Milí čtenáři, vítám Vám u vydání druhého čísla našeho časopisu a jsme velmi potěšeni, že jste se k nám opět vrátili

Jitřenka únor 2012

Milí čtenáři, vítám Vám u vydání druhého čísla našeho časopisu a jsme velmi potěšeni, že jste se k nám opět vrátili. Je únor, momentálně nejkrutější zimní měsíc. Mrzne až praští, nikdo raději nechodí ven, jen bohužel ti, kteří musí, a tím jsou bezdomovci. Určitě všichni z Vás, alespoň v to pevně doufám, kdybyste mohli, určitě byste jim pomohli. Jelikož, ale nemůžete sami, zkuste na ně alespoň myslet, a věřte mi, že nikdo z nich není zlý, jen neměli to štěstí, aby měli svůj domov. Upřímně řečeno všichni z nás jednou můžeme být na jejich místě. Pokud ale máte rodiče, kteří jim pomáhají, třeba jen poskytnutím oblečení, dekami apod., máte můj velký dík. Takže všichni, kdo má svůj domov, ať je to u Vašich rodičů nebo v domově dětí, hezky se zachumlejte do peřin, a přečtěte si nové číslo našeho – vašeho časopisu. Je zde mnoho nového – spisovatelé, redaktor, nové rubriky, omalovánky pro nejmenší. Věřím, že Vás pobavíme, ale dozvíte se i něco nového, co jste ještě nevěděli. Přeji Vám krásný únor. Markéta Segeťová šéfredaktorka

Rozhovory na pokračování Markéta Segeťová

František Kašpárek Narodil se v roce 1983, pochází z Brna. Studoval na Masarykově univerzitě. Nyní pracuje jako archeolog ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Má rád muzikály, ale i pohádky. Ale hlavně svou práci a také historický šerm a vše co k tomu patří. Ahoj Františku, Je o Tobě všeobecně známo, že se zabýváš historickým šermem a archeologií. Můžeš nám říct, jak ses k tomu dostal? Od malička jsem rád četl příběhy o rytířích, především to byly různé příběhy o Artušovi a jeho družině. Dále jsem už na základní škole velmi rád řecký epos Ilias od Homéra. Velmi mě také zaujal i příběh německého

archeologa Heinricha Schliemanna, který na základě tohoto eposu skutečně objevil bájnou Tróju. Na střední škole jsem pak náhodou poznal jednoho človíčka, který mi dal kontakty na archeology působící v Brně……….. Co bylo Tvé vysněné povolání, když jsi byl malý? Chtěl jsem být jednoznačně krmičem slonů. Tento sen mám pořád a chtěl bych si to někdy zkusit. Slon je moje nejoblíbenější zvíře. Jak vlastně probíhá Tvůj den, když máš cvičení šermu a jak dlouho cvičíš? Šermířský mening je velmi fyzicky náročný sport. Cvičení se tedy skládá z běhání, posilování či celkového protahování těla. Dále je zapotřebí postřehu, koordinace pohybů a šikovnosti. No a v samotném boji mít i trochu štěstí. Samotný trénink mám jednou týdně asi dvě hodiny, ale v ostatních dnech musím také posilovat. Cítíš se někdy jako rytíř ze středověku, který zachraňuje princeznu? Když si hraji s nevlastní dcerkou Ellenkou tak určitě ano.

Jak vypadá vaše šermířské vystoupení? Záleží na co je zaměřené. Předvádíme krátkou divadelní scénku. Máme nacvičené dvě hry – O prodané ovečce a Námluvy. Obě představení jsou vtipná, morálně poučná a obsahují šermířské souboje. Dále ukazujeme vojenskou taktiku starých Slovanů. Na závěr máme nachystaných několik soubojů. Rovněž děláme akce, kde rekonstruujeme běžný život Slovanů. To obsahuje vaření typických raně středověkých pokrmů, ukázka řemesel či předvedení obětních rituálů. Zkoušíme vycházet přímo z písemných nebo archeologických pramenů. Přejdeme k druhému tématu a určitě tady stejně tak zajímavým, a to je archeologie. Pracuješ jako archeolog ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Jak probíhá archeologický den? Každý den je jiný. V zimě píšu především nálezové zprávy z výzkumů. Tyto zprávy obsahují, co jsem našel, kde a jak je to staré. Taky se věnují studentím, kteří u nás plní povinnou praxi. Když se na jaře trochu oteplí, tak musím jezdit do terénu a dohlížet na stavbách, zda se tam náhodou neobjeví nějaké archeologické objekty. Někdy mám štěstí, a jakmile tyto objekty naleznu, tak začne archeologický výzkum. Dále seznamuji veřejnost s archeologickými nálezy. Popularizuji archeologii. Provozuji leteckou prospekci. Pracuji na rekonstrukcích pravěkých domů, atd……. Je toho opravdu dost.

Jak často něco najdeš? No někdy je toho hodně a někdy málo. To se nedá přesně určit. Jaký je to pocit, když najdeš něco historicky cenného ? Pro mě je historicky cenné vše, co náleží do skupiny archeologických artefakt, což může být od malého neurčitého keramického fragmentu až po velký zlatý poklad. Jak poznáš, z které doby je Tvůj nález? Jsou to především zkušenosti a znalosti ze studií. Ovšem velmi často se ptám starších zkušenějších badatelů. Dataci je možné určit podle vlastností předmětu (barva, výzdoba, materiál, tvar,….). Tyto předměty může představovat keramika, spona, ostruha, mince, atd….. Jak dlouho jsi na jednom místě – myslím na jednom nalezišti? To záleží jak je to naleziště veliké a jaký výzkum se provádí. Povrchová prospekce může trvat třeba jen několik desítek minut, ale i celý den. Zkoumání archeologických objektů zabere více času. Na lokalitě pak mohu strávit i měsíce. Požádala jsem Tě, zda- li by jsi pro náš časopis mohl psát články o těchto tématech a také odpovídal na dotazy našich čtenářů. Odpověděl jsi ANO a já Ti velmi děkuji. Chceš něco vzkázat naším čtenářům? Budu velmi rád, když se o archeologii dozví co nejvíce lidí. Moc díky za rozhovor a věřím, že naše spolupráce bude skvělá, že se naši čtenáři dozví něco nového a zajímavého. Na obrázcích dole, vidíte pozvánky z minulých let na akce, které pořádalo Východočeské museum. Vidíte na nich Františka? Když se zadíváte pozorně, najdete ho na obou obrázcích..... Milí čtenáři, pokud máte nějaké otázky k těmto tématům, napište mi je na email [email protected], včetně Vašeho jména, věku a bydliště. Všechny otázky budou zodpovězeny v nejkratším termínu prostřednictvím stránek našeho časopisu – Rozhovory na pokračování.

Dešťová víla Jana Kopecká

Kapka vody na zem padá, fádní však zdá se být. Jako slza nenápadná, tahle ale může žít! Tváře jako bílá růže, šaty kryty křišťálem, hedbábná je její kůže, v tom počasí nestálém. Ladné skoky lesní laně, protančila celý den. Nedala však vůbec na ně, ale žila si svůj sen. Často říkali té víle: "Neriskuj tak strašně moc! Jednou bude tady ta chvíle, jednou bude tady ta noc!" Přišlo horké, suché léto, slunce zaslepilo kraj. Nebáli se chvíle této? Nechtěla tu vodní ráj?

Déšt má ráda naše víla, ale v létě trpí žízní, už nezbývá jí síla, ukrutná bolest ji trízní. "Zachraňte tu deště krásku!" křičí muška zvídavá. Matka duha sedmikrásku, na pomoc jí podává. Víla ze všech sil se drží a snaží se bolest skrýt, zvládá to ale jen stěží, už nikdy nechce živá být. Teď je opět kapkou deště, jež kropí celou zem. A co řekli byste ještě? Ona chce být kapkou jen! Od té doby, tyhle kapky, váženější mnohem jsou. V zemi není tolik zloby, všechny strasti odnesou.

Lež, pravda, blázen, moudrý, pravdomluvný a lhář David Lukášek Tato úvaha bude na téma, jak jste si již přečetli lež, pravda, blázen, moudrý, pravdomluvný a lhář. Začnu smyšleným příběhem a pak jej shrnu do pár vět, avšak i on mnohé napoví. Silný vítr za sychravého podzimního odpoledne mi vál mé dlouhé hnědé kadeře do očí, seč jsem je měl skryté pod kápí, která spolu s pláštěm halila celé mé tělo. Jinak bych právě teď byl promoklý až na kost. Musel jsem si popoběhnout, abych nepřišel pozdě. Byl jsem jediným církevním soudcem v celém okolí, a proto mě povolali. Asi jen další chudák, kterého ve jménu božím pošlu na hranici. Vzdychl. Pod chodidly mi šplouchala v rytmu kroků hnědě zakalená voda. Když jsem došel k bráně kostela, mírně jsem si oklepal boty od bláta a s hlasitým zavrzáním vstoupil. Na vnitřních stěnách kostela visely planoucí svíce z včelího vosku, které osvětlovaly celou halu. Nikdo se nebál možnosti požáru,

jelikož kostel byl od základu kamenné konstrukce, a tedy jediné, co mohlo vzplanout, byly knihy a dřevěné lavice. Na zadní stěně u brány, kterou jsem vstoupil, byly ke zdi připevněné věšáky pro příchozí „věřící“. Ty byly právě úplně přeplněné a po mém nechtěném teatrálním příchodu, byly všechny pohledy upřené právě tam. Lehce jsem si nechal sklouznout kápi z vlasů do kříže mírným dotekem ruky a pak si je lehce prohrábl. Jejich pohledy upřené na mě na chvíli polevily. „ Uvolni se, není to poprvé a nejspíš ani naposledy,“ pomyslím nostalgicky. Nakonec někdo tohle dělat musí, soudit. Mírně se po své myšlence uchechtnu a vykročím vstříc soudní katedře. Kráčíc s hlavou v záklonu a sledujíc, seč se smutkem pokyvy hlavou, či vzrušené pohledy ostatních lidí. Kdybych odmítl, byl bych už po smrti. Pro koho ale tohle dělám? Pro církev? Pro sebe? Kdybych odmítl tenkrát přijmout to místo a stal bych se tak odstrašujícím příkladem, k čemu by to bylo? Moji rodinu by povraždili, mne by prohlásili, na základě nějaké smyšlenosti, za kacíře a poslali na hranici. Pak by vybrali nového a ten by už mé místo jen tak neodmítl. Na druhou stranu mám peníze, zdravou a daněmi nedotknutelnou rodinu. Co z toho, když však nemám svobodu vlastní víry, názoru a činu? Co z toho když posílám bezdůvodně lidi na smrt? Mám si vzít život, můžu, problém v tom nevidím, ale komu tím víc ublížím? Církvi, rodině, nebo sám sobě? Vidět jejich prosebné a přesvědčivé tváře plné slz. Snažit se bez emocí vnímat to jejich utrpení, když vyslyší svůj nevyhnutelný ortel. Vídat jejich smutné tváře ve snech, každou chvíli, kdy se zasním nebo zavřu víčka, každou chvíli. Oni měli také rodiny, sny, přání, chtěli žít, ale přesto zemřeli pro svou pravdu. Položili život v boji proti lži. Mám taky zemřít? Jsem kat, né soudce, ale můžu? Mohli by přijít horší, mám tedy přijmout menší zlo? Je v tom vůbec rozdíl?

Dojdu k soudní katedře. Obhájce, mnich v černé kutně, opásané jemným zlatým opaskem, čeká na prohlášení obžaloby. Nikdy jsem nepochopil význam soudních přelíčení vedených církví, už jen proto, že doznání jsou vymáhána vydíráním a mučením. Obhájce se většinou ani nesnaží obhajovat svého svěřence. Je to jen další maškaráda pro lid. Nicméně vždy dají možnost obžalovanému obhájit se, jen tak pro pobavení publika. Stejně už bylo dávno rozhodnuto. Dav se mu spolu s obžalobou a obhájcem, ve většině případů vysmál. Já jen s kamennou tváří vyřkl ortel.

Má úvaha V této úvaze se chci vyjádřit o třech druzích bláznovství. Ze strany lháře, masy a blázna. Blázen bude vždy bláznem, který říká lež, pokud mu bude oponovat lhář, který říká pravdu, protože pro masu je lhář moudrý. Masa naslouchá subjektivně, a proto pro ně bude vždy blázen lhářem. Co říká lež a lhář moudrým, který říká pravdu. Masa pravdomluvných se bojí lží, které jim napovídá blázen, protože by se pak stali též blázny. Avšak z pohledu lháře moudrými. Masa pravdomluvných však zůstane vždy „moudrá“, protože naslouchá slovům moudrého lháře, co říká pravdu a blázen pro ně bude vždy jen bláznem, co říká lež, protože jeho lži se neshodují se subjektivním vnímáním masy. Masa ho pro jeho lži nepřijme a odvrhne, nicméně lhář nemůže nechat blázna šířit lži a tak jej zavře do ústavu pro duševně choré, nebo mu dá možnost šířit pravdu. Každopádně lhář nemůže říkat pravdu, když pravda jako taková neexistuje. Existují jen pojmy, nebo míry, které pravdu vymezují a odlišují v různých situacích a to samé platí pro lež, která akorát vyjadřuje protiklad.

Přátelství

ALBERTO VOJTĚCH FRIČ Markéta Segeťová

Narodil dne 8. září 1882 v Praze jako syn známého právníka a náměstka primátora. Jeho matka pocházela z bohaté rodiny v Roudnici. Jeho otec byl skromný člověk a nebylo v něm ani stopy po nějaké dobrodružnosti, která se v tak velké míře projevila u jeho syna. Už jako dítě byl Alberto neobyčejně samostatný, originální a vybojovával si svůj vlastní směr života. A proti všem měšťáckým tradicím, intrikám byl nucen bojovat celý život. Jednou jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim bránil v pašování vajec. Tak si opatřil svůj první kaktus, o který se celník popíchal, když mu udeřil do tašky v domnění, že skrývá vejce. Tato příhoda je však důležitá proto, že právě tak získal svůj první kaktus a objevil krásu cizokrajných rostlin. Začal shánět další, což ale nebylo nikterak lehké. Za nějaký čas shromáždil sbírku, která mu zmrzla. Po této zkušenosti se rozhodl poznat rostliny přímo v jejich domovině. Jeho první cestu do Jižní Ameriky mu zčásti zaplatil jeho otec, který doufal, že tato cesta jeho syna vyléčí z podobných aktivit. Dosáhl ale pravého opaku. Alberto zamířil do Brazílie. Lákaly ho oblasti, kde se již ztratilo mnoho zkušených cestovatelů, místa, kam se neodvažovali ani tenkrát moderní Brazilci. Na cestě se zaměřil na studium tropických rostlin. Po návratu do Prahy uspořádal úspěšné přednášky a ihned plánoval proti vůli rodičů další cestu. Na tu se vydal již mnohem lépe připraven. Chtěl tam prozkoumávat vzdejší rostliny, ale také objevovat neznámé světy a poznat tamní domorodé obyvatele. Mezi tehdejšími evropskými cestovateli vynikal humánním přístupem k domorodcům, pochopením jejich mentality a uměním komunikovat s nimi. V rozmezí třiceti let pobýval celkem osmkrát v různých jihoamerických zemích, v letech 1903–1913 žil více v Paraguayi, Brazílii a Argentině než doma. Došel mezinárodního uznání, především jako botanik se specializací na kaktusy, ale také jako etnograf, který získal několik desítek tisíc sbírkových předmětů indiánů Chaka a jihozápadní Brazílie, sestavil slovníky 36

indiánských jazyků, pořídil stovky fotografií atd. Mezi tehdejšími evropskými cestovateli vynikal humánním přístupem k domorodcům, pochopením jejich mentality a uměním komunikovat s nimi. V roce 1904 se za dramatických okolností katastrofické povodně na horním toku řeky Paraguaye sblížil během boje o holý život s indiány kmene Čamakoko-Išir a dívka jménem Lorai (Černá kachna) se stala jeho ženou. Roku 1905 se zúčastnil setkání amerikanistů v Londýně a poté navštívil rodiče v Praze. V následujících letech zavítal opakovaně do Paraguaye a pravděpodobně se shledal se svou maličkou dcerou Hermínou. Před opětovným odjezdem do Evropy ustanovil prý pro svou dceru opatrovníka, svého přítele náčelníka Magpiotu, který Hermínu vychoval a ona mu později péči vrátila, když se o něj starala až do jeho smrti kolem roku 1940. O její existenci se Fričova česká rodina, kterou založil v roce 1922, dozvěděla až téměř po sto letech. Po válce se oženil s Dragou a v r. 1922 se jim narodil syn Ivan. Ze své poslední cesty se vrátil v r. 1929. Z cest přivezl nejen obrovské množství rostlin, což nelibě nesla např. erfurtská firma zabývající se jejich prodejem, ale i velké množství etnografického materiálu, který věnoval muzeím. Ten se však ve velké většině nezachoval do současnosti. Po návratu z poslední cesty konal různé pokusy s rostlinami. Pro tyto se později uvolnilo v jeho sklenících místo po zmrznutí přibližně 30 000 velkých kaktusů a několika set tisíc semenáčků v r. 1940. Byly to pokusy hybridizační, ozařování rtuťovou lampou, pokusy s užitkovými rostlinami. Prováděl šlechtění a křížení plodin, farmakologické výzkumy a podobně. Objevil způsob, jak pěstovat sóju ve středoevropských podmínkách, tento nesmírně užitečný výzkum ale upadl v zapomnění. Dělal pokusy i se zvířaty, avšak jednal s nimi citlivě jako s živými myslícími tvory, které měl rád. Některé přírodovědné pokusy dokonce prováděl i na sobě. Činil tak z vědeckých, ale i z finančních důvodů. Zabýval se problémy stárnutí, Měl rád lidi a zastával se vždy těch, kterým bylo ublíženo. Proto měl i mnoho nepřátel. Je však třeba přiznat, že mnohá nepřátelství si zavinil sám svojí svéráznou povahou.

Při snaze o publikaci svých výzkumů i knih narážel na nepochopení, nezájem a odpor. Tento možná největší přínos lidské společnosti nikdy nebyl doceněn a pochopen. Mnohé výzkumy se ztratily ve víru války, některé také proto, že si nedělal moc starostí s dokumentací. Druhou světovou válku nesl velmi těžce. Jeho stanovisko k expanzivní politice Německa bylo jednoznačné a stavěl se proti fašismu statečně. Neshody s fašistickým Německem měl již v r. 1935. Kolem roku 1944 dostal tetanus. Věděl, že jej Indiáni léčí pomocí kurare – jedu, který používají na otrávené šípy. Lékaři mu však nedovolili takovýto způsob léčby použít, proto se konce války nedožil. Tento velký botanik, cestovatel, etnograf, humanista, vědec, spisovatel a statečný člověk, kterého nezlomilo ani gestapo ani lidská hloupost, zemřel v listopadu 1944 na následky tetanu.

Zápisník Petra Vosická 2. kapitola „Lukáši!“ Volal, když doběhl do jeho domu. Zběžně se zul, odhodil boty, pozdravil maminku a udýchaný vběhl do Lukášova pokoje. Našel ho, jak leží na posteli a civí do stropu. Když vešel Marek, podíval se na něj. „Stalo se něco?“ „To mi ani nebudeš věřit,“ odpověděl Marek, zavřel za sebou dveře a přisedl si na postel. Lukáš si taky sednul a upřeně se díval na svého kamaráda. „Před domem jsem potkal Ondřeje.“ „Samotného?“ Zeptal se s vykulenýma očima Lukáš. „Ne, vždy přece chodí s tou svou partou,“ uklidnil ho Marek. „No proto, bych se divil, kdyby někam šel sám,“ řekl Lukáš a zasmál se, „co chtěl?“ „Chce tvůj zápisník.“ „Z-z-zápisník? Myslíš ten…“ došla mu slova a nezúčastněným pohledem se díval na koberec. „Jo, přesně ten chce,“ Marek vstal a vítězoslavně prorokoval. „Ale to nevadí. Zapomněl jsi? Zítra se máme sejít s Richardem! Řekneme mu, jaký máme problém, a on to vyřeší. A když dáme ten zápisník Richardovi, tak v sobotu Ondřej ostrouhá.“ „Dát někomu zápisník? Můj zápisník? Ty ses zbláznil?!“ Vybuchnul Lukáš a nevěřícně se díval na Marka. „Ale no tak,“ snažil se ho ukonejšit při představě, co by mu Ondřej udělal, kdyby zjistil, že ho takhle podvádí. „Musíš ho dát někomu, u koho bude v bezpečí!“

Chvíle ticha, napětí. „Asi máš pravdu, Richard se o něj postará,“ hlesl Lukáš a Markovi se ulevilo. Nebude muset Ondřejovi lhát. „Dobře. Jo, kámo, můžu se zeptat? Co do něho vlastně píšeš?“ Zeptal se Marek, když byl na odchodu. „Nikomu to neřekneš?“ Zeptal se Lukáš a přišel k němu. Marek záporně zavrtěl hlavou a naklonil hlavu k Lukášovi. „Aha,“ špitl Marek a pohledem ubezpečil kamaráda, že to zůstane jen mezi nimi. „Takže zítra na náměstí u kašny,“ zavolal, když odcházel s klidným vědomím, že zítra bude líp. Richarda se bojí i Ondřej, a pokud mu řekne, že zápisník nemá, nechá ho být. Z Richarda mají všichni respekt. *** „Héj, co si jako myslíš, že děláš?!“ Zeptal se Ondra a výhružně se díval na člena skupiny, který tam byl poměrně nový a ještě neznal všechny pravidla. Klučina zkoprněl a zůstal nehybně skrčený na plotu. „Tak odpovíš?“ „J-já už musím domů,“ hlesl Robert a doufal, že to vůdce pochopí. Spletl se. „Ty jsi zapomněl pravidlo č. 111?“ Zeptal se Ondra a mrknul na Martina, na svou pravou ruku, který pohotově vyndal z kapsy malý sešítek, nalistoval požadovanou stránku a začal číst. „Pravidlo číslo sto jedenáct: členové pod vedením Ondry nesmí opustit skupinu bez jeho souhlasu,“ dočetl a začal znovu listovat. Když nalezl požadovanou stránku, nasadil důležitý pohled a četl. „Sankce za porušení pravidla číslo sto jedenáct: člen musí ukrást věc, kterou má Richard, přezdívaný dokonalý.“ Po přečtení zavládlo ticho. Všichni věděli, že to je jeden z nejhorších trestů. Ondra pokynul Robertovi, který nemotorně slezl z plotu a šoural se k němu. „Slyšel jsi, co tě čeká?“ Zeptal se a s pobavením sledoval jeho obavy, strach. „Ano, pane. Slyšel,“ hlesl. Ani se mu nepodíval do očí, jak se bál. „Fajn, tak za mnou přijď v sobotu ve tři a já ti povím, co mu vezmeš,“ řekl vůdce a sledoval, jak Robert souhlasně kývá hlavou. „Robe, nechtěl ses mě na něco zeptat?“ Zeptal se s úsměvem na tváři Ondra.

„Směl bych jít domů, pane veliteli?“ Špitl po chvíli Robert. Oslovení se každému líbilo a bylo slyšet i souhlasné mručení. „Dobře, pro dnešek tě propouštím.“ Robert zmizel doma dřív, než se nadáli. Ondra se zasmál a všichni se přidali. „Pojďte kluci do základny!“ Zavelel a vykročil, následován svými věrnými, jako slepice s kuřaty.

Život je nevyzpytatelný. Každý z nás má nějaký osud. Přesto jsou někteří z nás, jejichž osud je přinejmenším neuvěřitelný, ale přesto je pravdivý. Na této stránce si budeme povídat o těchto lidech, o jejich životech a osudech. Jak to všechno prožívají, jaké jsou následky a jak žijí dnes.

Mariatu Kamara Markéta Segeťová Když bylo Mariatu dvanáct let, žila ve své vesnici v Sierra Leone. Žili tam lidé dobří, ale i zlí – říkají jim Rebelové. Ti mrzačili bez výčitek svědomí i ty nejmenší děti. Jednoho dne přišli rebelové i do její vesnice - v noci. Tito rebelové vojáci, byli velmí mladí, ani neměli 18 let a zabíjeli a mrzačili bez sebemenšího slitování muže, ženy i děti. Chytili i vystrašenou Mariatu a dali ji na výběr, jaký trest by chtěla. Mariatu z sebe nemohla ze sebe vymáčnknout ani slovo, byla celá strachy bez sebe a po tvářích jí stékaly slzy. Nechápala proč jim chtějí něco udělat,

vždyť nikomu neublížila. Tak proč a za co, jí chtějí dát nějaký trest? Mariatu se snažila utéct, ale šéf rebelů ji chytil a hodil ji na zem. Sám rozhodl o jejím trestu – useknou jí ruce mačetou. Slyšela svůj dech a střílení ze zbraní. Mariatu se modlila ke svému Bohu – Aláhovi, aby jí alespoň jedna kulka trefila do srdce. Ale nestalo se tak. Prosila stejně staré chlapce, aby jí nechali na pokoji, nebo aby jí raději zabili. Rebelové jí však nevyhověli a usekli jí ruce se slovy - „ Jdi k prezidentovi a řekni mu, aby Ti dal nové ruce.“ Mariatu nechápala, co od ní chtějí. Nevěděla, kdo je prezident. Však necítila žádnou bolest, jen se jí podlomily kolena. Slyšela, jak se rebelové smějí a viděla, jak utírají z mačety krev. Krátce nato omdlela. Ztratila mnoho krve, přesto se probrala a s bolestí šla hledat pomoc. Dorazila do sousední vesnice, kde jí tamnější obyvatelé pomohli, obvázali jí rány a odvezli do nemocnice ve Freetownu. Po několika dnech se zotavila z toho nejhoršího. Poté jí doktorka řekla nečekanou zprávu, že je těhotná. Mariatu, nejprve nevěděla, ani co to je. Doktorka jí všechno vysvětlila a Mariatu si vzpomněla, že před časem v její vesnici se stalo to, co jí doktorka vysvětlovala. Společně se dopátraly k tomu, že Mariatu byla znásilněna. Mariatu byla v šoku, myslela si, že tento její zážitek s oným mužem (Salieu), je normální a na jeho požádání o tom nikomu nic neřekla, až teď. Ten muž se však tohoto nedožil, rebelové ho zastřelili chvíli před tím, než jí usekli ruce. Nevěděla, jestli se teď má štěstím, že bude mít dítě, smát nebo brečet. Nic neměla, ani oblečení, ani peníze na jídlo. Přesto se rozhodla, že si dítě nechá.

Po propuštění z nemocnice Mariatu zjistila, že rebelové zabili asi sto lidí a několik desítek zmrzačili jako ji. Byla potěšena, když zjistila, že mezi zmzačenými jsou i její 3 bratranci. Děkovala Aláhovi, že je rebelové nezabili. Všichni se sešli v táboře pro lidi s amputovanými končetinami ve Freetownu a učili se se svým postižením žít. Nejdřív se dokázala najíst a umýt, pak vyčistit zuby a učesat vlasy. Pak se naučila vařit a zavazovat tkaničky. Porodila syna Abdula a s novorozencem v náručí se živila žebráním na ulici. Bydleli ve špinavém stanu v táboře, kde byly čtyři stovky stejně postižených jako ona. Když bylo chlapci deset měsíců, díky špíně a podvýživě velmi vážně onemocněl. Život mu bohužel už nedokázali zachránit ani lékaři v nemocnici. Mariatu opět ztratila to, co pro ni bylo vším. Své dítě. Přesto všechno, ale malý Abdul nechal po sobě vzkaz. Za nějaký čas si Mariatu zavolal do své kanceláře sociální pracovník v táboře a řekl jí, že by se s ní rád seznámil nějaký muž z Kanady. Zaujala ho novinová fotografie žebrající dívky, která drží v náručí malé dítě. Na té fotce byla Mariatu s malým Abdulem. Kanaďan se jmenoval Bill a Mariatu skutečně pomohl. Poslal jí peníze na jídlo a oblečení a také zařídil, aby mohla odjet do Kanady. V roce 2002, odletěla do Toronta a po krátkém pobytu u Billa a jeho rodiny se přestěhovala ke třem dívkám, které stejně jako ona emigrovaly ze Sierry Leone. Začala chodit do školy, kde učitelé brzy zjistili, že je velmi nadaná. I přes své postižení, které ji velmi omezovalo, dělala rychle pokroky. Za každý pokrok byla na sebe hrdá, naučila se vše neuvěřitelně rychle.

Naučila se číst, psát, ale také vyprávět. Celý svůj příběh vypráví ve své knize „ The Bite of the Mango “. Na tvorbě knihy Mariatu spolupracovala se Susan McClelland, která je oceňovanou kanadskou novinářkou. Nyní má 24 let a žije v Kanadě, Torontu. Mluví plynně anglicky a studuje na vysoké škole - George Brown College , obor - poradenství a prosazování práv žen a dětí, které zažily násilí. Pracuje jako zvláštní zástupkyně UNICEF pro ozbrojené konflikty po Severní Americe, pomáhá nejen utenčencům z jiných zemí, ale dává všem lidem naději a lásku, kterou jako dítě měla pomálu. Dále chce pomoci svým lidem a prosadit konkrétní změny v Sierra Leone

“ Přicházíte ze země války, kde nemáte nic. Teď jste v zemi kde, vždy když se otočíte,je tu možnost, díky které je Váš život lepší a to pomáhá i ostatním lidem na celém světě...““ říká Mariatu.

Spáč Anna Pischnerová 1. kapitola Hrozba džungle Podle všeho se veslaři ve zdejší bažině dobře vyznali. Pádla se pod pevnými údery jejich paží zvedala a opět nořila do temnozelené hlubiny, kterou pokrývalo množství řas. Na vzdalujícím se břehu jsme ještě zahédli špičaté obrysy vesnice zarostlé hustou vegetací. Potom se před námi rozprostírala už jen čirá hladina. Padl soumrak. Žhavé slunce se klonilo nad nekonečnou vodní plochou. Jen co jej pohltily vlny, údery vesel se zdály pádnější a veškerý zvuk budil pozornost. Stačil jediný nečekaný pohyb pod hladinou, aby uvedl všechny do úleku. Vzduch pročísl zoufalý křik. Ty nejtemnější bestie vyrážely na noční lov. Brigita sebou v panice trhla. “Byl to jen jaguár,“ řekl profesor. “Jen jaguár...“ opakovala Brigita, ale zlomil se jí hlas. “Klid..., nic se nám nemůže stát.“ “Přistaneme,“ rozhodl profesor. Kánoe prudce přirazila ke břehu. Petr a profesor ji vytáhli na souš; pomohli i ostaním našim lodím a Will je zatím převrátil dnem vzhůru, aby je chránil před deštěm. Večeře probíhala v klidu. Mlčky jsme seděli okolo malého ohňiště a jedli instantní polévku. Domorodci hleděli upřeně do plamenů, ale jídlo odmítli. Měli vlastní potraviny, které se skládaly především ze sušeného masa a bylinné směsi. ,,Co je to?“ kývl profesor směrem ke koženému váčku, z kterého vycházela zvláštní vůně květin. ,,Bae ai na. Mana,“ odpověděl pralesní indián. ,,Ona - léčí,“ dodal prkennou

a špatně srozumitelnou němčinou. Profesor vzal váček do ruky a nahlédl dovnitř. Byly zde sušené okvětní plátky jakési rostliny. ,,Lindo, podívaš se na to, prosím?“ zeptal se naší botaničky. Ta si také směs prohlédla. ,,Voní to trochu jako džunglová lilie, ale je to modré... nic takového jsme nikdy neviděla,“ vydechla překvapeně. ,,Mana,“ řekl opět domorodec a vzal si váček zpátky. "Co léčí?“ ptala se Linda. Domorodec ukázal na svá zranění. Levou paži měl posetou jizvami; některé však pozvolna ustupovaly a pomalu se zacelovaly. *** Divokou pralesní nocí se ozýval křik makaků. Hluboko v korunách stromů je cosi vyrušilo. “Anakondy. ... Loví v noci,“ vysvětlil Petr. Tropickou noc přerušil další výkřik a probudil mě z lehkého spánku. Ani v nejmenším jsem nečekal, že situace bude takto dramatická. Jediná noc strávéná v džungli se změnila v noční můru. Přes oči jsem měl blánu. Všude kolem mě nebylo nic, jen zelenomodrá masa vody. Potom jsem se z posledních sil odrazil a vyplul na hladinu. Mé jiskřivě bílé ruce se zachytily za okraj lodi. Kolem byly hlasy. Volaly něčí neznámé jméno: “Scotte, Scotte!“ Obraz před zaslepenýma očima se mi oddaloval a přibližoval. Zmítal jsem se někde uprostřed – bezmocný a bezvládný. V záchvěvu paniky se blána rozlepila a mně se podařilo otevřít oči. To, co jsem skrze blány zahlédl, nebyla paluba, ale můj batoh. Vlivem děsivého snu jsem se otřásl. Venku byla mrazivá noc. Vyšel jsem ze stanu a zamířil k ohňišti. Předpokládal jsem, že venku bude jen hlídka, ale nad posledními žhavíky seděl jeden z veslařů. „Je bláznovství neuposlechnout varování,“ řekl, ale stále nespouštěl oči z popela. “Věřte mi,“ ukázal znovu na své jizvy, na nichž nám večer ukazoval účinky rostliny Mana. “Bylo to dávno... naši vesnici tenkrát stihly záplavy,.“ promluvil tiše. “A my neměli co jíst: všechno vzala voda. Potom přišli Oni. Měli bílou pleť – tak jako vy. Sídlili poblíž havního toku, tam po proudu, a hledali muže na práci. Souhlasil jsem, protože nám nabídli jídlo a peníze. Chtěli, abychom

vozili jejich... myslím, že jim říkal výletníci. My totiž převáželi ... jsme ty, lidi a zavazadla. Potom se ale Jejich lodě začaly ztrácet... Tenkrát jsme pluli s mužem, který tady hledal anakondy. Tvrdil, že se tu podle něj skrývá „Hrozba džungle“ - a byl podporován historkami některých z našeho kmene. Nevěřili jsme tomu. Ale pak, když jsme míjeli bažinu, se z lesa vynořila obrovská anakonda. Plazila se podél břehu a potom zmizela ve vodě. Byli jsme hrozně vyděšeni – měřila ... tak mnoho,“ ukázal na ohromný tlející kmen stromu, který uvízl na mělkém dně a zapletl se do výhonků pobřežní vegetace. “Chtěl se za ní vrátil. Odmítli jsme. Ale podařilo se mu přemluvit jiného muže... nikdy se nevrátili.“ Mimoděk jsem pohlédl na své ruce. Chvěly se. Ani v nejměnším mě nenapadlo se zeptat, jak to, že domorodec umí mluvit německy.

Národnost česká Markéta Segeťová Milí přátelé, na těchto stránkách se dozvíte o různých věcech české národnosti. Například – objevy, které vylezli čeští vědci, ale také o něčem, čem jsme ani netušili, že je to původně české – zvířata, byliny, budovy apod.

Pes – národnost česká Český teriér Je to první české národní plemeno, které bylo kynologickou federací FCI uznáno v roce 1968.ato rasa byla vyšlechtěna Františkem Horákem a původně zaměření psa bylo – lovecký pes – norník. Váží v průměru 6-8 kg a měří 27 – 35 cm. Na rozdíl od jeho temperamentních bratrů je povahou spíše klidný, nenáročný a není agresivní. Hodí se do domácnosti i s malými dětmi. Velká výhoda této rasy je, že nelíná. Má typicky modrošedou barvu nebo kávovou se znaky.

Pražský krysařík První zmínky se objevují už ve 12.století. Původně chytal myši a krysy a později se stal oblíbeným společníkem šlechticů a často býval mezi králi živým darem jako posel míru a přátelství.Byl to oblíbený společník šlechticů. Za druhé světové války málem vyhynul, ale v 70. lete se plemeno podařilo zachránit a oživit. Váží asi 2,5 kg, a měří 20 – 23 cm. Má krátkou, jemnou a lesklou srst. Je to živý, čilý a temperamentní pes. Má výborný čich a je ostražitý. Navzdory tomu všemu, se dobře hodí do domácnosti i s malými dětmi, protože je k pánovi a rodině velmi přátelský, milý a dobře ovladatelný.

Český fousek Jeho historie sahá ke králi Karlovi IV. V Karlštejnských listinách se o fouskovi píše, že v roce 1348 Karel IV. Daroval pejsky zvané cannis bohemucus Ludvíkovi, markraběti braniborskému. První chovatelský klub českého fouska vznikl v roce 1886 v Písku. Mezinárodně uznávaným plemenem se stal až v roce 1964. Je to středně silný pes, měří 58 – 66 cm, a váží 22 – 34 kg. Je hrubosrstý, hnědý nebo hnědobílý. Je to lovecký pes, který je všestranně využitelný. Hodí se pro honitbu lesní, polní i u velkých vodních ploch. Je inteligentní, výborně ovladatelný a velmi přátelský. Hodí se i do domácnosti se zahradou.

Westernová romance Petra Vosická 2. kapitola Marie přicházela k farmě a pomalu rozeznávala známé postavy. Viděla tatínka, jednoho zaměstnance a na lavičce toho kluka! Seděl nehybně a poslouchal rozhovor dvou dospěláků. Marii ho bylo líto. Zná toho pracovníka. Je velmi radikální. Určitě toho chlapce našel on. Musí ho zachránit. Rozeběhla se mu na pomoc. Alčase-šohe ji zahlédl, ale nedal na sobě nic znát. Přesto mu srdíčkem projela hřejivá vlna štěstí. „Tatí!“ Zavolala a doběhla udýchaně k trojici. „Ahoj Maruško, kde se tu bereš? Já myslel, že se učíš,“ podotkl tatínek. Než však stačila něco říct, vložil se do rozhovoru Miloš. „Tak co s ním mám udělat?“ A hodil hlavu směrem k indiánovi. Marie se na něj podívala a pohledem ho ubezpečila, že bude v pořádku. „Udělej, co uznáš za vhodné,“ odpověděl a chtěl vejít do domu. Dcera ho však chytla za rukáv a zastavila. „Táto! To přece neuděláš!“ Pan James se zarazil, podíval se na své dítě a na indiánského chlapce. „Nechtěla by si něco, Maruško, říct?“ Zeptal se a pokynul Milošovi, že může jít. Ten se nakvašeně podíval na Marii a odešel. „Přece ho nezabiješ! Nemůžeš ho zabít. Co by tomu řekla maminka a..!“ Začala Marie, ve snaze zachránit chlapce, který se však z lavičky zvedl. „Je to moje chyba. Omlouvám se. Dal jsem si s vaší dcerou schůzku tam u toho košatého stromu,“ a ukázal rukou na zmíněné místo. James se zamračil, chvíli přemýšlel. Děti ovládla úzkost. Ani jeden nevěděl, jak farmář zareaguje. Čím více se na chlapce díval, tím víc se mračil a jeho tvář

byla poseta vrásky. „Ééééééééééééj!“ Všichni se podívali směrem, odkud to vyšlo. Uviděli statného indiána stojícího na cestě k ranči. Tváře všech se zamračily. Indián! Co ten tu dělá? Nemá tu co pohledávat! Už sahaly ke koltům, když majitel řekl rázné NE! Většina se na něho podívala se znechucením, ale nic neřekli a dál si hleděli své práce. Indián kývnul souhlasně hlavou a vydal se směrem k Jamesovi. Ani se nepodíval na chlapce, který nebyl rád, že se tu objevil zrovna on. Kývnutím hlavy pozdravil Jamese a usmál se na vylekanou dívku, ohromenou jeho zjevem. „Zdravím. Co potřebujete?“ Zeptal se farmář s nejistotou v hlase. Na této půdě nemá co dělat! Koupil si ji dohodou za to, ženebudou zabíjet divoká zvířata, což plní. „Co chcete dělat s Alčase-šohe?“ „Co je ti po tom?“ Opáčil James. „Tento hoch, který měl schůzku s tvou dcerou, je můj syn. Syn náčelníka Indy.“ „To je váš syn?“ Promluvila Marie a nevěřícně se dívala na otce i syna. Chlapec kývl. Vyčítavě se podíval na otce. Ten mu pohled oplatil a zamračil se. Tolikrát mu říkal, jak je rád, že dodržují dohodu o nezabíjení. A teď vyvolá spor. Ještě, že ho sledoval. Byl roztěkaný, tak šel opatrně za ním. Když viděl, že ho zajali, znepokojilo ho to. Každopádně, v zájmu zachování dobrých vztahů to s tím farmářem dobře vyřídí. Ví to. Podíval se mu zpříma do očí. Jejich mlčení však přerušilo zvolání od tří chlapů, kteří své koně hnali směrem k farmě.„Pane! Pane! Stalo se něco strašného!“

Černé stíny nad městem Petr Filouš 2.kapitola Druhý den ráno je probudilo slunce,které jim přímo svítilo do jejich okna. Bylo cítit,že venku je krásné teplo a bylo slyšet, že venku, jak se říká, panuje i docela cizinecký ruch. Tak to i tedy Jacka i Wiliema vytáhlo z postele ven a že se tedy na to, co se děje venku, musejí podívat. Vylezli tedy oba na balkón a vyděli, že venku je již docela živo. V tu chvíli je napadlo, kolik je asi hodin. Vrátili se tedy oba do pokoje a Jack sáhl do náprsní kapsy svého saka, kde měl malé cibulačky. Když se podíval, kolik je hodin, zděsil se a vykřikl. ,,Proboha,vždyť za chvíli už bude 11 hodin! A my si tady spíme!" V ten moment na nic Jack s Wiliem nečekali, rychle se oblékli a spěchali rychle dolů a posléze ven, aby co nejspíš mohli navštívit mexikány. Venku před Saloonem, ale ještě potkali Rouz a hned se ji museli zeptat, proč je nevzbudila. Na to jim Rouz odpověděla, ať se uklidní, že u nich to chodí trochu jinak, než jak jsou možná zvyklí. Místním obyvatelům prý zas až tak nezáleží na čase. Že oni to nemají vyškatulkováno, že v tolik a tolik hodin se dělá to a to, v tolik hodin se zase dělá něco jiného. U nich to chodí tak, že každý si dělá svým tempem, jak je potřeba a když se nějaká práce nestihne udělat jeden den, tak to přece neuteče, ale počká to do dalšího dne. Že se tam u nich nikdo nikam nehoní a že si tam tak žijí všichni spokojeně. Jen občas se tam u nich najde někdo, kdo naruší veřejný pořádek, ale od toho prý tam zase mají svého Šerifa, který ten pořádek umí rychle sjednat. Ostatně, to už se přece sami měli možnost přesvědčit. Ať raději se uklidní, vrátí se zpět s ní do Saloonu, že prý jim dá oběd (nebo pozdní snídani, budou-li chtít), že stejně teď u mexikánů nepochodí, že

stejně nejsou asi doma. A tentokráte asi všichni. I paní domu. A že se vrátí určitě až večer. Jackovi a Wiliemovi tedy nezbývalo nic jiného, než poslechnout Rouz a vrátit se s ní zpět do Saloonu. Tam tedy dostali jídlo. Až po jídle se tedy rozhodli, že se alespoň tedy půjdou trochu projít po městě. A tak tedy vyrazili. Ušli ale jen pár kroků kolem Gun Smith (což byl člověk, zbrojíř) a hned narazili na budovu s balkonem a šibenicí a bylo jim jasné, že tam bydlí onen Šerif, kterého tedy měli možnost tak trochu poznat hned při svém příjezdu. Ten zrovna seděl ve svém houpacím křesle na zápraží a pozoroval, jestli se mu něco nekalého neděje ve městě. Jack s Wiliem Šerifa tedy pozdravili. Na což Šerif je také pozdravil a zavolal si je k sobě blíž a že by rád věděl, co jsou zač, odkud jsou, jaké mají plány a tak podobně. Že rád a zvláště o cizincích, má přehled. Jack s Wiliem tedy začali Šerifovi vypravovat, odkud jsou, kdo jsou, proč přijeli zrovna do Fort Collinsu a jaké jsou jejich budoucí plány. Pověděli mu tedy i například to, že tam, kda bydleli, jim začalo být ouzko. Nežili si sice špatně, měli malou farmu, kde chovali dobytek a tak nějako spousta jiných si žili spokojeně. Ale v jednu nejméně vhodnou chvíli umřela na těžkou nemoc Jackova manželka a Wiliemova maminka. Oba ji milovali tak vroucně, že ať se podívali, kam chtěli, ať dělali, co chtěli, všude ji viděli, všude je její obraz doprovázel. Ale takto se nedalo normálně žít. To by se člověk utrápil. Proto museli farmu prodat a odejít z onoho místa i kraje a pokusit se začít žít úplně od začátku. A jak tak putovali světem a potkávali různé lidi, také cestovatele sem a tam, většina z nich je odkazovala na městečko Fort Collins, že jestli chtějí znovu od začátku začít žít, mohou právě své štěstí zkusit tam, třeba se jim zadaří. A jim,že to tedy nakonec nedalo, sehnali si tedy dostavník a odjeli tedy právě sem hledat svůj osud. Na Šerifovi bylo vidět, že jim, i přesto všechno, přece jen trochu nedůvěřuje. A tak jim řekl: ,,Můžete tu tedy ve městě zůstat, ale počítejte s tím, že vás budu mít na očích a budu si vás hlídat, jako pes." Na což Jack sWiliem pokývli hlavou, že s tím souhlasí. Vždyť jsou přece jen chudí rolníci, kteří přišli na Západ hledat, tak jako mnozí, jen kousek toho štěstí pro sebe, že to rozhodně nejsou žádní bandité. S těmito slovy se tedy navzájem rozloučili a Jack s Wiliem tedy pokračovali dál procházkou po městě, až došli k místu, kde se rozdělili.

Cesta k vysněnému cíli Petr Pokorný Kapitola 1. Odpolední snění Ashley se rozhlédla a kolem sebe neviděla nic, viděla jen sebe a to, co se odehrávalo v ní. Seděla na školní louce a ze školního dvora poslouchala ty, kterým se jejich sny pomalu, ale jistě plní. Ona byla sama, neměla skoro žádné kamarády, až na Martyho! Marty byl její kamarád už od té doby, co přišla na tuto školu. On byl její „zpovědnice“ a společně řešili všechno co mohli. Jenže teď byl Marty nemocný a Ashley se ve škole musela trápit sama. Ostatní ji ignorovali a vlastně nikdo ani neví proč. Nejspíš proto, že ona si šla za tím, co chtěla a na nic a na nikoho si nehrála. Ashley byla pohledná, šestnáctiletá dívka, která měla svůj svět a v něm žila, společně se svým kamarádem Martym. Ostatní je neměli rádi, a proto se je snažili ničit, jak nejvíce to šlo, jenže oni si z toho nic nedělali…Oni byli takoví, jací byli doopravdy, nechtěli se stát někým jiným. Ashley seděla a koukala po okolí, lehla si do trávy a po chvíli se nad ní objevil stín. Myslela si, že je to stín stromu, jenže slyšela lehké krůčky směrem k ní. Otevřela oči a posadila se. Nad ní stála profesorka, která jí učila na matematiku. „Proč tu sedíš tak sama Ashley?“ zeptala se paní profesorka Grifnová. Ashley chvíli nevěděla, jak odpovědět a po chvilce tiše řekla: „Já ani nevím, nikdo se se mnou nebaví.“

„Proč myslíš, že se s tebou nikdo nebaví? Zkusila si někdy za někým zajít a jen tak si s někým třeba popovídat?.....víš, já si myslím, že ty jsi úplně jiná, než ostatní. Ostatní děvčata v tvém věku tady na škole si o sobě myslí co nejsou, ale ono to tak není. Oni jsou jen nezajímavé. Zato ty jsi milá, a jak jsem slyšela od Martyho máš své sny, což je důležité a mně se to na tobě líbí.“ „Jak víte, že mám své sny?“zeptala se Ash. Paní profesorka se na ní mile podívala, usmála se a odpověděla: „Vím to, protože mi něco naznačil Marty a ještě vím, že každý člověk má své sny, někomu se splní, někomu ne a já ti z celého srdce přeji, aby zrovna tobě, se tvé sny splnily.“ Ashley nevěděla co má říci. Byla dojatá tím, že má někdo zájem s ní normálně komunikovat a tím větší radost měla, že to byla její oblíbená profesorka na matematiku a zeměpis, na předměty, které měla Ashley moc ráda. Ashley se podívala na hodinky a začala se zvedat, i když se jí vůbec nechtělo. Nejradši by tu seděla a povídala si s paní profesorkou celé hodiny. Ashley teď měla po dvou odpoledních hodinách a konečně mohla jít domů. Domů to měla kousek a hned jak přišla, šla zavolat Martymu. „Ahoj Marty, tady Ashley, jak se máš? A jak ti je?“ „Čau Ashley, díky, že voláš. Je mi trošku lépe, ale pořád mám teploty, do školy půjdu asi příští pondělí, ale ještě to nevím na sto procent…Co ty, jak bylo ve škole? Nějaké novinky?“ Ashley mu tedy vše vylíčila a oba si spolu povídali déle jak půl hodiny… řekla mu všechno od toho, že psali písemku z fyziky, potom o rozhovoru s paní profesorkou Grifnovou a spoustu dalších novinek z dnešního dne. Teď už byl večer a Ashley ležela v posteli a přemýšlela o tom, co se bude dít zítra a v dalších dnech.A pořád snila a doufala v to, že se jí jednou její dva sny splní a že se z ní stane…!

Hvězdy stříbrného plátna Petr Filouš

Olga Augustová Olga Augustová,roz. Fastrová, známá pod pseudonymem A. Guttová. Narodila se 32. 2.1895 v Praze. Byla to herečka a zpěvačka. Krátce byla učitekou hudby. Z Pivodovy pěvecké školy přešla do operety ve Varieté (1916) a poté účinkovala v městském divadle Královských Vinohrad (1920 – 1923), pak ve

smíchovské Aréně (1923 – 1927, 1931), pak v divadle Uranie (1927-30), poté je také známá jako subreta ve Velké i Malé operetě na Vinohradech (193044), v roce 1944 – 1946 hrála v divadle U Nováků. Od roku 1948 až do konce svého života hrála v Pražské estrádě. Ve filmu debutovala v titulní roli komedie Dáma s malou nožkou (1919). Augustová se v období němého filmu stala oblíbenou herečkou a ideálem ženské krásy. Hrála vždy hlavní role. Několikrát hrála s Theodorem Pištěkem. Později účinkovala ve filmech Trny a květy (1921), Cikáni (1921), Stíny – němý film (1921), Jánošík (1921), Poslední polibek – němý film (1922), Koryatovič – němý film (1922). Po pauze se objevila v němém filmu Pasák holek (1929), zvukový film – Když struny hrají (1930). Bohužel zvukový film jí k její slávě nepřidal, spíše naopak. A až do konce 2. světové války se objevovala hlavně ve filmu jako skvělá zpěvačka. Zazářila ve filmech C a k. polní maršálek (1930), On a jeho sestra (1931), Muži nestárnou (1942). Učitelku hrála ve filmu Experiment (1943). A jako herečka vedlejších rolí – Výkřik do sïbiřské noci (1935), Ze všech jediná (1937), Hotel modrá hvězda (1941). Po válce již hrála jen epizodní (velmi malé) role – Parohy (1947). Po dvacetileté pauze se objevila opět v epizodní roli učitelky v dětském filmu Za pět minut sedm (1964) a svůj poslední film, opět epizodní roli – si nechala jako třešničku na dortu – hrála dámu s třešněmi ve filmu Fantom Morrisvillu (1966). O čtyři roky později ve věku 75 let zemřela v Praze.

OPRAVDOVÉ PŘÁTELSTVÍ Sára Rábelová Byly jednou dvě dívky jménem Kate a Vannesa. Vannesa byla jako vánek,tichá a usměvavá. Kate zase jako vychřice všemu se smála, dokázala lidi rozesmát až je bolelo břicho. Rády poslouchaly hudbu, jezdily společně na kole. Ještě něco měli společné - všechno brali s humorem. Proto si všechny dobré hlášky zapisovali do deníku, řekly si, že když se na to za několik let podívají budou se smát a vzpomínat, jaké to bylo. Obě dvě měli psy. Vannesa kluka Oskara a Kate holku Lyli. Jednoho dne se šla Vannesa projít ke Kate. Samozřejmě s Oskarem. A tak se Oskar s Lyli seznámili. Scházeli se čím dál častěji a za několik měsíců se jim narodilo šest štěňátek. Když se tak stalo, Kate tu radostnou zprávu zavolala Vannese. Ta nasedla na kolo a jela za nimi. Přitom spěchu zapomněla na přilbu. „ Kašlu na to. “ Řekla si. Už se blížila ke Katinu domu. Vjela do zatáčky a srazila se s jedoucím autem. Přeletěla přes říditka a skončila na zemi u zadní části auta. Byla to hrozná srážka. Řidič okamžitě volal sanitku a ta ji odvezla do nemocnice. Když se to dozvěděla Kate byla vyděšená. Rychle jela za ní. Doktoři jí řekli že má poraněný obličej a má otřes mozku. „ Můžu jít za ní? “ Zeptala se doktora Kate. „ Ovšem, pojď. “ Odpověděl jí doktor. Nejdřív se na ní dívala přes sklo, pak potichounku otevřela dveře a sedla si na křeslo, které bylo vedle postele a čekala. Kate už usínala, když tu

najednou se Vannesa probrala. „ Ahoj, “ řekla s úsměvem Kate. „ Ahoj, mě se něco stalo? “ Řekla Vannesa rozespaně. „ Ty si to nepamatuješ? “ zeptala se Kate. „ Ne. Řekni, co se stalo? “ nejistě zašeptala Vannesa. „ No, jela jsi k nám, protože se Lyli narodilo šest štěňátek.“ „To si pamatuju, ale co se dělo dál už nevím.“ Najednou přišel do pokoje doktor. „ Prosím vás nevíte co se mi stalo?“ Zeptala se netrpělivě Vannesa doktora. „ Ano to vím. Zřejmě si jela na kole bez helmy, vjela si do zatáčky a narazila si do auta. “ Odpověděl jí s klidným hlasem doktor. „ Aha, “ kývla hlavou Vannesa. „ Máš jenom otřes mozku a nějaké odřeniny. Měla jsi štěstí. “ Vannesa jen kývala hlavou. „No, pro každý případ si tě tu ještě necháme. Kdyby se něco dělo, zazvoň a sestřička příjde. Ano? “ Ujišťoval se doktor. „ Dobře? Zazvoním. “ Ujistila ho Vannesa. „ Nashledanou děvčata.“ rozloučil se doktor a odešel. „ Nashledanou. “ Na chvíli bylo ticho. „ Víš co, já příjdu zítra jo? Musím se ještě učit, “ řekla Kate. „ Dobře, “ odpověděla Vannesa. „ Ahoj. “ Další den jí opět navštívila Kate. Nesla si s sebou fotky štěňat, které nafotila. Když přišla, Vannesa se na ní smutně podívala. „ Co se děje? “ Zeptala se Kate. Vannesa jenom pokrčila rameny. V tu chvíli vrazil do dveří doktor a Vannesiny rodiče. „ Dobrý den.“ pozdravil holky doktor a smutně se podíval na Vannesu. Vannesina mamka ze zeptala doktora. „ Řekněte, doktore, co se stalo? “ „ Nevím jak se to mohlo stát, ale Vannesa přišla o sluch. Ptal jsem se i ostatních doktorů a ti si to nedokážou také vysvětlit.“ Všichni se smutně podívali na Vannesu. Pohladila jsem jí po ruce a usmála jsem se, abych ji povzbudila. Kate posmutněla. Podívala se na Vannesu, ta měla v očích slzy. ***

Za pár dní Vannesu pustili domů. Kate se s ní dorozumívala pomocí znakové řeči, kterou uměli už od první třídy. Vannesa byla den ode dne smutnější. Kate se na to nemohla dívat. Moc dobře věděla, co jí trápí. Každý den před tou nehodou, poslouchala písničky. Milovala je. To pro ní bylo nejtěžší. Kate seděla a přemýšlela jak jí jenom spravit náladu. Přitom poslouchala písničky. Najednou to bylo jasné. Běžela za Vannesou, která ležela na posteli a polštář měla plný slz. Popadla ji, posadila jí k počítači, pustila písničky na plné pecky a přiložila jí dlaně k bedýnkám. Vannese se rozzářily oči. Ten rytmus hudby cítila v dlaních. Obě byly šťastné, Kate konečně viděla se Vannesu smát jako před tím a Vannesa byla šťastná, že má kamarádku, která ji pomohla se zase smát.

Nejlepší kámošky se vždycky podrží.

Dělostřelecká tvrz bouda Petr Filouš Milí cestovatelé, navštívíte-li Kralicko – nejvýchodněji ležící část Pardubického kraje, dostanete se do míst, kde nemůžete nepotkat pozůstatky obranného pevnostního systému, budovaného na konci 30. let XX. Století. V uplynulých desetiletích dostal systém řadu jmen. Československá zeď, Val na obranu republiky, Betonová hranice,… Vydáte – li se po některé ze značených turistických tras směrem k dělostřelecké tvrzi Bouda v očekávání, že spatříte více či méně zachovalou středověkou stavbu, může se dostavit pocit zklamání.Ti z turistů, kteří vyrazí na prohlídku a nevědí, co je čeká, jsou většinou šokováni. Nejen ze zimy, vlhka a tmy, ale především z gigantických rozměrů této stavby, kvality použitého materiálu, z promyšlenosti detailů, kvality provedených prací a z rychlostí, kterou byla ve značné nadmořské výšce a špatně dostupném terénu vybudována. Ke konečné podobě tvrze Bouda, tak jak ji známe dnes, vedla složitá cesta. Francouzští poradci považovali masiv Baudenkoppe (dnes kóta 845 Bouda) za dominantní pro celý prostor Králicka a doporučovali nejsilnější tvrz vybudovat právě tady Zpracování plánů tvrze proběhlo v zimě 1935-36. Na jaře roku 1936 Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) vyzvalo spolehlivé stavební firmy, aby se zúčastnili konkurzu na vybudování úseků těžkého opevnění na Králicku. Celková předpokládaná cena za stavebně dokončenou tvrz představovala částku 28 553 000 Kč. Nakonec celková částka byla jen o něco málo nižší. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků a tvrz se budovala přesně 600 pracovních dnů. Při stavbě zahynulo pět dělníků.

Osádku tvrze tvořilo asi 400 mužů. Ti však dostali rozkaz na její opuštění a ve dnech 9 a 10. října 1938 museli tento rozkaz vyplnit. Za války tvrze na Králicku představovali pro odborné složky nacistické Wehrmacht zajímavý a vítaný cíl pro různé zkoušky, pokusy a nácviky. Podle nalezených pozůstatků munice Němci v prostoru Boudy zřejmě použili také těžký kanón ráže 17 cm. Tvrz Bouda je četností a různorodostí zkoušek jednou z nejzajímavějších lokalit na Králicku a v ČR vůbec. Po válce se hned už v roce 1946 rozhodlo o rekonstrukci poškozených částí všech dělostřeleckých tvrzí na Králicku (celkem 3). Na jaře roku 1949 tak došla řada i na dělostřeleckou tvrz Bouda. Plánovaný náklad na přestavbu tvrze Bouda měl dosáhnout 80 000 000 Kč. Roku 1950 došlo k přehodnocení koncepce skladování munice a rozhodlo se, že muniční sklady se nadále budou budovat jen jako povrchové ,nikoli podzemní objekty. Hlavní důvod představoval nedostatek finančních prostředků a pracnost při stavbě objektů v podzemí. Nicméně i nadále se částečně pracovalo na obnově, ale částečně i bohužel na ,,rozkrádání“ vojenského majetku. Od roku 1986 se mezi všemi stranami, které spolupracovali na obnově tvrze Bouda vedlo jednání, jaký bude další její osud. Každopádně výsledkem mělo být úplné uzavření objektu. Se zahájením stavebních prací se počítalo po 31.prosinci 1990.

Počátkem 90. let minulého století vznikla skupina mladých ,,bunkrologů“, která se snažila objekt zachránit a postupně z něj udělat muzeum a otevřít pro širokou veřejnost a nechat tak nahlédnout i všem civilistům do dob 30. let až do současnosti. A povedlo se. V roce 1995 byla dělostřelecká tvrz Bouda zapsána ministerstvem kultury do seznamu kulturních památek ČR, objekt se podařilo zpřístupnit díky nezištné pomoci a pracovnímu nasazení několika desítek dobrovolníků (za 20 let dobrovolníci odpracovali asi 300 000 brigádních hodin a odpracovávají je až dodnes a to bez jakéhokoliv finančního ohodnocení). Peníze na obnovu se hledali a hledají různě. podařilo se vydat celou řadu knižních titulů, velké množství propagačních materiálů, které ve značné míře prospěli laické i odborné veřejnosti. Podařilo se navázat velmi úzké kontakty z představiteli okolních obcí, z AČR i státní správou. Největší oporou je provozovatelům muzea ve dělostřelecké tvrzi - Bouda Pardubický kraj. Ale i my, návštěvníci, kteří si kupujeme vstupné od 50 do 150 Kč (podle toho,jaký okruh si zvolíte. Nejběžnější a dostačující je tzv. kompletní okruh,jeho cena je 70 Kč. A doba prohlídky je asi 80 minut a ujdete asi 1550 metrů v podzemí a 600 metrů po povrchu tvrze.

Nejlépe se k dělostřelecké tvrzi - Bouda dostanete, pojede-li od města Králíky na Jablonné nad Orlicí nebo obráceně a cestou je odbočka na Suchý vrch. Zde na hlídaném a placeném (asi 10 Kč) parkovišti necháte auto a dále půjdete pěšky po červené turistické značce, která Vás dovede až k samotné tvrzi Bouda (viz obrázek). Návštěvní dobu mají od května do září každý den, v říjnu soboty,neděle a státní svátek. Vstupy jsou vždy v 11.00 , 13.00 a v 15.00. A ještě upozornění. Až tam půjdete,budete procházet v podzemí (necelých 1,5 hodiny), proto se doporučuje teplejší oblečení (i v létě). Ale stejně lze téměř s jistotou zaručit, že až vyjdete ven ,budete patřičně ztuhlí, protože průměrná teplota dole ve tvrzi se pohybuje okolo 6 stupňů Celsia. Po skončení prohlídky lze ještě udělat malou procházku kolem, po naučné stezce a pak se vrátit na parkoviště, kde se dá i navštívit rozhledna. A je tam i občerstvení.

Tak šťastnou cestu.

Omalovánky A abyste se Vy nejmenší nenudily, protože ještě neumíte číst, zde máte omalovánky. Určitě si pamatujete film Shrek – a z tohoto filmu dnes jsou omalovánky. Věřím, že si pamatujete, jak všichni vypadali a když ne, tak si jejich filmy pusťte na DVD. Přeji Vám hezkou zábavu a nezapomeňte, můžete si omalovánky, tedy Vaši rodiče, Vám je mohou vytisknout několikrát. A příště se můžete těšit i na hru, kterou si určitě oblíbíte. Krásný mrazivý únor. Ahoj

Přejeme Vám všem krásný únor, i když mrazivý. A všichni se těšíme na nové vydání naší Jitřenky. Pokud máte, ale ještě nějaký dotaz nebo připomínky k časopisu napište na email – [email protected].

Mějte se krásně