě zplihlou bílou vlajku považují za svůj hrdě vztyčený, větrem rozvinutý prapor. 25. října 2005 v Pekingu Z čínštiny přeložila Olga Lomová.
49
Zamyšlení nad případem dětské otrocké práce v ilegálních cihelnách51 Liou Siao -po Vládcové, pro které je nedůležitější zachování monopolu moci, si nemohou vážit životů občanů, a to ani dětí. Od odhalení případu otrocké práce v ilegálních cihelnách v provincii Šan-si, který šokoval Čínu i zahraničí, už uplynuly téměř dva měsíce. Když však zvážíme neustávající tlak veřejnosti v Číně i ve světě a požadavek veřejnosti důkladně prošetřit, kdo je za danou situaci odpovědný, když vezmeme v úvahu řadu příkazů a instrukcí z oficiálních míst, od centrálních orgánů až po místní úřady, vysílání funkcionářů, omluvy, obrovský počet policejních sil vyslaných s cílem důkladně vše prošetřit a zvláště pak slib vedení provincie Šan-si „zachránit během deseti dní všechny zotročené dělníky“, působí to, jak byl případ otrocké práce v cihelnách uzavřen, velmi odbytým dojmem. Déle než deset let trvající a rozšířený jev otrocké práce v cihelnách se nyní smrskl na případ jedné cihelny v obci Cchao-šeng (město Kuang-šeng-s´, okres Chungtung). Nejen že před soudem stanul jen malý počet obviněných, ale obsah obžaloby se omezil pouze na tři body: nezákonné omezování osobní svobody, nucenou práci a úmyslné ublížení na zdraví. Chybělo mezi nimi nezákonné využívání dětské práce, únosy a týrání dětí. Předák cihelny Čao Jen-ping byl odsouzen k trestu smrti, 51 Text byl poprvé publikován čínsky v internetovém časopise Žen jü žen-čchüan (Humanity and Human Rights) č. 8 (2007), který vydává organizace Human Rights in China.
50
předákovi najatých pracovníků Cheng Tching-chanovi z provincie Che-nan byl vyměřen doživotní trest odnětí svobody, ostatní obžalovaní byli odsouzeni k osmnácti měsícům až devíti letům odnětí svobody. Na trestech pro úředníky je nejkřiklavěji patrné, že záležitost nebyla důkladně posouzena. 16. července zveřejnily vládní orgány jména úředníků, kteří byli vyšetřováni pro zanedbání pracovní povinnosti. Disciplinární řízení bylo vedeno s devadesáti pěti stranickými kádry a funkcionáři státní správy. Nejedná se sice o nízký počet osob, kvantita však zakrývá nízkou kvalitu vyšetřování; všichni potrestaní pocházejí z nejnižší úrovně státního a stranického aparátu. Nejvýše postavenými bylo několik bezvýznamných úředníčků okresu Chung-tung: tajemník okresního výboru strany Kao Chung-jüan byl potrestán stranickou důtkou, náměstek tajemníka okresního výboru strany a vedoucí okresu Sun Jen-lin byl odvolán z funkce, zástupce vedoucího okresu Wang Čeng-ťün dostal stranickou důtku a přišel o svůj post. Tak závažné zločiny, a tak mírné tresty! Vždyť tato opožděná spravedlnost nemá ani přijatelnou podobu, což je vůči poškozeným bezpochyby velmi nespravedlivé a ukazuje na to, že veřejné mínění není bráno příliš vážně a za důležitou není považována ani nestrannost soudu. Přestože ústřední orgány v čele s prezidentem Chu Ťintchaoem a premiérem Wen Ťia-paoem hlasitě zdůrazňují, jak velmi jim záleží na blahu lidu, přestože se vyšetřování i omluvy guvernéra provincie Šan-si zdají být velmi upřímné, nic z toho nedokáže odstranit základy systému, který umožnil velké rozšíření otrocké práce. A zároveň nemůže být ani zachráněna politická integrita a čest komunistické vlády a napravena její otřesená autorita. Jinými slovy, způsob, jakým se úřady vypořádaly s případem otrocké práce v ilegálních cihelnách, neobstojí před následujícími otázkami. První otázka: Co je příčinou velmi nízké účinnosti opatření na záchranu dětských dělníků?
51
5. června se na internetu objevila zoufalá výzva čtyř set otců s žádostí o pomoc „Kdo zachrání naše děti?“. Říká se zde: „Případ týraných pracovníků v Chung-tungu, který otřásl celou zemí, je pouze špičkou ledovce, více než tisíc životů je stále v ohrožení ... Zachraňte naše děti!“ Během dalších dvou týdnů se většině z těchto otců nepodařilo děti najít. 20. června zveřejnilo čtyři sta otců na internetu další výzvu, otevřený dopis, ve kterém uvádějí, že během pátrání po příbuzných se jim podařilo zachránit více než sto dětí, většina z nich však není z provincie Chenan. Stále zůstává mnoho dětí, které není možné najít; byly nejspíše přesunuty na jiné místo. Rodiče vyzývají ke zvýšení intenzity záchranných akcí a navrhují rozšíření oblasti hledání na celý stát. Současně se veřejnost stále dotazuje vlády, kdo nese za tuto situaci odpovědnost. Jedním z příkladů je úvodník deníku „Nan-fang tu-š´ pao“ (Jižní metropole) z 27. června s názvem „Je možné zachránit všechny osoby?“. Jeho autor poznamenává: „Jak velká je možnost nenechat zločinu žádný prostor a všechny zachránit? Pokud se budeme spoléhat pouze na dobře znějící prohlášení funkcionářů z provincie Šan-si, nice se nám nepodaří. Vláda musí právě v tomto okamžiku důkladněji zkoumat svůj vlastní systém, společnost musí více spolupracovat, občané musí být lépe informovaní. Jen tak mohou být všichni zachráněni před nedobrovolnou prací. Ještě důležitější však je, že jedině tak může být zcela zničeno společenské prostředí, jež umožňuje zotročování a poškozování občanů. To je mnohem naléhavější než jakákoli vznešená politická prohlášení.“ Bohužel, v době, kdy píšu tento text, nedošlo k žádnému novému vývoji a další děti zachráněny nebyly. Média v Čínské lidové republice zveřejnila zprávu o pouhé stovce zachráněných dětských otroků, což je asi desetina z celkového počtu více než tisíce pohřešovaných dětí. Z toho je vidět, že při tomto měření sil vlády a podsvětí se vládě, která má k dispozici obrovské zdroje a všechny výhody na své straně, nepodařilo porazit zločinecké organizace.
52
Co je příčinou ubohého výsledku rozsáhlých policejních pátracích a záchranných akcí? Je jí naprostá nekontrolovatelnost podsvětí, nebo je to neschopnost vlády? V tomto případě je odpověď jasná: druhá možnost je správně. Je všeobecně známo, že despotická vláda, která si monopolizuje základní společenské zdroje, naráží při vládnutí na obtížně řešitelný paradox: při udržování stabilní moci a využívání výhod a privilegií dochází k potlačování práv občanů, sledování disidentů, kontrole médií a využívání veřejného majetku pro vlastní prospěch a rozmáhá se korupce. Čínská vláda a její funkcionáři jsou nejen schopní, oni jsou příliš schopní, jsou tak schopní, že není místa, na které by se nedostali! Ke sledování jednoho disidenta neváhají využít několik policejních vozů a mnoho policistů. Ovšem při službě lidem, při zajišťování spravedlnosti ve společnosti, při práci sloužící veřejnému prospěchu a napravování chyb jsou čínská vláda a její aparát nejen neschopní, ale dokonce tak neschopní, že dokážou přehlédnout i zcela jasnou záležitost! Klidně přehlíželi dlouhodobou existenci dětské otrocké práce velkého rozsahu. Druhá otázka: Proč jsou čínští úředníci tak chladnokrevní a mají hroší kůži? Na pokyn prezidenta a premiéra vyslaly nejvyšší správní orgány okresu Chung-tung jedenáct pracovních skupin s omluvným dopisem. Členové skupin vyrazili do dvanácti provincií a měst po celé Číně a osobně předali zachráněným rolníkům a dělníkům omluvný dopis, plat a odškodné. Okresní kontrolní a disciplinární komise také provedla šetření, zda v případu nedošlo k zanedbání pracovních povinností. 20. června premiér Wen Ťia-pao předsedal schůzi státní rady, Jü Jou-ťün, guvernér provincie Šan-si, na této schůzi představil vyšetřování provedené na úrovni provincie. Dvaadvacátého se v Tchajjüanu konala tisková konference úřadu bezpečnosti práce, ministerstva veřejné bezpečnosti a unie pracovních skupin odborových organizací, Jü Jou-ťün se jménem provinční vlády omluvil obětem poškozeným v případu
53
ilegálních cihelen i jejich příbuzným a před občany své provincie provedl sebekritiku. 28. června poslanec shromáždění lidových zástupců provincie Šan-tung pan Wang Čchüan-ťie poslal guvernérovi provincie Šan-si Jü Jou-ťünovi dopis nazvaný „Výzva k rezignaci pro vedoucího úřadu práce a sociálního zabezpečení provincie Šan-si“. Wang Čchüan-ťie v dopise říká: „Případ ilegální cihelny v provincii Šan-si otřásl celou zemí. ... Již byl všeobecně odsouzen, lidé jsou rozhořčeni! ... Jü Jou-ťün, guvernér provincie Šansi, informoval státní radu o provedených šetřeních, omluvil se obětem a pronesl sebekritiku. Avšak ti, kdo se nacházejí v centru dění, úředníci úřadu práce a sociálního zabezpečení provincie Šan-si, kteří přímo dohlížejí na nábor a činnost pracovních sil v celé provincii, zůstávají podivně klidní. Ani jeden z nich nepřiznává odpovědnost za tento případ, ani jeden se občanům neomluvil. K dispozici jsou pouze zprávy o ‚energických akcích‘ úseku inspekce práce a veřejné bezpečnosti. Lidé se nemohou nezeptat: Jak je možné, aby nikdo na úřadu práce nenesl odpovědnost, když se objeví takový velký případ? ... Jak může nejvyšší výkonný úředník úřadu práce a sociálního zabezpečení provincie Šan-si nevzrušeně řídit akci na osvobození dělníků? Zákon o státních úřednících, odstavec 82, jasně uvádí: ‚Jestliže z důvodu závažné chyby nebo zanedbání pracovní povinnosti vedoucího pracovníka dojde k velkým škodám nebo negativnímu dopadu na společnost, či úředník nese hlavní odpovědnost za rozsáhlou nehodu, měl by přiznat svou vinu a odstoupit z vedoucí pozice.‘ Přiznání viny a odstoupení je velkým pokrokem, který společnosti přináší nový zákon. Úředníci nedbalí své práce však neodstoupili, a ještě chtějí mít důvěru občanů. Přiznat vinu a odstoupit z funkce, pokud dojde k velkému pochybení, je běžnou součástí politického chování. Je dokladem toho, že úředník bere svou práci vážně, váží si veřejného mínění a dobrovolně
54
přijímá dohled občanů. Takové chování je současně dokladem toho, že úředník je stejně jako ostatní lidské bytosti schopen pociťovat stud. Úředníci, kteří se drží zásad ‚hroší kůže a černého srdce‘, nedbají na to, že veřejnost je odsuzuje, a tím, že se houževnatě drží svých významných postů, ukazují, že si nic nedělají z veřejného mínění, ale ukazují také, že postrádají i jakýkoli stud. Na závěr vyzývám vedoucího úřadu práce a sociálního zabezpečení provincie Šan-si, který nese v případu cihelen odpovědnost a neměl by se jí vyhýbat, aby našel odvahu tuto odpovědnost přijmout, podřídil se veřejnému mínění, odstoupil z funkce a reálným činem tak vyjádřil politování a respekt k občanům!“ Tolik Wang Čchüan-ťie ve svém dopise. Proč do dnešního dne, přestože veřejnost sborově vyzývala vysoké úředníky provincie Šan-si k odstoupení, nerezignoval na svou funkci na úrovni provincie jediný z těch, kteří nutně nesou odpovědnost v případu ilegálních cihelen? Proč ústřední vláda nevolá tyto představitele provincie k odpovědnosti? Proč média nepřinášejí informace ani o úřednících provincie Šan-si, kde se objevil případ cihelen, ani o úřednících provincie Che-nan, kde je pohřešován největší počet dětí? Vyšetřování a omluvy guvernéra Jü Jou-ťüna nemohou být za takových okolností ničím jiným než nedbale odvedenou prací stavěnou na odiv. Potrestanými úředníky v provincii Šan-si jsou pouze osoby na úrovni okresní a městské správy, v případě stranických a správních orgánů oblasti Lin-fen došlo pouze k tomu, že byla provedena inspekce. Podle zprávy na serveru chinanews.com z 16. července pověřil stranický výbor provincie Šan-si městský stranický výbor měst Linfen a Jün-čcheng, aby provedly hloubkovou kontrolu práce stranického výboru provincie. „Lidová“ vláda provincie již pověřila provedením hloubkové kontroly své práce správu měst Lin-fen a Jün-čcheng, provinční úřad práce a sociálního zabezpečení, oddělení přírodních zdrojů
55
a úřad průmyslu a obchodu. Vedoucí představitelé města na městské schůzi i na plenární schůzi místní stranické organizace provedli sebekritiku. Těmi, kdo by se měli veřejně omluvit, přiznat vinu a rezignovat, nejsou pouze úředníci provincie Šan-si, odpovědnost by měli nést také vysocí úředníci provincie Che-nan. Podíváme-li se na řetězec trestných činů souvisejících s případem ilegálních cihelen v provincii Šan-si, zjistíme, že trestné chování v provincii Che-nan se netýká pouze případu v Šan-si. Z provincie Che-nan pochází dvě třetiny mladistvých zmíněných ve výzvě čtyř set rodičů na záchranu pohřešovaných dětí. Velký počet dlouhodobě pohřešovaných dětí z provincie Che-nan nám říká, že obchod s lidmi je v této provincii rozbujelý a provincie se stala jedním z hlavních zdrojů otroků. Velký počet rodičů dlouhodobě bezvýsledně hledajících své děti naznačuje, že orgány veřejné bezpečnosti provincie Che-nan věc řádně nevyšetřují, což představuje závažné zanedbání pracovních povinností. Orgány veřejné bezpečnosti provincie Che-nan by měly nést odpovědnost za zanedbání pracovních povinností, guvernér provincie Che-nan Sü Kuang-čchun by se měl zachovat přinejmenším stejně jako guvernér provincie Šan-si Jü Jou-ťün a omluvit se obětem a jejich rodinám. Nezodpovědnost a chladnokrevnost komunistických funkcionářů všech úrovní je zapříčiněna monopolním systémem jmenování úředníků v komunistickém režimu. V zájmu zachování výhradní moci jedné strany a nezadatelného zájmu na postavení privilegované vrstvy drží komunistická strana jmenování a sesazování úředníků všech úrovní pevně ve svých rukách. To také znamená, že veřejná moc propůjčovaná lidem se změnila v soukromě udělovanou a přijímanou moc jedné strany. Funkcionáři nejrůznějších úrovní se proto na své pozice nedostávají zdola zásluhou přání veřejnosti, ale jsou ustavováni na základě zmocnění vrchností. Takto vzniká systém, jenž vede státní aparát k tomu, aby „vládl v zájmu úřadu“ (vládnout v zájmu vrchnosti znamená vládnout v zájmu vlastního postu), a nikoli v zájmu občanů. Příkladem
56
z období kolem případu nedobrovolné práce v cihelnách je rozhovor guvernéra provincie Šan-si Jü Jou-ťüna pro časopis Nan-fang čou-mo (Jižní víkend). Pan Jü v něm zcela jasně nade vše staví odpovědnost vůči ústřední vládě, říká: „Ústřední vláda mě vyslala pracovat do Šan-si, svěřila mi velkou odpovědnost, poslanci Všečínského shromáždění lidových zástupců mě zvolili guvernérem provincie, dali mi svou důvěru, odpovídám za ochranu daného území, mým úkolem je pomáhat ústřední vládě a řešit obtíže občanů.“ („Vyznání Jü Jou-ťüna k případu ilegálních cihelen“, Nan-fang čou-mo, 5. července 2007) Neodstoupili nejen funkcionáři na úrovni provincie, ale ani vysocí úředníci města Lin-fen a okresu Chung-tung, kteří v souvislosti s případem nesou plnou odpovědnost. Dokonce ani v případě orgánů veřejné bezpečnosti provincií Šan-si a Che-nan, které dlouho nic nečinily v nahlášeném případu pohřešovaných dětí, nebyl až do dnešního dne volán k odpovědnosti nikdo kromě několika nižších šarží na úrovni policejních stanic; mezi výše postavenými policejními orgány se nenašel nikdo, kdo by veřejně připustil, že zanedbal svoje pracovní povinnosti. Soudnictví je pouhým nástrojem autoritářského režimu jedné strany, to samozřejmě vede k tomu, že je možné prosazovat zákon vůči občanům, ale není možný zákonný postup proti nezákonným komplotům státních úředníků. Třetí otázka: Jak je možné, že tak dlouhotrvající a tak rozsáhlý případ nucené práce v cihelnách byl odhalen až nyní? Kdyby došlo k podobnému případu zotročování dětí v civilizované zemi, případ by zcela jistě zaplnil první stránky novin a byl by sledován všemi médii, a není třeba zmiňovat, že by stačilo jen několik mladistvých v situaci nucené práce, nemuselo by se jednat o tisíc dětí. V Číně však i po odhalení případu dětských otroků v provincii Šan-si zaujímají prostor hlavních zpráv médií vedoucí představitelé komunistické strany a jádrem zpravodajství zůstávají i nadále rozsáhlé pozitivní zprávy věnované vládnoucí straně. Za tuto situaci by měli být voláni
57
k odpovědnosti pracovníci propagačních oddělení komunistické strany všech úrovní, vydavatelé a další odpovědné orgány. Jsou to právě oni, kdo ostřížím okem hlídá média, nutí je hrát roli hlásné trouby komunistické strany, upírá občanům právo na informace a potlačuje svobodu tisku. Čína nemá svobodu tisku a svobodu projevu, dlouhodobá blokace informací, omezování projevu a cenzura vedly k tomu, že se čínská média stala nástrojem k ohlupování občanů. Tento systém umožnil nejen to, že zamlčování veřejných informací opakovaně zapříčinilo vznik závažného veřejného ohrožení, ale po odhalení veřejného nebezpečí využila komunistická strana média k tomu, aby ze zločinců udělala dobré lidi, proměnila špatnou politiku v dobrou, negativa v pozitiva. Speciální články měly za úkol napravit pošramocený obraz Chu Ťin-tchaoa a Wen Ťia-paoa, a proto po odhalení otřesného případu dětských otroků v provincii Šan-si se místo zpráv o neštěstí a situaci dětských obětí uveřejňovaly informace o nařízeních Chu Ťin-tchaoa, Wen Ťia-paoa a dalších vysokých představitelů strany a státu a informace o aktivitách rodičů cílených na nalezení dětí byly vytěsněny zprávami o záchranných akcích vedených místní správou. Monopolní média tak opět předvedla svou zázračnou moc: zprávy o výrocích a činech ústřední vlády a vysokých místních funkcionářů získaly v médiích prominentní pozici, zatímco informace od obětí a o obětech jsou ve větší míře publikovány pouze na internetu. Čtvrtá otázka: Problém černé ekonomiky, exploatace dělníků z venkova a špatného zacházení s nimi, problém práce dětí a obchodu s dětmi, nic z toho není novým problémem, závažné šokující případy se občas dokonce objeví v našich oficiálních zprávách. Proč nebyla dodnes provedena žádná opatření k řešení těchto problémů? Vždyť k rozsáhlému využití nezákonné práce a práce dětí mohlo dojít jen proto, že podobná trestná činnost nebyla včas zastavena. V pozadí menších i větších podniků, které k dosažení zisku využívají i praktiky, jež jsou trestné, stojí větší či menší zájmové skupiny a ty jim posky-
58
tují ochranu, místní vlády a funkcionáři drží ochrannou ruku nad ilegální činností a ústa při tom mají plná prohlášení o „rozvoji místní ekonomiky“ a „udržování stability“. Výsledkem je, že již došlo k provázání státních úřadů a podsvětí. Kriminální síly mají moc podepřenou autoritou úřadů a funkcionáři jednají nezákonně. Většina bohatých a mocných šéfů podsvětí se honosí postavením poslanců ve shromáždění lidových zástupců nebo lidových politických shromáždění a funkcionáři využívají moc podsvětí k udržování pořádku. Samozřejmě že odpovědnost nesou místní úřady propojené s vlastníky cihelen. Zdá se však, že ústřední vláda si neví rady s neomaleností tohoto spolku funkcionářů s podsvětím a s místním protekcionismem, dlouhou dobu je nechala páchat trestnou činnost, ať už z objektivního důvodu své „neschopnosti“ nebo pro subjektivní neochotu zasáhnout. Výsledek se v každém případě rovná přivírání očí nad propojením místní správy s podsvětím. To samozřejmě vyvolává v lidech pochybnosti: Nejsou vysocí funkcionáři ústřední vlády, kteří provádějí politická rozhodnutí, také propleteni s podsvětím? Pátá otázka: Nejmocnějším orgánem v zemi je údajně Všečínské shromáždění lidových zástupců a jeho delegáti.� Zákon jasně určuje, že toto shromáždění dohlíží na činnost jednotlivých ministerstev. Jistě je několik málo poslanců, kteří svědomitě vykonávají svou práci, jak je však možné, že nikdo z poslanců lidových shromáždění — a jejich na všech úrovních dohromady více než 3 miliony — se nezajímal o toto obrovské zanedbání pracovních povinností ze strany místní vlády? Pokud se podíváme na informace uveřejňované v médiích, zjistíme, že pouze jeden poslanec z provincie Chu-nan se již po devět let snaží bojovat proti ilegálním cihelnám, zatímco ostatní členové všech zastupitelských sborů se o tuto záležitost vůbec nezajímali. Jak mohou takoví poslanci prohlašovat, že jsou organizací, která zastupuje zájmy lidu? Cožpak se takoví poslanci nestydí prohlašovat, že vyjadřují vůli lidu?
59
Už je to dlouho, co poslanci přestali v čínském režimu vykonávat svoji kontrolní funkci, doba trvání tohoto stavu se přibližně shoduje s dobou, po kterou vláda zneužívá moc. Shromáždění lidových zástupců i vláda vychází z autoritářské moci jedné strany, a proto všichni slouží v první řadě její despotické moci. Za prvé, početně nejsilnější venkované se stali nejslabší skupinou v systému lidových zástupců. Venkované tvoří 80% veškerého obyvatelstva, avšak jejich zastoupení ve shromáždění lidových zástupců představuje pouze jednu čtvrtinu, zbytek tvoří obyvatelé měst, jejichž počet odpovídá pouze 20% z celkového počtu obyvatel. Za druhé, řadoví občané státu nemají v systému lidových zástupců skutečné představitele, hlavou VSLZ je stálý výbor politbyra, šéfové strany na všemožných místních úrovních jsou vedoucími shromáždění lidových zástupců různých úrovní, členové vládnoucí strany a úředníci státní správy všech úrovní představují více než 70% poslanců. Moc poslancům uděluje strana, proto je shromáždění lidových zástupců pouhým otiskem strany. Situace, kdy vysocí státní představitelé jsou zároveň poslanci, se stala zcela běžnou, generální tajemník, premiér, vysocí provinční úředníci, starostové měst, vedoucí kanceláří, hlavní představitelé okresů, okrsků, měst... není možné odlišit složky výkonné od složek kontrolních. Vůbec už není třeba zmiňovat institucionalizaci inspekcí. Všichni jsou poslanci lidového shromáždění různých úrovní, jak by mohli kontrolovat moc strany a výkonnou moc, když jsou součástí obojího? Nevšimli jste si, že typickým příkladem kombinace úředníka státní správy a poslance na nejnižší úrovni je pan Wang Tung-ťi, otec Wang Pin-pina, vedoucího ilegální cihelny v obci Cchao-šeng? Wang Tung-ťi je tajemníkem obecní organizace strany a současně je již druhé období poslancem shromáždění lidových zástupců okresu Chung-tung. Poslední otázka: Proč po celou dobu vlády prezidenta Chu Ťin-tchaoa a premiéra Wen Ťia-paoa dochází k tomu, že veřejná ohrožení, která měla být zlikvidována již v zárod-
60
ku, se rozvinou ve veřejnou krizi, jež šokuje stát i zahraničí? Například SARS v roce 2003, problém znečištění řeky Sung-chua toxickým odpadem v roce 2005 a případy jedovatých potravin a padělků léků, které se objevují od roku 2006. To, že se všechny tyto případy proměnily v obrovská veřejná ohrožení a šokovaly celý svět, spočívá v autoritářském režimu a z něj plynoucího nedostatku akceschopnosti, případně sklonu ústřední vlády zamlčovat nepříjemné skutečnosti. Kdyby nebylo svědomitých lidí, kteří prostřednictvím internetu, jež se přece jen nedá dokonale zablokovat, zveřejnili skutečná fakta a donutili ústřední vládu s pány Chuem a Wenem v čele reagovat, byly by důsledky jen těžko představitelné. V tomto smyslu je internet skutečně Božím darem určeným k tomu, aby čínští občané mohli bránit svá práva. Budeme-li hovořit konkrétně o případu ilegálních cihelen a nedobrovolné práce dětí, nemohou se pánové Chu a Wen spolu s ústřední vládou zbavit odpovědnosti za chyby místních správních orgánů; vždyť tyto orgány byly jmenovány vládou ústřední. Ústřední vláda se také nemůže zbavit odpovědnosti s poukazem na to, že před jejími funkcionáři byly informace skryty nebo žádné neobdrželi. Neboť i kdybychom zvažovali tu možnost, že ústřední vláda neznala fakta, stejně ji to nezbavuje odpovědnosti. Paní Jang Aj-č´ z města Čeng-čou v provincii Che-nan začala již 8. března tohoto roku hledat svého ještě ani ne šestnáctiletého syna Wang Sin-leje. Na konci března se paní Jang Aj-č´ společně s dalším rodičem z okresu Meng v provincii Che-nan, který také pohřešoval dítě, vydala hledat syna do provincie Šan-si. Prohledali více než sto cihelen, ale děti nenašli. Do Šan-si se paní Jang Aj-č´ a dalších šest rodičů pohřešovaných děti vrátili ještě jednou na začátku dubna, opět bezvýsledně. 9. května se společně s rodiči vydal do Šan-si také redaktor chenanské televize Fu Čen-čung, tajně natočil otřesné podmínky v ilegálních cihelnách a zpracoval reportáž s názvem „Příliš mnoho trestných činů. Obrovská tragédie.“ Po odvysílání reportáže reagovalo více než tisíc rodičů. 5. června byl na
61
internetovém fóru Ta-che (Velká řeka) zveřejněn článek „Odporná cesta zločinu! Čtyři sta otců žádá o záchranu dětí prodaných do ilegálních cihelen v provincii Šan-si“. 11. června napsala paní Jang Aj-č´ dopis premiérovi Wen Ťia-paovi, byla to naléhavá prosba matky o záchranu dítěte. Teprve tehdy se média začala zaměřovat na případ dětské práce v ilegálních cihelnách. Pánové Chu a Wen a další vysocí úředníci promarnili od 8. března již tři měsíce, 15. června však konečně vydali nařízení. Do té doby ústřední vláda nevěnovala pozornost ani pátrání rodičů, odhalení zveřejněnému televizí v provincii Che-nan ani na internetu zveřejněné žádosti čtyř set otců o pomoc! Ještě větší pohoršení vyvolává skutečnost, že již před devíti lety, v roce 1998, se do boje s ilegálními cihelnami v provincii Šan-si, Che-nan a na dalších místech pustil Čchen Ťien-ťiao, poslanec shromáždění lidových zástupců provincie Chu-nan a současně předseda shromáždění lidových zástupců města Sin-kuan v okrese Š´-men v téže provincii. Podařilo se mu zachránit stovky zotročených dělníků, mezi kterými bylo i mnoho dětí. Po dlouhém osamělém boji se začal pan Čchen Ťien-ťiao cítit bezmocný, rozhodl se proto požádat o pomoc ústřední vládu. 8. září 2006 napsal dopis přímo premiéru Wen Ťia-paovi, navrhoval, aby ústřední vláda v celé zemi spustila akci na likvidaci ilegálních cihelen a zachránila všechny, kdo jsou tam drženi násilím, a tím zcela vyřešila problém otrocké práce v ilegálních cihelnách. Dopis provinčního poslance však zmizel jako kámen hozený do moře, od Wen Ťia-paoa ani příslušných oddělení ústřední vlády nikdy nepřišla žádná odpověď. Kdyby Wen Ťia-pao na dopis pana Čchen Ťien-ťiaoa okamžitě zareagoval a byla by spuštěna akce, která by se zaměřila na ilegální cihelny, ušetřilo by se půl roku a mohlo být zachráněno mnoho zotročených dělníků, byl by zasazen úder zločinnému vedení cihelen a bylo by vyšetřeno zanedbání pracovních povinností ze strany funkcionářů. Když pánové Chu a Wen a ústřední vláda zacházejí s dopisem poslance provinčního lidového shromáždění
62
tímto způsobem, nelze od nich přece očekávat, že po odhalení šokujícího případu ilegálních cihelen a otrocké práce se obětem veřejně omluví. Jestliže se ústřední vláda chová takto neuctivě k poslanci, není třeba dlouze hovořit o tom, jak se asi chová k úplně bezvýznamným obyčejným lidem. Od nástupu k moci prezident Chu Ťin-tchao a premiér Wen Ťia-pao nejraději předvádějí etudu „vše pro lid“: ruší nařízení opatrovnictví a repatriací, mění politiku týkající se případu SARS, přidávají lidská práva do Ústavy, ruší zemědělskou daň, navštěvují venkov, vyjednávají o platu pro dělníky z venkova, prodávají broskve a tváří se, jako by byli rolníky, předvečer čínského nového roku tráví v dole, nosí staré tenisky, prolévají slzy kvůli těžkostem obyčejných lidí... Zásluhou monopolních médií nepřetržitě uveřejňujících podobné zprávy získali Chu Ťin-tchao a Wen Ťia-pao podobu vůdců, kterým nejvíce ze všeho záleží na lidech. Lidé jsou pro ně na prvním místě ve slovech a před televizními kamerami, uvnitř však zůstává chlad a ten je i součástí neveřejných politických rozhodnutí. Přece jen jsou to vedoucí postavy oligarchické autoritářské kliky, a tak na prvním místě vidí především ochranu totalitní moci a nezadatelných zájmů privilegované skupiny. Není možné, aby první místo patřilo zájmům lidí, jejich těžkostem a veřejnému prospěchu. Hlavním úkolem médií je zobrazovat zářivý kladný obraz a vynikající politické výsledky vlády, médiím rozhodně není dovoleno, aby jejich redaktoři poukazovali na chyby. Případ „ilegálních cihelen a práce dětí“ opět trochu odhalil Chu Ťin-tchaovy a Wen Ťia-paovy sliby, že prošetří, kdo nese za danou situaci odpovědnost, i legendu o péči o zájmy lidu. To, že režim pánů Chua a Wena je tak chladnokrevný, není způsobeno nedostatkem humanity na straně jednotlivých funkcionářů, ale krutostí samotného autoritářského systému. V autoritářském režimu se představitelé moci nikdy nenaučí vážit si života a chránit lidská práva. Vládnoucí klika, pro kterou je nejdůležitější povinností zachování mocenského monopolu, si nemůže vážit živo-
63
ta občanů, a to ani života dětí. K podobným zavrženíhodným trestným činům může skutečně dojít jen v důsledku toho, že autoritářský režim a jeho vláda nepovažují občany za lidské bytosti. Autoritářská moc je ledově chladná, státní představitelé všech úrovní upírají zrak pouze na svoje posty a za těchto okolností není možné režim zlidštit. Již od nástupu komunistické strany k moci je hlavním zájmem celých generací komunistických despotů pouze moc v jejich rukách, o lidské životy se vůbec nezajímají. Pokud nedojde k systémovým změnám, bude velmi obtížné odhalovat zločiny podobné případu ilegálních cihelen a jejich vymýcení zůstane zhola nemožné. Peking, 16. června 2007 Z čínštiny přeložila Anna Svěráková.
64
Nemám nepřátele — závěrečné prohlášení Liou Siao -po Na cestě životem jsem již půl století. Zásadní obrat v mém životě představoval červen roku 1989. Před tím jsem byl jeden z první generace studentů, kteří se po kulturní revoluci vrátili na vysoké školy (ročník 77): Moje vysokoškolské studium proběhlo zcela hladce od bakalářského stupně až po doktorský a po absolutoriu jsem vyučoval na Pekingské pedagogické univerzitě. Studenti měli rádi mé přednášky. Současně jsem byl také veřejně činným intelektuálem, v osmdesátých letech minulého století jsem publikoval články a knihy, které vzbudily značný ohlas, často jsem byl zván přednášet na různá místa a také jsem byl pozván k hostujícím pobytům do Evropy a USA. Sám sobě jsem stanovil požadavek, že jako člověk i jako vědec musím žít čestně, odpovědně a důstojně. Po návratu z USA jsem se zúčastnil hnutí roku 1989 a za „propagaci kontrarevoluce a nabádání ke zločinu“ jsem skončil ve vězení. Současně jsem ztratil milovanou katedru, v Číně jsem již nemohl publikovat články ani přednášet. Jeden učitel ztratil možnost přednášet, jeden spisovatel ztratil právo publikovat, jeden veřejně činný intelektuál ztratil příležitost veřejně vystupovat, a to vše jen proto, že uveřejnil články s odlišným politickým názorem a účastnil se mírového demokratického hnutí. Je to tragédie, pro mě samotného i pro Čínu po třiceti letech reforem. Vzpomínám si na nejdramatičtější zážitky, které jsem prožil od 4. června 1989, a kupodivu oba souvisejí se soudem. Za celou tu dobu jsem dvakrát měl příležitost veřejně hovořit, neboť mi byla poskytnuta veřejná slyšení před
65
pekingským soudem středního stupně. Poprvé to bylo v lednu 1991, podruhé je to nyní. Ačkoli vznesená obvinění se v obou případech liší svým názvem, jejich obsah je stále stejný — v obou případech se jedná o trest za projevený názor. Uběhlo dvacet let, duchové nespravedlivě obviněných ještě nenašli klid a mě komplex 4. června zavedl na cestu disidenta. V roce 1991 jsem opustil čchinčchengskou věznici, ve své vlasti jsem ztratil právo na veřejné vystupování, mohl jsem publikovat pouze v zahraničních médiích, za to jsem však byl stále sledován a kontrolován, žil jsem v domácím vězení (květen 1995 až leden 1996), prošel jsem převýchovou prací (říjen 1996 až říjen 1999) a teď opět sedím na lavici obžalovaných jako nepřítel státu. Stejně jako v minulosti chci režimu, který mi bere svobodu, sdělit, že zachovávám přesvědčení vyjádřené v prohlášení z 2. června 1989 vydaného těmi, kdo tehdy drželi hladovku — nemám nepřátele a v mém srdci není nenávist. Žádného policistu, kteří mě sledovali, zatkli a vyslýchali, žádného státního zástupce, kteří mě obvinili, ani soudce, kteří mě soudí, nevnímám jako nepřátele. Se sledováním, zatčením, obviněním a odsouzením sice nemohu souhlasit, přesto si vážím vaší profese i lidské důstojnosti, a týká se to i státních zástupců, pánů Čang Žung-kea a Pchan Süe-čchinga, kteří proti mně vznesli obžalobu. Když jste mě 3. prosince vyslýchali, cítil jsem váš respekt a poctivé úmysly. Nenávist rozleptává lidský intelekt a schopnost člověka rozlišovat dobré od zlého, pocit nepřátelství může otrávit ducha národa, podněcuje krutý boj na život a na smrt, ve společnosti ničí toleranci a lidskost, zabraňuje státu vydat se cestou svobody a demokracie. Proto si přeji, abych při pohledu na vývoj státu a společenské změny dokázal překonat osobní těžkosti a s největší možnou dobrou vůlí nahlížel na nepřátelství režimu, snažil se nenávist rozpustit v lásce. Je všeobecně známo, že politika reforem a otevírání se světu přinesla rozvoj státu a pozitivní společenské změny. Podle mého názoru začaly reformy a otvírání se světu
66
odmítnutím politiky Maovy doby — „třídního boje jako základního principu“. Namísto toho zvítězil ekonomický rozvoj a harmonizace společnosti. Proces odklonu od „filozofie boje“ je také procesem postupného zmírňování mentality nepřátelství a psychologie nenávisti, je procesem, během něhož dochází k odstranění jedovaté nákazy, která v minulosti zachvátila naši lidskost. Právě tento proces vedl k uvolnění doma i na mezinárodní scéně nezbytnému pro reformy, vytvořil úrodnou půdu pro obnovu vzájemné lásky mezi lidmi a pro koexistenci plurality zájmů a hodnot, a tím povzbudil rozvoj tvořivosti našich lidí a obnovu tolerantních mezilidských vztahů. Lze říci, že základní podmínkou pro trvalý úspěch reforem bylo v mezinárodních vztazích odmítnutí konceptu „boje proti imperialismu a revizionismu“ a v domácí politice opuštění konceptu „permanentního třídního boje“. Hospodářství se vydalo cestou k tržní ekonomice, kultura směřuje k pluralitě, nařízení a předpisy se postupně podrobují právu a všichni mají prospěch z toho, že se oslabuje mentalita nepřátelství. Dokonce i ve sféře politické, kde je pokrok nejpomalejší, oslabení mentality nepřátelství umožnilo větší toleranci režimu vůči pluralizaci společnosti, výrazně se zmírnilo pronásledování lidí s jinými politickými názory a dokonce hnutí roku 1989 přestalo být označováno jako „násilná vzpoura“ a proměnilo se v pouhý „politický konflikt“. Oslabení mentality nepřátelství umožnilo režimu, aby postupně přijal myšlenku univerzality lidských práv. V roce 1998 čínská vláda slíbila světu, že podepíše dvě velké mezinárodní deklarace o lidských právech přijaté Organizací spojených národů. Tím čínská vláda dala najevo, že připouští univerzalitu lidských práv. Když Všečínské shromáždění lidových zástupců v roce 2004 provádělo úpravy ústavy, poprvé do ní bylo zapsáno také, že „stát respektuje a chrání lidská práva“, což znamená, že lidská práva se již stala jedním ze základních principů čínského právního státu. Pokrok v pojetí vlády komunistické strany dokládá také formulace, že „východiskem
67
politické moci jsou lidé“ a že má být „budována harmonická společnost“. Tyto makroskopické změny jsem měl možnost pocítit sám na sobě od okamžiku svého zatčení. Stále si myslím, že jsem nevinen a že obvinění vznesené proti mně je porušením ústavy. Nicméně za více než rok, kdy byla omezována moje osobní svoboda, prošel jsem dvě vězení a setkal jsem se čtyřmi policejními vyšetřovateli, třemi státními zástupci a dvěmi soudci, ale v přístupu žádného z nich jsem se nesetkal s ponižováním, překračováním časových limitů, vynucováním přiznání. Jejich přístup byl klidný, racionální a často prozrazoval dobrou vůli. 23. června jsem byl z domácího vězení pod dozorem přesunut do první vazební věznice úřadu veřejné bezpečnosti města Pekingu; za půl roku jsem tam poznal zlepšení v podmínkách vazby. Ve stejné vazební věznici (Pan-pu-čchiao) jsem byl také držen v roce 1996. Když srovnám podmínky před více než deseti lety s těmi dnešními, došlo v oblasti „hardwaru i softwaru“, tj. v oblasti vybavení i zacházení s vězni, k výraznému zlepšení. Zvláště pokud jde o tzv. humánní dozor založený na myšlence, že zadržení mají práva a lidskou důstojnost, který byl poprvé zaveden právě zde. Zlidšťování způsobu zacházení s vězni se projevuje ve způsobu jednání dozorců, je konkretizováno časopisy „Vlídný hlas“ a „Pochybení a lítost“, projevuje se v tom, že před jídlem a také ráno a večer se zde vysílá hudba. Takový způsob dohledu umožňuje zadrženým, aby se cítili důstojně a nežili ve strachu, povzbuzuje je k zachovávání řádu věznice a dává jim sebedůvěru, pakliže se chtějí postavit proti svévoli surových dozorců. Nejen že se zlepšily životní podmínky zadržených, ale zlepšila se i situace při soudním řízení. Dostal jsem se do úzkého kontaktu s dozorcem, který odpovídal za mou celu, panem Liou Fengem. V každém detailu jeho práce se odrážel respekt k zadrženým a péče o ně a tento postoj vyjádřený ve slovech i činech nám dával pocit jistoty a klidu. To, že jsem poznal tohoto upřímného, čestného, odpovědného a las-
68
kavého dozorce, je možné nahlížet jako pozitivní zkušenost z pobytu ve vězení. Na základě svého přesvědčení a těchto zkušeností věřím, že situace v Číně se bude zlepšovat a optimisticky očekávám budoucí příchod svobodné Číny. Žádná síla totiž nemůže zabránit přirozené lidské touze po svobodě; Čína se nakonec změní v právní stát, kde práva člověka budou stát nade vším. Očekávám také, že by k takové změně mohlo dojít již při posuzování mého případu, očekávám, že porota můj případ posoudí nestranně — že její rozhodnutí obstojí, až bude přezkoumáno historií. Kdybych měl říci, co nejlepšího mě v posledních dvaceti letech potkalo, musel bych hovořit o nesobecké lásce, kterou mě zahrnuje má manželka Liou Sia. Moje žena dnes nemohla přijít do soudní síně a být přítomna slyšení. Přesto ti chci říci, drahá, pevně věřím, že tvoje láska ke mně zůstane stále stejná. Během let mého nesvobodného života se do naší lásky přimíchalo hodně strádání vyvolaného vnějšími okolnostmi, přesto však náš cit zůstává nekonečný. V době, kdy jsem vykonával trest za zdmi vězení, tys čekala v neviditelném vězení srdce. Tvoje láska je slunečním světlem, které překračuje vysoké zdi, proniká mřížemi a hladí každičký kousek mé kůže, prohřívá každou moji buňku. Díky ní si stále mohu uchovat vnitřní mír, nadhled a jasnou mysl, každou minutu ve vězení naplňuje smyslem. Má láska k tobě je plná pocitu viny a lítosti, někdy je tak těžká, až mi svazuje nohy. Jsem kamenem v pustině bičovaným divokou bouří, jsem tak ledový, že se mě nikdo neodváží dotknout. Avšak má láska je pevná a ostrá, dokáže proniknout každou překážkou. I kdybych byl rozemlet na prášek, obejmu tě popelem. Drahá, díky tvé lásce mohu klidně čelit blížícímu se rozsudku, nemusím litovat svého rozhodnutí a mohu s nadějí očekávat zítřek. Doufám, že se náš stát promění v zemi svobody vyjadřování, kde se projevům všech občanů dostane stejně vlídného přijetí, kde budou koexistovat a navzájem soupeřit rozmanité hodnoty, myšlenky, vyznání, politické názory..., kde se dostane stejné ochrany názorům většiny i menšiny, kde budou dostatečně
69
respektovány a chráněny i politické názory, které se liší od názorů těch, kdo jsou u vlády. Zemí, kde všechny politické názory vystoupí na denní světlo a občané si z nich budou moci vybrat, kde bude moci každý beze strachu vyjádřit svůj názor a nikdo nebude politicky pronásledován za to, že vyjádřil své přesvědčení. Doufám, že jsem poslední obětí celou věčnost trvající inkvizice, že v budoucnu již nebudou lidé trestáni za svá prohlášení. Svoboda projevu je základem lidských práv, pilířem lidskosti, matkou pravdy. Likvidace svobody slova je pošlapáním lidských práv, dusí lidskost a potlačuje pravdu. Uskutečňoval jsem své ústavou dané právo na svobodu slova, ze všech sil jsem vykonával společenskou odpovědnost občana ČLR, mé chování a jednání není zločinem, a i když za ně budu potrestán, nestěžuji si. Děkuji vám.
23. prosince 2009 Z čínštiny přeložila Anna Svěráková.
III
Proces s panem Liou Siao-poem: Manifest občanů a tvrdý zákrok v Číně52 Perr y Link Před rokem odvedla čínská policie literárního kritika a politického komentátora, pana Liou Siao-poa, z jeho pekingského domova. Policie jej nejprve držela šest měsíců, aniž by proti němu bylo vzneseno obvinění, a pak byl na dalších šest měsíců oficiálně vzat do vazby s hrozivým obviněním z „podvracení státu“. Nyní policie předala jeho případ kanceláři státního zástupce a soudu, proces by měl začít ve středu. Čínská vláda dělala, co mohla, aby udržela případ mimo pozornost doma i v zahraničí. Stále je však možné být v kontaktu s přáteli a kolegy pana Liou prostřednictvím internetu. V posledních pár dnech jsem s několika z nich hovořil. Čínské orgány tvrdí, že důkazem proti panu Liou Siaopoovi je šest jeho článků o radikální politické reformě — byly publikovány v průběhu několika let — a především jeho práce na Chartě 2008 — manifestu občanů, který požaduje ústavní demokracii, lidská práva a vládu zákona. Charta 2008 je prvním případem v historii ČLR, 52 Text byl publikován na blogové stránce The New York
Review of Books 21. 12. 2009. Přeloženo se svolením autora a vydavatele.
70
71
kdy se skupina občanů veřejně dožaduje konce vlády jedné strany. V preambuli Charty stojí, že lidé v Číně snášeli po dlouhou dobu porušování lidských právu i nespočetné zápasy, nyní si však mnozí z nich jasně uvědomují, že svoboda, rovnost a lidská práva jsou univerzálními hodnotami sdílenými všemi lidmi a že demokracie a ústavní vláda jsou základním rámcem k ochraně těchto hodnot. Tento dokument, který se dovolává práv, jež by měla podle ústavy ČLR náležet všem občanům, je nejspíše v pozadí zatčení pana Liou Siao-poa a narůstajících hrozeb směřovaných vůči jeho přátelům. (Případ pana Liou Siao-poa byl předán soudu 10. prosince, v den prvního výročí oficiálního zveřejnění Charty.) 15. prosince „chránily“ desítky policistů v Pekingu budovu, ve které bydlí pan Čang Cu-chua, přítel pana Liou Siao-poa a hlavní autor Charty 2008. Manželka pana Čanga, Tchien Jüan, napočítala devatenáct různých policejních aut hlídajících danou oblast. (To, že se jedná o různá auta, zjistila podle státních poznávacích značek.) Vždy, když pan Čang opustí domov, a to i když jde například jen na návštěvu za svým nemocným otcem do nemocnice, sledují jej minimálně dva policisté. Paní Tchien Jüan je stále velmi napjatá, obává se, že pan Čang bude dalším zatčeným. Ještě větší úzkost pociťuje paní Liou Sia, manželka pana Liou Siao-poa. Za „zločin“, ze kterého byl její manžel obviněn, může být uložen až patnáctiletý trest. Někteří odhadují, že pan Liou dostane kolem pěti let, jiní odhadují sedm nebo osm. Paní Liou Sia se obává nejhoršího. Ostatní signatáři Charty 2008 v Číně nabízejí velkou podporu. Více než šest set (toto číslo každou hodinu narůstá) z nich podepsalo prohlášení, ve kterém uvádějí: „pokud je možné soudit pana Liou Siao-poa na tomto základě, pak každý z nás patří na lavici obžalovaných spolu s ním. A když bude shledán vinným, je rozsudek prohlášením, že každý z nás spáchal stejný trestný čin.“ V sobotu se právníci pana Liou Siao-poa dozvěděli, že soud se bude konat tuto středu, 23. prosince. Nikdo v komunitě disidentů nepodléhá iluzi o tom, že se bude
72
jednat o skutečný soud. Vzhledem k tomu, že slyšení bylo naplánováno tak brzy poté, co byl případ předán soudu, nebudou mít právníci pana Liou Siao-poa dostatek času pročíst „důkazy“ a připravit jejich vyvrácení. Proces je ze sta procent politický, nemá vůbec nic co do činění se zákonem. Rozhodnutí již padlo a formální oznámení zákonného procesu je pouhým divadlem. Ting C´-lin, vedoucí sdružení „Matky z Tchien-anmenu“ (lidé, kteří přišli o své děti během pekingského masakru v roce 1989), oznámila, že u vchodu do budovy soudu, kde bude souzen pan Liou Siao-po, se bude konat veřejný protest. Policie o tomto plánu ví a již začala navštěvovat domovy signatářů Charty 2008 a varuje je, že v den, kdy začne soudní proces, nesmí opustit domov. Liou Ti, disidentka působící na internetu pod přezdívkou Ocelová krysa, na svém Twitteru — médiu, které je v Číně nové a postupuje tak rychle, že policie s ním nedokáže držet krok — zaznamenala návštěvu policie, kdy ji policejní orgány nabádaly, aby v den soudu zůstala doma a ona jim odpověděla: „zatkněte mě rovnou, jestli to tak bude jednodušší“. Vládcové ČLR se minulý rok snažili chovat, jako by Charta 2008 nic neznamenala. Snaží se ji nezmiňovat, a pokud ji musí zmínit, staví se k ní jako k iluzi malé, okrajové skupiny potížistů. Současně však spustili hlavní nástroje represe: státní média mají zákaz Chartu zmiňovat, webové filtry odklízejí její název z internetu a byla vyslána policie, aby si s každým ze tří set tří původních signatářů „promluvila“ a zastrašila jej před další účastí. Tato neúnavná reakce je v rozporu s tvrzením vůdců, že Charta 2008 je pouhá nicotnost. Stojí za to zmínit, že součástí žádné z represí nebyl pokus vyvrátit myšlenky Charty. Policie si se signatáři „nepovídá“ o tom, že demokracie, lidská práva a vláda zákona jsou zájmy buržoazní třídy nebo spiknutí zahraničních imperialistů. Když je Charta kritizována, nikdy to není na základě citací z ní. Zjevně z obavy, že prostřednictvím citací by mohla Charta hovořit sama za sebe.
73
17. prosince policie navštívila pana Wen Kche-ťiena, aktivistu Charty 2008 z provincie Če-ťiang, bývalého úspěšného podnikatele, který se začal angažovat v lidsko-právních aktivitách. Policisté mu „radili“, aby se vrátil k vydělávání peněz. „Podívejte se na své ojeté auto, už je dobře sedm nebo osm let staré,“ řekli. „Všichni vaši přátelé už mají mercedesy.“ Také panu Wenovi sdělili, že doposud k němu byli „zdvořilí“. Pokud však teď už okamžitě nepřestane hovořit o panu Liou Siao-poovi a Chartě 2008, „už zdvořilí nebudeme“. Čínští disidenti vědí, že se musí spoléhat na sebe, ne na podporu ze zahraničí. Pokud však mohou získat podporu ze zahraničí, opravdu ji ocení. Čínská vláda si persekuci disidentů již nejednou nechala na dobu, kdy se zbytek světa dívá někam jinam. V minulých dvou týdnech se svět soustředil na Kodaň, USA jsou zcela zaneprázdněné debatou o zdravotní péči a mnozí lidé po celém světě se připravují na Vánoce. Pan Čang Cu-chua poznamenává, že v roce 2006 byl tři dny před Vánocemi odsouzen za „podvracení“ čínský lidsko-právní právník pan Kao Č´šeng (4. února 2009 byl uprostřed noci odveden policií a místo jeho pobytu je neznámé), pět dní po Vánocích v roce 2007 byl pro „podvracení státní autority“ zatčen aktivista zabývající se AIDS, pan Chu Ťia. Nyní to vypadá, že je řada na panu Liou Siao-poovi, že i on ponese následky období svátků. Číňané, se kterými jsem hovořil, vyjádřili svou vděčnost německé vládě za požadavek vůči čínské vládě, aby vyslala na slyšení pana Liou Siao-poa pozorovatele. Jsou vděční ministerstvu zahraničí USA za výzvu k okamžitému propuštění pana Liou, i když stále pociťují zklamání z obecně pasivního postoje Obamovy administrativy k Číně v otázce lidských práv. Západ by se neměl na záležitosti, jako je soud pana Liou Siao-poa, dívat jako něco, co je vzdálené jeho zájmům jenom proto, že k nim dochází na druhé straně zeměkoule. Čína roste, o tom není pochyb. Ale jaká Čína to bude? Represivní Čína ovládaná bohatou a mocnou elitou chránící sebe samu, současně tedy nervózní a nestabilní, nebo
74
něčím, co se poněkud blíží tomu, co mají na mysli příznivci Charty 2008? Odpověď na tuto otázku bude mít celosvětové důsledky. 21. prosince 2009 Z angličtiny přeložila Anna Svěráková.
75
Čeho se Peking obává nejvíc53 Perr y Link 29. prosince, čtyři dny poté, co byl za „podvracení státní moci“ odsouzen k jedenácti letům odnětí svobody, se čínský spisovatel pan Liou Siao-po odvolal k vyššímu soudu. Mnohým, kteří znají čínský režim, se toto rozhodnutí zdálo donkichotské: je nanejvýš nepravděpodobné, že vyšší soud změní rozsudek, který se týká podpory, již pan Liou vyjadřuje Chartě 2008, a jeho textů o lidských právech, demokracii a vládě zákona v Číně. Reakce pana Lioua na rozsudek — a reakce mnoha čínských intelektuálů v průběhu minulých týdnů — naznačuje, že hnutí Charty 2008 nadále žije, i přes maximální snahu čínské vlády je potlačit. Přátelé a přívrženci pana Lioua jsou většinou vyděšeni délkou trestu. Spisovatel Li Ťie například napsal: „Očekával jsem, že (úřady) budou chtít celou záležitost bagatelizovat — odsoudí pana Lioua k roku vězení s tím, že trest už vykonal (byl ve vězení bez soudu už jeden rok), pustí jej domů a posunou se dál. Opravdu mě nenapadlo, že budou takhle slabomyslní.“ Mezi příznivci Charty 2008 panuje celkem shoda o původu jedenáctiletého trestu, podobné rozhodnutí mohli učinit pouze nejstarší členové vlády. Nikdo však neví, proč se tím správným číslem stalo zrovna číslo jedenáct. (Maximum je podle zákona 15 let.) Jedna teorie rozšířená na čínském internetu tvrdí, že jedenáct let je 4 018 dní a Charta 2008 obsahuje 4 024 čínských znaků. Je to tedy jeden den za každý znak, který 53 Text byl poprvé publikován na blogové stránce The New York
jste napsal, pane Liou, těch posledních šest vám promineme. Pokud bylo cílem tvrdého trestu zastrašit ostatní, nezafungovalo to. Stovky signatářů Charty 2008 podepsaly dodatečné prohlášení, které uvádí, že pokud je vinen Liou Siao-po, jsme vinni i my. Paní Cchuej Wej-pching, filmová vědkyně (a překladatelka děl Václava Havla do čínštiny), strávila den po odsouzení pana Lioua tím, že prováděla telefonní průzkum a volala více než stovce předních čínských intelektuálů — signatářům Charty 2008 i těm, kteří mezi nimi nejsou — a dotazovala se na jejich názor na rozsudek. Zjistila téměř jednomyslné znechucení. Soubor výsledků publikovala v sérii příspěvků na Twitteru pod názvem „Nevzdáme to“. Tyto příspěvky kolovaly po Číně i v zahraničí — dokonce i do mého počítače v Kalifornii. Úřadům se doposud nepodařilo ji zastavit. Paní Cchuej cituje pana Čang S‘-č‘a, staršího právníka, který se podivuje nad tím, jak mohla být ta kdysi „velká, slavná a správná komunistická strana“ nyní tak „manipulativní, malicherná a sobecká“. Wang Li-Siung, přední spisovatel a stoupenec míru s Tibeťany, řekl, že nejlepším způsobem, jak podpořit pana Liou Siao-poa, je pokračovat v práci na jeho případu, dokud „se společnost nezmění a všichni nebudou volní“. Známý žurnalista Liang Siaojen řekl, že rozsudek ukazuje, že za posledních třicet let se v Číně některé věci radikálně změnily, jiné věci se nepohnuly a (nahoře) není nejmenší ochota s nimi pohnout“. Význačný historik, profesor Yu Ying-shih, byl zastižen ve svém domově v Princetonu a poznamenal, že to bylo potřetí za dvacet let, kdy vládcové Číny poslali pana Liou Siao-poa do politického vězení, a „každý případ byl slavnější než ten předchozí“. Nikdo v průzkumu paní Cchuej nestál na straně vlády, jen někteří se vytáčeli. Paní Cchuej zaznamenala s jejich svolením i jejich komentáře. Mo Jen, jeden z předních čínských spisovatelů řekl: „Nejsou mi jasné podrobnosti, raději to nebudu komentovat. Právě teď mám doma hosty a jsem zaneprázdněný.“
Review of Books. Přeloženo se svolením autora a vydavatele.
76
77
Názor pana Lioua na rozsudek známe z následujícího písemného prohlášení přineseného z vězení jeho právníky. Bylo napsáno 29. prosince, ve stejný den se rozhodl odvolat: „Rozsudek porušuje čínskou ústavu a mezinárodní úmluvy o lidských právech. Neobstojí před morálním přezkoumáním a neprojde zkouškou dějin. Jsem přesvědčen, že konám správně a že Čína bude jednoho dne svobodnou a demokratickou zemí. Naši lidé se pak beze strachu budou hřát ve slunečních paprscích svobody. Platím cenu za to, abychom se tímto směrem posunuli, ale ani trochu toho nelituji. Již dávno jsem si vědom toho, že když se nezávislý intelektuál postaví proti autokratickému státu, je krok ke svobodě často krokem do vězení. Nyní ten krok činím a tím přibližuji skutečnou svobodu.“ Někteří zpochybňovali rozhodnutí pana Lioua odvolat se. Když je legální proces, jako v tomto případě, pouze předstíraný a všichni ví, že tento je, není návrh, že by mohl být předmětem legitimní opravy prostřednictvím čínského soudnictví, dodáváním důvěryhodnosti veřejnému podvodu? Blízký přítel pana Lioua, Ťiang Čchi-šeng, lékař a další z autorů Charty 2008, napsal jako reakci na tento typ kritiky pro organizaci China Human Rights Defenders (Obránci lidských práv v Číně) esej, ve kterém uvádí: „podle mého názoru se pan Liou odvolal prostě proto, aby zanechal co možná nejúplnější historické záznamy. Co se stane, když se občan postaví proti tyranské diktatuře? Stane se toto — do všech podrobností, od začátku do konce.“ Pan Ťiang se domnívá, že odvoláním Liou Siao-po nevyjadřuje podporu veřejnému podvodu, ale pokračuje v jeho odhalování. Další příznivci pana Lioua vidí jedenáctiletý trest — při tom, jak je nespravedlivý a do nebe volající — jako pomoc pro Chartu 2008, zvláště v zahraničí. Pan Liou a jeho situace se nyní mnohem více než dříve podobá situaci Adama Michnika, Václava Havla a Nelsona Mandely. 19. ledna pánové Havel, Desmond Tutu, dalajlama a osm dalších zveřejnili prohlášení, které žádá, aby bylo o panu Liouvi uvažováno jako o kandidátovi na Nobelovu cenu míru za
78
rok 2010. V situaci, kdy vládcové Číny, i přes mezinárodní výzvy k propuštění pana Liou Siao-poa, určili tak těžký trest a rozhodli se jej oznámit na Vánoce, si mohli někteří zahraniční představitelé konečně uvědomit charakter čínského režimu. Rozdíl mezi Hillary Clintonovou v únoru 2009 (kdy řekla, že lidská práva se nemohou „vměšovat“ do větších záležitostí čínsko-amerických vztahů) a stejnou paní Clintonovou tohoto měsíce (čínská cenzura internetu je „hrozbou… pro naši občanskou společnost“) není možné zcela přičítat soudu s panem Liou Siao-po — nedávné komentáře následovaly po oznámení společnosti Google o tom, že čínská vláda narušila jejich servery. Ale mohlo to pomoci? Jádro boje Charty 2008 stále zůstává doma, ne v zahraničí. Je patrné, že myšlenky Charty, které se opírají o čínskou Ústavu a respektují lidská práva a práva občanů, jsou pro ty občany ČLR, ke kterým se dostanou, přitažlivé. Vláda je však poměrně úspěšná v blokaci šíření Charty. Signatářů Charty je nyní asi 10 000 a nebýt všeobecného strachu z následků, Chartu by bezpochyby podepsaly stovky tisíc dalších, kdo o ní ví. I kdyby byl krypto-chartistů milion, je to stále méně než 0,1 procenta čínské populace. Zjevnou intenzitu, se kterou vládcové Číny opovrhují hnutím Charty 2008, není možné přičítat obavám z této desetiny procenta. Musí pramenit z hlubší obavy, že hnutí Charty 2008 by se mohlo jednoho dne napojit na široké a hluboké proudy nespokojenosti, které proudí čínskou společností, a dát jim tvar. V Číně dnes dochází k nepokojům kvůli takovým záležitostem, jako je korupce, privilegia úředníků, konfiskace půdy, otrávené potravinové výrobky, znečištění ovzduší a vody. Díky internetu mohou nyní podobné problémy přitáhnout dokonce stovky milionů odpůrců, a výsledný rozruch někdy přinutí byrokracii jednat. Teng Jü-ťiao, servírka, která v květnu 2009 ubodala k smrti opilého funkcionáře, když se ji pokoušel znásilnit, by v době, kdy neexistoval internet, byla zcela jistě popravena. Avšak poté, co se desítky milionů uživatelů internetu postavily na její stranu a vyjádřily své rozhořčení online,
79
soud shledal, že jednala v sebeobraně a nařídil její propuštění. Tyto mocné vlny protestů se doposud nespojily v širší požadavky na vládní reformy. Tím, čeho se Peking obává nejvíce, je sňatek mezi manifesty a masami. Kdyby se protestující jednoho dne vyzbrojili Chartou 2008, mužové, kteří vládnou Číně by čelili výzvě, jaká je pro ně vpravdě noční můrou.
První Nobelova cena míru pro Čínu54
27. ledna 2010
Václav Havel, Dana Němcová a Václav Malý
Z angličtiny přeložila Anna Svěráková. Je těžké uvěřit, že uplynulo více než třicet let od chvíle, kdy 242 československých občanů nespokojených se stavem lidských práv podepsalo prohlášení nazvané Charta 77. Spolu s ostatními jsme v něm vyzývali komunistickou stranu k dodržování základních lidských práv a současně jsme se svým podpisem odmítali podřídit strachu z pronásledování a očekávaných represí. A to bylo přinejmenším stejně důležité jako vlastní obsah textu. Jména 242 signatářů tedy znamenala víc než jen společně projevenou solidaritu při obraně lidských práv. Vypovídají rovněž o spolupráci rozmanitých a začasté velmi nesourodých skupin občanů, které se mezi sebou do té doby nesetkávaly buď vůbec nebo jen velmi zřídka. Charta 77 tak byla první příležitostí, která nechala promluvit jednotným hlasem bývalé reformní komunisty, katolíky a protestanty, liberální intelektuály, umělce, spisovatele i dělníky. Spojovala všechny, kteří cítili potřebu zásadních společenských změn a vysvobození z marasmu tak zvané normalizace. Politika komunistických stran, tehdejších i současných se řídí heslem rozděl a panuj a jejím největším nepřítelem je fungující občanská společnost a občanská solidarita. Po zveřejnění Charty 77 se proto komunisté zaměřili právě na ně. Následovala ztráta zaměstnání, zadržování, výslechy, policejní šikana a čtyři z nás skončili ve vězení. 54 Původní český text. Anglický překlad, redakčně zkrácený,
byl poprvé publikován v deníku The International Herald Tribune, 20. září 2010. Přetištěn se svolením autorů.
80
81
Byli jsme vystaveni opakovaným domovním prohlídkám, během nichž nám zabavovali knihy, texty, psací stroje a některým třeba řidičský průkaz. Byli jsme zostouzeni v televizi a v novinách. To všechno ale paradoxně přispívalo k ještě větší vzájemné solidaritě. Renomé Charty 77 v československé společnosti postupně narůstalo a připojovali se k ní i další spoluobčané. Charta 77 tak uprostřed komunistické diktatury vytvořila společenství života v pravdě, společenství lidí, kteří se navzdory okolnostem rozhodli chovat a mluvit svobodně. K respektu, kterému se Charta 77 těšila, přispívalo znechucení z všudypřítomné přetvářky, neustálého zastrašování a vynucovaných projevů loajality ke komunistickému vedení. Prodavači vystavovali nápisy Proletáři všech zemí, spojte se!, školáci se povinně účastnili průvodů 1. máje a rodiče začínali pracovní den odsudkem amerického imperialismu. V příznivé mezinárodní situaci vyvrcholila občanská nespokojenost svržením komunistických režimů v letech 1989 a 1990 v celé střední a východní Evropě. Nikoho z nás nemohlo v době vzniku Charty 77 napadnout, že volání po svobodných poměrech bude ještě po více než třiceti letech inspirovat občany ve vzdálené Číně. Přesto je tomu tak. V prosinci 2008 zveřejnila skupina 303 čínských aktivistů, právníků, intelektuálů, akademiků, bývalých vládních úředníků, dělníků i zemědělců prohlášení Charta 08, v němž — podobně jako kdysi i my — požadují na centrální vládě demokratické reformy a dodržování základních lidských práv. Oficiální místa a média iniciativu ignorovala, ale text se okamžitě rozšířil a sklidil oprávněnou pozornost. Počet signatářů už překročil deset tisíc a připojují se další. Stejně jako v letech sedmdesátých v Československu se dnes mnoho lidí v Číně i v zahraničí ptá, k čemu je to vlastně dobré. Čínské vedení přece požadované reformy nezavedlo a nic nenasvědčuje tomu, že to má v úmyslu. Smysl Charty 08 je ale především v tom, že se postavila proti oficiální stranické linii, proti monopolu moci a představila alternativní vizi čínské budoucnosti. Charta 08 formulovala to, co bylo do té doby nemysli-
82
telné: země musí nastoupit cestu k pluralitní demokracii a spustila debatu, jak toho dosáhnout. Současně dodala odvahu mnoha Číňanům k veřejnému angažmá, které sice nemusí být tak viditelné jako Charta 08, ale které je přesto velmi důležité. Charta 08 v Číně stejně jako Charta 77 v někdejším Československu spojila podobně smýšlející a doposud roztříštěné občanské skupiny. Před Chartou 08 „jsme byli nuceni žít v izolaci a osamocení, „ napsala jedna ze signatářek v eseji, v níž vysvětluje, proč prohlášení podepsala. „Nedařilo se nám vyjádřit osobní zkušenost a podělit se o ni s ostatními.“ To se však díky Chartě 08 změnilo. Charta 08 samozřejmě vznikla a působí v prostředí, které se od Československa sedmdesátých let v mnohém liší. Kdyby pekingská prodavačka umístila do výlohy nápis Proletáři všech zemí, spojte se!, patrně by ji navštívila policie, sousedé by se jí začali vyhýbat a během několika týdnů by musela svůj obchod zavřít. Čína se proto může zejména mladým vzdělaným lidem ve velkoměstech jevit jako země, která už komunismus dávno překonala. Komunistická strana sice vede záznamy o všech, o nichž se domnívá, že by ji mohli ohrozit, avšak ty, kteří se do politiky nepletou, nechává na pokoji. Přesto existují tvrdá pravidla, která nelze překročit. Tím základním je nezpochybňovat monopol komunistické strany na politickou moc a nespojovat korupci, nespokojené dělníky či katastrofální ničení životního prostředí s odkládanými politickými reformami. A právě to Liou Siao-po a Charta 08 překročili. Za veřejné konstatování těchto skutečností byl Liou odsouzen k jedenácti letům vězení. Státní orgány se uchýlily k exemplárnímu trestu zejména z obavy před jeho případnými následovníky. A aby se ani vězeňská cela nestala centrem politického odporu, musí vykonávat nespravedlivý trest v severovýchodní provincii Liaoning daleko od manželky a přátel. Za měsíc oznámí Výbor pro udělení Nobelovy ceny míru jméno laureáta za rok 2010. Domníváme se, že by
83
Nobelův výbor měl ocenit pana Liou Siao-poa jako prvního čínského občana za jeho více než dvě desetiletí odvážných aktivit. Vyjádřil by tím solidaritu i s mnoha dalšími jeho spoluobčany, kteří podobně jako on pevně věří v ideu lidských práv a demokracie. 20. září 2010
Neokázalý bojovník Tienchi Martin-Liao Noční můra čínské vlády se stala skutečností. Všechna varování, hrozby i lichotky na adresu norského Nobelova výboru vyšly nazmar. Nobelovu cenu za rok 2010 dostal „zločinec“ Liou Siao-po. Čínské úřady si vybíjejí vztek a zklamání na Liouově ženě a jeho oslavujících přátelích a kolezích; ti jsou zastrašováni, zadržováni, ocitají se v domácím vězení. Liou byl obviněn z „podněcování k podvracení státní moci“ a odsouzen na jedenáct let vězení. Politici, mezinárodní centra PENu, laureáti Nobelovy ceny, náboženští vůdcové a dokonce sportovní kluby vyzývají k jeho propuštění. Do snah dosáhnout jeho propuštění se zapojily význačné osobnosti, jako je Václav Havel, Herta Müller, Salman Rushdie nebo Desmond Tutu. Nobelův výbor doposud udělil svou cenu vězni svědomí jen jednou — Carlu von Ossietzky (1889–1938). Totalitní systémy usilují o to likvidovat neposlušnost v materiální rovině, nechápou však, že duch je silnější než lidská tělesná schránka. Svět se dočkal pádu Berlínské zdi a konce východoevropských komunistických režimů i Sovětského svazu. V okamžiku, kdy politické a společenské napětí dosáhlo určité míry, cosi nepatrně prasklo a to byl počátek jejich zhroucení. Těžko říci, zda Liou znamená to rozhodující prasknutí, avšak s jistotou můžeme tvrdit, že v rozkládající se čínské společnosti je prasklin mnoho.
84
85
Internet: „boží dar“ Ve 21. století, éře internetu, jsou svoboda projevu a svobodný přístup k informacím přirozenou součástí našeho každodenního života. Liou Siao-po začal publikovat články na internetu poté, co se r. 1999 vrátil z výkonu svého posledního trestu — tříleté „pracovní převýchovy“. Liou je plodný autor a protože jeho články ani knihy nemohou být publikovány v Číně, uveřejňuje je na webových stránkách i v nakladatelstvích v Hong-kongu, na Taiwanu a v USA. Svůj původně výbušný lyrický styl, vyznačující se ostrým kritickým tónem a všeprostupující ironií v poslední době zkrotil a začal psát přemýšlivou, objektivně koncipovanou prózu. Ze senzitivního aktivisty se stal pozorovatelem a analytikem. Liou Siao-po si jako jeden z prvních čínských intelektuálů uvědomil nesmírnou sílu internetu, jenž označil za „boží dar Číně“. Internet umožňuje lidem, aby hovořili, publikovali a měli přístup k informacím. Dokonce ani čínští diktátoři vyzbrojení slavným „Zlatým štítem“ (včetně Velkého firewallu), nedokážou internet dostat zcela pod kontrolu. A internet skutečně zásadně změnil spisovatelský a aktivistický život Lioua a jeho přátel. Dříve nejrychlejší — i když ne nejspolehlivější — způsob, jak dostat článek do tisku, umožňoval fax. Od konce 90. let však zázračně ulehčil přenos informací internet. Jakmile autor zapíše své myšlenky, může je okamžitě, během vteřin, poslat do světa, a to s poměrně vysokou nadějí, že si jej přečtou tisíce lidí. Pandořina skříňka se otevřela a Liou Siao-po se stal jedním z nejpilnějších uživatelů nové technologie. Jeho články představují syntézu vlastního vědění a bohatého archívu informací, které se shromažďují na síti. V posledních letech napsal zhruba pět set článků a v každém z nich je patrné jeho nesporné nadání. Jeho články jsou velmi přesvědčivé, ať se jedná o glosu, analýzu nebo kritiku. Užívá jasný a přesný jazyk, myšlenky formuluje logicky a věcně, a proto je přístupný širokému publiku.
Liou Siao-po není kabinetním autorem. Před dvaceti lety se postavil na čelné místo v prodemokratickém hnutí na náměstí Tchien-an-men. Tím, že se ujal role vyjednavače mezi studenty a mocí, stal se jedním z mála těch, kdo zaujali racionální a strategicky promyšlené stanovisko. V následujících dvou desetiletích Liou využíval internet jako ideální nástroj ke spontánnímu sdružování lidí a inicioval několik velkých podpisových akcí: na podporu matek obětí z Tchien-an-menu, na pomoc vesničanům v Tchaj-š‘, na záchranu svého mladého kolegy Tu Taopinga nebo bloggerky Liu Ti známé jako Ocelová krysa. Dopad těchto akcí bychom neměli podceňovat. Probudily svědomí intelektuálů a dodaly sílu obyčejným lidem v jejich boji za zaměstnání, právo na půdu a ochranu životního prostředí. „Podněcování k podvracení státní moci“ je špatný vtip Liou Siao-po a jeho čínští kolegové si podle vzoru Charty 77 zvolili racionální a nenásilný způsob, jak dát najevo své obavy o budoucnost Číny. Svoboda, rovnost, spravedlnost a lidská práva jsou univerzální hodnoty, standardní v moderní společnosti, a nejsou v rozporu s oficiální rétorikou čínské vlády, která se ohání tím, že v Číně existuje vláda zákona. Jak v čínské ústavě, tak i v mezinárodních úmluvách, které čínská vláda podepsala, jsou zakotveny záruky svobody projevu, shromažďování a tisku. Proto je obvinění z „podněcování k podvracení státní moci“ jen špatným vtipem a políčkem, který Čína dává sama sobě. Stovky článku, které Liou napsal, vyjadřují přesný opak toho, za co byl odsouzen. Například v rozvoru pro BBC z 20. 4. 200755 Liou vysvětlil ústřední myšlenku své knihy „Civil Awakening: The Dawn of a Free China“56, podle které reformy v Číně musí vzejít zdola, nikoliv shora; vláda nezahájí reformy sama od sebe, hybná síla reforem 55 http://www.guancha.org. 56 Civil Awakening: The Dawn of a Free China (Washington DC, 2005).
86
87
vzniká v občanské společnosti, mezi lidmi na nejnižší úrovni. Neustálé střety prostých občanů, rolníků a dělníků se státními orgány probouzejí politické uvědomění čínských lidí, kteří dnes již znají svá základní práva. Liou řekl: „Pomalého, avšak trvale kupředu postupujícího procesu změn nemůže být dosaženo radikálními kroky vlády, jež by ze dne na den změnily celou společnost. V současné době je patrná tendence k tomu, že na režim ve směru reforem pomalu tlačí spontánně vznikající dílčí společenské proměny.“ V článku „Měnit státní moc prostřednictvím změn ve společnosti“,57 jednom z šesti, které soud předložil jako důkaz jeho podvratných záměrů, Liou rozebírá, jak v Číně po Maově smrti společenské změny ve vztahu mezi občany a státem vytvořily lepší podmínky pro politické reformy, a naléhá, ať úsilí po prosazení liberální demokracie volí postupný, nenásilný přístup. Nenásilí a racionální úvaha i činy jsou vždy v pozadí Liouových textů. Neokázalý bojovník Poté, co Liou dostal Nobelovu cenu, na internetu se objevilo několik autorů, kteří jej osočili, že je „aristokratem ve vězení“, protože nebyl nikdy mučen a vždy se s ním zacházelo slušně. Nepřistoupil snad na nějaký kompromis, aby si zasloužil takové výsady? V řeči na svou obhajobu nazvané „Nemám nepřátele“, která se dostala na veřejnost před Vánoci v r. 2009, dva dny před tím, než byl odsouzen, kritizoval „mentalitu nepřátelství“ a projevil přání „na nepřátelství režimu nahlížet s největší možnou dobrou vůlí a snažit se nenávist rozpustit v lásce.“ „Žádného policistu, kteří mě sledovali, zatkli a vyslýchali, žádného státního zástupce, kteří mě obvinili, ani soudce, kteří mě soudí, nevnímám jako nepřátele.... vážím si vaší profese i lidské důstojnosti.“ Toto prohlášení rozhořčilo jeho kritiky neschopné podobné
57 Uveřejněno na Observerchina.net, 26. února 2006.
velkorysosti58, přáli by si, aby Liou byl nesmiřitelným bojovníkem proti komunismu a mučedníkem. Předmluvu, kterou napsal pro antologii Jiřího Gruši59, nazval „Neokázalost bojovníka“. Napsal zde: „Sám jsem disident, ale kdykoliv se ocitnu tváří v tvář disidentům z Východní Evropy, stále cítím rozpaky. Srovnávám, čeho dosáhli v literatuře, jejich rozhled, hloubku myšlenek, důslednost odporu a mimořádnost jejich charakterů, a cítím, že se s nimi nemohu srovnávat. Sacharov, Solženicyn, Michnik, Havel — jejich slova a jejich činy jsou mi vzorem.“ Liou Siao-po je tak statečný, že se dokáže postavit proti státní moci, ale zároveň tak skromný před prostými lidmi, obdivuje ostatní bojovníky za svobodu a stále se od nich učí. Povinnost intelektuála Jednou se ostře zeptal: „Skloníme se před darebákem, nebo dokonce před ním klekneme na kolena? Nebo se s ním snad spřáhneme?“ Říkat pravdu mocným znamená být zodpovědný před historií, před sebou samým a před budoucími generacemi. Liou je dnes jedním z mála intelektuálů, který naléhá na své krajiny, aby se vyrovnali s minulostí. Strašně zločiny, které stály život více než třicet miliónů lidí, napáchala nejen komunistická strana. Liou Siao-po svým kolegům připomíná, že intelektuálové byli nejen oběťmi kampaně „proti pravici“, Kulturní revoluce a mnoha dalších masových politických hnutí, ale do jisté míry se sami na těchto zločinech podíleli. Liou Siao-po nejen chce skoncovat s diktaturou jedné politické strany a žádá reformy a demokratickou budoucnost, žádá také přehodnocení čínské historie včetně tradiční poslušnosti čínských intelektuálů vůči vládcům. Dotýká se nejcitlivějších míst totalitního 58 http://www.truth101.co.tv/post/4347. 59 Kchuaj-le-te i-siang-žen (Veselí disidenti), Hong Kong 2007.
89
systému. Liou Siao-poův boj je bojem mezi mocnými a bezmocnými. Otázkou však je, kdo má doopravdy moc a kdo je ve skutečnosti bezmocný. Konec zatím nebyl napsán a budoucnost je nejistá. 26. října 2010
IV
Z angličtiny přeložila Olga Lomová.
Čína po Tchien-an-menu. Dlouhý stín masakru60 Jean-Philippe Béja „Zabij dvě stě tisíc lidí a získáš dvacet let míru.“ Dvacet let po masakru na náměstí Tchien-an-men ze 4. června 1989 se tento citát připisovaný Teng Siao-pchingovi zdá být značně nepřesný. Komunistické straně Číny (KS Číny) stačila na získání vytoužených dvou desetiletí klidu pouhá tisícovka či dvě tisícovky mrtvých. Pod vyrovnaným povrchem však tento masakr nepřestává hluboce ovlivňovat chování čínských vládců i opozice. Nervozita, s jakou se čínští komunističtí vůdci staví k blížícímu se dvacátému výročí Tchien-an-menu, ukazuje, že tehdejší události stranu neustále pronásledují, jakkoliv se je pokouší vymazat z oficiální historie i lidové paměti.61 Když 4. června vjely do centra Pekingu tanky Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA), aby vytlačily stu60 Text byl poprvé publikován v Journal of Democracy 20:3
(2009), s. 5–16. ©2010 National Endowment for Democracy & The Johns Hopkins University Press. Přeloženo se svolením vydavatele.
61 Luo Ping, „Min-kan nien tchi-šen ťie-pej pa-ke-jüe” (Po osm měsíců tohoto citlivého roku byla zvýšena bdělost), Čeng-ming, duben 2009, 6–7.
90
91
denty, kteří od poloviny května — za pomoci občanů bránících pohybu vojska — pobývali na náměstí Tchien-anmen, KS Číny a její nejvyšší vůdce Teng Siao-pching se znenadání ocitli ve velmi nepříznivém světle. Od druhé poloviny 80. let 20. století, kdy Teng upevnil svou moc, v něm většina Číňanů viděla hrdinu. Teng rehabilitoval mnohé z Maových obětí, dovolil, aby se do měst vrátili mladí vykázaní předchozím předsedou na venkov, a uvolnil kontrolu nad zemědělským hospodářstvím a každodenním životem. Tím si získal silnou podporu mezi vesničany, intelektuály i mládeží. Byl považován za pragmatika, který se postavil neomaoistům a chtěl zlepšit životní úroveň obyčejných občanů. Generální tajemník KS Číny Čao C‘-jang, kterého Teng osobně vybral, hovořil o větším dialogu se společností, a dokonce i o oddělení strany od vlády. Občané obecně pociťovali větší svobodu a méně se obávali vyjádřit nespokojenost, zatímco studenti a intelektuálové debatovali o vyhlídkách na rozvoj demokratizace. Studentské demonstrace z roku 1986 se setkaly s mírnou reakcí oficiálních míst, což bylo chápáno jako další důkaz toho, že se strana změnila a že ji vedou osobnosti, kterým opoziční názory zdaleka nevadí tolik, jak vadívaly Velkému kormidelníkovi. Střelba ze 4. června a následné perzekuce tyto dojmy a předpoklady, že se režim bude chovat shovívavě, šokujícím způsobem zvrátily. Po masakru ze 4. června vyjádřil Teng lítost pouze nad smrtí vojáků a policistů,62 kdežto studenti a místní občané, kteří se bránili ČLOA, byli odsouzeni jako „vzbouřenci“. Rozpor mezi oficiálním tvrzením a realitou byl tak nápadný, že zasadil těžkou ránu legitimitě KS Číny, jejíž podstata se navzdory všem reformám z 80. let 20. století zjevně nezměnila. Dlouhá léta vězení a rozsudky smrti vyměřené „vzbouřencům“ a ostatním občanům, kteří se odvážili vzdorovat armádě, uplatňování přísné kontroly
tisku a rozpuštění všech občanských sdružení působících během 80. let, svědčily o tom, že strana je připravena prosadit svou vládu za použití síly. Nesouhlasná vyjádření nepadala v úvahu a pouhá zmínka o perzekucích mohla být vstupenkou do vězeňské cely. Hlavní poučení, které si Teng odnesl z „nepokojů“ či „bouře“ roku 1989, znělo, že je třeba znovu prosadit a utvrdit tzv. čtyři základní principy: socialismus, marxisticko-leninsko-maoistické myšlení, lidově demokratickou diktaturu a vedoucí úlohu KS Číny. Největší hrozbou byl pro Tenga jakožto stoupence leninismu i nadále rozpad strany. Čao C‘-jang zamýšlel v duchu své víry v prohloubení dialogu se společností otevřít jednání se studentskými demonstranty dokonce i poté, co je Teng v úvodníku Lidového deníku označil za nic víc než „hrstku kontrarevolucionářů“.63 Když se 20. května Teng rozhodl vyhlásit výjimečný stav, Čao na protest odstoupil (proti byli také dva maršálové z ČLOA), čímž u Tenga podnítil značné obavy z možného rozdělení nejvyššího stranického vedení na dva tábory. Čao se odmítl za své jednání omluvit a podrobit se sebekritice, proto byl až do své smrti v roce 2005 držen v domácím vězení64 a jeho jméno bylo vymazáno z oficiálních médií, včetně textů o historii. Před událostmi na náměstí Tchien-an-men soupeřili reformátoři z Tengova okruhu se stranickými konzervativci vedenými Čchen Jünem. Po událostech na náměstí Tchien-an-men šlo především o zachování jednoty uvnitř KS Číny a to za jakoukoli cenu. Názory různých významných vůdců na různé politické otázky se samozřejmě lišily, ale tyto záležitosti nikdy nesměly přerůst v „souboj mezi dvěma liniemi“. K hlavnímu odkazu 4. června 1989 tedy patří nutkavá potřeba KS Číny semknout stranické šiky a uchovat si jednotu. 63 Viz „Čchi-č’ sien-ming-te fan-tuej tung-luan” (Jasně a zře-
62 Teng Siao-pching, „Projev k důstojníkům generálské a vyš-
ší hodnosti velících vojskům zabezpečujícím výjimečný stav v Pekingu, 9. června 1989.” ��������������� K dispozici na http://web.peopledaily.com.cn/english/deng.xp/vol3/text/c1990.html.
92
telně proti vzbouření), Žen-min ž’-pao, 26. dubna 1989.
64 Viz Zhao Ziyang, Prisoner of the State: The Secret Journal of
Zhao Ziyang, překl. a red. Bao Pu, Renee Chiang a Adi Ignatious (New York: Simon and Schuster, 2009), s. 29.
93
Legitimita pomocí zapojení elity Nedlouho po událostech na náměstí Tchien-an-men poskytl rozpad SSSR a hospodářské potíže, které otřásaly jeho nástupnickými státy, vůdcům KS Číny výbornou příležitost, jak se znovu chopit iniciativy. Nerozbila snad zhoubná politika glasnosti Michaila Gorbačova Sovětský svaz na kusy a neodstavila snad komunistickou stranu od moci? Kdyby KS Číny vyhověla Čaovu přání a ustoupila demokratickému hnutí, neskončilo by to osamostatněním Tibetu a Sin-ťiangu, odsunem strany z mocenských pozic a pádem okleštěné Číny do krajní chudoby známé z minulosti? Neznamenalo by to rozdrcení snu o „silné a prosperující“ Číně — snu, který s vůdci KS Číny sdílely generace čínských intelektuálů již od Opiových válek v polovině devatenáctého století? Neudrželo snad Tengovo odhodlání tváří v tvář nebezpečné prodemokratické agitaci Čínu jednotnou a nezachránilo ji snad od pochybných intrik Západu? Bez ohledu na podobnou rétoriku Teng dobře věděl, že hlavním důvodem zhroucení Sovětského svazu bylo selhání ekonomiky a že znásobení diktátorského dozoru samo o sobě čínské problémy nevyřeší. Proto překonal nechuť svých konzervativních partnerů (ortodoxních marxistů) a v roce 1992 odstartoval novou vlnu hospodářských reforem.65 Trval na tom, že hlavním úkolem KS Číny je proměnit Čínu v silnou a bohatou zemi. Otázky, zda je daná strategie „kapitalistická“ nebo „socialistická“, nebyly na místě, protože „nejdůležitější ze všeho je rozvoj“. Teng zdůrazňoval, že k dosažení takového rozvoje je třeba otevřít ekonomiku, přijmout globalizaci a umožnit podnikatelům, aby zbohatli. Inteligenci, která hrála zásadní roli v protestech z roku 1989, potom nabídl uspořádání, jež bylo v podstatě novou společenskou smlouvou. V roce 1978 sice prohlásil intelektuály za součást dělnické třídy, čímž je morálně rehabilitoval, ale to se nijak neod65 Suisheng Zhao, „Deng Xiaoping’s Souther Tour: Elite Politics in Post-Tiananmen China”, Asian Survey 33 (srpen 1993), s. 739–56.
94
razilo v jejich materiální situaci. V roce 1992 v návaznosti na svou propagační cestu po jihu Číny jim však umožnil, aby se stali podnikateli a hromadili majetek. Mnoho z nich se této příležitosti chopilo a pustilo se do zakládání firem v oblasti špičkových technologií a služeb. Ti, kteří zůstali v akademické obci, se směli zapojit do mezinárodní vědecké komunity a jejich platy, výhody, příležitosti a pracovní podmínky se výrazně zlepšily. Stručně řečeno, strana se rozhodla získat nejproblematičtější společenské skupiny — ty, které stály v čele demokratického hnutí. Zatímco v 80. letech se studenti zdráhali vstupovat do strany, ke konci 90. let jich žádalo o členství v KS Číny více než 80 procent. Slovy Ťiang Cemina, strana bude nadále hovořit za početné čínské masy, ale současně bude reprezentovat nejpokrokovější výrobní síly (podnikatele, inženýry apod.) a nejpokrokovější kulturní síly (intelektuály, kteří nebudou zpochybňovat vládu KS Číny). Přístup tzv. trojího zastoupení fungoval — spolu s odhodlaným úsilím zabránit vzniku jakéhokoli autonomního subjektu, který by mohl ohrozit vedoucí úlohu strany — a KS Číny získala podporu znalostní a ekonomické elity, která přijala model, jenž disident a literární vědec Liou Siao-po nazval „filozofií prasete“.66 Zavedení nových strategií rozvoje přátelských k elitám začalo být trnem v oku dělníkům ze státem vlastněných podniků a rolníkům zasaženým klesajícími cenami v zemědělství. Straničtí vůdci tedy zvolili metodu cukru a biče, aby nespokojenost narůstající mezi těmito marginalizovanými třídami nepřerostla v podobné hnutí, jaké vyprovokovalo kvas z roku 1989. Pokusy o vytvoření nezávislých odborů či pouhých debatních kroužků byly okamžitě potlačeny. Nebylo dovoleno, aby se vrátilo cokoliv, co by připomínalo salóny, polonezávislá výzkumná centra a média, která vzkvétala ve druhé polovině 80. let. Když se v roce 1998 aktivisté pokusili založit Čínskou demokratickou stranu, Ťiang Ce-min vydal příkaz „utnout ji 66 Liou Siao-po „Ču te če-süe”, (Filozofe prasete), Tung-siang, září 2000, s. 29–36.
95
již v zárodku“. Terčem tvrdých represí se staly dokonce i neškodné „studijní kroužky“, jako byla Studijní skupina nové mládeže, která čítala celých osm členů.67 A zvláštní pozornost věnuje aparát vnitřní bezpečnosti intelektuálům, kteří se snaží pomoci dělníkům a rolníkům formulovat jejich nesnáze — vždy noční můra strany. Vytváření neautorizovaných vazeb nebo kontaktů mezi vesnicemi nebo pracovními jednotkami je přísně zakázáno. Za „cukr“ je možné považovat ústupky nespokojeným. Příkladem je důraz kladený na „vládu zákona“, jež by měla od r. 2000 fungovat jako bezpečnostní ventil společnosti. Oběti nezákonného jednání ze strany funkcionářů jsou povzbuzovány, aby podávaly soudní žaloby. Systém tak může veřejně napravovat křivdy, ale zároveň stížnosti občanů drobí a vyřizuje je izolovaně, jako jednotlivé případy a nikoli důvody pro celospolečenské hnutí. Už tím, že se obrátí na soud, stvrzuje občan legitimitu režimu. Když vypuknou protesty v továrně nebo na vesnici, úřady buď vyjednávají, nebo vyšlou policii (nebo rovnou chej še-chuej, mafiánské gangstery často napojené na místní správu). Oficiální představitelé však v žádném případě neučiní nic jiného, než že se budou ze všech sil snažit, aby se protesty nerozšířily. Když se v roce 2003 dělníci ze závodu v Liao-jangu pokusili posílit demonstraci o dělníky z ostatních továren ve městě, skončili organizátoři protestu okamžitě ve vězení.68 Během posledních dvaceti let se neobjevilo žádné masivnější společenské hnutí srovnatelné s demokratickým hnutím z druhé poloviny 80. let; to je významným dokladem účinnosti zarytého úsilí režimu o omezení protestů.
67 Philips P. Pan, „A Study Group Is Crushed in China’s Grip”, Washington Post, 23. dubna 2004; k dispozici na www. washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2004/04/23/ AR2005040206572.html.
68 Philips P. Pan, „Three Chinese Workers: Jail, Betrayal and
Fear; Government Stifles Labor Movement”, Washington Post, 28. prosince 2002.
96
Exulanti a disidenti Prvním důsledkem masakru na náměstí Tchien-an-men byl úprk velkého počtu aktivistů do zahraničí. V září 1989 se poprvé od založení Čínské lidové republiky před čtyřiceti lety sešli vůdci čínského masového hnutí mimo Čínu. Setkali se ve Francii s cílem vytvořit opoziční exilovou organizaci Federace pro demokratickou Čínu (FDC), která byla pokusem přivést k sobě různé generace opozičníků, z nichž někteří žili v zahraničí již několik let. Mladí studenti, bývalí „pravičáci“ a straničtí kádři z okruhu kolem Chu Jao-banga a Čao C‘-janga se spojili, aby vymysleli strategii boje s KS Číny. Ukázalo se však, že je těžké nalézt základ pro takovou spolupráci. Status Federace pro demokratickou Čínu coby exilové skupiny navíc nevyhnutelně způsobil, že byla odtržena od každodenní reality běžného čínského občana. Debaty mezi členy federace nabyly abstraktní povahy a na vývoj v Číně neměly žádný dopad. Soutěž o podporu zahraničních politických sil vyvolala prudké vnitřní souboje a sen o tom, že se objeví nový Sunjatsen, se vypařil. Vůdčí osobnosti se po několika letech začaly federaci vyhýbat a organizace pomalu zanikla. Největším úspěchem exulantů je fakt, že pomáhají udržovat při životě povědomí o hnutí z roku 1989 a informují zahraniční vlády, veřejnost a média o porušování lidských práv v Číně. Nejvíce funkční jsou organizace, které se soustředí na monitoring lidských práv — např. Human Rights in China (Lidská práva v Číně), Chinese Human Rights Defenders (Obhájci čínských lidských práv) a China Labour Bulletin (Bulletin čínských dělníků; specializuje se na zveřejňování útoků na práva dělníků), a v západních vládních kruzích se těší značnému vlivu.69 Pro exilové společenství jako celek však formální politické organizace ani zájem zahraničních vlád nepředstavují neplodnější cestu, jak ovlivnit život v Číně. K tomu slouží 69 Jean-Philippe Béja, „The Fly in the Ointment? Chinese Dis-
sent and U.S.-Chinese Relations”, Pacific Review 16 (září 2003), s. 439–53.
97
spíše osobní kontakty s množstvím vzdělaných Číňanů, kteří — zejména od poloviny 90. let — jezdí do zahraničí studovat, učit, provádět výzkum nebo na odborná setkání. Jakkoliv se to pekingské státní bezpečnosti nelíbí, čínští intelektuálové se při svých cestách do zahraničí setkávají s kolegy z exilu a diskutují s nimi o budoucnosti Číny. Po odvolání výjimečného stavu v lednu 1990 a zejména poté, co Teng Siao-pching v roce 1992 během své cesty jižní Čínou potvrdil, že podporuje ekonomickou reformu, řady aktivistů prodemokratického hnutí značně prořídly. Ale nevelká skupina opozičníků se nevzdala, přestože nastolená nepřátelská atmosféra nebyla pouze výsledkem všudypřítomnosti policie. Poté, co Teng znovu deklaroval svou oddanost kapitalismu v čínském stylu, ve všech sektorech obyvatelstva zavládla nová nálada, zaměřená na vydělávání peněz. Volání po demokracii a politické reformě zesláblo, obzvlášť v řadách městských obyvatel, kteří v r. 1989 podporovali studentské hnutí, ale nyní se pokoušeli využít možností, jež jim otevřela nová Tengova politika. To neznamená, že by předtím, než se Číňané nechali zlákat vizí vlastního zbohatnutí, byly podmínky pro rozvoj demokracie nějak příznivé. Po událostech na náměstí Tchien-an-men byly přísně zakázány protivládní demonstrace, všude se pohybovala policie a panoval nesmírný strach z represí. Studenti museli povinně absolvovat vojenská cvičení pod velením armády a většina vůdců, kteří ztělesňovali ducha roku ’89, byla v exilu, ve vězení nebo se skrývala. Jakákoli snaha prosadit demokratizaci sázející na podporu elity byla odsouzena k neúspěchu, protože vůdci, kteří chránili a posilovali demokratické hnutí, byli po 4. červnu 1989 z mocenských pozic odstraněni. Prostor pro vyjádření odporu proto téměř neexistoval. Přesto někteří aktivisté, zvlášť ti, kteří v rámci perzekucí po Tchien-an-menu skončili ve vězení, odmítli rezignovat na boj o demokracii. Když se dostali na svobodu, zjistili, že je vyhodili z práce (často z univerzity nebo výzkumného institutu), v založení soukromého podnikání jim brání policie a ocitli se pod přísným dohledem, izolovaní od
98
zbytku společnosti. Jejich postavení připomínalo situaci československých disidentů poté, co roku 1968 sovětské tanky rozdrtily Pražské jaro. A podobná byla i jejich reakce. Mnozí čínští disidenti se rozhodli — tak jako jejich středoevropští předchůdci, že budou „žít v pravdě“, a při každé příležitosti kritizovali KS Číny za zneužívání moci. Zveřejňovali politické komentáře v hongkongských nebo mezinárodních médiích a později také na internetu. Když se stal někdo z nich obětí policejní perzekuce nebo když byl ve vazbě, snažili se vytvořit neformální sítě a protestovat v zahraničních médiích (která jim byla jako jediná otevřena). Nepřestávali požadovat oficiální přehodnocení 4. června a dovolávali se nastolení demokracie. Nejaktivnějšími disidenty byli zpravidla studentští vůdci jako Wang Tan nebo intelektuálové jako Pao Cun-sin a Liou Siao-po, který na jaře 1989 opustil pedagogickou dráhu ve Spojených státech, aby se mohl připojit k demokratickému hnutí ve své vlasti, a po masakru na náměstí Tchien-an-men skončil ve vězení. Liou a jemu podobní aktivisté odmítli uzavřít s vládou kompromisní dohodu, jednali jako svědomí společnosti a stvrzovali ústřední principy demokratického hnutí. Navázali dobré vztahy s nespokojenými intelektuály a starými stranickými kádry z okruhu kolem Chu Jao-panga a Čao C‘-janga, kteří zaujali vůči vedení KS Číny po Tchien-an-menu zcela nesouhlasný postoj.70 Za poslední dvě desetiletí napsali desítky společných dopisů, ve kterých odsuzují represivní zásahy proti aktivistům působícím v oblasti lidských práv, obhajují dělníky, kteří se stávají oběťmi nelítostné státní politiky, požadují změnu oficiálního verdiktu ohledně událostí ze 4. června a kritizují útoky na národnostní menšiny, zejména Tibeťany. Přísná cenzura tisku často znamená, že většina Číňanů o těchto protestech neví, ačkoliv internet pomáhá 70 Tito funkcionáři vyjadřují svou kritiku buď pomocí dopisů nejvyšším vůdcům — dopisy bývají zveřejňovány v Hongkongu, nebo ve dvou časopisech s omezenou cirkulací, které smějí vydávat. Nejvlivnější z nich je Jen-chuang Čchun-čchiou.
99
disidentům z „generace roku ’89“ v komunikaci s rozsáhlejší skupinou mladých bojovníků, kteří se v prodemokratickém disentu začali angažovat až po roce 1989. Co se osobních styků týče, starší aktivisté s kořeny v demokratickém hnutí roku 1989 se mohou scházet s mladšími lidmi v soukromých bytech nebo od poloviny 90. let v čajovnách a knihkupectvích otevřených spřátelenými aktivisty z generace roku ’89. Pekingské knihkupectví Wan-šeng, založené Kan Čchiem a Liou Su-lim, který po masakru na náměstí Tchien-an-men strávil rok za mřížemi, bylo jedním z takových míst, stejně jako knihkupectví San-wej, které stále organizuje konference na téma aktuálních událostí a filozofických či právnických otázek (známí disidenti nejsou zváni). Policie podobná místa samozřejmě sleduje a sanwejské semináře často zakazuje. Osobní setkání přesto nepřestávají hrát důležitou roli ve vytváření struktury budoucí opozice. Kritika systému a jeho nejvyšších představitelů V nevelké minoritě studentů a profesionálních intelektuálů, kteří pokračují v kritizování režimu z demokratických pozic, lze rozpoznat několik podskupin. První se skládá z profesorů a výzkumných pracovníků, kteří vyjádřili své pochybnost o některých metodách politiků veřejně. Profesor Pekingské univerzity Ťiao Kuo-piao uveřejnil článek odsuzující oddělní propagandy ÚV. Následně dostal zákaz učit a vést doktorandy, ale později směl vycestovat do zahraničí a po svém návratu se sblížil s disidentskou komunitou. Zajímavý je také případ Li Ta-tchunga. Tento zkušený novinář pracoval jako šéfredaktor časopisu Ping-tien (Bod mrazu), přílohy mládežnických novin Čung-kuo čchingnien pao, a byl propuštěn kvůli tomu, že nechal otisknout článek o Boxerském povstání s jiným výkladem historických událostí, než jak žádá oficiální verze. Jeho vyhazov vyvolal bouřlivé protesty, a novináři (v tomto případě v počtu jednoho sta) se poprvé od roku 1949 odhodlali k veřejné výzvě, v níž apelovali na odpovědná místa, aby
100
zvrátila oficiální rozhodnutí.71 Li o práci nepřišel úplně, ale byl přesunut na méně významnou pozici a v novinách již nesměl publikovat. Nadále zveřejňuje články na internetu a v hongkongském tisku. Stejně jako Ťiao Kuo-piao se přiblížil k disidentům a nyní podepisuje jejich petice. Někteří Číňané, kteří byli v roce 1989 příliš mladí na to, aby se demokratického hnutí účastnili, čerpají inspiraci z odvahy starších souputníků a nebojí se kritizovat nedostatky režimu. Mezi jejich hlavní cíle patří kontrola KS Číny nad všeobecným přístupem k informacím a ovládání sféry výuky a výzkumu v oblasti společenských věd. Jü Ťie začal za doktorských studií na Pekingské univerzitě psát alegorické eseje namířené proti étosu, který převládl po 4. červnu 1989. Když dostudoval, Svaz čínských spisovatelů stáhl svou nabídku na zaměstnání a Jü se stal nezávislým intelektuálem a významným disidentem. Rozšíření internetu napomáhá vzniku nové generace mladých opozičníků. Většina z nich začíná satirou uveřejněnou online. Takto se proslavila i Liou Ti, která používá pseudonym Ocelová krysa. Oficiální místa její humor neocenila a Liou byla držena ve vězení, aniž proběhl soud. Disidenti zorganizovali petice a Liou byla po téměř ročním pobytu za mřížemi propuštěna na svobodu.72 Ani ona posléze nemohla najít práci a postupně se sblížila s disidentskou komunitou. Tito aktivisté byli vytlačeni mimo systém, protože úřady, poučené z událostí 4. června, jim nedovolily, aby si udrželi zaměstnání ve státem vlastněném podniku (tanwej), médiích nebo na univerzitě. Nové členy opozice tedy paradoxně vytváří samotná strana. V druhé polovině 90. let mohli někteří intelektuálové otevřeně kritizovat praktiky režimu, aniž by ztratili místo. Museli se však 71 Joseph Kahn, „Ex-officials Protest Censorship by China”, International Herald Tribune, 15. února 2006.
72 Chan Siu Sin, „Prison-Style Protest Aims to Free Student:
Liu Di Has Spent 11 Months in Custody for Her Net Pro-Democracy Messages”, South China Morning Post (Hongkong), 3. října 2003.
101
vyvarovat přímých komentářů tabuizovaných témat, např. masakru na náměstí Tchien-an-men. Přes určitá omezení tak mohli tito intelektuálové pomáhat disidentskému hnutí. Po 4. červnu 1989 začali k opozici tíhnout také lidé, kteří při tvrdém zásahu přišli o někoho z rodiny. Příbuzní obětí násilí ze strany režimu se nechali inspirovat podobnými skupinami, jako jsou například argentinské Madres de Plaza de Mayo (matky „zmizelých“), a založili organizaci Matky z Tchien-an-menu (Tchien-an-men mu-čchin). Skupinu vede Ting C’-lin, profesorka Lidové univerzity, jejíž sedmnáctiletý syn přišel 4. června o život. Matky vybízejí příbuzné mrtvých, aby se domáhali uznání vládní odpovědnosti za červnový masakr. KS Číny si po Tchien-an-menu nepřestává vynucovat mlčení, a dokonce podotýká, že příbuzní tehdejších protestujících mohou být považováni za komplice „vzbouřenců“. Matky z Tchien-an-menu připomínají 4. června každého roku oficiálním představitelům, že mají přijmout odpovědnost a vyplatit odškodné za smrt nevinných obětí. Pokouší se všemi možnými nenásilnými prostředky strhnout závoj oficiálního mlčení, který tyto události, jež otřásly jejich životem, obklopuje do dnešního dne. Rok od roku se v těchto obyčejných a kdysi politicky nečinných občanech upevňuje přesvědčení, že se nedočkají satisfakce, dokud nedojde k reformě režimu, jež by zajistila občanská práva. Dnes se již běžně připojují k podpisům ostatních disidentů pod peticemi požadujícími dodržování lidských práv. V roce 1998 napsaly Matky dva otevřené dopisy. Jeden odsuzoval porušování lidských práv a druhý korupci, která doprovázela hospodářské změny daného desetiletí. Tváří v tvář policejní perzekuci Matky prokázaly nevšední odvahu a musí být chápány jako jeden z hlavních proudů opozice. Pohodlné zkratkovité termíny jako „disidentská komunita“ nebo „opozice“ byl však neměly zastřít skutečnost, že jde o volné, nestrukturované hnutí, kterému schází jednotná strategie a program. Od masakru na náměstí Tchien-an-men a následných perzekucí KS Číny pečlivě
102
hlídala, aby nevzniklo nic, co by se mohlo podobat alternativní politické organizaci. Ti, které lze právem nazývat opozičníky, mají navíc velmi rozdílné osobní zkušenosti, politické názory atd. To ovšem neznamená, že se nemohou spojit — což se naposledy ukázalo v prosinci 2008, když 303 signatáři sestavili devatenáctibodové prohlášení známé jako Charta 08, jehož zveřejnění (prostřednictvím internetu) bylo načasováno tak, aby se shodovalo se šedesátým výročím Všeobecné deklarace lidských práv. Charta 08 se skládá ze tří částí. První popisuje neúspěšné zavádění demokracie v Číně od prvního pokusu o konstituční monarchii z roku 1898. Druhá shrnuje shodu signatářů v oblasti základních principů liberalismu — oddělení mocí, svobodné, spravedlivé a pravidelné volby, odpovědnost oficiálních představitelů atd. Poslední část je konkrétnější a popisuje kroky, které je třeba učinit, má-li se Čína stát demokracií. Všichni signatáři volají po zrušení vlády jedné strany, přijetí federalismu a vytvoření smírčího výboru (po vzoru Komise pro pravdu a smíření Jihoafrické republiky), která by měla pravomoc udělit odškodné příbuzným obětí různých represivních kampaní, jež KS Číny vedla od svého nástupu k moci v roce 1949. Již tři roky před podepsáním a formálním zveřejnění Charty koloval po internetu velký počet jejích předběžných verzí. Signatáři pocházejí z několika vrstev čínské společnosti a z různých sektorů opozice. Intelektuálové z řad disidentů, jako je Liou Siao-po (který je v době vzniku této stati stále pod dozorem a ve vazbě), patrně uvedli věci do pohybu, ale na konečné podobě dokumentu se podíleli všichni, od uznávaných profesorů a vědců až po rolnické aktivisty. Samotná existence Charty je známkou toho, že opozice, navzdory represím ze strany KS Číny, je stále schopná vytvářet a mobilizovat své sítě. Úřady se pokoušejí Chartu potlačit, přesto se pod ni podepsalo dalších osm tisíc lidí (a další ještě přibudou) všech možných profesí. V zemi se 1,2 miliardami obyvatel je to pochopitelně nepatrné číslo, ale přesto platí, že od Tchien-an-menu nezískala žádná principiální, systema-
103
tická výzva pro zásadní transformaci režimu tak otevřenou podporu veřejnosti. Hnutí na obranu občanských práv Když se v roce 2004 KS Číny rozhodla začlenit do čínské ústavy dodatek o lidských právech, mnoho právníků, právních odborníků a občanů bylo přesvědčeno, že nové ustanovení bude možné použít k obhajobě práv obyčejných Číňanů a že je jejich povinností účastnit se tohoto boje. S pomocí novinářů, internetových aktivistů a neformální, ale rozsáhlé sítě právníků a právních odborníků se mnoho obětí zvůle režimu začalo domáhat práv garantovaných ústavou. Díky internetu a dalším novým způsobům komunikace mohou lidé, kteří se stanou obětí oficiálních represí, poměrně snadno zmobilizovat tzv. hnutí na obranu lidských práv (wej-čchüan jün-tung). Mezi nástroje hnutí patří demonstrace, petice, hromadné dopisy, hromadné spotřebitelské žaloby a individuální žaloby. Právní síť hájící občanská práva překračuje třídní hranice, které oddělují intelektuály od rolníků a dělníků. Je to jiná organizace, než jaké vytvářeli intelektuálové v 80. letech.73 V té době přicházela kritika KS Číny především z řad studentů a ostatních lidí s vyšším vzděláním a soustředila se na požadavek reformy politického systému. Hnutí na obranu občanských práv oproti tomu vzniklo na popud prostých občanů, kteří nezpochybňují úlohu KS Číny ani povahu režimu a pouze se pokoušejí řešit konkrétní problémy v rámci stávajícího systému. Tito občané-aktivisté a s nimi novináři a právníci, kteří jim pomáhají, nežádají „svobodu a demokracii“, ani neodsuzují korupci jako takovou. Místo toho se odvolávají na platné zákony a domáhají se nápravy konkrétních křivd. 73 ������������������������������������������������������������ Pro více informací o těchto organizacích viz Jean-Philippe Béja, A la recherche d’une obre chinoise: Le mouvement our la démocratie en Chine, 1919–2004 (Paříž: Editions du Seuil, 2004).
104
Tento nový přístup je bezpochyby výsledkem potlačení demokratického hnutí z roku 1989. Nesoudržnost vývoje by však neměla být přeceňována. Mnoho z dnešních aktivistů bránících občanská práva bylo v roce 1989 velmi mladých, přesto vědí, co toho roku studenti podnikli, dělá to na ně hluboký dojem a v soukromí ochotně přiznávají svůj dluh generaci z Tchien-anmenu, ačkoliv zároveň vysvětlují, čím se od ní liší. Sü Č’jung to shrnuje následovně: „Vážím si těch, kteří se v minulosti zasazovali za dodržování lidských práv, ale nyní chceme pracovat konstruktivním způsobem v rámci prostoru, který nám dává právní systém. Podporujeme skutečnou, ale postupnou změnu — myslím, že to si přeje většina Číňanů.“74 Ne na všechny oficiální představitele však tento důraz na legálnost dělá dojem. V roce 2007 prohlásil člen politbyra KS Číny a šéf bezpečnosti Luo Kan, že hnutí na obranu občanských práv je podporováno ze Západu a „poskytuje útočiště silám zasvěceným svržení vlády KS Číny“.75 V předchozím roce schválily čínské zákonodárné orgány nová omezení nezávislosti právníků a jejich možnosti jednat jménem obětí zvůle. Všichni právníci si musí každoročně obnovovat licenci, je tedy snadné vyřadit specialisty na občanská práva — kterých patrně není víc než 1 procento — z výkonu profese. To se přihodilo Kao Č’-šengovi v prosinci 2005, Li Ťiang-čchiangovi ze Šantungu v červenci 2007 i dalším právníkům ze Šan-si.76 Přesto hnutí na obranu občanských práv pokračuje ve své 74 Citováno v Erik Eckholm, „Petitioners Urge China to Enfor-
ce Legal Rights”, New York Times, 2. června 2003; k dispozici na www.nytimes.com/2003/06/02/international/asia/02CHIN. html.
75 „Chinese Official Urges Local Handling of Unrest”, International Herald Tribune, 8. ledna 2007.
76 Další informace o těchto případech naleznete na http://crdnet.org/Article/Class9/Class10/Index.html.
105
činnosti a mezi občany narůstá informovanost, jaká jím náleží práva. Dvacet let po masakru ze 4. června 1989 se zdá, že si KS Číny upevnila legitimitu. Na rozdíl od komunistických režimů sovětského bloku KS Číny neupadla v zapomnění. Její politika získávání elit, jemná reakce na společenské rozpory a účelová podpora „vlády zákona“ se staly významným doplňkem pokračující cenzury tisku a kontroly politického systému. Strana učinila ústupky, aby předešla situaci, kdy by nespokojenost vykrystalizovala ve společenské hnutí, které by mohlo ohrozit její vládu, a na disidenty poslala policii, aby je umlčela. Během téhož období se opozice musela potýkat s traumatem ze 4. června a s nesmírnými potížemi, které tyto události signalizovaly pro kohokoliv, kdo by se pokusil zpochybnit vedoucí úlohu KS Číny. Vytrvalost malých skupinek disidentů, po kapkách čerpajících novou krev z řad mladých bojovníků, ukazuje, že opozice představuje sílu a soubor myšlenek, které nelze zanedbávat. Tato opozice však přesto není ani zdaleka v postavení, kdy by dokázala zmobilizovat rozladěné občany a zorganizovat demonstrace, jaké známe z roku 1989. Místo toho působí opozičníci jako svědomí společnosti, hlasy ozývající se na obranu základních principů humanismu ve společnosti posedlé materialismem. Vznik hnutí na obranu občanských práv navzdory nejrůznějším překážkám svědčí o tom, že si obyčejní občané stále jasněji uvědomují svá práva a že jsou připraveni je hájit i za cenu rizika. Čína je bezpochyby posttotalitní země ovládaná nemilosrdnou stranou. Ale jisté známky ukazují, že KS Číny možná nemá všechno tak pod kontrolou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Červenec 2009 Z angličtiny přeložila Martina Neradová
106
Něžné rebelie v Evropě a Číně Martin Hála Ve svobodném i méně svobodném tisku a na Internetu se často mluví o shodách a rozdílech mezi Chartou 77 a Chartou 08, mezi Československem a východní Evropou před rokem 1989 a dnešní Čínou, případně mezi Čínou před rokem 1989 a Čínou dnes. V podtextu těchto diskusí se skrývá nevyslovená otázka, zda by mohla mít Charta 08 podobný společenský a politický dopad jako Charta 77, zda může přispět k pokojné demokratizaci Číny nebo dokonce vést k čínskému ekvivalentu československé sametové revoluce. Devatenáct let, tehdy a dnes Srovnávat společnosti v různém období a místě je vždycky ožehavá záležitost. V době své největší slávy zavítal Michail Gorbačov v roce 1987 návštěvou do tehdy stále ještě velmi normalizovaného Československa. Mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Gennadij I. Gerasimov byl při té příležitosti na tiskové konferenci v Bratislavě postaven před otázku, jaký je rozdíl mezi Pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou. Byl to zákeřný dotaz, a tak trochu provokace. Mluvčí se nemohl dost dobře distancovat od Pražského jara, aniž by tím zpochybnil Gorbačovův reformní program. Stejně tak s ním nemohl výslovně souhlasit — rozhodně ne na oficiální návštěvě v zemi, kde potlačení „plíživé kontrarevoluce“ v roce 1968 dosud tvořilo součást oficiální mytologie. Gerasimov, který vešel do obecného povědomí především obratem „Sinatrova doktrína“ (jež přiznávala zemím sovětského bloku samostat-
107
nost v rozhodování o vlastních záležitostech), nezůstal svému renomé nic dlužen: „Devatenáct let“, odpověděl. Mohli bychom analogie mezi Chartou 77 a Chartou 08 glosovat podobně, ale ten bonmot by mohl mít dnes právě opačnou interpretaci. Za devatenácti let stagnace sovětského bloku od roku 1968 do Gorbačovovy návštěvy v Praze v roce 1987 se dohromady nic moc nezměnilo. Čína se oproti tomu za devatenáct let mezi protesty na náměstí Nebeského klidu a vyhlášením Charty 08 proměnila k nepoznání. Ale jak se říká ve Francii, plus ça change, plus c‘est la même chose, čím víc se věci mění, tím víc jsou stále stejné. Nemá podle mě velký smysl zabývat se dopodrobna zdánlivými shodami či odlišnostmi mezi těmito dvěma časoprostory a jejich hypotetickým dopadem na další vývoj událostí v Číně. Tuto otázku vyřešil dva tisíce let předtím, než vůbec padla, starověký čínský mudrc Čuang-c’, když pravil, že z hlediska rozdílnosti je vše na světě odlišné, zatímco z hlediska podobnosti vypadá všechno stejně. Při srovnání dnešní Číny s východní Evropou někdejšího reálného socialismu nám všechno připadá povědomé i cizí zároveň. Každé takové srovnání je tak trochu pravda a trochu ne. Nejkřiklavějším rozdílem je samozřejmě prudký hospodářský rozvoj Číny za posledních dvacet let. Tento velmi reálný materiální pokrok vykoupil režimu u obyvatel jistou legitimitu. Na druhé straně se i Československo let sedmdesátých vcelku úspěšně snažilo tlumit politické aspirace svých občanů po roce 1968 „knedlíkovým socialismem“ — nepsanou dohodou o směně vnějškové konformity za relativní materiální prospěch. Československé hospodářství směřovalo zcela zřetelně k úpadku a podobná faustovská dohoda byla možná jen díky někdejší prosperitě; i po padesáti letech marasmu bylo pořád z čeho brát. Ekonomika současné Číny je na vzestupu, což neohybně přispívá k důvěře a poslušnosti obyvatel. Stagnující československý model nicméně zaručoval relativní materiální rovnost, zatímco dynamický čínský rozvoj přinesl šokující nerovnost, a s ní společenské napětí. Napohled úspěšný
108
čínský model se tak nakonec může projevit ještě méně stabilní než náš „knedlíkový socialismus“ let minulých. Stejně tak bychom mohli přijít s tvrzením, že chartistícké hnutí v Československu mělo širší základnu než v Číně. Při bližším ohledání nicméně zjistíme, že i tento argument stojí na vodě. Charta 77 skutečně přivedla na společnou platformu různorodé vrstvy české společnosti. Její původní manifest byl však rovněž dílem malé skupiny „elitních“ intelektuálů, stejně jako čínská Charta. Každodenní vedení chartistického hnutí spočívalo v rukou poměrně exkluzivní úzké skupiny. V podmínkách agresivního policejního dohledu a pronásledování tomu sotva mohlo být jinak. Mohli bychom v tomto výčtu pokračovat, ale většina takových srovnání není příliš užitečná. Možná bude lépe podívat se na hlubší spojení mezi oběma společnostmi a jejich chartami z jiného úhlu. Podvracení ústavou Základním rysem společným oběma chartám je důraz na dodržování stávajících zákonů. V obou případech se jedná o velmi umírněnou revoltu — charty nevolají po okamžité změně režimu, a už vůbec ne po násilném svržení moci. Prostě jen svolávají občany dbalé zákona, aby od vlády vyžadovali dodržování jejích vlastních zákonů. Obě charty vycházejí ze skutečnosti, že jejich politické režimy se nominálně tváří jako ústavní systémy se zaručenou vládou práva, jež — přinejmenším na papíře — uplatňují základní demokratické principy, jako je oddělení moci s nezávislým soudnictvím a legislativou atd. Vlády v Číně i bývalé komunistické východní Evropě také postupem času podepsaly nejrůznější mezinárodní úmluvy o lidských právech a svobodách jednotlivce, například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR) (Československo podepsalo pakt v roce 1968, Čínská lidová republika jej podepsala o 20 let později v roce 1988, ale dosud jej neratifikovala). Jako zakládající členové OSN, kde je Čína navíc stálým čle-
109
nem Rady bezpečnosti, jsou obě země právně i morálně vázány Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Tvůrci Charty 08 chtěli tuto skutečnost zdůraznit jejím vyhlášením 10. prosince 2008, na šedesáté výročí Deklarace. Podobně příznačné bylo načasování československé Charty vzápětí po Helsinské konferenci z roku 1976, jejíž Závěrečný akt potvrzoval závazky signatářských vlád v oblasti lidských práv, a hlavně explicitně vyhlásil právo občanských iniciativ monitorovat situaci lidských práv v jednotlivých státech. Obě charty se tak dobrovolně podřídily stávajícímu politickému řádu, ať byl jakkoli represivní. Komunistické vlády se účastí v systémech mezinárodních smluv a začleněním jejich postulátů ve vlastních ústavách navenek proměnily v režimy s nominální vládou zákona vedené nikoli konjukturálními zásadami „revoluční spravedlnosti“ nad rámec práva, ale standardními koncepty zákonem zaručených práv a svobod. Tento posun otevřel prostor pro politický „mainstreaming“ a případnou demokratizaci diktatury jedné strany — samozřejmě pouze za předpokladu, že dané vlády opravdu měly v úmyslu dostát svým implicitním závazkům. Že by příslušné vlády skutečně nějaký takový úmysl chovaly samozřejmě bylo a zůstává nanejvýš sporné. Podpis pod všeobecnou deklarací lidských práv zdědily obě země po jiných vládách. Samotné začlenění ČLR do systému OSN bylo výsledkem zdlouhavé a poněkud cynické geopolitické šachové partie. Pokud jde o ICCPR a v případě Československa o Závěrečný akt Helsinské konference, ani jedné z obou vlád se nejspíše nikdy nesnilo, že by po nich mohl někdo doopravdy plnění závazků požadovat, a už vůbec ne že by ho mohli požadovat občané jejich vlastního státu, přestože helsinský Závěrečný akt takovou možnost výslovně předpokládal. Základním přínosem obou chart tak bylo odkrytí karet v rukou režimu. Dostaly své vlády do úzkých jednoduchou otázkou: buďto dodržujete své zákony, anebo ne. Panika, kterou tento prostý argument vnesl do řad československých představitelů v roce 1977 a čínských v roce
110
2008, dokládá, že obě tyto společnosti na různém místě v různém čase stále pojí něco společného. Ta otázka je v současné Číně stejně relevantní jako byla v Československu sedmdesátých let. Normalizované diktatury Požadavek dodržování zákona nejde nad rámec čirého konstitucionalismu, což je na pohled velmi nekonfliktní přístup. Řada radikálnějších disidentů včetně Wej Ťing-šenga také kritizovala udělení Nobelovy ceny Liou Siao-poovi s tím, že je vůči režimu příliš smířlivý. Brutalita zákroku proti Chartě 08 nicméně dokládá, že taková výzva se dotýká samotného jádra existenciálního dilematu komunistických režimů. Poté co ustoupily od plánů vybudovat pozemské ráje (v Československu po Pražském jaru a sovětské invazi, v Číně po Kulturní revoluci a Tchien-an-menu), přetvořily se tyto režimy do méně ideologické, pragmatičtější podoby. Východoevropští komunisté razili pro tuto transformaci přiléhavé označení — „reálný socialismus“. Po devastaci, kterou svým krajům uštědřily v předchozí fázi revolučních extrémů, přistoupili k „normalizaci“ (další zatížený výraz). Opustili včerejší zářné zítřky, potupně se zařadili zpátky do hlavního proudu dějin, a začali zdůrazňovat celkem praktické věci jako je ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, a tam kde to bylo v podmínkách všeobecného znechucení vůbec možné, nacionalismus. Modernizovala se i represe, na místo masových čistek nastoupila byrokratická rutina krytá legalistickými postupy, soudními rozhodnutími, atd. Komunisté se přestali pyšnit svou výjimečností. Namísto někdejšího pohrdání buržoazním světem nyní touží po mezinárodním uznání a snaží se co nejvíce přizpůsobit hlavnímu proudu, samozřejmě jenom tak, aby nebyl ohrožen jejich monopol na moc. To platí především pro Komunistickou stranu Číny, která projevila úctyhodnou schopnost adaptace.
111
V padesátých letech, když ještě komunistické režimy věřily ve svou grandiózní vizi radikální společenské transformace, by charty neměly dlouhého trvání, ale hlavně by jejich poselství režimu patrně vůbec nedocházelo. Byly to revoluční doby, každý chápal, že k dosažení vznešeného cíle komunistické utopie je možné a nutné ohýbat pravidla a jedinci musí udělat místo Dějinám. Vše bylo pouhým prostředkem pro dosažení velkolepého účelu, žádné zákony ani lidé nesměli stát v cestě. V dnešním post-utopickém období šla ideologie stranou a komunistické režimy usilují o každodenní „normalitu“. Mocný stát jedné strany přivede do úzkých prostá otázka poněkud technického rázu: Řídíte se svými vlastními zákony, nebo ne? Přes pochyby radikálnějších disidentů jako Wej Ťingšeng má tato otázka závažné implikace. Systémy založené na vládě zákona jsou schopné sebenápravy. I špatné zákony (například kriminalizace politického názoru jako rozvracení) je možné zpochybnit a zvrátit u nezávislých soudů (jako porušení ústavních záruk svobody slova). Trpělivý právní proces v rámci systému nakonec vedl ke zrušení rasové segregace a mnoha jiných typů diskriminace ve Spojených státech. V Číně se tuto dráhu snaží posledních několik let sledovat hnutí Obránců lidských práv v Číně (Chinese Human Rights Defenders, CHRD), se střídavými úspěchy a porážkami. Dnes se zdá, že narazili na limity tohoto přístupu: Čína, na rozdíl od USA, není země s vládou zákona. Právní aktivismus může být účinný, ale pouze pokud se nedotkne základních zájmů politicky privilegovaných skupin. Ty mohou kdykoliv aktivovat represivní mechanismy a vypořádat se s právním problémem fyzicky, mimo jakýkoliv soud. Tragický případ zmizelého právníka a obhájce lidských práv Kao C’-šenga je názornou připomínkou rozdílu mezi americkým a čínským právním systémem. Pokud bychom měli znovu použít příklad z boje proti rasové segregaci, případ Kao C’-šenga je jako kdyby Ku Klux Klan nepodléhal soudnictví, ale řídil ho.
112
Barva sametu Charty 77 a 08 spojuje tato právní výzva z nitra systému. Hysterická odpověď obou vlád na něco, co se dokonce některým kolegům disidentům jeví jako neprůbojné, ukazuje, že přes všechny změny posledních dvaceti let se ČLR v tomto ohledu moc neliší od Československa před rokem 1989: ani po dvou desetiletích prudkého hospodářského rozvoje nedokázal Peking překonat základní rozpor porušování vlastního právního systému. Zvláštní politické zájmy zosobněné stranickou elitou stále stojí nad ústavou i nad závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv. A je tu další aspekt společný nejen oběma chartám, ale i mnoha současnými disidentským hnutím na celém světě. Zdánlivě skromný požadavek, aby se stát řídil vlastními zákony, není nijak zvlášť revoluční. Je to konstruktivní přístup, který se nesnaží rozbořit stávající řád, ale snaží se ho naopak přimět k dodržování vlastních zákonů — i kdyby mělo takové dodržování zákonů nakonec vést k demontáži nebo transformaci systému, jako se to stalo v Československu v roce 1989. Revoluce návratem k zákonnosti představuje nový směr na globální scéně. Timothy Garton Ash rozebírá v seriálu dvou esejů na paměť roku 1989 v New York Review of Books fenomén „sametových revolucí“. Tyto nenásilné, nekrvavé revoluce chápe jako velmi odlišné od tradičního konceptu revoluce coby násilného hnutí. „Sametové revoluce“ (a „barevné revoluce“, které vidí jako variantu téhož) podle něj představují nový typ politické transformace, „revoluci“ ve smyslu slova z doby před rokem 1789. Původní etymologie slova „revoluce“ značí spíše návrat k nějakému ideálnímu předchozímu společenskému nebo politickému řádu než prudký převrat k novému. Teprve za Francouzské revoluce získal tento výraz současný význam násilné změny a ustavení nového politického režimu. Původní význam slova je tak spíše „obnova“ než „revoluce“ v současném užívání. Ash vidí tyto nekrvavé „sametové“ revoluce jako výrazný celosvětový trend
113
po roce 1989, od Ukrajiny po Libanon a dále. Za ranný příklad je možné dokonce považovat „Karafiátovou revoluci“ v Portugalsku roku 1975. Toto argument můžeme vést o krok dále a (u vědomí rizika, že budeme znít jako Leonid Brežněv) chápat sametové revoluce, nebo rozhodně alespoň Sametovou revoluci v Československu, spíše jako „kontrarevoluci“, tedy nápravu předchozí „revoluční“ úchylky a návrat k předkomunistickému demokratickému řádu. Dále můžeme vyslovit hypotézu (z rizikem, že budeme znít jako Francis Fukuyama), že jak bude parlamentní demokracie (znovu) přijímána za normativní politický systém a ne jako přežitek, který je třeba nahradit nejrůznějšími utopickými nebo přímo dystopickými alternativami, můžeme patrně očekávat více podobných „restaurací“ či relativně pokojných „revolucí“, sametových nebo barevných. Konstruktivní přístup obou chart zaměřený na obnovení dočasně uchváceného pořádku se tak stává součástí širšího proudu. Skoro by se zdálo, že takto vidí situaci sami čínští představitelé. Podle profesora Perry Linka vydal Chu Ťintchao v roce 2005 tajnou zprávu zdůrazňující nebezpečí barevných revolucí pro Čínu. Případní vůdcové takových revolucí měli být potrestáni exemplárním způsobem jako varování pro ostatní. Šokující jedenáctiletý trest pro Liou Siao-poa měl být zjevně právě takovým pokusem odradit možné vůdce příštích barevných revolucí v Číně. Voda proti kameni: měkká a tvrdá síla Rozsudek byl současně políčkem mezinárodní komunitě. Čínské diplomacii se v posledních letech daří pomocí nejrůznějších forem nátlaku odrazovat kritiku situace lidských práv v Číně. Zářným příkladem byl obratný PR management olympijských her v roce 2008, od nichž se očekávalo, že přinesou větší otevření Číny, ale nakonec vyústily pouze v další represe. Dokonce i tak vlivní politici, jako je ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová, nyní váhají vznést před čínskými vůdci
114
případy porušování lidských práv. Během své návštěvy Pekingu v únoru 2009 Clintonová otevřeně prohlásila, že takové maličkosti nemohou být překážkou pro mnohem důležitější aspekty vzájemných vztahů. Těžko se pak divit, že při vynášení rozsudku nad Liou Siao-poem necítili čínští představitelé žádné rozpaky nad drakonickým trestem za nenásilný protest. Pokud Charta odhalila karty režimu, odhalil režim absurdním rozsudkem nad Liouem karty mezinárodního společenství: Jistě že je ten rozsudek přehnaný, ale co s tím můžete dělat? Chvíli se zdálo, že se skutečně nedá dělat nic. Kdo by riskoval konflikt s mocným a bezskrupulózním režimem kvůli osudu jednoho muže? Po dlouhé sérii neúspěchů na poli lidských práv v Číně se zdálo, že se po světě rozhostila jistá rezignace. Přehnaný trest však nakonec i přes maximální nasazení čínské diplomacie podnítil silnou reakci. Tajemník norského Nobelova výboru Geir Lundestad prozradil, že na něj náměstkyně čínského ministra zahraničních věcí Fu Ťing před vyhlášením Nobelovy ceny vyvíjela nátlak, aby ji nedávali Liou Siao-poovi. Ocenění disidenta jako je Liou by bylo „nepřátelským činem s negativními následky pro vztah mezi Norskem a Čínou“. Těžko se ubránit otázce, jak by podobný nátlak zabral v případě Mezinárodního olympijského výboru. Obávám se, že MOV by na místě srazil paty. V případě Nobelova výboru tlak účinný nebyl a cena za mír se stala posledním zvratem v odhalování karet mezi Pekingem a jeho kritiky. Pět Norů odkrylo karty čínské vlády: Můžete se snažit zastrašit své kritiky doma i v zahraničí, ale když zajdete příliš daleko, jako v případě tohoto rozsudku, tlak se obrátí proti vám. Příliš silný tlak hrubé síly nakonec vyvolává reakci měkké síly mezinárodního veřejného mínění. Jak pravil starý mudrc Lao-c’, voda přemůže kámen. Z dnešního pohledu se zdá, že přehnaně tvrdý postih potenciálních vůdců pokojných hnutí za obnovení práv bude nakonec kontraproduktivní. Nesmyslný rozsudek a mezinárodní zájem, který vyvolal, mohou v dlouhodobém horizontu udělat z Liou Siao-poa právě takového
115
vůdce před jakým soudruh Chu své spolustraníky v roce 2005 varoval. Políček do vlastní tváře Takový vývoj však na druhé straně nemůžeme považovat za daný a samozřejmý. Přes všechny shody s podobnými společnostmi, kde došlo k pokojné demokratizaci („sametové“ a „barevné“ revoluce), jsou zde také výrazné rozdíly. Patrně nejzávažnějším z nich je odlišné rozložení národních a demokratických aspirací v Číně a v bývalé komunistické východní Evropě. V Evropě byly tyto dva cíle téměř identické. Represivní režimy držela u moci cizí okupace a národní vlády byly vnímány jen jako koloniální správy. Celé poválečné politické uspořádání představovalo pro většinu Východoevropanů jen historickou úchylku, dočasný stav cizí nadvlády, který bude třeba napravit. Mnohé země ve východní Evropě, na předním místě Československo, se také pyšnily vlastní předválečnou tradicí demokratické a pluralitní politické kultury. Politická liberalizace a národní emancipace tvořily dvě strany téže mince. V Číně se demokracie pod neúnavným propagandistickým náporem často považuje nikoliv za předpoklad národních aspirací, ale spíše za jejich překážku. Politická demokratizace by mohla oslabit Čínu v jejím mocenském vzestupu, protože by ohrozila její politickou, etnickou a společenskou jednotu. V tomto ohledu se Čína podobá spíše Rusku než východní Evropě, což navozuje znepokojivé implikace. Nacionalismus bývá posledním stádiem komunismu. Nacionalismus, zvláště v zemích, které v nedávných dějinách trpěly v rukou cizinců, je vždy snadným nástrojem pro demagogy. Liou Siao-po by mohl být zvlášť zranitelný při útocích z nacionalistických pozic. Silně nacionalistická „rozzlobená mládež“ (fen-čching) už začala na internetu roztrubovat jeho výrok z roku 1988, že Čína je tak beznadějně zaostalá a zkorumpovaná, že bude třeba tří set let cizí kolonizace, aby se opět zcivilizovala. Ta slova padla ve zcela jiném ovzduší bouřlivých debat o „westernizaci“
116
a modernizaci z konce 80tých let, kdy se nijak zvlášť nevymykala z dobového diskurzu. V dnešní velmi odlišné atmosféře vyznívají samozřejmě úplně jinak. Ironií je, že Liou Siao-poa nyní částečně chrání před rozzlobenou mládeží na Internetu velký čínský firewall, který jeho jméno filtruje z onlinových diskusí. Při útocích ze strany rozzlobených nacionalistů bude Liou v dobré společnosti po boku velkých postav nedávné čínské historie. Jednou z nich je pravděpodobně největší moderní čínský spisovatel Lu Sün, ironií osudu jedna z kulturních ikon čínských komunistů. Málokdo dnes vzpomene, že Lu Sün byl ve své době rovněž napadán jako „protičínský“ živel. Lu Sün si byl dobře vědom, že největším problémem pro Čínu nepředstavují cizinci, ale sami Číňané. „Lidé v Číně se vždycky čertí,“ psal ve třicátých letech, „když dostanou facku od cizince, ale zdá se, že jim nevadí dávat si políčky navzájem. Jenže když je někdo takový hlupák, že se sám fackuje, tak si plně zaslouží, aby mu dal ránu každý kolemjdoucí ...“ Zlatá slova pro dnešní Liouvy nacionalistické kritiky. Kompletní statistiky obětí hladomoru po Velkém skoku v letech 1959–1961, Kulturní revoluce v letech 1966–1976 a kampaně proti Fa-lun-kungu po roce 1999 stále nejsou k dispozici, ale i tak je zřejmé, že Komunistická strana Číny má za posledních šedesát let na svědomí více čínských životů než všechny cizí mocnosti včetně Japonska za posledních sto let. Další důvod, proč jsou hlasy jako Liou Siao-po tak důležité pro budoucnost Číny, a nejen její. Státem podporovaný nacionalismus je patrně největším nebezpečím při geopolitickém vzestupu Číny. Nemusíme chodit daleko do minulosti, abychom viděli, že když se dere k moci nová síla poháněná vášnivým nacionalismem, je to problém pro celý svět. Pokud bude naopak Čína stoupat jako demokratická a zodpovědná mocnost, nebude se čeho obávat. Současná čínská debata o „univerzálních hodnotách“ s Chartou 08 a Liou Siaopoem v čele bude proto mít dopad pro nás pro všechny. 6. listopadu 2010
117
Seznam vyobrazení - s. 40 Liu Siao-po. Foto: ČTK - s. 1 a 9 Z udílení ceny Homo Homini Liou Siao-po, Praha, březen 2009. Cenu Homo Homini uděluje Člověk v tísni každoročně osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. Za uvězněného disidenta cenu převzali Shaoping Mo, Youyu Xu a paní Weiping Cui. Foto: Lubomír Kotek - s. 29 Čínská aktivistka a signatářka Charty 08 Gao Yu během oslav dvacátého výročí pádu komunismu, Praha, listopad 2009. Foto: Petr Neubert - s. 39 Václav Havel, Václav Malý a Pavel Landovský přinášejí otevřený dopis protestující proti odsouzení Liou Siao-po na čínské velvyslanectví v Praze, leden 2010. Foto: Marek Svoboda. -s. 2 a 3 Nobelovu cenu míru nemohl převzít uvězněný Liou Siao-po a díky tlaku čínské vlády ani nikdo z jeho příbuzných. Stalo se tak poprvé od roku 1936. Na ceremonii tak oceněného symbolicky reprezentovala prázdná židle, Oslo, prosinec 2010. Foto: Heiko Junge
O autorech
Jean-Philippe Béja je výzkumný pracovník Centre National de la Recherche Scientifique a Centra pro mezinárodní studia a výzkum (Sciences-Po) v Paříži. Martin Hála je český sinolog. Václav Havel je bývalý prezident České republiky a signatář Charty 77. Perry Link je emeritní profesor východasijkých na univerzitě v Princetonu, specializuje se na moderní čínskou literaturu a čínský jazyk. Václav Malý je pomocný biskup pražský a signatář Charty 77. Tienchi Martin-Liao je překladatelka, spisovatelka a prezidentka Nezávislého čínského PEN klubu. Dana Němcová je psycholožka a obránkyně lidských práv, je signatářkou Charty 77.
- s. 9 a 64 V den předání Nobelovy ceny se po světě uskutečnila řada solidárních akcí. V Praze čínského disidenta a stav lidských práv v Číně připomněl lampiónový průvod, prosinec 2010. Foto: Milan Jaroš.
118
119
Od Charty 77 k Chartě 08 Liou Siao-po — život v pravdě Knihovnička Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Člověka v tísni, svazek 4. Leden 2011, Uspořádal: Igor Blaževič. Autoři: Jean-Phillipe Beja, Igor Blaževič, Jiří Dědeček, Martin Hála, Václav ���������������������������������������� Havel, �������������������������� Perry Link, Liou Siao-po, Václav Malý���������������� , Dana �������������� Němcová, ��������������������� Tienchi Martin-Liao. Překlad: Olga Lomová, Jitka Malaníková, Anna Svěráková. Sazba Joel. ISBN 80-86811-19-0
120
121