NÁRYS VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ UČITELSTVÍ 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY

1

NÁRYS VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ UČITELSTVÍ 1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY

Karel Kamiš

Katedra primární jazykové výchovy PF UJEP v Ústí nad Labem

Ústí nad Labem 2007

2

3

ÚVOD Ř E Č je nástrojem sdělování o myšlení logickém (racionálním) i nelogickém (emocionálním) a je rovněž nástrojem myšlení samého. Řeč nelze popsat jinak, než řečí samou; tj. řeč se popisuje řečí, která se označuje termínem m e t a ř e č . Např. A. T a r s k i při řešení problematiky sémantických (významových) p a r a d o x ů se vzdal předpokladu významově uzavřeného j e d n o t n é h o jazyka a rozštěpil s é m a n t i c k y u z a v ř e n ý j a z y k na jazyky d v a . První z nich je jazyk, o němž mluvíme neboli p ř e d m ě t n ý jazyk, terminologicky označovaný A. T a r s k i m jako j a z y k – o b j e k t a druhým jazykem je ten jazyk, v němž lze formulovat výpovědi o větách nebo jiných výrazech jazyka-objektu neboli m e t a j a z y k . Formální rozlišování j a z y k a / ř e č i a m e t a j a z y k a / m e t a ř e č i je v mluvnicích odlišeno typem písma. Příklady popisovaného jazyka nebo popisované řeči jsou typograficky psány k u r z í v o u , např. A (= j a z y k / ř e č o b j e k t ) je spojka (= m e t a j a z y k / m e t a ř e č ). Má-li mateřština podobu n á ř e č n í z hlediska ú t v a r ů č e s k é h o n á r o d n í h o j a z y k a , značně tím omezuje možnosti dítěte či žáka uplatnit se ve společnosti užívající v komunikaci s t a n d a r d n í podobu mateřštiny, ve škole pak naráží na komunikační bariéry s tímto spjaté. Odtud e t n o l i n g v i s t i c k ý názor, že ř e č d e t e r m i n u j e u r č i t é p o j e t í s v ě t a , j e ž j e j i n é u k a ž d é h o n á r o d a . Např. kultura a myšlení v multikulturním a multietnickém prostředí Č e s k é r e p u b l i k y jsou j a z y k o v ě a ř e č o v ě determinovány pro všechny zde užívané p ř i r o z e n é j a z y k y s j e j i c h m a t e ř š t i n a m i . A z tohoto komunikativního pohledu je náš z p ů s o b v i d ě n í a chápání ve velké míře takovým, jakým je, právě proto, že řečové i jazykové návyky našeho společenství předurčují určité výběry i n t e r p r e t a c e . Z b i o l i n g v i s t i c k é h o h l e d i s k a k tomu můžeme dodat, že aktivace různých c e n t e r m o z k u ( ř e č o v ý c h , m y š l e n k o v ý c h , p a m ě t n í c h aj.) je dána už m a t e ř s k o u ř e č í . Z toho vyplývá, že používání řeči a jazyka podmiňuje pojetí světa, a to tím, že p o j m o v ě , t e r m i n o l o g i c k y a s l o v n ě d e t e r m i n u j e p o j e t í č a s u ( t j . ps yc hi cké p říto mnosti), prostoru (tj . objektivní realit y i vnitřního s u b j e k t i v n í h o p r o s t o r u ) a k a u z a l i t y . Tím m a t e ř š t i n a podmiňuje přístup ke světu vnějšímu i vnitřnímu a k organizaci chování nejen verbálního v něm. Navíc předpokládáme, že mateřština se bezprostředně podílí i na s o c i a l i z a c i jedince SDĚLOVÁNÍ MYŠLENEK pomocí prostředků p ř i r o z e n é h o j a z y k a nazýváme ŘEČ. Lidským myšlením ve smyslu formulování a sdělování zde máme na mysli p o d o b u f o r m á l n ě - l o g i c k o u v aristotelovském pojetí soudu jako podměto-přísudkového vztahu typu S – P, čili subjekto-predikátového vztahu. Vedle toho myšlení chápeme i z h l e d i s k a b i o l i n g v i s t i c k é h o j a k o p r o d u k t m yšlene k z neurob iologi ckého a ko munikačního hl edis ka. PROMLUVA, neboli k o n k r é t n í ř e č o v ý p r o j e v , realizovaná mluvčím vesměs v m a t e ř š t i n ě , j e j e d n o t k u s d ě l o v a c í h o p r o c e s u . – Proti mateřštině, tj. řeči a jejím jednotkám, se staví s y s t é m j a z y k a (kodifikovaný v mluvnicích a slovnících spisovného jazyka). Jde o soustavu prostředků slovních a mluvnických, kterou má k dispozici pro vyjadřování svých myšlenek a k uskutečňování svých sdělovacích záměrů či cílů každý uživatel daného jazyka, resp. dané mateřštiny.

4

VĚTA: V definičních pojetích v ě t y (promluvy) se předpokládá, že slova jsou pak ve větě spojována podle jistých g r a m a t i c k ý c h pravidel obvyklých pro danou řeč. Např. pojetí věty v tomto smyslu v Bartošově Skladbě: „Věta jest gramatické spojení slov, jímž něco o něčem se vypovídá. Ze slov „stařec – churavěti“ vznikla věta „stařec churaví“ tím, že jsme obě slova podle pravidel gramatických v celek spojili; mimo toto spojení čili mimo větu slova ta nevyjadřují žádné myšlenky…“ SOUD: M y š l e n k u v y j á d ř e n o u p o j m y n a z ý v á m e v pojetí aristotelovské formální logiky s o u d e m ( v ý r o k e m ) . Soud v tomto pojetí je vyjadřován v ě t o u o z n a m o v a c í (indikativní) z hlediska výrokotvorného či soudotvorného, která něco prostě t v r d í , a to k l a d n ě nebo z á p o r n ě podle její pravdivostní hodnoty. „Věta je slovy vyjádřený soud. Pozoruji a usuzuji, že slunce vychází, a vyslovuji to slovy: „slunce vychází.“ Pozoruji a usuzuji, že mi přítel poskytl pomoci, a vyslovuji to slovy: „přítel poskytl mi pomoc.“ Pozoruji a usuzuji, že starý hřích činí novou hanbu, a vyslovuji to slovy: „starý hřích činí novou hanbu.“ Jako v případech těchto, tak také v nesčíslných jiných, dospívám porovnáním a přemýšlením k jistému soudu a soud ten vyjadřuji pak slovy, větou. Soud je v mé mysli. Výraz, kterým jej vyslovuji, je věta.“ (J. Gebauer) Obdobně „Myšlenky i duševní hnutí vyjadřujeme v jazyce větami. Věty se skládají ze slov, a jsou tedy vyjádřením myšlenek slovy.“ (B. Havránek – A. Jedlička) Některé d i d a k t i k y s k l a d b y naší české mateřštiny zdůrazňovaly d ů l e ž i t o s t jaz yko véh o (řeč ového) v yj adřování se zřetel em k formám m yšl ení v minulém století – v návaznosti na Gebauerovo větosloví – to, „že správný rozbor větný není možný bez přesného porozumění větě: tak vede k přesnému chápání jak myšlenky, tak slohových záměrů autorových…“ rozbor formy (větného rozboru), jehož účelem je umožnit pozorování, jaké duševní obsahy se danými formami vyjadřují (V. Šmilauer). VĚTA: V tomto smyslu lze v současné české spisovné skladbě konstatovat, že v ě t a o z n a m o v a c í n ě c o t v r d í n e b o o z n a m u j e , a pak např. věta Dvě a dvě jsou čtyři je věta o z n a m o v a c í obdobně jako 2 + 2 = 4 je věta oznamovací, ale zapsaná jinými symboly, tj. č í s l i c e m i než písmeny české abecedy. Tedy m y š l e n k u v y j á d ř e n o u s l o v y n a z ý v á m e v ě t o u . Věty jsou podle POSTOJE MLUVČÍHO k jejímu obsahu o z n a m o v a c í , t á z a c í , ž á d a c í a z v o l a c í . – Obdobně i „n e m y š l e n k y “ ve smyslu slovního (verbálního) vyjádření d u š e v n í h o h n u t í člověka vyjadřujeme v ě t a m i . GRAFICKÁ STRÁNKA VĚTY v rovině psané označuje začátek věty velkým písmenem a její konec č l e n i c í m i z n a m é n k y ; k nim patří t e č k a (.), o t a z n í k (?), v y k ř i č n í k (!), a t ř i t e č k y (…) naznačující řeč přerušovanou, zámlku v řeči nebo neúplný výčet možností. – L o m í t k o (/) se stává n o v ý m č l e n i c í m z n a m é n k e m na označování rozhraní veršů, v tabulkách na rozhraní skupin údajů, ale nejčastěji vyznačuje alternativu pro dva nebo více případů. Lomítko bez mezery se hodí pro alternativu tvořenou vždy jedním grafickým slovem: pán/paní, a/nebo. Z p ě t n é l o m í t k o (\; (Alt + 92) náleží ke speciálním znakům počítačové syntaxe. ZVUKOVÁ STRÁNKA VÝPOVĚDI zahrnuje ú s e k o v ý a v ě t n ý p ř í z v u k , dále p a u z y a m e l o d i e . Výpověď bývá zvukově a graficky signalizována intonací koncového

5

větného úseku a pauzou za ním. Formálními neboli vnějšími prostředky formálního členění jsou i n t o n a c e a p a u z y v řeči. Z a č á t e k v ě t o z n a m o v a c í c h , t á z a c í c h , žádacích nebo zvolacích se označuje v mluvené řeči přestávkou a j e j í k o n e c z m ě n o u v ý š k y h l a s u a p ř e s t á v k o u . Po stránce zvukové věta tvoří uzavřený celek vyznačený větným přízvukem, pauzami a tempem. VĚTNÝ PŘÍZVUK je spojen s významovým jádrem výpovědi. Se změnou výstavby významové se mění i zvuková výstavba výpovědi. PAUZY člení souvislou řeč na zvukové úseky a na výpovědi. Pauzy bývají důležitým signálem konce výpovědi a signálem přisuzovacího vztahu tam, kde tento vztah není vyjádřen určitým tvarem slovesa. INTONACÍ, resp. melodií, se rozumí změny ve výšce hlasového tónu v průběhu mluvené řeči. Intonace člení řeč na větné úseky a vyjadřuje k o m u n i k a č n í f u n k c e v ý p o v ě d i (o z n a m o v a c í , t á z a c í , r o z k a z o v a c í , p ř a c í ) a i e m o c i o n á l n í c h a r a k t e r výpovědi. ZVUKOVÉ PROSTŘEDKY ŘEČI se vážou k OBSAHU promluvy. Umožňují komunikantům obsah výpovědí nejen zvukově ztvárnit, ale zároveň i vyjádřit osobní postoj. MODALITA je způsob předkládání obsahu výpovědi mluvčím, jenž vyplývá z jeho stanoviska k vyjadřované skutečnosti. Mluvčí může ztvárňovat výpověď 1. JISTOTNÍ MODALITOU, tj. vzhledem k jistotě platnosti jejího obsahu; 2. VOLUNTATIVNÍ MODALITOU, tj. vzhledem k zájmu mluvčího na uskutečnění děje; 3. EVALUATIVNÍ MODALITOU, tj. vzhledem ke způsobu hodnocení obsahu výpovědi. Modalita se vrství na vyjádření KOMUNIKAČNÍCH FUNKCÍ VÝPOVĚDI. KOMUNIKAČNÍ FUNKCE VÝPOVĚDI jsou výsledkem mluvních aktů v určité komunikativní situaci. Jsou základními jednotkami mezilidského verbálního jednání. Každá výpověď tak má vždy nějakou k o n k r é t n í k o m u n i k a č n í f u n k c i . Vyjadřování komunikačních funkcí se řídí cílem, pro nějž byla výpověď mluvčím vzhledem k adresátovi vyslovena, a to jako OZNÁMENÍ (výpověď OZNAMOVACÍ), OTÁZKA (výpověď TÁZACÍ), ROZKAZ (výpověď ROZKAZOVACÍ), ale i jako PROSBA, DOVOLENÍ, NÁMITKA, VÝTKA, VÝČITKA, VÝSTRAHA apod. Pro vyjadřování komunikativních funkcí máme v jazyce ustálené prostředky, a to 1. LEXIKÁLNÍ zahrnující především č á s t i c e a jiné m o d á l n í v ý r a z y ; 2. GRAMATICKÉ obsahující zejména t v a r o s l o v n é k a t e g o r i e s l o v e s a a) p r e d i k a č n í ( z p ů s o b u a č a s u ) , b ) s h o d o v é ( o s o b y ) a c ) v i d u ) ; 3. ZVUKOVÉ (d r u h y i n t o n a c í , t e m p o ř e č i , p a u z y atd.); 4. FRAZEOLOGIZOVANÉ OBRATY pro některé druhy komunikačních funkcí. Rovněž pro další druhy komunikativních jsou v jazyce konstituovány výpovědní formy jako jejich ukazatele. Jde o: 1. KF VYBÍDNUTÍ předpokládající jistou míru spoluúčasti adresáta (Vybízím tě, abys ještě neodcházel. – Posaď se u nás ap.); 2. KF VÝZVY jako důrazného vybídnutí (Vyzývám tě, abys mluvil pravdu!); 3. KF VAROVÁNÍ, VÝHRŮŽKY nebo VÝSTRAHY jako druh žádosti, jejíž nerespektování může mít pro adresáta nepříznivé důsledky (Nezlob, nebo nepojedeš na hory! Varuji tě, abys tam chodil! Ne, abys nepřišel! Ať tam nezlobíš!); 4. KF NÁVRHU, RADY (DOPORUČENÍ) adresátovi na uskutečnění nebo neuskutečnění takové činnosti, kterou mluvčí považuje (vzhledem k adresátovi) za přiměřenou (Navrhuji ti, abys s tím již nečekal); 5. KF DOVOLENÍ mají imperativní formu, jíž mluvčí reaguje na něčí žádost o dovolení (Jen klidně běžte); 6. KF PŘÁNÍ splnitelného/nesplnitelného jako projev touhy mluvčího, aby zůstal zachován stav věcí hodnocený jím jako příznivý, popř. aby se změnil k lepšímu (Kéž by se dcera stále tak dobře učila. Kéž by se otec uzdravil!).

6

Výše uvedenou gramatickou problematikou se zabývá klasická větně-závislostní členská skladba nevalenční. Skladební vyučování obvykle začíná tříděním vět podle postoje mluvčího a komunikativními funkcemi výpovědi. Dále se přistupuje ke stavbě věty jednoduché slovesné s návazností na znalost slovních druhů a mluvnických významů osoby, čísla a pádu a jejich forem. Tím se učí žáci poznávat skladební a významové vztahy mezi slovy ve větě. Naše syntaktická pomůcka se zabývá především valenčně-intenčním pojetím skladby tak, jak se objevuje ve výuce na základních, středních a vysokých školách od 70. let minulého století. Viz KAMIŠ, K. – NEKVAPIL, J.: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole. Praha, SPN 1987 a následně i v učebnicích českého jazyka ve skladbě na všech stupních. Např.: KAMIŠ, K. 1994. Český jazyk pro 2. ročník základní školy. [*JANÁČKOVÁ, B., ZIMOVÁ, L.] PANSOFIA, Praha 1994 nebo KAMIŠ, K. 1995. Český jazyk pro 3. ročník základní školy. [*JANÁČKOVÁ, B.] PANSOFIA, Praha 1995 anebo KAMIŠ, K. 1998. Český jazyk pro 4. ročník. [*JANÁČKOVÁ, B., ZIMOVÁ, L.] PANSOFIA, Praha 1998. Pro druhý stupeň ZŠ např.: KAMIŠ, K.: Diktáty od šestky do devítky. [*HANZOVÁ, M., PŘÍBORSKÁ, O.] FRAGMENT, 8. vydání, 2000; *KAMIŠ, K. 1997. Český jazyk s pravopisem pro dvouleté rodinné školy. [DLOUHÝ, M.] FORTUNA, Praha 1997; KAMIŠ, K. 1998. 1999. 2000. Sloh od šestky do devítky. [*HANZOVÁ, M., PŘÍBORSKÁ, O.] FRAGMENT, 5. vydání 2000; *KAMIŠ, K. 1999. Pravopisná čítanka pro základní školu. Texty a pravopisná cvičení s úkoly a klíčem [DLOUHÝ, M.] FORTUNA, Praha 1999. PODĚKOVÁNÍ RECENZENTKÁM SKRIPTA Je naší milou povinností poděkovat r e c e n z e n t k á m PaedDr. J a r o m í ř e Š i n d e l á ř o v é , CSc. a PaedDr. M a r i i H a n z o v é , CSc. Autorem bylo přihlédnuto k jejich cenným připomínkám a jejich následné využití přispělo k celkovému zkvalitnění rukopisu.

7

NEZÁVISLOSTNÍ SKLADBA NEZÁVISLOSTNÍ SKLADBA rozkládá větu na tzv. BEZPROSTŘEDNÍ components). Analýza na složky věty v koncepci frázové struktury: (13)

(i) (ii) (iii) (iv) (v) (vi)

SLOŽKY

(immediate

Sentence → NP + VP NP → T + N VP→ Verb + NP T→ the N→ man, ball atd. Verb hit atd.

Každé pravidlo typu X → Y je nutno chápat jako pokyn přepiš X jako Y. Potom (14) lze nazvat derivací věty the man hit the ball; číslice na pravé straně každé řádky označují pravidlo gramatiky (13), kterého bylo použito při utvoření této řádky z řádky předcházející. (14) Derivace věty: Sentence NP + VP (i) T + N + VP (ii) T + N + Verb + NP (iii) the + N + Verb + NP (iv) the + man + Verb + NP (v) the + man + hit + NP (vi) the + man + hit + T + N (ii) the + man + hit + the + N (iv) the + man + hit + the + ball (v) Druhá řádka v (14) je vytvořena z první řádky přepsáním symbolu Sentence jako NP + VP podle pravidla (13i). Třetí řádka vznikla z druhé přepsáním NP jako T + N ve smyslu pravidla (13ii), tj. VP→ Verb + NP atd. Derivaci (14) lze zobrazit tímto diagramem: (15) Sentence NP (noun phrase)

VP (verb phrase)

T

N

Verb

NP

the

man

hit

T

N

the

ball

8

Diagram (15) poskytuje menší množství informace než derivace (14). Neříká nám totiž, v jakém pořadí byla pravidla v (14) aplikována (N. Chomsky). Českou větu Pilný žák píše úkol můžeme v diagramu (15) rozepsat: ↓VĚTA↓

↓NOMINÁLNÍ FRÁZE 1↓

↓VERBÁLNÍ FRÁZE↓

↓ADJEKTIVUM ↓v nom. (A1)

↓SUBSTANTIVUM ↓v nom. (N1)

↓VERBUM ↓VFpers

↓NOMINÁLNÍ FRÁZE 2 substantivum ↓v akuz. (N4)

pilný

žák

píše

úkol

9

SKLADBA VĚTNĚČLENSKÁ ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ A JEJÍ ŠKOLNÍ POJETÍ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE ODDÍLY SKLADBY PROBÍRANÉ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH Podle charakteru skladebního popisu struktury věty a jejich částí či popisu struktury souvětí a jeho částí, popř. popisu textu a jeho částí lze školní závislostní větněčlenskou skladbu nevalenční dělit na pět oddílů, tak, jako to činí skladba určená pro základní a střední školy, včetně škol vysokých: 1. SYNTAGMATIKU, 2. SKLADBU VĚTNOU, 3. SKLADBU POLOVĚTNOU, 4. SKLADBU SOUVĚTNOU a 5. SKLADBU TEXTOVOU. 1. SYNTAGMATIKA SYNTAGMATIKA pojednává o způsobech spojování slov (větných členů) ve větě. Syntagma (sklad) je nejmenší významové a gramaticky ztvárněné spojení dvou plnovýznamových slov ve větě. SYNTAGMATIKA se zabývá syntagmaty URČOVACÍMI, PŘISUZOVACÍMI, PŘIŘAĎOVACÍMI a PŘISTAVOVACÍMI a prostředky na vyjadřování skladebních vztahů v syntagmatu, tj. p r o s t ř e d k y t v a r o s l o v n ý m i , s k l a d e b n í m i , z v u k o v ý m i a g r a f i c k ý m i ; rovněž z p ů s o b y v y j a d ř o v á n í s y n t a k t i c k ý c h v z t a h ů SHODOU (KONGRUENCÍ), ŘÍZENOSTÍ (REKCÍ) a PŘIMYKÁNÍM (ADJUNKCÍ). 1.1 URČOVACÍ SKLAD (determinační syntagma) vyjadřuje vztah p o d ř a z e n o s t i , čili vztah. Jeden větný člen v určovacím skladu určuje druhý (nové → auto, psát → dopis). Větný člen, jehož význam se blížeji určuje, je n a d ř a z e n ý m č l e n e m (auto); větný člen, který svým významem blíže určuje význam nadřazeného členu, je p o d ř a z e n ý m v ě t n ý m č l e n e m (nové). NADŘAZENÝ ČLEN určovacího skladu může být vyjádřen a) SUBSTANTIVEM (podstatným jménem (nové → AUTO)), b) SLOVESEM (verbem (psát → KNIHU)), c) ADJEKTIVEM (přídavným jménem (velmi → NADANÝ)) nebo d) PŘÍSLOVCEM (adverbiem (velmi → USILOVNĚ)). Výrazy u r č u j í c í (v určovacím skladu) jsou ve větě rozvíjejícími větnými členy, a to PŘÍVLASTKEM (atributem (NOVÉ → auto, ŠTÍHLÁ → dívka)), PŘEDMĚTEM (objektem (psát → DOPIS)) nebo PŘÍSLOVEČNÝM URČENÍM (adverbiale (psát → NA TABULI)). URČOVACÍ

SKLAD

SUBORDINAČNÍ

1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD PŘISUZOVACÍ SKLAD (predikační syntagma) je vztažení přísudku (P) k podmětu věty (S); je to AKTUALIZAČNÍ, VĚTOTVORNÝ AKT (Auto ⇔ jede, Žák ⇔ píše← (úkol)). Základní přisuzovací kategorie slovesa jsou ZPŮSOB, ČAS a OSOBA. Výrazy, které jsou ve větě spojeny přisuzovacím vztahem, jsou z á k l a d n í , h l a v n í v ě t n é č l e n y : PŘÍSUDEK (predikát, P) a PODMĚT (subjekt, S) symbolicky zapsáno S ⇔ P.

10

1.3 PŘIŘAĎOVACÍ SKLAD PŘIŘAĎOVACÍ SKLAD (koordinační syntagma) vyjadřuje syntaktické spojení dvou nebo více větných členů, které jsou s k l a d e b n ě r o v n o c e n n é . KOORDINACÍ se netvoří (nové) větné členy, nýbrž se znásobují. Rozlišujeme č l e n s k o u a v ě t n o u a) SLUČOVACÍ koordinaci (otec a matka), b) ODPOROVACÍ koordinaci (ne otec, ale matka), c) STUPŇOVACÍ koordinaci (otec, ba i matka), d) VYLUČOVACÍ koordinaci (otec, nebo matka), e) DŮSLEDKOVOU koordinaci (otec, proto i matka). 1. 4 PŘISTAVOVACÍ SKLAD VZTAHEM APOZICE je spojeno d v a n e b o v í c e s k l a d e b n í c h č l e n ů t é ž e členské platnosti, které z hlediska významového označují týž jev s k u t e č n o s t i . Např. B. HRABAL, VÝZNAMNÝ PROZAIK, napsal Ostře sledované vlaky. Na počátku školního roku se koná imatrikulace NOVÝCH STUDENTŮ, POSLUCHAČŮ PRVNÍCH ROČNÍKŮ. 1.4 FORMÁLNÍ STAVBA SYNTAGMAT Sklady mají vedle své stránky významové (sémantické) i formální stránku. Jde o prostředky a způsoby, jimiž se sklady ve spisovné češtině tvoří. 1.4.1 PROSTŘEDKY VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ Prostředky vyjadřování syntaktických vztahů v skladech jsou a) TVAROSLOVNÉ (s l o v n ě d r u h o v á p ř í s l u š n o s t v ě t n é h o č l e n u , t v a r y o h e b n ý c h s l o v n í c h d r u h ů , m l u v n i c k é s l o v n í d r u h y : p ř e d l o ž k y a s p o j k y ); b) SKLADEBNÍ (p o ř á d e k s l o v ) a c) ZVUKOVÉ (m e l o d i e , d ů r a z , p a u z y ). 1.4.2 ZPŮSOBY NA VYJADŘOVÁNÍ SYNTAKTICKÝCH VZTAHŮ Způsoby na vyjadřování syntaktických vztahů jsou s h o d a , ř í z e n o s t a p ř i m y k á n í : 1.4.2.1 SHODA 1.4.2.1.1 URČOVACÍ SKLAD Podřazený člen se shoduje s nadřazeným členem úplně nebo částečně v r o d ě jmenném, čísle a pádě. 1.4.2.1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD Sloveso v přísudku se shoduje s podmětem v o s o b ě , č í s l e , e v . j m e n n é m r o d ě . 1.4.2.2 ŘÍZENOST Jde o způsob spojení, při němž sloveso (nadřazený člen) si vynucuje na podstatném jménu (podřazený člen) u r č i t o u f o r m u (p á d ). 1.4.2.3 PŘIMYKÁNÍ Je takový způsob spojení, při němž se významová sounáležitost členů skladu naznačuje jen skladebně (slovosledem, intonačně), tj. není vyjádřena ani shodou a ani řízeností.

11

2. SKLADBA VĚTNÁ I. Podle obsahu a sdělné platnosti se výpovědi člení na o z n a m o v a c í , t á z a c í , r o z k a z o v a c í a z v o l a c í . Postoj mluvčího ke sdělované skutečnosti se projevuje také kladnou nebo zápornou podobou výpovědi. II. Podle složitosti gramatické stavby věty (výpovědi) se rozlišují v ě t y j e d n o d u c h é a věty složené neboli souvětí. Jednoduché věty se dělí na v ě t y d v o j č l e n n é a j e d n o č l e n n é . DVOJČLENNÉ VĚTY jsou v ě t y s r o z č l e n ě n ý m p r e d i k a č n í m j á d r e m n a č á s t p o d m ě t o v o u a č á s t p ř í s u d k o v o u , a to i v těch případech, kdy je podmět nevyjádřený. – JEDNOČLENNÉ VĚTY jsou tvořeny tzv. v ě t n ý m z á k l a d e m (predikačním centrem) j e d n o č l e n n é v ě t y . Dělí se na s l o v e s n é d v o j č l e n n é v ě t y nebo n e s l o v e s n é j e d n o č l e n n é v ě t y . Větné členy, které jsou stavebními jednotkami věty, se dělí na ZÁKLADNÍ VĚTNÉ ČLENY (p o d m ě t a p ř í s u d e k ) a na ROZVÍJEJÍCÍ VĚTNÉ ČLENY (p ř í v l a s t e k , p ř í s t a v e k ; p ř e d m ě t , p ř í s l o v e č n é u r č e n í ). 3. SKLADBA POLOVĚTNÁ SYNTAX POLOVĚTNÁ zahrnuje ty případy syntagmatu (skladu), které j s o u t v o ř e n é člensky a polovětně, tj. jeden člen syntagmatu je vyjádřen větným č l e n e m a d r u h ý t z v . p o l o v ě t n o u k o n s t r u k c í . Jde o konstrukce DOPLŇKOVÉ (p ř e c h o d n í k o v é v a z b y ), o b r a t y s p ř í d a v n ý m i j m é n y s l o v e s n ý m i , obraty s infinitivem a přístavkové konstrukce. 4. SKLADBA SOUVĚTNÁ Podle počtu vět v souvětí se tradičně rozděluje souvětí na j e d n o d u c h é a s l o ž e n é (složité). Podle charakteru syntaktického vztahu mezi větami v souvětí se tradičně souvětí člení na s o u ř a d n é a p o d ř a d n é . 5. SKLADBA TEXTOVÁ Syntax textová se zabývá syntaktickou problematikou výstavby, typů a funkcí textů jako celku.

12

SKLADBA ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ STAVBA VĚTY; SKLADEBNÍ VZTAHY A JEJICH VYJADŘOVÁNÍ; VĚTNÉ ČLENY Z HLEDISKA KLASICKÉ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ SKLADBY NEVALENČNÍ

VĚTNÉ ČLENY VĚTNÉ ČLENY jsou skladební funkce významových slov ve větě v podobě skladebních dvojic (syntagmat). V současné spisovné češtině se rozlišují tyto větné členy: z á k l a d n í člen věty jednočlenné; podmět a přísudek; přívlastek a přístavek, předmět, příslovečné určení; doplněk. VĚTNÝMI ČLENY MOHOU BÝT: 1. S y n t a k t i c k á s u b s t a n t i v a (plnící větněčlenskou funkci morfologických substantiv): a) m o r f o l o g i c k á s u b s t a n t i v a (otec, matka, dítě, dům, Jan), b) z p o d s t a t n ě l á a d j e k t i v a (vrchní, telecí, obžalovaný), c) s u b s t a n t i v n í z á j m e n a (já, on), d) z p o d s t a t n ě l á a d j e k t i v n í z á j m e n a (Stále mele svou), e) s u b s t a n t i v n í č í s l o v k y (sto, milion), f) z p o d s t a t n ě l é a d j e k t i v n í č í s l o v k y (První vystoupí z řady), g) z p o d s t a t n ě l é v ý r a z y n e o h e b n é (Každé proč má své proto). 2. S y n t a k t i c k á a d j e k t i v a (plnící větněčlenskou funkci morfologických adjektiv): a) m o r f o l o g i c k á a d j e k t i v a (mladý, jarní), b) a d j e k t i v n í z á j m e n a (můj, tvůj, náš, který, všechen), c) a d j e k t i v n í č í s l o v k y (jeden, dva, tři, čtyři; pět). 3. S y n t a k t i c k á p ř í s l o v c e : a) m o r f o l o g i c k á p ř í s l o v c e (tam, rychle, vpravo), b) a d v e r b i á l n í č í s l o v k y (dvakrát), c) a d v e r b i á l n í v ý r a z y p ř í s l o v e č n é (před rokem). 4. S l o v e s a u r č i t á (padám, padá, sněží). 5. I n f i n i t i v y (psát(i), říci, říct). 6. P ř e c h o d n í k y (jeda, vyjed). 7. P ř í č e s t í t r p n é (celkem vzato). 8. V e d l e j š í v ě t y . VĚTNÝMI ČLENY NEBÝVAJÍ: 1. P ř í v ě t n é v ý r a z y : a ) k o n t a k t o v é (Co by se jí mohlo stát, že jo?), b) n a z a č á t k u v ý p o v ě d i (Tak byl jednou hloupý Honza…), c) m o d á l n ě h o d n o t í c í (Vážně, jdete už?), d) v ý p l ň k o v é v ý r a z y (On jako přijde…),

13

e) v o k a t i v (Karle, brzo napiš! – mimo vokativní věty Karle!), f) c i t o s l o v c e a p e l o v á a e x p r e s i v n í (Br, to je vedro! – mimo citoslovečné věty Br!), g) č á s t i c e p ř i t a k a c í a z á p o r n é (Ano, půjdu. Ne, nepůjdu. – mimo částicové věty Ano. Ne.). 2. N a v a z o v a c í v ý r a z y n a v a z u j í c í v ě t u n a p ř e d c h o z í t e x t (Jak jsem říkal, moji rodiče to neviděli rádi). 3. G r a m a t i c k á s l o v a a v ý r a z y v e v ě t ě a ) p ř e d l o ž k y (Našel ženu prostřednictvím inzerátu), b) spoj k y, c ) s p o j o v a c í p ř í s l o v c e (Ordinujeme kromě středy), d) p ř í s l o v c e a z á j m e n a o d k a z o v a c í (Kde se pivo vaří, tam se dobře daří!), e) s p o n o v á s l o v e s a (být), f) m o d á l n í s l o v e s a (moci, smět, musit, mít, chtít), g ) f á z o v á s l o v e s a (začít, přestat), h) z v r a t n é se, si, ch) č á s t i c e (tak, nuže, nu). SKLADEBNÍ VZTAHY VE SKLADBĚ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ SYNTAKTICKÉ VZTAHY vycházejí z toho, že slova (výrazy), které plní ve větě funkci větných (syntaktických) členů, jsou ve vzájemných vztazích. Tyto vztahy se označují jako SKLADEBNÍ (syntaktické). Skladební vztahy vytvářejí skladební strukturu věty. Syntaktické vztahy v současné spisovné češtině jsou dvojího druhu: 1. Členy spojené skladebním vztahem nejsou na stejné úrovni. J e d e n j e d r u h é m u nadřazen a ten jemu zase podřízen; vznikají tak skladební dvojice. 2. Členy spojené skladebním vztahem jsou na stejné úrovni, tj. nejsou ve vztahu vzájemné nadřazenosti a podřazenosti, čili nejsou ve vztahu skladební závislosti. Vznikají tak skladební skupiny. SKLADEBNÍ VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH DVOJIC Věty jsou tvořeny skladebními (větnými, syntaktickými) dvojicemi. Viz PLANIMETRICKÝ ROZBOR VĚTY SLOVESNÉ JEDNODUCHÉ: Osenická škola srostla s osudy rodu Foersterova. Tuto větu tvoří skladební dvojice: Osenická škola, škola srostla, srostla s osudy, rodu Foersterova. ↓PŘÍSUDEK ↓PODMĚT škola srostla ↓PŘÍVLASTEK ↓PŘEDMĚT Osenická s osudy ↓PŘÍVLASTEK rodu ↓PŘÍVLASTEK Foersterova

14

Mezi členy existuje VZTAH ZÁVISLOSTI. Ty členy, které stojí hierarchicky výše, se označují jako ČLENY ŘÍDÍCÍ (Osenická ŠKOLA, ŠKOLA SROSTLA, SROSTLA s osudy, RODU Foersterova) a členy chápané jako postavené hierarchicky níže se označují jako ČLENY ZÁVISLÉ (např. OSENICKÁ škola, ŠKOLA SROSTLA, srostla S OSUDY, rodu FOERSTEROVA). PŘISUZOVACÍ DVOJICE se považuje ZA ZÁKLAD VĚTY (za základní větnou dvojici) a PODMĚT S PŘÍSUDKEM ZA ZÁKLADNÍ VĚTNÉ ČLENY. Vztah mezi členy ve skladební dvojici se dále v tradiční větnězávislostní skladbě dále specifikuje z hlediska v ý z n a m o v é h o (sémantického) na vztah PŘISUZOVÁNÍ (predikace) a URČOVÁNÍ (determinace). I. PŘISUZOVÁNÍ je a k t u á l n í v z t a ž e n í nějaké č i n n o s t i (pracovat), s t a v u (ležet) nebo v l a s t n o s t i (být slepý/slepým) k j e j i c h n o s i t e l i – z p r a v i d l a j d e o přisouzení znaku nějaké podstatě. Aktuální vztažení nějakého příznaku znamená v češtině jeho časové a způsobové zařazení. 1. ČAS SLOVESNÝ vyjadřuje, zda se slovesný děj koná v přítomnosti (čas PŘÍTOMNÝ; Píšu) nebo se konal v minulosti (čas MINULÝ; Psal-0 jsem) anebo se bude konat v budoucnosti (čas BUDOUCÍ; Budu psát (ned.); Napíš-u (dok.)). 2. ZPŮSOB SLOVESNÝ je o z n a m o v a c í (oznamuje děj jako skutečný či jistý (Píš-u), r o z k a z o v a c í (vyjadřuje rozkaz nebo přání; Piš-0!) nebo p o d m i ň o v a c í (Psal-0 bych) anebo děj podmíněný, který by nastal, kdyby se splnila jistá podmínka. II. VZTAH URČOVÁNÍ neboli SUBORDINAČNÍ se vyjadřuje v současné spisovné češtině SHODOU (kongruencí) nebo ŘÍZENOSTÍ (rekcí) anebo PŘIMYKÁNÍM (adjunkcí). FORMÁLNÍ VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ VE SKLADEBNÍCH DVOJICÍCH 1. SHODA (KONGRUENCE) ZÁVISLÝ ČLEN přejímá mluvnické kategorie členu řídícího, tj. s h o d u j e s e s n í m (v p á d ě , č í s l e , j m e n n é m r o d ě , s l o v e s n é o s o b ě ). Rozlišujeme shodu: a) SHODA V PŘÍSUDKU aa) SHODA U PŘÍSUDKU SLOVESNÉHO Přísudkové sloveso se s podmětovým podstatným jménem shoduje v o s o b ě a v č í s l e (popř. ve j m e n n é m r o d ě za předpokladu, vyjadřuje-li přísudkové sloveso jmenný rod; u mužského rodu v množném čísle též podle ž i v o t n o s t i a n e ž i v o t n o s t i ). Např.: Otec zaspal-0. Matka zaspal-a. Dítě zaspal-o. Žáci už odešl-i. Počítače nepracoval-y. Chlapci se vrátil-i. Dívky se vrátil-y. Stromy rostl-y pomalu. Děvčata zametal-a košťaty. ab) SHODA U PŘÍSUDKU JMENNÉHO SE SPONOU Tvarově se shoduje jmenná část přísudku s podmětem (u přídavných jmen v rodě, čísle a pádě; u podstatných jmen v čísle, někdy i v pádě a v rodě), např.: Otec je nemocn-ý. Otec je nemocen-0. Sestra je velmi často nemocn-á/nemocn-a. Moje matka je učitelk-a/učitelkou. Otec je učitel-0/učitel-em. b) SHODA V PŘÍVLASTKU

15

Jde o shodu v rodě, čísle a pádě, např. nové auto, nový vůz, mladá žena; u mužských podstatných jmen v mn. č. též podle životnosti, např. otcovi přátelé – otcovy knihy. ba) SHODA U ADJEKTIVNÍHO PŘÍVLASTKU Adjektivní přívlastek se shoduje s řídícím podstatným jménem v rodě, čísle a pádě, např. po matčině smrti, současný pop, moderní jazz, současná hudba. ZÁMĚRNÉ PORUŠOVÁNÍ SHODY V RODĚ Někdy dochází k záměrnému porušování shody v rodě, např. ty kluku líná, ty kluku zlatá. V těchto kongruentních konstrukcích stává adjektivum vždy za řídícím substantivem. bb) SHODA U SUBSTANTIVNÍHO PŘÍVLASTKU Substantivní přívlastek se shoduje s řídícím substantivem: a) v pádě, čísle, ale nikoli v rodě, např. chudák (přívlastek) maminka; b) v pádě, čísle a rodě, např. chudák (přívlastek) tatínek – zde jde o shodu nahodilou. c) SHODA V DOPLŇKU ca) Adjektivní doplněk se shoduje se substantivem, na němž závisí v r o d ě , č í s l e a p á d ě , např. bratr se zdál nemocen/nemocný/nemocným; cb) v některých typech se závislost doplňku na řídícím substantivu vyjadřuje r e k c í , např. Studenti ho zvolili svým mluvčím. SKLADEBNÍ PRAVOPIS SHODY PŘÍSUDKU S PODMĚTEM U jmenného přísudku se sponou (resp. u doplňku) se v r o d ě shoduje jednak p ř í č e s t í (stejně jako u slovesného přísudku), jednak p ř í d a v n é j m é n o . Syntaktický pravopis pravopisně měkkých nebo pravopisně tvrdých písmen i/y (nikoli hlásek měkkých nebo tvrdých, čili zvuků mateřštiny) u jmenných tvarů přídavného jména nebo v příčestích se řídí těmito pravidly: Je-li podmětem věty jméno rodu mužského životného v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen pravopisně měkké písmeno -i. (Chlapci byl-i zvědav-i na nového učitele.) Je-li podmětem věty jméno rodu mužského neživotného v množném čísle nebo jméno rodu ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen pravopisně tvrdé písmeno -y. (Schody byl-y poškozen-y. Dívky byl-y zvědav-y na novou učitelku.) Tvoří-li podmět věty několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní pravopisně měkkého písmene -i nebo pravopisně tvrdého písmene -y těmito pravidly: Je-li mezi jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží ovšem na postavení podmětu vzhledem k slovesnému přísudku: Předchází-li podmět věty před přísudkem, píše se pravopisně měkké písmeno -i vždy. (Jan i Jana šl-i večer do kina.) Následuje-li podmět věty až za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména několikanásobného podmětu, pokud je toto (skladebné) jméno v množném čísle. (Cvičil-y žákyně a žáci. – Cvičil-i žákyně a žáci.– Do kina šl-y všechn-y dívky, ale jen jeden hoch. – Do kina šl-i všechny dívky, ale jen jeden hoch.) Není-li mezi (skladebnými) jmény v podmětu věty jméno mužského rodu životného, píše se pravopisně tvrdé písmeno -y. (Kalamář a tužka ležel-y na stole.)

16

2. ŘÍZENOST (REKCE) Člen řídící předpisuje pád závislého jména (jde tu o vazebné doplnění členu řídícího), např. číst KNIH-U, toužit PO ŽEN-Ě. Rekcí se vyjadřuje i závislost přívlastkového substantiva, např. četba knihy ← číst knihu, služba zákazníkům ← sloužit zákazníkům, objevení planety ← objevit planetu. Rekcí se rovněž vyjadřuje i závislost doplňku a) substantivního (Studenti zvolili Petra svým mluvčím/za svého mluvčího/jako svého mluvčího) nebo b) adjektivního (Lékař Karla uznal neschopným). 3. PŘIMYKÁNÍ (ADJUNKCE) Podoba členu závislého nevyplývá z vlastností členu řídícího, nýbrž z významového vztahu k němu (jde tu jak o nevazebné, tak i o neshodové doplnění členu řídícího), např. koš NA ODPADKY, procházet se před domem, za domem, okolo domu aj., nezmlknout celou cestu. VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH SKUPIN PŘIŘAĎOVÁNÍ (KOORDINACE) 1. SKUPINA KOORDINAČNÍ A. PARATAXE Vztah mezi členy koordinační skupiny se vyjadřuje spojovacími prostředky souřadicími, např. otec a matka. Toto spojení je s p o j k o v é s p o j e n í . Nebo členy syntaktické skupiny jsou spojeny b e z e s p o j e č n ě , např. otec, matka. Spojovacími prostředky jsou buď spojky (a, i, ale, nebo, ba), nebo příslovce (dokonce, třeba aj.). B. HYPOTAXE V některých případech se vyjadřuje koordinace hypotakticky, tj. prostřednictvím výrazů podřadicích, např. otec s matkou ap. PŘISTAVOVÁNÍ (APOZICE) 2. SKUPINA APOZIČNÍ A. SPOJENÍ NESPLÝVAVÉ Při spojení nesplývavém jsou členy apoziční skupiny odděleny pauzou a v písmu nejčastěji čárkou, např. Praha, hlavní město České republiky. B. SPOJENÍ SPLÝVAVÉ Při spojení splývavém není mezi členy apoziční skupiny pauza nebo v písmu čárka, např. profesor Novotný.

17

VALENČNÍ SKLADBA VALENCE SLOVESNÁ

ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY (ZVS) Z á k l a d o v é v ě t n é s t r u k t u r y jsou i z o l o v a n é věty obsahující pouze h o l é větné členy tvořící tzv. m i n i m á l n í větu (např. Slunce svítí. Pejsek vrtí ocáskem. Lékař uznal studenta nemocným). Jsou konstruovány, konstituovány valenčním potenciálem slovesa v pozici verba finita (VF), tj. slovesa určitého buď ve tvaru osobním (personálním) nebo neosobním (nepersonálním). ZVS v a l e n č n í se zobecňují buď na nižším stupni zobecnění v rovině s l o v n í c h d r u h ů (např. Úroda závisí na počasí se zapisuje pomocí symbolů (N) – VFpers – na N), nebo na vyšším stupni specifikace v rovině v ě t n ý c h č l e n ů (např. Úroda závisí na počasí = S (podmět) – P (přísudek) – O (předmět)) ve větných v z o r c í c h reprezentujících v a l e n č n í p o t e n c i á l s l o v e s a v pozici v e r b a f i n i t a , např. slovesa záviset. Sloveso ZÁVISET podle valenčního slovníku spisovné češtiny s názvem SLOVESA PRO PRAXI. VALENČNÍ SLOVNÍK NEJČASTĚJŠÍCH ČESKÝCH SLOVES uvádí jednu z jeho valencí typu: Úroda závisí na počasí = II. b ý t n ě č í m p o d m í n ě n : něco – závisí – na něčem/na někom. Val 1: S nom [sit]; Val 2: na S loc [sit] v [qual] v [temp] v [hum]//na tom, rel SENT: Obžalovaný věděl, že na odpovědi závisí jeho život, a to vedle: Val 1 – VF – Val 2: I. b ý t o d k á z á n : někdo – závisí – na někom/na něčem. Val 1: S nom [hum]; Val 2: na S loc [hum] v [qual]: Tělesně postižení závisí na dobročinnosti sponzorů a nadací. – P r o porozumění uvedeného zápisu je nutno se seznámit s popisem zpracování hesel v tomto slovníku, se seznamem zkratek a značek a význa mových r ys ů (tendencí) uved ených sloves! VĚTNĚ-KONSTITUTIVNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN Z HLEDISKA VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY 1. V ý z n a m o v á b á z e s l o v n í h o d r u h u je zastupována v ý z n a m o v o u s l o ž k o u s y m e t r i c k é h o j e d n o z n a č n é h o z á k l a d n í h o j a d e r n é h o z n a k u . 2. F u n k č n í p ř í z n a k je zastupován příslušnou funkcí, která splňuje požadavek symetričnosti jednoty významu a funkce. 3. S y m b o l y S (substantivum, podstatné jméno), A (adjektivum, přídavné jméno), V (verbum, sloveso), C (cirkumstantivum, slovo okolností, příslovce) vyjadřují významovou bázi základních slovních druhů češtiny. 4. S y m b o l y s, a, v, c jsou pak zápisem sekundárních funkcí základních slovních druhů. 5. U základových větných konstrukcí lze pracovat s následujícím zápisem: Sc (komárek bzučí; chytil komárka); Sa (pískot komárka); Sv (tento hmyz je komárek); Sc (odletěl s komárkem) (viz MČ (2)). Tedy Ss j e p o d s t a t n é j m é n o s f u n k č n í m p ř í z n a k e m podstatného jména.

18

PRIMÁRNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN Z hlediska v ě t n ě - k o n s t i t u t i v n í c h f u n k c í p o d s t a t n ý c h j m e n tvoří funkční jádro pádu jeho p r i m á r n í funkce Ss (tj. p o d m ě t o v é funkce substantiv (KOS zpívá) a komplement, adjunkt p ř e d m ě t o v ý (chytil KOSA)). P r i m á r n í f u n k c e Ss zahrnuje nominativní podmět s vnitřní sémantickou klasifikací: 1. N (nominativ; 1. p.) ve funkci podmětu (KOS zpívá), 2. G (genitiv; 2. p.) ve funkci podmětu (G záporový: V Labi ubylo VODY; G množství: Přibylo nám PRÁCE; G numerativní: Z auta vystoupilo PĚT LIDÍ). 3 . O b j e k t o v ý ( p ř e d m ě t o v ý ) k o m p l e m e n t Ss (Chytil KOSA). SEKUNDÁRNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN S e k u n d á r n í f u n k c e Sc (tj. o k o l n o s t n í pády ve funkci adverbiálního komplementu a suplementu, či adjunktu (přiletěl S KOSEM)). Další sekundární funkce tvořící samostatný funkčně-sémantický okruh jsou: Sa (hlas KOSA) představuje rozvíjecí derivační strukturu s větněčlenskou interpretací neshodného p ř í v l a s t k u a sekundární funkce typu Sv (Tento pták JE KOS) představuje soubor větných vzorců založených na slovese být; ze syntaktického hlediska je komplement označován jako p r e d i k a t i v u m . PROSTÉ A PŘEDLOŽKOVÉ PÁDY Na s e k u n d á r n í f u n k c i typu Sa (hlas KOSA) zahrnující substantiva v syntaktické funkci a t r i b u t u (přívlastku) neshodného se podílejí i pády p ř e d l o ž k o v é , např. přednáška O N E R U D O V I ← přednáší O N E R U D O V I ; sémantická (významová) funkční pozice tohoto typu je závislá na transformačně nadřazené konstrukci. S e k u n d á r n í f u n k c e typu Sv, kdy podstatné jméno je ve funkci p r e d i k a t i v u (významového přísudku) s ohledem na významy předložkových pádů s významy lokálních určení (Šaty jsou V E S K Ř Í N I ), temporálních určení (Stalo se to V Z I M Ě ) a dalších významů adverbiální povahy (Dům je O DVOU P O D L A Ž Í C H ). S e k u n d á r n í f u n k c e Sc zahrnuje nevalenční příslovce. V ý r a z o v ý charakter pozic základových větných struktur je p r i m á r n ě uváděn v p á d e c h s u b s t a n t i v (např. Slunce svítí; S – P; (N1) – VFpersonální), popř. a d j e k t i v (Babička byla hodná; S – Psložený; (N1) – VFpersonální kopulativní + A1). V s u b s t a n t i v n í p o z i c i mohou vystupovat: 1. Osobní z á j m e n a nebo zájmena v jejich platnosti (Napsal jsem test z češtiny. Pak jsem ho odevzdal. Co píšeš?). 2. Vedlejší věty ve funkčních pozicích ZVS, ať jsou jejich p r i m á r n í m výrazovým prostředkem, nebo s e k u n d á r n í m , jsou vedlejší věty v a l e n č n í (Žák se snažil, aby ve škole uspěl). 3. Vedle uvedených případů u některých predikátů může být vedlejší věta v dané pozici naopak p r i m á r n í m výrazovým prostředkem (Honza věřil, že se brzo uzdraví // Honza věřil v brzké uzdravení). 4. U jiných predikátů není pozice substantivní realizovatelná, např. Naši se rozhodli, že mě dají na gymnázium // dát mne na gymnázium. Zde primární vedlejší věta variuje s i n f i n i t i v e m , tj. s jiným výrazovým prostředkem, než jakým je substantivum. VALENCÍ slovesa tedy rozumíme jeho schopnost vázat na sebe jiná slova a zakládat tak z hlediska skladebního základové větné struktury. Valence českého slovesa staví na rovině slov (lexikálních jednotek) a jejich významů lexikálních s tvaroslovnou rovinou (tj. se

19

slovními ohebnými druhy a jejich tvary nebo se slovy neohebnými) a s rovinou skladební. SLOVESO k sobě poutá jistý počet tvarů slov dalších a stává se tak organizačním centrem věty. SLOVESNÉ VĚTNÉ TYPY PODLE VALENCE Slovesné větné typy podle valence přísudkového slovesa jsou JEDNOČLENNÉ (Prší), (Kos zpívá. Zebe mě.), TŘÍČLENNÉ (Zachtělo se mu lepšího života. V kuchyni čpělo česnekem. Maminka uvařila oběd. Otec se zdál nemocen/nemocný/nemocným) nebo ČTYŘČLENNÉ (Maminka dennodenně obouvávala malé dítě do botiček. Řidič zavezl vůz do garáže. Lékař uznal studenta neschopným.). DVOUČLENNÉ

Slovesné větné typy podle rozložení funkčních pozic v ZVS rozlišují struktury BEZVALENČNÍ nemající valenci zleva ani zprava (Sněžilo.), JEDNOSTRANNĚ VALENČNÍ S VALENCÍ ZLEVA (Slunce svítí.) nebo Z VALENCÍ ZPRAVA (Mrazí mě. V komíně hučí.), anebo OBOUSTRANNĚ VALENČNÍ (Soud vynesl rozsudek. Praha leží na Vltavě. Pepík se dělal

hloupým. Lékař přiložil obvaz na ránu. Soud shledal obžalovaného vinným.). KLASIFIKACE ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VĚTNĚČLENSKÉHO A SLOVNĚDRUHOVÉHO CHARAKTERU JEJICH VALENČNÍCH POZIC ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY se zobecňují ve VĚTNÝCH VZORCÍCH. VĚTNÉ VZORCE reprezentují valenční potenciál slovesa, které v dané ZVS obsazuje pozici VF. Toto zobecnění se děje buď v rovině SLOVNÍCH DRUHŮ, nebo v rovině VĚTNÝCH ČLENŮ. Např. zápis ZVS věty Pejsek vrtěl ocáskem ve slovních druzích by vypadal takto: N1 – VFpers – N7. Zápis téže ZVS v rovině větných členů by vypadal: S – P – O (S je symbol pro subjekt (podmět), P pro predikát (přísudek) a O pro objekt (předmět)). ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR, se kterými pracujeme v této knižní pomůcce, je jedenáct (J. Novotný). TYPY ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VALENCE PŘÍSUDKU Podle VALENCE PŘÍSUDKU (P, základových větných struktur:

PREDIKÁTU)

rozlišujeme následující typy a podtypy

1. P Tento typ ZVS je utvářen SLOVESY BEZVALENČNÍMI. Zakládají jej SLOVESA NEOSOBNÍ (IMPERSONALIA, VFIMPERSONÁLNÍ, VFNONPERSonální, VFneosobní) a zároveň i BEZPŘEDMĚTOVÁ neboli VFnonpersonální. – Po významové (sémantické) stránce vyjadřují tyto ZVS přírodní jevy (Sněží) a smyslové vjemy (Zvoní). 2. S – P Tento typ ZVS je utvářen SLOVESY JEDNOVALENČNÍMI, a to obsazujícími pozici mluvnického podmětu (tj. pozici levovalenční). Na rovině slovních druhů je reprezentován vzorcem N1 – VFpers, např. Babička spí. Pes štěkal. Slunce svítí. – Z hlediska významového (sémantického) tento typ zakládají slovesa s významem pohybu či jiných tělesných činností (Dítě běží. Pes štěká.) nebo slovesa vyjadřující stavy a vlastnosti, popř. jejich změny (Dítě spí. Babička stárne.). – Typ se slovesy zdát se, stát se, přihodit se, ukázat se ap. vyjadřuje podmětovou pozici větou vedlejší (Zdálo se, ŽE JE TO PRAVDA).

20

3. P – O Tento typ ZVS je utvářen slovesy pouze PRAVOVALENČNÍMI (NEOSOBNÍMI), která na sebe váží pozici OBJEKTOVOU (PŘEDMĚTOVOU), a to pozici s jedním nebo dvěma objekty. A) P – O

Tento typ ZVS zahrnuje slovesa j e d n o v a l e n č n í . Na rovině slovnědruhové je reprezentován následujícími typy: (1) VFNONPERSONÁLNÍ – N4 Tento podtyp je reprezentován předmětem v a k u z a t i v u , např. Zebe mě. – Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy subjektivních stavů tělesných. (2) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u , např. Chutná mně. – Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy subjektivních stavů tělesných i duševních (Otrnulo mu. Ulevilo se mu.). (3) VFNONPERSONÁLNÍ – N2 Tento podtyp je reprezentován předmětem v (partitivním nebo negativním) g e n i t i v u , např. Napadlo sněhu. Ubylo vody. – Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy vyjadřující stavy a jejich změnu (ubýt, ubývat, přibýt, přibývat, napadnout, nedostávat se). (4) VFNONPERSONÁLNÍ – PREP N Tento podtyp je reprezentován jménem v předložkovém pádu (prepozice (předložka) + pád = předložkový pád), např. Došlo k výbuchu. – Z hlediska sémantického (významového) jej zakládají struktury se slovesy s významy stavů a jejich změn. B) P – O1 – O2

Tento typ je konstituován slovesy DVOJVALENČNÍMI, která po významové stránce vyjadřují především duševní stavy. Pádem první předmětové pozice je d a t i v (N3), který vyjadřuje nositele duševního stavu; druhá předmětová pozice vyjadřuje toho (nebo to), co je příčinou duševního stavu. Na rovině slovnědruhové se rozlišují podtypy: (A) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – N2 Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u a g e n i t i v u , např. Zželelo se mu nemocného. (B) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – PREP N Tento podtyp je reprezentován předmětem v d a t i v u a p ř e d l o ž k o v ý m p á d e m , např. Dítěti se zastesklo po rodičích.

21

4. P – AD Tento typ zakládá na pravovalenčním adverbiálním (příslovečném) doplnění sloves, která pojmenovávají smyslové vjemy, s podtypy: A) P – AD

Příslovečná pozice zde má význam m í s t n í (VFnonpers – pred N), např. V uších hučí. – Z hlediska sémantického jej zakládají struktury se slovesy s významy sluchových vjemů s udáním místa s významem kde (Zapraskalo to v podlaze). B) P – AD

1

– AD2

První příslovečná pozice zde má význam m í s t a , druhá p r o s t ř e d k u (VFnonpers – prep N – N7), např. V hospodě čpělo kouřem. 5. P – O – AD Tento typ zakládá na d v o j v a l e n č n í c h n e o s o b n í c h s l o v e s e c h , vážících na sebe pozici objektovou a adverbiální. Zahrnuje tyto podtypy. A) P – O

– ADL

Po sémantické stránce vyjadřují slovesa tělesné pocity. Adverbiální pozice je v pádě předložkovém a objektová v akuzativu nebo dativu: (1) VFNONPERSONÁLNÍ – N4 – PREP N Např. Píchá mě v uchu. (2) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – PREP N Např. Píchlo mu v uších. B) P – O

– ADM

Z hlediska sémantického jej zakládají struktury se slovesy s významy subjektivních stavů tělesných a duševních. Tento typ zakládá na d v o j v a l e n č n í c h n e o s o b n í c h s l o v e s e c h , vážících na sebe pozici OBJEKTOVOU a ADVERBIÁLNÍ. Větný vzorec na rovině slovnědruhové má podobu VFnonpers – N3 – ADV, např. Nemocnému se daří lépe. 6. S – P – O Tento typ zakládá na d v o j v a l e n č n í c h ( p o p ř . t r o j v a l e n č n í c h ) o s o b n í c h s l o v e s e c h (VFpersonální), vážících na sebe (levovalenční) pozice PODMĚTOVÉ (N1) a pravovalenční pozice PŘEDMĚTOVÉ (N4, N3, N2, N7, prep N). Zahrnuje podtypy: (1) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N4 Po sémantické stránce zakládají na slovesech rozmanitého charakteru, např. Žák píše dopis. (2) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N2 Po sémantické stránce zakládají na slovesech s významem vzdalování se a odlučování

22

(Bratr se stranil kamarádů) nebo s významem dosahování a dotýkání se (Výprava dosáhla cíle). (3) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N3 Po sémantické stránce zakládají na slovesech s významem souhlasu a nesouhlasu (Všichni mu nadržovali) nebo na významu nadřazenosti a podřazenosti (Půda patří soukromníkům). (4) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N7 Po sémantické stránce zakládají na slovesech obírat se, zabývat se, zaměstnávat se (Zaměstnávat se problémy) nebo na slovesech s významem duševních stavů a jejich projevů (Podzim hýřil barvami). (5) N1 – VFPERSONÁLNÍ – PREP N Např. Obešel se BEZ pomoci. Zamiloval se DO Evy. Hlásil se K pravici. Byl pyšný NA svou dívku. Pochutnával si NA jeho rozpacích. Vypínal se NAD ostatní. Zajímal se O literaturu. Psal O boji proti AIDS. Ulevil si OD bolesti hlavy. Toužil PO domově. Měl cit PRO spravedlnost. Měl odpor PROTI novotám. Ostýchal se PŘED ženami. Přátelil se S hudebníky. Hrál V kostky. Zápasil VE volném stylu. Zotavoval se Z nemoci. Přimlouval se ZA kamaráda. Pálil ZA dívkou. 7. S – P – AD Tento typ zakládá na o b o u s t r a n n ě o s o b n í c h s l o v e s e c h d v o j v a l e n č n í c h s levovalenční pozicí podmětovou a s pravovalenčním adverbiálním d o p l n ě n í m . Zahrnuje podtypy: A) S

– P – ADL

Zakládá na slovesech vyžadujících doplnění (zprava) příslovečným určením m í s t a (N1 – VFpers – prep N), např. Praha leží na Vltavě. – Po sémantické (významové) stránce zakládá na slovesech vyjadřujících, kde se něco nachází nebo vyskytuje, popř. východisko i cíl pohybu. B) S

– P – ADM

Zakládá na slovesech vyžadujících doplnění (zprava) příslovečným určením z p ů s o b u (N1 – VFpers – prep N), např. Žena vypadala jako strašidlo. – Po sémantické (významové) stránce zakládá na slovesech chování se a počínání si. C) S

– P – ADT

Zakládá na slovesech vyžadujících doplnění (zprava) příslovečným určením č a s u (N1 – VFpers – prep N), např. Zábava se protáhla přes půlnoc. – Po sémantické stránce (významové) zakládá na slovesech s významem trvání a opakování. 8. S – P – ATV Tento typ doplňkový (Atv; atribut verbální) zakládá na oboustranně dvojvalenčních osobních slovesech s pravovalenčním d o p l ň k o v ý m doplněním (N1 – VFpers – A1/A7),

23

např. Matka se zdála unavená, nebo (N1 – VFpers – N1), např. Motivem jejich jednání se zdála nenávist. 9. S – P – O – AD Tento typ zakládá na třívalenčních osobních slovesech s p r a v o v a l e n č n í m o b j e k t o v ý m a a d v e r b i á l n í m d o p l n ě n í m . Zahrnuje podtypy: A) S

– P – O – AD

Na rovině slovnědruhové je tato struktura reprezentována vzorcem N1 – VFpers – N4 – prep N, např. Otec zaparkoval bavoráka do garáže. B) S

– P – O1 – O2 – AD

Na rovině slovnědruhové je tato struktura reprezentována vzorcem N1 – VFpers – N3 – N4 – prepozice N, např. Lékař vytáhl Honzovi třísku z prstu. 10. S – P – O – ATV Tento typ zakládá na třívalenčních osobních slovesech s p r a v o v a l e n č n í m o b j e k t o v ý m a d o p l ň k o v ý m d o p l n ě n í m . Na rovině slovnědruhové je tato struktura reprezentována vzorcem N1 – VFpers – N4 – A7/N7// za A4/N4// jako A4/N4, např. Král ustanovil Honzu svým nástupcem/za svého nástupce/jako svého nástupce. 11. S – PSLOŽENÝ Tento typ je utvářen slovesy neplnovýznamovými s jejich nutným spojením se slovy plnovýznamovými v složeném přísudku. 1. Složený přísudek se slovesem s p o n o v ý m (Pes je šelma. Bratr je učitelem. Loupiti není koupiti.). 2. Složený přísudek se slovesem m o d á l n í m (Všichni museli odejít. Neměl bys tam chodit. Nikdo nesměl zůstat.). 3. Složený přísudek se slovesem f á z o v ý m (Všichni začali zpívat. Světlo přestalo svítit.). VĚTNÉ ČLENY Z HLEDISKA VALENČNÍ SKLADBY Větné členy z hlediska valenční skladby jsou řazeny v pořadí podle závažnosti, jakou mají pro skladební stavbu věty. Na prvním místě je probírán PŘÍSUDEK, jakožto CENTRÁLNÍ větný člen. Na druhém místě pak PODMĚT, jakožto větný člen, který se podílí na skladební stavbě naprosté většiny vět ve spisovné češtině. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že česká věta má nominativní (prvopádový) charakter. PŘÍSUDEK a PODMĚT jsou vždy členy ZÁKLADOVÝMI (větně-konstitutivními). K základovým větným členům patří rovněž PŘEDMĚT (objekt). PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ (adverbiale) a DOPLNĚK (atribut verbální) bývají základovými větnými členy méně často. PŘÍVLASTEK není nikdy větným členem konstitutivním. ZÁKLADOVÁ VĚTNÁ STRUKTURA: Maminka pečuje o dítě. PŘÍSUDEK (P) ↓VERBUM FINITUM PERSONÁLNÍ (VFpers) ↓ pečuje 4 PODMĚT (S) PŘEDMĚT (O ) maminka o dítě

24

PŘÍSUDEK 1. PŘÍSUDEK, čili PREDIKÁT (P), je CENTRÁLNÍM VĚTNÝM ČLENEM, jehož VALENCE utváří (konstruuje, konstituuje) základové větné struktury s PODMĚTEM (Padá sníh) i bez NĚHO (Sněží) a i struktury neverbálního charakteru ve větách neslovesných (ORDINACE, Neuvěřitelné! Neuvěřitelně! Hanba!). Syntaktickou funkci slovesného přísudku ve spisovné češtině plní i některé n e v e r b á l n í v ý r a z y s d ě j o v ý m v ý z n a m e m . Např. Vrabec FRNK na střechu – Vrabec FRNKNUL na střechu apod. 2. Po významové (sémantické) stránce vyjadřuje slovesný přísudek jednak DĚJE, a jednak rozmanité VÝZNAMY NEDĚJOVÉ. SLOVESA DĚJOVÁ vyjadřují děje charakteru mutačního s původcem děje (Zedník nabílil chalupu) nebo bez původce děje (Barva vybledla). SLOVESA DĚJOVÁ vyjadřují děje charakteru nemutačního s původcem děje (Pes štěkal) nebo bez původce děje (Lampa svítí – Stmívá se). PŘÍSUDKY S VÝZNAMY NEDĚJOVÝMI vyjadřují především lokalizaci něčeho (Praha leží na Vltavě), dále přináležitost v širokém smyslu (Pes se vyznačuje vyvinutým čichem) a následně i vztahy podobnosti nebo různosti (Dcera se podobá otci). PODMĚT 1. PODMĚT neboli SUBJEKT (S) je v pojetí valenční skladby vždy větným členem KONSTITUTIVNÍM. Po stránce GRAMATICKÉ zaujímá v základových strukturách pozici LEVOVALENČNÍ s pádovým významem (skladebního) NOMINATIVU (1. pádu), např. SLUNCE svítí. Funkci skladebního nominativu mohou plnit i taková slova, která nemají kategorii pádu. Jde o infinitiv: VYTRVAT nebylo lehké; předložku: NA je předložka a o větu vedlejší (Zdá se, ŽE TO BYLA PRAVDA). 2. Po VÝZNAMOVÉ (sémantické) stránce (viz s é m a n t i c k é r o l e p a r t i c i p a n t ů ) je podmět charakterizován těmi významovými rolemi, které mu přiděluje přísudek. Ve spisovné češtině bývá PŮVODCEM ČI VYKONAVATELEM děje (Zaštěkal pes) nebo jeho NOSITELEM (Neóny září) a i jeho cílem (Obilí se sklízí) či nositelem kvalifikace (Dívka byla krásná. Všichni byli spokojeni). Významové role podmětu lze dále specifikovat na AGENS (MAMINKA myje nádobí), INSTRUMENT (AUTOBUSY rozvážejí cestující), PROCESOR (ŽÁCI cvičili), INICIÁTOR (KOVBOJ žene krávy) atp. Popř. ještě specifičtější významové role podmětu, např. POSESOR (POJIŠŤOVNA vyplatila poškozenému peníze), DONOR (OTEC daroval synovi peníze), PODAVATEL INFORMACE (UČITELÉ oznámili studentům datum konání zkoušek ve zkušebním období zimního semestru). PŘEDMĚT PŘEDMĚT neboli OBJEKT (O) je větný člen závislý na slovese nebo (dějovém) přídavném jménu nebo na výrazu jejich skladební platnosti. Předmět bývá č l e n e m v ě t n ě k o n s t i t u t i v n í m i n e k o n s t i t u t i v n í m . KONSTITUTIVNÍM větným členem je v základových větných strukturách typu: 1. P – O (Zebe mě. Otrnulo mu. Došlo k výbuchu). 2. P – O – Ad (Bolí mě v uchu. Píchá ho pod lopatkou. Nemocnému se daří lépe). 3. S – P – O (Žák čte knihu. Maminka vaří oběd.). 4. S

25

– P – O – Ad (Truhlář protáhl prkno strojem). 5. S – P – O – Atv (Lékař uznal studenta nemocným). 6. S – Psložený (Všichni byli zvědaví na dárky). Mimo uvedené základové větné struktury stojí předmět v ostatních případech jeho užití. Předmět závisí na řídícím členu ŘÍZENOSTÍ (REKCÍ). Po významové stránce předmět vyjadřuje nejvýraznější významovou (sémantickou) roli PATIENTU (Učitel položil knihu na stůl). Jiné sémantické role předmětu jsou např. POSESOR (Otec daroval SYNOVI peníze), BENEFICIENTEM (Zamluvil jsem ti na premiéru lístky), PROŽÍVATELEM (Bolí mě v krku), PODNĚTEM (Kočka uviděla myš). PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ neboli ADVERBIALE (Ad) je větný člen řízený slovesem, přídavným jménem nebo příslovcem, tj. je na nich skladebně závislý. Tato závislost se označuje TERMÍNEM PŘIMYKÁNÍ neboli ADJUNKCE u n e v a l e n č n í h o p ř í s l o v e č n é h o u r č e n í , nebo SLABÁ REKCE u v a l e n č n í h o p ř í s l o v e č n é h o u r č e n í . – Po významové (sémantické) stránce vyjadřuje příslovečné určení okolnosti děje zejména MÍSTNÍ (Přišel jsem do divadla), ČASOVÉ (Přišel jsem před zahájením představení), MÍRY VLASTNOSTI (sytě zelený). Příslovečné určení může být VALENČNÍM za předpokladu, jestliže n á l e ž í d o v a l e n č n í h o p o l e č l e n u ř í d í c í h o nebo NEVALENČNÍ, pokud n e n á l e ž í d o valenčního pole řídícího členu. 1. Je-li příslovečné určení VALENČNÍ, může být členem KONSTITUTIVNÍM nebo NEKONSTITUTIVNÍM. 1.1 KONSTITUTIVNÍM větným členem je příslovečné určení v základových větných strukturách typu: 1. S – Ad (V komíně hučí. V kuchyni čpělo česnekem). 2. P – O – Ad (Bolí mě v krku. Bratrovi se vede mizerně). 3. S – P – Ad (Praha leží na Vltavě. Dítě se chová neurvale). 4. S – P – O – Ad (Řidič zavezl vůz do garáže). 5. S – Psložený (Světlo je rychlejší než zvuk). 1.2 NEKONSTITUTIVNÍM větným členem je příslovečné určení mimo uvedené typy základových větných struktur (Toužil vrátit se domů). 2. NEVALENČNÍ jsou ta příslovečná určení, která nevyplývají z valenčního potenciálu členu řídícího (Otec se vrátil po obědě). Sloveso vrátit se může být VALENČNÍM v případě Otec se vrátil domů, tj. kam?, a nikoli kdy? po obědě. DOPLNĚK DOPLNĚK neboli ATRIBUT VERBÁLNÍ (Atv) je větný člen řízený slovesem/adjektivem a podstatným jménem ZÁROVEŇ. Podstatné jméno bývá PODMĚTEM věty (KLUCI se vrátili unaveni) nebo PŘEDMĚTEM věty (Příjemce obdržel ZÁSILKU poškozenou), popř. příslovečným určením (Proces je urychlován prostředky působícími jako katalyzátor). 1. Valenční doplněk je tehdy, náleží-li do valenčního pole řídícího slovesa, popř. přídavného jména. 1.1 Konstitutivním větným členem je v základových větných strukturách typu: 1. S – P – Atv (Otec se zdál unaven/unavený/unaveným). 2. S – P – O – Atv (Lékař uznal studenta nemocným). 1.2 Nekonstitutivním větným členem je doplněk mimo uvedené typy základových větných struktur.

26

2. Nevalenční doplněk nevyplývá z valenčního potenciálu řídícího slovesa nebo přídavného jména. Např. Chlapci se vrátili unaveni. Sloveso vrátit se váže na sebe v pravovalenční pozici příslovečné určení místa s významem KAM a nikoli doplněk. PŘÍVLASTEK A PŘÍSTAVEK PŘÍVLASTEK neboli ATRIBUT (At) je větný člen řízený podstatným jménem kterékoli členské platnosti, tj. je na něm závislý, a to shodou (malý chlapec), řízeností (četba knihy), slabou rekcí (příjezd do města), přimykáním (dům na rohu). – Po významové (sémantické) stránce přívlastek blíže určuje to, co pojmenovává řídící podstatné jméno. VALENČNÍ PŘÍVLASTEK bývá tehdy, náleží-li do valenčního pole řídícího podstatného jména (vznik světa). NEVALENČNÍ PŘÍVLASTEK nenáleží do valenčního pole řídícího podstatného jména (dům na rohu). PŘÍSTAVEK neboli APOZICE (≡ symbol pro apoziční vztah) může mít skladební platnost kteréhokoli větného členu a může být VALENČNÍ, pokud plní funkci PODMĚTU (Bohumil Hrabal, ≡ významný český prozaik (podmět) napsal Ostře sledované vlaky) nebo PŘEDMĚTU (Úspěšné olympioniky, ≡ majitele zlatých medailí (předmět) vítaly na letišti zástupy fanoušků) nebo NEVALENČNÍ, např. PŘÍVLASTEK Na počátku nového školního roku se konala imatrikulace nových studentů, ≡ posluchačů prvního ročníku (přívlastek) nebo PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ (Přijeli pod Říp, ≡ do krajiny opředené pověstmi (příslovečné určení) o příchodu praotce Čecha). PŘÍSTAVKOVÝ VZTAH je vztah dvou nebo více syntaktických členů, který se podává jako tvrzení totožnosti nevětnou formou. Z hlediska VÝZNAMOVÉHO rozlišujeme APOZICI: 1. Z a ř a z u j í c í a h o d n o t í c í (Moje dcera, ≡ pilná žačka, to dokázala). 2. K o n k r e t i z u j í c í (Vrchol zábavy, ≡ totiž tombola, přišel nakonec). 3. V y s v ě t l u j í c í (Lásky nedošel jen tak, ≡ bez boje). SPOJENÍ VOLNÉ: Členy přístavkové skupiny jsou od sebe odděleny PAUZOU a v písmu nejčastěji ČÁRKOU, např.: Bydlí nedaleko, ≡ v následující ulici. Při výraznější pauze se mezi členy spojenými vztahem přistavování píše DVOJTEČKA, např. Bavili se všichni: ≡ prarodiče, rodiče i děti. Jestliže při volném spojení nestojí člen, který je k předcházejícímu členu ve vztahu přistavování, na konci věty, dělá se v mluvě pauza a v psaném textu se píše čárka nejen před ním, ale i za ním. Např. Praha/ ≡ hlavní město České republiky/ je pro cizince atraktivní nebo Praha, ≡ hlavní město České republiky, je pro cizince atraktivní. SPOJENÍ TĚSNÉ: Mezi členy přístavkové skupiny není v mluvě pauza a v písmu není rozdělovací znaménko, např. spisovatel a básník ≡ Jan ≡ Neruda.

27

NEKONSTITUTIVNÍ VĚTNÉ ČLENY VĚTNÉ STRUKTURY mohou obsahovat s y n t a k t i c k é p o z i c e , j e ž n e j s o u d á n y v a l e n č n í m p o t e n c i á l e m p r e d i k á t o r ů u ž i t ý c h v p o z i c i p r e d i k á t u . Jsou to skladební členy n e k o n s t i t u t i v n í a f a k u l t a t i v n í . Tyto členy se včleňují do e l e m e n t á r n í v ě t n é s t r u k t u r y pomocí r o z v í j e j í c í c h pravidel. Náleží k nim a d j u n k t y (suplementy), dále a t r i b u t ( p ř í v l a s t e k ) , popř. a p o z i c e ( p ř í s t a v e k ) . Adjunkt označuje n e v a l e n č n í doplnění PREDIKÁTORU. Z hlediska s é m a n t i c k é h o (významového) lze lišit jeho dva typy, a to c i r k u m s t a n t y a ko predi kát y. C i r k u m s t a n t y vyjadřují další o k o l n o s t i , jejichž pomocí lze d ě j nebo s t a v charakterizovat, např. Přišel o p ů l n o c i / p o p ů l n o c i // k d y ž b y l a p ů l n o c . T a m // V t o m l e s e rostou lesní jahody. K o p r e d i k á t y vyjadřují děje nebo stavy, které jsou predikovány (přisuzovány) aktantu obsaženému ve významové struktuře jiného PREDIKÁTORU, např. Dívka odcházela plačíc. Náleží sem n e v a l e n č n í doplněk. Doplněk, vyjadřující nějakou průvodní okolnost k hlavnímu ději nebo stavu, se vyjadřuje p ř e c h o d n í k o v o u k o n s t r u k c í , jestliže subjekt hlavního děje nebo stavu a subjekt děje nebo stavu průvodního jsou identické. Např. Šel se tam podívat, (jsa) zvědav(ý), co se tam stalo.

28

VALENCE NESLOVESNÁ Vedle v a l e n c e s l o v e s n é v a l e n c e n e s l o v e s n á je uváděna např. ve valenčním slovníku spisovné češtiny určeném pro školu s názvem SLOVNÍK SLOVESNÝCH, SUBSTANTIVNÍCH A ADJEKTIVNÍCH VAZEB A SPOJENÍ. VALENCE PODSTATNÝCH JMEN Valence verbální je větotvorná, na rozdíl od valence neverbální, j e ž n e n í v ě t o t v o r n á . VALENCI mají hlavně p o d s t a t n á j m é n a o d v o z e n á o d sloves, jež sama jsou valenčními nositeli. Z hlediska rozložení funkčních pozic v základových větných strukturách přechází původní levovalenční pozice podmětová na pravou stranu a mění s v pozici pravovalenční, např. SLUNCE vychází → východ SLUNCE. Jde tedy o podstatná jména pouze pravovalenční (viz východ slunce). TYPY PODSTATNÝCH JMEN S CHARAKTEREM VALENČNÍHO NOSITELE PODSTATNÁ JMÉNA ODVOZENÁ PODSTATNÁ JMÉNA DĚJOVÁ S valencí slovesnou jsou substantiva dějová nejúžeji spjatá, např. číst – čtení/četba. V počtu pozic valenčních struktur platí pravidlo, k o l i k a v a l e n č n í v ý c h o z í slovesa jsou, tolikavalenční jsou dějová podstatná jména: jednovalenční, dvouvalenční, třívalenční a bezvalenční. JEDNOVALENČNÍ substantiva, např.: rej skřítků; tep srdce; pláč dítěte; hukot motoru; práce učitele; zář ohně; západ slunce… DVOUVALENČNÍ A TŘÍVALENČNÍ podstatná jména netvoří z hlediska významového vyhraněné sémantické třídy, jsou významově různorodější než jednovalenční substantiva. Např. pozice s významovou rolí PATIENTU (okupace země (PATIENS) nepřítelem (AGENS)). BEZVALENČNÍ podstatná jména tvoří z hlediska významového vyhraněnou třídu týkající se pojmenovávání přírodních jevů. Např. blesk, oheň, kouř, orkán apod. PODSTATNÁ JMÉNA ČINITELSKÁ Valence podstatných jmen činitelských se zakládá na valenci sloves nebo na valenci dějových podstatných jmen, od nichž jsou odvozená. Substantiva činitelská jsou tvořena činitelskými příponami (–tel, -ce, -ec, -č, -ník, -an, -ant) vymezující podmětovou pozici v ZVS věty. Tato pozice nepřechází do valenční struktury podstatných jmen činitelských. To znamená, že činitelská podstatná jména mají o jednu valenci méně. Např. sloveso čekat je dvouvalenční se ZVS typu S – P – O: n ě k d o – č e k á – n a n ě k o h o / o d n ě č e h o . Naproti tomu podstatné jméno čekatel – na něco je jednovalenční. PODSTATNÁ JMÉNA PŘECHÝLENÁ Podstatná jména přechýlená ze jmen činitelských vykazují valenci shodnou s nimi, např. představitel něčeho → představitelka něčeho; rádce někoho v něčem → rádkyně někoho v něčem.

29

PODSTATNÁ JMÉNA S VÝZNAMEM POMŮCEK, NÁSTROJŮ A PROSTŘEDKŮ Valence podstatných jmen s významem p o m ů c e k , n á s t r o j ů a p r o s t ř e d k ů se zakládá, konstituuje na valenci výchozích sloves. Zůstává zachována pozice s významovou rolí PATIENTU, ale při změně slovesa v podstatné jméno se akuzativ (4. p.) mění v genitiv (2. p.), např. vysavač prachu, vyorávač brambor. U některých podstatných jmen je valence nominální (míchačka betonu) vedle valence verbonominální (míchačka na beton). PODSTATNÁ JMÉNA S VÝZNAMEM VÝSLEDKU DĚJE U podstatných jmen s významem výsledku děje v současné spisovné češtině ustupuje do pozadí. Např. ZVS se slovesem vypsat typu S – P – O1 – O2: Student vypsal z knihy potřebné údaje zakládá, konstituuje substantivní valenční strukturu typu: výpisky studenta z knihy nebo výpisky potřebných údajů z knihy. PODSTATNÁ JMÉNA S VÝZNAMEM VLASTNOSTI Četná jsou hlavně podstatná jména tvořená příponami –ost, či –ství. Pád pozice s významovou rolí nositele vlastnosti je genitiv (2. p.), nebo přechází beze změny, a je jím buď pád prostý, např. (být) věrný → věrnost, nebo pád předložkový, např. (být) hrdý: někdo, na něco → hrdost někoho, na něco. Náležejí sem i podstatná jména odvozená z přídavných jmen s příponou –telný, např. (být) nesrozumitelný: něco, někomu → nesrozumitelnost: něčeho, s něčím. PODSTATNÁ JMÉNA S VÝZNAMEM NOSITELE VLASTNOSTI Podstatná jména s významem nositele vlastnosti jsou v češtině řídká. Valenci přejímají od výchozího přídavného jména, ale bez pozice s významovou rolí nositele vlastnosti vyjádřené základovým přídavným jménem, např. kolmice na něco, citlivka (citlivý člověk) na něco atd. PODSTATNÁ JMÉNA NEODVOZENÁ V řadě případů mají valenci i podstatná jména NEODVOZENÁ. Jde o skupinu podstatných jmen vyjadřujících p o č e t , m í r u , m n o ž s t v í apod. Tato skupina podstatných jmen váže na sebe podstatná jména v genitivu (2. p.), např. pět knih, sto korunkou vajec, hrouda zlata apod. Podstatná jména s významem p a r t i t i v n o s t i rovněž na sebe váží valenci genitivní (druhopádovou), např. kvalita vody, hodnota zboží apod. Podstatná jména, která vyjadřují vztahy mezi živými bytostmi (substantiva relační), zejména vztahy p ř í b u z e n s k é jsou rovněž v genitivu (2. p.), např. bratr mého přítele. VALENCE PŘÍDAVNÝCH JMEN Valenci mají rovněž přídavná jména. Podobnou valenci jako podstatná jména vykazují pouze adjektiva v platnosti přísudku (predikátu i predikativu) ve spojení se sponovým slovesem, např. být zvyklý: Děti byly zvyklé na pořádek. VALENCE PŘÍDAVNÝCH JMEN DEVERBATIVNÍCH U přídavných jmen mají valenci zejména přídavná jména deverbativní tvořící se ze slovesných základů příponami –cí (přecházející silnici), -(v)ší (neuvěřivší pomluvám), -lý (dbalý pokynů), -ný (náchylný k nachlazení), -tý (přejetý autem). U přídavných jmen se mohou uplatňovat i další přípony, např. žádostivý pochvaly, žhavý do práce. V současné spisovné češtině jsou hojná přídavná jména tvořená příponou –telný (směnitelný za koruny).

30

VALENCE PŘÍDAVNÝCH JMEN NEDEVERBATIVNÍCH Valenční jsou rovněž v češtině přídavná jména nedeverbativní, např. odvozená ze základů jmenných, např. podobný otci, blízký pravdě, skoupý na slovo, pyšný na děti, přísný k žákům/na žáky. Náležejí sem i druhé (komparativy) a třetí stupně (superlativy) adjektiv, např. rychlejší než zvuk; nejrychlejší ze všech. VALENCE PŘÍSLOVCÍ VALENCE PŘÍSLOVCÍ (adverbií) je v češtině řídká. Týká se především odvozených příslovcí deadjektivních přejímajících valenci výchozích přídavných jmen, např. kolmo k něčemu, rovnoběžný s něčím. – Příslovce neodvozená se specifickou valencí adverbiální přecházejí v předložky, např. blízko něčeho.

31

INTENCE SÉMANTICKÁ (VÝZNAMOVÁ) STRUKTURA VĚTNÝCH STRUKTUR PREDIKÁTORY (SKLADEBNĚ-VÝZNAMOVÉ PŘÍSUDKY) Typy výše uvedených jedenáct základových větných struktur podle valence slovesa v přísudku vycházejí z centrálního predikátového (přísudkového) výrazu ve větné struktuře. PREDIKÁTORU (významového přísudku) se připisuje organizující role jak n a r o v i n ě f o r m á l n ě g r a m a t i c k é s t a v y v ě t y , tj. větně-členské, tak n a r o v i n ě s é m a n t i c k é (významové). V řadě případů lze termín PREDIKÁTOR (predikátový, přísudkový výraz) ztotožňovat se slovnědruhovým termínem SLOVESO. PREDIKÁTOR je termín funkčně skladební. Je to v ý r a z v e f o r m ě s l o v e s a u r č i t é h o (verba finita; VF), který plní ve větě f u n k c i p ř í s u d k u (predikátu). Každému predikátoru náleží jistá významová (sémantická) struktura. Organizující úloha predikátorů na významové (sémantické) rovině větných struktur je dána jejich stránkou významovou, která se projevuje tzv. INTENCÍ. Predikátory zahrnují ve svém významu různé významové role. Rozlišujeme zejména tyto významové role: AGENS (konatel, činitel); PROCESOR (původce); PATIENS (objekt, na který je děj orientovaný nebo se kterým je manipulováno); POSESOR (vlastník); BENEFICIENT (ten, v jehož prospěch či neprospěch se něco děje); STIMULÁTOR/KAUZÁTOR (to, co je příčinou něčeho); lokus (místo, kde se někdo/něco nachází) aj. V ě t y , které jsou realizované v konkrétní komunikační situaci jako v ý p o v ě d i , mohou svým v ý z n a m e m vyjadřovat různé s t a v y s v ě t a v n i t ř n í h o i v n ě j š í h o , na které se vztahují. Tyto výseky z komunikačních situací se označují termínem m i k r o s i t u a c e . Podle sémantické (významové) klasifikace přísudků lze slovesa dělit na slovesa d ě j o v á a nedějová. Slovesa d ě j o v á (průběhová, dynamická) vyjadřují probíhání v čase. Dělí se na m u t a č n í (událostní) a p r o c e s u á l n í . I. Slovesa MUTAČNÍ neboli UDÁLOSTNÍ jsou slovesa s významem změny vyjadřující přechod z výchozího stavu do výsledného stavu, např. kazit/pokazit. Slovesa m u t a č n í se dělí na: 1 . A k č n í u d á l o s t n í s l o v e s a obsahující ve svém intenčním poli a g e n s a zároveň i p a t i e n s , popř. ještě i jiný a k t a n t . Jde o slovesa, která obvykle vystupují ve vidových párech (měnit/změnit) a nazývající se k a u z a t i v a , popř. f a k t a t i v a . Ke k a u z a t i v ů m patří slovesa s významem z m ě n y l o k a c e (přinést/přinášet), dále slovesa s významem z m ě n y v l a s t n i c t v í (dát, darovat; vzít, odejmout). 2. Slovesa n e a k č n í m u t a č n í mají ve svém intenčním poli aktant, který je nositelem změny; tato slovesa jsou i n c h o a t i v a (blednout/zblednout; Raněný zbledl ve tváři). I I . P r o c e s u á l n í s l o v e s a jsou všechna ostatní nemutační slovesa, která vyjadřují, jak se někdo nebo něco projevuje, chová, jedná. Procesuální slovesa se dělí na a k č n í procesuální slovesa a neakční procesuální slovesa.

32

Akční procesuální s l o v e s a vyjadřují č i n n o s t konanou nějakým v y k o n a v a t e l e m . Lze je dále členit na: 1. Sémanticky (významově) t r a n z i t i v n í (akční, procesuální) vyjadřující děj, který vykonavatele přesahuje, popř. přechází ještě na něco jiného. Proto tato slovesa mají ve svém intenčním poli více aktantů (participantů). Např. sloveso číst, číst si: v n í m a t zra kem ně co naps aného nebo v ytišt ěného a v yrozu mívat sm ys l toho, p o p ř . i z v u k o v ě r e a l i z o v a t . 1. Val 1 – VF – Val 2 (někdo – čte/čte si – něco); Žáci rádi čtou beletrii, popř. Val 1 – VF, např. Otec si na zahradě čte. 2. Val 1 – VF – Val 2 – Val 3 (někdo – čte – něco/o něčem/o někom/v čem/z něčeho/někde); Babička tu zprávu četla z nějakých starých časopisů, popř. Val 1 – VF – Val 2, např. Četli jsme, že ta akce dopadla dobře, popř. Val 1 – VF – Val 3, např. Já si v tom čtu už dva roky a dělám si k tomu své poznámky. 2. Sémanticky (významově) i t r a n z i t i v n í (akční, procesuální) vyjadřující děj omezený na vykonavatele. Tato slovesa mají ve svém intenčním poli vesměs jediný aktant p r o c e s o r . Např. plakat: p r o l é v a t , r o n i t s l z y a p ř i t o m v z l y k a t , v y j a d ř o v a t l í t o s t , b o l e s t a p . s l z a m i , n á ř k e m ; Val 1 – VF (někdo – pláče), např. Má milá, rozmilá, neplakej, život už nebude jinakej; popř. Val 1 – VF – Val 2 (někdo/něco – pláče – něco/něčím), např. Zahrada plakala listí, popř. Val 1 – VF – Val 2 (někdo/něco – pláče – z nějaké příčiny/pro někoho/pro něco/nad někým/nad něčím/že…/“…“), např. Kateřina pláče vděčnou radostí a štěstím. N e a k č n í p r o c e s u á l n í s l o v e s a vyjadřují děj bez vykonavatele. Neakční procesuální slovesa s nositelem děje jsou: 1. Sémanticky (významově) i n t r a n z i t i v n í (např. spát). 2. Sémanticky (významově) t r a n z i t i v n í (např. radovat se z něčeho). Neakční procesuální slovesa bez nositele děje vyjadřují p r o c e s y n e č l e n ě n é , tj. pojaté globálně; jsou tedy bez aktantů, např. impersonalia (slovesa určitá neosobní) prší, hřmí, blýská se aj. N e d ě j o v á slovesa jsou taková slovesa, jež mají význam s t a t i c k ý . Vyjadřují např. vztah e x i s t e n c e (Praha leží na Vltavě), p ř i n á l e ž i t o s t i (Kočka se vyznačuje vyvinutým zrakem), k v a l i f i k a c e (Bratr nesolí), p o d o b n o s t i (Dcera se podobá otci), r ů z n o s t i (Bratr se vždy odlišoval od ostatních) aj. PREDIKÁTORY A AKTANTY (PARTICIPANTY; ARGUMENTY) P r e d i k á t o r y (PRED) jsou základem modelů mikrosituací jazykově zpracovaných. V sémantické (významové) struktuře PRED jsou odráženy t y p y s t a v ů , p r o c e s ů , u d á l o s t í , ve kterých se nacházejí identifikovatelné objekty vnímané skutečnosti, na něž mluvčí odkazuje a dále i to, jakou roli v nich tyto objekty zaujímají. Gramatický (tvaroslovně-skladební) komponent PRED umožňuje t e m p o r á l n ě (č a s o v ě ) orientovat tyto příznaky či vztahy vzhledem k momentu promluvy na časové ose m i n u l o s t – p ř í t o m n o s t – b u d o u c n o s t a m o d á l n ě je charakterizovat z hlediska jejich způsobu platnosti. Z hlediska slovnědruhového č a s a z p ů s o b vyjadřují s l o v e s a svými o s o b n í m i t v a r y (VF). Predikátory v e r b á l n í ( s l o v e s n é ) i v e r b o n o m i n á l n í (s l o v e s n ě - j m e n n é ) vytvářejí svým významem kolem sebe pole funkčních p o z i c odpovídajících právě oněm účastníkům. Tyto funkční pozice lze označit terminologicky jako a k t a n t y , popř. dalšími termíny užívanými v syntaktické literatuře jako a r g u m e n t y či p a r t i c i p a n t y . Schopnost PRED takovéto funkční pozice vytvářet je jeho i n t e n č n í schopnost.

33

V s é m a n t i c k é (významové) struktuře PRED je obsažen jak počet sémantických (významových) aktantů, tak i jejich role v dané mikrosituaci jazykově zpracované. Slovo, které je nositelem intence, se označuje jako p r e d i k á t o r a plní funkci p r e d i k á t u (přísudku), tj. slova sémanticky (významově) u s o u v z t a ž ň u j í c í h o . PRED jsou především s l o v e s a , ale mohou být jimi i výrazy neslovesné povahy (viz Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení). Ostatní komponenty podílející se na vytvoření intenční struktury jsou a k t a n t y (participanty). A k t a n t y utvářejí, konstruují, konstituují i n t e n č n í pole daného PRED. Aktanty jsou l e v o i n t e n č n í při intenci doleva a p r a v o i n t e n č n í při intenci doprava. Např. Žák píše dopis představuje větnou konstrukci, v níž je l e v o i n t e n č n í m aktantem ten, kdo tuto činnost (psaní) vykonává, tj. žák a p r a v o v a l e n č n í m aktantem je to, co je touto činností dosahováno (dopis). Tyto s é m a n t i c k o s y n t a k t i c k é funkce aktantů (participantů), jakými jsou např. k o n a t e l č i n n o s t i , c í l č i n n o s t i atp. se označují jako jejich s é m a n t i c k é (významové) role (aktantské či participantské role). Tyto sémantické (významové) role přiděluje aktantům predikát (predikátor; přísudek) jakožto výraz s funkcí sémanticky (významově) usouvztažňující. PRED mohou mít ve svém intenčním poli různý počet aktantů daných počtem intencí daného slovesa nebo výrazu neslovesné povahy. Z tohoto hlediska lze rozlišovat slovesa: 1. B e z i n t e n č n í (sněžit; Sněží). 2. J e d n o i n t e n č n í (svítit; Slunce svítí). 3. D v o j i n t e n č n í (vařit; Kuchař vaří oběd). 4. T r o j i n t e n č n í (oloupit; Zloděj oloupil stařenu o peníze). 5. Č t y ř i n t e n č n í (povědět; Učitel pověděl rodičům o dětech pravdu). Podle rozložení aktantů (participantů) jsou slovesa: 1. J e d n o s t r a n n ě intenční, a to buď l e v o i n t e n č n í (svítit; Žárovka svítí), nebo p r a v o i n t e n č n í (stýskat se; Stýskalo se mu po domově). 2. O b o u s t r a n n ě intenční (např. ve významu nacházet se; Praha leží na Vltavě). SÉMANTICKÁ KLASIFIKACE PREDIKÁTORŮ PREDIKÁTORY (PRED) lze sémanticky (významově) klasifikovat podle toho, zda i m p l i k u j í nebo n e i m p l i k u j í ve své významové struktuře m u t a c i , na n e m u t a č n í (sémanticky elementární, nesložené) a m u t a č n í (sémanticky složené, komplexní). I. PRED n e m u t a č n í ve své významové struktuře žádnou změnu neimplikují. 1. PRED s t a v o v é označují s t a v y a r e l a c e . 2. V e r b á l n í ( s l o v e s n é ) , např. sedět, vědět, podobat se… 3. V e r b o n o m i n á l n í (s l o v e s n ě - j m e n n é ), např. být mladý, mít žízeň, mít štěstí… S t a v o v é e l e m e n t á r n í PRED lze ze sémantického (významového) hlediska rozčlenit do těchto skupin: 1. PRED označující EXISTENCI (n ě k d o / n ě c o j e / e x i s t u j e ). 2. PRED označující KVALIFIKACI: 2.1 VLASTNOST (n ě k d o / n ě c o j e n ě j a k é ); 2.2 SHODA VLASTNOSTÍ (n ě k d o / n ě c o j e s t e j n é j a k o n ě k d o / n ě c o ); 2.3 RŮZNOST VLASTNOSTÍ (n ě k d o / n ě c o j e j i n é n e ž n ě k d o / n ě c o ). 3. PRED označující ATMOSFÉRICKÉ STAVY (b ý t n ě j a k ). 4. PRED označující PSYCHOSOMATICKÉ STAVY (b ý t n ě k o m u n ě j a k ). 5. PRED označující PŘINÁLEŽITOST v širokém smyslu (n ě k d o / n ě c o m á n ě k o h o / n ě c o ). 5.1 KONKRÉTNÍHO nebo ABSTRAKTNÍHO PŘEDMĚTU (mít, vlastnit, patřit…);

34

5.2 INFORMACE (vědět, znát…). 6. PRED označující POLOHU (n ě k d o / n ě c o j e v n ě j a k é p o l o z e ). 7. PRED označující LOKALIZACI V PROSTORU: 7.1 PROSTOU LOKALIZACI (n ě k d o / n ě c o j e n ě k d e ); 7.2 USPOŘÁDANOST (n ě k d o / n ě c o j e p ř e d / z a / p o d n ě k ý m / n ě č í m ); 7.3 SOUVÝSKYT (n ě c o o b s a h u j e n ě c o ). 8. PRED označující ZAŘAZENÍ V ČASE: 8.1 PROSTÉ ZAŘAZENÍ (n ě c o j e n ě k d y ); 8.2 USPOŘÁDANOST (n ě c o j e p ř e d / p o n ě č e m ). 9. PRED označující KVANTITU (n ě c o m á n ě j a k o u k v a n t i t u ). 10. PRED označující KORELACI (n ě k d o / n ě c o v y h o v u j e n ě k o m u / n ě č e m u ). PRED d ě j o v é označují jednoduché p r o c e s y ; bývají s l o v e s n é , např. spát, pršet, svítit atp. II. PRED m u t a č n í ve své sémantické (významové) struktuře i m p l i k u j í z m ě n u v e s m y s l u p ř e c h o d u z p o č á t e č n í s i t u a c e d o s i t u a c e z á v ě r e č n é . Podle povahy změny lze PRED mutační dělit na PRED označující a k č n í m u t a c e , jež ve své sémantické struktuře implikují externího původce změny (tzv. externí kauzativa) a PRED označující p r o s t é m u t a c e . Slovesa KAUZATIVNÍ (faktitivní) vyjadřují činnost jistého činitele působící stav nebo činnost podmětu (subjektu) jiného, např. napojit k pít apod. RODINY PREDIKÁTORŮ K podstatným rysům PRED náleží i to, že ve své sémantické struktuře implikují a k t a n t y ( p a r t i c i p a n t y ) , neboli různý počet účastníků v nich reflektované situaci. Např. sémantické (významové) rysy, jakými jsou LOCUS; l o k á l n o s t , m í s t n í u r č e n í (např. Narodil jsem se v Praze. Na poli ležela jinovatka) nebo VEHIKL (Zásadně jezdím na kole) aj. PRED lze sdružovat do r o d i n , jejichž členové se liší kategoriálními sémantickými rysy: 1. Jeden člen rodiny je charakterizován rysem [- MUTACE]; 2. Druhý člen rodiny je charakterizován rysem [+ PROSTÁ MUTACE]; 3. Třetí člen rodiny je charakterizován rysem [+ AKČNÍ MUTACE]. Úplnou t ř í č l e n n o u r o d i n u představuje např. PRED spát – usnout – uspat aj. K tvoření členů takových rodin se užívá těchto prostředků: 3.1 Změna počtu a sémantických (významových) rolí konstitutivních skladebních členů, které PRED vyžaduje (např. něco je drahé – něco zdražilo – někdo zdražil něco). 3.2 Změna počtu a sémantických (významových) rolí konstitutivních skladebních členů a slovotvorné prostřed ky. 3.2.1 Derivace (odvozování) sloves různými kmenotvornými formanty (např. někdo je mladý – někdo mládne – někdo omlazuje někoho). 3.2.2 Slovotvorná reflexivizace (např. něco je chladné – něco se ochladilo – někdo ochladil něco). 3.2.3 Různost kořene (např. něco je suché – něco schne – někdo suší něco). 3.2.4 Změna počtu a sémantických (významových) rolí konstitutivních skladebních členů a l e x i k á l n í p r o s t ř e d k y (např. něco je/existuje – něco vzniká – někdo vytváří něco).

35

3.2.5 Změna počtu a sémantických (významových) rolí skladebních členů a skladební prostředky (např. něco je platné – něco vstupuje v platnost – někdo uvádí v platnost něco). Za předpokladu, že některé typy situací vyžadují minimálně dva účastníky, lze je vyjádřit více PRED, např. n ě k d o m á n ě c o – n ě c o p a t ř í n ě k o m u . V těchto případech můžeme rozlišovat tři typy vztahů: 1. Vztahy s y m e n t r i c k é , např. Syn se podobá otci – Otec se podobá synovi. 2. Vztahy p o l o s y m e t r i c k é , např. Otec je kamarád dědy – Děda je kamarádem otce. 3. Vztahy a s y m e t r i c k é , např. Sparta porazila Slávii – Slávie prohrála se Spartou. SÉMANTICKÉ ROLE AKTANTŮ P r e d i k á t o r y (skladebně-významové přísudky) v sémantické struktuře implikují různý počet a k t a n t ů s jejich s é m a n t i c k ý m i r o l e m i . Na nejvyšším stupni obecnosti lze lišit aktanty s u b s t a n č n í (věcné) a s i t u a č n í (propoziční). S u b s t a n č n í a k t a n t y reprezentují objekty typů mikrosituací: 1. F y z i k á l n í o b j e k t y se sémantickými rolemi: 1.1 AGENS (personální původce děje, např. Ž á k píše úkol). 1.2 KAUZÁTOR (nepersonální původce děje, např. M r á z roztrhl láhev). 1.3 PROCESOR (nositel děje, např. K a r l í k papá). 1.4 NOSITEL (nositel vlastnosti, např. Ž á c i jsou pozorní). 1.5 POSESOR (vlastník něčeho, např. R o d i č e mají domek). 1.6 EXPIRIENT (proživatel, např. N e m o c n é m u se dýchá lépe). 1.7 RECIPIENT (příjemce něčeho, např. Otec dal s y n o v i peníze). 1.8 BENEFICIENT (účastník, v jehož prospěch/neprospěch se něco děje, např. Zeť m i zalévá zahradu). 1.9 PATIENS (objekt dějem zasažený, např. Dítě rozbilo v á z u ). 1.10 STIMUL (podnět nějaké reakce nebo nějakého vjemu, např. Děti se nebojí p s ů ). 1.11 INSTRUMENT (nástroj, který slouží k realizaci děje, např. Monografii píši n a p o č í t a č i ). 1.12 VEHIKL (prostředek sloužící k přemístění, např. Rád jezdím a u t e m ). 2 . M í s t a se sémantickými rolemi: 2.1 LOCUS (místo, kde se děj nebo stav uskutečňuje, např. Narodil jsem se v P r a z e / t a d y . N a p o l í c h se zelenají ozimy). 2.2 DIREKTIV (směr, kam děj směřuje, např. Žák položil sešit n a l a v i c i ). 2. 3 ORIGATIV (východisko, odkud děj vychází, např. Žák vzal sešit z l a v i c e ). 3 . S i t u a č n í a k t a n t y reprezentují mikrosituace, jež jsou složkou mikrosituace základní se sémantickými rolemi: 3.1 INFORMACE (Vím, ž e o t e c j e n e m o c n ý ). 3.2 INSTRUKCE (Dovolili mi, a b y c h t a d y k o u ř i l ). 3.3 PODNĚT (Mrzí mě, ž e m i n e ř í k á š p r a v d u ). 3.4 ÚČEL (Přišel jsem, a b y c h v á s p o z d r a v i l ). S é m a n t i c k é s e l e k č n í t e n d e n c e vyplývají ze sémantického charakteru slovesa, do jehož intenčního pole náležejí.

36

1. Např. u slovesa číst je levovalenční aktant l i d s k ý (žák, otec aj.); u slovesa mňoukat je levovalenční aktant obvykle z v í ř e (např. kočka); u slovesa trápit se je levovalenční aktant zpravidla l i d s k á b y t o s t (např. matka). V těchto uvedených příkladech sloveso vybírá, jaké lexikálně sémantické výrazy lze dosazovat do jeho jednotlivých a k t a n t s k ý c h rolí. Proto se zde mluví o selekčních sémantických tendencích slovesa. 1.1 Viz např. SEZNAM SELEKTIVNÍCH SÉMANTICKÝCH RYSŮ (TENDENCÍ) ve SLOVESECH PRO PRAXI. Např. 1. Jednotlivé typy: [anim] živé bytosti (implikuje [hum] a [zoo])… nebo 2. Kombinace rysů: [pars anim] o končetinách, očích ap. Např. sloveso bydlet/bydlit: m í t p ř í b y t e k ; Val 1 – VF – Val 2 (někdo – bydlí – někde/s někým). Val 1: S nom [hum]; Val 2: praep S/ADV [loc]//s S instr [hum]; např. V Praze bydleli naši rodiče.

37

VZTAH MEZI VALENCÍ A INTENCÍ ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY V A L E N Č N Í ZVS jsou struktury g r a m a t i c k é (skladebně-formální) odpovídající určitým způsobem základovým větným strukturám i n t e n č n í m (skladebně-významovým). ZVS intenční jsou struktury s é m a n t i c k é (významové), implikované i n t e n c í určitého slovesa, jež je ve struktuře věty v pozici verba finita, čili slovesa určitého. Jde o i n t e n c i p ř í s u d k u . Každá základová větná struktura valenční odpovídá nějaké s t r u k t u ř e i n t e n č n í a n a o p a k . Mezi nimi je vztah a s y m e t r i c k é h o d u a l i z m u j a z y k o v é h o z n a k u , tj. jeho formy a významu. Znamená to, že jedné základové větné struktuře valenční odpovídá více struktur intenčních a naopak. Asymetrický dualizmus se projevuje jak ve strukturách s y n o n y m n í c h (např. ZVS valenční u sloves ukrást N1 – VFpers – N3 – N4 a okrást N1 – VFpers – N4 – oN4 odpovídají jedné struktuře intenční AGENS – MUTACE – ADRESÁT – PATIENS), tak ve strukturách h o m o n y m n í c h (např. ZVS valenční myslet N1 – VFpers – na N4 a vystoupit N1 – VFpers – na N4 zakládají na identické ZVS valenční, ale mají dvě různé ZVS intenční: AGENS – ACTIO – PATIENS a AGENS – ACTIO – LOCUS). I N T E N Č N Í ZVS ODPOVÍDAJÍCÍ V A L E N Č N Í ZVS I. ZVS typu S – P; Slunce svítí odpovídá ZVS i n t e n č n í , n apř.: 1. PROCESOR – PROCES AKČNÍ (Kočka mňouká/mňoukala). 2. AGENS – ZUDÁLOSTĚNÝ PROCES s procesorem přehodnoceným na AGENS (Kočka zamňoukala. 3. NOSITEL PROCESU – PROCES NEAKČNÍ (Kočka spí). 4. NOSITEL STAVU ve smyslu existence – STAV (Bůh existuje/neexistuje). 5. NOSITEL ZMĚNY STAVU – ZMĚNA STAVU vyjadřovaná neakčním mutačním slovesem (Mračna se rozptýlila). II. ZVS typu S – P – O Pes má vyvinutý čich. ZVS i n t e n č n í : 1. VLASTNÍK – VLASTNĚNÍ předmětné i abstraktní – VLASTNĚNÁ VĚC vyjádřená slovesy nedějovými (Pes má vyvinutý čich – Staří Čechové slynuli pohostinností). 2. AGENS – DĚJ – PATIENS (Matka pečuje o dítě). 2.1 AGENS – MUTACE – PATIENS (Žák dopsal test). 2.2 AGENS – PROCES – PATIENS (Žák čte knihu). 2.3 KAUZÁTOR neživotný – SAMOVOLNÁ ČINNOST – PATIENS (Vítr rozbil okno). 2.4 INSTRUMENT neživotný – ZÁMĚRNÁ ČINNOST – PATIENS (Rotačky tiskly noviny). 2.5 INICIÁTOR – DĚJ – PATIENS (Myslivec honí pytláky). 2.6 PROŽÍVATEL – SMYSLOVÝ VJEM – PODNĚT (Myslivec sledoval (očima) zajíce). 2.7 VLASTNÍK INFORMACE – VLASTNĚNÍ INFORMACE – INFORMACE (Myslivec sledoval přírůstky zvěře – ve smyslu evidence podle údajů, jež měl k dispozici). III. ZVS typu S – P – O1 – O2. ZVS i n t e n č n í : 1. ZVS založená na slovesech s významem změny vlastnictví:

38

1.1 AGENS – ZMĚNA PŘEDMĚTNÉHO VLASTNICTVÍ – AKCEPTOR – PATIENS (Otec daroval synovi chalupu). 1.2 AGENS – ZMĚNA PŘEDMĚTNÉHO VLASTNICTVÍ – BENEFICIENT – PATIENS (Škola objednala žákům školní potřeby). 1.3 AGENS – ZMĚNA PŘINÁLEŽITOSTI – PATIENS (Herec přijal od režiséra novou roli). 2. ZVS s levointenčním aktantem se sémantickou rolí INICIÁTOR: 2.1 INICIÁTOR – INICIAČNÍ DĚJ – PROCESOR iniciovaného děje – INICIOVANÝ DĚJ (Policie přinutila fanoušky k ústupu). 2.2 INICIÁTOR – INICIAČNÍ DĚJ – AGENS – PATIENS (Vítězové přinutili poražené k přijetí protektorátu). 3. ZVS s pravointenčním aktantem se sémantickou rolí INFORMACE. 3.1 PODAVATEL INFORMACE – REAKCE NA INFORMACI – ADRESÁT – INFORMACE (Obecní úřad oznámil žadatelům své rozhodnutí). 3.2 VLASTNÍK INFORMACE – REAKCE NA INFORMACI – ADRESÁT – INFORMACE (Žáci záviděli Janě její úspěchy). IV. ZVS typu S – P – Ad; Praha leží na Vltavě. ZVS i n t e n č n í : 1. NOSITEL LOKALIZACE – LOKALIZACE – LOCUS (Praha leží na Vltavě). 2. KONATEL LOKOMOCE – LOKOMOCE – LOCUS: 2.1 PROCESOR – LOKOMOCE – LOCUS (Děti jdou do školy). 2.2 AGENS – LOKOMOCE – LOCUS (Děti přišly do školy). V. ZVS typu S – P – O – Ad; Řidič zavezl vůz do garáže. 1. Slovesa s levointenčním aktantem se sémantickou rolí AGENS: 1.1 AGENS – ZMĚNA LOKACE (lokalizační mutace) – LOCATUM – LOCUS (Řidič zavezl vůz do garáže). 1.2 Slovesa s levointenčním aktantem AGENS/PROCESOR: 1.2.1 AGENS/PROCESOR – ZMĚNA LOKACE – LOCATUM – LOCUS (Matka přivezla dítě k lékaři). 1.2.2 AGENS/PROCESOR – ZMĚNA LOKACE – PROCESOR – LOCUS (Matka vedla dítě do školy). 2. Slovesa s levointenčním aktantem INICIÁTOR a další možnou specifikací: 2.1 INICIÁTOR – INICIAČNÍ DĚJ – PATIENS, popř. PROCESOR – LOCUS (Maminka poslala děti k babičce). 2.2 INICIÁTOR – INICIAČNÍ DĚJ – PATIENS, popř. PROCESOR – ÚČEL (Matka poslala děti nakoupit). K o m p l e x n í z á k l a d o v é v ě t n é s t r u k t u r y (KVV) jsou vytvářeny základovými strukturami valenčními a základovými větnými strukturami intenčními. Obdobně gramatické větné vzorce reprezentující základové větné struktury valenční a sémantické větné vzorce reprezentující základové větné struktury intenční vytvářející komplexní větný vzorec.

39

ZÁVĚR Podle charakteru syntaktických pozic ZVS lze lišit na jedné straně pozice o b l i g a t o r n í a p o t e n c i á l n í , jež jsou v ě t n ě k o n s t i t u t i v n í a na druhé straně pozice f a k u l t a t i v n í , jež nejsou pozicemi v ě t n ě k o n s t i t u t i v n í m i . Při zjišťování o b l i g a t o r n í h o nebo p o t e n c i á l n í h o charakteru p o z i c valenčních struktur se vychází z textů monologických a neeliptických. Rozlišování těchto pozic se opírá u komunikantů o jejich řečové a zčásti i o jejich jazykové p o v ě d o m í získané školním vzděláváním v jazykovém systému mateřštiny. Proto je u komunikantů vesměs spjato s jejich m a t e ř š t i n o u . Mateřštinu chápeme z hlediska o n t o g e n e t i c k é h o jako řečovou činnost, v níž si dítě prvotně osvojuje schopnost verbálně komunikovat. V řeči nemateřské je osvojování valence slov velmi obtížné a koreluje s ontogenetickým věkem komunikanta. Dotýká se to i problematiky školní úspěšnosti nebo neúspěšnosti spjaté s IQ dítěte (žáka). Totiž český žák může prospívat v současné normální české škole při respektování běžných školních požadavků s IQ od 85. Hodnoty IQ pod 85 jsou vymezeny pro žáky speciálních škol. Jedná se s ohledem na hodnoty IQ nad 85, resp. rozmezí IQ od 70 do 90 o slabší průměr zahrnující asi 25 procent žákovské populace, která může vykazovat vyšší procento neúspěšnosti při zvládání sémioze, a tím i gramatičnosti své mateřštiny, vše spojené i s intuitivní valencí slov mateřštiny, popř. nemateřštiny. Tento typ dětí nestačí na základní vzdělání (školu absolvuje s prospěchem podprostředním nebo špatným). U této části populace je 1. M y š l e n í : konkrétní; 2. C í t ě n í : emoce spíše situační vybavené konkrétním podnětem a spojené s příjemným tělesným prožitkem; 3. C h t ě n í : spíše vědomé, které vyplývá z dané životní situace; 4. Z á j m y : spíše o detaily; 5. C h o v á n í : spíše vědomé; 6. Ř e č : slovní. Relativně uspokojivou komunikaci lze stavět u jedinců zřetelného podprůměru na názornosti; ovšem celou řadu věcí jim nelze řečově či jazykově vysvětlit; řešit složitější situace nedovedou; nemají dost představivosti a logicko-myšlenkové operace realizují minimálně. Učební pomůcka NÁRYS VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ 1. ST. ZŠ vychází z pojetí jazykové a řečové skladby jak větně-člensky závislostní nevalenční, tak závislostní valenčně-intenční, a to s cíleným zřetelem k výuce mateřskému jazyku na pedagogických fakultách. Jejím cílem je podat posluchačům studia učitelství 1. st. ZŠ souhrn základních syntaktických termínů, poznatků a zákonitostí a jejich vztah k ostatním jazykovým rovinám i ke komunikačním funkcím řeči. Pomůcka rozpracovává základní tematické celky předmětu skladba. Syntaktická látka těchto tematických celků je předmětem konzultací v dálkovém studiu a zkouší se u dílčí zkoušky z češtiny a je předmětem otázek pro státní závěrečnou zkoušku. Jde o tyto tematické celky: 1. Definice vět, věta a výpověď; modální stavba výpovědi; typy vět podle postoje mluvčího; zápor mluvnický a lexikální. 2. Syntaktické vztahy a jejich vyjadřování (predikace, determinace, koordinace); syntagma; syntaktické dvojice; slova nevstupující do syntaktických vztahů. 3. Rozdělení vět podle mluvnické stavby; základové větné struktury; věty dvojčlenné

40

a jednočlenné; zvláštnosti a nepravidelnosti ve stavbě věty jednoduché. 4. Základní a základové členy; podmět, přísudek, větný základ věty jednočlenné; shoda přísudku s podmětem. 5. Rozvíjející větné členy; přívlastek, předmět, příslovečné určení; polopredikativní konstrukce; základy českého slovosledu. 6. Věta a souvětí; definice souvětí; způsoby spojování vět v souvětí; souvětí souřadné a jeho druhy; spojovací prostředky jednotlivých typů. 7. Podřadné souvětí; druhy vedlejších vět a jejich spojovací prostředky; složené souvětí; větosled. UKÁZKA STAVBY SLOVA A JEHO ZAPOJENÍ DO ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY: STAVBA SLOVA A JEHO LEXIKÁLNĚ-SKLADEBNÍ FUNKCE VE VĚTĚ JEDNODUCHÉ SLOVESNÉ Z HLEDISKA VALENČNĚ-INTENČNÍHO Každé slovo, které má povahu popisného pojmenování, je vnitřně členěno. Například slovo učitel odvozené ze slovesa učit : ↓UČKOŘEN

↓-I↓PŘÍPONA ↓KMENOTVORNÁ

↓-TEL ↓-0 ↓PŘÍPONA PÁDOVÁ KONCOVKA ↓SLOVOTVORNÁ -tel = t e n , k d o n ě c o d ě l á

KMEN UČ-

vést k získání

vědomostí UČITEL

= ten, kdo učí UČIT

(ned.)

„I. vést k získávání znalostí, dovedností, vzdělání Val 1 – VF – Val 2 – Val 3 někdo učí někoho něco/něčemu/nějak/něco dělat Jako misionář učil jejich děti číst a psát. II. (výchovně) působit k získání vlastností, schopností, návyků Val 1 – VF – Val 2 – Val 3 někdo učí někoho něčemu/něco dělat/aby … Postupně lvice učí svá mláďata lovit. III. působit jako učitel, vyučovat Val 1 – VF – Val 2 – Val 3 někdo učí něco někde/někdy/po nějakou dobu Za své pedagogické praxe učila Eva češtinu a dějepis.

41

IV. kniž., šířit myšlenky, často s úmyslem získat stoupence Val 1 – VF – Val 2 někdo učí že… Církev učila, že kdo není jejím členem, nemůže být spasen.“ (Upraveno podle Valenčního slovníku nejčastějších českých sloves) Věta Pečlivý cvičitel denně učí zvířata různým artistickým kouskům vykazuje základovou větnou strukturu podle VALENČNÍHO SLOVNÍKU NEJČASTĚJŠÍCH ČESKÝCH SLOVES Val 1 (n ě k d o ) – VF (u č í ) – Val 2 (n ě k o h o ) – Val 3 (n ě č e m u ), neboli Cvičitel (N1; podmět, S) – učí VFpers (přísudek, P) – zvířata (předmět, O4) – kouskům (předmět, O3). Ostatní větné členy nejsou větnými členy větněkonstitutivním, proto nejsou uváděny v základové větné struktuře analyzované věty. Na závěr lze konstatovat, že české děti předškolního věku už vědí ve své české mateřštině, že sloveso učí musí uvádět toho, kdo učí (maminku, paní učitelku…) a dále i toto, koho učí ten, kdo učí (např. Kájínka…) a rovněž to, čemu je učí (např. zpívat) a intuitivně utvoří základovou větnou strukturu Maminka učí Kájínka zpívat, a tuto „h o l o v ě t u “ si už dále doplní podle libosti o další slova, která ale už nejsou větotvornými větnými členy. Proto má smysl věnovat se valenčnosti českých slov od raného dětství. A k tomu nám napomáhají slovníky spisovné češtiny uvádějící předmětové vazby, valenční doplnění.

42

LITERATURA BARTOŠ, E.: Skladba. 4. vyd. v Brně 1883. DANEŠ, F., HLAVSA, Z. a kolektiv: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981. Encyklopedický slovník češtiny. NLN 2002. GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. Nákladem ČAVU 1929. GREPL, M., KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986. GREPL, M., KARLÍK, P.: Skladba češtiny. Votobia, Olomouc 1998. HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. SPN, Praha 1981. HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A.: Stručná mluvnice česká. Praha, Fortuna 1996. CHOMSKY, N.: Syntaktické struktury. Praha, Academia 1966. KAMIŠ, K. – NEKVAPIL, J.: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole. Praha, SPN 1987. KAMIŠ, K.: Diktáty od šestky do devítky. (*HANZOVÁ, M., PŘÍBORSKÁ, O.). FRAGMENT, 1996. KAMIŠ, K.: Nárys skladby současného spisovného jazyka českého pro studující učitelství 1. stupně základní školy. Praha, SPN 1985. KAMIŠ, K.: Píšeme podle Pravidel českého pravopisu. Pravopisná cvičení pro 1. stupeň základní školy. I. Praha, Pansofia 1994. KAMIŠ, K.: Píšeme podle Pravidel českého pravopisu. Pravopisná cvičení a diktáty pro 2. stupeň základní školy. II. Praha, Pansofia 1994. KAMIŠ, K.: Píšeme podle Pravidel českého pravopisu. Pravopisná cvičení a diktáty pro střední školy a gymnázia. III. Praha, Pansofia 1995. KAMIŠ, K.: Procvičujeme pravopis podle Pravidel ve škole i doma. Praha, Fortuna 1994. KAMIŠ, K.: Problematika slovesné valence a intence na 1. st. ZŠ. In: Historie, současnost a budoucnost severočeské lingvistiky. Katedra bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem. Rok 2002, ročník I, číslo 3. s. 55–69. KAMIŠ, K.: Intuitivní nespisovně-spisovné osvojování valenčně-intenční skladby v češtině. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, svazek č. 177, řada jazyková a literární č. 35, s. 162–165. Brno 2004. KAMIŠ, K.: Konstituování sémanticko-gramatické báze valenčnosti z biolingvistického hlediska u předškolní a školní populace. In: Syntax a jej vyučovanie. III. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Filozofická fakulta Univerzity Konstantina Filozofa v Nitre. Katedra slovenského jazyka. S. 71–77. KAMIŠ, K.: Lokálové konstrukce ve struktuře věty. ACTA UNIVERSITATIS PURKYNIANAE 90. STUDIA LINGUISTICA. Ústí nad Labem 2003. KAMIŠ, K.: Gramaticko-sémantická báze struktury věty a problematika větosloví. In: Súčasná jazyková komunikácia v interdisciplinárnych súvislostiach. Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici. 5. medzinárodná konferencia o komunikácii. Editor V. Patráš. S. 66 – 73. KAMIŠ, K.: Objektový komplement s pádovou formou lokálu. In: Sborník PF

43

Západočeské univerzity v Plzni. Profesor Lumír Klimeš jubilující. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta pedagogická. Plzeň 2005, s. 69–72. KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha, SPN 1958. KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. H&H 1992. Mluvnice češtiny (2). Academia, Praha 1986. Mluvnice češtiny (3). Academia, Praha 1987. NOVOTNÝ J. a kol.: Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha, Fortuna 1995. NOVOTNÝ, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Acta Universitatis Purkynianae 7, Ústí nad Labem 1994. Příruční mluvnice češtiny. NLN 1995. ORAVEC, J., BAJZÍKOVÁ, E.: Súčasný slovenský spisovný jazyk. Syntax. SPN, Bratislava 1982. Pokyn MŠMT ČR č.j. 21094/94 ze dne 10. 8. 1994 k užívání Pravidel českého pravopisu – školní vydání v základních a středních školách. (Pansofia, Praha 1993) Pravidla českého pravopisu. Pansofia 1993. SAUSSURE, F. de.: Kurs obecné lingvistiky. Praha, Odeon 1989. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 1995. Slovník spisovného jazyka českého. Nakladatelství československé akademie věd, Praha 1960 – 1971. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. Academia, Praha 2005. SVOBODA, K.: Didaktika českého jazyka a slohu. SPN, Praha 1997. ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. SPN Praha 1966. TARSKI, A.: Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd. Academia 1966. Valenční slovník nejčastějších českých sloves. Slovesa pro praxi. Academia, Praha 1997.

44

OBSAH NÁRYS

VALENČNĚ-INTENČNÍ SKLADBY PRO STUDUJÍCÍ UČITELSTVÍ

1. STUPNĚ ZÁKLADNÍ ŠKOLY ................................................................................................................... 1 ÚVOD ..................................................................................................................... 3 NEZÁVISLOSTNÍ SKLADBA ........................................................................................ 7 SKLADBA VĚTNĚČLENSKÁ ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ A JEJÍ ŠKOLNÍ POJETÍ NA ZÁKLADNÍ ŠKOLE ................................................................................................................... 9 ODDÍLY SKLADBY PROBÍRANÉ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH ......................................... 9 1. SYNTAGMATIKA ............................................................................................... 9 1.1 URČOVACÍ SKLAD ...................................................................................... 9 1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD .................................................................................. 9 1.3 PŘIŘAĎOVACÍ SKLAD ................................................................................ 10 1. 4 PŘISTAVOVACÍ SKLAD .............................................................................. 10 1.4 FORMÁLNÍ STAVBA SYNTAGMAT................................................................. 10 1.4.1 PROSTŘEDKY VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ ................................. 10 1.4.2 ZPŮSOBY NA VYJADŘOVÁNÍ SYNTAKTICKÝCH VZTAHŮ ............................... 10 1.4.2.1 SHODA ............................................................................................. 10 1.4.2.1.1 URČOVACÍ SKLAD ........................................................................... 10 1.4.2.1.2 PŘISUZOVACÍ SKLAD ....................................................................... 10 1.4.2.2 ŘÍZENOST ......................................................................................... 10 1.4.2.3 PŘIMYKÁNÍ ........................................................................................ 10 2. SKLADBA VĚTNÁ ............................................................................................ 11 3. SKLADBA POLOVĚTNÁ .................................................................................... 11 4. SKLADBA SOUVĚTNÁ...................................................................................... 11 5. SKLADBA TEXTOVÁ ........................................................................................ 11 SKLADBA ZÁVISLOSTNÍ NEVALENČNÍ ....................................................................... 12 STAVBA VĚTY; SKLADEBNÍ VZTAHY A JEJICH VYJADŘOVÁNÍ; VĚTNÉ ČLENY Z HLEDISKA KLASICKÉ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ SKLADBY NEVALENČNÍ.................................. 12 VĚTNÉ ČLENY ................................................................................................... 12 SKLADEBNÍ VZTAHY VE SKLADBĚ VĚTNĚČLENSKÉ ZÁVISLOSTNÍ .............................. 13 SKLADEBNÍ VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH DVOJIC ......................................... 13 FORMÁLNÍ VYJADŘOVÁNÍ SKLADEBNÍCH VZTAHŮ VE SKLADEBNÍCH DVOJICÍCH ......... 14 1. SHODA (KONGRUENCE) .............................................................................. 14 2. ŘÍZENOST (REKCE) .................................................................................... 16 3. PŘIMYKÁNÍ (ADJUNKCE) ............................................................................. 16 VZTAHY MEZI ČLENY SKLADEBNÍCH SKUPIN .......................................................... 16 PŘIŘAĎOVÁNÍ (KOORDINACE).......................................................................... 16 PŘISTAVOVÁNÍ (APOZICE) ............................................................................... 16 VALENČNÍ SKLADBA .............................................................................................. 17

45

VALENCE SLOVESNÁ ............................................................................................. 17 ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY (ZVS) ................................................................ 17 VĚTNĚ-KONSTITUTIVNÍ FUNKCE PODSTATNÝCH JMEN Z HLEDISKA VALENČNĚINTENČNÍ SKLADBY ............................................................................................ 17 SLOVESNÉ VĚTNÉ TYPY PODLE VALENCE ............................................................. 19 KLASIFIKACE ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VĚTNĚ-ČLENSKÉHO A SLOVNĚDRUHOVÉHO CHARAKTERU JEJICH VALENČNÍCH POZIC ........................... 19 TYPY ZÁKLADOVÝCH VĚTNÝCH STRUKTUR PODLE VALENCE PŘÍSUDKU ................... 19 1. P ................................................................................................................. 19 2. S – P ........................................................................................................... 19 3. P – O ........................................................................................................... 20 A) P – O ....................................................................................................... 20 (1) VFNONPERSONÁLNÍ – N4 .................................................................................. 20 (2) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 .................................................................................. 20 (3) VFNONPERSONÁLNÍ – N2 .................................................................................. 20 (4) VFNONPERSONÁLNÍ – PREP N........................................................................... 20 B) P – O1 – O2 .............................................................................................. 20 (A) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – N2 .......................................................................... 20 (B) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – PREP N ................................................................... 20 4. P – AD ......................................................................................................... 21 A) P – AD ..................................................................................................... 21 1 2 B) P – AD – AD ........................................................................................... 21 5. P – O – AD................................................................................................... 21 A) P – O – ADL ............................................................................................. 21 (1) VFNONPERSONÁLNÍ – N4 – PREP N ................................................................... 21 (2) VFNONPERSONÁLNÍ – N3 – PREP N ................................................................... 21 B) P – O – ADM............................................................................................. 21 6. S – P – O..................................................................................................... 21 (1) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N4............................................................................... 21 (2) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N2............................................................................... 21 (3) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N3............................................................................... 22 (4) N1 – VFPERSONÁLNÍ – N7............................................................................... 22 (5) N1 – VFPERSONÁLNÍ – PREP N ....................................................................... 22 7. S – P – AD ................................................................................................... 22 A) S – P – ADL .............................................................................................. 22 B) S – P – ADM ............................................................................................. 22 C) S – P – ADT ............................................................................................. 22 8. S – P – ATV ................................................................................................. 22 9. S – P – O – AD ............................................................................................ 23 A) S – P – O – AD ......................................................................................... 23 1 2 B) S – P – O – O – AD ................................................................................ 23

46

10. S – P – O – ATV ......................................................................................... 23 11. S – PSLOŽENÝ ................................................................................................ 23 VĚTNÉ ČLENY Z HLEDISKA VALENČNÍ SKLADBY ..................................................... 23 PŘÍSUDEK ..................................................................................................... 24 PODMĚT ....................................................................................................... 24 PŘEDMĚT ..................................................................................................... 24 PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ................................................................................... 25 DOPLNĚK ...................................................................................................... 25 PŘÍVLASTEK A PŘÍSTAVEK .............................................................................. 26 NEKONSTITUTIVNÍ VĚTNÉ ČLENY ............................................................................ 27 VALENCE NESLOVESNÁ ......................................................................................... 28 VALENCE PODSTATNÝCH JMEN ........................................................................... 28 TYPY PODSTATNÝCH JMEN S CHARAKTEREM VALENČNÍHO NOSITELE .................. 28 PODSTATNÁ JMÉNA ODVOZENÁ ....................................................................... 28 PODSTATNÁ JMÉNA NEODVOZENÁ ................................................................... 29 VALENCE PŘÍDAVNÝCH JMEN .............................................................................. 29 VALENCE PŘÍSLOVCÍ .......................................................................................... 30 INTENCE .............................................................................................................. 31 SÉMANTICKÁ (VÝZNAMOVÁ) STRUKTURA VĚTNÝCH STRUKTUR ............................... 31 PREDIKÁTORY (SKLADEBNĚ-VÝZNAMOVÉ PŘÍSUDKY) ......................................... 31 PREDIKÁTORY A AKTANTY (PARTICIPANTY; ARGUMENTY) ...................................... 32 SÉMANTICKÁ KLASIFIKACE PREDIKÁTORŮ ............................................................ 33 RODINY PREDIKÁTORŮ ...................................................................................... 34 SÉMANTICKÉ ROLE AKTANTŮ .............................................................................. 35 VZTAH MEZI VALENCÍ A INTENCÍ .............................................................................. 37 ZÁKLADOVÉ VĚTNÉ STRUKTURY V A L E N Č N Í ....................................................... 37 I N T E N Č N Í ZVS ODPOVÍDAJÍCÍ V A L E N Č N Í ZVS .............................................. 37 ZÁVĚR ................................................................................................................. 39 LITERATURA ......................................................................................................... 42 OBSAH ................................................................................................................ 44