OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ A OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE

OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ A OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE Doktorská disertační práce

PhDr. Radek Ptáček Školitel: prof. PhDr. Vladimír Smékal CSc.

Doktorský studijní program v oboru obecná psychologie

Katedra psychologie

Výzkumné centrum vývoje osobnosti a etnicity,

Fakulta sociálních studií Masarykovy university Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto doktorskou disertační práci vypracoval samostatně a pouze s použitím uvedené literatury. V Praze dne 10. 1. 2006 ……………………………. PhDr. Radek Ptáček

- ii -

PODĚKOVÁNÍ prof. PhDr. Vladimíru Smékalovi, CSc. Za laskavou pomoc, vstřícnost, osobní i odbornou inspiraci. Svým rodičům. Za bezpodmínečné a obětavé přijetí a celoživotní pomoc.

Mgr. Zuzaně Zadrobílkové Za významnou pomoc s korekturami textu tohoto i předchozích a za cenné věcné připomínky. RNDr. Petru Bobovi, PhD. et PhD. Za inspiraci.

Mgr. Jaroslavu Hlinkovi Za podněty ke statistickému zpracování. Členům a pracovníkům Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Za vstřícnost a podporu během mého studia. Mgr. Terezii Pemové, Haně Kuželové, Bc. Ivaně Dovinové, Petru Chvátalovi a dalším, kteří zde uvedeni nejsou. Za osobní podporu a zvláště za pomoc při organizaci sběru dat. Bez jejich pomoci by předkládaná práce vznikala podstatně déle.

- iii -

Obsah

OBSAH KLÍČOVÁ SLOVA.....................................................................................................viii ANOTACE ................................................................................................................ ix ÚVOD K DOKTORSKÉ DISERTAČNÍ PRÁCI.............................................................. x TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 13 1. ÚVOD K TEORETICKÉ ČÁSTI ............................................................................. 13 2. KONCEPT DISOCIACE V PSYCHOLOGII .............................................................. 16 3. DISOCIACE V DĚJINÁCH PSYCHOLOGICKÉHO MYŠLENÍ ................................... 20 3.1. K počátkům uvažování o disociaci ............................................................ 20 3.2. Pierre Janet .............................................................................................. 21 3.3. Disociace a Freudův mechanismus potlačení ........................................... 23 3.4. Disociace a teorie C. G. Junga.................................................................. 26 3.5. Neodisociativní teorie................................................................................ 27 3.6. Shrnutí ..................................................................................................... 30 4. K NĚKTERÝM POJETÍM DISOCIACE V OBECNÉ PSYCHOLOGII .......................... 31 4.1. Disociace jako obecný psychický mechanismus ....................................... 33 4.2. Disociace jako neintegrovaný mentální modul.......................................... 34 4.3. Disociace jako koexistence samostatných mentálních systémů................ 35 4.4. Disociace jako alterace vědomí ................................................................. 36 4.5. Disociace jako obranný mechanismus...................................................... 37 4.6. Shrnutí ..................................................................................................... 38 5. TAXONOMIZACE DISOCIATIVNÍCH JEVŮ ........................................................... 40 6. DISOCIACE V POHLEDU OBECNÉ PSYCHOLOGIE ............................................... 42 6.1. Disociace a vědomí ................................................................................... 43 6.2. Disociace, vnímání a pozornost ................................................................ 47 6.3. Disociace, učení a paměť .......................................................................... 52 6.4. Disociace a imaginace............................................................................... 56 6.5. Disociace, jazyk a myšlení ........................................................................ 57 6.6. Disociace a motivace................................................................................. 58 6.7. Disociace a emoce..................................................................................... 60 6.8. Shrnutí ..................................................................................................... 61 7. DISOCIACE A OSOBNOST ................................................................................... 62 7.1. Existuje vztah mezi disociací a osobností?................................................ 62 7.2. Disociativita jako integrální charakteristika osobnosti ............................. 64 7.3. Disociace a pětifaktorový model osobnosti................................................ 66 7.4. Alexithymie a disociace............................................................................. 68 7.5. Alexithymie a disociace – dva, nebo jeden konstrukt? .............................. 71 7.6. Shrnutí ..................................................................................................... 73 8. K DALŠÍM SOUVISLOSTEM DISOCIACE.............................................................. 74 8.1. Psychodiagnostické souvislosti disociace.................................................. 75 8.2. Disociace v pojetí MKN-10 ........................................................................ 78 8.3. Disociace v pojetí DSM-IV......................................................................... 80 8.4. Disociativní komponenty duševních onemocnění ..................................... 82 8.5. Disociace a deprese .................................................................................. 83

- iv -

Obsah

8.6. Disociace a epilepsie................................................................................. 85 8.7. Disociace a posttraumatická stresová porucha......................................... 87 8.8. Disociace a mnohočetná porucha osobnosti ............................................. 88 8.9. Souhrn ..................................................................................................... 89 9. MĚŘENÍ DISOCIACE V PSYCHOLOGII................................................................. 90 9.1. Možnosti a metody zjišťování disociace..................................................... 90 9.2. Základní postup při zjišťování disociace ................................................... 92 9.2.1. Měření disociace u dospělých osob....................................................... 96 9.3. Měření alexithymie ................................................................................. 103 9.3.1. TAS-20 ............................................................................................... 103 9.4. Další metody........................................................................................... 104 9.5. Souhrn ................................................................................................... 105 10. SOUHRN TEORETICKÉ ČÁSTI....................................................................... 106 EMPIRICKÁ ČÁST.................................................................................................... 108 11. ÚVOD K EMPIRICKÉ ČÁSTI........................................................................... 108 12. METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA EMPIRICKÉ ČÁSTI .................................... 112 12.1. Výzkumný projekt................................................................................... 112 12.2. Cíl empirické části, výzkumné otázky a sledované znaky. ...................... 114 12.3. Použité metody ....................................................................................... 119 12.3.1. Dissociative Experiences Scale ...................................................... 120 12.3.2. Somatoform Dissociation Questionaire.......................................... 122 12.3.3. Toronto Alexithymia Scale TAS-20................................................. 125 12.3.4. Test struktury inteligence I-S-T 2000 R......................................... 125 12.3.5. Trail Making Test........................................................................... 129 12.3.6. Test pozornosti D2......................................................................... 130 12.3.7. Stroop Color-Word Test ................................................................. 131 12.3.8. Neckerova krychle.......................................................................... 133 12.3.9. Test kognitivního odhadu .............................................................. 136 12.3.10. NEO-PI-R ....................................................................................... 137 12.3.11. ESK – Existenční škála.................................................................. 139 12.3.12. BDI-II............................................................................................. 141 12.3.13. TSC-40 .......................................................................................... 142 12.3.14. CPSI............................................................................................... 144 12.3.15. Impact Events Scale ...................................................................... 145 12.4. Výběr souboru a organizace sběru dat.................................................... 146 12.5. Zpracování dat........................................................................................ 149 12.6. Souhrn ................................................................................................... 149 13. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ZKOUMANÉM VZORKU ................................................. 150 13.1. Základní sledované charakteristiky souboru .......................................... 150 13.1.1. Pohlaví........................................................................................... 150 13.1.2. Věk ................................................................................................ 151 13.1.3. Vzdělání......................................................................................... 152 13.1.4. Zaměstnání.................................................................................... 154 13.1.5. Stav ............................................................................................... 155 13.1.6. Lateralita ....................................................................................... 156 13.1.7. Vztah k víře ................................................................................... 157 13.1.8. Souhrn .......................................................................................... 158

-v-

Obsah

14. PRŮZKUMOVÁ ANALÝZA DAT A OVĚŘENÍ STATISTICKÝCH PŘEDPOKLADŮ........................................................................................................ 158 14.1. Určení rozsahu výběru a power analýza ................................................. 160 14.2. Popisné charakteristiky a průzkumová analýza...................................... 162 14.2.1. Dotazníky DES, SDQ-20, TAS-20. ................................................. 162 14.2.2. Testy zaměřené na psychické procesy/ funkce.............................. 169 14.2.3. Testy zaměřené na osobnostní charakteristiky /vlastnosti. ........... 173 14.2.4. Testy zaměřené na další souvislosti osobnosti............................... 175 14.3. Souhrn ................................................................................................... 178 15. DISOCIACE JEDNA, NEBO NĚKOLIK? ........................................................... 181 15.1. Disociace a alexithymie ve studovaném souboru.................................... 181 15.2. O vztahu disociace a alexithymie............................................................ 185 15.3. Disociace a alexithymie z pohledu faktorové analýzy .............................. 189 15.4. Regresní analýza..................................................................................... 192 15.4.1. Predikce TAS-20 ............................................................................ 192 15.4.2. Predikce SDQ................................................................................. 194 15.4.3. Predikce DES................................................................................. 196 15.5. Souhrn ................................................................................................... 197 16. OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI DISOCIACE .................................. 199 16.1. Disociace a vnímání................................................................................ 199 16.2. Disociace a pozornost ............................................................................. 203 16.3. Disociace, myšlení a inteligence.............................................................. 204 16.4. Disociace a paměť................................................................................... 206 16.5. Disociace a kognitivní odhad .................................................................. 207 16.6. Souhrn ................................................................................................... 207 17. OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE...................................................... 209 17.1. Disociace a struktura osobnosti ............................................................. 209 17.2. Disociace a prožívání existence............................................................... 212 17.3. Souhrn ................................................................................................... 214 18. K DALŠÍM SOUVISLOSTEM DISOCIACE ........................................................ 215 18.1. Disociace a trauma................................................................................. 215 18.2. Disociace a deprese ................................................................................ 217 18.3. Disociace a prožívání stresových událostí............................................... 218 18.4. Disociace a komplexní parciální symptomy ............................................ 219 18.5. Souhrn ................................................................................................... 220 19. SOUHRN KORELAČNÍCH ANALÝZ ................................................................. 222 20. REGRESNÍ ANALÝZA DISOCIACE .................................................................. 226 20.1. DES ........................................................................................................ 226 20.2. SDQ-20................................................................................................... 229 20.3. TAS-20.................................................................................................... 232 20.4. Celkový model......................................................................................... 235 20.5. Sourhn ................................................................................................... 237 21. SOUHRN EMPIRICKÉ ČÁSTI ......................................................................... 238 21.1. Vztahy mezi jednotlivými konstrukty disociace....................................... 238 21.2. Souvislosti psychických funkcí/schopností a disociace.......................... 239 21.3. Souvislosti osobnostních vlastností/charakteristik a disociace. ............. 240 21.4. Souvislosti dalších psychických jevů a disociace.................................... 241

- vi -

Obsah

22. SOUHRN DOKTORSKÉ PRÁCE: „DISOCIACE – SINGULÁR, NEBO PLURÁL? “ 242 23. DISKUSE – DISOCIACE INTEGRUJÍCÍ A DESINTEGRUJÍCÍ ............................ 250 24. ZÁVĚR .......................................................................................................... 255 25. SOUHRN ....................................................................................................... 256 26. SUMMARY..................................................................................................... 258 27. POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................. 260 28. REJSTŘÍK JMENNÝ ...................................................................................... 284 29. SEZNAMY...................................................................................................... 287 29.1. Seznam tabulek ...................................................................................... 288 29.2. Seznam grafů.......................................................................................... 291 29.3. Seznam obrázků ..................................................................................... 293 30. PŘÍLOHY....................................................................................................... 294 30.1. Přehled odborné činnosti autora............................................................. 298 30.1.1. Odborné publikace domácí ............................................................ 298 30.1.2. Odborné publikace zahraniční....................................................... 298 30.1.3. Sborníky ........................................................................................ 299 30.1.4. Citace ............................................................................................ 299

- vii -

Klíčová slova

KLÍČOVÁ SLOVA • disociace psychická

• disociace somatoformní

• alexithymie

• obecná psychologie

• psychologie osobnosti

• psychické procesy

• psychické stavy

• osobnost

- viii -

Anotace

ANOTACE Doktorská disertační práce se zabývá problematikou disociace v obecné psychologii, psychologii osobnosti a částečně i v souvisejících oblastech. V teoretické části je shrnut vývoj přístupů ke studiu a explanaci tohoto jevu a přehled současných hypotéz, výzkumů a teorií. Zvláštní pozornost je věnována problematice vztahu disociace a vybraných psychických stavů, procesů a osobnostních charakteristik. Empirická část je zaměřena na zmapování výše zmíněných vztahů, ale také na kritickou analýzu základních konstruktů spojovaných s pojmem disociace (jedná se především o konstrukt disociace psychické, somatoformní a alexithymie). Doktorská disertační práce dochází ke zjištěním, která jsou v souladu s dosavadními teoretickými předpoklady a hypotézami, ale odkrývá i některé doposud nepublikované souvislosti.

- ix -

Úvod

ÚVOD K DOKTORSKÉ DISERTAČNÍ PRÁCI Předkládaná doktorská disertační práce se zabývá problematikou obecně psychologických a osobnostních aspektů disociace. Jako základní cíl si klade zmapování dané problematiky na úrovni teoretické a v základních mezích i empirické.

Tento úkol představuje výzvu, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že disociace jakožto jev a pojem je stižena vlastní podstatou. Tedy rozpojováním, rozpadáním a štěpením. Její charakter a souvislosti, jak poznáváme z četných výzkumů, mohou být nepředvídatelné a v některých případech i zcela kontradiktorní. Její studium tak klade zvláštní nároky na její konceptuální vymezení a metodologické uchopení. A jednak proto, že i když disociace v historii vědecké psychologie patří mezi jevy nejdéle, nejšířeji a možno říci i nejkomplikovaněji zkoumané, neexistuje doposud universální konsensus vedoucí k explanaci její podstaty. V této souvislosti uvádíme údaje z některých vědeckých informačních zdrojů.

K srpnu roku 2005 obsahuje databáze publikací z oblasti psychologie „PsychInfo“ přibližně 3050 záznamů (od roku 1872), které mají v názvu pojem „dissociation“ nebo „disassociative“. Databáze článků z oblasti klinické a teoretické medicíny „Medline“ v této souvislosti uvádí dalších několik tisíc původních pramenů, které studují disociaci v nejširších možných souvislostech. Málokterý samostatný jev nebo pojem by mohl v oblasti psychologie vykázat obdobnou statistiku. Tento stav ovšem zásadním způsobem znesnadňuje jakýkoliv pokus o komplexnější pojetí problematiky. I přes výše uvedená fakta nebo právě vzhledem k nim studium disociace představuje velkou výzvu k bádání v rozsáhlém a neznámém prostoru, který obsahuje nespočet tajemných komnat,

-x-

Úvod

nečekaných objevů a souvislostí, ale i nekonečné množství slepých nebo dokonce i vědecky nebezpečných uliček.

Nebezpečných zejména proto, že disociace se mimo jiné výrazným způsobem prolíná i do oblasti duchovní a náboženské zkušenosti, kde neobezřetný badatel může snadno sklouznout k vytváření nepodložených závěrů a pseudoteorií. K obdobným výsledkům mohou velice snadno svést i hypotézy a teorie o absolutní souvislosti disociace s psychickými a somatickými procesy. V tomto smyslu tak může dojít i k jisté absolutizaci disociace, někdy možno říci až k disociativnímu redukcionismu, o němž nalezneme celou řadu důkazů v zahraniční, ale i domácí odborné literatuře. Tento stav bude diskutován dále v teoretické části práce.

Autor předkládané doktorské disertační práce se ve výzkumu disociativních fenoménů pohybuje již více než pět let. Za tuto dobu shromáždil, ve spolupráci s dalšími kolegy, rozsáhlý archiv odborných publikací, které se danou problematikou zabývají, a podílel se na celé řadě výzkumných prací, které přinesly mnohé dílčí informace o nejširších souvislostech studovaného fenoménu. S disociativními jevy se tak důkladně a zevrubně seznámil jak v rovině teoretické, tak v rovině klinické a výzkumné.

I přesto, že jedním z cílů je snaha o komplexní pohled, autor si uvědomuje, že tomuto požadavku nelze vzhledem k uvedené podstatě disociace, a především vzhledem k podstatě a nekonečné rozmanitosti lidské psychiky dostát zcela a bez výhrad. Hlavním kritériem vybíraných tematických celků a souvislostí je jednak rozpracovanost dané oblasti v dostupné odborné literatuře a jednak autorův odborný zájem. V této souvislosti ještě zdůrazníme, že ústřední orientací doktorské disertační práce jsou především obecně psychologické a osobnostní souvislosti disociace. Klinicko-psychologickým, psychopatologickým, neurofyziologickým a jiným pohledům, i přes jejich nespornou významnost, budeme věnovat spíše pozornost okrajovou. V některých případech v teoretické i empirické části

- xi -

Úvod

se sice budeme zabývat konkrétními psychopatologickými vztahy disociace, ale tyto případy budou vztaženy především ke struktuře a funkci osobnosti jako celku, a tak i budou nazírány v širších souvislostech.

- xii -

1. ÚVOD K TEORETICKÉ ČÁSTI

TEORETICKÁ ČÁST 1. ÚVOD K TEORETICKÉ ČÁSTI „Kdybychom si pamatovali vše, byli bychom nemocní stejně tak, jako kdybychom si nepamatovali nic.“ (William James, 1890)

Teoretická část doktorské disertační práce podává přehled vybraných psychologických teorií disociace, jejich vývoje a vlivu na současné pojetí především v rámci obecné psychologie a psychologie osobnosti s důrazem na vybrané interdisciplinární souvislosti.

Zvláštní pozornost je věnována vztahům disociace a jednotlivých psychických stavů, procesů a vlastností osobnosti. Disociace je v teoretické, ale i v následné empirické části, jak bude zřejmé z dalšího textu, pojímána na trojí úrovni.

Na úrovni disociace psychické (v uváděných studiích nečastěji měřena dotazníky DES, A - DES), disociace somatoformní (měřena nejčastěji dotazníkem SDQ-20) a disociace emocí, která je reprezentováná konstruktem alexithymie (nejčastěji měřená dotazníkem TAS-20). Pozornost bude věnována nejen jejich vztahům k celkovému fungování psychiky, ale analyzována bude i jejich vzájemná propojenost, a to především na úrovni konstruktové a pojmové validity.

V teoretické části popíšeme některé další souvislosti disociace (zvl. psychopatologické, příp. neurofyziologické), a to především za účelem udržení konceptuálních a explanačních souvislostí studovaného jevu, které budou nutné nejen v následných teoretických a empirických oddílech, ale tvoří i nezbytnou součást celkového obrazu disociace, ke kterému tato práce směřuje.

- 13 -


Samostatný oddíl teoretické části bude věnován problematice zjišťování a měření disociace v psychologii. Tento oddíl tvoří nezbytnou metodologickou základnu pro následnou empirickou část. V závěru teoretické části se pokusíme o shrnutí a kritickosyntetický pohled na celou problematiku. V tomto smyslu je teoretická část členěna do těchto kapitol:

Kapitola č. 2 („Koncept disociace v psychologii“) podává přehled základního pojetí a vymezení disociace v psychologii.

Kapitola č. 3 („Disociace v dějinách psychologického myšlení“) nastíní přehled vývoje studia disociativních fenoménů v psychologii. Pozornost bude věnována především nejvýraznějším osobám v této oblasti (zvl. Pierre Janet, Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Ernest Hilgard)

Kapitola č. 4 („K některým pojetím disociace v obecné psychologii“) nastíní vybrané teoretické koncepty a pojetí v obecné psychologii.

Kapitola č. 5 („Taxomizace disociativních jevů“) se zabývá otázkami možností taxonomizace disociativních jevů. Popsán je především model E. Cardeny (1994).

Kapitola č. 6 („Disociace v pohledu obecné psychologie“) se zabývá vztahem vybraných psychických jevů a disociace. Pozornost je věnována zvláště disociaci a vědomí, vnímání a pozornosti, učení a paměti, imaginaci, jazyku a myšlení.

Kapitola č. 7 („Disociace a osobnost“) podává přehled problematiky vztahů disociace a osobnosti jako celku i jejích součástí. Detailnější pohled je zaostřen na problematiku alexithymie a disociace.

Kapitola č. 8 („K dalším souvislostem disociace“) rozšiřuje pohled na studovaný jev i v dalších souvisejících oblastech. Jedná se především o psychodiagnostiké a psychopatologické souvislosti.

Kapitola č. 9 („Měření disociace v psychologii“) se zabývá otázkami metod a způsobů měření disociace v psychologii.

- 14 -


Pozornost je věnována jak sebeposuzovacím nástrojům používaných v empirické části této práce, tak i možné aplikaci obecných psychodiagnostických postupů.

Kapitola č. 10 („Souhrn teoretické části“) podává souhrn nejdůležitějších informací uvedených v teoretické části a nastiňuje možné kritické pohledy.

- 15 -

2. KONCEPT DISOCIACE V PSYCHOLOGII

2. KONCEPT DISOCIACE V PSYCHOLOGII Obtížně uchopitelný jev disociace, rozštěpení zkušenosti, identity, paměti, percepce a motorických funkcí, vybízí k celé řadě simplifikujících hypotéz. Disociativní jevy jsou často velmi zřetelné, jasně ohraničené a někdy více než zvláštní:

Paměť vypovídá svoji funkci nebo si přisvojuje události, které se nikdy nestaly, osobnostní identita se přesouvá mezi zcela zjevnými opozity. Bolest je ignorována. Oběti traumatických událostí transformují svoji zkušenost a udávají, že jakoby „plavaly“ nad svými zraněnými těly apod. Jsou toto jakési „záhadné“, divadelní či dokonce inscenované události? Nebo jsou to produkty disociace, která představuje fundamentální aspekt mentální organizace? Je v tomto smyslu disociace pouze produktem patologické mysli, nebo představuje klíč k pochopení struktury vědomí a organizace vztahu těla a psychiky? Je disociace normální stav? A každodenní percepce mentální jednoty pouze klamem? Platí výrok Hughlina Jacksona o tom, že žádná entita jako vědomí neexistuje?

Disociace v psychologii na první pohled působí jako poměrně známý a rozšířený koncept, který historicky vychází především z děl Pierra Janeta. V současné psychologii se dokonce v různých souvislostech vyskytuje téměř ve všech aplikačních i teoretických oblastech. V souvislosti s psychiatrickou diagnostikou (DSM-IV, MKN-10) a psychopatologií může pro nezaujatého pozorovatele představovat i relativně jasný a strukturovaný koncept.

Přes toto zdání konstrukt disociace jednotnou konceptualizaci a koherentní výklad, který by byl obecně akceptován, postrádá. Jedním z nejrozšířenějších současných výkladových rámců je Hilgardova neodisociativní teorie (Hilgard, 1986; Lynn, Ryje, 1994). Ta ovšem podle některých autorů (např. Cardena, 1994) zdaleka nesplňuje požadavky na „univerzální“ teorii.

- 16 -


Na nejobecnější úrovni „disociace“ (Janetova „désagrégation“) vyjadřuje stav, kdy dva mentální procesy nebo obsahy nejsou asociovány nebo integrovány (Hilgard, 1974), zatímco dle běžných předpokladů by tomu tak mělo být na úrovni vědomí, paměti nebo identity (American Psychiatric Association, 1987; Van der Hart, 1989). Tento univerzálně přijímaný koncept však nepojímá disociaci na nejobecnější úrovni. Nezahrnuje totiž především disociativní nepatologické jevy (např. schopnost vykonávat dvě činnosti naráz – např. řídit auto a hovořit) a nelze ho proto přijmout jako univerzální model. Obtížná uchopitelnost pojmu „disociace“ vychází především z jeho sémantické otevřenosti, která zakládá možnost deskriptivního nebo explanačního použití v souvislosti s nejrůznějšími fenomény, jako jsou například hypnóza, neuvědomovaná percepce, automatické chování (Hilgard, 1986), může být spojována s různými druhy paměti (Kihlstrom, 1994) apod. V psychopatologických souvislostech pak představuje kognitivní odpověď na trauma (Cardena, 1994), projev různých neurologických symptomů, syndromů a podobně.

Jistý konsensus v pojetí disociace nacházíme v oblasti klinické. Zde je disociace pojímána jako teoretický konstrukt ve smyslu obranného mechanismu, který slouží k výkladu stavů, kdy jisté mentální obsahy nejsou z nějakého důvodu obsaženy ve vědomí v nejširším smyslu slova (Lynn, Ryje, 1994). Toto pojetí by zdánlivě mohlo vést k základním konotativním a denotativním charakteristikám pojmu. Ve své podstatě by však tato vágní definice mohla vnést ještě větší „zmatení“ do psychologické terminologie, a proto je výše zmíněný mechanismus nejčastěji označován jako „potlačení“ (Frankel, 1996; Spiegel, Cardena, 1991). Z hlediska obecně psychologického pojímáme disociaci jako základní fenomén, který umožňuje zaměření pozornosti, intencionalitu (např. Hilgard, 1974), a tím přímo i nepřímo souvisí s pamětí, ale i se všemi ostatními psychickými fenomény. Disociaci

- 17 -


tak můžeme spojit s kognitivními procesy v nejširším smyslu slova, ale i s prožíváním, kde působí v souvislosti s celkovým zaměřením a emocionální hloubkou (Steinberg, 1995).

V psychopatologii se disociace na obecné úrovni projevuje především poruchami normálních integrovaných funkcí paměti, identity a vědomí.

DSM III z roku 1984 zavádí kategorii disociativních onemocnění a rovněž tak činí i současná platná klasifikace DSM IV (1994). MKN-10 tuto problematiku pojímá obdobně. Ve skupině F44 – „disociativní (konverzní) poruchy“ nalezneme: disociativní amnézii, disociativní fugu, disociativní stupor, trans a stavy posedlosti, disociativní poruchy motoriky a citlivosti, disociativní poruchy motoriky, disociativní křeče, disociativní poruchy citlivosti a poruchy senzorické, dále pak smíšené disociativní (konverzní) poruchy a jiné disociativní (konverzní) poruchy – mezi něž náleží Ganserův syndrom, mnohočetná porucha osobnosti, přechodné disociativní (konverzní) poruchy vyskytující se v dětství a v adolescenci a jiné specifikované disociativní (konverzní) poruchy. Na závěr je zařazena kategorie disociativní (konverzní) porucha nespecifikovaná.

V této souvislosti je třeba ještě zmínit, že poměrně propracované a na první pohled koherentní pojetí disociace v rámci výše zmíněných diagnostických systémů má celou řadu kritiků, kteří poukazují především na nedostatečnou validitu diagnostických kategorií a jejich přílišné arbitrární vymezení (např. Putnam, 1997).

V celkovém pohledu vidíme, že výklad a pojetí pojmu disociace je v psychologii i přes zdánlivě jasný význam značně nejednotný. V předkládané doktorské disertační práci k ní proto budeme přistupovat z nejobecnějšího a jistým způsobem eklektického hlediska, kdy nepatologickou disociaci budeme pojímat jako funkci a frekvenci trvání, se kterou daný jedinec spontánně vstupuje do disociativních stavů vědomí v přirozených situacích a podmínkách (Putnam, 1997), zatímco k patologické disociaci budeme přistupovat jako k fuzzy množině symptomů,

- 18 -


které charakterizuje především depersonalizace, amnézie, poruchy vnímání, identity a derealizace (American Psychiatric Association, 1987).

- 19 -

3. DISOCIACE V DĚJINÁCH PSYCHOLOGICKÉHO MYŠLENÍ

3. DISOCIACE V DĚJINÁCH PSYCHOLOGICKÉHO MYŠLENÍ V této části doktorské disertační práce se budeme věnovat vývoji pojmu disociace a některým jeho současným obecně psychologickým konceptům. Pozornost bude věnována především teoriím, které nejvýrazněji ovlivnily současná pojetí nebo jsou v současné době v odborné literatuře nejčastěji citovány. Analyzován bude také historický a konceptuální vztah pojmu disociace a potlačení. 3.1.

K počátkům uvažování o disociaci

Jak jsme již uvedli, pojem disociace vychází ze slovního spojení dis-asociace, které znamená rozpojení asociací, tedy rozštěpení psychických souvislostí. Moreau de Tours před Janetem v roce 1845 použil pojmu psychologická disoluce („psychological dissolution“; „désagrégation psychologique“) (Van der Hart, Friedman, 1989). Podobně i Hughlings Jackson (Meares, 1999) používá pojmu dis-solution. Jeho analogickým pojmem ve vztahu k pojmu disociace je také pojem snový stav („dreamy state“), který představuje rozštěpení vědomí, jež vede k amnézii, disagregaci percepce, depersonalizaci, derealizaci a halucinacím. Dále je také nutno uvést Mortona Prince, který používal pojmu co-conscious vzhledem ke skutečnosti, že dvě vědomí jsou izolována od sebe navzájem (Hilgard, 1974), a Maxe Desoira, který identifikoval dva hlavní proudy mentální aktivity jako horní vědomí a nižší vědomí, přičemž nižší vědomí se může projevit například v hypnóze (Hilgard, 1974). Dále je pak nutné zmínit také F. Myerse, který zavedl pojem subliminal Self, jejž později podpořil svými poznatky také Wiliam James (Hilgard, 1974; Bob, 2003). Při bližším pohledu na vývoj problematiky ovšem shledáváme, že pojem „disociace“ byl poprvé systematicky uveden

- 20 -


až Pierrem Janetem na konci 19. století a to téměř souběžně s Freudovým pojmem potlačení. Pojmy disociace a potlačení jsou v odborné literatuře někdy pojímány volně nebo se zaměňují. To vyplývá z jejich historické i konceptuální podobnosti. Rozdílům v konceptech Janetovy disociace a Freudova potlačení se budeme věnovat dále. Disociace jakožto jev studovaný v rámci vědecké psychologie tedy vychází z teoretických konceptů konce 19. století. I přes četné historické a teoretické souvislosti vývoje studia disociace zůstává nejzřetelnějším hybatelem a teoretikem, který ovlivňuje uvažování o disociativních jevech dosud, Pierre Janet. 3.2.

Pierre Janet

Pierre Janet jako první poukázal na kritické spojení mezi disociativními mechanismy a traumatem (Putnam, 1989). Jeho práce později vedly další odborníky ke studiu těchto jevů a souvislostí. Značný rozvoj doznala tato problematika v obdobích 1. a 2. světové války, kdy byly rozpoznány a empiricky ověřeny kauzální vztahy mezi traumatickými zkušenostmi a širokou paletou posttraumatických a disociativních symptomů.

Janet koncept disociace uvádí poprvé ve své práci Psychologické automatismy (Van der Hart, Friedman, 1989; Janet, 1890; Havens, 1966), kde zároveň vyslovuje své pojetí funkčních a strukturálních elementů psychických procesů. Zabývá se zde popisem psychologických fenoménů pozorovaných při hysterii, hypnóze, ve stavech sugesce a posedlosti. Ve svých poznatcích o hypnóze byl významně ovlivněn J. M. Charcotem, u kterého působil v Paříži v nemocnici Salpetriére od roku 1889. Janet používá slovo desagregace („désagrégation“), které později bylo transformováno do termínu „disociace“ .

- 21 -


Janet se v souvislosti se studiem hypnózy a disociace resp. desagregace zabývá mimo jiné takzvanými psychologickými automatismy. Psychologické automatismy představují stav, kdy je vědomí zcela ovládáno opakováním minulých zkušeností (Havens, 1966), jako je tomu v případě somnambulismu a hysterických krizí. V případě částečných automatismů je obsazena pouze část vědomí, například v případech hypnotické anestezie, kdy kupříkladu dotyk objektu není vědomím registrován, ale může být registrován sekundárním vědomím, které o sto let později nazval Hilgard „skrytým pozorovatelem“ (hidden observer) (Hilgard, 1986).

V případech jak částečných, tak úplných automatismů hrají důležitou roli systémy nevědomých fixních idejí, které vylučují vědomou kontrolu a percepci. Disociované elementy (fixní ideje) mohou existovat izolovaně nebo mají tendenci k vytváření komplexních stavů. Tyto fixní ideje a k nim příslušné komplexní stavy byly o něco později Jungem nazvány psychickými komplexy, na základě poznatků jeho studií o slovních asociacích, které prováděl na klinice v Burghölzli u Eugena Bleulera (Jung, 1973). Tyto komplexní stavy se vytvářejí jako důsledek fixních idejí, k jejichž vzniku dochází pod vlivem traumatických zkušeností, a mohou se projevovat také paroxysmálními symptomy, které lze chápat jako reprezentace psychologického traumatu, kdy je fixní idea transformována do halucinací a tělesných pohybů (Van der Hart, Friedman, 1989). Janet tak označil hysterii jako defekt psychické jednoty a podobně abulii jakožto projev degenerace vůle pak chápal jako přetrvávání nevědomých působení, která vedou k potlačení vědomé psychické aktivity (Bob, 2002).

Janet také popsal různé formy somnambulismu, které tvoří abnormální stavy vědomí s vlastní pamětí, na něž má subjekt v normálním stavu amnézii. Fixní ideje tak vystupují ve formě snů, disociativních epizod, například hysterických atak, amnézií atd., nebo v průběhu hypnózy jako sekundární vědomí. Klíčovými jsou pro tyto stavy snížení mentální úrovně (abaissement du niveau mental), která se projevují nárůstem disociace a mentální depresí,

- 22 -


přičemž dochází k redukci psychologické tenze a k integraci na nižším psychickém stupni, jež odpovídá úrovni dominantní fixní ideje a jí odpovídajícímu psychickému automatismu (viz Bob, 2002). Janetův koncept disociace představuje velice pozoruhodný konstrukt, který i dnes má mezi ostatními teoriemi významné místo. 3.3.

Disociace a Freudův mechanismus potlačení

Jak jsme již uvedli, pojmy disociace a potlačení byly Janetem a Freudem zavedeny v přibližně stejné době. Jejich konceptualizace, základní možný výklad a pravděpodobně i obdobné historické kořeny svádí k jejich vágnímu rozlišení a někdy i záměně, a to i přes fakt, že se jedná o principielně zcela odlišné konstrukty. Vzhledem k jejich historické i pojmové souvztažnosti považujeme za důležité tento vztah analyzovat a objasnit. Zaměňování těchto pojmů, neadekvátní explanace či v některých případech i jejich spojování vede ke zmatenosti psychologické teorie. Tento jev se vine celou historií studia disociace. Bohužel nejasná vymezení najdeme nejen v četných studiích, ale v i současných učebnicích. Dva rozdílné příklady nevhodného vymezení disociace a potlačení uvedeme v souvislosti s učebnicí obecné psychologie Rity Attkinson a spolupracovníků (2003) a s učebnicí Aleny Plhákové (2003).

Rita Attkinson v kapitole o vědomí hovoří v souvislosti s automatickou činností a rozděleným vědomím o tom, že „…disociace se liší od Freudova pojetí vytěsnění, protože disociované vzpomínky a myšlenky jsou vědomí snadno přístupné. Naproti tomu vytěsněné vzpomínky nemohou být do vědomí vneseny.“ (Attkinson et al., 2003, str. 195-196) Tento výklad rozdílu disociace a potlačení je bohužel velice nešťastný, protože je v absolutní kontradikci se současnými

- 23 -


poznatky o disociativních poruchách paměti i prvotními Janetovými nálezy, které přinášejí informaci právě o tom, že disociované mentální obsahy nemusejí být běžnému vědomí vůbec dostupné!

Alena Plháková v kapitole o vědomí a nevědomí hovoří v rámci podkapitoly „Podvědomí, předvědomí, nevědomí“ o rozdílu disociace a potlačení takto: „Janetova disociace se tedy příliš neliší od Freudovy represe, nebo je (přesněji řečeno) předpokladem pro to, aby bylo možné určitý psychický obsah odsunout z vědomí do nevědomí.“ (Plháková, 2003)

Plháková ve své podstatě stírá rozdíl mezi disociací a potlačením, případně disociaci vysvětluje jako pouhý předpoklad potlačení. To je ovšem v příkrém rozporu s podstatou obou jevů, které i přes nesporné vztahy představují na základě dosavadního poznání, ale i v souvislosti s Freudovou a Janetovou teorií, separátní a nezávislé mechanismy. Uvedené příklady neadekvátního uchopení problematiky disociace v odborných publikacích nalézáme v různé podobě i v dalších souvislostech. Tento stav představuje již zmíněnou disociovanou podobu přístupu k disociaci v psychologii. Ta na jedné straně je sice předmětem intenzivního teoretického i empirického studia a bádání již více než 150 let, byť doposud bez jasnějších závěrů, a na druhé straně se stává předmětem spíše spekulativního a intuitivního výkladu i v odborných pramenech. Tuto situaci v současném přístupu k disociaci právě velice dobře ilustruje nastíněný vztah mezi disociací a potlačením. Mezi oběma jevy sice existuje vztah v rovině pojmové i funkční, na druhou stranu, jak jsme již uvedli výše, představují relativně nezávislé a samostatné jevy, které se v žádném případě vzájemně nepodmiňují. Mezi teorií disociace Pierra Janeta a mechanismem potlačení Sigmunda Freuda existuje několik základních rozdílů.

První rozdíl souvisí se zdrojem jevu (např. bolesti), kterému se subjekt snaží vyhnout nebo jej minimalizovat. Potlačení se

- 24 -


vztahuje především k jevům intrapsychického původu, zatímco disociace se vztahuje především k podnětům přicházejícím z vnějšku (Steinberg, 1995). Spiegel (1990) v této souvislosti uvádí, že Freud původně uvedl koncept represe v souvislosti s potlačením libidózních tužeb spíše než traumat nebo traumatických vzpomínek. Podle Steinbergové (1995) Freud viděl nevědomí jako zdroj příjemných, ale rušivých obsahů spíše než bolestivých vzpomínek. Na základě těchto úvah Freud došel k závěru, že obrannými funkcemi ega je vytlačit tyto konfliktní impulsy z vědomí a ochránit ho tak před úzkostí.

Další rozdíl mezi disociací a potlačením souvisí s relativní aktivitou nebo pasivitou mentálních procesů, se kterými jsou svázány (Steinberg, 1995). Disociace v této souvislosti představuje spíše pasivní proces, zatímco potlačení aktivní. Janetův koncept popisuje pasivní rozštěp mysli způsobený slabým egem, zatímco Freudův konstrukt předpokládá aktivní odmítnutí nepřijatelného obsahu z vědomí (Nemiah, 1979). Jinými slovy řečeno, potlačení představuje aktivní přesunutí nežádoucího materiálu samotným egem, zatímco disociace je procesem rozpadání ega (pasivní fragmentace). Dalším hlavním rozdílem mezi potlačením a disociací je podstata a komplexita materiálu, se kterým oba procesy souvisejí. Při potlačení jsou jisté mentální obsahy odděleny od hlavního proudu vědomí, zatímco ostatní psychické procesy nejsou žádným způsobem zasaženy (Kernberg, 1984). Daná osoba tak stále prožívá jednotné self, zatímco při disociaci zažívá self fragmentované. Tyto disociované části pak mohou být vnímány jako semiautonomní entity, což se u potlačení stát nemůže.

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že disociace a potlačení představují dva zcela odlišné koncepty, a to jak historicky, tak pojmově a funkčně. Pochopení podstaty tohoto rozdílu je důležité pro pochopení základních modelů funkce vědomí, poznávání, paměti, ale i osobnosti jako celku. Zcela zásadní je pak v souvislosti

- 25 -


s vymezením disociativních poruch jako samostatné skupiny charakteristické fragmentací osobnosti a identity. 3.4.

Disociace a teorie C. G. Junga

V souvislosti s vývojem a pojetím disociace v psychologii hraje významnou roli teorie komplexů Carla Gustava Junga.

Jung přistupuje k definici disociace především z jejího nepatologického spektra (Jung, 1972a). Tzv. disociabilitu psyché pokládá za zásadní jev, který umožňuje diferenciaci a specializaci psychických procesů. Umožňuje například zaměření vůle k jednomu cíli, soustředění se na jednu věc spolu s vynecháním ostatních, což za jistých okolností dovoluje rozvoj osobnosti vůbec (Jung, 1972c). Takto vzniklé útvary (komplexy) představují sdružení jistých obsahů paměti a vzorců chování s emotivním nábojem. Tyto komplexy jako takové jsou vytvářeny na základě vrozených dispozic, jež spočívají ve vrozených vzorcích chování (pattern of behaviour) a vrozených pořádajících faktorech, které organizují psychické obsahy, představy a fantazie do typických, pro přežití vhodných komplexních psychických struktur, jejichž vnějším výrazem je již zmíněný vzorec chování. Jung sám si tuto skutečnost poprvé uvědomil při studiu psychické regrese u schizofrenních pacientů, kde objevil význačné paralely v mytologii a snové produkci (Jung, 1992), a tyto dispozice pro vznik komplexních psychických struktur nazval archetypy (také viz Bob, 2002).

Komplexy mají vždy jistý stupeň autonomie a chovají se tak jako odštěpené části psyché. V případě přítomnosti komplexu závisí stupeň jeho fyziologického nebo patologického působení na míře jeho autonomie a slučitelnosti s ostatními obsahy. V případě patologického působení dochází ke snížení mentální úrovně („abaissement du niveau mental“) (Janet, 1890; Bob, 2002). Základním faktorem etiologie patologických komplexů jsou především traumatizující události, které vytvářejí traumatické

- 26 -


obsahy paměti. Komplexy tak vlastně vytvářejí alternované oblasti psyché a lze jejich působením vysvětlit i krajnosti, jež se vyskytují v alternacích u mnohočetné poruchy osobnosti a dalších disociativních onemocnění (srv. Bob, 2002). 3.5.

Neodisociativní teorie

Hilgardova neodisociativní teorie představuje ucelený pohled na problematiku disociace svázanou s fenomény hypnózy i přesto, že je výrazně překračuje a směřuje k obecnému výkladu. Základy teorie jsou naznačeny v práci „Toward a Neodissociation Theory: Multiple Cognitive Controls in Human Functioning“ (Hilgard, 1974) a podrobně popsány následně v roce 1986 (Hilgard, 1986).

Primárním východiskem Hilgardovy teorie je předpoklad existence tzv. podřízených kognitivních systémů, které mají autonomní funkce, jistou míru jednoty a trvání. Tyto systémy spolu interagují a vzájemně na sebe působí, za jistých okolností se ale mohou stát i izolovanými (Hilgard, 1994).

Dalším předpokladem této teoretické koncepce je jistý druh hierarchické kontroly, která řídí interakci a kompetici v rámci těchto struktur. V případě, že by obdobná kontrola neexistovala, došlo by k nekontrolovatelné záplavě vědomí myšlenkami a procesy, které by do něho chtěly vstoupit.

Třetí podmínkou je existence specifické nadřazené kontrolní a monitorující struktury (Hilgard, 1986). Teoretická neexistence obdobné struktury by znamenala, že stabilita celého systému vychází pouze z relativní síly jednotlivých struktur, což Hilgard (1994) nepředpokládá.

Hilgardovo pojetí kognitivních struktur více či méně vychází z pojetí jeho předchůdců, tedy především Tolmana, Barletta, Chomského a Gilmora (Cardena, 1994).

Centrální kontrolní strukturu Hilgard (1994) nazývá výkonné ego („executive ego“). Sám toto pojetí však vidí jako mírně

- 27 -


problematické, a proto říká, že buď na jedné straně extrému tato struktura představuje silnou centrální kontrolu odpovídající staršímu pojetí silné vůle, nebo na druhé straně neexistuje a celý systém tak stojí pouze na řízené kompetici jeho částí, přičemž vítěznou strukturou je ta, která je v dané chvíli nejsilnější (Hilgard, 1986).

Dalším důležitým pojem Hilgardovy teorie je tzv. skrytý pozorovatel, který představuje jakési sekundární disociované vědomí, v němž se sbíhají informace z různých sekundárních proudů nebo/a sekundárních osobností (Bob, 2003).

Obrázek č. 3.1 shrnuje a představuje základní Hilgardovo pojetí hierarchického uspořádávání podřízených kognitivních kontrolních struktur. Jsou z něj patrné všechny jeho základní a výše uvedené teoretické konstrukce. Obrázek č. 3.2 pak volně ilustruje možné schematické zobrazení disociace v rámci Hilgardova schématu. Obrázek 3.1: Hierarchické uspořádávání kognitivních kontrolních struktur (podle Hilgard, 1994).

Hierarchické pozice se mění na základě vlivu výkonného ega. Výkonné ego Centrální kontrolní struktura

Tlaky na autonomii ega (včetně hypnózy)

Kognitivní kontrolní struktura 1

Disociovaná struktura

Vstup

Výstup


Vstup


Výstup

Vstup

- 28 -

Výstup


0brázek 3.2: Princip disociace podle Hilgarda (volně podle Hilgard, 1994).

T laky na autonomii ega (včetně hypnózy) hypnóz)

Výkonné ego Centrální kontrolní struktura

Kognitivní ko ntro lní struktura 1

Vstup

Výstup


Vstup


Výstup

Vstup

Výstup

Hilgardova neodisociativní teorie představuje v současné době jedno z nejkomplexnějších pojetí problematiky disociace, které plynule navazuje na pojetí P. Janeta a dalších a zohledňuje šíři i hloubku tohoto jevu. Lze na ni navázat v teoreticky zaměřených výzkumech i klinických aplikacích.

Některé prvky jeho teorie, jako například skrytý pozorovatel, umožňují rozvinutí této teorie na úroveň filozofických a duchovědných aspektů.

- 29 -


3.6.

Shrnutí

Disociace představuje jev, který má v oblasti psychologického bádání více než stopadesátiletou historii a kterému se věnovala celá řada významných osobností psychologického výzkumu.

V dnešní době disociace představuje velice rozšířený a nosný koncept v oblastech obecné psychologie, psychopatologie, klinické psychologie a dalších. Přes intenzitu a extenzi, s jakou se různí badatelé a teoretici disociaci věnovali, neexistuje doposud jednotné pojetí, které by podalo základní možný a obecně přijatelný výklad podstaty disociativních jevů. Základní koncepce tak i dnes stále vycházejí z myšlenek průkopníků této oblasti. Jedná se především o P. Janeta, M. Prince, C. G. Junga a dnes i E. R. Hilgarda. Výše uvedený oddíl podává stručný nástin vývoje uvažování o disociaci v psychologii a poukaz na některé terminologické nejasnosti z něho vyplývající a poskytuje tak základ k dalšímu uvažování o psychologických souvislostech disociace, které budou rozebírány dále.

- 30 -

4. K NĚKTERÝM POJETÍM DISOCIACE V OBECNÉ PSYCHOLOGII

4. K NĚKTERÝM POJETÍM DISOCIACE V OBECNÉ PSYCHOLOGII V nejrůznějších formách je v odborné literatuře vyjadřováno přesvědčení, že disociace není procesem výlučně patologickým, ale představuje i některé adaptační funkce (např.: Putnam, 1989; Bob, 2002). Odtud vychází také koncepce disociativního kontinua, která se zakládá na skutečnosti, že některé disociativní fenomény se vyskytují zcela běžně i v normální populaci. Dalším významným faktorem je rovněž obecná hypnotická susceptibilita (či hypnabilita), která bývá dávána do souvislosti s disociativním potenciálem a která se rovněž v nejširší populaci vyskytuje v rámci kontinua (Putnam, 1989). Chápání disociace v obecné psychologii vyplývá z celkového pojetí disociace v psychologii, a proto ani zde nemá jednotnou definici. To samozřejmě souvisí přímo s již zmíněnou koncepční roztříštěností, ale vlastně i s pravděpodobným základním kontinuálním charakterem jevu disociace, který způsobuje její prolínání a participaci v celém spektru duševních jevů (např.: Hilgard, 1986; Putnam, 1989; Bob 2002).

Disociaci tak můžeme spojit s vnímáním (DePrince, Freyed (1999), pamětí a učením (Wright, Osborne, 2005), myšlením (Cardena, 1994; Hilgard, 1994), emocemi a prožíváním (Jung, 1972a; Hilgard, 1994; Bob 2002), osobností (Cardena, 1994), ale i dalšími fenomény, jako je např. sociální kognice (Spanos, Burgess, 1994) aj. V souvislosti s kognitivními procesy v nejširším smyslu slova představuje disociace především fenomén, který umožňuje zaměření pozornosti, intencionalitu (Hilgard, 1974), a tím přímo i nepřímo souvisí s pamětí a všemi dalšími psychickými procesy. Disociace tak bývá používána k výkladu rozdílného výkonu v úkolech, které jsou zprostředkovávány rozdílnými mentálními

- 31 -


procesy jako například chápání částí těla, barev, písmen, čísel (DePrince, Freyed, 1999) nebo jiných kategorií (Cardena, 1994). Slouží také k výkladu výkonu v testech vybavování a doplňování neúplných slov. V souvislosti s prožíváním je disociace vnímána jednak jako mechanismus, který působí na selekci prožívaných a uvědomovaných mentálních obsahů (Jung, 1972a; Cardena, 1994), a jednak jako obranný mechanismus, který zamezuje vniku ohrožujících mentálních obsahů do vědomí a tím i jeho dezintegraci (Jung, 1972a; Bob 2002; Hilgard 1986). V obecném pohledu je tedy disociace pojímána z různých hledisek. Mezi hlavními pojetími můžeme uvést tyto (volně podle Cardena, 1994):

Disociace jako obecný psychický mechanismus, který se podílí víceméně na všech kognitivních procesech, určuje jejich zaměření a intenzitu (Goodglass, Bauden, 1988; Denny, Hunt, 1992; Cardena, 1994).

Disociace jako „semi-nezávislý“ mentální modul nebo systém, který není vědomě dostupný a/nebo není integrovaný s vědomím, identitou nebo vůlí (Hilgard, 1986, 1994; Cardena, 1994).

Disociace jako koexistence samostatných mentálních systémů, které by měly být integrovány ve vědomí, paměti nebo identitě (Cardena, 1994).

Disociace jako alterace vědomí, kdy se jednotlivé aspekty vědomí nebo vnímaného prostředí rozpojí nebo rozpadnou (Jung 1972a; Hilgard, 1986, 1994; Cardena, 1994; Bob, 2004).

Disociace jako obranný mechanismus, který způsobuje takové jevy, jako jsou neorganická amnézie, psychická analgezie, alterace vědomí včetně chronického nedostatku osobnostní integrace (jako například mnohočetná porucha osobnosti) (např.: Jung 1972a; Cardena, 1994; Bob, 2004).

- 32 -


Výše uvedené rozdělení pojetí disociace není úplné, ani systematické. Představuje pouze některá hlavní pojetí, kterým v následující části budeme věnovat bližší pozornost a která představují důležitá východiska empirické části této práce. 4.1.

Disociace jako obecný psychický mechanismus

Disociace pojímána jako obecný psychický mechanismus představuje fenomén, kdy dva psychické obsahy, procesy nebo stavy vědomí jsou od sebe odděleny a fungují zdánlivě nezávisle (viz Hilgard, 1994).

V této souvislosti je pak disociace vnímána na různých úrovních a není omezena na patologické jevy. Představuje jisté kontinuum od prosté schopnosti vykonávat dvě různé motorické činnosti současně až po vážné psychopatologické jevy, jakým je například mnohočetná porucha osobnosti. Toto v podstatě nejvágnější pojetí disociace je v psychologii pravděpodobně nejrozšířenější a jistým způsobem vyjadřuje a často synonymizuje jakýkoliv proces rozštěpení, rozpojení, disintegrace, souběžnosti apod. v nejširším smyslu těchto pojmů.

Výhodou tohoto vysoce vágního výkladu je široce deskriptivní pojetí všech možných vlastností disociace. Na druhou stranu však umožňuje disociaci pojmout a definovat v jakémkoliv smyslu a významu, což představuje poměrně významnou obtíž z hlediska metodologického, a tedy i dalšího možného chápání tohoto jevu.

- 33 -


4.2.

Disociace jako neintegrovaný mentální modul

Přesvědčení, že přístup k různým komponentám a úrovním lidské psychiky je omezený, vychází již z Freudových názorů, z novějších kognitivních teorií, pojetí umělé inteligence a podobně.

V tomto smyslu disociace představuje percepci nebo chování, které se odehrává mimo vědomí. Vzniká tak rozsáhlá množina, jež zahrnuje jevy v širokém spektru od „automatického“ sledu motorických aktivit při řízení auta spojeného s konverzací (např. Cardena, 1994), přes chování, které se odehrává bez zjevné manifestace vědomí (hypnóza, somnambulismus) (např.: Hilgard, 1986, 1994), až po chování, jež je výsledkem tzv. subliminální stimulace (např.: Hilgard, 1986; Cardena, 1994; Bob, 2002). Toto pojetí disociace sice zahrnuje nejširší spektrum psychických fenoménů, nezohledňuje ovšem otázku, zda je možné daný neuvědomovaný psychický obsah nebo proces zvědomit, a případně, je-li takováto schopnost obecnou charakteristikou kognitivních nebo v nejširším smyslu slova informačních procesů.

V této souvislosti je některými autory zpochybňována i správnost spojení disociace a subliminální percepce (např. Cardena, 1994). Podle těchto autorů by disociace měla být spojována pouze s jevy, jež by za normálních okolností nebo z hlediska obecných zákonitostí byly vědomí dostupné, a nikoliv s jevy, které jsou již z fyzikální podstaty nebo fyziologické charakteristiky percepčních procesů vědomí nedostupné. Takovéto pojetí by mohlo vést k částečně jasnějšímu konceptuálnímu vymezení pojmu disociace. V závěru lze shrnout, že zobecnění termínu disociace ve smyslu jakýchkoliv neuvědomovaných psychických procesů, obsahů nebo obecné alterace psychických procesů je poměrně problematické a zavádí do celkového chápání a koncepce disociace poměrně vysokou míru vágnosti (Cardena, 1994).

- 34 -


4.3. Disociace jako koexistence samostatných mentálních systémů

Z hlediska tohoto přístupu je disociace chápána v souvislosti s obecnými psychickými procesy a jevy, jako jsou vnímání, myšlení, vůle, paměť a identita, u kterých za normálních okolností očekáváme integraci s hlavním proudem vědomí a self v nejširším smyslu slova (Cardena, 1994). Toto pojetí vychází především z myšlenek P. Janeta, které dále ovlivnily práce Breura a rané dílo Freuda. Tato koncepce se v současné době výrazně prolíná do oblasti obecné psychopatologie a je základem současného chápání disociativních poruch. Oproti posledně zmíněnému přístupu, tento do pojetí disociace nezahrnuje psychologické a fyziologické procesy, které jsou běžnému vědomí bez použití speciálních technik (například biologická zpětná vazba nebo jakékoliv zobrazení fyziologických procesů) nedostupné. Z tohoto hlediska ani nepředpokládá, že samotná existence různých psychických systémů, z nichž některé nejsou běžnému vědomí dostupné, je základem disociace. Ta se projevuje pouze v případě, že dojde k neočekávané chybě v některém z integračních procesů (Cardena, 1994).

Toto pojetí disociace je také spojováno s termínem state of dissociation, který představuje názor, že jisté informace nebo zkušenosti získané v určitých stavech vědomí mohou být v jiných stavech méně dostupné či zcela nedostupné. K opětovnému vybavení dojde pouze v daném stavu vědomí. S tímto pojetím úzce souvisí i problematika tzv. state dependent learning (Overton, 1991; Bob 2002). Pojetí disociace jako koexistence samostatných mentálních systémů představuje přístup, který je poměrně rozšířen, v zásadě jasně konceptualizován a v současné době uváděn v souvislostech s tzv. „state dependend learning“, ale i šířeji s tzv. state dependent memory, a je používán především v rámci obecnějšího vymezení disociativních poruch.

- 35 -


Otázkou však je, zda-li by zapomenuté nebo běžným způsobem nevyvolatelné informace měly být integrovány a dostupné běžnému vědomí v bdělém stavu (Cardena, 1994). 4.4.

Disociace jako alterace vědomí

Předchozí přístupy k výkladu disociace jistým způsobem předpokládaly neschopnost subjektu z nějakého důvodu integrovat odpovídající mentální obsahy a procesy do vědomí, ale již neuvažovaly o možnosti jeho kvalitativní transformace do zcela jiné, nezávislé úrovně (Tart, 1975).

Naproti tomu pojetí disociace jako alterace vědomí představuje specifické změny vnímání bezprostřední skutečnosti, které jsou spojeny s rozpojením nebo rozvolněním vztahu self a prostředí (Noyes, Kletti, 1977; Steingber, 1995). To představuje poměrně jasné vymezení disociace a disociativních fenoménů na veškeré oblasti alterovaného vědomí v nejširším smyslu slova. Do této kategorie mohou tedy spadat veškeré hypnotické jevy, jevy spojené s drogami vyvolávajícími změnu vědomí apod. I přes poměrně logickou a jasnou souvislost disociace a alterovaného vědomí (Hilgard, 1986, 1994), výklad alterovaných stavů vědomí výhradně prostřednictvím procesů disociace není zcela odpovídající. Existují totiž alterované stavy, které nezahrnují jakékoliv odpojení od okolí (Cardena, 1994). A v některých případech tzv. „extatické“ zkušenosti se dokonce uvádí výrazně posílený kontakt prostředí a self (Laski, 1990).

Disociace tedy bezpochyby jistým způsobem s alterovanými stavy vědomí souvisí, nelze ji však v tomto smyslu užívat jako obecného explanačního mechanismu. V této souvislosti někteří autoři upozorňují, že pro další pochopení možných vztahů disociace a alterovaných stavů vědomí je potřeba objasnit některé biokognitivní procesy, které alterace vědomí zprostředkovávají (Cardena, 1994).

- 36 -


4.5.

Disociace jako obranný mechanismus

Obranný mechanismus je teoretickým konstruktem, jenž představuje cílené popření informace, která by způsobila úzkost nebo bolest (Freud, 1991). Koncept disociace jako obranného mechanismu vznikl ve snaze vysvětlit, proč a jak k tomuto jevu dochází. V tomto směru je základní hypotézou, že k aktivaci disociativních mechanismů dochází tehdy, když je jedinec konfrontován s nějakou hrozbou nebo nebezpečím. Disociace pak představuje jakéhosi „strážce“ individuální psychické integrity (Cardena, 1994). Takovýto mechanismus není ve všech případech vědomý, může být spuštěn pouze v izolovaných případech (konfrontace s mezní situací, nadměrnou zátěží apod.), nebo se může stát osobnostní dispozicí (mnohočetná porucha osobnosti).

Disociace jako obranný mechanismus vycházející z Janetova pojetí se jistým způsobem od Freudova pojetí liší. Psychoanalýza chápe obranné mechanismy jako záměrné a funkční, kdežto Janet uvádí, že disociativní mechanismy se mohou aktivovat, když zažíváme jakékoliv silné emoce, včetně strachu a hrůzy, které zužují pozornost a narušují běžné integrativní funkce vědomí. Takové zkušenosti nejsou zahrnuty do běžně přístupné dlouhodobé paměti a nejsou tak ani integrovány v naší identitě, ale stávají se tzv. fixními ideami (idées fixes), nebo komplexy alterujícími identitu, které mají svoji vlastní nezávislou mentální existenci a mohou v některých případech velice záludně ovlivňovat celkové chování i prožívání (Janet, 1890; Cardena, 1994; Putnam, 1989). Toto pojetí je velice podobné Jungově konceptu mentálních komplexů, které zahrnují jistým způsobem částečně nezávislé skupiny idejí a pocitů. V případě, že o disociaci mluvíme jako o obranném mechanismu, je důležité zmínit podobnosti a rozdíly s mechanismem potlačení.

- 37 -


Erdelyi (1985) zdůrazňuje, že sám Freud používal termíny potlačení a disociace velmi nejasně. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že ani mnoho současných autorů tento rozdíl jasně neodlišuje (Cardena, 1994), a proto je poměrně obtížné v odborné literatuře toto vymezení najít. Možné rozlišení uvádí Cardena (1994), podle něhož disociace může být vnímána jako obranný mechanismus proti vnějším podnětům vzbuzujících úzkost, kdežto potlačení souvisí s vnitřními podněty. Toto rozdělení ovšem není úplně jasné a koncepční, což připouští i Cardena. Disociace pojímaná jako obranný mechanismus představuje poměrně zajímavý koncept a východisko. Obdobně jako jiné přístupy je však zatíženo pojmovou a konceptuální nejasností, která však představuje zajímavou výzvu v oblasti samotné psychoanalýzy i v oblasti experimentální psychologie. 4.6.

Shrnutí

V této části jsme se zabývali problematikou pojetí disociace na nejobecnější úrovni. Výčet možných pojetí, výkladů a mechanismů jsme samozřejmě nevyčerpali.

Přesto můžeme s jistou mírou zobecnění shrnout, že pojem disociace se v nejširším smyslu slova prolíná mnoha směry obecně psychologického uvažování. Z tohoto důvodu je tedy obtížné disociaci definovat tak, abychom zohlednili alespoň částečně všechny její aspekty, ať už byly či nebyly v této souvislosti zmiňovány. I přesto se však pokusíme, alespoň pro účely doktorské disertační práce, volně navázat na vymezení disociace Krippnera (1994) a jistým způsobem disociaci synteticky definovat:

Oblast disociativních jevů je vymezena množinou výskytu zkušeností nebo chování, o kterých se domníváme, že existují nezávisle nebo byly odpojeny od hlavního proudu vědomí,

- 38 -


nejširšího uvědomovaného repertoáru chování a/nebo sebepojetí. Disociace samotná pak představuje mechanismus, na základě kterého se výše uvedené jevy dějí.

- 39 -

5. TAXONOMIZACE DISOCIATIVNÍCH JEVŮ

5. TAXONOMIZACE DISOCIATIVNÍCH JEVŮ V oblasti studia disociativních jevů lze nalézt mnoho pokusů o jejich taxonomizaci. Jeden z nich představuje například již jmenovaný koncept disociativního kontinua. Ten popisuje nejširší spektrum, které se rozprostírá od normálních disociativních procesů, přes disociativní epizody a poruchy až k nejtěžším projevům disociace (PTSD, mnohočetné poruchy osobnosti apod.) (Braun, 1993; Putnam, 1989).

Jiné přístupy navrhují, že disociativní procesy by měly být uspořádány podle typu mentálního procesu, který není v dané chvíli integrovaný, včetně čití, paměti a vůle (Kihlstrom, 1994). Cardena (1994) prezentuje své pojetí disociace v rámci dvouosého modelu, který zvažuje jednak patologii/normalitu daných procesů a jednak předpokládanou primární psychickou nebo neurologickou příčinu. Jeho schéma uvádíme na obrázku č. 5.1. Jak je zřejmé z níže uvedeného diagramu, horní pravý kvadrant zahrnuje čtyři psychopatologické syndromy, které DSMIV kategorizuje jako disociativní poruchy (APA, 1994), a konverzní poruchy, které jsou však v rámci DSM-IV řazeny samostatně. Celá tato skupina definovaná Cardenou (Cardena, 1994) je pak charakteristická narušením obvyklých integrativních funkcí na úrovni vědomí, paměti, identity nebo percepce prostředí, které není primárně neurologické povahy.

Horní levý kvadrant zahrnuje různé případy, kdy nedostatek integrace mezi vědomou zkušeností a chováním je způsoben mozkovým poškozením nebo dysfunkcí. Dolní pravý kvadrant představuje nepatologické jevy (jako například hypnózu), které jsou většinou primárně výsledkem psychických procesů.

- 40 -

5. TAXONOMIZACE DISOCIATIVNÍCH JEVŮ

Následně dolní levý kvadrant obsahuje „běžné“ typy amnézie, které bývají považovány za formy disociace související s různými psychobiologickými stavy.

V celém souhrnu pak Cardenův model taxonomizace disociativních jevů představuje poměrně koherentní a ateoretický přístup. Na druhou stranu ale vymezení disociativních jevů v rámci pouhých čtyř kategorií jistým způsobem odporuje obecnému kontinuálnímu charakteru disociace, ze kterého Cardena sám vychází. Otázkou v tomto smyslu například je, do jaké kategorie by spadala disociace jako obranný mechanismus (viz výše) v nejširším smyslu slova (tedy z jistého pohledu mechanismus přirozený, ale za jistých okolností patologický). Na základě těchto zjištění můžeme uzavřít, že i obecnější pokusy o taxonomizaci nebo systematizaci disociativních jevů narážejí na komplexnost a složitost, která je disociaci vlastní a která je společná i jejím možným projevům. Obrázek 5.1: Rozdělení disociativních jevů podle Cardeny (1994).

Patologie

Komisurotomie

Disociativní porucha identity

Epileptické fugy

Disociativní amnézie

Organická amnézie

Depersonalizace/derealizace

Parézy

Neurologický

Disociativní fuga

Slepota

Konverzní poruchy

Psychický původ

původ

Drogově podmíněné učení (Drug-dependent learning)

Hypnóza / Automatismy Mimotělní zkušenosti

Spánková amnézie

Norma

- 41 -

6. DISOCIACE V POHLEDU OBECNÉ PSYCHOLOGIE

6. DISOCIACE V POHLEDU OBECNÉ PSYCHOLOGIE V této kapitole se budeme zabývat problematikou vztahů a souvislostí jednotlivých psychických fenoménů a disociace. Ptát se budeme po charakteristice, podstatě a funkci tohoto vztahu, v případě, že existuje. Hilgard (1986) například uvádí, že jakékoliv psychické vlastnosti, procesy nebo stavy, které souvisí s periferním vědomím, automatickým chováním, rozdělenou pozorností, předvědomými procesy, implicitní percepcí, souvisí více či méně s disociativními jevy. V tomto výroku je naznačeno, že disociace tak ve své podstatě souvisí pravděpodobně se všemi oblastmi lidské psychiky.

Kapitola je rozdělena podle základního členění psychických procesů (viz např.: Plháková, 2003; Attkinson et al., 2002; Nakonečný, 1998; Vágnerová, 1997). Zabývat se tedy budeme otázkami vztahu disociace a: • vnímání a pozornosti, • učení a paměti,

• imaginace,

• jazyka a myšlení,

• motivace,

• emocí.

Samostatná kapitola se zabývá problematikou vztahu disociace a vědomí.

Všem oblastem není věnována stejná pozornost. Tento fakt souvisí především s tím, že ne mezi všemi psychickými stavy, procesy a disociací je rovnocenně zřetelný vztah, který je možno popisovat a zkoumat bez nepodloženého hypotetizování. A dále proto, že disociace v souvislosti s různými psychickými stavy je studována v různé intenzitě.

- 42 -


Existují tak oblasti (např. vědomí), které jsou vzhledem k disociaci středem zájmu mnoha odborníků, ale zároveň jsou také souvislosti, které i přesto, že bezesporu skrývají zajímavé a důležité principy, doposud zájmu odborné veřejnosti spíše unikají (např. otázky učení a motivace). V této kapitole se budeme, i přes výše uvedené, snažit podat alespoň stručný nástin možných vztahů disociace a základních psychických procesů a stavů. V závěru kapitoly shrneme funkci disociace v rámci psychiky jako celku. 6.1.

Disociace a vědomí

Vědomí představuje ústřední oblast lidské psyché, ve které se disociace a disociativní tendence projevují. Disociace představuje pojem, který je v odborné literatuře velice často skloňován v souvislosti s hypnózou, hypnotickými jevy a všemi dalšími fenomény, které souvisejí s jakoukoliv změnou nebo distorzí vědomí. Cardena (1994) dokonce uvádí, že pojem disociace je jen obtížně rozlišitelný od adjektiv, jako jsou: „předvědomý“, „podvědomý“, „subliminální“ nebo „nevědomý“. Patologicky zvýšená disociace, v podobě disociativních poruch, bývá často definována jako oslabení monitorujících a kontrolních funkcí vědomí, které vede k narušení vědomé percepce, paměti nebo motorické kontroly a které není způsobeno poruchami mozkové činnosti nebo jakýmikoliv psychoaktivními látkami (Kihlstrom, 1994). Vědomí představuje pojem, který lze pojmout z různých pohledů a definovat na základě různých teorií. Smékal (2002) uvádí relativně širokou a eklektickou definici : „Vědomí se považuje za mentální reprezentaci vnější i vnitřní (tělové) skutečnosti, která má aktivní charakter, to znamená, že je nejen souhrnem obrazů skutečnosti, ale i prostředkem regulace zejména vyšších činností individua, tj. utváření a rozvíjení

- 43 -


osobnosti, předmětných a sociálních vztahů. Předpokládá se, že nižší činnosti (jako např. fyziologické procesy, dýchání, látková výměna, oběh krve) nejsou běžně uvědomovány, ale některé z nich jsou uvědomitelné, a že i řada vyšších činností podléhá automatizaci, tzn. za normálních podmínek je jejich komponenta nepřítomná (např. akt chůze si uvědomujeme pouze na terénu, který vyžaduje aktivní pozornost). Je tedy důležité rozlišovat terminologicky i předmětné vědomí a uvědomování.“ (str. 71) Na výše uvedené definici je možné poukázat na některé základní projevy disociativních tendencí v lidské psychice. Smékal ve své definici uvádí: „…předpokládá se, že nižší činnosti … nejsou běžně uvědomovány, ale jsou uvědomitelné…“

Toto konstatování je ve své podstatě analogií k Hilgardově modelu (1986) hierarchického uspořádávání kognitivních kontrolních struktur, který rozpracoval v rámci své neodisociativní teorie. V tomto modelu disociace představuje proces, který způsobuje mimo jiné předmětnou intencionalitu – zaměření vědomí (podle Smékala „uvědomování“). Disociace v tomto případě působí jako prvek rozpojující či odpojující vědomí od daného procesu a v případě, že zůstává na úrovni nepatologické, umožňuje také návrat intencionality k danému jevu. Smékal (viz výše) dále uvádí:

„…i řada vyšších činností podléhá automatizaci, tzn. za normálních podmínek je jejich vědomá komponenta nepřítomná…“

Automatizace lidských úkonů, tzn. když něco vykonáváme, aniž bychom si toho byli v daný moment vědomi, tedy odpojujeme vědomí od motorického systému, je velice příznačnou ilustrací funkce fyziologické (normální) disociace. V případě, že se disociace v těchto projevech zvýší na patologickou úroveň, projeví se s největší pravděpodobností také v různých motorických automatismech nebo vzorcích, ovšem již mimo naši vědomou kontrolu. Nejklasičtějším příkladem patologické disociace vědomí

- 44 -


a motorického systému mohou být např. neepileptické psychogenní záchvaty, o kterých bude ještě pojednáno v následující kapitole, různé tikové poruchy, somnambulismus apod. Tedy stavy, kdy naše tělo vykonává určité motorické chování, které nemá žádnou organickou ani farmakologickou či jinou příčinu a je zcela mimo naši vědomou kontrolu.

Pierre Janet, jak jsme již uvedli, hovořil o tom, že pro tyto stavy je charakteristické takzvané snížení mentální úrovně, jinými slovy vědomí, a dále tzv. mentální deprese, která pravděpodobně vyjadřuje sníženou schopnost uvědomování, což mimo jiné snižuje i psychickou integraci na nižším psychickém stupni a vyvolává tzv. fixní ideje a jim odpovídající automatismus. Na základě toho tedy můžeme říci, že vědomí je skutečně hlavní doménou disociace (Hilgard, 1986). To vyplývá i z faktu, který jsme nastínili již výše, že disociativní fenomény úzce souvisejí s hypnózou a hypnotickými jevy nebo jsou s nimi minimálně uváděny v častou souvislost.

Smékal (2002) uvádí, že řada nových teorií navazuje na myšlenky Pierra Janeta a vysvětluje vznik hypnózy jako proces disociace vědomí, v němž zůstává bdělý skrytý pozorovatel, který registruje sugerované obsahy a je s to po vystoupení z hypnózy k nim podávat objektivní komentář. V této souvislosti Smékal dále uvádí, že někteří badatelé objasňují vznik hypnózy a jevy s ní spjaté tzv. percepčně kognitivní restrukturací vědomí.

Skrytý pozorovatel („hidden observer“) je pojem, který přinesl do teorie hypnózy Hilgard (Cardena, 1994) a který představuje sekundární disociované vědomí během stavů, kdy dochází ke snížení úrovně hlavního proudu vědomí (tedy např. v hypnóze).

Fenomén skrytého pozorovatele je v souvislosti s Hilgardovou neodisociativní teorií vykládán jako určitá forma vědomé, avšak běžně neuvědomované kontroly. Kihlstrom (1992) uvádí velice názorné vysvětlení Shora (1979):

- 45 -


„V hypnóze se může například zdát, že hypnotizovaný subjekt již nemá žádnou kontrolu nad svými volními projevy, například se může chovat, jako kdyby nebyl schopen ohnout hypnoticky ztuhlý loket. To se ovšem děje pouze proto, že na hlubší úrovni, než je operativní v rámci hranic běžného vědomí, aktivně, vědomě a dobrovolně drží jeho loket ztuhle, zatímco sám pro sebe předstírá iluzi, že se skutečně snaží loket ohnout.“ (str.124) Kihlstrom (1992) dále podává v souvislosti s neodisociativní teorií:

výklad

tohoto

jevu

„…když kognitivní systém, který spouští odpověď na hypnotickou sugesci, je disociován od vědomého uvědomování, bude subjekt zažívat odpověď jako automatickou a mimovolní … ačkoliv je tato zkušenost iluzorní. Neboť je zcela zřejmé, že v hypnotické reakci existuje určitá forma exekutivní kontroly, ačkoliv subjekt si ji neuvědomuje.“ (str. 308)

Dalo by se říci, že Hilgardův skrytý pozorovatel je jistou analogií k Jungově konceptu Selbst, které představuje asociované propojení rozštěpených (disociovaných) komponent osobnosti. Neodisociativní teorie se snaží svá tvrzení a teoretické vývody dokazovat v četných výzkumech a empirických studiích. Řadu z nich uvádí například Kratochvíl (1999). Nicméně stále zůstává spíše na úrovni teorie, která je z různých stran napadána nebo zpochybňována, protože její výklady mohou být někdy považovány spíše za určité dogmatismy přesahující vědeckou teorii (např. Woody, Bowers, 1994). I přes tento fakt zůstává Hilgardova neodisociativní teorie jedinečným pokusem o výklad disociativních mechanismů a hypnotických jevů.

Jak jsme nastínili na několika příkladech, disociace je mechanismus, který v souvislosti s vědomím hraje pravděpodobně nezastupitelnou roli. V nejobecnější a nepatologizující rovině může představovat určitou multiplicitu mentálních procesů, která je typická a normální, ve smyslu koexistence různých úrovní kontroly, které jsou obvykle koordinovány vyššími vědomými procesy.

- 46 -


Disociace v tomto smyslu při běžném vědomí zůstává spíše skryta. Stavy, za jakých se stává zřejmou, jsou charakterizovány právě především oslabením vyšších funkcí vědomí. V souvislosti s výše uvedenými vzájemnými vztahy disociace a vědomí je nutno podotknout, že se jedná pouze o hypotézy nebo hypotetické výklady empirických studií. K výše popsaným jevům najdeme v odborné literatuře celou řadu jiných a konceptuálně odlišných výkladů. Jedná se například o různé kognitivistické nebo neobehaviorální směry, které hovoří například o procesech percepční restrukturace vědomí, naučeného chování apod. „Disociativní“ výklad některých jevů může tak v jistém smyslu nabývat určitým způsobem simplifikujících nebo redukcionistických podob. Nicméně v širších teoretických souvislostech a v eklektickém pohledu může „disociativní“ výklad některých jevů představovat zajímavý způsob uchopení studia problematiky vědomí. 6.2.

Disociace, vnímání a pozornost

Vnímání neboli percepci lze na nejobecnější úrovni definovat jako „organizaci a interpretaci senzorických informací“ (Plháková, 2003, str. 129). Tato definice je jistým způsobem zjednodušující, nicméně vzhledem k existenci nesmírného množství definic a výkladů percepčních procesů zůstaneme u této. V souvislosti s procesy vnímání se v tomto oddílu budeme zabývat i pozorností.

Pozornost je na nejobecnější rovině definována například jako: „Schopnost vybírat určité informace pro následné podrobné zpracování a opomíjet jiné informace.“ (Attkinson et al., 2002). Jinou definici uvádí Sternberg (2002): „Pozornost je nástroj, jehož prostřednictvím aktivně zpracováváme omezené množství informace ze zásoby údajů v dlouhodobé paměti, jakož i informací

- 47 -


dopadajících na naše smyslové systémy, případně informací pocházejících z dalších kognitivních procesů. Součástí mechanismu pozornosti jsou jak vědomé, tak nevědomé procesy.“ (str. 90).

Plháková (2003) pak uvádí, že pozornost je: „…mentální proces, jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a tak ho chránit před zahlcením.“ (str. 77).

Výše uvedené citáty charakterizují základní pojetí procesů pozornosti v obecné psychologii. To je, jak je zřejmé, relativně nejednotné, i když v základních charakteristikách pozornosti shoda je. Někteří autoři uvádějí pozornost spíše v souvislosti s vědomím (např. Plháková, 2003; Sternberg, 2002; Vágnerová 1997), jiní ho dávají do vztahu k vnímání (Nakonečný, 1998; Attkinson et al. 2002). Vzhledem k tomu, že účelem předkládané práce není analyzovat tento problém, budeme pozornost pojímat jako integrální jev rozprostírající se napříč spektrem všech psychických procesů a stavů a do kapitoly o vnímání ho zařadíme především z důvodů přehlednosti práce. Toto pojetí pozornosti jako celkové úrovně aktivace je sice jistým způsobem zjednodušující a biologizující (viz Carlson, 1998), ale pro naše účely zcela postačí. Mezi základními charakteristikami disociace, které vyplývají z definic uvedených výše, a pozorností můžeme nalézt zcela základní a koncepční souvislosti.

Základním znakem pozornosti, na kterém se shoduje velká většina autorů (např. Plháková, 2003; Attkinson et al., 2002; Sternberg, 2002; Nakonečný, 1998), je selektivita, resp. intencionalita. Ta podle některých z nich (např. Jung, 1972; Hilgard, 1986) je právě základním projevem disociativity naší psychiky.

DePrince a Freyed (1999) tyto souvislosti zkoumali prostřednictvím vztahu mezi celkovým skórem sebeposuzovacího dotazníku DES (viz kapitola „Měření disociace“) a Stroopova barvového testu (problematika Stroopova testu a významu jeho

- 48 -


jednotlivých faktorů je probrána v metodologické části, přesněji v oddílu 12.3.7).

Základní hypotéza jejich výzkumu zněla, že u osob s vyšším projevem disociace bude shledán nižší výkon ve faktoru S (tedy prostá pozornost zaměřená na čtení slov), ovšem ve faktoru SF (tedy případu disociované pozornosti) vykáží výkon lepší, než je u kontrolní skupiny. DePrince a Freyed (1999) tuto hypotézu skutečně potvrdili, byť na nižší hladině statistické významnosti. Tuto charakteristiku nízkých statistických významností shledáváme u celé řady výzkumných studií, které se problematikou vztahu normální disociace a obecných psychických mechanismů zabývají.

To lze interpretovat hned několika způsoby. Buď tak, že použitá metodika a uchopení problému dostatečně nevystihuje skutečnost, dále tak, že disociace existuje zcela reálně ve velice „volném“ vztahu ke studovaným psychickým jevům, nebo tak, že disociace ve své normální podobě je integrována s psychickými procesy na takové úrovni, že zkoumání jejího vlivu představuje skutečně zásadní metodologický problém. Ten dle našeho názoru vyplývá především z té skutečnosti, že funkce normální disociace jsou téměř vždy studovány prostřednictvím míry disociace patologické. Pro její zjišťování jsou používány dotazníky hodnotící míru disociativní patologie (k této problematice ale více viz následující kapitola „Měření disociace“ a oddíly kapitoly 12 „Metodologická východiska“ v empirické části).

I přes tyto metodologické obtíže přinesla výše uvedená studie jako jedna z prvních alespoň náznak empirického důkazu vztahu disociace a pozornosti. Dalším projevem tohoto vztahu jsou chyby spojené s již výše zmíněnými automatickými úkony. Ty jsou ve své podstatě s pozorností (úmyslnou i bezděčnou) velice úzce spojeny.

- 49 -


Sternberg (2002) v této souvislosti podává přehled některých chyb spjatých s automatickým chováním a pozorností, které mohou posloužit jako ilustrativní příklady funkce disociace na pomezí normy a tzv. psychopatologie všedního dne. Omyly plynoucí z nepozornosti

Pozornost jakožto intencionalita je přímo spojena s disociativními mechanismy, a to zvláště je-li spojena s výkonem automatické činnosti. Tak například v případě, že vykonáváme dobře známou činnost ve známém prostředí s očekávaným výsledkem a jedna z těchto charakteristik se změní, můžeme v případě vyšší tendence k disociaci očekávat, že automatické chování bude pokračovat a naše psychika nebude reagovat adaptabilním způsobem.

Sternberg (2002) uvádí příklad, o kterém hovoří William James. Ten popisuje situaci, kdy si svlékl pracovní oděv, natáhl si pyžamo a lehl si do postele. Jeho úmyslem ovšem původně bylo svléci si pracovní oděv a obléknout se na společenskou večeři. Tento příklad velice jasně ilustruje projevy neadaptabilní disociativity psychiky. Disociace sice na jednu stranu umožňuje rozpojení proudu vědomí za účelem vykonávání více činností najednou (automatických činností), v současné terminologii informačních systémů bychom to nazvali jevem tzv. „multitaskingu“, ale na druhou stranu, v případě jejího zvýšení, nás ohrožuje snížením adaptability. Rozpojení proudu vědomí zůstává, ovšem schopnost vědomých přesunů se snižuje. Výpadek

V případě, že přerušíme vykonávání automatické činnosti, může se stát, že několik kroků, které bychom za normálních okolností učinili automaticky, přeskočíme. Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy jdeme pro něco z jedné do druhé místnosti a někdo nás při tom rozptýlí. Může se

- 50 -


stát, že se vrátíme do výchozího bodu, aniž bychom přinesli to, pro co jsme šli. Toto je opět případ, kdy disociace sice ještě stále umožňuje změnu zaměření pozornosti, ale vzhledem ke své zvýšené úrovni již nedovolí dynamický návrat, který by byl v dané situaci potřebný. Perseverace

Projevuje se v situacích, kdy jsme ukončili určitý automatický výkon nebo jeho část a bez zjevných důvodů jej „bezmyšlenkovitě“ zopakujeme. Např. nastartujeme auto a vzápětí otočíme klíčkem znovu.

Automatické úkony jsou příkladem projevu normální disociace, zatímco výše zmíněné příklady již představují stav, kdy disociace přestává plnit jednu ze svých funkcí, tedy zvyšování efektivity vědomých a pozornostních úkonů, a začíná působit kontradiktorně, tedy snižováním efektivity celkového chování. Sternberg (2002) kromě výše uvedených příkladů hovoří ještě o dalších (omyly plynoucí z popisu, omyly podmíněné vstupem dat, omyly plynoucí z aktivace asociací, omyly plynoucí ze ztráty asociace). Doposud jsme se zabývali především otázkami disociace a pozornosti, kde jsme shledali určité náznaky vztahů. Obdobně je tomu i v případě percepčních procesů. Percepce je dávána do možné souvislosti s disociací a např. organizací percepčního pole (Cardena, 1994), souviset však bezpochyby může například s binokulárním vnímáním a dalšími jevy.

Velice pozoruhodný jev ve vztahu vnímání a disociace představuje tzv. subliminální percepce (např. Bob, 2000).

Implicitní percepce, oproti percepci explicitní, je osobou neuvědomovaná, její obsahy jsou introspekci nedostupné a lze je ověřit pouze metodami pozorování nebo měření (Bob, 2000, 2002). Jako příklady implicitní percepce jsou prezentovány výsledky tzv. sublimitní stimulace. Ta představuje metodu, kdy je osoba

- 51 -


exponována podnětům, které vzhledem k některým svým fyzikálním charakteristikám nemohou překročit práh explicitní percepce.

Je nutné poznamenat, že B. Libet a spolupracovníci (Libet et al., 1979) sice poukázali na to, že všechny podněty, které trvají dobu kratší než 200-500 ms, podle charakteru, nejsou subjektem uvědomovány. Na druhou stranu právě výzkumy z oblasti sublimitní stimulace přinášejí výsledky o tom, že stimuly, které nedosahují dostatečné fyzikální úrovně proto, aby se přiblížily počitkovému prahu pro vědomé zpracování, mohou v některých případech velice silně ovlivňovat některé nevědomé procesy, které se různým způsobem posléze projevují ve vědomí.

Například bylo prokázáno ovlivnění obsahu snů v důsledku sublimitní stimulace (Brázdil et al., 1998; Fischer, 1954; Poetzl, 1960). Existují též práce používající sluchovou stimulaci (Urban, 1993). V roce 1957 byl realizován známý pokus (Wortman et al., 1992) se sublimitní stimulací diváků v kině, který vedl nakonec k zákazu podprahové reklamy. Disociace a procesy percepce a pozornosti tedy s velkou pravděpodobností v jistém pohledu souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Ovšem i v této oblasti je třeba konstatovat, že existuje celá řada jiných explanačních schémat nebo teorií. Hypotézy o vztahu disociativních tendencí, pozornosti a vnímání tak představují pouze jeden z možných úhlů náhledu na danou problematiku. 6.3.

Disociace, učení a paměť

Procesy učení a paměti a otázky s nimi spojené tvoří jedny z ústředních témat vědecké i laické psychologie. Opět nalezneme celou řadu, často přímo kontradiktorních definicí, kategorizací, modelů a výkladů těchto jevů. Z tohoto důvodu se zde nebudeme pokoušet ani o základní srovnání některých šířeji uvedených definicí učení. Učení pro účely následujícího textu budeme

- 52 -


definovat jako: „veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností“ (Plháková, 2003, str. 157) a paměť jako „schopnost zaznamenávat životní zkušenosti“ (Ibid. str.193). Tyto obecné definice jsou pro účely popisu vztahů mezi disociací, učením a pamětí, jak poznáme dále, velice vhodné.

Disociace se ve vztahu k paměti studuje především na dvou základních úrovních. Na té první je disociace pojímána jako psychický mechanismus, který má na obecné rovině vztah především k tzv. pracovní paměti nebo chybám v kognici a rekognici (např. Wright, Osborne, 2005), je tedy pojímána ve své fyziologické rovině. Z druhé stránky se k ní přistupuje jako k mechanismu, který souvisí s pamětí traumatizovaných osob, nebo osob které byly vystaveny extrémním nebo mimořádným událostem. V této souvislosti nalézáme drtivou většinu odborných publikací, které se pamětí a disociací zabývají. To výplývá zejména z toho, že tato rovina má významné aplikační přesahy především do oblasti diagnostiky posttraumatických jevů a dále do problematiky terapie duševních poruch způsobených traumatickými událostmi. Problematika učení a disociace bývá zmiňována velice okrajově, a to především v souvislosti s výše uvedenou oblastí studia disociace jako fenoménu, který ovlivňuje normálně fungující paměť. Wright a Osborne (2005) studovali, jakým způsobem souvisí výkon paměti a míra disociace. Disociativní tendence vztahovali především ke konstruktu pracovní paměti („working memory“) (Baddeley, 1986). Ten podle nich představuje jeden z nejvlivnějších a nejúspěšnějších modelů paměti v současné době. Model pracovní paměti se skládá ze tří komponent. Jedné centrální výkonné a dvou podřízených, které Baddeley nazývá fonologická smyčka („phonological loop“) a vizuoprostorový náčrtník („visuospatial sketchpad“). Centrální výkonný systém zodpovídá za pozornost a koordinaci systému, podřízené složky pak za uchování akustických a vizuoprostorových informací.

- 53 -


Baddeleyho model představuje velice složitý konstrukt, a proto ho zde uvádíme pouze ve zjednodušené podobě.

Wright a Osborne (2005) tedy v souvislosti s modelem pracovní paměti předpokládali, že zvýšená míra disociativity bude v lineárním vztahu se zhoršenou funkcí centrálního výkonného systému a daný jedinec tak bude dále vykazovat zvýšenou míru kognitivních chyb. I přesto, že se danou problematikou zabývala celá řada jiných studií (Merckelbach et al., 1996), které tuto hypotézu ve své podstatě potvrzovaly, Wright a Osborne ve své studii statisticky významný vztah mezi funkcí pracovní paměti a mírou disociace neshledávají. Jako částečně odůvodnitelný uvádějí pouze vztah mezi množstvím kognitivních chyb a mírou disociace. Výsledek výzkumu Wrighta a Osborna opět potvrzuje výše nastíněné obtíže při studiu vztahu normální disociace a psychických procesů.

V souvislosti disociace a patologických mechanismů paměti ovšem nalezneme celou řadu „silnějších“ vztahů. Od prvních publikací Pierra Janeta o vztahu traumatu a paměti až do dnešních dnů nalézáme nespočetné množství studií a teoretických pojednání o tomto spojení.

V současné době tak existuje více méně obecný konsensus o tom, že deklarativní nebo explicitní paměť je především aktivní a konstruktivní proces (Van Der Kolk, 1998). To, co si daný jedinec pamatuje, záleží na existujících mentálních schématech. Jestliže je určitá událost nebo konkrétní část informace integrována do určitých mentálních schémat, již nikdy nebude přístupná jako separátní a nezávislá jednotka, ale naopak bude zdeformovaná souvisejícími zkušenostmi a emočními stavy v momentu vybavení. Jak uvádí Schachtel: „Paměť je funkce živoucí osobnosti, která může být nahlédnuta jako kapacita pro organizace a rekonstrukce minulých

- 54 -


zkušeností a dojmů ve službách současných potřeb, strachů a zájmů.“ (podle Van Der Kolk, 1998, str. 90) Ačkoliv je paměť, jak vyplývá z výše uvedeného, ovlivňována emoční valencí zkušenosti, studie zabývající se subjektivní reprodukcí událostí s vysokou osobní důležitostí docházejí k závěru, že vzpomínky s nimi související jsou obvykle velice přesné a mají tendenci ke stabilitě i během delších časových úseků (Van Der Kolk, 1998).

Yuille and Cutshall (1989) provedli interview s několika svědky vraždy s odstupem 4 až 5 měsíců a srovnali je s policejními výpověďmi učiněnými 2 dny po události. I přes opačné teoretické předpoklady (viz např. Čírtková, 2004) nalezli šokující a detailní shodu mezi první a druhou výpovědí. Toto zjištění vyložili jako rozdíl mezi zkušeností reálného traumatu a neškodných laboratorních událostí.

I přes tato zjištění zůstává základním poznatkem, který je i v dané oblasti mnohokrát potvrzen, že osoby, které prožijí nějakou traumatizující událost, často vykazují znaky psychogenní amnézie (např. Berewin, Andrews, 1998). Disociované fragmenty paměti se pak často navracejí v disociativních fugách (Van Der Kolk, 1998) nebo jiných spontánních abreaktivních stavech. Paměť tedy s jistou pravděpodobností představuje prostor, ve kterém se disociace projevuje jako svébytný a silný mechanismus, který se ovšem v patologické míře vymyká vědomým kontrolám a může působit celé spektrum obtíží, jako jsou např. psychogenní amnézie, disociativní fugy apod. I přes to, že tyto vztahy vykazují poměrně značnou míru logiky, je třeba nespouštět ze zřetele, že se jedná pouze o jedno z možných explanačních schémat daných jevů.

- 55 -


6.4.

Disociace a imaginace

Nadměrná až patologická imaginace, fantazie, denní snění jsou ústředními symptomy zvýšené disociace a přímo i některých disociativních poruch. Jung (1972a) uvádí, že v případě narušení základních integrativních funkcí psyché dochází k zaplavení vědomí fantazijními a nereálnými obsahy, což je stav, který vede k celé řadě závažných duševních onemocnění. Obdobné názory vyjadřuje původně i Freud (1991).

Van Der Kolk (1998) uvádí, že osoby, které prožily nějaký silný traumatizující zážitek, vykazují zvýšenou míru závažných stavů úzkosti doprovázených zmateností a v mnoha případech i velice jasnou a živou fantazijní produkcí, často spojenou s traumatickou událostí. Toto zjištění nabízí propojení mechanismů, které byly diskutovány v souvislosti s pamětí v předešlé kapitole, disociace a emocí. Jak uvádějí další autoři, míra disociace a úroveň produkce fantazijních obsahů, denního snění a schopnost imaginace obecně jsou relativně silně spjaty v klinické i neklinické populaci (GrothMarnat, 2002). Tento vztah je podle většiny nálezů dále doprovázen zvýšenou mírou neuroticity.

Vztah disociace a imaginace tak představuje pravděpodobně velice křehké spojení, kdy míra disociace jistým způsobem schopnost imaginace podmiňuje. Osoby s nízkou disociací mají i nižší schopnost imaginace. Naopak osoby s vysokým disociativním potenciálem mohou vykazovat abnormní schopnost imaginace a kreativity, tak, jak to nalézáme u celé řady umělců a významných myslitelů. Tato výjimečná schopnost produkce fantazijních obsahů je ovšem velice často doprovázena celou řadou duševních onemocnění a poruch tak, jak to vidíme i na celé řadě životopisných příběhů výjimečných osob v oblasti umění a vědy. O vztahu disociace a fantazie bude ještě stručně pojednáno v následující kapitole.

- 56 -


6.5.

Disociace, jazyk a myšlení

Myšlení je pravděpodobně nejsložitější kognitivní proces. Podle Plhákové (2003) je to : „…vnitřní mentální děj, který nelze přímo pozorovat. V širokém smyslu ho lze definovat jako proces zpracování a využívání informací.“ (str. 263) V odborné literatuře najdeme jen málo studií nebo pojednání, které by analyzovaly vztah myšlení, jazyka a disociace.

Na základě výše uvedených konstatování o disociaci, a to především ve smyslu Hilgardovy neodisociativní teorie a některých studií (např. Ruiz et al., 1999), které se zabývají vztahem osobnostních charakteristik a disociace a o kterých budeme hovořit ještě v následující kapitole („Disociace a osobnost“), o tomto vztahu můžeme hypoteticky usuzovat. Pro Hilgarda (1994) je disociace mimo jiné mechanismus, který hraje důležitou roli v hierarchickém uspořádávání kognitivních kontrolních struktur. Souvisí tak s předmětnou intencionalitou a regulací pozornosti, která je s myšlením spjata.

Ruiz et al. (1999) uvádí statisticky významný vztah mezi disociací a faktorem svědomitosti v dotazníku NEO-PI-R, která podle Svobody (1999) představuje vztah k organizaci, motivaci a vytrvalosti na cíl zaměřeného chování. Odlišuje tedy spolehlivé, na sebe náročné lidi od těch, kteří jsou lhostejní a nedbalí. Tato charakteristika se na obecnější úrovni pravděpodobně projeví i na úrovni myšlení. V těchto souvislostech a souvislostech výše uvedených můžeme hypoteticky uvažovat o tom, že míra disociace ve vztahu k myšlení vykazuje jistý paradox. Osoby s nízkou disociací budou vykazovat pravděpodobně i nižší schopnost imaginace, kreativity a tedy i nižší odvahu v myšlení a uvažování, na druhou stranu osoby s vyšší disociací se budou projevovat nižší schopností myšlení systematického a cílesměrného. Optimální charakteristiky

- 57 -


v souvislosti s myšlením tak najdeme pravděpodobně především u osoby, která sice vykazuje jistou míru disociativního potenciálu, který je ovšem pod kontrolou zdravých integrativních funkcí.

Otázkami disociace a myšlení se budeme dále zabývat v empirické části, a to především v souvislosti s inteligencí, která je s myšlením úzce spjata (Plháková, 2003). 6.6.

Disociace a motivace

Slovo motivace má svůj původ v latinském slovese movere, které znamená hýbat. Motivaci na obecné úrovni definuje Plháková (2003) jako: „souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního.“ (str. 317) Nakonečný (1998) motivaci pojímá jako:

„...proces, který determinuje a setrvávání chování.“ (str. 455)

zaměření,

energetizaci

Smékal (2002) chápe motivaci jako systém zaměřenosti, na který lze nahlížet jako na souhrn podněcujících determinant a dynamismů.

Při komparaci různých definic motivace docházíme ke stejnému konstatování jako u výše uvedených oddílů. Existuje celá řada teorií a explanačních schémat, která ovšem vzhledem k zaměření předkládané práce nebudeme analyzovat. Pro naše účely budeme chápat motivaci ve smyslu výše uvedené Smékalovy definice. O vztahu motivace a disociace v odborné literatuře mnoho nenajdeme. Jedná se spíše o širší souvislosti, které charakterizují osoby z hlediska jejich životních priorit, ústředních charakteristik a existenciálního zakotvení. Vztahy s disociací tak nalezneme spíše

- 58 -


v oblasti dlouhodobých motivů, životního zaměření a hodnotové orientace. I v této souvislosti ovšem musíme rozlišovat disociaci na její normální přirozené hladině a hladině zvýšené až patologické.

Jung (např. 1972a) uvádí, že charakteristikou celoživotního vývoje zdravého jedince v podnětném prostředí je směřování k individuaci, která představuje proces vývoje jedinečného z obecného, přesněji pak představuje proces diferenciace psychického vývoje člověka ve vlastní samostatnou osobnost. Podle Fabera (1995, 1998) lze individuaci charakterizovat jako proces vymanění se z přírody proto, abychom pochopili, že jsme její součástí. V tomto procesu diferenciace tedy zcela zákonitě musí docházet ke štěpení a rozpojování obsahů a procesů proto, aby později vytvořily nový celek vyšší úrovně a složitosti. Osoby směřující k vyšším polohám individuace jsou podle Junga (1972a) mimo jiné charakteristické také vyšší schopností abstrakce, řízené fantazie a představivosti. Tyto jevy, jak jsme poukázali v předchozím oddíle, s disociací velice pravděpodobně souvisejí.

V této souvislosti můžeme vztah disociace a motivace hledat především v kontextu celoživotního směřování k osobnostnímu a duchovnímu růstu, který je charakterizovaný diferenciací, mnohostí a rozmanitostí. Tedy procesy, které jsou ve své podstatě dis-asociační. V tomto smyslu můžeme konstatovat, že disociace je pravděpodobně nezbytnou funkcí zdravého duševního vývoje. Ovšem v přirozených mezích. V případě, že určitá osobnost vykazuje extrémně nízkou disociativitu, může být charakteristická určitou emoční a myšlenkovou plochostí, sníženou schopností fantazie a kreativity. Dlouhodobá či celoživotní motivace dané osoby bude tak pravděpodobně vykazovat jen nízkou snahu o překročení roviny prosté existence a směřování k vyšším cílům individuace. Naopak osoba vykazující zvýšenou až patologickou míru disociace bude pravděpodobně, jak jsme uvedli již výše, zaplavena

- 59 -


nesourodým fantazijním nebo imaginativním materiálem a bude jen stěží schopna využít disociativní procesy, které v jejím případě vedou spíše k rozpadu než k diferenciaci směřující k vyšší kvalitě jednoty v různosti.

Disociace a motivace tedy spolu koexistují pravděpodobně ve velice křehkém spojení, které souvisí především s dlouhodobým existenciálním a celoživotním směřováním. 6.7.

Disociace a emoce

Emoce hrají v celku lidské psychiky zásadní a nezaměnitelnou roli. Jejich definice je nesmírně obtížná, široká a často ovlivněna různými teoretickými nebo názorovými směry. Nakonečný (1998) v této souvislosti uvádí, že existuje celá řada pokusů podat definici emocí, ty jsou však velmi neuspokojivé. Ve smyslu výroku H. E. Jonese dále uvádí, že:

„každý rozumí slovu emoce, ví, co to znamená, až do doby, kdy se emoce pokusí definovat.“ (str. 413) Emoce a disociativní mechanismy představují relativně samostatnou oblast a otázku, která pravděpodobně souvisí především s osobností jako celkem, nikoliv pouze emocemi samotnými (Martinez-Sanchez, Ato-Garcia, Ortiz-Soria, 2003).

Tento vztah je studován především ve smyslu konstruktu alexithymie (Sifneos, 1972), kterým se budeme podrobně zabývat v následující kapitole (oddíl 7.4 „Alexithymie a disociace“) a dále v kapitole 9 (oddíl 9.3. „Měření alexithymie“). Odkazujeme tedy na tyto části.

- 60 -


6.8.

Shrnutí

V této kapitole jsme se zabývali otázkami vztahu disociace a základních psychických funkcí a procesů. Stručně jsme popsali některé teorie, podali jsme přehled výsledků vybraných empirických studií a nastínili jsme možné směry dalšího hypotetického uvažování.

Hlavním zjištěním této části je, že disociace s vysokou pravděpodobností hraje v rámci psychiky jako celku i jejích dílčích funkcí významnou úlohu. Její podoba je ovšem závislá na míře a intenzitě, s jakou vstupuje do celkového fungování psychiky. Nízká úroveň disociace může souviset s relativně plochým prožíváním, nižší schopností fantazie a kreativity, rigidním myšlením a dalšími obdobnými charakteristikami. Naopak zvýšená úroveň disociace vede k dezintegraci základních psychických procesů, neschopnosti systematického, konkrétního a realistického myšlení a dalším podobným znakům. Některými otázkami, které jsme zde nastínili, se budeme zabývat v empirické části.

- 61 -

7. DISOCIACE A OSOBNOST

7. DISOCIACE A OSOBNOST V této kapitole se budeme zabývat otázkami souvislostí disociace a osobnosti. Nejprve se budeme tázat po tom, zda nějaký vztah existuje, a v případě, že ano, jakých nabývá rozměrů, charakteristik a jaké funkce v rámci struktury osobnosti může plnit. Dále podáme základní přehled studií, které se touto problematikou zabývají. Zvláštní pozornost budeme věnovat otázkám vztahů disociace a pětifaktorového modelu osobnosti (Costa, McCrae, 1992). V předposlední části nahlédneme na možné souvislosti disociace a alexithymie, a to jak funkční, tak konceptuální. Problematika alexithymie je zcela záměrně zařazena do kapitoly „Disociace a osobnost“, byť by se z určitého úhlu mohlo zdát, že dané téma by příslušelo spíše do kapitoly o hledání psychopatologických vztahů. Nicméně celá řada studií se v současné době přiklání k názoru, že alexithymické tendence jsou pravděpodobně do jisté míry relativně trvalou osobnostní charakteristikou (např. Martinez-Sanchez, Ato-Garcia, Ortiz-Soria, 2003). V závěru kapitoly podáme stručné shrnutí problematiky. 7.1.

Existuje vztah mezi disociací a osobností?

Otázka, zda existuje vztah mezi disociací a osobností, není z těch, na které lze odpovědět několika větami. Nelze ji zodpovědět ani na několika stranách, protože se jedná o hledání vztahů mezi jevy téměř nekonečné složitosti a komplexnosti. V souladu s vědeckým uvažováním nás ovšem tento stav nemůže odradit od toho, abychom podobné otázky kladli a hledali na ně odpověď. Při hledání alespoň nástinu vztahů osobnosti a disociace musíme nejprve vymezit, co to vlastně osobnost je a jak na ni

- 62 -


budeme nahlížet. Toto je ovšem další velice obtížný úkol. Pojem „osobnost“ se totiž v psychologii vyvíjel v různých protikladných a vzájemně odlišných směrech (viz např.: Smékal, 2002; Mikšík, 2001, 1999, 1985) a stále není ani základní jednotný konsensus, jak tento pojem vykládat a jakým způsobem k němu přistupovat.

Vzhledem k tomu, že předkládaná práce není pojednáním o možných výkladech pojmu osobnost, přikloníme se k částečně redukcionistické, ovšem relativně přijímané definici. Osobnost budeme pojímat jako „jednotu psychických procesů, stavů a vlastností a souhrn vnitřních determinant prožívání a chování“ (Smékal, 2002, str. 17). V oddílu 7.3 pak budeme osobnost pojímat především v souvislosti s konstruktem Costy a McCraye.

Přijatou definicí osobnosti jako jednoty a souhrnu se ovšem hned z počátku hledání dostáváme do na první pohled poněkud paradoxní situace. Hledáme vztah mezi pojmy, kdy jeden značí „jednotu a souhrn“ (osobnost) a druhý „rozštěpení a rozpad“ (disociace). Je vůbec možné, aby jedno souviselo s druhým? Aby mezi těmito jevy byl vztah, když již z principu jsou zásadním způsobem kontradiktorní? V případě, že vztah existuje, může být jiný než patologický? Tedy nezdravý, nežádoucí? Kdy štěpení narušuje zdravou jednotu a tím působí i záhubný rozpad? Jak může jev disociace souviset se zdravou psychikou, když právě jejím základním předpokladem je integrita? (Mikšík, 2001, 1999, 1985) Při hledání odpovědi na tyto otázky můžeme dojít až k počátkům lidského uvažování vůbec. V četných filozofických a náboženských systémech najdeme myšlenky o tom, že podstatou skutečné jednoty je právě mnohost, různost, neustálý pohyb od diferenciace a rozpadu k opětovnému spojení. Kdyby neexistoval proces rozpadání, neexistoval by proces sjednocování, neexistovala by jednota. Jung (např. 1972a, c) tento princip ilustruje na filosofii mandal, fenoménu vycházejícím z podstatu a charakteru absolutní unity, která právě proto, aby byla absolutní, musí být narušována. Musí v ní existovat protikladné síly, které ale v souvislosti s celkem působí integračně.

- 63 -


V tomto smyslu můžeme uvažovat o tom, že podstatou a pravděpodobně i podmínkou jakékoliv agregace je disagregace. Zde se dostáváme k původním myšlenkám Pierra Janeta a jeho pojmu „désagrégation“, který se později transformoval právě do termínu „disociace“.

Tyto souvislosti pomalu skládají odpověď na otázku položenou v úvodu. Existuje mezi osobností, tedy „jednotou a souhrnem“, a disociací, tedy „rozpadem a rozvolňováním“ nějaký jiný vztah než patologický nebo dysfunkční? V souvislosti s výše uvedenou úvahou a ve smyslu původních myšlenek Pierra Janeta a později i Carla Gustava Junga (ale i dalších autorů) docházíme k závěru, že disociace jakožto proces rozpojování a narušování představuje základní a integrální dynamismus osobnosti, který umožňuje její soudržnost, diferenciaci a rozvoj. Tento hypotetický závěr má pro další zkoumání disociace a osobnosti velký význam. Disociace totiž v tomto pohledu je nejen psychopatologický jev, který souvisí s duševními poruchami, ale představuje také jeden ze základních předpokladů duševního zdraví. V případě, že se tato hypotéza alespoň z části přibližuje pravdě, nalezneme mezi disociací a současnými osobnostními nebo souvisejícími konstrukty jasné empirické souvislosti. V následujícím oddíle se budeme zabývat studiemi, které tento vztah již studovaly, a podáme stručný přehled jejich výsledků. 7.2. Disociativita jako integrální charakteristika osobnosti

Groth-Marnat a Jeffs (2002) uvádějí, že je celá řada konceptuálních důvodů, proč bychom se měli domnívat, že mezi disociací a současnými konstrukty osobnosti existuje významný vztah. Tento názor je podpořen celou řadou dalších studií (např.: Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999 ; Silva et al. 1993)

- 64 -


Jako jeden z nejzřetelnějších příkladů uvádějí neuroticismus, který tak jako některé formy disociace je spojen s neefektivním jednáním. Tato hypotéza může být podpořena nálezy Wolfradta a Meyera (1997), kteří uvádějí, že osoby, pro které je charakteristická úzkostná komponenta neuroticismu, vykazují vyšší sklon k disociativním tendencím během stresu. Jiní autoři (Irwin, 1998) dále uvádějí, že osoby s vyšší psychickou zranitelností mají větší disociativní potenciál. Vysoká disociace je též uváděna u osob s vysokou bojácností a vyhýbavým chováním (Anderson, Alexander, 1996). Další souvislosti byly nalezeny také mezi disociací a depresivními charakteristikami osobnosti (Diguer et al., 1993), prožitky zvýšené míry studu (Einstein, 1998) a pocity bezmocnosti (Irwin, 1998).

Obdobně jako s neuroticismem, disociace může konceptuálně souviset s extraverzí. V tomto případě ovšem spíše negativně. U osob, které tuto komponentu mají v převaze, je pravděpodobnější způsob zvládání obtížných situací především ve smyslu hledání sociální podpory, zatímco introvertované osoby budou spíše využívat mechanismy, jako je například disociace (Groth-Marnat, Jeffs, 2002). Empirické nálezy uvádějí například negativní korelaci mezi denním sněním a extraverzí (Zhiyan, Singer, 1997) a dále ještě mezi disociací a pozitivními afekty (Irwin, 1995). Souvislosti mezi disociací a osobností či osobnostními charakteristikami jsou dále nalézány v oblasti svědomitosti, otevřenosti vůči zkušenosti apod. (viz např.: Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999).

Disociace tak na základě uvedených studií i hypotéz tedy pravděpodobně souvisí se zcela fundamentálními pojmy psychologie osobnosti přímo organicky. I přesto, že existují odborné práce, které se touto tematikou zabývají na úrovni popisu, zůstává tak otázka podstaty a principu tohoto vztahu stále skryta.

- 65 -


7.3.

Disociace a pětifaktorový model osobnosti

Pětifaktorový model osobnosti vychází z hypotézy, že individuální rozdíly mohou být pochopeny a vysvětleny na základě obecných faktorů neuroticismu, extraverze, otevřenosti vůči zkušenosti, svědomitosti a přívětivosti (Costa, McCrae, 1992).

Neuroticismus podle Costy a McCrae (1992) vypovídá o úrovni emocionální nestability, impulzivity, maladjustaci a prožívání negativního stresu. Jak jsme uvedli již výše, neuroticismus podle některých studií vykazuje relativně silnou pozitivní korelaci s vyšší úrovní disociace (např. Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999; Silva et al. 1993). Vztah je spatřován především v oblasti negativních emocí a oslabených vědomých kontrol a aktivního zvládání situací. Zmiňován je v této souvislosti vztah zvýšené disociace a externího „locus of control“. Dimenze extraverze se vztahuje k sociabilitě, asertivitě a sociální angažovanosti jakožto opaku k rezervovanosti a preferenci zůstávat o samotě. Extraverze, jak bylo již uvedeno, vykazuje spíše negativní vztah k disociaci. To je ve větší či menší míře potvrzeno i v několika na sobě nezávislých studiích (Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999; Silva et al. 1993). Negativní souvislost mezi disociací a extraverzí je vykládána především prostřednictvím adaptačních mechanismů, které osoby s různou mírou extraverze využívají. Osoby orientované na introvertní prožívání vykazují spíše orientaci na disociativní, introjektivní a jiné intrapsychické mechanismy zvládání zátěže (Gorth-Marnat, Jeffs, 2002), zatímco osoby s vyšší mírou extraverze budou vyhledávat spíše sociální podporu a vyrovnávat se budou s obtížnými situacemi především prostřednictvím verbalizace apod.

Otevřenost vůči zkušenosti zahrnuje osobnostní aspekty fantazie, estetického uznání a přístupu k nejširší škále pocitů, činů, myšlenek a hodnot. Z konceptuálního hlediska bychom mohli očekávat, že mezi tímto konstruktem a disociací bude pozitivní vztah. Glisky a Kihlstrom (1993) skutečně nalezli souvislost mezi subškálou absorpce dotazníku DES a otevřeností vůči zkušenosti.

- 66 -


Výraznější disociace je v této souvislosti shledávána především u osob s vyšší tendencí k dennímu snění nebo s nápadnější fantazií (Zhiyan, Singer, 1997).

Svědomitost se vztahuje zvláště k strategiím a typům chování, které souvisejí se spolehlivým a přesným plánováním. U tohoto konstruktu bychom očekávali spíše negativní korelaci. Tu například Groth-Marnat a Jeffs (2002) skutečně shledávají, a to na relativně vysoké hladině statistické významnosti. V této oblasti také nalézáme pozitivní korelační vztahy disociace a iracionálního myšlení (viz Groth-Marnat, Jeffs, 2002).

Přívětivost vyjadřuje kvalitu interpersonální orientace ve smyslu soucítění, empatie nebo na druhé straně nepřátelskosti, ať už na úrovni myšlenek, pocitů nebo činů. Mezi přívětivostí ani obdobnými osobnostními konstrukty nebyl shledán statisticky významný vztah (Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999 ; Silva et al., 1993). To může vypovídat o tom, že charakter interpersonální orientace s disociativními tendencemi skutečně nesouvisí, nebo o tom, že konstrukt přívětivosti směřuje spíše k měření sociálních strategií dané osoby než osobnostních charakteristik. Na základě výše uvedeného stručného přehledu možných vztahů disociace a jednotlivých škál pětifaktorového modelu osobnosti Costy a McCraye (1992) můžeme konstatovat, že oba tyto konstrukty, které jsou předmětem již mnohaletého zkoumání a vykazují v daných oblastech vysokou reliabilitu i validitu, jsou pozoruhodně provázané. Tato informace může vést k seriózně postaveným hypotézám o vztahu projevů disociace a struktury osobnosti. Ty však budou muset být ještě vystaveny dlouhodobému a systematickému zkoumání.

- 67 -


7.4.

Alexithymie a disociace

V této části budeme věnovat pozornost problematice alexithymie a jejímu vztahu k disociaci, neboť z hlediska psychologické podstaty obou konstruktů je zřejmé, že určitá vazba či souvislost mezi nimi existuje. Základní otázkou, která doposud nebyla dostatečně prozkoumána, je zda oba konstrukty představují dva rozdílné psychické mechanismy, nebo zda se jedná o tentýž jev, na který je pouze nahlédnuto ze dvou různých pohledů. V tomto směru v odborné literatuře, jak uvedeme dále, doposud nenalézáme shodu.

Pojem alexithymia pochází z řeckého slovního spojení „a / lexi / thymos“, které by v doslovném překladu znamenalo „žádná slova (pro) pocity“. Sifneos (1972) představil tento psychologický konstrukt v druhé polovině 20. století. Vycházel především z předchozí práce francouzských psychoanalytiků Martyho a M’Uzana (1963), kteří zavedli termín „pensée opératoire“ označující charakteristický znak psychosomatických pacientů – jednání a chování bez emočního doprovodu.

Sifneos nahlíží na alexithymii jako na osobnostní styl, který daného jedince disponuje k somatizacím a souvisejícím psychosomatickým poruchám. Kromě neschopnosti popisovat a rozeznávat své pocity Apfel a Sifneos (1979) charakterizují alexithymické jedince jako osoby s chudou fantazií, odmítající denní snění a proklamující konkretizující styl myšlení. Základní Sifneova definice alexithymických osob zahrnuje tři ústřední znaky: • Neschopnost rozeznávat, identifikovat a popisovat emoce, včetně obtíží v rozlišování emočních a tělesných počitků.

• Zhoršená symbolizace související s nedostatkem fantazijních a imaginativních schopností.

- 68 -


• Zaměření na vnější události spíše než na vnitřní prožitky.

Taylor, Ryan a Bagby (1985) dále vymezují alexithymii jako opozitum normálně fungujících emocí. Podle nich je jedinec s normálními emocemi schopen: • prožívat emoce a pocity,

• rozlišovat mezi různými emocemi a pocity,

• jasně verbalizovat své pocity a vnitřní zkušenosti,

• reflektovat a do jisté úrovně analyzovat své emoce a pocity,

• rozvíjet fantazii o svých emocích, pocitech a vnitřních zkušenostech.

Alexithymie pak představuje stav, ve kterém chybí ve větší či menší míře většina výše uvedených bodů. Návazný výzkum poukazuje na alexithymickou neschopnost prožívat radost, štěstí a lásku (Taylor, Bagby and Parker 1997). Taylor a jeho spolupracovníci (1997) hovoří o tom, že ačkoliv alexithymické osoby pociťují emoce, jsou náchylné k prožívání spíše negativních a nepříjemných prožitků, a to s omezenou schopností regulovat je prostřednictvím kognitivních nebo jiných psychických procesů.

Od uvedení pojmu alexithymie do psychologické teorie nalezneme nespočetnou řadu odborných studií zabývajících se jejími nejširšími možnými souvislostmi.

I přesto, že již existuje několik psychodiagnostických nástrojů, které vykazují přijatelnou konstruktovou validitu, etiologie a podstata alexithymie zůstává doposud nejasná. To může být způsobeno i tím, že alexithymie není samostatný, nezávislý jev, ale konstrukt, který se výrazně překrývá s některými jinými psychickými mechanismy, zvl. disociací nebo jinými obrannými mechanismy. Tato hypotéza je diskutována v nejnovější odborné literatuře (např.: Sayar, Kose, Grabe, Topbas, 2005; Elzinga,

- 69 -


Bermond, van Dyck, 2002; Modestin, Lotscher, Erni, 2002; Wise, Mann, Sheridan, 2000), ovšem doposud bez jasných závěrů.

Sifneos (1972) dále vidí alexithymii jako predispozici k migrénám, zažívacím obtížím, žaludečním vředům, některým typům astmatu, jistým typům kožních nemocí a dalším psychosomaticky podmíněným onemocněním. Takováto koncepce je v jistém smyslu v překryvu s konstruktem psychosomatických poruch v DSM-IV (American Psychiatric Association, 1994). Klinický výzkum v souvislosti s alexithymií je zaměřen na hypotetický vztah mezi alexithymickými charakteristikami a různými somatickými a psychiatrickými onemocněními. V souvislosti s alexithymií se uvažuje o vyšší pravděpodobnosti výskytu deprese, posttraumatické stresové poruchy, závislostí, hypertenze a různých psychosomatických onemocnění (viz výše) (Sifneos 2000).

Výzkum zaměřený na psychofyziologické koreláty přináší rozdílné výsledky. Roedema a Simons (1999) uvádějí nález snížené reakce na citové podněty. Jiní přinášejí informace o chronické hyperaktivaci sympatikového nervového systému, která se projevuje výrazným rozštěpením mezi psychologickou a fyziologickou stresovou odpovědí k níž náleží především poruchy hypothalamo-hypofyzo-adrenální osy a patologický vliv na imunitní systém (např. Martin and Pihl 1986).

Alexithymie, i přesto, že mnohem lépe definovaná a empiricky ověřená, je dále v konceptuálním překryvu s dnes populárním konstruktem emoční inteligence (Taylor, Bagby and Parker 1997). Pojem emoční inteligence byl popularizován zvláště Golemanem (1995), ačkoliv poprvé byl systematicky vysvětlen Peterem Saloveyem a Jackem Mayerem (1990). Jejich definice emoční inteligence zahrnuje především schopnost monitorovat emoce vlastní i druhých, rozlišovat mezi různými emočními stavy, rozumět jim a být schopen tuto informaci použít k seberegulaci. Matthews, Zeidner a Roberts (2002) nalezli významný vztah mezi TAS-20 a AOS (Affective Orientation Scale,

- 70 -


Booth-Butterfield /1990/), což o možné existenci tohoto překryvu vypovídá.

Důležité zjištění/hypotézu mezi výše uvedenými publikovali Taylor, Bagby a Parker (1997). Autoři uvádějí, že alexithymie není kategorický jev, ale spíše konstrukt, který existuje v kontinuu s normální distribucí. To je poměrně důležitý a zásadní moment v celkovém uvažování o alexithymii. 7.5. Alexithymie a disociace – dva, nebo jeden konstrukt?

Z výše uvedených informací o disociaci a alexithymii může i nestranný čtenář nabýt dojmu, že se s jistou pravděpodobností může jednat o velice podobné jevy. Při bližším prostudování dotazníků, které jsou pro jejich měření zkonstruovány, skutečně celou řadu podobností ve smyslu formulačním i obsahovém nalezneme. Při studiu historie obou jevů shledáme, že disociace má sice výrazně starší a hlubší kořeny a vztahuje se k ní mnohem více pramenů a odborných pojednání, nejeví však o to úměrně vyšší konceptuální jasnost než alexithymie. Naopak, oba koncepty čerpají z obdobných zdrojů, myšlenek a principů. Otázka po podstatě disociace a alexithymie, případně jejich souvislosti, je tak zcela na místě, a to zvláště ohledem na trend relativně vysokého nárůstu zájmu o studium těchto jevů.

Zmíněná konceptuální podobnost disociace a alexithymie vyplývá z toho, že oba konstrukty mohou být popsány jako nedostatek v integraci percepce, paměti nebo emocí do proudu vědomé zkušenosti. Oba jevy mohou také do určité míry nastat i u neklinické části populace. Vyšší prevalenci ovšem vykazují u některých duševních poruch. V současné době již sice existuje celá řada studií, které se danou problematikou zabývají, nenalezneme mezi nimi ovšem zcela

- 71 -


jednotnou shodu nebo zhodnocení problematiky ve smyslu jasného vymezení vztahu disociace a alexithymie s doporučením používání těchto konceptů v klinické nebo výzkumné praxi.

Berenbaum a James (1994) se například zabývali vztahem disociace a alexithymie u vzorku středoškolských studentů. Na základě výsledků konstatovali, že oba jevy spolu sice souvisejí, jsou ale relativně jasně odlišitelné. Zlotnik a spolupracovníci (1996 a,b) publikovali obdobný nález u skupiny psychiatrických pacientů. Celá řada dalších autorů se shoduje na tom, že disociace a alexithymie jsou konstrukty, které spolu souvisejí především v oblasti negativních emocí (Wise et al., 2000). Irwin a Melbin-Helberg (1997) identifikovali subškálu TAS20 „obtíže v identifikaci pocitů“ jako významný prediktor disociativních tendencí. Tento vztah potvrdili i Sayar a kol. (2005). Tato zjištění ovšem celou otázku vztahu disociace a alexithymie spíše znejasňují. Z uvedených pramenů je zřejmé, že otázka vztahu alexithymie a disociace představuje v psychologii skutečně složitý úkol. K výše popsaným studiím je třeba podotknout především to, že se zabývaly problematikou vztahu alexithymie a disociace psychické (nejčastěji měřenou dotazníkem DES nebo A-ADES), nikoliv však somatoformní, která může mít k alexithymii konceptuálně, ale i etiopatogeneticky blíže (viz např. Marty, M’Uznan, 1963; Sifneos, 1972).

Dále se uvedené studie zabývaly především popisem prostého vztahu mezi těmito jevy, nikoliv analýzou jeho struktury, dynamiky nebo funkce. Z tohoto pohledu tak můžeme konstatovat, že prosté korelační nebo regresní modely uváděné v diskutovaných studiích ve své podstatě nepřinášejí zásadně nové či vyjasňující informace. Replikují pouze zjištění vedoucí k jednomu a stále shodnému závěru: „mezi alexithymií a disociací existuje vztah, který je třeba řádně analyzovat a popsat“ (např. Berenbaum, James, 1994; Zlotnik et al., 1996 a,b; Sayar et al. 2005, ale i další). Téměř všechny uváděné práce se tímto závěrem odvolávají dále na to, že

- 72 -


jsou především preliminární studií k rozsáhlejšímu a metodologicky lépe propracovanému výzkumu. Ten ovšem nebyl doposud realizován.

Je tak zcela zřejmé, že vztah alexithymie a disociace bude muset být podroben ještě rozsáhlému bádání, jehož výsledky budou velice užitečné nejen na poli teoretické a výzkumné psychologie, ale i v oblasti klinické a aplikované psychologie. 7.6.

Shrnutí

V této kapitole jsme nahlédli na některé aspekty vztahu osobnosti jakožto na celek a disociaci. V úvodu kapitoly jsme si položili několik otázek po charakteru tohoto vztahu. Došli jsme k poznání, že disociace ve své nepatologické podobě představuje integrální a dynamickou součást osobnosti, která má pravděpodobně podíl na udržování její integrity.

V dalších oddílech jsme se zabývali otázkami vztahu disociace a různých konstruktů s osobností souvisejících. V této souvislosti jsme shledali, že četné empirické studie poukazují na silné vztahy k různých strukturám osobnosti. Charakter těchto vztahů směřuje k poznání, že disociace sice působí integrativně, ale pouze v případě, že je udržována ve fyziologických mezích. Zvýšené disociativní tendence mají pak dopad zcela opačný. Působí desintegračně, způsobují větší náchylnost osob k neefektivnímu jednání a mohou vést k celé řadě duševních onemocnění. Problematikou patologické disociace se budeme částečně zabývat v následující kapitole.

- 73 -

8. K DALŠÍM SOUVISLOSTEM DISOCIACE

8. K DALŠÍM SOUVISLOSTEM DISOCIACE V této kapitole se budeme zabývat problematikou disociace v některých dalších souvislostech, které hrají důležitou roli v celkovém pojetí disociace jako svébytného konstruktu. Jedná se především o její vymezení v rámci psychopatologie a psychodiagnostiky. Zde je díky diagnostickým a klasifikačním systémům, v případě, že nemluvíme o etiologii nebo teorii, situace o něco jasnější než na úrovni základního výzkumu nebo obecné psychologie.

Budeme tedy hovořit spíše o disociativních poruchách a disociativních symptomech než o disociaci jako takové. I přesto, že se disociace jako obecný mechanismus pravděpodobně na etiologii i samotném průběhu některých duševních onemocnění podílí (např. Bob, 2002), nebudeme se této problematice věnovat, neboť by to znamenalo přílišné odchýlení se od obecně psychologických a osobnostních témat.

Současné pojetí a chápání disociace v psychopatologii je nejvíce ovlivněno klasifikací DSM-IV (American Psychiatric Association, 1994) a ICD-10 (World Health Organization, 1994). Pojetí disociativních poruch v rámci těchto standardů je de facto velice podobné, i když nikoliv naprosto shodné. V následujících kapitolách popíšeme pojetí disociativních poruch a symptomů jednak z obecnějšího psychopatologického hlediska, které najdeme v odborné literatuře, a jednak z hlediska již zmíněných diagnostických systémů (DSM-IV a ICD-10) a v závěru zmíněná pojetí zhodnotíme.

- 74 -


8.1.

Psychodiagnostické souvislosti disociace

Disociace je v současné době v odborné literatuře stále častěji identifikována jako významný psychopatologický mechanismus, který hraje zásadní roli v souvislosti s mnoha duševními poruchami (Bernstein, Putnam, 1993). Chápání jeho podstaty se během posledního desetiletí výrazně změnilo. Do nedávné doby převládal názor, že disociativní poruchy jsou poměrně výjimečným jevem a že disociaci u jiných duševních poruch není třeba přikládat zásadní význam.

Vytvoření nové diagnostické kategorie „disociativní poruchy“ v DSM-III v roce 1980 spolu s dalším vývojem v psychologii a psychiatrii vedlo ke zvýšení zájmu o podstatu disociace a její roli u konkrétních psychických poruch.

Navazující studie prokázaly vysokou míru prevalence disociativních poruch u celé řady psychických onemocnění. Mezi nejsignifikantnější psychopatologické jevy vykazující vysokou míru disociace patří především mnohočetná porucha osobnosti (Alison, 1974; Braun, 1993; Lewis, 1996), posttraumatická stresová porucha (Allen, 1998; Kaplan, 2000), zneužívání v dětství (Chu, Dill, 1990; Coons, Bowman, Pellow, 1989), některé případy deprese a epilepsie (Alper, Devinsky, Perrine, 1997; Bob, 2000; Bob, Ptáček 2001) a celá řada dalších (viz např. Lynn, Ryje, 1994). Kvantitativní studium disociativních projevů umožnil až v širší míře používaný Dotazník disociativních zkušeností („Dissotiative Experiences Scale“) vytvořený Bernsteinem a Putnamem (1986), který umožňuje standardizované zhodnocení míry disociace (Riley, 1988) a jehož české verze (Bob, 2000) bude použito pro účely empirické části této práce.

Disociativní poruchy jsou na úrovni obecné psychopatologie definovány jako množina syndromů, které mají v některých aspektech pravděpodobně obdobnou patogenezi i obdobný mechanismus (APA, 1994; Steinberg, 1995). V této

- 75 -


souvislosti hovoříme ve smyslu DSM-IV především o těchto poruchách (APA, 1994): • disociativní amnézie,

• disociativní fuga,

• depersonalizační porucha,

• disociativní porucha identity,

• nespecifická disociativní porucha. Jako základní společné symptomy vymezující disociativních poruch jsou uváděny především tyto:

rámec

• amnézie,

• depersonalizace,

• derealizace,

• zmatení identity,

• alterace identity (Steinberg, 1995). Mezi společnými projevy těchto jevů Steinberg (1995) dále uvádí fragmentaci vědomí manifestovanou například ztrátou paměti, oddělením od běžného vědomí nebo prostředí a podobně.

I přes zdánlivě jasné diagnostické vymezení disociativních poruch (viz dále) je jejich diferenciální diagnostika poměrně obtížná. Mezi nejvýznamnější faktory, které situaci znesnadňují, Steinberg (1995) uvádí: • přesah symptomů,

(Je míněn přesah a podobnost symptomů v rámci samotné diagnostické kategorie i v souvislosti s jinými psychopatologickými jevy.)

- 76 -


• různorodý obraz poruch,

(Jedná se o vysokou interindividuální, ale i intraindividuální variabilitu disociativních poruch a projevů.)

• fakt, že pacienti si nikdy nestěžují na poruchu samotnou,

(Putnam et al. (1993), Kihlstrom (1994) a další se shodují, že obtížnost diferenciální diagnostiky disociativních poruch spočívá mimo jiné v tom, že už z jejich charakteru vyplývá, že pacient nemůže popsat své obtíže tak, aby mohly být přímo, alespoň v rámci mezí, jasněji identifikovatelné [jako například déle trvající skleslá nálada u deprese]). • vysoká komorbidita se závislostí na návykových látkách a jinými kompulzivními poruchami,

(Jak jsme již uvedli, některé stavy intoxikace mohou mít podobné charakteristiky jako disociace. Stejně tak osoba závislá např. na alkoholu může vykazovat celé spektrum disociativních projevů.) • obtíže v přesném popisu disociativních symptomů.

(Disociativní poruchy a symptomy i přesto, že jsou poměrně jasně taxativně vymezeny, mají, jak jsme již uvedli, velice vysokou inter- i intraindividuální variabilitu, což zhoršuje možnost jejich deskriptivního zachycení.) Z výše uvedeného je zřejmé, že diferenciální diagnostika disociativních poruch představuje skutečně poměrně obtížnou problematiku. Steinberg (1995) dále v této souvislosti uvádí, že i pro vzdělané pacienty je často velice obtížné své potíže popsat. Tento důvod pravděpodobně také představuje jednu z příčin, proč diagnostice disociace není věnována pozornost, jakou by si ve skutečnosti zasloužila (Steinberg, 1995), i přesto, že disociativní symptomy (např.: amnézie, fuga, derealizace a depersonalizace) mohou hrát velice vážnou a relativně autonomní roli v souvislosti

- 77 -


s mnoha jinými duševními onemocněními (např. Putnam et al. 1993; Steinberg, 1995; Bob, 2002). V závěru můžeme shrnout, že disociativní poruchy jsou v rámci psychopatologie pojímány o něco konkrétněji než disociace jako obecný fenomén. To vyplývá především z rámcových vymezení poruch odvozených z diagnostických systémů DSM-IV a MKN-10.

I přesto je však diagnostika disociativní patologie poměrně rozsáhlým a obtížným tématem, které se překrývá s mnoha dalšími psychopatologickými jevy a kategoriemi. 8.2.

Disociace v pojetí MKN-10

MKN-10 byla schválena na padesátém pátem shromáždění Světové zdravotnické organizace v květnu 1990 a začala být používána členy WHO v roce 1994. Tato klasifikace navazuje na tradici, která počíná již v roce 1850 (první vydání známé jako „Mezinárodní seznam příčin smrti“). MKN se od té doby stalo mezinárodní standardní diagnostickou klasifikací pro běžné zdravotnické a epidemiologické účely (WHO, 1994).

MKN-10 – Duševní poruchy a poruchy chování, byla vytvořena poměrně netradičním způsobem i přesto, že vychází z tradice evropské psychiatrie. Obecnější rozpravu k dané problematice podává Smolík (1996). Disociativní poruchy jsou v MKN-10 uvedeny v rámci oddílu F4, Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy, jako skupina F44, Disociační (konverzní) poruchy. Toto seskupení je ovšem podle celé řady autorů velice problematické a odůvodnitelné pouze alfanumerickým a dekadickým kódem (Smolík, 1996).

- 78 -


Disociační poruchy v pojetí MKN-10 v zásadě nahrazují pojem hysterické neurózy. Jejich základní definice zní: „Úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomím vlastní identity, aktuálními pocity a kontrolou tělesných pohybů“ (MKN-10) (srv. také Vágnerová, 1999) .

Jako základní předpoklad se uvádí rozpad funkcí, které jsou normálně integrovány: vědomí, paměť, identita nebo vnímání okolí. Z hlediska etiologie se předpokládá, že původ těchto poruch je psychogenní (v manuálu DSM-IV jsou uváděny v rámci tzv. somatoformních poruch) a jejich příznaky jsou často poplatné pacientovým představám o tom, jak by mělo somatické onemocnění vypadat (Smolík, 1996). Disociační poruchy jsou tedy z hlediska MKN-10 většinou diagnostikovány v případech, kdy somatická ani laboratorní vyšetření nepřinesou průkazné výsledky.

Z hlediska průběhu MKN-10 uvádí, že disociační poruchy mají tendenci ustoupit po několika týdnech, zvláště v případě, že jejich začátek je spojen s traumatickou životní událostí (Smolík, 1996). U chroničtějších poruch, zejména obrn a znecitlivění, může dojít k závažnějšímu vývoji zvláště tehdy, je-li jejich počátek spojen s neřešitelnými problémy nebo interpersonálními obtížemi (Smolík, 1996). Tabulka č. 8.1 uvádí disociační poruchy v rámci skupiny F44 Disociační (konverzní) poruchy.

Z tabulky je zřejmá snaha, která se prolíná celým systémem MKN-10, a to snaha systematizovat jednotlivé poruchy jasně a zřetelně. Z hlediska popisu jednotlivých druhů disociačních poruch, tedy zvl. jejich diagnostických kritérií, diferenciální diagnózy a dalších, MKN-10 představuje relativně systematický a konzistentní celek.

- 79 -


Tabulka 8.1: Typy disociačních poruch v rámci MKN-10. Kód poruchy

Název poruchy

F 44.0

Disociační amnézie

F 44.2

Disociační stupor

F 44.1 F 44.3 F 44.4 F 44.5 F 44.6 F 44.7 F 44.8 .80 .81

Disociační fuga

Trans a stavy posedlosti

Disociační poruchy motoriky Disociační křeče

Disociační porucha citlivosti a senzorické poruchy Smíšené disociační (konverzní) poruchy Jiné disociační (konverzní) poruchy Ganserův syndrom

Mnohočetná porucha osobnosti

V závěru můžeme shrnout, že i přes jistou kritiku ze strany celé řady odborníků (viz Smolík, 1996), MKN-10 (Duševní poruchy a poruchy chování) představuje celek, který je výsledkem dlouhodobé a systematické práce podložené intenzivním bádáním mnoha set odborníků pracujících na vrcholové úrovni, a je tedy alespoň ze základního pohledu nejen dostatečným nástrojem pro klinickou diagnostiku, ale i prostředkem sloužícím ke vzájemnému porozumění odborníků v oblasti duševních poruch. 8.3.

Disociace v pojetí DSM-IV

Přijetí diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické společnosti, 3. revize (DSM-III) v roce 1980, předchůdce DSM-IV, představovalo z hlediska vývoje psychiatrické klasifikace novou epochu. Tvůrci manuálu úmyslně vycházeli z předpokladu, že žádná z dosavadních teoretických koncepcí nebyla uznána jako obecně platná a že zahrnutí etiologických teorií by mohlo být překážkou. DSM-III tedy předkládá popisy klinických projevů duševních poruch a jen zřídka

- 80 -


se dotýká otázky jejich etiologie (Smolík, 1996). Tento přístup se nazývá „fenomenologický“ či „ateoretický“.

Disociaci DSM-IV definuje jako „narušení obvykle integrovaných funkcí vědomí, paměti, identity nebo vnímání prostředí“ (APA, 1994).

Do roku 1980 byly disociativní poruchy definovány v rámci subkategorie hysterie a konverzních poruch. Americká psychiatrická asociace v roce 1980 představila termín „disociativní poruchy“ (dissociative disorder) a jistým způsobem se tak uvolnila od předchozích, psychoanalytických pojetí. DSM-III-R (a dále i DSM-IV) popisuje tyto disociativní poruchy uvedené v tabulce 8.2. Jak je zřejmé, tato revize DSM přináší odlišení disociativních poruch od konverzních poruch, ačkoliv někteří autoři je uvádějí do souvislosti (Nemiah, 1981).

DSM-IV dále zavádí v rámci kategorie nerozlišených poruch kategorii tzv. „Dissociative trance disorder“. To vyplývá ze snahy přizpůsobit diagnostiku specifickým kulturním kontextům (APA, 1994). Tabulka 8.2: Typy disociačních poruch v rámci DSM-IV. Kód

Původní název poruchy/ český překlad

300.6

Depersonalisation Disorder / Depersonalizační porucha

300.13

Dissociative Fuga / Disociativní fuga

300.15

Dissociative Disorder NOS/ Nespecifikovaná disociativní porucha

300.12 300.14

Dissociative Amnesia / Disociativní amnézie

Dissociative Identity Disorder / Disociativní porucha identity

DSM kritéria pro disociativní poruchy se staly základem pro některé další vyšetřovací nástroje, jež jsou určeny pro přesnější a kvalifikovanější diagnostiku disociace. Nejznámějším je tzv. „Structured Clinical Interview for DSM-III Dissociative Disorder“

- 81 -


(SCID-D), který byl později upraven i pro diagnostická kritéria DSM-III-R a DSM-IV (Steinberg, 1995) a je poměrně široce používán v oblasti klinické diagnostiky i při výzkumu disociace a disociativních poruch (Carlson, Armstrong, 1994). DSM-IV obdobně jako MKN-10 trpí v oblasti vymezení disociativních poruch jistými nedostatky (např.: Nemiah, 1981) vyplývajícími především z jistého zjednodušení a přílišné systematizace bez ohledu na souvislosti s dalšími psychopatologickými jevy. Již zmiňovaný ateoretický přístup, který nebere v úvahu možnou etiologii, může být z pohledu některých autorů zavádějícím a příliš abstraktním pojetím, které staví celou problematiku spíše na úroveň teoretického modelu než nástroje, který vychází z klinických poznatků (Steinberg, 1995). I přes výše zmíněnou kritiku je DSM-IV velice rozšířeným nástrojem v oblasti výzkumu duševních onemocnění, a to nejen v USA, kde je univerzálně používán i v klinické praxi, ale i Evropě a na jiných kontinentech. 8.4.

Disociativní komponenty duševních onemocnění

V předchozích kapitolách jsme uvedli, že disociace je ve světle současných výzkumů stále častěji identifikována jako jev, který má pravděpodobně významný podíl na etiopatogenezi a průběhu celé řady onemocnění, jejichž opomenutí může pak v celkové strategii léčby výrazně negativně ovlivnit její výsledky (např. Bob, 2002).

Mnoho studií prokázalo závažnou míru prevalence disociativních poruch u celé řady psychických onemocnění. V těchto souvislostech se v následující kapitole budeme zabývat problematikou výskytu disociativní symptomatologie u některých psychopatologických jevů. Hlavní pozornost budeme věnovat problematice disociace a deprese i disociace a epilepsie jakožto tématům, která podrobíme hlubšímu zkoumání v rámci empirické části. Dále pak se zmíníme o některých dalších duševních

- 82 -


onemocněních, u kterých odborná literatura uvádí největší vliv disociace. 8.5.

Disociace a deprese

Problematiku disociativních poruch u depresivních pacientů dokládají některé práce z 90. let 20. století, v nichž disociace bývá často dávána do souvislosti s fenoménem farmakorezistence. Například autoři Lara a Klein (1999) dokládají, že výzkum osobnostních poruch a dětských traumat u některých depresivních pacientů poskytuje možnost vysvětlení farmakorezistence u těchto pacientů (Bob, Ptáček, 2001). Jiné studie potvrzují vztahy komorbidity a komplikací v terapii zvláště závažných depresivních stavů (Bearden et al., 1996; Diguer et al., 1993; Ilardi et al., 1997; Shea et al., 1990). Zkoumány byly například relace farmakorezistentních depresivních pacientů k depresivním pacientům, již dobře odpovídají na léčbu (Kaplan, Klinetob, 2000). Tento výzkum u vzorku 20 pacientů podpořil pracovní hypotézu, že farmakorezistentní pacienti vykazují podstatně výraznější depresivní symptomatologii s komorbidní anxietou a byla u nich prokázána dětská emocionální traumata v daleko větší míře. Studie vyjadřuje jisté přesvědčení o tom, že traumata z dětství a jejich následky jsou v principielní souvislosti s fenoménem farmakorezistence u těchto pacientů. Podle práce Wilkesona et al. (2000) existuje evidence o tom, že vystavení traumatickým událostem predisponuje jedince k depresivním symptomům, právě tak jako k symptomům, jež jsou zahrnuty jako diagnostická kritéria pro posttraumatickou stresovou poruchu. Autoři provedli srovnání skupiny 101 depresivních pacientů a kontrolní skupiny 49 pacientů bez depresivních symptomů prostřednictvím některých diagnostických nástrojů včetně DES. DES skór vyšel 20,4 pro depresivní skupinu a 5,4 pro skupinu kontrolní. Fullerton et al. (2000) vyvozují ze svých výzkumů, že jedinci, kteří realizují z velké části nevědomý disociativní mechanismus v bezprostřední souvislosti s traumatickou událostí (peritraumatická disociace), jsou

- 83 -


mnohem náchylnější k symptomům akutní a chronické posttraumatické stresové poruchy, a shledali u nich přímou souvislost s výraznou depresivní symptomatologií. Zmíněnými vztahy mezi depresí a posttraumatickou stresovou poruchou se zabývá též řada dalších prací, například Feeny et al. (2000) a Shalev et al. (1998).

Na základě těchto dosavadních nálezů lze proto předpokládat, že farmakorezistence u depresivních pacientů souvisí s disociativními poruchami osobnosti charakteru posttraumatické stresové poruchy, převážně pak v raném dětském věku, která může s velkou pravděpodobností korelovat s geneticky danou hypersenzitivní osobností.

Klinicky lze proto pravděpodobně očekávat u některých farmakorezistentních pacientů výraznější disociaci s komorbidními rysy pojícími se k traumatům, jako například anxieta (Vágnerová, 1999) a podobně, která jsou příčinou disociativních symptomů u těchto pacientů. Dále pak lze podle výše uvedených poznatků očekávat výraznější intenzitu projevů depresivní symptomatologie. Klinicky tedy spočívá smysl a význam těchto poznatků v nutnosti vypracování diagnostických postupů, které by měly umožnit včasné rozeznání disociativních symptomů, jež mohou být v přímém vztahu k farmakorezistenci. Dalším úkolem pak je terapeutické ovlivnění těchto stavů prostřednictvím adekvátních terapeutických metod použitelných při terapii disociativních poruch s tím, aby tyto metody byly dobře dostupné i těm klinickým pracovištím, která nemají tak kvalitní odborné zázemí jako například pracoviště univerzitní.

- 84 -


8.6.

Disociace a epilepsie

Konvulzní onemocnění bývají již tradičně dělena na paroxysmy epileptické, které bývají nejčastěji spojovány s organickou etiologií, a na neepileptické psychogenní záchvaty, jež nebývají spojeny s některými typickými elektroencefalografickými změnami. Navzdory tomuto dělení však existují klinické a experimentální poznatky, které dokládají podíl psychogenní komponenty v případě epileptických paroxysmů. Tato psychogenní komponenta je již tradičně dávána do souvislosti s existencí nevědomého konfliktu jako důsledku nějaké traumatické události, která vede k disociaci, tedy neschopnosti integrovat tyto traumatické psychické obsahy do vědomí (srv. Faber, Bob, Ptáček, Petránek, 2001). Nejrůznější psychopatologické symptomy právě tak jako nejrůznější motorické automatismy, jež bývají výrazem různých typů záchvatů, jsou pak vysvětlovány jako projevy či reprezentace takovéhoto nevědomého konfliktu. Psychogenní neepileptické záchvaty (někdy také pseudozáchvaty nebo pseudo-epileptické záchvaty) jsou v MKN-10 diagnostikovány jako disociativní onemocnění. Hlavním předpokladem jejich etiologie je proto disociativní mechanismus spojený s konverzí do somatických symptomů, přičemž v rámci MKN-10 je uváděna rovněž diagnostická kategorie organické disociace (F 06.5). Proto nejsou v některých případech vyloučeny také organické komponenty disociativních onemocnění. Takovéto diagnostické zařazení psychogenních neepileptických záchvatů je výsledkem rostoucí evidence o tom, že značný počet těchto pacientů vykazuje symptomatologii disociativních poruch (Kuyk et al., 1999; Brown, Trimble, 2000). Prevalence těchto pseudozáchvatů není přesně známa, ale podle odhadů činí 10-25% všech pacientů, kteří navštíví příslušné epileptologické specialisty (Kuyk et al., 1999). Z tohoto počtu pak přibližně 12-36% má zároveň epileptické a společně s nimi též neepileptické psychogenní záchvaty (Kuyk et al., 1999). Novější údaje uvádějí dokonce rozmezí 9-50% všech pacientů, kteří navštěvují epileptologické

- 85 -


specialisty (Brown, Trimble, 2000). Ze současné praxe je známo, že diferenciální diagnostika těchto záchvatů tvoří často závažný a časově náročný problém většinou řešitelný pouze dlouhým EEG monitorováním (Bob, Ptáček, 2001).

Neurobiologický korelát disociativních symptomů pravděpodobně představuje epileptická aktivita v temporálním laloku (Spiegel, 1991; Bob, 2002). Epileptická aktivita v těchto místech je také úzce spojena s komplexní parciální nebo temporolimbickou epilepsií a produkuje charakteristické symptomy. Symptomy komplexní parciální epilepsie (Complex partial seizurelike symptoms) představují invaze do normálního stavu vědomí ve formě kognitivních, psychosenzorických nebo afektivních symptomů. Tyto symptomy představují charakteristické projevy a prožitky u pacientů s komplexní parciální epilepsií (Roberts et al., 1990). Mnoho z těchto symptomů bylo již definováno Hughlingsem Jacksonem v jeho klasických studiích (Roberts et al., 1990; Roberts et al., 1992). Moderní poznatky vedou k pohledu, že tyto symptomy, podobně jako disociace (Bernstein, Putnam, 1986), mají v obecné populaci kontinuální charakter (Roberts et al., 1990, 1992). Toto kontinuum komplexních parciálních symptomů počíná zdravým stavem bez jakýchkoliv symptomů a pokračuje přes přechodné patologické stavy až po symptomy komplexní parciální epilepsie se všemi typickými projevy. Mezi těmito protiklady se vyskytuje široké spektrum různých klinických dysfunkcí s dobrou odpovědí na antikonvulzní léky. To se týká především afektivních onemocnění nebo atypických psychóz s charakteristickými projevy temporální epilepsie, jež se nazývají onemocnění epileptického spektra (Roberts et al., 1992) (srv. Bob, 2002).

- 86 -


8.7.

Disociace a posttraumatická stresová porucha

Nálezy současných výzkumů poukazují na silný vztah mezi sexuálním a fyzickým zneužitím v dětství a rozvojem disociativních poruch. Tyto poznatky vedou ke stále diskutovanějšímu etiologickému modelu psychického traumatu jako závažného jevu v rozvoji narušení některých fyziologických funkcí mozku (Singer, 1993).

Posttraumatická stresová porucha (dále jen „PTSD“) je v současné době obvykle pojímána v souvislosti tří dimenzí stresové odpovědi: • znovuprožívání intruzivních v souvislosti s traumatem,

obrazů

a

pocitů

• ochromení vnímání a prožívání v souvislosti s celkovým otupením, vyhýbavostí nebo amnézií,

• změna psychické úrovně (Kaplan et al., 2000).

Symptomy se obvykle projevují ve dvou fázích. V první fázi, fázi tzv. popření (Vágnerová, 1999), osoba prožívá omezené vnímání a fantazii, poruchy paměti, emoční otupění, sociální izolaci a celkově obecný útlum ve všech oblastech chování (Horowitz et al., 1979). V druhé, tzv. intruzivní fázi může dojít k zaplavení vědomí živými nočními můrami a hrozivými fantaziemi, pohlcení strachem a znovuprožíváním některých aspektů traumatické zkušenosti. Vztah mezi disociací a PTSD je podpořen mnoha nálezy i klinickou zkušeností. Pacienti s PTSD obvykle vykazují disociativní symptomy ve smyslu snížené koncentrace a celkového fungování vnímání reality, objevuje se nevysvětlitelná chronická bolest, epizody amnézie nebo zmatení, emoční otupělost a flashbacky.

Například Resnick a spolupracovníci zjistil v roce 1990 (Marlondo, Spiegel, 1994) u 180 žen s PTSD pozoruhodně zvýšenou frekvenci zrakových (57%), sluchových (31%) a

- 87 -


taktilních (29%) flashbacků. Obdobné projevy podle uvedených i jiných autorů (Bernstein, Putnam 1986) přímo souvisejí s vyšší mírou disociace. Další studie, které se zabývají například problematikou PTSD v souvislosti s vojenskými veterány a oběťmi, prokazují v celé řadě nálezů úzkou souvislost mezi traumatickými událostmi a rozvojem disociativních symptomů.

Současné pokusy o porozumění PTSD, které berou v úvahu možné souvislosti s disociativní patologií, zdůrazňují mechanismy, jež představují snahu integrovat nebo asimilovat traumatickou zkušenost v rámci individuálního modelu self a světa, který existoval ještě před traumatem (např.: Horowitz et al., 1979, Marlondo, Spiegel, 1994). Porozumění souvislostem PTSD a disociace hraje velice významnou roli v diagnostice a léčbě obou fenoménů. To se odráží i v současné odborné literatuře, kde jsou traumatické události stále častěji zvažovány nejen v psychologických a psychodynamických vztazích, ale i z hlediska rozvoje některých patologických funkcí na úrovni nervové soustavy (Braun, 1993; Bob 2003). 8.8.

Disociace a mnohočetná porucha osobnosti

Mnohočetná porucha osobnosti (dále jen MPD) a její varianty vyplývají z různých specifických deficitů integrace v souvislosti s identitou a pamětí. Deficit integrativních funkcí může být zřetelný také v oblasti transferu získaných poznatků, informací a dovedností, v charakteristických vzorcích chování, v interpersonálních vztazích, rozpoznávání jednotlivých osob a v neposlední řadě i ve stabilitě emočních procesů (Horowitz et al., 1979). Tyto poruchy normálních integrativních funkcí setrvávají i při změně prostředí nebo životních podmínek. Disociativní symptomy u MPD mohou zesílit do zcela extrémní podoby, kdy postižené osoby jsou psychicky i fyzicky ochromeny (Horowitz et al., 1979). Současná odborná literatura

- 88 -


uvádí, že doposud nejsou průkazné informace o tom, že by se projevy MPD spontánně upravily nebo zmírnily (Putnam, 1989).

Z hlediska etiopatogeneze PTSD nalézáme společné rysy s disociativními poruchami. Celá řada studií uvádí, že rozvoj MPD u dětí souvisí se zjevně dysfunkčním rodinným prostředím. V této souvislosti mnoho jiných studií uvádí vysokou míru koincidence jakýchkoliv traumatických událostí v dětství a závažného rozvoje MPD (ale i celé řady dalších psychiatrických onemocnění) v dospělosti (např.: Ross et al., 1989). Výše uvedené poznatky odkazují k možným souvislostem rozvoje MPD a PTSD. V tomto smyslu například Horowitz a Loewenstein (1994) uvádějí, že až 80% pacientů s MPD splňuje diagnostická kritéria DSM-III pro PTSD. Tyto poznatky mohou hrát významnou roli ve strategii léčby i v dalším poznání a porozumění problematice mechanismu traumatické disociace a rozvoji duševního onemocnění. 8.9.

Souhrn

Disociativní procesy a komponenty hrají s největší pravděpodobností velice významnou roli v rozvoji a průběhu celé řady duševních onemocnění. Současná odborná literatura dále poukazuje na význam a souvislosti traumatických událostí v dětství, ale i během jakékoliv části života s disociativními poruchami a poruchami, jejichž společným znakem disociace může být.Mezi duševní onemocnění s pravděpodobně nejvýznačnější disociativní patologií patří například posttraumatická stresová porucha nebo mnohočetná porucha osobnosti.Disociativní komponenty ovlivňují ovšem i celou řadu dalších duševních onemocnění, kde mohou způsobovat různé alterace, farmakorezistenci a podobně. Z tohoto faktu vyplývá nezbytnost řádné a podrobné diagnostiky disociativních projevů nejen u disociativních poruch. Diagnostice a měření disociace se budeme věnovat v následujícím oddílu.

- 89 -

9. MĚŘENÍ DISOCIACE V PSYCHOLOGII

9. MĚŘENÍ DISOCIACE V PSYCHOLOGII V této části se zaměříme na shrnutí a popis některých psychologických metod zjišťování míry disociace jak u dospělých, tak u dětí. Pozornost budeme věnovat především představení nových a u nás většinou doposud šířeji neužívaných metod ke zjišťování disociace, disociativní patologie a disociativních komponent některých jiných psychických onemocnění. V tomto smyslu budeme zvláštní pozornost věnovat především již zmíněným sebeposuzovacím dotazníkům DES, SDQ - 20. Vzhledem k úzké souvislosti s disociací se také zmíníme o psychologické metodě zjišťování alexithymie (TAS-20), chápané v kontextu disociace emocí. Obecnější či šířeji užívané metody, kterých lze ke zjištění disociativní patologie použít (zvl. některé osobnostní dotazníky nebo projektivní metody) a které by v této kapitole mohly mít místo, zmíníme pouze okrajově. 9.1.

Možnosti a metody zjišťování disociace

Ačkoliv problematice disociace a disociativních poruch je v psychologii věnována již více než 100 let velká pozornost, její diagnostika významně zaostává. První nástroje určené pro přímé zjišťování těchto jevů nalézáme v podstatě až v druhé polovině 20. století (pomineme-li např. Jungův asociační experiment apod.). Nedostatečnou pozornost a tedy i možnost disociaci posuzovat shledáváme v podstatě u všech známých, standardizovaných a široce používaných psychodiagnostických nástrojů. Tato skutečnost se ale naštěstí ve světle nových studií, které přinášejí informace o konstrukci a validizaci nových nástrojů k měření disociace (především sebeposuzovacích dotazníků), ale i možného použití stávajících psychodiagnostických metod, mění.

- 90 -


Nalézáme tři skupiny možných diagnostických metod (Carlson, 1991): • sebeposuzovací dotazníky zaměřené na disociativní symptomatologii,

• strukturovaná klinická interview,

• standardní psychologické testy.

První dotazník zaměřený na problematiku disociativních poruch byl dotazník General Amnesia Profile vytvořený Corneliem Wildburym a Davidem Caulem v roce 1978. Dotazník nikdy nebyl publikován, a proto ani nedosáhl většího rozšíření ve vědecké nebo klinické praxi. V roce 1986 byl vytvořen a poprvé publikován dotazník Dissociative Experiences Scale (DES) autorů Bernsteinové a Putnama (1986), který do češtiny překládáme pod názvem Škála disociativních zkušeností (Bob, 2000). DES dosáhl poměrně velkého rozšíření, byl přeložen do několika desítek jazykových verzí (Carlson, 1991) a je používán v celé řadě výzkumných studií. Dnes je vedle již zmíněného Structured Clinical Interview for DSM-IV Dissociative Disorder považován za jeden ze základních nástrojů v diagnostice psychických disociativích symptomů (Carlson, 1991).

Kromě sebeposuzovacího dotazníku DES nalezneme v literatuře i další, jako je například Questionnaire of Experiences of Dissociation (QED) (Riley, 1988). Tento ani další však i přes poměrně dobré psychometrické charakteristiky nedosáhly doposud většího rozšíření. V tabulce č. 9.1 uvádíme přehled hlavních metod, převážně dotazníkových, uváděných v odborné literatuře.

- 91 -


Tabulka 9.1: Přehled používaných dotazníků k hodnocení disociativních projevů.

Název dotazníku Dissociative Experiences Scale Dissociative Experiences Scale II Adolescent Dissociative Experiences Scale Adolescent Dissociative Experiences Scale-II The Somatoform Dissociation Questionnaire 20 The Somatoform Dissociation Questionnaire 5 Child Dissociative Checklist, Verze 3 Peritraumatic Dissociative Experiences Questionnaire Cambridge Depersonalization Scale Steinberg Depersonalization Questionnaire The Dissociative Disorders Interview Schedule- DSM-IV Version Structured Clinical Interview for DSM-IV Dissociative Disorders Multiscale Dissociation Inventory Multidimensional Inventory of Dissociation 6.0 Adolescent MID 6.0 Dissociative Features Profile State Scale of Dissociation

Používaná zkratka DES DES-II A-DES A-DES-II SDQ-20 SDQ-5 CDC PDEQ --DDIS SCID-D-R MDI MID A-MID -SSD

Uvedené dotazníky zahrnují i nástroje určené pro specifické skupiny, jako jsou děti („Child Dissociative Checklist, Version 3“) nebo adolescenti („Adolescent Dissociative Experiences Scale-II“). Těmto dvěma dotazníkům se budeme věnovat dále.

Mezi standardní psychologické testy, které mohou disociaci nějakým způsobem obsáhnout, patří především Minnesota Multiphasic Personality Inventory (MMPI) a Rorschachův test. Oba testy budou ještě zmíněny. 9.2.

Základní postup při zjišťování disociace

Při zjišťování závažnosti disociativních projevů je důležité zhodnotit, jak poruchy identity, vědomí nebo paměti ovlivňují celkový psychický nebo zdravotní stav jedince. Je přitom třeba mít na zřeteli rozvětvenost disociativní symptomatiky v rámci duševního i fyzického stavu jedince. Celkové zhodnocení disociativních symptomů tak představuje komplexní postup, ve kterém je zapotřebí užít několika různých metod a nahlédnout na možné souvislosti z různých úhlů. V následujícím textu objasníme

- 92 -


základní body diagnostiky tak, jak jsou uváděny v zahraniční odborné literatuře. Vyšetřující psycholog/psychiatr by měl mít na zřeteli především tyto aspekty (podle ISSD, 2004): Obecné souvislosti

Diagnóza by měla zahrnovat tyto komponenty: 1. Screeningové testy

2. Klinické interview *

3. Strukturovaná psychologická interview 4. Psychologické testy

5. Zhodnocení komorbidity *

6. Související zdravotní vyšetření *

*Body označené hvězdičkou jsou považovány za základní a nezbytné. Ad 1) Screeningové testy jsou užitečné, ovšem pro samotnou diagnostiku nikoliv nezbytné, protože nepředstavují hlavní nástroje, o které se vyšetřující odborník opírá. Mohou však v běžné klinické praxi upozornit na možný výskyt disociativních obtíží a vést tak k hlubšímu vyšetření.

Mezi screeningovými testy užívanými k orientačnímu zjištění disociativních symptomů se uvádějí především tyto (také viz výše): • Adolescent Dissociative Experiences (Armstrong, Putnam, Carlson, Libero, 1997),

Scale

• Children’s Perceptual Alteration Scale (Evers-Szostak, Sanders, 1992),

- 93 -


• Dissociative Questionnaire Moene, 1999),

(DisQ;

Vanderlinden,

• Multi-Dimensional Inventory of Dissociation (Dell, 2002),

• Child Dissociative Trickett, 1993).

Checklist

(Putnam,

Helmers,

Ad 2) Klinické interview představuje oproti screeningovým metodám daleko spolehlivější zdroj informací pro diagnostiku disociativních symptomů a klinického určení jejich míry. Pozornost by měla být věnována především následujícím jevům a oblastem: a. psychické symptomy

• sluchové a zrakové halucinace,

• nepochopitelná/zmatkovitá zapomnětlivost,

• intrusivní myšlenky a pocity,

• snížená citlivost,

• úzkost, noční můry,

• sebepoškozování,

• flashbacky,

• tělesné/zdravotní zájmy/myšlenky/znepokojení,

• sexuální zájmy/myšlenky/znepokojení,

• depersonalizace, derealizace,

• alterace a zmatení identity.

- 94 -


U dětí by měla být věnována zvláštní pozornost smyšleným kamarádům a dalším fantazijním konstruktům. Velice přehledné a důkladné interview popsal například Lewis (1996) nebo Hornstein (1998). b. rodinné prostředí

• fyzické a emoční bezpečí,

• dysfunkční rodinné vzorce,

• historie psychiatrických onemocnění v rodině,

• existence tzv. „rodinných tajemství“,

• zvláštní činnosti nebo víra, která není obvyklá pro danou kulturu nebo etnikum.

c. oblasti specifického vztahu k disociaci

• vztah k materiálům (knihy, filmy, rozhovory) o disociaci nebo příbuzným jevům (hypnóza, změněné stavy vědomí apod.),

• multigenerační výskyt disociace v rodině (např. Yeager, Lewis, 1996).

d. fungování v sociálním prostředí (škola, práce apod.) • změny ve vztazích s vrstevnickou skupinou,

• sociální izolovanost,

• dodržování pracovních/osobních povinností. Ad 3) Strukturované klinické interview může představovat spolehlivou formu reliabilního, podrobného a komparovatelného zjištění disociativních symptomů. Nicméně pro tuto oblast doposud nebyla žádná forma validizována. I přesto však v odborné literatuře poměrně často nalezneme tzv. Strukturované klinické interview pro DSM-IV disociativní poruchy (Structured Clinical Interview for DSM-IV Dissociative Disorders) (Steinberg, 1995). To je ovšem

- 95 -


vzhledem k rozsáhlosti a relativní složitosti možno použít pouze pro osoby s adekvátní pozorností a s průměrnou nebo vyšší úrovní kognitivních procesů (Carrion, Steiner, 2000).

Ad 4) Psychologické testy mohou představovat podpůrné informace pro spolehlivější určení disociativní symptomatiky. Behaviorální projevy a výsledky v testech obvykle vykazují vyšší míru zapomínání, traumatické imaginace, pasivní řešení problémů (Silberg, 1998).

Ad 5) Zjištění komorbidity je nezbytnou součástí každého vyšetření disociativních symptomů. Mezi nejčastější psychopatologické jevy vyskytující se spolu s disociací patří především: obsedantně kompulzivní porucha, depresivní poruchy, poruchy příjmu potravy, posttraumatická stresová porucha atd. U dětí pak zvláště reaktivní poruchy attachementu, poruchy pozornosti a hyperaktivita, specifické vývojové poruchy (Hornstein, 1998; Peterson, 1998).

Ad 6) Související zdravotní vyšetření musí být zaměřena na zdravotní poruchy a stavy, které mohou zakrýt či znejasnit disociativní symptomatiku. Jedná se především o záchvatovité poruchy, nejširší spektrum neurologických obtíží, alergie, působení toxických látek (Graham, 1998). 9.2.1. Měření disociace u dospělých osob

Dissociative Experiences Scale Škála disociativních zkušeností (dále jen DES) je krátký sebeposuzovací dotazník zaměřený na zjištění a kvantifikaci míry disociativních zkušeností v běžném životě u dospělých osob. Pojetí konstruktu disociace v dotazníku vychází z DSM-III (American Psychiatric Association, 1980) a kritérií patologických procesů rozpracovaných Johnem Nemiahem (1981). Jedná se tedy o:

- 96 -


• alterace identity jako důsledek disociativní reakce

• a poruchy paměti jedince v průběhu disociativích stavů.

Disociace je v koncepci škály pojímána v souvislosti s teorií disociativního kontinua, která vychází z prací Pierra Janeta, Mortona Prince a Williama Jamese (Bernstein, Putnam, 1986). Ta identifikuje disociaci jako jev, který se rozprostírá od normálních psychických procesů přes lehkou psychopatologii až po závažná psychiatrická onemocnění. Dotazník obsahuje celkem 28 položek, u nichž subjekt označuje na 100 mm úsečce procento (0% - 100%) času, kdy se daná zkušenost nebo symptom vztahuje na jeho osobu. Údaje z jednotlivých odpovědí se zaokrouhlují na 5 mm a aritmetický průměr těchto hodnot představuje tzv. DES skór. V článku Faber et al. (2001) je dostupná česká verze dotazníku.

Reliabilita a validita původní anglické DES byla potvrzena v několika na sobě nezávislých studiích (Riley, 1988; Pribor et al., 1993; Warshaw et al., 1993 a další). Výsledky studií reliability DES (Bernstein, Putnam, 1986; Frischholz et al., 1990; Pitblado, Sanders, 1991) shrnuje Bernstein (1993) a my je uvádíme v tabulkách č. 9.2. a 9.3. Tabulka 9.2: Přehled studií test - retest reliability DES. Studie

N

r

p

Test/retest interval

Frischholz et al. (1990)

30

0,96

<0,0001

4 týdny

Bernstein, Putnam (1986) Pitblado, Sanders (1991)

26

46

0,84

0,79

<0,0001

<0,0001

Tabulka 9.3: Přehled studií vnitřní reliability DES. Studie

N

r

Pitblado, Sanders (1991)

46

0,93

Bernstein, Putnam (1986)

73

0,83

P

<0,0001

<0,0001

- 97 -

4 - 8 týdnů

6 - 8 týdnů


Jak je zřejmé z uvedených tabulek, všechny studie prokazují poměrně vysokou reliabilitu dotazníku DES, kterou lze ještě podpořit studií Fritscholze et al. (1990), který ve své práci u 321 normálních subjektů uvádí cronbachovo alfa 0,95 (p < 0,0001).

Validita DES je ověřena studiemi, které se zaměřovaly na sběr dat odpovídajících konstrukční a kriteriální validitě dotazníku.

Konstrukční validitou DES se zabývá především Frischholz et al. (1990), který koreloval dotazník s dalšími nástroji na měření jevů souvisejících s disociací: Tellegen Absorption Scale, r=0.39, (p < 0,0001) a Ambiguity Intolerance Scale, r=0.24, (p < 0,0001). Další korelace byly prokázány mezi výsledky DES a hypnabilitou (Frischholz et al., 1990). Dále byly provedeny studie zabývající se diskriminační validitou (Bernstein, Putnam, 1986). Z hlediska kriteriální validity dotazníku DES lze mezi dalšími pracemi jmenovat multicentrickou studii (N=1051), kde DES skór byl použit jako klasifikátor mnohočetných poruch osobnosti v psychiatrické populaci spolu s DSM-III. Studie i přes drobné metodologické problémy v psychiatrické diagnostice prokázala 80% shodu mezi výsledky DES a DSM-III (Carlson et al., 1993). Predikční validita byla ověřena především studiemi Frischholz et al. (1990) a Steinberg, Cicchetti (1991), které kromě shodných výsledků prokázaly i statisticky významnou souběžnou a kriteriální validitu.

Studie zaměřené na faktorovou analýzu DES objasňovaly základní faktory, ze kterých se dotazník DES skládá. Některé studie (Carlson et al., 1993; Ross, 1991) nezávisle prokázaly tři základní faktory přítomné v dotazníku. Pozdější zpětná analýza dat (Carlson et al., 1993) prokázala nejasnosti ve statistickém zpracování a přinesla přesvědčivou informaci pouze o jednom základním faktoru DES, což vedlo k diskusi o možnosti existence subškál v dotazníku DES u různých diagnóz využitelných např. pro účely diferenciální

- 98 -


diagnostiky. Další práce v této oblasti však na základě metaanalýz studií DES vyslovují hypotézy, že dotazník DES měří spolehlivě pouze jeden faktor ‘disociace‘ (Carlson et al. 1993).

Jak jsme již zmínili, práce s dotazníkem umožňuje kvantifikované hodnocení disociace, které lze použít jako doplněk celé řady klinických, běžně používaných testových baterií i jako screeningový nástroj pro orientační zhodnocení disociativní psychopatologie (Putnam, 1989).

Kvantifikované zhodnocení míry disociace podává novou informaci o osobnosti testovaného subjektu a podílu disociace v dalších psychopatologických jevech. Takovýto nástroj může obohatit psychologickou a psychiatrickou diagnostiku především v klinické oblasti, kde neadekvátní diagnostika disociativních poruch muže vést k zásadně neefektivní léčbě, která je podle některých autorů poměrně častá (Putnam et al., 1997).

Přínos dotazníku DES ale nespočívá pouze v diagnostice u hlavní skupiny disociativních poruch, ale i u celé řady dalších psychopatologických jevů, kde zpřesnění klinické diagnózy může mít vliv i na strategii léčby. Mezi mnoha příklady lze jmenovat problematiku depresí (Kebza, Paclt, 1999, 2002a), kde je diagnostika disociativních poruch dosud stále podceněna i přesto, že může hrát zásadní roli nejen v psychoterapeutické péči, ale i ve farmakologické léčbě. Opominutí disociativních faktorů u pacienta může vést k nevhodné strategii podávání léku (Horen et al., 1995; Saxe et al., 1993; Bob, Ptáček, Paclt, et al. 2003).

Somatoform Dissociation Questionnaire Většina současných sebeposuzujících dotazníků, které se zaměřují na problematiku disociace, zohledňuje především jevy disociace psychické. Např. výše zmíněný DES (Bernstein, Putnam, 1986), Dissociation Questionnaire (DIS-Q) (Vanderlinden, Moene, 1999) a další. Z tohoto faktu vychází Nijenhuis et al. (1996). Disociativní poruchy pojímá v souvislosti s DSM-IV a uvádí, že jestliže

- 99 -


disociativní poruchy jsou charakterizovány psychickými i somatoformními (ve smyslu DSM-IV) symptomy, které jsou uváděny od samotných začátků studia disociace v 19. století, měly by existovat i odlišné nástroje na jejich měření (Nijenhuis et al., 1996). Nijenhuis se tedy na problematiku somatoformních projevů disociace zaměřil a v roce 1996 spolu se svými kolegy publikoval odbornou studii prezentující vývoj a psychometrické charakteristiky sebeposuzovacího dotazníku Somatoform Dissociation Questionnaire (dále jen „SDQ-20“) (Nijenhuis, Spinhoven, Van Dyck, Van der Hart, Vanderlinden, 1996). Tento dotazník doposud sice nedosáhl takového rozšíření jako DES, ale vzhledem k jeho charakteristikám a zaměřením je rovnocenným a vysoce odůvodněným doplňkem.

Sebeposuzovací dotazník SDQ-20 byl od roku 1996 použit v celé řadě zahraničních (např. Lynn, Rhye, 1994), ale i domácích studií (např.: Bob et al., 2002; Bob et al., 2003 a,b; Bob, Ptáček, 2001; Bob, 2002).

SDQ-20 - Somatoform Dissociation Questionnaire vyhodnocuje tedy míru somatoformní disociace a byl vytvořen na základě analýzy 75 položek popisujících klinicky vypozorované somatoformní symptomy, které byly zachyceny u některých poruch osobnosti a které neměly somatické souvislosti (Nijenhuis et al., 1996). Položky dotazníku jsou rozděleny na tzv. negativní (např. analgezie) a pozitivní (bolest určená konkrétním místem) disociativní jevy.

Položky dotazníku jsou založeny na Likertově pětibodové škále, kde 1 vyjadřuje stav “NIKDY/V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ” a 5 “EXTRÉMNĚ/STÁLE”. Klient by měl být také v souvislosti s vyšetřením dotázán, zda tělesné pocity, které uvádí v dotazníku, byly někdy spojovány s tělesnou nemocí. Nezjištění tohoto faktu by mohlo vést k významnému zkreslení výsledku. Nijenhuis proto uvádí, že somatické symptomy, které přímo souvisejí s objektivním somatickým nálezem, by neměly být v dotazníku uváděny.

- 100 -


Celkový SDQ-20 skór je sumou hodnoty všech položek v dotazníku a vychází v rozpětí 20 -100 bodů.

Psychometrické charakteristiky dotazníku byly ověřeny několika studiemi v rámci několika jazykových verzí (Francie, Belgie, Turecko). Výsledky vykázaly uspokojivou reliabilitu a validitu, a to i v porovnání jednotlivých jazykových verzí (Putnam, 1997).

Z hlediska interní konzistence SDQ-20 uvádí Nijenhuis et al. (1996) cronbachovo alfa 0,95 a poměrně uspokojivou testretestovou reliabilitu. Nijenhuis et al. (1996) dále uvádí, že nebyly nalezeny významné vztahy mezi celkovým skórem a demografickými charakteristikami respondentů.

Validita (především ve smyslu konvergentní validity) SDQ20 byla ověřena již v citované studii Nijenhuis et al. (1996): korelace SDQ-20 a DIS-Q 71
SDQ-20 představuje sebeposuzovací dotazník zaměřený na zhodnocení somatoformních projevů disociace, který vykazuje poměrně uspokojivé psychometrické charakteristiky a může proto s jistou pravděpodobností a při zvážení celkového somatického a psychického stavu vyšetřovaného podat zajímavou doplňkovou informaci o specifických aspektech disociativních symptomů. To může přispět k přesnějšímu popisu stavu pacienta nebo k lepšímu porozumění mechanismu disociativních procesů.

Obecné psychodiagnostické testy Jak jsme již uvedli a jak uvádějí i jiní autoři (Carlson, Armstrong, 1994), problematika disociace a disociativních symptomů není v rámci běžných a obecně rozšířených diagnostických nástrojů více rozpracována. V oblasti odborné

- 101 -


literatury tak najdeme spíše studie zabývající se více problematikou MPD nebo PTSD než samotnými disociativními projevy.

Mezi nástroje, které mohou být pro tyto účely použity a které byly alespoň částečně ověřeny i v některých studiích, patří již zmiňované MMPI II a Rorschach.

Například Wagner a Heise (1974) zkoumali možnost diagnostiky MPD prostřednictvím Roschacha. Jejich návrh skórovacích pravidel ovšem nebyl později potvrzen ani podpořen (Lovitt, Lefkof, 1985). Obdobně tomu bylo i u několika dalších studií. Armstrong a Loewenstein (1990) vytvořili tzv. Traumatic Content Index, který reprezentuje sumu Exnerovy anatomie, krve, agresivních a morbidních odpovědí a vykazuje zvýšenou míru u osob s PTSD. Její nálezy byly víceméně potvrzeny, ale do klinické praxe se nerozšířily (např. Sanders, 1992). Z hlediska využití Rorschacha v diagnostice disociace tedy narážíme v oblasti odborné literatury na nedostatek informací, který vyplývá pravděpodobně z četných metodologických obtíží (Carlson, Armstrong, 1994). Traumatické odpovědi, které by mohly představovat jistý indikátor disociace, nejsou v odborné literatuře plně přijímány (Carlson, Armstrong, 1994).

Studie, které používají MMPI (např. Coons, 1986; Bliss, 1984), narážejí na obdobné nedostatky jako studie výše uvedené. Shodují se na tom, že MMPI neobsahuje informace pro vytvoření markerů, které by rozlišily například MPD od hraničních stavů nebo dokonce od psychotických poruch. Jistým ukazatelem disociace u osob s disociativními poruchami v souvislosti s MMPI může být „F“ škála. Ta je často interpretována jako indikátor „invalidity“ nebo hysteriónsky přehnaných symptomů. Ani tu ovšem nelze použít jako spolehlivý ukazatel disociativních poruch vzhledem k tomu, že nebyla pro tento účel doposud standardizována.

- 102 -


V souvislosti s jinými testy problematiku disociace ani disociativních poruch v dostupné literatuře nenalézáme v širším měřítku rozpracovanou. V souhrnu můžeme říci, že v oblasti běžně užívaných psychologických testů není v současné době příliš informací o standardizovaných možnostech psychodiagnostiky disociativních symptomů nebo poruch. To vyplývá jednak z nedostatečné pozornosti, která je této problematice věnována, ale i ze samé podstaty disociativních jevů, jež jsou skryté, rozpolcené a neobvykle variabilní. 9.3.

Měření alexithymie

V této části podáme informativní a stručný přehled možností měření alexithymie. Samostatný oddíl bude věnovaný sebeposuzovacímu dotazníku TAS-20, který v současné době představuje jeden z nejpoužívanějších nástrojů, jenž vykazuje velice uspokojivou míru validity a reliability. Tento nástroj bude také tvořit jeden ze základních pilířů empirické části předkládané doktorské disertační práce. 9.3.1. TAS-20 V současné době nejpoužívanějším nástrojem na zjišťování míry alexithymie je sebeposuzovací dotazník Toronto Alexithymia Scale – 20 sestavená Taylorem, Bagbym a Parkerem roku 1992 (Taylor, 1994). Revidovaná verze původní dvaceti šesti položkové škály (Taylor, Ryan, Bagby 1985), TAS-20, byla zkonstruována kombinací empirických a logických metod konstrukce škál (Taylor, 1994).

TAS-20 využívá pětibodovou Likertovu škálu s pěti položkami skórovanými inverzně. Skórování je prováděno ručně a maximální skór činí 100. Kritické hodnoty celkového skóru jsou:

- 103 -


<51 – alexithymie nepřítomna

52-60 – vysoká pravděpodobnost alexithymie >=61 – alexithymie.

TAS-20 je složen ze tří základních faktorů:

faktor 1 – obtíže v identifikaci pocitů a rozlišování mezi pocity a fyziologickými počitky, faktor 2 – obtíže v popisování pocitů jiným osobám, faktor 3 – externě orientovaný styl myšlení.

Taylor (1994) vysvětluje, že druhý a třetí faktor spolu tvoří adekvátní míru nedostatku v denním snění a jiných imaginativních aktivitách původně měřených předchozí verzí TAS-26. Uvedené tři faktory a celkový skór TAS-20 doposud vykázaly uspokojivou vnitřní konzistenci, test-retestovou reliabilitu jak u neklinické, tak u klinické populace. Tyto charakteristiky byly prověřeny celou řadou studií (např. Parker, Taylor, Bagby, 2003). 9.4.

Další metody

Jak jsme již uvedli, nejpoužívanějším nástrojem měření alexithymie je TAS-20. Tento dotazník je používán jak ve výzkumné, tak v klinické praxi. Dřívější nástroje, jako například Schalling-Sifneos Personality Scale a MMPI Alexithymia scale, nevykázaly potřebnou validitu a reliabilitu nutnou k jejich používání (Taylor, Bagby, Parker 1997).

V současné době se objevují i nástroje jiné, jako například Levels of Emotional Awareness Scale, kalifornský Q-Set Alexithymia Prototype, nicméně TAS-20 je stále nástrojem nejlépe validizovaným (Parker, Taylor, Bagby, 2003).

- 104 -


9.5.

Souhrn

V několika minulých letech byla vytvořena celá řada testů – zvl. sebeposuzovacích dotazníků nebo strukturovaných interview, které byly alespoň na základní úrovni standardizovány a ověřeny pro účely klinického i výzkumného použití v souvislosti s disociací a disociativními symptomy.

Mezi hlavními nástroji můžeme jmenovat sebeposuzovací dotazníky DES, SDQ-20, SCID a další (uvedeno v tabulce č. 9.1). Poskytují doplňkovou informaci k celkovému diagnostickému obrazu o disociativních komponentách osobnosti, a to jak na úrovni disociace psychické, tak somatoformní. Tyto dotazníky jsou většinou předmětem dalšího studia. V oblasti šířeji používaných psychodiagnostických metod doposud nenalézáme standardizované možnosti vyšetření míry disociace nebo disociativních symptomů.

- 105 -

10. SOUHRN TEORETICKÉ ČÁSTI

10. SOUHRN TEORETICKÉ ČÁSTI V teoretické části jsme shrnuli problematiku pojetí disociace z hlediska historického vývoje, současného pojetí v obecné psychologii a psychopatologii, zaměřili jsme se na problematiku vztahu disociace a jiných psychopatologických jevů a v závěru jsme uvedli některé základní psychodiagnostické metody, které můžeme využít v souvislosti s disociací a disociativními symptomy. Vzhledem k tomu, že disociace a její pojetí ve všech oblastech psychologie představuje nesmírně komplexní a složitý jev, který má mnoho výkladů, mohli jsme v rámci teoretické části zachytit jen část celé problematiky, a to ještě na relativně povrchní úrovni, takže by se mohla zdát zpracovaná jen parciálně. Tento dojem může pramenit pouze z nesmírné rozsáhlosti problematiky a pochopitelné snahy autora zachytit disociaci z hlediska základních a relevantních přístupů a koncepcí.

V souvislosti se všemi možnými přístupy a definicemi disociace se pro účely této práce můžeme částečně ztotožnit s mírně upravenou a volně interpretovanou definicí Bernsteina a Putnama (1986). Na základě této definice můžeme disociaci pojmout jako nižší úroveň integrace myšlenek, pocitů a zkušeností v rámci hlavního proudu vědomí a paměti, která se projevuje v normě i patologii, kde se předpokládá její souvislost s celou řadou závažných duševních onemocnění.

Oblast disociace, jak vyplývá z výše uvedených poznatků, představuje v současné době v rámci zahraniční odborné literatury jedno z témat, kterému se v oblasti psychologického, ale i psychiatrického výzkumu věnuje vysoká pozornost. Současné poznatky z oblasti neurověd a biologické psychiatrie totiž přinášejí důležitá zjištění, která potvrzují i vyvracejí některé dosavadní psychologické předpoklady a pokládají tak chybějící články do řetězce porozumění disociaci

- 106 -

10. SOUHRN TEORETICKÉ ČÁSTI

jako mechanismu, jenž se prolíná celým kontinuem naší psychiky a jako skrytý a zároveň viditelný mechanismus ji přímo i nepřímo ovlivňuje.

- 107 -

11. ÚVOD K EMPIRICKÉ ČÁSTI

EMPIRICKÁ ČÁST 11. ÚVOD K EMPIRICKÉ ČÁSTI Empirická část předkládané doktorské disertační práce hledá odpovědi na otázky po souvislostech disociativních projevů lidské psychiky, psychických procesů a osobnostních charakteristik. Většina těchto otázek byla již nastíněna v teoretické části, kde byl uveden i stav současného poznání, případně metodologické nedostatky stávajících studií. Jistou ambicí empirické části je analyzovat výše uvedené vztahy pokud možno v co nejširších souvislostech. To ovšem, jak si autor dobře uvědomuje, je neproveditelný úkol. A to především vzhledem k již výše zmiňované vysoké komplexnosti lidské psychiky. Z toho a daného uchopení studie vyplývá i celá řada metodologických obtíží.

Mezi hlavní bezesporu patří prioritní orientace na metody kvantitativního výzkumu a analýzy. Kvantitativní výzkum patří od počátku k základním nástrojům psychologie a šířeji i společenských věd (viz např.: Kerlinger 1972; Kerlinger, Lee 2000; Maršalová, Mikšík et al., 1990; Ferjenčík, 2000; Hendl, 2004, 2005) i přesto, že je často kritizován jako redukcionistický, zavádějící nebo v některých případech i absolutně nezpůsobilý popsat psychologickou realitu (viz např. Frankovský, Baumgartner, 2001; Masson, 1996; Hendl, 2005). Hovoří se tak již dlouhá léta přímo o krizi kvantitativní psychologie, jejíž překonání spatřuje celá řada autorů v přijetí základních paradigmat výzkumu kvalitativního (viz např.: Masson, 1996; Smékal, 1983, 1999, 2000, 2001, 2002; Hendl, 2005). V souvislosti se všemi výše uvedenými zdroji i základní kvalitou a charakteristikou jevů zkoumaných v psychologii je výhradně kvantitativní metodologie jistým způsobem skutečně

- 108 -


nedostatečná. To lze ovšem, jak uvádí například Heller (2001), překonat vhodným a organickým propojením těchto dvou metodologických přístupů.

Toto je také jedno z východisek předkládané doktorské disertační práce. Základní metody a nástroje jsou sice z velké většiny kvantitativního charakteru, ovšem přístup k jejich analýze a zvláště pak interpretaci je volen v nejširších souvislostech moderních poznatků o možnosti interpretace kvantitativních dat v psychologii a překonání některých redukcionistických aspektů tohoto přístupu (např. Kerlinger, Lee, 2000, Hendl, 2004, 2005). V tomto směru se snaží daná studie zmíněnou metodologickou zátěž kvantitativního výzkumu překonat. Za každým číselným vyjádřením výkonu stojí totiž konkrétní jednotlivec, jeho dispozice, aktuální psychický stav, motivy, snaha podat co nejlepší výkon a konečně i jeho celoživotní příběh, který ho dovedl až k příslušnému testu nebo experimentu, jenž promění všechny tyto jeho charakteristiky, aspekty a souvislosti do několika čísel, pravděpodobností, korelačních koeficientů a regresních rovnic. I přes nespornou a někdy až absurdní simplifikaci, které se použitím kvantitativních metod dopouštíme, můžeme v daných číslech hledat příběhy konkrétních osob. Za úrovní sledovaných proměnných a v souvislostech dalších údajů tak můžeme uvažovat o příběhu, ve kterém budeme sledovat jemné nitky disociativních tendencí proplétajících se psyché od nejnižších úrovní nevědomí až po nejběžnější a uvědomované činnosti všedního dne. Budeme pátrat po tom, jakým způsobem pravděpodobně do tohoto příběhu zasahují a jak ho mění.

Metodologickými východisky práce, jejich obtížemi a překonáním se budeme podrobněji věnovat v následující, 12. kapitole („Metodologická východiska empirické části“), kde bude podán podrobný přehled základních cílů, výzkumných otázek a použitých metod.

- 109 -


Kapitola č. 13 („Základní údaje o zkoumaném vzorku“) podá přehledné informace o zkoumaném vzorku. Popíše metody a kritéria jeho sestavení. Kapitola č. 14 („Průzkumová analýza a ověření statistických předpokladů“) podá základní přehled o charakteru dat a upozorní na možné obtíže ve statistickém zpracování.

Kapitola č. 15 („Disociace jedna nebo několik“) analyzuje možné vztahy mezi konstrukty disociace psychické, somatoformní a alexithymie měřené příslušnými nástroji

V kapitole č. 16 („Obecně psychologické souvislosti disociace“) již budou popsány výsledky zkoumání v oblasti vztahu některých psychických procesů a disociace. Uvedena bude metodologie, jednotlivé postupy statistické indukce a v závěru budou podány některé základní interpretace daných zjištění.

Kapitola č. 17 („Osobnostní souvislosti disociace“) podává přehled výsledků v souvislosti s hledáním osobnostních souvislostí disociace. Uvedeny jsou opět metody, statistické postupy i některé interpretace.

Další kapitola č. 18 („K dalším souvislostem disociace“) bude hledat některé další možné souvislosti disociace, které jsou uvedeny především za účelem vytvoření komplexnějšího obrazu. Analyzovány budou zvláště některé psychopatologické stavy jako např. deprese a epilepsie. Uvedeny opět budou metody, postupy a interpretace. V 19. kapitole („Souhrn korelačních analýz“) je podán souhrn korelačních analýz provedených v empirické části doktorské disertační práce.

Kapitola 20. („Souhrn doktorské práce: Disociace – singulár nebo plurál?“) je souhrnem základních nálezů empirické části doktorské disertační práce.

- 110 -


V kapitole 21. („Diskuse – disociace integrující a desintegrující“) je podána diskuse k získaným výsledkům empirické části i doktorské disertační práci jako k celku.

- 111 -

12. METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA EMPIRICKÉ ČÁSTI

12. METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA EMPIRICKÉ ČÁSTI V této kapitole se budeme zabývat základními metodologickými východisky práce. Podány budou základní informace o výzkumném projektu a použitém typu výzkumu. Dále budou stanoveny cíle výzkumu a výzkumné otázky.

Oddíl 12.3 podá přehled základních použitých metod. V závěru pak shrneme základní metodologická východiska a kritéria předkládané doktorské disertační práce. 12.1. Výzkumný projekt

Kerlinger (1972) a Kerlinger a Lee (2000) definují výzkumný projekt jako plán a strukturu zkoumání, která směřuje k získání odpovědi na výzkumnou otázku. Základním smyslem výzkumného projektu je pak: 1)

2)

„poskytnout odpovědi na výzkumné otázky

a kontrolovat varianci.

Výzkumný projekt tak umožňuje odpovědět výzkumné otázky tak validně, objektivně, odpovídajícím způsobem a ekonomicky, jak je jen možné.“ (Kerlinger, Lee 2000, str. 450)

Výzkumný projekt se tak stává základním předpokladem kvalitního vědeckého výzkumu. S tímto souhlasí i celá řada dalších autorů (např. Smékal, 2002; Ferjenčík, 2000; Maršálová, Mikšík et al. 1990). Jasná definice typu a charakteristiky výzkumného projektu je tedy naprosto nezbytným krokem, který je třeba učinit ještě před samotným započetím výzkumu (např. Kerlinger, Lee, 2000; Kerlinger, 1972; Smékal, 2002; Ferjenčík, 2000; Maršálová, Mikšík et al. 1990; Mikšík, 1986).

- 112 -


Máme-li odpovědět na otázku, o jaký typ výzkumného projektu se v rámci předkládané doktorské disertační práce jedná, narážíme ovšem na obtíž toto „jasné“ vymezení dodržet. Oblast, kterou se budeme dále zabývat, je totiž doposud spíše prostorem neprobádaným a nemůžeme tedy vycházet z předem formulovaných hypotéz (ať již na základě dosavadní teorie nebo empirických studií), které dále budeme ověřovat. Mnohé studie, které byly uvedeny v teoretické části, totiž mnohdy podávají pouze útržkovité informace nebo přicházejí se zcela kontradiktorními nálezy (viz např. Groth-Marnat, Melinda, 2002; Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999).

Hlavní charakteristikou daného projektu bude zjišťování a popis základních souvislostí disociace, psychických procesů a osobnostních charakteristik. Z tohoto pohledu se jedná především o mapující výzkumný projekt (viz např. Kerlinger, Lee, 2000; Kerlinger, 1972; Ferjenčík, 2000; Maršálová, Mikšík et al. 1990; Mikšík, 1986), který bude zjišťovat vztahy disociace se základními psychickými jevy. Dále ovšem budeme zkoumat, jak souvisejí přirozeně vznikající hladiny disociativních tendencí s úrovněmi psychických vlastností a charakteristik. V tomto smyslu se jedná o korelační výzkumný projekt (Ibid.), kdy nalezené vztahy budou poukazovat především na směr uvažování (Mikšík, 1986), kterým se v těchto souvislostech budeme ubírat. Mikšík (1986) uvádí, že výzkumný projekt je určen: a)

b)

„definováním základních proměnných a jejich vzájemného vztahu v hypotéze, jež se má ověřovat, či

povahou vymezeného problému, ve kterém se chceme orientovat (pro případy, kdy je otázka v jistém směru ještě otevřená).“ (str. 48)

Již jsme uvedli, že v rámci předkládaného výzkumu nemůžeme vzhledem ke stále nedostatečné úrovni poznání v dané oblasti tvořit hypotézy, ale budeme stanovovat základní cíle

- 113 -


výzkumu a otázky, které s nimi souvisejí. Touto problematikou se zabývá následný oddíl. 12.2. Cíl empirické části, výzkumné otázky a sledované znaky.

Základním cílem empirické části předkládané doktorské disertační práce je: Popsat a analyzovat základní možné vztahy projevů disociace a vybraných psychických procesů a osobnostních charakteristik. V souvislosti s tímto cílem je třeba zdůraznit dvě základní charakteristiky. Výzkum se zabývá základními možnými vztahy. Tímto je řečeno jednak to, že nelze postihnout všechny souvislosti, a jednak to, že hlavní pozornost bude věnována především nástrojům, které umožňují měřit studované jevy a jejichž výsledky je možno (ve většině případů) srovnat s obdobnými studiemi. Na základě výše uvedeného cíle tak můžeme dále precizovat: • základní výzkumnou otázku,

• dílčí výzkumné cíle

• a dílčí výzkumné otázky.

Základní výzkumnou otázku (formulovanou na obecnější úrovni a bez vyšší míry operacionalizace) můžeme definovat takto: Existují mezi disociativními projevy lidské psychiky a sledovanými psychickými vlastnostmi a charakteristikami osobnosti statisticky významné vztahy?

- 114 -


K operacionalizaci základní výzkumné otázky: Disociativní projevy lidské psychiky

Disociativní projevy lidské psychiky v předkládaném výzkumu jsou reprezentovány kvantifikovanou mírou disociativních symptomů daného jedince. Jedná se o:

o Psychickou disociaci – ta je reprezentována celkovým skórem a skóry jednotlivých subškál české verze sebeposuzovacího dotazníku „Dissociative Experiences Scale“. Pojem „psychická“ disociace by bylo možné nahradit vhodnějším a adekvátnějším termínem „kognitivní“. Nicméně v souladu se zahraniční odbornou literaturou (např. Carlson, Putnam, 1993) a předchozími studiemi (např.: Faber et al., 2001; Bob, Ptáček, 2001; Bob, Ptáček, Paclt, 2002; Bob, Ptáček et al. 2003 a,b) budeme dodržovat zavedený termín disociace „psychické“.

o Somatoformní disociaci – ta je zastoupena celkovým skórem české verze sebeposuzovacího dotazníku „Somatoform Dissociation Scale - 20“.

o Disociaci emocí – alexithymii – reprezentovanou celkovým i dílčími skóry české verze sebeposuzovacího dotazníku „Toronto Alexithymia Scale - 20“. Psychické vlastnosti a charakteristiky osobnosti

Psychické vlastnosti a charakteristiky osobnosti jsou v předkládaném výzkumu reprezentovány jako výsledky jednotlivých psychologických testů, které byly součástí testové baterie.

Výběr metod pro sledování obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace byl jedním z nejtěžších úkolů v přípravných fázích výzkumu.

- 115 -


Tato otázka byla diskutována na různých úrovních s domácími odborníky (především: Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc; Doc. MUDr. Ivo Paclt, CSc.; RNDr. Petr Bob, Ph.D. et Ph.D.; PhDr. Marie Pošmurová; PhDr. Pavel Uhlář; PhDr. Petr Kulišťák; PhDr. Jana Vanclová), se zahraničními odborníky (především Prof. Eran Zaidel, Ph.D., University of California; Prof. Sacit Karamursel, Ph.D., University of Istanbul; Anat Barnea, Ph.D., University of Chaifa) a dále byla posuzována na základě dostupných odborných studií a pramenů, které jsou použity v teoretické části a uvedeny v seznamu použité literatury. Na základě výše uvedených zdrojů byly sledované znaky a metody jejich zjišťování stanoveny takto: A)

Psychické funkce/schopnosti:

Vnímání

• Color-Word Stroop Test (Daniel, 1983)

• Experiment s Neckerovou krychlí (např. Kornmeier, Bach, 2005)

Pozornost

• Test pozornosti D2 (Rolf, Zillmer, 2000)

• Test cesty (Preiss et al., 1997)

• Color-Word Stroop Test (Daniel, 1983)

Myšlení a kognitivní procesy

• Test struktury inteligence IST 2000 R (Amthauer et al., 2005)

• Test kognitivního odhadu (Preiss, Laing, 2001)

Paměť

• Paměťový test IST 2000 R (Amthauer et al., 2005)

- 116 -


B) Osobnostní charakteristiky/vlastnosti: Struktura osobnosti

• NEO-PI- R (Costa, McCrae, 1992)

Prožívání existence/existenční ukotvenost

• ESK – Existenční škála (Langle et al., 2001)

C) Další osobnostní souvislosti Psychopatologie

• Beckova škála deprese BDI-II (Beck et al., 1999)

• Complex Partial Symptoms Inventory (Roberts et al., 1992)

Traumatické zkušenosti

• Trauma Symptoms Checklist – 40 (Briere, 1996)

Prožívání stresu

• Impact of Events Scale (Horowitz, 1979)

Všem zmíněným nástrojům se budeme věnovat v následující kapitole 12.3 „Použité metody“.

Empirická práce je v tomto smyslu tedy rozčleněna na čtyři relativně samostatné oddíly se svými otázkami a metodami, které ovšem v celkovém pohledu tvoří integrální a organický celek:

- 117 -


1)

Vztahy mezi jednotlivými konstrukty disociace.

• Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi disociací psychickou, somatoformní a alexithymií měřenou příslušnými dotazníky?

• Vypovídají tyto vztahy, v případě že existují, o konceptuálním překryvu jednotlivých konstruktů (měří to samé?) nebo relativní samostatnosti? 2)

Souvislosti psychických funkcí/schopností a disociace.

• Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi psychickými funkcemi/schopnostmi měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky?

• Vykazují tyto vztahy, v případě že dostatečnou míru statistické významnosti?

existují,

• Vykazují tyto vztahy, v případě že existují, logické souvislosti v rámci dosavadní poznatkové základny psychologie?

• Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi? 3)

Souvislosti osobnostních vlastností/charakteristik a disociace.

• Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi osobnostními vlastnostmi/charakteristikami měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky?

- 118 -



existují,


4)

• Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi? Souvislosti dalších psychických jevů a disociace.

• Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi psychickými fenomény měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky?


existují,


• Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi?

• Jednotlivé otázky budou v příslušných oddílech. 12.3. Použité metody

ještě

dále

upřesněny

V tomto oddílu podáme přehled použitých metod a jejich základních charakteristik. U metod, které nejsou v prostředí české odborné veřejnosti ještě šířeji známé, budou uvedeny i obsáhlejší informace o jejich charakteristikách v české verzi.

- 119 -


12.3.1.

Dissociative Experiences Scale

Sebeposuzovací škála „Dissociative Experiences Scale“ (dále jen „DES“) představuje ústřední a nosný konstrukt empirické části. Podrobný popis je uveden v kapitole 9, „Měření disociace v psychologii“, v rámci oddílu 9.2.1. „Měření disociace u dospělých osob“.

I přesto, že byl dotazník použit již v celé řadě odborných publikací a studií (např. Preiss et al., 2004; Faber et al., 2001; Bob, Ptáček, 2001; Bob, Ptáček, Paclt, 2002; Bob, Ptáček et al. 2003 a,b; Glaslová et al. 2004), nejsou v českém odborném prostředí ještě doposud dobře známy jeho psychometrické charakteristiky a vlastnosti. Ty byly zpracovány v rámci diplomové a rigorózní práce (Ptáček, 2005a,b) a zde jsou ve stručném souhrnu uvedeny. Vzorek, na kterém byly psychometrické charakteristiky ověřovány (n=783), se skládal ze tří skupin: norma (n=183), deprese (dále jen „DEP“) (n=357), epilepsie (dále jen „EPI“) (n=243). Tabulka 12.1 uvádí základní popisné charakteristiky skóru u jednotlivých skupin a graf 12.1 ilustruje rozdíly v průměrném skóru u jednotlivých skupin. Tabulka 12.1: Základní popisné charakteristiky celkového skóru DES. NORMA DEP EPI

N

Průměr

Median

Mode

183 357 243

6,82 14,42 15,15

6,2 10,6 11,8

6,4 2 1,5

Frekv. modu 15 14 11

- 120 -

Min

Max

Sm. Odch.

0,00 0,00 0,00

45,8 59 62,5

7,03 12,22 13,25


Graf 12.1: Průměrný DES skór jednotlivých skupin. 14 12 10 8 6 4 2 0

NORM

DEP

EPI

Tabulka č. 12.2 podává přehled reliability dotazníku u celé skupiny a jednotlivých podskupin (p<0,001). Z výsledku je patrná vysoká vnitřní konzistence. Ta sice naznačuje možnost výskytu redundantních položek, ale jak bylo uvedeno v předcházejících pracích (Ptáček, 2005a,b), není vhodné provádět jeho zkrácení, a to především vzhledem k faktu, že ani v jiných zahraničních verzích zkrácená verze neexistuje. Tabulka 12.2: Reliabilita dotazníku u celé skupiny a jednotlivých podskupin. Skupina

Gutt. Split-half 0,73

Korel. S-L pol. 0,71

cronb. alfa

NORM

Splithalf 0,83

0,85

Sm. cr. alfa 0,88

EPI

0,87

0,86

0,78

0,91

0,91

DEP

TOT

0,85

0,87

0,84

0,86

0,74

0,77

0,91

0,91

0,91

0,92

Nálezy faktorové analýzy o existenci tří základních faktorů (absorpce, amnésie, depersonalizace) jsou zcela v souladu s údaji jiných autorů (např. Carlson, Putnam, 1993) a byly uvedeny jinde (Ptáček, 2005a,b).

- 121 -


Validita konstruktu byla ověřována především v souvislosti s konstrukty dotazníků SDQ, BDI-II a škály disociace dotazníku TSC-40. Přehled korelace s jednotlivými konstrukty uvádí tabulka 12.3. Více o validitě dotazníku in Ptáček (2005a,b). Tabulka 12.3: Korelace celkového skóru DES se stanovenými kritérii. DES

SDQ-20 0,88

BDI-II 0,72

TSC-40 DIS 0,82

Jak je zřejmé z informací výše uvedených, česká verze vykazuje relativně uspokojivé psychometrické charakteristiky, které jsou v souladu s původní verzí DES (např. např. Carlson, Putnam, 1993), a je proto možné ji použít pro kvantifikované zhodnocení míry psychické disociace. 12.3.2.

Somatoform Dissociation Questionaire

Sebeposuzovací škála „Somatoform Dissociation Questionnaire, SDQ-20“ (dále jen „SDQ-20“) představuje další nosný nástroj empirické části. Její podrobnější popis je uveden v kapitole 9 „Měření disociace v psychologii“ v rámci oddílu 9.2.1. „Měření disociace u dospělých osob“.

Vzhledem k tomu, že se jedná v českém prostředí doposud o nepříliš rozšířený nástroj, ovšem použitý již v celé řadě publikovaných odborných studií (např. Faber et al., 2001; Bob, Ptáček, 2001; Bob, Ptáček, Paclt, 2002; Bob, Ptáček et al. 2003 a,b; Glaslová et al. 2004), uvedeme zde vybrané psychometrické charakteristiky české verze, které byly zpracovány dříve (Ptáček 2005a,b).

Vzorek, na kterém byly psychometrické charakteristiky ověřovány (n=260), se skládal ze tří skupin: norma (n=64), deprese (n=150), epilepsie (n=46). Tabulka 12.4 uvádí základní popisné

- 122 -


charakteristiky skóru u jednotlivých skupin a graf 12.2 ilustruje rozdíly v průměrném skóru u jednotlivých skupin. Tabulka 12.4: Základní popisné charakteristiky celkového skóru SDQ.

Skupina NORMA DEP EPI

N 40 150 46

Průměr 20,87 31,16 36,26

Median 20 26 30

Mode Min Max St. Odch. 20 20 32 2,31 20 20 74 12,76 Multiple 20 110 18,97

Graf 12.2: Průměrný SDQ skór jednotlivých skupin. 40 35 30 25 20 15 10 5 0

NORM

DEPRES

EPI

Tabulka č. 12.5 podává přehled reliability dotazníku u celé skupiny (n=257) a jednotlivých podskupin (NORMA n=64; DEP n=147; EPI n=46) (p<0,001). Z výsledku je patrná vysoká vnitřní konzistence. Ta sice poukazuje na možný výskyt redundantních položek, ale vzhledem k celkově uspokojivým psychometrickým charakteristikám není třeba nástroj měnit.

Retest provedený u třiceti normálních a třiceti depresivních subjektů v časovém intervalu 6 – 8 týdnů (norma r=0,76, deprese r=0,28, p<0,001) vykazuje poměrně vysokou stabilitu výsledků v kratším časovém intervalu, a to především u skupiny normálních

- 123 -


Tabulka 12.5: Reliabilita dotazníku SDQ u celé skupiny a jednotlivých podskupin. Skupina

Norma Deprese Epilepsie Zákl. sk.

Splithalf 0,53 0,97 0,53 0,79

Gutt. Splithalf 0,51 0,91 0,51 0,79

Korel. SL pol. 0,36 0,84 0,36 0,65

Cron. alfa 0,53 0,91 0,53 0,79

Sm. .Cr. alfa 0,89 0,91 0,89 0,91

osob. U skupiny osob depresivních je korelace významně nižší (stále však statisticky významná). Toto zjištění může souviset s již zmíněnou větší variabilitou somatoformních disociativních symptomů u deprese. Z tohoto důvodu nelze také u patologických skupin očekávat vysokou korelační shodu, zvláště v delším časovém úseku. Nižší korelace test-retest spíše může vypovídat o schopnosti dotazníku zachycovat změny symptomů v čase, to by odpovídalo i názoru autorů testu (Nijenhuis et al., 1996). Tuto hypotézu by ovšem bylo třeba ještě řádně prověřit. Faktorová analýza dotazníku nepřinesla přesvědčivou informaci o využitelné faktorové struktuře (viz Ptáček, 2005a,b).

Validita konstruktu byla ověřována především v souvislosti s konstrukty dotazníku DES, BDI-II a škály disociace dotazníku TSC-40. Přehled korelace s jednotlivými konstrukty uvádí tabulka 12.6. Více o validitě dotazníku uvádí Ptáček (2005a,b). Tabulka 12.6: Korelace celkového skóru SDQ s dalšími konstrukty. SDQ

DES 0,88

BDI-II 0,74

TSC-40 DIS 0,73

Jak vyplývá z informací výše uvedených, česká verze vykazuje relativně uspokojivé psychometrické charakteristiky, které jsou v souladu s původní verzí SDQ-20 (Nijenhuis et al., 1997), a je proto možné ji použít pro kvantifikované zhodnocení míry somatoformní disociace.

- 124 -


12.3.3.

Toronto Alexithymia Scale TAS-20

Popis k sebeposuzovacímu dotazník Toronto Alexithymia Scale TAS-20 byl podán v 9. kapitole „Měření disociace v psychologii“ v rámci oddílu 9.3. „Měření alexithymie“.

K české verzi uvádí Svoboda (1999), že se jedná o hodnotný psychodiagnostický nástroj s vysokou vnitřní konzistencí a dobrou validitou a reliabilitou.

Do testové baterie byla sebeposuzovací škála TAS-20 zařazena především proto, že kvantifikuje konstrukt alexithymie, který s disociací přímo souvisí a jak jsme uvedli výše v teoretické části, s jistou pravděpodobností se s ním i překrývá. Výsledky této sebeposuzovací škály tak budou použity nejen k hledání možných obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace emocí, ale také prověření vztahu mezi jednotlivými konstrukty disociace. Sebeposuzovací škála TAS-20 tak představuje jeden z nosných nástrojů empirické části předkládané doktorské disertační práce. 12.3.4.

Test struktury inteligence I-S-T 2000 R

Test inteligence byl do výzkumné baterie zařazen proto, abychom mohli zhodnotit případné vztahy disociace se strukturami osobnosti, které se podílí na intelektovém výkonu. Test struktury inteligence I-S-T 2000 R se zdá být vhodný hned z několika důvodů. Jednak představuje test, který je kvalitně restandardizován i na českou populaci. Revidovaná verze také reflektuje změny a posuny v uvažování a sociokulturní zakotvenosti dnešní populace. Test dále staví na koherentním a teoreticky i psychometricky velice dobře propracovaném konstruktu.

Autorem testu je Rudolf Amthauer, který jeho první verzi publikoval v roce 1953. Test struktury inteligence („Inteligence Structured Test“, dále jen „I-S-T 2000-R“) je test obecné

- 125 -


inteligence, který se snaží postihnout i její strukturu (Svoboda, 1999). Podle Svobody (1999) Amthauer chápe inteligenci jako substrukturu v celku osobnostní struktury, jako strukturovanou celost rozumových schopností, které se uplatňují ve výkonech a uzpůsobují člověka, aby obstál ve svém světě jako jednající subjekt. Jednotlivé elementy této struktury jsou hierarchicky uspořádány. Inteligenci lze posoudit na základě jejích projevů, tedy je-li viditelná ve výkonech (srv. Amthauer et al., 2005; Svoboda, 1999).

Revidovaná verze testu původního I-S-T, I-S-T 2000-R, je také pokusem o začlenění teorie fluidní a krystalizované inteligence do testu a její adekvátní operacionalizaci. Test I-S-T 2000 R se skládá z několika jednotlivých částí, ze kterých lze různě vybírat a kombinovat je pro diagnostické či výzkumné účely: 1) Základní modul – 9 základních subtestů + 2 paměťové

2) Zkrácená verze základního modulu (základní modul bez paměťových úloh) 3) Rozšiřující modul (obsahuje modul znalostí) (Amthauer et al., 2005)

Pro účely předkládaného výzkumu byla zvolena verze základního modulu. Rozšiřující modul znalostí nebyl zařazen především z důvodu již tak vysoké časové náročnosti celé baterie.

Základní modul zahrnuje kompletní upravenou verzi I-S-T. Skládá se z devíti skupin úloh, které jsou buď částečně přepracované nebo úplně nové (Amthauer et al., 2005). Úlohy jsou konstruovány tak, aby zjišťovaly verbální, numerickou a figurální inteligenci a dále také celkovou úroveň usuzování. Dva přídavné subtesty slouží dále k měření paměti. Test má dvě paralelní formy A a B, které jsou podle Amthauera rovnocenné (2005). V daném výzkumu byla za účelem kontroly možných intervenujících proměnných zadávána forma A.

- 126 -


Tabulka č. 12.7 podává základní přehled škál měřených v testech I-S-T 2000 R. Následná tabulka č. 12.8 pak podává přehled 9 základních subtestů. Tabulka 12.7: Inteligenční schopnosti měřené testem I-S-T- 2000 R (převzato z Amthauer et al., 2005).

Škála/subškála Verbální inteligence Numerická inteligence Figurální inteligence Paměť Celková úroveň

Měřené schopnosti inteligenční schopnosti spojené s užíváním jazyka inteligenční schopnosti vázané na mentální operace s čísly obrazně-prostorové inteligenční schopnosti vštípení a znovupoznání slov a obrazců základní inteligenční schopnosti

Test jako celek i jednotlivé jeho úlohy vykazují vysokou úroveň reliability i validity konstruktu, a to i v české verzi (viz Amthauer et al., 2005). Z těchto i výše uvedených důvodů se zdá jako vhodný nástroj pro daný výzkum. Test byl administrován ve skupinách po 5-8 osobách. Testování probíhalo podle standardních kritérií a doporučení, která jsou uvedena v příručce k testu (viz Amthauer et al., 2005). Pro podrobnější informace o testu odkazujeme na příručku k české verzi vydanou Testcentrem (Amthauer et al., 2005).

- 127 -


Tabulka 12.8: Skupiny úloh testu I-S-T 2000 R. Název subtestu Doplňování vět Analogie Zobecňování

Početní úlohy Číselné řady Početní znaménka Výběr obrazců Úlohy s kostkami Úlohy s maticemi Paměť pro slova

Paměť pro obrazce

Co subtest měří Zkoumá tvoření úsudku, smysl pro skutečnost a samostatnost v myšlení.

Zjišťuje kombinační schopnosti, pohyblivost a proměnlivost v myšlení, chápaní vztahů, spokojenost s přibližnými řešeními. Svědčí pro schopnost abstrakce, tvoření pojmů, vyjadřovací schopnosti. Zjišťuje praktické početní myšlení. Zkoumá induktivní myšlení s čísly, teoretické početní myšlení, rytmické momenty.

Subtest je zaměřen na teoretické matematické myšlení. Zkoumá schopnost kombinace.

Subtest je orientován na zjišťování představivosti, bohatství představ, názorově celostního myšlení a konstruktivních momentů v myšlení. Subtest je orientován na prostorovou představivost. Úlohy zkoumají schopnost celostního, ale i analytického myšlení. Schopnosti vhledu a nalézání logických souvislostí. Zkoumá schopnost verbální paměti. Zkoumá schopnost paměti pro neverbální podněty.

(srov. Svoboda, 1999; Amthauer, 2005)

- 128 -

Zkratka používaná v dalším textu IN

AN GE AL

NU PZ PL SP MA PS

PO


12.3.5.

Trail Making Test

Trail Making Test (dále jen „TMT“) v českém překladu „Test cesty“ (Preiss, Preiss, Panama, 1997) byl do výzkumné baterie zařazen za účelem zjištění souvislostí disociace s úrovní psychomotorického tempa, vizuomotorické koordinace a případných projevů organicity. Svoboda (1999) tento test řadí mezi testy speciálních schopností a jednotlivých psychických funkcí.

Test měl původně sloužit jako neverbální zkouška inteligence při ověřování testu Wechsler-Bellevue, ale nakonec začal být používán při diagnostice organických poškození mozku (Svoboda, 1999). Test má dvě části. Nejprve má testovaná osoba co nejrychleji spojit kolečka s čísly 1-25. Následně na druhém archu spojovat střídavě čísla 1-13 a písmena A-L. Metoda byla publikována v české verzi Markem Preissem a spolupracovníky v roce 1997. Podle těchto autorů lze test interpretovat takto:

Část A (v následném textu jen „TMT-A“) vypovídá o psychomotorickém tempu, vizuomotorické koordinaci a zaměřené pozornosti.

Část B (v následném textu jen „TMT-B“) je orientována na zjištění psychomotorického tempa, flexibility, vizuomotorické koordinace a zaměřené a rozdělené pozornosti. Autoři českého manuálu (Preiss, M. et al, 1997) uvádějí, že obě části nejsou rovnocenné. Část A je spíše ukazatelem psychomotorického tempa, kdežto část B je lepším indikátorem organických obtíží. Test byl administrován v rámci výzkumu výhradně individuálně. Po sdělení základních instrukcí byl proband dotázán, zda testu rozumí. V případě pozitivní odpovědi byla nejdříve zadána část A a poté v časovém intervalu cca 1- 2 minut i část B.

- 129 -


Pro bližší informace o testu odkazujeme na manuál české verze vydané v Psychodiagnostice Bratislava (Preiss, M., Preiss, J., Panama, J., 1997). 12.3.6.

Test pozornosti D2

Pozornost, intencionalita a zaměření vědomí představují s největší pravděpodobností mechanismy, které jsou disociativními procesy ovlivněny do značné míry (Hilgard, 1974, 1986). Při hledání obecně psychologických souvislostí disociace je proto téměř nutností testovat pozornost.

Test pozornosti D2 (Brickenkamp, Zillmer, 2000), jehož českou verzi upravil Karel Balcar a v roce 2000 vydalo Testcentrum, představuje časově omezenou zkoušku selektivní pozornosti. Měří rychlost zpracování, dodržování pravidel a kvalitu výkonu při rozlišování podobných zrakových podnětů (Brickenkamp, Zillmer, 2000). Tím umožňuje zjistit individuální výkonnost v oblasti pozornosti a soustředění. Test je zdokonalenou formou klasických tzv. zaškrtávacích testů. Podnětový arch obsahuje 14 řádek a každá z nich obsahuje 47 znaků. Testovými položkami jsou písmena „d“ a „p“ vždy s jednou až čtyřmi čárkami, které jsou umístěny buď jednotlivě nebo v párech nad i pod písmenem. Úkolem probanda je projít jednotlivé řádky a vyškrtat všechna „d“, u kterých jsou dvě čárky. Proband má povoleno 20 sekund na každou řádku. Test je skórován pomocí dvou šablon a jeho výsledky nabízejí následující ukazatele uvedené v tabulce 12.9.

Test byl administrován ve skupinách po 5-8 osobách. Testování probíhalo podle standardních kritérií a doporučení, která jsou uvedena v příručce k testu (Brickenkamp, Zillmer, 2000). Pro podrobnější informace o testu odkazujeme na českou verzi příručky k testu vydané v Testcentru (Brickenkamp, Zillmer, 2000).

- 130 -


Tabulka 12.9: Skóry testu pozornosti d2. Název skóru

D2_cp D2_ch1 D2_ch2 D2_cch D2_cv D2_pch D2_vs D2_fr

Vlastnost

CP představuje celkový počet a odpovídá součtu všech položek, které proband v testu prošel bez ohledu na to, zda je označil správně nebo ne. Podle autorů testu se jedná o vysoce reliabilní normálně rozloženou míru vynaložené selektivní pozornosti. Zahrnuje chyby opomenutí označení správné položky.

Zahrnuje méně časté chyby označení nesprávných položek.

Hrubý skór chyb je součtem všech chybných výkonů.

Celkový výkon se rovná celkovému počtu zpracovaných položek minus celkový počet chyb. Skór poukazuje na charakteristiku celkového tempa výkonu. Ukazatel procenta chyb. Vyjadřuje procentuální poměr chybovosti a celkového výkonu.

Ukazatel výkonu soustředění vyjadřuje absolutní hodnotu výkonu soustředění bez chybných položek.

Fluktuační rozpětí představuje rozdíl mezi řádky s největším výkonem a nejnižším výkonem a podává informaci o fluktuaci výkonu testovaného jedince.

12.3.7.

Stroop Color-Word Test

Stroopův Color-Word Test pochází z roku 1953 (Svoboda, 1999) a je stále považován za reprezentanta tzv. objektivních testů osobnosti. Je dostupné rozsáhlé množství experimentálních i teoretických studií, které ověřují možnosti testu nebo je využívají (např. Šiška, 2002; Klein et al., 1997; Siegrist, 1995; Uttl, Graf, 1997 atd.). Test byl publikován v české verzi v roce 1983 (Daniel, 1983). V souvislosti s testem se stále vedou teoretické spory o to, zda se jedná spíše o kognitivní, nebo osobnostní test. Každopádně celá řada studií uvádí statisticky významné korelace s inteligencí, pozorností, pamětí, ale také s metodami orientovanými na detekci osobnostních determinant (viz Svoboda, 1999; Šiška, 2002). Podle

- 131 -


Daniela (1983) se jedná o test, který vykazuje největší užitečnost v oblasti měření reakce na percepční stres.

Mezi mnohými výzkumy, které hledají souvislosti s nejrůznějšími osobnostními charakteristikami (např. Klein et al., 1997; Siegrist, 1995; Uttl, Graf, 1997), lze uvést nálezy, které svědčí pro vztah mezi interferencí (odolností vůči zátěži), extraverzí a závislostí na poli. Jiné studie shledaly negativní vztah mezi interferencí a tendencí k nezávislosti, sklonem k nonkonformnosti, k vyhýbání se submisivním úlohám apod. (srv. Svoboda, 1999). Test je tvořen třemi tabulkami. Na první jsou černě vytištěná slova označující barvy (zelená, červená, modrá, žlutá). Druhá tabulka obsahuje barevné obdélníčky (je jich 100, stejně jako slov na předcházející tabulce) v uvedených čtyřech barvách. Na třetí tabulce je 100 slov označujících barvy, ovšem slova neodpovídají barvě, ve které jsou vytištěna. Při administraci je úkolem zkoumané osoby:

Přečíst co nejrychleji slova v první tabulce. Výkon je měřen v sekundách a výsledkem je „S“ skór, který představuje ukazatel osobnostního tempa.

Co nejrychleji vyjmenovat barvy jednotlivých obdélníčků na druhé tabulce. Čas měřený v sekundách je interpretován jako „F“ skór percepce. Co nejrychleji vyjmenovat barvy jednotlivých slov na třetí tabulce. Tento výsledek je interpretován jako „SF“ skór percepční zátěže.

Co nejrychleji střídavě číst slovo-barvu na třetí tabulce. Tato varianta je chápána jako doplňková a vyjadřuje tzv. „SFS“ skór, který slouží k detekci reakce na zvýšenou zátěž. (srv. Svoboda, 1999; Daniel, 1983) Podle Svobody (1999) nejvýznamnějším výsledkem Stroopova testu je tzv. Index interference. Je to rozdíl mezi

- 132 -


rychlostí čtení mezi třetí a druhou fází testu, tedy mezi SF a F. Interpretace chyb v testu není jednotná. Svoboda (1999) ovšem udává, že deset chyb lze tolerovat, při větším počtu nelze výsledky testu brát v úvahu.

Do výzkumné baterie jsme test zařadili především proto, že podává reliabilní informaci o percepční zátěži, kterou je možno k disociaci vztáhnout a také proto, že čtvrtý doplňkový úkol test „SFS“ reprezentuje ve své podstatě formu vědomé percepční disociace (subjekt čte střídavě slovní význam a barvu slova). V souvislosti s tímto testem tak můžeme očekávat zajímavé výsledky a vztahy.

Test byl v rámci baterie administrován výhradně individuálně. Vyšetřovaná osoba byla instruována a dotázána, zda úloze rozumí. První a druhá část byla administrována bez zácviku. Úkol ze třetí a čtvrté části si proband vyzkoušel na zácvičném řádku. 12.3.8.

Neckerova krychle

Neckerova krychle (obr. 12.2) je optická iluze, kterou jako první publikoval švýcarský krystalograf Louis Albert Necker (1832). Je řazena mezi tzv. nejednoznačné figury (jako např. Boringova mladá/stará žena), které během delšího soustředěného pohledu mění zjev. Náhlé a nevyhnutelné „mentální přepojení“ (tzv. reverzibilní oscilace) nastává tehdy když dvě nebo více interpretací obrázku mají rovnocennou pravděpodobnost (Kornemeier, Bach, 2005). Většinu hypotetických výkladů neuropsychologických procesů, které s tímto spontánním perceptuálním zvratem souvisejí, lze rozdělit do dvou skupin. Jedna zdůrazňuje přístup tzv. „dolůnahoru“ a druhý tzv. „nahoru-dolů“.

Výklady „dolů-nahoru“ předpokládají, že perceptuální zvrat nastává v důsledku pasivní adaptace v proudu vizuální adaptace

- 133 -


(např. Toppino, Long, 1987). Podpora těchto hypotéz vychází ze studií, které měnily různé charakteristiky nejednoznačných figur nebo je zadávaly za různých podmínek.

Přístupy „nahoru-dolů“ zdůrazňují pozornost a faktory očekávání, které hrají významnou roli v ústředních procesech rozhodování a následně i ve vizuální hierarchii (např. Rock, Hall, Davis, 1994). Důkazy podporující tyto hypotézy vycházejí ze studií, které se zabývají problematikou efektu zkušenosti, učení a kognitivních stavů. Neckerova krychle je velmi často prezentována v souvislosti s výzkumem nelineární dynamiky (chaosu) a vnímání. V návaznosti na to byla publikována celá řada pozoruhodných studií názorů (např.: Blake, Logothetis, 2002). Některé studie se jevem Neckerovy krychle zabývají i v souvislosti s tzv. nemožnou krychlí, „impossible cube“ (např. Toppino, Long, 1987) (viz obr. 12.2).

Perceptuální zvrat (reverzibilní oscilace) související s nejednoznačnými figurami představuje ve své podstatě rozpojení disociaci proudu vizuální pozornosti. Z tohoto hlediska je tedy velice zajímavé, do jaké míry souvisí schopnost člověka vědomě přepínat mezi jednotlivými pohledy na Neckerovu krychli s projevy disociace (ať již psychické, somatoformní nebo alexithymie). O tomto vztahu hovoří již i některé experimentální studie (např. Blake, Logothetis, 2002) nebo teoretická pojednání (např. Bob, 2002).

- 134 -


Obrázek 12.1: Neckerova krychle.

Obrázek 12.2: Nemožná krychle.

Přímý vztah mezi schopností záměrného percepčního zvratu a disociace však podle dostupných pramenů nebyl prozkoumán. Z tohoto důvodu byla Neckerova krychle zařazena i do výzkumné baterie.

Administrace experimentu byla následující. Probandovi byl zadán obrázek Neckerovy krychle vytištěný na bílém papíru A4 velikosti 15 cm x 15 cm, umístěný uprostřed. Dále mu byla sdělena instrukce o tom, že jeho úkolem bude záměrně a co nejrychleji přepínat mezi pohledem B a C (viz obr 12.3) a tyto percepční zvraty si bude potichu počítat. Celý experiment trvá přesně 60 vteřin a jeho výsledkem je celkový počet percepčních zvratů. Obrázek 12.3: Pohledy na Neckerovu krychli.

- 135 -


12.3.9.

Test kognitivního odhadu

Test kognitivního odhadu byl do testové baterie zařazen pouze jako doplňková informace, která neklade na probanda v rámci celé testové baterie vysoké časové nároky. Česká verze testu kognitivního odhadu byla publikována v Testcentru v roce 2001. Autory české verze jsou Marek Preiss a Hana Laing (2001). Ti uvádějí, že test je určen pro pacienty s poškozením mozku a není vhodný pro běžnou populaci. Test i přes tuto informaci byl do výzkumu zařazen především pro svou časovou nenáročnost a dále také na základě zjištění některých autorů (např. Shalev et al., 1998; Roesler, 1994), kteří uvádějí, že osoby se zvýšenou mírou disociace mohou vykazovat distorze v odhadu a v některých dalších kognitivních procesech.

Test je tvořen jedenácti stručnými otázkami zaměřenými na rozměry, váhu, trvání a některé další fyzikální charakteristiky různých jevů (např. „Jak je těžká láhev piva?“), které vyžadují uvedení číselné odpovědi.

Výsledky testu, jak jsme uvedli, budou představovat především doplňkovou informaci, která bude sloužit především k ověření výše uvedených nálezů souvislostí disociace a kognitivních distorzí.

Test byl administrován ve skupinách po 5 – 8 osobách. Instrukce k testu byly uvedeny na záznamovém archu. Před započetím testu byly všechny testované osoby dotázány, zda testu rozumí. V případě kladné odpovědi byl ponechán libovolný čas na zodpovězení otázek. Čas v žádné skupině nepřekročil 5 minut.

- 136 -


12.3.10.

NEO-PI-R

NEO-PI-R představuje autorizovaný český překlad revidované verze NEO Personality inventory, vícedimenzionálního osobnostního inventáře Costy a Mc Crae (1992). Inventář zjišťuje pět obecných a široce pojatých dimenzí osobnosti: • neuroticismus (N),

• extroverzi (E),

• otevřenost vůči zkušenosti (O),

• přívětivost (P),

• svědomitost (S),

reprezentovaných třiceti dílčími charakteristikami – subškálami (6 pro každou z pěti dimenzí). Jednotlivé subškály obsahují 8 položek, 48 položek je určeno pro měření každé škály, celkem inventář obsahuje 240 položek (srv. Hřebíčková, 2004).

Osobnostní inventář vykazuje vysokou reliabilitu a validitu a patří v současné době mezi nejužívanější metody v této oblasti (srv. Hřebíčková, 2004; Svoboda, 1999). NEO-PI-R byl zařazen do testové baterie ze dvou důvodů. Jednak podává strukturovanou informaci o základních charakteristikách osobnosti, které je možno vztáhnout k disociativním charakteristikám, a jednak proto, že v současné době již několik autorů (např. Ruiz et al., 1999; Kwapil et al., 2002; Groth-Marnat, Jeffs, 2002) publikovalo studie o vztahu DES a NEO-PI-R, což umožňuje v předkládané studii srovnání výsledků v rámci různých sociokulturních prostředí. Disociativní tendence osobnosti budou analyzovány ve vztahu ke všem třiceti dílčím subškálam i v souvislosti s pěti hlavními dimenzemi.

- 137 -


Výhodou pětifaktorového modelu NEO osobnostního inventáře je podle Hřebíčkové (2004) fakt, že prostřednictvím jednotlivých subškál je na podstatné individuální odlišnosti nahlíženo v rámci různých vzájemně souvisejících charakteristik. V následujícím přehledu podáváme stručný popis základních dimenzí NEO-PI-R (podle Hřebíčková, 1996, 2004; Svoboda, 1999). V závorkách jsou uvedeny originální názvy. •

N – Neuroticismus (Neuroticism)

Zjišťuje míru přizpůsobení nebo emocionální nestabilitu, neuroticismus. Rozlišuje jedince náchylné k psychickému vyčerpání a nereálným ideálům od jedinců vyrovnaných a vůči psychickému vyčerpání odolných. • E – Extroverze (Extraversion)

Zjišťuje kvalitu a kvantitu interpersonálních interakcí, úroveň aktivace, potřebu stimulace. •

O – Otevřenost vůči zkušenosti (Openness to experience)

Zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků, toleranci k nezávislému objevování.

• P – Přívětivost (Agreebleness)

Zjišťuje kvalitu interpersonální orientace na kontinuu od soucítění po nepřátelskost v myšlenkách, pocitech i činech. • S – Svědomitost (Conscientiousness)

Zjišťuje individuální úroveň při organizaci, motivaci a vytrvalosti na cíl zaměřeného chování. Odlišuje spolehlivé, na sebe náročné lidi od těch, kteří jsou lhostejní a nedbalí.

- 138 -


Pro další informace o testu odkazujeme na manuál české verze (Hřebíčková, 2004) a dále na řadu odborných publikací a výstupů Martiny Hřebíčkové (např. 1996), která se danou problematikou dlouhodobě zabývá. Osobnostní inventář NEO-PI-R byl v předkládaném výzkumu, se základními instrukcemi podle manuálu, zadán probandům hromadně (skupiny 5- 8 osob) bez časového omezení. 12.3.11.

ESK – Existenční škála

Jak jsme uvedli výše, jedním z cílů předkládané doktorské disertační práce je snaha o nalezení možných osobnostních souvislostí. Prožívání existence, existenciální ukotvení a naplnění tvoří nedílnou součást dynamiky osobnosti. Jak uvádějí četná teoretická pojednání vycházející již ze samotných počátků uvažování o disociaci (např. Jung, 1972 a,b; Janet, 1934), disociativní tendence jsou v případě normální osobnosti pravděpodobně úzce svázány s prožíváním existence a smyslu. Z tohoto důvodu považujeme za vhodné pokusit se oblast těchto vztahů zmapovat alespoň na základní úrovni. Právě Existenciální škála ESK (dále jen „ESK“) umožňuje orientační zhodnocení těchto jevů. Pozadí testu tvoří existenciálně-analytická antropologie V. Frankla a jeho teorie smyslu, která se stala známou pod označením „logoterapie“ (srv. Langle et al., 2001). V tomto pojetí se člověk vyznačuje spojením tří navzájem odlišných kvalit bytí. Člověk je bytostí zároveň tělesnou, duševní a duchovní (Frankl, 1994, 1995). Tyto tři dimenze člověka mají vzájemný vztah. Tento vztah je podle Frankla (1994, 1995) jistým způsobem paradoxní. Na jedné straně se člověk z těchto dimenzí neskládá. Jeho jednota vzniká naopak tím, že se v něm duchová stránka vypořádává s psychofyzickou. Na druhé straně tyto tři dimenze vytvářejí každá

- 139 -


svou vlastní dynamiku, jež se projevuje v podobě odlišných motivačních sil (srv. Langle et al., 2001).

Existenciální škála jako sebeposuzovací dotazník, který vychází z Franklových konceptů, měří „kompetenci osoby zacházet se sebou a se světem. To lze také označit jako ‚schopnost’ člověka k existenci“ (Langle et al., 2001, str. 17). Tato kompetence podle Langleho spočívá především v tom, že člověk je schopen uplatňovat se jako subjekt. Člověk podle něho má umět být sám sebou ve vlastní tělesné, duševní a historické skutečnosti. Sebeposuzovací dotazník se podle Langleho liší od výkonových testů nebo sebeposuzovacích dotazníků zjišťujících duševní pohodu či zdraví především v tom, že měří neuchopitelné oblasti duchovní dimenze, která představuje čistou dynamiku. Skór v každé ze základních stupnic vypovídá o tom, jak dobře člověk příslušnou osobní či existenciální schopnost rozvinul a dokáže ji uplatňovat.

ESK obsahuje celkem 46 položek s jednotně předepsanou šestibodovou stupnicí pro odpověď. Položky jsou přiřazeny čtyřem základním stupnicím. Jedná se o „Sebeodstup“ (SO), „Sebepřesah“ (SP), „Svobodu“ (SV), „Odpovědnost“ (OD). První dvě spolu tvoří faktor vyššího řádu „osobních“ předpokladů „Personalita“ (P), další společně postihují vztah k situačním danostem a tvoří faktor vyššího řádu „Existencialita“ (E). Tabulka č. 12.10 uvedená na další straně podává základní přehled o těchto stupnicích a faktorech. Odpovídá se označením jednoho z nabídnutých údajů o míře, v níž daný výrok pro jedince platí: „naprosto platí“ – „naprosto neplatí“. Vyplnění dotazníku není limitováno časem. V předkládaném výzkumu byl dotazník se základními instrukcemi podle manuálu zadán probandům hromadně bez časového omezení. Průměrná doba vyplnění byla cca 15 min.

- 140 -


Tabulka 12.10: Stručný popis 4 základních stupnic a 2 faktorů ESK (podle Langle et al., 2001). Stupnice či faktor SO SP SV

OD P E CS

Název

Popis

Schopnost poodstoupit od sebe samého (od svých citů, přání, představ) a otevřít se tak nezkreslenému vnímání situace). Schopnost vyjít za hranice sebe sama a vstoupit Sebepřesah do citového vztahu k něčemu či někomu jinému. Schopnost rozhodnout se pro možnosti podle jejich Svoboda subjektivního ocenění. Odpovědnost Schopnost aktivně jednat a nést důsledky. Personalita Otevřenost vůči sobě a hodnotám. Existencialita Rozhodná angažovanost. Celkový skór Osobní, smysluplná existence. Sebeodstup

12.3.12.

BDI-II

Beckova škála deprese BDI-II (Beck et al., 1999; Spreen, Strauss, 1991) je zařazena do testové baterie ze dvou důvodů. Tím prvním je kontrola „normality“ souboru, jak je uvedeno výše, a tím druhým je možnost vztažení případného depresivního ladění osobnosti k disociativním tendencím.

Jak jsme uvedli v předchozích teoretických oddílech, disociace s depresí podle četných empirických studií velice úzce souvisí (např. Fenny et al., 2000; Bob et al., 2002). Jednou z dílčích otázek empirické části doktorské disertační práce bude, do jaké míry depresivní ladění souvisí s mírou disociace v neklinické populaci.

Beckova škála deprese BDI-II (dále jen „BDI-II“) představuje relativně rozšířenou subjektivní stupnici, která byla

- 141 -


v České republice validizována K. Preissem a M. Vacířem v roce 1999. Stupnice obsahuje 21 škál. Subjekt označuje jednu ze čtyř možných variant u každé položky. Svoboda (1999) udává, že stupnice je citlivá na změny psychického stavu jedince v průběhu času. Normy udávané v manuálu jsou následující: • 0-9 norma

• 10-15 minimální známky deprese

• 16-19 mírná až střední deprese

• 20-29 střední až těžká deprese

• 30-63 těžká deprese

BDI-II bylo zadáno v baterii spolu s ostatními sebeposuzovacími dotazníky se základní instrukcí, kterou uvádí český manuál. Čas na vyplnění dotazníku nebyl omezen. Průměrný čas vyplnění dotazníku byl méně než 10 minut. 12.3.13.

TSC-40

Trauma Symptom Checklist TSC-40 (Briere, 1996) (v české verzi „Seznam traumatických symptomů“) tvoří součást výzkumné baterie mapující psychopatologické souvislosti disociace. TSC-40 mapuje především problematiku traumatických zážitků v dětství a dospělosti. Toto je oblast, která je podle četných studií (např. Carrion, 2000; Feeny et al., 2000 atd.) s disociací přímo spjata, a proto je třeba ji do uvažování o osobnostních souvislostech disociace zahrnout. TSC-40 představuje výzkumný nástroj, který kvantifikuje symptomatologii dospělých osob vyplývající z dětských traumat nebo traumatických zkušeností během dospělosti. Nezaměřuje se ovšem pouze na symptomy posttraumatického stresu, ale také na

- 142 -


skupiny symptomů, které jsou charakteristické pro traumatizované osoby nevykazující znaky posttraumatické stresové poruchy. TSC40 je revizí předchozí verze TSC-33.

TSC-40 je čtyřiceti položkový sebeposuzovací dotazník, který se skládá ze šesti subškál: • Úzkostnosti,

• Deprese,

• Disociace,

• Indexu sexuálního zneužívání,

• Sexuálních obtíží,

• Poruch spánku.

Kromě uvedených škál je významným ukazatelem škály také celkový skór, který odkazuje k úrovni celkového prožitého traumatu v dosavadním životě jedince (Briere, 1996).

Studie, které se zabývaly otázkami reliability dotazníku TSC40, poukázaly na relativně uspokojivé charakteristiky (hodnoty cronbachova alfa pro jednotlivé subškály se obvykle pohybují od 0,66 do 0,77 a celkový skór od 0,89 do 0,91) (Briere, 1996).

Česká verze sebeposuzovacího dotazníku TSC-40 byla použita již v několika publikovaných studiích (např. Bob, Ptáček, Paclt, 2002; Bob, Ptáček et al. 2003 a,b) a základní psychometrické charakteristiky byly uvedeny v diplomové a rigorózní práci (Ptáček, 2005a,b) (cronbachovo alfa celkového skóru je 0,91 pro N=169). TSC-40 byl zadán v baterii spolu s ostatními sebeposuzovacími dotazníky se základní instrukcí (Briere, 1996). Čas na vyplnění dotazníku nebyl omezen. Průměrný čas vyplnění dotazníku byl 10 minut, což je zcela v souladu se zjištěními autora testu (Briere, 1996).

- 143 -


12.3.14.

CPSI

CPSI – Complex Partial Symptoms Inventory (Interview for Complex Partial Seizure-like Symptoms) (Roberts et al., 1992) (dále jen „CPSI“) představuje sebeposuzovací dotazník zaměřený na kvantifikaci projevů odpovídajících komplexním parciálním symptomům. Dotazník je v rámci celé baterie považován pouze za doplňkovou informaci, která reprezentuje možné psychopatologické, ale i neuropatologické znaky disociace. Komplexní parciální symptomy představují charakteristické projevy indikované u osob s komplexní parciální epilepsií. Mnohé z těchto symptomů byly definovány již Hughlingsem Jacksonem v jeho klasických studiích (Roberts et al., 1990). Četné studie poukazují na úzkou souvislost mezi disociací a komplexní parciální epilepsií (např. Roberts et al., 1992; Bob, 2002; Bob, Ptáček, 2002), která sama o sobě představuje velice pozoruhodný jev i ve smyslu jisté psychofyziologické distorze osobnosti. CPSI je sebeposuzovací dotazník, který se skládá z 35 položek, které charakterizují základní symptomy komplexní parciální epilepsie. Proband označuje frekvenci, s jakou se u něho příslušné znaky projevují a to u 33 položek na šesti stupňové škále „nikdy“ (0) – „minimálně jednou denně“(5), u dvou položek pak odpovídá „ano“ (0) / „ne“ (0). Dotazník byl v české verzi použit už v řadě odborných studií (např. Bob, 2002; Bob, Ptáček, 2002; Bob, Ptáček, Paclt, 2002), kde lze dohledat i podrobnější psychometrické údaje (Cronbachovo alfa české verze je 0,95 n=169). Pro bližší informace o dotazníku a problematice komplexních parciálních symptomů odkazujeme především na publikace Robertse a spolupracovníků (např. Roberts et al., 1992).

Dotazník CPSI byl zadán v baterii spolu s ostatními sebeposuzovacími dotazníky se základní instrukcí (Roberts et al., 1992). Čas na vyplnění dotazníku nebyl omezen. Průměrný čas vyplnění dotazníku byl 15 minut.

- 144 -


12.3.15.

Impact Events Scale

Impact Events Scale (dále jen „IES“) je patnácti položkový dotazník, který je zaměřen na ohodnocení individuálních reakcí na mimořádné nebo stresové události.

IES je podle Horowitze et al. (1979) široce uplatnitelný nástroj určený k reflexi míry subjektivně prožívaného stresu, který, vzhledem k jeho vlastnostem, je možno opakovat v různých časových obdobích. Škála IES se skládá z patnácti položek. Sedm z nich je zaměřeno na intruzivní symptomy (intruzivní myšlenky, noční můry, intruzivní pocity a představy), dalších osm pak směřuje k symptomům vyhýbání („avoidance symptoms“) (ochromující citlivost, vyhýbání se pocitům, situacím a myšlenkám). Každá položka souvisí s některým specifickým stresorem (Horowitz et al., 1979).

Odpovědi vyznačují míru výskytu daného jevu v posledních sedmi dnech po stresové události. Využívána je čtyřbodová Likertova škála: 0 (vůbec), 1 (zřídka), 3 (někdy) a 5 (často). U škály je sledován jednak celkový skór a jednak subškála intruze (položky 1, 4, 5, 6, 10, 11, 14) a subškála vyhýbání (položky 2, 3, 7, 8, 9, 12, 13, 15) . Horowitz et al. (1979) uvádí uspokojivé psychometrické charakteristiky: Cronbachovo alfa pro celkový skór 0,8, subškála intruze 0,78, vyhýbání 0,82, split-half reliabilita (r=0,86). Všechny údaje na hladině p < 0,01. Korelace mezi subškálami je 0,42 (p>0,0002), což naznačuje, že spolu oba konstrukty souvisí, ale neměří identický jev. Reliabilita test-retest 0,87 (n=30, p<0,01). Validita byla ověřena na uspokojivé úrovni několika na sobě nezávislými zdroji (viz Corcoran, Fischer, 1994).

Česká verze (Cronbachovo alfa 0,85 n=169, p<0,01), byla použita a publikována již v několika odborných studiích (např. Bob,

- 145 -


2002; Bob, Ptáček, 2002; Bob, Ptáček, Paclt, 2002), kde lze nalézt i další charakteristiky. 12.4. Výběr souboru a organizace sběru dat

Adekvátní výběr vzorku je nutnou podmínkou pro to, aby bylo možné usuzovat z lokálního výběrového výzkumu na všeobecně platné skutečnosti (Ferjenčík, 2000). Reprezentativní vzorek odráží základní charakteristiky dané populace. Reprezentativita vzorku závisí na velikosti, homogenitě, míře podrobných informací, které o něm máme a které se přibližují základnímu souboru, a samozřejmě na pravděpodobnosti šance kteréhokoliv prvku ze základního souboru, že se dostane právě do sledovaného výběru. Reprezentativita vzorku byla základním kritériem výběru i přesto, že nebylo možno dodržet všechna uvedená kritéria.

Základní zkoumanou skupinou byly zdravé dospělé osoby. Inkluzivní kritéria byla stanovena takto: věk 18-58,

nepřítomnost psychiatrického onemocnění v anamnéze,

nebo

neurologického

nepřítomnost závažného zdravotního stavu v anamnéze, dobrý aktuální zdravotní a psychický stav, dokončené minimálně základní vzdělání.

Na první pohled se jedná o poměrně široce definovanou skupinu. Jde však o zcela záměrný krok. Vyšší heterogenita souboru umožní sledovat souvislosti disociace i s některými sociokulturními charakteristikami. Důraz na homogenitu souboru byl kladen především v oblasti psychického a somatického zdraví.

Věkový interval (18 – 58 let) pokrývá základní období dospělosti. Tedy časnou, střední a z části i pozdní (Vágnerová,

- 146 -


2000; Langmeier, Krejčířová, 1998). Toto věkové rozpětí nám umožní sledovat průřezový vztah míry disociace a věku. Nepřítomnost psychiatrických nebo neurologických onemocnění v anamnéze, zdravotní stav a další osobní charakteristiky byly zjištěny na základě rozhovoru s probandem, který je dále uvedl v dotazníku. Přítomnost závažného psychiatrického onemocnění byla dále ex post ověřena prostřednictvím zadaných dotazníků (především BDI-II, DES, SDQ, TAS-20 apod.).

Samotný výběr vzorku probíhal kombinací metod kvótového a lavinového výběru (Ferjenčík, 2000).

Charakteristiky souboru byly stanoveny na základě údajů ve statistické ročence 2004 (Český statistický úřad, 2005). Jednalo se o rozložení těchto znaků v dané věkové skupině: • pohlaví,

• vzdělání,

• zaměstnání,

• vyznání (resp. aktivní přístup k náboženství).

Na základě těchto charakteristik byl dále sestaven vzorek metodou lavinového výběru, a to ze zaměstnanců a studentů těchto institucí/firem: • Člověk v tísni,

• Lékařská fakulta,

• Střední škola svaté Zdislavy, Praha,

• SOS International, s.r.o.

Počet osob potřebných pro sestavení zkoumaného vzorku (n=123) byl stanoven na základě power analýzy a metod výpočtu velikosti vzorku (Kerlinger, Lee, 2000). Výpočty a další informace jsou uvedeny dále (kapitola 13). Osoby ve výše zmíněných institucích/firmách byly osloveny s informací o daném výzkumu. Na základě vlastního zvážení se

- 147 -


dále rozhodly pro účast ve výzkumu. Protihodnotou byly všem osobám poskytnuty výsledky absolvovaných psychologických testů s odbornou interpretací.

Testová baterie, kterou každý proband musel absolvovat, trvala cca 4,5 hodiny čistého času. Z tohoto důvodů byla celá procedura rozdělena do 2-3 celků, které testované osoby realizovaly maximálně v průběhu 2-3 dnů. Složení testových bloků vycházelo z instrukcí k jednotlivým testům, zásad (Svoboda, 1999) a standardů (Testcentrum, 2001) psychologického testování, které byly dodržovány i při samotné administraci testů. Ta byla provedena autorem předkládané doktorské disertační práce. Jednotlivé bloky vypadaly následovně:

1 blok: D2, IST – 2000R, TKO, SDQ-20, DES, BDI-II,

2blok: Color-Word Stroop Test, TMT A, B, Neckerova krychle, TAS-20, 3 blok: NEO-PI-R, CPSI, IES, TSC-40.

Vysoká časová i celková náročnost výzkumu kladla poměrně značné nároky na ochotu a angažovanost všech účastníků výzkumu a byla příčinou cca 20% výzkumné úmrtnosti.

Výše popsané charakteristiky a metody sestavení sledovaného vzorku mají značná omezení a některé nedostatky. A to zvláště vzhledem k tomu, že nosnou metodou sběru dat byl lavinový výběr. Ten byl ovšem korigován na základě předem stanovených kvót, které se do značné míry podařilo naplnit, a statistických požadavků power analýzy, které byly splněny zcela (viz dále kapitola 13). Ferjenčík (2000) v této souvislosti uvádí, že i metoda lavinového výběru může mít určité výhody. A to zvláště vzhledem k postižení charakteristické vnitřní struktury sledované populace.

- 148 -


Specifické otázky reprezentativity souboru budou vzaty v úvahu při statistických analýzách a dále diskutovány v souvislosti s interpretací výsledků. 12.5. Zpracování dat Prvním krokem zpracování dat bylo vyhodnocení testů a dotazníků a jejich přepsání do elektronické podoby v programu MS EXCEL 2000, který byl použit v kombinaci s MS ACCESS 2000 také pro sestavení základní datové matice.

Další statistické zpracování bylo provedeno s využitím programů STATISTICA 6 (korelační analýzy, regresní analýzy, faktorová analýza, clusterová analýza), SPSS 11.0 (popisné statistiky, některé regresní analýzy) a LISREL 8.51 (strukturální modely).

Návrh statistického zpracování byl konzultován s Prof. RNDr. Janou Zvárovou, DrSc. a Mgr. Jaroslavem Hlinkou. Veškeré výpočty byly provedeny autorem předkládané doktorské disertační práce. 12.6. Souhrn

V tomto oddíle jsme podali základní informace o metodologických východiscích empirické části. Popsány byly použité metody, metody sběru dat a stanoveny byly cíle výzkumu a základní výzkumné otázky. Výzkumný vzorek a metody jeho sběru jsou zatíženy určitými metodologickými nedostatky, které lze ovšem použitím vhodných metod zpracování dat a zvláště pak zohledněním v interpretacích částečně eliminovat. V následující kapitole budou charakteristiky zkoumaného souboru.

- 149 -

podány

statistické

13. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ZKOUMANÉM VZORKU

13. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ZKOUMANÉM VZORKU V této kapitole podáme základní informace o sledovaném výběrovém souboru. Popsány budou základní statistické charakteristiky a dále budou ověřené také základní statistické předpoklady. 13.1. Základní sledované charakteristiky souboru

U studovaného souboru (n=123) jsme sledovali tyto základní sociodemografické znaky: pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, vztah k víře. V následujících suboddílech jsou jednotlivé znaky charakterizovány z hlediska popisné statistiky. 13.1.1.

Pohlaví

Pohlaví, jak uvádí tabulka 13.1 a následně i graf 13.1, není ve studované skupině rozloženo rovnoměrně. To je způsobeno především lavinovou metodou výběru. V tomto ohledu soubor tedy vykazuje nižší reprezentativitu. Tento fakt bude brán v úvahu v následujících analýzách a interpretacích. Možný efekt pohlaví na studované veličiny bude tedy ověřován statisticky. Tabulka 13.1: Počty mužů a žen v souboru. muž žena total

Četnost 47,00 76,00 123,00

Rel. četnost 38,21 61,79 100,00

Kumul. rel. čet. 38,21 100,00

- 150 -


Graf 13.1: Počty mužů a žen v souboru.

muž 38%

žena 62%

13.1.2.

Věk

Věkové rozpětí studovaného souboru bylo voleno s ohledem na možnost průřezového posouzení změny úrovně disociace v dospělosti. V tomto smyslu byl s ohledem na odbornou literaturu (např.: Vágnerová, 2000; Langmeier, Krejčířová, 1998) zvolen interval 18-58 let, který pokrývá nejširší pásmo dospělosti i s jeho hraničními skupinami. Zařazení extrémů, tedy přelomu časné dospělosti (18-25 let) a konce pozdní dospělosti (58-60), považujeme za důležité právě vzhledem k možnosti nalezení rozdílů v úrovni disociace v těchto krajních věkových intervalech. Tabulka 13.2 podává základní informace o statistických charakteristikách průměrného věku sledované skupiny. Tabulka 13.2: Statistické charakteristiky věku. N

123

Průměr Median Mode 28,68

27

18

Fr. modu 16

Minimum Maximum 18

- 151 -

58

St. odch. 9,79


Tabulka 13.3 podává informaci o počtu probandů v jednotlivých věkových pásmech. Je zřejmé, že sledované intervaly nejsou vyrovnané. Tato charakteristika je sice částečně v souladu s populačním trendem (Český statistický úřad, 2004), ale kritéria reprezentativity nesplňuje dostatečně.

Na základě dané distribuce věku můžeme konstatovat, že hlavní důraz bude kladen na sledování disociace u neklinické populace ve střední dospělosti. Skupina časné a pozdní dospělosti zde skutečně tvoří spíše referenci krajních pásem. Tento fakt bude brán v úvahu zvláště, když bude u některých sledovaných proměnných shledána souvislost s věkem. Tabulka 13.3 Počet probandů dle věkových pásem. 18-25 let 26-45 let 46-58 let

Četnost Absolutní Kumulativní Relativní Abs. rel. 49 49 39,84 39,84 62 111 50,41 90,24 12 123 9,76 100,00

13.1.3.

Vzdělání

Do výzkumného souboru byly zařazeny osoby minimálně s dokončeným základním vzděláním. To souvisí jednak se základními inkluzivními kritérii věku a jednak s požadavkem na minimální samostatné pochopení instrukcí u většiny testů. V tomto smyslu můžeme tedy vymezit sledovanou skupinu jako osoby se základním až vysokoškolským vzděláním. Tabulka 13.4 podává informace o počtu osob v rámci jednotlivých kategorií.

- 152 -


Tabulka 13.4: Počet probandů dle vzdělání. ZŠ SŠ VOŠ VŠ Total

Absolutní 14,00 64,00 8,00 37,00 123,00

Četnost Relativní 11,38 52,03 6,50 30,08 100,00

Kumul. rel. 11,38 63,41 69,92 100,00

Graf 13.2: Rozložení proměnné „vzdělání“ v souboru.

VŠ 30%

ZŠ 11%

VOŠ 7%

SŠ 52%

Jak je zřejmé z uvedené tabulky a grafu 13.2, charakteristika souboru v oblasti zastoupení jednotlivých skupin vzdělání již odpovídá požadavků reprezentativity podstatně lépe (Český statistický úřad, 2004).

Vzdělání a disociace sice představují kategorie, jež by měly podle odborné literatury tvořit zcela nezávislé konstrukty (např. Putnam, 1989), přesto však bude nutné testovat nezávislost sledovaných proměnných na vzdělání.

- 153 -


13.1.4.

Zaměstnání

Profese jednotlivých osob byla sledována především za účelem zajištění požadavků na reprezentativitu. Jednotlivá zaměstnání byla kategorizována do několika skupin dle klíče, který je uveden v tabulce 13.5. Tabulka 13.5: Kategorie sledovaných profesí. Kategorie

Administrativa Komunikace Kultura Obchod Student VŠ Student SŠ Technik

Zdravotnictví

Popis Profese, jejichž hlavní náplní jsou administrativní úkony Profese, u kterých je kladen důraz na komunikační dovednosti a kontakt s lidmi.

Zahrnuté profese sekretářka, účetní apod. učitelé, vedoucí pracovníci, koordinátoři apod.

Profese související s kulturou. umělci, výtvarníci. Profese, jejichž hlavní charakteristikou jsou obchodní prodejní manažeři, činnosti. obchodníci apod. Studenti VŠ. Studenti SŠ. projektanti, programátoři Technické profese. apod. Profese související se lékaři, zdravotní sestry, zdravotnictvím. laboranti apod.

Tabulka 13.6 podává informace o počtech osob v rámci jednotlivých profesních skupin. I přes logické předpoklady teoretické nezávislosti profese a disociace (Putnam, 1989) budeme tuto možnost, za účelem kontroly možných intervenujících proměnných, testovat.

- 154 -


Tabulka 13.6: Počty probandů v jednotlivých kategorií profesí.

Administrativa Komunikace Kultura Obchod Student SŠ Student VŠ Technik Zdravotnictví Total

Četnost Relativní 4,07 32,52 3,25 23,58 12,20 13,01 8,94 2,44 100,00

Absolutní 5 40 4 29 15 16 11 3 123

13.1.5.

Kumul. rel. 4,07 36,59 39,84 63,41 75,61 88,62 97,56 100,00

Stav

Stav byl u osob ve vyšetřovaném souboru sledován na úrovni svobodný/svobodná, ženatý/vdaná, rozvedený/rozvedená. Tabulka 13.7 a graf 13.3 podávají přehled o rozložení tohoto znaku v souboru. Tabulka 13.7: Počty osob dle stavu.

manžel rozved svobod Total

Absolutní 34 8 81 123

Četnost Relativní 27,64 6,50 65,85 100

Kumul. rel. 27,64 34,15 100,00

- 155 -


Graf 13.3: Počty osob dle stavu.

manžel 28%

rozved 6%

svobod 66%

manžel rozved svobod

Základní charakteristiky rozložení tohoto znaku přibližně odpovídají jeho rozložení v základní populaci (Český statistický úřad, 2005). 13.1.6.

Lateralita

Lateralita u souboru byla sledována opět především za účelem dodržení základních znaků reprezentativity souboru. Tabulka 13.8 a graf 13.4 uvádějí počty leváků (L), praváků (P) a osob s ambidextrií (A). Tabulka 13.8: Počty probandů dle laterality.

A L P Total

Absolutní 1 13 109 123

Četnost Relativní 0,81 10,57 88,62 100,00

Kumul. rel. 0,81 11,38 100,00

- 156 -


Graf 13.4: Procentuální zastoupení osob dle laterality. A 1%

L 11% A L

P P 88%

V dostupné literatuře neexistuje popsaná ani předpokládaná souvislost mezi studovanými jevy a lateralitou. Nicméně rozložení daných znaků ve výběrovém souboru přibližně odpovídá rozložení v populaci (Attkinson, 2003). 13.1.7.

Vztah k víře

Vztah k víře je sledován především na základě předpokladu možného vztahu k duchovním otázkám a míry disociace (Putnam, 1989). I přesto, že tento vztah je sice spíše hypotetický a někteří autoři ho nepředpokládají (Cardena, 1994), bude vliv této osobnostní charakteristiky sledován jako možná intervenující proměnná. Osoby ve sledovaném souboru se vyjadřovaly především ve smyslu aktivního a pasivního vztahu k víře, přičemž posouzení bylo ponecháno na jejich volném uvážení. tabulka 13.9: Počet osob dle vztahu k víře.

aktivní neaktivní Total

Četnost Absolutní Relativní Kumul. rel. 24 19,51 19,51 99 80,49 100 123 100

- 157 -

14. PRŮZKUMOVÁ ANALÝZA DAT A OVĚŘENÍ STATISTICKÝCH PŘEDPOKLADŮ

Graf 13.5: Procentuální zastoupení probandů dle vztahu k víře.

aktivní 20% aktivní

neaktivní neaktivní 80%

13.1.8.

Souhrn

Na základě výše uvedených údajů můžeme konstatovat, že sledovaný soubor vykazuje základní znaky reprezentativity pro vymezenou populaci. I přesto však nalezneme některé charakteristiky (zvl. poměr pohlaví a věku), které celkovou reprezentativitu snižují. Tento nález bude zahrnut do statistických analýz a zvažován i při následných interpretacích získaných výsledků. 14. PRŮZKUMOVÁ ANALÝZA DAT A OVĚŘENÍ STATISTICKÝCH PŘEDPOKLADŮ V této kapitole provedeme průzkumovou analýzu dat a ověříme základní statistické předpoklady souboru. Průzkumová analýza bude provedena prostřednictvím statistického programu STATISTICA 6.0. Účelem průzkumové analýzy dat je odhalit jejich zvláštnosti a ověřit předpoklady pro následné statistické zpracování (Meloun,

- 158 -


Militký 2004). Cílem průzkumové analýzy a ověření základních předpokladů dat je pak zvláště: odhalení stupně symetrie a špičatosti výběrového rozložení,

indikace lokální koncentrace výběru dat,

nalezení vybočujících a podezřelých prvků ve výběru,

ověření nezávislosti,

ověření homogenity rozdělení výběru,

určení normality rozdělení výběru,

ověření normality rozdělení výběru.

V souladu s psychologickou metodologií musíme ještě dále ověřit psychologickou normalitu. Tzn. v případě, že zamýšlíme studovat vztahy psychických veličin u normálního souboru, musí zařazení probandi z hlediska profilu celkových výsledků spadat alespoň do nejširšího intervalu očekávané normality (Kerlinger, Lee, 2000).

Průzkumová analýza dat těží především z možností různých grafických zobrazení charakteristik a rozložení dat a měla by být provedena u všech studovaných veličin. I přesto, že pro studovaný soubor a všechny sledované proměnné analýza provedena byla, je zcela mimo rozsah práce prezentovat zde podrobné výsledky a grafy. Ty jsou k dispozici u autora předkládané doktorské disertační práce. V následujícím textu jsou tedy prezentovány pouze souhrny a zdůrazněny budou především vybrané charakteristiky dat, se kterými bude nutno ještě dále pracovat či které by mohly ovlivnit následující analýzy.

- 159 -


14.1. Určení rozsahu výběru a power analýza

V této části budeme věnovat pozornost určení rozsahu výběru a power analýze. Hlavním cíle tedy je stanovit: a)

b)

jak velký je potřebný vzorek pro spolehlivé a reliabilní statistické rozhodování, s jakou pravděpodobností budou statistické testy schopny detekovat efektivitu u daného vzorku a v dané situaci.

Power analýza a odhad velikosti vzorku jsou důležitými aspekty výzkumného designu (Kerlinger, Lee, 2000), protože bez nich může být sestavený vzorek příliš velký nebo naopak malý. Jestliže by byl rozsah vzorku příliš malý, výsledky by nebyly dostatečně reliabilní a byly by tak náchylné k náhodným chybám. Přílišná velikost vzorku by pak znamenala především plýtvání časem a energií s dosažením často velice nízkého efektu.

Tabulka 14.1: Určení rozsahu výběru. Populační korelace (Rho) Pravděpodobnost chyby I. druhu (alfa) Cílová Power Power pro dané N Požadované N (Standardizované Fisherovo Z)

Hodnota 0,3000 0,0500 0,8000 0,8003 84

Tabulka 14.1 podává výsledky určení výběru rozsahu. Výpočet byl proveden pro účely korelační analýzy, která bude v následujícím textu nejpoužívanější statistickou metodou a na základě které budou tvořeny hlavní interpretace. Základní parametry použité pro výpočet rozsahu výběru byly stanoveny tak, aby výsledky podaly přiměřeně reliabilní informaci pro další uvažování. Samozřejmě by mohly být nastaveny tak, aby podaly výsledky ještě spolehlivější (např. vyšší alfa nebo power).

- 160 -


To však v souladu s odbornou literaturou nepovažujeme vzhledem k orientačnímu typu výzkumu za nutné (Kerlinger, Lee, 2000).

Grafy 14.1 – 14.3 v tomto smyslu podávají informaci o vztahu N versus rho, power a alfa. Graf 14.1: N versus rho.

Graf 14.2: N versus power. Required Sample Size (N) (Algorithm: Fisher Z Refined)

Required Sample Size (N) (Algorithm: Fisher Z Refined)

150 225

175

125

75

25

-25

0,1

0,2

0,3

0,4

0,5

0,6

0,7

0,8

0,9

140 130 120 110 100 90 80 70 0,70

1,0

Population Correlation (Rho)

0,75

0,80

0,85

Power Goal

0,90

0,95

1,00

Graf 14.3: N versus alfa. Required Sample Size (N) (Algorithm: Fisher Z Refined)

130 120 110 100 90 80 70 60 0,00

0,02

0,04

0,06

0,08

Type I Error Rate (Alpha)

0,10

0,12

Jak je patrné z tabulky 14.1, pro dosažení daných parametrů je základním požadavkem soubor o velikosti n=84. Vzhledem k tomu, že tento rozsah postačuje pro dosažení minimálních charakteristik realiabilních výsledků, byl výběrový soubor sestaven

- 161 -


z vyššího počtu probandů (n=123). Tabulka 14.2 uvádí power analýzu (opět pro korelační analýzu) pro tento počet. Jak je zřejmé z uvedených hodnot, soubor použitý v předkládané studii o větším rozsahu zajišťuje již vyšší reliabilitu získaných výsledků. tabulka 14.2: Power analýza pro N=123. Velikost vzorku (N) Korelace nulové hypotézy Populační korelace (Rho) Pravděpodobnost chyby I.(Alfa) Power

Hodnota 123 0,0000 0,3000 0,0500 0,9257

14.2. Popisné charakteristiky a průzkumová analýza

V tomto oddíle ověříme výše zmiňovanou psychologickou normalitu a dále také stupeň symetrie a špičatosti výběrového rozdělení. Psychologická normalita bude ověřena především analýzou základních statistických charakteristik jednotlivých sledovaných proměnných. Používané zkratky jsou popsány v oddílu 12.2, kde je také zdůvodněno rozdělení jednotlivých testů do základních skupin, které je zvoleno především z důvodů zvýšení přehlednosti. 14.2.1.

Dotazníky DES, SDQ-20, TAS-20

Nejprve se zaměříme na analýzu základních sledovaných parametrů, tj. disociace psychické (DES), somatoformní (SDQ-20) a alexithymie (TAS-20). Tabulka 14.3 podává základní přehled výše zmíněných charakteristik u celkových skórů i jednotlivých subškál. Grafy 14.4 – 14.6 podávají informaci charakteristice sledovaných proměnných.

- 162 -

o

základní


tabulka 14.3: Popisné charakteristiky DES, SDQ-20 a TAS-20 ve výběrovém souboru. DES_avg DES_absorbce DES_amnézie DES_deperson SDQ_tot TAS_tot TAS_f1 TAS_f2 TAS_f3

Průměr Median Mode Frkv. modu 8,13 11,15 3,31 3,45 25,89 43,73 11,94 12,03 38,96

6,40 8,66 1,33 0,67 24,00 44,00 10,00 12,00 39,00

2,20 Multi 0,00 0,00 20,00 41,00 7,00 13,00 45,00

Min

Max

Std. St. Symetrie Šikmost odch. chyba

3,00 0,00 42,10 7,44 0,00 0,00 53,46 10,26 23,00 0,00 27,83 5,17 30,00 0,00 44,33 7,68 18,00 20,00 54,00 6,79 8,00 23,00 65,00 8,42 17,00 7,00 23,00 4,54 13,00 5,00 22,00 4,00 9,00 24,00 52,00 6,12

0,76 1,05 0,53 0,78 0,69 0,86 0,46 0,41 0,63

2,17 1,60 2,64 3,94 2,06 -0,10 0,74 0,26 -0,06

Graf 14.4: Rozpětí celkového skóru a jednotlivých subškál u dotazníku DES. 60 50 40 30 20 10 0 -10

DES_avg DES_amnezie DES_absorbce DES_deperson

- 163 -

Median 25%-75% Min-Max

6,95 3,45 7,97 17,17 5,29 -0,01 -0,59 -0,22 -0,27


Graf 14.5: Rozpětí celkového skóru a jednotlivých subškál u dotazníku TAS-20. 70 60 50 40 30 20 10 0

TAS_tot

TAS_f1

TAS_f2

TAS_f3

Median 25%-75% Min-Max

Graf 14.6: Rozpětí celkového skóru u dotazníku SDQ-20.

60

Box & Whisker Plot

55 50 45 40 35 30 25

Median = 24 25%-75% = (21, 28,5) Min-Max = (20, 54)

20 15

SDQ_tot

- 164 -


Jak je zřejmé z výše uvedené tabulky a grafů, disociace psychická, somatoformní a alexithymie nabývají z hlediska základních charakteristik ve výběrovém souboru relativně očekávaných hodnot. V souboru je většina osob v nejširším intervalu normy a určité procento s hodnotami zvýšenými. To je ovšem zcela v souladu s teoretickými předpoklady pro výskyt disociace psychické (viz např. Putnam, 1989), somatoformní (Nijenhuis et al., 1996) a alexithymie (Parker et al. 2003) v neklinické populaci. Sdružený graf 14.7 podává informaci o charakteristice distribuce celkových skórů sledovaných dotazníků vzhledem k normálnímu rozdělení, tabulka 14.4 pak informace o souladu s normálním rozdělením. Pro reliabilní ověření rozložení byly použity tři různé testy: Kolmogorow-Smirnow test, Lilliefors test, Saphiro-Wilks W test (Hendl, 2004; Meloun, Militký, 2004). Tuto informaci doplňuje graf 14.7.

tabulka 14.4: Test normality pro DES, SDQ-20, TAS-20. W Max D K-S Lilliefors 0,147174 p < ,05 p < ,01 0,808497 0,193191 p < ,01 p < ,01 0,784349 0,060476 p > ,20 p > ,20 0,989688

DES_avg SDQ_tot TAS_tot

p 0,000000 0,000000 0,666893

Graf 14.7: Distribuce celkového skóru dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20. Histogram: DES_avg

80

40

70

35

60

30 No. of obs.

50 40 30

25 20 15

20

10

10

5

0

-10

0

10

20

30

X <= Category Boundary

40

50

40

50

0

15

20

25

Histogram: DES_avg

80 70 60

No. of obs.

No. of obs.

Histogram: SDQ_tot

45

50 40 30 20 10 0

-10

0

10

20

30


- 165 -

30

35

40


45

50

55


Graf 14.8: Normalita celkového skóru dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20.

3

Expected Normal Value

2


Normal P-Plot: SDQ_tot

4

Normal P-Plot: TAS_tot

3

1

0

2

1

0

-1 -1

-2

-3

-2 15

20

25

30

35

40

45

50

55

60

65

70

30

35

40

45

20

25

30

35

Value

40

45

50

55

60

Value

Normal P-Plot: DES_avg

5 4


3 2 1 0 -1 -2 -3

-5

0

5

10

15

20

25

Value

Výše uvedená tabulka a grafy nás informují především o tomto:

• Distribuce celkového skóru DES vykazuje silné pozitivní sešikmení a nesplňuje požadavky normálního rozdělení. Na grafu 14.8 pak v rámci výběrového souboru lze identifikovat dvě odlehlé hodnoty. Obě zjištěné informace plně odpovídají teoretickým předpokladům o distribuci DES skóru v neklinické populaci (viz např. Putnam, 1989).

• Distribuce celkového skóru SDQ-20 nabývá obdobných charakteristik jako skór dotazníku DES. Základní charakteristikou je zvláště nízká podobnost normálnímu rozdělení. To opět odpovídá teoretickému předpokladu o jiném než normálním rozdělení míry

- 166 -


disociace v populaci (Armstrong et al, 1997). Graf 14.8 dále podává informaci o několika odlehlých hodnotách.

• Distribuce celkového skóru TAS-20 plně odpovídá teoretickým předpokladům o normálním rozložení alexithymie v populaci (např. Martinez-Sanchez et al., 2003). Na grafu 14.8 nejsou shledány odlehlé hodnoty.

Na základě výše uvedené průzkumové analýzy dat tedy můžeme konstatovat, že celkové skóry dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20 nabývají u výběrového souboru očekávaných hodnot a jsou tedy v souladu se základními teoretickými předpoklady o jejich distribuci v neklinické populaci. Metodologické otázky nepodobnosti rozložení celkových skórů DES a SDQ-20 s normálním rozložením a jejich řešení budou diskutovány dále. V souvislosti se zkoumanými dotazníky se ještě zaměříme na otázky možných vztahů jejich celkových skórů se sledovanými znaky ve výběrovém souboru (pohlaví, věk, lateralita, zaměstnání, vzdělání, vztah k víře). Efekt daných proměnných bude testován jednocestnou analýzou rozptylu jako celkový model DES, SDQ-20 a TAS-20. V případě nalezení statisticky významného efektu některého znaku, budeme testovat jednotlivé skóry samostatně.

- 167 -


Tabulka 14.5: Souhrnné výsledky analýzy rozptylu pro DES, SDQ-20, TAS-20 (výsledky jsou pro celkový model). Value Intercept 0,03 Pohlaví 0,99 Intercept 0,06 Věk pásmo 0,92 Intercept 0,08 Lateralita 0,99 Intercept 0,04 Vzdělání 0,83 Intercept 0,05 Zaměstnání 0,81 Intercept 0,07 Stav 0,94 Intercept 0,05 Vztah k víře 0,95

F Effect Error p 952,55 3,00 92,00 0,00 0,28 3,00 92,00 0,84 438,24 3,00 91,00 0,00 1,36 6,00 182,00 0,23 342,28 3,00 92,00 0,00 0,45 3,00 92,00 0,72 712,34 3,00 90,00 0,00 1,89 9,00 219,19 0,05 822,01 2,00 87,00 0,00 1,35 14,00 174,00 0,18 420,78 3,00 91,00 0,00 1,04 6,00 182,00 0,40 542,73 3,00 92,00 0,00 1,58 3,00 92,00 0,20

Tabulka 14.5 podává souhrn celkového modelu. Jak je patrné, žádný ze sledovaných znaků nevykazuje u výběrového souboru statisticky významný efekt. Tento nález je zcela v souladu s teoretickými předpoklady (např. Putnam, 1989). Graf 14.10 podává zajímavou informaci o rozdílech v průměrných skórech u sledovaných dotazníků mezi jednotlivými věkovými pásmy. I přesto, že věk podle výše uvedené statistické analýzy nefiguruje jako statisticky významný modulátor disociace, níže uvedený graf poukazuje na zajímavou informaci, a to mírný pokles disociace somatoformní a alexithymie s věkem. Tato charakteristika může být způsobena mimo jiné nerovnoměrným zastoupením jednotlivých věkových skupin v souboru. Její případná interpretace bude podána v širších souvislostech a závěru práce.

- 168 -


Graf 14.9: Průměrné skóry DES, SDQ-20, TAS-20 u jednotlivých věkových pásem. Mean; Whisker: Mean-,95 Conf. Interval, Mean+,95 Conf. Interval

60 50 40 30 20 10 0

časná dospělost

střední dospělost

pozdní dospělost

Vek pasmo

DES_avg SDQ_tot TAS_tot

14.2.2. Testy zaměřené na psychické procesy/ funkce.

V tomto oddílu budou ověřeny psychologické charakteristiky a provedena průzkumová analýza dat u celkových skórů a výsledků testů zaměřených na psychické schopnosti/funkce. Jedná se o tyto testy: • • • •

Color-Word Stroop Test (Daniel, 1983) Experiment s Neckerovou krychlí (např. Kornmeier, Bach, 2005) Test pozornosti D2 (Rolf, Zillmer, 2000) Test cesty (Preiss et al., 1997)

• • •

Test struktury inteligence IST 2000 R (Amthauer et al., 2005) Test kognitivního odhadu (Preiss, Laing, 2001) Paměťový test IST 2000 R (Amthauer et al., 2005)

Vzhledem k většímu počtu parametrů nebude možno věnovat jednotlivým proměnným takovou pozornost jako v předešlém

- 169 -


oddílu a výsledky budou proto prezentovány především v číselné podobě. Tabulka 14.6: Popisné charakteristiky testů psychických schopností/funkcí. Průměr Median Mode

IST_ps IST_po IST_pc IST_vi IST_ni IST_fi IST_tot Necker Stroop_S Stroop_F Stroop_SF1 StroopP_SFS TKO TMT_A TMT_B D2_cp D2_cch

98,17 99,79 98,77 120,33 101,98 100,84 108,30 38,43 46,03 60,05 91,94 126,24 4,86 29,49 61,60 477,70 25,86

102,00 101,00 102,00 123,00 98,00 101,00 109,00 37,00 46,00 59,50 90,00 116,00 4,00 28,50 58,00 479,00 18,00

115,00 106,00 98,00 Multiple 98,00 Multiple 119,00 Multiple 49,00 55,00 94,00 114,00 2,00 30,00 Multiple Multiple 7,00

Fr. mod.

26,00 15,00 11,00 8,00 8,00 11,00 8,00 6,00 6,00 16,00 8,00 5,00

Min

Max

55,00 64,00 64,00 79,00 66,00 56,00 72,00 5,00 33,00 43,00 60,00 68,00 0,00 13,00 23,00 278,00 1,00

115,00 127,00 126,00 146,00 133,00 134,00 141,00 103,00 60,00 93,00 132,00 220,00 20,00 62,00 154,00 694,00 129,00

St. Souměrnost Špičatost odch. 15,74 16,19 15,55 14,58 16,75 15,93 15,75 19,59 5,51 8,42 15,86 33,54 3,60 10,14 25,52 76,46 26,58

-0,73 -0,15 -0,30 -0,73 -0,01 -0,11 -0,23 0,81 0,10 0,78 0,26 0,96 1,53 0,88 1,46 0,25 2,04

Tabulka 14.7: Test normálního rozložení pro testy psychických schopností/funkcí. IST_ps IST_po IST_pc IST_vi IST_ni IST_fi IST_tot Necker Stroop_S Stroop_F Stroop_SF1 Stroop_SFS TKO

max D 0,181900 0,102475 0,115648 0,103832 0,114750 0,084725 0,061157 0,096382 0,066543 0,111173 0,062838 0,160575 0,182914

K-S p < ,01 p > ,20 p < ,20 p > ,20 p < ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,20 p > ,20 p < ,05 p < ,01

Lilliefors p < ,01 p < ,05 p < ,01 p < ,05 p < ,01 p < ,10 p > ,20 p < ,05 p > ,20 p < ,01 p > ,20 p < ,01 p < ,01

W 0,892450 0,963767 0,969337 0,957531 0,970155 0,986051 0,982784 0,956292 0,985756 0,958441 0,987997 0,920669 0,876351

- 170 -

p 0,000001 0,009384 0,023814 0,003450 0,027376 0,406214 0,241025 0,002844 0,388356 0,003981 0,537983 0,000022 0,000000

-0,30 -0,66 -0,61 0,24 -0,73 -0,26 -0,25 1,02 -0,01 1,47 -0,14 0,52 3,19 0,60 2,75 0,21 4,27


TMT_A TMT_B D2_cp D2_cch

max D 0,115352 0,133517 0,047169 0,178140

K-S p < ,20 p < ,10 p > ,20 p < ,01

Lilliefors p < ,01 p < ,01 p > ,20 p < ,01

W 0,944641 0,887360 0,988979 0,765712

p 0,000504 0,000001 0,611903 0,000000

Na základě tabulky 14.6 můžeme konstatovat, že výsledky daných psychologických testů jsou v mezích nejširší normy a neobsahují tak značně vychýlené hodnoty (především ve smyslu min a max). Pro detailnější referenci o testech odkazujeme na popis v předchozí kapitole, případně manuály jednotlivých testů.

Tabulka 14.7 vypovídá o souladu výsledků výběrového souboru s normálním rozdělením. Z výsledků je patrné, že statisticky významnou podobnost s normálním rozdělením vykazují především základní nebo celkové skóry (IST_tot, Stroop_S, D2_cp). Tento nález hovoří o homogenitě souboru, splnění teoretických předpokladů a o normálním rozdělení výkonu v psychologických testech. Grafy 14.10 a 14.11 podávají tuto informaci v grafické podobě pro proměnnou IST_tot. Nicméně u výsledků některých testů (Necker, TKO, TMT_A, TMT_B) a některých subtestů (viz IST, Stroop, D2) shoda s normálním rozložením shledána nebyla. Tento fakt, vzhledem k tomu, že základní ukazatele požadavky normality splňují, nesnižuje homogenitu a reprezentativitu souboru, ale je především projevem variability psychického výkonu v populaci, která nemusí vždy nabývat teoretických předpokladů (viz např.: Říčan, 1977; Kerlinger, Lee, 2000). Metodologické otázky související s různým charakterem distribuce sledovaných proměnných budou diskutovány v závěru této kapitoly.

- 171 -


Graf 14.10: Graf normality IST_tot. 3


2 1 0 -1 -2 -3

60

70

80

90

100

Value

110

120

130

140

Graf 14.11: Rozložení IST_tot. 18 16 14

No. of observations

12 10 8 6 4 2 0

65

70

75

80

85

90

95

100

105

110

115

120

125

130

135

140

145

Category (upper limits)

- 172 -

150

150


14.2.3. Testy zaměřené na osobnostní charakteristiky /vlastnosti.

V tomto oddílu budou ověřeny psychologické charakteristiky a provedena průzkumová analýza dat u celkových skórů a výsledků testů zaměřených na osobnostní charakteristiky / vlastnosti. Jedná se o tyto testy: • NEO-PI- R (Costa, McCrae, 1992),

• ESK – Existenční škála (Langle, 2001).

V případě NEO-PI-R budou podány informace pouze o pěti základních faktorech. Jako v předešlém oddílu budou výsledky prezentovány především v číselné podobě. Tabulka 14.8: Popisné charakteristiky testů osobnostních charakteristik / vlastností. Průměr Median Mode

NEO_N NEO_E NEO_O NEO_P NEO_S ESK_so ESK_sp ESK_p ESK_sv ESK_od ESK_e ESK_cs

90,86 112,89 123,63 116,94 111,94 35,66 73,35 109,01 48,76 55,98 104,74 213,75

88,50 115,00 124,00 116,00 113,00 36,00 73,50 109,00 49,00 56,00 104,00 212,50

Fr. Min Max mod. 86,00 5,00 24,00 155,00 115,00 5,00 18,00 159,00 79,00 390,00 Multiple 112,00 6,00 74,00 157,00 55,00 172,00 Multiple 36,00 12,00 24,00 44,00 Multiple 59,00 88,00 104,00 7,00 84,00 126,00 49,00 8,00 29,00 66,00 56,00 10,00 34,00 76,00 102,00 7,00 65,00 141,00 209,00 4,00 159,00 266,00

- 173 -

St. Souměrnost Špičatost odch. 27,93 -0,03 -0,55 22,61 -0,86 2,35 34,91 4,70 35,31 15,06 -0,14 0,28 23,73 0,08 -0,12 4,67 -0,18 -0,59 6,09 -0,30 -0,15 9,12 -0,26 -0,27 8,03 -0,40 0,02 9,23 -0,13 -0,31 16,52 -0,19 -0,18 23,52 -0,14 -0,27


Tabulka 14.9: Test normálního rozložení pro testy osobnostních charakteristik / vlastností. max D 0,065838 0,071663 0,165138 0,057669 0,071964 0,064887 0,078667 0,052292 0,100706 0,058181 0,082878 0,043369

NEO_N NEO_E NEO_O NEO_P NEO_S ESK_so ESK_sp ESK_p ESK_sv ESK_od ESK_e ESK_cs

K-S p > ,20 p > ,20 p < ,05 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20

Lilliefors p > ,20 p > ,20 p < ,01 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,15 p > ,20 p < ,05 p > ,20 p < ,10 p > ,20

W 0,989419 0,960921 0,649617 0,992528 0,989705 0,978656 0,984244 0,984898 0,977625 0,988540 0,986282 0,989848

p 0,645958 0,005910 0,000000 0,873773 0,668201 0,119249 0,306108 0,339791 0,099714 0,578383 0,420611 0,679374

Na základě tabulky 14.8 můžeme opět konstatovat, že sledované proměnné u výběrového souboru nabývají z psychologického hlediska teoreticky očekávaných hodnot (viz příslušné manuály). Tabulka 14.9 podává informaci o tom, že většina proměnných se statisticky významně přibližuje normálnímu rozdělení (kromě NEO_E, NEO_O). Grafy 14.12 a 14.13 podávají tuto informaci v grafické podobě pro proměnnou NEO_N. To je z hlediska homogenity souboru a teoretického předpokladu normálního rozdělení sledovaných veličin v základní populaci poměrně uspokojivá informace. Otázka „nenormality“ proměnných NEO_E a NEO_O bude řešena v závěru kapitoly. Graf 14.12: Graf normality NEO_N. 3


2

1

0

-1

-2

-3

0

20

40

60

80

Value

100

120

140

- 174 -

160

180


Graf 14.13: Rozložení NEO_N. 22 20 18

No. of observations

16 14 12 10 8 6 4 2 0

10

20

30

40

50

60

70

80

90

100 110 120 130 140 150 160 170

Category (upper limits)

14.2.4. Testy zaměřené na další souvislosti osobnosti.

V tomto oddílu budou ověřeny psychologické charakteristiky a provedena průzkumová analýza dat u celkových skórů a výsledků testů zaměřených na další souvislosti osobnosti. Jedná se o tyto testy: • Beckova škála deprese BDI-II (Beck et al., 1999)

Partial • Complex Symptoms Inventory (Roberts et al., 1992)

• Trauma Symptoms Checklist – 40 (Briere, 1996)

• Impact Events (Horowitz, 1979).

- 175 -

Scale


Tabulka 14.10: Popisné charakteristiky testů dalších souvislostí osobnosti. TSC40_tot TSC40_dis TSC40_anx TSC40_dep TSC40_sa TSC40_sd TSC40_sp CPSI_tot BDI_tot IES_tot IES_intruze IES_vyhybani

Průměr Median Mod Fr. mod. Min Max St. odch. Souměrnost Špičatost 21,68 20,00 23,00 6,00 0,00 76,00 13,35 0,86 1,57 3,02 2,00 2,00 19,00 0,00 12,00 2,49 0,95 0,75 0,00 16,00 2,85 1,33 2,70 4,05 4,00 Multiple 5,35 5,00 2,00 13,00 0,00 16,00 3,68 0,88 0,61 1,02 0,96 3,18 3,00 3,00 20,00 0,00 12,00 2,53 4,46 4,00 Multiple 0,00 15,00 3,10 1,29 1,85 3,95 3,00 3,00 18,00 0,00 22,00 3,73 1,89 5,68 16,50 14,00 6,00 7,00 0,00 69,00 13,17 1,50 2,92 1,16 1,04 7,40 5,00 2,00 11,00 0,00 31,00 6,72 21,45 24,00 0,00 11,00 0,00 45,00 14,34 -0,17 -1,30 0,20 -0,85 11,47 12,00 0,00 14,00 0,00 35,00 8,45 9,98 10,00 0,00 18,00 0,00 29,00 7,58 0,32 -0,56

Tabulka 14.11: Test normálního rozložení pro testy dalších souvislostí osobnosti.

p N max D K-S Lilliefors W TSC40_tot 95 0,082104 p > ,20 p < ,15 0,949015 0,001017 TSC40_dis 96 0,170007 p < ,01 p < ,01 0,910867 0,000007 TSC40_anx 95 0,170529 p < ,01 p < ,01 0,900243 0,000002 TSC40_dep 95 0,116415 p < ,20 p < ,01 0,932313 0,000103 TSC40_sa 95 0,170246 p < ,01 p < ,01 0,909707 0,000007 TSC40_sd 95 0,159374 p < ,05 p < ,01 0,892030 0,000001 TSC40_sp 95 0,168633 p < ,01 p < ,01 0,838184 0,000000 CPSI_tot 96 0,112237 p < ,20 p < ,01 0,881679 0,000000 BDI_tot 96 0,155238 p < ,05 p < ,01 0,889222 0,000001 IES_tot 96 0,124258 p < ,15 p < ,01 0,923792 0,000032 IES_intruze 96 0,111345 p < ,20 p < ,01 0,942083 0,000352 IES_vyhybani 96 0,121587 p < ,15 p < ,01 0,939503 0,000246

Grafické informace budou uvedeny opět pouze u vybraných proměnných, a to především z důvodu úspory místa. Veškerý materiál ze statistických analýz je dostupný u autora předkládané doktorské disertační práce.

- 176 -


Graf 14.14: Graf normality TSC 40_tot. 5 4


3 2 1 0 -1 -2 -3 -10

0

10

20

30

Value

40

50

60

70

80

Graf 14.15: Rozložení TSC 40_tot. 18 16 14

No. of observations

12 10 8 6 4 2 0

-10 -5

0

5

10 15 20 25 30 35 40 45 50 55 60 65 70 75 80 85 Category (upper limits)

Tabulka 14.10 podává informace o základních popisných charakteristikách celkových skórů a subškál jednotlivých testů. Dané výsledky odpovídají očekávaným charakteristikám neklinické populace (viz předešlá kapitola). Tabulka 14.11 podává informaci

- 177 -


o shodě sledovaných veličin s normálním rozložením. Jak je patrné z uvedených výsledků, žádný ze sledovaných parametrů se ze statistického hlediska nepřibližuje normálnímu rozložení. Tato informace je pro proměnnou TSC 40_tot doplněna grafickou podobou v grafech 14.14 a 14.15. (Ten mimo jiné poukazuje na odlehlé hodnoty.)

Zjištěná skutečnost vypovídá o tom, že zvláště výskyt psychopatologických znaků (TSC 40, BDI-II, CPSI) nemusí v neklinické populaci nabývat normálního rozložení (Kerlinger, Lee, 2000). Toto zjištění bude vzato v úvahu v následných statistických analýzách a interpretacích a bude také, jak jsme již uvedli, diskutováno v závěru této kapitoly. 14.3. Souhrn

V tomto oddílu byly ověřeny základní předpoklady dat (zvl. ve smyslu normálního rozdělení) a byla provedena orientační průzkumová analýza. Na základě zjištěných především, že:

výsledků

můžeme

• výběrový soubor má dostatečný uspokojivou úroveň reliabilního uvažování,

konstatovat

rozsah pro statistického

• u většiny sledovaných proměnných byly splněny požadavky normálního rozdělení, což vypovídá o relativní homogenitě souboru,

• normalita shledána nebyla především u proměnných, kde lze tuto charakteristiku na základě dostupné literatury a teorie očekávat,

• sledované míry disociace (DES, SDQ-20, TAS-20) nejsou významně ovlivněny teoreticky nezávislými proměnnými (pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání).

- 178 -


Z hlediska těchto aspektů můžeme považovat základní statistické předpoklady za přijatelně splněné. Nicméně z hlediska následné statistické analýzy představuje fakt, že některé proměnné normálního rozložení nenabývají, jistou obtíž. Nelze totiž v tomto případě aplikovat parametrické metody. V případě jejich užití by vzhledem k nenormálním distribucím některých proměnných mohlo dojít k výraznému a chybnému zkreslení výsledků. Tuto situaci lze na základě dostupné literatury řešit několika možnými postupy:

1) provést McCallovu plošnou normalizaci dat a analýzu realizovat s využitím parametrických statistických metod (Říčan, 1977) nebo 2) využít výhradně neparametrické metody (Hendl, 2004; Meloun, Militký, 2004).

Ani jeden z postupů ovšem nepředstavuje optimální metodu. Aplikace McCallovy plošné normalizace sice zajistí nutný předpoklad Gaussova rozdělení u všech sledovaných proměnných, může ovšem vést ke ztrátě důležité informace, která je zakódována právě ve specifickém charakteru rozložení (Říčan, 1977).

Výhradní využití neparametrických metod je oproti plošné normalizaci pravděpodobně vůči datům „ohlednější“, nicméně jak uvádějí někteří autoři (např. Meloun, Militký, 2004), neparametrické metody jsou sice robustnější a méně náchylné na odlehlé hodnoty, ovšem u proměnných, které mají charakter normálního rozložení, by měly být pokud možno vždy použity metody parametrické, které jsou citlivější na jemné odchylky v datech a lépe tak zachytí jejich charakter. Kromě těchto dvou uvedených postupů existuje ještě možnost jejich kombinace. Vzhledem k tomu, že není možno určit, která metoda by zajistila výsledky, jež budou lépe odpovídat skutečnosti, budou všechny výpočty provedeny jak neparametrickými metodami na nenormalizovaných datech, tak metodami parametrickými, a to na datech, která prošla McCallovou

- 179 -


plošnou normalizací. Tento postup významně zvýší reliabilitu získaných výsledků a rozšíří možnosti jejich interpretace.

Popisné charakteristiky a testy normality pro sledované veličiny v jejich normalizované podobě jsou uvedeny v příloze a podávají informaci o tom, že aplikovaná procedura skutečně uvedla všechny proměnné do souladu s normálním rozložením.

- 180 -

15. DISOCIACE JEDNA, NEBO NĚKOLIK?

15. DISOCIACE JEDNA, NEBO NĚKOLIK? Ústředním tématem empirické části je hledání obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace a to, jak bylo uvedeno již dříve, na třech rozdílných úrovních – disociace psychické, somatoformní a alexithymie. Základní otázkou, jak ve smyslu daných konstruktů, tak ve smyslu použitých nástrojů, které je měří (DES, SDQ-20, TAS-20), je, do jaké míry se tyto konstrukty navzájem podobají, překrývají či dokonce měří to samé. Následující analýza by měla podat základní nástin odpovědi na tuto otázku. 15.1. Disociace a alexithymie ve studovaném souboru

Základní charakteristiky celkových skórů a jednotlivých faktorů pro dotazníky DES, SDQ-20 a TAS-20 jsou uvedeny v oddílu 14.2.1. Hodnoty přibližně odpovídají předchozím studiím o disociaci (např. Putnam, 1989) i o alexithymii (např. Taylor, Bagby a Parker, 1997) u neklinických vzorků. Jak jsme již uvedli výše, kritériem disociativní poruchy klasifikované dotazníkem DES je celkový skór větší než 25. Vzhledem k tomu, že v dané studii pracujeme s neklinickou populací, stanovíme kritérium zvýšené disociace na úroveň vyšší než 20 bodů celkového skóru. Toto kritérium ve sledovaném souboru splňuje 6 osob s průměrným věkem 28 let, což představuje 4,8 % z celkového souboru.

Dotazník TAS-20 vymezuje úroveň alexithymie z hlediska celkového skóru v následujících rozmezích: 0-51 bodů: alexithymie není přítomna, 52-60: možnost alexithymie, >=61: alexithymie.

- 181 -


Ve sledovaném souboru kritérium alexithymie splňuje pouze jedna osoba (tzn. 0,8 %). Možnost alexithymie, tzn. skór v rozmezí 52-60 bodů, vykazuje celkem 25 osob (tzn. 20 %) s průměrným věkem 26 let. Obě dvě podmínky splňují 4 osoby (tzn. 3,25 %) v průměrném věku 27 let.

Následující tabulky prezentují základní charakteristiky subsetů TAS-20

>52 a DES>20.

Tabulka 15.1: Charakteristiky souboru se skórem TAS-20 >52. Víra Pohlaví Stav Zaměstnání

Vzdělání

Lateralita

Stav neaktivní aktivní žena muž svobod manžel rozved obchod komunikace student SŠ student VŠ admin technik kultura zdravotnictví VŠ SŠ ZŠ VOŠ P L

Počet 20 5 19 6 17 6 2 2 8 6 4 2 1 1 1 5 13 5 2 22 2

Kumul 20 25 19 25 17 23 25 2 10 16 20 22 23 24 25 5 18 23 25 22 24

Procent 80 20 76 24 68 24 8 8 32 24 16 8 4 4 4 20 52 20 8 88 8

- 182 -

Kumul 80 100 76 100 68 92 100 8 40 64 80 88 92 96 100 20 72 92 100 88 96


Tabulka 15.2: Charakteristiky souboru se skórem TAS-20>52. TAS_f1 TAS_f2 TAS_f3 TAS_tot SDQ_tot DES_avg DES_absorbce DES_amnézie DES_deperson

Platných N Průměr Medián Minimum Maximum St.Odch. 25 17,04 17 8 23 4,15 25 15,32 15 8 22 4,02 25 44,36 45 27 52 5,45 25 53,96 54 30 65 6,11 25 28,40 27 20 53 8,31 25 11,53 7,70 0 42,10 10,89 25 15,25 13,15 0 53,46 13,7 25 5,91 2,67 0 27,83 7,977 25 6,76 2,17 0 44,33 13,04

Tabulka 15.3: Charakteristiky souboru se skórem DES >20. Stav Počet Kumul Procent Kumul neaktivní 6 6 100,00 100,00 aktivní 0 6 0,00 100,00 Pohlaví žena 4 4 66,67 66,67 muž 2 6 33,33 100,00 Stav svobod 4 4 66,67 66,67 manžel 1 5 16,67 83,33 rozved 1 6 16,67 100,00 Zaměstnání obchod 1 1 16,67 16,67 komunikace 1 2 16,67 33,33 student SŠ 2 4 33,33 66,67 technik 1 5 16,67 83,33 1 6 16,67 100,00 zdravotnictví Vzdělání VŠ 1 1 16,67 16,67 SŠ 3 4 50,00 66,67 ZŠ 2 6 33,33 100,00 Lateralita P 5 5 83,33 83,33 L 1 6 16,67 100,00 Víra

- 183 -


Tabulka 15.4: Charakteristiky sledovaných proměnných u souboru se skórem DES >20. Platných Průměr Sum Minimum Maximum St.Odch. N TAS_f1 6 12,67 76,00 7,00 19,00 5,01 TAS_f2 6 13,50 81,00 5,00 22,00 5,96 26,00 52,00 8,85 TAS_f3 6 41,00 246,00 TAS_tot 6 44,67 268,00 23,00 57,00 13,28 23,00 48,00 9,91 SDQ_tot 6 32,67 196,00 DES_avg 6 26,00 156,00 7,30 42,10 13,36 DES_absorbce 6 33,49 200,93 11,62 53,46 15,77 DES_amnézie 6 13,61 81,67 3,17 24,67 8,62 6 22,95 137,67 0,00 44,33 20,14 DES_deperson

Obě skupiny vzhledem k nízkým počtům nemůžeme statisticky reliabilně porovnat (viz např. Zvárová, 2002; Meloun, Militký, 2004). Je ovšem zajímavé porovnat charakteristiky obou souborů. Obě skupiny i skupina osob s kritickou hodnotou TAS i DES vykazují přibližně stejný věk (26, 27, 28 let). Všechny skupiny zahrnují spíše osoby svobodné, bez aktivního přístupu k náboženství a jsou z většiny tvořeny ženami. Uvedené skupiny dále vykazují oproti osobám v základní skupině celkové zvýšení všech sledovaných parametrů (viz např. minima a mediány v tabulkách uvedených výše).

Tato zjištění jsou z hlediska teoretické i praktické psychologie velice zajímavá. Pro jejich zobecnění a interpretaci by ovšem bylo zapotřebí zajistit řádově větší soubor. Na základě uvedených zjištění u daného souboru můžeme pouze konstatovat, že zjištěné výsledky poukazují na možnou platnost některých teoretických předpokladů o existenci souvislostí mezi disociací a alexithymií a jejich odrazu v charakteristikách nejširší populace (např. Taylor, Bagby a Parker, 1997).

- 184 -


15.2. O vztahu disociace a alexithymie

Předchozí oddíl nastínil možnost existence souvislostí mezi disociací a alexithymií. Této otázce se v následujících analýzách budeme věnovat podrobněji, a to nejen z hlediska prostého vztahu, ale i z hlediska vztahu jednotlivých subškál sledovaných nástrojů. Důležitou otázkou také bude, do jaké míry je alexithymie (měřená dotazníkem TAS-20) podobná či v překryvu s disociací psychickou (měřenou dotazníkem DES) a disociací somatoformní (měřenou dotazníkem SDQ-20). Jak bylo totiž nastíněno v teoretické části, koncept alexithymie je s problematikou somatizace, stejně jako somatoformní disociace, úzce svázán. Základní otázkou tedy je, do jaké míry se skutečně jedná o rozdílné konstrukty a do jaké míry představují jeden jev. Základní metodou následující analýzy bude Spearmanova neparametrická korelace. Pro zvýšení reliability výsledků budou uvedeny i neparametrické korelační koeficienty Gamma a Kendall Tau. Tabulka 15.5: Korelační matice mezi TAS-20, DES a SDQ-20 ( všechny hodnoty p<0,01). TAS_f1 Spearman Kendall Tau Gamma TAS_f2 Sperman Kendall Tau Gamma TAS_f3 Spearman Kendall Tau Gamma TAS_tot Spearman Kendall Tau Gamma

SDQ tot 0,57 0,43 0,47 0,45 0,34 0,36 0,26 0,18 0,19 0,38 0,28 0,29

DES DES DES DES avg absorbce amnézie deperson 0,32 0,28 0,24 0,28 0,22 0,20 0,18 0,20 0,21 0,19 0,22 0,23 0,28 0,27 0,30 0,30 0,20 0,20 0,22 0,23 0,21 0,21 0,23 0,25 0,25 0,26 0,25 0,20 0,17 0,19 0,18 0,15 0,18 0,19 0,19 0,16 0,32 0,30 0,29 0,25 0,24 0,21 0,21 0,19 0,21 0,22 0,20 0,25

- 185 -


Graf 15.1: Maticový graf korelace celkových skórů DES,SDQ, TAS. DES_avg

SDQ_tot

TAS_tot

Výše uvedená tabulka podává překvapivé, ale na druhou stranu velice konzistentní a očekávatelné výsledky. Konstrukty sledovaných dotazníků TAS-20, DES a SDQ-20 spolu korelují na relativně uspokojivé hladině statistické významnosti (p<0,01). Bližší pohled na strukturu korelačních koeficientů mezi celkovými skóry dotazníků i mezi jednotlivými subškálami vypovídá o velice různých vztazích a informuje nás o jejich složení. Výše uvedenou tabulku (a graf 15.1) můžeme shrnout následujícím způsobem:

Konstrukty jednotlivých sledovaných dotazníků spolu sice korelují na statisticky uspokojivé úrovni, ovšem jednotlivé korelační koeficienty nepoukazují na vysokou těsnost vztahu. To představuje velice důležitou informaci. Můžeme ji interpretovat tak, že jednotlivé konstrukty měří související, nikoliv však shodné jevy.

- 186 -


Nejvyšší korelaci (r=0,566, p<0,01) vykazuje 1. subškála TAS (obtíže identifikovat pocity) se škálou somatoformní disociace. Tento nález lze interpretovat především ve smyslu potvrzení validity obou konstruktů a je zcela ve shodě s nálezy jiných autorů (zvl.: Irwin, Melbin-Helberg, 1997; Sayar et al., 2005). Jak již bylo uvedeno výše, alexithymie s jevem somatizace úzce souvisí. Historicky z tohoto konceptu přímo vychází. Zjištěný vztah mezi subškálou TAS-20 a celkovým skórem SDQ-20 je důležitý i proto, že mezi celkovým skórem SDQ-20 a celkovým skórem TAS-20 nebyla těsnost tohoto vztahu zjištěna na tak vysoké úrovni. To nás informuje především o tom, že SDQ-20 a TAS-20 poskytují informaci o konstruktech, které jsou s jistou pravděpodobností syceny mimo jiné obdobnými procesy, ve svém základu ovšem pravděpodobně tvoří rozdílné konstrukty.

Informace o vztahu jednotlivých konstruktů jsou podány ve vizuální podobě v grafech 15.2 – 15.4. Graf 15.2: Vztah mezi celkovým skórem TAS-20 a DES a TAS-20/SDQ-20. 45 40 35

DES_avg

30 25 20 15 10 5 0 -5 -10

0

10

20

30

TAS_tot

40

50

- 187 -

60

70


Graf 15.3: Vztah mezi celkovým skórem SDQ-20 a subškálou TAS-20 „obtíže identifikovat pocity“. 60 50

SDQ_tot

40 30 20 10 0 -10 -2

0

2

4

6

8

10

12

TAS_f1

14

16

18

20

22

Graf 15.4: 3D rozptylový graf pro celkové skóry DES, SDQ, TAS-20.

- 188 -

24


Na základě výsledků korelační analýzy tedy můžeme konstatovat, že konstrukty měřené dotazníky TAS-20, DES a SDQ20 jsou s jistou pravděpodobností relativně nezávislé, ovšem částečně vycházejí z obdobných psychických procesů nebo vlastností. Toto zjištění ověříme ještě v následujícím oddílu prostřednictvím faktorové analýzy. 15.3. Disociace a alexithymie z pohledu faktorové analýzy

Faktorová analýza představuje metodu redukce proměnných (Hendl, 2004; Meloun, Militký, 2004) a její vznik je spojen především s psychologickým výzkumem (Kerlinger, 1972; Kerlinger, Lee, 2000). V souvislosti s analýzou vztahu dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20 ji můžeme použít na ověření výše uvedeného zjištění o relativní nezávislosti těchto konstruktů. V případě, že jednotlivé dotazníky měří skutečně nezávislé jevy, faktorová analýza by toto měla identifikovat a jejich celkové skóry a faktory označit jako nezávislé. V případě, že dotazníky měří shodné konstrukty, faktorová analýza nebude schopna rozlišit mezi jednotlivými skóry. Faktorová analýza bude provedena metodou extrakce hlavních komponent s normalizovanou varimax rotací. Na základě scree plot kritéria v grafu 15.5 lze mezi sledovanými dotazníky najít dva silné faktory (kritérium eigenvalue>=1) (Kaiser, 1960).

- 189 -


Graf 15.5: Scree plot pro faktorové řešení dotazníků DES, SDQ-20, TAS-20. Plot of Eigenvalues

5,5 5,0 4,5 4,0

Value

3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Number of Eigenvalues

Tabulka 15.6: Faktorové náboje dvoufaktorového řešení (* náboj >0,7). Faktor 1 TAS_f1 0,208757 TAS_f2 0,156554 TAS_f3 0,088464 TAS_tot 0,138534 SDQ_tot 0,491010 DES_avg 0,96396* DES_absorbce 0,88588* DES_amnézie 0,76690* DES_deperson 0,88962* Expl.Var 3,429859 Prp.Tot. 0,381095

Faktor 2 0,75451* 0,87270* 0,87810* 0,94652* 0,500773 0,154263 0,124644 0,166166 0,119972 3,330424 0,370047

- 190 -


Tabulka 15.7: Eigenvalue hodnoty dvoufaktorového řešení. Eigenvalue % Total Kumul Kumul 1 4,62 51,37 4,62 51,37 2 2,13 23,74 6,76 75,11 Graf 15.6: Vztah analyzovaných proměnných ve dvoufaktorovém řešení. 1,0

TAS_tot

0,9 TAS_f3TAS_f2 0,8 0,7

TAS_f1

Factor 2

0,6 0,5 SDQ_tot

0,4 0,3

DES_amnezie

0,2

DES_avg DES_deperson DES_absorbce

0,1 0,0 0,0

0,2

0,4

0,6

0,8

1,0

1,2

Factor 1

Uvedená zjištění podávají informaci o tom, že mezi sledovanými testy lze nalézt dva silné faktory, které společně vyčerpávají více než 75 % celkové variance. Jak je zřejmé z tabulky č. 15.6 a dále pak z grafu 15.6, 1. faktor je nejsilněji sycen celkovým skórem a jednotlivými subškálami dotazníku TAS-20. 2. faktor je silně sycen dotazníkem DES. Dotazník SDQ stojí na pomezí obou faktorů (graf č. 15.6 podává o tomto stavu velice jasnou informaci) a sytí je i přibližně obdobnou mírou (0,49 pro faktor 1 a 0,50 pro faktor 2).

- 191 -


Tato zjištění nejen potvrzují výše uvedené nálezy o relativní nezávislosti sledovaných konstruktů, ale dále je rozvíjejí. Důležitou informací, kterou přinesla provedená faktorová analýza, je, že alexithymie a psychická disociace představují relativně nezávislé konstrukty. Konstrukt somatoformní disociace z výše uvedených analýz vychází také jako samostatný jev, ovšem významným způsobem sytí předchozí dva konstrukty. 15.4. Regresní analýza

Pro účely zjištění vztahu mezi sledovanými proměnnými dále použijeme krokovou lineární regresní analýzu. Ta pomůže určit, do jaké míry mohou být celkové skóry jednotlivých testů prediktorem jiných druhů disociace. 15.4.1.

Predikce TAS-20

Tabulky 15.8 – 15.10 podávají souhrnný přehled výsledků krokové lineární regresní analýzy pro TAS-20, kde jako prediktory byly použity dotazník DES a jeho jednotlivé subškály a dotazník SDQ. Jak je zřejmé z níže uvedených údajů, jediným relativně významným prediktorem se zdá být celkový skór dotazníku SDQ20. Toto zjištění je zcela v souladu s předchozími analýzami i teoretickými předpoklady. Graf 15.7 podává informace o normalitě reziduálních hodnot. Tabulka 15.8: Souhrn regresního modelu pro TAS-20. Model 1

R ,338(a)

R ,114

Adjusted R Square ,105

a Prediktory: (Konstanta), SDQ_tot_z

Std. Error of the Estimate ,94257

- 192 -


Tabulka 15.9: ANOVA regresního modelu pro TAS-20. Model 1

Regression Residual

Sum of Squares 10,746

83,512 94,259 a Prediktory: (Konstanta), SDQ_tot_z Total

df 1

94 95

Průměr Square

F

10,746

12,096

,888

Sig.

,001(a)

Tabulka 15.10: Koeficienty regresního modelu pro TAS-20.

(Konst anta) SDQ_t ot

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients B Std. Error Beta

-0,00689

0,096222

0,355034

0,102082

t

Sig.

-0,07163 0,943049 0,337652

3,477914 0,000767

Graf 15.7: Graf normality reziduálních hodnot TAS-20. Normal Probability Plot of Residuals

3 2


1 0 -1 -2 -3 -4

-3

-2

-1

0

1

Residuals

- 193 -

2

3


15.4.2.

Predikce SDQ

Tabulky 15.11 – 15.13 podávají souhrnný přehled výsledků krokové lineární regresní analýzy pro SDQ-20, kde jako prediktory byly použity dotazníky DES, TAS-20 a jejich jednotlivé subškály. Výsledky opět přinášejí informaci, která je v souladu s výše uvedenými nálezy i teoretickými předpoklady. Relativně významné prediktory somatoformní disociace představují celkové skóry dotazníků DES i TAS-20. Graf 15.8 podává informace o normalitě reziduálních hodnot. Tabulka 15.11: Souhrn regresního modelu pro SDQ-20. Model 1 2

R ,554(a) ,591(b)

R Square ,306 ,350

Adjusted R Square ,299 ,336

a Prediktory: (Konstanta), DES_avg_z b Prediktory: (Konstanta), DES_avg_z, TAS_tot_z

Std. Error of the Estimate ,79315 ,77211

Tabulka 15.12: ANOVA regresního modelu pro SDQ-20. Model 1 2

Regression Residual Total Regression Residual Total

Sum of Squares 26,121 59,134 85,255 29,812 55,443 85,255

df 1 94 95 2 93 95

Průměr Square 26,121 ,629 14,906 ,596

a Prediktory: (Konstanta), DES_avg_z b Prediktory: (Konstanta), DES_avg_z, TAS_tot_z c Závisle proměnná: SDQ_tot_z

- 194 -

F 41,523

Sig. ,000(a)

25,004

,000(b)


Tabulka 15.13: Koeficienty regresního modelu pro SDQ-20. Model 1

(Konstanta) DES_avg_z (Konstanta) DES_avg_z TAS_tot_z

2

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients t Sig. B Std. Error Beta 0,020055 0,08095 0,247741 0,804875 0,525482 0,081548 0,553525 6,443824 4,94E-09 0,020007 0,078804 0,253884 0,800145 0,475432 0,081894 0,500804 5,80543 8,85E-08 0,204135 0,082041 0,214644 2,488202 0,014619

Graf 15.8: Graf normality reziduálních hodnot SDQ-20. Normal Probability Plot of Residuals

3


2

1

0

-1

-2

-3 -2,0

-1,5

-1,0

-0,5

0,0

Residuals

- 195 -

0,5

1,0

1,5


15.4.3.

Predikce DES

Tabulky 15.14 – 15.16 podávají souhrnný přehled výsledků krokové lineární regresní analýzy pro DES, kde jako prediktory byly použity dotazníky SDQ-20, TAS-20 a jejich jednotlivé subškály. Výsledky již jen pouze potvrzují všechny předchozí nálezy. Relativně spolehlivým prediktorem celkové úrovně psychické disociace je pouze disociace somatoformní (celkový skór SDQ-20). Graf 15.9 podává informace o normalitě reziduálních hodnot. Tabulka 15.14: Souhrn regresního modelu pro DES. Model 1

R ,554(a)

R Square ,306

a Prediktory: (Konstanta), SDQ_tot_z



Tabulka 15.15: ANOVA regresního modelu pro DES. Model 1

Regression Residual Total

Sum of Squares 28,984 65,614 94,597

a Prediktory: (Konstanta), SDQ_tot_z b Závisle proměnná: DES_avg_z

df 1 94 95

Průměr Square 28,984 ,698

F 41,523

Tabulka 15.16: Koeficienty regresního modelu pro DES. Model 1

Sig. ,000(a)

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients t Sig. B Std. Error Beta -0,13795 0,890577 (Konstanta) -0,01177 0,08529 SDQ_tot_z 0,583065 0,090484 0,553525 6,443824 4,94E-09

Graf 15.9: Graf normality reziduálních hodnot DES.

- 196 -


Normal Probability Plot of Residuals

3


2 1 0 -1 -2 -3 -2,0

-1,5

-1,0

-0,5

0,0

0,5

Residuals

1,0

1,5

2,0

2,5

15.5. Souhrn

V této části jsme se zabývali problematikou analýzy vztahu konstruktů měřených dotazníky DES (psychická disociace), SDQ20 (somatoformní disociace), TAS-20 (alexithymie). Za tímto účelem byla po ověření základních statistických charakteristik studovaného souboru provedena korelační, faktorová a dále i regresní analýza. Použité korelační metody poukázaly na to, že studované dotazníky měří s jistou pravděpodobností skutečně různé jevy, které ovšem mají některé možné společné jmenovatele. Faktorová analýza tento vztah dále upřesnila. Její výsledky přinesly informaci o tom, že disociace psychická (DES) a alexithymie (TAS-20) vycházejí skutečně jako samostatné faktory (konstrukty). Disociace somatoformní (SDQ-20) pak představuje konstrukt, který se nachází na pomezí disociace psychické a alexithymie. Tento nález je nejen v souladu s výše uvedenými teoretickými předpoklady (např.: Putnam, 1989; Taylor, Bagby a Parker, 1997), ale zároveň přináší velice zajímavou informaci o struktuře možných vztahů mezi těmito jevy.

- 197 -


Následná kroková lineární regresní analýza výše uvedené nálezy pouze potvrdila. Disociace somatoformní (celkový skór SDQ-20) se zdá být skutečně univerzálním prediktorem míry disociace psychické i alexithymie. Na základě výše uvedených analýz můžeme konstatovat, že používané dotazníky zjišťující míru různých aspektů disociace skutečně představují relativně nezávislé konstrukty, které jsou ovšem na druhou stranu spolu svázány, propojeny a úzce spolu souvisejí. Jejich paralelní využití pro zjišťování obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace je tedy nejen opodstatněné, ale za účelem zachycení celkového obrazu disociativních projevů psychiky i více než potřebné.

- 198 -

16. OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI DISOCIACE

16. OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ SOUVISLOSTI DISOCIACE V této kapitole se budeme zabývat otázkami obecně psychologických souvislostí disociace. Analyzovat budeme vztahy mezi mírou disociace měřenou výše diskutovanými sebeposuzovacími dotazníky a vybranými psychologickými testy. V závěru pak bude proveden dílčí souhrn. Rozdělení testů do příslušných skupin vychází především ze snahy o lepší přehlednost. Veškeré vztahy budou ověřeny jak u normalizovaných, tak u nenormalizovaných dat. Za účelem zvýšení reliability výsledků budou data podrobena statistické analýze prostřednictvím různých zástupných metod (např. Spearmanův, Gamma a Kendal Tau korelační koeficient). V případě, že konzistence výsledků jednotlivých metod bude vysoká, budou uváděny pro přehlednost pouze vybrané údaje. Veškeré další dílčí výsledky jsou k dispozici u autora předkládané doktorské disertační práce. 16.1. Disociace a vnímání

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi testem ColorWord Stroop Test (Daniel, 1983), experimentem s Neckerovou krychlí (např. Kornmeier, Bach, 2005) a disociací. Popisné charakteristiky skórů všech testů jsou uvedeny v předchozí kapitole. Jak jsme již uvedli výše, pro zvýšení reliability výsledků byly použity tři různé neparametrické korelační koeficienty. Spearmanův, Gamma a Kendal Tau. Případné rozdíly mezi jednotlivými koeficienty mohou poukázat na určité zvláštnosti, kterým je potřeba věnovat pozornost.

- 199 -


Tabulka 16.1: Neparametrická korelační matice disociace a vnímání.

DES DES DES DES SDQ TAS TAS TAS avg absorbce amnézie deperson tot tot f1 f2 Necker Spearman -0,18 -0,12 -0,10 -0,05 -0,14 -0,21 -0,14 -0,16 Gamma -0,12 -0,11 -0,09 -0,07 -0,04 -0,10 -0,16 -0,10 -0,11 -0,09 -0,06 -0,03 -0,10 -0,15 -0,09 Kendaull -0,12 Stroop_S Spearman 0,00 -0,08 0,03 0,00 0,03 0,17 0,25 0,19 Gamma 0,00 -0,06 0,02 0,00 0,01 0,13 0,19 0,15 -0,06 0,02 0,00 0,01 0,13 0,18 0,14 Kendaull 0,00 Stroop_F Spearman 0,08 0,03 -0,01 0,04 0,04 0,12 0,13 0,02 Gamma 0,06 0,02 0,00 0,03 0,02 0,09 0,10 0,02 0,02 0,00 0,03 0,02 0,09 0,10 0,02 Kendaull 0,06 Stroop_SF Spearman 0,20 0,10 0,06 0,24 0,13 0,07 0,20 0,19 Gamma 0,13 0,09 0,11 0,07 0,05 0,17 0,10 0,05 Kendaull 0,13 0,09 0,11 0,07 0,05 0,17 0,09 0,05 StroopP_SFS Spearman 0,06 -0,01 0,19 -0,03 0,13 0,27 0,24 0,22 Gamma 0,05 0,01 0,13 -0,03 0,09 0,20 0,18 0,16 Kendaull 0,05 0,01 0,12 -0,03 0,09 0,19 0,17 0,15 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05. Tabulka 16.2: Parametrická korelační matice disociace a vnímání.

TAS f3 -0,03 -0,02 -0,02 0,08 0,06 0,06 0,02 0,01 0,01 0,12 0,09 0,09 0,22 0,16 0,16

DES DES DES DES avg absorbce amnézie deperson SDQ_tot TAS_tot TAS_f1 TAS_f2 TAS_f3 Necker -0,16 -0,13 -0,12 -0,06 -0,18 -0,17 -0,06 -0,18 -0,24 STROOP_S 0,04 -0,03 0,07 0,04 0,04 0,19 0,18 0,10 0,24 STROOP_F 0,08 0,01 0,06 0,08 0,08 0,16 0,17 0,07 0,08 STROOP_SF1 0,27 0,14 0,25 0,12 0,17 0,12 0,17 0,29 0,25 STROOP_SFS 0,09 0,01 0,02 0,14 0,19 0,23 0,28 0,22 0,25 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05. Graf 16.1: Vztah mezi Stroop_SFS a celkovým skórem TAS-20. 3

STROOP_SFS_z

2 1 0 -1 -2 -3 -3

-2

-1

0

TAS_tot_z

- 200 -

1

2

3


Tabulky 16.1 a 16.2 uvádějí výsledky neparametrické a parametrické korelace. Z obou tabulek je zřejmé, že výsledky vycházejí stejně pro normalizovaná i nenormalizovaná data. Tato informace potvrzuje předpoklad konzistence dat. Výsledky jsou ovšem poměrně překvapující. Někteří autoři (DePrince, Freyed, 1999) nalezli negativní korelace výkonu mezi časem ve Stroopově barvovém testu (zvl. parametru SF) a míry psychické disociace. Nálezy, které ve své podstatě směřují k hypotéze o vlivu disociace na vnímání, nejenže nebyly potvrzeny, ale přinesly úplně opačnou informaci, a to o korelaci pozitivní. Dalším pozoruhodným nálezem je vztah mezi výkonem ve Stroopově testu a alexithymií. Základní výsledky lze shrnout takto:

1) Pozitivní korelace mezi časem ve Stroopově testu a dotazníkem DES.

(SF)

Tento nález přináší velice pozoruhodné zjištění. Korelace sice poukazují spíše na volnější míru vztahu (r = 0,23 – 0,29), nicméně jsou statisticky významné. Otázky síly korelačních koeficientů v souvislosti s disociativními projevy u neklinické populace byly již diskutovány v teoretické části a v empirické části jim bude věnována pozornost v závěru. Toto zjištění podává informaci o tom, že osoby s vyšší mírou psychické disociace mají nižší schopnost práce s vizuální organizací a celkově i vizuální pozorností. Tedy splnění testu jim trvá déle. Tato otázka bude diskutována ještě dále. 2) Pozitivní korelace mezi časem ve Stroopově testu (S, SFS) a dotazníkem TAS-20.

Tato informace je také poměrně pozoruhodná. V dostupné literatuře není otázka alexithymie a vnímání/pozornosti dostatečně zpracována. Tento nález tedy přináší obdobnou informaci jako předchozí zjištění. Vyšší míra alexithymie souvisí s nižší schopností vizuální organizace a pozornosti. Vzhledem k tomu, že TAS-20 koreluje především s faktorem SFS a DES zvláště s faktorem SF, můžeme usuzovat na to, že alexithymie i disociace psychická daný

- 201 -


výkon ovlivňuje, nicméně každý jev pravděpodobně jiným způsobem.

3) Negativní korelace mezi výkonem v experimentu s Neckerovou krychlí a dotazníky TAS-20 a DES. Negativní korelace mezi výkonem v experimentu s Neckerovou krychlí a dotazníky TAS-20 a DES je jistým způsobem opět překvapivá. Výsledek naznačuje nižší schopnost prostorového vnímání (soustředění a další) u osob s vyšší mírou disociace. 4) Nebyl nalezen somatoformní.

statisticky

významný

vztah

s disociací

Tato informace je zcela v souladu s teoretickými předpoklady (Nijenhuis et al., 1996), kdy disociace somatoformní představuje především psychopatologický mechanismus, který pravděpodobně nemá přímou souvislost s procesy vnímání a pozornosti.

V souhrnu jsou dané výsledky skutečně překvapivé. Podle některých předpokladů (DePrince, Freyed, 1999) by totiž osoby s vyšší mírou disociace mohly být schopny vyššího výkonu v úlohách, které vyžadují percepční disociaci (faktory SF a SFS u Stroopova testu a experiment s Neckerovou krychlí). Tento předpoklad je ovšem stále ještě spíše na úrovni hypotézy než empirického nálezu. Výše uvedená zjištění ovšem nemusejí být zcela zásadně v kontradikci se současnými teoretickými předpoklady. Základní charakteristikou disociace je mimo jiné narušení procesů vnímání, myšlení apod. Horší výkon ve výše analyzovaných testech tak může informovat především o tom, že zvýšená míra disociace neznamená schopnost daného jedince využívat jejích pozitivních aspektů, ale naopak představuje skutečně narušení celkového chodu psychiky. Tato domněnka bude ještě diskutována dále.

- 202 -


16.2. Disociace a pozornost

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Testem pozornosti D2 (Rolf, Zillmer, 2000), Testem cesty (Preiss et al., 1997) a disociací.

Vzhledem k tomu, že jsme výše osvědčili, že použití několika neparametrických korelačních koeficientů je redundantní, budeme od této části používat pouze korelační koeficient Spearmanův, a to v souvislosti s nestandardizovanými daty (v tabulkách označeno „nestd“), a Pearsonův v souvislosti s daty, které byly upraveny McCallovou plošnou normalizací (v tabulkách označeno „std“). Oba koeficienty budou pro lepší přehlednost sdruženy do jedné tabulky. Tabulka 16.3: Disociace a pozornost. TMT_A

TMT_B

D2_cp

D2_ch1

Spear Pears Spear Pears Spear Pears Spear (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) DES avg -0,05 0,02 -0,09 -0,1 0,02 0,01 0,26 DES abs -0,10 -0,01 -0,12 -0,11 0,04 0,01 0,25 DES amné -0,02 0,02 -0,03 0,02 0,05 0,01 0,26 DES deper -0,05 0,01 -0,08 -0,02 0,17 0,13 0,14 SDQ_tot -0,02 0,03 -0,10 -0,08 -0,03 -0,06 0,1 TAS_tot 0,13 0,11 0,35 0,32 -0,01 -0,01 0,16 TAS_f1 0,11 0,11 0,20 0,20 -0,10 -0,09 0,13 TAS_f2 -0,03 -0,01 0,11 0,14 0,09 0,10 0,05 TAS_f3 0,04 0,06 0,19 0,21 0,10 0,07 0,10 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

D2_ch2

D2_cch

Pears Spear Pears Spear (st) (nestd) (st) (nestd) 0,30 0,02 0,02 0,23 0,28 0,10 0,10 0,23 0,03 0,03 0,23 0,3 0,19 0,00 0,00 0,13 0,1 -0,02 -0,04 0,06 0,17 0,12 0,16 0,24 0,14 0,04 0,06 0,12 0,11 -0,04 0,03 0,11 0,13 0,05 0,10 0,17

Informace z tabulky můžeme shrnout takto:

1) Statisticky významná korelace mezi počtem chyb v testu pozornosti D2 a celkovým skórem DES.

2) Informace o statistické souvislosti mezi mírou disociace psychické a výkonem v testu pozornosti, zvl. ve smyslu chybovosti, je v souladu s výše uvedenými nálezy i předpokladem o nižším výkonu v pozornostních úkonech u osob s vyšší mírou disociace (DePrince, Freyed, 1999). Vyšší počet chyb může

- 203 -

Pears (st) 0,26 0,26 0,26 0,17 0,08 0,25 0,13 0,17 0,23


vypovídat opět o nižší schopnosti vizuálního zpracování informací, celkově nižší koncentraci, nižší frustrační toleranci a dalších jevech, které budou diskutovány dále.

3) Statisticky významná korelace mezi výkonem v TMT testu, verzi B, celkovým počtem chyb v testu pozornosti D2 a celkovým skórem TAS-20. Tento nález přináší jednak obdobnou informaci jako výše uvedený bod, tedy souvislost mezi chybovostí v pozornostních testech a mírou disociace, v tomto případě emoční (alexithymie), a jednak pozoruhodnou informaci o pozitivním korelačním vztahu mezi celkovým skórem TAS-20 a výkonem v TMT testu verzi B. Ta jednak vyžaduje vyšší schopnost mentální kombinace (písmena a čísla) a klade tak částečně obdobné nároky jako SFS úloha ve Stroopově testu, kde byla shledána obdobná souvislost, a jednak představuje podle autorů testu indikátor organicity (Preiss et al., 1997). Toto zjištění tedy plně koresponduje s výše uvedenými nálezy a v širších souvislostech bude diskutováno dále. Graf 16.2: Rozptylový graf počtu chyb v testu D2 a celkového skóru dotazníku DES. 3

2

D2_ch1_z

1

0

-1

-2

-3 -3

16.3. Disociace, myšlení a inteligence -2

-1

0

1

DES_avg_z

- 204 -

2

3


V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Testem struktury inteligence IST 2000 R (Amthauer et al., 2005) a disociací. Tabulka 16.4 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 16.4: Disociace a inteligence.

IST_vi IST_ni Spear Pears Spear Pears (nestd) (st) (nestd) (st) DES_avg -0,08 -0,08 -0,15 -0,17 DES_absorbce -0,07 -0,06 -0,14 -0,18 DES_amnézie -0,14 -0,16 -0,11 -0,15 DES_deperson 0,01 -0,01 -0,028 -0,05 SDQ_tot 0,12 0,15 -0,03 -0,07 TAS_tot -0,07 -0,08 -0,19 -0,18 TAS_f1 0,06 0,07 -0,20 -0,21 TAS_f2 0,10 0,06 0,00 -0,01 TAS_f3 -0,09 -0,13 -0,04 -0,06 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

IST_fi Spear Pears (nestd) (st) -0,09 -0,07 -0,06 -0,07 -0,15 -0,15 0,07 0,06 -0,09 -0,07 -0,15 -0,14 -0,18 -0,17 -0,09 -0,06 -0,05 -0,06

IST_tot Spear Pears (nestd) (st) -0,13 -0,13 -0,12 -0,15 -0,15 -0,17 0,018 0,00 0,01 0,00 -0,19 -0,18 -0,14 -0,16 0,00 0,00 -0,07 -0,08

Uvedené výsledky jsou v podstatě zcela v souladu s teoretickými předpoklady o tom, že disociace jako celek je na inteligenci nezávislý konstrukt. Jediné statisticky významné korelace, které ve výše uvedené tabulce nalézáme, jsou mezi druhým faktorem dotazníku TAS-20 „obtíže v popisování pocitů jiným osobám“ a numerickou inteligencí. Vzhledem k tomu, že se jedná o negativní vztah, lze jen obtížně nalézt možnou interpretaci. Daný nález vzhledem k nízké úrovni vztahu tak může být buď statistickým artefaktem anebo může směřovat k výše uvedeným nálezům o vztahu alexithymie a pozornosti. Numerické úlohy v IST-2000R totiž oproti ostatním úlohám mohou vyžadovat zvýšenou míru pozornosti (Amthauer et al., 2005).

- 205 -


16.4. Disociace a paměť

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Paměťovým testem IST 2000 R (Amthauer et al., 2005) a disociací.

Tabulka 16.5 podává výsledky korelační analýzy (Amthauer et al., 2005). Tabulka 16.5: Disociace a paměť.

IST_ps IST_po IST_pc Spear Pears Spear Pears Spear Pears (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) DES_avg -0,06 -0,07 -0,06 -0,09 -0,10 -0,12 DES_absorbce -0,06 -0,07 -0,08 -0,11 -0,11 -0,13 DES_amnézie -0,04 -0,06 -0,01 -0,02 -0,15 -0,16 DES_deperson 0 -0,01 0,09 0,04 0,04 0,01 SDQ_tot 0,21 0,18 0,08 0,07 0,15 0,12 TAS_tot -0,02 -0,01 -0,07 -0,09 -0,05 -0,07 TAS_f1 0,12 0,13 0,13 0,1 0,16 0,13 TAS_f2 0,13 0,13 0,06 0,02 0,11 0,07 TAS_f3 0,04 0,04 -0,09 -0,1 -0,04 -0,06 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

Hlavním nálezem v tabulce je souvislost mezi subškálou amnézie dotazníku DES a celkovým výkonem v paměťovém testu. Korelace vypovídá sice o velice nízké těsnosti vztahu, nicméně informuje o jeho přítomnosti. Tento nález je v souladu s teoretickými předpoklady o souvislosti disociativních projevů a paměti. Daný nález skutečně poukazuje na možnost nižší schopnosti paměti jedince s vyšší disociací uchovávat informace, a to i v kratším časovém pásmu. Dalším pozoruhodným nálezem je pozitivní korelace mezi dotazníkem SDQ-20 a verbální pamětí. Somatizace může z jistého pohledu souviset s nižší schopností prožívat. Jedinci s vyšší mírou disociace somatoformní mohou mít větší sklon k racionalizacím a obecně spíše manipulaci s jazykem než pocity. Tato interpretace je sice velice „volná“, ale může poukazovat na charakter vztahu.

- 206 -


16.5. Disociace a kognitivní odhad

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Testem kognitivního odhadu (Preiss, Laing, 2001) a disociací.

Tabulka 16.6 podává výsledky korelační analýzy (Amthauer et al., 2005). Tabulka 16.6: Disociace a kognitivní odhad. TKO Spear Pears (nestd) (st) 0,08 0,09 DES_avg 0,14 DES_absorbce 0,11 0,11 0,11 DES_amnézie DES_deperson -0,03 0,01 0,03 0,02 SDQ_tot 0,14 0,12 TAS_tot 0,10 0,11 TAS_f1 0,09 0,12 TAS_f2 0,13 0,10 TAS_f3

Zcela v souladu s teoretickými předpoklady nebyla shledána souvislost mezi kognitivním odhadem a jednotlivými projevy disociace. 16.6. Souhrn

V této kapitole jsme zjišťovali vztah disociace k procesu vnímání, pozornosti, myšlení, inteligence a paměti. Nálezy přinesly jak informace, které potvrzují dosavadní teoretické předpoklady, tak zjištění, která dosavadní poznatkovou základnu v dané oblasti rozvíjejí. To především ve smyslu těchto hlavních nálezů:

Negativní korelace mezi úrovní subškály disociativní amnézie dotazníku DES a celkovým výkonem v paměťovém subtestu IST-2000R. Toto zjištění poukazuje na možnou souvislost

- 207 -


disociativních procesů a běžné pracovní paměti. Je to předpoklad a zjištění i jiných autorů (např. Wright a Osborne, 2005).

Negativní korelace mezi výkony v testech zaměřených na pozornost (zvl. ve smyslu chybovosti) a celkovým skórem dotazníků DES i TAS-20. Toto zjištění opět potvrzuje nálezy a předpoklady některých autorů (DePrince, Freyed, 1999) a informuje o možném negativním působení disociace na procesy pozornosti.

Pozitivní korelace mezi dosaženým časem ve Stroopově testu a celkovým skórem dotazníků DES a TAS-20. Toto zjištění je v protikladu s nálezy a předpoklady jiných autorů (DePrince, Freyed, 1999) a opět spíše svědčí o slabším výkonu osob s vyšší mírou disociace v oblasti pozornosti, ale může samozřejmě souviset i s dalšími jevy, které budeme diskutovat dále.

- 208 -

17. OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE

17. OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE V této kapitole se budeme zabývat otázkami vztahu disociace a osobnosti. Použity budou testy NEO-PI-R (Costa, McCrae, 1992) a ESK – Existenční škála (Langle, 2001). Analýza je tedy zaměřena především na vztah mezi mírou disociace a strukturou osobnosti a dále existenciální úrovní života. 17.1. Disociace a struktura osobnosti

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi NEO-PI-R (Costa, McCrae, 1992) a disociací. Tabulka 17.1 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 17.1: Disociace a NEO-PI-R. NEO_N

NEO_E

NEO_O

Spear Pears Spear Pears Spear (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) DES_avg 0,22 0,24 0,19 0,14 0,27 DES_absorbce 0,16 0,19 0,22 0,17 0,28 DES_amnézie 0,14 0,16 0,04 0,00 0,10 DES_deperson 0,24 0,24 0,02 0,01 0,24 SDQ_tot 0,44 0,41 0,09 0,09 0,37 TAS_tot 0,38 0,40 -0,24 -0,31 -0,26 TAS_f1 0,55 0,53 -0,06 -0,12 0,05 TAS_f2 0,40 0,41 -0,25 -0,31 -0,05 TAS_f3 0,17 0,23 -0,34 -0,38 -0,33 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

NEO_P

NEO_S

Pears Spear Pears Spear Pears (st) (nestd) (st) (nestd) (st) 0,25 -0,02 -0,01 -0,16 -0,15 0,25 -0,02 -0,03 -0,04 -0,02 0,09 -0,09 -0,07 -0,30 -0,31 0,18 -0,09 -0,07 -0,15 -0,14 0,35 0,00 0,00 -0,27 -0,31 -0,29 -0,07 -0,05 -0,18 -0,20 0,02 -0,12 -0,11 -0,28 -0,31 -0,07 -0,11 -0,09 -0,33 -0,36 -0,35 -0,03 -0,01 -0,07 -0,11

Tabulka podává velice zajímavé výsledky, které jsou v souladu s předpoklady mnohých autorů (např. Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999; Silva et al. 1993). Ty však uvedené nálezy v několika ohledech rozvíjejí. Tabulku 17.1 můžeme stručně shrnout do těchto základních charakteristik:

- 209 -


Mezi dotazníky DES, SDQ-20 a TAS-20 a subškálou neuroticismu dotazníku NEO-PI-R existuje poměrně jasná pozitivní korelace. Toto zjištění plně korespoduje s nálezy, předpoklady a hypotézami celé řady autorů (např.: Putnam, 1989; Kwapil et al., 2002; Ruiz et al., 1999; Silva et al. 1993) a v této souvislosti tedy odkazujeme na kapitolu Disociace a osobnost.

Byla shledána negativní korelace mezi celkovým skórem TAS-20 a extraverzí. Toto zjištění je velice zajímavé a již o něm bylo pojednáno v teoretické části. Negativní vztah mezi disociací a extraverzí je vykládán především v souvislosti s adaptačními mechanismy, kterých osoby s různou mírou extraverze využívají. Osoby orientované spíše na introvertní prožívání vykazují silnější orientaci na disociativní, introjektivní a jiné intrapsychické mechanismy zvládání zátěže (Gorth-Marnat a Jeffs, 2001), zatímco osoby s vyšší mírou extraverze budou vyhledávat spíše sociální podporu a vyrovnávat se budou s obtížnými situacemi především prostřednictvím verbalizace apod. Byla shledána pozitivní korelace mezi skórem dotazníků DES, SDQ-20 a „otevřeností vůči zkušenosti“. Jak jsme konstatovali již v teoretické části, je mezi těmito jevy z teoretického hlediska očekávatelný vztah. Faktor „otevřenost vůči zkušenosti“ zahrnuje osobnostní aspekty fantazie, estetického uznání a přístupu k nejširší škále pocitů, činů, myšlenek a hodnot. V tomto smyslu potvrzujeme obdobné nálezy jako jiní autoři (Glisky, Kihlstrom, 1993).

Byla zjištěna negativní korelace mezi skórem dotazníků TAS-20 a „otevřeností vůči zkušenosti“. Tento nález je velice pozoruhodný a informuje nás o možné uzavřenosti osob s vyšším dílem alexithymie vůči nové zkušenosti, fantazii apod. Tento nález, i přesto, že nebyl v dostupné literatuře publikován, je zcela v souladu se základním konceptem alexithymie.

Nebyly shledány souvislosti mezi „přívětivostí“ a disociací. Toto zjištění je opět v souladu s předchozími nálezy

- 210 -


jiných autorů (např.: Ruiz et al., 1999; Silva et al. 1993) a vypovídá především o teoretické odlišnosti obou konstruktů.

Byla nalezena negativní korelace mezi subškálou amnézie dotazníku DES a faktorem „spolehlivosti“, dále pak celkovým skórem SDQ-20 a TAS-20. Tento nález je skutečně velice pozoruhodný a v návaznosti na předchozí zjištění korelace mezi danou subškálou a nižším výkonem v testech paměti tvoří poměrně zajímavý obraz, který je zcela v souladu s teoretickými předpoklady (Groth-Marnat, Jeffs, 2002). Faktor spolehlivosti se vztahuje zvláště ke strategiím a typům chování, které souvisejí se spolehlivým a přesným plánováním. Osoby s vyšší mírou disociace tedy v těchto oblastech mohou selhávat, což mimo jiné může být způsobeno i nižším výkonem pracovní paměti. Graf 17.1: Rozptylový graf subškály neuroticity a škály TAS – neschopnost vyjadřovat pocity slovy. 3

2

NEO_N_z

1

0

-1

-2

-3 -1,5

-1,0

-0,5

0,0

0,5

TAS_f1_z

1,0

1,5

- 211 -

2,0

2,5


17.2. Disociace a prožívání existence

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah ESK – Existenční škála (Langle, 2001) a disociace. Tabulka 17.2 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 17.2: Disociace a NEO-PI-R.

ESK_so ESK_sp ESK_p Spear Pears Spear Pears Spear (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) DES_avg -0,27 -0,27 -0,17 -0,17 -0,27 DES_absorbce -0,21 -0,23 -0,11 -0,11 -0,2 DES_amnézie -0,28 -0,31 -0,25 -0,26 -0,32 DES_deperson -0,24 -0,24 -0,14 -0,16 -0,22 SDQ_tot -0,35 -0,34 -0,25 -0,26 -0,36 TAS_tot -0,39 -0,39 -0,42 -0,47 -0,49 TAS_f1 -0,39 -0,37 -0,29 -0,3 -0,4 TAS_f2 -0,24 -0,24 -0,36 -0,42 -0,37 TAS_f3 -0,26 -0,28 -0,42 -0,47 -0,41 ESK_sv ESK_od ESK_e Spear Pears Spear Pears Spear (nestd) (st) (nestd) (nestd) (st) DES_avg -0,09 -0,08 -0,25 -0,25 -0,17 DES_absorbce 0,02 0,04 -0,13 -0,14 -0,06 DES_amnézie -0,25 -0,22 -0,3 -0,29 -0,28 DES_deperson -0,07 -0,06 -0,17 -0,17 -0,13 SDQ_tot -0,31 -0,29 -0,42 -0,45 -0,4 TAS_tot -0,44 -0,46 -0,46 -0,5 -0,48 TAS_f1 -0,45 -0,44 -0,47 -0,49 -0,49 TAS_f2 -0,45 -0,44 -0,49 -0,49 -0,5 TAS_f3 -0,31 -0,36 -0,35 -0,4 -0,35 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

Pears (st) -0,25 -0,18 -0,33 -0,22 -0,32 -0,51 -0,39 -0,39 -0,45 Pears (st) -0,18 -0,06 -0,27 -0,13 -0,4 -0,5 -0,49 -0,49 -0,4

ESK_cs Spear Pears (nestd) (st) -0,2 -0,22 -0,08 -0,1 -0,3 -0,31 -0,16 -0,18 -0,4 -0,41 -0,51 -0,55 -0,48 -0,48 -0,49 -0,5 -0,39 -0,46

Dotazník ESK podle Langleho podává informaci o „kompetenci osoby zacházet se sebou a se světem. To lze také označit jako ‚schopnost’ člověka k existenci“ (Langle, 2001, str. 17). Tato kompetence podle Langleho spočívá především v tom, že člověk je schopen uplatňovat se jako subjekt. Skór v každé ze základních stupnic vypovídá o tom, jak dobře člověk příslušnou osobní či existenciální schopnost rozvinul a dokáže ji uplatňovat.

- 212 -


Tabulka 17.2 podává informaci o tom, že všechny konstrukty disociace mají slabý až střední negativní korelační vztah ke všem stupnicím dotazníku ESK. Tato informace je velice pozoruhodná a doposud nepublikovaná. Vztah, podle Langleho interpretace testu, vypovídá především o nižších kompetencích osob se zvýšenou mírou disociace zacházet se sebou a se světem, o nižší existenciální ukotvenosti a schopnosti prožívat existenci. Tento nález je skutečně velice zajímavý a bude diskutován ještě v širších souvislostech v následujících kapitolách. Graf 17.2: Rozptylový graf celkového skóru dotazníku ESK a TAS-20. 3

2

ESK_cs_z

1

0

-1

-2

-3

-3

-2

-1

0

TAS_tot_z

1

- 213 -

2

3


17.3. Souhrn

V této kapitole jsme zjišťovali vztah disociace k vybraným charakteristikám osobnosti. Nálezy přinesly jednak informace, které potvrzují dosavadní teoretické předpoklady, a jednak zjištění, která dosavadní nálezy doplňují. Základní vztahy disociace a osobnosti by se daly shrnout takto: • Disociace tvoří integrální součást osobnosti. Vztahy se projevují v různých úrovních.

• Všechny konstrukty disociace relativně silně korelují s faktorem neuroticity.

• Míra psychické a somatoformní disociace koreluje s otevřeností vůči zkušenosti pozitivně, alexithymie negativně.

• Spolehlivost a jednotlivé míry disociace vykázaly negativní korelaci.

• Disociace v souvislosti s ukazateli existenciální ukotvenosti vykázaly negativní korelační vztah.

- 214 -


18. K DALŠÍM SOUVISLOSTEM DISOCIACE V této kapitole se budeme zabývat dalšími otázkami vztahu disociace. Použity budou testy Trauma Symptoms Checklist – 40 (Briere, 1996), Beckova škála deprese BDI-II (Beck et al., 1999), Impact Events Scale (Horowitz, 1979) a Complex Partial Symptoms Inventory (Roberts et al., 1992). Analýza je tedy zaměřena především na vztah mezi mírou disociace a vybranými psychopatologickými ukazateli. 18.1. Disociace a trauma

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Trauma Symptoms Checklist – 40 (Briere, 1996) a disociací. Tabulka 18.1 podává výsledky korelační analýzy. Tabulka 18.1: Disociace a TSC-40.

TSC40_tot TSC40_dis TSC40_anx Spear Pears Spear Pears Spear Pears (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) DES_avg 0,47 0,42 0,36 0,47 0,4 0,41 DES_absorbce 0,42 0,4 0,31 0,41 0,36 0,4 DES_amnézie 0,35 0,3 0,3 0,34 0,22 0,26 DES_deperson 0,36 0,29 0,27 0,44 0,24 0,29 SDQ_tot 0,69 0,59 0,51 0,54 0,61 0,48 TAS_tot 0,44 0,39 0,33 0,3 0,37 0,36 TAS_f1 0,64 0,63 0,52 0,48 0,53 0,56 TAS_f2 0,45 0,37 0,33 0,33 0,35 0,28 TAS_f3 0,2 0,19 0,25 0,22 0,2 0,17 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

- 215 -


Tabulka 18.2: Disociace a TSC-40 - pokračování.

TSC40_dep TSC40_sa TSC40_sd TSC40_sp Spear Pears Spear Pears Spear Pears Spear Pears (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) DES_avg 0,50 0,41 0,38 0,41 0,43 0,29 0,4 0,34 DES_absorbce 0,46 0,38 0,32 0,36 0,37 0,29 0,35 0,32 DES_amnézie 0,36 0,32 0,31 0,31 0,31 0,18 0,3 0,23 DES_deperson 0,4 0,29 0,34 0,35 0,27 0,08 0,36 0,21 SDQ_tot 0,6 0,44 0,56 0,53 0,52 0,32 0,49 0,46 TAS_tot 0,39 0,35 0,35 0,31 0,38 0,25 0,27 0,25 TAS_f1 0,56 0,53 0,52 0,49 0,43 0,38 0,45 0,45 TAS_f2 0,36 0,34 0,38 0,33 0,38 0,21 0,25 0,15 TAS_f3 0,1 0,22 0,22 0,24 0,22 0,3 0,16 0,11 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

Trauma Symptoms Checklist – 40 (Briere, 1996) je sebeposuzovací dotazník zaměřený na zjišťování symptomů odpovídajících traumatickým zážitkům. Jak je zřejmé, všechny konstrukty disociace s celkovým skórem i jednotlivými subškálami TSC-40 korelují od úrovně střední až silnější (r= 0,22 – 0,64). Tento nález odpovídá teoretickým předpokladům o souvislosti disociativních symptomů a možných traumatických zážitků během života. Danému nálezu se budeme šířeji věnovat v následujících částech a diskuzi. Graf 18.1: Rozptylový graf pro celkový skór TSC-40 a SDQ-20. 80 70 60

TSC40_tot

50 40 30 20 10 0 -10 15

20

25

30

35

40

SDQ_tot

45

- 216 -

50

55

60


18.2. Disociace a deprese

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah Beckovy škála deprese BDI-II (Beck et al., 1999) a disociace. Tabulka 18.3 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 18.3: Disociace a BDI-II.

BDI_II Spear Pears (nestd) (st) DES_avg 0,44 0,41 DES_absorbce 0,39 0,35 DES_amnézie 0,29 0,30 DES_deperson 0,27 0,26 SDQ_tot 0,43 0,39 TAS_tot 0,31 0,29 TAS_f1 0,34 0,34 TAS_f2 0,31 0,30 TAS_f3 0,18 0,22 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05. Graf 18.2: Rozptylový graf pro celkový skór BDI-II a DES. 3,0 2,5 2,0

BDI_tot_z

1,5 1,0 0,5 0,0 -0,5 -1,0 -1,5 -2,0 -3

-2

-1

0

1

DES_avg_z

- 217 -

2

3


O vztahu disociace a deprese byly podány podrobnější informace již v teoretické části. Zjištění uvedená v tabulce 18.3 informují o tom, že všechny konstrukty disociace, byť na různých úrovních, s depresí souvisejí. Tento nález bude opět diskutován v širších souvislostech v následujících částech. 18.3. Disociace a prožívání stresových událostí

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah mezi Impact Events Scale (Horowitz, 1979) a disociací. Tabulka 18.4 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 18.4: Disociace a IES.

IES_tot IES_intruze IES_vyhybani Spear Pears Spear Pears Spear Pears (nestd) (st) (nestd) (st) (nestd) (st) DES_avg 0,46 0,44 0,48 0,45 0,36 0,33 DES_absorbce 0,38 0,32 0,43 0,38 0,28 0,21 DES_amnézie 0,31 0,30 0,30 0,27 0,29 0,26 DES_deperson 0,34 0,34 0,34 0,33 0,28 0,27 SDQ_tot 0,43 0,43 0,51 0,51 0,29 0,25 TAS_tot 0,19 0,17 0,21 0,17 0,19 0,14 TAS_f1 0,35 0,34 0,37 0,35 0,26 0,23 TAS_f2 0,19 0,26 0,20 0,25 0,20 0,20 TAS_f3 0,13 0,10 0,09 0,08 0,15 0,14 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

Horowitz (1979) uvádí, že dotazník IES reflektuje míru subjektivně prožívaného stresu. Nález pozitivní korelace mezi jednotlivými konstrukty disociace (především však DES a SDQ-20) úzce souvisí se všemi výše uvedenými nálezy. Tedy především s korelací mezi disociací a neuroticismem, depresí a dotazníkem TSC-40. S ohledem na tato zjištění se skládá obraz osoby s vyšší mírou disociace. A to obraz jedince s nižší emoční stabilitou, depresivnějším prožíváním, nižší frustrační tolerancí a schopností

- 218 -


reagovat a zpracovávat stresové situace. I tento nález bude v širších souvislostech diskutován dále. Graf 18.3: Rozptylový graf pro celkový skór IES a DES.

2,5 2,0

IES_tot_z

1,5 1,0 0,5 0,0 -0,5 -1,0 -1,5 -2,0

-3

-2

-1

0

DES_avg_z

1

2

18.4. Disociace a komplexní parciální symptomy

3

V tomto oddílu budeme analyzovat vztah Complex Partial Symptoms Inventory (Roberts et al., 1992) a disociace. Tabulka 18.5 podává výsledky korelační analýzy.

Tabulka 18.5: Disociace a CPSI.

CPSI_tot Spear Pears (nestd) (st) DES_avg 0,61 0,62 DES_absorbce 0,53 0,51 DES_amnézie 0,52 0,53 DES_deperson 0,46 0,48 SDQ_tot 0,74 0,72 TAS_tot 0,33 0,33 TAS_f1 0,52 0,49 TAS_f2 0,36 0,38 TAS_f3 0,22 0,22 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

- 219 -


Graf 18.4: Rozptylový graf pro celkový skór CPSI a DES. 3 2

CPSI_tot

1 0 -1 -2 -3 -1,5

-1,0

-0,5

0,0

0,5

1,0

CPSI_tot

1,5

2,0

2,5

3,0

Jak jsme již uvedli, komplexní parciální symptomy představují charakteristické projevy u osob s komplexní parciální epilepsií. Jedná se ve své podstatě o složitý komplex symptomů odpovídajících komplexní parciální epilepsii, u které se právě zvýšená míra disociace předpokládá. Jak je zřejmé z výše uvedených výsledků, všechny zkoumané konstrukty disociace s dotazníkem CPSI úzce souvisejí. Nejsilnější korelace jsou shledány u dotazníku SDQ-20, tedy somatoformní disociace. Tento nález je zcela v souladu s teoretickými předpoklady. Vztah jednotlivých konstruktů disociace a komplexních parciálních symptomů nebyl doposud v odborné literatuře publikován a představuje proto především empirické ověření teoretických konstruktů. Již zmíněná nejsilnější korelace celkového skóru CPSI s celkovým skórem SDQ-20 (r=0,74, p<0,05) je kromě jiného také informace o validitě konstruktu somatoformní disociace. 18.5. Souhrn

V této kapitole jsme se zabývali otázkami vztahu jednotlivých konstruktů disociace a některých psychopatologických ukazatelů. Statisticky významné vztahy na nižší až vysoké úrovni těsnosti ve všech sledovaných parametrech informují o tom, že

- 220 -


všechny konstrukty disociace, i když každý na jiné úrovni a v jiné struktuře, jsou s psychopatologií osobnosti úzce svázány. Toto je zcela v souladu s teoretickými předpoklady nastíněnými v teoretické části této práce. Širší interpretací a diskusí nálezů se budeme zabývat dále.

- 221 -

19. SOUHRN KORELAČNÍCH ANALÝZ

19. SOUHRN KORELAČNÍCH ANALÝZ V této kapitole stručně a přehledně shrneme výsledky kapitol 16 18. Jejich hlavní interpretace budou podány v kapitolách 22 a 23. Tabulka 19.1 podává přehled nejvýznamnějších korelačních vztahů mezi jednotlivými konstrukty disociace a sledovanými proměnnými. Tabulka 19.2 pak korelace třídí na korelace společné všem konstruktům, jejich kombinace i korelace samostatné. Tabulka 19.1: Přehled nejvýznamnějších korelací pro DES, SDQ-20, TAS-20.

DES DES SDQ TAS TAS TAS TAS DES DES avg absorbce amnézie deperson tot tot f1 f2 f3 TSC40_tot 0,45 0,39 0,36 0,36 0,67 0,40 0,62 0,40 0,24 TSC40_dis 0,39 0,32 0,34 0,32 0,53 0,31 0,52 0,33 0,19 TSC40_anx 0,43 0,40 0,25 0,27 0,60 0,37 0,53 0,31 0,20 TSC40_dep 0,48 0,43 0,37 0,38 0,57 0,36 0,54 0,34 0,23 TSC40_sa 0,40 0,33 0,33 0,35 0,56 0,33 0,51 0,35 0,23 TSC40_sd 0,41 0,36 0,30 0,24 0,48 0,34 0,40 0,31 0,26 TSC40_sp 0,37 0,31 0,30 0,33 0,50 0,25 0,45 0,22 0,10 CPSI_tot 0,62 0,51 0,53 0,48 0,72 0,33 0,49 0,38 0,22 BDI_tot 0,41 0,35 0,30 0,26 0,39 0,29 0,34 0,30 0,22 IES_tot 0,44 0,32 0,30 0,34 0,43 0,17 0,34 0,20 0,10 IES_intruze 0,45 0,38 0,27 0,33 0,51 0,14 0,35 0,20 0,08 IES_vyhybani 0,33 0,21 0,26 0,27 0,25 0,17 0,23 0,19 0,14 NEO_N 0,19 0,16 0,24 0,24 0,41 0,40 0,53 0,41 0,23 NEO_E 0,14 0,17 0,00 0,01 0,09 -0,31 -0,12 -0,31 -0,38 NEO_O 0,09 0,18 0,25 0,25 0,35 -0,29 0,02 -0,07 -0,35 NEO_S -0,15 -0,02 -0,14 -0,31 -0,31 -0,20 -0,31 -0,36 -0,11 ESK_so -0,27 -0,23 -0,31 -0,24 -0,34 -0,39 -0,37 -0,24 -0,28 ESK_sp -0,17 -0,11 -0,16 -0,26 -0,26 -0,47 -0,30 -0,42 -0,47 ESK_p -0,18 -0,25 -0,33 -0,22 -0,32 -0,51 -0,39 -0,39 -0,45 ESK_sv -0,08 0,04 -0,06 -0,22 -0,29 -0,46 -0,44 -0,44 -0,36 ESK_od -0,14 -0,17 -0,25 -0,29 -0,45 -0,50 -0,49 -0,49 -0,40 ESK_e -0,18 -0,06 -0,13 -0,27 -0,40 -0,50 -0,49 -0,49 -0,40 ESK_cs -0,10 -0,18 -0,22 -0,31 -0,41 -0,55 -0,48 -0,50 -0,46 Stroop -0,18 -0,16 -0,13 -0,12 -0,06 -0,18 -0,24 -0,17 -0,06 STROOP_S 0,04 -0,03 0,07 0,04 0,04 0,19 0,24 0,18 0,10 STROOP_SF1 0,24 0,14 0,14 0,12 0,25 0,17 0,12 0,17 0,22 STROOP_SFS 0,09 0,01 0,02 0,14 0,28 0,19 0,22 0,25 0,23 -0,11 0,02 -0,02 -0,08 0,32 0,20 0,14 0,21 TMT_B -0,10 D2_ch1 0,19 0,10 0,17 0,14 0,11 0,13 0,30 0,28 0,30 D2_cch 0,17 0,08 0,25 0,13 0,17 0,23 0,26 0,26 0,26 Označené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

- 222 -


Samostatné

DES/TAS-20

SDQ/TAS-20

DES/ SDQ-20

Společné

Tabulka 19.2: Výběr nejvýznamnějších korelací pro DES, SDQ-20, TAS-20. TSC40_tot TSC40_dis TSC40_anx TSC40_dep TSC40_sa TSC40_sd TSC40_sp CPSI_tot BDI_tot NEO_O NEO_N ESK_cs ESK_so ESK_od ESK_p IES_tot IES_intruze IES_vyhybani

r DES SDQ-20 TAS-20 0,45 0,67 0,40 0,39 0,53 0,31 0,43 0,60 0,37 0,48 0,57 0,36 0,40 0,56 0,33 0,41 0,48 0,34 0,37 0,50 0,25 0,62 0,72 0,33 0,41 0,39 0,29 0,25 0,35 -0,29 0,24 0,41 0,40 -0,22 -0,41 -0,55 -0,27 -0,34 -0,39 -0,25 -0,45 -0,50 -0,25 -0,32 -0,47 0,44

0,45

0,51

0,33

0,25

NEO_S

ESK_sv

-0,31

-0,20

-0,40

-0,50

-0,26

ESK_sp ESK_e

D2_cch

0,43

-0,29

-0,51 -0,46

0,26

0,25

STROOP_SF1 0,24

0,25

D2_ch1

STROOP_SFS

0,30 0,28

TMT_B 0,32 Uvedené korelace jsou významné na hladině p < ,05.

- 223 -


Z tabulek můžeme vysledovat hlavní korelační vztahy a jejich úrovně. Jak je zřejmé, jednotlivé konstrukty disociace mají společné, ale i specifické vztahy k jednotlivým proměnným. Tento nález informuje především o tom, že jakožto konstrukty vycházejí ze stejného rámce, ale jejich specifické projevy mohou nabývat konkrétní a odlišné formy. Tabulka 19.2 o tom podává jasnější přehled. Zde ještě lépe můžeme zhodnotit „společné jádro“ studovaných konstruktů a jejich specifické vztahy. Ty lze shrnout takto: 1)

Konstrukty disociace psychické, somatoformní a alexithymie mají společné jádro především v oblasti:

a. symptomů souvisejících zážitky (TSA-40),

s možnými

traumatickými

b. možných projevů organicity a komplexních parciálních symptomů (CPSI), c. zvýšené depresivity (BDI-II),

d. zvýšené neuroticity (faktor N, NEO-PI-R),

e. vztahu k otevřenosti vůči zkušenosti (faktor N, NEO-PIR),

2) 3) 4)

f. nižší existenciální ukotvenosti a schopnosti prožívání existence (ESK). Konstrukty disociace psychické a somatoformní spolu souvisejí především v oblasti nižší schopnosti prožívání a reakce na stresové události.

Konstrukty disociace somatoformní a alexithymie spolu souvisejí především v oblasti sníženého skóru svědomitosti (faktor S, NEO-PI-R). Konstrukty disociace psychické a alexithymie spolu souvisejí především v oblasti sníženého výkonu v oblasti pozornosti (Stroop, D2).

- 224 -


5) 6) 7)

Disociace psychická se od ostatních konstruktů odlišuje především vztahem k vyšší chybovosti v testu pozornosti (D2). Disociace somatoformní nejeví výrazné specifické vztahy. Alexithymie se odlišuje především v oblasti nižšího výkonu v pozornostních testech (Stroop, TMT-B).

Uvedené nálezy vypovídají o silném společném jádru jednotlivých konstruktů disociace. Těmto otázkám budou dále věnovány kapitoly 22 a 23.

- 225 -

20. REGRESNÍ ANALÝZA DISOCIACE

20. REGRESNÍ ANALÝZA DISOCIACE V této kapitole podáme stručný přehled regresní analýzy disociace. Základní otázkou zde bude, jaké proměnné, případně jejich kombinace, dovedou nejlépe predikovat míru disociace. Regresní analýzu provedeme jak u jednotlivých dotazníků (DES, SDQ-20, TAS20), tak u všech dohromady (ve smyslu integrální míry disociace).

Použita bude metoda přímé krokové mnohočetné lineární regresní analýzy (kritéria F-to-enter =< 0,05, F-to-remove => 0,051). Protože krokové metody mají tendenci kapitalizovat na výběrové chybě, která je pro daný soubor jedinečná, což může vést k tomu, že nálezy nejsou adekvátně replikovatelné na podkladě jiného soboru, byla data reanalyzována metodou all-possible-subsets, aniž byly shledány diference mezi krokovými metodami a odhadnutou nejlepší konfigurací nezávisle proměnných. U všech modelů byla testována kolinearita proměnných a ověřováno, zda nálezy nejsou neadekvátně ovlivněny vychýlenými hodnotami. Jako prediktory konkrétní míry disociace jsou použity vždy celkové i dílčí skóry všech použitých testů a dotazníků. 20.1. DES

Tabulky 20.1 – 20.3 podávají stručný souhrn regresní analýzy pro celkový skór dotazníku DES. Graf 20.1 podává informaci o normalitě reziduálních hodnot.

- 226 -


Tabulka 20.1: Souhrn regresního modelu pro DES. Model R 1 ,616(a) 2 ,656(b) 3 4 5

a b c d e

,679(c)

R Square ,379 ,430 ,461

Adjusted R Square ,373 ,418 ,444

Std. Error of the Estimate ,79028 ,76156 ,74428

,696(d) ,485 ,462 ,73168 ,714(e) ,510 ,483 ,71770 Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1 Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1 Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1, ESK_so

Tabulka 20.2: ANOVA regresního modelu pro DES. Model 1 2 3 4 5 a b c d e f

Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total

Sum of Squares 35,891 58,707 94,597 40,659 53,938 94,597 43,633 50,964 94,597 45,880 48,717 94,597 48,239 46,358 94,597

df 1 94 95 2 93 95 3 92 95 4 91 95 5 90 95


F 57,467

Sig. ,000(a)

20,330 ,580

35,052

,000(b)

14,544 ,554

26,256

,000(c)

11,470 ,535

21,425

,000(d)

9,648 ,515

18,731

,000(e)

Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1 Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1 Prediktory: (Konstanty), CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1, ESK_so Závisle proměnná: DES_avg

- 227 -


Tabulka 20.3: Koeficienty regresního modelu pro DES.

1 (Konstanta) CPSI_tot 2 (Konstanta) CPSI_tot IES_tot 3 (Konstanta) CPSI_tot IES_tot D2_ch1 4 (Konstanta) CPSI_tot IES_tot D2_ch1 NEO_N1 5 (Konstanta) CPSI_tot IES_tot D2_ch1 NEO_N1 ESK_so

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients t Sig. B Std. Error Beta -0,00237 0,080658 -0,02932 0,976669 0,620157 0,081807 0,615958 7,580718 2,4E-11 -0,00433 0,07773 -0,05565 0,955738 0,529386 0,084953 0,525802 6,231519 1,33E-08 0,249996 0,087185 0,241946 2,867417 0,005119 -0,00438 0,075967 -0,0577 0,954117 0,50703 0,083584 0,503597 6,066112 2,87E-08 0,227899 0,085738 0,220561 2,658074 0,009268 0,181923 0,078514 0,180953 2,317085 0,022718 -0,00499 0,07468 -0,06679 0,946898 0,564567 0,086835 0,560745 6,501588 4,19E-09 0,260032 0,085733 0,251659 3,033036 0,003155 0,178376 0,077203 0,177425 2,310462 0,023123 -0,17143 0,083678 -0,17094 -2,04874 0,043368 -0,00533 0,073254 -0,07278 0,942144 0,545921 0,085621 0,542225 6,376046 7,63E-09 0,264354 0,084119 0,255843 3,14261 0,002268 0,162065 0,076111 0,161202 2,129335 0,035957 -0,21878 0,085009 -0,21815 -2,57365 0,011698 -0,17047 0,079655 -0,16878 -2,14004 0,035056

Na základě provedené regresní analýzy můžeme konstatovat, že nejspolehlivějším prediktorem míry psychické disociace jsou celkové skóry testů/dotazníků/subškál: CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1, ESK_so (r=0,714, r2=0,510). Tento nález je zcela v souladu se zjištěními uvedenými v předchozí kapitole. Informuje nás o tom, že statisticky významnými prediktory psychické disociace jsou především: • vyšší míra neuroticity,

• vyšší chybovost ve výkonu,

• nižší existenciální ukotvenost,

• možné náznaky organických symptomů.

- 228 -


Graf 20.1: Graf normality reziduálních hodnot DES. Normal Probability Plot of Residuals

4


3 2 1 0 -1 -2 -3 -1,0

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0,0

0,2

Residuals

0,4

0,6

0,8

1,0

1,2

1,4

20.2. SDQ-20

Tabulky 20.4 – 20.6 podávají stručný souhrn regresní analýzy pro celkový skór dotazníku SDQ-20. Graf 20.2 podává informaci o normalitě reziduálních hodnot. Tabulka 20.4: Souhrn regresního modelu pro SDQ-20.

a b c d e f g

Model 1 2 3 4 5 6 7

R ,717(a) ,774(b) ,801(c) ,820(d) ,830(e) ,843(f) ,852(g)

R Square ,514 ,599 ,642 ,672 ,689 ,711 ,726

Adjusted R Square ,509 ,590 ,630 ,657 ,672 ,692 ,705

Std. Error of the Estimate ,66358 ,60633 ,57594 ,55448 ,54251 ,52589 ,51485

Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z, ESK_so_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z, ESK_so_z, Stroop_z

- 229 -


Tabulka 20.5: ANOVA regresního modelu pro SDQ-20. Model 1 2 3 4 5 6 7 a b c d e f g h

Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total

Sum of Squares 43,863 41,392 85,255 51,065 34,190 85,255 54,739 30,517 85,255 57,277 27,978 85,255 58,767 26,488 85,255 60,641 24,614 85,255 61,929 23,326 85,255

df 1 94 95 2 93 95 3 92 95 4 91 95 5 90 95 6 89 95 7 88 95


F 99,612

Sig. ,000(a)

25,532 ,368

69,450

,000(b)

18,246 ,332

55,008

,000(c)

14,319 ,307

46,575

,000(d)

11,753 ,294

39,934

,000(e)

10,107 ,277

36,545

,000(f)

33,375

,000(g)

8,847 ,265

Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z, ESK_so_z Prediktory: (Konstanta), CPSI_tot_z, TSC40_tot_z, IST_vi_z, NEO_P3_z, NEO_O1_z, ESK_so_z, Stroop_z Závisle proměnná: SDQ_tot_z

- 230 -


Tabulka 20.6: Koeficienty regresního modelu pro SDQ-20. Model 1 2 3

4

5

6

7

(Konstanta) CPSI_tot_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z IST_vi_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z IST_vi_z NEO_P3_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z IST_vi_z NEO_P3_z NEO_O1_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z IST_vi_z NEO_P3_z NEO_O1_z ESK_so_z (Konstanta) CPSI_tot_z TSC40_tot_z IST_vi_z NEO_P3_z NEO_O1_z ESK_so_z Stroop_z

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients t Sig. B Std. Error Beta 0,0175 0,067727 0,258397 0,796665 0,685584 0,068692 0,717282 9,980584 2,02E-16 0,027694 0,061927 0,447204 0,655767 0,463643 0,080338 0,485079 5,771178 1,03E-07 0,343852 0,07769 0,372007 4,425918 2,61E-05 0,028231 0,058823 0,479927 0,632418 0,457829 0,07633 0,478996 5,998009 3,89E-08 0,366526 0,07411 0,396538 4,945729 3,4E-06 0,208672 3,327991 0,001259 0,198552 0,059661 0,027633 0,056632 0,48795 0,626759 0,460294 0,073492 0,481576 6,263231 1,23E-08 0,347789 0,071646 0,376267 4,854271 4,99E-06 0,212416 0,057641 0,223243 3,685173 0,000388 0,167055 0,058133 0,174356 2,873666 0,00505 0,027447 0,055409 0,495355 0,621557 0,431764 0,073015 0,451727 5,913367 5,94E-08 0,324361 0,070869 0,35092 4,576915 1,51E-05 0,203568 0,056533 0,213944 3,600838 0,000519 0,156463 0,057072 0,163302 2,741486 0,007378 0,136065 0,060488 0,142018 2,249442 0,026923 0,025645 0,053716 0,477425 0,63423 0,425673 0,070817 0,445354 6,010898 3,98E-08 0,268588 0,07196 0,290581 3,732444 0,000334 0,203359 0,054802 0,213724 3,710814 0,000359 0,176878 0,055877 0,184608 3,165487 0,00212 0,153803 0,05903 0,160532 2,605516 0,010752 -0,15443 0,059315 -0,16106 -2,60351 0,010811 0,025778 0,052589 0,490179 0,625227 0,423821 0,069336 0,443416 6,112591 2,62E-08 0,274795 0,070506 0,297296 3,897449 0,000189 0,172005 0,055506 0,180772 3,098855 0,002608 0,180209 0,054725 0,188085 3,292989 0,001429 0,171242 0,05833 0,178733 2,935736 0,004245 -0,20112 0,061815 -0,20976 -3,25363 0,001617 0,13183 0,059819 0,138828 2,203816 0,030148

Na základě provedené regresní analýzy můžeme konstatovat, že nejspolehlivějším prediktorem míry somatoformní disociace jsou skóry testů/dotazníků/subškál: CPSI_tot, IES_tot, D2_ch1, NEO_N1, ESK_so (r=0,852, r2=0,726). Stějně jako předchozí, i tento nález je zcela

- 231 -


v souladu se zjištěními uvedenými v předchozí kapitole. Informuje nás o tom, že statisticky významnými prediktory psychické disociace jsou především: • vyšší míra neuroticity,

• vyšší chybovost ve výkonu,

• nižší existenciální ukotvenost,

• možné náznaky organických symptomů. Graf 20.2: Graf normality reziduálních hodnot SDQ-20. Normal Probability Plot of Residuals

3


2

1

0

-1

-2

-3 -1,0

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0,0

0,2

0,4

0,6

0,8

1,0

Residuals

20.3. TAS-20

Tabulky 20.7 – 20.9 podávají stručný souhrn regresní analýzy pro celkový skór dotazníku TAS-20. Graf 20.3 podává informaci o normalitě reziduálních hodnot.

- 232 -


Tabulka 20.7: Souhrn regresního modelu pro TAS-20. Model 1 2 3 4 5 6

a b c d e f

R ,548(a) ,610(b) ,647(c) ,671(d) ,708(e) ,725(f)

R Square ,300 ,372 ,419 ,450 ,501 ,526

Adjusted R Square ,293 ,359 ,400 ,426 ,473 ,494

Std. Error of the Estimate ,83763 ,79775 ,77182 ,75467 ,72290 ,70883

Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z, NEO_O3_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z, NEO_O3_z, NEO_P3_z

Tabulka 20.8: ANOVA regresního modelu pro TAS-20. Model 1 2 3 4 5 6 a b c d e f g

Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total Regression Residual Total

Sum of Squares 28,306 65,953 94,259 35,073 59,186 94,259 39,454 54,805 94,259 42,431 51,827 94,259 47,226 47,033 94,259 49,541 44,717 94,259

df 1 94 95 2 93 95 3 92 95 4 91 95 5 90 95 6 89 95


F 40,344

Sig. ,000(a)

17,536 ,636

27,555

,000(b)

13,151 ,596

22,077

,000(c)

10,608 ,570

18,626

,000(d)

9,445 ,523

18,074

,000(e)

8,257 ,502

16,434

,000(f)

Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z, NEO_O3_z Prediktory: (Konstanta), ESK_cs_z, TMT_B_z, NEO_O5_z, TSC40_tot_z, NEO_O3_z, NEO_P3_z Závisle proměnná: TAS_tot_z

- 233 -


Tabulka 20.9: Koeficienty regresního modelu pro TAS-20 (p<,00001). Model 1 2 3

4

5

6

Unstandardized Standardized Coefficients Coefficients t Sig. B Std. Error Beta (Konstanta) 0,000265 0,08549 0,003103 0,99753 ESK_cs_z -0,547 0,086119 -0,548 -6,35166 7,52E-09 (Konstanta) 0,000207 0,08142 0,002538 0,997981 ESK_cs_z -0,52138 0,082395 -0,52233 -6,32778 8,64E-09 TMT_B_z 0,268858 0,082451 0,269165 3,260825 0,001553 (Konstanta) 0,000348 0,078773 0,004418 0,996484 ESK_cs_z -0,4776 0,081334 -0,47847 -5,87208 6,77E-08 TMT_B_z 0,238353 0,08056 0,238625 2,958707 0,003927 NEO_O5_z -0,22337 0,082366 -0,22269 -2,71192 0,007983 (Konstanta) 0,00558 0,077058 0,072408 0,942436 ESK_cs_z -0,39397 0,087536 -0,39469 -4,50067 2E-05 TMT_B_z 0,220687 0,079149 0,220938 2,78826 0,006452 NEO_O5_z -0,23452 0,080684 -0,23381 -2,90665 0,004588 TSC40_tot_z 0,191619 0,083809 0,19716 2,286384 0,024552 (Konstanta) 0,008062 0,073818 0,109216 0,913274 ESK_cs_z -0,38696 0,083882 -0,38766 -4,61308 1,31E-05 TMT_B_z 0,19198 0,076406 0,192198 2,512622 0,013765 NEO_O5_z -0,16555 0,080571 -0,16505 -2,05472 0,042805 TSC40_tot_z 0,290834 0,086705 0,299244 3,354299 0,001166 NEO_O3_z -0,25699 0,08484 -0,25647 -3,0291 0,003201 (Konstanta) 0,007943 0,072381 0,109734 0,912867 ESK_cs_z -0,4158 0,08334 -0,41655 -4,98915 2,98E-06 TMT_B_z 0,14103 0,078589 0,141191 1,794523 0,076125 NEO_O5_z -0,16073 0,079035 -0,16024 -2,03369 0,044961 TSC40_tot_z 0,290762 0,085018 0,299169 3,420014 0,000947 NEO_O3_z -0,32997 0,089869 -0,32931 -3,67171 0,000411 NEO_P3_z 0,179548 0,083645 0,178221 2,146561 0,034549

Na základě provedené regresní analýzy pro celkový skór dotazníku TAS-20 můžeme konstatovat, že nejspolehlivějším prediktorem míry alexithymie jsou skóry testů/dotazníků/subškál: ESK, TMT_B, NEO_O, TSC-40 (r=0,752, r2=0,526). Tento nález je opět zcela v souladu se zjištěními uvedenými v předchozí kapitole. Informuje nás o tom, že statisticky významnými prediktory alexithymie jsou především: • nižší existenciální ukotvenost,

• nižší výkon v oblasti pozornosti,

- 234 -


• nižší otevřenost vůči zkušenosti,

• pravděpodobnost životě.

traumatických

událostí

v předchozím

Graf 20.3: Graf normality reziduálních hodnot TAS-20.

Normal Probability Plot of Residuals

3


2 1 0 -1 -2 -3 -1,0

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0,0

0,2

0,4

0,6

0,8

1,0

Residuals

20.4. Celkový model

Tabulky 20.10 – 20.12 podávají stručný souhrn regresní analýzy pro celkový model disociace, tedy skóry dotazníků DES, SDQ-20, TAS20. Tyto tři základní míry jsou na základě předchozí uvedené teorie, ale i empirických zjištění pojaty jako integrální míra disociace. Graf 20.4 podává informaci o normalitě reziduálních hodnot.

- 235 -


Tabulka 20.10: Koeficienty regresního modelu pro integrální míru disociace DES/SDQ-20/TAS20. Intercept CPSI_tot_z IES_tot_z STROOP_SF1_z NEO_O_z STROOP_F_z TSC40_tot_z TSC40_sp_z TSC40_dep_z p<,00001

Beta

Std.Err.

0,51561 0,80672 0,30719 0,23006 -0,20603 -1,29799 0,44266 0,53029

0,098382 0,352789 0,095318 0,078812 0,095179 0,299494 0,119963 0,175701

B -0,02402 0,51912 0,83356 0,30809 0,23032 -0,20667 -1,26378 0,45850 0,53200

Std.Err. 0,062454 0,099052 0,364526 0,095596 0,078899 0,095472 0,291600 0,124256 0,176266

t -0,38456 5,24088 2,28669 3,22280 2,91915 -2,16467 -4,33395 3,68995 3,01817

p-level 0,701694 0,000002 0,025157 0,001908 0,004682 0,033729 0,000047 0,000433 0,003515

Tabulka 20.11: ANOVA regresního modelu pro integrální míru disociace DES/SDQ-20/TAS20. Sums of df Průměr Squares

F

p-level

Regress. 68,10704 23 2,961176 8,048356 0,000000 Residual 26,49046 72 0,367923 Total 94,59750 p<,00001 Tabulka 20.12: Souhrn regresního modelu pro TAS-20. Model R 1 ,84850846 p<,00001

R Square ,71996660



Graf 20.4: Graf normality reziduálních hodnot celkového modelu. Normal Probability Plot of Residuals


3 2 1 0 -1 -2 -3 -1,4

-1,2

-1,0

-0,8

-0,6

-0,4

-0,2

0,0

0,2

0,4

0,6

Residuals

- 236 -

0,8

1,0

1,2

1,4

1,6


Na základě provedené regresní analýzy můžeme konstatovat, že nejspolehlivějším prediktorem integrální míry disociace (tedy celkových skórů dotazníků DES, SDQ-20, TAS-20) (r=0,848, r2=0,719) jsou především skóry dotazníků/testů/subškál: CPSI, IES, Stroop, NEO_O, TSC-40. Také tento nález je zcela v souladu se zjištěními uvedenými v předchozí kapitole. Informuje nás o tom, že statisticky významnými prediktory disociace jako celku jsou především: • pravděpodobnost traumatu v anamnéze,

• nižší pozornost,

• náznaky organicity,

• otevřenost vůči zkušenosti. 20.5. Sourhn

V této kapitole byla provedena regresní analýza celkových skórů jednotlivých dotazníků zjišťujících disociaci (DES, SDQ-20, TAS) i souhrnu jejich skórů jako integrální míry disociace. Výsledky, které se velice shodují s korelační analýzou, informují především o tom, že statisticky nejvýznamnějšími prediktory jsou ukazatelé psychopatologie, neuroticity a pozornosti. Nejvýznamnější prediktory pro jednotlivé konstrukty shrnuje tabulka 20.13. Tabulka 20.13: Porovnání nejvýznamnějších prediktorů pro DES, SDQ-20 a TAS-20. DES SDQ-20 TAS-20 DES/SDQ/TAS-20 CPSI_tot CPSI_tot_z ESK_cs_z CPSI_tot_z IES_tot TSC40_tot_z TMT_B_z IES_tot_z D2_ch1 IST_vi_z NEO_O5_z STROOP_SF1_z TSC40_tot_z NEO_O_z NEO_N1 NEO_O3_z STROOP_F_z NEO_P3_z TSC40_tot_z TSC40_sp_z TSC40_dep_z

- 237 -

21. SOUHRN EMPIRICKÉ ČÁSTI

21. SOUHRN EMPIRICKÉ ČÁSTI V empirické části byla provedena analýza vztahu základních konstruktů disociace k některým psychickým procesům, funkcím, vybraným charakteristikám a vlastnostem osobnosti. V této kapitole podáme stručný souhrn nálezů a zodpovíme základní výzkumné otázky. 21.1. Vztahy mezi jednotlivými konstrukty disociace Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi disociací psychickou, somatoformní a alexithymií měřenou příslušnými dotazníky? Ano, mezi jednotlivými studovanými konstrukty disociace byl nalezen slabý, ovšem statisticky významný korelační vztah. Toto zjištění s největší pravděpodobností vypovídá o tom, že mezi jednotlivými konstrukty skutečně existuje jakási souvislost, která hovoří spíše o společném základu jevů než o jejich konceptuální podobnosti.

Toto zjištění lze částečně podpořit i výsledky faktorové a regresní analýzy, kde se konstrukty disociace psychické a alexithymie jeví jako relativně nezávislé a disociace somatoformní jako jev, který stojí na jejich pomezí. Toto zjištění, byť doposud empiricky neověřené, je zcela v souladu s dosavadními teoretickými předpoklady. Vypovídají tyto vztahy, v případě že existují, o konceptuálním překryvu jednotlivých konstruktů (měří to samé?) nebo o jejich relativní samostatnosti?

Zjištěné nálezy, jak jsme uvedli výše, vypovídají skutečně spíše o společném jádru studovaných jevů než o jejich apriorním konceptuálním překryvu, i když ani ten stále nelze zcela vyloučit. Otázkou, která i po provedených analýzách tedy stále zůstává, je, zda studované konstrukty představují rozdílné jevy se společným

- 238 -


základem a některými projevy, nebo zda se jedná pouze o různé skupiny projevů jednoho jevu. Tato otázka je jistým způsobem zodpovězena v souvislosti s dalšími nálezy. 21.2. Souvislosti psychických funkcí/schopností a disociace. Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi psychickými funkcemi/schopnostmi měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky? Ano, s jistou pravděpodobností existují. Nalezené statistické vztahy jsou ve většině případů spíše na slabší úrovni, ovšem stále statisticky významné. Vztahy byly nalezeny především mezi konstrukty disociace a výkonem v testech pozornosti a paměti. Vykazují tyto vztahy, v případě že existují, dostatečnou míru statistické významnosti?

Nalezené korelační vztahy se pohybovaly většinou na úrovni 0,2 – 0,4 (p<0,05). To lze označit spíše za slabší statistický vztah.

Vykazují tyto vztahy, v případě že existují, logické souvislosti v rámci dosavadní poznatkové základny psychologie? Zjištěné vztahy mezi disociací, pozorností a pamětí velice úzce souvisejí s dosavadními teoretickými předpoklady a v mnoha bodech potvrzují i dosavadní empirické nálezy. Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi?

Ano, jak jsme uvedli již výše. Nálezy empirické části v podstatě potvrzují některé dosavadní poznatky o existenci vztahu disociace a pozornosti. Hlavním přínosem této studie je poukázání na rozdíl v kvalitě tohoto vztahu u jednotlivých konstruktů disociace.

- 239 -


21.3. Souvislosti osobnostních vlastností/charakteristik a disociace. Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi osobnostními vlastnostmi/charakteristikami měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky?

Ano, mezi jednotlivými konstrukty disociace a některými osobnostními charakteristikami a vlastnostmi byly shledány statisticky významné souvislosti. Jedná se především o vztahy všech konstruktů disociace k neuroticitě, dále pak o vztah disociace somatoformní a alexithymie ke svědomitosti a o rozdílný vztah u alexithymie a disociace psychické a somatoformní k otevřenosti vůči zkušenosti. Vykazují tyto vztahy, v případě že existují, dostatečnou míru statistické významnosti? Nalezené vztahy se v těchto souvislostech pohybují již spíše na úrovni slabších až středně silných vztahů (r = 0,2 – 0,52, p < 0,05). Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi?

Ano, zjištěné výsledky jsou v mnoha ohledech potvrzením zjištění celé řady empirických studií. Hlavním přínosem v tomto ohledu je zjištění kvality vztahu u jednotlivých konstruktů disociace. Vykazují tyto vztahy, v případě že existují, logické souvislosti v rámci dosavadní poznatkové základny psychologie? Ano, zjištěné nálezy nás informují o tom, že zvýšená míra disociace může skutečně působit rušivě a desintegračně. Hlavní vztahy, které byly nalezeny, směřují především k faktoru neuroticity a spolehlivosti. To je v souladu s četnými teoretickými předpoklady, které vycházejí od autorů, kteří se problematikou zabývají, ale i s obecnějšími předpoklady psychologické teorie.

- 240 -


21.4. Souvislosti dalších psychických jevů a disociace. Existují statisticky prokazatelné vztahy mezi psychickými fenomény měřenými použitými psychologickými testy a disociací měřenou příslušnými dotazníky? Ano, existují. Mezi vybranými ukazateli a disociace byly shledány nejsilnější vztahy.

psychopatologie

Vykazují tyto vztahy dostatečnou míru statistické významnosti?

Vztahy disociace a vybraných ukazatelů psychopatologie vykazují nejvyšší míru statistické významnosti (r = 0,2 – 0,67, p<0,05). Vykazují zjištěné výsledky podobnost s obdobnými studiemi?

Zjištěné výsledky opět potvrzují nálezy celé řady empirických studií a dosavadních teoretických předpokladů.

- 241 -

22. SOUHRN DOKTORSKÉ PRÁCE: „DISOCIACE – SINGULÁR, NEBO PLURÁL? “

22. SOUHRN DOKTORSKÉ PRÁCE: „DISOCIACE – SINGULÁR, NEBO PLURÁL? “ V této kapitole podáme integrativní souhrn základních poznatků předkládané doktorské disertační práce. Pozornost bude kladena na jejich propojení a uvedení do možných interpretačních vztahů. Odpovědi na základní výzkumné otázky, uvedené v předchozí kapitole, lze ve své podstatě zjednodušeným způsobem shrnout: Disociace se prolíná celou integralitou osobnosti a v různé míře působí na její součásti. Její zvýšená úroveň má dezintegrační účinek a projevuje se především nárůstem neuroticity, depresivních nálad, sníženou schopností adaptace na stres, nižším výkonem v oblasti pozornosti a zvýšenou chybovostí. Toto zjednodušené shrnutí v souvislosti s výše uvedenými empirickými analýzami představuje hlavní nález předkládané doktorské disertační práce. Ten z části potvrzuje celou řadu dosavadních teoretických předpokladů a empirických nálezů a zároveň staví celou problematiku do nového světla, a to především ve smyslu komplexnosti. Nedílnou součástí empirických poznatků je informace o společných a rozdílných charakteristikách a vlastnostech jednotlivých konstruktů disociace. Na zákládě empirických nálezů, jak jsme již uvedli výše, lze konstatovat, že konstrukty měřené sebeposuzovacími dotazníky DES, SDQ-20 a TAS-20 směřují skutečně jiným směrem. Otázka, která v tomto smyslu stále zůstává, je, zda se jedná o tři projevy jednoho fenoménu, nebo o tři svébytné mechanismy, které pouze vycházejí z jednoho a téhož základu.

Odpověď na tuto otázku by mohl poskytnout pohled na ono „společné jádro“ a „samostatné projevy“.

- 242 -


Korelační analýza přinesla o společném základu tyto informace: Společnou charakteristikou všech konstruktů disociace je pozitivní korelační vztah s úrovní neuroticity, depresivity, nižší existenciální ukotveností, vyšším projevem symptomů organicity a vyšším výskytem symptomů vypovídajících o možných traumatických zážitcích a zkušenostech. Toto zjištění skutečně vypovídá o tom, že zvýšená míra na úrovni všech tří základních konstruktů disociace se nejvíce vztahuje k narušení integrity osobnosti, a tak i zvýšení její nestability. V této souvislosti můžeme tedy konstatovat, že toto společné „jádro“ zvýšené disociace skutečně leží v oblasti psychopatologie osobnosti. Tento nález je v naprostém souladu s dosavadními teoretickými předpoklady, které jsou takto komplexně na úrovni empirické potvrzeny poprvé.

Dále se můžeme zaměřit na svébytné charakteristiky jednotlivých konstruktů disociace. Zde ovšem typické a jedinečné vztahy nenalézáme. Souvislosti, které byly shledány nad rámec společného základu, jsou vlastní vždy dvěma konstruktům zároveň. Tento nález podporuje hypotézu o tom, že jednotlivé konstrukty, respektive sebeposuzovací dotazníky, skutečně měří specifické projevy jednoho psychického fenoménu. Nejširší oblast vztahů nalézáme v případě dotazníků SDQ-20 a TAS-20. Projevy disociace somatoformní a alexithymie vykazují negativní korelaci se svědomitostí.

Tento nález je velice pozoruhodný a ve své podstatě nás kromě vztahu samotného informuje i o jisté odlišnosti disociace psychické (DES) a naopak podobnosti konstruktů měřených dotazníky SDQ-20 a TAS-20. Zjištění podobnosti těchto konstruktů nalézáme nejen

- 243 -


v odborné literatuře, ale bylo zčásti nastíněno již v jiných oddílech empirické části této práce. Další důležité společné specifické vztahy nalézáme u dotazníků DES a TAS-20. Projevy disociace psychické a alexithymie vykazují negativní vztah s výkonem v pozornostních testech.

Toto zjištění kromě potvrzení některých teoretických předpokladů opět přináší důležitou informaci o vztahu jednotlivých konstruktů disociace. Konstrukty měřené dotazníky DES a TAS-20 vykazují jistou souvislost s výkonem v oblasti pozornosti, kdežto dotazník SDQ-20 nikoliv. Tento nález výrazným způsobem zvyšuje konstruktovou validitu uvedených nástrojů. Teoretický rámec disociace psychické i alexithymie hovoří o možných souvislostech s kognitivními procesy, kdežto konstrukt disociace somatoformní je většinou považován za čistě psychopatologický mechanismus, který je většinou součástí širšího psychopatologického obrazu. Specifickou oblast vztahu nalézáme u dotazníků DES a SDQ-20.

Projevy disociace psychické a somatoformní vykazují vztah v oblasti snížené schopnosti reakce na stres.

Tento nález opět přináší velice důležitou informaci, a to především ve smyslu dalšího vyjasnění rozdílů mezi disociací psychickou a alexithymií. Výše zmíněná souvislost společná pro dotazník DES a SDQ-20 totiž nemusí nutně vypovídat o tom, že disociace psychická i somatoformní souvisejí se schopností reakce na stres, ale o tom, že zvýšená míra disociace psychické zhoršuje odolnost vůči stresu a tím i přináší zvýšené riziko zesílení projevů disociace somatoformní. Obdobnou souvislost bychom mohli vysoudit i ze společného vztahu disociace somatoformní a alexithymie v oblasti svědomitosti. Možná hypotéza ve výše uvedeném smyslu by tedy mohla znít, že

- 244 -


snížená svědomitost u osob se zvýšenou alexithymií vede ke zvýšení úzkosti a tím i somatizaci.

Tento směr hypotetického uvažování by vedl k jasnějšímu vymezení jednotlivých konstruktů disociace a je možno ho podpořit i dalšími nálezy.

Faktorová analýza uvedená v kapitole 18 - „Disociace jedna, nebo několik“ - přináší informace o dvou statisticky významných faktorech. Prvý faktor je statisticky velice významně sycen celkovým skórem a jednotlivými faktory dotazníku TAS-20 a druhý pak skórem a faktory dotazníku DES. Celkový skór dotazníku SDQ se z hlediska sycení jednotlivých faktorů nalézá na jejich přesném pomezí (0,49 sycení pro faktor TAS-20 a 0,50 sycení pro faktor DES). V souvislosti s korelační analýzou nalézáme dále silnější vztah mezi SDQ-20 a TAS-20 (r = 0,3 – 0,57) a SDQ-20 a DES (r= 0,3 – 0,60) než mezi DES a TAS-20 (r< 0,3). Při pohledu na vztahy jednotlivých konstruktů k výsledkům ve sledovaných psychologických testech nalézáme největší podobnost mezi dotazníky TAS-20 a SDQ-20. Regresní analýza dále poukazuje na celkový skór dotazníku SDQ-20 jako na statisticky významný prediktor pro celkový skór DES i TAS-20. A naopak, statisticky významný prediktor skóru SDQ-20 tvoří souhrn dotazníků DES a TAS-20. O čem však tyto výsledky vypovídají? Podávájí informaci především o tom, že konstrukty disociace psychické a alexithymie jsou z hlediska konceptuálního vymezení vůči sobě dále než k těmto jevům disociace somatoformní. Ta se spíše jeví jako jejich doprovodný (či z jiného hlediska „společný“) fenomén. Tento pohled zcela odpovídá teoretickým předpokladům dotazníků DES a TAS-20. Tyto předpoklady o disociaci psychické a alexithymii vycházejí totiž z faktu, že jejich nedílnou součástí je disociace somatoformní.

Alexithymie jako konstrukt, jak jsme uvedli v teoretické části, dokonce ze samotného pojetí somatizace a jejích projevů vychází. Disociace psychická, měřená dotazníkem DES, je v souvislosti s teorií Pierra Janeta, ze které vychází, se somatizací také genericky propojena.

- 245 -


Skutečně tedy můžeme dojít k hypotetickému závěru, že disociace somatoformní je jakýmsi ústředním projevem zvýšené disociace a její projevy tak úzce souvisejí s projevy disociace psychické i alexithymie.

V tomto smyslu však vyvstává další otázka, a to, do jaké míry jsou podobné či dokonce shodné konstrukty disociace psychické a alexithymie. Nálézáme přeci u nich poměrně silné společné jádro v oblasti neuroticity, depresivity, existence možných traumat, sníženého výkonu v oblasti pozornosti a z uvedeného pohledu i zvýšené somatoformní disociace. Kde tedy leží jejich rozdílnost?

Při bližším pohledu shledáme, že první základní rozdíl mezi konstruktem dotazníků DES a TAS-20 spočívá v orientaci korelačního koeficientu v souvislosti s faktorem otevřenosti vůči zkušenosti. Celkový skór dotazníku DES vykazuje s tímto parametrem korelaci pozitivní. Z hlediska širší psychologické teorie lze říci, že to je vztah očekávaný a relativně logický. Otevřenost vůči zkušenosti je charakterizována především živou představivostí, citlivostí na estetické podněty, vnímavostí k vnitřním pocitům, upřednostňováním rozmanitosti a dalšími. Právě tyto charakteristiky jsou příznačné pro osoby s vyšší mírou disociace. Naopak alexithymie, která je charakteristická sníženou schopností vnímat a interpretovat jevy spojené s emocemi, naprosto logicky vykazuje k této oblasti vztah negativní.

Další oblastí, kde nalézáme rozdíl mezi konstruktem dotazníků DES a TAS-20, je paměť. Dotazník DES obsahuje faktor amnézie a ten zcela logicky a v souladu s očekáváním koreluje s výkonem v Amthauerově testu paměti. V souvislosti s TAS-20 nebyl tento vztah shledán. Další oblastí, ve které se oba konstrukty liší, je zhoršená schopnost adaptace na stres. Zde celkový skór dotazníku DES vykazuje statisticky významnou souvislost, TAS-20 však nikoliv.

Tato zjištění jistým způsobem směřují k některým teoretickým předpokladům o základních charakteristikách disociace psychické a alexithymie. Zvýšená míra disociace psychické je většinou pojímána jako reakce na nějakou obtížnou nebo až traumatickou událost. Z tohoto hlediska může docházet ke spuštění mechanismů disociativní amnézie a může se snižovat schopnost adaptace na stres. Míra disociace

- 246 -


psychické je obvykle považována za proměnlivou. Její míra může souviset s celkovým psychickým stavem a psychopatologickým obrazem. Alexithymie je naproti tomu z hlediska některých současných názorů pojímána spíše jako relativně stálejší charakteristika osobnosti. Není u ní doposud nalezena výraznější souvislost s reakcí na trauma nebo amnézií, i když ani tyto vztahy nejsou vyloučeny.

V souvislosti s výše uvedenými výsledky a možnými interpretacemi můžeme na problematiku mnohosti nebo jednoty disociace nahlédnout následujícím způsobem.

Disociace představuje jeden z integrálních mechanismů osobnosti, který se projevuje rozdílnými způsoby na rozdílných úrovních. Mezi hlavní projevy disociace patří projevy měřené sebeposuzovacími dotazníky DES a TAS-20. Disociace somatoformní, měřená dotazníkem SDQ-20, v tomto pohledu představuje spíše jeden ze základních projevů zvýšené disociace jako nedílného celku. Disociace psychická, měřená dotazníkem DES, představuje především její proměnlivé aspekty, které vznikají jako reakce na obtížné a traumatické události, zatímco alexithymie, měřená dotazníkem TAS-20, vypovídá spíše o relativně stálejších charakteristikách osobnosti. V této souvislosti můžeme i odpovědět na otázku uvedenou v názvu této kapitoly. Disociace se na základě uvedených nálezů jeví spíše jako jeden silný mechanismus, jehož zesílené projevy můžeme sledovat na úrovni dočasných symptomů. To především ve smyslu disociace psychické, měřené sebeposuzovacím dotazníkem DES. Míra dočasných disociativních symptomů většinou vzniká jako reakce na specifické podněty a je proměnlivá. V návaznosti na další podmínky nemusí nutně mít dlouhého trvání. Disociaci můžeme dále sledovat v oblasti stálejších osobnostních charakteristik, kde se projevuje jako tzv. alexithymie. Uvedené nálezy tvoří z hlediska dosavadní psychologické teorie jednak potvrzení některých teoretických předpokladů a jednak zcela nový poznatkový komplex o obecně psychologických a osobnostních souvislostech disociace a jejích projevech.

- 247 -


Za velmi důležitý nález považuje autor této práce jisté vyjasnění vztahů mezi jednotlivými konstrukty disociace. To samozřejmě není zdaleka finální a úplné. Spíše poskytuje novou poznatkovou základnu pro další zkoumání těchto fenoménů a jejich vztahů. Jejich hlubší pochopení je totiž nezbytným předpokladem pro porozumění celé řadě dalších jevů. A to na rovině obecně psychologické, kde se jedná především o mechanismy paměti a pozornosti a v tomto smyslu i učení. Dále na rovině psychologie osobnosti, kde disociace sehrává bezpochyby důležitý fenomén v souvislosti s celkovou integritou osobnosti, ale i s jejími součástmi. A konečně na nejširší rovině dalších jevů souvisejících s psychopatologií.

Porozumění fenoménu disociace a jeho souvislostem nám pomůže například pochopit psychiku obětí traumatických událostí (trestných činů, přírodních katastrof, úrazů apod.) a tím i najít cestu k efektivní pomoci, dále proniknout do spletitých vztahů psychogenních epileptických záchvatů, nejasných souvislostí mnohočetné poruchy osobnosti apod. Disociace a porozumění disociaci se tedy jeví jako zcela základní a nezbytné pro další studium lidské psychiky.

Je však ona „disociace“ skutečně jediným možným explanačním schématem všech výše uvedených jevů a vztahů? Představuje „disociace“ skutečně onu integrální součást lidské psychiky? Nebo je to pouze součást či projev zcela jiného mechanismu nebo dokonce pouze vytržený fragment, který v rámci psychiky jeví zdánlivou samostatnost? Existují jiné teorie, které by popisované fenomény uváděly do jiných souvislostí?

Ve výčtu otázek bychom mohli pokračovat a na všechny odpovědět více či méně jasněji. Ano, disociace nepředstavuje jediné explanační schéma pro výše uváděné a studované jevy a souvislosti. I přesto, že „disociativní“ teorie představují v současné době v odborné literatuře nejsilnější proud, nejsou jediné. Zvláště kognitivistické a neobehaviorální teorie podávají v některých případech až

- 248 -


kontradiktorní vysvětlení. Některé směry humanistické psychologie mohou dokonce mechanismy podobné disociace zcela zpochybňovat a stavět je spíše na roveň arteficiálních postpsychoanalytických konstruktů.

Kde však v tomto smyslu hledat jakýsi průnik či množinu vysvětlení s nejvyšší podobností skutečnosti? Pouze v systematickém empirickém výzkumu, který bude postupně na otázky bez apriorních teoretických vysvětlení odpovídat.

- 249 -

23. DISKUSE – DISOCIACE INTEGRUJÍCÍ A DESINTEGRUJÍCÍ

23. DISKUSE – DISOCIACE INTEGRUJÍCÍ A DESINTEGRUJÍCÍ „Musíme ztratit sami sebe v davu, rozpustit se v noci. Proto, abychom přežili, nemusíme existovat.“ - Elie Wiessel, The Fifth Son

Disociace je konstrukt – model. A jako model jeví pouze určitou míru podobnosti s realitou. Zastánci některých teoretických přístupů v psychologii by dokonce mohli namítnout, že disociace představuje zbytnělý fenomén, který se dává do souvislosti téměř se vším. Mají pravdu, ale jedno úsloví v teorii vědy praví, že „každý model je pouze model. Nicméně některé modely se hodí.“ Tak je to s disociací i s jakýmkoliv jiným modelem v psychologii.

Funkčnost modelu není dána množstvím popsaného papíru v jeho prospěch, ale mírou aplikovatelnosti poznatků, které jsou na nich uvedeny. A to je případ disociace. Od dob Pierra Janeta bylo o ní napsáno neuvěřitelné množstí stran, které se stále rozrůstá. Ovšem proč? Protože tvoří jakýsi nabubřelý psychologický sentiment, jehož studium je poplatné odborníkům, kteří „uvízli“ v myšlenkách 19. století a nejsou schopni přijmout pokrokové poznatky kognitivistických, neobehaviorálních nebo biologicky zaměřených autorů? Odpověď nebude jednoznačné „NE“, ale „ne“, které směřuje k šířeji přijímanému faktu, že disociace v pojetí současných teorií, jakkoliv ukotvených v poznatcích 19. století, představuje dynamický a adaptivní model, který je v souladu s většinou teorií a hypotéz nejrůznějších psychologických směrů a škol. Tato odpověď není obhajobou konstruktu disociace směřující k předmětu předkládané doktorské práce. Je výsledkem dlouhodobého bádání a analýzy v dané oblasti.

- 250 -


Disociace jakožto fenomén se v psychologii skutečně jeví na dvou základních úrovních. V té prvé na ni můžeme nahlížet jako na univerzální explanační schéma, které vychází z hypotetické integrální vlastnosti psychiky – disociativity. Tento přístup k pojetí disociace je relativně přijímaný, nicméně často se stává až arteficielním, a proto je předmětem kritiky.

V té druhé může být disociace spatřována jako umělý mezičlánek, který je vymodelován tak, aby vhodným způsobem zaplnil mezery v pochopení složitých psychických jevů i psychiky jakožto celku. I toto pojetí má celou řadu kritiků, a to nejen z pozic zastánců disociativních teorií. Disociace totiž ve své minimální podobě představuje mechanismus, který zvláště v souvislosti s reakcí na trauma nemá výrazné teoretické opozitum či náhradu. Předmětem této diskuse ovšem není vést polemiku o věrohodnosti či smysluplnosti konstruktu disociace. Jejím cílem je kromě jiného poukázat na základě výše uvedených empirických nálezů na to, že disociace představuje velice pozoruhodné explanační schéma pro poměrně široké spektrum psychických jevů. O tom, zda jejich jednotícím prvkem je pouze ona či zda představuje pouze vrcholek ledovce směřujícího k jinému jevu, nelze na úrovni současného poznání rozhodnout. To musí být předmětem dalšího zkoumání.

Hlavními nálezy předkládané doktorské disertační práce jsou zjištění o souvislostech jednotlivých konstruktů disociace, a to jak na úrovni jejich konceptuálního a psychometrického vymezení, tak na úrovni reálných vztahů s dalšími psychickými fenomény.

V této souvislosti zjišťujeme, že tři základní studované konstrukty disociace skutečně značný konceptuální překryv vykazují. Tento překryv je nejsilnější v oblasti disociace somatoformní, která se jeví jako průnik aktuálních projevů disociace (disociace psychická měřená dotazníkem DES) a relativně stálejších projevů disociace v podobě alexithymie (disociace emocí měřená dotazníkem TAS-20). Disociace měřené dotazníky DES a TAS-20 se pak jeví jako relativně samostatnější konstrukty. S největší pravděpodobností se ovšem nejedná o konstrukty samostatné. V tomto kontextu tedy můžeme hovořit spíše o disociaci

- 251 -


jakožto silném mechanismu, který se projevuje v různých podobách. Stálejší podoba se odráží především v prožívání a emocích a míra aktuálních disociativních projevů spíše v oblasti kognitivní a širší schopnosti reakce na stres.

Nejvýznamnější vztahy, které byly v souvislosti s disociací nalezeny, spadají do oblasti psychopatologických projevů. Tento nález skutečně potvrzuje nesčetnou řadu teoretických předpokladů i empirických nálezů, které hovoří o tom, že disociace je především psychopatologický mechanismus.

Tomuto tvrzení ovšem na základě výše uvedených zjištění a v souladu s některými teoretickými východisky (např. disociativního kontinua nebo neodisociativní teorie) můžeme oponovat především v tomto smyslu: Psychopatologické symptomy jsou pouze možným projevem zvýšené míry disociace, která na fyziologické – „normální“ úrovni představuje nezbytný mechanismus, který významným dílem souvisí s intencionalitou, schopností selektovat informace apod.

Co je ovšem empirickým důkazem tohoto hypotetického usuzování? Odpověď na tuto otázku je poměrně neuspokojivá. Jedná se totiž většinou o logické interpretace či interpretace a závěry postavené právě většinou na patologizujícím pojetí disociace. To je způsobeno jedním základním a z hlediska studia disociace i velice omezujícím faktorem. „Normální“ projevy disociace v současné době totiž nemůžeme studovat jinak než měřením jejích psychopatologických projevů prostřednictvím sebeposuzovacích dotazníků. A zde se dostáváme do významných metodologických obtíží. Můžeme vůbec mluvit o normální funkci disociace, která se neprojevuje zvýšenou mírou „nežádoucích“ disociativních symptomů? Nejsou již vztahy mezi psychickými jevy a „nadhraniční“ mírou disociativity psychiky něčím narušeny? Nevykazují již jinou kvalitu? Ano, bezpochyby ano. Současný výzkum mechanismů a charakteru disociace u neklinické populace je spíše odhadem její „normální“, tzn. nepatologické funkce. Nicméně i tak můžeme poznatky interpretovat a snažit se je dále pochopit v širších souvislostech. To je umožněno rozvojem moderních psychofyziologických metod, které poskytují daleko jemnejší informace

- 252 -


o neuvědomovaných procesech, a tak mohou poskytnout i celou řadu informací, které k pochopení hlubší podstaty disociace chybí. Mezi takové metody patří například bilaterální elektrodermální aktivita, evokované potenciály a podobně. Do budoucna bude tedy nutné za účelem rozšíření poznatků v této oblasti propojit psychologickou metodologii s metodami psychofyziologie, neurofyziologie apod. Další otázkou, která vyvstává v souvislosti s nálezy v empirické části této práce, je, do jaké míry je nalezená úroveň vztahu disociace a jiných psychických jevů významná nejen „statisticky“, ale i „psychologicky“. Nalezené vztahy sice nabývají úrovně statistické významnosti p<0,05, nicméně často nedosahují hodnot vyšších než r=0,3, což je z hlediska psychologické interpretace velice slabý vztah. Tento jev ve své podstatě velice úzce souvisí s výše diskutovanou otázkou měření normálních projevů disociace prostřednictvím měření jejích psychopatologických projevů. Jestliže předpokládáme funkci normální disociace v rámci psychiky jako celku, měli bychom měřit její „normální“ projevy. To bohužel však na současném stupni poznání není možné, a tak je nutné z psychopatologických projevů disociace vysuzovat její normální funkce.

Co je tedy ve světle daných nálezů charakteristikou „normální“ disociace? Při dodržení přísné interpretační logiky můžeme říci, že pouze nepřítomnost psychopatologických projevů, nenarušená úroveň paměti a pozornosti, relativně vyšší stabilita osobnosti a nižší pravděpodobnost výskytu symptomů odpovídajících traumatické události v anamnéze. V případě, že toto negativní vymezení normální úrovně disociace pojmeme v širších logických i teoretických souvislostech jako kontinuální mechanismus, nalezneme jev, který ve své zvýšené úrovni sice souvisí s větším výskytem psychopatologických jevů, ovšem na druhou stranu ve své přirozené a kontrolované úrovni chrání psychiku před zaplavením neaktuálními, případně ohrožujícími obsahy. Dále ve své zvýšené úrovni sice působí jako zvyšování neuroticity, tedy nestability osobnosti, snižováním odolnosti vůči stresu, ale na druhé straně může chránit osobnost právě před neadekvátním

- 253 -


prožíváním ohrožujících zkušeností nebo prožitků, které samy o sobě by měly na osobnost mnohem destruktivnější vliv.

Ve své zvýšené úrovni dále působí rušivě na výkon v oblasti pozornosti a paměti. Ovšem ve své fyziologické míře může být mechanismem, který zaměření pozornosti vůbec umožňuje a normální funkci paměti zajišťuje procesy selektivity. Takovéto pojetí a interpretace disociace je ovšem do značné míry spekulativní a bude muset být ještě podpořeno celou řadou empirických studií, které se zaměří právě spíše na nalezení metod studia nepatologických projevů disociace a položí tak základ k dalšímu a hlubšímu pochopení tohoto pozoruhodného jevu.

- 254 -

Souhrn

24. ZÁVĚR Předkládaná doktorská disertační práce podala souhrn problematiky obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace.

Teoretická část byla zaměřena na shrnutí základních teoretických konceptů a empirických poznatků. Důraz byl kladen na nepatologické aspekty disociace na třech základních úrovních: konstruktu disociace psychické (měřené dotazníkem DES), disociace somatoformní (měřené dotazníkem SDQ-20) a alexithymie (měřené dotazníkem TAS-20). Empirická část byla rozdělena na několik částí. V prvé byly ověřovány vztahy mezi výše uvedenými konstrukty. V dalších částech pak byla provedena analýza vztahů disociace k výsledkům vybraných psychologických testů. Výsledky poukázaly na úzkou souvislost jednotlivých konstruktů disociace. Zřetelnější nezávislost byla nalezena pouze mezi konstrukty disociace psychické měřené dotazníkem DES a alexithymií měřenou dotazníke TAS-20. Disociace somatoformní, měřená dotazníkem SDQ-20, se na základě provedených analýz jeví spíše jako společná vlastnost disociace psychické a alexithymie.

Z hlediska vztahů jednotlivých konstruktů disociace k výsledkům dalších psychologických testů byla shledána nejsilnější souvislost v oblasti zvýšené neuroticity, depresivity, nižšího existenciálního ukotvení, zhoršeného výkonu v oblasti pozornosti a paměti. Uvedné poznatky logicky navazují na stávající poznatkovou základnu, kterou rozšiřují především ve smyslu komplexnosti analýzy a nalézu některých nových specifických vztahů.

- 255 -

Souhrn

25. SOUHRN Předkládaná doktorská disertační práce se zabývá tématem obecně psychologických a osobnostních souvislostí disociace. Problematika je nahlédnuta v širších souvislostech a v souhrnu směřuje k základnímu teoretickému a částečně i empirickému přehledu dané oblasti. Práce je členěna na dva základní celky: teoretický a empirický.

V teoretické části je podán základní přehled vývoje teoretických přístupů k problematice disociace a jejího pojetí v rámci obecné psychologie a psychologie osobnosti. Zmíněna jsou také témata a oblasti, které s danými jevy organicky, logicky nebo historicky souvisejí. Jedná se především o nejširší problematiku neurofyziologie, psychofyziologie, psychopatologie a etiopatogeneze duševních poruch.

Zvláštní pozornost je věnována problematice vztahu disociace, vybraných psychických procesů, stavů a osobnostních charakteristik. V této souvislosti je podán přehled dosavadních hypotéz, empirických zjištění a teorií, které se touto oblastí zabývají. Konceptuální analýze jsou také podrobeny základní konstrukty, které se v souvislosti s disociací vyskytují nejčastěji. Jedná se o konstrukt disociace psychické, somatoformní a alexithymii. V závěru teoretické části je také podán přehled základních metod zjišťování a měření disociace v psychologii s důrazem na jejich kritické zhodnocení a analýzu možných metodologických problémů. Podrobnější informace jsou uvedeny u nástrojů, které existují v českých mutacích.

Empirická část je zaměřena na zmapování možných empirických souvislostí disociace a ověření některých teoretických předpokladů u vzorku neklinické populace (n=123). Důraz je kladen především na šíři sledovaných znaků, souvislostí

- 256 -

Souhrn

a důkladnost statistického popisu. Empirická část dochází k obdobným závěrům jako některé teoretické předpoklady a hypotézy, ale odhaluje i doposud nepublikované vztahy. Kritické analýze jsou také podrobeny tři základní výše zmíněné konstrukty související s disociací. I v této oblasti byla shledána zjištění, která v souvislosti se současným stavem poznání problematiky vedou k novým pohledům. V závěru doktorské disertační práce jsou empirická zjištění a teoretická východiska podrobena diskusi, která vede k syntetizujícímu pohledu na celou problematiku a návrhu možného směřování dalšího výzkumu v dané oblasti.

- 257 -

26. SUMMARY

26. SUMMARY The dissertation work is mainly focused on the theme of general psychological and personality aspects of dissociation. The topic is looked in broader consequences and is going to the basic theoretical and empirical mapping of the area. The work is divided into two parts: theoretical and empirical. In the theoretical part an overview of historical development is given. Following this historical data also modern theoretical approaches to dissociation and its conceptualization within the area of general psychology and psychology of personality. The theory is explained in the framework of interdisciplinary relations, with respect to psychopathology or psychophysiology. Special attention is paid to the questions of relations of dissociation and selected psychic processes, states and personality characteristics. Within this context outline of existing hypothesis, empirical findings and theories is given. Conceptual analysis on the basic constructs of dissociation – psychic dissociation, somatoform dissociation and alexithymia is performed. In the conclusion of the theoretical part resumption of existing methods for measuring dissociation in psychology is presented. The main emphasize within is given to critical analysis of their methodological practical problems. Empirical part is focused on mapping of possible empirical relations of dissociation and examination of some of the theoretical presumptions in sample of nonclinical population (n=123). The accentuation is given to the range of monitored variables and relations and also to thoroughgoing statistical analysis. Empirical part confirms some of the hypothesis and conclusions the theoretical one and suggests some new connections that have not been published yet. Critical analysis of the three basic constructs of dissociation suggests interesting hypothesis regarding their relations and conceptual delimitation that may lead to new possibilities of their assumption. In the conclusion of the dissertation work empirical findings and theoretical basis are discussed and synthesizing insights to the studied questions and to proposals of further directions and advancements in the research of dissociation are suggested.

- 258 -

26. SUMMARY

The dissertation work represents a complex summarizing and analyzing the field of dissociation and dissociative phenomenons in general psychology and psychology of personality and partly in some other related fields on the theoretical and empirical level.

- 259 -

27. POUŽITÁ LITERATURA

27. POUŽITÁ LITERATURA Alison, R.B. (1974). A new treatment approach for multiple personalities. Am. J. Clin. Hypn., 17, 15-32. Allen, I.M. (1956). The emotional factor and the epileptic attack. N. Z. Med. J., 55, 297. Allen, J.G., Coyne, L., Huntoon, J. (1998). Complex posttraumatic stress disorder in women from a psychometric perspective. J. Pers. Asses., 70, 277-298. Alper, K., Devinsky, O., Perrine, K., Luciano, D., Vazquez, B., Pacia, S., Rhee, E. (1997). Dissociation in epilepsy and conversion nonepileptic seizures. Epilepsia, 38, 9, 991-7. American Psychiatric Association (1980). DSM III - Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. Washington D.C., American Psychiatric Association. American Psychiatric Association (1987). DSM III-R - Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. Washington D.C., American Psychiatric Association. American Psychiatric Association (1994). DSM IV - Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders. Washington D.C., American Psychiatric Association. Amthauer, R., Brocke, B., Liepmann, D., Beauducel, A. (2005). Test struktury inteligence I-S-T 2000 R. Praha, Testcentrum. Anderson, C.L., Alexander, P.C. (1996). The relationship between attachment and dissociation in adult survivors of incest. Psychiatry: Interpersonal and Biological Processes, 59, 240–254. Apfel, R.J., Sifneos, P.E. (1979). Alexithymia: Concept and measurement. Psychotherapy and Psychosomatics, 32, 180–190. Aring, C.D. et al. (1947). The role of emotion in the causation of epilepsy. A. Res. Nerv. and Ment. Dis. Proc., 26, 561-572. Armstrong, J.G., Loewenstein, R.J. (1990). Characteristics of patients with multiple personality and dissociative disorders on psychological testing. Journal of Nervou and Mental Disease, 178, 448-454.

- 260 -


Armstrong, J., Putnam, F.W., Carlson, E., Libero, D., Smith, S. (1997). Development and validation of a measure of adolescent dissociation: The Adolescent Dissociative Experience Scale. Journal of Nervous & Mental Disease, 185, 491-497. Attkinson, R.L., Attkinson, R.C., Smith, E., Bem, D., J., Nolen Hoeksema, S. (2003). Psychologie. Praha, Portál. Baddeley, A.D. (1986). Working memory. Oxford, Oxford University Press. Bagby, R.M., Parker, J.D.A. and Taylor, G.J. (1994). The twenty-item Toronto Alexithymia Scale-I. Item selection and cross-validation of the factor structure. Journal of Psychosomatic Research, 38, 23-32. Bagby, R.M., Taylor, G.J. and Parker, J.D.A. (1994). The twenty-item Toronto Alexithymia Scale-II. Convergent, discriminant, and concurrent validity. Journal of Psychosomatic Research, 38, 33-40. Bach, M., Bach, D., de Zwaan, M. (1996). Independency of alexithymia and somatization. Psychosomatics, 37, 451–458. Barker, W. (1948). Studies on epilepsy: The petit mal attack as a response within the central nervous system to distress in organismenvironmental integration. Psychosom. Med., 10, 73-94. Barker, W., Barker, S. (1950). Experimental production of human convulsive brain potentials by stress induced effects upon neural integrative function: Dynamics of the convulsive reaction to stress. A. Res. Nerv. and Ment. Dis. Proc., 29, 90-113. Barros-Ferreira, M., Chodkiewicz, J.P., Lairy, G.C., Salzrulo, P. (1975). Disorganized relations of tonic and phasic events of REM sleep in a case of brain stem tumour. Electroenceph. clin. Neurophysiol., 38, 203-207. Bearden, C., Lavelle, N., Buysse, D., Karp, J.F., Frank, E. (1996). Personality pathology and time to remission in depressed outpatientstreated with interpersonal psychotherapy. J. Pers. Disord., 10, 164-173. Beck, A.T., Guthrie, T. (1956). Psychological significance of visual auras. Psychosom. med., 18, 133-142. Beck, A.T., Steer, R.A., Brown, G.K. (1999). Beckova sebeposuzovací škála depresivity pro dospělé, BDI-II, Příručka (Úprava: Preiss, M., Vacíř, K.). Brno, Psychodiagnostika Brno.

- 261 -


Berenbaum, J., James, T. (1994). Correlates and retrospectively reported antecedents of alexithymia. Psychosom. Med., 56, 353–359. Berewin, C.R., Andrews, B. (1998). Recovered memories of trauma: phenomenology and cognitive mechanisms. Clinical Psychology Review, 18, 8, 949-970. Berkhout, J., Walter, D.O., Adey, W.R. (1969). Alteration of the human electroencefalogram induced by stressful verbal activity. Electroenceph clin Neurophysiol., 27, 457-469. Bernstein, C.E., Putnam, F.W. (1993). An Update on the Dissociative experiences scale. Dissociation, 6, 16-25. Bernstein, E.M., Putnam, F.W. (1986). Development, Reliability, and Validity of a Dissociation Scale. J. Nerv. Ment. Dis., 174, 12, 727735. Blake, R., Logothetis, N.K. (2002). Visual competition. Nature, 11, 597-635. Bliss, E. (1984). A symptom profile of patients with multiple personality disorder, including MMPI results. Journal of Nervous and Mental Disease, 174, 197-202. Bob, P. (2000). Disociativní procesy a jejich měření. Česká a slovenská psychiatrie, 96(6), 301-309. Bob, P. (2002). Disociativní tendence psyché. Nepublikovaná doktorská disertační práce. Fakulta sociálních studií, katedra psychologie, Brno 2002. Bob, P. Ptáček, R., Pavlát, J., Jasová, D., Paclt, I.., Zvolský, P., Páv M. (2004). Symptoms of complex partial epilepsy in depression and possibilities of prediction for anticonvulsants. Homeostasis in Health and Disease, 43, 30-32. Bob, P. (2003). Dissociation and neuroscience: History and New Perspectives. Intern. J. Neuroscience, 113, 903-914. Bob, P., Faber, J. (1999). Quantum Information in Brain Neural Networks and Electroencephalogram. Neural Network World, 4, 365372. Bob, P., Faber, J. (2001). Neural complexity and dissociation within the framework of quantum theory. Neural Network World, 11, 27-32.

- 262 -


Bob, P., Pavlát, J., Jasová, D. (2004). Dissociation and complex partial seizure symptoms in depressed patients. In Česka psychiatrie a svět. (Eds.) Raboch J., Zrzavecká, I., Doubek, P., Anders, M. Galen, 2004. Bob, P., Ptáček, R. (2001). Disociativní komponenty v etiopatogenezi epilepsie a možnosti jejich sledování. Československá psychologie, 45 (4), 360-366. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I. (2002). Disociativní poruchy a možnosti diferenciální diagnostiky epileptických a psychogenních neepileptických záchvatů. Česká a slovenská psychiatrie, 98 (7), 377381. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I., Zvolský, P., Jasová, D. , Pavlát, J., Páv, M. (2003a). Complex Partial Seizure-like Symptoms, Dissociation and Traumatic Stress in Depressed Patients. European Neuropsychopharmacology, 13 (Suppl. 4), S439 (Abstract). Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I., Zvolský, P., Jasová, D. , Pavlát, J., Páv, M., Vanclová, J., Vyhnánková, Z., Ďurian, T., Dušek, M., Janečková, E., Papežová, S., Pavlovský, P., Uhrová, T., Žukov, I. (2003b). Disociace a symptomy komplexní parciální epilepsie u depresivních pacientů. Česká a slovenská psychiatrie, 2, (v tisku). Bob, P., Zvolský, P. Paclt, I. et al. (2002). Disociativní komponenty v etiopatogenezi deprese a možnosti jejich sledování a terapeutického ovlivnění. České a slovenská psychiatrie, 98(2), 13-18. Boleloucký, Z. (1986). Mnohočetná, disociovaná osobnost- nový zájem o starý problém. Československá psychiatrie, 82, 318-327. Booth-Butterfield, M., Booth-Butterfield, S. (1990). Conceptualizing affect as information in communication production. Human Communication Research, 16, 451—76. Bowman, E.S., Coons, P.M. (1992). The Use of Electroconvulsive Therapy with Dissociative Disorders. J. Nerv. Ment. Dis., 180, 524528. Braun, B.G. (1993). Multiple personality disorder nad post-traumatic stress disorder. In: J. P. Wilson, Raphael, B. (Eds). International handbook of traumatic stress syndromes. New York, Plenu Press, 103111.

- 263 -


Brázdil, M., Rektor, I., Dufek, M., Jurák, P., Daniel, P. (1998). Effect of Subthreshold Target Stimuli on Event-Related Potentials. Electroenceph. clin. Neurophysiol., 107, 64-68. Breuer, J., Freud, S. (1895). Studies in Hysteria. New York, Basic Books. Briere, J. (1996). Psychometric review of the Trauma Symptom Checklist-40, In: Stamm, B.H. (Ed). Measurement of stress, trauma, and adaptation. Sidran Press, Lutherville. Brown, B.G. (1984). Towards a Theory of Multiple Personality and Other Dissociative Phenomena. Psychiatrics Clinics of North America, 7 (1), 171-193. Brown, R.J., Trimble, M.R. (2000). Dissociative psychopathology, nonepileptic seizures, and neurology. Journal of Neurology, Neurosurgery and Psychiatry, Sep., 251-258. Buck, O.D. (1983). Multiple Personality as a Borderline State. J. Nerv. Ment. Dis., 171, 62-65. Cardena, E. (1994). The Domain of Dissociation. In: Lynn, R., Rhue, J. W. (Eds). Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 15-32. Carlson, E.B., Armstrong, J. (1994). The diagnosis and assessment of dissociative disorders. Dissociation: Clinical and reserch perspectives. New York, Guilford Press. Carlson, E.B., Putnam, F.W. (1993). An update on the Dissociative Experiences Scale. Dissociation. 6, 16 – 27. Carlson, E.B., Putnam, F.W., Ross, C.A., Torem, M., Coons, P.M., Dill, D.L., Loewenstein, R.J., Braun, B.G. (1993). Validity of the Dissociative Experiences Scale in screening for multiple personality disorder: A multicenter study. American Journal of Psychiatry. 150, 1030 – 1036. Carlson, E.B. (1991). Factor analysis of the Dissociative Experiences Scale: A multicenter study. In: Braun, B. G., Carlson, E. B. (Eds). Proceedings of the Eight International conference on Multiple Personality and Dissociative States. Chicago, Rush. Carlson, N.R. (1998). Physiology of Behaviour. Allyn and Bacon.

- 264 -


Carrion, V.G., Steiner, H. (2000). Trauma and dissociation in deliquent adolescents. Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry, 39, 353-359. Coons, P.M. (1986). Treatement progress in 20 patients with multiple personality disorder. Journal of Nervous and Mental Disease, 174, 715-721. Coons, P.M., Bowman E.S., Pellow, T.A. (1989). Post-traumatic aspects of the treatment of victims of sexual abuse and incest. Psychiatric Clinics of North America, 12, 325-327. Corcoran, K., Fischer, J. (1994). Measures for clinical practice A Sourcebook 3rd Ed. Vol. 2 Adults. New York. The Free Press. Costa, P.T., McCrae, R. R. (1992). NEO-PI-R Revised NEO Personality Inventory (NEO-PI-R). Odessa, Pschological Assessment Resources. Český statistický úřad. Statistická ročenka 2004. Praha. Čírtková, L. (2004). Forenzní psychologie. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Daniel, J. (1983). Stroopův test. Bratislava, Psychodiagnostické a didaktické testy. Dell, P.F. (2002). Dissociative phenomenology of Dissociative Identity Disorder. Journal of Nervous & Mental Disease, 190, 1- 15. Denny, E.B., Hunt, R.R. (1992). Affective valence and memory in depression: Dissociation of recall and fragment completion. Journal of Abnormal Psychology, 101, 575-580. DePrince, A.P., Freyed, J.J. (1999). Dissociative tendencies, attention and memory. Pschological Science, 10, 5, 449-452. Devinsky, O., Putnam, F., Grafman, J., Bromfield, E., Theodore, W.H. (1989). Dissociative states and epilepsy. Neurology, 39, 6, 835-40. Diguer, L.S., Barber, J.P., Luborsky, L. (1993). Three concomitans: Personality disorders, psychiatric severity, and outcome of dynamic psychotherapy of major depression. Am. J. Psychiatry, 150, 720-726. Disman, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha, Karolinum. Einstein, D. (1998). Shame, guilt, ego development, and the five-factor model of personality. Journal of Personality Assessment, 66, 555–582.

- 265 -


Elzinga, B.M., Bermond, B., van Dyck, R. (2002). The relationship between dissociative proneness and alexithymia. Psychother. Psychosom., 7, 104–111. Erdelyi, M.H. (1985). Psychoanalysis: Freuds cognitive psychology. New York, W.H. Freeman. Evers-Szostak, M., Sanders, S. (1992). The Children’s Perceptual Alteration Scale (CAPS): A measure of children’s dissociation. Dissociation, 5, 91-97. Faber J, Bob, P. (2001). Disociace forsírovaná normalizace a epileptóza. Česk. slov. Psychiatrie, 97, 3, 120-125. Faber, J. (1995). Epilepsie a epileptózy. Praha, Maxdorf-Jesenius. Faber, J. (1998). Temporální epilepsie a vědomí. Praha, Triton. Faber, J., Bob, P., Ptáček, R. Petránek, S. (2001). Dissociation and Epilepsy. Psychiatrie, 1, 4-10. Faber, J., Tyl, J., Pilařová, M., Vučková, Z., Vyšata, O., Bohmová, L., Ptáček, R. (1999). EEG-Biofeedback training influence on EEGSpectrum and psychic functions. Clinical Neurophysiology, Vol. 110, Supplement 1, September 1999, Feeny, N.C., Zoellner, L.A., Fitzgibbons, L.A., Foa, E.B. (2000). Exploring the roles of emotional numbing, depression, and dissociation in PTSD. J. Trauma. Stress, 13(3), 489-98. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do psychologického výzkumu. Portál, Praha. Fischer, C. (1954). Dreams and Perception: The Role of Preconscious and Primary Modes of Perception and Dream Formation. Journal of the American Psychanalytic Association, 2, 389-445. Frankel, F.H. (1996). Dissociation: The Clinical Realities. Am. J. Psychiatry, 153 (7) Suppl., 64-70. Frankl, V.E. (1994). Vůle ke smyslu. Vybrané přednášky o logoterapii. Brno, Cesta. Frankl, V.E. (1995). Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno, Cesta. Fraňková, S., Bičík, V. (1999). Srovnávací psychologie a základy etologie. Praha, Karolinum.

- 266 -


Frankovský, M., Baumgartner, F. (2001). Kvantivatívný a kvalitatívný prístup – boj kto z koho v společenských vedách? In: Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. (Ed). Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Freud, S. (1991). Vybrané spisy I. Praha, Avicenum. Friedl, M.C., Draijer, N. (2000). Dissociative disorders in Dutch psychiatric inpatients. Am. J. Psychiatry, 157, 1012-1013. Frischholz, E.J., Braun, B.G., Sachs, R.G. et al. (1990). The Dissociative Experiences Scale: Further replication and validation. Dissociation, 3, 151-153. Fullerton, C.S., Ursano, R.J., Epstein, R.S., Crowley, B., Vance, K.L., Kao, T.C., Baum, A. (2000). Peritraumatic dissociation following motor vehicle accidents: relationship to prior trauma and prior major depression. J. Nerv. Ment. Dis., 188(5), S267-72. Glaslová, K., Bob, P., Jasová, D., Bratková, N., Ptáček, R. (2004). Traumatic stress and schizophrenia. Neurology, Psychiatry and Brain Research, 11, 205-208. Glisky, M.L., Kihlstrom, J.F. (1993). Hypnotizability and facets of openness. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, XLI, 112–123. Goleman, D. (1995). Emotional intelligence. New York, Bantam Books. Good, M.I. (1993). The Concept of an Organic Dissociative Syndrome: What is the Evidence? Harv. Rev. Psychiatry, 1(3), 145-57. Goodglass, H., Budin, C. (1988). Category and modality specific dissociations in world comprehension and concurrent phonological dyslexia. Neuropsychologica, 26, 67-78. Grabe, H.J, Rainermann, S., Spitzer, C., Gansicke, M., Freyberger, H.J. (2000). The relationship between dimensions of alexithymia and dissociation. Psychother. Psychosom., 69, 128–131. Graham, D. (1998). The pediatric management of the dissociative child. In: J.L. Silberg (Ed.). The dissociative child: Diagnosis, treatment & management. 2nd ed., 297-314, Lutherville, MD: Sidran Press.

- 267 -


Groth-Marnat, G., Jeffs, M. (2002). Factors from the five-factor model of personality that predict dissociative tendences in a clinical population. Personality and Individual Differences, 32, 969-976. Havens, L.L. (1966). Pierre Janet. J. Nerv. Ment. Dis., 143 (5), 383-398 Heller, D. (2001). Metodologie v krizi. In: Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. (Ed). Kvantittivní a kvalitativní výzkum v psychologii. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha, Portál. Hendl, J. (2004). Přehled statistických metod zpracování dat. Praha, Portál. Hilgard, E.R. (1974). Toward a Neodissociation Theory: Multiple Cognitive Controls in Human Functioning. Perspectives in Biology and Medicine, 17 (3), 301-316. Hilgard, E.R. (1986). Divided Consciousness. Multiple Control in Human Thought and action. New York, Wiley. Hilgard, E.R. (1994). Neodissociation Theory. In: Lynn, R., Rhue, J. W. (Eds). Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 32-52. Horen, S.A., Leichner, P.P., Lawson, J.S. (1995). Prevalence of dissociative symptoms and disorders in an adult psychiatric inpatient population in Canada. Can. J. Psychiatry, 40, 185-191. Hornstein, N.L. (1998). Complexities of psychiatric differential diagnosis in children with dissociative symptoms and disorders. In: J.L. Silberg (Ed.), The dissociative child: Diagnosis, treatment & management, 2nd ed., 27-45, Lutherville, MD: Sidran Press. Horowitz, M., Wilner, M., Alvarez, W. (1979). Impact of Event Scale: A Measure of Subjective Stress. Psychosomatic Medicine, 41, 209218 Horowitz, M., Loewenstein, R.J. (1994). The rational treatement of multiple personality disoder. In: Lynn, R., Rhue, J. W. Dissociation Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 289-317. Hoskovec, J. (1969). Psychologie hypnózy a sugesce. Praha, Academia. Hřebíčková, M. (1996). Obecné dimenze opisu osobnosti v češtině a němčině. Československá psychologie, 40, 5, 392-405.

- 268 -


Hřebíčková, M. (2004). NEO osobnostní inventář. Praha, Testcentrum. Chu, J., Dill, D. (1990). Dissociative Symptoms in Relation to Chidhood Sexual and Physical Abuse. American Journal of Psychiatry, 147, 887-892. Ilardi, S.S., Craighead, W.E., Evans, D.D. (1997). Modelling relapse in unipolar depression: The effects of dysfunctional cognitions and personality disorders. J. Consult. Clin. Psychol., 65, 381-391. Irwin, H.J., Melbin-Helberg, E.B. (1997). Alexithymia and dissociative tendencies. J. Clin. Psychol. 53, 159–166. Irwin, H.J. (1995). Affective predictors of dissociation, III: affect balance. Journal of Psychology, 129, 463–467. Irwin, H.J. (1998). Dissociative tendencies and the sitting duck: are self reports of dissociation and victimization symptomatic of neuroticism? Journal of Clinical Psychology, 54, 1005–1015. ISSD Task Force on Children and Adolescents. Guidelines for the Evaluation and Treatment of Dissociative Symptoms in Children and Adolescents., February, (2003). Jackson, J.H. (1931). Selected Writings of John Hughlings Jackson. London, Hodder and Stoughton Ltd. Janet, P. (1890). L’Automatisme Psychologique. Paris, Felix Alcon. Janet, P. (1934). Psychologické léčení. Praha. Jung, C.G. (1997). O synchronicitě. In: Výbor z díla II. Brno, Tomáš Janeček. Jung, C.G. (1972a). On the Nature of the Psyche. The structure and dynamics of the psyche. Collected Works of C.G. Jung 8. Princeton University Press; český překlad: Teoretické úvahy o podstatě duševna. In: Výbor z díla II. Brno, Tomáš Janeček. Jung, C.G. (1972b). A Review of the Complex Theory. The structure and dynamics of the psyche. Collected Works of C.G. Jung 8. Princeton University Press. Česky (1996): Obecné pojednání k teorii komplexu. In: Výbor z díla I, Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka. Jung, C.G. (1972c). Psychological factors determining human behaviour. The structure and dynamics of the psyche. Collected Works of C.G. Jung 8, Princeton University Press.

- 269 -


Jung, C.G. (1972d). Psychological factors determining human behaviour. The structure and dynamics of the psyche. Collected Works of C.G. Jung 8, Princeton University Press. Jung, C.G. (1973). Collected Works of C. G. Jung. Vol. 2. Princeton, Princeton University Press. Jung, C.G. (1992). Analytická psychologie její teorie a praxe. Praha, Academia. Jung, C.G. (1994). Duše moderního člověka. Brno, Atlantis. Jung, C.G. (1997a). Teoretické úvahy o podstatě duševna. In: Výbor z díla II. Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka. Jung, C.G. (1997b). Výbor z díla I, Obecné pojednání k teorii komplexu. Brno, T. Janeček. Jung, C.G., Kerényi, K. (1993). Věda o mytologii. Brno, Nakladatelství T. Janečka. s. 159-160. Kaiser, H.F. (1960). The application of electronic computers to factor analysis. Educational and Psychological Measurement, 20, 141-151. Kaplan, M.J., Klinetob, N.A. (2000). Childhood emotional trauma and chronic posttraumatic stress disorder in adult outpatients with treatment-resistant depression. J. Nerv. Ment. Dis., 188, 596-601 Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha, Academia. Kebza, V. (2001). Sociální psychologie zdraví. In: Výrost, J., Slaměník, I.: Aplikovaná sociální psychologie II. Praha, Grada, str. 19 – 35. Kebza, V., Paclt, I (1999). Strukturovaný vyšetřovací postup depresivních poruch v primární lékařské péči: detekce, diagnostika, léčba. Praha, Státní zdravotní ústav. Kebza, V., Paclt, I. (2002a). Deprese. Praha, Státní zdravotní ústav. Kebza, V., Paclt, I. (2002b). Úzkostné poruchy. Praha, Státní zdravotní ústav. Kebza, V., Šolcová, I (2003). Syndrom vyhoření. Praha, Státní zdravotní ústav. Kebza, V., Šolcová, I. (1998). Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Čs. Psychologie, 42, 5, 429 – 448.

- 270 -


Kebza, V., Šolcová, I. (2000). Retrospektiva, současnost a perspektivy psychologie zdraví. Čs. psychologie, 44, 4, 309 – 318. Kebza, V., Šolcová, I. (2003). Well-being jako psychologický a zároveň mezioborově založený pojem. Čs. psychologie 47, 4, 333 - 345. Kerlinger, F.N. (1972). Základy výzkumu chování. Praha, Academia. Kerlinger, F.N., Lee, H.B. (2000). Foudations of Behavioral Research. Hart Court, College Publishers. Kernberg, O.F. (1984). Severe Personality Disorders: Psychotherapeutic Strategies. New Heaven, Yale University Press. Kihlstrom, J.F. (1992). Hypnosis: A sesquicentennial essay. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 40, 301314. Kihlstrom, J.F. (1994). One Hundren Years of Hysteria. In: Lynn, R., Rhue, J. W. Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 365-394. Klein, M., Ponds, R.W.H.M., Houx, P.J., Jolles, J. (1997). Effect of test duration an age-related differences in Stroop interference. J. Clin. Exp. Neuropsychol., 18,77-82. Kornmeier, J., Bach, M. (2005). The Necker cube—an ambiguous figure disambiguated in early visual processing. Vision Research, 45, 955960. Kratochvíl, S. (1999). Experimentální hypnóza. Praha , Academia. Krippner. S. (1994). Transference and Countratransference Shaping Influences on Dissociative Syndromes. In: Lynn, R., Rhue, J. W. (Eds). Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 317-338. Kuyk, J., Spinhoven, P., Van Emde Boas, W., Van Dyck, R. (1999). Dissociation in Temporal Lobe Epilepsy and Pseudo-Epileptic Seizure Patients. The Journal of Nervous and Mental Disease 187, 713-720. Kwapil, T.R., Wrobel, M.J., Pope, C.A. (2002). The five-factor personality structure of dissociative experiences. Personality and Individual Differences, 32, 431–443. Langle, A., Orglerová, Ch., Kundi, M. (2001). ESK - Existenciální škála. Praha, Testcentrum.

- 271 -


Langmeier. J., Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Grada, Praha. Lara, M.E., Klein, D.N. (1999). Psychosocial processes underlying the maintenance and persistence of depression: Implications for understanding chronic depression. Clin. Psychol. Rev., 19, 553-570. Laski, M. (1990). Ecstasy in secular and religious experience. Los Angeles, Tarcher. Lewis, D.O. (1996). Diagnostic evaluation of the child and adolescent with dissociative identity disorder/multiple personality disorder. Child & Adolescent Psychiatric Clinics of North America, 5, 303-331. Li, D., Spiegel, D. (1992). A Neural Network Model of Dissociative Disorders. Psychiatric Annals, 22, 144-147. Libet, B., Wright, E.W. Jr, Feinstein, B., Pearl, D.K. (1979). Subjective Refferal of the Timing for a Conscious Sensory Experience. Brain, 102, 193-224. Lovit, R., Lefkof, G. (1985). Understanding multiple personality disorder with the Comprehensive Roschac Systém. Journal of Personality Assessment. 59, 289-294. Lynn, S.J., Ryje, J.W. (1994). (Eds.) Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. The gulford Press, New York. Marcel, A.J. (1975). Conscious and Unconscious Perception: An Approach to the Relations Between Phenomenal Experience and Perceptual Processes. Cognitive Psychology, 15, 218-300. Marcel, A.J. (1983). Conscious and Unconscious Perception: An Approach to the Relations Between Phenomenal Experience and Perceptual Processes. Cognitive Psychology 15, 238-300. Marlondo, R. J., Spiegel, D (1994). The treatement of post-traumatic stress disorder. In: Lynn, R., Rhue, J. W. (Eds). Dissociation Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 15-32. Maršálová, L., Mikšík, O., Břicháček, V., Hraboský, M., Hraboská, A., Smékal, V. (1990). Metodológia a metódy psychologického výskumu. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo.

- 272 -


Martin, J.B. and Pihl, R. (1986). Influence of alexithymic characteristics on physiological and subjective stress response in normal individuals. Psychotherapy and Psychosomatics, 45, 66-77. Martinez-Sanchez, F., Ato-Garcia, M., Ortiz-Soria, S. (2003). Alexithymia – State or Trait?. The Spanish Journal of Psychology, 6, 1, 51-59. Marty, P., de M'Uzan, M. (1963). 'La pensée opératoire. Revue Française de Psychanalyse, 27, 345-356. Masson, J. (1996). Qualitative Researching. London, Sage. Matthews, G., Zeidner, M., Roberts, R.D. (2002). The Clinical Psychology of Emotional Maladjustment. Chapter 10 of Emotional Intelligence: Science and Myth, 387-400. Cambridge, Massachusetts Institute of Technology. Meares, R. (1999). The Contribution of Hughlings Jackson to an Understanding of Dissociation. Am. J. Psychiatry, 156 (12), 18501855. Meloun, M., Militký, J. (2004). Statistická analýza experimentálních dat. Praha, Academia. Merckelbach, H., Muris, P., Nijman, H., De Jong, P.J (1996). Self Reportet Cognitive Failures and neurotic Symptomatology. Personality and Individual Differences, 20, 715-724. Mikšík, O. (1985). Psychická integrita osobnosti. Praha, Univerzita Karlova. Mikšík, O. (1986). Úvod do psycholgické metodologie II. Praha, SPN. Mikšík, O. (1999). Psychologické teorie osobnosti. Praha, Karolinum. Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobnosti. Praha, Karolinum. MKN 10 (1996). Mezinárodní klasifikace nemocí: 10. Revize. Duševní poruchy a poruchy chování. Diagnostická kriteria pro výzkum. (Přeloženo z angl. orig. ICD-10. Classification of Mental and Behavioural Disorders. Diagnostic Criteria for research.) Praha, Psychiatrické centrum. Modestin, J., Lotscher, K., Erni, T. (2002). Dissociative experiences and their correlates in young non-patients. Psychol. Psychother., 75, 58– 64.

- 273 -


Nakonečný, M. (1998). Základy psychologie. Praha, Academia. Nemiah, J.C. (1979). Dissocitive amnesia: a clinical a theoretical reconsideratin. In: Kihlstrom, J.F., Evans, F.J., Hillsade, N.J. Functional Disorders of Memory. Lawrence Erlbaum Associates. Nemiah, J.C. (1981). Dissociative Disorders. In: Freeman, A.M., Kaplan, H.I. (Eds.). Comprehensive Textbook of Psychiatry. Baltimore, Williams and Wilkins. Nijenhuis, E.R.S., Spinhoven, Ph., Van Dyck, R., Van Der Hart, O., Vanderlinden, J. (1996). The Development and Psychometric Characteristics of the Somatoform Dissociation Questionnaire (SDQ20). J. Nerv. Ment. Dis. 184, 11, 688-694. Nijenhuis, E.R.S., Spinhoven, Ph., Van Dyck, R., Van Der Hart, O., Vanderlinden, J. (1997). The Development of the Somatoform Dissociation Questionnaire (SDQ-5) as a Screening Instrument for Dissociative disorders. Acta Psychiatr. Scand., 96, 311-318. Nijenhuis, E.R.S., Van Dyck, R., Spinhoven, Ph., Van Der Hart, O., Chatrou, M., Vanderlinden, J., Moene, F. (1999). Somatoform dissociation discriminates among diagnostic categories over and above general psychopathology. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 33 (4), 511-520. Noll, R. (1989). Multiple Personality, Dissociation, and C.G. Jung Complex Theory. J. of Analytical Psychology, 34, 353-370. Noyes, R., Kletti, R. (1977). Depersonalization in response to lifethreatenning danget. Comprehensive Psychiatry, 18, 375-384. Osecká, L.(2001). Typologie v psychologii. Praha, Academia. Overton, D.A. (1991). Historical context of state dependent learning and discriminantive drug effects. Behavioral Pharmacology, 2, 253-264. Overton, D.A. (1978). Major Theories of State Dependent Learning. In: Ho, B.T., Richards, D.V., Chute, D.L. (Eds.). Drug Discrimination and State Dependent Learning. London, Academic Press. Paclt, I., Kebza, V., Florian, J. (2001). Depresívní poruchy v primární lékařské péči. Zdravotnické noviny – Lékařské listy, 50, 4, 22 – 28. Parker, J.D.A., Bagby, R.M., Taylor, G.J. (1991). Alexithymia and depression: Distinct or overlapping constructs? Compr Psychiatry., 32, 387–394.

- 274 -


Parker, J.D.A., Taylor, J.G., Bagby, R. M (2003). The 20-Item Toronto Alexithymia Scale III. Reliability and factorial validity in a community population. Journal of Psychosomatic Research, 55(2003), 269– 275. Peterson, G. (1998). Diagnostic taxonomy: Past to future. In: J.L. Silberg (Ed.), The dissociative child: Diagnosis, treatment & management, 2nd ed. (pp. 4-26). Lutherville, MD: Sidran Press. Pitblado, C.B., Sanders, B. (1991). Reliability and short-term stability of scores on the Dissociative Experiences Scale. In: Braun, B.G., Carlson, E.B. (Eds.). Proceedings of the Eighth International Conference on Multiple Personality and the Dissociative States, Chicago, Rush. Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha, Academia. Poetzl, O. (1960). The Relationship Between Experimentally Induced Dream Images and Indirect Vision. Psychological Issues Monograph, 2, 46-106. Preiss J., Vojtěch Z., Haas T. (2004). Lze diagnostikovat pseudozáchvaty (neepileptické psychogenní záchvaty) podle Škály disociačních zkušeností (DES)? Česká a slovenská psychiatrie, 100(4), 197-203. Preiss, M., Laing, H. (2001). Test kognitivního odhadu. Praha, Testcentrum. Preiss, M., Press, J., Panama, J. (1997). Test cesty. Bratislava, Psychodiagnostika. Pribor, E.F., Yutzy, S.H., Dean, T.J., Wetzel, R.D. (1993). Briquet’s Syndrome, Dissociation, and Abuse. Am. J. Psychiatry, 150, 10, 15071511. Ptáček, R. (2005a). Psychologie disociace. Nepublikovaná diplomová práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, katedra psychologie. Ptáček, R. (2005b). Psychologie a měření disociace. Nepublikovaná disertační práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, katedra psychologie. Ptáček, R., Bob, P. Škála disociativní zkušeností – česká verze. Československá psychologie. (v recenzním řízení). Ptáček, R., Pemová, T. (2005). Hyperaktivita - komplexní model péče. Pedagogicko psychologické poradenství, 41, 60-64.

- 275 -


Ptáček, R., Tyl, J., Tylová, V. (1999). EEG BFB v nápravě LMD. In: Kucharská, A. (Ed.). Sborník specifických poruch učení a chování 1999. Praha, Portál. Putnam, F.W. (1997). Dissociation in children and adolescent. New York, London, The The Guilford Press. Putnam, F.W. (1989). Diagnosis and Treatment Multiple Personality Disorder. New York, London, The Guilford Press. Putnam, F.W., Helmers, K., Trickett, P.K. (1993). Development, reliability and validity of a child dissociation scale. Child Abuse & Neglect, 17, 731-742. Reanault, B., Signoret, J.L., Debruille, B., Breton, F., Bolgert, F. (1989). Brain Potentials Reveal Covert Facial Recognition in Prosopagnosia. Neuropsychologia, 27 (7), 905-912. Reviews Neuroscience, 3(1), 13–21. Riley, K.C. (1988). Measurement of Dissociation. J. Nerv. Ment. Dis., 176, 7, 449-450. Roberts, R.J., Gorman, L.L., Lee, G.P., Hines, M.E., Richardson, E.D., Riggle, T.A., Varney, N.R. (1992). The phenomenology of multiple partial seizure like symptoms without sterotyped spells: An epilepsy spectrum disorder? Epilepsy Res, 13, 167-177. Roberts, R.J., Varney, N.R., Paulsen, J.S. (1990). Dichotic listening and complex partial seizures. J Clin Exp Neuropsychol, 12, 448-458. Rock, I., Hall, S., Davis, J. (1994). Why do ambiguous figures reverse? Acta Psychologica (Amst), 87(1), 33–59. Roedema, T.M., and Simons, R.F. (1999). Emotion processing deficits in alexithymia. Psychophysiology, 36, 379-387. Roesler, T.A. (1994). Reactions to disclosure of childhood sexual abuse: the effect on adult symptoms. Journal of Nervous and Mental Disease, 182, 618-624. Rolf, B., Zillmer, E (2000). Test pozornosti d2. Praha, Testcentrum. Ross, C.A. (1991). Epidemiology of multiple personality disorder. Psychiatric Clinics of North America, 14(3). 503 – 518. Ross, C.A., Joshi, S. (1992). Paranormal Experiences in the General Population. J. Nerv. Ment. Dis., 180, 357-361.

- 276 -


Ross, R., Ball, W., Sullivan, K., Caroff, S. (1989). Sleep disturbance as the hall-mark of posttraumatic stress disorder. American Journal of Psychiatry, 146(6), 697-707. Ruiz, M.A., Pincus, A.L., Ray, W.J. (1999). The relationship between dissociation and personality. Personality and Individual Diferences, 2, 239-249. Říčan, P. (1977). Úvod do psychometrie. Bratislava, Didaktické testy. Salovey, P., Mayer, J.D. (1990). Emotional intelligence. Imagination, Cognition, and Personality, 9, 185-211 Sanders, B. (1992). The imaginary companion experience in multiple personality disorder. Dissociation, 5, 159-162. Saxe, G.N., Van der Kolk, B.A., Berkowitz, R. et al. (1993). Dissociative disorders in psychiatric inpatients. Am. J. Psychiatry, 150, 1037-1042. Sayar, K., Kose, S., Grabe, H.J., Topbas, M. (2005). Alexithymia and dissociative tendencies in an adolescent sample from Eastern Turkey. Psychiatry and Clinical Neurosciences , 59, 127–134 Shalev, A.Y., Freedman, S., Peri, T., Brandes, D., Sahar, T., Orr, S.P., Pitman, R.K. (1998). Prospective study of posttraumatic stress disorder and depression following trauma. Am. J. Psychiatry, 155(5), 630-7. Shea, M.T., Pilkonis, P.A., Beckham, E., Collins, J.F., Elkin, I., Sotsky, S.M., Docherty, J.P. (1990). Personality disorders and treatment outcome in the NIMH treatment of depression collaborative research program. Am. J. Psychiatry, 147, 711-718. Shor, R.E. (1979). The fundamental problem in hypnosis research as viewed from historic prespectives. In: From, E., Shor, R.E. (Eds). Hypnosis: Developements in research and new perspectives (15 – 41).Chicago, Aldine. Schnyder, U., Moergeli, H., Klaghofer, R., Buddeberg, C. (2001). Incidence and prediction of posttraumatic stress disorder symptoms in severely injured accident victims. Am. J. Psychiatry, 158(4) 594-9. Siegrist, M. (1995). Reliability of the Stroop thest with single-stimulus presentation. Percept. Mot. Skills, 81, 1295-1298. Sifneos, P.E. (1972). Short-term psychotherapy and emotional crisis. Cambridge, MA: Harvard University Press.

- 277 -


Sifneos, P.E. (1996). 'Alexithymia: Past and present', American Journal of Psychiatry, 153, 137-142. Sifneos, P.E. (2000). Alexithymia, clinical issues, politics and crime. Psychotherapy and Psychosomatics, 69, no. 3, 113-116. Silber, A. (1979). Childhood seduction, parental pathology and hysterical symptomatology: The genesis of an altered state of consciousness. International Journal of Psychoanalysis, 60, 109-116. Silberg, J.L. (1998). Dissociative symptomatology in children and adolescents as displayed on psychological testing. Journal of Personality Assessment, 71, 421-439. Silva, P., Ward., J.M.A. (1993). Personality of dissociative experiences. Personality and Individual Diferences, 6, 857-859. Singer, W. (1993). Synchronization of Cortical Activity and its Putative Role in Information Procesing and Learning, Annu. Rev. Physiol., 55, 349-74. Skarda, CH.A., Freeman, W.J. (1987). How Brains Make Chaos in Order To Make Sense of the World. Behavioral and Brain Sciences, 10, , 161-95. Small, J.G., Stevens, J.R., Milstein, V. (1964). Electroclinical correlates of emotional activation of the electroencephalogram. J. Nerv. Ment. Dis., 138, 146-155 Smékal, V. (2000). Kvalitativní metodologie jako východisko z krize věd o člověku. Brno, Elysium. Smékal, V. (1970). Poznávání a posuzování osobnosti žáků. Praha, SPN.

Smékal, V. (1983). Kvalitativní přístup v psychologické výzkumu. Čs. Psychologie, 27, 3, 50-58.

Smékal, V. (1999). Kvalitativní přístup jako metodologie nové psychologie. In: Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha, Psychologický ústav AV ČR, s. 5-14. Smékal, V. (2001). Kvalitativní přístup jako metodologie nové psychologie. In: Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. (Eds). Kvantiattivní a kvalitativní výzkum v psychologii. Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti. Brno, Barrister a Principal.

- 278 -


Smolík, P. (1996). Duševní a behaviorální poruchuy. Praha, Maxdorf. Spanos, N., Burges, Ch. (1994). Hypnosis and Multiple Personality Disorder: A sociocognitive Perspective. In: Lynn, R., Rhue, J. W. (Eds). Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 136-159. Spiegel, D. (1990). Dissociatin and truma. In: Tasman, A, Goldfinger, S. M. (Eds.) American Psychiatric Press Review of psychiatry, Vol. 10, American Psychiatric Press, 261-275. Spiegel, D., Cardena, E. (1991). Disintegrated Experience: The Dissociative Disorders Revisited. Journal of Abnormal Psychology, 100, 366-376. Spreen, O., Strauss, E. (1991). A compendium of neuropsychological tests. New York, Oxford University Press. Steinberg, M. (1995). Handbook for the Assessment of Dissociation: A Clinical Guide. Washington, American Psychiatric Press. Steinberg, M., Cicchetti, B.R. (1991). Detection of dissociative disorders in psychiatric patients by a screening instrument and a structured diagnostc interview. American Journal of Psychiatry, 148, 1050-1054. Stephen, J. (2000). Psychometric Evaluation of Horowitz’s Impact of Event Scale: A Review. Journal of Traumatic Stress, 13, 101-113. Steriade M., Mc Cormick, D.A., Sejnowski, T.J. (1993). Thalamocortical oscilations in the sleeping and aroused brain. Science, 262, 679-685. Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha, Portál. Stevens, J.R. (1959). Emotional activation of the electroencephalogram in patients with convulsive disorders. J. Nerv. Ment. Dis., 128, 339351. Stevens, J.R. (1962). Central and peripheral factors in epileptic discharge. Arch. Neurol., 7, 330-338. Stockdale, G.D., Gridley, B.E., Ware, B.D., Holtgraves, T. (2002). Confirmatory Factor Analysis of Single- and Multiple- Factor Competing Models of the Dissociative Experiences Scale in a Nonclinical Sample. Assesment, 9, 94-106. Stross, L. Shevrin, H. (1969). Hypnosis as a method for investigating unconscious thought processes. Journal of the American Psychoanalytic Association, 17, 100-135.

- 279 -


Stross, L. , Shevrin, H. (1962). Differences in thought organization between hypnosis and the waking state: An experimental approach. Bulletin of the Meninger Clinic, 26, 237-247. Stross, L., Shevrin, H. (1968). Thought organization in hypnosis and the waking state. J. Nerv. ment. Dis., 147, 272-288. Sundin, E.C., Horovitz, M. (2002). Imact of Events Scale: Psychometric Properties. British Journal of Psychiatry, 180, 205-209. Svoboda, M.(1999). Psychodiagnostika dospělých. Praha, Portál. Swinyard, E.A., Miyahara, J.T., Clark, L.D. et al. (1963). The effect of experimentally-induced stress on pentylenetetrazol threshold in mice. Psychopharmacologia, 4, 343-353. Šiška, E. (2002). The Stroop Colour-Word Test in psychology and Biomedicine. Acta Univ. Palacki. Olomouc., Gymn., 32(1), 45-52. Šolcová, I., Kebza, V. (1999). Sociální opora jako významný protektivní faktor. Čs. Psychologie, 43, 43, 1, 19 – 38. Tart, C.T. (1975). States of consciousness. New York, E. P. Dutton. Taylor, G.J. (2000). Recent developments in alexithymia theory and research. Can J Psychiatry, 45, 134–142. Taylor, G.J. (1994). 'The alexithymia construct: Conceptualization, validation, and relationship with basic dimensions of personality'. New Trends in Experimental and Clinical Psychiatry, 10, 61-74. Taylor, G.J., Bagby, R.M., Parker, J.D.A. (1997). Disorders of affect regulation: Alexithymia in medical and psychiatric illness. Cambridge (UK), Cambridge University Press. Taylor, G.J., Ryan, D., Bagby, R.M. (1985). Toward the development of a new self- report alexithymia scale. Psychotherapy and Psychosomatics, 44, 191-199. Testcentrum. Standardy pro pedagogické a psychologické testování. Praha 2001. Toppino, T.C., Long, G. M. (1987). Selective adaptation with reversible figures: Don’t change that channel. Perception & Psychophysics, 42 (1), 37 -48. Tutkun, H., Sar, V., Yargic, L.I., Özpulat, T., Yanik, M., Kiziltan, E. (1998). Frequency of dissociative disorders among psychiatric

- 280 -


inpatients in a Turkish university clinic. Am. J. Psychiatry, 155, 800805. Urban, M. (1993). Auditory Subliminal Stimulation: Methods. Perceptual and Motor Skills, 76, 1103-1106. Urbánek, T. (2000). Strukturální modelování v psychologii. Brno, Nakladatelství Pavel Křepela. Uttl, B., Graf, P. (1997). Color Word Stroop test performance accross the adult life span. J. Clin. Exp. Neuropsychol., 19, 405-420. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Portál, Praha. Vágnerová, M. (1999). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha, Portál Vágnerová, M. (1997). Úvod do psychologie. Praha, UK. Van der Hart, O., Friedman, B. (1989). A Reader’s Guide to Pierre Janet on Dissociation: A Neglected Intelectual Heritage. Dissociation, 2 (1), 3-16. Van der Kolk, B.A., Perry, J.C., Herman, J.L. (1991). Childhood origins of self-destructive behavior. Am. J. Psychiatry, 148, 1665-1671. Vand Der Kolk, B.A. (1998). Trauma and memory. Psychiatry and Clinical Neurosciences, 52, S5, 90-97. Wagner, E.E., Heise, M.R. (1974). A comparison of Roschach protocols of three multiple personalities. Journal of Personality Assesment, 38, 308 – 331. Walter, W.G. (1944). Electroencephalography. J. Ment. Sci., 90, 64. Warshaw, M.G., Fierman, E., Pratt, L., Hunt, M., Yonkers, K.A., Massion, A.O., Keller, M.B. (1993). Quality of Life and dissociation in Anxiety Disorder Patients With Histories of Trauma or PTSD. Am. J. Psychiatry, 150, 10, 1512-1516. Weiskrantz, L. (1997). Consciousness Lost and Found. Oxford, Oxford University Press. Whiffen, V.E., Benazon, N.R. (1996). Discriminant validity of the TSC40 in an outpatient setting. Child Abuse and Neglect, 21, 107-115. Wilkeson, A., Lambert, M.T., Petty, F., Zanarini, M., Williams, A.A., Lewis, R.E., Reich, R.B., Vera, S.C., Marino, M.F., Levin, A., Yong, L. (2000). Posttraumatic stress disorder, dissociation, and trauma

- 281 -


exposure in depressed and nondepressed veterans. J. Nerv. Ment. Dis., 188(8), 505-9. Williams, D.T. (1982). The Treatment of Seizures: Special Psychotherapeutic and Psychobiological Technics. In: Sands, H. (Ed.). Epilepsy A Handbook for the Mental Health Professional. New York, Bruner/Mazel. Williams, D.T., Spiegel, H., Mostofsky, D.I. (1978). Neurogenic and hysterical seizures in children and adolescents: differential diagnostic and therapeutic considerations. Am. J. Psychiatry, 135, 82-86. Williams, W.J., Jeong, J. (1989). New Time Frequency Disributions: Theory and Applications. IEEE Tranactions, CH2692-0000, 12431247. Wise, T.N., Mann, L.S., Sheridan, M.J. (2000). Relationship between alexithymia, dissociation and personality in psychiatric outpatients. Psychother. Psychosom., 69. 123–127. Wolf, P., Trimble M.R. (1985). Biological Antagonism and Epileptic Psychosis. British Journal of Psychiatry, 146, 272-276. Wolfradt, U., Meyer, T. (1997). Interrogative suggestibility, anxiety, and dissociation among anxious patients and normal controls. Personality and Individual Differences, 25, 425–432. Wong, P.S., Shevrin, H., Williams, W.J. (1994). Conscious and Nonconscious Processes: An ERP Index of an Anticipatory Response in a Conditioning Paradigm Using Visual Masked Stimuli. Psychophysiology, 31, 87-101. Woody, E.Z., Bowers, K.S. (1994). Frontal Assault on Dissociated Control. In: Lynn, R., Rhue, J.W. (Eds.). Dissociation - Clinical and Theoretical Perspectives. New York, GuilfordPublications, 365-394. World Health Organization. ICD-10 (1994). Classification of Mental and Behavioural Disorders. Diagnostic Criteria for Research. Geneva. Wortman, C.B., Loftus, E.F., Marshall, M.E. (1992). Sensation and Perception. In: Wortman, C.B., Loftus, E.F., Marshall, M.E. (Ed.). Psychology. New York, Mc Graw-Hill. Yates, J.L., Nasby, W. (1993). Dissociation, Affect, and Network Models of Memory: An Integrative Proposal. J.Trauma. Stress, 6, 305-326.

- 282 -


Yeager, C.A., Lewis, D.O. (1996). The intergenerational transmission of violence and dissociation. Child & Adolescent Psychiatric Clinics of North America, 5, 393-430. Zech, E., Luminet, O., Bernard Rimé, Wagner, H. (1999). Alexithymia and its measurement. European Journal of Personality, 13, 511-532. Zhiyan, T., Singer, J.L. (1997). Daydreaming styles, emotionality, and the big five personality dimensions. Imagination,Cognition, and Personality, 16, 399–414. Zlotnik, C., Shea, M.T., Pearlstein, T., Simpson, E., Costello, E., Begin, A. (1996a). The relationship between dissociative symptoms, alexithymia, impulsivity, sexual abuse, and selfmutilation. Compr. Psychiatry, 37, 12–16. Zlotnik, C., Shea, M.T., Begin, A., Pearlstein, T., Simpson, E., Costello, E. (1996b). The validation of the Trauma Symptom Checklist-40 (TSC-40) in a sample of inpatients. Child Abuse and Neglect, 20, 503510. Zvárová, J. (2002). Základy biomedicínské statistiky. Praha, Karolinum. Brickenkamp, B., Zillmer, E. (2000). D2 – test pozornosti. Praha, Testcentrum. Wright, D.B., Osborne, J.E. (2005). Dissociation, cognitive failures, and working memory. American Journal of Psychology, 118(1), 103-113. Yuille, J.C., Cutshall, J.L. (1989). Analysis of the statements of victims, withesses and suspects. In: Yuille, J.C. (Ed.). Credibility Assesment. Dordecht, Klewer Academic Publisher. Vanderlinden J., Moene F. (1999). Somatoform dissociation discriminates among diagnostic categories over and above general psychopathology. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 33, 4, 511-520.

- 283 -

28. REJSTŘÍK JMENNÝ


A Alexander, P. C. · 65 Alison, R.B. · 75 Allen, I.M. · 75 Allen, J.G. · 75 Alper, K. · 75 Amthauer, R. · 125, 126, 127, 128 Anderson, C. L. · 65 Apfel, R. J. · 68 Armstrong, J. G. · 82, 93, 101, 102, 167 Attkinson, R. L. · 23, 42, 47, 48

B Baddeley, A. D. · 53 Bagby, R. M. · 69, 70, 71, 103, 104, 181, 184, 197 Bach, D. · 116, 133, 169, 198 Bach, M. · 116, 133, 169, 198 Bearden, C. · 83 Beck, A.T. · 117, 141, 175, 214, 216 Berenbaum, J. · 72 Berewin, C., R. · 55 Bernstein, C., E. · 75, 86, 87, 97, 98, 99 Bliss, E. · 102 Bob, P. · 23, 26, 27, 28, 31, 32, 34, 35, 51, 74, 75, 77, 82, 83, 85, 86, 88, 91, 99, 100, 115, 116, 120, 122, 134, 141, 143, 144, 146 Booth-Butterfield, M. · 70 Bowman, E. S. · 75 Braun, B. G. · 40, 75, 88 Brázdil, M. · 52 Brickenkamp, B. · 130 Briere, J. · 117, 142, 143, 175, 214, 215 Brown, B. G. · 85

C Cardena, E. · 17, 27, 31, 32, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 43, 45, 51, 158 Carlson, E. B. · 48, 82, 90, 91, 93, 98, 101, 102, 115, 121, 122

Coons, P. M. · 75, 102 Costa, P. T. · 62, 66, 117, 173, 208

Č Čírtková, L. · 55

D Daniel, J. · 116, 131, 132, 169, 198 Dell, P.F. · 94 Denny, E. B. · 32 DePrince, A. P. · 31, 32, 48, 49, 200, 201, 202, 207 Devinsky, O. · 75 Diguer, L. S. · 65, 83

E Einstein, D. · 65 Elzinga, B. M. · 69 Erdelyi, M. H. · 38 Evers-Szostak, M. · 93

F Faber, J. · 85, 97, 115, 120, 122 Feeny, N. C. · 84, 142 Ferjenčík, J. · 108, 112, 113, 146, 147, 148 Fischer, C. · 52, 146 Frankl, V. E. · 139 Freud, S. · 14, 25, 37, 38, 56 Friedman, B. · 20, 21, 22 Frischholz, E. J. · 97, 98 Fullerton, C. S. · 84

G Goodglass, H. · 32 Grabe, H.J. · 69

- 284 -


H Heller, D. · 109 Hilgard, E. · 14, 17, 18, 20, 22, 27, 28, 29, 31, 32, 33, 34, 36, 42, 45, 48, 130 Horen, S. A. · 99 Hornstein, N. L. · 95, 96 Horowitz, M. · 87, 88, 89, 117, 145, 175, 214, 217 Hřebíčková, M. · 137, 138, 139

I Irwin, H. J. · 65, 72, 187

J Jackson, J. H. · 20 James, T. · 13, 20, 50, 72 Janet, P. · 14, 21, 22, 26, 37, 45, 139 Jung, C. G. · 14, 22, 26, 31, 32, 48, 56, 59, 63, 139

K Kaiser, H. F. · 189 Kaplan, M. J. · 75, 83, 87 Kebza, V. · 99 Kerlinger, F. N. · 108, 109, 112, 113, 148, 160, 161, 171, 178, 189 Kernberg, O. F. · 25 Kihlstrom, J. F. · 17, 40, 43, 45, 46, 66, 77, 209 Kratochvíl, S. · 46 Krejčířová, D. · 147, 152 Kuyk, J. · 85 Kwapil, T. R. · 64, 65, 66, 67, 113, 137, 208, 209

L Langle, A. · 117, 139, 140, 141, 173, 208, 211 Langmeier. J. · 147, 152 Lee, H. B. · 109, 112, 113, 148, 160, 161, 171, 178, 189 Libero, D. · 93 Loewenstein, R. J. · 89, 102

M Marty, P. · 72

Masson, J. · 108, 109 McCrae, R. R. · 62, 66, 117, 173, 208 Mikšík, O. · 63, 112, 113

N Nakonečný, M. · 42, 48, 58, 60 Nemiah, J.C. · 25, 81, 82 Nijenhuis, E.R.S. · 99, 100, 101, 124, 165, 201

O Osborne, J. E. · 31, 53, 54, 207

P Paclt, I. · 99, 115, 116, 120, 122, 143, 144, 146 Parker, J. D. A. · 69, 70, 71, 104, 165, 181, 184, 197 Perrine, K. · 75 Pitblado, C.B. · 97 Plháková, A. · 24, 42, 47, 48, 53, 58 Preiss, J. · 120, 129, 130, 136 Ptáček, R. · 1, 75, 83, 85, 86, 99, 100, 115, 120, 121, 122, 124, 143, 144, 146, 297 Putnam, F.W. · 18, 19, 21, 31, 37, 40, 75, 77, 86, 87, 88, 93, 94, 97, 99, 101, 115, 121, 122, 154, 155, 158, 165, 167, 168, 181, 197, 209

R Riley, K.C. · 75, 91, 97 Roberts, R .J. · 70, 86, 117, 144, 145, 175, 214, 218 Rolf, B. · 116, 169, 202 Ruiz, M. A. · 57, 64, 65, 66, 67, 113, 137, 208, 209, 210

Ř Říčan, P. · 171, 179

S Saxe, G.N. · 99 Sayar, K. · 69, 72, 187 Shalev, A.Y. · 84, 136

- 285 -


Sifneos, P. E. · 60, 68, 70, 72, 104 Silberg, J L. · 96 Silva, P. · 64, 66, 67, 208, 209, 210 Singer, W. · 65, 67, 87 Smékal, V. · 43, 44, 45, 58, 63, 109, 112, 116 Smolík, P. · 78, 79, 80, 81 Spanos, N. · 31 Spiegel, D. · 17, 25, 86 Sternberg, R. J. · 47, 48, 50, 51 Svoboda, M. · 125, 126, 128, 129, 131, 132, 133, 137, 138, 141, 142, 148

T Tart, C. T. · 36 Taylor, G. J. · 69, 70, 71, 103, 104, 181, 184, 197

V Vágnerová, M. · 42, 48, 79, 84, 87, 147, 152 Van der Hart, O. · 17, 20, 21, 22, 100 Vanderlinden, J. · 94, 99, 100

W Wise, T.N. · 70, 72 Wright, D. B. · 31, 53, 54, 207

Y Yuille, J. C. · 55

U Urban, M. · 52

Z Zhiyan, T. · 65, 67 Zlotnik, C. · 72 Zvárová, J. · 184

- 286 -

Seznamy

29. SEZNAMY

- 287 -

Seznam tabulek

29.1. Seznam tabulek Tabulka 8.1: Typy disociačních poruch v rámci MKN-10. ...................................... 80 Tabulka 8.2: Typy disociačních poruch v rámci DSM-IV........................................ 81 Tabulka 9.1: Přehled používaných dotazníků k hodnocení disociativních projevů. 92 Tabulka 9.2: Přehled studií test - retest reliability DES. ........................................ 97 Tabulka 9.3: Přehled studií vnitřní reliability DES................................................. 97 Tabulka 12.1: Základní popisné charakteristiky celkového skóru DES. .............. 120 Tabulka 12.2: Reliabilita dotazníku u celé skupiny a jednotlivých podskupin..... 121 Tabulka 12.3: Korelace celkového skóru DES se stanovenými kritérii. ................ 122 Tabulka 12.4: Základní popisné charakteristiky celkového skóru SDQ. .............. 123 Tabulka 12.5: Reliabilita dotazníku SDQ u celé skupiny a jednotlivých podskupin. ............................................................................................................................ 124 Tabulka 12.6: Korelace celkového skóru SDQ s dalšími konstrukty. ................... 124 Tabulka 12.7: Inteligenční schopnosti měřené testem I-S-T- 2000 R (převzato z Amthauer et al., 2005). ........................................................................................ 127 Tabulka 12.8: Skupiny úloh testu I-S-T 2000 R. ................................................. 128 Tabulka 12.9: Skóry testu pozornosti d2. ............................................................ 131 Tabulka 12.10: Stručný popis 4 základních stupnic a 2 faktorů ESK (podle Langle et al., 2001).......................................................................................................... 141 Tabulka 13.1: Počty mužů a žen v souboru. ........................................................ 150 Tabulka 13.2: Statistické charakteristiky věku.................................................... 151 Tabulka 13.3 Počet probandů dle věkových pásem.............................................. 152 Tabulka 13.4: Počet probandů dle vzdělání. ........................................................ 153 Tabulka 13.5: Kategorie sledovaných profesí. ...................................................... 154 Tabulka 13.6: Počty probandů v jednotlivých kategorií profesí. ........................... 155 Tabulka 13.7: Počty osob dle stavu...................................................................... 155 Tabulka 13.8: Počty probandů dle laterality. ....................................................... 156 tabulka 13.9: Počet osob dle vztahu k víře........................................................... 157 Tabulka 14.1: Určení rozsahu výběru. ................................................................ 160 tabulka 14.2: Power analýza pro N=123............................................................... 162 tabulka 14.3: Popisné charakteristiky DES, SDQ-20 a TAS-20 ve výběrovém souboru. .............................................................................................................. 163 tabulka 14.4: Test normality pro DES, SDQ-20, TAS-20. .................................... 165 Tabulka 14.5: Souhrnné výsledky analýzy rozptylu pro DES, SDQ-20, TAS-20 (výsledky jsou pro celkový model). ....................................................................... 168 Tabulka 14.6: Popisné charakteristiky testů psychických schopností/funkcí. .... 170 Tabulka 14.7: Test normálního rozložení pro testy psychických schopností/funkcí. ............................................................................................................................ 170 Tabulka 14.8: Popisné charakteristiky testů osobnostních charakteristik / vlastností. ............................................................................................................ 173 Tabulka 14.9: Test normálního rozložení pro testy osobnostních charakteristik / vlastností. ............................................................................................................ 174 Tabulka 14.10: Popisné charakteristiky testů dalších souvislostí osobnosti........ 176

- 288 -

Seznam tabulek

Tabulka 14.11: Test normálního rozložení pro testy dalších souvislostí osobnosti. ............................................................................................................................ 176 Tabulka 15.1: Charakteristiky souboru se skórem TAS-20 >52........................... 182 Tabulka 15.2: Charakteristiky souboru se skórem TAS-20>52............................ 183 Tabulka 15.3: Charakteristiky souboru se skórem DES >20. .............................. 183 Tabulka 15.4: Charakteristiky sledovaných proměnných u souboru se skórem DES >20....................................................................................................................... 184 Tabulka 15.5: Korelační matice mezi TAS-20, DES a SDQ-20 ( všechny hodnoty p<0,01)................................................................................................................. 185 Tabulka 15.6: Faktorové náboje dvoufaktorového řešení (* náboj >0,7). .............. 190 Tabulka 15.7: Eigenvalue hodnoty dvoufaktorového řešení. ................................ 191 Tabulka 15.8: Souhrn regresního modelu pro TAS-20......................................... 192 Tabulka 15.9: ANOVA regresního modelu pro TAS-20. ........................................ 193 Tabulka 15.10: Koeficienty regresního modelu pro TAS-20. ................................ 193 Tabulka 15.11: Souhrn regresního modelu pro SDQ-20...................................... 194 Tabulka 15.12: ANOVA regresního modelu pro SDQ-20. ..................................... 194 Tabulka 15.13: Koeficienty regresního modelu pro SDQ-20................................. 195 Tabulka 15.14: Souhrn regresního modelu pro DES. .......................................... 196 Tabulka 15.15: ANOVA regresního modelu pro DES............................................ 196 Tabulka 15.16: Koeficienty regresního modelu pro DES. ..................................... 196 Tabulka 16.1: Neparametrická korelační matice disociace a vnímání. ................. 200 Tabulka 16.2: Parametrická korelační matice disociace a vnímání. ..................... 200 Tabulka 16.3: Disociace a pozornost.................................................................... 203 Tabulka 16.4: Disociace a inteligence. ................................................................. 205 Tabulka 16.5: Disociace a paměť. ........................................................................ 206 Tabulka 16.6: Disociace a kognitivní odhad......................................................... 207 Tabulka 17.1: Disociace a NEO-PI-R.................................................................... 209 Tabulka 17.2: Disociace a NEO-PI-R.................................................................... 212 Tabulka 18.1: Disociace a TSC-40. ...................................................................... 215 Tabulka 18.2: Disociace a TSC-40 - pokračování. ................................................ 216 Tabulka 18.3: Disociace a BDI-II. ........................................................................ 217 Tabulka 18.4: Disociace a IES. ............................................................................ 218 Tabulka 18.5: Disociace a CPSI. .......................................................................... 219 Tabulka 19.1: Přehled nejvýznamnějších korelací pro DES, SDQ-20, TAS-20. .... 222 Tabulka 19.2: Výběr nejvýznamnějších korelací pro DES, SDQ-20, TAS-20. ....... 223 Tabulka 20.1: Souhrn regresního modelu pro DES. ............................................ 227 Tabulka 20.2: ANOVA regresního modelu pro DES.............................................. 227 Tabulka 20.3: Koeficienty regresního modelu pro DES. ....................................... 228 Tabulka 20.4: Souhrn regresního modelu pro SDQ-20........................................ 229 Tabulka 20.5: ANOVA regresního modelu pro SDQ-20. ....................................... 230 Tabulka 20.6: Koeficienty regresního modelu pro SDQ-20................................... 231 Tabulka 20.7: Souhrn regresního modelu pro TAS-20......................................... 233 Tabulka 20.8: ANOVA regresního modelu pro TAS-20. ........................................ 233 Tabulka 20.9: Koeficienty regresního modelu pro TAS-20 (p<,00001).................. 234 Tabulka 20.10: Koeficienty regresního modelu pro integrální míru disociace DES/SDQ-20/TAS-20.......................................................................................... 236 Tabulka 20.11: ANOVA regresního modelu pro integrální míru disociace DES/SDQ-20/TAS-20.......................................................................................... 236

- 289 -

Seznam tabulek

Tabulka 20.12: Souhrn regresního modelu pro TAS-20....................................... 236 Tabulka 20.13: Porovnání nejvýznamnějších prediktorů pro DES, SDQ-20 a TAS20. ....................................................................................................................... 237 Tabulka 29.1: Popisné charakteristiky pro sledované proměnné po McCallově plošné normalizaci. .............................................................................................. 294 Tabulka 29.2: Test normality sledovaných proměnných po McCallově plošné normalizaci. ......................................................................................................... 296

- 290 -

Seznam grafů

29.2. Seznam grafů Graf 12.1: Průměrný DES skór jednotlivých skupin. ........................................... 121 Graf 12.2: Průměrný SDQ skór jednotlivých skupin. ........................................... 123 Graf 13.1: Počty mužů a žen v souboru. .............................................................. 151 Graf 13.2: Rozložení proměnné „vzdělání“ v souboru. .......................................... 153 Graf 13.3: Počty osob dle stavu............................................................................ 156 Graf 13.4: Procentuální zastoupení osob dle laterality......................................... 157 Graf 13.5: Procentuální zastoupení probandů dle vztahu k víře. ......................... 158 Graf 14.1: N versus rho. Graf 14.2: N versus power.... 161 Graf 14.3: N versus alfa. ...................................................................................... 161 Graf 14.4: Rozpětí celkového skóru a jednotlivých subškál u dotazníku DES...... 163 Graf 14.5: Rozpětí celkového skóru a jednotlivých subškál u dotazníku TAS-20. 164 Graf 14.6: Rozpětí celkového skóru u dotazníku SDQ-20. ................................... 164 Graf 14.7: Distribuce celkového skóru dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20. ......... 165 Graf 14.8: Normalita celkového skóru dotazníků DES, SDQ-20 a TAS-20. .......... 166 Graf 14.9: Průměrné skóry DES, SDQ-20, TAS-20 u jednotlivých věkových pásem. ............................................................................................................................ 169 Graf 14.10: Graf normality IST_tot....................................................................... 172 Graf 14.11: Rozložení IST_tot............................................................................... 172 Graf 14.12: Graf normality NEO_N. ..................................................................... 174 Graf 14.13: Rozložení NEO_N............................................................................... 175 Graf 14.14: Graf normality TSC 40_tot. ............................................................... 177 Graf 14.15: Rozložení TSC 40_tot......................................................................... 177 Graf 15.1: Maticový graf korelace celkových skórů DES,SDQ, TAS...................... 186 Graf 15.2: Vztah mezi celkovým skórem TAS-20 a DES a TAS-20/SDQ-20. ........ 187 Graf 15.3: Vztah mezi celkovým skórem SDQ-20 a subškálou TAS-20 „obtíže identifikovat pocity“. ............................................................................................ 188 Graf 15.4: 3D rozptylový graf pro celkové skóry DES, SDQ, TAS-20.................... 188 Graf 15.5: Scree plot pro faktorové řešení dotazníků DES, SDQ-20, TAS-20. ...... 190 Graf 15.6: Vztah analyzovaných proměnných ve dvoufaktorovém řešení............. 191 Graf 15.7: Graf normality reziduálních hodnot TAS-20........................................ 193 Graf 15.8: Graf normality reziduálních hodnot SDQ-20....................................... 195 Graf 15.9: Graf normality reziduálních hodnot DES. ........................................... 196 Graf 16.1: Vztah mezi Stroop_SFS a celkovým skórem TAS-20............................ 200 Graf 16.2: Rozptylový graf počtu chyb v testu D2 a celkového skóru dotazníku DES. ............................................................................................................................ 204 Graf 17.1: Rozptylový graf subškály neuroticity a škály TAS – neschopnost vyjadřovat pocity slovy. ........................................................................................ 211 Graf 17.2: Rozptylový graf celkového skóru dotazníku ESK a TAS-20. ................ 213 Graf 18.1: Rozptylový graf pro celkový skór TSC-40 a SDQ-20. ........................... 216 Graf 18.2: Rozptylový graf pro celkový skór BDI-II a DES.................................... 217 Graf 18.3: Rozptylový graf pro celkový skór IES a DES........................................ 219 Graf 18.4: Rozptylový graf pro celkový skór CPSI a DES...................................... 220

- 291 -

Seznam grafů

Graf Graf Graf Graf

20.1: 20.2: 20.3: 20.4:

Graf Graf Graf Graf

normality normality normality normality

reziduálních reziduálních reziduálních reziduálních

hodnot DES. ........................................... 229 hodnot SDQ-20....................................... 232 hodnot TAS-20........................................ 235 hodnot celkového modelu. ...................... 236

- 292 -

Seznam obrázků

29.3. Seznam obrázků Obrázek 3.1: Hierarchické uspořádávání kognitivních kontrolních struktur (podle Hilgard, 1994). ....................................................................................................... 28 0brázek 3.2: Princip disociace podle Hilgarda (volně podle Hilgard, 1994)............. 29 Obrázek 5.1: Rozdělení disociativních jevů podle Cardeny (1994).......................... 41 Obrázek 12.1: Neckerova krychle. Obrázek 12.2: Nemožná krychle. .......... 135 Obrázek 12.3: Pohledy na Neckerovu krychli....................................................... 135

- 293 -

Přílohy

30. PŘÍLOHY Tabulka 30.1: Popisné charakteristiky pro sledované proměnné po McCallově plošné normalizaci.

Průměr Median Mode Fr. modu Min Max St. odch. Souměrnost Špičatost DES_avg -0,10 0,00 -0,83 3,00 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 DES_absorbce 0,00 0,01 Multiple -2,31 2,56 1,00 0,02 -0,17 DES_amnézie 0,03 0,00 -1,18 23,00 -1,18 2,56 0,94 0,36 -0,54 -0,01 -1,01 30,00 -1,01 2,56 0,91 0,47 -0,55 DES_deperson 0,04 SDQ_tot 0,02 0,01 -1,32 18,00 -1,32 2,56 0,95 0,29 -0,50 TAS_tot 0,21 0,04 -0,29 8,00 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 0,24 -0,58 TAS_f1 0,02 -0,13 -1,35 17,00 -1,35 2,31 0,94 TAS_f2 0,00 0,00 0,28 13,00 -1,86 2,31 0,98 0,07 -0,35 TAS_f3 0,00 0,01 0,95 9,00 -2,56 2,04 0,99 -0,06 -0,25 -0,09 -0,05 TSC40_tot -0,03 -0,04 0,20 6,00 -2,56 2,56 1,02 TSC40_dis 0,02 -0,22 -0,22 19,00 -1,45 2,56 0,95 0,23 -0,43 TSC40_anx -0,02 -0,02 Multiple -2,15 2,56 0,99 0,05 -0,19 0,03 -0,31 TSC40_dep -0,02 0,05 -0,86 13,00 -2,03 2,31 0,99 TSC40_sa 0,00 0,09 0,09 20,00 -1,53 2,56 0,96 0,19 -0,44 TSC40_sd -0,02 0,05 Multiple -2,31 2,56 1,82 0,02 -0,14 0,22 -0,45 TSC40_sp 0,00 -0,07 -0,07 18,00 -1,49 2,56 0,96 CPSI_tot 0,00 0,03 -0,79 7,00 -2,15 2,56 0,99 0,04 -0,22 BDI_tot 0,01 -0,07 -0,72 11,00 -1,62 2,56 0,97 0,17 -0,40 0,15 -0,49 IES_tot 0,01 0,00 -1,58 11,00 -1,58 2,31 0,97 IES_intruze 0,02 0,04 -1,45 14,00 -1,45 2,56 0,96 0,21 -0,48 IES_vyhybani 0,02 -0,03 -1,32 18,00 -1,32 2,56 0,95 0,28 -0,51 -0,51 -0,12 NEO_N -0,31 0,00 -0,17 5,00 -2,56 2,56 1,00 NEO_E 0,31 0,04 0,04 5,00 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 NEO_O 0,62 0,01 Multiple -2,56 2,56 1,00 0,19 -0,12 0,00 -0,12 NEO_P -0,63 0,00 -0,37 6,00 -2,56 2,56 1,00 NEO_S 0,42 -0,01 Multiple -2,56 2,56 1,00 0,85 -0,12 ESK_so 0,00 0,08 0,08 12,00 -2,56 2,31 0,99 -0,04 -0,19 -2,31 2,56 0,99 0,01 -0,17 ESK_sp 0,00 -0,02 Multiple ESK_p -0,83 -0,03 -0,50 7,00 -2,56 2,56 1,00 -0,01 -0,13 ESK_sv 0,00 -0,08 -0,08 8,00 -2,56 2,31 0,99 -0,02 -0,17 0,00 -0,11 ESK_od 0,00 0,00 0,00 10,00 -2,56 2,56 1,00 ESK_e -0,94 0,00 -0,20 7,00 -2,56 2,56 1,00 -0,63 -0,12 ESK_cs 0,10 0,00 -0,18 4,00 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,13 -0,39 -0,55 IST_ps -0,03 0,01 1,10 26,00 -2,56 1,10 0,92 IST_po -0,01 0,01 0,39 15,00 -2,56 1,94 0,97 -0,09 -0,28 IST_pc 0,00 0,05 -0,20 11,00 -2,31 1,94 0,98 -0,05 -0,33 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 IST_vi 0,52 0,01 Multiple IST_ni -0,10 -0,05 -0,05 8,00 -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12

- 294 -

Přílohy

Průměr Median Mode Fr. modu Min Max St. odch. Souměrnost Špičatost IST_fi 0,10 -0,05 Multiple -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 IST_tot 0,00 0,00 0,71 8,00 -2,31 2,56 0,99 0,02 -0,17 Stroop 0,00 0,03 Multiple -2,56 2,56 1,00 -0,79 -0,13 STROOP_S 0,00 -0,05 0,53 11,00 -2,56 2,56 0,99 0,00 -0,12 STROOP_F -0,73 0,00 -0,40 8,00 -2,56 2,56 0,99 0,00 -0,12 -0,01 0,21 6,00 -2,31 2,56 0,99 0,02 -0,17 STROOP_SF1 0,00 STROOP_SFS 0,10 0,00 -0,13 6,00 -2,56 2,56 1,00 -0,11 -0,12 0,08 -0,21 TKO 0,01 -0,01 -0,89 16,00 -2,04 2,56 0,98 TMT_A 0,52 0,00 0,24 8,00 -2,56 2,56 1,00 -0,50 -0,11 TMT_B 0,21 0,01 Multiple -2,56 2,56 1,00 0,00 -0,12 D2_cp -0,10 0,00 Multiple -2,56 2,56 1,00 0,16 -0,12 0,04 -0,19 D2_ch1 0,00 -0,03 -1,10 6,00 -2,31 2,56 0,99 D2_ch2 0,04 -0,01 -0,89 36,00 -0,89 2,56 0,89 0,57 -0,49 0,01 -0,14 D2_cch 0,10 0,00 -0,76 5,00 -2,56 2,56 1,00

- 295 -

Přílohy

Tabulka 30.2: Test normality sledovaných proměnných po McCallově plošné normalizaci.

DES_avg DES_absorbce DES_amnézie DES_deperson SDQ_tot TAS_tot TAS_f1 TAS_f2 TAS_f3 TSC40_tot TSC40_dis TSC40_anx TSC40_dep TSC40_sa TSC40_sd TSC40_sp CPSI_tot BDI_tot IES_tot IES_intruze IES_vyhybani NEO_N NEO_E NEO_O NEO_P NEO_S ESK_so ESK_sp ESK_p ESK_sv ESK_od ESK_e ESK_cs IST_sp IST_ma IST_ps

123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123

N

max D 0,015949 0,011441 0,141185 0,186902 0,108894 0,041690 0,103385 0,069184 0,051703 0,035671 0,109135 0,086143 0,072250 0,107286 0,081740 0,101190 0,038363 0,066435 0,064653 0,082972 0,108687 0,026203 0,026280 0,027197 0,032595 0,027484 0,064398 0,048729 0,037192 0,041979 0,052668 0,037409 0,022137 0,065094 0,093219 0,162195

K-S p > ,20 p > ,20 p < ,05 p < ,01 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,05

Lilliefors p > ,20 p > ,20 p < ,01 p < ,01 p < ,01 p > ,20 p < ,05 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,01 p < ,10 p > ,20 p < ,01 p < ,15 p < ,05 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,10 p < ,01 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,05 p < ,01

- 296 -

W 0,999125 0,997696 0,941237 0,913299 0,955254 0,997358 0,955323 0,983535 0,990280 0,996054 0,957398 0,977086 0,982273 0,959271 0,981134 0,960550 0,994405 0,977689 0,975817 0,968353 0,956965 0,998942 0,999039 0,998808 0,998463 0,998915 0,992100 0,994239 0,997503 0,995931 0,997216 0,998505 0,998976 0,992274 0,984309 0,921529

p 1,000000 0,999911 0,713003 0,000009 0,002422 0,999715 0,713003 0,272792 0,713003 0,994732 0,003379 0,090789 0,221285 0,004540 0,182559 0,005568 0,962850 0,100816 0,072808 0,020153 0,003158 1,000000 1,000000 1,000000 0,999998 1,000000 0,846378 0,957269 0,999822 0,993607 0,999565 0,999999 1,000000 0,857787 0,309333 0,000024

Přílohy

IST_po IST_pc IST_vi IST_ni IST_fi IST_tot Stroop STROOP_S STROOP_F STROOP_SF1 STROOP_SFS TKO TMT_A TMT_B D2_cp D2_ch1 D2_ch2 D2_cch

123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123 123

N

max D 0,085174 0,058465 0,038755 0,042531 0,043764 0,043295 0,027184 0,057513 0,041997 0,031452 0,031460 0,090669 0,042935 0,027136 0,015902 0,033196 0,228538 0,027511

K-S p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,01 p > ,20

Lilliefors p < ,10 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,05 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p > ,20 p < ,01 p > ,20

- 297 -

W 0,979056 0,985799 0,997130 0,997953 0,997269 0,996578 0,998678 0,994466 0,996925 0,996878 0,998902 0,981078 0,997559 0,998836 0,999423 0,995512 0,877427 0,997666

p 0,127796 0,390927 0,999447 0,999970 0,999627 0,997969 1,000000 0,964788 0,999063 0,998952 1,000000 0,180847 0,999853 1,000000 1,000000 0,988472 0,998952 0,999900

SUMMARY

30.1. Přehled odborné činnosti autora 30.1.1. Odborné publikace domácí Ptáček, R. (2006). Psychologie katastrof a mimořádných událostí. Praha, Grada. (v tisku) ISBN 80-247-1564-3. Ptáček, R. Bob, P., Paclt, I (2006). Škála disociativních zkušeností. Československá psychologie. (v tisku). Ptáček, R., Pemová, T. (2005). Hyperaktivita - komplexní model péče. Pedagogicko psychologické poradenství. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I., Zvolský, P., Jasová, D. , Pavlát, J., Páv, M., Vanclová, J., Vyhnánková, Z., Ďurian, T., Dušek, M., Janečková, E., Papežová, S., Pavlovský, P., Uhrová, T., Žukov, I. (2003). Disociace a symptomy komplexní parciální epilepsie u depresivních pacientů. Česká a slovenská psychiatrie, 2. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I. (2002). Disociativní poruchy a možnosti diferenciální diagnostiky epileptických a psychogenních neepileptických záchvatů. Česká a slovenská psychiatrie, 98 (7), 377381. Faber, J., Bob, P., Ptáček, R. Petránek, S. (2001). Dissociation and Epilepsy. Psychiatrie, 1, 4-10. Bob, P., Ptáček R. (2001). Disociativní komponenty v etiopatogenezi epilepsie a možnosti jejich sledování. Československá psychologie, 4, 360-66. Ptáček, R., Tyl, J., Tylová, V. (1999). EEG BFB v nápravě LMD. In: Kucharská, A. (Ed.). Sborník specifických poruch učení a chování 1999. Praha, Portál 30.1.2. Odborné publikace zahraniční Ptáček, R., Bob, P., Paclt, I. (2006). "Psychobiology of dissociation and its clinical assessment". Neuroendocrinology Letters, Vol 27, No 3, June 2006. (v tisku).

- 298 -

SUMMARY

Glaslová, K., Bob, P., Jasová, D., Bratková, N., Ptáček, R. (2004). Traumatic stress and schizophrenia. Neurology, Psychiatry and Brain Research, 11, 205-208. Bob, P., Ptáček, R., Pavlát, J., Jasová, D., Paclt, I., Zvolský P., Páv M. (2004). Symptoms of complex partial epilepsy in depression and possibilities of prediction for anticonvulsants. Homeostasis in Health and Disease, 43, 30-32. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I., Zvolský, P., Jasová, D. , Pavlát, J., Páv, M. (2003). Complex Partial Seizure-like Symptoms, Dissociation and Traumatic Stress in Depressed Patients. European Neuropsychopharmacology, 13 (Suppl. 4), S439. Faber, J., Tyl, J., Pilařová, M., Vučková, Z., Vyšata, O., Bohmová, L., Ptáček, R. (1999). EEG-Biofeedback training influence on EEGSpectrum and psychic functions. Clinical Neurophysiology. Vol. 110 Supplement 1, September 1999. 30.1.3. Sborníky Tomko, A., Ptáček, R. (Eds.) (2001). IAMPS 2001 – Proceedings from International Military Psychology Symposium. Ministerstvo Obrany ČR, 2001. 30.1.4. Citace Faber, J., Bob, P., Ptáček, R. Petránek, S. (2004). Dissociation and Epilepsy. Psychiatrie, 1, 2001, 4-10. Citováno v: Preiss J., Vojtěch Z., Haas T. (2004). Lze diagnostikovat pseudozáchvaty (neepileptické psychogenní záchvaty) podle Škály disociačních zkušeností (DES)? Česká a slovenská psychiatrie, 100(4), 197-203. Bob, P., Ptáček R. (2001). Disociativní komponenty v etiopatogenezi epilepsie a možnosti jejich sledování. Československá psychologie, 4, 360-66. Citováno v:

- 299 -

SUMMARY

Preiss J., Vojtěch Z., Haas T. (2004). Lze diagnostikovat pseudozáchvaty (neepileptické psychogenní záchvaty) podle Škály disociačních zkušeností (DES)? Česká a slovenská psychiatrie, 100(4), 197-203. Bob, P., Ptáček, R., Paclt, I. (2002). Disociativní poruchy a možnosti diferenciální diagnostiky epileptických a psychogenních neepileptických záchvatů. Česká a slovenská psychiatrie, 98 (7), 377381. Citováno v: Preiss J., Vojtěch Z., Haas T. (2004). Lze diagnostikovat pseudozáchvaty (neepileptické psychogenní záchvaty) podle Škály disociačních zkušeností (DES)? Česká a slovenská psychiatrie, 100(4), 197-203.

- 300 -

OBECNĚ PSYCHOLOGICKÉ A OSOBNOSTNÍ SOUVISLOSTI DISOCIACE

Recommend Documents