Nakladatelství Jitro
© JITRO, Praha 2004 Copyright © Nanao Sakaki, 2002; Vojtěch Ripka, Jitro, 2004 Translation and foreword © Jiří Wein, 2004 ISBN 80-903106-4-8
předmluva
Čtenáři, otevíraje balíček Nanaových básní, najdeš zde stopy života zcela nevšedního, žitého beze strachu, elegantně a nekompromisně. Jejich autor je japonský potulný básník, který bez peněz a bez domova od konce druhé světové války do dnešního dne prochodil velkoměsta, hory a pobřeží oceánů čtyř světadílů. Nepoután zaměstnáním, domácností, náboženskou či politickou ideologií, byl schopen vidět jasně. Nanao (japonsky „sedmý syn“) se narodil 1. ledna roku 1923 na ostrově Kjúšú, nejjižnějším ze čtyř hlavních ostrovů Japonska, v početné rodině barvíře indigem. Když mu bylo osm let, živnost jeho otce zkrachovala a Nanao musel začít pomáhat vydělávat. Vychodil jenom obecnou školu. Směje se: „Učitelé neměli příležitost ztupit moji přirozenou inteligenci.“ Po celý život se ale sám nepřetržitě vzdělával. V šestnácti letech už četl klasickou čínskou literaturu v originále. V roce 1943 byl povolán do války. Byl umístěn k radiolokátoru na letecké základně na západním pobřeží Kjúšú, ze které odlétali piloti kamikaze, chlapci jako on, vstříc smrti. Během vojenské služby četl tajně Kropotkina, Shakespeara, Rilkeho. Kam kráčí lidstvo? Co bude po válce, přežijeme-li? Napsal několik esejů, v nichž navrhoval, jak změnit japonskou společnost: decentralizovat moc, spravedlivěji rozdělovat plody práce. Jeho četba a kritické poznámky pro něj málem měly vážné následky. Hrůzy války, jichž byl očitým svědkem, a hlavně masové vraždy civilního obyvatelstva svržením atomových pum na Hirošimu a Nagasaki jej přesvědčily o obludnosti „normální“ lidské společnosti. Válka skončila a dvaadvacetiletý Nanao se ocitl ve vyhladovělé, válkou zpustošené, deprimované zemi. Domů se už nevrátil. Toulal se po Kjúšú, potom přišel do Tokia. Nejdříve přespával společně se stovkami lidí bez přístřeší na nádraží Ueno. Lidé tam denně umírali hladem. Nanao se pokoušel pomáhat bezprizorným dětem a mladistvým prostitutkám. Krátce pracoval v ocelárně. Na dva roky se stal pomocníkem známého pokrokového nakladatele – myslitele Sanehiko Jamamota. Měl tehdy příležitost nahlédnout do života japonské kulturní elity. Řekl o té době: „Studoval jsem život. Snažil jsem se pochopit, kde je moje místo v japonské společnosti. O dva roky později jsem toho nechal. Nepasoval jsem tam… Jednoho dne jsem na pochůzce pro svého nakladatele uviděl tuláka vyhřívajícího se v ranním slunci. Vedle něj stála plechovka s vařenou rýží, nasbíranou z odpadů restaurací. Ta rýže zářila jako démanty… Ke svému nakladateli jsem se už nevrátil.“
7
Začal žít v laciných noclehárnách tokijských slumů. Vzdělával se v angličtině a francouzštině četbou knih v originále. Jeho spolubydlící – žebráci, zloději, homosexuální prostituti, atd. – si jej vážili, říkali mu „profesore“ a starali se o něj. Trávil celé dny v tokijských veřejných knihovnách: v Americké knihovně, v knihovně Britské rady, atd. Četl klasickou světovou literaturu, řecké tragédie, Tacitovu „Germánii“; studoval evropské moderní umění, abstraktní umění. Viděl výstavy Picassa, Matisse, Pollocka: „Cítil jsem, že tomu něco chybí, slyšel jsem nějaké volání. Tehdy mi padla do rukou drobná knížka o jeskynních malbách australských domorodců a já cítil – Pane…! To mi otevřelo oči. Uchvátilo mne to svojí jednoduchostí, jasností a silou výrazu. A ukázalo mi to tvář lidské společnosti, kterou jsem dosud neznal.“ S velkým zájmem přečetl knihu „Ztracený svět pouště Kalahari“ Laurense van der Posta. Čtvrť Šindžuku ve středu Tokia byla tehdejší japonskou Latinskou čtvrtí. Nanao tam byl častým hostem v kavárně Fúgecudó, kde se scházeli malíři, džezoví hudebníci, moderní tanečníci, básníci, anarchisté, mladí cizinci. Mnohé upoutala Nanaova svěžest, svoboda, jeho radikální názory a autorita, se kterou je vyslovoval. Měl pověst neoficiálního uměleckého kritika a mladí umělci mu často ukazovali své práce a žádali ho o názor. S jedním z nich, mladým nadaným sochařem Šinem Higučim, Nanao odešel do hor „umístit se vprostřed divoké přírody a studovat primitivní umění – tak v sobě může člověk vidět jasněji.“ Dali se do prozkoumávání divokých koutů japonských hor od Hokkaida na severu až po ostrov Jakušima. Právě v té době japonská lesní správa tlačená rozvíjejícím se průmyslem začala na mnoha místech s prvním masivním kácením starých lesů. Nanao byl jedním z prvních, kdo proti tomu protestoval. V roce 1959 s Šinem Higučim uspořádal společnou výstavu nazvanou „Oslava pralesa“, kde vyvěsil na stěnách svoje básně jako „Opus 101“, „Jakušima“ a další. Japonsko, zbohatlé válkou v Koreji, v níž sloužilo jako vojenská základna, se rychle dralo kupředu. Všeobecným heslem bylo: „Rozvoj! Rozvoj!“ Nanao se k tomu netajil svým odporem. Vytvořil se kolem něj užší kruh přátel, kteří si říkali „Bum Academy“, univerzita tuláků. Nanao jim vytyčil několik zásad: nezačlenit se do normální společnosti, žít bez peněz, studovat alespoň dva cizí jazyky, apod. Někdy dal někomu úkol: „Jdi pěšky, bez peněz na Hokkaidó a zpět, pak si promluvíme…“
8
Po výstavě v roce 1959 Nanao vyrazil sám pěšky a stopem horami, vesnicemi a ostrovy. Stopoval obchodní lodi jedoucí na ostrovy severní Okinawy – Amami, Tokara, Suwa-no-se. O Suwa-no-se řekl: „Je to výjimečné místo. Teplý proud z Pacifiku zasahuje přímo tento ostrov. Jde přímo na něj! Je tam nejsevernější korálový útes ve východní Asii a činná sopka…chápete? A skoro žádní lidé…perfektní situace… Po vytvoření komuny přišlo na Suwa-no-se postupně na kratší či delší dobu na sto lidí. A všichni se odtamtud vrátili plní báječné energie. Proto se o takové místo zajímám: Zaprvé – odlehlé místo. Za druhé – tvrdá práce…dává to lidem sílu. A žádná civilizace. Skutečný život.“ V roce 1963 byli v Kjótu Gary Snyder a Allen Ginsberg. Z doslechu už o Nanaovi věděli a chtěli se s ním setkat. Nanao se zastavil na své cestě stopem z Tokia na jih v Kjótu a vyhledal je. Ideály amerických beatniků a japonského potulného básníka-revolucionáře si byly v mnohém velmi blízké. Tehdy začalo hluboké přátelství a dlouhodobá spolupráce této trojice. V roce 1967 Nanao založil s přáteli komunu na ostrově Suwa-no-se. Gary Snyder byl u jejích začátků. Přišel tam se svou japonskou dívkou, svou budoucí ženou. Nanao je oddal na vrcholu sopky Suwa-no-se. Tato komuna zvaná „Banjánový ášram“ se později proslavila organizováním mezinárodního bojkotu japonské firmy Yamaha, která měla v úmyslu proměnit ostrov Suwa-no-se v turistickou Šangri-lu. Téměř současně se zrodila řada spřízněných komun na mnoha dalších místech Japonska. Pojila je společná touha vytvořit svobodný prostor uprostřed těsné, kompetitivní japonské společnosti, zájem o východní spiritualitu (hinduismus, tibetský buddhismus, zenbuddhismus…), snaha chránit to, co zbylo z divoké přírody, a „návrat k půdě“. Nanao, stále na cestách, byl inspirátorem a pojícím vláknem mezi těmito místy. V roce 1969 pozval Gary Snyder Nanaa do Spojených států. Nanao přijel do San Franciska a Gary jej seznámil s kruhem svých přátel – s básníky, ekology, vůdci duchovních hnutí a komun. Nanao se ale v San Francisku dlouho nezdržel. Volala na něj monumentální příroda rozlehlého amerického kontinentu. Vydal se na východ, přes Arizonu do Nového Mexika, kraje kaňonů, divokou šalvějí porostlých plání, hor a pouští. Navštívil tam řadu komun, které se tam na konci šedesátých let zrodily, a také vesnice amerických indiánů. Po zeleném, vlhkém, těsném a přelidněném Japonsku působily na něj tamější nekonečné prostory jako osvícení. Začal psát básně inspirované přírodou, lidmi a novými druhy zvířat a rostlin, se kterými se
9
tam setkal. Studoval botaniku, zoologii, geologii, astronomii. „Pomalu jsem si začal uvědomovat, kdo jsem: článek v řetězu života – savců, ptáků, hornin, mikroorganismů, vody a vzduchu…“ V létě 1975, zpátky v Japonsku, zorganizoval Nanao v horách Hokkaida „Univerzální mírovou konferenci“, první masový festival japonského undergroundu. Na čas se stala jeho základnou opuštěná chalupa v zapadlém údolí středního Japonska. Tam psal, byl hostitelem návštěvníků ze čtyř světových stran, odtamtud podnikal cesty po celém Japonsku a zase se tam vracel nosit vodu, štípat dříví, toulat se po okolí a psát básně. Přeložil do japonštiny slavnou Snyderovu knihu „Turtle Island“ (Želví ostrov). Nanaova japonská verze této knihy byla velkou inspirací pro mladou japonskou generaci. Gary Snyder se obdivoval „skoro čínské jasnosti a úspornosti jazyka“ Nanaových překladů. S Nanaem jsem se setkal v roce 1980 v Novém Mexiku u městečka Taos. Žil jsem tam načas v komuně jménem Lama Foundation. Slyšel jsem, že v okolních horách žije japonský básník. Jednu zimu prý přežil v jeskyni, kterou vyhříval jen svým dechem. Napsal tam divadelní hru. Poprvé jsem se s ním sešel u přátel, kam přišel číst své básně. Zvučný, jistý hlas, angličtina se silným japonským přízvukem. Byl nevelký, hubený, s dlouhými vlasy svázanými vzadu do ohonu, s prošedivělým vousem. Pohyboval se s lehkostí a svěžestí chlapce neodpovídající jeho šedesáti letům. V jednu chvíli se posadil na zem a připojil se k potlesku vlastníma nohama. Vyzařovala z něj naprostá svoboda a nezávislost na nikom a na ničem, vyjma snad země, po které chodil. V té době bydlel ve vysloužilém školním autobuse, který (bůhvíjak se tam dostal) stál na dřevěných kozách v horách nedaleko puebla taosských indiánů, ve výšce 2 700 metrů nad mořem. Většinu času trávil sám, vyšlapoval čerstvé pěšiny ve sněhu na svých toulkách do okolních hor, v noci při světle petrolejky psal básně, odpovídal na dopisy přátel nebo venku pod hvězdnatým nebem naslouchal zpěvu kojotů. Během času jsme se spřátelili. Našel jsem opuštěný srub nedaleko v lese a často jsem se k němu přidal na výlety nahoru údolími horských potoků. Nanao je náruživý chodec; obyčejně šel vepředu, čenichal jako lovecký pes, všímal si stop drápů medvěda na hladkém kmenu osiky, hlasu ptáka, květinky, která vyrazila z vlhké půdy na místě, kde polední slunce roztálo sníh; trusu nějakého divokého savce – medvěda, lišky, kojota, tchoře, lasičky –, který si pečlivě prohlédl. Zajímalo ho, co divoká zvířata jedí a inspiroval se od nich pro svůj vlastní jídelníček. Naše výlety často končily návštěvou u některého z Nanaových četných
10
známých, kde se nám, oběma hladovým, dostalo teplé večeře. Zpráva „Nanao je tady“ se obyčejně rychle rozletěla a kruh se rozrostl na patnáct, dvacet lidí. Nanao pak četl své nové básně a žádal o kritiku. Pečlivě naslouchal každému návrhu na změnu. Většinu svých básní napsal japonsky a pak je sám překládal do angličtiny. Nanaova angličtina je dětsky svěží, pádná, lakonická, užívající anglické obraty často nečekaným způsobem. Allen Ginsberg o Nanaovi napsal: „…jeho pero a sekyra jsou ostré, jako staré hvězdy…“ Nanao rád poslouchal, když jsem zpíval ruské lidové písně (Ej uchněm, Stěnka Razin, Kalinka, apod.), kterých sám řadu znal. Pak odpovídal japonskými ukolébavkami, písněmi rybářů nebo písněmi Ainů, původních obyvatel Hokkaida. Spolu jsme se zajímali o písně amerických indiánů. „Ale nejlepší hudba je vlastní hudba!“ Nanao nás zasvěcoval do „free music“, začalo to často tím, že se chopil bubnu a začal tiše, jakoby bez cíle bubnovat. Někdo se přidal na druhý buben, flétnu nebo cokoli, co bylo po ruce. Hudba sama ze sebe rostla, někdo začal zpívat, někdo se dal do tance…někdy to trvalo dvě, tři hodiny, než kouzlo pominulo. Svůj autobus udržoval v absolutním pořádku. Okna občas perfektně umyl octem. Ukazoval mi, jak pečovat o kožené horolezecké boty, které vždy po návratu pečlivě očistil, otřel, vycpal papírem, vysušil a namazal. Jeho oblečení pocházelo od kamarádů nebo z „free boxu“, bedny s odloženým šatstvem. Přesto byl vždy oblečen kvalitně, s až nápadnou elegancí a vkusem. Na podzim roku 1981 pozval Gary Snyder Nanaa ke společnému zájezdu do Austrálie. Přednášeli spolu na australských univerzitách a navštívili australské domorodce kmene Pitjandžara v poušti střední Austrálie. Nanao přivezl zpátky nahrávky hudby domorodců a nadšeně nám vyprávěl: „Australští domorodci jsou snad nejkrásnější lidé na světě: Mají oči jako dvě hvězdy, nikam nespěchají, za ničím se nepachtí…“ Toho podzimu jsme nastudovali Nanaovu divadelní hru „Sněžná žena“. Připadla mi role městským životem změkčilého Macka, který je sněhovou vánicí odříznut od civilizace v horské boudě, a tak je konečně donucen podívat se tváří v tvář sobě a Přírodě. Hra byla inspirována rituály amerických indiánů a tradičním japonským divadlem nó. Hráli jsme tu hru několikrát na různých místech Spojených států. Nanao se nikdy zvlášť nestaral o vydávání svých básní. O své básnické tvorbě řekl: „Rád píšu básně. Je to pro mne něco jako meditace. Rozprávění s Vesmírem.“
11
V roce 1983, péčí jeho kamarádů na obou stranách Tichého oceánu, vyšly skoro současně dvě první větší sbírky jeho básní: americká „Real Play“ a japonská „Inu mo arukeba“. Bylo mu právě šedesát let. Na ostrově Išigaki na jižní Okinawě měla japonská vláda v plánu pohřbít poslední živý rozsáhlý korálový útes Japonska pod vrstvou betonu pro stavbu obrovského letiště (údajně pro turisty přijíždějící se podívat na korálový útes…). Nanao pomáhal organizovat odpor mezi rybáři vesnice Širaho, jejichž obživa a tradiční způsob života by byly pohřbeny společně s korálovým útesem. Na 3. června 1988, den Allenových šedesátin, svolal Nanao do San Franciska na pomoc „Valnou hromadu ekopoezie“. Na podzim roku 1988 přijel Allen Ginsberg zase po letech do Japonska. Nanao organizoval jeho turné a společně s ním přednášel básně na univerzitách v Tokiu, Kjótu a na dalších místech. Během turné si přijeli odpočinout ke mně do hor středního Japonska. S mými sousedy muzikanty-sedláky jsme seděli kolem hořících kamen a povídali. Allen nám zpíval svoje balady, blues a zhudebněné verze Blakeových básní. Tehdy se zrodila myšlenka setkat se na prvního máje 1990 v Praze. V únoru jsme s Nanaem nahráli kazetu písní s Nanaovými a Snyderovými texty v češtině, nazvanou „Love Letter to Praha“, jako výraz naší solidarity s československým „sametovým podzemím“. Netušili jsme, že za devět měsíců Československo vstoupí do víru Sametové revoluce. Plán setkat se v Praze se uskutečnil. Na prvního máje předal Allen po čtvrt století korunu Krále majálesu svému mladému nástupci. U stolku kavárny Fórum na Václavském náměstí se Allen a Nanao setkali s prezidentem Havlem. Se členy kapely „Půlnoc“ jsme před rozestavěnými věžemi jaderné elektrárny v Temelíně zpívali modlitbu za život na Zemi za doprovodu Allenova přenosného harmonia. Další den nás Nanao zavedl do Boubínského pralesa poklonit se pohasínající jiskře původní evropské přírody. V Československu se mu zalíbila mírumilovná a nestrojená povaha lidí. Bylo mu požitkem procházet se velkoměstem bez neónů a reklam. Na svých toulkách Prahou identifikoval řadu jedlých divokých rostlin. Bylo skoro symbolické vidět Nanaa sedět v čele slavnostního sálu Palackého univerzity v Olomouci a předsedat shromáždění studentů věnovanému ekologii. Doporučoval učit se pečlivému, intenzivnímu zemědělství v malém měřítku, méně jíst a pít (překvapilo ho u nás množství otylých lidí), jíst méně masa, více sóji
12
a sójových produktů. Učit se znovu životu v kruhu sousedů, malé obce nebo komuny. Doporučoval hledat alternativu k fosilnímu a jadernému palivu, neplýtvat, recyklovat, vstávat ráno časněji, užívat více vlastních svalů. A objevovat jiný druh energie: hudbu, umění, poezii, spiritualitu – dobrodružství překonávání sebe sama. Řekl: „Čechoslováci, máte starou kulturu a zároveň velice svěží srdce. Žijete teď velikou dobu. Vybudujte si vlastní svobodnou společnost nezávisle na vnějších vlivech. Jste na to dostatečně inteligentní… A jakožto básník vod a lesů navrhuji: Vraťte původní lesy naší společné prabábě Věstonické Venuši!“ Od našeho návratu z Československa teď už uplynulo deset let. Nanaovi bude brzy osmdesát, ale pokračuje neúnavně v přeorávání a osévání světa. Je stále na cestách, setkává se s mladými lidmi, zlézá sopky, čte své básně. Od roku 1990 do roku 2000 každoročně vedl dvoutýdenní pěší pouť podle celé délky japonské řeky Nagara. Pročítaje jeho básně pro toto vydání, shledávám (s mrazením v zádech), že jsou dnes aktuálnější, než byly před deseti lety. Obludné zabíjení člověka člověkem s použitím nejrafinovanější a nejničivější technologie v době, kdy – i bez válek – je ohrožena sama existence života na Zemi. „Stydím se, že patřím k druhu Homo sapiens sapiens,“ řekl mi jednou, „radši říkám: Jsem savec...“ Nanao je zase pětiletým chlapcem a každé ráno běží do zahrady, kde se na širokém listu tara třpytí v slunci krůpěje rosy. Lehce se jich dotýká a volá: „Podívejte, rubín! Podívejte, zlato! Podívejte, diamant! Podívejte, duha!“ Jiří Wein, 21. října 2001, Nakagawamura, Japonsko
Máš-li čas na mluvení Čti knihy Máš-li čas na čtení Jdi do hor, pouští a k moři Máš-li čas na chození Tanči a zpívej Máš-li čas na tančení Tiše seď, Šťastlivý Blázne Kjóto, 1966
15
Naléhavý telegram Všechno začíná talířem polévky ze sójové pasty, dobré ráno! Polévka je z lesklých pavučin Život začíná Amazonským oceánem Grand Canyon končí božským Odysseem Jeho vnuk bude dharmovým tulákem Tvoje prabába se stane chřestýšem Chřestýš zrnkem meditace Meditace zrnkem tykvového koláče Muchomůrka otcem Boha Bůh roste spolu s galaxií Galaxie je ukradený démant Včera v noci ho spolknul sup Zítra letím vzhůru k ledovcům.
Duncun Spring, Kalifornie, květen 1973
16
Sluneční pomeranč
sluneční pomeranč, zářivá pláž cirrusových barev daleko od dřiny, daleko od zpěvu, daleko od modliteb sluneční pomeranč, zářivá pláž vraky lodí hnijí, sandály, chaluhy hnijí šípkové růže hnijí, mořské panny hnijí, ohňostroje hnijí mýdlové bubliny hnijí Milarepa dýchá květy oměje rezaví, torpédo rezaví rezavý krkavec spí, Giliakové spí, japonští šedí vlci spí trpasličí víly spí, tygr šavlozubý spí, mamut spí dinosaurus spí, Poseidon spí, podmořská sopka spí 17
racek krouží ve výšce svůj sen modré indiánské nebe se točí mořské proudy a Velký vůz se točí obloha bez slunce se točí černá jak havran Matka Země, Bába Skála Šúko se zřítila do propasti její zkrvavený úsměv září tahle tyčící se skála vloni ulomena plujícími ledy – zářícími jako ona zbytky, kam se poděly? daleko od Ohňové země, daleko od Nepálu daleko od Buddhy, daleko od hongkongských květů dál než může hrom hřmící duha sluneční pomeranč, pláž ranního úsvitu lososově růžová ztracené liščí mládě pláče v lese rak poustevník včera v noci překročil úžinu slunce dnes vchází do souhvězdí Vah konipas honí jestřába Vesmír oceán Věčnosti Věčnost pláž Míru Mír u vodopádu v kaňonu mezi hřměním moře a hřměním v uších zvuk se odráží kameny se odráží sluneční pomeranč, zářivá pláž cirrusových barev daleko od dřiny, daleko od zpěvu, daleko od modliteb sluneční pomeranč, pláž života, sluneční pomeranč.
poloostrov Širetoko, Hokkaidó, Japonsko, září 1975
18
Broušení nože
Nanao, udržuj svůj nůž vždy čistý Nanao, udržuj svou mysl čistou Mořský vítr prý škodí noži Mořský vítr prý svědčí mysli Mořský vítr neškodí noži Nabrus svůj nůž, to je vše Mořský vítr ani neškodí, ani nesvědčí Oceán brus mysli Čistý nůž mysl Čistá mysl oceán Nanao, sladce se vyspi Za přístřeší máš dnes kvetoucí lilii Za postel písek korálové pláže Za polštář Jižní Kříž.
ostrov Iriomote, Japonsko, obratník raka, únor 1976
19
Malba v písku
Na korálovém útesu v písku na břehu
stopy čápa stopy kulíka ve skalách u moře ranní zpěv drozda „Čviri, čviri, či, či.“ Shromáždění raků poustevníků kteří milují svoji komunu tyhle obrovské stopy jsou moje? „Čviri, čviri, či, či.“ Každá stopa je píseň píseň života malovaná v písku malovaná ve vzduchu… „Čviri, čviri, či, či.“ 20
Okinawa, 22. února 1976
Jít nalehko
Lahodná vůně Pečených mořských ježků a sladkých brambor Kolem hořícího dřeva Bouřlivá jarní noc. Ve Východním Čínském moři Na pobřeží malého ostrůvku Sedím v jeskyni Ve společnosti stovky lidských lebek Které zahynuly na neštovice Před třemi sty lety. Poslouchám jejich příběhy Jeden po druhém Celou noc. Za růžového úsvitu Jedna z nich mumlá „Chceš-li jít nalehko Nech svou lebku tady!“
Iriomote, Japonsko, obratník Raka, únor 1976
21