Kdy byl počátek existence Božího Syna? Na úvod podotýkám, že naše spasení nestojí na tom jestli správně pochopíme zda Boží Syn vědomě existoval již před svým narozením (počátkem) či ne. Jinými slovy, není to otázka, která by měla jakkoliv rozdělovat křesťany. Názory křesťanů na to co se ve skutečnosti stalo při Ježíšově početí jsou různé. Existují v podstatě tři pohledy. Někteří věří, že Kristus nemá počátek – že nebyl nikdy stvořen. Jiní věří, že začal v určitý čas existovat - například někdy před stvořením, a další tvrdí, že začal existovat až při početí v lůně Marie. Trinitářský – Syn nemá počátek; vždy existoval. Arijský – Syn má počátek; byl stvořen před počátkem vesmíru Unitářský – Syn má počátek v lůně Marie Většina křesťanů se hlásí k ortodoxnímu trinitářskému vyznání, které tvrdí, že Ježíš vždy existoval. Nicejské krédo z roku 325 se jasně vymezuje proti všem, kteří věří že Kristus má počátek: „ti kteří tvrdí, že bylo někdy kdy nebyl a než byl zplozen, tak nebyl a že vznikl z věcí které nebyly, nebo z jiné podstaty nebo hmoty tvrdící, že Syn Boží podléhá změně tyto katolická a apoštolská církev zavrhuje.“ (Pokud měla církev vyhlásit Ježíše za samotného Boha Stvořitele tak pochopitelně nemohla připustit že měl počátek) V jádru kontroverze o počátku je termín zplozen (ře. egennesen, ang. begotten). Podle slovníku (i podle Bible) to znamená počít, přivést do existence. Nikde v Bibli to slovo nenaznačuje, že počatá osoba měla existenci již před početím, což je samo o sobě nesmyslné, protože početí pak přestává být početím. Výše zmíněné krédo definuje Ježíše jako „jediného zplozeného, zplozeného z Otce“, ale pak zavrhuje každého kdo říká, že „než byl zplozen tak nebyl“. To je minimálně velmi matoucí. Naším měřítkem je ale Písmo a ne lidská kréda. Co říká Bible o počátku Ježíše? Starý Zákon Předpovídala Hebrejská Písma (Starý Zákon) Syna Božího, který už existoval jako nebeská bytost a, který se měl vzdát vědomého života v nebi, aby se stal člověkem? Podívejme se na několik pasáží předpovídajících Mesiáše. „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její (Krista); ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gen.3:15) Tento verš ukazuje, že Mesiáš má být potomek ženy a jako takový přichází do existence po tom co již existuje předek. Navíc to nepřátelství je v tu dobu ještě věc budoucnosti. „Vidím ho, není to teď, sleduji ho, není to hned: vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele...“ (Nu.24:17) „Ustanovím jim proroka z jejich bratří jako jsi ty (Mojžíš)“ (Dt.18:18) Toto proroctví je dvakrát citováno ve Skutcích apoštolů svědčící o tom jak je důležité. (3:27, 7:32) Spasitel má tedy mít původ v rodině Izraele, prorok jako Mojžíš. Jak matoucí, ba zavádějící, pokud by pak Bůh poslal Mesiáše, který by měl původ ještě před stvořením světa, nebo by byl dokonce od věčnosti, bez původu, samotný Stvořitel! Žalm 22 je prorocký vztahující se na Mesiáše, tak je dosvědčuje jeho citování v evangeliích. „Na tebe jsem odkázán od narození, od lůna matky jsi mým Bohem ty“ (Ž.22:11) „Hle, dívka otěhotní, porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Iz.7:14)
„I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce“ (Iz.11:1) Naplnění je dosvědčeno ve Zjevení 22:16: „Já jsem kořen a rod Davidův, jasná hvězda jitřní“. Takže Ježíš, jako kořen, pochází ze semena Jišajova a později Davidova. Vychází z toho pařezu, rodu, a není tam naroubován zvenčí jako před-existující bytost. „...dám po tobě povstat tvému potomku, který vyjde ze tvých beder....Já budu jeho otcem a on bude mým synem“ (2.Sam.7:12,14) Hebrejská Písma (S.Z) konzistentně svědčí o budoucím zplození Božího Syna, Mesiáše. Syn je zaslíben, ne před-existující. Učení, že Syn již existoval před tím než byl zázračně počat a že pouze „prošel“ Marií v S.Z. nenajdeme. Právě toto učení o vtělení (inkarnaci) Božího Syna do lidského těla stálo na počátku korupce biblické zvěsti a postupnému odmítnutí jediného Boha Bible, Jahve, a přijetí abstraktního trojosobního Boha. Nový Zákon Synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) a Skutky se nezmiňují o před-existenci. Lukáš píše, že „vše znovu pečlivě prošel“ a že to „popořádku vypíše,“ aby Theofil (kterému evangelium adresuje) „plně poznal spolehlivost těch věcí kterým byl vyučen“ (Lk. 1:3). Jak by mohl Lukáš po tomto výroku tak absolutně zásadní informaci vynechat?! A Matouš a Marek také! Lukáš i Matouš jasně říkají, že Ježíšovo početí (genesis) je v lůně Marie. Měl tedy Boží Syn nějaký jiný počátek před tímto apoštoly popisovaným počátkem? Lukáš dále píše „anděl jí odpověděl: Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také (v řeckém originále je dio kai což spíše odpovídá „právě proto“) to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží“ (Lk.1:35). Je zde jasně řečeno, že Ježíš je Syn Boží proto, že bude zázračně počat v lůně Marie duchem svatým, Bohem, a bude nazván Syn Boží. „Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího“ (Lk.1:32). To co zde anděl Gabriel oznamuje není „vtělení“ (inkarnace) již existujícího Božího Syna do lidského plodu, ale budoucí početí a narození Božího Syna. Matouš popisuje početí Božího Syna podobně jako Lukáš, (viz. Mt.1:18,20) bez jakéhokoliv náznaku před-existence. Jeho první část je označena jako kniha původu Ježíše Krista a následně je vyjmenován každý Kristův předek od Abrahama. Lukáš dokonce uvádí všechny předky od Adama, který je také „syn Boha“. Ježíš je totiž ten druhý a poslední Adam, a on nepředcházel toho prvního, pak by těžko mohl být druhý. Ježíšův otec je Bůh tak jako Adamův (tak jako nás všech, kteří jsme adoptivní synové a dcery Boha skrze Ježíše Krista). Jak píše apoštol Pavel: „První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam Duchem oživujícím. Ale ne nejprve duchovní (Kristus), nýbrž duševní (Adam), a potom duchovní“ (1.Kor.15:45,46) Takže duševní člověk (Adam) byl první a potom teprve duchovní člověk (Ježíš). Již na začátku druhého století začínali někteří toto biblické učení stavět na hlavu. V 2 Clement (jedné z odmítnutých knih N.Z.) čteme, „Kristus, ten který nás zachraňuje, byl nejprve duchem a stal se tělem.“ Ta pasáž pak pokračuje „První člověk je ze země, z prachu, druhý člověk je z nebe“ (1.Kor.15:47). To je někdy používáno pro podporu doslovné před-existence. Problém ale je, že ani zastánci předexistence netvrdí, že to byl člověk kdo přišel z nebe a vtělil se. Tato kapitola pojednává o vzkříšení a budoucí slávě nového stvoření, nového těla a řeč je zde spíše o návratu Ježíše (druhého člověka) z nebe. Evangelium Marka začíná Ježíšovým křtem a dále nenajdeme žádnou zmínku o nějaké před-lidské existenci Ježíše. Pavel píše o Božím Synu, který počal existovat z ženy (Gal.4:4, Ř.1:3). „Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem“. Používá zde řecké slovo ginomai, které ale znamená začít existovat. V našich překladech je „narodit se,“ což odpovídá slovu gennao, které Pavel například používá ve stejné kapitole Galatským pro narození Ezaua (v. 23, 29). „Vyslal“ zde nesvědčí o před-existenci. Proroci byli také vysláni. Jednoduše to znamená, že
Bůh (nebo Ježíš) pověří někoho nějakým úkolem a vyšle ho. Ježíš se modlí „Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je (nás) poslal na svět“ (Jan 17:18) Jsme snad také před-existencující bytosti poslání na svět z nebe? List Hebrejům začíná: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu.“ Ježíš, Syn se stal Božím mluvčím až na konci těchto dnů – tohoto věku od jeho narození. Já mu budu otcem a on mi bude synem?“ (Heb.1:5). Pisatel Židům cituje proroctví z 2.Samuel 7:14, které říká, že Bůh se teprve má stát Ježíšovým Otcem. To proroctví bylo vysloveno asi 1 000 BC, takže Ježíš bud ještě neexistoval, a nebo pokud existoval, tak nikoliv jako Boží Syn (neměl vztah otec-syn z Bohem). Dále v Hebrejům čteme: „Ačkoliv to byl Syn, naučil se poslušnosti tím co vytrpěl“ (Heb.5:8) Další verš, který v před-existenčním schématu nedává příliš smysl. Také stojí za povšimnutí, že ve Skutcích kde křestané řešili různé závažné otázky, jako jestli nežidovští křestané by měli dodržovat Mojžíšův zákon, tak není ani zmínka ideje, která by byla pro židy revoluční – tj. že Mesiáš již existoval před svým narozením jako duchovní bytost, či snad archanděl v nebi. Ježíš nikdy nemluví s učedníky o svém předchozím životě v nebi a učedníci se ho na to nikdy neptají. Pokud by jim Ježíš něco takového naznačil, bezpochyby by se ho na to vyptávali. Idea, že Ježíš pouze „prošel“ Marií je zcela cizí Písmu a židovskému myšlení, a mnohem blíže řeckým mýtům o sestupujících a vtělujících se bozích. Podívejme se nyní na evangelium Jana. Svědčí Jan o Ježíšově před-existenci? Evangelia nejsou seřazena tak jak jsou pouze náhodně. Proč asi začínají Matoušem a ne Janem? A proč je tak často doporučováno hledajícím, aby „začali třeba Janem“, tedy jakoby od konce? Mohlo by to být proto, že Jan dostal extra zjevení od Boha o Ježíši, které ostatní apoštolové neměli? Je úvod Janova evangelia důkazem Ježíšovi před-existence? Proč je zde „slovo“ (v moderních překladech neoprávněně uváděno s velkým S) chápáno jako před-existující Boží Syn, když absolutně všude jinde v Bibli slovo prostě znamená slovo? Proč ve všech anglických překladech před King James Bible (1611) je slovo “to“ a od té doby převážně „ten“ Slovo? John A. T. Robinson, bývalý profesor teologie na universitě v Cambridge nás upozorňuje, že až pod vlivem Řeckého gnosticismu došlo k osudnému přesunu v chápání před-existujícího slova v Janovi z logického „Boží výrok“, Boží moc a záměr v akci, na chápání „slova“ jako před-existující božské osoby. Ano to slovo bylo plně obsaženo v lidské osobě, když se stalo tělem (Jan 1:14). Ježíš je proto tím, čím se to slovo stalo. Jan 1:1, 14 prohlašuje, že „slovo“, které plně vyjadřovalo Boha – theos – se stalo člověkem, mužem Ježíšem. Ano Ježíš plně vyjadřoval Boží charakter. On nám „oznámil všechno co uslyšel od svého Otce“ (Jan 15:15) Oznamoval nám Boží slovo, „byl tím slovem“. Nemá se ale identifikovat jedna ku jedné s před-existujícím slovem, jako kdyby on sám před-existoval. Rozdíl je jemný, ale má zdrcující následky pro celý vývoj christologie. Profesor systematické teologie v Jeně Hans Wendt podrobuje prolog Janova evangelia pronikavému rozboru. Poukazuje na to, že „slovo“ se ve Starém Zákoně konstantně objevuje jako označení Boží tvořitelské činnosti. Na základě toho ukázal, že když „slovu“ rozumíme v tom jeho hebrejském smyslu neexistuje naprosto žádné odůvodnění k předpokladu že Jan mínil: „Na začátku byl spoluvěčný Syn Boží a ten Syn byl s Otcem a ten Syn byl Bůh“. Jak píše Anthony Buzzard: „Správné hodnocení Jana ponechává výrazu „slovo“ jeho starozákonní, židovský význam „záměr“ nebo „plán“, nebo „moudrost“. Vyhýbá se nebezpečí doketického (že se jen zdál být člověkem) popisu Krista, a také napětí mezi Janem a synoptiky, kteří o před-existujícím Kristu vůbec nic neví. Můžeme to porovnat například s tím jak se mluví o moudrosti v Přísloví 8:22-36 „Hospodin mě vytvořil na počátku své cesty, dávno před svými činy, již tenkrát. Odvěků jsem byla utvořena......byla jsem vedle něho jako řemeslník, byla jsem jeho potěšením den za dnem....“. Je snad moudrost také Božská osoba? Když Jan napsal, že to Slovo se stalo tělem nemínil tím říct, že nějaká Božská osoba se stala lidskou osobou. Mínil tím, že neosobní personifikace – Boží slovo – bylo plně vyjádřeno v lidské bytosti. Osudným krokem bylo, říká profesor Wendt, když „slovo“ Janova prologu nebylo rozuměno na základě jeho hebrejského pozadí, ale v Alexandriánském a
Philonickém smyslu jako bytost mezi Bohem a člověkem. Byl Ježíš, který byl „ve všem učiněn podobný bratřím“ (Heb.2:17) zároveň bytost již před tím žijící s Bohem v jeho slávě? Jak by mohl být ve všem zkoušen podobně jako my, a soucítit s námi v našich slabostech (Heb.4:15), pokud by byl jen návštěvníkem na oka mžik sestupující s tisíců, milionů let existence v Boží nebeské slávě? Jak by mohl růst v moudrosti a oblibě u Boha i lidí, tak jak je psáno? (Lk.2:52) Jak mohl být stejná osoba před a po vtělení? Pokud před-existoval tak dle všeho si toho nebyl vědom, a nebo, ještě horší alternativa, pouze „milosrdně“ předstíral, že si toho nebyl vědom, aby se nám alespoň „na oko“ přiblížil? Inkarnační teorie přináší pouze jednu znepokojivou otázku za druhou. Je před-existující Ježíš, ten o kterém čteme v evangeliích a kterého nám presentují apoštolové, a nebo je to „jiný Ježíš“ před kterým varuje Pavel? Dává termín „předexistence“ vůbec nějaký smysl, vyjma toho abstraktně-obrazného? (např. Plán domu v architektově mysli). Židovské chápání před-existence Je důležité si všimnout, že Pavel mluví o evangeliu, které bylo skryto v Božím Plánu „před věčnými časy“. Apoštol Jan napsal „že Kristus byl zabitý od počátku světa“ (Zjev.13:8) I když většina českých překladů ten verš překládá tak, aby tam to spojení nebylo přímé, zatímco v řeckém originále, tak jako ve většině Anglických překladů, to spojení přímé je! Toto je důležitý klíč k chápání před-existence v rámci toho jak o ní mluví Bible, a byl „ztracen v překladu“. Proč? Pavel píše že Bůh „povolává to, co není, jako by bylo“ (Řím 4:17). Je to celkem známý biblický princip že Všemohoucí oslovuje neexistující věci jako kdyby už existovaly, protože brzy budou existovat podle Jeho záměru. Bůh mluví k Abrahámovi o zaslíbené zemi jako kdyby už ji měl „Tvému semeni jsem dal tuto zemi“ (v českých překladech převedeno na čas budoucí). V Janovi 3:13 Ježíš říká že „Syn člověka je v nebi“ avšak později Ježíš říká že „dosud nevystoupil k Otci“ (Jan 20:17). Ten rozpor je vyřešen když pochopíme následující fakt: O věcech se může říct, že už se přihodily v Božím záměru, zatímco stále ještě čekají své skutečné historické vyplnění v budoucnosti. Z tohoto pohledu Syn ji před-existoval v Boží mysli, v Božím záměru i když ještě nebyl zjeven. „Když si Žid přál označit něco za předurčené, mluvil o tom jako už existující v nebi“ (E.G. Selwyn) Tento biblický a židovský způsob myšlení je velice důležité mít na paměti když hodnotíme Jana a další verše naznačující Ježíšovu před-existenci. „V řečtině je perfektně vhodné slovo pro „skutečnou“ před-existenci (pro-uparchon). V Písmu je použito pouze dvakrát a ani jednou se nevztahuje na Ježíše, ale vztahuje se na něho až ve spisech řeckých církevních Otců druhého století. Tito řečtí vykladači Písma nerozuměli hebrejskému způsobu myšlení, ve kterém byl Nový zákon napsán a naneštěstí do něj vkládali své pohanské představy, které my jsme zdědili.“ Apoštol Petr nás učí chápat před-existenci jako předurčení. V prvním Petrově listu, kde Petr píše vyvoleným, kteří „byli předem vyhlédnuti (proginosko) od Boha Otce (1 Petr 1:2). Ve 20. verši pak píše „On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut (proginosko) před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha , který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“ (Cituji ekumenický překlad protože naše modernější překlady neberou v úvahu fakt že v obou verších je použito stejné řecké slovo proginosko). Petr a Jan rozuměli, že sláva, kterou Ježíš už „měl“, je ta stejná sláva, kterou Ježíš už „dal“ těm věřícím, kteří ještě nebyli narozeni v době jeho modlitby (Jan 17:22). To prostě znamená, že co je stanovené v Božím plánu, už „existuje“ ale v jiném smyslu než skutečná existence v našem světě a čase. Musíme si vybrat, zda vykládat N.Z. z hlediska Američanů a Evropanů (silně ovlivněným řeckou filozofií a hlavně Platonem), nebo s pochopením pro Ježíše a jeho židovskou kulturu. Pavel píše „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a stal ses účastníkem kořene i tučnosti olivy, nevynášej se nad ty větve! Jestliže se vynášíš, nezapomeň, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen tebe.“ (Řím. 11:17-18) Mesiáš, který je před-existujícím (věčným) vtěleným Bohem naprosto zpochybňuje Ježíšovo lidství
a je mnohem blíže pohanskému nápadu o před-existujících duších a gnostickým „aionům“. Naneštěstí, tyto pohanské nápady už brzy vpadli do církve a začaly kazit víru, právě jak Petr a Pavel varovali (2 Petr 2, Skut. 20:29-31). Řecký výklad před-existence Mýty o sestupujících a vtělujících se bozích existovali v pohanských kulturách odjakživa, a Řekové rozhodně nebyli žádná výjimka. Například jejich boho-člověk Dionýsos říká svým učedníkům, „To je proč jsem změnil svou nesmrtelnou podobu a vzal na sebe podobu člověka“. Ve Skutcích 14:11 čteme „Když zástupy uviděly, co Pavel učinil, pozdvihly svůj hlas a říkaly lykaonsky: Bohové se připodobnili lidem a sestoupili k nám.“ Platonický filozof prvního století Numenius navrhl ideu druhé transcendetní bytosti mezi Bohem a stvořením a křestanský filozof Justin Martyr poprvé použil termín před-existence na Ježíše zhruba v roce 150. Katolický teolog Karl-Josef Kuschel poukazuje, že to byl první významný krok pryč od biblického Křesťanství a biblického Ježíše. „Christologie židovského křesťanství, která byla po desetiletí dominantní a neznala žádnou předexistenční Christologii byla postupně smetena a nakonec byla prohlášena za heretickou.“ Apoštol Pavel dobře znal řecký svět a myšlení a předpověděl, že „odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2.Tim.4:4). Také v 2.Kor.11:4 varuje před těmi kteří přichází a hlásají jiného Ježíše. Jakmile někteří křestané přijali ideu před-existujícího Ježíše, dalším krokem bylo udělat z toho věčnou před-existenci, tak jak ji vyučoval Origen později v druhém století a nakonec vedoucí k plnému rozvinutí trojičního učení v roce 481, tak jak je formulováno v Chalcedonském vyznání víry. Neměli by se křestané spíše držet Kristova vyznání víry?! Jaké je Kristovo vyznání víry? Pokud pro nás není určující a závazné Kristovo vyznání koho tedy vlastně následujeme? Koncil v Niceji v 325 AD potvrdil že „Bůh, který je nad časem, nemůže plodit v čase“ (Jan z Damašku). Takže usnesením těchto mužů je Bohu zakázáno, aby plodil v čase a dějinách ve svém světě! Oni říkají Bohu co nemůže! V Bibli přitom není ani jediné slovo o tom, že by Ježíš byl zplozen ve věčnosti! Ortodoxie tvrdí že Otec je bez počátku a že Syn je také bez počátku, ale zároveň byl zplozen. Co by tomu asi řekl Pavel? „Nepočínáme si chytrácky ani nepřekrucujeme slovo Boží, nýbrž zjevováním pravdy se představujeme každému lidskému porozumění před Bohem.“ (2.Kor.4:2) „Nepíšeme nic jiného než co čtete a také chápete“ (2.Kor.1:13) Církev brzy opustila svůj Hebrejský základ, a ve svém novém prostředí nasákla pohanské nauky. Na koncilu v Niceji v 325 AD křesťanství adoptovalo svou vlastní verzi „Boha-člověka“,- „Boha Syna,“ modelovaným na těchto pohanských mýtech a nikoliv na Písmu.. Měli bychom trvat na biblickém učení o Ježíši jako unikátně zplozeném člověku, Bohem pomazanému Mesiáši (Kristu), který patří do stejné rodiny jako Adam, Abraham, Mojžíš a David. Tento muž svou spravedlností byl vzkříšen k nesmrtelnosti, jako prvotina z lidské úrody a vyvýšen až na Boží pravici, jako první oslavený, nesmrtelný člověk – náš věčný Král a Velekněz! Ježíš „se stal poslušným až k smrti na kříži. Proto (dio kai – právě proto) ho také Bůh povýšil nade vše“ (Fil.2:8,9) „On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on sám zaujal ve všem první místo“ (Kol.1:18). Je nanejvýš významné že Ježíš je povýšen nade vše až na základě svého dokonaného díla. On tu pozici teprve získává od Boha, což znamená že dříve ji neměl. Pokud by před-existoval, tak jak máme rozumět všem výrokům o jeho vyvýšení? Měl před tím nějakou nižší formu existence? Lidé všude mají tendenci přetvářet si Ježíše podle svých vlastních představ. Ne jenom, že Ježíš z Nazaretu byl pod vlivem Helenismu přetvořen v samého Boha, ale z jeho matky Marie se stala „Matka Boží“. Bůh přišel k Marii a doslova ji oznámil, že se stane jeho matkou. Nemělo by nás to šokovat, protože to je tradiční církevní učení inkarnace, kde se Bůh stává člověkem. Nelze se příliš
divit katolíkům že uctívají Marii jako „Boho-rodičku“, protože Marie doslova porodila samotného Boha, stvořitele vesmíru! Vždyť Ježíš je prý 100% Bůh, zrovna tak jako Bůh Otec, Jahve. Doktrína Inkarnace (v Písmu nepřítomná) měla katastrofické následky na Biblické svědectví o jednotě a unikátnosti Boha. Don Cupitt podotýká, že jak jednou tato doktrína před-existujícího Syna byla vytvořena, tak kult Boha-Syna-Stvořitele ve skutečnosti odsunul jediného Všemohoucího Boha (Jahve) do pozadí. Ježíš se nám tím zjevuje jako sám Bůh a dveře pohanství jsou dokořán otevřené. Jakkoliv dobře míněno, střed pozornosti a uctívání se přesouvá z Boha na člověka. Tento posun nakonec legitimizuje kult humanismu. Jinakost i tajemství Boha se vytrácí. Jeho „svatost“ a „velkolepost“ se stávají zvládnutelné. Bůh je nyní člověk! Víc než kdy předtím zní jako varující slova Ježíše „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jeden: Bůh.“ (Lk.18:19) Texty uváděné jako důkaz před-existence V Genesis 1:26 čteme: „I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu“. Je nejpravděpodobnější, že Bůh zde oslovuje radu andělů, kteří sami byli stvořeni k podobě Boží a byli svědky stvoření vesmíru (Job 38:7). Navíc Bůh v Bibli nikde neoslovuje svého ducha, ducha svatého. Bylo by to jako mluvit sám k sobě. Micheáš 5:1 je někdy uváděn jako důkaz Ježíšovi vědomé před-existence „....ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných (olahm)“. Nejprve je třeba zdůraznit, že slovo olahm znamená starodávných a ne věčných! (Olahm použito v Amos 9:11 a Iz.63:11 – v obou případech přeloženo jako starodávných, dávných. Za druhé, kontext slova původ je zde jiný než v Lukášovi a Matoušovi. Zde se vztahuje k předkům Mesiáše, v evangeliích jasně k jeho početí. „...pili totiž z duchovní skály která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1.Kor.10:4) Toto je typologický verš ukazující jak Kristus provádí křesťany životem. Křesťanská zkušenost je aplikována zpětně na zkušenost Izraele, když putoval pouští. Pavel nám dvakrát říká, že zde mluví typologicky tj. že ty věci uvádí jako příklad (v.6 a 11). Izraelité byli „pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři“ (v.2) = křesťanský křest. Zázračná manna z nebe = pravidelný přísun duchovní potravy. Vytrysknutí vody ze skály = vylití ducha svatého. Filipským 2:6-8 je často citován na podporu Synovi vědomé před-existence. Je zde řečeno, že Ježíš byl "způsobem bytí" roven Bohu, což ale neznamená, že by byl spolu s Otcem dohromady Nejvyšším. Znamená to, že byl roven Otci způsobem ("morfé" - tzn, formou) bytí. Tzn, že zde na zemi mohl učinit cokoliv, protože měl stejnou (rovnocennou) moc jako Bůh (Bůh mu tuto moc svěřil) a on i přes toto své rovné postavení s Bohem nezneužil pro své vlastní ego, ale žil v podmínkách jako obyčejný člověk a v pokoře se ponížil až na kříž (sám Ježíš říká, že si klidně mohl povolat legie andělů a nebýt ukřižován, ale nevyužil toho - nevzal tuto rovnost s Bohem v otázce moci za kořist, ale jednal v souladu s Otcem). Je třeba si tedy uvědomit, že tato pasáž se dá uspokojivě vyložit jinak, než tradičně s Ježíšem jako sestupujícím Bohem, který se ponižuje, aby se stal člověkem. Ale co Židům 1:10-12? Tady je přece jasně řečeno, že Ježíš je stvořitel. „Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem tvých rukou.“ (Citace z Žalmu 102) Na začátku listu Židům je psáno, že „na konci těchto dnů k nám Bůh promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky....Když vykonal očištění od hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech. Stal se tím vznešenější nad anděly, čím význačnější jméno dědičně obdržel.“ Autor zde píše „věky“. V židovském pojetí byli dva velké věky. První je současný zlý věk. Druhý je Mesiánský věk, který teprve přijde. Christologie listu Židům je primárně oslavná, oslavující novou přicházející Mesiánskou éru – nová nebesa i zemi (nebe na zemi) – pod vládou Mesiáše. To také autor Židům potvrzuje, když v této pasáži píše: „Bůh
nepodřídil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme.“ (He.2:5) Standardní ortodoxní výklad říká, že protože slova o Bohu z Žalmu 102 jsou nyní aplikována na Ježíše pak také musí být Bůh. Podívejme se ale na Žalm 102 z kterého citace pochází. Uvidíme, že Žalmista v předcházejících verších mluví o přicházejícím Mesiánském věku Království, které bude mít svůj střed v Jeruzalémě. „Toto je zapsáno pro budoucí pokolení. Lid který bude stvořen, bude chválit Hospodina....když se společně shromáždí národy i království, aby sloužily Hospodinu“ (Žalm 102:19-23). Židům první kapitola je předně o čase, když Bůh „opět uvádí Prvorozeného do světa“ (Židům 1:6) a o Mesiáši, jako zakladateli budoucího království, o novém počátku. V Židům 2:5 máme potvrzení: „Bůh nepodřídil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme“. Všechna oznámení v Židům 1 jsou prorocká a vztahují se na Mesiánský věk, který má teprve přijít! Pisatel Židům se zde nezabývá stvořením z Genesis, ale má na mysli stvoření nového světa, Božího království. Mesiáš je skutečně zakladatelem země a nebes, nové země a nebes, nového začátku. Bez něho by nebylo ani staré stvoření, protože vše bylo stvořeno díky němu a pro něho. V tomto slova smyslu je i zakladatelem původního stvoření, ne ale doslovně jako kdyby on sám u toho vědomě byl. V Izajáši 44:24 čteme „Já jsem Hospodin, který činím všechno: Já sám roztahuji nebesa, kdo byl se mnou, když jsem rozprostíral zemi?“ Je zajímavé, že když přijde na Ježíše, tak tradiční výklady neberou příliš ohled na biblický princip před-existence. Když Ježíš například říká „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi“ (Jan 3:13) nebo „Což tedy, kdybyste viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?“ (Jan 6:62) máme nasazené tradiční (řecké) brýle a ani nevidíme jak jsou tyto výroky, údajně ukazující na Synovu před-existenci, pro před-existenční výklad problematické. Dle před-existenčního výkladu Syn člověka totiž nebyl z Bohem dříve v nebi, ale byl to Bůh Syn (v trojičním výkladu), a nebo „Logos“ (zosobněné slovo). Pokud vím, tak nikdo netvrdí, že Syn byl v nebi jako člověk. A Ježíš navíc tvrdí, že nejenom byl Syn člověka v nebi, ale že je teď v nebi (zatímco stojí pevně na zemi a mluví s Nikodémem) (Případné další verše uváděné na podporu Synovi vědomé před-existence jsou všechny jednoduše vysvětlitelné v rámci biblického/židovského chápání před-existence.) Pokus o nápravu V padesátých letech dvacátého století dal papež Pius katolickým učencům novou svobodu k hlubokému přezkoumání Písma, aniž by se museli obávat, že budou prohlášeni za heretiky, když zjistí něco „neortodoxního“. Ve stejné době začala nová diskuse o identitě Ježíše i v Anglikánské církvi a Luteránské církvi. Výsledky tohoto bádání byli zarážející. Začal se vynořovat jiný Ježíš, více židovský, více Mesiánský a méně univerzální spasitel a věčný Bůh „tradičních“ církevních vyznání. To bylo pro církevní „autority“ příliš a brzy začali potlačovat „objevy“ těchto učenců a někteří byli exkomunikování. Ti ale napsali mnohé knihy a debata pokračuje dodnes. Ta se ale z vetší části odehrává na akademické půdě, zatímco církve vesměs jedou v zajetých trojičních, „předexistenčních“ kolejích a nenechávají se „vyrušovat“. Časy se ale s rozšířením internetu mění, nové poznatky jsou dostupnější a nejde je dost dobře potlačovat. Ti kteří jsou vylučováni z církví, protože objevili, že Bůh není trojosobní a že Ježíš není nutně před-existující, či věčný Bůh Syn (a nechtějí si to nechat jen pro sebe) můžou alespon najít křestany se stejným porozuměním díky internetu, pokud jsou ve svém okolí sami. Téměř na závěr bych citoval jednoho z předních současných biblistů Profesora James Dunn: „Není žádná indikace, že by Ježíš myslel nebo mluvil o sobě jako před-existující s Bohem před svým narozením...Úplné oddělení Ježíšových tvrzení o sobě a následných tvrzení o něm by bylo fatální chybou....“(Christology in the making, st.254)
Na závěr prosím zvažme tyto klíčová fakta ohledně Ježíšovi údajné vědomé před-existenci: V Písmu není nikde ve spojení s Ježíšem použito slovo pro doslovnou před-existenci (pro uparchon). Hebrejská Písma (S.Z.) ukazují dopředu na budoucí existenci Syna Božího – Mesiáše. Židé věřili v předurčení spíše než v doslovnou před-existenci. Písmo jasně říká, že Syn Boží počal existovat zázračným zplozením v lůně Marie. Syn byl vyvýšen do svého postavení po Boží pravici až po vzkříšení. Ve Starém Zákoně Syn nepromlouvá. Žádný biblický text neříká, že by se Syn vracel ke svému Otci.
Zdroje: They never told me this in Church – Greg. S. Deuble Christ the Firstborn Head of the Universe - Nathan Crowder Preexistence or Preeminence – William M. Wachtel What does pre-human existence really mean? - Raymond C. Faircloth When did God¨s Son come into existence? - Raymond C. Faircloth Jesus, the word of the kingdom and the royal road to immortality – Anthony Buzzard Doktrína o Trojici – Sebezranění křestanství – Anthony Buzzard a Charles Hunting Christology in the Making – James Dunn
David Starosta 6.2011
