exkomunikace v ↓Babylónii, podle tradice potomků krále Jójákína (6. stol. př. n. l.) z ↓Davidova rodu. Poprvé se titul e. objevil ve 2. stol. za vlády Parthů. E. zastupoval babylónské Židy před nežid. panovníky a úřady a byl též pověřen dohledem nad vybíráním daní, z nichž část musel odvádět do panovnické pokladny. Málokdy byl učencem, a dostával se proto občas do sporů s představenými talmudických akademií, pozdějšími ↓gaony, kteří se snažili získat alespoň relativní autonomii. Poté, co se oblasti zmocnili Arabové, sídlil e. po určitou dobu v Bagdádu. Ačkoliv tento titul zcela zanikl teprve na poč. 15. stol., nebyly s ním již od 12.–13. stol. spojeny žádné větší pravomoci. bn exkomunikace ↓cherem Exodus ↓Pentateuch extáze ↓hitlahavut Ezdráš (hebr. Ezra – [Bůh je] pomoc) Žid. kněz a znalec Písma (Ezd 7,6). Kol. 423 př. n. l. přišel do ↓Jeruzaléma jako vysoký per. úředník pro náb. záležitosti Židů. Jeruzalémské náb. obci dodal sebedůvěru a pozvedl náb. život. Nechal slavnostně předčítat Zákon a překládat jej do ↓aramejštiny, neboť velká část obyvatelstva už hebrejsky nerozuměla. Zasahoval i do sňatků Izraelitů s neizr. ženami, aby zabránil smíšení obyvatelstva. Pod vedením E. (a ↓Nehemjáše) dosáhlo ↓Judsko v rámci rozsáhlé Per. říše autonomie a vzrostl význam Jeruzaléma. Dvě knihy Ezdrášovy (druhá kniha E. mívá též označení Nehemjáš), patřící v hebr. ↓kánonu ke Spisům, informují o prvním století po hp babylónském ↓exilu. Ezechiel (hebr. Jechezkel – silný je Bůh či posiluje Bůh) Judský ↓prorok doby ↓exilu. Již 597 př. n. l. byl zavlečen do babylónského zajetí, 592 př. n. l. vystoupil jako prorok v ↓Babylónii a přes 20 let zde působil. Připisuje se mu autorství obsáhlé prorocké knihy, řazené v hebr. ↓bibli k Velkým prorokům 74
ibn Ezra
Muž čtoucí ze svitku. Patrně znázornění Mojžíše nebo Ezdráše (freska ze synagogy v Dura Európos, kol. 245 n. l.)
a popisující nový ↓Jeruzalém a ↓chrám (Ez 40–48). Jahve v jeho pojetí je vzdálený, nepřístupný, transcendentní ↓Bůh, který hříšnému člověku (ben adam – syn člověka) klade požadavky a dbá na plnění přikázání; E. brojil proti ↓idolatrii, zdůrazňoval přísné dodržování ↓šabatu (Ez 20,12), mravní život a bratrskou lásku (Ez 18,5–9). hp ibn Ezra, Avraham ben Me’ir (1089 až 1164) Žid. básník a učenec. Působil ve Španělsku, pak pobýval v Itálii, Francii a Anglii. Je autorem bibl. komentářů,
Homberg a v tehdejším SSSR následovaly speciální komanda SS, která vyvražďovala Židy, Romy a další, zejm. slovanské obyvatele dobytých zemí. Na schůzce nacistických pohlavárů (např. Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler, Adolf Eichmann) ve Wannsee 1942 bylo rozhodnuto o systematickém odstranění Židů z okupované Evropy (tzv. Endlösung der Judenfrage – konečné řešení žid. otázky); začaly fungovat vyhlazovací tábory v Osvětimi, Březince, Bergen-Belsenu, Treblince aj. Téměř průmyslová organizace žid. genocidy v těchto táborech nemá v dějinách obdoby a je nejodpornějším příkladem rasové a náb. nenávisti „civilizované“ Evropy vůči Židům. Podle odhadů by-
Homberg lo během h. zavražděno 5,7–6 miliónů Židů, tj. asi jedna třetina svět. Židovstva. bh Homberg, Herz (1749 –1841) Pedagog a stoupenec extrémního směru ↓haskaly. Studoval jazyky, matematiku a pedagogiku v Německu, po vydání tolerančního patentu Josefa II. (1781) se vrátil do Rakouska a stal se vrchním inspektorem nově založených žid. škol v Haliči, kde však jeho činnost narazila na odpor ortodoxních rabínských kruhů. Od 1800 působil ve Vídni jako cenzor žid. knih a ostře vystupoval proti rabín. judaismu. 1814 byl jmenován školním radou pro Čechy, odešel do Prahy a žil zde až do své smrti. H. je autorem učebnic náboženství a mo-
Památník se jmény 77 297 obětí nacistické perzekuce (Pinkasova synagoga v Praze)
92
Horovicové rálky (Imrej sefer, Bnej Cijon), v nichž stanovil jako jednu z náb. zásad lásku k vlasti (Rakousku). Zabýval se také komentováním bibl. knih, je autorem komentáře k ↓Pentateuchu (Ha-korem) bn a knihám ↓Jób a ↓Jeremjáš. Horovicové Jméno české žid. rodiny, z níž vzešlo mnoho učenců, ↓rabínů a řada dalších osobností činných ve všech sférách žid. života. H. byli ↓levité a podle jedné z tradic spadají jejich počátky do Španělska. V Čechách lze jejich dějiny sledovat zpět až do 15. století. Své jméno odvozují od městečka Hořovice (něm. Horowitz) v Čechách, odkud pocházeli nejstarší známí nositelé tohoto jména. Jméno se vyskytuje v celé řadě variant jako Horovic, Horovitz, Hurwitz, Horwitz, nebo ha-Levi iš Horovic; pod vlivem ruštiny i Gurwitz nebo Gurevič. Někteří badatelé zastávají názor, že jméno Munk nebo Munka vyskytující se v dobových kř. pramenech označuje členy téže rodiny. Z Čech se postupně různé větve rodiny H. rozšířily po celé ↓diaspoře a usadily se také ↓Izraeli. O jednom ze zakl. této rodiny Ješajovi ben Moše haLevim (z. 1517) je známo, že 1514 přislíbil finanční podporu pražským hebr. knihtiskařům na vydání ↓Pentateuchu. Z Ješajových sedmi synů si zaslouží zmínku Aron Mešulam Horovic (1470 až 1545), který 1535 založil v Praze ↓synagogu známou později jako Pinkasova škola (v jidiš Pinkas schul). Obvykle je ztotožňován se Žalmanem Munkou, kterému Ludvík Jagellonský udělil 1525 privilegium, že rabín a starší pražské žid. obce mají být ustanovováni z členů jeho rodiny. Pravděpodobně kvůli tomuto privilegiu a mimořádné moci H. došlo mezi nimi a jejich protivníky ke sporům, k jejichž urovnání byl do Prahy povolán něm. rabín a veřejný činitel Josef (Joselmann) ben Geršom z Rosheimu (asi 1478 –1554). Z dalších Ješajových synů
hošana Jisra’el zahynul 1568/1569 společně se svým zetěm Moše ben Jo’elem při ↓pogromu v Praze a Šabtaj Šeftl (z. 1555) působil jako představený obce. Z rodiny Arona Mešulama Žalmana pocházeli v linii Jisra’ele mimo jiné jeho syn rabi Pinchas ben Jisra’el Horovic (1535 až 1618), který žil v Krakově, byl švagrem Moše ↓Iserlese a od 1585 představeným ↓Rady čtyř zemí; dále přívrženci ↓chasidismu Cvi Hirsch ha-Levi Horovic a jeho synové Pinchas ben Cvi Hirsch Horovic (1730–1805), rabín ve Frankfurtu n. M., a Šmu’el Šmelke ben Cvi Hirsch Horovic (1726–1728), rabín v Mikulově. Z linie Šabtaje Šeftla pocházel Avraham ben Šabtaj Šeftl Horovic (asi 1550–1615), představený obce, který se vystěhoval do Polska a pobýval v Krakově a Lvově, kde byl 1595 zvolen ↓dajanem. Jeho syn Ješaja ben Avraham ha-Levi Horovic (asi 1565–1630) proslul jako autor díla Šnej luchot habrit (ŠeLa; Dvě desky smlouvy), podle kterého byl také zván ha-Šelo ha-Kadoš (Svatý Šelo). Ješajovým bratrancem byl Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic (asi 1565–1619), žák ↓Jehudy Livy ben Becalela, představitel ↓kabaly a autor díla Šefa tal (Příval rosy, 1612; odtud přízvisko Šeftl), ovlivněného M. ↓Cordoverem, a Nišmat Šabtaj ha-Levi (Duše Šabtaje ha-Leviho, 1616). Až do poč. 19. stol. zastávali H. rabín. funkce v různých městech Polska, Litvy, Ruska, Rakouska, Čech, Moravy, Uher a Německa. bn Hospodin ↓Jahve hošana (z hebr. hoša’na – zachraň, prosím) Vyskytuje se jako refrén v básnických liturg. skladbách zvaných hoša’not a pronášených během svátku ↓Sukot, když se v ↓synagoze obchází ↓bima. Zvyk byl převzat z ↓chrámu, v němž se při stejné příležitosti obcházel ↓oltář za zpěvu žalmu 118,25 (Prosím, Bože, pomoz! Prosím, Bože, dopřej zdaru!) společně s dalšími velebeními a pros93
ikonolatrie pisem cařihradský patriarcha Anastasios. Nesouhlas s císařským nařízením vedl k povstání, které panovník potlačil a 728 nařídil, aby sochy a obrazy svatých byly z kostelů odstraněny. Proti tomu vystoupili ikonodulové, kteří nalezli oporu v Římě. Papež Řehoř III. na synodě 732 ikonoklasty exkomunikoval. Pronásledování zmírnila císařovna Irena, která přešla na stranu ikonodulů. Z jejího podnětu se sešel 787 v Nikaji 7. ekum. ↓koncil, který zrušil předchozí obrazoborecké rozhodnutí círk. synody (754) a schválil úctu k obrazům, neboť se týká svatých, jež obrazy představují. Obrazoborecké období bylo definitivně ukončeno 842 z podnětu císařovny Theodory. Téhož roku cařihradský synod v čele s patriarchou Metodějem
ikonostas potvrdil ↓dogma o uctívání a způsobu malování svatých obrazů (↓týden pravoslaví). Pravosl. církve vnímají i. jako ↓herezi a obrazoborce nazývají heretiky. Spor o ctění obrazů nastolila v nohp, pb vější době ↓reformace. ikonolatrie (z řec.) Zbožňování obrazů; ↓ikona, ↓ikonoklasmus. ikonostas V pravosl. ↓chrámech dřevěná nebo mramorová přepážka s ↓ikonami oddělující ↓oltář od střední části chrámu. Má troje dveře (vchody): Střední zvané svaté nebo carské (též královské) jsou dvoukřídlé a smějí jimi procházet se svatými dary, chlebem (↓prosfora) a vínem, pouze nositelé svěcení. Vlevo jsou dveře severní či jáhenské, vpravo jižní. Dveře se otevírají dovnitř a jsou opatřeny zámkem. Ikony na i. jsou rozestavěny v určitém pořádku. Na kříd-
Ikonostas kostela sv. Antonína (Řím). Dvoukřídlé svaté dveře jsou otevřeny a umožňují pohled do oltářního prostoru se svatým prestolem. Nad dveřmi je obraz poslední večeře, vpravo od nich obraz Ježíše Krista, jižní dveře s obrazem světce a na kraji ikona sv. Antonína, kterému je zasvěcen chrám. Vlevo od svatých dveří je obraz Bohorodice, severní dveře s ikonou anděla a vedle nich další obraz světce. V horní řadě vedle poslední večeře jsou postavy andělů a apoštolů. Na svatých dveřích bývá vyobrazeno zvěstování Panně Marii a ikony čtyř evangelistů.
316
velmistr pašijový (svatý) týden. Obřady určené na každý den tohoto týdne se začaly vyvíjet už ve 4. stol. v souvislosti s ↓poutěmi do ↓Jeruzaléma. Jednotlivé dny připomínají poslední události Ježíšova života: ↓Květná neděle evokuje Ježíšův vjezd do Jeruzaléma; Zelený čtvrtek je připomínkou ↓poslední večeře; Velký pátek představuje den nejhlubšího smutku nad Ježíšovým ukřižováním; Bílá sobota je dnem, kdy církev mlčky (bez obřadů) vzpomíná na pohřbeného Ježíše. V noci na Velikonoční neděli se koná ↓vigilie – oslava vzkříšení spojená se svěcením ohně a velikonoční svíce (paškálu), ↓křtem ↓katechumenů a obnovou křestních slibů. V neděli na Boží hod velikonoční se ↓mší sv. slaví ↓zmrtvýchvstání Krista a někde bývají svěceny pokrmy. V. jsou zvl. v lidovém prostředí spojeny s mnoha obyčeji, které se soustřeďují hlavně na Velikonoční pondělí a původně souvisely s předkř. svátky přicházejícího jara a magickou obnovou plodnosti (pomlázka, barvení vajec ap.). V ↓pravoslaví se výpočet data V. řídí juliánským ↓kalendářem. Čtyřicetidenní půst (veliký půst) začíná už v pondělí před Popeleční středou a předchází mu postupná příprava; v předpostním období se omezují nejprve jídla masitá, potom mléčná a vejce. Bohoslužby v předvelikonočním, tzv. strastném týdnu vyjadřují průběh Kristova utrpení, ukřižování a pohřbení a vyúsťují oslavou vzkříšení ve velikonoční noci. Na zpěvy jitřní bohoslužby s hymny Jana z Damašku (z. kol. 750; ↓zpěv církevní) navazuje ↓svatá liturgie se svěcením paschálních pokrmů. Po celé velikonoční období se zpívá ↓hymnus „Vstal z mrtvých Kristus“, dveře ↓ikonostasu zůstávají ve „světlý“ velikonoční týden otevřeny. ↓Ikonografie znázorňuje Krista ↓křížem rozbíjejícího brány pekel a osvobozujícího spraved-
vikář livé. V. patří k největším ↓svátkům v pravoslaví a všechny ostatní ↓neděle jsou jejich opakováním (rus. voskresenije [vzkříšení] – neděle). – Velikonoční (svatý) týden se připomíná ve všech ↓protest. církvích, ale průběh společné oslavy se různí: větší důraz se klade na den Velkého pátku, na skutečnost dobrovolné oběti Ježíše a jeho bezvýhraddp, hp né poslušnosti Bohu. ✡ Pesah velmistr ↓templáři Veni, Sancte Spiritus (z lat. Přijď, Duchu svatý) Začáteční slova ↓sekvence, která bývá nazývána Zlatou sekvencí. Byla složena pro Boží hod svatodušní a následujících šest dní (↓rok církevní). Autorství je nejisté, místo papeže ↓Inocence III. (z. 1216) je nyní za autora považován Štěpán Langton (z. 1228), arcibiskup z Canterbury. ps veraikon (z lat.-řec. vera eikón – pravý obraz) Pravý obraz Kristův. Podle tradice (legenda franc. původu) se objevil na šátku sv. Veroniky, jímž si ↓Kristus stoupaje ke ↓Kalvárii otřel tvář. Tzv. rouška Veroničina, jejíž údajné zbytky se dochovaly, nebyla po věd. analýze shledána autentickou. V. je také název pro výtvarné zobrazení legendy o sv. Veronice. ps vigilie (z lat. vigilia – bdění, hlídka, stráž) Zpočátku označení pro večerní nebo noční ↓bohoslužby (officium nocturnum), které předcházely círk. ↓svátku. Později označovaly v. celý den před význ. svátkem, který určovala zvláštní ↓liturgie a dodržování ↓půstu. V. byly dodržovány už v prvních stoletích křesťanství. V. se též nepřesně nazývaps jí ↓nešpory. vikariát ↓vikář vikář (z lat. vicarius – zástupce) V obecném významu pomocník ↓faráře nebo ↓biskupa. Farářovy v. jmenuje biskup a mají různé funkce. V. adjutor (koadjutor) zastupuje nezpůsobilého (např. pro nemoc) faráře. V. kooperátor pomáhá při správě velké farnosti. V. sub491
anděl Gabriel obyvatelstvo a zejm. diasporní ↓Židé poskytli Arabům podporu. Do 750 zde vládli ↓chalífovi guvernéři (↓emírové). Hl. městem byla krátce Sevilla (arab. Išbílijá), později Córdoba (arab. Kurtuba). Arabové nehodlali z A. dále systematicky šířit moc do Francké říše: bitvy u Tours a Poitiers (732) byly jen porážkou předsunutých oddílů, jejichž smyslem bylo kořistit a sondovat podmínky pro případné šíření islámu formou dawy (↓výzva ke konverzi). V době abbásovské revolty proti umajjovské dynastii (749 –750) zůstal naživu jediný její příslušník Abd ar-Rahmán, který uprchl do A. a 756 založil umajjovské Španělsko (756 –1031). Největšího kulturního a polit. rozmachu dosáhla A. za Abd ar-Rahmána III. (912– 961). Hl. město Córdoba a další místa (Sevilla, Toledo, Zaragoza, Murcia, Malaga, Granada, Valencia) byla středisky kultury, vědy a umění, jaká Evropa tehdy neznala. Překladatelská střediska v Toledu (Tulajtila) a jinde pomohla středověké Evropě znovu objevit antickou filosofii. Pracovali zde společně arab. a žid. vzdělanci hovořící a píšící arabsky a ovládající bibl. ✡ hebrejštinu, latinu a řečtinu. V Córdobě byla největší islám. a evrop. knihovna o 400 000 svazků. V době největšího rozmachu A. tam žil a působil také Ibráhím Ibn Ja’kúb, patrně žid. konvertita k ↓islámu, obchodník se slovanskými otroky, který ve službách chalífy al-Hakama II. navštívil stř. a vých. Evropu a podal první písemnou zprávu o Praze. 1031 se stát rozpadl na drobná knížectví (mulúk at-tawá’if, špan. reyes de tayfas), jež se stala snazším terčem kř. ↓reconquisty. Za definitivní konec muslim. vlády ve Španělsku se považuje kř. dobytí Granady 1492 (↓Moriskové, ↓Mozarabové, ↓Mudejarové). mm anděl Gabriel (Džibríl, Džibrá’íl) Nejváženější z ↓andělů zmiňovaných v ↓koránu, nazývaný muslimy „náš pán Gab518
andělé riel“ (sajjiduná Džibríl), prostředník ↓slova božího, tedy koránu. Zvěstovatel, vůdce a ochránce lidí a tlumočník Alláhovy vůle (korán 2:97). Islám. tradice jeho zvěstování situuje do jeskyně Hírá, kam se uchyloval ↓Muhammad. Zde mu G. nadiktoval súru al-Alak (Kapka přilnavá). Po ní postupně následovaly ostatní koránské súry. Arab. historik Tabarí uvádí, že G. se považuje také za nositele vzdělanosti a civilizace. Měl naučit ↓Adama obdělávat půdu, vykonávat pouť a seznámil ho s abecedou. zm
Anděl Gabriel přináší Muhammadovi Boží zjevení se slovy: „Čti ve jménu Pána svého.“
andělé (arab. malá’ika, od arab. kořene „l’k“, jehož význam je „poslat, zvěstovat„) Nadpozemské, éterické bytosti, zpravidla neviditelné. Existence a. je věroučným dogmatem ↓islámu. Jsou utvořeni ze světla (núr), zatímco ↓člověk je zformován z hlíny a oživen tím, že do něj Bůh vpraví svůj dech (rúh, ↓duch). A. jsou pokládáni za bytosti bezúhonné a zcela poslušné božích příkazů. Výjimkou je padlý Iblís, dále Hárút a Márút, kteří umožnili lidem v Babylóně poznat černou ↓magii. Podle koránu se komunikace Boha a člověka odehrává buď za závojem, nebo prostřednictvím a.; pak je úloha a. nezastupitelná. Každý člověk má po svém boku dva a., na pravé straně jde ten, který zapisuje skutky ↓dobra, na straně levé ten, který registruje ↓zlo. Má-
politika rivalitní skupině muslimů nebo kritice obecných poměrů (↓Almorávidé, ↓Ibn Tajmíja). Skupina příslušníků ↓obce věřících v ↓Medíně, která předstírala spřízněnost s učením proroka ↓Muhammada a naoko přijala ↓zjevení, tajně podporovala Kurajšovce. Největším p. byl Abdulláh Ibn Ubajj, který 625 těsně před bitvou u pahorku Uhud poblíž Medíny, jež málem zpečetila osud ↓ummy, odešel se třemi stovkami svých jezdců z muslim. vojska a umožnil vítězství Mekkánců. Za p. byli označováni všichni váhavci nebo ti, kdo ve spojení s ummou hledali jen osobní prospěch, rovněž medínští ↓Židé, kteří se odmítli přidat k ummě.Termínu p. využívá islám. ↓fundamentalismus pro označení sekulárních režimů a umírněných předmm stavitelů ↓duchovenstva. politika (arab. sijása) Termín islám. teorie státu a práva. Sémanticky je arab. termín odlišný od evrop. p., která vychází z praxe antické obce (polis). Sijása implikuje starověký semitský výraz pro koně, resp. klasické arab. sloveso sása – sloužit, podřídit se nebo krotit koně. Tato metafora klade důraz na podřízení společnosti státní moci, které je umožněno propojením kultu, práva, etiky a státopráv. teorie. P. jako správa věcí veřejných je přímo spjata s boží vůlí a principem ↓predestinace. Mocenské ambice islámu se od počátku promítaly do rozvoje věrouky, což jí dávalo praktický a prozaický ráz. Islám integruje s p. to, že propojuje duch. a světské záležitosti. Dokladem je okamžitý boj o moc po Muhammadově smrti, který se odrazil ve vývoji náb. doktríny a ještě zdůraznil její ideologický aspekt. V islámu neexistuje rozdíl mezi pojmy ✝stát a ✝církev. Stát a náboženství jsou neoddělitelným organismem. P. je součástí ↓koránu a ↓sunny a později ↓práv. vědy. Ačkoli se během dějin vytvořil rozdíl mezi islám. ideálem a světskou praxí, ↓duchovenstvo ani světská moc 610
pouť do Mekky nikdy nepopřely (s výjimkou ↓kemalistických reforem) právo ↓islámu vyjadřovat se k polit. praxi, popř. ji korigovat. Revizí vztahu islámu k p. se zabývali islám. reformisté (↓reformismus) – ať už ve smyslu oddělení státu a náboženství, nebo naopak doslovné aplikace islámu ve všech sférách p. (↓fundamentalismus islámský). ✝politika mm polygamie ↓manželství polyteismus (arab. širk, polyteista – mušrik) Přidružování jiných osob nebo hodnot k Bohu. Podle islámu Bůh nemá společníka – Alláhu lá šaríka lahu. Širk je klíčový negativní pojem islám. dogmatu, hájícího princip ↓jedinosti boží. Je obsahově blízký kř. pojmu pohanství ve smyslu víry v idoly a božstva. ↓Duchovenstvo vytvořilo speciální věd. disciplínu o jedinosti (ilm at-tauhíd), označující za širk různé nekonformní a folklórní interpretace Boha v islámu (↓mystika, ↓světci), princip ✝ Trojice a ✝ kult svatých v křesťanství apod. V moderní době jsou v náb. disputacích části reformistů (↓wahhábíja) z p. obviňováni ulamá a stoupenci sekulamm rizace islámu; ↓sekularismus. posel boží ↓Muhammad Ibn Abdulláh poslední soud ↓eschatologie poutní místa ↓Jeruzalém, ↓Kajruwán, ↓Karbalá, ↓Mašhad, ↓Medína, ↓Mekka, ↓Nadžaf, ↓lidový islám, ↓marabut, ↓světci, ↓zijára pouť do Mekky (arab. hadždž) Jeden z ↓pěti sloupů víry. Každý dospělý a duševně zdravý ↓muslim je povinen jedenkrát v životě uskutečnit pouť k Černému kameni ve svatyni ↓Ka’ba. Rituál pouti určil ↓Muhammad, ovlivněn arab. pohanskými kulty i žid. a kř. monoteismem. Dal mu však nový ideový obsah v souladu s učením o ↓jedinosti boží. Muhammad nakonec učinil Ka’bu středem ↓dár al-islám, ačkoli pův. uvažoval o místě v ↓Medíně nebo ↓Jeruzalémě. Uctívání Ka’by spojil s tradicí ↓Ibráhímovou (↓Ishák, ↓Ismá’íl), aby si naklo-
požehnání nil hidžázské ↓Židy a ↓křesťany. Pouť se koná zhruba mezi 7.–13. dnem měsíce dhú’l-hidždža (↓kalendář). Tehdy se v Mekce a okolí odvíjí složitý kanonizovaný rituál za účasti až dvou milionů muslimů. Poutník dospívá do posvátného okrsku (↓haram), oblasti 5–30 km kolem Mekky, a dostává se do stavu zasvěcení (↓ihrám). Odívá se do dvou kusů režného bezešvého plátna a po dobu pouti se v haramu chová v souladu s ustanoveními ↓šarí’y. Součástí rituálu je mj. 1. sedminásobné obcházení Ka’by (tawáf) provázené dotyky a líbáním svatyně; 2. běh (sa’j) mezi pahorky Marwa a as-Safá, přičemž poutníci recitují verše z ↓koránu. Tím končí tzv. menší pouť (↓umra), kterou ↓muslim může vykonat kdykoli. Hadždž pak pokračuje; 3. hl. obřady začínají sedmého dne ↓promluvou ve Velké mešitě; 4. nazítří se poutníci ubírají do údolí Miná, kde tráví den v rozjímání a ↓modlitbách; 5. devátý den dhú’l-hidždža se vydávají na planinu Arafát, kde probíhá rituální stání (wukúf), symbolizující pokoru před tváří Boha (↓talbija); 6. poutníci se přemístí ke svatyni Muzdalifa, kde se opět modlí; 7. desátý den (↓svátky), nazývaný svátek obětování (íd al-adhá) nebo velký svátek (al-íd al-kabír), kdy celá pouť vrcholí, je obětována ovce v souladu s islám. interpretací ↓Ibráhímovy oběti syna ↓Ismá’íla; 8. nazítří pouť končí opět u Ka’by obcházením na rozloučenou (tawáf al-widá). Poutník pak smí vystoupit ze stavu zasvěcení. Někteří pokračují v individuálních zbožných úkonech, popř. navštíví Muhammadův hrob v Medíně (↓hrobka). Pouť je dodnes nejmasovější slavností islámu a v novém polit. kontextu též průkaznou manifestací islám. solidarity a jednoty ve víře. ✡ poutní svátky, ✝pouť, ✝poutní místa mm požehnání (arab. baraka) Výraz užívaný v lidových náb. idiomech (Bůh ti žehnej
právní věda apod.). V užším smyslu označuje mystickou a zázračnou emanaci připisovanou ↓světcům. ↓Lidový islám přikládá podobnou moc i jejich ↓hrobkám a s nimi spjatým předmětům (↓amulety, studmm ně, stromy). ✡ ✝požehnání právní doporučení ↓fatwá právní věda (arab. ilm al-fikh) Zabývá se formulací a výkladem ↓šarí’y. Fikh vznikl v průběhu 2. a 3. stol. hidžry (↓kalendář) jako reakce arab.-islám. ↓chalífátu na problémy stále složitějšího společ., státního a správního mechanismu. Fikh se rozvíjel ze čtyř zdrojů: ↓Korán a ↓sunna měly charakter boží zvěsti, resp. modelu chování prvních členů muslim. ↓obce věřících. Další zdroje, ↓analogie a ↓konsensus, jsou už chápány jako výtvor lidského racionálního úsudku. Jako pátý nástroj fikhu se někdy uvádí ↓idžtihád – volná interpretace jevů s použitím zmíněných postupů. Fikh vytvářeli pouze ulamá či fukahá (↓duchovenstvo). Vznikaly různé práv. směry (↓mazhab, pl. mazáhib). Sunnitský islám (↓sunna) uznává čtyři mazhaby, nazvané podle zakladatelů: Abú Hanífa (699 – 767), Málik Ibn Anas (715 – 795), Muhammad Ibn Idrís ašŠáfi’í (767–820) a Ahmad Ibn Hanbal (780–855). Liberálnější hanífovský mazhab se uplatnil na arab. Východě (alMašrik), zejm. v Osmanské říši. V Egyptě, sev. Arábii, Indii a Indonésii platil šáfi’ovský mazhab, rigidnější málikovský mazhab zejm. na Západě (al-Maghrib). Hanbalovský mazhab působil jen okrajově, později však ho přijala ↓wahhábíja. Zvláštní, tzv. dža’farovský mazhab má ↓ší’a dvanácti imámů (↓isná ašaríja) a jiné zase od ní odvozené heretické sekty (↓Fátimovci, ↓ghulát, ↓hereze, ↓ismá’ílíja). Fikh se dělí na dva zákl. tematické okruhy: 1. Řeší vztah ↓člověka k Bohu (ibádát); 2. řeší vztahy jedinců a soc. skupin v rámci obce (mu’ámalát). V rámci 2. skupiny se vyděluje rovina trestního 611
šajchismus nost š.i. 1922 zrušena, v Íránu se š.i. stal vládním úředníkem. V moderních muslim. státech existují snahy o vytvoření podobných úřadů. mm šajchismus ↓bábismus šajtán ↓ďábel, ↓džinnové, ↓satanské verše Šaltút, Mahmúd (1893–1963) Egypt. sunnitský duchovní, šajch a reformátor ↓al-Azharu. Od 1918 učil v Alexandrii na ↓koránských školách a nižších ↓madrasách. Po nástupu na al-Azhar byl iniciátorem sekularizačních reforem této instituce z pozic modernistické části ↓duchovenstva. Patřil ke kritikům palácové kliky a stran, jež spolupracovaly s britskou koloniální správou. Ve svých traktátech a ↓fatwách se vyjadřoval k palčivým a dosud obcházeným tématům ↓exegeze koránu. Promýšlel možnosti, jak vyvázat islám z jeho sepětí s polit. děním, aby nedošlo k roztržce, jakou zažilo Turecko během ↓kemalistických reforem. V 50. letech po Násirově revoluci kritizoval praxi ↓Asociace muslim. bratří a podílel se na organizování egypt. věd. a náb. života. Od 1958 až do své smrti působil jako rektor al-Azharu, kde dokončil proces sekularizačních reforem. Š. navazoval na názory některých představitelů ↓salafíje, ale odkaz „ctihodných předků“ nechápal jako cíl, nýbrž jako zdroj inspirace v procesu etické obnovy. Prosazoval odvážnější používání ↓idžtihádu, vydával fatwy řešící počínání muslimů v konfrontaci s moderním světem. ak Šamil (1797 –1871) Mystický ↓šajch řádu ↓nakšbandíja, vůdce povstání muslimů na Kavkazu, zejm. v dnešním Dagestánu a Čečensku, proti rus. okupaci. 1834 až 1859 sjednotil znepřátelené kmeny a etnika na vých. Kavkazu a na ovládaném území vyhlásil ↓džihád a svérázný model teokracie s přísným uplatněním ↓šarí’y. Kombinace drastických trestů za porušování ↓zákazu předislám. rituálních praktik (animismus, šamanis632
šarí’a mus), požívání ↓alkoholu a běžné kriminality s požadavkem tuhé disciplíny převzaté z nakšbandijské tradice (kolektivní iniciační obřady a ↓zikry provázené sebetrýzněním) způsobily vnitřní rozbroje, jichž využila carská armáda. 1859 byl Š. zajat, ale prozíravě přijat carem a držen za vcelku důstojných podmínek v internaci v Petrohradě. Zemřel při povolené ↓pouti do Mekky, je pochován na hřbitově al-Bakí v ↓Medíně. mm šarí’a (arab. pův. cesta k prameni vody, v náb. smyslu cesta hodná následování) Soubor práv. norem, legislativa ↓chalífátu. Představuje celek Bohem zjevených nařízení a ↓zákazů a jimi inspirované, lidským intelektem vytvořené věd. disciplíny – fikhu. Klasický islám chápe š. jako jednotu ↓koránu, ↓tradice a ↓právní vědy. Smyslem š. je zahrnout veškeré podrobnosti lidského chování, činnosti a myšlení na tomto světě do jednoho náb.-práv. systému. Islám. práv. řád se dělí na tři zákl. okruhy: a) práv. vymezení vztahu člověk-Bůh (arab. ibádát), povinnosti muslima v podobě formálních projevů zbožnosti (↓pět sloupů víry); b) vztah člověk-člověk, resp. člověk-společnost (mu’ámalát), týkající se majetkového, rodinného či dědického práva; c) jako zvl. druh se často vyděluje trestní právo (ukúbát), které vypočítává zakázané, resp. nevhodné činy (harám, makrúh) a za překračování zákazů stanoví systematicky rozpracovaný soubor trestů (↓dija). Lidské činy se v š. dělí na pět kategorií: povinnosti (fard, farída), činy bohulibé (mandúb, mustahabb), činy indiferentní (mubáh), činy Bohu odporné (makrúh) a zakázané (harám). Podle islám. práv. a teolog. interpretace Bůh veškerá nařízení lidstvu zpřístupnil ve svém zjevení prostřednictvím proroka Muhammada. Jeho proroctví, slovo boží, bylo za třetího chalífy Usmána (644–656) písemně zaznamenáno, pod-
zjevení vovalo pro oficiální islám největší nebezpečí (↓inkvizice). Nejznámější je případ mystika ↓al-Halládže. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk (↓polyteismus) rovněž v teoriích islám. ↓fundamentalismu, zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila mm (↓sanúsíja). zjevení ↓korán, ↓slovo boží zlo (arab. munkar, šarr) Negace ↓víry a zpochybňování ↓dobra; symbol z. je ↓ďábel. Muslim se řídí příkazem dobra a zákazem zla (arab. al-amr bi’l-ma’rúf wa’n-nahj’ani’l-munkar). V práv. pojetí (↓práv. věda) jde o výčet aktů, které jsou zapovězené ↓šarí’ou a jejichž páchání představuje ↓hřích, popř. neodčinitelný hřích (fusk), po němž následuje pouze zatracení. Páchat z. zna-
zmrtvýchvstání mená překročit ↓zákaz a čelit trestu. Předlohou lidských zákonů je boží zákon. Z. lze formálně stanovit tak, že jsou překročeny hranice určené zákony, a tudíž hranice Boha (hudúd Alláh). Překročit hranice Boha znamená dopustit se činu z kategorie harám. Proto trestání musí začít už v pozemském světě, aby později bylo dovršeno trestem v nadpozemském světě a při posledním soudu (↓eschatologie). Pronásledování z. formou trestů je povinností obce věřících a orgánů ↓chalífátu. Absence nebo nedůsledné provádění trestů rozvrací obec (↓rozvrat) a oslabuje zm víru jejích členů. ✡ ✝zlo zmrtvýchvstání Pojem odkazující na den posledního soudu (↓eschatologie), předehra k němu; objevuje se ve spojení jaum al-kijáma (den vzkříšení, zmrtvýchvstání). Příchod z. je v ↓koránu spojován s obrazem zemětřesení. Z. je věnována celá 75. súra, která uvádí, že Bůh shromáždí kosti mrtvých, aby je pak přivedl k životu. Konečnému z. předchází z. malé (al-kijáma as-sughrá); to nastává po ↓smrti. Je situováno do hrobu zemřelého, kde ↓andělé začínají pro-
Prorok Muhammad na koni Buráku a v doprovodu andělů je jedním z příkladů, že zákaz zobrazování neplatil vždy a všude stejně striktně (nekonformní nástěnná malba ze severního Iráku, 18. stol.)
653