MAKROEKONOMIE. Ekonomika a management. Ing. Vendula Simotová. České Budějovice

MAKROEKONOMIE

Ekonomika a management

Ing. Vendula Simotová

2014 České Budějovice

1

Tento učební materiál vznikl v rámci projektu "Integrace a podpora studentů se specifickými vzdělávacími potřebami na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích" s registračním číslem CZ.1.07./2.2.00/29.0019. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

1. vydání ISBN © Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2013 Vydala: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Okruţní 10, 370 01 České Budějovice Za obsahovou a jazykovou správnost odpovídají autoři a garanti příslušných předmětů.

2

OBSAH 1.

Úvod do předmětu a dějiny ekonomického myšlení .......................................................... 6 1.1. Úvod do makroekonomie ........................................................................................... 6 1.1.1. Základní makroekonomické ukazatele ............................................................... 7 1.1.2. Základní subjekty v makroekonomii .................................................................. 7 1.2. Dějiny ekonomického myšlení ................................................................................... 9 1.2.1. Mekrantilisté....................................................................................................... 9 1.2.2. Klasická ekonomie ............................................................................................. 9 1.2.3. Keynesiánská ekonomie ................................................................................... 11 1.2.4. Monetarismus ................................................................................................... 12 1.2.5. Nové přístupy ...............................................Chyba! Záložka není definována. 2. Měření výkonnosti ekonomiky, produkt důchod ............................................................. 15 2.1. Hrubý domácí produkt ............................................................................................. 15 2.1.1. Výrobní metoda výpočtu HDP ......................................................................... 16 2.1.2. Výdajová metoda výpočtu HDP ....................................................................... 17 2.1.3. Důchodová metoda výpočtu HDP .................................................................... 18 2.1.4. Nominální a reálný HDP .................................................................................. 18 2.1.5. Hrubý a čistý produkt ....................................................................................... 21 2.1.6. Hrubý národní důchod ...................................................................................... 21 2.1.7. Celkový HDP a HDP na hlavu ......................................................................... 21 2.2. Alternativní ukazatele .............................................................................................. 22 3. Agregátní nabídka a poptávka a její sloţky ..................................................................... 25 3.1. Agregátní poptávka .................................................................................................. 25 3.2. Agregátní nabídka .................................................................................................... 28 3.2.1. Agregátní nabídka v krátkém období ............................................................... 28 3.2.2. Agregátní nabídka v dlouhém období .............................................................. 30 3.3. Rovnováha v modelu AS - AD ................................................................................ 31 3.3.1. Změna agregátní poptávky ............................................................................... 31 3.3.2. Změna agregátní nabídky ................................................................................. 33 4. Modely makroekonomické rovnováhy a její poruchy...................................................... 36 4.1. Spotřeba .................................................................................................................... 37 4.1.1. Úsporová funkce .............................................................................................. 39 4.2. Investice ................................................................................................................... 41 4.3. Rovnováha v dvousektorové ekonomice.................................................................. 42 4.4. Vliv vlády ................................................................................................................. 44 4.5. Rovnováha v třísektorové ekonomice ...................................................................... 45 4.6. Vliv zahraničí ........................................................................................................... 46 4.7. Rovnováha ve čtyřsektorové ekonomice.................................................................. 46 5. Ekonomický růst a hospodářské cykly ............................................................................. 50 5.1. Ekonomický růst ...................................................................................................... 50 5.1.1. Zdroje ekonomického růstu .............................................................................. 50 5.1.2. Měření ekonomického růstu ............................................................................. 51 5.2. Ekonomické cykly .................................................................................................... 51 5.2.1. Příčiny vzniku a druhy ekonomických cyklů ................................................... 52 6. Inflace a cenové indexy .................................................................................................... 57 6.1. Měření inflace .......................................................................................................... 57 6.1.1. Cenové indexy .................................................................................................. 57 6.1.2. Míra inflace ...................................................................................................... 59 3

6.2. Druhy inflace ............................................................................................................ 60 7.1.1. Podle intenzity .................................................................................................. 60 7.1.2. Podle příčiny .................................................................................................... 61 6.3. Dopady inflace na ekonomiku.................................................................................. 64 6.4. Dopady inflace na ekonomiku..............................Chyba! Záložka není definována. 7. Nezaměstnanost a trh práce .............................................................................................. 68 7.1. Měření nezaměstnanosti ........................................................................................... 69 7.2. Druhy nezaměstnanosti ............................................................................................ 70 7.2.1. Frikční nezaměstnanost .................................................................................... 70 7.2.2. Strukturální nezaměstnanost ............................................................................ 70 7.2.3. Cyklická nezaměstnanost ................................................................................. 71 7.2.4. Sezónní nezaměstnanost ................................................................................... 71 7.3. Přirozená míra nezaměstnanosti ............................................................................... 71 7.4. Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost ........................................................... 72 7.5. Dopady nezaměstnanosti .......................................................................................... 73 7.5.1. Ekonomické dopady nezaměstnanosti ............................................................. 73 7.5.2. Sociální dopady nezaměstnanosti..................................................................... 73 7.5. Phillipsova křivka ..................................................................................................... 74 7.6.1. Krátkodobá Phillipsova křivka ......................................................................... 74 7.6.2. Dlouhodobá Phillipsova křivka ........................................................................ 75 8. Peněţní agregáty, rovnováha peněţního trhu, mezinárodní trh peněz ............................. 80 8.1. Peníze ....................................................................................................................... 80 8.1.1. Historie vzniku peněz ....................................................................................... 80 8.2. Trh peněz .................................................................................................................. 82 8.2.1. Nabídka peněz .................................................................................................. 82 8.2.2. Poptávka po penězích ....................................................................................... 85 8.2.3. Rovnováha na trhu peněz ................................................................................. 86 8.2.4. Nominální a reálná úroková sazba ................................................................... 88 8.3. Mezinárodní trh peněz a měnový kurs ..................................................................... 88 8.3.1. Měnový trh ....................................................................................................... 89 8.3.2. Měnový kurs ..................................................................................................... 90 8.3.3. Kursové reţimy ................................................................................................ 92 9. Hospodářská politika státu, její cíle a účinnost ................................................................ 96 9.1. Podstata hospodářské politiky .................................................................................. 96 9.2. Cíle hospodářské politiky ......................................................................................... 97 9.3. Druhy hospodářské politiky ..................................................................................... 98 9.3.1. Fiskální politika ................................................................................................ 98 9.3.2. Monetární politika ............................................................................................ 98 9.3.3. Expanzivní a restriktivní politika ..................................................................... 99 9.4. Problémy hospodářské politiky ................................................................................ 99 10. Monetární politika ...................................................................................................... 102 10.1. Centrální banka a bankovní soustava ................................................................. 102 10.1.1. Funkce centrální banky .................................................................................. 102 10.1.2. Nástroje centrální banky................................................................................. 103 10.2. Monetární politika .............................................................................................. 104 10.2.1. Monetární expanze ......................................................................................... 104 10.2.2. Monetární restrikce ........................................................................................ 106 10.3. Peněţní zásoba a cenová hladina ....................................................................... 107 10.4. Formy monetární politiky................................................................................... 108 10.4.1. Aktivistická monetární politika ...................................................................... 108

4

10.4.2. Politika stálého pravidla ................................................................................. 108 10.4.3. Cílování inflace .............................................................................................. 109 10.5. Problémy monetární politiky .............................................................................. 109 11. Fiskální politika, důchodová politika ......................................................................... 112 11.1. Soustava veřejných financí................................................................................. 112 11.1.1. Příjmy a výdaje státního rozpočtu .................................................................. 113 11.1.2. Saldo rozpočtu, státní a veřejný dluh ............................................................. 113 11.2. Fiskální politika .................................................................................................. 115 11.2.1. Fiskální expanze ............................................................................................. 115 11.2.2. Fiskální restrikce ............................................................................................ 116 11.3. Multiplikační efekt ............................................................................................. 117 11.3.1. Podstata multiplikace ..................................................................................... 118 11.3.2. Druhy multiplikátorů ...................................................................................... 119 11.4. Formy fiskální politiky ....................................................................................... 121 11.3.3. Vestavěné stabilizátory .................................................................................. 121 11.3.4. Diskreční opatření .......................................................................................... 122 11.5. Problémy fiskální politiky .................................................................................. 122 11.5.1. Vytěsňovací efekt ........................................................................................... 122 11.5.2. Časové zpoţdění ............................................................................................. 122 11.5.3. Daně a Lafferova křivka ................................................................................. 123 11.5.4. Závislost na kursovém reţimu........................................................................ 123 12. Vnější ekonomická rovnováha, platební bilance........................................................ 126 12.1. Podstata platební bilance .................................................................................... 126 12.1.1. Bilanční princip .............................................................................................. 126 12.2. Členění platební bilance ..................................................................................... 127 12.2.1. Běţný účet ...................................................................................................... 128 12.2.2. Finanční účet .................................................................................................. 129 12.3. Souvislost platební bilance a měnového kursu .................................................. 129 12.3.1. Vliv salda platební bilance na měnový kurs................................................... 129 12.3.2. Vliv měnového kursu na saldo platební bilance............................................. 130 13. Makroekonomická úloha státu. Protekcionismus a integrace .................................... 134 13.1. Makroekonomická úloha státu ........................................................................... 134 13.1.1. Magický čtyřúhelník ...................................................................................... 135 13.2. Úloha státu v mezinárodním obchodě ................................................................ 136 13.1.2. Protekcionismus ............................................................................................. 137 Legenda ................................................................................Chyba! Záložka není definována. Pouţitá literatura .................................................................................................................... 141

5

1. Úvod do předmětu a dějiny ekonomického myšlení makroekonomie, makroekonomické veličiny, dějiny ekonomického myšlení, klasická ekonomie, keynesiánci, monetariské

pochopení základního rozdílu mezi mikro a makroekonomickým přístupem. Navázání na poznatky z mikroekonomie a jejich rozšíření a propojení a makroekonomií.

12 hodin

Tento studijní text je zaměřen na základy makroekonomie a navazuje na předešlý text věnovaný mikroekonomii. Toto pořadí by mělo být zachováno i při jejich studiu. V prvním textu, věnovaném mikroekonomii jsme se, mimo jiné, seznámili s určitým matematickým a geometrickým základem, bez kterého se při studiu ekonomie neobejdeme. Dále bychom uţ měli chápat základní zákonitosti fungování trhů a role jednotlivých ekonomických subjektů, které na nich vystupují na straně poptávky i nabídky. K těmto základním znalostem se uţ nebudeme vracet, ale budeme na ně navazovat. Proto je nezbytné mít uţ o nich základní povědomí, na kterém budeme dále stavět. Kromě toho je vhodné se, před studiem tohoto textu, seznámit se základy makroekonomie. Osobně opět doporučuji základní kurs ekonomie autora Tomáše Pavelky (Pavelka 2010) a samozřejmě opory pro kombinované studium vydané přímo VŠTE. Dále bych chtěla upozornit na fakt, ţe v makroekonomii, mnohem více neţ v mikroekonomii, hrají roli jednotlivé ekonomické směry a školy. Názory na danou problematiku, ale také označení a někdy i názvy makroekonomických veličin a pojmů se pak mohou lišit autor od autora. Nemělo by Vás proto překvapit, kdyţ se v jiné literatuře zabývající se makroekonomií setkáte například se zcela odlišnou podobou vzorců a někdy i grafů. Typickým příkladem je magický čtyřúhelník, jehoţ podoba není zcela jednotná.

1.1.

Úvod do makroekonomie

V mikroekonomii jsme se zabývali zákonitostmi chování jednotlivých ekonomických subjektů – spotřebitelů a firem a jejich vystupování na dílčích trzích. Řešili jsme otázky jako kolik určitého statku si spotřebitel při dané ceně a důchodu koupí, aby maximalizoval svůj uţitek, při jakém výstupu a s jakou kombinací vstupů dosáhne firma maximálního zisku, či obratu, nebo jak se chová monopolní výrobce v porovnání s dokonalou konkurencí.

6

V závěrečné části jsme pak tyto otázky spojili do jedné, při studiu všeobecné rovnováhy, která je ve svém principu na pomezí mikro a makroekonomie. Nyní se začneme zabývat ekonomikou jako celkem. Nebudou nás uţ zajímat jednotlivé domácnosti či firmy, i kdyţ jejich chování samozřejmě vezmeme při konstrukci a následném pouţívání makroekonomických modelů v úvahu. Budeme se zabývat takzvanými agregovanými veličinami, reprezentujícími ekonomiku jako celek. Mezi nejdůleţitější a také nejznámější patří cenová hladina (inflace), nezaměstnanost, hrubý domácí produkt a vztah ekonomiky k zahraničí vyjádřený v platební bilanci. Nevystačíme samozřejmě s pouhou definicí, budou nás zajímat konkrétní moţnosti, jak vývoj těchto stěţejních makroekonomických veličin ovlivnit a dosáhnout jejich ţádoucí úrovně. K mikroekonomii se však budeme neustále vracet, protoţe nás vţdy bude zajímat dopad konkrétního makroekonomického opatření na mikroekonomické úrovni. (Pavelka 2010)

1.1.1. Základní makroekonomické ukazatele Inflace:

inflací rozumíme růst všeobecné cenové hladiny v ekonomice. Číselně je pak vyjádřena mírou inflace, stanovenou na základě některého z cenových indexů.

Nezaměstnanost:

za nezaměstnaného je povaţován člověk bez placeného zaměstnání, který ale práci aktivně hledá (je součástí ekonomicky aktivního obyvatelstva). Číselně je pak nezaměstnanost vyjadřována nejčastěji mírou nezaměstnanosti stanovenou na základě počtu nezaměstnaných.

HDP:

hrubý domácí produkt odráţí hodnotu všech statků a sluţeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané období. Číselně je pak vyjadřován v peněţních jednotkách (v domácí měně, či v dolarech pro mezinárodní srovnání) a sledována je také míra jeho růstu.

Platební bilance:

zachycuje veškeré transakce mezi subjekty uvnitř a vně dané ekonomiky za určité období. Obsahuje mimo jiného obchodní bilanci zachycující export a import statků a rozdíl mezi nimi.

Tyto čtyři veličiny jsou zcela stěţejní a veškeré makroekonomické modely a analýzy se budou točit kolem nich. K jejich vyjádření a popisu jejich vlastností bude samozřejmě pouţita celá řada dalších veličin a pojmů. (Pavelka 2010)

1.1.2. Základní subjekty v makroekonomii Domácnosti:

z mikroekonomie víme, ţe domácnosti jsou nositeli výrobních faktorů a zároveň tvoří podstatnou část poptávky na trhu statků a sluţeb. V makroekonomii se budeme zabývat především jejich spotřebou, označovanou nejčastěji písmenem C (Consumption), jako součástí HDP nebo agregátní poptávky. Pozornost bude věnována také jejich úsporám jako zdrojům pro tvorbu investic. 7

Sektor domácností zhruba odpovídá mnoţině spotřebitelů, jejichţ chováním jsme se podrobně zabývali při analýze uţitku v mikroekonomii. Firmy:

v mikroekonomii nás zajímal především jejich výstup, cena, zisk a mnoţství výrobních faktorů, které si firmy najímaly na příslušných trzích. V makroekonomii nás budou zajímat především jejich investice, označované nejčastěji písmenem I (Investments). Výdaje ostatních subjektů se stávají důchody podniků, ať uţ se jedná o domácnosti, ostatní firmy, či vládu.

Vláda (stát):

rolí vlády jsme se v mikroekonomii zabývali jen velmi okrajově, ve spojitosti s řešením trţních selhání. V makroekonomii hraje vláda velmi významnou roli, jednak jako tvůrce pravidel pro fungování ekonomiky, dále jako tvůrce hospodářské politiky (zejména fiskální) a v neposlední řadě jako nositel vládních nákupů G (od slova Government) a plátce transferových plateb.

Zahraničí:

existencí ostatních ekonomik a jejich trhů jsme se zatím nezabývali vůbec. V makroekonomii nás bude zajímat především export a import a jejich rozdíl – čistý export, ale také vliv mezinárodního obchodu na fungování dané ekonomiky.

Mezi těmito subjekty probíhají toky zboţí, sluţeb, výrobních faktorů a peněz v podobě důchodů, trţeb, daní, transferových plateb, či dotací. Jejich vzájemné vztahy pak budou zachyceny pomocí různých makroekonomických modelů, kterými se budeme postupně zabývat. (Brčák Sekera 2010)

8

1.2.

Dějiny ekonomického myšlení

Ekonomie jako samostatná věda se profilovala od poloviny 18. století. Ovšem jiţ ve starověku nalezneme určitá díla, která se zabývají ekonomickými tématy – například správným fungováním státu a jeho financí, či mezinárodním obchodem. Tyto úvahy však byly zatím spíše součástí filosofie, neţ samostatnou disciplínou. Dělení na mikro a makroekonomii je pak poněkud mladšího data. Definitivně ho můţeme zaznamenat aţ ve třicátých letech dvacátého století, kdy se makroekonomické otázky dostaly do popředí, zejména díky velké hospodářské krizi, která v té době probíhala. (Pavelka 2010) Za první opravdu ucelené ekonomické dílo je povaţována kniha skotského ekonoma a filosofa Adama Smithe „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ vydaná v roce 1776. Samotný Smith je pak povaţován za zakladatele ekonomie jako samostatné vědy. V tomto textu se nebudeme dějinami ekonomie zabývat nijak podrobně. Samotné dějiny ekonomického myšlení by totiţ vystačily nejen na celou knihu, ale na celé vysokoškolské studium. My se zaměříme na nejzákladnější směry v jejich historickém kontextu a zejména ve vztahu k probíraným tématům. Zároveň zde vzniká určitý problém. Není dost dobře moţné popsat některé historické směry a jejich zákonitosti bez pouţití některých modelů a odborných termínů, které jsou objasněny aţ v následujících kapitolách. Zároveň je však dobré a logické se na úvod s tou trochou historie seznámit. Proto doporučuji se k této části výkladu vrátit po prostudování některých z následujících kapitol – zejména modelu AS AD, fiskální a monetární politiky a Phillipsovy křivky.

1.2.1. Merkantilisté Merkantilisté představují jeden z historických přístupů, nejedná se však o ucelený ekonomický systém zabývající se komplexně všemi aspekty ekonomické reality. Vznik merkantilismu je spojený s érou zámořských objevů a následné koloniální expanze. Cílem pak bylo zlepšení postavení vlastní země v mezinárodních obchodních vztazích, které se v té době intenzivně rozvíjely. Sílu a postavení země v mezinárodním kontextu měřili merkantilisté mnoţstvím nashromáţděných drahých kovů (neplnohodnotné, papírové peníze v té době teprve vznikaly), jejichţ zdrojem byla těţba a obchod. Takto získané prostředky měly být následně vhodně investovány. Přestoţe je merkantilismus jako celek povaţován za překonaný, některé jeho aspekty jsou patrné dodnes. Moderní ekonomiky mají snahu vyváţet výrobky s vysokou přidanou hodnotou a dováţet levé suroviny. Běţná je snaha o aktivní obchodní bilanci pomocí podpory exportu a zároveň určitých bariér dovozu. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010)

1.2.2. Klasická ekonomie Za klasické označujeme všechny přístupy, které předpokládají, ţe trţní hospodářství má tendenci spontánně se blíţit rovnováze s plnou zaměstnaností, a to bez potřeby státních 9

zásahů. Podle klasiků jsou ceny a mzdy dostatečně pružné a ekonomika stabilní díky čemuţ sama směřuje k rovnováze s plnou zaměstnaností. Hospodářské cykly byly povaţovány jen za dočasné odchylky od přirozeného vývoje, které trh časem sám vyřeší. Základem klasické teorie je Sayův zákon trhu, který tvrdí, ţe nadvýroba a s ní spojená nezaměstnanost, není dlouhodobě moţná, a to uţ ze samé podstaty výroby. Vychází z předpokladu, ţe kaţdá nabídka si vytvoří svoji poptávku a cokoli továrny vyrobí, jsou dělníci schopni koupit. Vyrovnávacím mechanismem jsou pruţné mzdy a ceny, tvořené na trzích s vysokou mírou konkurence, které rychle vyrovnají jakýkoli převis nabídky či poptávky. Agregátní nabídka AS (agregátní nabídkou rozumíme nabídku všech subjektů v dané ekonomice, podrobněji viz dále) je pak vertikální, na úrovni potenciálního produktu (potenciálním produktem zjednodušeně řečeno rozumíme jakousi kapacitu ekonomiky – výstup při vyuţití všech výrobních faktorů). Stav, kdy je ekonomika na svém potenciálu znamená zároveň plnou zaměstnanost. Jakýkoli posun agregátní poptávky AD (rozuměj poptávky všech subjektů v ekonomice po všech statcích), eventuelně agregátní nabídky, je pak kompenzován právě pruţností cen a mezd a rovnováha je obnovena. I kdyţ jsme se zatím podrobně neseznámili s modelem agregátní nabídky a poptávky, můţeme si to nakreslit: Obrázek 1.1 Obnovení rovnováhy za předpokladu klasické AS

P

P1 P2

AD1 AD2

B

AS

E1 E2

Y = Y*

Y

Zdroj: Samuelson a Nordhaus 2007, s. 691, upraveno autorkou

Zjednodušeně můţeme říci, ţe trh znázorněný v agregátním pojetí má podobné zákonitosti, jako trh v mikroekonomickém pojetí, který uţ známe. Zásadní rozdíl je ve veličinách, jejichţ závislost sledujeme. Na horizontální ose uţ není mnoţství jednoho produktu, ale všech statků a sluţeb vyrobených v dané ekonomice. Tuto veličinu nazýváme důchod, produkt, nebo výstup ekonomiky a značíme ji Y (někdy se setkáte také s označením Q nebo přímo HDP). Na svislé ose je pak cenová hladina P (jako jakási souhrnná veličina reprezentující ceny všech statků a sluţeb na trhu). Na obrázku pak vidíme, jak cenová hladina reaguje na posun agregátní poptávky tak, aby průsečík nabídky a poptávky a tedy i skutečná hodnota produktu Y, byla stále na úrovni potenciálního produktu Y*. Při poklesu poptávky (posun z AD1 k AD2), by při původní cenové hladině klesly výdaje subjektů na straně poptávky z bodu původní rovnováhy v bodě

10

E1 k bodu B. Díky vzniklému převisu nabídky však klesá cenová hladina na úroveň P2 (výrobci musí jít s cenami dolů, aby prodali svou produkci) a díky tomu je dosaţeno nové rovnováhy v bodě E2. Pruţné ceny tedy nedovolí, aby nastal nerovnováţný stav, nabídka převýšila poptávku, vznikl nadbytek produkce a při následném omezení výroby také nezaměstnanost. Klasický přístup, připouštějící pouze krátkodobé odchylky ze stavu, kdy je ekonomika na svém potenciálu a tedy i ve stavu plné zaměstnanosti, v podstatě znamená nepotřebnost jakékoli formy hospodářské politiky ze strany státu. Monetární a fiskální politika (viz dále) změní pouze cenovou hladinu a strukturu HDP, na výši reálného produktu a nezaměstnanosti nemají podstatnější vliv. Dopad případných opatření vlády či centrální banky je eliminován právě pruţnými mzdami a cenami – vertikální křivkou AS. (Samuelson a Nordhaus 2007)

1.2.3. Keynesiánská ekonomie Jedná se o alternativní makroekonomickou teorii, která vznikla jak reakce na velkou hospodářsko krizi 30. let 20. století. Na počátku byla kniha britského ekonoma Johna Maynarda Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ vydaná v roce 1936. Jednalo se o určitou revoluci v přístupu k makroekonomii. Keynes zcela změnil přístup jak k agregátní poptávce, tak zejména k agregátní nabídce. Vzal v úvahu existenci nepružných mezd a cen, která způsobuje plochý, či jen mírně rostoucí tvar agregátní nabídky. Také zcela vyvrátil tvrzení, ţe nabídka automaticky generuje příslušnou poptávku, na které byl postaven výše zmíněný Sayův zákon trhu. Ekonomika se tak můţe dostat do situace, kdy se sice agregátní nabídka rovná agregátní poptávce, ale výsledná úroveň výstupu ekonomiky je niţší neţ jeho potenciální úroveň, jak je vidět na následujícím obrázku. To v praxi znamená, ţe produkt může zůstat na nižší, než potenciální úrovni i po dlouhou dobu, aniţ by se projevila tendence ke spontánnímu obnovení rovnováhy. Niţší úroveň produktu zároveň znamená i vyšší úroveň nezaměstnanosti. Obrázek 1.2 Zásadní vliv AD na úroveň produktu Y

P

AD2 AD1

E2 E1 AS Y1

Y2

Y*

Y

Zdroj: Samuelson a Nordhaus 2007, s. 693, upraveno autorkou

11

Rostoucí sklon Keynesovy AS znamená, ţe se produkce zvýší, pokud se zvýší agregátní poptávka a existují nevyuţité zdroje (skutečný produkt je menší neţ potenciální Y*). Při nízké úrovni poptávky AD1, dosáhne výstup úrovně Y1, který je spojen s relativně vyšší úrovní nezaměstnanosti (viz Okunův zákon). Růst úrovně agregátní poptávky na úroveň AD2 pak způsobí růst výstupu ekonomiky na úroveň Y2. Keynesiánci zdůrazňují, ţe je možné pozitivně stimulovat agregátní poptávku a zvýšit tak produkci a snížit nezaměstnanost. Prostředky k této stimulaci jsou fiskální a monetární politika. Vláda například můţe, prostřednictvím vládních výdajů na nákup statků a sluţeb pozitivně stimulovat agregátní poptávku a způsobit tak její posun, který vidíme na obrázku 1.2. Keynesova analýza znamenala revoluci v ekonomii. Na rozdíl od klasické teorie dokázala vysvětlit dlouhotrvající vysokou nezaměstnanost, která byla v třicátých letech smutnou realitou. Poprvé byla klasická teorie postavena proti konkurenční teorii. Klasici a Keynesiánci se dodnes přou, zda ekonomika sama od sebe disponuje dostatečně silnými tlaky na pruţnost mezd a cen, tak aby byla dlouhodobě plná zaměstnanost. Klasici jsou zaměřeni na dlouhodobý hospodářský růst a zpochybňují účinnost jakékoli cílené politiky, zaměřené na stabilizaci hospodářského cyklu. Keynesiánci, naproti tomu, povaţují monetární a fiskální politiku za vhodný nástroj k omezení výkyvů způsobených právě hospodářským cyklem. (Samuelson a Nordhaus 2007) Hlavním cílem Keynesiánské ekonomie bylo udrţet ekonomiku na potenciálu a tím i plnou zaměstnanost. K eliminaci produkční mezery (stavu, kdy je skutečný produkt niţší, neţ potenciální), pak doporučovali pouţívat zejména fiskální politiku. Inflaci, která je s prorůstovou fiskální politikou spojena, pak brali jako jakousi „cenu“ za dosaţení plné zaměstnanosti (viz Phillipsova křivka v krátkodobém pojetí). Za předpokladu platnosti Phillipsovy křivky nelze bojovat současně s nezaměstnaností i inflací – za sniţování nezaměstnanosti „zaplatí“ ekonomika vyšším růstem cenové hladiny a naopak.

1.2.4. Monetarismus Monetaristé povaţují nabídku peněz za klíčový faktor ovlivňující pohyby cen i změny produkce. Monetarismus nejlépe pochopíme pomocí kvantitativní teorie peněz a cen. K tomu potřebujeme porozumět pojmu rychlost oběhu peněz, tento ukazatel uvádí, kolikrát byl průměrný dolar (či jiná měnová jednotka) utracen za zboţí a sluţby během jednoho roku a bývá označován písmenem V. Tato rychlost se můţe značně lišit – například v době vysoké inflace lidé peníze co nejrychleji utrácejí, neţ stačí ztratit svou hodnotu, jindy je nechávají jen nečinně leţet na účtech či doma. Dalšími klíčovými ukazateli pak je zmíněná nabídka peněz (M), dále pak cenová hladina (P) a reálný produkt (Q). S těmito veličinami můţeme sestavit rovnici směny: M*V≡P*Q Tvar P * Q (někdy můţeme vidět P * Y, coţ lépe odpovídá značení pouţitému v povinné literatuře k předmětu makroekonomie) pak můţeme označit jako nominální důchod či produkt HDP. Rovnítko o třech čárkách je pak symbolem makroekonomické identity – to mimo jiné znamená, ţe uvedený vztah platí vţdy a za všech okolností. Neudává nic nového, jen slouţí k objasnění určitého pojmu. Nejznámější makroekonomickou identitou je identita úspor a investic I ≡ S, zmíněná uţ v části věnované mikroekonomii.

12

Rychlost oběhu peněz je pak povaţována za relativně stálou a odhadnutelnou veličinu. Potom ji můţeme pouţít k vysvětlení pohybů cenové hladiny. Pokud vezmeme V jako konstantu, pak změny nabídky peněz M musí vést ke změně P * Q, aby byla zachována platnost identity. Klasickým předpokladem je, ţe skutečný produkt Q (či Y) se rovná potenciálnímu a ten se v čase mění jen velmi pomalu (technologickým pokrokem, či změnou mnoţství výrobních faktorů), tím pádem je také relativně stabilní. Změny M se proto přímo promítají do změn cenové hladiny P. Stabilní nabídka peněz by tak měla znamenat i stabilní cenovou hladinu, její růst by pak měl způsobit i růst všeobecné cenové hladiny – inflaci. To vysvětluje, proč země s nízkým růstem objemu peněz v oběhu prakticky neznají inflaci, zatímco země s vysokým růstem nabídky peněz čelí pádivé inflaci i hyperinflaci. Čelním představitelem monetarismu je americký ekonom a nositel Nobelovy cena za ekonomii Milton Freidman. Pod jeho vedením se monetaristé snaţili čelit keynesiánskému přístupu k makroekonomii a zdůrazňovali především důleţitost odpovědné monetární politiky při stabilizaci ekonomiky. Na rozdíl od keynesiánců, nepovaţují monetaristé fiskální politiku za důleţitou, respektive nemá podle nich vliv na poptávku, protoţe jediným faktorem, který ji ovlivňuje, je nabídka peněz M, která nemá s fiskální politikou prakticky nic společného. Stejně jako klasici, povaţují monetaristé ceny a mzdy za poměrně pruţné – i kdyţ připouštějí jisté krátkodobé rezistence. Phillipsova křivka pak má podle nich i krátkodobě velmi prudký sklon a křivka AS je poměrně strmá. To opět potvrzuje výše zmíněný závěr, ţe změny nabídky peněz M mají pouze malý a přechodný dopad na produkt (Q či Y), ale značný dopad na cenovou hladinu P. Monetaristé dále povaţují soukromý sektor za relativně stabilní se schopností eliminovat případné krátkodobé šoky. Zdrojem výkyvů v úrovni produktu je zejména činnost státu (centrální banky). (Samuelson a Nordhaus 2007) Keynesiánství a monetarismus se zásadě liší v názoru na faktory, které jsou určující pro agregátní poptávku. Podle monetaristů je stěţejním faktorem nabídka peněz. Keynesiánci nepopírají její vliv, ale berou v úvahu i další faktory. Další odlišnosti lze spatřit v názoru na chování agregátní nabídky. Keynesiánci kladou velký důraz na nepruţnost mezd a cen a z toho vyplývající pozitivní sklon křivky AS. Monetaristé povaţují mzdy a ceny za mnohem pruţnější a AS i krátkodobě za velmi strmou, i kdyţ ne zcela vertikální, jako klasická ekonomie. Díky neshodám ohledně podoby krátkodobé AS se oba směry neshodují ani v krátkodobých účincích změn agregátní poptávky. Keynesiánci věří, ţe změna AD (například pomocí fiskální politiky) významně ovlivní produkci a tím i produkt (Y), bez významnějšího vlivu na cenovou hladinu, monetaristé předpokládají spíše vliv na cenovou hladinu neţ na produkt. (Samuelson a Nordhaus 2007)

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. NEUMANN, P., P. ŽAMBERSKÝ a M. JIRÁNKOVÁ, 2010. Mezinárodní ekonomie. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80-247-3276-3.

13

PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3.

OTÁZKY: 1) Co je předmětem zkoumání makroekonomie? 2) Jaké jsou základní makroekonomické ukazatele? 3) Zjistěte aktuální hodnotu těchto ukazatelů 4) Jaké jsou základní makroekonomické subjekty (sektory)? ŘEŠENÍ: 1) Předmětem zkoumání makroekonomie je ekonomika jako celek. Sledují se ukazatele reprezentující ekonomiku jako celek, nebo alespoň jeden ze základních sektorů, například domácnosti. Předmětem analýzy uţ není jednotlivá firma či spotřebitel. 2) Mezi základní a nejdůleţitější ukazatele patří produkt (důchod, HDP), inflace (míra růstu cenové hladiny), nezaměstnanost a vztah k zahraničním subjektů reprezentovaný platební bilancí. 3) Viz například stránky Českého statistického úřadu, ministerstva financí, či ministerstva průmyslu a obchodu. Současné hodnoty základních ukazatelů je dobré znát jako součást přehledu v oblasti hospodářství. Seznámení s nimi doporučuji zejména před státní zkouškou. 4) Základními makroekonomickými subjekty jsou: domácnosti, firmy, stát a zahraničí.

14

2. Měření výkonnosti ekonomiky, produkt důchod

Produkt, důchod, HDP, metody měření výkonnosti ekonomiky, nedostatky v měření HDP, NEW

Pochopení základních způsobů měření a posuzování výkonnosti ekonomiky a jejich nedostatků. Poznání podstaty některých alternativních způsobů měření.

10 hodin

V této kapitole se zaměříme na první ze zmíněných základních makroekonomických ukazatelů – hrubý domácí produkt, nebo obecněji na produkt či důchod. Pomocí tohoto ukazatele měříme výkonnost ekonomiky a slouţí k porovnání, jak v čase, tak mezinárodně. Jako kaţdý makroekonomický ukazatel, má i koncept hrubého domácího produktu své nedostatky. Proto se na závěr kapitoly zmíníme i o některých alternativních ukazatelích, jejichţ koncepce je poněkud odlišná.

2.1.

Hrubý domácí produkt

Hrubý domácí produkt (HDP) patří k nejsledovanějším makroekonomickým ukazatelům vůbec. Definovat ho můţeme následovně: „Hrubý domácí produkt je tržní hodnota veškerých finálních statků a služeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané časové období“ (Pavelka 2010, s. 17) jinak řečeno, jde o objem finální produkce vytvořené výrobními faktory působícími na území určitého státu za dané období. (Brčák a Sekera 2010) U výrobních faktorů se přihlíţí k místu jejich působení, ne k jejich vlastníkovi. Například výrobky vyprodukované občanem Slovenska na území České republiky se započítají do HDP České republiky, navzdory tomu, ţe nositelem výrobního faktoru je cizinec - nerezident. Rozhodným obdobím bývá tradičně jeden rok. V České republice a je vypočítáván a zveřejňován Českým statistickým úřadem. (Brčák a Sekera 2010) Důleţité je, ţe se do Hrubého domácího produktu započítávají pouze finální statky (viz definice). Při výpočtu je nutné zabránit dvojímu započítání některých produktů, které jsou dále pouţity pro výrobu, protoţe výsledek by byl zkreslen směrem nahoru. Například mléko můţe být finálním statkem a jako takový bude započítán do hrubého domácího produktu. Totéţ mléko ale můţe být pouţito jako materiál pro další výrobu, například mléčného

15

koktejlu v cukrárně. Potom je nutné započítat finální hodnotu koktejlu včetně mléka, ale ne uţ samostatně tohoto mléka. HDP by pak byl nadhodnocen. Hodnota statků a sluţeb je vyjádřena v tržních cenách – to znamená včetně nepřímých daní (někdy se setkáme i s ukazatelem vyjádřeným v cenách výrobních – bez nepřímých daní a dotací). Vyjádření pomocí cen – v penězích nám umoţňuje lépe vyjádřit a pojmout obrovský počet výrobků a sluţeb vyráběných v dané ekonomice, jejichţ hodnota je velmi rozdílná. Kdybychom počítali ve fyzických jednotkách, bylo by značně komplikované zohlednit rozdílnou hodnotu například tuţky a lokomotivy. Zároveň je to ale spojeno s jistou komplikací. Ceny statků a sluţeb se v čase mění. To ztěţuje srovnání v čase a vede ke vzniku dvou druhů ukazatelů – reálného a nominálního. Kromě toho ceny nejsou vţdy jasně dány a musí být odhadnuty. Příkladem je třeba bydlení ve vlastním bytě. V tomto případě neexistuje ţádná faktická cena tohoto bydlení a pro účely výpočtu HDP musí být odhadnuta, například na základě nájemného v dané lokalitě. Dalším problémem, se kterým se koncept HDP potýká, je nemoţnost statistického zachycení některých činností. Příkladem je takzvaná stínová ekonomika (práce na černo, prodej drog a podobně). Pokud jsou tyto oblasti do HDP vůbec zahrnuty, tak jen v podobě odhadů. (Pavelka 2010) K samotnému výpočtu hodnoty hrubého domácího produktu lze pouţít tří metod: výrobní, výdajové a důchodové.

2.1.1. Výrobní metoda výpočtu HDP Výrobní metoda je postavena na konceptu přidané hodnoty. HDP získáme součtem přidaných hodnot na jednotlivých stupních výroby. Lépe to pochopíme na následujícím příkladu: Představme si výrobu dřevěné skříně. Tato výroba má několik fází, které znázorňuje následující tabulka. Tabulka 2.1 Příklad výpočtu HDP výrobní metodou

Lesnická firma Dřevařská firma Truhlárna Kovárna Lakovna Balírna Prodejna nábytku Σ

Spotřeba meziproduktů 0 100 160 300 330 360 370 1620

Přidaná hodnota

Příjem z prodeje

100 60 140 30 30 10 30 400

100 160 300 330 360 370 400 2020

Zdroj: Pavelka 2010, s. 22, upraveno autorkou

16

Abychom při výpočtu HDP nic nevynechali, musíme se vrátit aţ na samý počátek výroby této skříně – k vysazení stromu v lese (pro příklad budeme předpokládat, ţe se všechny fáze dějí v rámci jednoho období, například během jednoho roku. Dále budeme předpokládat, ţe k vysazení stromu není potřeba ţádný meziprodukt). Na konci první fáze výroby, prodá lesnická společnost ke zpracování dřevo v hodnotě 100 Kč. Protoţe na počátku nebyly ţádné meziprodukty, je přidaná hodnota také rovna 100 Kč. V další fázi výroby je dřevo o hodnotě 100 Kč na pile zpracováno na prkna o hodnotě 160 Kč. Zpracováním na pile tedy vznikla přidaná hodnota 60 Kč. Ve třetí fázi jsou tato prkna zpracována v truhlárně, kde vznikne samotná skříň, zatím značně nedokončená. Tímto procesem je generována přidaná hodnota ve výši 140 Kč. Dalším krokem je osazení kovových částí – pantů, uchopítek a podobně. Po té dostane skříň finální povrchovou úpravu, například lakováním. Pak je zabalena a připravena k odeslání do prodejny. Prodejna poskytne zákazníkovi nezbytný servis spojený s prodejem – informace, dopravu, eventuelně montáţ. Na kaţdém zmíněném stupni výroby byl pouţit nějaký meziprodukt, vzniklý na předchozím stupni, a vţdy byla vytvořena nějaká přidaná hodnota. Na konci celého procesu je skříň prodána zákazníkovi za 400 Kč. Jestliţe sečteme přidané hodnoty na všech stupních výroby, dostaneme sumu 400 Kč, která se rovná výsledné ceně daného produktu a zároveň se rovná i hodnotě HDP, které bylo v rámci celého výrobního procesu vytvořeno. Právě součtem přidaných hodnot se spolehlivě vyhneme dvojímu započítání některého meziproduktu a tím i zkreslení hodnoty HDP. Kdybychom sečetli například příjmy z prodejů na jednotlivých stupních výroby, pak by strom byl započítán sedmkrát, zpracování dřeva na prkna šestkrát, výroba polotovaru skříně pětkrát a výsledná hodnota by neměla ţádný význam. Pro doplnění ještě dodejme, ţe pro získání HDP v trţních cenách by bylo ještě nutné přičíst nepřímé daně (DPH, eventuelně spotřební daň) a odečíst případné dotace (dotace chápejme jako záporné daně). (Pavelka 2010)

2.1.2. Výdajová metoda výpočtu HDP V Předchozím odstavci jsme si ukázali, jak vzniká finální produkt a jak jsou do něj zahrnovány pouţité meziprodukty. Nyní bude tento finální produkt prodán a při jeho prodeji vznikne kupujícímu výdaj. Součtem všech výdajů na finální statky získáme hodnotu HDP. V podstatě navazujeme na výrobní (produkční) metodu výpočtu HDP. Byl vyprodukován finální statek o hodnotě 400 Kč, pokud si ho někdo koupí, vznikne mu tím výdaj právě o hodnotě 400 Kč. Výdaje na finální statky pak členíme následovně: 1) Výdaje na spotřebu C (Consumption) sektoru domácností. 2) Výdaje na investice I (Investments) zejména sektoru firem. Jedná se o reálné investice, tedy investice do kapitálových statků (haly, stroje) či zásob. Finanční investice, například do cenných papírů nás v tomto ohledu nezajímají, protoţe vedou jen ke změně portfolia, ale ne ke změně fyzického mnoţství kapitálu v ekonomice. 3) Výdaje vlády na nákup statků a sluţeb G (Government). Do HDP počítáme pouze výdaje vlády na nákup statků a sluţeb, bez ohledu na to, zda se jedná o výdaje spotřební, či investiční. Dalším typem vládních výdajů jsou takzvané transferové platby. Za ty vláda, na rozdíl od výdajů na nákup, neočekává ţádnou protihodnotu, jedná se tradičně o sociální dávky, důchody a podobně. Tyto transferové platby se

17

do HDP nezapočítávají, protoţe se jedná jen o převod peněz mezi dvěma ekonomickými subjekty. Část těchto peněz je pak utracena a projeví se ve výdajích na spotřebu (eventuelně ve výdajích na investice), zbytek je uspořen a na HDP se nepodílí. 4) Čistý export NX (Nett eXport), představuje příspěvek zahraničních subjektů k tvorbě HDP. Hodnotu čistého exportu získáme tak, ţe od hodnoty exportu (X) odečteme hodnotu importu (M). Exportované statky byly vyrobeny na území daného státu a jsou tedy součástí jeho HDP. Importovné statky však byly vyrobeny mimo území tohoto státu a do jeho HDP tedy nepatří. Výdaje na ně je tedy nutné odečíst, protoţe by došlo ke zkreslení výsledné hodnoty ukazatele. Výdajovou metodu tedy můţeme zapsat ve tvaru: HDP = C + I + G + NX (Pavelka 2010)

2.1.3. Důchodová metoda výpočtu HDP Důchodová metoda opět logicky navazuje na předchozí problematiku. Vychází z faktu, ţe výdaj jednoho subjektu se vždy stává důchodem jiného subjektu. Koupím-li si například onu skříň, pak jsem učinila výdaj v hodnotě 400 Kč. Tento výdaj se stane částečně důchodem (mzdou) lesníků, dřevařů, truhlářů a dalších, kteří na výrově skříni pracovali, dále se bude podílet na zisku firem, kde se odehrávaly jednotlivé fáze výroby, stane se součástí renty placené majitelům pozemků a budov, kde výroba proběhla a v případě pouţití cizího kapitálu, bude část těchto peněz zaplacena bance na úrocích. Zároveň dojde k určitému znehodnocení kapitálu – například opotřebení strojů, budov a dopravních prostředků, a výsledná cena bude také ovlivněna existencí nepřímých daní eventuelně dotací. Velikost HDP důchodovou metodou tedy zjistíme, sečteme-li následující poloţky: . mzdy, . renty, . úroky . zisky . znehodnocení kapitálu . nepřímé daně zmenšené o dotace. Jedná se opět o ukazatel v trţních cenách. Všechny tři metody jsou na sebe logicky navázány a vycházejí z jediného původního konceptu. Proto musí všechny tři vést ke stejnému výsledku. (Pavelka 2010)

2.1.4. Nominální a reálný HDP Nutnost existence těchto dvou rozdílných vyjádření HDP vychází z faktu, ţe je tento ukazatel vyjádřen v peněţních a nikoli fyzických jednotkách. Peněţní vyjádření je nutné k zohlednění rozdílných hodnot (respektive rozdílné náročnosti na výrobní faktory) stovek a tisíců nejrůznějších statků a sluţeb, které jsou v dané ekonomice vyráběny a podílí se na jejím HDP. 18

Na jedné straně tedy peněţní vyjádření hodnoty jednotlivých statků a sluţeb řeší problém s vyjádřením jejich rozdílné hodnoty, na druhé to ale způsobuje nový problém – problém porovnatelnosti hodnot HDP v různých letech, kdyţ trţní ceny, v nichţ je tento ukazatel vyjádřen se neustále mění. Z tohoto důvodu existují dvě rozdílná vyjádření hrubého domácího produktu – nominální HDP a reálný HDP. Nominální HDP Nominální HDP je vyjádřen v takzvaných běžných cenách. To znamená v cenách toho roku, ke kterému se ukazatel vztahuje. Například nominální HDP za rok 2014 bude vyjádřen v cenách roku 2014. Vývoj časové řady, sestavené z těchto ukazatelů pak odráţí jak skutečné změny v mnoţství vyprodukovaných statků a sluţeb, tak i změny v jejich cenách. Tyto ceny mají dlouhodobě tendenci růst (viz kapitola věnovaná inflaci). V obdobích růstu tento ukazatel roste rychleji, neţ reálný HDP, protoţe odráţí jak růst produkce, tak růst cen. V období recese pak zpravidla klesá pomaleji, protoţe pokles objemu produkce je částečně kompenzován právě růstem cen. Reálný HDP Na rozdíl od nominálního HDP, zachycuje reálný HDP pouze změny objemu produkce. Vliv změn cen je zde zcela eliminován. Tento ukazatel je totiţ vyjádřen v takzvaných stálých cenách, neboli v cenách základního roku. Vezmeme-li například reálná HDP za rok 2014, pak bude vyjádřen v cenách předem určeného základního roku, například roku 2010, tím bude eliminován vliv růstu cen od roku 2010. V základním roce je hodnota nominálního produktu totoţná s hodnotou reálného produktu. Ceny tohoto roku jsou zároveň cenami stálými i běţnými – proto jsou oba ukazatele totoţné. V období následujícím po základním roce je pak hodnota reálného HDP zpravidla niţší neţ nominální HDP, protoţe je očištěna o vliv rostoucích cen (před základním rokem je to naopak). (Pavelka 2010) Pro lepší pochopení si to ukáţeme na příkladu. Představíme si pro jednoduchost ekonomiku, která vyrábí jen jeden statek, a to rohlíky: Tabulka 2.2 Příklad reálného a nominálního HDP Rok 1 2 3 4 5

Množství vyrobených rohlíků 100 ks 110 ks 110 ks 105 ks 120 ks

Cena rohlíku 1 Kč 1,10 Kč 1,50 Kč 1,60 Kč 2 Kč

Nominální produkt

Reálný produkt

100 Kč 121 Kč 165 Kč 168 Kč 240 Kč

100 Kč 110 Kč 110 Kč 105 Kč 120 Kč

Zdroj: vlastní

První rok je zároveň rokem základním. Ceny tohoto roku pouţijeme jak pro výpočet nominálního, tak i reálného produktu. Obě hodnoty jsou pak totoţné. V dalším roce pak vzrostla produkce rohlíků na 110 ks, zároveň však rostla i jejich cena. Výsledkem je růst obou ukazatelů – reálného i nominálního. Nominální však vzrostl více, protoţe kromě růstu fyzického objemu produkce se v něm odrazil i růst cen.

19

Třetí rok pak nepřinesl ţádný růst produkce, to se odrazilo v hodnotě reálného produktu, která také nerostla. Došlo však k růstu nominálního produktu, a to jen díky rostoucím cenám. Ještě lépe je podstata obou ukazatelů vidět na údajích za čtvrtý rok. Fyzický objem produkce poklesl a s ním poklesla i hodnota reálného HDP. Nominální produkt však, navzdory poklesu produkce, rostl. Růst cen byl tak vysoký, ţe více neţ kompenzoval pokles vyrobeného mnoţství. V posledním roce pak došlo k výraznému růstu produkce i cen. Oba ukazatele se díky tomu ještě více vzdálily. Nyní do tabulky přidáme ještě rok nula, abychom viděli, jak se oba ukazatele chovají v období před základním rokem. Tabulka 2.3 Příklad reálného a nominálního HDP

Rok 0

Množství vyrobených rohlíků 100 ks

Cena rohlíku 0,90 Kč

Nominální produkt

Reálný produkt

90 Kč

100 Kč

Zdroj: vlastní

Před rokem, který je určen jako základní, bývá zpravidla cenová hladina niţší, neţ právě v základním roce. Nominální produkt je zde proto většinou niţší neţ reálný. V základním roce se pak oba ukazatele musí z principu rovnat. Po té je uţ nominální produkt zpravidla vyšší, díky svému rychlejšímu tempu růstu, jak jiţ bylo zmíněno. Tento vývoj ukazuje následující obrázek: Obrázek 2.1 Příklad vývoje nominálního a reálného produktu. Vývoj nominálního a reálného produktu 250 Kč 200 Kč 150 Kč 100 Kč 50 Kč

01

12

23

nominální produkt

34

45

56

reálný produkt

Zdroj: vlastní

V základním roce se křivky znázorňující vývoj obou typů ukazatele vţdy protínají.

20

2.1.5. Hrubý a čistý produkt Konstrukce čistého produktu (ČDP) je zaloţena na očištění výše zmíněného hrubého ukazatele o opotřebení kapitálu (kapitálových statků), neboli amortizaci. Investice, jak jiţ bylo řečeno, zvyšují fyzickou zásobu kapitálu (investice do výroby, nikoli do finančních derivátů). Tento kapitál se však během sledovaného období opotřebovává a část investice proto musí být pouţita na jeho obnovu. Nedochází tedy ke zvýšení zásoby kapitálu, ale jen ke kompenzaci opotřebení. Tento typ investic se nazývá obnovovací investice. Zbývající část investic pak tvoří takzvané čisté investice, které skutečně navyšují zásobu kapitálu. Právě zahrnutím, či nezahrnutím obnovovacích investic se liší čistý a hrubý ukazatel. Hrubý produkt zahrnuje všechny investice bez rozdílu, a jeho hodnota je proto vyšší. Očistíme-li tento ukazatel o amortizaci – respektive nezapočítáme-li obnovovací investice, dostaneme čistý domácí produkt. (Pavelka 2010)

2.1.6. Hrubý národní důchod Ukazatel hrubého národního důchodu není, na rozdíl od HDP, určován na územním principu, ale na principu národní příslušnosti nositelů výrobních faktorů. Nezáleţí při tom na tom, zda jsou tyto výrobní faktory na území daného státu či nikoli. Základem výpočtu je HDP, od něhoţ jsou odečteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů (cizinců pracujících či podnikajících na území daného státu). Důchody, které rezidenti (občané daného státu pracující či podnikající v zahraničí) získali mimo území daného státu, jsou naopak přičteny. Tím je územní princip HDP změněn na národní princip ukazatel Hrubý národní důchod. Konstrukce čistého národního důchodu je pak stejná, jako u ČDP – je očištěn o znehodnocení kapitálu. (Pavelka 2010)

2.1.7. Celkový HDP a HDP na hlavu V předchozím výkladu jsme se zabývali různými metodami výpočtu HDP za celou ekonomiku. Tento ukazatel je jistě velmi důleţitý – je sledována jeho absolutní hodnota i vývoj v čase. Hodnota tohoto ukazatele je však, kromě samotné výkonnosti ekonomiky, značně ovlivněna také její velikostí. Například země jako Lucembursko nikdy nemůţe dosáhnout takové úrovně HDP, jako má třeba Indie. Zároveň však Lucembursko patří mezi nejrozvinutější státy světa produkující velmi kvalitní výrobky a vysokou přidanou hodnotou. Indie je naproti tomu sice obrovským, zároveň však dosti nerozvinutým státem. Porovnání jejich HDP sice má určitý smysl, chceme-li však porovnat výkonnost těchto dvou ekonomik, potřebujeme jiný ukazatel – ukazatel, který nebude ovlivněn velikostí ekonomiky. Takovým ukazatelem je HDP per capita, neboli HDP na obyvatele nebo HDP na hlavu. Konstrukce tohoto ukazatele je jednoduchá – hodnota HDP za celou ekonomiku je jednoduše vydělena počtem obyvatel daného státu. Tím je eliminován vliv velikosti

21

ekonomiky na hodnotu ukazatele. Tento ukazatel mnohem více vypovídá o vyspělosti a úrovni dané ekonomiky. Lépe to opět uvidíme na příkladu: Tabulka 2.4 Celkový HDP a HDP na hlavu Ukazatel HDP (mil. USD) HDP na hlavu (USD)

Indie 1 875 213 4 077

Lucembursko 55 143 78 670

Zdroj: Eurostat

V roce 2012 byla Indie, co do úrovně HDP 10. největší ekonomikou světa (pokud počítáme jen samostatné státy, ne uskupení jako je EU). Lucembursku v té době patřila 72. pozice. U HDP na hlavu však byla situace naprosto odlišná. Indii se zhruba čtyřmi tisíci dolary na hlavu patřila aţ 133. pozice, naproti tomu Lucembursku, s více jak sedmdesáti osmi tisíci dolarů na hlavu, patřila druhá pozice za Katarem. Hodnota HDP na hlavu zde byla vyšší neţ v takových ekonomikách, jako jsou Spojené státy, Kanada či Německo. (Eurostat) Pro mezinárodní porovnání je HDP kaţdé země převeden na společnou měnovou jednotku, například Americké dolary. Aby se zabránilo zkreslení vlivem měnícího se měnového kursu, pouţívá se pro přepočet takzvaná parita kupní síly. Tím jsou eliminovány, jak vlivy změn měnových kursů, tak i cenových hladin. (Více viz kapitola věnovaná měnovým kursům). (Pavelka 2010)

2.2.

Alternativní ukazatele

Koncept HDP má, jako kaţdý makroekonomický ukazatel, své nedostatky. U všech makroekonomických ukazatelů musíme počítat s určitou statistickou chybou, která je dána obrovským mnoţstvím poloţek, které jsou postupně sčítány, ale také tím, ţe přesná hodnota některých veličin není známa a musí se odhadovat. Příkladem je výše zmíněná stínová ekonomika. Dále jsou zde činnosti, které neprochází trhem, a nejsou proto zaregistrovány, byly ale v rámci dané ekonomiky vyprodukovány. Sem patří například činnosti, které lidí dělají pro sebe. Kdyţ si doma pro sebe upeču koláč, pak je do HDP zahrnuta hodnota surovin, které jsem koupila, energie, kterou jsem spotřebovala, ale ne uţ samotná moje práce na tomto koláči. Nemáme prostředek, jak zaregistrovat a přesně vyčíslit hodnotu takové práce. Dále se v HDP neodrazí takzvaná „práce bez papírů“, kdy dojde k platbě za vykonanou práci mimo oficiální účetnictví. Také práce za nějakou protisluţbu nebude v HDP zachycena. Zahrnuty pochopitelně nebudou ani činnosti vysloveně nelegální, jako je výroba drog a podobně. Všechny tyto nedostatky oddalují vypočítanou hodnotu ukazatele od reality. Další oblastí, kterou HDP nedokáţe zachytit je kvalita ţivota. Sem patří například mnoţství volného času, kvalita bydlení, ale také dostupných výrobků a sluţeb. Změna cen, která by ovlivnila HDP, často změnu kvality neodráţí.

22

Ve snaze korigovat nedostatky konceptu hrubého domácího produktu byly vyvinuty některé alternativní ukazatele. My se seznámíme s konceptem Čistého ekonomického blahobytu nebo také Čistého ekonomického bohatství NEW (Net economic welfare). Výpočet NEW vychází z HDP, ke kterému jsou přičteny odhady hodnot výše zmíněných aktivit – práce pro sebe, práce za protisluţbu, činnost stínové ekonomiky, ale i rostoucí kvalita statků a sluţeb, nebo hodnota volného času. Odečteny jsou naopak záporné extarnality, které kvalitu ţivota sniţují, jako je znečištění, ţivost v přelidněných městech nebo nedostatečná kvalita statků a sluţeb. (Brčák a Sekera 2010)

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.

OTÁZKY: 1) Proč se při pouţití výdajové metody výpočtu HDP nezapočítávají také vládní výdaje v podobě transferových plateb? 2) Vlastními slovy definujte pojem „přidaná hodnota“. 3) Jak se liší hrubá a čistá podoba ukazatele produkt? 4) Jak se liší nominální a reálný HDP? 5) Proč je nutné očistit HDP o vliv inflace? 6) Jak se liší HDP a HDP na hlavu? Jaký je smysl existence těchto dvou ukazatelů?

ŘEŠENÍ:

23

1) Transferové platby jsou sice výdaji vlády, nelze je však v plné výši započítat do HDP. Jedná se o finanční obnosy vyplacené obyvatelům (eventuelně i firmám), za které vláda neočekává ţádnou protihodnotu. Typicky sem patří nejrůznější druhy sociálních dávek a podpor. Kdyţ jsou tyto peníze vyplaceny, dostanou je do ruky domácnosti, kterým se zvýší jejich disponibilní důchod, tedy mnoţství peněz, které mohou pouţít na spotřebu. Nikde však není záruka, ţe tyto peníze budou skutečně utraceny. Pokud ano, pak se to projeví v HDP před zvýšené výdaje na spotřebu domácností. Pokud ne, pak vzrostou úspory a HDP se nezmění. Započítáním výše transferových plateb by došlo k dvojímu započítání části transferových plateb pouţitých na spotřebu a k neoprávněnému započítání části pouţité na navýšení úspor, která nemá na výši produktu vliv. 2) Například můţeme přidanou hodnotu definovat jak rozdíl mezi cenou meziproduktu na počátku určitého stupně výroby a cenou výsledného produktu na jeho konci. Je ale i plno jiných moţností, jak tento pojem definovat. 3) Hrubý a čistý ukazatel se liší o výši obnovovacích investic, nahrazujícím opotřebení kapitálu během daného období. Hrubý ukazatel obsahuje všechny investice, čistý jen čisté investice, bez obnovovacích. 4) Nominální a reálný HDP se liší v tom, jaké ceny statků a sluţeb jsou pouţity při jejich výpočtu. Nominální HDP je vypočítán za pouţití takzvaných běţných cen, to znamená cen platných v příslušném období. Reálný HDP je pak vypočítáván na základě takzvaných stálých cen, tedy cen nějakého, předem určeného základního roku. To umoţňuje zachytit skutečný vývoj produkce v dané ekonomice bez vlivu inflace. 5) Nejlépe je to vidět na příkladu s rohlíky. Inflace, zejména dosahuje-li vyšších hodnot, můţe zkreslit hodnoty HDP. Jejich růst tak můţe být zcela falešný – způsobený pouze růstem cen, aniţ by skutečně rostla i úroveň produkce. 6) HDP na hlavu vzniká vydělením celkového HDP počtem obyvatel. Tento ukazatel lépe ukazuje rozvinutost a vyspělost ekonomiky, protoţe eliminuje vliv její velikosti. Celkový HDP ukazuje spíše význam ekonomiky ve světové produkci a obchodu, ale o její rozvinutosti vypovídá jen částečně.

24

3. Agregátní nabídka a poptávka a její složky Produkt, cenová hladina, agregátní nabídka, agregátní poptávka, spotřeba, investice, vládní výdaje, čistý export, změny agregátní nabídky a poptávky, makroekonomická rovnováha.

Pochopení základních zákonitostí fungování modelu agregátní nabídky a poptávky. Aplikace modelu na konkrétní makroekonomické situace.

15 hodin

Model agregátní nabídky a poptávky (model AS-AD) je jedním z nejzákladnějších a nejpouţívanějších makroekonomických modelů. Je velmi vhodným a při tom i poměrně jednoduchým nástrojem pro modelování dopadů různých šoků, či opatření v oblasti hospodářské politiky na základní makroekonomické veličiny – cenovou hladinu a produkt a zprostředkovaně také nezaměstnanost.

3.1.

Agregátní poptávka

„Agregátní poptávka vyjadřuje různá množství statků a služeb (reálného produktu), která chtějí spotřebitelé, firmy, vláda a zahraniční zákazníci koupit při různých cenových hladinách.“ (Pavelka 2010, s. 84) Zjednodušeně řečeno se jedná o podobný vztah, jaký představuje individuální či trţní poptávka, jen rozšířený na celou ekonomiku (proto také cenová hladina a produkt místo ceny a mnoţství). Oproti mikroekonomickému pojetí poptávky jsou zde ovšem i odlišnosti. Agregátní poptávku AD (Aggregate Demand) můţeme vyjádřit jakou součet výdajů na spotřebu domácností C, investice firem I, vládních výdajů na nákup statků a sluţeb G a čistého exportu NX. Výše těchto výdajů se odvíjí od úrovně cenové hladiny. AD = C + I + G + NX

Její grafické vyjádření je pak podobné, jako v případě mikroekonomického pojetí poptávky, kterému jsme se věnovali dříve.

25

Obrázek 3.1 Agregátní poptávka P AD

C, I, G, NX

Y Zdroj: Pavelka 2010, s. 84, upraveno autorkou

Křivka agregátní poptávky je, stejně jako křivka individuální či trţní poptávky, klesající. S poklesem cenové hladiny roste, za jinak stejných okolností, reálný produkt, při poklesu cenové hladiny je tomu naopak. Při vysvětlení klesajícího tvaru agregátní poptávky uţ nevystačíme se substitučním a důchodovým efektem, jako v mikroekonomii. Důvody pro klesající tendenci agregátní poptávky musíme hledat jinde. Můţeme ho vysvětlit pomocí následujících tří efektů: 1) Efekt úrokové míry – pokles cenové hladiny způsobí, ţe lidé pro provádění svých transakcí potřebují méně peněz. Poptávka po penězích proto klesne a klesne i úroková míra, která nám svých způsobem představuje cenu peněz. Klesající úroková míra znamená levnější úvěry pro firmy i domácnosti. Díky niţší úrokové míře budou firmy více investovat a domácnosti více spotřebovávat. Pokles cenové hladiny tedy zprostředkovaně před úrokovou míru způsobil růst dvou komponent agregátní poptávky – C a I. Stejně jako v mikroekonomii se změna cenové hladiny projeví v posunu po křivce agregátní poptávky, a to směrem doprava. Niţší cenová hladina je spojena s vyšší úrovní produktu. Při růstu cenové hladiny by byla situace opačná. 2) Efekt bohatství – pokles cenové hladiny znamená, ţe ekonomické subjekty si za své bohatství mohou koupit větší mnoţství statků a sluţeb (roste reálná hodnota bohatství, aniţ by se změnila hodnota nominální). To znamená vyšší nákupní moţnosti a zvýšené výdaje ekonomických subjektů. Opět se po křivce AD posouváme směrem doprava. Niţší cenová hladina je opět spojena s vyšší úrovní produktu. Při růstu cenové hladiny by byla situace opět opačná. 3) Efekt zahraničního obchodu – pokles domácí cenové hladiny zlevňuje domácí zboţí nejen na tuzemském, ale i na zahraničním trhu. To vede k růstu vývozu. Zároveň to na domácím trhu zlepšuje postavení domácího zboţí oproti zahraničnímu, coţ vede k poklesu dovozu. Výsledkem je růst čistého exportu a posun po křivce AD směrem doprava dolů. Niţší cenová hladina tedy opět znamená vyšší úroveň produktu. Růst cenové hladiny bude mít opačný efekt.

26

Stejně jako poptávka v mikroekonomii, můţe se i křivka agregátní poptávky posouvat celá. Růst agregátní poptávky znamená posun křivky AD směrem doprava, pokles pak doleva. K posunu dochází tehdy, změní-li se některá z jejích komponent – C, I, G nebo NX. Zde je opět třeba důsledně odlišit posun křivky a posun po křivce. Změní-li se cenová hladina, pak se posouváme po křivce AD směrem doprava, či doleva, jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci. V tomto případě, je změna cenové hladiny prvotní příčinou změny v oblasti poptávky. Pokud je ale prvotní příčinou změna některé z komponent AD (C, I, G, NX) bez změny cenové hladiny, pak se posouvá křivka AD jako celek. To ukazuje následující obrázek: Obrázek 3.2 Posuny křivky agregátní poptávky P

AD2 pokles C, I, G, NX

AD0

růst C, I, G, NX

AD1


Faktorů, které mohou způsobit posun křivky AD je celá řada. My si nyní přiblíţíme ty nejzákladnější. Budeme analyzovat příčiny růstu agregátní poptávky a posunu křivky AD směrem doprava. Pro pokles a posun doleva by se určující faktory musely pohybovat opačným směrem. Mezi určující faktory růst AD patří například: . Růst množství peněz v oběhu – jestliţe centrální banka navýší mnoţství peněz v oběhu (viz monetární expanze), klesne úroková míra a následně porostou investiční a spotřební výdaje. (Nesplést s výše popsaným efektem úrokové míry – zde nedochází ke změně cenové hladiny). . Optimistická očekávání ekonomických subjektů – při očekávání pozitivního vývoje ekonomiky v budoucnosti jsou ekonomické subjekty více ochotny utrácet. . Růst bohatství – růst bohatství znamená vyšší nákupní moţnosti a tedy i růst agregátní poptávky. (Opět nesplést s výše zmíněným efektem bohatství, zde se cenová hladina nemění – bohatství roste i nominálně.) . Pokles daní – niţší daně zvýší disponibilní důchod ekonomických subjektů. Těm pak zbude více prostředků na spotřebu a investice (Viz fiskální expanze). . Zvýšení vládních výdajů – vláda můţe přímo vytvořit poptávku zvýšením svých výdajů na nákup statků a sluţeb, nebo můţe stimulovat výdaje ekonomických subjektů tím, ţe zvýší úroveň transferových plateb (Viz fiskální expanze).

27

. Znehodnocení domácí měny – to zlevní domácí produkty v zahraničí a tím podpoří i export. Zároveň to vede ke zdraţení zahraničních statků oproti domácím a k poklesu importu. Výsledkem je růst čistého exportu. . Oživení zahraniční poptávky – ekonomický růst v zahraničí, eventuelně zlepšení očekávání zahraničních ekonomických subjektů vede k růstu jejich poptávky. Část jejich zvýšeného zájmu bude věnována i zboţí z dovozu – pocházejícímu z naší ekonomiky. (Pavelka 2010)

3.2.

Agregátní nabídka

„Agregátní nabídka vyjadřuje různá množství statků a služeb (reálného produktu), která chtějí firmy vyrábět při různých cenových hladinách“ (Pavelka 2010, s. 88) Agregátní nabídky můţe mít velmi různé tvary a vlastnosti v závislosti na tom, který přístup k její analýze pouţijeme. Jiţ v první kapitole jsme se krátce seznámili s klasickým a keynesiánským pojetím. Podle klasické ekonomie je křivka agregátní nabídky vţdy vertikální, na úrovni potenciálního produktu. V keynesiánském pojetí je křivka agregátní nabídky pozitivně skloněná a v extrémním případě velmi krátkého období dokonce horizontální. Obě tato pojetí vychází z předpokladu existence produkční mezery, tedy stavu, kdy je ekonomika pod svým potenciálem (Y < Y*). To samozřejmě nejsou jediné dva moţné pohledy na agregátní nabídku. (Brčák a Sekera 2010) My se zde nebudeme podrobně zabývat jednotlivými přístupy. Pro tuto základní úroveň makroekonomie vystačíme se dvěma tvary křivky agregátní nabídky, které se budou lišit podle délky období. Pro analýzu krátkého období pouţijeme pozitivně skloněnou křivku AS, která je bliţší keynesiánskému pojetí. Pro dlouhé období pak pouţijeme křivku vertikální, protoţe na této podobě dlouhodobé AS se jednotlivé přístupy více méně shodují. Tyto dvě podoby AS nás budou provázet i dalšími kapitolami. Například na délce období, a tedy i tvaru AS bude záviset výsledný vliv, jaký na ekonomiku budou mít opatření fiskální, či monetární politiky. Na základně odlišných vlastností AS v krátkém a dlouhém období si odvodíme také krátkodobou a dlouhodobou Phillipsovu křivku. Zkrátka, i kdyţ se nebudeme podrobně zabývat jednotlivými ekonomickými směry a školami, některé zásadní odlišnosti mezi nimi musíme vzít v úvahu.

3.2.1. Agregátní nabídka v krátkém období Křivka krátkodobé agregátní nabídky (SAS – písmeno S označuje krátké období Short run) je rostoucí. To znamená, ţe vyšší cenová hladina je spojena s vyšším produktem. Krátké období je definováno, jako období příliš krátké na to, aby se změnily náklady firem – ty jsou krátkodobě fixní. V krátkém období se můţe skutečný produkt odchylovat od potenciálního. Potenciálním produktem rozumíme produkt dosaţený při plném vyuţití všech zdrojů (výrobních faktorů) za dané úrovně technologie. Můţeme ho chápat jako jakousi „kapacitu ekonomiky“. Krátkodobě se skutečný produkt můţe od potenciálního lišit. Můţe být niţší, ale i vyšší. Niţší hodnota 28

produktu je spojena s vyšší úrovní nezaměstnanosti (viz Okunův zákon), vyšší hodnota je pak spojena s rostoucími tlaky na růst cenové hladiny. Obrázek 3.3 Křivka krátkodobé agregátní nabídky P

SAS


Stejně jako individuální, či trţní nabídka, můţe se i agregátní nabídka měnit. Změna cenové hladiny opět znamená posun po křivce nabídky. Změna ostatních faktorů pak posun celé křivky. Typickou situací, kdy dochází k posunu křivky SAS, je změna cen vstupů. Rostoucí ceny vstupů znamenají, ţe firmy budou za stejné mnoţství výrobků poţadovat vyšší ceny. Výsledkem je vyšší úroveň cenové hladiny. Graficky se to projeví posunem křivky SAS směrem doleva nahoru. Pokles cen vstupů se projeví posunem SAS směrem doprava a dolů. (Pozor pokles SAS se projevuje směrem doleva a nahoru – opticky to vypadá jako růst, ale fakticky se jedná o pokles. Je dobré se orientovat podle úrovně produktu na horizontální ose, ta s posunem SAS doleva klesá, coţ je, vzhledem k negativnímu vlivu růstu cen vstupů na agregátní nabídku, logické.) Obrázek 3.4 Posuny křivky krátkodobé agregátní nabídky SAS1

P

SAS0

SAS2

Růst cen vstupů

Pokles cen vstupů Zdroj: Pavelka 2010, s. 90, upraveno autorkou

Y

29

Růst cen vstupů můţe být způsoben nejrůznějšími faktory, například: . růstem nominálních mezd, . růstem cen surovin (často je jako příklad uváděn růst cen ropy, která se promítá do cen ve všech odvětvích ekonomiky), . růst cen dováţených surovin díky oslabení domácí měny, . uvalení daně (například ekologické) na výrobce, . změna mnoţství nebo kvality výrobních faktorů. (Pavelka 2010)

3.2.2. Agregátní nabídka v dlouhém období V dlouhém období je křivka agregátní nabídky (LAS – písmeno L značí dlouhé období Long run) vertikální a vţdy na úrovni potenciálního produktu (Y*). Připomeňme, ţe je-li ekonomika na svém potenciálu (Y = Y*), pak jsou plně vyuţity všechny výrobní faktory. Tento potenciál je moţné krátkodobě překročit (viz SAS), ale dlouhodobě je to maximum. Změna potenciálního produktu (kapacity ekonomiky) je dlouhodobě moţná, ale předpokládá změnu mnoţství nebo kvality (produktivity) výrobních faktorů. Růstu produktivity bývá dosahováno technologickým pokrokem – lepšími výrobními postupy nebo i lepší organizací práce. K poklesu potenciálního produktu můţe dojít například vlivem válečných konfliktů nebo ţivelných katastrof, které fyzicky zničí výrobní faktory. Více se tomuto tématu budeme věnovat v kapitole zaměřené na ekonomický růst. Obrázek 3.5 Posuny křivky dlouhodobé agregátní nabídky

P

LAS0 LAS2

LAS1 Pokles potenciálního produktu

Růst potenciálního produktu

Y*

Y


Vertikální tvar LAS znamená nezávislost produktu na cenové hladině. Ekonomika můţe být na svém potenciálu při jakékoli úrovni cenové hladiny. To bude velmi důleţité při analýze dopadů hospodářské politiky v dlouhém období a také pro konstrukci dlouhodobé Phillipsovy křivky (viz dále). (Pavelka 2010)

30

3.3.

Rovnováha v modelu AS - AD

Stejně jako v mikroekonomickém pojetí jednotlivých trhů, tak i na agregátní úrovni je rovnováţný produkt (YE) a rovnováţná cenová hladina (PE) odvozena od průsečíku nabídky a poptávky, tentokrát od průsečíku AS a AD. Rovnováhu pak můţeme rozlišit krátkodobou a dlouhodobou, podle toho, zda se jedná o průsečík AD s krátkodobou, či dlouhodobou AS. Nyní si ukáţeme, jak je této rovnováhy dosaţeno, respektive jak je obnovena v případě, ţe je původní rovnováha něčím narušena.

3.3.1. Změna agregátní poptávky Na následujícím obrázku vidíme důsledky růstu agregátní poptávky. Ať uţ je příčina růstu jakákoli, růst agregátní poptávky se graficky projeví posunem křivky AD směrem doprava. Původní křivka AD0 se s křivkou SAS protínala v bodě E0. Od tohoto bodu je odvozena původní úroveň cenové hladiny P0 a původní úroveň produktu Y0, která je pod úrovní potenciálního produktu Y*. Růst agregátní poptávky se projeví posunem AD z AD0 do AD1. Tím vznikne nový bod krátkodobé rovnováhy E1. Od tohoto nového bodu rovnováhy je pak odvozena nová, vyšší úroveň cenové hladiny P1 a nová úroveň produktu Y1, která je vyšší neţ Y0, ale stále pod úrovní potenciálu. Vidíme, ţe růstu agregátní poptávky (ceteris paribus) vedl jak k růstu cenové hladiny, tak k růstu produktu. Vzhledem k tomu, ţe jsme se pohybovali po relativně méně strmé části agregátní nabídky, je změna cenové hladiny a produktu relativně v rovnováze. Vliv na produkt je dokonce o trochu větší (srovnej velikost zelených šipek). Obrázek 3.6 Důsledky růstu agregátní poptávky

P

AD0

AD2

AD1

LAS SAS E2

P2 E1 P1 P0

E0 Y0

Y1 Y*Y2

Y


Pokud poptávka dále poroste, pak se křivka AD posune dále doprava, na úroveň AD2. Vznikne nová rovnováha a také nová úroveň cenové hladiny a produktu. V tomto případě byla dosaţena a dokonce překročena úroveň potenciálního produktu, coţ je krátkodobě moţné. Zároveň vidíme, ţe tento posun vyvolal výraznější růst cenové hladiny, neţ produktu (srovnej

31

velikost červených šipek). To je způsobeno tím, ţe se pohybujeme po strmější části křivky SAS, v blízkosti potenciálního produktu. Sklon křivky AS je tedy rozhodující pro to, jaký vliv bude růst AD mít. Plochá křivka znamená především vliv na produkt s minimální změnou cenové hladiny. Čím je křivka AS strmější, tím větší vliv mají změny AD na cenovou hladinu a menší na produkt. Při zcela vertikální křivce AS, pak vliv na produkt zcela mizí a mění se jen cenová hladina. Nyní si ukáţeme, jak na změny poptávky reaguje nabídka a jak dochází k obnovení rovnováhy: Obrázek 3.7 Změna rovnováhy při změně AD

P

AD0

AD1

P2

LAS

SAS1

P1 P0

SAS0

E2 E1 E0

Y* Y1

Y


Opět vyjdeme z bodu E0, který je bodem krátkodobé i dlouhodobé rovnováhy (leţí na krátkodobé i dlouhodobé křivce AS). Růst agregátní poptávky se graficky projeví posunem křivky AD směrem doprava na AD1. V ekonomice je vyšší poptávka spojena s vyšší úrovní cenové hladiny. Tato spojitost je vcelku logická – pokud je o nějaké zboţí větší zájem, jeho cena obvykle roste, pokud se zvýšený zájem týká všech statků a sluţeb, pak roste cenová hladina jako celek. Vyšší ceny přimějí výrobce více vyrábět, za účelem vyššího zisku (posun po křivce SAS právě do bodu E1). Protoţe se však ekonomika tímto zvýšením poptávky a reakcí výrobců ocitla nad svým potenciálem (Y1 > Y*), není tento stav dlouhodobě udrţitelný. Pro dosaţení tak vysoké úrovně produkce musely firmy své zaměstnance motivovat zvýšením mezd – jinak by nebyli ochotni odpracovat dostatečný počet hodin přesčasů, nebo o víkendech, či v noci. Připomeňme si, ţe uţ ve výchozím bodě byla ekonomika na svém potenciálu a tedy ve stavu plné zaměstnanosti. Okamţité přijetí dalších zaměstnanců proto není moţné. Tito zaměstnanci však časem zjistí, ţe jejich mzda rostla pouze nominálně (vyšší číselná hodnota), ale ne reálně, protoţe díky růstu cenové hladiny si za svou mzdu mohou koupit méně statků a sluţeb. Jakmile to zaměstnanci zjistí, poţadují další růst mezd, aby byla zachována jejich reálná hodnota. Růst mezd se však projevuje jako růst cen vstupů a ten

32

negativně ovlivňuje agregátní nabídku. Ta se vlivem negativního vlivu rostoucích cen vstupů posune směrem doleva, nahoru na SAS1. Tím vznikne nový bod rovnováhy E2. Cenová hladina opět vzrostla – na úroveň P2 a produkt poklesl zpátky na úroveň potenciálu Y*. Tento bod je bodem krátkodobé, ale i dlouhodobé rovnováhy. Produkt vzrostl nad úroveň potenciálního produktu jen krátkodobě, a to díky takzvané peněţní iluzi, kdy si zaměstnanci po nějaký čas mysleli, ţe jejich reálná mzda vzrostla. Jakmile ale tato iluze zmizela, ekonomika se vrátila na úroveň potenciálu, ale s vyšší úrovní cenové hladiny. To opět ukazuje, ţe dosaţení potenciálu je moţné při jakékoli úrovni cenové hladiny. Toto je jedno z moţných vysvětlení krátkodobého výkyvu produktu nad potenciál. Pro naše účely je to dostačující. Při poklesu agregátní poptávky by se vše vyvíjelo opačně – ekonomika by se časem vrátila na úroveň potenciálního produktu, ale při niţší úrovni cenové hladiny. (Pavelka 2010)

3.3.2. Změna agregátní nabídky Jako příklad si ukáţeme situaci po poklesu agregátní nabídky. Tento pokles můţe být způsoben například růstem ceny ropy, která se promítne jednak přímo do cen některých vstupů, tak do cen energií a dopravy. Růst cen ropy znamená pro firmy vyšší náklady. Firmy nemohou okamţitě sníţit mzdy, protoţe ty jsou krátkodobě fixní. Propustí proto část zaměstnanců a omezí výrobu. Omezení výroby znamená pokles produktu na úroveň Y1 a růst nezaměstnanosti. Zároveň vlivem omezené výroby a promítnutí části zvýšených nákladů do cen, roste cenová hladina na úroveň P1. Obrázek 3.8 Změna rovnováhy při změně AS

LAS P

P1

AD0

SAS1 SAS0

E1

P0

E0

Y1

Y*

Y


V delším časovém horizontu je však moţné mzdy sníţit. To posune křivku SAS zpět do výchozí úrovně. Cenová hladina se vrací na úroveň P0 a produkt na svou potenciální úroveň.

33

Pokles agregátní nabídky má pro ekonomiku horší důsledky, neţ pokles agregátní poptávky. V obou případech dochází k poklesu produktu a růstu nezaměstnanosti, v případě poklesu agregátní nabídky však roste i cenová hladina. Ať uţ vychýlení z původní rovnováhy vzniklo z jakéhokoli důvodu – bylo způsobeno pohybem agregátní nabídky, či poptávky, v dlouhodobém horizontu se ekonomika vţdy vrací na svůj potenciál. Vychýlení z rovnováhy je vţdy dočasné, můţe však trvat tak dlouho, ţe bude vyţadovat nějaké řešení. Tím můţe být cílený zásah vlády provedený pomocí fiskální politiky, nebo zásah centrální banky pomocí politiky monetární. Můţe jít o aktivaci ekonomiky za účelem zvýšení produktu a sníţení nezaměstnanosti, ale i o brzdění nadměrného růstu produktu a s tím spojené inflace. (Pavelka 2010)


OTÁZKY: 1) Vlastními slovy definujte pojem „potenciální produkt“. 2) Vysvětlete rozdíl mezi posunem po křivce agregátní poptávky a posunem celé křivky agregátní poptávky. 3) Vysvětlete vertikální tvar dlouhodobé agregátní nabídky. 4) Proč má pokles agregátní nabídky na ekonomiku horší dopad, neţ pokles agregátní poptávky? ŘEŠENÍ:

34

1) Potenciálním produktem rozumíme výstup ekonomiky za stavu plné zaměstnanosti při dané úrovni technologie (lze ještě dodat, ţe při tomto stavu nedochází k tlakům na akceleraci inflace). Můţeme ho chápat jako jakousi kapacitu ekonomiky, která můţe být zcela vyuţita, ale také zčásti nevyuţita nebo i krátkodobě překročena. Zároveň je pojem potenciální produkt spojen s nezaměstnaností. Je-li ekonomika na potenciálu, existuje takzvaná plná zaměstnanost (to ovšem neznamená, ţe by nezaměstnanost byla nulová, stále existuje přirozená míra nezaměstnanosti). Kaţdopádně se jedná o zcela klíčový pojem, bez kterého nelze v makroekonomii provádět jakoukoli analýzu. 2) K posunu po křivce dochází vlivem změny cenové hladiny. Posun celé křivky je pak dán změnami různých faktorů, které agregátní poptávku ovlivňují. Agregátní poptávka se posune a vytvoří nový průsečík s agregátní nabídkou – to má vliv na úroveň cenové hladiny. Změna cenové hladiny je však důsledkem změny něčeho jiného – ne prvotní příčinou pohybu křivky. 3) Dlouhodobá agregátní nabídka je vţdy na úrovni potenciálního produktu. Úroveň potenciálního produktu je zcela nezávislá na úrovni cenové hladiny – potenciálu lze dosáhnout při jakékoli cenové hladině. Uţ v na začátku textu věnovanému mikroekonomii jsme si ukázali, ţe je-li vztah dvou veličin graficky vyjádřen vertikální křivkou, pak jsou tyto veličiny nezávislé. To je právě případ dlouhodobé AS – nezávislost potenciálního produktu na cenové hladině. 4) Klesne-li agregátní poptávka, klesá produkt a roste nezaměstnanost. Zároveň klesá i cenová hladina. Můţeme to přirovnat k mikroekonomickému pojetí trhu – přestane-li být o nějaké zboţí zájem, pak jeho cena klesá. V tomto případě přestal být zájem o veškeré statky a sluţby a klesá cenová hladina jako celek. Pokles agregátní nabídky je také spojen s poklesem produktu a růstem nezaměstnanosti. Zároveň však roste i cenová hladina. Opět si to můţeme zdůvodnit přirovnání k trhu z mikroekonomického pohledu. Začne-li být nějakého zboţí nedostatek – jeho cena vzroste. Výrazný růst cenové hladiny je většinou vnímán negativně – za ideální je povaţován stav, kdy cenová hladina stabilně mírně roste (míra inflace okolo 2 % ročně).

35

4. Modely makroekonomické rovnováhy a její poruchy Spotřeba, mezní sklon ke spotřebě, spotřební funkce, mezní sklon k úsporám, úsporová funkce, investice, dvousektorová ekonomika, vládní výdaje, daně, transferové platby, disponibilní důchod, třísektorová ekonomika, čistý export, mezní sklon k exportu, čtyřsektorová ekonomika. Pochopení základních zákonitostí chování firmy při volbě optimální kombinace vstupů k produkci optimálního objemu výstupu v dlouhém období. Souvislost produkční a nákladů v dlouhém období.

15 hodin

V předchozí kapitole jsme se věnovali jednomu z moţných vyjádření makroekonomické rovnováhy – modelu AS-AD. Nyní se zaměříme na další model, který umoţňuje vyjádřit makroekonomickou rovnováhu i případný nerovnováţný stav. Půjde o model Důchod – Výdaje, neboli o model s linií 45°, který je zaloţen na myšlenkách keynesiánství. Z druhé kapitoly uţ víme, ţe produkt (důchod) lze získat součtem všech výdajů v ekonomice: Y = C + I + G + NX

Právě na jednotlivé sloţky produktu podle logiky výdajové metody se nyní podíváme podrobněji, protoţe většina z nich se skládá z více částí a je ovlivňována různými faktory. Ukáţeme si, jak je dosahováno rovnováţného produktu. Princip modelu je jednoduchý, kaţdá z komponent HDP je zakreslena pomocí přímky o určitém sklonu (sklon a místo střetu s vertikální osou jsou dány právě zmíněnými ovlivňujícími faktory), která v některém bodě protne linii 45°, dělící zobrazený kvadrant na dvě stejné poloviny a představující body rovnováhy. Body mimo úhlopříčku představují různé nerovnováţné stavy, viz další výklad. Jako v kaţdém modelu, i zde platí určité zjednodušující předpoklady. Model je konstruován za předpokladu fixní cenové hladiny. Firmy mohou vyrobit více produktu bez jakéhokoli omezení – ekonomika se nachází pod svým potenciálem, coţ koresponduje právě s keynesiánskou ekonomií.

36

4.1.

Spotřeba

Spotřebou rozumíme výdaje domácností na statky a služby. Výše spotřeby závisí na řadě faktorů, my budeme v rámci modelu předpokládat, ţe je závislá pouze na disponibilním důchodu domácností. Tento disponibilní důchod domácnosti dělí právě mezi spotřebu a úspory. Dále platí, ţe i kdyţ je důchod domácnosti nulový, spotřeba nulová není. Tento fakt lze vysvětlit existencí takzvané autonomní spotřeby. Autonomní spotřebou rozumíme část spotřebních výdajů, které nejsou závislé na důchodu, respektive existují i za situace, kdy je důchod nulový. Jedná se o minimální spotřebu, například základních potravin, která existuje vţdy. Tato minimální spotřeba je financována z úspor. V případě, kdy domácnost ţádné úspory nemá, vzniká jí dluh, který lze chápat jako zápornou úsporu. Princip je podobný, jako u nám známých fixních nákladů, ty také existují vţdy, bez ohledu na velikost produkce. Matematicky můţeme spotřebu vyjádřit pomocí spotřební funkce: C = Ca + c Yd Ca

c

Yd

je právě zmíněná autonomní spotřeba, která tvoří absolutní člen spotřební funkce. Na následujícím obrázku je vidět, ţe spotřební funkce nevychází z nuly, ale protíná vertikální osu právě na úrovni autonomní spotřeby. V tomto případě je autonomní spotřeba rovna 100. Jako jednotky pouţijeme například miliardy. je mezní sklon ke spotřebě. Ten představuje podíl dodatečného disponibilního důchodu, který domácnosti vydají na spotřebu. Jinak řečeno udává, jak se změní spotřeba, při změně disponibilního důchodu o jednotku. Nabývá hodnot mezi 0 a 1. Při hodnotě 1 by domácnosti vynakládaly celý dodatečný disponibilní důchod na spotřebu a netvořily ţádné úspory. Kdyby byl mezní sklon ke spotřebě roven například 0,8, pak domácnosti vydají 80 haléřů z kaţdé koruny dodatečného disponibilního důchodu na spotřebu a 20 haléřů uspoří. Tento koeficient určuje sklon spotřební funkce. je disponibilní důchod – neboli důchod domácnosti sníţený o daně a eventuelně navýšený o transferové platby.

Obrázek 4.1 Spotřební funkce

B

C C 500 100 Ca

A

45° 500

Yd


37

Na obrázku je spotřební funkce zachycená graficky. Autonomní spotřeba ve výši 100 tvoří absolutní člen spotřební funkce. V grafu její hodnota ovlivňuje průsečík spotřební funkce s vertikální osou. Bod rovnováhy je tam, kde spotřební funkce protíná úhlopříčku naznačenou červenou čárkovanou čárou. Pouze v tomto bodě se spotřební výdaje přesně rovnají disponibilnímu důchodu. Tento bod leţí přesně uprostřed kvadrantu – na úhlopříčce, která ho dělí na dvě stejné poloviny, a právě poloha na úhlopříčce zaručuje stejnou hodnotu souřadnic na obou osách. V našem případě se spotřební výdaje a disponibilní důchod vyrovnají při výši disponibilního důchodu 500 (například miliard). Pokud se spotřební výdaje přesně rovnají disponibilnímu důchodu, pak domácnosti netvoří úspory, ale ani je nečerpají. Nalevo od linie 45° jsou spotřební výdaje vyšší, neţ disponibilní důchod. To platí například v bodě A. V takovém případě domácnosti část svých spotřebních výdajů financují z úspor. Napravo od linie 45° je pak disponibilní důchod vyšší, neţ spotřební výdaje. Domácnosti nespotřebují celý disponibilní důchod, ale určitou část uspoří. Mezní sklon ke spotřebě je stabilní – to znamená, ţe vţdy kdyţ se zvýší disponibilní důchod domácností, zvýší se proporcionelně i jejich spotřeba. Co se týče hodnoty celého disponibilního důchodu, pak s jeho růstem rostou i spotřební výdaje, ale klesá jejich podíl na disponibilním důchodu. Lépe to pochopíme na příkladu: je dána následující spotřební funkce: C = 100 + 0,8 Yd Její hodnoty pro různé úrovně disponibilního důchodu shrnuje tabulka: Tabulka 4.1 Spotřební funkce Disponibilní důchod

Spotřeba

0 100 200 300 400 500 600 700 800 900 1000

100 180 260 340 420 500 580 660 740 820 900

% disp. důchodu vydané na spotřebu / 180 130 113,33 105 100 96,66 94,29 92,5 91,11 90

% dodatečného důchodu vydané na spotřebu / 80 80 80 80 80 80 80 80 80 80


Autonomní spotřeba je rovna 100, coţ odpovídá prvnímu řádku tabulky – při nulovém důchodu je spotřeba rovna právě 100. Dále se v kaţdém řádku zvyšuje disponibilní důchod o 100 (například miliard). Dosazením do rovnice pak získáme úroveň spotřeby vzhledem k výši disponibilního důchodu, ta je ve druhém sloupci tabulky. Ze třetího sloupce je pak patrné, ţe s růstem disponibilního důchodu sice roste absolutní hodnota spotřeby (druhý sloupec), ale klesá procento důchodu, které je na spotřebu vynaloţeno. V prvních řádcích tabulky je na spotřebu vynaloţeno více jak 100 % 38

disponibilního důchodu. To na obrázku 4.1 odpovídá části spotřební funkce před průsečíkem s linií 45°, kdy je úroveň spotřeby vyšší neţ disponibilní důchod – například v bodě A. Při hodnotě disponibilního důchodu 500 je na spotřebu vydáno 100 % disponibilního důchodu – to odpovídá bodu, kde se graf spotřební funkce protne s linií 45°. Od tohoto bodu dále uţ spotřební výdaje tvoří méně jak 100 % disponibilního důchodu – začínají se tvořit úspory (do této doby byly úspory čerpány). Z posledního sloupce je zřejmé, ţe mezní sklon ke spotřebě je stabilní, nezávisle na výši disponibilního důchodu. Mezní sklon ke spotřebě má hodnotu 0,8 – s kaţdým nárůstem disponibilního důchodu o 100 se úroveň spotřeby ve druhém sloupci zvýší o 80. To znamená, ţe z kaţdé koruny dodatečného důchodu je 80 % spotřebováno a 20 % uspořeno. Stejně jako ostatní křivky, které jsme si odvodily v mikro nebo makroekonomii, ani spotřební funkce není dána jednou pro vţdy. Uţ jsme si řekli, ţe její průsečík s vertikální osou je dán hodnotou autonomní spotřeby a její sklon závisí na hodnotě mezního sklonu ke spotřebě. Je zde však ještě řada dalších vysvětlujících faktorů, které mohou průběh spotřební funkce ovlivnit. Jejich změna se pak můţe projevit jako změna sklonu funkce, či jako posun celé funkce nahoru nebo dolů. Mezi tyto vysvětlující faktory patří například úroková sazba, úroveň bohatství (uţ v mikroekonomii jsme zjistili, ţe bohatství je alternativním zdrojem pro spotřební výdaje), pozitivní či negativní očekávání ekonomických subjektů, které ovlivňuje jejich ochotu utrácet, nebo naopak spořit. Při výkladu o spotřební funkci jsme dospěli k závěru, ţe úzce souvisí s oblastí úspor. Před střetem spotřební funkce s linií 45° jsou úspory čerpány (C > Yd), za tímto průsečíkem jsou naopak tvořeny (C < Yd). Na souvislost mezi spotřební a úsprovou funkcí se nyní podíváme podrobněji. (Pavelka 2010)

4.1.1. Úsporová funkce Domácnosti tedy, podle předpokladů modelu, dělí svůj disponibilní důchod mezi spotřebu a úspory. V předešlém odstavci jsme jako příklad pouţili tuto spotřební funkci: C = 100 + 0,8 Yd Na základě této spotřební funkce si nyní odvodíme příslušnou funkci úspor. Úsporová funkce má velmi podobný tvar, jako funkce spotřební. To je dáno jejich vzájemnou, velmi těsnou souvislostí. Obecný tvar vypadá následovně: S = -Sa + s Yd

V naší spotřební funkci je hodnota autonomní spotřeby rovna 100. Při nulovém důchodu tedy budou domácnosti uskutečňovat spotřební výdaje ve výši 100 (mld). Tyto spotřební výdaje musí něčím financovat (důchod je nulový). Zdrojem pro financování spotřeby při nedostatečném důchodu jsou právě úspory. Jestliţe tedy domácnosti nemají ţádný důchod a

39

utratí 100 miliard, pak se jejich úspory sníţí právě o těchto 100 miliard. Autonomní část úsporové funkce (Sa) bude mít tedy hodnotu -100. Druhá část úsporové funkce, stejně jako spotřební funkce, je závislá na úrovni disponibilního důchodu. Jestliţe domácnosti vydají 80 % dodatečného důchodu na spotřebu, zbylých 20 % pak věnují na tvorbu úspor. Jestliţe je tedy hodnota mezního sklonu ke spotřebě 0,8, pak mezní sklon k úsporám (s) bude mít hodnotu 0,2. Mezní sklon k úsporám tvoří doplněk mezního sklonu ke spotřebě do jedničky (podle předpokladů modelu dělí domácnosti veškerý disponibilní důchod mezi spotřebu a úspory). Příslušná úsporová funkce bude tedy vypadat takto: S = -100 + 0,2 Yd

Autonomní část je stejná, jako u spotřební funkce, jen s opačným znaménkem. Indukovaná část – část závislá na úrovni důchodu, je pak ovlivněna zejména hodnotou mezního sklonu k úsporám, který tvoří doplněk do jedničky k meznímu sklonu ke spotřebě. Poznámka: v některé literatuře se setkáte s tvarem úsporové funkce S = Sa + s Yd. Tedy bez mínusu před autonomními úsporami Sa. Na tom, zda je v obecném tvaru znaménko mínus, či nikoli vlastně vůbec nezáleţí. Obě vyjádření mají svou logiku. Podstatné je, ţe autonomní úspory jsou vţdy rovny autonomní spotřebě, ale s opačným znaménkem. Souvislost spotřební a úsporové funkce ukazuje také následující tabulka, která je modifikací tabulky 4.1. Tabulka 4.2 Spotřeba a úspory Disponibilní důchod

Spotřeba

Úspora

0 100 200 300 400 500 600 700 800 900 1000

100 180 260 340 420 500 580 660 740 820 900

-100 -80 -60 -40 -20 0 20 40 60 80 90

% dodatečného důchodu vydané na spotřebu / 80 80 80 80 80 80 80 80 80 80

% dodatečného důchodu vydané na úspory / 20 20 20 20 20 20 20 20 20 20


Vidíme, ţe mezní sklon k úsporám je opět stabilní hodnotou – s kaţdým zvýšením disponibilního důchodu o 100 vzroste hodnota úspor o 20.

40

Souvislost spotřební a úsporové funkce je patrná také na následujícím obrázku, zobrazujícím právě úsporovou funkci. Průsečík této funkce s vertikální osou je v hodnotě -100, coţ odpovídá autonomním úsporám. Obrázek 4.2 Úsporová funkce

S S

0 Sa

500

Yd

-100


První část funkce je záporná – to odpovídá tabulce. Při niţších úrovních disponibilního důchodu je hodnota spotřeby vyšší neţ tento důchod. Domácnosti část spotřeby financují čerpáním úspor. Při hodnotě disponibilního důchodu 500 miliard tato funkce protne horizontální osu a od tohoto jsou její hodnoty kladné. Při hodnotě disponibilního důchodu 500 tento důchod přesně pokrývá spotřební výdaje a úspory se netvoří ani nečerpají. Jak důchod dále roste, domácnosti uţ ho nespotřebují celý, ale začínají tvořit úspory.

4.2.

Investice

Investice jsou spojené zejména se sektorem firem. Můţeme je rozdělit na plánované a neplánované. Plánované investice budeme značit Ip. Podle předpokladů modelu budeme předpokládat, ţe jejich výše není závislá na velikost produktu. Jestliţe výše investice nebude závislá na výši produktu, můţeme investiční křivku zakreslit, jak je vidět na obrázku 4.3. Křivka má nulový sklon, protoţe úroveň investic je dána jinými faktory, neţ je úroveň produktu, v našem případě je úroveň investic 150 miliard. Protoţe úroveň plánovaných investic nezávisí na HDP (Y), můţeme je označit jako Autonomní investice. Tyto autonomní investice jsou sice nezávislé na úrovni produktu, ale existuje celá řada jiných faktorů, které jejich výši ovlivňují. Mezi nejdůleţitější faktory patří výše úrokové sazby. Ta přímo ovlivňuje náklady na kapitál, který firmy pro investování potřebují. Růstu úrokové míry znamená zdraţení kapitálu a pokles investic – křivka Ip se posune směrem dolů. Při poklesu úrokové sazby je to naopak. Dalšími faktory jsou například očekávání investorů do budoucnosti, daňová politika státu, existence investičních pobídek a podobně.

41

Obrázek 4.3 Investiční funkce I

Ip

150


Y (HDP)

Neplánované investice souvisí s neočekávanými změnami poptávky. Při poklesu poptávky se firmám začínají hromadit zásoby. Při růstu poptávky nějakou dobu trvá, neţ se jí firma přizpůsobí a zpočátku tuto vyšší poptávku uspokojuje ze zásob, které neplánovaně klesají. Neplánovaný růst, či pokles zásob znamená neplánované investice do zásob. Ty mohou být kladné – při růstu zásob, nebo záporné při jejich poklesu. (Pavelka 2010) Dále si musíme poloţit otázku, kde se berou finanční prostředky, které firmy na investice pouţívají. Tomuto tématu uţ jsme se věnovali v textu zaměřeném na mikroekonomii. Zdrojem jsou úspory domácností. Domácnosti dělí svůj důchod mezi spotřebu a úspory, to jsme konstatovali v předchozí části. Aby byly domácnosti ochotny odloţit část své spotřeby do budoucna, musí k tomu být motivovány. Tímto motivem je, kromě potřeby mít finanční rezervu, výnos v podobě úroku, který je s poskytnutím dočasně volných peněţních prostředků spojený. Firmy mohou investovat jen tolik peněţních prostředků, kolik jim domácnosti ve formě úspor poskytnou (podrobněji viz mikroekonomie, trh kapitálu). Investice a úspory jsou natolik propojené, ţe jejich rovnost je jednou z nejzákladnějších makroekonomických identit: I≡S (Identitou rozumíme vţdy platný vztah, který vyplývá z určité zákonitosti). Logiku této identity můţeme odvodit také jinak. Víme, ţe v dvousektorové ekonomice je HDP tvořeno spotřebou a investicemi. Platí tedy HDP = C + I. Zároveň víme, ţe HDP je také důchodem domácností, které ho spotřebují nebo uspoří. Platí tedy HDP = C + S. Z těchto dvou vztahů jasně vyplývá rovnost I = S. Jinak by minimálně jedna z rovnic neplatila. (Pavelka 2010)

4.3.

Rovnováha v dvousektorové ekonomice

Dvou sektorovou ekonomikou rozumíme ekonomiku, která se skládá pouze z firem a domácností. Zatím neuvaţujeme ani zásahy ze strany státu, ani vliv zahraničí. V dvousektorové ekonomice platí, ţe HDP je zároveň disponibilním důchodem domácností.

42

Protoţe zatím nebereme v úvahu vliv státu, není jejich disponibilní důchod sniţován daněmi, ani navyšován transferovými platbami. Následující obrázek zachycuje rovnováhu této dvousektorové ekonomiky: Obrázek 4.4 Rovnováha dvousektorové ekonomiky C + Ip

Plánované výdaje C

I 150 Ca 100

45° Y (HDP)


Na tomto obrázku je známá spotřební funkce, označená jako C, ve tvaru C = 100 + 0,8 Yd. Jestliţe přidáme plánované investice ve výši 150 miliard, celá křivka se posune rovnoběţně směrem nahoru. Průsečík s vertikální osou se posune nahoru o 150 miliard. Nová křivka označená jako C + Ip je křivkou plánovaných výdajů (spotřeby a plánovaných investic firem). Sklon této křivky je stejný, jako byl sklon spotřební funkce, protoţe investice mají pouze autonomní sloţku. Hodnota investic je při kaţdé hodnotě HDP stejná – ke spotřební funkci tedy v kaţdém bodě přičítáme konstantní hodnotu investic, proto nedochází ke změně sklonu křivky. Stejně, jako u spotřební funkce, i zde průsečík křivky plánovaných výdajů s linií 45° představuje bod rovnováhy. V tomto bodě se hodnota vyrobených statků a sluţeb (HDP) rovná hodnotě plánovaných výdajů domácností a firem. Za této situace neexistují neplánované investice. Nedochází ani k neplánovanému čerpání zásob, ani k jejich neplánované tvorbě a ekonomika je v rovnováze. Ostatní body mimo tento průsečík představují různé stavy nerovnováhy. Body nalevo od linie 45° (část křivky před průsečíkem s úhlopříčkou) představují situace, kdy jsou plánované výdaje ekonomických subjektů vyšší, neţ produkce firem. Protoţe je poptávka větší neţ nabídka, firmám neplánovaně klesají zásoby. Neplánované investice jsou záporné. Body napravo od linie 45° (část křivky za průsečíkem s úhlopříčkou) pak představují opačný typ nerovnováhy. Produkce firem je vyšší, neţ plánované výdaje ekonomických subjektů. Niţší poptávka má za následek neplánovaný růst zásob ve firmách. Neplánované investice jsou kladné. Pouze v bodě rovnováhy se zásoby ani netvoří, ani nečerpají a neplánované investice jsou nulové. (Pavelka 2010)

43

4.4.

Vliv vlády

Nyní si dvousektorovou ekonomiku rozšíříme o třetí sektor – vládu. Vliv vlády se projeví ve třech oblastech: 1) vláda vybírá daně a tím sniţuje disponibilní důchod domácností, 2) vláda poskytuje transferové platby (sociální dávky), které disponibilní důchod domácností naopak navyšují, 3) vláda sama provádí nákup statků a sluţeb. První dva faktory mají významný vliv na disponibilní důchod domácností. Ve dvousektorové ekonomice, kde neexistoval vliv vlády, byl disponibilní důchod totoţný se skutečně vytvořeným důchodem. Platilo Y = Yd. Vlivem působení vlády však tato rovnost přestává platit. Vláda od domácností vybírá daně – přesněji řečeno dva typy daní. Autonomní daně Ta (někdy se setkáme s pojmem nedůchodové daně), které jsou zcela nezávislé na výši produktu (důchodu) Y. Do této kategorie spadají například majetkové daně, které jsou zcela nezávislé na výši důchodu. Druhou kategorií jsou důchodové daně, které jsou dány daňovou sazbou t (někdy se setkáme s pojmem mezní míra zdanění). Ta je udávána v procentech – touto procentní sazbou je pak násoben důchod. Například důchod ve výši 10 000 korun je násoben dvacetiprocentní daňovou sazbou. Výše důchodové daně je pak 2 000 korun. Tato částka je odečtena od disponibilního důchodu. Na druhé straně však vláda můţe disponibilní důchod domácností také navýšit, a to o transferové platby TR. Disponibilní důchod domácností lze pak v obecném tvaru zapsat následovně: Yd = Y – Ta – t Y + TR

Změna v oblasti disponibilního důchodu má pochopitelně vliv také na spotřební funkci, která nyní v plném tvaru vypadá následovně: C = Ca + c (Y – Ta – t Y + TR)

Pozor – ve spotřební funkci je disponibilní důchod násoben mezním sklonem ke spotřebě c. To se nemění ani v třísektorové ekonomice. Pro stanovení rovnováţného produktu je pro nás důleţitý jen vliv daní a transferů na spotřební výdaje domácností. Vliv na úspory je v tuto chvíli nepodstatný. Proto nemůţeme započítat plnou výši daní a transferů, ale jen tu část, která krátí či navyšuje spotřebu domácností. V případě naší spotřební funkce z předchozí části by se jednalo o 80 %, protoţe mezní sklon ke spotřebě měl hodnotu 0,8. Vládní nákupy statků a služeb G jsou povaţovány za autonomní veličinu. Jejich výše je nezávislá na produktu – řídí se jen rozhodnutím vlády a ta můţe rozhodnout různě v závislosti na fázi ekonomického cyklu, ale také s ohledem na stav veřejných financí, blízkost voleb a podobně. 44

4.5.

Rovnováha v třísektorové ekonomice

Produkt v třísektorové ekonomice vzniká jako součet výdajů na spotřebu, investice a vládních výdajů na nákup statků a sluţeb. Y = C + Ip + G Y = Ca + c (Y – Ta – tY + TR) + Ip + G

Na následujícím obrázku je rovnováha v třísektorové ekonomice zachycena graficky. Přidáním třetího sektoru se křivka plánovaných výdajů C + Ip + G posune oproti situaci v dvousektorové ekonomice směrem nahoru. Její průsečík s vertikální osou je, kromě autonomní spotřeby a investic, dán také vládními výdaji na nákup statků a sluţeb G a příslušnou částí transferových plateb a autonomních daní (pozor na záporné znaménko – daně působí na produkt negativně). Křivka plánovaných výdajů pro třísektorovou ekonomiku má také menší sklon, neţ tomu bylo v ekonomice dvousektorové. Příčinou je existence důchodových daní t. Vyšší míra zdanění působí negativně na plánované výdaje ekonomických subjektů. Při vyšší úrovní daní mají méně disponibilních finančních prostředků, které mohou utratit. (Pavelka 2010) Rovnováha se opět nachází v bodě střetu křivky plánovaných výdajů s linií 45°. Obrázek 4.4 Rovnováha třísektorové ekonomiky

Plánované výdaje C + Ip + G C + Ip C

G, cTR, -cTa

I Ca

45° Y (HDP)


45

4.6.

Vliv zahraničí

Čtvrtým a posledním sektorem je zahraničí. To ovlivňuje úroveň produktu dvěma způsoby: 1) Exportem, který povaţujeme za autonomní – jeho výše nezávisí na HDP domácí ekonomiky, ale na HDP v zahraničí a také například na očekávání zahraničích ekonomických subjektů, či na měnovém kursu. Export Xa bude mít znaménko plus, protoţe jeho růst má pozitivní vliv na produkt dané ekonomiky. 2) Importem, který má autonomní část Ma a část indukovanou (závislou na HDP). Výše indukovaného importu bude, kromě HDP záviset na mezním sklonu k importu m. Tato veličina nám udává, jakou část svého dodatečného příjmu budou domácí ekonomické subjekty vydávat na dovoz. Import bude mít znaménko mínus, protoţe se jedná o výdaje na statky a sluţby vyrobené v zahraničí na úkor statků a sluţeb, které pochází z domácí ekonomiky. Import z pochopitelných důvodů není součástí HDP (viz druhá kapitola tohoto textu). Čistý export, který vzniká jako rozdíl exportu a importu pak můţeme zapsat následovně: NX = Xa – Ma –m Y (Pavelka 2010)

4.7.

Rovnováha ve čtyřsektorové ekonomice

Rovnováhu ve čtyřesektorové ekonomice odvodíme podobně, jako v třísektorové. Produkt vznikne jako součet spotřeby, investic, vládních výdajů a čistého exportu. Y = C + Ip + G + NX Y = Ca + c (Y – Ta – tY + TR) + Ip + G + Xa – Ma –mY

V grafickém znázornění se křivka plánovaných výdajů opět posunula směrem nahoru. Průsečík s vertikální osou, kromě předchozích faktorů, ovlivňuje také export a autonomní část importu (se znaménkem mínus). Zároveň má tato křivka opět o něco menší sklon, a to díky negativnímu vlivu mezního sklonu k importu. Bod rovnováhy je opět tam, kde se křivka plánovaných výdajů střetává s linií 45°. Kdyţ se podíváme na rovnici rovnováţného produktu, můţeme tam rozlišit dva typy členů – autonomní výdaje, které posouvají křivku plánovaných výdajů nahoru a dolů, respektive určují její průsečík s vertikální osou a indukované výdaje, které jsou přímo závislé na úrovni produktu Y a nějakého koeficientu. Konkrétně se jedná o mezní sklon ke spotřebě c, sazbu důchodové daně t a mezní sklon k importu m. Výše těchto koeficientů ovlivňuje sklon křivky 46

plánovaných výdajů. Růst mezního sklonu ke spotřebě znamená strmější křivku, růst ostatních dvou pak naopak křivku plošší, protoţe mají na produkt negativní vliv a v rovnici jsou se znaménkem mínus. V následující rovnici i obrázku jsou pak autonomní sloţky ovlivňující polohu křivky označeny zeleně a koeficienty ovlivňující sklon křivky jsou označeny červeně.

Y = Ca + c (Y – Ta – tY + TR) + Ip + G + Xa – Ma –mY Obrázek 4.5 Rovnováha čtyřsektorové ekonomiky Plánované výdaje

C + Ip + G + NX c, -t, -m c, -t

Xa, -Ma

C + Ip + G C + Ip C

G, cTR, -cTa c Ip Ca

45° Y (HDP)


Křivka plánovaných výdajů pro čtyřsektorovou ekonomiku by se teoreticky mohla nacházet i pod křivkou pro ekonomiku třísektorovou. To by platilo za situace, kdy by byl autonomní import vyšší neţ autonomní export. (Pavelka 2010)

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5.

47

PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.

OTÁZKY: 1) Vlastními slovy vysvětlete pojem „autonomní spotřeba“. 2) K této spotřební funkci: C = 300 + 0,7 Yd určete příslušnou úsporovou funkci a popište jejich souvislost. 3) Vysvětlete, proč jsou všechny typy daní při určování rovnováţného produktu započítávány se znaménkem mínus. 4) Vysvětlete pojem disponibilní důchod. ŘEŠENÍ: 1) Autonomní spotřeba je část spotřebních výdajů domácností, jejíţ výše je zcela nezávislá na úrovni disponibilního důchodu těchto domácností. Jedná se o minimální spotřebu těch nejzákladnějších statků a sluţeb, kterou mají domácnosti vţdy, i v případě, ţe je jejich důchod nulový. V rovnici spotřební funkce tvoří autonomní spotřeba absolutní člen (číslo bez neznámé). Graficky ovlivňuje průsečík spotřební funkce s vertikální osou. 2) Úsporová funkce ke spotřební funkci C = 300 + 0,7 Yd bude vypadat následovně: S = -300 + 0,3 Yd. Autonomní úspory -300 jsou dány úrovní autonomní spotřeby (300). Jestliţe domácnosti nic nevydělají a mají spotřební výdaje ve výši 300 (například miliard), pak musí jejich úspory právě o tuto částku klesnout. Druhá část úsporové funkce vyplývá z faktu, ţe domácnosti dělí svůj disponibilní důchod Yd mezi spotřebu a úspory. Jestliţe 70 % dodatečného důchodu věnují na spotřebu (c = 0,7), pak zbylých 30 % uspoří (s = 0,3). Vţdy musí platit c + s = 1. 3) Daně mají na produkt negativní vliv. Sniţují disponibilní důchod ekonomických subjektů a tím i jejich moţnosti utrácet. Proto jsou při výpočtech uvaţovány se záporným znaménkem. Dále uvidíme, ţe růst daní vede k poklesu HDP – viz kapitola věnovaná fiskální politice. 4) Disponibilním důchodem rozumíme důchod, který mají ekonomické subjekty skutečně k dispozici. Vlivem existence přerozdělování (viz mikroekonomie) je skutečně vydělaný důchod ekonomických subjektů upravován – je sníţen nejrůznějšími typy daní (z příjmu,

48

z přidané hodnoty, z nemovitosti atd.) a na druhé straně je navýšen transferovými platbami (sociálními dávkami, podporami v nezaměstnanosti a podobně). Konečná výše disponibilního důchodu tedy závisí na výši původního důchodu, daní a transferů.

49

5. Ekonomický růst a hospodářské cykly Ekonomický růst, tempo růstu HDP, extenzivní růst, intenzivní růst, ekonomický cyklus, fáze ekonomického cyklu. Pochopení základních zákonitostí růstu HDP a rozdílu mezi extenzivním a intenzivním růstem. Poznání základních vlastností a příčin ekonomických cyklů a jejich důsledků pro ekonomiku.

5 hodin

V předchozích kapitolách jsme se seznámili s různými způsoby měření výkonnosti ekonomiky a se základními způsoby vyjádření a zobrazení makroekonomické rovnováhy. Dále jsme v kapitole věnované stručné historii ekonomického myšlení a také u modelu AS-AD dospěli k závěru, ţe ekonomika je dlouhodobě na svém potenciálu – tedy ve stavu, kdy jsou vyuţity všechny výrobní faktory. Výše tohoto potenciálního produktu, vedle mnoţství výrobních faktorů, závisí do značné míry na úrovni technologie, která významně ovlivňuje produktivitu výrobních faktorů. Výše potenciálního produktu se můţe v čase měnit vlivem ekonomického růstu. V první části kapitoly se zaměříme na jeho zdroje a typy. Dále jsme dospěli k závěru, ţe v krátkém období se ekonomika na svém potenciálu většinou nenachází, ale ţe kolem této úrovně kolísá. Příčinou tohoto kolísání je existence ekonomických cyklů, na které se zaměříme v druhé části této kapitoly.

5.1.

Ekonomický růst

V předchozím výkladu jsme definovali potenciální produkt jako jakousi kapacitu ekonomiky. Nyní se zaměříme na jeho změny v čase vlivem ekonomického růstu. Ekonomickým růstem rozumíme růst potenciálního produktu. V modelu AS-AD by se taková změna zobrazila pomocí posunu dlouhodobé (i krátkodobé) křivky AS směrem doprava. Potenciální produkt Y* by se pak nacházel na horizontální ose dále od nuly.

5.1.1. Zdroje ekonomického růstu Zdroje ekonomického růstu jsou v zásadě dva. Prvním zdrojem je růst mnoţství výrobních faktorů, druhým pak růst jejich produktivity.

50

Extenzivní růst Extenzivním růstem rozumíme růst potenciálního produktu prostřednictvím růstu množství výrobních faktorů. Tento typ růstu je spojen s fyzickým růstem populace, mnoţství kapitálu a přírodních zdrojů. Je logické, ţe 100 dělníků vyrobí více, neţ 50 dělníků. Nárůst mnoţství produkce nemusí být přímo dvojnásobný – můţe být vyšší nebo niţší, ale produkce velmi pravděpodobně poroste. Její růst však bude relativně pomalý. Představíme-li si například výrobu košilí, pak je jistě podstatný rozdíl, jestli je ručně šije 50 nebo 100 švadlen. Ještě podstatnějšího rozdílu však dosáhneme zavedením šicích strojů. Intenzivní růst Intenzivní růst má pro celkový růst produktu řádově větší význam, neţ růst extenzivní. Hlavním zdrojem intenzivního růstu je pokrok v oblasti vědy a techniky. Díky lepší technologii, organizaci výroby, dopravě a podobně, roste výrazně produktivita výrobních faktorů a s ní i potenciální produkt. Příkladem intenzivního růstu je výše zmíněné zavedení šicích strojů místo ručního šití. Dalším příkladem můţe být například nahrazení málo produktivního trojpolního systému moderním zemědělstvím, kdy uţ není potřeba nechat část půdy leţet ladem. Důleţitá je také správná organizace výroby. Vzpomeňme, jakým průlomem bylo například zavedení pásové výroby, umoţňující specializaci dělníků na jeden konkrétní úkon a tím zvýšení jejich produktivity. Z poslední doby můţeme jako příklad uvést všeobecné rozšíření počítačů, které pomohly zvýšit produktivitu snad všech odvětví lidské činnosti.

5.1.2. Měření ekonomického růstu V reálném ţivotě je často ekonomický růst ztotoţňován s růstem reálného HDP. Tempo růstu produktu pak můţeme spočítat podle následujícího vzorce:

gHDP =

HDPt – HDPt-1

* 100

HDPt-1 Tímto výpočtem získáme míru růstu HDP v procentech. Označení t a t-1 znamená pořadí hodnoty HDP v čase. Hodnota označená t se týká současného období, hodnota t-1 předchozího období, bez ohledu na to, zda se jedná o měsíce, čtvrtletí či roky. (Pavelka 2010)

5.2.

Ekonomické cykly

Ekonomickým cyklem rozumíme kolísání reálného HDP kolem produktu potenciálního. Samotný cyklus se pak skládá ze čtyř fází: růst (expanze, konjunktura), vrchol, pokles (recese, kontrakce) a dno (sedlo). Tyto čtyři fáze se neustále opakují, přičemţ kaţdý vrchol by měl být výš, neţ ten předchozí, a to díky nárůstu potenciálního produktu mezi jedním a druhým vrcholem. Lépe to uvidíme na následujícím obrázku. Skutečný produkt zde kolísá kolem potenciálního produktu, který zde představuje mírně rostoucí dlouhodobý trend. 51

Obrázek 5.1 Ekonomický cyklus Úroveň produktu

Vrchol Vrchol Recese

Potenciální produkt

Expanze

Dno Čas Zdroj: Pavelka 2010, s. 100, upraveno autorkou

Recesí rozumíme část ekonomického cyklu, kdy produkt klesá. Ekonomika směřuje do stavu, kdy nejsou vyuţity všechny výrobní faktory a skutečný produkt je pod úrovní toho potenciálního. Firmám se hromadí zásoby a ty omezují investice i výrobu. Pokles výroby znamená růst nezaměstnanosti. Nezaměstnaní pochopitelně šetří a klesá jejich spotřeba. Všechny tyto faktory se podílí na poklesu produktu. Expanzí pak rozumíme stav, kdy produkt roste. Ekonomika se posouvá zdola k potenciálu, i nad něj. Roste výroba, klesá nezaměstnanost – firmy i domácnosti utrácejí a dále tak přispívají k růstu produktu. V realitě je obtíţné přesně určit potenciální produkt, proto při analýze ekonomických cyklů vycházíme z vývoje reálného produktu. O recesi pak hovoříme tehdy, jestliţe reálný produkt klesá minimálně po dobu dvou po sobě jdoucích čtvrtletí. Pokud recese trvá dlouho a je hluboká, pak hovoříme o depresi. Jednotlivé fáze ekonomického cyklu se zpravidla netýkají pouze jedné ekonomiky. S rozvojem mezinárodní ekonomické spolupráce a obchodu jsou ekonomiky čím dál, tím více propojené. V poslední době nabývá na významu zejména mezinárodní pohyb kapitálu, jehoţ objem je v současnosti mnohonásobně vyšší, neţ objem zboţí, který je mezinárodně obchodován. Ekonomický cyklus také nezasahuje stejně všechna odvětví. Některá jsou citlivější, například stavebnictví, jiná méně. (Pavelka 2010)

5.2.1. Příčiny vzniku a druhy ekonomických cyklů

52

Teorií o příčinách vzniku ekonomických cyklů je celá řada. Nejprve se podíváme na některé, které souvisí s délkou těchto cyklů. Ekonomické cykly totiţ mohou mít velmi různou dobu trvání. Na první pohled je jasné, ţe například cyklus ročních období ovlivňuje ekonomickou aktivitu v některých odvětvích (zemědělství, stavebnictví, cestovní ruch). Pokud mají tato odvětví velký podíl na HDP dané ekonomiky, pak mohou být sezónní výkyvy velmi výrazné. Dalšími příčinami mohou být například změny sluneční aktivity a s tím související změny ve výnosech zemědělské výroby. Některé typy ekonomických cyklů souvisí s periodickým obnovováním zásob a investičního majetku. Dlouhodobě pak mohou působit různé převratné historické události. Podle délky a příčin můţeme rozlišit například tyto druhy ekonomických cyklů: Kitchinovy cykly:

jedná se o krátkodobé kolísání v řádu měsíců nebo několika málo let. Tento druh cyklů souvisí s ročními obdobími, které ovlivňují ekonomickou aktivitu v některých odvětvích, typicky ve stavebnictví, zemědělství či cestovním ruchu. Dále se můţe projevit například zvýšená poptávka v období vánoc nebo letních dovolených. Roli hraje také periodické obnovování zásob ve firmách, které způsobí krátkodobý výkyv poptávky směrem nahoru.

Juglarovy cykly

jedná se o střednědobé cykly o době trvání okolo deseti let. Tyto cykly jsou spojeny s průmyslovými podniky a s periodicky obnovovaným investičním majetkem, který tyto podniky pouţívají pro výrobu. To opět způsobí dočasný růst poptávky. Po odeznění tohoto růstu se další dá očekávat aţ v době, kdy budou stávající investice odepsané.

Kondratěvovy cykly

jedná se o velmi dlouhodobé cykly v řádu desítek let (50 – 60 let). Vysvětlení jejich výskytu jsou různá – některé teorie je spojují s převratnými historickými událostmi, například válkami, které zničí výrobní faktory, ale následně přichází vlna obnovy. Další moţnou příčinou jsou klimatické změny, či objevy nových významných nalezišť přírodních zdrojů. Dále jsou zmiňovány i dlouhodobé cykly obnovy infrastruktury (ţeleznic, dálnic a podobně). Poměrně rozšířená je teorie, která tento typ cyklů spojuje se zaváděním nových převratných technologií do výroby (parní stroj, počítače, plastické hmoty a podobně).

(Brčák a Sekera 2010) V kaţdém případě se jedná o výchylku na straně nabídky nebo poptávky. Příčiny a doby trvání se mohou lišit, některé rysy jsou však společné. Na následujícím obrázku jsou pomocí modelu AS-AD znázorněny všechny čtyři typy výchylek – šoků, které rozeznáváme. Jedná se o šoky nabídkové a poptávkové, kaţdý z nich pak můţe být pozitivní či negativní. Negativním šokem rozumíme situaci, kdy se agregátní nabídka, či poptávka sniţuje, nezávisle na příčině tohoto sníţení. U pozitivního šoku je pak situace opačná. Obrázek 5.2 Poptávkové a nabídkové šoky 53

LAS

LAS P

P

SAS

SAS E1

P1 P2

E2

AD1

Y*

E1

LAS P

SAS2

P1

Y2

E1 E2

P2

E2 E1

SAS1 SAS2

SAS1

P1

Y

Pozitivní poptávkový šok

LAS

P2

AD1

Y* Y2

Y

Negativní poptávkový šok

P

AD2

P1

AD2 Y2

E2

P2

AD

AD

Y*

Y

Negativní nabídkový šok

Y* Y2

Y

Pozitivní nabídkový šok

Zdroj: Pavelka 2010, s. 105 a 106, upraveno autorkou

Negativní šok je vţdy spojen s poklesem produktu – recesí. Pokles produktu pak automaticky znamená nárůst nezaměstnanosti. Rozdíl mezi poptávkovým a nabídkovým negativním šokem je v účinku na cenovou hladinu. Recese, která pramení z poklesu poptávky, je spojena s poklesem cenové hladiny. V případě poklesu nabídky však cenová hladina roste, coţ je pro ekonomiku dvojitá rána. Vliv na cenovou hladinu je celkem logický. Pokles poptávky znamená pokles zájmu o produkci firem. Ty omezí výrobu, ale zároveň některé z nich zlevní svou produkci, aby přilákaly alespoň část zákazníků zpět. Na druhé straně pokles nabídky znamená určitý nedostatek a v situaci nedostatku je růst cen něčím naprosto obvyklým. (Pavelka 2010) V případě expanze je situace opačná. Produkt roste a nezaměstnanost klesá. Vliv na cenovou hladinu opět záleţí na původci této expanze, viz obrázek 5.2

Politický ekonomický cyklus 54

Další teorie zdůvodňují kolísání ekonomiky existencí volebních cyklů. Před volbami většina politiků provádí opatření, která mu zajistí hlasy voličů. Taková opatření bývají zaměřená na růst produktu na pokles nezaměstnanosti. Tento způsob stimulace poptávky je však spojen s inflačními tlaky (viz obrázek 5.2), nehledě na vysoké nároky na systém veřejných financí. Proto po volbách, kdy uţ má politik na několik příštích let zajištěnou příslušnou funkci, výdaje opět klesají. Tím vzniká negativní poptávkový šok, který eliminuje inflační tendence, zároveň je však spojen s poklesem produktu a růstem nezaměstnanosti. (Pavelka 2010)


OTÁZKY: 1) Vysvětlete hlavní rozdíl mezi extenzivním a intenzivním ekonomickým růstem. Který z nich má v současné době větší význam? 2) Uveďte příklad extenzivního a intenzivního ekonomického růstu. 3) Vysvětlete, proč je kaţdý další vrchol ekonomického cyklu zpravidla spojen s vyšší úrovní produktu, neţ byl ten předchozí. 4) V čem je rozdíl mezi recesí způsobenou negativním nabídkovým a negativním poptávkovým šokem? Který z nich má na ekonomiku horší dopad?

ŘEŠENÍ:

55

1) Zdrojem extenzivního ekonomického růstu je růst mnoţství výrobních faktorů, aniţ by docházelo ke změně jejich produktivity. Intenzivní růst je spojen s růstem produktivity výrobních faktorů, nejčastěji prostřednictvím technologického pokroku. Intenzivní růst má nesrovnatelně větší význam. 2) Zde je moţná celá řada odpovědí. Například zapojení většího počtu lidí do zemědělské výroby nebo zavedení mechanizace. 3) Mezi vrcholem jednoho ekonomického cyklu a toho následujícího uplyne nějaký časový úsek. Během tohoto úseku projde reálný produkt ostatními fázemi cyklu – po vrcholu klesne, dosáhne dna a pak opět vzroste k novému vrcholu. Zároveň však během tohoto časového úseku o něco vzroste potenciální produkt dané ekonomiky. Kdyţ tedy ekonomika znovu dosáhne své kapacity (nebo ji dokonce překročí), je tato kapacita o něco větší, neţ v předchozím cyklu. 4) Rozdíl je v dopadu na cenovou hladinu. Horší dopad na ekonomiku má negativní nabídkový šok, protoţe kromě poklesu produktu a růstu nezaměstnanosti, roste i cenová hladina, coţ je další negativní jev.

56

6. Inflace a cenové indexy Inflace, měření inflace, míra inflace, mírná inflace, pádivá inflace, hyperinflace, index spotřebitelských cen, index cen výrobců, deflátor HDP. Pochopení základních mechanismů vzniku inflace. Poznání způsobů jejího měření a jejích druhů v závislosti na míře inflace a mechanismu vzniku.

8 hodin

S inflací jsme se de facto setkali uţ v předchozích kapitolách. Například v modelu AS – AD jsme vţdy odvozovali účinky změny agregátní nabídky či poptávky na produkt a cenovou hladinu. Také v kapitole věnované ekonomickému růstu jsme rozlišovali negativní nabídkový a poptávkový šok právě podle dopadu na cenovou hladinu. I v kapitole věnované hrubému domácímu produktu jsme, z důvodu existence inflace museli, rozlišit nominální a reálný ukazatel. Nyní se budeme inflací zabývat podrobněji. Ukáţeme si mechanismy jejího vzniku, způsoby měření i boje proti ní. Nejprve si však musíme inflaci definovat: Inflací rozumíme růst všeobecné cenové hladiny. Pokud tedy zdraţí pouze jeden druh zboţí, nebo výrobky pouze jednoho odvětví, pak se o inflaci nejedná. Toto zdraţení by muselo být tak výrazné, aby ovlivnilo všeobecnou cenovou hladinu – tedy jakousi průměrnou úroveň cen v ekonomice.

6.1.

Měření inflace

V případě inflace tedy roste celková úroveň cen v ekonomice. Ke zjištění jejích změn se pouţívají cenové indexy. Na základě těchto indexů je pak vypočítána míra inflace.

6.1.1. Cenové indexy Cenové indexy v principu dělíme na bazické a řetězové. Bazické jsou zaloţeny na porovnávání současného stavu se stále stejným základním rokem. Řetězové pak na porovnávání stavu v současnosti s předchozím obdobím. Takţe v případě bazického indexu například porovnáváme ceny let 2010, 2011, 2012, 2013 a 2014 s cenami základního roku, kterým je například rok 2010. V případě řetězového indexu bychom porovnávali ceny roku 2011 s cenami roku 2010, ceny roku 2012 s cenami roku

57

2011, ceny roku 2013 s cenami roku 2012 a tak dále. Nejpouţívanější sou pak index roční (viz příklad), čtvrtletní a měsíční. Teoreticky je však moţné stanovit jakoukoli délku období. Dále dělíme cenové indexy podle poloţek, které zahrnují a způsobu sběru dat: Index spotřebitelských cen Index spotřebitelských cen (Consumer Price Index – CPI) je nejznámějším a nejpouţívanějším cenovým indexem. K jeho zjištění slouţí takzvaný spotřebitelský koš, neboli výběr statků a sluţeb, které spotřebovává průměrná domácnost. Sloţení tohoto koše je vţdy několik let stabilní z důvodu srovnatelnosti údajů v čase. Čas od času se však seznam statků a jejich váhy mění podle změn struktury spotřeby průměrné domácnosti. Cena kaţdé poloţky spotřebního koše je pak zjišťována kaţdý měsíc. Tento údaj je pak vydělen údajem z předešlého (řetězový index), nebo jiného základního období (bazický index) a dále vynásoben vahou příslušné poloţky. Výsledné hodnoty jsou pak sečteny. Na základě tohoto výpočtu je pak moţné sledovat změny všeobecné cenové hladiny v čase. Ceny jsou započítávány včetně nepřímých daní, jako je například daň z přidané hodnoty. Změna všeobecné cenové hladiny tedy můţe být způsobena jak přímo změnou cen statků a sluţeb, tak změnou v nastavení daňového systému. Index cen výrobců Index cen výrobců (Producer Price Index – PPI), je zaloţen na podobném principu jako CPI. Opět zde existuje určitý koš statků a sluţeb, má však odlišné sloţení. PPI je pak zjišťován za jednotlivá odvětví či obory, například index cen zemědělských výrobců, průmyslových výrobců, nebo stavebnictví. Změny PPI jsou zpravidla následovány změnami CPI, neboť změny výrobních cen časem dopadají právě na spotřebitele. Deflátor HDP Tento index je zaloţen na zcela jiném principu, neţ předchozí dva. Částečně jsme na tuto problematiku narazili uţ v kapitole věnované HDP, kde jsme rozeznávali nominální a reálný ukazatel – neboli ukazatel zahrnující změny cenové hladiny a druhý, který byl od tohoto vlivu očištěn. Hodnoty těchto dvou ukazatelů jsou tím odlišnější, čím vyšší je míra inflace (záleţí také na časovém úseku mezi běţným a základním rokem u bazického indexu). Právě na odlišnosti nominálního a reálného ukazatele je zaloţen princip deflátoru HDP. Hodnotu deflátoru získáme tak, ţe nominální HDP dělíme reálným HDP. Tento podíl následně násobíme stem. Při stanovení deflátoru neexistuje ţádný fixní koš statků a sluţeb. Zahrnuje všechny statky a sluţby vyprodukované v dané ekonomice v daném období. Výhodou tohoto indexu je právě jeho široký záběr. Zároveň rychleji odráţí změny v ekonomice, právě proto, ţe zahrnuje vše, co bylo vyprodukováno a ne nějaký vybraný koš, který je několik let stejný. Nevýhodou pak je například to, ţe neodráţí změny cen importovaného zboţí, protoţe to není součástí HDP. (Pavelka 2010)

58

6.1.2. Míra inflace Mírou inflace rozumíme procentní změnu jednoho ze zmíněných cenových indexů za nějaké období, například jeden rok. Míru inflace (π) vypočítáme podle stejného vzorce, jako míru růstu HDP, jen místo hodnoty HDP dosazujeme hodnoty cenového indexu, například CPI:

π =

CPIt – CPIt-1

* 100

CPIt-1 Nejčastěji se pouţívá meziroční míra inflace, kdy se k výpočtu pouţívají indexy například za duben tohoto roku a stejný měsíc minulého roku. Můţeme se ale setkat i s mírou meziměsíční (duben oproti březnu téhoţ roku). Pro některé výpočty v oblasti investic se pak pouţívá míra průměrná (průměr za kalendářní rok, nebo za dvanáct měsíců, například od května do dubna následujícího roku). Nyní si ukáţeme stanovení cenového indexu a míry inflace na příkladu. Ke stanovení míry inflace pouţijeme deflátor HDP. Tabulka 6.1 Cenový index a míra inflace Rok 1 2 3 4 5 6 7

Nominální HDP (mld) 100 100 120 140 150 165 180

Reálný HDP (mld) 100 110 110 127 110 130 140

Deflátor HDP 1 0,91 1,09 1,10 1,36 1,27 1,29

Míra inflace (%) / -9,09 20 1,05 23,7 -6,92 1,3

Zdroj: vlastní

První rok je základním rokem pro stanovení reálného HDP. Protoţe je reálný a nominální produkt totoţný, je hodnota deflátoru rovna jedné. Ve druhém roce došlo k růstu reálného produktu, ale nominální se nezměnil. To znamená, ţe muselo dojít k poklesu cenové hladiny – míra inflace je záporná. Hodnota indexu 0,91 znamená, ţe cenová hladina je na úrovni 91 % základního roku – to odpovídá faktu, ţe mezi prvním a druhým rokem cenová hladina klesla. Ve třetím roce reálný produkt nerostl, ale nominální ano, a to dost výrazně. To je moţné jen tak, ţe došlo k poměrně výraznému růstu cenové hladiny. Tomu odpovídá hodnota inflace 20 %. Také hodnota indexu výrazně vzrostla – cenová hladina tohoto roku je na úrovni 109 % cenové hladiny základního roku. Čtvrtý rok byl ve znamení růstu reálného i nominálního produktu. Oba rostly relativně stejným tempem. To znamená, ţe se cenová hladina příliš neměnila. Tomu také odpovídá míra inflace jen okolo jednoho procenta. Také cenový index vzrostl jen nepatrně. V pátém roce nastala v ekonomice recese a reálný produkt klesl. Navzdory tomuto poklesu však nominální produkt rostl. To naznačuje razantní růstu cenové hladiny. Míra inflace byla více neţ 23 %. Tato situace odpovídá negativnímu nabídkovému šoku, kdy klesá produkt a zároveň roste cenová hladina. To je pro ekonomiku velmi špatné. 59

V šestém roce opět rostl reálný a nominální produkt. Reálný produkt rostl dokonce rychleji, neţ nominální. To značí, ţe v ekonomice opět došlo k deflaci a míra inflace je záporná. Také hodnota cenového indexu klesla. V předchozím roce byla cenová hladina na úrovni 136 % cenové hladiny základního roku, nyní je to jen 126 %. V posledním roce pak opět nominální i reálný produkt rostly relativně stejným tempem a cenová hladina se měnila jen málo. Tomu odpovídá nízká míra inflace i malá změna cenového indexu. Díky tomu, ţe reálný produkt má základ stále ve stejném roce, má i cenový index základ v tomto roce. Jeho hodnoty pak odráţejí vztah cenové hladiny v daném roce vzhledem k roku základnímu. Tomu také odpovídají jeho hodnoty, které v čase (aţ na výjimky rostou). Kdybychom index vztahovali vţdy k předešlému období, pak by hodnota větší neţ jedna znamenala růstu cenové hladiny a hodnota menší neţ jedna její pokles. Hodnoty by kolísaly kolem jedničky a pravděpodobně by neměly rostoucí trend, jako je tomu v tomto příkladu.

6.2.

Druhy inflace

Inflaci můţeme dělit podle různých kritérií. Například podle intenzity měřené mírou inflace, dále podle příčin nebo doby trvání:

7.1.1. Podle intenzity Mírná inflace Míra inflace dosahuje jednociferných hodnot. Jedná se o zcela normální situaci. Mírná inflace se vyskytuje i v dobře fungujících ekonomikách, dokonce je pro ekonomiku lepší neţ nulový růst cen, nebo dokonce jejich pokles. Za ideální se povaţuje meziroční míra inflace okolo 2 %. Za této situace lidé věří penězům, drţí hotovost a vklady v bankách a mohou bezpečně uzavírat i dlouhodobé smlouvy. Pádivá (cválající) inflace Míra inflace dosahuje dvou aţ trojciferných hodnot. Dlouhodobá drţba peněz je nevýhodná – míra inflace je zpravidla vyšší, neţ úroková míra a peníze reálně ztrácejí svou hodnotu (i kdyţ nominální hodnota vlivem úroků roste). Vyšší míra inflace vede k menší míře tvorby úspor, protoţe drţet peníze je nevýhodné – z hlediska zachování hodnoty je výhodnější drţet bohatství ve formě, která má hodnotu sama o sobě – například ve zlatě, či staroţitnostech. Běţná je také indexace smluv – dlouhodobější smlouvy obsahují inflační dodatky, které chrání například dodavatele, či zaměstnance před negativními vlivy inflace. Kdybychom například uzavřeli pracovní smlouvu s určitou výší mzdy, potom by vlivem inflace naše reálná mzda klesala. Pokud ale smlouva obsahuje ujednání, ţe se bude mzda navyšovat o inflaci, pak je zaměstnanec před negativním dopadem inflace na reálnou úroveň mzdy chráněn. Vysoká míra inflace také zvýhodňuje dluţníky oproti věřitelům. Představme si příklad, kdy si půjčíme 10 000 Kč v době, kdy je za tuto částku moţné koupit nové auto. Za nějaký čas pak věřiteli vrátíme například 12 000 Kč, ovšem vlivem inflace je moţné za tuto částku koupit pouze jízdní kolo. Nominální došlo k navýšení částky o úroky, reálně jsme si ale půjčili auto a vrátili jízdní kolo.

60

Hyperinflace Míra inflace dosahuje stovek i tisíců procent. Peníze přestávají plnit svoji funkci prostředníka směny a uchovatele hodnoty. Lidé přestávají přijímat domácí měnu, přechází na zahraniční měny, nebo na směnný obchod. Není prakticky moţné uzavírat jakékoli kontrakty v domácí měně. Jedná se o extrémní situaci, která bývá zpravidla doprovázena i politickými problémy. Typickým příkladem je Německo po první světové válce nebo Jugoslávie na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V obou případech docházelo k tisku peněz, který nebyl ničím kryt. Tiskly se bankovky obrovských nominálních hodnot (miliony i miliardy), které však reálně neměly valnou hodnotu. Deflace a dezinflace Deflací rozumíme opak inflace v tom smyslu, ţe cenová hladina klesá. Míra inflace pak dosahuje záporných hodnot. Tato situace je sice výhodná pro spotřebitele a střadatele, globálně je však pro ekonomiku velmi neţádoucí. Představme si například výrobce, který nakoupí výrobní faktory za určitou cenu. Neţ však dokončí své výrobky, ceny klesnou a on je nucen zlevnit, aby své produkty vůbec prodal. Trţby pak nepokryjí náklady a výrobce se dostává do problémů. Ekonomické subjekty si také nechtějí půjčovat, protoţe by musely věřitelům vracet nejen nominálně, ale i reálně více, neţ si půjčily (opačná situace, neţ jakou jsme popsali v odstavci věnovaném pádivé inflaci). Za této situace je také výhodnější spořit, neţ utrácet, protoţe úspory samy od sebe zvyšují svou reálnou hodnotu. Ekonomické subjekty také mohou spekulovat, ţe ceny klesnou ještě více a odkládat nákupy. To všechno vede ke sníţení výdajů, které znamená pokles AD a následně i produktu. Ve výčtu negativních dopadů deflace bychom mohli ještě dlouho pokračovat, my se však zaměříme na odlišení deflace a dezinflace. Dezinflací pak rozumíme situaci, kdy cenová hladina roste, ale pomalejším tempem, neţ dříve. Míra inflace je kladná, ale její hodnota klesá. (Pavelka 2010)

7.1.2. Podle příčiny Prvotní impuls ke vzniku inflace můţe přijít jak ze strany poptávky, tak ze strany nabídky. Zvláštní kapitolou je pak setrvačná inflace. Poptávková inflace Poptávková inflace neboli inflace taţená poptávkou je způsobená pozitivním poptávkovým šokem. Zdrojem tohoto šoku můţe být celá řada faktorů – optimismus ekonomických subjektů, pokles úrokové míry, nebo zásah ze strany státu v podobě růstu vládních výdajů nebo poklesu daní. Kaţdopádně dojde k růstu agregátní poptávky, který se v modelu AS – AD projeví posunem křivky AD směrem doprava. Pozitivní poptávkový šok je, kromě růstu cenové hladiny, spojen také s růstem produktu a tím pádem i s poklesem nezaměstnanosti v ekonomice (nezaměstnanost se vţdy pohybuje opačným směrem neţ produkt – viz Okunův zákon). Inflaci taţenou poptávkou znázorňuje následující obrázek.

61

Obrázek 6.1 Inflace tažená poptávkou P SAS E2

P2

AD2

P1 E1

AD1

Y1 Y2

Y


Nabídková inflace Nabídková inflace neboli inflace tlačená náklady je důsledkem negativního nabídkového šoku. Například vlivem růstu cen ropy, nebo pracovní síly, rostou náklady firem. Důsledkem je pak pokles agregátní nabídky (krátkodobé), který se projeví posunem křivky SAS směrem doleva nahoru. Firmy částečně omezí výrobu a částečně promítnou rostoucí náklady do cen své produkce. Nabídková inflace je tím horší, ţe je spojena i s poklesem produktu (vlivem omezení výroby) a růstem nezaměstnanosti. Ekonomika tedy musí bojovat současně se dvěma problémy – inflací i nezaměstnaností, přičemţ není moţné účinně a rychle eliminovat oba problémy současně – platí pro krátké období. Pokud bude například vláda chtít vyvolat růst produktu s cílem sníţit nezaměstnanost, můţe třeba zvýšit své výdaje. To posune křivku AD směrem doprava – úroveň produktu se sice zvýší, ale zároveň dojde k dalšímu růstu cenové hladiny. Pokud bude například centrální banka bojovat proti rostoucí cenové hladině třeba sníţením mnoţství peněţ v oběhu, způsobí tím negativní poptávkový šok. Cenová hladina sice klesne, ale za cenu dalšího poklesu produktu a růstu nezaměstnanosti. O vztahu inflace a nezaměstnanosti podrobněji pojednáme v části věnované Phillipsově křivce. Obrázek 6.2 Inflace tlačená náklady P

SAS2 SAS1

P2

E2

P1

E1

Y2

Y1

AD Y


62

Setrvačná inflace Objasnění problému setrvačné inflace je spojen s modernějšími ekonomickými teoriemi, které pracují s očekáváním ekonomických subjektů. Zaměstnanci například očekávají určitou míru inflace, která zároveň znamená pokles jejich reálné mzdy. To pochopitelně není v jejich zájmu. Proto se při kolektivním vyjednávání o mzdách snaţí docílit navýšení těchto mezd minimálně o očekávanou inflaci. Tím rostou náklady zaměstnavatelů, a následně také ceny. Jiným příkladem mohou být firmy, které očekávají určitou úroveň růstu cen vstupů a toto očekávání promítnou do vyšších cen svých výrobků. Pokud tedy ekonomické subjekty očekávají určitou míru inflace, přizpůsobí tomu své chování a tím samy přispějí k tomu, ţe tato inflace skutečně nastane. Lépe to uvidíme na následujícím obrázku a příkladu: Obrázek 6.3 Setrvačná inflace LAS SAS3

P P3

E3

SAS2 SAS1

P2

E2 AD3

P1

E1

AD2 AD1

Y*

Y


Vyjdeme z bodu E1, kdy je ekonomika na svém potenciálu a cenová hladina na rovni P1. Zaměstnanci očekávají určitou úroveň inflace a tlačí na růst nominálních mezd. Pokud dosáhnou svého cíle, pak firmám vzrostou náklady. Následkem vzniklého negativního nabídkového šoku se křivka SAS posouvá směrem doleva nahoru, na úroveň SAS2. Cenová hladiny roste a produkt klesá. Na to bude reagovat vláda a zvýší své výdaje, ty tvoří součást agregátní poptávky, která vzroste. Křivka AD se posouvá směrem doprava na úroveň AD2. Vytvoří se nový bod rovnováhy E2. Produkt se sice vrátil na svou potenciální úroveň, ale při vyšší cenové hladině P2. Tento bod však není konečný, protoţe zaměstnancům se potvrdilo jejich očekávání inflace a tak ji očekávají i nadále. Opět tlačí na růst mezd a celý koloběh se opakuje. Vlivem očekávání ekonomických subjektů tedy dochází k akceleraci inflace. Tuto situaci nazýváme mzdově inflační spirálou.

63

Takto popsaná setrvačná inflace počítá se statickými očekáváními ekonomických subjektů. Modernější teorie uţ berou v úvahu i změny těchto očekávání, to však nepatří do základní úrovně makroekonomie. (Pavelka 2010)

6.3.

Dopady inflace na ekonomiku

Některé negativní dopady inflace na ekonomiku uţ jsme zmínili. Pro jejich podrobnější výklad musíme dobře porozumět rozdílu mezi nominálními a reálnými veličinami. Ukáţeme si to na příkladu nominální a reálné mzdy: Představíme si opět ekonomiku produkující jediný statek – rohlíky. V prvním sloupci tabulky je nominální úroveň mzdy průměrného zaměstnance v korunách. Ve druhém sloupci je pak cena rohlíku, která nám představuje měnící se cenovou hladinu. Ve třetím sloupci pak bude nominální mzda přepočítaná na reálnou veličinu – mnoţství zboţí, v našem případě rohlíků, které si můţe tento zaměstnanec za svou mzdu koupit. Tabulka 6.2 Nominální a reálná mzda Rok 1 2 3 4 5 6 7

Nominální mzda (Kč) 10 000 10 000 12 000 12 000 12 000 13 000 13 000

Cena rohlíku (Kč) 1 1,20 1,20 1,50 2 3 5

Reálná mzda (ks) 10 000 8 333,33 10 000 8 000 6000 4 333,33 2 600

Zdroj: vlastní

V prvním roce byla nominální mzda deset tisíc Kč a zaměstnanec si za ni mohl koupit deset tisíc rohlíků. V dalším roce se úroveň nominální mzdy nezměnila – zaměstnanec stále bere deset tisíc Kč (například za měsíc), ale vlivem rostoucí ceny rohlíků uţ si za svůj výdělek nekoupí deset tisíc rohlíků, ale jen něco přes osm tisíc – jeho reálná mzda klesla. V dalším roce mu byl tento pokles kompenzován růstem nominální mzdy. Díky neměnné ceně rohlíků se jeho reálná mzda vrátila na původní úroveň, deset tisíc rohlíků. V následujících dvou letech se nominální mzda neměnila, ale díky inflaci reálná mzda našeho zaměstnance neustále klesala. V šestém roce došlo k dalšímu navýšení nominální mzdy o jeden tisíc Kč. Míra inflace však byla tak vysoká, ţe ani toto navýšení nominální mzdy nezabránilo dalšímu poklesu mzdy reálné. V sedmém roce našeho příkladu výrazné zvýšení cen opět razantně sníţilo úroveň reálné mzdy, aniţ by došlo ke změně mzdy nominální. Z tohoto příkladu plyne, ţe při neměnné úrovni nominálních mezd má inflace negativní vliv na reálnou úroveň příjmů ekonomických subjektů. Tento negativní vliv můţe nastat i za situace, kdy je pokles reálné mzdy částečně kompenzován růstem mzdy nominální. Pokud nominální mzda neroste rychleji neţ inflace, úroveň reálné mzdy klesá. Podobné je to s úrokovou mírou. Představme si situaci, kdy máme své úspory uloţeny v bance na roční úrokovou míru 5 %. Pokud bude v daném roce míra inflace vyšší, neţ těchto 5 %, 64

pak se hodnota našich úspor sice nominálně zvýší, reálně však klesne, protoţe ceny rostly rychleji, neţ naše úspory. Dopady inflace jsou pak tím horší, čím méně byla očekávána ekonomickými subjekty. Mezi negativní dopady inflace na ekonomiku patří například tyto: . Pokles reálné hodnoty sociálních dávek, jejichţ hodnota je stanovena nominálně. Například částka důchodu, která je vypočítávána na základě minulých příjmů vlivem růstu cenové hladiny sama od sebe nevzroste. . Pokles reálné hodnoty mezd. Při neočekávané, nebo vyšší neţ očekávané inflaci nemají zaměstnanci čas prosadit dostatečný růst nominálních mezd. . Případná vyšší nominální hodnota mezd můţe znamenat posun do vyššího pásma zdanění (v případě progresivního zdanění příjmů). Ekonomické subjekty pak platí vyšší daně a méně jim zbývá na výdaje. . Pokles reálné hodnoty úspor. Reálná úroková sazba můţe být i záporná za situace, kdy je nominální úroková sazba niţší, neţ míra inflace. . Ztíţení rozhodování o investicích. Firmy mohou hůře plánovat a posuzovat návratnost investic. Ekonomika s vysokou mírou inflace je také méně důvěryhodná pro zahraniční investory. . Vznik dalších nákladů spojených s častými změnami cen, například na tisk cenovek, jídelních lístků, ceníků a podobně, s přenastavováním prodejních automatů, se změnami cen v elektronických systémech prodejen, či s tiskem bankovek se stále vyšší nominální hodnotou. (Pavelka 2010)

6.4.

Boj proti inflaci

Boj proti inflaci není ničím jednoduchým, zejména, jedná-li se o inflaci setrvačnou. Jakmile jednou dospějí ekonomické subjekty k názoru, ţe inflace přijde, jejich očekávání se mění jen velmi obtíţně. Zde velmi záleţí na kredibilitě hospodářsko-politických autorit dané ekonomiky, zejména centrální banky, která je většinou za stabilitu cenové hladiny zodpovědná. Pokud tato instituce nemá u ekonomických subjektů dostatečnou důvěru, je změna inflačních očekávání velmi obtíţná. Kaţdopádně bývá boj s inflací spojen s poklesem produktu a růstem nezaměstnanosti. Protiinflační opatření totiţ často znamenají restriktivní politiku, která vede ke sníţení výdajů ekonomických subjektů a tedy i k poklesu agregátní poptávky: . Monetární restrikce – asi nejpouţívanější protiinflační opatření, protoţe za stabilitu cenové hladiny bývá zodpovědná centrální banka, která monetární politiku provádí. Centrální banka některým ze svých nástrojů sníţí mnoţství peněz v oběhu. Tím dosáhne růstu úrokové míry. Vyšší úroková míra znamená draţší půjčky a tím pádem i méně investic a spotřebních výdajů. Zároveň motivuje vyšší úroková míra více ke spoření. Méně investic a spotřebních výdajů znamená negativní poptávkový šok, viz minulá kapitola. . Fiskální restrikce – vláda sníţí své výdaje (nákupy statků a sluţeb nebo transferové platby) nebo zvýší daně. Kaţdopádně tento krok negativně ovlivní agregátní poptávku a cenová hladina klesne. Kromě restriktivní hospodářské politiky se můţe vláda a centrální banka pokusit ovlivnit očekávání ekonomických subjektů, která má vliv na jejich chování a tím i vznik a přetrvávání 65

setrvačné inflace. Přesvědčit domácnosti a firmy o tom, ţe cenová hladina bude nadále stabilní, nebo ţe poroste jen velmi mírně, je však velmi obtíţné. Předpokladem je důvěryhodná politika centrální banky a vlády, tak aby ekonomické subjekty uvěřily jejich prohlášením a předpovědím. Pokud by tato prohlášení a předpovědi nebyly naplněny, ekonomické subjekty nebudou protiinflačním snahám důvěřovat a své očekávání nezmění. Dalším opatřením, které je však v rozporu se zákony trhu, je přímá regulace mezd a cen. Toto opatření není v trţních ekonomikách příliš obvyklé, protoţe zcela potlačuje princip jejich fungování. Navíc po zrušení regulace můţe inflace propuknout znovu, protoţe nebyla odstraněna její primární příčina. (Pavelka 2010)


OTÁZKY: 1) Zamyslete se nad výhodami a nevýhodami pouţívání stále stejného spotřebitelského koše pro výpočet indexu spotřebitelských cen. 2) Vysvětlete rozdíl mezi deflací a dezinflací 3) Zamyslete se nad tím, proč je deflace pro ekonomiku neţádoucí. 4) Vysvětlete rozdíl mezi cenovými indexy CPI a PPI a deflátorem HDP.

ŘEŠENÍ:

66

1) Výhodou pouţívání stále stejného spotřebitelského koše pro výpočet indexu CPI je srovnatelnost údajů v čase. Pokud bychom pouţívali stále stejný koš například po dobu 50 let, budeme mít přímo srovnatelné hodnoty indexu stanovené na základě stále stejných poloţek a jejich vah. Zároveň by však tento spotřebitelský koš neodpovídal realitě. Spotřební chování domácností dnes a před padesáti lety je naprosto odlišné. Dnes například elektronika hraje ve spotřebním koši daleko větší roli, neţ tehdy. Z tohoto důvodu je spotřební koš aktualizován zhruba kaţdých pět let – aby jeho struktura stále odpovídala skutečné spotřebě domácností a zároveň aby po dlouhé době beze změn nedocházelo ke skokovým změnám, které by ještě více limitovaly srovnatelnost údajů v čase. 2) Deflace je skutečný pokles všeobecné cenové hladiny. Míra inflace je pak záporná. Dezinflace znamená, ţe cenová hladina i nadále roste, tento růst se však zpomalil. Míra inflace je kladná, ale dosahuje niţších hodnot, neţ v předchozích obdobích. 3) Pokles cenové hladiny je vítaný pro spotřebitele, pro firmy je však neţádoucí. Při klesajícím trendu cen jsou nuceny draho nakupovat vstupy a následně levně prodávat, aby svou produkci vůbec dokázali zpeněţit. Ve snaze sníţit náklady pak firmy sniţují mzdy a propouštějí. Propuštění lidé méně utrácení a dále tak sniţují poptávku a přispívají k dalšímu růstu nezaměstnanosti. Deflace také zvyšuje reálnou hodnotu dluhů a vede ke zvýšení dluhové zátěţe. 4) CPI a PPI jsou stanoveny na základě vybraného koše statků a sluţeb, neobsahují tedy všechny typy statků a sluţeb, které jsou v dané ekonomice produkovány. Deflátor HDP zahrnuje vše, co zahrnuje HDP, tedy všechny statky a sluţby produkované v dané ekonomice. Protoţe se HDP kaţdý rok mění, odráţí deflátor ihned změny ve struktuře ekonomiky. Není však schopen zachytit změny cen dováţeného zboţí, protoţe to není v HDP obsaţeno.

67

7. Nezaměstnanost a trh práce

Nezaměstnanost, ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo, frikční nezaměstnanost, cyklická nezaměstnanost, strukturální nezaměstnanost, sezónní nezaměstnanost, dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost, Phillipsova křivka.

Pochopení základního rozdílu mezi ekonomicky aktivní a neaktivní částí populace a principu měření nezaměstnanosti. Rozlišení základních druhů nezaměstnanosti. Hlubší proniknutí do souvislostí mezi nezaměstnaností a produktem a mezi nezaměstnaností a inflací.

8 hodin

Nezaměstnanost je další z klíčových makroekonomických veličin, které charakterizují stav ekonomiky. Pro běţné občany je asi tou nejznámější, nejsrozumitelnější a také nejsledovanější, protoţe se jich bezprostředně týká. Na problematiku trhu práce a nezaměstnanosti uţ jsme v našem výkladu částečně narazili. Fungování trhu práce jsme si popsali v části věnované mikroekonomii a nebudeme se k němu vracet. Problematiku nezaměstnanosti jsme částečně načali v kapitole zaměřené na HDP a model AS-AD. Nyní se na tuto oblast zaměříme podrobněji. Neţ se podíváme na měření a druhy nezaměstnanosti, musíme si definovat, kdo je to vlastně nezaměstnaný. K tomu si musíme rozdělit populaci dané ekonomiky na dvě části. První částí jsou ekonomicky aktivní, to znamená lidé v produktivním věku (starší 15 let, před důchodovým věkem), schopní pracovat. Druhou částí populace jsou pak ekonomicky neaktivní, od kterých se práce neočekává, nebo alespoň ne na plný úvazek. Do této kategorie patří děti, studenti, důchodci, ţeny na mateřské dovolené a podobně. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo dále dělíme na zaměstnané a nezaměstnané. Za nezaměstnaného tedy povaţujeme člověka, který je v produktivním věku, není zaměstnaný ani sebezaměstnaný (není osoba samostatně výdělečně činná), aktivně hledá práci a je schopen do ní nastoupit do dvou týdnů. (Pavelka 2010)

68

7.1.

Měření nezaměstnanosti

K číselnému vyjádření nezaměstnanosti se nejčastěji pouţívá míra nezaměstnanosti. Tu můţeme vyjádřit jako procentuální podíl nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu:

U u =

* 100 L+U

V tomto vzorci u představuje míru nezaměstnanosti v procentech. U je počet nezaměstnaných a L počet zaměstnaných. Tvar U + L tvoří dohromady ekonomicky aktivní část populace, dělící se na zaměstnané a nezaměstnané. Nejčastěji se setkáme s takzvanou mírou registrované nezaměstnanosti, která započítává pouze ty osoby, které jsou registrované, například na úřadech práce. Skutečná míra nezaměstnanosti pak bývá o něco vyšší, protoţe ne všichni nezaměstnaní jsou na úřadech práce registrovaní, například proto, ţe byli z evidence vyřazeni pro nedodrţování pravidel registrace. (Pavelka 2010) Dalším důleţitým ukazatelem z oblasti nezaměstnanosti je počet nezaměstnaných. Jestliţe máme například v ekonomice desetiprocentní nezaměstnanost, je dobré vědět, zdali je bez práce deset tisíc lidí, anebo milion. Dále se můţeme setkat s různými ukazateli, které situaci na trhu práce dále přibliţují. Například, ţe bez práce je kaţdý desátý práceschopný člověk, nebo kolik uchazečů v průměru připadá na jedno volné pracovní místo. Můţeme se také setkat s určitými specifickými mírami nezaměstnanosti, například ţen, absolventů, mladistvých, hendikepovaných, osob nad 65 let nebo dlouhodobě nezaměstnaných. Existují i míry nezaměstnanosti za jednotlivé regiony, nebo i specifické oblasti. Je například známo, ţe v některých lokalitách, obývaných sociálně slabými, dosahuje míra nezaměstnanosti i 90 %. Měření nezaměstnanosti, jako kaţdý makroekonomický ukazatel, má své nedostatky. Nedokáţe například rozlišit osoby, které jsou sice registrovány na úřadech práce, ale o zaměstnání ve skutečnosti nestojí a registrace je pro ně jen cestou k získání podpory v nezaměstnanosti a sociálního a zdravotního pojištění. Dále těţko postihuje osoby, které uţ hledání práce vzdaly. Nelze také účinně zachytit zaměstnance, kteří byli nuceni přijmout práci jen na částečný úvazek a za sníţenou mzdu. Ti jsou někde na pomezí mezi zaměstnanými a nezaměstnanými. V úvahu se také vůbec nebere situace ekonomicky neaktivních, například studentů, kteří nemohou najít brigádu, nebo důchodců a ţen na mateřské, kteří si nemohou ke svým nízkým příjmům přivydělat.

69

7.2.

Druhy nezaměstnanosti

Nyní se podíváme na členění nezaměstnanosti z hlediska příčin a závaţnosti pro ekonomiku.

7.2.1. Frikční nezaměstnanost Tento typ nezaměstnanosti existuje v ekonomice vždy, a to i tehdy je-li ekonomika na svém potenciálu. I v té nejlépe fungující trţní ekonomice jsou nezaměstnaní. Vţdy se můţe stát, ţe nějaká firma ukončí svoji činnost a její zaměstnanci pak nějakou dobu hledají novou práci. Někteří také svou práci opouštějí dobrovolně, aby si mohli najít lepší. Také absolventům nějakou dobu trvá, neţ najdou uplatnění, stejně jako lidem, kteří se například přestěhovali. Podstatou frikční nezaměstnanosti je tedy existence určité časové prodlevy mezi dokončením studia nebo opuštěním stávajícího pracovního místa a nalezením odpovídajícího uplatnění. Za tohoto stavu existují v ekonomice volná pracovní místa i vhodní uchazeči, jen nějakou dobu trvá, neţ se zaměstnanci a zaměstnavatelé zkontaktují. Frikčně nezaměstnaný je tedy člověk jen dočasně a mnohdy dobrovolně. Určitá frikční nezaměstnanost existuje v trţní ekonomice vţdy a není nijak nebezpečná. (Pavelka 2010)

7.2.2. Strukturální nezaměstnanost Vzniká v důsledku strukturálních změn v ekonomice. Některé obory, či celá odvětví jdou do útlumu a zaměstnanci s kvalifikací odpovídající těmto odvětvím jsou bez práce. V ekonomice existují volná pracovní místa a dostatek uchazečů o ně, problémem je však nesoulad mezi poţadavky zaměstnavatelů a kvalifikací uchazečů. Jedním z moţných řešení tohoto problému jsou rekvalifikace, ty však mohou určitou dobu trvat a jsou spojeny s náklady pro nezaměstnané i stát. Ne vţdy se ale situace dá vyřešit pomocí rekvalifikací. Vzpomeňme například horníky, kterým v současné době akutně hrozí strukturální nezaměstnanost v souvislosti s útlumem těţby uhlí. Zároveň na trhu práce chybí kvalifikovaní technici a odborníci na výpočetní techniku. Přeškolení obyčejných horníků, často s velmi nízkou úrovní vzdělání, na kvalifikované odborníky v jiném oboru, je velmi obtíţné, ne-li nemoţné. Ještě horší by byla situace za předpokladu, ţe by v ekonomice chyběly například švadleny. Přeškolení horníka na švadlenu si lze opravdu představit jen s notnou dávkou fantazie. Další příčinou vzniku strukturální nezaměstnanosti je, kromě kvalifikačního nesouladu mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce, také nesoulad místní. Máme například volná pracovní místa pro mechaniky na Moravskoslezském kraji a zároveň nezaměstnané mechaniky v Jihočeském kraji. Právě relativně velká vzdálenost způsobí, ţe velká část mechaniků v Jiţních Čechách zůstane nezaměstnána a místa na severu Moravy zůstanou neobsazena. Právě nízká mobilita pracovní síly je příčinou značných rozdílů v míře nezaměstnanosti napříč Českou republikou. K tomuto faktu přispívá trvale špatná situace v oblasti bydlení a dopravní dostupnosti. Dalším faktorem omezujícím mobilitu pracovní síly je také obtíţné hledání zaměstnání pro zbytek rodiny. V některých regionech se pak oba typy strukturální nezaměstnanosti protínají. Jedná se o regiony, které byly zaměřené na určité odvětví, které bylo postiţeno útlumem. Takovým regionem je například zmíněná Severní Morava, kde nastal útlum dříve dominantního těţkého průmyslu a těţby. Strukturální nezaměstnanost pak můţe trvat i léta, protoţe nelze vţdy vyuţít rekvalifikací a není snadné změnit orientaci celého regionu na nějaké nové odvětví. Z tohoto důvodu je 70

strukturální nezaměstnanost závaţnějším problémem pro ekonomiku, neţ nezaměstnanost frikční. (Pavelka 2010)

7.2.3. Cyklická nezaměstnanost U obou předchozích typů nezaměstnanosti existovala v ekonomice volná pracovní místa. Z tohoto důvodu byly tyto typy nezaměstnanosti pro ekonomiku méně závaţné, neţ právě cyklická nezaměstnanost. Cyklická nezaměstnanost, jak uţ název napovídá, souvisí s výše popsaným ekonomických cyklem. Při recesi klesá produkt a roste počet nezaměstnaných, při expanzi je to naopak. Tento vztah je natolik silný, ţe ho lze vyjádřit zákonem: podle tohoto zákona pokles reálného produktu pod potenciální úroveň o 2 – 3 procentní body znamená zvýšení míry nezaměstnanosti o 1 procentní bod nad její přirozenou úroveň. Tento vztah se nazývá podle svého autora Okunův zákon a jeho platnost byla empiricky ověřena na datech z USA. (Brčák a Sekera 2010) Vzhledem k tomu, ţe cyklická nezaměstnanost je spojena s poklesem produktu, týká se tento typ nezaměstnanosti všech odvětví v ekonomice. Na celém trhu práce existuje přebytek nabídky práce nad poptávkou a volná pracovní místa v ekonomice nejsou. Z tohoto důvodu se jedná pravděpodobně o nejnebezpečnější typ nezaměstnanosti, právě proto, ţe zasahuje plošně celou ekonomiku a nezaměstnaní nemohou prostě přejít do jiného odvětví. Stav, kdy je skutečný produkt pod potenciálem můţe trvat i roky a cyklická nezaměstnanost se tak stává velkou zátěţí jak pro samotné nezaměstnané, tak pro stát, kterému unikají příjmy z daní a zároveň rostou výdaje na transferové platby. (Pavelka 2010)

7.2.4. Sezónní nezaměstnanost Sezónní nezaměstnanost souvisí s cyklem ročních období a je charakteristická pro některá odvětví. Typickým příkladem je zemědělství, stavebnictví nebo cestovní ruch. V zemědělství nebo stavebnictví je mnohem více práce přes léto. Firmy proto v tuto dobu najímají dodatečné pracovníky, které s koncem sezóny propouštějí, respektive končí jejich pracovní poměry na dobu určitou. Stejná situace můţe být v oblastech zaměřených na letní turistiku. Jinde je zase turistická sezóna jen v zimě a část pracovníků v turistickém ruchu nemá práci přes léto. Sezónnost nezaměstnanosti můţeme vidět i na statistikách úřadů práce nebo ministerstva práce a sociálních věcí. Kaţdé jaro míra nezaměstnanosti klesá a s koncem léta opět narůstá. Ke konci sezónních prací se v této době přidává i příchod nových absolventů na trh práce. Sezónní nezaměstnanost není pro ekonomiku nijak nebezpečná. Řada lidí, kteří jsou sezónně nezaměstnaní, pohodlně ţije ze svých příjmů celý rok a někteří se ani neregistrují na úřadech práce. (Brčák a Sekera 2010)

7.3.

Přirozená míra nezaměstnanosti

V části věnované potenciálnímu produktu jsme konstatovali, ţe dosáhne-li ekonomika svého potenciálu, jsou vyuţity všechny výrobní faktory, tedy i práce. Tento stav nazýváme stav plné zaměstnanosti. Neznamená to však, ţe by míra nezaměstnanosti v tomto případě byla nulová. V části věnované frikční nezaměstnanosti jsme konstatovali, ţe tento typ nezaměstnanosti existuje vţdy – i v dobře fungující ekonomice, která je na svém potenciálu, nebo dokonce nad ním. Také část strukturální nezaměstnanosti existuje vţdy, protoţe díky vývoji budou vţdy 71

některá odvětví expandovat a jiná omezovat výrobu. Z toho vyplývá, ţe i ve stavu takzvané plné zaměstnanosti existují v ekonomice nezaměstnaní. Tato nezaměstnanost je však zcela přirozenou součásti ekonomiky a vyplývá z faktu, ţe ekonomika není statickou záleţitostí, ale neustále se mění a vyvíjí. Lidé se stěhují, firmy vznikají a zanikají, přicházejí absolventi, odcházejí důchodci, mění se odvětvová struktura. V této souvislosti hovoříme o takzvané přirozené míře nezaměstnanosti. Přirozenou mírou nezaměstnanosti rozumíme míru nezaměstnanosti v procentech, která existuje, je-li ekonomika na svém potenciálu. Výše přirozené míry nezaměstnanosti bývá odhadována okolo 5 % (přesnou hodnotu lze jen těţko určit), můţe se však v jednotlivých zemích a dobách lišit. V poslední době se hovoří o jejím růstu v souvislosti se stále turbulentnější a rychleji se měnící ekonomickou situací. (Pavelka 2010)

7.4.

Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost

Za dobrovolně nezaměstnaného povaţujeme člověka, který by mohl pracovat, ale nabízená mzda je pro něj příliš nízká – dostatečně ho nemotivuje k práci. Nedobrovolně nezaměstnaný je pak ten, kdo by při dané mzdové sazbě pracovat chtěl, ale místo neseţene. Je-li trh práce v rovnováze, pak nedobrovolná nezaměstnanost nevzniká. Při rovnováţné mzdové sazbě se nabízené mnoţství práce rovná poptávanému a všichni, kteří jsou při dané mzdové sazbě ochotni pracovat, práci také najdou. To je vidět na následujícím obrázku. Při rovnováţné mzdové sazbě wE je nabízeno i poptáváno rovnováţné mnoţství práce LE. Všichni, kdo jsou při této mzdové sazbě ochotni pracovat, jsou zaměstnaní, ostatní jsou dobrovolně nezaměstnaní, protoţe daná mzdová sazba je pro ně příliš nízká. Obrázek 7.1 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost DL

SL

w w1 zaměstnaní nedobrovolně nezaměstnaní

wE

dobrovolně nezaměstnaní

E dobrovolně nezaměstnaní

zaměstnaní

Ld

LE

Ls

L


Pokud je však mzdová sazba vychýlena směrem nahoru, jsou domácnosti ochotny nabízet větší mnoţství práce, zájem ze strany firem však klesá.

72

Díky vyšším nákladům na práci budou firmy propouštět a mnoţství zaměstnaných se sníţí. Současně existují lidé, pro které je i tato zvýšená mzdová sazba příliš nízká a zůstávají dobrovolně nezaměstnanými. Vzniká zde však zcela nová kategorie – nedobrovolně nezaměstnaní. Část z nich se rekrutovala ze zaměstnanců propuštěných díky příliš vysoké úrovni mezd. Část tvoří ti, kteří byli dříve dobrovolně nezaměstnaní, ale vyšší mzdová sazba je motivuje k hledání pracovního místa, kterých je však nedostatek. Nedobrovolná nezaměstnanost tedy vzniká díky nerovnováze na trhu práce. V podstatě se jedná o klasický cenový práh, popsaný v mikroekonomii. Důvodů, proč můţe být mzdová sazba vychýlena směrem nahoru je celá řada. Jednou z typických vlastností mzdové sazby je její relativní nepruţnost, zejména směrem dolů. Pokud dojde k poklesu poptávky po finálních statcích, poklesne i poptávka po práci, která slouţí k jejich výrobě (viz mikroekonomie a odvozenost poptávky po práci). Menšímu zájmu ze strany zaměstnavatelů by měla odpovídat niţší mzdová sazba, k tomu ale často nedojde. Důvodem mohou být kolektivní smlouvy uzavírané na určité období, které garantují úroveň mezd. Některé firmy nesáhnou ke sníţení mezd, aby si udrţeli kvalifikované a zkušené zaměstnance, zejména pokud se dá očekávat, ţe pokles poptávky je jen dočasný. Z mimotrţních faktorů můţeme jmenovat vliv odborů, které mohou bránit poklesu mezd, nebo tlačit na jejich růst, který není podloţen růstem produktivity práce. Roli můţe hrát také minimální mzda garantovaná zákonem, zejména pokud je příliš vysoká a brání tak dosaţení rovnováhy. To se týká hlavně lidí s nízkou kvalifikací a malými příjmy. Místo poklesu mezd dojde k poklesu počtu pracovníků, jak je vidět na obrázku. (Pavelka 2010)

7.5.

Dopady nezaměstnanosti

Dopady nezaměstnanosti můţeme rozdělit do dvou kategorií. Ekonomické dopady na firmy, domácnosti a stát a mimoekonomické dopady na chování jednotlivců a fungování společnosti.

7.5.1. Ekonomické dopady nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti vyšší neţ přirozená znamená, ţe v ekonomice jsou nevyuţité zdroje. Ekonomika produkuje méně neţ by mohla a produkt je pod svým potenciálem. To je spojeno s negativními dopady jak na úrovni domácností a firem, tak na úrovni státu a veřejných financí. Firmám klesají zisky, domácnostem důchody. To samozřejmě znamená pokles jejich výdajů na investice a spotřebu. Klesající výdaje vedou k dalšímu poklesu zisků firem a mnohdy i k dalšímu propouštění a dalšímu poklesu výdajů. Kromě toho firmy i domácnosti s niţšími zisky a příjmy odvádějí méně peněz do státního rozpočtu ve formě daní, poplatků či sociálního a zdravotního pojištění. Pro oblast veřejných financí je nezaměstnanost dvojitou ranou, protoţe na jedné straně klesají příjmy a na druhé rostou výdaje na podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky a podobně. Zároveň rostou výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti – rekvalifikace, zprostředkování kontaktů mezi uchazeči a firmami, podporu podnikání nebo chráněné dílny.

7.5.2. Sociální dopady nezaměstnanosti Sociální dopady nezaměstnanosti jsou mnohdy méně vidět, neţ ty ekonomické, to však neznamená, ţe by byly méně závaţné. Řadíme sem například kriminalitu, kterou si někteří 73

nezaměstnaní vylepšují své příjmy. Jiní, zejména dlouhodobě nezaměstnaní, mohou mít naopak sklony k alkoholismu, sebevraţdám nebo extrémismu. Tato oblast dopadů nezaměstnanosti se týká zejména dlouhodobě nezaměstnaných. Kritérium pro dlouhodobou nezaměstnanost se můţe lišt, některé zdroje povaţují za dlouhodobě nezaměstnaného člověka, který je bez práce šest měsíců, jiné aţ po dosaţení dvanácti měsíců. Tyto osoby bývají svou finanční i sociální situací často velmi frustrovány. To u nich můţe vést k rezignaci, nebo naopak ke zmíněným negativním společenským jevům. Dalším negativem spojeným s dlouhodobou nezaměstnaností je ztráta pracovních návyků a kvalifikace. Zde se nabízí otázka nastavení sociálního systému. Na jedné straně je nutné zajistit důstojný ţivost nezaměstnaným, kteří se snaţí práci najít, na druhé straně však příliš štědré sociální dávky vedou ke ztrátě motivace k práci. Sociální dopady nezaměstnanosti často vedou ke vzniku dodatečných nákladů pro společnost – na léčení alkoholiků, prevenci kriminality, boj s extrémismem podobně. Obě oblasti dopadů nezaměstnanosti jsou tedy úzce propojeny. (Pavelka 2010)

7.5.

Phillipsova křivka

Phillipsova křivka nám dává do souvislosti dvě předešlá témata – inflaci a nezaměstnanost.

7.6.1. Krátkodobá Phillipsova křivka Původní Phillipsova křivka byla odvozena na základě vztahu mezi mírou nezaměstnanosti a mzdovou inflací na základně empirických dat. Zachycovala negativní vztah mezi těmito veličinami. Vysvětlení tohoto vztahu je vcelku jednoduché a logické. Při vysoké míře nezaměstnanosti jsou zaměstnanci ochotni přijmout práci i za niţší mzdu, protoţe si nemohou příliš vybírat. Naproti tomu za situace, kdy je míra nezaměstnanosti nízká, musí firmy pro přilákání dodatečné pracovní síly mzdy zvýšit. Pokud je ekonomika na svém potenciálu, pak je nezaměstnanost na své přirozené úrovni a míra mzdové inflace je nulová. Neexistuje zde tlak na změnu mezd ani směrem nahoru, ani směrem dolů. Přirozenou míru nezaměstnanosti, můţeme také nazvat mírou nezaměstnanosti, která neakceleruje inflaci. Následně byla v konceptu Phillipsovy křivky mzdová inflace nahrazena inflací cenovou, tedy mírou změny všeobecné cenové hladiny. To bylo zaloţeno na předpokladu, ţe firmy rostoucí mzdy promítnou do cen a mzdová inflace je tak následována inflací cenovou. K růstu cen nedochází tehdy, pokud je růst mezd podloţen růstem produktivity práce. Kaţdý zaměstnanec pak v průměru za vyšší mzdu vyrobí více výrobků a není proto nutné, aby jejich cena rostla. Takto modifikovaná Phillipsova křivka je znázorněna na následujícím obrázku. Na horizontální ose je míra nezaměstnanosti v procentech, na vertikální pak míra inflace (roční průměr), rovněţ v procentech. Křivka pak zachycuje vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti, mezi kterými existuje substituční vztah stejně, jako tomu bylo u původní mzdové Phillipsovy křivky. Vyšší míra inflace znamená niţší míru nezaměstnanosti a naopak. Na tento problém uţ jsme v tomto výkladu několikrát narazili. Jak v kapitole věnované modelu AS-AD, tak v kapitole věnované inflaci jsme konstatovali, ţe nelze současně bojovat s inflací i nezaměstnaností. Bojujeme-li proti inflaci, způsobíme vyšší nezaměstnanost, a naopak. Tento závěr plně koresponduje s modifikovanou Phillipsovou křivkou, viz následující 74

obrázek. Vláda a centrální banka si tak de facto mohou vybrat – buď nízkou nezaměstnanost za cenu vysoké míry inflace, nebo nízkou inflaci za cenu vysoké míry nezaměstnanosti. Nízké hodnoty obou veličin mít nelze, lze však dosáhnout stavu, kdy jsou obě hodnoty přijatelné. Obrázek 7.2 Krátkodobá modifikovaná (cenová) Phillipsova křivka

π(%)

u (%) Zdroj: Soukup 2010, s. 422, upraveno autorkou

Důleţitým bodem je průsečík této křivky s horizontální osou. Ten představuje přirozenou míru nezaměstnanosti, která, jak jiţ bylo řečeno, neakceleruje inflaci. Pokud by nezaměstnanost klesla pod svou přirozenou úroveň, povede to k akceleraci inflace. Proč tuto křivku nazýváme krátkodobou? Protoţe substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností platí jen v krátkém období. Například ropné šoky v sedmdesátých letech způsobily, ţe ekonomiky čelily jak vysoké míře nezaměstnanosti, tak vysoké míře inflace. Výběr mezi inflací a nezaměstnaností nebyl moţný. Na otázku proč tomu tak je, nalezneme odpověď v následující části.

7.6.2. Dlouhodobá Phillipsova křivka Představme si situaci, kdy se vláda pokouší sníţit nezaměstnanost pod její přirozenou míru (zvýšit produkt nad potenciál). Tato vláda například zvýší výdaje na investice. To povede k růstu agregátní poptávky. Vlivem zvýšené poptávky budou firmy najímat více lidí za vyšší mzdy. Při vyšší úrovni mezd budou lidé ochotni více pracovat. Tento růst mezd se však promítne také do cen a dojde k růstu míry inflace. Pokles nezaměstnanosti pod její přirozenou úroveň a růst inflace se projeví posunem po krátkodobé Phillipsově křivce (SPC1) směrem doleva do bodu B. Toto však platí jen krátkodobě. V delším časovém horizontu si zaměstnanci uvědomí, ţe jim sice vzrostly nominální mzdy, ale díky růstu inflace se jejich reálná mzda nezměnila. Konec takzvané peněţní iluze znamená, ţe zaměstnanci uţ nebudou ochotni více pracovat, protoţe uţ pochopili, ţe jejich

75

reálná mzda nevzrostla. Lidé omezí svou nabídku práce a v důsledku toho firmy omezí produkci. Produkt se vrátí na potenciál a nezaměstnanost na svou přirozenou úroveň. Ekonomické subjekty však zaznamenaly zvýšenou hodnotu míry inflace a budou ji očekávat i nadále. Vznikne výše popsaná setrvačná inflace a celá krátkodobá Phillipsova křivka se posune nahoru na SPC2 (bod C). Pokud by se vláda znovu pokusila sníţit míru nezaměstnanosti, po čase se bude situace opakovat. Nezaměstnanost se vrátí na přirozenou úroveň ale vţdy při vyšší míře inflace. Inflace akceleruje. V dlouhém období tedy nelze volit mezi inflací a nezaměstnaností. Dlouhodobě se ekonomika vrací na potenciál a nezaměstnanost na svou přirozenou úroveň. V kapitole věnované modelu AS-AD jsme konstatovali, ţe dlouhodobá křivka AS je vertikální na úrovni potenciálního produktu, a ţe potenciálu lze dosáhnout při jakékoli úrovni cenové hladiny. Toto konstatování plně koresponduje s konstrukcí dlouhodobé Phillipsovy křivky, která je rovněţ vertikální, na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Obrázek 7.3 Odvození dlouhodobé Phillipsovy křivky LPC π(%)

B

C A u*

SPC2 SPC1

u (%)


Tak jako produkt dlouhodobě směřuje ke svému potenciálu, nezávisle na úrovni cenové hladiny, tak nezaměstnanost dlouhodobě směřuje ke své přirozené úrovni, a to nezávisle na míře inflace. Tím se znovu dostáváme k souvislosti úrovně produktu a nezaměstnanosti: nezaměstnanost je na své přirozené míře tehdy, je-li produkt na úrovni potenciálu. Pokles produktu znamená růst nezaměstnanosti a naopak (viz Okunův zákon). Růst produktu přes potenciál, respektive pokles nezaměstnanosti pod její přirozenou úroveň, je krátkodobě moţný, ale vţdy za cenu zvýšení cenové hladiny, přičemţ toto zvýšení je trvalé. Opakované snahy o dosaţení vyššího produktu neţ je potenciální, a niţší míry nezaměstnanosti, neţ je přirozená, vedou k akceleraci inflace. Pomocí Phillipsovy křivky lze vlastně vyjádřit totéţ, co modelem AS-AD, jen trochu jiným způsobem, jak je vidět na následujícím obrázku: 76

Obrázek 7.4 Phillipsova křivka a model AS-AD LP C

π(%)

LAS P

AD1

AD2

SAS2 SAS1

C B B

A

C A u*

SPC2 SPC1

u (%)

Y* YB

Y


V obou částech obrázku vyjdeme z bodu dlouhodobé rovnováhy, označeného písmenem A. Tento bod se na obou obrázcích nachází na dlouhodobé křivce. Tato dlouhodobá rovnováha je dána potenciálem ekonomiky, respektive přirozenou mírou nezaměstnanosti. Snaha vlády výšit produkt, respektive sníţit nezaměstnanost se v obou obrázcích projeví posunem do bodu B, který je bodem krátkodobé rovnováhy a nachází se mimo dlouhodobé vertikální křivky. Růst poptávky po výrobcích vede k růstu poptávky po práci, firmy zvýší mzdu a lidé začnou, pod vlivem peněţní iluze, více pracovat. Produkt proste nad potenciál a nezaměstnanost klesá pod přirozenou úroveň. Růst mezd se však negativně projeví na cenové hladině. V delším časovém horizontu peněţní iluze mizí a zaměstnanci poţadují další růst mezd. To vede k omezení nabídky a návratu ekonomiky na úroveň potenciálního produktu. Další růst mezd a omezení nabídky se však znovu negativně projevuje na cenové hladině. Na obrázcích se posouváme do bodu C. Ten je opět bodem dlouhodobé rovnováhy – je na dlouhodobých křivkách (u = u* a Y = Y*), je ale spojen s vyšší úrovní cenové hladiny respektive vyšší mírou inflace. Tento negativní vliv na cenovou hladinu je trvalý – vlivem změny očekávání ekonomických subjektů vzniká setrvačná inflace. Tyto modely se tedy navzájem velmi vhodně doplňují. V obou případech jsme dospěli k závěru, ţe dlouhodobá rovnováha je zcela nezávislá na úrovni cenové hladiny, respektive míře inflace. To se projevuje vertikálním sklonem obou dlouhodobých křivek (LPC a LAS).

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5.

77


OTÁZKY: 1) Vysvětlete, proč není v situaci, kdy je ekonomika na svém potenciálu míra nezaměstnanosti nulová. 2) Vysvětlete rozdíl mezi sezónní a cyklickou nezaměstnaností. 3) Vysvětlete, proč je dlouhodobá nezaměstnanost pro ekonomiku nebezpečnější, neţ krátkodobá. 4) Vysvětlete princip Okunova zákona.

ŘEŠENÍ: 1) I za situace, kdy je ekonomika na svém potenciálu, dochází k ukončování činnosti některých firem a propouštění jejich zaměstnanců, dále přicházejí na trh práce absolventi, další lidé se stěhují nebo jen touţí po změně, či lepším zaměstnání. Všechny tyto faktory vedou k tomu, ţe i kdyţ je v ekonomice dostatek volných pracovních míst, nejsou všechna hned obsazena a nezaměstnanost proto není nulová. 2) Oba druhy nezaměstnanosti souvisí s určitým cyklem a lidé si je někdy pletou. Sezónní nezaměstnanost souvisí s cyklem ročních období a týká se třeba cestovního ruchu nebo stavebnictví a opakuje se kaţdý rok. Cyklická nezaměstnanost souvisí s ekonomickým cyklem a můţe mít i dlouhodobější charakter. Na ekonomiku má velmi negativní dopady, viz příslušná část výkladu. 3) Dlouhodobě nezaměstnaní přes veškerou snahu ztrácejí pracovní návyky a kvalifikaci. Odvyknou si ráno brzy vstávat, být někde přesně na čas, soustředit se dlouhou dobu na určitou činnost. Pokud dlouho neprovozují svou profesi, ztrácejí cvik a šikovnost a zastarávají i jejich vědomosti – například v oblasti výpočetní techniky dochází k velmi rychlým a častým změnám, kterým je třeba se neustále přizpůsobovat a je velmi snadné

78

takzvaně zaspat dobu. To všechno vede k tomu, ţe tito lidé hůře hledají práci, protoţe uţ nejsou tak výkonní. Zaměstnavatele také můţe odradit právě fakt, ţe dotyčný člověk je uţ dlouho bez práce a ţe to můţe mít nějaký závaţný důvod. Čím déle je tedy člověk nezaměstnaný, tím hůře hledá práci, a to jak z objektivních příčin (ztráta návyků a kvalifikace), tak z příčin subjektivních – určitá rezignace a přijetí role nepotřebného a neuţitečného člověka, nedůvěra zaměstnavatelů. Tyto osoby pak představují zátěţ pro sociální systém a zároveň mohou mít tendenci k určitým společensky negativním jevům, jako je alkoholismus nebo extrémismus. 4) Okunův zákon vychází z logického předpokladu, ţe vyšší úroveň výroby, potřebuje více pracovní síly. S růstem produktu by tedy mělo dojít k poklesu nezaměstnanosti. Tento princip byl ověřen empiricky, na skutečných údajích. Pokles produktu o dva procentní body pod potenciál je spojen s růstem nezaměstnanosti o jeden procentní bod nad její přirozenou úroveň. (Některé zdroje uvádějí, ţe produkt musí poklesnout o dva aţ tři procentní body, aby nezaměstnanost vzrostla o jeden procentní bod).

79

8. Peněžní agregáty, rovnováha peněžního trhu, mezinárodní trh peněz Peníze, peněžní agregáty, trh peněz, nabídka peněz, poptávka po penězích, měnový trh, měnový kurs, nominální a reálný měnový kurs, kursové režimy.

Pochopení základních zákonitostí trhu peněz a role úrokové sazby v ekonomice. Poznání základních mechanismů fungování měnových kursů a jednotlivých kursových režimů.

10 hodin

Pod pojmem peníze si zpravidla představíme pouze bankovky a mince, které běţně pouţíváme k placení. Dále si moţná uvědomíme, ţe existují i bezhotovostní peníze, které jsou v současné době mnohem důleţitější, neţ ty v hotovostní podobě. My se nyní podíváme na peníze jako na určitý speciální statek, slouţící jako všeobecný ekvivalent za jakékoli zboţí, či sluţbu. Zjistíme, jak peníze vznikají, jak a proč je ekonomické subjekty drţí a proč a jak obíhají a jak funguje trh peněz.

8.1.

Peníze

Pojmem peníze rozumíme všeobecný ekvivalent – to znamená zvláštní druh statku, který je bez problému směnitelný za jakýkoli jiný statek či sluţbu. Tento zvláštní statek, nemá jiný účel neţ být směňován, nebo drţen jako rezerva. Vlastně rozeznáváme tři základní funkce peněz: prostředník směny (peníze slouţí ke směně zboţí a sluţeb mezi ekonomickými subjekty), uchovatel hodnoty (peníze nepodléhají zkáze a na rozdíl od zboţí mohou zachovat hodnotu bohatství jejich majitele po dlouhou dobu. Jediným nebezpečím je z tohoto pohledu inflace, nebo měnová reforma), zúčtovací jednotka (v penězích jsou vyjádřeny ceny, daně, vede se v nich účetnictví…).

8.1.1. Historie vzniku peněz Peníze jsou někdy povaţovány za jeden z největších vynálezů lidstva, protoţe právě existence peněz umoţnila vznik rozvinutého ekonomického systému, jaký dnes známe. Peníze však nevznikly rovnou v podobě bankovek a mincí, jak je známe dnes. Před samotným vznikem peněz fungovala takzvaná barterová směna, tedy směna zboţí za zboţí. Tento 80

systém je poněkud nepraktický. Představme si situaci, kdy mám krávu a chceme ji směnit, například za mouku. Pak musíme najít někoho, kdo má mouku a chce krávu. Potřeby prodávajícího a kupujícího se tedy musí shodovat, jinak ke směně nedojde. Kdyţ uţ byl prodávající s kupujícím zkontaktován, museli ještě dohodnout směnný poměr. Obě strany musely mít dobrý přehled o hodnotě celé řady statků a sluţeb, protoţe je nemohly vyjádřit v penězích, musely být schopni například hodnotu zmíněné krávy vyjádřit v mouce, víně, nádobí, dřevě, vlně a mnoha dalších statcích. Dalším problémem je dělitelnost některých typů statků. Mouky se dá například snadno odsypat přiměřené mnoţství, ale se zmíněnou krávou je to horší. Nelze například směnit půl ţivé krávy za mouku a druhou polovinu například za keramiku. Důleţitá je také skutečnost, ţe některé druhy zboţí podléhají velmi rychle zkáze a nejsou proto příliš vhodné ke směně a vůbec ne k uchování hodnoty na delší dobu. Některé problémy barterové směny byly vyřešeny vznikem takzvaných komoditních peněz. Stále se nejednalo o mince či bankovky, ale o některé typy zboţí, které byly relativně vzácné, respektive měly svou vlastní hodnotu, byly snadno přepravitelné, dělitelné a nepodléhaly zkáze. Lidé byli ochotni tyto statky přijmout, i kdyţ je zrovna nepotřebovali, protoţe věděli, ţe je snadno dále smění za potřebné věci. Komoditními penězi bylo například víno, olivový olej, koţešiny, plátno (odtud slovo platit), lastury a podobně. Zvláštním druhem komoditních peněz jsou pak peníze vyrobené z drahých kovů. Drahé kovy ještě lépe splňovaly podmínku vzácnosti, trvanlivosti, snadné přepravy a také snadné dělitelnosti. Všechny druhy komoditních peněz se od dnešních peněz významně lišily, především tím, ţe měly vlastní hodnotu (nebyl to jen papír, který sám o sobě ţádnou hodnotu nemá) a tak tím, ţe mohly být pouţity ke směně, nebo k jejich původnímu účelu (k jídlu, výrobě šatů, šperků….). Na rozdíl od dnešních peněz nebyly komoditní peníze určeny výhradně jen ke směně. Zde by pozorný čtenář mohl namítnout, ţe dnes má na „výrobu“ hotových peněz monopol stát, respektive centrální banka, ale tehdy byl vlastně „výrobcem“ peněz kaţdý pláteník nebo producent oleje, o majitelích zlatých či stříbrných dolů nemluvě. Dnes má stát, respektive centrální banka, monopol na tisk peněz proto, aby nedocházelo k jejich nadměrným emisím a tím ke ztrátě jejich hodnoty, jako to můţeme v dějinách nejednou pozorovat (například v Německu dvacátých let, kde díky hyperinflaci stála dopisní známka dva miliony marek a cena chleba se pohybovala ve stovkách miliard). Tehdy však mohl peníze v podstatě vyrábět kde kdo a k ţádné hyperinflaci nedocházelo. Důvodem je to, ţe tehdejší producenti jakéhokoli druhu komoditních peněz byli v jejich výrobě limitováni svou produktivitou, která byla poměrně nízká a zároveň stabilní. Nemohli tedy najednou vyprodukovat několikanásobně více a způsobit tím inflační šoky. Hodnota komoditních peněz byla dána právě jejich pouţitelností v běţném ţivotě a prací jejich výrobců, která se za nimi skrývala, na rozdíl od dnešní situace, kdy lze papírových peněz velmi snadno vyprodukovat takřka neomezené mnoţství s minimálními náklady a bez jakéhokoli krytí. Další vývojovou fází peněz jsou papírové peníze. První papírové peníze byly vlastně jen stvrzenkou, dokládající kolik zlata bylo u vydavatele stvrzenky uloţeno. Časem začaly být tyto stvrzenky pouţívány přímo k placení, aniţ by bylo nutné manipulovat přímo se zlatem. Pokud bylo potřeba, byly tyto papírové peníze kdykoli za zlato směnitelné. Banky, které zlato spravovaly a vydávaly, tyto první bankovky časem zjistily, ţe lidé si své zlato příliš často nevyzvedávají a začaly proto vydávat více bankovek, neţ kolik měly zlata. Kaţdá banka si v této éře vydávala vlastní bankovky a systém byl značně nepřehledný a zároveň byl doslova rájem pro padělatele. Časem byla emise bankovek centralizována a postupem času vznikly ve většině zemí centrální banky, které jsou dnes jediným oprávněným emitentem bankovek.

81

Kromě bankovek existovaly i takzvané státovky. Na první pohled se ničím nelišily od bankovek, rozdíl však byl v jejich vydavateli, kterým byl přímo panovník nebo vláda a také v tom, ţe nebyly ani částečně kryté zlatem, jak tomu bylo u bankovek. Dnešní papírové peníze nejsou uţ zlatem kryty vůbec. Přesto nadále obíhají a lidé jsou ochotni je přijmout jako odměnu za práci a obchodníci jsou ochotni je směnit za zboţí, i kdyţ tyto peníze nemají ţádnou faktickou hodnotu. Monopol na emisi bankovek má dnes ve většině zemí centrální banka a ta bedlivě hlídá jejich mnoţství, tak aby nedocházelo ke ztrátě jejich hodnoty. Přijímání bankovek je pak dáno zákonem a to je také určitou garancí, ţe tyto bankovky budou přijímány i nadále a hodnota v nich uloţená nebude ztracena. Za dnešními bankovkami uţ tedy nestojí zlato, nebo půda, ale jen důvěra ve správné fungování státu a centrální banky, která udrţuje hodnotu peněz a jejich oběh. Dnešní peníze mají takzvaný nucený oběh. Posledním vývojovým stádiem peněz jsou peníze bezhotovostní – depozitní. Ty jsou představovány účty v bankách a existují jen ve formě zápisů, ne fyzicky v podobě bankovek a mincí. Placení pak probíhá pomocí kreditních či debetních karet nebo přímo převodem z účtu na účet. Nebezpečí tohoto typu peněz je v jejich snadné emisi. Emitovat bezhotovostní peníze opět můţe kaţdá banka a to formou úvěrů. Protoţe peníze existují jen jako zápisy, je jejich „výroba“ ještě snadnější neţ tomu bylo u peněz papírových. Z tohoto důvodu musí centrální banka hlídat nejen emisi hotových peněz, kterou má zcela ve své moci, ale i chování běţných komerčních bank tak, aby nedocházelo k nadměrné emisi bezhotovostních peněz. K tomu slouţí například úvěrové limity. Více viz kapitola věnovaný monetární politice. (Pavelka 2010)

8.2.

Trh peněz

Abychom mohli pochopit fungování trhu peněz, musíme se oprostit od výjimečného postavení peněz v ekonomice a musíme je chápat jako kaţdý jiný statek, který má svou cenu, nabídku a poptávku.

8.2.1. Nabídka peněz Nabídkou peněz rozumíme množství peněz (peněţní zásobu) v ekonomice k danému okamžiku. K vyjádření velikosti peněţní zásoby slouţí takzvané peněţní agregáty. Těch budeme rozlišovat několik, podle toho, zda peníze chápeme v nejuţším slova smyslu – jako bankovky a mince, nebo zda budeme za peníze povaţovat také vklady na poţádání, termínované vklady, nebo i krátkodobé cenné papíry. Na základní úrovni rozlišujeme tyto peněţní agregáty: . M1 - úzký peněţní agregát zahrnující oběţivo (bankovky a mince) a vklady na poţádání, které lze prakticky okamţitě vybrat. . M2 – střední peněţní agregát, který obsahuje celý agregát M1, plus termínované vklady, kde nějakou dobu trvá, neţ je moţné z nich vybrat peníze. . M3 – široký peněţní agregát zahrnující celý agregát M2 a k tomu navíc repo operace a krátkodobé cenné papíry (akcie, podílové listy, dluhopisy do dvou let). K pochopení tvorby a nabídky peněz se musíme stručněji zmínit o bankovní soustavě. Ta bývá zpravidla tvořena dvěma stupni – na niţším stupni stojí běţné komerční banky (slovo 82

komerční chápejme jako typ banky zaměřené na komerční aktivity, ne jako název), nad nimi je pak banka centrální. Ta má celou řadu funkcí, které si blíţe specifikujeme v kapitole věnované monetární politice. Pro nás bude nyní důleţitá její role v oblasti tvorby peněz. Z předchozího výkladu víme, ţe emisi hotových peněz provádí výhradně centrální banka. Rovněţ jsme se ale uţ zmínili o tom, ţe depozitní peníze můţe emitovat jakákoli komerční banka a to formou úvěrů. Tvorba těchto depozitních peněz pak probíhá díky multiplikaci vkladů (násobení vkladů). Její podstata je následující: Na počátku je například vklad nebankovního subjektu u jedné z komerčních bank ve výši jeden milion korun. Tato banka musí část vkladů svých klientů (které pro ni představují závazky) drţet jako rezervy. Sazba povinných rezerv se udává v procentech z vkladů a určuje ji centrální banka. V našem případě bude sazba povinných rezerv 10 %. První komerční banka bude tedy mít vklad ve výši 1 000 000 Kč. 100 000 z toho musí uloţit u centrální banky jako rezervu a zbylých 900 000 půjčí ve formě úvěru. Nyní existuje o 900 000 Kč depozitních peněz více, neţ před tím. Tímto to však nekončí. Úvěr ve výši 900 000 Kč bude připsán na účet nějakého dalšího subjektu, přičemţ nezáleţí na tom, zda je tento účet u té samé banky, nebo jinde. Kaţdopádně vznikne nový vklad ve výši 900 000 Kč. Banka 10 % z něj uloţí u centrální banky jako rezervu a zbylých 810 000 Kč pouţije na další úvěr a tak to jde pořád dokola. Kdyby neexistovala povinnost ukládat část vkladů u centrální banky jako rezervu, vzniklo by nekonečné mnoţství depozitních peněz. Povinné rezervy sice multiplikaci vkladů brzdí (v kaţdém kole vypadne z tohoto koloběhu 10 % peněţních prostředků) i tak ale z původního vkladu 1 000 000 Kč vznikne několikanásobně vyšší mnoţství bezhotovostních peněz, jak ukazuje následující tabulka a výpočet (zaokrouhleno na celé koruny): Tabulka 8.1 Multiplikace vkladů Banka

Výše vkladu (Kč)

1 2 3 4 5 6 7

1 000 000 900 000 810 000 729 000 656 100 590 490 531 441

Výše povinných rezerv (Kč) 100 000 90 000 81 000 72 900 65 610 59 049 53 144

Výše poskytnutého úvěru (Kč) 900 000 810 000 729 000 656 100 590 490 531 441 478 297

Zdroj: vlastní

Jen v prvních sedmi kolech multiplikace vznikly z původního vkladu 1 000 000 Kč více jak 4 000 000 nových depozitních peněz a toto číslo zdaleka není konečné. K určení konečné částky slouţí jednoduchý depozitní multiplikátor:

1 Změna depozit =

* prvotní vklad Sazba povinných rezerv

Dosadíme-li, do tohoto vzorce dostaneme následující výsledek: 1 000 000 * 1 / 0,1 = 10 000 000 Kč

83

Celkově by tedy mnoţství depozitních peněz vzrostlo o 10 000 000 Kč. Tímto způsobem komerční banky emitují depozitní peníze. Čím niţší je sazba povinných minimálních rezerv, tím vyšší hodnotu má depozitní multiplikátor a tím více depozitních peněz vznikne. Centrální banka můţe peněţní zásobu (jejíţ součástí jsou i depozitní peníze) sama přímo ovlivňovat. Růstu peněţní zásoby dosáhne například těmito způsoby: . poskytnutím úvěru komerční bance, . sníţením sazby povinných minimálních rezerv, . nákupem cenných papírů. Všechny tyto kroky nastartují výše popsaný proces multiplikace. Sníţení peněţní zásoby bude dosaţeno opačnými kroky – zvýšením sazby rezerv, prodejem cenných papírů nebo splacením úvěru komerční bankou. Nyní se zaměříme na konstrukci křivky nabídky peněz. Na peníze budeme pohlíţet jako na jakýkoli jiný statek, a podle toho bude také vypadat křivka nabídky. Na vertikální ose bude cena peněz – úroková sazba a na horizontální ose mnoţství peněz (M) například v miliardách. Nabídka peněz je pod výhradní kontrolou centrální banky a ta má za cíl udrţet vnitřní i vnější stabilitu měny (stabilitu cenové hladiny a měnového kursu) a ne dosahovat zisku. Změny nabídky peněz se proto dějí z vůle centrální banky, nezávisle na výši úrokové sazby. Z tohoto důvodu je křivka nabídky peněz vertikální, to znamená, ţe je nabídka peněz nezávislá na úrokové sazbě. Tato křivka se posouvá doleva a doprava podle toho, jak centrální banka mění nabídku peněz. (Pavelka 2010) Obrázek 8.1 Nabídka peněz i MS


M

84

8.2.2. Poptávka po penězích Poptávku po penězích nesmíme chápat jako touhu ekonomických subjektů získat co největší příjmy. Peníze chápeme jako jednu z forem, ve které ekonomické subjekty drţí své bohatství. Alternativní moţností jsou například cenné papíry, zlato, nemovitosti a podobně. Drţba peněz je spojena s určitými náklady, respektive s obětovanými výnosy. Peníze v hotovosti nebo na běţném účtu nic nevynáší, na rozdíl od cenných papírů či nemovitostí. Přesto je ekonomické subjekty drţí. Motivy, proč ekonomické subjekty drţí peníze, jsou následující: . transakční motiv – ekonomické subjekty drţí alespoň část svého bohatství v penězích, aby mohly provádět běţné transakce. Peníze jsou kdykoli k dispozici pro směnu, bez zpoţdění a dodatečných nákladů spojených například s prodejem cenných papírů, . opatrnostní motiv – část peněz je drţena pro nečekané situace, kdy je třeba okamţitě uskutečnit neplánované výdaje, . spekulační motiv – ekonomické subjekty volí mezi likviditou hotových peněz a alternativními formami drţení bohatství, které jim mohu přinést určitý výnos. První dva motivy závisí na úrovni důchodů ekonomických subjektů. Čím vyšší důchody, tím vyšší výdaje a tvorba rezerv a tím také vyšší poptávka po penězích. Spekulační motiv se od předešlých dvou liší – ekonomické subjekty volí mezi uloţením bohatství do peněz, které nepřináší ţádný výnos, ale také ţádné riziko, nebo do alternativ, jako jsou cenné papíry. Drţba cenných papírů je spojena s určitým výnosem, ale také s rizikem poklesu jejich ceny. Cena těchto papírů se pak vyvíjí opačně neţ úrokové sazby – vysoké úrokové sazby, nízké ceny cenných papírů a naopak. Při nízkých úrokových sazbách budou ekonomické subjekty spíše drţet peníze – neutíkají jim výnosy v podobě úroků a cenné papíry pro ně nejsou atraktivní díky své vysoké ceně, která v budoucnu hrozí klesat. Vysoké úrokové sazby vedou k niţší drţbě peněz – důvodem je moţnost získání výnosů v podobě úroků nebo nákup cenných papírů za nízké ceny, které mohou časem růst. Zejména díky spekulačnímu motivu drţby peněz má poptávka po penězích klesající průběh: Obrázek 8.2 Poptávka po penězích i

MD M Zdroj: Pavelka 2010, s. 75, upraveno autorkou

85

Rostoucí úroková sazba vede k tomu, ţe ekonomické subjekty dávají přednost jiným formám bohatství, neţ penězům a poptávané mnoţství peněz klesá. Při nízké úrokové míře je tomu naopak. Stejně jako u poptávky po jakémkoli statku, i u poptávky po penězích rozlišujeme posun po křivce při změně úrokové sazby (ceny peněz) a posun celé křivky při změně ostatních faktorů, kterými jsou například důchody ekonomických subjektů, nebo změna cenové hladiny.

8.2.3. Rovnováha na trhu peněz Rovnováha na trhu peněz, jako na kaţdém jiném trhu, vzniká střetem nabídky a poptávky. Nabízené mnoţství peněz, které je dáno centrální bankou, se přesně shoduje s mnoţstvím peněz, které poptávají ekonomické subjekty. Ve stavu rovnováhy vzniká rovnováţná cena, v tomto případě rovnováţná úroková sazba i0. Obrázek 8.3 Rovnováha na trhu peněz

i MS

i2 E0

i0 i1

MD

M2

M0

M1

M


Nyní si popíšeme mechanismus, jakým se rovnováha na trhu ustanovuje. Pokud by byla úroková sazba příliš nízká, například na úrovni i1, pak by na trhu peněz vznikl přebytek poptávky nad nabídkou. Ekonomické subjekty chtějí drţet více peněz, zbavují se proto alternativních způsobů drţení bohatství. Prodávají cenné papíry, jejichţ cena klesá a roste úroková míra, která se vyvíjí opačně. Růst úrokové míry vede k poklesu poptávaného mnoţství peněz (posun po křivce MD směrem k E0) a na trhu se ustanoví rovnováha. Při vyšší neţ rovnováţné úrokové sazbě bude na trhu naopak převis nabídky peněz nad poptávkou. Úroková míra bude klesat a na trhu se opět ustanoví rovnováha. Nyní si ukáţeme, jak je dosaţeno nové rovnováhy, jestliţe centrální banka přistoupí ke změně nabídky peněz – k jejímu zvýšení nebo sníţení. Obě situace jsou znázorněny na následujícím obrázku.

86

Pokud centrální banka zvýší nabídku peněz, pak se celá křivka nabídky posune směrem doprava. Původní úroková sazba i0 je nyní příliš vysoká a dochází k převisu nabídky nad poptávkou. Lidé začnou nakupovat cenné papíry, jejichţ cena poroste a úroková sazba bude klesat. Na trhu se ustanoví nová rovnováha v bodě E1 při niţší úrokové sazbě i0. Při sníţení nabídky peněz bude situace opačná, jak je vidět na obrázku 8.4. Obrázek 8.4 Změna rovnováhy na trhu peněz vlivem změny nabídky i

i2

MS2

MS0

MS1

E2 E0

i0 i1

E1

M2

M0

MD

M1

M


Stejně jako nabídka peněz, můţe se pochopitelně měnit i poptávka po nich. Růst poptávky po penězích můţe být způsoben například růstem důchodů ekonomických subjektů, nebo růstem cenové hladiny. Křivka poptávky se pak pousne směrem doprava nahoru. Obrázek 8.5 Změna rovnováhy na trhu peněz vlivem změny poptávky

i MS

i1

E1

i0 i2

E0

MD1 MD0

E2

M0

MD2 M


87

Při původní úrokové míře vzniká převis poptávky nad nabídkou. Lidé začnou prodávat cenné papíry, jejich cena bude klesat a úrokové sazby porostou. Nová rovnováha se ustanoví v bodě E1. Na rozdíl od změn nabídky peněz, při změnách poptávky po penězích se mění jen úroková sazba, ale mnoţství peněz ne, protoţe nabídka peněz je na úrokové sazbě nezávislá. (Pavelka 2010)

8.2.4. Nominální a reálná úroková sazba Nominální a reálná úroková sazba se, stejně jako nominální a reálný HDP, liší o míru inflace. Nominální úroková míra vyjadřuje procentní přírůstek úročené částky. Udává se v procentech a bývá uvedena ve smlouvě o půjčce nebo bankovním účtu. Reálná úroková sazba v ţádné smlouvě zakotvena není. Udává procentní změnu skutečné kupní síly peněţních prostředků. Její přibliţnou míru získáme tak, ţe od nominální úrokové míry odečteme míru inflace. Reálná úroková míra můţe být i záporná – a to v tom případě, kdy je míra inflace vyšší neţ nominální úroková sazba. V takovém případě uloţené peníze ztrácejí hodnotu, navzdory tomu, ţe je k nim připisován úrok a nominálně jejich mnoţství roste. Při předchozí analýze trhu peněz jsme pouţívali nominální úrokovou míru – nebyly zahrnuty změny cenové hladiny. (Pavelka 2010)

8.3.

Mezinárodní trh peněz a měnový kurs

Aţ dosud jsme se zabývali trhem peněz jen v rámci jedné země. Nyní se podíváme na trh peněz z mezinárodního pohledu. V současné době obíhají ve světě vesměs neplnohodnotné papírové peníze (a mince), které uţ nejsou kryty zlatem, ale za které ručí dané státy prostřednictvím svých centrálních bank. V mezinárodním kontextu pak hovoříme o různých měnách. Měnou rozumíme národní formu peněz. Stále převládá stav, kdy kaţdý stát má svoji měnu, neplatí to však uţ stoprocentně. Nejznámějším případem, kdy nezávislé státy nemají vlastní měnu je eurozóna – v současnosti sedmnáct států, které sdílejí jednu měnu euro. Nejsou to však jediné případy, například nově vzniklý stát Černá hora také nemá vlastní měnu a pouţívá euro, aniţ by byl členem Evropské unie a eurozóny. Takových příkladů nalezneme více, vlastní měnu nemá například San Marino, Monako, nebo i Ekvádor a Panama. Pro nás však tyto výjimky nejsou nyní důleţité. Měny můţeme rozdělit podle různých kritérií. Pro nás bude nyní podstatné, zda je daná měna mezinárodně směnitelná (konvertibilní) či nikoli, takové měny nazýváme nekonvertibilními. Nekonvertibilní měny nejsou obchodovány na měnovém trhu a jejich kurs bývá stanovován administrativně, zpravidla příslušnou centrální bankou. Nekonvertibilní měny jsou typické pro izolované země, jejichţ měna nehraje mezinárodně ţádnou roli. Administrativně stanovený měnový kurs bývá často velmi vzdálen od reality, respektive od kursu, který by vznikl na měnovém trhu. Země s nekonvertibilní měnou má velmi omezený přístup k zahraničním měnám, protoţe si je nemůţe jednoduše nakoupit. Jediným zdrojem zahraničních měn je pak, kromě různých mezinárodních podpor a darů, mezinárodní obchod, jmenovitě export. To však

88

bývá značně obtíţné, protoţe zboţí z tohoto druhu ekonomik zpravidla nebývá mezinárodně příliš konkurenceschopné. Směnitelné měny pak můţeme rozdělit na měny s vnitřní a s vnější směnitelností. Oba tyto typy jsou obchodovány na měnovém trhu, ale měny s vnitřní směnitelností jsou obchodovány pouze na vnitřním trhu, který je zahraničním subjektům nepřístupný. Měna s vnější směnitelností je běţně obchodována na měnových trzích. Za plně směnitelnou povaţujeme měnu volně směnitelnou pro všechny typy transakcí v rámci celé platební bilance (viz dále). Taková měna pak můţe slouţit i jako rezervní – měna, ve které mají zahraniční centrální banky uloţeny své rezervy. Typickou rezervní měnou je americký dolar, nebo britská libra. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010)

8.3.1. Měnový trh Na měnovém trhu, jako na kaţdém jiném, se střetává nabídka s poptávkou. Neustálou interakcí nabídky a poptávky po určité měně vzniká měnový kurs, který je v podstatě cenou dané měny. Měnu zde opět chápeme jako statek, který je předmětem obchodování. Jak ale vyjádřit cenu tak specifického statku. Na peněţním trhu byla cena peněz vyjádřena prostřednictvím úrokové sazby, na mezinárodním trhu můţeme cenu jedné měny vyjádřit v jiné měně, pomocí měnového kursu. Obrázek 8.6 Měnový trh české koruny CZK/EUR SCZK 0,039 (26 CZK/EUR) 0,037 (27 CZK/EUR)

E

0,035 (28 CZK/EUR)

DCZK Kč


Měnový kurs se dá zapsat dvojím způsobem. Ze směnáren jsme zvyklí na přímý zápis, například 1 euro = 27 českých korun. Tento způsob zápisu měnového kursu je sice přehledný a srozumitelný, ale není příliš logický. Pokud chceme vyjádřit například cenu koně v penězích, pak bude třeba 100 000 Kč za jednoho koně. Kůň je předmětem obchodování a cena jednoho koně je pak vyjádřena v penězích. Nebylo by příliš logické říkat, ţe za jednu korunu dostaneme jednu stotisícinu koně. Stejně tak budeme vyjadřovat měnový kurs. Koruna je předmětem obchodování a proto vyjádříme cenu jedné koruny například v eurech. Za jednu korunu dostaneme v tomto případě 0,037 eura. Měnový kurs je takto vyjádřen v nepřímém zápisu. Dalším důvodem, proč není

89

příliš logické pouţívat přímý zápis je fakt, ţe při jeho pouţití musí být svislá osa grafu měnové nabídky a poptávky obrácená (s nulou nahoře), jak je vidět na obrázku 8.6, jinak bychom nemohly mít klesající křivku poptávky a rostoucí křivku nabídku, jak jsme zvyklí z ostatních trhů. Poptávka po měně Poptávku po dané měně tvoří domácí exportéři. Ti prodávají zboţí do zahraničí a dostávají za ně zaplaceno v cizích měnách. Tyto cizí měny pak prodávají a kupují koruny. Pokud zahraniční odběratel platí v korunách, pak musí nejdříve prodat zahraniční měnu a koupit koruny. Kaţdopádně vznikne poptávka po korunách. Další, kdo se podílí na poptávce po měně, jsou zahraniční investoři investující v domácí ekonomice. Pro nákup aktiv musí nejprve získat domácí měnu, kterou nakupují za měnu zahraniční. Čím niţší je cena koruny, tím větší je po ní poptávka, proto je křivka poptávky klesající. Nabídka měny Nabídku domácí měny tvoří domácí importéři. Ti nakupují zboţí v zahraničí a na to potřebují zahraniční měny, za které nabízí domácí měnu. Na nabídce měny se podílí také domácí investoři, kteří investují do zahraničí. Ti musí rovněţ nejprve získat zahraniční měnu. Čím vyšší je cena domácí měny, tím vyšší je její nabídka, proto je křivka nabídky měny rostoucí. (Pavelka 2010) Na obou stranách, tedy jak na straně nabídky, tak na straně poptávky po měně mohou figurovat centrální banky, které na měnový trh vstupují například za účelem korekce měnového kursu své měny. Podle toho, jestli chtějí dosáhnout jejího posílení nebo oslabení, tak tuto měnu nakupují nebo prodávají.

8.3.2. Měnový kurs Jak uţ bylo řečeno, měnový kurs je cena měny, vyjádřená v měně jiné. Měnový kurs je jednou z nejdůleţitějších cen v ekonomice. Změna kursu domácí měny, ať uţ je způsobena administrativním rozhodnutím, nebo vzájemným působením nabídky a poptávky, má významný vliv na cenovou hladinu. Prostřednictvím měnového kursu je domácí ekonomika napojena na ekonomiku světovou. Měnový kurs je zveřejňován pomocí kursovního lístku. Ten nejdůleţitější zveřejňuje centrální banka, kaţdá banka a směnárna má pak vlastní kursovní lístek, podle kterého se zájemce o směnu orientuje. Na kurzovním lístku bývají uvedeny pro kaţdou měnu dvě aţ tři ceny – nákup a prodej a někdy také střed. Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou (spread) slouţí k pokrytí nákladů na spojených s nákupem a manipulací s cizími měnami a také k tvorbě zisku. Na kursovním lístku můţe být ještě další členění, a to na valuty a devizy. Pro běţného člověka jsou důleţitější ceny valut, tedy hotovostní formy peněz. V případě deviz se jedná o bezhotovostní formu peněz, například na účtech vedených v cizí měně. Měnový kurs se samozřejmě v čase mění, tak jako kaţdá jiná cena v ekonomice. Jestliţe roste hodnota domácí měny, oproti měnám zahraničním, pak hovoříme o jejím posílení nebo zhodnocení. Pokud pouţijeme přímý zápis, pak se zhodnocení české koruny projeví například

90

změnou kursu z 27 na 26 korun za euro. Při pouţití nepřímého zápisu by bylo stejné posílení vyjádřenou změnou kursu z 0,037 a 0,039 eura na jednu korunu. Obě tyto změny představují posílení české koruny vůči euru, přestoţe v jednom případě číselná hodnota vyjadřující měnový kurs roste a v druhém klesá. Záleţí na formě zápisu. Opačný jev se nazývá oslabení či znehodnocení domácí měny. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) a (Pavelka 2007) Také měnový kurs můţeme vyjádřit v nominální a reálné podobě. Nominální měnový kurs Nominální měnový kurs, je ten, který najdeme na kursovních lístcích. Tento kurs vzniká buď vzájemným působením nabídky a poptávky po dané měně, nebo je stanoven administrativně. Nominální kurs můţe být od reality dosti vzdálen. Od správné úrovně ho mohou vychýlit spekulace, které způsobí výrazné oslabení nebo posílení, či nevhodné nastavení administrativně stanoveného měnového kursu. Příkladem můţe být Československá koruna před rokem 1989, kdy existoval oficiální, administrativně stanovený kurs koruny, například k německé marce. Za tento kurs bylo moţné na povolení směnit omezené mnoţství marek za velmi příznivý kurs, který ovšem vůbec neodpovídal realitě. Za jednu marku se dalo koupit mnohem více, neţ za ekvivalent v korunách podle oficiálního kursu. Na nelegálním trhu byla pak cena německé marky několikanásobně vyšší. Reálný měnový kurs Reálný měnový kurs, na rozdíl od nominálního, doráţí skutečnou kupní sílu měny. Jde o to, aby se například při kursu 27 českých korun za euro, dostalo za těchto 27 korun v České republice, totéţ, co za jedno euro v eurozóně. Reálný kurs české koruny vůči euru je určen následovně:

RCZK / EUR = ECZK / EUR * PEUR / PCZK

kde:

RCZK / EUR ECZK / EUR PEUR PCZK

je reálný měnový kurs české koruny vůči euru, je nominální měnový kurs české koruny vůči euru, je cenová hladina v eurozóně, je cenová hladina v české republice. (Soukup et al. 2010)

Domácí cenová hladina představuje vnitřní kupní sílu měny. Součin nominálního měnového kursu a zahraniční cenové hladiny můţeme povaţovat za vnější kupní sílu této měny. Reálný měnový kurs je tedy poměr mezi mnoţstvím statků, které je moţné pořídit za jednu jednotku domácí měny v zahraničí a v domácí ekonomice.

91

8.3.3. Kursové režimy Plovoucí kurs V reţimu plovoucího kursu – floatingu je kurs měny určován na měnovém trhu. V tomto reţimu se kurs neustále mění, tak jak ho ovlivňuje nabídka a poptávka po dané měně. Floating můţeme rozdělit na řízený a volný. V reţimu volně plovoucího kursu (free floating nebo čistý floating) se centrální banka vzdává jakékoli moţnosti intervenovat, tedy cíleně ovlivňovat hodnotu měnového kursu domácí měny. Řízený floating (managed floating, dirty floating) umoţňuje centrální bance ovlivňovat kurs domácí měny prostřednictvím zásahů na devizovém trhu, pokud to uzná za vhodné. To se děje zejména při rychlých výrazných změnách měnového kursu, které nejsou pro ekonomiku dobré. Zhodnocení domácí měny v reţimu plovoucího kursu se nazývá apreciace, znehodnocení pak depreciace. Výhodou plovoucího kursu je relativně niţší nebezpečí spekulativních útoků na měnu, protoţe se hodnota měny vyjádřená měnovým kursem se můţe velmi rychle měnit – centrální banka úroveň kursu nebrání. Změny plovoucího kursu také nejsou nijak administrativně omezovány (aţ na příleţitostné intervence) a proto tento kurs poměrně věrně odráţí sílu domácí měny a důvěru v ní. Plovoucí měnový kurs také zabraňuje přenosu inflace mezi zeměmi. Zároveň dává centrální bance větší prostor pro monetární politiku, protoţe udrţení kursu uţ není prioritou. Centrální banka se tak můţe více soustředit například na stabilitu cenové hladiny. Nevýhodou tohoto kursového reţimu jsou neustálé změny měnového kursu. Vývoj měnového kursu lze sice do jisté míry předpovědět, i tak zde však existuje vyšší riziko kursových ztrát, neţ tomu bylo v reţimu pevného kursu. Ekonomické subjekty se sice mohou proti kursovým ztrátám zajistit, to je však spojeno s dodatečnými náklady. Další nevýhodou je moţná neúčinnost fiskální politiky (viz Mundell-Flemingův model). (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) Fixní (pevný) měnový kurs Dosud jsme předpokládali, ţe je měnový kurs určován na základě nabídky a poptávky na měnovém trhu. Ne vţdy tomu ale tak je. Nejčastějším příkladem je reţim fixního, neboli pevného kursu. V tomto reţimu je domácí měna navázána na jinou měnu, nebo skupinu (koš) více cizích měn. Centrální banka pak administrativně stanoví kurs domácí měny ke kotevní měně, nebo měnovému koši a je povinna tento kurs udrţovat pomocí intervencí na devizovém trhu. Aby nemusela intervenovat neustále sem a tam, pro udrţení měnového kursu na přesně stanovené úrovni, bývá kolem centrální parity určeno takzvané fluktuační pásmo, ve kterém se kurs můţe volně pohybovat. Toto pásmu bývá stanoveno v procentech a jeho šíře se můţe značně lišit. Například v evropském kursovém mechanismu ERM I, který předcházel zavedení eura, bylo toto pásmo stanoveno na ± 2,25 % vůči všem ostatním zúčastněným měnám. Toto pásmo se časem ukázalo jako příliš úzké. V současném mechanismu ERM II je koridor nastavený na ± 15 % vůči euru. Toto pásmo je tak široké, ţe někteří ekonomové ani nepovaţují kurs s takto širokým fluktuačním pásmem za fixní.

92

Ať uţ je určené fluktuační pásmo jakkoli široké, je centrální banka povinna udrţet kurs domácí měny v tomto pásmu. Pokud by se tedy kurs od centrální parity příliš odchyloval a blíţil se hranici určeného koridoru, je centrální banka povinna intervenovat na měnovém trhu tak, aby se kurs vrátil na určenou úroveň. V případě, ţe by domácí měna příliš posilovala, začne ji centrální banka prodávat a tím docílí jejího oslabení. V případě nadměrného oslabování bude centrální banka domácí měnu naopak nakupovat a sniţovat své devizové rezervy. V reţimu fixních kursů je tedy pro centrální banku výše devizových rezerv velmi důleţitá, protoţe bez jejich dostatečné úrovně by nemohla intervenovat a bránit tak stanovený fixní kurs. Ani intervence centrální banky však nejsou zárukou toho, ţe bude stanovený kurs udrţen. Například v případě cíleného spekulativního útoku na danou měnu je velmi pravděpodobné, ţe dojde ke změně centrální parity, fluktuačního pásma či k přechodu na jiný kursový reţim – floating. Zhodnocení domácí měny v reţimu fixního kursu se nazývá revalvace, znehodnocení pak devalvace. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) Mezi výhody tohoto kursového reţimu patří relativní stálost měnového kursu. Ta vytváří stabilnější prostředí pro mezinárodní obchod a významně pomáhá předcházet kursovým ztrátám. Tento reţim také působí protiinflačně v případě, ţe je domácí míra inflace vyšší neţ zahraničí. Z tohoto důvodu se k fixnímu kursu na počátku devadesátých let uchýlila většina tranzitivních ekonomik, včetně Československa a později České republiky. Česká koruna fungovala v reţimu pevného kursu do roku 1997. Nevýhodou tohoto kursového reţimu je jeho relativní náchylnost k měnovým krizím. V případě masivního útoku proti domácí měně, můţe centrální banka rychle vyčerpat své devizové rezervy a přesto znehodnocení nezabránit. Zároveň je v reţimu fixního kursu moţný takzvaný import inflace, pokud je zahraniční míra inflace vyšší neţ domácí. Tento kursový reţim také limituje centrální banku v provádění monetární politiky (viz dále), protoţe musí intervenovat na obranu stanoveného měnového kursu, čímţ ovlivňuje nejen tento měnový kurs, coţ je účelem intervencí, ale jako vedlejší efekt i mnoţství peněz v oběhu. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) Měnový výbor Jedná se o reţim pevného kursu bez fluktuačního pásma. Centrální parita je fixována na kotevní měnu či koš měn. Centrální banka se v tomto případě zcela vzdává vlastní monetární politiky. K emisi peněz dochází pouze v případě intervencí proti zhodnocení měny, jinak centrální banka peníze emitovat nemůţe. Z tohoto důvodu je tento reţim velmi účinnou zbraní proti inflaci, protoţe zabraňuje nadměrné emisi peněz. Nevýhodou tohoto kursového reţimu je právě absolutní závislost na vývoji kursu kotevní měny. Pokud například kotevní měna posiluje, nemůţe s tím domácí centrální banka nic udělat. Domácí měna posílí také, coţ velmi pravděpodobně negativně ovlivní konkurenceschopnost domácího zboţí na mezinárodním trhu. Pokles exportu a růst importu se pak projeví v poklesu HDP. Příkladem pouţívání měnového výboru je Argentina v devadesátých letech, kdy byla její měna zafixována na dolar. (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) Měnová unie Měnová unie je nejtěsnější vazbou mezi zeměmi, co se měnového kursu týče. V případě měnové unie skupina zemí nahradí domácí měnu jednou společnou měnou, která pak obíhá ve

93

všech členských zemích. Jedná se vlastně o extrémní případ fixního kursu, kdy nejen ţe neexistuje fluktuační pásmo, ale jednou stanovená parita původních měn se uţ nikdy nemůţe změnit. Výhodou takového uspořádání je absolutní eliminace kursových rizik a nákladů na výměnu jedné měny za druhou, přímá srovnatelnost cen a společná centrální banka, která je silnější, neţ jednotlivé centrální banky členských zemí. Nevýhodou je však právě nezvratné zafixování a propojení ekonomik. Pokud nejsou jednotlivé části dostatečně integrovány, pak můţe dojít ke vzniku takzvaných asymetrických ekonomických šoků. Jedna část měnové unie je například postiţena nezaměstnaností. Centrálně řízená monetární politika pak není schopna řešit problém jedné části unie, aniţ by ovlivnila i zbytek. Jednostranné zavedení cizí měny Jednostranné zavedení měny je zvláštní situací. Nově vzniklá nebo méně rozvinutá ekonomika zavede silnou, všeobecně přijímanou cizí měnu místo měny domácí. Tato země se nijak nepodílí na emisi peněz, a nemůţe nijak ovlivnit ani měnový kurs. Je pouhým uţivatelem. Příkladem je třeba jednostranné zavedení eura v nově vzniklém státu Černá Hora, která není členem eurozóny, ani Evropské unie. Vlastní měnu nemá také například Panama nebo Ekvádor, kde místo toho obíhá americký dolar.

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. NEUMANN, P., P. ŽAMBERSKÝ a M. JIRÁNKOVÁ, 2010. Mezinárodní ekonomie. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80-247-3276-3. PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.

OTÁZKY: 1) Vysvětlete základní rozdíl mezi plnohodnotnými a neplnohodnotnými formami peněz.

94

2) Vysvětlete vertikální tvar křivky nabídky peněz. 3) Vysvětlete rozdílnou roli centrální banky v reţimu fixního a plovoucího kursu. 4) Vysvětlete rozdíl mezi apreciací a revalvací měny.

ŘEŠENÍ: 1) Plnohodnotné formy peněz jsou historicky starší. Patří sem komoditní peníze a peníze z drahých kovů. Tyto formy peněz mají faktickou hodnotu – to znamená, ţe jsou vyrobeny z materiálu, který je sám o sobě cenný. Například ze zlata, které má svoji cenu, ať je z něj vyrobena mince nebo ne. Komoditní peníze zase mohou kromě směny poslouţit ke svému původnímu účelu. Sem patří například plátno, víno nebo olivový olej. Neplnohodnotné peníze nemají vlastní faktickou hodnotu. Jsou vyrobeny nejčastěji z papíru, který nemá sám o sobě ţádnou cenu. Jejich hodnota závisí na důvěře ekonomických subjektů v danou měnu a správné fungování centrální banky. 2) Křivka nabídky peněz má vertikální tvar, protoţe mnoţství peněz je dáno centrální bankou nezávisle na úrokové sazbě. Jedná se vlastně o zvláštní případ dokonale cenově neelastické nabídky (viz mikroekonomie). 3) V reţimu fixního kursu je centrální banka povinna bránit administrativně stanovený kurs pomocí intervencí. To omezuje monetární politiku ve smyslu kontroly cenové hladiny. V reţimu plovoucího kursu centrální banka intervenuje za účelem korekce měnového kursu, jen pokud to uzná za vhodné. To jí dává širší prostor pro pouţití dostupných nástrojů ke kontrole domácí cenové hladiny. 4) Oba pojmy znamenají zhodnocení měny. K apreciaci však dochází v reţimu plovoucího kursu na základě nabídky a poptávky po dané měně, zatímco revalvace je změna administrativně stanoveného kursu dané měny z rozhodnutí odpovědné instituce, zpravidla příslušné centrální banky.

95

9. Hospodářská politika státu, její cíle a účinnost

Hospodářská politika, cíle hospodářské politiky, fiskální politika, monetární politika, kursová politika

Pochopení účelu a základních vlastností, nástrojů a úskalí hospodářské politiky státu.

5 hodin

9.1.

Podstata hospodářské politiky

Hospodářskou politiku můţeme definovat jako „makroekonomicky motivovanou regulaci ekonomických vztahů státem.“ (Dvořák 2005, s. 8) Stát vstupuje do vztahů mezi ekonomickými subjekty na daném území s cílem zajistit makroekonomickou stabilitu. Jinak můţeme hospodářskou politiku vymezit jakou souhrn cílů, o které stát v ekonomice usiluje, nástrojů, kterých k dosaţení těchto cílů pouţívá a opatření státu v jednotlivých oblastech ekonomiky. Teorie hospodářské politiky se zabývá tvorbou koncepce hospodářské politiky. V praxi je však hospodářská politika do značné míry ovlivňována politickou situací v dané zemi a také situací mezinárodní. Konečné rozhodnutí a opatření hospodářské politiky proto často neodpovídají závěrům a doporučením, které vycházejí z ekonomických teorií. Nositeli hospodářské politiky jsou tyto subjekty: . Stát – jmenovitě vláda a parlament, jejichţ sloţení (a tedy i cíle a způsob hospodaření) je dáno politicky a závisí na výsledku voleb. Dalšími podstatnými institucemi z hlediska hospodářské politiky jsou ministerstva a centrální banka. Roli hrají také subjekty z oblasti vědy a výzkumu, které se podílí na rozvoji teorie hospodářské politiky. Při analýze hospodářské politiky nelze opomenout také vliv různých zájmových skupin a také samotných politiků a úředníků. . Mezinárodní organizace, nadnárodní orgány, regionální integrační seskupení – jedná se o samostatné subjekty realizující vlastní hospodářskou politiku.

96

Můţeme jmenovat například Evropskou centrální banku, Světovou banku, Mezinárodní měnový fond a podobně. Nástrojem hospodářské politiky se pak můţe stát taková veličina, jejíţ změna má prokazatelný vliv na klíčové makroekonomické ukazatele, zejména na produkt, nezaměstnanost a inflaci. Druhou podmínkou je, aby cílená změna dané veličina byla v moci hospodářsko-politických autorit dané ekonomiky. (Brčák a Sekera 2010) (Dvořák 2005)

9.2.

Cíle hospodářské politiky

K cílům hospodářské politiky můţeme přistoupit z různých úhlů. Cíle hospodářské politiky vychází ze základních makroekonomických ukazatelů, především se jedná o dosaţení optimálního tempa růstu reálného produktu, stability cenové hladiny, vyrovnané platební bilance a fiskální rovnováhy (zamezení vzniku nadměrných deficitů státního rozpočtu a neúnosnému státnímu dluhu). Role státu v hospodářské politice vychází z jeho ekonomických funkcí: . Alokační funkce – stát usiluje o zvýšení efektivnosti alokace výrobních faktorů. S tím souvisí například podpora konkurence, boj proti monopolům, podpora určitých klíčových odvětví nebo podpora mobility pracovní síly. . Redistribuční funkce – souvisí s problémem přerozdělování, kterým jsme se zabývali uţ v mikroekonomii. Stát ovlivňuje prvotní rozdělení důchodů, které vzniklo na příslušných trzích. Dochází k jejich přerozdělování a změně postavení ekonomických subjektů, jak na trhu statků a sluţeb, tak na trhu výrobních faktorů. . Stabilizační funkce – stát usiluje o stabilní rozvoj národního hospodářství. Můţe se jednat o podporu dlouhodobého ekonomického růstu, nebo například o zmírnění dopadů negativní části ekonomického cyklu na ekonomiku (zejména v oblasti produktu a nezaměstnanosti). Tato funkce státu je poměrně nová a souvisí se vznikem a rozvojem fiskální politiky ve dvacátém století. Hospodářská politika jako celek slouţí k překonání nedostatků trţního mechanismu. Opatření v rámci hospodářské politiky však nemusí nutně vést ke kýţenému cíly. Stát není jakousi vševědoucí a dokonalou bytostí. O hospodářské politice nakonec rozhodují zase jen lidé a ti samozřejmě dělají chyby. Důvodem těchto chyb můţe být například nedostupnost nebo nesprávnost podstatných údajů, nebo pouţití nesprávných předpokladů. Téma hospodářské politiky je vţdy spojeno s rozporem – nechat fungování ekonomiky jen na oné pověstné „neviditelné ruce trhu“ bez jakýchkoli státních zásahů, nebo z pozice státu do ekonomických vztahů vstupovat a regulovat je. Extrémním přístupem je pak opuštění trţního mechanismu a řízení ekonomiky jen státním aparátem. Různé teorie se přiklánějí k větší, či menší míře státní regulace ekonomiky. Na jedné straně pomyslné barikády stojí liberální ekonomové, kteří zásahy státu do ekonomiky zcela odmítají, na druhé straně pak stojí různé ideologie, například komunismu, které chtějí trţní mechanismus zcela eliminovat a nahradit ho například centrálním plánováním. (Brčák a Sekera 2010) (Dvořák 2005) 97

9.3.

Druhy hospodářské politiky

Členění hospodářské politiky je poněkud problematické, protoţe různí autoři uvádějí různé druhy a poddruhy. My se zaměříme na dvě základní podoby hospodářské politiky – fiskální a monetární politiku. Kromě nich je někdy uváděna samostatná kursová politika (podle jiných autorů je součástí politiky monetární), jindy se setkáme s pojmem vnější hospodářská politika, kam patří zahraničně obchodní politika a vnější měnová politika.

9.3.1. Fiskální politika Fiskální politikou rozumíme „makroekonomicky motivované využití systému veřejných financí“ (Dvořák 2005, s. 9). Jde zejména o jejich stabilizační funkci. Nositelem fiskální politiky je vláda a nástrojem státní rozpočet. Základním záměrem fiskální politiky je oţivení ekonomiky v době recese, eventuelně její brzdění v situaci, kdy hrozí přehřátí (růst produktu nad potenciál a akcelerace inflace). Nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, respektive jeho příjmy a výdaje. Konkrétně se jedná o: . Daně – daně jsou jedním z nejdůleţitějších příjmů státního rozpočtu. Změny zdanění mohou podpořit ţádoucí aktivitu ekonomických subjektů nebo tlumit tu neţádoucí. Sníţením daní z příjmů fyzických osob lze například zvýšit spotřební výdaje domácností a podpořit tím růst HDP. Zvýšení například spotřební daně z cigaret můţe přispět k omezení jejich spotřeby a zároveň znamená dodatečné příjmy pro státní rozpočet. . Výdaje na nákup statků a služeb – ty jsou přímo součástí agregátní poptávky a jejich růst má pozitivní dopad na produkt a tím i na zaměstnanost. Typické jsou například investice do infrastruktury. . Transferové platby – ty se stávají součástí příjmů domácností (eventuelně i firem) a jejich růst má opět pozitivní dopad na produkt a zaměstnanost. Zde musíme znovu připomenout, ţe fiskální politika pouţívá státního rozpočtu jako nástroje. Jejím cílem tedy není dosaţení vyrovnaného rozpočtu. Pouţívání fiskální politiku můţe mít na saldo státního rozpočtu velmi negativní vliv, zejména pokud se jedná o politiku expanzivní, která znamená zvýšení výdajů na nákup statků a sluţeb a transferových plateb, nebo sníţení daní. (Brčák a Sekera 2010) (Dvořák 2005)

9.3.2. Monetární politika Monetární politikou rozumíme „makroekonomicky motivovaná opatření centrální banky s cílem udržet vnitřní kupní sílu domácí měny.“ (Dvořák 2005, s. 9) Téma monetární politiky vlastně přímo navazuje na předchozí výklad o nabídce peněz. Centrální banka jako jediná rozhoduje o emisi hotových peněz a ovlivňuje také emisi bezhotovostních peněz bankami. Opatření centrální banky pak ovlivňují dynamiku ekonomického růstu, rovnováhu platební bilance a měnové kursy, cenovou hladinu a zprostředkovaně také zaměstnanost. 98

K realizaci svých opatření, pak centrální banka pouţívá celou řadu nástrojů: Nepřímé nástroje: . . . . .

diskontní sazba, úvěry centrální banky, operace na volném trhu, povinné minimální rezervy, konverze a swapy cizích měn.

Přímé nástroje: . pravidla likvidity, . úvěrové kontingenty, . úrokové limity. Význam některých tradičních nástrojů v poslední době upadá, roste však význam operací na volném trhu, zejména intervenčních a sterilizačních opatření centrální banky. Podrobněji se nástroji centrální banky a jejich pouţití budeme zabývat v kapitole věnované monetární politice. Zde je vhodné zmínit se o takzvané cílové nekonzistenci monetární politiky. Centrální banka nemůţe zároveň nastavit optimální úroveň úrokových sazeb a zároveň i optimální úroveň peněţní nabídky vzhledem k poţadované stabilitě cenové hladiny. Jeden z těchto cílů si musí zvolit jako prioritní. Tato situace je známa jako dilema centrální banky. (Brčák a Sekera 2010) (Dvořák 2005) Kromě tohoto členění můţeme hospodářskou politiku rozdělit na expanzivní a restriktivní. Toto členění se týká všech výše zmíněných druhů hospodářské politiky. Monetární i fiskální politika můţe být jak expanzivní, tak restriktivní.

9.3.3. Expanzivní a restriktivní politika Expanzivní politikou rozumíme takový druh opatření, která vedou k růstu produktu a zprostředkovaně také k poklesu nezaměstnanosti. V případě fiskální politiky vede k růstu produktu pokles daní nebo růstu výdajů soustavy veřejných financí. V případě monetární politiky jsou to taková opatření, která vedou k růstu objemu peněz v oběhu. Například sníţení diskontní sazby, sníţení povinných minimálních rezerv, nebo zvýšení úvěrových limitů. Restriktivní politikou pak rozumíme taková opatření, která naopak vedou k poklesu produktu. I taková opatření mají svůj smysl při řízení ekonomiky. Pouţívají se zejména v boji proti inflaci

9.4.

Problémy hospodářské politiky

Hospodářská politika je vlastně v praxi aplikovaná makroekonomie. Z tohoto důvodu přebírá i některé problémy, s nimiţ se makroekonomie potýká:

99

. Agregované veličiny - mají metodické nedostatky omezující jejich vypovídací schopnost. Jejich obsah se časem mění, coţ omezuje jejich dlouhodobé porovnávání. . Závislost na teoretických hypotézách - kaţdá z hypotéz bývá zaloţena na analýze konkrétního případu a často jsou navzájem v příkrém rozporu. Správnost hypotéz, a tedy i rozhodnutí, která byla na jejich základě učiněna lze ověřit jedině zpětně. . Závislost na modelech - konstrukce modelu vţdy omezuje ekonomické i mimoekonomické faktory, které jsou brány v úvahu. To sniţuje jejich vypovídací schopnost. . Vládní selhání - stát je základním aktivním subjektem v rámci hospodářské politiky, proto můţeme o hospodářské politice mít ty samé pochybnosti jako o fungování státu jako takového. Viz například problémy spojené s veřejnou volbou, korupcí, vlastními zájmy politiků a úředníků či populismem. Z těchto důvodů má hospodářská politika jak své zastánce, tak své zaryté nepřátele. Argumenty pro vyplývají zejména z teorie trţních selhání (viz mikroekonomie) argumenty proti pak z teorie vládních selhání. Ekonomické teorie nejsou jednotné ani v tom, zda je snaha o makroekonomickou stabilizaci ze strany státu vůbec nutná a účelná. Problém je i v samotném pojmu „stát“. Neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď na otázku kdo nebo co je to vlastně stát. Zároveň lze diskutovat i o pojmu „obecný prospěch“. (Dvořák 2005)

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. DVOŘÁK, P., 2005. Vybrané problémy hospodářské politiky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 164 s. ISBN 80-245-0793-5. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.

100

OTÁZKY: 1) Vysvětlete, co je hlavním cílem hospodářské politiky. 2) Vysvětlete základní rozdíl mezi fiskální a monetární politikou. 3) Vysvětlete základní rozdíl mezi fiskální a rozpočtovou politikou.

ŘEŠENÍ: 1) Hlavním cílem všech forem hospodářské politiky je dosaţení ţádoucí úrovně klíčových makroekonomických ukazatelů, zejména produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny. Ideální je, pokud je tato ţádoucí úroveň udrţována stabilně, bez škodlivých výkyvů. 2) Hlavní rozdíl mezi fiskální a monetární politikou je jak v instituci, která ji provádí, tak v pouţitých nástrojích. Fiskální politiku provádí vláda prostřednictvím soustavy veřejných financí, zejména státního rozpočtu – jeho příjmů a výdajů. Monetární politiku provádí centrální banka prostřednictvím svých vlastních nástrojů, například diskontní sazby, povinných minimálních rezerv a podobně. Podmínkou je nezávislost centrální banky na státu – respektive na rozhodnutích vlády. Kaţdý z druhů politik má své cíle a musí mít i navzájem nezávislé nástroje. 3) Fiskální politika má za cíl ovlivnit makroekonomické ukazatele, zejména produkt. Soustavu veřejných financí, v čele se státním rozpočtem, pouţívá jako nástroj k dosaţení svých cílů. Účelem rozpočtové politiky není ovlivnit makroekonomické veličiny. Jejím cílem je vyrovnanost rozpočtu.

101

10. Monetární politika Bankovní soustava, centrální banka, nástroje centrální banky, diskontní sazba, povinné minimální rezervy, operace na volném trhu, monetární expanze, monetární restrikce

Pochopení základních zákonitostí monetární politiky a jejího vlivu na makroekonomické ukazatele.

15 hodin

10.1.

Centrální banka a bankovní soustava

Jak uţ víme, je monetární politika jednou z forem hospodářské politiky a jejím nositelem je centrální banka. Neţ se pustíme do analýzy jejích funkcí a nástrojů a do konkrétních podob a cílů monetární politiky, musíme se krátce zmínit o bankovní soustavě a nezávislosti centrální banky. Bankovní soustava bývá zpravidla dvoustupňová. Na spodním stupni stojí běţné, komerční banky a centrální banka pak stojí nad nimi, jako jakýsi dohled, ale i pomocník a rádce. Centrální banka, se svým unikátním právem emitovat peníze by snadno mohla financovat schodky státního rozpočtu – například prostřednictvím nákupu příslušného mnoţství vládních dluhopisů, nebo přímo vytištěním a uvolněním do oběhu příslušného mnoţství peněz. Jak uţ ale víme, je nadměrný růst mnoţství peněz v oběhu spojen s růstem cenové hladiny – inflací. Aby nedocházelo ke krytí rozpočtových deficitů emisí peněz a následně k inflaci, je monetární politika svěřována nezávislým centrálním bankám, které jsou řízené ekonomy a ne politiky. Nezávislost centrální banky znamená zejména fakt, ţe tato centrální banka emituje peníze, případně nakupuje státní dluhopisy pouze ze svého vlastního rozhodnutí a za účelem dosaţení svých vlastních cílů a ne z rozhodnutí vlády, či ministerstva financí.

10.1.1.

Funkce centrální banky

Kromě provádění monetární politiky, má centrální banka ještě následující funkce: . emise bankovek a mincí, . řízení platebního styku mezi bankami, provoz clearingového centra, . banka bank – úvěry a vklady komerčních bank,

102

. bankovní dohled – fungování bankovního systému, povinnosti bank, udělování a odnímání bankovních licencí, . správa devizových rezerv země, . banka státu – ve smyslu správy státního dluhu a účtů státních institucí. Centrální banka je tedy zcela klíčovou institucí bankovního systému. Bez její licence nemůţe ţádná komerční banka podnikat. Stanovuje pravidla pro bezpečné fungování bankovního systému a dohlíţí na jejich plnění. Kaţdá banka je totiţ do značné míry křehkým stvořením, balancujícím na hraně propasti. Musí dosáhnout přijatelné míry zisku, ale zároveň mít vţdy dost prostředků pro výplatu vkladů. Při svých obchodech musí dosáhnout přijatelného výnosu, ale za přijatelné míry rizika. Tyto cíle jsou v přímém rozporu a banka musí najít vhodný kompromis. Centrální banka jí v tom pomáhá například stanovením pravidel, určujících povinnou strukturu aktiv komerční banky, povinných minimálních rezerv, které si kaţdá banka musí u centrální banky uloţit pro případ nouze, stanovením úvěrových limitů nebo běţnými i nouzovými půjčkami. Centrální banka má tedy velmi nesnadný úkol – musí zajistit vnitřní i vnější stabilitu měny (stabilitu cenové hladiny a měnového kursu) dále musí „udrţet na uzdě“ ziskuchtivost komerčních bank a zajistit stabilitu bankovní soustavy a důvěru ekonomických subjektů v něj a podílet se na udrţení nízké míry nezaměstnanosti a stabilního ekonomického růstu. (Pavelka 2010) (Brčák a Sekera 2010)

10.1.2.

Nástroje centrální banky

Nástroji centrální banky rozumíme konkrétní prostředky, kterými centrální banka dosahuje svých cílů. Konečné cíle byly popsány v předchozím odstavci, ty však centrální banka nenaplňuje přímo, ale přes zprostředkující cíle, které je přímo schopna ovlivnit svými nástroji. Mezi tyto zprostředkující cíle patří mnoţství peněz v oběhu, úrokové míry a měnový kurs. Nástroje centrální banky pak můţeme rozdělit na přímé a nepřímé. Nepřímé nástroje centrální banky Nepřímé, neboli trţně orientované nástroje centrální banky, jsou takové, které nepůsobí přímo, ale ovlivňují fungování trhu peněz a bankovního systému směrem k dosaţení cílů centrální banky. Patří sem: . Povinné minimální rezervy – banky musí povinně určitou část vkladů do klientů (určité procento) uloţit u centrální banky. Míra povinných minimálních rezerv má vliv na nabídku peněz, jak jsme si uţ ukázali v příslušné části výkladu. Zvýšením míry rezerv sníţí centrální banka úvěrové moţnosti komerčních bank, protoţe je více prostředků vázáno v rezervách. . Operace na volném trhu – jsou hlavním měnovým nástrojem. Centrální banka prodává nebo nakupuje státní cenné papíry. Pokud centrální banka nakupuje státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněţní zdroje. Důsledkem zvýšené poptávky bude pravděpodobně růstu ceny peněz – úrokové sazby. Prodej cenných papírů bude mít opačný efekt. Kromě vlivu na úrokovou sazbu, mají operace na volném trhu vliv také na mnoţství peněz v oběhu. Prodejem cenných papírů centrální banka peníze z oběhu stahuje, nákupem je naopak uvolňuje.

103

. Diskontní sazba – jedná se o úrokovou míru, za níţ centrální banka poskytuje úvěry ostatním, komerčním bankám. Poptávku komerčních bank po těchto úvěrech reguluje centrální banka právě výší poţadovaného úroku. Pokud diskontní sazba roste, zájem komerčních bank o tyto úvěry pravděpodobně klesne, to sníţí jejich nabídku peněz klientům. Pokles diskontní sazby má pochopitelně opačný efekt. V současnosti jsou diskontní sazbou úročeny také vklady přebytečné likvidity komerčních bank u centrální banky. . Devizové rezervy – také prodejem a nákupem cizích měn centrální banka sniţuje nebo zvyšuje mnoţství domácí měny v oběhu, zároveň to má však vliv i na měnový kurs. Přímé nástroje centrální banky Přímé, neboli administrativní nástroje centrální banky, jsou netrţního charakteru a mají podobu direktivních nařízení. K jejich pouţití je zpravidla přikročeno aţ tehdy, kdyţ nepřímé nástroje nestačí k dosaţení cílů centrální banky. Patří sem například tyto: . úvěrové limity – je stanovena maximální výše úvěru nebo maximální doba jeho splatnosti, . úvěrové kontingenty – je stanoven maximální objem úvěrů, který je moţné poskytnout, . úrokové limity – je stanovena maximální úroková míra z úvěru, . pravidla likvidity – jsou dány závazné relace mezi určitými poloţkami aktiv a pasiv v rozvahách bank. (Pavelka 2010) (Brčák a Sekera 2010)

10.2.

Monetární politika

V předchozím výkladu jsme zkoumali, jaké účinky na úrokovou sazbu a mnoţství peněz v oběhu má změna nabídky peněz provedená centrální bankou. Nyní jsme si konkretizovali nástroje, které k tomu centrální banka pouţívá. Dále jsme si vysvětlili, ţe konečný cílů monetární politiky – cenové stability, stabilního růstu produktu a dostatečné zaměstnanosti, dosahuje centrální banka pomocí zprostředkujících cílů, kterými je mnoţství peněz v oběhu, úrokové sazby, případně i měnový kurs. Přičemţ je nutné si uvědomit, ţe kdyţ centrální banka ovlivňuje peněţní zásobu, ovlivní nutně i úrokové sazby a měnový kurs. Klíčové ekonomické vztahy, které vyuţívá monetární politika při realizaci svých konečných cílů na základě působení na agregátní poptávku, vyvodíme z následujícího schématu: nabídka peněz → úrokové míry → plánované investiční výdaje → agregátní poptávka → produkt, zaměstnanost a cenová stabilita.

10.2.1.

Monetární expanze

Centrální banka můţe provést monetární expanzi například pomocí prodeje cenných papírů, sníţení sazby povinných minimálních rezerv, sníţení diskontní sazby, či uvolnění úvěrových limitů. Kaţdopádně dojde ke zvýšení mnoţství peněz v oběhu. 104

Zvýšení peněţní zásoby vede, ceteris paribus, k poklesu úrokové sazby. Niţší úroková sazba vede ke zvýšení plánovaných investičních výdajů (eventuelně i spotřeby domácností, protoţe i pro ně budou úvěry levnější), které jsou přímo součástí agregátní poptávky. Růst agregátní poptávky se na obrázku projeví posunem křivky AD směrem doprava. Obrázek 10.1 Monetární expanze – krátké období

P SAS E2

P2

AD2

P1 E1

AD1

Y1 Y2

Y


Novým bodem rovnováhy je bod E2. Oproti původnímu bodu rovnováhy E1 je nová rovnováha spojena s vyšší úrovní produktu Y (podle Okunova zákona také s niţší nezaměstnaností) ale zároveň také s vyšší cenovou hladinou P. Z toho je opět patrné, ţe centrální banka nemůţe dosáhnout současně všech svých cílů. Tento závěr také koresponduje s krátkodobou Phillipsovou křivkou – za pokles nezaměstnanosti v krátkém období ekonomika zaplatí zvýšenou cenovou hladinou. V dlouhém období budou důsledky monetární expanze odlišné. Zaměstnanci časem zjistí, ţe klesla jejich reálná mzda a budou poţadovat růst nominální mzdy, aby se jejich reálná mzda vrátila na původní úroveň. Obrázek 10.2 Monetární expanze – dlouhé období LAS P

SAS2

P2

E2

P1

E1

SAS1 AD2 AD1

Y*

Y


105

Růst mezd se promítne do růstu nákladů firem, v důsledku čehoţ se krátkodobá křivka agregátní poptávky SAS posune směrem doleva nahoru. Produkt se bude dlouhodobě drţet na své potenciální úrovni a zaměstnanost na své přirozené úrovni. Jediným, co zůstane trvale změněno, je cenová hladina. To opět koresponduje s Phillipsovou křivkou v dlouhém období. Míra nezaměstnanosti se vrací na svou přirozenou úroveň, která je nezávislá na míře inflace. V dlouhém období uţ není „výměna“ nezaměstnanosti za inflaci moţná – Phillipsova křivka je vertikální. Monetární expanze tedy krátkodobě vede k růstu reálného produktu, poklesu nezaměstnanosti a růstu cenové hladiny. V dlouhém období je jejím důsledkem pouze růst cenové hladiny. (Pavelka 2010) (Brčák a Sekera 2010)

10.2.2.

Monetární restrikce

Monetární restrikci můţe centrální banka provést opačnými opatřeními, neţ expanzi. Můţe například zvýšit sazby povinných minimálních rezerv, zvýšit diskontní sazbu nebo zpřísnit pravidla pro poskytování úvěrů. Důsledkem bude sníţení mnoţství peněz v oběhu. To, ceteris paribus, povede k růstu úrokové sazby, poklesu objemu plánovaných investičních výdajů a tím i k poklesu agregátní poptávky. Graficky se tento pokles projeví posunem křivky AD směrem doleva. Obrázek 10.3 Monetární restrikce – krátké období

P SAS E1

P1 P2

AD1

E2

AD2 Y2 Y1

Y


Důsledkem poklesu agregátní poptávky je pokles produktu a s tím spojen růstu nezaměstnanosti a zároveň pokles cenové hladiny. Za boj proti inflaci v tomto případě ekonomika „zaplatí“ nezaměstnaností, opět v souladu s krátkodobou Phillipsovou křivkou. V dlouhém období povede vysoká nezaměstnanost k poklesu nominálních mezd, který v krátkém období nebyl moţný. Firmám klesají náklady a mohou sníţit i ceny svých výrobků. Křivka krátkodobé agregátní nabídky se posunuje směrem doprava dolů.

106

V konečném důsledku se produkt opět vrátí na svou potenciální úroveň a nezaměstnanost na svou přirozenou míru, ale s niţší cenovou hladinou. Obrázek 10.4 Monetární restrikce – dlouhé období LAS SAS1

P

E1 SAS2

P1

E2

P2

AD1 AD2

Y*

Y


Monetární restrikce tedy krátkodobě vede k poklesu produktu, růstu nezaměstnanosti a poklesu cenové hladiny. V dlouhém období však dojde pouze k poklesu cenové hladiny. (Pavelka 2010) (Brčák a Sekera 2010)

10.3.

Peněžní zásoba a cenová hladina

V předchozím výkladu jsme demonstrovali vliv změny peněţní zásoby na cenovou hladinu pomocí takzvaného keynesiánského transmisního mechanismu. Změna peněţní zásoby změní úrokové míry, ty mají vliv na agregátní poptávku přes změnu plánovaných investičních výdajů. Změna agregátní poptávky za jinak stejných okolností znamená také změnu cenové hladiny, jak je patrné z obrázků 10.1 – 10.4. V předchozí části kapitoly jsme dospěli k tomu, ţe změna peněţní zásoby nemá v dlouhém období vliv na produkt a nezaměstnanost, ale pouze na cenovou hladinu. Tento jev se nazývá neutralita peněz a k jeho vysvětlení nyní pouţijeme kvantitativní rovnici peněz, o které jsme se krátce zmínili uţ v první kapitole. M*V=P*Y Kde

M představuje peněţní zásobu, V důchodovou rychlost obratu peněz, P cenovou hladinu, Y reálný produkt.

107

Důchodovou rychlost peněz budeme povaţovat za konstantní. Růst peněţní zásoby M tedy musí vyvolat růst cenové hladiny P, nebo reálného produktu Y, nebo obou, aby rovnice i nadále platila. V krátkém období můţe změna peněţní zásoby vyvolat změnu obou veličin – viz předchozí výklad. Dlouhodobě se však produkt drţí na úrovni potenciálního produktu Y*, který povaţujeme dlouhodobě za konstantní. Za tohoto předpokladu tedy růst peněţní zásoby musí nutně vést k růstu cenové hladiny P, aby byla zachována platnost kvantitativní rovnice peněz. (Pavelka 2010)

10.4.

Formy monetární politiky

Monetární politika můţe v realitě nabývat různých forem. Uvedeme si tři nejzákladnější, které se liší podle toho, který z cílů monetární politiky je prioritní.

10.4.1.

Aktivistická monetární politika

V tomto případě se monetární politika přizpůsobuje vývoji, podle fáze ekonomického cyklu. V recesi provádí centrální banka expanzivní politiku k podpoře ekonomiky. Centrální banka zvýší peněţní zásobu, tím dojde k poklesu úrokové sazby, která je v tomto případě klíčovým zprostředkujícím cílem. V důsledku monetární expanze dojde k růstu agregátní poptávky a následně i produktu a zaměstnanosti. Naopak v situaci, kdy by ekonomika byla nad svým potenciálem a rostla by inflace, centrální banka by provedla monetární restrikci. Mnoţství peněz v oběhu klesne, úroková míra se zvýší. Důsledkem je pokles produktu i cenové hladiny. Pouţívání monetární politiky ke zmírňování dopadů ekonomického cyklu na ekonomiku je v souladu s keynesiánským přístupem k hospodářské politice.

10.4.2.

Politika stálého pravidla

Stabilizace ekonomiky za účelem zmírnění dopadů ekonomického cyklu nebyla vţdy úspěšná, navíc v dlouhém období měla dopady jen na cenovou hladinu, jak jsme si ukázali v předešlé části výkladu. Z tohoto důvodu byla monetaristy v čele s Miltonem Friedmanem vytvořena nová koncepce monetární politiky, podle které je lepší aby se monetární politika řídila nějakým stálým pravidlem, neţ aby se neustále měnila v závislosti na ekonomickém cyklu. Podstatou politiky stálého pravidla je stabilní růst peněţní zásoby ve výši 3 – 5 % ročně, které je udrţováno neustále, nezávisle na fázi ekonomického cyklu. Prostřednictvím stabilního růstu cenové hladiny má být, podle monetaristů, dosaţeno konečného cíle – nízkého růstu cenové hladiny. Jako slabina této formy hospodářské politiky se ukázal fakt, ţe centrální banka není schopna plně kontrolovat peněţní zásobu. Vliv zde hrají také komerční banky. Centrální banka například uvolní úvěrové podmínky s cílem navýšit peněţní zásobu, komerční banky však této moţnosti nemusí vyuţít, protoţe poskytnutí maximálního povoleného objemu úvěrů je moţností, ne povinností. Další slabinou je nemoţnost kontrolovat poptávku po penězích, jejíţ změna můţe změnit úrokovou sazbu a tím i celou agregátní poptávku a cenovou hladinu, aniţ by si to centrální banka přála.

108

10.4.3.

Cílování inflace

Jedná se o modernější formu monetární politiky, která reaguje na problémy s dodrţováním stabilního tempa růstu peněţní zásoby. Tuto formu monetární politiky provádí od roku 1998 i Česká národní banka. Centrální banka veřejně vyhlásí inflační cíl – jakýsi ţádoucí vývoj inflace pro příští období. Banka se pak snaţí svými nástroji skutečnou míru inflace směřovat k naplnění tohoto cíle. Výhodou této formy monetární politiky je její relativní srozumitelnost pro veřejnost, která na základě cíle centrální banky vytváří svá inflační očekávání, která jsou, jak jsme si uţ ukázali, pro skutečný vývoj inflace velmi důleţitá. Pokud je politika centrální banky pro ekonomické subjekty dostatečně důvěryhodná – respektive daří se dlouhodobě plnit inflační cíl, pak se sníţí inflační očekávání ekonomických subjektů, coţ je nezbytný předpoklad pro sníţení skutečné inflace. (Pavelka 2010)

10.5.

Problémy monetární politiky

Past likvidity Centrální banka zvýší mnoţství peněz v ekonomice. Na trhu peněz vznikne převis nabídky peněz nad poptávkou a ekonomické subjekty začnou nakupovat cenné papíry, jako alternativu k drţbě peněz. Tím poroste cena cenných papírů a bude klesat úroková míra. Klesající úroková míra podpoří investice a tím i celou agregátní poptávku. Důsledkem je růstu produktu a pokles nezaměstnanosti. Tento mechanismus však přestává fungovat v situaci, kdy je úroková míra uţ velmi nízká. Ekonomické subjekty předpokládají, ţe uţ klesnout nemůţe a očekávají pouze její růst. Za této situace nebudou ekonomické subjekty ochotny nakupovat cenné papíry, protoţe v případě růstu úrokové míry by jejich cena klesla a oni by prodělaly. Budou drţet jakékoli mnoţství peněz. Centrální banka pak můţe libovolně zvyšovat peněţní zásobu, ale úroková míra neklesne. Tím je eliminován pozitivní vliv monetární expanze na produkt a nezaměstnanost – expanze je neúčinná. Necitlivost výdajů na změnu úrokové sazby Výše popsaný transmisní mechanismus předpokládá, ţe výdaje ekonomických subjektů, zejména investice firem, reagují na změnu úrokové sazby. Pokud by však byl tento předpoklad porušen, byla by monetární politika neúčinná. Časové zpoždění Představme si situaci, kdy centrální banka zjistí, ţe se ekonomika dostává do recese. To můţe zjistit jen na základě statistických dat, která však nejsou k dispozici okamţitě. Na základě těchto dat se banka rozhodne k provedení monetární expanze, aby byla omezena hloubka recese. Předpokládejme, ţe tato expanze bude úspěšná a dojde k růstu produktu a poklesu nezaměstnanosti. Od skutečného začátku recese, přes její zachycení a rozpoznání ze statistických dat, po okamţik kdy začnou opatření centrální banky skutečně fungovat, však uplyne poměrně dlouhá doba. Expanze dokonce můţe začít fungovat aţ v době, kdy uţ

109

ekonomika sama od sebe roste. Centrální banka pak růst ještě podpoří expanzivní politikou, následkem čehoţ můţe výrazně vzrůst inflace. Závislost na zvoleném režimu měnového kursu Účinností, nebo naopak neúčinností monetární (i fiskální) politiky v závislosti na kursovém reţimu se zabývá Mundell-Flemingův model (viz například Soukup 2010). Ve stručnosti můţeme konstatovat, ţe měnová politika je účinná pouze v reţimu flexibilního (plovoucího) měnového kursu. V případě, ţe je zvolen reţim fixního měnového kursu, pak je monetární politika neúčinná. Růst produktu vlivem růstu peněţní zásoby je jen dočasný. Expanze vede ke znehodnocení domácí měny, proti kterému musí centrální banka intervenovat. To vede k opětovnému sníţení peněţní zásoby (centrální banka nakupuje domácí měnu, aby došlo k jejímu posílení), čímţ je eliminována původní monetární expanze s cílem dosáhnout růstu produktu a poklesu nezaměstnanosti. (Pavelka 2010)


OTÁZKY: 1) Vysvětlete důvody, proč je bankovní soustava většinou dvoustupňová. 2) Vysvětlete důvody nezávislosti centrální banky na rozhodnutích vlády. 3) Vysvětlete mechanismus, kterým se změny na trhu peněz přenáší na reálnou ekonomiku. 4) Vysvětlete funkci centrální banky jako banky státu.

110

ŘEŠENÍ: 1) Důvodem je to, ţe komerční banky potřebují dohled nad svou činností, zejména nad emisí peněz a mnoţstvím poskytovaných úvěrů a drţených rezerv. Centrální banka má monopol na emisi hotových peněz, aby jich komerční banky neemitovaly příliš mnoho. Na mnoţství úvěrů a rezerv pak dohlíţí pomocí svých nástrojů. Cílem je udrţení stability bankovního systému a také kontrola hodnoty domácí měny, která by byla v případě vypuknutí inflace ohroţena. 2) Důvodem je to, aby nedocházelo k nadměrné emisi peněz za účelem „zalepení děr“ ve státním rozpočtu. Krytí schodků systému veřejných financí tiskem peněz je ve většině ekonomik nepřípustné, protoţe vede jedině k inflaci a právě nezávislá centrální banka má dohlédnout na to, aby k němu nedocházelo. 3) Změna nabídky nebo poptávky po penězích vede ke změně úrokové sazby. Změna úrokové sazby pak má vliv na výdaje ekonomických subjektů, zejména investice firem, a tím i na agregátní poptávku. Změny agregátní poptávky pak způsobí pokles či růst produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny, viz model AS-AD. 4) Funkce centrální banky jako banky státu souvisí s otázkou její nezávislosti. Centrální banka je bankou státu ve smyslu správy státního dluhu, zlatých a devizových rezerv a účtů státních institucí, ne ve smyslu tisku peněz, poskytování úvěrů vládě, či odkupu státních cenných papírů z rozhodnutí vlády.

111

11. Fiskální politika, důchodová politika Fiskální politika, fiskální expanze, fiskální restrikce, daně, transferové platby, výdaje vlády na nákup statků a služeb, vestavěné stabilizátory, diskreční opatření.

Pochopení základních zákonitostí fiskální politiky. Poznání podstaty a důsledků fiskální expanze a restrikce, rozlišení principu vestavěných stabilizátorů a diskrečních opatření.

15 hodin

Jak uţ víme z 9. kapitoly, fiskální politika je jednou z forem hospodářské politiky, spočívající v ovlivňování ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů soustavy veřejných financí, zejména státního rozpočtu. Cílem je zajistit stabilní ekonomický růst a cenovou hladinu. Názory na fiskální politiku se mezi ekonomy velmi liší – někteří jsou jejími velkými zastánci, jiní ji striktně odmítají. Samotný koncept fiskální politiky je zaloţen na keynesiánské ekonomii a vznikl v reakci na velkou hospodářskou krizi třicátých let dvacátého století. Předpokládá výrazné, cílené zasahování vlády do chodu ekonomiky.

11.1.

Soustava veřejných financí

Soustavou veřejných financí rozumíme, kromě centrálního státního rozpočtu, také rozpočty niţší úrovně (například krajů, měst a obcí) a dále takzvané mimorozpočtové fondy, které jsou zpravidla účelové. Mezi mimorozpočtové fondy v České republice patří například Státní fond dopravní infrastruktury, nebo Státní fond na podporu a rozvoj české kinematografie. Do této kategorie patří i fondy zdravotního a sociálního pojištění. (Peková 2005) Nejdůleţitější součástí soustavy veřejných financí je v České republice centrální státní rozpočet. Nemusí tomu tak být vţdy, například v USA je centrální rozpočet, v porovnání s rozpočty jednotlivých členských států, zanedbatelný. Státní rozpočet má určité příjmy a výdaje, jejichţ obecným členěním se nyní budeme zabývat.

112

11.1.1.

Příjmy a výdaje státního rozpočtu

Příjmy státního rozpočtu je moţné členit následovně: . příjmy z daní (v ČR je nejvýnosnější daní daň z přidané hodnoty, následovaná spotřební daní), . cla (clem rozumíme daň z dovozu, zřídka i z vývozu), . sociální a zdravotní pojištění, . příjmy z dříve poskytnutých úvěrů, . příjmy z prodeje státního majetku, . přijaté dotace, . ostatní. Mezi výdaje státního rozpočtu patří: . transferové platby domácnostem (důchody, sociální dávky a podobně), . subvence podnikům, . běţné a investiční výdaje jednotlivých kapitol (ministerstev, parlamentu, úřadu vlády, kanceláře prezidenta a podobně), . dotace, . úroky ze státního dluhu, . ostatní. (Pavelka 2010)

11.1.2.

Saldo rozpočtu, státní a veřejný dluh

Saldo rozpočtu Saldo jakéhokoli rozpočtu je principielně podobné hospodářskému výsledku firmy. Samotný termín saldo je neutrální – rozlišujeme kladné saldo, neboli přebytek státního rozpočtu, kdy příjmy převyšují výdaje, záporné saldo, neboli schodek, kdy výdaje převyšují příjmy a nulové saldo, kdy je rozpočet vyrovnaný a příjmy se přesně rovnají výdajům. Saldo rozpočtu můţeme rozlišit i podle příčin vzniku. Prostým odečtením příjmů a výdajů státního rozpočtu dostaneme takzvané skutečné saldo státního rozpočtu. Při jeho analýze je vhodné rozlišit saldo strukturální a cyklické. Strukturálním saldem rozumíme schodek či přebytek, který vzniká za situace, kdy je ekonomika na svém potenciálu. Jeho výše zcela závisí na rozhodnutí vlády. Cyklické saldo je pak ovlivněno fází ekonomického cyklu. V době recese vzniká cyklický deficit, protoţe rostou výdaje na transferové platby a zároveň klesají příjmy z daní. V době růstu vzniká cyklický přebytek. V České republice je státní rozpočet nepřetrţitě schodkový od roku 1996 a to jak v době recese, tak v době ekonomického růstu. Tím se dostáváme k otázce, čím je tento schodek kryt. Existuje několik moţností. Vláda můţe krýt schodek rozpočtu tiskem peněz, to je však ve vyspělých zemích s nezávislou centrální bankou nemoţné. Dále je moţné pouţít dřívější přebytky, nebo prodávat státní majetek. Mnoţství státního majetku je však omezené a ne vţdy 113

je vhodné, aby se ho stát zbavoval, buď z hlediska budoucích výnosů z něj, nebo z hlediska významu pro ekonomiku státu nebo pro jeho historii a kulturu. Nejčastějším způsobem krytí schodku státního rozpočtu je krytí dluhové – stát si na krytí schodku půjčí. Státní dluh Státním dluhem budeme rozumět dluh vlády, který vzniká zejména díky rozpočtovým deficitům. Nejběţnějším způsobem, kterým si stát půjčuje od ekonomických subjektů je emise státních dluhopisů. Tyto dluhopisy můţe nakupovat centrální banka dané země za účelem zvýšení mnoţství peněz v oběhu. Pokud by je nakupovala z rozhodnutí vlády, bylo by to prakticky to samé, jako by přímo tiskla peníze na krytí deficitu. Tuto situaci nazýváme monetizací a jejím důsledkem je zvýšená inflace. Příkladem můţe být Německo po první světové válce nebo Jugoslávie na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Dluhopisy mohou nakoupit také domácí ekonomické subjekty. Zde vzniká takzvaný vytlačovací efekt, kdy státní dluhopisy „vytlačí“ z trhu dluhopisy vydané soukromými subjekty, které pak nemají dostatek zdrojů na investování. Kupující dávají přednost státním dluhopisům, protoţe ty jsou povaţovány za prakticky bezrizikové – nebo alespoň byly před krizí v Řecku, či Argentině. Státní dluhopisy mohou také nakoupit zahraniční ekonomické subjekty. Dluhopisy mohou být za tímto účelem přímo vydávány v cizí měně. K jejich splácení je potom nutné získat dostatek příslušné cizí měny díky přebytkové obchodní bilanci. Pokud jsou věřitelem státu zahraniční ekonomické subjekty, stává se tento dluh součástí zahraničního dluhu státu spolu se zahraničními dluhy soukromých subjektů. Z hlediska budoucí rovnováhy státního rozpočtu je dluh poměrně nebezpečnou záleţitostí. Kaţdý ekonomický subjekt, stát nevyjímaje, musí ze svých dluhů platit úroky. Tyto úroky se stávají výdajem státního rozpočtu v příštím období. Zvýšené výdaje přispívají k dalšímu deficitu a ten k dalšímu nárůstu dluhu. Nový dluh přinese nové úroky a začarovaný kruh začíná nanovo. Můţeme to vyjádřit pomocí následujícího schématu: deficit státního rozpočtu → růst státního dluhu → růst úroků ze státního dluhu → růst výdajů státního rozpočtu → deficit státního rozpočtu → růst státního dluhu → růst úroků ze státního dluhu → růst výdajů státního rozpočtu........................... Nebezpečné je z tohoto pohledu zejména kolísání úrokových sazeb, které můţe splácení dluhu značně ztíţit. Úrokové sazby mohou růst díky všeobecnému vývoji ve světě, ale také díky takzvané rizikové prémii. Pokud daný stát přestane být pro své věřitele důvěryhodným partnerem, přestanou mu půjčovat, nebo za své půjčky poţadují vyšší úroky, aby bylo kompenzováno zvýšené riziko. Začarovaný kruh dluhů a úroků se pak točí mnohem rychleji a můţe vést aţ ke státnímu bankrotu. Příkladem můţe být nedávný vývoj v Řecku. Výši státního dluhu je moţné vyjádřit dvěma způsoby – v absolutní výši (v miliardách či bilionech), nebo jako podíl na HDP. Podíl na HDP je důleţitý – víme-li například, ţe určitý stát dluţí miliardu dolarů, nevíme, zda je to pro něj hodně nebo málo. Dluh miliardy dolarů bude zanedbatelný například pro USA nebo Kanadu, ale pro malý, chudý stát můţe představovat neúnosnou zátěţ. Proto se vyjadřuje v procentech HDP, aby se zohlednila velikost dané ekonomiky. Je podstatný rozdíl, zdali daná ekonomika dluţí například 20 % svého HDP, nebo třeba i více jak 100 %.

114

Relativní podíl veřejného dluhu na HDP také můţe vzrůst, aniţ by se daná země skutečně více zadluţovala. Tuto situaci nazýváme dluhová past a vzniká tehdy, kdyţ je úroková sazba ze státního dluhu vyšší neţ tempo růstu HDP. (Pavelka 2010) (Peková 2005) Veřejný dluh Tak jako státní rozpočet je jen součástí soustavy veřejných financí, je státní dluh jen jednou ze součástí veřejného dluhu. Dále ho mohou tvořit ještě dluhy krajů, měst a obcí, státních institucí, zdravotních pojišťoven a podobně. Veřejný dluh je tedy nadřazeným pojmem státního dluhu. (Pavelka 2010)

11.2.

Fiskální politika

Fiskální politika tedy pouţívá příjmy a výdaje soustavy veřejných financí, zejména státního rozpočtu k cílenému ovlivňování ekonomiky. Její pouţívání má vliv na saldo rozpočtu a následně i na vývoj státního a veřejného dluhu. Fiskální politika můţe být expanzivní nebo restriktivní, podobně jako tomu bylo u politiky monetární. Nyní se na tyto dva typy podíváme podrobněji.

11.2.1.

Fiskální expanze

Fiskální expanzi lze provést například zvýšením výdajů vlády na nákup statků a sluţeb (G), nebo transferových plateb (Tr), nebo sníţení obou typů daní (Ta, t). Jejím cílem je povzbudit ekonomiku, která se nachází pod svým potenciálem a míra nezaměstnanosti je nad přirozenou úrovní. Obrázek 11.1 Fiskální expanze – krátké období

P SAS E2

P2 P1 E1

Y1 Y2

AD2 AD1 Y


Představme si například situaci, kdy se ekonomika nachází pod svým potenciálem a vláda se snaţí podpořit růst produktu zvýšenými investicemi do infrastruktury. Bude například stavět dálnice. Zvýšené výdaje na stavbu dálnic znamenají zakázky pro stavební firmy a jejich 115

dodavatele, to přispěje k růstu produktu dané ekonomiky. Zvýšený objem zakázek znamená přijímání nových zaměstnanců a následkem toho klesá nezaměstnanost. Tato situace je znázorněna na obrázku 11.1. Zároveň s růstem produktu však roste i cenová hladina. Tento efekt je však jen krátkodobý, stejně jako tomu bylo u monetární expanze. Růst cen časem vyvolá tlak na růst mezd a tím i výrobních nákladů. Křivka krátkodobé nabídky se posune směrem doleva nahoru. Produkt se dlouhodobě ustálí na úrovni potenciálního produktu a nezaměstnanost na své přirozené úrovni. Jediným dopadem fiskální expanze v dlouhém období je růst cenové hladiny, samozřejmě kromě dopadu na rozpočet, jehoţ výdajová strana je investicemi do infrastruktury zatíţena. Dlouhodobý efekt fiskální expanze je vidět na následujícím obrázku v modelu AS-AD. Opět porovnej s krátkodobou a dlouhodobou Phillipsovou křivkou. (Pavelka 2010) Obrázek 11.2 Fiskální expanze – dlouhé období LAS P

SAS2

P2

E2

P1

E1

SAS1 AD2 AD1

Y*

Y


11.2.2.

Fiskální restrikce

O fiskální restrikci hovoříme tehdy, jestliţe vláda přistoupí ke zvýšení daní nebo ke sníţení transferových plateb, či výdajů na nákup statků a sluţeb. Cílem je zejména zabránit přehřátí ekonomiky – tedy situaci, kdy je potenciální produkt překročen a dochází k akceleraci inflace. Fiskální restrikce můţe být také vynucena neudrţitelnou situací v oblasti veřejných financí – situací, kdy nadměrné deficity vedly k neúnosně velkému dluhu, kdy ekonomika ztrácí důvěru svých věřitelů a roste riziková prémie. Toto však nespadá do klasické fiskální politiky – restrikce v tomto případě není motivována snahou ovlivnit makroekonomické ukazatele, ale dát do pořádku systém veřejných financí. Vliv na ekonomiku je aţ druhotný. Na následujícím obrázku vidíme vliv fiskální restrikce v krátkém období. Rozpočtové škrty nebo růst daní negativně ovlivňují agregátní poptávku, jejíţ pokles se graficky projeví posunem křivky AD směrem doleva.

116

Nová krátkodobá rovnováha E2 je spojena s niţší úrovní produktu, s vyšší úrovní nezaměstnanosti a s niţší cenovou hladinou. (Pavelka 2010) Obrázek 11.3 Fiskální restrikce – krátké období

P SAS E1

P1 P2

AD1

E2

AD2 Y2 Y1

Y


V dlouhém období má fiskální restrikce opět účinek jen na cenovou hladinu. Produkt a míra nezaměstnanosti se dlouhodobě drţí na úrovni potenciálu, ale při niţší úrovni cenové hladiny, jak je vidět na následujícím obrázku. Obrázek 11.4 Fiskální restrikce – dlouhé období LAS SAS1

P

E1 SAS2

P1

E2

P2

Y*

AD1 AD2

Y


11.3.

Multiplikační efekt

Při popisu multiplikačního efektu se musíme částečně vrátit do čtvrté kapitoly, k modelu s linií 45°. Rovnováhu ve dvou, tří a čtyř sektorové ekonomice jsme zde vyjadřovali pomocí křivky, jejíţ sklon ovlivňovaly následující veličiny:

117

c t m

mezní sklon ke spotřebě, mezní zdanění neboli sazba důchodové daně, mezní sklon k importu.

Všechny ostatní veličiny, například autonomní spotřeba, investice, vládní výdaje a podobně pak posunovaly celou křivku nahoru a dolů, ale na její sklon neměly vliv. Právě tyto tři veličiny budou důleţité pro konstrukci multiplikátorů.

11.3.1.

Podstata multiplikace

Multiplikací rozumíme rozmnoţení, nebo násobení. Slovo multiplikátor tedy můţeme volně přeloţit jako násobitel. Představme si nyní výše zmíněnou situaci, kdy vláda provádí fiskální expanzi pomocí investice do infrastruktury, například stavby dálnice. Vláda do této dálnice investuje například jednu miliardu korun. Stavební firma provádějící stavbu této dálnice tedy obdrţí trţby v hodnotě jedné miliardy. Tato firma zaplatí svým zaměstnancům a také svým dodavatelům, například za beton. Zaměstnanci dostali výplaty, za které nakoupí u obchodníků různé statky a sluţby. Tím však koloběh nekončí – také tito obchodníci zaplatí svým zaměstnancům a dodavatelům, kteří mají opět své zaměstnance a dodavatele a tak to jde stále dál. Také dodavatelská firma, která dostala zaplaceno za beton, si peníze nenechá – část zaplatí zaměstnancům, část dodavatelům za cement, písek a podobně, část můţe investovat například do nových strojů. Tím opět vzniknou trţby jejím dodavatelským firmám, které opět mají své zaměstnance a své dodavatele..... Počáteční impuls jedné miliardy se tedy v ekonomice projeví mnohokrát, protoţe firmy a domácnosti, které na této miliardě participovaly formou mezd a trţeb, dále utrácení a generují tak nové trţby a nové mzdy pro další a další domácnosti a firmy. Tento koloběh však není zcela nekonečný. Existují faktory, které ho brzdí: úspory:

daně: import:

to, co ekonomické subjekty uspoří, nebylo utraceno a nepodílí se tak nadále na tvorbě trţeb a mezd. Část úspor můţe být pouţita na financování investic formou půjček, rozhodně však platí, ţe čím vyšší je mezní sklon k úsporám s, tím niţší je mezní sklon ke spotřebě c a tím menší multiplikační efekt. to, co firmy a domácnosti zaplatí na daních, sniţuje jejich moţnosti spotřeby a investic a zpomaluje tak multiplikační efekt. Stát sice získá část prostředků zpět a můţe je časem znovu investovat, efekt tohoto impulsu je však oslaben. to, co domácnosti a firmy utratí za importované zboţí, odchází z ekonomiky do zahraničí a pokračuje v multiplikaci tam. V domácí ekonomice uţ se tato část prvotního impulsu dále neprojevuje.

V kapitole 4 jsme si říkali, ţe sklon křivky znázorňující situaci v dané ekonomice ovlivňují červeně označené faktory:

Y = Ca + c (Y – Ta – tY + TR) + Ip + G + Xa – Ma –mY

ty samé faktory, se stejnými znaménky ovlivňují také intenzitu multiplikačního efektu. (Pavelka 2010)

118

11.3.2.

Druhy multiplikátorů

V oblasti fiskální politiky rozlišujeme tři základní druhy multiplikátorů – výdajový (investiční) multiplikátor, transferový multiplikátor a daňový multiplikátor. Daňový multiplikátor má z principu záporné znaménko (růst daní znamená pokles produktu a naopak), proto se někdy setkáme s pojmem daňový demultiplikátor. Kromě druhu prvotního impulsu, kterým vznikla fiskální expanze, či restrikce (změna výdajů na nákup statků a sluţeb, daní či transferů), rozdělujeme multiplikátory ještě podle typu ekonomiky – dvousektorové, třísektorové a čtyřsektorové. Všechny typy multiplikátorů pak shrnuje následující tabulka: Tabulka 11.1 Základní multiplikátory v oblasti fiskální politiky

Dvousektorová ekonomika

Výdajový (investiční) multiplikátor 1

Transferový multiplikátor c

Daňový (de)multiplikátor -c

1-c 1

1-c c

1-c -c

1-c (1-t) 1

1-c (1-t)

1-c (1-t)

c

-c

1-c (1-t) + m

1-c (1-t) + m

1-c (1-t) + m

Třísektorová ekonomika Čtyřsektorová ekonomika

Zdroj: Dvořák 2005, s. 46, upraveno autorkou

Všimněme si toho, ţe tyto multiplikátory mají tvar zlomku, přičemţ čitatel zlomku se liší podle druhu multiplikátoru a jmenovatel podle typu ekonomiky. (Dvořák 2005) Výpočet multiplikátoru si nyní ukáţeme na příkladu. Pro jednoduchost pouţijeme výdajový multiplikátor a ukáţeme si jeho výpočet pro všechny typy ekonomiky. Budou zadány následující hodnoty faktorů ovlivňujících výši multiplikátoru: c 0,75 t 0,16 m 0,1 Výsledky shrnuje následující tabulka. V levé části sloupce je demonstrován způsob dosazování do vzorce, v pravé části je pak samotná hodnota multiplikátoru. Dvousektorová ekonomika 1 1-0,75

Třísektorová ekonomika 1

4

1-0,75 (1-0,16)

Čtyřsektorová ekonomika 1

2,7

1-0,75 (1-0,16) + 0,1

2,13

POZOR na pořadí početních úkonů, to je zdrojem častých chyb. Je třeba dát přednost závorkám a násobení před sčítáním. Zároveň je nutné brát zlomkovou čáru v podstatě jako závorku. Ukáţeme si to na multiplikátoru pro čtyřsektorovou ekonomiku:

119

Po dosazení dostaneme tvar: začneme závorkou: dále má přednost násobení: pak sčítáme a odčítáme pod zlomkovou čarou: naposledy dělíme čitatel jmenovatelem:

1/1-0,75 (1-0,16) + 0,1 1/1-0,75 * 0,84 + 0,1 1/1-0,63 + 0,1 1/0,47 2,13

Kdyby tedy vláda investovala do stavby dálnice onu miliardu, pak ve dvousektorové ekonomice by po všech kolech multiplikace produkt vzrostl o 4 miliardy (multiplikátor, neboli násobitel má hodnotu 4), ve třísektorové ekonomice o 2,7 miliardy a ve čtyřsektorové ekonomice o 2,13 miliardy. Všimněme si toho, ţe hodnota multiplikátoru klesá – ve dvousektorové ekonomice brání multiplikaci pouze úspory, ve třísektorové úspory a daně a ve čtyřsektorové jsou to úspory, daně a import. Na dalším příkladu si ukáţeme rozdíl mezi výdajovým a transferovým multiplikátorem, respektive rozdíl v efektu fiskální expanze provedené pomocí zvýšení výdajů na nákup statků a sluţeb a expanze provedené pomocí zvýšení transferů. Opět budeme uvaţovat prvotní impuls v hodnotě jedné miliardy a pro jednoduchost pouţijeme výdajového a transferového multiplikátoru pro dvousektorovou ekonomiku. Budeme uvaţovat hodnotu mezního sklonu ke spotřebě c = 0,75. V prvním případě vláda navýší o jednu miliardu výdaje na nákup statků a sluţeb, zůstaneme u našeho příkladu se stavbou dálnice. Výdajový multiplikátor bude mít hodnotu 1/1-0,75 neboli 1/0,25 = 4. V druhém případě vláda o jednu miliardu zvýší výdaje na transferové platby. V tomto případě je nutné pouţít transferový multiplikátor. Ten bude mít hodnotu 0,75/1-0,75 neboli 0,75/0,25 = 3. Vidíme, ţe transferový multiplikátor má při stejné hodnotě mezního sklonu ke spotřebě niţší hodnotu neţ výdajový. V prvním případě by tedy produkt vzrostl o 4 miliardy, v druhém jen o 3, při stejné výši prvotního impulsu i mezního sklonu ke spotřebě. Lépe to uvidíme v následující tabulce: Tabulka 11.2 Porovnání výdajového a transferového multiplikátoru Výdajové kolo 1 2 3 4 5 6 7

Výdajový multiplikátor Výdaj Důchod 1 000 000 000 1 000 000 000 750 000 000 750 000 000 562 500 000 562 500 000 421 875 000 421 875 000 316 406 250 316 406 250 237 304 688 237 304 688 177 978 516 177 978 516

Transferový multiplikátor Výdaj Důchod 1 000 000 000 1 000 000 000 750 000 000 750 000 000 562 500 000 562 500 000 421 875 000 421 875 000 316 406 250 316 406 250 237 304 688 237 304 688 177 978 516 177 978 516

Zdroj: vlastní

Pro porovnání účinků obou multiplikátorů na ekonomiku pouţijeme výdajovou metodu výpočtu HDP. Tabulka shrnuje prvních sedm kol multiplikace z pohledu této metody. Pokud vláda investuje miliardu do infrastruktury, pak v prvním kole vznikne výdaj v hodnotě této miliardy. Tento výdaj se stává důchodem právnických a fyzických osob. Ty z něj 25 % uspoří (c = 0,75 s = 0,25), a 75 % utratí. Tento výdaj o hodnotě 750 milionů se opět stane důchodem dalších ekonomických subjektů, které opět 75 % z něj utratí. Výdaj o hodnotě 562,5 milionu

120

se opět stane důchodem a tak to jde stále dál, aţ ke konečnému součtu všech výdajů 4 miliardy. Pokud by však vláda zmíněnou miliardu vydala ve formě transferových plateb, pak bude situace odlišná. Víme, ţe transferové platby se do výdajové metody výpočtu HDP nezapočítávají, protoţe nejde o výdaj v pravém slova smyslu. Za tato peníze nebylo nic zakoupeno. Byly jen dány k dispozici ekonomickým subjektům, aby je utratily. Tyto subjekty však neutratí celou miliardu, ale jen oněch 75 % a zbytek uspoří. Uţ v prvním kole tedy odpadá 25 % vydaných prostředků do úspor, místo aby byly utraceny a podílely se tak na HDP dané země. Součet sloupce výdajů bude v tomto případě o tuto miliardu niţší, jak je vidět z tabulky i předešlého výpočtu. Z tohoto důvodu má výdajový multiplikátor vţdy vyšší hodnotu neţ transferový nebo i daňový. V případě investice jsou peníze z rozpočtu skutečně utraceny. V případě navýšení transferových plateb, nebo sníţení daní jsou však prostředky pouze dány ekonomickým subjektům k dispozici, přičemţ nelze zaručit, ţe je tyto subjekty skutečně utratí. Z hlediska vlivu na produkt je tady pro vládu výhodnější prostředky ze státního rozpočtu přímo utratit za statky a sluţby, neţ je vyplatit ve formě transferových plateb. Ne všichni se však mohou do práce zapojit, proto je určitá míra transferových plateb nevyhnutelná.

11.4.

Formy fiskální politiky

Fiskální politika můţe mít formu vestavěného stabilizátoru nebo takzvaného diskrečního opatření.

11.3.3.

Vestavěné stabilizátory

Vestavěné stabilizátory jsou taková opatření, která jsou jednou vládou nastavena a od té doby samy automaticky reagují na situaci v ekonomice a zmírňují její cyklické výkyvy. Pokud se tedy situace v ekonomice změní, například přijde recese, vestavěné stabilizátory začnou okamţitě působit proticyklicky, aniţ by vláda musela na situaci reagovat a přijímat nějaká opatření. Výhodou vestavěných stabilizátorů je, ţe začínají fungovat ihned. Tím je eliminováno časové zpoţdění mezi skutečným začátkem recese, přes analýzu situace, po přijetí opatření. Nevýhodou je, ţe jsou tato opatření obecná – nejsou nastavena na konkrétní situaci. Jejich změna vyţaduje pravděpodobně změnu zákonů, takţe pokud se například ukáţe, ţe jsou přílišnou zátěţí pro státní rozpočet, změna můţe být sloţití a zdlouhavá, zejména jedná-li se o nepopulární opatření v době, kdy se blíţí volby. Mezi vestavěné stabilizátory patří například podpora v nezaměstnanosti, nebo progresivní zdanění příjmů. Představme si situaci, kdy se ekonomika propadá do recese. Firmy propouštějí a roste počet nezaměstnaných. Tito nezaměstnaní mají automaticky nárok na podporu, která jim umoţní mnohem větší objem spotřeby, neţ kdyby byli odkázáni jen na své úspory. Jejich výdaje na spotřebu se stanou trţbami obchodníků a firem, které díky tomu nemusí propouštět a produkovat tak další nezaměstnané. Díky podporám v nezaměstnanosti se tedy zmírní propad produktu a nárůst nezaměstnanosti. Kdyţ se ekonomika dostane opět do fáze růstu, nezaměstnaných začne ubývat a s tím i těch, kteří mají na tuto podporu nárok. Své spotřební výdaje mohou opět financovat z pracovních důchodů a podporu uţ nepotřebují. Tento mechanismus funguje automaticky a okamţitě.

121

Podobně je tomu o progresivní daně z příjmu. V době recese klesají lidem příjmy. Niţší příjmy jsou automaticky daněny niţší sazbou daně z příjmů, domácnostem tedy zbude větší část jejich prvotních důchodů na spotřebu. Před recesí například odevzdávali státu 25 % svých příjmů. Pak jejich příjmy poklesly a oni se dostali do niţší daňové sazby a odevzdávají uţ jen 15 % svých příjmů. Absolutní výše jejich příjmů sice klesla, ale tento pokles je částečně kompenzován niţší mírou zdanění. Pokud jejich příjmy v budoucnu opět vzrostou, bude se na ně opět vztahovat vyšší daňová sazba, ale i tak budou mít dost prostředků na financování své spotřeby. Pokud by ekonomika rostla příliš, pak budou příjmy ekonomických subjektů daněny stále vyšší sazbou a budou tak brzdit nadměrnou spotřebu a přispívat tak ke zmírnění nadměrné expanze. Tento mechanismus opět funguje automaticky.

11.3.4.

Diskreční opatření

Kromě vestavěných stabilizátorů, přijímá vláda ještě konkrétní opatření, na základě analýzy stávající situace. Výhodou těchto opatření je jejich přesné nastavení vzhledem ke konkrétní situaci, nevýhodou pak časové zpoţdění, které si vyţádá analýza situace, návrh a přijetí konkrétního opatření. Mezi diskreční opatření patří například změny daní, investičních výdajů nebo politiky zaměstnanosti. (Pavelka 2010)

11.5.

Problémy fiskální politiky

Kromě výše popsaných problémů s vládními selháními a s problematickou rolí státu v ekonomice můţeme jmenovat tyto konkrétní problémy spojené s fiskální politikou.

11.5.1.

Vytěsňovací efekt

Výdaje vlády spojené s fiskální expanzí vytěsňují soukromé investiční výdaje. Vlivem růstu produktu vyvolaného expanzí se zvyšuje poptávka po penězích a tím i úroková sazba. Rostoucí úroková sazba zdraţuje kapitál, kterým firmy financují své investice a tyto investice jsou proto omezeny. Část růstu produktu je eliminována poklesem soukromých investic. Jak velký tento efekt bude, záleţí na citlivosti soukromých investic na úrokovou míru.

11.5.2.

Časové zpoždění

Pokud se ekonomika například dostává do recese, trvá poměrně dlouho, neţ se to projeví ve statistických údajích. Teprve na základě těchto údajů pak vláda začíná uvaţovat o expanzivních opatřeních na podporu ekonomiky. Jejich návrh, přijetí a uvedení do praxe však nějakou dobu trvá. Další čas si vyţádá, neţ začnou v ekonomice skutečně působit. Do té doby uţ můţe ekonomika sama začít růst a vládou přijatá expanzivní opatření jsou zbytečná a dokonce mohou být i škodlivá, pokud vyvolají nadměrných růst ekonomiky. Z předchozího výkladu uţ víme, ţe pokusy zvýšit produkt nad jeho potenciální úroveň vedou k akceleraci inflace.

122

11.5.3.

Daně a Lafferova křivka

Jedním z prostředků k provedení fiskální restrikce je zvýšení daní. Daně však nelze zvyšovat donekonečna. Existuje určitý kritický bod, a pokud ho překročíme, a budeme daňovou zátěţ dále zvyšovat, pak paradoxně vybereme na daních méně, neţ při niţší míře zdanění. Kaţdá daň, s výjimkou paušální, je totiţ spojena s takzvanou daňovou distorzí. To znamená, ţe způsobuje změnu v chování ekonomických subjektů za účelem vyhnutí se dani. Lidé budou například méně pracovat, zatajovat své příjmy a majetek, převádět své aktivity do zahraničí, podvádět při daňových přiznáních a podobně. Čím vyšší je míra zdanění, tím toto chování nabývá na intenzitě. Lépe to uvidíme na takzvané Lafferově křivce: Obrázek 11.5 Lafferova křivka

Daňový výnos

0

X

100

Míra zdanění v %


Pokud tedy míra zdanění přesáhne kritický bod, výnos z daní uţ dále neroste. Ekonomické subjekty se situaci přizpůsobí a daním se začnou ve vyšší míře vyhýbat. Daně pak přestávají plnit své základní úkoly – získat peníze do státního rozpočtu a ovlivňovat chování ekonomických subjektů ţádoucím směrem.

11.5.4.

Závislost na kursovém režimu

V kapitole věnované monetární politice jsme konstatovali, ţe monetární politika je účinná pouze v reţimu plovoucího měnového kursu. Na základě Mundell-Flemingova modelu si můţeme také odvodit, ţe fiskální politika je naopak účinná pouze v reţimu fixního měnového kursu. Růstu produktu vlivem fiskální expanze vyvolá růst poptávky po penězích a tím i růst úrokové sazby. Vyšší úrokové sazby přilákají zahraniční investory, kteří začnou nakupovat domácí měnu za účelem získání vyšších úroků v domácí ekonomice. Zvýšenou poptávkou po domácí měně tato měna posílí. Tím se však domácí zboţí stane v zahraničí draţším a sníţí se export. Zahraniční zboţí se naopak stane v domácí ekonomice levnějším a roste import.

123

Výsledkem je pokles čistého exportu. Růstu produktu způsobený fiskální expanzí je tedy eliminován poklesem čistého exportu. (Pavelka 2010)

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. DVOŘÁK, P., 2005. Vybrané problémy hospodářské politiky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 164 s. ISBN 80-245-0793-5. PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. PEKOVÁ, J., 2005. Veřejné finance: úvod do problematiky. 3., přeprac. vyd. Praha: ASPI. ISBN 80-735-7049-1. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.

OTÁZKY: 1) Vysvětlete podstatu multiplikačního efektu. 2) Vysvětlete rozdíl mezi výdajovým a transferovým multiplikátorem. 3) Vysvětlete záporné znaménko daňového multiplikátoru. 4) Vysvětlete rozdíl mezi diskrečním opatřením a vestavěným stabilizárotem.

ŘEŠENÍ: 1) Multiplikační efekt nám říká, ţe peníze pouţité například na provedení fiskální expanze se v ekonomice neprojeví pouze jednou. Stávají se jen prvotním impulsem, který odstartuje mnoho koloběhů příjmů a výdajů. Uţ v kapitole věnované HDP jsme konstatovali, ţe

124

kaţdý výdaj je něčím důchodem a nyní k tomu doplníme, ţe kaţdý důchod je alespoň částečně znovu utracen a stává se tak novým výdajem, produkujícím nový důchod...... Hodnotou multiplikátoru pak násobíme hodnotu prvotního impulsu, abychom zjistili celkový vliv fiskální expanze či restrikce na výši produktu. 2) Oba tyto multiplikátory mají kladné znaménko – zvýšení výdajů na nákup statků a sluţeb i transferových plateb má kladný vliv na produkt. Výdajový (investiční) multiplikátor má však při stejných hodnotách c, t a m vţdy vyšší hodnotu, protoţe celá částka, pouţitá například na fiskální expanzi je přímo utracena a stává se součástí HDP, kdeţto částka vyplacená na transferových platbách je částečně uspořena nebo pouţita na importované zboţí a součástí HDP se stává jen její část. 3) Na rozdíl od transferového a výdajového multiplikátoru má daňový multiplikátor záporné znaménko, protoţe změna daní působí na produkt opačně, neţ změna transferů, či výdajů na nákup statků a sluţeb. Růst daní vyvolá pravděpodobně pokles produktu, zatímco růst výdajů a transferů vyvolá jeho růst. 4) Diskreční opatření jsou přijímána jmenovitě vládou v reakci na konkrétní situaci v ekonomice. Vestavěné stabilizátory jsou jednou přijaty a od té doby působí automaticky na zmírňování dopadů ekonomického cyklu na ekonomiku, dokud nejsou zrušeny nebo změněny.

125

12. Vnější ekonomická rovnováha, platební bilance Platební bilance, kreditní položky, debetní položky, běžný účet, finanční účet, devizové rezervy, měnový kurs.

Pochopení základních zákonitostí platební bilance včetně aplikace bilančního principu. Porozumění souvislosti platební bilance a měnového kursu.

5 hodin

12.1.

Podstata platební bilance

Ţádná ekonomika neexistuje ve vakuu. Ekonomiky jsou navzájem propojeny obchodními a majetkovými vztahy a toto propojení v poslední době nabývá na intenzitě. Podílí se na tom proces globalizace spojený se zrychlením toku informací, kapitálu i zboţí mezi ekonomikami. Právě statistické zachycení pohybů zboţí, sluţeb a kapitálu přes hranice států je úkolem platební bilance. Jedná se o „systematický zápis veškerých ekonomických transakcí mezi rezidenty a nerezidenty sledované země za určité časové období.“ (Pavelka 2010, s. 182) Za rezidenta pak povaţujeme takový ekonomický subjekt, který má hlavní centrum zájmu ve sledované ekonomice. Patří sem obyvatelé dané země, kteří zde ţijí déle neţ jeden rok, dále právnické osoby, které mají na jejím území své sídlo a samozřejmě příslušná vláda a její instituce. Výjimkami jsou například diplomaté, nebo posádky letadel, ti však nehrají podstatou roli.

12.1.1.

Bilanční princip

Slovo bilance nám můţe připomínat účetní rozvahu. Princip platební blance je v podstatě podobný. Účetní bilance má svá aktiva a pasiva, platební bilance má své kreditní a debetní položky. Mezi kreditní poloţky platební bilance patří takové přeshraniční transakce, které vedou k toku peněz do dané ekonomiky. Zejména se jedná o export zboţí a sluţeb a import kapitálu – zahraniční investice v dané ekonomice.

126

Debetními poloţkami pak rozumíme ty transakce, které vedou k toku peněz ven z dané ekonomiky. Patří sem zejména import zboţí a sluţeb a export kapitálu (investice domácích investorů v zahraničí). Převaţují-li kreditní poloţky, hovoříme o přebytku, v případě převahy debetních poloţek je platební bilance ve schodku. Jak je tedy moţné, ţe je bilance účetně vyrovnána? Vyrovnávacím mechanismem účetní bilance je zisk, respektive ztráta převáděná do rozvahy z výsledovky. Podobný vyrovnávací mechanismus má i platební bilance. Je jím změna devizových rezerv. Pokud by například byl import vyšší neţ export, pak bude běţný účet (viz dále) v deficitu. Tento deficit můţe být kompenzován například přebytkem na účtu finančním. Pokud ale kompenzován není, dojde ke sníţení devizových rezerv dané země a bilance se vyrovná. Ke sníţení devizových rezerv dojde proto, ţe daná ekonomika v cizí měně více platí, neţ jí ze zahraničí dostává. V opačném případě by se devizové rezervy zvyšovaly. Dlouhodobě však nemohou devizové rezervy růst nebo klesat. Vyrovnání platební bilance pak můţe být dosaţeno třemi mechanismy: . Měnový mechanismus: jestliţe je platební bilance dlouhodobě v deficitu, musí ekonomka získávat cizí měny pro platby za import. Domácí měna je pak na devizovém trhu nabízena a poptávány jsou cizí měny. Vlivem zvýšené nabídky domácí měna oslabuje. Oslabení domácí měny však vede k růstu exportu a poklesu importu (viz dále) a tím směřuje platební bilance ke svému vyrovnání. Toto samozřejmě platí v reţimu plovoucího kursu. V reţimu fixního kursu musí, pod vlivem úbytku devizových rezerv, měnový kurs devalvovat centrální banka. . Důchodový mechanismus: pokud dovoz převyšuje vývoz, pak ekonomické subjekty de facto financují zahraniční produkci místo té domácí. To se negativně projevuje na úrovni produktu domácí ekonomiky. Z kapitoly věnované modelu s linií 45° víme, ţe část importu je indukovaná – závisí na výši mezního sklonu k importu m a výši produktu Y. S poklesem produktu bude tato část importu klesat a přispívat tak k vyrovnání platební bilance. . Cenový mechanismus: při významném podílu importu na výdajích domácích ekonomických subjektů, se domácím výrobcům začnou hromadit zásoby. V důsledku toho dojde k poklesu domácí cenové hladiny. Niţší ceny přilákají spotřebitele zpět k domácí produkci a zároveň podpoří export. (Pavelka 2010)

12.2.

Členění platební bilance

Platební bilanci členíme na jednotlivé účty: A) BĚŢNÝ ÚČET . Obchodní bilance (export a import statků). . Bilance sluţeb (export a import sluţeb – například výdaje turistů či poplatky za patenty a práva). . Bilance výnosů (mzdy, dividendy, úroky a podobně). 127

. Běţné převody (například příspěvky mezinárodním organizacím). B) KAPITÁLOVÝ ÚČET (kapitálové transfery, například odpuštění dluhů). C) FINANČNÍ ÚČET . Přímé zahraniční investice (dávají podíl na řízení firmy, minimálně desetiprocentní podíl na základním jmění firmy). . Portfoliové investice (méně neţ desetiprocentní podíl na základním jmění firmy). . Ostatní investice (bankovní vklady, úvěry a podobně). D) SALDO CHYB A OPOMENUTÍ (statistické a metodické nedokonalosti). E) ZMĚNA DEVIZOVÝCH REZERV (zahraniční měny či zlato v drţení centrální banky). (Pavelka 2010)

12.2.1.

Běžný účet

Nejvýznamnější poloţkou běţného účtu je obchodní bilance, neboli přehled importu a exportu z hlediska peněţních toků. Import a export dané ekonomiky ovlivňují tyto faktory: . . . . .

nominální měnový kurs, domácí a zahraniční cenová hladina a jejich změny, změny zahraniční produkce, preference spotřebitelů, překáţky zahraničního obchodu (cla, kvóty a podobně).

Vztahem platební bilance k měnovému kursu se budeme podrobněji věnovat v následující podkapitole. Nyní se spokojme s faktem, ţe znehodnocení domácí měny vede pravděpodobně k růstu exportu a k poklesu importu a má tedy kladný vliv na saldo platební bilance. Důvodem je relativní zlevnění domácí produkce v zahraničí a zároveň relativní zdraţení zahraniční produkce v domácí ekonomice. To platí za předpokladu splnění takzvané Marshall-Lernerovy podmínky. Marshall-Lernerova podmínka zjednodušeně říká, ţe znehodnocení domácí měny povede ke zlepšení salda běţného účtu platební bilance jen tehdy, je-li domácí poptávka po importovaném zboţí a zahraniční poptávka po exportovaném zboţí dostatečně cenově elastická. Součet cenových elasticit těchto dvou poptávek v absolutní hodnotě musí být větší neţ jedna. Pokud totiţ zákazníci na změny cen nereagují, nemá změna měnového kursu na saldo běţného účtu platební bilance ţádný vliv. Můţe dokonce vést k jeho zhoršení. Dále jsou důleţité původní ceny statků a sluţeb, před jejich převodem na zahraniční měnu. Spotřebitelé často dávají přednost levnějšímu zboţí nezávisle na zemi původu. Pokud je domácí produkce draţší, neţ zahraniční, pak je pro spotřebitele méně ţádoucí. Nominální měnový kurs, domácí a zahraniční cenová hladina dohromady tvoří výše zmíněný reálný měnový kurs. Pokud v zahraničí roste HDP, část zvýšených výdajů ekonomických subjektů jde i na zboţí z dovozu, tedy například na zboţí vyráběné v domácí ekonomice a vyváţené do zahraničí.

128

Preference spotřebitelů jsou důleţitým faktorem pro prodej jakéhokoli zboţí či sluţby. Hrají roli zejména při srovnatelných cenách, ale existuje také část spotřebitelů, kteří se pří nákupu rozhodují právě podle svých preferencí, bez ohledu na cenu. Cenu můţe také negativně ovlivnit clo uvalené na dováţené zboţí, které má za úkol přinést peníze do státního rozpočtu a zároveň zdraţit dováţené zboţí, aby se stalo pro spotřebitele méně atraktivním. Kvóty pak mohou objem dovozu striktně omezit. (Pavelka 2010) a (Durčáková a Mandel 2010)

12.2.2.

Finanční účet

Důleţitou součástí finančního účtu platební bilance jsou přímé zahraniční investice. Ty ovlivňují mimo jiné investiční pobídky domácí vlády, dále výrobní náklady v dané zemi, daňové podmínky, ale také to, zda je v dané ekonomice vůbec do čeho investovat. Ostatní části finančního účtu platební bilance závisí zejména na úrokovém diferenciálu, tedy na rozdílu mezi domácí a zahraniční úrokovou sazbou. Pokud je například v České republice úroková míra vyšší, neţ zahraniční, pak budou zahraniční subjekty ukládat své finanční prostředky u nás. To povede ke zlepšení finančního účtu platební bilance. Dalším důleţitým faktorem je měnový kurs, který ovlivňuje míru výnosnosti. Příliv zahraničních investic můţe dále vést k růstu exportu a tedy k dalšímu zlepšení salda platební bilance. Zahraniční firmy podnikající na území dané ekonomiky však budou vyprodukovaný zisk posílat mateřským firmám do zahraničí a to se v platební bilanci projeví jako debetní poloţka. (Pavelka 2010)

12.3.

Souvislost platební bilance a měnového kursu

Souvislost platební bilance a měnového kursu uţ jsme nakousli při vysvětlení měnového mechanismu vyrovnání platební bilance. Nyní se na tuto problematiku podíváme podrobněji. Uvidíme, jak saldo platební bilance ovlivňuje měnový kurs a jak měnový kurs ovlivňuje saldo platební bilance.

12.3.1.

Vliv salda platební bilance na měnový kurs

V kapitole věnované měnovým kursům jsme konstatovali, ţe pro stanovení měnového kursu měny je podstatná poptávka po dané měně a její nabídka. Poptávka a nabídky buď ovlivňují výši kursu přímo – v reţimu plovoucího kursu, nebo mohou přimět centrální banku ke změně administrativně stanoveného kursu, v případě, ţe je zvolen reţim fixního kursu. Dále jsme konstatovali, ţe poptávku po měně tvoří domácí exportéři a zahraniční investoři v domácí ekonomice. V obou případech se jedná o kreditní poloţky platební bilance, tedy přeshraniční transakce, které vedou k pohybu peněz směrem do dané ekonomiky. Dále víme, ţe rostoucí poptávka po dané měně vede k jejímu zhodnocení. Nabídku dané měny na mezinárodním poli pak tvoří domácí importéři a také domácí investoři, realizující své investice v zahraničí. V obou případech se jedná o debetní poloţky platební bilance, tedy přeshraniční transakce vedoucí k pohybu peněz směrem ven z dané

129

ekonomiky. Rostoucí nabídka dané měny vede za jinak stejných okolností k jejímu znehodnocení. Pokud tedy převaţují kreditní poloţky, pak zvýšená poptávka po měně povede za jinak stejných okolností, k jejímu zhodnocení. Pokud by převaţovaly poloţky debetní, pak bude, vlivem zvýšené nabídky, domácí měna oslabovat. Saldo platební bilance má tedy vliv na měnový kurs.

12.3.2.

Vliv měnového kursu na saldo platební bilance

Znehodnocení domácí měny vede, za předpokladu splnění Marshall-Lernerovy podmínky, k poklesu importu a k růstu exportu. Zhodnocení domácí měny má pochopitelně opačný dopad. Ukáţeme si to na následujícím příkladu: Pro jednoduchost nastavíme výchozí měnový kurs na 10 českých korun za jedno euro. Český výrobek, který na domácím trhu stojí 100 Kč, se tak bude například v Německu prodávat za10 eur. Pokud pak česká koruna posílí na 5 Kč za euro, cena tohoto výrobku se v České republice nezmění, ale v Německu bude nyní stát 20 euro. Vyšší cena odradí část německých zákazníků a export tohoto výrobku klesne. Německý výrobek, který stojí 10 euro, se při původním kursu prodával v České republice za 100 Kč. Po posílení české koruny zlevní tento výrobek na českém trhu na 50 Kč. Díky relativně niţší ceně se tento výrobek stane u českých zákazníků ţádanějším a bude se více dováţet. Změna kursu se projeví i u jiţ dříve uzavřených smluv. Například smlouva na vývoz zboţí do Německa v hodnotě 10 000 euro, představovala při původním kursu kreditní poloţku platební bilance o hodnotě 100 000 Kč. Po změně kursu však hodnota této transakce klesla jen na 50 000 Kč. Nejprve tedy dojde k poklesu hodnoty jiţ uzavřených smluv, později se projeví pokles objemu vývozu díky vyšším cenám. Také hodnota importu krátkodobě klesne, protoţe oslabení se projeví na poklesu hodnoty dříve uzavřených smluv. Později se však projeví růst dovozu díky relativně niţším cenám dováţeného zboţí. V případě znehodnocení koruny bude situace opačná. Za předpokladu splnění výše zmíněné Marshall-Lernerovy podmínky, povede znehodnocení koruny k růstu českého exportu a poklesu importu ze zahraničí. To bude mít pozitivní dopad na produkt i zaměstnanost. Pozitivní efekt znehodnocení měny však není okamţitý. Víme uţ, ţe roli hrají cenové elasticity domácí a zahraniční poptávky a dále víme z mikroekonomie, ţe krátkodobá poptávka, či nabídka je méně elastická, neţ dlouhodobá. Ekonomické subjekty potřebují určitý čas, aby na změnu ceny reagovaly. Právě díky rozdílné cenové elasticitě poptávky po exportu a importu v krátkém a dlouhém období vzniká jev, který můţeme nejlépe demonstrovat pomocí takzvané J křivky.

130

Obrázek 12.1 J křivka Čistý export J - křivka NX>0

NX=0 Čas NX<0 Zdroj: Pavelka 2010, s. 188, upraveno autorkou

J křivka zobrazuje změny hodnoty čistého exportu v čase, po znehodnocení domácí měny. Čistý export můţeme v podstatě ztotoţnit s obchodní bilancí v rámci běţného účtu platební bilance. Ihned po znehodnocení domácí měny, v našem případě koruny, se hodnota čistého exportu sniţuje – běţný účet platební bilance se propadá do stále většího schodku. Důvodem je krátkodobá nepruţnost zahraniční poptávky po domácím zboţí. Zahraničí zákazníci na sníţenou cenu reagují aţ s určitým odstupem. Také firmy mohou potřebovat určitý čas k navýšení výrobní kapacity. Okamţitě po změně kursu se tedy objem exportu nemění. U importu je situace podobná – objem zůstává krátkodobě fixní. V delším časovém úseku však ekonomické subjekty na změnu reagují a relativně draţší import nahradí levnější domácí produkcí. V krátkém období se však mění hodnota importu. Díky znehodnocení koruny vzroste hodnota dříve uzavřených smluv o vývozu domácího zboţí do zahraničí. Krátkodobě se tedy objem exportu ani importu nemění, ale ihned po znehodnocení domácí měny vzroste hodnota importu a tím pádem dojde ke zhoršení salda obchodní bilance. V krátkém období není Marshall-Lernerova podmínka splněna. Dlouhodobě se však začne projevovat růst objemu exportu a pokles objemu importu a saldo obchodí bilance se začne zlepšovat. (Pavelka 2010) a (Durčáková a Mandel 2010) Změna měnového kursu tedy má vliv nejprve na hodnotu a později i objem exportu a importu a tím i na saldo platební bilance. Vztah platební bilance a měnového kursu je tedy vzájemný.

BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. DURČÁKOVÁ, J. a M. MANDEL, 2010. Mezinárodní finance. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Management Press, 494 s. ISBN 978-80-7261-221-5.

131


OTÁZKY: 1) Vysvětlete vyrovnávací mechanismus platební bilance v krátkém období. 2) Vysvětlete, proč znehodnocení domácí měny vede pravděpodobně k růstu exportu a poklesu importu do dané ekonomiky. 3) Za jakých okolností by znehodnocení domácí měny ke zlepšení obchodní bilance nevedlo? 4) Vysvětlete souvislost platební bilance a měnového kursu.

ŘEŠENÍ: 1) V krátkém období jsou vyrovnávacím mechanismem platební bilance devizové rezervy. Pokud převaţují kreditní poloţky nad debetními, pak devizové rezervy rostou. Pokud byla platební bilance v deficitu, při převaze debetních poloţek, pak by devizové rezervy klesaly. 2) Znehodnocení domácí měny relativně zlevňuje domácí produkci v zahraničí a tím působí pozitivně na export. Zároveň relativně zdraţuje zahraniční zboţí v domácí ekonomice, proto import pravděpodobně klesne. 3) Ke zlepšení obchodní bilance znehodnocení domácí měny nevede, pokud není splněna takzvaná Marshall-Lernerova podmínka. To znamená, pokud není domácí poptávka po importu a zahraniční poptávka po zboţí exportovaném z dané ekonomiky dostatečně cenově elastická. 4) Souvislost platební bilance a měnového kursu je vzájemná. Saldo platební bilance ovlivňuje měnový kurs – dlouhodobý deficit vede ke znehodnocení domácí měny,

132

přebytek k jejímu zhodnocení. Zároveň však změny měnové kursu ovlivňují export a import a tím i běţný účet platební bilance.

133

13. Makroekonomická úloha státu. Protekcionismus a integrace Hospodářská politika, magický čtyřúhelník, mezinárodní obchod, bariéry mezinárodního obchodu, protekcionismus.

Připomenutí základních cílů a nástrojů hospodářské politiky. Pochopení role státu v mezinárodních ekonomických vztazích.

5 hodin

13.1.

Makroekonomická úloha státu

Stát je z hlediska ekonomie zcela zvláštním subjektem. Jednak vystupuje na různých trzích jako poptávající a nabízející. Zároveň je však zcela specifickým „hráčem“, který během hry mění pravidla ve svůj prospěch. Stát ovlivňuje ekonomické vztahy mezi ekonomickými subjekty pomocí legislativy a nástrojů z oblasti veřejných financí. Některé činnosti zakazuje, nebo omezuje, jiné naopak podporuje, nebo dokonce dotuje. Pouţívá k tomu zákony, normy, daně, subvence či transfery. Hospodářskou politikou státu, kterou se vláda snaţí dosáhnout ideální výše základních makroekonomických veličin, především dostatečné zaměstnanosti a stabilní cenové hladiny. K dosaţení těchto cílů musí vláda dosáhnout dostatečného tempa růstu produktu a z dlouhodobého hlediska vyrovnané platební bilance. Vláda by tedy měla současně plnit všechny tyto úkoly: . . . .

udrţovat stabilní cenovou hladinu, zajistit dostatečné tempo růstu reálného produktu, bojovat proti nezaměstnanosti, udrţovat rovnováţnou platební bilanci.

K dosaţení těchto cílů pouţívá vláda hospodářskou politiku – fiskální, monetární a kursovou nebo vnější politiku týkající se ekonomických kontaktů se zahraničím. Ani ta nejlepší hospodářská politika však neumoţňuje plnění všech těchto úkolů současně. Jiţ v kapitole věnované Phillipsově křivce jsme se zmínili o problému současného dosaţení nízké míry nezaměstnanosti a inflace. (Brčák a Sekera 2010)

134

13.1.1.

Magický čtyřúhelník

Konflikt těchto úkolů si můţeme ukázat pomocí takzvaného magického čtyřúhelníku. Magický čtyřúhelník pomáhá zobrazit a zhodnotit hospodářskou situaci dané země. Hlavní cíle ekonomiky jsou zde vyjádřeny pomocí nám jiţ dobře známých základních ekonomických ukazatelů: . . . .

průměrné roční tempo růstu reálného produktu, průměrné roční míra nezaměstnanosti, průměrná roční míra inflace, průměrný podíl salda běţných obchodních transakcí k nominálnímu produktu.

Střed čtyřúhelníku představuje nejhorší moţnou situaci. Ze středu vychází osy, na kterých jsou znázorněny hodnoty jednotlivých ukazatelů. Čím dále od středu se po osách pohybujeme, tím lepší situaci to představuje. Z tohoto důvodu musí mít některé osy počátek ve středu obrazce a jiné na jeho okraji – u některých veličin je totiţ ţádoucí co nejvyšší hodnota, například u tempa růstu produktu, a u některých zase co nejniţší, například u míry nezaměstnanosti. Obrázek 13.1 Magický čtyřúhelník roční míra nezaměstnanosti

roční míra inflace

roční tempo růstu reálného produktu

podíl salda běţných obchodních transakcí Zdroj: Brčák a Sekera, s. 44, upraveno autorkou k reálnému produktu Na jednotlivé osy jsou pak vyneseny hodnoty daných ukazatelů. Čtyřúhelník pak vzniká jejich propojením. Pro posouzení hospodářské situace dané země je důleţitá plocha výsledného čtyřúhelníku a její poměr k ploše ideálního čtyřúhelníku, sestaveného na základě ideálních hodnot všech čtyř ukazatelů. Čím je plocha větší a čím blíţe je její poměr k ploše ideálního čtyřúhelníku hodnotě 1, tím lepší je hospodářská situace dané země. Deformace čtyřúhelníku určitým směrem poskytuje informaci o úspěšnosti hospodářské politiky daného státu. (Brčák a Sekera 2010)

135

13.2.

Úloha státu v mezinárodním obchodě

Stát a jeho politika můţe hrát významnou roli v zapojení dané ekonomiky do mezinárodních ekonomických vztahů. Ty jsou pro současné vyspělé ekonomiky velmi důleţité, ne všechny se však do mezinárodních ekonomických vztahů zapojují stejně intenzivně. Míru zapojení ekonomiky do mezinárodních obchodních a finančních transakcí, neboli míru otevřenosti, respektive uzavřenosti ekonomiky, měříme například pomocí podílu importu, exportu, či objemu zahraničního obchodu na HDP dané země. Malé ekonomiky jsou zpravidla otevřenější, protoţe jejich velikost jim neumoţňuje soběstačnost v celé řadě odvětví. Čím větší ekonomika, tím je zpravidla uzavřenější. Jedna z největších ekonomik na světě – Evropská unie je navenek ekonomikou poměrně uzavřenou. (Baldwin a Wyplosz 2008) Export a import mají pochopitelně na ekonomiku různé dopady, které nejsou vţdy pozitivní. Dopady exportu na ekonomiku jsou povaţovány většinou za pozitivní. Zahraniční poptávka je součástí agregátní poptávky a přispívá tak k růstu produktu a poklesu nezaměstnanosti v dané ekonomice. Proto je také export ze strany státu v drtivé většině případů podporován. Omezování exportu má smysl jen tehdy, jde li například o vzácné statky – historické památky, vzácné přírodní materiály, umělecká díla a podobně. Dalším důvodem můţe být nedostatek určitého statku a omezením exportu chce vláda dosáhnout lepší dostupnosti tohoto statku pro domácí spotřebitele. Negativním dopadem exportu můţe být určitý nárůst cen vlivem zvýšené poptávky. Vyšší cena pak vede k omezení spotřeby daného statku domácími spotřebiteli. Růst ceny současně znamená pokles přebytku spotřebitele a růstu přebytku výrobce. Výše exportu pak závisí na řadě faktorů, jako je domácí a zahraniční cenová hladina, nominální měnový kurs, vývoj HDP v odběratelské ekonomice, preference spotřebitelů, nebo případné bariéry zahraničního obchodu. Import má na úroveň produktu v dané ekonomice dopad vesměs negativní. Pokud spotřebitelé realizují své výdaje za zahraniční zboţí, podporují tak produkt a zaměstnanost v cizí zemi na úkor domácí ekonomiky. Import však můţe být pro spotřebitele výhodný, protoţe mají k dispozici širší sortiment zboţí a zároveň roste konkurence mezi výrobci, coţ pozitivně ovlivňuje ceny. (Pavelka 2010) a (Brčák Sekerka 2010) Pozitivní dopady zahraničního obchodu na ekonomiku můţeme shrnout následovně: moţnost vyšší produkce pro domácí firmy a s tím spojený růst HDP, dostupnost širšího sortimentu pro zákazníky, tlak na sbliţování cen díky zvýšené konkurenci a mezinárodní cenové arbitráţi, urychlení hospodářského vývoje země, podpora a rozvoj mezinárodních vztahů. Mezi negativní dopady patří zejména: 136

moţnost likvidace domácích výrobců díky podstatně niţším cenám zahraničního zboţí. Důsledkem je pokles HDP a růst nezaměstnanosti. Z hlediska veřejných financí se jedná o růst výdajů na sociální dávky pro nezaměstnané a zároveň o pokles příjmů z daní a zákonného pojištění. odliv spotřebních výdajů do zahraničí díky importu. (Pavelka 2010) Právě z důvodu případných negativních dopadů zahraničního obchodu na ekonomiku, přistupují některé státy k ochranářským opatřením s cílem uchránit domácí výrobce před zahraniční konkurencí a zajistit tak dostatečnou úroveň produktu a tím i zaměstnanosti.

13.1.2.

Protekcionismus

Volný obchod mezi ekonomikami je často omezován různými nástroji zahraniční obchodní politiky. Většina zemí se, stále v duchu merkantilismu, snaţí podporovat export a naopak bránit importu. Důvodem k podpoře exportu je snaha o dosaţení vysoké úrovně produktu a zaměstnanosti. K tomu slouţí různé dotace, výhodné úvěry, či daňové úlevy. Smyslem těchto opatření je sníţit cenu exportovaného zboţí tak, aby bylo v zahraničí lépe prodejné. Důvodem k bránění importu je ochrana domácích spotřebitelů před zahraniční konkurencí, nebo před nekvalitním, či dokonce závadným zahraničním zboţím. Právě ochrana domácích výrobců před zahraniční konkurencí je to, co nazýváme protekcionismus. Nejdůleţitějšími nástroji jsou cla a kvóty. Cla Jedná se o velmi starou formu nepřímé daně uvalené na dováţené zboţí. Na vývoz bývá uvaleno jen zcela výjimečně. Účelem cla je jednak zvýšení cen zahraničního zboţí tak, aby hůře konkurovalo tomu domácímu, dále se jedná o dodatečný příjem pro státní rozpočet dané země. Cla můţeme rozdělit na valorická, kdy je hodnota cla stanovena procentní sazbou na základě ceny dováţeného zboţí a specifická, kdy je částka dána pevně za kaţdou dovezenou jednotku daného zboţí. Dále můţeme cla dělit na dovozní a vývozní. Vývozní cla jsou spíše výjimečná. Účelem je zvýšení příjmů státního rozpočtu na úkor zahraničních spotřebitelů, nebo zajištění dostatečného mnoţství nedostatkového zboţí pro domácí spotřebitele. Zavedení cla kaţdopádně zvyšuje cenu zboţí, na které bylo uvaleno. To sniţuje zájem spotřebitelů o dané zboţí a zároveň zvyšuje zájem domácích výrobců o jeho produkci, protoţe zavedení cla jim umoţňuje zvýšit cenu. Jedná se však o netrţní nástroj, který produkuje určitou neefektivitu. Zavedením cla ekonomika utrpí určitou ztrátu, pramenící z neuskutečněných transakcí a z poklesu uţitku těch spotřebitelů, kteří si za zvýšenou cenu dané zboţí nekoupí. Principielně je tato újma podobná nákladům mrtvé váhy, které známe z mikroekonomie. Také zde dojde ke sníţení prodávaného mnoţství a růstu ceny, ale ne vlivem cla, ale vlivem nedokonalé konkurence. Nedokonalá konkurence i clo svým způsobem limitují svobodné fungování trhu. Zde se dostáváme k posledním členění cla na prohibitní a neprohibitní. Prohibitní clo je tak vysoké, ţe jeho vlivem se zahraniční zboţí stane tak drahým, ţe je v podstatě neprodejné. Neprohibitní clo cenu zvyšuje jen mírně a vyrovnává šance domácího a zahraničního zboţí. Kvóty 137

Dalším nástrojem restrikce zahraničního obchodu jsou dovozní nebo vývozní kvóty. Jedná se o striktní omezení mnoţství zboţí, které je moţné dovést, či vyvést. Aby mělo zavedení například dovozní kvóty smysl, musí mít zahraniční výrobci zájem do ekonomiky dováţet (cena daného statku nesmí být v dané ekonomice příliš nízká), zároveň musí být kvóta dostatečně nízká, aby vůbec došlo k omezení mnoţství dováţeného zboţí. Na rozdíl od cla, kvóta nepřináší přímo ţádný příjem pro státní rozpočet. Aby k přílivu peněţních prostředků do rozpočtu došlo, je moţné například prodávat dovozní licence. V kaţdém případě se opět jedná o zásah do svobodného fungování trhu a opět vzniká nekompenzovaná ztráta. Dalšími nástroji, kterými stát můţe ovlivňovat zahraniční obchod, jsou například technické a zdravotní normy, či certifikáty kvality. (Pavelka 2007) a (Neumann, Ţamberský a Jiránková 2010) Pozitivním efektem protekcionismu je, jak uţ bylo řečeno, ochrana domácích výrobců před zahraniční konkurencí a tím zajištění zaměstnání pro obyvatele. Ochrana je také poskytována rozvíjejícím se odvětvím, aby na samém počátku nebyla zlikvidována rozvinutou zahraniční konkurencí. Můţe se také jednat o odvetná opatření proti restrikcím zavedeným jinou zemí. Zároveň se však vţdy jedná o porušení svobodného fungování trhu a to vţdy přináší omezení konkurence a vznik určité neefektivnosti. Zavedení těchto opatření porušuje předpoklady dokonalé konkurence. V nedokonale konkurenčním prostředí nepůsobí na výrobce tak intenzivní tlak na maximální efektivitu výroby a neustálé inovace. Ochrana před zahraniční konkurencí tedy můţe na jedné straně zajistit dostatek pracovních míst pro domácí pracovní sílu, ale zároveň můţe být vytvořen jakýsi skansen. Výrobky domácích výrobců zastarávají a stávají se mezinárodně nekonkurenceschopnými. Na domácím trhu se prodávají jen díky nedostupnosti zahraničního zboţí. Pokud pak dojde k odbourání ochranářských opatření, znamená to pro domácí výrobce často likvidaci. (Hořejší 2010) Opakem protekcionismu je pak integrace. Příkladem můţe být Evropská unie, v rámci které vznikla mezinárodní zóna volného pohybu zboţí, kapitálu a osob. Při obchodu mezi státy Evropské unie by neměla existovat ţádná omezení.

BALDWIN, R. E. a Ch. WYPLOSZ, 2008. Ekonomie evropské integrace. 1. vyd. Praha: Grada, 478 s. ISBN 978-80-247-1807-1.

138


OTÁZKY: 1) Vysvětlete smysl zavádění opatření k omezení dovozu. 2) Vysvětlete smysl zavádění opatření k omezení vývozu. 3) Vysvětlete rozdíl mez clem a kvótou.

ŘEŠENÍ: 1) Jde zejména o ochranu domácích výrobců před zahraniční konkurencí. Smyslem je zajištění dostatečné úrovně produktu a tím i zaměstnanosti v dané ekonomice. Můţe jít také o ochranu rozvíjejících se odvětví nebo o odvetná opatření. 2) Opatření k omezení vývozu jsou spíše výjimečná a jejich cílem je zajištění dostupnosti nedostatkového zboţí přednostně pro domácí spotřebitele. Někdy můţe být vývoz omezen také ze strany mezinárodních organizací v rámci sankcí proti určité zemi. 3) Cla i kvóty jsou nástroji mezinárodní obchodní politiky. Clo je formou nepřímé daně z dovozu (eventuelně i vývozu). Přináší příjmy do státního rozpočtu a zároveň zdraţuje dovezené zboţí. Prohibitní clo zvyšuje cenu natolik, ţe prakticky zamezuje dovozu. Jinak ale zavedení cla přímo nelimituje mnoţství vyváţeného (dováţeného) zboţí. Kvóta naproti tomu přímo limituje mnoţství zboţí, které smí překročit hranice, ale zase nepřináší přímo peníze do státního rozpočtu. Zavedení kvóty se můţe v rozpočtu odrazit pozitivně díky lepší prosperitě domácích výrobců ochráněných před zahraniční konkurencí.

139

Prosperující výrobci pak odvádí více peněz na daních z příjmů i DPH, zároveň zaměstnávají více lidí, kteří nepobírají dávky, ale naopak odvádí daně do rozpočtu.

140

Použitá literatura BALDWIN, R. E. a Ch. WYPLOSZ, 2008. Ekonomie evropské integrace. 1. vyd. Praha: Grada, 478 s. ISBN 978-80-247-1807-1. BRČÁK, J. a B. SEKERKA, 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 292 s. ISBN 978-80-7380-245-5. DURČÁKOVÁ, J. a M. MANDEL, 2010. Mezinárodní finance. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Management Press, 494 s. ISBN 978-80-7261-221-5. DVOŘÁK, P., 2005. Vybrané problémy hospodářské politiky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 164 s. ISBN 80-245-0793-5. NEUMANN, P., P. ŽAMBERSKÝ a M. JIRÁNKOVÁ, 2010. Mezinárodní ekonomie. Praha: Grada Publishing. ISBN: 978-80-247-3276-3. PAVELKA, T., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 3., aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, 273 s. ISBN 978-80-86730-55-4. PEKOVÁ, J., 2005. Veřejné finance: úvod do problematiky. 3., přeprac. vyd. Praha: ASPI. ISBN 80-735-7049-1. SAMUELSON, P. A. a W. D. NORDHAUS, 2007. Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. SOUKUP, J., 2010. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2. EUROPEAN COMMISSION. Eurostat [online]. 2014 [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/

141

MAKROEKONOMIE. Ekonomika a management. Ing. Vendula Simotová. České Budějovice

Recommend Documents