Návrat ztraceného syna Jmenuju se Žofie Zvonková a jsem mrtvá. Což má několik výhod. Mohu vám tenhle příběh vyprávět dál. Neztrácím nadhled. A nehrozí, že bych vám to nedovyprávěla do konce třeba z důvodu náhlé smrti. Tak. Pořád se na vás dívám z Onoho světa a zajímá mě pořád ten samý kout tam dole – na konci Skalice se nalézá les, u něj je zahrada a uprostřed té zahrady stojí domov seniorů. Někdo by si možná pomyslel, že je to nezajímavé místo. Nesouhlasím. Já mám tenhle kout světa nejradši. Žijí tu staří lidé a dějí se tu velké věci. Nevěříte? Vaše chyba. Na stará kolena se může člověk buď bát smrti, nebo konečně pochopit, že život je překrásně nebezpečný, a žít ho na plné pecky. Nejistota je podstatou života, nevíme nic a jediné, co s tím můžeme udělat, je žít s odvahou a vírou v dobré konce. Nezdá se vám?
UV
Dneska je v recepci Tramp. Jako vždy ostražitě sleduje vchodové dveře, ale snaží se to nedávat najevo. Dovnitř vejde Linda. Tramp pochvalně zamručí: „Tentokrát máš zpoždění jen deset minut.“ Linda se zašklebí: „Lepším se a jdu do sebe.“ „Tak to je katastrofa! To jsem udělal před dvaceti lety a cena byla vysoká.“ „Jaká?“ „Jak jsem se tak pořád snažil být spolehlivý, málem jsem přišel o kouzlo.“ Linda se zazubí: „Tak jo. Nejdu do sebe. Teď hned.“ Popadne koště, které tu stojí opřené o zeď, obkročmo na něj sedne a skáče s ním po chodbě. „Co to vyvádíš?“ podiví se Tramp. „Lítám na koštěti. Takhle mě namaloval Jakub. Jako pankačku na koštěti. Dobrý, co?“ Tramp s Lindou rád vtipkuje. Líbí se mu si s touhle jankovitou holkou povídat, hádat se s ní, přetahovat o slovíčka. Lindu má rád a taky ho to náramně baví. Teď se ale zatváří vážně: „Jestli ti můžu radit, dávej si na něj pozor! Jen tahá ze všech prachy a kupuje si za ně trávu.“ Zrovna ve chvíli, kdy Linda udělá na koštěti divokou otočku na druhou, dveře se otevřou a vstoupí do nich Tůmová. Linda ji málem srazí. „Co to tady vyvádíš?“ spustí hned ředitelka. Linda se sice omlouvá, ale sotva zadržuje smích. „Jé, dobrý den! Pardon, neviděla jsem vás.“ „Nemůžeš dávat pozor?!“ „Pozor si zásadně nedávám!“ 5
zivot je ples_2m.indd 5
29.2.2012 14:34:05
Tůmová se zamračí. Evidentně spěchá, a tak celou věc nechá bez komentáře. „Není jí něco?“ ptá se Linda Trampa naoko starostlivě. „Jde pozdějc než ty a ani tě nesprdla! Tak to se něco děje!“ vyprskne Tramp.
UV
Bořek Jasan tentokrát na lékařský pokoj doktora Viléma vstoupí o něco jistěji. I když… kdyby už jeho Líza vstala a chodila, choval by se určitě ještě o poznání suverénněji. „Sestřička mi říkala, že se mnou chcete mluvit,“ spustí nesměle. „Myslím, že jsem se rozhodl, že poruším nařízení, co zakazuje neinformovat o stavu pacienta nikoho jiného než členy rodiny. I když nejste příbuzný slečny Lupáčové, jsem připraven vám odpovídat na otázky.“ Bořek se zasmuší: „Znamená to, že je to s ní vážné?“ „Ano,“ připustí doktor. „Ale neumírá?“ zeptá se Bořek váhavě. A vidí, že teď zrozpačití doktor Vilém. „Je mi to moc líto…“ Ale Bořek se zčistajasna rozesměje. Začne vehementně přesvědčovat sebe i lékaře, mluví překotně, jako by jeho slova mohla všechno změnit. „Pane doktore, ona to jen tak dělá! Je to velká koketa. Přísahám vám, že třeba se mnou si povídá, usmívá se…“ Doktor Vilém se ale zasmuší ještě víc. „Ano. Někdy se probere a je při vědomí. Říká se tomu, že je intermitentně zmatená, něco si pamatuje, něco ne. Ale to na věci nic nemění. Pane Jasane, slečna Lupáčová… umírá.“ Bořek se na něj nechápavě dívá. „Za čtyři dny se budem brát!“ zakřičí na doktora.
UV
Rašková mává Trampovi před obličejem novinami. „Už jsi četl Skalickej deník?“ Tramp však ani nezvedne hlavu, čímž jí dává jasně najevo, že se jejími poplašnými zprávami nenechá vyrušovat od svých křížovek. „Ne. Tam se vždycky dozvím jen samý smuteční oznámení,“ zahuhňá. „Tentokrát ne!“ zabodne Rašková významně ukazovátko na první stránce novin a zatváří se vítězoslavně. „Dívej,“ otvírá před Trampem noviny. Pokládá je na pultík recepce a ukáže prstem na fotografii maskovaného Žumbery alias Petra. „To je ten kluk, jak tu dělal… jak on se to jmenoval?“ Tramp nic nechápe. „Petr,“ odpoví mechanicky. „A tohle?“ Rašková ukáže prstíkem na další fotografii. Na ní je Žumbera – už ve své pravé podobě. Rašková nahlas uvažuje: „No to je ten novinář, jak byl na volbě miss.“ 6
zivot je ples_2m.indd 6
29.2.2012 14:34:05
„Žumbera,“ doplní ji Tramp a poznamená, „slíbil, že o nás napíše článek, a nic nenapsal.“ Rašková triumfuje: „Napsal!“ Přistrčí Trampovi noviny pod nos. Ten se do nich potichu začte. Pak zvedne hlavu. „Tak to je gól!“ „Konečně ti to došlo, dědku natvrdlá.“ Rašková rychle ukazuje Trampovi na jinou stránku. „I o Kryštofovi tady píšou.“ Tramp se tedy znovu začte, a to tak, že si snad poprvé v životě ani nevšimne, že se dveře domova znovu otevřely a dovnitř nepozorovaně vešel Ben. Zamíří rovnou k těm dvěma. „Prosím vás, kde bych tady našel paní ředitelku?“ „Je ve svý kanceláři. Běžte pořád rovně, třetí dveře,“ ukáže mu Rašková a prohodí, „ale možná už tam dlouho nebude.“ Tramp se na ni vážně podívá. „Myslíš?“ řekne pochybovačně. „To si piš,“ odtuší Rašková.
UV
Když se zamykají dveře zevnitř na dva západy, vždycky mám dojem, jako by se i tady na Nebesích otáčel klíč. Jako by se zavřela voda, jako by se zavřelo všechno, vždycky mám pocit, že je v tom velká hrůza. A ředitelka Tůmová strach tedy měla, to zas jo. Teprve když klíčem otočí podruhé, cítí se ve své kanceláři bezpečná. Rychle ještě pustí rádio, jako by ji jeho zvuková kulisa mohla zachránit. Přistoupí k oknu a chvíli se z něj dívá do zahrady. Stojí bez hnutí. V rádiu dohrává jakási píseň a na řadu přichází mluvené slovo. „U nás ve studiu máme stále redaktora Skalického deníku Josefa Žumberu, autora článku o poměrech v místním domově a centru seniorů,“ vypráví zrovna moderátor. Tůmová od okna odskočí. „Josefe, jak vás vůbec napadlo tohle téma?“ ptá se hlas v rádiu. „Stáří je velké téma,“ odpovídá moderátorův host. „Brzy bude stará většina populace. A tak jsem si řekl, že by bylo zajímavé podívat se, jak se o seniory naše společnost stará. Ale lidi se novinářů bojí. Abych se něčeho dopátral, musel jsem se zamaskovat. Navrhl jsem svůj nápad na redakční radě a šéfredaktorovi se to moc líbilo.“ „Napsal jste, že ve skalickém domově seniorů panují dost neutěšené poměry…“ „Měl jsem na mysli především tu část domova, kde jsou umístěni takzvaní ležící klienti…“ „Co konkrétně tomuto oddělení vytýkáte?“ „Celému domovu vytýkám špatné hospodaření s dotacemi, které by mohly jít například na takzvaný alarm, který by zvláště oddělení ležících seniorů hodně prospěl. Ale především vytýkám tomuto oddělení nepravdivé údaje o množství tekutin, které senioři vypijí za den.“ 7
zivot je ples_2m.indd 7
29.2.2012 14:34:05
Za dveřmi ředitelny se ozve zaklepání. „Chcete říci, že tyto údaje jsou zkreslovány?“ ptá se zrovna v rádiu moderátor. „A nejen to,“ odpovídá Pepa Žumbera, kterého teď už poznává i Tůmová. „Zaměstnanci skalického domova to mají nařízeno od své ředitelky.“ Klepání se zopakuje. Tůmová rádio vztekle vypne. Jde ke dveřím, odemkne a otevře. A hned vykročí na chodbu, protože za žádnou cenu nechce pustit návštěvu dál. Na chodbě stojí Ben. Je nesmělý, ředitelka nastražená. „Dobrý den, nezlobte se, že vás ruším…“ „Nerušíte,“ odpoví Tůmová na půl úst. Ben pomalu a přeslušně odříkává: „Já… jsem studentem filozofické fakulty, obor psychologie a chtěl bych se v praxi zaměřit na psychiku seniorů. Tak bych se rád zeptal – nemohl bych nastoupit u vás na brigádu? Tůmová se začne téměř klepat. Chová se jako blázen. Nejdříve sundá Benovi kšiltovku, pak ho zatahá za vlasy, jako by mu zkoušela sundat domnělou paruku. Ben vůbec ničemu nerozumí, a tak stále jen opakuje, co si nejspíš doma nacvičil… „Můžu dělat cokoliv.“ „Máte je akorát líp přilepený,“ odpoví Tůmová jen zdánlivě nesmyslně. Zuří. Domnívá se, že Ben je pouze lépe maskovaný než Žumbera, vzteká se sama na sebe, že ho neumí odhalit. „A ven!“ zakřičí na něj. Ben poplašeně couvá. Dost oprávněně se domnívá, že se paní ředitelka právě pomátla na rozumu. Tůmová zapadne do své kanceláře a znovu zamkne. Ben stojí chvíli přede dveřmi jako opařený, pak se otočí a pomalu odchází. Ovšem po pár krocích potkává na chodbě inspektora. Je to ten samý úředník, který byl před časem v domově na kontrole. Před chvílí se nevěřícně díval na scénku před ředitelnou. Teď jen upře na Bena nic nechápající pohled. „Dobrý den, zdálo se mi to, nebo vás paní ředitelka tahala za vlasy?“ U Bena se okamžitě začne projevovat jeho koktání. „Ttt… to je opravdu ředitelka? Ddd… doufal jsem, že jsem si třeba spletl dveře.“ Inspektor na něj mluví chlácholivě, nejspíš právě nabyl dojmu, že v tomhle domově jsou všichni blázni. „Jestli něco potřebujete, jednejte zatím s manažerem panem Řípou. Paní ředitelka je dnes indisponována,“ poradí Benovi.
UV
Bořek si pohledem zoufale měří všechny ty zpropadené přístroje, na které je jeho milá napojená. Sedí u ní na posteli a ví, že Líza ho nevnímá. 8
zivot je ples_2m.indd 8
29.2.2012 14:34:05
Ale nechce to vědět, a tak jí vypráví. Přehání. Vykřikuje. Přehrává jí povídání jako divadlo. „V domově je všechno vzhůru nohama! Představ si, rozhodli, že nám udělají opravdovskou hostinu. S hudbou, květinami a spoustou báječnýho jídla. Šéfik sám navrhl, že udělá pět chodů.“ Líza na to nic. „Tak vstávej, holka, a přestaň už konečně dělat fóry! Přece by sis to nenechala ujít! Taková svatba je jen v pohádkách!“ K jeho údivu Líza otevře oči. S námahou ze sebe vypraví: „Jaká svatba?“ Bořek se nenechá vyvést z míry, krásně a něžně jí to vysvětlí. „Přece naše, Lízinko.“ Jeho nastávající na něj upře úpěnlivě oči: „A přijde můj chlapeček?“ Bořek se skoro rozbrečí: „Lásko, já se strašně snažím, ale…“ Líza dokáže být krutá. „Kde je?“ ptá se nemilosrdně. Bořek kapituluje. Svěší hlavu, celý se zhroutí do sebe. „Nevím,“ hlesne. Je mu to celé tak líto, že by radši nebyl.
UV
Tramp vyvěšuje na nástěnku výstřižek s novinovým článkem. Rašková mu hbitě podává špendlíky a okukuje tu také Izabela, Rozárka, Eda a pár ostatních, už ani nevím, jak se všichni jmenují. „Jen ať to každej vidí!“ halasí Tramp. „Spousta lidí dneska noviny nečte, jak jinak by se dozvěděli, co se tady děje!“ „A co se tady děje?“ zajímá se s nevinným úsměvem Eda. Tramp významně ztiší hlas: „Tůmová bude odvolaná.“ „Vážně?“ pochybuje Izabela. „Tramp přehání,“ vysvětluje Rašková, která vždycky všechno ví. „Zatím ji jen kritizujou v novinách.“ „To dneska skoro každýho,“ neodpustí si Rozárka. „Mně ne,“ vypne Rašková hruď. „Ty nejsi ředitelka,“ upozorní ji Tramp. „Třeba teď budu!“ Její troufalou poznámku ale všichni přejdou. „No jo, ale kdo by místo ní nastoupil?“ přemýšlí hlasitě Eda. „Aby to nebylo ještě horší než teď,“ sýčkuje výstražně Izabela. „Třeba Lukáš Řípa!“ vykřikne Tramp. „Ten je moc mladej!“ „Nemá žádný zkušenosti.“ „Pořád by jen experimentoval.“ „Na nás.“ „Třeba jak vymyslel tu hru na smrt.“ Na chvíli zavládne ticho, které přeruší Rašková, kdo jiný. „Vzpomínáte? Jak tehdy Líza…,“ zarazí se, nedořekne. 9
zivot je ples_2m.indd 9
29.2.2012 14:34:05
Ale pro jistotu ji stejně Rozárka ještě okřikne: „Vůbec to nevyslovuj!“ Jenomže Bareš to dopoví. „Umřela,“ řekne narovinu. Všichni se na sebe s hrůzou podívají.
UV
Sandra právě dočítá noviny s článkem o domově, když zvuk kávovaru vydá jasný pokyn, že káva je hotová. Táňa nalévá Lukášovi, Sandře i sobě, všichni tři se v kanceláři usadí kolem malého konferenčního stolku a podobně jako celá Skalice i oni probírají situaci. Sandra blaženě vdechne vůni čerstvé kávy a znechuceně odloží noviny, ta dvě gesta spolu ostře kontrastují. „No to teda o nás moc pěkně opravdu nepíšou!“ „Bohužel ale pravdivě,“ odtuší Lukáš. „Já ti nevím… pravdivě…,“ uvažuje nahlas Sandra, „tak ať si to ten Žumbera zkusí tady makat pár let, možná to pak neuvidí tak černobíle.“ „Ale to přece není argument,“ namítá Lukáš. „Falšujou se tady údaje o příjmu tekutin, neklepe se na dveře, když se chodí ke klientům, ležákům personál mnohdy tyká… A to nemluvím o tom, že Tůmovou nikdy nezajímal můj vysněný alarm pro seniory. Přitom kdyby ho Líza měla, dostala by se do nemocnice dřív, jednalo se o vteřiny.“ „To je jiná věc. Ale ležáci opravdu odmítaj pít. A my prostě nemůžem s každým z nich strávit půl dne.“ „Jak myslíte, že bude reagovat zřizovatel?“ zapojí se do debaty i Táňa, která až dosud jakožto nováček mlčela. Sandra pokrčí rameny: „Těžko říct.“ „Nejspíš všechna ta nařčení začnou prověřovat. Pošlou sem inspektora,“ přemýšlí Lukáš. „Ten už tu je. U Tůmový,“ usadí ho Sandra. „Myslíš, že dostane padáka?“ „To bude záležet na okolnostech.“ Lukáš si dolije další hrnek kávy. „Na jakých?“ zajímá se Táňa. A Lukáš vtipkuje: „Na počasí…, na tom, jak se to bude komu hodit do krámu.“ „Malá česká kotlina,“ přisadí si Sandra. Najednou nevědí, co by řekli. Popíjejí kávu, dívají se na sebe. Do ticha zazvoní Tánin mobil. „Mami?“ zvedne ho Táňa, ale nikdo se ve sluchátku neozývá. „Haló? Mami, slyšíš mě?“ Zavěsí. Lukáš musí o tom článku pořád přemýšlet. „Nezapomeň, že Tůmová má docela úzké vazby na městském úřadě,“ řekne nahlas. „Já to snad ani nechci slyšet,“ rozčiluje se Táňa. Ale Sandru to zjevně baví. „Ale to je zajímavý! Je jedna ruka s Nebeským.“ „Říká se, že proto se stala ředitelkou,“ připomene Lukáš. „A proto získala dotace,“ přisadí si Sandra. 10
zivot je ples_2m.indd 10
29.2.2012 14:34:05
„Akorát, že nikdo nevíme, na co,“ podotkne Lukáš. „Za celou tu dobu, co tady jsem, se v domově vůbec nic nezměnilo.“ Sandra přemýšlí, ale nic, co by mohla vyslovit na obranu Tůmové, ji nenapadá. Naštěstí se ozve zaťukání a do místnosti vstoupí Ben. „Můžu?“ pípne. Je ještě nesmělejší než před chvílí u Tůmové. Lukáš ho zvesela pozdraví, chce ho povzbudit. „Dobrý den. Pojďte dál!“ zahalasí. „Jmenuju se Benjamin Drbohlav, studuji psychologii a…“ Lukáš se začíná bavit. Skočí mu do řeči: „… zajímá vás gerontologie…“ Ben je stále vykulenější. Kývne. Také Sandře začínají cukat koutky. „A chtěl byste k nám nastoupit na brigádu…,“ málem vyprskne. „Přesně tak,“ souhlasí nesměle Ben, i když by raději utekl. Jako by toho nebylo málo, Lukáš k němu přistoupí a zatahá ho za vlasy úplně stejně jako před tím ředitelka. Na rozdíl od ní však z legrace. „Paruku nemá,“ konstatuje a směje se už zcela nepokrytě. „Knír taky ne,“ vstupuje do hry Sandra. „Zdá se, že je pravej,“ žertuje Táňa. „Nechtěl byste dělat třeba pečovatele?“ vyprskne. Ben vypadá stále nejistěji, takže začne zase koktat. „Rrr… rád.“ Lukáš se konečně trochu vzpamatuje. Zvážní. Přátelsky na Bena mrkne: „Já myslím, že bychom o vaši nabídku měli zájem. Kdy můžete nastoupit?“ „Třeba zítra.“ „Tak zítra na shledanou,“ loučí se Lukáš. A teprve když Ben opustí kancelář, všichni tři vyprsknou na plné pecky.
UV
Rovnou z nemocnice to Bořek vzal za Rozárkou. Sedí teď u ní v pokoji na Lízině posteli a vypadá tak bezradně a smutně, že by se nad ním kámen ustrnul. Jenomže osud je neúprosný, o tom já něco vím. Rozárka ví, že pro něj nemůže udělat nic jiného než ho vyposlechnout a podat mu bylinkový čaj v punťatém hrníčku. „Namíchala jsem vám směs jitrocele, kopřiv a listí z černého bezu.“ Bořek se na ni s námahou usměje a mlčí. Mlčí už asi půl hodiny. „Znám hodně lidí, kteří jsou po mrtvičce zas jak rybičky,“ snaží se ho Rozárka povzbudit. „… Víte, nechci to moc říkat. Ale… není na tom vůbec dobře,“ vysvětlí jí Bořek mezi jedním a druhým douškem čaje. „Ona to zvládne,“ ujistí ho Rozárka. „Mluvil jsem s doktorem…, naznačil mi, že…“ Bořek to nedokáže ani vyslovit. Nemusí. Rozárka dobře ví co. „Pijte ten čaj,“ pobídne ho. „Je pro malověrné.“ „Tomu nerozumím.“ 11
zivot je ples_2m.indd 11
29.2.2012 14:34:06
„Posiluje víru v dobré konce.“ „Snažím se věřit, že to dobře dopadne, ale moc mi to nejde. Připadám si tak bezmocný, neschopný…, ani jejího syna nedokážu najít…, kdybych tak mohl něco udělat.“ „To můžete vždycky,“ pronese Rozárka pevně. „Ale co?!“ Bořek se na Rozárku zoufale podívá. Pak řekne ironicky: „Třeba vzít bych si ji mohl!“ Rozárka přemýšlí. Tolik by mu chtěla pomoct! Přece ji musí něco napadnout! Musí mu pomoct. „No… třeba… vemte… jí aspoň šaty.“ „Šaty?!“ Bořek se upřímně zděsí nad naivitou takové rady. Ale Rozárka se nenechá vyvést z míry, vede si svou. „Ty svatební. Dřív než je Rašková někomu střelí! Aby je Líza pořád viděla, chápete?“ „Ne,“ hlesne Bořek. „Hned teď se pro ně stavte v senior bazaru.“ „Nezlobte se, ale to jsou hlouposti,“ namítne Bořek chabě. Ale Rozárka si pořád vede svou. Rozhodla se, že mu pomůže i proti jeho vůli. „Možná. Ale jsou v životě chvíle, kdy hlouposti přesahují rozum. Jen jí je hezky přineste. A tady jí ještě přidejte korunku miss.“ Rozárka hned otevírá Lízinu skříň a podává Bořkovi Lízinu korunku. „Že ji pozdravuju.“ Vystrkuje Bořka ze dveří. A ten jí teprve na chodbě dá za pravdu. Najednou ví, že tohle je přesně to, co má udělat. A je mu mnohem líp.
UV
Táňa s Lindou přestýlají na pokoji ležáků postele. Přesněji Táňa přestýlá postele, Linda totiž stojí u okna a zírá ven. Nemůže odtrhnout oči od Jakuba, který na zahradě stříhá trávu jakýmsi podivným přístrojem. „Poslyš, Lindo, doufala jsem, že aspoň jedno lůžko po tobě nebudu muset dodělávat,“ podotkne Táňa, ale odpovědi se nedočká. „Slyšíš mě vůbec?“ zamračí se. „Ani ne,“ Linda neodvrací pohled od okna. „Nepřipadá vám, že na světě jsou zajímavější věci než stlaní postelí?“ Táňa si povzdychne: „A jaký, prosím tě?“ „Třeba chlapi.“ „Tak ty mi moc zajímavý nepřijdou.“ Možná by Táňa ještě něco kousavého podotkla, ale zase jí zazvoní mobil. „Mami?! Mami, slyšíš mě? Děje se něco?“ A zase nic. Táňa zakroutí hlavou a stele dál postel. „Nikdy mě nenapadlo, že by křovinořez mohl bejt tak sexy,“ pronese Linda spíš pro sebe. „Křovinořez nebo zahradník?“ dloubne si Táňa. 12
zivot je ples_2m.indd 12
29.2.2012 14:34:06
„Bé je správně.“ „To je prej pěknej proutník.“ „Jo, proutí se věnuje hodně. Víte, že mě maloval?“ Lindu pořád ani nenapadne, aby Táně pomohla. A ta už to po ní snad ani nechce. „Hm…“ „Jako pankačku na koštěti,“ chlubí se Linda. „To je dobrý, ne?“ „Což o to, Jakub maluje krásně. Ale je trochu flink a lempl, proto ho asi vyhodili z akády. Takže jestli ti můžu něco doporučit, pomož mi radši s tou postelí.“ „No jo, no,“ dá se Linda velmi pomalu do pohybu.
UV
Šaty z pytlů, když se hezky natřepou, načechrají a pověsí na ramínka, vypadají jako barevné obláčky. Izabela a Rašková navěšují v senior bazaru vše, co sem lidé nosí, a také si povídají, co také při takové práci jiného. „Dneska nám sem přišly opravdovský skvosty,“ libuje si Rašková, „škoda, že to Líza nevidí.“ „Však už se prý brzy uzdraví,“ ujišťuje Izabela sebe i ji. Rašková si k sobě jedny nápadně barevné šaty přiloží. Zavlní se v bocích. „Jak bych se ti líbila v těchhle?“ „Nejsou trochu moc květovaný?“ „To by se právě hodilo. Vzala bych si je na tu svatbu. Mohla bych jim jít za družičku,“ zachechtá se. Než jí však stihne Rozárka vysvětlit, že to je ten nejhloupější nápad, jaký od ní slyšela, do senior bazaru vejde neznámý muž ve středních letech. Pozdraví a hned přikročí k věci: „Chtěl jsem se jen zeptat – ty svatební šaty, jak máte ve výloze – jsou na prodej?“ „A kolikpak byste za ně dal?“ mhouří Rašková oči. Izabela se snaží ji zabrzdit. „To jsou přece Líziny šaty!“ vykřikne dotčeně. „Tak jsou, nebo ne?“ opakuje muž umíněně svoji otázku. „Víte, my jsme charitativní obchůdek,“ odříkává Rašková, jako by jednala o dividendách. „Veškeré peníze, které tu vyberem, jdou na konto našeho domova a centra seniorů,“ dodává Izabela. „Takže se snažíme podporovat v lidech šlechetnost. Neboli prodávat co nejdráž,“ zdůrazní Rašková. Izabela jí moc nerozumí, ale muž, zdá se, velmi dobře. „Aha,“ pokýve významně hlavou. „Tak kolik?“ vypálí Rašková. „Já se rozmyslím.“ Rašková celá pookřeje, zbožňuje, když se může bavit o penězích. „Třeba budou na svatební hostině i ty krevety!“ pošeptá Izabele, čímž ji pobouří. 13
zivot je ples_2m.indd 13
29.2.2012 14:34:06