O SVAČINÁCH A CHOZENÍ PO VODĚ

ZPRAVODA J FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY

SR DÍČKO ročník XV. 3. 7. 2011

3

O SVAČINÁCH A CHOZENÍ PO VODĚ Druhákům se od pololetí změnil rozvrh. Každý pátek budou dojíždět do plavání. Pan učitel je velkorysý, což je výhoda, pokud zapomenete v diktátu tři čárky. Ale když jsme to první páteční ráno hleděli do velestručného zápisu v deníčku, už se to tak výhodným nejevilo. Ale člověk nemůže mít všechno. Základní otázka byla, jestli plavání bude místo tělocviku, nebo jaksi navíc. Já jsem synovi tvrdila podle své logiky, že to bude místo tělocviku. Syn, kterému jeho logika nakazovala, že není důvod, aby přišel o svůj oblíbený tělocvik, také trval na svém a dožadoval se zvýšeného množství proviantu. Oba jsme se drželi svého přesvědčení, řešení v nedohlednu, jen hodinová ručička nás neúprosně poháněla k nějakému rozhodnutí. Náhle syn rozetnul gordický svačinový uzel. „Já ti tedy věřím. Protože jsi mamka.“ Popadl aktovku s běžnou svačinou a práskly dveře. Vychutnávala jsem si tuto sladkou chvíli, neboť dobře vím, že za několik málo roků všechno, co řeknu, bude podrobeno kritickému zkoumání, právě proto, že jsem mamka. Neboť předat víru, jako i jiné životní hodnoty je věc nesnadná a neexistují na to jednoduché a fungující návody. V určité chvíli osobního zrání je třeba, aby mladý člověk sám se začal ptát

po důvodech svojí víry, aby jako Tomáš nedal tak na to, co mu řeknou ostatní, kteří to s ním přece myslí tak dobře. O víře se dočteme na mnoha místech v Písmu. Od slavného podobenství o hořčičném semínku, přes líčení mnoha zázraků uzdravení, v nichž zpravidla nechybí otázka po víře. Je tam také pár událostí, které nejsou zrovna svědectvím pevnosti a neochvějnosti. Jsou však o to větším svědectvím pravdivosti a upřímného hledání. Petr, který se kvůli své „pevné“ víře málem utopil. Tomáš, který tvrdohlavě vyžadoval důkazy, a nestačilo mu svědectví jeho dobrých kamarádů. Jak jsme nad ně povzneseni, my kterým je všechno jasné, a kteří každou neděli zahříváme to své místečko ve třetí řadě kostelních lavic. Zkusme se snést z výšin své pýchy zpátky na zem. Petr byl profík. Jako rybář měl s vodou své zkušenosti a ty mu jasně říkaly, že po vodě se chodit nedá. Jak reagujeme my, když nám nějaký amatér radí v oboru, kde jsme jako doma, odborníci na slovo vzatí? Tomáš prostě chtěl svoje přesvědčení v tak důležité věci (vstal Kristus z mrtvých?) opřít o něco pevného, solidního, aby nemusel své názory měnit třikrát do týdne.

SRDÍČKO

ZPRAVODAJ FARNOSTÍ HUSOVICE, LESNÁ A OBŘANY

Ježíšovo „Jak jste nechápaví a těžkopádní“ platí stejnou měrou i pro každého z nás. Taky se občas dostaneme do bodu, ve kterém nám naše logika i zkušenosti

jasně říkají, že nás ta voda nemůže unést. Najdeme v sobě odvahu v situacích, kterým nerozumíme, ze kterých máme strach, které nechápeme, říct „Já ti tedy věřím, protože jsi můj nebeský Táta“? -šmer-

POUŤ DO MARIAZELL V den svátku Panny Marie, Prostřednice všech milostí, 8. května 2011, jeli poutníci z farností Brno-Lesná, Brno-Husovice a ze Znojma do Mariazell. Zastavujeme se na poutním místě Maria Taferl. Legendy říkají, že sochu Piety nechal zhotovit lesník Alexandr Schimandl, který byl zázračně uzdraven z těžké nemoci. Poutě zde začaly v 17. století. Budova kostela byla postavena v letech 1660 až 1710.

2

Jedeme krásným dunajským údolím Wachau. Přejeli jsme most přes Dunaj a přibližujeme se k poutnímu místu Mariazell. Modlitby střídá zpěv, autobus je plný lásky k Panně Marii. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Náhle ale vysvitlo sluníčko a ozářilo naši cestu. V údolích probleskuje třpyt vody řek. Zalesněné stráně se střídají s loukami, které jsou plné jarních květin. Znenadání se zatřpytí zlatý kříž na na gotické věži. Vystupujeme z autobusu a plni očekávání jdeme k bazilice. Monumentální průčelí s trojicí věží je stálým svědectvím nezničitelnosti Víry. Při vstupu do baziliky okamžitě upoutá naši pozornost milostná kaple ve středu lodi. Pod stříbrem je prostá románská milostná soška a v ní je skryta síla nesmrtelné víry. Panna Maria v Mariazell je uctívána jako Magna Mater Austriae, Matka slovanských národů a Velká paní Maďarů. Sošku přinesl v roce 1157 mnich Magnus z benediktinského kláštera v St. Lambrechtu. Významnou roli při založení poutního místa měl moravský markrabě Vladislav Jindřich. On a jeho manželka trpěli dnou. Ve snu se mu zjevil sv. Václav a řekl mu, aby poprosil o pomoc Pannu Marii. Po vyléčení se měl vydat na pouť do Mariazell. To také udělal a z vděčnosti

nechal markrabě roku 1200 postavit kolem „cely“ kamennou románskou kapli. Mši sv. pro nás sloužil otec Ignác. V kázání řekl, že Bůh nám dal svůj řád. Bohu svěřujeme své starosti, otevíráme svá srdce a prosíme o dary uzdravení pro naše blízké. Je s námi Panna Maria, Prostřednice všech milostí. Mše se zúčastnili i další poutníci z jižní Moravy. Naši poutníci předali českému knězi v Mariazell, otci Václavovi, ozdobenou svíci, kterou zhotovily sestry klarisky v Soběšicích. Po mši se někteří poutníci modlili u hlavního oltáře. Je to monumentální dílo ke cti Nejsvětější Trojice. Kříž se

vznáší nad zemí. Ukřižovaný je Otcem vyvýšen, zlo kříže je přemoženo. V přilehlé kapli vytéká pramen léčivé vody, kterou si účastníci pouti plnili do svých lahví. Neradi jsme se loučili s Mariazell. Cestou domů se ještě zastavujeme v Lilienfeldu. Je zde cisterciácký klášter, největší v Rakousku, založený v r. 1202. Naši předkové zde měli druhý nocleh při zpáteční cestě z Mariazell. Poutě byly pro ně nejen velkým duchovním zážitkem, ale také upevněním víry v jejich těžkém životě. Braňme lásku, víru a naději v přetechnizovaném světě… Ing. Jiří Lupínek 3

SRDÍČKO


BIBLICKÁ ZVÍŘATA V RANĚ KŘESŤANSKÉM A STŘEDOVĚKÉM UMĚNÍ V rámci Brněnských dnů pro Zemi proběhla 19. 4. 2011 na Fakultě sociálních studií přednáška Mgr. Martiny Kudlíkové na téma Biblická zvířata v raně křesťanském a středověkém umění. Šlo o zajímavou přednášku a ráda se s Vámi o ni podělím formou stručného záznamu. Jde o velmi rozsáhlé téma, které začíná stvořením světa. Pojmenování zvířat Adamem má také odrážet jejich vlastnosti. Prameny pro zobrazování zvířat nacházíme v knihách Starého i Nového zákona například v: Ž 92, Ž 102, Ž 104, Iz 1,3, Mt 7,10, Mt 10,16, Mk 4,4, Mk 10,25, Mk 14,1 atd. Umělci tedy vycházeli z Písma, ale též z Bestiářů – známý je např. Aberdeenský bestiář (kolem r. 1200). Kromě popisu živočichů v nich byl i výpis vlastností, způsob chování a výpis křesťanských mravních zásad, také alegorické výklady. Ty od 13. stol. ubývají na základě obratu k vědeckosti a také k Aristotelovi apod. Byly používány v klášterech a ve školách. Jedna z českých knih s vyobrazením zvířat je Kniha Dvacatera umění mistra Pavla Žídka – část přírodovědná, právě tato část vyšla ve zpracování Aleny Hadravové r. 2003. Mistr Pavel Žídek (z Plzně 15. stol.) ji zpracoval pro krále Jiřího z Poděbrad. Už tehdy ve svém díle nešetří sebechválou, považuje svoji knihu v podstatě za nepřekonatelnou. 4

K vyobrazení zvířat patří zobrazení i různých příšer – např. portál v Narboune z 12. stol. v jihozápadní Francii, vesměs jsou kořeny těchto příšer v antice, křesťanství je přijalo jako symboly ďábla nebo naopak vzkříšení (grif ). Také pelikán je symbol Krista. Dalšími převzatými symboly z antiky jsou Mantikora – příšera s mužskou tváří a ocasem štíra, bazilišek, harpyje… Řada historiků umění se různí v interpretaci těchto zobrazení, vždy záleží, pro co a pro koho bylo dílo určeno. Často ve vyobrazení zvířat záleží na tom, kde daná díla vznikla – nakolik se autor mohl seznámit s vyobrazenými zvířaty. Ve středověku bylo reálného zobrazování méně než v následující renesanci. Jedním ze zajímavých děl u nás je Žaltář královny Elišky Rejčky asi z r. 1323, nachází se v MZM Brno, zvířata obsahuje v iluminovaných písmenech. Nejvýraznější zvíře na začátku SZ je had, bývá ve třech vyobrazeních: 1. „normální“ had – jak ho známe 2. had s lidskou hlavou 3. had-žena Had byl vnímán v různých dobách jako: 1. symbol života – věčného kruhu 2. symbol smrti 3. symbol pádu (přemožený Kristem) 4. atribut moudrosti

5. ďábel 6. měděný had – Mojžíš na poušti atd. Často je ztotožňován s drakem (Zj 12,9, Zj 12,13…). Dalším častým zvířetem je lev – např. Lví portál z 1. pol. 12. stol. u S. Ru�no v Asissi. Též římské katakomby, tzv. Dogmatický sarkofág ze 4. stol. a další. I v Předklášteří u Tišnova jsou na portále lvi, i když to není na první pohled tak patrné. Časté je vyobrazení sv. Jeronýma se lvem, podle legendy mu vytáhl z tlapy trn a lev mu zůstal navždy věrný. Lev bývá i symbolem moudrosti, vychází to z popisu Šalamounova trůnu. Bývá považován za strážce života – viz Lvi u studny života, 1. pol. 12. stol., Asissi, kostel s. Ru�no. Zvířata jsou též symboly evangelistů. Atributem sv. Matouše je člověk s křídly, který se též počítá za symbolické zobrazení, k Markovi řadíme lva, k Lukášovi býka, k Janovi patří orel. Na některých vyobrazeních jsou tyto symboly jako inspirace evangelistů, jinde jsou evangelisté v antropomorfní podobě – s lidským tělem a zvířecí hlavou příslušného symbolu.

Zobrazení se symboly nacházíme např. v Raveně, v Benátkách, v Asissi atd. Křesťanský symbol ryby vyplývá jednak z původního povolání apoštolů, ale také z řeckého Jesous Christos �eou hytos sote – Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel. Ryba vzniká ze začátečních písmen těchto slov. Můžeme ji najít například na mozaice ze 6. stol. v Eufrasiově bazilice v Poreči. Téma ryby nese i příběh o Jonášovi, velryba je zobrazena různě, vyskytuje se například na Vatikánském sarkofágu ze 3. stol., na podlahové mozaice kostela P. Marie v Akvilei, v kostele sv. Erasma v Itálii… Velkým tématem je Noemova archa, mnohokrát zobrazovaná, velmi zajímavá je v rukopisu z 15. stol. v Newbery v Chicagu. Přednáška byla opravdu zajímavá. Stejně tak bude vítané, bude-li chtít někdo z čtenářů doplnit toto téma anebo se podělí o své zážitky z jiných přednášek a zajímavostí. Jarka Cýrusová

ZMĚNY POŘADU BOHOSLUŽEB O PRÁZDNINÁCH V průběhu prázdnin nebudou v Husovicích mše sv. v neděli v 11 hod. a středeční mše sv. se přesunují ze 17 hod. na 18 hod. V Duchovním centru na Lesné v červenci a srpnu budou v neděli pouze dvě mše sv. v 7:30 a 9:00. 5

SRDÍČKO


KŘÍŽE V HUSOVICÍCH Úvodem chci říci, že kříž je pro každého křesťana symbolem spásy. Myslím tím kříž s korpusem t.j. s tělem Kristovým. Kříž pak bez korpusu, jak se v poslední době občas objevuje, je pouze symbolem utrpení a pohany. Pokud jde o křižování jako způsob popravy, nalézáme jej u starých národů, u Peršanů, Asyřanů, v Kartágu u Řeků a hlavně u Římanů. Se žádným jiným trestem hrdelním nebyla spojena taková potupa jako s ukřižováním. Každý jiný trest byl méně potupný. Křižováni byli hlavně otroci, kteří se nějak zpronevěřili svému pánu. Odtud tato poprava byla nazývána „otrocká“. Ze svobodných občanů římských byly takto popravovány jen nejnižší třídy občanů jako zběhové, padělatelé peněz, lupiči a buřiči. V římských provinciích (nikoli však v Římě) také zloději. Zajatí nepřátelé byli křižování po stovkách a tisících-viz Spartakovo povstání. K židům se tato poprava dostala až za vlády Hasmeneovců (II. stol. př. Kr. – 63 př. Kr. Římský občan pak nesměl být křižován, proto např. apoštol Pavel, který měl dvojí občanství, tedy byl žid a zároveň římský občan nesměl být ukřižován, ale byl sťat mečem. Nejpotupnější smrt a také jedna z nejbolestnějších, ukřižování, se smrtí Kristovou stala znamením spásy, ale i tak je kříž stále symbolem utrpení. Proto Pán Ježíš říká: „Kdo mne chceš následovat, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne“. Nejvíce křížů pak nalezneme na hřbitovech, potom v kostelech (hlavně na 6

Kříž z ulice Dukelské, dříve Palacké č. 19, r. 1927 přemístěn před kostel.

oltářích a na křížové cestě) a také při výchozích cestách z obcí a křižovatkách. Obec Husovice pak toho nebyla výjimkou. Kolik bylo křížů v Husovicích za dobu její existence, nedá se už zjistit. V současné době je jich 5. Ještě v r. 1965, kdy se rušil hřbitov v Husovicích, byl velký kříž na konci hlavní cesty hřbitova před márnicí. Ten však při rušení hřbitova někdo odcizil a patrně i zničil. Křížů pak na husovickém hřbitově bylo bezpočet. V současné době jsou v husovické farnosti tyto kříže: 1. Kříž v Cacovické ulici před č.o. 46 věnovaný od Stanislava Krále r. 1888 a patrně také nejstarší.

2. Kříž před kostelem, kam byl r. 1927 přemístěn z ulice Dukelské, dříve Palacké, kde stál před domem č.o. 19. 3. Kříž na Merhautově ulici před domem č.o. 159, věnován manželi Severovými. 4. Kříž u „Písečňáku“, tedy u železničního mostu na začátku Lesné, který byl věnován stejným dárcem jako kříž na Merhautově ulici. 5. Kříž na Vranovské ulici, který stojí v místě bývalého zábrdovického hřbitova, který zabíral místo dnešní školy na ul. Vranovské a sousední parčík na kterém kříž stojí. Však tento kříž je hraniční mezi farnostmi Zábrdovice a Husovice. Nezapomeňme také, že Husovice byly až do r. 1919 součásti farnosti Zábrdovice. Musím v této souvislosti také připomenout různé sochy a sošky umístěné buď v domech či na jejich fasádách. Tak hned na fasádě domu naproti husovické fary je soška P. Marie Lurdské, asi od r. 1990, kdy jsem byl farářem v Husovicích. V malé nice na fasádě domu č.o. 74 na ulici Dukelské, je rovněž malá soška P. Marie. Podobně byla malá soška na fasádě v nice domu na Soběšické ulici č.o. 18. Dnes je ovšem nika prázdná. Další soška je ve

Soška sv. Barbory na severním portálu husovického silničního tunelu

spodní části Rotalovy ulice na domě č.o. 18. Rovněž na severním portálu husovického silničního tunelu je soška sv. Barbory, která tam byla dána při stavbě tohoto tunelu. Na fasádě rohového domu ulic Husovická a Mostecká jsou dvě velké niky pro sochy. Zdali tam kdy sochy stály nevím. Ale i v domech stávaly různé sochy, např. na ulici Hálkova tzv. „Václavák“ má právě jméno od sochy sv. Václava, která byla původně na fasádě tohoto domu ze strany ul. Dukelská a v domě na schodišti je stále prázdná nika od sochy. Rovněž na začátku ul. Cacovická, na domě č.o. 5, je na fasádě nika se soškou P. Marie. Když jsem byl farářem v Husovicích, byla tato nika prázdná a tak jsem tam dal sošku P. Marie, kterou někdo asi za 10 let odcizil, současná soška je souškou další. Je k zamyšlení, že křížů, soch a sošek na domech či v domech v Husovicích rapidně ubylo. Zbylo jich už jen několik, kolem kterých lidé většinou chodí bez povšimnutí. Ti, kteří tyto kříže či sochy umisťovali, byli bez pochyb zbožní katolíci a většina z nich očekává vzkříšení života věčného na husovickém hřbitově. Zatím co za tzv. „minulého režimu“ nebylo myslitelné v Husovicích stavět kříže či dávat na fasády domů sochy svatých, aby chránili obyvatele těchto domů, tak dnes, kdy této bohulibé činnosti nic nebrání, neznám jediný případ, kdy by někdo v Husovicích dal sochu P. Marie či jiného světce na fasádu svého domu, nebo tak přece někdo učiní? Byl bych tomu rád, kdyby v každé ulici v Husovicích byl na jednom domě nějaký symbol katolické víry. Jistě by to bylo požehnáním pro naši farnost a příkladem pro farnosti ostatní. P. Obdržálek 7

SRDÍČKO


NOC KOSTELŮ Podobně jako loni, také letošní Noc kostelů byla vydatně zmáčená deštěm a možná bychom z toho mohli vyvodit, že Bůh chce, abychom více rostli ve víře. Pečlivé přípravy Noci kostelů se projevily v zajímavých programech, kterým návštěvníci neodolali i přes poněkud méně vlídné počasí. V Husovicích se mohlo asi pět set lidí podílet na vytvoření hořícího srdce (ze svíček), což byl pro většinu nejkrásnější zážitek této noci. Další program byl velmi pestrý a především přijetí návštěvníků nadmíru vlídné. Milé bylo pře-

8

dání krásného perníkového kostela – kdy se nám jen tak podaří sníst celý kostel? V Duchovním centru na Lesné program zahájilo Divadélko pod starou lípou, které přilákalo mnoho dětí i s rodiči už v 16 hodin a až do 18. hodin bylo centrum díky němu prostoupeno radostí a veselými hlasy dětí. Následovala mše svatá a po ní slavnostní zahájení, kterého se ujala starostka městské části Brno-sever, Ing. Bc. Sabina Tomíšková, která zdůraznila důležitost centra, jako momentálně jediného kulturního centra na Lesné. Poté se návštěvníci mohli zaposlouchat do líbezného zpěvu a hudby místních dětí a mládeže, umělecký zážitek přineslo také Akademické pěvecké sdružení MORAVAN a spousta dalších bodů propracovaného programu. Pro návštěvníky zde bylo připraveno i pohoštění (ještě, že je v církvi tolik šikovných žen) a za celé odpoledne a noc jich centrem prošlo více jak 400. Pro ekumenicky založené se naskýtala ještě možnost navštívit v Husovicích modlitebnu Českobratrské církve evangelické na ulici Netušilově, která nabízela vstřícné přijetí, grilované klobásy i divadelní představení ve srubu. Díky patří všem organizátorům této zajímavé akce a příští rok zase na viděnou. -aza-

PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ V HUSOVICÍCH

Zleva: Adéla Uřičářová, Ferdinanda Chati, Magdalena Ficová, Jakub Svrček, Sára Griačová, Eliška Maliňáková, Sarah Kallová

V neděli 5. 6. 2011 to v husovickém kostele tak trochu vypadalo jako na shromáždění andělů. Sedm dětí – jako sedm svátostí – po důkladné přípravě přistoupilo k prvnímu svatému přijímání. Slavnost probíhala ve velmi radostném duchu a jako by i reagovala na ten den pronesená slova Benedikta XVI. v Chorvatsku při homilii, kdy řekl: „Nadešla hodina rodiny.“ S pokorou a v lásce zdůraznil P. Ignác roli rodičů a na potvrzení těchto slov jim děti předaly na konci mše sv. květiny. Pod-

statný přínos katechetek a P. Ignáce zůstal ve skrytosti a vypovídal o pokorném duchu, v jakém tato živá farnost funguje. Děti v obětním průvodu nesly kříž, na kterém bylo vytepané Ježíšovo srdce, znamení, že chtějí stále být v Jeho lásce. Být jedno srdce a to se děje právě při svatém přijímání, jak řekl P. Ignác. Za pozornost ještě stojí oblečení dětí, které bylo velmi dobrým nápadem a sjednocujícím prvkem, který by mohl inspirovat i jiné farnosti (viz fotogra�e). -kac9

SRDÍČKO


SLOVO K SRDCI Chtěli bychom v Srdíčku založit novou rubriku „Slovo k srdci“ ve které by byly uveřejněny zajímavé nebo nejhezčí věty z kázání našich kněží, které osloví natolik, aby byly zapsány. Jako první bychom uvedli myšlenku bratra Filipa, kterou pronesl při kázání v neděli při mši sv. v 11 hod: „…Nejsou schopni pojmout to, co jim Ježíš opravdu přinášel. On nás chce obe-

jmout a oni ho ukřižovali… Milující Bůh, člověk, který stojí před nespravedlivým soudem. Není tam jediná výčitka vůči člověku. Stojí tam odsouzený za úplně jiné věci, než které skutečně přináší člověku... Moře nemůžeme pojmout do sebe, ale můžeme se v něm vykoupat. Těším se, až skočím do toho moře Boží Lásky a už z něj nevylezu…“ -red-

NEJVZÁCNĚJŠÍ PERLA Onehdá žil ve Štěpánovicích chalupnický synek, jmenoval se Josef. Uměl si dobře poradit s koňmi, rozuměl hospodářství a tak často vypomáhal i na bohatších statcích, kde ho rádi viděli. Jednoho dne o žních, ho zavolali na pomoc až někde od Hluboké, ještě nikdy tam nebyl. Vrátil se odtud jako uhranutý. Jako by to ani nebyl on. A právě v takové chvíli ho potkal Štěpánek. „ Co chodíš jako mátoha, Josefe? Takový jsi býval veselý chasník.“ Poptával se. Josef mávl rukou: Všem to povídat nebudu, ale tobě to Štěpánku řeknu, ty rozumíš i lidskému trápení. Pod Hlubokou, ve statku jsem se zamiloval do krásné Růženky. Je opravdu jako růže. Jenže prý aby mě ona chtěla, musel bych jí přinést nejvzácnější perlu, co je ukrytá na dně dunajovického lomu mezi spletitými kořeny leknínů. Slyšel jsem, že ji snad dokonce hlídá rak tak velký, že žádný takového ještě neviděl“ Vysypal mu Josef jedním dechem. Štěpánek zakroutil hlavou: „Jo10

sífku, zapomeň na děvče, které tě žene do nebezpečí. Myslíš, že kdo má druhého rád, chce po něm, aby dával život v sázku? Ta perla v lomu opravdu je a je nevídaně krásná. Ale právě pro to velké nebezpečí ji ještě nikdo nezískal a snad se o to ani nikdo nepokoušel. Hlídač rak má velká, ostrá klepeta a kořeny leknínu jsou velmi záludné, snadno se do nich zapleteš a už se nevypleteš. A ani já ti v tom nemohu pomoci, my vodníci perlu vzít nesmíme, tak zní vodní zákon. V naší vsi je tolik hodných děvčat, proč pomýšlíš zrovna na Růženku? Víc než kdovíjaká krása je laskavé srdce.“ Josef pokrčil rameny. „Nemůžu si pomoct, Štěpánku, pořád ji vidím před očima, spanilou jako obrázek.“ S takovou se rozešli a ani jeden z nich netušil že jejich hovor zaslechla Mařenka, která nedaleko vyžínala trávu pro husy. Bylo to také děvče jako květ, chalupnické, ale hodné a milé. Tajně si na Josefa už dávno myslela, snad ještě od školních lavic a teď

jí slzičky kapaly do trávy jako ranní rosa. Za pár dní se po vsi rozkřiklo, že Josef půjde vylovit perlu z dunajovického lomu a nikdo mu to nevymluví. Všichni mladí i pár starších se chystalo jít na tu podívanou, lom byl přece jen kus cesty. Také Růženka přijela se svým otcem na voze v den, kdy se Josef vydal do lomu a pyšně se rozhlížela, jestli každý vidí, že právě kvůli ní hodlá Josef třeba i život obětovat. Marné bylo přemlouvání ostatních. Josef viděl jen Růženku a toužil jí perlu přinést. Lidé přišli k lomu, obstoupili břeh a Josef se usmál na Růženku. Ta se na něj skoro nepodívala, jen svůj krásný obraz na hladině pozorovala a obdivovala, myslela si, že i ostatní musí mít oči jen pro ni. Zato Mařenka se v duchu za Josefa bez ustání modlila a když se chystal do vody skočit, nevydržela a vykřikla: „Vzpamatuj se, Josífku, vždyť můžeš život ztratit.“ „Nepleť se do čeho nemáš! To pro mě život nasazuje, ne pro tebe!“ okřikla ji Růžena a sjela ji mrazivým pohledem. Zatím Josef skočil, potopil se a plaval na hlubinu. Dech se mu krátil, když konečné zahlédl temnou spleť kořenů a v ní probleskující mušli s perlou. „Musím!“ poručil si a vklouzl mezi kořeny. Mušle se mu zdála na dosah, ale záhy poznal, jak se mýlil. A potom zahlédl obrovské klepeto. Zděsil se. Začal se zaplétat do kořenů. Lidé na břehu zatím polekaně pozorovali, že je Josef pod vodou už dlouho. Mařenka zadržovala slzy, v úzkosti vběhla do vody a protože uměla plavat jako ryba, tak jak byla, plavala za Josefem. Štěpánek právě nešťastně obcházel kořeny leknínů, ale tomu, kdo chce vodě vzít perlu pomoci nesměl. Mařenka doplavala k němu a Štěpánek na ni radostně kývl. „Podívej, je s ním málem konec, ukázal

na Josefa. Rychle ho chyť a já vás vytáhnu. Jemu pomáhat nesmím, ale tobě ano, ty tu nejsi pro perlu, ale pro lásku.“ Mařenka protáhla ruku kořeny, pevně chytla Josefa za košili a právě včas je Štěpánek vytáhl z vody. Račí klepeta za nimi hrozivě cvakla. Josífek s Mařenkou se vynořili z vody ve chvíli, kdy lidé na břehu již nevěřili, že jsou ještě mezi živými. Růženka však v té chvíli neplakala, jen se s pokrčením ramen chystala odjet domů. Sotva Josef vyšel z vody, zvědavě se k němu otočila: „Máš?“ opáčila překotně. Josef rozevřel ruku a na dlani měl perlu velkou jako holubí vejce a nádhernou, že to svět neviděl. Růženka po ní dychtivě sáhla, ale Josef ucukl rukou a perlu opět zakryl. „Mám, ale tobě nepatří. Pro jinou jsem ji vzal. Klidně se vrať domů a na mne víc nemysli.“ Růženka uraženě pohodila hlavou: „Ani by mě nenapadlo myslet na takového..!“ Zlobně šla k vozu a její otec úsečně pobídl koně. Štěpánovičtí kolem rybníka si ulehčeně vydechli, takové sousedy by ani nepotřebovali. Josef zatím přistoupil k zmáčené Mařence: „Tobě patří ta perla, moje milá a odpusť, že jsem hned pro oči neviděl.“ Mařenka se usmála, vzala perlu do dlaně a nechala na ní chvíli tančit sluneční paprsky. „ Ani mně perla nepatří. Nebýt Štěpánka, snad bychom oba pod vodou zůstali. Právem patří jemu. Na co by nám byla, vždyť to největší bohatství už máme.“ S láskou si pohlédli do očí. „Štěpánku,“ zavolala a z vrbiček vystoupil vodník Štěpánek. „To jsem rád, lidičky, že všechno tak šťastně dopadlo,“ liboval si. „Tady máš perlu, patří tobě,“ podala mu perlu Mařenka. Štěpánek si perlu od ní vzal: „Ani mně nepatří, patří vodě, vrátím ji zpátky a snad ji rak ukryje lépe, aby už 11

SRDÍČKO

lidi nelákala. Perly stejně štěstí nenosí, jsou to slzy lastur a mají své místo ve vodě. Tak zdrávi zůstávejte a v radosti,“ popřál Štěpánek Mařence, Josefovi a všem štěpánovickým a zmizel pod vodou. Vesničané

i Josef a Mařenka se za zpěvu radostných písniček vydali k domovu a snad ještě nikdy se jim lesní cesta k vesnici nezdála tak krásná. Jarka Cýrusová

BÍLÝ MUČEDNÍK V duchovním centru Brno-Lesná v květnu 2011 mělo světovou premiéru literární dílo Bílý mučedník od P. Josefa Koláčka SJ, redaktora české sekce Radia Vatikán. Jedná se o imaginární interwiev o životě a utrpení i o peripetiích kolem pohřbu jezuitského kněze P. Antonína Zgarbíka, který zemřel 22. ledna 1965 ve věznici ve Valdicích ve věku 52 let. Otázky četl Ing. Václav Benda, odpovídal sám autor. Literárnímu večeru předcházela mše svatá, kterou sloužil vatikánský host. Koncelebroval farář P. Pavel Hověz. Text a foto Karel Pažourek

SRDÍČKO – zpravodaj brněnských římsko-katolických farností Husovice, Lesná a Obřany. Vychází se souhlasem duchovních správců. Kontaktní adresa: Římsko-katolická farnost Brno-Husovice, Vranovská 103, 614 00 Brno nebo schránka Srdíčka v zadní části husovického kostela nebo e-mail: [email protected] http://www.volny.cz/dcbl/srdicko.htm Odpovědný redaktor: Daniel Kummer NEPRODEJNÉ. Vychází pro vnitřní potřebu farností. Neprošlo jazykovou úpravou. Uzávěrka tohoto čísla byla dne 20. 6. 2011, uzávěrka příštího čísla je 21. 8. 2011. 12

O SVAČINÁCH A CHOZENÍ PO VODĚ

Recommend Documents