Murphy, Robert F. Umlčené tělo. SLON, Praha 2001, 188 s. Leckterý student sociálních věd jistě s láskou vzpomene na to, jak mu v počátečních měsících studia zpříjemňovala tvrdé počátky akademického života často povinná četba vybraných kapitol z knihy Úvod do kulturní a sociální antropologie amerického antropologa Roberta F. Murphyho. Poslední kniha nesoucí název Umlčené tělo (The Body Silent) však již není výstupem bádání v pro nás exotických jihoamerických končinách a nezabývá se vzorci jednání v sociálním prostředí primitivních kmenů, už nás tedy až na výjimky nebudou provázet Mundurukuové, Šošonové a Tuaregové, ale lidé tvořící díky přístupu společnosti specifickou subkulturu přímo v našem okolí– invalidé. Tato Murphyho kniha by mohla nést latentní podtitul „Invalidity: Not Only Somatic Issue“. Jedná se o hlubokou analýzu znevýhodnění, které implikuje tělesné postižení člověka žijícího v soudobé společnosti. Hloubku této analýze však nedodává velký objem dat z nějakého rozsáhlého výzkumu skupiny fyzicky postižených lidí nebo dlouholetá práce s těmito lidmi, ale zejména introspekce. Robert F. Murphy se ve svých třiapadesáti letech stal paraplegikem. Tato nemoc se v jeho případě vyvinula v plnou kvadruplegii, tedy úplnou paralýzu těla, stav, kdy je lidské tělo takřka nehybné. Kniha Umlčené tělo je do vysoké míry introspektivním antropologickým výzkumem, výzkumnou jednotkou pro Murphyho bylo totiž jeho vlastní tělo a jeho vlastní životní situace v průběhu zhoršování jeho fyzického stavu směrem k naprosté závislosti na pomoci druhých. Zhruba dekádu žil Murphy v téměř nehybném těle, a tak velkou část knihy tvoří zevrubný popis jeho nemoci, od prvních příznaků, přes první vyšetření, nezvratné diagnózy, paraplegii a její následné vyústění ve kvadruplegii. Jedná se o jakýsi coming out, opřený o zhuštěný popis průběhu ztráty funkčnosti vlastního těla a spojený s velmi osobním zprostředkováním vlastních psychických procesů během nemoci, toho, jaký vliv na jeho psychiku toto vleklé onemocnění mělo a jak se s ním vyrovnával v průběhu deseti let. Velice emotivní popis vlastních fyziologických a psychologických změn zde tvoří kostru pro nastínění dalších důležitých změn, které Murphy percipoval a které jsou v životě tělesně postižených možná nejvýznamnější, tedy změn společenských. Člověku, který je stižen fyzickou dysfunkcí na úrovni hybnosti až po určité době strávené v „normálním“ stavu, přináší toto náhlé omezení percepci výrazných
202 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 změn, které se většinou spojují se znevýhodněními na úrovni společenské existence. Jedinec, který se s postižením narodí, se setkává se znevýhodněním již od úplného počátku svého bytí a nevyhne se stigmatizaci ze strany okolí, náhlá invalidita předtím zdravého člověka navíc souvisí s výraznou transformací vlastního sebepojetí, pocítěním ztráty statusu, změnou vlastních sociálních rolí a pozice v interakcích s články společnosti. Co se týče některých druhů změn, Murphy hovoří hlavně o postižení, které nastalo po poměrně dlouhém životě ve zdravém těle. Psychické trauma postiženého člověka se tak odvíjí ze dvou klubek. Jedním je uvěznění v těle, které přestává či přestalo fungovat, a druhým jsou společenské důsledky, vyjádřené v podobě přístupu nebo pocítění změny přístupu ze strany organizací a změny v institucionalizovaných vztazích. V případě druhého klubka se Murphy zastavuje hlavně u instituce nemocnic a přístupu k pacientům, strukturálního znevýhodnění na trhu práce, omezení mobility v důsledku fyzických bariér a instituce rodiny a mezilidských vazeb. Život s postižením začíná zpravidla v nemocnici. Na tomto místě je pacient zbaven předchozí identity a je mu přidělen paušální status pacienta. Jak je tomu v případě totálních forem institucí zvykem, klient, na něhož je instituce zaměřena, je veden k tomu, aby přijal za hlavní ten status a odvislou identitu, které se vztahují k činnosti dané instituce. Pacient je pak směrován k tomu, aby sám sebe chápal výlučně jako pacienta, což je magistrálou k jeho konformnosti vůči zdravotnickému personálu a podřízenosti vůči němu. To je legitimizováno jako báze pro umožnění poskytnutí relevantních služeb. Pacient je nucen podřídit se panující rutině a tak „jsou nemocnice ke svým pacientům demokratičtější než společnost jako celek, úctu (totiž) odpírají všem bez rozdílu“ (s. 25). Nemocnice je tak prvním startovním bodem dehumanizace a částečného odepření úcty, přípravkou na to, co postiženého čeká v již méně symbolické podobě po opuštění jejích vrat. Výrazným důsledkem, který ústí ve „sníženou sebeúctu, obsazení a ovládnutí mysli fyzickými deficity, silný spodní proud zlosti a získání nové, totální a nežádoucí identity“ (s. 92) je dekvalifikace na trhu práce. Výrazně snížené fyzické schopnosti vedou k vyřazení z pracovního procesu, častou praxí je nechuť zaměstnavatele spolupracovat s postiženými, ať už z důvodu předpokládaného nepříjemného pocitu zákazníka při interakci, častějších absencí, nižší výkonnosti nebo vzniku „nepohody“ na pracovišti. Proto jen málo silně postižených vykonává zaměstnání, má proto jen velmi omezený přísun finančních prostředků. Tento deficit přináší přímý důsledek v podobě snížené mobilnosti a to ústí v izolaci postiženého člověka. Murphy kritizuje takový přístup společnosti, kdy je člověku prodlužována a podporována fyzická stránka života, přičemž na druhou stranu „postiženým dáme důchod a odkážeme je mezi outsidery“ (s. 114). Reintegraci postižených přes cílené programy navíc nenapomáhá ani systém rekvalifikací. Bez ohledu na předchozí kvalifikaci a dovednosti, které jsou využitelné, jsou rekvalifikující se postižení trénováni pro práci v podřadných pozicích, hlavně manuálních stereotypních činnostech ve výrobě, namísto toho, aby rekvalifikace mířila k předání dovedností v nemanuálních kategoriích práce
RECENZE 203
(např. informační technologie, úřednická práce, poradenství, sociální práce atd.). Postižený je tak rekvalifikován pro sektor, který sám zmírá a pro budoucnost ztrácí na významu. Narušena je i rodina, postižení přináší naprostou závislost na osobě druhého. Podle Murphyho pak dochází k transformaci manželského vztahu a samotné jeho náplně, hlavně proto, že závislost je v tomto případě jednostrannou záležitostí, což vede k deformaci podoby sociálních pout. Postuluje, že základní bází mezilidských vztahů je vzájemnost a to má podle něj zhoubný vliv na funkci nukleární rodiny jako hlavní opory identity a strukturu vztahu jako takového, nabouranou zvýšenou odpovědností jednoho a pasivním příjímáním úsluh druhého. Závislost pak „proniká a nahlodává samu smlouvu, na níž stojí spojení dospělých lidí. Spojuje síly s poškozeným egem a spolu podvracejí a kazí sociální interakci“ (s. 160). Murphy je ohledně pozice tělesně postižených, vycházejíc z vlastních zkušeností, značně skeptický. Postižení explicitně spojuje se ztrátou statusu plnohodnotného člena společnosti, což vyvolává chorobu sociálních vztahů na mnoha úrovních. Mění se podoba vztahů v rodině, přátelských, profesních, sousedských vztahů a vztahů se společností v obecnějším smyslu slova. Postižení pokládá za oproštěné od většiny dřívějších sociálních rolí, ty jsou nahrazeny novou dominantní rolí „postiženého“, „handicapovaného“ člověka. Náplň výkonu této role je minimální, neočekává se, že postižený bude pracovat, příliš se objevovat mezi lidmi, vést sexuální život (dochází k desexualizaci postižených), na druhou stranu se však očekává, že ušetří své okolí projevů emocí a skryje hluboko pod fasádu vyrovnanosti své psychické potíže a traumata. Mnoho podob služeb welfare state pak pokládá za výraz separace, nikoli sounáležitosti: v tom, že Murphy přes své rostoucí znehybnění nepřestal pracovat, by „řada odborníků na rehabilitaci viděla doklad toho, že ,nepřijal’ svou invaliditu, což se často vykládá jako neochota stát se dobrým, pasivním klientem jejich služeb“ (s. 72). Za výraznou potíž Murphy pokládá změnu vztahů mezi lidmi, které se po změně funkčnosti tělesné schránky začínají výrazně transformovat tak, že postiženému hrozí sociální izolace. Tato změna je vyvolána obousměrným procesem v interakci mezi postiženým a okolím – mění se postiženého pohled na svět, důsledkem čehož je změna pohledu společnosti na postiženého. Zároveň přístup okolí k postiženému ovlivňuje jeho přístup a postoje ke společnosti. Problematický charakter vzájemných vztahů zdravých a postižených lidí je podle Murphyho dán „těžkostí s předvídáním reakcí postižených, protože postižení deformuje interpretaci. Všechno je o to složitější, že také invalidní lidé vstupují do sociální arény s pokřivenou perspektivou. Změněno není pouze jejich tělo, hluboce se transformoval také způsob uvažování o sobě a lidech a věcech vnějšího světa“ (s. 76). Metaforicky řečeno, „chybí-li noha, chybí také jedna z konceptuálních vazeb ke světu, kotva jeho existence“ (s. 85). V důsledku toho podle Murphyho dochází ke zkracování a smršťování sociálních okruhů handicapovaných, tedy ke kvalitativní a kvantitativní redukci jejich sociálního univerza.
204 SOCIÁLNÍ STUDIA 7, 2002 Ve společnosti, která tělo fetišizuje, na piedestal stavíc krásné tělo a mladistvý vzhled, dochází u postižených k odchylce od společenského estetického standardu. Ten se postiženým nedaří splňovat a protože ztělesňují připomínku nerovnosti a utrpení ve společnosti, působí odpudivě. To poté vede k fyzickému odstupu od postižených a částečnému odepření úcty skrze to, že axiomem jednání s postiženým je onen handicap. Ten je povětšinou jediným statusem postiženého a vágně udělená náplň příslušné role je příčinou nedostatku kulturních vodítek pro komunikaci. Proto „stigmatizace není ani tak vedlejším produktem postižení, jako jeho podstatou. Největší překážkou v tom, aby se člověk plně zapojil do společenského života, nejsou jeho tělesné vady, ale předivo mýtů, obav a nedorozumění, které s nimi společnost spojuje“ (s. 95). Sociální sítě postižené osoby pak tvoří víceméně stejně postižení lidé a to často s nižším sociálním postavením, než tomu bylo v sítích původních. Výrazná je také omezená volba socializace, postižený je často nucen čekat, až k němu přijdou ostatní. Psychické aspekty bytí, které Murphy v souvislosti s těžkým postižením identifikoval, tedy deprese, radikální úbytek sebeúcty, pocit stigmatizace a sociální a prostorové izolace, pocity viny a studu mohou vést k zásahům do integrity mysli, což je veskrze způsobeno odchylkou vlastní existence od „normality“, která je základem všeobecné averze vůči postiženým. I pro postiženého je potom tělesná vada háčkem pro ukotvení jeho vlastní, nové identity. Postižený se tak ocitá za zdí společnosti, která mu přes ni háže balíčky sociálních opatření. Pozbyvše přiznání své lidskosti a důstojnosti společností, stává se cizincem ve své vlastní zemi a bez ohledu na své dřívější postavení, profesionalitu a pozice stejně jako členové jiných menšin bojuje s vnucenou a negativní identitou. Význam tělesnému postižení dává zejména společnost, symbolika tohoto přístupu má mnoho podob. Jak Murphy naznačil, svůj vztah k postiženým společnost vyjadřuje pomocí přístupu v organizacích, podobou jejich řádů, přístupu personálu, fyzických bariér v každodenním životě, podoby sociálních služeb a sociální politiky, přístupu subjektů pracovního trhu a přístupu všech lidí k postiženým obecně. Jakkoli se postižení týká těla, jeho velkou část tvoří právě aspekt sociální identity – „je to proces, který uvádějí do pohybu somatické příčiny, ale definici a význam mu dává společnost. V první řadě jde o sociální stav“ (s. 157). Umlčené tělo je o postižení, které přišlo náhle, o znevýhodnění, s nímž bylo spojeno, o lidech, kolem kterých invalidní vozík jezdí, o tom, co je nakonec pravé postižení. Je o tom, že tělesné postižení je jen půlka handicapu. A hlavně o tom, jaké to je. Na tomto místě se mi zdá být vhodným citovat poslední odstavec Murphyho knihy: „Paralytik je zcela doslova vězněm těla, ale nakonec většina lidí je tak či onak v zajetí. Žijeme uvnitř zdí, které jsme si sami zbudovali, hledíme na život přes mříže, které zapustila kultura a zocelil náš strach. Taková poddanost zkostnatělé a zfetišizované kultuře je tíživější než moje somatická svěrací kazajka, protože vyvolává duševní paralýzu a umlčuje myšlení. Otrocká mysl přichází o velkou příležitost,
RECENZE 205
kterou nám nabízí zmatek dnešních rychlých sociálních změn, totiž osvobodit se od omezení kultury, poodstoupit od svého prostředí a znovu najít smysl v tom, co a kde jsme. Právě tak mohou najít paralytici – a všichni z nás – ve vrstevnicích mysli a v opojné představivosti svou svobodu.“ Ivo Bystřičan
