Nepřátelství vůči Židům ve středověku - František Graus Nachází se na adrese
lidová víra. Na tomto podkladě se averze či nepřátelství vůči jinověrcům nemusely schovávat nebo převlékat, jak se později dělo během moderní doby. Nepřátelství bylo Bohem schvalováno, ba dokonce přikazováno. I proto je nutné zdůraznit a řádně osvětlit tento podklad všech střetů mezi křesťany a Židy, protože se ve 19. a 20. století objevily snahy jej vykládat pomocí národního nebo dokonce mystického pojetí rasy - dnes je však již zbytečné s touto interpretací polemizovat. U Židů žila myšlenka izraelského národa ('e3m Jisrael) dále - ale tento pojem nebyl naplněn nacionální ideou v moderním smyslu. Také u křesťanů je možno vystopovat skutečné národní představy částečně teprve v pozdním středověku. Systematicky a konsekventně však Židé ve všech středověkých vyjádřeních nejsou chápáni v protikladu k jednotlivým národům, nýbrž k "celému křesťanstvu". Taková interpretace středověkého nepřátelství vůči Židům by byla hrubě anachronistická. Nepřátelství vůči Židům bylo určeno především nábožensky, ale mělo i jiné aspekty. "Duchovní autority" obou stran skutečně brzy požadovaly oddělení v běžném životě. Od začátku se křesťanství, které uznalo Starou smlouvu, muselo vymezovat vůči "vyvolenému národu" z této části Bible. Muselo dokázat, že Ježíš představuje naplnění a překonání Staré smlouvy. Nebezpečí toho, že by Starý zákon byl považován za doslovně zavazující, však přetrvávalo, stejně jako přitažlivost křesťanství, víry většiny - a mocných světa. Existuje tedy zřejmá snaha obou táborů omezit kontakty s jinověrci na minimum. Od patristiky, výkladů církevních Otců, se teologové a vědci snažili omezit kontakty mezi křesťany a Židy na minimum. Rabíni stavěli sami od sebe jeden "plot" za druhým, aby ochránili zákon, vymýšleli si stále nové způsoby odluky, jež nakonec vedly k totálnímu ustrnutí. Též postavení Židů v hospodářské oblasti se velmi lišilo od postavení ostatních. Už náboženské předpisy, především přísné dodržování klidu o šábesu (šabatu), omezovaly možnosti jejich integrace do jinak strukturovaného hospodářství. Společenský a ekonomický vývoj v raném středověku stále zužoval Židům prostor k jednání. Společnost postavená na lénu vytěsňovala Židy nutně na okraj. Přinejmenším zpočátku se ve vztazích mezi leníkem a lenním pánem, zaměřených na boj a družinu, Židům nedostávalo životního prostoru. V takto strukturované společnosti pro ně bylo místo pouze na okraji, v roli obchodníků pod zvláštní královou ochranou. Tuto roli si udrželi tak dlouho, dokud křesťanští obchodníci nezaujali funkci zprostředkovatelů a nepoužili svou politickou moc k vyšachování svých židovských konkurentů. Se stabilizací středověkého města a jeho dominantní úlohy ve výměně zboží přišel prakticky konec židovského obchodu. Jen v maloobchodu, převážně na vsi, se Židé udrželi i později. Obdobně probíhal vývoj v oblasti živností, kde vznik cechovního systému znamenal konec rukodělné židovské výroby překračující výrobu pro vlastní potřebu. V určité míře mohli Židé dále působit jen jako lékaři, neustále osočovaní a podezřívaní okolím a přesto ve středověku v mnoha ohledech nezastupitelní. Obyvatelé měst využívali společenský a ekonomický vývoj vědomě a cíleně k vyřazení i jen potenciální židovské konkurence. Židům zůstal jen obchod s penězi, zatracovaný církví odedávna jako lichva. Podle představ církevních otců byl každý, kdo požadoval úrok, lichvář. Už Augustin hlásal, že peníze nemůžou plodit další peníze. Každé braní úroků bylo označováno za lichvu a křesťanům přísně zapovězeno pod hrozbou církevních trestů. Samozřejmě ani toto přikázání nebylo vždy dodržováno a částečně dokonce existovali oficiálně trpění křesťanští lichváři, takzvaní Lombardští a Kaveršští (Kawerschen). Ale křesťanský obchod s penězi přece jen silně omezovaly církevní zákazy. Především na půjčku za zástavu měli Židé monopol, nad nímž drželi ve vlastním zájmu dlouhou dobu ochrannou ruku králové a vrchnost - a zároveň jej danili. Židovští věřitelé byli tedy jakousi "houbou", kterou mohl král kdykoliv pro vlastní potřebu zmáčknout a vyždímat. Nenávist dlužníků mířila vždy proti Židovi, který zneužíval svou ekonomickou moc jako každý, kdo ji měl nebo má, nikdy však proti králi nebo pánům, kteří sami vykořisťovali lichváře. Tento systém nicméně fungoval, jen pokud nebyl ze strany vrchnosti "přetažen" a dokud neexistovala skutečná nežidovská konkurence. Tyto základní linie objasňují předpoklady nepřátelství vůči Židům, jež nebylo všude stejně silné a často se cíleně využívalo k odvrácení pozornosti od jiných problémů; ještě však nevysvětlují jeho
vývoj a proměny ve středověku. Musíme také zdůraznit, že vedle nepřátelství vůči Židům existovalo i běžné soužití "obyčejných" lidí; lze dokonce konstatovat jistý vzájemný vliv teologických spekulací obou skupin. Folklor Židů i křesťanů přejímal myšlenky od protivné strany a i během velkých vln pogromů středního a pozdního středověku existovali lidé, kteří se vymykali běžnému chování a převládajícím myšlenkovým schématům. Doba od konce 11. století je však zřetelně charakterizována formováním nepřátelství vůči Židům, které má sice základy v již naznačených okolnostech, ty však nemůžou vysvětlit vzestup nenávisti a výskyt některých obzvláště virulentních forem.
Křížové výpravy, pogromy a nucené křty V určitém smyslu představovala takzvaná lidová část první křížové výpravy v roce 1096 přelom: V Evropě proběhla první skutečná vlna pogromů, vycházející z nábožensky podmíněného nepřátelství i ze závisti a vzedmutí společenské nenávisti. Skupiny zchudlých rolníků, "pánové z Nemanic" a dobrodruzi se vydali pod vedením fanatických kazatelů na cestu, která měla osvobodit Svatou zemi z nadvlády nevěřících, ale v porýnských městech našli Židy, kteří byli také nevěřící, a žili v míru a dokonce v bohatství. Co bylo více nasnadě než myšlenka zlikvidovat "nepřátele Krista" na místě a ne až ve vzdálené Palestině? Křižáci postavili Židy před následující volbu: buď přijmout křest a uznat tak správnost křesťanské víry, nebo zemřít. Velká část Židů zvolila v roce 1096 a během následných vln pogromů smrt "k posvěcení Božího jména" (Kidduš ha-šem). Protože v křesťanství viděli jen druh modlářství, bylo nutné jeho přijetí odmítnout - i za cenu svého života. Během první křížové výpravy se již objevují všechny typické rysy středověkých pogromů. Slovo samo je však až novodobé, přejaté z ruštiny. Pro pogromy je charakteristická skutečnost, že nepřátelství není namířeno pouze proti jednotlivcům či skupinám jednotlivců, kteří by byli obviňování za určité zlořády (například židovští lichváři), nýbrž proti všem členům menšiny, v tomto konkrétním případě proti všem Židům a Židovkám. (Vedle židovského pogromu se však opakovaně dozvídáme i o obecném pogromu proti cizincům, při němž byli stručně řečeno pronásledováni nebo zabíjeni všichni příslušníci jedné skupiny.) Druhým charakteristickým rysem pogromu je spojení vraždění s krádežemi a pleněním, odpovídající spojení nenávisti a závisti a typické v určité míře snad pro všechny spontánní bouře; každopádně se toto spojení objevovalo i ve městech a na venkově během revolt a povstání, namířených proti určitým osobám nebo skupinám. Židovské pogromy vykazují jedno specifikum. Oběti byly postavené před volbu smrti nebo křtu. Z hlediska kanonického práva byl tento postup zcela nepřijatelný. Bylo přísně zakázáno nutit někoho pod hrozbou násilí nebo dokonce smrti ke křtu a tento zákaz byl neustále připomínán papeži, teology a kanonisty. Jelikož byl ale křest považován za svátost, byl neodvolatelný. I když bylo pokřtění vynucené a tudíž se vlastně nebylo smělo provést, platilo - jakmile formálně správně vykonáno - "na věky věků". Nuceně pokřtěný byl křesťan stejně jako někdo, kdo se nechal pokřtít dobrovolně a z přesvědčení. V 11. a 12. století dovolovala církevní hierarchie mlčky navrácení nuceně pokřtěných ke své původní víře; někdy je jednotliví biskupové dokonce výslovně povolili. Od 13. století byl však postup vůči "renegátům" stále přísnější a především inkviziční tribunály začaly pronásledovat stále více nuceně pokřtěných, kteří se vrátili k židovství, jako odpadlé křesťany a upalovali je na hranicích. Otázka křtu Židů, ale i přestupu křesťanů k židovství, nezatěžovala křesťansko-židovské vztahy jen ve středověku; následky lze pozorovat až do dnešních dnů. Každé náboženství žije z přesvědčení, že jen ono samo má pravdu (nebo samospasitelnou pravdu); přestupy nevěřících nebo jinověrců do svých vlastních řad musí tedy nutně hodnotit pozitivně - jako obrácení na víru, opustíli však někdo jeho řady, musí být zatracen jako ohavný renegát a pronásledován. (Ve 20. století k tomu jako následek důsledné nacionalizace židovské historie ještě přistoupí nutnost výkladu křtu jako určitého druhu "národní zrady".) Ve středověku se k náboženským a duchovním důsledkům křtu připojovaly i hmatatelné důsledky ekonomické: Křtěnec často ztratil dědictví po otci. Musel své jmění, jež přece nabyl "protiprávně", tj. proti kanonickému zákazu úroků, odevzdat církvi.
Nejen že musel žít podle nového a neobvyklého rytmu, nýbrž si musel i zvolit nové povolání. Křest vůbec nebyla jen formální záležitost, žádná pouhá "vstupenka" do křesťanského společenství, jak byl občas vykládán v 19. století - byl to skutečný zlom v celé dosavadní existenci. Stále se objevovaly křty ze skutečného a upřímného přesvědčení, christianizace Židů vůbec - o níž se církev čas od času znovu pokoušela - byla však zjevně neúspěšná. Konečné obrácení Židů se očekávalo podle staré tradice teprve na konci dnů. Praxe nucených křtů přispívala značnou měrou ke zpochybňování upřímnosti všech židovských konverzí. Následky se měly vyjevit v pozdním středověku, kdy pokřtění Židé začali být považováni za zdánlivé křesťany.Ve Španělsku se prosadil zákon, který - navzdory všem výslovným církevním zákazům - nejen považoval pokřtěné Židy za "podřadné křesťany", nýbrž je tak i právně klasifikoval. Tento odkaz na charakter nucených křtů a židovských křtů vůbec chronologicky předbíhá události. Při každé křížové výpravě hrozilo, že se zopakuje série pogromů první křížové výpravy, první skutečná středověká vlna pronásledování. Už během druhé křížové výpravy (1147/49) došlo jen díky rozhodnému vystupování nejvýznamnějšího kazatele té doby, Bernarda z Clairvaux, pouze k ojedinělým perzekucím Židů. Všechna hnutí kolem křížových výprav - i pozdně středověká - byla nepřátelská vůči Židům; ale pozdější větší vlny pronásledování již nebyly podmíněny křížovými výpravami a vykazují ve své argumentaci (a částečně i ve způsobu své organizace) jiné rysy. Při každém líčení středověku je třeba stále znovu zdůrazňovat, že křesťanská lidová zbožnost se teprve pomalu vyvíjela a v jednotlivých stoletích se značně lišila. A s jejími průniky a změnami souvisí i nejrůznější formy středověkého nepřátelství vůči Židům.
Klerikální "zdůvodnění" pronásledování Židů Nejdůležitější zdůvodnění nepřátelství vůči Židům představovala od 13. století systematicky šířená vyprávění o takzvaných rituálních vraždách a zneuctívání hostií, prováděných Židy. První báchorka, jež stále znovu sloužila k rozdmýchávání židovských perzekucí, byl výmysl o rituálních vraždách. Původně se v pozdním starověku vyprávělo o křesťanech, kteří údajně vraždí děti a z jejich krve připravují hostie. Tato hrůzná povídačka zmizela následně na staletí z literatury, aby se ve 12. století objevila znovu v Anglii: v roce 1144 v Norwichi měli z nenávisti ke Kristovi Židé zabít křesťanského hocha. Tento příběh, jenž vedl nejdřív ke zdůvodnění lokálního skromného kultu světce, se rychle rozšířil nejen po Anglii. Brzy se objevily jeho napodobeniny ve Francii (Blois) a od 13. století i ve Svaté říši římské, vždy přizpůsobené místním podmínkám, a vytvářely nové "mučedníky", jejichž divotvorné relikvie mohli lidé uctívat - a jejichž vrahy museli pronásledovat a vyhladit. Tato vyprávění prošla brzy významným vývojem: v nejstarších zprávách se zavraždění oběti dalekosáhle připodobňovalo k umučení Krista; oběť byla Židy před smrtí údajně mučena. Opakovali tak "zločin", jejž spáchali kdysi jejich předkové na Kristovi samém a za nějž byli zatraceni. Základ těchto vyprávění se ale změnil a židovští pachatelé již v těchto hrůzných povídačkách neměli zájem o mučení mladého chlapce, nýbrž o jeho krev, již údajně potřebovali ke svým rituálním účelům nebo léčitelským praktikám. Teprve spojením Židů, kteří se křesťanům už beztak zdáli "cizí", s magií krve, která byla podle lidové víry běžná, získala tato vyprávění na oblíbenosti, takže přežila existenci Židů, například v Anglii, i literárně: Více než sto let po vyhnání Židů z Anglie je vypráví převorka v Chaucerových "Canterburských povídkách". Krev byla totiž "velmi zvláštní mízou" - především v lidové víře. Každý, kdo měl i to nejnepatrnější povědomí o Židech, jejich představách a předpisech, věděl, že povídačky o rituálním užití krve křesťanů nemůžou být pravdivé. Neboť Židé považovali krev, i zvířecí, za něco znečišťujícího a sama představa, že by pro své "rituální účely" používali jakoukoli krev, musela každému, kdo měl toto povědomí, připadat absurdní. Učenci opakovaně protestovali proti této báchorce, papežové vícekrát rozhodně vystoupili proti obviněním z rituálních vražd, králové a císaři brali Židy pod ochranu před těmito obviněními. Toto všechno však nemělo téměř žádný účinek, neboť krvavá mystika těchto vyprávění vycházela vstříc zájmu posluchačů, a především se tyto povídačky staly od 13. století
standardním repertoárem kazatelů, především žebravých mnichů, kteří je pak velmi ochotně šířili. Tyto hrůzostrašné historky se skutečně nehodily jen ke zdůvodnění a šíření slávy pochybných "mučedníků", nýbrž i k rozdmýchávání, ba k normalizaci nenávisti vůči Židům. Rituální vraždy nebyly v těchto příbězích aktem jednoduchých vrahů, činem vykonaným jednotlivcem z čistě osobního rozrušení nebo nenávisti. Byly to údajně rituální úkony židovských obcí, na kterých se podíleli nebo o kterých přinejmenším věděli všichni. Židé proto nebyli vinni jako jednotlivci, nýbrž jako společenství. Nejednali na základě osobní iniciativy, nýbrž podle domnělých předpisů, protože krev křesťanů potřebovali z náboženských důvodů. Už kvůli své zavrženíhodné víře byli nepřáteli všech křesťanů. V následujícím období tato vyprávění kazatelé neúnavně šířili. Inscenovaly se procesy proti Židům, při kterých se mučením získávala odpovídající "doznání", jež sloužila zase k utužení víry v ona vyprávění. Nejasnost obvinění, tajemství krvavé magie a systematické šíření hrůzných historek kázáním učinily z báchorek o rituálních vraždách obzvláště účinný nástroj nepřátelství vůči Židům, který byl využíván až do 20. století. Vyprávěnky o rituálních vraždách vyvolávaly vždy lokální pronásledování, většinou "úředně prováděná" opatření, jež vycházela z předchozího popouzení a nalezení nějaké mrtvoly, která byla označena jako "oběť" Židů. Rozsah těchto pronásledování zůstával většinou omezen; zájem o jednotlivé "mučedníky" byl vymezen úzce lokálně. Takováto obvinění však nesloužila ke klerikálním zdůvodněním větších vln pronásledování v pozdním středověku. K tomu sloužily zprávy o znesvěceních hostie Židy, doslova "módní šlágr" kazatelské literatury 13. a 14. století. Změny v učení a v praxi, jež církev prodělala během 12. století, vyústily mimo jiné v to, že definitivně převládlo učení o transsubstanciaci (přepodstatnění), to znamená, že se věřilo, že hostie se během mše mění ve skutečné tělo Kristovo. Názor, že se přitom jedná pouze o symbolickou přeměnu, byl považován za kacířství. Kristus byl v posvěcené hostii stále "tělesně přítomen". Proto postačovalo samotné svaté přijímání hostie, přijímání podobojí, chleba i vína, bylo vyhrazeno kněžím. Po konečném vítězství učení o transsubstanciaci jej začali kazatelé horlivě šířit a posilovat především zkazky o různých zázracích. Kněží, kteří původně pochybovali o skutečné proměně hostie, viděli v hostii na vlastní oči Krista jako dítě. Hostie zázračným způsobem unikaly nehodným duchovním, promlouvaly dětským hlasem, krvácely, když byly poraněny, zkrátka: přijímaly charakter "živoucího těla". Kazatelé neúnavně vyprávěli o zázracích spojených s hostiemi a jen těžko by někdo našel sbírku kázání z tohoto období, v níž se nevyskytují variace podobných zpráv. Posluchačstvo tuto víru velmi rychle přijalo, nicméně často svým vlastním způsobem, a tak si kazatelé brzy stěžovali, že laikové svěcené hostie nepolykají, nýbrž schovávají a používají k magickým účelům: například že je zakopávají ve stáji, aby ochránili svůj dobytek, na poli, aby zvýšili úrodu, prostě všude, kde bylo lze nasadit divotvorné prostředky. Byl-li v hostii přítomen osobně sám Bůh, mohl být i donucen k zázrakům. Židé mohli "samozřejmě" hostie trýznit stejným způsobem, jako kdysi trýznili Krista samotného. Jelikož byl přítomen v každé hostii, mohl být přece také opakovaně vysmíván a mučen - a jak by jen Židé byli mohli tomuto svodu odolat! Skutečnost, že by přitom také byli museli být přesvědčení příznivci učení o transsubstanciaci, to znamená, že by skutečně museli věřit, že kněz může během mše provést skutečnou přeměnu hostie, vůbec nevadila ani kazatelům, šířícím vyprávění o mučených hostiích, ani jejich posluchačům. Náboženská propaganda se dá obyčejně jen málo ovlivnit elementární logikou - a to neplatilo samozřejmě jen ve středověku.
A tak se rychlostí větru šířily historky o tom, jak Židé propichují hostie šídly a noži, hází je do stoupy, roztloukají a spalují - a hostie při tom krvácejí, volají, šíří nebeský svit a většinou tím sice neobrátí Židy na pravou víru, i když i o těchto případech někteří kazatelé slyšeli, nýbrž především upozorňují křesťany na zločiny nevěřících a vyzývají je k pomstě za toto znectění. Charakter právě těchto "zločinů" byl skutečně zcela mimořádný: netýkal se jedné jednotlivé osoby jako třeba při rituální vraždě, nýbrž Boha samotného, který tak byl vyzván Židy. Pokud by jeho hněv nebyl utišen,
tento zločin nebyl odpykán, uvrhlo by to celé lidstvo do nebezpečí, jelikož Boží hněv by mohl vyvolat těžké katastrofy. Jediné možné odpykání bylo ale vyhlazení provinilců - a všichni Židé a Židovky, kteří se na této blasfemii podíleli nebo o ní věděli, museli být tedy kvůli odčinění tohoto neslýchaného zločinu zavražděni. Ona "zprzněná hostie", často "krvácející", byla donesena do kostela a obzvláště uctívána; často se stavěly dokonce vlastní kostely, které se pak staly oblíbenými poutními místy. Jak jednoduše mohl být zázrak s hostií uměle vyroben, věděli už současníci velmi dobře a také opakovaně vyjadřovali své pochybnosti. I církevní hierarchie přistupovala k těmto zázrakům s neskrývanou a zdůrazňovanou nedůvěrou. Je proto nepřípustné odvolávat se při výkladu zpráv o těchto zázracích a štvanicích, jež byly šířeny podle přímo typizovaného vzoru, na "tehdejší představy". Do velké míry hrály při těchto inscenovaných podívaných svou roli ziskuchtivost a zlý úmysl. Zázraky s hostiemi v následujícím období znovu a znovu vyvolávaly vlny pogromů, mezi nimi i takové, které se jako epidemie šířily z místa do vzdáleného okolí (například v roce 1298 takzvaný hovězí pogrom v Dolních Francích, 1337 v Deggendorfu, 1338 v Pulkau). Základní báchorka se při těchto vyprávěních vždy a všude, i bez zvláštní oběti vraždy, opakovala. Pro charakter nepřátelství vůči Židům bylo při této variantě kazatelských povídaček typické, že Židé byli stále více démonizováni, stále více byl zdůrazňován jejich úzký vztah k Satanovi, pánu temnoty - v návaznosti na Ježíšovu řeč v Janovi 8:44.1 Jestliže byli Židé vždycky jiní a tedy i podivní, občas se zdáli kvůli svým odlišným ritům dokonce i poněkud nebezpeční, byli nyní zcela démonizováni a stylizováni jako přisluhovači pekelníka; byli přirozenými spojenci Antikrista, jehož příchod jako i příchod Posledního soudu byl stále očekáván. Židé byli nyní trvalým potenciálním nebezpečím, nebezpečím, které bylo o to horší, že společně s nadpozemským spojencem ohrožovalo společenství věřících křesťanů. To byl názor, který nejenže vyprávěla kázaní a historky, nýbrž mohl být i znázorněn na kostelních obrazech: na biblických výjevech se malovali Židé stále ohavněji, ďábelštěji; jako obrazy Židů té doby se tato zobrazení, jak to trefně formuloval Bernhard Blumenkranz, často proměnila v "obrazová evangelia nenávisti"2. Nicméně Židé nebyli zdaleka jediní spojenci Satana, kteří ohrožovali křesťanství: už odedávna jim na tomto poli "konkurovali" kacíři, kteří představovali ještě větší nebezpečí než Židé, a postupně i mágové a čarodějnice, jejichž masové pronásledování mělo brzy začít. Při zkoumání středověkého nepřátelství vůči Židům nesmíme zapomínat, že nikdy nebyli pronásledováni jen Židé a po celou dobu "křesťanského středověku" bylo s kacíři zacházeno mnohem tvrději a nelítostněji. Vyprávění o údajných zprzněních hostie Židy tvořila ideální formu klerikálního nepřátelství vůči Židům, jež byla stále a znovu propagována a používána podle osvědčených předobrazů. V úzkém spojení se změnou lidové zbožnosti, jež se konstituovala teprve v této době, se mezi širokými lidovými vrstvami rozšířila vědomá, nábožensky upevněná nenávist vůči Židům. Tu silně určoval příběh o umučení Krista a vždy byla obzvláště akutní během pašijového týdne. Způsob zobrazování definitivně stylizoval Židy do podoby nepřátel všech křesťanů, jimž se zároveň každý křesťan - i ten poslední poddaný sedlák či nemanic ve městě - mohl cítit vysoce nadřazený.
Mor v letech 1348 pronásledování Židů
-
1350.
Světská
"zdůvodnění"
Čtrnáctým stoletím začala epocha, v níž se iniciativa k protižidovským opatřením postupně stále více přesouvala od církve k vrchnosti a kde se objevila a začala šířit první neklerikální zdůvodnění nepřátelství vůči Židům. Zatímco v dřívějších dobách se vrchnost ve vlastním zájmu většinou snažila "své" Židy chránit, začala se nyní situace měnit. Za první příznaky této změny můžeme považovat vyhnání Židů z Anglie (1290) a Francie (první vyhnání 1306), vycházející z bezprostředních hospodářských důvodů; v Říši šlo pak hlavně o změnu postavení Židů z chráněnců krále v "sluhy královské komory" (servi camerae) v první polovině 13. století a jejich využívání ze
strany říšských knížat a stále více i ze strany měst. Nový typ nepřátelství se vynořil už při vlně pogromů z let 1336-38 obzvláště ve Francii a v Alsasku, přičemž tehdejší kronikáři váhají, jak bylo vlastně nepřátelství davů proti Židům odůvodněno. Skutečný přelom však znamenala teprve vlna pogromů z let 1348-1350. Jak se během roku 1348 množily zprávy o šíření moru, objevily se mezi jinými spekulacemi o původu "černé smrti" i dohady o tom, že tato epidemie je vlastně uměle vyvolané zlo způsobované otráveným vzduchem, obzvláště ale vodou. Podobné domněnky se objevovaly už i dříve při ničivých nákazách a lidé jim věřili a šířili je příležitostně ještě v 19. a 20. století. A tak to probíhalo i během morové epidemie v polovině 14. století. Nejdříve se navzájem obviňovali chudí a bohatí, že ti druzí rozptýlili ve studnách jed, dokud se nerozšířila fáma - údajně pocházející od Savojů - o tom, že se jedná o velkou a dobře zorganizovanou travičskou akci Židů. Podobným způsobem, aniž by však existovala konkrétní nákaza, se šířila i v roce 1321 v jižní Francii zpráva studnách zamořených malomocnými. Ale již zde byli malomocní pouze nástrojem skutečných spiklenců, babylónského krále a sultána z Granady, kteří byli označováni za dva "zlosyny" západu. Oba byli osnovateli, jejich prostředníky byli jednou malomocní, jednou Židé. A jelikož se člověk těchto skutečných viníků nemohl zmocnit, upaloval, ať už s procesem, nebo bez něj, malomocné a Židy. V roce 1348 nehráli mohamedáni nebo malomocní už žádnou roli; šeptalo se čistě jen o židovském spiknutí. Židé byli ihned uvrženi do žaláře, mučeni a podle očekávání také "přiznali" během mučení své "zločiny"; někteří dokonce prozradili recept toho hrozného jedu, který vyvolával mor. Tato "přiznání" byla v mžiku opatřena odpovídajícími komentáři a průvodními dopisy a rozeslána na všechny směry. Lidé si je předčítali a alespoň částečně jim i věřili. Namnoze však ve městech prokazatelně sloužila pouze jako zástěrka; třeba v Alsasku inscenovali měšťané a šlechta řadu pogromů, aby se zbavili svých věřitelů. Klérus ve Svaté říši se obezřetně držel v pozadí, neboť i vůči němu existovalo velké rozhořčení a místy byli i kněží a obzvláště mniši obviňováni z toho, že oni jsou těmi skutečnými traviči. Poblíž Kostnice se stalo, že sám známý dominikán a mystik Jindřich Suso jen s velkou námahou utekl rozzuřenému davu, jenž jej chtěl zabít jako traviče studen. Učenci marně poukazovali na nesmyslnost celé této fámy a na skutečnost, že i Židé na nákazu hromadně umírají. Nevyslyšena vyzněla i bula papeže Klementa VI., který rozhodně vystoupil proti fámám o travičích studen. "Zdůvodnění" se zdálo příliš samozřejmé, sloužilo jako pohodlná zástěrka k zavraždění židovských věřitelů, než aby mohlo rychle zmizet. Vraždy se šířily lavinovitě z jihu na sever a ze západu na východ a zničily během dvou let téměř všechny židovské obce. Jen některá města (Řezno, Goslar) a teritoria (Rakousko, Čechy) zůstala těchto pogromů ušetřena. Poté, co celou Evropu s odstupem jen několika let převálcovaly další morové vlny, došlo i těm nejprostodušším, že fáma o židovských travičích studen nemůže být pravdivá, protože ti byli již dalekosáhle vyvražděni, vyhnáni a města byla prosta Židů. Místy se lidé sice snažili nalézt náhradní oběti - takže byli někdy obviňováni mágové a čarodějnice, kteří měli epidemie přičarovat - ale báchorka o spiknutí už neměla žádnou přesvědčovací hodnotu; teprve v novověku, ve stopách francouzské revoluce, měla opět ožít a oslavit jisté znovuzrození ve vymyšlených "Protokolech sionských mudrců". Fámy o Židy otrávených studnách byly prvním čistě světským zdůvodněním nepřátelství vůči Židům. I ony představovaly, stejně jako rituální vraždy a zneuctění hostie, obvinění všech Židů, kteří údajně páchali své zločiny ze staré nenávisti vůči všem křesťanům. Jako šiřitelé obvinění, často dokonce jako bezprostřední organizátoři pogromů, se angažovaly vrchnostenské osoby začala nová kapitola nepřátelství vůči Židům, aniž by zmizela stará klerikální odůvodnění. K tomu se přidala přicházející otřesení základů každodenního života, ona "krize" pozdního středověku, jež se projevovala v různých oblastech. Jako každé skutečné znejistění, vedla i ona nutně k agresi a stupňování již přítomného nepřátelství. Vrchnost začala z vlastní iniciativy provozovat vůči Židům restriktivní politiku, stále více marginalizovat Židy, aby je nakonec zcela vyhnala. I zde církev programově ukazovala cestu svou
systematickou snahou co nejvíce omezit všechny oblasti židovského života. S odvoláním na zákonodárství vizigótských koncilů ze 7. století ve Španělsku, jež jako první kodifikovaly rigorózní omezení, nařídil IV. lateránský koncil v roce 1215 téměř celkové odloučení Židů od křesťanů. Židé měli být podle oblečení vždy rozeznatelní jako nevěřící, měli přebývat odděleně od ostatního obyvatelstva ve vlastních čtvrtích (ghettech) a žít v každém ohledu separováni od křesťanů. Toto striktní omezení měla zajišťovat spousta jednotlivých předpisů. Vrchnost a především města byla v jejich dodržování zpočátku velmi laxní. Teprve od druhé poloviny 14. století byly tyto předpisy důsledně dodržovány. Když byli Židé po vlně pogromů let 1348-1350 znovu přijati do německých měst, nebyli už považování za měšťany jako dříve, nýbrž jen za dočasně trpěné obyvatele. Města v mnohých ohledech brzy vyvinula pozoruhodnou omezovací iniciativu - nicméně nikoliv jen vůči Židům. Začala vědomě marginalizovat celé skupiny obyvatel, přidělovat jim oddělená místa k usazování a omezovat jejich práva: k těmto skupinám nepatřili jen příslušníci takzvaných nečestných povolání a prostitutky, nýbrž stále více i chudí, obzvláště žebráci, na něž dohlížela a jejichž práva reglementovala žebrácká policie. Cizí žebráci byli většinou rychle vyhnáni z města. Stále podrobnější příkazy týkající se mravů měly zajistit způsobné chování všech obyvatel města a řídit jejich život do nejmenších podrobností.
Vyhnání Židů V této době se začaly prosazovat nové úpravy úvěrování. Vývoj systému městských rent znamenal zároveň vývoj výnosné formy peněžních půjček, které církev neodmítala jako lichvu. V Itálii se objevily první zastavárny, ponejprv sice podezřívané, přesto však trpěné. Křesťanské předpisy o lichvě se stále více uvolňovaly. Proti houževnatému odporu teologů se prosadilo - sice pomalu, ale neústupně - přesvědčení, že o lichvě lze mluvit teprve až od určité výše úroků - a pod touto hranicí je půjčování na úrok dovoleno. Židé se kvůli tomuto vývoji stali nemilými konkurenty v malých peněžních transakcích, ve velkých už dříve hráli důležitou roli jen výjimečně. K tomu se připojila skutečnost, že se zvyšovalo nejen daňové zatížení Židů, nýbrž i cena jejich úvěru. U Židů si tedy stále více půjčovaly jen společenské vrstvy, jimž úvěr nikdo jiný neposkytl. Pro "normálního spotřebitele" byli nyní k dispozici věřitelé, kteří nebyli o nic lepší než židovští lichváři, a tak mohl na konci 15. století Sebastian Brant ve své Lodi bláznů (Narrenschiff) popravdě tvrdit3: Žiďáků činže vcelku obstojné výše, u nás však pro ně již pražádné skrýše Křesťanští židé pryč ze země je vyštvat chtějí Leč sami na stejném lichvářském rožni se hřejí. Židovský lichvář nadále poskytoval peníze malému člověku a sdílel zároveň osud - často jako vítaný překupník a přechovávač - dalších psanců a vyvrhelů. Není náhoda, že německý argot, mluva gaunerů a dalších vyděděnců, vykazuje tolik stop hebrejštiny a jidiš. Židovský lichvář se tedy stával stále více předobrazem Žida obecně - a sice teprve v této době. Láteření a horlení proti lichvářům ve středověké literatuře bylo už delší dobu zcela běžné. Ale až do 14. století dominovalo jednoznačně zatracení křesťanských lichvářů. V představách pekelných muk, jež je očekávala, se vyžívala nikoliv jen představivost dlužníků, nýbrž ji líčila i kázání a lidová vyprávění. To se od poloviny 14. století začalo měnit. Lichváře ztělesňovali stále častěji židovští lichváři, oni "pekelní psi", kteří křesťanstvo nepřetržitě pronásledují a vysávají. Čím více bylo trpěno, že na úroku vydělávají křesťanští věřitelé, pojem "lichváře" se omezoval na Židy, tím víc se pojem "židovský lichvář", který kazí celé město a zemi, stával novým symbolem nepřátelství vůči Židům. Bylo by chybné židovského lichváře přikrášlovat: byl, jako každý lichvář, ba co víc, jako každá veliká ekonomická nadvláda, zlem, jež způsobilo spoustu neštěstí. Ale odvrácení pozornosti jen na jednu část vykořisťování byl často vědomě používaný způsob nasměrování veškeré nenávisti proti pevně vyhraněné skupině, jejíž vyvržení lidem u moci neuškodilo, nýbrž dokonce přišlo velmi vhod. Při výkladu "židovské lichvy" nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že jen část Židů byla činná jako lichváři; už v pozdním středověku žila velká část obyvatel ghett v hořké nouzi a počet těchto
chudých se v následujícím období ještě zvýšil. Židé nyní ztratili i svou poslední skromnou hospodářskou funkci, byli zcela démonizováni, jako "pekelní psi" se stali terčem nenávisti. Neustále hrozilo nebezpečí násilností a pogromů, takže se zdálo být stále lákavější Židy prostě vyhnat a zbavit se tak jednou provždy všech problémů s nimi spojených. Toto východisko nebylo nové: Židé byli z některých měst a zemí vyháněni, jak už zde bylo zmíněno, již dříve. Iniciátory těchto vyhnání byli králové a páni, kteří se k tomuto opatření uchýlili z nejrůznějších důvodů. Od poloviny 14. století přešla iniciativa vyhánění Židů na měšťany, kteří je ve zdech svého města už nestrpěli. Tento vývoj však neprobíhal pouze ve Svaté říši římské, i to nejspektakulárnější vyhnání, v roce 1492 ze Španělska, spočívalo na iniciativě měst. Důvody pro tyto snahy měst ležely v hospodářském, společenském a náboženském vývoji, načrtnutém výše. Ke "konečnému" řešení tohoto problému se nabalila řada motivů a příčin, jak lze vyčíst z až paradigmaticky formulovaného zdůvodnění vyhnání Židů z Kolína nad Rýnem v roce 1424 - mimochodem proti vůli formálního židovského pána, kolínského arcibiskupa a krále Sigmunda. Když se kolínští v roce 1431 po dlouhém naléhání konečně odhodlali toto vyhnání ospravedlnit, uváděli pro své jednání celou řadu důvodů: nebezpečí židovského proselytismu, obtíže, s nimiž Kolíňané brání Židy před křižáky bojujícími proti husitům, židovskou lichvu, příklad okolních oblastí, které své Židy taktéž vyhánějí, zkazky o studnách otrávených Židy, náhlé vypuknutí záhadné nemoci a - onu zvláštní posvátnost města Kolína "s velkými skvostnými svátostmi milých svatých, kteří tu odpočívají a kteří prolili svou krev pro křesťanství, kteří tak zdobí Kolín, takže by židovstvo na tuto půdu vůbec nemělo ani vstoupit"4. Hospodářské a politické důvody byly stejně důležité jako náboženská horlivost. Měli bychom se mít na pozoru před tím, abychom si vybrali jen některé důvody a pak je uváděli jako "rozhodující". Během staletí se vytvářel vskutku jednotný židovský stereotyp, který se sice skládal z více vrstev, ale nyní definitivně dosáhl uzavřené jednoty. Stal se pohodlnou zástěrkou pro vyhánění Židů z měst. Skutečně byla na konci středověku většina měst ve střední Evropě "židuprostá" - z větších obcí obstály jen Frankfurt nad Mohanem a Praha. Většina Židů utekla z německy mluvícího území na východ nebo si ve vesnicích a městysích našli ještě skromnější živobytí, než jaké měli dříve. Z postavení obchodníků pod královskou ochranou v karolinské době, z dřívější ekonomické síly sotva něco zůstalo. Pokud se v říši Židé vůbec ještě udrželi, byli to většinou skromní vesničtí Židé, kteří živořili a přežívali jen díky maloobchodu, nikoliv typ pozdních dvorních Židů, již na sebe poutali pozornost, ačkoliv v rámci židovské obce tvořili jen mizející menšinu. Ještě zhoubnější byly ale následky v oblasti představ a mentality, kde se zcela stabilizoval démonizovaný obraz Žida. Karikatura pekelného lichváře, vždy připraveného zničit "křesťanstvo", se stala stereotypem, který se vyvinul teprve v průběhu staletí, svědomitě živen, opečováván a šířen takřka normovanými vyprávěními. Nepřátelství vůči Židům nebylo absolutně žádnou přirozenou a spontánní reakcí křesťanské společnosti, nýbrž naučeným, vyšlechtěným, přes generace propagovaným a na určité jinakosti Židů spočívajícím stereotypem. Úspěch byl pronikavý a karikatura Žida dominovala najednou i v krajích, kde už dlouho nebylo možné žádného Žida zahlédnout, například v Anglii 16. století. Takto charakteristická a formulovaná nenávist patřila od této doby takřka "organicky" ke křesťanství, neboli, jak to napsal Erasmus Rotterdamský v roce 1519 Jakobu von Hochstraten: "Žije mezi námi snad někdo, komu se tento druh lidí nehnusí? Je-li nenávist k Židům znakem křesťana, pak jsme všichni znamenitými křesťany." Jako každý utužený stereotyp, i tento se vyučoval, předával a "dědil". Tento předsudek se stal v největší možné míře integrální, samozřejmou součástí všeobecně rozšířených názorů, sakrálně zakotvený a tradicí schválený. Náčrt vývoje nepřátelství vůči Židům ve středověku by však byl neúplný, kdybychom důrazně nepoukázali na to, že takto dlouhodobý vývoj stereotypu nepřítele nezůstal omezen pouze na Židy to je fakt, na který se stále znovu zapomíná. Stereotyp kacíře se upevnil ještě dříve a přispěl v první polovině 15. století významnou měrou ke kompletní izolaci husitů; teprve vzájemné obviňování
katolíků a protestantů z kacířství vedlo k jistému uvolnění tohoto stereotypu - nicméně jen s tím výsledkem, že se v jednotlivých konfesních táborech tradovaly odlišné stereotypy kacíře. Naproti tomu panovala jednota v zatracení mágů a čarodějnic, jejichž hrůzný obraz byl na konci 15. století v lidech zakořeněn stejně pevně, jako karikatura Židů, a po nichž nyní katolíci i protestanti horlivě pátrali, které pronásledovali a masově upalovali. I obraz chudáka se stále více měnil z člověka, jenž je chudý Božím řízením, na člověka, který si svou nouzi zavinil sám a jehož je nutno náležitě potrestat a přinutit k práci. Z měst nebyli vyháněni jen Židé, nýbrž stále znovu i všichni cizí chudáci. Skupiny žebráků křižovaly jako nežidovští Ahasverové různými částmi Evropy. Malomocný hrozil ustrašeným, nanejvýš znejistělým lidem odevšad a na konci středověku se strach z malomocných rozvinul ve skutečnou fobii. Žádné období nezačíná úplně od nuly - i když tuto iluzi vždy hájí. Dědí po mnoha svých předchůdcích vedle řeči i myšlenkové zvyklosti, zařízení a představy a předává je spontánně nebo cíleně dále. Stereotypy se svou uzavřeností a zdánlivou samozřejmostí obzvláště hodí k tomu, aby se tradovaly dál a ovlivňovaly následující období. Stereotyp Žida je toho vzorovou ukázkou. Vyvinul se v průběhu staletí a nestál a nestojí nikdy izolovaně. Už ve středověku byl, stejně jako v následujícím období, integrální součástí obecného obrazu nepřítele a restriktivních opatření a zároveň citlivým indikátorem prahů tolerance různých společností. Stereotyp Žida byl školou barbarství - barbarství, jež se nikdy neomezovalo jen na Židy. 1 - "Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži." (pozn.překl.) 2 - Bernhard Blumenkranz, Juden und Judentum in der mittelalterlichen Kunst, in: Willehead P. Eckert / Ernst L. Ehrlich (Hrsg.). Judenhaß - Schuld der Christen?! Versuch eines Gesprächs. Essen 1964. 3 Sebastian Brant, Das Narrenschiff, vydal Manfred Lemmer, Tübingen 1962, kap. 93, s.159. (Za pomoc s překladem děkuji Haně Kořínkové - pozn.překl.) 4 Město Kolín zdůvodňuje vyhnání, v Anna Dorothee von den Brincken, Das Rechtfertigungsschreiben der Stadt Köln wegen Ausweisung der Juden im Jahre 1424, in: Mitteilungen aus dem Stadtarchiv von Köln 60, 1971, s.305-339.
