Úvodem
T
outo knihou vás bude provázet Josefína Mutzenbacherová. Její jméno symbolizuje povolání, které si ženy nikdy v minulosti většinou nevybíraly dobrovolně, a platí to až dosud. Mutzenbacherka je literární výtvor, vídeňská děvka se vším, co k tomu patří, a jako fenomén je známá po celém světě. Vídeň „velké“ prostitutky nezná, leda jako přivandrovalkyně, neboť nemá žádnou erotickou kulturu. Ani jediná Vídeňanka se během staletí nevyšvihla do postavení duchaplné kurtizány, které všichni závidí a velmoži a básníci ji zbožňují, a ani jedna neovlivňovala jako něčí metresa osudy svého města, nebo snad celé země. Nevíme nic dokonce ani o milenkách Habsburků, jež jim rodily „přírodní“ děti, a pokud ano, tak jen jména, a ani ta se spolehlivě nedochovala. Zato koluje bezpočet hezkých i ošklivých historek o velkých i malých milostných aférách, často zábavných, mnohdy tragických, které však měly význam pouze pro své aktéry. Ve středověku se k sexuální morálce přistupovalo ještě velice uvolněně; prostituce byla nejen trpěná, ale byla pod ochranou vévody. To se změnilo kolem roku 1500. Syfilis, reformace a protireformace vedly k jejímu zákonnému zákazu, a tudíž k její kriminalizaci. Církev a stát se začaly Vídeňanům plést do sexuálního života. Špiclové přezkoumávali každou domácnost ohledně „dobrých mravů“, což mělo za následek, že se Vídeňané naučili svůj milostný život úspěšně skrývat. Navenek předstírali zbožnost a cudnost, ale za zavřenými dveřmi a na určitých místech kvetl život podle hesla „víno, ženy, zpěv“ stejně jako kdykoli dříve. Urozené dámy a pánové si vybírali mezi 11
dejiny mravnosti.indd 11
10.6.2014 7:38:36
Dě j iny neře s ti
sobě rovnými nebo poddanými, zámožní měšťané pak mezi služebnictvem. Zvláště opatrné musely být měštky, neboť se jim vedlo zle, když byly přistiženy při manželské nevěře. „Vznešené“ kuplířky zásobovaly požitkáře ušlechtilým zbožím, ovšem děvečky a služky, které otěhotněly, končily na ulici a musely živit sebe i dítě – většinou zakázanou prostitucí. Poptávka byla obrovská. K zákazníkům patřili nesčetní čeledíni a sluhové, tovaryši a studenti, stejně jako kupci přijíždějící na výroční trhy. Pouliční prostituce byla problémem spodiny, a jelikož strážci mravnosti patřili k téže sociální vrstvě, nad lecčíms zamhouřili oko. Kromě toho byli přetížení a jen čas od času si vybrali nějaký odstrašující příklad, což šlapky vnímaly jako riziko povolání. Prudký přírůstek obyvatelstva v 19. stol. spolu s narůstajícím zbídačováním nejspodnějších vrstev doháněl stále více žen k prostituci, jež vyvolávala veřejné pohoršení, zvláště když se objevila nová profese – pasák, tzv. „krameltreiber“ (odvozeno od „Grammel“, škvarek), z nějž se stal „ochránce“ šlapek, parazitující na jejich práci. Na druhé straně se počínaje osvícenstvím značně uvolnily mravy, příslušníci vyšších vrstev se vzpouzeli překonaným tlakům a snažili se jich zbavit. Arcivévodové se již neskrývali se svými stavovsky nerovnými milenkami, otevřeně se k nim znali a ženili se s nimi. Vznešené dámy opouštěly své manžely a cestovaly po světě ve společnosti svých milenců. Žena vstoupila do hospodářského života a nebyla již ochotna nechat se eroticky, ekonomicky ani politicky utiskovat a vykořisťovat. Byl to povlovný proces, ale vzájemný vztah mezi pohlavími byl kolem roku 1900 již zcela jiný než v předešlých staletích. Kniha o „Mutzenbacherce“ je nejen literární dílo, ale také symptom tohoto osvíceneckého revolučního erotického hnutí, představujícího přehnanou kompenzaci vytěsňování sexuality z veřejného života společnosti. Josefína Mutzenbacherová se stala nejslavnější vídeňskou nevěstkou, ba synonymem vídeňské nevěstky v obecném smyslu. Nežila pouze v jedné, nýbrž tisících podobách a nejen v končícím 19. století, nýbrž ve všech dobách. „Pepina“ je nefalšovaná Vídeňačka: nikdy
12
dejiny mravnosti.indd 12
10.6.2014 7:38:36
Na útěku před revolucionáři se v roce 1848 páter Zyrill převléká za bordelmamá a ukrývá se u svých hříšných oveček. (litografie podle A. Pettenkofena)
dejiny mravnosti.indd 13
10.6.2014 7:38:36
Dě j iny neře s ti
nezahyne, umí si „zařídit“ život vzdor všem nesnázím a zachovává si stále svou dobrosrdečnost a veselou mysl; zlepšovat nechce nic, jen svou vlastní situaci. Provází nás bez zdviženého ukazováku dějinami vídeňských mravů, století za stoletím, usmívá se na nás a říká: „Sex není nic špatného, špatný je jenom ten, kdo o něm špatně smýšlí a mluví!“ Dr. Anna Ehrlichová Vídeň, duben 2005
14
dejiny mravnosti.indd 14
10.6.2014 7:38:36
„Mutzenbacherčiny“ první stopy
„Beltane“ – svátek nespoutané rozkoše
L
ovci a sběrači doby kamenné si svých žen vážili – o prostituci à la Josefína Mutzenbacherová nemohla být tehdy ještě vůbec řeč. Čím víc byla žena při těle, tím byla žádoucnější, pokud si správně vykládáme sošku Venuše Willendorfské. Kolem roku 500 př. n. l. přitáhli do našeho prostoru Keltové, smísili se s Ilyry a staršími národy a založili království Norikum. Na vídeňské půdě vzniklo první opevněné město zvané Vendomina, dále byla založena řada menších rozptýlených osad a opevněný „hrad“ na Leopoldově hoře. Lidé si žili vskutku dobře z obchodu s Římem, dodávali Římankám žádaný jantar, „světlé vlasy“ na paruky a kožešiny. Přijížděli cizí kupci a kromě přístřeší a stravy vyžadovali také ještě další službu: nabízely se jim první vídeňské „Mutzenbacherky“. Domorodci nevěstky nenavštěvovali, měli vlastní ženy a vlastní mravy. Beltane byl jedním z nejdůležitějších svátků keltského roku; „Beltane“ znamená „oheň (boha) Bela“. Svátek nespoutané rozkoše byl oslavou sexuální prasíly jako takové, tvořivé radosti ze života, probuzené plodné jarní přírody. Panenství nebylo v žádném případě považováno za ctnost, a když o něj dívka přišla při Beltane, nijak pro ně netruchlila. Hezké Vídeňanky z keltské doby ostatně nebyly ryšavé, ale již si barvily vlasy henou, kterou jim přiváželi kupci spolu se sladkým vínem z jihu.
15
dejiny mravnosti.indd 15
10.6.2014 7:38:36
„ Mu t z en b a ch e rč iny“ pr v ní s topy
Římská blaženost „souložnice“ a „lupanare“ Když v době, kdy se narodil Ježíš Kristus, dospěli římští vojáci k Dunaji, narazili na chabý odpor. Zanedlouho tam zavládl nedostatek mužů, neboť Keltové byli odvedeni k vojsku a posláni do vzdálených provincií, a tak se jejich slaměné vdovy brzy sblížily s nově příchozími. Byl postaven tábor jménem Vindobona a zabezpečen hradbami, věžemi a příkopy. Dodnes to připomíná vídeňská ulice Graben (Příkop). V táboře se nacházely chrámy, sloupové síně, lázně – ale nebyly v něm žádné ženy, neboť vojáci se nesměli ženit. Proto ubytovávali své konkubíny a s nimi zplozené potomky v soukromých příbytcích a pro ty, kdo stálou partnerku neměli, zakládali vynalézaví podnikavci „canabae“ (hostince) a „lupanare“ (nevěstince; lupa neznamená pouze vlčici, ale také nevěstku). Na Michalském náměstí lze nalézt jejich zbytky, mj. římskou zeď se stopami fresek s révovými úponky, rostlinami římského boha Bakcha. HIC HABITAT FELICITAS, zde přebývá blaženost, bývalo napsáno nad vchody do římských nevěstinců. Tamní dívky a chlapci, nabízející rozkoš a blaho, byli ale otroky, z právního hlediska „věcmi“ a majetkem „podnikatele“. Když je zákazník zranil, nebo dokonce zabil, musel nahradit škodu v hodnotě odpovídající asi dnešním 3,5 tisíce eur. V civilní části Vindobony, kde se usídlovali kupci, řemeslníci a vysloužilí legionáři – v dnešním 3. okresu v okolí Belvedérských zahrad a Rennwegu, byly nezávislé prostitutky, které na tom byly lépe. Líčily se a parfémovaly, nosily krátké mužské tógy zelené barvy – tuniku, římský ženský oděv, směly nosit pouze počestné ženy. Když bylo chladno, oblékaly si přes tógu krátký přehoz, na hlavě měly světlou paruku a ukazovaly nohy obuté do vysokých červených bot s jehlovými podpatky. Kdo chtěl vykonávat živnost prostitutky, musel se nechat registrovat, neboť Římané měli přísné zákony, postihující nemorálnost. Proto se také leckterá římská manželka nechala pro jistotu zaregistrovat jako prostitutka, aby se mohla beztrestně dopouštět nevěry. Nevěstince razily 16
dejiny mravnosti.indd 16
10.6.2014 7:38:38
Z a v r a ž d ěn í h u n s k é h o k rá le Attily a m už ná s íla kr ále S ám a
vlastní mince, které vojáci dostávali darem od svých generálů nebo je štědří politici rozhazovali v době voleb do davu. Jejich hodnota odpovídala tomu, co na nich bylo vyobrazeno. Když legionáři v roce 193 n. l. provolali nedaleko Vídně v Carnuntumu Lucia Septimia Severa císařem, dali mu jasně najevo, že mají dost zákazu ženění a lehkých holek jakbysmet. Nato jim dovolil pořídit si „souložnice“, „focariae“, s nimiž žili v civilním městě v jakémsi manželském svazku. V roce 212 n. l. obdržela provinční města konečně občanské právo, což znamenalo konec omezení při uzavírání manželství. Vzdor blízkosti Carnuntumu byla Vindobona natolik významná, že zde delší dobu pobývali dokonce i římští císaři. Nejprve Hadrián, později Marcus Aurelius, který je dodnes připomínán v názvu jedné ulice. Jeho půvabná manželka, diva Faustina Augusta, rovněž poctila Vídeň svou přítomností, byly tam nalezeny mince s její podobiznou. Darovala císaři třináct dětí, které Marcus Aurelius, opravdový filozof, se stoickým klidem uznal za své: dokonce i Lucillu, o níž každý věděl, že je dcerou gladiátora.
Zavraždění hunského krále Attily a mužná síla krále Sáma „Civilizovaná“ římská doba se chýlila ke konci, když přišlo křesťanství s novými morálními akcenty a odevšad se do země hrnuly nové národy. Postup Hunů přiměl většinu Římanů odtáhnout i s domorodými manželkami a dětmi. Žádná kronika neuvádí, jak se vedlo těm, kdo v táboře Vindoboně zůstali. Obávaný Attila si žen navýsost vážil1 a to, že on nebo jiný hunský král nechal u Kolína nad Rýnem zabít Voršilu a jedenáct tisíc panen, není nic než ošklivá pomluva. Zemřel v roce 453 n. l., noc poté, co se oženil s Ildikó. Podle legendy ho zavraždila právě ona. Kde
17
dejiny mravnosti.indd 17
10.6.2014 7:38:38
„ Mu t z en b a ch e rč iny“ pr v ní s topy
ke zločinu došlo, nikdo neví, ale nic nám nebrání představit si jako kulisu zbořené římské paláce ve Vídni. Píseň Nibelungů uvádí, že hunský král Etzel (Attila) slavil svou svatbu s Krimhildou sedmnáct dní ve „Wiene“. Zničili Hunové skutečně Vídeň, aby pomstili jeho smrt? Fakt je, že někdy v té době byla Vídeň vypálena. Když Hunové odtáhli2, vpadaly do země válečnické hordy tu z východu, pak zase ze západu. Život ztěžovali „Vídeňákům“ Vandalové a Langobardi, Avaři a Slovani. Kraj dobýval jeden kmen za druhým. Každý pak byl poražen dalším kmenem a rozplynul se v něm. Výsledkem byla zajímavá národnostní směska: houževnatí lidé, kteří si osvojili umění přizpůsobit se. Tato vlastnost „Rakušanů“ se zalíbila rovněž králi Sámovi, který z Vídně patrně učinil hlavní město své říše.3 Jmenovalo se v té době Dunaj nebo Vendunja. Kolem Sámova původu panuje mnoho záhad. Podle Fredegarovy kroniky pocházel z okolí Sens (jihovýchodně od Paříže), byl tedy Galoromán, avšak jeho mravy nebyly ani římské, ani francké. Byl to přesvědčený veselý pohan, pojal dvanáct slovanských žen a zplodil s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer. Sámova říše se rozprostírala z Čech až daleko na jih, ale po jeho smrti (658 n. l.) se rozpadla. Vídeň stále znovu měnila své pány a s nimi i jazyky. V roce 851 n. l. se stala na sto let uherskou a jmenovala se Bécs (U srázu), než ji v roce 955 n. l. dobyla a připojila k říši německá vojska císaře Oty I. Jako dík za statečnost udělil Oto lénem mnoha svým bojovníkům z Bavorska a Franků pozemky a půdu ve vídeňském prostoru, který si ovšem museli nejprve vybojovat mečem na nepříteli, na stávajících majitelích. Propuštění vojáci byli drsní lidé, dobrodruzi, a s nimi přicházeli zběhlí mniši, kočovníci, ženštiny volných mravů. Vraždění a zabíjení bylo na denním pořádku. Poměry se konsolidovaly jen poznenáhlu a z hraniční pevnosti Vídně, o niž se bojovalo celá staletí, se pomalu stávalo středověké křesťanské městečko.
18
dejiny mravnosti.indd 18
10.6.2014 7:38:38
Ženy se poprvé vynořují z temnoty dějin – „Josefína“ a středověk
Plodné markraběnky
N
ebylo právě jednoduché spojit pohanské představy s křesťanským myšlenkovým dědictvím. Horlivě se diskutovalo o tom, zda jsou ženy vůbec lidmi. Tato výsada byla záhy přiznána bohatým a mocným dámám, neboť hodnota ženy úzce souvisela s jejím sociálním postavením. A tak příliš neudiví, že z raného středověku máme zprávy pouze o privilegovaných zástupkyních slabého pohlaví, zvláště pak o manželkách markrabat. Od roku 976 n. l., kdy je císař Ota II. obdařil lénem v podobě nově vytvořené marky na východě, usilovali Babenberští o to, aby zvětšili svou moc a vážnost. Osvědčeným prostředkem k tomu byly výhodné manželské svazky.
Markrabě Leopold II. (?–1095) pojal za choť Ithu z Formbachu-Ratelnbergu, jež byla podle dochovaných pramenů dědičkou Vídně4. Byla nejen bohatá, ale také velmi hezká a tak zbožná, že její syn Leopold (III.) to dotáhl až na světce a patrona země. Plodná markraběnka porodila svému muži sedm dětí, z předchozího manželství měla již dva syny. Když v pětapadesáti letech ovdověla, podlehla touze po dobrodružství a odtáhla do Svaté země s účastníky křížové výpravy. Účast na křížové výpravě byla tehdy velmi v módě a šlo o nezapomenutelný zážitek. Vpředu táhli válečníci a válečnice, za nimi spolu s trénem následoval bezpočet kupců, kuchařek, pradlen a prostitutek, slitovně pečujících o věřící daleko od vlasti. Itha jela mezi bojovníky, když v září 1101 narazili na nepřítele. Jak líčí 19
dejiny mravnosti.indd 19
10.6.2014 7:38:38
Ž e n y s e p o p rv é v y n oř u j í z t e m noty dě j in – „ Jos e fína“ a s tř e dov ěk
legenda, upadla líbezná markraběnka do tureckého zajetí, dostala se do sultánova harému a stala se jeho favoritkou. Pokud jde o potenci, Ithu hravě překonala její snacha, druhá manželka svatého markraběte Leopolda III. (1075–1136) a královská dcera Anežka. Byla to vdova po Fridrichu Štaufském, a když se v roce 1106 provdala za markraběte, měla již dvanáct dětí. S ním měla dalších devatenáct potomků, z nichž sedm zemřelo v raném věku. To je dohromady 31 dětí! Je to neuvěřitelné, ale průzkum její kostry prokázal, že skutečně porodila více než dvacet pět dětí. Tato úžasná žena se dožila více než sedmdesáti let. Za vlády jejího syna Leopolda (IV.) byla Vídeň prohlášena v roce 1137 za „civitas“, stala se tedy konečně řádným městem se všemi privilegii. Leopoldův bratr Jindřich (II.) se podruhé oženil s patnáctiletou princeznou Teodorou Komnenou, neteří byzantského císaře. V roce 1156 obdržela spolu s manželem lénem Rakousko, z nějž se stalo vévodství, které mohly napříště – v případě vymření rodu po meči – dědit také dcery. Vévodský pár učinil Vídeň svým sídlem v roce 1155. Vévodkyně si přivezla z Byzance řemeslníky, mj. stavitele. Ti postavili vedle pevných domů pro neustále přibývající obyvatelstvo hospodářský dvůr s dvěma kaplemi a velký sál pro vévodský pár, před ním klášter pro irské mnichy a krásný nový kostel. Dvořané i sedláci v něm hledali duševní povznesení, ale kromě toho se chtěli také bavit vínem, ženami a zpěvem. Své publikum tu získali kejklíři, muzikanti a pěvci. Reinmar z Hagenau, rodilý Alsasan, si zvolil Vídeň za nový domov a vyzpíval zde svou Chválu žen: A bude-li mi osud přízniv a poštěstí se mi z jejích rtů, když hovoří, ukrásti jeden polibek, dej Bůh, bych si ho s sebou odnesl, chci ho tajně u sebe nositi a navždy ukrývati. Považovala-li by to však za těžkou pohanu 20
dejiny mravnosti.indd 20
10.6.2014 7:38:38
