Nová vlna válečných konfliktů ve světě (od r. 1930) 1. Obecná charakteristika V letech Velké krize se ukázalo, že ani První světová válka 1914 – 1918, ani Pařížská mírová konference 1919 – 1920 a ani Washingtonská smlouva 1922 nevyřešily s konečnou platností spory, kvůli nimž celá Velká válka vypukla. Pro velmi vysoký počet obyvatel, národů i jednotlivých politiků znovu nebylo jasné, zda pluralitní tržní demokracie představuje životaschopný systém, který dokáže zajistit svobodu i přiměřený blahobyt všemu lidu, nebo zda budoucnost spočívá spíše v diktátorském, militantním vůdcovství, které dokáže všechny síly státu i jeho obyvatel napřít jediným, tím nejperspektivnějším směrem. Tak, jak na mapě přibývalo autoritativních, nedemokratických režimů, tak samozřejmě houstly jejich pokusy ověřit v expanzi do ciziny svou sílu a schopnost přinést vítězství i prosperitu. Po roce 1930 (podobně jako předtím kolem r. 1900) se uskutečnila řada ozbrojených střetnutí, která vnímavým pozorovatelům signalizovala, že se schyluje k další globální válce: rozdíl byl tentokrát v tom, že tyto krvavé předehry se odehrávaly na velmi různých místech celé planety. 2. Čína a Japonsko Vše začalo na Dálném východě, kde se střetly dvě velmoci: Čína a Japonsko. V Číně již v r. 1912 bylo císařství nahrazeno republikou poté, co revoluce vedená Čínskou národní stranou (Kuomintang; v čele Sunjatsen, 1866 – 1925) svrhla teprve šestiletého císaře Pchu I (1906 – 1967). Po r. 1925 vypukla v Číně občanská válka, v níž se Kuomintang vnitřně rozdělil: vůdce jeho pravicového křídla, generál Čankajšek (1887 – 1975), bojoval o ovládnutí státu se svými levicovými stranickými odpůrci, kteří se spojili se silnou Komunistickou stranou Číny. Čínští komunisté, vedení Čou Enlajem (1989 – 1976), Mao Ce-tungem (1893 – 1976) a Teng Siao-pchingem (1904 – 1997), postupně převzali vůdcovství protičankajškovských sil a navíc se opírali o vydatnou pomoc Sovětského svazu, který dokonce do Číny vyslal své vojáky, formálně se vydávající za vojenské poradce. Občanská válka způsobila v Číně politický chaos a hospodářský úpadek. Naproti tomu Japonsko využívalo přínos z nedávné všestranné modernizace (znamenající zánik samurajské aristokracie a prudký rozvoj industrializace včetně vybudování silné moderní armády), která se odehrála v éře Meidži (tedy za vlády císaře Mucuhita, žijícího 1852 – 1912 a vládnoucího od r. 1867). Navíc Japonsko v r. 1910 anektovalo Koreu, takže nyní bylo rozlohou i počtem obyvatel srovnatelné např. s Německem. Mucuhitův vnuk Hirohito (1901 – 1989) nastoupil na trůn v r. 1926, ale rozhodující vliv ve vládě uchvátili vysocí vojenští velitelé. V r. 1931 japonské vojsko vpadlo do jihovýchodní Číny (Mandžuska) a v r. 1932 zde vytvořilo svůj loutkový stát Mandžukuo: jednalo se o formálně samostatné, ve skutečnosti však na Japonsku všestranně závislé císařství: na jeho trůn Japonci dosadili někdejšího posledního čínského císaře Pchu I. V následujících letech Japonci zahájili dobývání zbývajících částí Číny: útočili pozemními taženími z Mandžukua a uskutečnili vyloďovací operace do čínských přístavů (Šanghaj aj.). Museli ovšem zdolávat houževnatý ozbrojený odpor Čankajškova Kuomintangu i komunistů (oba protivníci se tu často spojovali proti společnému nepříteli). Japonská ofenziva v Číně se v r. 1941 stala součástí Druhé světové války a boje tu pokračovaly až do léta 1945. 3. Pokusy o fašistický převrat v Rakousku (1932 – 1934) Jelikož pro fašismus bylo příznačné odmítání moderní pluralitní tržní demokracie, obviňované z pokrytectví a z relativizace tradičních hodnot, bylo přirozené, že s fašismem se začaly sbližovat také některé osobnosti i politické proudy ovlivněné ultrakonzervativním katolicismem. Tento vývoj se odehrál v některých ze zemí, kde fašismus vycházel především z mussoliniovského modelu: naproti tomu nacismus byl vůči křesťanství i církvi odtažitý.
Vznikl tedy zvláštní proud fašismu, který se často označuje jako klerofašismus. První zemí, kde se výrazně projevil, bylo Rakousko. V r. 1932 se zde stal předsedou vlády Engelbert Dollfuβ (1892 – 1934), představitel Křesťanskosociální strany. Dollfuβova pravicová konzervativní vláda měla v parlamentu jen těsnou většinu a na veřejnosti se opírala o militantní domobranu Heimwehr. Dollfuβ, který byl zároveň také ministrem zahraničí a zemědělství, se přimknul k Mussolinimu (na okraj: jak rostla Dollfuβova moc, vysloužil si tento politik výjimečně malé postavy od svých krajanů přezdívku Millimetternich). Rozpolcený rakouský parlament nebyl schopen legislativně řešit Velkou krizi, což v zemi vedlo k prudkému vzestupu popularity nacismu. V r. 1933 Dollfuβ přeměnil svou vládu ve fašistickou diktaturu: dal policií rozehnat parlament a zakázal opoziční politické strany, od komunistů přes sociální demokraty až po nacisty. Pouliční odpor veřejnosti ve Vídni, Linci aj. byl zdolán příslušníky Heimwehru. Do věci se však vložil ze sousedního Německa Adolf Hitler. V r. 1934 podpořil pokus rakouských nacistů o převrat a byl připraven jim pomoci i vojenským vpádem. Nacisté zabili Dollfuβe přímo v budově kancléřství, ale jejich akce nakonec ztroskotala, když se na obranu Dollfuβova režimu soustředila u jižní rakouské hranice italská armáda. Hitler a Mussolini tehdy stáli jen krok od vzájemné války, ale brzy se raději domluvili na vzájemné spolupráci. 4. Válka v Habeši (Etiopii) Italská vláda vedená Benitem Mussolinim pojala úmysl dobýt vojenskými vpády ze svých východoafrických kolonií Eritreje a Italského Somálska sousední Etiopské císařství (tehdy zpravidla nazývané Habeš). V letech 1935 – 1936 Italové tento záměr uskutečnili, když průměrně zdatná italská armáda porazila (i s použitím zakázaných chemických zbraní) statečné, ale nedostatečně vyzbrojené polofeudální vojsko Etiopanů. Všechny tři země pak byly spojeny a proměněny v kolonii Italská východní Afrika. 5. Jednotná fronta Západní demokracie pociťovaly zejména po ovládnutí Německa tamějšími nacisty, že svoboda v Evropě je vážně ohrožena. Situace využil Sovětský svaz a jím ovládaná Komunistická internacionála. Kominterna v r. 1935 uložila komunistickým stranám, aby navázaly politickou spolupráci s liberálními stranami, a aby tak pomohly zlikvidovat fašistické nebezpečí. Tato strategie byla označena jako úsilí o lidovou protifašistickou a poválečnou frontu. Komunisté si od ní slibovali prolomení své izolace, ale objektivně vzato, i z hlediska tržní demokracie se v daných podmínkách jednalo o výhodný postup. Navíc spolupráce s komunisty přiměla ostatní strany, aby se staraly o sociální únosnost protikrizových ekonomických opatření. Jednotná fronta byla uskutečněna v několika státech. Nejprve ve Francii, kde komunisté pomohli k volebnímu vítězství Sjednocené socialistické straně (tedy sociálním demokratům)v r. 1936: předseda socialistů Léon Blum (1872 – 1950), který byl židovského původu, se stal vůbec prvním levicovým premiérem Francie. Komunisty však do vlády nepustil. 6. Občanská válka ve Španělsku (1936 – 1939) Ve Španělsku jednotná fronta vedla k účasti komunistů ve vládě (vůbec poprvémimo Sovětský sva a Mongolsko). Proti takovému vývoji se postavily konzervativci opírající se o katolické kněžstvo. V krvavé občanské válce (do níž se zapojili i zahraniční dobrovolníci - interbrigadisté, aby tak vyvážili leteckou a materiálovou intervenci Německa a Itálie) španělští fašisté, vedení generály Franciscem Francem a Primo de Riverou, dobyli (1936 – 1939) většinu země včetně Madridu a nastolili tu krvavou fašistickou diktaturu, která měla rysy klerofašismu. Španělský vývoj budil pozornost i v Československu: např. Karel Čapek byl při psaní svých posledních dramat Bílá nemoc a Matka silně španělskými událostmi ovlivněn. Naproti tomu jeho dlouholetý názorový oponent
Jaroslav Durych ve svých publicistických článcích Francův režim hájil jako hráz před bezbožným liberalismem. . 7. Pakt proti Kominterně (1936) Německo a Itálie se chystaly k noévmu evropskému válečnému konfliktu. Věděly však, že k němu budou potřebovat spojence z řad menších států. Aby zjistily, o které státy by se mohlo jednat, založily mezinárodní spojeneckou alianci pakt proti Kominterně: členské státy měly spolupracovat při potírání komunistického nebezpečí. Do paktu vstoupily prakticky všechny nedemokratické režimy středovýchodní Evropy, naproti tomu Československo a západní demokracie odmítly. Členské státy svým vstupem ukázaly, že fašismus nepovažují za nebezpečí, zatímco komunismus ano. 8. Politika appeasementu V Evropě západní velmoci konečně přijaly názor, že fašizace Německa je do značné míry důsledkem politického ponížení i ekonomického zdeptání německé výmarské republiky po r. 1918. V obavě z německých územních nároků na okolní země (s německými menšinami) se zejména Velká Británie a Francie rozhodly pro vstřícnou politiku usmiřování (appeasement). Větší roli v tomto směru hrála Británie: politické špičky se často rozpomněly na německé kořeny současné dynastie a např. vlivná rodina Astorů začala připravovat státní návštěvu Adolfa Hitlera v Londýně (Vůdce si do té doby mohl užívat pouze pozvání od Mussoliniho). 9. Německé obsazení demilitarizovaného Porýní Zároveň Německo v r. 1936 obsadilo demilitarizované německé Porýní. Toto vážné porušení Versailleského míru bylo zamýšleno jako test pro odhodlání Fracnie a Velké Británie jít do nového konfliktu. Politika appeasementu však vedla k tomu, že obě západní velmoci proti Německu nic nepodnikly. Mnichovská krize 1. Československo ve 30. letech Československo bylo Velkou krizí oslabeno, ale snažilo se vyhnout politické nestabilitě důsledným uplatňováním principu Pětky: tak se stalo, že na rozdíl od okolních států se v ČSR za krize nekonaly ani jedny parlamentní volby. Zdánlivý klid byl ovšem vykoupen poklesem důvěry občanů v politické strany. Čelní představitelé jednotlivých stran sílící nebezpečí necítili. Utápěli ve vzájemných sporech i zákulisních dohodách, se sebeuspokojením stále oživovali své (často jen domnělé) zásluhy z prvního odboje a rezignovali na cílevědomou přípravu svých mladších nástupců. Výmluvným dokladem slepé uličky, do níž se československá politika dostala, byly prezidentské volby 1934, v nichž byl čtyřiaosmdesátiletý Masaryk, oslabený mrtvicí, zvolen na další sedmileté období. 2. Budování československých pohraničních opevnění Celá vojenská strategie Československa po r. 1918 byla založena na obraně před maďarským nebezpečím (obavy s pokudů získat zpět Slovensko). Německá výmarská republiak ani demokratické Rakousko nebyly považovány za riziko. Nacistický převrat v Německu 1933 situaci zásadně změnil a postavil československou generalitu před netušené problémy. Hospodářsky silné Československo zareagovalo na prvním místě tím, že zahájilo budování mohutného, vícenásobného
a vysoce promyšleného systému pohraničních opevnění. V prvním plánu šlo o kopii obdobné Maginotovy linie, kterou vybudovala Francie poblíž své německé hranice, ale československá opevnění ji nakonec v mnoha směrech předčila. Pozůstatky betonových pevností zůstávají v české krajině dodnes a oprávněně budí pozornost svými rozměry i strukturou (mnohé objekty jsou zrekonstruovány a zpřístupněny zájemcům). Veškeré československé betonové pevnosti z 30. let jsou roztříděny do 3 kategorií: 1.Řopíky: tak se populárně nazývají malé objekty pro méně než 10 vojáků, jsou jich tisíce, jejich cílem bylo postřelovat kulomety a samopaly přístupové cesty a podporovat bezpečnost větších objektů (název je odvozen ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací). 2.Sruby: byly jich desítky, jedná se o mohutné objekty s důmyslným podzemním zázemím pro desítky až stovky vojáků: měly bránit rozlehlá území širokých údolí a náhorních planin. Směrem od Německa byly maskované, jejich palba z kulometů i děl měla směřovat útočníkům do boku a do zad, před dobytím byly chráněny okopy a drátěnými zátarasy. 3. Tvrze: podzemní vojenská města s úzkokolejnými železnicemi, s elektrárnami a nemocnicemi, sloužily pro stovky až tisíce vojáků, bylo jich budováno méně než deset, ale vytvářely síť podzemních chodeb s blízkými sruby, hlavní zbraní byla dalekonosná děla, která měla pálit do hloubi nepřátelského území (i na vzdálenost desítek km), věže s děly se měly vysouvat jen v okamžiku palby a pak se zase skrýt v zemi. Tvrze (Hanička, Bouda, Dobrošov…) jsou dnes atraktivním turistickým cílem. 3. Volební rok 1935 V r. 1935 došlo k šokující události, kdy československé parlamentní volby vyhrála nacistická Sudetoněmecká strana (SdP), která působila mezi českými Němci (především v československém pohraničí) a již vedl bývalý tělocvikář Konrad Henlein 1(898 – 1945). Jen shodou náhod nebyl osloven pro sestavení vlády: vzhledem k menší lidnatosti pohraničních obvodů totiž nacisté sice těsně vyhráli na procenta hlasů, ale na počet mandátů zaostali o jediné křeslo za tradičně silnými agrárníky. Na konci r. 1935 Masaryk abdikoval (zemřel o dva roky později) a novým prezidentem byl zvolen Edvard Beneš. Zdálo se, že nemohl být jiný, seriozní kandidát, ale v dané atmosféře se konzervqtivní pravice zdráhala dát mu v parlamentě hlas. Tehdy Beneše podpořili mj. komunisté: jednali podle instrukce Kominterny o vytváření jednotné fronty proti fašismu. 3. Německé požadavky vůči Československu a anšlus Rakouska V březnu 1938 došlo k přelomové události: německá armáda bez boje (často vstřícně vítána) obsadila Rakousko a to bylo připojeno k Německé říši (podle nacistické zásady Ein Volk – ein Rech – ein Führer. Československo se tak ocitlo v téměř úplném obklíčení Hitlerovým státem, který vystoupil s požadavky na odstoupení československého pohraničí Německu. Tajným exponentům NSDAP se podařilo pro tento záměr získat velkou část českých Němců: pod záminkami obchodních apod. kontaktů přicházeli do Československa a agitovali mezi zdejšími Němci pro nacismus. V tomto směru se velmi angažoval Adolf Eichmann, který si dokonce v německojazyčné vsi Mladé v těsné blízkosti Českých Budějovic našel životní partnerku. Dohodovým mocnostem Hitler předložil své požadavky na připojení českého a moravského pohraničí Německu kvůli údajné diskriminaci českých Němců (kteří však měli své zastoupení v parlamentu i své ministry v československých vládách). Británie vyslala v létě do pohraničí diplomatickou misi vedenou lordem Walterem Runcimanem, aby posoudila situaci. Runciman se nechal doprovázet pouze představiteli sdP a pod jejich vlivem dal nacistům za pravdu. Československá armáda dvakrát mobilizovala do pevností, aby dokázala připravenost bránit hranice. Pevnosti byly v podstatě dokončeny stavebně, ale chyběla velká část výzbroje. V září 1938 Hitler zorganizoval – ve spolupráci s Mussolinim – konferenci v Mnichově: za Francii a Británii se zúčastnili premiéři Édouard Daladier a Neville Chamberlain. Všichni 4 politici pak dohodli a
podepsali - bez československých zástupců – Mnichovskou dohodu o odstoupení českého a moravského pohraničí (extenzivně definovaného, aby byla co nejvíce oslabena vojenská i hospodářská síla ČSR) Velkoněmecké říši. Mnichov znamenal zásadní krach československé zahraniční politiky a velké trauma pro celou společnost i osobně pro Beneše, který abdikoval na svůj úřad a opustil zemi. Moci v Československu se chopili velmi konzervativní politici (prezident Emil Hácha, předseda vlády Rudolf Beran aj.), byly zakázány komunistická strana i Osvobozené divadlo, pořádaly se mediální kampaně proti liberálním demokratům (Karel Čapek) a stát se pomalu ocital před definitivním zánikem.