Norsko 2010 přechod NP Hardangervidda, Bergen a Oslo 23.7. – 14.8.2010
Ani jsem se v práci po Ukrajině příliš nezahřál a po devíti pracovních dnech už jsem zase na cestě. Vyrazili jsme s Kačenkou do Norska. Letenky jsme koupili již koncem listopadu 2009. Cena byla neodolatelná, za dvě zpáteční jízdenky jsme zaplatili celkem 5.560 Kč. Postupně jsem zjišťoval možná dopravní spojení v Norsku a přijatelné noclehy. Takže před odletem jsme měli zajištěn nocleh po příletu do Oslo, na další den autobus na Hardangerviddu a ještě poslední tři noclehy před odletem. Dva v Oslo a poslední u letiště před odletem. Máme v plánu přejít za cca 6 dní NP Hardangervidda od jihu k severu, pak asi dva dny relax – prohlídka fjordu, vodopád a večeře v restauraci, pak ještě třídenní okruh s vyhlídkou do fjordu a s pochodem pod ledovcem Hardangerjøkulen. Potom přejezd do NP Jotunheimen. Zde pobyt natáhneme tak, abychom se během středy 11.8. přesunuli do Oslo. Program je nabitý, obzory lákavé, tak uvidíme, co nám dovolí zdraví, kondice a především počasí. Tak tfuj, tfuj, jedeme.
pátek 23.7. 1.den Ráno jsme dobalovali batohy, museli jsme se s každým vejít do 20 kg. Z jídla, které jsme měli nakoupeno na přechod Hardangerviddy, jsme doma s těžkým srdcem nechali balík těstovin, všechny sýry a dvě paštiky. Snad nám to nebude chybět. Oba batohy jsou ±20 kg. Libor přijel hned po sedmé, ale odjeli jsme až o půl osmé. Cesta s Valinkou v přepravce byla velmi klidná a plynulá. Na Černém Mostě jsme byli chvíli po půl deváté, metrem „B“ a „A“ na Dejvickou a busem 119 na letiště Terminal 2. Zde jsme byli cca 9:40. Nechali jsme batohy zabalit do igelitu a hned jsme je odevzdali na přepážce. Už bez zátěže jsme prošli prohlídkou a už v bezcelní zóně jsme zbytek času strávili prohlížením duty free shopů. V Hudy jsme koupili nerezový hrneček, bude se hodit. Prošli jsme hračkárny, prodejny alkoholu, oblečení nebo echt pražských suvenýrů. Postupně jsme se blížili k našemu místu odletu – GATE C10. Z okna jsme koukali, jak venku brutálně prší. Ale letadla startovala i přistávala, takže klídek. Udivilo nás, že do severské země s námi cestovalo tolik různobarevných cestujících. Na palubu jsme nastoupili cca 11:40. Oproti předpokladu, že nebudeme sedět nad křídlem, byla skutečnost poněkud jiná, ale naše místa těsně za křídlem nebyla zdaleka nejhorší.
Start letadla byl cca 12:10. Už naštěstí nepršelo, ale mraky byly hodně nízko, a tak během chvíle po startu nebylo na co koukat, jen mraky dole a nahoře a pak už jen dole... Pilot nám asi po půl hodině oznámil, že vlevo (na naší) straně by byl vidět Berlín, že letíme v 11.000 m, cesta že je dlouhá 1.197 km a v Oslo přistaneme ve 13:50. Mraky se začaly trhat někde nad Dánskem. Káťa do mě žďuchla, že vidí nějaký most. Zřejmě to byl Store-Bælt, který z dánské strany nejprve jako most a pak jako tunel pokračuje do Švédska. Švédské a pak i norské pobřeží bylo hezké, ale hodně rychle bylo za námi. To už letuška hlásila, že začínáme přistávat.Viděli jsme Oslo a najednou už jsme byli na letišti. Slezli jsme po schůdkách, naskákali do autobusu, objeli asi půlku letiště a pak nějakým vchodem pro personál jsme se dostali do haly letiště Oslo-Gardemoen. Na přepravníku 9 jsme si po chvíli vyzvedli oba batohy. Jinak nikdo nic nechtěl, prostě Shenghenský prostor má svoje klady. Na informacích jsem se AfroNora zeptal, jak se nejlevněji dostat do centra. Že prý vlakem. Jedna jízdenka v prodejním automatu vyšla na 110 NOK (1 NOK je cca 3,20 Kč). Žádná láce na to, že je to jen asi 50 km. Vlak jel 14:38, měli jsme to akorát. Přijel vlak, který asi hrál vedlejší roli ve filmu Ghost Busters. Ale uvnitř byl celkem pěkný a pohodlný. Na šířku vagónu byla dvě a tři sedadla. Asi jsme si měli jízdenku někde označit, protože průvodčí jen prošel a nic po nás nechtěl. Do stanice Oslo Sentral jsme dorazili 15:15. Nenašli jsme průchod na autobusák, tak jsme celé nádraží obešli. Už zde jsme pochopili národnostní složení našich spolucestujících v letadle. Tolik AfroNorů, ŽidoNorů a AraboNorů, co tu žije, mají podle Káti snad jen v Paříži. A Káťa se vyzná, byla nejen v Paříži, ale i ve Skotsku... :-) Na autobusovém terminálu mi potvrdili, že ten papír s čárovým kódem, co mi přišel od společnosti Nor-Way jako pdf soubor po zaplacení jízdenky kreditní kartou, je dostatečný doklad k jízdě. To mě uklidnilo. Tak a jdeme na hotel. Je vzdálený ani ne kilometr, jmenuje se Anker Hostel, stál nás na jednu noc necelých 100 $. V recepci jsem ještě přidal 100 NOK za povlečení. Pokoj 325. Jednoduše zařízená místnost, dvě postele, stolek, křesílko, hned za vchodem kuchyňská linka se dřezem, dvouplotýnkou a miniledničkou. Sociálka – evropské WC, umyvadlo, zatahovací závěs u sprchy s termohlavicí. Lehce jsme vybalili a utíkali do města. Potřebovali jsme ještě dokoupit plynové kartuše na vaření a repelent. Naštěstí jsme obojí pořídili záhy, ale za norské ceny. Pak procházka po uličkách v blízkosti našeho hotelu. Návrat na pokoj někdy po sedmé, následovalo totální přebalení batohů a koupel. Spánek v cca 22:00 hodin.
sobota 24.7. 2.den V noci se mimo požárního poplachu nic mimořádného nestalo, Kačka ho zaspala, což nechápu... Vstali jsme po sedmé, ke snídani pro změnu výtečné kuřecí řízečky. Odchod na autobus po osmé. Káťa měla lehoučký batoh, tak jsme časovou rezervu před odjezdem strávili touláním po okolí autobusáku. Nejvíce nás zaujala burza veteše pod mostem. Nabízené zboží bylo v rozsahu od knih přes obrazy a oblečení až po nábytek, pračky, ledničky a počítače. V přilehlé ulici jsme ještě koupili vodu, cookies a výborný koláč s kokosem a vanilkovým pudinkem. Snad s touto kalorickou pomocí přežijeme skoro šestihodinovou jízdu. Autobus Volvo vyrazil podle plánu v 9:30. Nejprve jsme pozorovali obří trajekty, pak přístavy malých lodí a ostrůvky v zálivu, na kterém se rozkládá Oslo. Autobus se postupně téměř zaplnil. Cesta celkem ubíhala, nejvíce se nám líbilo městečko Seljord. Do naší konečné stanice Haukeliseter jsme dorazili cca 15:15. Po krátkém rozkoukání následoval první, asi 100 m výšlap. Pěkně jsme se zapotili a zadejchali. Však si zvykneme. Kačenka statečně ťapala :-). Nakonec jsme došli až k jezeru Mannevatn v cca 18:40. Celou cestu bylo pod mrakem, ale celkem příjemně. Po výtečné slepici na paprice se začalo nebe pomalu trhat. Teď už je 22:30, píšu ve stanu bez čelovky, Káťa spí a venku je skoro jasno. Dnes jsme ušli 7 km a nastoupali asi 450 m. Spíme v 1.270 m
neděle 25.7. 3.den Probudili jsme se po sedmé do nádherného rána. Bylo skoro jasno, jen na východě bylo pár obláčků. Ruka šmátralka vybrala ke snídani ovesnou kaši s čokoládovou příchutí. Byla opravdu znamenitá. V poklidu jsme dobalili a dosušili stan. Vyšli jsme v cca 9:15. Nejprve jsme šli jsme po západní straně jezera Mannevatn. Potkali jsme bažantí nebo slepičí mámu s asi sedmi písklaty. O chvíli později krásnou ovčí maminku s chundelatou ovečkou. Vstoupili jsme na území NP Hardangervidda. Nastoupali jsme asi 150 m a otevřel se nám výhled na překrásné jezero Holmasjøen, které jsme potom více než hodinu obcházeli. Z jezera vytéká řeka, přes kterou vedl náš první norský mostek. Byl max. 10 m dlouhý, ale bez zábradlí. Musel jsem Káťu při jeho přechodu trochu podpořit. Voda byla průzračná. Za mostem se otevřely výhledy na vodopád Sandflofossen. Nad ním pak další mostek, ten už Káťa dala. Celou cestu od rána jsme procházeli okolo nádherných scenérií horského masivu Nupsegga. Po překonání nízkého sedla jsme prudce sestoupilo skoro o 100 m do úplně jiné krajiny. Převládaly zde mokřady a bažinné loučky se suchopýry. Postupně jsme sestoupili až k překrásnému jezeru s mnoha ostrůvky Simletindvatnet. Nad ním jsme přešli první lanový most, Káťa byla statečná. Tady začala zatím asi nejkrásnější část naší cesty. Průchod proti proudu říčky v úbočí hory Simletind byl lahůdkou pro turistu. Řeka chvíli rychle, chvíli líně protékala z jednoho jezírka do druhého, u mnoha z nich byly krásné pláže s drobným štěrkem. Pastva pro oči i foťák.
Cestou necestou jsme sestoupili k dolnímu jezeru u chaty Hellevasbu. Našli jsme si pěkné místečko asi 70 m pod mostem na pravém břehu. Káťa se nemůže dočkat, až přes něj zítra půjdeme. K večeři jsme si dali guláš s těstovinami a poslední kousek ličenského chleba. Dnes večer jsme si užili norské komáry, včera byl úplný klid. Ještě jsem nenapsal, že během dne se zatáhlo, ale nekáplo, jen občas slabě zafoukalo. Teď večer se obloha stejně jako včera trhá, tak uvidíme, jak bude zítra. Během dne nad námi několikrát přeletěl hydroplán, který zásobuje horské chaty. Dnes večer jsme dokonce viděli jeho start na dolním jezeru pod chatou Hellevasbu. Dnes jsme ušli 16 km (celkem 23 km) a nastoupali asi 450 m (1.000 m). Spíme v 1.165 m
pondělí 26.7. 4.den Ráno jsme se ze stanu vykopali až před půl osmou. Bylo zataženo, ale nefoukalo. Odchod před půl desátou. Kačka se překonala a první vběhla na dlouhý lanový most. Celkem elegantně ho zdolala. Překonala tím svoje trauma ze včerejšího večera. Po krátké chvíli jsme došli k chatě Hellevasbu. V předsíni jsme sundali boty, protože interiér se blejskal, jak tam bylo uklizeno. Je zde možnost přenocovat v erárních spacácích, uvařit i nakoupit chybějící proviant. Platí se tak, že na obálku se napíše jméno, jednotlivé položky a cena, vloží se příslušný obnos a zalepená obálka se vhodí do „trezoru“. Vybrali jsme si sušenky, ale paní neměla na rozměnění, tak jsme za 50 NOK měli dvoje sušenky na přilepšenou. Pak jsme se vyfotili a konečně začali stoupat údolím Buadalen. To byl dnešní největší kopec. Kousek za sedlem jsme našli sobí paroží. Do té doby zatažené nebe začalo ukazovat svoji vlídnější tvář. U jezera Sigridtjørni už se na nás chvílemi smálo sluníčko. Jezero bylo krásné, stejně tak i jeho okolí. Zaujaly nás vrásy ve stěně nad jezerem. Odtud jsme zase kousek stoupali, když nás to přestalo bavit, nadešel čas lovečáku. Po obědě jsme ještě malý kousek vystoupali a pak jsme putovali mírně z kopce krajinou s mnoha malými jezery, občas jsme přecházeli sněhová pole. Na jednom z nich Káťa předvedla break dance s batohem na zádech. Vyválela v mokrém sněhu a nedokázala se hned zvednout. Tak udělala most takovým způsobem, že se opřela o nohy a batoh a volala o pomoc. Já jsem se nejprve smál, pak fotil, teprve pak jsem jí šel na pomoc. Káťa se stále smála. Dobře to dopadlo. Po chvíli jsme poprvé zahlédli bájnou horu Hårtaigen. Tam dojdeme asi ve středu. Dlouho jsme seděli na vyhlídce nad srázem k jezeru Kvennsjøen. Bylo skoro jasno, okolo nás překrásné hory se sněhovými převisy a dole ohromné jezero s ostrůvky a na břehu na louce rozptýlené ovce. Zkrátka ráj na zemi. Při sestupu jsem fotil Káťu v trhlinách sněhového pole. Postupně jsme slezli k salaším Søre-Belebotnen. Měli zde vypuštěné ovce a v oplocence koně. Po překonání mostu jsme pozorovali nádhernou křečkomyš. Po dalších asi 500 m další most. Z dálky vypadal dost nepoužitelně, ale nakonec jsme ho bez problémů zdolali. Hned za ním byla u jezera krásná loučka, tak jsme se rozhodli zůstat zde na nocleh a nejít dál. Bylo 17:15, čas začít vařit čaj a večeři. Dost foukalo, ale večer se vítr uklidnil. Uvidíme, jak to bude v noci a zítra. Večer se úplně vyjasnilo, nebyl ani beránek. Dnes jsme ušli 14 km (celkem 37 km) a nastoupali asi 570 m (1.570 m). Spíme v 1.200 m
úterý 27.7. 5.den Probudili jsme se po sedmé do nádherného rána. Modré nebe, jezero jako zrcadlo. Už od rána jsme nespěchali, vyráželi jsme o půl desáté. Nejprve nás čekal na zahřátí mírný kopec do sedla Prestkona. Zde je odbočka do údolí Valldalen, které by určitě stálo za projití. My jsme pokračovali v cestě na chatu Litlos okolo jezera Litlosvatnet. Jezero bylo místy u cesty hodně hluboké a nádherně průzračné. Přes dva mosty jsme přešli na pastvinu pod chatou Litlos. Ovce na nás nebyly zvědavé a v sevřeném houfu zdrhly. Chata Litlos je také krásně zařízená, ale nabídka na nákup poněkud chudší. Dal jsem si solidní pivo za 65 NOK. Pokračovali jsme asi kilometr za chatu a naobědvali se. Dnes nám to moc nešlapalo, často jsme odpočívali. Při jedné zastávce v závětří jsme dokonce na sluníčku na chvíli vytuhli. Zase se nám ukázal Hårtaigen, už byl mnohem blíže, než včera. Na nocležiště jsme dnes zapluli už po čtvrté hodině, našli jsme parádní místo kus od cesty u jezer Grøndalsvatni. Káťa mi namasírovala nohy, byla to paráda. K večeři bylo několik chodů: polévka, Fernet, boloňské těstoviny s přidaným hovězím masem a nakonec kotel čaje. Do stanu jsme zalezli už o půl osmé. Dnes byl zatím nejteplejší den, na Litlosu ukazoval teploměr 18°C. Dnes jsme ušli 11 km (celkem 48 km) a nastoupali asi 400 m (1.970 m). Spíme v 1.295 m
středa 28.7. 6.den Dnes v noci poprvé trochu zapršelo, pak i nad ránem. Vstávali jsme těsně před sednou (byla duha) a odcházeli před devátou. Šli jsme krajinou plnou malých a velkých jezer. Postupně jsme nabírali výšku, bylo to i vidět na vegetaci, která byla skromnější a skromnější. Hårtaigen se postupně přibližoval. Přešli jsme několik sněhových polí a parádním kaňonem říčky. Počasí bylo opět skoro jasné, chvílemi bylo až vedro. Pod Hårtaigenem oběd.
13:20 jsme zahájili výstup na vrchol. Nejprve po ohromných kamenech, pak suťoviskem stále přímo nahoru. Na vrchu suťoviska byl traverz jištěn lany. Kátě se moc nechtělo, ale nakonec si dala říci. Pak následoval vodorovný úsek jištěný ocelovým lanem, ale v tuto chvíli nebyl potřeba. Po chvíli jsme se ocitli na vrcholové partii hory, zbývalo najít vrchol. Ten se nám prozradil ohromnou mohylou z naskládaných kamenů. Káťa se mi svěřila, že asi nesleze dolů, že si asi zavolá vrtulník. Bála se sestupu úsekem s lany. „Vylezla jsi nahoru, slezeš i dolů...“ Nakonec měl strach velké oči a Káťa to celkem v pohodě dala. Dole jsme byli těsně před třetí. Zkusili jsme signál a poslali domů SMS, že je vše OK. Cesta na chatu Torehytten vedla po rozmáčené pláni. Místo pro stan jsme našli asi 500 m vzdušnou čarou od chaty u potůčku kousek pod cestou. Začalo krápat, tak jsme rychle postavili stan a zalezli. Záhy přišel asi dvouhodinový déšť včetně hromů a blesků. V klidu jsme si ve stanu uvařili a pak jsme si zdřímli. Teď je skoro 22 hodin a střídavě prší a neprší. Nabrali jsme vodu, umyli ešusy. Jdeme spát. Káťu v noci postihlo bolení žaludku, byla 3x venku... V noci již nepršelo. Dnes jsme ušli 15 km (celkem 63 km) a nastoupali asi 600 m (2.570 m). Spíme v 1.325 m
čtvrtek 29.7. 7.den Ráno jsme se vzbudili po sedmé, nasnídali jsme se a Káťa se otočila na druhý bok a pokračovala ve spánku. Já jsem zatím oběhl blízké vyhlídky, nafotil nocležiště, udělal prvosjezd sněhového pole na pohorkách a umyl nádobí. Káťa se vzbudila okolo půl desáté, odcházeli jsme o půl jedenácté. Ráno bylo skoro jasno, ale při odchodu již drobounce pršelo. Cesta na Torehytten vedla přes překrásný kaňon, kterým odtéká říčka z horního do spodního jezera. Od chaty stoupala trochu vzhůru a vedla pustou krajinou, kterou tak před 14 dny teprve opustil zmrzlý sníh. Sestup k dolnímu jezeru potom vedl přes krásné, ale strmé rozkvetlé louky. Postupně se krajina začala stávat nudnější a nudnější. Procházeli jsme již přízemním křovinatým porostem skrz nekonečné vlhké pláně, kde se ale daří kozákům, křemeňákům a podobným tvrdým houbám. Počasí celkem přálo, občas spadlo pár kapek, ale jednou jsme museli vyndat vršek stanu a na chvíli se schovat. Jedním z mála zpestření byly dva brody. První jsme šli naboso, druhý v místě zvaném Vierdalen jsme dali v pohorkách. Bylo to v pohodě. Ne moc zajímavou krajinou jsme se v komářích hejnech dostali až k chatě Hadlaskard. Přes lanový most už Káťa přešla celkem suverénně. Vzhledem k její noční indispozici jsme to dnes zapíchli poněkud dříve, asi tak 600 m za chatou Hadlaskard na vysokém břehu řeky. Vařili jsme ve stanu, občas drobně zapršelo. U chaty Hadlaskard jsem pomyslně propojil letošní putování s tím před třemi roky, to jsme sem přišli ale od severu. Dnes jsme ušli 13,5 km (celkem 76,5 km) a nastoupali asi 300 m (2.870 m). Spíme v 1.015 m
pátek 30.7. 8.den V noci dost pršelo, ale ráno byl stan suchý. Vstali jsme po sedmé, hned po deváté odchod. Šli jsme chvílemi po kamení, chvílemi močálky. U domečků Heimsta Hallaskar byli zaparkováni čtyři koně. Poté jsme vystoupali na hrbek Hallaskarhalsen a pozorovali krajinu. Bylo oblačno, viděli jsme Hårtaigen. Asi naposled. Vtom Káťa uviděla soba a ještě druhého. Byli od nás asi 100 m, tak jsme popadli vše, co jsme měli a běželi na vedlejší skálu vybaveni stativem a teleobjektivem. Ale po sobech se slehla zem. Prostě byli fuč. Byli jsme dost zklamáni, ale alespoň že jsme je zahlédli. Sestoupili jsme do místa Rjoto. Jsou zde nové funkční domy i staré ruiny budov. Rozlehlými pláněmi jsme došli o půl jedné do chaty Hedlo. Dali jsme si uvnitř dva čaje a sušenky, venku chléb a poslední zbytek lovečáku. Teď už bylo úplně zataženo, ale nepršelo a jen občas zafoukalo. Dohodli jsme se, že zkusíme dojít až do Berastølen, aby nám toho na zítřek zbylo co nejméně. Při cestě na Fljotdal jsme museli překonat menší kopeček. Na jeho vrcholu jsme našli megaobří křemeňáky. Vyfotili jsme se s nimi a šli dál. Vedli jsme debaty o jídle. To už jsme šli v mlze. Zbývalo překonat asi 200 m převýšení a 300 m přenížení. V podstatě stále v mlze jsme se vydrápali nahoru a přešli okolo cedule Nasjonalpark Hardangervidda. Stále jsme očima sbírali okolo rostoucí kozáky a křemeňáky. Sestoupali jsme nejprve nízkými keříky, pak i mezi stromky podél potoka až do plánovaného Berastølen. Zde pár funkčních domků a spousta ruin. Stan jsme dali asi po 200 m mezi kravince u řeky. Občas drobně pršelo, stále mlha, vaření ve stanu. V noci občas pršelo. Dnes jsme ušli 17 km (celkem 93,5 km) a nastoupali asi 600 m (3.470 m). Spíme v 920 m
sobota 31.7. 9.den Probudili jsme se po sedmé do mlhavého rána. Kačka jako obvykle ještě dlouho jen vykukovala ze spacáku, zatímco já už jsem dělal snídani a vařil čaj. Teprve po opakovaných výzvách typu „Vystydne Ti čaj“ a „Nepotřebuješ čůrat?“ byla ochotna se alespoň posadit. Odchod 9:15. Procházeli jsme brutálně mokrou trávou a nízkými keříky. Hned po tom, co jsme vyšli, jsme zase procházeli plantážemi kozáků a křemeňáků. Výhledy nám většinou kazila převalující se mlha. Chvíli před koncem stoupání Káťa ztuhla a špitla „Aleši“. Asi 50 m začala zdrhat samice losa. Za pár chvil byla od nás stovky metrů daleko. Teprve pak se zastavila. Ani jsem nestihl vytáhnout foťák, raději jsem se jen díval.
Káťa byla mokrá až do půlky stehen, mě voda stékala po nohách do fuseklí. Bylo to moc fajn, ale naštěstí bylo celkem teplo a nefoukalo. Chvíli po jedenácté jsme poprvé zahlédli cíl naší týdenní cesty – civilizaci – domečky a silnici. Sestup vedl přes bažinky a potůčky. Zase jsme obdivovali množství a velikost křemeňáků a kozáků. Zkrátka houbařův ráj i peklo, že je tam musíme nechat. Pozorovali jsme místní výletníky, jak trhají, sbírají a jedí zralé plody ostružiníku morušky. U nás něco nepředstavitelného, protože je to u nás jedna z nejpřísněji chráněných rostlin. Postupně mezi břízkami a osikami jsme pak ještě pozorovali velké množství bahenních orchidejí. Mimo jiné jsme před koncem sestupu potkali dvě starší Norky se srandovním černým buldočkem. Přesně ve 13:00 jsme překonali most přes mohutnou řeku Bjoreio a následný krátký výstup na silnici byl již jen formalita. GPS ukazovala 102 km, 32:15 hodin chůze, 3.750 m převýšení. Zbývalo podle mapy dojít asi dva kilometry do osady Garden (Garen), kde byl v mapě namalován nejbližší kemp. Asi po 25 minutách jsme byli na místě. Měli jsme štěstí, za začínajícího deště jsme zaplatili chatičku na tři noci v ceně 480 NOK za noc. Cena se nám zdá vzhledem k relativnímu komfortu celkem přijatelná. Vařič, lednička, nádobí, skleničky, příbory, talíře, elektrické topení, Káťou zabraná rohová sedačka, tři další postele, z toho jedna v patře. Ale bez tekoucí vody. Tu máme asi 60 m od chatky v budově se sociálkami. Recepce kempu je ve velmi pěkně vybavené prodejně potravin a dalšího zboží potřebného ke kempování a pobytu v přírodě. Je 21:30, venku chvílemi prší, tak jsme rádi v teplíčku, že jsme vysprchovaní a ve velikém dřevěném stanu. Dnes jsme ušli 10,5 km (celkem 104 km) a nastoupali asi 370 m (3.840 m). Spíme v 770 m a 25°C :-)
neděle 1.8. 10.den Dnes jsme si zaslouženě pospali. Bez balení jsme vyrazili na průzkum terénu až o půl desáté směr Maurset. Asi po 40 min. chůze jsme došli do v létě opuštěného zimního střediska. Jsou zde zřejmě celoročně obývané chatky, ale nějaké informační centrum nebo obchůdek jsme hledali marně. Navíc byly občasné přeháňky. Po chvíli váhání jsme to otočili a vrátili se na oběd do kempu. Bramborová kaše a ohřívané párky. Pytlíková rybí polévka se povedla. V nákupu na oběd jsme pořídili i nějakou sobí sůl. Bylo to nejmenší balení soli, které v obchodě měli. Naštěstí jsme ji před použitím ochutnali a nezkazili si s ní jinak obstojnou bramborovou kaši. Bylo to celé nějak podivně hořké a nasmrádlé. Zřejmě pro ni mají Norové nějaké svoje využití. Po třetí hodině jsme vyrazili na druhou dnešní průzkumnou misi, tentokrát opačným směrem do Fossli. Hlavním cílem byl 180 m vysoký vodopád Vøringsfossen, údajně nejnavštěvovanější vodopád v Norsku. Nejlepší výhled má být od hotelu Fossli. Došli jsme tam, vodopád jsme viděli, ale na zadek jsme se neposadili. Asi nám dojem trochu pokazilo počasí. Chvíli jsme se zdrželi v obchodu se suvenýry, kde jsme si koupili srandovního losa s magnetky na ledničku. Zacházka kafetérie byla zbytečná, měli zavřeno. Obdivovali jsme různé dřevěné domky s trávou porostlými střechami. Líbila se nám na řetízkách pověšená konvice nad ohništěm. Při zpáteční cestě jsme opět trochu zmokli. Naštěstí deště neměly dlouhého trvání, byly to spíše vydatné přeháňky. K večeři Káťa udělala míchaná vajíčka, k tomu jsme přidali roastbeaf, voňavé sýry a čerstvou salátovou směs z pytlíku. Mňam. Pivo nám neprodali, protože je neděle. Dnes jsme ušli bez batohů asi 12 km
pondělí 2.8. 11.den Vzbudili jsme se po sedmé, vstali před půl osmou. Odchod v pohodě chvíli po deváté. Chystáme se na stopování směr Eidfjord. Příliš aut nejezdilo, ale po necelé půlhodině nám zastavila paní v malém modrém autíčku. Byla to učitelkavychovatelka. Projeli jsme mnoho zakroucených tunelů, jeden byl stočený jako vývrtka snad 2x dokola. Nechali jsme se vysadit v Øvre Eidfjordu u Hardengervidda Naturcentre. V půjčovně kol (1/2 dne za 150 NOK) jsme potkali brigádníka ze Žďáru nad Sázavou, který tu je na celé prázdniny. Hardengervidda Naturcentre jsou dvě krásné nové dřevěné stavby. V jedné je obchod se suvenýry a ohromná a vysoká restaurace a ve druhé expozice a kinosál. Zaplatili jsme 2x120 NOK a utíkali jsme do kinosálu na projekci panoramatického filmu, který trval asi 20 min. Promítá se na pět pláten (každé cca 5x3 m), takže výsledný formát prohnutého obrazu je asi 3x25 m. Obsahem filmu jsou především záběry z průletů helikoptéry nad krajinou a scenériemi NP Hardangervidda. Obzvláště působivá na žaludek byla scéna přeletu přes hranu vodopádu a pak následná prudká střemhlavá zatáčka. Takovéto dramatické scény byly střídány záběry na flóru a faunu národního parku. Film se nám velmi líbil. Na výstavě jsme se konečně dostali na dosah zvířatům, leč vycpaným. Byli zde sobi, polární liška, polární zajíci, hranostaj, myšky a práci. Ve vysokém akváriu byli živí megapstruzi. Přešli jsme do druhé budovy a v salátbaru jsme si za 2x100 NOK nabrali těstovin, tuňáka a všelijaké zeleniny, co se do nás vešlo. Pak jsme stáli frontu na kasu okolo chladicích pultů, kde jsme obdivovali (hlavně Káťa) lákavě vypadající housky plněné krevetami, lososem apod. Během jídla se venku hodně rozpršelo. Začali jsme měnit plán, že si půjčíme kola a pojedeme na výlet podél fjordu. Nakonec sice přestalo pršet, ale zlepšení počasí jsme moc šancí nedávali. Zkusili jsme znovu stopovat a asi po 5 min. nám zastavil chlapík pro změnu v malém autíčku a popovezl nás asi 5 km na okraj Eidfjordu. Zde se počasí již začalo celkem vylepšovat, ale dohodli jsme se, že se zpátky vrátíme autobusem, který má jet 14:15. Stihli jsme projít molo v přístavu, nějaké obchůdky a informační
centrum. Zde byl internet, tak jsme si zabukovali a zaplatili jízdenku na vlak z Bergenu do Oslo za cca 600 NOK za oba. Autobus jel včas, za půlhodinovou jízdu jsme vysolili 96 NOK. Zastávka je přímo u našeho kempu. V krámku jsme nakoupili proviant na náš druhý trek. Teprve v chatičce jsme si uvědomili, že u jízdenky na vlak z Bergenu jsme si o týden spletli datum. Bohužel slečna v recepci pouze konstatovala, že lowprice jízdenky nejde měnit, takže máme smůlu. Tak jsme znovu, tentokrát telefonicky zaplatili jízdenku na správné datum. No nic, za blbost se platí. Večer se udělalo skoro jasno, uvidíme, jak se počasí v příštích čtyřech dnech ukáže.
úterý 3.8. 12.den Ráno jsme se zase vzbudili po sedmé. Snídaně, hygiena, balení, úklid, odchod těsně po deváté. V obchodě zavonělo čerstvé pečivo, bylo těžké to opustit. Šli jsme pěšky po silnici do Lisethu a pak po místní cestě proti proudu říčky. U hotelu jsme narazili na značku se směrem na Kjeldebu a po ní jsme vyrazili. Až asi po půl hodině mi došlo, že jsme měli jít trochu jinudy, ale co už. Vracet se nebudeme. Po dalších asi dvaceti minutách chůze po kamenité cestě mezi břízkami jsme prošli osadou Gryteskarsete. Jsou zde hezké dřevěné domky zasazené v přírodě a většinou bez příjezdové komunikace. Odtud nás čekal jediný dnešní náročnější výstup, Kačce to moc nešlapalo. Ale byla statečná. Nad hranou srázu už bylo stoupání výrazně mírnější. Začala zde zase krajina s jezery a přízemními keříky. Chvílemi to pod nohama čvachtalo, ale nic mimořádného. Obloha byla zpočátku polojasná, potom skoro jasná. Potkávali jsme malá stáda ovcí. Při polední pauze už sluníčko krásně pálilo, tak si Káťa dala dvacet. Hned co jsme po přestávce vyšli, tak si snad v první bažince cákla bahno na obě nohy až ke kolenům. Po chvíli jsme brodili říčku a Kačka pro změnu zkoušela impregnaci bot takovým způsobem, že chvíli stála skoro až pod lýtka ve vodě. Tady ji dost ochránily kalhoty, nestačilo jí ani natéct do bot. Sice svítilo sluníčko, ale začalo dost foukat, že i já jsem si vzal softshellovou bundu. Cestou byly pěkné výhledy na přehradu Sysenvatnet a později i na Hardangerjøkulen. Zakempovali jsme v závětří u malého jezírka ve hřbítku nad zítřejším brodem. Kéž by nám dnešní počasí vydrželo ještě i do dalších dnů. Kačenka završila úspěšný den tím, že si vycákla půl deci vývaru do spacáku, který jsem již před tím nazval hnojníkem... :-) Dnes jsme ušli 15 km (celkem 119 km) a nastoupali asi 660 m (4.500 m). Spíme v 1.100 m
středa 4.8. 13.den Sice jsme se vzbudili chvíli po sedmé, ale vstávat jsme začali až o půl osmé. Taky se mi zadařilo s vařením, když těsně před bodem varu se mi zvrhnul vařič s ešusem. Naštěstí jen do předsíňky. Odchod 9:40. Ráno bylo zataženo, ale ne beznadějně. Bylo celkem teplo. Asi po pěti minutách chůze jsme přišli k místu označeném na mapě jako brod. Překonali jsme ho bez zaváhání v botách. Stále jsme stoupali mírně zvlněnou krajinou. Zase občas ovce a kozáci v porostu. Po půl jedenácté jsme přišli k mostu. Byl sice krátký, zato hodně vysoko nad prudkou řekou. Nafilmovali jsme oba naše přechody. Bylo to moc pěkné místo, tak jsem tam ještě v okolí něco nafotil a natočil. Po krátkém sluníčku nás zastihla slabá přeháňka. Stále jsme víceméně stoupali. Z jednoho ledovcového splazu tekla docela prudká řeka. Nebyl zde most a ani v mapě nebylo místo označeno jako brod. Poprvé přišly na řadu trekové hůlky, které mi laskavě zapůjčila kamarádka Renata. Tímto jí děkuji... :-) Nejprve jsem šel já s těžkým batohem a foťákem, pak jsem již bez nákladu přebaletil zpátky na levý břeh. Káťa zprvu nejistě, ale pak bez problémů s hůlkami přešla po v proudu nakladených kamenech. Když jsem viděl, že je na druhé straně, přeběhl jsem brod bez hůlek s jejím batohem. Vystoupali jsme asi do 1.300 m a začali jsme vyhlížet cíl naší dnešní cesty – rozcestí nad přehradou Rembesdalsvatnet. Ještě při sestupu jsme sešli kousek z cesty do místa, kde se potok prodíral skrz sněhové pole. Vytvořil pod ním parádní tunel – horní půlkruh o průměru cca 2,5 m. Přemrzlý sníh měl namodralou barvu. O půl čtvrté jsme byli na rozcestí. Šel jsem najít místo pro nocleh. Podařilo se mi to asi 200 m od rozcestí. Pod skalkou u jezírka s vodopádem. Nechali jsme batohy kousek pod rozcestím a šli jsme se podívat kousek po cestě směrem na Rembesdalsvatnet. Bylo krásně, zítra bychom to tak pěkně už vidět nemuseli. Asi po 150 m se otevřel úžasný pohled na splaz ledovce Hardangerjøkulen nad chatou Rembesdalseter. Nahoře byl bílý, směrem dolů rozpraskaný a v trhlinách krásně modrý. Dole z něj vytékala prudká řeka. Přehrada Rembesdalsvatnet slouží jako nádrž vody pro vodní elektrárnu. Hladina jezera je v cca 900 m, potrubí vede tlakovou vodu do vodní elektrárny, která stojí až dole u hladiny moře. Když jsme se vrátili k batohům, viděli jsme skupinu čtyř lidí, kterak jsou s batohy směrem k námi vyhlédnutému místečku na nocleh. Naštěstí přebrodili řeku a zůstali kousek od rozcestí.Postavili jsme stan a šli fotit vodopád a zákruty říčky pod ním. Po návratu jsme se zavřeli ve stanu a začali vařit. Zaslechl jsem češtinu, ale příliš jsme tomu nevěnovali pozornost. Teprve po jídle jsme zjistili, že hned přes říčku si ještě někdo postavil další stan. Je to po dlouhé době první noc, kdy nejsme na bivaku sami. Dlouho do pozdního večera svítilo sluníčko a hřálo. Dnes jsme ušli 10 km (celkem 129 km) a nastoupali asi 500 m (5.000 m). Spíme v 1.200 m
čtvrtek 5.8. 14.den Vstali jsme asi v 7:20 do zataženého rána, ale bylo celkem teplo. Vyrazili jsme v devět, zdaleka první z přítomných stanů. Sestup k Rembesdalsvatnet začal kozí stezkou přes velké valouny. Pak už celkem pohodový, ale zdlouhavý sestup přes kamenné plotny k mostu přes ledovcovou řeku. U mostu jsme se zadrhli. Káťa zprvu odmítala připustit, že tenhle most přejde. Na našem břehu mu scházelo asi 40 cm lávky, prostě tam byla díra. Byla přesvědčena o tom, že se daleko snáze dostane na druhý břeh přebroděním dravé řeky. Asi dvakrát na most vylezla a zase slezla. Pak se sebrala a hrdě šla sama proti proudu hledat brod. Neslyšela argumenty, proč to nedá, odmítala i hůlky, že to dokáže i bez nich. Vrátil jsem přes most pro hůlky a vrátil jsem se za ní. Už i ona pochopila, že tu řeku nepřebrodí. Se zaťatými zuby nakonec most přešla, ale odvázaná z toho nebyla... Celá tahle anabáze mě stála asi 15 minut života. :-) Cesta na Rembesdalseter pak vedla prudkou strání, Káťa zahnala chmury sběrem borůvek. Chata byla zase velmi pěkná. Ze samoobslužného regálu jsme doplnili zásoby – těstoviny, knekebrot, sušenky a dokonce marmelády. Odcházeli jsme těsně po dvanácté. Nejprve nás čekala cesta okolo malého jezírka a pak strmý výstup po kamenech k jezeru Fossavatnet. Zde začalo dost foukat a vítr nás neopustil až do večera. Krajina zde byla jedna hladká žula, ledovec si zde zařádil. Cesta vedla přímo do kopce, ale po šikmé skoro hladké suché žule se stoupalo velmi pohodlně. Netrvalo dlouho a dostali jsme se zase do krajiny plné jezer a potůčků. Byly krásné výhledy na srázy Eidfjordu, v dálce jsme dokonce poznali Hårteigen. Šli jsme stále proti proudu potoka. Za sedýlkem se objevilo velké jezero. Už jsme začali vyhlížet místo pro spaní, ale dlouho nic nebylo. Museli jsme ještě projít přes vysoký a celkem dlouhý most přes další řeku vytékající z ledovce Hardangerjøkulen. Káťa už byla celkem unavená, možná proto ho přešla na první pokus. Začal jsem obíhat místa, kde by se dal postavit stan. Dnes mi to trvalo déle než jindy, ale uspěl jsem. Kousek od cesty u malého jezírka to šlo. Stan jsme stavěli v prudkém větru, návětrné kolíky jsem raději zatížil kameny. Ani jsem se nenadál a Kačka byla ve stanu a ve spacáku. Nabral jsem vodu a začal vařit. Když jsem se odhodlal jít umýt nádobí, strhla se slušná přeháňka. Po hlavě jsem skočil do stanu. Teprve o půl deváté Kačka vylezla ze spacáku a šla ven provést hygienu. Přišla ještě další přeháňka. Od stanu vidíme ledovec, tak snad v noci nezmrzneme. Dnes jsme ušli 11 km (celkem 140 km) a nastoupali 850 m (5.850 m). Spíme v 1.375 m – nejvýše za celou dovolenou
pátek 6.8. 15.den Dnešní noc byla dost divoká. Několikrát silně pršelo a téměř nepřetržitě silně foukalo, až se trochu pokládal stan. Vzbudili jsme se po osmé, ale definitivně jsme vyšli až po jedenácté, protože jsme stále čekali na zlepšení počasí. Prudce foukalo, občas přeháňka. Nejprve jsme vyšli krátké stoupání a pak jsme dlouho obcházeli jezero Ramnabergvatnet. Bylo parádní počasí na focení – černé i bílé mraky, chvílemi prosvěcovalo sluníčko, sem tam modrá obloha, na olověném jezeru zpěněné vlny. Kátě jsem to ale moc neříkal, jak jsem si to užíval. Stále nás za zády hnaly černé mraky, směr do kterého jsme šli, vypadal mnohem nadějněji. Procházeli jsme pustou krajinou, blízkost a vliv ledovce na mikroklima byla znát. Před jednou hodinou jsme kousek pod cestou nechali batohy a šli jsme k jezeru, do kterého sklouzával ledovec a na kterém pluly modré kry odpadlé z čela ledovce. Po chvíli bylo jasné, že jsme špatně odhadli vzdálenost, a tak jsme se zase vrátili a poobědvali místní chléb se sobím salámem. Začala nás dohánět sibérie, kterou jsme měli doposud v patách. Postupně začalo drobně, ale vytrvale pršet. Před půl třetí jsme začali definitivně sestupovat do Finse. Chvílemi to bylo i mírně náročné, protože namoklá skála klouzala. Přešli jsme asi tři sněhová pole, dokonce jeden asi 15 m brod. Za pomalu ustávajícího deště jsme přešli dva mosty těsně před Finse. Hned za druhým jsme našli místo u jezera na náš poslední nocleh pod stanem ve volné přírodě. Bylo půl páté, přestalo pršet a obloha se začala trhat. Vařili jsme poslední zbytky jídla, do těstovin jsme přivařili rýži. Večer se vyjasnilo úplně, bylo bezvětří. Dnes jsme ušli 12 km (celkem 152 km) a nastoupali asi 650 m (6.500 m). Spíme v 1.230 m
sobota 7.8. 16.den Vzbudili jsme se okolo osmé. Bylo skoro zataženo, trochu foukalo a bylo celkem chladno. Dohodli jsme se, že nám už hory a stanování stačilo, že do Bergenu odjedeme již dnes. Snad seženeme nějaké rozumné ubytování. Vyrazili jsme přesně v deset a šli na vlak do Finse. Asi po kilometru jsme přešli železniční trať a hned za ní vedla traktotveg. Zkrátka zpevněná cesta vhodná pro lehce terénní auta. Cesta vedla podél trati a jak jsme se přesvědčili, je hojně využívaná cyklisty. Potkali jsme závodníky, důchodce i rodiny s dětmi ve vozíku. Bylo jich za tu chvíli, než jsme došli na nádraží, snad padesát. Asi po třech kilometrech jsme došli do definitivního cíle naší pěší části dovolené – železniční stanice Finse. GPS ukazovala 156 km, 49:00 hodin chůze, 6.560 m převýšení. Bylo přesně 11:00, podle jízdního řádu zbývalo 10 min do odjezdu vlaku. Společná jízdenka do Bergenu nás stála 654 NOK. Vlak přijel s mírným zpožděním. Nejprve to vypadalo, že budeme obtížně hledat místo na sezení, ale sousední vagón byl téměř prázdný. Hned přes uličku seděli tři asi dvacetiletí Češi., kteří se chystali být v Norsku jen o něco více než týden. Cesta vlakem byla zajímavá. Vlaková stanice Finse je ve výšce 1.222 m a cílová stanice Bergen je u moře. Takže jak vlak postupně klesal, měnila se i krajina. Z nám teď dobře známé vysokohorské jsme různými tunely a mezi sněhovými
zábranami sjížděli podél stále sílících řek postupně do podhorské krajiny. Cesta úbočím fjordu před Bergenem byla snad z 90% vedena tunely. Do Bergenu jsme dorazili před půl třetí. Vlakové nádraží je v samém centru turisticky velmi zajímavého přístavního města. Jelikož jsme měli už jen pár plátků knekebrotu a dvě müsli tyčinky, naším prvním zájmem bylo najíst se. Chtěli jsme si dát pizzu, ale střední stála okolo 200 NOK, to bylo fakt příliš. Hladoví jsme si dali v mekáči nějaké místní variace globální žemle, ale kupodivu to bylo celkem chutné. Pak jsme zamířili do infocentra, abychom se zeptali na možnost noclehů v Bergenu. Bohužel je závěr vrcholné sezóny, tak bylo hodně obsazeno. Slečna nám doporučila kempy na předměstí. Krátce jsme se podívali na přilehlý rybí trh. Jízdenky za 2x25 NOK jsme za pomoci studentů-brigádníků zakoupili kartou v automatu. Jeli jsme asi 25 min tramvají do stanice Nesttun, pak ještě asi 10 min autobusem do stanice Grimmen. Jízdenka platí hodinu a je přestupná. V maličkém kempu pod silnicí jsme naštěstí dostali chatičku za přijatelných 460 NOK za oba za noc. Zaplatili jsme dvě noci, další dvě před odjezdem z Bergenu ještě dořešíme. Dnes jsme ušli asi 5 km (celkem 157 km). Spíme ve výšce 100 m nad mořem
neděle 8.8.
åø
17.den