Prohrábnu si kapsy, prachy dneska mám po úspěšným včerejšku, jsem bohatej, dneska to možná bude slabší, ale třeba ne, jenže je brzo, pro tyhle věci je ještě moc brzo, tak jen tak courám po městě, není co dělat, a když jdu okolo, zapadnu dovnitř, tam cinkání automatů, barevný světýlka, koupím si kolu a rozměním pětikilo. Zkusím to. O nic nejde. Jestli se to povede, bude to bezva, a když ne, o nic přece nej... „Hele
ty
zmrde,
nedlužíš
mi
náhodou
něco?“
zrovna
tenhle
přičmoudlej kretén, „Co jako?“ ptám se, i když vím, vím, je to on, kdo mi včera dohodil ten kšeft, měli jsme se potom sejít, jenže mně už se pak nechtělo a já si teď ze všech pitomejch heren, co jich tu je, vyberu zrovna tuhle. Chytí mě pod krkem a přimáčkne ke stěně: „Mám tě zabít?" myslí to vážně, je snad úplně zfetovanej, a hned barman: „Vy dva, vypadněte, jděte se rvát ven!“ pod pultem má baseballovou pálku, jednou se s ní vrhnul do rvačky mezi kluky, co se mu tu prali, ti už se pak dál neprali, měli přeražený žebra a leželi na chodníku než je benga sebrali, já tomu tenkrát ušel, musel jsem si zrovna odběhnout, „Kolik?“ povídám radši. Jen natáhne ruku a já vím a strčím mu do dlaně složenej litr. Sebere ho, ještě mě praští do prsou a hned vypadne. Kdyby se chtěl cestou někde přerazit. Vlítnout pod auto nebo tak něco. V tom stavu v jakým je, by to nebylo nic těžkýho. Nebo se domluvíme s kámošema, počkáme si na něj a pořádně ho poučíme. Barman se pořád na mě dívá, co jako budu dělat, jeho pohled je divnej, už jsem to jednou zažil a nechtěl bych si to zopakovat, naštěstí musí obsluhovat,
nastrkám svý rozměněný pětikilo do Daytony.
A
zmáčknu tlačítko. Míň než litr nevybírám. Tady to můžu ovlivnit. Mám to ve svejch rukách. Já. Já. Teď to ovlivňuju. Na chvíli na všechno zapomenout. Něco se děje. Aspoň se něco děje.
Vždycky se něco dělo. I na gymplu, kam jsem šel už jako sirotek. Teda jako poloviční sirotek. O prázdninách táta umřel. Jednou takhle seděl za svým ředitelským stolem a najednou pic! ležel a bylo po něm. Infarkt, jak potom říkali. Ani nemuseli volat doktora, byl hned hotovej. Ale stejně ho volali. Nějak mi to bylo jedno. Táta byl pořád v práci, založil si se svym kámošem firmu a vydělával těžký prachy. Moc jsem ho neviděl. Skoro vůbec jsem ho neviděl. Jenom mámu, a tý mi bylo líto. Ji jsem měl moc rád a pořád mám. S tátou se hádali, slyšel jsem je. Máma byla doma a táta pořád v práci. Dával mámě peníze, ale ona chtěla jeho. Byla a pořád je moc hezká. „Nemáš mě rád,“ říkala mu. A asi to tak bylo, protože táta doma moc nebyl. Máma prej málem umřela, když jsem se narodil, byl to strašně těžkej a komplikovanej porod. Aspoň mi to tvrdila. A už nikdy nemohla mít další dítě. Takže jsem nemoh mít dalšího bráchu nebo ségru. Máma byla ráda, že jsme spolu a že máme jeden druhýho a že se máme moc rádi a já se s ní rád mazlil a chtěl jsem ji chránit a utěšovat před celým světem. I před tátou. Svěřovala se mi a byli jsme jako dva spiklenci. Máma určitě neví nic o tom, co se stalo, neví nic o tom, co se děje a co dělám. Kdyby jí to někdo řek, tak bych mu musel podříznout krk. Fakt. Jenže máma se po tátově smrti zbláznila. Chvíli byla v nemocnici a pak se k nám nastěhoval tátův kámoš z firmy. S mámou se nevzali, jenom spolu žili. Máma měla po tátovi nějakej podíl ve firmě, tak aby to zůstalo jako v rodině. Nakonec jde vždycky v první řadě o prachy. Ale máma ve firmě nic nedělala, jenom Luboš. Luboš Hradec, tak se jmenoval. Já ho nijak zvlášť rád neměl, ale viděl jsem, že mámě pomáhá. Nebojoval jsem proti němu. Kvůli ní. Prostě jsem ho nechal žít a věřil jsem, že nechá žít i on mě. Chvíli to tak vypadalo. Ale máma už byla jiná. Procházela kolem mě jako stín. Bylo mi jí líto, ale nemoh jsem vůbec nic dělat.
Na gymplu to šlo celkem dobře, neměl jsem žádný problémy, našel jsem si tam nový kámoše a spolu jsme tak různě courali. A jednou se Luboš zeptal: „Kde pořád chodíš?“ „S kámošema,“ řek jsem. „A co děláte?“ zajímal se. „Nic,“ řek jsem. Vlastně jsme nic nedělali, jen tak jsme kecali a chodili. Někdy jsme zašli do kina, někdy do bistra, povídali si s holkama a tak. „Když nic neděláte, tak nemá smysl, abys takhle ztrácel čas,“ řek a já se vyděsil. „Já si to teda nemyslím. A jsou to moji kámoši!" „Nechceme, aby z tebe vyrostl nějaký flákač," řek. Hodil jsem rameny. Co ten o tom může vědět? říkal jsem si. A hned jsem to pustil z hlavy. Ale to jsem neměl. Za pár dní jsem se vrátil v noci, byli jsme s klukama v kině a pak jsme ještě chvíli courali po městě. „Kdes byl?“ vyjel na mě Luboš. „S klukama. V kině,“ vyhrknul jsem. „Ale já jsem ti říkal, že se flákat nebudeš.“ „Já se neflákám!“ vykřik jsem. A dodal jsem: "Nejseš můj táta, abys mi rozkazoval!" Myslel jsem, že se naštve, ale řek klidně: „To nejsem. Ale starám se o tebe. Studuješ za moje peníze. Sám nejsi schopen udělat nic. Tak do té doby, než vystuduješ nebo se budeš schopen postarat sám o sebe, tak budeš poslouchat. Rozuměls?" zeptal se. Pokrčil jsem mu na to rameny. „Rozuměls?“ opakoval a já mu na to přikejv.
A pak... pak jsem dostal snad první vejprask ve svým životě. Normálně po mně skočil a zmlátil mě jak psa. Ne ve vzteku. Klidně a metodicky. Byl jsem ve svým pokoji, ležel na svý posteli a on vešel dovnitř a díval se na mě a já na něj, dívali jsme se na sebe, čekal jsem, co řekne, ale on nic neříkal, jen se na mě koukal jako zmije na myš a já se začal cejtit hrozně divně, řek: "Aby sis pamatoval," a odešel. Svině. Tahle Daytona. „To byl docela pěknej stahovák,“ povídá chlapík, co stojí vedle mě. Pokrčím rameny. Co můžu dělat? Moh jsem vyhrát víc než osum stovek. Jenže když si řeknu, že pod tisíc nevybírám, tak pod tisíc nevybírám. A člověk musí dostát svýmu slibu. Aby si moh sám sebe vážit. Jako chlap. Daytona mi zase všechno bere. Nechávám jí všechno. Asi mi zase něco proklouzává mezi prstama. „Dneska nemáš štěstí, co?“ povídá znova ten chlapík. Dívám
se na něj. Už chvíli se tu potuluje, sám nehraje, akorát
okukuje. „Někdy má člověk štěstí, někdy smůlu,“ povídám. „Hm,“ na to on a hned navrhne: „Nechceš se něčeho napít?“ Přikejvnu, jdu s nim k baru a cestou se mrknu na hodinky. Jo, jeden kšeft bych ještě zvládnul, mám celkem čas. A prachy přijdou vhod. Prachy vždycky přijdou vhod. Mám sice něco přes tři litry a to už jsem o jeden přišel
a teď ještě o pětikilo, ale ty tři litry pořád ještě mám a další se
vždycky hoděj. Znám to. Znám to už jako svý boty. Pořád ty samý řeči. Napijem se
a on povídá jakej jsem hezkej kluk. Nevim, jestli jsem hezkej. Říkají mi to. Nemám zaječí pysk ani bradavici na nose. Říkají mi, že jsem hezkej. Je mi to fuk. Domluvíme se na všem, i na ceně, prachy má, vyjdeme a venku chlapík povídá: „Já ale nevím, kam bysme šli. Ke mně domů to nejde,“ zase jeden z takovejch, co ho doma čeká žena a děti, nikdo se přece nesmí dozvědět, že si taťka odskočil s mladým klukem, pokrčím rameny. Je mi to fuk. „Třeba do nějakýho domu, do průjezdu nebo tak...“ navrhne nejistě. Znovu pokrčím rameny. Je mi to jedno. Není to poprvé. Vede mě. Do jednoho domu, před náma jsou dveře do sklepa, sestupujeme tam. Zná to tady. Určitě to tady zná. Stojíme v uličce mezi sklepníma kójema. Smrdí to tu a je tu špína. Nejdřív chci prachy, dá mi je. „Svlíkni se,“ řekne pak, skoro zachraptí. Tak se svlíknu. Rozepnu si kalhoty a stáhnu je i se slipama dolů. Vyhrnu si tričko, ať všechno vidí. Teď se musí snažit on. Chytne mě tam a já zavřu oči, předstírám, jak moc to prožívám a přitom si
představuju, jak mi to dělá nějaká hezká holka a najednou
přijde prudká rána a já vidím hvězdičky, úplně jak v nějakým přiblblým komiksu a padnu na zem, jak mám kalhoty kolem lejtek, nemůžu udělat ani krok a svíjím se, zní už jen vzdálený dupání nohou na schodech a chlapík je pryč. Slyším nějakej hlas jak říká: „Kdo je to tady?“ Pomalu se stavím na nohy. Co to má znamenat? a pak mě to napadne, natahuju si kalhoty a sáhnu do kapsy a ta je prázdná. Všechny moje prachy jsou pryč, ta svině, ten hajzl! „Co tu děláš?“ ozve se přede mnou a tam taková bába, sbírá
