Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide à la publication F. X. Šalda, beneficie du soutien du Ministère des Affaires Étrangères et de l’Ambassade de France en République Tchèque. Toto dílo vychází v rámci programu F. X. Šalda na podporu ediční činnosti a přispělo na něj také francouzské Ministerstvo zahraničních věcí a Velvyslanectví francouzské republiky v České republice.
Copyright © Les Éditions Minuit, 2003 Czech Edition © Vojtěch Ripka – Jitro, 2006 Translation © Jovanka Šotolová, 2006 ISBN 80-903106-9-8
Jean Echenoz / U klavíru
přeložila
Jovanka Šotolová
I.
1 Na konci bulváru de Courcelles se objeví dva muži, přicházejí z ulice de Rome. Jeden je trochu vyšší než střední postavy, nemluví. Pod širokým, světlým, až ke krku zapnutým pršipláštěm má černý oblek a taky černého motýlka, bělostné manžety akcentují knoflíčky se vsazeným onyxem. Je zkrátka velmi dobře oblečen, ale jeho sinalý obličej a oči upřené kamsi do neurčita poukazují na utrápené duševní rozpoložení. Bílé vlasy si sčesal dozadu. Má strach. Za dvaadvacet dní zemře násilnou smrtí, což ovšem netuší, takže z toho strach mít nemůže. Druhý ho doprovází a vypadá úplně opačně: je mladší, výrazně menší, drobný, výřečný a usměvavý až příliš, na hlavě má hnědobéžově károvaný klobouček, kalhoty místy vybledlé, neforemný svetr snad nosí rovnou na tělo, na nohou mokasíny tolikrát už promočené, až mramorované. Máš pěknej klobouk, utrousí velmi dobře oblečený muž, právě když došli k mřížím parku Monceau. Promluvil poprvé za celou
hodinu. Myslíte? znepokojí se druhý. Praktický rozhodně je, to ano, ale po estetické stránce nevím, nevím. Vyfasoval jsem ho, víte, sám bych si něco takového nekoupil. Opravdu je pěkný, povídá elegán. Můj nevlastní syn ho našel ve vlaku, vysvětluje ten druhý, někdo ho tam asi zapomněl. Jenomže synátorovi byl prostě moc malý, má totiž neobyčejně objemnou lebku, má ostatně taky obrovské IQ. A mně padne dobře, přitom nejsem hloupější, teda nejsem o nic hloupější než každý jiný. Heleďte, co kdybychom se trochu prošli po parku? Obě monumentální brány z kovaného železa a obtěžkané zlatem po stranách rotundy, v níž sídlí bezpečnostní stráž, byly otevřené. Oba muži jimi prošli, vstoupili do parku a ten mladší zjevně zaváhal, kterým směrem se dát. Váhání maskoval neustálým mluvením, jako by tu byl jen proto, aby druhého zabavil, pokusil se dát mu zapomenout na nemilý strach. Což skutečně i byla jeho role, avšak ačkoli se do ní vkládal svědomitě, ne vždy se mu tak úplně dařila. Než sem došli, probral rozličná témata politické, kulturní i erotické povahy, aniž by ovšem jeho monolog rozpoutal sebemenší slovní výměnu, aniž by se rozvinul v rozhovor. A jakmile vkročili do parku, hned obezřetně zakroužil pohledem od virginských tulipánů po japonské mišpule: vodopád, skalky, trávníky. Druhý sledoval snad jen své zmučené nitro. Druhý se jmenoval Max Delmarc a holedbal se asi padesátkou let. I když měl poměrně komfortní příjmy, i když byl v očích dobrého milionu lidí slavný, i když za posledních dvacet let prodělal nejrůznější druhy psychologické a chemické léčby, teď umíral strachy. A jakmile se ho tento pocit zmocnil, většinou prostě přestal
mluvit, mlčel. Teď ovšem ústa otevřel. Mám žízeň, Bernie, řekl Max, připadá mi, že mám trochu žízeň, co kdybychom zašli k tobě? Bernie si ho vážně prohlížel. Podle mě bude lepší nikam nechodit, pane Max, povídá. Panu Parisymu by se to moc nelíbilo. Vzpomeňte si přece, jak to bylo minule. Pojďme, naléhal Max, bydlíš tu kousek, zajdeme jen na skleničku. Ne ne, povídá Bernie. Ale můžu zavolat panu Parisymu, jestli chcete. Můžeme se ho zeptat. No jo, vzdal se Max, tak nic. Zahlédl ale po levé straně kiosek, kde prodávali oplatky, studené nápoje a švihadla, a hned tam odhodlaně vyrazil. Bernie se pustil za ním, dohonil ho, u nápojového lístku pověšeného u kasy pak předhonil a rychle četl, honem, než tu bude Max: žádný alkohol nemají, v pohodě. Dáte si kafe, pane Max? Ne, odpověděl Max zklamaný četbou nabídky, vydržím to. Znovu vykročili. Přešli kolem busty Guy de Maupassanta sklánějící se k dívence, potom na trávníku na druhé straně minuli sochu Ambroise Thomase rovněž s dívkou po boku a trochu dál na východ potkali Edouarda Paillerona čnícího nad další kamennou slečnou v mdlobách. Jako by se sochy velkých mužů v tomto parku bály samoty, každý z nich měl u nohou nějakou dívku. A šlo to čím dál tím líp: hned za vodopádem už Charles Gounod potřeboval celé tři společnice – jedna z nich ovšem ztratila obě paže. Památce na skladatele se ale Bernie raději vyhnul. A ještě houšť: z dálky spatřil s hřištěm pro děti sousedící památník Frédérika Chopina: panebože, Chopin, řekl si Bernie. Probůh, Chopina ne. Urychleně změnil směr, přiměl tak Maxe udělat čelem vzad a odlákával jeho pozornost chvalozpěvem na rozmanitost, hojnost a mnohobarevnost vegetace, odvolávaje
se na letitost javoru klenu a obvod platanu západního. No podívejte, jak je to krásné, pane Max, rozvášnil se. Svět je krásný. Svět je tak krásný, nemyslíte? Max ale krok nezpomalil, neodpověděl, zatvářil se jen, jako že na svět koukl, a pokrčil rameny. No dobře, povídá Bernie zahanbeně, tak dobře. Ale uznejte aspoň, že je pěkně osvícený. Když Bernie Maxe protáhl všemi kouty parku kromě sektoru Chopinova, když se ho pokusil donutit obdivovat oválné jezírko, pyramidu i její pyramidon, přičemž nenápadně zkontroloval hodinky, stočil trasu směrem k východu, k čemuž si vybral alej hraběnky de Ségur, u níž seděl Alfred de Musset. S Mussetem žádný problém nebyl, akorát dívence, sklánějící se k němu a levou rukou spočívající na jeho levém rameni, rovněž chyběla pravá paže. Devatenáct hodin třicet pět, váhavý konec jara, ale slunce ještě nezmizelo. Než opět zajde, oni dva opustí park, vydají se po avenue Van-Dyck k západu. Max po nezdařeném pokusu dát si skleničku už jenom zatínal zuby a Bernie, zcela v souladu se svou rolí, na něho neustále mluvil a dohlížel. Však se také Max od věrného společníka nevzdaloval, nepočítaje dvě tři minuty, kdy si nenápadně odskočil za jeden maďarský dub vyzvracet se strachy. Ale protože předtím zvracel už dvakrát, náramně bolestivé křeče vypudily jen žluč. Teď tedy vyšli z parku, dali se postranní alejí souběžnou s avenue Hoche a první odbočkou doprava, ovšem i tam je lákal bar. Max se znovu pokusil Bernieho vyzvat, aby zašli na panáka, Bernie ovšem mlčky zamítl – pak ještě pár metrů a ocitli se na místě, u čísla 252. Tady to je.
Vešli dovnitř. Schodiště, chodby, odbočky, dveře, co se musely otevřít a potom zas zavřít, až dorazili do širokého prostoru zaplněného lany, kladkami, otevřenými velkými bednami a odstaveným nábytkem. Hučely či hlučely tu davy. Bylo přesně dvacet hodin třicet, Max si akorát svlékl svrchník, a když to nejméně čekal, Bernie ho zezadu směle pošťouchl před oponu, z hučícího lidského moře se zvedla bouře a vtom se objevil, byl tady. Klavír. Je tady, hrozivý Steinway, s ohromnou bílou klávesnicí hotovící se tě sežrat, obludný umělý chrup, který tě silou své skloviny a slonoviny rozkouše, číhá, chce tě rozcupovat. Po Bernieho připostrčení se Max zapotácel, hned ale nabyl jistoty, vnořil se do smršti potlesku přeplněného sálu, jež se mu rozpoutala na přivítanou, a namířil si to vrávoravě a sotva popadaje dech k těm dvaapadesáti zubům. Usedl k nim, dirigent máchl taktovkou, okamžitě nastalo ticho, a hele, už to jede, jenže já už toho mám dost. Tohle není život. I když, nepřehánějme. Taky jsem se mohl narodit a skončit v Manille jako prodavač cigaret po kusovkách, stát se čističem bot v Bogotě, mýt nádobí v Decazeville. Teď ale pojďme, když už jsme tady, první věta, maestoso, Koncert č. 2 f moll, op. 21 od Frédérika Chopina.
2 V sále, dokonce ani v první řadě, si nikdo neumí představit, že je to tak těžké. Jako by to dokonce šlo samo od sebe. A pro Maxe to skutečně kvapem pofrčí úplně samo. Jakmile se orchestr pustí do dlouhého úvodu, on se trochu uklidní. A jen co je to na něm, jen co se položí do rytmu, všechno půjde líp. Během pár taktů se jeho strach utiší a s prvním falešným tónem se rozptýlí docela – s dobrým falešným tónem ve skočné pasáži, takovým, co splyne s masou a nepočítá se. Hned jak se vytoužená faleš objeví, Max už se cítí vysvobozen. Teď má situaci v rukou, hraje levou zadní, cítí se ve svém živlu. Každý půltón k němu promlouvá, každá pomlka je akorát, akordy dosedají jak tančící ptáci, líbilo by se mu, kdyby to nikdy nepřestalo, ale je tu konec první věty. Pauza. Všichni si honem odkašlávají, v očekávání vět příštích si pročistí krk, sprovodí hleny ze znečištěných průdušek, dle možností provětrají vzdušný sloupec a přichází druhá věta, larghetto: pomalá, hloubavá, okázalá, nelze se zmýlit, Max se jedinkrát nezmýlí, všechno to jde jako po másle. Zas trochu pokašlávání, a je tu třetí 10
věta, elegantní allegro vivace, uvidíš, jak tě smáznu, jejda, někde kolem dvoustého taktu druhý falešný tón, ve finále ujedu vždycky na stejném místě, ale i tady se to v tempu sveze, nikdo nic neví, už to bude, už to skoro je, chromatický sestup a vzestup, čtyřikrát orchestr frázuje, dva závěrečné akordy a je to, vyřízeno, bravo, výborně, bravo, opona, bravo, víc už vyvoláván není, konec. Překypuje únavou, nicméně na strach Max docela zapomněl, míří ke své šatně obložené kyticemi. Ale co to má být, tady ty kytky, rozčilí se, víš dobře, že to nesnáším, všechno to vyházej. Jistě jistě, povídá Bernie, spěšně sbírá kytice, pak zdrhá naložený jak pohřebák, Max zatím padne na židli u neuklizeného stolku se zrcadlem, v jehož hloubi, v šeru, si Parisy stírá krk do kuličky zmuchlaným Kleenexem. Á, pronese Max, ani se neotočí, snaží se rozepnout si košili, vy jste tady. Bylo to skvělé, usmívá se impresário. Vím, na to Max, si myslím. Ale nemám už zrovna chuť tuhle věc hrát, už mi prostě leze krkem. Navíc orchestrální partitura je dost slabá, přece jenom je hodně znát, že tohle Chopinovi moc nešlo. Vlastně už mám těch orchestrů vůbec docela dost. A jak si rozepnul hořejší knoflík, ten mu od košile odskočil a usídlil se v nepořádku na stolku. Vždyť máte před létem stejně už jen recitály, přistoupil k němu Parisy. Ten Berlín. Max se ani teď neotočil, hledal uprchlý knoflík a v zrcadle sledoval, jak se mohutná a holá Parisyho silueta zvětšuje, hotový rahatlukum, totiž špalek tureckého medu a ještě s velkými brýlemi a v dvouřadovém obleku, jinak tedy chronicky zapocená postava s rozsahem slabého tenoru. Připomeňte mi program, požádá Max. Tak tedy koncem týdne máte Nantes, zpěvavě vykládá Parisy, devatenáctého recitál 11
