OBČANSKÉ NOVINY RBR
BANANA TIMES PŘI PŘÍLEŽITOSTI 20 LET RBR – BŘEZEN 2014
Drazí Banáni a přátelé, v rukou držíte ojedinělé číslo Banana Times (BT), které vychází při příležitosti 20 let trvání Roverské Banánové Republiky. Původním nápadem bylo vytvořit noviny spjaté s letošním Banánovým plesem, tedy noviny prvorepublikové. Od toho však sešlo a nápad pak směřoval (odborněji řečeno) k pokusu o jakousi syntézu minulosti a současnosti RBR jako pokusu zachytit republiku ve své kontinuitě. Výsledek je tak na jednu stranu „klasickým“ výtiskem BT, na druhou stranu ale také sondou do minulosti. Nutno však přiznat, že sondou notně subjektivní, jelikož výběr článků ze starých BT (které jsem ani neměl možnost pročíst všechny) byl čistě mou osobní volbou. Snažil jsem se však vybírat tak, abych zachytil tvorbu BT v co nejvíce aspektech a zároveň tak, aby byl výběr vtipný či zajímavý, a nejlépe obojí. Ve druhé polovině čísla, kde se články ze starých BT nachází, tak najdete např. uměleckou tvorbu Banánů, soudobé kritiky i pochvaly RBR, poznámky z některých činností RBR, či různá zamyšlení (a ano, i některé zdánlivé nesmysly pro pobavení). Pro články současné nebylo zadáno žádné téma a možná díky tomu se, i přes některé potíže s termíny, sešly příspěvky různorodé, které se věnují tématům jako je historie RBR či rovering obecně, dále subjektivním pocitům Banánů, či pohledům na současnou situaci RBR. Potud tedy mám dojem, že onu kontinuitu alespoň zčásti se zachytit podařilo a toto číslo nabízí vcelku komplexní pohled, jak se sluší na bilanční číslo. 20 let je krásné výročí, ale je potřeba mít na vědomí, že RBR není stále stejným oddílem. Mnohé naznačuje ve svém kritickém článku Medvěd, na druhou stranu však v některých článcích z historie najdete kritiku podobnou, která se objevovala průběžně po celou dobu vydávání BT, a tedy i v „nejlepší“ éře RBR. Že má dnes RBR své problémy, to není potřeba tajit. Členů je méně (viz např. Muff a snižující se počty členů na expedicích) a jsou většinou uvázáni k mladším oddílům, které mají samozřejmě přednost. Často tak nezbývá energie na aktivní vytváření roverského programu. Zda byla soudobá kritika starších Banánů oprávněná, či měli jen „velké oči“, si netroufám posoudit, ale přesto si (abych úvodník uzavřel) troufám tvrdit, že jakkoli RBR očividně nikdy nefungovala dokonale a (zvláště) dnes má k ideálnímu fungování daleko, měla a má, ať už v jakékoli své formě, svůj smysl a stále je zdrojem nových zážitků, ale i rozvoje členů v duchu příznivém. A tak přeji RBR všechno nejlepší a ať jí to ještě nějakou dobu vydrží! Martin
Úryvky z bakalářské práce o RBR Véňa Moji milí banáni! V roce 2000 jsem psala do školy práci o RBR. U příležitosti plesu na téma První republika jsem ji vyndala z knihovny, oprášila a začetla se do mých tehdejších postřehů. O některé z nich se s vámi teď podělím. Přeji hezké počtení. Vznik RBR v roce 1993 O podzimních prázdninách roku 1993 byli podrádcové, rádcové apod. z celého střediska pozváni na prodloužený víkend do Krušných hor. Jeli jsme na brigádu pomáhat v lese a tak trochu si odpočinout od oddílu. Tušili jsme, že tak nějak by mohl vypadat rovering, a hned první večer Jose2 inicioval debatu o tom, co to vlastně rovering je, co obnáší, jak funguje jinde apod. To jsme ještě netušili, co přijde druhý večer. Bylo právě 28. října, výročí 75 let od vzniku samostatného Československa, když v chatě v Krušných horách vznikla Roverská Banánová Republika – se svým tradičním ceremoniálem s banánovým příkusem, slavnostním projevem prezidenta a jmenováním ministrů. Jose2 v Banana Times ročník I, č. 2: „Dali jsme našemu sdružení možná trochu netradiční image – založili jsme RBR. Pod humorně pojatým vnějším obalem (dejme tomu) se skrývá poměrně závažný obsah. Myslím, že se postupně snažíme najít, pochopit a naplnit cíle roveringu a hledat nové cesty k nim. Možná, že nebudeme příliš chváleni příznivci klasického roveringu, ale myslím, že bychom se neměli cítit horšími. Rovering se rozvíjí mnoha různýLetecká Na obloze, nad letištěm, jedno z místních, vzdušných ér, píše bílou, mračnou stuhou: "Slávu vzdejte RBR!"
mi cestami. Nelze tedy říci: Toto pojetí je správné a toto špatné. Protože bychom nechtěli ustrnout někde v časech minulých, chceme dát roveringu novou formu vytvářející se z tradičních skautských hodnot. Nikde není dáno, že se nemýlíme, jsme teprve na začátku cesty, která vlastně nikdy nekončí. To, že jsme sami jejími tvůrci, nám dává šanci ji ovlivňovat a vést, kudy budeme chtít. Máme možnost se bavit, naučit se poznávat okolní svět i sebe sama, zažít spolu četná dobrodružství. Chceme hledat a navazovat vztahy a přátelství s ostatními rangers a rovery. V poznávání nových lidí, učení se toleranci k jejich názorům vidím velmi důležitý prostředek výchovy každého z nás.“ Ústava RBR má vlastní pravidla, která jsou zakotvena v Ústavě RBR. Samotný nápad na vznik ústavy byla spíše recese, ale nakonec jsme jejímu vytvoření věnovali poměrně dost času. Nejdřív několik lidí vypracovalo pracovní verzi, jejíž předlohou byla samozřejmě Ústava ČR. Jen se změnily některé pojmy a zkrátila se. O této verzi se pak mělo diskutovat. O nadšení z „demokracie“ vypovídá i to, že se zpočátku debaty o ústavě konaly velmi často a za hojné účasti mnoha občanů. Diskuse a dohady byly velmi bouřlivé. Záhy jsme si tedy vyzkoušeli, jaké to asi musí být v opravdové politice. Bylo nás dvacet, a přesto debaty o některých formulacích trvaly i několik hodin. Každý přitom chtěl, aby ústava k něčemu byla, byla co nejlepší a na nic se v ní nezapomnělo.
Asi po půl roce už věčné dohadování bavilo jen hrstku lidí, situace se zklidnila a o ústavě se nějakou dobu nemluvilo. Až zase před silvestrem 1995 byl asi třemi nadšenci vypracován konečný koncept ústavy, ten byl na silvestru vyvěšen a každý měl možnost do něj zaznamenat své připomínky a připravit se na večerní debatu. Večer měla být schválena konečná verze, což trvalo opět několik hodin. Všechny sporné formulace jsme řešili tradičně – hlasováním. Nakonec byla po několika hodinách
Ústava RBR schválena a nabyla účinnosti 1. února 1996. Jak vypadala RBR v roce 2000? Tvořilo ji asi 36 lidí (20 kluků a 16 holek) ve věku 15-34 let (průměr 22). Mladší byli většinou rádci a rádkyně, mnoho starších pracovalo u oddílů nebo jinde v Junáku. Skládala se ze tří menších skupin podle věku – mlaďoši, B2 a BananOS.
Dvacet let Banánů v Čechách Medvěd (nezkrácená verze článku z Roverského kmene 02/2014) Roverská banánová republika – stát, o kterém jste už jistě někde slyšeli, a nebylo to v hodinách zeměpisu. Bylo by divu, pokud ne – jde totiž o kmen takřka tak starý, jako český rovering sám - loni oslavila dvacet let nepřetržitého fungování. „Jak je možné, že vám jeden kmen vydržel fungovat tak dlouho?“ ptají se nás obdivně mnozí a chtějí po nás nějaký „zaručený recept.“ Nabízím zde čtenářům subjektivní pohled člověka, který měl tu čest se do tohoto legendami opředeného kmene dostat, aby zjistil, že ani slavné jméno, ani dlouhá historie nám fungující roverské společenství nezajistí – a že si jej stejně musíme vždy vybudovat sami. Budování státu RBR vznikla ve stejný rok, jako naše Česká republika – 28. října 1993. Založili ji lidé kolem dnešního starosty Junáka, Josého, který se rovnou stal jejím prvním prezidentem. Pohled do starých výtisků Banana times (kmenových novin) dává tušit, že šlo o kmen vyvíjející neuvěřitelně bohatou aktivitu. Od „standardních“ roverských akcí (hudebních dýchánků, nočních přechodů hor, po nichž odpadávají nohy i ruce) po různé vylomeniny typu „Knedlíkového obžerství“, tedy soutěže v pojídání knedlíků, kterých zvládl její vítěz, jistý IndyJan, sníst najednou celých 47. RBR tehdy byla prostě partou skautů, kamarádů, která se sešla, aby dělala to, co je
baví, co má smysl, a ještě tomu dala nějaký rámec. Protože její tehdejší členy bavilo tančit, rozhodli se, že budou pořádat ples (a tak vznikl dnes již tradiční Banánový ples). Protože je bavilo jezdit do hor, začali v létě vyrážet na expedice do zahraničí. Protože je bavilo číst, psát a diskutovat, vydávali vlastní Banana times. A spojovalo je to, že nebyli jen obyčejnou partou, ani pouhým roverským kmenem, ale rovnou Republikou. Státem, který měl své občany (členy kmene), svou ústavu, svého prezidenta, demokratické volby i své tradice. Hlavní klíč úspěchu byl však stále prozaický, jak mi osvětlil Vrt, jeden z občanů této první generace: „prostě jsme se chtěli vidět.“ Vytvořili si proto společenství, které jim tento cíl umožňovalo. Když tato první banánová generace odrostla roverskému věku, stála, slovy zakladatele Josého, před rozhodnutím: „buďto to rozpustíme, a necháme ty, co přijdou po nás, aby si vybudovali něco vlastního, a nebo jim republiku zanecháme, ať v ní pokračují.“ Zvítězila tehdy druhá možnost. Republika byla zachována, aby s novými prezidentkami a prezidenty, s novými občankami a občany, pokračovala dále. Nutně se však změnil její charakter – již nefungovala na principu party kamarádů, kteří si vybudovali své vlastní společenství, protože se chtěli navzájem vídat, ale postupně se stala kontinuálním kmenem více
Filosofická Toť otázka, být či nebýt, nad Hamletem už se smráká. Co však je to proti sporu: od šťopky či od bubáka? oddílového typu – kmenem, do kterého každým rokem přicházejí mladí, a souběžně s nimi odcházejí ti starší. Své jméno, své tradice a svou slávu, kterou si vydobyla velmi intenzivní činností s častým přesahem i mimo hranice kmene (nebylo např. výjimkou, že texty z tehdejších Banana times byly otiskovány v celospolkových časopisech), si však nesla dále. Tradice jako dvojsečná zbraň Často se mi na různých roverských akcích v nedávné minulosti stávalo, že se na mne někdo poté, co jsem se představil jako občan RBR, skoro až obdivně podíval a řekl něco ve smyslu: „páni, tak ty jsi z TÉ RBR!“ Nejdříve jsem úplně nerozumněl tomu, proč pouhé vyslovení jména našeho kmene vyvolává tak obdivné reakce, pak jsem na to začal být hrdý, a později mě to začalo štvát. Tradice, která nám po otcích zakladatelích zbyla, se totiž ukázala jako poněkud dvojsečná zbraň. Na jednu stranu je moc krásné, že máme na čem stavět, a že o nás každý ví. Na druhou stranu to ale může vést k jisté skoro až namyšlenosti („my jsme z TÉ RBR“) a také k jejímu slepému dodržování, bez ohledu na to, co nám přináší. Již mnoho let, prakticky od doby, co jsem do RBR vstoupil, vypadá totiž každý náš roverský rok velmi podobně. V říjnu se uspořádá bombastický „úvodní víkend“, kde se naplánuje, jak to letos vše bude skvělé, jak mnoho bude roverských akcí, jak si napíšeme ústavu, zútulníme klubovnu atp.. Následující měsíce ale na to všechno nemáme čas, neboť se věnujeme náročné přípravě letos již devatenáctého Banánového
plesu, který už ale dávno neděláme proto, že bychom „si chtěli zatančit“. Vlastně ani nevíme, proč to děláme, jen se každý rok obligátně ujistíme, že to chceme dělat, a pak přípravami strávíme následujících několik měsíců až do března, kdy se ples uspořádá (nutno říci, že, alespoň z pohledu návštěvníka, stojí za to a vřele doporučuji jeho návštěvu, tančíte-li rádi). Pak se všichni vzpamatovávají z jeho vyčerpávající organizace a dávají si od roveringu trochu voraz, pár vytrvalých se někdy společně vypraví na Velikonoce. V květnu připravují tábory, takže nemají na nic čas, maximálně jet na brigádu na naši střediskovou základnu, a v červnu se už dohadujeme nad tím, kam se pojede v létě na expedici. Nakonec na ni však vyrazí sotva třetina kmene, ale to nevadí, protože přeci hned v říjnu následujícího školního roku se uspořádá bombastický úvodní víkend, kam přeci „pojedou úplně všichni“, a kde se dohodne, jak to letos všechno bude jinak a jak to skvěle pošlape. A zase znova a znova. Chtělo by to, má milá republiko, změnu. Přestat si hrát na vlastní velikost a zkusit zapomenout na některé tradice (zejména na úvodní víkendy, Banánové plesy a letní expedice). Poté se sebe samotných zeptat: „co chceme dělat?“ A pak se do toho vrhnout. A uvědomit si, že pokud nebude ples, tak se svět nezboří a třeba místo něj vznikne něco jiného, lepšího, většího. Něco, co zase založí nějakou tradici, s níž si jednou naši následovníci budou lámat hlavu…
Krátká a úsporná reakce na Medvěda Martin Jen pár řádek: Ve spoustě toho s Medvědem souhlasím. RBR je opravdu jiná než bývala a občas se může zdát, že funguje tak trochu ze setrvačnosti. Přesto si myslím, že RBR v té podobě, v jaké existuje, smysl má; tedy v podobě formalizované, kdy je činnost v roce tak trochu rozfázována na několik tradičních akcí. Např. ples tak sice zabírá mnoho času a energie, ale nemyslím si, že nevíme, proč ho děláme. Neděláme ho sice pro sebe kvůli tančení, ale děláme ho např. pro generace před námi nebo pro naše kamarády, kteří si to užívají a baví je tam chodit a je to pro ně supr příležitost se setkat. A také pro svůj seberozvoj. A určitě to neděláme pro to, že bychom si hráli na nějakou vlastní velikost. Je to tak do jisté míry naplňování hesla Sloužím. Samozřejmě si lze představit lepší naplňování hesla pro potřebnější, ale přesto víme (nebo aspoň
někteří), proč to děláme. A že když to pak vyjde, tak máme dobrý pocit, že jsme něco velkého zvládli společně, což také každý neumí. Formalizovaný rámec aktivity v roce je také důležitý v tom, že pomáhá udržet oddíl v aktivitě i v "dobách krize", protože to lidi nutí se zapojit a nenechávat vše na ostatních. A věřím, že trávení času na akcích RBR, je pro členy nejen příjemné, ale v mnohém i smysluplné. Takže ano, RBR by mohla fungovat mnohem lépe, než funguje, a rozhodně se nenachází v ideální kondici, ale přesto si myslím, že i v této podobě má smysl a že naplňuje do nějaké míry cíle roverského oddílu. A že ačkoli už to není taková parta kamarádů jako dříve, přesto zde nová přátelství vznikají. A i za to to stojí.
Nadčasová „S ER BÉ ER na časy věčné“ řekl chlapec svojí slečně.
Zahraniční mise RBR - sestřih Muff 2008: Slovensko – (pa)Roháče Velkolepá expedice do Západních Tater. Možná si říkáte, proč velkolepá, když se jelo do chaty v Roháčích, ze které se vyráželo na túry (jednodenní, dvoudenní a někteří si střihli i třídenní výlet). Velkolepost této expedice spočívala v počtu občanů, kteří se na zahraniční misi vydali. Pokud si dobře vzpomínám, tak se nás vydalo okolo dvaceti. A podařil se pěkný průřez „generacemi. Nejmladší generaci zastupovala silná skupinka odrostlých kluků ze Stoosmičky: Šipka, bratří Duškové, Vráťa, Želva, Muff. A dále se přes Blechyho, Střelu, Řízka, Simbu, Sojku, Buba dostáváme k Dáše, Štěnici, Vrutíkovi, Barče a Miguelovi (a dalším).
Jak už bylo zmíněno, basecamp jsme měli v chatě (jejíž jméno upadlo v zapomnění) ve výšce 1500m.n.m. Během výletů jsme zdolali nejvyšší vrchol Baníkov (2178), Pachol´u, Roháčská plesa. Jeden den jsme se vrátili z hor na prohlídku Liptovského Mikuláše, během které někteří stihli zavítat do aquaparku Tatralandia. Podle mě ale bylo nejvíce zajímavé na celé expedici ta velká skupina lidí, kteří se ráno po snídani rozdělili do skupinek podle toho, kdo kam půjde a večer se zase všichni sešli u večeře (stále mám v paměti borůvkové knedlíky) a večer trávili pospolu. Možná to je jen klam mého „poprvé,“ možná ale byla tato expedice díky takové skupině opravdu jiná. Zakončení a krátké zhodnocení proběhlo u Kima doma při závěrečné snídani. Státnická Veličenstvo britské dalo, na stůl donést kaviár, čeká totiž prezidentskou, návštěvu z "The RBR". (čti anglicky) 2009: Rumunsko – Retezat V roce 2009 vyrazila desetičlenná posádka zdolat třetí nejvyšší rumunské pohoří Retezat. Poté, co jsme se dostali do podhůří, jsme zvolili místo patnáctikilometrové cestě po asfaltu cestu offroadem, kdy jsme se vydali za Střelou na jeho „dálnici.“ Z té se nakonec vyklubala velmi zajímavá cesta skrze lesy, kopřivová pole a menší kopečky. První večer jsme tedy spali stále pod horami. Druhý den jsme pokračovali cestou necestou až na konec asfaltky, kde už začínaly hory. A na konci druhého dne už jsme měli výhled na horu Retezat (a jak říká Bubo „hory jsou pěkné zespoda, je z nich pěkný výhled, ale těch šest hodin mezi tím si radši nepamatuji“). Od třetího dne se nastoupilo na hřeben a začal přechod hor. Jako zajímavost z této expedice by se daly vypíchnout dvě místa, na kterých jsme zůstali na dvě noci (vždy jedna skupinka vyrazila na celodenní výlet a druhá zůstala u stanů). Krom zdolaných vrcholů ještě stojí za zmínku kniha, kterou jsme četli, energie vyráběná z Číňanů a houby na sto způsobů (ke konci expedice jsme v lesích nacházeli hodně hub. Hoooodně hub) a perfektní počasí. 2011: Slovensko – Velká Fatra, Bánská Štiavnica Devět občanů a mise rozdělená do dvou částí. Expedice se odehrávala na kopcích Velké Fatry. Premiéra pro Papáju a Worvaně. A také první větší akce, kde se ukázal Martin. Tolik k účastníkům. Počasí nám moc nepřálo. První den bylo krásně, ale večer Papája proklela zbytek expedice („červánky: to znamená, že bude pršet“ a taky pršelo). Jeden den jsme museli z velké části strávit v salaši pod Suchým Vrchom. Ačkoliv jsme měli s sebou stany, tak jsme je využili jen jednou. Ostatní noci jsme spali v salaších. Část nás zdolala nejvyšší horu Ostredok (1592), další zdolané vrchy: Malý Lysec, Javorina, Kl´ek; Na konci se počasí umoudřilo a my se i s mlčícím Me2dem přesunuli do Bánské Štiavnice na druhé dějství. V Bánské Štiavnici jsme všichni v červených tričkách dorazili do skautského domu Sv. Juraje. A zbytek už probíhal ve znamení výletů po okolí s průvodcem Řízkem, který tu rok předtím získával mezinárodní zkušenosti. Zavítali jsme na Kalvárii, podívali se do opuštěné infrastruktury dolů (čti: galerie moderního umění), vykoupali jsme se v Tajších (tajch = vodní nádrž vzniklá v souvislosti s důlní činností) a viděli jsme fakt hlubokou díru (dohromady má asi 900m). Závěrem pár hesel, jejichž vysvětlení žádejte u účastníků. Mlčící Me2d, Kopyta, Krávokros, turnaj ve fotbálku, Me2dovo: „Slovensko... ještě před dvaceti lety toto bylo naše“ a „hnusná vesnice... fakt hnusná, takhle hnusnou vesnici jsem nikdy neviděl.“ A kdo z Vás si ještě pamatuje na Rytmuse?
2012: Rumunsko – Bucegi Sedm statečných se v roce 2012 vypravilo do centrálního Rumunska. Skupina okolo prezidenta Řízka se rozhodovala mezi třemi pohořími, ze kterých nakonec vyhrálo výše zmiňované. Asi kvůli své výšce, zajímavým přírodním úkazům (bábele) a taky protože Papája (která s námi byla jako růže mezi trny) nechtěla zvířátka. Oproti Slovensku se na nás celou expedici smálo sluníčko. Nejvyšší vrh Omul (2505m.n.m.) jsme si střihli rovnou dvakrát. Nikoliv z rozmaru, ale naše cesta pohořím byla taková osmička, jejíž střed byl právě na nejvyšším vrcholu. Na expedici jsme potvrdili hypotézu, že „hovno hoří“, prohlédli jsme si monastýr, přespávali jsme v UFO talířích (refugie). Výbornou koupí se ukázal sýr (takový tvarohový), kterého jsme dostali přes kilo. Někteří si po celodenním pochodu střihli ještě výlet do údolí pro vodu (a sklesali tisíc vejškovejch). A aby byla expedice i trochu poučná, co se historie týče, tak jsme navštívili římské hradiště (až budete hledat uplatnění na opencard, tak tam na ní máte studentské vstupné) a hrad hraběte Drákuly Bran. Závěrečná zastávka v Brašově (takové asfaltové město) byla velmi žhavá. Stínu se tam moc najít nedalo a vedro bylo až nepříjemné. Před cestou zpět jsme se posilnili v zapadlé restauraci, kde zároveň probíhala svatba. Takže vše dobře dopadlo a my se všichni nadšení vrátili domů na olympiádu. 2013: Bulharsko – Rila Komorní akce. Tak komorní, že se všichni účastníci vešli do nových kupéček. Kolik bylo účastníků? Akce začala celodenní cestou do Sofie s přestupem v Bělehradu (lůžkové vagóny jsou super a s trochou štěstí narazíte na spolucestující, kteří rozdávají čokoládu). Ze Sofie do podhůří Rily autobusem a nahoru již pěšky. Cesta k hřebenu vedla okolo chaty Ivan Vazov, která je zajímavá tím, že ať jsme se zeptali kdekoliv a kohokoliv, tak byla od nás vzdálená 3 hodiny. A ještě na Vazova dováží pivo z ČR. Z hřebene byla vidět rilská jezera. Bohužel pohled na jezera zblízka kazili lidi. Protože v dosahu lanovky jich bylo jak na Václaváku a proto jsme se velmi rychle vrátili od jezer zpět na hřeben. Bohužel se nám cesta trochu zkomplikovala, protože Verča byla užehnuta horským sluníčkem (které nás opět provázelo celou expedicí). A proto jsme se na Maljovicu (2729 m.n.m., náš nejvyšší bod) vydali jen ve čtyřech. Poslední ráno na hřebeni nás probudilo stádo polodivokých koní, kteří se asi také chtěli pokochat výhledem na jezera. Z hor jsme sklesali docela divokou cestou (čti: prudkým klesáním) k rilskému manastiru. A pak už jen zpět do Sofie, prohlédnout si hlavní město Bulharska a obrnit nervy na další den ve vlaku. Na zpáteční cestě byl v jídelním voze opět pan „mrož“, o kterém se vedou pověsti, že s tím jídelním vozem jezdí již od jeho vzniku a uvedení do provozu. Pokud by někomu stále vrtal hlavou počet účastníků, tak nás bylo šest. A všichni doufáme, že se na další zahraniční mise vydají i naše nové tváře. Kam to bude letos?
Za hranicí republiky Simba Ahoj, no abych řekl pravdu, tenhle článek už píšu na potřetí. Chtěl sem napsat něco velkýho, duchaplnýho a oduševnělýho, ale prostě mi to teď nějak nejde... Termín plesu ale tlačí, tak se snažím vyplodit alespoň něco z toho, co se mi honí v hlavě. Omluvte proto prosím prostotu mého vyjadřování a evidentní plytkost textu... Kupodivu, rád bych nemluvil jen o RBR, jak by se dalo od článku psaného o RBR čekat, ale i o sobě. Jo jasně, je to sebestředný a sobecký,
ale na druhou stranu hlavně poslední dobou sobě rozumím víc a víc, kdežto RBR je ode mne stále dál a dál... No takže… Jmenuju se Simba, když to říkám takhle, myslím to vážně. Moje jméno mě hodně definuje, cejtím se být Simba mnohem víc, než cokoli jinýho . Kde jsem ke jménu přišel? No ne přímo v RBR ale jednoduše ve skautu. Je to moje přezdívka. Všichni mi tak říkaj… Moji kamarádi mimo skauting se to museli přeučit, protože
chápou, že to jsem prostě já. Podepisuju se Simba i na pohledy pro babičku a rodiče mojí Máji mi taky tak říkají. Když se představuju novejm lidem, a nejsou to zrovna akademičtí pracovníci, o kterých si myslím, že by to nezkousli, probíhá to stejně… “Ahoj já sem Honza”, “Ahoj já sem Simba”, “jak?”, “Simba…” Baví mě to… Poslední dobou žiju už v zahraničí, mimo naší republiku, stejně ale říkám “naší”. Myslím si, že republika jako taková vlastně může existovat jenom proto, že se ona sama ocitá v prostředí, které ji nějakým způsobem vymezuje. Proto sem opakovaně došel k názoru, že bych měl poznávat i věci, které se nalézají za hranicemi, tedy mimo republiku. A to teď v podstatě dělám. Zjistil jsem, že v zahraničí se toho nalézá také hodně… zajímavého, nudného, prospěšného, neužitečného, zábavného, stagnujícího, rozvíjejícího i zatrpklého. Svět je tedy různý, rozprostraněný. Myslím si, že je škoda v životě nepoznávat všechno, sedět JENOM doma a nepřekročit žádné hranice. Navíc se zdá, že překročením jedněch hranic se po chvíli cestování člověk může dostat k hranicím dalším. Možná se dá cestovat do nekonečna :-) Myslím tím teď hranice republiky i hranice skautingu.
Nemyslím tím překračovat zákon, nebo něco podobného, myslím tím poznávat i další lidi, další myšlenky, další světy a strategie žití. Nicméně, proto, aby se člověk mohl nějak vypravit a neztratil se, je potřeba, aby měl odkud vyjít, třeba z naší banánové republiky. Myslím, že je to dobrá základna. Myslím, že má člověk dobrý pocit, když cestuje s vědomím, že jde od někud někam, s něčím, a že už má taky něco za sebou. Což lidé z republiky podle mě mají. Často na cestách vzpomínám a vyprávím o tom, co jsem doma s republikou zažil, někomu to přijde zajímavé a někomu nudné, mně se to však líbí a mám z toho dobrý pocit. Všechny ty úžasné zážitky, extrémní, zamyšlené, na hubu padající, politické, radostné, poznávací, přátelské… Mám pocit, že ve světě můžu říkat, že u nás se máme dobře, můžu být na nás hrdý (bez ohledu na to, co slovo “hrdý” pro některé znamená). Vím, že když jsme republikou žili, strašně nás to bavilo, strašně nám to dalo, myslím si, že to bylo skvělé! Sem rád, že republika stále existuje a že funguje dál… Sem rád, když možnost zažít to, co jsme zažili my, dostanou i další lidé… Republika teď slaví… tak bych jí chtěl popřát všecko nejlepší a hodně zdraví a alespoň ještě jednou tolik… Takže Republiko na zdraví!
JUDr. Medvěd, doktor práv Prcek Č. 5, r. IV, leden 1997 Učitel: Medvěd: Učitel: Medvěd: Učitel: (slavnostně):
Medvěde, medvěde, víš, co labuť nesvede? Podrbat si nohou záda, zvláště když je labuť mláda. A co ještě, medvědě? Třeba – řídit JéZetDé! Ta tvá hlava, to je bedna do žákovské píšu jedna. Protože jsi vcelku zdráv, tituluj se doktor práv!
Banana Times kronikou Martin Ač se to některým starším, už odrostlým Banánům nemusí zdát a líbit, Banana Times jsou kronikou. Jsou kronikou své doby a jsou kronikou částí jejich životů. Pravda, dvacet let není v historii tolik a mohlo by se zdát, že svět se za ten čas tolik nezměnil. Ale dějiny se neodehrávají jen ve velkých příbězích civilizací, států, národů, rodů atd. Jsou také příběhy malými, příběhy jednotlivých osobností, jednotlivých životů. A v takových dějinách je dvacet let velká etapa. Nevím, co se Vám, kteří jste do BT přispívali a tu dobu zažívali, dnes vybaví při myšlenkách na ni. Ale mohli byste tvrdit, že jste stejní? Pochybuji. S dobou jste se změnili i Vy. Ale Vaše životy, vzpomínky a myšlenky jsou kontinuální, a tak i staré BT jsou pro Vás důvěrně blízké, časově i osobně. Jiné je to však pro mě. Se začtením se do mrtvých papírů jsem se zavřel do časové schránky, která uzavírá asi 7 let Vašich životů, ne však mého. Měl by snad pro mě být rozdíl, zda-li se začtu do deníků Jiřího Wolkera, či do starých BT? Něco je více vzdálené, něco méně, avšak ani jedno není „mé“ a oboje už zmizelo v čase. A stejně, přiznávám, jako mě jímá jistá úcta (provázená zvláštními pocity melancholie a myšlenkami na minulost), když čtu deníky Wolkera, nevyhnuly se mi takové pocity ani při čtení BT. Většinu Vás neznám téměř ani od pohledu, natož nějak blíže. Proto když čtu myšlenky a zážitky Vašich minulých Já, jste, zejména Vy zcela neznámí, osoby minulosti a zdáte se být Zamilovaná Kdybych měl vyznat svou lásku banánu, hledal bych slova v Bibli a v Koránu.
někým, kdo už není. Logicky se pak objevuje jistá touha poznat Vás. A také představy, kdo asi jste dnes. Máte možná děti, máte práci, možná na minulost už nemyslíte… Ale je ve Vás stále ten, kdo psal ta slova do starých BT? Kdo jsi třeba Ty, Mimi, který jsi psal filozofické úvahy o symbolech nebo básničku o želvách? Kdo jsi Ty, Prcku, a jak Tě napadla tak šílená báseň o hrochu? Kdo jsi Ty, Hrabě, který máš narozeniny ve stejný den jako já a který jsi se „utkal“ s jakýmsi Jipem v debatě o vážně hudbě? A mohl bych pokračovat… Zkrátka, jste nyní ve mně, jak jsem Vás skrze své vlastní čtení přijal, a zajímáte mě. Jste jako malé osobní tajemství – jako když objevím hudbu, kterou snad nikdo nezná a neposlouchá a vytvořím si k ní díky tomu zvláštní vztah. Třeba Vás někdy poznám více a stanete se „reálnými“ a třeba také ne a zůstanete takoví, jaké jsem Vás přečetl. Asi není ani jedno na škodu. Jen by mě teď zajímalo, zda si s pochybným úsměvem ťukáte na hlavu, anebo třeba přemýšlíte o tom, jak je to vlastně celé nějak zvláštní… P.S. Pár hodin po napsání článku jsem úžasnou náhodou zjistil, že Hrabě mě učí na vysoké škole. A upřímně mi ten kontrast mezi postavou za katedrou a klukem v RBR dělá trochu potíže na představení a pochopení ☺. Na tomto příkladu lze asi vidět dobře onen distanc v mém vnímání mezi lidmi z BT a lidmi, jakými jste dnes.
„Rovering je zabijačka“ Řízek Každý si pod roveringem můžeme představit leccos. Partu kámošů, kteří jezdí na vandry nebo zablácené pomocníky odklízející povodňové škody. Skupinu pomalovaných šílenců uprostřed tanečního parketu. Hlouček diskutujících nad lidskými právy či zástup lidí se svíčkou v ruce na Národní třídě. Já si pro tuto chvíli představuji zabijačku. Ale pozor, jedná se o tu nefalšovanou pravou zabijačku se vším všudy. Jak v případě roverského kmene, tak v případě zabijačky se musí dát dohromady skupina lidí, kteří dokážou spolupracovat a něco společně vytvořit. Někdo se musí starat, aby nevyhaslo pod kotlem, jiný, aby bylo co přikládat. Když potom skupina „nejodvážnějších“ porazí čuníka, musí se najít někdo na tzv. špinavou práci – míchání krve, čištění střívek atd. Pak už to jde ráz na ráz. Porcování, krájení, mletí, škvaření a vaření. Jeden plní jelítka, druhý jitrnice. Třetí škvaří škvarky, čtvrtý krájí, pátý mele. Šestý slévá sádlo, sedmý plní sklenice paštikou a osmý zadělává na tlačenku. Ale ani tady se to neobejde bez někoho, kdo již má
určitou zkušenost a dokáže trochu určovat směr. Většinou je to řezník, kdo celý tento složitý proces koordinuje a ví, co kdy a jak se má udělat. Rovering je zabijačka – hodně práce pro hodně výživnou stravu. Věřte, že když pak ochutnáte svou první jitrnici, tak už vůbec nemyslíte na to, kolik to stálo námahy. Po několika povedených zabijačkách začnete pomýšlet ne jen na čuníka, ale i na mamuta. Je to už tak na světě zařízeno, že ne všichni jsou schopni být řezníkem, míchačem krve či dobrým 10 letým rozsívačem slivovice, ale každý můžeme přispět svým dílem. Velmi podobně je to i na Banánovém plese. Připravuje ho různorodá skupina mladých lidí. Někteří mají větší zkušenosti s takovou akcí, jiní nemají žádnou zkušenost. Přesto se rozhodli společně vytvořit „hodnotu“, které věnovali kus ze sebe. Někde tady je mezi námi řezník, míchač, kráječ, plnič, porcovač, rozlévač a další někdy skoro nepostřehnutelné, ale i tak velmi důležité součásti velkého procesu, kterému my skauti říkáme rovering.
Úryvky z historie Promítání hry Otto Sepla „Z deníku chuligána aneb jak jsem se stal skautem“ Číslo 1 – 28.11.93 (první číslo BT) (redakčně kráceno) Dne 11.10.1993 (spíše 11.11.? – pozn. ed.) se v prostorách Prckova a Krakenova (zatím) posledního odpočinku, sešla sešlost občanů RBR (zkratku prezident neznalým vysvětlí). Hlavním bodem programu, kromě promítání hry O. Sepla, bylo přijmutí nové občanky RBR. Tou šťastnou byla Štěně. Úvod celé sešlosti tedy patřil slavnostnímu přijmutí Štěněte do RBR. Celou ceremonii řídil vrchní ceremoniář, jenž měl za sebou pravděpodobně těžký den. Projevilo se to hned při jmenování náhradního loupače, kdy chybně jmenoval loupačem
Véňu. Prezident Josef Hošek Černý upozornil ceremoniáře na chybu, které se dopustil. Došlo k okamžité nápravě chyby. Loupačem se stala Lenka. Po přijetí Štěněte do RBR následoval slavnostní příkusek, který měl být vrchním ceremoniářem patřičně uveden. Z jeho úst se však vydralo tupé: „Hbbhb…ééé…e…“. Prezident se jal celou tu situaci zachránit a tak ceremoniáři Opovi s prezidentskou ochotou a trpělivostí celou slavnostní řeč zopakoval. Slavnostní řeč byla Opem přednesena bez větších přebrebtů, takže se slavnostní příkusek mohl uskutečnit.
Poté na všechny zúčastněné čekalo překvapení Prezidentské kanceláře. Překvapením byly zbrusu nové národní kroje. Kroj je tvořen černým tričkem se zlatým banánem na zádech a lilií s nápisem: „RS Praha Prosek“ (též ve zlatém provedení) vpředu. Prezident Černý
přednesl svůj projev a pak se počalo s rozdáváním nár. krojů. Prvním občanem radujícím se z nového kroje byl Káral. Dále se z kroje radovali: Martin, Lenka, Véňa, Zuzana, Marťan, Luky, Štěně, David, Ninja, Vrt, Hamoun. …
Poučná Dej pozor, když banán jíš, dech ať příliš netajíš. bez kyslíku totiž může nastat potíž.
Ohlas na Ohlasy Vrt Číslo 4, 28.3.1994 (redakčně zkráceno) … A tím se dostáváme k problému, který bych nazval „společná odpovědnost“. Chci-li se z rubriky Vychovatelské postoje dozvědět jaké názory na tento výrok mají ostatní, měl bych poslat i svůj názor a věnovat tomu trochu svého času, aby i oni se mohli něco dozvědět. Takováto odpovědnost se týká třeba i přípravy programu na velikonoce. Kdyby každý z nás chvíli zapřemýšlel, něco by měl a dal by vědět, určitě by se několik dobrých nápadů sešlo. Jestliže však nikdo nic nepřinese, nezbývá
Fyzikální Věru, ani banán není gravitace zemské pán, v banánovém háji měl by na hlavu být pozor dán.
organizátorovi akce sednout a trochu uměle připravit vlastní program, protože jinak by se výčitky z nezdaru akce snesly n jeho hlavu. Ze své zkušenosti vím, že zdroj nápadů, případně fantazie není nekonečný. Oddílové akce připravuje převážně vedení oddílu. Na roverském programu bychom se měli podílet všichni. Jsou to přece naše akce. Tento problém u nás bude asi poněkud dlouhodobější. Přesto si myslím, že není neřešitelným. O zlepšení se však musíme zasloužit všichni a proto: Učme se být odpovědní za společné věci!
Pozor ! Důležitá zpráva ! Číslo 9, ročník II, květen 95 Kačenka alias Aglája (alias Papája - pozn. ed.) je sice hezká, když spí, když brečí, i když se směje, ale ze všeho nejkrásnější je, když zívá.
Silvestr 1996 Vrt Č. 5, r. IV, leden 1997 (redakčně zkráceno) … Kořením pobytu byla Kačka, která se stále zdokonaluje ve své mluvě. Z jejího slovníku vyjímám ta slova, kterými dokázala nás oslovovat: táta, máma (s tím se asi počítá), Pájík, Véňa, Pepa, Jišík, Mimi, Pípíp (to jako Pták) a další. Jen pořád nemůžu pochopit, proč již dávno neříká Vrt. …
Báseň o nedůvěřivém hrochu, který se chtěl napít čaje, ale zemřel žízní Jana Prcek Č. 2, r. IV, říjen 1996 Ajajajaj ja ja jaj! Je-li toto vskutku čaj?
Pro zasmání nebo k pláči? Hrabě Č. 6, r. III, únor 1996 Anketa o kroji. Vzpomínáte? No to jsem rád. Mám před sebou totiž odpověď jednoho z účastníků této ankety, jistého bratra Emila Císaře – Mata, která byla otištěna v prosincovém Skautingu. Přináším tady její klíčovou pasáž a připojuji svojí reakci: „…Na nás vůdcích bude, abychom dbali na upravenost a celkový vzhled (i vlasů) našich bratrů a sester. Hlavně né moc variant – vycházejme z názvu uniforma: jednotný tvar, jednotné oblečení. V poslední době se vzmáhají všelijaké nášivky, dřevěné talismánky, různá třepení, odznáčky i větší odznaky. Vlaječky na kroji při cestách do zahraničí nebo na Jamboree jsou povoleny jen na tento účel a při návratu domů je třeba označení odstranit. Očištěme tedy svůj kroj a zakažme vše, co nebude oficiálně uznáno a povoleno…“
„…a celkový vzhled (i vlasů)…“ Pomyslím na Kárala a musím se pousmát. „…vycházejme z názvu uniforma: jednotný tvar, jednotné oblečení…“ Pomyslím na „toho s knírem“ a úsměv mi tuhne. Ten chtěl taky všechno stejné, jednotné. Jednu rasu, jeden národ, jednu říši, jednoho vůdce. Stejné postavy, stejné vlasy, stejné oči. Polévá mě studený pot. Nebude se po nás chtít, abychom měli i stejné obličeje, stejné myšlení? Nejsme přece armáda! Jsme hnutí mládeže! „…zakažme vše, co nebude oficiálně uznáno a povoleno…“ To je vrchol! Zatmívá se mi před očima. Bratr Mat by byl ideálním občanem pro totalitní stát. Demokracie a tolerance jsou mu zjevně cizí. Vždyť od revoluce uplynulo jen 6 let. To už zapomněl? Podle všeho, Orwelův
„Velký bratr“ by si s bratrem Matem padli do noty! Tak. Slyšeli jste, co si o tom myslím. Unáhlené? Příliš ostré? Neodůvodněné? Možná, ale sto-
jím si za tím. No a teď už je jen na vás, pro co se rozhodnete. Je to pro zasmání? Nebo k pláči?
Udání Č. 10, r. III, červen 1996 Výňatek z anonymního dopisu, zaslaného Tajné službě RBR krátce po Velikonocích jedním obětavým, zodpovědným občanem, který ví, kde je jeho místo a co je jeho povinností: „… Zejména bych rád upozornil na očividně protistátní hru, ve které si měli občané naplánovat své další životní osudy. V nejhorším světle se zde projevil jistý soudruh Vrt, který prohlásil přibližně toto: „Jsem realista, a proto si myslím, že mě co nevidět vyhodí ze školy, pak začnu pít a kouřit, třikrát se ožením a třikrát rozvedu a korunu tomu nasadí moje smrt v 50 letech. Zemřu sám a opuštěn, bez přátel, s černými plícemi a kamennými játry. Plíce pak věnuju elektrárně a játra Muzeu archeologie.“ Komentáře netřeba. Ale podobně nesmyslně se vyjádřili i ostatní přítomní. Tak například jistá Dana se rozhodla, že „získá Nobelovu cenu za chemii.“ Zde bych rád upozornil na nebezpečí takovéhoto individualismu, který dokazuje, že soudružka rozhodně nemyslí třídně. Nehledě k faktu, že soudruh Nobel byl Švéd a tedy kapitalista, neřku-li imperialista. Nebo soudruh Honza. Takové naděje jsme do něj vkládali a jak se nám vybarvil. Zcela bez skrupulí nám všem oznámil svůj úmysl „žít až do 90 let jako vrcholový sportovec.“ Asi nepo-
chopil, že v socialistickém sportu není pro nějaké vrcholové sportovce místo. Všichni sportovci jsou si totiž rovni. A také jistý soudruh Libča se ukázal v pravém světle. Když se totiž rozhodlo, že „všichni přítomní se nechají pohřbít společně do masového hrobu“, namítl tento soudruh, že „on, jako vegetarián s tím zásadně nesouhlasí a žádá uložení do hrobu hromadného.“ Jeho připomínka přítomné soudruhy a soudružky natolik rozpoltila, že nakonec muselo být odhlasováno naše posmrtné uložení do společné Banánové hrobky. Zde bych rád upozornil na značné finanční prostředky, které si taková stavba vyžádá. A to jen kvůli reakčnímu postoji soudruha Libči. Z pozdějších protistátních výroků snad alespoň prohlášení soudruha Opa: „Budu se klidně válet s celou redakční radou.“, které je nebezpečné z hlediska mravního, a velezrádný záměr soudruha Vrta a soudružky Prcka nahradit celé vedení 067. střediska japonskými skauty a přejmenování ze střediska Liščata na středisko Hirošima. Myslím, že tyto informace jen dosvědčují můj názor, že v RBR se připravuje rozsáhlé protistátní spiknutí, do něhož jsou zapleteny i nejvyšší politické kruhy…"
Něco o Changes Vrt Č. 3, r. IV, listopad 1996 Považovali jsme za nutné otisknout zde základní informace o akci Changes pro vás, ale hlavně pro mimorepublikové čtenáře, protože zpravidla neměli možnost se o této akci něco dozvědět. Pod sloganem „changes aneb jak donutit naše rovery, aby si alespoň jedno za život pořádně
uklidili v dětském pokoji“, se v neděli 17. listopadu rozběhne velká akce kulový blesk a jednotliví roveři se na čtyři dny přestěhují podle přísně tajného ale losovaného harmonogramu do rodiny jiného nebohého rovera (rozumějme pod slovy o roverech i rangers). Se vším samozřejmě musí souhlasit rodiče.
Roveři by se měli vzdát vzájemného kontaktu, nebo alespoň nemluvit o svých nových domovech. Všechny informace si budou moci vzájemně sdělit ve čtvrtek 21.11. na společném
večeru v klubovně. Účelem akce je prohlédnutí rodičů, že jejich dítě není něco výjimečného a že jeho pozdější návraty nejsou zvláštností.
Changes Véňa Č. 4, r. IV, prosinec 1996 (redakčně zkráceno) … A teď několik perliček ze schůzky s rodiči, ale i z průběhu týdne, které jsem zaznamenala jako nestranný pozorovatel. • Dále Prcek vyjadřuje zaznamenané změny oproti jejímu normálnímu životu: „No, trochu mě to vyčerpává – tolik lidí.“ A pak se dostává k popisu Trefných (vytrženo z kontextu): „takový ňáký voči, prostě všichni vypadaj jako Honza, ale už je rozeznávám od sousedů.“ • V pondělí na schůzce vytahuje Marťan obrovskou svačinu, kterou si pochvaluje stejně jako snídani. Je u toho Bára a tak si stěžuje: „Mně maminka nedělá ani snídaně, natož svačiny!“ • Marťanova maminka teprve v neděli zjistila, že si mohla vybrat, zda se Changes zúčastní či ne. • Lenka přichází do svého nového domova, a když zří svého nového bratra, tak praví:
•
•
•
•
„Čau bratře.“ On za chvíli reaguje: „Dobrý den.“ Lenka se ještě zmínila, že poté, co mu vysvětlila, že je teď jeho sestra, začal být pěkně drzý: „Vlez si pod stůl.“ „?!!???!“ „No ségra tam vždycky leží.“ Wrutth si pobyt v Počernicích velmi pochvaloval („to byla pařba“). Shodl se tak s tvrzením jednoho člena rodiny Horeckých, který o něm pravil: „To je děsnej pařan. Přišel, viděl počítač a zased. No, aspoň nám trochu pročistil počítač.“ Prcek připravila pro Báru domácnost opravdu dokonale – vše pečlivě popsala malými cedulkami typu „toto je lednička“, „toto je okrasná pračka“. Jako nejlepší byla ohodnocena cedulka na vysavači „luxuji 3x denně, obzvláště v listopadu“. Cedulek nasbírala Bára celkem 86. Zdenda v neděli přesně v 17.00 zazvonil u Rozackých: „Já jsem ten hodný skaut a budu u vás bydlet“.
Anketa 95/96 Op Č. 4, r. IV, prosinec 1996 (redakčně hodně zkráceno) … Poslední skupina odpovědí se váže přímo k programu. Ten možná trochu stagnuje, je nabízeno několik možností. Několikrát se objevuje přání poznat se více navzájem („Myslím, že málokdo zná v RBR více lidí než 3 a to ještě lidi ze svého oddílu, nebo s kterými se stýká ve škole.“). …
S tím souvisí i tato odpověď: „Přílišná spoutanost neustále stejnou a neustále obrovskou masou lidí. Na akcích je nás příliš. Řešení není jasné, snad větší drobení na skupinky při akcích???“ … Tedy budoucí vývoj RBR („Nepreferujeme příliš zábavu před pomocí bližnímu? No trochu, ale je to opravdu špatné (nepřirozené)? Dá se to vůbec dlouhodobě dělat jinak? Asi bychom ten poměr měli trochu upravit, ale nepřehnat.“, „Co bude naším cílem
– původní cíle byly již z většiny vyčerpány, jak budeme fungovat – současný model se zřejmě přežije.“), historie vývoje RBR, neomezuje nás RBR? … Klubovnu potřebujeme, bereme ji za vlastní. Vadí nám to, jak v současnosti vypadá. („Klu-
bovna mi připadá spíše jako skladiště než místo, kde by se měli scházet lidí.“, „… škoda, že vypadá pořád jako ve stavbě. Chce to výzdobu vnitřních prostor.
Nefilosofická Šťopka, bubák, věčná pře, pro lidi, ne pro vepře...
Život jako vyprávění Mimi Č. 5, r. IV, leden 1997 Pokud svět kolem sebe poznávám a rozumím mu skrze pojmy zprostředkované jazykem, nemohl by být můj život takovým jedním dlouhým vyprávěním? Stejně jako dobře napsaná detektivka i toto vyprávění ztrácí význam, jestli se nečte od začátku do konce. Nelze přece přečíst zápletku a závěrečné rozřešení, když jsem předtím vynechal úvod. Život, a podobně také vyprávění, je třeba chápat v jeho celkovosti a příčinnosti. Pokud tedy chápu svůj život jako vyprávění příběhu, jsem pak spíše jeho autorem anebo naopak čtenářem? Žiji v konkrétním čase. Žil jsem v minulosti, žiji v přítomnosti a budu žít i v budoucnosti. Existuji pouze v přítomnosti, avšak mám za sebou prožitou minulost, ke které se každým okamžikem přidává další okamžik právě prožitý a před okamžikem přítomný, nyní však minulý. A jak se tak protloukám životem, už jsem si mnohokrát pokládal otázky jako: Kdo jsem? Proč jsem? Kam jdu? Nějakým způsobem se snaží, přijít na smysl mé existence a toho všeho kolem.
Život je nutno chápat a číst jako celek. Pokud se ptám na smysl svého života, musím jakoby vystoupit sám ze sebe a kriticky sledovat svoje počínání v určitém odstupu ze sebe sama. Když uvažuji nad svým směřováním, tedy nad budoucností, a právě toto uvažování ustavuje člověka a odlišuje jej od zvířat, musím se nutně ohlédnout zpět do minulosti, na své předchozí činy. Mé minulé konání určuje přítomnost a tím i budoucnost. To je ta příčinnost celé mé existence. V tomto případě jsem spíše čtenářem. Sleduji sám sebe a svůj příběh zvenku. Oproti autorovi obyčejného příběhu mám jedno velké a velmi podstatné znevýhodnění: při psaní detektivky směřuje děj k jedinému závěrečnému vyvrcholení a tím i ke svému konci. Zatímco já musím být schopen vyprávět svůj vlastní příběh tak, aby byl vždy ukončitelný a celkem, aby vždy končil pointou. A to je obrovský úkol: žít tak, abych mohl kdykoli odejít a přitom aby měl můj život smysl.
Vpravo vchod, pochodem bok aneb Je libo sádru? Vosa Č. 8, r. IV, apríl 1997 Jsou věci, o které se člověk moc nestará. Ale jenom do té doby, než se ony, ty věci myslím, začnou starat o něj. S vojnou a mnou to bylo to samé. Do té doby než asi tak ve druháku přišel dotazník. Ale protože jsem měl ještě dva roky školy před sebou, tak mi bylo jedno, jak to TEĎ dopadne. Třeba se ještě něco stane. Dva roky je dlouhá doba (?). Ale přesto jsem do dotazníku napsal věci, jako např. že se bezděčně pomočuju (opravdu se na to ptali), v noci chodím strašit (jako náměsíčný) a tak podobně. Druhá část dotazníku patřila doktorům. I když podle nich na jedno oko nevidím a na druhý jsem slepý, ve výkonu služby mi to nevadí a brýle nepotřebuji (neberte to vážně, měl jsem 0,5 dioptrie na levém oku). A že bych třeba mohl některého toho MUDr. Nějak obměkčit mě ani ve snu nenapadlo (možná bych to stejně neudělal). U samotného odvodu to byla čirá buzerace. „Nástup“ byl v 7:00. Nějaký pán v zeleném nám říkal, co nás čeká a nemine. Předně – před odvodní komisi předstoupíme v trenýrkách a budeme se hlásit: „Branec Vosecký se hlásí k odvodu!“ a to s mohutným řevem, aby nás slyšela komise. Pak jsme si stoupli do předem připraveného ČTVEREČKU na zemi. Dodnes nevím, jakým systémem si nás volali. Chvíli podle abecedy a chvíli podle plotu. Proto jsem si nemohl ani odskočit. Ve
Vánoční Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku. Kolik komu banánů neseš na památku?
12 hodin byl oběd. Takže i když nás tam moc nebylo, dovolili nám si dojít na půl hodiny na oběd. Pár kluků to vzdalo a zdrhli. Následovaly dva roky sladkého zapomnění a pak maturita. A najednou začali jeden po druhém odcházet na vojnu kluci ze třídy. Krutá realita. Tou dobou jsem věděl, že tam nechci. Ale co s tím. Na to se mě ptát nebudou. Navíc po dvou letech. Ale zkusit se to muselo. Při představě, že běhám po buzerplace, řve na mě lampasák, mazáci si vybírají svoje daně, rajóny a já nevím co všechno, jsem malinko znervózněl. Navíc jsem si udělal obrázek o vojně podle kamaráda souseda. Byl u tanku. Při jeho výšce a poměrné rozložitosti postavy (nemyslím tím, že byl tlusťoch) jsem to nechápal. A hlavně po půl roce byl skoro pořád doma. Když jsem se ho ptal, tak v tanku byl jen při přijímači a pak asi ještě měsíc a půl. Teď, kdyby si do něj měl sednout, tak by potřeboval několik minut, aby se zorientoval. Když jsem slyšel, že tank má ve válce život dlouhý asi jen minutu, do smíchu mi nebylo. Spíš mě napadlo, co tam budu dělat v té době ještě 18 měsíců. To je zbytečně ztracená doba. Navíc budu muset všechno opustit a nechat to tady. V té době se hodně věcí rozjíždělo. A já bych měl vystoupit z právě se rozjíždějícího vlaku. A taky co by vojna ze mě udělala, jak moc bych se změnil, byl bych schopen do toho vlaku zpátky naskočit? I kdybych byl, jak by mě cestující přijali?
Tohle vše mi přeci jen dodalo odvahy a napsal jsem na vojenskou správu, že odmítám základní vojenskou službu. Odpověď přišla celkem rychle. Zatrnulo mi. Že bych měl smůlu?
Rozbalil jsem dopis… JUPÍÍÍ!!! Spadnul mi kámen ze srdce: „Tímto dnem Vás vyřazujeme z vojenské evidence. Počkejte si na dopis z obvodního úřadu.“ UF!
Koláč José Č. 3, r. V, listopad 1997 Takový koláč je parádní věc. Každý si na něm rád pošmákne. Někdo má rád tvarohový, jiný zase povidlový. Ale co když je to koláč plný práce? Zkrátka takový koláč představující kopec práce, kterou je nutno někdy udělat. Třeba klubovna, pomoc s oddílem, stany nebo kronika a Banana Times, prostě práce. Teď nejenom jedlíci, ale i spousta čtenářů protáhne… a řekne si v duchu… „co už zase otravuje“. Ale zpět ke koláči. Je zajímavé, že peče-li se někde rekordně veliký koláč, sjedou se lidé zblízka i zdaleka. Na každého tak i při obrovském koláči vyjde tak akorát, někdy i méně. Ale náš koláč pracovní vyvolává reakce přímo opačné. Postaví-li se otázky: kolik si kdo ukousne, tu (kromě něko-
lika šílenců a workoholiků) nastane trapné ticho (a popřípadě se spěchá…, třeba domů). Však ono se to už nějak vyřeší. A ti co zbudou? Pokud nechtějí, aby se koláč zkazil, musejí se do toho zakousnout. Nedivme se, že se jim občas přejí. Vždyť přežírání není zdravé, ani když jde o koláč. Nebylo by lepší ten koláč rozkrojit na více menších stravitelných, snad i chutných dílů? Nebylo by lepší, kdyby si každý vybral to, co mu nejvíce chutná a napřel svoje „zubiska“ tam? Kdyby si každý uďobnul svou „pracovní rozinku“? Á propos nad pracovním koláčem se nejlépe navazují přátelství, která nepadnou při prvním závanu větru.
… a na uvítanou Quick Č. 3, r. V, listopad 1997 (redakčně kráceno) Nevím, kolik z vás si to připouští, ale mně osobně se zdá, že uplynulý rok znamenal pro celou Banánovou republiku období určité stagnace. Původní nadšení z většiny lidí kamsi vyprchalo a občas se zdá, že republika funguje pouze na bázi setrvačnosti udržované silou vůle nás všech. Zřetelně se zde nabízejí dvě možnosti. Buďto budeme ke všem problémům slepí a hluší, což povede k jistému zániku, nebo zdvihneme hlavy a nastartujeme proces renesance.
V Banánové republice II Mimi Č. 6, r. V, únor 1998 Není to tak dávno, co jsem ve škole dostal za úkol napsat o tom, jak se baví mladí lidé. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, o jakých mladých lidech by to mělo být, a zplodil jsem článek s názvem V Banánové republice.
Ruku na srdce – nebylo nijak snadné napsat něco „s hlavou a patou“, aniž bych se pouštěl do přílišného vysvětlování toho, co je skauting či rovering. Ačkoli sám jsem s výsledkem příliš spokojen nebyl, z konzultace jsem odcházel
pochválen – prý proto, že je zvlášť obtížné slušně se vypořádat s něčím tak pozitivním. A jsem u toho. Uvědomil jsem si, že to, co spolu už takovou dlouhou dobu provozujeme, je veskrze velmi pozitivní. Jsme dobrá parta přátel, příliš se nenudíme, užijeme si legraci a občas jsme také k něčemu užiteční – a to vše není málo. Přesto, anebo právě proto, že takto navzájem a víceméně smysluplně sdílíme náš stále dra-
hocennější čas, mě napadají dvě otázky. Do jaké míry využíváme toho, co sami sobě, ať už jako jednotlivci či společenství, můžeme nabídnout? Jsme schopni předat alespoň z části to, co jsme dostali a vystavěli těm, kteří přicházejí po nás? Přesná odpověď neexistuje. Jen myslím, že bychom si všichni měli čas od času připomenout, že to, o co se snažíme, je pozitivní.
Básničky Lukýn Č. 3, r. V, listopad 1997 Naše životy jsou pavučiny cest, složené ze setkání a rozchodů A každé další setkání je nevyřčená prosba: Svěř mi, mlčenlivá, poselství svého srdce. Komu´s jednou podal ruku neseš si v dlani otisk jeho duše. Už nechci nic, jen spát a spát, tisíc let, a probudit se až svět bude jen jedna velká louka, voňavá tráva, slunce a hříbata.
Budujeme nutně z čaromoci Pomocná dělnice/samostatná svačinářka Prcek Č. 2, r. VI, říjen 1998 (redakčně zkráceno) … Cítím potřebu napsat pár slov o letošních prázdninách strávených na stavbě střechy. Nejsem asi sama, kdo mírně pochyboval o naší schopnosti dotáhnout něco tak velkého do zdárného konce. Řekněme, že konečný výsledek na sebe nechá čekat ještě nějaký ten čásek. Ale hrubá stavba je z větší části hotova. A to všechno made in naše ruce, naše hlavy – s laskavým přispěním několika poradců a externích spolupracovníků.
Když dokážeme společně secvičit úchvatné předtančení, je to pěkné. Když ale dokážeme vybudovat něco reálného, trvalejšího a navíc užitečného, to je pak teprve něco. Řekněme, že si v tu chvíli můžeme být alespoň na chvíli jisti smysluplností existence našeho společenství. Konec konců, ty srpnové dny s naplno puštěným rádiem anebo s podobně milým zvukem sbíječky, míchačky či motorovky nebyly jen o práci. Byly také o nás a pro nás. Totiž Exupery, jako by nás lišák znal, píše v Citadele jenom o kus dále: „Člověk,“ říkal otec, „je v první řadě
ten, kdo tvoří. A pouze lidé, kteří spolupracují, jsou bratři. A jenom ti jsou živí, kdo v klidu neusedli v nastřádané sklizni.“
Díky. Díky za práci i za společně strávený čas. Díky patří každému zvlášť, no a hlavně bratrům Kavkům – neúnavným stavbyvedoucím a příkladným pracovníkům.
Pokec mladších banánů Štěnice Č. 4, r. VII, prosinec 1999 Za krásného dne, byla to středa, sešli se ještě nazelenalí banáni v klubovně, aby si spolu s Josém a svíčkami trochu pokecali o partnerských vztazích. Jednou částí našeho speak večera byla i hra, při které jsme přemýšleli nad tím, co bychom vyžadovali po svém partnerovi (jistě vám nemusím vykládat, že se nejedná o oblečení, ale o vlastnosti). Kluky jsme poslaly někam vedle, aby zhodnotili svoje priority… Barča vzala kus papíru a do silného rámečku napsala MUŽSKÝ – pak už to jelo. Ty nejdůležitější body našeho rozjímání ti v kostce nabídneme. Třeba přijdeš na to, že jsi totálně… • Príma (podle toho se točí svět, to si zapamatuj) • Něžný (takové pohlazení po vlasech může být super) • Soběstačný (hlavně nechtěj vysvětlení, neobstál bys) • Musíš nám imponovat • Tolerantní (nezabíjej mě, už ti to víckrát neřeknu) • Nesmíš být vůči ženě majetnický • Trošičku žárlivý (omluvy po konfliktu stojí za to) • Šikovný (ASPOŇ jako Káně) • Naslouchající • Osobitý a charakterní • Slušný, ale trochu rebel • Měl bys pomáhat ženě na její životní dráze (být oporou) a dávat najevo, že ti na ní záleží Pokud jsi nesplnil podmínky soutěže, nepostupuješ do dalšího kola. Nic si z toho nedělej. Za chvilku jsme totiž sepisovaly, co naopak můžeme nabídnout my tobě – je to trochu v nepoměru, ale snad to stojí za to. • Ženskost • Starostlivost • Něha • Schopnost uvažovat • Tolerance • Krása Ještě, že jste tak tolerantní…
Ukázky ze švýcarského deníku Č. 1, r. VI, září 1998 (redakčně kráceno) Dej (nebo spíš Najt) Van (7.7.) A je to tu. Po několika nesmírně nudných, nebojme se však přiznat, že nutných setkáních konečně nadešel Den D, kdy zamáváme rodné hroudě a s mírnými obavami, ale zejména plni očekávání zamíříme do Švýcarska. Á propos mírné obavy. Z úst některých z nás se s jistou dávkou ironie ozývala slova, že v případě, kdy Miloš Zeman sestaví vládu, požádáme v hostitelské zemi o politický azyl. Nakonec k tomu prvnímu sice došlo, ale dověděli jsme se o tom až na českém území, kde by na nějaké azylantské nářky stejně už nikdo nebral ohled.
Drby Č. 6, r. VII, únor 2000 Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva, kterou přinesla ruská tisková agentura ITAR/TASS. Koedukovaný tandem Pískle-Zdéňa se podle dobře informovaného kremelského zdroje chtějí v březnových prezidentských volbách ucházet o post ruského vládce. Nynější zastupující prezident Vladimír Putin po vyslechnutí zprávy neskrýval své rozčilení a snahu dvou banánů o průnik na mocenské pozice počastoval rázným: „Sabáky!“ Moskevské sázkové kanceláře vypsaly na vítězství Písklete a Zdéni kurs 3:1, což se rázem promítlo do kursu ruského rublu. Newyorská burza včera hlásila zhodnocení rublů vůči americkému dolaru o pět procent, vůči japonskému jenu dokonce o závratných sedm a půl procenta.
Místo projevu prezidentky Lenka Číslo 9, ročník VII, květen 2000 (redakčně zkráceno) … Jak to vidím? Po sedmi letech je naše malá republika trošku unavená, zároveň je ale mládětem, které hledá svou cestičku. Zdá se mi, že bychom se měli všichni poptat sami sebe, jestli na něco nezapomínáme, co potřebujeme, co chceme, ale také, co můžeme nabídnout ostatním. Při prolistování několika čísel BT za posledních sedm let jsem si všimla, že od začátku hledáme jinou lepší cestičku. Ptáme se, jestli se nebavíme na úkor služby, pozastavujeme se nad tím, že je tak málo lokomotiv a tolik vagónků. I teď před námi stojí plno otazníků: brzy nastoupí nová generace roverů, staroši už si toho dost prožili a hledají jiné pojetí roveringu, mlaďoši mají jistou nabídku roverského programu, ale nechybí něco? Pro některé je třeba obtížné najít si v republice svoje místo, opouštíme školy, měníme školy… Sedmička je v alchymii číslo magické, šťastné i nešťastné – co s tím uděláme? To, co budeme RBR dělat v dalším roce, by nás mělo nejen bavit, ale i naplňovat a obohacovat. Měli bychom mít pocit, že „je to o něčem a k něčemu“, jinak nás to brzy bavit přestane. Když nebudeme hledat a chtít my, nikdo jiný to za nás nevymyslí. A musím říct, že se na to docela těším. …
BANANA TIMES OBČANSKÉ NOVINY RBR – PŘI PŘÍLEŽITOSTI 20 LET RBR BŘEZEN 2014 EDITOR: MARTIN, ANONYMNÍ BÁSNIČKY A ILUSTRACE: MO Za tisk děkuji: Péťovi a Báře Za dodané články děkuji: Véňě, Medvědovi, Řízkovi, Muffovi a Simbovi Za RBR děkuji: RBR Kontakt: Středisko Prosek Praha, Na Vyhlídce 411/36 190 00 Praha 9 - Prosek
