..................................................................................................
BYLI NA Westgate Bridge, za nimi byt na předměstí Altona. A mrtvá žena, spíš ještě dívka, špinavé vlasy obarvené načerveno, světlé u kořínků, s příliš mnoha bodnými ranami, než aby se daly spočítat, do břicha, hrudi, zad, do tváře. Také dítě, chlapec, dvou- až tříletý, s rozkopanou hlavou. Všude krev. Na nylonovém koberci louže krve, řetěz lepkavých černých jezírek. Villani se zadíval na věže města, chvějící se, neostré v sirnatém oparu. Neměl sem jezdit. Nebylo to nutné. „Ta zatracená klimatizace,“ vzdychl. „Už druhá tenhle týden.“ „Pokaždé, když sem přijdu, musím na to myslet,“ poznamenal Birkerts. „Cože?“ „Můj děda. Byl tam.“ Jednoho jarního rána roku 1970 napůl dostavěný ocelový rám mostu trčel do vzduchu, plný mužů, svobodných mužů, ženatých mužů, mužů s manželkami a dětmi, mužů s dětmi, které neznali, mužů, kteří neměli nic než práci a těžkou, těžkou kocovinu, a pak díl mezi desátým a jedenáctým pilířem povolil. Sto dvanáct metrů nedávno zvednuté oceli a betonu, dva tisíce tun. Muži a stroje, nástroje, krabice s obědem, kůlny – dokonce, jak někdo tvrdil, i malý černý psík, štěkající ze všech sil – to všechno se zhroutilo z nebe. Během několika vteřin třicet mužů zemřelo nebo umíralo, polámaná těla zapadala do odporného šedivého vysychajícího bláta na břehu Yarry. Všude kaluže nafty. Stačila malá jiskra a po břehu se rozletěly plameny, zvedl se požár, ozařující strašlivou scénu. 7
„Mrtvý?“ zeptal se Villani. „Ne, šel se zrovna vykadit a sjel v kadibudce až dolů.“ „Ten talent jízdy na hovně nejspíš předal dál,“ poznamenal Villani, pomyslel na Singletona, který také nedokázal udržet ruce dál od práce, nedokázal zůstat sedět v kanceláři. Což nebylo nic, co by se u šéfa oddělení vražd mělo obdivovat. Na sjezdu zazvonil Birkertsovi telefon, zapnutý v handsfree. Finucanův hluboký hlas: „Šéfe, to jsem já. Šéfe, Altona, jsme v bytě manželova bratra v Maidstone. Je tady, ten manžílek, v garáži. Hadice. No, ne zrovna hadice, taková černá plastová věc, víte, něco jako trubka u zahradních bazénů?“ „Skvělá práce,“ odpověděl Birkerts. „Mohl být teM už třeba v Alice Springs. V Tennant Creek.“ Finucane zakašlal. „Takže, jo, možná by to sem mohli přijít ohledat, šéfe. A odvoz.“ „Vyřeš to, Finne. Ale třeba si mezi tím dej pizzu.“ „Povím ženě, aN mi schová steak.“ Birkerts ukončil hovor. „Tu altonskou záležitost uzavřeme během hodiny,“ prohodil. „To je na objasnění dost dobrý.“ Villani jako by slyšel Singa: Kašli na rychlost objasnění. Starej se o to, abys to udělal pořádně. Joe Cashin si myslel, že dělá svou práci pořádně, a pak byly potřeba hasičské kleště, aby otevřely auto zaklíněné ve zříceném domě. Diab byl mrtvý, Cashin dýchal, ale nezbývala mu skoro žádná naděje, ztratil příliš mnoho krve, příliš toho měl polámaného a potrhaného. Singleton sotva opustil nemocnici a posadil se do auta, svého starého falconu. Zestárnul, na tvářích mu rašilo šedivé strniště, jemné vlasy měl mastné. Po operaci, když 8
mu řekli, že Joe má nepatrnou naději, a pustili ho do jeho pokoje, vzal Joea za ochablou ruku, sevřel ji ve své dlani a políbil ho na klouby prstů. Pak jen stál, uhladil mu vlasy a potom se sklonil a políbil jej na čelo. Finucane tam byl, byl toho svědkem, a pověděl o tom Villanimu. Netušili, že je Singleton schopný takových citů. Když Cashin příště vycházel z nemocnice, podruhé během tří let, byl bledý jako strom bez kůry. Singo už byl tehdy mrtvý, druhý infarkt, a Villani působil na vraždách jako šéf. „Rychlost objasnění,“ vzdychl Villani. „Je pro mě zklamáním slyšet, že používáš takové výrazy.“ Jeho telefon. Gavan Kiely, zástupce šéfa vražd, dva měsíce ve funkci. „Máme mrtvou ženu v Docklands, budova Prosilio,“ oznámil. „Paul Dove požádal o pomoc.“ „Proč? „Přesahuje to jeho schopnosti. Já musím později do Aucklandu, ale můžu tam jet.“ „Ne,“ odpověděl Villani. „Já ten kříž vezmu.“
9
..................................................................................................
PROŠEL CHODBOU do ložnice s velkou postelí, do které by se vešli i čtyři spáči, holá matrace, polštáře bez povlaků. Technici už tady skončili. Špičkami prstů zvedl polštář a přičichl k němu. Slabounká vůně parfému. Přičichl víc. Druhý polštář. Jiný parfém, trochu silnější vůně. Prázdnou šatnou prošel do koupelny, kde uviděl skleněnou vanu, vedle ní se z podlahy zvedala bronzová ruka, dlaň nabízela koláček mýdla. Ležela na umělohmotném pytli v jogínské pozici odpočinku – nohy od sebe, dlaně otočené nahoru, nehty na nohou šarlatové, dlouhé nohy, pubické ochlupení řídké, malá ňadra. Pohled mu částečně zastíralo rameno klečícího technika. Villani ukročil stranou, spatřil její obličej a ucouvl. Na strašlivou chvilku si myslel, že je to Lizzie, podoba byla neuvěřitelná. Otočil se ke skleněné stěně, vydechl, bušící srdce se pomalu uklidňovalo. Před ním se otevíral šedohnědý záliv, daleko v něm se v moři objevila tečka, nákladní loM. Postupně se vynořoval těžkopádný tvar, ohromný pohupující se plochý ocelový trup vylučující rez, naftu a páchnoucí odpad. „Nouzové tlačítko,“ pronesl za ním Dove. Měl na sobě modrý oblek, bílou košili a tmavou kravatu, neurochirurg na vizitě. Villani se podíval: gumový knoflík, dolíčkovatý jako golfový míček, zasazený ve zdi mezi sprchou a čelem vany. „Pěkná sprcha,“ poznamenal Dove. Nad perforovaným čtvercem kovu visel nerezový disk. Na skleněné polič10
ce ležel tucet či víc mýdel, jako by byla vystavená k prodeji. „Zlomený vaz,“ ozvala se forenzní technička. „Vana je prázdná, ale je mokrá.“ Byla tu nová, KanaManka, mladá žena s chlapeckou postavou, nenalíčená, opálená, s nakrátko ostříhanými vlasy. „Jak si člověk zlomí vaz ve vaně?“ prohodil Villani. „Hodně těžko, kdybyste si to chtěl udělat sám. To dá hodně práce, než se zlomí vaz.“ „Vážně?“ Nepochopila ten tón. „Rozhodně. Chce to sílu.“ „Co dál?“ zeptal se Villani. „Nic, co bych teM viděla.“ „Čas? Odborný odhad.“ „Míň než čtyřiadvacet hodin, nebo se vrátím do školy.“ „Jsem si jistý, že by vás viděli rádi. Vzala jste v úvahu teplotu vody?“ „Cože?“ Villani natáhl ruku a ukázal na malý digitální dotykový displej na dveřích. Byl nastavený na 48 stupňů. „To jsem neviděla,“ zamračila se žena. „Ale všimla bych si toho. Za chvíli.“ „O tom nepochybuju.“ Pousmála se. „Tak jo, Lanci,“ obrátila se ke kolegovi. „Zapni pytel.“ Lance byl vyzáblý muž se špičatou bradkou. Začal zatahovat zip na pytli s mrtvolou, ale ten se zasekl pod ženinými ňadry. Škubnul jezdcem zipu zpátky a zase dopředu, uvolnil ho a uzavřel tak ženu do plastového pytle. Rozhodně ne hrubě pak pytel zvedli na vozík. Když zmizeli, přešli k Villanimu Dove s Weberem. „Komu to tu patří?“ zeptal se Villani. „ZjišNují to,“ odpověděl Dove. „Zřejmě je to složité.“ „Oni?“ „Management. Čekají na nás dole.“ 11
„Vy chcete, abych to vyřídil já?“ Dove si nešNastně přetřel lícní kost. „To by bylo skvělý, šéfe.“ „Nechcete to udělat vy, Webe?“ Villani to Doveovi chtěl trochu ztrpčit. Weberovi bylo kolem pětatřiceti, ale vypadal na dvacet, dosud svobodný mladík s evangelickým vyznáním. Měl spoustu zkušeností z venkova: matky, které utopily miminka, synové, kteří sekyrou povraždili matky, autoritativní otcové zneužívající děti. Ale starozákonní vraždy ve venkovském prostředí vás nepřipraví na mrtvé ženy v bytech se soukromými výtahy, skleněnými vanami, francouzskými mýdly a třemi lahvemi Moëtu v ledničce. „Ne, šéfe,“ zavrtěl Weber hlavou. Prošli podél policejní pásky, malou světlou halou obloženou mramorem a vstupními dveřmi na chodbu. Čekali, až přijede výtah. „Jak se jmenuje?“ pohlédl Villani na druhé dva. „To nevědí,“ odpověděl Dove. „Nevědí o ní nic. Neměla žádné doklady.“ „Sousedi?“ „Žádní nejsou. Na tomhle patře je šest bytů, všechny jsou prázdné.“ Přijel výtah, spadli o třicet pater níž. V šestém patře u stolu čekaly tři tmavé obleky, dva muži a žena. Buclatý padesátník jim pokročil vstříc, rukou si uhladil řídké vlasy. „Alex Manton, manažer budovy,“ představil se. „Tohle je inspektor Villani, šéf oddělení vražd,“ ukázal Dove. Manton jim nabídl ruku. Byla suchá, chladná. „Co kdybychom si promluvili v konferenčním prostoru, inspektore?“ navrhl Manton. Na stěně místnosti visel obraz, snad mořská krajina, nejméně pět metrů na tři, modré a šedé šmouhy, nanášené 12
nejspíš mopem. Posadili se k dlouhému stolu s nohami z chromovaných trubek. „Komu patří ten byt?“ začal Villani. „Společnosti s názvem Shollonel Pty Ltd, registrované v Libanonu,“ vysvětloval Manton. „Pokud my víme, je neobydlený.“ „Vy to nevíte?“ „Nu, není nutné to vědět. Lidé si kupují byty k bydlení, jako investici nebo k budoucímu využití. Třeba v nich vůbec nebudou žít, budou v nich bydlet po krátká či dlouhá období. Žádáme je, aby se registrovali, když tu jsou. Ale nemůžete je nutit.“ „Jak ji našli?“ chtěl vědět Villani. „Sylvio?“ obrátil se Manton k ženě. „Naše hlavní správcová, Sylvia Allegrová.“ Žena s panenkovskou tváří. „Dveře bytu nebyly úplně zavřené,“ začala. „Zámek nezapadl. To spustilo v bytě bzučák. Když se během dvou minut dveře nezavřou, uvědomí to ostrahu, ti zavolají do bytu. Pokud se nikdo neozve, jedou nahoru.“ „Takže to proběhne během čtyř, pěti minut?“ odhadoval Villani. Sylvia pohlédla na Mantona, který se podíval na druhého muže, čtyřicátníka s holou hlavou. „Zřejmě ne tak docela,“ připustil plešoun. „Vy jste?“ vzdychl Villani. „David Condy, vedoucí bezpečnosti pro byty a hotel.“ Byl to Angličan. „Co znamená ne tak docela?“ „Byl jsem informován, že elektronický systém včera v noci ve své první velké zkoušce selhal. Otevíralo se kasino. Orion. Čtyři sta hostů.“ „Otevřené dveře. Oznámil vám systém, kdy to bylo?“ „Měl by. Ale s tím…“ 13
„Takže ne?“ „Ano. Ne.“ „Nahoře je nouzové tlačítko.“ „To je ve všech bytech.“ „Nestiskla ho?“ Condy si prstem uvolňoval límeček. „Nemáme o tom žádný důkaz.“ „Vy to nevíte?“ „Těžko říct. Jak systém selhal, nemáme žádný záznam.“ „To není těžké,“ opáčil Villani. „To je nemožné.“ Manton zdvihl tlustou ruku. „Abych to ukončil, inspektore, rozsáhlá závada IT systému. Došlo k ní současně s touto záležitostí, takže vypadáme trochu hloupě.“ Villani pohlédl na ženu. „Postel je svlečená. Jak se zbavujete prostěradel a povlaků?“ „Zbavujete?“ „Vyhazujete.“ Krátce pohlédla na Mantona. „No, tak asi odpadová šachta, předpokládám,“ odpověděla. „Poznáte, odkud které odpadky jsou?“ „Ne.“ „Vysvětlete mi, jak tenhle barák funguje, pane Mantone. Stačí jen v hrubých obrysech.“ Mantonova pravice krátce konzultovala s jeho kšticí. „Shora to jsou čtyři patra ateliérových bytů. Pak šest pater, v každém čtyři byty. Pod nimi je čtrnáct pater bytů, šest na patro. Pak tu jsou tři rekreační patra, bazény, fitka, wellness a podobně. Pak dalších dvanáct pater bytů, osm na patro. Pak čtyři patra kasina, deset pater hotelu, dvě patra cateringu, údržba a úklid. A pak recepční patra, to znamená vrátný, administrativa a ochranka. Kasino má vlastní ochranku, ale jeho systém je propojený se systémem celé budovy.“ „Anebo není.“ Villani ukázal dolů. „Pod námi jsou kancelářská patra, obchody a restaura14
ce, v přízemí je volné prostranství. Pět podzemních pater parkovišN a obslužných prostor.“ Ve Villaniho zorném úhlu se otevřely dveře. Vešel muž následovaný ženou, stejně vysocí, oblek a kostým, bílá košile, bílá halenka. „Jsme se sem procpali,“ oznámil muž hlasitě. „Představte nás, Alexi, prosím.“ Manton se zvedl. „Inspektore Villani, tohle je Guy Ulyatt z Marscay Corporation.“ Ulyatt byl tlustý a růžový, vlasy jako len, nos jako cibule. „Zdravíčko, inspektore,“ pokývl. Nenabídl mu ruku, rovnou se posadil. Žena se usadila vedle něj. Villani pohlédl na Mantona. „Tenhle člověk nám má co povědět?“ „Promiňte, promiňte,“ ozval se Ulyatt. „Jsem vedoucím korporátních záležitostí pro Marscay.“ „Máte něco, co byste nám chtěl sdělit?“ zeptal se ho Villani. „Jen se ujišNuju, že se vám dostane maximální spolupráce. Tím se nijak nechci dotknout Alexe, samozřejmě.“ „Pan Manton nám pomáhá,“ pronesl Villani. „Pokud nemáte čím přispět, děkuju vám a sbohem.“ „Promiňte?“ naštětil se Ulyatt. „Zastupuju majitele budovy.“ Nastalo ticho. Villani pohlédl na Dovea. Chtěl, aby se z toho o něčem poučil. Dove opětoval jeho pohled, ale nedalo se říct, jestli se nějak poučuje. „My Vlastníme Tuhle Budovu,“ pronesl Ulyatt, čtyři důrazná slova. „Co to má společného se mnou?“ opáčil Villani. „Rádi bychom pracovali s vámi. Minimalizovali dopad na Prosilio a jeho lidi.“ „Vraždy, pane Elliote,“ vyjel Villani. „My jsme z oddělení vražd.“ 15
„Jmenuju se U-l-y-a-t-t.“ „Ano,“ přikývl Villani. „Můžete si zkusit promluvit s nějakým jiným oddělením policie. Divize minimalizace dopadu. Jsem si jistý, že nějaké takové existuje, i když já jsem ten poslední, kdo by o něm věděl.“ Ulyatt se usmál, dobrosrdečný patron. „Co kdybychom se posadili a nějak to vyřešili? Julie?“ Žena se usmála. Měla vlasy černé jako uhel, zjevně už prošla nějakou plastikou a ani botox jí nebyl cizí, stejně jako dermabraze, byla vypracovaná do posledního detailu, jako zářící mercedes v prodejním salonu s naleštěnými pneumatikami. „Julie Sorensonová, naše klíčová osoba, odpovědná za styk s médii,“ představil ji Ulyatt. „Ahoj,“ pozdravila je, zuby jako vanilka, oči jako mrtvý jelen. „Vy jste Stephen, že?“ „Ahoj a sbohem,“ odsekl Villani. „To platí i pro vás, pane Elliote. Bylo hezké se s vámi seznámit, ale máme dost práce. Máme tu nebožtíka.“ Ulyatta opouštěl žoviální výraz. „Mé jméno zní Ulyatt. Pokouším se být užitečný, inspektore, a vy mi oplácíte nepřátelstvím. Proč?“ „Takže tohle potřebujeme, pane Mantone,“ nevšímal si ho Villani. „Jste připravený?“ „Sylvio?“ pohlédl Manton na správkyni. Ta měla pero v pohotovosti. „Všechny záznamy z kamer ze včerejší třetí hodiny odpolední, všechny výtahy, parkoviště,“ začal Villani. „Taky všechny rozpisy služeb, všechny zaznamenané příchody a odchody, auta, lidi, doručené zásilky, messengeři, všechno.“ Ulyatt hvízdl. „To je velká objednávka,“ poznamenal. „Budeme potřebovat mnohem víc času.“ „Máte to poznamenané?“ zeptal se Villani Sylvie Allegrové. 16
