Marek Hnila Cena 1 Marek Hnila, CENA, 2016

Marek Hnila Cena

1 ©Marek Hnila, CENA, 2016

CENA

Marek Hnila 2 ©Marek Hnila, CENA, 2016

…povím vám hádanku: Jsem nůž,kámen i provaz, mohu být východisko i váš sráz. Lidé mne hledají i ne, jsem čas, co po životě plyne. Jsem ve zdech domu, i ve vašem autě sedím. Jsem v padajícím stromu, po vás prahnu a hledím. Kdo jsem?


Prolog Cítil jsem se tak unavený. Věřil byste tomu? Unavený. Bylo to jako bych se zrovna vzbudil, ale i přesto jsem se cítil unavený. Bylo to velice zvláštní. A ke všemu jsem se necítil jako ve svém těle. Jako bych byl někdo úplně jiný… Zvláštní že? Tak dál. Jak jsem řekl, bylo to jako bych se vzbudil. Nevím proč, možná kvůli tomu, jak ten autobus houpal. Řidič s námi jel, jako kdyby ho zrovna ukradl. Připadalo mi to, jako by do těch děr v silnici najížděl schválně. A jestli mě nevzbudilo tohle, tak mě zcela jistě vzbudily děti, které seděly o čtyři sedadla za mnou. Zpívaly nějakou písničku, ale tak příšerně nahlas a falešně, že by se tam nevyspal ani mrtvej. Nejel jsem sám. Jestli si dobře vzpomínám, uvnitř byla kromě řidiče žena se psem, ty prozpěvující děti, mladý manželský pár. Hádali se o nějakou hloupost. Nevím moc jsem je neslyšel. Venku hustě pršelo a v celém autobuse byl takový hluk, že to bylo k zbláznění. Další cestující mám spíš v mlze. Jen muž, sedící asi tak pět až šest sedadel za mnou, zarytě mlčel. Černá rádiovka, černý kabát, černé boty a rudě červená šála kolem krku. Na první pohled na něm nebylo nic zajímavého. Snad možná jen ta rudě červená šála. Asi se chcete zeptat, proč jsem si ho tak dobře zapamatoval. To proto, že od první chvíle se na mě díval. Bez přestání. Pořád, upřeně a přímo na mě. Ostatní v autobusu vypadali, že je moje přítomnost vůbec nezajímá. Jako bych neexistoval. Jen ten muž. Jedině on na mě pořád civěl. Nevěděl jsem, co mám dělat. I když jsem se podíval za sebe a koukal na něj, pořád nechtěl uhnout ani koutkem oka. Vypadal, jako by ke mně cítil nějakou zášť. Viděl jsem to na něm. Nebyl to pohled, jakým se díváte na přítele. Nebyl to pohled, kterým se dívám já na vás a vy na mě. Ten muž se díval tak, jako by mě vidět ani nechtěl. Autobus začal zpomalovat a blížila se zastávka. To mě trochu uklidnilo. Teď budu moct vystoupit a zbavit se toho chlapa, řekl jsem si. Autobus zastavil a já se chystal vstát ze sedadla. Náhle vše utichlo. Ten dětský zpěv najednou přestal. Podíval jsem se na zadní sedadla, přesně tam, kde děti seděly. Byly potichu. Ani nešpitly a jenom upřeně hleděly na mě. I muž se ženou se náhle přestali hádat a sledovali každý můj pohyb. V celém autobusu bylo hrobové ticho a všechny oči sledovaly jen mne. Náhle muž s červenou šálou vstal ze svého sedadla a uličkou šel přímo k mému sedadlu. Šel klidným krokem, s rukama v kapsách a s úsměvem na obličeji. Pořád se blížil. Nejdřív prošel kolem dětí. Potom prošel kolem těch manželů a nakonec i kolem ženy se psem. Čekal jsem, že projde také kolem mě, ale mýlil jsem se. Zastavil se přímo za mým sedadlem a začal v kapse něco hledat. Nemohl jsem říct ani slovo a čekal, co se stane. Měl jsem strach. Muž vytáhl z kapsy svého kabátu pistoli a přiložil hlaveň k mé hlavě. Přestal se usmívat a pravil mi do očí tak, jak by to říkal člověku, jehož z celého srdce nenávidí: „Děvko!“ Pak už jsem jen cítil, jak mi lebkou prošla kulka.


1. kapitola Když Kevin odvyprávěl doktorovi svůj sen, vstal ze židle a šel si sednout na postel. Byl vyděšený už od rána. A neuklidnil ho ani doktor, který za ním přišel. Kevin si sedl na okraj postele a začal plakat: „Proč se mi to pořád děje, doktore? Copak se mi nemůžou zdát obyčejné sny? Třeba takové, že vy a já sedíme v hospodě nad pivem a bavíme se malichernostech tohoto světa. Prostě jen tak sedět s nejlepším přítelem a mluvit, bez strachu, že vám někdo ublíží.“ Doktor se pousmál a povídá: „Kevine, moc rád s vámi půjdu do hospody a proberu s vámi všechny ty zajímavé věci. Ale teď se musíte uzdravit. Váš stav není nejlepší. Prodělal jste vážnou neh…“ Kevin ho přerušil: „Prodělal jste vážnou nehodu! Prodělal jste vážnou nehodu! To říkáte, každý den, doktore. Každý den si se mnou chodíte povídat. Poslouchat, co se mi v noci zdálo. Vidíte, jak jsem vyřízenej? A všechno, co mi na to řeknete, je ta každodenní rutina.“ „Uklidněte se, Kevine,“ pokusil se mu doktor skočit do řeči, ale Kevin naštvaně pokračoval: „Nechci se uklidnit, doktore. Chci se vyléčit! Proto tady snad jsem. Nebo ne? Proto v tomhle pokoji musím být zavřený dvacet čtyři hodin denně. Jsem tu asi už měsíc, doktore, a každou posranou noc se mi zdá sen, ve kterém nakonec zdechnu. Přesně tak, jako včera v noci. Prošla mi hlavou kulka, sakra. Předvčerejškem mě zase v uličce někdo ubodal. Cítil jsem to jako by to bylo doopravdy. Bolí to!“ Kevin natáhl ruku po sklenici vody stojící na stolku u postele a vztekle ji rozbil o stěnu. „Věřte tomu nebo ne, doktore, ale já se snažím. Snažím se uzdravit. Pořád žeru ty vaše posrané prášky. Ale nic nepomáhá. Cítím se pořád stejně. Vlastně mám možná víc a více strach. Ty sny jsou opravdu jako živé. A já se začínám bát, že nerozeznávám co je realita a co jen pouhý sen.“ popadal dech. Doktor pohlédl na kousky střepů, které zbyly ze sklenice. Znovu se podíval na Kevina a povídá: „Bylo to opravdu nutné, Kevine?“Sedl si vedle něj a pokračoval: „Chápu vás. Vím, že to nemáte lehké, ale pevně doufám, že když budete trpělivý, tak se brzo uzdravíte a dostanete se z tohoto pokoje i z této léčebny.“ „Víte, doktore, když jsem se poprvé probudil tady na téhle posteli, vy jste seděl přesně tam, kde teď sedíte. Říkal jste, že jsem řídil opilý a naboural do stromu. Vůbec nic jsem si nepamatoval. Nato jste mi řekl, že při té nehodě jsem utrpěl vážný úraz hlavy a přišel o paměť. Nepamatoval jsem si svoji minulost. Své přátele, svoji rodinu, prostě nic. Jako kdybych se znovu narodil tady v léčebně. Od prvního dne se mi zdají sny, ve kterých nakonec zemřu. Možná za to může moje hlava, protože přežila srážku se stromem nebo jsem možná před nehodou s tím uměl žít. To nevím. Ale co vím jistě, že od prvního dne, kdy jsem se tady v léčebně podruhé narodil, a vy jste seděl na mé posteli, jsem věděl, že budete můj nejlepší přítel. Prosím za prominutí, doktore. Nechtěl jsem vybuchnout.“ Kevin natáhl ruku k doktorovi, jako by mu chtěl potřást rukou. Doktor pronesl:


„Jsem rád, že jste to zase vy, Kevine. Kdybych se dozvěděl cokoli o vaší minulosti, hned bych vám to přišel říct.“ Pak vytáhl z kapsy plato s prášky. Vylomil jeden a podal ho Kevinovi. „Teď nemyslete na svou minulost. Důležité je, abyste se uzdravil.“ „Já Vám chtěl jen podat ruku.“ Vzal si od doktora prášek a dal si jej do úst. Doktor se pousmál a vstal připraven odejít. „Už se ozval někdo? Nějací příbuzní? Někdo kdo by mě postrádal?“ „Zatím nikdo. Bohužel v den vaší nehody se u vás nenašly žádné průkazy identity, proto jsme vaši fotku zveřejnili v celostátních zprávách. Nikdo nás ale zatím nekontaktoval, aby oznámil, že vás zná. Je mi líto.“ „To nic, doktore. Vy jste můj přítel a toho si vážím. A co se týká toho, že mě nikdo nepostrádá? Budu se s tím muset smířit. Aspoň v mých snech mě vrazi vždy poznají, než stisknou spoušť.“ Řekl s ironií. „Odpočiňte si, Kevine.“ Otočil se ke dveřím a vzal za kliku, ale Kevin ještě dodal: „A co se týká dnešní noci, ať už mě propíchnou, zastřelí, uškrtí, spálí anebo utopí, vám, doktore, přeji dobrou noc.“ „Pošlu sem někoho, ať uklidí ty střepy,“ poznamenal doktor, vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře.


2. kapitola Jako každé ráno, když doktor odešel z pokoje, Kevin očekával, že za ním přijde kuchař se snídaní. Kuchař byl Kevinův dobrý přítel a záleželo mu na jejich přátelství. Každý den mu nosil snídani, oběd i večeři a vždy prohodil s Kevinem pár slov. Kuchař nebyl v léčebně příliš oblíbený. Celý personál se mu posmíval, hlavně kvůli jeho koktání. Vždy přesně v osm hodin čekal Kevin u malého otvoru ve dveřích, kterou mu kuchař podával talíř s jídlem. Bylo dávno po osmé hodině a kuchař nikde. Kevin měl už velký hlad. Po další noci, kdy se mu zdálo, že jej někdo zabil, byl velice oslabený. Měl hlad, také ho však přepadla nenadálá zvědavost. Za celou dobu, co v léčebně byl, se ani jednou ven nepodíval. Poklekl si tedy a škvírou ve dveřích, kterou mu kuchař vždy podával jídlo se díval skrze dveře. Uviděl dlouhou chodbu, na jejímž konci bylo rozcestí a za ním dveře s velkým nápisem „VSTUP ZAKÁZÁN“. Ze dveří s nápisem vyšel doktor a za ním dva muži s pistolemi u pasu. Kevina to velice vyděsilo. Bál se, že už zase sní. Odskočil od dveří a spěchal se schovat pod postel. Měl velký strach. Věděl, že jestli je to sen, tak ho najdou. Zatím ho vždy našli a zabili. Schovaný pod postelí se díval směrem ke dveřím. Náhle uslyšel kroky. Po čele mu stékal studený pot a jeho srdce silně bilo. Dýchal tak nahlas, že si musel rukou zakrýt pusu, aby ho dech neprozradil. Slyšel, jak se kroky zastavily před dveřmi. Někdo zasunul klíč do zámku a odemkl. Kevin se bál. Nechtěl zemřít znovu. Jenže věděl, že není úniku. Dveře se pomalu otevřely. Kevin ani nešpitl. Do místnosti vstoupila nějaká osoba. Kevin pod postelí viděl pouze ošuntělé boty. Osoba, která vstoupila do místnosti, za sebou zavřela dveře a sedla si na postel. Matrace v posteli se prohnula tak, že Kevin nemohl ani dýchat. Náhle osoba promluvila: „Nnnnechceš vyvyvylézt z pod té popostele? Pppřinesl jsem ti snídani.“ Kevin s klidem vylezl. „Ty jsi mi nahnal strachu, příteli,“ utřel si pot z čela. „Myslel jsem si, že zase sním a ty mě chceš zabít,“začal se smát. Kuchař ho jen s údivem pozoroval a pak pravil: „Promiň, Kekekevine, že jdu popozdě. Bachaři mě nenechtěli pustit. Smáli se mi kvůli tomu, jak mlumlmluvím.“ Kevin se přestal hned smát. „Neomlouvej se,“ řekl, zatímco si prohlížel kuchařovo potrhané oblečení. „Vidím, že se ti nejen smáli. Bachaři říkáš? Teď jsem viděl dva na chodbě. Co tady dělají? Jsou ozbrojení. To je zvláštní, vždyť jsme v léčebně, ne?“ Kuchař vstal z postele a začal uklízet střepy ze sklenice. „Dodoktor říkal, že s tebbbou nemám momomoc mluvit. Mamám jen uklidit střepy. Snídani jsem ti nechal nna stole.“Kevin pohlédl směrem ke stolu. „Měl by ses nanajíst. Dododoktor říkal, že potřebuješ nabrat sílu.“ Kevin mu poděkoval a šel se ke stolku nasnídat. Nebylo mu jasné, proč se doktor zaplétá s lidmi, jako byli ti dva bachaři s pistolemi a také mu vrtalo hlavou, co tu vůbec dělají, ale byl to jeho nejlepší přítel a Kevin mu věřil.


Když kuchař sesbíral všechno rozbité sklo, popřál Kevinovi dobrou chuť a zaklepal na dveře. Za dveřmi stál jeden z bachařů a kuchaři odemkl. Na odchodu se ještě otočil a řekl: „A prpropromiň za to leknutí, Kkevine.“ „To vajíčko se ti dnes moc povedlo,“ usmál se ještě na kuchaře Kevin. „Už se těším na oběd, příteli.“ Nato kuchař vyšel z pokoje a bachař za ním zamkl dveře. Kevin pak už jen slyšel, jak se za dveřmi na chodbě bachař posmívá kuchařově poslední větě.


3. kapitola Po zbytek dne Kevin ležel na posteli a myslel na to, co se mu bude zdát. Ani na chvilku nezapochyboval o tom, že by dnešní noc mohla být jiná než ty předešlé. Hlavou se mu honila spousta otázek, na něž neznal odpověď. Proč je ve snech unavený? Jako by ani nesnil, jako by ani nespal. Proč se cítí, jako by to ani nebyl on? Prožívá snad svoje sny za někoho jiného? A tou poslední a nejdůležitější otázkou, která ho pronásledovala po celou dobu v léčebně, byla otázka, jak s tím bojovat. Náhle, tak jako kulka ze včerejší noci, mu prošla hlavou myšlenka. Zavřel oči a začal vzpomínat na vraždu v autobusu. Nejprve viděl svého vraha, muže s červenou šálou. Seděl úplně vzadu, právě tak jako v jeho snu. Představil si i zbytek lidí v autobusu: děti, manžele, řidiče, důchodce i ženu se psem. Ve svých vzpomínkách hledal odpověď na některou z jeho otázek. Svůj sen si přehrával pořád dokola, tak jak si jej pamatoval. Hledal nějakou souvislost, jež by mu mohla odpovědět. A náhle v bočním skle autobusu uviděl něco, co hledal. Viděl tam odraz tváře, kterou ve snu nosil. Nebyl to on. Byla to nějaká žena. Kevin byl zmatený, ale odpověď byla nadosah. Jak Kevin předpokládal, v jeho vlastních snech je někým jiným. Kevin překonal první překážku a byl o krok blíž k uzdravení, jak se domníval. Otevřel oči ihned, když uslyšel zaklepání na dveře pokoje. Věděl, kdo je za nimi, jakmile pohlédl na hodiny. Vstal z postele, šel ke dveřím a čekal. Škvírou ve dveřích mu někdo podal tác s talířem přikrytým pokličkou. Kevin převzal tác a pravil: „Díky kamaráde.“ Podíval se pod pokličku. „Mmm, guláš, to se mám.“ „Nnnech si chutnat, Kekekevine,“ ozvalo se ze škvíry. Kevin položil tác s jídlem na zem a pokračoval: „Kamaráde, prosím, přiveď doktora.“ „Nnněco se tti stalo?“ řekl kuchař. „Ne. Jen mu musím něco říct,“ vysvětlil Kevin. Na to kuchař slíbil, že doktora přivede. Kevin si krátil čas obědem. Když si do pusy vkládal páté sousto, někdo odemkl dveře a otevřel. Doktor vkročil do pokoje. „Co se děje, Kevine?“ začal se hned ptát.„Stalo se vám něco? Koktal říkal, že se mnou potřebujete mluvit.“ „Koktal?“ podíval se na něj překvapeně Kevin. „Náš kuchař přeci. Tak o co jde?“ Kevin požádal doktora, aby si sedl. Pak začal vyprávět, na co přišel. „Takže chcete říct,“ pravil doktor, „že v každém snu jste v kůži někoho jiného?“ Kevin odpověděl: „Ano. Přemýšlel jsem o tom, a je to tak. V hlavě jsem si přehrával ten sen ze včerejška a v odrazu jsem viděl, že jsem byl nějaká žena. Vím, jak to zní, ale dává to smysl. Dokonce i ten muž před tím,


než vystřelil, řekl ‚děvko‘. Představte si, doktore, že ten muž je můj manžel. Čistě jen teoreticky. A já jsem jeho žena, která je třeba nevěrná, a on bude cítit takovou nenávist, že mě zabije.“ „To je nesmysl,“ přerušil Kevina doktor.„Byl to jen sen. Nechápu, proč se tím tak zabýváte.“ Kevin mluvil sebejistě dál: „Možná, že jediná možnost, jak se zbavit těch snů, je porozumět jim, doktore. Vy víte, že jsem každý den v depresích a pláču v koutě. Ale to, že jsem si ke svému snu domyslel příběh, mě neuvěřitelně povzbudilo.“ S úsměvem na tváři ještě dodal: „Možná se mi dnes žádný sen zdát nebude. Ne. Žádné možná. Jsem o tom přesvědčen, doktore.“ Doktor se podíval Kevinovi do očí a řekl: „Nemyslím si, Kevine, že by tohle mohlo pomoct zlepšit váš zdravotní stav.“ Otočil se a odešel z místnosti. „Určitě se mi dnes nic zdát nebude. A brzo se odsud dostanu, uvidíte!“ zvolal ještě Kevin sebejistě. Sklopil hlavu, přestal se usmívat a už tišeji řekl sám sobě: „Uvidíte.“ Když kuchař donesl večeři, Kevin s ním ani nepromluvil. Soustředil se jen na noc. Byl přesvědčený o své pravdě a věřil, že se mu nic zdát nebude. Jakmile dojedl, šel si vyčistit zuby a hned si lehl do postele. Myslel jen na to, jak co nejrychleji usnout. Těšil se, jak jednoho dne z léčebny vyjde a nadechne se čerstvého vzduchu. Usínal s úsměvem na rtech. Zdál se mu sen, v němž kráčel po chodníku velkoměsta. Nevěděl, kdo je, nevěděl, jak se tam dostal a nevěděl ani, jak se vzbudit. Jediné, co právě cítil, byl strach. Začalo pršet a on zahnul do tmavé uličky mezi panelovými domy. Ulička byla plná kontejnerů, popelnic a odpadků pohozených kolem. Najednou Kevin uviděl před sebou postavu. Chtěl se otočit a utéct, ale kaluž, v níž zrovna stál, se proměnila v tekutý asfalt, který hned ztvrdl a držel jeho nohy pevně u země. Nemohl se hýbat, nemohl utéct a nemohl se ani bránit. Mohl se jen bát. Tajemná osoba se k němu začala blížit. Šla krokem, zřejmě neměla kam spěchat. Měla svoji oběť přímo tam, kde ji chtěla mít. Když už byla blízko, Kevin se jí podíval upřeně do obličeje. Byl to muž s jizvou na tváři a s náušnicí v uchu. Měl za pasem nůž. Vytáhl jej a bodl jím Kevina do břicha. Kevin začal křičet bolestí a upadl na kolena. Muž nůž vytáhl z těla a chvíli si svou krvácející oběť prohlížel. Pak si dal nůž zpátky za pas, sehnul se a pošeptal Kevinovi do ucha: „Bolí to?“ Kevin začal kašlat krev. Muž strčil prst do Kevinovy krvavé rány. „Už mě nepřerušuj,“ řekl Kevinovi. „Asi tě to hodně bolí co? A to není nic oproti tomu, co přijde za chvilku. Vzal jsi mi vše. Možná si po tomhle dobře rozmyslíš, komu brát a komu dávat.“ Otočil se a vyšel z uličky. Ohlédl se ještě zpátky na Kevina. Kevin klečel v kaluži krve a čekal na smrt. Náhle se stěny paneláků začaly přibližovat. Kevin se nemohl ani hnout. Jeho nohy stále držel asfalt, který nechtěl povolit. Stěny byly téměř u něj a on věděl, že není úniku. Stále vykašlával krev a cítil velkou bolest. To ale nebylo nic proti tomu, co mělo následovat, přesně tak, jak řekl muž s jizvou na tváři. Jedna ze stěn převrhla na zem kontejner, z něhož se těsně před Kevina vysypaly odpadky. Kevin sebou máchal a snažil se uvolnit. Bylo to ale marné. Kapalina ho pevně držela. Stěny už pomalu drtily jeho tělo, ale Kevin ještě stačil zvednout hlavu a podívat se na muže s jizvou. Ten stál za uličkou a díval se na to, jak umírá člověk. Smál se, a ani ve chvíli, kdy už bylo slyšet křupání Kevinových kostí,


neuhnul pohledem. To poslední, co Kevin viděl předtím, než mu stěny panelových domů rozdrtily hlavu, byly oči, do nichž se díval. Viděl v nich jen nenávist.


4. kapitola Když se ráno Kevin probudil, stejně jako každý den seděl doktor u jeho postele. „Víte, že to je pěkně zvrhlé, doktore, když se na mě každý den díváte, jak spím?“ Doktor ani nereagoval na Kevinovu otázku a rovnou se zeptal: „Měl jsem pravdu, že? Zdál se vám další sen.“ „Jak to víte? Třeba se mi dnes vůbec nic nezdálo.“ Doktor sebejistě prohlásil, že si je jistý a odůvodnil to tak, že Kevin je celý zpocený. „Měl jste pravdu, doktore. Myslel jsem si, že se mi nic zdát nebude, ale mýlil jsem se. Byl to hrozný sen.“ „Tak povídejte. Copak se vám zdálo?“ pronesl doktor, zatímco se pohodlně opřel. Poté, co mu Kevin vše řekl, doktor sáhl do kapsy a vytáhl prášky. „Mám pocit, že ty prášky nezabírají, doktore. Stejně se mi ty sny pořád zdají. Začínám toho mít už vážně dost,“ řekl naštvaně Kevin. „Klid, Kevine. Nechceme přece, aby Koktal...chci říct náš kuchař uklízel další střepy, že?“ uklidňoval jej doktor a podával mu sklenici vody. „Prášky zabírají skvěle, chce to jen čas.“ Kevin si mlčky prášek vzal, dal si ho do úst a napil se vody. Podíval se doktorovi do očí a zeptal se: „Proč jsou všichni tady na kuchaře tak zlí? Má nějaký důvod, že se k němu chováte tak ošklivě?“ Doktor se začal nahlas smát. „Ale drahý Kevine, nebuďte tak podezřívavý.“ Se smíchem vstal ze židle a vykročil ke dveřím. U dveří se zastavil, otočil se a zcela vážně povídá Kevinovi: „A ještě co se týká vaší včerejší přednášky o snech…“ „Myslíte, jak jsem přišel na to, že ve snech jsem někdo jiný?“ vpadl mu do toho Kevin. „Ano, přesně to myslím. A taky vaše směšně vymyšlené příběhy. Nechci, aby se to ještě někdy opakovalo.“ „Ale, proč, doktore?“ divil se Kevin. „Sám dobře víte, že vám to v ničem nepomohlo a nepomáhá. Jako váš doktor vím, co je pro vás nejlepší.“ Kevin vstal z postele, ukázal prstem na doktora a zvýšeným hlasem řekl: „Tak podívejte, doktore. Celou dobu, co tu jsem, jsem si dělal starosti s tím, jak přelstít smrt. Jak ji oklamat a zastrašit. Hroutil jsem se ze svých smrtí, plakal jsem, mlátil hlavou o zeď. Snažil jsem se. Díval se na svůj stav tak, že se dá vyléčit a že na tom někdy budu možná i lépe. Takhle jsem viděl sám sebe od té doby, co tu jsem, až do včerejšího dne, kdy jsem poznal, že jsem se na všechno díval nesprávně. Možná se jednoho dne opravdu vyléčím. Možná vážně ano. Ale než se tak stane, tak se


raději smířím se skutečností, než abych se z ní hroutil. Díky tomu, že jsem si včera přehrával svůj sen, jsem si odpověděl na jednu svoji otázku. Cítím, že jsem blízko. Blízko, doktore.“ „A teď jako přítel příteli,“ pravil doktor a pohlédl na Kevina. „Nedělejte to, Kevine. Tím, že si budete opakovat ty příšerné věci, co se vám zdají, docílíte jen jednoho. Toho, že se stanete jedním z těch, kdo ty věci dělají.“ Otočil se a odešel ze dveří. Po doktorově odchodu, spěchal Kevin do vedlejší místnosti, kde byla toaleta. Věděl, že i přes doktorův zákaz si po snídani lehne a na svůj sen si znovu vzpomene. Když kuchař donesl snídani, Kevin se ho zeptal, jak se vyspal. Kuchař řekl, že dobře. „To rád slyším,“ odpověděl mu Kevin. „Měj se hezky, kamaráde.“ Kuchař z jeho hlasu vycítil zklamání. Včera slyšel větu, kterou Kevin zavolal na doktora odcházejícího z jeho pokoje a Kevinovi přál, aby se mu nic nezdálo. Bohužel z jeho hlasu vyčetl, že to byla noc jako každá jiná. Kuchař se ještě sehnul ke škvíře a zašeptal: „Nevzdávej se, Kkkevine.“ Když to Kevin uslyšel, nechal tác s jídlem ležet na zemi a zamířil k posteli. Kuchařova poslední věta mu dodala sílu a sebevědomí. Kuchař mu pomohl víc než doktor a Kevin to moc dobře věděl. Lehl si na postel, zavřel oči a začal vzpomínat. Už měl zase před sebou uličku plnou odpadků. Zase měl nohy ponořené do asfaltu a nemohl se hýbat. Muž se k němu přibližoval. Kevin se opět díval všude kolem sebe, jestli náhodou neuvidí někde svůj odraz tváře. Muž už stál přímo před ním a Kevin pohlédl do jeho obličeje tak jako včerejší večer. Ucítil, jak nůž opět proniká jeho tělem. „Bolí to?“ Muž mu strčil prst do rány a Kevin ucítil stejnou bolest jako té noci. Byla to velice silná vzpomínka. Začal sebou házet, div nespadl z postele. Věděl, že může vše ukončit, když otevře oči. Kevin byl ale silný a chtěl to překonat, proto vzpomínal dál. Náhle se pozastavil, neboť se mu vybavilo, jak muž řekl: „Vzal jsi mi vše. Možná si po tomhle dobře rozmyslíš, komu brát a komu dávat.“ Kevin se ptal sám sebe, co tím mohl vrah myslet. Bohužel nepřišel na nic a sen si vybavoval dál. Viděl muže, jak jde ven z uličky i jak se stěny pohnuly. „Rychle,“ řekl si. „Za chvilku zemřu a bude konec snu. Musí tady něco být. Něco, co jsem přehlédl.“ Jedna ze stěn panelového domu, převrhla kontejner a odpadky se rozsypaly před Kevina. Mezi odpadky Kevin uviděl rozbité zrcadlo. Sen se v jeho hlavě zastavil v okamžiku, kdy zahlédl svůj odraz ve střepu zrcadla. Udivením přestal dýchat. Tu tvář poznával. Náhle se mu vybavila další vzpomínka. Nebyla to další vzpomínka z jeho snů. Byla to vzpomínka z jeho minulosti. Seděl v autě a na křižovatce čekal, až mu semafor dá pokyn. Zelená se rozsvítila a Kevin šlápl na pedál. Jel ulicí a rozhlížel se po okolních domech. Náhle uviděl tvář, kterou viděl v zrcadle ve svém snu. Byla to reklama přilepená na lavičce u chodníku. Na reklamě byl obličej, který nosil Kevin ve snu. U tváře oběti stálo: „Robert Lewis. Exekutorská komora.“ Pod jeho jménem číslo telefonu a adresa. Kevin otevřel oči. Nevěřil tomu, co teď viděl. Když ve svém snu spatřil ten obličej a poznal jej, vybavila se mu vzpomínka z minulosti před nehodou. Robert Lewis je další z obětí, říkal si. Ale je vůbec Robert skutečný? Co když tohle nebyla vzpomínka z mé minulosti? Co když si ten příběh jenom vymýšlím, jak řekl doktor? Ale doktor mi tyhle představy zakázal. Nemohu mu říct, co jsem teď viděl. Musím zjistit sám, jestli je má vzpomínka skutečná. Kevin byl velký krok blíž k vyřešení hádanky, kterou si pokládal.


Pohlédl na hodiny a věděl, že za chvilku má přijít kuchař s obědem. Po chvilce čekání začal kuchař klepat na dveře. Kevin se sehnul ke škvíře a řekl šeptem: „Kamaráde, potřebuji, abys pro mě něco udělal.“ „Nechci pproblémy, Kkkevine,“ odpověděl tiše za dveřmi kuchař. „Prosím, je to jen maličkost. Jenom zavoláš na jedno číslo a pak mi přijdeš říct, kam ses dovolal.“ „Tak ddo dobře. Jjaké je to číslo?“ Kevin mu nadiktoval číslo a požádal ho, ať to nikomu neříká. Kuchař Kevinovi slíbil, že do večeře tam zavolá a přijde mu to říct. Kevin poděkoval a vzal si od kuchaře tác s jídlem. Potom v pokoji čekal na odpověď. Jestli se nepletu a mé vzpomínky jsou skutečné, tak to znamená, že se léčím. Začínám si vzpomínat, říkal si. Také přemýšlel o tom, jak to sdělí doktorovi. Nemůže mu říct, že se choval přesně tak, jak doktor nechtěl. Nechtěl zradit doktorovu důvěru a rozhodl se o tom před doktorem pomlčet. V případě, že by se Kevin nemýlil a vzpomínka byla pravdivá, chtěl pouze doktorovi říct, že si vzpomíná na dobu před nehodou. Kuchař klepal na dveře Kevinova pokoje. Kevin věděl, že za dveřmi se nachází odpověď, na niž čeká. Zvědavě se kuchaře zeptal, na co přišel. Kuchař mu odpověděl, že telefon zvedla nějaká asistentka a oznámila mu, že se dovolal na Exekutorský úřad dr. Lewise. Kevin začal jásat radostí, ale po chvilce se uklidnil a zamyslel se. „Co to vlastně znamená?“ řekl sám sobě. „Dnes jsem přišel pouze na to, že existuje nějaký Robert Lewis. Je to někdo, za koho jsem ve svém snu. Někdo, koho poznávám ze svých vzpomínek. Je ze snu, v němž Roberta zabije muž s jizvou na tváři a ze vzpomínek, ve kterých je Robert exekutorem. Nedává to žádný smysl. Dokonce to ani nedokazuje, že se můj stav lepší. Spíš jsem ještě větší blázen než předtím. Možná má doktor pravdu s tím, že bych se v tom neměl vrtat a vracet si ty strašné vzpomínky. Možná má. Možná bych to dělat neměl.“ Na chvilku ztichl. „Ale já nemůžu odolat,“ dodal nakonec.


5. kapitola Ten den se Kevinovi opět zdál sen. Ocitl se na vlakovém nástupišti. Stál kousek od kolejí. Lidé chodili sem a tam a ani si Kevina nevšímali. Zase jako by tam ani nebyl. Byl zmatený. Neměl tušení, co ho čeká. Když lidé uviděli, že se vlak blíží do stanice, nahrnuli se blíž ke kolejím. Začali se tlačit na Kevina a on se nemohl hýbat. Před sebou měl jen koleje a na ty ho teď tlačil dav lidí. Vlak byl téměř ve stanici. Najednou do Kevina zezadu někdo strčil. Kevin upadl na koleje. Vůbec to nečekal. Nestačil se ani otočit a podívat se na tvář člověka, který jej na koleje strčil. Strojvůdce nestihl zpomalit vlak a Kevinovo tělo přejel. Vzbudil se a vedle jeho postele opět seděl doktor. „Tak povídejte, Kevine,“ pronesl doktor, aniž by se na cokoliv zeptal. Kevin se uklidnil ze snu dlouhým nadechnutím. „Dnes to nebylo tak zlé, doktore,“ pravil.„Byl jsem na nástupišti a dav mě tlačil přímo na koleje. Vlak se blížil a někdo mě na koleje shodil. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co se děje. A pak mě ten vlak přejel.“ „Viděl jste tvář toho muže, který do vás strčil?.“ „Já jsem ale o žádném muži nemluvil,“ podíval se Kevin udiveně na doktora. Doktor se zamyslel. Na chvíli ztichl. „Jak víte, že to byl muž?“ pokračoval Kevin. „Většina vašich vrahů jsou muži. Myslel jsem, že to je i tento případ.“ „Doktore…“ „Pro dnešek už toho necháme, Kevine,“ skočil mu najednou doktor do řeči. „Mám spoustu práce. Tady máte prášek.“ Kevin si prášek vzal a pak se na doktora podíval. „Jste můj přítel, doktore?“ Doktor cítil z Kevinové věty pochyby. Důrazně odpověděl. „Jistě, že jsem. Musíte mi věřit. Věřit, Kevine.“ Řekl doktor, vstal, vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře. Kevin také vstal a zamířil k toaletě. „Co se to tady děje?“ pomyslel si. „Jak to doktor mohl vědět, když jsem to nevěděl ani já? Jak toho mohl vědět o mém snu víc než já sám? Něco tady není v pořádku.“ Kuchař začal klepat na dveře. Škvírou prostrkoval tác s jídlem. „To jsem rád, že jsi tu, příteli,“ špitl Kevin do škvíry. „Vím, že tě zase o něco prosím, ale potřebuju jen ještě jednu věc. Možná to má něco společného s tím, co tu dělám.“ „O o o co jjde?“ zeptal se kuchař. „Potřebuju, kamaráde, abys byl moje oči a uši. Chci vědět, co se tam venku za těmito dveřmi děje.“


Kuchař povzdechl. Neměl nikoho, komu by věřil. Každý se mu smál, jen Kevin se k němu vždy choval s úctou. A teď od něj potřeboval pomoc. Chvíli se kuchař rozmýšlel, ale pak Kevinovi slíbil, že mu pomůže. Kevin si po snídani lehl zase do postele. Zavřel oči a začal vzpomínat na sen, který se mu zdál v noci. Zase se snažil najít něco, co by mu připomnělo jeho minulost. Bylo to ale marné. Přehrával si v hlavě sen pořád dokola a dokola, ale nemohl na nic přijít. Ve snu stál zády k tvářím v davu, a když ležel na kolejích a chtěl se otočit, aby se podíval na svého vraha, vlak ho přejel. Kevin se mohl snažit, jak chtěl, ale všechno úsilí bylo marné. Byl už unavený a jeho vzpomínky na sen se rozplývaly. Přestal tedy myslet na sen a začal přemýšlet o něčem jiném. Se zavřenými víčky přemýšlel o své nemoci a o své minulosti. Dal by cokoliv, kdyby si mohl vzpomenout na to, kým je a kým byl před nehodou. Čím víc se ale snažil myslet na něco, co už dávno zapomněl, tím víc byl unavený. Myšlenky na ztrátu vlastní minulosti, rodného jména, jeho rodiny a přátel se pomalu vzdalovaly, až z nich nezbylo nic, jen tma, v níž Kevin usnul. Začal se mu zdát sen. Ocitl se na loďce uprostřed rybníka. Díval se do nádoby s červy a vybíral, kterého dá na háček. Když vybral ideálního červa, uslyšel smích. Zvedl hlavu a na druhém konci loďky uviděl překrásnou blonďatou dívku. „Řekls mi, že už jsi rybařil,“ smála se dívka.„Za tři hodiny, co tady sedíme, jsme chytili jen děravou botu, kus plujícího dřeva, pánské plavky, které nejspíš někomu uplavaly, a největší boj s živým zvířetem, který jsem zatím viděla je, když se snažíš dát červa na háček.“ Pořád se smála a mluvila dál: „Mám takové tušení, že jsi mi lhal o svých dovednostech, co se rybaření týká, abys semnou mohl strávit dnešní den. Je to tak, Johne?“ Kevin byl udiven. Pomyslel si jen: „Tahle nádherná blonďatá holka mě určitě zabít nechce. Zajímalo by mě, kde je asi vrah. A proč mi říká Johne? Aha už to chápu. Jsem zase další osoba, které patří tenhle sen. Je to zase jen další maska, kterou nosím. Tak kdo jsem asi tentokrát? Natáhl se přes bok loďky, aby se podíval na svůj odraz ve vodě. Čekal, že v zrcadle hladiny spatří neznámou osobu, ale k jeho údivu se tak nestalo. Osoba, kterou uviděl, mu byla blízká a znal ji dobře. Byl to on sám.


6. kapitola Mezi tím co Kevin snil, kuchař v léčebně sbíral informace. Nikdy se nezajímal o to, co se v léčebně děje. Vařil vždy jen jídla a nosil je Kevinovi. A to byl v léčebně jeho jediný úděl. Bylo mu divné, proč v léčebně dává jídlo jen jednomu pacientovi. Jakoby Kevin byl jediný v celé léčebně. Celý personál se skládal jen z několika mála lidí. Doktora, bachařů, pár zdravotních sester, které do léčebny přicházeli až ve večerní hodiny a samozřejmě kuchař sám. Jinak se zdálo, že se v léčebně točí vše jen kolem jednoho pacienta a to tedy Kevina. Kuchař se na nic jiného se nemohl ptát. Ale, dostával pravidelný plat, měl v léčebně svůj pokoj a jídlo. Kevin byl však jeho jediný přítel a záleželo mu na něm. Kuchař měl tu výhodu, že si ho na chodbách léčebny nikdo nevšimnul. Personál se mu buď smál anebo ho měl jen za člověka, který vaří jídlo. V očích všech byl jen nepodstatná a ubohá bytost. Jen Kevin ho viděl jinak. Proto se mu snažil pomoct. Nepozorovaně se na chodbách snažil poslouchat rozhovory personálu. Když došel až k laboratoři, zaslechl konverzaci dvou bachařů. „Klient, byl včera moc spokojenej, říkal doktor. Jenom ho sraly ty úpravy, které se musely udělat,“ řekl jeden z nich. „Prý začal pacient něco tušit, tak si teď doktor musí dávat pozor,“ promluvil druhý bachař. Kuchař slyšel úplně všechno, ale nerozuměl tomu. Potřeboval více informací, jenže bachaři ztichli, když chodbou procházel doktor. Kuchař se schoval do jednoho prázdného pokoje a pootevřenými dveřmi poslouchal dál. „Tak co, pánové?“ obrátil se doktor k oběma bachařům.„Je všechno v laboratoři připraveno na dnešní noc?“ „Ano, pane,“ odpověděli oba bachaři zároveň. Jeden z nich se začal doktora zvědavě vyptávat: „Co se dnes bude dít, pane? Bude to velkej masakr?“ Doktor se rozhlédl kolem sebe a pronesl: „Neměl bych tady o tom moc mluvit. Řeknu vám jen, že to bude stát za to.“ „A co pacient?“ zeptal se ten druhý bachař.„Říkal jste, že něco tuší.“ „Kevina nechte na mně,“ odpověděl doktor.„Je pravda, že jsem se obával toho, že něco ví, ale věří mi víc než sám sobě. Zdvojnásobím mu dávky léků a vše bude zase v normálu. A chci, aby aspoň jeden z vachařů hlídal jeho pokoj. Rozumíte?“ Oba kývli hlavou. „Musím jít, pánové, za chvíli přijde klient.“ To kuchaři stačilo a nepozorovaně vyšel z pokoje. Neslyšel už ale poslední věty, které doktor, připravený odejít, ještě špitl směrem k bachařům: „Dávejte si pozor na Koktala. Nelíbí se mi, jak se s Kevinem bratříčkuje. Myslím, že náš přítel z kuchyně nám něco tají. Zařiďte to. Diskrétně.“ Jedním okem na ně mrkl a šel chodbou dál. Díky vyslechnutému rozhovoru kuchař věděl, že je Kevin v nebezpečí. Prozatím neměl tušení, co s ním dělají, ale věděl, že nic dobrého. Zamířil do kuchyně chystat pro Kevina oběd. To ale nevěděl, že na něj už bachaři čekají. 17 ©Marek Hnila, CENA, 2016

Kevin se začal probouzet ze svého snu. Sedl si na okraj postele. Na čele neměl ani jednu kapku potu. „Dělám pokroky,“ řekl nahlas a zasmál se tomu. Pak už si jen v mysli pořád opakoval: Ten v tom snu jsem byl já, ten v tom snu jsem byl já….Pořád dokola, až někdo začal klepat na dveře. Byl to kuchař. Mlčky škvírou podával tác s jídlem. „Zjistil jsi něco, příteli?“ zeptal se Kevin a bral si talíř. Pohlédl na tác. Vedle pokličkou přikrytého jídla bylo něco, co Kevina velice rozrušilo. Byla to kapka krve. „Co se děje?“ zeptal se rozrušeně Kevin.„Stalo se ti něco? Mluv semnou!“ Kuchař ale neřekl ani slovo. Zvedl se a udělal několik kroků od dveří. Kevin se podíval škvírou a uviděl kuchařovu tvář. Byla celá zkrvavená. Z nosu mu ještě kapala krev. Ale nejvíc se Kevin vyděsil, když se podíval na kuchařova ústa. Jeho dolní a horní ret byly k sobě přišity. Teď už bylo Kevinovi jasné, proč nemohl mluvit. Kuchař se otočil, když viděl, že Kevin spatřil, co mu bachaři provedli a šel chodbou dál. Za to můžu já, pomyslel si Kevin. „Promiň, promiň, omlouvám se,“ volal své omluvy za kuchařem. Po tváři mu tekla slza. Omlouval se, i když viděl, že kuchař už dávno na chodbě není. Seděl opřený o dveře a plakal. Nemohl si odpustit, co způsobil.

7. kapitola Kuchař si v kuchyni stříhal stehy, kterými měl sešité rty. Cítil strašnou bolest, ale věděl, že musí říct Kevinovi pravdu. I když mu bachaři dali jasně najevo, ať s ním už nemluví, nechtěl, aby se Kevinovi něco stalo. Kuchař teď už věděl, že doktor Kevinovi nechce pomoci. Netušil co s ním doktor zamýšlí, ale pravdě byl už blízko. Musí říct Kevinovi, co slyšel na chodbě. Ale jak? Ptal se sám sebe. Teď mne budou bachaři sledovat. Budou dávat pozor, abych s Kevinem nemluvil. Musím něco vymyslet. Ublížili mně a nedovolím, aby ublížili i Kevinovi, řekl si. Položil nůžky a začal chystat Kevinovi večeři. Kevin seděl na posteli a utíral si slzy, když najednou někdo odemkl a otevřel dveře. Byl to doktor. Když ho Kevin uviděl, vyskočil z postele. „Co po mně chcete? Proč jste tak ublížili kuchaři? Vím, že v tom máte prsty!“začal na doktora křičet. „Uklidněte se, Kevine,“ snažil se jej doktor zase zklidnit. „Copak se stalo? Co je s kuchařem?“ Kevin mu sdělil, že před chvílí viděl kuchaře zbitého a znetvořeného. „To snad nemyslíte vážně? To udělali určitě bachaři. Jsou s nimi jen problémy. Nechám je odsud hned vyhodit. To vám slibuji, Kevine.“ „Opravdu je vyhodíte?“ ujišťoval se Kevin.


„Ovšem, hned jak půjdu od vás, tak si to s nimi vyřídím.“ Doktor se posadil na židli. „Tak už se uklidněte, Kevine. Kuchař bude v pořádku.“ „Dobrá, doktore,“ říkal Kevin, zatímco si sedal zpět na postel. „Vy byste mi nelhal.“ „Jistě, že nelhal,“ zareagoval okamžitě doktor na Kevinovu větu, která nebyla ani otázkou. Kevin se podíval doktorovi upřeně do očí. „Tak mi vysvětlete, co tady ti bachaři dělají?“ Na doktorovi bylo vidět, že na chvíli zaváhal, ale nakonec řekl: „Jsou tu kvůli bezpečnosti. Před týdnem jeden pacient utekl a na svobodě zabil několik lidí.“ Kevin měl ještě jednu otázku: „A co tu děláte vy, doktore? Vždy se vídáme pouze ráno, pokud nemám absurdní představu, že se mi udělalo líp.“ Doktor vyndal z kapsy léky. „Už vím, jak vás připravit o ty strašné sny, Kevine. Celou dobu jsme vám dávali příliš malé dávky léků. Místo jednou denně jste je měl dostávat dvakrát denně. Je to má chyba, Kevine. Kdybych vám dával správné dávky od začátku, mohl jste už být vyléčen a pryč odsud.“ „Opravdu?“ zeptal se nevěřícně Kevin. „Kevine, nikdy mi nešlo o nic jiného než o vaše zdraví. Jestli mi budete věřit, slibuji, že se už brzy dostanete na čerstvý vzduch.“ Natáhl ke Kevinovi ruku s prášky. Kevin pohlédl na léky a potom opět do doktorových očí. Doktor pokývl hlavou a řekl: „Věřte mi, příteli.“ Kevin si vzal léky a dal si je do úst. „Vím, že jsme si poslední dny moc nerozuměli,“ pronesl ještě doktor.„Ale taky vím, že teď už bude vše při starém.“ Usmál se a odešel. Kuchař spatřil doktora, jak vychází z Kevinova pokoje. Jeden z bachařů stál za dveřmi a, když doktor vycházel zamknul za ním Kevinův pokoj. Kuchař s tácem šel chodbou. Když se s doktorem míjeli doktor se na kuchaře ani nepodíval. Kuchař si dělal starosti, jestli je Kevin v pořádku, tak pospíchal ke dveřím, u kterých už stál bachař. Dohlížel na to, aby s Kevinem neprohodili ani slovo. Kuchař začal klepat na dveře a škvírou prostrkoval tác s jídlem. „Je mi to tak líto,“ řekl smutně Kevin a vzal si svou večeři. „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“ Kuchař toho nemohl moc říct. Věděl, že bachař poslouchá. Přes škvíru jen zašeptal: „Ddodobrou chuť.“ Kevin si tác vzal a řekl. „Je mi líto…“ To, ale bachař přerušil. „A dost. Žádné mluvení.“ Chytil kuchaře za oblečení a odtáhnul jej ode dveří.


Když to Kevin uviděl škvírou, začal křičet na bachaře, ať nechá kuchaře na pokoji. Bachař však Kevinovým slovům nevěnoval pozornost. „Nech ho, nech ho nebo přísahám, že tě zabiju.“ Bachař udeřil kuchaře do břicha a ten se svalil na zem. Pak se vrátil hlídat dveře. Kuchař se ještě chvíli v křečích svíjel na zemi. Po chvíli bolest odezněla a kuchař nabral dost sil na to, aby vstal a odbelhal se chodbou pryč. Kevin to sledoval. Nemohl udělat vůbec nic. Poprvé za dobu strávenou v léčebně cítil něco jiného než strach. Bylo to silnější a byl tím plný. Byl to vztek. Měl vztek na bachaře, který ublížil kuchaři. Měl vztek na sebe za to, že nemůže nic udělat. Připadal si jako malá myš zamčená v krabici, která se nemůže dostat ven, protože kolem krabice neustále hlídají kočky. Nedají mu spát. Měl toho všeho dost. Cítil se bezmocný. Zuřil. Převrhl stůl. Začal mlátit do stěn. Bušit do dveří a nadávat bachaři, který byl za nimi. Nakonec popadl tác s jídlem a vztekle ho mrštil proti zdi. Sedl si na postel. Dýchal zhluboka a snažil se uklidnit. Náhle pohlédl směrem k převrhnutému tácy. Uviděl něco mezi kousky jídla a rozbitým talířem. Nějaký list papíru. Vstal aby se podíval blíž. Bylo na něm něco napsáno. Najednou pochopil. Kuchař mu do jídla schoval dopis, který napsal. Stálo vněm: Drahý příteli, omlouvám se, že ti píši takhle, je to ale nezbytně nutné. Sledují mě. Nechtějí, abych s tebou mluvil o tom co se tady děje. Ale takhle už to nejde dál. Dnes jsem se díval po léčebně, jak jsi mě požádal. Zaslechl jsem rozhovor doktora s bachaři, povídali si o tvé dnešní noci. Děje se zde něco špatného. Doktor není takový přítel, za jakého ho považuješ. Myslím, že ti nechce pomoct v tvé léčbě, právě naopak, chce, abys tady z nějakého důvodu zůstal. Říkal, že ti zdvojnásobí dávku léků. Nejspíš chce, abys zapomněl na to, kým jsi a poslouchal jeho rozkazy. Nesmíš mu věřit, Kevine! Už musím přestat psát. Léčebna není bezpečné místo. Slibuji ti, že udělám vše, abych tě odsud dostal. Vše už mám naplánováno. Dnešní noc musíš ještě vydržet, ale už brzy utečeme. Dnes ještě buď silný, příteli. Tento dopis znič. Oni nesmí tušit, že se o něco pokoušíme, nebo nás zlikvidují oba.

Kevin si nechtěl připustit, že doktor by byl něčeho takového schopen. Ríkal, že mu jde jen o to, aby se Kevin vyléčil. Utéct z léčebny by znamenalo zradit doktorovu důvěru. Co když má kuchař pravdu? S těmi léky se nemýlil. Potřeboval větší důkaz než jen kuchařův dopis. Kevin to musel vědět s naprostou jistotou. Dopis roztrhal a spláchl do záchodu. Potom si šel vyčistit zuby a lehnout. Chtěl, aby už byl zítřek a aby měl celou noc za sebou. Zavřel oči a spal. Zdál se mu sen jako každou noc. Tentokrát seděl sám v autě a jel po dálnici. Venku pršelo a byla tma. Skoro ani neviděl na cestu a nevěděl, kde je jeho cíl. Najednou se ve zpětném zrcátku zablýskla světla jiného automobilu. Řítil se přímo za ním. Kevin přibrzdil a chtěl auto nechat projet. To, ale ještě netušil, co chce řidič automobilu provést. Auto vjelo do vedlejšího pruhu, jako by přece jen chtělo Kevina předjet. Když byla auta vedle sebe, Kevin se podíval na řidičovu tvář a řidič zase na něj. Náhle řidič strhl volant a narazil do Kevinova auta, které se přitisklo na svodidla. Kevin poznal, že je v nebezpečí. Dupl na plyn a snažil se odtrhnout od svodidel, ale to mu řidič nedovolil. Opět do něj z boku vrazil a nechtěl ho pustit. Kevin nemohl nic dělat, ale nechtěl se vzdát. Poprvé se ve svém snu rozhodl bojovat. Bohužel všechno jeho úsilí bylo


marné. Svodidla končila a za nimi byl hustý les. I přes úsilí vymanit se z pasti věděl Kevin, jak vše dopadne. Ve velké rychlosti řidič vytlačil Kevinovo auto ze silnice. Jeho auto letělo vzduchem proti stromu. Náhle se Kevinovi celý sen zastavil. Tohle už Kevin zažil. V hlavě se mu odemkla část vzpomínky z jeho autonehody. Pohlédl vedle sebe. Už neseděl v autě sám. Na sedadle vedle něj seděla překrásná blonďatá dívka. Poznal ji. Jednou už o ní snil. Jeho sen se začal hroutit. Na jeho hlavu to byl až příliš velký nápor. „Vzbuď se!“přikázala mu. Začal otvírat oči, ale byl jako slepý. Viděl rozmazané obrysy postav. Nedokázal je rozeznat, ale slyšel je. „Začíná se probouzet. Honem, udělejte něco. Nesmí se vzbudit.“ Hlas další postavy, která promluvila, mu nebyl neznámý. „Dejte mu narkózu. Hned!“ Jeho oči opět upadaly do tmy. Ten hlas si ale pamatoval. Byl to hlas někoho, koho doteď považoval za přítele. Někoho, v koho měl důvěru a myslel si, že on má důvěru v něj. To se ale Kevin mýlil.

8. kapitola Kevin otevřel oči a začal se rozhlížet. Ležel na své posteli. Pokoj byl uklizený, ale doktor tam nebyl. Kevin měl obvázanou ruku. Nemohl si vzpomenout, kdy mu ji obvazovali. Pamatoval si pouze hlas. Sedl si a začal se protahovat. Měl už dost těch snů, chtěl se jich jednou provždy zbavit a chtěl se jich zbavit ještě ten den. Tušil, kdo zná odpovědi na otázky, jež si pokládal a hodlal tyto odpovědi získat za jakoukoli cenu. V té chvíli ještě nevěděl, že ta cena bude cenou nejvyšší. Z chodby byl slyšet křik. Kevin se utíkal podívat škvírou, aby zjistil, co se děje. Na chodbě u dveří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN se doktor s někým hádal. Muž byl otočen a nebylo mu vidět do obličeje. Vedle něj stáli ještě dva muži, kteří jej nejspíš hlídali, protože se v hádce toho muže zastávali. Hádali se o nějakém obchodu. Doktor nakonec prohlásil, že konverzaci by měli dokončit v jeho kanceláři. Muž na okamžik pohlédl na Kevinovy dveře od pokoje. Kevin nevěřil vlastním očím. Náhle měl důkaz, který hledal. Ten muž byl řidičem, jenž ho ve snu srazil ze silnice. „Už tu nemůžu déle zůstat,“ pomyslel si. „Netuším, co se tady děje, ale chci pryč.“ Kuchař se blížil ke dveřím, u kterých stál bachař. „Dnes, žádné vybavování. Jen mu podej tác a běž. Nebo ti to včera nestačilo?“ Kuchař mlčky podával škvírou, Kevinovi tác s jídlem. „Moment, moment, moment…“ Bachař chytil kuchaře za rameno. „Co to tady máme? Podej mi to!“ Kuchař s Kevinem se na sebe škvírou podívali. „Hej, seš hluchej, kuchaři?! Povídám podej mi ten tác.“ Kuchař mu vyhověl. „Takže, co to tady máme?“ Bachař odkryl pokličku. 21 ©Marek Hnila, CENA, 2016

„Á, buchty. Ty mám rád. A jsou čerstvě upečené. Doufám, že by ti nevadilo, kdybych ochutnal.“ Pohlédl na kuchaře, ale ten mlčel. „A tobě?“ Zvolal do škvíry, ale nikdo neodpověděl. „Máte ze mě oba respekt, že? “ zasmál se bachař. Podíval se na buchty, jednu si vybral a kousnul do ní. Kevin věděl, že kuchař do jedné buchty ukryl další dopis. Teď oba mlčeli a doufali, že bachař si nevybral tu správnou. „No, kuchaři. Možná jsem tě opravdu podcenil.“ Položil okousanou buchtu zpátky na talíř a přikryl pokličkou. Podal tác škvírou. Kuchař se otočil a odešel. Kevin si v zápětí sedl na postel a začal rozlamovat buchty. Místo náplně našel v jedné dopis obalený v alobalu. Ve něm stálo, že večer kuchař tajně sledoval Kevinův pokoj . Byl zvědavý a chtěl vědět, co doktor s Kevinem udělá. Stálo tam, že v noci, když Kevin spal, kuchař viděl, jak ho převážejí z jeho pokoje do laboratoře. Do dveří, které byly naproti Kevinovu pokoji. Byla to místnost s nápisem na dveřích VSTUP ZAKÁZÁN. Co se tam ale dělo, to kuchař nevěděl. Dále psal, že dnes doktor nečekaně vyhlásil pro všechny zdravotní sestry volno. Netušil co tím doktor zamýšlí, ale hrálo jim to do karet. Utéct z léčebny bude jednodušší, když ji bude hlídat jen hrstka bachařů. Psal, že k večeru přijde kuchař za Kevinem a utečou spolu. Když Kevin dopis dočetl, opět ho zničil. Takže večer mě odvezli z pokoje, řekl si v duchu. Je to moc informací najednou. Potřeboval bych všechny kousky skládačky složit, aby to dávalo smysl. Ne, nemám čas. Musím se soustředit na útěk. Mezitím si kuchař opakoval svůj plán, jak dostat Kevina ven. Za Kevinem přišel doktor. Kevin na to byl připraven. Věděl, že nesmí říct, co v noci slyšel a co ví. Doktor mlčky usedl na židli. „Jistě vás zajímá, proč máte obvázanou ruku,“ ozval se po krátké chvíli. „To se mě ani nezeptáte, co se mi zdálo?“ pokrčil Kevin rameny. Doktor se ani nenamáhal s odpovědí na Kevinovu otázku. „Podívejte se, Kevine,“ pokračoval, „včera v noci jste měl záchvat. Začal jste sebou házet, rozbil jste sklenici a pořezal se o její střep. Ze spánku jste říkal hlouposti. Váš stav se nelepší. Právě naopak. Musím vám bohužel sdělit, že vás musíme převést do jiné léčebny. Zítra pro vás přijdeme. Rozumíte tomu, co jsem vám řekl?“ Kevin kývl hlavou. Věděl, že jestli dnes neuteče, tak zítra nebude žádný převoz do jiné léčebny. Věděl, že se ho doktor chce zbavit. Pro to, kolik toho ví. Mohl sis vymyslet lepší pohádku než jinou nemocnici, pomyslel si. Doktor vstal a zamířil ke dveřím. „Dnes jste se nezeptal, co se mi zdálo a dokonce ani prášky mi nedáte, doktore?“ zkusil to ještě Kevin. „Teď už nebudou třeba.“ Doktor vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře.


9. kapitola K večeru v celé budově léčebny zůstalo jen pár lidí. Kuchař se držel svého plánu a šel do řídící místnosti. Když naposledy musel uklízet střepy z Kevinova pokoje, bral si klíče od dveří přímo z řídící místnosti. Blížil se k řídící místnosti. Zaklepal na dveře. Věděl, že se ho bachař nebude bát a že půjde otevřít. „Kdo je tam?“ „Ttady jje kuku…“ Bachař hned poznal, o koho se jedná. „Na tohle nemám čas.“ Otevíraje dveře. „Co tady chceš, Koktale?“spustil bachař. „Minule ti to nestačilo? Vidím, že sis dal práci všechny ty nitě přestříhat,“ začal se smát. Kuchař vytáhl nůž z kapsy a bodl bachaře do stehna. Ten začal křičet bolestí, ale kuchař mu stihnul zakrýt pusu rukou. Pustil nůž a sáhl po teserové pistoli, kterou měl bachař v pouzdře. Přitlačil ho ke stěně a střelil ho pistolí do krku. Zatímco se bachař svíjel na zemi, vzal kuchař klíč od pokoje. Vyběhl z řídící místnosti a utíkal chodbou přímo ke Kevinovu pokoji. U dveří stál další bachař. Když zahlédl kuchaře ani se nezalekl. „Co ty tu děláš?“ Kuchař se přibližoval s pistolí za zády. „Slyšíš? Co tu děláš?!“ Zvolal bachař a začal sahat po pistoli. Na to kuchař rychle zareagoval. V mžiku namířil a vpálil do něj. Kevin v pokoji uslyšel křik. Kuchař odemkl dveře a otevřel. Když ho Kevin uviděl, měl rád, že splnil to, co slíbil. „Tttak pojď, mizíme,“ řekl kuchař a oba vyběhli z pokoje. Utíkali chodbou a Kevin pohlédl na dveře s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN. Zastavil se, ale kuchař ho pobízel: „Nnna co čekáš? Ppoběž, tudy se dodostaneme vven.“ Ale Kevin nemohl hned odejít. Musel se dozvědět pravdu, kterou hledal. „Musím to vědět,“ pronesl a pohlédl na kuchaře. Kuchař se ho snažil přesvědčit: „Nnnedělej tto Kkevine, už sis vvytrpěl dost. Cenna tvého života je ppříliš vvvelká. Tteď mmáš možnost začít znznovu. Pprosím, Kevine, uuteč.“ „Cena mého života nestojí za nic, pokud nevím, kdo jsem,“řekl Kevin. „Možná máš pravdu a měl bych začít od začátku, ale jsem už příliš blízko. A potřebuji to vědět. Jestli semnou nechceš jít, nemusíš.“ Kuchař k němu přišel blíž a pohlédl mu do očí: „Nna to už je popozdě. Popomůžu ti získat to, co chceš.“ 23 ©Marek Hnila, CENA, 2016

Oba vtrhli do doktorovy kanceláře. Doktor seděl za svým stolem. Četl si nějaký časopis. Když kuchař a Kevin rozrazili dveře, lekl se. Kevin využil doktorova překvapení a rychle obešel stůl. Popadl lampu stojící na stole. „Jak jste se…“ stihl ještě doktor říct před tím, než ho Kevin udeřil lampou do hlavy. Větu však nedokončil a následkem úderu upadl do bezvědomí. Vzbudil se přivázaný k židli ve středu místnosti své kanceláře. Kevin na něj mířil pistolí, kterou našel v jeho stole. „Tak, doktore, vidím, že jste velice překvapen. A teď už žádné lži. Žádné pohádky. Řekněte mi celou pravdu. Co se mnou každou noc děláte? Dnes jsem viděl muže na chodbě, jak se s vámi hádá. Jeho tvář jsem poznal z mého posledního snu. Byl v tom snu řidičem a snažil se mě zabít. Pak jsem se začal probouzet a uslyšel váš hlas.“ Kevin namířil zbraní doktorovi na hlavu. „Řekněte mi to, doktore, chcete-li přežít.“ „Tohle vám neprojde,“ řekl doktor, který se zatím vzpamatoval.„Ani vám, Koktale,“ pohlédl na kuchaře, který stál u dveří kanceláře. „Copak Vám něco scházelo? Měl jste tady vše, co jste potřeboval. Peníze, jídlo, pokoj. Chápete, že když se vrátíte do normálního světa tak Vás ukamenují?“ „Co tím myslí?“ Zeptal se Kevin s údivem kuchaře. „No jen mu to řekněte. Nebo se stydíte?“ Pokračoval doktor. „Co mi má říct? O co tady jde?“ Kuchař stále mlčel. „Tady Váš přítel je několika muži hledán za vraždu. Údajně prý zabil jednoho muže v baru. Nějakého Sidnyho Kofaxe. Prý tam oba nasávali a najednou Sidny se začal smát jeho koktání. Kuchař mu řekl, že je ubohý parchant. Sidny byl opilec a rváč. Pry vytáhl na koktala nůž a začali se prát. A ten rozbil Sidnymu hlavu flaškou whiskey. Porota se na základě důkazů shodla na tom, že to byla sebeobrana. Ale Sidnyho kámoši to vidí jinak. Pronásledovali koktala a až ho konečně chytili, dali mu co proto. Zmlátili ho do bezvědomí. V tom městečku, kde se to stalo, měla Sidnyho spousta lidí ráda. I když to byl opilec a sem tam se s někym v baru porval, byl pořád oblíbenější než tento koktavej parchant. Tak jsem mu nabídnul práci kuchaře tady v léčebně. Žil tady a nic mu nehrozilo. Samozřejmě, že zde se mu taky každý posmíval, ale tam venku ho chtějí zabít. Kdyby se vrátil zpátky, zcela jistě by ho Sidnyho příznivci zamordovali. Bylo to buď zesměšňování anebo smrt. Nabídnul jsem mu tedy práci a bezpečí, ovšem pod jednou podmínkou. Nikdy se nesměl zajímat o to co se tady děje. Jedna jediná podmínka. Muselo přijít varování, když jsem zjistil, jak s vámi stále mluví. Sešili mu rty k sobě. A i přesto vám pomohl. Jsem ohromen.“ Kevin se otočil na kuchaře. „Je to pravda?“ „Aano je. Aaale bbylo to v sebeoobraně. Chtěli mě z zabít. T tady mi nic nehrozilo.“ „Mohl si tady zůstat a nemusel si riskovat. Tak proč jsi mi pomohl?“ „T to jje jednoduché. Jsi je jedíný kokomu na mně kdy zá záleželo.“ „Ó jak dojemné.“ Řekl doktor. 24 ©Marek Hnila, CENA, 2016

Kevin se otočil zpátky a doktora praštil hlavní zbraně tak silně, že doktor přivázaný k židli upadl na zem. „Mluvte! Kam jste mě každou noc převážel, když jsem spal?“ zakřičel Kevin a doktora křičícího bolestí zvedl i se židlí ze země. „Nikdo vás neuslyší, doktore. Můžete se z toho dostat živý, když mi odpovíte na otázky,“ přitiskl zbraň na jeho spánek. „Dobře, dobře. Řeknu vám vše, jen mě nechte naživu,“ soukal ze sebe doktor. Bylo na něm vidět, že si chce zachránit kůži. Mluvil tedy dál: „To, co tady skutečně děláme, je obchod. Jde ve skutečnosti o zážitek. Klienti, kteří k nám přijdou, mohou prožít něco, po čem touží. Díky naší společnosti každý, kdo zaplatí, může spáchat zločin, za který není odsouzen ani trestně stíhán.“ S každým doktorovým slovem Kevin tiskl zbraň k jeho spánku silněji a silněji. „Nerozumím tomu! Jaký zločin!?“ křičel na doktora. „Ten nejvyšší zločin, Kevine. Vzít někomu život,“ řekl doktor a pokračoval dál: „Chápu, že jste zmatený, ale nebojte se. Za chvíli už vám bude vše jasné. Každý klient, který má neukojitelnou touhu zabít někoho blízkého nebo třeba i někoho neznámého sem přijde a sdělí nám informace o své oběti. Řekne nám, jak vypadá člověk, kterého chce zabít nebo donese fotky či videa. Popíše nám, jak by si zážitek představoval. Místo, počasí i způsob, jakým chce svoji oběť zabít. Na základě jeho výpovědi naprogramujeme virtuální simulaci a připojíme klienta do děje. Bohužel pro vás, aby byla simulace kompletní, potřebujeme dvě samostatně myslící osoby. Vraha a oběť. Vrah v simulaci ví, o co jde a soustředí se jen na zabíjení. Oběť musí být zmatená a nesmí vědět, že je v simulaci, aby měla strach. První osobou byl klient, který byl vždy vrahem a druhou musel být někdo, komu byla celá existence tohoto projektu zatajována.“ „Já,“ přerušil Kevin doktora. „Samozřejmě,“ reagoval doktor. „Nikdo by nechtěl být oběť. Nikdo by nechtěl podstoupit takovou bolest, jakou je smrt a zažívat ji každý den, aby to jiným lidem přinášelo potěšení. A pak jsme našli vás. V hořícím havarovaném autě. Dostali jsme vás z plamenů předtím, než auto explodovalo. Všech dokladů, které jste měl u sebe, jsme se zbavili. Následky po nehodě způsobily ztrátu paměti a my jsme měli to, co jsme potřebovali. Řekl jsem vám, že vaše sny jsou následkem poranění hlavy. Že vám chci pomoci?! Chci vás zbavit toho všeho utrpení?! Tak naivně jste mi věřil každé slovo. Pořád jste mluvil o své minulosti a o tom, že si chcete vzpomenout. To jsem nemohl riskovat. Začal jsem vám dávat pravidelně léky, které měly způsobit absolutní ztrátu identity. Léky účinkovaly jen ve fázi, kdy jste byl v simulaci, ale kdybyste je bral dlouhodobě, způsobily by vám trvalé následky. Nevím, co jsem udělal špatně. Každý den jsem vám je poctivě dával. Včera jsem dokonce zdvojnásobil vaši dávku, a vy přece stojíte přede mnou a mluvíte o své minulosti. Včera v noci jste se ze snu dokonce probouzel, ještě předtím, než vás klient stihl zabít. Vzpomněl jste si totiž na svoji nehodu, že je to tak? Při probuzení jste v laboratoři házel rukama a pořezal jste se. Nevím, kde jsem udělal chybu…“ „Před několika dny jsem vaše prášky přestal brát,“ naklonil se Kevin k doktorovi. „Věřil jsem vám, ale po těch prášcích jsem se cítil mizerně. Jsem příliš tvrdohlavý doktore, víte? Vaši léčbu jsem pokládal za špatnou. Díky bohu za to. Vždy jsem si je vzal, položil pod jazyk, a když jste odešel, vyplivl jsem je.“ „To není možné,“ podivil se doktor. „Myslel jsem si, že mi naprosto věříte. Získával jsem si vaši důvěru.“


„Neříkám, že jsem vás nepovažoval za přítele. Říkám jen, že jsem začal pochybovat o vaší léčbě. Hrál jste to na mě bravurně, doktore. Ale nakonec jsem Vás dostal.“ Pousmál se Kevin s převahou. „Tak dál, doktore. Řekl jste mi, že jsem byl vaše pokusná krysa. Já vám věřil a vy jste mě jen využíval, ale proč? Co jste tím dokázal!? Vaším programem uspokojíte touhy sta, pět seti, možná i tisícovce lidí, ale zkazíte tím život jednoho člověka. Nikdy vám neodpustím za to, co jste mi vzal! Cenu mého života!“ křičel doktorovi do ucha. Znovu na něj namířil zbraň a chystal se stisknout spoušť. „Neumíte si vůbec představit, o co tady jde!“ rozkřikl se náhle na Kevina doktor. „Nejde o hloupou zábavu, kterou chtějí lidé provádět pořád dokola. V každém z nás je něco, co prahne po zabíjení. Nedělám z lidí zrůdy. Jen jim dopřávám uspokojení z něčeho, co by za jiných okolností prováděli v reálném životě. V simulaci, při níž jste byl zastřelen v autobuse, byl vrahem muž, který zamnou přišel s tím, že jeho manželka ho podvádí. Řekl mi, že delší dobu ho pronásleduje myšlenka, která mu říká, aby ji zabil. Slíbil jsem, že mu pomůžu. Ten den jsme v laboratoři jeho a váš mozek připojili do simulace. On byl vrah a měl za úkol vás zabít. Vám jsme naprogramovali tvář jeho ženy. Když jsem s vámi mluvil další den, téměř jste to uhodl. Zakázal jsem vám o tom dál přemýšlet, ale vy jste si nedal říct, že ne?“ Kevin se na chvíli odmlčel a pak spustil: „Den na to se mi zdálo, že jsem měl tvář exekutora Lewise. Vzpomněl jsem si, že jeho tvář jsem už někde viděl.“ „Ano, vrahem byl George Buttler,“ navázal na Kevina doktor. „Když za mnou přišel poprvé, brečel a říkal, že kvůli dluhům mu exekutorská komora vzala vše, co měl. Nejdřív to začalo nábytkem, potom si vzali i dům. Nakonec od něho odešla i žena s dítětem. George za mnou přišel, že chce skoncovat se životem, ale předtím chce zabít muže, který mu vše vzal. Exekutorskou komoru vedl Robert Lewis. Řekl mi, že když mu pomůžu dopřát si potěšení zabít ho, bude to poslední špatná věc, jakou ve svém životě udělá. Bohužel své poslední peníze utratil za naše služby. Včera byla v televizi zpráva o tom, že skočil z mostu.“ „Věděl jste, že to jsou jeho poslední peníze a nechal jste ho spáchat sebevraždu?“ přerušil doktora Kevin. „Kdybych mu neposkytl ten zážitek, jistě by Roberta Lewise vzal do pekla s sebou,“ odpověděl doktor bez zaváhání. „Nedal jste mu na vybranou!“ vykřikl Kevin. „Byl to nemocný člověk, podívejte se do mého pracovního stolu!“ rozkřikl se na Kevina doktor. „Jsou tam všechny záznamy. Co jsem udělal, bylo správné!“ „Nezáleželo vám na tom, jestli si něco udělá. Šlo vám jen o peníze. Že je to tak, doktore?“ „Nelituji ničeho, co jsem udělal,“ oznámil doktor už klidným hlasem. „Dokonce ani toho, že jsem vás sem přivedl. Dělal jsem lidi šťastnými, pozitivními. Chtěl jsem svět bez vražd a násilí. Svět, ve kterém se nikdo nebojí vyjít večer ven. Takový svět jsme mohli mít. To vše jen za cenu jednoho bezvýznamného muže, o kterém nikdo neví, že existuje. Muže bez jména, bez přátel a bez rodiny. Kdybych vás zítra odstranil, tak jak jsem měl v plánu, nikdo by vás nepostrádal. Nikdo by neuronil ani slzu. Svůj život jste si už prožil, Kevine, další šanci si nezasloužíte.“ „Poslední otázka,“ řekl Kevin, odjistil svou zbraň a přitiskl ji tvrdě k doktorovu spánku. „Včerejší noc, předtím než jsem se probudil v laboratoři, jsem viděl ženu. Měla blonďaté vlasy a byla velice krásná. 26 ©Marek Hnila, CENA, 2016

Jednou jsem v pokoji usnul. Teď už vím, že to byl opravdový sen. Byli jsme na loďce a smála se, ale včera jsem si v autě vzpomněl na svoji nehodu a ona seděla vedle mě. Kdo je to?“ Doktor sklopil hlavu. Řekl: „To byla vaše žena.“ Kevin sklonil pistoli. Byl zaskočen. „Byla v autě při nehodě?“zeptal se doktora, ten ale mlčel. „Ptám se, byla v autě!?“ vykřikl a chytil doktora pod krkem. Doktor stále mlčel. „Tak byla v tom autě!!!?“ Zakřičel Kevin, upustil zbraň na zem a chytil doktora oběma rukama pod krkem. Když doktor pořád nechtěl odpovědět, udeřil ho pěstí do obličeje. S hněvem v očích pak shodil doktora na zem. Kuchař to u dveří pozoroval, ale nechtěl do toho zasáhnout. Kevin doktora tloukl do obličeje a stále opakoval větu: „Byla má žena v tom autě!?“ Doktor cítil velkou bolest. Když Kevin viděl, že chce doktor promluvit, přestal ho bít. „Zabijete mě, když vám to řeknu,“ pravil doktor hned potom, co vyplivl krev z úst. Kevin si utřel pěsti od krve do kalhot a řekl tiše: „Zabiju tě, když mi to neřekneš.“ „Horní šuplík v mém pracovním stole. V kapse mám klíč.“ Kevin vyndal z doktorové kapsy klíč a šel ke stolu. Odemkl horní zásuvku a vytáhl na stůl vše, co tam našel. Byl tam celý Kevinův spis za dobu strávenou v léčebně. Záznamy o klientech, kteří zaplatili zabíjení v programové simulaci i záznamy o obětech. Byla tam fotka muže z autobusu i jeho ženy, kterou Kevin představoval v simulaci, dále fotky George Buttlera, exekutora Roberta Lewise i fotka muže, jenž Kevina vytlačil v posledním snu ze silnice. Tentýž muž křičel na doktora na chodbě, protože nemohl dokončit své zabití, když se Kevin probudil. Byly tu také všechny záznamy o tom, co se Kevinovi dělo po celou dobu v léčebně. Pod tím vším však bylo ještě něco. Byl tam občanský průkaz. Byl celý ohořelý, a když ho Kevin otevřel, viděl, komu patří. Jeho spodní víčka začaly smáčet slzy. V průkazu stálo jméno „Tereza Michlová“. Pohledem na její fotku poznal, že je to blonďatá dívka z jeho vzpomínek, jeho žena. Ohořelý průkaz tiskl pevněji a pevněji. Po tvářích mu tekly slzy a v srdci měl jen nenávist. Položil průkaz zpět na stůl a šel zvednout svoji pistoli. Když ji ze země zvedl, namířil ji na doktora, který stále ležel svázaný na zemi. Kevin si utřel slzy z očí, aby viděl a mohl zaměřit zbraň na doktorovu hlavu. „Nechal jste ji tam uhořet a z auta jste vytáhl jen to, co jste nejvíc potřeboval,“ obvinil doktora. „Nejste člověk. Vy jste zrůda. Byla úplně nevinná a vy jste ji tam nechal umřít v bolestech.“ Doktor se s krví v ústech snažil promluvit: „Já nejsem vrah, to vy! Řídil jste opilý a vyjel ze silnice. Následkem toho jste zabil dva lidi.“ „Dva?“ otázal se Kevin překvapeně. „Ve vašem autě nebyla jen vaše žena,“ pokračoval doktor. „Na zadním sedadle seděla vaše šestiletá dcera. Zabil jste je obě a vinu můžete přičíst jen sám sobě. Vrahu!“


Kevin zbraň sklonil. Vzpomněl si na nehodu. Viděl, jak sedí v autě a jede po dálnici. Vedle něj seděla jeho žena a za ním si na zadním sedadle hrála jeho dcera „Měla jsem řídit já,“ promluvila Tereza směrem ke Kevinovi. „Viděla jsem, že jsi na svatbě pil pivo. Nechceš zastavit? Já to vezmu za tebe.“ „Nesmysl. Zvládám to,“ odpověděl sebejistě Kevin. Blížila se zatáčka, z níž se vyřítilo auto. Kevin nevěděl, kam má uhnout. Stočil volant ven ze silnice. Auto nabouralo přímo do stromu. To byl konec Kevinovy vzpomínky. „Já je zabil,“ otočil se Kevin ke kuchaři. Přiložil pistoli ke své hlavě. „Ne!!!“ vykřikl kuchař a vyběhl ode dveří ke Kevinovi. „Mám strach.“ Řekl ještě Kevin, zavřel oči a než ho kuchař stačil zastavit, stiskl spoušť. Bezvládné tělo dopadlo na zem hned vedle doktora. Kuchař se chytil za hlavu. Zvedl Kevinovu pistoli a namířil ji na doktora. „Blahopřeji, ddodoktore, nnakonec se vám ppovedlo ho zničt. Ale nneradujte se. On vám ddokázal, že nenení tím, za koho ho považujete. Dddokázal, že je mnohem lepší ččlověk, než jste vy.“ „A co vy?“ Řekl doktor z posledních sil. Kuchař věděl, že jestli doktora nechá žít, najde si doktor jiného Kevina a pak dalšího a dalšího a nikdy to neskončí. „Já? Jjá ttataky nejsem tím, za koho mě považujete.“ A kuchař do ležícího doktora vystřílel celý zásobník. Bylo dokonáno. Kuchař tam nechtěl Kevinovo tělo nechat. Vynesl jeho tělo z léčebny ven a vrátil se zpátky. Bylo mu jasné, že nemůže dopustit, aby všechny důkazy o Kevinovi a o celém doktorově projektu někdo našel. Věděl, že by někdo mohl projekt znovu obnovit. Šel tedy do kuchyně a urazil potrubí přívodu plynu. Pak už jen nechal puštěný vařič a utíkal ven do bezpečí. Venku stálo doktorovo auto. Tělo položil na zadní sedadlo a odjel. Když byl s autem daleko za městem, uviděl ve zpětném zrcátku záři. Byl to výbuch, který zničil budovu léčebny. Nevěděl, jestli to, co udělal, bylo správné, ale udělal to, co za správné považoval. Na místě, kde měl Kevin autonehodu, vykopal kuchař hrob. Pohřbil Kevinovo tělo na místě, kde zemřela jeho žena a dcera. Věděl, že takhle by to Kevin chtěl. Sedl si zpátky do auta a pustil zprávy v rádiu. „…Únik plynu zavinil obrovský výbuch staré léčebny. Tato léčebna byla již několik let zavřená vládou za nezákonné testování na lidech. Veřejnosti byl přístup do léčebny zakázán a vládou byl tento prostor hlídán, proto je záhadou, že se v sutinách našlo i několik těl, které se kriminalisté budou snažit dále identifikovat. Vláda, ohledně případu, odmítla vypovídat…“ Kuchař si náhle uvědomil, jak velký může ještě doktorův projekt být. Může za tím být celá vláda. Co když byl tohle jen začátek? „A co bude teď? Jsem venku“ pomyslel si. „Oni to zjistí. Zjistí, že teď jsem zase zranitelný. Budou mne pronásledovat jako před tím. Najdou mne. Ale tentokrát mě určitě zabijí. Musím něco vymyslet. Musím se nějak začít bránit.“ Pohlédl na sedadlo spolujezdce. Ležel tam Kevinův spis z léčebny. Vzal si spis do rukou a otevřel jej. Na první stránce byl velký nápis. „Projekt CIRO.“ 28 ©Marek Hnila, CENA, 2016

KONEC

Uhodli jste hádanku? …jsem Smrt.

Díky moc za to že jste, a že jste si udělali čas na tuto knihu. Marek Hnila 29 ©Marek Hnila, CENA, 2016

Marek Hnila Cena 1 Marek Hnila, CENA, 2016

Recommend Documents