Na prahu atomové války

Na prahu atomové války

Atomová válka_rel.indd 1

12.11.2008 22:02:54


12.11.2008 22:02:57

Milan Syruček

Na prahu atomové války Svět mohl být mnohokrát zničen, aniž to tušil

Nakladatelství EPOCHA


12.11.2008 22:02:57

Copyright © Milan Syruček, 2008 Cover © Josef Kroupa, 2008 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2008 ISBN 978-80-87027-86-6


12.11.2008 22:02:57

Obsah Nad raketovou základnou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Uvnitř raketové základny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Rizika vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2. Od teorie k výrobě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Skryté síly atomu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Proč Hitler nevyvolal jadernou apokalypsu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Výbuch těžké vody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Měli, nebo neměli jadernou nálož? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Nacistická filiálka v Argentině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Zbraň posledního soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Podivná plavba ponorky U-234 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Japonský háček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Britský a francouzský program. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Americké finále. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Čech u zrodu americké bomby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Jak se objevila sovětská bomba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Nálože pro mírové účely? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Zamoří Junkom Azovské moře?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Od atomové k vodíkové a neutronové bombě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Sovětský politický urychlovač. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Test první sovětské atomové bomby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 5


12.11.2008 22:02:57

Sověti předstihují Američany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Jaderný mrak zasáhl celý SSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Druhý výzkumný mozek na Urale . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 3. Jaderné zbraně a jejich nosiče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Letadla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 „Ztracené“ bomby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Ponorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Na mořském dnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Rakety. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 4. Raketové programy velmocí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Spojené státy americké. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Výbuch nádrže v Titanu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Sovětský raketový program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Polygony Kapustin Jar a Bajkonur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Neúspěchy a katastrofy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Co s kosmonautem neslušného jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Děravý raketový deštník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Podzemí Balaklavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Vlak mezi vlaky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 5. Spojenci a ti druzí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Ukrajina třetí jadernou mocností?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Jak to dopadlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Světově unikátní muzeum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Nosiče jaderných zbraní na území satelitů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Jaderné zbraně v Československu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 6. Noví členové atomového klubu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Kdo patří do atomového klubu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Ostrov jako letadlová loď. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Atomová Marianna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Čínský atomový drak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 6


14.11.2008 11:19:57

Jaderní kohouti Indie a Pákistán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Se srdcem si neradno hrát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Díra v poušti Kalahari . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 7. Stavy ohrožení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Havárie v rozsahu výbuchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Odpočítávané kritické minuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Před startem stovky B-52. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Internetoví teroristé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 „Černé kufříky“ prezidentů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Ve víru studené války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Poválečné soupeření. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Teorie prvního úderu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Nejnebezpečnější kubánská krize. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Neuskutečněné hrozby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Operace RJAN. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Omezená jaderná válka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Varovné hlasy tvůrců jaderných bomb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Cesta do pekel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 Politický realismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 8. Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 9. Strategické jaderné zbraně (stav v roce 2004) . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 10. Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267

7


12.11.2008 22:02:58

Z pozemní základny startuje jedna z nejnovějších variant americké balistické rakety LGM-118 Peacekeeper, vybavená hlavicí systému MIRV. Byla vyvinuta v roce 1986 v rámci systému protiraketové obrany, aby byla schopná prorazit i zpevněná sila raket protivníka, ale podle smlouvy START-2 byla poslední z padesáti vyrobených střel zlikvidována 19. září 2005


12.11.2008 22:02:58

Nad raketovou základnou Je to hrůzostrašný pohled. Letět nad základnou raket schopných zničit lidstvo v důsledku jediného rozhodnutí… vyvolává pocit skryté nevolnosti z lidského stavu. Jsou zde zbraně, jaké historie dosud nepoznala a jejichž užití a účinky nelze ověřit v praxi… Žádná předchozí generace státníků nemusela řídit svou politiku v prostředí tak neznámém, na hranicích apokalypsy. A jen velice málo nejvyšších činitelů věnovalo ze svého volna tolik hodin studiu různých stránek nukleární strategie, kolik let jí věnovali příslušní experti… Zakoušel jsem muka před skutečností, že přežití naší civilizace je svěřeno technologii, jež je v ostrém rozporu s naší zkušeností a naší schopností porozumět všem jejím nástrahám. Henry Kissinger po přeletu základny amerických strategických zbraní v Severní Daktotě, červenec 1974

9


12.11.2008 22:02:58

Start sovětské balistické mezikontinentální rakety R-36, která se v terminologii NATO nazývala SS-9 Scarp


12.11.2008 22:02:58

Uvnitř raketové základny Sedím v křesle, které bylo původně určeno pro sovětskou stíhačku JAK 40. Podplukovník Jurij Vitaljevič Lysych mě připoutává. Po mé levé straně je obrazovka, na níž se objevuje signál „Poplach“. Po něm následuje šestimístná šifra, která dovoluje vyjmout ze sejfu po mé levici zapečetěnou obálku, také se šestimístnou šifrou. Shoduje se pouze jediné, poslední číslo. Signál z Moskvy je tedy správný. Ze sejfu vyjímám klíč a zasunuji do panelu přede mnou. Druhou ruku přikládám na žlutý knoflík. Vedle mne, ve stejném křesle a před stejným panelem, sedí podplukovník a opakuje tytéž pohyby. Začneme odpočítávat: Pět, čtyři, tři, dva, jedna – „pusk“. V ten okamžik, ve stejné vteřině, musíme oba otočit klíčem a stisknout žlutý knoflík. Na povrchu se během osmi vteřin odkrývá do úhlu 85 stupňů stotunové betonové víko, z pod něhož, ze sedmatřicetimetrové šachty, vyčuhuje špice rakety RS-22. Pod ní se zapaluje výbušná směs a třístupňová raketa o váze 104,5 tuny se zvedá do výše. Po dvaadvaceti metrech se zapaluje vlastní motor a raketa se dostává na svou letovou dráhu. Ve špici nese deset jaderných hlavic, samostatně naváděných na cíl, každá o výbušné síle 0,4 megatuny. Na Ameriku míří jen ze stanoviště tohoto pluku, z deseti sil rozmístěných ve vzdálenosti 10 až 20 km, čtyři megatuny, které by mohly zničit dvě stě Hirošim. Cíl raket však nezná ani velitel pluku, příslušný kód dostávají nálože přímo z Moskvy. To není fikce. Sedím opravdu na velitelském stanovišti jedné ze základen 34. raketové armády zřízené v roce 1959, která z ukrajinského města Vinnice řídila deset divizí – šest na území Ukrajiny, tři v Bělorusku a jednu na Kavkaze. Každá divize měla deset takových podzemních sil s velitelským stanovištěm, jako je to, v němž sedím. 11


12.11.2008 22:02:58

Jen obrazovka je temná, šifra z Moskvy nepřichází. Místo rakety je v šachtě zemina pod rysku minus sedm metrů, ještě zalitá betonem. Po ostatních silech raket zbyly jen nevelké nerovnosti v terénu, které už zarostly travou. Pervomajsk, léto 2007

12


12.11.2008 22:02:58

1. Úvod Rizika vědy Nepíši učebnici atomové fyziky, na takovou práci bych se ani neodvážil. Mne na tomto tématu především zaujalo, do jaké míry může cesta za poznáním a využitím energie skryté v atomovém jádru lidstvu prospět, nebo naopak uškodit. Nelze ovšem obejít elementární vysvětlení atomové energie a jejího využití pro vojenské účely. Ale více než samotné výsledky znepokojuje fakt, zda atomová zbraň byla – po vyzkoušení jejích účinků v Japonsku – skutečně dále zdokonalována jen proto, aby se zabránilo jejímu dalšímu použití. Tak to alespoň tvrdí všichni politici. I ti, kteří uvažovali o eventuálním prvním úderu. Nebo ti, kteří po usilovném zbrojení zahájili neméně složitá jednání o omezení těchto zbraní, v ideálním případě až do jejich úplné likvidace. Nebude však jejich likvidace ještě rizikovější než jejich současné skladování? V mnoha vládách a parlamentech světa se vedou diskuze o tom, jak současné narůstání státních rozpočtů kvůli mandatorním výdajům zatíží následné generace. Je pozoruhodné, že nikdo, ani zelení, nevystoupí s reálným faktem, že budoucí generace jsme už nejen zatížili, ale dokonce přetížili jaderným arzenálem. Ten je schopen z modré planety v sekundě udělat jen jeden veliký houbovitý mrak, jenž se místo průzkumných sond vydá na cestu vesmírem jako hrozivé svědectví, kam až svět zavedla nekonečná tupost tolika moudrých. Ať už učiníme cokoliv, tenhle hřích z nás nikdo nesmaže. Nedá se schovat pod koberec, umýt saponem, ani před ním nelze zalézt do psí boudy. Můžeme se přít s Václavem Klausem, zda civilizace způsobila či 13


12.11.2008 22:02:58

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY nezpůsobila oteplení na naší planetě a zda hrozí ekologické důsledky. Je však naprosto zřejmé, že naše civilizace zaneřádila planetu něčím, co jí zůstane po dalších tisíc let jako Kainovo vypálené znamení. Což není už v samotném faktu existence atomových bomb a náloží a jejich faktické nezničitelnosti zárodek vlastního sebezničení? V čem spočívají další možná rizika? To první je v samotném zápalu vědců pro vědecký výzkum. Tak jako dítě rozbíjí hračku, aby přišlo na kloub jejímu mechanismu, vědci pokračují v objevování a poté rozbíjení atomu, aby se dopátrali konečného cíle – jaká energie se tam skrývá. Věda už je taková, že chce proniknout k jádru jader bez ohledu na to, co to může vyvolat. Manželé Curieovi se neohlíželi na to, že záření, které objevili, je samotné postupně ničilo. Jeden z vědců přítomných prvnímu pokusnému výbuchu americké atomové bomby vyběhl z bunkru, aby lépe viděl její účinky a smetla ho tlaková vlna. Stejně tak se jiní nakazili ve snaze najít příčiny nákazy. Pronikáme do tajů našich životních kódů a snažíme se měnit naši genetiku, aniž bychom domýšleli všechny možné důsledky takových mutací. Motorem

Albert Einstein, autor teorie relativity

14


12.11.2008 22:02:58

ÚVOD vědeckého výzkumu není přece úvaha o jeho prospěšnosti, ale neodbytná touha dopídit se, co je na jeho konci. Bez ohledu na to, zda to bude užitečné či naopak nebezpečné. Nebrojím proti vědě, to by bylo stejně nesmyslné, ale proti tomu, nač upozorňovali už Albert Einstein, Robert Oppenheimer a další, když uviděli, kam došli: nepusťte vědu ze řetězu, bude se chovat jako vzteklý pes. Tím řetězem mysleli prostě míru poznání, co je člověk schopen v dané době zvládnout a co se mu může vymknout z rukou. Jinak řečeno: jestli na to má, nebo ještě ne, ještě musí sám vyzrát. Nejen ve vědění, ale i chování. V pudu sebezáchovy. To je jedna stránka věci. Tou druhou je, že spustíme-li určitý neznámý mechanismus, těžko můžeme odhadnout, jak se zachová. A sám mechanismus výroby a skladování jaderných bomb, vývoje a výroby jejich nosičů a začlenění do příslušných složek armády je tak složitý a do hry vstupuje tolik faktorů, subjektivních a objektivních, že je těžko odhadnout, zda i v tomto procesu nemůže nastat samovolná, neřiditelná reakce, tak jako nastává při štěpení atomu. Může selhat kterýkoliv článek lidského faktoru, který je do procesu zapojen. Může selhat kterýkoliv prvek technického zařízení, který tento proces řídí a kontroluje. A čím více předáváme toto řízení do rukou počítačů, které nemají cit ani mozek, aby racionálně zhodnotily důsledky, tím více se vystavujeme nebezpečí, že se tento proces může vymknout lidské kontrole. Spisovatelé sci-fi předvídali různé okolnosti takového selhání. Ale ani ten nejfantastičtěji uvažující spisovatel nepřišel na ty konkrétní, reálné případy, které se skutečně staly. Prostě jsme už jednou vypustili džina z lahve a teď ho zpět nedostaneme. Jadernou zbraň poprvé použili Američané, aby ukončili druhou světovou válku dřív a s menšími ztrátami a ostatní zastrašili tak, aby se neodvážili rozpoutat třetí. Paradoxně se však stala příčinou toho, že USA se od této chvíle poprvé ve své historii staly zranitelnými na celém svém území. Až dosud žily v přesvědčení, že Ameriku nemůže nic a nikdo zasáhnout, a pokud do nějaké války vstoupily – první či druhé světové války, důvodem nebylo bezprostřední ohrožení amerického území (japonský útok na Pearl Harbor zasáhl jen jeho cípeček a sotva 15


12.11.2008 22:02:58

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY mohl dosáhnout na Washington či New York), ale důvodem byly americké globální zájmy. Američané se také o několik let přepočítali v odhadu sovětských schopností vyrobit atomovou bombu, ale to v podstatě není rozhodující. Jaderné zbraně totiž vyprovokovaly potřebu jejich nosičů, a tak se dostáváme do éry, kdy zranitelnou se stává celá zeměkoule. Tyto zbraně také poznamenaly všechny poválečné vojenské doktríny a pohlcovaly stále větší část státních rozpočtů. Místo trvalého bezpečí jsme vstoupili do éry permanentního strachu. Do takové míry, že dokonce i podzemní dráhy a komunikace se budují především nikoliv s ohledem na pohodlnost městské dopravy, ale hlavně jako protiatomové kryty. I pražské metro tvoří pilíř v systému protiatomové ochrany, počítající se zabezpečením 300 000 obyvatel v případě prvního úderu. Nejen v minulých letech, ale též v současnosti. A právě o tom všem je tato kniha. Vlastně nepojednává o válce, protože jaderná válka dosud nevypukla. Ale vypráví, jak jsme jí byli – a dosud jsme – blízko, aniž bychom to tušili. Popisuje nejrůznější okolnosti, kdy k tomu mohlo – a stále ještě může – dojít. Líčí pokušení těch nejmocnějších, kteří se v určitém okamžiku domnívali, že mohou risknout první úder, aby se stali všemocnými. Neomlouvá, že to třeba chtěli učinit proto, aby odstranili napětí, pramenící z obav, že to riskne protivník. Zachycuje i ony okamžiky, kdy si to věru nikdo nepřál, ale už nemohl zajistit, aby nedošlo k takovému selhání, tak jako už nejde vrátit vystřelený náboj zpět do hlavně.

16


12.11.2008 22:02:58

2. Od teorie k výrobě Skryté síly atomu Již staří Řekové a Římané znali pojem atom, ústřední problém atomové fyziky a tedy i atomových zbraní. Filozof Démokritos psal o atomech jako o nepatrných, nevnímatelných tělíscích, z nichž je tvořena hmota. Atom v řečtině znamenalo nedělitelný, protože řečtí atomisté se domnívali, že atom je tak nepatrný, že se dál nemůže dělit. Římský básník a myslitel Titus Carus Lucretius popisoval ve své knize De rerum natura (O přírodě) atomy jako prvopočátek věcí, které „nemají ani barvu, ani zápach nebo sladkost, ani teplo, ani chlad“. Teprve na přelomu 18. a 19. století vědci Louis Proust, John Dalton a Joseph Louis Guy Lussac, inspirováni Isaacem Newtonem, přišli k poznání, že všechny látky se skládají z atomů, vázaných k sobě přitažlivými silami. Dospělo se k periodicitě prvků, k objevu dynamiky záporně nabitých částic – elektronů, a nakonec neutrálních částic – neutronů. Mezitím výzkum magnetovce dovedl petěrburského vědce Vladimira Vernadského k otázce: „Nemůže se stát, že bychom ve hmotě nalezli a probudili neznámou, strašlivou energii?“ Jeho úvahy se ovšem týkaly elektromagnetismu. Pak Berlíňan Martin Heinrich Klaproth objevil v jáchymovském smolinci oxid uraničitý. Myslel si, že je to prvek a pojmenoval jej podle planety uran. Ten v čisté podobě získal Eugéne Pélligot a Dmitrij Mendělejev mu ve své tabulce prvků přiřadil číslo 92, atomovou hmotnost 240 a předpověděl mu velkou budoucnost. Vynález plynové trubice umožnil objevit katodové paprsky jako proud urychlených elektronů, které bylo možno vychýlit 17


12.11.2008 22:02:58

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY v magnetickém poli. Od rentgenových paprsků už byl jen skok k „uranovým paprskům“. Manželé Irène a Frédéric Joliot-Curieovi nazvali nové záření radioaktivním. Další pokusy je přivedly k objevu nových prvků, polonia a radia, jehož radioaktivita převýšila aktivitu uranu milionkrát.

Manželé Jolit-Curieovi v Radiovém insitutu v Paříži

Jeho nebezpečí pro lidský organismus poznaly ženy, které během první světové války nanášely svítící nátěr na ciferníky hodinek a leteckých přístrojů a špičky štětců přitom zahrocovaly svými rty. Rozbor tohoto záření odhalil jeho tři složky – kladně nabité částice označované alfa, záporně nabité jako beta a neutrální v magnetickém poli – gama. Tím se dospělo k planetárnímu modelu atomu – podle něj obíhají kolem jádra s kladně nabitými protony záporně nabité elektrony stejně tak, jako krouží planety kolem Slunce. 18


12.11.2008 22:02:58

2. OD TEORIE K VÝROBĚ Vzpomínám si, že v knize Fysika bez počítání a Fysika jako věda a zákon, kterou jsem míval ve své dětské knihovně a jejíž autor se myslím jmenoval Emil Braunweiler, se velikost elektronu porovnávala následovně: kdyby se zvětšil na velikost špendlíkové hlavičky, bylo by to totéž, jako zvětšit tloušťku listu papíru na vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Konečně Albert Einstein dokázal, že hmota a energie nejsou dva na sobě nezávislé jevy, ale energie je jednou z forem hmoty. Tím teoreticky zdůvodnil možnost, že z atomového jádra lze uvolnit neuvěřitelné množství energie. Zbývala už jen zdánlivě technická otázka: jak ji získat? Poslední cihlu k tomu položil objev neutronu jako další elementární částice atomového jádra o přibližně stejné hmotnosti, jakou má proton, ale s nulovým elektrickým nábojem. Jeho předností je, že lehce proniká do atomových jader těžkých prvků a vyvolává jadernou reakci. Enriku Fermimu se dokonce podařilo vyvolat první řetězovou reakci v uranu. Proto Frédéric Joliot-Curie při přebírání Nobelovy ceny v roce 1934 prorokoval: „Smíme právem myslet na možnost, že vědci, kteří dovedou podle libosti prvky sestavovat a rozbíjet, uskuteční i jaderné přeměny výbušné povahy… Dokážeme-li, aby se takové přeměny samy sebou v hmotě šířily, uvolní se patrně neobyčejně velké množství užitečné energie.“ Uvolňování energie tedy vzniká jak při dělení jader těžkých, tak při slučování jader lehkých. Při obou reakcích je výsledná hmotnost jádra menší než hmotnost jádra výchozího, neboť se uvolňuje obrovské množství energie. Ta se rovná zmenšení hmotnosti vynásobenému čtvercem rychlosti světla. Z jednoho gramu látky se tak získá stotisíckrát více energie, než například při jejím hoření. To se děje, když se třeba jádra vodíku sloučí v jádra hélia. Dělí-li se jádro uranu, uvolňují se neutrony, které provokují dělení sousedních jader uranu. Tak vzniká řetězová reakce, při níž se štěpí veškerý uran, v němž došlo k reakci. Ke stejným výsledkům dospěl koncem třicátých let jak Frédéric Joliot-Curie ve Francii, tak Enrico Fermi v Itálii. Ten však před Mussoliniho fašismem uprchl do USA, kde pokračoval v těchto výzkumech společně s Léo Szilardem a dalšími fyziky. První řetězovou reakci se mu podařilo vyvolat v Chicagu v roce 1942. Obvykle se to nazývá „rozbitím atomu“, ale asi přesnější by bylo, 19


12.11.2008 22:02:58

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY že vědci našli způsob rozbití atomového jádra – hmoty, skládající se z neutronů a protonů ve středu atomu. Dochází přitom ke ztrátě malého množství hmoty a jak předpověděl Einstein, zároveň se uvolňuje značné množství energie ve formě tepla. Pokud probíhá tato reakce rychle, dojde k výbuchu, což je příklad atomové bomby. Probíhá-li pomalu a je-li řízena, je to princip atomové elektrárny. V ní se vzniklým teplem voda ohřívá na páru, která pohání turbíny propojené s generátory elektřiny. Řada vědců tvrdí, že atomový věk nenastal objevem atomové bomby, ale výstavbou jaderné elektrárny. Bombardování jádra uranu pomalými neutrony skutečně vedlo ke vzniku nových prvků, protože se při tom toto uranové jádro rozpadlo. Vzniklá energie odpovídala Einsteinově teorii. Nelze však použít jakýkoliv těžký prvek, nýbrž jen ty, které mají relativně velká, nestabilní jádra. Toto

Enrico Fermi, italský jaderný fyzik

20


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ poznání mělo zásadní význam pro vznik a vývoj jaderných zbraní. Vždyť izotop uranu nazvaný U-235, který při tomto štěpení vznikl, se štěpil až desettisíckrát rychleji než U-238, tedy původní uran. Hrudka uranu při jaderném štěpení vydá až dvoumilionkrát více energie, než kolik by se uvolnilo spálením stejně velké hrudky uhlí. Aby nastala štěpná reakce, musí hmotnost štěpného materiálu překročit určitou hodnotu, nazývanou kritická. Pro uran-235 je to padesát kilogramů. V roce 1939 se v Německu objevil první projekt jaderného reaktoru. Vzniká tím nová generace neutronů, které dokáží štěpit další jádro uranu a vyvolat řetězovou reakci, jež se projevuje jako exploze nesmírně ničivé síly. Tato reakce se v atomové bombě vyvolává tím, že se výbušninou přibližují k sobě dva kusy štěpného materiálu, z nichž každý má nižší kritickou hmotnost, ale celková hmotnost obou je vyšší. Pak se štěpná reakce šíří rychle a vzniká exploze. Jaderný reaktor Enrika Fermiho byl vytvořen z grafitových bloků a hrudek uranového paliva. Vědec postupně přidával další grafit a uran, až ho bylo dost pro udržení řetězové reakce. Grafit jako moderátor zpomaloval neutrony, a tím je činil účinnějšími. Uran ve Fermiho reaktoru se skládal z 0,7 procenta uranu-235 a 99,3 procenta uranu-238 (v jednom atomu má 92 protonů a 146 neutronů). Když jeho jádro absorbuje jeden neutron, získáváme uran-239. Ten se dál neštěpí, ale vyzařuje fotony ve formě gama-záření. Po rozpadu dvou jeho neutronů na fotony emituje elektrony. Výsledné jádro má 94 protonů a 145 neutronů a je to izotop dosud neznámého prvku, který byl objeven v roce 1941 – plutonium-239. Teoreticky už nic nebránilo tomu, aby byla sestavena první jaderná bomba. Cesta k ní byla zdlouhavá a dláždily ji mnohé Nobelovy ceny udělené vědcům různých oborů, protože každý nový objev představoval nezaměnitelnou kostku z celé stavby. Možná škoda, že nebylo vyslyšeno Einsteinovo varování, že tato cesta vede do pekel a že by možná bylo lepší po ní nejít, než jí dojít k Hirošimě. Einstein na konci svého života také řadu svých výpočtů spálil, protože se domníval, že lidstvo k nim nedozrálo. Albert Einstein takto vysvětloval podstatu jaderné energie: „Atom – to je skoupý boháč, který za svého života peníze (energii) vůbec neutrácí. 21


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY V závěti zanechává svoje jmění dvěma synům M´ + M´´ s podmínkou, že společnosti dají malou část – asi jednu tisícinu – jmění (hmotnosti energie). Jmění, které získají synové, je tedy o něco menší než jmění, které měl otec (součet hmotnosti M´ + M´´ je o něco menší než hmotnost M dělícího se atomu). Ač je společnosti odevzdaná část relativně nevelká, je natolik obrovská, že společnosti přináší hrozbu neštěstí. Odstranit tuto hrozbu se stalo nejnaléhavějším problémem naší doby.“ Bohužel platí obecné pravidlo, že největší impulz rozvoji vědy dávají války. Jestliže první světová válka přispěla k vytvoření nových generací chemických látek, urychlila vývoj motorů, a tím pomohla jak tankům, tak letadlům, druhá světová válka nastartovala nebývalý vývoj jaderné energie a jejího praktického použití. Celý vývoj samozřejmě urychlila obava, aby nacistické Německo k jaderné zbrani nedospělo dřív než Spojenci. To vědci chápali a věnovali tomu všechnu svou energii. Ale ve chvíli, kdy už bylo jasné, že to Německo nedokáže a bude stejně poraženo, mnozí doporučovali celý vývoj zastavit. Politici a vojáci však už byli opojeni možnostmi nové zbraně a žádné varování je nedokázalo zastavit před jejím vyzkoušením. Jako první však nebyli použiti zkušební králíci, nýbrž lidé.

Proč Hitler nevyvolal jadernou apokalypsu Tak jako němečtí vědci sehráli prim v chemii, byli takovými pionýry i v oblasti atomových výzkumů. Podkladem k tomu byl Uranový program, přijatý v době okupace Československa a plánovaného útoku na Polsko. Iniciátorem se stal Paul Harteck, který společně s dalšími kolegy už v roce 1934 v Cambridgi objevil termonukleární syntetickou reakci a o pět let později upozornil nacistické vedení na její nebývalé možnosti. Rok předtím fyzik Otto Hahn prokázal, že se při ozařování pomalými neutrony štěpí uran-235 na dvě lehčí jádra a uvolňuje se energie podle Einsteinova vzorce o ekvivalenci hmoty a energie. Napsal o tom, protože v té době ještě nacističtí pohlaváři netušili, oč jde a necenzurovali takové materiály. V Institutu císaře Viléma v Berlíně pracoval s řadou jiných vynikajících 22


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ vědců. Jedním z nich byl Werner Heisenberg, který v roce 1925 navrhl první konzistentní kvantovou teorii. Heisenberg se stal jednou z vůdčích osobností celého uranového projektu. Je poněkud pikantní, že v létě 1939 byl na přednáškovém turné v USA. Dlouhé hodiny diskutoval například se svým přítelem Enrikem Fermim, italským vědcem, jenž se později stal jedním z vůdčích osobností Manhattanského projektu (projekt věnovaný atomovému výzkumu). Ještě pikantnější je, že se také setkal se Samuelem Goudsmitem, který bude o pár let později ve službách CIA pátrat po skrytých tajemstvích německé jaderné bomby, tedy po Heisenbergových stopách. To však není tak udivující, uvědomíme-li si, že před válkou se všichni vědci, pracující ve stejném oboru, vzájemně znali. I proto bylo možné, aby se po válce znovu dali dohromady. Spojovala je věda, nikoliv politika.

Otto Hahn, německý chemik a objevitel štěpení uranu

Werner Heisenberg, vedoucí německého uranového projektu

Werner Heisenberg referoval 4. července 1942 na zvláštní poradě v Berlíně, na níž ministr zbrojní výroby Albert Speer pozval kromě vědců i špičky wehrmachtu. Mnozí důstojníci poprvé slyšeli o možnosti vyrobit 23


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY výbušninu milionkrát účinnější než dynamit. Šokovalo je, když jim profesor vysvětlil, že ke zničení Londýna by stačila nálož ve velikosti většího banánu. Problém byl jen v tom, jak ji skutečně vyrobit. Jeho asistentem byl Carl Friedrich Freiherr (svobodný pán) von Weizsäcker, syn diplomata Ernsta von Weizsäckera, zapleteného do atentátu proti Hitlerovi v roce 1944. Jeho mladší bratr Richard von Weizsäcker se později stal německým prezidentem. Carl Friedrich studoval fyziku, matematiku a astronomii v Berlíně, Göttingenu a Lipsku. Už tehdy se znal s Wernerem Heisenbergem a Nielsem Bohrem, kteří byli jeho patrony. Spolu s Hansem Bethem popsal nukleární procesy ve hvězdách – jejich jménem se také jmenuje příslušná formule. Tak podrobně se o tom zmiňuji jen proto, abych na tomto příkladu ukázal, jak si všichni vědci byli pracovně blízcí a jak byli ve svých výzkumech vzájemně propojeni. Koncem roku 1938 předložili Otto Hahn a profesor Fritz Strassmann chemický důkaz jaderného štěpení. Jen neuvedli spolupracovnici Lise Meitnerovou, protože byla Židovka a z Německa uprchla přes Nizozemsko do Stockholmu. V roce 1944 obdržel profesor Hahn Nobelovu cenu za chemii, ale dověděl se o tom až po válce, když se ocitl v americkém zajetí. Fyzikální důkaz předložil v roce 1939 profesor Otto Robert Frisch, synovec Lisy Meitnerové, který však ještě před válkou emigroval do Anglie. Štěpením jádra se v hamburském ústavu zabýval tým pod vedením Manfreda von Ardenna, později zajatého Sovětskou armádou, který dožil v NDR. Velitel zvláštního oddílu SS Otto Skorzeny ve své knize vzpomínek Moje velitelské operace uvádí, že Hahn, Heisenberg a Weizsäcker odmítli nabídku ministra zbrojní výroby Alberta Speera na neomezenou pomoc při výrobě jaderné bomby. Zdůvodňovali to tím, že třetí říše nemá na takový projekt dost prostředků ani výrobní a intelektuální kapacity. Skorzeny ve své knize cituje údajný Hitlerův výrok, v němž se vůdce hrozil pomyšlení, že by Němci vynalezli něco, co by mohlo zničit planetu. Jakkoliv tvrdí, že ta slova byla pronesena právě k němu, lze vážně pochybovat o tom, že by Hitler bral takové ohledy, pokud by tím nebyli dotčeni přímo i sami Němci. A v tom je právě ten háček. Hitler nechtěl povolit zkoušky takové zbraně do té doby, dokud nebude vynalezena protizbraň, respektive, pokud nebude jisté, že takový prostředek nemůže být použit i proti Němcům. 24


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ Naopak je dost Hitlerových a zejména Goebbelsových výroků o tom, že Němci chystají „super tajnou zbraň“. Po porážce u Stalingradu dokonce tvrdili, že jen taková super zbraň může otočit průběh války, pro ně tak nepříznivý. Z toho mnozí vyvozují, že práce na uranovém projektu se nezastavily. K jejich realizaci se pracovalo ve dvou směrech a na dvou různých místech – možnost využít jaderné reakce pro pohon motorů a jako výbušné látky. Uranový projekt soustředil řadu nejvýznamnějších vědců, laureátů a nositelů Nobelových cen. Proč nakonec nebyl realizován? Někteří, jako Robert Jungk, autor proslavené knihy Jasnější než tisíc sluncí, vystoupili s domněnkou, že vědci záměrně zpomalovali výzkum, aby Hitler nedostal do rukou tak ničivou zbraň. Ale výpovědi vědců internovaných po válce a další dokumenty svědčí o tom, že spíše než tato vědomá sabotáž vědců to způsobilo malé nasazení tvůrčích sil, finančních a dalších prostředků. Ve srovnání s Američany uvolnili Němci na tento výzkum dvěstěkrát méně peněz a tisíckrát méně lidí než USA. Jedním z důvodů také bylo to, že nacistické špičky nebyly jednoznačně přesvědčeny o úspěšnosti projektu, zejména pochybovaly, že zbraň dostane armáda včas. Takové váhání způsobily jak počáteční úspěchy na západní a východní frontě, tak později nemožnost vědců určit přesně, kdy z jejich laboratoří vzejde první produkt schopný praktického použití. Pozornost se soustředila především na vývoj raketové techniky, která také přinesla své plody, ať už v podobně V-1 nebo později V-2, vůbec první balistické rakety na světě. Toto označení „V“ si vymyslel Goebbels a bylo odvozeno od slova Vergeltung (odplata – rozumí se za spojenecké bombardování Německa). Třebaže byly poměrně nepřesné a ničivý radius byl 25 metrů, zabily při letech na Londýn téměř 6000 lidí a zničily či vážně poškodily na sto tisíc objektů. Škody by byly podstatně vyšší, kdyby z 8070 vystřelených raket jich na cíl nedoletělo jen 2420. Asi pětina z nich vybuchla hned po startu, čtvrtinu sestřelila letadla a stejně tolik protivzdušná obrana. Mnohé rakety minuly předpokládaný cíl i proto, že je Němci zaměřovali podle údajů svého agenta Eddieho Chapmana*), kterého však získala britská rozvědka, a tak udával falešné cíle. *)

Viz kniha z EDICE MAGNET, Otto Hora „Kasař dvojitým agentem“ (2008)

25


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY Už v roce 1937 se Wernher von Braun přesunul z Berlína i se svými spolupracovníky na ostrov Usedom v Baltském moři a na místě rybářské vesnice Peenemünde postavili zkušební polygon. Nejbližším von Braunovým spolupracovníkem byl Walter Robert Dornberger, který byl v první světové válce francouzským zajatcem, po válce studoval v Charlottenburgu fyziku a balistiku a v třicátých letech byl pověřen vedením vojenského raketového výzkumu. Rakety nejdříve zkoušeli v Kummersdorfu, pak se přemístili na Usedom. Úspěšná byla až raketa A-4, u předchozích modelů se neosvědčil buď motor, nebo řídicí systém či sama konstrukce a většinou ani neodstartovaly. První úspěšné pokusné lety střel začaly v říjnu 1942. Britové se dověděli o komplexu na ostrově Usedom jak z leteckého pozorování a rádiového odposlechu, tak především ze zpráv členky francouzského hnutí odporu, třiadvacetileté Jeanne Rousseauové. Ta informovala o tom, že se rakety zkoušejí a pro jejich odpálení na Anglii Němci na severní části francouzského pobřeží staví celkem 108 odpalovacích ramp. Splnit tento úkol měl právě 155. ženijní pluk, kde Jeanne pracovala jako tlumočnice. Dne 7. června 1942 byli vědecký šéf projektu Peenemünde Wernher von Braun, jeho vojenský velitel generál Walter Dornberger a hlavní konstruktér motorů Artur Rudolf pozváni k Hitlerovi. Pověděli mu o své práci a promítli film ze zkušebních startů. Hitler chvíli mlčel a pak řekl: „Es war doch gewaltig!“, tedy asi v tom smyslu, že to bylo úchvatné. Vůdce ještě na večer svolal velení a oznámil jim, že rozhodl, aby se tento projekt stal pro wehrmacht prioritním, třebaže vzhledem k nepřesnosti střel nebyly hlavním výsledky vojenské, ale psychologické. Proto Hitler nařídil zaměřit se na Londýn a například nezasahovat střelami anglické přístavy, kam připlouvaly americké lodě s vojenským materiálem a později vojáci pro invazi na pevninu. V noci na 18. srpen 1943 vzlétlo šest set anglických bombardérů, aby Peenemünde pohřbily v troskách. Britové nálet zopakovali ještě ve větším měřítku. Stejně tak bombardovali závody firmy Zeppelin ve Friedrichshafenu, kde se od roku 1943 střely masově vyráběly. Den před Vánocemi zasypalo 1300 bombardérů zápalnými bombami startovní základny raket na pobřeží kanálu La Manche. Ale upřímně řečeno, bombardování 26


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ Peenemünde velkou paseku nenadělalo, spíše zničilo pomocné technické objekty, a tak tu výzkum pokračoval i nadále. Po prvním britském náletu přešel komplex v Peenemünde pod velení vojsk SS a sám von Braun dostal hodnost sturmbannführera (majora). Tím Hitler projektu velmi ublížil, protože na rozdíl od bystrého ministra Speera byl Heinrich Himmler (Říšský vůdce SS a ministr vnitra) dosti tupý esesák, který všude dosazoval ještě tupější esesáky. O jeho krátkozrakosti svědčí například fakt, že dal von Brauna zavřít do štětínské věznice. Domníval se, že tento konstruktér myslí stále více na kosmické rakety než na ty, které měly ničit Londýn. To sice byla do jisté míry pravda, ale bez von Brauna by se Němci nikam nehnuli. Na přímý Hitlerův příkaz se von Braun vrátil na své pracoviště a do své funkce. Artur Rudolf se s novým šéfem Peenemünde, fanatickým esesmanem Hansem Krammlerem, také neshodl, a tak byl jmenován šéfem výroby na Dora-Mittelwerke. Tento přísně utajovaný esesácký podzemní závod na výrobu raket v Nordhausenu v Durynsku využíval jako pracovní sílu vězně z koncentračního

Německá raketa V-2

27


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY tábora Dora, filiálky Buchenwaldu. Vězni tu umírali následkem krutých pracovních podmínek po stovkách, a proto závod postavil vlastní plynovou komoru na likvidaci jejich těl. Celkem tu zahynulo 30 000 vězňů, tedy více, než kolik lidí rakety pohřbily v cíli svého letu. Jednalo se tu především o výrobu V-2, která pro svět znamenala šok. Vždyť dosahovala pětinásobné rychlosti zvuku a mohla nést 900 kilogramů trhavin. Raketa a všechny její komponenty se staly pro další konstruktéry „klasikou“, učebnicí, bez níž se neobešel ani americký, ani sovětský výzkum. Jak z uvedených faktů vyplývá, před spoluobjevitelem štěpení uranového jádra Otto Hahnem dostal přednost tvůrce rakety Wernher von Braun. Bezpilotní křídlaté střely V-1 a V-2 měly sice rychlost jen kolem 600 km v hod. a dolet od 240 do 300 km, ale německý konstruktér už vyvíjel jinou, dvoustupňovou balistickou raketu A 9/10 s doletem 4500 až 5500 kilometrů. Z francouzského pobřeží by zasáhly Washington či New York za 35 minut. Uvažovalo se, že současně by Japonci vypustili ze svých ponorek několik V-1 na San Francisko a Los Angeles. Pravda, raketa A 9/10 by na let spotřebovala 70 tun paliva a mohla by nést jen jednotunovou nálož srovnatelnou s náloží na V-1, ale i tak by způsobila nevídaný psychologický efekt. A kdyby měla atomovou hlavici… To nebyla fantazie, což dokazuje fakt, že se FBI podařilo v New Yorku zadržet dva německé vyzvědače, které k americkému pobřeží dopravila ponorka. Poté se musely jejich cesty rozejít, ale cíl měli společný: na některém z newyorských mrakodrapů umísit radiostanici, která by tuto střelu naváděla na cíl – z pozemní základny v Německu už to na takovou vzdálenost nebylo možné. Mnoho by sice nezničila, ale psychologický efekt by byl skutečně velký. Jednoho špiona se americkým policistům podařilo zadržet poměrně brzo, třebaže se FBI z počátku zdráhala vůbec připustit, že by se nějaký německý agent dostal do srdce Ameriky. Ten druhý, o němž věděli z výpovědí zatčeného, však stále unikal, ačkoliv tentokrát byla zmobilizována celá městská policie a její agenti. Naléhali na prvního agenta, aby si vzpomněl na nějaký detail, který by jim pomohl ho odhalit. A ten si skutečně vzpomněl na jeho zvyk dávat si drobné do kapsičky saka, kam si obvykle muži dávají ozdobný kapesník či šátek. A když se před Vánocemi objevil u jednoho z novinových 28


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ kiosků elegantně oblečený muž, který se chystal platit vybraný časopis drobnými, uloženými v takové kapsičce saka, prodavač, spolupracovník policie, ji okamžitě upozornil, a tak byl celý německý pokus o útok na Ameriku zlikvidován v zárodku.

Výbuch těžké vody Němcům k výrobě atomové bomby chybělo dost uranu a těžké vody. Pravda, přes tisíc tun uranu jim padlo do rukou při obsazení Belgie a také byly k dispozici uranové doly v Jáchymově. V té době byly uranové zásoby srovnatelné s americkými, ale nedoplňovaly se tak rychle jako v USA. Také s těžkou vodou jako moderátorem neutronů byl problém. Co vlastně představuje? Je to voda, jejíž molekuly obsahují místo dvou atomů vodíku jeho izotop deuterium, tedy vodík tvořený jedním protonem a jedním neutronem. Odborně se nazývá oxid deuteria. Proti obyčejné vodě má mírně odlišné fyzikální vlastnosti, například teplota tání je 3,82 stupně Celsia, teplota varu 101,42 stupně Celsia. Především je méně reaktivní a méně rozpustná, a proto je pro většinu organismů mírně škodlivá. Používá se v jaderných reaktorech jako moderátor právě proto, že při stejně silném moderačním účinku pohltí méně neutronů, než obyčejná voda. Hodí se i k dalším účelům, ale to z našeho hlediska není podstatné. Důležitější je, že je obtížné ji uměle vyrobit. Zpočátku se dovážela z Norska. V Rjukanu stál od roku 1934 jediný závod na světě schopný ji vyrábět, protože jinde nebylo k dispozici tolik nezbytné elektrické energie (z vodní elektrárny Vemork) a také potřebná technologie. Ale část produkce Němcům vyfoukli pod nosem Francouzi. Po okupaci této severské země Britové závod bombardovali a na určitou dobu jej vyřadil z provozu britský diverzní výsadek společně s norskou partyzánskou skupinou. V zimě 1942 hlavní inženýr firmy Norsk Hydro v Rjukanu Jonar Brun upozornil norské hnutí odporu, že se Němci snaží na závodě zdvojnásobit produkci těžké vody, a kvůli tomu už montují další zařízení. Plány jeho 29


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY rozmístění inženýr předal společně s touto informací a prosbou co nejrychleji je dopravit do Londýna. Tam totiž pracoval jeho přítel profesor Leif Tronstad jako jeden z vůdčích představitelů organizace Svobodné Norsko. Ten také radil britské rozvědce, která dostala za úkol zničit objekt v Rjukanu, aby se tak nestalo leteckým útokem, který by pravděpodobně způsobil škody obyvatelstvu, ale nikoliv továrně skryté ve skále. Doporučoval, aby diverzní akci provedli norští partyzáni, kteří dobře znají terén a lépe se domluví s norskými zaměstnanci objektu, bude-li to nutné. Jenže Angličané chtěli slíznout celou smetanu a rozhodli se, že k akci použijí dvě své zvláštní parašutistické jednotky. Protože německá protiletecká obrana v Norsku spočívala na zvukových radarech, Angličané se rozhodli využít větroňů. Marně je Nor upozorňoval, že to je příliš riskantní, zvláště v zimě, kdy je počasí velmi nestálé. Přesto 19. listopadu 1942 vyletěly ze skotské vojenské základny dva bombardéry a táhly za sebou větroně s parašutisty. Skutečně se dostaly do sněhové bouře. Třebaže bylo zakázáno používat rádio, radista vyslal zprávu, že ztratili orientaci. Pilot si myslel, že jsou stále nad mořem, letěl nízko, a když se objevila pobřežní skála, nestačil stroj zdvihnout do větší výše. V rozbitém bombardéru zahynuli všichni, z kluzáku se zachránilo čtrnáct lidí. Druhému letadlu se přervalo tažné lano, a tak zanechalo větroň svému osudu a samo se vrátilo na základnu. Z celkového počtu 35 parašutistů přežilo 23, ale i ti se brzy dostali do německého zajetí. Němci zachytili radiovou depeši a okamžitě do místa katastrofy vyslali své komando. Wehrmacht se však dopustil chyby, kterou mu abwehr nemohl dlouho zapomenout: místo výslechů Angličany zastřelili. Našli připravené nálože, a tak je posuzovali jako diverzanty, nikoliv vojáky, kteří mají právo na zajetí. To rozlítilo Himmlera, neboť se nedověděl cíl chystané diverze, ale už nemohl nic dělat. Britové však chtěli továrnu zničit stůj co stůj. Souhlasili tedy, že akci provedou norští partyzáni, ale s podmínkou, že jim na pomoc pošlou šest zkušených anglických diverzantů. Ti se na akci, nazvanou Telemark podle kraje, kde se objekt nacházel, připravovali dva měsíce. Třebaže i tentokrát řádila bouře, pilot včas zpozoroval ohně partyzánů a úspěšně vysadil šest mužů v bílém, s lyžemi v rukou a velkými ruksaky s dynamitem na zádech. Ti se společně s partyzány ještě týden připravovali na závěrečnou akci. 30


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ Není divu, kdo tento objekt navštívil (a je třeba uvést, že je veřejnosti přístupný, je přeměněn v muzeum, a dokonce tu promítají dokumentární film o celém výsadku), pochopí, jak to byl obtížný úkol. Tato továrna na výrobu těžké vody tu byla postavena proto, že mohla plně využívat energii vyráběnou ve vodní elektrárně. I dnes je to úchvatný pohled. Údolí je sevřeno skalami a z protější strmé skály do něj padá vodopád. Jen s obtížemi si dovedu představit, jak se diverzanti mohli spustit po strmé skále až k úzkému tunelu, jímž pronikli dovnitř. Přístup do závodu byl sice také z údolí, ale to bylo zaminováno a visutý most přes soutěsku střežila silná hlídka. Tunel umožnil diverzantům dostat se přímo do centra závodu, kde byly cisterny s těžkou vodou a strojní zařízení na její výrobu. Tam rozmístili výbušniny, natáhli drát a při východu z tunelu zapnuli časový spínač. Dal jim dvacet minut na to, aby se včas ukryli. Pohodili tu také samopal Thompson, aby tím Němcům zdůraznili, že se jednalo o britskou diverzní akci, a tudíž za ni nejsou odpovědni místní obyvatelé. Výbuch to byl strašný. I když závod zcela nezničil, vyřadil ho na dlouhou dobu z provozu. Němci k pronásledování diverzantů nasadili celou divizi, ale Angličané se s pomocí Norů dostali přes hranice do neutrálního Švédska. Odtud je letadlo dopravilo do Londýna, kde byli vyznamenáni. Němci se pro jistotu rozhodli závod zlikvidovat a pokusili se celé jeho zařízení včetně vyrobené těžké vody převézt raději přímo do Německa, ale celý náklad 50 sudů se podařilo na jezeře Tinnsjoe potopit. Na lodi Hydro vybuchla nastražená výbušnina a loď se během pár sekund potopila do hloubky 430 metrů. Na povrch vyplavalo jen několik sudů, které Němci vylovili a dopravili do města Haigerloch (jihozápadní cíp Německa), kde stál pokusný reaktor Wernera Heisenberga. Po válce dno prozkoumával tým potápěčů a skutečně asi 60 metrů od trosek lodi nalezl jeden neporušený sud. Ačkoliv byl částečně zrezlý, bylo možné přečíst číselné označení, které souhlasilo se seznamem nákladu. Také se podařilo identifikovat obsah. Opravdu se jednalo o těžkou vodu. Faktem ovšem je, že němečtí vědci do roku 1941 uskutečnili hlavní teoretické a experimentální výzkumy, nezbytné pro sestavení jaderného reaktoru, který by využil uran a těžkou vodu. Zjistili rovněž, že příhodnější 31


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY je nikoliv uran-238, ale jeho izotop U-235. Carl von Weiszäcker dospěl v červenci 1940 k poznání, že U-238 se může v reaktoru změnit na nový prvek, jenž Američané začali nazývat plutoniem.

Měli, nebo neměli jadernou nálož? První experiment v lipském reaktoru byl proveden v dubnu 1942 za použití 750 kg práškového kovového uranu a 2,2 litru těžké vody, ale to bylo příliš malé množství. Zvláště ve srovnání s americkým pokusem v Chicagu o několik měsíců později. Už toto porovnání ukazuje, že Němci byli oproti Američanům v určitém předstihu. Ale ty tři čtyři roky, které potřebovali, byly pro vojenské činitele příliš vzdálenými. V roce 1943 Němci utrpěli porážku u Stalingradu a u Kurska, karta válečného štěstí se začala obracet v neprospěch říše, stále častější a hlavně masivnější nálety začaly ničit německý průmysl a laboratoře. Koncem října 2007 se na německém knižním trhu objevila kniha německého historika Rainera Karlsche, který tvrdí, že se mu v bývalých archivech SSSR a spojenců podařilo objevit dokumenty svědčící o tom, že Němci přece jen před koncem války vyzkoušeli „hybridní taktickou jadernou nálož“. Stalo se to v noci 3. března 1945 v Durynsku (dnes jedna ze 16 spolkových zemí). Nálož zničila asi 500 m2. a vyvolala takové světlo, že „se přitom daly číst noviny“. Zabila několik set válečných zajatců a vězňů koncentračního tábora. Problémem je, že Karlsch neuvádí žádné další přímé důkazy, většinou jsou to svědectví laiků nebo informace z druhé ruky. Okamžitě po vydání knížky se také ozvala řada vědců, kteří tvrdí, že i kdyby se tam nějaký výbuch uskutečnil, v žádném případě to nemohla být německá atomová bomba. Karlsch na to reagoval tím, že on to také jednoznačně netvrdí, spíše chtěl vyprovokovat nové bádání v této oblasti. Určité podezření vyplývá také z toho, že zajaté německé vědce z jaderného výzkumu Britové internovali na Farm Hall v Anglii a tam je vyslýchali. Protokoly však dosud nejsou plně odtajněny – nejdříve na ně bylo 32


12.11.2008 22:02:59

2. OD TEORIE K VÝROBĚ uvaleno padesátileté embargo a poté bylo prodlouženo o dalších třicet let. Co tak tajného se v nich skrývá? Mnohé prozradil anglický autor Geoffrey Brooks v knize Hitler’s Terror Weapons, která vyšla v českém překladu Hitlerovy hrozné zbraně v roce 2008. Autor se dlouhodobě zabývá touto tématikou, první jeho kniha o Hitlerových atomových zbraních vyšla už v roce 1992. Měl přístup k množství tajných materiálů, které Spojenci po válce shromáždili. Je vůbec jedním z prvních autorů, který podrobněji popisuje, kolik Hitlerových vojenských, vědeckých a průmyslových tajemství soustředil tzv. Spojený výbor pro zpravodajské cíle (JIOC – Joint Intelligence Objectives Committee), vytvořený po vylodění v Normandii. Pro shromažďování a třídění tohoto materiálu byla ve Washingtonu zřízena samostatná vládní agentura, Úřad technických služeb. Ta konstatovala, že se podařilo shromáždit desetitisíce tun materiálu, který roztřídili na více než milion položek. Historie nezná obdobný případ, kdy by se podařilo poraženému státu zabavit takovou dokumentaci. Americké Národní letecké zpravodajské středisko zaznamenalo, že jen na letišti Wright Field se při třídění 1500 tun materiálu, na čemž se podílelo na 300 lidí, přidalo do anglického jazyka 1500 nových termínů. „Technické vědomosti z těchto dokumentů udělaly revoluci v americkém průmyslu,“ poznamenává Geoffrey Brooks.

Nacistická filiálka v Argentině Spojenci nezískali zdaleka vše. Už v létě 1944, tedy po invazi v Normandii, německé nejvyšší vedení vypracovalo generální plán na evakuaci svých pohlavárů, kapitálu a také té nejtajnější dokumentace třetí říše. Generální plán řídil Hitlerův pobočník Martin Bormann a strategickým cílem byla Argentina. Jednalo se o známý „útěk krys“ a mysleli se tím pohlaváři jako byl Adolf Eichmann a další. Ve skutečnosti však šlo nejen o osobnosti, o zlato a peníze, ale také o plány dotýkající se vynálezů zejména z vojenské oblasti, z nichž některé i dnes překračují hranice našeho chápání. Abych alespoň přiblížil, oč jde, tak připomenu ono podivné množství UFO, které bylo zaznamenáno zejména v roce 1947 a po něm. Objevily se už za války, 33


12.11.2008 22:02:59

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY ale většina spojeneckých letců to raději ani nepsala do letového hlášení, aby si velitelé nemysleli, že potřebují psychiatrické léčení. Tyto podivné „ohnivé koule“ a další, jak tvrdí autor, pocházejí z esesáckých dílen. Jde o německé antigravitační pokusy SS-E-IV a SS-U-13. Celý tento antigravitační program spolu s dalšími materiály převezly dopravní Junkersy JU-90 přímým letem z Norska do Argentiny, na letiště Gualeguay v provincii Entre Rios. Uprchlí Němci budovali v Argentině rozsáhlé podzemní objekty a v podstatě je s podivem, že se jejich zásluhou tato jihoamerická země nestala také jadernou mocností. Důvodem bylo asi to, že se tu střídaly civilní vlády s vojenskými juntami, takže vedoucí činitelé neměli čas se zabývat takovými otázkami. V té době byl argentinským prezidentem Edelmíro Julián Farrell, ale vydržel jen dva roky (1944–46). Právě jeho přinutili Američané v březnu 1945 vyhlásit Německu válku, což bylo jen symbolické gesto. Když v roce 1946 nastoupil Juan Domingo Perón, chtěl uskutečnit svou vizi Velké Argentiny a v jejím rámci chtěl využít uprchlé německé specialisty k tomu, aby Argentina měla už v roce 1951 – jak sám prohlásil – jadernou zbraň. To se však nestalo a pokud je známo, ani Argentina, ani její věčný rival Brazílie, ač obě země mají dostatečný průmyslový potenciál, nedospěly ve vývoji a využití jaderné energie do stadia také jejího vojenského nasazení. Zřejmě by jim to USA ani nedovolily. A pokud se týče ještě hitlerovského Německa, také Geoffrey Brooks z nalezených dokumentů a výpovědí zajatých německých specialistů vyvozuje závěr, že Němci k rozluštění tajemství atomového výbuchu dospěli. Jeden z nich, uvedený pod jménem Zinsser, odborník na exploze v atmosféře, popisoval výbuch, který se odehrál 11. října 1944 u ostrova Rujana (Rügen) a který měl všechny znaky atomového výbuchu. Tento odborník nebyl v americkém jaderném středisku Alamogordo a nemohl tedy vědět, jak vypadá skutečný výbuch – a přesto byl jeho popis naprosto shodný s tím, co viděli očití svědkové 16. července 1945 na americkém polygonu v Novém Mexiku při prvním zkušebním výbuchu, či jaký zažili Japonci v Hirošimě a Nagasaki. Odpovídají tomu i záznamy pokusů prováděných profesorem Heisenbergem v Lipsku. Podle vědců se skutečně jednalo o atomovou reakci, v elementární bombě s výbušnou silou jedné kilotuny s olověným pláštěm, aby byl ztlumen dopad. Pokud by to 34


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ byla skutečně pravda a pokud by tato nálož přesáhla ekvivalent jedné tisícitunové bomby TNT, jak atomovou bombu charakterizoval americký generál Leslie Groves (šéf Manhattanského projektu), pak by skutečně Němci měli prvenství ve výrobě atomové bomby, byť nedosáhli její finalizace pro vojenské použití.

Zbraň posledního soudu Některé historiky mate Hitlerovo tvrzení, že Německo má strašlivou „zbraň tak mocného účinku, že všechen lidský život by byl zahuben v poloměru tří až pěti kilometrů od bodu dopadu“. Tak je to alespoň zapsáno ve výpovědi tehdejší rumunské hlavy státu, maršála Iona Antoneska, o jeho osobním setkání s vůdcem. Mnozí tím mysleli jadernou zbraň, ale podle Brookse se ve skutečnosti jednalo o V-4, zbraň „posledního soudu“, tlakovou bombu. Jako palivo v ní sloužila vzduchová výbušnina (známá pod zkratkou FAE). Byla vyrobena z oxidu ethylnatého a hliníkových sloučenin. Látka se uvolňuje jako oblak plynu, který se vznítí za strašlivé exploze s obrovskou tlakovou vlnou. Zbraň vyvinul Mario Zippermayer, který v Letecké technické akademii (TAL) studoval fyziku esotermických výbušnin a původně chtěl vyvinout protiletadlovou výbušninu. Její hlavní přísadou měl být uhelný prach. Až by se vznítil, explodoval by a vytvořil by velkou tlakovou vlnu, která by mohla zničit několik bombardérů najednou – prostě by jim ulomila křídla nebo kormidlo. Náhodný únik ethylenového plynu, který vybuchl v rafinerii v Ludwigshafenu a závod doslova rozmetal, přivedl Zippermayera na myšlenku využít tento efekt pro nový typ bomby na tekutý vzduch. Ten se měl smíchat s práškem z hnědého uhlí v poměru 40 : 60. Zkusil to v Döberitzu u Berlína, kde směs namíchali vařečkou – a účinek byl velmi povzbudivý. Pak byly provedeny zkoušky s tím, že se uhelný prach rozptýlil, vybuchla nálož, a ta zapálila oblak uhelného prachu a tekutý vzduch. Ač se jednalo jen o 25 a 50kilogramové bomby, po shozu z letadla zasáhly prostor o poloměru čtyř kilometrů a tlaková vlna byla cítit do vzdálenosti dvanácti kilometrů. Výbuch zdokumentovali 35


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY fotograficky, a tak se snímky dostaly na stůl Himmlerovi a pravděpodobně i Hitlerovi. Následovaly další pokusy, o nichž existují záznamy očitých svědků a také hlášení britských tajných služeb. Jeden z pokusů popisuje velitel zkušebního zařízení zbraní SS: „Viděl jsem hodně explozí, největší v roce 1917, když jsme vyhodili do vzduchu francouzský zákopový komplex s 300 000 tunami dynamitu, ale to, co jsem zažil s tímto malým množstvím, bylo děsivé. To byla řvoucí, hřmící a ječící obluda se záblesky ve vlnách. Začalo to jako hurikán, pak přišlo tak strašné horko, že nám hrozilo udušení… Země byla černá a zuhelnatělá…“ Na tom však experimenty nekončily. Brooks popisuje, co se stalo začátkem března 1945 v Ohrdrufu. Odvolává se na svědectví Kláry Wernerové. Jejich domácím přítelem byl zmocněnec říšského ministerstva pošt a zvláštních projektů OKW (Oberkommando der Wehrmacht, Vrchní velení Wehrmachtu), který k nim často chodíval na kávu. Večer 4. března je pozval do věže, aby se podívali směrem k vesnici Röhrensee: „Náhle se rozsvítily stovky blesků. Exploze uvnitř zářila rudě a žlutě navenek tak jasně, že se při tom světle daly číst noviny. Trvalo to jen krátkou dobu, padla zase tma a potom přišel hurikán a pak vše utichlo.“ Druhý den si ona i ostatní obyvatelé vesnice stěžovali na bolení hlavy a tlak v uších. Při tomto výbuchu byli jako zkušební králíci použiti vězni z koncentračního tábora v Ohrdrufu. Jeden z nich, který v táboře přečkal, později vypovídal, že následující den musel pomáhat při kremaci několika stovek ohořelých těl. Podle paní Wernerové další zkouška následovala 12. března a 16. března byla prakticky na stejném místě vypuštěna raketa A 9/10. Esesáci začali celou oblasti vyklízet, jak o tom svědčí letáky shazované z letadel a vyzývající místní obyvatele, aby opustili daný prostor. Nacisté počítali, že zde začátkem dubna rozmístí nové zbraně a zaženou Američany a jejich britské a francouzské spojence, kteří v té době už překročili Rýn. To vysvětluje obrovský zájem, který o tuto oblast projevila americká výzvědná skupina Alsos Mission, o níž bude ještě řeč. Mimochodem, Brooks se zmiňuje také o transportu 540 přepravek s dokumenty z Ústavu císaře Viléma v Berlíně k rakouským hranicím, který v dubnu 1945 doprovázela zvláštní jednotka Waffen-SS Otto Skorzenyho. Obsahovala prý všechny německé projekty jaderných a biochemických zbraní. Konvoj 36


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ dojel 21. dubna 1945 do Štěchovic u Prahy, kde byly přepravky rozděleny na balíky, ukryty ve skále a vchod byl vyhozen do povětří. V americkém zajetí o tom vypověděl generál SS, který tuto akci ještě s jedním důstojníkem SS přežil, protože zvláštní jednotka wehrmachtu poté zastřelila všechny, kteří dokumenty ukrývali.

Bydlel jsem tehdy na Zbraslavi a jako kluci jsme párkrát na kolech zajeli do Štěchovic a dívali se na druhý břeh přes Vltavu, kde byl přísně střežený prostor se zajatci. Ti zmizeli a po válce tam byli dočasně umístěni němečtí zajatci. V ukrytých materiálech má být kompletní dokumentace k tlakové bombě. Ale zřejmě je sebráno dost důkazů, které vylučují německou schopnost sestrojit skutečně vojensky použitelnou jadernou bombu ještě před koncem války. Američané už během války vytvořili zvláštní skupinu Alsos Mission, která měla pátrat po německém jaderném tajemství a obdržela téměř neomezené pravomoci. Vojenským velitelem byl jmenován Boris Pash, syn ruských emigrantů, který zajišťoval bezpečnost Manhattanského projektu. Dostal se však do konfliktu s jeho šéfem generálem Lesliem Grovesem zejména kvůli Robertu Oppenheimerovi. Pash ho chtěl pro jeho levicovou minulost z projektu odstranit, Groves si však bez tohoto vědce německého původu další práci na projektu vůbec nedokázal představit, byl jeho klíčovou osobností. Konflikt se vyřešil přesunutím Pashe na jinou funkci. Vědecké velení v Alsos Mission převzal Žid holandského původu Samuel Goudsmit, o němž jsem se už zmínil jako o Heisenbergově příteli. Goudsmit našel po dobytí Štrasburku v listopadu 1944 v jedné místnosti místní univerzity v odpadkovém koši roztrhaný dopis, který ustupující německé jednotky nestačily spálit. Někteří historici upřesňují, že to bylo v kanceláři profesora Weizsäckera. Jednalo se o zprávu obsahující stav výzkumných prací do léta 1944. Když si ji Američan přečetl, napsal Grovesovi, že „Německo je ve výzkumu daleko za námi a Hitlerem ohlašovaná zázračná zbraň nemůže být atomová bomba“. Pash s Goudsmitem měli jiné vodítko: atomová laboratoř v Haigerlochu. Tam skutečně našli tuny uranu a odeslali je do USA. Američané 37


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY obsadili Haigerloch 21. dubna 1945, ale devět dní předtím se ve Stadtilmu (Durynsko) zmocnili Dübnerovy laboratoře. Komando Alsos Mission mělo spadeno především na Hechingen, kde se mělo nacházet centrum tajných německých laboratoří včetně Heisenbergova atomového reaktoru. Toto městečko však patřilo pod francouzskou okupační zónu. Plukovník Pash se dlouho nerozmýšlel a rozhodl se, že tam projedou pancéřovými vozy dříve, než do městečka vstoupí Francouzi. Na místě okamžitě zajali Otto Hahna a další vědce, které tu našli. (Werner Heisenberg krátce před jejich příjezdem odjel do Bavorska, nechtěl se dostat do rukou Francouzů, tak ho dostali Britové.) Poté Američané začali s demontáží reaktoru, který sem byl převezen z berlínského Fyzikálního ústavu císaře Viléma, aby nebyl zničen spojeneckými nálety, a zde byl ukryt v hluboké jeskyni. To už k místu přijížděly francouzské tanky. Když zde uviděly operovat neznámou jednotku, seřadily se do bojové formace. Řidič řídicího tanku si však všiml, že na obrněných vozech nejsou hákové kříže, ale bílé hvězdy. „Co je tohle za čertovinu,“ volal svého kapitána. Ten poodjel ke vchodu do jeskyně, kde Američané už kladli nálože, aby celé zařízení vyhodili do povětří, když ho nestačili demontovat. „Kde jste se tu vzali?“ divil se Francouz. „Asi jsme sjeli z cesty,“ snažil se dobrácky odpovědět plukovník Pash. „Přesto vás žádám, abyste vysvětlili, jak jste se ocitli ve francouzské zóně,“ trval na svém kapitán a odvolával se na přijaté dohody. „Ale co, hlavně, že jsme se setkali, i když se to nestalo přesně tak, jak to naplánovali vaši štábní důstojníci. Raději se napijme na naše společné vítězství,“ utěšoval ho Američan a hned chystal láhev. Francouzi se nenechali dlouho pobízet a společně odjeli tam, kde se alespoň mohli posadit za stůl. Sotva zdvihli sklenky k prvnímu přípitku, rozlehla se rána. Francouzi chtěli hned naskočit do tanků, ale Pash je opět uklidňoval, že to byla jen salva na jejich počest. Alespoň tak to popisuje ve svých vzpomínkách. Francouzi Američanům nebránili vzít s sebou zajaté, zvláště když se přesvědčili, že se jedná o Němce. Nezkoumali, jaké jsou profese, protože zřejmě neměli ani tušení, že se tu nacházely německé tajné jaderné laboratoře a dokonce reaktor. Američanům pomohlo i to, že Francouzi 38


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ spěchali obsadit nedaleký zámek Hohenzollernů, kde se měl skrývat jejich maršál Pétain, hlava vichystického režimu. Zájem Američanů se nesoustřeďoval jen na Hechingen, ale na celé údolí Jonastalu, k němuž patřila městečka Arnstadt, Ohrdruf a zámek Wachsenburg. Toto centrum Durynska, v blízkosti Erfurtu, se ve válce stalo srdcem německého jaderného programu. Tam se totiž nacházely podzemní chodby, v nichž měli Němci vyrábět tajné zbraně, s nimiž chtěli ještě na poslední chvíli změnit chod války. Sem se také měl z Berlína přemístit Hitler a řídit odtud poslední operace proti Spojencům. Němci údolí urputně bránili a vchody do mnohých chodeb zasypali pomocí výbušnin. Zda tu Američané také něco našli, se neví. Dosud tak není jednoznačně zodpovězena otázka, zda Němci mohli mít jadernou zbraň či nikoliv. Výbuch, o němž se zmínil Karlsch, se skutečně udál, jsou o tom i jiná, na sobě nezávislá svědectví a o některých jsem se už zmínil. Včetně výpovědí mnoha místních obyvatel, kteří na druhý den pociťovali různé zdravotní potíže. Ale to ještě není přímý důkaz, že se jednalo o jaderný výbuch, byť relativně malých rozměrů, nebo o výbuch tlakové bomby, jak je popisuje Angličan Brooks.

Podivná plavba ponorky U-234 Poslední tečkou za touto kapitolou snad může být osud německé ponorky U-234, která byla postavena v roce 1944 jako jedna z největších (její délka činila 90 metrů). V Kruppových loděnicích Germania v Kielu ji stavěli už dříve, ale spojenecký nálet v květnu 1943 ji vážně poškodil. Do služby byla zařazena 2. března 1944 pod velením čtyřiatřicetiletého kapitána Johann-Heinricha Fehlera. Po zkušební plavbě však velení U-bootů rozhodlo přestavět ji z minonosky na nákladní ponorku. Odstranili roury pro spouštění min, pro palivovou nádrž využili zadní komoru, kde bývají torpéda, která nechali na břehu, a tak byla nakonec schopná vést náklad 250 tun a palivo na plavbu trvající 6 až 9 měsíců. Z puntičkářsky přesného seznamu nákladu chci upozornit na 43 tun plánů letadel, přístrojů, zbraní a zdravotnických potřeb, 5 tun munice, 6 tun zařízení pro ponorkové 39


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY základny, tunu pošty, rozmontované tryskové letadlo ME-262 a 559 kilogramů oxidu uranu. Kromě toho bylo na palubě jedenáct pasažérů, z toho dva japonští a sedm německých důstojníků, dva civilní inženýři od firmy Messerschmitt. Dvanáctý, generál Luftwaffe Ulrich Kessler, specialista na rakety, který se měl stát německým vojenským atašé v Tokiu, nastoupil v Kristiansandu. Tam totiž potřebovali ponorku opravit po srážce s jinou německou ponorkou. Do Japonska vypluli až 15. dubna 1945. Ponorka však nedosáhla cíle své plavby, musela se totiž vyhýbat různým nástrahám spojenců. Uprostřed Atlantiku ji zastihl rozkaz Hitlerova nástupce admirála Dönitze, aby všechny německé ponorky dopluly do přístavů spojenců. Kapitán Fehler se raději vynořil na hladinu, aby se vzdal americkému torpédoborci Sutton, s nímž připlul do Portsmouthu ve Virginii. V řadě studií se tvrdí, že náklad oxidu uranu si přijel prohlédnout sám Oppenheimer a uran byl prý použit k výrobě první americké jaderné bomby shozené na Hirošimu. Nejsem si však jistý, zda to mnozí nenapsali jen proto, aby mohli ironicky poznamenat, že německý uran (z Jáchymova) se tak přece jen dostal do Japonska. Je také otázkou, proč se Fehler tak lehce vzdal, když víme, že některé ponorky ještě relativně dlouho po válce převážely nacistické pohlaváry do jihoamerických zemí, aby unikli spravedlnosti. Ponorka U-234 byla potopena v listopadu 1947 americkou ponorkou Greenfish u poloostrova Cape Cod v USA.

Japonský háček Je málo známé, že i Japonsko pracovalo na vývoji atomové zbraně. Prakticky v každé zemi se solidnější vědeckou základnou jsou specialisté, kteří se zabývají atomovou fyzikou a zajímají se o práci svých kolegů. Za prvé je pro každého vědce nezbytné publikovat výsledky svého výzkumu v odborném časopise s mezinárodním dosahem a za druhé je věcí prestiže každého předního vědeckého pracovníka pracovat v uznávaném institutu. Tak vědci, včetně japonských, mezi pracovišti putovali a získávali nové zkušenosti. Japonské vojenské velení se zajímalo o možnosti využití jaderné fyziky ještě do začátku války v Tichém oceánu. První projevil takový zájem 40


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ generál Takeo Jasuda. Jako absolvent tokijské univerzity byl pověřen řízením Výzkumného ústavu letecké technologie císařské armády a poté byl jmenován náčelníkem generálního štábu císařské armády. Jasuda studoval zahraniční literaturu a upoutaly ho především studie o tom, že řetězová reakce při štěpení uranových jader může vyvolat výbuch ohromující síly. Mnoho mu o tom pověděl jeden z jeho bývalých profesorů Riokiči Sagane. Pobýval v USA a během své stáže na Kalifornské univerzitě se seznámil s mnoha mladými americkými a evropskými fyziky. Tak znal nejnovější výsledky bádání, i to, že lze tuto energii využít pro vojenské cíle. Poznámky o tom Jasuda poslal ministru obrany generálu Hideki Tódžó a ten přikázal, aby se touto problematikou podrobněji zabývali specialisté. Jasuda v květnu 1941 přikázal Ústavu fyzikálně-chemických výzkumů, že jeho hlavní prioritou musí být možnost vytvořit jadernou bombu. Vedením projektu byl pověřen ředitel Ústavu fyzikálně-chemických výzkumů (RIKEN) v Tokiu profesor Jošio Nišina. V mládí studoval v Kodani u profesora Nielse Bohra, v roce 1939 otiskl ve vědeckých časopisech Physical Revue a Nature články o svých pokusech s jaderným štěpením a navrhl projekt prvního japonského cyklotronu. Jeho laboratoř zjevně lákala mladé japonské vědce. Stovku z nich osvobodili od vojenské služby a převedli sem. Rozmístili je v budově vědecko-výzkumného ústavu letecké techniky. První dva roky se věnovali teoretickým výpočtům, různým způsobům oddělení izotopů uranu a hledáním uranové rudy. Jeden z nich, Sin-Itiro Tomonaga, studoval rovněž v zahraničí, u Wernera Heisenberga v Lipsku. Později se stal nositelem Nobelovy ceny za stanovení principů kvantové elektrodynamiky. V březnu (19. 3.) 1943 se Japonci definitivně rozhodli, že se vzdají do té doby známých tří způsobů, jak oddělit izotopy uranu a budou rozvíjet čtvrtou metodu, tepelnou či plynovou difuzi. Jedna skupina se věnovala konstrukci separátoru, druhá problematice oddělení lehkých izotopů od těžkých a třetí měla vypočítat nezbytně potřebnou kritickou hmotu U-235. Jošio Nišina informoval tehdejšího premiéra Hidekiho Tódžó (bývalého ministra obrany) o dosažených výsledcích a poté bylo rozhodnuto ustavit komisi vědců pod vedením Jošio Nišiny. Tak byl schválen supertajný projekt „Ni“. V japonštině představuje slovo „dva“. V tomto případě 41


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY však nešlo o nějaké pořadí projektu, nýbrž o počátek jména vedoucího projektu. První zasedání komise se uskutečnilo 8. července 1942 v Tokiu. Na ní se fyzici sešli s admiralitou. Vojáci vědcům vysvětlili, jaká je reálná situace na frontách. Japoncům se sice podařilo zmocnit se velké části Asie, byli na Filipínách, v Indočíně, Thajsku, Barmě, Malajsii, Singapuru, Indonésii, na západě se blížili k Indii, na jihu k Austrálii a na severu k Aljašce. Ale právě v této chvíli ztráceli strategickou iniciativu, utrpěli porážku v námořní bitvě o Midway. Ta měla strategický význam, protože podlomila japonskou bojovou morálku. Proto by bylo pro armádu tak významné dostat zbraň, která by zničila nepřítele. Nebo ho alespoň psychicky podlomila. Jenže profesor Tokijské císařské univerzity Riokiči Sagane, který před válkou spolupracoval v Berkeley s Ernestem Lawrencem, musel ochladit horké vojenské hlavy konstatováním, že to nejde tak snadno, jak si to vojáci představovali. Podle jednoho z nich, když dostanou rozkaz postavit novou válečnou loď, tak ji prostě postaví. A bomba je podstatně menší než taková loď. Jenže profesor je upozornil na jeden velevýznamný nepoměr: aby mohli vyrobit relativně malou bombu, potřebují tuny a tuny materiálů, které jim Japonsko nemůže poskytnout. A potřebují výrobní kapacity, elektrickou energii, dokonce tolik, že by zcela ochromili ostatní japonskou výrobu. A statisíce lidí, kteří se jako v USA zabývají tímto problémem, což je asi podstatně více, než kolik je zapotřebí v docích dělníků, aby postavili nový křižník. Byla to narážka na skutečnost, že právě v té době vojenské námořnictvo dostalo dva nové křižníky, tehdy největší na světě. A také, že jaderným výzkumem byla v Japonsku pověřena pouhá stovka vědců. Japonská rozvědka totiž přinesla mnohá svědectví o americkém Manhattanském projektu. Přes všechny výhrady dostal projekt Ni zelenou. Podpořil jej zejména admirál Masuo Suzuki, který vystudoval medicínu a zabýval se vlivem radioaktivního záření na živý organismus. Proto si více než druzí uvědomoval, oč tu běží, a tak o tom také referoval vládě. Předseda vlády si pozval náčelníka příslušného oddělení štábu armády plukovníka Kavašimu a přikázal mu, aby se postaral o vše, co budou fyzikové potřebovat – peníze, materiál, pracovní sílu. Vědci především 42


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ potřebovali jedno – uran. Protože naleziště této rudy v Japonsku nebyla známa, přikázali japonskému velvyslanci v Berlíně, aby požádal Němce o dvě tuny této rudy. Ti však chtěli vědět, k čemu Japonci potřebují takové množství. Kavašimu to rozčílilo a znovu telegrafoval velvyslanci, ať Němcům vysvětlí, že jsou přece spojenci v boji proti USA a Velké Británii a mezi spojenci se takové otázky vůbec nekladou. Pokud budou ještě něco namítat, japonská nejvyšší místa se obrátí přímo na Vůdce. Těžko už dnes upřesnit, zda se o tom ve Vůdcově hlavním stanu jednalo, ale faktem je, že do Japonska vyplula německá ponorka s jednou tunou uranové rudy. Do cíle však nedoplula, potopili ji Američané. A druhou, soudě podle dostupných dokumentů, Němci už ani neposlali. Přesněji, poslali oxid uranu v dubnu 1945, ale o neslavném příběhu ponorky vezoucí tento náklad jsem už psal dříve. Hladinu veřejného mínění v Japonsku i ve světě rozčeřilo parlamentní vystoupení profesora Tanakadateho. Hovořil o posledních výsledcích výzkumů v oblasti jaderné fyziky a prohlásil, že na jejich základě bude možné, aby nálož ve velikosti krabičky od zápalek vyhodila do povětří křižník. To samozřejmě poslance pobavilo a v tisku se začalo psát o takové „podivuhodné krabičce“. A ještě podivnějším profesorovi, který se už jednou nechvalně proslavil svým návrhem, aby se japonské znakové písmo, odvozené z čínštiny, zaměnilo za latinku. Tím se zesměšnil poprvé, a teď tomu nasadil korunu s krabičkou zápalek. Američany články o tomto incidentu jen utvrdily v přesvědčení, že Japonci jsou ještě daleko od atomové bomby a nemá ani smysl se tím zabývat. Japonská kontrarozvědka se zbytečně strachovala, že profesor dal bezděky impulz předchůdkyni CIA podrobněji se zajímat o japonský výzkum. Japonci se snažili, avšak nedostatek surovin, který ukázaly neúspěšné geologické výzkumy doma i v okupované části Číny a Koreje, nedostatek vědců a výrobních kapacit vedly k tomu, že tento jaderný výzkum byl v podstatě zastaven, či přesněji řečeno, přestal být podporován jako prioritní. Vědci totiž nemohli slíbit císařské admiralitě, jíž podléhali, že svůj výzkum ukončí dříve než za deset let. Stalo se to v březnu 1943, kdy komise zasedala naposledy. Ústav fyzikálně chemických výzkumů je dále nepodporoval, a tak jedni pokračovali v institutu RIKEN, druzí na kjótské 43


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY univerzitě. Na počátku roku 1944 dosáhli sice určitého úspěchu – k pokusům byl připraven zkušební separátor a podařilo se získat šestimocný uran, ale to byl jen malý krůček ke vzdálenému konečnému cíli. Jóšio Nišina věděl, že k tomu, aby získali dostatečné množství U-235 alespoň pro jednu bombu, potřebovali by mít plně k dispozici desetinu veškeré vyráběné elektrické energie, tisícovku separátorů jako byl ten zkušební a samozřejmě samotnou uranovou rudu. Ale japonská bojová morálka natolik poklesla, že vedla k dalším porážkám v Tichomoří a vytvářela pesimistickou náladu obyvatel. Premiér potřeboval dostat do ruky „něco“, co by se podobalo zázraku. Tak si začal dopisovat s Jóšio Nišinou. O této korespondenci nevědělo ani ministerstvo obrany, ani štáb vojenských sil. Premiér na vědce naléhal, aby mu dal bombu a všelijak mu podkuřoval. Nešlo mu však jen o vědu, sám jednou napsal, že „vědecké bádání jako takové nás nezajímá. Potřebujeme zbraň, kterou bychom mohli použít.“ Celé jaro 1944 trvala tato korespondence. Premiér Tódžó chtěl zprávy o chodu prací dvakrát měsíčně a činnost vědců podléhala každodenní kontrole vojenských inženýrů, které k nim poslali. 18. července 1944 musel Hideki Tódžó odstoupit z funkce kvůli porážkám, které utrpěla japonská armáda. Tentýž den nový premiér Kantáro Suzuki rozhodl o nové podpoře atomového projektu. 8. vědecko-technický oddíl o počtu pěti set lidí dostal za úkol hledat uranovou rudu a postavit závod na její obohacení. Závod byl sice postaven, ale protože se ruda dovážela stále obtížněji z Číny a Koreje, kde nějaká ložiska našli, prakticky nepracoval. Zato i žáci středních škol museli od rána do noci pracovat na těžbě chudé uranové rudy, kterou nakonec objevili v jedné z japonských provincií. Patnáctileté děti ručně dobývaly kámen, z něhož pak odlupovaly kousky černé barvy a koňskými povozy je svážely do továrny. Jednou byl vedoucí těchto prací, geolog a profesor Ústavu fyzikálněchemických výzkumů Jimori, pozván do Tokia. Přijal jej jeden z členů císařské rodiny a ukázal mu kousek černého kamene. „Jsem vzděláním biolog a kamenům nerozumím. Ale podívejte se, profesore, zda v kameni není uran.“ Uran to nebyl, jen grafit, ale profesor byl přímo šokován, jak se o uranový výzkum zajímá i císařská rodina. 44


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ První americký nálet „létajících pevností“ B-29 na Tokio se uskutečnil 24. listopadu 1944. Původním cílem byl musasinský letecký závod, ale protože ho zahalila oblaka, letci spustili svůj náklad na japonskou metropoli. Náletem bylo zničeno i zařízeni institutu RIKEN a výzkum zůstal na úrovni laboratorních prací kjótské univerzity. 11. prosince vyzvala japonská vláda všechny občany pomodlit se na počest bohyně slunce. Věřili, že taková modlitba stamilionů dokáže povzbudit bojovou náladu obyvatel a možná přinese i zázrak. Jedním z takových zázraků měla být letadla či torpéda řízená pilotem, který s nimi dopadne na cíl – kamikadze. Japonci se pokoušeli sestrojit obdobu německých V-1, protože jim Hitler poskytl alespoň část dokumentace. Kvůli tomu obsadili v prefektuře Nagano jednu školu, uzavřeli celý prostor okolo ní a prováděli zde pokusy s takto řízenými střelami. Operace dostala název „Podzimní vody“, byť už dávno podzim vystřídala zima, přešlo jaro a nastoupilo léto. Právě když sem po dlouhé cestě dorazil jeden z členů císařské rodiny, aby svou přítomností povzbudil techniky a vybrané piloty-sebevrahy (někteří zahynuli už při zkušebních testech), císař oznámil kapitulaci Japonska. Na dvoře školy vzplál velký oheň, kde se pálila veškerá dokumentace a zbytky konstrukcí. Proto se později po těchto experimentech nenašly prakticky žádné stopy, jen útržkovité vzpomínky okolních obyvatel, kteří pro silné detonace nemohli spát.

Četl jsem úvahy, že krátce před koncem války Japonci uskutečnili jaderný výbuch v severní Koreji, kam se výzkum přesunul, ale tento fakt nikdy nebyl potvrzen.

Britský a francouzský program Podnětem k britskému jadernému výzkumu pro vojenské účely byl článek francouzského vědce Frédérika Joliota-Curie v časopise Nature. Ten inspiroval londýnského profesora George Thomsona, aby společně s dalšími vědci, mezi nimiž byli i němečtí emigranti pracující v Británii, napsal memorandum o možném využití jaderné energie pro vojenské účely. 45


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY I kdyby se nestačil ukončit do konce války, měl by i poté velký význam pro mezinárodní postavení Velké Británie. To oslovilo Winstona Churchilla. Kabinet v roce 1940 ustavil příslušný vládní výbor, který by všechny práce zaštítil. MAUD, jak se nazýval, vypracoval dvě zprávy, jednu o využití jaderné energie jako výbušniny, druhou o jejím využití pro pohon motorů. Obě podnítily premiéra zahájit jaderný projekt Tube Alloys. Britští vědci se v bádání dostali tak daleko, že nabyli přesvědčení o své schopnosti zvládnout problém výroby jaderné zbraně sami. Nakonec uznali, že je příliš náročný a souhlasili se spojením s Američany a Kanaďany. Tak vznikla britsko-americko-kanadská spolupráce v této oblasti, která vedla dokonce k dohodě, že bude-li jaderná zbraň vyvinuta, o jejím použití musí rozhodnout všechny strany. Tahounem francouzského výzkumu byl profesor Joliot-Curie, který byl v roce 1940 jmenován vedoucím skupiny pro vojenskou výzbroj. Uran získávala Francie z Belgického Konga, těžkou vodu z Norska. Právě s její přepravou je spojena jedna zajímavá historka. V únoru 1940 požádal Joliot-Curie ministra obrany, aby Francie okamžitě znemožnila Němcům získat norskou těžkou vodu tím, že sama odkoupí vše, co má norský závod na skladě. Francouzský profesor se dověděl o německém zájmu o těžkou vodu přímo od norských fyziků, kteří vypracovali příslušnou technologii výroby. Ministr s profesorovým návrhem souhlasil a pověřil důstojníka Druhého oddělení (tajné služby) Jacquese Alliera, aby operaci zajistil. Allier byl také členem vedení jedné z bank, která spolupracovala s Nory. Okamžitě odletěl do Osla a na závodě se dohodl, že Francie odkoupí všech 26 kanystrů (185 kilogramů) a bude mít přednostní právo na nákup další vyrobené vody. Jenže z francouzského velvyslanectví Alliera upozornili, že Němci vědí o jeho poslání a zřejmě se budou snažit obchod překazit. Allier nechal oficiálně vystavit fakturu na uvedené množství u firmy Norsk Hydro. Kanystry byly umístěny do pěti kufrů a ty do zavazadlového prostoru auta, které poskytlo velvyslanectví. Řidič s nimi odjel ze závodu do Osla, kde čekalo pronajaté letadlo, aby kufry dopravilo do Paříže. Cestou se u jedné benzinové pumpy zastavil na oběd. Zatímco jedl, přijelo jiné auto a jeho řidič bleskurychle kufry vyměnil. To ovšem obědvající řidič netušil, odjel na letiště a náklad přeložil do 46


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ letadla, které ihned odstartovalo. Avšak při přeletu dánského pobřeží se objevily tři messerschmitty, které francouzského pilota přinutily přistát v Hamburku. Jaké však bylo překvapení Němců, když zjistili, že kanystry obsahují jen obyčejnou vodu! Allier dal totiž v jedné z dílen v Oslo zhotovit na vlas stejné kanystry a naplnit je vodou. Není těžké uhádnout, k jaké záměně došlo u benzinové pumpy. Pravá těžká voda se tak dostala 16. března sice oklikou přes Glasgow, ale bez problémů do Paříže, do rukou Joliota-Curie. Pár týdnů poté Němci obsadili Norsko. Nacistická ofenziva v červnu 1940 však zhatila další možný francouzský vývoj. Část zařízení z Collège de France, kde Joliot-Curie pracoval, vědci převezli do Clermont-Ferrandu. Těžkou vodu nejprve skladovali ve věznici pro zvláště těžké zločince a poté ji převezli uhelnou nákladní lodí do Británie. Ani to nebylo tak jednoduché. Při vyplutí z přístavu v Bordeaux doprovodná loď najela na minu a vylétla do povětří. Francouzi ji však v oficiálních radiodepeších vydávali za loď vezoucí vzácný náklad, aby tím zmátli nepřítele a ten ji už dál nepronásledoval. Správně předpokládali, že o celé operaci tušila německá rozvědka. Většina francouzských vědců byla také přemístěna do Londýna. Britové uznávali, že je v jaderném výzkumu předčili a potřebovali jejich znalosti. Joliota-Curie přijel přemlouvat k emigraci vědecký rada britského velvyslanectví v Paříži, ale nepochodil. Profesor se rozhodl stůj co stůj zůstat v okupované Paříži. Ale ani přes četné výslechy Němcům neprozradil, jak daleko pokročily francouzské výzkumy. Ještě předtím, než byla Paříž okupována, předal Britům prostřednictvím Alliera seznam německých fyziků, které považoval z hlediska jaderného výzkumu za klíčové. Zabýval se jím Thomsonův výbor, ustavený jako vládní orgán pro koordinaci výzkumu jaderné energie. Výbor požádal vojenskou rozvědku, aby šestnáct vědců, jejichž jména v poslední době zmizela z veřejnosti – to byl důkaz, že pracují na tajném projektu – z Německa unesla. Akce se zřejmě nepovedla kromě jedné výjimky – profesora Nielse Bohra. To byl ovšem dánský vědec, ředitel Institutu teoretické fyziky v Kodani, který tam zůstal i po německé okupaci země. Spolupracoval s hnutím odporu a německé orgány ho nařídily v září 1943 zatknout 47


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY a dopravit do Berlína. Britové se to však dověděli včas a s pomocí dánského hnutí odporu dopravili profesora na rybářském člunu do Švédska. Ze Stockholmu jej do Londýna vezl bombardér, v němž však pro náhodné cestující nebylo ani křeslo. Profesora umístili do pumovnice. Když letadlo nabralo výšku, pilot Bohrovi nařídil nasadit si kyslíkovou masku. Bohrova odpověď sice nebyla ve sluchátkách slyšet, ale pilot se domníval, že vše je v pořádku. Nebylo. Když konečně přistáli, našli profesora v bezvědomí. Měl totiž příliš velkou hlavu a nešla mu nasadit sluchátka. Proto neslyšel pilotův příkaz a celou dobu letěl bez masky. Ruský novinář Vsevolod Ovčinnikov v knize Horký popel (Gorjačij pepel) k tomuto příběhu dodává, že piloti posadili dánského vědce do pumovnice proto, že měli rozkaz ji otevřít a vědce raději shodit do moře, než aby se dostal do rukou nacistů. Třeba tím, že by se německá letadla pokusila letoun donutit přistát na německé půdě. Bohr však v pořádku přistál 30. září 1943 v Londýně a 18. května 1944 jej přijal Winston Churchill. Profesor chtěl premiéra přesvědčit, aby zastavil program výroby jaderné bomby, protože podle jeho hodnověrných poznatků ji Němci nebudou schopni vyrobit. Churchill však jen neochotně vyslechl dánského vědce, protože už byl cele soustředěn na přípravu invaze na kontinent a Bohr byl zvyklý vysvětlovat vše velmi rozvláčně. Churchill se přitom ještě dostal do sporu se svým vědeckým poradcem, takže nakonec, když už Bohra provázel do dveří, se ho zeptal: „Co jste to vlastně chtěl?“

Americké finále Jaderného džina z pověstné lahve vypustili až Američané. Měli k tomu největší předpoklady. Americkému území nehrozily nálety a ekonomický a finanční potenciál země umožňoval věnovat na tento výzkum prostředky, jaké by si nemohl dovolit žádný jiný stát. Vědci z celé Evropy prchali do Spojených států před nacistickým nebezpečím a hrozícím pronásledováním. Právě oni iniciovali výzvy americkým vedoucím politickým a vojenským činitelům, aby věnovali pozornost vojenským aspektům 48


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ jaderného výzkumu. 2. srpna 1939 se v Einsteinově domě na Long Islandu sešli maďarský jaderný fyzik Leo Szilard a budoucí nositel Nobelovy ceny Eugene Wigner, aby napsali prezidentu Rooseveltovi dopis. V něm jednak upozornili na konkrétní fakta, vedoucí k přesvědčení o německém urychleném vývoji jaderného výzkumu, a jednak na to, že současný jaderný výzkum v USA může vést, „třebaže s menší určitostí“, k sestrojení výjimečně silných bomb nového typu. Na tuto schůzku si vzal Szilard britský časopis Discovery, v jehož zářijovém čísle (předplatitelům se posílal dříve, než postoupil do prodeje) se objevila stať anglického spisovatele Charlese Percy Snowa o tom, že od jara 1939 se v laboratořích Německa, Francie, Anglie a USA usilovně pracuje nad problémem štěpení atomového jádra, což může vést k objevu výbušniny mnohokrát mocnější než dynamit. „Tím by se zcela změnil charakter válek,“ psal autor. „Ten článek mohou také číst představitelé wehrmachtu. Existuje skutečně důkaz, že se v Německu rozvíjí jaderný výzkum?“ zeptal se Einstein. „Je tu jeden přesvědčivý a znepokojující symptom,“ odvětil Szilard. „Německo zcela zastavilo export uranu z československého Jáchymova.“ Na vysvětlenou: jáchymovský smolinec, z něhož se získává uran, se využíval na výrobu žáruvzdorných barviv v keramickém průmyslu. Po šesti letech Albert Einstein přiznal: „Kdybych věděl, že se Němcům nepodaří atomovou bombu vyvinout, vývoj naší bomby bych nepodpořil.“ 11. června 1945 napsal německý fyzik James Franck, který v roce 1934 emigroval z Německa do USA, pozdější nositel Nobelovy ceny, i jménem svých šesti kolegů z chicagské univerzity tehdejšímu ministru války Henrymu Stimsonovi, že americký atomový monopol může trvat jen několik let. Pak se rozpoutají závody ve zbrojení, které by mohla zastavit jen účinná a kontrolovatelná mezinárodní dohoda, jejíž pevnost bude spočívat na vzájemné nedůvěře. Vědci se na srpnové schůzce u Einsteina dohodli, že dopis nebudou posílat normální cestou, ale americkému prezidentovi ho osobně předá jeho dávný přítel Alexandr Sachs. Stalo se tak až po dvou měsících, 11. října 1939. Roosevelta však o reálnosti projektu nepřesvědčil. Prezident z obav, že svým odmítnutím přítele urazil, pozval Sachse ještě ráno na snídani. Vědec se vytasil s historkou o tom, jak vynálezce parníku chtěl 49


12.11.2008 22:03:00

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY také přesvědčit Napoleona, aby plachty na svých lodích nahradil párou, a tak porazil Anglii. Císař to však odmítl a je známo, jak dopadl. Roosevelt sice ještě stále příliš vědcům nevěřil, ale historka ho pohnula k tomu, že dal vypracovat podrobnou zprávu a ustavil poradní Uranovou komisi. Ta byla převáděna do různých institucí, a to výzkum zdržovalo. Rozhodujícím přelomem byl japonský útok na Pearl Harbor v roce 1941. Konečně byly všechny práce soustředěny v Manhattan Engineer District, do jehož čela byl 17. září 1942 jmenován plukovník Leslie Groves, povýšený na brigádního generála. Byl ustaven vojenskopolitický výbor, aby se zajistil rovnovážný dohled vojenského a civilního sektoru a na realizaci projektu byla vydělena tehdy ohromující částka dvou miliard dolarů (dnes by to byl asi stonásobek této částky). Do péče ji dostala Morganova, Du Pontova, Rockefellerova a Mellonova finanční skupina. Dosavadní roztříštěnost měla odstranit výstavba gigantického experimentálního centra Los Alamos v Novém Mexiku. Do jeho čela byl postaven Julius Robert Oppenheimer a k ruce měl na pět tisíc vědců. Kromě toho byl v údolí řeky Tennessee v Oak Ridge postaven na ploše 52 000 akrů závod na výrobu vysoce obohaceného uranu. Sama surovina se dovážela

Robert Oppenheimer, šéf laboratoří v Los Alamos

Glen T. Seaborg, jeden z objevitelů plutonia

50


12.11.2008 22:03:00

2. OD TEORIE K VÝROBĚ jak z Belgického Konga, tak z Kanady – USA tak získaly nejméně polovinu jejích světových zásob. Je zajímavé, že se Němcům podařilo potopit jen jedinou z pětadvaceti lodí, které během války uran dovážely z Afriky. První kilogram vysoce obohaceného uranu byl v Oak Ridge vyroben v září 1944; závod pak dosáhl kapacity jedné tuny ročně. Práce na atomové bombě urychlil objev plutonia, které se stalo rychlejším a levnějším štěpným materiálem. Na jeho výrobu byl postaven další mamutí komplex ve státě Washington. Elektrickou energii získával z elektráren v celém povodí řeky Columbie. Bylo jí zapotřebí tolik, kolik spotřebovalo celé Německo v roce 1932. První reaktor pro řetězovou reakci CP-1 dokončili po sedmnáctidenní nepřetržité práci dnem i nocí 1. prosince 1942 a už následující den se na něm uskutečnila první řetězová reakce. Postavily se, nebo se rozšířily a pro jaderný výzkum převedly jiné objekty, ať už se jednalo o univerzitní laboratoře a jejich cyklotrony a další zařízení. Těžko si můžeme představit rozsah všech opatření, která zahrnoval projekt Manhattan. Často se s výrobou začínalo ještě dříve, než byl dokončen vědecký výzkum, některé navržené varianty se ukázaly neprůchodné, nebo se objevily jiné nečekané překážky. Například, když byl

První jaderný reaktor CP-1

51


12.11.2008 22:03:01

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY 25. září 1944 uveden do provozu plně rozměrný reaktor na výrobu plutonia B-pile, po několika hodinách práce jeho výkon samovolně poklesl a následující den se stejně tak zvýšil. Nakonec se ukázalo, že příčinou byl plyn He-135, který aktivně pohlcoval neutrony a způsobil pokles výkonu. Tak bylo nutné jak tento, tak další připravované reaktory upravit. Kdyby však nebylo tohoto vynaloženého úsilí a prostředků, jaderná bomba by nebyla připravena v červenci 1945. Vždyť na projektu pracovalo sto tisíc lidí. Montáž bomby nazvané Gadget začala 11. července na polygonu Alamagordo v Novém Mexiku a 16. července byla bomba odpálena.

Čech u zrodu americké bomby Nemohu zde vyjmenovat celou plejádu slavných vědců, tehdejších a budoucích nositelů Nobelových cen, protože jen jejich seznam by zabral rozsah celé této knížky. Chtěl bych se však podrobněji zastavit u jednoho jména: Georg Placzek (1905–1955). Narodil se v rodině majitele textilní továrny v Ivančicích u Brna. Nestal se však otcovým následovníkem, ale věnoval se vědecké dráze. Získal si celosvětové uznání za řadu studií a objevů v oblasti jaderné fyziky. Vytvořil teorii Ramanova rozptylu, teorii spekter polyatomických molekul, teorii rozptylu světla v kapalinách. Podílel se na objevu jaderného štěpení, spoluzaložil obor fyziky neutronů a jeho práce jako dlažební kostky doplňovaly stavbu oné pomyslné cesty, vedoucí k jadernému reaktoru a nakonec k atomové bombě. Kromě Oppenheimera ovlivňoval i jiné vědce – například Frische a Nielse Bohra. Prvního přivedl ke štěpení uranu, druhého k objevu, že pomalými neutrony lze štěpit jen uran-235. Tak to alespoň tvrdí Alan Hajek, jehož internetové stránky o jaderných zbraních jsou nejobsáhlejší. Přesto byla u nás Placzkovi věnována větší pozornost teprve v roce 2005, a to ještě spíše v regionálním, než celostátním měřítku. Tehdy se v Brně konala mezinárodní konference, na níž bylo zmíněno jeho jméno a v Ivančicích byla na jeho rodný dům zasazena pamětní deska. Ale právě on byl jedním z nejbližších spolupracovníků a zřejmě i přátel vedoucího amerického Manhattanského projektu Roberta Oppenheimera. 52


12.11.2008 22:03:01

2. OD TEORIE K VÝROBĚ Kromě vědeckého přínosu byl neméně významný i jeho přínos morální. Právě on zbavil Oppenheimera komunistických iluzí a fakticky ho přivedl k tomuto programu. A v padesátých letech minulého století, kdy v USA začal „hon na čarodějnice“ (stíhání Američanů pro neamerickou činnost) a Oppenheimer byl v roce 1954 McCarthyho výborem obviněn z neloajality a zbaven všech státních funkcí, byl to právě český vědec, kdo amerického učence podržel a přispěl k jeho plné rehabilitaci v roce 1963. Té se však sám už nedožil, zemřel v Curychu v roce 1955 za poměrně záhadných okolností. Placzek pracoval pro americký jaderný projekt nejprve v Montrealu, ale pak působil s Oppenheimerem rok v Los Alamos jako vedoucí teoretického oddělení. Je možno s 99procentní jistotou tvrdit, že on byl také jediným přímým československým svědkem prvního pokusného výbuchu americké atomové bomby 16. července 1945. To jedno

Americké laboratoře Los Alamos

53


12.11.2008 22:03:01

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY procento nejistoty spočívá v tom, že neexistoval, nebo se nedochoval, úplný seznam všech přítomných. Existuje jen jedna fotografie, ale příliš nejasná, aby se dal Placzek stoprocentně identifikovat. Stejně tak někteří vrhají alespoň částečnou pochybnost na českost Georga Placzka. Vždyť se učil na německých školách, studoval a pracoval po celé Evropě a nakonec v Kanadě a USA. V Ivančicích se však narodil a sem se vracel, pokud ještě žili jeho rodiče a sourozenci, než zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Proto není žádný důvod, proč bychom se i my neměli hlásit k tomuto vědci a s hrdostí tvrdit, že i Československo se jeho prostřednictvím podílelo na vytvoření první americké jaderné bomby. Respektive tří, každé jiného typu. Koncem června 1945 byla plutoniová bomba Gadget hotova a připravovalo se její odpálení v prostoru vojenské základny u městečka Alamogordo západně od Los Alamos. V rámci tohoto testu nazvaného Trinity byla postavena třicetimetrová ocelová věž a na ní umístěná bomba byla odpálena 16. července 1945 ráno v 5:29:45, s devadesátiminutovým zpožděním, způsobeným nepřízní počasí.

Výbuch první jaderné nálože Gadget

Právě tam vzniklo označení „jasnější než tisíc sluncí“, které použil Oppenheimer při pohledu na světelný efekt (a pak Robert Jungk pro titul své knihy) způsobený výbuchem. Ve vzniklém žáru se věž prostě vypařila, vytvořil se trychtýř o průměru 400 metrů a hloubce až 8 metrů 54


12.11.2008 22:03:01

2. OD TEORIE K VÝROBĚ z tvrdé skloviny, v níž se proměnil roztavený písek. Připomínal zelené sklo, a protože se podobně roztavil i v okolí několika set metrů, začalo se mu říkat trinitit – podle názvu celého pokusu. V okruhu půldruhého kilometru bylo vše živé, včetně rostlin, spáleno. Tlaková vlna rozbíjela okna až do vzdálenosti 130 kilometrů, doprovodné efekty byly viditelné 200 kilometrů od epicentra. Sloup kouře a prachu, který se vytvořil ze světelné koule a dosáhl stratosférické výšky 13 km, měl tvar pověstného hřibu, symbolu všech pozdějších jaderných výbuchů. Vědci i vojáci byli nadšeni, důsledky výbuchu předčily všechny jejich výpočty. Telegrafovali zprávu o úspěšném pokusu Trumanovi do Postupimi, kde právě probíhala třístranná konference. Americký prezident se radil s britským premiérem (Winstona Churchilla v této funkci vystřídal Clement Atlee), zda to má říct Stalinovi. Nakonec mu to řekli, byť se výslovně nezmínili o tom, že se jedná o atomovou zbraň, ale sovětský vůdce je zklamal – nepohnul ani brvou, jak se Harry Truman vyjádřil ve vzpomínkách. Svět se však o existenci této zbraně dověděl až po jejím prvním výbuchu nad městy Hirošimou a Nagasaki – v červenci řekli obyvatelům v okolí

Modely prvních bomb – uranová Little Boy a plutoniová Fat Man

55


12.11.2008 22:03:01

NA PRAHU ATOMOVÉ VÁLKY Alamogorda, že vybuchl muniční sklad. Druhá bomba z obohaceného uranu se jmenovala Little Boy. Nehledě na název „Malý chlapeček“ zničila v okruhu dvou kilometrů všechny budovy a žár země v epicentru výbuchu dosáhl až 4 tisíc stupňů Celsia. Třetí, plutoniová bomba, se nazývala Fat Man, Tlusťoch. Abychom si mohli učinit přesnější obraz o ničivé síle obou výbuchů, z nichž první představoval 12,5 kilotuny TNT a druhý 22 kt TNT, připomenu některá známá fakta. Ke stejnému účinku by bylo v případě Hirošimy nutné použít 210 bombardérů B-29, každý s bombami deseti tun TNT, a v případě Nagasaki 120 bombardérů. Jestliže později byly vyrobeny bomby o výbušné síle rovnající se megatuně TNT, jedná se o tisíckrát vyšší účinnost.

Americký bombardér B-29

Jaderné bomby však ničily nejen silou tlakové vlny, ale rovněž světelným zářením, pronikavou radiací a radioaktivním zamořením, což byly zcela nové, a do té doby neznámé prvky. Tlaková vlna v Hirošimě totálně zničila 60 procent budov na ploše 12 km2 a ostatní domy zbořila, takže město fakticky přestalo existovat. 56


12.11.2008 22:03:01

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Na prahu atomové války

Recommend Documents